Datasets:

fewshot-goes-multilingual

/

cs_czech-court-decisions-ner

like 1

Follow

Fewshot Goes Multilingual 5

26_Cdo_4049_2011

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce města Horažďovice, se sídlem v Horažďovicích, Mírové nám. 1, identifikační číslo osoby 00255513, proti žalovanému Ing. J. H., bytem v H.., o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 103/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. dubna 2008, č. j. 13 Co 137/2008-72, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný napadl dovoláním rozsudek Krajského soudu v Plzni ( odvolací soud ) ze dne 17. dubna 2008, č. j. 13 Co 137/2008-72, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ( soud prvního stupně ) ze dne 13. 12. 2007, č. j. 10 C 103/2007-53, jímž uložil žalovanému vyklidit nebytové prostory sestávající z provozovny restaurace, sociálního zařízení, kuchyně, skladu, kanceláře, archivu, šatny a schodiště o celkové výměře 165,18 m² v přízemí domu na M. v H. v k. ú. H. ( dále též jen „ nebytové prostory “ ), a vyklizené předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, ( tj. před 1. 7. 2009 ) Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s čl. II bodu 12 věty první tohoto zákona podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. ( dále též jen „ o. s. ř.” ). Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř. ( rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci ) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. ( který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do té doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem ). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud ( s výjimkou určitých vad řízení ) vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky ( z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ), jejichž posouzení dovolatel napadl. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř.; není jím naopak důvod podle § 241a odst. 2 písm. a ) o. s. ř. ( že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ), ani podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ( jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu ). Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že byla-li smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřena na dobu neurčitou a o výpovědních důvodech se účastníci smlouvy nedohodli, může pronajímatel podle § 10 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „ zákon č. 116/1990 Sb. “ ), vypovědět smlouvu bez udání důvodu; případné uvedení výpovědního důvodu ve výpovědi nezakládá soudu povinnost zkoumat, zda skutečně došlo k jeho naplnění. Správnost tohoto závěru dovolatel zpochybnil. Námitka dovolatele obstát nemůže. Oprávnění pronajímatele vypovědět písemně smlouvu o nájmu nebytových prostor uzavřenou na dobu neurčitou bez udání důvodů, není-li dohodnuto jinak, je upraveno v § 10 zákona č. 116/1990 Sb.; případná ( ne )důvodnost motivů, které ho vedli k uplatnění jeho práva vypovědět takovýto nájem, jsou pro právní posouzení věci ( závěr, že nájem skončil a žalovaný prostory užívá bez právního důvodu ) irelevantní ( srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 06. 2003, sp. zn. 28 Cdo 819/2003 ). V řízení bylo prokázáno ( je-li zvažována přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nelze zjištěný skutkový stav úspěšně zpochybnit ), že dne 28. 7. 2001 uzavřeli účastníci smlouvu o nájmu nebytových prostor na dobu neurčitou, že si žádné výpovědní důvody nesjednali, že žalobce dal ( po rozhodnutí rady ) žalovanému výpověď z nájmu nebytových prostor z důvodu neplacení nájemného s tříměsíční výpovědní lhůtou, kterou žalovaný převzal dne 30. 3. 2007, a že výpovědní lhůta skončila ke dni 30. 6. 2007. Po uplynutí výpovědní lhůty užívá dovolatel nebytové prostory bez právního důvodu a žaloba, jíž se žalobce domáhá ochrany svého vlastnického práva ( vyklizení předmětných prostor ), je proto důvodná. Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř., dovolání tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c ) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč ( § 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb. ), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny ( srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů ). Protože žalobce již právně zastoupen není, byl tyto náklady dovolatel zavázán zaplatit žalobci. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně dne 13. prosince 2012 JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á předsedkyně senátu

1-2855-08_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Analytická právní věta V situaci, kdy zákonodárce nepřijal v rozporu s ústavním pořádkem právní úpravu umožňující jednostranné zvyšování nájemného, jsou obecné soudy povinny posoudit, zda v dané konkrétní věci došlo v důsledku stanoveného regulovaného nájemného k nucenému omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i zda byly splněny podmínky pro vznik práva na náhradu za takové omezení. Obecné soudy nesmí apriorně zamítat žaloby pronajímatelů na náhradu vůči státu, jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy ( viz nález ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ), nýbrž musejí uplatněný nárok posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. V tomto smyslu jsou povinny poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nedodržení tohoto postupu představuje porušení základního práva žalobce na ochranu majetku a na soudní ochranu ve smyslu čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Návrh a řízení před Ústavním soudem Na návrh stěžovatele J. P. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 29. 6. 2009 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d ) Ústavy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 35 Co 300/2008 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 2008 sp. zn. 22 C 265/2006 pro rozpor s čl. 36 Listiny. Narativní část Stěžovatel se s odkazem na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, domáhal vůči žalované České republice - Ministerstvu financí náhrady škody ( ve výši rozdílu mezi stávajícím regulovaným měsíčním nájemným a obvyklým nájemným ), která mu jako vlastníku nájemního domu vznikla v období od 1. 8. 2004 do 31. 7. 2006 tím, že žalovaný stát po zrušení vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytů, nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 3/2000, včas nepřijal zákon, který by ústavně konformním způsobem upravil otázku nájemného. Obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele se závěrem, že na postup Parlamentu ČR nelze v daném případě zákon č. 82/1998 Sb. vztáhnout. Městský soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/05 konstatoval protiústavnost dlouhodobé nečinnosti Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy. Ústavní soud v odůvodnění citovaného nálezu uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí posoudit možné zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách. K těmto závěrům se Ústavní soud rovněž přihlásil ve svých nálezech sp. zn. I. ÚS 489/05, II. ÚS 93/05 a I. ÚS 489/05. Stanovisko Pl. ÚS-st. 27/09 sjednotilo do té doby nejednotnou judikaturu Ústavního soudu; jednak upřesnilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného pouze za období od podání žaloby do 31. 12. 2006 ( od 1. 1. 2007 již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., před podáním žaloby tomu bránil konstitutivní účinek konkrétního rozhodnutí ), a dále stanovilo, že obecné jsou povinny posoudit možnost zvýšení nájemného z hlediska práva pronajímatelů na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení a případně uplatnit i nové důkazy či námitky. Obecné soudy tedy nesmějí nárok na náhradu škody vůči státu zamítat apriorně, ale jsou povinny při respektování závěrů vyslovených v judikatuře Ústavního soudu posoudit specifika jednotlivých uplatněných nároků v konkrétních případech. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a proto ústavní stížnosti vyhověl. Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko. PRÁVNÍ VĚTY Ústavní soud přijal dne 28. 4. 2009 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ( ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb. ), zpřesňující a sjednocující dřívější judikaturu. V něm vyslovil, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ( výrok I ). Dále Ústavní soud v tomto stanovisku konstatoval ( výrok II ), že žaloby pronajímatelů ( vlastníků bytů ) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti ( notářský řád )], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy [nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ( N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb. )], jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo. Ze závěrů výše uvedeného stanoviska, které doplňuje a upřesňuje stávající judikaturu a které obecné soudy v době posuzování zkoumané věci nemohly znát, je tedy zřejmé, že postup těchto soudů při posuzování stěžovatelova nároku nemůže obstát. Pro úplnost je však nutno připomenout - jak citované stanovisko Ústavního soudu uvádí - že samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného ještě neznamená, že v každém individuálním případě došlo k porušení základního práva pronajímatele, resp. vlastníka bytu, ani to, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva musí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy však nesmějí nárok na náhradu vůči státu zamítat apriorně, ale jsou povinny při respektování shora vyslovených závěrů posoudit specifika jednotlivých uplatněných nároků v konkrétních případech a vytvořit procesní prostor včetně řádného poučení účastníků řízení, aby se účastníci mohli k novému právnímu posouzení vyjádřit a uplatnit případně i nové důkazy či námitky. Česká republika NÁLEZ Ústavního souduJménem republiky Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 29. června 2009 sp. zn. I. ÚS 2855/08 ve věci ústavní stížnosti J. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2008 sp. zn. 35 Co 300/2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. ledna 2008 sp. zn. 22 C 265/2006, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení částky 164 680 Kč proti žalované České republice - Ministerstvu financí z titulu náhrady škody, která stěžovateli - vlastníkovi nájemního domu vznikla jako rozdíl mezi regulovaným a obvyklým nájemným z bytů. Výrok Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 35 Co 300/2008 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 2008 sp. zn. 22 C 265/2006 se zrušují. Odůvodnění I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 35 Co 300/2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 2008 sp. zn. 22 C 265/2006. Citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 164 680 Kč proti žalované České republice - Ministerstvu financí. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku o nákladech řízení, jež je stěžovatel povinen zaplatit žalované, tak, že jejich výše činí 35 830,90 Kč. Dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení v částce 21 360,50 Kč. Ve věci se jednalo o to, že se stěžovatel shora uvedené částky domáhal - s odkazem na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti ( notářský řád ) - z titulu náhrady škody, která mu jako vlastníku nájemního domu v Praze vznikla v období od 1. 8. 2004 do 31. 7. 2006 tím, že žalovaný stát po zrušení vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 ze dne 21. 6. 2000 ( N 93/18 SbNU 287 )] včas nepřijal zákon, který by ústavně konformním způsobem upravil otázku nájemného v bytech. Žalovaná částka představuje rozdíl mezi stávajícím regulovaným měsíčním nájemným ve výši 2 138 Kč a obvyklým nájemným činícím částku 6 862 Kč měsíčně. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že na postup Parlamentu České republiky nelze v daném případě zákon č. 82/1998 Sb. vztáhnout. Odvolací soud se dovolal existující judikatury Nejvyššího soudu, která uvedený závěr potvrzuje. Uvedl, že mu není známo, že by Ústavní soud vydal nález, ve "kterém by ztotožnil nesprávný úřední postup ve smyslu shora citovaného zákona s tím, že nebyl včas vydán zákon v podobě požadované částí občanů České republiky". Nárok žalobce prý nelze posuzovat ani podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ) ani dle obecných ustanovení občanského práva ( § 420 a násl. občanského zákoníku ), neboť na nárok založený na jednání orgánů státu při výkonu státní moci je třeba aplikovat právě speciální zákon č. 82/1998 Sb. Soud prvního stupně tedy podle odvolacího soudu nepochybil, jestliže žalobu stěžovatele zamítl. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že napadenými rozsudky došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Právo stěžovatele na soudní ochranu se podle něj odvíjí ze samotného nálezu Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 84/2003 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 ( N 41/29 SbNU 371 )], ze kterého výslovně vyplývá jeho právo domáhat se soudní ochrany, v souladu s odůvodněním nálezu uváděným slovy : "Vzhledem k výše konstatované protiústavnosti právního stavu ( a pro uvedená specifika nájemních smluv s regulovaným nájemným ), nebude-li do českého právního řádu zavedena ústavně konformní regulace nájemného, nezbude Ústavnímu soudu než dostát svým povinnostem, jež pro něj vyplývají z Ústavy [České republiky], a alespoň v individuálních případech zajistit fungování principů vycházejících z ústavního pořádku České republiky, eventuálně příslušných mezinárodních úmluv.". Zdůraznil, že při uplatňování svých práv v soudním řízení před obecnými soudy postupoval důsledně dle publikovaných stanovisek a nálezů Ústavního soudu, z nich odvíjel svoje právní nároky vůči vedlejšímu účastníkovi řízení, avšak nalezení svého práva před obecnými soudy se nedočkal. Stěžovatel považuje za nepřípustné, aby "za právní situace vytvořené právním závěrem Ústavního soudu ["nelze se domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou", podle nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 ( N 80/41 SbNU 59 )] bylo obecnými soudy po stěžovateli jako žalobci požadováno ( jako předpoklad úspěšnosti stěžovatele jako žalobce v řízení o náhradu škody vůči českému státu způsobené rozdílem mezi tzv. regulovaným a tržním nájemným ), aby uplatňoval svůj právní nárok na zaplacení pohledávky se stejnou právní podstatou vůči nájemcům bytů s tzv. regulovaným nájemným za dobu minulou, přičemž pro futuro se domáhat zaplacení pohledávky na zaplacení rozdílu mezi tzv. regulovaným a tržním nájemným vůči nájemcům bytů s tzv. regulovaným nájemným domáhat nemůže, vzhledem k přijetí zákonné úpravy podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů". Porušení svých základních práv a svobod shledává stěžovatel zejména v názoru soudů, že v posuzované věci nejde o nečinnost Parlamentu České republiky, ale o proces rozhodování hlasováním členů zákonodárného sboru za situace, kdy Parlamentu byly opakovaně předkládány návrhy zákona o nájemném a tyto nebyly přijaty, že výsledek hlasování poslanců nebo senátorů v zákonodárném sboru není úředním postupem a nelze z něj dovozovat odpovědnost za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům a že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu při uplatňování veřejné moci. Stěžovatel dodal - za situace, kdy řádně a úplně splnil svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní, tedy vylíčil skutkový stav věci v rozhodných skutečnostech, označil důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení a v řízení před soudem prvního stupně prokázal oprávněnost uplatněného nároku na zaplacení peněžitého plnění ( nároku na náhradu škody ) vůči žalovanému - že setrvává na svých dosavadních skutkových i právních tvrzeních uvedených v obsahu žalobního návrhu a v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, na kterých nemá v řízení před Ústavním soudem žádný důvod cokoli měnit či upravovat; jeho žalobní tvrzení konstantně vycházejí z dostupné judikatury Ústavního soudu, kterou citoval i v ústavní stížnosti. Stěžovatel se konečně domáhá odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, zejména s ohledem na výrok stanovící jeho povinnost nahradit českému státu náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 35 830,90 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 21 360,50 Kč. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadených rozsudků obecných soudů. Stěžovatel na závěr prohlásil, že souhlasí, aby Ústavní soud upustil od ústního jednání ve věci samé. III. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze uvedl, že zcela odkazuje na odůvodnění svého napadeného rozsudku, a navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Uvedl rovněž, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Obvodní soud pro Prahu 1 rovněž odkázal na obsah svého rozsudku a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Vedlejší účastník řízení, Česká republika - Ministerstvo financí, ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v nalézacím řízení u obecného soudu neprokázal oprávněnost uplatněného nároku na údajně vzniklou škodu. Podle ministerstva stěžovatel postupoval zjevně shodně s mnohými hromadně podávanými žalobami jiných neúspěšných nových vlastníků nájemních domů. Vyjádření je prý v souladu se stanoviskem vlády České republiky k přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti Jana Vomočila, Oskara Morawetze, Vladislava a Václava Hlaváčkových proti České republice ze dne 28. 12. 2007, jak bylo schváleno a odesláno Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který projednává všechny hromadně podané žaloby vlastníků nájemních domů v České republice proti České republice, ze shodných důvodů, jaké uvádějí stěžovatelé. Pokud je v mezinárodních souvislostech stěžovateli obvykle odkazováno na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o omezení vlastnických práv ve věci Hütten-Czapská proti Polsku, je prý účelově opomíjen odlišný právní vývoj úpravy vlastnických práv v poválečném období v obou zemích. Co se týče stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 ( ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb. ), vedlejší účastník řízení uvedl, že je nepovažuje za pokyn k nahrazení soudního důkazního řízení o konkrétních žalobách mechanickým vyplácením paušálních částek peněžitých náhrad z prostředků státního rozpočtu všem majitelům nájemních domů, kteří stát žalovali o co nejvyšší částku svého jiným způsobem neprosazeného podnikatelského výnosu. Proto vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Ústavní soud shledal, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a proto od něho se souhlasem účastníků upustil. IV. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud se problematikou, jíž se dotýká ústavní stížnost, zabýval v minulosti již několikrát. Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 ( N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb. ) konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V odůvodnění citovaného nálezu také mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o ( poznámka : možném ) zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl ( aby nenahrazoval poslání soudů obecných ), avšak zdůraznil, že je nutno se vyvarovat libovůle; rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006 pak Ústavní soud uvedl, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím ( pro futuro ) dotvářet objektivní právo. V tomto směru je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným. V nálezu sp. zn. II. ÚS 93/05 ze dne 8. 6. 2006 ( N 118/41 SbNU 475 ) Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 31. března 2006. V dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného převážně za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval. Odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu k němu odepření spravedlnosti ( denegatio iustitiae ). V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006, jakož i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 111/06 ze dne 16. 5. 2006 ( N 102/41 SbNU 303 ) Ústavní soud uvedl, že výrokem nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody. Uvedená teze tudíž formuluje požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům. Jelikož judikatura Ústavního soudu zaznamenala ve věcech týkajících se dané problematiky vývoj směřující k některým nejednotným nebo rozdílným právním závěrům, I. senát Ústavního soudu ( řešící obdobný případ, vedený pod sp. zn. I. ÚS 2220/08 ) předložil věc plénu k zaujetí stanoviska podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přijal dne 28. 4. 2009 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, zpřesňující a sjednocující dřívější judikaturu. V něm vyslovil, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ( výrok I ). Dále Ústavní soud v tomto stanovisku konstatoval ( výrok II ), že žaloby pronajímatelů ( vlastníků bytů ) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti ( notářský řád )], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy ( nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo. Ze závěrů výše uvedeného stanoviska, které doplňuje a upřesňuje stávající judikaturu a které obecné soudy v době posuzování zkoumané věci nemohly znát, je tedy zřejmé, že postup těchto soudů při posuzování stěžovatelova nároku nemůže obstát. Pro úplnost je však nutno připomenout - jak citované stanovisko Ústavního soudu uvádí - že samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného ještě neznamená, že v každém individuálním případě došlo k porušení základního práva pronajímatele, resp. vlastníka bytu, ani to, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva musí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy však nesmějí nárok na náhradu vůči státu zamítat apriorně, ale jsou povinny při respektování shora vyslovených závěrů posoudit specifika jednotlivých uplatněných nároků v konkrétních případech a vytvořit procesní prostor včetně řádného poučení účastníků řízení, aby se účastníci mohli k novému právnímu posouzení vyjádřit a uplatnit případně i nové důkazy či námitky. Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny. Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu. Co se však týče žádosti stěžovatele o odložení vykonatelnosti napadených rozsudků, Ústavní soud jí nevyhověl. Ústavní soud především připomíná, že v případě návrhu na odklad vykonatelnosti, který je nutno chápat jako významnou výjimku z pravidla ( srov. § 79 zákona o Ústavním soudu ), není dán nárok na automatické vyhovění takovému návrhu. Záleží na úvaze Ústavního soudu, jehož judikatura je v těchto případech z povahy věci, i s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, přísně restriktivní; jinak by byl Ústavní soud spíše další soudní instancí v rámci obecného soudnictví než soudním orgánem ochrany ústavnosti, což je však jeho stěžejní ústavní úlohou. Vyhověním ústavní stížnosti a vázaností obecných soudů názorem Ústavního soudu se ostatně situace stěžovatele i ve vztahu k nákladům řízení v přiměřené lhůtě napravila.

1-1771-10_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky I. M., zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, K. Sliwky 126/18, 733 01 Karviná - Fryšták, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. 13 Co 586/2009, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 19 C 126/2009, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o Ústavním soudu" ), stěžovatelka namítala porušení svého práva na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 19 C 126/2009, byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby jejímu manželu bylo uloženo přispívat na její výživu částkou 1.300,- Kč měsíčně počínaje dnem 21. 5. 2009. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. 13 Co 586/2009, bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především poukázala na ustanovení § 91 odst. 2 zákona o rodině, dle něhož má soud vyživovací povinnost mezi manžely stanovit tak, aby hmotná a kulturní úroveň manželů byla zásadně stejná. Podstatu pochybení obecných soudů stěžovatelka spatřovala v tom, že soudy obou stupňů vyšly při stanovení hmotné úrovně manžela "z faktických výdajů bez ohledu na to, zda jsou tyto výdaje nezbytné nebo nadstandardní." Poukázala na skutečnost, že její manžel má vysoké náklady na bydlení, protože bydlí sám v nadstandardním bytě 4 + 1, ačkoliv adekvátním bydlením by pro něj byl byt menší, a tedy i s nižšími náklady na bydlení. Právě tento rozdíl v nákladech na bydlení stěžovatelka považovala za zcela zásadní při úvaze o rozdílné hmotné úrovni ve vztahu k rozhodování o nároku na výživné manželky. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka sama Ústavnímu soudu vylíčila svou verzi skutkového stavu samostatným podáním, které nebylo podáno prostřednictvím advokáta a k němuž byla připojena řada listin dokládajících její a manželovy majetkové poměry. K těmto údajům a listinám Ústavní soud podrobněji nepřihlížel, neboť se nejednalo o doplnění ústavní stížnosti podané prostřednictvím obligatorního zástupce a údaje v nich obsažené se zcela míjely s podstatou řízení o Ústavní stížnosti ( neobsahovaly námitky ústavněprávní relevance ). Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d ) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o Ústavním soudu" )]. Podstatou námitek stěžovatelky je nesouhlas s hodnocením důkazů, jak je provedly obecné soudy ve vztahu ke zjištění majetkových poměrů obou manželů. Pokud Ústavní soud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu, aby do procesu dokazování zasahoval, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že jiné hodnocení důkazů by bylo přiléhavější. Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, tak představuje porušení základních práv a svobod jen za určitých podmínek. Jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů. V nyní posuzovaném případě již soud prvního stupně ve svém rozsudku podrobně vyložil z jakých důkazů vycházel a jakým způsobem je hodnotil. Ústavní soud nehodnotí jako projev svévole, pokud soud prvního stupně uzavřel, že stěžovatelka ze subjektivních příčin opustila společnou domácnost a "žalovanému [manželovi] nelze objektivně vytýkat ukončení společného soužití a v řízení nebyly prokázány skutečnosti, pro které by se chování žalovaného v průběhu manželství dalo hodnotit jako v rozporu s dobrými mravy ( § 96 odst. 2 zákona o rodině ), [pročež] není důvodné, aby žalobkyně po žalovaném platbu výživného pro svou osobu požadovala." Ve světle těchto zjištění stěžejní námitka uplatněná stěžovatelkou v této ústavní stížnosti nemůže obstát, neboť je zjevné, že obecný soud dostál své povinnosti hodnotit zjištěné skutečnosti ve vzájemných souvislostech. Zároveň soud prvního stupně zhodnotil jakými majetkovými hodnotami stěžovatelka disponuje či disponovala [vše na str. 5 rozsudku]. Soud druhého stupně se s námitkami stěžovatelky ústavně konformním způsobem vyrovnal, a to včetně ( skutkových ) tvrzení, která stěžovatelka nově specifikovala až v odvolání. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů byla stižena takovými vadami, které by zakládaly kasační pravomoc Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou - ve vztahu k závěru, že hmotná a kulturní úroveň obou manželů je v zásadě stejná - adekvátně a srozumitelně odůvodněna a na jejich obsah postačí v podrobnostech odkázat. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a meritorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. července 2010 Vojen Güttler, v.r. předseda senátu

20_Cdo_3642_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 000 01 350, proti povinným 1 ) J. F., 2 ) E. F., zastoupené JUDr. Lubomírem Bejdlem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, a 3 ) A. S. ( dříve J. F. ), pro 32.981,18 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 52 Nc 6612/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. února 2012, č. j. 9 Co 759/2011 - 87, takto : Dovolání se odmítá. Odůvodnění : Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným usnesením potvrdil k odvolání povinné usnesení ze dne 1. 7. 2011, č. j. 52 Nc 6612/2008 - 62, jímž Okresní soud v Ústí nad Labem zamítl její návrh „ na částečné zastavení exekuce prodejem nemovitosti “ [nařízené usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2008, č. j. 52 Nc 6612/2008 - 11, podle pravomocného a vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 11. 12. 2006, č. j. 7 C 188/2006 - 103, jímž byla vymáhaná platební povinnost žalovaným ( povinným ) uložena s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných plnit] a kterým rozhodl, že o nákladech „ řízení o zastavení “ rozhodne soudní exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce. K námitkám povinné, která stejně jako v podání ze dne 30. 3. 2011 ( jež soud prvního stupně posoudil jako návrh na částečné zastavení exekuce, pokud je prováděna prodejem jejího bytu ) nesouhlasila s exekucí prodejem nemovitosti, žádala, aby soud zjistil příjmy prvního povinného a zajistil, aby i on platil na vymáhanou pohledávku, a dále uvedla, že jejím jediným příjmem je invalidní důchod a že soudní exekutor „ porušil “ splátkový kalendář, odvolací soud konstatoval, že na základě exekučního titulu je možné vymáhat celý dluh po povinných jako solidárně zavázaných dlužnících tehdy, jestliže je ve výroku rozsudku vysloveno, že žalovaní jsou povinni dluh zaplatit s tím, že plněním jednoho z nich zaniká povinnost druhého, případně ostatních ( viz rozhodnutí publikované pod číslem 56/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Tak je tomu i v dané věci a je tedy na soudním exekutorovi, aby zvolil co nejefektivnější způsob, jakým bude dluh uspokojen. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že bylo-li v řízení zjištěno, že dlužnou částku se nepodařilo vymoci přiměřenějšími způsoby exekuce proti povinným na základě vydaných exekučních příkazů ( srážkami z důchodu prvního povinného bylo sraženo jen 915,- Kč, z jeho mzdy ničeho a majetek třetího povinného nebyl dohledán ), a povinná uhradila ve splátkách jen 9.500,- Kč, je namístě vydání exekučního příkazu na prodej bytu povinné; soudní exekutor, který tento způsob provedení exekuce zvolil, tak nejednal v rozporu se zákonem ( srov. § 47 zákona č. 120/2001 Sb. ). Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání ( viz její podání ze dne 22. 6. 2012 nazvané jako „ Odvolání k Nejvyššímu soudu “ ), doplněné podáním ze dne 16. 7. 2012 a podáním ze dne 26. 9. 2012 učiněným prostřednictvím soudem jí ustanoveného zástupce. Namítá, že způsob provádění exekuce „ zvolený soudním exekutorem “ považuje za nespravedlivý, směřující jen ke značnému ztížení její již nyní neúnosné sociální situace. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke skutečnosti, že vymáhaná pohledávka je ve zřejmém nepoměru s hodnotou postižené bytové jednotky, že na jistině byla již zaplacena částka přes 10.000,- Kč a že „ přehlédl její zájem dluh v pravidelných splátkách splácet “. Má rovněž za to, že soudy obou stupňů věc posuzovaly pouze striktně formalisticky bez přihlédnutí k její tíživé osobní, majetkové a sociální situaci, z čehož dovozuje naplnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a ) a b ) o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 ( viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb. ) a po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. ( toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné ) ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c ), odst. 2 a s § 130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. není přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. - jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle § 238a odst. 1 písm. c ) o. s. ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( § 237 odst. 3 o. s. ř. ). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních majících zásadní význam ( jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují ). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy [vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka - kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a ) o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „ spor o právo “ ( ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních] jen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. ), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil ( viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132 ). Dovolatelka žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným ( § 237 odst. 3 o. s. ř. ), v dovolání nevymezila a ani na základě námitek obsažených v dovolání k tomuto závěru nelze dospět. Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích ( např. v usnesení ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2004, pod č. 38, v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 20 Cdo 352/2005, v usnesení ze dne 27. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1281/2004, a v usnesení ze dne 31. července 2012, sp. zn. 20 Cdo 4341/2010, i s odkazem na starší judikaturu - usnesení Krajského soudu v Praze, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod číslem 41/1968, a stanovisko „ Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí “, Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 21/1981 ) judikoval, že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, navrhne-li oprávněný provést výkon jejich prodejem, je podle § 264 odst. 1 o. s. ř. pouze jedním, v zákoně výslovně uvedeným, z více kritérií vhodnosti ( srov. pojem „ zejména “ ) navrženého způsobu výkonu. Zjištění takového nepoměru nemůže samo o sobě odůvodnit postup podle uvedeného ustanovení ( zamítnutí návrhu na nařízení výkonu způsobem nevhodným a současně - po slyšení oprávněného - jeho nařízení způsobem vhodným ); soud totiž musí zvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu soudní exekuce, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby ( uspokojení vymáhané pohledávky ). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit, není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím ( z literatury viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 2199 ). Pro exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. se uvedená zásada neprojeví již při nařízení exekuce soudem, jak je tomu u výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu, ale teprve při vydávání exekučního příkazu soudním exekutorem. V rozhodnutí uveřejněném pod číslem 77/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl dále vysloven a odůvodněn závěr, že vydá-li soudní exekutor více exekučních příkazů, je způsobilou obranou proti nepřiměřenému rozsahu exekuce návrh na částečné zastavení exekuce dle § 268 odst. 4, druhá část věty, o. s. ř., případně na odklad exekuce dle § 266 odst. 2 o. s. ř. Jak plyne ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, je v tomto řízení vymáhána částka 111.587,- Kč, na niž bylo jinými způsoby exekuce podle exekutorem vydaných exekučních příkazů proti povinným vymoženo pouze 915,- Kč, a povinná sama dobrovolně uhradila ve splátkách k rukám exekutora jen částku 9.500,- Kč, přičemž však neplnila řádně ani podle tří splátkových kalendářů exekutorem postupně vyhotovených. V daném případě, kdy exekuce byla nařízena již v lednu 2008 a kdy jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit, tedy provedení exekuce prodejem nemovitosti povinné podle vydaného exekučního příkazu není zřejmě nevhodné ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím. Odvolací soud proto postupoval v souladu se zákonem i soudní praxí, jestliže usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na částečné zastavení exekuce podle § 268 odst. 4, druhá část věty, o. s. ř. ( je-li prováděna na základě exekučního příkazu prodejem nemovitosti povinné ) potvrdil. Oponentura proti němu tedy není způsobilá přinést právní závěry, jež by bylo možné pokládat za zásadně významné. Pokud dovolatelka poukazuje na svoji tíživou sociální situaci, nejedná se v daném případě o okolnost, která by zakládala důvod pro částečné zastavení exekuce prodejem její nemovitosti; tato okolnost může být při splnění zákonem stanovených podmínek pouze důvodem k odkladu provedení exekuce podle § 266 odst. 1 o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012, a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c ), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c ) o. s. ř. odmítl. Jen pro úplnost zbývá dodat, že nesprávné poučení odvolacího soudu v napadeném usnesení, že dovolání je přípustné, jeho přípustnost nezakládá ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Odo 937/2002 ). O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu ( § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb. ). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. ledna 2013 JUDr. Olga Puškinová, v. r.předsedkyně senátu

1-2993-09_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. J., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, se sídlem Hlinky 92, 603 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2009, sp. zn. 13 Co 514/2008, a proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. července 2008, sp. zn. 11 C 330/2006, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov jako účastníků řízení, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákonem o Ústavním soudu" ), stěžovatel namítal porušení svých základních práv plynoucích z čl. 1, čl. 31, čl. 32 odst. 4, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. července 2008, sp. zn. 11 C 330/2006, byla pod výrokem ( I. ) zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 8. 2006, č. j. 24 C 68/2006-26, pokud jím bylo rozhodnuto o výživném stěžovatele na první žalovanou ve výši 1.500,- Kč měsíčně, a to od 1. 5. 2006 do budoucna, byl změněn a vyživovací povinnost žalobce na první žalovanou snížena na částku 500,- Kč od 1. 5. 2006 do budoucna. Výrokem ( II. ) bylo rozhodnuto tak, že jmenovaný rozsudek se mění tak, že vyživovací povinnost stěžovatele na druhou žalovanou se snižuje od 1. 1. 2008 do budoucna na částku 1.000,- Kč měsíčně. Ve zbývající části byla výrokem ( III. ) žaloba stěžovatele, kterou se domáhal snížení vyživovací povinnosti ke druhé žalované až na 500,- Kč od 1. 1. 2008 do budoucna, zamítnuta. Výroky ( IV. ) až ( VI. ) bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání všech účastníků řízení bylo napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2009, sp. zn. 13 Co 514/2008, rozhodnuto tak, že se rozsudek prvního stupně ve výrocích ( I. ) a ( VI. ) potvrzuje. Výroky ( II. ) a ( III. ) byly rozsudkem soudu druhého stupně změněny tak, že se výživné stanovené stěžovateli na druhou žalovanou počínaje dnem 1. 10. 2008 snižuje na částku 500 Kč měsíčně a od 1. 4. 2009 na částku 1 300 Kč měsíčně. V části požadující další snížení výživného byla žaloba zamítnuta. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že neměl rovné postavení před soudem, neboť soudy hodnotily důkazy jednostranně a neobjektivně. Zejména tvrdil, že u něho došlo k negativní změně okolností důležitých pro určení výše výživného. Dále namítl, že se soud nezabýval skutečností, že se při řízení před soudem prvního stupně ze spisu ztratily některé listinné důkazy, které musel znovu dodat. Dále stěžovatel zdůraznil, že má závažné zdravotní potíže spojené se zvýšenými výdaji, což soudy údajně rovněž nezohlednily. Konečně stěžovatel namítá, že soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy, zvláště ty, které měly prokazovat jeho výdaje. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d ) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o Ústavním soudu" )]. Podstatou námitek stěžovatele je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, zejména jeho příjmových a majetkových poměrů. Těmito námitkami však staví Ústavní soud do pozice třetí ( řádné ) instance nad obecnými soudy, která mu nepřísluší. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil stejné námitky jako v předchozím řízení, v němž o těchto námitkách bylo již řádně rozhodnuto. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je patrno, že prováděl podrobné dokazování, které odvolací soud doplnil aktuálními zjištěními, v nichž byly zahrnuty jak okolnosti zdravotního stavu stěžovatele, tak jeho výdajů ( srov. str. 8 rozsudku soudu prvního stupně ), přičemž oba soudy ( str. 4 rozsudku soudu druhého stupně ), dospěly k závěru, že k podstatné změně okolností na jeho straně nedošlo. Kromě jiného je zřejmé, že sám stěžovatel některá svá zásadní tvrzení ohledně svých majetkových poměrů neprokázal ( např. osud zůstatku se stavebního spoření ve výši 277 tis. Kč, str. 8 rozsudku soudu prvního stupně ). Pokud stěžovatel uvádí, že se v řízení před soudem prvního stupně ztratily určité listiny, které pak musel doplnit, není Ústavnímu soudu zřejmé, jak se měla tato skutečnost ( negativně ) projevit v napadených rozhodnutích, aby to bylo zároveň důvodem pro jejich zrušení. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí tak Ústavní soud nezjistil vadu, která by byla ústavně právního významu. Proto Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že zásady spravedlivého procesu v předmětném řízení byly dodrženy. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejšími účastníky řízení. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2010 Vojen Güttler, v.r. předseda senátu

1-3442-11_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M. H., zastoupené JUDr. Josefem Augustinem, advokátem, se sídlem Dukelská brána 4, 796 01 Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2011, č. j. 44 Co 29/2009-105, za účasti Krajského soudu v Brně, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o Ústavním soudu" ), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví usnesení uvedený rozsudek. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces. Z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že výrokem I. rozhodl krajský soud, že rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým L. M. v každém lichém týdnu od pátku 14.00 hod. do neděle 18.00 hod., v každém sudém týdnu ve středu od 15.00 hod do 18.00 hod. v každém sudém roku o jarních školních prázdninách od soboty jarním prázdninám předcházející od 9.00 hod. do neděle za týden 18.00 hod., v každém lichém roce o velikonočních prázdninách a to od prvého dne prázdnin 9.00 hod. do Velikonočního pondělí 18.00 hod., v každém sudém roce od 23. 12. 9.00 hod. do 27. 12. 18.00 hod., v každém lichém roce od 27. 12. 9.00 hod., do 1. 1. následujícího roku 18.00 hod., o hlavních letních školních prázdninách po dobu 4 týdnů s počátkem od 9.00 hod a koncem v 18.00 hod., s tím, že mimo případy vyzvednutí L. po skončení výuky ze školního zařízení je matka povinna předat ho připraveného otci v určený čas ke styku v místě bydliště a otec je povinen ho matce tamtéž odevzdat po skončení styku. Styk o hlavních letních prázdninách stanoví otec a matka střídavě do dne 30. 4. příslušného roku, oznámením druhému, otec počínaje rokem 2012. Podle výroku II. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozsudkem krajského soudu byl v dílčích parametrech změněn rozsudek Okresního soudu Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 83 P 39/2007, a to tak, že styk s otcem byl oproti rozsudku soudu I. stupně mírně omezen. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy učinily nesprávná skutková zjištění, a nesouhlasí s jejich právními závěry. Uvedla zejména, že s ohledem na pracovní povinnosti během týdne není reálné, aby ke styku nezletilého s otcem docházelo v sudé středy od 15.00 do 18.00 hod. Dále poukázala na zvýšenou zátěž, kterou pobyt nezletilého u otce znamená z důvodu prašného prostředí, neboť nezletilý je alergik a trpí gastroproblémy, pro něž musí držet dietu. Dále stěžovatelka uvedla, že soud I. stupně neprovedl všechny důkazy, jak byly navrhovány, a nedoplnil ani protokol z jednání, jak bylo požadováno. Dále stěžovatelka vyjádřila obavy, že otec je nevyrovnaný a vznětlivý člověk. Uvedla rovněž, že otec v tomto rozsahu o realizaci styku s nezletilým dříve nikdy neprojevil zájem. V souhrnu tak namítá, že soudy dostatečně nepřihlédly k jejím námitkám ani ke zdravotnímu stavu nezletilého, který v ústavní stížnosti obsáhle popsala. Napadené rozhodnutí tak nemá být ani v zájmu samotného nezletilého, neboť styk v průběhu týdne mu koliduje s kroužky a Štědrý den chce trávit u matky. II. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení ( rozhodnutím v něm vydaným ) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v nesouhlasu stěžovatelky se skutkovými zjištěními a s právním posouzením v řízení zjištěných skutečností rozhodných pro úpravu výchovy nezletilého obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona o rodině obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 ( 45-46 )]; jeho rolí je především posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatelky ze shromážděných podkladů nezjistil. Nalézací i odvolací soud ve svých rozhodnutích uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich postojích Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole. Ústavní soud tedy opakovaně judikoval, že v rodinněprávních věcech zasahuje jen v případech skutečně extrémních, neboť posouzení, jestli jsou splněny podmínky pro konkrétní úpravu styku s rodiči, či umožňující svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, resp. do výlučné výchovy jednoho z nich a jestli je takový postup v souladu se zájmem dítěte, jsou zásadně věcí obecných soudů. Obsáhle formulované námitky stěžovatelky v žádném bodu nepředstavují argumentaci ústavněprávní, a jak nutno zdůraznit, byly dostatečně způsobem pojednány již v odůvodněních rozsudků soudů obou stupňů. Co do obav stěžovatelky o zdravotní stav nezletilého vzhledem k zátěži, kterou pro nezletilého může změna prostředí představovat, postačí odkázat na str. 3-4 rozsudku soudu I. stupně a úvahy krajského soudu o vysoké rodičovské způsobilosti otce. Zvláště pokud zdravotní problémy vyžadují především dietu a pravidelný denní režim, nebylo v řízení prokázáno, že by pobyt u otce ( dosud realizovaný ) nezletilého ohrožoval. Pokud se jedná o námitky zvláště zaměřené proti úpravě styky s otcem každou sudou středu, pojednal je krajský soud dostatečně na str. 4-5 rozsudku, když vyložil, jakým způsobem hodnotí zájmové kurzy nezletilého v poměru k výchovnému vlivu obou z rodičů. Rovněž pokud se týče Štědrého dne a Vánoc, krajský soud na str. 5-6 podrobně vyložil, že v rodině neshledal zvláštní náboženskou vazbu na tyto svátky, pročež v zásadě respektoval rovnocennost prostředí obou rodičů, s tím, že při časovém vyměření sledoval celistvost svátků a účelné využití doby, kdy děti mívají volno. Úvahy krajského soudu ve světle námitek stěžovatelky nelze označit za svévoli. Podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu soud hodnotí důkazy podle své úvahy a to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž nebylo zjištěno, že by se v předmětné věci obecné soudy při provádění a hodnocení důkazů dostaly do rozporu s § 132 občanského soudního řádu a tedy s principy řádného a spravedlivého procesu, jež při rozhodování libovůli vylučují. Ani výsledné rozhodnutí, vzhledem k zájmům nezletilého, nelze označit za exces. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2012 Vojen Güttler předseda senátu

1-3077-08_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně ( soudce zpravodaj ) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. Z., zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem Blansko, Svitavská 1, proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 10. 10. 2008, čj. 7 C 64/2006 - 67, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále "zákon o Ústavním soudu" ), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedeného rozsudku, vydaného v řízení o zaplacení dlužného nájemného. Tvrdí, že žalovaná společnost Agropodnik, a. s., měla, při dané výměře pozemků, zaplatit na nájemném 8.261,-- Kč a úroky z prodlení. Místo toho okresní soud žalobu stěžovatele zcela zamítl a uložil mu povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 17.564,40 Kč. Napadené rozhodnutí zasahuje do roviny ústavněprávní, neboť obecné soudy, v průběhu 15 let trvání sporu, jeho nárok nejprve posoudily jako nárok na tržní nájemné, aby mu pak přiznaly nájemné podle vyhlášky Ministerstva financí, cen a mezd České socialistické republiky č. 182/1988 Sb., ze dne 13. října 1988, o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků ( dále "vyhláška" ). V důsledku toho nebyl stěžovatel ve sporu úspěšný a byla mu uložena povinnost nahradit náklady řízení. Jeho zpětvzetí žaloby nelze kvalifikovat jako prohru, neboť výsledek řízení při podání žaloby nemohl předvídat. Bylo tak porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod ( dále "Listina" ), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy. II. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je vlastníkem pozemků v katastrálním území Újezd u Černé Hory ( dále "pozemky" ), které byly zastavěny areálem velkokapacitního vepřína ve vlastnictví společnosti Agropodnik, a. s., se sídlem Skalice nad Svitavou ( dále "žalovaná" ). Protože nedošlo k dohodě o výši nájemného, vedli účastníci dlouholetý spor, ve kterém Okresní soud v Blansku ( dále "okresní soud" ), poprvé rozsudkem ze dne 14. 11. 1994, čj. 3 C 91/93 - 35, stěžovateli přiznal nájemné, obvyklé v místě a čase, ve výši 1 Kč/m2/rok. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek Krajským soudem v Brně ( dále "odvolací soud" ) zrušen a okresní soud poté znovu stanovil, na základě znaleckého posudku, nájemné ve výši 1 Kč/m2/rok ( rozsudek čj. 3 C 91/93 - 85, ze dne 22. 12. 1999 ). I tento rozsudek byl, k odvolání stěžovatele, odvolacím soudem zrušen. Ve svém třetím rozsudku čj. 3 C 91/93 - 218, ze dne 9. 9. 2005, uložil okresní soud žalované povinnost zaplatit stěžovateli 13.245,-- Kč a stěžovateli povinnost zaplatit žalované a České republice náklady řízení. K odvolání stěžovatele odvolací soud, rozsudkem ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 37 Co 101/2006, rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatel podal dne 4. 1. 2006 u okresního soudu novou žalobu na zaplacení 61.336,-- Kč s přísl. Usnesením ze dne 27. 4. 2007, čj. 7 C 64/2006 - 31, bylo řízení o ní přerušeno do pravomocného skončení předcházejícího řízení. Dne 2. 6. 2008 vzal stěžovatel žalobu částečně zpět, takže nadále požadoval zaplacení částky 145,-- Kč a úroků z prodlení. Okresní soud, rozsudkem ze dne 10. 10. 2008, čj. 7 C 64/2006 - 67, žalobu stěžovatele zamítl a uložil mu povinnost zaplatit žalované náklady řízení. III. Jak již Ústavní soud vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, ani vrcholem jejich soustavy. Proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení ( případně v rozhodnutí v něm vydaným ) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele přezkoumal z hlediska výše uvedených zásad a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Z jejího obsahu je zřejmé, že její podstatou je nesouhlas stěžovatele s tím, že soud zamítl jeho žalobu na zaplacení částky 145,-- Kč s úroky z prodlení a uložil mu povinnost nahradit náklady řízení. K přezkumu hodnocení důkazů, v podobě provedených znaleckých posudků obecnými soudy, však není Ústavní soud v zásadě příslušný, neboť by se tím stavěl do role další přezkumné instance, což mu podle Ústavy nepřísluší. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 ( publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 34 ), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. Takovou situaci však ve věci stěžovatele neshledal. Spor o nájemné řešily obecné soudy na základě dvou žalob stěžovatele ve dvou soudních řízeních, přičemž sporná byla, v řízení prvém, výše nájemného za metr čtvereční užívaného pozemku a v řízení druhém, zakončeném rozhodnutím, které stěžovatel napadl ústavní stížností, výše nájemného a plocha pozemku. Okresní soud v Blansku ve zmíněném rozsudku úplně a srozumitelně odůvodnil, proč z provedeného dokazování vyplývá, že výměra žalovanou užívaných pozemků činí 4.415m2, a stěžovateli tedy žalovaná částka nenáleží. V tomto rozsahu tedy nejsou námitky stěžovatele opodstatněné, a to včetně úroků z prodlení, to za stavu, kdy stěžovatel žádá jejich zaplacení v situaci, kdy sám byl v prodlení s převzetím nájemného. Hodnocení otázky, zda stěžovatelem navržené důkazy, především znalecký posudek Ing. M. S., byly způsobilé ovlivnit výsledek řízení a vyvolat jiné rozhodnutí ve věci, se pohybuje v mezích ustálené judikatury a není ani svévolné. Nelze tedy dovodit, že by jím došlo k porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud ustáleně judikuje, že do takovéhoto rozhodování obecných soudů mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tato otázka dosahuje ústavně právní dimenze pouze v případě, že postup soudu extrémně vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu ( viz např. nález sp. zn. III. ÚS 290/06, sp. zn. II. ÚS 197/07 ). Takový případ ale Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal. Pro rozhodování o náhradě nákladů řízení platí, podle § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů ( dále "OSŘ" ), zásada úspěchu ve věci, doplněná v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 OSŘ zásadou procesního zavinění ( zastavení řízení ). Smyslem využití zásady procesního zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. V takových případech se termín "zavinění" interpretuje jako vztah příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení ( tedy i jeho projev vůle spočívající ve zpětvzetí návrhu ). Ve stěžovatelově případě tak Okresní soud v Blansku hodnotil úspěch účastníků řízení plně v souladu s platnou právní úpravou a judikaturou obecných soudů, pokud přiznal náhradu nákladů řízení žalované. Konečně nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele ohledně nesprávného skutkového a právního posouzení jeho nároku, neboť výše nájemného obvyklého v místě a čase byla určena nejen na základě aplikace předmětné vyhlášky, ale rovněž srovnávací metodou, uplatněnou v revizním znaleckém posudku, a dalšími listinnými důkazy. Na základě výše uvedeného Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Ze skutečnosti, že jeho žaloba byla zamítnuta, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze interpretovat jako právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud pro úplnost dodává, že ve své dřívější rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání, tedy ve věcech jako je věc stěžovatele, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena ( rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 248/01, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98 ). Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení výše zmíněných práv stěžovatele nedošlo, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ) zákona o Ústavním soudu jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 24. února 2009 František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu

1-3275-10_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ( soudce zpravodaj ) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. K., zastoupené JUDr. Milanem Kružíkem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 2a, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, čj. 15 Co 89/2010 - 192, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále "zákon o Ústavním soudu" ), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozsudku, kterým měla být porušena její práva zaručená čl. 1, čl. 4, čl. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka nesouhlasila se zmíněným rozsudkem, poukázala na ustanovení § 98 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů ( dále "zákon o rodině" ), a uvedla, že pokud Krajský soud v Brně, jako soud odvolací ( dále "odvolací soud" ), zvýšil výživné, které platí na své nezletilé děti, ve výchově otce, i za dobu před 12. listopadem 2005, tedy více než tři roky přede dnem zahájení řízení o jeho zvýšení, rozhodl v rozporu s citovaným ustanovením. II. Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2009, čj. 23 P 79/2004 - 169, měnícím rozsudek téhož soudu ze dne 2. 11. 2004, čj. 23 P 79/2004 - 42, bylo zvýšeno výživné placené stěžovatelkou na nezletilé děti K. a T. V., ve výchově otce, a výživné otce T. V. placené již zletilé M. V. K odvolání otce byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, čj. 15 Co 89/2010 - 192, změněna výše výživného hrazeného stěžovatelkou na nezletilé děti od 1. 9. 2005 na částku 800,- Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 9. 2009 do budoucna na částku 1.700,- Kč měsíčně na každého z nich. Výživné otce na zletilou M. V. bylo, za dobu od 1. 9. 2008 do budoucna, zvýšeno na 3.000,- Kč měsíčně. III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d ) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod ( § 72 odst. 1 písm. a ) zákona o Ústavním soudu ). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení ( rozhodnutím v něm vydaným ) nedošlo k porušení předpisy ústavního pořádku chráněných práv nebo svobod jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze, jako celek, pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem je též, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumenty v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozsudku, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka spatřuje zásah do svých základních práv ve skutečnosti, že odvolací soud zvýšil výživné i za dobu před 12. listopadem 2005, aniž by počátku takového zvýšení ( 1. září 2005 ) předcházela jakákoliv změna poměrů. Ústavní soud připomíná, že postup při určení výše výživného náleží do výlučné kompetence obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Rozhodně není v jeho kompetenci "přepočítávat" výši výživného, přiznaného obecnými soudy, zejména za situace, kdy i obecná právní úprava nepřipouští ve věcech rodinně právních dovolání. K první z námitek stěžovatelky odvolací soud na straně č. 4 svého rozsudku vyložil, že za změnu poměrů ke dni 1. září 2005 považuje její nástup do zaměstnání. Tím se zvýšily její příjmy, což se musí následně projevit i změnou její původně stanovené vyživovací povinnosti. Jasným a přezkoumatelným způsobem tak vymezil rámec, v němž se jeho volná úvaha pohybovala. Tato pojatá interpretace pojmu "změna poměrů" není v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině ani občanského soudního řádu. Pokud stěžovatelka dále tvrdila, že v její věci odvolací soud nesprávně interpretoval § 98 odst. 1 zákona o rodině, nutno podotknout, že částka výživného, která za příslušné období, tj. od 1. září do 12. listopadu 2005, nedosáhla ani 1.500,- Kč. Tato částka je natolik bagatelní, že již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny, což činí její návrh zjevně neopodstatněným ( sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, str. 421 ). Pro úplnost Ústavní soud dodává, že čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, zakotvuje právo na spravedlivý proces, čímž garantuje právo na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s procesními předpisy, za současného respektování práva na soudní a jinou právní ochranu podle dalších ustanovení páté hlavy Listiny. V přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o tom, že odvolací soud rozhodl způsobem, který není v souladu s procesními předpisy, nebo že by nerespektoval její základní lidská práva a svobody. Ústavní stížnost tak pouze vyjadřuje její nesouhlas s rozhodnutím o výši výživného a nevyplývá z ní nic, co by případ posouvalo do roviny ústavněprávní. Po Ústavním soudu jen požaduje, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž dospěl, na nichž však Ústavní soud nehodlá nic měnit, neboť jeho úkolem není přehodnocovat skutková a právní zjištění nalézacích soudů, pokud jsou racionálně a přesvědčivě zdůvodněna. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona o Ústavním soudu. Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. prosince 2010 Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu

1-238-05

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Snaha otce o co možná nejširší styk s nezletilým synem nemůže být použita proti němu. Je a stále zůstává rodičem se všemi právy a povinnostmi z tohoto vztahu vyplývajícími. Česká republika NÁLEZ Ústavního souduJménem republiky Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 17. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 238/05 ve věci ústavní stížnosti J. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 31. 1. 2005 č. j. 12 Co 761/2004-117 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2004 č. j. P 855/2002-75, jimiž bylo rozhodnuto o úpravě styku stěžovatele s jeho nezletilým synem. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 31. 1. 2005 č. j. 12 Co 761/2004-117 a Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 5. 2004 č. j. P 855/2002-75 porušily základní právo stěžovatele zakotvené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a proto se tyto rozsudky zrušují. Odůvodnění Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o Ústavním soudu" ), navrhl zrušení v záhlaví označených rozsudků Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ( dále též "krajský soud" ) a Okresního soudu v Olomouci ( dále též "okresní soud" ). Stěžovatel uvedl, že rozsudkem okresního soudu byla v roce 2002 schválena dohoda rodičů, podle níž jeho nezletilý syn byl svěřen do výchovy matce, byla dohodnuta výše výživného placeného otcem a rozsah jeho styku se synem. Rozsudkem ze dne 3. 5. 2004 okresní soud vyhověl návrhu matky a styk stěžovatele se synem zúžil. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Obecné soudy, podle stěžovatele, porušily jeho ústavní práva daná Listinou základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ) v čl. 32 odst. 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2. Bylo zasaženo zejména do práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči, do práva stěžovatele dítě vychovávat a pečovat o něj ve smyslu Listiny, Úmluvy o právech dítěte, usnesení Rady pro lidská práva ze dne 6. 1. 2003. Jedná se i o zásah do práv rodiče, zaručených v § 26 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Obecné soudy obou stupňů nevzaly v úvahu právo dítěte na rovnocenný vztah s oběma rodiči, ani právo rodiče, který nemá dítě v přímé péči, na jeho co nejširší účast na výchově dítěte. Změnu poměrů viděly v tom, že dítě začalo chodit do školy. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. II. ÚS 363/03 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 12, str. 133 ), podle něhož ani povinná školní docházka není důvodem pro výrazné omezení styku rodiče s dítětem. V jeho případě se nejednalo o změnu poměrů předpokládanou § 28 zákona o rodině. Dohoda schválená předchozím rozsudkem okresního soudu se může realizovat i poté, co nastaly změny. Obecné soudy zaměnily zájem matky za zájmy dítěte a nevypořádaly se dostatečně se skutkovými zjištěními o mnohočetném zmaření styků nezletilého se stěžovatelem, k nimž došlo z vůle matky. Je v rozporu se zájmem dítěte, aby odvyklo výchovnému působení rodiče, u něhož není ve stálé péči. V souladu s ustanovením § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu byla vyžádána vyjádření účastníků řízení. Krajský soud uvedl, že argumentace použitá v ústavní stížnosti nemá ústavněprávní relevanci, protože zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů. Okresní soud sdělil, že neporušil právo otce na péči o dítě a jeho výchovu ani právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči. Původní rozsah styku stěžovatele s nezletilým byl schválen za odlišných podmínek, matka byla na mateřské dovolené, nezletilý byl v její celodenní péči, nenavštěvoval žádné předškolní zařízení a rodiče deklarovali schopnost dobré komunikace a spolupráce. Poté, co matka nastoupila do zaměstnání a nezletilý začal navštěvovat předškolní zařízení, soud změnil rozsah styku s ohledem na věk nezletilého, jeho režim a celkové poměry v rodině, protože stávající úprava byla již neudržitelná. Nová úprava styku je podle okresního soudu natolik široká, že i nadále otci umožňuje plné využití jeho práva podílet se na péči o syna a na jeho výchově. Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že poprvé byl rozsah styku stěžovatele s jeho nezletilým synem upraven rozsudkem okresního soudu ze dne 29. 8. 2002 č. j. Nc 837/2000-35, podle něhož byl stěžovatel oprávněn mít u sebe nezletilého v liché týdny v odpoledních hodinách v úterý a ve čtvrtek, v sudé týdny v úterý odpoledne a od soboty do neděle, dále v určené době svátků a školních prázdnin. V řízení zahájeném na návrh matky okresní soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2004 č. j. P 855/2002-75 změnil rozsah styku stěžovatele s nezletilým tak, že stěžovatel je oprávněn mít nezletilého u sebe v lichých týdnech ve čtvrtek odpoledne a v sudých týdnech od pátku do neděle. Došlo ke změně rozsahu styku i v době svátků a prázdnin. V odůvodnění soud konstatoval, že ačkoli byl rozsah styku otce s nezletilým upraven nadstandardně široce, přesto se otec domáhá kontaktu i mimo stanovený rozsah, nerespektuje rozhodnutí soudu a narušuje režim dítěte, což je v rozporu s jeho zájmy. Podle soudu vztahy mezi rodiči a zejména nový režim dítěte neumožňují tak rozsáhlý styk, je nutná změna směrem ke standardní úpravě. Přesto i po úpravě zůstává styk otce s nezletilým dost široký a umožňuje otci se v dostatečné míře podílet na výchově nezletilého. K odvolání otce krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu rozsudkem ze dne 31. 1. 2005 č. j. 12 Co 761/2004-117. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o změně poměrů, nový rozsah styku nezletilého s otcem vystihuje potřeby nezletilého a specifika daného případu. Nejedná se o zúžení rozsahu styku, ale pouze o vyjádření nastalé změny na straně nezletilého. Konstatoval, že vedle základního kritéria - zájmu nezletilého je pro soudní rozhodnutí o úpravě styku podstatné, zda je vykonatelné nejen materiálně, ale i formálně. Původní rozsudek o úpravě styku byl částečně nevykonatelný. Ústavní soud po přezkoumání všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je důvodný. Stěžovatel ve stížnosti namítá jednak zásah do práva rodiče na péči o děti a jejich výchovu, jednak porušení práva na rovnost v řízení a právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů, v přítomnosti účastníka řízení a možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. K právům garantovaným čl. 32 odst. 4 Listiny se Ústavní soud vyslovil v několika nálezech ( např. nález ze dne 20. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 459/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 117, str. 233, nebo nález ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. II. ÚS 363/03, uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález č. 12, str. 133 ). Ústavní soud tedy zkoumal, zda obecné soudy, s ohledem na závěry obsažené v uvedených nálezech, nezasáhly do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. V nálezu sp. zn. II. ÚS 363/03, na který odkazuje i stěžovatel, Ústavní soud konstatoval, že z ústavněprávního pohledu není možné nadřazovat modely fungování vztahů mezi oddělenými rodiči a nezletilými dětmi, které mají orgány veřejné moci zažité, nad zájem dítěte, který je definován v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Tyto modely, jakkoliv jsou v mnoha případech přínosné a použitelné, nemohou postihovat situaci každého jednotlivého dítěte. Je proto věcí obecných soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo správními orgány, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic měnit ani to, že se rodiče nejsou schopni na takovémto uspořádání sami dohodnout. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku okresního soudu, tento soud aplikoval v daném případě poměrně tvrdě tzv. "standardní úpravu styku". Krajský soud, patrně se znalostí judikatury Ústavního soudu, se celkem sofistikovaně snažil přejít tento postoj okresního soudu. Konstatoval, že úprava rozsahu styku musí vystihovat potřeby nezletilého a specifika daného případu, ale nijak blíže a podrobněji neodůvodnil, jak a z jakých důvodů přijatá úprava vystihuje specifika tohoto případu a potřeby nezletilého. Formou, která zdánlivě odpovídá nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 363/03, se snažil zastřít nezměněný obsah, který kritériím stanoveným v citovaném nálezu rozhodně neodpovídá. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud přímo konstatoval, že vztahy mezi rodiči a zejména nový režim dítěte a matky neumožňují tak rozsáhlý styk, ale že je nezbytná změna úpravy směrem ke standardní úpravě ( viz předchozí odstavec ). Takový závěr nerespektuje další premisu obsaženou v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 363/03, tj. že úpravu styku není možné podřídit neschopnosti rodičů dohodnout se. Chování otce a jeho snaha o co možná nejčastější styk s nezletilým nemůže být použita proti němu. Je a stále zůstává rodičem se všemi právy a povinnostmi z tohoto vztahu vyplývajícími. Jeho chování nemůže být použito jako argument ( jak lze dovodit zejména z odůvodnění rozsudku okresního soudu na str. 5 ) k omezení rozsahu jeho styku s nezletilým dítětem. Navíc i z této části odůvodnění rozhodnutí okresního soudu ( potvrzeného soudem krajským ) je zřejmé, že soudy nepřihlížely ani tak k zájmům dítěte ( viz předchozí odstavec ), ale akcentovaly především zájem matky. V nálezu sp. zn. II. ÚS 363/03 Ústavní soud také uvedl, že školní docházka ( tedy jiný, nový režim dítěte ) rozhodně nemůže být sama o sobě důvodem pro výrazné omezení styku otce s nezletilým dítětem, které je v péči matky. Je totiž nutné se zabývat širšími okolnostmi s touto novou skutečností spojenými a jejich dopadem na nezletilého. Ve zkoumané věci lze z rozsudků obecných soudů dovodit jejich názor, že sice byla změněna frekvence a struktura styku stěžovatele s nezletilým, ale celkově rozsah styku zúžen nebyl, příp. zůstal stále velmi široký. Při podrobném srovnání původní a nové úpravy lze celkem bez problému zjistit, že rozsah styku novou úpravou omezen byl. Podstata rozhodnutí okresního soudu je obsažena při posuzování kvantitativní otázky ( rozsah styku ), kde bezprostředně zmiňuje samotný ( podle jeho názoru legitimní ) důvod pro změnu rozsahu styku ( str. 6 rozsudku ). Důvody, na nichž obecné soudy vystavěly své závěry o nutnosti změny rozsahu styku stěžovatele s jeho nezletilým synem, jsou tedy rozporné s judikaturou Ústavního soudu týkající se čl. 32 odst. 4 Listiny a zejména se závěry obsaženými v několikrát již citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 363/03. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 31. 1. 2005 č. j. 12 Co 761/2004-117 a rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2004 č. j. P 855/2002-75 bylo zasaženo do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a ) zákona o Ústavním soudu a napadené usnesení zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a ) téhož zákona.

20_Nd_383_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v právní věci žalobce Českomoravské stavební spořitelny, a. s., identifikační číslo osoby 49 24 13 97, se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3218/169, proti žalovaným 1 ) Ing. Arch. J. Ž. a 2 ) P. Z., o zaplacení 115.447,80 s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 116 C 154/2009, o návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti, takto : Věc vedená u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 116 C 154/2009 se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 6. V souladu s ustanovením § 169 odst. 2 občanského soudního řádu usnesení není odůvodněno. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. prosince 2012 JUDr. Vladimír Mikušek předseda senátu

1-1835-10_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttler a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky D. H., zastoupené JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou, se sídlem Ječná 1, Praha 2, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010, č. j. 26 Co 86/2010-417, a proti výroku I a III rozsudku Okresního soudu Praha - západ z 15. 10. 2009, č. j. 11 Nc 147/2008-373, 11 PaNc 518, 519/2008, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí ( jejich jednotlivých výroků ). Opírá ji zejména o následující důvody. Okresní soud Praha - západ citovaným rozsudkem ze dne 15. 10. 2009, č. j. 11 Nc 147/2008-373, 11 PaNc 518, 519/2008, ve věci úpravy poměrů nezl. J. H., nezl. M. H. a T. H., pro dobu do a po rozvodu rozhodl tak, že nezl. J. byl svěřen do výchovy otce a nezl. dvojčata M. a T. byly svěřeny do výchovy matky. Dále bylo tímto rozsudkem oběma rodičům stanoveno výživné ( stěžovatelce k nezletilému J. a otci k nezletilému M. a T. ). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, jímž brojila proti výrokům, jímiž byl nezletilý J. svěřen do výchovy otce a kterými jí byla stanovena vyživovací povinnost, a proti výroku jímž jí bylo uloženo nahradit státu 1/4 nákladů řízení. Krajský soud v Praze výroky o výchově nezletilého J. a výroky o povinnosti matky přispívat na jeho výživu potvrdil, leč změnil výrok o výživném, které je po vyměřenou dobu povinen platit otec nezletilých dětí. Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným výrokům obou rozsudků, kterými bylo rozhodnuto o svěření nezletilého J. do výchovy otce a jimiž byla stanovena výše výživného pro stěžovatelku. Má za to, že zejména citovanými výroky byla porušena její základní práva ( svobody ) garantovaná jí zejména čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ), čl. 90 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 3 a 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. V podrobnostech pak stěžovatelka vytýká soudům zejména to, že neprovedly jí navrhované důkazy a ty, které provedly, interpretovaly mylně. Na základě těchto pochybení, při zjevném nerespektování principů zákona o rodině svěřily nezl. J. do výchovy otci. Soudy nezkoumaly, kdo z rodičů ( tedy stěžovatelka nebo otec dětí ) je lepší vychovatel a nevzaly v úvahu sourozenecké vazby všech dětí. Pokud soudy v této souvislosti vycházely znaleckého posudku PhDr. M. z oboru psychologie, pak stěžovatelka namítá, že tento posudek má odborné nedostatky, a to ve srovnání s těmi, které si stěžovatelka nechala vypracovat u renomovaných institucí a jež soudům poskytla. Sama znalkyně .neměla pro jeho vypracování potřebnou kvalifikací, neboť neměla odbornost z klinické psychologie; nadto se stěžovatelka domnívá, že u této znalkyně lze, vzhledem k jejím pracovním vazbám, pochybovat o její nepodjatosti. II. Ústavní soud si vyžádal spis sp. zn. 11 Nc 147/2008 ( 11 PaNc 518/2008 a 11 PaNc 519/2008 ) vedený u Okresního soudu Praha - západ. Zjistil, že jmenovaný soud rozhodl rozsudkem ze dne 15. 10. 2009, č.j. 11 Nc 147/2008-373 tak, že : "I. Nezl. J. se svěřuje do rozvodu a pro dobu po rozvodu do výchovy otce. […] II. Nezl. M. a nezl. T. se svěřují do rozvodu a pro dobu po rozvodu do výchovy matky. […] III. S účinností od právní moci tohoto rozsudku a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu je matka povinna přispívat na výživu nezl. J. částkou 1.000,- Kč měsíčně splatnou k rukám otce vždy do každého 5. dne v měsíci předem. […] IV. S účinností od 19.9.2008 a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu je otec povinen přispívat na výživu nezl. T. částkou 6.000,- Kč měsíčně a na výživu nezl. M. částkou 6.000,- Kč měsíčně splatnou k rukám matky vždy do každého 5. dne v měsíci předem. […] V. S účinností od 19.9.2008 do právní moci tohoto rozsudku je otec povinen přispívat na výživu nezl. J. částkou 4.000,- Kč měsíčně splatnou k rukám matky vždy do každého 5. dne v měsíci předem. […] VI. Matce se výživné pro nezl. J. za dobu od 19.9.2008 do právní moci tohoto rozsudku nevyměřuje. […] VII. Dlužné výživné za dobu od 19.9.2008 do 31.10.2009 ve výši 49.200,- Kč pro nezl. T. a ve výši 49.200,- Kč pro nezl. M. je otec povinen zaplatit k rukám matky do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. […] VIII. Dlužné výživné pro nezl. J. za dobu od 19.9.2008 do 31.10.2009 ve výši 33.200,- Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. […] IX. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. […] X. Matka je povinna zaplatit státu náklady řízení ve výši 1/4 z celkových nákladů, jejichž přesná výše bude specifikována v samostatném usnesení, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení na účet Okresního soudu Praha-západ. […] XI. Státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení ve výši 3/4 z celkové výše nákladů řízení." Okresní soud se obsáhle zabýval majetkovými poměry rodičů a jejich výchovným potenciálem. Vysvětlil, proč vycházel z konkrétních důkazů, z jakého důvodu nevzal v úvahu důkazní návrhy stěžovatelky a proč jsou podle něj závěry znalkyně z oboru psychologie PhDr. N. M., kterou pověřil vypracováním posudku, přijatelné. Podle soudu se tato znalkyně vypořádala se všemi námitkami, které stěžovatelka k jejímu posudku vznesla, ať už formou písemného vyjádření nebo přímo při jednání před soudem ( srov. č.l. např. 329 a násl. ). Tato skutečnost, jakož i to, že znalkyně pověřená soudem, zkoumala nejen osobnost matky či otce, ale také jejich vztahy k dětem, přiměla soud k upřednostnění jejího posudku před specializovaným zkoumáním, které si nechala vypracovat matka u jiných institucí ( podle soudu posudky předložené stěžovatelkou nadto působily tendenčně ). Soud rovněž - s ohledem na právě uvedené - nepovažoval za nutné provádět další revizní posudky ( týkající se např. osoby otce ). Okresní soud - v souvislosti se samotným svěřením nezletilého J. do výchovy otci - pak zejména akcentoval, že nezletilý J. má slabou a negativní vazbu na matku ( stěžovatelku ); naopak otec je mu hlavní oporou a pomáhá mu zvládnout rozpad rodiny. Má k tomu, narozdíl od matky, potřebnou dávku empatie. Sám nezletilý J. chce být podle posudku znalkyně, jejž měl okresní soud k dispozici, u otce; stěžovatelka má ke chlapci chladný vztah. J. se u stěžovatelky cítí špatně - strádá. Má rovněž sklony k paranoiditě, to znamená, že vnější věci jeho se dotýkající, vnímá záporně. Podle znalkyně, jejíž závěry soud v tomto směru převzal, chlapec zatím nepotřebuje psychiatrickou pomoc, ovšem negativní vztahy mezi stěžovatelkou a otcem mohou jeho stav do budoucna zhoršit; soud, vědom si tohoto nebezpečí, byl podle svého rozhodnutí, při rozhodování celé věci, veden rovněž tím, že chtěl zakotvit pro nezletilého J. stabilní výchovné prostředí a nechtěl prodlužovat již tak dlouho běžící soudní řízení. V závěru svého odůvodnění konečně uvedl : "Rodiče spolu nežijí od 18.9.2008, matka podala 10.10.2008 návrh na rozvod manželství. Soud proto musel rozhodnout o úpravě poměrů rodičů k nezletilým před a po rozvodu manželství. Rodiče dohodu o daných otázkách neuzavřeli, bylo pro ně problematické plnit dohodu o styku otce s nezl. Soud proto s ohledem na prokázané skutečnosti hodnotil zájem nezl. dětí, životní poměry rodičů, právo jich obou na podíl o péči o děti, citovou orientaci rodičů a dětí, jakož i výchovné schopnosti rodičů, včetně schopnosti se na výchově dohodnout, a svěřil nezl. J. do péče otce a nezl. dvojčata do péče matky ( výrok I a II ). […] Zbývající výroky ve věci samé se týkají vyživovací povinnosti rodičů k nezletilým, kdy soud přihlédl především k potřebám dětí a poté k majetkovým poměrům, možnostem a schopnostem rodičů, jakož i k péči rodiče o dítě ( § 85 a § 96 odst. 1 zákona o rodině ). S ohledem na poměrně nízký příjem matky a zvýšené náklady na bydlení a péči o nezl. dvojčata, stanovil jí soud nízkou vyživovací povinnost k nezl. J., a to až od právní moci rozsudku, resp. pro dobu po rozvodu od právní moci rozsudku o rozvodu manželství ( výrok III ). Lepší možnost zajistit potřeby nezl. J. má otec, který o nezl. dvojčata nepečuje. Matka měla nezl. J. na základě střídavé výchovy po určitý čas v péči ( § 85 odst. 3 zákona o rodině )‚ proto a pro její majetkové poměry jí soud neurčil vyživovací povinnost od opuštění společné domácnosti do právní moci rozsudku ( výrok VI ). Otci soud určil vyživovací povinnost jednak k nezl. J. od rozpadu společné domácnosti s matkou do právní moci rozsudku, protože nezl. byl ve střídavé péči a otec měl vyšší příjem ( jako jednatel a pronajímatel ) nežli matka, a také s ohledem na úspory otce ( z převodu obch. podílu, jeho stavebního spoření ) a možnosti pronajímat garsoniéru v SJM za vyšší nájemné, a dále vyživovací povinnost k nezl. dvojčatům od odchodu matky do budoucna ( výroky IV a V ). S ohledem na stanovenu vyživovací povinnost pro období od opuštění společné domácnosti matkou do právní moci rozsudku, respektive u nezl. J. do konce měsíce října 2009, v němž soud rozhodl, vyměřil rodičům dluh na výživném a stanovil s ohledem na poměry otce dlouhou lhůtu splatnosti ( § 160 odst. 1 o.s.ř., výroky VII a VIII ). […] O nákladech mezi účastníky rozhodl soud podle § 146 odst. 1 a ) a 151 odst. 1 o.s.ř., tedy, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, protože řízeni mohlo být dle § 81 odst. o.s.ř. zahájeno i bez návrhu a v řízení nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti, pro které by měl soud rozhodnout jinak, tj. přiznat některému účastníku oproti jinému náhradu nákladů. Převažující veřejný zájem na úpravě poměrů mezi rodiči a dětmi se tak promítl i otázky náhrady nákladů řízení, které si musí každý z účastníků nést sám ( výrok IX ). […] Protože státu vznikly náklady na znalečném, uložil soud podle § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 148 odst. 1 o.s.ř. úhradu části znalečného ( 1/4 ) matce, protože byla se svým návrhem, k němuž bylo řízení zahájeno, úspěšná pouze zčásti a znalecký posudek byl nařízen i v jejím zájmu ( výrok X ). Protože však její poměry jsou pro péči o dvě nezletilé děti, nízký příjem, nastávající vyživovací povinnost k nezl. J., a do jisté míry odkázanost na pomoc rodičů omezené ( §150 o.s.ř. ) nepřiznal soud státu zbývající 3/4 nákladů, které vydal na znalečné, protože vůči matce by to nebylo spravedlivé." K odvolání stěžovatelky proti výše specifikovaným výrokům I, III a X rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2010, č.j. 26 Co 86/2010-417 tak, že : "I. Rozsudek soudu I. stupně se mění […] a ) ve výrocích ad V. a VIII. tak, že otec je povinen zaplatit výživné pro nezletilého J. za dobu od 19.9.2008 do 31.3.2010 ve výši 33.200,-Kč k rukám matky do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. […] b ) ve výrocích ad X. a XI. tak, že otec je povinen v rozsahu jedné poloviny zaplatit náklady státu. jak budou co do výše a lhůty k plnění specifikovány v samostatném usnesení soudu 1. stupně. […] II. Ve výrocích ad I., III. a VI. se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje. […] III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů." Odvolací soud zejména zdůraznil, že prvostupňový soud v otázce rozhodování o výchovném prostředí nezletilého J. ( § 26 odst. l, § 50 Zákona o rodině ) správně vyšel zejména ze závěrů soudního znaleckého posudku. I dle názoru odvolacího soudu znalkyně své závěry, které byly podkladem pro rozhodování o výchově nezletilého J., náležitě obhájila, a nebylo proto již třeba je přezkoumávat revizním znaleckým posudkem. Námitky matky ke způsobilosti jmenované soudní znalkyně nepovažuje odvolací soud za případné. Výše výživného stanoveného matce ve výroku III. odpovídá i dle názoru odvolacího soudu jak odůvodněným potřebám nezletilého J., tak příjmovým a majetkovým poměrům obou rodičů ( § 96 odst. 1, § 85 odst.2 o.s.ř. ), a to i přes zjištění, že matka přestala března 2010 rodičovský příspěvek. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. jako věcně správný potvrdil. III. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud Praha - západ tak, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádal v odůvodnění rozhodnutí. S případným upuštěním s případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ( dále jen "zákon o Ústavním soudu" ) vyjádřil souhlas. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. S upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřil souhlas. Citovaná vyjádření nezasílal Ústavní soud stěžovatelce k replice, neboť do věci nevnesla nic nového a Ústavní soud k nim při rozhodování nepřihlížel. IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů ( viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41 ). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na péči o dítě a výchovu dítěte ( řečeno obecně ), přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí ( jejich jednotlivé výroky ) i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, že oba soudy svěřily nezletilého J. do péče otce a stěžovatelce stanovily i v této souvislosti pro J. výživné ve smyslu § 26 zákona o rodině. K této námitce poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na odůvodnění napadených rozhodnutí; zvláště rozhodnutí prvostupňového soudu považuje Ústavní soud za velmi přesvědčivé. Již jen z odůvodnění těchto rozhodnutí vyplývá, že oba soudy tuto otázku řešil v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatelka v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s jejich právními závěry, pak tím v zásadě jen polemizuje s jejich právním názorem a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat - jak již uvedl - pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatelky však Ústavní soud neshledal. Oba soudy - se zřetelem na provedená skutková zjištění - dovodily, že svěření nezletilého J. do výchovy otce bylo v době jejich rozhodování v jeho zájmu; to zejména proto, že mu otec dokázal poskytnout dostatečné citové zázemí a empatii. Svůj názor přesvědčivé, jasně a logicky odůvodnily a Ústavní soud nemá, co by zásadního k věci dodal. Namítá-li stěžovatelka, že znalkyně pověřená soudem vypracováním specializovaného posudku nebyla pro vypracování posudku dostatečně kvalifikovaná a že lze mít pochybnosti o její nepodjatosti, pak nemůže Ústavní soud ani jedné z těchto námitek přisvědčit. Ústavní soud se sám studiem spisového materiálu mohl přesvědčit, že posudek znalkyně ( č.l. 248 - 274 ) je vypracován velmi přesvědčivě a pečlivě. Pokud stěžovatelka pochybuje o nepodjatosti znalkyně, činí tak pouze v rovině spekulativní; souvislosti ve stížnosti uváděné ( str. 5 ) a z nich údajně resultující vztahy znalkyně k otci dětí jsou totiž natolik vzdálené, že z nich podjatost znalkyně seriozně dovozovat nelze. Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatelky. V předmětné věci však dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatelky a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí ( jejich jednotlivé výroky ) jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a )zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. února 2011 Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu

32_Cdo_3101_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Bohemia Faktoring, s.r.o., se sídlem v Praze 1-Malé Straně, Letenská 121/8, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 27 24 26 17, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti žalovanému R. P., o zaplacení částky 24.153,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 32 EC 589/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 27. října 2011, č. j. 15 Co 668/2011-117, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.Odůvodnění : Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 21. dubna 2011, č. j. 32 EC 589/2010-45, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 10.744,49 Kč s příslušenstvím ( výrok I. ), žalobu o zaplacení částky 13.408,51 Kč s příslušenstvím zamítl ( výrok II. ) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení ( výrok III. ). K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ( první výrok ), v zamítavém výroku jej změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 13.408,51 Kč s příslušenstvím ( druhý výrok ) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ( třetí výrok ). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání [posuzováno podle obsahu - § 41 odst. 2 občanského soudního řádu ( dále jen „ o. s. ř. “ )], požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil „ v plném rozsahu “, neboť se jím cítí být poškozen. Dovolání v dané věci není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a ) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V projednávané věci jde o nárok ze smlouvy o úvěru uzavřené podle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku ( dále jen „ obch. zák. “ ), přitom závazkový vztah založený smlouvou o úvěru je podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d ) obch. zák. závazkovým vztahem obchodním, bez ohledu na povahu účastníků, a z procesního hlediska jde o obchodní věc ( k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 1/2000 a 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Dovolání žalovaného tak není přípustné, když předmětem sporu bylo zaplacení částky 24.153,- Kč se smluvními úroky a úroky z prodlení, tedy peněžité plnění nepřevyšující 100.000,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c ) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. listopadu 2012 JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu

7_Tz_71_2012

Typ rozhodnutí : ROZSUDEK Heslo : Odvolání Dotčené předpisy : § 253 odst. 1 tr. ř. § 2 odst. 5,6 tr. ř. Kategorie rozhodnutí : D 7 Tz 71/2012-30ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky projednal dne 15. ledna 2013 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Jindřicha Urbánka, stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného F. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 3 To 595/2011, a rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270 odst. 1 tr. ř. t a k t o : Pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 3 To 595/2011, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 253 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného F. P. Toto usnesení Krajského soudu v Ostravě se z r u š u j e. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Ostravě se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 3 To 595/2011, podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl jako opožděné odvolání obviněného F. P., které podal proti odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2011, sp. zn. 8 T 64/2011. Dnem vyhlášení nabylo uvedené usnesení krajského soudu právní moci. Dne 12. 10. 2012 podal ministr spravedlnosti České republiky proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 3 To 595/2011, stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Uvedl, že písemné vyhotovení rozsudku soudu I. stupně bylo doručeno obviněnému dne 26. 7. 2011, a jeho obhájci Mgr. I. Enenklovi dne 15. 8. 2011, takže posledním dnem lhůty k podání odvolání byl den 23. 8. 2011. Obhájce tento poslední den lhůty podal odvolání formou faxového podání, jehož stejnopis doručil poté soudu osobně dne 25. 8. 2011. V trestním spise bylo ale založeno toliko podání doručené soudu v písemné podobě dne 25. 8. 2011, přičemž doklad o předchozím faxovém přijetí podání, ani samotné faxové podání, nebyly do spisu založeny a tak nebyly odvolacímu soudu při jeho rozhodování známy. Následně toto podání nebylo ani soudem prvního stupně dohledáno a byl pouze zdokladován příjem faxového podání soudem v rozsahu dvou stran dne 23. 8. 2011 v 17 :28 hodin. Odvolací soud tak vycházel při posuzování včasnosti podaného odvolání z obsahu trestního spisu, jehož součástí bylo toliko odvolání obviněného podané osobně obhájcem na podatelně soudu prvního stupně dne 25. 8. 2011, nikoliv z faxového podání učiněného dne 23. 8. 2011 a odvolání jako opožděné zamítl v neveřejném zasedání. Tím byl v neprospěch obviněného porušen zákon, a náprava není v současné době možná jinak, než cestou stížnosti pro porušení zákona. Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 59 odst. 1, § 60 odst. 1 a § 253 odst. 1 tr. ř., podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby napadené usnesení zrušil, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 270 odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí i předcházející řízení a shledal, že zákon v neprospěch obviněného byl porušen. Nejvyšší soud z trestního spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 8 T 64/2011 zjistil, že po doručení rozsudku soudu prvního stupně obviněnému i jeho obhájci, kdy běh lhůty k podání odvolání se ve smyslu ustanovení § 248 odst. 2 tr. ř. počítá od 15. 8. 2011, je na str. 81 tr. spisu založeno odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně ( datováno dnem 23. 8. 2011 ), přičemž podle podacího razítka bylo podáno u soudu dne 25. 8. 2011. Ač je na tomto podání s odvoláním uvedeno datum 23. 8. 2011 a dále údaj „ FAXEM “, žádné faxové podání není v trestním spise zaevidováno. Věc pak byla předložena Krajskému soudu v Ostravě, který podle protokolu o neveřejném zasedání ze dne 26. 9. 2011, rozhodl usnesením sp. zn. 3 To 595/2011 tak, že podle § 253 odst. 1 tr. ř. odvolání obviněného F. P. zamítl. Z písemného vyhotovení usnesení odvolacího soudu na str. 93 a násl. trestního spisu vyplývá, že posledním dnem lhůty k podání odvolání byl den 23. 8. 2011, a protože odvolání podal obviněný dne 25. 8. 2011, bylo podáno opožděně. Na č. l. 124 trestního spisu se pak nachází úřední záznam pracovnice soudu ze dne 14. 12. 2011, ze kterého vyplývá, že téhož dne se dostavil obhájce Mgr. Klimeš, který při studiu spisu zjistil, že v něm chybí odvolání zaslané faxem poslední den lhůty dne 23. 8. 2011. Následně, že byl sám u sekretářky soudu, kde zjistil, že tento fax byl přijat. Následně je ve spise podnět obhájce ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona, ke které přiložil, jako doklad potvrzující podání odvolání faxem, příslušné dokumenty Okresního soudu v Ostravě ( fax č. 596 972 801 ) o přijetí faxového podání dne 23. 8. 2011 v 17 :28 hod. Toto potvrzení faxového podání bylo na žádost Nejvyššího soudu zasláno ministerstvem spravedlnosti, když nebylo přiloženo k podané stížnosti pro porušení zákona a bylo jím doplněno dokazování. Z uvedených skutečností vyplývá, že obhájce obviněného skutečně v poslední den lhůty k podání odvolání dne 23. 8. 2011, zasílal faxem soudu prvního stupně dokument v rozsahu dvou stran, který svým rozsahem odpovídá odvolání osobně doručenému soudu prvního stupně následně dne 25. 8. 2011. Žádný doklad o tomto podání faxem, které bylo učiněno v souladu s ustanovením § 59 odst. 1 tr. ř., ale nebyl do trestního spisu založen. Odvolací soud tak při svém rozhodování vycházel pouze z obsahu trestního spisu, na jehož základě dospěl k nesprávnému závěru o opožděnosti podaného odvolání, které proto zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. Stalo se tak zejména z důvodu administrativního pochybení při manipulaci s podáními, která jsou soudu prvního stupně doručována faxem a tedy ne výlučně pochybením odvolacího soudu. Současně ale odvolací soud nevěnoval dostatečnou pozornost datu 23. 8. 2011, uvedenému na odvolání doručeném soudu prvního stupně dne 25. 8. 2011, jakož ani údaji o jeho zaslání faxem, které měly vyvolat pochybnosti o skutečném datu jeho podání. I v takovýchto případech je totiž nutno před rozhodnutím soudu řádně zjistit skutkový stav na základě hodnocení důkazů, a to postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Odvolací soud takto důsledně nepostupoval a tak i jeho přičiněním došlo k nesprávnému zamítnutí odvolání obviněného podle § 253 odst. 1 tr. ř. jako opožděného, ač ve skutečnosti bylo podáno včas a na jeho základě měl být napadený rozsudek soudu prvního stupně meritorně přezkoumán. Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku, když na rozdíl od návrhu ministra spravedlnosti bylo porušení zákona v neprospěch obviněného vysloveno pouze v těch ustanoveních zákona, která svým postupem odvolací soud porušil. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 15. ledna 2013 Předseda senátu : JUDr. Michal Mikláš

26_Cdo_2523_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a/ V. P. a b/ A. P., obou bytem P., zastoupených Mgr. Janem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 14, proti žalovanému O. P., bytem H., zastoupenému JUDr. Jiřím Peške, advokátem se sídlem Praha 3 – Žižkov, náměstí Winstona Churchilla 2, o zaplacení částky 151.409,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 135/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2012, č. j. 21 Co 458/2011-173, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.497,- Kč k rukám Mgr. Jana Vlka, advokáta se sídlem v Praze 2, Římská 14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.Odůvodnění : Žalobci ( vlastníci „ bytové jednotky, situované v domě v P., nacházejícím se na pozemku, v katastrálním území V., zapsané na LV u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště P. “ – dále jen „ předmětný byt “, resp. „ byt “ ) se změněnou ( resp. postupně rozšiřovanou ) žalobou nakonec domáhali, aby jim žalovaný zaplatil částku 151.409,- Kč s příslušenstvím ( v podobě poplatku z prodlení ), a to dílem z titulu dlužného nájemného z bytu a úhrad za služby a dílem z titulu bezdůvodného obohacení za užívání předmětného bytu v období od 1. června 2005 do 18. ledna 2009 bez právního důvodu. Obvodní soud pro Prahu 9 ( dále též jen „ soud prvního stupně “ ) rozsudkem ze dne 27. května 2008, č. j. 6 C 135/2007-44, vyhověl tehdejší ( změněné – postupně rozšířené ) žalobě na zaplacení částky 69.218,- Kč s příslušenstvím a uložil žalovanému zaplatit žalobcům uvedenou částku s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. dubna 2009, č. j. 21 Co 472/2008-62, zrušil citovaný vyhovující rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně rozsudkem ( v pořadí druhým ) ze dne 26. května 2011, č. j. 6 C 135/2007-141, zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně částky 41.711,- Kč ( výrok I. ), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 104.459,- Kč ( z toho částku 22.395,- Kč z titulu dlužného nájemného a částku 82.064,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení ) s tam uvedenými poplatky z prodlení ( výrok II. ) a zamítl žalobu ohledně částky 5.239,- Kč ( výrok III. ). Současně rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit státu tam specifikovaný nedoplatek na soudním poplatku ( výrok IV. ) a o nákladech řízení účastníků ( výrok V. ). K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 24. ledna 2012, č. j. 21 Co 458/2011-173, potvrdil citovaný ( v pořadí druhý ) rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé ( dále jen „ potvrzující výrok “ ) a ve výroku o nákladech řízení ( výrok I. ) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků ( výrok II. ). Na zjištěném skutkovém základě ( jenž je účastníkům řízení znám a nelze ho v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. – dále jen „ o. s. ř. “ ) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že poté, co uplynula výpovědní lhůta a lhůta k vyklizení bytu, určená pravomocným rozsudkem ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 9 C 63/2006-26, jímž Obvodní soud pro Prahu 9 přivolil k výpovědi žalobců z nájmu žalovaného k předmětnému bytu, užíval žalovaný předmětný byt v období od 17. května 2007 do 18. ledna 2009 ( dále jen „ rozhodné období “ ) bez právního důvodu, čímž na úkor žalobců získával majetkový prospěch ( bezdůvodné obohacení ) odpovídající nájemnému obvyklému v daném místě a čase za srovnatelný byt, tj. tzv. tržnímu nájemnému. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – dovolání, které následně nahradil podáním ustanoveného advokáta. V dovolání, které s přihlédnutím k jeho obsahu ( § 41 odst. 2 o. s. ř. ) směřuje proti potvrzujícímu výroku ohledně částky 82.064,- Kč ( s příslušenstvím ), zpochybnil správnost právního názoru, že výše bezdůvodného obohacení, které získal v rozhodném období užíváním bytu bez právního důvodu, odpovídá tzv. tržnímu nájemnému. K dovolání se žalobci prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili. Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ( tj. před 1. lednem 2013 ) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. ledna 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. ( dále opět jen „ o. s. ř.” ). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. ( ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/ ). Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně nerozhodl jinak než v předchozím ( zrušeném ) rozsudku ( v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně ). Navíc ve druhém případě rozhodoval soud prvního stupně poprvé o změněné žalobě na zaplacení částky 151.409,- Kč ( s příslušenstvím ), která předmětem původního řízení – alespoň zčásti – nebyla. Z následujících důvodů pak nemůže být dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží ( srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o. s. ř. ). Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ( jiné dovolací důvody nebyly v dovolání uplatněny ) dovolatel zpochybnil správnost právního názoru, že výše bezdůvodného obohacení, které získal v rozhodném období užíváním bytu bez právního důvodu, odpovídá tzv. tržnímu nájemnému. Uvedený právní závěr je však ve skutečnosti výrazem standardní soudní praxe ( srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 22. června 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004, uveřejněný pod C 2705 ve svazku 30 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007, z 18. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 3395/2007, a z 10. února 2009, sp. zn. 28 Cdo 1730/2008, a dále např. nález Ústavního soudu České republiky ze 7. září 2005, sp. zn. IV. ÚS 113/05, uveřejněný pod č. 172 ve svazku č. 38 z roku 2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ), jež je dlouhodobě ustálena v názoru, že výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním bytu bez právního důvodu odpovídá ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytváří na trhu s byty s neregulovaným nájemným, tj. právě tzv. tržnímu nájemnému. Za této situace dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí – jak vyplývá z předchozího textu odůvodnění tohoto usnesení – bylo dovoláním zpochybněno pouze v rozsahu, v němž se týkalo vydání ( zaplacení ) bezdůvodného obohacení, bylo předmětem dovolacího řízení peněžité plnění ve výši 82.064,- Kč. Za tohoto stavu sestávají náklady dovolacího řízení z odměny advokáta v částce 6.422,- Kč ( § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 7. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 a § 19a věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů ), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny ( srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů ), a z částky 1.475,- Kč představující 21 % DPH ( § 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. ). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.V Brně dne 15. ledna 2013 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu

25_Cdo_4000_2011

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Újezd 19, proti žalovaným 1 ) Ing. P. S., zastoupenému Mgr. Tomášem Vašíčkem, advokátem, se sídlem Praha 6, Liborova 405/14, 2 ) Ing. J. E., zastoupenému JUDr. Monikou Zoulovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, Podolská 126/103, 3 ) J. V., zastoupenému Mgr. Tomášem Vašíčkem, advokátem, se sídlem Praha 6, Liborova 405/14, a 4 ) JUDr. L. T., zastoupenému JUDr. Monikou Zoulovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, Podolská 126/103, o zaplacení 1.740.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 123/2006, o dovolání žalovaného 2 ) a žalovaného 4 ) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2011, č.j. 51 Co 4/2010-307, takto : I. Dovolání žalovaného 2 ) a žalovaného 4 ) se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.Odůvodnění : Žalobce se domáhal zaplacení 1.740.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se jedná o náhradu škody, kterou mu způsobili žalovaní jako členové statutárního orgánu společnosti H-SYSTÉM, a. s., porušením právní povinnosti, přičemž za své jednání byli odsouzeni rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 3 T 14/2001, pro trestný čin podvodu. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem pro uznání ze dne 14. 11. 2006, č.j. 11 C 123/2006-52, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 1.740.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Fikce uznání ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. jako jeden z předpokladů vydání rozsudku pro uznání ( § 153a odst. 3 o. s. ř. ) nastala poté, co byli žalovaní podle ustanovení § 114b o. s. ř. vyzváni, aby se vyjádřili k žalobě do 30 dnů od případného podání odporu proti platebnímu rozkazu vydanému dne 29. 5. 2006 pod č.j. 39 Ro 1271/2005-20. Ve stanovené lhůtě podaná vyjádření žalovaných, že nesouhlasí s platebním rozkazem, neboť trestní řízení vedené proti nim doposud nebylo pravomocně skončeno a z obsahu žaloby je zřejmá její účelovost, soud nepovažoval za dostatečná z hlediska požadavků podle § 114b o. s. ř., protože žalovaní nevylíčili rozhodující skutkové okolnosti, na nichž staví svou obranu, ani nenavrhli žádné důkazy k prokázání svých tvrzení. K odvolání všech žalovaných Městský soud v Praze částečným rozsudkem ze dne 25. 2. 2011, č.j. 51 Co 4/2010-307, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 2 ) – 4 ) a ve vztahu k těmto žalovaným rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o odvolání ve vztahu k žalovanému 1 ) vyhradil konečnému rozsudku. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010, se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně stran nedostatečnosti vyjádření žalovaných ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. Konstatoval, že relevanci ( z procesního hlediska ) by mohla mít pouze žalovanými vznesená námitka litispendence, ta však není důvodná, neboť žalobce, resp. jeho právní předchůdce, se se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení vedenému proti žalovaným nepřipojil. Dále odvolací soud uzavřel, že v dané věci byly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu ( § 172 o. s. ř. ) i tzv. kvalifikované výzvy ( § 114b o. s. ř. ), že žalobce v žalobě náležitě vylíčil takové skutečnosti, jimiž řádně vymezil předmět řízení po skutkové stránce, žaloba netrpěla vadami, a připomněl, že v případě fikce uznání ( § 114b odst. 5 o. s. ř. ) soud rozhodne rozsudkem pro uznání ( § 153a odst. 3 o. s. ř. ) bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložená důkazy a zda dosavadní výsledky řízení svědčí o oprávněnosti či nedůvodnosti nároku. Vzhledem k prohlášení konkursu na majetek žalovaného 1 ) bylo podle § 263 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, řízení vůči žalovanému 1 ) přerušeno, proto bylo rozhodováno částečným rozsudkem. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní 2 ) a 4 ) dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. Za otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou považují otázku oprávnění soudu prvního stupně vydat platební rozkaz, když předmětná věc je podle dovolatelů občanským soudním řádem vyloučena z okruhu věcí, ve kterých lze platební rozkaz vydat. K tomu uvádějí, že dosud nejsou ve sporu pasivně legitimováni, neboť jejich odpovědnost za škodu bude dána až v okamžiku pravomocného skončení trestního řízení vedeného pod sp. zn. 3 T 14/2001, a že v žalobě nebyla výslovně vyloučena možnost aplikace ustanovení § 441 a § 450 obč. zák. Namítají, že jejich vyjádření k výzvě podle § 114b o. s. ř. vyhovovala zákonným požadavkům, uvedené skutečnosti ( nesouhlas s platebním rozkazem, námitka, že trestní řízení vedené proti nim nebylo k datu podání žaloby pravomocně skončeno, námitka, že žalovaný nárok je předmětem jiného řízení ) nejsou pouhým obecným konstatováním, fikce uznání ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. proto nastat nemohla. Vadu řízení spatřují v tom, že soudem prvního stupně vydaný platební rozkaz ze dne 29. 5. 2006, č.j. 39 Ro 1271/2005-20, byl vydán vůči neexistující osobě, neboť Ing. P. S. [žalovaný 1 )] byl označen jako podnikající fyzická osoba s identifikačním číslem, avšak uvedené označení nekoresponduje s údaji v registru ekonomických subjektů. Přestože byl platební rozkaz doručen fyzické osobě Ing. P. S., nemohlo takové doručení mít procesní účinky, tudíž nemohly nastat právní účinky s doručením platebního rozkazu spojené. Dovolatelé dále poukazují na nedostatky plné moci, jíž žalobce zmocnil advokátku JUDr. Hanu Marvanovou k zastupování v dané věci, a dovozují, že žalobce nebyl po celou dobu řízení řádně zastoupen. Odvolacímu soudu vytýkají, že bez rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému projednání zrušil solidární postavení žalovaných jako dlužníků, když meritorně rozhodl jen vůči některým z nich. Pokud byla soudem prvního stupně uložena žalovaným povinnost „ společně a nerozdílně “, je takový postup odvolacího soudu v rozporu se zákonem. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolací soudu, poté napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) shledal, že bylo podáno včas, účastníky řízení ( § 240 odst. 1 o. s. ř. ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. ), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b ) a c ) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř. v daném případě nejde ( odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku závazného právního názoru vyjádřeného ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu ) a Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle písmene c ), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c )] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolatelé namítají, že soud v dané věci nebyl oprávněn vydat platební rozkaz a že jejich vyjádření k výzvě soudu podle § 114b o. s. ř. obsahovalo dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. Rozhodl-li soud o věci platebním rozkazem, jsou splněny předpoklady pro vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 172 odst. 2 o. s. ř. ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007 ). Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem tehdy, jestliže jejich posouzení samo o sobě vede k právnímu závěru o důvodnosti žalobního návrhu ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod č. 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Co se týče nároku na náhradu škody způsobené protiprávním jednáním, jež je současně předmětem trestního řízení, je soud v občanskoprávním řízení oprávněn posoudit otázku protiprávnosti jednání žalovaného sám, bez ohledu na probíhající, dosud neskončené, trestní řízení. V rozsahu, v jakém jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň důležitými okolnostmi pro rozhodnutí o náhradě škody, se propojenost občanskoprávního a trestního řízení projeví toliko ve vázanosti soudu pravomocným odsuzujícím výrokem trestního rozsudku o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal; pokud jde o výši škody, popřípadě zprošťujícím rozsudkem vázán není ( viz zpráva bývalého Nejvyššího soudu ČSR publikovaná pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Námitka, že v trestním řízení vedeném proti žalovaným nebylo v době vydání platebního rozkazu pravomocně rozhodnuto, tedy zásadní právní význam nemá. Stejně tak vydání platebního rozkazu nebrání skutečnost, že žalobou nebyla výslovně vyloučena aplikace ustanovení § 441 a § 450 obč. zák. Pokud by z žalobních tvrzení vyplývaly skutečnosti, jež by mohly vést k závěru o spoluzavinění poškozeného ( § 441 obč. zák ) nebo by mohly vést k úvaze soudu o mimořádném využití moderačního práva ( § 450 obč. zák. ), bylo by vydání platebního rozkazu skutečně vyloučeno, neboť by se nedalo dovodit, že uplatněné právo beze zbytku vyplývá ze skutečností uvedených v žalobě. O takovou situaci však v posuzované věci nejde, ostatně ani dovolatelé netvrdí existenci skutečností rozhodných z hlediska ustanovení § 441 obč. zák. nebo § 450 obč. zák. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že žalovaný se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří ( a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání ), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření, vyjádření ale nemůže být obecné a vágní, protože jinak by smysl usnesení vydaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nemohl být naplněn. Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř. ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007 ). Kvalifikovaným vyjádřením nejsou ani pouhé procesní námitky ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 07. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1862/2007 ). Obecnou námitkou nezpůsobilou zabránit fikci uznání nároku je i tvrzení dovolatele, že ve věci není pasivně legitimován, protože jí je vyjádřeno pouze stanovisko žalovaného, že není nositelem povinnosti tvrzené žalobcem. Nijak z ní ovšem nevyplývá, z čeho žalovaný neexistenci tvrzené povinnosti ( tj. neexistenci pasivní legitimace ) vyvozuje a jakým směrem by se tedy mělo soudní řízení vyvíjet, tj. která tvrzení jsou sporná a mají být předmětem dokazování ( k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010 ). Okolnost, že dosud neskončilo trestní řízení proti žalovaným, s sebou závěr o nedostatku pasivní legitimace nenese, neboť o tom, zda žalovaní jsou nebo nejsou povinni k náhradě škody, nic nevypovídá ( viz výše ). S ohledem na shora uvedené nelze za zásadně právně významný považovat ani závěr soudů obou stupňů, dle něhož námitka, že trestní řízení proti žalovaným nebylo doposud pravomocně skončeno, nepředstavuje kvalifikované vyjádření ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. způsobilé zabránit fikci uznání nároku. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s rozhodnutími Ústavního a Nejvyššího soudu citovanými v dovolání. Pokud se v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 454/04 uvádí, že mezi podmínky vydání rozsudku pro uznání náleží především existence nezpochybnitelného projevu vůle, spočívajícího v uznání nároku žalovaným, pak nelze přehlédnout, že v uvedené věci šlo o to, že bylo tvrzeno zfalšování uznávacího prohlášení žalovaného, takže uvedený závěr nelze z povahy věci vztáhnout na projednávaný případ, kdy je uznání konstruováno na základě zákonné fikce. Dovolatelé dále odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2646/2005 ( správně rozsudek ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2646/2005 ) a v něm vyslovený právní názor, že uvede-li žalovaný ve vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř. skutečnosti, které, pokud by byly prokázány, by mohly být posouzeny jako skutečnosti bránící vzniku žalobcem uplatněného práva, a tudíž by mohly vést k zamítnutí žaloby, aniž by výslovně uvedl, jaké právní následky jsou s těmito skutečnostmi spojeny, nelze ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání. Z výše uvedeného však vyplývá, že žádná z námitek uváděných žalovanými v jejich vyjádření nepředstavovala uvedení skutečností citovaným rozsudkem charakterizovaných. Pokud dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, potažmo i soudu prvního stupně, procesní pochybení, nejsou jejich námitky způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. písm. c ) o. s. ř., neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241b odst. 2 písm. a ) o. s. ř., jímž lze namítat, že je řízení postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se při posuzování otázky zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu nepřihlíží ( § 237 odst. 3 o. s. ř. ). Námitka chybného označení žalovaného 1 ) a pochybnosti o řádném zastoupení žalobce jsou bez významu již proto, že se netýkají práv dovolatelů. Stran namítaného nerespektování solidárního postavení žalovaných ze strany odvolacího soudu Nejvyšší soud toliko připomíná, že v soudním řízení nejde na straně solidárních dlužníků o nerozlučné společenství ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. Každý ze solidárně zavázaných dlužníků jedná v řízení sám za sebe, soud proto nemusí rozhodnout proti všem jedním rozsudkem, pravomocný rozsudek na plnění vydaný proti jednomu z nich netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené ve vztahu k ostatním, a i v případě, že soud rozhodne jedním rozsudkem proti všem, nemusí rozhodnutí vyznít pro všechny stejně. O společná práva a povinnosti, ohledně nichž se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky řízení, kteří vystupují na jedné straně, a úkony jednoho z nich platí i pro ostatní, tedy tam, kde podle ustanovení hmotného práva je právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, nedílné povahy, jde např. v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví náležejícího více spoluvlastníkům, v řízení o neplatnosti závěti zůstavitele, který zanechal více dědiců, v řízení o popření otcovství ke vztahu vůči dítěti, otci i matce apod. ( srov. zhodnocení bývalého Nejvyššího soudu ČSSR, publikované pod č. 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Z toho též vyplývá možnost ( je-li to účelné ) rozhodnout tzv. částečným rozsudkem ve vztahu k některému ( některým ) z více účastníků řízení ( § 152 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ), což přiměřeně platí i pro odvolací řízení ( § 211 o. s. ř. ). Jelikož závěry odvolacího soudu odpovídají znění zákonných ustanovení i citovaným judikatorním závěrům, nejsou v dané věci splněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných 2 ) a 4 ) podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c ) o. s. ř. odmítl. Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 19. prosince 2012 JUDr. Robert Waltr předseda senátu

30_Cdo_1557_2011

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce L. T. D., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti žalované České republice-Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zaplacení 6.094,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, pod sp. zn. 29 C 44/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2010, č.j. 19 Co 299/2010-38, takto : Dovolání žalobce se odmítá. Stručné odůvodnění ( § 243c odst. 2 o.s.ř. ): Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem pro uznání ( podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. ) ze dne 26. dubna 2010, č.j. 29 C 44/2010-20, uložil žalované zaplatit žalobci 6.094,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou žalobce uplatňoval dva samostatné nároky podle zákona č. 82/1998 Sb. Vydání rozsudku pro uznání odůvodnil tím, že vyjádření žalované k usnesení ze dne 5. 3. 2010 ( vydané s odkazem na § 114b o.s.ř. ) bylo nedostatečné a navíc opožděné. Dovodil proto zákonnou fikci uznání podle § 114b odst. 5 o.s.ř. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. září 2010, č.j. 19 Co 299/2010-38, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že se žalovaná na výzvu soudu kvalifikovaně vyjádřila ve stanovené lhůtě ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 3.000,- Kč a stejným podáním navrhla i zamítnutí žaloby ohledně náhrady škody ve výši 3.094 Kč s tím, že si musí vyžádat podklady od příslušného odboru ministerstva vnitra a poté se vyjádří, což podáním dne 23.4.2010 učinila. Nebyly tedy dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání celé žalované částky. Dále soud připomněl, že zákon sleduje ustanovením § 114b odst. 5 o.s.ř sankcionovat především nečinnost žalované a její neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak se kvalitně ve věci vyjádří. Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce ( dále již „ dovolatel “ ) dovolání. Přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a ) o.s.ř. Z obsahu dovolání pak lze dovodit dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b ) o.s.ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a ) o.s.ř., že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel namítá nezákonnost rozhodnutí odvolacího soudu, když se toto odklonilo od ustálené judikatury ( přiměřeně uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3084/2006 ) a došlo jím k porušení práva na spravedlivý proces ( rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1077/2008 ). Podle jeho názoru žalovaná nesplnila požadavek kvalifikovaného vyjádření k výzvě podle § 114b o.s.ř. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, kdy smyslem kvalifikovaného vyjádření je „ zjistit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování “, a ne pouhé zjištění souhlasu nebo nesouhlasu žalované se žalobou. Je proto nesprávným právním posouzením, pokud takovýto obecný nesouhlas žalované, považuje odvolací soud za „ kvalifikovaný “. Dále namítá, že odvolací soud nepřihlédl k vyjádření žalobce v podání ze dne 12. srpna 2010. Navíc, pokud soud neměl případně k dispozici vyjádření žalobce, neměl tak ani jeho výslovný souhlas k rozhodnutí bez nařízení jednání. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a přiznal mu náhradu nákladů řízení. K dovolání se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 16. března 2011 a navrhla jeho zamítnutí. Dovolací soud za situace, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. září 2010, přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a ) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b ) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku ( usnesení ) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c ) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b ) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012 ). Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a ) o.s.ř. není dovolání podle § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Jak vyplývá napadeného výroku rozsudku Městského soudu v Praze, bylo jím rozhodnuto ( ve věci nikoliv obchodní ) pokud jím byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 6.094,-Kč s příslušenstvím, tedy peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč. Nejvyššímu soudu ČR jako soudu dovolacímu ( § 10a o.s.ř. ) proto nezbylo, než dovolání odmítnout jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c ) téhož zákona, aniž se tak mohl zabývat důvody tohoto dovolání. Na této skutečnosti nic nemění poučení o přípustnosti dovolání v rozhodnutí odvolacího soudu. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 12. prosince 2012 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu

21_Cul_11_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka o návrhu a ) J. J. a b ) Z. J., podaném proti Vrchnímu soudu v Praze, na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci vedené pod sp. zn. Ul 38/2012, takto : I. Návrh navrhovatelů J. J. a Z. J. na určení lhůty Vrchnímu soudu v Praze k dosud neprovedenému procesnímu úkonu ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Co 191,192/2008 se zamítá. II. Navrhovatelé nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění : Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 4.12.2007 č.j. 40 C 27/2006-20 zamítl žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení a rozhodl, že navrhovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci Družstvu Machuldova 599 na náhradě nákladů řízení 15.600,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Slapničky. Řízení o odvolání, které navrhovatelé podali proti tomuto usnesení, Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 13.2.2008 č.j. 40 C 27/2006-34 z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Usnesením ze dne 12.3.2008 č.j. 40 C 27/2006-38 pak Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl, že se navrhovatelům vrací soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5.8.2008 č.j. 54 Co 191,192/2008-48 potvrdil usnesení obvodního soudu ze dne 13.2.2008 č.j. 40 C 27/2006-34 o zastavení odvolacího řízení a usnesení obvodního soudu ze dne 12.3.2008 č.j. 40 C 27/2006-38 o vrácení soudního poplatku a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podáním ze dne 30.3.2012, doručeným Vrchnímu soudu v Praze dne 4.4.2012, označeným jako návrh na provedení procesního úkonu, a to zahájení odvolacího řízení ve věci usnesení MS Praha č.j. 54 Co 191,192/2008-48 ze dne 5.8.2008 se navrhovatelé domáhali určení lhůty k provedení procesního úkonu odvolání ve věci zmatečnosti k usnesení MS Praha č.j. 54 Co 191/2008-48 ze dne 5.8.2008, kdy odvolací řízení ve věci žaloby pro zmatečnost k rozhodnutí 55 C 86/2005-19 dosud nebylo zahájeno . Podáním ze dne 8.6.2012, doručeným dne 12.6.2012 Vrchnímu soudu v Praze, označeným jako návrh na provedení procesního úkonu z návrhu na provedení procesního úkonu ze dne 30.3.2012 ve výše uvedené věci , podali navrhovatelé J. J. a Z. J. další návrh na provedení procesního úkonu odvolání ve výše uvedené věci . Vrchní soud v Praze - poté co uložil navrhovatelům, aby odstranili vady návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu ze dne 8.6.2012 - usnesením ze dne 20.9.2012 č.j. Ul 38/2012-111 návrh navrhovatelů ze dne 8.6.2012 na určení lhůty Městskému soudu v Praze k provedení procesního úkonu odmítl a rozhodl, že navrhovatelé nemají právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že ani po doplnění návrhu na určení lhůty nelze mít procesní úkon, u kterého navrhovatelé namítají průtahy, za přesně specifikovaný. Návrhem na určení lhůty k procesnímu úkonu vedeného u Vrchního soudu v Praze a to z dosud neprovedeného procesního úkonu ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Co 191,192/2008 ze dne 25.10.2012 podaným dne 30.10.2012 u Vrchního soudu v Praze se navrhovatelé domáhali, aby Vrchnímu soudu v Praze byla určena lhůta k rozhodnutí o jejich návrhu ze dne 30.3.2012 s tím, že Vrchní soud pominul jejich návrh ze dne 30.3.2012, v němž požadují zahájení odvolacího řízení k výroku žaloba pro zmatečnost se zamítá a výroku o nákladech řízení a že by měl věc postoupit svému nadřízenému soudu . Nejvyšší soud České republiky, který je příslušný k projednání návrhu ( § 174a odst.4 část věty před středníkem zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů - dále jen zákon o soudech a soudcích ), jemuž byla věc předložena dne 15.11.2012, dospěl k závěru, že návrh navrhovatelů není důvodný. Podle ustanovení § 174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Příslušný soud rozhoduje o návrhu na určení lhůty usnesením. Návrh odmítne, byl-li podán někým, kdo není k jeho podání oprávněn, anebo jestliže navrhovatel neopravil nebo nedoplnil řádně návrh v určené lhůtě, jinak o něm rozhodne bez jednání do 20 pracovních dnů ode dne, kdy mu byla věc předložena nebo kdy byl návrh řádně opraven nebo doplněn ( § 174a odst. 6 zákona o soudech a soudcích ). Pokud soud, vůči němuž návrh na určení lhůty směřuje, již procesní úkon, u kterého jsou v návrhu namítány průtahy v řízení, učinil, příslušný soud návrh zamítne ( § 174a odst.7 část věty před středníkem zákona o soudech a soudcích ). Nestanoví-li zákon o soudech a soudcích jinak, použijí se pro řízení o návrhu na určení lhůty přiměřeně ustanovení části první a části třetí občanského soudního řádu ( § 174a odst.5 věta druhá zákona o soudech a soudcích ). V posuzované věci - jak vyplývá z obsahu spisu - se navrhovatelé domáhají určení lhůty k rozhodnutí o jejich návrhu na určení lhůty k rozhodnutí o jejich odvolání proti usnesení obvodního soudu. Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, upravené v ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění práva účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, zakotveného zejména v ustanovení Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, do řízení probíhajícího před soudem. Nejde o občanské soudní řízení, o trestní řízení soudní nebo o soudní řízení správní, ale o řízení sui generis, jehož smysl ( účel ) spočívá v tom, že příslušný soud nařídí na návrh účastníka ( toho, kdo je stranou řízení ) soudu, vůči němuž návrh směřuje ( procesnímu soudu ), aby ve stanovené lhůtě provedl procesní úkon, u něhož dochází v řízení k průtahům, a že tímto způsobem bude zabráněno dalším průtahům, k nimž by mohlo ve vztahu k tomuto procesnímu úkonu za řízení dojít ( srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.1.2005 sp. zn. 21 Cul 3/2004, uveřejněné pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006 ). Protože rozhodování o návrhu podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích není rozhodováním ve věci samé ani rozhodováním v řízení o věci samé, nelze ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích na rozhodování v tomto řízení sui genesis aplikovat ( použít ). Nelze se tedy návrhem podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích domáhat, aby právě v řízení podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích byla určena lhůta pro provedení procesního úkonu; ostatně v ustanovení § 174a odst. 5 zákona o soudech a soudcích je již stanovena lhůta k rozhodnutí, a to do 20 pracovních dnů ode dne, kdy byla věc rozhodujícímu soudu předložena nebo kdy byl návrh řádně opraven nebo doplněn. Za přihlédnutí k tomu, že řízení o odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4.12.2007 č.j. 40 C 27/2006-20 ( ve věci žaloby pro zmatečnost, žaloby na obnovu řízení i nákladů řízení ) již bylo pravomocně skončeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5.8.2008 č.j. 54 Co 191,192/2008-48, byl návrh podle ustanovení § 174a odst. 7 části věty před středníkem zákona o soudech a soudcích zamítnut. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 174a odst. 5 věty druhé zákona o soudech a soudcích a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť navrhovatelé nemají ve smyslu ustanovení § 174a odst. 8 věty druhé zákona o soudech a soudcích právo, aby jim stát nahradil náklady, které jim v tomto řízení vznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. listopadu 2012 JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu

1-1924-08_2

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Analytická právní věta Jedním z principů, který představuje součást práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a zároveň vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost soudů odůvodnit své rozsudky podle § 157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Návrh a řízení před Ústavním soudem Na návrh stěžovatele M. K. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 1. 4. 2009 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d ) Ústavy rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4.2008 č. j. 14 Co 17/2008-218 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Narativní část Stěžovatel požadoval snížení výživného na dva nezletilé syny vzhledem ke změně poměrů spočívající zejména ve snížení jeho výdělku. Rozsudkem okresního soudu bylo stěžovateli sníženo výživné. K odvolání matky ( bývalé manželky stěžovatele ) krajský soud tento rozsudek změnil a určené částky výživného naopak zvýšil s tím, že potřeby dětí vzrostly. Při hodnocení výdělkových schopností stěžovatele soud vycházel mj. z jeho předpokládaných příjmů a uvedl, že pokud by stěžovatel neukončil bez závažného důvodu pracovní poměr u společnosti Ahold Czech Republic, a. s., mohl by jeho příjem představovat částku výrazně vyšší. Stěžovatel namítal, že důvodem ukončení pracovního poměru u firmy Ahold bylo to, že mu bylo nabídnuto místo výkonu práce vzdálené 500 km od jeho bydliště. Při ústním jednání u Ústavního soudu stěžovatel uvedl, že po ukončení pracovního poměru u společnosti Ahold ihned nastoupil do práce u společnosti M.D.M. Quality, kde dosahoval příjmu 25.000,- Kč hrubého měsíčně. Později nastoupil k další firmě, kde pobírá 15.000,- Kč hrubého měsíčně. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu Ústavní soud upozornil na povinnost soudů své rozsudky odůvodnit podle § 157 občanského soudního řádu, která představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Podle názoru Ústavního soudu byl však tento princip v rozhodování krajského soudu porušen. Ve věci byly sporné především majetkové a výdělkové poměry stěžovatele, přičemž soudy dospěly ke zcela odlišným závěrům. Zatím co okresní soud stanovené výživné snížil, krajský soud po doplnění dokazování výživné naopak zvýšil, neboť podle jeho tvrzení stěžovatel ukončil pracovní poměr bez vážných důvodů. Na základě jakých skutečností dospěl krajský soud k tomuto závěru však ze spisu zřejmé není a krajský soud to ani v odůvodnění napadeného rozsudku neuvedl. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, proto se v zásadě nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy a jejich dokazování doplňuje jen výjimečně. Při přezkumu nyní projednávané ústavní stížnosti však Ústavní soud požádal společnost Ahold Czech Republic, a. s., o sdělení ke sporným skutečnostem, z něhož vyplynulo, že faktický důvod ukončení pracovního poměru stěžovatele jí není znám. Za daných okolností Ústavní soud dovodil, že v řízení před krajským soudem bylo porušeno základní subjektivní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť krajský soud dostatečně neodůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl ke zcela opačnému právnímu závěru než soud prvního stupně. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko. PRÁVNÍ VĚTY Ústavní soud je si vědom toho, že soudy jsou ve svém rozhodování nezávislé ( čl. 81 Ústavy ) a soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu ( čl. 95 Ústavy ). Nezávislost rozhodování obecných soudů se však uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit [§ 157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ( dále jen "o. s. ř." )], a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Česká republika NÁLEZ Ústavního souduJménem republiky Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 1. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 1924/08 ve věci ústavní stížnosti M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2008 č. j. 14 Co 17/2008-218, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a bylo zvýšeno stanovené výživné nezletilých dětí, které je stěžovatel povinen platit, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a nezletilých M. K. a D. K., zastoupených opatrovníkem Magistrátem města Frýdek-Místek, a matky dětí H. V. jako vedlejších účastníků řízení. Výrok Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2008 č. j. 14 Co 17/2008-218 se zrušuje. Odůvodnění I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opíral ji zejména o následující důvody. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku bylo stěžovateli sníženo výživné na dva nezletilé syny M. a D. K odvolání matky ( bývalé manželky stěžovatele ) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 4. 2008 č. j. 14 Co 17/2008-218 tento rozsudek změnil a stěžovateli stanovil výživné od 1. 1. 2004 na částku 4 000 Kč na nezl. M. a 3 500 Kč měsíčně na nezl. D. a od 1. 8. 2005 na částku 3 500 Kč měsíčně na nezl. M. a 3 000 Kč měsíčně na nezl. D. Podle názoru stěžovatele byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě porušena jeho základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ). Soud prý totiž vycházel z toho, že stěžovatel ukončil bez vážného důvodu pracovní poměr u společnosti Ahold Czech Republic, a. s., který pro něj mohl představovat výrazně vyšší výdělek, a proto mu bylo výživné zvýšeno. Důvodem, proč pracovní poměr u společnosti Ahold Czech Republic, a. s., ukončil, však bylo - podle tvrzení stěžovatele - to, že mu jako místo výkonu práce byla nabídnuta Plzeň, místo vzdálené 500 km od jeho bydliště, a to v době, kdy jeho druhá manželka byla těhotná a potřebovala jeho péči; přitom bydlení v Plzni mu nebylo zajištěno. Po narození dítěte by mu pak uvedená vzdálenost znemožňovala řádnou péči o narozené dítě. Navíc bývalá manželka opakovaně odvážela z domu, ve kterém stěžovatel s novou manželkou bydlel, věci a vyhazovala novou manželku z domu. II. Ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. OP 244/2003 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 5. 4. 2002 č. j. 23 Nc 427/2002-26 byli nezletilí synové M. a D. svěřeni - podle dohody rodičů - do výchovy matky a stěžovateli bylo stanoveno výživné na ně ve výši 2 500 Kč a 2 000 Kč měsíčně. Podáním ze dne 29. 11. 2006 stěžovatel požadoval snížení výživného s tím, že se v mezidobí znovu oženil a z manželství se mu narodil syn V. Se svou nynější manželkou vychovává i její dceru D. Se syny M. a D. se nestýká, neboť bývalá manželka mu styk neumožňuje s poukazem na to, že mají jinou rodinu. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 15. 10. 2007 č. j. OP 244/2003-97 snížil stanovené výživné na částku 1 500 Kč na nezletilého M. a na 1 000 Kč na nezletilého D. K odvolání matky Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 8. 4. 2008 č. j. 14 Co 17/2008-218 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stanovené výživné zvýšil s účinností od 1. 1. 2004 na částku 4 000 Kč pro nezletilého M. a na 3 500 Kč pro nezletilého D., s účinností od 1. 8. 2005 pak na částku 3 500 Kč a 3 000 Kč. Nedoplatek na výživném v celkové výši 123 000 Kč, vzniklý zvýšením výživného, měl stěžovatel zaplatit do tří dnů od doručení rozsudku. Rozsudek soud odůvodnil tím, že od posledního rozhodování o výživném uplynulo 6 let a je zcela nepochybné, že za tuto dobu potřeby dětí vzrostly. Majetkové poměry matky nedoznaly zásadních změn, na straně otce však ke změnám došlo. Jeho příjem se zvýšil o 24 000 Kč měsíčně. Při hodnocení výdělkových schopností stěžovatele pak soud vycházel mj. z jeho příjmů předpokládaných; pokud by totiž neukončil bez závažného důvodu pracovní poměr u společnosti Ahold Czech Republic, a. s., mohl by jeho příjem představovat částku výrazně vyšší, než z jaké bylo vycházeno naposledy. I když stěžovateli přibyla vyživovací povinnost k synovi V., je to plně kompenzováno ukončením vyživovací povinnosti k synovi J. ( z původního manželství s matkou dětí ). III. 1 ) K výzvě Ústavního soudu se k návrhu vyjádřil Krajský soud v Ostravě, který však jen odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření také vedlejším účastníkům řízení o ústavní stížnosti. Matka nezletilých dětí ve svém vyjádření především uvedla, že nejsou dány podmínky pro vyhovění ústavní stížnosti. Míní, že tvrzení stěžovatele o jediném zaměstnání v Plzni není opřeno o objektivní důkaz. Navíc odvolací soud při zvýšení vyživovací povinnosti za dobu od 1. 1. 2004 do 1. 8. 2005 nevycházel z předpokládaného výdělku u společnosti Ahold Czech Republic, a. s., ale vycházel z průměrného výdělku stěžovatele u společnosti OBI Česká republika, s. r. o. Ostatní tvrzení v ústavní stížnosti označila za účelová. Magistrát města Frýdek-Místek, jako opatrovník nezletilých dětí, k výzvě Ústavního soudu uvedl, že se ztotožňuje s výší stanoveného výživného, pokud krajský soud dospěl k závěru, že otec mohl dosahovat vyšších příjmů ( srov. ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů ). 2 ) Kromě vyjádření účastníků ( resp. vedlejších účastníků ) požádal Ústavní soud též o vyjádření k stěžovatelovým tvrzením v ústavní stížnosti společnost Ahold Czech Republic, a. s. Tato společnost Ústavnímu soudu sdělila, že stěžovateli práci s místem výkonu v Plzni nenabízela. V průběhu "tréninku" ( 1. 10. 2005 - 1. 1. 2006 ) prý podával průměrný výkon, jeho představy o pracovní pozici se postupně rozešly s potřebami společnosti, což bylo důvodem ukončení pracovního poměru ve zkušební době. 3 ) Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků a vedlejších účastníků ( resp. sdělení společnosti Ahold Czech Republic, a. s. ) přinesla nové skutečnosti, byla tato vyjádření ( resp. toto sdělení ) zaslána stěžovateli k replice. Stěžovatel práva repliky využil. Vyjádření Krajského soudu v Ostravě stěžovatel hodnotí jako příliš obecné; krajský soud se prý vůbec nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v ústavní stížnosti. Odkazuje-li krajský soud na odůvodnění napadeného rozsudku, stěžovateli nezbývá než odkázat na odůvodnění své ústavní stížnosti. Shodně stěžovatel posuzuje vyjádření Magistrátu města Frýdek-Místek; i zde odkazuje na svoji ústavní stížnost. Pokud se týká sdělení společnosti Ahold Czech Republic, a. s., stěžovatel tvrdí, že tato společnost nikterak nedokládá konkrétní nabídku jeho pracovního zařazení po skončení takzvaného tréninku. Na druhou stranu je pravda, že se jeho představy o zaměstnání a potřeby společnosti rozcházely, ovšem to pouze z toho důvodu, že ačkoli byl školen pro působnost na Moravě, následně mu bylo nabídnuto v Plzni, což důvodně vylučovalo jeho pracovní uplatnění ve společnosti Ahold Czech Republic, a. s.; šlo o vzdálenost několika set kilometrů od místa jeho bydliště, kde žil s novou rodinou. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tvrzením matky dětí, že by účelově odůvodňoval rozvázání pracovního poměru ve společnosti Ahold Czech Republic, a. s. Bylo by totiž podle něho nelogické, aby se bez vážného důvodu zbavoval tak lukrativního zaměstnání při vědomí všech svých vyživovacích povinností. Dodal, že po ukončení pracovního poměru u společnosti Ahold ihned nastoupil do práce u společnosti M.D.M. Quality, kde dosahoval přibližně stejného příjmu jako u společnosti Ahold. Na základě všech těchto argumentů považuje stěžovatel svou ústavní stížnost i nadále za odůvodněnou. Stěžovatel nesouhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. IV. Při ústním jednání u Ústavního soudu stěžovatel uvedl, že u společnosti M.D.M. Quality pracoval jeden rok s příjmem 25 000 Kč hrubých měsíčně. Z firmy odešel, neboť se změnili zahraniční partneři. Později nastoupil k další firmě, kde pobírá 15 000 Kč hrubých měsíčně. V. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Ve věci byly především sporné majetkové a výdělkové poměry stěžovatele, který v návrhu namítal, že u něho došlo od doby stanovení výživného k zásadní změně poměrů, a žádal snížení stanoveného výživného. Oba soudy, okresní i krajský, se zabývaly poměry obou rodičů, na základě provedených důkazů však dospěly ke zcela odlišným závěrům. Zatímco okresní soud stanovené výživné snížil, krajský soud po doplnění dokazování výživné naopak zvýšil. Krajský soud v Ostravě opřel napadené rozhodnutí především o to, že od posledního rozhodování o výživném majetkové poměry matky razantní změny nedoznaly, a byť se její příjem postupně zvýšil na dvojnásobek, celkově jde o příjem průměrný. K významné změně majetkových poměrů však došlo na straně otce, jehož příjem se výrazně zvýšil, na což nelze nereagovat, neboť opačný postup by byl v rozporu se zájmy nezletilých dětí. Při hodnocení výdělkových schopností a možností otce soud nemohl vycházet z jeho příjmů faktických, nýbrž předpokládaných, kterých by dosahovat mohl, pokud by pracovní poměr u společnosti Ahold Czech Republic, a. s., neukončil bez závažného důvodu, a které by mohly představovat částku výrazně vyšší, než z jaké se vycházelo naposledy. Oba soudy ve svých úvahách přitom vycházely z přípisu společnosti Ahold Czech Republic, a. s., ve kterém se konstatuje, že stěžovatel byl u této společnosti zaměstnán od 1. 10. 2005 do 1. 1. 2006 a ve zkušební době pracovní poměr zrušil. Pravděpodobný výdělek, kterého by stěžovatel dosáhl, by činil 30 309 Kč měsíčně. Ústavní soud je si vědom toho, že soudy jsou ve svém rozhodování nezávislé ( čl. 81 Ústavy ) a soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu ( čl. 95 Ústavy ). Nezávislost rozhodování obecných soudů se však uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit [§ 157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ( dále jen "o. s. ř." )], a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Podle názoru Ústavního soudu byl však posledně uvedený princip v rozhodování Krajského soudu v Ostravě porušen. Krajský soud hodnotil skutečnost, že stěžovatel ukončil pracovní poměr ve společnosti Ahold Czech Republic, a. s., naprosto opačně než soud okresní, aniž by byl uvedl, proč tak učinil. Součástí spisu je přitom tvrzení stěžovatele před odvolacím soudem, že pracovní poměr u společnosti Ahold Czech Republic, a. s., ukončil proto, že mu bylo nabídnuto jiné místo v Plzni, což z důvodu dojíždění neakceptoval ( viz č. l. 184 ). Krajský soud se v tomto směru spokojil s výsledným vyjádřením společnosti Ahold Czech Republic, a. s., ( č. l. 197 ), že jí faktický důvod skončení pracovního poměru není znám. Na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že stěžovatel skutečně ukončil pracovní poměr bez vážného důvodu, však ze spisu zřejmé není a krajský soud to ani v odůvodnění napadeného rozsudku neuvedl. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto se v zásadě nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy a jejich dokazování doplňuje jen výjimečně. V právě projednávané ústavní stížnosti však Ústavní soud požádal společnost Ahold Czech Republic, a. s., o sdělení ke stěžovatelem v řízení před krajským soudem tvrzené skutečnosti, že se na místo, kam byl přijat, vrátila jiná zaměstnankyně a že bylo mu nabídnuto místo v Plzni, což nemohl akceptovat. Společnost Ahold Czech Republic, a. s., poskytla Ústavnímu soudu informaci, ve které neuváděla, že by stěžovateli byla nabízena práce v Plzni z důvodu "návratu paní na místo", kde působil stěžovatel; důvodem skončení pracovního poměru stěžovatele mělo být mj. to, že se představy stěžovatele a firmy o budoucí pozici ve firmě rozešly. Přitom nelze přehlédnout, že firma Ahold oproti tomu krajskému soudu sdělila, že faktický důvod ukončení pracovního poměru stěžovatele jí znám není. Za daných okolností tedy Ústavní soud dovozuje, že v řízení před Krajským soudem v Ostravě bylo porušeno základní subjektivní právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud v Ostravě dostatečně neodůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl ke zcela opačnému právnímu závěru než soud prvního stupně. Toto pochybení je nadto prohlubováno rozporuplnými vyjádřeními společnosti Ahold Czech Republic, a. s., jež o to více narušují přesvědčivost právního závěru, k němuž krajský soud dospěl. Podle přesvědčení Ústavního soudu bude konečně třeba, aby obecné soudy zjistily, jaké byly ( jsou ) výdělkové poměry a možnosti stěžovatele po odchodu z firmy Ahold. Sám stěžovatel totiž uvedl, že u nového zaměstnavatele M.D.M. Quality dosahoval výdělku stejného jako u firmy Ahold; po roce se potřeby firmy změnily a nyní - jak prohlásil - pracuje s výdělkem 15 000 Kč btto měsíčně u další firmy. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.

2-8-11_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. H., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou advokátní kanceláře Dobr & Horáková, se sídlem v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 462, 463/2010-1617 ze dne 11. října 2010, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 28 P 21/2008-1567 ze dne 13. srpna 2010, a č. j. 28 P 21/2008-1571 ze dne 23. srpna 2010, za účasti 1 ) Městského soudu v Praze a 2 ) Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a 1 ) K. H. a 2 ) Ing. H. H., takto : Vedlejšímu účastníkovi řízení 1 ), nezletilému K. H. se Městský úřad v Sokolově ustanovuje opatrovníkem pro zastupování v řízení. Odůvodnění : 1. Stěžovatel se ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 31. prosince 2010 domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo v pořadí prvním usnesením soudu prvního stupně vydáno předběžné opatření, kterým došlo ke změně předběžného opatření vydaného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 21/2008 ze dne 22. prosince 2008, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 105/2009 ze dne 29. dubna 2009, tak, že bylo stěžovateli dáno oprávnění stýkat se s vedlejším účastníkem řízení 1 ) ( dále jen "nezletilý" ) v každém sudém kalendářním týdnu od čtvrtka 16 :00 hodin do pondělí 18 :00 hodin a v každém lichém kalendářním týdnu ve čtvrtek od 8 :00 do 18 :00 hodin a dále byl zamítnut návrh stěžovatele, aby byl nezletilý předběžným opatřením svěřen do jeho péče v každém lichém kalendářním týdnu, a aby byl v každém sudém kalendářním týdnu svěřen do péče vedlejší účastnice 2 ) ( dále jen "matka" ). V pořadí druhým usnesením soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o přenesení příslušnosti na Okresní soud v Sokolově. Usnesením odvolacího soudu byla k odvolání stěžovatele potvrzena obě usnesení soudu prvního stupně. 2. Dle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanoveními § 192 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a § 37 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o rodině" ), nemůže-li dítě ( z důvodů kolize zájmů v řízení ) zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálně - právní ochranu dětí. V řízení o ústavní stížnosti má nezletilý postavení vedlejšího účastníka řízení a jeho zákonní zástupci, stěžovatel a matka, jsou účastníky řízení. Protože by mohlo dojít ke střetu jejich zájmů, je nutno ustanovit nezletilému kolizního opatrovníka ve smyslu § 37 zákona o rodině. Soud proto rozhodl usnesením tak, jak je ve výroku uvedeno. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. dubna 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu

2-961-11_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského v řízení o ústavní stížnosti L. L., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 19, proti výroku III. rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. května 2010 sp. zn. 13 P 55/2008 a výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2011 sp. zn. 27 Co 445/2010, kterým byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen ve výroku III., za účasti Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a I. R., M. R., syna stěžovatele a I. R., a I. M., jako vedlejších účastníků, takto : Vedlejšímu účastníkovi řízení, nezletilému M. R., synovi I. R. a L. L., se ustanovuje opatrovník, a to Městský úřad Poděbrady, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, se sídlem v Poděbradech, Jiřího náměstí 20/I, k zastupování v řízení o ústavní stížnosti L. L., vedené pod sp. zn. II. ÚS 961/11. Odůvodnění : Dne 1. dubna 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele, kterou se domáhal zrušení v záhlaví uvedených výroků rozsudků obecných soudů, kterými mu byla stanovena povinnost uhradit dlužné výživné pro nezletilého M. R. za období od 1. prosince 2009 do 31. května 2010 v celkové částce 12 000 Kč. Nezletilý byl účastníkem řízení před obecnými soudy, pročež je vedlejším účastníkem řízení o ústavní stížnosti podle § 76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost stěžovatele se úzce dotýká konkrétních zájmů nezletilého, vedlejšího účastníka řízení. Účastníky řízení o ústavní stížnosti jsou přitom rovněž jeho zákonní zástupci, stěžovatel a matka nezletilého, jakož i babička ze strany matky, jíž byl nezletilý svěřen do výchovy. Protože by mohlo dojít ke střetu jejich zájmů, je nutno ustanovit dítěti kolizního opatrovníka ve smyslu § 37 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud podle § 37 odst. 2 zákona o rodině ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu rozhodl ustanovit vedlejšímu účastníkovi řízení jako opatrovníka příslušný odbor Městského úřadu Poděbrady, který ho jako kolizní opatrovník zastupoval již v řízení před obecnými soudy. Proto Ústavní soud rozhodl, jak je ve výroku uvedeno. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. dubna 2011 Dagmar Lastovecká v. r. předsedkyně senátu

2-838-07_2

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Analytická právní věta Nařízení ústavní výchovy dle § 46 odst. 1 zákona o rodině je zcela výjimečným opatřením, proto jsou obecné soudy povinny pečlivě vyhodnotit podmínky pro jeho nařízení. Pokud tak neučiní, porušují základní právo rodiče na péči o děti a jejich výchovu zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, a v té souvislosti i právo na nedotknutelnost a soukromí osoby zaručené čl. 7 Listiny, právo na ochranu soukromého a rodinného života zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Návrh a řízení před Ústavním soudem Na návrh stěžovatelky M. R. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 10. října 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d ) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2006 sp. zn. 53 Co 107/2006 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. prosince 2005 sp. zn. 50 Nc 602/2005 Narativní část Stěžovatelka je matkou nezletilé dcery. Její druhá nezletilá dcera zemřela; v souvislosti s její smrtí byla stěžovatelka trestně stíhána a po dobu, kdy byla ve vazbě, byla nezletilá dcera stěžovatelky svěřena předběžným opatřením do péče babičky. To bylo později zrušeno a nezletilá byla předběžným opatřením umístěna v dětském domově. V řízení zahájeném ex officio byla napadeným rozhodnutím městského soudu nařízena ústavní výchova nezletilé, a to přesto, že již v průběhu tohoto řízení byla stěžovatelka zproštěna obžaloby. Městský soud konstatoval, že stěžovatelka ví, kdo nese odpovědnost za smrt její druhé nezletilé dcery. Rozhodnutí městského soudu bylo potvrzeno odvolacím soudem. Vinným ze spáchání trestného činu v souvislosti se smrtí druhé nezletilé dcery stěžovatelky byl uznán její otec. Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu Ústavní soud poukázal na konkrétní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva relevantní pro problematiku práva na ochranu rodinného života ( čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy ) Dle názoru Ústavního soudu je základním prvkem rodinného života soužití rodičů a dětí, v jehož rámci se má uskutečňovat péče a výchova dětí ze strany rodičů, na kterou mají děti právo zaručené čl. 32 odst. 4. Rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, proto se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte. Těmto požadavkům odpovídá zákonná úprava provedená § 46 odst. 1 zákona o rodině, podle kterého může soud nařídit ústavní výchovu, jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena, a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit. Ústavní soud poté tyto závěry aplikoval na konkrétní situaci stěžovatelky a dospěl k názoru, že obecné soudy porušily základní právo stěžovatelky zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, a v té souvislosti i základní práva zaručená čl. 7, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že nařídily ústavní výchovu nezletilé, aniž by se podle § 46 odst. 1 zákona o rodině vyčerpávajícím způsobem zabývaly podmínkami pro toto výjimečné výchovné opatření. Konstatoval, že bylo zcela namístě předběžné svěření nezletilé dcery stěžovatelky do péče babičky a posléze i předběžná ústavní výchova v době trestního stíhání stěžovatelky. Tato opatření však měla být pouze dočasného charakteru. Městský soud dovodil nezpůsobilost rodičů pečovat o jejich dceru s ohledem na zabití mladšího sourozence, odvolací soud sice poté dovodil, že není možné ji ponechat v péči rodičů s ohledem na situaci v rodině ( otec ve vazbě, psychická labilita, problematické manželství ), Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že odvolací soud nevyhodnotil konkrétní situaci správně a nepřihlédl k závěrům znalců, kteří doporučili svěření nezletilé do péče stěžovatelky, její matky, s eventuelním dohledem. Dle názoru Ústavního soud, pokud je prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem. Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko. PRÁVNÍ VĚTY Rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, a proto se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte. Za takové lze považovat vystavení dětí násilí nebo špatnému zacházení, pohlavnímu zneužívání či "alespoň" nedostatek citového zázemí, znepokojivý zdravotní stav nebo psychickou nerovnováhu u rodičů, případně nevyhovující životní podmínky nebo materiální nedostatek ve spojení s dalšími okolnostmi. Těmto požadavkům odpovídá zákonná úprava provedená ustanovením § 46 odst. 1 zákona o rodině, podle kterého může soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit. Možnost umístit dítě do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže sama o sobě odůvodňovat jeho násilné odnětí biologickým rodičům; takový zásah do práva rodičů těšit se rodinnému životu se svým dítětem musí být nadto ještě "nezbytný" s ohledem na další okolnosti. Jakmile je prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem. Česká republika NÁLEZ Ústavního souduJménem republiky Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 10. října 2007 sp. zn. II. ÚS 838/07 ve věci ústavní stížnosti Marie R. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2006 sp. zn. 53 Co 107/2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. prosince 2005 sp. zn. 50 Nc 602/2005, kterými byl zamítnut návrh vedlejší účastnice Marty R. na svěření vedlejší účastnice nezletilé Markéty R. do její výchovy a byla nařízena ústavní výchova nezletilé. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2006 sp. zn. 53 Co 107/2006 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. prosince 2005 sp. zn. 50 Nc 602/2005 se ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 30. března 2007 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. prosince 2005 sp. zn. 50 Nc 602/2005, kterým byl zamítnut návrh vedlejší účastnice řízení Marty R. ( dále jen "babička" ) na svěření vedlejší účastnice řízení Markéty R. ( dále jen "nezletilá" ) do výchovy a byla nařízena ústavní výchova nezletilé, a dále rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2006 sp. zn. 53 Co 107/2006, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Stěžovatelka "se domnívá", že postupem soudů a jejich rozhodnutími byla porušena její základní práva podle čl. 7, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ) a čl. 6, 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen "Úmluva" ). 2. Po rekapitulaci věci stěžovatelka namítá, že se obecné soudy nevypořádaly dostatečně s otázkou nezbytnosti takového zásahu do jejího rodinného života, jímž bylo odnětí nezletilé, který je opodstatněný jen v nejextrémnějších případech. Poukazuje v té souvislosti na závěry znalců, které její schopnost k výchově nevylučovaly, jakož i na to, že ani jinak nikdy výhrady k její péči o nezletilou nebyly. Ani tragickou událost dcery Patricie nepovažuje za dostatečný důvod k ústavní výchově nezletilé poté, co byla stěžovatelka obžaloby v této trestní věci zproštěna. Odůvodnění obecných soudů ve vztahu k možnému excesu z důvodu emoční nestability či požití alkoholu považuje za nepřesvědčivé. Obava z možnosti obnovy soužití s vedlejším účastníkem řízení Patrikem R. ( dále též jen "otec" ) podle ní není namístě, jak obecným soudům deklarovala. I kdyby k tomu však došlo, zůstává nadále zachována možnost zasáhnout předběžným opatřením. Pokud taková možnost tedy existuje, není nutný aktuální zásah do práv stěžovatelky. Nesouhlasí s argumentem obecných soudů, že nebyla po delší dobu v kontaktu s nezletilou, neboť tato skutečnost byla vyvolána umístěním nezletilé do dětského domova, a stěžovatelka využívá co nejvíce možností styku, a rozhodnutí obecných soudů soustavný přímý kontakt i do budoucna vylučuje. Konečně považuje dva roky trvající řízení v této věci za nepřiměřeně dlouhé. II. Důkazní fáze 3. Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 50 P 55/2007 Ústavní soud zjistil, že nezletilá je dcerou stěžovatelky a Patrika R. Jejich druhorozená dcera Patricie zemřela 11. září 2004 ve Fakultní nemocnici v Motole na následky těžkého poranění hlavy. V této souvislosti byla stěžovatelka trestně stíhána pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 a 3 trestního zákona a od 14. 9. 2004 do 18. listopadu 2004 byla ve vazbě. V době vazebního stíhání stěžovatelky bylo usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. září 2004 č. j. Nc 751/2004-20 otci uloženo odevzdat nezletilou do péče babičky. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. prosince 2004 č. j. 5 Nc 1748/2004-14, které bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2005 č. j. 21 Co 578/2004-25 bylo předchozí usnesení změněno tak, že nezletilá byla "předána" do péče dětského domova. Důvodem byla skutečnost, že si rodiče nezletilou od babičky dne 11. prosince 2004 odvedli, chování otce bylo vůči nezletilé neadekvátní a necitlivé, matka byla nadále trestně stíhána a babička vzala návrh na svěření nezletilé do své péče zpět. Usnesením Ústavního soudu ze dne 9. června 2005 sp. zn. II. ÚS 91/05 ( nepublikováno ) byla ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti těmto usnesením obecných soudů odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. 50 Nc 602/2005, potvrzeným k odvolání matky usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2005 č. j. 21 Co 278/2005-27, bylo ex officio zahájeno řízení o nařízení výchovného opatření. V jeho průběhu byla matka zproštěna obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by spáchala vytýkaný skutek, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2005 sp. zn. 45 T 142/2005, který nabyl právní moci dne 25. listopadu 2005. V závěru odůvodnění tohoto rozsudku vyslovil soud názor, že stěžovatelka ví, kdo nese odpovědnost za smrt její dcery, avšak chrání buďto sebe, nebo svého manžela. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. prosince 2005 č. j. 50 Nc 602/2005-118 byl návrh babičky na svěření nezletilé do její péče zamítnut a byla nařízena ústavní výchova nezletilé. 5. Proti rozsudku se odvolala stěžovatelka a babička. Odvolací soud byl konfrontován s tím, že otec byl od 23. ledna 2006 vazebně stíhán a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2006 sp. zn. 43 T 13/2006 byl v souvislosti se smrtí dcery Patricie uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 3 trestního zákona a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice s ostrahou. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2006 č. j. 53 Co 107/2006-200 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. 6. Ústavní soud dále zjistil, že k odvolání státního zástupce byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2007 sp. zn. 8 To 127/2006 zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2006 sp. zn. 43 T 13/2006 a nově byl otec uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 2 písm. e ) trestního zákona a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Otcovo dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007 sp. zn. 6 Tdo 713/2007. III. Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení 7. Městský soud v Praze uvádí, že si byl vědom výjimečné povahy výchovného opatření, nicméně shledal v daném případě mimořádné okolnosti, které je v zájmu nezletilé odůvodňovaly. Soud tak upřednostnil právo nezletilé na zdraví, život a stabilitu výchovného zázemí před právem stěžovatelky vychovávat nezletilou. Délka řízení byla ovlivněna nutností dokazování ohledně možnosti svěření nezletilé do výchovy stěžovatelky v situaci, kdy stěžovatelka byla zproštěna obžaloby a bylo zahájeno trestní řízení proti otci. 8. Obvodní soud pro Prahu 5 odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Byl si vědom toho, že ústavní výchova je nejkrajnějším výchovným prostředkem, avšak shledal jej opodstatněným s ohledem na zájem nezletilé na zdraví, život a stabilitu výchovného prostředí. V průběhu řízení byla respektována základní procesní práva stěžovatelky. 9. Městská část Praha 5 označila napadené rozsudky jako věcně správné a zcela v zájmu nezletilé. 10. Otec v zastoupení své právní zástupkyně sdělil, že souhlasí s ústavní stížností, připojuje se k návrhu na zrušení napadených rozsudků a "žádá, aby nezletilá byla svěřena zpět do výchovy matce". 11. Babička se plně ztotožnila s názory stěžovatelky s tím, že postupem obecných soudů a jejich rozhodnutími byla porušena i její základní práva, a to kromě stěžovatelkou uváděných i práv podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 3, 5, 8, 9, 16 a 18 Úmluvy o právech dítěte. Podle ní se v daném případě jedná o násilné odloučení dítěte od rodiny, což má trvalý negativní vliv na psychický vývoj dítěte a jeho vztah k rodičům. Obecné soudy pochybily, když v rozporu s provedeným dokazováním nesvěřily nezletilou do její výchovy. Namítá rovněž, že nebyla odvolacím soudem obeslána k ústnímu jednání, čímž byla zkrácena ve svých procesních právech. Poukazuje na problematičnost závěrů obecných soudů o jejím dřívějším selhání, kdy umožnila styk nezletilé s otcem, a dodává, že otec nyní vykonává dlouhodobý trest, a k ničemu podobnému tudíž nemůže dojít. V té souvislosti dodává, že v současnosti jí je nezletilá ústavem svěřována i na několik dnů. Pokud sama označila možnost své péče o nezletilou jako dočasné řešení, odpovídá to i závěrům obecných soudů o možnosti stěžovatelky o nezletilou v budoucnosti pečovat. 12. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 označilo ústavní stížnost za neoprávněnou s tím, že s ní nesouhlasí a není namístě zrušení napadených rozsudků. IV. Právní východiska 13. Při výkladu ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny a ustanovení čl. 8 Úmluvy, tedy ochrany rodinného života, resp. respektu k rodinnému životu, Ústavní soud zdůraznil, že základem rodinných vazeb je tradičně právě biologické pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny, jakkoliv tradiční pojetí rodiny prošlo v uplynulé době vývojem ( srov. sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. února 2007, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 33 ). Základním prvkem rodinného života je nadále soužití rodičů a dětí ( rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kutzner proti Německu, č. 46544/99, § 58, ESLP 2002-I, aj. ), neboť právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče a výchova ze strany rodičů, na niž mají děti právo podle čl. 32 odst. 4 aliena prima Listiny. V důsledku oprávnění zákonodárce stanovit v souladu s čl. 32 odst. 6 Listiny podrobnosti nemůže dojít k omezení tohoto základního práva. 14. Podle čl. 32 odst. 4 alinea secunda Listiny mohou být práva rodičů omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. K materiální souladnosti zásahu do základních práv a svobod se zákonem přitom podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy dochází, sleduje-li tento zásah některý nebo některé z legitimních cílů a je-li pro jejich dosažení nezbytný, tedy zejména přiměřený sledovanému účelu ( viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Couillard Maugery proti Francii, č. 64796/01, § 237 ). Z toho plyne, že za neoprávněný zásah není možno považovat jen takový postup soudů při rozhodování o právech a povinnostech k nezletilému dítěti, který je v souladu se zákonem o rodině v jeho formální i materiální rovině ( srov. sp. zn. I. ÚS 471/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usn. č. 32 ). 15. Rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, a proto se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte [rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ( velký senát ), č. 39221/98 a 41963/98, § 148, ESLP 2000-VIII]. Za takové lze považovat vystavení dětí násilí nebo špatnému zacházení ( viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dewinne proti Belgii, č. 56024/00; Zakharova proti Francii, č. 57306/00, ), pohlavnímu zneužívání ( viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Covezzi a Morselli proti Itálii, č. 52763/99, § 104 ) či "alespoň" nedostatek citového zázemí ( viz Kutzner proti Německu, § 68 ), znepokojivý zdravotní stav nebo psychickou nerovnováhu u rodičů ( viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bertrand proti Francii, č. 57376/00; Couillard Kautery proti Francii, § 261 ), případně nevyhovující životní podmínky nebo materiální nedostatek ve spojení s dalšími okolnostmi ( rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Rampogna a Murgia proti Itálii, č. 40753/98,; M. G. a M. T. A. proti Itálii, č. 17421/02 ). 16. Těmto požadavkům odpovídá zákonná úprava provedená ustanovením § 46 odst. 1 zákona o rodině, podle kterého může soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit. Podle ustálené jurisprudence obecných soudů je za vážné narušení výchovy dítěte nutno považovat skutečnost, že rodiče zanedbávají své povinnosti při výchově dětí, vytvářejí pro ně nevhodné rodinné prostředí nebo přímo ohrožují jejich duševní, tělesný nebo mravní vývoj nebo když rodiče ani při náležitém úsilí nemohou zvládnout výchovu dětí pro nedostatky v jejich duševním, tělesném nebo mravním vývoji nebo když z objektivních důvodů na rodičích nezávislých není možno zajistit výchovu dětí ve vlastní rodině, přičemž zpravidla nejde o děti, v jejichž chování by byly zjištěny vážné závady ( stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 228/81 in Bulletin 81, zvl. číslo : 82 ). Tak byly tedy definovány jednak závažné důvody na straně dítěte a jednak na straně rodičů ( stanovisko Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 51/84 - R 45/86 ). Za jiné výchovné opatření, které je třeba zásadně vyčerpat před nařízením ústavní výchovy, bylo označeno každé kvalifikované opatření státních orgánů a společenských organizací směřující k zajištění výchovy dítěte, tj. např. napomenutí dítěte nebo jeho rodičů, stanovení dohledu nad nezletilým, uložení omezení nezletilému, omezení nebo zbavení rodičovských práv, svěření dítěte do výchovy jiného občana než rodiče. K nařízení ústavní výchovy bez předchozích výchovných opatření lze přikročit, jde-li o případy surového zacházení s dětmi oběma rodiči nebo jedním z nich, pohlavního zneužívání dětí a jiné případy vážného ohrožení tělesného nebo duševního vývoje dětí, jestliže výchova u jiného občana nepřichází v úvahu, kdy uložení jiného výchovného opatření by nevedlo k nápravě a znamenalo by jen další ohrožení výchovy dítěte ( stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 228/81 ). 17. Možnost umístit dítě do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže sama o sobě odůvodňovat jeho násilné odnětí biologickým rodičům; takový zásah do práva rodičů těšit se rodinnému životu se svým dítětem musí být nadto ještě "nezbytný" s ohledem na další okolnosti [K. a T. proti Finsku ( velký senát ), č. 25702, § 173, ESLP 2001-VII; Kutzner proti Německu, § 69]. 18. Orgány veřejné moci mají i pozitivní závazky, které jsou těsně spjaty s účinným "respektováním" rodinného života. Jakmile je tedy prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem ( Kutzner proti Německu, § 61 ). V. Závěry ve vztahu ke stěžovatelce 19. V posuzovaném případě je nesporné, že orgán sociálně-právní ochrany dětí byl v okamžiku zahájení trestního stíhání stěžovatelky, které bylo motivováno úmrtím její dvouměsíční dcery Patricie, povinen intervenovat ve prospěch řádné péče o dítě, než bude na jedné straně tato tragédie zcela objasněna a viník či viníci případně potrestáni, a na straně druhé zváženo riziko ve vztahu k účasti rodičů na této tragédii. Bylo tedy zcela namístě předběžné svěření nezletilé do péče babičky, resp. předběžná ústavní výchova, neboť péče babičky nezaručovala prozatímní přiměřený odstup mezi nezletilou a jejími rodiči. 20. Již v okamžiku rozhodnutí o tomto výchovném opatření však musela být zřejmá jeho krátkodobost a nutnost řízení, kterým by byla upravena péče o nezletilou dlouhodobě. Toto následné řízení však nemohlo být motivováno nutností omezit rodičovská práva za každou cenu, ale právě jen s ohledem na zjištění skutkového stavu, resp. na jeho vývoj. Stejně tak toto řízení nemělo představovat trest za jednání či opomenutí rodičů, neboť podstatou výchovných opatření je zajištění řádných podmínek pro péči a výchovu nezletilého do budoucna, především s ohledem na stávající podmínky a jejich prognózu. To nic nemění na tom, že důvodem takového řízení nutně musely být události, které se již staly. 21. Pokud tedy orgán sociálně-právní ochrany dětí a v konečném důsledku i soud prvního stupně argumentovaly, že stěžovatelka, ač zproštěna obžaloby, jednoznačně ví, kdo nese odpovědnost za smrt dcery Patricie, vytýkaly tak stěžovatelce její právo neobviňovat sebe a osoby sobě blízké, jež je zakotveno v čl. 37 odst. 1 Listiny. To však v daném řízení nemohlo hrát žádnou zásadní roli, pokud neměl být porušen čl. 3 odst. 3 Listiny, který zapovídá působení újmy na právech pro uplatňování základních práv a svobod. 22. Závěr soudu prvního stupně o nezpůsobilosti rodičů pečovat o nezletilou byl v konečném důsledku konstatován právě s ohledem na zabití mladšího sourozence nezletilé ( str. 5 rozsudku ). Teprve odvolací soud své závěry o nemožnosti ponechat nezletilou v péči rodičů vyvodil důsledně s ohledem na stávající situaci rodičů a její výhled do budoucna, když konstatoval pobyt otce ve vazbě, psychickou labilitu a na to navazující přitěžující faktory na straně matky a stávající existenci manželství rodičů, které bylo shledáno značně konfliktním a pro oba rodiče stresujícím ( str. 5 rozsudku ). Zmínku o smrtelném zranění dcery Patricie způsobeném jedním z rodičů tedy odvolací soud uvedl na rozdíl od soudu prvního stupně pouze nad rámec výše uvedených závěrů. 23. Podle názoru Ústavního soudu však ani závěry odvolacího soudu o nutnosti ústavní výchovy nezletilé nerespektují důsledně ústavněprávně vymezené podmínky pro zásah do základního práva stěžovatelky na rodinný život, jak byly uvedeny výše, resp. schází jim smysluplné propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem ( srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 10 ). V tomto směru má uvedená aplikace podústavního práva odvolacím soudem význam pro posouzení tvrzeného porušení základních práv a svobod. 24. Ani odvolací soud se nezabýval dostatečně důsledně tím, jaké nebezpečí každý z rodičů konkrétně představuje pro další vývoj a výchovu nezletilé s ohledem na tragickou smrt dcery Patricie, přestože měl k dispozici nepravomocné rozhodnutí trestního soudu o tom, že zranění dcery Patricie zavinil otec, a nikoliv stěžovatelka. Tato skutečnost měla přitom podle Ústavního soudu zásadní vliv pro posouzení nebezpečí, které stěžovatelka s ohledem na svůj zdravotní stav pro další vývoj a výchovu nezletilé skýtá. Ústavní soud totiž spatřuje rozdíl mezi nebezpečím vyvolaným emocionálně labilním rodičem a nebezpečím rodiče, který svou emocionální labilitou přímo zavinil smrt svého dítěte. Přístup odvolacího soudu v tomto směru jen dokresluje skutečnost, že závěr trestního soudu se stal pravomocným již 10. ledna 2007, tj. třicet dnů po vydání rozsudku odvolacího soudu, přičemž odvolací řízení v posuzované věci trvalo od 30. ledna 2006 a odvolací soud měl věc ve své dispozici fakticky od 14. března 2006, tj. celkem 272 dnů, takže by případná prodleva třiceti dnů byla zanedbatelná. 25. Závěr trestního soudu měl přitom přímé důsledky i na možnost obnovení manželského soužití, kterou se odvolací zabýval jako výchovným prostředím zcela správně, když ho vyhodnotil jako konfliktní a pro oba partnery stresující. S ohledem na konečný závěr trestního soudu je zřejmé, že je toto soužití nemožné minimálně po dobu osmi let ( podle prvního rozsudku pěti let ), neboť dřívější propuštění otce vylučuje ustanovení § 62 odst. 1 trestního zákona ( resp. § 61 odst. 1 trestního zákona ). To je dlouhá doba pro posuzování otázky výchovného prostředí na to, aby formální existence aktuálního manželství rodičů mohla hrát podstatnější vliv. 26. Pokud jde o skutečnost, že stěžovatelka měla po dobu dvou let možnost kontaktu s nezletilou jen ve formě návštěv, je třeba uvést, že to byl přímý důsledek předběžného opatření soudu v této věci ve spojení s délkou následného řízení, což stěžovatelka mohla ovlivnit jen zčásti. Pokud je tedy tato skutečnost významná, bylo nutno ji poměřovat s předchozí dobou, kdy měla stěžovatelka nezletilou ve své péči a kdy nebyla prováděna žádná intervence ze strany orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Na adresu posledně uvedených orgánů je také třeba zmínit zprávy dětského domova, z nichž vyplývá, že jeho pracovníci na jedné straně nelibě nesli časté návštěvy rodičů ( str. 3 rozsudku soudu prvního stupně ) a na straně druhé neopomenuli "zmínit" následné kratší návštěvy stěžovatelky ( str. 4 rozsudku odvolacího soudu ). Z těchto zpráv je totiž patrné, že pracovníci dětského domova evidentně nechápali umístění nezletilé jako dočasné opatření a svoji činnost jako pomoc nezletilé a jejím rodičům k obnovení přirozeného výchovného prostředí, ale jako trvalou izolaci nezletilé od rodiny. Takový postoj jde proti významu a přípustným mezím ingerence orgánů veřejné moci do vztahů mezi rodiči a dětmi. Zejména v situaci předběžného rozhodnutí o umístění nezletilé, které mělo umožnit řádné provedení řízení o úpravě výchovného prostředí do budoucna, měly orgány sociálně-právní ochrany dětí vyvíjet takovou aktivitu, aby se mohl rozvíjet pozitivní citový vztah mezi stěžovatelkou a nezletilou. Je nemyslitelné, aby umístění do dětského domova, nota bene předběžné, bylo od počátku chápáno jako konečné nebo dlouhodobé řešení péče o nezletilé dítě. 27. Pouze ustanovení znalci dostatečně docenili význam trvajícího pozitivního citového pouta mezi stěžovatelkou a nezletilou, když přes podrobný popis nedobré psychické situace stěžovatelky doporučili svěření nezletilé do péče stěžovatelky s dohledem, resp. postupné rozšiřování styku nezletilé se stěžovatelkou s následným vyhodnocením tohoto styku pro účely svěření nezletilé do péče stěžovatelky. V souvislosti s tímto doporučením hraje významnou roli, že nařízením ústavní výchovy se podrobuje dítě ústavnímu režimu, do kterého rodiče nemohou zasahovat ( viz sub 26 ). Proto také nepřichází po dobu ústavní výchovy v úvahu otázka úpravy styku rodičů s dítětem, neboť ta vyplývá z ústavních řádů ( Holub, M., Nová, H., Hyklová, J. : Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 7 aktualizované a doplněné vydání. Linde Praha : 2005. str. 118 ). Tím, že byla i pro budoucí dobu svěřena nezletilá do ústavní výchovy, byl zakonzervován stávající stav, tedy zejména stávající možnosti a schopnosti péče stěžovatelky o nezletilou. Tyto možnosti a schopnosti stěžovatelky se totiž mohou podle názoru Ústavního soudu dále pozitivně vyvíjet jen v důsledku skutečného výkonu péče o nezletilou, samozřejmě za existence soustavné a aktivní pomoci ze strany orgánů sociálně-právní ochrany dětí, které jsou k této pomoci povolány. Dovětek odvolacího soudu, že nelze do budoucna vyloučit, že dítě bude do péče stěžovatelky předáno ( str. 5 rozsudku ), jen dokresluje rozpačitost argumentace pro nařízení ústavní výchovy nezletilé. Odvolací soud se totiž s otázkou nezbytnosti ústavní výchovy podle § 46 odst. 1 zákona o rodině, tedy nemožnosti a neúčelnosti jiných výchovných opatření, nevypořádal s ohledem na ústavněprávní materii dopadající na daný případ. V opačném případě by se musel podstatně pečlivěji zabývat otázkou, proč není možné svěření nezletilé do péče stěžovatelky se současným vyslovením dohledu. 28. Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost opodstatněnou, a proto jí podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v celém rozsahu vyhověl. Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a ) téhož zákona konstatuje, že obecné soudy porušily základní právo stěžovatelky podle čl. 32 odst. 4 Listiny a v té souvislosti i základní práva podle čl. 7, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že nařídily ústavní výchovu nezletilé, aniž by se podle § 46 odst. 1 zákona o rodině vyčerpávajícím způsobem zabývaly podmínkami pro toto výjimečné výchovné opatření. Proto byla podle § 82 odst. 3 písm. a ) zákona o Ústavním soudu obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena, jak je uvedeno ve výroku. 29. Porušení základního práva podle čl. 13 Úmluvy nemohlo být z podstaty věci shledáno, neboť účinným prostředkem nápravy porušení práv zaručených Úmluvou je ústavní stížnost, o níž v posuzované věci na národní úrovni rozhodoval Ústavní soud.

4_Tdo_1419_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2012 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011 sp. zn. 10 To 93/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 32/2011, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. s e dovolání obviněného J. B. o d m í t á. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích uznal rozsudkem ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 20 T 32/2011 obviněného J. B. vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b ) tr. zák., účinného do 31. 12. 2009 ( dále jen tr. zák. ), jehož se dopustil tím, že v nočních hodinách z 4. srpna na 5. srpna 2007 při návštěvě v rodinném domě v H. na Š., okres Č. K., v obývacím pokoji spojeném s kuchyní nejprve obkročmo nasedl na nezletilou K. V., poté jí začal stahovat kalhoty a když se bránila tím, že jej odstrkovala a začala volat o pomoc svou matku a otce, jednou rukou ji zakryl pusu, druhou ji držel ruce za hlavou, poté si stáhl montérky a její kalhoty, vlezl si na ni, roztáhl ji nohy tím, že si dal svoje nohy mezi její, vnikl do ní svým přirozením a proti její vůli s ní souložil do doby, než byl vyrušen J. K., který jej vykázal z domu a tohoto jednání se dopustil vědom si toho, že dotyčná nedovršila dosud věku patnácti let. Za to byl obviněnému za tento trestný čin a sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 31. 3. 2011 č. j. 1 T 63/2011 – 88, podle § 241 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Současně došlo ke zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 31. 3. 2011 č. j. 1 T 63/2011 – 88, jakož i všech obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto pozbyla svého podkladu. Podle 39a odst. 2 písm. c ) tr. zák. byl obviněný k výkonu trestu zařazen do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 12. 2011 sp. zn. 10 To 93/2011 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti napadenému usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž je opřel o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř., tedy že skutek byl nesprávně hmotně právně posouzen nebo došlo k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. V podaném dovolání, které směřuje do všech výroků napadeného rozhodnutí, je v prvé řadě namítáno, že nesprávné právní posouzení je spatřováno v nevykázání subjektivního znaku skutkové podstaty trestného činu znásilnění spočívajícího ve znalosti věku poškozené a dále objektivního znaku spočívajícího v násilném jednání. Dalším důvodem je rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a závěry soudů. Následně dovolatel v podrobnostech vytýká soudu prvního stupně rozpory a nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Zejména pak pokud jde o otázku věrohodnosti poškozené, což opírá o opomenutý důkaz – zprávu Městského úřadu v Písku z 15. 3. 2010. Opakuje, že se u poškozené jednalo o dobrovolný pohlavní styk, a nikoli o násilné donucení k souloži z jeho strany. Soudy se podle jeho názoru dostatečně nevypořádaly s provedenými důkazy, např. s výpovědí svědkyně E. V. a závěry znaleckého posudku PhDr. Lukeše. Soudy též nepřihlédly dostatečně k dalším důkazům, jako k výpovědím rodičů poškozené, zejména pak matky ohledně jejích sklonů ke lhavosti. Je toho názoru, že jde o rozpory, které by měly být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. V další části dovolatel zpochybňuje závěr soudů o jeho vědomosti, znalosti věku poškozené, což bylo určující pro právní kvalifikaci jeho jednání. Poukazuje na rozumové a paměťové schopnosti svojí osoby a tedy možnost zapamatovat si věk poškozené. I v tomto ohledu pokládá závěry soudů za nesprávné. Následně opět zdůrazňuje nesprávnost závěru soudů o násilném jednání jeho osoby ohledně donucení poškozené k souloži. V samotném závěru dovolání pak navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení vrchního soudu zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby sám ve věci rozhodl a obžaloby jej zprostil. K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. poměrně podrobně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve zrekapitulovala rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, jakož i podstatný obsah dovolání obviněného včetně závěrečného návrhu. Následně vyjádřila nesouhlas s námitkami obviněného ohledně skutkových zjištění soudu prvního stupně a poukázala na jejich opodstatněnost a správnost i pokud jde o prokázání znaku násilného donucení k souloži i vědomosti obviněného stran věku poškozené. V této souvislosti především poukázala na obsah znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, ale i ostatních důkazů. Jednání obviněného označila za vysoce společensky nebezpečné a nepřipadalo tudíž v úvahu užití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Právní posouzení jednání obviněného pokládá za zcela správné a navrhla proto, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. a toto rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a ) tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 265c tr. ř. ) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům. Dovolání obviněného J. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011 sp. zn. 10 To 93/2011 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h ) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b ) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání ( pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká ). Dovolání, která splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Pro úplnost Nejvyšší soud opakovaně podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b ) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a ) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03 ). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03 ). Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí ( tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění ), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b ) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ). V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité ( určitá ) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. ( Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009 ). Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu dovolání shledal, že je obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř., avšak v převážné míře pouze formálně. V tomto dovolání totiž v jeho valné části nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž nesprávnost soudy učiněných skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Tento závěr se týká všech námitek, které směřují proti soudním zjištěním ohledně toho, jak k celému jednání došlo a co mu případně předcházelo. Je zcela nepřípadné a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající, aby v rámci dovolacího řízení byl zpochybňován soudy zjištěný skutkový stav, případně hodnocení důkazů, které jimi bylo provedeno. Pokud se dovolatel ve zbývající části dovolání pokouší zpochybňovat soudy užitou právní kvalifikaci, konkrétně zákonný znak trestného činu znásilnění spočívající v násilném donucení poškozené k souloži, jakož i subjektivní stránku trestného činu založenou na vědomosti obviněného o věku poškozené, která v té době neměla ještě patnáct let, lze poukázat na znění skutkové věty ve výroku rozsudku krajského soudu. V této je jasně a srozumitelně vyjádřeno, že obviněný poškozenou proti její vůli přiměl k souloži násilným způsobem, když překonal její odpor spočívající v odstrkování, dále tím, že na ní nasedl, zakrýval jí pusu, aby nemohla volat o pomoc, držel jí ruce za hlavou, roztáhl jí nohy tím, že si dal svoje nohy mezi její, vnikl do ní svým přirozením a souložil s ní až do okamžiku, kdy byl vyrušen jinou osobou. Tohoto jednání se pak dopustil ačkoli věděl, že poškozená nedovršila věku patnácti let. Dovolatel při vědomí takto popsaného skutkového stavu se pak zároveň pokouší tato soudy učiněná zjištění zpochybnit a s těmito rozličně polemizuje. Nelze ale než konstatovat, že tak činí především za pomoci nabídky jiného hodnocení důkazů a jiného skutkového stavu, než jak to bylo provedeno a zjištěno soudy nižších stupňů. V tomto lze poukázat na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž je jasně a logicky uvedeno, proč se soud přiklonil při hodnocení provedených důkazů k těm závěrům, které vyjádřil ve svém výsledném rozhodnutí. V této souvislosti pokládá dovolací soud za nutné zmínit i námitku dovolatele o opomenutém důkazu, konkrétně zprávy Městského úřadu v Písku ze dne 15. 3. 2010. Jestliže dovolatel tímto v dovolání v podstatě zpochybnil své právo na spravedlivý proces, tak je nutno nejprve zmínit, že spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je právem obviněného a k jeho ochraně byl dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. judiciálním výkladem Ústavního soudu rozšířen v tom smyslu, že lze v rámci tohoto důvodu namítat porušení předmětných postulátů spravedlivého procesu. Pokud by tedy bylo v rámci dovolacího řízení zjištěno, že v projednávaném případě došlo ze strany soudů k tzv. opomenutí důkazů, jak tvrdí ve svém dovolání obviněný, mohlo by se jednat o důvod ke zrušení napadených rozhodnutí. V dané věci však k porušení postulátu spravedlivého procesu ve formě opomenutého důkazu nedošlo. S označenou námitkou nelze v žádném případě souhlasit. Z protokolu o hlavním líčení konaném před soudem prvního stupně dne 26. 9. 2011, konkrétně z jeho str. 20 ( č. l. 169 tr. spisu ) vyplývá, že bylo v souladu s ustanovením § 213 odst. 1 tr. ř. stranám předloženo k nahlédnutí mj. sdělení Městského úřadu v Písku a protokol, založené ve spisu na č. l. 66 a 67. Jedná se právě o zmiňovaný protokol ze dne 15. 3. 2010. Tento důkaz je pak v odůvodnění rozsudku tohoto soudu zmiňován na jeho str. 7 a nepochybně se stal i součástí všech důkazů tímto soudem hodnocených, především ve směru stanovení věrohodnosti poškozené ( viz str. 9 a 10 odůvodnění rozsudku ). Není tedy pravdou, že by se jednalo o důkaz soudem opomenutý. Za takový důkaz nelze rozhodně označit určitý důkaz jenom proto, že jej soud vyhodnotí způsobem, který nevyhovuje pojetí obhajoby obviněného. Na základě výše konstatovaného tak v přezkoumávaném případě nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, což by mohlo zdůvodňovat průlom do zásady, že dovolací soud nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. Zároveň je zde třeba konstatovat, že krajský soud se otázkou věrohodnosti poškozené náležitě zabýval. Z jeho postupu je viditelná snaha o co nejobjektivnější odpověď na zmíněnou otázku, což lze doložit mj. podrobností a obsáhlostí výslechu znalce z oboru zdravotnictví, se specializací na klinickou a forenzní psychologii PhDr. Mgr. Václava Lukeše v hlavním líčení. Pokud pak krajský soud neuvěřil tvrzení obviněného o dobrovolnosti vykonané soulože ze strany poškozené, ale naopak dovodil, že k jejímu uskutečnění došlo proti její vůli za užití násilí obviněného, s kterýmžto závěrem se ztotožnil i odvolací soud, dovolací soud nemá žádného důvodu takto přijatý závěr jakkoli zpochybňovat. Soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí věnoval důkladně a obsáhle vyhodnocení jednotlivých provedených důkazů, ale i důkazům jako celku a dospěl ke zcela spolehlivým a přesvědčivým skutkovým a v důsledku toho i právním závěrům. Ze stejných důvodů tak lze nahlížet na opakované tvrzení obviněného, že neznal věk poškozené. I touto záležitostí se krajský soud ve svém rozhodnutí zabýval a poukázal zcela důvodně na okolnost, že obviněný v minulosti žil s matkou poškozené ve společné domácnosti s jejími dětmi a do rodiny později také docházel. Proto takové tvrzení obviněného, opřené v dovolání o jeho rozumové a paměťové schopnosti, které v předchozím průběhu řízení ani nyní nebyly nikterak kvalifikovaně zpochybněny, se dovolacímu soudu důvodně jeví, jako účelová obhajoba, mající pouze za cíl dosažení snížení trestnosti jeho jednání. Na tomto místě je třeba také zmínit, že obě citované námitky již byly součástí dřívějšího odvolání obviněného. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezených trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí. Proto jen pro úplnost je třeba dodat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným podstatným výtkám na jejich adresu. Nejedná se tak o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ). Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož jednání obviněného bylo správně a v souladu se zákonem právně posouzeno, jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b ) tr. zák., v souladu s výše citovaným ustanovením trestního řádu bylo ze všech již uvedených důvodů dovolání obviněného J. B. odmítnuto. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí pak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a ) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř. ) V Brně dne 18. prosince 2012 Předseda senátu : JUDr. František H r a b e c

1-179-10_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ( soudce zpravodaj ) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. D. F., zastoupené JUDr. Věrou Valnou, advokátkou se sídlem Jindřichův Hradec, nám T. G. Masaryka 105/I, proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 7. 2009, čj. 9 P 284/2004 - 113, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 10. 2009, čj. 7 Co 2269/2009 - 147, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, z nichž prvým Okresní soud v Jindřichově Hradci zamítl návrh, aby bývalí manželé Ing. D. F. ( stěžovatelka ) a Ing. K. F. ( její bývalý manžel ) byli zproštěni poručenství k nezletilé Evě M. ( jedná se o pseudonym ) a výlučnou poručnicí byla ustanovena buď Ing. D. F., případně Ing. K. F. Krajský soud v Českých Budějovicích tento rozsudek potvrdil. V ústavní stížnosti uvedla, že návrh na zrušení poručnictví svého bývalého manžela odůvodnila zejména tím, že poručnicí nezletilé Evy M. ( své neteře ) byla ustanovena na přání a doporučení její matky, tedy své sestry. V květnu r. 2004 stěžovatelka onemocněla, proto navrhla rozšířit poručnictví i na svého manžela Ing. K. F. V říjnu r. 2008 podal její manžel Ing. K. F. návrh na rozvod. Rozvodový rozsudek nabyl právní moci dne 17. 2. 2009. Tvrzení svého bývalého manžela o tom, že má zájem být dál poručníkem, považuje stěžovatelka "za účelové". Podle stěžovatelky není v rozporu se zájmem nezletilé, aby její poručnicí byla pouze jedna osoba, tedy stěžovatelka, čímž bude respektováno přání, dnes již zemřelé, matky nezletilé. Přechodná potřeba druhého poručníka, tedy bývalého manžela stěžovatelky, již zcela pominula. Obecné soudy obou stupňů tak porušily její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod tím, že nerozhodovaly v souladu s ustanoveními § 120, § 132 a § 154 OSŘ. Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jindřichově Hradci zamítl návrh, kterým stěžovatelka požadovala, aby bývalí manželé Ing. D. F. a Ing. K. F. byli zproštěni poručenství k nezl. Evě M. a výlučnou poručnicí byla ustanovena Ing. D. F., případně Ing. K. F. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že základním kritériem je zájem dítěte. I když oba poručníci mají po rozvodu problémy ve vzájemné komunikaci, jsou oba k dítěti citově vázáni a dítě je rovněž k oběma citově vázáno. Je tedy zájmem dítěte, aby stav, který předtím vyvolala rovněž stěžovatelka, zůstal zachován. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Doplnil dokazování řadou dalších důkazů a dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl správně. Poukázal na ustanovení § 82 odst. 3 a § 81 zákona o rodině s tím, že v případě, kdy byli poručníci ( jako manželé ) rozvedeni, se soud musí zabývat otázkou, zda je v zájmu poručence, aby funkci poručníků vykonávali nadále rozvedení poručníci. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně tuto otázku posoudil správně. Z dokazování totiž vyplynulo, že i když jsou mezi poručníky, jako bývalými manžely, rozpory, poručník Ing. F. nijak nezasahuje do činnosti stěžovatelky, jako druhé poručnice, a jeho zájem směřuje pouze k tomu, aby se mohl i nadále s poručenkou stýkat. V řízení nebylo zjištěno, že by jeho vliv na nezletilou byl negativní, nebo že by poručenství vykonával v rozporu s jejími zájmy. Je tedy v zájmu nezletilé, aby vazby mezi ní a poručníkem nebyly zpřetrhány. Ani stěžovatelka v řízení neuvedla žádné zásadní důvody, pro které by její bývalý manžel měl být poručenství zbaven. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů a prosazuje svůj názor, který jediný považuje za správný. Ze všech skutečností, zjištěných v průběhu řízení, vybírá jen ty skutečnosti, které podporují její náhled na věc, a zcela ignoruje nebo popírá ostatní skutečnosti. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Po přezkumu ústavnosti řízení před obecnými soudy a napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy, po provedení rozsáhlého dokazování, správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily. Podrobně se zabývaly všemi argumenty stěžovatelky a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Postoj stěžovatelky ve věci, stejně jako její ústavní stížnost, je tak v podstatě jen reakcí na nezdar a rozvod jejího manželství. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto. mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 24. února 2010 Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu

21_Cdo_730_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci dědictví po B. Ž., zemřelém dne 29. října 2004, za účasti 1 ) B. Ž., 2 ) I. S., 3 ) B. Ž., 4 ) J. Ž. a 5 ) P. Ž., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 2058/2004, o dovolání B. Ž. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2008, č. j. 24 Co 447/2007-154, takto : Dovolání B. Ž. se odmítá. Odůvodnění : Řízení o dědictví po B. Ž., zemřelém dne 29.10.2004 ( dále též jen „ zůstavitel “ ), bylo zahájeno usnesením vydaným Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 22.11.2004, č.j. 27 D 2058/2004-3. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byl pověřen JUDr. Michal Kulík, notář v Praze 2 ( § 38 o. s. ř. ). Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 13.12.2006, č.j. 27 D 2058/2004-111, určil obvyklou cenu majetku, který měl zůstavitel s pozůstalou manželkou ve společném jmění manželů částkou 1,481.112,80 Kč. Uvedl, že zůstavitel zemřel ženatý; že „ mezi zůstavitelem a jeho manželkou nebyla za trvání manželství uzavřena žádná smlouva modifikující SJM ve smyslu § 143a obč. zák. “; že byl zjištěn „ zůstatek na sporožirovém účtu vedený u České spořitelny ve výši 101.592,80 Kč “; že „ na základě znaleckého posudku ze dne 22.4.2005 znalce Petra Kellnera byla určena obvyklá cena budovy čp. s pozemky parc. č. a parc. č. v k.ú. Lázně Libverda ve výši 194.520,- Kč “ a „ na základě znaleckého posudku ze dne 28.12.2005 znalkyně Ing. Jany Horové obvyklá cena členského podílu v Bytovém družstvu Jasmínová č. 40,42,44,46,48,50 spojeného s právem nájmu bytu č. 7 o velikosti 54,70 m2 v domě čp. ve výši 1.185.000,- Kč “; že B. Ž. vznesla ke znaleckému posudku Ing. Jany Horové námitky ( zejména, že oceňovací metody neodpovídají účetním metodám předpokládaným obchodním zákoníkem; že členský podíl přechází na manželku ze zákona a nelze jej oceňovat tržně; že v rámci tržních převodů se zohledňuje, zda jde o byt uvolněný nebo zatížený nájemní smlouvou a že nebylo přihlédnuto k tomu, že pozůstalá manželka má vůči družstvu i povinnosti ); že k těmto námitkám soud nemohl přihlédnout, „ neboť tyto skutečnosti nemá propočítané “. Poté, co dovodil, že „ cena členského podílu není regulována žádným cenovým předpisem “, když „ nelze vycházet ze zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku “, dospěl k závěru, že pro účely vypořádání SJM je nutno vycházet z „ obvyklé “ ceny členského podílu, tj. z ceny, které by bylo možné za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout. V opačném případě by došlo „ k porušení pravidla rovnosti podílů stanoveného v § 150 obč. zák. “, neboť by tím byla zvýhodněna bývalá manželka, která se stala výlučným členem bytového družstva a jediným nájemcem družstevního bytu. Protože ostatní účastníci neměli ke znaleckému posudku Ing. Jany Horové žádné námitky, soud prvního stupně určil hodnotu členského podílu v bytovém družstvu ve výši dle znaleckého posudku Ing. Jany Horové. K odvolání B. Ž. ( pozůstalé manželky ) Městský soud v Praze usnesením ze dne 13.2.2008, č.j. 24 Co 447/2007-154, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejprve vzal za prokázané, že „ zůstavitel a jeho manželka byli v době úmrtí zůstavitele společnými členy bytového družstva “ a z toho dovodil, že pozůstalá manželka zůstává členem družstva ( náleží ji členský podíl ) a že podstatou „ přihlédnutí “ ve smyslu § 707 odst. 2 obč. zák. je, že „ zvýhodnění pozůstalého manžela musí být kompenzováno nárokem na majetkové vyrovnání “. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že při oceňování členského podílu v bytovém družstvu je nutno vycházet z „ obvyklé “ ceny členského podílu, když předmětem vypořádání SJM je v tomto případě „ náhradová pohledávka vůči pozůstalé manželce “ nikoliv „ samotný členský podíl v bytovém družstvu, který ze zákona podle § 707 odst. 2 obč. zák. přešel na pozůstalou manželku “. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala B. Ž. dovolání. Namítá, že „ členský podíl v družstvu není majetkem a do SJM nespadá “, protože „ má zvláštní režim “; že „ bylo-li právo na družstevní byt nabyto za trvání manželství, dochází k přeměně společného nájmu bytu na nájem bytu, jehož subjektem je pouze pozůstalý manžel “; že „ se jedná o speciální nástupnictví vylučující dědění členského podílu “ a že proto při „ přihlédnutí “ podle § 707 odst. 2 obč. zák. „ se nelze řídit stejným postupem jako při nabytí práv a povinností člena bytového družstva v dědickém řízení “. Přípustnost dovolání dovolatelka dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř., když za otázku zásadního právního významu považuje, „ zda členský podíl v družstvu je majetkem náležejícím do zaniklého SJM “ a navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po podání dovolání dne 9.2.2008 zemřel dědic B. Ž. a pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26.1.2009, č.j. 27 D 2058/2004-188, bylo ve smyslu ustanovení § 107 o. s. ř. rozhodnuto, že v řízení bude na jeho místě pokračováno s B. Ž., J. Ž. a P.Ž. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a občanského soudního řádu ) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 ( dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.7.2009 ( srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ( účastníkem řízení ) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání ( § 243a odst. 1 věta první o. s. ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř. ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku ( usnesení ) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř.]. B. Ž. napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř. není v této věci přípustné ( ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody ( srov. § 242 odst. 3 o. s. ř. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě ( má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mít po právní stránce zásadní význam ) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a ) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a ) a b ) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o. s. ř. ( srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a ) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř., přihlédnuto ( srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006 ). Jde-li o byt družstevní, zanikne smrtí jednoho z manželů společný nájem bytu manžely. Bylo-li právo na družstevní byt nabyto za trvání manželství, zůstává členem družstva pozůstalý manžel a jemu náleží členský podíl; k tomu přihlédne soud v řízení o dědictví ( srov. § 707 odst. 2 věta první a druhá obč. zák. ). Při vypořádání společného jmění musí být – stanoví-li to zvláštní předpisy – přihlédnuto k tomu, že některá majetková práva po zůstaviteli, která tvoří součást společného jmění, přechází podle zvláštní právní úpravy přímo na stanovené subjekty. Takovým případem je také přechod členství a členského podílu v bytovém družstvu na pozůstalého manžela, jestliže manželé byli společnými nájemci družstevního bytu a společnými členy bytového družstva ( § 707 odst. 2 obč. zák. ). Přihlédnutí znamená, že hodnota práv a povinností přímo přešlých na pozůstalého manžela se započte na jeho podíl ze společného jmění ( srov. např. zprávu bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5.11.1975, sp. zn. Cpj 30/75, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1976; zhodnocení ze dne 21.11.1989, sp. zn. Cpj 38/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 1990; rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.6.1978, sp. zn. 4 Cz 24/78, uvedený ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí nejvyšších soudů č. IV, str. 847; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.11.2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.9.2004, sp. zn. 30 Cdo 791/2004, uveřejněné v časopise Ad Notam č. 6, ročník 2004; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.1.2009, sp. zn. 21 Cdo 3237/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.9.2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2011 ). V posuzovaném případě soudy přihlédly k okolnosti, že na pozůstalou manželku B. Ž. přešel dle ustanovení § 707 odst. 2 obč. zák. členský podíl v bytovém družstvu, způsobem odpovídajícím ustálené judikatuře soudů, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit; z důvodu této právní otázky proto nemůže mít napadené usnesení odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z ustálené judikatury soudů, a že tedy dovolání B. Ž. není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání B. Ž. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c ) o. s. ř. odmítl. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. prosince 2012 JUDr. Roman Fiala, v. r.předseda senátu

21_Cdo_1271_2010

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně R. K., proti žalovanému P. P., zastoupeného JUDr. Radovanem Rumlerem, advokátem se sídlem v Boskovicích, nám. 9.května č. 2136/10, o určení otcovství a o úpravu výchovy a výživy nezletilé A. K., zastoupené Městskou částí Praha 11 se sídlem Úřadu městské části v Praze 4, Ocelíkova č. 672/1, jako opatrovníkem, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 82/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2009 č. j. 37 Co 407/2009-170, takto : I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění : Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Ústí nad Orlicí dne 5.2.2007 domáhala určení, že žalovaný je otcem A. K., která se jí narodila dne. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že s žalovaným žila do února 2005 a potom po roční pauze od února 2006, že v dubnu 2006 žalobkyně zjistila své těhotenství a že žalovaný ji poté opustil a dále se o ni nezajímal . Okresní soud v Blansku, kterému byla věc usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6.2.2007 č.j. 6 C 20/2007-2 postoupena jako soudu místně příslušnému, rozsudkem ze dne 19.6.2009 č.j. 6 C 82/2007-127 určil, že žalovaný je otcem nezletilé A. K., a rozhodl, že nezletilá A. K. se svěřuje do výchovy žalobkyně, že je žalovaný povinen platit na výživu nezletilé A. K. od 3.11.2006 do 31.12.2007 částku 2.500,- měsíčně a od 1.1.2008 částku 2.000,-Kč měsíčně, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni nedoplatek na výživném za dobu od 3.11.2006 do 30.6.2009 ve výši 70.833,-Kč, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že je žalovaný povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Blansku na znalečném 15.968,-Kč a soudní poplatek ve výši 1.000,-Kč. Při rozhodování o určení otcovství vycházel ze zjištění, že žalobkyně vedla se žalovaným společnou domácnost do února 2005 a že se spolu pohlavně stýkali ještě v době od února do dubna 2006, a že otcovství žalovaného nevylučuje ani posudek znalkyně RNDr. Markéty Zachové, Ph.D. ( zpracovaný na žádost žalovaného ), ani znalecký posudek RNDr. Jitky Kadlecové, Ph.D. z oboru zdravotnictví a kriminalistika, odvětví genetika se specializací molekulární DNA analýza, paternitní expertizy, identifikace osob a genealogické studie ( nařízený soudem ), podle nichž je pravděpodobnost otcovství žalovaného 99,999999%. Žalovanému proto svědčí domněnka otcovství podle ustanovení § 54 zákona o rodině. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24.11.2009 č.j. 37 Co 407/2009-170 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalobci zaplatit k rukám žalobkyně nedoplatek na výživném za dobu od 3.11.2006 do 31.10.2009 ve výši 78.833,- Kč; v ostatních výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že v rozhodné době pro početí nezletilé A. od 7.1. do 4.5.2006 se žalovaný intimně stýkal se žalobkyní a že nebyly zjištěny žádné závažné okolnosti, které by otcovství žalovaného vylučovaly. Žalovaným navržený důkaz o jeho současném zdravotním stavu odvolací soud považoval za nerozhodný a navržený důkaz vztahující se k plodnosti žalovaného odmítl jako novotu , která není v odvolacím řízení přípustná. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Poukazuje na to, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k jednání u soudu prvního stupně nařízenému na den 16.6.2009 a že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého je jeho návrh na doplnění dokazování nepřípustnou novotou . Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně uvedla, že žalovaný je otcem nezletilé A. a že provádění dalších důkazů by bylo jen dalším průtahem ve věci. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ( účastníkem řízení ) v zákonné lhůtě ( § 240 odst. 1 o.s.ř. ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( § 243a odst. 1 věta první o.s.ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř. ). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a ) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku ( usnesení ) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b ) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b ) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c ) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a ) o.s.ř.], ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení ( popření ) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b ) o.s.ř.], a ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství [§ 237 odst.2 písm.c ) o.s.ř.]. Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení rodičovství ( určení otcovství ) ve věci samé. Protože proti tomuto rozsudku není podání dovolání vyloučeno ustanovením § 237 odst.2 písm.b ) o.s.ř., řídí se předpoklady jeho přípustnosti ustanovením § 237 odst.1 o.s.ř. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b ) o.s.ř. dovolání není v projednávané věci přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c ) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c ) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody ( srov. § 242 odst.3 o.s.ř. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c ) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Nedošlo-li k určení otcovství na základě domněnky svědčící manželu matky dítěte nebo souhlasným prohlášením rodičů, může dítě, matka i muž, který o sobě tvrdí, že je otcem, navrhnout, aby otcovství určil soud ( § 54 odst.1 zákona o rodině ). Za otce se považuje muž, který s matkou dítěte souložil v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, pokud jeho otcovství závažné okolnosti nevylučují ( § 54 odst. 2 zákona o rodině ). V projednávané věci bylo prokázáno, že žalovaný souložil se žalobkyní v době rozhodné pro početí nezletilé A. ( zjištění v tomto směru dovolatel ani nezpochybňuje ) a podle závěrů znaleckých posudků RNDr. Markéty Zachové, Ph.D. a RNDr. Jitky Kadlecové, Ph.D. výsledky získané DNA analýzou polymorfních lokusů jeho otcovství nevylučují ( a označují pravděpodobnost otcovství žalovaného za pravděpodobnost hraničí s jistotou ). Žalovaný požadoval, aby byl za účelem jeho vyloučení z otcovství nezletilé A. vypracován další znalecký posudek vztahující se k jeho plodnosti , neboť podle lékařských vyšetření u něho byla zjištěna oligoasthenoteratozoospermie. Odvolací soud odmítl provedení tohoto důkazu s odůvodněním, že jde v odvolacím řízení o nepřípustnou novotu . I když odvolací soud nevzal náležitě v úvahu, že řízení o určení rodičovství ( včetně určení otcovství ) je řízením, které je vypočteno v ustanovení § 120 odst.2 o.s.ř. ), a že tedy odvolací řízení ve věcech určení rodičovství ( včetně určení otcovství ) je založeno na principu tzv. úplné apelace, pro nějž neplatí omezení v možnostech uvádět před odvolacím soudem nové skutečnosti nebo důkazy ( srov. § 205a odst.2 o.s.ř. ), nelze mu důvodně vytýkat, že žalobcem požadovaný důkaz znaleckým posudkem neprovedl. Okolností významnou z hlediska ustanovení § 54 odst.2 zákona o rodině totiž může být jen to, co otcovství muže, který s matkou dítěte souložil v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, vskutku vylučuje ( je samo o sobě způsobilé vyloučit ). Žalovaným požadované dokazování ovšem může vést jen k pouhým pravděpodobným závěrům, aniž by bylo vůbec způsobilé stanovit, že by tu byla okolnost jeho otcovství opravdu vylučující. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu odpovídá v použití ustanovení § 54 zákona o rodině ustálené judikatuře soudů, nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalovaného tedy není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř., a proto je Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c ) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. května 2011 JUDr. Ljubomír Drápal, v. r. předseda senátu

11_Td_68_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky v trestní věci obviněného D. Č. , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 90/2012 rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2012 o příslušnosti soudu t a k t o : Podle § 24 odst. 1 tr. ř. je k projednání trestní věci obviněného D. Č. p ř í s l u š n ý Obvodní soud pro Prahu 6. O d ů v o d n ě n í : Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 podala Obvodnímu soudu pro Prahu 6 obžalobu na obviněného D. Č. pro přečin výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 31. 3. 2012 přes P. , přes Mezinárodní letiště Praha 6 – Ruzyně, nechal poté, kdy zboží předtím objednal v USA, přivézt letadlem do České republiky přípravek 5,6 – dehydroepiandrosterone ( DHEA ), kdy se jednalo o dvě plastové dózy DHEA 50 mg, přičemž každá obsahovala 60 tablet, jedná se o steroidní hormon ze skupiny androgenů, který je uveden v příloze č. 1 nařízení vlády č. 454/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za látky s anabolickým a jiným hormonálním účinkem. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 41 T 90/2012, byla podle § 314c odst. 1 písm. a ) za použití § 188 odst. 1 písm. a ) tr. ř. trestní věc obviněného předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o místní příslušnosti s tím, že Obvodní soud pro Prahu 6 není místně příslušný k jejímu projednání a rozhodnutí. Podle citovaného usnesení je ze spisového materiálu zřejmé, že obviněný měl předmětné látky objednat prostřednictvím internetu ze svého domova, tj. z adresy O. – P. , ul. L. P. , na tuto adresu mu byla objednaná zásilka zasílána a zde si ji hodlal převzít. Pohyb zásilky přes území Obvodního soudu pro Prahu 6 byl zcela nezávislý na vůli obviněného, nebylo jeho volbou, ale volbou přepravce, jakým způsobem, resp. po jaké trase zásilku z místa odeslání do bydliště obviněného doručí. Obviněný není k Praze 6 nijak vázán. K jednání obviněného tak nedošlo v obvodu Prahy 6, ale v místě jeho bydliště v obvodu Okresního soudu v Ostravě. V obvodu Prahy 6 pouze čin v důsledku kontroly pracovníků Celního ředitelství Praha vyšel najevo. Podle Obvodního soudu pro Prahu 6 je tak k projednání věci příslušný Okresní soud v Ostravě. Nejvyšší soud zhodnotil důkazy použitelné k rozhodnutí podle § 24 tr. ř. a dospěl k závěru, že nelze přisvědčit důvodům uvedeným v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6. Podle § 18 odst. 1 tr. ř. koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Za místo spáchání trestného činu je třeba obecně považovat místo, kde došlo k jednání pachatele, naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. Jestliže následek nastal nebo měl nastat na jiném místě, než na kterém byla vykonána trestná činnost, jde o tzv. distanční delikt ( srov. č. 37/1961 a č. 12/1972 Sb. rozh. tr. ). V daném případě se měl obviněný dopustit přečinu podle § 288 tr. zákoníku tím, že neoprávněně ve větším množství dovezl látku s anabolickým účinkem za jiným než léčebným účelem. Pod pojmem „ dovezl “ ve smyslu citovaného ustanovení je třeba rozumět dopravení látky na území České republiky, skutková podstata nevyžaduje, aby se látka skutečně dostala až do dispozice pachatele ( pokud by tomu tak bylo, pak by se na základě zjištěných skutkových okolností muselo jednat pouze o pokus trestného činu ), následek trestného činu tedy v tomto případě ( byť i v důsledku kontroly ) nastal právě v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 6. Nejvyšší soud je také toho názoru, že v obvodu jmenovaného soudu došlo navíc i k jednání pachatele, který sice v tomto případě s látkou nedisponoval osobně, ale prostřednictvím jiné osoby ( přepravce ), která obsah zásilky neznala, proto sama nemůže být za takový čin trestně odpovědná. K projednání a rozhodnutí trestní věci je proto místně příslušný Obvodní soudu pro Prahu 6. Z těchto důvodů bylo ve sporu o příslušnost podle § 24 tr. ř. rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno. Poučení : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná. V Brně dne 14. prosince 2012 Předseda senátu :JUDr. Karel Hasch

32_Cdo_1472_2011

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Profidebt, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Jindřišská 24/941, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27 22 19 71, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem v Pardubicích-Starém Městě, Pernštýnské nám. čp. 80, proti žalovanému K. K., zastoupenému JUDr. Marií Šatavovou, advokátkou se sídlem ve Strakonicích-Předních Ptákovicích, Povážská 356, o zaplacení částky 134.489,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 103/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. srpna 2010, č. j. 22 Co 1652/2010-133, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8.043,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í : Dovolání žalovaného proti té části výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích označenému v záhlaví, jíž byl potvrzen rozsudek ze dne 26. dubna 2010, č. j. 6 C 103/2009-112, kterým Okresní soud ve Strakonicích uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 107.679,73 Kč s příslušenstvím, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b ) občanského soudního řádu ( dále též jen „ o. s. ř. “ ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny ( ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil ). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. ( jež bylo zrušeno k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c )] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně, jejichž řešení zpochybnil. Dovolání tedy může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu ( ve vztahu k potvrzujícímu výroku ve věci samé ), že dovolání je - bez dalšího - přípustné. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné bezpodmínečně, přípustnost dovolání nezakládá, neboť podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští ( srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Z vylíčení dovolacích námitek je zřejmé, že dovolatel nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí při splnění kritérií uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. Nesouhlasí-li dovolatel se závěrem odvolacího soudu o tom, na které úvěry a v jaké výši byla započtena částka poskytnutá na základě smlouvy o úvěry uzavřené dne 6. listopadu 2006, nezpochybňuje tím ve skutečnosti právní posouzení věci, nýbrž správnost skutkových zjištění, čímž míří na dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. ( tj., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ), který však nemůže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a ) a b ) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( § 238 a § 238a o. s. ř. ). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. nemohla založit ani kritika dovolatele, že nebylo vyhověno jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem ke zjištění pravosti podpisu na smlouvě uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne 29. června 2006. O tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny, rozhoduje soud ( srov. ustanovení § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř., dále právní závěry vyjádřené například v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 5216/2008, ze dne 22. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 1413/2009, ze dne 18. října 2011, sp. zn. 28 Cdo 116/2011, ze dne 14. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011 a v jeho rozsudku ze dne 24. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 4892/2010, in www.nsoud.cz, či v judikatuře Ústavního soudu, například v nálezu ze dne 3. listopadu 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, a ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu ). Tato námitka podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a ) o. s. ř. ( tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ), nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují ( jako je tomu v projednávané věci ) podmínku existence právní otázky zásadního významu ( k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, in www.usoud.cz ), a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( i kdyby byly dány ), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání ( srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř. ). S tvrzením, že v době uzavírání smlouvy o úvěru - konsolidaci ze dne 6. listopadu 2006, měl u právní předchůdkyně žalobkyně ještě další nesplacený úvěr v původní výši 40.000,- Kč poskytnutý na základě smlouvy o úvěru ze dne 17. října 2005, a že se domníval, že se konsolidují veškeré jeho úvěry, dovolatel přichází až v dovolání, v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř. Odvolací soud se touto skutečností nezabýval, neboť nebyla tvrzena. Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř., a proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu ( srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ), Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c ) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 6.402,50 Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby ( vyjádření k dovolání ) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 1.340,50 Kč a celkem činí 8.043,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 18. prosince 2012 JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu

3-2677-11_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila ( soudce zpravodaje ) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti O. T., zastoupeného JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem Dukelských hrdinů 23, 170 00 Praha 7, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2011 č. j. 70 Co 118/2011-175, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2011, napadá stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2011 č. j. 70 Co 118/2011-175 v jeho výroku II, jímž bylo rozhodnuto nepřiznat stěžovateli ( v dřívějším řízení v procesním postavení žalovanému ) náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Označeným výrokem odvolacího soudu měla prý být porušena ústavně garantovaná práva stěžovatele ve smyslu čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ) a čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel zdůrazňuje, že i když byla žaloba žalobce - jeho otce zcela zamítnuta a on jako žalovaný "měl ve věci samé tedy plný úspěch", náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů mu přiznána nebyla pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Podle názoru stěžovatele odvolací soud nezkoumal důsledně "všechny okolnosti konkrétní věci", neboť v opačném případě by musel zjistit, že důvod, o nějž opřel aplikaci citovaného ustanovení, tedy že žalobce neměl o stěžovateli dostatek informací, z nichž by mohl dospět k závěru o své stále trvající vyživovací povinnosti k němu, je nesprávný. Takové informace údajně stěžovatel žalobci poskytl prostřednictvím své právní zástupkyně. Odůvodnění uvedené v napadeném rozsudku odvolacího soudu o použití ustanovení § 150 o. s. ř. v předmětné věci tak prý nejen mění smysl a účel § 150 o. s. ř., ale "navádí žalobce, aby podával skutkově obdobné žaloby bez znalosti skutečného stavu věci, tj. zkusmo", přičemž mu za takový nezodpovědný postoj nebude v případě neúspěchu ve věci hrozit žádný postih ani v podobě povinnosti hradit náklady řízení. II. Z připojených listin se zjišťuje, že žalobce - Mgr. P. T., se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 domáhal zrušení vyživovací povinnosti k zletilému stěžovateli, in eventum snížení dosud placeného výživného ve výši 5 000,- Kč měsíčně. Obvodní soud zamítl žalobu na úplné zrušení vyživovací povinnosti žalobce ve prospěch stěžovatele ( výrok I ). S účinností od 1. 6. 2009 snížil výživné na částku 4 000,- Kč měsíčně; ve zbývajícím rozsahu žalobu o snížení výživného zamítl ( výrok II ). Výše označený soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti stěžovateli informovat ho vždy ke každému 1. březnu a k 1. 9. příslušného roku písemnou formou o průběhu a výsledcích studia a v případě předčasného nebo řádného ukončení studia tuto skutečnost žalobci písemně oznámit ( výrok III ). Stěžovateli nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ( výrok IV ). Důvodem pro snížení výživného na již zletilého stěžovatele bylo hledisko dobrých mravů, jímž soud poměřoval dlouhodobý nezájem stěžovatele o jakýkoli pozitivní vztah k jeho otci. Městský soud v Praze se ve svém rozhodnutí neztotožnil se soudem prvního stupně v jeho názoru na důvod snížení dosavadní výše výživného stanoveného žalobci v roce 2004 a žalobu i ohledně tohoto požadavku zamítl; stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal ( výrok II ). Odvolací soud s ohledem ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, přičemž dospěl k závěru, "že jde o typický případ, kdy je namístě z důvodu zvláštního zřetele hodných výjimečně nepřiznat náhradu nákladů řízení účastníku, který měl ve sporu úspěch". Proto s poukazem na ustanovení § 150 o. s. ř. stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal. III. Po zvážení námitek stěžovatele a jeho tvrzení o porušení ústavně zaručených práv dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Ústavní soud zdůrazňuje vždy skutečnost, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá výrok odvolacího soudu, kterým označený soud rozhodl o tom, že stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře vícekrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k této otázce judikoval, že tato problematika ( resp. odpovídající procesní nároky či povinnosti ) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod ( srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http ://nalus.usoud.cz ). Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně dovodil, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou; zobrazují se v něm aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení ( srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05 ). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi jen v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné ( např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05 ). Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování obecných soudů podle ustanovení § 150 o. s. ř. Citované ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu a tedy úspěchu jeho účastníků. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Vymezování obsahu relativně neurčitého právního pojmu je přitom úlohou soudů obecných, vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení ( srov. sp. zn. I. ÚS 389/05 ), ale pouze zvážit, zda příslušný soud při aplikaci citovaného ustanovení posoudil všechny okolnosti konkrétní věci. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou dány důvody aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle ( srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000 ). Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Městský soud svůj závěr, že se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že existují důvody aplikace ustanovení ( § 150 o. s. ř. ), v napadeném rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil. Nelze tedy jeho rozhodnutí hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Městský soud zdůraznil, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že "vztahy účastníků jsou v důsledku chování stěžovatele negativní, v zásadě nulové, a jsou v podstatě omezeny jen na povinnost otce platit výživné…". I když v důsledku dospělosti stěžovatele jeho otec předpokládal určitou jeho citovou a rozumovou zralost, která by se měla odrazit ve změně chování stěžovatele k němu, k očekávanému zlepšení vzájemných vztahů nedošlo. Jestliže odvolací soud při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. odkázal na nevstřícné chování stěžovatele, nelze tomuto závěru, při akceptaci skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, odepřít opodstatněnost. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje s argumenty uplatněnými městským soudem. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( čl. 83 Ústavy České republiky ), stojící mimo soustavu obecných soudů ( čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky ), však nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti ( či věcné správnosti ) vydaných rozhodnutí. V principu je vyloučeno, aby Ústavní soud zasahoval tam, kde zákon obecným soudům poskytuje prostor k volnému uvážení. Výjimkou by mohly být případy, kdy by obecné soudy dospěly k výsledku, který by bylo možno označit jako skutečně "extrémní". O takový případ však v této souzené věci nejde. S ohledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným výrokem městského soudu k porušení základních práv či svobod stěžovatele zjevně nedošlo. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. září 2011 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu

32_Cdo_4947_2010

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Svaz klubů mládeže, se sídlem v Praze 9 – Střížkově, Teplická 280, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 69368813, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, se sídlem v Praze 4 – Krči, Pod Višňovkou 1661, PSČ 140 00, proti žalovaným 1 ) České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 00006974, 2 ) Ing. V. M. 3 ) Ing. M. M. 4 ) J. P. 5 ) M. P., a 6 ) MOS, se sídlem v Přerově, Kramářova 31/1239, PSČ 750 02, identifikační číslo osoby 63700964, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Roubalem, advokátem, se sídlem v Přerově, Žerotínovo náměstí 15, PSČ 750 02, o určení vlastnictví k nemovitostem a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 192/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. ledna 2010, č. j. 12 Co 248/2009-451, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku ( v dovolání zjevným nedopatřením označen jako usnesení a jako napadený uveden též rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2010, sp. zn. 5 Cmo 246/2009-433 ), jímž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci potvrdil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 28. ledna 2009, č. j. 11 C 192/2001-403, ve znění opravného usnesení ze dne 7. září 2009, č. j. 11 C 192/2001-428, ve výrocích pod body III a V, jimiž byla zamítnuta žaloba v části požadující určení vlastnictví žalobce k budově č. p. 1238 na pozemku parc. č. 864 a k pozemkům parc. č. 863 a parc. č. 864, zapsaným na listu vlastnictví č. 534 pro obec a katastrální území Přerov, a k budově č. p. 1239 na pozemku parc. č. 865 a k pozemkům parc. č. 865 a parc. č. 866, zapsaným na listu vlastnictví č. 14133 pro obec a katastrální území Přerov, a ve výrocích pod body IV a VI, jimiž byla zamítnuta žaloba v části požadující vyklizení a předání uvedených nemovitostí, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b ) občanského soudního řádu ( dále též jen „ o. s. ř. “ ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny ( rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak ). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. ( zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012 ), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží ( § 237 odst. 3 o. s. ř. ). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil ( srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 ). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách ). Otázku zásadního právního významu dovolatelka výslovně neformulovala a nalézt ji nelze ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů. Dovolatel sice ve zcela obecné poloze tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem ( v tomto ohledu zřejmě přehlédl novelu občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. ), jeho dovolací námitky však správnost právního posouzení odvolacího soudu nezpochybňují. Dovolatel nenamítá, že odvolací soud použil nesprávnou ( zjištěnému skutkovému stavu věci neodpovídající ) právní normu anebo že správně určenou právní normu nesprávně vyložil či ji z jiných důvodů na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Správnost právního závěru odvolacího soudu o tom, že dovolatel není ve věci aktivně legitimován, neboť Správa účelových zařízení SMKV SSM, která nabyla předmětné nemovitosti od státu na základě hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví ze dne 8. prosince 1988, byla subjektem zřízeným jiným zřizovatelem a odlišným jak od dovolatele, tak i od jeho hospodářského zařízení PULS Ostrava, a dovolatel tudíž neprokázal své vlastnické právo k předmětným nemovitostem, dovolatel zpochybňuje toliko prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry, z nichž pro něho nepříznivé právní posouzení vychází. Nečiní nic jiného, než že předkládá svou verzi skutkového stavu věci, odlišnou od skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu ( uvádí, co má, na rozdíl od odvolacího soudu, za prokázané ), a právní závěry na ní založené pak poměřuje s kritizovaným právním posouzením odvolacího soudu. Okolnosti uplatněné dovolacím důvodem stanoveným v § 241a odst. 3 o. s. ř. ( tj. že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ), pod který je možno jeho výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, však podle ustanovení § 237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. založit nemohou. Lze ostatně též odkázat na závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v jiných, obdobných sporech dovolatele a podle nichž hospodářské zařízení dovolatele bylo vymazáno z podnikového rejstříku po předchozím zrušení bez likvidace k 31. prosinci 1984 ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2006, sp. zn. 29 Odo 1076/2005, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. února 2009, sp. zn. I. ÚS 359/06 ), a bylo-li toto hospodářské zařízení vymazáno z podnikového rejstříku, pak práva a povinnosti zaniklého subjektu přešla na jeho zřizovatele, totiž na dovolatele ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 4433/2008 ). Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2006, sp. zn. 29 Odo 1076/2005, jímž dovolatel argumentuje, však v ostatním na otázku řešenou v souzené věci vztáhnout nelze, neboť Nejvyšší soud se v tomto rozsudku zabýval vlastnictvím k nemovitostem, ohledně nichž dne 29. června 1970 uzavřelo kupní smlouvu hospodářské zařízení dovolatele. Dovolací důvod upravený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. byl uplatněn též argumentací, že nemovitosti byly pořízeny z finančních prostředků na účtech hospodářského zařízení dovolatele, které Socialistický svaz mládeže neoprávněně převzal, a z finančních prostředků, které získal z činnosti tohoto hospodářského zařízení. Především však dovolatel nepostřehl, že odvolací soud na řešení této skutkové otázky napadené rozhodnutí nezaložil, neboť se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pro nabytí vlastnického práva není podstatné, z jakých prostředků byla hrazena kupní cena. Správnost tohoto závěru, který je závěrem právním, dovolatel nenapadl, jen pro úplnost lze proto poznamenat, že ani jeho zpochybnění by otázku zásadního významu po právní stránce neotevřelo, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a v soudní praxi nečiní výkladové těžkosti ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, a ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005 ). V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné ( srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( § 243a odst. 1 věta první o. s. ř. ), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c ) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a nikomu z žalovaných podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. prosince 2012 JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu

22_Cdo_3597_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců 1 ) A. N., 2 ) A. N., obou bytem v K., proti žalovaným a ) Ing. I. N., b ) A. N., oběma bytem v K., o určení právního vztahu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 10 C 157/2011, o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2011, č. j. Ncd 7/2011-85, takto : Řízení o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2011, č. j. Ncd 7/2011-85, se zastavuje. O d ů v o d n ě n í : Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu ( dále jen „ o. s. ř. “ ) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. března 2011, č. j. Ncd 7/2011-85, přikázal věc vedenou u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 16 C 367/2010 z důvodu nutnosti k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu ve Zlíně. Žalobci podali proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ,,odvolání “ ze dne 5. května 2011, které adresovali „ Okresnímu soudu v Kroměříži prostřednictvím Nejvyššího soudu “. Své podání doplnili ,,dovoláním “ ze dne 15. června 2011, které rovněž adresovali „ Okresnímu soudu v Kroměříži prostřednictvím Nejvyššího soudu “. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo vydáno dne 31. března 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Podle § 12 odst. 1 o. s. ř. nemůže-li příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni ( § 14, § 15 odst. 2 a § 16a ), musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně. Podle § 12 odst. 3 o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Pojem „ nadřízený soud “, je-li použit občanským soudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, a nikoliv ze vztahů instančních ( srovnej též stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, Plsn 1/96, uveřejněné pod číslem 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Ačkoliv žalobci své podání označili ,,odvolání “, posléze pak ,,dovolání “, v daném kontextu nepřichází řádný i mimořádný opravný prostředek proti usnesení, kterým vrchní soud s odkazem na § 12 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o přikázání věci z důvodu nutnosti, v úvahu vzhledem ke skutečnosti, že jde o rozhodnutí společně nadřízeného soudu, a nikoli o rozhodnutí odvolacího soudu nebo soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti k projednání dovolání je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení ( srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod pořadovým číslem 112 ); Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2011, č. j. Ncd 7/2011-85, zastavil ( § 104 odst. 1, § 243c o. s. ř. ). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 24. ledna 2013 Mgr. Michal Králík, Ph. D. předseda senátu

2-8-11_2

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. A. H., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou advokátní kanceláře Dobr & Horáková, se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 8, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 462, 463/2010-1617 ze dne 11. října 2010 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 28 P 21/2008-1567 ze dne 13. srpna 2010 a č. j. 28 P 21/2008-1571 ze dne 23. srpna 2010, za účasti 1 ) Městského soudu v Praze a 2 ) Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a 1 ) nezl. K. H., zastoupeného Městským úřadem v Sokolově, jako opatrovníkem, a 2 ) Ing. H. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 31. prosince 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo v pořadí prvním usnesením soudu prvního stupně vydáno předběžné opatření, kterým došlo ke změně předběžného opatření vydaného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 28 P 21/2008 ze dne 22. prosince 2008, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 105/2009 ze dne 29. dubna 2009 tak, že bylo stěžovateli dáno oprávnění stýkat se s vedlejším účastníkem řízení 1 ) ( dále jen "nezletilý" ) v každém sudém kalendářním týdnu od čtvrtka 16 :00 hodin do pondělí 18 :00 hodin, a v každém lichém kalendářním týdnu ve čtvrtek od 8 :00 do 18 :00 hodin, a byl zamítnut návrh stěžovatele, aby byl nezletilý předběžným opatřením svěřen do jeho péče v každém lichém kalendářním týdnu a aby byl v každém sudém kalendářním týdnu svěřen do péče vedlejší účastnice 2 ) ( dále jen "matka" ). V pořadí druhým usnesením soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o přenesení příslušnosti na Okresní soud v Sokolově. Usnesením odvolacího soudu byla k odvolání stěžovatele potvrzena obě usnesení soudu prvního stupně. Stěžovatel tvrdí, že v řízení byla porušena jeho základní práva podle čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky, podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 30 odst. 3, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ), a dále základní práva nezletilého podle čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel se v ústavní stížnosti konkrétně dovolává právních závěrů obsažených v nálezech sp. zn. I. ÚS 618/05 ( N 204/43 SbNU 279 ), sp. zn. II. ÚS 554/04 ( N 106/37 SbNU 397 ) a sp. zn. III. ÚS 1206/09 ( ze dne 23. února 2010 ) a namítá nesprávnost východisek i závěrů obecných soudů, resp. nezohlednění zjištěných rozhodných skutečností. Poukazuje na to, že řízení trvá již třetím rokem, přičemž nejprve měl stěžovatel nezletilého v péči jeden měsíc po odchodu matky ze společné domácnosti a poté, co byl nezletilý svěřen předběžným opatřením do péče matky, ta umožnila jeho styk s nezletilým teprve po vydání dalšího předběžného opatření. Matka s otcem o výchově nezletilého prakticky nekomunikuje, vyjma jednání na sociálním odboru nebo u mediátorky, která iniciuje stěžovatel. Nezletilý v mezidobí dosáhl věku tří let a je tedy podle dosavadní ( stěžovatelem nekonkretizované ) judikatury schopen střídavé péče. Ke změně styku předběžným opatřením přitom došlo z důvodu nástupu matky do zaměstnání a podle stěžovatele tím odpadá důvod, aby byl nezletilý po celou dobu řízení svěřen, resp. ponechán v péči matky. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že není dán zákonný důvod pro změnu předběžného opatření a svěření nezletilého do střídavé péče, protože střídavá péče je konstituována zákonem o rodině. Stěžovatel tedy vytýká odvolacímu soudu, že odmítá bez znaleckých posudků upravit vztahy rodičů k nezletilému tak, aby byly po dobu řízení shodné. Podle stěžovatele tak hrozí, že v konečném důsledku bude nezletilý svěřen do péče matky jen proto, že bude tento model ustáleným. V další části ústavní stížnosti namítá, že pro rozhodnutí o přenesení řízení nebyl zákonný důvod. Nezletilý má na základě dohody rodičů, která nebyla změněna ani nahrazena rozhodnutím soudu, nadále trvalé bydliště v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 3. Navíc napadené rozhodnutí vedlo k tomu, že ještě v době podání ústavní stížnosti nejednal ve věci ani Obvodní soud pro Prahu 3 ani Okresní soud v Sokolově, a nebylo tak možné včas rozhodnout o jeho návrhu na úpravu styku v době Vánoc. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti, přičemž nezletilému ustanovil jako opatrovníka pro řízení Městský úřad Sokolov. Městský soud v Praze navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Konkrétně pak uvedl, že rozhodl se zřetelem k ustálené judikatuře nejvyšších soudů, že smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků, nikoliv s konečnou platností, a zvažoval všechny významné okolnosti týkající se nezletilého i obou rodičů. V té souvislosti poukázal na nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ( N 204/43 SbNU 279 ), podle nějž by předběžné opatření v oblasti péče o nezletilé mělo být skutečně pouhým krátkodobým provizoriem a ne kvazidefinitivním rozhodnutím z důvodu délky řízení, které nelze doplnit či nahradit novým, lépe vystihujícím ochranu základního práva. Odmítl, že by podle jeho názoru byla matka lepším a vhodnějším rodičem pro výchovu dětí nízkého věku a že by vyloučil střídavou péči v této věci. Toliko poznamenal, že teprve v zahájeném řízení o úpravu poměrů nezletilého bude možné s konečnou platností posoudit otázku výchovného prostředí, a že je to stěžovatel, kdo rozhodnutí svými návrhy oddaluje. V podrobnostech odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 3 uvedl, že důvody, proč bylo rozhodnuto předběžným opatřením, byly vyloženy v napadeném rozhodnutí, na něž odkázal. Styk otce s nezletilým byl tímto rozhodnutím rozšířen proti předchozí úpravě. Hlavním sledovaným hlediskem pro rozhodování je zájem a blaho nezletilého dítěte. Matka na výzvu k vyjádření nijak nereagovala. Městský úřad Sokolov sdělil, že nemůže objektivně posoudit rozhodnutí Městského soudu v Praze, avšak domnívá se, že pokud bylo dlouhodobě vedeno řízení u Městského soudu v Praze, mělo být vzhledem ke složitosti případu a předcházení soudním průtahům tímto soudem také rozhodnuto. Ústavní soud si dále vyžádal k prostudování spis Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 13 P 13/2011 a seznámil se s jeho obsahem. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Sokolově Ústavní soud zjistil, že matka podala návrh na úpravu práv a povinností k nezletilému pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů dne 2. listopadu 2007, a to k Okresnímu soudu v Sokolově. Domáhala se svěření nezletilého do své péče. Otec naopak navrhoval, aby byl nezletilý svěřen do jeho péče. Okresní soud v Sokolově vydal dne 19. listopadu 2007 předběžné opatření, kterým zamítl návrh otce na předběžné svěření nezletilého do střídavé péče ve čtrnáctidenním intervalu a kterým byl nezletilý svěřen do péče matky a otci byl upraven styk s nezletilým každou sobotu a neděli v měsíci od 14 :00 do 17 :00 hodin. Rozhodnutí bylo v zásadě odůvodněno tím, že matka nezletilého stále kojí. Toto předběžné opatření bylo k odvolání stěžovatele zrušeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. prosince 2007 s tím, že bylo předběžné opatření vydáno místně nepříslušným soudem. Usnesením ze dne 22. listopadu 2007 vyslovil Okresní soud v Sokolově svoji místní nepříslušnost a rozhodl, že věc bude postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 3, v jehož obvodu rodiče s nezletilým podle poslední dohody bydleli. Toto rozhodnutí bylo k odvolání matky potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. prosince 2007. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. února 2008 bylo zastaveno řízení o návrzích rodičů na svěření do jejich péče pro dobu do a po rozvodu jejich manželství, a to v důsledku zpětvzetí jejich návrhů. Návrhem podaným dne 27. srpna 2008 Obvodnímu soudu pro Prahu 3 se stěžovatel domáhal v režimu § 20 zákona o rodině vydání rozhodnutí, že žádný z rodičů nemůže odloučit druhého rodiče od nezletilého na dobu delší než jeden týden v měsíci, aniž by k tomu dal onen druhý rodič souhlas. Návrhem podaným k témuž soudu dne 28. srpna 2008 se matka domáhala svěření nezletilého do své péče na dobu do a po rozvodu manželství rodičů. Na návrh matky reagoval stěžovatel protinávrhem, aby byl nezletilý pro stejné období svěřen do jeho péče. Dne 11. prosince 2008 bylo vydáno předběžné opatření, kterým byl nezletilý svěřen do péče matky, a stěžovateli bylo uloženo přispívat na jeho výživu částkou 2 000 Kč měsíčně. Současně jím byl zamítnut návrh otce na vydání předběžného opatření, aby byl nezletilý svěřen do péče stěžovatele, a matce byl určen styk s nezletilým. Toto řešení bylo odůvodněno na jedné straně aktuálním stavem vztahů mezi rodiči, a na straně druhé tím, že nezletilý byl velmi útlého věku - byl mu rok a půl, což vyžaduje celodenní péči o něj. Toto předběžné opatření bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 22. ledna 2009. Následným předběžným opatřením ze dne 22. prosince 2008 bylo dáno stěžovateli oprávnění stýkat se s nezletilým bez přítomnosti matky každý sudý týden od pátku 14 :00 hodin do pondělí 12 :00 hodin, a každý lichý týden ve čtvrtek od 8 :00 hodin do 18 :00 hodin, s předáním a převzetím nezletilého na adrese pobytu matky v K. Toto usnesení bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 29. dubna 2009. Předběžným opatřením ze dne 20. srpna 2009 byl stěžovateli umožněn styk s nezletilým od 21. srpna 2009 od 20 :00 hodin do 7. září 2009 do 12 :00 hodin, coby mimořádný styk v době prázdnin. Usneseními ze dne 25. září 2009, 9. prosince 2009, 21. prosince 2009, 4. ledna 2010, 27. ledna 2010, 12. dubna 2010, 19. dubna 2010 byly odmítnuty, resp. zamítnuty návrhy otce na změnu předběžných opatření o svěření nezletilého do péče matky a o styku stěžovatele s nezletilým, resp. o jiných otázkách péče o nezletilého. Tato usnesení byla následně k odvolání stěžovatele potvrzována odvolacím soudem, resp. rušena z důvodu zpětvzetí návrhu stěžovatele. Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 3 ze dne 11. listopadu 2009 bylo na návrh stěžovatele podle § 12 odst. 1 písm. b ) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, uloženo stěžovateli a matce, aby využili pomoci ordinace klinické psychologie a psychoterapie v Sokolově. Ze spisu je patrno, že vedle Úřadu městské části Praha 3 byl ve věci takřka soustavně činný i Městský úřad v Sokolově. Opatřením ze dne 24. listopadu 2009 byl otec soudem vyzván k plnění předběžného opatření o styku s nezletilým, konkrétně k osobnímu přebírání a předávání nezletilého. Usnesením ze dne 19. dubna 2010 byl zamítnut návrh stěžovatele, aby byla matka vyzvána k plnění rozhodnutí soudu o styku stěžovatele s nezletilým, a to se závěrem, že styk s nezletilým je právem osobním a nikoliv úkonem pro osoby zmocněné, a to včetně přebírání ke styku a následnému předávání. Dne 20. května 2010 bylo na návrh matky vydáno předběžné opatření, kterým jí byl dán souhlas k vycestování nezletilého do Řecka ve dnech 3. - 13. června 2010. Soud neshledal, že by měl stěžovatel k odepření souhlasu důvod. Ve věci bylo prováděno ústní jednání ve dnech 27. října 2008, 19. listopadu 2009, 28. prosince 2009, 1. února 2010, 25. února 2010 a 19. dubna 2010, při nichž především probíhal výslech matky a poté i stěžovatele. Usneseními odvolacího soudu ze dne 29. dubna 2009 a 30. července 2010 bylo rozhodováno o námitkách podjatosti soudkyně soudu prvního stupně. Konečně bylo dne 13. srpna 2010 na návrh matky usnesením Okresního soudu v Praze 3 nařízeno předběžné opatření o styku stěžovatele s nezletilým, které bylo odůvodněno nástupem matky do zaměstnání. Návrh otce na střídavou péči s týdenní frekvencí byl tímtéž rozhodnutím zamítnut s odůvodněním, že se prakticky jedná o návrh konečného rozhodnutí. Následným usnesením ze dne 23. srpna 2010 byla přenesena místní příslušnost na Okresní soud v Sokolově, a to s tím, že nezletilý fakticky již rok a půl žije u matky v obvodu posledně uvedeného soudu, a dále s ohledem na stanovisko opatrovníka - Úřadu městské části Praha 3, který tvrdil, že s ním stěžovatel odmítá spolupráci a jedná s místně příslušným orgánem péče o dítě současného pobytu nezletilého. Usnesením odvolacího soudu ze dne 11. října 2010 byla obě posledně uvedená usnesení k odvolání stěžovatele potvrzena, když se odvolací soud prakticky ztotožnil s důvody uváděnými soudu prvního stupně. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Zákon o Ústavním soudu ( č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu" ), v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda je napadené předběžné opatření, upravující toliko zatímně poměry účastníků zahájeného soudního řízení, způsobilé zasáhnout do základních lidských práv a svobod, když ochrana práv stěžovatelů obecně může být poskytnuta až konečným rozhodnutím ve věci. Dospěl k závěru, že v projednávané věci tomu tak není. Ústavní soud ve věcech péče o nezletilé opakovaně poukazuje na nutnost použití takové interpretace účelu předběžného opatření v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jejíž výsledkem rozhodně nemůže být minimální míra ochrany základních práv jako určitého standardu ( srov. nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 ), neboť v případě, kdy se soudní spor týká nezletilých dětí, je třeba vždy postupovat s ohledem na jejich ústavně chráněný zájem ( srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte ). Za důvod k zásahu v případě předběžného opatření považuje případy, kdy dochází k odnětí dítěte z péče rodičů, jako je tomu např. jeho odevzdáním na základě předběžného opatření do péče ústavu nebo třetí osoby. Musí tedy jít o rozhodnutí, které již nemůže být napraveno v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu ( sp. zn. II. ÚS 343/02, N 140/28 SbNU 223 ). Svěření dítěte do výlučné výchovy jednomu z rodičů nesmí být výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje "boj o dítě", případně nízké pohnutky jednoho rodiče k trýznění druhého rodiče skrze své vlastní dítě ( nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. února 2010 ). Je proto věcí obecných soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo správními orgány, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic měnit ani to, že se rodiče nejsou schopni na takovémto uspořádání sami dohodnout ( sp. zn. II. ÚS 554/04, N 106/37 SbNU 397 ). Ústavní soud ve věcech péče o nezletilé poukazuje na nutnost použití takové interpretace účelu předběžného opatření v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jejímž výsledkem rozhodně nemůže být minimální míra ochrany základních práv jako určitého standardu. Jinými slovy, předběžné opatření, upravující poměry rodičů a dětí, musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchovu přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Je nutno mít na zřeteli, že jakákoliv deformace vztahu rodič - dítě je v důsledku odcizení v pozdější době jen těžko napravitelná ( sp. zn. I. ÚS 618/05, N 204/43 SbNU 279 ). Ústavní soud nemohl v tomto kontextu přehlédnout, že předmětem úpravy předběžnými opatřeními byla současně i úprava styku otce s nezletilým synem - vedlejším účastníkem ad 1 ). Z tohoto pohledu se Ústavnímu soudu jeví postup obecných soudů jako vyvážený, zohledňující zájmy dítěte i obou rodičů. Pokud se jedná o napadená rozhodnutí o přenesení místní příslušnosti soudu, ta byla odůvodněna tím, že nezletilý fakticky žije již rok a půl u matky, řízení se prodlužuje a stěžovatel odmítá spolupracovat s ustanoveným opatrovníkem ( Úřadem městské části Praha 3 ) a žádá Městský úřad v Sokolově o informace a vyjádření k aktuální situaci nezletilého. Na podporu svých závěrů se soud prvního stupně dovolal judikatury Městského soudu v Praze ( nepublikované usnesení č. j. 1 Nc 58/2008-69 ze dne 28. února 2008 ) a odvolací soud nespecifikované judikatury "bývalého Nejvyššího soudu ČR". K ústavní stížnosti stran těchto rozhodnutí se ani jeden z obecných soudů nijak nevyjádřil. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ jednak dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, současně však pro každého účastníka řízení představuje ústavní záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel tak, aby byla zachována zásada přidělování soudní agendy podle pevného rozvrhu práce, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů "ad hoc". Rozhodování každé věci příslušným ( tedy zákonným ) soudem a soudcem je tedy neopomenutelnou podmínkou spravedlivého procesu ( sp. zn. III. ÚS 2853/07, N 83/49 SbNU 197; aj. ). Jak již zdůraznil Ústavní soud ve svých rozhodnutích týkajících se postupu podle ustanovení § 12 odst. 2 občanského soudního řádu, předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení ( sp. zn. IV. ÚS 222/96, N 97/6 SbNU 201 ). Ústavní soud zdůrazňuje, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace věci jinému příslušnému soudu je pouze výjimkou z této zásady, kterou je vždy třeba vykládat restriktivně ( sp. zn. I. ÚS 144/2000, N 172/24 SbNU 281 ). Že jsou si téhož restriktivního přístupu obecné soudy vědomy i v případě přenášení příslušnosti podle § 177 odst. 2 občanského soudního řádu je Ústavnímu soudu známo ze všech případů, které v této věci doposud projednával ( sp. zn. III. ÚS 3183/10, II. ÚS 2777/10, II. ÚS 2312/07 a III. ÚS 570/99 ). Podle ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů lze podle ustanovení § 177 odst. 2 občanského soudního řádu přenést příslušnost soudu, jestliže se změnily okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, a za současné další podmínky, že je to v zájmu nezletilého s tím, že např. nemusí být v zájmu nezletilého přenesení příslušnosti v době, kdy věc může snadněji a rychleji rozhodnout na základě dosavadních výsledků řízení soud dosud příslušný ( stanovisko Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 228/81 ze dne 10. května 1981 ). Ústavní soud nemohl přehlédnout, že opatrovnické řízení před obecnými soudy bylo původně zahájeno právě před Okresním soudem v Sokolově, že po celou dobu se na tomto řízení podílí intenzivním způsobem Městský úřad v Sokolově, a to právě z toho důvodu, že nezletilý má v obvodu jeho působnosti své bydliště, a to na základě rozhodnutí soudu, byť mající povahu předběžného opatření. Při zohlednění těchto okolností nelze činit závěr, že by postup obecných soudů, pokud rozhodly o přenesení příslušnosti podle ustanovení § 177 odst. 2 občanského soudního řádu byl svévolným zásahem do práva na zákonného soudce. Ústavní soud proto neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona o Ústavním soudu. Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 14. září 2011 Jiří Nykodým v. r. předseda senátu

30_Nd_410_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci řízení o dědictví po zůstaviteli M. G., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 32 D 427/2012, o návrhu synovce zůstavitele Čestmíra Kučery na přikázání věci z důvodu vhodnosti, takto : Věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 32 D 427/2012 se nepřikazuje z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu ve Zlíně. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 5 předložil k rozhodnutí Nejvyššímu soudu návrh ve věci delegace projednání dědictví z důvodu vhodnosti z podnětu účastníka řízení, ve smyslu § 12, odst. 2, 3 občanského soudního řádu ( dále jen „ o. s. ř. “ ). Po zahájení řízení o dědictví, vedeného u shora označeného soudu pod sp. zn. 32 D 427/2012, navrhl synovec zůstavitele, jako jediný dědic, který neodmítl dědictví, delegaci vhodnou k Okresnímu soudu ve Zlíně, kterou ničím neodůvodnil. Předpokladem přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. je především existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon ( čl. 38 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. ). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Podle § 88 písm. j ) o. s. ř. je v dědickém řízení stanovena obligatorní příslušnost soudu podle místa zůstavitelova posledního bydliště. Nejvyšší soud po zvážení rozhodných skutečností dospěl závěru, že důvod vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. není dán. Podstatná část úkonů dědického řízení již byla provedena v obvodu dosavadního místně příslušného soudu, s jedním ze synů zůstavitele byl sepsán protokol o předběžném šetření, následně synové zůstavitele i jejich děti dědictví odmítli ( protokol o jednání před soudním komisařem ze dne 11. 6. 2012 a 18. 6. 2012 ), a pokud jde o věci, které jsou a či snad dále mohou být předmětem úkonů dědického řízení, pak ty se mohou nacházet pouze v místě posledního bydliště zůstavitele, tedy v obvodě Obvodního soudu pro Prahu 5. Zejména z hlediska hospodárnosti řízení by bylo zcela neúčelné přikázání věci Okresnímu soudu ve Zlíně tak, jak bylo navrženo, aniž by jediný dědic zůstavitele návrh na delegaci jakýmkoliv způsobem odůvodnil. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 9. ledna 2013 JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu

5_Tdo_1221_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2012 o dovolání obviněného M. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 7 To 199/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 30/2012, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b ) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 11 T 30/2012, byl obviněný M. S. uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku ( zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ tr. zákoníku “ ), který spáchal tím, že v době nejméně od počátku měsíce září 2011 do 27. prosince 2011, kdy došlo k poslednímu útoku, ve společně obývaném bytě v B. na ulici K., psychicky a fyzicky týral svoji manželku N. S., a to tak, že jí v podnapilém stavu s téměř denní četností vulgárně nadával a urážel ji, že je piča, děvka, kurva, krasavica, inteligent a s četností jednou týdně ji napadal i fyzicky, kdy do ní žduchal, cloumal s ní nebo ji uhodil fackou do obličeje, kdy tímto jí způsoboval podlitiny různě na těle, nejméně ve dvou případech jí blíže neupřesněným způsobem vyhrožoval, přičemž jí držel nůž přiložený u krku a při posledním útoku dne 27. prosince 2012 ve večerních hodinách ji po předchozí rozepři se synem J. S., jehož před ním chtěla poškozená chránit, žduchal tak, že upadla na vánoční stromek a poté se ji pokusil uhodit pěstí, kdy mu však uhnula, kdy tímto svým jednáním jí způsobil podlitiny na levé ruce a na levé noze. Za tento přečin byl obviněný M. S. odsouzen podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 ( šesti ) měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 ( osmnácti ) měsíců. Krajský soud v Brně, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného M. S., rozhodl usnesením ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 7 To 199/2012, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 7 To 199/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 11 T 30/2012, podal obviněný M. S. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Ivy Florianové dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že je s podivem, že ač se v rozsudku nalézacího soudu uvádí, že obhajobu obviněného, že je dobrým otcem a manželem nepotvrdili žádní svědci, má soud za prokázané, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu podle ustanovení § 199 odst. 1 tr. zákoníku, když se soud jednoznačně nevyjadřuje, jakými jednoznačnými důkazy k takovému závěru dospěl. Trestně právní jednání dovolatele nepotvrdili žádní svědci ani listinné důkazy. Tvrzení poškozené jsou nedostačující, ani jeden z vyslechnutých svědků jednání dovolatele nepotvrdil, vyjma svědkyně R. N., která však u hádek nikdy nebyla přítomna. Ani žádní jiní svědci nikdy nebyli přítomni hádek mezi dovolatelem a poškozenou, tudíž mohou vypovídat pouze to, co slyší zprostředkovaně. Dovolatel je tak přesvědčen, že svědci R. N., Z. S. ani M. S. st. nikterak nepřispěli ke zjištění relevantních skutečností. Nalézací soud na straně 3 rozsudku uvádí, že ve zprávě k osobě nezl. J. S. je uvedeno, že v říjnu 2011 sociální odbor šetřil sociální poměry v rodině S., kdy nezl. J. vypověděl, že rodiče se spolu dlouhou dobu nebaví, a když ano, tak se hádají. Neuvedl tedy, že by mezi jeho rodiči docházelo k fyzickému napadání. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k osobnosti poškozené uvedla, že je osobnost schizotypní, s rysy nevyzrálosti, má tendenci sebejistě prosazovat své zájmy, emoční složka je labilní, její afektivita výbušná. Proti lékařské zprávě MUDr. Hany Šťastné stojí lékařská zpráva MUDr. Zemana, který uvádí, že příčinu - úder fackou - nelze potvrdit ani vyvrátit. K fotodokumentaci poškozené dovolatel namítal, že nezpůsobil modřiny na jejím těle, dělají se jí dost často, což chtěl nechat prokázat lékařskou zprávou lékařky poškozené, která jí léčí na lupus, jehož prvotním projevem je nadměrná tvorba modřin. Nalézací soud se dostatečně nevypořádal s rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků. Zpráva MUDr. Hany Černé pouze potvrzuje, že se jednalo o zánět středního ucha, ale nikterak nekonstatuje příčinu tohoto zánětu. Dovolatel proto tento důkaz považuje za nedostatečný. Nevypořádání se s návrhem dovolatele na provedení důkazu lékařskou zprávou lékařky poškozené, léčící její nemoc lupus, ze strany odvolacího soudu vede k pokřivenému skutkovému ději a k nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními. Rozhodnutí vydané na těchto základech porušuje mj. právo na spravedlivý proces, garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dochází tím především k porušení principu presumpce neviny a k nezákonnému odsouzení dovolatele. Proces dokazování byl stižen selekcí důkazů vylučujících aplikaci zásady in dubio pro reo a byl stižen projevem libovůle rozhodujícího orgánu. Dokazování v této věci odporuje procesním pravidlům stanoveným trestním řádem ( § 2 odst. 5, § 89 a § 125 tr. ř. ). Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nevyšší soud České republiky ( dále jen „ Nejvyšší soud “ ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 7 To 199/2012, a přikázal mu jako soudu odvolacímu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl ( § 265l odst. 1 tr. ř. ). Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. S. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., sdělil, že po seznámení se s obsahem podání dovolatele se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně výslovně souhlasil s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c ) tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h ) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b ), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas ( § 265e odst. 1, 2 tr. ř. ) a splňuje náležitosti dovolání. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a ) až l ) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. ( uložení trestu odnětí svobody na doživotí ), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a ) až l ), příp. odst. 2 tr. ř. Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný M. S. této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení ( kvalifikace ) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další ( třetí ) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem ( srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06 ). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí ( viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03 ). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006 ). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem , nelze učinit. Přesto se však z těchto hledisek nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud právě z hlediska uvažovaného extrémního nesouladu za potřebné vyjádřit ve stručnosti k dovolatelovým námitkám. Přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Společné obydlí vyjadřuje specifický znak tohoto trestného činu, že pachatelé, kteří týrají jiné osoby, tak činí vůči osobám blízkým a dalším osobám žijícím s nimi ve společném obydlí, v důsledku čehož je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti vyplývající ze skutečnosti, že tyto osoby obývají společné obydlí, a proto jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající ze společného bydliště a zpravidla též mají ztíženou možnost toto společné obydlí opustit. Osobou blízkou se rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní. Jinou osobou je jakákoli osoba jiná než osoba blízká, která žije s pachatelem ve společném obydlí. Na věku osoby blízké nebo jiné osoby nezáleží. Týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Z hlediska zavinění je třeba úmyslu. Dovolatel poté, co popsal ve svém mimořádném opravném prostředku námitky týkající se hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, uzavřel, že proces dokazování byl stižen selekcí důkazů vylučujících aplikaci zásady in dubio pro reo a byl stižen projevem libovůle rozhodujícího orgánu. Dokazování v této věci odporuje procesním pravidlům stanoveným trestním řádem ( § 2 odst. 5, § 89 a § 125 tr. ř. ). K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné především zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení a v konečné fázi soud hodnotí důkazy, aniž by byl vázán zákonnými pravidly, tedy podle svého volného ( tj. zákonem nevymezeného ) uvážení, které však nesmí vykazovat znaky libovůle, a proto soud musí své závěry logicky a přesvědčivě v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vysvětlit. Zásada volného hodnocení důkazů nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. má na mysli závěrečné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti, tedy zda obsah provedeného důkazu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy je pravdivý. Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů pak představuje vlastní syntetickou část hodnocení. Na základě analýzy poznatků o prameni důkazů, o závažnosti skutečností vyplývajících z důkazů, o jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy, o jejich souladu s poznatky praxe a vědy se získává obraz skutečnosti, která je předmětem dokazování. Soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů ( § 125 odst. 1 tr. ř. ). Je proto možno přezkoumat, jak soud ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl, zda postupoval správně a zda ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl důvodně. Zásada volného hodnocení důkazů se uplatňuje ve všech stadiích trestního řízení a platí pro všechny orgány činné v trestním řízení ( § 12 odst. 1 tr. ř. ). Nalézací soud, jak také namítá dovolatel, na straně 9 odůvodnění rozsudku uvádí, že obhajobu obviněného, že je dobrým otcem a manželem, nepotvrdili žádní svědci, přičemž následně se nalézací soud zabývá tím, že obviněný a poškozená se společně se svými rodiči nestýkají, nemají společné koníčky a zájmy, při nichž by se seznámili s dalšími známými a kamarády, a tak byli vyslechnuti z osob blízkých obviněnému a poškozené M. S. st., otec obviněného, a R. N., přítelkyně poškozené. Nalézací soud se rovněž zabýval tím, že výpověď svědkyně N. není zatížena zájmem poškodit obviněného ( srov. str. 9 až 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ). Nalézací soud kromě výpovědí těchto dvou slyšených svědků vycházel i z toho, že agresivní chování obviněného ve spojitosti s předchozím užíváním alkoholu je objektivně prokázáno záznamy policie. K chování dovolatele dne 27. 12. 2011 se vyjádřil zasahující policista, svědek Z. S.. O fyzickém napadení poškozené svědčí rovněž lékařská zpráva MUDr. Černé. Na základě těchto důkazů bylo možné uvěřit svědkyni N., že se od poškozené dozvěděla, že jí manžel vulgárně nadává, žduchá ji a že jí přiložil dvakrát nůž ke krku ( srov. str. 10 rozsudku nalézacího soudu ). Výpověď poškozené soud hodnotil v kontextu se závěry zprávy Sociálního odboru Úřadu městské části Brna, Brno-Bystrc, a se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaného k posouzení osobnosti poškozené ( srov. str. 10 rozsudku nalézacího soudu ). Naplnění objektivní stránky žalovaného přečinu nalézací soud dovodil z toho, že obviněný týral osobu žijící s ním ve společném obydlí, a to svou manželku N. S., která k němu byla a je osobou blízkou, a s níž ve stíhaném období žil ve společném obydlí. Obviněný s poškozenou zle nakládal, a to urážením jí vulgárními výrazy, vyhrožoval jí fyzickým napadením spojeným s přiložením nože ke krku, vyhrožoval jí, že se nedožije svěření syna do její péče nebo že se nedožije rozvodu, napadal ji žducháním či strkáním, hádal se s ní před synem, kopal do jejího psa, sledoval ji, často se opíjel a v takovém stavu vzbuzoval strach i u jejich syna, který jí pak volal do práce, kdy již poškozená přijde domů. Toto jednání se vůči poškozené projevovalo již v roce 2008, následně se zesilovalo až do 27. 12. 2011. Poškozená dlouhodobě hledala oporu a pomoc u kamarádky - svědkyně N., a to poté, co nejdříve hledala pomoc u manželových rodičů, ti ale nevěřili, že by jejich syn byl schopen žalovaného jednání. Následky v podobě těžkého příkoří byly u poškozené prokázané i znaleckým posudkem ( v podrobnostech srov. str. 11 rozsudku nalézacího soudu ). Odvolací soud, který potvrdil správnost závěrů nalézacího soudu, v odůvodnění svého usnesení zapsal, že nalézací soud velmi podrobně hodnotí výpovědi slyšených svědků, kde lze očekávat určité rozpory, s nimiž se podle názoru odvolacího soudu soud nalézací dostatečně vypořádal. Odvolací soud také doplnil, že v této trestní věci nelze hodnotit provedené důkazy pouze jednotlivě, jak vyzněly v průběhu předcházejícího řízení a tak, jak na ně poukazuje obviněný v rámci podaného odvolání, kde namítá, že nebyl předložen žádný důkaz, který by jednoznačně potvrdil skutek popsaný v obžalobě. Jestliže však nalézací soud přistoupil k hodnocení provedených důkazů ve všech zjištěných souvislostech, potom učinil na jejich podkladě svá skutková zjištění, která jsou popsána ve výrokové části napadeného rozsudku a která považuje také odvolací soud za úplná a správná. Nalézací soud objasnil a odůvodnil naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku ( srov. str. 2 odůvodnění usnesení odvolacího soudu ). Nejvyšší soud po přezkoumání obou napadených rozhodnutí nižších soudů a na podkladě spisového materiálu k tomuto odůvodnění nalézacího soudu ve spojení s usnesením odvolacího soudu považuje za nutné uvést, že v řízení před nalézacím soudem bylo nepochybně prokázáno, že obviněný M. S. svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu podle ustanovení § 199 odst. 1 tr. zákoníku, kdy nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku jednoznačně vyjádřil, na základě kterých důkazů k takovému závěru dospěl. Nalézací soud také řádně zdůvodnil, ke kterým svědeckým výpovědím se přiklonil a z jakých důvodů. Na závěrech tohoto soudu nemůže ničeho změnit ani fakt, že slyšení svědci nebyli osobně přítomni hádkám poškozené s dovolatelem, když zejména svědkyně N. dokázala přesvědčivě a detailně popsat jejich soužití a svědek nprap. Zdeněk Sedlák vypovídal o agresivním projevu dovolatele bezprostředně po hádce. Pokud dovolatel namítal neprovedení důkazu lékařskou zprávou lékařky poškozené, léčící její nemoc lupus, ze strany odvolacího soudu, což podle dovolatele vede k pokřivenému skutkovému ději a k nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními, Nejvyšší soud podotýká, že problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů ( sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 - a další ) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody : Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ( s praktickou jistotou ) ověřeno nebo vyvráceno ( srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další ). Nejvyšší soud má dovolatelem navrhovaný důkaz za nadbytečný, neboť kromě toho, že vina obviněného M. S. byla bez jakýchkoliv pochybností dostatečně prokázána ostatními ve věci provedenými důkazy, poškozená N. S. u hlavního líčení uvedla, že nemá vlivem své nemoci častěji modřiny. Lupus je autoimunitní onemocnění, kdy vlastní tkáně napadají poškozenou. Poškozená má kožní formu, která se projevuje lézemi, které má na těle. Jinak se tato nemoc neprojevuje. Určitě se jí modřiny dělají, ale ne ve větší míře či snadněji, musí se vždy uhodit nebo spadnout ( srov. č. l. 93 spisu ). Byla tedy problematika jejího onemocnění, a to i ve vztahu k znaleckému posudku PhDr. Blanky Špíškové, která v závěru uvedla, že poškozená v současné době trpí depresivními a úzkostnými potížemi, které mají tendenci somatizovat ( úzkost se promítá do tělesných potíží ), viz zhoršený lupulus, což je systémové onemocnění v kožní formě, přičemž v poslední době nastalo zhoršení, neboť má vyrážky kolem úst ( srov. č. l. 42 a 44 a 95 spisu ). Nejvyšším soudem bylo dále ze spisového materiálu zjištěno, že lékařská zpráva MUDr. Hany Černé ze dne 18. 11. 2011 ( č. l. 8 ) sice neuvádí, že by původem onemocnění byla „ facka “ do levého ucha, i když tato skutečnost je v lékařské zprávě konstatována, avšak podle úředního záznamu ze dne 30. 1. 2012 MUDr. Černá k lékařské zprávě ze dne 18. 11. 2011 uvedla, že diagnostikovaný zánět středního ucha byl s největší pravděpodobností způsoben právě fyzickým napadením manželem, jak jí poškozená uvedla ( srov. č. l. 50 spisu ). Obviněný M. S. podotkl, že nalézací soud na straně 3 rozsudku uvádí, že ve zprávě k osobě nezletilého J. S. je uvedeno, že v říjnu 2011 sociální odbor šetřil sociální poměry v rodině S., kdy nezletilý J. vypověděl, že rodiče se spolu dlouhou dobu nebaví, a když ano, tak se hádají. Neuvedl tedy, že by mezi jeho rodiči docházelo k fyzickému napadání. Je sice pravdou, že nalézací soud na straně 3 odůvodnění svého rozsudku pouze cituje, že nezl. J. neuvedl, že by mezi rodiči docházelo k fyzickému napadení, ovšem samotná zpráva Úřadu městské části Brno-Bystrc, odbor sociální, hovoří o tom, že na dotaz nezletilý J. uvedl, že otec před ním bývá často opilý, napadá mamku - dává jí facky a tak ( srov. č. l. 59 spisu ). Dovolatel namítal, že znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie k osobnosti poškozené uvedla, že je osobnost schizotypní, s rysy nevyzrálosti, má tendenci sebejistě prosazovat své zájmy, emoční složka je labilní, její afektivita výbušná. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že se z jeho strany jedná o „ vytržení “ citace, kdy znalecké zkoumání PhDr. Blanky Špičkové je nutné posuzovat komplexně, když tato znalkyně ve svém znaleckém posudku dále uvádí, že poškozená se stále kontroluje, pokud její zájmy kolidují se zájmy osob, na kterých jí záleží, tak se svých potřeb i zájmů vzdá. U poškozené nebyly zjištěny sklony ke konfabulaci, její výpovědi splňují tzv. kritéria reality, jsou konzistentní, obsahují dostatek detailů, splňují kritéria Undeutschovy hypotézy i požadavky PhDr. Čírtkové na specifickou věrohodnost výpovědi. Z posttraumatické stresové poruchy má tyto symptomy : flashbacky, podrážděnost, depresivní potíže. Ze syndromu týrané ženy má tyto symptomy : tendenci manžela vyviňovat a jeho chování vysvětlovat pitím alkoholu, sebe obviňovat. Aplikované metody zachytily masivní depresivní potíže a difúzní úzkost se sklonem k somatizaci obtíží ( v podrobnostech dále srov. č. l. 43 spisu ). Psychické potíže poškozené jsou přímým následkem stresových situací prožívaných v manželství ( srov. č. l. 44 spisu ). Z postupu obou soudů nižších stupňů tak v žádném případě nelze dovodit naplnění dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř., stejně tak ani žádného jiného dovolacího důvodu, které jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Závěrem je třeba uvést, že Nejvyšší soud se s ohledem na obsah přezkoumaného spisového materiálu zásadně ztotožňuje se závěry soudů obou nižších stupňů, přičemž dále podotýká, že skutková zjištění provedená nalézacím soudem a přezkoumané odvolacím soudem jsou správná, netrpí žádnými vnitřními rozpory a jsou logicky odůvodněná. Nalézací soud a v návaznosti na něj i odvolací soud se velmi podrobně zabývaly všemi skutečnostmi a okolnostmi případu, jak na ně poukázal dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, který byl navíc v zásadě zaměřen pouze na skutkové námitky. Ze strany Nejvyššího soudu potom nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo i v rozhodnutí nalézacího soudu. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 7 To 199/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 11 T 30/2012, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozsudku nalézacího soudu i řízení mu předcházejícího odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Ze všech shora uvedených důvodů ( § 265i odst. 2 tr. ř. ) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b ) tr. ř., neboť celé dovolání se týká nesprávných skutkových zjištění, provedených důkazů, jejich věrohodnosti a hodnocení provedených důkazů ze strany soudů. Extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud se shora uvedených důvodů neshledal. Proto jen při formálním uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř., který se ovšem týká pouze hmotně právního posouzení ( viz podrobněji shora ), bylo dovolání obviněným ve skutečnosti podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a ) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. listopadu 2012 Předseda senátu : Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

2-868-12_2

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Analytická právní věta Nezbytným předpokladem svěření nezletilého proti vůli jeho matky žalobci, byť na relativně krátkou dobu, je najisto postavená existence biologické vazby mezi nezletilým a žalobcem. Ústavní soud totiž při výkladu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ( ochrana rodinného života ) zdůraznil, že rodina představuje primárně biologickou vazbu, pak sociální institut, který je teprve následně anticipován právní úpravou. Návrh a řízení před Ústavním soudem Na návrh stěžovatelky M. Š. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 12. dubna 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d ) Ústavy usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 21 Co 421/2011, a to pro rozpor s čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Narativní část V rámci řízení o určení otcovství a o úpravu výchovy a výživy nezletilého dítěte rozhodl krajský ( odvolací ) soud usnesením tak, že změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a nařídil předběžné opatření, jímž stěžovatelce uložil povinnost umožnit žalobci ( vedlejšímu účastníkovi ) styk s jejím nezletilým ( ročním ) synem. V odůvodnění krajský soud uvedl, že co do rozsahu upravuje styk restriktivně, neboť to odpovídá povaze předběžného opatření, přičemž potřeba zatímní úpravy poměrů je v daném případě dána, neboť je žádoucí, aby po dobu probíhajícího soudního řízení nebyly přerušeny rozvíjející se vazby mezi žalobcem a nezletilým a trval kontakt, který stěžovatelka od srpna 2011 neumožňuje. Stěžovatelka napadla ústavní stížností uvedené usnesení krajského soudu, v níž namítá zejména to, že žalobce není k návrhu na úpravu styku s nezletilým aktivně legitimován, neboť zákon o rodině umožňuje soudu upravit styk s dítětem pouze rodičům či prarodičům a sourozencům, nikoliv však osobám, které se teprve domáhají určení otcovství. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu Ústavní soud uvedl, že ve své ustálené judikatuře týkající se předběžných opatření vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v zásadě věcí obecného soudu. Nicméně i některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu ( v rámci omezeného testu ústavnosti ), tj. posoudit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Dále Ústavní soud uvedl, že porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku libovůle ( vykonávané např. nerespektováním kogentní normy ) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce. Ústavní soud zjistil, že stejný nedostatek, totiž extrémní, z mezí ústavnosti vybočující interpretace jednoduchého práva ( v daném případě zákona o rodině ) zatěžuje i napadené rozhodnutí krajského soudu. Klíčové totiž bylo posouzení, zda lze upravovat styk nezletilého s mužem, jehož otcovství je sporné, neboť se teprve domáhá jeho určení, tj. zda odvolací soud ke kladné odpovědi dospěl na základě ústavně konformního výkladu příslušných ustanovení zákona o rodině. Ústavní soud konstatoval, že zákon o rodině umožňuje soudu - až na výjimečný případ prarodičů a sourozenců - upravovat styk nezletilého dítěte leda s rodiči; přitom kdo je rodičem dítěte, stanoví § 50a a násl. zákona o rodině; otcem je pak muž, pro jehož otcovství svědčí některá ze zákonných domněnek. Ani rozšiřujícím výkladem nelze tedy dovodit, že by se styku s nezletilým mohl ( úspěšně ) domáhat muž, který se o určení svého otcovství teprve pře. Úvaha krajského soudu porovnávající možné následky vyhovujícího a zamítavého rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření, která ústí v závěr, že možné zpřetrhání vazeb mezi rodičem a dítětem je závažnější než upravení styku dítěte s osobou, o které bude následně zjištěno, že jeho otcem není, byla dle názoru Ústavního soudu chybná. Nezbytným předpokladem svěření nezletilého proti vůli jeho matky ( stěžovatelky ) žalobci, byť na relativně krátkou dobu, je totiž najisto postavená existence biologické vazby mezi nezletilým a žalobcem. Navíc by v reáliích posuzovaného případu neměl být pominut ještě ten zvláštní fakt, že nezletilý, o jehož péči jde, teprve překročil prvý rok života. Je proto přirozeně fixován na matku a o zpřetrhání vazeb s otcem ( či mužem, který se za něj prohlašuje ) se zatím nedá hovořit. Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud porušil práva stěžovatelky na ochranu rodinného života, resp. na respekt k rodinnému životu požívající ústavní ochrany podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jakož i práva na ochranu rodičovské výchovy a péče garantované v čl. 32 odst. 4 Listiny. Mimoto shledal Ústavní soud také pochybení krajského soudu v jeho postupu při rozhodování o změně usnesení, jímž byl soudem prvního stupně zamítnut návrh na vydání předběžného opatření. Krajskému soudu pro tento postup totiž chyběla potřebná opora v procesním předpise, neboť ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř. v části, která tuto změnu usnesení umožňovala, byla zrušena ke dni 1. 4. 2011, neboť Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 ( N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb. ) dospěl k závěru, že tato právní úprava je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadené usnesení krajského soudu zrušil. Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko. PRÁVNÍ VĚTY Úvaha krajského soudu porovnávající možné následky vyhovujícího a zamítavého rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření, která ústí v závěr, že možné zpřetrhání vazeb mezi rodičem a dítětem je závažnější než upravení styku dítěte s osobou, o které bude následně zjištěno, že jeho otcem není, je chybná. Nezbytným předpokladem svěření nezletilého proti vůli jeho matky – stěžovatelky – žalobci, byť na relativně krátkou dobu, je najisto postavená existence biologické vazby mezi nezletilým a žalobcem. V nálezu sp. zn. II. ÚS 568/06 ( N 33/44 SbNU 399 ), se Ústavní soud vyjádřil k relaci biologických a sociálních vazeb. V rámci výkladu pojmu rodinný život, obsaženého v čl. 10 odst. 2 Listiny, zde uvedl, že : „ Je třeba vycházet z faktu, že rodina představuje primárně biologickou vazbu, pak sociální institut, který je teprve následně anticipován právní úpravou “. Navíc by v reáliích posuzovaného případu neměl být pominut ještě ten zvláštní fakt, že nezletilý, o jehož péči jde, teprve překročil prvý rok života. Ústavní soud shledal další pochybení krajského soudu, pro které je potřeba napadené usnesení zrušit, byť tak stěžovatelka ve svém podání neargumentuje. Napadeným usnesením bylo změněno prvoinstanční rozhodnutí, jímž byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ( č. 48/2010 Sb., N 8/56 SbNU 69 ) dospěl k závěru, že ustanovení § 220 odst. 3 zákona občanského soudního řádu je v části, která umožňuje změnu usnesení, jímž byl soudem prvního stupně odmítnut nebo zamítnut návrh na vydání předběžného opatření nebo jímž bylo řízení o tomto návrhu zastaveno, v kontextu platného a účinného občanského soudního řádu v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto ustanovení tedy dnem 1. 4. 2011 zrušil. Postupu krajského soudu ve věci nyní přezkoumávané tedy pro změnu předmětného usnesení Okresního soudu ve Znojmě chyběla potřebná opora v procesním předpise. Svým postupem tak krajský soud stěžovatelce znemožnil se proti rozhodnutí, jímž jí založil povinnost, bránit v obdobném rozsahu jako mohl svá práva před soudem chránit žalobce. Založil tím rozpor s ústavní zásadou rovnosti účastníků řízení, což zde vedlo k porušení základního, z uvedené zásady plynoucího práva stěžovatelky. Česká republika NÁLEZ Ústavního souduJménem republiky Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 21 Co 421/2011, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1 ) A. J., zastoupeného JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem ve Znojmě, a 2 ) nezl. M. Š., zastoupeného opatrovníkem Městským úřadem ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto : Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 21 Co 421/2011, se ruší. Odůvodnění : Včas podaným návrhem vykazujícím veškeré náležitosti ústavní stížnosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o Ústavním soudu" ), brojila stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozhodnutí. Tvrdila v něm, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejích základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ), Ústavou České republiky ( dále jen "Ústava" ), a Úmluvou o ochraně práv dítěte ( dále jen "Úmluva" ). V rámci řízení o určení otcovství a o úpravu výchovy a výživy nezletilého dítěte krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným usnesením změnil původně zamítavé usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 12. 2011, č. j. 6 C 154/2011-20, tak, že nařídil předběžné opatření, jímž stěžovatelce uložil povinnost umožnit žalobci ( nyní vedlejší účastník ) A. J. styk s jejím synem, nezletilým M. Š. V odůvodnění uvedl, že co do rozsahu upravuje styk restriktivně, neboť to odpovídá povaze předběžného opatření. Potřeba zatímní úpravy poměrů je v daném případě dána, neboť je žádoucí, aby po dobu probíhajícího soudního řízení nebyly přerušeny rozvíjející se vazby mezi žalobcem a nezletilým a trval kontakt, který stěžovatelka od srpna 2011 neumožňuje. Potřebu úpravy pak dokládají v návrhu na vydání předběžného opatření uvedená tvrzení žalobce ( stěžovatelka za ním s nezletilým po jeho narození dojížděla do V. a víkendy trávili společně v Z. ) a nabídnuté důkazy ( přepis vzájemné SMS komunikace, v níž stěžovatelka uvedla, že jej považuje za otce nezletilého, a společné fotografie žalobce, stěžovatelky a nezletilého ). Soud sice souhlasil s námitkou stěžovatelky, že otcovství žalobce nebylo dosud určeno a zákon o rodině možnost úpravy styku dítěte s mužem, který se teprve domáhá určení svého otcovství, výslovně neumožňuje, věc však bylo dle jeho názoru třeba posoudit též z hlediska proporcionality případných dopadů a následků na praktický život, které by za dané situace mohly zamítavým rozhodnutím vzniknout ( zpřetrhání vazeb mezi rodičem a dítětem, jež se s vzrůstající dobou odloučení, zejména v takto nízkém věku, obnovují stále obtížněji ), v porovnání se situací, kdy by byl upraven styk dítěte s osobou, o které bude následně zjištěno, že jeho otcem není. Důsledky takového stavu hodnotil odvolací soud jako méně závažné ( malé dítě se obvykle stýká i s jinými lidmi než s matkou ) než delší přerušení vztahů mezi dítětem a mužem, o němž se následně zjistí, že je otcem. Soud ještě připomněl, že v části řízení týkající se výchovy a výživy nezletilého není vázán návrhy účastníků, a to ani stran rozsahu žalobcem požadovaného styku. Pro jeho rozhodnutí pak byl v situaci, kdy šlo o přezkum rozhodnutí o předběžném opatření, určující stav v době vyhlášení prvostupňového usnesení, k tvrzením uvedeným v žalobcově odvolání a vyjádření stěžovatelky k němu proto přihlížet nemohl. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že žalobce není k návrhu na úpravu styku s nezletilým aktivně legitimován, neboť zákon o rodině umožňuje soudu upravit styk s dítětem pouze rodičům či prarodičům a sourozencům, nikoliv však osobám, které se domáhají určení otcovství. Nejde v tomto směru o nedostatek zákona, ale záměr zákonodárce, který si byl vědom značných rizik opačného řešení - v řízení o předběžném opatření se neprovádí dokazování, tudíž by se nemohlo zkoumat ani skutečné rodičovství navrhovatele ani jeho psychologický profil. Odvolací soud si musel být vědom, že zákon neumožňuje uložit stěžovatelce povinnost předat své dítě žalobci, který jako otec v jeho rodném listě uveden není. Kdo se považuje za otce a matku dítěte stanoví zákon o rodině. Žalobce dosud žádnou z podmínek nutných k tomu, aby na něj bylo možno pohlížet jako na otce, nesplnil. Přestože tvrdí, že v době početí a prvého půl roku po porodu se stěžovatelkou žil a že ta jeho otcovství nepopírá, nedošlo k souhlasnému prohlášení ve smyslu § 52 zákona o rodině. Rodičovskou zodpovědnost mají jen rodiče. Stěžovatelka upozorňuje na čl. 32 odst. 4 Listiny, podle něhož péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, přičemž práva rodičů lze omezit a nezletilé děti proti jejich vůli odebrat jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Odvolací soud do tohoto práva stěžovatelky zasáhl, když nechránil státem uznané rodičovství a rodinu stěžovatelky a odňal jí nezletilé dítě bez zákonného zmocnění. Stěžovatelka se taktéž nedomnívá, že by dítě ve věku jednoho roku a tří měsíců mělo zájem být svěřeno na dobu šesti hodin každý druhý týden po něj cizímu člověku bez přítomnosti matky. Závěrem stěžovatelka vyjádřila obavu, že si žalobce odveze dítě do Rakouska a již je nevrátí. Ústavní soud nejprve usnesením ze dne 13. 3. 2012 ustanovil nezletilému, který má v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejšího účastníka řízení, podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanoveními § 192 občanského soudního řádu a § 37 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o rodině" ), opatrovníka Městský úřad Znojmo jakožto orgán vykonávající sociálněprávní ochranu dětí. Současně odložil do rozhodnutí o ústavní stížnosti vykonatelnost výroku napadeného usnesení krajského soudu, neboť pro to byly dle jeho názoru splněny předpoklady dané ustanovením § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Poté byl poskytnut účastníku a vedlejším účastníkům řízení prostor pro vyjádření k obsahu návrhu. Nikdo z oslovených toho nevyužil : krajský soud ani opatrovník nezletilého na výzvu nereagovali vůbec, žalobce pouze předložil plnou moc udělenou advokátu pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti a ten následně nahlédl do spisu. Stanovisko k návrhu tedy taktéž nesdělil. Od Okresního soudu ve Znojmě Ústavní soud vyžádal spisový materiál. Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou, neboť i když jde pouze o zatímní úpravu poměrů, náprava předběžného opatření, kterým se předává dítě dočasně do péče jiné osoby než rodiče, konečným rozhodnutím ve věci již může být nemožná či obtížná, dospěl k závěru, že argumenty stěžovatelky jsou správné a návrh podala důvodně. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti ( čl. 83 Ústavy ). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře týkající se předběžných opatření ( srov. zejm. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171, nebo sp. zn. IV. ÚS 189/01, N 178/24 SbNU 327 či např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3195/10, I. ÚS 3104/10, III. ÚS 2579/08 či II. ÚS 3061/07, dostupná na http ://nalus.usoud.cz ) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu. Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny stanovuje, že státní moc je možno uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, přirozeně při respektu k principu proporcionality plynoucímu z požadavku právního státu ( čl. 1 odst. 1 Ústavy ) tak, aby byl minimalizován zásah do základních práv dotčeného, která jsou ve hře. Pokud se tomu tak neděje, představuje jednání či akt státní moci svévoli. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje zároveň i porušení základního práva jednotlivce. Avšak porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku libovůle ( vykonávané např. nerespektováním kogentní normy ) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 346/01 ze dne 14. 3. 2002 ( N 30/25 SbNU 237 )]. Ústavní soud zasáhne vždy, zjistí-li v postupu obecných soudů prvek libovůle. V nálezu I. ÚS 534/03 ( N 13/32 SbNU 119 ) např. uvedl : "[o] takové porušení stěžovatelových základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, východiska, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem. Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů i za situace, pokud zjistí, že interpretace předpisů obecnými soudy je natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti. Tak je tomu i v případě, interpretují-li obecné soudy určité zákonné ustanovení natolik extenzivně, že tím založí povinnost jednotlivci jednat nad rozsah zákona, čímž dochází k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Bylo již Ústavním soudem judikováno ( např. nález sp. zn. I. ÚS 546/03 ), že ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny má dvě dimenze, přičemž ta první zpřesňuje dopad ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny na individuální osoby, a ta druhá představuje strukturální princip demokratického právního státu, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Stejně tak stanovování povinností soudem je limitováno zákonem při současném zachování základních práv a svobod." Stejný nedostatek, totiž extrémní, z mezí ústavnosti vybočující interpretace zákona o rodině, zatěžuje i napadené rozhodnutí. Podle ustanovení § 102 odst. 1 občanského soudního řádu je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení následně vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. V řízení o úpravě výchovy a výživy nezletilého má takové opatření za cíl zabránit ohrožení poměrů dítěte, pokud úprava nesnese odklad do rozhodnutí ve věci samé. Pro rozhodnutí o návrhu je z pohledu Ústavního soudu klíčem řešení odpověď na otázku, zda lze upravovat styk nezletilého s mužem, jehož otcovství je sporné, neboť se teprve domáhá jeho určení, a respektive tedy zda odvolací soud ke kladné odpovědi dospěl na základě ústavně konformního výkladu. Zákon o rodině v § 31 odst. 1 definuje rodičovskou zodpovědnost jako souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Péče o dítě v sobě zahrnuje právo rodiče mít nezletilé dítě u sebe a rozhodovat, kterým dalším osobám umožní se s ním stýkat. Pozastavení, omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti je možné leda rozhodnutím soudu při splnění podmínek daných zákonem o rodině ( zejm. § 42 a násl. zákona o rodině ). Podle ustanovení § 50 zákona o rodině nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu a nedohodnou-li se o úpravě výchovy a výživy dítěte, může soud i bez návrhu rozhodnout, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu ( odst. 1 ). Ustanovení § 26 až 28 platí tu obdobně ( odst. 2 ). Podle § 27 zákona o rodině nepotřebuje dohoda o styku rodičů s dítětem schválení soudu ( odst. 1 ), soud však styk rodičů s dítětem upraví, vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině ( odst. 2 věta prvá ). Jestliže je to nutné v zájmu dítěte, soud styk dítěte s rodičem omezí nebo jej i zakáže ( odst. 3 ). Vyžaduje-li to zájem dítěte a poměry v rodině, může soud upravit styk dítěte s prarodiči a sourozenci ( odst. 4 ). Zákon o rodině tedy umožňuje soudu - až na výjimečný případ prarodičů a sourozenců - upravovat styk nezletilého dítěte leda s rodiči. Kdo je rodičem dítěte, stanoví § 50a a násl. zákona o rodině; otcem je muž, pro jehož otcovství svědčí některá ze zákonných domněnek. Ani rozšiřujícím výkladem nelze dovodit, že by se styku s nezletilým mohl ( úspěšně ) domáhat muž, který se o určení svého otcovství teprve pře. V posuzovaném případě je otcovství žalobce předmětem zahájeného a dosud pravomocně neskončeného řízení. Při hodnocení návrhu na vydání předběžného opatření tedy odvolací soud musel vycházet jako z nesporné skutečnosti z toho, že žalobce otcem nezletilého není. K návrhu připojený přepis SMS zpráv mezi žalobcem a stěžovatelkou na téma otcovství či jejich společné fotografie s nezletilým nemohou zápis v rodném listě, jakožto relevantním dokladu rodičovství, v řízení o úpravě styku s nezletilým suplovat. Úvaha krajského soudu porovnávající možné následky vyhovujícího a zamítavého rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření, která ústí v závěr, že možné zpřetrhání vazeb mezi rodičem a dítětem je závažnější než upravení styku dítěte s osobou, o které bude následně zjištěno, že jeho otcem není, je chybná. Nezbytným předpokladem svěření nezletilého proti vůli jeho matky - stěžovatelky - žalobci, byť na relativně krátkou dobu, je najisto postavená existence biologické vazby mezi nezletilým a žalobcem. Ani tvrzení ( dokonce matkou potvrzené ) žalobce o to, že po narození nezletilého spolu žili ve společné domácnosti, na tom nic nemění. Lze v tomto směru odkázat na nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ( N 33/44 SbNU 399 ), kde se Ústavní soud vyjádřil k relaci biologických a sociálních vazeb. V rámci výkladu pojmu rodinný život, obsaženého v čl. 10 odst. 2 Listiny, zde uvedl, že : "Je třeba vycházet z faktu, že rodina představuje primárně biologickou vazbu, pak sociální institut, který je teprve následně anticipován právní úpravou. … Rodina představuje společenství blízkých osob, mezi nimiž existují úzké vazby příbuzenské, psychosociální, emoční, ekonomické a další. Ačkoliv tedy v rovině sociální reality je pojem rodiny velmi proměnlivý ( sociální realita rodiny prochází postupnými změnami a pod jejich vlivem se stále znatelněji rozmělňuje i tradiční evropské pojetí rodiny a těmto proměnám nutně podléhá také právní regulace rodiny a rodinného života ), nelze přesto přehlížet, že základem rodinných vazeb je tradičně právě biologické pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny ( rodina jako institucionální zajištění rodové reprodukce, srov. Možný, I. : Sociologie rodiny. SLON, Praha 1999, str. 99 a 115 )." Navíc by v reáliích posuzovaného případu neměl být pominut ještě ten zvláštní fakt, že nezletilý, o jehož péči jde, teprve překročil prvý rok života. Je proto přirozeně fixován na matku a o zpřetrhání vazeb s otcem ( či mužem, který se za něj prohlašuje ) se zatím nedá hovořit. Je pravda, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 618/05 ( N 204/43 SbNU 279 ) Ústavní soud uvedl, že ve věcech péče o nezletilé je nutné "…použití takové interpretace účelu předběžného opatření v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jejímž výsledkem rozhodně nemůže být minimální míra ochrany základních práv jako určitého standardu. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchova přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Je nutno mít na zřeteli, že jakákoliv deformace vztahu rodič-dítě v důsledku odcizení, je v pozdější době jen těžko napravitelná." Ale nutným předpokladem aplikace těchto závěrů je i zde nesporné rodičovství toho, kdo se o péči a styk s nezletilým uchází. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí určilo styk nezletilého se žalobcem, stanovilo povinnost stěžovatelky mu nezletilého předávat po stanovené časové intervaly a strpět tak po danou dobu omezení spočívající v nemožnosti soužití se svým synem, dospěl Ústavní soud k závěru, Krajský soud v Brně jím porušil práva stěžovatelky na ochranu rodinného života, resp. na respekt k rodinnému životu požívající ústavní ochrany podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jakož i práva na ochranu rodičovské výchovy a péče garantované čl. 32 odst. 4 Listiny. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je ve svém rozhodování vázán petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním a je oprávněn zkoumat porušení jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazovala [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 ( N 65/40 SbNU 647 )]. Ústavní soud shledal další pochybení krajského soudu, pro které je potřeba napadené usnesení zrušit, byť tak stěžovatelka ve svém podání neargumentuje. Napadeným usnesením bylo změněno prvoinstanční rozhodnutí, jímž byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ( č. 48/2010 Sb., N 8/56 SbNU 69 ) dospěl k závěru, že ustanovení § 220 odst. 3 zákona občanského soudního řádu je v části, která umožňuje změnu usnesení, jímž byl soudem prvního stupně odmítnut nebo zamítnut návrh na vydání předběžného opatření nebo jímž bylo řízení o tomto návrhu zastaveno, v kontextu platného a účinného občanského soudního řádu v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto ustanovení tedy dnem 1. 4. 2011 zrušil. Postupu krajského soudu ve věci nyní přezkoumávané tedy pro změnu předmětného usnesení Okresního soudu ve Znojmě chyběla potřebná opora v procesním předpise. Svým postupem tak krajský soud stěžovatelce znemožnil se proti rozhodnutí, jímž jí založil povinnost, bránit v obdobném rozsahu jako mohl svá práva před soudem chránit žalobce. Založil tím rozpor s ústavní zásadou rovnosti účastníků řízení, což zde vedlo k porušení základního, z uvedené zásady plynoucího práva stěžovatelky. Od ústního jednání Ústavní soud upustil, neboť se od něj nedalo očekávat další objasnění věci, přičemž stěžovatel, účastník i vedlejší účastník řízení s tímto postupem souhlasili ( § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ). Ústavní soud s ohledem na shora uvedené podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a ) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil. Poučení : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. dubna 2012 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu

3-2707-10_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy ( soudce zpravodaj ) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Evou Grabarczykovou, advokátkou v Brně, Pellicova 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2010 č. j. 15 Co 46/2009-510, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku vydaného v řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti, neboť tvrdí, že jeho vydáním došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ). Z obsahu ústavní stížnosti a z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem soudů při rozhodování o svěření nezletilých dětí do výchovy jejich matky, o určení výživného a stanovení jeho styku s nezletilými dětmi. Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, rozebral skutkové okolnosti a polemizoval s hodnocením provedených důkazů ( zejména znaleckých posudků ) ze strany obecných soudů. Nesouhlasí s jejich závěry a odůvodnění napadeného rozsudku podrobil kritice, v níž vznesl obdobné argumenty, které již uplatnil v odvolacím řízení. Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozsudků Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o jejich ústavní konformitě. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a jeho úkolem tedy není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného normami ústavního pořádku. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro rozhodování o úpravě styku a výchovy nezletilých dětí, stanovená v zákoně o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by snad měla napravovat stěžovatelem tvrzená pochybení, tedy přehodnocovat důvody, které vedly odvolací soud k rozhodnutí o výchově nezletilých dětí a úpravě jejich styku se stěžovatelem. Obdobné platí i pro rozhodování obecných soudů o stanovení výživného. Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ústavní soud přezkoumal, zda napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele a nezletilých dětí. Dospěl k závěru, že k porušení jejich základních práv nedošlo. Odvolací soud dostatečně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Ústavní soud tudíž nezjistil, že by napadeným rozsudkem došlo k porušení stěžovatelových základních práv. Není účelné opakovaně reagovat na všechny argumenty v ústavní stížnosti uvedené za situace, kdy se jimi odvolací soud již podrobně zabýval. Ústavní soud tedy v dalším odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. listopadu 2010 Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu

28_Cdo_2375_2012

Typ rozhodnutí : ROZSUDEK Heslo : Dědické řízení Katastr nemovitostí Odúmrť Společenství účastníků řízení Vlastnictví Zemědělská půda Žaloba určovací Dotčené předpisy : § 91 odst. 1 o. s. ř. § 91 odst. 2 o. s. ř. § 462 obč. zák. Kategorie rozhodnutí : C 28 Cdo 2375/2012 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce M. P., bytem L., T., zastoupeného JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, adresou pro doručování : Územní pracoviště Střední Čechy, Praha 1, Nám. Republiky 3, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 20 C 152/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2012, č. j. 23 Co 135/2012-99, takto : I. Dovolání se zamítá. II. Žalobci se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 12. 2011, č. j. 20 C 152/2010-82, kterým bylo určeno, že paní M. P., zemřelá, byla ke dni své smrti vlastníkem pozemku, nacházejícího se v kat. úz. L., obci L. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, které byly ( v částce 12.600,- Kč ) uloženy k platbě žalované ve prospěch žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce ( výrok II. ). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je v posuzované věci na podání určovací žaloby dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c ) o. s. ř. a že žaloba je také důvodná. Právní předchůdkyně žalobce M. P. byla ke dni svého úmrtí vlastníkem sporné nemovitosti, neboť tato jí byla rozhodnutím ( přídělovou listinou ) Okresního národního výboru ve Slaném ze dne 2. 5. 1957 přidělena podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Neprovedení intabulace ( zápisu ) vlastnického práva do pozemkové knihy netvořilo v rozhodné době překážku pro nabytí majetku. Žalobci svědčí též aktivní legitimace k podání předmětné žaloby; takové oprávnění náleží podle názoru nižších instancí každému potenciálnímu dědici. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání opírala o zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé, který spatřovala zejména v otázce, zda na podání žaloby o určení, že právní předchůdce ( zůstavitel ), který po sobě zanechal více dědiců, resp. právních nástupců těchto dědiců, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem určité věci, mají aktivní legitimaci pouze všichni potencionální dědici jako nerozluční společníci, nebo může být k podání takové žaloby aktivně legitimován i jen jeden z nich. Dále položila dovolacímu soudu otázku, zda v rámci rozhodování o nákladech řízení byly či jsou dány důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. v případě, kdy důvody sporu jsou založeny výhradně na nedbalosti ( nečinnosti ) žalobce, resp. jeho právních předchůdců. Dovolatelka proto žádala, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil. Navrhoval, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě aby je dovolací soud zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013. Zjistil, že žalovaná, za niž jedná pověřený zaměstnanec jako osoba s právnickým vzděláním ( § 21a odst. 2 o. s. ř. ), podala dovolání v zákonné lhůtě ( § 240 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ). Žalovaná dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a ) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a ), b ) o. s. ř. ( změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu ) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží. Dovolání je přípustné. Právní otázka aktivní legitimace žalobce k podání určovací žaloby, prezentovaná v dovolání a v napadeném rozsudku odvolací instance, má v kontextu konkrétních okolností případu – řízení o určení vlastnictví právní předchůdkyně žalobce k tehdejšímu přídělu – charakter zásadního významu a zakládá tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c ), odst. 3 o. s. ř. Dovolání však není důvodné. Odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru, dovodil-li, že právo podat žalobu o určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem majetku, má jednotlivě každý potencionální dědic. Pro posouzení, zda jde o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva; o nerozlučné společenství jde přitom pouze tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby byl nárok uplatněn samostatně kterýmkoli ze společníků. Jestliže z hmotněprávních předpisů nevyplývá, že by předmět řízení nemohl být projednán ve vztahu ke kterémukoli ze společníků – zde případných pozdějších dědiců – samostatně, jde na jejich straně o společenství samostatné podle ustanovení § 91 odst. 1 o. s. ř. ( k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1675/2011 ). Předmětné řízení směřovalo k určení, že právní předchůdkyně žalobce byla ke dni své smrti vlastníkem dotčeného majetku. K takové žalobě je oprávněn kterýkoli z potencionálních dědiců samostatně, neboť jde pouze o fázi předcházející dodatečnému projednání dědictví po zůstavitelce a výsledek předestřeného sporu nijak nepředjímá postavení žalobce v rámci dědického řízení, jež bude ohledně sporné nemovitosti následně vedeno. V tomto směru se tedy o nerozlučné společenství podle § 91 odst. 2 o. s. ř. nejedná. Nejvyšší soud dále konstatuje, že odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ( potažmo rozsudku první instance ) je i ve svém výsledném závěru v souladu s právním řádem, včetně obecných principů platné právní regulace a soudního rozhodování. Soudy obou nižších stupňů založily své právní posouzení na existenci přídělového rozhodnutí Okresního národního výboru ve S. ze dne 2. 5. 1957, svědčícího ve prospěch paní M. P., právní předchůdkyně žalobce. Ze skutkových zjištění je také patrno, že sporný pozemek byl v restituci v roce 1993 příslušným pozemkovým úřadem vydán Ing. P. Š. jako oprávněné osobě ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a po jeho smrti připadl v dědickém řízení žalované ( státu ) jako odúmrť podle § 462 obč. zák. – viz dědické usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 3. 2010, č. j. 32 D-479/2008-142. Příděl v době jeho nabytí právní předchůdkyní žalobce ( tj. v roce 1957 ) nebyl zapsán do pozemkové knihy a intabulace vlastnického práva nebyla provedena ani později. Předmětný pozemek byl však užíván jako zahrada paní M. P. a její rodinou až do současnosti. Žalobce vlastní spolu se svou matkou J. P. v blízkosti dotčeného pozemku v kat. úz. L. nemovitosti, konkrétně dům ( objekt k bydlení ) a stavební parcelu č. 133. Nejeví se jako pravděpodobné, že by stát sporný pozemek měl v úmyslu užívat či s ním právně nakládat pro své účely. Za takto nastolené situace je žádoucí, aby podanému určovacímu návrhu bylo vyhověno. Důsledkem tohoto postupu pak bude dodatečné projednání dědictví po M. P. ( ohledně přidělené půdy ) a následné provedení duplicitního zápisu v katastru nemovitostí ( pro žalobce či jiné eventuální dědice M. P. a nadále pro žalovanou – jako právní podklad by zde figurovala dvě dědická rozhodnutí ). S cílem odstranění takto vzniklého nežádoucího stavu pak bude nezbytné vést další řízení – o určení vlastnického vztahu k předmětnému pozemku, v němž dojde k posouzení otázky relevance právních titulů obou stran sporu. Vyloučení možnosti žalobce, potažmo případných dalších dědiců M. P., domoci se určení vlastnického práva vůči žalované, by s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu nebylo přiléhavé. Nelze tu opomíjet princip individuální spravedlnosti, jež by byla v důsledku odepření soudní ochrany žalobcovu nároku výrazně narušena. Vyzdvižení individuální spravedlnosti nepochybně patří k rozhodovacímu procesu soudu používanému při řešení právních otázek v majetkových věcech s restituční tematikou, mají-li být zachovány principy inherentní ( materiálnímu ) právnímu řádu. Právní posouzení věci nyní směřuje pouze k otázce určení, že právní předchůdkyně žalobce byla vlastníkem dotčeného pozemku ke dni svého úmrtí v roce 1968. Okolnosti nastalé později proto nejsou z hlediska daného sporu podstatné ( podrobněji viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 8. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1445/2004 ). Právní hodnocení vlastnického titulu žalované ( 2010 ) dojde relevance až v pozdějším řízení o určení vlastnického práva, bude-li mezi státem a dědici M. P. vzhledem k následnému duplicitnímu zápisu v katastru nemovitostí vedeno. Nutno tu poznamenat, že vlastnictví právní předchůdkyně žalobce k přídělu z roku 1957 a její dobrá víra v platnost nabytí majetku jsou prokázány. Neprovedení intabulace vlastnického práva nabytého na základě přídělu ( tj. rozhodnutím státního orgánu ) v rozhodné době netvořilo překážku vzniku vlastnického vztahu k nemovitosti. Skutečnost, že žalobce v 90. letech nijak nezasahoval do restitučního řízení, vyznívajícího ve prospěch Ing. Š. ( právního předchůdce žalované ), považuje Nejvyšší soud za důsledek jeho nevědomosti o probíhající restituci, když sporný pozemek byl v řádném užívání jeho rodiny po desetiletí a on v tomto směru ve výkonu vlastnických oprávnění a v jeho obhospodařování nadále v dobré víře ( spolu se svou matkou ) pokračoval. Z pohledu koherence judikatorní praxe a regulativní ideje spravedlivého rozhodování je dále namístě upozornit, že obdobný spor byl – na základě jinak totožných skutkových zjištění – veden Okresním soudem v Kladně ( řízení sp. zn. 20 C 53/2011 ) z návrhu paní J. B. ohledně pozemku, sousedícího s předmětnou nemovitostí. Žalobě o určení vlastnického práva právní předchůdkyně tamní žalobkyně bylo také vyhověno, s tím, že následné odvolací řízení bylo pro zpětvzetí odvolání ze strany žalované zastaveno. Jednota právního řádu je přitom ohrožována v samém jádru, je-li o analogickém subjektivním nároku ( právu ) nestejně judikováno ( srov. k tomu teze nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ). Všechny prezentované okolnosti ve svém souhrnu svědčí pro udržení právního závěru nižších instancí o určení vlastnictví M. P. ke spornému pozemku ke dni jejího úmrtí. Z výše uvedeného plyne, že uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalované zamítl ( § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. ). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., za použití ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku ( zde žalobci ), jsou-li pro tento postup shledány důvody hodné zvláštního zřetele. Tyto dovolací soud spatřuje v nečinnosti M. P. a jejích právních nástupců, spočívající v nedostatku péče o zápis vlastnictví v pozemkové knize a posléze v příslušné evidenci nemovitostí, a vedoucí ke vzniku souzeného sporu. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 9. ledna 2013JUDr. Ludvík David, CSc. předseda senátu

28_Nd_406_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně V. Č., zastoupené Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Husova 46, proti žalovaným 1. B. T., a 2. R. Č., o určení otcovství, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 34/2011, o návrhu matky na delegaci vhodnou, takto : Věc vedená u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 34/2011 se přikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Jihlavě. O d ů v o d n ě n í :V nadepsané věci bylo řízení zahájeno u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 97/2010, ten však následně vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou ( viz usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2010, č. j. 9 C 97/2010-4 ). Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou předložil k rozhodnutí Nejvyššímu soudu ve smyslu ust. § 12 odst. 2, 3 o. s. ř. návrh matky na delegaci vhodnou. Žalobkyně i žalovaná mají bydliště v J., kde sídlí rovněž advokátka žalobkyně. Za účelem zjištění poměrů v rodině žalobkyně bude zřejmě třeba, aby orgán sociálně-právní ochrany dětí provedl příslušná šetření. Žalovaný se k návrhu matky na delegaci nevyjádřil, ačkoliv mu byl doručen ( viz doručenka na č. l. 34 spisu ). Podle ust. § 12 odst. 2 o. s. ř. může být přikázána věc jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ust. § 12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožňují hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Nejvyšší soud návrhu pro jeho opodstatněnost vyhověl a přikázal věc Okresnímu soudu v Jihlavě, v jehož obvodu má bydliště nezletilá ( žalovaná ) a její matka ( žalobkyně ), a kde současně sídlí advokátka žalobkyně. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. ledna 2013 JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r. předseda senátu

1-2187-09_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2009 v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové ( soudce zpravodaj ) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FRINGS, a. s., IČ 26749181, se sídlem Slavíkova 1510/19, Praha 2, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 32, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 490/2008 ze dne 4. 3. 2009, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 11 C 1/2008 ze dne 16. 7. 2008 a o návrhu na zrušení části I. zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a sdělení Ministerstva pro místní rozvoj č. 151/2007 Sb., č. 333/2006, č. 214/2008 a č. 180/2009 Sb., takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. 8. 2009 a doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 8. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 a dále zrušení v záhlaví uvedených právních předpisů. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ). Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo vyhověno žalobě proti stěžovatelce, kterou se žalobci domáhali určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného, zároveň s tím byl zamítnut vzájemný návrh stěžovatelky na určení výše nájemného za období od 1. 1. 2008. Odvolací městský soud napadeným rozsudkem potvrdil výrokovou část rozsudku obvodního soudu, když v části týkající se určení výše nájemného upravil odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatelka uvedla, že v řízení před obecnými soudy nepopírala, že při jednostranném zvýšení nájemného nevycházela z údajů uvedených ve sdělení MMR, ale že nájemné od 1. 1. 2008 jednorázově zvýšila na cílovou hodnotu. Obecné soudy tím, že aplikovaly ústavní stížností napadené právní předpisy, které dle stěžovatelky ústavně konformně nevyložily ( v souladu se závěry Ústavního soudu obsaženými v nálezech č. 528/2002 Sb., č. 231/2000 Sb. a č. 84/2003 Sb. ) porušily stěžovatelčino právo zaručené v čl. 11 a čl. 36 Listiny. Jelikož Ústavní soud otázku zvýšení nájemného po 1. 1. 2007 vyřešil ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, nelze již protiústavnost napadených právních předpisů překonat ústavně konformním výkladem, a proto stěžovatelka navrhla jejich zrušení. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( čl. 83 Ústavy ČR ), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Je pouze oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda při takovém vybočení nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelky. Hodnocením důkazů obecným soudem se Ústavní soud může zabývat jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho právní závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, když nárok stěžovatelky ( určení výše nájemného ) zamítly. Ke stejnému závěru pak dospěl Ústavní soud i ve vztahu k výroku o neplatnosti právního úkonu stěžovatelky ( jednostranného zvýšení nájemného ). Ve vztahu k vzájemnému návrhu stěžovatelky na určení výše nájemného uvádí Ústavní soud, že vadu rozsudku nalézacího soudu ( odkaz na možnost domáhat se zvýšení nájemného na podkladě zásad o bezdůvodném obohacení ) zhojil odvolací soud, kdy ten opravil odůvodnění zamítavého výroku s odkazem na účinnost zákona č. 107/2006 Sb. Jak uvedl odvolací soud, přijetím tohoto zákona ztratila od 1. 1. 2007 Ústavním soudem založená povinnost obecných soudů svým konstitutivním rozhodnutím dotvářet objektivní právo své opodstatnění ( str. 4 rozsudku odvolacího soudu ). V daném případě, jak je uvedeno výše, se jedná o nájemné za období od 1. 1. 2008, tedy za období po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. Zejména odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil ústavně konformním způsobem a v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vytýká obecným soudům nedodržení zásady vyjádřené v čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, kdy dle jeho názoru plyne z rozhodnutí Ústavního soudu možnost se domáhat určení výše nájemného od podání žaloby, přičemž v době rozhodování obecných soudů jim ještě nemohly být známy závěry vyjádřené ve výše uvedeném stanovisku. K tomu uvádí Ústavní soud, že ve stěžovatelkou citovaném usnesení sp. zn. Pl. ÚS 7/07 ze dne 14. 8. 2008 ponechal právě otázku možnosti uplatnit žalobou nárok na určení výše nájemného i po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. v diskreci obecných soudů. Jelikož ze strany obecných soudů nebyla tato otázka řešena jednotně, přijalo plénum Ústavního soudu stanovisko ( sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ), ve kterém dospělo k totožnému závěru, jako odvolací soud v nyní projednávané věci. V daném případě senát neshledal důvod pro odchýlení se od názoru vysloveného v uvedeném stanovisku pléna. Ve smyslu ust. § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o Ústavním soudu" ) je projednatelný návrh na zrušení jen takového právního předpisu, jehož konkrétní aplikací došlo k porušení ústavním pořádkem chráněných práv. V takovém případě je příslušný senát Ústavního soudu povinen přerušit řízení o ústavní stížnosti proti konkrétnímu rozhodnutí či jinému zásahu orgánu veřejné moci a postoupit návrh na zrušení zákona plénu. Podle ustálené judikatury je však podmínkou takového postupu skutečnost, že ústavní stížnost je projednatelná meritorně, tedy že neexistují důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 zákona o Ústavním soudu. Skutečnost, že návrh na zrušení právního předpisu lze podat pouze spolu s ústavní stížností, zároveň znamená, že ve vztahu k ústavní stížnosti má tento návrh akcesorickou povahu. V kontextu ústavní stížnosti je také posuzován a sdílí její osud. Lze shrnout, že návrh na zrušení právního předpisu podle § 74 předpokládá řádnou a projednatelnou ústavní stížnost; bez ní návrh na zrušení právního předpisu nelze platně učinit ( viz usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/08 ze dne 11. 9. 2008 ). Nad rámec odůvodnění tohoto usnesení uvádí Ústavní soud, že s ohledem na výše uvedené může individuální stěžovatel ke zrušení navrhnout pouze takový právní předpis, resp. pouze takové jeho ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, tj. na jehož základě bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo způsoben jiný zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Mezi ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci a ustanovením právního předpisu navrženého ke zrušení musí existovat úzká vazba v tom smyslu, že nebýt napadeného ustanovení právního předpisu, nebylo by vydáno ani napadené rozhodnutí nebo uskutečněn jiný zásah orgánu veřejné moci, nebo by k nim došlo jinak co do obsahu a účinků zásahu a procedury, která mu předcházela. Stěžovatelka však napadla de facto celý zákon č. 107/2006 Sb., přičemž z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že v dané věci byly obecnými soudy aplikovány jen některá ustanovení tohoto zákona. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. září 2009 Vojen Güttler předseda senátu

26_Cdo_683_2012

U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně městské části Praha 5, se sídlem Praha 5, nám. 14. října 1381/4, zastoupené Mgr. Irenou Lazurovou, LL.M., advokátkou se sídlem Praha 4, Na dědinách 733/22, proti žalovanému Mgr. Ing. V. M., bytem P. 5, J. n. 84/9, zastoupenému JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Praha 2, Hálkova 1, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 237/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2011, č.j. 18 Co 120/2011-74, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze ( soud odvolací ) rozsudkem ze dne 20. 4. 2011, č.j. 18 Co 120/2011-74, potvrdil rozsudek ze dne 18. 11. 2010, č.j. 16 C 237/2010-39, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 ( soud prvního stupně ) uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 4 o velikosti 4+1, umístěný v 5. podlaží domu č.p. 84 na adrese P. 5, J. n. 84/9 ( dále jen „ předmětný byt “, resp. „ byt “ ) do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení ( § 240 odst. 1 o.s.ř. ) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. ), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. ( jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/ ) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( odstavec 1 písm. c/ ) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolatel výslovně neoznačil otázku zásadního právního významu, z obsahu dovolání ( § 41 odst. 2 o.s.ř. ) však vyplývá, že především namítá, že žalobkyně ( městská část Praha 5 ) nemá právní subjektivitu a procesní způsobilost a že není ve věci aktivně legitimována. Uvedené otázky však již byly v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny. Právní subjektivita a procesní způsobilost městské části Praha 5 vyplývá z příslušné zákonné úpravy, jež nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2511/2006, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1805/97, uveřejněný pod č. 30/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ) a názor, že městské části hl.m. Prahy ( nikoliv jeho orgány, např. odbory ) hospodaří samostatně se svěřeným majetkem hl.m. Prahy, má oporu v ustálené judikatuře ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 748/97, uveřejněný pod R 64/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. jeho rozhodnutí ve věcech nájmu bytu - usnesení z 14. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 354/2004, a rozsudek z 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1249/2005 ). Není sporu ani o aktivní legitimaci městské části v řízení o její žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu nacházejícího se v domě ve vlastnictví hlavního města Prahy, s nímž městská část hospodaří jako se svěřeným majetkem a neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by uvedený závěr neplatil při řešení otázky aktivní věcné legitimace městské části v žalobě o vyklizení takového bytu. Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2368/2002, jakož i na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 6 A 95/96, je nepřípadný, neboť v prvém označeném rozhodnutí šlo o posouzení aktivní věcné legitimace příspěvkové organizace obce ( jež měla s obcí uzavřenou komisionářskou smlouvu ) v řízení o určení neplatnosti nájemní smlouvy a vyklizení bytu, zatímco v posléze uvedeném rozsudku se řešila otázka, zda se může městská část podat správní žalobu. Dovolatel dále namítá, že nájemní smlouva ze dne 22. 6. 2005 je neplatná. Jeho výtky ( že nebyla podepsána starostou městské části, ale pravděpodobně místostarostou a že nebyla schválena radou městské části Praha 5, která rozhodla toliko o prodloužení předcházející nájemní smlouvy ) však směřují proti zjištěnému skutkovému stavu a naplňují tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., ke kterému ( jak je uvedeno již výše ) při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. přihlížet nelze. Uvedené platí i o jeho námitkách směřujících proti chybné interpretaci nájemní smlouvy ze dne 5. 5. 2000 odvolacím soudem, neboť zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění ( srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 7/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003 ). Rovněž námitka, že od dubna 2006 je jediným účastníkem nájemního vztahu s žalobkyní v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti jeho ( nyní již ) bývalou manželkou Ing. S. M., zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tudíž ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá. Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c ) o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., jakož i o skutečnost, že žalobkyni ( dle obsahu spisu ) nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla jinak právo vůči žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. prosince 2012 Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc. předsedkyně senátu

29_Nd_21_2013

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka Š. J., vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. Ncn 584/2012, o insolvenčním návrhu dlužníka, takto : I. K projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni jsou příslušné krajské soudy. II. Věc se postupuje k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ostravě. O d ů v o d n ě n í : Dlužník podal u Nejvyššího soudu dne 13. prosince 2012 insolvenční návrh. K rozhodnutí o insolvenčním návrhu jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy ( srov. § 7 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenčního zákona/, ve spojení s § 9 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „ o. s. ř. “ ), nikoli Nejvyšší soud. Nejvyšší soud tedy rozhodl o věcné příslušnosti podle § 104a odst. 4 o. s. ř. a současně věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ostravě, jenž by měl být soudem místně příslušným ( § 104a odst. 6 o. s. ř., ve spojení s § 88 písm. v/ o. s. ř., § 85 odst. 1 o. s. ř. a § 85a o. s. ř. ). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 10. ledna 2013 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu

11_Tdo_635_2012

U S N E S E N Í Předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky rozhodl dne 18. ledna 2013 o dovolání obviněného J. N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 68 To 411/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 249/2010, t a k t o : Podle § 265g odst. 2 tr. ř. s e b e r e n a v ě d o m í zpětvzetí dovolání obviněného J. N. O d ů v o d n ě n í : Ve shora uvedené trestní věci podal obviněný J. N. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Podáním ze dne 8. 1. 2013 doručeným Nejvyššímu soudu dne 10. 1. 2013 vzal obviněný J. N. své dovolání výslovně zpět. Protože nebylo shledáno překážek, které by tomu bránily, bylo prohlášení obviněného o zpětvzetí dovolání vzato na vědomí ( § 265g odst. 2 tr. ř. ). P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř. ). V Brně dne 18. ledna 2013 Předseda senátu : JUDr. Karel Hasch

32_Cdo_238_2011

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Českomoravská stavební spořitelna, a. s., se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3218/169, identifikační číslo osoby 49241397, proti žalovaným 1 ) T. M., a 2 ) G. Š., oběma zastoupeným Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15/583, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1.353.737,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 346/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2010, č. j. 19 Co 126/2010-149, takto : I. Dovolání žalovaných se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dovolání žalovaných proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. srpna 2009, č. j. 46 C 346/2008-71, kterým bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1.353.737,90 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b ) občanského soudního řádu ( dále též jen „ o. s. ř. “ ), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny ( rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak ). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. ( zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012 ), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží ( § 237 odst. 3 o. s. ř. ). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil ( srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 ). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující ( srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách ). Dovolateli výslovně formulovaná otázka, „ zda účinky dojití adresátovi ve smyslu ustanovení § 45 odst. 1 občanského zákoníku zakládá rovněž zanechání oznámení o uložení zásilky do poštovního boxu odlišného od poštovní schránky na adrese, na kterou je zásilka zaslána, a to v případě, kdy poštovní box je zřízen pro jinou osobu než adresáta zásilky a do tohoto poštovního boxu mají přístup i jiné osoby, než jen adresát zásilky “, zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce založit nemůže již z toho důvodu, že je založena na skutkových předpokladech, které neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu věci. Skutkový stav zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů, který v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř., zpochybnit nelze a Nejvyšší soud je jím tudíž vázán ( srov. § 237 odst. 3 a § 241a odst. 3 o. s. ř. ), totiž zahrnuje skutkové závěry, že dovolatelům bylo do P.O.boxu 74 běžně doručováno, minimálně od roku 2006, a že dovolatelé neprokázali své tvrzení, že tento P.O.box měli zřízen jen pro potřeby právnických osob, jichž jsou společníky a jednateli. Zjištění, že do tohoto poštovního boxu měly přístup i jiné osoby než dovolatelé, pak ve zjištěném skutkovém stavu věci obsaženo není. Na řešení té právní otázky, kterou pokládají dovolatelé, tedy napadené rozhodnutí nespočívá. Z téhož důvodu nemůže vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce ani otázka, „ zda pro určitost odstoupení od smlouvy z důvodu jejího porušení postačí obecná poznámka o porušení závazků ze smlouvy, bez jejich konkrétní specifikace, jako důvodu odstoupení “. Odvolací soud takovou otázku neřešil, neboť vycházel ze zjištění, že odstoupení od smlouvy obsahovalo údaj o dlouhodobém neplnění smluvního závazku k úhradě sjednaných splátek a též vyčíslení dlužné částky, na základě čehož dovodil, že porušené závazky jsou specifikovány dostatečně konkrétně. Je ostatně třeba dodat, že úvahy, jimiž odvolací soud dospěl k závěru o dostatečné určitosti tohoto právního úkonu, plně respektují zásady výkladu právních úkonů stanovené v § 35 odst. 2 občanského zákoníku a § 266 obchodního zákoníku a blíže vyložené např. v důvodech rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Pro úplnost lze též poukázat na rozsudek ze dne 27. července 2010, sp. zn. 32 Cdo 750/2009, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 8855, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, že právní úkon nelze považovat za neurčitý jenom proto, že neobsahuje náležitost, kterou obsahovat nemusí, tedy která není právním předpisem stanovena nebo účastníky sjednána jako nezbytná obsahová část právního úkonu. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 23 Cdo 3470/2010. Dovozují-li dovolatelé přípustnost dovolání též z toho, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, pak zřejmě přehlédli, že novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. bylo ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. s účinností od 1. července 2009 změněno na shora citované znění, jež se vzhledem k přechodným ustanovením v článku II bod 12 tohoto zákona použije též v souzené věci. Otázku zásadního významu po právní stránce však nelze nalézt ani v obsahovém vymezení uplatněného dovolacího důvodu, jímž dovolatelé zpochybňují správnost právního posouzení, na němž napadené rozhodnutí spočívá [§ 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř.]. Dospěl-li odvolací soud ke skutkovému závěru, že zásilky zasílané dovolatelům na adresu jejich bydliště a oznámení o jejich uložení byly nejpozději od roku 2006 poštou běžně ukládány do uvedeného P.O.boxu, do něhož měli dovolatelé přístup, a že se nejednalo o exces pošty, nýbrž o dlouhodobý a dovolateli sjednaný postup, pak jeho navazující právní závěr, podle něhož odstoupení od smlouvy bylo dovolatelům doručeno, neboť uložením zásilky v tomto P.O.boxu ( resp. vložením oznámení o jejím uložení ) se zásilka s právním úkonem dostala do sféry jejich dispozice, takže se objektivně vzato mohli s obsahem doručovaného úkonu seznámit, je oproti přesvědčení dovolatelů v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž v oblasti občanskoprávních a obchodních vztahů k doručení zásilky obsahující právní úkon postačí, ocitne-li se taková zásilka ve sféře adresátovy dispozice, a písemnost se ocitne ve sféře jeho dispozice tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem ( srov. zejména rozsudky uveřejněné pod čísly 73/2005, 65/2006 a 104/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jimiž argumentují dovolatelé, rozhodně nevyplývá dovolateli prosazované extrémně formalistické pojetí, podle něhož by se zásilka nemohla dostat do sféry adresátovy dispozice jinak ( vedle jejího osobního převzetí ) než vhozením zásilky či oznámení o jejím uložení do adresátovy poštovní schránky. Ve zbytku dovolatelé nečiní nic jiného, než že v polemice s napadeným rozhodnutím předkládají vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišnou od skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu. Okolnosti uplatněné dovolacím důvodem stanoveným v § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a pod něhož lze tyto výhrady podle jejich obsahu podřadit, k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí vést nemohou ( srov. kategorickou dikci ustanovení § 237 odst. 3 věty za středníkem o. s. ř. ). V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné ( srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( § 243a odst. 1 věta první o. s. ř. ), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c ) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. prosince 2012 JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu

11_Tcu_147_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal dne 9. ledna 2013 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl t a k t o : Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občana České republiky D. K. , rozsudkem Soudu v Miláně, Itálie, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. N.47885/08 R.G.N.R., N.10528/08 R.G.GIP., hledí jako na odsouzení soudem České republiky. O d ů v o d n ě n í : Výše uvedeným rozsudkem Soudu v Miláně ze dne 24. 6. 2009 byl D. K. uznán vinným trestným činem podle § 110 italského trestního zákona a čl. 73, I. odstavec, I. odstavec bis, čl. 80 II. odstavec dekretu prezidenta republiky 309/1990 a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a deseti měsíců a k peněžitému trestu ve výši 34 000 €. Shora uvedené trestné činnosti se odsouzený dopustil podle zjištění Soudu v Miláně tím, že spolu s dalším spolupachatelem dne 9. 12. 2008 v L. bez povolení podle čl. 17 uvedeného dekretu nezákonně dovezl, převezl a držel omamnou látku typu hašiš v brutto váze cca 375 kg s obsahem aktivní složky Delta-9 THC odpovídající 31,737 kg ( odpovídající 1 269 484 dávkám ), kterou uschovali v automobilu Volvo balenou v cihličkách v celofánu a uloženou v osmnácti kartónech. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci návrh Nejvyššímu soudu České republiky ( dále jen „ Nejvyšší soud “ ) na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „ zákon “ ). Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona. Především je třeba uvést, že podle § 4a odst. 3 zákona může Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky, a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený D. K. je občanem České republiky, který byl odsouzen soudem jiného členského státu Evropské unie, přičemž se odsouzení týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky ( trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku ). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4a odst. 3 zákona. V posuzované věci jsou dány i podmínky materiální povahy. Odsouzený se dopustil úmyslné trestné činnosti směřující proti zájmu společnosti na ochraně před možným ohrožením vyplývajícím z nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Jednal přitom v takovém rozsahu ( zejména pokud jde o množství omamné látky ), že již lze tuto trestnou činnost označit za závažnou ve smyslu § 4a odst. 3 zákona. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen citelný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4a odst. 3 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl. Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. ledna 2013 Předseda senátu : JUDr. Karel Hasch

26_Cdo_1759_2010

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně D. H., zastoupené Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem Praha 2, Ladova 1, proti žalovaným 1 ) Ing. arch. J. M., 2 ) Ing. Ji. M., 3 ) MUDr. E. F., a 4 ) J. M., zastoupeným Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Postupice 58, o určení neplatnosti zvýšení nájemného a o vzájemném návrhu na určení výše nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 325/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2009, č. j. 19 Co 465/2008-102, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč, k rukám Mgr. Davida Nováka, advokáta se sídlem Praha 2, Ladova 1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 15. 1. 2008, č. j. 21 C 325/2006-70, výrokem I. určil, že je neplatné zvýšení nájemného za užívání bytu č. 3, ve 2. podlaží domu č.p. na pozemku parc. č. 2243 v k.ú. S., na adrese N. S. 25, P. 5 ( dále jen „ předmětný byt “, resp. „ byt “ a „ předmětný dům “ ), a to od 1. 1. 2007 z částky 1.246,38 Kč na částku 7.220,50 Kč, určené dopisem ze dne 14. 9. 2006, výrokem II. zamítl vzájemný návrh žalovaných na určení, že žalobkyně je povinna platit nájemné ve výši 7.220,50 Kč měsíčně, počínaje dnem následujícím po právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení ( výrok III. ). K odvolání žalovaných Městský soud v Praze ( soud odvolací ) rozsudkem ze dne 28. 1. 2009, č. j. 19 Co 465/2008-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel – ve shodě se soudem prvního stupně – ze zjištění, že žalovaní ( podíloví spoluvlastníci předmětného domu ) oznámili žalobkyni ( nájemkyni bytu ) dopisem ze dne 14. 9. 2006 zvýšení nájemného na částku 7.220,50 Kč měsíčně, přičemž v dopise uvedli, že při stanovení výše nájemného postupovali podle zákona č. 107/2006 Sb. Přisvědčil jeho závěru, že zvýšení nájemného žalovanými je neplatné, neboť nepostupovali podle uvedeného zákona, resp. sdělení Ministerstva pro místní rozvoj č. 333/2006 Sb. Ve shodě se soudem prvního stupně dále především konstatoval, že jejich odkaz na nálezy Ústavního soudu České republiky ( např. na nález sp.zn. I. ÚS 489/05 ) je nepřípadný, neboť byť byly vydány po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., týkaly se období před nabytím jeho účinnosti, kdy soudy – v důsledku absence příslušné právní úpravy – stanovovaly výši nájemného konstitutivním rozhodnutím; tento stav byl však napraven vydáním citovaného zákona a domáhat se zvýšení nájemného rozhodnutím soudu již není možné. Na základě toho shledal správným rovněž výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, neboť byl učiněn v prosinci 2007, tj. již za účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. Proti rozsudku odvolacího soudu ( a to výslovně proti ,,všem jeho výrokům “ ) podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ), odst. 3 o.s.ř a uplatnili v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a b ) o.s.ř. Dovolatelé mají za to, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena a ) „ otázka, kterého období se týká povinnost obecných soudů …… určovat nájemné z bytu podle místních podmínek “, stanovená v nálezech Ústavního soudu, zejména v „ plenárním nálezu sp.zn. 20005 “, b ) „ jakého období se týká právo pronajímatele na zvýšení nájemného “ ( zda jde o zvýšení „ pro futuro “ či též i za dobu minulou ), c ) otázka rozsahu poučovací povinnosti obecných soudů, uložená jim Ústavním soudem “ ( která v dané věci nebyla splněna, což založilo vadu řízení ), d ) zda se lze po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. domáhat zvýšení nájemného soudním rozhodnutím [možnost podávat žaloby o určení obvyklého nájemného i po vydání citovano zákona přitom nepřímo vyplývá i z nejnovější judikatury Ústavního soudu ve věcech žalob o náhradu škody proti státu ( např. „ IV. ÚS 2191/08 “ )]. V dovolání obsáhle rozebírají problematiku jednostranného zvyšování nájemného a polemizují s napadeným rozhodnutím i s rozhodnutími Ústavního soudu. Závěrem označují za otázku zásadního významu otázku, ,,zda obsah sdělení MMR v důsledku manipulace se statistickým souborem zákonem nepředpokládané je porušením zákonného zmocnění § 4 písm. a ) zákona č. 107/2006 Sb. “ ( ad e/ ). Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby bylo ,,ve smyslu ust. § 243b “ zrušeno též rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobkyně se v dovolacím vyjádření ztotožnila s napadeným rozhodnutím, namítla, že dovolání je nepřípustné, neboť všechny právní otázky uvedené v dovolání byly zodpovězeny stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp.zn. Pl.ÚS-st 27/09, které rovněž citovala. Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným ( vydaným ) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ( tj. před 1. červencem 2009 ) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. ledna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. ( dále opět jen „ o.s.ř.” ). Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení ( § 240 odst. 1 o.s.ř. ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. ), se zabýval jeho přípustností. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelé výslovně napadli rovněž nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu, s přihlédnutím k obsahu dovolání ( § 41 odst. 2 o.s.ř. ) však zastává názor, že ve vztahu k tomuto výroku nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány; navíc dovolání proti nákladovým výrokům – byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu – není přípustné ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura 5/2002 ). Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu ( nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř. ); dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu ( § 237 odst. 3 o.s.ř. ). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b ) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky ( z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Dovolatelé v dovolání formulují otázky, s nimiž spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Pokud jde o otázky ad a ), b ) a d ), lze konstatovat, že jde o otázky, jejichž řešení je v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleno, a proto nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. Již ustálená soudní praxe dovodila, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit ( stanovit ), avšak nikoli zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím ( pro futuro ) – srov. rozhodnutí Nejvyššího ze 7. 7. 2006, sp.zn. 26 Cdo 32/2006, z 30. 8. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1013/2005, z 31. 8. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10. 10. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1924/2006, z 24. 10. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2106/2006, z 21. 3. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1598/2006, a z 27. 4. 2007, sp.zn. 33 Odo 541/2005. V rozsudku z 29. 10. 2008, sp.zn. 26 Cdo 3663/2007, pak Nejvyšší soud – s odkazem na nález Ústavního soudu z 26. 7. 2007, sp.zn. II. ÚS 361/06 – dovodil, že „ tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1. 1. 2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem “. Zbývá dodat, že usnesením Ústavního soudu ze 14. 8. 2008, sp.zn. Pl. ÚS 7/07, byl odmítnut návrh Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb. Navíc plénum Ústavního soudu přijalo pod sp.zn. Pl. ÚS-st 27/09 dne 28. 4. 2009 stanovisko k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného. V citovaném stanovisku se plénum Ústavního soudu odchýlilo od právních názorů vyslovených v nálezech z 9. 9. 2008, sp.zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. 12. 2008, sp.zn. III. ÚS 3158/07, a mimo jiné dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. ( srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 8. 7. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1366/2008, z 20. 10. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1819/2009, a z 10. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 5408/2008 ). Odvolací soud se při řešení označených otázek od citované judikatury Ústavního soudu České republiky a již ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Dovolatelé dále výslovně ( ad c/ ) uplatňují i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a ) o.s.ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu z 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009. sp.zn. 23 Cdo 4562/2009, a usnesení Ústavního soudu z 28. 7. 2010, sp.zn. IV. ÚS 1464/10 ). V projednávané věci však uvedené otázky, resp. námitky dovolatelů nesměřovaly k výkladu procesních předpisů, a proto jejich prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. Ostatně jak již uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, týkala se poučovací povinnost možnosti změny návrhu na žalobu na náhradu škody, o kterýžto případ se však v souzené věci nejedná. Přípustnost dovolání v dané věci pak nemůže založit ani dovolateli označená otázka ad e ), neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalovaných není podle § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c ) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč ( § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 3 odst. 2 věty za středníkem, § 7 písm. d ), § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů ), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny ( srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů ). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně dne 12. října 2011 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu

1-1962-10_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Gűttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti J. P., zast. JUDr. Janem Brožem, advokátem, sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.3.2010, č.j. 33 Cdo 4080/2007-294, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.2.2007, č.j. 39 Co 189,190/2006-247, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20.7.2005, č.j. 10 C 192/2001-188, ve znění opravného usnesení ze dne 27.2.2006, č.j. 10 C 192/2001-222, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 27.2.2006, č.j. 10 C 192/2001-224, ve znění opravného usnesení ze dne 13.2.2007, č.j. 10 C 192/2001-234, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a L. P., zast. JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, sídlem Mezibranská 19, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Stěžovatel ve včas a - po odstranění vad na základě výzvy Ústavního soudu - v řádně podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze ( dále jen "městský soud" ) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ( dále jen "obvodní soud" ) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva, konkrétně právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ) a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen "Úmluva" ). Primárně stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl nezákonně zbaven svého majetku ( konkrétního pozemku a konkrétních bytových jednotek ), přičemž způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s důkazy ohledně namítaného porušení dobrých mravů stěžovatelem hodnotí jako porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. K porušení uvedených základních práv a svobod mělo podle stěžovatele dojít nesprávným výkladem a aplikací hmotněprávních a procesněprávních předpisů, a to § 630 obč. zákoníku, zejména pokud jde o otázku splnění podmínek vrácení daru, a § 132 obč. soudního řádu, a to zejména z hlediska vyhodnocení provedených důkazů, resp. nedostatečným přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo a naprosto nedostatečným odůvodněním rozhodnutí. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popsal průběh soudního sporu, v němž se vedlejší účastnice vůči němu domáhala vrácení daru poskytnutého darovací smlouvou ze dne 28.10.1991, a to pro jeho hrubé porušování dobrých mravů. Stěžovatel tvrdí, že již v průběhu řízení namítal, že jeho jednání kategorii hrubých mravů nenaplňuje, že vedlejší účastnice se domáhá vrácení daru s odkazem na okolnosti, které nastaly či existovaly již v době před darováním, avšak žádný s obecných soudů se s touto námitkou nevypořádal, což je v rozporu s § 157 odst. 2 obč. soudního řádu a zakládá nepřípustnou nepřezkoumatelnost dotčených rozhodnutí, tedy i porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 33 Cdo 2425/298, v němž byl vyjádřen právní názor, že dárce se nemůže dovolávat skutkových okolností, jež nastaly či existovaly v době před darováním a za nichž byl právní úkon darování učiněn a o nichž obě strany při uzavírání smlouvy věděly. K tomu dodal, že jednání, jež mělo zakládat hrubý rozpor s dobrými mravy, se vůbec poprvé objevilo už na počátku devadesátých let minulého století, přitom odkázal na svědecké výpovědi. Na tomto základě uzavřel, že vedlejší účastnice s vědomím tohoto jeho jednání, o které následně v roce 2001 opřela i svůj požadavek na vrácení daru, a za situace, kdy manželské vztahy obou účastníky byly již podle jejího tvrzení značně narušeny právě a především pro chování stěžovatele, původní darování provedla. Fakt, že obecné soudy důvodnost žaloby vedlejší účastnice opřely o skutkové okolnosti, jež nastaly či existovaly v době před darováním, považuje za jejich pochybení vedoucí k zásahu do práva na spravedlivý proces a k porušení práva vlastnit majetek. Následující stěžovatelova námitka ( podle jeho názoru s ústavněprávním kontextem ) je zaměřena na vznesení námitky promlčení práva domáhat se vrácení daru, kterou uplatnil před obecnými soudy. Soudy ji shledaly nedůvodnou, avšak pro absenci řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí shledává stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces. Formuluje vlastní právní názor na promlčení práva domáhat se vrácení daru a tvrdí, že soud I. stupně a soud odvolací ho posoudily extrémně chybně, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces ( absencí řádných a vyčerpávajících úvah ) i jeho práva vlastnit majetek ( vyhověním žalobě vedlejší účastnice ). Nejvyšší soud uvedenou námitku podle stěžovatele odklidil obecným konstatováním vycházejícím ze soustavného porušování dobrých mravů a potvrzujícím správnost závěru odvolacího soudu, že právo vedlejší účastnice není promlčeno. Na tomto místě stěžovatel upozorňuje, že z rozsudku Nejvyššího soudu se nelze dozvědět, proč tento soud neuznal jeho námitku promlčení jako důvodnou, a to nikoli v obecné právní rovině, ale s ohledem na okolnosti konkrétní věci. Námitku doplňuje tvrzením, že jednotka č. 241/8 neměla být do výroků zahrnuta, protože k ní ztratil vlastnické právo ještě před doručením výzvy o vrácení daru. Pod bodem 6 ústavní stížnosti polemizuje stěžovatel s existencí naléhavého právního zájmu vedlejší účastnice na určení, že je vlastníkem pozemku, bytových jednotek a podílu na společných částech domu, a poukazuje na to, že obecné soudy se této otázce věnovaly velmi stroze, což označuje za rozporné s ustálenou soudní judikaturou, ve svém důsledku vedoucí u stěžovatele ke zbavení jeho majetku. K tomu snáší argumenty o vztahu žaloby na plnění a žaloby na určení, dodává, že darovaný dům a bytové jednotky včetně podílu na společných částech nejsou totožné předměty právního vztahu, a že stěžovatelka měla podat žalobu na vyklizení. Na základě těchto konstrukcí pak uzavírá, že pokud se vedlejší účastnice nedomáhala jí tvrzeného práva na vrácení daru zákonem stanoveným postupem, pak za situace, kdy obecné soudy její žalobě vyhověly, zbavily ho jeho majetku nezákonným způsobem. Svoje námitky proti napadeným rozsudkům stěžovatel doplňuje apologií vůči tvrzení o hrubém porušení dobrých mravům ( byť ho neučinil předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení ) a podrobnějšími argumenty o nemožnosti vrátit vymezené jednotky, když předmětem daru byla budova. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozsudky obecných soudů. Relevantní znění příslušných článků Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina ) upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující : Čl. 11 odst. 1 Listiny : Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 11 odst. 4 Listiny : Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Čl. 36 Listiny : 1 ) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2 ) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3 ) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4 ) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy : Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. II. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o Ústavním soudu" ), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice. Nejvyšší soud připomenul vázanost uplatněnými dovolacími důvody a zdůraznil, že přípustnost dovolání shledal ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c ) obč. soudního řádu, neboť řešení otázky formulované v dovolání mělo zásadní význam i pro rozhodování jiných soudních sporů, a to, zda v případě darování domu, v němž byl po darování na základě prohlášení obdarovaného ( jako vlastníka ) vymezeny jednotky ve smyslu zák. č. 72/1994 Sb., lze místo domu "vrátit" jednotlivé ( dosud nezcizené ) jednotky. Upozornil, že bylo zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, tudíž byl povinen převzít odvolacím soudem zjištěný skutkový stav ( např. ohledně doby posledního závadného chování stěžovatele ), a dodal, že vysvětlil stanovisko o tom, že k promlčení práva vedlejší účastnice nedošlo. Také k tvrzené nepřezkoumatelnosti a nevykonatelnosti rozsudku městského soudu uvedl, že nejde o otázku zásadního právního významu, proto nešlo o okolnost zakládající přípustnost dovolání. Ohledně posouzení formulované otázky zásadního právního významu odkázal Nejvyšší soud na odůvodnění svého rozsudku, doplnil, že nemá, co by nad tam uvedený rámec dodal, a protože je přesvědčen, že napadeným rozsudkem nedošlo k porušení práv stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy navrhl, aby ústavní stížnosti byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popřípadě zamítnuta jako nedůvodná. Městský soud nesdílí stěžovatelův názor, podle něhož došlo k nesprávnému hodnocení důkazů, ani to, že z nich byly vyvozeny nesprávné právní závěry. Nelze proto dovozovat, že by došlo k nějakému zásadnímu porušení práva na spravedlivý proces. Připomíná, že stěžovatel ve své šestnáctistránkové ústavní stížnosti v podstatě polemizuje s jednotlivými zjištěními soudů a jejich právními názory; v tomto směru setrvává na tom, co vyjádřil ve svém rozhodnutí. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti městský soud nezformuloval. Obvodní soud se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil. Vedlejší účastnice v úvodu vyjádření namítla, že ústavní stížnost byla doručena po lhůtě stanovené zákonem, aniž by argumentačně toto tvrzení podložila. Z věcného hlediska nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, poukazuje na řádně prováděné dokazování, jakož i právní posouzení tzv. "poslední kapky" závadného chování, stejně jako na formulaci žalobního návrhu, proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Poté zaslal Ústavní soud vyjádření Nejvyššího soudu, městského soudu a vedlejší účastnice stěžovateli na vědomí a k případné replice; stěžovatel této možnosti nevyužil. Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 10 Cm 192/2001 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se žalobou domáhala určení, že je vlastnicí konkrétního pozemku a celkem 9 individualizovaných bytových jednotek ( včetně příslušných spoluvlastnických podílů na společných částech domu ), a uložení povinnosti stěžovateli, aby jí pozemek a jednotky vydal. Tvrdila, že na základě darovací smlouvy uzavřené dne 28.10.1991 darovala stěžovateli bytový dům a pozemek, stěžovatel v domě vymezil 11 jednotek, dvě z nich následně převedl do vlastnictví jiných osob. Vedlejší účastnice dopisem ze dne 12.20.2001 odvolala dar, protože stěžovatel se vůči ní choval amorálně, což nadále nehodlala snášet ( stěžovatelovo chování v žalobě popsala ). Stěžovatel s tvrzeními vedlejší účastnice nesouhlasil, a navrhl tudíž zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 20.7.2005, č.j. 10 C 192/2001-188, určil, že vedlejší účastnice je vlastnicí dotčeného pozemku a požadovaných bytových jednotek, včetně spoluvlastnických podílů, a uložil stěžovateli tyto věci vydat stěžovatelce. V odůvodnění - po rekapitulaci prokázaného skutkového děje - uvedl ( srov. č.l. 194 a 195 soudního spisu ), že po darování nemovitostí se stěžovatel dopustil hrubého porušení dobrých mravů vůči vedlejší účastnici, jejím rodičům a společným dětem, zabýval se i námitkou promlčení, kterou shledal nedůvodnou, neboť jednání stěžovatele pokračovalo rovněž v roce 2001, konstatoval absolutní neplatnost smlouvy o převodu jednotky č. 241/8 ( protože k pozbytí vlastnictví k ní došlo až po doručení dopisu se žádostí o vrácení daru ), a připustil jako možnost rozhodovat o vrácení jednotlivých jednotek, na které byl dům rozdělen. Pokud jde o charakter vráceného požadovaného daru, tak potvrdil, že jde o totožnou věc, a též shledal existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví ( z důvodu možných komplikací při zápisu do katastru nemovitostí ). Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel obsáhlým odvoláním, ve kterém zdůrazňoval stoji představu o rozdílnosti předmětu daru a předmětu vrácení, namítal nesprávnost vypořádání se s námitkou promlčení, vyjádřil nesouhlas s právním názorem o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, poukazoval na hodnocení některých z provedených důkazů a na nesprávná skutková zjištění; z vedených důvodů navrhoval změnu rozsudku a zamítnutí žaloby. Posléze obvodní soud opravným usnesením ze dne 27.2.2006, č.j. 10 C 192/2001-222, opravil výrok o nákladech řízení, doplňujícím usnesením ze dne 27.2.2006, č.j. 10 C 192/2001-224, uložil stěžovateli povinnost zaplatit státu na nákladech řízení specifikovanou částku a opravným usnesením ze dne 13.2.2007, č.j. 10 C 192/2001-234, opravil zjevné pochybení v určení výše spoluvlastnického podílu na společných částech domu u jedné z dotčených jednotek. Městský soud neshledal odvolání důvodným a rozsudkem ze dne 28.2.2007, č.j. 39 Co 189,190/2006-247, prvostupňový rozsudek potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku nejprve reagoval na volbu určovací žaloby a její kumulaci s nárokem na vydání, poté odmítl jako nedůvodnou námitku stěžovatele spočívající v tom, že darovaná věc již není totožná s věcí, o které soud I. stupně rozhodoval, vyslovil závěr, že jednání stěžovatele vůči vedlejší účastnici a členům její rodiny nevzbuzuje žádné pochybnosti o kolizi tohoto jednání s dobrými mravy dosahující intenzity jejich hrubého porušení, a jako nedůvodnou odmítl námitku promlčení ( srov. č.l. 252-253 soudního spisu ). Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním s akcentem na již dříve rozporovanou totožnost předmětu daru a předmětu vydání, doplněným nesouhlasem s posouzením námitky promlčení, tvrzením o neposouzení významu okolností nastalých či existujících již v době před darováním a zpochybněním správnosti žalobního návrhu. V průběhu dovolacího řízení stěžovatel upozornil na postavení vlastníků jednotky č. 241/8 a skutečnost, že soudy přiznaly vedlejší účastnici vlastnické právo k celému pozemku parc. č. 1299 ( pozn. na tento stav upozornil soud i Katastrální úřadu pro hlavní město Prahu - viz č.l. 273 a 274 soudního spisu, po skončení dovolacího řízení pak přípis na č.l. 299 a 300 soudního spisu ). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12.3.2010, č.j. 33 Cdo 4080/2007-294, dovolání zamítl. V odůvodnění rozsudku výslovně připomenul, že bez významu jsou dovolací námitky zpochybňující skutkový závěr, že k poslednímu závadnému jednání došlo v průběhu roku 2001, významné nejsou ani námitky o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu z důvodu nedostatků jeho odůvodnění a nevykonatelnosti, ani zpochybněný závěr, že vedlejší účastnice má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví. Za přípustný dovolací důvod považoval námitku vůči závěru, že byl-li darován dům, v němž byly po darování na základě prohlášení obdarovaného ( jako vlastníka ) vymezené části této budovy, jež se staly jednotkami ve smyslu zák. č. 72/1994 Sb., lze místo domu "vrátit" jednotlivé ( dosud nezcizené ) jednotky včetně odpovídajících spoluvlastnických podílů, neboť jde nadále o tutéž ( darovanou ) věc. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na vlastní judikaturu o možném reálném rozdělení věci, v níž respektoval závěr Ústavního soudu o tom, že právní úprava vlastnictví bytů a nebytových jednotek je postavena na spoluvlastnickém principu ( srov. nález sp.zn. Pl. ÚS 51/2000 ), a uzavřel, že reálné rozdělení obytného domu ( předmětu daru ) na jednotky a společné části nebrání vrácení daru in natura, přičemž lze dárci fakticky vrátit to, co bylo z daru vytvořeno jeho reálným rozdělením. Dále se zabýval posouzením správnosti závěru odvolacího soudu, že právo vedlejší účastnice se nepromlčelo, a zkonstatoval, že nikoliv, protože k jednáním proti dobrým mravům docházelo v delším časovém období, přičemž k poslednímu došlo před doručením výzvy ke vrácení daru a podáním žaloby ještě v roce 2001, tudíž závěr odvolacího soudu hledal správným. III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a se spisem obvodního soudu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelův návrh na zrušení napadených rozsudků je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy ( srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno. Ústavní soud zjistil, že ve sporu stěžovatele a vedlejší účastnice, jehož podstatou bylo určení vlastnického práva vedlejší účastnice poté, kdy uplatnila požadavek na vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zákoníku, byla státní moc uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele, jako účastníka řízení, bylo plně respektováno. Obecné soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, přičemž závěry obecných soudů jsou v souladu s tzv. jednoduchým právem, konkrétně s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku o podmínkách, za nichž se může dárce vůči obdarovanému domáhat vrácení daru, stejně jako s ustanoveními obč. soudního řádu o konstrukci žalobního návrhu. Pokud obecné soudy dospěly ke zjištění, že stěžovatel se choval vůči vedlejší účastnici, příp. vůči členům její rodiny, způsobem, který lze klasifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, a ona využila svého práva domáhat se vrácení daru, nastoupily účinky spojené s tímto jednostranným adresovaným právním úkonem, tj. obnovilo se vlastnické právo dárkyně, tudíž stěžovatel nemohl být nezákonně zbaven svého majetku - z tohoto zjištění pak resultuje závěr, že postupem obecných soudů nemohlo být porušeno stěžovatelovo právo garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud kvituje závěry obecných soudů ohledně totožnosti předmětu daru a předmětu "vrácení" daru, neboť správně vycházejí ze spoluvlastnické konstrukce bytového vlastnictví ( viz § 1 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb. ). Pokud však obecné soudy rozhodly o určení, že vedlejší účastnice je vlastnicí celého pozemku, zasáhly sice do vlastnického práva třetích osob, nikoliv však stěžovatele ( pozn. z údajů vedených v katastru nemovitostí Ústavní soud zjistil, že na LV č. 555 pro kat. úz. Vokovice jsou k datu rozhodnutí již evidovány spoluvlastnické podíly současných vlastníků jednotek předmětnému pozemku ve výši odpovídající spoluvlastnickým podílům na společných částech domu ). Dále je dlužno připomenout, že pokud by docházelo k hrubému porušování dobrých mravů opakovaně, pak každé takové chování determinuje vznik práva dárce domáhat se vrácení daru; z tohoto hlediska nejsou proto relevantní stěžovatelovy námitky o promlčení práva domáhat se vrácení daru ( včetně tvrzení, že se soudy nevypořádaly s okolností, že důvody pro vrácení daru nastaly či existovaly již v době před darováním - toto tvrzení je s ohledem na zjištění závadného chování v roce 2001 bez právního významu ). S ohledem na nutnost uvedení stavu zápisů v katastru nemovitostí s reálně existujícími právními vztahy, Ústavní soud se také ztotožňuje s existencí naléhavého právního zájmu na požadovaném určení existence vlastnického práva původního vlastníka ( s odkazem na již ustálenou judikaturu obecných soudů ). Pokud stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, tak Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu ( popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný ), event. se bránit proti žalobě směřující vůči jeho osobě. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele využít k obraně proti určovací žalobě všech procesních prostředků ( což také stěžovatel jejich podáním učinil ); jeho neúspěch ve sporu však nemůže sám o sobě znamenat porušení práva chráněného v čl. 36 Listiny a v čl. 6 Úmluvy. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. července 2011 Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu

2-581-12_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Irenou Křivánkovou, advokátkou se sídlem Zámecké nám. 42, 738 01 Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 13 Co 363/2011 - 364 ze dne 15. 11. 2011, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o Ústavním soudu" ), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ). Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv především tím, že obecné soudy řádně neodůvodnily svá rozhodnutí. Z napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že návrhem podaným k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku se stěžovatel domáhal změny úpravy práv a povinností ve věci péče o nezletilé děti, a to pro dobu před a po rozvodu manželství. Navrhoval, aby obě nezletilé děti byly svěřeny do střídavé výchovy rodičů, která je dle něj v jejich nejlepším zájmu a jejíž podmínky stěžovatel ve svém podání blíže upřesnil. Soud prvého stupně provedl rozsáhlé dokazování, na jehož základě návrh stěžovatele zamítl rozsudkem, č. j. 0 P 229/2010 - 306 ze dne 21. 7. 2011, přičemž současně rozhodl o nové úpravě styku obou rodičů s nezletilými dětmi. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, v němž se domáhal revize závěrů soudu prvního stupně tak, aby nezletilé děti byly svěřeny do střídavé péče rodičů. Argumentoval zejména tím, že střídavá péče byla aktuálně novým znaleckým posudkem vyhodnocena jako nejvhodnější. Přestěhování matky z Frýdku-Místku do Brna hodnotil stěžovatel jako účelový krok, jehož smyslem dle něj bylo zabránit střídavé péči. Krajský soud v Ostravě napadené rozhodnutí přezkoumal v intencích §§ 206 a 212 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele je důvodné jen co do úpravy stávajícího styku. Jinak rozsudek okresního soudu potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které vyjádřil svůj nesouhlas s postupem a závěry obecných soudů. Zopakoval svoji argumentaci použitou v odvolacím řízení a ve své stížnosti obsáhle polemizuje s úvahami soudů obou stupňů. Okresnímu soudu vytkl, že se mimo jiné vůbec nezabýval tím, zda se změnou bydliště dětí souhlasil, zda je v zájmu dětí, že se matka odstěhovala již po několikáté do jiného bydliště, ani tím, že tak matka učinila účelově, aby zabránila střídavé péči. Vyjádřil své přesvědčení, že rozhodnutí okresního a následně krajského soudu jej značně poškozuje, neboť je prý založeno na libovůli soudu, který právě nebral vůbec v potaz, že střídavé péči matka zabránila účelově svým odstěhováním v průběhu řízení. Dále dle něj bylo zcela opomenuto ust. § 49 zákona o rodině, dle kterého se mají rodiče povinnost dohodnout o podstatných věcech týkajících se dětí ( např. změna obvyklého bydliště ). Stěžovatel soudům rovněž vytkl, že tyto nezkoumaly a ani se nevyjadřovaly k jeho tvrzením a důkazům, že matka má vhodné podmínky ke střídavé péči ve Frýdku-Místku. Odvolací soud stejně jako soud I. stupně dle názoru stěžovatele zcela opomíjel závěry znalce, že nezletilý M. strádá zúžením styku, ke kterému došlo tím, že matka se přestěhovala do Brna. Naopak odvolací soud se prý spokojil se stručnou a neobjektivní zprávou OSPOD z Brna před odvolacím jednáním, že M. současný stav vyhovuje, ač tento závěr byl v rozporu se znaleckým posudkem. Výsledkem řízení o změnu výchovy, jehož cílem mělo být, aby se stěžovatel mohl více podílet na výchově, více být se svými syny, bylo podle něj naopak zúžení styku s dětmi. Za extrémní rozhodnutí soudu pak stěžovatel považuje i náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 18.200,- Kč, které je zcela opačné proti rozhodnutí soudu I. stupně, který tyto náklady státu nepřiznal. Stěžovatel má za to, že v jeho případě byly splněny podmínky dle ust. § 150 občanského soudního řádu, kdy v jeho prospěch svědčily i závěry znaleckého posudku, neúspěch ve sporu byl dle něj dán zcela jinými důvody, které prý nemohl ovlivnit, a sice důvody na straně matky, její odstěhování do Brna v průběhu řízení. Odvolací soud se však podle stěžovatele těmito skutečnostmi nezabýval a formalisticky rozhodl, že z titulu procesního neúspěchu je povinen tyto náklady uhradit. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil zpět za účelem nového rozhodnutí ve věci úpravy práv a povinností k nezletilým dětem. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté ústavní vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d ) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné ( čl. 90 Ústavy ). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je totiž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadeným soudním aktům, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními ( viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj. ). Na druhém místě upozorňuje Ústavní soud na skutečnost, že ve vztahu k soudním rozhodnutím ve věcech upravených zákonem o rodině přistupuje velmi rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné ( tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj. ). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině ( až na některé výjimky ) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná. Ústavní soud je nucen podotknout, že stěžovatel svoji stížnost směřuje pouze proti rozsudku odvolacího soudu, jak plyne nejen ze samotného petitu ústavní stížnosti, ale také z její úvodní strany, kde za účastníka řízení pokládá toliko Krajský soud v Ostravě a kde explicite napadá jen jeho rozhodnutí. Pakliže stěžovatel vznesl námitky proti rozhodnutí soudu I. stupně, je jejich přezkum Ústavním soudem možný jen v přímé vazbě na rozporované rozhodnutí odvolacího soudu. Dále je třeba konstatovat, že stěžovatel v zásadě nepředestřel žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, jíž by zpochybnil ústavní konformitu dotčeného rozhodnutí soudu druhého stupně. Pouhá polemika, resp. nesouhlasný postoj se závěry odvolacího soudu, resp. okresního soudu bez uvedení souvislosti s porušením toho kterého základního práva či svobody, nemůže úspěšně zpochybnit naříkaná rozhodnutí pro jejich rozpor s ústavním pořádkem. Nemohou obstát ani námitky, které stěžovatel vede v rovině práva jednoduchého. Jak plyne z předchozích odstavců, přezkumu takových námitek se v ústavním soudnictví nelze úspěšně domáhat. Vytýká-li tedy obecným soudům, že z jejich strany bylo zcela opomenuto ust. § 49 zákona o rodině, dle kterého se mají rodiče povinnost dohodnout o podstatných věcech týkajících se dětí, jde o námitku, jejíž přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud se tak může zabývat jen těmi tvrzeními stěžovatele, v nichž odvolacímu soudu vytýká, že se náležitě nevypořádal s jeho námitkami či navrhovanými důkazy. Pokud jde o námitku, že se soudy vůbec nezabývaly tím, zda se změnou bydliště dětí stěžovatel souhlasil, zda je v zájmu dětí, že se matka odstěhovala již po několikáté do jiného bydliště, ani tím, že tak matka učinila účelově, aby zabránila střídavé péči, resp. že matka má vhodné podmínky ke střídavé péči ve Frýdku-Místku, nelze jí přisvědčit. Již soud prvého stupně se touto situací podrobně zabýval ( viz str. 3 až 4 prvoinstančního rozsudku ), když i s ohledem na přesvědčení stěžovatele o účelovém přestěhování matky do Brna provedl výslech řady svědků, kteří se k okolnostem této skutečnosti vyjadřovali ( viz str. 4 předmětného rozsudku ). Okresní soud navíc hodnotil přestěhování matky i z pohledu vzájemného vztahu obou rodičů nezletilých dětí, když zejména vyšel z toho, že stěžovatel byl v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 32/2010 u téhož soudu uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 dříve platného trestního zákona, když v souvislosti se stěhováním věcí matky a zamezení dalšího vstupu do domu jí při zavírání balkonových dveří způsobil řadu zranění, která si vyžádala léčbu v délce tří až čtyř týdnů. Přesto soud I. stupně usoudil, že žádného z rodičů nelze vyloučit z výchovy nezletilých dětí ( srov. str. 5 téhož rozhodnutí ). Okresní soud ve Frýdku-Místku výslovně též uvedl, že jelikož práva rodičů a dětí vyplývají rovněž přímo z pramenů ústavního pořádku i z čl. 3 odst. 1 i čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, je namístě zvážit možnost svěřit nezletilé děti do střídavé výchovy obou rodičů. V této spojitosti vyjádřil své povědomí o "judikatorních závěrech Ústavního soudu ohledně střídavé výchovy, vyjádřených v nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09" ( str. 6 nahoře ). Je třeba říci, že okresní soud poměřoval přestěhování matky s dětmi do Brna všemi těmito faktory, i když to explicite u každého z nich nevyjádřil. Krajskému soudu pak nelze vytýkat, že vycházel ze stavu, který tu je v době jeho rozhodování, neboť mu to ukládá občanský soudní řád ( § 154 odst. 1 ). Ústavní soud nemůže dát stěžovateli za pravdu v jeho názoru, že soudy zcela opomíjely závěry znalce, že nezletilý M. strádá zúžením styku, ke kterému došlo tím, že matka se přestěhovala do Brna. Okresní soud podstatné závěry znaleckého posudku shrnul ( viz str. 4 - 5 prvoinstančního rozsudku ), nelze od něj očekávat, že v odůvodnění svého rozhodnutí bude obsáhle hodnotit každou dílčí část posudku. Nadto krajský soud se této námitce v odůvodnění svého rozsudku věnoval, když konstatoval, že z provedeného dokazování takový závěr nevyplynul ( str. 5 rozsudku odvolacího soudu ). Soud zdůraznil, že nezletilý M. se naposledy zcela jednoznačně vyjádřil tak, že současný stav mu vyhovuje, jak vyplynulo z šetření provedeného ve škole. Má-li stěžovatel za to, že odvolací soud se spokojil se "stručnou a neobjektivní zprávou OSPOD z Brna" před odvolacím jednáním, tedy že nezletilému M. současný stav vyhovuje, který stěžovatel považuje za rozporný s příslušným závěrem znaleckého posudku, je třeba říci, že soud hodnotí důkazy na základě zásady jejich volného hodnocení, kdy na váhu jednotlivých důkazů nelze obecně pohlížet z hlediska jejich formální hierarchie. Pokud se jedná o námitku stran povinnosti zaplatit státu na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku ve výši 18.200,- Kč ( představující odměnu znalce ), kterou stěžovateli uložil soud odvolací, je třeba říci, že Okresní soud ve Frýdku-Místku odůvodnil své rozhodnutí nepřiznat státu právo na náhradu nákladů řízení v zásadě jen tím, že je s ohledem na charakter sporu spravedlivé, aby tyto náklady nesl stát. Naproti tomu odvolací soud k takovému závěru nedospěl a aplikoval ust. § 148 odst. 1 občanského soudního řádu, když shledal, že u stěžovatele nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Krajskému soudu není možné vytknout procesně bezvadný postup jen proto, že okresní soud, který svůj závěr o spravedlivém přenesení nákladů vzniklých v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku na stát nijak blíže neodůvodnil, právo státu na náhradu nákladů řízení nepřiznal, a že tudíž bylo povinností odvolacího soudu rozhodnout identicky. Ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu je naprosto jednoznačné a k jeho modifikaci může soud přistoupit toliko skrze ust. § 150 téhož předpisu, k němuž však soud může přistoupit jen výjimečně. Za situace, kdy je zákonná úprava jednoznačná, nelze pokládat odůvodnění odvolacího soudu za nadmíru formalistické. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ). V Brně dne 1. března 2012 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu

3_Tdo_1422_2012

3 Tdo 1422/2012-31U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2012 o dovolání podaném Z. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, sp. zn. 42 To 92/2012 ze dne 18. dubna 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 247/2011, takto : I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, sp. zn. 42 To 92/2012 ze dne 18. dubna 2012 a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. ledna 2012, sp. zn. 2 T 247/2011, zrušují. II. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu s e Okresnímu soudu v Třebíči přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. IV. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obviněný Z. H. nebere do vazby. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 2 T 247/2011 ze dne 9. ledna 2012 byl dovolatel pod bodem 1/ uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b ) trestního zákoníku ( zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník ), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený zvlášť závažný zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl odsouzen k trestu propadnutí věci, a to věcí přesně specifikovaných ve výroku výše citovaného rozsudku. O odvolání Z. H. ( a příslušného státního zástupce ) rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením sp. zn. 42 To 92/2012 ze dne 18. dubna 2012 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu ( dále jen tr. ř. ) zamítl. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal Z. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého právního zástupce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g ) a l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení s tím, že již v rámci svého odvolání poukázal na řadu pochybení. Co se týká skutkové podstaty trestného činu, za který byl odsouzen, k této uvedl, že v průběhu celého trestního řízení se hájil tím, že nevyráběl ani nedistribuoval pervitin, ale jeho náhražku piracetamol. Shrnul důkazy, na jejichž základě byl odsouzen a poukázal na skutečnost, že soudy ponechaly bez povšimnutí řadu důkazů, na něž poukazovala obhajoba ( výslech svědkyň H., P., svědka V. Uvedl, že navrhl pouze jako eventualitu zpracování znaleckého posudku z oboru kriminologie, odvětví chemie ), případně i z oboru zdravotnictví – toxikologie ke zkoumání rozdílů mezi metamfetaminem a piracetamolem, s jehož provedením či neprovedením se odvolací soud nevypořádal. Co se týká skutku, kdy měl distribuovat drogu M. Č., z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vůbec nevyplývá, z jakých důkazů soudy tuto distribuci dovodily, u svědkyně Ž. je množství drogy v příkrém rozporu s tím, co svědkyně vypověděla v přípravném řízení. Námitky vyjádřil dovolatel i k trestu propadnutí věci, když nebylo prokázáno jejich vlastnictví a v tomto směru nebylo vedeno žádné dokazování. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je podle dovolatele dán proto, že odvolací soud meritorně rozhodl, ač pro tento postup nebyly splněny zákonné podmínky. To proto, že dle dovolatele bylo rozhodnutí soudu první stupně zjevně zčásti nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádalo s celou řadou relevantních důkazů. Jako další důvod dovolání podatel označil „ dovolací důvod spočívající v extrémních pochybeních odvolacího soudu, “ který dle jeho přesvědčení spočívá ve skutečnosti, že odvolací soud nehodnotil a opomenul stěžejní důkazy, provedené důkazy hodnotil neúplně až účelově a jemu nebyla dána šance se řádně obhájit. Poukázal též na skutečnost, že mu nebyla dána možnost zpochybnit věrohodnost svědků - policistů. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky ( dále jen Nejvyšší soud ) „ napadené usnesení odvolacího soudu případně i rozsudek soudu I. stupě v celém rozsahu podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. “ Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, avšak přípisem ze dne 15. listopadu 2012, po seznámení s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nejvyšší státní zástupce vzhledem k povaze uplatněných námitek nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c ) tr. ř. Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Z výše uvedeného je zřejmé, že pod takto koncipovaným dovolacím důvodem, nelze úspěšně uplatnit námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů, jejichž prostřednictvím dovolatel brojí toliko proti skutkovým závěrům obecných soudů a předkládá dovolacímu soudu vlastní, pro něj příznivější, verzi skutkového děje. Jedná se tak zejména o stěžejní námitku dovolatele, že nevyráběl pervitin, ale pouze jeho náhražku piracetamol. Z provedeného dokazování, zejména ze samotného doznání dovolatele v přípravném řízení, stejně jako z dalších výpovědí učiněných v přípravném řízení a odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie ( které zkoumalo věci vydané dovolatelem ), bylo jednoznačně prokázáno, že dovolatel vyráběl metamfetamin. Pod deklarovaný dovolací důvod obsahově nespadá ani námitka dovolatele týkající se prohlídky garáže při jeho zadržení, která je procesního charakteru a nelze ji tak podřadit ani pod zvolený hmotně právní dovolací důvod, ale ani pod žádný další ze zákonem taxativně vymezených důvodů dovolání. Nicméně k ní lze jako obiter dictum uvést, že dovolatel byl dne 19. 7. 2011 zadržen podle § 76 odst. 1 tr. ř. ( č. l. 120 ), když věci vydal dle § 78 tr. ř. – protokol o vydání věci č. l. 158, ve kterém dovolatel uvedl, že věci používal k výrobě pervitinu a na vyzvání je předal policistům ve V. B.i při svém zadržení a umožnil jim prohlídku garáže, kterou měl půjčenou od své bývalé manželky za účelem zjištění, zda se zde nenacházejí žádné další věci sloužící k trestné činnosti. O zákonnosti takto získaných důkazů nemá tedy ani Nejvyšší soud důvod pochybovat. Co se týká námitek dovolatele ohledně uloženého trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty ve smyslu § 70 odst. 1 písm. a ) tr. zákoníku, k těmto je namístě uvést, že se jedná o námitky právně relevantně uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř., současně se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné. To proto, že sice podle § 70 odst. 2 tr. zákoníku lze tento trest uložit pouze u věcí náležejících pachateli, avšak v tomto směru je třeba výše uvedené ustanovení vykládat v kontextu s ustanovením § 135 tr. zákoníku, podle kterého věc nebo jiná majetková hodnota náleží pachateli, jestliže ji v době rozhodnutí o ní vlastní, je součástí jeho majetku nebo s ní fakticky jako vlastník nebo majitel nakládá, aniž je oprávněný vlastník, majitel nebo držitel takové věci nebo jiné majetkové hodnoty znám. Je tedy zřejmé, že za dané situace, kdy dovolatel předmětné věci užíval k výrobě drog a fakticky s nimi nakládal jako vlastník, k vlastnictví jiných osob nebyly učiněny žádné relevantní poznatky, jsou splněny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty ve smyslu § 70 tr. zákoníku. Pokud by byla obsahem dovolání pouze tato námitka, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Naopak určité opodstatnění lze přiznat námitkám dovolatele týkajících se jistých vad skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ( a to i v souvislosti s dovolatelem ne zcela přesně formulovaným extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ). Z odůvodnění tohoto ( výše citovaného ) rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých důkazů byl do skutkové věty zahrnut M. Č., když z předmětného spisového materiálu je zřejmé, že tento odmítl před soudem vypovídat a z odůvodnění předmětného rozsudku není možno jakýmkoli způsobem zjistit, na základě jakých skutečností byly skutkové závěry týkající se tohoto svědka učiněny. Též co se týká množství drogy distribuované svědkyni L., lze přisvědčit dovolateli, že množství popsané ve skutkové větě není podložené žádnými ( ve věci provedenými ) důkazy, když z protokolu o výslechu této svědkyně ( č. l. 91 ), který byl zřejmě podkladem pro takto učiněné skutkové závěry, skutečně vyplývá, že od dovolatele obdržela drogu asi v deseti případech v celkovém množství 1 – 1,5 g, nikoli tedy v nejméně 10-ti případech, pokaždé v množství 1,5 g. Je tak zřejmé, že ohledně těchto skutečností soud prvního stupně ve svých závěrech ( i skutkových ) jednoznačně pochybil. Nelze sice přehlédnout, že dovolatel byl uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b ) tr. zákoníku a trest mu byl ukládán podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku ( s ohledem na jeho dřívější potrestání za takovýto delikt ), skutečnosti týkající se počtu osob a množství jím distribuované drogy ( ve vztahu k základní skutkové podstatě tohoto trestného činu, kdy stačí pouhá distribuce jakéhokoli množství látky třeba i jedné osobě ) by však mohly mít vliv na výši takto ukládaného trestu. K části dovolání, ve které dovolatel de facto namítl, že dle jeho přesvědčení došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je možno uvést, že ač se ve své podstatě nejedná o námitku hmotně právního charakteru, do shora uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu, podle níž Nejvyšší soud shora uvedený dovolací důvod v některých případech interpretuje příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. V této souvislosti je třeba uvést, že Ústavní soud především zdůrazňuje v rámci řady svých rozhodnutí, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práva a svobod je třeba vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také ( pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví ) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost ( k tomu srov. přiměřeně nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 57, sp. zn. III. ÚS 402/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 2/2006 ). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. Konečně v konstantní judikatuře Ústavního soudu se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu je nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by příslušné právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, a to i z hlediska absence skutkových zjištění, která mohou mít na ( právní ) posouzení věci podstatný vliv. Pokud tedy dovolatel namítl, že soudy nezhodnotily důkazy ve prospěch dovolatele ( výslechy označených svědků, listinné důkazy týkající se piracetamolu ), jedná se o zásadní vady odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť z předmětného spisu je zřejmé, že ač soud prvního stupně tyto důkazy provedl, v odůvodnění svého rozhodnutí se takovýmito důkazy žádným způsobem nezabýval a nelze tak žádným způsobem přezkoumat, jak tyto ( ve věci provedené ) důkazy hodnotil. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a ) až g ) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a ) až k ) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci ( prvá alternativa ) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů ( druhá alternativa ). První alternativa tohoto dovolacího důvodu ( kterou dovolatel ve svém podání označil ) je ryze procesního charakteru, vztahující se k případům, kdy odvolání bylo zamítnuto či odmítnuto dle § 253 tr. ř. bez jeho věcného přezkoumání. V daném případě však odvolání dovolatele odvolacím soudem projednáno bylo a bylo o něm i rozhodnuto. Pokud jde o druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, nezbývá než odkázat na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu blíže rozepsané výše, kde bylo rozebráno, proč lze některým námitkám uplatněným pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. přiznat opodstatnění. Rozhodnutí soudu prvního stupně ( a tím i napadené rozhodnutí soudu odvolacího ) je tedy zatíženo takovou vadou, že dovolací soud musel v rámci rozhodnutí o dovolání obě tato rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušit. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Třebíči, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, s přihlédnutím k závěrům, které učinil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Vzhledem ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, je soud povinen aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného ( zákaz reformace in peius ). Konečně podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Dotazem učiněným v den rozhodnutí na Centrální evidenci vězňů v Praze bylo zjištěno, že obv. H. vykonává v současné době trest odnětí svobody ve Věznici R., a to v nyní projednávané věci. Na tento trest navazuje výkon trestu odnětí svobody z rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 13 T 243/2007. Protože byl dovolatel na základě tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu převeden do výkonu zmíněného trestu odnětí svobody z rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě, nebylo tak již namístě rozhodovat o jeho vzetí do vazby. Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř. ). V Brně dne 12. prosince 2012 Předseda senátu : JUDr. Vladimír Jurka

1-1109-08_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Analytická právní věta Obecné soudy nesmí apriorně zamítat žaloby pronajímatelů na náhradu vůči státu, jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, nýbrž musí uplatněný nárok posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Nedodržení tohoto postupu představuje porušení základního práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Návrh a řízení před Ústavním soudem Na návrh stěžovatelů M. Š., V. Š a D. Š. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 5. 4. 2011 podle čl. 87 odst. 1 písm. d ) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005, č.j. 13 Co 191/2005-80, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, č.j. 25 Cdo 290/2006-100, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Narativní část V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali po státu náhrady škody. Škoda měla vzniknout nesprávným úředním postupem v důsledku nepřijetí předpisu, který by odstranil dosavadní protiústavní úpravu regulovaného nájemného; Česká republika v tomto smyslu nerespektovala judikaturu Ústavního soudu. Dle obecných soudů na daný případ nedopadala právní úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dle obecných soudů má z nálezů Ústavního soudu navíc vyplývat, že regulace nájemného neodporuje ústavnímu pořádku, pochybení mělo spočívat pouze ve způsobu, jakým stát tuto regulaci realizoval. Nárok nelze posoudit ani podle § 420 a násl. občanského zákoníku, protože vztah mezi občanem a státem v rovině výkonu zákonodárné moci není vztahem občanskoprávním. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu Ústavní soud uvedl, že již v nálezu z 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu, spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V odůvodnění tohoto nálezu dále mj. uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o možném zvýšení nájemného, v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci žádné ze stran. Konkrétní rozhodovací postup ponechal Ústavní soud na soudech obecných, ale zdůraznil, že je nutno se vyvarovat libovůle. Rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, za použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. Totožnou právní otázku, kterou stěžovatelé otevřeli, posoudil Ústavní soud ve stanovisku přijatém dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, publikovaném pod č. 136/2009 Sb. Uvedené závěry se plně vztahují i na předmětnou věc. Z citovaného stanoviska přitom jednoznačně vyplývá, že náhradu škody za nucené omezení vlastnického práva mohou pronajímatelé uplatňovat proti státu, jako náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Je zřejmé, že postup obecných soudů při posuzování nároku stěžovatelů nemohl obstát. Otázka, zda v dané věci byl dán nárok stěžovatelů na náhradu za nucené omezení vlastnického práva, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jejich základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jejich případě byly splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu škody. Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamená, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele ( vlastníka bytu ). Rovněž je třeba zdůraznit, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy tedy nemohou nárok na zmíněnou náhradu vůči státu zamítat apriorně, nýbrž musejí, při respektování výše uvedených závěrů, posoudit uplatněné nároky individuálně. V tomto smyslu je tedy nutno tvrzený nárok pronajímatelů právně posoudit z hlediska práva na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Obecné soudy jsou v tomto směru povinny vytvořit za pomoci § 118a o.s.ř. dostatečný procesní prostor, aby se obě strany řízení mohly k novému právnímu posouzení vyjádřit a případně uplatnit nové důkazy či argumenty. Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a daná rozhodnutí zrušil. Soudcem zpravodajem ve věci byl František Duchoň. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko. PRÁVNÍ VĚTY Otázka, zda byl dán konkrétní nárok stěžovatelů na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jejich základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jejich případě byly splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu škody. Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamenala, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele ( vlastníka bytu ). Rovněž je namístě zdůraznit, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy tedy nemohou nárok na zmíněnou náhradu vůči státu zamítat apriorně, nýbrž musejí, při respektování výše uvedených závěrů, posoudit uplatněné nároky individuálně. V tomto smyslu je tedy nutno tvrzený nárok pronajímatelů právně posoudit z hlediska práva na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Obecné soudy jsou v tomto směru povinny vytvořit, za pomoci § 118a OSŘ, dostatečný procesní prostor, aby se obě strany řízení mohly k novému právnímu posouzení vyjádřit a případně uplatnit nové důkazy či argumenty. Česká republika NÁLEZ Ústavního souduJménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ( soudce zpravodaj ) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1 ) Ing. M. Š., 2 ) V. Š. a 3 ) D. Š., všech zastoupených JUDr. Rudolfem Kratěnou, advokátem se sídlem Praha 4, Podolské nábřeží 9/28, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005, čj. 13 Co 191/2005 - 80, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2008, čj. 25 Cdo 290/2006 - 100, takto : I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005, čj. 13 Co 191/2005 - 80, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2008, čj. 25 Cdo 290/2006 - 100, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Obě rozhodnutí označená v bodě I. se proto ruší. Odůvodnění : Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byla, podle jejich přesvědčení, porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ( dále jen Listina ). Jednalo se o rozhodnutí vydaná ve věci jejich žaloby vůči státu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Škoda měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu státu zastoupeného Ministerstvem financí ČR. Podle názoru stěžovatelů se nesprávného úředního postupu dopustil zákonodárný sbor, protože do 31. 12. 2001 nevydal právní předpis, který by odstranil dosavadní protiústavní úpravu regulovaného nájemného. Ústavní soud zrušil vyhlášku Ministerstva financí ČR č. 176/1993 Sb. jako protiústavní, ale až ke dni 31. 12. 2001, aby zákonodárnému sboru poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu. Stát, po zrušení zmíněné vyhlášky, vydal cenové výměry č. 01/2002, č. 06/2002 a nařízení vlády č. 567/2002 Sb., v nichž téměř shodným způsobem regulaci nájemného znovu upravil. Stěžovatelé poukázali na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a dovodili, že rozhodnutí obecných soudů v jejich věci jsou v rozporu s nosnými důvody tohoto nálezu. Obecné soudy jim tak odňaly právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Z hlediska stěžovatelů je nevýznamné, zda toto právo bude opřeno o normy jednoduchého práva, tj. zákon č. 82/1998 Sb., nebo o ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Napadená rozhodnutí prodlužují a podporují stav, kdy soudy, v rozporu s principy právního státu, nerespektují skutečnost, že každý, včetně státu, musí odpovídat za svoji činnost. Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2005, čj. 18 C 26/2004 - 56, byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, jako vlastníků bytů, podaná dne 10. února 2004 proti žalované České republice - Ministerstvu financí na zaplacení částky 3,179.317,20 Kč, jako náhrady škody, která jim v minulosti vznikla tím, že stát nerespektoval nálezy Ústavního soudu ve věci deregulace nájemného. Obvodní soud uzavřel, že na daný případ nedopadá právní úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb., ani se nejedná o nesprávný úřední postup. Z nálezů Ústavního soudu je patrno, že regulace nájemného neodporuje ústavnímu pořádku ČR, Ústavní soud shledal pochybení pouze ve způsobu, jakým stát tuto regulaci realizoval. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Konstatoval, že ve skutečnosti, že se zákonodárnému sboru nepodařilo přijmout zákonné řešení regulace nájemného k bytům, nelze spatřovat nesprávný úřední postup státu. Závěr obvodního soudu, že žalobě nelze vyhovět s poukazem na § 13 zákona č. 82/1998 Sb., uznal za správný. Stejně tak nebylo porušeno ani právo stěžovatelů na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Nárok nelze posoudit ani podle § 420 a násl. ObčZ, protože vztah mezi občanem a státem v rovině výkonu zákonodárné moci státu není vztahem občanskoprávním. Nejvyšší soud shora označeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl s odůvodněním, že žádná z jimi vymezených pěti otázek zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá. Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47 ), konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky, spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V odůvodnění tohoto nálezu dále mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o možném zvýšení nájemného, v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci žádné ze stran. Konkrétní rozhodovací postup ponechal Ústavní soud na soudech obecných, ale zdůraznil, že je nutno se vyvarovat libovůle. Rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, za použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. Totožnou právní otázku, kterou stěžovatelé otevřeli, posoudil Ústavní soud ve stanovisku přijatém dne 28. 4. 2009 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, publikovaném pod č. 136/2009 Sb. Zde, pokud jde o právo na náhradu za omezení vlastnického práva a jeho vztahu k možnosti zvyšování nájemného, konstatoval, že : "Žaloby pronajímatelů ( vlastníků bytů ) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti ( notářský řád )], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu, spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy ( nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo." Uvedené závěry se plně vztahují i na předmětnou věc a jsou pro Ústavní soud závazné, neboť čl. 89 odst. 2 Ústavy dopadá i na jeho činnost. Z citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 tedy jednoznačně vyplývá, že náhradu škody za nucené omezení vlastnického práva ( podle čl. 11 odst. 4 Listiny ) mohou pronajímatelé uplatňovat proti státu, jako náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Ze závěrů výše uvedeného stanoviska je tedy zřejmé, že postup obecných soudů při posuzování nároku stěžovatelů nemůže obstát. Otázka, zda v dané věci byl dán konkrétní nárok stěžovatelů na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jejich základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jejich případě byly splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu škody. Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamenala, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele ( vlastníka bytu ). Rovněž je namístě zdůraznit, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy tedy nemohou nárok na zmíněnou náhradu vůči státu zamítat apriorně, nýbrž musejí, při respektování výše uvedených závěrů, posoudit uplatněné nároky individuálně.V tomto smyslu je tedy nutno tvrzený nárok pronajímatelů právně posoudit z hlediska práva na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Obecné soudy jsou v tomto směru povinny vytvořit za pomoci § 118a OSŘ dostatečný procesní prostor, aby se obě strany řízení mohly k novému právnímu posouzení vyjádřit a případně uplatnit nové důkazy či argumenty. Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto I. senát Ústavního soudu ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 3 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodl tak poté, co účastnící řízení projevili souhlas s upuštěním od ústního jednání v této věci v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Poučení : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 5. dubna 2011 Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

1-2881-09_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelek 1 ) Ing. J. P. a 2 ) nezl. A. P., zastoupených JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, se sídlem Riegrova 1100, 413 01 Roudnice nad Labem, proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 7 C 210/2009, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích jaké účastníka řízení, takto : Vykonatelnost usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 7 C 210/2009, se odkládá do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Odůvodnění : V ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákona o Ústavním soudu" ), stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení jejich práva zaručeného čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž k porušení čl. 95 odst. 2 Ústavy. Napadeným usnesením byl výrokem I. ustanoven znalec z oboru genetika - určování otcovství pomocí DNA testů a výrokem II. bylo uloženo stěžovatelkám a P. K., aby se podrobili odběru biologického materiálu. V napadeném usnesení byli jmenovaní poučeni o možnosti soudu uložit pořádkovou pokutu až do výše 50 000,- Kč. V jiném ( souvisejícím ) usnesení ze dne 4. listopadu 2009 v témže řízení sp. zn. 7 C 210/2009 byli jmenovaní dále poučeni, že účastníci řízení i třetí osoby mohou být případně ke znalci předvedeni prostřednictvím orgánů Policie ČR. V "doplnění" ústavní stížnosti doručeném Ústavnímu soudu dne 12. 11. 2009 stěžovatelky navrhly jednak přednostní projednání ústavní stížnosti a vzhledem k výše uvedeným poučením, které patrně mají svědčit o aktuálnosti sankčního postupu soudu, i "aby Ústavní soud tomuto soudu zakázal pokračovat v porušování práva." Tento návrh vzhledem k petitu ústavní stížnosti Ústavní soud kvalifikoval jako návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud může podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny. Výkon napadeného rozhodnutí - zejm. ve formě nuceného odběru biologického materiálu - ve světle konkrétních okolností případu se může stát zásahem do základních práv stěžovatelek; s ohledem na prozatím nahlížený ústavněprávní kontext předmětné věci a z toho vyplývající procesní postup nelze o ústavní stížnosti rozhodnout do doby, která byla znalci v napadeném usnesení určena ( 60 dnů pro vyhotovení znaleckého posudku ). Z tohoto důvodu Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud je přesvědčen, že odložení vykonatelnosti nestojí v cestě důležitý veřejný zájem a tento postup nezpůsobuje relevantní újmu dalším osobám. Výsledek řízení před obecnými soudy nemůže být odkladem vykonatelnosti napadeného usnesení nijak ovlivněn. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. prosince 2009 František Duchoň, v.r. předseda senátu

1-1245-12_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. et Mgr. Z. K., zastoupeného JUDr. Leošem Vyhnánkem, advokátem AK Olomouc, Helsinská 11 A, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. 0 P 15/2007 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 12. 2011 č. j. 13 Co 466/2011-632, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody : Krajský soud v Ostravě usnesením sp. zn. 13 Co 466/2011-632 ze dne 27. 12. 2011 potvrdil usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 10. 2011 č. j. 0 P 15/2007-586, kterým byl Městský úřad Jablunkov ustanoven opatrovníkem dcery stěžovatele S. K. k zastupování jejich zájmů v řízení o úpravu výživného a o novou úpravu styku vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 0 P 15/2007. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání a domáhal se změny napadeného usnesení tak, aby byl nezletilé pro dané řízení ustanoven jiný opatrovník, který by kompetentně hájil zájmy nezletilé. Stěžovatel poukazoval na vadné postupy jmenovaného opatrovníka v předchozím řízení a na nedostatečné chránění zájmů nezletilé. Stěžovatel uvedl, že krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ocitoval zejména ust. § 37 zákona o rodině a prohlásil, že okresní soud postupoval správně, pokud nezletilé S. ustanovil kolizního opatrovníka, a to MÚ Jablunkov jako orgán sociálně-právní ochrany dětí, který je podle trvalého pobytu nezletilé místně příslušný k výkonu opatrovnické funkce. Podle stěžovatele opatrovník totiž neplní zákonem č. 359/1999 Sb. a dalšími právními předpisy jemu uložené povinnosti. Odvolací soud se však důvodností těchto námitek z hlediska objektivního nezabýval a přiřadil jim pouze, bez jakéhokoliv vyhodnocení, význam subjektivního pocitu stěžovatele. Tím, že stěžovatelova tvrzení nepřezkoumával, ale označil za pouhé stěžovatelovy představy, porušil prý jeho právo jako účastníka řízení na spravedlivý proces. Stěžovatel rovněž namítá, že vyloučení soudem ustanoveného opatrovníka nenavrhoval. Použití tohoto výrazu v soudním rozhodnutí podle stěžovatele implikuje dojem, že soud institut opatrovníka chápe jako jakýsi další orgán státní moci nadřazený účastníkům řízení. Takový pohled na kolizního opatrovníka, však považuje za hluboce protiústavní. Stěžovatel toliko navrhl, aby soud zrušil ustanoveného opatrovníka a ustanovil opatrovníkem jiný, zájmy dítěte lepe hájící subjekt. Stěžovatel konečně v ústavní stížnosti tvrdí, že k jeho argumentaci o nepřipravenosti ustanoveného opatrovníka v předchozím řízení kontroval odvolací soud tvrzením, že je věcí soudu "dohlédnout na to, aby k takovým situacím nedocházelo"; navíc kolizním opatrovníkem není podle odvolacího soudu ustanoven konkrétní sociální pracovník, ale MÚ jako takový. V takovéto logice se však podle stěžovatele skrývá představa, že pokud je výkon činností instituce prováděn pověřeným zaměstnancem nekvalitně, nelze z toho činit odpovědného nikoho a už vůbec ne instituci, která takovéhoto pracovníka zaměstnala. Nadto soud - podle stěžovatele - nepochopil rozdíl mezi tzv. majetkovým opatrovníkem, jehož činnost podléhá institutu soudního dohledu a opatrovníkem kolizním, pro jehož osobu není žádná speciální dohlížející pravomoc soudu zřízena. Ustanovení § 37 zákona o rodině prý naopak stanoví, že opatrovníkem bude zpravidla ( ! ) ustanoven orgán sociálně-právní ochrany dětí; to znamená, že soud při rozhodování, koho do této funkce ustanoví, není vázán žádným striktním konkrétním pravidlem. Nelze tedy v odůvodnění rozhodnutí odkazovat na potřebu naplnit tímto postupem zákonnou normu. Ze shora uvedených důvodů má stěžovatel za to, že v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů kolidují zejména s čl. 36 odst. 1, s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod ( dále jen "Listina" ) a dále s čl. 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy. II. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 0 P 15/2007. Zjistil, že uvedený soud rozhodl usnesením ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 0 P 15/2007 tak, že nezletilé S. K., jako dítěti Bc. K. K. a Mgr. Z. K. ustanovil podle § 37 odst. 2 zákona o rodině opatrovníka, a to Městský úřad Jablunkov. Opatrovník byl nezletilé ustanoven k zastupování v řízení o úpravu výživného a o novou úpravu styku vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 0 P 15/2007. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 12. 2011 č. j. 13 Co 466/2011-632 tak, že usnesení okresního soudu potvrdil. Odkázal na ust. § 37 odst. 1 zákona o rodině, podle něhož žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věci, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů. Podle ust. § 37 odst. 2 zákona o rodině nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonům zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí. Krajský soud prohlásil, že řízení o novou úpravu výživného, potažmo o novou úpravu styku, je řízením, ve kterém žádný z rodičů nemůže své dítě zastupovat z důvodu kolize zájmů. Proto tedy okresní soud postupoval - podle krajského soudu - správně, jestliže nezletilé S. pro dané řízení ustanovil kolizního opatrovníka, a to MÚ Jablunkov jako orgán sociálně-právní ochrany dětí, který je dle trvalého bydliště nezletilé místně příslušným k výkonu opatrovnické funkce. K odvolací argumentaci stěžovatele krajský soud zejména uvedl, že úkolem kolizního opatrovníka je hájit jen a pouze zájem nezletilého dítěte, nikoliv za všech okolností zaujímat nestranný postoj k jeho rodičům. Při výkonu opatrovnické funkce téměř vždy dochází - podle krajského soudu - k situacím, že stanovisko opatrovníka je odlišné od procesního stanoviska přinejmenším jednoho z rodičů. Ani ta okolnost, že sociální pracovnice přišla podle mínění stěžovatele na jednání u okresního soudu nepřipravená, není důvodem změny napadeného rozhodnutí. Podle krajského soudu je věcí soudů obecně dohlédnout na to, aby k takovým situacím nedocházelo; navíc kolizním opatrovníkem nezletilého dítěte není ustanovena konkrétní sociální pracovnice, ale MÚ Jablunkov jako orgán sociálně-právní ochrany dětí. III. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů ( viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41 ). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ve vztahu k napadenému rozhodnutí ochrany zejména svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že stěžovateli přisvědčit nelze. Již jen z odůvodnění citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že otázku určení opatrovníka nezletilé řešil i tento soud v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem soudu, pak tím v zásadě jen polemizuje s odlišným právním názorem a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení. To však Ústavní soud neshledal. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že opatrovník neplní svoje povinnosti uložené mu zejména zákony o sociálně-právní ochraně dětí, pak toto tvrzení v ústavní stížnosti v podstatě nekonkretizuje. Naopak, z odůvodnění odvolacího rozhodnutí napadeného ústavní stížností plyne, že krajský soud chápe opatrovníka nikoliv jako institut státní moci, ale jako subjekt, jenž za všech okolností hájí zájmy nezletilého dítěte. Navíc, s odvolacím soudem lze podle mínění Ústavního soudu souhlasit v tom, že městský úřad je subjektem, který je povinen zajistit objektivní a nestranný přístup svých pracovníků při výkonu funkce opatrovníka nezletilých dětí. K tomu Ústavní soud dodává, že z napadených rozhodnutí ani z vyžádaného spisového materiálu neplyne, že by obecnými soudy ustanovený opatrovník postupoval v rozporu se zájmy nezletilé nebo že by je byl hájil nedostatečně. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo. Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2012 Vojen Güttler předseda senátu

33_Cdo_1336_2011

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. V., zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 4, proti žalované Partner aas, a. s. se sídlem Kosmonosy, Průmyslová 1046, identifikační číslo : 262 13 966, zastoupené Mgr. Přemyslem Hašlarem, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Táborská 922, o zaplacení částky 8.000,- EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod. sp. zn. 14 C 372/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2010, č. j. 30 Co 291/2010-85, takto : I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Přemysla Hašlara, advokáta se sídlem Mladá Boleslav, Táborská 922. O d ů v o d n ě n í : Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2010, č. j. 30 Co 291/2010-85, kterým byl potvrzen rozsudek ze dne 23. března 2010, č. j. 14 C 372/2009-28, jímž Okresní soud v Mladé Boleslavi zamítl žalobu o zaplacení 8.000,- EUR se zákonným úrokem z prodlení od 20. 1. 2009 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „ o. s. ř. “ ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Z uvedeného vyplývá, že dovolacím důvodem, který je žalobkyni k dispozici, je pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí - a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení dovolatel zpochybnil - je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody ( jsou-li způsobilé ) vázán včetně jejich obsahového vymezení ( § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. ). Přitom je povinen vycházet ze skutkového stavu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem a který je v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný. Žalobkyně spojuje zásadní právní význam napadeného rozsudku především s řešením otázky, zda účastnice uzavřely kupní smlouvu ( tj. zda došlo ke vzniku kupní smlouvy ); namítá, že odvolací soud ( stejně jako soud prvního stupně ) posoudil tuto otázku v rozporu s § 43a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „ obč. zák. “ ). Odvolací soud žalobkyní zpochybňovaný právní závěr, že účastnice uzavřely kupní smlouvu ( a že právní vztah založený tímto právním úkonem dosud nezanikl ), vybudoval na skutkovém zjištění ( jež převzal od soudu prvního stupně ), že žalovaná nabízela ve svém katalogu uveřejněném na webových stránkách prodej automobilu značky Range Rover, rok výroby 2006, deklarovaný počet ujetých kilometrů 46.000, motor 3.6, diesel, stav po požáru v úseku motoru, barva karoserie černá, VIN SALLMAM247A247129 za kupní cenu 19.000,- EUR. Žalobkyně navrhla žalované, že automobil za požadovanou kupní cenu koupí. Žalovaná s tím souhlasila a vystavila žalobkyni fakturu na 19.000,- EUR. Žalobkyně poukázala na účet žalované nejprve 3.000,- EUR ( 30. 12. 2008 ), posléze 5.000,- EUR a s žalovanou se dohodla, že zbytek kupní ceny bude doplacen při převzetí automobilu jejím zástupcem dne 18. 1. 2009; k tomu však nedošlo. Z těchto zjištění ( jak již bylo výše uvedeno - v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelných ) učinil odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně závěr, že účastnice se dohodly na podstatných náležitostech kupní smlouvy, a to předmětu koupě a kupní ceně, a jestliže žalovaná přijala nabídku žalobkyně na uzavření kupní smlouvy, došlo ke vzniku kupní smlouvy. Ve smyslu § 588 obč. zák. pak žalobkyni vznikl závazek předmět koupě převzít a zaplatit za něj žalované sjednanou kupní cenu; žalované pak vznikl závazek předmět koupě žalobkyni odevzdat. Závěr odvolacího soudu, že k uzavření kupní smlouvy došlo, je v souladu s komentářovou literaturou k § 43a odst. 1, § 43c odst. 1, 2 a § 44 odst. 1 obč. zák. a judikaturou Nejvyššího soudu, které jsou zajedno v tom, že smlouva je uzavřena, jestliže se střetly ve vzájemné shodě ( konsenzu ) návrh smlouvy ( oferta ) a jeho přijetí ( akceptace ) jako dva kvalifikované jednostranné právní úkony ( tj. jestliže je bez výhrad akceptována oferta ). K přijetí návrhu přitom může dojít nejenom prohlášením, ale i jednáním ( srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 400 a násl., a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1274/2004, a ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 663/2005 ). Ačkoliv žalobkyně avizuje zpochybnění správnosti výkladu ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. odvolacím soudem, žádné konkrétní výhrady proti němu ve skutečnosti nevznáší, tj. nevytýká odvolacímu soudu žádné konkrétní pochybení při aplikaci uvedeného ustanovení. Byla-li žalobkyně v předvolání k prvnímu jednání před soudem prvního stupně poučena, že jednání, k němuž je předvolána, je ze zákona koncentrováno, tedy že právně významné skutečnosti může tvrdit a důkazy k jejich prokázání může navrhovat do skončení tohoto jednání ( § 118b odst. 1 o. s. ř. ), pak nemůže úspěšně odvolacímu soudu vytýkat, že nepřihlédl ke skutečnostem a důkazům, jež tvrdila a označila později v odvolacím řízení. Nejde totiž o skutečnosti a důkazy, jimiž by měla být zpochybněna věrohodnost provedených důkazů, popř. které nastaly nebo vznikly po prvním jednání, nebo které nemohla žalobkyně bez své viny uvést. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že odvolací soud nepřipustil její právní argumentaci, jíž oponovala právnímu závěru, že účastnice uzavřely kupní smlouvu, a jíž prosazovala svůj názor, že nebyla dodržena ustanovení týkající se spotřebitelských smluv; žalobkyně totiž vlastní právní závěry budovala na nově tvrzených skutečnostech a dokládala je důkazy, které do skončení prvního jednání před soudem prvního stupně neoznačila a k nimž tedy nemohl odvolací soud přihlédnout. Bezvýznamná je rovněž výhrada, že žalovaná neprokázala uzavření smlouvy, která vystihuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud nepřípustné dovolání odmítl ( § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř. ). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč ( § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 a 6 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů ), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč ( § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění ) a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ( § 137 odst. 3 o. s. ř. ). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí ( exekuci ). V Brně dne 12. prosince 2012 JUDr. Blanka Moudrá, v. r. předsedkyně senátu

28_Nd_404_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. Č., bytem P., proti žalované HANZELLI, a. s., se sídlem v Praze 8, Kandertova 1885/1, zastoupené JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem v Praze 2, Nad Petruskou 1, o určení spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 41 C 95/2012, o návrhu žalobkyně na delegaci, takto :Věc vedená u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 41 C 95/2012 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu Praha-východ.O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně ve své žalobě ze dne 10. 8. 2011 ( doručené Okresnímu soudu Praha-východ dne 16. 8. 2011 ) učinila návrh na určení spoluvlastnictví k nemovitostem nacházejícím se v různých katastrálních územích ČR. Současně uvedla, že zvolila z důvodu vhodnosti Okresní soud Praha-východ, v jehož obvodu se nachází část nemovitostí, má zde sídlo žalovaná a žalobkyně bydliště. Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 18. 1. 2012, č. j. 7 C 213/2011-19, vyloučil k samostatnému řízení věc určení spoluvlastnictví k nemovitostem – domu a pozemkům – nacházejícím se v kat. úz. S. a zapsaným na LV u Katastrálního úřadu pro Ostravský kraj, Katastrální pracoviště F.-M. Okresní soud Praha-východ dále usnesením ze dne 31. 5. 2012, č. j. 7 C 137/2012-19, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že tato věc bude po právní moci rozhodnutí postoupena Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku. Svůj procesní závěr odůvodnil tím, že je zde dána výlučná místní příslušnost podle § 88 písm. i ) o. s. ř., poněvadž se tu jedná o práva k nemovitostem ležícím v obvodu Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Žalobkyně podala svým přípisem ze dne 23. 9. 2012 ( doručen soudu prvního stupně dne 25. 9. 2012; č. l. 28 ) návrh na přikázání věci Okresnímu soudu Praha-východ z důvodu vhodnosti. Žalovaná ve vyjádření ( č. l. 54 ) s delegací vhodnou nesouhlasila. Uvedla, že Okresní soud Praha-východ v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 7 C 213/2011 správně rozhodl o vyloučení předmětné věci z tohoto řízení a stanovil podle § 88 písm. i ) o. s. ř. místní příslušnost Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu ( Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku ) a Okresnímu soudu Praha-východ, jemuž má být podle návrhu věc přikázána ( § 12 odst. 3 o. s. ř. ), dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. Podle § 12 odst. 2 o. s. ř. může být věc přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Důvod vhodnosti ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou, a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno vykládat restriktivně ( viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, roč. 2001, poř. č. 172 ). V posuzovaném případě se řízení týká práva k nemovitostem. Místně příslušným k projednání a rozhodnutí této věci proto není obecný soud žalované, ale soud, v jehož obvodu jsou nemovitosti, k nimž má být podle žaloby určeno spoluvlastnictví žalobkyně [srov. § 88 písm. i ) o. s. ř.]; tímto soudem je Okresní soud ve Frýdku-Místku. Přikázáním věci Okresnímu soudu Praha-východ, v jehož obvodu má žalovaná sídlo a žalobkyně bydliště a s nímž žalovaná nesouhlasí, nemůže být dosaženo hospodárnějšího, rychlejšího a ani po skutkové stránce spolehlivějšího a důkladnějšího projednání věci. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na závěry vyslovené v jeho usnesení ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Nd 305/2012, v němž byla řešena obdobná procesní problematika, týkající se navíc totožných účastníků řízení. Nejvyšší soud proto návrhu žalobkyně na přikázání věci podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. Okresnímu soudu Praha-východ nevyhověl. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. ledna 2013JUDr. Ludvík David, CSc. předseda senátu

2-708-09_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, Ph. D., advokátkou se sídlem Španělská 6, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2008, č. j. 28 Cdo 3480/2008-83, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2007, č. j. 19 Co 305/2007-57, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. dubna 2007, č. j. 5 C 224/2006-36, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a A. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : 1. V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o Ústavním soudu" ), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 5 C 224/2006-36, zamítl žalobu, kterou se žalobce ( stěžovatel ) po žalované ( vedlejší účastnice ) domáhal zaplacení částky 36.000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná zneužívá postavení nájemce s regulovaným nájemným, neboť byt v žalobcově domě užívá nejen k bydlení, ale bez jeho souhlasu jako vlastníka i k výdělečné činnosti ( hostinská živnost bez ubytovacího zařízení a koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej ), jakož i k registraci místa podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání ( dále jen "živnostenský zákon" ). Soud prvního stupně konstatoval, že neexistuje zákonný ani smluvní důvod, na jehož základě by měla žalovaná plnit žalobci požadovanou finanční částku, neboť žalobce neprokázal, že by žalovaná v předmětném bytě provozovala podnikatelskou činnost, když ke vzniku povinnosti žalované plnit žalobci požadovanou finanční částku nepostačuje, že žalovaná na adrese bytu nechala evidovat místo podnikání. 3. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. září 2007, č. j. 19 Co 305/2007-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem a dodal, že současné platné občanskoprávní předpisy neznají žalobcem uplatněný nárok na kompenzaci možných rizik, která by žalobci jako vlastníku domu mohla vzniknout v souvislosti s podnikáním nájemců v jeho domě. Dále uvedl, že nárok nemohla založit ani ustanovení o bezdůvodném obohacení, neboť nelze dovodit, že by pouhým zaevidováním sídla společnosti nebo místa podnikání na adrese bytu, čímž navíc nebyla porušena žádná právní povinnost, došlo k jeho užívání v rozporu s kolaudačním stavem k nebytovým účelům. Nebylo totiž ani prokázáno, že by žalovaná v bytě skutečně realizovala svou podnikatelskou činnost, resp. provozovala živnost. 4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2008, č. j. 28 Cdo 3480/2008-83, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud v projednávané věci neshledal rozpor řešené otázky ( zda osoba oprávněná užívat byt poruší vlastníkova práva, jestliže bez jeho souhlasu zaregistruje na adrese bytu místo podnikání ve smyslu živnostenského zákona, a zda takové osobě vzniká bezdůvodné obohacení ) s hmotným právem ani rozdílné rozhodování soudů o této otázce. Dovolací soud zdůraznil, že, neplyne-li z nájemní smlouvy něco jiného, může osoba oprávněná k užívání bytu zaregistrovat na jeho adrese místo podnikání ve smyslu živnostenského zákona, i pokud k tomu nemá vlastníkův souhlas. Proto jí takovým jednáním nevzniká ani bezdůvodné obohacení. Dovolací soud nesdílí dovolatelův právní názor, že právo nájemce nebo jiné oprávněné osoby na užívání bytu lze redukovat na "holé" bydlení ( jíst, sledovat televizi, sprchovat se, spát ) a že by nájemce musel pronajímateli kompenzovat zisk z výdělečných aktivit provozovaných v bytě. Zdůraznil, že předeslaný závěr by představoval zásah do ústavně garantovaných práv na soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a věta 2 a čl. 10 odst. 2 Listiny ( srov. i nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny ), neboť jak vlastní, tak i pronajatý byt představuje místo, kde se svoboda soukromí realizuje v nejsilnější míře, přičemž nelze po nájemci spravedlivě požadovat, aby za situace, kdy se k tomu výslovně nezavázal, informoval pronajímatele o svých soukromých aktivitách. Může-li nájemce v bytě i bez vlastníkova souhlasu vykonávat určité výdělečné aktivity ( příkladmo vytvoření uměleckého díla či počítačového programu ), není důvod dospět k jinému závěru, jde-li o výkon týchž aktivit podle živnostenského oprávnění, neboť existují živnosti, které vůbec není nutno provozovat v provozovně a bylo by nepřípustným omezením práv nájemce trvat na požadavku, že v bytě nesmí vykonávat žádnou administrativní činnost souvisící s jeho podnikatelskou činností ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1846/2000 ). Dovolací soud dále uvedl, že k získání živnostenského oprávnění je nezbytné uvést místo podnikání ( srov. např. § 45 odst. 2 živnostenského zákona; viz též § 2 odst. 3 obch. zák. ). Za této situace by nájemcova povinnost žádat vlastníka o svolení měla za důsledek podstatné ztížení možnosti podnikat dle živnostenského zákona, zvláště v případě odepření souhlasu. Z uvedeného plyne, že výklad zastávaný žalobcem, totiž že nájemce musí vlastníka žádat o souhlas s registrací místa podnikání podle živnostenského zákona i za absence smluvního ujednání, by ( dovolává-li se žalobce ústavní roviny ) vedl k bezdůvodnému omezení nájemcovy ústavně chráněné svobody podnikání ( čl. 26 odst. 1 Listiny ). Naproti tomu, konstatoval dále Nejvyšší soud, nepředstavuje podstatnější, pokud vůbec nějaký, zásah do vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny výklad opačný, totiž že osoba oprávněná užívat byt nemusí mít vlastníkův souhlas k registrování místa podnikání podle živnostenského zákona. Ke střetu základních práv či svobod Nejvyšší soud poukazuje i na konstantní judikaturu Ústavního soudu, která dovodila z čl. 4 odst. 4 Listiny zásadu minimálního zásahu do dotčených základních práv či svobod. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podobně jako ve svých předchozích podáních ( odvolání, dovolání ) poukazuje na to, že podle jeho názoru neměla žalovaná právo podnikat v bytě a uvádět adresu bytu jako místo podnikání v úřední evidenci bez výslovného souhlasu stěžovatele. K porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod stěžovatel uvádí, že vlastnické právo může vlastník omezit pouze vlastním právním úkonem ( v daném případě nájemní smlouvou ). Právem žalované tedy bylo právo užívat věc dohodnutým způsobem ( tj. byt užívat pouze k bydlení ). Z obsahu nájemního práva však nikterak nevyplývá možnost využívání bytu k výdělečné činnosti nájemce. Právo užívat byt k jinému účelu než k bydlení na nájemce převedeno nebylo a proto nelze po vlastníku spravedlivě požadovat, aby strpěl zásah do svého vlastnického právo bez jakéhokoliv protiplnění a hlavně bez možnosti se bránit či danou záležitost ovlivňovat. Žádný právní předpis nestanovuje, že nájemník má právo automaticky umístit místo svého podnikání do svého bydliště. Stěžovatel považuje užívání bytu nájemcem k podnikání jako užívání bytu bez právního důvodu a soudy danou věc nesprávně právně posoudily. Ve vztahu k namítanému porušení čl. 1 a čl. 3 Listiny uvádí, že úprava nájemní smlouvy je v důsledku nečinnosti zákonodárce nevyvážená a diskriminuje stěžovatele. V této souvislosti poukazuje i na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 20/05. Stěžovatel uzavřel, že soudy nepřípustně vykládají právo žalované umístit místo svého podnikání do bytu, k němuž jí takovéto právo nesvědčí. 6. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis Obvodního soudu pro Prahu 7 a vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení. 7. Nejvyšší soud, Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 7 ve vyjádřeních k ústavní stížnosti v podstatě odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí s tím, že v nich nespatřují žádné stěžovatelem namítané porušení ústavně zaručených práv a svobod. Vedlejší účastnice se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila. 8. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy. 9. Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná. 10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména porušení práva na ochranu vlastnictví ( čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě ), jakož i práva na spravedlivý proces ( čl. 36 odst. 1 Listiny ), kterého se měly dopustit obecné soudy tím, že nepřiznaly stěžovateli nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči vedlejší účastnici, neboť neshledaly, že by umístění sídla podnikání v nájemním bytě bez souhlasu pronajímatele zakládalo důvod pro jeho vznik. Stěžovatel v podstatě zpochybňuje právní hodnocení provedené obecnými soudy, přestože se mu snaží dát ústavněprávní rozměr. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Rovněž právo na spravedlivý proces zajišťuje účastníkům řízení dodržování pravidel procesu a rovné zacházení, ale nikoliv právo na vítězství ve sporu. 11. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji dřívější argumentaci. Obecné soudy a zejména pak Nejvyšší soud se k argumentaci ( i ústavněprávní ) stěžovatele podrobně vyjádřily, přičemž z hlediska ústavněprávního nelze mít proti jejich závěrům žádné výhrady. Ústavní soud zdůrazňuje, že pro danou věc je rozhodující posouzení, k jakým účelům byl nájemní byt užíván, tedy zda nebyl užíván v rozporu s účelem, pro který byl zkolaudován. Pouhé umístění sídla podnikání do nájemního bytu, byť bez souhlasu pronajímatele, nepředstavuje porušení povinností nájemce vyplývajících z nájemního vztahu, pokud je byt užíván v souladu se svým účelem. Existují profese ( např. spisovatel, účetní, překladatel apod. ), které jsou běžně vykonávány v domácnosti, aniž by bylo zapotřebí pro ně mít speciální provozovnu. Výše uvedenou skutečností ( administrativním umístěním sídla podnikání ) tedy nemohlo být vlastnické právo stěžovatele nikterak dotčeno. Za situace, kdy v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by v předmětném nájemním bytě žalovaná živnost fakticky provozovala, jsou úvahy nad jejím možným bezdůvodným obohacením bezpředmětné. 12. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení základních práv stěžovatele Ústavní soud v souzené věci neshledal. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2009 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu

23_Cdo_2868_2011

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Irish Pub Vsetín, s.r.o., se sídlem Vsetín, Žerotínova 1114, PSČ 755 01, identifikační číslo osoby 25845837, zastoupené JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem Zlín, Mostní 5552, proti žalovanému T. D. M., zastoupenému JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem Vsetín, Smetanova 1101, o zaplacení částky 396 640 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 10 Cm 89/2005 o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2011, č.j. 8 Cmo 21/2011-229, 8 Cmo 26/2011, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radky Píšťkové Záhorcové, advokátky se sídlem Zlín, Mostní 5552. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. března 2011, č.j. 8 Cmo 21/2011-229, 8 Cmo 26/2011, potvrdil výrokem I. rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. září 2010, č.j. 10 Cm 89/2005-153, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. listopadu 2010, č.j. 10 Cm 89/2005-171 ve výroku I., kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 396 640 Kč s úrokem z prodlení ročně 15,4 % ročně z částky 396 640 Kč za dobu od 16.7.2001 do zaplacení a ve výroku IV. o zaplacení náhrady nákladů řízení České republice; výrokem II. odvolací soud změnil výrok III. soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud v Olomouci vyšel z dokazování provedeného soudem prvního stupně a učinil shodné skutkové závěry i právní závěry jako Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci. Oba soudy konstatovaly, že mezi žalovaným a L. V., jako zhotovitelem, předchůdcem žalobkyně, byla uzavřena smlouva o dílo dne 20.8.1997, přičemž L. V. své povinnosti zhotovitele splnil – viz předávací protokol ze dne 31.1.1998, však žalovaný nezaplatil celou cenu díla, když neuhradil cenu vyúčtovanou fakturou č. 9801 a později tutéž částku fakturou č. 9814. Soudy opřely svůj závěr o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni požadovanou částku ve výši 396 640 Kč o uznání závazku ze dne 3.5.2001, které má všechny potřebné náležitosti písemného uznání závazku podle § 323 obchodního zákoníku ( dále jen „ obch. zák. “ ). Soudy neuznaly námitku žalovaného, že uznaný závazek ve výši 396 640 Kč nebyl dostatečně identifikován, jestliže uznání závazku obsahovalo identifikaci závazku osobou dlužníka a věřitele, právní důvod závazku ( provedení prací na interiéru restaurace Bulldog v Interhotelu Moskva ve Zlíně ) i jeho výši ( 396 640 Kč ) a to i s odkazem na fakturu č. 9801. Odvolací soud přihlédl zároveň k tomu, že L. V. jiné práce než na uvedeném interiéru pro objednatele neprováděl. Žalovaný neprokázal zánik uznaného závazku. Pokud uvedená pohledávka ze smlouvy o dílo byla posléze postoupena L. V. na společnost Irská hospoda s.r.o. smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4.9.2001 a ta ji následně postoupila žalobkyni smlouvou ze dne 30.6.2009, je podle závěru obou soudů žalobkyně aktivně legitimována. Za neodůvodněnou považovaly oba soudy námitku žalovaného ve směru neplatnosti smluv o postoupení pohledávek ze dne 4.9.2001 a 30.6.2009. Soudy dospěly ze skutkových zjištění k závěru, že první postupní smlouva obsahovala dostatečně určitou specifikaci postupované pohledávky jejím důvodem, osobou dlužníka i výší závazku. Jestliže bylo ve smlouvě odkazováno na jinou fakturu, než kterou původně L. V. svou pohledávku vůči žalovanému uplatnil, nemělo to podle závěrů obou soudů vliv na určitost vymezení pohledávky, jestliže i v této další faktuře byla pohledávka vymezena obdobným způsobem jako na faktuře původní a mezi žalovaným a L. V. byl uzavřen pouze jediný právní vztah, takže nemohlo být pochyb o identifikaci postoupené pohledávky. Ani druhou postupní smlouvu nepovažovaly soudy za neplatnou pro neurčitost postoupení, byl-li ve smlouvě odkaz ohledně předmětu postoupení na první postupní smlouvu, která byla přílohou druhé postupní smlouvy. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nepovažoval za oprávněnou žalovaným vznesenou námitku zániku závazku započtením své pohledávky vůči žalobou uplatněné pohledávce. Oba soudy dospěly k závěru, že jednostranné zápočty žalovaného ze dne 13.3.2008 a ze dne 24.11.2006, učiněné žalovaným v jiném řízení, jsou neplatné pro jejich neurčitost dostatečné specifikace pohledávek, když ze započtení nevyplývá, které z uvedených pohledávek po započtení zanikají a které zůstaly neuhrazeny, použil-li žalovaný pro zápočet pouze součet pohledávek a nikoliv jednotlivé pohledávky. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) občanského soudního řádu ( dále jen „ o. s. ř. “ ), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a ) o. s. ř.] a napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a písm. 2 odst. b ) o. s. ř. Dovolatel má za to, že soudy nesprávně posoudily započtení vzájemných pohledávek mezi žalobkyní a žalovaným. Je přesvědčen, že ze započtení bylo možno dovodit, jaké pohledávky zápočtem zanikají a které zůstávají neuhrazené. Poukazuje na to, že ke specifikaci pohledávek došlo již v roce 2006 před Krajským soudem v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 8 Cm 12/2000, a to přípisem nazvaným Vyjádření k podání nazvanému „ Doložení listinných důkazů “ z 25.7.2006 a 24.11.2006. Žalovaný nově specifikoval započtení vzájemných pohledávek přípisem ze dne 15.11.2010. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tímto započtením ze dne 15.11.2010, které mu bylo předloženo společně s odvoláním. Za další důvod dovolání považuje dovolatel skutečnost, že na straně žalobkyně se jedná o neexistentní pohledávku, neboť nemohla být postoupena pohledávka za žalovaným na žalobkyni, když v právním vztahu se žalobkyní byl L. V. přičemž jemu žalobkyně dlužila částku 396 640 Kč z titulu neuhrazení provedeného díla v restauraci žalobkyně Bulldog ve Zlíně. L. V. proto nemohl postoupit neexistující pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Dovolatel dále namítá, že soudy pochybily, jestliže se nezabývaly otázkou, zda ze strany žalobkyně nedošlo k jednání v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku ( dále jen „ obč. zák. “ ), pokud žalobkyně dluží žalovanému podstatně vyšší finanční částku za provedené dílo. Žalobkyně dluží žalovanému 1 243 553,70 Kč, což je předmětem řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 C 12/2000. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl v napadeném rozsahu, týkající se částky 396 640 s úrokem z prodlení ve výši 15,4 % ročně za dobu od 16.7.2001 do zaplacení, zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný po podání dovolání doručil soudu přípis ze dne 22.1.2012 zvaný „ Doplnění dovolání žalovaného.... “. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání postrádá otázku zásadního právního významu a není přípustné a ani důvodné. Ohledně započtení ze dne 13.3.2008 má shodně se soudy za to, že toto započtení je obsahově neurčité. K započtení ze dne 24.11.2006 uvedla, že soudy správně posoudily toto započtení jako neurčité a navíc zdůraznila, že toto započtení bylo zasláno soudu ve formě vyjádření se k žalovanému nároku, jak sám žalovaný v dovolání uvádí, a nikoliv právnímu předchůdci žalobkyně, jako údajnému dlužníku. Pokud se týká započtení ze dne 15.11.2010 uvedla, že žalovaný již dne 15.12.2009 prokazatelně věděl, že uvedená pohledávka byla postoupena na žalobkyni a tedy zápočet nemohl být proveden, protože žalovaný proti žalobkyni ( nikoliv proti právnímu předchůdci žalobkyně ) nemá žádnou pohledávku, která by mohla být započtena. Žalobkyně se dále domnívá, že v dané věci nedošlo k žádnému porušení dobrých mravů. Je přesvědčena, že po věřiteli nelze spravedlivě požadovat, aby pohledávku, kterou vymáhá několik let, nebylo možné postoupit na jinou osobu. Nejvyšší soud České republiky ( dále jen „ Nejvyšší soud “ ), jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ), po zjištění, že dovolání žalovaného ze dne 20.6.2011 bylo podáno včas ( § 240 odst. 1 o. s. ř. ) a je řádně zastoupen advokátem ( § 241 odst. 1 o. s. ř. ), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Dovolací soud nepřihlédl k podání ze dne 22.1.2012, označené jako „ Doplnění dovolání žalovaného ……. “, neboť toto doplnění dovolání bylo podáno po lhůtě určené k podání dovolání, jež uplynula dne 6.7.2011, a proto k tomuto podání nemůže být přihlédnuto ( § 242 odst. 4 o. s. ř. ). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a ) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b ) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku ( usnesení ) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c ) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b ) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V posuzované věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má v napadeném rozsahu ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody. Nejvyšší soud dospěl k závěru, nemůže být důvodná námitka žalovaného, jíž popírá existenci pohledávky, která je předmětem řízení, jestliže bylo v řízení prokázáno, že pohledávka uplatněná žalobou ve výši 396 640 Kč byla povinnou stranou uznána v uznání závazku ze dne 3.5.2001, které má všechny potřebné náležitosti písemného uznání závazku podle § 323 obch. zák. - byl-li uznaný závazek ve výši 396 640 Kč dostatečně identifikován osobou dlužníka a věřitele, právním důvodem závazku ( provedení prací na interiéru restaurace Bulldog v Interhotelu Moskva ve Zlíně ) i jeho výši ( 396 640 Kč ) a to i s odkazem na fakturu č. 9801. Z řízení nevyplynulo, že by žalovaný prokázal neexistenci uznaného závazku. Jestliže strana žalovaná platně uznala svůj závazek vůči žalobkyni, bylo na žalovaném aby prokázal opak, neboť za této situace přešlo důkazní břemeno na žalovaného [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.4.2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, publikovaném v Soudní judikatuře, seš. č. 7/2002, pod označením SJ 127/2002, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel ( žalobce ) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku ( žalovaném )]. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že nedůvodná je i námitka žalovaného k posouzení započtení učiněného žalovaným vůči uplatněné pohledávce žalobkyně jako neplatného právního úkonu pro jeho neurčitost. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že žalovaný v zápočtu vzájemných pohledávek ze dne 13.3.2008 uvedl pouze výčet pohledávek žalobkyně vůči žalovanému a výčet pohledávek žalovaného vůči žalobkyni, pohledávky žalobkyně sečetl, stejně jako své pohledávky, a započetl finanční částku součtu svých pohledávek vůči součtu pohledávek žalobkyně, z čehož odvolací soud správně dovodil, že z takového započtení nelze dovodit, které jednotlivé pohledávky započtením zanikly, a proto je učiněné započtení neplatné pro neurčitost. Takový závěr soudu je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ( srov. např. rozsudek ze dne 18.2.2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, či usnesení ze dne 23.2.2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, rozsudek ze dne 10.4.2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, případně usnesení ze dne 16.7.2008, sp. zn. 29 Odo 1021/2006 – všechny veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích dospěl k závěru, že v případě započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení musí být tedy určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně určit, které pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal uvedenou neurčitost právního úkonu započtení i v započtení učiněném žalovaným v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 12/2000 podáním ze dne 24.11.2006, jestliže se ztotožnil se všemi právními závěry soudu prvního stupně. Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že se nezabýval započtením ze dne 15.11.2010, předloženým mu společně s odvoláním, namítá tím ve skutečnosti neúplnost dokazování v dané věci neprovedením navržených důkazů. Tato námitka sice může odůvodnit dovolací důvod, jímž lze poukazovat na to, že řízení je postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a ) o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale zároveň je třeba uvést, že z důvodu zakotveného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatel brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu a nenastoluje žádnou právní otázku procesně právní povahy. Dovolací soud dále řešil námitku dovolatele, že se soudy nezabývaly posouzením jednání žalobkyně, které bylo podle jeho právního názoru v rozporu s dobrými mravy. Nejprve je nutno konstatovat, že soud prvního stupně se námitkou, zda jednání žalobkyně nebylo v dané věci v rozporu s dobrými mravy, zabýval a dovodil, že jednání žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák., neboť skutečnost, že irská hospoda, s.r.o. neuhradila částku, která je předmětem jiného soudního řízení, nezpůsobuje nemravnost jednání žalobkyně, která uplatňuje pohledávku získanou v souladu se zákonem na základě postoupení pohledávky od věřitele žalovaného. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se ztotožnil se všemi právními závěry napadené části rozsudku soudu prvního stupně, nelze dovodit, že by námitka dovolatele byla oprávněná. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, a proto uzavřel, že dovolání žalovaného není podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. přípustné, a podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c ) o. s. ř. jej odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby ( sepis vyjádření k dovolání ), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení ( advokátní tarif ), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč ( § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění ), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč ( srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění ), tedy celkem ve výši 12 360 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí. V Brně dne 19. prosince 2012 JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu

4-909-12_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhod v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti L. S., zastoupeného JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou, AK se sídlem Pátova 394, 470 01 Česká Lípa, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. 9. 2011 č. j. 21 P 100/2007-130 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. 1. 2012 č. j. 29 Co 604/2011-156 takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen "Úmluva" ) a s tvrzením o porušení práv jeho nezl. dcery A. zakotvených v čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o úpravě výživného. Po podrobné rekapitulaci průběhu a výsledků řízení stěžovatel vytkl odvolacímu soudu, že při rozhodování o výživném nesprávně vyhodnotil příjmy matky nezletilé, M. S., nezabýval se věrohodností podkladů, kterými prokazovala svoje výdaje, a nehodnotil její celkovou životní úroveň. Stěžovatel také nesouhlasil se způsobem, jakým odvolací soud posoudil změnu poměrů na straně obou jejich nezletilých dětí, neboť při určení výživného pro syna R. jeho mimoškolní aktivity zohlednil, zatímco u dcery je označil za nadstandardní. Z napadených rozsudků obecných soudů, připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že nezl. A. a nezl. R. byli na základě rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze srpna 2007 svěřeni do střídavé výchovy obou rodičů; otec platil na výživném 2 000 Kč měsíčně na každé z dětí, matka přispívala na jejich výživu každému částkou 1 000 Kč měsíčně. V březnu 2010 byl nezl. R. svěřen do výchovy matce a otci byla stanovena povinnost platit na jeho výživu 3 900 Kč měsíčně. O návrhu otce na zvýšení vyživovací povinnosti matky na dceru a snížení vyživovací povinnosti otce na syna Okresní soud v České Lípě po provedeném dokazování rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že návrh na zvýšení výživného matky pro dceru zamítl ( výrok I. ) a otci výživné pro syna zvýšil na částku 3 500 Kč měsíčně ( výrok II. ). K odvolání obou rodičů ( otce do výroku I. a matky do výroku II. ) Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že návrh otce na snížení výživného pro nezl. R. zamítl. Odvolací soud zvažoval údaje vyplývající z daňového přiznání matky za rok 2010 a poté stanovil hranici jejího čistého příjmu částkou 15 000 Kč měsíčně, ze které vycházel. Náklady spojené s financováním zahraničních dovolených jejím partnerem, se kterým nežije ve společné domácnosti, soud nepovažoval za právně významné pro stanovení výživného pro nezl. děti. Po porovnání příjmu matky a otce a zvýšených potřeb dcery ( oproti situaci v roce 2007 ) soud dospěl k závěru, že při stávající střídavé péči rodičů není dán důvod měnit výši výživného matky pro dceru. Ke stejnému závěru dospěl i při úvaze o výživném otce pro nezl. R., kdy porovnal současnou příjmovou situaci rodičů s dobou poslední úpravy poměrů ( v březnu 2010 ), v úvahu vzal i zvyšující se nároky a potřeby nezletilého zejména na stravování a oblečení. Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a jeho nezletilé dcery a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. K tvrzenému porušení práv na výchovu dítěte a jeho péči ( zahrnující i jeho výživu ) Ústavní soud uvádí, že práva zaručená v čl. 32 Listiny provádí v podrobnostech zákon. Přímá použitelnost ustanovení článku 32 odst. 4 Listiny, který zaručuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči, neměla v projednávaném případě pro stěžovatele, resp. jeho nezletilou dceru, zvláštní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně. Ústavní soud je přesvědčen, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci neupřel stěžovateli právo domáhat se ochrany rodičovské péče, zahrnující právo na dostatečnou výživu nezletilé, které je v podrobnostech upraveno normami podústavního práva, neboť na základě návrhu otce o materiálním zabezpečení nezletilé jednal a ve věci rozhodl. Pokud jde o posouzení aplikace a interpretace norem v zákonné rovině, a to zejména těch ustanovení zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, která umožňují soudu, změní-li se poměry, změnit i rozhodnutí o výši výživného, Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci nejprve konstatoval stav zjištěný při poslední úpravě výživného a poté hodnotil stávající stav; zohlednil, že nezletilá je již žákyní 7. třídy a její potřeby se od poslední úpravy nepochybně zvýšily, zvažoval výkyvy v příjmech otce i matky a poté dospěl k závěru, že je na místě ponechat výživné matky pro dceru ve stávající výši. Ústavní soud se nezabývá hodnocením správnosti té či oné částky výživného, neboť závěr o ní plně přísluší obecným soudům, kterým je dán dostatečně široký prostor, aby každý jednotlivý případ posoudily v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem. Není úkolem Ústavního soudu prověřovat, zda právní závěry obecného soudu vyvozené ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv, pokud se obecný soud při svém rozhodování nedopustí pochybení, jež je natolik extrémní, že by jeho rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné. K takovému pochybení však dle názoru Ústavního soudu v projednávané věci nedošlo. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzenému porušení procesních práv zaručených v hlavě páté Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť stěžovateli byla dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládal za potřebné; soud o jeho návrhu rozhodl a svoje rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodnil. Spíše než o relevantní tvrzení o porušení procesních práv šlo o stěžovatelův nesouhlas s rozsahem dokazování, resp. s hodnocením provedených důkazů. Ústavní soud však nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy a do procesu dokazování vstupuje jen zcela výjimečně. V projednávané věci důvod pro svůj zásah neshledal. Ústavní soud nepovažoval za opodstatněné ani tvrzené porušení Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., neboť neshledal, že by Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v napadeném rozsudku jakkoliv popřel či vyvrátil zásady formulované v článku 3 odst. 1, článku 18 odst. 1 a článku 27 odst. 1 a 2. Za výchovu a vývoj nezletilé dcery stěžovatel dál zodpovídá společně s matkou, oba potom v rámci svých možností zabezpečují životní podmínky nezbytné pro její rozvoj. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 18. června 2012 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu

21_Cdo_1890_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. M., zastoupeného Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem v Šumperku, nám. Míru 9, o způsobilost k právním úkonům, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 35 Nc 1607/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. prosince 2011 č.j. 70 Co 508/2011-165, takto : I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění ( § 243c odst. 2 o. s. ř. ): Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 18.10.2011 č.j. 35 Nc 1607/2010-155 odmítl podání žalobce označené jako žaloba na obnovu řízení a pro zmatečnost ze dne 30.7.2010 a žaloba pro zmatečnost ze dne 14.3.2011 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 21.12.2011 č.j. 70 Co 508/2011-165 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu, které bylo doručeno zástupci žalobce advokátovi Mgr. Františku Drlíkovi dne 24.1.2012, podal žalobce dovolání. Uvedl v něm, že žádá zrušit napadené usnesení, a zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 29.2.2012 č.j. 35 Nc 1607/2010-172 žalobci přiznal osvobození od soudních poplatků a ustanovil mu k ochraně jeho zájmů zástupcem advokáta Mgr. Františka Drlíka; usnesení nabylo ve výroku o ustanovení zástupce žalobci právní moci ( podle potvrzení vyznačeném ve spise ) dne 21.3.2012. Okresní soud v Olomouci poté usnesením ze dne 23.4.2012 č.j. 35 Nc 1607/2010-175 vyzval žalobce k doplnění jeho dovolání ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, poučil ho jak má doplnění provést a poučil ho i o následcích nesplnění výzvy; usnesení bylo zástupci žalobce doručeno dne 27.4.2012. Žalobce prostřednictvím svého zástupce Mgr. F. D. doplnil dovolání o uvedení dovolacího důvodu a návrhu až podáním ze dne 30.5.2012, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 31.5.2012. Podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. zákona dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241 o. s. ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce ( § 30 o. s. ř. ), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. Marným uplynutím dovolací lhůty se uvedené vady dovolání stávají neodstranitelnými. Dovolání, které nebylo o uvedené náležitosti doplněno v propadné ( prekluzivní ) lhůtě určené v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítne ( k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003 sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, a pod č. 119 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003 ). V posuzovaném případě nebyly ve včasném dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu vylíčeny okolnosti, v nichž se spatřuje nesprávnost napadeného usnesení odvolacího soudu a které by mohly naplnit kterýkoli z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. V dovolání je totiž uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy, jestliže dovolatel popíše ( konkretizuje ) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý dovolací důvod je dán, tedy - řečeno jinak - jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě ( vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem ) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné z hlediska jeho správnosti přezkoumat ( srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. ). Žalobci byl ustanoven zástupcem advokát Mgr. František Drlík usnesením soudu prvního stupně, které nabylo právní moci dnem 21.3.2012; lhůta k doplnění dovolání o chybějící dovolací důvody proto žalobci marně uběhla dne 21.5.2012 ( srov. § 57 odst. 2 a § 241b odst. 3 o. s. ř. ). Doplnil-li žalobce dovolací důvody podáním ze dne 30.5.2012, doručenému soudu prvního stupně dne 31.5.2012, stalo se tak opožděně; k tomuto podání dovolací soud proto nemohl přihlédnout. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že soud prvního stupně vyzval žalobce ( jeho zástupce ) k doplnění jeho dovolání ve lhůtě jednoho měsíce ode dne 27.4.2012, kdy mu bylo doručeno usnesení ze dne 23.4.2012 č.j. 35 Nc 1607/2010-175. Lhůta k doplnění dovolání uvedená v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. je lhůtou zákonnou, o jejímž prodloužení soud není oprávněn rozhodovat, ostatně, žalobce ani tuto lhůtu k doplnění dovolání o vylíčení dovolacích důvodů nevyužil. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 18. prosince 2012 JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.předseda senátu

1-1180-07_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Analytická právní věta Mají-li být naplněny kautely, plynoucí z nálezů Ústavního soudu Pl. ÚS 20/05 a I. ÚS 489/05, ze kterých vyplývá povinnost obecných soudů rozhodnout o zvýšení nájemného pro futuro i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, pak je nutno příslušná ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, interpretovat v souladu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak, aby obecné soudy poskytly reálnou ochranu subjektivním právům účastníků řízení. Tato ochrana může v konkrétním případě např. spočívat v povinnosti soudu poučit stěžovatele, tedy žalobce v řízení před obecnými soudy, o možnosti změny žalobního návrhu. Návrh a řízení před Ústavním soudem Na návrh stěžovatele I. P. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 12. 2. 2009 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d ) Ústavy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 62 Co 360/2006 pro rozpor s čl. 36 Listiny. Narativní část Stěžovatel se žalobou ze dne 7. 9. 2005 domáhal jako vlastník domu po uživateli bytu zaplacení rozdílu mezi regulovaným a tzv. ekonomickým nájemným za období od 1. 1. 2004 do 30. 6. 2004, kdy předpisy určující výši nájemného byly jako protiústavní zrušeny a nebyl přijat právní předpis, který by jednostranné zvýšení umožňoval. Soud prvního stupně žalobci částečně vyhověl a přiznal mu z titulu bezdůvodného obohacení částku 1.000,- Kč měsíčně, tedy za dané období celkem 6.000,- Kč. K odvolání žalované strany rozhodl odvolací soud o zamítnutí žaloby. S odkazem na nálezy Ústavního soudu uvedl, že z jejich obsahu sice vyplývá, že soudy mají rozhodovat o zvýšení nájemného, avšak vždy má jít o konstitutivní rozhodnutí, tj. do budoucna. Proto není možné, aby soudy určovaly či zvyšovaly původně regulované nájemné zpětně. Soud vysvětlil, že nepoučil stěžovatele o případné změně žalobního petitu, neboť by se jednalo o nový návrh, přičemž výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro nové řízení. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu Ústavní soud s ohledem na svou předchozí judikaturu uvedl, že odvolací soud nepochybil, pokud stěžovatelově žalobě nevyhověl, pokud tento požadoval zaplacení rozdílu mezi regulovaným a tzv. ekonomickým nájemným za dobu před podáním žaloby. Ústavní soud však neakceptoval závěr odvolacího soudu, pokud tento dovodil, že se mu nejevilo smysluplné poučit žalobce o tom, že může v odvolacím řízení změnit žalobní petit. Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil i k ústavněkonformní interpretaci ust. § 5, § 43 odst. 1 a § 95 odst. 2 občanského soudního řádu. Např. v nálezu IV. ÚS 22/03 uvedl, že pokud je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Podle přesvědčení Ústavního soudu lze obdobně argumentovat i ve vztahu ke změně žalobního petitu, která se týkala časového období, za které může být žaloba podána. V kontextu posuzované věci Ústavní soud např. v nálezu I. ÚS 489/05 s odkazem na § 5 občanského soudního řádu uvedl, že obecný soud musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu. V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního řádu. Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a ústavní stížnosti vyhověl. Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko. PRÁVNÍ VĚTY Obecný soud nepochybil, pokud stěžovatelově žalobě nevyhověl, jelikož stěžovatel zjevně požadoval zaplacení rozdílu mezi regulovaným nájemným a tzv. ekonomickým nájemným za dobu minulou před podáním žaloby. Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil i k ústavně konformní interpretaci § 5, § 43 odst. 1 a § 95 odst. 2 občanského soudního řádu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 22/03 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 51 ) tak např. uvedl, že pokud je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Poučovací povinnost sice nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva, ale z rámce procesního poučení nevybočuje, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranil vadu podání spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění § 79 odst. 1 občanského soudního řádu, ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně. Ač se uvedená pasáž týká poučení o tom, koho je možné žalovat, podle přesvědčení Ústavního soudu lze obdobně argumentovat i ve vztahu ke změně žalobního petitu, která by se týkala časového období, za které může být žaloba podána. V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního řádu. Česká republika NÁLEZ Ústavního souduJménem republiky Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 12. února 2009 sp. zn. I. ÚS 1180/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 62 Co 360/2006, kterým byl v právní věci stěžovatele jako žalobce proti žalované H. V. o zaplacení peněžité částky změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 3. 2006 sp. zn. 13 C 250/2005 ve vyhovujícím výroku tak, že se žaloba zamítá. Výrok Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 62 Co 360/2006 se zrušuje. Odůvodnění I. Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 62 Co 360/2006, kterým byl v právní věci stěžovatele jako žalobce proti žalované H. V. o zaplacení částky 19 638 Kč změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 3. 2006 sp. zn. 13 C 250/2005 ve vyhovujícím výroku tak, že se žaloba zamítá. Stěžovatel se uvedené částky domáhal jako vlastník domu, ve kterém žalovaná užívá byt a platí regulované nájemné. S odvoláním na to, že předpisy určující výši nájemného byly jako protiústavní zrušeny, požadoval stěžovatel placení tzv. ekonomického nájemného; za dobu od 1. 1. 2004 do 30. 6. 2004 žádal zaplacení rozdílu mezi regulovaným nájemným a ekonomickým nájemným ve výši 3 273 Kč měsíčně. Soud prvního stupně mu shora citovaným rozsudkem částečně vyhověl, když uvedl, že pro daný případ je adekvátní ( s ohledem na osobní poměry žalované ) přiznat stěžovateli z titulu bezdůvodného obohacení částku 1 000 Kč měsíčně, tedy za dané období celkem 6 000 Kč. Co do zbytku byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozhodl výše uvedeným způsobem, tedy že se i ve vyhovujícím výroku žaloba zamítá. V odůvodnění citoval některé pasáže z nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a sp. zn. I. ÚS 489/05 ( oba viz níže ); uvedl, že z jejich obsahu prý jednoznačně vyplývá, že soudy mají sice rozhodovat o zvýšení nájemného, avšak vždy má jít o konstitutivní rozhodnutí, tj. do budoucna. Není proto možné, aby soudy určovaly či zvyšovaly původně regulované nájemné zpětně tak, jak požadoval stěžovatel. V další části odůvodnění soud rozvedl, proč se mu za dané situace nejevilo smysluplné, resp. vůbec možné, aby stěžovatele poučoval o případné změně žalobního petitu. II. Stěžovatel ve stručné ústavní stížnosti v zásadě pouze ocitoval některé pasáže z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 ( viz níže ). Domnívá se, že na rozdíl od soudu prvního stupně se Městský soud v Praze v napadeném rozsudku opírá o z kontextu vytržený závěr Ústavního soudu uvedený v daném nálezu, a proto požaduje jeho zrušení. III. Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal v plném rozsahu na svůj napadený rozsudek. K otázce upuštění od ústního jednání se nijak nevyjádřil. Jelikož byl ve výzvě Ústavního soudu poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, bude mít Ústavní soud za to, že s upuštěním souhlasí, lze tento souhlas presumovat. Vedlejší účastnice H. V. se svého postavení vedlejšího účastníka řízení výslovně vzdala. IV. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. února 2006 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47 ) konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V odůvodnění citovaného nálezu také mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl - aby nenahrazoval poslání soudů obecných - avšak zdůraznil, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. V nálezu sp. zn. II. ÚS 93/05 ze dne 8. června 2006 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 118 ) Ústavní soud mimo jiné uvedl, že zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 31. března 2006; v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, a že odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti ( denegatio iustitiae ). V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80 ) pak Ústavní soud uvedl, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím ( pro futuro ) dotvářet objektivní právo. Je tedy nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu. V daném případě stěžovatel podal žalobu dne 7. 9. 2005 doručenou soudu 14. 9. 2005 ( jak Ústavní soud ověřil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 250/2005 ), kterou se domáhal zvýšení nájemného za dobu od 1. 1. 2004 do 30. 6. 2004. S ohledem na výše konstatované závěry Ústavního soudu je tedy zřejmé, že Městský soud v Praze v tomto směru nepochybil, pokud z uvedeného důvodu stěžovatelově žalobě nevyhověl, jelikož stěžovatel zjevně požadoval zaplacení rozdílu mezi regulovaným nájemným a tzv. ekonomickým nájemným za dobu minulou před podáním žaloby. Ústavní soud však nemohl - se zřetelem ke všem okolnostem zkoumaného případu - akceptovat závěr odvolacího soudu, který dovodil, že se mu nejevilo smysluplné, aby poučoval žalobce, že může s ohledem na přijatý nález Ústavního soudu změnit v odvolacím řízení žalobní petit, neboť i když ke změně návrhu může dojít i v řízení odvolacím, není prý v tomto řízení přípustná změna, jíž by žalobce uplatňoval nový nárok. Ústavní soud již vícekrát zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem, i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad ( srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19 ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil i k ústavně konformní interpretaci § 5, § 43 odst. 1 a § 95 odst. 2 občanského soudního řádu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 22/03 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 51 ) tak např. uvedl, že pokud je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Poučovací povinnost sice nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva, ale z rámce procesního poučení nevybočuje, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranil vadu podání, spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění § 79 odst. 1 občanského soudního řádu, ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně. Ač se uvedená pasáž týká poučení o tom, koho je možné žalovat, podle přesvědčení Ústavního soudu lze obdobně argumentovat i ve vztahu ke změně žalobního petitu, která by se týkala časového období, za které může být žaloba podána. V kontextu posuzované věci Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ( viz výše ) vymezil speciální rámec pro aplikaci § 5 občanského soudního řádu, jestliže uvedl, že obecný soud musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu. V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního řádu. Mají-li být naplněny kautely plynoucí zejména z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. února 2006 ( o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného ) a nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006 ( o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům ), pak je podle přesvědčení Ústavního soudu nutno příslušná ustanovení občanského soudního řádu interpretovat pohledem čl. 36 Listiny tak, aby obecné soudy poskytly reálnou ochranu subjektivním právům účastníků řízení. V daném případě se tedy Ústavnímu soudu jeví namístě poučit stěžovatele - žalobce v řízení před obecnými soudy - o možnosti změny žalobního návrhu ve výše uvedeném směru. Na tomto závěru nemůže nic změnit již shora ( částečně ) citovaný názor odvolacího soudu obsažený v odůvodnění jeho napadeného rozsudku, že ve věci by se - pokud by byl stěžovatel poučen o možnosti změny petitu - jednalo o nový návrh a výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, neboť řízení by si prý vyžádalo jiné a obsáhlejší dokazování. K tomu městský soud sofistikovaně argumentuje ve dvou odstavcích odůvodnění napadeného rozsudku. Z hlediska základního práva stěžovatele na spravedlivý proces však tyto závěry zcela přesvědčivé nejsou. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Ve zkoumané věci se vyskytlo několik zvláštních okolností, které vytvořily stav, za kterého by bylo zjevně nespravedlivé a ve výsledku pro stěžovatele nepřiměřeně tvrdé trvat na zvolené interpretaci procesních předpisů, která by snad v jiném, obvyklejším řízení mohla obstát. Ústavnímu soudu se nejeví, že by se ve věci po příslušné změně petitu jednalo o naprosto nový návrh a že by výsledky dosavadního řízení vůbec nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, ani že by si řízení vyžádalo zcela jiné a mnohem obsáhlejší dokazování. Tak by tomu nepochybně bylo v případě, kdyby byla podstata sporu zcela jiná a základ žaloby by se opíral o zjištění neporovnatelná s původním řízením. Zejména je však nutno zdůraznit, že shora byla podrobně popsána specifická situace, která se v oblasti regulovaného nájemného vytvořila, a byly citovány některé z nálezů, kterými zatím na tuto situaci reagoval Ústavní soud. Bez dalšího je zřejmé, že nelze klást na stěžovatele větší nároky než na orgány veřejné moci, které na vzniku a existenci Ústavním soudem konstatovaného protiústavního stavu přinejmenším buď participovaly ( orgány moci zákonodárné a výkonné ), nebo kterým dlouho nebylo jasné, jak takové případy řešit ( orgány moci soudní ); to by vlastně znamenalo ex post konstruovat - za pomoci formalisticky úzkostlivého lpění na procesní čistotě - důvody pro zamítnutí žaloby, a předkládat tak stěžovateli postupy, které však již v daném ukončeném řízení fakticky použít nemůže. Stěžovatel tento stav nezavinil a nelze mu klást k tíži, že v době podání své žaloby neformuloval její petit způsobem, jenž se nyní jeví odpovídajícím současné judikatuře soudů. Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Jelikož Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení uvedeného ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, bylo ústavní stížnosti vyhověno podle § 82 odst. 3 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu.

1-419-11_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ( soudce zpravodaj ) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Janem Špalkem, advokátem se sídlem Plzeň, U Radbuzy 4, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2010, čj. 15 Co 420/2010 - 534, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 5. 2010 čj. 31 Nc 44/2009 - 277, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále "zákon o Ústavním soudu" ), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho rodičovská práva ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ( dále "Listina" ), právo na spravedlivý proces podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva jeho nezletilých dětí na výchovu a péči obou rodičů. V ústavní stížnosti brojí proti tomu, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na střídavou výchovu jeho nezletilých dětí. Podle stěžovatele měly provést dokazování, které by bez důvodných pochybností vedlo k závěru, proč není střídavá výchova nezletilých dětí možná, což se nestalo. Zatímco Okresní soud Plzeň - město ( dále "okresní soud" ) vycházel ze znaleckých posudků, výpovědí účastníků a dalších důkazních prostředků, Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací ( dále "odvolací soud" ), vycházel pouze z tvrzení matky nezletilých dětí a ze znaleckého posudku z března 2010, aniž by vzal v úvahu další vývoj. Stěžovatel tvrdí, že má stejné výchovné předpoklady jako matka dětí. Z jeho strany nebylo zachyceno žádné explicitní manipulativní chování vůči matce dětí. Obecné soudy se měly více zabývat otázkou, proč s ním matka není ochotna spolupracovat. Ze zpráv, které měly k dispozici ( Mgr. V., SOS Centra Archa ), vyplývá závěr o silném emočním poutu mezi ním a dětmi, o jeho snaze pracovat na vzájemné komunikaci s matkou, narážející na její odmítavý postoj. Matka brání nejen střídavé výchově, se kterou od počátku nesouhlasila, ale i lepší komunikaci mezi nimi. Stěžovatelem zajištěné mediační terapie odmítá podstoupit a tvrdí, že děti proti ní manipuluje, což nebylo prokázáno. II. Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 5. 2010, čj. 31 Nc 44/2009 - 277, byly upraveny poměry nezletilých dětí pro dobu před a po rozvodu s tím, že se svěřují do výchovy matky a dále byl upraven styk stěžovatele s nimi. K jeho odvolání Krajský soud v Plzni, rozsudkem ze dne 6. 12. 2010, čj. 15 Co 420/2010 - 534, ve výroku o výchově a běžném výživném rozsudek prvostupňového soudu potvrdil, přičemž změnil výši dlužného výživného a rozšířil úpravu jeho styku s nezletilými dětmi. III. Ústavní soud vychází ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména čl. 83 Ústavy, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho m.j. vyplývá, že jeho úkolem není kontrola dodržování obecného práva, nýbrž výhradně ochrana ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní stížnost proti interpretaci a aplikaci podústavního práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně shledá i porušení některé z ústavních kautel. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že obecné soudy neakceptovaly jeho návrh na střídavou výchovu nezletilých dětí, svěřily je matce a jejich styk s ním upravily příliš úzce. Vede tak polemiku s jejich právními závěry, respektive s tím, zda obecné soudy správně interpretovaly zejména ustanovení § 26 odst. 2 a § 50 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů ( dále "zákon o rodině" ). V posuzovaném případě je tedy úkolem Ústavního soudu posoudit, zda obecné soudy porušily jeho shora uvedená základní práva. Jak již Ústavní soud dříve judikoval, je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče. Ke stěžovatelem namítané existenci podmínek pro rozhodnutí o střídavé výchově Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09, ze dne 23. 2. 2010, mimo jiné vyslovil, že : "Jsou-li jinak dány podmínky pro to, aby v době po rozvodu bylo dítě svěřeno do výchovy obou rodičů ( společné či střídavé ) a jedinou překážkou je nesouhlas jednoho z rodičů, musí se obecné soudy dostatečným způsobem zaměřit na důvody tohoto nesouhlasu a zjistit, zda by tvrzené skutečnosti intenzivním způsobem negativně zasahovaly do zájmu dítěte. Soud nemusí takové dokazování provádět, je-li nesouhlas rodiče založen jen na zjevně iracionálním nebo nepřezkoumatelném důvodu. Jestliže půjde o tento iracionální či nepřezkoumatelný důvod, anebo bude v řízení prokázáno, že jde o nesouhlas spočívající na důvodu prokazatelně nemajícím negativní vliv na zájem dítěte, nemohou soudy na tomto nesouhlasu vystavět rozhodnutí, kterým návrhu na svěření dítěte do střídavé ( společné ) péče nevyhoví." V nálezu sp. zn. I. ÚS 48/04, ze dne 27. 1. 2005, pak Ústavní soud uzavřel, že : "Svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastěných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů." Uvedené plně dopadá i na věc stěžovatele, v níž se obecné soudy velmi detailně zabývaly hodnocením, nakolik jsou oba z rodičů schopni společné dohody, vzájemné komunikace a spolupráce, respektive nakolik jsou způsobilí nezatahovat děti do svých problémů. Jeho návrh na střídavou výchovu odmítly především pro vzájemnou nevyhovující komunikaci. S ohledem na odůvodnění napadených rozsudků je proto zřejmé, že požadovaný stupeň způsobilosti budoucí spolupráce, nutný pro rozhodnutí o střídavé výchově, u stěžovatele neshledaly. Pokud stěžovatel namítl, že nebylo prokázáno jeho ovlivňování nezletilých dětí, lze odkázat na znalecký posudek z března 2010. Explicitně manipulativní chování v jeho případě sice nebylo zachyceno, nezletilé děti však ovlivňuje m.j. i jeho prezentace příčin rozchodu rodičů a prožívaného zármutku nad smrtí nejmladšího syna účastníků, Š. Vztah mezi rodiči nezletilých dětí a rovněž vztah rodičů a dětí je totiž stále poznamenán tragickou událostí ze dne 16. ledna 2010, kdy všechny tři děti byly s otcem v akvaparku, kde došlo k tonutí nejmladšího Š., který poté, dne XX. ledna XXXX, na následky této události zemřel. Z napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že v minulosti stěžovatel nezletilé děti účastníků, ve vztahu k jejich matce, nepříznivě ovlivňoval a neumožnil jim tak vyrovnat se s rozpadem manželství jejich rodičů, ke kterému došlo po incidentu mezi nimi v srpnu 2009. Ústavní soud uzavírá, že zájmem dítěte je nepochybně i to, aby bylo v péči toho z rodičů, který uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten je dobrým rodičem. V projednávaném případě obecné soudy věnovaly zjišťování existence záruk takovýchto vlastností obou rodičů, zejména stěžovatele, dostatečnou pozornost, respektovaly tak příslušná rozhodnutí zákona o rodině i relevantní judikaturu Ústavního soudu. V podrobnostech lze odkázat na velmi detailní odůvodnění jejich rozsudků. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele, jichž se dovolává, napadenými rozsudky obecných soudů, pokud jimi došlo k svěření nezletilých do výchovy matce a rozsahu úpravy jejich styku s ním, porušena nebyla. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 5. dubna 2011 Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

20_Nd_382_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně M. M., proti žalovanému Z. M., o výživné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 63 C 69/2012, o návrhu žalobkyně na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto : Věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 63 C 69/2012 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Jeseníku. Odůvodnění : Žalobkyně podáním z 11. 9. 2012 navrhla přikázání věci z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu v Jeseníku. Uvedla, že studuje vysokou školu v Karviné a dojíždění do Prahy by ji stálo mnoho času a peněz, její otec má přitom možnost pobývat ve svém bytě v Jeseníku a z práce ho uvolní, ale jí kvůli soudu zkoušky nepřesunou. Žalovaný s návrhem nesouhlasí. Uvedl, že v Jeseníku se nezdržuje, trvalé bydliště má a pracuje u firmy Veolie Transport se sídlem ve Vršovicích, garáže Satalice. Kvůli účasti na soudním jednání by si musel vzít dovolenou, a to bohužel celý týden, protože jeden den mu nedají. Podle § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ o. s. ř. “, věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo vyjádřit se k tomu, kterému soudu má být věc přikázána a v případě odst. 2 též k důvodu, pro který by měla být věc přikázána ( § 12 odst. 3 o. s. ř. ). Nejvyšší soud návrh žalobkyně na přikázání věci Okresnímu soudu v Jeseníku z důvodu vhodnosti projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti. Předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 o. s. ř. je typicky existence okolností, které umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, a pro jejíž určení jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době zahájení řízení ( § 11 odst. 1 o. s. ř. ), je základní zásadou a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno vykládat restriktivně ( srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000 ). Pokud soud přikáže věc jinému soudu podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny zákonné předpoklady, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvodů, kdy důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě. V projednávané věci žalobkyně svůj návrh odůvodnila velkou vzdáleností školy od místa konání jednání Obvodního soudu pro Prahu 10 a tvrzením, že kvůli jednáním soudu nebude moci přeložit případné zkouškové termíny. Tyto důvody však nejsou natolik relevantní, aby odůvodňovaly výjimku z výše uvedené ústavní zásady. Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný závažný důvod jak z hlediska účastníků, kteří ( navíc ) mají v každé fázi řízení možnost zvolit si pro zastupování před soudem svého zástupce, tak především z hlediska požadavku rychlosti a hospodárnosti řízení, který by delegaci jinému soudu opodstatňoval, proto návrhu žalobkyně na přikázání věci Okresnímu soudu v Jeseníku podle § 12 odst. 2 o. s. ř. nevyhověl. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. prosince 2012 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu

1-3725-10_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Analytická právní věta Je porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pokud odvolací soud změní rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by tyto důkazy sám zopakoval ( provedl ). Návrh a řízení před Ústavním soudem Na návrh stěžovatele L. Š. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 3. 8. 2011 podle čl. 87 odst. 1 písm. d ) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2010, č.j. 20 Co 350/2010-195, neboť jím bylo v procesu dokazování porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Narativní část Stěžovatel navrhl v ústavní stížnosti zrušení uvedeného rozsudku krajského soudu, jímž byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že se nezletilá N. Š. svěřuje do výchovy matky a stěžovatel je povinen platit stanovené výživné. Stěžovatel mj. uvedl, že odvolací soud na základě provedeného odvolacího řízení dospěl k odlišným právním závěrům než soud prvního stupně, které jej vedly ke změně prvostupňového rozsudku. Podle stěžovatele je zřejmé, že se odvolací soud odchýlil od hodnocení provedených důkazů prvoinstančním soudem, neboť současně nově hodnotil vypracovaný znalecký posudek ( a další poznatky ze spisu ), aniž by však v rámci odvolacího řízení tyto důkazy opakovaně provedl ( tedy, aby mj. opětovně znalce vyslechl ); stěžovatel se tak nemohl k těmto provedeným důkazům v rámci odvolacího řízení vyjádřit. Byl tak zkrácen na svých základních právech, neboť mu odvolací soud odňal možnost jednat před soudem v podobě oprávnění argumentovat v rámci odvolacího řízení. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu Ústavní soud v nálezu vyšel ze zásad dokazování stanovených občanským soudním řádem; z § 213 o.s.ř. přitom vyplývá, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, chce-li se odchýlit od hodnocení důkazů nalézacím soudem, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám zopakoval. Byť tedy krajský soud ve svém měnícím rozhodnutí formálně sledoval dikci § 220 o.s.ř., tedy vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu učiněného okresním soudem, leč nesouhlasil s jeho závěry, porušil svým postupem právě zásady plynoucí zejména z § 213 o.s.ř. Rozdílným způsobem totiž hodnotil nalézacím soudem provedené důkazy ( zejména znalecký posudek ), aniž by je opakovaně provedl sám a získal tak přímý a bezprostřední dojem z nich. S ohledem na charakter ústavního soudnictví musel Ústavní soud zjistit, zda daná chybná aplikace jednoduchého práva založila porušení základních práv a svobod stěžovatele; dospěl k závěru, že tomu tak bylo. Ústavní soud ve své judikatuře zahrnul obdobné porušení jednoduchého práva pod rámec, jenž je z pohledu ústavněprávního chráněn čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( „Úmluva “ ). V nálezu sp. zn. IV. ÚS 275/98 konstatoval, že dle § 213 o.s.ř. a judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, pokud se však míní odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě svědeckého důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je nutno, aby důkazy svědecké sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení svědeckého důkazu. Jestliže odvolací soud z tohoto zákonného postupu vykročil, když výpověď svědka sám neprovedl, pak při hodnocení důkazů zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou vadou a současně jednal v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu chráněnými čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tyto závěry lze aplikovat i na nyní neprovedený důkaz výslechem znalce. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem může založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to v důsledku porušení zásady přímosti; dle ní dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení; rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím v odvolacím řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že krajský soud tím, že změnil rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, a to aniž by je sám zopakoval, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pročež napadené rozhodnutí zrušil. Soudcem zpravodajem ve věci byl Vojen Güttler. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko. PRÁVNÍ VĚTY Byť tedy Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého měnícího rozhodnutí formálně sledoval dikci ustanovení § 220 o. s. ř. – vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu učiněného Okresním soudem v Náchodě, leč nesouhlasil s jeho závěry – porušil svým postupem právě zásady plynoucí zejména z ustanovení § 213 o. s. ř. Rozdílným způsobem totiž hodnotil nalézacím soudem provedené důkazy ( zejména výše zmíněný znalecký posudek znalce PhDr. Karla Noska ), aniž by je opakovaně provedl sám a získal tak přímý a bezprostřední dojem z nich. Z pohledu práva podústavního, dopadajícího na předmětnou věc, dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím porušil Krajský soud v Hradci Králové zejména ustanovení § 213 a § 220 o. s. ř., jelikož změnil rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je byl sám opakoval. Česká republika NÁLEZ Ústavního souduJménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, Advokátní kanceláře - Čermák, Kolínová, Rožnovský, v. o. s., se sídlem Pardubická 298, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2010, č. j. 20 Co 350/2010-195, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a nezl. N. Š. jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené Městským úřadem v Broumově ( odbor sociálních věcí a zdravotnictví, oddělení sociálně-právní ochrany dětí ), se sídlem Třída Masarykova 239, Broumov ( dále jen "opatrovník" ), a za účasti J. G., matky N. Š., jako druhé vedlejší účastnice, zastoupené JUDr. Šárkou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Broumově, ul. Generála Svobody 17, takto : Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2010, č. j. 20 Co 350/2010-195, se zrušuje. Odůvodnění : I. Dne 30. 12. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ( dále jen "zákon o Ústavním soudu" ). Stěžovatel petit ústavní stížnosti formuluje následujícím způsobem : "( … ) Ústavnímu soudu proto navrhuje, aby vydal tento n á l e z : […] pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.10.2010 pod č.j. 20 Co 350/2010 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 10.5.2010 pod č.j. 0 Nc 415/2009-164 se zrušuje." Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, lze však - podle Ústavního soudu - dovodit, že stěžovatel žádá zrušení pouze v záhlaví citovaného rozhodnutí odvolacího soudu; to proto, že právě rozhodnutí i řízení před odvolacím soudem stěžovatel argumentačně napadá, poněvadž rozhodnutím krajského soudu byla dcera stěžovatele svěřena do výchovy matky, byť ji předtím nalézací soud svěřil do výchovy stěžovatele. Ústavní stížnost stěžovatel odůvodňuje následujícím způsobem : Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 20 Co 350/2010, bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 5. 2010, č.j. 0 Nc 415/2009-164, se mění tak, že nezl. N. Š. ( dále také "nezletilá" ) se svěřuje do výchovy matky a otec ( stěžovatel ) je povinen platit na výživu nezl. částku 3.500,- Kč měsíčně. Stěžovatel se domnívá, že tímto rozsudkem krajského soudu byla porušena jeho základní subjektivní práva zakotvená zejména v článku 32 odst. 1, v článku 36 odst. 1, v článku 37 odst. 3, v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ) a dále v článku 6 a v článku 7 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, dále pak v článku 3 odst. 1 a odst. 2, v článku 6 odst. 2, v článku 9 odst. 1 a odst. 2, v článku 12 odst. 1 a odst. 2, v článku 18 odst. 1, v článku 27 Úmluvy o právech dítěte. Citovaná ustanovení - podle stěžovatele - svojí povahou spadají do právního institutu práva na spravedlivý proces. Stěžovatel konkrétně spatřuje porušení citovaných základních práv v řízení o odvolání proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Náchodě. Je si vědom toho, že v rámci odvolacího řízení může být rozhodnutí odvolacího soudu zcela opačné oproti rozhodnutí soudu prvního stupně; stěžovatel má však zato, že v odvolacím řízení je nezbytné, aby se odvolací soud vypořádal nejen se všemi odvolacími námitkami, ale i s námitkami vznesenými stěžovatelem k odvolání matky a k odvolání opatrovníka nezletilé, a to s přihlédnutím ke všem provedeným důkazům v rámci prvoinstančního řízení. Z napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že odvolací soud na podkladě provedeného odvolacího řízení dospěl ke zcela odlišným právním závěrům než soud prvního stupně, které jej vedly ke změně rozsudku prvostupňového soudu. Podle výrokové části napadeného odvolacího rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, je podle stěžovatele zřejmé, že se odvolací soud zjevně odchýlil od hodnocení provedených důkazů prvoinstančním soudem, neboť současně nově hodnotil vypracovaný znalecký posudek ( a další poznatky ze spisu ), aniž by však v rámci odvolacího řízení tyto důkazy opakovaně provedl ( tedy, aby mimo jiné opětovně znalce vyslechl ); stěžovatel se tak nemohl k těmto provedeným důkazům v rámci odvolacího řízení vyjádřit. Za tohoto stavu byl zkrácen na svých základních právech, neboť mu odvolací soud odňal reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v jeho oprávnění argumentovat v rámci odvolacího řízení. Porušení základních práv lze prý rovněž dovodit z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 19. 10. 2010. Z něhož totiž podle stěžovatele vyplývá, že odvolací soud v řízení o odvolání pouze podal zprávu o předchozím řízení, nato právní zástupkyně matky přednesla odvolání, opatrovník přednesl odvolání a právní zástupkyně stěžovatele odkázala na písemné vyjádření stěžovatele; odvolací soud však "nepřednesl" důkazy, které v rámci odvolacího řízení chtěl nově hodnotit. Krajský soud tím - ve svém důsledku - porušil podle stěžovatele zásadu přímosti, podle které dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení. Stěžovatel s ohledem na průběh odvolacího řízení nemohl podle svého tvrzení důvodně předpokládat, že odvolací soud v rámci odvolacího řízení změní argumentaci k jednotlivým důkazům, oproti argumentaci soudu prvoinstančního. Stěžovatel spatřuje porušení svých shora citovaných základních práv i v tom, že ač byl v souladu se svými zákonnými právy řádně seznámen s odvoláním matky i opatrovníka a na tomto podkladu předložil své vyjádření k těmto odvoláním, jeho vyjádření k odvolání opatrovníka odvolací soud ve svém rozhodnutí nejenže argumentačně nezohlednil, ale toto vyjádření není dokonce ani založeno ve spise. Stěžovatel dodal, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal ani s možností v minulosti evidentně fungující střídavé péče. Odvolací soud ostatně - podle stěžovatele - vůbec nedostál povinnosti řádného a transparentního odůvodnění svého rozsudku; nezabýval se totiž ( mimo jiné ) zájmem nezletilého dítěte a akcentoval zažitou praxi, pokud jde svěřování nezletilých dětí do výchovy matce. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel prohlašuje, že ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí s upuštěním od ústního jednání. II. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Náchodě evidovaný pod sp. zn. 0 Nc 415/2009. Zjistil, že jmenovaný soud vydal 10. 5. 2010 rozsudek č. j. 0 Nc 415/2009-164, kterým rozhodl takto : "I. Nezletilá N. Š. se svěřuje do výchovy otce. […] II. Matce se výživné pro nezletilou N. Š. neurčuje s účinností od právní moci tohoto rozsudku. […] III. Řízení o úpravu styku otce s nezletilou N. Š. se zastavuje. […] IV. České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů tohoto řízení. […] V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení." Okresní soud zejména uvedl, že oba rodiče mají předpoklady pro výchovu své dcery, leč nejsou schopni se dohodnout. Za této situace musel soud posuzovat, který z rodičů má lepší předpoklady pro výchovu nezletilé. Vycházel přitom zejména ze znaleckého posudku a z výslechu znalce PhDr. K. N. Měl za prokázané, že oba rodiče jsou schopni dceru vychovávat, ale mají značně rozdílné představy o způsobu výchovného vedení nezletilé. Matka zastává tzv. tradiční způsob výchovy, kdy vyžaduje kázeň a podřízení dítěte. Stěžovatel je oproti matce ve výchově značně liberální a má tvořivější přístup k výchově. Z hlediska vzdálenější perspektivy a možností nezletilé se podle znalce jeví jako vhodnější výchovný přístup stěžovatele ( srov. číslo listu 119 ). Nezletilá navíc sama v současné době jednoznačně preferuje prostředí u stěžovatele ( srov. číslo listu 117 ). V řízení bylo podle nalézacího soudu dále prokázáno, že střídavá výchova, která se nyní realizuje, nevyhovuje ani rodičům ani nezletilé. Rodiče nejsou schopni spolu komunikovat, jejich bydliště jsou od sebe značně vzdálená a nezletilá musí například navštěvovat dvě mateřské školy, takže i adaptační nároky na časté změny v životě nezletilou enormně zatěžují; vyústily u ní dokonce až do neurotických obtíží. Prvostupňový soud proto nezletilou svěřil do výchovy stěžovatele. Přihlédl i k tomu, že stěžovatel slíbil, že matce nebude bránit ve styku s nezletilou a umožní jí široký styk s dcerou. Proti tomuto rozsudku podala odvolání matka i opatrovník nezletilé - Městský úřad v Broumově. Matka ( srov. číslo listu 169 - 172 ) kritizovala zjednodušující pohled prvostupňového soudu na předmětnou záležitost. Připomněla, že i znalec hodnotí výchovné působení stěžovatele na nezl. jako nadměrně tolerantní. To je podle matky hlavní důvod toho, že nezletilá projevuje větší chuť žít v prostředí stěžovatele. Riziko pro ni vidí i v tom, že by byly u stěžovatele vychovávány děti tří různých otců a dvou různých matek, přičemž osobnost partnerky stěžovatele ( nyní manželky ) nebyla znalcem hodnocena zcela kladně. Matka se rovněž pozastavila nad finančním hospodařením stěžovatele, které je podle ní nezodpovědné, neboť týž je finančně závislý na svých rodičích. Opatrovník nezletilé ve svém odvolání ( srov. číslo listu 174 - 175 ) zejména zdůraznil, že matka je pro nezl. větší autoritou; pokud nezletilá preferuje prostředí otce, je tomu tak právě proto, že u něho není v ničem vázána. Určitou neznámou je také výchovné působení manželky otce nezletilé. Opatrovník navrhl svěření nezletilé do výchovy matky, a to i s ohledem na to, že stěžovatel doposud neprokázal schopnost dceru finančně zabezpečit. Ve spise je založen přípis okresního soudu ( srov. číslo listu 180 ), na kterém je uvedeno, že okresní soud zasílá odvolacímu soudu vyjádření stěžovatele "k odvolání, které podala matka a opatrovník". Ve spise ( srov. číslo 180/1 - 180/6 ) je dále založený přípis stěžovatele nazvaný jako vyjádření otce k odvolání matky. Tam stěžovatel mimo jiné navrhl potvrzení prvostupňového rozsudku. ( Nezletilá jednoznačně preferuje prostředí u něho. ) Stěžovatel dodal, že se svou družkou uzavřel manželství, nezl. by tedy žila v úplné rodině s nevlastními sourozenci. Poukázal také na své podnikatelské aktivity s tím, že je schopen dítě bez problémů materiálně zajistit. Ze spisu je dále patrné ( srov. číslo listu 191 - 193 ), že v rámci jednání před odvolacím soudem tento soud rekapituloval dosavadní průběh řízení. Zástupkyně matky přednesla odvolání, dále navrhla změnu prvostupňového rozhodnutí v tom, že nezletilá by měla být svěřena do výchovy matky, eventuálně by matka souhlasila se střídavou výchovou. Zástupkyně otce v rámci jednání před odvolacím soudem odkázala na vyjádření stěžovatele k odvolání a na jeho vyjádření během řízení; otec je podle ní ekonomicky nezávislý a jeho výchovné prostředí podporuje i znalec; prvostupňové rozhodnutí tedy mělo být podle jejího názoru potvrzeno. Při jednání před odvolacím soudem stěžovatel ( otec ) k dotazu soudu rovněž uvedl, že jeho příjmy jsou asi kolem 20.000,- Kč. Opatrovník při jednání v souladu se svým odvoláním navrhl změnu prvostupňového rozhodnutí s tím, že by podle jeho názoru přicházela v úvahu i střídavá výchova. Krajský soud v Hradci Králové pak rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 19. 10. 2010, č. j. 20 Co 350/2010-195, tak, že změnil rozsudek okresního soudu takto : "I. ( … ) a ) Nezletilá N. Š. se svěřuje do výchovy matky. […] b ) Otec je povinen platit na výživu nezletilé částku 3.500,- Kč měsíčně vždy do 5. dne v měsíci a k rukám matky nezletilé, a to počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku. […] II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem. […] III. Otec je povinen nahradit České republice náklady řízení v částce 12.870,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a na účet Okresního soudu v Náchodě. […] IV. Otec je povinen nahradit matce nezletilé náklady řízení za zmařené jednání dne 21.9.2010 v částce 2.382,- Kč splatné do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky matky." V odůvodnění mj. uvedl : "( … ) Znalci PhDr. K. N. se jeví být z hlediska vzdálenější budoucnosti, perspektivy a možností nezletilé vhodnější výchovný přístup otce a okresní soud tento jeho závěr v podstatě bez dalšího převzal jako základ svého rozhodnutí. V tom krajský soud spatřuje skutečně onen zjednodušený pohled okresního soudu na věc, který mu matka vytýká v odvolání. Z obsahu spisu totiž dále plynou další poznatky a skutečnosti, ke kterým je nutno přihlédnout a které mají na řešení otázky, komu z rodičů nezletilou svěřit do výchovy, významný vliv. Sám znalec hodnotí otcovu výchovu za místy ‚nadměrně? liberální, bez výraznějších mantinelů chování, navíc při této výchově je otec trochu ‚idealistický? a jeho tolerantnost ‚přehlíží některé aspekty reálného života?. Tyto odborné poznatky vyplývají ze znaleckého posudku a pokud znalec k těmto údajům připojil svůj subjektivní názor, že lepším vychovatelem nezletilé se mu za této situace jeví otec, pak se vyjadřoval k otázce, která přísluší vyřešit jedině soudu. A tento nikoliv již odborný, ale více právní závěr okresní soud bez dalšího přijal za své rozhodnutí. Ze skutkových závěrů znalce tedy plyne, že ve výchovném působení obou rodičů jsou určitá negativa. Za této situace má krajský soud za to, že vzhledem k dalším zjištěním je přece jenom více v zájmu nezletilé, bude-li svěřena do výchovy matky. Na její straně je totiž méně rizikových faktorů a méně ‚neznámých? - matka, na rozdíl od otce, již plně prokázala svou schopnost o nezletilou celodenně a pravidelně pečovat ( … ). Při svěření nezletilé matce bude jistota, že o nezletilou bude skutečně pečovat plně rodič a nebude ve hře ona výše zmíněná ‚neznámá?, což je role a význam nyní již manželky otce, která navíc s otcem nezletilé očekává narození dítěte ( … ), což by bylo již - případně i s nezletilou N. - čtvrté dítě v domácnosti, takže na výchově N. by se nepochybně manželka otce podílela výraznou měrou. Přitom soužití otce a jeho dříve družky a nyní manželky netrvá nijak dlouho ( … )." III. K ústavní stížnosti se vyjádřil Okresní soud v Náchodě tak, že zcela odkázal na svoje rozhodnutí. Souhlasil s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Krajský soud s upuštěním od ústního jednání rovněž souhlasil. Plně odkázal na své rozhodnutí. Krajský soud prý ve svém rozhodnutí akcentoval jiné skutečnosti než prvostupňový soud, ovšem stále šlo o skutečnosti, které byly všem účastníkům řízení známy a stěžovatel se k nim vyjadřoval. Matka nezletilé jako vedlejší účastnice k ústavní stížnosti v podstatě uvedla, že stěžovateli byla v průběhu řízení, ať již před soudem prvního stupně nebo před odvolacím soudem, plně zachována jeho procesní práva, a tato práva též stěžovatel v řízení plně vykonával; nebyl tedy žádným ze soudů na svých právech zkrácen. Pokud nyní podal stěžovatel ústavní stížnost, činí tak podle názoru vedlejší účastnice proto, že nesouhlasí s výrokem rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv z důvodu, že by byl v průběhu řízení před odvolacím soudem na svých právech zkrácen. Rozhodnutí odvolacího soudu reflektuje podle názoru vedlejší účastnice zejména zájmy nezletilého dítěte. V závěru svého vyjádření vedlejší účastnice uvedla, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Opatrovník se k ústavní stížnosti ani k vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové nevyjádřil. Vzhledem k obsahu vyjádření účastníka řízení, resp. vedlejší účastnice řízení, i s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti, nezasílal Ústavní soud stěžovateli tato vyjádření k event. replice. Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků řízení upustil ( § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ). IV. Ústavní stížnost je důvodná. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv či svobod se skládá z několika komponentů [srov. např. sp. zn. III. ÚS 224/98 - viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ( dále jen "Sbírka rozhodnutí" ), svazek 15, nález č. 98 - a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu ( což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů ). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. Z pohledu podústavního práva relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení na předmětnou věc dopadají zejména ustanovení § 213 a § 220 o. s. ř. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného procesního práva. Ustanovení § 213 o. s. ř. se týká dokazování v odvolacím řízení a upravuje oprávnění odvolacích soudů přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu; zakotvuje apelační povahu odvolací instance. Podle § 213 odst. 2 o. s. ř., v platném znění, pak platí, že odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. praví, že odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení ( § 219 ) nebo zrušení ( § 219a ) a jestliže a ) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav; b ) po doplnění nebo zopakování dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout. Skutková zjištění ( zjištění skutkového stavu ) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provádění důkazů ( § 122 o. s. ř. ) a jejich hodnocení ( § 132 o. s. ř. ). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl ( s výjimkou podle § 122 odst. 2 o. s. ř. ). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura ( srov. například již Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 9, ročník 1968, strana 527 - R 92/68 ), tak i doktrína ( viz kupř. Drápal, L. - Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád : komentář Díl II. 1. vyd. Praha : C.H. Beck, 2009, s. 1714 a násl. ) pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu ( ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti a přímosti v občanském soudním řízení ) interpretují ustanovení § 213 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Ostatně, právě uvedený závěr akcentovala rovněž novela provedená zákonem číslo 59/2005 Sb., kterou byl změněn občanský soudní řád konkrétně pak i jeho § 213 ( srov. k tomu důvodová zpráva k zákonu číslo 59/2005 Sb., sněmovní tisk č. 643/0, 4. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 2002 - 2006 důvodová zpráva - Obecná část. ) Byť tedy Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého měnícího rozhodnutí formálně sledoval dikci ustanovení § 220 o. s. ř. - vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu učiněného Okresním soudem v Náchodě, leč nesouhlasil s jeho závěry - porušil svým postupem právě zásady plynoucí zejména z ustanovení § 213 o. s. ř. Rozdílným způsobem totiž hodnotil nalézacím soudem provedené důkazy ( zejména výše zmíněný znalecký posudek znalce PhDr. K. N. ), aniž by je opakovaně provedl sám a získal tak přímý a bezprostřední dojem z nich. Z pohledu práva podústavního, dopadajícího na předmětnou věc, dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím porušil Krajský soud v Hradci Králové zejména ustanovení § 213 a § 220 o. s. ř., jelikož změnil rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je byl sám opakoval. Z pohledu ústavněprávního je pak nutno stanovit podmínky, jejichž splněním může nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy založit porušení základních práv i svobod konkrétního stěžovatele. Ústavní soud v dosavadní judikatuře zahrnul obdobné porušení jednoduchého práva pod rámec, jenž je z pohledu ústavněprávního chráněn čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen "Úmluva" ). Již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 275/98 ( Sbírka rozhodnutí, svazek 18, nález č. 79 ) konstatoval následující : "[Podle] ustanovení § 213 o.s.ř. a zavedené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, pokud se však míní odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě svědeckého důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je nutno, aby důkazy svědecké sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení svědeckého důkazu. Jestliže odvolací soud z tohoto zákonného postupu vykročil, když výpověď svědka K. sám neprovedl, pak při hodnocení důkazů zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou vadou a současně jednal v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu chráněnými čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy." Není důvodu, aby Ústavní soud v této konkrétní souzené věci postupoval odlišně, byť jde o důkaz nikoli svědecký, ale o důkaz výslechem znalce, který nebyl proveden. Důkazní řízení znamená provedení důkazů a jejich hodnocení a ústí ve zjištění skutkového stavu. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem může založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti; dle ní dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení; rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím v odvolacím řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit. V posuzované věci - na základě takto vyložených důvodů - dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Hradci Králové tím, že změnil rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, a to aniž by je byl sám opakoval, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2010, č. j. 20 Co 350/2010-195, zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb.]. Kasací citovaného rozhodnutí je zároveň otevřen prostor i k tomu, aby krajský soud mohl zvážit námitku stěžovatele týkající se údajně chybějícího vyjádření stěžovatele k odvolání opatrovníka, případně další námitky; těm se Ústavní soud v tomto nálezu již hlouběji nevěnuje, neboť na samotném zrušení posuzovaného rozhodnutí by jejich posouzení již nemohlo nic změnit. Ústavní soud dodává, že tímto svým rozhodnutím nikterak nepředjímá rozhodnutí krajského soudu ve věci samé. Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 3. srpna 2011 Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu

1-18-04

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Ústavní soud již dříve zaujal stanovisko, od kterého se nemíní odchýlit, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení ( jednání před soudy ) osobně účastnit bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní - jak se stalo i v souzeném případě - lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka daného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V nálezu sp. zn. II. ÚS 145/02 ze dne 17. 7. 2002 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 95, s. 99 ) Ústavní soud uvedl, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, má každý právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Má-li být výše uvedené základní právo realizováno, musí být účastníkovi umožněno, aby se jednání mohl zúčastnit, takže účastník musí být o jeho konání soudem vyrozuměn. Předvolání k ústnímu jednání je proto třeba doručit nejen právnímu zástupci účastníka, ale i přímo účastníkovi řízení. K ústnímu jednání tedy musí být účastník řízení soudem samostatně obeslán. To platí tím spíše v souzené věci, neboť při jednání před odvolacím soudem byly prováděny některé důkazy, k nimž se stěžovatel, který nebyl předvolán, vyjádřit nemohl. Česká republika NÁLEZ Ústavního souduJménem republiky Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů - ze dne 19. října 2004 sp. zn. I. ÚS 18/04 ve věci ústavní stížnosti M. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 15. 7. 2003 sp. zn. 13 Co 459/2003 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě z 9. 10. 2002 sp. zn. O P 304/99 ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu v Ostravě z 26. 11. 2002 sp. zn. O P 304/99, jimiž byla stěžovatelova neletilá dcera svěřena do výchovy matky a stěžovateli byla stanovena povinnost přispívat na výživu dcery. I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 459/2003-226 ze dne 15. 7. 2003 se ruší. II. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. O P 304/99-168 ze dne 9. 10. 2002 ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. O P 304/99-175 ze dne 26. 11. 2002 se zamítá. Odůvodnění I. Včas podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 459/2003-226 ze dne 15. 7. 2003, jímž byl změněn s výjimkou výroků o výchově nezletilé dcery rozsudek Okresního soudu v Ostravě č. j. O P 304/99-168 ze dne 9. 10. 2002 ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. O P 304/99-175 ze dne 26. 11. 2002. Podle názoru stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2, jakož i právo na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ). Porušení uvedeného základního práva spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech : Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a aby byla zachována jeho lidská důstojnost. Konkrétní porušení práva na soudní ochranu spatřuje v tom, že k jednání Krajského soudu v Ostravě dne 15. 7. 2003 nedostal předvolání. O jednání byl informován svou právní zástupkyní, avšak zaměstnavatel jej bez předvolání soudu k jednání neuvolnil. Vzhledem k tomu, že od vyhlášení rozsudku okresního soudu uběhla doba delší než tři čtvrtě roku, krajský soud zamítl návrh, aby byl stěžovatel ve věci vyslechnut. V tomto postupu spatřuje porušení svého základního práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva v tom, že krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v určení výše výživného, přičemž nedostatečně vzal v úvahu životní úroveň, výdělkové a majetkové poměry obou rodičů. Stanovil stěžovateli povinnost platit výživné i za dobu, kdy byl osobou sociálně potřebnou a jeho příjem byl vyrovnáván dávkami sociální potřebnosti. Nesprávným posouzením životní situace stěžovatele krajským soudem tak bylo porušeno jeho právo na lidskou důstojnost podle čl. 10 odst. 1 Listiny. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil. II. K výzvě Ústavního soudu podal Okresní soud v Ostravě jako účastník řízení vyjádření, v němž uvedl, že krajský soud vycházel z dostatečných skutkových zjištění soudu prvního stupně doplněných soudem odvolacím a že v řízení před odvolacím soudem nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Samostatným přípisem pak soud prvního stupně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Vyjádření k ústavní stížnosti podal i Krajský soud v Ostravě, který v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uvedl, že stěžovatel byl řádně a včas předvolán prostřednictvím své právní zástupkyně v souladu s příslušnou instrukcí ministra spravedlnosti s odkazem na ustanovení § 115 občanského soudního řádu. Prohlásil, že po provedení dokazování ve věci rozhodl, neboť doplnění účastnickou výpovědí otce nepovažoval za nutné. Skutkový stav považoval za dostatečně zjištěný z jiných důkazů; stěžovatel byl jako účastník řízení vyslechnut před soudem prvního stupně a přítomná zástupkyně stěžovatele ani doplnění dokazování nenavrhovala. Krajský soud uvedl, že podle jeho názoru nedošlo k zásahu do práv stěžovatele, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Současně sdělil, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřilo město Orlová, Městský úřad Orlová, jako usnesením Ústavního soudu č. j. I. ÚS 18/04-26 ze dne 18. 5. 2004 ustanovený opatrovník nezletilé dcery stěžovatele D. Z. Ve svém vyjádření opatrovník sdělil, že souhlasí s vyjádřením Krajského soudu v Ostravě a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Matka nezletilé dcery, B. Z., se přípisem ze dne 31. 5. 2004 postavení vedlejšího účastníka vzdala. Stěžovatel se ve stanovené lhůtě - k dotazu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání - nevyjádřil, a proto ve smyslu poučení obsaženého v tomto dotazu má Ústavní soud za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. O P 304/99 vedený u Okresního soudu v Ostravě. Ze spisu zjistil, že vůči stěžovateli byl podán matkou nezletilé D. Z. návrh na úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti pro dobu po rozvodu. Okresní soud v Ostravě rozsudkem pod č. j. O P 304/99, 41 P a Nc 93/99-168 ze dne 9. 10. 2002 rozhodl tak, že se nezletilá dcera Dora svěřuje do výchovy matky. Stěžovateli byla stanovena povinnost přispívat na výživu dcery s účinností od 1. 2. 1999 částkou 1 000 Kč, s účinností od 1. 11. 1999 částkou 1 500 Kč, s účinností od 1. 12. 2000 byl vyživovací povinnosti zproštěn a s účinností od 1. 3. 2002 byl uznán povinným přispívat na výživu nezletilé D. částkou 600 Kč měsíčně. Současně bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem pod č. j. 13 Co 459/2003-226 ze dne 15. 7. 2003 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o stanovení vyživovací povinnosti tak, že stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé dcery s účinností od 1. 2. 1999 částkou 1 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 3. 2001 částkou 100 Kč měsíčně, s účinností od 1. 2. 2002 částkou 600 Kč měsíčně a s účinností od 1. 8. 2003 částkou 800 Kč měsíčně a rozhodl o dlužném výživném. IV. Ústavní stížnost je převážně důvodná. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je částečně opodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že k jednání Krajského soudu v Ostravě dne 15. 7. 2003 nedostal předvolání. O jednání byl informován svou právní zástupkyní, avšak zaměstnavatel jej bez předvolání k jednání neuvolnil. Vzhledem k tomu, že od vyhlášení rozsudku okresního soudu uběhla doba delší než tři čtvrtě roku, krajský soud zamítl návrh, aby byl stěžovatel ve věci vyslechnut. Tímto postupem byl prý stěžovatel zbaven možnosti vyjádřit se k důkazům prováděným před odvolacím soudem, čímž došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud z obsahu soudního spisu zjistil, že odvolací soud doručil předvolání k ústnímu jednání formulářem vz. 037a právní zástupkyni stěžovatele JUDr. A. P. dne 25. 6. 2003. Stěžovatel k ústnímu jednání dne 15. 7. 2003 samostatně předvolán nebyl. V protokolu o ústním jednání ze dne 15. 7. 2003 právní zástupkyně stěžovatele uvedla : "Otce jsem o dnešním jednání uvědomovala, nebyl mou osobou zastižen s tím, že je na dovolené.". Dále z protokolu o jednání vyplývá, že právní zástupkyně otce navrhovala jeho účastnický výslech a provedení důkazu zprávou jeho zaměstnavatele; v závěru jednání uvedla, že důkazní návrhy výslechem otce ponechává na zvážení soudu. Z tohoto protokolu ( i z napadeného rozsudku krajského soudu ) je dále zřejmé, že krajský soud provedl doplňující výslech matky a k důkazu četl zprávy, které se týkaly majetkových a výdělkových poměrů otce. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že námitka stěžovatele je opodstatněná. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud zdůrazňuje obecně platný princip, podle něhož případné zásahy do základních práv nebo svobod a tedy i jejich omezení musí být interpretovány restriktivně, a nikoliv extenzivně. Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena ( čl. 4 odst. 4 Listiny ). Ústavní soud již dříve zaujal stanovisko, od kterého se nemíní odchýlit, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení ( jednání před soudy ) osobně účastnit, bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní - jak se stalo i v souzeném případě - lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka, daného čl. 38 odst. 2 Listiny. V nálezu sp. zn. II. ÚS 145/02 ze dne 17. 7. 2002 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 95, s. 99 ) Ústavní soud uvedl, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny, má každý právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Má-li být výše uvedené základní právo realizováno, musí být účastníkovi umožněno, aby se jednání mohl zúčastnit, takže účastník musí být o jeho konání soudem vyrozuměn. Předvolání k ústnímu jednání je proto třeba doručit nejen právnímu zástupci účastníka, ale i přímo účastníkovi řízení. K ústnímu jednání tedy musí být účastník řízení soudem samostatně obeslán. To platí tím spíše v souzené věci, neboť při jednání před odvolacím soudem dne 15. 7. 2003 byly prováděny některé důkazy, k nimž se stěžovatel, který nebyl předvolán, vyjádřit nemohl. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedeným postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu a na projednání věci za jeho přítomnosti ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Dalšími námitkami stěžovatele se již Ústavní soud nezabýval, neboť to - za tohoto procesního stavu - považuje za nadbytečné. Návrhu stěžovatele na zrušení rozsudku soudu prvního stupně však Ústavní soud nevyhověl. Námitky obsažené v odůvodnění ústavní stížnosti totiž směřují výlučně proti procesnímu postupu soudu odvolacího a proti jeho rozsudku. Bude tedy věcí uvedeného soudu, aby se v režimu obecného soudnictví napadeným rozsudkem okresního soudu znovu zabýval a aby ve věci rozhodl. Na základě výše uvedených závěrů rozhodl Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tak, jak je ve výroku uvedeno.

28_Nd_405_2012

U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobce Mgr. F. D., bytem B., M. 260/20, proti žalovanému L. P., bytem B., R. 79/1, o náhradu škody, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2012, č. j. 44 Co 361/2012-66, takto : I. K projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni krajské soudy.II. Po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Brně. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 20. prosince 2012 JUDr. Iva B r o ž o v á předsedkyně senátu

28_Cdo_2789_2012

Typ rozhodnutí : ROZSUDEK Heslo : Cena Odpovědnost státu za škodu Zmírnění křivd ( restituce ) Dotčené předpisy : čl. 1 odst. 1 předpisu č. 209/1992Sb. § 11 předpisu č. 87/1991Sb. § 7 odst. 4 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí : C 28 Cdo 2789/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a ) A. P. a b ) V. P., v dovolacím řízení zastoupených Mgr. Petrem Čechurou, advokátem v Plzni, Palackého tř. 1, v řízení před nižšími instancemi zastoupených JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem v Rokycanech, Čechova 951/II, proti žalovaným 1 ) České republice – Ministerstvu financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem v Praze 1, Vodičkova 17, a 2 ) městu Rokycany, se sídlem v Rokycanech, Masarykovo nám. 1, o zaplacení částky 1.810.320,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 244/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2012, č. j. 56 Co 150/2012-222, takto : Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2012, č. j. 56 Co 150/2012-222, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 24. 11. 2011, č. j. 6 C 244/2006-201, se v celém rozsahu ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora označeným byl ve výroku I. ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 24. 11. 2011, č. j. 6 C 244/2006-201, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci po žalovaných domáhali zaplacení částky ve výši 1.810.320,- Kč s příslušenstvím. Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o náhradě nákladů řízení ( viz měnící výrok II., výrok III. ). Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody, jež měla být způsobena nesprávným úředním postupem Městského národního výboru Rokycany, který v roce 1986 schválil prodej domu č. p. 368 se souvisejícími pozemky ( st. parc. č. 1235 a parc. č. 981/8 ) v kat. úz. R. do vlastnictví žalobců v rozporu s tehdy platnou právní úpravou. Žalobcům bylo z uvedeného důvodu v roce 2004 v restitučním řízení – vedeném u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 257/2003 – jakožto osobám povinným pravomocně uloženo vydat dotčené nemovitosti restituentům ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Materiální újma, kterou žalobci nyní požadují v řízení o náhradu škody, představuje rozdíl jim vrácené kupní ceny, kterou za sporné nemovitosti v roce 1986 uhradili ( 189.680,- Kč ), a obvyklé ceny tohoto majetku, stanovené znaleckým posudkem částkou 2.000.000,- Kč ke dni 23. 12. 2004 ( tj. k datu vydání nemovitostí oprávněným osobám, manželům M. ). Nižší instance ve věci shodně uzavřely, že nárok žalobců na náhradu škody není důvodný. Odvolací soud na tento závěr usuzoval pro nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalované ( prodej předmětných nemovitostí uskutečněný v roce 1986 nebyl postupem úředním ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., ani podle zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž výkonem vlastnického práva státu, a žalovaný ad 2/ není právním nástupcem státu jako subjektu kupní smlouvy z tohoto roku ). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. Přípustnost dovolání opírali o zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé. Namítali, že kvalifikace právního titulu požadovaného plnění byla ponechána na úvaze soudu, který měl věc po právní stránce posoudit a zjistit, zdali a z jakého důvodu žalovaní za škodu odpovídají, a tedy i to, zda je namístě aplikovat zákon speciální či obecnou úpravu. Pasivní legitimaci druhého žalovaného dovozovali žalobci z přechodných ustanovení zákona o obcích č. 367/1990 Sb. Dovolatelé žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013. Zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě ( § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. ). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř., tj. pro nesprávné právní posouzení věci. Dovolání je přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a ), b ) o. s. ř. ( změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu ) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Za otázku zásadního právního významu lze nepochybně považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v rozporu s ustálenou soudní praxí, a tedy i s hmotným právem. Rozhodnutí odvolacího soudu naznačená kritéria přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c ), odst. 3 o. s. ř. splňuje. Dovolání je též důvodné. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že na danou věc není možno aplikovat zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem ( ani zákon č. 82/1998 Sb. ). Ačkoli byl postup státních orgánů z období před 90. lety i ze současného pohledu protiprávní ( § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ), není směrodatné s ním spojovat škodní účinky in favorem osob, jež z něho tehdy měly prospěch; brání tomu také hodnotový předěl režimů. Po demokratickém právním státu v zásadě nelze požadovat, aby reparoval důsledky pochybení minulého režimu – mimo ty speciální případy, k nimž se sám zavázal. Přestože žalobci v průběhu řízení chybně argumentovali tvrzením o existenci odpovědnostního vztahu mezi nimi a státem ( a nižší instance také žalobu z tohoto titulu posuzovaly ), je nutno se jejich nárokem dále zabývat z hlediska možného užití jiných právních předpisů. Bylo by porušením zásady tzv. legitimního očekávání, postupoval-li by soud v rozporu se zásadou „ iura novit curia “ a zamítl žalobu pouze s ohledem na uvedení nesprávného právního důvodu požadovaného plnění. Pokud skutková zjištění umožňují uplatněný požadavek podřadit pod správnou hmotněprávní normu, je třeba věc z tohoto hlediska náležitě posoudit a o takovém nároku řádně rozhodnout ( k tomu podrobněji viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2443/08, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, roč. 2009, sv. 55, č. 259 ). Prezentované závěry jsou podstatnou částí odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno mj. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 966/2008; v této věci byly skutkové okolnosti a právní aspekty velmi blízké těm, jež jsou posuzovány nyní. Dovolací soud se cítí závěry ústavního přezkumu vázán podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR. Z obsahu spisu je patrno, že žalobcům byla po nuceném vydání nemovitostí v restitučním řízení ( § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ) státem navrácena kupní cena, kterou za ně v roce 1986 uhradili, tj. 189.680,- Kč. Celková uplatněná částka ale představuje obvyklou ( tržní ) hodnotu nemovitostí v době jejich vydání. Ta byla stanovena znaleckým posudkem ke dni 23. 12. 2004 na 2.000.000,- Kč ( rozdíl tedy činí 1.810.320,- Kč – předmět řízení ). Podle ustanovení § 11 zákona č. 87/1991 Sb. platí, že vydá-li nemovitost jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci. Pro zodpovězení otázky o výši částky, jež by mohla být žalobcům případně uhrazena, není pouhá gramatická interpretace citovaného ustanovení postačující. V tomto směru lze odkázat na právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4646/2010, které jsou také níže citovány. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2202/2009, se podává, že výklad předmětného zákonného ustanovení nesmí být ve zjevné kontradikci s principy přiměřenosti a pokud možno i spravedlnosti ( v zájmu dosažení konformity vůči lidskoprávním kautelám i vůči civilistické zásadě ochrany vlastnického práva ). Aplikaci zákona, tj. výslovné dikci § 11 zákona č. 87/1991 Sb., je nutné nadřadit interpretaci vycházející z ústavněprávních měřítek, jež jsou dány zejména článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, která má podle čl. 10 Ústavy aplikační přednost před vnitrostátní zákonnou úpravou; v tuzemské rovině je třeba akcentovat čl. 11 Listiny základních práv a svobod, deklarující ochranu vlastnického práva každého vlastníka. Byla-li žalobcům vyplacena pouze kupní cena uhrazená v 80. letech, a nikoli zároveň částka, o kterou se tržní hodnota nemovitostí navýšila k pravomocnému skončení restitučního sporu ( 2004 ), může takový postup vůči žalobcům porušit spravedlivou rovnováhu jednotlivých plnění. Nelze pomíjet, že hodnota peněz se od minulé doby v důsledku ekonomického vývoje výrazně změnila. Peněžní prostředky, které žalobci vynaložili na koupi nemovitostí v roce 1986, by v současnosti k zajištění bytového zázemí a potřeb zjevně nepostačovaly. V této souvislosti je třeba v dalším řízení například osvětlit, jaká je stávající bytová situace žalobců – jinými slovy, zdali u jmenovaných po vydání sporných nemovitostí nedošlo navíc ke zhoršení životních ( rozuměno především bytových ) podmínek. Shora řečené teze mají oporu v precedentech Evropského soudu pro lidská práva. V případu Pešková vs. Česká republika ( stížnost č. 22186/03, rozsudek ze dne 26. 11. 2009 ) dovolací soud spatřuje též blízkost k okolnostem nyní projednávané věci. Štrasburský soud se zde ( opětovně ) vyslovil k výši náhrady povinné osobě za odnětí vlastnictví. Dovodil, že náhrada vyplacená stěžovatelce – řídící se kupní cenou z roku 1979 – nebyla v rozumném poměru k ceně zemědělské usedlosti v době jejího odnětí ( 2001 ). Dále uzavřel, že vzhledem k růstu cen nemovitostí od roku 1979, kdy stěžovatelka spornou nemovitost nabyla, do roku 2001, kdy byla tohoto majetku zbavena, neměla jmenovaná možnost požadovat za tuto nemovitost přiměřenou náhradu. Dodal rovněž, že stěžovatelce nebylo možno vytýkat nevyužití všech vnitrostátních prostředků nápravy, neboť zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, pro účely poskytnutí náhrady neumožňoval vzít v úvahu cenu nemovitosti v době vydání majetku. Také v posuzované věci poskytoval právní řád dovolatelům – kromě požadavku vrácení kupní ceny – pouze možnost uplatnit nárok na zhodnocení předmětných nemovitostí podle ustanovení § 7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Zde užitý pojem ( „zhodnocení “ ) ovšem nezahrnoval rozdíl mezi zaplacenou kupní cenou a tržní ( obvyklou ) cenou vydávaných nemovitostí, jehož se žalobci domáhají v tomto řízení. Účinný prostředek nápravy tedy v platné právní úpravě výslovně obsažen není. Přesto lze však zdůraznit, že v zájmu spravedlivého řešení dané věci není vyloučeno žalobcům přiřknout takovou náhradu, která by v rozumné míře vycházela z hodnoty nemovitostí v době jejich odnětí soudem a byla tak přiměřená dobové ekonomické situaci v naší zemi, jež se v průběhu let markantním způsobem změnila. Jak ostatně vyplývá mj. z výše citovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. vs. Česká republika, opačný postup by mohl směřovat k porušení práva na pokojné užívání majetku, zaručeného článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jakýkoli zásah do tohoto práva musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky veřejného zájmu a imperativy ochrany základních práv jednotlivce. Ta je ovšem narušena, pokud dotčená osoba byla nucena nést „ nepřiměřené břemeno “ ( srov. rozsudek ESLP ze dne 5. 11. 2002, stížnost č. 36548/97, věc P. a P. proti České republice ). Aby k takové situaci nedošlo, musí existovat rozumný poměr mezi použitými prostředky a cílem, který sleduje opatření zbavující určitou osobu jejího vlastnictví. S tím souvisí i to, že je ( zásadně ) třeba poskytnout vyvlastněnému, který majetek v minulosti nabyl v dobré víře, přiměřenou náhradu, a to v rozumném poměru k tržní hodnotě odnímaného majetku – adekvátní nemusí být vždy plná tržní cena ( pozn. NS : bude-li například zjištěno a prokázáno, že nebyl využit opodstatněný nárok na zhodnocení nemovitostí podle § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., jenž je zákonem směřován vůči oprávněným osobám, bude při rozhodování o přiměřené restituční náhradě možno toto plnění odečíst od obvyklé ceny dotčeného majetku, určené znalecky k době jeho vydání ). Nejvyšší soud konstatuje, že v projednávané věci nelze vyloučit týž závěr. Nechť se tedy nižší instance dále zabývají tím, zda existují důvody pro to, aby bylo žalobcům požadované plnění ( či jeho přiměřená část ) přiznáno. Je však otázkou, nakolik poskytují dosavadní žalobní tvrzení podklad pro takové řešení. Strana žalující, jak patrno z dovolání, přesouvá veškerou procesní odpovědnost na soud, aniž by k výsledkům řízení jakkoli dále přispěla. Navíc je třeba zdůraznit v úvahu přicházející skutečnost, že povinné osoby mohly uplatnit též nárok na zhodnocení vydávaných nemovitostí podle § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Zbývá dodat, že z hlediska výše prezentovaného právního titulu ( náhrady podle § 11 zákona č. 87/1991 Sb. ) bude pasivně věcně legitimována pouze žalovaná ad 1 ), žalovaný ad 2 ) nikoli. Poněvadž se ústavně ne zcela konformního postupu dopustily soudy obou nižších stupňů, Nejvyšší soud z těchto důvodů zrušil v celém rozsahu obě jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( § 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř. ). V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ( § 243d odst. 1 o. s. ř. ). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 9. ledna 2013 JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r. předseda senátu

1-3241-07_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Analytická právní věta V situaci, kdy zákonodárce nepřijal v rozporu s ústavním pořádkem právní úpravu umožňující jednostranné zvyšování nájemného, jsou obecné soudy povinny posoudit, zda v dané konkrétní věci došlo v důsledku stanoveného regulovaného nájemného k nucenému omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i zda byly splněny podmínky pro vznik práva na náhradu za takové omezení. Obecné soudy nesmí apriorně zamítat žaloby pronajímatelů na náhradu vůči státu, jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy ( viz nález ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ), nýbrž musejí uplatněný nárok posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. V tomto smyslu jsou povinny poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nedodržení tohoto postupu představuje porušení základního práva žalobce na ochranu majetku a na soudní ochranu ve smyslu čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Návrh a řízení před Ústavním soudem Na návrh stěžovatelky R. V. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 16. 6. 2009 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d ) Ústavy rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 2005 čj. 22 C 190/2004-34 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2005 čj. 20 Co 312/2005-52 pro rozpor s čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V rozsahu směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu byla stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Návrhu stěžovatelky na přiznání nákladů řízení Ústavní soud nevyhověl. Narativní část Stěžovatelka se vůči státu domáhala náhrady škody ve výši rozdílu mezi regulovaným a tržním nájemným za období od února 2002 do konce ledna 2004, kdy byl zákonodárce dlouhodobě nečinný. Soud I. stupně zamítl žalobu stěžovatelky s odůvodněním, že v daném případě nelze dovodit existenci nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a nárok stěžovatelky nelze posuzovat ani podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil se stejným odůvodněním. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu Ústavní soud dospěl v otázce regulovaných nájmů v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 k závěru, že za situace, kdy zákonodárce nepřijal v rozporu s ústavním pořádkem úpravu umožňující jednostranné zvyšování nájemného, jsou obecné soudy povinny rozhodovat o zvýšení nájemného, přičemž výše nájemného by měla odpovídat místním podmínkám tak, aby nedocházelo k diskriminacím mezi pronajímateli ( ale i nájemci ) bytů s regulovaným nájemným a tržním nájemným. Vzhledem k tomu, že rozhodovací praxe Ústavního soudu dospěla po vydání výše uvedeného nálezu k rozdílným právním závěrům, byla věc předložena senátem plénu k zaujetí stanoviska podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 vyplývá, že žaloby pronajímatelů ( vlastníků bytů ) na náhradu škody vůči státu, jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu, jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska práva pronajímatelů na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení, případně uplatnit nové důkazy nebo námitky ( § 118a občanského soudního řádu ). Nárok pronajímatele vůči státu má přitom subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného a lze jej uplatnit jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Obecné soudy tedy nesmí v obdobných případech nárok na náhradu škody vůči státu zamítat apriorně, nýbrž musí posoudit jednotlivé individuálně uplatněné nároky z hlediska práva na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že při posuzování stěžovatelčina nároku bylo povinností obecných soudů zabývat se otázkou, zda stěžovatelce v intencích citovaného stanoviska náleží právo na náhradu za omezení vlastnického práva, případně v jaké výši. Ústavní soud proto ústavní stížnosti částečně vyhověl a napadené rozsudky městského a obvodního soudu zrušil. Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko. PRÁVNÍ VĚTY Žaloby pronajímatelů ( vlastníků bytů ) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti ( notářský řád )], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy [nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ( N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb. )], jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo. Česká republika NÁLEZ Ústavního souduJménem republiky Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 16. června 2009 sp. zn. I. ÚS 3241/07 ve věci ústavní stížnosti JUDr. R. V. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. května 2005 č. j. 22 C 190/2004-34, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2005 č. j. 20 Co 312/2005-52 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2007 č. j. 25 Cdo 3098/2005-61, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na náhradu škody vůči státu, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 2005 č. j. 22 C 190/2004-34 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2005 č. j. 20 Co 312/2005-52 byla porušena stěžovatelčina práva na ochranu majetku a na soudní ochranu zakotvená v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 2005 č. j. 22 C 190/2004-34 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2005 č. j. 20 Co 312/2005-52 se zrušují. III. Návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007 č. j. 25 Cdo 3098/2005-61 se odmítá. IV. Návrhu stěžovatelky na přiznání nákladů řízení se nevyhovuje. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, jimž vytýká porušení svých práv garantovaných ustanoveními čl. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ), čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen "Úmluva" ). Podstatou ústavní stížnosti je kritika právních názorů obecných soudů, které nepřiznaly stěžovatelce právo na náhradu škody vůči státu ve výši rozdílu mezi regulovaným a tržním nájemným; stěžovatelka je naopak přesvědčena - i s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 [nález ze dne 28. 2. 2006 ( N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb. )] a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hutten-Czapská - že z důvodu nesprávného úředního postupu jí právo na náhradu škody přísluší; proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí a přiznání nákladů řízení. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na své rozhodnutí ze dne 29. 9. 2005. 3. Stejně tak učinil ve svém vyjádření i Městský soud v Praze, jenž zopakoval, že nečinnost Parlamentu není nesprávným úředním postupem, z něhož by bylo možno dovozovat nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti ( notářský řád ). Z nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 [nález ze dne 6. 4. 2006 ( N 80/41 SbNU 59 )] potom odvolací soud dovozuje, že nárok na náhradu škody je zde teprve tehdy, nedomohl-li se pronajímatel saturování své újmy na nájemcích. 4. Nejvyšší soud ve vyjádření konstatoval, že stěžovatelka v dovolání nevznesla žádnou otázku zásadního právního významu; i v ústavní stížnosti v podstatě jenom opakuje argumenty, které uplatnila v předchozím řízení a s nimiž se obecné soudy vypořádaly. Dle mínění dovolacího soudu spatřuje stěžovatelka diskriminaci vlastně v tom, že se nemůže nájemců bez problémů zbavit, a pokud jde o diskriminaci finanční, nelze přehlédnout, že od všech nájemců - krom jediného - pobírala tržní nájemné. Z tohoto důvodu dovolací soud navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti. 5. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že různá výše nájemného je důsledkem dlouhodobého historického vývoje. Noví vlastníci vstupovali do již existujících nájemních vztahů namísto státu jako původního vlastníka a pronajímatele; noví vlastníci proto dobrovolně nabývali již omezené vlastnické právo, a z tohoto důvodu nelze stěžovatelku považovat za oběť údajného porušení práv a svobod zaručených Úmluvou. Dle mínění vedlejšího účastníka lze naopak tvrdit, že stěžovatelka ani v době nabytí vlastnického práva, ani později neměla žádné legitimní očekávání, že její vlastnické právo přestane být omezováno. Chybné je rovněž tvrzení, že po roce 1989 došlo k zavádění regulace nájemného; účelově je naopak popíráno, že došlo k postupnému odbourávání regulace nájemného. Odkaz na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hutten-Czapská pak pramení z neznalosti odlišností v právním postavení vlastnických vztahů a majitelů domů v obou státech. 6. Stěžovatelka v replice především odmítla jako naprosto absurdní argumentaci vedlejšího účastníka, neboť dle jejího názoru naopak všichni restituenti a noví majitelé domů předpokládali, že v důsledku změny politických a ekonomických podmínek nastane v regulaci nájemného v krátké době změna; všichni legitimně očekávali, že jejich investice do majetku se jim v brzké době navrátí, což se bohužel nestalo dodnes. II. 7. Z procesního spisu vyplynuly následující skutečnosti : 8. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 5. 2005 č. j. 22 C 190/2004-34 zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 188 856 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalované částky se stěžovatelka na státu ( vedlejším účastníku v řízení o ústavní stížnosti ) domáhala z toho důvodu, že jí stát v období od února 2002 do konce ledna 2004 neumožnil zvýšit nájemné z bytů, a vznikla jí tak škoda v rozdílu mezi výší regulovaného nájemného, jehož dosahuje z jednoho bytu ve svém domě, a výší tržního nájemného, které jí platí ostatní nájemci bytů v tomto domě. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nelze dovodit existenci nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a že nárok stěžovatelky nelze posuzovat ani podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody ( § 420 občanského zákoníku ). 9. Odvolací soud rozsudkem ze dne 29. 9. 2005 č. j. 20 Co 312/2005-52 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a rovněž uzavřel, že nárok stěžovatelky nelze posoudit ani podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., ani podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. 10. Dovolací soud usnesením ze dne 27. 11. 2007 č. j. 25 Cdo 3098/2005-61 dovolání stěžovatelky odmítl a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl přitom k závěru, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c ) občanského soudního řádu ( dále jen "o. s. ř." ), neboť stěžovatelka žádnou otázku zásadního právního významu neoznačila a neshledal ji ani odvolací soud. III. 11. Ústavní stížnost je důvodná. 12. Ústavní soud se problematikou, jíž se dotýká ústavní stížnost, zabýval již několikrát v minulosti. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 - v němž také poukazuje na předchozí judikatorní vývoj - dospěl k závěru, že "samotná dikce § 696 odst. 1 občanského zákoníku, která pouze předjímá přijetí nové úpravy, není protiústavní, protiústavní je dlouhodobá nečinnost zákonodárce, jež má za následek ústavně neakceptovatelnou nerovnost a v konečném důsledku porušení ústavních principů; … za určitých podmínek jsou důsledky mezery ( chybějící právní úpravy ) protiústavní, zejména tehdy, když zákonodárce se rozhodne, že určitou oblast upraví, tento úmysl v zákoně vysloví, avšak předvídanou regulaci nepřijme. Stejný závěr platí i v případě, kdy parlament deklarovanou úpravu přijal, avšak tato byla zrušena proto, že nesplňovala ústavní kritéria a zákonodárce nepřijal ústavně konformní náhradu, ačkoliv mu k tomu ústavní soud poskytl dostatečnou lhůtu ( 18 měsíců )". S ohledem na to, že dlouhodobá nečinnost zákonodárce ( jako představitele jedné větve veřejné moci ve státě ), který nepřijal úpravu jednostranného zvyšování nájemného, je v rozporu s ústavním pořádkem, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy nemohou žaloby pronajímatelů zamítat, nýbrž musí rozhodnout o zvýšení nájemného, přitom výše nájemného by měla odpovídat místním podmínkám tak, aby nedocházelo k diskriminacím mezi pronajímateli ( ale i nájemci ) bytů s regulovaným nájemným a pronajímateli ( nájemci ) bytů s tržním nájemným. 13. Rozhodovací praxe Ústavního soudu ve věcech týkajících se problematiky nájemného, jakož i souvisejících otázek ohledně náhrady majetkové újmy, zaznamenala po vydání nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05 určitý vývoj, který směřoval k rozdílným právním závěrům. Z tohoto důvodu I. senát Ústavního soud v souladu s § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, předložil věc plénu k zaujetí stanoviska, kterým se odchyluje od právních názorů vyslovených v nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08 ze dne 9. 9. 2008 ( N 152/50 SbNU 345 ) a v nálezu sp. zn. III. ÚS 3158/07 ze dne 4. 12. 2008 ( N 216/51 SbNU 683 ). Předmětem posouzení učinil dvě otázky, jež spolu úzce souvisejí : a ) od jaké doby lze pronajímateli přiznat zvýšené nájemné, b ) subsidiarita nároku na náhradu škody vůči státu, přičemž druhá z nich se přímo dotýká posuzované věci. 14. Ústavní soud přijal stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09 ze dne 28. 4. 2009 ( ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb. ), v němž formuloval, kromě jiného, i tento výrok : "Žaloby pronajímatelů ( vlastníků bytů ) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti ( notářský řád )], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy ( nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.". 15. Ve světle závěrů obsažených v citovaném stanovisku, na které se plně odkazuje, je zcela evidentní, že postup obecných soudů při posuzování stěžovatelčina nároku nemůže obstát ( přitom stěžovatelčino nesprávné právní hodnocení uplatněného nároku nemůže sehrávat významnou roli - v duchu zásady iura novit curia ). Stěžovatelka se domáhala po státu náhrady za újmu, která jí v období od února 2002 do konce ledna 2004 vznikla na nájemném v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti zákonodárce. Ve zmíněném období nedocházelo ve smyslu citovaného stanoviska ke konkurenci nároků na zvýšení nájemného ( vůči nájemci ) a na náhradu za omezení vlastnického práva ( vůči státu ), neboť možnost žalovat nájemce na zvýšení nájemného byla založena teprve nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ( srov. bod 12 stanoviska ). Nárok stěžovatelky na náhradu za omezení vlastnického práva za uvedené období proto subsidiární charakter nemá, jak se zcela mylně domníval odvolací soud. 16. Je proto povinností obecných soudů zabývat se otázkou, zda stěžovatelce v intencích citovaného stanoviska náleží právo na náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, případně v jaké výši. V souladu s nálezem sp. zn. I. ÚS 2220/08 ze dne 10. 6. 2009 ( N 137/53 SbNU 705 ) Ústavní soud připomíná, že posouzení, zda v dané věci byl dán konkrétní nárok stěžovatelky na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jejího základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jejím případě byly splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu. Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamenala, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele ( vlastníka bytu ). Rovněž je namístě zdůraznit, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy tedy nesmí nárok na náhradu vůči státu zamítat apriorně, nýbrž musejí za respektování výše uvedených závěrů posoudit jednotlivé individuálně uplatněné nároky. V tomto smyslu je tedy tvrzený nárok pronajímatele ( vlastníka bytu ) třeba právně posoudit z hlediska práva na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Obecné soudy jsou v tomto směru povinny vytvořit ve smyslu § 118a o. s. ř. dostatečný procesní prostor, aby se obě strany řízení mohly k novému právnímu posouzení vyjádřit a případně uplatnit nové důkazy nebo námitky. 17. Návrh na zrušení usnesení dovolacího soudu je zjevně neopodstatněný. V ustálené judikatuře Ústavního soudu byl formulován závěr, že pokud je přípustnost dovolání závislá na úvaze dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř., nemůže být odmítavým rozhodnutím účastník dotčen - až na určité výjimky - na základních právech. Stěžovatelka sama žádné otázky zásadního právního významu neoznačila a dovolací soud jejich existenci sám neshledal. Z tohoto důvodu samotné usnesení, jímž byla deklarována nepřípustnost stěžovatelčina dovolání, žádný zásah ve sféře základních práv nevyvolává. 18. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a ) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl a napadené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a ) citovaného zákona zrušil. 19. Pokud se týká napadeného usnesení Nejvyššího soudu, nebylo Ústavním soudem shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, a proto byla v této části její ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona o Ústavním soudu. 20. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. S ohledem na ustanovení § 62 odst. 3 téhož zákona, jež vyjadřuje zásadu, dle níž si každý účastník nese své vlastní náklady sám, se ustanovení odstavce čtvrtého interpretuje v ustálené judikatuře zdejšího soudu restriktivně. Ústavní soud tak přiznává náhradu nákladů řízení tehdy, jde-li o mimořádný a výjimečný případ, kupř. kdy náhrada nákladů řízení plní funkci sankce vůči účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal, pokud se podle okolností případu jeví spravedlivým, aby nesl náklady, které jinému účastníku vznikly. O takovou situaci však v souzené věci nejde, neboť rozhodování ve věcech týkajících se regulovaného nájemného bylo dosud poznamenáno značnými nejasnostmi a rozporuplným přístupem, což je patrné i z toho, že rovněž uvnitř samotného Ústavního soudu bylo nutno sjednotit protichůdné názory prostřednictvím stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09. Lze proto uzavřít, že v souzené věci nenastaly mimořádné a výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly, aby Ústavní soud postupoval podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

1-391-05_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Analytická právní věta Odmítl-li obecný soud rozhodnout o zvýšení tzv. regulovaného nájemného v době, kdy z důvodu nečinnosti zákonodárce není platný žádný právní předpis, který by takovéto zvýšení umožňoval, zasáhl tím do práva navrhovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Návrh a řízení před Ústavním soudem Na návrh Flamy investment, spol. s r. o. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 17. května 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d ) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. června 2004 č.j. 10 C 155/2003-68 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 31. března 2005 č.j. 23 Co 410/2004-103. Návrh na zrušení § 671 odst. 1 občanského zákoníku ve slovech „ v době uzavření smlouvy “ odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Narativní část Stěžovatelka podala žalobu na určení neplatnosti dohody o předání a převzetí bytu v části, jež se týkala úhrady za užívání bytu a určení výše nájemného. Okresní soud v Pardubicích její žalobu zamítl, Krajský soud v Hradci Králové jeho rozhodnutí potvrdil. Podle názoru stěžovatelky se obecné soudy nevypořádaly s příslušnou judikaturou Ústavního soudu týkající se regulace nájemného. V dané věci totiž nájemné hrazené žalovanou nepostačuje ani na krytí nákladů, ani na údržbu a opravy domu. Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu Podle názoru Ústavního soudu, který vyslovil již v nálezu Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. února 2006, je protiústavní situace, kdy zákonodárce nijak nereagoval na zrušení právních předpisů upravujících regulaci nájemného nálezy Ústavního soudu. Tato situace vedla k faktickému zmrazení regulovaného nájemného a prohlubování zásahu do vlastnického práva dotčených vlastníků bytů. Ústavní soud z tohoto důvodu formuloval povinnost obecných soudů rozhodovat o zvýšení nájemného v závislosti na místních podmínkách. Zdůraznil přitom, že tato povinnost obecných soudů má vést k vyplnění mezery v právním řádě a trvá jen do doby nabytí účinnosti zákona, jež bude zvyšování nájemného upravovat. Tím, že obecný soud odmítl v dané věci rozhodnout, porušil svojí povinnost poskytnout ochranu základním právům stěžovatelky a zasáhl do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadená část § 671 odst. 1 občanského zákoníku, která byla analogicky aplikována v dané věci, upravovala výši nájemného v obecné rovině. Ústavní soud neshledal žádný důvod její protiústavnosti a návrh stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněný. Soudcem zpravodajem v dané věci byl František Duchoň. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko. PRÁVNÍ VĚTY Za situace, kdy je zákonodárce nečinný, jsou to obecné soudy, jejichž úkolem je zajistit ochranu práv ( čl. 90 Ústavy České republiky ) a základních práv ( čl. 4 Ústavy České republiky ) jednotlivce. Je tedy na obecných soudech, aby naplnily podmínku čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle které mohou být meze základních práv stanoveny pouze zákonem, a při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou takovým způsobem, kterým budou chránit podstatu a smysl vlastnického práva ( v daném případě vlastnického práva k bytu ), jak to má na mysli ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Zmíněná povinnost obecných soudů trvá přirozeně jen do doby nabytí účinnosti zvláštního zákona, který bude upravovat zvyšování nájemného. Česká republika NÁLEZ Ústavního souduJménem republiky Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně ( soudce zpravodaj ) a Ivany Janů - ze dne 17. května 2007 sp. zn. I. ÚS 391/05 ve věci ústavní stížnosti Flamy investment, spol. s r. o., proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. 3. 2005 č. j. 23 Co 410/2004-103 a Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 6. 2004 č. j. 10 C 155/2003-68, vydaným ve věci stanovení výše nájemného placeného vedlejší účastnicí J. K., spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 671 odst. 1 občanského zákoníku. I. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 6. 2004 č. j. 10 C 155/2003-68 a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. 3. 2005 č. j. 23 Co 410/2004-103 došlo k porušení základního práva stěžovatelky zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudky Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 6. 2004 č. j. 10 C 155/2003-68 a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. 3. 2005 č. j. 23 Co 410/2004-103 se proto zrušují. III. Návrh na zrušení ustanovení § 671 odst. 1 občanského zákoníku ve slovech "v době uzavření smlouvy" se odmítá. Odůvodnění I. Vylíčení skutkového a právního stavu Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí pro jejich rozpor s čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ). Současně podala návrh na zrušení ustanovení § 671 odst. 1 občanského zákoníku, a to v části "v době uzavření smlouvy". Stěžovatelka podala dne 4. srpna 2003 u Okresního soudu v Pardubicích ( dále též jen "okresní soud" ) proti žalované J. K. ( dále jen "žalovaná" ) žalobu na určení neplatnosti dohody o předání a převzetí bytu v článku II této dohody, týkající se úhrady za užívání bytu a určení výše nájemného placeného žalovanou. Okresní soud její žalobu zamítl a k odvolání stěžovatelky byl tento rozsudek potvrzen v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ( dále též "odvolací soud" ). Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalované vzniklo v roce 1976 právo užívání bytu, přičemž úhrada za užívání bytu byla stanovena mimosmluvně, na základě vyhlášky č. 60/1964 Sb., o úhradě za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu. S účinností od roku 1992 se právo osobního užívání bytu změnilo ex lege na nájem, aniž by byla uzavřena nájemní smlouva. Předpisy o výši úhrady za užívání bytu byly následně zrušeny, aniž zákonodárce vzniklou mezeru vyplnil přijetím ústavně konformního zákona o nájemném. Tím tedy trvá situace, kdy nájemní vztah vznikl a trvá, aniž současně bylo jakkoliv sjednáno nájemné. Není-li nájemné sjednáno, je nájemce povinen podle § 671 občanského zákoníku ( lex generalis ) platit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy, s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání. Vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, byť označená jako protiústavní, obsahovala též inflační doložku, přičemž částka ve výši 1 833 Kč, naposledy oznámená v roce 2002 stěžovatelkou žalované, odpovídá v dnešních cenách výši obvyklé úhrady, stanovené ke dni vzniku práva osobního užívání bytu ( v roce 1976 ), v částce 160 Kč. Odvolací soud tento rozsudek okresního soudu potvrdil a uzavřel, že za současného právního stavu, při absenci zvláštního právního předpisu, předvídaného v ustanovení § 696 odst. 1 občanského zákoníku, není možné nájemné jednostranně zvýšit. II. Hlavní argumenty ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení Stěžovatelka argumentuje tím, že obecné soudy se vůbec nevypořádaly s relevantní judikaturou Ústavního soudu. Jen alibisticky vysvětlují, proč nevyhověly žalobě. Podle znaleckého posudku, který si stěžovatelka nechala vyhotovit, nájemné hrazené žalovanou nepostačuje ani ke krytí nákladů na údržbu a opravy domu, natož aby mohlo vést k získání oprávněného majetkového prospěchu z vlastnictví takové nemovitosti. Stěžovatelka současně podala návrh na zrušení části ustanovení § 671 odst. 1 občanského zákoníku, a to ve slovech "v době uzavření smlouvy". Tento návrh odůvodnila tím, že jen tímto způsobem je možno odstranit pochybnosti ohledně toho, zda obvyklé nájemné je třeba platit také v případě nájemních vztahů vzniklých jinak než smlouvou. Zároveň se tak odstraní i možná disproporce, zapříčiněná odlišností nájemních vztahů vzniklých podle § 871 odst. 1 občanského zákoníku, které se nevyznačují v nájmu obvyklou dočasností, ale mají prvky vztahu dlouhodobě přetrvávajícího až trvalého. K výzvě Ústavního soudu podle § 42 odst. 1, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ze znění pozdějších předpisů, ( dále jen "zákon o Ústavním soudu" ) se k ústavní stížnosti vyjádřil jako účastník řízení Krajský soud v Hradci Králové. Ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou, ostatně ani z ústavní judikatury nevyplývá, že by o otázkách, které naznačuje stěžovatelka, měly rozhodovat obecné soudy. Obdobně Okresní soud v Pardubicích navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. III. Upuštění od ústního jednání Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Stěžovatelka podáním ze dne 9. 6. 2006 souhlasila s upuštěním od ústního jednání, stejně jako obecné soudy obou stupňů. Vzhledem k tomu, že také Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v této věci upuštěno. IV. Odmítnutí návrhu na zrušení části ustanovení občanského zákoníku Stěžovatelka využila možnosti dané jí ustanovením § 64 odst. 1 písm. d ) zákona o Ústavním soudu a spolu s ústavní stížností podala návrh na zrušení části ustanovení § 671 odst. 1 občanského zákoníku ve slovech "v době uzavření smlouvy". Celé ustanovení § 671 odst. 1 občanského zákoníku zní : "Nájemce je povinen platit nájemné podle smlouvy, jinak nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy, s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání.". Návrh na zrušení části ustanovení § 671 odst. 1 občanského zákoníku je zjevně neopodstatněný. K jeho aplikaci přistoupil okresní soud poté, co dovodil, že za situace, kdy smlouva uzavřena nebyla, lze analogicky ( tj. podle § 671 odst. 1 občanského zákoníku ) dovodit, že žalovaná je povinna platit nájemné ke dni vzniku jejího práva předmětný byt užívat. Doplnil, že by bylo ale mylné dovodit z výše úhrady za užívání bytu platné v roce 1976 závěr o výši současného nájemného. Naposledy stanovené nájemné v roce 2002 ve výši 1 833 Kč odpovídá v dnešních cenách částce obvyklé úhrady stanovené ke dni vzniku práva osobního užívání bytu ( v r. 1976 ) v částce 160 Kč. Žalobu zamítl proto, že není v pravomoci soudu určovat volnou úvahou, v individuálních případech, obsah nájemních vztahů ( výši nájemného ) odchylně od citovaných zákonných ustanovení. Z uvedeného tedy vyplývá, že okresní soud aplikoval ustanovení § 671 odst. 1 občanského zákoníku jen analogicky. Jedná se o ustanovení, které je součástí hlavy sedmé části osmé občanského zákoníku, upravující závazkové právo. Zmíněná hlava sedmá obsahuje obecná ustanovení věnovaná nájemní smlouvě, takže § 671 odst. 1 je ustanovením obecné povahy upravujícím výši nájemného. Na jeho znění Ústavní soud neshledává nic protiústavního. Podstata zamítnutí žaloby stěžovatelky se opírala o zcela jiné důvody, jak poukázáno níže. Návrh na zrušení části ustanovení § 671 odst. 1 občanského zákoníku ve slovech "v době uzavření smlouvy" je tedy zjevně neopodstatněný. Ústavní soud proto tento návrh odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b ) zákona o Ústavním soudu. V. Závěry Ústavního soudu Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky ( srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 17, a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu ). Plénum Ústavního soudu v nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb. ) konstatovalo, že situace, kdy po opakovaném zrušení právních předpisů, do nichž byla tzv. regulace nájemného včleněna, zákonodárce nijak nereagoval, je protiústavní. Důsledkem nečinnosti zákonodárce je faktické zmrazení regulovaného nájemného, čímž se dále prohlubuje porušování vlastnického práva vlastníků těch bytů, na něž se regulace vztahovala. Flagrantní důsledky nečinnosti zákonodárce vedou k nutnosti nahradit instrumenty právní ochrany pronajímatelů chybějící na úrovni "obyčejného" zákona využitím principů ústavněprávní regulace. Proto Ústavní soud, podle uvedeného nálezu, "trvá na plnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy". Plénum Ústavního soudu proto formulovalo povinnost obecných soudů, které jsou povolány poskytovat ochranu jak právům ( čl. 90 Ústavy ), tak i základním právům ( čl. 4 Ústavy ), že musí za daného stavu "rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným". V této souvislosti lze odkázat i na další argumentaci obsaženou v nálezu ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 64 ), podle které nelze připustit takový výklad předchozích nálezů, jimiž Ústavní soud označil obsah a formu regulace nájemného za protiústavní a zrušil příslušné právní předpisy [srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, vyhlášen pod č. 231/2000 Sb. ), Pl. ÚS 8/02 ( uveřejněn tamtéž, svazek 28, nález č. 142, vyhlášen pod č. 528/2002 Sb. ), Pl. ÚS 2/03 ( uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 41, vyhlášen pod č. 84/2003 Sb. )], pokud tento výklad směřuje k popření ochrany vlastnického práva vlastníků bytů. Smyslem těchto předchozích nálezů bylo odstranit z právního řádu neústavní omezení vlastnického práva pronajímatelů bytů, nikoliv fakticky zmrazit a petrifikovat protiústavní porušování vlastnických práv. Deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, nemůže být dále konzervována judikaturou obecných soudů. Za situace, kdy je zákonodárce nečinný, jsou to obecné soudy, jejichž úkolem je zajistit ochranu práv ( čl. 90 Ústavy České republiky ) a základních práv ( čl. 4 Ústavy České republiky ) jednotlivce. Je tedy na obecných soudech, aby naplnily podmínku čl. 4 odst. 2 Listiny, podle které mohou být meze základních práv stanoveny pouze zákonem, a při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou takovým způsobem, kterým budou chránit podstatu a smysl vlastnického práva ( v daném případě vlastnického práva k bytu ), jak to má na mysli ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny ( obdobně již nález ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34 ). Zmíněná povinnost obecných soudů trvá přirozeně jen do doby nabytí účinnosti zvláštního zákona, který bude upravovat zvyšování nájemného. Je tedy nepochybné, že v přezkoumávané věci obecné soudy nedostály své povinnosti poskytnout ochranu základním právům stěžovatelky. Porušily tak čl. 36 odst. 1 Listiny ( shodně shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 717/05 ). Podle shora citovaných nálezů Ústavního soudu je nyní na Nejvyšším soudu, aby v rovině podústavního práva svou judikaturou položil základ pro judikaturu obecných soudů, která bude ústavně konformní a bude v souladu s nálezy shora citovanými. K této judikatuře přihlédnou obecné soudy i ve věci stěžovatelky. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatelky podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a ) zákona o Ústavním soudu a označená rozhodnutí obecných soudů zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a ) téhož zákona.

3_Tdo_1307_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. listopadu 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. B., nar., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2012, č. j. 4 To 326/2011-455, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 2 T 65/2010, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. s e dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 9. 2011, č. j. 2 T 65/2010-423, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona ( tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen„ tr. zák. “/ ) na skutkovém základě, že „ dne 23. 10. 2009 v přesně nezjištěné době od 16 :00 hod. do 17 :24 hod. v N. J. na ulici R. v A. L. jako zaměstnanec firmy A. L. s.r.o. za pomocí svěřeného klíče odemknul zámek příruční pokladny, ze které vyjmul uloženou tankovací kartu CCS a finanční hotovost ve výši 343.945,- Kč, které odnesl na nezjištěné místo, ponechal si je pro svou potřebu a před svým odchodem z objektu firmy zakryl hadrem čidlo zabezpečovacího zařízení umístěné nad dveřmi do chodby WC, odstranil vložku zámku příruční pokladny, vypnul jističe kamerového systému a dne 26. 10. 2009 kolem 06 :50 hod. při nástupu do zaměstnání pootevřel okno na chodbě objektu firmy, což mělo vzbudit dojem, že výše uvedené věci byly odcizeny neznámou osobou v době od 17 :25 hod. dne 23. 10. 2009 do 06 :50 hod. dne 26. 10. 2009, přičemž tímto svým jednáním způsobil poškozené firmě A. L. škodu ve výši nejméně 343.945,- Kč “. Za to byl podle § 248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost zaplatit poškozené společnosti A. L., s.r.o., IČ 26824108, se sídlem V. M., M., na náhradě škody částku ve výši 343.945,- Kč. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 2. 2012, č. j. 4 To 326/2011-455, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 16. 2. 2012 ( § 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. ). Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. B. následně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný ( dovolatel ) namítl, že závěr o jeho vině byl postaven výhradně na nepřímých důkazech, které ovšem netvořily ucelený řetězec. Soud vycházel toliko z indicií a odůvodnění jeho rozhodnutí tak nutně trpí vadami, jimiž, stejně jako následné rozhodnutí odvolacího soudu, vybočuje z rámce čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen „ Listina “ ). Obě rozhodnutí současně odporují požadavkům kladeným na jejich odůvodnění ustanoveními § 125 odst. 1 tr. ř. resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Soudy se nevypořádaly se všemi okolnostmi vyplývajícími z provedených důkazů a v rozporu s čl. 40 odst. 2 Listiny vyhodnotily důkazní situaci k tíži dovolatele, čímž porušily zásadu presumpce neviny. Takovou vadu pak lze ve smyslu nálezu Ústavního soudu ve věci I. ÚS 55/04 učinit předmětem přezkumu v dovolacím řízení i přes omezený rámec uplatněného důvodu dovolání. V další části dovolání obviněný poukázal na to, že soud prvního stupně v jeho trestní věci rozhodl původně zprošťujícím rozsudkem, který logicky a řádně odůvodnil. Přestože následně po zrušení tohoto svého rozhodnutí splnil tento soud pokyny udělené mu odvolacím soudem k doplnění dokazování, důkazní situace se tím nijak nezměnila. Navzdory tomu však napodruhé rozhodl o jeho vině. Poté obviněný obsáhle zrekapituloval ze svého hlediska obsah provedených důkazů. Předně zpochybnil použitelnost záznamů kamerového systému jako důkazu v trestním řízení s odkazem na skutečnost, že zaměstnavatel k monitorování inkriminovaných prostor neměl svolení úřadu na ochranu osobních údajů. Kromě toho má za to, že pořízená nahrávka prokazuje spíše jeho nevinu, neboť na záběrech se nechová nijak podezřele. Není na nich zachyceno ani to, že by vůbec v rozhodnou dobu přistoupil k místu, kde je trezor v dosahu, tak, aby s ním mohl manipulovat, na rozdíl třeba od telefonujícího svědka K. nebo uklízečky, která se musela převléci v šatně v těsné blízkosti trezoru a musela přijít v době, kdy prodejna byla již prázdná. Na kameře je vidět pouze to, že se obviněný vrátil pro svoji zapomenutou peněženku, odešel na toaletu a aniž by se v prostoru trezoru zastavil, dochází k výpadku elektrické energie zhruba 42 vteřin po jeho odchodu z prodejny. Z tohoto důkazu lze tedy dle jeho názoru jednoznačně dovodit, že od doby, kdy předal peníze do trezoru, se u něj prokazatelně nezdržoval. O tom, že budou v pátek dne 23. 10. 2009 peníze na prodejně, se dozvěděl až v průběhu dne ( v pozdním odpoledni ), což současně vylučuje, že by se na tuto situaci jakkoli dopředu připravil. Soudy se kromě toho nevypořádaly s faktem, že ve finanční historii jeho rodiny není ani stopy po podezřelých finančních transakcích a ani domovní prohlídka nevedla k zajištění odcizených bankovek. Ta byla mimo jiné protiústavní a svědčí o neobvyklé angažovanosti orgánů činných v trestním řízení v dané trestní věci, kde došlo k porušení principu přiměřenosti použitých nástrojů trestního řízení s ohledem na závažnost žalovaného skutku. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem soudů, že elektroinstalace a funkčnost zabezpečovacích systémů byla bezvadná, neboť byly ve stavu, v němž neměly způsobilost projít revizní kontrolou. Nebyla zodpovězena otázka, kdy měl vlastně začít uskutečňovat svůj záměr odcizit zaměstnavateli svěřené peněžní prostředky. Vždyť tak mohl učinit bez povšimnutí již v době, kdy je ukládal do trezoru. Vytýkána jsou mu v podstatě obyčejná jednání, jako je pomoc s parkováním vozidla či trvání na řádném úklidu prodejny. Bez povšimnutí zůstala stejně pravděpodobná verze, že peníze mohl na prodejně odcizit kterýkoli ze zaměstnanců, případně některý ze zákazníků a zejména pak třetí osoba, která mohla do objektu prodejny vstoupit oknem, aniž by to čidla zaznamenala, jak prokázala minimálně polovina vyšetřovacích pokusů. Zcela bez vysvětlení zůstal daktyloskopický otisk na okně, což je zvlášť závažné opomenutí důkazu právě za situace, kdy není možno stanovit okamžik, kdy bylo okno pootevřeno. Nad rámec uvedeného dovolatel poukázal také na to, že bez ohledu na rozpor v důkazní situaci neměl zaměstnavatel žádným způsobem nastaveny kompetence jednotlivých zaměstnanců a neuzavřel s nimi dohody o hmotné odpovědnosti. Přitom je mu de facto vyčítáno to, že s penězi nenakládal podle „ pravidel a pokynů “, ale tak, jak si to zaměstnavatel ex post představoval. Dovolatel neměl žádnou povinnost přebírat peníze od zákazníků, tyto ukládat do banky nebo zaměstnavatele informovat o tom, že finanční prostředky byly složeny do pokladny. Nejbezpečnější řešení, tj. uložení peněz do banky, nebylo ten den z objektivních příčin možné vzhledem k organizačním změnám v G. M. B. po povodních v roce 2009. Zaměstnavatel navíc sám věděl o předaných penězích a mohl si pro ně ten den přijet, což však neučinil. Svým dlouhodobě nezodpovědným přístupem k ochraně svého majetku tak odcizení inkriminované částky sám umožnil a je otázkou, zda v daném případě nebyla porušena zásada subsidiarity trestní represe. Dovolatel je přesvědčen, že za dané důkazní situace by zaměstnavatel v civilním řízení vůči němu nárok na náhradu škody uplatňoval neúspěšně a že soudy jeho aktivitu k ochraně vlastního majetku nepřípustně nahradily trestně právní represí. Proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil všechny výroky dovoláním napadených rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení, ve kterém budou lépe respektována zásada presumpce neviny a právo na spravedlivý proces a které vyústí ve zprošťující rozsudek podle § 226 písm. c ) tr. ř., případně podle § 226 písm. b ) tr. ř. K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ( dále jen „ státní zástupce “ ), který v prvé řadě konstatoval, že petit dovolání tak, jak jej formuloval dovolatel, je vadný, neboť nelze navrhovat, aby Nejvyšší soud zrušil meritorní rozhodnutí v podobě rozsudku soudu prvního stupně i usnesení soudu odvolacího a poté žádat přikázání věci soudu druhého stupně, protože ten by po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně neměl o čem jednat. Dále státní zástupce uvádí, že námitky zvolené dovolatelem nevyhovují zvolenému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, neboť nesměřují proti aplikaci norem trestního práva hmotného na soudem zjištěný skutkový stav. Dovolatel se soustředil pouze na vlastní náhled na hodnocení důkazů ve snaze bagatelizovat skutečnosti svědčící v jeho neprospěch. Tím se snažil vyvolat představu neucelenosti důkazní báze, která by vylučovala spolehlivé objasnění věci. Státní zástupce také připomněl, že Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení povinen opětovně se zabývat námitkami, které již byly přezkoumány v odvolacím řízení, a uvedl, že takto mechanicky opakované výhrady bývají zpravidla posouzeny jako zjevně neopodstatněné. Námitky dovolatele vůči obsahu odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu pak považuje z hlediska dovolání za irelevantní, neboť je zákon ( § 265a odst. 4 tr. ř. ) nepřipouští. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b ) tr. ř., neboť argumentace obviněného směřuje mimo zákonné důvody uvedené v § 265b tr. ř., a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a ) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání poté vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jinými způsoby, než jsou specifikovány v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a ) nebo b ) tr. ř. Obviněný M. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b ) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě ( § 265e odst. 1 tr. ř. ), prostřednictvím obhájce ( § 265d odst. 2 věta první tr. ř. ) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky ( dále jen „ Nejvyšší soud “ ) jako soud dovolací ( § 265c tr. ř. ) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h ) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek ( odvolání ) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a ) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem ( srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř. ). Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku ( § 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. ). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen „ Úmluva “ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět ( srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř. ). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by ( taxativně ) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů ( k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). V tomto případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítal žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací, ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Mimořádný opravný prostředek byl postaven výlučně na zpochybňování správnosti učiněných skutkových zjištění, vytýkal soudům obou stupňů jednostranně účelově zaměřené hodnocení důkazů bez přihlédnutí k té jejich části, která měla přinejmenším zpochybňovat odsouzené počínání dovolatele. Údajná absence pravidel na straně zaměstnavatele při přejímání peněz od zákazníků a z toho vyplývající nemožnost uspět s žalobou na náhradu škody v civilním řízení měla vést soudy k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, když normy trestního práva mají být aplikovány až jako ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zák. Tato pochybení měla tedy vést k nesprávnému právnímu posouzení skutku při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. Na podkladě takové dovolací argumentace však nelze pochybovat, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal ve skutečnosti zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tedy dovolání uplatnil na procesním ( § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ) a nikoli hmotně právním základě. Proto jeho dovolací námitky dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. neodpovídají. Při posuzování tvrzeného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvého a druhého stupně. Porušení určitých procesních ustanovení sice může zakládat dovolací důvody, ale jen v případech výslovně stanovených v zákoně ( např. dle 265b odst. 1 písm. a/, b/, d/ a f/ tr. ř. ). Tyto však dovolatel neuplatnil a argumentací ani věcně nenaplnil. Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž, s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces, je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy ( k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09 ). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V posuzované věci však soudy obou stupňů komplexně, logicky a přesvědčivě zhodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem a zdůvodnily, proč je možno skutková zjištění spolehlivě opřít o uzavřený řetěz důkazů nepřímých, vylučující závěr jiný. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že oba soudy se důsledně vypořádaly s námitkami dovolatele, které byly z valné části opakovány v mimořádném opravném prostředku. Zejména odvolací soud správně konstatoval zásadní fakt, vyplynuvší z provedeného dokazování, a sice, že jestliže klíče od pokladny měly pouze dvě osoby, obviněný a jedna ze svědkyň, která však prokazatelně odešla z objektu ještě dříve, než peníze byly do pokladny vloženy, pokladna nenesla stopy po násilném otevření, vložka Fab byla následně demontována, když demontáž cylindrické vložky měla nepochybně znesnadnit zjištění o způsobu otevření pokladny, k pokladně bylo přistoupeno z vnitřku objektu, pak nikdo jiný, než obviněný pokladnu otevřít nemohl. Takový závěr potvrzuje řada neobvyklých, svědecky doložených, soudy popsaných kroků obviněného, majících za cíl jednak získat čas pro souzený čin, jednak znemožnit odhalení pachatele. V této souvislosti nutno zmínit alespoň jeho snahu o eliminaci elektronických prvků ochrany, záměrné způsobení výpadku el. proudu, aby bylo znemožněno monitorování prostoru během víkendu, a tedy zjištění, že do objektu nikdo zvenčí nevnikl. Klíč od místnosti s jističi měl přitom obviněný v zásuvce svého stolu. Takto by si jistě nepočínal pachatel, vniknuvší zvenčí a neznalý poměrů. Je nepravděpodobné, že by šlo o nenarušený řetězec náhod, je vyloučené, že by o tento šlo při existenci finálního následku, totiž ztrátě peněžní hotovosti a zjištění pachatele. Námitka dovolatele o nevyjasněných pravidlech při přejímání peněžní hotovosti od zákazníků nemůže obstát. Jak vyplynulo i z jeho výpovědi, nebylo to poprvé, co přišel do kontaktu s tržbou, znal pokyny nadřízeného, velmi dobře věděl, že peníze patří firmě. Obviněný tedy jednal s plným vědomím, že se zmocňuje cizí věci, kterou si hodlá ponechat pro svou potřebu. K peněžní hotovosti na provozovně přístup měl, byl oprávněn k jejímu převzetí od zákazníků. Jakákoli, byť případně přesněji vymezená pravidla, by mu v jeho záměru nezabránila. Výše způsobené škody pak mnohonásobně přesáhla dolní hranici zákonného pojmu škody nikoli malé. Proto nebylo možno přisvědčit ani té části dovolacích námitek, která poukazovala na údajné porušení zásady subsidiarity trestní represe, vyjádřené v ust. 12 odst. 2 tr. zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 ( tzv. princip ultima ratio ). Podle této zásady trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V souzeném případě však dovolatel porušil jedno ze základních pravidel společenské morálky, totiž pravidlo o nedotknutelnosti cizího majetku ( vyjma případů zákonem stanovených ), když právě ochrana těchto pravidel je účelem hmotněprávních norem trestního práva. Ztotožnění se na takovém podkladě se vznesenou námitkou by za zjištěných okolností proto znamenalo popření účelu trestního práva. Nicméně alespoň v této části bylo možno považovat dovolací námitku za právně relevantní co do naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného M. B. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotněprávní dovolací důvod podle § 265b písm. g ) tr. ř. - ale ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. - podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. o d m í t l jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a ) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř. ). V Brně dne 21. listopadu 2012 Předseda senátu JUDr. Eduard Teschler Vypracoval : JUDr. Pavel Šilhavecký

2-599-10_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele Z. H., zastoupeného JUDr. Josefem Filipem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 156, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2009 č. j. 19 Co 438/2009-593 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 8. 2009 č. j. 13 P 84/2002-566, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 3. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o Ústavním soudu" ), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jeho práva zakotveného v ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ), a dále práva na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s tím, že soud mimo jiné porušil jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti stručně zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, kdy se domáhal návrhem ze dne 17. 12. 2004 ve věci péče o nezletilé úpravy styku se svými nezletilými syny Janem ( jedná se o pseudonym ) a Pavlem ( jedná se o pseudonym ) ( dále též "nezletilí" ). Tvrdil, že nepřiměřeně dlouhá doba soudního řízení, po kterou nebyl styk stěžovatele s jeho syny upraven, měla přímo za následek podstatné zhoršení situace mezi stěžovatelem a jeho syny. Podle stěžovatele, soudy během velmi dlouhého řízení, tj. téměř pět let, nezjistily žádné důvody pro to, aby styk otce s dětmi byl omezen nebo dokonce zakázán. Pokud se tedy stěžovatel a matka nezletilých nedohodli o výkonu svých rodičovských práv při styku stěžovatele s oběma syny, měl soud autoritativně rozhodnout po spolehlivě zjištěných skutečnostech rychle a účinně. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně interpretoval skutková zjištění obecných soudů, a to zejména v souvislosti s výsledky znaleckých posudků a závěry zpráv rodinných poraden. Namítal, že byl jako otec nezletilých v řízení diskriminován, což otevřelo prostor matce nezletilých úmyslně je programovat proti otci. Důsledkem byl vznik tzv. syndromu zavrženého rodiče. Stěžovatel dovodil nespravedlnost postupu obou soudů i v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Dle jeho názoru bylo nedostatečně odůvodněno, přičemž podle zjištěných okolností případu, kdy byl vlastně znaleckými posudky prokázán zájem nezletilých na styku s otcem, měla náklady platit matka dětí, která styku dětí s otcem bránila. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 5. 2. 2008 č. j. 13 P 84/2002-470 rozhodl Okresní soud v Ústí nad Orlicí o návrhu na úpravu styku stěžovatele jako otce s jeho nezletilými syny tak, že s ohledem na zájem nezletilých dětí jeho styk s nezletilými neupravil. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudek v uvedené části zrušil s tím, že styk nelze neupravit, ale je zde možnost jej buď upravit nebo ho zakázat, popřípadě zvážit styk za přítomnosti třetí osoby na neutrálním místě. Odvolací soud poukázal na věk nezletilého Jana, kterému by měl být ponechán prostor k vlastní úvaze, zda se s otcem chce stýkat nebo nikoli. Soud prvého stupně k doporučení odvolacího soudu doplnil řízení a zjišťoval možnosti navázání kontaktu stěžovatele s nezletilými prostřednictvím třetí osoby či ve spolupráci se specializovaným pracovištěm. Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění jeho rozsudku napadeného projednávanou ústavní stížností, soud I. stupně zjišťoval možnost setkávání stěžovatele s nezletilým Pavlem na půdě školy, spolupracoval s opatrovníkem nezletilých a Střediskem výchovné péče Mimoza v Ústí nad Orlicí ( dále "Středisko" ). Vycházel z jeho závěrečné zprávy a současně vyslechl jako svědka pracovníka Střediska. Soud prvého stupně dospěl ke zjištění, že nezletilí v současné době nemají zájem se s otcem kontaktovat prostřednictvím institucí, samotné téma výchovných změn se stalo pro nezletilé traumatizující. V současné době je třeba brát zřetel na postoj chlapců s tím, že pokud někdo ze zúčastněných potřebuje terapii, pak je to stěžovatel, který ji však odmítá. Soud prvého stupně akcentoval závěry Střediska a v odůvodnění zejména uvedl, že stěžovatel se po celou dlouhou dobu sporu nepokusil o žádnou normální lidskou cestu, jak se svým dětem přiblížit. Způsob, který stěžovatel zvolil, aby se domohl kontaktu s nezletilými, by mohl do budoucna vést k úplné ztrátě dětí. Děti chování otce nerozumí a vnímají jeho postup jako nátlakový. Soud dále vycházel ze závěrů centra psycho-sociální pomoci , Rodinné a manželské poradny v Pardubickém kraji, kdy bylo konstatováno, že u nezletilých dětí jde o syndrom zavrženého rodiče. Postoj nezletilého Pavla k otci je natolik negativní a zavrhující, že nepřichází do úvahy náprava terapií. V případě nezletilého Jana by možnost terapeuticky zasáhnout přicházela do úvahy, ten je však ve věku 16 a půl let a v tomto věku dle soudu prvého stupně již je třeba skutečně brát zřetel na stanovisko dítěte a nechat styk s otcem zcela na jeho rozhodnutí. Soud prvého stupně se v odůvodnění rozhodnutí vypořádal s dalším stěžovatelem navrhovaným doplněním řízení a uvedl důvody, pro které je považoval za nadbytečné. Závěrem uvedl úvahu, zda stěžovatel zvolil správný způsob cesty ke svým dětem a zda, v době, kdy děti odmítaly jej navštěvovat, využil všech zcela běžných způsobů, jak děti kontaktovat a vzájemné vztahy udržovat, neboť soudní rozhodnutí vzájemné vztahy nenapraví a vzhledem k věku chlapců lze těžko předpokládat, že by rozhodnutí o případném styku bylo vůbec i vykonatelné. O odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové. Za tím účelem si vyžádal vyjádření opatrovníka a matky nezletilých, která zejména poukázala na znalecké posudky a skutečnost, že vztah dětí k otci byl zásadně poznamenán chováním stěžovatele k ní i dětem, kdy stěžovatel matce ublížil na zdraví. Z napadeného rozsudku vyplynulo, že odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně a řízení, kterému předcházelo. Dospěl přitom k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné a rozhodnutí soud prvého stupně je věcně správné Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( čl. 83 Ústavy ČR ). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud tedy není vrcholnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a není ani součástí soustavy obecných soudů. Proto mu zpravidla nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy ( a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval ), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by tedy mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257, cit. : "… V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. …..".]. Přestože Ústavní soud dle své ustálené judikatury zastává názor, že je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky úpravy styku rodičů s dětmi ( viz např. I. ÚS 48/04, II. ÚS 554/04, III. ÚS 100/03 nebo IV. ÚS 60/04 ), zabýval se v daném případě především otázkou, zda obecné soudy při rozhodování, resp. při aplikaci zákonných ustanovení, neporušily současně s "jednoduchým právem" i některou z ústavních kautel, kterážto podmínka představuje důvod přezkumu rozhodovací činnosti obecného soudu Ústavním soudem. Stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno jeho právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny jako rodiče tím, že soudy zamítly jeho návrh na úpravu styku s nezletilými syny, čímž omezily fakticky jeho rodičovská práva a definitivně od něj jeho děti odloučily. Ústavní soud v tomto směru podotýká, že práv zakotvených v uvedeném ustanovení se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí ( čl. 41 Listiny ). V projednávaném případě se jedná o normy zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, upravující práva a povinnosti rodičů vůči nezletilému dítěti, a to zejména ustanovení § 27 odst. 2, věta první, tohoto zákona ( podle kterého soud styk rodičů s dítětem upraví, vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině ). Ústavní soud přitom opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že základním dlouhodobě obecně přijímaným kritériem při jakékoli činnosti týkající se dětí, včetně soudního rozhodování o nich, je zájem dítěte ( srov. např. čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte ). Dovodil, že z pozitivního závazku státu na poli ústavní garance a ochrany rodičovství a rodiny, resp. rodinného a soukromého života, vyplývá, že soudy jsou povinny svěřenými procesními prostředky vytvářet předpoklady pro narovnání narušených vztahů mezi rodiči a dětmi, včetně prostředků donucení, může-li takové opatření vést ke sledovanému cíli a je-li přiměřené. Současně dodal, že je však iluzorní představovat si, že právo, resp. soud, může svou autoritou poručit lidským citům ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 439/05, publikované ve Sbírce nálezu a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 43, pod č. 15, str. 661 ). Z odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů je zřejmé, že soudy při rozhodování o tom, zda upraví styk stěžovatele s nezletilými syny, velmi odpovědně zvažovaly zákonná kritéria, a dominantně zájem nezletilých. Vzaly v úvahu všechny okolnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo a hodnocení důkazů provedly v souladu s ustanovením § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění. Dospěly přitom k závěru, že návrh stěžovatele na úpravu styku s nezletilými zamítnou. Ústavní soud přitom nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by soudy rozhodovaly svévolně, a proto jejich rozhodnutí respektuje. Jak vyšlo v řízení najevo, vztah mezi stěžovatelem a nezletilými syny je silně narušen a nezletilý skutečně trpí syndromem zavrženého rodiče. Nelze však obecným soudům vyčítat, že by se nesnažily situaci zvrátit, když využily všech dostupných prostředků, které by mohly alespoň k částečné nápravě vztahů sloužit. Nic proto nenasvědčuje tomu, že by délka soudního řízení o návrhu stěžovatele měla mít za následek vzájemné odcizení mezi stěžovatelem a nezletilými, ba naopak, byla tato doba soudy prodlužována ve snaze zohlednit požadavky otce a současně rozhodnout tak, aby to prospívalo především nezletilým. Obecné soudy nemohly pominout názory a postoje chlapců, neboť o ty šlo v daném řízení na prvém místě. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy svoji roli v projednávané věci bezezbytku naplnily. Skutečnost, že výsledek řízení neodpovídá představám stěžovatele, neznamená automaticky porušení ústavních práv stěžovatele. Obecné soudy svým zamítavým rozhodnutím styk stěžovatele s nezletilými nezakázaly ani neomezily. Nezletilí ovšem měli z minulosti s osobou stěžovatele jako jejich otcem vlastní zkušenost, která nemůže být autoritativním rozhodnutím soudů změněna. Bude nyní na stěžovateli, aby našel ke svým synům vhodnou cestu a měl tak možnost své představy o harmonickém otcovském prvku a výchovném působení osobním příkladem s nimi sdílet. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí soudů nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. dubna 2010 Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu

1-2337-11_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. R., CSc., zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem v Brně, Zachova 4, proti výrokům I. a II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 2011, čj. 10 Co 94/2011-1244, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 5. 11. 2010, čj. 11 P 34/97-1204, změnil předchozí rozsudek téhož soudu v části výživného tak, že stěžovatel jako otec je povinen přispívat na výživu syna zvýšeným výživným počínaje od 1. 12. 2000 v částce 1700 Kč měsíčně, počínaje od 1. 9. 2002 v částce 1900 Kč měsíčně, počínaje od 1. 9. 2004 v částce 2100 Kč měsíčně, počínaje 1. 9. 2006 v částce od 2500 Kč měsíčně, počínaje 1. 9. 2008 v částce 2700 Kč měsíčně, počínaje 1. 9. 2010 v částce 3000 Kč měsíčně, splatným vždy každého 15. dne v měsíci k rukám syna ( výrok I. ). Ve výroku II. soud uložil stěžovateli povinnost uhradit dlužné a neuhrazené výživné od 1. 12. 2000 do 31. 10. 2010 v částce 84 000 Kč k rukám syna do 30 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku III. soud zamítl návrh otce na snížení výživného, a ve výroku IV. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 4. 2011, čj. 10 Co 94/2011-1244, tak, že pod výrokem I. rozsudek soudu I. stupně potvrdil, ve výroku II. povolil stěžovateli dlužné výživné za dobu od 1. 12. 2000 do 30. 4. 2011 zaplatit do 30 dnů od právní moci rozsudku, a konečně ve výroku III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá porušení svých práv upravených v čl. 36 a násl., čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel zejména namítá, že přiznání výživného je v rozporu s dobrými mravy, neboť syn se jej zcela zřekl, odmítá jej z vlastní vůle vídat a po dovršení 18 let si změnil příjmení; s touto námitkou se soudy nevypořádaly. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že soudy vzaly za prokázané, že se potřeby nezletilého syna opakovaně zvýšily; na jednom místě ústavní stížnosti tvrdí, že k tomuto závěru dospěly bez jakéhokoliv prokazování, na jiném konstatuje, že se spokojily s matkou předloženým a jí vypracovaným seznamem výdajů domácnosti ( s výjimkou potvrzení od zaměstnavatele v SRN ). Namítá též, že studium jednoletého pomaturitního kurzu anglického jazyka není přípravou na budoucí povolání ( navíc ve 22 letech ). Obecné soudy ani nevzaly v potaz skutečné příjmy a životní úroveň otce ( poukazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 1619/97, I. ÚS 299/06, nezkoumaly možnost uplatnění otce na trhu práce ( I. ÚS 527/06 ), a řádně nezhodnotily životní úroveň matky. Porušení práva na spravedlivý proces shledává stěžovatel též v tom, že soud I. stupně zamítl důkaz spočívající v prokázání účasti otce na výběrových řízeních, a nezohlednění potvrzení úřadu práce, že řádně plnil všechny povinnosti a ucházel se o práci na nabízených místech, leč neúspěšně. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( čl. 83 Ústavy ). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal. Stěžovatelova ústavní stížnost je ve své podstatě pouhou polemikou se závěry, které v civilním řízení učinily obecné soudy. Námitky stěžovatele se týkají učiněných skutkových zjištění, i jejich právního posouzení, zpravidla však výlučně z pohledu interpretace a aplikace jednoduchého práva. Stěžovatel kupř. poukazuje na to, že přiznání výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy, nebo namítá, že pomaturitní studium anglického jazyka není přípravou na budoucí povolání. Posouzení těchto otázek však náleží obecným soudům, a nikoliv soudu Ústavnímu, neboť samy o sobě postrádají ústavní rozměr. Nelze ani považovat za důvodnou výtku, která by mohla věc posunout do ústavní roviny, a sice že se soudy obou stupňů s těmito námitkami nevypořádaly; z jejich rozhodnutí je totiž patrné, že se náležitě vypořádaly nejen s těmito okolnostmi, ale adekvátně zdůvodnily i další stěžovatelem zpochybňované skutečnosti. Zde stačí jenom poukázat na stěžovatelem napadený závěr o potřebách oprávněného : o výživném bylo naposledy rozhodováno v roce 1996 v době, kdy bylo jeho dítěti pět let; od té doby jeho potřeby přirozeně s přibývajícím věkem rostly. Stejně tak se soudy řádně zabývaly potřebami nezletilého dítěte, a v dostatečné míře též celkovou životní úrovní obou rodičů; nejen jejich výdělkovými poměry, ale i rodinnou situací apod. Celkově lze tedy uzavřít, že stěžovatelem napadené rozhodnutí odvolacího soudu se zakládá na dostatečných skutkových zjištěních, a že jeho právní závěry nejsou v rozporu s těmito zjištěními. K námitce, že byl zamítnut důkazní návrh stran prokázání účasti na výběrových řízeních, Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. V platném právu je tato zásada vyjádřena v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V civilním řízení soudním to znamená, že je v prvé řadě na obecných soudech, aby poskytly ochranu základním právům a svobodám stěžovatele ( srov. čl. 4 Ústavy ČR ). Teprve vyčerpá-li stěžovatel neúspěšně všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje, může se bránit ústavní stížností u Ústavního soudu. Ze subsidiarity ústavní stížnosti zároveň vyplývá, že nestačí pouze formálně vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva, ale že je nutno vyčerpat je efektivně. Efektivní ( též materiální ) vyčerpání těchto prostředků není zpravidla podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti, ale její opodstatněnosti; nemůže být proto opodstatněná ústavní stížnost, v níž stěžovatel vznáší námitky, které předtím neuplatnil. To se týká rovněž námitky, že byl zamítnut zmíněný důkazní návrh; stěžovatel tuto údajnou vadu nevytkl ve svém odvolání, a proto ji nemůže ani uplatňovat v ústavní stížnosti. Bez ohledu na to ale Ústavní soud dodává, že odvolací soud na základě provedeného dokazování zcela opodstatněně dospěl k závěru, že nezaměstanost otce je pouze důsledkem jeho nezodpovědného postoje, který opustil podnikatelskou činnost, aniž měl zajištěno jiné zaměstnání, což v kontextu s ukončením pracovního poměru v roce 2010 potvrzuje, že nemá zájem uplatnit se v pracovní činnosti tak, aby dostál své vyživovací povinnosti. Ústavní soud rovněž připomíná, že odvolací soud se zabýval kvalifikací stěžovatele, jeho profesní drahou, zjišťoval u úřadu práce tomu odpovídající volná pracovní místa, jakož i možné výdělky z nich plynoucí. Aplikaci druhé věty § 96 odst. 1 zákona o rodině - podle níž "při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika" - lze proto považovat v souzené věci za opodstatněnou a podloženou provedeným dokazováním. Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomuto způsobu rozhodnutí nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ). V Brně dne 1. listopadu 2011 Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu

1-2503-11_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. A., zastoupeného JUDr. Dagmar Vrbeckou, advokátkou, se sídlem Svazu bojovníků za svobodu 68, Rokycany, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 293/2011-44 ze dne 30. 5. 2011, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody : Stěžovatel podal dne 6. 12. 2010 u Okresního soudu Plzeň - město žalobu o zaplacení částky 83.000,- Kč s příslušenstvím proti vedlejším účastníkům ( L. K. a P. K. ); od každého z nich požaduje jednou polovinou zmíněné částky. Svoji žalobu opřel o ustanovení § 101 odst. 1 zákona o rodině, neboť uhradil od října 2007 do srpna 2008 k rukám L. K. částku 83.000,- Kč jako výživné pro nezletilou Pavlínu ( jedná se o pseudonym ), nar. v roce 2002. Stěžovatel zjistil v roce 2008, že není biologickým otcem nezletilé. Proto podal podnět Nejvyššímu státnímu zastupitelství k podání žaloby na popření otcovství. Tento orgán - podle tvrzení stěžovatele - skutečně žalobu o popření otcovství k nezl. Pavlíně u Okresního soudu Plzeň - město podal a toto řízení je vedeno pod sp. zn. 19 C 1058/2010. Stěžovatel současně s podáním žaloby o zaplacení částky 83.000,- Kč navrhl přerušení řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c ) o. s. ř., neboť považuje řízení o popření otcovství vedené pod sp. zn. 19 C 1058/2010 za řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Pokud bude otcovství stěžovatele v tomto řízení popřeno, je podle stěžovatele naplněna hypotéza normy obsažené v ustanovení § 101 odst. 1 zákona o rodině. I z toho důvodu Okresní soud Plzeň - město svým usnesením sp. zn. 19 C 1088/2010 ze dne 18. 2. 2011 přerušil řízení do právní moci rozhodnutí o popření otcovství. Proti tomuto usnesení o přerušení řízení podali oba vedlejší účastníci odvolání. Shodně namítali, že stěžovatelova žaloba byla podána předčasně. Krajský soud v Plzni jako odvolací soud usnesením č. j. 14 Co 293/2011-44 ze dne 30. 5. 2011 odvoláním vedlejších účastníků vyhověl a napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje. Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ). Stěžovatel uvádí, že institut přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c ) o. s. ř. slouží výhradně ke "zhojení předčasnosti podané žaloby". Pokud totiž zákonodárce soudu umožňuje přerušit řízení v případě, kdy důležitá otázka je řešena v jiném, dosud neskončeném řízení, pak dal soudu nástroj právě k tomu, aby nebyl nucen žalobu pro předčasnost zamítnout, ale aby vyčkal až doby, kdy v jiném řízení bude tato otázka vyřešena. Pokud by byl totiž stěžovatel nucen vyčkat až do pravomocného skončení řízení o popření otcovství, pak by z důvodu promlčení svého práva nemohl své oprávněné nároky vymoci. Stěžovatel očekával, že se krajský soud ve svém rozhodnutí k této otázce, tedy k otázce promlčení, vyjádří, zvláště když stěžovatel tuto otázku ve svém vyjádření k odvolání vedlejších účastníků výrazně akcentoval. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na ustanovení § 101 odst. 2 zákona o rodině, které upravuje promlčení nároku na úhradu plnění výživného poskytnutého za jiného; podle § 101 občanského zákoníku je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Pokud by tedy promlčecí doba začala běžet až od právní moci rozsudku o popření otcovství stěžovatele, pak by stěžovatel nepochybně neměl důvod zatěžovat soud předčasnými žalobami. Tak tomu však není a - podle přesvědčení stěžovatele - běží promlčecí doba od poskytnutí platby. Stěžovateli tak v projednávané věci hrozí nebezpečí zamítnutí žaloby pro předčasnost, a v řízení, zahájeném až po ukončení řízení o popření otcovství mu hrozí zamítnutí žaloby pro promlčení. Krajský soud v Plzni tedy staví stěžovatele - podle jeho názoru - do zcela bezvýchodné situace. II. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - město evidovaný pod sp. zn. 19 C 1088/2010. Zjistil, že uvedený soud rozhodl usnesením z 18. 2. 2011, č. j. 19 C 1088/2010-21, tak, že řízení ( vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 19 C 1088/2010 ) se přerušuje do právní moci rozhodnutí vydaného Okresním soudem Plzeň - město pod sp. zn. 19 C 1058/2010. Uvedl, že se stěžovatel žalobou podanou Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 12. 2010 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla vedlejším účastníkům uložena povinnost zaplatit mu částku 83 000,- Kč. Byla vypracována expertiza, ze které vyplynulo, že stěžovatel je s jistotou vyloučen jako otec výše jmenované nezletilé; jako otce pak stěžovatel "s největší pravděpodobností" určil P. K. Stěžovatel od října 2007 do srpna 2008 uhradil k rukám L. K. výživné pro nezletilou dceru Pavlínu v celkové výši 83.000,- Kč. Občanský soudní řád - podle okresního soudu - ve svém § 109 odst. 2 písm. c ) o. s. ř. říká, že pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu nebo jestliže soud dal k takovémuto řízení podnět. V tomto případě shledal okresní soud výsledek řízení vedeného pod sp. zn. 19 C 1058/2010, kdy se jedná o řízení o popření otcovství k výše uvedené nezletilé, právně významným pro posouzení věci vedené pod sp. zn. 19 C 1088/2010. Proto v souladu s citovaným ustanovením občanského soudního řádu řízení přerušil. K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Plzni napadeným usnesením ze dne 30. 5. 2011, č. j. 14 Co 293/2011-44, usnesením ze dne 30. 5. 2011 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se nepřerušuje. Uvedl, že k přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c ) o. s. ř. může soud přistoupit tehdy, jestliže probíhá jiné řízení, nebo jestliže dal podnět k zahájení jiného řízení, v němž je řešena ( má být řešena ) otázka, která může mít význam pro rozhodnutí a kterou by si jinak soud mohl vyřešit sám ( § 135 odst. 2 o. s. ř. ). Důvodem přerušení řízení je zejména hospodárnost řízení. Institut přerušení řízení však podle krajského soudu neslouží k tomu, aby zhojil předčasnost podané žaloby. Tak je tomu i v přezkoumávané věci. Dokud nebylo v příslušném řízení podle krajského soudu pravomocně rozhodnuto o popření otcovství stěžovatele k nezl. Pavlíně, chybí podklad pro úspěšné uplatňování nároků podle § 101 zákona o rodině. Soud prvního stupně tedy nepostupoval podle krajského soudu správně, když návrhu stěžovatele na přerušení řízení vyhověl, neboť k takovému postupu nebyl zákonný důvod. III. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů ( viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41 ). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor ( resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu ), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti ( viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281 ). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolával ochrany zejm. svého základního práva na soudní ochranu. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K věci samé Ústavní soud uvádí následující : Krajský soud ustanovení § 109 odst. 2 písm. c ) o. s. ř. vyložil zcela přiléhavě. Není totiž správná stěžovatelova úvaha, že z procesního hlediska je ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c ) o. s. ř. v řízení o popření otcovství řešena otázka významná pro rozhodnutí podle § 101 zákona o rodině. Řízení o určení ( popření ) otcovství je řízením o osobním stavu. Rozhodnutí v těchto věcech jsou zásadně konstitutivní povahy s účinky ex nunc ( srov. též např. Hrušáková, Zákon o rodině, zákon o registrovaném partnerství, Komentář, C.H.Beck, 2009, str. 280-281 ). Do doby, než bude v řízení o popření otcovství stěžovatele rozhodnuto, je za otce jmenované nezletilé po právní stránce považován stěžovatel. Obecné soudy tak v řízení o úhradě vyživovací povinnosti poskytnuté za jiného s žádnou otázkou ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c ) o. s. ř. konfrontovány nebyly. Případná možnost promlčení, která ( prý ) může zhoršit stěžovatelovu pozici, není v tomto směru relevantní. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, srozumitelné a nemá povahu svévole. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelné. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. prosince 2011 Ivana Janů předsedkyně senátu

1-1653-10_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. M. del O., zastoupeného JUDr. Janou Závodskou Dvořákovou, advokátkou, se sídlem Dukelských hrdinů 23, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 18 Co 36/2010, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 25 Nc 170/2009, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, plynoucími z čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 9. 2009, sp. zn.25 Nc 170/2009, v řízení na úpravu poměrů k nezletilému, bylo rozhodnuto tak, že nezletilý byl svěřen do péče matky, stěžovateli ( otci ) bylo uloženo přispívat na výživu v určené částce a rovněž mu bylo uloženo uhradit nedoplatek na výživném. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým každý sudý týden od čtvrtka 16,00 hod. do pondělí 8,00 hod., tři týdny o letních prázdninách, dále každý sudý rok o vánočních svátcích od 23. 12. od 16,00 hod. do 25. 12. do 16,00 hod. a v lichém roce od 26. 12. od 9,00 hod. do 1. 1. roku následujícího do 16,00 hod. Konečně bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 18 Co 36/2010, bylo rozhodnuto tak, že ( I. ) ve výroku o výchově byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Ve výroku ( II. ) o výživném byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovatel ( otec ) je povinen platit na výživu nezletilého částku 10.000,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 5. 2008 a rozhodnuto bylo o povinnosti uhradit dlužné výživné. Výrokem ( III. ) bylo rozhodnuto o úpravě styku každý sudý týden od čtvrtka 16,00 hod. do pondělí 8,00 hod. a o letních prázdninách tři týdny, které stěžovatel matce označí do 31. 3. běžného roku. Dále na dobu dalších tří týdnů o letních prázdninách, které matka označí stěžovateli do 31. 5. běžného roku. Dále každý sudý rok o vánočních svátcích od 23. 12. od 16,00 hod. do 25. 12. do 16,00 hod. a v lichém roce od 26. 12. od 9,00 hod. do 1. 1. roku následujícího do 16,00 hod. Výrokem ( IV. ) bylo rozhodnuto, že státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení a výrokem ( V. ), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil zásadní nesouhlas se skutkovým i právním hodnocením soudu. Stěžovatel především namítá, že ačkoliv soudy konstatovaly, že "je bez jakýchkoliv pochybností, že oba rodiče jsou schopni o nezletilého pečovat," přesto nevyhověly návrhu stěžovatele, aby byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů. Stěžovatel dále uvádí, že je v zájmu nezletilého, aby se naučil španělsky, za situace, kdy stěžovatel sám je španělským státním občanem, nemluví česky a slovensky, matka je narozena ve Slovenské republice a nezletilý se tak musí naučit čtyři jazyky - španělštinu, od matky slovenštinu, ve škole češtinu a rovněž angličtinu. Soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychologie. Stěžovatel dále poukázal své pracovní a časové možnosti, kdy se jeho povinná přítomnost na pracovišti v zásadě kryje s pobytem nezletilého v mateřské škole, a zároveň uvádí svou částečnou možnost práce z domova, což v řízení doložil potvrzením. Své bytové poměry rovněž hodnotí jako vhodné pro výchovu nezletilého ( což soudy nerozporovaly ). Naopak za nesprávné považuje hodnotící závěry soudů ohledně výchovných možností matky, která je vysokou bankovní manažerkou. Přes její dohodu se zaměstnavatelem o práci z domova, stěžovatel považuje za zřejmé, že se nemůže věnovat nezletilému do té míry, kterou by umožňovala střídavá péče ( jeden týden důraz na práci, druhý týden důraz na výchovu ). Stěžovatel poukázal na závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09, z něhož plyne, že ani rivalita rodičů, hraničící s obstrukcí a s trýzněním jednoho rodiče druhým skrze své vlastní dítě, nesmí vést automaticky k výlučnému svěření dítěte do péče jednoho z rodičů. Uvádí, že soudy své závěry opřely výhradně o bezdůvodný nesouhlas matky se střídavou péčí, nikoliv o zájem dítěte. V závěru stěžovatel poukázal na roli Ústavního soudu ve věcech, v nichž je podle § 237 odst. 2 písm. b ) o. s. ř. dovolání nepřípustné ( tj. ve věcech upravených zákonem o rodině ), v nichž tedy není jiný prostředek pro sjednocování judikatury než ústavní stížnost. III. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 25 Nc 170/2009 ( sp.zn. 41 P 94/2010 ). Z něho bylo zjištěno, že dne 27. 5. 2008 podala matka nezletilého návrh na úpravu poměrů k nezletilému s tím, že matka a otec nezletilého nejsou manželi, ve společné domácnosti žili do dubna 2008, když několik měsíců před tím se jejich vztahy značně vyhrotily. Po vylíčení rozhodných skutečností navrhla, aby soud svěřil nezletilého do výchovy matce ( č. l. 13 ). Dne 10. 6. 2008 doručil stěžovatel soudu návrh, v němž zdůraznil, že mu matka znemožňuje styk s nezletilým. V tomto návrhu uvedl, že nezletilý je ve věku, kdy potřebuje více matku, zdůraznil však, že i na jeho straně jsou vhodné podmínky pro výchovu nezletilého ( zejm. s ohledem na jeho zdravotní stav ) a navrhl proto svěřit nezletilého do péče matky s širokou úpravou styku nezletilého s otcem ( č. l. 21 ). V řízení soud opakovaně rozhodoval o návrzích otce na nařízení předběžného opatření ( č. l. 51, č. l. 65, č. l. 82, č. l. 94, č. l. 131 ), některým návrhům bylo vyhověno ( usnesení ze dne 22. 1. 2009 či 1. 7. 2009, sp. zn. 25 Nc 170/2009 ). Jednání Obvodního soudu pro Prahu 9 se konalo dne 23. 7. 2009, kde právní zástupkyně otce přednesla návrh na střídavou péči, a dále dne 31. 8. 2009, kdy otec na tomto návrhu setrval. Matka setrvala na návrhu svěřit nezletilého do péče jí. Rozsudek soudu prvního stupně v zásadě konstatoval, že za rozhodnou skutečnost pro svěření nezletilého do péče matky považuje jeho počáteční zdravotní handicap způsobení předčasným porodem a pobytem v inkubátoru, přičemž následnou péči zajišťovala převážně matka. Dále soud hodnotil skutečnost, že dítě se narodilo do bilingvní rodiny, přičemž s ohledem na problémy s rozvojem řeči považoval za vhodné svěřit dítě matce, které zároveň hovoří i španělsky, takže může nezletilého na styk s otcem připravit. Kromě toho má matka již zaběhnutý režim koordinace práce a péče o nezletilého, zatímco otec uvedené nemá vyzkoušené, kromě dovolené bez každodenních povinností. Otec i matka ve věci podali odvolání, o němž bylo rozhodnuto výše řečeným rozsudkem soudu druhého stupně. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se zjištěními i rozhodnutím soudu prvního stupně, vyjádřil prioritu stabilního rodinného prostředí pro nezletilého a soustředil se ve výroku na explicitní vyjádření vztahu běžného a prázdninového styku, který by jinak působil interpretační potíže. IV. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením v řízení zjištěných skutečností rozhodných pro úpravu výchovy nezletilého obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona o rodině obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 ( 45-46 )]; jeho rolí je především posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele ze shromážděných podkladů nezjistil. Nalézací i odvolací soud ve svých rozhodnutích uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich postojích Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole. Ústavní soud tedy opakovaně judikoval, že v rodinněprávních věcech zasahuje jen v případech skutečně extrémních, neboť posouzení, jestli jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, resp. do výlučné výchovy jednoho z nich a jestli je takový postup v souladu se zájmem dítěte, jsou zásadně věcí obecných soudů. Ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 ( dostupný na http ://nalus.usoud.cz ) Ústavní soud vycházel z jiné skutkové situace, než je tomu v projednávané věci. I když tehdy byla znalcem střídavá výchova dítěte doporučena, nebyla soudem nařízena pro nesouhlas matky, který nebyl nijak racionálně odůvodněn. V nyní předložené věci zjevně nebyl nesouhlas matky, resp. vyhrocené vztahy mezi otcem a matkou nosným důvodem argumentace obou soudů. Odvolací soud konstatoval, že "za situace, kdy vzájemné vztahy rodičů jsou konfliktní, není z hlediska těchto priorit střídavá výchova pro nezletilého vhodným modelem výchovy." Toto stanovisko však nelze interpretovat tak, že bylo důvodem pro odmítnutí střídavé péče, neboť navazuje na zjištění konkrétních skutečností. Těmi jsou jednak zdravotní a vývojový handicap nezletilého po předčasném porodu, s tím že převážně o nezletilého v této souvislosti dosud pečovala matka, a rovněž náročné bilingvní prostředí, do něhož se nezletilý narodil. Za významnou z hlediska Ústavního soudu lze považovat především skutečnost, že matka ovládá španělštinu, která je rodným jazykem otce, který česky nehovoří, a proto za povinnost matky "nezletilého na styk řádně připravit" ve smyslu výroku ( III. ) napadeného rozsudku lze považovat i jazykovou přípravu. V opačném případě by hrozilo postupné odcizení nezletilého otci pro komunikační bariéru, což nepochybně nebylo cílem úpravy přijaté obecnými soudy. Co do úpravy styku i co do úpravy výživného jsou napadené rozsudky založeny na dostatečném dokazování a jsou srozumitelně a logicky odůvodněny. Tím je vyloučena soudní svévole, jejíž eventuální zjištění by jako jediné mohlo odůvodňovat eventuální kasační nález Ústavního soudu. Ve věci výroků o výživném stěžovatel navíc nepředložil relevantní ústavněprávní argumentaci a jeho námitky jsou proto v této oblasti pouze paušální a nekonkrétní. Stěžovatel závěrem ústavní stížnosti poukázal na situaci spojenou s nepřípustností dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině. Ústavní soud se však v citovaných i dalších nálezech nad touto právní úpravou pozastavil toliko v souvislosti eventuálními extrémními případy, do nichž by byl nucen zasahovat i nepřípadně v rovině jednoduchého práva. O takový případ ve věci stěžovatele nejde. V rovině obecné lze spíše konstatovat, že vyloučil-li zákonodárce dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ustanovení § 237 odst. 2 písm. b ) o. s. ř.], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti. Ústavní stížnost není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. října 2011 Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu

11_Tcu_196_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal dne 14. prosince 2012 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na přijetí rozhodnutí ve věci občana České republiky, obv. I. B. , podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl t a k t o : Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení I. B. , rozsudkem Soudu prvního stupně ve Veurne ze dne 2. 10. 2007, č. 537, ve spojení s rozsudkem Soudu prvního stupně v Antverpách ze dne 30. 4. 2008, č. 2281, Belgické království, pro spáchání trestného činu zločinného spolčení, krádeže, pokusu o trestný čin krádeže vloupáním a pokusu o trestný čin krádeže, za který mu byl uložen podle článků 1, 2, 3, 7 a článků 25, 65, 66, 461, 463, 465, 466, 467 belgického tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 18 ( osmnácti ) měsíců, hledí jako na odsouzení soudem České republiky. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Soudu prvního stupně ve Veurne ze dne dne 2. 10. 2007, sp. zn. 537/2007, ve spojení s rozsudkem Soudu prvního stupně v Antverpách ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 2281, Belgické království, byl I. B. uznán vinným ze spáchání výše uvedených trestných činů a následně odsouzen k trestu odnětí svobody. Podle skutkových zjištění Soudu prvního stupně ve Veurne ze dne dne 2. 10. 2007, č. 537 obv. I. B. : A. dne 28. 5. 2007 ve městě K. –W. porušil čl. 51, 52, 461 a 467 tr. zákoníku, když se pokusil vloupáním ke škodě N. R. a G. M. odcizit blíže neurčené věci, které mu nepatřily a pouze v důsledku okolností, které byly na vůli pachatele nezávislé, byl zastaven, B. dne 30. 5. 2007 ve městě A. porušil čl. 51, 53, 66, 461 a 466 belgického tr. zákoníku, když se pokusil vloupáním ke škodě R. A. podvodným způsobem odnést blíže neurčené věci, které mu nepatřily, a v období od 22. 5. 2007 do 30. 5. 2007 porušil tytéž čl. tr. zákoníku, když se na blíže neurčených místech, na úkor neznámých poškozených, pokusil přivlastnit věci, které mu nepatřily, C. v období od 28. 5. 2007 do 30. 5. 2007 na blíže nespecifikovaném místě porušil čl. 461, 463 a 465 belgického tr. zákoníku tím, že na úkor nezjištěné osoby odnesl láhev coca coly, D. v období od 28. 5. 2007 do 1. 6. 2007 ve městě K. porušil čl. 322, čl. 323 odst. 2 belgického tr. zákoníku, které se týkají úmyslu spolku zločinců spáchat útok na osoby nebo majetky, zejm. trestné činy krádeže vloupáním, E. v období od 28. 5. 2007 do 1. 6. 2007 ve městě A. porušil čl. 322 a čl. 323 odst. 2 belgického tr. zákoníku, které se týkají úmyslů spolku zločinců spáchat útok na osoby nebo na majetky, zejm. podvody nebo krádeže. Podle skutkových zjištění Soudu prvního stupně v Antverpách ze dne 30. 4. 2008, č. 2281 obv. B. : - dne 22. 3. 2008 se v R. pokusil vloupáním ke škodě G. B. a V. G. , odcizit blíže neurčenou finanční částku, která mu nepatřila, prostřednictvím vloupání, vlezení nebo falešných klíčů podvodně, přičemž záměr tento delikt spáchat se vyjevil nižšími činy, které tvoří počátek z provedení tohoto deliktu, a pouze v důsledku okolností, které jsou na vůli pachatele nezávislé, byly zastaveny nebo se minuly účinkem, - dne 21. 3. 2008 v R. ke škodě G. G. podvodně odcizil finanční částku 200,- €, která mu nepatřila, - dne 21. 3. 2008 ke škodě V. D. W. L. a dne 24. 3. 2008 ke škodě C. J. , se obviněný pokusil podvodně odcizit blíže neurčené věci, které mu nepatřily, přičemž záměr tento delikt spáchat se projevil vnějšími skutky, které tvoří počátek provedení tohoto deliktu a pouze v důsledku okolností, které byly na vůli pachatele nezávislé, byly zastaveny nebo se minuly účinkem. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo dopisem pod sp. zn. 1179/2008-MOT-T/9 ze dne 14. 11. 2012, Nejvyššímu soudu České republiky ( dále jen „ Nejvyšší soud “ ) návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „ zákon “ ). Tento návrh byl doručen Nejvyššímu soudu dne 20. 11. 2012. Podle § 4a odst. 3 může Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že odsouzený I. B. je občanem České republiky, byl odsouzen cizozemským soudem a odsouzení se týká skutků, které vykazují znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky ( trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku ). Co se týče závažnosti spáchaných trestných činů, odsouzený se opakovaně dopouštěl majetkové trestné činnosti, a to i poté, co byl rozsudkem Soudu prvního stupně ve Veurne ze dne 2. 10. 2007, č. 537, odsouzen k podmíněnému trestu a peněžité pokutě. Pokud jde o druh a výměru uděleného trestu, ze spisového materiálu vyplynulo, že odsouzenému byl uložen trest odpovídající závažnosti předmětného trestného činu, v důsledku čeho mu byl uložen trest odnětí svobody ve výši 18 ( osmnácti ) měsíců. Z toho vyplývá, že jsou splněny všechny podmínky pro to, aby se na výše uvedené odsouzení obv. I. B. hledělo jako na odsouzení soudem České republiky, a proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. prosince 2012 Předseda senátu : JUDr. Stanislav Rizman

1-3694-10_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ( soudce zpravodaj ) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1 ) M. P. a 2 ) MUDr. M. H., zastoupených JUDr. Ivou Čackou Pavlíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 6, Myslbekova 15, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010, čj. 26 Co 372/2010 - 388, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví označeného rozsudku, vydaného v řízení o úpravu poměrů, úpravu styku a nařízení soudního dohledu nad nezletilým M. P. Podle stěžovatelů byla označeným rozsudkem porušena jejich základní práva, zakotvená v čl. 10, čl. 32 odst. 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 2 a 3, čl. 6 odst. 2, čl. 16 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 Úmluvy o právech dítěte. V řízení měla být porušena i zásada č. 2 Deklarace práv dítěte, dále čl. 6 Úmluvy o výkonu práv dětí a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutím Krajského soudu v Praze ( dále "odvolací soud" ) o úpravě styku a stanovení výživného pro nezletilého M. P. V ústavní stížnosti zrekapitulovali průběh předchozího řízení, rozebrali podrobnosti vztahu otce k nezletilému a polemizují s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry odvolacího soudu. V ústavní stížnosti předkládají obdobné argumenty, které již uplatnili v odvolacím řízení. Odvolacímu soudu především vytýkají, že nestanovil dohled nad výchovou nezletilého a nesprávně určil výši výživného, v důsledku čehož došlo k porušení uvedených základních práv. Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozsudku odvolacího soudu Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout jakákoli pochybnost o jeho ústavní konformitě. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v zákoně o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není žádnou další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by snad měla napravovat stěžovateli tvrzené pochybení, tedy přepočítávat výši výživného stanoveného obecnými soudy. Obdobné platí i pro rozhodování obecných soudů o úpravě styku a výchovy nezletilých dětí ve vztahu k jejich rodičům. Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít jen tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V předmětné věci k takovému pochybení nedošlo. Podle názoru Ústavního soudu odvolací soud náležitě zhodnotil řízení před soudem prvního stupně a po částečném doplnění dokazování učinil právní závěry, které řádně zhodnotil. Skutečnost, že rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě porušení základních práv a svobod. Tvrzení stěžovatelů, že odvolací soud interpretoval zákon způsobem, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a zárukami spravedlivého procesu, není důvodné. Odvolací soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině a občanského soudního řádu. Své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnil. Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem došlo k porušení základních práv stěžovatelů. Není účelné opakovaně reagovat na všechny argumenty v ústavní stížnosti uvedené, za situace, kdy se jimi odvolací soud již podrobně zabýval. Ústavní soud tedy v dalším odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 26. ledna 2011 Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

28_Cdo_1679_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců : a ) INTEGRA Co, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Domažlická 1053/15, b ) M. K., c ) P. K., d ) M. Š., všichni zastoupeni Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem v Plzni, Lochotínská 18, proti žalovaným : 1 ) Statutární město Plzeň, se sídlem v Plzni, nám. Republiky 1, zastoupeno Miloslavem Kreysou, advokátem v Plzni, Bezručova 9, 2 ) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Plzeň, se sídlem v Plzni, Radobyčická 14, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 34 C 258/2008, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2012, č. j. 12 Co 567/2011-531, takto : I. Dovolání žalobců se odmítá.II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Miloslava Kreysy, advokáta v Plzni. Ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byly ve výroku I. potvrzeny výroky I., II., III. rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 30. 5. 2011, č. j. 34 C 258/2008-491, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že podílovým spoluvlastníkem o velikosti podílu 6/9 na nemovitostech : 1. budova v části obce jižní P. - bydlení, na parc. č. 9927, 2. pozemek parc. č. 9927 – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 311 m2, 3. pozemek parc. č. 9928 – zahrada, o výměře 66 m2, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň – město, na LV č. 26788, pro kat. úz. P. a obec P., je Česká republika ( výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ). Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo dále rozhodnuto o povinnosti žalobců společně a nerozdílně nahradit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení a ve výroku III. tamtéž bylo určeno, že ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že podílovým spoluvlastníkem v podílech a ve vztahu k nemovitostem výše uvedeným je Česká republika. Uvedli, že jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí na adrese K., P. – viz shora specifikované nemovitosti s tím, že důvodem pro podání žaloby bylo postavit najisto, kdo je vedle žalobců podílovým spoluvlastníkem výše uvedených nemovitostí. Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že ideální podíl 6/9 nemovitostí byl ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve vlastnictví státu a ex lege přešel na obec – prvního žalovaného. Na základě vypracovaného znaleckého posudku bylo prokázáno, že předmětný dům splňuje podmínky ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.; jde o obytný dům, a to s ohledem na poměr podlahové plochy bytů k úhrnu podlahové plochy všech místností v domě, který činil ke dni 24. 5. 1991 68,23% - tj. poměr vyšší než 2/3 ( 66,67% ). Soud se dále vypořádal s námitkou žalobců, podle kterých nemohly předmětné nemovitosti, resp. jejich poměrná část, přejít na město Plzeň, a to vzhledem k ukončení restitučního řízení. K tomu uvedl, že přechodu majetku na obec nebrání skutečnost, že předmětem není celá nemovitost, ale pouze její poměrná část. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že znalec Ing. Čipera správně vycházel při vypracovávání znaleckého posudku ze stavu ke dni 24. 5. 1991, přičemž přesvědčivě při jednání před soudem zodpověděl též námitky žalobců. Při stanovení poměru podlahových ploch též správně vycházel z § 59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., když do podlahové plochy bytů započítal i jejich příslušenství. Informace o stavu budovy poté čerpal ze stavební a výkresové dokumentace a z informací zástupců samotných žalobců. Podle soudu bylo též v průběhu řízení dostatečně prokázáno, že na spoluvlastnický podíl předmětných nemovitostí v rozsahu 6/9 nebyl uplatněn restituční nárok. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost opírali o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a jako důvod uvedli nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jako otázky zásadního právního významu uvedli : zda je soudní znalec oprávněn činit vlastní skutková zjištění a o tyto opřít vlastní znalecký posudek bez toho, aby tato zjištění měla oporu v obsahu spisu, a to za situace, kdy znalec ani soud není schopen tato tzv. skutková zjištění verifikovat; zda je správný výklad § 3 odst. 1 písm. b ) zákona č. 172/1991 Sb., že „ vlastnictvím “ je možno rozumět i podílové spoluvlastnictví; zda je správný výklad, podle kterého pokud byl ve vztahu k nemovitostem nebo kterékoliv jejich části uplatněn restituční nárok, není možné, aby přešlo vlastnictví k takové nemovitosti ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. Tyto body v textu dále rozváděli a na závěr navrhli zrušení rozsudků obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání se prostřednictvím zástupce vyjádřil první žalovaný. Uvedl, že otázky zásadního právního významu tak, jak je uvedli v dovolání žalobci, nemohou přivodit přípustnost podaného dovolání, a to zejména pokud jde o otázku postavení soudního znalce, která je judikatorně vyřešena. Na závěr navrhl dovolání zamítnout. Druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud zjistil, že žalobci podali dovolání v zákonné lhůtě ( § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. ). Přípustnost dovolání dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a ) a b ) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a ), b ) o. s. ř. ( změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu ) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., přecházejí do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona obytné domy a pozemky tvořící s nimi jeden funkční celek, jestliže splňují tyto podmínky : a ) jsou v jejich katastrálních územích, b ) jsou ve vlastnictví České republiky, c ) právo hospodaření k nim náleží organizacím, u nichž na okresní úřady, obce a v hlavním městě Praze též na městské části přešla funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, d ) nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 2 tohoto zákona. Podle ustanovení § 59 odst. 1 a 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, dům se považuje za obytný, připadají-li z úhrnu podlahové plochy všech místností v domě alespoň dvě třetiny na byty, počítaje v to i byty a části bytů, jichž se užívá k jiným účelům než k bydlení, jakož i vedlejší místnosti a příslušenství náležející k bytům. Při zjišťování tohoto poměru podlahových ploch se nepřihlíží k prostorám přístupným všem obyvatelům domu i jiným osobám, k jiným společným vedlejším místnostem a vedlejším prostorám ( např. schodiště a chodby, společné prádelny a sušárny, půdní a sklepní prostory ), k místnostem určeným pro zemědělskou výrobu, ani k vedlejším stavbám zřízeným na stavebním pozemku ( např. garáže, zemědělské budovy, malé provozovny, dřevníky, kolny apod. ). Podle rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92 ( R 8/94 ), nemohou být dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241 odst. 2 písm. b ) o. s. ř. vady a omyly při hodnocení důkazů ( § 132 o. s. ř. ). Lze jen navázat, že Nejvyšší soud není soudem nalézacím a není oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného nižšími instancemi. Znalec v předmětném znaleckém posudku určuje poměr podlahové plochy bytů k podlahové ploše všech místností v domě, a to k rozhodnému datu 24. 5. 1991. Znalecký posudek je tu důkazem, provedeným v řízení před soudem prvního stupně, jehož správnost nenáleží soudům posuzovat. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v jeho pravomoci je právní posouzení napadeného rozhodnutí, nikoliv přezkum věci z pohledu skutkových zjištění a provedených důkazů. Pokud žalovaní zpochybňují znalecký posudek, na jehož podkladě byl stanoven výše uváděný poměr ke zjištění, zda je předmětná nemovitost obytným domem, napadají tak správnost hodnocení důkazů, které není – jak je již výše shrnuto – otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění ( k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09 ). Nejvyšší soud se navíc přiklání k závěru, že soudní znalec správně hodnotil stav nemovitosti k datu 24. 5. 1991, tedy ke dni nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Právě k tomuto datu se uskutečnil přechod nemovitosti na stát a je tak datem rozhodným pro určení povahy nemovitosti – domu. Dovolací instance nemůže rovněž přisvědčit námitce žalobců ohledně započítání plochy balkónů do plochy bytů. S ohledem na výše citované ustanovení není podle soudu důvodu, proč tak neučinit, když balkóny nejsou zákonem výslovně uvedeny mezi částmi domu, k nimž se při započítávání nepřihlíží a jejich vyloučení ze započtení ani ze samotného ustanovení nevyplývá. K námitce žalobců ohledně výkladu § 3 odst. 1 písm. b ) zákona č. 172/1991 Sb., dovolací instance uvádí následující : Zákon č. 172/1991 Sb. neuvádí žádné omezení, pokud jde o přechod podílu na nemovitosti na stát, resp. setrvání podílu státu podle téhož právního předpisu. Stát podle zákona vystupuje ve dvou rolích. Jednak jako subjekt vydávající zákonem vymezené nemovitosti, které přechází do vlastnictví obcí, a jednak jako účastník spoluvlastnického vztahu k takovým nemovitostem pro případ, že jen část nemovitosti ( spoluvlastnický podíl ) byla v rámci restitučního řízení vrácena oprávněným osobám. Ve druhém případě je již stát v rovném postavení s ostatními účastníky, resp. vlastníky nemovitosti. Podle ustanovení § 21 obč. zák. pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou. Jedná se o vyjádření zásady rovnosti účastníků explicitně vyjádřené v § 2 odst. 2 obč. zák., jež je určující pro všechna soukromoprávní odvětví. Proto i stát vystupuje v rovnocenném postavení s ostatními subjekty občanskoprávního vztahu. Žalobci v dovolání též argumentovali ustanovením § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu. Tato námitka je však podle dovolací instance bezpředmětná a nerozhodná pro věc samotnou. Ve vztahu ke zbytku předmětné nemovitosti došlo pouze v souladu s § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. k uspokojení restituentů. Nejvyšší soud poté, co posoudil rozhodnutí odvolacího soudu jako správné, podané dovolání neshledal přípustným. Proto je v souladu s ustanovením § 243 odst. 5 věty první a § 218 o. s. ř. odmítl. Úspěšným žalovaným vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Druhý žalovaný však vyjádření k dovolání nepodal, žádné náklady mu nevznikly, a proto bylo rozhodnuto tak, jak je ve výroku II. usnesení uvedeno. Oproti tomu první žalovaný vyjádření k dovolání podal a byla mu proto náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 20.000,- Kč, a to podle § 5 písm. b ) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění dalších předpisů. Tuto výchozí částku však bylo nutné dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto ( § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhl. ). Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 5.000,- Kč, po přičtení 300,- Kč režijního paušálu a 21 % DPH činila konečná výše nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. ledna 2013 JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r. předseda senátu

5_Tdo_1182_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2012 o dovolání, které podal obviněný Ing. R. P. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To 18/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 46/2011, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. R. P. odmítá. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 2 T 46/2011, byl obviněný Ing. R. P. společně s obviněným R. O. odsouzen za přečin neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ( dále jen „ tr. zákoník “ ), jehož se dopustili ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku tím, že jako jednatelé obchodní společnosti ALLSYS, s. r. o., se sídlem Jízdárenská 590, Vyškov, IČ : 27667014, neplnili svoji zákonnou povinnost tím, že neodvedli za své zaměstnance povinné platby, a to Okresní správě sociálního zabezpečení Vyškov, Dvořákova 36, za období od 20. 8. 2009 do 20. 9. 2010 pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti hrazený zaměstnanci ve výši 74.096,- Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně, Územnímu pracovišti Vyškov, Dobrovského 3, za období od 20. 10. 2006 do 18. 11. 2010 pojistné na veřejné zdravotní pojištění hrazené zaměstnanci ve výši 49.954,- Kč, Finančnímu úřadu ve Vyškově, Dobrovského 3, za období od 15. 2. 2009 do 15. 1. 2010 daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků ve výši 12.477,- Kč, přičemž tak společně neodvedli za výše uvedená období příslušným státním institucím celkovou částku ve výši 136.527,- Kč. Podle § 241 odst. 1 tr. zák. jim byl oběma shodně uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1, 2 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Zároveň byla oběma obviněným uložena povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil způsobenou škodu uhradit. Na podkladě odvolání, která proti citovanému rozsudku podali oba obvinění, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 To 18/2012, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b ), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně u obviněného R. O. v celém výroku o uloženém trestu a u obviněného Ing. R. O. ve výroku, kterým mu byla dle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit způsobenou škodu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněnému R. O. podle § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. R. P. dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Radky Ježkové. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný podal v rozsahu výroku o trestu a opřel jej o dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d ) a g ) tr. ř., tedy, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve upozornil na to, že v rámci předmětného řízení před soudem II. stupně byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, kdy i přes jeho řádnou omluvu z důvodu pracovní neschopnosti proběhlo jednání dne 18. 4. 2012 bez jeho účasti. Nemohl se tak vyjádřit především k novým tvrzením spoluobviněného a případně navrhnout důkazy k jejich vyvrácení. Vyslovil rovněž přesvědčení, že mu neúčast u veřejného zasedání byla odvolacím soudem připočtena k tíži. Dále obviněný vyslovil názor, že soud II. stupně nesprávně právně vyhodnotil skutková zjištění ve vztahu k jeho osobě při ukládání trestu, postupoval v rozporu s ustanovením § 261 tr. ř. a rozhodl ve prospěch pouze jednoho ze spoluobviněných, přestože jejich procesní i skutkové postavení a rovněž jejich osobní poměry byly zcela shodné včetně polehčujících okolností. Poukázal také na ustanovení § 2 tr. ř., podle něhož nikdo nemůže být stíhán jinak, než ze zákonem stanovených důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle dovolatele došlo rozhodnutím odvolacího soudu k porušení jeho práva na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ohledně obviněného Ing. R. O., byť zjevně omylem uvedl „ Ing. R. O. “, a taktéž celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ( zřejmě rovněž jen ve vztahu k dovolateli ), a dále aby přikázal Okresnímu soudu ve Vyškově znovu věc projednat a rozhodnout o trestu obviněného Ing. R. O., případně aby po zrušení v citovaném rozsahu Nejvyšší soud sám rozhodl a uložil mu trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného Ing. R. O. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegela. Podle jeho přesvědčení nelze námitky o přísnosti uloženého trestu uplatněné obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. tomuto ani jinému důvodu podřadit a státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v nich spatřuje spíše vyjádření nespokojenosti s uložením přísnějšího trestu než spoluobviněnému R. O. Námitky týkající se provedení veřejného zasedání před odvolacím soudem v nepřítomnosti obviněného sice odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d ) tr. ř., avšak nejsou důvodné. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství upozornil na skutečnost, že pouhé předložení potvrzení o pracovní neschopnosti nezakládá objektivní neschopnost obviněného dostavit se k veřejnému zasedání, proto nelze omluvy obviněného považovat za dostatečné. Zdůraznil ale, že provedením veřejných zasedání v nepřítomnosti obviněného nedošlo k porušení žádných výslovných ustanovení trestního řádu ani obviněným namítaného práva na spravedlivý proces, neboť měl příležitost se k věci vyjádřit u prvního veřejného zasedání dne 25. 1. 2012, v jehož rámci také vypovídal. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. R. P. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b ) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce ( § 265d odst. 2 tr. ř. ), včas a na správném místě ( § 265e tr. ř. ), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a ) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti ( § 265f odst. 1 tr. ř. ). Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d ) tr. ř. je dán v případě, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Při jeho naplnění dochází ke zkrácení práva obviněného zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod aby věc byla soudem projednána v jeho přítomnosti, případně zásady ústnosti soudního jednání ve smyslu § 2 odst. 11 tr. ř. Obviněným citovaný čl. 36 odst. 1 Listiny a § 2 odst. 1 tr. ř., na něž v dovolání odkázal, neodpovídají obsahu jeho námitek. Porušení svých práv spatřoval obviněný v podstatě v tom, že soud druhého stupně dvakrát konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, ačkoli se „ řádně “ omluvil a doložil doklady o své pracovní neschopnosti. Nejvyšší soud shledal námitky obviněného za odpovídající danému dovolacímu důvodu, avšak nemají opodstatnění. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že u prvního veřejného zasedání konaného u Krajského soudu v Brně dne 25. 1. 2012, byli osobně přítomni oba obvinění. Obviněnému Ing. R. P. byl poskytnut dostatečný prostor vyjádřit se k podanému odvolání, případně jej doplnit a projevit před odvolacím senátem veškeré připomínky k průběhu trestního řízení i odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Svého práva také využil, byl podroben dotazům členů senátu a intervenujícího státního zástupce. Následně bylo veřejné zasedání odročeno na 21. 3. 2012, přičemž sice není výslovně uvedeno z jakých důvodů, lze však dovodit, že se tak stalo za účelem poskytnutí určité šance oběma obviněným doplatit dlužné platby příslušným institucím. Obviněný Ing. R. P. se však omluvil ze zdravotních důvodů a prostřednictvím spoluobviněného R. O. soudu doručil potvrzení o své pracovní neschopnosti ( viz č. l. 216 ). V rámci tohoto v pořadí druhého veřejného zasedání došlo pouze k vyjádření spoluobviněného R. O., že dlužné částky se jim doposud nepodařilo uhradit, odvolací soud znovu odročil veřejné zasedání na 18. 4. 2012, zjevně opět za účelem možné úhrady dluhu obviněnými. Na tomto místě je nutné podotknout, že odročování veřejných zasedání za tímto účelem nemá zákonný podklad a jde v podstatě proti smyslu represivní úlohy trestního řízení. Obvinění svými neurčitými vyjádřeními, resp. pouze přítomný R. O., sice naznačoval dodatečné splnění odvodní povinnosti, ale tato okolnost nemohla nijak ovlivnit potřebu potrestání za zjištěný skutek. Další veřejné zasedání se konalo dne 18. 4. 2012, avšak i z něho se dovolatel ze zdravotních důvodů omluvil a opět prostřednictvím druhého obviněného R. O. zaslal soudu potvrzení o své pracovní neschopnosti. Podle sdělení spoluobviněného s ním dovolatel ani osobně nehovořil, stal se pro něho nekontaktním a i uvedené potvrzení mu pouze vhodil do poštovní schránky. Krajský soud v Brně tedy konečně na tomto veřejném zasedání ukončil své dobrodiní, které obviněným poskytoval k náhradě povinných plateb, a vynesl v úvodu citovaný rozsudek. Z uvedeného průběhu jednání odvolacího soudu jasně vyplynulo, že dovolateli byl poskytnut dostatečný prostor k tomu, aby se vyjádřil ke všemu, co považoval za podstatné pro svou obhajobu i důvody nespokojenosti s rozhodnutím soudu prvního stupně. Jelikož obviněný byl účasten u prvního veřejného zasedání, mohl zde uplatnit všechny své námitky a argumenty, čehož také náležitě využil. K opakovanému odročování veřejného zasedání došlo pouze díky benevolenci krajského soudu a jeho vůli poskytnout obviněným nad rámec jeho povinností možnost uhradit dlužné částky. Nepřítomnost obviněného na následujících veřejných zasedáních, v nichž se pouze spoluobviněný vyjadřoval k dodatečné úhradě dlužných částek, neznamená porušení základních práv obviněného, jak se snažil prosadit ve svém dovolání. Ani výtku dovolatele, že nemohl reagovat na tvrzení R. O. o své nekontaktnosti nelze brát v potaz. Krajský soud totiž tuto skutečnost, jak vyplývá z jeho rozsudku, vůbec nezohlednil a nijak nevyhodnotil k tíži obviněného. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud považuje za nutné znovu připomenout, že potvrzení o pracovní neschopnosti není možné považovat samo o sobě za řádnou omluvu neúčasti u veřejného zasedání. Jak již dříve Nejvyšší soud konstatoval, potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se totiž vystavuje především pro účely nemocenského pojištění a pracovně právní účely, jak vyplývá z ustanovení § 61 písm. j ) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Toto potvrzení lékaře o trvání pracovní neschopnosti obviněného pro účely výplaty dávek nebo poskytování náhrady mzdy, platu nebo odměny nebo sníženého platu ( snížené odměny ) bez dalšího neprokazuje, že obviněný současně není schopen dostavit se k hlavnímu líčení, případně k veřejnému zasedání a být mu přítomen. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, muselo by příslušné potvrzení obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému osobní účast na nařízeném úkonu. Samotné předložení zmíněného potvrzení o pracovní neschopnosti nemůže být dostatečným podkladem pro omluvu neúčasti a důvod odročení bez jednání, protože z něj není patrný charakter onemocnění a způsob léčby, ani druh a rozsah omezení, která z onemocnění nebo z léčby pro obviněného vyplývají ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 28/2004 ). Krajský soud v Brně proto nepochybil, pokud konal dne 18. 4. 2012 veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného Ing. R. O. a rozhodl o obou podaných odvoláních. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d ) tr. ř. proto nebyl naplněn. Druhým z dovolacích důvodů, které obviněný ve svém dovolání uplatnil je uveden v § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. Dopadá na případy, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je tudíž určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na tento dovolací důvod se proto nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadení založeno, ani přehodnocení provedeného dokazování. V rámci tohoto důvodu uplatnil obviněný Ing. R. P. výhrady proti druhu a výši trestu, který mu byl uložen. Domáhal se toho, aby mu byl uložen stejný trest jako spoluobviněnému R. O., tedy trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Tento druh námitek však neodpovídá shora ve stručnosti popsanému obsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ). Obviněný totiž vyjádřil nespokojenost s druhem a výměrou jemu uložené trestní sankce, aniž by odkázal na hmotně právní ustanovení, k jehož porušení mělo výrokem soudu o trestu dojít. Výhrady proti trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h ) tr. ř. K naplnění tohoto důvodu však může ze zákona dojít pouze tehdy, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávného vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 45 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu ( srov. č. 22/2003 Sbírky rozhodnutí trestních, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/2008 ). Vzhledem ke skutečnosti, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští, ve výměře stanovené zákonem, nemohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h ) tr. ř. Svým dovoláním se obviněný snažil dosáhnout pouze změny druhu trestu a dožadoval se téhož trestu, jaký odvolací soud uložil jeho spoluobviněnému R. O. Takové výhrady však neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů, jak jsou taxativně vyjmenovány v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Je totiž vždy na uvážení soudu, jaký trest při současném zvážení všech polehčujících a přitěžujících okolností, které jsou demonstrativně uvedeny v ustanoveních § 41 a § 42 tr. zákoníku, a v souladu se všemi zásadami pro ukládání trestů uvedenými v ustanoveních § 37 až § 39 tr. zákoníku, zvolí. Pokud jsou tyto zásady pro ukládání trestů soudem dodrženy, není možné cestou mimořádného opravného prostředku výrok o trestu změnit. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně neshledal důvodným v části, v níž bylo správně uplatněno, v části pak jeho námitky neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e ) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a ) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř. ). V Brně dne 5. prosince 2012 Předsedkyně senátu : JUDr. Blanka Roušalová

4_Tdo_10_2013

U S N E S E N Í Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu České republiky rozhodla dne 18. ledna 2013 v trestní věci obviněného J. L., podle § 265g odst. 2 tr. řádu t a k t o : Zpětvzetí dovolání, které podal obviněný proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 12 To 282/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 40/2012, b e r u n a v ě d o m í. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 6 T 40/2012, byl obviněný J. L. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku. Odvolání, které obviněný proti tomuto rozsudku podal, Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 12 To 282/2012, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné. Obviněný podal proti výše citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu České republiky předloženo dne 3. 1. 2013. Svým přípisem ze dne 17. 1. 2013 vzal obviněný podané dovolání zpět. Vzhledem k tomu, že jsem ve vztahu k zmíněnému dispozitivnímu úkonu obviněného neshledala překážek, vzala jsem toto zpětvzetí dovolání na vědomí podle § 265g odst. 2 tr. řádu. Poučení : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 18. ledna 2013 Předsedkyně senátu : JUDr. Danuše N o v o t n á

23_Nd_286_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce T. P., proti žalovanému M. Ch., o vydání bezdůvodného obohacení z porušení autorských práv ve výši 44.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 36 C 1/2006, o námitce podjatosti soudce Nejvyššího soudu v Brně, takto : Soudce Nejvyššího soudu v Brně JUDr. Jiří Spáčil, CSc. není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 3 Co 56/2011. Odůvodnění : V řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 36 C 1/2006 žalobce vznesl mimo jiné námitku podjatosti vůči všem soudcům Vrchního soudu v Praze, kteří jsou uvedeni na seznamu bývalých členů Komunistické strany Československa zveřejněném Ministerstvem spravedlnosti ČR a budou jeho spor rozhodovat, a ve stejném rozsahu vznesl námitku podjatosti i vůči všem soudcům Nejvyššího soudu, kteří budou rozhodovat o námitce podjatosti, neboť, jak uvedl, k zveřejnění seznamu soudců bývalých členů Komunistické strany Československa došlo v důsledku jeho osobní iniciativy a soudci takto dotčení ve sféře svých osobnostních práv mohou vůči němu chovat nepřátelské pocity, což zpochybňuje jejich způsobilost jednat o žalobcově věci nestranně. Vrchní soud v Praze předložil tuto námitku podjatosti Nejvyššímu soudu spolu se spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci sp. zn. 36 C 1/2006, a s písemným vyjádřením soudců, jimž podle rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze přísluší věc vedenou pod sp. zn. 3 Co 56/2011 projednat a rozhodnout. Uvedení soudci shodně prohlásili, že nemají k posuzované věci ani k účastníkům řízení žádný vztah a že jim nejsou známy žádné okolnosti, pro které by mohly být vyloučeni z projednávání a rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu, že námitka podjatosti se týkala i člena senátu č. 22, soudce Nejvyššího soudu JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., který měl podle rozvrhu práce pro rok 2012 o námitce podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze rozhodovat, bylo v souladu s rozvrhem práce určeno, že o námitce podjatosti tohoto soudce senátu č. 22 rozhodne senát č. 23 ve složení JUDr. Ing. Jan Hušek, JUDr. Zdeněk Des a JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D. Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne podle § 16 odst. 1, věta první o. s. ř. nadřízený soud v senátě. Obecně lze uvést, že členství či kandidatura na členství v bývalé Komunistické straně Československa samo o sobě není důvodem ke konstatování, že jmenovaní soudci či soudkyně nebudou schopni v projednávané věci nepodjatě rozhodnout ( k tomu se již Nejvyšší soud vyjadřoval např. v rozhodnutích sp. zn. 4 Nd 107/2011, 4 Nd 397/2011, aj. ). Lze připomenout rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 24. února 2011, sp. zn. III. ÚS 3268/10, v němž byla zdůrazněna zásada, že otázku, kdo není oprávněn zastávat určitou funkci v souvislosti se svou činností za minulého režimu, řeší zákon č. 451/1991 Sb., který stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní republiky, České a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený zákon zakotvuje princip, že prosté členství v někdejší KSČ není skutečností, která by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu. Citované rozhodnutí neakceptuje tezi, že by soudci – dřívější členové KSČ – věc stěžovatele, bývalého politického vězně totalitárního komunistického režimu, nemohli rozhodovat. Míru nezávislosti soudce, a to i s ohledem na jeho bývalou angažovanost v KSČ, je proto nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. V posuzovaném případě žalobce zpochybňuje způsobilost rozhodnout v jeho věci nestranně u dotčeného soudce, že z jeho iniciativy došlo ke zveřejnění seznamu bývalých členů KSČ na internetovém portálu Ministerstva spravedlnosti a tím, že soudci uvedení v tomto seznamu mohou k němu chovat nepřátelské pocity a pociťovat vůči všemu averzi. Závěr o podjatosti shora uvedeného soudce by se musel opírat o existenci jeho vlastního konkrétně definovaného zájmu na výsledku řízení, popř. jeho vztahu k účastníku řízení. Objektivním důvodem zpochybnění nestrannosti soudce tak nemůže být zveřejnění jeho politické angažovanosti v minulosti a pouze z toho, bez dalších okolností odůvodňujících pochybnosti o jeho podjatosti, dovozovat, že takovýto soudce je z projednávání a rozhodnutí věci vyloučen. Žalobcem prosazovaný extenzivní výklad ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. by ve svém důsledku mohl znemožnit projednání kauz týkajících se politických, ekonomických a vůbec společenských poměrů před listopadem 1989. S odkazem na argumentaci ve vztahu k uplatněné námitce podjatosti a s ohledem na podaný výklad Nejvyššího soudu, jakož i citované rozhodnutí soudu ústavního je patrné, že žalobcem namítané okolnosti nemohou objektivně založit podjatost uvedeného soudce. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že nebyly shledány důvody, pro něž by z projednání a rozhodování o podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze byl vyloučen soudce JUDr. Jiří Spáčil, CSc. Nejvyšší soud proto rozhodl podle § 16 odst. 1 o. s. ř. způsobem uvedeným ve výroku tohoto rozhodnutí. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek V Brně 31. října 2012 JUDr. Ing. Jan H u š e k předseda senátu

32_Cdo_4273_2011

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CDV-1, Ltd., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, Londýn, EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04150216, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, proti žalované Společenský dům, s. r. o., se sídlem v Otrokovicích, Tř. Spojenců 727, PSČ 765 02, identifikační číslo osoby 25 30 09 89, zastoupené Mgr. Janem Farkačem, advokátem se sídlem v Brně, Střední 595/26, za účasti společnosti MIDESTA, s. r. o., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27 68 50 98, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně-Žabovřeskách, Marie Steyskalové 767/62, jako vedlejší účastnice na straně žalobkyně, o zaplacení částky 10,650.221,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 43/1998, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. července 2011, č. j. 7 Cmo 255/2010-702, takto : I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Proti v záhlaví označenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala žalovaná dovolání, které podáním ze dne 11. prosince 2012, doručeným Nejvyššímu soudu dne 2. prosince 2012, vzala zpět. Nejvyšší soud proto dovolací řízení podle ustanovení § 243b odst. 5 věty druhé občanského soudního řádu zastavil. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu, když žalovaná procesně zavinila, že dovolací řízení bylo zastaveno, žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly a vedlejší účastnice se práva na náhradu nákladů dovolacího řízení vzdala. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. prosince 2012 JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu

23_Cdo_608_2011

Typ rozhodnutí : ROZSUDEK Heslo : Společnost s ručením omezeným Dotčené předpisy : § 196a obch. zák. § 135 odst. 2 obch. zák. Kategorie rozhodnutí : C NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 23 Cdo 608/2011ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška, a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce GIETEC, s. r. o., se sídlem v Příbrami, Zdabořská 25, IČ 256 72 622, zast. Mgr. Martinem Kainem, advokátem, se sídlem Příbram II., Dlouhá 141, proti žalované I. Z., zast. JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, se sídlem Příbram I, Pražská 140, o vydání věci a zaplacení částky 154.800,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 172/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2010, č. j. 29 Co 547/2009-137, takto : Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2010, č. j. 29 Co 547/2009-137 a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 2009, č. j. 7 C 172/2008-89, se zrušují a věc se vrací posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 4. 2009, č. j. 7 C 172/2008-89, zamítl žalobu na vydání automobilu zn. Citroen Berlingo 1,9 DX, RZ PBK 38-47, rok výroby 2001 a o zaplacení částky 154.800,- Kč s přísl.; soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, č. j. 29 Co 547/2009-137, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou správné, a proto dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud poukázal na závěry Ústavního soudu ( např. nález sp. zn. I.ÚS 50/03, popř. Pl.ÚS 8/06 ), podle nichž nelze uvedeným soudům tolerovat přepjatě formalistický postup v řízení. Z toho pak dovodil, že soudy musí vykládat předmětná ustanovení ( rozuměj § 196a odst. 3 a 4 obch. zák. ) v souladu s účelem zákona, jeho systematickou souvislostí a dalšími principy a nemohou postupovat mj. bez ohledu na aspekty konkrétní věci. Z toho pak odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně učinil správné skutkové a právní závěry, pokud uzavřel, že kupní smlouva o prodeji předmětného automobilu je platným – právním úkonem s odkazem na ust. § 196a odst. 3 a 4 obch. zák. Odvolací soud dále uvedl, že účelem ust. § 196a obch. zák. je ochránit obchodní společnost před nekalým jednáním členů statutárních orgánů a dalších osob oprávněných jednat jménem společnosti. Termín „ obvyklý obchodní styk “ nelze podle odvolacího soudu podřadit jenom pod „ konkrétní podnikání v rámci podnikatelské činnosti podnikající osoby “, ale je třeba jej vykládat s ohledem na jeho účel a smysl. Za obvyklý obchodní styk je proto třeba považovat „ standardní obchodní činnost “, kterou takovýto subjekt vykonává v rámci svého podnikání, kdy nakládá běžně se svým majetkem a kdy je možno pod takovouto činnost podřadit i prodej ojetého firemního automobilu, jakožto zužitkovaného majetku. Odvolací soud s ohledem na tento názor dovodil, že kupní smlouva o prodeji automobilu byla uzavřena v rámci obvyklého obchodního styku, tj. v souladu s ust. § 196a odst. 4 obch. zák. a proto se na uvedenou věc nevztahuje ust. § 196a odst. 3 obch. zák. ( stanovení hodnoty převáděného majetku na základě posudku znalce ). Odvolací soud dále konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně není nejednoznačný, nesrozumitelný a nepřezkoumatelný a odůvodnění tohoto rozsudku bylo v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Dovoláním ze dne 15. 6. 2010 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v ust. § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. a za otázku zásadního právního významu pokládá to, zda aplikace ust. § 196a odst. 4 obch. zák. přichází v úvahu jen v případě, že předmětem zcizení a nabytí je majetek, se kterým obvykle obchoduje a který je předmětem její podnikatelské činnosti – jen takový prodej či koupě lze považovat a priori za běžný obchodní styk. Jestli předmětem prodeje či koupě je majetek společnosti který nemá charakter běžného obchodního artiklu, nelze vycházet z toho, že jde v takovém případě o běžný obchodní styk a je třeba takový úkon vykládat v souladu s účelem a smyslem ust. § 196a odst. 3 obch. zák., kterým je především ochrana společnosti před svévolným jednáním jejich statutárních orgánů. V tomto směru je pak nutno vykládat ust. § 196a odst. 4 obch. zák. s přihlédnutím ke konkrétnímu skutkovému stavu v dané věci. “ V podrobnostech dovolatel uvedl, že odvolací soud zaujal názor, že § 196a odst. 3 obch. zák. nelze vykládat formalisticky, ale v souladu s jeho smyslem a účelem. Smyslem tohoto ustanovení je ochrana společnosti před nekalým jednáním osob oprávněných jednat jménem společnosti uzavíráním nevýhodných obchodů, přesto odvolací soud dospěl k závěru, že prodej jediného majetku značné hodnoty ( tj. automobilu ) pod jeho cenou je možno podřadit pod pojem tzv. běžného obchodního styku ve smyslu ust. § 196a obch. zák. Dovolatel je toho názoru, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že v případě převodu předmětného vozidla kupní smlouvou ze dne 10. 8. 2007, byly dány předpoklady k aplikaci ust. § 196a odst. 3 obch. zák., neboť převod se uskutečnil mezi osobami blízkými, vozidlo bylo převáděno za cenu ( 20.000,- Kč ) tj. vyšší než jedna desetina základního kapitálu společnosti ( 150.000,- Kč ) a nebyl zajištěn znalecký posudek k určení hodnoty převáděného vozidla. Spornou pak je otázka, zda s ohledem na podnikatelskou činnost žalobce lze aplikovat ust. § 196a odst. 4 obch. zák. Dovolatel je toho názoru, že toto ustanovení aplikovat nelze, neboť nešlo o běžný obchodní styk a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 613/2005. Dále dovolatel uvedl, že podle znaleckého posudku činila cena vozidla ke dni prodeje částku 71.000,- Kč, tedy více než za kolik bylo prodáno a takovéto vozidlo bylo autobazary prodáváno za 100.000,- až 120.000,- Kč a k těmto skutečnostem odvolací soud nepřihlédl. Dovolatel je toho názoru, že odvolací soud vyložil ust. § 196a odst. 4 obch. zák. v rozporu se smyslem a účelem tohoto ustanovení a vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení. V podání ze dne 20. 1. 2011 se k dovolání vyjádřila žalovaná. Ve vyjádření zejména uvedla, že v dané věci není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b ) a c ) o. s. ř., neboť nejsou splněny předpoklady v těchto ustanoveních stanovené. Podle žalované, pokud dovolatel napadá aplikaci ust. § 196a odst. 4 obch. zák. a toto pokládá za otázku zásadního právního významu, je zřejmé, že dovolatel pouze rozsáhle polemizuje o šíři výkladu „ obvyklý obchodní styk “, což není podle žalované otázka zásadního právního významu a tuto otázku nedefinuje. Žalovaná se proto ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu ( i soudu prvního stupně ) a dovolání žalobce považuje za nedůvodné a navrhuje, aby dovolací soud předmětné dovolání „ zamítl “. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas ( § 240 odst. 1 o. s. ř. ), oprávněnou osobou a dovolatel je řádně zastoupen advokátem ( § 241 odst. 1 o. s. ř. ) nejprve posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné. V posuzované věci, je-li napadáno potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, přichází v úvahu přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b ) a c ) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř. není v dané věci dovolání přípustné, neboť soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem a nebyl tak vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho zrušujícím rozhodnutí. Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu do všech jeho výroků, tj. i do výroku o nákladech odvolacího řízení; tento výrok má povahu usnesení a z ust. § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nevyplývá, že by proti tomuto výroku bylo dovolání přípustné. Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání proti výroku ve věci samé přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř., tj. zda má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c ) o s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody. V posuzovaném případě rozhodnutí odvolacího soud spočívá na závěru, že kupní smlouva ze dne 10. 8. 2007 o převodu předmětného automobilu zn. Citroen Berlingo 1,9DX byla uzavřena v rámci obvyklého obchodního styku v souladu s ust. § 196a odst. 4 obch. zák. a na věc se tak nevztahovalo ust. § 196a odst. 3 obch. zák. ( zejména povinnost stanovení ceny převáděné věci znaleckým posudkem ), což dovolatel napadá. Podle § 196a odst. 3 obch. zák. mj. jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v § 196a odst. 1 obch. zák. ( mj. člen představenstva, dozorčí rady, jiná osoba, oprávněná jednat jménem společnosti nebo osoba těmto osobám blízká ) nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Uvedené ustanovení se podle § 196a odst. 4 obch. zák. mj. nevztahuje na nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku. Ze skutkových zjištění vyplývá, že účastníci uzavřeli dne 10. 8. 2007 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl ojetý automobil zn. Citroen Berlingo 1, 9 DX za cenu 20.000,- Kč. Smlouvu za žalobce uzavíral její jednatel, Jiří Tesařík, který je synem žalované. Cena automobilu vycházela z nabídky autobazaru, který za automobil, který měl nejeto 259.715 km nabízel cenu 18.900,- Kč s ohledem na stav vozidla a znalec Ladislav Marčík ( neustanovený soudem, ale objednaný žalobcem ) dospěl k závěru, že obvyklá cena vozidla činila částku 20.902,- Kč. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupě ve vztahu ke sjednané ceně automobilu ve výši 20.000,- Kč, a to i s ohledem na posudek znalce Ing. Vlasáka, který stanovil cenu vozidla ve výši 71.000,- Kč, je správné. Zásadní otázkou v předmětné věci tedy je, zda za uvedené skutkové situace bylo zcizení automobilu realizováno v rámci běžného obchodního styku a zda na tento obchod tudíž nedopadalo ust. § 196a odst. 3 obch. zák., a to povinnost stanovit cenu prodávaného automobilu prostřednictvím znalce ustanoveného soudem, přičemž nesplnění této povinnosti je sankciováno neplatností smlouvy ( viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2761/2010 ). Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007, mj. uvedl, že „ závěr, zda nabytí majetku či jeho zcizení nevybočuje z rámce běžného obchodního styku, bude záležet na posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, zpravidla však půjde především o porovnání předmětu zkoumané dispozice ( jeho povahy ) s předmětem podnikání společnosti “. Dovolací soud v projednávané věci neshledal takové konkrétní okolnosti případu, které by ve smyslu citovaných závěrů Nejvyššího soudu vedly k výjimce z obecného pravidla, podle něhož neodpovídá-li dispozice majetkem společnosti ( v tomto případě prodej osobního automobilu ) předmětu podnikání společnosti, nejde o běžný obchodní styk. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že za obvyklý obchodní styk lze považovat standardní obchodní činnost vykonávanou v rámci podnikání, kdy nakládá běžně se svým majetkem, neodpovídá tento závěr judikatuře dovolacího soudu ( viz rozhodnutí uvedené shora ). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že je v daném případě dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. a je důvodné. Dovolací soud dále pro úplnost uvádí, že byla sjednocena rozhodovací praxe soudů při aplikaci ust. § 196a odst. 3 obch. zák., a to rozsudkem ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009. V odůvodnění rozsudku je mj. uvedeno, že „ byla-li ve smlouvě podléhající ust. § 196a odst. 3 obch. zák. sjednána tržní cena ( tj. cena v daném místě a čase obvyklá ), ačkoliv cena, za níž byl majetek převeden, nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, bylo účelu sledovaného uvedeným zákonným příkazem dosaženo “. V takovém případě „ není žádného důvodu dovozovat absolutní neplatnost uzavřené smlouvy “. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vzhledem k tomu, že důvody pro zrušení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení. O nákladech řízení vč. řízení dovolacího bude podle § 243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 19. prosince 2012 JUDr. Ing. Jan Hušek předseda senátu

6_Tdo_1372_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2012 o dovolání obviněného Ing. P. Š., podaném proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 2012, sp. zn. 4 To 376/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 114/2011, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. řádu s e dovolání obviněného Ing. P. Š. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :I. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 23. 1. 2012, sp. zn. 5 T 114/2011, byl obviněný Ing. P. Š. uznán vinným pod bodem I. trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1 trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, ( zák. č. 140/1691 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ tr. zákon “ ), pod bodem II. pak trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a ) tr. zákona. Toho se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že : „ I. poté, co byl JUDr. Jitkou Třeštíkovou dne 18.6.2009 písemně vyžádán ve věci dopravní nehody - střetu osobního vozidla tov. zn. Ford Focus, reg. zn. …, s osobním vozidlem tov. zn. Citroen Xantia 1.9 TD, reg. zn. …, ze dne 21.3.2009 na silnici II. třídy č. … v katastru obce K., když tato trestní věc byla počínaje dnem 21.3.2009 vedena na Policii ČR, Krajském ředitelství policie Jihočeského kraje, Územním odboru SKPV Strakonice, pod sp. zn. KRPC-3367/TČ-2009-020771, znalecký posudek, kdy měl provést analýzu nehodového děje a posoudit technickou přijatelnost pohybu vozidel před střetem podle protokolu o dopravní nehodě v silničním provozu PČR, a to konkrétně PČR Strakonice, č.j. KRPC-86/DNST-2009-DK-TČ ze dne 21. 3. 2009, po poučení znalce podal jako jednatel společnosti MBL Crash Expert, s.r.o., Mladá Boleslav, zapsané do prvního oddílu seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost, č.j. 29/2007-0DS-ZN/5, ze dne 28.3.2007 mimo jiné v oboru - Doprava s rozsahem znaleckého oprávnění pro dopravu silniční a městskou - dne 14.7.2009 písemně znalecký posudek č. … jako znalec z oboru dopravy, odvětví doprava za a ) silniční, za b ) městská, když přiřadil původ stopy označené čísly 10 až 13 pravému přednímu kolu automobilu Ford, přičemž zcela zanedbal existenci stopy označené čísly 14 až 16, a tak v obrázku dole na straně 11 tohoto posudku označeném Střetová konfigurace, vzájemná poloha vozidel v okamžiku střetu , vyšla poloha pravého zadního kola automobilu Ford zcela vně mimo dvojici stop zadokumentovaných na fotodokumentaci pořízené Policií ČR, když tuto nápadnou nesrovnalost výkresu ignoroval, neřešil a nekomentoval původ vzniku paralelní stopy, odvodil chybně střetovou konfiguraci automobilu Ford Focus a Citroen Xantia, nepopřel strmé finální vybočení automobilu Ford Focus zprava doleva ( avšak jen do střetové polohy, kterou odvodil nesprávně ), ale zásadně chybně hodnotil předstřetové jednání řidiče protijedoucího automobilu Citroen Xantia, rychlost automobilu Ford Focus bezprostředně před střetem navýšil vůči reálu ( okolo 60 km/h ) na hodnotu 80 až 100 km/h na straně 12 tohoto posudku, přičemž je zřejmé, že tyto závěry po přezkoumání a posouzení jejich správnosti v revizním znaleckém posudku podaném dne 15. 5. 2010 ADN-Konzult doc. Ing. Jindřich Šachl, CSc., jako ústavem zapsaným do druhého oddílu seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost s rozsahem mimo jiné v oboru doprava pro dopravu silniční a městskou se specializacemi na posuzování příčin dopravních nehod a protismykových vlastností vozovek, č.j. 1004-2, v trestní věci obžalované P. V., vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 175/2009 na základě opatření ze dne 21. 12. 2009, č. j. 18 T 175/2009-241, je nutno označit jako nesprávné a neúplné, II. dne 23.11.2009 u hlavního líčení konaném u Okresního soudu ve Strakonicích v trestní věci proti P. V., pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona účinného do 31.12.2009, sp. zn. 18 T 175/2009, po zákonném poučení, zejména o následcích trestní odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 175 trestního zákona účinného do 31.12.2009, upravující trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, poté, co za jeho přítomnosti byl vyslechnut jako znalec Evžen Sperger za účelem stvrzení jím podaného znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví doprava městská a silniční č. …, na základě opatření policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru SKPV Strakonice ze dne 21.3.2009, č.j. KRPC-3367-5/TČ-2009-020771, vypověděl, že mu nic nebrání, aby stvrdil jím vypracovaný znalecký posudek č. …, což následně při výslechu v postavení znalce učinil, čímž tedy neúplné a nesprávné závěry předmětného znaleckého posudku uvedeného v bodě 1 ) stvrdil; v rámci svého výslechu u hlavního líčení pak připustil příslušnost stopy číslo 3 až 8 k pohybu automobilu Ford Focus, přičemž však dodal, a to s vědomím nepravdivosti tohoto tvrzení, že tyto stopy „ nejsou podstatné pro analýzu vzniku a průběhu dopravní nehody, je podstatná pro výpočet mezní rychlosti průjezdu pravotočivou zatáčkou , přičemž ze závěru revizního posudku uvedeného v bodě 1 ) vyplynulo, že právě nepřiměřená rychlost jízdy zatáčkou přivedla obžalovanou P. V. k nezvládnutí automobilu, k vjetí až na samý okraj vozovky s následným prudkým vybočením do protisměru; když závěry revizního znaleckého posudku, co do stanovení a průběhu střetu obou vozidel, které korespondovaly se závěry znaleckého posudku znalce Evžena Spergera, avšak byly v příkrém rozporu se závěry znaleckého posudku podaného a stvrzeného jednatelem společnosti MBL Crash Expert, s.r.o., Mladá Boleslav Ing. P. Š., jak je zřejmé i z rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.12.2010, č.j. 4 To 765/2010-344, kterým bylo odvolání mimo jiné i obžalované P. V. zamítnuto podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. “ Za to mu byl uložen podle § 175 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 2 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti v oboru doprava, odvětví doprava městská a silniční na dobu dvou let. K odvolání obviněného zrušil Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 7. 2012, sp. zn. 4 To 376/2012, podle § 258 odst. 1 písm. b ) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že obviněného Ing. P. Š. uznal vinným trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a ) tr. zákona. Podle skutkových zjištění krajského soudu se jej obviněný dopustil tím, že : „ coby jednatel společnosti MBL Crash Expert, s.r.o., Mladá Boleslav, zapsané do prvního oddílu seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost v oboru doprava s rozsahem znaleckého oprávnění pro dopravu silniční a městskou, a znalec z oboru dopravy, odvětví doprava silniční a městská, zpracoval na základě žádosti JUDr. Jitky Třeštíkové dne 14. 7. 2009 znalecký posudek č. … analyzující dopravní nehodu - střet osobního vozidla tov. zn. Ford Focus, reg. zn. …, s protijedoucím osobním vozidlem tov. zn. Citroën Xantia 1.9 TD, reg. zn. …, ze dne 21. 3. 2009 na silnici II. třídy č. … v katastru obce K. - šetřenou od 21. 3. 2009 Policií ČR v přípravném řízení trestním pod sp. zn. KRPC-3367 /TČ-2009-020771, v němž v zájmu vyhovět požadavku na nalezení takového technického řešení dopravní nehody, při kterém by místo střetu leželo nikoli v protisměmém jízdním pruhu Fordu, nýbrž v jeho pruhu či při středu vozovky, a nejméně se srozuměním, že jím tvrzené technické řešení nehody neodpovídá zjištěným skutečnostem, · nesprávně označil stopy vymezené pozicemi 3-8 a 14-16 jako stopy s nehodou nesouvisející, · nesprávně přiřadil původ stopy vymezené pozicemi 10-13 pravému přednímu kolu Fordu, · nesprávně stanovil střetovou konfiguraci Fordu a Citroënu i jejich střetovou polohu vůči příčné ose vozovky, v důsledku čehož vyhodnotil nehodu jako střet zmíněných vozidel, k němuž došlo při středu vozovky z důvodu jízdy obou vozidel částečně v protisměru, aniž by řešil příčiny, pro které se vozidla do protisměru měla dostat, přestože při správném přiřazení stop a stanovení střetové konfigurace vozidel došlo ke střetu v jízdním pruhu Citroënu, kam se Ford ve snaze vyrovnat svůj směr jízdy dostal prudkým vybočením vlevo od svého pravého okraje vozovky, k němuž byl přiveden díky své nepřiměřené rychlosti, a následně dne 23. 11. 2009 v hlavním líčení konaném u Okresního soudu ve Strakonicích v trestní věci vedené pod sp. zn. 18 T 175/2009 tento svůj znalecký posudek přednesl a stvrdil s tím, že sice připustil, že stopu vymezenou pozicemi 3-8 zanechal Ford, ale nepravdivě tvrdil, že není podstatná pro vznik a průběh nehody, přestože právě nepřiměřená rychlost Fordu přivedla jeho řidičku až k jejímu pravému okraji vozovky, odkud se prudkým vybočením vlevo ve snaze vyrovnat svůj směr jízdy dostala do protisměru. “ Odvolací soud obviněnému Ing. P. Š. uložil podle § 175 odst. 2 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 2 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti v oboru doprava, odvětví doprava městská a silniční na dobu dvou let. II. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. P. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o ust. § 265b odst. 1 písm. g ) tr. řádu s tím, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Zásadní vadu napadeného rozsudku spatřoval dovolatel v tom, že soud posoudil jeho jednání jako spáchané zaviněním ve formě úmyslu. Namítá tedy nesprávný závěr soudu ohledně subjektivní stránky jeho jednání. Dovolatel má za to, že se jednalo o odborný spor mezi znalci, přičemž je stále přesvědčen, že jeho posudek je správný a chybné jsou naopak posudky jeho kolegů. Tyto jeho námitky podle něj nelze považovat za skutkové, neboť soud na skutkové zjištění o správnosti nebo nesprávnosti některého ze znaleckých posudků navazuje právní hodnocení toho, jakou formou zavinění k sepsání, resp. podání znaleckého posudku došlo. Obviněný uvedl, že nezpochybňuje právo soudu hodnotit některý ze znaleckých posudků pro účely řízení ve věci dopravní nehody, ovšem nesouhlasí s tím, aby za nesprávný znalecký posudek měl být stíhaný s tím, že jej měl zpracovat úmyslně chybně. V další části dovolání vyzdvihl, že v právní praxi je běžné, že znalecké posudky si mohou odporovat a pokud nelze jejich rozpor odstranit, musí soud vycházet z posudku, který je pro obviněného příznivější. Dovolatel brojí proti závěrům odvolacího soudu rozvedeným na str. 8 odůvodnění jeho rozsudku ohledně subjektivní stránky trestného jednání obviněného. Podle dovolatele zde odvolací soud nesprávně z údajných chybně zakreslených stop po nehodě činí závěr právní, když z toho dovozuje úmyslné zavinění ve vztahu k podání nepravdivého znaleckého posudku. Poukazuje dále na judikaturu Nejvyššího soudu ( Tpj 28/70 – III a č. 60/1972 – IV ) a Ústavního soudu ( sp. zn. III. ÚS 1624/09 ) s tím, že podle jeho přesvědčení soudy učiněná skutková zjištění neprokazují jeho úmyslné zavinění s potřebnou jistotou. Dovolatel dále konstatuje, že pouze ty stopy vozidla Ford, které nevyhodnotil jako reálné pro průběh dopravní nehody ( zejména ty, které byly v plánku dopravní nehody zakresleny chybně ), nepřiřadil jako vstupní data do počítačového programu PC Virtual Crash 2.2 a v důsledku toho dospěl k závěru, že ke střetu vozidel došlo při středu vozovky. Obviněný vyslovuje nesouhlas také s tím, jak se odvolací soud vypořádal s jeho námitkou, že v obdobné situaci se ocitají soudci, pokud jejich závěry o tom, že se stal skutek, jak se stal a jaká je jeho právní kvalifikace, jsou posléze zpochybněny nadřízeným soudem, případně Ústavním soudem nebo Evropským soudem pro lidská práva. Namítá, že i v případě velmi extrémních rozporů či zkreslených skutkových závěrů důležitých pro trestní řízení, nikdo a priori netvrdí, že soudce jednal v úmyslu zvýhodnit některou ze stran soudního řízení. Vždy se podle obviněného předpokládá, že může jít maximálně o pochybení či nedbalost, nikoliv však v takové intenzitě, aby došlo o naplnění skutkové podstaty nějakého trestného činu. Má za to, že omyl je nutno předpokládat jako součást rozhodovacího procesu. Tuto situaci podle něj upravuje také trestní zákoník v § 31 odst. 1, v němž se připouští jako okolnost vylučující protiprávnost přípustné riziko. V závěru svého dovolání vyjádřil přesvědčení, že z pouhého závěru o nesprávnosti jím podaného znaleckého posudku nelze bez dalšího dovodit úmysl takto chybný posudek podat. Za bezvýznamnou přitom považuje skutečnost, že posudek byl objednán obhájkyní obviněné a že bylo formulováno zadání, aby znalec hledal určité skutečnosti svědčící ve prospěch obviněné. V petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu podle § 265l odst. 1 tr. řádu a podle § 265m odst. 1 tr. řádu věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce ve svém písemně podaném vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. řádu uvedl, že podle jeho mínění dovolatelem deklarovaný dovolací důvod nebyl námitkou absence subjektivní stránky příslušného deliktu naplněn. Nesprávnost a nepravdivost znaleckého posudku obviněného nespočívá podle nejvyššího státního zástupce v pouhém odlišném znaleckém názoru, který by měl svou logiku a opodstatnění, nýbrž v deformaci či zkreslení vstupních údajů, ze kterých jeho znalecký posudek vycházel. Že ke zkreslení vstupních údajů, kterých byla celá řada, došlo, bylo podle jeho názoru soudy patřičně zjištěno. Podle nejvyššího státního zástupce dovolatel svůj znalecký posudek mylně považuje za správný a vznáší skutkové námitky, jež nelze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit. Podle názoru nejvyššího státního zástupce se soudy obou stupňů otázce zavinění obviněného věnovaly pečlivě, jejich závěry považuje za přesvědčivé a správné. Má za to, že nelze věřit obhajobě obviněného, že „ se spoléhal na hodnoty vyplývající z dokazování Policií ČR “, v důsledku čehož snad tedy k určitým chybám došlo, protože v době vypracování znaleckého posudku měl k dispozici znalecký posudek znalce Spergera, kterým již byly nedostatky obsažené v materiálech Policie ČR korigovány. V závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. řádu. Současně dal výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a ) tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c ) tr. řádu. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné ( § 265a tr. řádu ), bylo podáno oprávněnou osobou ( § 265d tr. řádu ), v zákonné lhůtě a na předepsaném místě ( § 265e tr. řádu ). Poté se dovolací soud zaměřil na to, zda námitky obsažené v dovolání Ing. P. Š. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují deklarovaný dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu. Obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze tudíž namítat, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek tak, jak byl soudem zjištěn. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu v zásadě nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Z výše uvedeného je zřejmé, že pod deklarovaný dovolací důvod spadá námitka týkající se nesprávného posouzení subjektivní stránky jednání obviněného, byť se dovolatel pouští také do polemiky se skutkovými zjištěními soudů ( hodnotí svůj znalecký posudek jako správný a naopak ostatní dva posudky ve věci hodnotí jako chybné ). Obviněný je přesvědčen, že soudy neprokázaly, že by podal úmyslně nepravdivý znalecký posudek, pouze má za to, že vyjádřil svůj odborný názor odchylný od dvou jiných znaleckých posudků pořízených ve věci soudem projednávané dopravní nehody. Podle závěrů krajského soudu obviněný naplnil zjištěným jednáním znaky skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a ) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, a to tím, že jako znalec před soudem uvedl nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí. Tento trestný čin je trestným činem úmyslným, k naplnění jeho subjektivní stránky se tudíž vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, a to nejméně nepřímého podle § 4 písm. b ) tr. zákona. Oba nižší soudy se shodují v tom, že uvedeného jednání se obviněný dopustil úmyslně ( viz str. 12 rozsudku okresního soudu, resp. str. 8 rozsudku soudu krajského ), přičemž podrobně rozebírají, o jaké skutečnosti tento závěr opřely. Při absenci doznání obviněného musely vycházet z důkazů nepřímých ( k tomu viz např. č. 38/1970-I Sb. rozh. trest. ) s tím, že tyto tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, vedoucích ke spolehlivému závěru o vině. Na str. 8 – 10 rozsudku se odvolací soud detailně zabývá formou zavinění jednání obviněného, když uzavřel, že obviněný záměrně deformoval vstupní data ( popírání stop vymezených pozicemi 3-8 a 14-16, přiřazením stopy vymezené pozicemi 10-13 pravému přednímu kolu Fordu, neodpovídající střetová konfigurace střetnuvších se vozidel, tvrzením, že rychlost Fordu při průjezdu zatáčkou po stopě vymezené pozicemi 3 – 8 není podstatná pro vznik a průběh nehody ), na nichž pak svůj znalecký názor budoval. Odvolací soud se rovněž řádně vypořádal s námitkou obviněného ohledně možnosti jiného znaleckého názoru, když uvedl, že obviněnému muselo být jako odborníkovi na první pohled zřejmé, pokud je to jasné i laikovi, že v důsledku několika samostatných chybných vad, umístil vozidlo Ford na podstatně odlišnou dráhu, než po jaké se ve skutečnosti pohybovalo. Z toho nelze dovodit jiný závěr, než že tak dovolatel učinil záměrně na objednávku svého klienta. Obviněný svou obhajobu sice staví na tvrzení jiného odborného názoru, který mu žádný z orgánů činných v trestním řízení neupírá, ovšem v posuzované věci bylo zcela jasně prokázáno, že obviněný záměrně přehlížel ( přebývající stopa vymezená pozicemi 14-16, chybějící stopa pravého zadního kola Fordu ), resp. upravil některá fakta, která nedokázal rozumně vysvětlit tak, aby dostál objednávce svého klienta. Nejvyšší soud si je vědom, že znalec, pokud zpracovává posudek na základě žádosti některé ze stran ve smyslu § 89 odst. 2 tr. řádu, se ocitá pod určitým tlakem ze strany objednatele na splnění jeho požadavků k posílení jeho pozice v probíhajícím trestním řízení. To ovšem v žádném případě neznamená, že by se na znalce neměly vztahovat povinnosti z hlediska obecného zájmu dosažení účelu trestního řízení a že by neměl eventuálně nést trestní následky křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku ( srov. § 106 tr. řádu ). Tvrzení obviněného, že v důsledku chybně označených stop Policií ČR v plánku dopravní nehody neměl v době zpracování znaleckého posudku k dispozici přesná data, a proto mu nevyšly přesné výsledky, je zjevně účelové. Dovolatel jako zkušený a dlouholetý znalec ve svém oboru posudek zpracovával v době, kdy již měl k dispozici posudek znalce Spergera, v němž data zapsána policejním orgánem již byla korigována, takže z nich mohl a měl vycházet. Obviněný v dovolání upozorňoval na údajné vady protichůdných znaleckých posudků Evžena Spergera a revizního posudku ADN Konzult. Podle Nejvyššího soudu se jedná o vady drobné, jejichž existence nemůže nijak zpochybnit závěr o záměru obviněného Ing. Š. podat nepravdivý znalecký posudek ( blíže viz také 7-8 rozsudku odvolacího soudu ). Obviněnému nelze dát za pravdu ani ohledně jeho tvrzení, že jeho pozici lze přirovnat k pozici soudce, který je však podle názoru dovolatele při své rozhodovací činnosti zcela beztrestný ( srov. § 76 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o soudech a soudcích ). Je sice pravdou, že soudci nemohou být stíhání za odlišný názor na hodnocení důkazů či nesprávné právní posouzení zjištěného skutku. Obdobně ale i znalce nelze trestně stíhat ani jinak postihnout za jeho odlišný odborný názor. Jiná je ovšem situace, pokud by soudce některé důkazy záměrně přehlížel, resp. by některé měnil, upravoval apod., aby tak zvýhodnil nebo poškodil účastníka řízení a ovlivnil jeho výsledek. Takové jednání by mělo za následek jeho trestní odpovědnost, např. za trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku ( zákona č. 40/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů ). Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že v posuzované věci neshledal existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé ( srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04, sp. zn. III. ÚS 2110/07 ), ani nezjistil, že by nižšími soudy došlo k opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci ( k tomu viz III. ÚS 2110/07 ). Krajský soud dokazování k návrhům obviněného částečně doplnil, pokud pak jiné návrhy obviněného na doplnění dokazování zamítl jako nadbytečné, podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč tak učinil ( viz str. 6 rozsudku ). IV. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání Ing. P. Š. jako zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. řádu. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a ) tr. řádu v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. řádu ). V Brně dne 12. prosince 2012 Předseda senátu : JUDr. Robert Fremr

1-150-06_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. arch. P. H., zast. Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou, sídlem Obilní trh 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.3.2008, č.j. 25 Cdo 700/2006-85, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.11.2005, č.j. 13 Co 325/2005-60, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3.5.2005, č.j. 18 C 165/2004-38, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ( dále jen "městský soud" ), ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ( dále jen "obvodní soud" ) ze dne 3.5.2005, č.j. 18 C 165/2004-38, a vyjádřil přesvědčení, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ) a mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR ( dále jen "Ústava" ), konkrétně čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod ( dále jen "Dodatkový protokol" ). V návrhu uvedl, že oběma rozsudky byla zamítnuta jeho žaloba o náhradu škody ve výši 653 340,- Kč s úrokem z prodlení z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup České republiky - Ministerstva financí. Žalovaná částka představuje rozdíl mezi minimálním ekonomickým nájemným a stěžovatelem skutečně přijatým nájemným za dobu jednoho roku, konkrétně od 20.3.2003 do 20.3.2004. K žalobnímu nároku uvedl, že je vlastníkem obytného domu s pronajímanými byty, nájemci stěžovateli platili nájemné ve výši k datu 19.3.2003. Tyto částky nikdy nepokryly náklady na provoz pronajatých bytů, neumožňují ani dosahovat minimálního výnosu. Nesprávný úřední postup státu, konkrétně ministerstva financí, spatřuje stěžovatel v opakovaném vydávání protiústavních podzákonných právních norem k regulaci nájemného z bytů v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, v absenci účinných kroků směřujících k ústavně konformní právní úpravě nájemného z bytů k datu 1.1.2002 a poté, přitom v této souvislosti odkázal na výrok nálezu Ústavního soudu ve věci sp.zn. Pl. ÚS 20/05. Je přesvědčen, že soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a neztotožňuje se s jeho názorem, že postup přijímání zákonů porušen nebyl. Na základě těchto tvrzení navrhl, aby Ústavní soud rozsudek městského soudu ve spojení s rozsudkem obvodního soudu zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Dodatkového protokolu upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující : Čl. 3 odst. 1 Listiny : Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Čl. 4 odst. 1 Listiny : Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Čl. 4 odst. 4 Listiny : Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Čl. 11 odst. 1 Listiny : Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 11 odst. 4 Listiny : Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Čl. 36 Listiny odst. 1 Listiny : Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 36 odst.3 Listiny : Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Čl. 1 Dodatkového protokolu Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. Z obsahu ústavní stížnosti dále vyplynulo, že stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání. Z tohoto důvodu Ústavní soud řízení usnesením ze dne 4.4.2006, č.j. I.ÚS 150/06-14, přerušil; poté, kdy Nejvyšší soud usnesením ze dne 25.3.2008, č.j. 25 Cdo 700/2006-85, dovolání odmítl, pokračoval v řízení. Následně stěžovatel doplnil svoji ústavní stížnost a požadoval i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.3.2008, č.j. 25 Cdo 700/2006-85. Odkazoval na případ projednávaný před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku pod č. 35014/97, polemizoval se závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 31.8.2005, č.j. 26 Cdo 867/2004-69, a dovolával se nálezu Ústavního soudu ve věci sp.zn. I. ÚS 489/05. Proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto, žádné argumenty neformuloval. II. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o Ústavním soudu" ) si v rámci dokazování Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud poukázal na fakt, že stěžovatel sice navrhl zrušení jeho usnesení, avšak neuvedl, v čem konkrétně je jeho rozhodnutí chybné či rozporné s Ústavou, a vyjádřil názor, že jím nebyla ústavní práva stěžovatele porušena. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Městský soud připomenul, že vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry, a zdůraznil, že ze skutečnosti, že se nedaří v zákonodárném sboru dosáhnout politické shody pro přijetí zákona, nelze dovozovat nečinnost státu ve smyslu nesprávního úředního postupu podle § 13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dále naznačil možnost pronajímatele domáhat se vydání bezdůvodného obohacení vůči nájemcům, protože cena nájemného ( dle zák. č. 520/1990 Sb., správně má být "zák. č. 526/1990 Sb." ) by měla odpovídat poskytnutým plněním a výkonům; jen pokud by s tímto nárokem v soudním řízení proti nim neuspěl, mohl by žádat jeho uspokojení od státu. Podle názoru městského soudu by Ústavní soud měl ústavní stížnosti odmítnout, popřípadě zamítnout. Obvodní soud se ztotožnil se svými závěry uvedenými v jeho rozsudku, jakož i v rozsudku městského soudu a v usnesení Nejvyššího soudu a upozornil na konstrukci, dle níž je možné ( ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny ) zákonem vymezit podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci. Protože v dané věci nejde o nesprávný úřední postup ( legislativní proces není takovým postupem ), nelze zák. č. 82/1998 Sb. aplikovat. Z těchto důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Vedlejší účastnice, po připomenutí, že stěžovatel postupoval shodně s mnohými hromadně podávanými žalobami nových vlastníků nájemních domů, kteří převzali nájemce dobrovolně od předchozího vlastníka a nyní se chtějí zbavit své povinnosti, odkázala na nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. IV. ÚS 175/08 a vyjádřila názor, že postup dle tohoto nálezu by vedl k významnému úbytku obdobných žalob proti státu. V závěru vyjádření navrhla, aby Ústavní soud návrh na zrušení rozsudku městského soudu a na ně navazujícího usnesení Nejvyššího soudu zamítl. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovateli a k případné replice. Stěžovatel této možnosti využil a formuloval nesouhlasné stanovisko k jednotlivým vyjádřením. Jeho podstatou je setrvání na názoru, že jeho nárok nelze uspokojit jinak než náhradou škody od státu a že za nesprávný úřední postup je třeba považovat nečinnost zákonodárného sboru. Též uvedl, že po nabytí účinnosti zák. č. 107/2006 Sb. bylo nadbytečné podávat žalobu o zvýšení nájemného ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 20/05 ( pozn. v tomto závěru poukazuje Ústavní soud na nesprávný právní názor, v roce 2006 hojně medializovaný, protože jeho závěr bylo možné uplatit, neboť podle zák. č. 107/2006 bylo jednostranné zvýšení nájemného přípustné až od 1.1.2007 - viz § 3 odst. 2 ). Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 18 C 165/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost nahradit mu škodu ve výši 653 340,- Kč s příslušenstvím podle zák. č. 82/1998 Sb. V žalobě tvrdil, že je vlastníkem obytného domu, v němž je celkem deset bytů, které jsou pronajímány, z nich je sedm pronajato nájemcům, kteří mu platí nájemné na úrovni regulovaného nájemného ve výši k datu 19.3.2003. Namítal, že toto nájemné nebylo sjednáno dohodou a že poskytnuté částky nepokrývají náklady na provoz pronajatých bytů ani náklady na prostou reprodukci bytů, ani mu neumožňují dosahovat alespoň minimálního výnosu. Na základě znaleckého posudku vypočetl, že rozdíl mezi skutečně hrazeným nájemným a ekonomickým nájemných činí 54 445 Kč měsíčně, tj. za rok 653 340,- Kč; jeho pokusy o dosažení dohody s nájemci nebyly úspěšné. České republice vytýkal nesprávný úřední postup, a to opakovaným vydáváním protiústavních podzákonných právním norem k regulaci nájemného z bytů, v absenci účinných kroků směřujících k ústavně konformní právní úpravě nájemné z bytů k datu 1.1.2002 a poté, čímž mělo dojít k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Vedlejší účastnice důrazně odmítla stěžovatelův požadavek a požadovala zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Po proběhnuvším ústním jednání obvodní soud stěžovatelovu žalobu zamítl; zamítavý výrok odůvodnil poukazem na skutečnost, že stěžovatel v řízení neprokázal, že by všech sedm jím označených bytů obývali nájemci, jejichž právo nájmu vzniklo k 1.1.1992 transformací z původního práva osobního užívání bytu, nýbrž bylo zjištěno, že všechny smlouvy byly uzavřeny mezi stěžovatelem, jako pronajímatelem, a příslušnými nájemci nejdříve až v průběhu roku 1994, tedy v situaci, na kterou se nevztahovala regulace nájemného. Z tohoto důvodu neshledal příčinnou souvislost mezi vznikem tvrzené škody a konstatovaným nesprávným úředním postupem. Důvody zamítnutí žaloby doplnil také o závěr, že na posuzovaný případ nedopadá právní úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb., neboť stěžovatel nenapadá žádné nezákonné rozhodnutí, ani vůči němu stát neučinil nesprávný úřední postup. Rozsudek soudu I. stupně napadl stěžovatel odvoláním, v němž deklaroval vznik užívacích vztahů v době před 1.1.1992 a zdůvodnil uzavření nových nájemních smluv. Dále polemizoval s právními závěry týkající se odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Městský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto rozsudek soudu I. stupně potvrdil, přičemž se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že nepřijetí zákona o nájemném není samo o sobě nesprávným úředním postupem. Proti rozsudku městského soudu brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl po zjištění, že směřuje vůči rozhodnutí, proti němuž není přípustné. III. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy ( srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR ) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatele na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu, ani právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, ani právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny ( tudíž ani nemohlo dojít k samostatnému porušení čl. 3 a 4 Listiny ). Je sice pravdou, že Ústavní soud věnuje náležitou pozornost sporům vycházejícím z absence právní úpravy umožňující pronajímatelům získávat adekvátní nájemné. Vychází přitom z vlastní judikatury navazující na nález ve věci sp.zn. Pl. ÚS 20/05, v němž konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. V jeho odůvodnění mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl ( aby nenahrazoval poslání soudů obecných ), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 pak Ústavní soud dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím ( pro futuro ) dotvářet objektivní právo. Má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu. V další rozhodovací praxi ( srov. nález ve věci sp.zn. IV. ÚS 175/08 ) proto vytvořil prostor, aby mohl být pronajímatel úspěšný i tehdy, pokud svůj nárok neuplatnil vůči nájemcům, ale domáhal se náhrady škody vůči České republice. Zdůraznil, že u žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti státu, jsou tudíž obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučinily-li tak, založily svým postupem v rovině práva jednoduchého porušení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 o. s. ř., v rovině práva ústavního dotčení v základním právu plynoucímu z čl. 36 Listiny. V posuzované věci však pro aplikaci uvedeného postupu ( a tedy ke zrušení rozsudku městského soudu a obvodního soudu ) není dán rozumný důvod. Je sice nesporné, že původní vztahy nájemců k bytům vznikly v době, kdy obč. zákoník upravoval institut osobního užívání bytu, a tento vztah se transformoval do nájmu bytu, avšak stěžovatel po této transformaci dobrovolně uzavřel nájemní smlouvy v době účinnosti vyhl. č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Podle § 2 odst. 2 písm. b ) této vyhlášky však regulace nájemného podle ní neplatila pro byty, u nichž se sjednávala nájemní smlouva s novým nájemcem ( kromě určených výjimek, přitom z nájemní smlouvy založené ve spise žádná z těchto výjimek neplyne ). Za této situace byla výše nájemného sjednána s plným uplatnění smluvní volnosti. Jestliže stěžovatel této možnosti nevyužil, je povinen respektovat projevy vůle účastníků při uzavírání nájemní smlouvy a nemůže se v současné době dovolávat zrušení regulace nájemného, protože zrušení této úpravy žádným způsobem neovlivnilo obsah nájemního vztahu stěžovatele a dotčených nájemců. K tomuto správnému závěru - odpovídajícímu dosavadnímu přístupu Ústavního soudu ( viz usnesení ve věci sp.zn. I. ÚS 577/04, usnesení ve věci sp.zn. I. ÚS 723/06 ) - dospěl též obvodní soud ( viz str. 3 dole a str. 4 nahoře napadeného rozsudku ). Protože se stěžovatel sám svým chováním zbavil možnosti využít smluvní volnosti při sjednávání nájemného, nemůže v současné době - ve smyslu zásady vigilantibus iura - navozovat situaci, která by nastala, pokud by k uzavření nových nájemních smluv nedošlo. Návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu je nutno také odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti sice navrhl jeho zrušení, avšak neuvedl jediný argument, v němž by tvrdil, že toto usnesení ( které má jen deklaratorní povahu ohledně zjištění přípustnosti dovolání ) zasáhlo do jeho základních práv a svobod. V řízení před obecnými soudy nedošlo ani k namítanému porušení čl. 36 Listiny, k čemuž Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho konstantní judikaturu platí, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu ( popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný ). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné z práv stěžovatele, jako účastníka řízení. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. prosince 2008 Ivana Janů předsedkyně senátu

2-62-10_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1 ) Ing. B. Ď. a 2 ) J. J., obou zastoupených Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem Advokátní kanceláře JANSOVÁ - VEVERKA, se sídlem v Kladně, proti zásahu Vězeňské služby České republiky, za účasti Vězeňské služby České republiky, jako účastnice řízení, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : 1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. ledna 2010 se stěžovatelé domáhají toho, aby bylo vysloveno, že účastnice řízení porušila jejich základní práva zakotvená v čl. 8 a čl. 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen "Úmluva" ), a v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ) tím, že nevyhověla jejich žádosti o uzavření manželství ve Věznici Valdice. Dále se domáhají toho, aby bylo účastnici řízení uloženo, aby v uvedeném porušování základních práv a svobod nepokračovala. 2. Stěžovatelé konkrétně rekapitulují, že dne 8. července 2009 požádali ředitele Věznice Valdice o uzavření manželství v objektu věznice. To bylo odmítnuto dopisem ze dne 14. července 2009 s tím, že na to neexistuje právní nárok, a že mezi žadateli není dlouhodobě udržovaný vztah. 3. Stěžovatelé jsou toho názoru, že odsouzenému výkonem trestu odnětí svobody není odňato právo na rodinný život, které je garantováno ústavním pořádkem a není uvedeno v ustanovení § 27 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, které taxativně vypočítává práva a svobody, která jsou odsouzenému k trestu odnětí svobody omezena. Právo na uzavření manželství tedy vyvozují i z toho, že jim to zákon nezakazuje. Považují za nepřípadný odkaz na možnost uzavřít manželství v zastoupení, protože odsouzený "má jistě právo" zúčastnit se tohoto důležitého obřadu osobně. Stěžovatelé současně poukazují na to, že dne 2. září 2009 podali prostřednictvím svého zástupce žádost státnímu zástupci o přezkum postupu ředitele věznice, avšak o jejím vyřízení nebyli dosud vyrozuměni. 4. Ačkoliv je stěžovateli tvrzeno, že došlo k zásahu do jejich základních práv podle čl. 8 a čl. 12 Úmluvy, směřuje jejich argumentace toliko proti sdělení ředitele Věznice Valdice, že jim neumožní svatební obřad v prostorách věznice. Jedná se tudíž toliko o argumentaci ve vztahu k základnímu právu podle čl. 12 Úmluvy, které chrání právo uzavřít manželství, jehož podstata je odlišná od práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy ( rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dickson proti Spojenému království č. 44362/04 ze dne 4. prosince 2007, § 57 ). Výkon práva uzavřít manželství má společenské, osobní a právní důsledky. Podléhá zákonům, avšak z nich vyplývající restrikce nemohou toto právo omezit takovým způsobem nebo v takové míře, jež by zasáhly jeho samotnou podstatu ( rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ve věci F. proti Švýcarsku č. 11329/85 ze dne 18. prosince 1987, § 32; rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Goodwin proti Spojenému království č. 28957/95 ze dne 11. července 2002, § 99; aj. ). Nic takového se však v posuzovaném případě nestalo. 5. Stěžovatelé porušení svého základního práva spatřují stručně řečeno v tom, že jim nebylo umožněno uspořádat svatební obřad v prostorách věznice, jak již bylo uvedeno výše. Touto exekutivní restrikcí však v žádném případě nebylo stěžovatelům zabráněno v tom, aby v souladu se zákonem o rodině manželství přesto uzavřeli, o čemž svědčí výslovný odkaz ředitele věznice na možnost uzavřít manželství prostřednictvím zástupce a konkrétní informace, jak v tomto směru postupovat. Jinými slovy nebyla zasažena podstata práva uzavřít manželství. V této souvislosti je možné uvést, že omezením osobní svobody v důsledku uložení trestu odnětí svobody nepochybně dochází k zásahu do vícero základních práv než jen do osobní svobody zaručené v čl. 8 Listiny, a to přímo úměrně k tomu, nakolik je výkon či uplatňování ostatních základních práv a svobod ovlivněno omezením osobní svobody. Obecně je třeba vyjít z toho, že omezení osobní svobody v souladu s ústavním pořádkem ( čl. 8 odst. 2, 5 a 6 Listiny ) dodává ústavněprávní opodstatněnost omezení jiných základních práv a svobod natolik, nakolik je v důsledku omezení osobní svobody nelze vykonávat či uplatňovat. To platí i pro stěžovateli uplatněné právo na uzavření manželství, které nutně musí mít jiný rozsah u osoby na své svobodě neomezené než u osoby, která byla na osobní svobodě omezena. 6. Dlužno dodat, že v konečném důsledku o svatbě manželů bude tak jako tak rozhodovat nikoliv ředitel věznice, nýbrž určitý matriční úřad, do jehož pravomoci spadá rozhodnutí o místě uzavření manželství ( § 4 odst. 4 zákona o rodině ), resp. orgán církve nebo náboženské společnosti, mělo-li by se jednat o církevní sňatek ( § 4a odst. 2 zákona o rodině ). Aniž by hodlal Ústavní soud vstupovat do pravomoci posledně uvedených orgánů, nebo nahrazovat jejich rozhodnutí, lze v situaci stěžovatelů spíše spatřovat důležité důvody pro povolení uzavřít manželství v zastoupení, podle § 9 odst. 1 zákona o rodině, nežli důvody pro uzavření manželství na místě veřejnosti nepřístupném ( srov. § 3 odst. 2 zákona o rodině ), jímž věznice nepochybně je. Nelze totiž souhlasit s názorem, že by veřejnost prohlášení o vstupu do manželství mohla být dána již jen účastí oddávajícího, matrikáře a svědků při obřadu ( viz Hrušáková, M. : Zákon o rodině/Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. s 13 ), protože přítomnost těchto osob je právním řádem vyžadována vedle požadavku veřejnosti a slavnostnosti obřadu. 7. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu

1-224-10_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele H. C., zastoupeného JUDr. Věrou Fraňkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, U Trati 280/8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. 12. 2009, č. j. 59 Co 385/2009-258, a proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. 5.2009, č. j. P 107/2002-230, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností, již opírá zejména o následující důvody. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 59 Co 385/2009, byl jako věcně správný potvrzen výrok I. a změněn výrok II. rozsudku Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. P 107/2002 ze dne 11. 5.2009, pokud jde o splatnost dlužného výživného na nezl. E. V. Uvedeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovateli stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilé E. V., jejímž je biologickým otcem, počínaje dnem 8. 2.2005 měsíčně částkou 500,- Kč a počínaje dnem 1. 1. 2008 měsíčně částkou 700,- Kč. Dlužné výživné za období od 8. 2. 2005 do 31. 12. 2009 ve výši 33.475,- Kč pak bylo stěžovateli uloženo zaplatit do 1 roku od právní moci rozhodnutí. Oba obecné soudy podle stěžovatele rozhodly, aniž by při určení výživného v souladu s ustanovením § 96 odst. 1 zákona o rodině přihlédly k jeho schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům. Stěžovatel je starobním důchodcem, jiný příjem než starobní důchod ve výši 8.565,- Kč nemá a jiné dávky nepobírá; jeho měsíční náklady na bydlení činí 2.700,- Kč; za léky, za návštěvy u lékaře utratí měsíčně 2.900,- Kč, na běžnou útratu mu tedy měsíčně zbude cca 2.965,- Kč. Podle stěžovatele soudy však při svém rozhodování k výše uvedeným skutečnostem dostatečně nepřihlédly. Odvolací soud ve svém rozhodnutí pouze konstatoval, že z předložených důkazů - dokladů ( paragonů za léky ), nevyplývá, že by nebyl schopen hradit výživné. Dle názoru odvolacího soudu nejsou tyto náklady na léčení vzhledem k příjmům stěžovatele příliš vysoké. Stěžovatel má za to, že výše uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ). Soudy prý nehodnotily všechny důkazy ve všech souvislostech a nesprávně zjistily skutkový stav ( nesprávně zhodnotily zdravotní stav stěžovatele a náklady s tím spojené ), což vedlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem ( tj. mezi příjmy stěžovatele a jeho výdaji za léky ) a právními závěry soudů ( stanovení povinnosti stěžovatele hradit měsíční výživné včetně úhrady dlužného výživného ) lze podle stěžovatele považovat za porušení zásad vyjádřených zejména v článku 36 odst. 1 Listiny a za jednání v rozporu se zákonem ( stěžovatel odkazuje zejména na § 132, § 153, § 157 odst. 2 o. s. ř. a § 96 odst. 1 zákona o rodině ). II. V záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Kroměříži zavázal stěžovatele přispívat na výživu nezletilé E. počínaje dnem 8. 2. 2005 měsíčně částkou 500,- Kč a počínaje dnem 1. 1. 2008 měsíčně částkou 700,- Kč, splatnou na účet Úřadu práce v Kroměříži ( výrok I ); vzniklé dlužné výživné za období od 8. 2. 2005 do 31. 5. 2009 ve výši 29.275,- Kč zavázal stěžovatele zaplatit na účet Úřadu práce v Kroměříži do jednoho roku od právní moci rozhodnutí ( výrok II ). Uvedl, že byly splněny zákonem stanovené podmínky, aby otci bylo stanoveno výživné pro nezletilou E. Pokud stěžovatel uváděl, že v minulosti dal souhlas k osvojení nezletilé E. bez vztahu k určitému osvojiteli, neznamená to, že by zanikla jeho vyživovací povinnost. Soud při stanovení výživného vycházel ze starobního důchodu otce, který je jeho jediným příjmem a za rozhodné období se pohyboval od 6.833,- Kč do 8.589,- Kč. Zjištěným příjmům stěžovatele tak odpovídá podle názoru prvostupňového soudu výživné od 8. 2. 2005 do prosince 2007 ve výši 500,- Kč a od ledna 2008 do budoucna částce 700,- Kč měsíčně. Dlužné výživné za uvedené období do 31. 5. 2009 ve výši 29.275,- Kč byl uloženo stěžovateli zaplatit do jednoho roku od právní moci rozhodnutí dle § 160 o.s.ř. Krajský soud v Brně - pobočka Zlín, jako soud odvolací, k odvolání stěžovatele přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. Proto svým rozsudkem z 9. 12. 2009, č.j. 59 Co 385/2009-258 rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ve výroku I potvrdil ( výrok I odvolacího soudu ); rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že dlužné výživné pro nezletilou E. V. za období od 8. 2. 2005 do 31. 12. 2009 ve výši 33.475,- Kč je stěžovatel povinen zaplatit navrhovateli - Úřadu práce v Kroměříži do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí ( výrok II rozsudku odvolacího soudu ). Výrokem III svého rozsudku pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně - podle názoru krajského soudu - dospěl ke správným skutkovým zjištěním, z nichž odvodil i odpovídající právní závěry, na které lze odkázat. Zjištěný příjem otce za rozhodné období podle krajského soudu zcela odůvodňuje výši stanoveného výživného ve smyslu ustanoveni § 96 odst. 1 zákona o rodině. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku podjatosti, vznesenou stěžovatelem vůči soudkyni JUDr. Ivaně Koutné, neboť jí pouze napadal soudkyni pro její postup ve věci. Namítal-li pak stěžovatel, že není schopen výživné hradit z důvodu nákladů na léčení, z dokladů jím doložených takové skutečnosti nevyplynuly. Stěžovatel pouze dokladoval jednotlivé platby za léky, které s ohledem na výši jeho příjmu neznamenaly žádný významný finanční náklad. Odvolací soud výrok II prvostupňového soudu však s ohledem na rozhodné období změnil tak, že dlužné výživné stanovené pro nezletilou E. za období od 8. 2. 2005 do 31. 12. 2009 ve výši 33 475,- Kč zavázal stěžovatele zaplatit do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí. Odvolací soud stanovil k zaplacení dlužného výživného ve smyslu ustanovení 160 o. s. ř. lhůtu kratší než soud prvního stupně, a to s ohledem na skutečnost, že se jedná o výživné pro nezletilé dítě, které již mělo být zaplaceno. III. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní vyjádřil Okresní soud v Kroměříži. Uvedl, že při stanovení výživného pro nezletilou E. postupoval v souladu s ustanovením § 96 zákona o rodině a přihlédl ke zdravotnímu stavu stěžovatele a jeho majetkovým poměrům. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil rovněž Krajský soud v Brně - pobočka Zlín; ten však pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozsudkům - nepřinášela. IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů ( viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41 ). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak obecné soudy posoudily podmínky, podle nichž lze určit výši výživného ve smyslu § 96 zákona o rodině. K této námitce ale poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění napadených rozhodnutí, jímž byla věnována II. část tohoto usnesení. Již z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že tuto otázku řešily v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s jejich právními názory, pak tím v zásadě jen polemizuje s jejich závěry a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. To však Ústavní soud v souzené věci neshledal. Obecné soudy - se zřetelem na provedení skutkových zjištění - učinily závěr, že stěžovateli jeho osobní a výdělkové poměry - i přes jeho zhoršený zdravotní stav - umožňují podílet se na výživě dcery alespoň v minimální míře. Svůj názor jasně a logicky odůvodnily a Ústavní soud nemá, co by v této souvislosti k věci zásadního dodal. Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci jde toliko o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudům obecným; Ústavní soud při přezkoumání jejich rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. To se však nestalo. V předmětné věci Ústavní soud dovozuje, že obecné soudy postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a )zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. června 2010 Vojen Guttler v. r. předseda senátu

1-2495-10_2

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. O. M., zastoupené JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem, se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2010, sp. zn. 24 Co 198/2010, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákonem o Ústavním soudu" ), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro rozpor s čl. 11, čl. 16 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - napadené rozhodnutí zrušil. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 10. 2009 bylo o návrhu stěžovatelky ve věci výživného pro manželku rozhodnuto tak, že stěžovatelce bylo vyhověno a žalovanému bylo uloženo platit stěžovatelce výživné v době od 1. 9. 2007 do 31. 12. 2008 ve výši 10.000 Kč měsíčně a od 1. 1. 2009 ve výši 9.000 Kč měsíčně. V části přesahující tyto částky byl návrh stěžovatelky zamítnut, dále bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném a o nákladech řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2010, sp. zn. 24 Co 198/2010, byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žaloba se zamítá. Z napadeného rozsudku plyne přesvědčení krajského soudu, že okresní soud správně zjistil skutkový stav, avšak dospěl k nesprávným právním závěrům ( při aplikaci ustanovení § 91 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ). Krajský soud nezpochybnil skutkový závěr okresního soudu, že v žalovaném období byly příjmy manžela podstatně vyšší než příjmy stěžovatelky. Avšak zohlednil i další skutečnosti, a to, že stěžovatelka se od manžela odstěhovala "na základě vlastního rozhodnutí a bez jakéhokoliv nátlaku či donucení ze strany žalovaného," že stěžovatelka až do odchodu ze společné domácnosti byla schopna dávat dary církvi ve výši cca 30.000 Kč ročně a především, že stěžovatelka dne 26. 8. 2009 darovala své sestře svůj dům v hodnotě cca 2,5 až 5 milionů Kč bez jakékoliv protihodnoty. S ohledem na tyto skutečnosti dospěl krajský soud k závěru, že životní úroveň manželů v rozhodném období byla v zásadě stejná, byť měl manžel vyšší příjem, neboť bylo čistě rozhodnutím stěžovatelky, jak se svou nemovitostí naloží. Stěžovatelka, dle obsahu ústavní stížnosti, s těmito závěry nesouhlasí. Zdůrazňuje, že nebylo prokázáno, že by společnou domácnost opustila "dobrovolně". Považuje naopak za "pochopitelné," že v případě manželských neshod a v době rozvodového řízení a řízení o výživném pro nezletilé děti společnou domácnost opustila, aby chránila děti před konfliktními situacemi. K tomuto se stěžovatelka domáhá zopakování dokazování ve smyslu ustanovení § 213 o. s. ř . Dále stěžovatelka shledává projev svévole v závěru, že i po odstěhování zůstala její životní úroveň v zásadě stejná, když bydlení v nájemním bytě "z povahy věci" neskýtá takový komfort jako "pohodlné bydlení" v domě, kde zůstal manžel. Pokud krajský soud připomněl stěžovatelčino dřívější darování peněz na církevní účely, považuje to stěžovatelka za porušení svého práva na náboženskou svobodu. Krajský soud ji tak vlastně měl "nutit", aby příspěvky na tyto účely nedarovala. Konečně stěžovatelka zpochybňuje relevanci zjištění, že svůj dům v srpnu 2009 darovala své sestře. Uvádí, že z jeho vlastnictví neměla žádný prospěch, neboť v něm zůstal bydlet její manžel, přičemž skutečnost darování se nijak neprojevila v její životní úrovni. Namítá, že pokud byla tato skutečnost měla být hodnocena podle § 96 odst. 1 zákona o rodině jako vzdání se majetkového prospěchu bez důležitého důvodu, nebyl proveden žádný důkaz, kterým by implicitní závěr o absenci důležitého důvodu měl být podložen. Žádné úvahy ve vztahu k aplikaci § 96 odst. 1 zákona o rodině však v odůvodnění nenachází, což hodnotí jako vadu způsobující nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro neúplnost odůvodnění ( § 157 odst. 2 o. s. ř. ). Rovněž stěžovatelka zpochybňuje krajským soudem přejatou informaci o hodnotě domu v rozmezí 2,5 - 5 milionů Kč, což má být údaj obsažený ve výpovědi manžela. Skutečná hodnota však nebyla nijak prokázána. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybňuje ještě další dílčí závěry ( formulace ) krajského soudu. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak už Ústavní soud mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Prostor k jeho zásahu je dán pouze tehdy, kdy skutkové ( a následně právní ) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními ( provedenými důkazy ) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají ( viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257 ). Jinými slovy řečeno, zásah ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu teprve v případě zásadních vad v daném soudním řízení při hodnocení důkazů, což obvykle nastává, když soudní rozhodnutí v příslušném ohledu postrádá adekvátní odůvodnění a rozhodování soudu tak vykazuje znaky libovůle, nebo v případě, kdy hodnocení důkazů nese známky zjevného faktického omylu nebo je zatíženo evidentní logickou chybou. Žádné takové pochybení ovšem Ústavní soud ve zkoumané věci nezjistil. Ústavní soud konstatuje, že podanou ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěl krajský soud. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí toto rozhodnutí dalšímu ( běžnému ) instančnímu přezkumu. Podstatný ( nosný ) závěr rozsudku krajský soud spatřoval ve zjištění bezdůvodného vzdání se prospěchu ve smyslu § 96 odst. 1 zákona o rodině, který spočíval v darování domu, který byl ve vlastnictví stěžovatelky. Tato otázka je v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedena, a to včetně výkladu k § 96 odst. 1 zákona o rodině a odkazu na Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1977, sp. zn. Cpj 36/77 ( str. 4 napadeného rozsudku ), které zdůrazňuje právě nutnost přihlížet k osobním, rodinným a majetkovým poměrům každého z manželů, nikoliv jen ( mechanicky ) k výši příjmů. Hodnotu domu vyčíslil žalovaný manžel na cca 5.000.000 Kč, když částku cca 2.400.000 Kč měly činit jeho investice. Z vyjádření stěžovatelky k odvolání žalovaného plyne ( str. 3 napadeného rozsudku ), že investice žalovaného do domu nezpochybňuje, staly se však ( toliko ) bez jejího vědomí. V tomto kontextu dodává Ústavní soud, že krajský soud s částkou 2,5 - 5 milionu korun zjevně nepracuje svévolně bez opory ve spisu ( vyjádřeních účastníků ). Ostatní skutečnosti tvrzené stěžovatelkou v tomto kontextu nejsou způsobilé změnit názor Ústavního soudu, že odůvodnění rozsudku krajského soudu je k napadeným výrokům dostatečné a že ( právní ) závěry v něm obsažené nejsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Stejně tak nejsou nijak dotčena práva stěžovatelky plynoucí z čl. 16 Listiny, neboť otázka předešlých příspěvků na církevní účely byla toliko okrajovou a za závěrů soudu nijak neplyne, že by rozhodnutí mělo být sankcí za výkon náboženské svobody. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. listopadu 2010 Vojen Güttler, v.r. předseda senátu

21_Nd_384_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobců a ) Ing. K. R. a b ) Ing. I. R., zastoupených Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 38, proti žalované Pozemní stavitelství Zlín, a.s. se sídlem ve Zlíně, Kúty č. 3967, IČO 46900918, o zaplacení 3,254.548,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 10 C 7/2012, o přikázání věci z důvodu vhodnosti, takto : Věc, vedená u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 10 C 7/2012, se nepřikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Odůvodnění : Žalobci se žalobou podanou ( nejprve ) u Krajského soudu v Brně domáhali, aby jim žalovaná zaplatila 3,254.548,- Kč s příslušenstvím jako úhradu smluvní pokuty za prodlení z titulu odpovědnosti za vady při zhotovení díla „ Rodinný dům manželů R. “ na adrese Praha. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10.11.2011, sp. zn. Ncp 1244/2011-72, rozhodl podle § 104a o.s.ř., že příslušný k projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 79/2011 je příslušný okresní soud a že věc bude postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu ve Zlíně. Okresní soud ve Zlíně má za to, že jsou dány důvody vhodnosti pro přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 5, neboť žalobci uplatňují nárok v souvislosti s vadami na stavbě domu, který se nachází v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 5, a lze očekávat, že bude třeba provést ohledání na místě samém, spojené s vypracováním znaleckého posudku. Považuje proto řízení vedené u soudu v místě, kde se nemovitost nachází, za hospodárnější a rychlejší. Žalobci uvedli, že „ nemají výhrady “ proti přikázání věci z důvodu vhodnosti od Okresního soudu ve Zlíně k Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Žalovaná s přikázáním věci Obvodnímu soudu pro Prahu 5 nesouhlasila. Vyslovila pochybnost, zda by delegace zajistila úsporu a hospodárnost řízení, neboť od kolaudace předmětné nemovitosti uplynulo více než sedm let a zjistit stav nemovitosti zpětně k datu údajného prodlení by byl úkol dosti obtížný. Naopak by v případě delegace došlo k navýšení nákladů žalované. Podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Současně je třeba přihlížet k tomu, že místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou, a že případné přikázání věci jinému soudu představuje výjimku z této zásady, kterou je nutno - právě proto, že jde o výjimku - vykládat restriktivně. Důvody pro postup podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř., pro které Okresní soud ve Zlíně věc předložil Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem, aby věc vedená u tohoto soudu pod sp. zn. 10 C 7/2012 byla z důvodu vhodnosti přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 5, neshledává Nejvyšší soud České republiky opodstatněnými, neboť žalovaná s tímto opatřením nesouhlasí a ani z uvedených skutečností nelze dovodit, že by Obvodním soudem pro Prahu 5 měla být věc projednána rychleji a hospodárněji. Nejvyšší soud České republiky proto návrhu na přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 5 podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. nevyhověl. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. prosince 2012 JUDr. Roman Fiala, v. r.předseda senátu

8_Tcu_214_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. prosince 2012 o návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, t a k t o : Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občana České republiky „ tulipána “* ), rozsudkem Okresního soudu ve Vranove nad Topľou ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 1 T 90/2010, hledí jako na odsouzení soudem České republiky. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu ve Vranove nad Topľou ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 1 T 90/2010, který nabyl právní moci dne 27. 9. 2010, byl mladistvý „ tulipán “ uznán vinným zločinem porušování domovní svobody podle 194 odst. 1, odst. 2 písm. a ), odst. 3 písm. a ) trestního zákona Slovenské republiky spáchaným v jednočinném souběhu s přečiny ublížení na zdraví podle § 156 odst. 1, odst. 2 písm. a ) a nebezpečného vyhrožování podle § 360 odst. 1, odst. 2 písm. b ) tohoto zákona ( bod 1. výroku o vině ) a pokračujícím zločinem porušování domovní svobody podle § 194 odst. 1, odst. 3 písm. a ) trestního zákona Slovenské republiky v jednočinném souběhu s přečinem krádeže podle § 212 odst. 2 písm. a ) tohoto zákona ( bod 2. výroku o vině ) a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do ústavu pro výkon trestu pro mladistvé. Současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu ve Vranove nad Topľou ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 2 T 181/2009, kterým byl jmenovanému mladistvému uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců nepodmíněně. Zrušena byla i všechna rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto též o náhradě škody. Podle skutkových zjištění Okresního soudu ve Vranove nad Topľou se mladistvý „ tulipán “ dopustil trestné činnosti tím, že 1. dne 30. 12. 2009 okolo 17.30 hod. v obci S., okr. V., na ulici L. společně s E. L., vešel na dvůr rodinného domu, jehož majitelkou je M. K., kde byl vyrušený majitelkou rodinného domu M. K., kterou několikrát udeřil do oblasti hlavy a ramena a strčil do ní, následkem čehož ona upadla na schůdky, kde ji rovněž několikrát udeřil do oblasti hlavy a ramene a vyhrožoval jí slovy, že jestli nebude potichu, tak ji zabije, čímž u ní vzbudil důvodnou obavu o její život, a když nepřestávala poškozená křičet, utekl, čímž poškozené M. K. způsobil zranění, a to vícečetné pohmoždění hlavy, oka, tváře a podvrtnutí krční páteře s dobou léčení v trvání od 30. 12. 2009 do 26. 1. 2010, 2. v přesně nezjištěný den v druhé polovině měsíce prosince 2009 ve večerních hodinách společně s E. L. v obci S., okr. V., vešel na dvůr oploceného rodinného domu na ulici K. majitelky M. P., kde na hospodářské budově vytrhl ze stěny plexisklo a drátěnou síťku tvořící okno do kurníku, odkud následně odcizil 5 ks drůbeže, čímž způsobil poškozené M. P. škodu 30,- Euro. Pro úplnost je na místě dodat, že rozsudkem Okresního soudu ve Vranově nad Topľou ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 2 T 181/2009, který nabyl právní moci dne 21. 4. 2010, byl mladistvý „ tulipán “ uznán vinným spolupachatelstvím přečinu krádeže podle § 212 odst. 2, odst. 3 písm. b ) trestního zákona Slovenské republiky a odsouzen k trestu odnětí svobody na tři měsíce, pro jehož výkon byl zařazen do ústavu pro výkon trestu pro mladistvé. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo pod sp. zn. 661/2011-MOT-T/8 Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „ zákon “ ). Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona. Podle § 4a odst. 3 zákona může Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti rozhodnout, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že mladistvý „ tulipán “ je občanem České republiky, byl odsouzen cizozemským soudem a odsouzení se týká skutků, které vykazují znaky trestných činů, resp. provinění, i podle příslušných právních předpisů České republiky [porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 ( dále jen „ tr. zák. “ ), ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a krádeže podle 247 odst. 1 písm. b ), e ) tr. zák.; uvedené trestné činy ( resp. provinění ) jsou trestné nově i podle trestního zákoníku jako porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2, ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, nebezpečné vyhrožování podle § 353 odst. 1 a krádež podle § 205 odst. 1 písm. b ), odst. 2 tr. zákoníku]. Mladistvý se dopustil v reálném i ideálním souběhu více trestných činů, o jejichž závažnosti netřeba pochybovat, zvláště jde-li o skutek pod bodem 1. výroku o vině rozsudku Okresního soudu ve Vranove nad Topľou ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 1 T 90/2010. Při hodnocení závažnosti a společenské škodlivosti jeho činů nelze také přehlédnout, že mladistvý se trestné činnosti proti majetku dopouští opakovaně, v minulosti již byl varován i trestem výchovným, avšak ani to ke změně jeho postojů nevedlo, naopak v průběhu času jeho trestná činnost spíše nabývá na intenzitě i závažnosti. Jde-li o druh uloženého trestu, ze spisového materiálu vyplynulo, že mladistvému byl uložen citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy spolehlivě uzavřít, že se zřetelem na závažnost činu i druh trestu, který za něj byl uložen, že jsou splněny všechny podmínky ( formální i materiální ) pro to, aby se na výše uvedené odsouzení mladistvého hledělo jako na odsouzení soudem České republiky. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 5. prosince 2012 Předsedkyně senátu :JUDr. Věra Kůrková * ) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.

6_Tz_93_2012-_I.

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. listopadu 2012 v řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. C., proti pravomocnému trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 4 T 99/2008, takto : Podle § 275 odst. 4 věta druhá tr. ř. se obviněnému L. C., přerušuje až do rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, kterou ve prospěch obviněného podal ministr spravedlnosti České republiky proti pravomocnému trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 4 T 99/2008, výkon trestu zákazu pobytu na území hl. m. Prahy v trvání 30 měsíců, který byl obviněnému uložen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 4 T 99/2008. O d ů v o d n ě n í : Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 4 T 99/2008, který nabyl právní moci dne 28. 11. 2008, byl obviněný L. C. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b ), e ) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. ( bod 1 ) a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. ( bod 2 ) a za to byl odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. ř., za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 57a odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu třiceti měsíců, o nároku poškozené na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř. Proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 4 T 99/2008, který nabyl právní moci dne 28. 11. 2008, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona, ve které poukázal na to, že soud, který ukládal obviněnému trest zákazu pobytu, si neopatřil žádné informace k tomu, zda místo, v němž byl obviněný k trvalému pobytu přihlášen, má skutečně charakter trvalého pobytu ve smyslu § 57a odst. 1 tr. zák. Podle ministra spravedlnosti nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav ohledně možnosti uložení trestu zákazu pobytu, který byl obviněnému v předmětné trestní věci uložen jako samostatný trest, a nebyly tudíž splněny podmínky pro vydání trestního příkazu. Stěžovatel poukazuje mj. na to, že kromě přihlášení se obviněného k trvalému pobytu v Praze 3 ( ohlašovna Městské části Praha 3 ), bylo soudu známo, že se obviněný v Praze narodil, veškerou trestnou činnost páchal na území Prahy a z protokolu také vyplynulo, že obviněný má v Praze lékaře, sociálního kurátora a přítelkyni s dítětem. V této souvislosti poukazuje ministr spravedlnosti na rozhodnutí č. 52/1988 Sb. rozh. tr. a dovozuje, že nebyly splněny podmínky pro uložení shora uvedeného druhu trestu, což ve svém důsledku vedlo ke ztížené resocializaci obviněného a jeho následnému odsouzení pro trestný čin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c ) tr. zákoníku. Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch obviněného L. C. podle § 275 odst. 4 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž je stížnost pro porušení zákona podána, vyslovil porušení zákona ve smyslu ve smyslu § 268 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného, trestní příkaz napadený stížností pro porušení zákona zrušil ve smyslu § 269 odst. 2 tr. ř., stejně jako i všechna další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a ve smyslu § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Jakkoliv nelze předjímat rozhodnutí Nejvyššího soudu o podané stížnosti pro porušení zákona, nelze vyloučit, že shora citovaný trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 4 T 99/2008, bude ( z důvodů ve stížnosti pro porušení zákona uvedených ) zrušen. V takovém případě by se stal výrok o trestu vydaný na podkladě tohoto rozhodnutí nepřípustným. Nejvyšší soud proto podle § 275 odst. 4 věta druhá tr. ř. až do rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona obviněnému přerušil výkon trestu zákazu pobytu na území hl. m. Prahy v trvání třiceti měsíců, který mu byl uložen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 4 T 99/2008, který nabyl právní moci dne 28. 11. 2008. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. listopadu 2012 Předseda senátu : JUDr. Jan Engelmann

6_Tdo_2_2013

U S N E S E N Í Předseda senátu Nejvyššího soud České republiky rozhodl dne 23. ledna 2013 v řízení o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných M. P. a K. P. 648/7, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 2 To 110/2012, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 23/2012, takto : Podle § 265g odst. 2 tr. řádu bere předseda senátu Nejvyššího soudu na vědomí zpětvzetí dovolání nejvyššího státního zástupce. Odůvodnění :I. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 3 T 23/2012, byli obvinění M. P. a K. P. uznáni shodně vinnými jednak pokusem zločinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl uvedeným rozsudkem oběma uložen podle § 145 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl oběma podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o povinnosti obviněných k náhradě způsobené škody. Z podnětu odvolání obviněných Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 2 To 110/2012, podle § 258 odst. 1 písm. b ), d ), f ) tr. řádu rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil a sám poté podle § 259 odst. 3 písm. a ) tr. řádu ve věci nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Za to jim uložil podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon oběma podmíněně odložil podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Krajský soud tímto rozsudkem rozhodl rovněž o povinnosti obviněných k náhradě způsobené škody. II. Proti rozsudku krajského soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obou obviněných dovolání, jež opřel o ust. § 265b odst. 1 písm. g ) tr. řádu. Toto dovolání směřovalo proti výroku o vině i trestu napadeného rozsudku s tím, že podle názoru dovolatele napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyššímu soudu bylo dovolání spolu se spisem předloženo Okresním soudem v Šumperku dne 2. 1. 2013. Podáním datovaným dnem 17. 1. 2013, doručeným Nejvyššímu soudu dne 21. 1. 2013, vzal nejvyšší státní zástupce podané dovolání s odkazem na ust. § 265g odst. 1 věta první tr. řádu výslovně zpět. III. Podle § 265g odst. 1 věta první tr. řádu osoba, která dovolání podala, může je výslovným prohlášením vzít zpět, a to až do doby, než se Nejvyšší soud odebere k závěrečné poradě. Podle § 265g odst. 2 tr. řádu zpětvzetí dovolání vezme, není-li překážek, usnesením na vědomí předseda senátu Nejvyššího soudu, a nebyla-li věc dosud tomuto soudu předložena, předseda senátu soudu prvního stupně. Protože v tomto případě již věc byla Nejvyššímu soudu předložena, rozhodl předseda senátu Nejvyššího soudu, že zpětvzetí dovolání nejvyššího státního zástupce bere na vědomí, když nezjistil žádné překážky, které by tomuto postupu bránily. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. ledna 2013 Předseda senátu : JUDr. Robert Fremr

1-3082-10_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky K. M., zastoupené JUDr. Ondřejem Veselým, advokátem, se sídlem Písek, Hradební 134/II, proti výrokům II., III., IV., V., VI., VII., VIII. a IX. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 6 Co 396/2009 ze dne 5. 8. 2010 a proti výrokům III., IV., V., VI. a VII. rozsudku Okresního soudu v Písku sp. zn. Nc 182/2004 ze dne 20. 11. 2008, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů v uvedených výrocích. Namítala porušení svých základních práv zaručených čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále rozpor s čl. 3, čl. 12, čl. 16 a čl. 19 Úmluvy o právech dítěte a s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a s čl. 2 odst. 4 Ústavy. Z příloh ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích změnil rozhodnutí Okresního soudu v Písku tak, že rozhodnutí ve věci změny výchovy nezletilého Jiřího ( jedná se o pseuodnym ) se zrušuje a řízení se zastavuje. V dalších výrocích byl rozsudek Okresního soudu v Písku změněn tak, že výroky III. - V. byl stanoven rozsah styku nezletilého Jiřího s otcem, a to každý lichý týden v pátek od 16 hodin, s postupným, výroky odstupňovaným, prodlužováním doby styku nejprve po dobu prvních čtyř týdnů do 18 hodin téhož dne, následně po čtyřech týdnech do soboty 18 hodin a konečně po dalších čtyřech týdnech až do neděle do 17 hodin. Výroky VI. - IX. byl upraven styk nezletilého Jiřího s otcem po dobu Vánoc, Velikonoc, jarních a letních prázdnin. Výroky X. - XII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud rozhodl sám, aniž dal stěžovatelce možnost podat opravný prostředek, což mělo být v rozporu se zásadou dvojinstančnosti soudního řízení. V řízení před odvolacím soudem stěžovatelka neměla mít prostor pro vyjádření k návrhu otce. Dále namítala, že nebyl vyžádán znalecký posudek z oboru dětské psychologie, který považuje za nezbytný. Poukázala na zprávu klinického psychologa ze dne 18. 8. 2010 a zprávu Krizového centra, z nichž má plynout, že styk nezletilého s otcem doporučují po kratší dobu než stanovil soud. Dále se stěžovatelka zaměřila na skutečnost, že nezletilý sám nemá o styk s otcem zájem, a naopak se mu aktivně brání, kteréžto stanovisko obecný soud nevzal v úvahu a nezletilého nevyslechl. Styk nezletilého s otcem podle stěžovatelky ohrožuje jeho psychický stav. Rovněž namítá, že obecný soud rozhodl v rozporu se zájmem dítěte, které má být nadřazeno právům rodičů. Později dne 8. 11. 2010 stěžovatelka ( nikoliv prostřednictvím zástupce ) doručila Ústavnímu soudu videokazetu, jejích obsah má dokumentovat odpor nezletilého ke kontaktům s otcem. Zároveň upozornila že podala stížnost k "Office of the United Nations" do Švýcarska ve věci porušení Úmluvy o právech dítěte a žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva. II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d ) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a ) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody ( srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94 ); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního ( podústavního ) práva. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy v nyní projednávané věci dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, ve spojení zejména s čl. 32 odst. 4 Listiny [jehož porušení stěžovatelka nenamítá]. Je přitom namístě především zdůraznit, že se stěžovatelka dovolává i těch práv zakotvených v Úmluvě o právech dítěte, která bez dalšího náleží pouze dětem a nikoliv rodičům ( srov. sp. zn. II. ÚS 393/05, II. ÚS 1818/07 ), avšak ani ve vztahu k tomu nelze vyloučit, aby se těchto práv stěžovatelka ( jako matka dítěte ) dovolala právě v souvislosti s námitkou neoprávněného zásahu do soukromého a rodinného života a zejména pak zásahu do ( vlastního ) práva na spravedlivý proces v řízení, jehož byla účastníkem. Z ústavního principu nezávislosti soudů ( čl. 82 Ústavy ) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů ( § 132 o. s. ř. ), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění ( § 120 odst. 1, 2 o. s. ř. ). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených ( případně i nenavržených ) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné ( žádoucí ) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu ( § 134, § 135 o. s. ř. ). Podle názoru Ústavního soudu námitky formulované v ústavní stížnosti vykazují vysoký stupeň obecnosti, a vzhledem k podrobným zjištěním a závěrům odvolacího soud, i účelovosti. Z obsáhlého odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne mimo jiné, že to byla právě stěžovatelka, která je odpovědnou za skutečnost, že ve věci jsou dány podmínky pro aplikaci § 27 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, na základě kterých dokonce soud prvního stupně rozhodl o svěření nezletilého do výchovy otce, což odvolací soud v odůvodnění aproboval, ovšem rozhodnutí změnil vzhledem k nově nastalým okolnostem. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka "znemožňovala otci styk s dítětem, tento mařila všemožným způsobem, o čemž svědčí i to, že byla již dvakrát trestně odsouzena," naposled rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 30. 9. 2009, č. j. 2 T 105/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2010, č. j. 4 To 931/2009, a to pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 3 trestního zákona. Tento závěr o postoji stěžovatelky - ve vztahu k § 27 odst. 2 zákona o rodině - je v odůvodnění zcela konkrétně a podrobně podepřen důkazy a zjištěními soudů obou stupňů, jakým způsobem stěžovatelka styk otce s nezletilým v minulosti mařila. Ve věci byla provedena celá řada důkazů, přičemž požadavek stěžovatelky na další znalecké posudky byl odmítnut pro nadbytečnost, neboť ve věci bylo zpracováno již několik znaleckých posudků. Zvláště zprávu Mgr. M. H., psychologa, kterou stěžovatelka i Ústavnímu soudu přiložila, hodnotí odvolací soud na str. 12 napadeného rozsudku, když poukazuje na to, že stěžovatelka psychologa neseznámila se všemi okolnostmi případu ani se svým odsouzením. Odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je zcela dostatečně a logicky odůvodněno. Ke stěžovatelkou dovolávanou principu priority zájmu dítěte Ústavní soud dále uvádí, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte ( čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte ), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci ( srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04 ). Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mino jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte ( srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ). Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů ( srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 464/04 ); současně nelze přehlédnout, že je povinností soudu respektovat i zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž mají oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Opačný postup je v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě, do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny, ale i do práva dítěte a rodiče na navázání a udržování vzájemného pravidelného styku dle čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi ( uveřejněné pod č. 91/2005 Sb. m. s. ). Z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bylo dovozeno konkrétně i právo rodiče na přijetí opatření za účelem jeho opětovného setkání s dítětem a též i povinnost vnitrostátních orgánů podniknout k tomu odpovídající kroky; je přitom povinností vnitrostátních orgánů přijmout k usnadnění styku rodiče s dítětem veškerá opatření, která je od nich možné v daném případě rozumně vyžadovat ( srov. rozhodnutí ESLP ve věci Ignaccolo-Zenid e proti Rumunsku, Přehled rozsudků ESLP č. 2/2000, str. 65, rozhodnutí ESLP ve věci Voleský proti České republice, Přehled rozsudků ESLP č. 5/2004, str. 253 ). Právem dítěte proto je i právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, pokud jsou v zájmu dítěte ( čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte, čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi ); podmínka zájmu dítěte ( resp. nejlepšího zájmu dítěte ) je pak podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva hlediskem stěžejním při hodnocení povinnosti státních orgánů použít všech vhodných forem donucovacích prostředků za účelem navázání ( a udržení ) styku mezi rodičem a dítětem ( viz výše cit. Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku ). Postup odvolacího soudu lze považovat za zcela souladný s výše uvedenými požadavky. Jednak v napadeném rozhodnutí opakovaně a v různých souvislostech zvažoval zájem dítěte, což se projevilo jak v diferencovaných výrocích napadeného rozhodnutí, tak i v ( procesním ) postupu, který odvolací soud zvolil. V průběhu odvolacího řízení nabídl soud rodičům, veden výhradně zájmem nezletilého, pomoc odborné instituce, čímž zprostředkoval rodičům možnost vzájemné komunikace a otci možnost setkávat se s nezletilým v neutrálním prostředí krizového centra pro rodinu. Následným usnesením ze dne 15. 5. 2009, č. j. 6 Co 396/2009-523 bylo odvolací řízení přerušeno, přičemž z průběžných zpráv i závěrečné zprávy, které měl odvolací soud následně k dispozici, činil své závěry, a to i ve vztahu k zájmům dítěte, resp. s cílem vyloučit možnou psychickou újmu. Z provedeného dokazování, např. z podrobně popsaného průběhu schůzek v krizovém centru pro rodinu, nikterak nevyplynulo, že by styk nezletilého s otcem neměl být v zájmu dítěte, resp. že by nezletilý reagoval afektovaně, jak Ústavnímu soudu popsala stěžovatelka. Odvolací soud v diferencovaných výrocích svého rozsudku ( postupné prodlužování doby styku nezletilého s otcem ) zcela zjevně zohledňoval především zájem dítěte, nikoliv primárně zájmy otce. Nejeví se proto nikterak nepřiléhavým závěr obou obecných soudů, že je to právě stěžovatelka, která od roku 2005 porušovala práva nezletilého na rodičovskou péči a výchovu, jak plyne z Listiny základních práv a svobod a Úmluvou o právech dítěte. Konečně Ústavní soud dodává, že právo dítěte být slyšeno v každém řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech ( čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, § 31 odst. 3 zákona o rodině ), mu poskytuje možnost, aby v řízení projevilo své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají, a to buď přímo anebo prostřednictvím svého zástupce, případně prostřednictvím příslušného, zákonem zřízeného, orgánu. Nelze však přehlédnout, že konečné hodnocení ( posouzení ) zájmů nezletilého dítěte přísluší obecnému soudu, v jehož dispozici je i případný korektiv představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli; proto k názoru nezletilého dítěte soud přihlíží, a to s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost ( srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 707/04, sp. zn. IV. ÚS 288/04, sp. zn. III. ÚS 2150/07 ). Z obsáhlého dokazování provedeného před obecnými soudy, naposled z podrobných zpráv krizového centra pro rodinu, podle názoru Ústavního soudu získaly obecné soudy zprostředkovaně dostatečný přehled o vazbách nezletilého na matku a o vlivu, které na jeho postoje a názory prostředí vytvářené matkou mělo. Pokud stěžovatelka předložila v průběhu řízení o ústavní stížnosti jako "názor" nezletilého jeho údajné tvrzení, že "chce umřít, protože se s otcem stýkat nechce a nikdo mu nepomůže," dodává Ústavní soud, že sám není oprávněn v pravomocně rozhodnutých věcech provedené důkazy přehodnocovat, přičemž silný vliv stěžovatelky na nezletilého, který byl v zásadě dlouhodobě udržován v prostředí nepříznivém otci, ve svých závěrech obecné soudy náležitě zohlednily. Odvolacím soudem provedené důkazy vypovídají o odlišných, nikoliv takto vypjatých, postojích nezletilého. Záznam na videokazetě Ústavní soud jako důkaz v řízení o ústavní stížnosti neprovedl, neboť jeho popsaný obsah vůbec nesměřoval k otázce ústavnosti napadených rozhodnutí. Konečně ani námitkou porušení zásady dvojinstančnosti řízení se Ústavní soud věcně ústavněprávně nezabýval, když vzal v úvahu na první pohled zřejmý fakt, že rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o změně výchovného prostředí nezletilého byl právě k odvolání stěžovatelky zrušen, a poměry byly upraveny odlišně s ohledem na pozdější vývoj ve věci, smířlivý postoj otce a zájmy nezletilého, a to způsobem ve výsledku podstatně příznivějším pro stěžovatelku, než jak subjektivně hodnotila rozhodnutí soudu prvního stupně. Z ústavní stížnosti neplyne, ostatně ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, že by vyslovený právní názor měl být překvapivým zvratem v řízení, na nějž by stěžovatelka nemohla adekvátně reagovat. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. března 2011 Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu

25_Cdo_2800_2011

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. Č., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 21, proti žalované MUDr. Z. N., zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 8, o 300.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 201/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2011, č. j. 44 Co 258/2009-219, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Lukáše Prudila, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Bašty 8. Odůvodnění : Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 1. 2011, č. j. 44 Co 258/2009-219, potvrdil rozsudek ze dne 10. 12. 2008, č. j. 20 C 201/2004-173, jímž Městský soud v Brně zamítl žalobu na zaplacení 300.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů neshledaly důvodným nárok žalobce na náhradu škody na zdraví, kterou mu měla způsobit žalovaná zubní lékařka aplikací zubní protézy; žalobce podle žalobních tvrzení trpěl dlouhodobou bolestí v důsledku otlaků dásní a bolestné vyčíslil zhruba stodesetinásobkem základního bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Odvolací soud vyloučil objektivní odpovědnost žalované za škodu podle § 421a obč. zák., neboť instalování zubní protézy je finálním výsledkem protetických prací a nelze ji považovat za věc použitou při provádění lékařského zákroku. Z provedených důkazů pak nevyplývá ani porušení právní povinnosti při činnosti žalované podle § 420 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaná dodržela předepsané stomatologické standardy ( postupovala tzv. lege artis včetně dostatečného časového odstupu pro zahojení dásní před nasazením protézy ). Porušení povinnosti registrovat ordinaci jako zubní laboratoř podle zákona č. 160/1992 Sb. samo o sobě odpovědnost za škodu nezakládá. Žalobce tedy neprokázal, že by jeho bolesti a potíže byly v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované; soud prvního stupně navíc hlavní příčinu obtíží shledal v nesoučinnosti žalobce s lékařkou, neboť usazení protézy vyžaduje opakované úpravy, které odstraní potíže, avšak žalobce v tomto směru nespolupracoval ( § 441 obč. zák. ). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř., a odůvodňuje je podle § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř. nesprávným právním posouzením věci. Namítá, že snímatelná zubní protéza je typickou movitou věcí ve smyslu § 119 odst. 1 obč. zák. a škoda způsobená okolnostmi, které mají původ v povaze této věci, zakládá odpovědnost toho, kdo ji při plnění svého závazku použil ( § 421a obč. zák. ). Poukazuje v této souvislosti na judikaturu dovozující tento typ odpovědnosti u působení drátěné kličky na míchu ( Nejvyšší soud, sp. zn. 25 Cdo 1129/2005 ), u perforace srdeční síně elektrodou kardiostimulátoru ( Městský soud v Praze, sp. zn. 25 Co 292/2009 ), u poranění zlomeným dříkem endoprotézy ( Obvodní soud pro Prahu 5, sp. zn. 6 C 131/2010 ) a u zneprůchodnění močovodu tlakem chirurgické nitě ( Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, sp. zn. 13 C 99/2006 ). Závěr o nedůvodnosti žaloby je pak v rozporu i s čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, podle nějž má „ osoba, která utrpěla újmu způsobenou zákrokem, nárok na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem “, aniž lze na výkon práv garantovaných Úmluvou uplatnit jakákoliv omezení. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu i nedostatečně zdůvodněnou úvahu, proč porušení povinnosti při registraci zubní laboratoře nepředstavuje podmínku protiprávnosti podle § 420 odst. 1 obč. zák. Dovozuje naopak, že se jedná o porušení povinnosti poskytovat zdravotní péči jen toho druhu a v tom rozsahu, jaký odpovídá příslušné registraci [§ 5 odst. 2 písm. a ) zákona č. 160/1992 Sb.], proto jde o postup non lege artis. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná, odpovídající ustálené judikatuře soudů k odpovědnosti podle § 420 odst. 1 a § 421a obč. zák. při poskytování zdravotní péče. Zdůrazňuje, že žalobce neprokázal, že újmu na zdraví způsobily vlastnosti a povaha použité věci. Poukazuje na délku řízení a nákladovou náročnost sporu pro žalovanou a vzhledem k absenci otázky zásadního právního významu v dovolání navrhuje, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou ( účastníkem řízení ) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nejde proto o přípustnost dovolání podle§ 237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř. Protože po předchozím zrušení rozhodnutí odvolacím soudem rozhodl soud prvního stupně shodně ( znovu žalobu zamítl ), nejedná se ani o tzv. skrytou diformitu, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř., to však jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží ( § 237 odst. 3 o. s. ř. ). Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody ( srov. § 242 odst. 3 o. s. ř. ) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách ( závěrech ) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Odvolací soud vyloučil objektivní odpovědnost žalované zubní lékařky podle § 421a obč. zák. za škodu spočívající ve vytrpěné bolesti způsobené otlakem dásní instalovanou zubní protézou sice s poněkud zjednodušujícím odůvodněním zdůrazňujícím pasivní charakter protézy při zákroku, nicméně jeho závěr je z hlediska výkladu okolností, které mají původ v povaze věci, věcně správný. U odpovědnosti podle § 421a obč. zák. se totiž předpokládá, že vyvolávajícím činitelem poškození zdraví je takové působení konkrétní věci ( přístroje či nástroje ), které má svůj původ ve specifických vlastnostech věci a které je při použití ke svému účelu způsobilé vyvolat určitý škodlivý následek. Soudní praxe shledala takové charakteristické vlastnosti, jež způsobily poškození zdraví pacienta např. v konstrukci operačního přístroje, jeho ostrosti ( rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, uveřejněný pod č. 30/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ) či vlastnosti materiálu ( rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1129/2005, publikovaný pod C 4646 v Souboru civilních rozhodnutí NS – dále též jen „ Soubor “ ). Příklady zmiňované dovolatelem ( elektroda kardiostimulátoru či ulomený dřík endoprotézy ), které by do této kategorie mohly rovněž spadat, jsou však odlišné od situace v dané věci. Jestliže totiž příčinou poškození zdraví byl technicky nesprávně provedený lékařský zákrok, řídí se odpovědnost poskytovatele zdravotní péče obecnou úpravou podle § 420 obč. zák., nikoliv úpravou objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou okolnostmi, jež mají původ v povaze použité věci podle § 421a obč. zák. ( k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, Soubor C 2992 ). To platí i v nyní projednávané věci, kdy podle žaloby měla zubní protéza nevhodně působit na dásně proto, že byla nesprávně a předčasně usazena do ústní dutiny; tvrzená újma tak měla být vyvolána způsobem použití věci ( nekvalitou zákroku ), nikoliv účinkem plynoucím ze samotné povahy či vlastností věci, jež byla při zdravotnické službě použita, a režim § 421a obč. zák. se neuplatní ( z rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. dále též rozsudek ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3981/2009, či usnesení ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 797/2011 ). Srovnatelným je i případ nesprávně provedeného stehu, který ovšem na rozdíl od představy dovolatele odpovědnost podle § 421a obč. zák. nezakládá. V rozsudku ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 118/2006, publikovaném v Souboru pod C 5794, totiž Nejvyšší soud vyložil, že steh nevyvolal zaškrcení močovodu svou povahou, ani svými vlastnostmi či vlastností šicího vlákna, ale tím, kam jej operatér umístil, když jím přitáhl okolní tkáň natolik, že došlo ke škodlivému účinku na zdraví; v takovém případě škoda nebyla vyvolána okolností vyplývající z povahy použité věci. Je tedy zřejmé, že právní posouzení věci odpovědnosti za škodu podle § 421a obč. zák. je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. pro tuto otázku založena není. Dovolatel nezpochybňuje skutková zjištění [jejich správnost ostatně v režimu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá] o postupu žalované lékařky při poskytování zdravotní péče a nenapadá ani závěr, že konkrétní počínání při přípravě protézy a jejím usazení bylo tzv. lege artis, takže nedošlo k porušení právní povinnosti, které by zakládalo obecnou odpovědnost žalované za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. Spatřuje-li dovolatel toto porušení v nedostatku registrace nestátního zdravotnického zařízení podle zákona č. 160/1992 Sb., přehlíží princip tzv. gradace jevů příčinné souvislosti, neboť byl-li samotný výkon zdravotní péče řádný a obtíže byly vyvolány nespoluprací žalobce s lékařkou, není pro vznik újmy rozhodující formální stav registrace vyžadované veřejnoprávním předpisem regulujícím poskytování péče nestátními zdravotnickými zařízeními. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze konečně připisovat zásadní právní význam ani z pohledu dovolací námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s Čl. 24 a 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, publikované pod č. 96/2001 Sb. m. s. Úmluva totiž neobsahuje speciální úpravu podmínek odpovědnosti ( podle Čl. 24 osoba, která utrpěla újmu způsobenou zákrokem, má nárok na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem ) a odkazuje na zákonný předpis, jímž je v tomto případě občanský zákoník ( srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1085/2011 ). Protože tedy dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c ) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem, jejíž výše byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení ( 300.000,- Kč ), podle § 3 odst. 1 bod 5 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena podle § 14 odst. 1 a § 15 ( dovolání bylo odmítnuto ) a § 18 odst. 1 citované vyhlášky ( byl učiněn pouze 1 úkon právní služby – vyjádření k dovolání ) na výsledných 10.000,- Kč; žalované kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 600,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby ( převzetí věci a zastoupení a vyjádření k dovolání ) a navýšení o částku 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a zákona č. 235/2004 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2010, celkem 12.360,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. prosince 2012 JUDr. Petr Vojtek, v. r.předseda senátu

1-3548-11_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem AK Moreno Vlk & Asociados se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka Zlín č. j. 59 Co 204/2011-586 ze dne 31. 8. 2011, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Ústavní stížnost opírá zejména o následující důvody. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži č. j. 13-0 P 180/2009-471 ze dne 24. 1. 2011 bylo ve věci péče o nezletilého syna D. K. rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým každý sudý týden v roce v době od pátku od 15 :30 hodin do neděle do 14 :00 hodin s tím, že si jej vyzvedne v místě bydliště matky. Po skončení styku si matka nezletilého vyzvedne v neděli ve 14 :00 hodin v místě bydliště otce. Dále je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilým od 26. 12. každého roku od 10 :00 hodin do 29. 12. každého roku do 17 :00 hodin s tím, že si nezletilého vyzvedne v místě bydliště matky a na stejném místě syna vrátí. V době hlavních školních prázdnin je stěžovatel oprávněn "být kontaktu" s nezletilým synem jeden kalendářní týden v měsíci červenci a jeden kalendářní týden v měsíci srpnu s tím, že termín styku matce sdělí. Stěžovatel si syna ke styku v době hlavních školních prázdnin vyzvedne v místě bydliště matky a po skončení styku syna vrátí matce v místě jejího bydliště. Po dobu hlavních školních prázdnin se neuskuteční běžný styk. Stěžovatel uvedl, že se změny úpravy styku původně domáhala matka s odůvodněním, že nezletilý je na ni fixován a nechce od ní odcházet; soud prvního stupně dospěl na základě znaleckého posudku k závěru, že vztah nezletilého k oběma rodičům je pozitivní a případné potíže vyplývají právě z nerovnoměrností dosavadní úpravy styku nezletilého s jeho otcem, tedy stěžovatelem. Soud prvního stupně dále podle stěžovatele konstatoval, že odstěhováním matky s nezletilým ze společné domácnosti do K. se stěžovateli velmi ztížila možnost styku se synem. V současné době jsou oba rodiče výdělečně činní, mají možnost používat osobní automobil a je tedy spravedlivé, aby se na nákladech na dopravy syna podílela matka stejně jako stěžovatel. Stěžovatel dodal, že k odvolání matky změnil Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudek soudu prvního stupně tak, že změnil čas předání nezletilého matce po ukončení styku a místo předání nezletilého určil výhradně v místě bydliště matky. Své rozhodnutí odůvodnil ( údajně ) tím, že rodič, kterému bylo svěřeno nezletilé dítě do výchovy, má právo na styk s ním; pokud ho hodlá realizovat, není dán důvod, aby druhý z rodičů na uskutečnění tohoto styku participoval. Náklady na výživu nezletilého po dobu styku včetně nákladů v souvislosti s převzetím a předáním pak nese ten z rodičů, v jehož prospěch je právo vykonáváno. Stěžovatel má za to, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na rovnost dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na rodinný život dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Dle jeho názoru jsou pro danou věc relevantní ustanovení § 32 a § 34 tohoto zákona upravující úlohu rodičů při výchově dítěte. Z citovaných ustanovení lze dovodit, že rodičovskou zodpovědnost a rozhodující roli při výchově dítěte mají oba rodiče. Zákon o rodině neobsahuje žádné ustanovení, které by rodičovskou zodpovědnost toho z rodičů, jemuž nebylo po rozvodu manželství dítě svěřeno do výchovy, zcela vylučovalo. Ve vztahu k úpravě styku nezletilého dítěte s druhým rodičem je pak relevantní ustanovení § 26 odst. 4 citovaného zákona, zejména pak povinnost soudu dbát, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů. Toto ustanovení zákona o rodině je pak nutné vždy vykládat v souladu s Listinou základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ) a mezinárodními úmluvami, jimiž je ČR vázána. Stěžovatel upozornil na to, že vzdálenost mezi jeho bydlištěm v obci V. a městem K., kde bydlí matka nezletilého, je 287,5 km; jedna cesta na trase V. - K. a zpět tedy představuje 575 km, je na ni třeba vynaložit asi 1 600 Kč pouze na palivo bez započtení amortizace vozidla. Z hlediska času trvá cesta jedním směrem minimálně 3 hodiny, zpáteční cesta tedy minimálně 6 hodin. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že matka nezletilého se odstěhovala ze společné domácnosti a zvolila si za své bydliště K. To stěžovatel nemohl nijak ovlivnit. Za daných okolností je dle jeho názoru v rozporu se zásadou obecné spravedlnosti, pokud musí pro nezletilého jezdit pouze on sám a nést tak negativní následky ( např. zkracování každého styku o cca 6 hodin ). Rozhodnutí krajského soudu není prý výsledkem nestranného posouzení, ale spíše projevem diskriminačního přístupu ke stěžovateli jako otci, který je z pohledu tohoto soudu jakýmsi "rodičem druhého řádu". Všechna výše uvedená omezení, zejména finanční a časová, vyvolaná matkou nezletilého, tak omezují nejen právo stěžovatele, ale i korespondující právo nezletilého. II. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kroměříži evidovaný pod sp. zn. 13-0 P 180/2009. Zjistil, že Okresní soud v Kroměříži rozhodl svým rozsudkem ze dne 24. 1. 2011 č. j. 13-0 P 180/2009-471 takto : […] "I. Otec D. K. je oprávněn stýkat se s nezletilým D. K. každý sudý týden v roce v době od pátku od 15.30 hodin do neděle do 14.00 hodin s tím, že otec si nezletilého vyzvedne v místě bydliště matky. Po skončení styku si matka nezletilého vyzvedne v neděli ve 14.00 hodin v místě bydliště otce. Dále je otec oprávněn stýkat se s nezletilým od 26. 12. každého roku od 10.00 hodin do 29. 12. každého roku do 17.00 hodin s tím, že otec si nezletilého vyzvedne v místě bydliště matky a na stejném místě syna vrátí. V době hlavních školních prázdnin je otec oprávněn být v kontaktu se synem jeden kalendářní týden v měsíci červenci a jeden kalendářní týden v měsíci srpnu s tím, že termín styku matce sdělí nejpozději do 30. 4. každého roku. Otec si syna ke styku v době hlavních školních prázdnin vyzvedne v místě bydliště matky a po skončení styku syna vrátí matce v místě jejího bydliště. Po dobu hlavních školních prázdnin se neuskuteční běžný styk. […] Tímto rozhodnutím se mění rozsudek Okresního soudu v Kroměříži, č.j. 13 0 P 180/2009 - 382 ze dne 4. 11. 2009, kterým byl otci upraven styk s nezletilým synem D. K. […] II. Na náhradě nákladů státu, které vznikly v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku a účasti znalce ujednání, je každý z rodičů povinen uhradit částku 3 900 Kč a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku, na účet Okresního soudu v Kroměříži. […] III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle odůvodnění prvostupňového rozhodnutí se matka svým návrhem domáhala změny úpravy styku otce s nezletilým, který je velmi fixován na ni, nechce od ní odcházet a začaly se u něho v souvislosti se stykem s otcem projevovat žaludeční a střevní potíže. Soud I. stupně po provedeném odkazování dospěl k závěru, že je třeba provést změnu předcházejícího rozhodnutí, kterým byl styk otce s nezletilým upraven, zejména vzhledem k doporučení znalce z oboru pedopsychologie. Vztah nezletilého k oběma rodičům je podle okresního soudu pozitivní, potíže nezletilého vyplývají z nerovnoměrnosti dosavadní úpravy styku s otcem. Vzhledem k tomu, že bydliště rodičů jsou od sebe dosti vzdálená a nezletilý bude výhledově nastupovat do školy, upravil soud otci pravidelný běžný styk o vánočních svátcích a o hlavních prázdninách. Odstěhováním matky s nezletilým ze společné domácnosti z P. do K. se otci velmi ztížila možnost styku se synem. V současné době jsou oba rodiče výdělečně činní, oba mají k dispozici osobní automobil, resp. matka má možnost si automobil vypůjčit, případně může využit autobusovou, nebo vlakovou přepravu. Soud prvního stupně měl proto zato, že je spravedlivé, aby se na nákladech a na dopravě za účelem styku syna podílela matka stejně jako otec. K odvolání matky rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně napadeným rozsudkem ze dne 31. 8. 2011 č. j. 59 Co 204/2011-586 tak, že : "I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým D. K., každý sudý týden v kalendářním roce v době od pátku od 15.30 hodin do neděle do 17.00 hodin, o vánočních svátcích od 26. 12. od 10.00 hodin do 29. 12. do 17.00 hodin, o hlavních školních prázdninách jeden kalendářní týden v měsíci červenci a jeden kalendářní týden v měsíci srpnu od 10.00 hodin prvního dne do 17.00 hodin posledního dne uvedených období s tím, že termín styku otec matce sdělí nejpozději do 30, 4. každého roku. […] O hlavních školních prázdninách a o vánočních prázdninách se běžný styk otce s nezletilým neuskuteční. […] Otec je oprávněn si pro nezletilého řádně a včas přijít před bydliště matky, matka je povinna nezletilého na styk s otcem řádně a včas připravit, před svým bydlištěm nezletilého otci předat a otec je povinen po ukončení styku nezletilého řádně a včas matce před jejím bydlištěm předat. […] Tímto rozhodnutím se mění ve výroku II. rozsudek Okresního soudu v Kroměříži, č.j. 13 0 P 180/2009-382 ze dne 4. 11. 2009. […] II. Otec a matka jsou povinni nahradit na nákladech řízení státu před soudy obou stupňů každý z nich částku 3.900,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, na účet Okresního soudu v Kroměříži. […] III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů." Krajský soud v prvé řadě uvedl, že vzhledem k předmětu řízení je nutno připomenout ústavněprávní pohled; není možné nadřazovat modely fungování vztahů mezi oddělenými rodiči a nezletilými dětmi nad zájem dětí. Zájem dítěte tedy musí být vždy předním hlediskem pro rozhodnutí o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic měnit ani to, že se rodiče nejsou schopni na takovémto uspořádání sami dohodnout. Krajský soud dodal, že rozhodnutí o výchově dítěte jedním z rodičů zachovává rodičovská práva i povinnosti rodiče, jemuž nezletilé dítě nebylo svěřeno do výchovy. Provedená úprava styku napadeným prvostupňovým rozhodnutím zohledňuje podle krajského soudu konkrétní okolnosti daného případu, tj. zejména zájem nezletilého na co nejvhodnějším uspořádání vztahu mezi ním a rodiči. Bylo akceptováno stanovisko a doporučení znalce, pokud se týká pravidelnosti styku, byla zohledněna vzdálenost mezi bydlištěm nezletilého a bydlištěm otce. Mezi rodiči však byla podstatná neshoda co do místa předání dítěte. Rodič, kterému nebylo svěřeno do výchovy nezletilé dítě, má ovšem právo styku s ním. Pokud hodlá takové právo realizovat, není dán důvod pro to, aby druhý z rodičů, který je z průběhu styku vyloučen, na něm participoval, tedy kromě povinnosti přípravy na předání, vlastního předání a převzetí nezletilého po ukončení styku. Tím méně lze - podle krajského soudu - požadovat po rodiči, kterému bylo dítě svěřeno do výchovy, aby v rámci předání dítěte druhému z nich na dobu rozhodnutím vymezenou, vyzvedával dítě v místě bydliště ke styku oprávněného rodiče. Výjimku by tvořily závažné důvody spočívající zejména ve zdravotní indispozici druhého rodiče; o takovouto situaci se však v projednávané věci podle odvolacího soudu nejedná. Podle krajského soudu obsahem a smyslem úpravy styku nezletilého dítěte s rodičem, kterému nebylo svěřeno do výchovy, je vytvoření byť časově limitované možnosti faktické péče v zájmu udržení a upevnění vzájemných vztahů s dítětem. Náklady na výživu nezletilého po dobu styku včetně nákladů v souvislosti s převzetím a předáním, má přitom nést ten z rodičů, v jehož prospěch je právo vykonáváno. Majetková či příjmová dostatečnost každého z rodičů, příčiny zrušení společné domácnosti, event. rozhodnutí, kde bude nadále každý z nich bydlet, jsou prý pro předmět tohoto řízení zcela irelevantní. Z uvedených důvodů krajský soud napadené rozhodnutí, pokud se týká místa předání nezletilého, změnil a s ohledem na vzdálenost bydliště rodičů byla změněna i hodina předání nezletilého otcem matce. Rovněž pro úplnost, srozumitelnost a vykonatelnost bylo nutno výslovně rozhodnout o tom, že běžný styk nebude realizován v období zvlášť upraveného styku otce se synem, stejně jako bylo nutno časově na hodiny vymezit počátek a ukončení styku otce se synem v období hlavních prázdnin. III. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ve svém vyjádření souhlasil s případným upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona Ústavním soudu a plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Opatrovník - Městský úřad v Kroměříži ve svém vyjádření k ústavní stížnosti prohlásil napadené rozhodnutí za objektivní, spravedlivé a respektující zájmy nezl. dítěte. Dovodil, že právě finanční náročnost dopravy nezletilého v souvislosti s realizací styku byla důvodem, proč bylo stěžovateli sníženo výživné. Uvedl, že přeprava dítěte osobním autem je vzhledem ke vzdálenosti mezi bydlišti rodičů nejvhodnější; matka sama auto nemá a cestování veřejnou dopravou je pro dítě útlého věku zdlouhavé, náročné a zbytečně vyčerpávající. Stěžovatel práva repliky využil, a to konkrétně ve vztahu k vyjádření kolizního opatrovníka. Uvedl - na rozdíl od kolizního opatrovníka - že cesta automobilem do bydliště matky po ukončení styku se stěžovatelem nemá význam pro rozvoj nezletilého; nelze totiž srovnávat program, který si stěžovatel připravuje pro nezletilého ve svém bydlišti, s cestou autem. Rodič, který má dítě svěřeno do výchovy, se s dítětem vídá jen omezeně, a již proto by samotný styk neměl být zbytečně dále ztěžován. IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů ( viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41 ). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na "rovnost" i práva na rodinný život ( a to jak ve vztahu k sobě, tak ve vztahu k nezletilému dítěti ), přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak krajský soud posoudil otázku, zda rodič, kterému bylo dítě svěřeno do výchovy, musí dítě vyzvedávat v místě, kde byl styk s druhým rodičem ( jež dítě ve výchově nemá ) realizován, či zda je spravedlivé po rodiči realizujícím styk požadovat, aby dítě vrátil v místě, kde rodič mající dítě ve výchově, i s dítětem žije. K této námitce poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění obou rozhodnutí, jímž byla věnována II. část tohoto usnesení. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že krajský soud řešil tuto otázku v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s právními názory odvolacího soudu, pak tím v zásadě jen polemizuje s jeho závěry a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může - jak již bylo uvedeno - ingerovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatele však Ústavní soud neshledal. Krajský soud - se zřetelem na provedená skutková zjištění - učinil závěr, že nelze od matky nezletilého spravedlivě požadovat, aby syna po ukončení styku s otcem ( stěžovatelem ) vyzvedávala v místě realizace styku, tedy v místě bydliště otce. Svůj názor z hlediska ústavněprávního akceptovatelným způsobem odůvodnil. Tu Ústavní soud zejména dodává - byť zde posuzovaná ingerence orgánů veřejné moci ( natož pak Ústavního soudu ) je značně problematická, neboť se jedná o velmi citlivou sféru člověka, kde je jakýkoliv mocenský zásah už z povahy sebe sama nevhodný - že je v zásadě na rozhodnutí stěžovatele, kde a jak bude se svým synem trávit čas mu vymezený. Toto stěžovatelovo rozhodnutí v sobě zahrnuje jak nutnost po dobu styku materiálně dítě zabezpečit, tak také je vrátit druhému rodiči. Nadto, naznačuje-li stěžovatel, že doprava syna do místa bydliště matky je ztrátou času a děje se tak na úkor realizace jeho styku, pak Ústavní soud dovozuje, že zvláště v dnešní době nesčetných audiovizuálních a jiných zařízení určených k zábavě a poučení ani cesta automobilem nemusí být, byť stěžovatel při této cestě zastává roli řidiče, zcela nevyužitá ( nevyužitelná ). To, že relevantní právní otázku v právě projednávané věci lze zřejmě posoudit i odlišně, tedy tak, že na dopravě nezletilého ke styku s otcem se bude podílet jak stěžovatel, tak matka, však neumožňuje Ústavnímu soudu, aby - z hlediska ústavnosti - do celé věci zasáhl, a to i kdyby na věc nahlížel jinak, než obecný soud. Nadto, jak už bylo řečeno, v právě projednávaném případě se řeší taková otázka, že orgány veřejné moci, ať již rozhodnou jakkoliv, těžko mohou věc posoudit se zřetelem na všechny individuální zájmy toho kterého z rodičů; už sama skutečnost, že bylo potřeba zásahu soudů, totiž předznamenává jistou společenskou dysfunkci, která nemůže být žádným mocenským rozhodnutím zcela napravena. Ústavní soud rekapituluje a uzavírá, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V předmětné věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v brně - pobočka ve Zlíně postupoval v rámci daném mu příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele a mezi jeho skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelné. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2012 Vojen Güttler předseda senátu

1-1398-10_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ( soudce zpravodaj ) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem Praha 1, Konviktská 24, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 8. 2009, čj. 20 P 87/2006 - 261, a rozsudku Městského soudu v Praze zde dne 17. 2. 2010, čj. 23 Co 15/2010 - 327, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozsudků, vydaných v řízení o zvýšení výživného, změně styku a výchovy jeho nezletilého syna. Podle stěžovatele zmíněnými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. V řízení měla být dále porušena zákonná práva a zájem nezletilého dítěte ve smyslu zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ( dále jen "zákon o rodině" ), ve znění pozdějších předpisů, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem soudů při určení výše výživného a rozhodování o jeho návrhu na změnu úpravy styku a změny výchovy u nezletilého syna. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozebral podrobnosti realizace styku s nezletilým a polemizuje s hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů. Nesouhlasí s jejich závěry a odůvodnění napadených rozsudků podrobil kritice, v níž vznesl tytéž argumenty, které již uplatnil v předchozích stadiích řízení. Obecným soudům dále vytýká nesprávnou interpretaci a aplikaci zákona o rodině a Úmluvy o právech dítěte, v důsledku čehož mělo dojít k porušení jeho výše uvedených základních práv. III. Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozsudků Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o jejich ústavní konformitě. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a jeho úkolem tedy není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného normami ústavního pořádku. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v § 96 zákona o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není žádnou další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by snad měla napravovat stěžovatelem tvrzené pochybení, tedy přepočítávat výši výživného, stanoveného obecnými soudy pro jeho nezletilého syna. Obdobné platí i pro rozhodování obecných soudů o úpravě styku a výchovy nezletilých dětí ve vztahu k jejich rodičům. Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V předmětné věci k takovému pochybení nedošlo. Podle názoru Ústavního soudu soudy obou stupňů provedly všechny nezbytné důkazy, náležitě je zhodnotily ve smyslu § 132 OSŘ a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Pokud rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti. Stěžovatelovo tvrzení, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v naprostém nesouladu se skutečným stavem věci, neshledal Ústavní soud důvodným. Soud prvního stupně i soud odvolací při rozhodování ve věci postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině a občanského soudního řádu. Své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily. Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozsudky došlo k porušení stěžovatelových základních práv. Není účelné opakovaně reagovat na všechny argumenty v ústavní stížnosti uvedené, za situace, kdy se jimi obecné soudy již podrobně zabývaly. Ústavní soud tedy v dalším odkazuje na odůvodnění napadených rozsudků. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 22. června 2010 Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu

11_Tcu_118_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal dne 14. prosince 2012 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl t a k t o : Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občana České republiky R. K. rozsudkem Okresního soudu Ružomberok, Slovenská republika, ze dne 20. 4. 2009, sp. zn. 1T/65/2008, hledí jako na odsouzení soudem České republiky. O d ů v o d n ě n í : Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu Ružomberok ze dne 20. 4. 2009 byl R. K. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Shora uvedené trestné činnosti se odsouzený dopustil podle zjištění Okresního soudu Ružomberok tím, že ačkoli je podle zákona o rodině a podle rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 20 Nc 17/99, ze dne 9. 3. 1999, který nabyl právní moci dne 5. 5. 1999, povinen vyživovat svého syna F. K. částkou ve výši 1 100 Kč měsíčně k rukám jeho matky M. F. tuto vyživovací povinnost z nedbalosti neplní od 1. 3. 2006 až do 20. 4. 2009, čímž mu na výživném vznikl dluh v celkové výši 41 800 Kč k rukám M. F., přičemž od 1. 12. 2005 do 30. 4. 2006 byl zaměstnán na dobu určitou u společnosti Medipol, a. s., R., jako číšník v hotelu H., od 3. 5. 2006 do 31. 5. 2006, následně od 1. 6. 2006 do 30. 6. 2006 byl v této společnosti zaměstnán na dohodu o provedení práce a od 13. 11. 2006 se v ní opět nechal zaměstnat a pracuje tam dosud, přičemž v uvedených obdobích dosáhl celkového čistého příjmu 223 809 Sk ( 7 429,10 € ), mezi tím byl do 1. 5. 2006 do 18. 6. 2006 evidován jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce, sociálních věcí a rodiny v Ružomberoku, vyživovací povinnost však nenahlásil a z evidence byl vyřazen pro nespolupráci, vlastní a používá mobilní telefon, přičemž byl trestním příkazem Okresního soudu Ružomberok, č. j. 1 T/17/2007-77, ze dne 6. 2. 2007, který nabyl právní moci dne 10. 4. 2007, odsouzen pro přečin zanedbání povinné výživy podle § 207 odst. 1, 3 písm. b ) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmínečným odkladem na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, tj. do 10. 10. 2008. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci návrh Nejvyššímu soudu České republiky ( dále jen „ Nejvyšší soud “ ) na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „ zákon “ ). Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona. Především je třeba uvést, že podle § 4a odst. 3 zákona může Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky, a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený R. K. je občanem České republiky, který byl odsouzen soudem jiného členského státu Evropské unie, přičemž se odsouzení týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky ( trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku ). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4a odst. 3 zákona. V posuzované věci jsou dány i podmínky materiální povahy. Odsouzený se dopustil úmyslné trestné činnosti směřující proti zájmu společnosti na řádném plnění vyživovací povinnosti. Jednal přitom v takovém rozsahu ( zejména pokud jde o dobu, po kterou se trestné činnosti dopouštěl, a o nerespektování předchozího podmínečného odsouzení ), že již lze tuto trestnou činnost označit za závažnou ve smyslu § 4a odst. 3 zákona. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen citelný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4a odst. 3 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. prosince 2012 Předseda senátu : JUDr. Karel Hasch

21_Cdo_1920_2004

Typ rozhodnutí : ROZSUDEK Heslo : Dotčené předpisy : § 197 odst. 1 písm. c ) předpisu č. 65/1965Sb. § 199 odst. 1 písm. c ) předpisu č. 65/1965Sb. § 195 odst. 1 písm. c ) předpisu č. 65/1965Sb. § 202 odst. 1 písm. c ) předpisu č. 65/1965Sb. § 85 odst. 1 písm. c ) předpisu č. 94/1963Sb. § 91 odst. 1 písm. c ) předpisu č. 94/1963Sb. § 96 odst. 1 písm. c ) předpisu č. 94/1963Sb. Kategorie rozhodnutí : C 21 Cdo 1920/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a ) Ing. R. N., zastoupené advokátem, a b ) nezletilého R. N., zastoupeného opatrovníkem Městem O. - Úřadem městského obvodu O. – P., zastoupeným advokátkou, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o náhradu nákladů na výživu pozůstalých, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 164/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2004 č.j. 16 Co 323/2003-162, takto : I. Dovolání žalobců se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali ( žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně ), aby jim žalovaný zaplatil na náhradě nákladů na výživu pozůstalých za období od 1.5.1995 do 30.11.1999 žalobkyni a ) částku 155.612,- Kč a žalobci b ) 68.223,- Kč. Žalobu odůvodnili tím, že manžel žalobkyně a otec nezletilého žalobce při dopravní nehodě dne 11.5.1992 zemřel v důsledku smrtelného úrazu, který byl kvalifikován jako úraz pracovní. Č. p., a.s. žalobcům přiznala od 12.5.1992 náhradu nákladů na výživu pozůstalých vycházejíc z tzv. dílové metody, kdy k průměrnému čistému výdělku zemřelého ve výši 11.953,- Kč byl připočítán výdělek manželky, a „ dva díly jsou započítávány na zemřelého, dva díly na manželku, jeden díl na syna a jeden díl na domácnost “, přičemž „ od jednotlivých dílů žalobců jsou odečítány důchody přiznané z téhož důvodu “. I když proti použití této metody „ v zásadě “ nic nenamítali, nesouhlasili s tím, že do výdělku zemřelého je započítáván i výdělek manželky, neboť „ podle ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce se při výpočtu této náhrady vychází pouze z průměrného výdělku zemřelého “, a že „ při výpočtu náhrady není brána v úvahu ani skutečnost, že výdělek zemřelého by se zvyšoval “. Protože žalovaný k uvedeným okolnostem odmítá při výpočtu náhrady za ztrátu na výživu pozůstalých přihlížet, domáhají se žalobci ( s přihlédnutím k dosud poskytnutým náhradám ) zaplacení doplatku této náhrady. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.9.2000 č.j. 26 C 164/97-43 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z názoru, že „ i v případě, že zaměstnanec v důsledku pracovního úrazu zemřel, měl by se při výpočtu náhrady na výživu pozůstalých použít rozhodný průměrný výdělek, stejný jako při náhradě poškozených dle § 195 zák. práce “, „ který je průběžně dle valorizačních vyhlášek valorizován “. Protože „ soudní judikatura již odmítla způsob výpočtu tzv. dílovou metodou “ a „ je zaujímán jednoznačný názor, že rozsah nákladů na výživu pozůstalých je zásadně určen rozsahem výživného, které by náleželo oprávněné osobě podle ustanovení zákona o rodině “, soud prvního stupně pro nezletilého žalobce „ tedy stanovil výživné … ve smyslu § 85 zák. o rodině “ s přihlédnutím k jeho oprávněným potřebám a k pobíranému sirotčímu důchodu, vycházeje z „ průměrného měsíčního čistého výdělku “ žalobkyně a postupně narůstajícího průměrného výdělku zemřelého. Nárok žalobkyně pak vyčíslil vycházeje „ z příjmu manžela v daném období, od kterého odečetl částku, kterou určil jako výživné na dítě, do takto získané částky započetl příjem manželky a výsledný rozdíl rozdělil na polovinu pro každého “. Protože však Č. p., a.s. žalobcům zaplatila z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla za pojištěného, který způsobil dopravní nehodu, částky vyšší, plnění žalovaného tímto zaniklo a žalobě proto nelze vyhovět. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.7.2002 č.j. 16 Co 20/2002-105 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení. K námitce, že při použití valorizačních předpisů neměla být aplikována i „ omezující ustanovení těchto předpisů “, odvolací soud uvedl, že „ pokud dochází i ke zvýšení částky vymezující náhradu nákladů na výživu pozůstalých, musí se tak dít v souladu s tzv. valorizačními vyhláškami “, které je třeba aplikovat v úplnosti a nikoli tak, „ že se na daný případ aplikuje pouze část výhodná pro žalobce a k části, která je nevýhodná, se nepřihlíží “. Odvolací soud přisvědčil též názoru soudu prvního stupně, že rozsah nákladů na výživu pozůstalých je určen rozsahem výživného, které by náleželo oprávněné osobě podle zákona o rodině. Protože podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině se přihlíží k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i schopnostem i možnostem povinného, je třeba - jak zdůraznil - přihlížet zejména k výdělkovým možnostem rodičů. Jestliže tedy žalobkyně nastoupila do zaměstnání a „ v tomto zaměstnání dosáhla určitého příjmu, je nutno tento příjem zohlednit, pokud soud zjišťuje výši výživného na manželku, kterou by teoreticky byl zemřelý povinen platit “, přičemž „ nelze zohledňovat tu skutečnost, že žalobkyně vyvinula maximální snahu o zajištění vyššího příjmu “, neboť zákon o rodině to neumožňuje. Jako neopodstatněnou odvolací soud odmítl rovněž námitku, že soud prvního stupně provedl nepřípustné započtení pohledávek, neboť „ přijetím plnění od kteréhokoliv ze zodpovědných subjektů dochází k uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, a tedy k zániku jeho nároku, a to bez ohledu na to, zda mezi účastníky, v daném případě mezi žalobci a Č. p., a.s. byla uzavřena dohoda o plnění, či zda vůči tomuto subjektu uplatnili nárok na náhradu škody “. K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 9.10.2003 č.j. 21 Cdo 890/2003-133 dovolání žalobkyně odmítl, řízení o dovolání podaném žalobkyní za nezletilého žalobce zastavil a rozhodl, že rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné a že dovolání podané žalobkyní ( jí zvoleným zástupcem ) za nezletilého žalobce nelze věcně projednat. Vycházel přitom z názoru, že uplatňují-li nárok na výživu pozůstalých ( § 199 zák. práce ) manžel zemřelého zaměstnance a nezletilé děti, které se manželům narodily, může mezi nimi dojít ke střetu zájmů ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 zákona o rodině také proto, že přiznání vyšší náhrady jednomu z nich musí mít za následek poskytnutí nižší náhrady ostatním, neboť celková náhrada poskytnutá všem pozůstalým nesmí převýšit částku, do které by příslušela zemřelému zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce; v řízení o přiznání nároku na výživu pozůstalých proto pozůstalý manžel nemůže nezletilé děti zastupovat a nezletilým dětem soud ustanoví pro řízení opatrovníka ( § 37 odst. 2 zákona o rodině ). Nebezpečí střetu zájmů mezi rodiči a nezletilými dětmi nebo mezi nezletilými dětmi týchž rodičů přitom nelze podle názoru dovolacího soudu řešit ani pomocí rozhodnutí soudu o schválení právního úkonu učiněného za nezletilého ( § 179 o.s.ř. ), neboť soud může schválit jen takový právní úkon, který za nezletilého učinil jeho rodič, jehož zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte. Přípustným a zároveň důvodným dovolací soud shledal dovolání nezletilého žalobce, neboť z obsahu spisu bylo zjištěno, že k odvolacímu jednání nebyl řádně předvolán jeho zákonný zástupce ( soudem ustanovený kolizní opatrovník ); protože nezletilý žalobce nedal ( nemohl dát ) souhlas k jednání za nepřítomnosti opatrovníka, nebyly splněny zákonné podmínky pro projednání věci a řízení tak bylo postiženo vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f ) o.s.ř. ( ve znění účinném do 31.12.2000 ). Jelikož z ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [§ 242 odst. 2 písm. d ) o.s.ř.] dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu. Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 8.3.2004 č.j. 16 Co 323/2003-162 rozsudek soudu prvního stupně opět potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení, a vyslovil, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání. Odvolací soud zdůraznil, že při určení výše náhrady nákladů na výživu pozůstalého manžela a dítěte musí být ve smyslu ustanovení § 91 a § 96 zákona o rodině mimo jiné přihlédnuto ke schopnostem a možnostem zemřelého ( které jsou ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce určeny výši jeho průměrného výdělku s přihlédnutím k jeho případné valorizaci a limitovány výší a dobou poskytování náhrady za ztrátu na výdělku, která by mu příslušela podle ustanovení § 195 zák. práce ), k odůvodněným potřebám dítěte i druhého manžela ( které jsou určeny zejména k jejich osobními a majetkovými poměry, výší důchodu přiznaného z titulu smrtelného pracovního úrazu a výší jejich vlastních příjmů ) a k péči o společnou domácnost. Rozsah, v jakém zemřelý byl povinen poskytovat výživné, se stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Protože z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že soud prvního stupně z těchto skutečností vycházel, a že „ nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady na výživu žalobkyně a ) ve vyšším ani nižším rozsahu, než v takovém, který představuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň obou manželů “, je podle názoru odvolacího soudu způsob výpočtu nákladů na výživu pozůstalých žalobců provedený soudem prvního stupně „ přesvědčivý a nevzbuzující žádné pochybnosti “. K odvolacím námitkám o „ neproporcionálním “ zápočtu výdělku manželů a o nepřípustném započtení pohledávek opětovně uvedl, že valorizační předpisy je třeba aplikovat v úplnosti ( tj. včetně ustanovení o limitaci průměrného výdělku ) a že „ přijetím plnění od kteréhokoliv ze zodpovědných subjektů dochází k uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, a tedy k zániku jeho nároku, a to bez ohledu na to, zda mezi účastníky, v daném případě mezi žalobci a Č. p., a.s. byla uzavřena dohoda o plnění, či zda vůči tomuto subjektu uplatnili nárok na náhradu škody “. Další námitky odvolací soud odmítl s odůvodněním, že nároky žalobců nelze stanovit každý zvlášť bez přihlédnutí k dalším vyživovacím povinnostem zemřelého a že vdovský a sirotčí důchod je třeba započítávat „ v té výši, v jaké žalobci tyto dávky skutečně obdrželi “, tedy s přihlédnutím k jejich valorizaci. Výrok o připuštění dovolání zdůvodnil odvolací soud tím, že jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam „ ve třech oblastech, a to 1 ) zda při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých - manželky a syna - je nutno vypočítávat samostatné nároky na náhradu nákladů na výživu syna a na náhradu nákladů na výživu pozůstalé manželky a tyto sečíst a zjistit, zda nepřesahují průměrný výdělek zemřelého; 2 ) zda je možno zohlednit neproporcionální zápočet výdělků manželů tak, že by v daném případě soud nevzal v úvahu limitaci průměrného výdělku zemřelého podle nařízení vlády č. 263/1994; 3 ) zda od zjištěného výživného žalobkyně vůči manželovi a výživného nezletilého žalobce vůči otci je nutno odečítat aktuální valorizovaný vdovský a sirotčí důchod, či zda je nutno odečítat důchody stanovené v původní výši s tím, že je to pro pozůstalé výhodnější “. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci oba žalobci – žalobkyně a ) zastoupená advokátem, a nezletilý žalobce b ) zastoupený opatrovníkem Městem O. - Úřadem městského obvodu O. – P., zastoupeným advokátkou. Oba dovolatelé shodně namítali, že soudy obou stupňů sice správně valorizovaly průměrný výdělek zemřelého, avšak „ právně nesprávně jej snižovaly, bez opory v ustanovení § 199 zák. práce, o výživné stanovené na syna - žalobce b ), aniž by současně stejným způsobem snižovaly průměrný výdělek žalobkyně a ) o její výživné na syna - žalobce b )“. Podle jejich názoru ze „ samostatné “ povahy nároků na náhradu nákladů na výživu pozůstalých vyplývá, že „ propojení zákona o rodině a zákoníku práce “, kdy je na straně oprávněných více osob, se neuskutečňuje tím, že se průměrný výdělek zemřelého snižuje o výživné stanovené pro další oprávněné, „ ale tím způsobem, že se při výpočtu nároků všech oprávněných osob překontroluje, zda nárok všech oprávněných nepřesahuje částku, do které by náležela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle § 195 zák. práce “, respektive že „ se projevuje tak, že se nejprve stanoví jakýsi fiktivní nárok na výživné oprávněné osoby vůči zemřelému podle zákona o rodině a posléze se – pro účely výpočtu nároku – odečte od takto stanoveného nároku to, co je z nároku na výživné uhrazeno dávkami důchodového zabezpečení, poskytovanými z téhož důvodu státem “. Oba žalobci dále vytkli soudům, že u zemřelého byl započítáván limitovaný průměrný výdělek podle nařízení vlády č. 263/1994 Sb., kdežto žalobkyni a ) jako manželce byl vždy započítáván její aktuální ( zvyšující se ) výdělek, ačkoliv v době úmrtí manžela žádný výdělek neměla, neboť byla na mateřské dovolené. Respektování limitů valorizací průměrného výdělku se jim tak „ jeví jako nepřípustná negativní diskriminace s ohledem na majetkové hledisko – na vyšší původní výdělek zemřelého “, jejíž zákaz je výslovně vyjádřen v ustanovení § 1 zák. práce a v úmluvách MOP č. 111 a č. 17. Dovolatelé rovněž vyslovili nesouhlas s názorem odvolacího soudu o tom, že se v oblasti stanovení výživného podle zákona o rodině vždy odečítají valorizované ( vdovské či sirotčí ) důchody a nikoliv důchody v původně přiznané výši. Toto pravidlo je podle jejich názoru „ pro oblast působnosti zákoníku práce nepoužitelné a v rozporu s přechodným ustanovením čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb., ve znění zákona č. 220/1995 Sb., podle něhož se původní před 1. červnem 1994 výhodnější výpočet nároků ( bez započítávání valorizovaných důchodů ) uplatní nejen tehdy, je-li to výhodnější pro zaměstnance, ale i tehdy, je-li to výhodnější pro pozůstalé “. Žalobkyně a ) se domnívá, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu jsou rozsudky soudů obou stupňů „ právně sporné i z hlediska použitých metodických postupů při výpočtu jejího nároku “. Žalobce b ) má zato, že náhrada nákladů na výživu, která je poskytována jemu osobně, „ neodpovídá svojí výší zákonu o rodině, ani předpisům o životním minimu “, neboť byla určena jen minimálním podílem na příjmech zemřelého otce a žádným podílem na příjmech matky – žalobkyně a ), ačkoli „ podle ustálené judikatury by se výživné pro nezletilé dítě mělo pohybovat na úrovni cca 23% celkového příjmu rodičů “. Každý ze žalobců navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ( respektive i rozsudek soudu prvního stupně ) zrušil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř. ) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „ o.s.ř. “ ( srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami ( účastníky řízení ) v zákonné lhůtě ( § 240 odst. 1 o.s.ř. ) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst.1 o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání ( § 243a odst. 1 věta první o.s.ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že se žalobci domáhají peněžitého plnění za období od 1.5.1995 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb. a č. 74/1994 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1995 ( dále jen „ zák. práce “ ). Podle ustanovení § 197 odst.1 písm. c ) zák. práce jestliže zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, je zaměstnavatel povinen v rozsahu své odpovědnosti poskytnout náhradu nákladů na výživu pozůstalých. Podle ustanovení § 199 odst.1 zák. práce náhrada na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Podle ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce při výpočtu této náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého, náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku, do které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle § 195 a nesmí být poskytována déle, než by příslušela zemřelému podle § 195 odst. 4. Podle ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce náhrada nákladů přísluší, pokud není uhrazena dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu. V posuzovaném případě jsou oba žalobci z hlediska ustanovení § 199 odst.1 zák. práce osobami, kterým byl zemřelý Ing. M. N. ( jako své manželce a synovi ) povinen poskytovat výživu. Dovolací soud již v předchozím rozsudku ze dne 9.10.2003 č.j. 21 Cdo 890/2003-133 zdůraznil, že soudní praxe, která již v minulosti odmítla způsob výpočtu této náhrady pomocí tzv. „ dílové teorie “, vychází z názoru ( ze kterého vycházejí rovněž soudy obou stupňů v dané věci ), že částky výživného, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat, musí odpovídat charakteru výživného ve smyslu ustanovení zákona o rodině, upravujících vyživovací povinnost ( srov. například právní názor vyjádřený ve zhodnocení rozhodování soudů o odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, schválený občanskoprávním kolegiem býv. Nevyššího soudu ČSR dne 27.1.1975 sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11 na str. 56, roč. 1976, a rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25.4.1972 sp. zn. 2 Cz 7/72, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, roč. 1973 ). Rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalého manžela a dítěte je tedy určen rozsahem výživného, které jim náleží ve smyslu ustanovení § 85, § 91 a § 96 odst. 1 zákona o rodině. Ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce pak určuje, že možnosti a schopnosti zemřelého k plnění výživného jsou dány, jde-li o jeho výdělek u zaměstnavatele, výší jeho průměrného výdělku, a současně stanoví, že náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí úhrnem převýšit částku, do které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce, a že může být poskytována pozůstalým pouze do doby, do níž by zemřelému nejdéle příslušela náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce, tedy nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž by zemřelý dovršil 65 let věku. Názor, že „ ustanovení § 199 zák. práce neumožňuje při výpočtu nároků oprávněných osob vycházet z ničeho jiného, než z průměrného výdělku zemřelého “, nelze sdílet. Argumentace odkazující na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.2.2002 sp. zn. 25 Cdo 1161/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2002, pod č. 71, není výstižná, neboť uvedené rozhodnutí v souvislosti s vypuštěním tzv. „ limitace “ průměrného výdělku před vznikem škody, provedené článkem I. bod č. 123 zákona č. 74/1994 Sb. s účinností od 1.6.1994, vysvětluje pro oblast občanskoprávních vztahů ( dávajíc zároveň odpověď na otázku, jíž byl v posuzované věci přičítán zásadní právní význam ), že celková náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých podle ustanovení § 448 odst. 2 obč. zák. ( tj. součet všech náhrad ) nesměla v době do 31. 5. 1994 - s výjimkou případů škody způsobené úmyslně, popřípadě hrubou nedbalostí - překročit částku stanovenou postupem podle tehdy platného ustanovení § 195 odst. 2 zák. práce, a že po tomto datu je celková náhrada omezena již jen výší průměrného výdělku zemřelého ( srov. § 199 odst. 2 zák. práce ). U všech hledisek významných pro posouzení vlastního základu nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých stojí však toto rozhodnutí na stanovisku, které soudní praxe i v současné době zastává rovněž pro oblast pracovněprávních vztahů ( z něhož v posuzované věci vycházely soudy obou stupňů ), že výše nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých se v občanskoprávních vztazích řídí rozsahem zákonné vyživovací povinnosti zemřelého, popřípadě rozsahem, v jakém na výživu skutečně přispíval. Podle ustálené judikatury - jak již bylo zmíněno shora - rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalých je určen rozsahem výživného, které jim náleží podle hledisek zákona o rodině. Ve vztahu k nároku pozůstalých žalobců ( manželky a dítěte ) to znamená, že rozsah náhrady nákladů na jejich výživu je určen rozsahem výživného, které jim náleží ve smyslu ustanovení § 85, § 91 a § 96 odst.1 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině. Pojem „ výživné “ není zákonem výslovně definován. Literatura i soudní praxe na výživné pohlížejí jako na zabezpečování potřeb mezi subjekty rodinně právního vztahu, tedy nejen jako na uhrazování výživy ve vlastním slova smyslu, ale i jako na uspokojování ostatních hmotných potřeb ( ošacení ) a kulturních potřeb ( prostředky na rozšiřování a prohlubování vzdělání, na rozvoj zájmů a zálib ) oprávněného. Výživným pro dítě je míněno uspokojování všech odůvodněných potřeb dítěte s cílem dosáhnout všestranného rozvoje dítěte po stránce fyzické, duševní i sociální. Ustanovení § 85, § 91 a § 96 odst. 1 zákona o rodině v částech, v nichž jsou vymezena hlediska významná pro stanovení výživného mezi manželi a pro stanovení výživného mezi rodiči a dětmi, patří k právním normám s relativně neurčitou ( abstraktní ) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není ( a s ohledem na povahu věci ani nemůže být ) stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon stanoví pouze rámcová hlediska významná pro rozhodnutí ( kupř. „ odůvodněné potřeby oprávněného “, „ možnosti a schopnosti rodičů přispívat na výživu dítěte “, „ zásadně stejná hmotná a kulturní úroveň obou manželů “, „ péče o společnou domácnost “ ), vymezení hypotézy právní normy obsažené ve výše zmíněných ustanoveních však závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon záměrně ponechává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o výši výživného ( náhrady nákladů na výživu pozůstalých ), odpovídalo daným okolnostem případu tak, aby přiznané výživné ( náhrada nákladů na výživu pozůstalých ) vyjadřovalo to, co v konkrétním případě lze po povinném ( bývalém zaměstnavateli zemřelého zaměstnance ) spravedlivě požadovat. Vycházeje z uvedeného je zřejmé, že při určení výše náhrady nákladů na výživu pozůstalého manžela musí být mimo jiné přihlédnuto ( srov. § 91 a § 96 odst. 1 zákona o rodině ) ke schopnostem a možnostem zemřelého [určeným především výší jeho průměrného výdělku - srov. § 199 odst. 2 zák. práce, ale i rozsahem jeho případných dalších vyživovacích povinností], k odůvodněným potřebám druhého ( pozůstalého ) manžela [určenými zejména jeho osobními a majetkovými poměry, tj. kupříkladu výší vdovského nebo vdoveckého důchodu přiznaného z titulu smrtelného pracovního úrazu ( nemoci z povolání ) a výší jeho vlastních příjmů ( ze zaměstnání, podnikání či ve formě důchodu z jeho důchodového pojištění ), ale i rozsahem jeho dalších vyživovacích povinností]. Rozsah, v jakém zemřelý byl povinen poskytovat výživné, se stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Z obdobných hledisek je třeba vycházet při určení výše náhrady nákladů na výživu pozůstalého dítěte, kde musí být ve smyslu ustanovení § 85 a § 96 odst. 1 zákona o rodině mimo jiné přihlédnuto ke schopnostem a možnostem zemřelého rodiče ( rovněž určenými způsobem uvedeným v ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce ), ke schopnostem a možnostem druhého ( žijícího ) rodiče přispívat na výživu pozůstalého dítěte [určenými zejména jeho osobními a majetkovými poměry, výší případného důchodu přiznaného z titulu smrtelného pracovního úrazu ( nemoci z povolání ) a výší jeho vlastních příjmů ( ze zaměstnání, podnikání či ve formě důchodu z jeho důchodového pojištění )], k míře jeho osobní péče o pozůstalé dítě a k odůvodněným potřebám dítěte [určenými zejména jeho osobními a majetkovými poměry, kromě jiného výší sirotčího důchodu přiznaného z titulu smrtelného pracovního úrazu ( nemoci z povolání ) a výší jeho vlastních příjmů ( ze zaměstnání, podnikání či ve formě důchodu z jeho důchodového pojištění )]. Nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých jsou nároky, které jsou - jak vyplývá zejména z ustanovení § 197 odst. 1 zák. práce - odvozeny od nároků zaměstnance, který utrpěl pracovní úraz nebo onemocněl nemocí z povolání. Smyslem a účelem náhrady nákladů na výživu pozůstalých je odškodnit pozůstalým majetkovou újmu, která jim vznikla tím, že zaměstnanec, který jim poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu, zemřel následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Východiskem - nikoliv však jediným, jak ze shora uvedeného vyplývá - pro uvedené odškodnění pozůstalých je průměrný výdělek zaměstnance proto, aby se jim z hlediska splnění vyživovací povinnosti zaměstnancem dostalo stejné výživy jako v případě, kdy zaměstnanec pro následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání pobírá náhradu za ztrátu na výdělku, která se musí - jak vyplývá z ustanovení § 195 zák. práce - spolu s výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu rovnat jeho průměrnému výdělku, a kdy jim sám poskytuje nebo je povinen poskytovat výživu z příjmů, jež pobírá po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání. Uvedenou souvislostí s náhradou za ztrátu na výdělku je rovněž odůvodněna limitace úhrnu všech náhrad poskytovaných pozůstalým zaměstnavatelem zemřelého zaměstnance ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce částkou, do které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku Nároky na náhradu nákladů na výživu jednotlivých pozůstalých jsou nároky, které mají relativně samostatnou povahu, neboť - jak z uvedeného vyplývá - se při praktické aplikaci projevují jako samostatné dílčí nároky, jejichž existence je co do svého vzniku i trvání navzájem natolik nezávislá, že - obdobně jako u výživného - může trvat nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalé manželky, ale vedle toho mohou pominout předpoklady trvání nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalého dítěte anebo těch, jimž zemřelý zaměstnanec výživu fakticky poskytoval. Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech byly splněny, je zaměstnavatel povinen hradit pozůstalým škodu, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce. Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného ( právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje ), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů na straně ( poškozených ) pozůstalých ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry, které byly rozhodující pro určení výše jejich náhrady nákladů na výživu, a nové poměry těchto pozůstalých. Z tohoto pohledu může mít význam zvýšení, či snížení vdovského, či sirotčího důchodu, změna výdělkových schopností ( příjmů ) pozůstalého manžela, zvýšení, či změna odůvodněných potřeb pozůstalého dítěte vzhledem k časovému odstupu od poslední úpravy, apod. Jestliže je změna poměrů na straně poškozených pozůstalých natolik významná ( ať již v kladném, či záporném směru ), že ji lze s přihlédnutím ke všem okolnostem hodnotit jako podstatnou změnu poměrů, mohou se jak poškození pozůstalí, tak zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností. Zvýšení rozhodného průměrného výdělku zemřelého zaměstnance podle příslušných valorizačních předpisů vydaných na základě ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, i když je jeho vazba na ostatní skutečnosti významné pro určení náhrady nákladů na výživu pozůstalých nepochybná, je třeba od změny poměrů na straně samotných pozůstalých odlišovat. Jestliže totiž pozůstalí poškození žalobou uplatní zvýšení ( úpravu ) dosud pobíraných náhrad vzhledem ke zvýšení průměrného výdělku zemřelého zaměstnance podle nařízení vlády vydaných na základě mocnění obsaženého v ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, je možné se zabývat za použití zásad zákona o rodině jenom tím, jaký vliv - při nezměněných poměrech pozůstalých - má uvedené zvýšení průměrného výdělku na výši dosud pobíraných náhrad, neboť ke změně poměrů na straně pozůstalých ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce by bylo možné přihlédnout, jen kdyby byla výslovně uplatněna. Z uvedeného rovněž vyplývá, že na rozdíl od zvyšování náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity ve smyslu ustanovení § 195 zák. práce, není případné zvýšení náhrady nákladů na výživu pozůstalých pobírané podle ustanovení § 199 zák. práce otázkou mechanického výpočtu, kterým by se tato náhrada musela „ automaticky “ zvýšit v rozsahu, o který byl zvýšen průměrný výdělek. V posuzované věci bylo zjištěno, že manžel žalobkyně a otec nezletilého žalobce Ing. M. N., který byl zaměstnán v pracovním poměru u žalovaného, zemřel při dopravní nehodě na pracovní cestě dne 11.5.1992. Východiskem pro odškodnění pozůstalých žalobců je tedy jeho průměrný měsíční výdělek za první čtvrtletí roku 1992, který podle zjištění soudu prvního stupně činil 11.953,- Kč; protože žalobci požadovali náhradu svých nákladů na výživu až od 1.5.1995, je třeba souhlasit s tím, že určujícím průměrným výdělkem je k tomuto datu průměrný výdělek 11.953,- Kč zvýšený podle příslušných valorizačních předpisů ( soud prvního stupně vycházel z částky 15.539,- Kč ). Podkladem pro tento postup je ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, neboť změny, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, mají nepochybně vliv nejen na ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, popřípadě na ztrátu na výdělku při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity, ale i na náklady na výživu pozůstalých. S ohledem na výše uvedenou úzkou obsahovou a účelovou provázanost nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých a nároku na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce je proto odůvodněn závěr, že úprava podmínek, výše nebo způsobu náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, provedená nařízením vlády vydaným podle ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, platí i pro určení náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle ustanovení § 199 zák. práce. Spočívá-li úprava podmínek, výše nebo způsobu náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce ve zvýšení ( tzv. valorizaci ) průměrného výdělku zaměstnance, je třeba - jak správně dovozují soudy obou stupňů a jak ostatně připouští i samotní dovolatelé - z tímto způsobem zvýšeného průměrného výdělku vycházet rovněž při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 773/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38, roč. 2003 ). Ve prospěch názoru, že v daném případě neměla být valorizace původního průměrného výdělku zemřelého „ podle nařízení vlády č. 263/1994 Sb. omezena limitem 10.830 Kč,- měsíčně, což se promítlo i do dalších valorizací průměrného výdělku zemřelého “, nelze argumentovat tím, že „ respektování limitů valorizací průměrného výdělku se jeví jako nepřípustná negativní diskriminace “, jestliže je na jedné straně uvažováno s průměrným výdělkem zemřelého valorizovaným do stanoveného limitu, zatímco žalobkyni „ je započítáván celý její zvyšující se výdělek “. Jak bylo uvedeno výše, průměrné výdělky zemřelých je nutno valorizovat stejným způsobem a ve stejné době, jako jsou valorizovány průměrné výdělky rozhodné pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle příslušných nařízení vlády vydávaných podle ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce ( srov. rovněž Nález pléna Ústavního soudu ze dne 16.5.1999 sp. zn. Pl. ÚS 4/99, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 192/1999 Sb., ve znění redakčního sdělení o opravě chyby uveřejněného v částce 16/2000 Sb ). Kromě toho, že uvedený postup je dán samotnou kogentní povahou příslušných valorizačních předpisů, uváděný názor dovolatelů opomíjí, že by zakládal faktickou nerovnost mezi nároky podle ustanovení § 195 a podle ustanovení § 199 zák. práce, neboť i v případě výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je průměrný výdělek zaměstnance před vznikem škody valorizován do výše případně stanovených limitů, a zatímco „ výdělek po pracovním úraze “ je uvažován ve skutečně dosahované výši. Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat ani okolnost, že měl určit výši nákladů žalobkyně „ s ohledem na princip stejné hmotné a kulturní úrovně obou manželů “ tím způsobem, že se „ sečtou příjmy obou manželů a rozdělí napůl “. Poukaz na „ jiný uplatňovaný způsob výpočtu “ je zcela nepřípadný, neboť dovolatelkou uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.2.2004 sp. zn. 21 Cdo 1815/2003 vychází z obecného stanoviska, že hlediska zásadně stejné hmotné a kulturní úrovně obou manželů nemohou být bez přihlédnutí k okolnostem konkrétního případu naplněna mechanickým rozdělením součtu příjmů zemřelého zaměstnance a pozůstalého manžela na určité díly, anebo tím způsobem, že by součet příjmů zemřelého zaměstnance a pozůstalého manžela měl být „ aritmeticky rozdělen na polovinu “. Tento postup, kdyby byl aplikován - jak je v rozhodnutí zdůrazněno - bez přihlédnutí k okolnostem konkrétního případu, by byl stejně nesprávný, jako tzv. dílová teorie, neboť by stejně jako tato teorie vycházel z mechanických hledisek spočívajících v podstatě na mechanickém rozdělování výdělku zemřelého, resp. součtu výdělků, na určité díly. Z vyložených důvodů nelze zobecňovat - jak to činí dovolatelka - individuální okolnosti významné pro tehdy posuzovaný případ, které na podkladě skutkových okolností vlastních tehdy projednávané věci a na základě zjištění, že „ nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady na výživu žalobkyně ve vyšším ani nižším rozsahu, než v takovém, který představuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň obou manželů “, umožnily závěr, že odvolací soud vzal v úvahu všechny skutečnosti ( vytýčil úplně hypotézu právní normy ), které byly v daném případě významné pro určení vyživovací povinnosti mezi manžely podle hledisek uvedených v ustanovení § 91 a § 96 zákona o rodině. Odvolacímu soudu rovněž nelze důvodně vytýkat, že „ zcela vyprázdnil “ ustanovení čl. VI odst.6 zákona č. 74/1994 Sb. ve znění čl. I zákona č. 220/1995 Sb. proto, že při úvaze o tom, v jakém rozsahu je náhrada nákladů pozůstalých uhrazena dávkami důchodového zabezpečení, vycházel z „ valorizovaného “ vdovského a sirotčího důchodu žalobců. V době před 1.6.1994, kdy žalobcům vznikl nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých, nesměla náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých úhrnem převýšit částku, do které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 odst. 2 zák. práce ( § 199 odst. 2, část věty za středníkem zák. práce ). Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 odst. 2 zák. práce spolu s výdělkem postiženého zaměstnance s případným invalidním nebo částečným invalidním důchodem tehdy nesměla přesáhnout částku 3.000,- Kč ( přitom se nepřihlíželo ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím ); u zaměstnanců, jejichž průměrný výdělek před vznikem škody byl vyšší než 3.000,- Kč, se tato částka zvyšovala o 75% rozdílu mezi tímto výdělkem a částkou 3.000,- Kč. V plné výši se náhrada poskytovala po dobu dvanácti po sobě následujících měsíců od vzniku nároku a v následujícím období tehdy, byla-li škoda způsobena úmyslně nebo výhradně porušením právních nebo ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud je neporušil postižený zaměstnanec, a nebo byla-li škoda způsobena hrubou nedbalostí, pokud se jí nedopustil postižený zaměstnanec, a soud rozhodl, že výše uvedené omezení náhrady za ztrátu na výdělku neplatí ( srov. § 195 odst. 1, 2 zák. práce ve znění vyplývajícím z ustanovení čl. I bodu 148 zákona č. 188/1988 Sb. ). S účinností od 1.6.1994 bylo ustanovení § 195 zák. práce změněno ( srov. čl. I body 121, 122 a 123 zákona č. 74/1994 Sb. ) tak, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ( při uznání invalidity nebo částečné invalidity ) se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení a k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným úsilím. Na rozdíl od dosavadní právní úpravy má tedy postižený pracovník od 1.6.1994 nárok na náhradu za ztrátu na výdělku v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody ( tj. bez omezení nejvyšší částkou ). Na druhé straně se však invalidní nebo částečný invalidní důchod již neuvažuje ve výši přiznané, ale zaměstnancem skutečně pobírané, tj. i s přihlédnutím k jeho zvýšení, k němuž došlo podle právních předpisů o sociálním zabezpečení ( důchodovém pojištění ). Úprava náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ( § 195 ) a úprava náhrad nákladů na výživu pozůstalých ( § 199 ), které vznikly do 31.5.1994, se podle nové právní úpravy posuzuje tehdy, jestliže je to pro zaměstnance příznivější ( čl. VI odst.6 zákona č. 74/1994 Sb. ve znění čl. I zákona č. 220/1995 Sb. ). Tento článek dopadá na případy těch poškozených, u nichž by došlo v důsledku nové úpravy výpočtu náhrad ke snížení náhrady do účinnosti novely pobírané. Prakticky to však mohlo přicházet v úvahu v důsledku zohlednění zvýšení důchodů zejména u těch poškozených pobírajících náhradu za ztrátu na výdělku, jejichž průměrný výdělek před vznikem škody ani po provedených valorizacích nepřesáhl dříve stanovený limit ( srov. k tomu nález pléna Ústavního soudu ze dne 24.5.1995 vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 164/1995 Sb ). Uvedené změny v úpravě výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 zák. práce - odstranění limitace průměrného výdělku před vznikem škody - se promítly do úpravy náhrady nákladů na výživu pozůstalých ( srov. čl. I bod 124 zákona č. 74/1994 Sb. ) jen tak, že po datu 1.6.1994 je celková náhrada omezena již jen výší průměrného výdělku zemřelého ( srov. § 199 odst. 2 zák. práce ). Právní úprava obsažená v ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce nebyla novelizací provedenou zákonem č. 74/1994 Sb. dotčena; stejně jako předtím bylo i nadále stanoveno, že náhrada nákladů přísluší, pokud není uhrazena dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu. Skutečnost, že - na rozdíl od postupu při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 zák. práce - ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce neumožňovalo nepřihlížet k některým dílčím složkám dávek důchodového zabezpečení, má potom za následek, že u těch nároků na náhradu nákladů na výživu pozůstalých, které vznikly před 1.6.1994, „ nikdy nemohl přicházet v úvahu výpočet s odpočtem původně přiznaného vdovského nebo sirotčího důchodu “. Soudům obou stupňů proto nelze důvodně vytýkat, jestliže při úvaze, do jaké míry je náhrada nákladů na výživu žalobců uhrazena dávkami důchodového zabezpečení, vycházely z vdovského a sirotčího důchodu nikoli ve výši přiznané, ale z výše pozůstalými skutečně pobírané, tj. i s přihlédnutím k jejich zvýšení, k němuž došlo podle právních předpisů o sociálním zabezpečení ( důchodovém pojištění ). Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno ( a ani dovolateli tvrzeno ), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly ( srov. § 142 odst. 1, věta první o.s.ř. ). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný . V Brně dne 15. března 2005 JUDr. Zdeněk Novotný,v.r. předseda senátu

20_Cdo_3774_2011

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné CORSAIR ( Luxembourg ) N° 11 S.A., se sídlem L-1115 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B90447, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti povinné Y. K. ( dříve Š. ), zastoupené JUDr. Milanem Poprachem, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojánské nám. 47, pro 1.083.408,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 26 Nc 6323/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2011, č. j. 26 Co 62/2011 - 97, takto : Dovolání se zamítá. Odůvodnění : Shora označeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové změnil usnesení ze dne 10. 11. 2010, č. j. 26 Nc 6323/2008 - 75, jímž Okresní soud v Trutnově zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h ) o. s. ř. exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 12. 1. 2009, č. j. 26 Nc 6323/2008 - 12, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2009, č. j. 17 Co 255/2009 - 37 ( k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1.083.408,70 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, pro směnečnou odměnu ve výši 3.661,30 Kč, pro náklady nalézacího řízení ve výši 43.484,- Kč a pro náklady exekuce, podle pravomocného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. Sm 456/98 ), a kterým rozhodl o náhradě nákladů řízení a o nákladech soudního exekutora, tak, že exekuce na majetek povinné se nezastavuje. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně, který povinnou vznesenou námitku promlčení vymáhané pohledávky posoudil podle § 408 odst. 1 obch. zák. - vycházel při svém rozhodnutí ze závěrů, k nimž dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 2. prosince 2010, sp. zn. 20 Cdo 436/2009, podle nichž „ byla-li směnečná pohledávka přiznána pravomocným rozhodnutím v nalézacím řízení, použije se pro běh promlčení ustanovení § 110 odst. 1 obč. zák., a nikoli ustanovení § 408 obch. zák., a že oprávněný proto může podat návrh na výkon rozhodnutí nejpozději do deseti let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno ( § 110 odst. 1 obč. zák. )“. Nabyl-li v dané věci vydaný směnečný platební rozkaz ( exekuční titul ) právní moci ve výroku o věci samé dne 1. 1. 1999 a ve výroku o nákladech řízení dne 13. 1. 1999 ( a jeho vykonatelnost nastala uplynutím třídenní lhůty k plnění ) a podala-li oprávněná návrh na nařízení exekuce dne 29. 12. 2008, odvolací soud uzavřel, že vznesená námitka promlčení vymáhané pohledávky není důvodná. Předpoklady pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h ) o. s. ř. proto nebyly splněny. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že neobsahuje-li zákon č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, úpravu běhu promlčecí doby judikované směnečné pohledávky, je nutné aplikovat obecnou právní úpravu, přičemž pro závěr, zda se použije občanský zákoník ( § 110 obč. zák. ) či obchodní zákoník ( § 408 obch. zák. ), je významná povaha vztahu mezi účastníky. Dovolatelka poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co 665/2007, v němž dovodil, že „ při rozhodování o námitce promlčení v exekučním řízení a při řešení z toho vyplývající otázky aplikace příslušného právního předpisu…, exekuční soud vychází nejen ze záhlaví podkladového rozhodnutí…, ale rovněž i z odůvodnění rozhodnutí, z nějž by otázka druhu právního vztahu měla vyplývat; v opačném případě si exekuční soud takovou otázku posoudí sám… “, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1141/2006, v němž dospěl k závěru, že „ dohoda o zajišťovací povaze směnky není jako smluvní typ upravena obchodním ani občanským zákoníkem ( ani jiným právním předpisem ), že podle okolností případu může mít povahu občanskoprávní nebo obchodněprávní, a to v závislosti na tom, zda plní funkci zajištění obchodněprávní či občanskoprávní pohledávky “. Z toho dovozuje, že byla-li v posuzovaném případě směnkou zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru, tedy z obchodního závazkového vztahu, je vznesenou námitku promlčení třeba posoudit podle obchodního zákoníku, jmenovitě § 408 odst. 1 obch. zák., podle nějž platí, že promlčecí doba skončí nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Vzhledem k tomu, že promlčecí doba k vymožení přisouzené pohledávky počala běžet ode dne splatnosti závazku, tj. od 21. 10. 1998, skončila dne 20. 10. 2008, a podala-li oprávněná návrh na nařízení exekuce až dne 29. 12. 2008, došlo k jejímu promlčení. Dovolatelka současně vyslovuje názor, že jako směnečná ručitelka může proti věřiteli uplatnit všechny námitky jako dlužník. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Oprávněná se ve svém písemném vyjádření ztotožnila s usnesením odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 ( viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb. ) a po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř. ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c ), odst. 2 o. s. ř., dospěl po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu k závěru, že dovolání není důvodné. Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval ( z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků ). Podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti ( exekuční řád ) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „ exekuční řád “ ), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Podle § 268 odst. 1 písm. h ) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Jedním z důvodů pro zastavení výkonu rozhodnutí ( exekuce ) podle tohoto ustanovení je důvodně vznesená námitka promlčení vymáhané pohledávky a jejího příslušenství. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 2. prosince 2010, sp. zn. 20 Cdo 436/2009, uveřejněném pod číslem 103/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž při svém rozhodnutí odkázal odvolací soud, dospěl k závěru, že s ohledem na charakter směnečného závazku se otázky promlčení neupravené zákonem č. 191/1950 Sb., směnečným a šekovým, tedy i běh promlčecí doby soudem přiznané směnečné pohledávky, posoudí podle nejobecnější právní úpravy a tou je občanský zákoník, a že byla-li směnečná pohledávka přiznána v nalézacím řízení pravomocným rozhodnutím, použije se ( bez ohledu na povahu účastníků směnečného závazkového vztahu nebo na povahu kauzální pohledávky ) pro běh promlčení ustanovení § 110 obč. zák., a nikoliv ustanovení § 408 obch. zák. Oprávněný proto může podat návrh na výkon rozhodnutí ( exekuci ) nejpozději do deseti let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno ( § 110 odst. 1 obč. zák. ). Dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 20 Cdo 1335/2009, rozsudek téhož soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1004/2008, uveřejněný pod číslem 85/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 15. listopadu 2011, sp. zn. 20 Cdo 2973/2011, či usnesení ze dne 26. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 4978/2010. Stejný závěr zastává v současné době ( oproti dříve publikovaným článkům ) i právní teorie - srov. Kovařík, Z., Zákon směnečný a šekový, Komentář, 4. vydání, nakladatelství C. H. Beck, s. 195 - 198, či Kovařík, Z., Směnka a šek v České republice, 4. vydání, C. H. Beck 2001, str. 16 - 18 a str. 274 ). Z uvedeného vyplývá, že byla-li pohledávka oprávněné proti povinné jako směnečné ručitelce přiznána směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. Sm 4456/98, který vůči ní ve výroku o věci samé nabyl právní moci dne 1. 1. 1999 a ve výroku o nákladech řízení dne 13. 1. 1999 a vykonatelnosti uplynutím třídenní lhůty k plnění, a podala-li oprávněná návrh na nařízení exekuce dne 29. 12. 2008, k promlčení vymáhané pohledávky [včetně přisouzených nákladů řízení, které jsou jejím příslušenstvím a sdílí její osud ( právní režim ) - § 121 odst. 3 obč. zák.] podle § 110 odst. 1 obč. zák. ( dle kterého platí, že bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno ) nedošlo, jak odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dovodil. Správný je tudíž i jeho konečný závěr, že předpoklady pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h ) o. s. ř. nebyly splněny. Protože rozhodnutí odvolací soudu je správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř. tak nebyl naplněn, Nejvyšší soud dovolání povinné podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu ( hlava VI. zákona č. 120/2001 Sb. ). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. ledna 2013 JUDr. Olga Puškinová, v. r.předsedkyně senátu

6_Tdo_1096_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2012 o dovolání obviněného V. D. , podanému proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 7 To 388/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T 113/2005, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. řádu se dovolání obviněného V. D. odmítá. Odůvodnění :I.Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. 5 T 113/2005, byl obviněný V. D. uznán vinným jednak trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b ), c ) trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, ( zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ tr. zákon “ ), jednak trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, odst. 2 tr. zákona. Podle skutkových zjištění okresního soudu se těchto trestných činů dopustil tím, že : „ dne 29. 2. 2004 kolem 01 :00 hodin ve F. L. , okres Ch., v N. ul. , vylákal neztotožněný spolupachatel R. M. , z diskotéky v provozovně P. L. na ulici, kde jej společně s dalším neztotožněným spolupachatelem chytli za ruce a přes odpor poškozeného dovedli k osobnímu automobilu zn. Nissan Maxima, obžalovaného V. D. , který seděl na místě řidiče, poškozeného naložili do tohoto automobilu do prostoru zadního sedadla, kde s ním jeden z neztotožněných spolupachatelů zůstal a držel ho rukou kolem krku v tzv. kravatě, druhý neztotožněný spolupachatel do auta nenastoupil, a obžalovaný D. s poškozeným a neztotožněným spolupachatelem držícím poškozeného okamžitě s vozidlem z místa odjel, přičemž po dobu jízdy tento neztotožněný spolupachatel vyhrožoval poškozenému, aby se nehýbal, nebo jej podřízne, a držel přitom v ruce lovecký nůž o délce čepele asi 20 cm, a když poškozenému několikrát zazvonil v kapse jeho mobilní telefon Nokia 3300 v hodnotě 3.800,- Kč, uvedený neztotožněný spolupachatel na pokyn obžalovaného D. poškozenému telefon odňal a po jízdě trvající cca tři čtvrtě hodiny zastavil obžalovaný s autem na neznámém místě v lese, kde poškozeného z auta vytáhli, obžalovaný D. poškozeného mlátil obuškem do celého těla a hlavy a říkal mu, jak si mohl dovolit ho okrást a dovolit okrást i chomutovskou mafii, a poté, co poškozený nemohl vstát, naložili jej do kufru předmětného automobilu a dále pokračovali v jízdě asi půl hodiny a dovezli poškozeného do obce Č. u Ch. ke garáži č. p. ....., evidenční číslo ... v majetku obžalovaného D. , kde poškozeného vyložili, svázali na nohou a připoutali v garáži policejními pouty k poloose zde se nacházejícího vozidla, do úst mu dali roubík a obžalovaný D. po poškozeném požadoval zaplacení částky 500.000,- Kč s tím, že ho tam nechají a ráno si pro něj přijdou, garáž uzavřeli a odešli, a poškozenému se podařilo k ránu dne 29. 2. 2004 dostat ke dveřím garáže a tyto pootevřít a přivolat osoby, které se v blízkosti zdržovaly, a poté byla uvědomena policie, poškozený utrpěl pohmoždění hlavy v temenní části s podkožním krevním výronem 4x4 cm, pohmoždění obličejové části v oblasti nosu s krvácením z nosních průduchů, pohmoždění pásovitého charakteru na zadní straně hrudníku a pohmoždění paží a stehen v zadní části s mnohočetnými podkožními krevními podlitinami a byl omezen v běžném způsobu života nejméně 3 týdny bolestivostí zranění, pocitem nestability a dvojitým viděním a rovněž psychickým šokem a byl v pracovní neschopnosti od 29. 2. do 31. 3. 2004. “ Za to byl obviněnému D. za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 3. 2007, sp. zn. 5 T 164/2000, který nabyl právní moci 23. 7. 2007, jakož i všech rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, uložen podle § 235 odst. 2 tr. zákona, § 35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c ) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 písm. c ) tr. zákona byl zabrán černý gumový obušek s vroubkovanou rukojetí o délce 45 cm a průměru 2,5 cm. Poškozený R. M. byl podle § 229 odst. 3 tr. řádu odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o spoluobviněném P. H. , který byl zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byly spatřovány trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b ), c ) tr. zákona, trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona a trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, odst. 2 tr. zákona. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání státní zástupce v neprospěch obou obviněných a dále obviněný V. D. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 7 To 338/2011, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d ), e ) a f ) tr. řádu zrušil v odsuzující části ohledně obviněného V. D. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak sám při nezměněném popisu skutku rozhodl tak, že obviněného V. D. uznal vinným jednak trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b ), c ) tr. zákona, trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona a trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, odst. 2 tr. zákona. Nově mu byl uložen podle § 234 odst. 1 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zákona byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 1 T 52/2007, který nabyl právní moci dne 7. 11. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajský soud dále rozhodl podle § 73 odst. 1 písm. c ) tr. zákona o zabrání černého gumového obušku s vroubkovou rukojetí o délce 45 cm a průměru 2,5 cm Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému R. M. škodu ve výši 3.500,- Kč. Odvolání státního zástupce proti zprošťující části rozsudku týkající se obviněného P. H. bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto. II.Rozhodnutí krajského soudu napadl obviněný V. D. prostřednictvím svého obhájce dovoláním opřeným o ust. § 265b odst. 1 písm. d ), k ) a l ) tr. řádu, neboť má za to, že jednak byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, dále, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný a konečně proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 ) písm. a ) až g ), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a ) až k ). Na podporu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k ) tr. řádu obviněný v úvodu odůvodnění svého dovolání uvedl, že odvolací soud podle jeho názoru nerozhodl o jeho odvolání samostatným výrokem, když rozhodl pouze o odvolání státního zástupce, aniž by současně zamítl jím podané odvolání. Domnívá se tedy, že jde buď o situaci, kdy výrok odvolacího soudu chybí, nebo o situaci, kdy je nutno na rozhodnutí napadené dovoláním nahlížet jako na rozhodnutí fakticky zamítající jeho odvolání, ačkoliv takový výrok rozsudek odvolacího soudu ve skutečnosti neobsahuje. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. řádu, spatřuje jeho naplnění v postupu soudu prvního stupně, který přečetl usvědčující výpověď poškozeného R. M. v hlavním líčení s odkazem na ustanovení § 211 odst. 2 písm. a ) tr. řádu, aniž by podmínky pro takový postup byly splněny. Poukázal v této souvislosti na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 662/2001, IV. ÚS 558/2002, týkající se podmínek přečtení protokolu o výpovědi svědka v hlavním líčení. Obviněný konstatuje, že poškozený R. M. podle skutkových zjištění soudů nezemřel, neonemocněl, ani se dlouhodobě nezdržoval v cizině, takže jediný do úvahy přicházející důvod přečtení jeho předchozích výpovědí k důkazu v hlavním líčení by mohl spočívat v tom, že svědek R. M. by byl nezvěstný. Tak tomu ovšem podle obviněného nebylo, neboť z úkonů směřujících k předvedení tohoto svědka vyplývá, že je naživu. Ostatně to potvrzuje i fakt, že byl Policií ČR předveden k soudu prvního stupně a následně vyslechnut mimo hlavní líčení dne 21. 11. 2007. Obviněný je přesvědčen, že uvedeným postupem při provedení důkazu přečtením předchozích výpovědí tohoto stěžejního svědka došlo k porušení jeho zákonem garantovaných práv, především práva vyslýchat a dát vyslechnout svědky proti sobě garantovaného článkem 6 odst. 3 písm. d ) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Extenzívní interpretací ustanovení § 211 odst. 2 písm. a ) tr. řádu vybočil podle mínění obviněného Krajský soud v Plzni z mezí ústavnosti. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky ( dále jen „ Nejvyšší soud “ ) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek okresního soudu podle § 265k odst. 1 tr. řádu a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Své dovolání následně doplnil návrhem, aby Nejvyšší soud po zrušení výše uvedených rozsudků rozhodl tak, že obviněný se nebere do vazby. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného písemně vyjádřil v souladu s ust. § 265h odst. 2 tr. řádu. Uvedl, že obviněný namítl nezákonnost provedení důkazů přečtením protokolů o výpovědích poškozeného v hlavním líčení a tedy nesprávnost jejich použití jako důkazu, o který soudy opřely závěr o jeho vině, přičemž se jednalo o důkaz stěžejní. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d ) tr. řádu, je třeba dospět k závěru, že dovolatelovy námitky o vadnosti důkazu pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze, stejně tak je nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Ovšem má za to, že dovolací soud musí ve výjimečných případech, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí s ohledem na principy, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. A to mimo jiné tehdy, jestliže skutková zjištění soudů jsou založena výlučně nebo v rozhodující míře na takovém úkonu, který je v důsledku nějaké podstatné vady jako důkaz nepoužitelný a zbývající důkazy nejsou způsobilé být podkladem učiněných skutkových zjištění. Nejvyšší státní zástupce shrnul, že první výslech svědka poškozeného R. M. byl proveden v přípravném řízení dne 16. 5. 2005, podruhé byl tento svědek vyslechnut soudem mimo hlavní líčení v režimu podle § 183a odst. 1 tr. řádu. Z ustanovení § 183a odst. 1 věty první tr. řádu podle nejvyššího státního zástupce vyplývá, že v řízení před soudem lze vyslechnout obviněného, svědka, znalce, nebo provést jiný důkaz mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání, avšak pouze výjimečně z důležitých důvodů, přičemž je věcí soudu, aby posoudil, zda tyto předpoklady jsou naplněny. Základní podmínkou podle něj je, aby soud nepokládal osobní výslech za nutný. Osobní výslech nebude zpravidla nutný v těch případech, kdy vzhledem k předmětu výslechu, případně i k vyslýchané osobě lze připustit výjimku ze zásady ústnosti v hlavním líčení, aniž by to bylo na úkor zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Z konkrétních okolností případu je třeba dovodit, že soud prvého stupně k tomuto procesnímu postupu vedlo zjištění, že poškozený má z obviněného důvodné obavy, neboť tento se, byť zprostředkovaně, snažil v průběhu řízení výslech výpovědi poškozeného ovlivnit. Obavy poškozeného z osoby obviněného soud vyhodnotil jako důvodné i s ohledem na charakter trestné činnosti obviněného, který již byl v minulosti pro vyděračské jednání pravomocně odsouzen. Pokud jde o účast obviněného při takovém výslechu, lze ze znění § 183a tr. řádu dovodit, že obviněný nemusí být výslechu svědka mimo hlavní líčení přítomen. S ohledem na obhajovací práva obviněného však musí být podle mínění nejvyššího státního zástupce takto opatřený důkaz proveden v hlavním líčení, a to v souladu s příslušným ustanovením trestního řádu, čímž by mělo být respektováno hledisko kontradiktornosti řízení, neboť bez souhlasu obviněného nelze takto pořízený důkazní prostředek provést jako důkaz a použít jej k rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce má za to, že okresní soud nepostupoval správně, pokud přečtení protokolu o svědecké výpovědi poškozeného opřel o ustanovení § 211 odst. 2 písm. a ) tr. řádu, neboť podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly dány. Svědek R. M. totiž prokazatelně nezemřel, nestal se nezvěstným, nezdržoval se v cizině, ani neonemocněl takovou chorobou, která by natrvalo, nebo po dohlednou dobu znemožňovala jeho výslech. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 558/02, podle kterého podmínky pro čtení výpovědi svědka v hlavním líčení podle § 211 odst. 2 písm. a ) tr. řádu, jde-li o svědka klíčového, jehož výpověď je rozhodujícím důkazem pro výrok o vině, nelze interpretovat extenzivně, neboť takový postup porušuje právo obviněného na fair proces. V takovém případě by výpověď svědka podaná mimo hlavní líčení mohla být podle názoru nejvyššího státního zástupce v hlavním líčení k důkazu přečtena pouze za podmínek § 211 odst. 1 tr. řádu, tedy v případě přítomnosti obviněného u hlavního líčení pouze se souhlasem jeho a se souhlasem státního zástupce. V posuzované trestní věci však výslovný souhlas obviněného se čtením výslechu, který byl proveden mimo hlavní líčení, udělen nebyl. Je to zřetelné i z toho, že obhájce obviněného po takovém provedení výslechu navrhl osobní výslech svědka R. M. Má za to, že v posuzované trestní věci s ohledem na výslovné znění ustanovení § 211 odst. 2 písm. a ) tr. řádu nebylo možné číst ani protokol o výpovědi zmíněného svědka pořízený v přípravném řízení. Nejvyšší státní zástupce z toho vyvozuje, že uvedeným postupem bylo porušeno právo obviněného podle článku 6 odst. 3 písm. d ) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož obviněný musí mít možnost nejméně jednou v trestním řízení vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. Protože v posuzované trestní věci je podle jeho názoru výpověď poškozeného R. M. výpovědí zásadní, podle níž se odvíjela konkretizace osoby pachatele, je třeba dospět k závěru o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním závěrem soudu o vině obviněného. Další dovolací důvody uplatněné obviněným podle § 265b odst. 1 písm. k ) a l ) tr. řádu nejvyšší státní zástupce nepovažuje za opodstatněné. Protože však rozhodnutím soudu obou stupňů došlo k situaci, kdy nepoužitelnost důkazu výslechem stěžejního svědka postavila ve věci učiněná skutková zjištění do extrémního rozporu s ostatními provedenými důkazy, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Plzni, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu, a Okresnímu soudu v Chebu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. b ) tr. řádu v neveřejném zasedání. III.Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného D. je přípustné ( § 265a tr. řádu ), bylo podáno oprávněnou osobou ( § 265d tr. řádu ), v zákonné lhůtě a na předepsaném místě ( § 265e tr. řádu ). Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání obviněného V. D. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu. Nyní k jednotlivým uplatněným dovolacím důvodům : K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d ) tr. řádu Tento dovolací důvod je naplněn tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jak to v souladu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu výstižně konstatoval ve svém vyjádření nejvyšší státní zástupce, námitky obviněného spatřující porušení jeho práv na obhajobu v provedení důkazu přečtením předchozích výpovědí svědka R. M. v hlavním líčení k důkazu podle § 211 odst. 2 písm. a ) tr. řádu pod uvedený, ale ani jiný dovolací důvod, podřadit nelze. Současně ovšem shora zmíněná judikatura připouští ve skutečně výjimečných případech, kdy je zjištěn extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, aby dovolací soud zasáhl do skutkového základu rozhodnutí, aby tak byly respektovány principy, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Jedním z takových případů může být situace, kdy skutková zjištění soudů jsou založena výlučně nebo v rozhodující míře na takovém úkonu, který je v důsledku nějaké podstatné vady jako důkaz nepoužitelný, a zbývající důkazy nejsou způsobilé být podkladem učiněných skutkových zjištění. V posuzovaném případě napadal dovolatel zákonnost provedení důkazu přečtením výpovědí svědka R. M. z přípravného řízení ze dne 16. 5. 2005 a dále protokolu o jeho výslechu mimo hlavní líčení dne 21. 11. 2007. Ty okresní soud přečetl k důkazu podle § 211 odst. 2 písm. a ) tr. řádu a mimo jiné i na nich založil svůj závěr o vině obviněného D. Výpověď svědka R. M. z přípravného řízení byla učiněna dne 16. 5. 2005. Výslech započal ve 14.05 hodin. Jak je patrné ze spisu, obhájce obviněného JUDr. Petr Zavřel byl o konání výslechu informován písemně, vyrozumění převzal dne 12.5.2005 ( viz doručenka č.l. 226 ). Podle záznamu policejního orgánu se telefonicky omluvil s tím, že se výslechu nezúčastní, neboť je zaneprázdněn. ( výslechu byla přítomna obhájkyně spoluobviněného P. H. ). Další výslech svědka R. M. , tentokrát již po podání obžaloby, avšak mimo hlavní líčení, proběhl dne 21. 11. 2007. O jeho konání byl obhájce obviněného JUDr. Zavřel vyrozuměn den předem, tj. dne 20. 11. 2007, a to proto, že až tohoto dne byla realizována mnohokrát opakovaná žádost o předvedení svědka Policií ČR. Podle záznamu ve spise pořízeném předsedkyní senátu ( viz č. l. 555 ) byl obhájce JUDr. Zavřel informován o tom, že výslech se bude konat následujícího dne, avšak uvedl, že se výslechu nezúčastní s tím, nechť jej zastoupí obhájkyně spoluobviněného P. H. JUDr. Natálie Slavíková. Podle § 183a odst. 1 tr. řádu může předseda senátu výjimečně z důležitých důvodů vyslechnout svědka mimo hlavní líčení. Státní zástupce i obhájce obviněného, kterého se takový úkon týká, jsou oprávněni se takového úkonu zúčastnit a o jeho konání být včas vyrozuměni, ledaže nelze provedení úkonu odložit a jejich vyrozumění nelze zajistit. V ust. § 183a odst. 3 tr. řádu se pak zdůrazňuje, že má-li takový důkaz později sloužit k rozhodnutí v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, musí v něm být v souladu se zákonem proveden. Číst protokol o výslechu takového svědka je v hlavním líčení možné pouze za podmínek uvedených v § 211. Ustanovení § 211 tr. řádu pak upravuje případy, kdy lze místo výslechu svědka v hlavním líčení přečíst protokol o jeho výpovědi. Okresní soud přečetl shora zmíněné výpovědi svědka R. M. podle § 211 odst. 2 písm. a ) tr. řádu. Podle tohoto ustanovení se protokol o výpovědi svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona ( tj. tr. řádu ) a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo pro dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Jinými slovy trestní řád zde připouští čtení protokolu o předchozí výpovědi k důkazu namísto osobního výslechu svědka v případech, kdy je zřejmé, že osobnímu výslechu brání natrvalo či pro dohlednou, nikoli přechodnou dobu některá z vyjmenovaných překážek, v důsledku které je osoba pro soud nedosažitelná. Rigidní setrvávání na osobním výslechu svědka v situacích taxativně uvedených v citovaném ustanovení by totiž znamenalo buď nepoužitelnost předchozí výpovědi jako důkazu anebo extrémní průtahy trestního řízení v případě dlouhodobého čekání s nejistým výsledkem, zda překážka osobního výslechu odpadne. Podle judikatury Ústavního soudu ( srov. III. ÚS 128/06 ) překážky uvedené v § 211 odst. 2 písm. a ) tr. řádu musejí mít takový charakter, aby bylo možno důvodně usuzovat, že výslech svědka bude před soudem v dohledné době znemožněn, takže nelze stanovit reálný termín, kdy bude osobní výslech možný. To by bylo v rozporu s jednou ze základních zásad trestního řízení, podle níž musí orgány činné v trestním řízení projednávat urychleně bez zbytečných průtahů, s největším urychlením pak zejména vazební věci ( § 2 odst. 4 tr. řádu ). V této souvislosti nutno připomenout, že okresní soud přistoupil k přečtení výpovědí svědka R. M. v hlavním líčení dne 8. 9. 2009, za situace, kdy od podání obžaloby v lednu 2006 činil mnohačetné marné pokusy o zajištění účasti tohoto svědka a vypátrání jeho pobytu, s jedinou výjimkou v podstatě náhodného předvedení v lednu 2007. Poté následovaly po dobu dvou a půl roku další marné pokusy o zjištění místa, kde se svědek zdržuje. Nebyla zde přitom žádná skutečnost, která by dovolovala činit závěr, že tato situace se v dohledné době změní a účast svědka bude možno zajistit. Další protahování řízení jen z tohoto důvodu by bylo zjevně v rozporu se základním právem obviněného na projednání jeho věci bez průtahů ( čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ). Současně ale šlo o výjimku ze zásady ústnosti ( § 2 odst. 11 tr. řádu ), podle níž jednání před soudy je ústní, důkazy výpověďmi svědků se provádí z p r a v i d l a tak, že se tyto osoby vyslýchají. Ust. § 2 odst. 4 tr. řádu současně stanoví, že trestní věci se projednávají při plném šetření práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. V posuzovaném případě bylo dovolatelem namítáno, že bylo soudy porušeno jeho právo podle čl. 6 odst. 3 písm. d ) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod ( dále jen Úmluva ), tj. že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě ( obdobně viz § 33 odst. 1 tr. řádu ). Nejvyšší soud ale nezjistil, že by okresní nebo krajský soud postupovaly v rozporu s uvedenými ustanoveními trestního řádu, nebo že by nerespektovaly kontradiktornost trestního řízení garantovanou Úmluvou. Evropský soud pro lidská práva citované minimální právo interpretuje tak, že pouhé přečtení protokolu o výpovědi z přípravného řízení samo o sobě sice nemusí odporovat citovanému ustanovení Úmluvy, situaci je však vždy nutné posoudit z pohledu zachování práv obhajoby, jejichž ochrana je předmětem a účelem uvedeného ustanovení. Pro posouzení, zda došlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d ) Úmluvy je především rozhodné, zda stěžovatel měl nebo naopak neměl možnost v předchozích stádiích řízení pokládat otázky osobě, jejíž výpověď má být u soudu čtena. ( II. ÚS 662/01 ). K popsané procesní situaci existuje rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, kde ovšem stanovisko Ústavního soudu vždy odvisí od situace v individuálním posuzovaném případu. V obecnější poloze Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 558/02 konstatoval, že výčet překážek bránících výslechu svědka uvádí ust. § 211 odst. 2 písm. a ) tr. řádu taxativně a jejich existence musí být spolehlivě zjištěna. Za ještě důležitější pro řešení nastolené otázky považuje Nejvyšší soud další část odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu, kde se uvádí, že „ při posuzování zda případným extenzivním výkladem vybočily obecné soudy z rámce ústavnosti, je třeba zvažovat, zda výpověď takového svědka byla pouze jedním z důkazů usvědčujících pachatele či se jednalo o zásadní usvědčující důkaz “. Nejvyšší soud především shledal, že jak při výslechu svědka R. M. v přípravném řízení dne 16. 5. 2005, tak při jeho výslechu mimo hlavní líčení dne 21. 11. 2007, nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu, když v obou případech byl jeho obhájce o konání výslechu včas vyrozuměn a vzdal se účasti u tohoto úkonu, k níž nemůže být nijak donucován. Nelze přitom pominout ani to, že obou výslechů se zúčastnila obhájkyně spoluobviněného P. H. JUDr. Natálie Slavíková, jehož obhajoba i zájmy byly v podstatě totožné s obhajobou obviněného D. Jmenovaná obhájkyně postupovala zejména při prvém výslechu aktivně ( viz č.l. 123 ), kladla svědkovi otázky a to způsobem, který zahrnoval i zájmy obhajoby obviněného D. Nelze proto dovozovat, že by v tomto ohledu právo na obhajobu obviněného D. utrpělo nějakou újmu. V souladu se zákonem proběhl i druhý výslech svědka R. M. mimo hlavní líčení dne 21. 11. 2007. Z obsahu spisu je zřejmé, že svědek, jak sám připustil, se z obavy z obviněného snažil dlouhodobě vyhnout kontaktu s ním, a to i v rámci podání výpovědi v hlavním líčení. Poté co byla konečně realizována žádost o předvedení tohoto svědka, okresní soud jednal adekvátně situaci a operativně zajistil jeho výslech následujícího dne, i když mimo hlavní líčení. Konání hlavního líčení by v tak krátkém termínu nebylo možno reálně zajistit. S ohledem na zjevně odmítavý postoj svědka M. k účasti v hlavním líčení to byla za těchto podmínek jediná možnost umožnit stranám, a to především obhajobě, jeho opětovný výslech. Tuto možnost stejně jako v případě předchozího výslechu využila jen obhájkyně spoluobviněného H. JUDr. Slavíková, když obhájce obviněného D. JUDr. Petr Zavřel sdělil soudu, že na své účasti netrvá a nechá se při úkonu zastoupit JUDr. Slavíkovou. Shora popsané okolnosti výslechu a negativní postoj svědka M. tak podle Nejvyššího soudu představují „ důležité důvody “, za nichž lze v souladu s ust. § 183a odst. 1 tr. řádu připustit konání výslechu mimo hlavní líčení. Stěžejní otázkou ale zůstávalo, zda oba shora zmíněné protokoly o výpovědích svědka M. bylo možno přečíst k důkazu podle § 211 odst. 2 písm. a ) tr. řádu. Okresní soud dovodil možnost použití tohoto ustanovení se závěru, že svědek R. M. je nezvěstný. Jak důvodně konstatuje ve svém dovolání obviněný, trestní řád tento pojem pro potřeby trestního řízení obecně ani ve vztahu k tomuto ustanovení nedefinuje, přičemž nelze dovodit, že by šlo v případě jeho praktické aplikace podle § 211 odst. 2 písm. a ) tr. řádu o nějaký formální status. Z kontextu dalších alternativ umožňujících čtení protokolu o dřívější výpovědi podle § 211 odst. 2 písm. a ) tr. řádu však lze dovodit, že se musí jednat o situaci, kdy dosažení osobního výslechu svědka před soudem není reálné a to ani za použití pořádkových opatření, které má soud k dispozici ( pořádkové pokuty, předvedení ). Z obsahu spisu je zřejmé, že okresní soud vyvinul k zajištění osobního výslechu svědka M. v hlavním líčení maximální úsilí. Počínaje prvním nařízením hlavního líčení v lednu 2006 učinil okresní soud desítky marných úkonů ve snaze doručit svědku M. předvolání, vypátrat jeho pobyt, eventuálně ho nechat předvést policií. Poslední se podařilo až díky zjevně šťastné náhodě v jediném případě dne 21. 11. 2007. Nelze přehlížet ani to, že při tomto výslechu byl svědek informován o konání hlavního líčení dne 17. 1. 2008, přičemž slíbil, že se k němu dostaví. Současně sdělil soudu údajnou adresu svého aktuálního faktického pobytu v P., na níž má být obesílán. V rozporu s tím se však k hlavnímu líčení nedostavil a jak plyne z dalšího šetření provedeného soudem, svědkem uvedená adresa nebyla místem, kde by se ve skutečnosti zdržoval. Lze z toho dovodit, že svědek se snažil pod dojmem obavy z obviněného D. za každou cenu vyhnout kontaktu s ním, což koresponduje i jeho vysvětlení k dopisu založenému ve spise ( viz č. l. 446 spisu ). V něm měl ( zjevně v rozporu s dalšími zjištěními ) tvrdit, že obviněného D. nezná a nikdy neznal, čímž zcela změnil svou předchozí výpověď a potvrdil obhajobu obviněného. Tvrzení svědka, že tak učinil pod hrozbou násilí, tak soudy v kontextu důkazů dalších důvodně pokládaly za věrohodné vysvětlení. Dovolatel v tomto ohledu poukazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 662/2001, který v tam posuzovaném případě při definici nezvěstnosti připouštěl analogické použití § 7 občanského zákoníku. Odlišnost však lze spatřovat v tom, že občanskoprávní interpretace tohoto pojmu má vazbu na podmínky zániku způsobilosti mít práva a povinnosti, kde se obdobně jako u zemřelé osoby vyžaduje absence zpráv o tom, že osoba je naživu. U podmínek čtení protokolu o předchozí výpovědi ze srovnání s dalšími podmínkami uvedenými v § 211 odst. 2 písm. a ) tr. řádu lze dovodit, že důvodné pochybnosti no tom, zda hledaná osoba žije, nejsou nevyhnutelně podmínkou pro čtení její předchozí výpovědi ( viz podmínka dlouhodobého pobytu v cizině nebo onemocnění osoby znemožňující na dohlednou dobu její výslech ). Za rozhodující argument pro závěr o porušení práva na obhajobu ve zde posuzovaném případě však Ústavní soud v obdobných případech považoval to, že obviněnému, resp. jeho obhájci nebyla dána možnost zúčastnit se výslechu, kde nezvěstný svědek poskytl výpověď, která byla později k důkazu čtena. Nejvyšší soud proto shledal, že podmínky dovolující čtení protokolu o předchozích výpovědích svědka R. M. stanovené v § 211 odst. 2 písm. a ) tr. řádu byly v obou případech splněny. Poslední otázkou, kterou Nejvyšší soud v této souvislosti řešil, bylo, zda „ snížený standard “ provedení tohoto důkazu v hlavním líčení nezpochybňuje závěr o vině obviněného V. D. , k němuž okresní i krajský soud dospěly. Zde Nejvyšší soud opět důkladně vážil bohatou judikaturu Ústavního soudu k této otázce, která souhrnně řečeno upozorňuje na to, že interpretace ust. § 211 odst. 2 písm. a ) tr. řádu nesmí být extenzivní a jeho použití nesmí být mechanické, neboť musí respektovat i význam tohoto důkazu v kontextu dalších důkazů opatřených v předmětném trestním řízení. Nejde tedy o formalistické chápání interpretace procesních předpisů, ale uvážení toho, jak jejich použití ovlivnilo kvalitu výsledných skutkových zjištění. Přečtení výpovědi svědka podle § 211 odst. 2 písm. a ) tr. řádu a zejména její využití pro závěr o vině obviněného je podle Nejvyššího soudu při respektování zásad fair procesu vyloučeno v případě, kdy by se jednalo o tzv. „ klíčového “ svědka, jehož výpověď by byla jediným osamoceným a stěžejním důkazem v předmětné věci. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 569/11 uvedl, že čtení předchozí výpovědi svědka k důkazu není samo o sobě v rozporu s čl. 6 odst. 1, 3 písm. d ) Úmluvy, lze ho však připustit pouze za předpokladu, že se jedná o opatření striktně nezbytné a nesnáze způsobené obhajobě omezením jejích práv budou dostatečně kompenzovány postupem orgánů činných v trestním řízení. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny. Tak tomu ale v posuzovaném případě rozhodně nebylo. Bylo nesporné, že R. M. byl svědkem B. nalezen dne 29. 2. 2004 v ranních hodinách v garáži obviněného připoután pouty zraněný, ve značně zbědovaném stavu. Svědci, kteří s ním v této době přišli do kontaktu, shodně potvrzují, že za pachatele označoval od počátku „ Vencu “- mafiána. Při rekognici podle fotografií provedené dne 19. 3. 2004 ( viz č. l. 113 ) jako neodkladný úkon v souladu s ust. § 158a tr. řádu za účasti soudce poškozený obviněného D. poznal a bez zaváhání označil za pachatele svého napadení ( protokol přečten k důkazu v hlavním líčení dne 8. 9. 2009 podle § 211 odst. 2 písm. a ) tr. řádu, ač jeho čtení umožňuje ust. § 211 odst. 2 písm. b ) tr. řádu bez podmínky, že svědek je nezvěstný ). Obviněný D. se v ranních hodinách dne 29. 2. 2004 u garáže objevil, když byl kontrolován hlídkou Policie ČR, k dotazu policistů zapíral, že jde o jeho garáž, později vypověděl, že sem šel jen vybírat nájem. Svědek P. K. ovšem striktně popřel, že by měl garáž obviněného v pronájmu, stejně jako to, že by podpis na nájemní smlouvě patřil jemu. Popis auta, kterým byl poškozený do garáže odvezen, korespondoval vzhledu auta, které obviněný v inkriminované době vlastnil. Poškozený uvedl, že byl opakovaně mlácen obuškem, tedy velmi specifickou zbraní. V autě obviněného byl vzápětí nalezen pod sedadly obušek, jehož parametry přesně odpovídaly zbrani popisované poškozeným. Alibi obviněného bylo vyvráceno prostřednictvím údajů o telekomunikačním provozu jeho mobilního telefonu a telefonu poškozeného, ze kterých plyne, že v inkriminované době se pohybovali ve stejném čase po stejné trase. Tvrzení obviněného, že telefon náhodně zakoupil až po činu, soudy důvodně hodnotily jako zcela nevěrohodné. Konečně nelze přehlížet, že i důvod, pro který měl obviněný k útoku na poškozeného přistoupit, tak jak jej uvedl poškozený, odpovídá dalším zjištěným skutečnostem ( vymáhání hotovosti v souvislosti s podvodným jednáním poškozeného, jehož se předtím dopustil ). Nelze odhlížet ani od faktu, že obviněný byl v minulosti opakovaně trestán. Mezi odsouzeními obviněného figuruje i pravomocné odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 1 T 52/2007 pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b ), c ) tr. zákona spočívající v násilném vymáhání údajného dluhu spolu s dalšími dvěma spolupachateli, tedy pro jednání zcela shodné jako tomu bylo v posuzovaném případě. Lze tedy shrnout, že výpovědi svědka R. M. byly sice důležitým důkazem pro závěr o vině obviněného D. , ale zdaleka ne důkazem jediným, když ( jak patrno z rekapitulace důkazů shora ) byl obviněný ze spáchání trestné činnosti spolehlivě usvědčován celou řadou důkazů dalších, které by podle názoru Nejvyššího soudu k závěru o vině obviněného vedly i při odhlédnutí od výpovědi svědka M. Nejvyšší soud proto uzavřel, že i při rezervovaném hodnocení významu výpovědí svědka R. M. se závěr o vině obviněného V. D. , k němuž shodně dospěly Okresní soud v Chebu a Krajský soud v Plzni, jeví jako dostatečně podložený mnoha dalšími důkazy, prostý libovůle při jejich hodnocení, a proto zcela přesvědčivý a zákonný. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k ) tr. řádu Tento důvod je naplněn, pokud v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Podle názoru dovolatele odvolací soud neuvedl ve výroku svého rozsudku, jak rozhodl o jeho odvolání, když k odvolání státního zástupce rozhodl znovu o vině i trestu, aniž by současně podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání podané obviněným. Nejvyšší soud ovšem zjistil, že tato námitka dovolatele není opodstatněná. Krajský soud ve výroku svého rozsudku z 20. 12. 2011 výslovně uvedl ( viz první odstavec výroku ), že rozsudek okresního soudu zrušuje „ k odvolání státního zástupce a obžalovaného “. I když v některých ohledech krajský soud rozsudek okresního soudu zpřísnil ( doplnění výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, zvýšení výměry uloženého trestu odnětí svobody o půl roku ), což mohl učinit toliko z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, současně provedl i změnu v jeho prospěch, když jej pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice s dozorem, zatímco rozsudkem okresního soudu byl zařazen do přísnějšího režimu věznice s ostrahou. Ve prospěch obviněného tak zohlednil jednak průtahy předchozího řízení, na nichž se nepodílel, i pozitivní hodnocení chování obviněného v předchozím výkonu trestu, které dovodil z faktu, že byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn ( blíže viz str. 14 odůvodnění rozsudku krajského soudu ). Z toho je zjevné, že ke změně rozsudku okresního soudu došlo i z podnětu odvolání obviněného. Nelze se tedy ztotožnit s jeho námitkou, že výrok o tom, jak bylo krajským soudem rozhodnuto o jeho odvolání, ve výroku chybí. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu Podle dovolatele spočívalo naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že „ bylo ( implicitně ) rozhodnuto o jeho dovolání, aniž by pro takový postup byly splněny procesní podmínky “. Dovolatel naplnění tohoto dovolacího důvodu blíže nespecifikoval. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu v sobě obsahuje dvě alternativy dovolacího důvodu. Může jím být existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a ) až g ) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí ( alternativa prvá ) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a ) až k ) tr. řádu ( alternativa druhá ). Prvá alternativa tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, druhá na případy, kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V posuzované věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla nastat, neboť Krajský soud v Plzni rozhodl o odvolání obviněného D. ve veřejném zasedání. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d ) nebo k ) tr. řádu, na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazoval, což však Nejvyšší soud nezjistil.IV. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a jako takové je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. řádu. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a ) tr. řádu v neveřejném zasedání. Poučení : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. řádu ). V Brně dne 21. listopadu 2012 Předseda senátu : JUDr. Robert Fremr

1-1491-09_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. M., zastoupené JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem Krkonošská 16/2001, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009, č. j. 23 Co 572/2008-83, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 11. 2007, č. j. 47 C 208/2006-90, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení, spojené s návrhem na zrušení § 15a odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb. ( zákona o rodině ), takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozsudků Městského soudu v Praze ( dále též "odvolací soud" ), a Obvodního soudu pro Prahu 7 ( dále též "soud prvního stupně" ). Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby její manželství s žalovaným P. M., uzavřené dne 19. 3. 2004 před Úřadem městské části Praha 11, bylo prohlášeno za neplatné. Stěžovatelka tvrdila, že tímto postupem bylo porušeno její právo na soudní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a její právo na spravedlivý proces, garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala dosavadní průběh řízení, v němž se domáhala prohlášení jejího manželství s P. M. za neplatné. Jak vyplývá z ústavní stížnosti stěžovatelky i z Ústavním soudem vyžádaného soudního spisu, žaloba na prohlášení manželství za neplatné byla soudem prvního stupně zamítnuta, přičemž toto rozhodnutí bylo dále potvrzeno i soudem odvolacím. Postupu soudu prvního stupně stěžovatelka vytýká "nechuť zabývat se nezvyklou právní problematikou". Samosoudkyně ji měla přesvědčovat, aby se "spokojila s běžným rozvodem manželství", řízení měla vést liknavým způsobem. Stěžovatelka dále vyjadřuje přesvědčení, že ustanovení § 15a, jež se dotýká možnosti prohlásit manželství za neplatné, je "poplatné době svého vzniku, která nebyla nakloněna lidským právům jednotlivce." Obecné soudy tak dle jejího názoru měly postupovat více vstřícně a pružně, neměly se tedy striktně omezovat na pouhé doslovné formulace právních předpisů. V ústavní stížnosti stěžovatelka také odůvodňuje, proč se domáhá prohlášení manželství za neplatné. Stěžovatelka postup soudů označuje za nesprávný, a to zejména z důvodu, že k "jejímu žalobnímu návrhu přistoupily s přepjatým formalismem, úzkostlivě se držíce doslovného znění historicky překonaného zákona a pomíjejíce skutečnost, že § 15a odst. 1 byl do zákona o rodině vložen právě proto, aby byla možná náprava takových nehod, jakou bylo uzavření jejího manželství s P. M.." Stejně tak stěžovatelka uvádí, že pojem "totožnost" má širší význam, neboť nespadá pouze do sféry právní, nýbrž také sociální a mravní. V pojmu totožnost tak spatřuje nejen "administrativní a statistické údaje o jedinci, ale také soubor různých znaků formální a neformální povahy, které vymezují jedince, odlišují jej od ostatních a vypovídají o míře jeho způsobilosti naplnit obsah institutu manželství v jeho širším, tj. nejen formálně-právním, ale také sociálním a mravním pojetí." S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil. Stěžovatelka se dále také dotýká ustanovení § 15a odst. 2 zákona o rodině, které stanoví, že právo manžela uplatnit neplatnost manželství podle § 15a odst. 1 zanikne uplynutím jednoho roku ode dne, kdy se o rozhodné skutečnosti dozvěděl. Stěžovatelka uvádí, že "nutnost žít v manželství, které bylo založeno v rozporu se smyslem manželství dle zákona o rodině, nejčastěji nekorektním jednáním druhého partnera, a také související nutnost nést právní následky takto založeného manželství, jsou pro poškozeného manžela velmi ponižující, dotýkají se dokonce ústavního práva na ochranu osobní důstojnosti." Omezení práva domáhat se prohlášení manželství za neplatné stanovením lhůty by dle stěžovatelky nemělo bránit nápravě "aktu založení manželství", resp. by nemělo bránit "uvedení životních poměrů manželů do souladu s obecným pojetím mravnosti a spravedlnosti." Lhůta jednoho roku je dle stěžovatelky nepřiměřeně krátká, neboť neodpovídá složitosti lidského života. Na základě toho stěžovatelka navrhla zrušení ustanovení § 15a odst. 2 zákona o rodině. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatelka namítá, jsou následující : Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod : Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod : Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. II. Z předložených usnesení a Ústavním soudem vyžádaného spisu bylo zjištěno, že žalobou podanou u soudu prvního stupně se stěžovatelka domáhala prohlášení jejího manželství s P. M. za neplatné, přičemž jako nejzásadnější důvod uvádí neustálé uvádění v omyl ze strany žalovaného P. M. Uvádění v omyl spočívalo zejména ve skutečném počtu jím uzavřených manželství, počtu jeho dětí, vyživovací povinnosti k jeho dětem, stejně tak i příjmech a neuhrazených závazcích. Stěžovatelka byla soudem prvního stupně poučena, že pro vyslovení manželství nebyly splněny zákonné podmínky, přičemž se však lze domáhat rozvodu manželství. Stěžovatelka však trvala na původním návrhu prohlášení manželství za neplatné. Dne 14. 11. 2007 vydal Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudek č. j. 47 C 208/2006-90, jímž zamítl žalobu stěžovatelky o prohlášení manželství za neplatné. V odůvodnění soud prvního stupně správně uvádí, že výčet důvodů, pro něž lze manželství prohlásit za neplatné, je taxativní, přičemž ustanovení § 11 až 17a zákona o rodině jsou kogentní povahy. Vyslovit neplatnost manželství dle ustanovení § 15a zákona o rodině lze jen z důvodů jeho uzavření v důsledku bezprávné výhrůžky anebo omylu týkajícího se totožnosti snoubenců nebo povahy právního úkonu uzavření manželství. Možnost domáhat se prohlášení manželství za neplatné je však omezena lhůtou jednoho roku ode dne, kdy se manžel o rozhodné skutečnosti dozvěděl. Soud prvního stupně uvádí, že věc nelze subsumovat pod ustanovení § 15a zákona o rodině, neboť právně významným omylem by byl ten, který by se týkal totožnosti osoby snoubence jako takové, tedy omyl v identifikačních znacích. Pod omyl v totožnosti tak dle soudu prvního stupně nelze vztáhnout utajení informací o sobě, které by stěžovatelku od sňatku odradily, přičemž výslovně uvádí celkový počet uzavřených manželství, počet dětí, rozsah vyživovací povinnosti, závazky apod. Soud prvního stupně v odůvodnění dále správně uvádí, že zákon o rodině navíc v § 2 výslovně stanoví, že muž a žena hodlající uzavřít manželství mají předem poznat své charakterové vlastnosti a svůj zdravotní stav. Zákon o rodině dále v § 6 stanoví, že snoubenci musí prohlásit, že jim nejsou známy okolnosti vylučující uzavření manželství, že navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili úpravu budoucích majetkových vztahů, uspořádání budoucího bydlení a hmotné zajištění rodiny po uzavření manželství. Stěžovatelka podala proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně odvolání, v němž se domáhala zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně. V odvolání uvádí, že žalovaný P. M. s návrhem souhlasí a stěžovatelkou tvrzené skutečnosti nepopírá. V rámci jednání u odvolacího soudu zástupce stěžovatelky uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně se vyznačuje přepjatým formalismem. Stěžovatelka se tak měla cítit oklamána chováním žalovaného, kdy poškozením jejího dobrého jména mělo také dojít k zásahu do jejích práv chráněných Ústavou. Odvolací soud odvolání neshledal důvodným a napadený rozsudek soudu prvního stupně dne 18. 2. 2009 rozsudkem, č. j. 23 Co 572/2008-83, potvrdil. K postupu soudu prvního stupně uvádí, že v něm přepjatý formalismus neshledává. Odvolací soud zdůrazňuje, že důvody vyslovení neplatnosti manželství jsou zákonem o rodině vymezeny jasně, přičemž je nelze pojímat šířeji, a to ani s ohledem na přání obou účastníků. Důvod omylu stěžovatelky spatřuje ve skutečnosti, že žalovaného dobře neznala a zejména si neověřila údaje o jeho osobě a údaje o jeho předchozím životě. Tyto údaje však odpovědné osoby uzavírající manželství mají o sobě vědět, aby nedocházelo k obdobným situacím. III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadených rozsudků je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť se obecné soudy v rámci řízení o prohlášení manželství za neplatné věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí, tedy proč došlo zamítnutí žaloby, resp. potvrzení rozsudku soudem odvolacím, řádně odůvodnily. Argument stěžovatelky, že pojem "totožnost" je širší než pouhé administrativní a statistické údaje o jedinci, se v uvedené věci jeví jako nedůvodný. Omyl týkající se totožnosti jednoho ze snoubenců typicky znamená, že manželství je uzavíráno s osobou, která předložila padělaný či odcizený doklad totožnosti. ( Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině, 3. vydání. Praha : 2005, 478 s. ). Další ( než administrativní ) údaje o snoubenci, zejména pak o jeho vlastnostech a předchozím životě, mají osoby vstupující do manželství s ohledem na ustanovení § 2 a § 6 zákona o rodině poznat předem, resp. výslovně prohlásit, že jim nejsou známy okolnosti vylučující uzavření manželství, že navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili úpravu budoucích majetkových vztahů, uspořádání budoucího bydlení a hmotné zajištění rodiny po uzavření manželství. Lze tedy konstatovat, že "povinnost snoubenců, aby navzájem poznali své charakterové vlastnosti, zdůrazňuje význam manželství jako životního společenství, a tedy i uvážlivost při výběru partnera." ( Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině, 3. vydání. Praha : 2005, 478 s. ) K ustanovení § 15a odst. 2 Ústavní soud uvádí, že lhůta jednoho roku je pojímána jako lhůta se subjektivně určeným počátkem, přičemž ji nelze vnímat jako nepřiměřeně krátkou. Délku jednoho roku lze vnímat jako pomyslnou hranici. Na jednu stranu je zapotřebí vybavit oprávněnou osobu dostatečným časovým prostorem pro možnost domáhat se ochrany prostřednictvím prohlášení manželství za neplatné, na druhou stranu je však nutno respektovat právo na ochranu právní jistoty ( zejména druhého ) manžela, které by se prodloužením uvedené lhůty dostalo do ohrožení. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a ) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení meritorního a kontradiktorního. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stejný osud sdílí i akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 15a odst. 2 zákona o rodině. Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2009 František Duchoň předseda senátu

21_Cdo_1065_2010

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci péče o L. Z., zastoupenou Mgr. Františkem Šejnostem, advokátem se sídlem v Praze 2, Pod Slovany č. 12, a o nezletilou T. Z., zastoupenou Městskou částí Praha 17 se sídlem Úřadu městské části v Praze 6 - Řepích, Žalanského č. 291, jako opatrovníkem, dcer S. Z., a M. Z., o návrhu otce na změnu výchovy a o návrhu matky na zvýšení výživného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 39 P 146/2004, o dovolání L. Z. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2009, č. j. 18 Co 52/2009-336, takto : Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2004, č. j. 12 Nc 252/2003-66, byla schválena dohoda rodičů, podle níž se tehdy nezletilá L. Z. a nezletilá T. Z. svěřují na dobu před a po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky a otec se zavazuje přispívat na výživné pro tehdy nezletilou L. 3.000,- Kč měsíčně a pro nezletilou T. 3.000,- Kč měsíčně od 1. 6. 2003 k rukám matky do každého 15. dne v měsíci předem s tím, že nedoplatek na výživném za červen až leden 2004 ve výši 9.000,- Kč zaplatí do 3 dnů od právní moci k rukám matky a že výživné na dobu po rozvodu ve stejné výši, lhůtě a k rukám matky je splatné počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu; zároveň bylo rozhodnuto, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení. Návrhem ze dne 2. 5. 2005 ( doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 4. 5. 2005 ) se otec domáhal, aby nezletilé dcery L. Z. a T. Z. byly svěřeny do jeho výchovy a aby matce bylo na ně stanoveno výživné. Návrh zdůvodnil zejména tím, že obě dcery samy požádaly „ u svého soudně určeného opatrovníka MČ Praha 6 “ o svěření do výchovy otce a že žádaly i otce, aby si je „ ihned vzal do výchovy vzhledem k situaci doma “. Podáním ze dne 3. 8. 2005 ( doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 6 téhož dne ) matka požádala o „ úpravu výše výživného pro dcery “ a navrhla vydání rozsudku, podle kterého - mimo jiné- „ otec je povinen přispívat na výživu nezletilé L. částkou 10.000,- Kč měsíčně a na nezletilou T. částkou 10.000,- Kč měsíčně počínaje od 1. 9. 2005 “, přičemž „ částku 20.000,- Kč bude otec poukazovat k rukám matky vždy do každého 15. dne v měsíci předem “. S odvoláním na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2004, č. j. 12 Nc 252/2003-66, jímž bylo otci naposled stanoveno výživné, poukazuje na zvýšené potřeby dcer od 1. 9. 2005. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12. 6. 2007, č. j. 39 P 146/2004-238, návrh otce na změnu výchovy u nezletilé T. Z. zamítl, řízení o změně výchovy u tehdy nezletilé L. Z.zastavil, upravil styk otce s dětmi a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolání, které otec podal proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, vzal do protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 15. 2. 2008 zpět, a proto Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 2. 2008, č. j. 18 Co 516/2007-257, odvolací řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podáním ze dne 9. 4. 2008 ( doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 10. 4. 2008 ), označeným jako „ Žádost o zahájení soudního řízení ve věci zvýšení výživného na dcery podaného dne 3. 8. 2005 u zdejšího soudu “, matka - mimo jiné - sdělila, že „ dne 3. 8. 2005 si písemně požádala o zvýšení výživného na své dvě nezletilé dcery L. a T. Z. “, že „ spisová zn. byla 39 P 146/2004 “, že v jejím podání „ se jednalo i o úpravu styku otce s nezletilými dcerami “, že „ soudní řízení ve věci bylo uzavřeno vydáním rozsudku ze dne 12. června 2007 “ s tím, že soudkyně „ v závěrečné řeči uvedla, že její žádost o zvýšení výživného na obě dcery bude řešena zvlášť, že zahájí soudní řízení ve věci “, a že „ do dnešního dne nebyla vůbec vyrozuměna ohledně nařízení soudního jednání ve věci zvýšení výživného na dcery “. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22. 7. 2008, č. j. 39 P 146/2004-285, ve znění usnesení ze dne 2. 12. 2008, č. j. 39 P 146/2004-330, a usnesení ze dne 2. 12. 2008, č. j. 39 P 146/2004-331, rozhodl, že „ výživné stanovené otci rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2004, č. j. 12 Nc 252/2003-66, se s účinností od 1. 9. 2005 zvyšuje na částku 4.000,- Kč měsíčně pro tehdy nezletilou L. a částku 4.000,- Kč měsíčně pro nezl. T. “, že „ výživné pro L. je splatné do 15. dne v měsíci předem k rukám L. a do 15. dne v měsíci předem k rukám T. “, že „ nedoplatek na výživném ve výši 35.000,- Kč na L. a 35.000,- Kč pro nezl. T. za období od 1. 9. 2005 do 31. 7. 2008 je otec povinen splácet spolu s běžným výživným po 1.000,- Kč počínaje právní mocí tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek “ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal otec odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 2. 2009, č. j. 18 Co 52/2009-336, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke zletilé L. Z. zrušil, řízení v tomto rozsahu zastavil a rozhodl, že „ ve vztahu mezi zletilou L. Z. a ostatními účastníky “ nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje z toho, že řízení bylo zahájeno na základě návrhu matky ze dne 9. 4. 2008, který byl doručen soudu prvního stupně dne 10. 4. 2008, tedy „ již za situace, kdy L. předchozího dne dosáhla zletilosti a byla tak již zcela procesně způsobilá k právním úkonům “, že „ návrh je formulován tak, že se jedná o žádost o zahájení soudního řízení ve věci zvýšení výživného na obě dcery “, odvolací soud dovodil, že „ ve vztahu k již zletilé L. Z. však její matka neměla legitimaci k podání návrhu na změnu vyživovací povinnosti otce “ a že „ takový návrh mohla po dosažení své zletilosti podat pouze L. Z. sama, když z obsahu podání není zřejmé, že by matku k takovému postupu zmocnila “. Odvolací soud uzavřel, že „ jde o tzv. vadu řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř., konkrétně o nedostatek návrhu na zahájení řízení “. Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, č. j. 18 Co 52/2009-349, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k nezletilé T. Z. změnil ve výrocích o zvýšení výživného jen tak, že výživné je splatné k rukám matky, a ve výroku o nedoplatku vzniklém zvýšením výživného tak, že nedoplatek za dobu od 1. 9. 2005 do 31. 3. 2009 ve výši 43.000,- Kč je otec povinen zaplatit do 30. 9. 2009 k rukám matky, jinak jej ve výrocích o zvýšení výživného potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 2. 2009, č. j. 18 Co 52/2009-336, podala L. Z. dovolání. Odvolacímu soudu vytýká „ naprostou zmatečnost “ výrokové části rozhodnutí a dále to, že se při zastavení řízení o jejím návrhu na zvýšení výživného s tímto nárokem nevypořádal. Dovolatelka je přesvědčena, že „ by stačilo, kdyby odvolací soud zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a současně poučil soud o nutnosti oddělit v dalším řízení nároky žalobkyně od nároků ostatních účastníků řízení, aniž by byl promlčen nárok žalobkyně na vyplacení dlužného výživného proti žalovanému “. Vychází přitom z toho, že „ pokud by přijala výrok napadeného usnesení odvolacího soudu v tom smyslu, že se řízení zastavuje, musela by uplatnit u soudu prvního stupně nový návrh, který však u zletilé počíná běžet ode dne podání na podatelnu soudu, a nároky před podáním návrhu na uhrazení dlužného výživného proti žalovanému by nemohly být uplatněny “. Dovolatelka současně připomíná - a v tomto směru odkazuje na obsah protokolu o jednání soudu prvního stupně ze dne 13. 5. 2008 – že se připojila k návrhu matky na zvýšení výživného z důvodu, že dosáhla zletilosti. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu „ ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 7. 2009, pod č. j. 39 P 146/2004-184 “, zrušil a aby věc vrátil „ k novému projednání a rozhodnutí “. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a občanského soudního řádu ) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 ( dále jen „ o. s. ř. “ ), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 ( srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ( účastníkem řízení ) v zákonné lhůtě ( § 240 odst. 1 o. s. ř. ) a že jde o usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a ) o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání ( § 243a odst. 1 věta první o. s. ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání L. Z. je opodstatněné. V projednávané věci matka písemným podáním ze dne 3. 8. 2005 ( doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 6 téhož dne ) – jak vyplývá z jeho obsahu ( srov. § 41 odst. 2 o. s. ř. ) - učinila návrh na zvýšení výživného otci na nezletilé dcery L. a T. Z.; v době podání tohoto návrhu byla L. Z. ještě nezletilá. V závěru protokolu o jednání Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 6. 2007, při němž došlo k vyhlášení rozsudku ze dne 12. 6. 2007, č. j. 39 P 146/2004-238 – v části následující po vyhlášení rozsudku a dání poučení - soud prvního stupně uvedl, že „ řízení ohledně zvýšení výživného se odročuje na neurčito “. Podáním ze dne 9. 4. 2008 ( doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 10. 4. 2008 ), označeným jako „ Žádost o zahájení soudního řízení ve věci zvýšení výživného na dcery podaného dne 3. 8. 2005 u zdejšího soudu “, matka připomněla soudu prvního stupně, že „ do dnešního dne nebyla vůbec vyrozuměna ohledně nařízení soudního jednání ve věci zvýšení výživného na dcery “. Soud prvního stupně poté ve věci zvýšení výživného nařídil jednání na den 13. 5. 2008, které zahájil přečtením návrhu „ na č.l. 78 “ ( podání matky ze dne 3. 8. 2005 ), matka uvedla, že „ na svém návrhu tak, jak byl podán, trvá “, a L. Z., která dne 9. 4. 2008 nabyla zletilosti, do protokolu o jednání prohlásila, že se k návrhu matky ( na zvýšení výživného ) připojuje. Výklad právní otázky, jaký vliv na další řízení o zvýšení výživného má okolnost, že nezletilé dítě nabude v jeho průběhu zletilosti, se již v soudní praxi ustálil. Ve věcech péče soudu o nezletilé děti podle ustanovení § 176 a násl. o. s. ř., v němž je účastenství určováno ustanovením § 94 odst. 1 o. s. ř., jsou oba rodiče dítěte účastníky řízení o výživném nezletilého dítěte. Proto také matka může v době nezletilosti dítěte podat za něj návrh na určení ( zvýšení ) výživného vůči otci dítěte. Dosažení zletilosti dítěte v průběhu řízení před soudem má ten důsledek, že v řízení vystupuje zletilé dítě samo ( odpadá jeho zastoupení kolizním opatrovníkem ), případně prostřednictvím zástupce na základě plné moci, a že i plnění dávek výživného, jež byly splatné za jeho nezletilosti, je třeba stanovit přímo k rukám dítěte. Dosažení zletilosti dítěte v průběhu řízení o výživném však nemá ten důsledek, že by matka dítěte přestala být účastnicí řízení, pokud jde o projednání výživného dítěte za dobu do jeho zletilosti. ( srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 1974, sp. zn. 9 Co 3/74, který byl uveřejněn pod pořadovým číslem 18 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1717/98, které bylo uveřejněno pod pořadovým číslem 42 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000 ). Soud, který rozhoduje o nárocích dítěte na výživné v řízení, které sice začalo ještě v době nezletilosti dítěte, ale končí už v době, kdy dítě nabylo zletilosti, rozhodne o jeho nároku na výživné i za dobu zletilosti podle stavu ke dni rozhodování ( srov. § 154 odst. 1 o. s. ř. ). Ustanovení § 99 odst. 2 zákona o rodině, podle kterého ke změně dohody anebo soudního rozhodnutí o výživném pro zletilé dítě v důsledku změny poměrů může dojít jen na návrh, na tento případ nedopadá, neboť o výživném v tomto probíhajícím řízení nebylo ještě rozhodnuto a návrh ve smyslu uvedeného ustanovení není proto potřebný. Zletilé dítě se v řízení musí vyjádřit, zda navrhuje v řízení pokračovat proti rodiči, o jehož vyživovací povinnost se dosud jednalo, zda i na dobu po dosažení zletilosti uplatňuje a v jaké výši nárok na výživné ( zvýšení výživného ). Okruh účastníků je pro část řízení týkající se výživného na dobu po dosažení zletilosti dítěte sice užší o rodiče, vůči kterému návrh zletilého dítěte nesměřuje, avšak – jak výše uvedeno - ten se řízení dále účastní, protože se v něm rozhoduje i o výživném dítěte za dobu do jeho zletilosti ( srov. např. Stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 13. 9. 1984, Cpj 13/84, které bylo uveřejněno pod pořadovým číslem 2 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985 ). Vzhledem k tomu, že matka podala návrh na zvýšení výživného otci pro L. Z. již podáním ze dne 3. 8. 2005, tedy v době, kdy byla L. Z. ještě nezletilá, nebylo možné - jak to nesprávně učinil odvolací soud - uzavřít, že v posuzované věci „ jde o tzv. vadu řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř., konkrétně o nedostatek návrhu na zahájení řízení “. Údaj odvolacího soudu, že řízení bylo zahájeno až na základě návrhu matky ze dne 9. 4. 2008, který byl doručen soudu prvního stupně dne 10. 4. 2008, tedy „ již za situace, kdy dříve nezletilá L. předchozího dne dosáhla zletilosti a byla tak již zcela procesně způsobilá k právním úkonům “, a že tedy „ ve vztahu k již zletilé L. Z. její matka neměla legitimaci k podání návrhu na změnu vyživovací povinnosti otce “, nemůže obstát. Okolnost, že odvolací soud podání matky ze dne 3. 8. 2005 při svém rozhodování přehlédl nebo jej nesprávně podle jeho obsahu posoudil ( srov. § 41 odst. 2 o. s. ř. ), v žádném případě nemůže jít k tíži L. Z.. Jestliže za této situace odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně o zvýšení výživného ve vztahu k již zletilé L. Z. zrušil a řízení zastavil, je právní posouzení věci nesprávné. Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst.3 věty první o. s. ř. vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( § 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř. ). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 22. srpna 2011 JUDr. Mojmír Putna, v. r. předseda senátu

20_Cdo_5228_2009

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného L. P., zastoupeného JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti povinnému L. P., zastoupenému Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 5, Preslova 1269/17, pro 10 000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 Nc 5279/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2009, č. j. 31 Co 237/2008-170, takto : Dovolání proti části výroku, jíž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 6. 2007, č. j. 17 Nc 5279/2007-6, se pro částku 2 500,- Kč nezastavuje, se zamítá; jinak se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 5. 3. 2008, č. j. 17 Nc 5279/2007-55, ve výroku I. zamítl návrh povinného na odklad exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 12. 6. 2007, č. j. 17 Nc 5279/2007-6, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 10 000,- Kč ( dlužné výživné za měsíce únor, březen, duben a květen 2007 ) a pro náklady exekuce, současně nařízenou exekuci do částky 2 500,- Kč ( výživné za únor 2007 ) zastavil ( výrok II. ) a návrh povinného, aby zastavil exekuci v celém rozsahu, zamítl ( výrok III. ). Krajský soud napadeným rozhodnutím k odvolání obou účastníků usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že exekuce se pro částku 2 500,- Kč nezastavuje, v ostatních výrocích usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze stejného zjištění jako soud prvního stupně, že vymáhaná částka představuje výživné za měsíce únor až květen 2007; na rozdíl od okresního soudu však dospěl k závěru, že částka 2 500,- Kč, zaplacená povinným dne 8. 1. 2007, nepředstavuje výživné na únor 2007, ale bylo jí uhrazeno výživné za leden 2007. K tomu dospěl na základě zjištění, že povinný po obdržení exekučního titulu ( 27. 11. 2006 ) začal počínaje měsícem prosincem 2006 platit zvýšené výživné 2 500,- Kč, přičemž takto zaplatil výživné za prosinec 2006 dne 11. 12. 2006 a za leden 2007 dne 8. 1. 2007. Že se nejedná o výživné na únor 2007, odvolací soud dovodil i z obsahů podání povinného založených ve spise, např. z odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, z něhož plyne, že povinný považoval exekuční titul od 9. 2. 2007 na neúčinný, neboť se domníval, že se vztahuje na období nezletilosti oprávněného. Pokud jde o výživné za měsíce březen a duben 2007, dospěl shodně jako soud prvního stupně k závěru, že částka 5 000,- Kč, kterou povinný zaslal oprávněnému formou šeku spolu s dopisem ze dne 5. 2. 2007, představuje dar k jeho 18. narozeninám, nikoliv výživné. Současně dospěl k závěru, že povinný nezaplatil ani výživné za měsíc květen 2007, neboť zaslání finanční částky oprávněnému doporučeným dopisem z 29. 5. 2007, který však oprávněný odmítl převzít, soud za řádné splnění povinnosti nepovažoval a vysvětlil, že za řádné plnění dluhu je třeba považovat takové plnění, z něhož je zřejmé, že je plněn konkrétní dluh. Tak tomu však není v případě zaslání dopisu, neboť adresátovi není obsah zásilky znám. Vznesenou námitku podjatosti nepovažoval odvolací soud za důvodnou. V dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a ), písm. c ) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů ( dále též jen „ o. s. ř. “ ), a z jehož obsahu je zřejmé, že směřuje proti té části výroku, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. a potvrdil výrok III. usnesení soudu prvního stupně, povinný namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. ). Za vady řízení považuje především to, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci a že došlo k porušení jeho procesních práv. Uvedl, že jednání před odvolacím soudem vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudu, upozornil na nepřátelský postoj odvolacího senátu vůči němu, když JUDr. Dýšková se vysmívala všemu, co řekl. Odvolací soud mu rovněž nedovolil zvolit si zástupce, ačkoliv o to v průběhu odvolacího jednání požádal. Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že částka, kterou oprávněnému poslal, byl dar k jeho narozeninám. V dopise ani na šeku uvedenou částku jako dar neoznačil, o dar se nemohlo jednat ani proto, že v dané době měl vůči oprávněnému právní povinnost platit výživné. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že částka 2 500,- Kč představovala výživné za měsíc leden 2007. Jestliže má být výživné placeno do 15. dne v měsíci předem, je zřejmé, že tato platba představovala výživné na měsíc únor 2007. Výkladu termínu “platba výživného do každého 15. dne v měsíci předem “ přisuzuje zásadní právní význam, neboť ho soudy vykládaly rozdílně. Konečně nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu o plnění zaslaném oprávněnému formou doporučeného dopisu. Uvedl, že zákon takový způsob platby nezakazuje. Syn mu přitom nesdělil, zda má nějaký účet, popř. u jakého peněžního ústavu. Připomněl, že oprávněný již formou dopisu plnění přijal - odvolacím soudem tvrzený dar 5 000,- Kč. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 ( Část první, bod II. Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb. ). Dovolání proti té části výroku usnesení, jíž odvolací soud změnil usnesení okresního soudu tak, že nařízená exekuce se pro částku 2 500,- Kč nezastavuje, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a ), § 238a odst. 1 písm. d ), odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti ( exekuční řád ) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů ( dále též jen „ zákon č. 120/2001 Sb. “ ), není však důvodné. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti ( § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. ) i k vadám podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a ) a b ), odst. 3 o. s. ř. ( tzv. zmatečnosti ), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení ( § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. ). Dovolatel předně namítal, že ve věci rozhodovali podjatí soudci ( § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. ). Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12. 2008, č. j. Nco 159/2008-117, Ncd 705/2008, však bylo mimo jiné rozhodnuto, že JUDr. Alena Rejhová, JUDr. Jitka Dýšková a JUDr. Jiří Švehla nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Co 237/2008. Nedůvodná je rovněž námitka dovolatele, že mu odvolací soud neumožnil zvolit si zástupce. Povinný byl o termínu jednání odvolacího soudu, jež se konalo 17. 3. 2009, včas v souladu s § 215 odst. 1 o. s. ř. vyrozuměn ( zásilku si převzal 23. 2. 2009 ), takže si zástupce mohl zvolit. Požádal-li poté o odročení jednání odvolacího soudu z důvodu, že si chce zvolit zástupce, nebyl odvolací soud povinen této žádosti vyhovět, odůvodnil-li ji povinný pouze tím, že si chce zástupce zvolit proto, aby se nemusel exekučního jednání osobně účastnit. Jiné vady řízení dovolatel nenamítal a ze spisu ani nevyplývají. Předmětem dovolacího přezkumu je proto závěr odvolacího soudu, že důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g ) o. s. ř. pro zánik dluhu na výživném ve výši 2 500,- Kč není dán. V tomto směru však dovolatel svými námitkami v zásadě odvolacímu soudu vytýká, že po provedeném dokazování nesprávně vyhodnotil poskytnutí částky 2 500,- Kč jako výživné na měsíc leden 2007. Tím však nenapadá správnost právního posouzení věci, ale vyjadřuje kritiku samotného hodnocení důkazů, jež však se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů ( § 132 o. s. ř. ) nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1507/2006 ). V souzené věci přitom nečiní potíže výklad pojmu “platba výživného do každého 15. dne v měsíci předem “. Podle § 97 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů, výživné je třeba platit v pravidelných opětujících se částkách, s výjimkou případů podle § 94 odst. 2 a § 97 odst. 2, které jsou splatné vždy na měsíc dopředu. Z citovaného ustanovení vyplývá obecný závěr, že stanovené výživné je splatné pro kalendářní měsíc nejpozději do první poloviny měsíce ( srov. např. i JUDr. Milan Holub, JUDr. Hana Nová, JUDr. Jana Sladká Hyklová, Zákon o rodině, Komentář a předpisy související, Linde Praha, a.s., Praha 2007, s. 339 ). Výživné na měsíce leden proto musí být nejpozději zaplaceno do 15. ledna příslušného kalendářního roku, nestanoví-li rozhodnutí jiný den splatnosti ( např. do 5. dne v měsíci předem ). Protože povinnému se prostřednictvím uplatněných námitek nepodařilo správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit, Nejvyšší soud jeho dovolání proti části výroku usnesení, jíž odvolací soud změnil usnesení okresního soudu tak, že nařízená exekuce se pro částku 2500,- Kč nezastavuje, zamítl ( § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. ). Dovolání proti té části výroku usnesení, jíž odvolací soud potvrdil usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce v celém rozsahu, není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d ) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b ) nebo c ) o. s. ř. ( srov. § 238a odst. 2 o. s. ř. ). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř. je v daném případě vyloučeno ( rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu ), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( § 237 odst. 3 o. s. ř. ). Ačkoliv dovolatel přikládá napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní právní význam, hodnocením jeho námitek v obsažených v dovolání k tomuto závěru dospět nelze. Stejně, jak již bylo uvedeno výše, dovolatel totiž svými námitkami zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem ( obsah dopisu ze dne 5. 2. 2007 týkající se zaslání 5 000,- Kč, č. l. 13, zaslání peněz v doporučeném dopise ze dne 28. 5. 2007, který oprávněný odmítl převzít, č. l. 150 ). Proto i zde platí, že hodnocení důkazů nelze napadnout žádným dovolacím důvodem vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů. Protože proti části výroku usnesení, jíž odvolací soud potvrdil usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce v celém rozsahu, není dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl ( § 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř. ). O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu ( § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů ). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. května 2011 JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r. předsedkyně senátu

1-2808-11_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ( soudce zpravodaj ) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Erhardem, advokátem se sídlem Plzeň, Pražská 43, proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 1. 12. 2009, čj. 5 C 73/2007 - 116, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2010, čj. 56 Co 172/2010 - 138, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2011, čj. 30 Cdo 143/2011 - 190, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o určení otcovství, které skončilo tím, že stěžovatel byl určen otcem nezletilého Pavla ( jedná se o pseudonym ), narozeného dne X. X. XXXX z L. R. Podle stěžovatele bylo postupem obecných soudů porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přestože opakovaně před soudy tvrdil, že s matkou nezletilého neudržoval intimní styk v době, kdy měla žalobkyně otěhotnět, byl ve věci vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví - genetiky. Protože se závěry tohoto posudku nesouhlasil, opakovaně požadoval vypracování revizního znaleckého posudku. Soud prvního stupně tento návrh zamítl s odůvodněním, že právě posudek založený na genetickém rozboru DNA je objektivně nejprůkaznějším důkazním prostředkem sporného otcovství a stěžovatel nevznesl žádné konkrétní a relevantní argumenty, které by mohly zakládat důvodné pochyby o jeho obsahu. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. Stěžovatel v průběhu řízení označil několik mužů, s nimiž matka nezletilého mohla udržovat v době početí intimní styky, ale obecné soudy ponechaly jeho tvrzení bez povšimnutí a bez dalšího přijaly závěr znalce, že vzhledem k aposteriorní pravděpodobnosti 99,99999 % lze brát jeho otcovství jako prakticky prokázané. Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jeseníku určil, že stěžovatel je otcem nezletilého Pavla, narozeného dne X. X. XXXX z L. R. Při rozdílných tvrzeních matky nezletilého a stěžovatele o ( ne )existenci jejich intimních styků soud nechal vyhotovit soudním znalcem z oboru zdravotnictví - genetika znalecký posudek formou analýzy DNA dotčených osob. Z něj vyplynul závěr, že otcovství stěžovatele k nezletilému Pavlovi je dáno s minimální jistotou 99,999457789 %. Na základě tvrzení matky nezletilého o intimních stycích se stěžovatelem v období od konce listopadu 2005 do začátku února 2006 a především podle znaleckého posudku z genetiky měl soud za prokázáno, že stěžovatel je otcem nezletilého Pavla. Proto jako nadbytečný odmítl návrh stěžovatele na provedení dalšího genetického posudku, neboť vůči posudku znalce nebyly vzneseny žádné konkrétní a relevantní námitky, které mohly založit důvodné pochyby o správnosti jeho obsahu. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudek okresního soudu potvrdil se závěrem, že otcovství stěžovatele bylo v řízení zcela jednoznačně prokázáno znaleckým posudkem vyhotoveným na základě analýzy DNA matky nezletilého, stěžovatele a nezletilého Pavla, v němž znalec konstatoval, že otcovství stěžovatele je dáno s pravděpodobností 99,999457789 %. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl pro jeho nepřípustnost, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v této věci nemá po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud poukázal na svou judikaturu ve věcech určování otcovství, ze které vyplývá, že vypracování dalšího dobrozdání by přicházelo v úvahu pouze tehdy, pokud by byly přítomny důvody zakládající pochybnosti o správnosti vypracovaného znaleckého posudku. V dané věci však obecné soudy neměly k vypracování dalšího dobrozdání žádný důvod, neboť stěžovatel ke znaleckému posudku pouze uvedl, že jej nechce zpochybňovat, ale přesto mu nevěří. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů, ve shodném smyslu a rozsahu, jak učinil již v řízení před těmito soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení jen další přezkumné instance, ale toto postavení mu nepřísluší ( čl. 83 Ústavy ČR ). Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele. Po přezkoumání ústavnosti celého řízení a rozhodnutí z něj vzešlých dospěl Ústavní soud k závěru, že žádná základní práva stěžovatele porušena nebyla. Obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily při správné aplikaci příslušných ustanovení zákona o rodině. Všemi argumenty stěžovatele se zabývaly a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Nejvyšší soud pak navíc jasně a srozumitelně vyložil, na základě své judikatury, jak je nutno problematiku určování otcovství posuzovat. V daném řízení nebyla zjištěná žádná skutečnost, způsobilá tuto věc posunout do ústavněprávní roviny. Zbývá uzavřít, že pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 10. listopadu 2011 Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

5_Tdo_1078_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. prosince 2012 o dovolání, které podal obviněný L. H., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 6 To 100/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 3 T 163/2011, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. f ) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 3 T 163/2011, byl obviněný L. H. odsouzen za pokus přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 21 odst. 1 a § 220 odst. 1, 2 písm. b ) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „ tr. zákoník “ ). Podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Obviněný podal proti výše uvedenému rozsudku odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 6 To 100/2012 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný L. H. dovoláním, podal jej prostřednictvím svého obhájce JUDr. Rostislava Netrvala Ph. D. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný vyslovil přesvědčení, že již soud prvního stupně pochybil v právním posouzení skutku a jeho závěry posléze převzal také soud odvolací. Domníval se, že v jeho případně nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu, jímž byl uznán vinným a soudy obou stupňů se především nebyly schopny vypořádat s jeho obhajobou. Zdůvodnění svého jednání založil totiž na tom, že uzavření smluv o postoupení pohledávek za společností Stavební podnik Klatovy a. s., mělo společnosti Domažlická stavební spol. s r. o., přinést v budoucnu významný zisk, který byl ale podmíněn možností přístupu k informacím obchodního charakteru z odvětví stavebnictví, ve kterém dlužník, tj. společnost Stavební podnik Klatovy a. s., dříve úspěšně vyvíjela svou podnikatelskou činnost. Soudy však vůbec k obhajobě obviněného nepřihlédly a omezily se jen na účetní hledisko obchodní transakce, která však měla úplně jiný význam. Závěrem dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání, event. aby sám zprostil obviněného obžaloby. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného L. H. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Michala Basíka. Ten nejprve poukázal na to, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. lze podřadit pouze část námitek obviněného, kterými zpochybnil naplnění subjektivní stránky pokusu daného přečinu. I ty však nelze podle státního zástupce hodnotit jako opodstatněné. Totožnou argumentaci totiž uplatňoval obviněný také v řízení před soudy prvního i druhého stupně, přičemž oba soudy se s ní náležitě vypořádaly. Ze všech skutkových zjištění nalézacího soudu jasně vyplynulo, že obviněný si byl vědom porušení povinnosti vyplývající pro něj z postavení jednatele společnosti s ručením omezeným, přičemž jednal v úmyslu přímém. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dále upozornil na nutnost zabývat se v rámci obviněným uplatňovaného dovolacího důvodu časovou působností trestněprávních norem. Ačkoliv totiž jednání obviněného spadalo do období od 15. 9. 2009 do 16. 10. 2009, tedy za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, bylo posuzováno již podle novějšího zákona č. 40/2009 Sb., přestože nová právní úprava nebyla pro obviněného příznivější. Toto pochybení soudů však nemělo jakýkoliv vliv na postavení obviněného a otázka časové působnosti je judikaturou dostatečně řešena, tudíž není třeba, aby Nejvyšší soud za účelem nápravy této vady zasahoval. Ostatní námitky obviněného považoval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za skutkové a podle jeho názoru již neodpovídaly obsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f ) tr. ř. odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný L. H. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b ) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce ( § 265d odst. 2 tr. ř. ), včas a na správném místě ( § 265e tr. ř. ), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h ) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti ( § 265f odst. 1 tr. ř. ). Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Citovaný důvod dovolání nelze použít k výtkám, jež spočívají v nesouhlasu se skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů, ani v nedostatcích rozsahu dokazování a způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily a jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je pro dovolací soud zásadně skutek zjištěný soudy nižších stupňů, a dovolací soud je jím při přezkumu napadeného rozhodnutí v podstatě vázán. Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b ) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a takovým činem způsobí značnou škodu. Citované ustanovení směřuje k ochraně cizích majetkových práv ( tj. majetkových práv jiného nežli pachatele ) a také k ochraně vztahu důvěry. Podstatou tohoto deliktu je jednání, v jehož důsledku vznikne na cizím majetku škoda. Není však podmínkou, aby došlo k obohacení pachatele či jiného, nebo aby někomu vznikla neoprávněná výhoda. Podle § 137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě. Podle zjištění soudů se obviněný dopustil protiprávního jednání tím, že dne 15. 9. 2009 v K., jako tehdejší jednatel a ředitel společnosti Domažlická stavební spol. s r. o., IČ 18230318, se sídlem v Domažlicích, ul. Chrastavická 224, v rozporu s ustanovením § 135 odst. 1, 2 ) a § 194 odst. 5 ) obchodního zákoníku, podle nichž byl povinen mj. informovat společníky o záležitostech společnosti a vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, uzavřel vědomě za Domažlickou stavební spol. s r.o. dvě nevýhodné smlouvy o postoupení pohledávky a to bez vědomí druhého jednatele a většinového společníka J. Š., kdy předmětem tohoto postoupení byly pohledávky - K. T., ve výši 4.493.872,40 Kč za úpadcem - společností Stavební podnik Klatovy a. s., IČ 45357323, na jejíž majetek byl dne 26. 7. 2007 usnesením Krajského soudu v Brně prohlášen konkurs pod sp. zn. 46 K 34/2007, a to za postupní cenu ve výši 2.900.000,- Kč, kdy splatnost této ceny byla stanovena nejpozději do konce října 2009, a - V. P., ve výši 797.412,24 Kč za stejnou obchodní společností v konkursu, a to za cenu ve výši 600.000,- Kč, jejíž splatnost byla stanovena nejpozději do konce října 2009, přestože obě smluvní strany v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky věděly, že Stavební podnik Klatovy a. s., v likvidaci, je již více než dva roky v konkursním řízení a není reálné, aby uvedené pohledávky byly adekvátně uspokojeny, takže jednal naprosto v neprospěch Domažlické stavební spol. s r. o., zároveň nikomu neoznámil vzniklé závazky plynoucí z uzavřených smluv ani neučinil kroky k jejich včasnému uhrazení, když dále dne 16. 10. 2009, tedy v době, kdy mu již bylo známo, že dne 19. 10. 2009 na valné hromadě Domažlické stavební spol. s r. o., na niž převzal pozvánku dne 22. 9. 2009, bude projednáváno jeho odvolání z funkce jednatele ( k čemuž došlo dne 20. 10. 2009 ), podepsal s K. T. a V. P. exekutorský zápis pod sp. zn. 120 EZ 22/09 a 120 EZ 23/09 v sídle Exekutorského úřadu Klatovy, který sepisoval z pověření exekutora exekutorský kandidát JUDr. Miloslav Zwiefelhofer a kterým uzavřeli dohodu o uznání dluhu se souhlasem k vykonatelnosti závazku, když toto učinili v době, kdy ještě ani nenastala splatnost závazku a druhý z tehdejších jednatelů společnosti J. Š. se o uzavřených smlouvách dozvěděl až dne 14. 1. 2010, tedy v době, kdy byla na majetek Domažlické stavební spol. s r. o. nařízena exekuce, a kterou se J. Š. podařilo prostřednictvím soudního rozhodnutí odložit, když následně dne 29. 6. 2010 v Klatovech po vzájemných jednáních J. Š. dosáhl uzavření dohod o zrušení smluv o postoupení pohledávek s K. T. a V. P., přičemž v opačném případě by Domažlické stavební spol. s r. o. vznikla škoda ve výši nejméně 2.760.000,- Kč. Obviněný L. H. založil své dovolání na tvrzení, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b ) tr. zákoníku. Skutečnost, že předmětné smlouvy o postoupení pohledávky uzavřel, nepopřel, naopak trval na své dosavadní obhajobě, podle níž bylo převzetí postavení věřitele úpadce Stavební podnik Klatovy a. s., naopak výhodné pro společnost Domažlická stavební spol. s r. o. Budoucí rentabilita této operace podle obviněného měla spočívat v možnosti získání snazšího přístupu k informacím obchodního charakteru, zejména o developerských kontraktech úpadce. Podle obviněného se jednalo o podnikatelské riziko, které přijal ve víře v jeho konečnou úspěšnost. Nejvyšší soud shledal, že dovolání se ve větší části míjí s dovolacím důvodem podle § 265 odst. 1 písm. g ) tr. ř. a odpovídající výhrada nedostatku subjektivní stránky je neopodstatněná. Úvodem lze připomenout, že většina námitek obsažená v dovolání již byla obviněným uplatňována, a to od počátku trestního řízení v rámci jeho obhajoby. Soudy prvního i druhého stupně se těmito námitkami zabývaly a se všemi se řádně vypořádaly. Nejvyšší soud tak nemá důvod nesouhlasit se závěry nalézacího soudu, že obviněný L. H. jednal způsobem, který vedl k tomu, že poškozené společnosti Domažlická stavební spol. s r. o. mohla vzniknout značná škoda a tento škodlivý následek nenastal jen díky zásahu svědka J. Š., druhého z jednatelů v rozhodné době, a také ochotě obou postupitelů nakonec uzavřít dohodu o zrušení původních smluvních ujednání o postoupení pohledávek. Naprosto správně a přesvědčivě vysvětlil již soud prvního stupně okolnosti, které jasně svědčí o úmyslu obviněného způsobit poškozené společnosti škodu, nikoli pro ni získat jakoukoliv výhodu či dokonce zisk, jak se snažil prosadit i ve svém dovolání. Nejen převzetí pohledávek vůči dlužníku, který je v konkursním řízení dokonce s rozsáhlými finančnímu závazky, které z naprosté většiny nebudou moci být v rámci rozvrhového usnesení uspokojeny, svědčí o poškozujícím jednání, které nemohlo postupníkovi přinést žádný „ zisk “. Jakékoli informace, k nimž se zjevně bylo možné dostat i bez účasti ve věřitelském výboru, nemohly nahradit částky, k jejich plnění se obviněný zavázal při uzavírání uvedených smluv. Navíc dovolatel vůbec nebyl schopen specifikovat, jaký druh informací měl na mysli tak, aby event. bylo možné určit alespoň odhadem jejich hodnotu. Nakonec ale potřeba takového prověření odpadla vzhledem k tomu, že obviněný krátce po podpisu smluv o postoupení pohledávek ve smyslu ustanovení § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ještě před splatností dohodnutých cen, podepsal exekutorský zápis, v němž jménem postupníka uznal dluh a umožnil tak následné provedení exekuce, k níž fakticky nedošlo až zásahem svědka J. Š.. Tento svědek vykonával v rozhodné době rovněž funkci jednatele a byl současně i většinovým společníkem. Přesto jej obviněný neinformoval o poměrně zásadním závazku plnit z obou smluvních ujednání ani o smyslu celé transakce. Také tato skutečnost výrazně přispěla ke zhodnocení celkového jednání obviněného jako přímého úmyslu nejen k porušení citované zákonné povinnosti spravovat majetek obchodní společnosti, v níž byl statutárním orgánem, s péčí řádného hospodáře, ale i ke vzniku škodlivého následku na úkor obchodní společnosti, v jejímž zájmu měl vystupovat. Judikatura obecně považuje za porušení zákonem stanovené povinnosti opatrovat nebo spravovat majetek obchodní společnosti i nedodržení příslušných ustanovení obchodního zákoníku, která zavazují členy statutárního orgánu obchodní společnosti ve vztahu k jejímu majetku, např. v porušení ustanovení § 192 odst. 1 a § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, u společností s ručením omezeným pak odkazem na ustanovení § 134 a § 135 odst. 2 obchodního zákoníku. ( Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, publikované pod č. T 964, v sešitě 33 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007. ) Přiléhavé jsou i úvahy soudu prvního stupně, podle nichž ani jeden z postupitelů předmětných pohledávek v celkové výši 5 291 284,64 Kč, která byla pouze malou částí celkového rozsahu pohledávek přihlášených věřitelů, neměl přístup k žádným zásadním informacím o činnosti či záměrech úpadce, společnosti Stavební podnik Klatovy a. s., a pravděpodobnost jejich získání se jeví jako prakticky nulová. Nelze přitom odhlédnout od situace, v níž se úpadce nacházel již delší dobu a jeho developerské záměry, pokud vůbec nějaké byly, nemohly mít obviněným tvrzenou hodnotu, jež by mohla kompenzovat finanční ztrátu za převzetí postavení věřitele tohoto úpadce. Zejména okolnosti očekávaného odvolání z funkce jednatele a kroky obviněného, jež učinil ještě před splatností závazků vyplývajících z obou uzavřených smluv, vypovídají o pohnutce, jež jej mohla vést k takovým krokům a jež spočívá právě v očekávané ztrátě funkce statutárního orgánu. Přestože se dovolatel nijak neohradil proti použití nové právní úpravy, může Nejvyšší soud vyjít z jím obecně formulovaného nesouhlasu s použitím právní kvalifikace zjištěného skutku. Jak správně upozornil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání, došlo v předmětné věci k nesprávné aplikaci ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 16 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Obě tato ustanovení v podstatě shodně upravují časovou působnost trestního zákona, přičemž stanoví, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. K jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, došlo v období od 15. 9. 2009 do 16. 10. 2009, tedy před 31. 12. 2009, kdy pozbyl účinnosti zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „ tr. zák. “ ). Škodlivý následek, který měl v důsledku protiprávního jednání obviněného nastat, dosahoval výše „ značné škody “ jak podle § 89 odst. 11 tr. zák., tak podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Při porovnání obou právních úprav v jejich celku ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku jak podle § 255 odst. 1, 2 písm. b ) tr. zák., a porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b ) trestního zákoníku, vychází naprostá shoda. Za situace, kdy nová právní úprava nebyla pro obviněného příznivější, mělo být zjištěné jednání posouzeno podle právní úpravy účinné v době spáchání trestného činu, resp. jeho pokusu, neboť nebyl důvod pro použití tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Po uvedeném zjištění, musel Nejvyšší soud zkoumat, zda by náprava zjištěné vady v použití trestního práva hmotného měla nějaký důsledek na rozhodnutí o vině a trestu obviněného, a přitom dospěl k názoru, že nikoli. Při totožnosti obou právních úprav v části týkající se jmenovaných trestných činů, a to ve stadiu pokusu, není jakýkoli důvod předpokládat, že by soudy při použití zákona účinného v době spáchání činu měnily svůj verdikt ve prospěch obviněného. Stejně tak otázka časové působnosti je jednak poměrně dostatečně srozumitelně řešena samotným zákonem ( viz citovaná ustanovení obecné části obou právních norem ) a doplněna judikaturou ( srov. např. č. 1/2011-I. a č. 48/2011-II. ). Byly tak splněny obě zákonné podmínky pro postup upravený v § 265b odst. 1 písm. f ) tr. ř. pro odmítnutí dovolání, jestliže je zcela zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. V části odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu proto Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněného L. H. jako zjevně neopodstatněné, v aplikaci právní normy sice zjistil vadu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení, ale dospěl k závěru, že ji není třeba napravovat zásahem do pravomocného rozhodnutí. Nejvyšší soud tak odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f ) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a ) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř. ). V Brně dne 5. prosince 2012 Předsedkyně senátu : JUDr. Blanka Roušalová