Datasets:

fewshot-goes-multilingual

/

cs_squad-3.0

like 3

Follow

Fewshot Goes Multilingual 5

007101

... Pilot může být jak na profesionální, tak na amatérské úrovni, dále pak mohou být piloti rozdělováni na sportovní, vojenské, dopravní atd. Práce pilota se sice různí podle toho, jaký prostředek pilotuje, základy jsou ovšem stejné. Pilot letadla je kromě "řidiče" také kontrolor stroje jak na zemi, tak, a to hlavně, ve vzduchu. Před startem i za letu musí kontrolovat kromě jiného průtok paliva, teploty oleje, skříní motoru, turbín, hydrauliku, rychlost, směr atd. Mimo to musí komunikovat s řízením letového provozu. V některých letadlech je veškerá tato činnost rozdělena mezi dva piloty. V dnešní době napomáhají řízení také autopiloty. Oficiálním komunikačním jazykem pilotů na mezinárodní úrovni je angličtina. Začít pilotovat motorové letadlo lze od 15 let (v případě praktického výcviku pilotního žáka pro získání pilotního průkazu s tím, že do 18 let je zapotřebí písemný souhlas zákonných zástupců). Zájemce musí zvládnout pilotní výcvik a nalétat dostatečný počet hodin, aby byl plnohodnotným pilotem....

Od kolika let lze začít pilotovat letadlo?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pilot

Začít pilotovat motorové letadlo lze od 15 let (v případě praktického výcviku pilotního žáka pro získání pilotního průkazu s tím, že do 18 let je zapotřebí písemný souhlas zákonných zástupců).

Pilot je osoba, která ovládá létající stroj, jako letadlo, vrtulník, kosmickou loď nebo jiný, i nemotorový letecký prostředek, případně dohlíží na automatické ovládací přístroje. Oficiálně je za pilota považován držitel platného pilotního průkazu, nebo pilotní žák. V každém případě tato osoba zajišťuje plynulý let a věci s ním spojené. Označení pilot se vžilo také pro řidiče formulí. Pilot může být jak na profesionální, tak na amatérské úrovni, dále pak mohou být piloti rozdělováni na sportovní, vojenské, dopravní atd. Práce pilota se sice různí podle toho, jaký prostředek pilotuje, základy jsou ovšem stejné. Pilot letadla je kromě "řidiče" také kontrolor stroje jak na zemi, tak, a to hlavně, ve vzduchu. Před startem i za letu musí kontrolovat kromě jiného průtok paliva, teploty oleje, skříní motoru, turbín, hydrauliku, rychlost, směr atd. Mimo to musí komunikovat s řízením letového provozu. V některých letadlech je veškerá tato činnost rozdělena mezi dva piloty. V dnešní době napomáhají řízení také autopiloty. Oficiálním komunikačním jazykem pilotů na mezinárodní úrovni je angličtina. Začít pilotovat motorové letadlo lze od 15 let (v případě praktického výcviku pilotního žáka pro získání pilotního průkazu s tím, že do 18 let je zapotřebí písemný souhlas zákonných zástupců). Zájemce musí zvládnout pilotní výcvik a nalétat dostatečný počet hodin, aby byl plnohodnotným pilotem. Výcvik bývá časově i finančně náročný.Na typech letounů ULL (Ultralight) a GLD (větroně) se smí létat od 15 let.

NUMERIC

NUMERIC

004666

Paršovice jsou obec v okrese Přerov, v oblasti zvané Záhoří, cca 10 km od Hranic, 12 km od Bystřice pod Hostýnem. Jsou součástí mikroregionu Záhoran. Leží v nadmořské výšce kolem 322 m, katastrální území má 1356 hektarů. Nejstarší doloženou památkou byl stříbrný kalich s letopočtem 1059, který byl zapsán v inventáři paršovického kostela v roce 1806. První písemná zmínka o obci se nachází v listině z roku 1141, další potom v roce 1371, kdy obec koupil Vok z Kravař a stala se tak na téměř 500 let součástí majetku pánů z Helfštýna. Někteří badatelé kladou její vznik ještě dál – až do 10. století, ale tyto informace nejsou nijak věrohodně doloženy. Dominantou obce je empírový kostel sv. Markéty posvěcený v roce 1906 – jediný empírový kostel v okrese Přerov. Již v 11. století zde stál dřevěný kostel – jeden z nejstarších kostelů v okolí, v období reformace přeměněný na českobratrský, poté opět na katolický....

Součástí jakého mikroregionu je obec Paršovice?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Par%C5%A1ovice

Jsou součástí mikroregionu Záhoran.

Paršovice jsou obec v okrese Přerov, v oblasti zvané Záhoří, cca 10 km od Hranic, 12 km od Bystřice pod Hostýnem. Jsou součástí mikroregionu Záhoran. Leží v nadmořské výšce kolem 322 m, katastrální území má 1356 hektarů. Nejstarší doloženou památkou byl stříbrný kalich s letopočtem 1059, který byl zapsán v inventáři paršovického kostela v roce 1806. První písemná zmínka o obci se nachází v listině z roku 1141, další potom v roce 1371, kdy obec koupil Vok z Kravař a stala se tak na téměř 500 let součástí majetku pánů z Helfštýna. Někteří badatelé kladou její vznik ještě dál – až do 10. století, ale tyto informace nejsou nijak věrohodně doloženy. Dominantou obce je empírový kostel sv. Markéty posvěcený v roce 1906 – jediný empírový kostel v okrese Přerov. Již v 11. století zde stál dřevěný kostel – jeden z nejstarších kostelů v okolí, v období reformace přeměněný na českobratrský, poté opět na katolický. Nový kostel z roku 1826 v létě roku 1900 vyhořel a po šest let byl budován kostel nynější. Součástí výzdoby kostela je mramorový oltář a cenný obraz Vidění sv. Markéty, jehož autorem je mistr Urban. U kostela se nachází dřevěný tzv. misijní kříž a kamenný kříž v lidovém stylu. Naproti kostela stojí socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1860, na křižovatce u odbočky na Valšovice u budovy sokolovny socha Panny Marie s Ježíškem, na dolním konci dřevěný kříž, v obci a okolí lze najít ještě několik dalších malých kapliček a božích muk. Další pamětihodností v Paršovicích je školní budova z roku 1898, tehdy nazvaná "Jubilejní škola císaře pána Františka Josefa I." Název obce pochází zřejmě z mužského jména Bartoloměj – Bartoš, staročesky Pareš. Nabízí se vysvětlení původu názvu jako "obec lidu Bartošova (Parešova)" – tedy původně Parešovice, zkráceno na Paršovice. Římskokatolická farnost Paršovice Obrázky, zvuky či videa k tématu Paršovice ve Wikimedia Commons

LOCATION

LOCATION

012037

... Ve 14. století proniká čeština do literatury a úředního styku. Objevují se první česky psané knihy. Karel IV. nechává vyhotovit první překlad Bible do češtiny. Používá se spřežkový pravopis. Na přelomu 14. a 15. století se objevuje návrh na reformu pravopisu, který zaváděl do češtiny používání diakritických znamének. Propagátorem tohoto návrhu byl Jan Hus, není však jasné, zda byl také jeho autorem. Velký rozvoj zažila česky psaná literatura zejména po vynálezu knihtisku v 15. století. Nejstarší tištěná kniha psaná v českém jazyce je Kronika trojánská, která byla vytištěna v Plzni nejspíše roku 1468. Jako vzor spisovného jazyka byla po dlouhou dobu používána tzv. Bible kralická (1579). Po porážce stavovského povstání v roce 1620 došlo k postupnému úpadku česky psané literatury, který byl zapříčiněn zejména nucenou emigrací české nekatolické inteligence (Jan Amos Komenský, Pavel Stránský aj.)....

Je Kronika trojánská nejstarší českou tištěnou knihou?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ce%C5%A1tina

Nejstarší tištěná kniha psaná v českém jazyce je Kronika trojánská, která byla vytištěna v Plzni nejspíše roku 1468.

Český jazyk neboli čeština je západoslovanský jazyk, nejbližší slovenštině, poté polštině a lužické srbštině. Patří mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. Čeština se vyvinula ze západních nářečí praslovanštiny na konci 10. století. Je částečně ovlivněná latinou a němčinou. Česky psaná literatura se objevuje od 14. století. První písemné památky jsou však již z 12. století. Dělí se na spisovnou češtinu, určenou pro oficiální styk (je kodifikována v mluvnicích a slovnících), a obecnou češtinu, která zahrnuje dialekty (nářečí) a sociolekty (slangy) včetně vulgarismů a argotu. Spisovná čeština má dvě podoby: čistě spisovnou a hovorovou. Hovorovou češtinu je třeba odlišovat od substandardní (nespisovné) češtiny obecné. Koexistence spisovné a obecné češtiny je některými autory označována jako diglosie. Česky mluví zhruba 10,6 mil. lidí, z toho přes 10,4 mil. v Česku. V důsledku několika vystěhovaleckých vln v uplynulých 150 letech hovoří česky i desetitisíce emigrantů a jejich potomků, zejména na Slovensku, v USA, Kanadě, Německu, Rakousku, Rumunsku, Austrálii, na Ukrajině a v řadě dalších zemí. Čeština je flektivní jazyk, vyznačující se komplikovaným systémem skloňování a časování. K písemným záznamům používá latinku, obohacenou o znaky s diakritikou. Pro výslovnost je charakteristický pevný přízvuk, opozice délky samohlásek a specifická souhláska "ř" (zvýšená alveolární vibranta = znělá dásňová kmitavá souhláska). Čeština je úředním jazykem Česka a Evropské unie. V úředním styku lze češtinu používat také na Slovensku. Spisovný standard žádný zákon neupravuje, ale kodifikuje jej v praxi svými obecně uznávanými doporučujícími publikacemi Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky a jejich schválením pro výuku i Ministerstvo školství. Čeština je slovanský jazyk a patří tak do rodiny indoevropských jazyků. Spolu se slovenštinou tvoří česko-slovenskou větev západoslovanských jazyků, mezi které patří dále polština, kašubština a lužická srbština (horní a dolní). České jazykové území v rámci slovanských jazyků leží nejvíce na západě. Podrobnější informace naleznete v článku Rozdíly mezi češtinou a slovenštinou. Čeština je blízká a vzájemně srozumitelná se slovenštinou. Rozdíly mezi těmito dvěma jazyky jsou ve slovní zásobě menší než rozdíly mezi některými nářečími jiných jazyků. V Česku a na Slovensku existuje pasivní česko-slovenský bilingvismus (mimo jiné i díky dřívější existenci společného státu, Československa), Češi obvykle bez větších problémů rozumějí slovenštině a naopak. Vzájemná srozumitelnost obou jazyků se odhaduje na 95 %. Jejich dialekty vytvářejí jazykové kontinuum, tj. přechod mezi nimi je plynulý. V meziválečném Československu (1918–1938) byly v duchu tehdejší politiky čeština a slovenština považovány za dvě spisovné varianty jednoho jazyka. Podrobnější informace naleznete v článku Historický vývoj češtiny. Čeština se vyvinula na konci 1. tisíciletí ze západního nářečí praslovanštiny. V pračeském období si zachovávala některé praslovanské prvky, jako byly jery, nosovky (ę a ǫ), palatalizace či systém čtyř minulých časů (aorist, imperfektum, perfektum, plusquamperfektum). Tyto prvky nejpozději do konce 15. století postupně vymizely (v uvedeném pořadí). Písemné památky z nejstaršího období jsou jen sporadické. Číst a psát tehdy uměli většinou jen duchovní. Funkci spisovného jazyka plnila latina, případně staroslověnština. První česky psanou památkou jsou 2 věty ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057, které jsou však zřetelně mladší, zřejmě až z 12. století. Zní: "Pavel dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvema dušníkoma Bogucos a Sedlatu." Dále se dochovaly posměšné přípisky z chorální knihy svatojiřské (Svatojiřské přípisky) z konce 13. století. Věty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal neupravenou latinku i pro zápis hlásek, které byly latině cizí (jedno písmeno mohlo označovat více hlásek). Ve 14. století proniká čeština do literatury a úředního styku. Objevují se první česky psané knihy. Karel IV. nechává vyhotovit první překlad Bible do češtiny. Používá se spřežkový pravopis. Na přelomu 14. a 15. století se objevuje návrh na reformu pravopisu, který zaváděl do češtiny používání diakritických znamének. Propagátorem tohoto návrhu byl Jan Hus, není však jasné, zda byl také jeho autorem. Velký rozvoj zažila česky psaná literatura zejména po vynálezu knihtisku v 15. století. Nejstarší tištěná kniha psaná v českém jazyce je Kronika trojánská, která byla vytištěna v Plzni nejspíše roku 1468. Jako vzor spisovného jazyka byla po dlouhou dobu používána tzv. Bible kralická (1579). Po porážce stavovského povstání v roce 1620 došlo k postupnému úpadku česky psané literatury, který byl zapříčiněn zejména nucenou emigrací české nekatolické inteligence (Jan Amos Komenský, Pavel Stránský aj.). Přesto však i v této době vycházela česká literatura, která ovšem podléhala přísné cenzuře. Obnovené zřízení zemské (1627, 1628) zavedlo jako druhý úřední jazyk v Čechách a na Moravě němčinu, která byla zrovnoprávněna s češtinou (fakticky však díky politickému tlaku získala němčina během následujících staletí navrch). Snaha o zavedení němčiny jako jednotného jazyka ve všech zemích habsburského soustátí se objevuje v 18. století (Marie Terezie, Josef II.). Byla vedena hlavně praktickými (spíše než národnostními) důvody. Ukázala se však jako nereálná, neboť česky mluvící obyvatelstvo bylo početné a po ztrátě většiny území poněmčeného Slezska mělo ve zbytku České koruny nad německy mluvícími procentuálně navrch. Zrušení nevolnictví umožnilo pak na konci 18. století vznik hnutí označovaného jako národní obrození. Díky snahám národních buditelů byla v průběhu 19. století opět vyzdvižena úroveň česky psané literatury. A díky povinné školní docházce a vysoké gramotnosti obyvatelstva přestal být spisovný jazyk záležitostí úzké vrstvy inteligence. Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijímána gramatika Josefa Dobrovského, která poprvé vyšla roku 1809. K obnově české slovní zásoby přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1830–1835) Josefa Jungmanna. Rozvíjí se publicistika a umělecká tvorba se snaží přiblížit živému jazyku. Byly odstraněny některé pozůstatky zastaralého pravopisu Bible kralické (např. slovo její bylo do té doby psáno jako gegj). Spisovná čeština v té době získala víceméně dnešní podobu. Slovní zásoba je převážně slovanského původu. Čeština a příbuzná slovenština uchovávají až 98 % praslovanské slovní zásoby, nejvíce ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky. Jako u většiny evropských jazyků byla řada slov z oblasti kultury a vědy převzata z řečtiny (demokracie, parabola, typ) a latiny (škola, kříž, doktor, herbář, tabule, kapsa, skříň). Vzhledem k těsným historickým kontaktům byla řada slov také přejata z němčiny (knedlík, šunka, taška, brýle, rytíř), případně jejím prostřednictvím byla přejata slova z jiných jazyků. Z němčiny pochází řada slov z oblasti řemeslnického názvosloví i slangu (hoblík, klempíř, ponk, šichta), mnoho slov proniklo do nespisovných vrstev jazyka (majznout, lajsnout/lajznout si, luftovat). V období národního obrození byla řada slov programově přejímána ze slovanských jazyků – polštiny (báje, věda, půvab, otvor), ruštiny (vzduch, příroda, chrabrý) aj. Uměle bylo vytvořeno české odborné názvosloví, často doslovným překladem (kalky). Mnohé tyto pojmy se ujaly a jsou běžně používány. Ruština pak obohacovala češtinu zejména v druhé polovině 20. století, zejména z politických důvodů (sovět, kulak, chozrasčot, polárník, rozvědka, celiny). Z italštiny pochází řada pojmů z oblasti hudby (duet, soprán, forte, piano) a bankovnictví (konto), z francouzštiny slova týkající se módy (baret, blůza, manžeta). Angličtina původně byla zdrojem sportovních výrazů (fotbal, hokej, tenis), v současnosti z ní pocházejí mnohá slova z oblasti výpočetní techniky (software, hardware) a mnoha dalších oblastí života. Čeština přejímá slova i z exotických jazyků, často prostřednictvím jiných jazyků. Z arabštiny pochází např. alkohol, káva, trafika, z turečtiny jogurt, klobouk, čapka, tasemnice, z japonštiny čaj, z hindštiny džungle či jóga. Pravopis přejatých slov závisí na míře zdomácnění: zdomácnělá slova mají zpravidla standardní pravopis přizpůsobený českému, např. telefon, televize, rádio, muzeum, kriket, akvárium (ale lze psát i televise, radio, museum . ); novější a méně používaná slova obvykle zachovávají původní pravopis, např. hardware, image, zvláštní skupinu představují citátová slova – výrazy, které si zachovávají původní pravopis a většinou i výslovnost a zpravidla nepřijímají české koncovky, jako je např. lat. . ecce homo, corpus delicti, in statu nascendi, ab incunabulis, dies irae, fr. aperçu, à propos, enfant terrible, tê à tê, vis-à, potpourri, parvenu; laissez-faire, laissez-passer; ital. staccato, adagio, dolce far niente apod.). Někdy se používá souběžně původní i počeštěný pravopis, např. business i byznys (i když PČP (1999, 2005) už uvádějí jen byznys). Přesný počet slov v češtině není možné určit, jelikož se čeština jakožto živý jazyk neustále vyvíjí. Nicméně má čeština na 300 000 slovních kořenů. Zatím nejrozsáhlejší Příruční slovník jazyka českého, postupně vydaný v letech 1935–1957, má zhruba 250 000 hesel. Obsahuje i slova, která zná málokdo, a neobsahuje naopak některá slova obecně známá (např. vulgarismy). Zaměřuje se totiž na popis spisovné slovní zásoby na základě výtahů z beletrie, časopisů a částečně novin. Slovník spisovného jazyka českého, jehož první vydání vyšlo v letech 1960–1971, druhé vydání v roce 1989, má přibližně 192 000 hesel. Rozsahem nejmenší Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (první vydání 1978, druhé, upravené vydání 1994) obsahuje zhruba 48 000 hesel představujících jádro spisovné slovní zásoby. Pro češtinu jsou typická slova o délce přibližně 8 grafémů (grafických nebo písemných znaků) – slova tvořená 6–10 grafémy pokrývají 75 % slovní zásoby. V psaném jazyce se nejvíce vyskytují grafémy o, e, a, n, t, dvojice grafémů st, po, ní, ov, na a trojice grafémů pro, ost, ova, sta, pře. Největší skupina slovních kořenů je ze 3 grafémů, tvořených kombinací souhláska-samohláska-souhláska (had, cop, jít) – téměř 50 % všech kořenů. Užití konkrétních slov je v každém jazyce neproporční – kdy malá skupina slov tvoří jádro slovníku, zatímco zbytek slov se užívá jen okrajově. V češtině tak 10 nejběžnějších lemmat pokrývá asi 20 % textu a 1000 nejběžnějších lemmat pokrývá 65 % textu. To ovšem neznamená, že znalost 1000 slov postačuje k porozumění textu, protože každý text (i běžný) operuje s malým množstvím specifických slov, která obvykle tvoří jádro výpovědi. Podrobnější informace naleznete v článku Nářečí češtiny. Čeština má mnoho nářečí, která jsou si navzájem většinou srozumitelná. Vlivem médií a obecné češtiny se rozdíly mezi nimi stírají. Česká nářečí se rozdělují do 4 skupin (kterým odpovídají i 4 české interdialekty): Česká nářeční skupina (s obecnou češtinou jako interdialektem) Středomoravská nářeční skupina (hanácká) Východomoravská nářeční skupina (moravskoslovenská) Slezská nářečí (lašská) České interdialekty jsou také čtyři: obecná čeština obecná hanáčtina obecná moravská slovenština obecná laština Pohraniční území osídlená před rokem 1945 Němci (tedy Sudety) jsou tradičně uváděna jako nářečně různorodá. Stav českých nářečí v 60.–70. letech 20. století zachycuje šestidílný Český jazykový atlas, jehož poslední svazek je doplněn i audionahrávkami. Podrobnější informace naleznete v článku Český pravopis. Česká abeceda sestává ze 42 grafémů/písmen (včetně grafické spřežky ch; nejčastějším z nich je o (1.) a e (2.), nejméně častým ó (41.) a q (42.)). Používá latinku doplněnou o tyto znaky s diakritikou: Čeština také používá spřežku ch, která je považována za samostatné písmeno, stojící v abecedě mezi h a i. Velká varianta je CH, avšak pokud stojí tato spřežka na začátku slova psaného dále malými písmeny, potom se velké píše jen první písmeno spřežky: Ch, např.: Chrudim, ulice Chobot. Kromě ch se hlavně v cizích slovech také používá spřežka dž (k zápisu znělého protějšku č, např. původní české džbán a přejatá slova džus, džem, džíp), zcela výjimečně pak dz (znělý protějšek c). Tyto spřežky se nepovažují za samostatná písmena, nýbrž za písmena dvě. Zajímavostí je, že český háček (č, ž, š aj.) převzalo i několik dalších jazyků: kromě slovenštiny například bosenština, chorvatština, lakotština, litevština, lotyština, některé varianty sámštiny, slovinština aj.[zdroj?] Dominantní princip českého pravopisu je princip fonologický s prvky pravopisu morfologického (had/hadi) a historicko-etymologického (panna z pán + -na)). V koncovkách příčestí se uplatňuje pravopis syntaktický (dělali/dělaly/dělala). Jedno písmeno (grafém) se tedy zpravidla používá pro zápis jednoho fonému (ne vždy i každého zvuku, srov. alofony jako např. ŋ a n) s tím, že přihlíží k morfologii a etymologii slov a zachovává některé prvky odpovídající staršímu stavu jazyka (psaní i/y, í/ý, ě, ú/ů). Písmena ě a ů se nemohou vyskytnout na začátku slova, protože háček na ě vyznačuje změkčenost předcházející souhlásky a použití ů je podmíněno historickým vývojem (původní hláska /u:/[zdroj?] se píše ú; hláska /u:/ vyvinutá z původního /o:/ (později /uo/) se píše ů). Na začátku českých slov se kromě grafémů ě, Ě a ů, Ů nevyskytuje ani é, É a ý, Ý. Řazení Písmena s háčkem č, ř, š, a ž (tj. kromě ě, ď, ť a ň) se při abecedním řazení, např. ve slovnících, kladou za své základní znaky bez háčku jako samostatná písmena. Ostatní písmena s diakritikou – samohlásky a také písmena měkkých souhlásek ď, ť a ň – mají v abecedě stejnou prioritu jako znaky bez diakritiky, uplatňuje se řazení typu car – cár – carevič (Pravidla českého pravopisu, 2005)). Podrobnější informace naleznete v článku Fonologie češtiny. Čeština má 10 samohlásek (5 krátkých a 5 dlouhých), 27 souhlásek a 3 dvojhlásky. K charakteristickým rysům české výslovnosti patří zejména: opozice kvantity (délky) samohlásek (dlouhá × krátká), která není závislá na přízvuku; opozice znělosti u tzv. pravých souhlásek (s–z, t . –d, p–b atd.), asimilace znělosti; ztráta znělosti v koncových pozicích (např. led [lɛ]); pevný přízvuk na první slabice (× u spojení s jednoslabičnou předložkou . na předložce: 'les × 'do lesa); specificky český foném /ř/, který je dle svého hláskového okolí vyslovován buď zněle (dři), nebo nezněle (tři). Podrobnější informace naleznete v článku Česká gramatika. Čeština je flektivní jazyk (tj. ohebný), který vyjadřuje větnou syntax (skladbu) pomocí flexe (skloňování a časování). Jako taková se vyznačuje bohatstvím slovních tvarů ohebných slov. Slovní druhy Čeština rozlišuje tradičně 10 slovních druhů, které se dělí na ohebné a neohebné: ohebné skloňují se – podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky; časují se – slovesa; neohebné – příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce. Jmenný rod Čeština rozlišuje 3 jmenné rody: mužský (maskulinum), ženský (femininum) a střední (neutrum). Mužský rod se dále člení na životný a neživotný. Číslo Rozlišuje se dvojí mluvnické číslo: jednotné (singulár) a množné (plurál). Kromě toho se při skloňování vyskytují pozůstatky dvojného čísla (duálu). Skloňování Podrobnější informace naleznete v článku České skloňování. Čeština má 7 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál), které se uplatňují při skloňování podstatných a přídavných jmen, zájmen a číslovek. Základním tvarem (lemmatem) jmen je zpravidla nominativ singuláru (1. pád jednotného čísla). Časování Podrobnější informace naleznete v článku Česká slovesa. Česká slovesa vyjadřují 3 časy: minulý (préteritum), přítomný (prézens) a budoucí (futurum). Mají též sémantickou schopnost rozlišit vztah k plynutí času a ukončenosti děje pomocí vidu (aspektu). Z tohoto hlediska se dělí na dokonavá (perfektiva) a nedokonavá (imperfektiva). Dokonavá slovesa nemají schopnost vyjádřit přítomnost, jejich přítomné tvary vyjadřují budoucnost. Rozlišují se 3 slovesné způsoby: oznamovací (indikativ), podmiňovací (kondicionál) a rozkazovací (imperativ). Vztah podmětu k ději se vyjadřuje činným (aktivum) nebo trpným (pasivum) rodem. Základním tvarem u sloves je infinitiv. Slovosled Podrobnější informace naleznete v článku Český slovosled. Slovosled je velmi flexibilní (volný), řídí se především tzv. aktuálním větným členěním. Základní slovosled je typu SVO (podmět–přísudek–předmět). Podrobnější informace naleznete v článku Úřední jazyk. Češtinu používá převážná většina obyvatel České republiky, její používání však není dáno speciálním jazykovým zákonem. Podle příslušných zákonů soudy, orgány činné v trestním řízení a úřady vedou jednání a vyhotovují rozhodnutí v českém jazyce (finanční úřady též ve slovenštině). Kdo neovládá češtinu, má nárok na jednání v jazyce, který ovládá (de facto na tlumočení). Prodávané zboží musí být opatřeno návodem v češtině. Podle Listiny základních práv a svobod (součást ústavního pořádku ČR) mají národnostní a etnické menšiny právo na vlastní jazyk. Čeština je též (od května 2004) jedním z 24 (stav k roku 2013) oficiálních (úředních) jazyků Evropské unie. Formálně jsou si všechny oficiální jazyky EU rovné. Za autoritu v záležitostech českého jazyka je tradičně pokládán Ústav pro jazyk český, který je jedním z vědeckých ústavů Akademie věd České republiky. Jeho úkolem je základní i aplikovaný výzkum současné češtiny i její historie. Vydává doporučující publikace (například Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny, Akademický slovník cizích slov) a provozuje jazykovou poradnu pro veřejnost. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy schvaluje užívání uvedených příruček ke školní výuce češtiny, případně závazně vyžaduje respektování těchto zásad při výuce češtiny ve školách.

VERB_PHRASE

YES_NO

002531

U zámku v obci Běstvina roste památný platan javorolistý (Platanus hispanica). Jedná se o cca 40 m vysoký strom s obvodem kmene cca 550 cm. Kmen se ve výšce cca 2,5 m rozvětvuje do tří hlavních větví. Jedná se o mimořádně vzrostlý strom, jehož památková ochrana byla vyhlášena v roce 1996.

V jaké výšce se kmen platanu javorolistého v Běstvině dělí do tří hlavních větví?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Platan_v_Běstvině

Kmen se ve výšce cca 2,5 m rozvětvuje do tří hlavních větví.

U zámku v obci Běstvina roste památný platan javorolistý (Platanus hispanica). Jedná se o cca 40 m vysoký strom s obvodem kmene cca 550 cm. Kmen se ve výšce cca 2,5 m rozvětvuje do tří hlavních větví. Jedná se o mimořádně vzrostlý strom, jehož památková ochrana byla vyhlášena v roce 1996.

NUMERIC

NUMERIC

006907

Durham Wasps byl hokejový klub z Durhamu, který hrál Britskou hokejovou ligu v Británii. Klub byl založen roku 1947. Zanikl roku 1996. Jejich domovským stadionem byl Durham Ice Rink s kapacitou 2860 lidí. Heineken Premier League Champions - 1985, 1986, 1989, 1991, 1992 Autumn Cup - 1984, 1988, 1989, 1991

V jakém roce byl založen hokejový klub Durham Wasps z Durhamu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Durham_Wasps

Zanikl roku 1996.

Durham Wasps byl hokejový klub z Durhamu, který hrál Britskou hokejovou ligu v Británii. Klub byl založen roku 1947. Zanikl roku 1996. Jejich domovským stadionem byl Durham Ice Rink s kapacitou 2860 lidí. Heineken Premier League Champions - 1985, 1986, 1989, 1991, 1992 Autumn Cup - 1984, 1988, 1989, 1991

DATETIME

DATETIME

011046

... Křížové zaklenutí utváří samostatně účinný prostor a má mimořádný význam pro rozvoj architektury a s ní spjatých konstrukčních forem. Rytmicky opakovaná, se ve středověké architektuře stala důležitým prvkem významných staveb. Klenba žebrová využívá nosných žeber k usměrnění a přenosu sil z klenby do podpor. Nad půdorysem prostoru se nejprve postaví diagonální oblouky čili žebra a prostory mezi nimi (kápě) se vyplní lehčím zdivem. Toto ve výsledku jednoduché řešení klenby je technicky velmi náročné. Jednotlivé díly často bohatě profilovaných kamenných žeber vytvářeli kameníci na zemi podle šablon a výkresů. Museli pracovat velmi přesně a práce musela být dokonale organizována, aby vznikl dojem plynulého oblouku. Rozkreslováním tvarů jednotlivých kamenů se zabývá tzv. kamenořez. Jako první začala s používáním žebrové klenby románská architektura v Toskánsku. Zdejší stavitelské prostředí žilo ve velkém rozmachu a tak brzo obohatilo klenbu žebrovou o lomený oblouk....

Jaká architektura začala první s používáním žebrové klenby?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Klenba

Jako první začala s používáním žebrové klenby románská architektura v Toskánsku.

Klenba je samonosná, vzhůru vypuklá stavební konstrukce, která se užívá na zastropení a zakrytí prostoru. Podobně jako oblouk využívá toho, že váha klenby se přenáší na její podpory, a to ve svislém i vodorovném směru. V historii se používaly především ploché (neklenuté) trámové stropy, klenba k nim tvořila podstatně náročnější a nákladnější alternativu, která však umožňovala zastropit větší prostory a použití nehořlavého materiálu. Potřeba použití kleneb je na ústupu od 19. století, kdy se objevují modernější konstrukce, ocelové nosníky, příhradová konstrukce a později železobeton. Části pata klenby – bod nebo přímka, kde se svislá konstrukce podpěry (stěna nebo sloup) začíná odchylovat od svislice a přechází do křivky směřující k protilehlé straně zaklenutého prostoru vrchol klenby – bod, ve kterém se mění vzestupný směr klenební křivky na . směr sestupný – nejvyšší bod klenby vrcholnice – přímka spojující vrcholové body myšlených oblouků tvořících vnitřní líc klenby křivka klenby v řezu – kruhový oblouk (polokruh, kruhová výseč), stlačený oblouk, lomený oblouk, parabola, řetězovka, . oslí hřbet,... líc klenby – její vnitřní, pohledová strana daná tvarem bednění, která bývá (ale nemusí) být po jeho odstranění povrchově upravená rub klenby – horní strana klenby, která je překryta podlahou dalšího patra nebo střechou . čelo klenby – část stěny ohraničené obloukem klenby Rozměry rozpětí nebo rozpon klenby – vodorovná vzdálenost mezi svislými stavebními konstrukcemi (sloupy/stěny), resp. patami klenby výška (světlost) klenby (vzepětí klenby[zdroj?]) – výška mezi patami klenby a jejím vrcholem, která se podílí na výsledné výšce zaklenuté místnosti délka klenby – měří se ve směru její osy Nejjednodušší způsob zastropení představuje trám nebo kamenný nosník. Rozpětí lze zvětšit, pokud se dva kameny opřou šikmo proti sobě. Přechodem ke klenbě je ústupková klenba z vodorovných desek, které se z obou stran stupňovitě přesahují, až se ve vrcholnici setkají. Skutečné klenby se liší tím, že se staví na lešení nebo bednění. Nejstarší klenby jsou doloženy již ze sumerské architektury ze 4. tisíciletí př. n. l. Nejstarší dochovaná klenba je v chrámu Ramesse III. v Medínit Habu a pochází z 12. století př. n. l.. Klenby se používaly jak v monumentálních, tak také v inženýrských stavbách (stoky, mosty, tunely). K velké dokonalosti dovedla klenby římská a byzantská architektura. Zlatý věk klenby nastal ve středověké architektuře, zejména při stavbě chrámů a katedrál. Veliké a vysoké prostory i požadavek na veliká okna v gotice si vynutily stále důmyslnější konstrukce a vzniklo mnoho nových forem i technik. Od renesance se klenby stále častěji užívaly i u světských staveb (sály v palácích, na městských radnicích) a zároveň pomalu převládaly klenby cihlové nad kamennými. Vícepodlažní budovy přitom vyžadovaly snížení klenby a tím i celého podlaží. Tento vývoj vrcholí v barokní době. Od 19. století se objevují ocelové a ve 20. století i betonové nosníky, takže klenby se používají už jen u reprezentativních budov, v současné době zejména betonové, které dovolují i složitější tvary (paraboloid, hyperboloid atd.). Klenba je dokladem vyspělého stavebního umění. Samotné sestrojení klenby vyžaduje schopnosti kvalitního opracování stavebních materiálů, je dokladem vysoké úrovně organizace pracovních postupů na stavbě a zároveň i dokladem rozvinutého stavitelství. Ideální tvar klenby by tvořila řetězovka, která se ovšem obtížně konstruuje a nahrazuje se proto jinými křivkami (oblouk kružnice nebo elipsy, lomený oblouk atd.) Klenba účinně převádí síly z vlastní hmotnosti (v případě vodorovného nosníku by působily svisle) do směru, který působí přibližně ve směru křivky oblouku klenby. Tím však vnáší do svislých nosných konstrukcí složku horizontálních sil. S tou se musí stavitelé vyrovnat hmotností svislých konstrukcí, která účinky bočních sil vydrží, vyrovnáním silových účinků navazujících kleneb v řadě, pomocnými konstrukcemi zvenčí i uvnitř a podobně. I řešení těchto problémů vypovídá o úrovni stavitelů. Základní typy kleneb jsou: Valená klenba – sklenutá mezi dvěma rovnoběžnými zdmi Křížová klenba – sklenutá do rohů čtyřúhelníku Kupole – sklenutá symetricky podle svislé středové osy, např. tvar půlkoule nad kruhovým půdorysem Valená klenba se nejčastěji konstruuje podle kruhového oblouku a tvoří ji část válcové plochy. Spočívá na dvou protilehlých stěnách (případně vodorovných nosnících) a obvykle se staví nad čtyřúhelnými prostory (klenebními poli). Stoupající / klesající valená klenba je taková, jejíž vrcholnice má stoupající nebo klesající směr. Užívá se například v chodbách se šikmým sklonem podlahy nebo nad schodišti, může však vzniknout i u klenby křížové. Pokud přímky znázorňující patu klenby nejsou navzájem rovnoběžné a klenba kryje prostor s lichoběžníkovým půdorysem, její líc bude tvořit výseč komolého kužele a vrcholnice bude stoupající nebo klesající. To umožňuje dosahovat iluze prodloužení, případně zkrácení prostoru. Takových postupů s oblibou užívali barokní stavitelé. Lunetová valená klenba je tvořena hlavní podélnou klenbou, do níž z boku pronikají valené klenby o menším poloměru oblouku. V klenbě jsou tím vykrojeny trojúhelné zářezy (lunety), zejména nad okny, která prostor osvětlují a klenbu rytmicky člení. S rozvojem stavitelství v období renesance a mohutně pak v baroku se stala valená klenba lunetová zdrojem mnoha inovativních postupů a řešení reprezentačních prostor. Vzniká pronikem dvou navzájem kolmých valených kleneb; pokud jsou vystavěny podle oblouků se stejným poloměrem, uzavírají prostor se čtvercovým půdorysem. Místo dvou stěn (přímek) u valené klenby tvoří podporu křížové klenby jen čtyři rohové body. Díky tomuto uspořádání je možné přiřazovat k základnímu klenebnímu poli další pole ve všech čtyřech směrech. Jsou-li vrcholnice křížících se valených kleneb klenby křížové vodorovné, jedná se o křížovou klenbu přímou. Pokud vrcholnice křížících se kleneb směrem ke křížení stoupají, jedná se o křížovou klenbu stoupající. Taková klenba vznikala při stavbě klenby žebrové, pokud měla i žebra tvar kruhového oblouku; křížová klenba přímá naproti tomu vyžaduje buď zploštělý tvar příčného žebra, anebo převýšený tvar základních oblouků. Tomu vyhovují oblouky lomené Jestliže vrcholnice kleneb valených směrem ke křížení klesají, jedná se o klenbu křížovou klesající. Jedná se o dosti vyspělý typ klenby, který zvýrazňuje svébytnost zaklenutého prostoru. Křížové zaklenutí utváří samostatně účinný prostor a má mimořádný význam pro rozvoj architektury a s ní spjatých konstrukčních forem. Rytmicky opakovaná, se ve středověké architektuře stala důležitým prvkem významných staveb. Klenba žebrová využívá nosných žeber k usměrnění a přenosu sil z klenby do podpor. Nad půdorysem prostoru se nejprve postaví diagonální oblouky čili žebra a prostory mezi nimi (kápě) se vyplní lehčím zdivem. Toto ve výsledku jednoduché řešení klenby je technicky velmi náročné. Jednotlivé díly často bohatě profilovaných kamenných žeber vytvářeli kameníci na zemi podle šablon a výkresů. Museli pracovat velmi přesně a práce musela být dokonale organizována, aby vznikl dojem plynulého oblouku. Rozkreslováním tvarů jednotlivých kamenů se zabývá tzv. kamenořez. Jako první začala s používáním žebrové klenby románská architektura v Toskánsku. Zdejší stavitelské prostředí žilo ve velkém rozmachu a tak brzo obohatilo klenbu žebrovou o lomený oblouk. Tyto úpravy značně zrychlují a patrně i zlevňují stavby snížením nároků na spotřebu materiálu. Zlehčením kleneb a optimalizací převodu sil do podpor se snižují i nároky na svislé nosné konstrukce, takže stavbu lze odhmotňovat. Tím, že klenební žebra zviditelňují hlavní linie sil působících ve klenbě, dostávají stavitelé jakýsi návod pro další formování a zdokonalování kleneb. S nástupem žebrové klenby, se stává zaklenutí prostoru svébytným uměleckým prostředkem. V gotické architektuře již je žebrová klenba považována za natolik hodnotný počin, že se často obejde bez výzdoby nástěnnými malbami. Výsledkem je bohatství typů gotických kleneb, kde konstrukční funkce žeber čím dále tím více ustupuje funkci dekorativní. Jmenujme alespoň typy - klenby síťové, visuté, vějířové a kroužené. Komplikované útvary žebrových kleneb nakonec zanikají ve sklípkových či diamantových klenbách 15. a 16. století. Kupole je klenba s kruhovým půdorysem, která tvoří kulový vrchlík. Pokud se klene nad čtvercovým prostorem, vyplňují se rohy tzv. pendentivy, anebo se naopak kulový vrchlík ze čtyř stran "seřízne", čímž vznikne tzv. česká klenba. Kupole se stavěly už ve starém Římě, velké dokonalosti v nich dosáhla byzantská architektura. Cihelná centrální kupole chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli má rozpětí 32 m. Starší kupole se často stavěly na válcovitý podstavec (tambur) s okny, renesanční a barokní kupole mají často na vrcholku lucernu, která prostor osvětluje. Plochá kupole haly Z Brněnského výstaviště má průměr přes 80 m. Velmi plochá kupole, častá v barokním stavitelství, se nazývá česká placka. Pro klenby větších rozponů se často používal kámen, zejména pro svoji pevnost v tlaku. Kámen jako konstrukční prvek kleneb je typický pro starší klenby, kdy ještě nebyla výroba cihel běžná. Kámen s cihlou lze však i kombinovat tak, že žebra klenby jsou kamenná a výplň mezi nimi je klenutá z cihel. Užívala se v oblastech, kde nebyl vhodný lomový kámen (např. v severním Německu). Pro konstrukce cihelných kleneb byly využívány tvarovky, které zlepšovaly a zjednodušovaly zdění obloukových tvarů tím, že se velké obdélníkové strany cihly sbíhaly pod úhlem odpovídajícím úseku, který v klenbě jednotlivá cihla zaujímala. Pokud památkově chráněná klenba začne sedat, opravuje se tak, že se do cihlových spár zespodu zatloukají dřevěné klíny. Tím se klenba "utáhne". Dřevo musí být dobře vyschlé, tvrdé, ideální je jasanové, které téměř nereaguje s vápnem. Zcela nevhodné je dřevo dubové, byť také tvrdé - v případě vlhkosti v klenutí se z něho uvolní tříslo, které pak s vápnem vytvoří na omítce těžko odstranitelné hnědé skvrny. (Staří praktici k vyzdívce kleneb poznamenávají, že dnes, kdy je cementová malta tvrdší než cihly, je lehké být "mistrem světa". Stará malta však tvrdla i několik týdnů a pokud se bednění odstranilo dřív, měkká vápenná malta se stlačila. Tak mohlo dojít i ke zřícení chrámových kleneb a kopulí)[zdroj?]. S výrobou ocelových nosníků se v polovině 19. století začaly používat tzv. Hönelovy klenby, velmi ploché valené klenby, vyzdívané z cihel mezi dva paralelní ocelové nosníky (traverzy), vzdálené 1 až 2 m. Vyskytují se běžně ve sklepích obytných domů, v průmyslových stavbách aj. až do počátku 20. století. Staví se z dřevěných desek nebo dřevěných špalíků. S klenbami z dřevěných desek se můžeme setkat i v našich zemích. Špalíky se pro dřevěné klenby užívaly v Holandsku. Dřevěná konstrukce, zespod pobitá rákosem a omítnutá, nevyžaduje stavbu náročného lešení. Proto se v době barokní užívala jako levnější náhrada náročných kleneb cihlových. Můžeme se s ní setkat v chudších venkovských kostelech i u reprezentativnějších venkovských stavení. Předchůdcem betonu u litých kleneb je emplekton, cementová malta vylehčená zalitými keramickými nádobami nebo tufem. Litá kopule římského Pantheonu z roku 125 o rozpětí 32 m je zevnitř vylehčena kasetovými prohlubněmi a shora osvětlena velkým kruhovým otvorem (oculus). Ve 20. století se začaly stavět skořepinové klenby z betonu, které sice vyžadují náročné bednění, zato umožňují veliká rozpětí a téměř libovolné geometrické tvary. Jednou z prvních je například konstrukce Pavilonu A brněnského výstaviště z roku 1928. Valená klenba – klenba na obdélném půdoryse, typicky zaklenutí chodby, oporou jsou podélné zdi Křížová klenba – pronik dvou kleneb valených nad klenebními pasy, které přenášejí tíhu klenby do rohových podpor (sloupů nebo pilířů) Klášterní klenba – průnik plochých valených kleneb, oporou jsou stěny nebo nosníky po obvodě půdorysu Česká placka – má tvar plochého kulového vrchlíku nad poměrně libovolným půdorysem; běžná v barokní a rokokové době i u venkovských stavení

ADJ_PHRASE

YES_NO

003147

Chemický prvek je látka skládající se z atomů jednoho druhu (atomů se stejným protonovým číslem). == Počet prvků == Na Zemi se přirozeně vyskytuje 94 prvků, další prvky byly vyrobeny uměle. Všechny prvky se dají systematicky uspořádat do periodické soustavy prvků. Aktuálně známe celkem 118 prvků. == Protonové číslo == Určující vlastností prvků je protonové číslo (Z) – počet protonů (kladných nábojů) v jádře atomu. Prvek s 1 protonem v jádře je vodík, prvek s 94 protony v jádře je plutonium. Ostatní prvky přirozeně se vyskytující na Zemi mají počet protonů mezi 1 a 94. Uměle vyrobené prvky s protonovým číslem větším než 94 a některé další prvky s nižším protonovým číslem jsou nestabilní a samovolně se rozpadají (přirozená radioaktivita). == České názvy == České názvy, které nejsou přejaty z latinských, vytvořili Karel Slavoj Amerling a Jan Svatopluk Presl. Mnohé z nich se však neujaly (například...

Kolik se v přírodě vyskytuje prvku?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chemick%C3%BD_prvek

Na Zemi se přirozeně vyskytuje 94 prvků, další prvky byly vyrobeny uměle.

Chemický prvek je látka skládající se z atomů jednoho druhu (atomů se stejným protonovým číslem). == Počet prvků == Na Zemi se přirozeně vyskytuje 94 prvků, další prvky byly vyrobeny uměle. Všechny prvky se dají systematicky uspořádat do periodické soustavy prvků. Aktuálně známe celkem 118 prvků. == Protonové číslo == Určující vlastností prvků je protonové číslo (Z) – počet protonů (kladných nábojů) v jádře atomu. Prvek s 1 protonem v jádře je vodík, prvek s 94 protony v jádře je plutonium. Ostatní prvky přirozeně se vyskytující na Zemi mají počet protonů mezi 1 a 94. Uměle vyrobené prvky s protonovým číslem větším než 94 a některé další prvky s nižším protonovým číslem jsou nestabilní a samovolně se rozpadají (přirozená radioaktivita). == České názvy == České názvy, které nejsou přejaty z latinských, vytvořili Karel Slavoj Amerling a Jan Svatopluk Presl. Mnohé z nich se však neujaly (například solík, barvík, ďasík, kostík či voník). == Důležité vlastnosti prvků == Důležitými vlastnostmi prvků jsou: relativní atomová hmotnost, molární hmotnost, hustota, elektronová konfigurace, elektronegativita, běžná oxidační čísla, teplotní součinitel délkové roztažnosti, teplota tání, teplota varu, měrná tepelná kapacita, měrné skupenské teplo tání, měrné skupenské teplo varu, poločas rozpadu (u radioaktivních prvků). == Základní pojmy == Prvek – Prvek je látka složená ze stejného druhu neutrálních atomů, které mají shodné protonové číslo, avšak jejich nukleonová čísla mohou být různá. Nuklid – Jako nuklid se označuje látka, která je složena z neutrálních atomů stejného druhu, přičemž všechny atomy mají shodné protonové číslo i nukleonové číslo. Radionuklidy – Jako radionuklidy se označují takové nuklidy, jejichž jádra podléhají samovolné radioaktivní přeměně. Izotopy – Jako izotopy se označují nuklidy stejného prvku, které mají stejné protonové číslo, ale odlišné nukleonové číslo, tzn. liší se počtem neutronů v jádře. Izobary – Jako izobary se označují nuklidy různých prvků, které mají shodné nukleonové číslo a (samozřejmě) odlišné protonové číslo. Izotony – Izotony jsou nuklidy různých prvků se stejným neutronovým číslem, tzn. obsahují v atomovém jádře stejný počet neutronů. Izotony se liší v nukleonovém čísle i protonovém čísle. Izomery – Izomery jsou atomy stejného nuklidu, jejichž jádra se nachází v odlišných energetických stavech. == Seznam všech objevených prvků == V tabulce jsou uvedeny jen prvky, jejichž objev byl uznán Mezinárodní unií pro čistou a užitou chemii (IUPAC). *) hodnota platí jen pro nejběžnější izotop (izotop s největším poločasem rozpadu) **) oficiální český název dosud neschválen == Poznámky == == Reference == == Související články == Seznam chemických prvků Symbol prvku Sloučenina Směs Ion == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu chemický prvek ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo chemický prvek ve Wikislovníku

NUMERIC

NUMERIC

003330

Pink Floyd je anglická hudební skupina založená v roce 1964, která se dostala do povědomí díky svému psychedelickému rocku. Postupem času se kapela žánrově posunula k progresivnímu rocku a vlastně se tak stala jeho průkopníkem. Pink Floyd jsou známí díky svým filosofickým textům, klasickým rockovým melodiím, zvukovým experimentům, inovativním obalům alb a propracovaným vystoupením. Jedná se o jednu z nejúspěšnějších, nejvlivnějších a nejvýznamnějších skupin všech dob, která prodala více než 200 milionů alb po celém světě, z toho přibližně 74,5 milionů jen v USA. Pink Floyd ovlivnili progresivně rockové skupiny 70. let 20. století, jako jsou Genesis a Yes, či současné interprety, například Nine Inch Nails a Dream Theater. Pod vedením Syda Barretta dosáhli Pink Floyd ve druhé polovině 60. let 20. století úspěchu jako jedna z nejpopulárnějších undergroundových kapel hrající psychedelický rock. Barrettovovo nevypočitatelné chování ale...

Ovlivnila skupina Pink Floyd skupinu Dream Theater?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pink_Floyd

Pink Floyd ovlivnili progresivně rockové skupiny 70. let 20. století, jako jsou Genesis a Yes, či současné interprety, například Nine Inch Nails a Dream Theater.

Pink Floyd je anglická hudební skupina založená v roce 1964, která se dostala do povědomí díky svému psychedelickému rocku. Postupem času se kapela žánrově posunula k progresivnímu rocku a vlastně se tak stala jeho průkopníkem. Pink Floyd jsou známí díky svým filosofickým textům, klasickým rockovým melodiím, zvukovým experimentům, inovativním obalům alb a propracovaným vystoupením. Jedná se o jednu z nejúspěšnějších, nejvlivnějších a nejvýznamnějších skupin všech dob, která prodala více než 200 milionů alb po celém světě, z toho přibližně 74,5 milionů jen v USA. Pink Floyd ovlivnili progresivně rockové skupiny 70. let 20. století, jako jsou Genesis a Yes, či současné interprety, například Nine Inch Nails a Dream Theater. Pod vedením Syda Barretta dosáhli Pink Floyd ve druhé polovině 60. let 20. století úspěchu jako jedna z nejpopulárnějších undergroundových kapel hrající psychedelický rock. Barrettovovo nevypočitatelné chování ale donutilo ostatní spoluhráče k tomu, aby jej doplňovali a později i úplně nahradili kytaristou a zpěvákem Davidem Gilmourem. Po Barretově odchodu se lídrem skupiny a hlavním skladatelem postupně stal zpěvák a baskytarista Roger Waters. Tato proměna vedla k vytvoření několika novátorských alb, která získala kapele celosvětový věhlas. Jedná se o koncepční alba The Dark Side of the Moon (1973), Wish You Were Here (1975) a Animals (1977) a rockovou operu The Wall (1979). V roce 1985 ohlásil Waters rozpad skupiny, ale zbývající členové vedeni Gilmourem v koncertování a nahrávání desek pokračovali. Pink Floyd poté vydali další dvě studiové desky a dosáhli obrovského komerčního úspěchu. Aktivní činnost ukončili v roce 1995. Na charitativním koncertu Live 8 v Londýně se 2. července 2005 uskutečnilo jednorázové vystoupení Pink Floyd, poprvé po 24 letech i s Rogerem Watersem. Syd Barrett zemřel v roce 2006, klávesista Richard Wright o dva roky později. Po dvacetileté odmlce od desky The Division Bell (1994) vydali Pink Floyd v roce 2014 nové studiové album The Endless River. Pink Floyd vznikli z kapely, která se utvořila v roce 1963 a ve které se vystřídalo více hudebníků. Tato amatérská skupina postupně nesla několik názvů: Sigma 6, The Abdabs, The Screaming Abdabs a Spectrum Five. Pod novým názvem The Tea Set začali kytarista Roger Waters, bubeník Nick Mason a pianista Rick Wright v roce 1964 hrát s kytaristou Bobem Klosem (Waters zároveň přešel k baskytaře). Po krátkém pokusu se zpěvákem Chrisem Dennisem se ke skupině přidal kytarista a zpěvák Syd Barrett. Když The Tea Set zjistili, že kapela stejného názvu už existuje, Barrett navrhl používat název The Pink Floyd Sound (původně ale návrh zněl Pink Floyd Blues), podle svých koček, které se jmenovaly Pink a Floyd dle dvou amerických bluesových muzikantů, Pinka Andersona a Floyda Councila. Nějaký čas používali obě jména, než definitivně zvítězil druhý název. Slovo "Sound" bylo z názvu záhy vypuštěno, ale určitý člen "The" byl příležitostně používán až do roku 1970. Pozdější kytarista Pink Floyd David Gilmour nazýval skupinu "The Pink Floyd" až do roku 1984. Ve svých počátcích hrála kapela coververze známých rhythm and bluesových písní, například "Louie, Louie". Během vánočních prázdnin v roce 1964, či na začátku roku následujícího natočila skupina ve studiu první demo snímky, které byly vydány v roce 2015 pod názvem 1965: Their First Recordings. Bob Klose opustil kapelu na nátlak svého otce a učitelů v létě 1965 a věnoval se studiu. Po jeho odchodu se sestava ustálila v této podobě: Syd Barrett - kytara a zpěv Roger Waters - baskytara a vokály Rick Wright - klávesy a vokály Nick Mason - bicí Barrett začal psát vlastní písně ovlivněné americkým a britským psychedelickým rockem, ke kterým přidal vlastní, poněkud bizarní humor. Pink Floyd se brzy stali oblíbenou undergroundovou kapelou a hráli v různých klubech, jako byly UFO Club, Marquee Club nebo The Roundhouse. Koncem roku 1966 byla kapela pozvána, aby se hudebně podílela na filmu Tonite Let's All Make Love in London režiséra Petera Whiteheada. V lednu 1967 pro tento snímek Pink Floyd nahráli dvě skladby ("Interstellar Overdrive" a "Nick's Boogie"). Ačkoliv téměř nic nebylo z tohoto materiálu ve filmu použito, kompletní skladby se nakonec dočkaly vydání v roce 1995 pod názvem London '66-'67. Popularita skupiny rostla a proto čtyři členové společně se dvěma manažery, Peterem Jennerem a Andrewem Kingem, vytvořili v říjnu 1966 společnost Blackhill Enterprises. Na jaře 1967 ale podepsali nahrávací smlouvu s EMI. V březnu 1967 vydala skupina svůj první singl "Arnold Layne", v červnu téhož roku jej následoval singl "See Emily Play". "Arnold Layne" se dostal na 20. a "See Emily Play" dokonce na 6. místo britské hitparády, což zaručilo skupině její první televizní vystoupení v hudebním pořadu Top of the Pops v červenci 1967. Debutové album The Piper at the Gates of Dawn bylo vydáno v srpnu 1967 a mezi odbornou veřejností bylo přijato veskrze kladně. Tato deska je považována za jedno z nejlepších alb britského psychedelického rocku. Skladby na albu, z nichž drtivou většinu napsal Syd Barrett, obsahují poetické texty společně s rozmanitými hudebními motivy, od avantgardní volné formy v "Interstellar Overdrive" k hravým rytmům v písni "The Scarecrow", jež je inspirována venkovskou oblastí The Fens severně od Cambridge, odkud pochází Barrett a Waters (a rovněž i pozdější člen skupiny Gilmour). Texty jsou velice surrealistické a často odkazují k folkloru, jako třeba píseň "The Gnome" (česky "Skřítek"). Na albu, jež produkoval Norman Smith, se prostřednictvím výrazného využití stereo efektů, echa a úprav pásku projevovaly nové technologie v elektronice. Album se ve Spojeném království stalo hitem, když vystoupalo na 6. místo hitparády, zatímco v USA zůstalo prakticky nepovšimnuto (131. místo). V této době absolvovala skupina turné s Jimim Hendrixem, což jí napomohlo ke zvýšení popularity. Nárůst popularity spojený s náročným životem na cestách, tlakem vydavatele na tvorbu hitových písní a častým užíváním psychedelických drog (hlavně LSD) si vybral daň na Sydu Barrettovi. Jeho duševní zdraví se několik měsíců zhoršovalo a Barrett se začal chovat velmi podivínsky. V lednu 1968 se ke skupině připojil David Gilmour, aby nahradil v hraní a zpívání Barretta. Vlivem pravidelného užívání LSD se Barrettovo chování stalo prakticky nepředvídatelným a on sám velmi labilním, často při koncertech zíral do jednoho místa, zatímco skupina hrála. Někdy při vystoupeních hrál jen na jednu strunu na kytaře anebo kytaru začal rozlaďovat. Koncerty tak byly pro skupinu pohromou, zbývající členové se nakonec rozhodli, že ho přestanou na vystoupení brát. Původní myšlenka byla, že Barrett bude skládat hudbu a Gilmour, jeho dobrý kamarád ze školy, ji pak bude živě hrát. Barrett ale začal skládat tak komplikované písně (např. "Have You Got It Yet?"), kde se mění melodie a akordy s každým dalším taktem, že se zbytek skupiny rozhodl nepokračovat v tomto uspořádání. Poslední koncert s Barrettem se odehrál 20. ledna 1968 v Hastingsu; celkem pět vystoupení odehráli Pink Floyd v pětičlenném obsazení s Barrettem i Gilmourem. Když se Barrettův odchod stal v dubnu 1968 oficiálním, producenti Jenner a King se rozhodli zůstat s ním a tak se společnost Blackhill Enterprises rozpadla. Ke kapele se jako manažer přidal Steve O'Rourke, který s Pink Floyd zůstal až do své smrti v roce 2003. Po vydání dvou sólových alb (The Madcap Laughs a Barrett) v roce 1970 (na albech se podíleli i Gilmour, Waters a Wright), jež dosáhla pouze průměrného ohlasu, odešel Barrett do ústraní. Opustil svoji přezdívku Syd, vrátil se ke svému rodnému jménu Roger a žil klidným životem v Cambridgi až do roku 2006, kdy 7. července zemřel. Po Barrettově odchodu prodělali Pink Floyd období hudebních experimentů. Gilmour, Waters i Wright přispívali vlastním materiálem s odlišným hlasem i zvukem, jenž byl různorodější, než tomu bývalo v dobách Barrettovy dominance a rovněž i v pozdějších letech, kdy byl zvuk kapely více uhlazený a jednotný. Zatímco v předchozích letech byl hlavním zpěvákem Syd Barrett, nyní si Gilmour, Waters a Wright rozdělili úlohy a to jak při psaní textů, tak při zpěvu. Waters psal většinou jazzové melodie s dominantní basovou linkou a symbolickými texty, Gilmour se zaměřil na bluesové jammování s výraznou kytarou a Wright preferoval psychedelické písně zaměřené na klávesy. Oproti Watersovi měli Gilmour a Wright rádi písně s jednoduchým textem či skladby přímo instrumentální. Tento fakt vedl k tomu, že Waters začal psát texty i ostatním dvěma skladatelům, kteří naopak vytvořili hudební složku většiny tehdejších skladeb. Nejvíce hudebních experimentů Pink Floyd pochází právě z tohoto období. Příkladem může být skladba "A Saucerful of Secrets", která obsahuje ve velké míře hluky, údery, zpětné vazby, oscilátory a páskové smyčky, nebo "Several Species of Small Furry Animals Gathered Together in a Cave and Grooving with a Pict", což je série zrychlených nahrávek připomínajících zvuk hlodavců a štěbetání ptáků, která dosahuje svého vrcholu v těžko srozumitelné nahrávce monologu vyprávěném skotským dialektem. Skladba "Careful with That Axe, Eugene" (tato píseň měla několik verzí názvu) je typicky watersovská, jedná se o basový a klávesový jam vrcholící údery do bubnů a Watersovým nelidským zařváním. Zatímco Barrett napsal téměř celé první album skupiny, na druhém albu A Saucerful of Secrets, jež bylo vydáno několik měsíců po Barrettově odchodu, se od něj objevuje pouze jedna píseň - "Jugband Blues" (byla původně určena pro debutové album). Na druhé desce Barrett ještě hraje ve skladbách "Remember a Day" a "Set the Controls for the Heart of the Sun", které byly nahrány ve druhé polovině roku 1967. Album A Saucerful of Secrets bylo vydáno v červnu 1968, dosáhlo na 9. místo v britské hitparádě a stalo se jediným albem Pink Floyd, které se vůbec neumístilo v USA. I když Barrett již ze skupiny odešel, album stále obsahovalo psychedelickou hudbu v jeho stylu zkombinovanou s experimentálním provedením, jež se naplno projevilo na desce Ummagumma. Hlavní skladbou A Saucerful of Secrets je stejnojmenné 12minutové dílo, jež předznamenalo nástup dlouhých, epických skladeb. Album bylo kritiky přijato nevalně, v současnosti jsou k tomuto dílu kritici shovívavější, především když jej berou v kontextu s pozdější tvorbou skupiny. Následující alba Pink Floyd poté často obsahují dlouhé, monumentální skladby s rozrůstající kompozicí a mnohem koncentrovanějšími texty. Pink Floyd byli najati režisérem Barbetem Schroederem, aby složili soundtrack k jeho filmu More, který měl premiéru v květnu 1969. Soundtrack byl vydán jako samostatné album skupiny pod názvem Soundtrack from the Film More v červenci 1969. Album se dostalo na 9. místo ve Spojeném království a na 153. příčku v USA. Odlišovalo se od tehdejší představy, jak by mělo LP od Pink Floyd vypadat; mnoho skladeb na More (jak jej fanoušci obyčejně nazývají) jsou akustické folkové písně. Dvě z těchto skladeb, "Green Is the Colour" a "Cymbaline", se staly součástí tehdejších živých vystoupení i turné The Man and the Journey, "Cymbaline" byla také první písní Pink Floyd, ve které Roger Waters cynicky vyjadřuje svůj postoj vůči hudebnímu průmyslu. Zbytek alba je složen z avantgardních kousků (některé byly rovněž součástí The Man and the Journey) a z několika rockovějších skladeb, jako např. až hard rockově znějící "The Nile Song". Další nahrávkou skupiny bylo dvojalbum Ummagumma (říjen 1969). První desku tvoří živé nahrávky z koncertů konaných v roce 1969, druhá deska je studiový experiment, kde každý člen sólově nahrál půlku gramofonové desky jako sólový projekt (Masonova první žena přispěla jako flétnistka). Ačkoliv album vyšlo v této podobě, původně bylo plánováno pouze jako čistě avantgardní směs zvuků z "nalezených" nástrojů. Potíže při nahrávání a nedostatek v organizaci skupiny vedly k tomu, že tento projekt ztroskotal. Slovo "ummagumma" v názvu znamená v cambridgeském slangu "soulož" a odráží postoj kapely v době, kdy byli její členové frustrovaní z neustálé práce ve studiu. Studiová část desky je silně experimentální, nachází se zde Watersova folková píseň "Grantchester Meadows" a experimentální skladba "Several Species of Small Furry Animals Gathered Together in a Cave and Grooving with a Pict", nemelodický pianový "Sysyphus" od Wrighta, různorodé progresivní rockové struktury ve skladbě "The Narrow Way" (Gilmour) a Masonovo sólo na bicí ("The Grand Vizier's Garden Party"). Skladba "Several Species..." je pětiminutový song složený pouze z hlasu Rogera Waterse přehrávaného v různých rychlostech, což ve výsledku zní jako zvuk hlodavců a ptáků. Některé skladby ze studiového disku byly hrány na turné The Man and the Journey. Koncertní disk alba Ummagumma obsahuje skladby z nejslavnější psychedelické éry a právě kvůli této části ocenili kritici toto album pozitivněji než předešlá dvě. Komerčně bylo toto album nejoblíbenějším počinem Pink Floyd do té doby (5. místo v britské hitparádě a 74. v USA). Album Atom Heart Mother z roku 1970 je prvním, na němž Pink Floyd nahrávali s orchestrem. Deska vznikla díky spolupráci s avantgardním skladatelem Ronem Geesinem. První strana LP obsahuje titulní, 23minutovou rockově-orchestrální skladbu, na druhé straně desky se nachází jedna píseň od každého z tehdejších zpěváků ve skupině (Watersova folk rocková "If", Wrightova nostalgická "Summer '68" a Gilmourova bluesová "Fat Old Sun"). Poslední skladbou je dvanáctiminutová "Alan's Psychedelic Breakfast", což je koláž zvuků muže, jenž si dělá a posléze jí snídani a zároveň přemýšlí o životě (v této části již hrají běžné hudební nástroje). Použití hluků, náhodných zvukových efektů a nahrávek hlasů se poté stalo důležitou součástí zvuku kapely. I když bylo Atom Heart Mother ve své době považováno za velký krok zpět a dnes je bráno jako jedno z nejnepřístupnějších alb skupiny, dosáhlo do té doby největších úspěchů v hitparádě - 1. místo v britském žebříčku a 55. příčka v USA. Později jej Gilmour nazval "hromadou bordelu" a Waters se nechal slyšet, že "by mu nevadilo, kdyby ho (tzn. album) někdo hodil do popelnice, aby jej už nikdo nikdy neposlouchal". Album bylo dalším přechodným, kde titulní skladba napovídala, kam se ubere pozdější vývoj kapely - jako tomu bylo později např. u "Echoes". Popularita alba způsobila, že Pink Floyd podnikli své první velké turné po Spojených státech amerických. Pink Floyd také v roce 1970 přispěli k soundtracku filmu Zabriskie Point, ačkoliv velká část jejich skladeb byla nakonec režisérem Michelangelem Antonionim zamítnuta. Předtím, než vyšlo další studiové album, skupina vydala v roce 1971 výběrovou desku Relics, která obsahuje několik písní z počátků kapely a z B stran singlů. Nachází se na ni i nová píseň "Biding My Time" od Rogera Waterse. Ta byla původně součástí turné The Man and the Journey v roce 1969 a byla nahrána byla během přípravy na album Ummagumma. V tomto období se Pink Floyd vzdali jakéhokoliv spojení s psychedelickou scénou (a s Barrettem) a stali se význačnou skupinou, již je těžké zařadit. Odlišné styly skladatelů ve skupině, Gilmoura, Waterse a Wrighta, se spojily dohromady a vytvořily unikátní zvuk, který je mezi fanoušky znám jako "Pink Floyd Sound". Do této éry patří dvě asi nejdůležitější alba skupiny, The Dark Side of the Moon a Wish You Were Here Zvuk kapely se stal jemným a celistvým, s filozofickými texty, charakteristickou Watersovou baskytarou, bluesovým zvukem Gilmourovy kytary a lehkými klávesovými melodiemi Ricka Wrighta. Gilmour byl v této době dominantním zpěvákem, typickými se pro skupinu v této době stal také saxofon Dicka Parryho a ženské vokály. Někdy nemelodický a drsný zvuk z minulých let předznamenal vývoj ke zvuku sametovému, čistému, jemnému a dlouhé, epické skladby dosáhly svého vrcholu v "Echoes". Tato éra byla nejen začátkem, ale i koncem spolupráce kompletní skupiny při vzniku skladeb. Po roce 1973 začal být stále patrnější Watersův vliv a to nejen textařsky, ale i hudebně. Z tohoto období pochází na dlouho dobu (do roku 1994 s albem The Division Bell) poslední písně, na kterých zpíval hlavní vokály Rick Wright ("Time" z roku 1973) či na kterých se hudebně podílel ("Shine On You Crazy Diamond" z roku 1975). Zároveň také ostře klesal Gilmourův podíl na tvorbě nových skladeb, ačkoliv po celou dobu byl hlavním zpěvákem skupiny. Poslední vazby k Barrettovi byly rozvázány symbolicky albem Wish You Were Here, ze kterého pochází skladba "Shine On You Crazy Diamond", jež je napsána jako pocta a zároveň žalozpěv nad osudem jejich přítele. V roce 1971 vydala skupina album Meddle, které obsahuje 23minutové epické dílo "Echoes", jež zabírá celou druhou stranu desky. "Echoes" je jemná, progresivní rocková skladba s dlouhými kytarovými a klávesovými sóly a dlouhou mezihrou uprostřed. Ta se skládá ze syntetizovaného zvuku velrybích písní hraných na kytaru společně s krákáním vran. "Echoes" popsal Waters jako "zhudebněnou poému", Meddle je podle Nicka Masona "prvním skutečným albem Pink Floyd. Ukázalo nám myšlenku tématu, k němuž se lze vracet". Album mělo zvuk a styl nastupující úspěšné éry Pink Floyd, ale neobsahovalo orchestr, tak význačný u alba Atom Heart Mother. Meddle také obsahuje atmosférickou "One of These Days", oblíbenou koncertní píseň, kde Mason odříkává jediný text skladby: "One of these days, I'm going to cut you into little pieces. . " (volně česky: "Jednoho dne tě rozsekám na malé kousíčky.") Dále se v této skladbě nachází výrazná bluesová elektrická kytara a melodie, která v jednom okamžiku přejde ve strojové pulsování odkazující na ústřední melodii z populárního sci-fi seriálu Pán času. Jemný feeling ve skladbě "Fearless" je poté patrný na následujících třech albech. "Fearless" je inspirovaná country hudbou, stejně jako akustická kytara v "A Pillow of Winds", což je jedna z mála zamilovaných písní, jež kdy Pink Floyd složili. Watersova role jako hlavního textaře zde začala nabývat obrysů, kdy jazzovou píseň "San Tropez" přinesl prakticky hotovou. Deska Meddle byla nadšeně přijata jak kritiky, tak fanoušky. Dosáhla na 3. místo v britské hitparádě, v USA ale pouze na 70. pozici. Deska Obscured by Clouds vyšla v roce 1972 jako soundtrack k filmu La Vallée, což byl další klubový film režiséra Barbeta Schroedera. Bylo to první album skupiny, jež se dostalo do americké Top 50 (46. místo) a v Británii dosáhlo 6. místa. Zatímco Mason později toto album nazval "senzačním", kritici už takové nadšení nesdíleli. Text písně "Free Four", první skladby, jež byla často hrána v amerických rádiích, poprvé obsahuje Watersovo přemýšlení nad smrtí svého otce v druhé světové válce. Je to motiv, který je patrný v následujících albech skupiny Pink Floyd i sólové kariéře Rogera Waterse. Další dvě písně z alba, "Wot's... Uh The Deal" a "Childhood's End" také obsahují témata, jež byla později použita v následujících albech. První z nich je o osamění a zoufalství, toto téma bylo plně rozvinuto v éře Rogera Waterse, druhá naznačuje, co přijde na dalším albu - téma života, smrti a plynutí času. "Childhood's End" (název je zřejmě podle stejnojmenné novely Arthura C. Clarka) je také posledním textařským příspěvkem Davida Gilmoura na následujících 15 let. Album je stylově jiné než předešlé Meddle a někdy zabíhá do blues-rocku ("The Gold It's In the..."), folk rocku ("Burnin' Bridges") a rocku s dominantní klavírní složkou ("Stay"). V tomto období režisér Adrian Maben vydal první koncertní film skupiny, Pink Floyd v Pompejích, jenž obsahuje záběry skupiny hrající v antickém amfiteátru v Pompejích, bez publika, pouze s filmovým štábem. Maben také nahrál rozhovory s členy skupiny a náhledy do zákulisí během nahrávání alba The Dark Side of the Moon v Abbey Road Studios, ačkoliv časové pořadí jednotlivých scén bylo upraveno až po vydání alba. Tyto náhledy do zákulisí jsou součástí pozdějších vydání Live at Pompeii. Vydání celosvětově úspěšného alba The Dark Side of the Moon v roce 1973 bylo předělovým momentem v historii kapely. Pink Floyd přestali po písni "Point Me at the Sky" (1968) vydávat singly (ve Spojeném království) a nikdy nebyli skupinou jednotlivých hitů, ačkoliv skladba "Money" z The Dark Side of the Moon se objevila v Top 20 v USA. Díky tomuto albu dosáhli poprvé na první místa v americké hitparádě, The Dark Side of the Moon je jedno z nejlépe prodávaných alb v USA a třetí nejprodávanější album na světě (více než 45 milionů nosičů). Kritiky vychvalované album zůstalo v americkém žebříčku Billboard Top 200 nebývalých 741 týdnů (z toho 591 týdnů v řadě, od roku 1976 do 1988), což je světový rekord. Rovněž zůstalo 301 týdnů v britské hitparádě, ačkoliv nikdy nedosáhlo výše než na druhé místo. Důležitou součástí alba je saxofon, který napovídá, že se skupina nechala inspirovat jazzem (především Rick Wright), a ženské vokály pomáhající rozšířit hudební strukturu alba. Deska obsahuje jak přímé rockové skladby, jako "Money" nebo "Time", vokálně-instrumentální skladbu "The Great Gig in the Sky" (zpívá Clare Torryová), či minimalistickou "On the Run", která je hrána skoro celá na syntezátor. Náhodné zvukové efekty a útržky rozhovorů prostupují celým albem, mnoho z nich bylo nahráno ve studiu. Watersova interview začínala otázkou "Jaká je vaše oblíbená barva?", aby se tázaný uvolnil. Poté se zeptal "Kdy jste se naposledy choval násilně? A byl jste v právu?". Odpověď je poté zařazena na albu ("Money"). V jiném rozhovoru se zase ptal "Bojíte se smrti?". Text a zvuk alba popisuje tlaky, jimž je člověk v dnešním světě vystaven. Tento koncept (vznikl při poradě skupiny u Masonova kuchyňského stolu) inspiroval kapelu a společně napsali několik motivů (některé z nich Waters poté využil na dalších albech) jako např. "Us and Them", píseň o násilí a zbytečnosti války, nebo motiv šílenství a neurózy v "Brain Damage". Složitá a precizní výstavba alba je zásluhou Alana Parsonse, který tímto stanovil nový standard v kvalitě zvuku. Tento aspekt se stal poté typickým rysem skupiny a zároveň pomohl v prodejnosti alba, neboť chtiví zvukofilové si po "ojetí" desky běželi koupit novou kopii. Ve snaze zúročit svou nabytou popularitu vydali Pink Floyd v roce 1974 výběrové dvojalbum A Nice Pair, jež obsahuje znovuvydané první dvě desky skupiny, The Piper at the Gates of Dawn a A Saucerful of Secrets. Album Wish You Were Here, vydané roku 1975, obsahuje motiv nepřítomnosti. Nepřítomnosti lidskosti v hudebním průmyslu a nejvýrazněji nepřítomnosti Syda Barretta. Album je dobře známé díky stejnojmenné písni, rovněž obsahuje dlouhou instrumentální skladbu "Shine On You Crazy Diamond" skládající se z devíti částí, jež byla složena jako pocta Sydu Barretovi. Mnoho hudebních vlivů z minulosti se zde spojilo dohromady - atmosférické klávesy, bluesová kytara, dlouhá saxofonová sóla (hrána Dickem Parrym), jazzové prvky a agresivní elektrická kytara. Skladba se skládá z několika navzájem spojených částí, vrcholí žalozpěvem hraným na syntetický roh a končí hudební citací z jednoho z prvních singlů skupiny, "See Emily Play", jakožto poslední poctou Sydu Barrettovi, vůdci kapely v jejich počátcích. Titulní píseň "Wish You Were Here" je rovněž věnována Barrettovi. Zbývající dvě písně, "Welcome to the Machine" a "Have a Cigar" ostře napadají hudební průmysl; ta druhá je zpívaná britským folkovým zpěvákem Royem Harperem. Bylo to prvním album Pink Floyd, jež dosáhlo na první místo jak v britské, tak v americké hitparádě; navíc kritici jej chválili stejně jako předchozí The Dark Side of the Moon. Známá je historka o tom, jak do studia během nahrávaní Wish You Were Here vešel obtloustlý muž s vyholenou hlavou i obočím. Skupina ho chvíli nemohla poznat, až poté si uvědomila, že je to Syd Barrett, kterého neviděli několik let. Barrett je později tentýž den bez rozloučení definitivně opustil. Během tohoto období získával baskytarista a zpěvák Roger Waters stále více kontroly nad produkcí skupiny. Wrightův vliv ustupoval silně do pozadí a během nahrávání The Wall byl ze skupiny vyhozen. Hudba z tohoto období skupiny stojí často až v pozadí za texty, v nichž Waters vyjadřuje své pocity ze smrti otce ve 2. světové válce a svůj narůstající nenávistný postoj k politickým osobám jako Margaret Thatcherová nebo Mary Whitehouseová. Ačkoliv stále s jemnými nuancemi, zvuk skupiny se stal syrovějším a více založeným na kytaře a to na úkor saxofonu a kláves, jež ustoupily do pozadí stejně jako typické zvukové efekty. Velký orchestr (větší než u Atom Heart Mother) hraje důležitou roli na deskách The Wall a především The Final Cut. V lednu 1977 vyšla deska Animals (2. místo ve Spojeném království, 3. místo v USA). Styl kapely se dostal pod palbu kritiků z nově se utvořivší punkové scény, kteří albu vyčítali přílišnou nemastnost neslanost, okázalost a také to, že se vzdálilo od jednoduchosti klasického rock and rollu. Animals je mnohem kytarovější album než jeho předchůdci, což je buď díky vlivu nastupující punk rockové scény anebo kvůli tomu, že album bylo nahráno v novém (a ne úplně dokončeném) studiu Britannia Row. Je také prvním albem, kde u žádné písně není uvedeno jméno Ricka Wrighta. Animals opět obsahují dlouhé skladby, které se vážou k jeho ústřednímu tématu, jež je inspirováno Farmou zvířat od George Orwella. Ten použil psy ("Dogs"), prasata ("Pigs") a ovce ("Sheep") jako metafory lidské společnosti. Ačkoliv na albu dominuje kytara, klávesy a syntezátor zde také hrají velkou roli, což se ovšem nedá říct o saxofonu a ženských vokálech, tak typických pro minulá alba, jež zde úplně chybí. Výsledkem je hard rockový zvuk ohraničený dvěma krátkými akustickými písněmi. Mnoho kritiků se k albu vyjádřilo negativně, popisovali jej jako "obtížné" a "ponuré", ačkoliv mnoho jiných toto album chválilo právě kvůli těmto vlastnostem. Na obal desky byla použita fotka obrovského nafukovacího prasete letícího mezi komíny londýnské elektrárny Battersea. Silný vítr ale při fotografování znemožnil kontrolu nad prasetem, takže výsledný obal vznikl jako fotomontáž. Prase vytvořil holandský průmyslový designér a umělec Theo Botschuijver. Stalo se jedním ze symbolů Pink Floyd a nafukovací prasata byla od té doby součástí každého koncertu. V roce 1979 vyšla epická rocková opera The Wall téměř kompletně vytvořená Watersem, která se zabývá tématy osamocení a ztráty komunikace, jež jsou vyjádřeny metaforicky jako zeď mezi umělcem a jeho publikem. Toto album navrátilo Pink Floyd jejich pošramocený lesk a zároveň dodalo další hitový singl, "Another Brick in the Wall Part 2". The Wall také obsahuje budoucí koncertní vrcholy jako "Comfortably Numb", která se stala základním kamenem klasických rockových rádií a jednou z nejznámějších písní kapely, a "Run Like Hell". Album koprodukoval Bob Ezrin, Watersův přítel, který je podepsán pod textem ke skladbě "The Trial" a od něhož se později Waters distancoval, protože si Ezrin "pustil pro tisk pusu na špacír". Waters začal využívat svého dominantního vlivu a vůdcovství ještě více než u Animals a také si začal přivlastňovat většinu výdělků kapely, což vedlo ke konfliktům s ostatními členy. Zvuk skupiny se přesunul definitivně do hard rocku, ačkoliv orchestrální těleso připomíná minulost kapely a na albu se objevuje také několik klidnějších písní (jako "Goodbye, Blue Sky", "Vera" či "Nobody Home"). Wrightův vliv byl kompletně zminimalizován, až byl nakonec během nahrávání alba v roce 1979 vyhozen a na následujících koncertech vystupoval pouze jako najatý klávesista. Je ironií, že právě Wright byl jediným členem skupiny, jenž vydělal na koncertech The Wall, ostatní se potýkali s obrovskými výdaji nejpropracovanějšího koncertního ztvárnění v historii skupiny. Ačkoliv The Wall nikdy nedosáhlo na první místo ve Spojeném království (deska byla nejlépe třetí), strávilo v roce 1980 15 týdnů na vrcholu americké hitparády. Kritici dílo chválili, komerčně se rovněž jednalo o úspěch, bylo prodáno více než 30 milionů desek po celém světě, z toho 23 milionů jen v USA. Bylo 23× vyhlášeno RIAA platinovým. Obrovský komerční úspěch The Wall udělal z Pink Floyd druhou kapelu po The Beatles, která měla v jednom desetiletí 2 nejprodávanější desky roku (The Dark Side of the Moon v roce 1973 a The Wall v roce 1980). Film s názvem Pink Floyd: The Wall byl promítán v kinech od roku 1982 a obsahoval téměř všechny skladby z alba. Scénář napsal Waters, film byl režírován Alanem Parkerem a v hlavní roli se objevil leader skupiny Booomtown Rats Bob Geldof, který přezpíval některé písně. Ve filmu hrají důležitou roli animace Geralda Scarfa. Filmový kritik Leonard Maltin nazval film "nejdelším a nejdepresivnějším rockovým klipem historie", ten se stal hitem - lidé v USA nechali u pokladen kin více než 14 milionů dolarů. Píseň z filmu "When the Tigers Broke Free" byla také v omezeném množství vydána jako singl. Tato skladba byla později též vydána na kompilačním albu Echoes: The Best of Pink Floyd a na reedici alba The Final Cut. Ve filmu se objevuje i píseň "What Shall We Do Now?", která nebyla zařazena na studiové album z důvodu omezeného prostoru na vinylu. Jediné skladby z alba, jež nebyly použity ve filmu, jsou "Hey You" a "The Show Must Go On". Studiové album The Final Cut z roku 1983 věnoval Waters svému otci, Ericu Fletcheru Watersovi. Nese se ještě v temnějším duchu než The Wall, znovu se zabývá mnoha předchozími tématy alb a zároveň se vyjadřuje k současným problémům té doby, jako Watersova zlost na Spojené království kvůli účasti ve válce o Falklandy a vina, kterou klade tehdejším politickým vůdcům (skladba "The Fletcher Memorial Home"). Cynicky a s obavami se Waters staví k hrozbě jaderné války ("Two Suns in the Sunset"). Michael Kamen a Andy Bown zastoupili v hraní na klávesy Ricka Wrighta, jehož odchod z kapely nebyl před vydáním alba oznámen. Ačkoliv technicky vzato se jedná o album Pink Floyd, na přední straně přebalu desky není napsáno nic, na zadní straně se lze dočíst: "The Final Cut - rekviem za poválečný sen Rogera Waterse zahraný Pink Floyd: Roger Waters, David Gilmour, Nick Mason." Veškerou hudbu i text napsal sám Waters, ostatní členové skupiny se podíleli pouze na vlastním nahrávání. Waters později řekl, že nabízel skupině vydat toto album jako jeho sólové, ale zbytek kapely toto odmítl. Avšak ve své knize Pink Floyd: Od založení do současnosti bubeník Nick Mason tvrdí, že k takové diskuzi nikdy nedošlo. Gilmour opakovaně žádal Waterse o zdržení vydání tohoto alba, aby mohl dopsat dost svého materiálu, ale tato žádost byla zamítnuta. Ladění alba The Final Cut je podobné The Wall, ale více klidnější a jemnější, podobné více skladbě "Nobody Home" než "Another Brick in the Wall, Part II". Také hudební témata se mnohem více opakují, určité leitmotivy vystupují v průběhu celého alba. Album The Final Cut bylo komerčně úspěšné (1. místo ve Spojeném království, 6. místo v USA), kritiky bylo přijato dobře a mělo i rádiový hit ("Not Now John" - jediná hardrocková píseň na albu a zároveň jediná částečně zpívaná Gilmourem). Říká se, že hádky mezi Watersem a Gilmourem byly v té době tak časté, že se nikdy neúčastnili nahrávaní společně a Gilmour byl vypuštěn z popisu na albu jako koproducent. Kapela nekonala na propagaci alba žádné turné, ačkoliv některé písně se objevovaly na sólových koncertech Waterse. Po The Final Cut vydalo Capitol Records v roce 1983 výběrové album Works, na kterém se poprvé objevila Watersova píseň "Embryo" z roku 1970 (vyšla již na těžko sehnatelné kompilaci z roku 1970 Picnic - A Breath of Fresh Air pod hlavičkou Harvest Records). Členové kapely se poté rozešli a trávili čas nad svými sólovými projekty. Waters v prosinci 1985 oznámil, že opouští skupinu Pink Floyd, kterou označil za "kreativně vyčerpanou", a předpokládal, že bez něj, jakožto hlavního skladatele, kapela zanikne. V roce 1986 však Gilmour a Mason začali pracovat na novém albu. Ve stejné době nahrával Waters své druhé sólové album, jež nazval Radio K.A.O.S. (vyšlo 1987). Zároveň se táhl soudní proces, ve kterém Roger Waters požadoval, aby název Pink Floyd již nemohl být používán. Proces byl nakonec vyřešen mimosoudně ve prospěch Gilmoura a Masona, kterým byl název Pink Floyd přiřknut. Po zvážení a zamítnutí mnoha titulů byl nakonec pro nové album dvoučlenné kapely s najatými studiovými hudebníky vybrán název A Momentary Lapse of Reason (3. místo ve Spojeném království, 3. místo v USA). Bez Waterse, který byl dominantním textařem skupiny po více než deset let, musela skupina shánět pomoc jinde. Protože externího textaře Pink Floyd nikdy ve své historii nepotřebovali, sklidil tento krok hodně kritiky. Bob Ezrin, který obnovil své přátelství s Gilmourem v roce 1983 (koprodukoval jeho sólovou desku About Face), na albu působil jako koproducent a jeden z textařů. Vrátil se také klávesista Rick Wright, ale pouze jako najatý hráč (na následujícím turné v roce 1988 už byl plnoprávný člen skupiny). Gilmour později přiznal, že Mason a Wright na albu téměř nehráli. Kvůli jejich malým příspěvkům někteří kritici soudí, že se jedná spíše o sólový projekt Gilmoura, podobně jako se dá považovat The Final Cut za Watersovu sólovou desku. O rok později skupina vydala dvojalbum Delicate Sound of Thunder, což je záznam z koncertů na Long Island v USA. Na začátku 90. let 20. století nahrál Pink Floyd několik instrumentálních skladeb k dokumentárnímu filmu La Carrera Panamerica, který pojednává o klasickém automobilovém závodu odehrávajícím se v Mexiku a jehož se jako jezdci zúčastnili i Gilmour a Mason. Během závodu se Gilmour a manažer Steve O'Rourke (který jel jako navigátor) vybourali. O'Rourke si zlomil nohu, Gilmour vyvázl jen s pohmožděninami. Skladby pro tento film jsou zajímavé tím, že obsahují první materiál od alba Wish You Were Here, k němuž skladatelsky přispěl Rick Wright, a také jediný materiál, ke kterému přispěl Nick Mason od doby The Dark Side of the Moon. V roce 1992 vyšel devítidiskový set Shine On, jenž obsahoval remasterované verze A Saucerful of Secrets, Meddle, The Dark Side of the Moon, Wish You Were Here, Animals, The Wall a A Momentary Lapse of Reason. Navíc je zde bonusový disk The Early Singles, jenž obsahuje prvotní singly skupiny. V setu je rovněž obsažen držák, díky kterému mohou všechna tato alba stát rovně a jejich boční strany poskládané vedle sebe tvoří dohromady obrázek z alba The Dark Side of the Moon. Téměř nečitelný kruhový text na každém CD obsahuje slova "The Big Bong Theory". Poslední studiovou nahrávkou skupiny bylo v roce 1994 album The Division Bell, na němž se ostatní členové skupiny (Wright a Mason) podíleli více než na předešlé desce A Momentary Lapse of Reason. Wright se ustálil jako plnohodnotný člen skupiny a je uváděn i jako spoluautor několika skladeb. Album bylo přijato mnohem lépe než předchozí deska, ačkoliv bylo stále kritizováno jako unavující a šablonovité. Stalo se však druhým albem Pink Floyd, jež dosáhlo na první místo v britské i americké hitparádě (po Wish You Were Here). The Division Bell je koncepčním albem, kde se v určitém smyslu Gilmour dotýká stejných témat jako Waters v The Wall. Název alba vymyslel Douglas Adams, dobrý Gilmourův přítel. Mnoho z textů pomáhala napsat Polly Samsonová, tehdejší Gilmourova přítelkyně, kterou si krátce po vydání alba vzal. Kromě Samsonové se na albu podíleli další muzikanti, kteří vystupovali při turné k A Momentary Lapse of Reason, a rovněž i saxofonista Dick Parry, nedílný člen vystoupení Pink Floyd v 70. letech. Anthony Moore, který se podílel na textu pro několik skladeb na předchozím albu, dodal text k písní Ricka Wrighta "Wearing the Inside Out", což byla první píseň, ve které byl Wright hlavním zpěvákem od alba The Dark Side of the Moon. V roce 1995 vydali Pink Floyd živé album Pulse, jež záhy dosáhlo na 1. místo v USA a obsahovalo písně hrané během turné The Division Bell na koncertech v Londýně, Římě, Hannoveru a Modeně. Deska obsahuje kompletně zahrané The Dark Side of the Moon (díky tomuto turné hrála skupina The Dark Side of the Moon během dvou dekád - v 70. a 90. letech 20. století). Rovněž vyšel i stejnojmenný videozáznam z londýnského Earls Court z 20. října 1994 - původně jako VHS a laserdisc, DVD verze byla vydána 10. července 2006 a rychle dosáhla prvních míst v prodejnosti. CD z roku 1995 mělo LED diodu, IC časovač a baterii, díky které světýlko na obalu blikalo červeně každou sekundu jako srdeční tep. V rámci turné The Division Bell vystoupila skupina poprvé a naposledy také v České republice a to konkrétně 7. září 1994 na Velkém strahovském stadionu. Tam jejich koncert navštívilo asi 115 000 fanoušků, čímž se stal jedním z největších koncertů, jaké se kdy v České republice uskutečnily. 16. ledna 1996 byla skupina uvedena do Rock and rollové síně slávy. Roger Waters se ceremoniálu nezúčastnil. Živé nahrávky The Wall, které byly nahrány během vystoupení v Londýně v letech 1980-1981, vyšly v roce 2000 pod názvem Is There Anybody Out There? The Wall Live 1980-81 a dosáhly na 19. místo v USA. V roce 2001 vyšla remasterovaná dvoudisková verze nejznámějších skladeb skupiny pod názvem Echoes: The Best of Pink Floyd. Gilmour, Mason, Wright i Waters spolupracovali na výběru, pořadí a úpravách písní. Menší rozpor vyvolalo pořadí písní, jež není chronologické a je tedy vytržené z kontextu původních alb. Některé skladby, jako např. "Echoes", "Shine On You Crazy Diamond", "Marooned" a "High Hopes", musely být zkráceny. Album dosáhlo druhého místa ve Spojeném království i v USA. Na dvou koncertech Watersova sólového turné In the Flesh v červnu 2002 hostoval za bicími během skladby "Set the Controls for the Heart of the Sun" Nick Mason. Roku 2003 byla vydána SACD reedice The Dark Side of the Moon s novým obalem (ke 30. výročí původního vydání). Album bylo rovněž znovu vydáno jako 180gramová vinylová deska, která má vzhled originálu, ale má nový přebal. 30. října 2003 zemřel dlouholetý manažer Pink Floyd Steve O'Rourke. 2. července 2005 se trio znovu sešlo k příležitosti koncertu Live 8. Navíc se k nim připojil i Waters, poprvé po 24 letech byla skupina kompletní ve svém nejslavnějším složení. Zahráli 4 písně ("Speak to Me"/"Breathe"/"Breathe (Reprise)", "Money", "Wish You Were Here" a "Comfortably Numb"), kde se ve zpěvu vystřídali Gilmour i Waters. Po poslední písni řekl Gilmour: "Děkujeme, dobrou noc," a začal odcházet z pódia. Waters jej však zavolal zpět a všichni čtyři se společně objali, což se stalo jedním z nejslavnějších obrázků z Live 8. Týden po Live 8 byl zaznamenán nový nárůst zájmu o Pink Floyd. Podle obchodního řetězce s hudbou HMV vzrostly prodeje Echoes: The Best of Pink Floyd v tomto týdnu o 1 343 %, zatímco Amazon.com zaznamenal nárůst prodeje u The Wall o 3 600 %, Wish You Were Here o 2 000 %, Dark Side of the Moon o 1 400 % a Animals o 1 000 %. David Gilmour poté prohlásil, že zisk z těchto prodejů věnuje na charitu a zároveň vyzval ostatní vystupující umělce a jejich nahrávací společnosti, aby udělali totéž. Dne 16. listopadu 2005 byla skupina uvedena Petem Townshedem do hudební Síně slávy Spojeného království. Gilmour a Mason byli přítomni osobně, Wright nemohl přijet kvůli operaci oka a Waters se spojil prostřednictvím videa z Říma. Mnoho fanoušků doufalo, že společné vystoupení na Live 8 povede k obnovení skupiny, jíž bylo dokonce nabídnuto rekordních 250 milionů dolarů za turné po USA, ale členové skupiny jasně prohlásili, že nic takového neplánují. Několik týdnů po vystoupení se však zdálo, že se členové udobřili. Gilmour potvrdil, že jeho vztah k Watersovi je na "přátelské bázi", Waters vydal k tématu obnovení několik prohlášení, podle kterých by si rád s ostatními ještě někdy zahrál, ale ne celé turné, spíše jednorázovou akci typu Live 8. 31. ledna 2006 vydal David Gilmour za skupinu prohlášení, že "sjednocení skupiny neplánují", čímž popřel všechny spekulace, jimiž se zabývala média. Gilmour později řekl v rozhovoru pro list La Repubblica, že "končí s Pink Floyd a bude se jen soustředit na svou sólovou kariéru a rodinu". Na Live 8 hrál prý proto, aby podpořil dobrou věc, usmířil se s Watersem a svou případnou neúčast by určitě litoval. Na druhou stranu řekl, "že by Pink Floyd byli ochotni hrát na koncertě na podporu izraelsko-palestinského příměří". V březnu 2006 vydal Gilmour svoji třetí sólovou desku On an Island, na které se podílel i Rick Wright, jenž se zúčastnil i následujícího turné. Dne 31. května 2006 se koncertě v Royal Albert Hall přidal ke Gilmourově skupině i Nick Mason, který si zahrál ve skladbách "Wish You Were Here" a "Comfortably Numb". Waters byl také pozván, ale generální zkoušky na jeho turné po Evropě a Americe jej donutily odmítnout. Nick Mason opět během let 2006 a 2007 hostoval na několika Watersových koncertech. Po smrti Syda Barretta 7. července 2006 fanoušci doufali, že se skupina dá dohromady na jeho počest. Dne 10. května 2007 se v londýnském Barbican Arts Centre uskutečnil koncert k uctění Barrettovy památky. Samostatně na něm vystoupil Roger Waters a po něm vystoupil i zbytek kapely ve složení David Gilmour, Nick Mason a Rick Wright. Ke společnému vystoupení tak, i přes očekávání fanoušků, nedošlo. Ke 40. výročí debutového alba kapely, prvního singlu a jejich smlouvy s nahrávací společností EMI vydali Pink Floyd v roce 2007 reedici jejich prvního alba The Piper at the Gates of Dawn a rovněž i box set Oh, by the Way obsahující ucelené vydání všech studiových alb Pink Floyd v remasterované podobě. Dne 15. září 2008 zemřel na rakovinu klávesista Rick Wright, čímž definitivně zanikla naděje na další vystoupení Pink Floyd v jejich nejslavnějším složení Gilmour - Waters - Wright - Mason. Dne 10. července 2010 vystoupil David Gilmour společně s Rogerem Watersem na malém charitativním koncertu (pro přibližně 200 diváků) pro nadaci Hoping Foundation v Kidlingtonu v Oxfordshire. Na oplátku, že Waterse pozval, slíbil Gilmour, že zahraje na jednom koncertě jeho připravovaného turné The Wall Live ve skladbě "Comfortably Numb", k čemuž došlo 12. května 2011 v Londýně. Gilmour se společně s Nickem Masonem na pódium vrátil i při závěrečné písni "Outside the Wall". Dne 4. ledna 2011 podepsali Pink Floyd pětiletou smlouvu s EMI, která vyřešila prodej jejich díla v době internetu a nabízení jednotlivých písní. Skupina si ubránila svoji představu, že jejich alba nesmí být prodávána jako jednotlivé skladby, ale jako celky. V listopadu 2014 vydali Pink Floyd nové studiové album The Endless River složené z instrumentálních kompozic a jedné písně. Jeho původ pochází z nahrávacích frekvencí pro desku The Division Bell, kdy vzniklo množství materiálu, jenž nebyl na The Division Bell. David Gilmour a Nick Mason s pomocí dalších hudebníků a producentů v letech 2013 a 2014 přepracovali a rozšířili, přičemž využili i původních klávesových nahrávek Richarda Wrighta. Toto neočekávané album se stalo nejvíce předobjednávaným albem historie Amazonu, když předčilo i desku Midnight Memories skupiny One Direction. Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Pink Floyd. The Piper at the Gates of Dawn (1967) A Saucerful of Secrets (1968) Ummagumma (1969, dvojalbum: koncertní a studiový disk) Atom Heart Mother (1970) Meddle (1971) . The Dark Side of the Moon (1973) Wish You Were Here (1975) Animals (1977) The Wall (1979, dvojalbum) The Final Cut (1983) A Momentary Lapse of Reason (1987) The Division Bell (1994) The Endless River (2014)

VERB_PHRASE

YES_NO

004497

Olomoucký orloj je součást severní stěny radnice v Olomouci. Orloj se zde nachází od 15. století. Jeho současná podoba pochází od Karla Svolinského a je ztvárněna v duchu socialistického realismu. Jedná se o jeden z mála heliocentrických orlojů na světě. Výklenek s lomeným obloukem, v němž je orloj umístěn, dosahuje výšky téměř 14 metrů. Centrální ciferník orloje zobrazuje polohy planet na pozadí zvířetníku. Celý orloj je umístěn na pozadí mozaiky, která znázorňuje jízdu králů, dělníka a chemika. Po obvodu výklenku se nacházejí medailony s alegoriemi měsíců v roce. Kalendárium ve spodní části orloje znázorňuje dny významné pro komunistický režim, jako například narozeniny Stalina, Gottwalda a dalších pohlavárů. Zvonkohra měla podle původního plánu hrát Internacionálu, ale nakonec byly zvoleny lidové písně Daleká, šeroká cesta přes Holomóc, Vrbe jož se zelenajó a Za Náměšťó na kopečko hádajó se o děvečko. Hraje je šestnáct zvonů, které odlila roku 1898 firma P....

Od koho pochází současná podoba Olomouckého orloje?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Olomouck%C3%BD_orloj

Jeho současná podoba pochází od Karla Svolinského a je ztvárněna v duchu socialistického realismu.

Olomoucký orloj je součást severní stěny radnice v Olomouci. Orloj se zde nachází od 15. století. Jeho současná podoba pochází od Karla Svolinského a je ztvárněna v duchu socialistického realismu. Jedná se o jeden z mála heliocentrických orlojů na světě. Výklenek s lomeným obloukem, v němž je orloj umístěn, dosahuje výšky téměř 14 metrů. Centrální ciferník orloje zobrazuje polohy planet na pozadí zvířetníku. Celý orloj je umístěn na pozadí mozaiky, která znázorňuje jízdu králů, dělníka a chemika. Po obvodu výklenku se nacházejí medailony s alegoriemi měsíců v roce. Kalendárium ve spodní části orloje znázorňuje dny významné pro komunistický režim, jako například narozeniny Stalina, Gottwalda a dalších pohlavárů. Zvonkohra měla podle původního plánu hrát Internacionálu, ale nakonec byly zvoleny lidové písně Daleká, šeroká cesta přes Holomóc, Vrbe jož se zelenajó a Za Náměšťó na kopečko hádajó se o děvečko. Hraje je šestnáct zvonů, které odlila roku 1898 firma P. Hilzer. Poledne oznamuje kokrháním mosazný kohout, načež v oknech orloje po sedm minut defilují figury kopáče, pekaře, úředníka, volejbalistky a dalších profesí. Podle tradice byl orloj postaven mezi roky 1419–1422. Podle některých výzkumů byl však prostor radnice pro orloj upraven až v roce 1474, první písemná zmínka o něm pochází z roku 1519. Pověst tvrdí, že tvůrce orloje byl oslepen, aby nemohl obdobné dílo vybudovat v jiném městě. Historicky doloženi jsou hodinář Hans Pohl, který orloj opravil v sedmdesátých letech 16. století a Pavel Fabricius, tvůrce unikátní planisféry o průměru 146 cm. Orloj byl během své historie několikrát přebudováván a vybavován různými druhy pohyblivých loutek, např. sv. Václav, sv. Jiří na koni a s drakem, Tři králové na velbloudech. Později zde byl místo světců umístěn arcivévoda Rudolf Habsburský a kněz s monstrancí. Nejstarší části dnešního astronomického stroje pocházejí z roku 1898, kdy byl orloj vybaven heliocentrickým ciferníkem. V roce 1926 byl vyzdoben významným umělcem Jano Kohlerem. Orloj byl poškozen granátem na konci 2. světové války. Po 2. světové válce byl vrácen do původní podoby z roku 1926. V roce 1955 byl kompletně přebudován Karlem Svolinským, rodákem ze Svatého Kopečku na socialistický motiv. Slavnostní uvedení do provozu, za přítomnosti komunistických pohlavárů, se konalo 9. května 1955. Olomoucká radnice Staroměstský orloj Orloj v Kryštofově Údolí Hodinový stroj (Brno) Hodiny Čas Astroláb Sluneční soustava Čermák M.: Olomoucký orloj. Memoria : Olomouc, 2005, ISBN 80-85807-26-2. Šimková, Anežka: Olomoucký orloj v proměnách staletí. Park kultury a oddechu : Olomouc, 1989, 16 stran, ISBN 80-900037-0-2. Obrázky, zvuky či videa k tématu Olomoucký orloj ve Wikimedia Commons Velký web Pražského orloje včetně orloje v Olomouci : fotografie, historie, technika, simulátory Dobové fotografie orloje Olomoucký orloj na webu olomouc-tourism.cz Opravené figurky se příští týden vrátí . na orloj, v péči restaurátora omládnou další Orloj zblízka před rekonstrukcí figurek v roce 2009 Záznam zvonkohry olomouckého orloje asi z roku 1942 Pořad Českého rozhlasu Plus "Chtěl bych mít nekonečnou tužku...", obsahuje unikátní archivní rozhlasové ukázky, ve kterých Karel Svolinský vysvětluje okolnosti vzniku olomouckého orloje

PERSON

PERSON

005558

Kofi Atta Annan (* 8. dubna 1938 Kumasi) je ghanský diplomat. Byl sedmým generálním tajemníkem OSN. Do funkce generálního tajemníka byl navržen Radou bezpečnosti 13. prosince 1996, o čtyři dny později byl Valným shromážděním do funkce potvrzen. Jeho první funkční období začalo 1. ledna 1997. Druhé funkční období začalo 1. ledna 2002 a skončilo na konci roku 2006. V roce 2001 obdrželi OSN a Kofi Annan Nobelovu cenu míru za "práci za lépe organizovaný a mírovější svět". V roce 2003 obdržel Sacharovovu cenu za svobodu myšlení. V roce 2004 Annan kritizoval americkou invazi do Iráku, kterou označil za nelegální a v rozporu s Chartou OSN....

Kolikátým generálním tajemníkem OSN byl Kofi Atta Annan?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kofi_Annan

Byl sedmým generálním tajemníkem OSN.

Kofi Atta Annan (* 8. dubna 1938 Kumasi) je ghanský diplomat. Byl sedmým generálním tajemníkem OSN. Do funkce generálního tajemníka byl navržen Radou bezpečnosti 13. prosince 1996, o čtyři dny později byl Valným shromážděním do funkce potvrzen. Jeho první funkční období začalo 1. ledna 1997. Druhé funkční období začalo 1. ledna 2002 a skončilo na konci roku 2006. V roce 2001 obdrželi OSN a Kofi Annan Nobelovu cenu míru za "práci za lépe organizovaný a mírovější svět". V roce 2003 obdržel Sacharovovu cenu za svobodu myšlení. V roce 2004 Annan kritizoval americkou invazi do Iráku, kterou označil za nelegální a v rozporu s Chartou OSN. V letech 2004/05 byl ostře kritizován za nedostatečný dohled a pomalou reakci na skandál rozsáhlé korupce u OSN v jejím programu "Ropa za potraviny", započatého za jeho předchůdce Butruse Butruse-Ghálího. Do korupce byl údajně zapojen i Annanův syn Kojo Annan. V dubnu 2004 pověřil Paula Volckera předsednictvím komise "Independent Inquiry into the United Nations Oil-for-Food Programme", která tuto korupci začala vyšetřovat. Komise vydala několik zpráv, nejnovější 27. října 2005. V roce 2006 při válce mezi Libanonem a Izraelem se velkou měrou podílel na jednání o příměří. Izraelské vojáky na území Libanonu nahradily jednotky mírové mise OSN – UNIFIL. Kofi Annan se přátelí s Madeleine Albrightovou. V lednu 2008 se zapojil do vyjednávání mezi keňskou vládou a opozicí během povolební krize a vlny násilí, jemuž padlo za oběť asi 700 lidí a více než 250 tisíc uprchlo nebo bylo vyhnáno z domovů. Začátkem roku 2012 byl Annan jmenován mimořádným vyslancem OSN pro Sýrii, pro kterou se má pokusit vyjednat řešení vzniklého velkého vnitropolitického a také náboženského konfliktu s dopady na celou oblast Blízkého východu. V Sýrii působí jednotka o síle asi 300 vojáků jako pozorovatelé, ale účinná realizace ostatních elementů tzv. Annanova plánu pro tuto zemi je doposud v nedohlednu. Svou misi v Sýrii neúspěšně ukončil 31. srpna. Obrázky, zvuky či videa k tématu Kofi Annan ve Wikimedia Commons Osoba Kofi Annan ve Wikicitátech Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Kofi Annan

NUMERIC

NUMERIC

007860

... Kromě toho se při skloňování vyskytují pozůstatky dvojného čísla (duálu). Skloňování Podrobnější informace naleznete v článku České skloňování. Čeština má 7 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál), které se uplatňují při skloňování podstatných a přídavných jmen, zájmen a číslovek. Základním tvarem (lemmatem) jmen je zpravidla nominativ singuláru (1. pád jednotného čísla). Časování Podrobnější informace naleznete v článku Česká slovesa. Česká slovesa vyjadřují 3 časy: minulý (préteritum), přítomný (prézens) a budoucí (futurum). Mají též sémantickou schopnost rozlišit vztah k plynutí času a ukončenosti děje pomocí vidu (aspektu)....

Kolik má čeština pádů?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ce%C5%A1tina

Čeština má 7 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál), které se uplatňují při skloňování podstatných a přídavných jmen, zájmen a číslovek.

Český jazyk neboli čeština je západoslovanský jazyk, nejbližší slovenštině, poté polštině a lužické srbštině. Patří mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. Čeština se vyvinula ze západních nářečí praslovanštiny na konci 10. století. Je částečně ovlivněná latinou a němčinou. Česky psaná literatura se objevuje od 14. století. První písemné památky jsou však již z 12. století. Dělí se na spisovnou češtinu, určenou pro oficiální styk (je kodifikována v mluvnicích a slovnících), a obecnou češtinu, která zahrnuje dialekty (nářečí) a sociolekty (slangy) včetně vulgarismů a argotu. Spisovná čeština má dvě podoby: čistě spisovnou a hovorovou. Hovorovou češtinu je třeba odlišovat od substandardní (nespisovné) češtiny obecné. Koexistence spisovné a obecné češtiny je některými autory označována jako diglosie. Česky mluví zhruba 10,6 mil. lidí, z toho přes 10,4 mil. v Česku. V důsledku několika vystěhovaleckých vln v uplynulých 150 letech hovoří česky i desetitisíce emigrantů a jejich potomků, zejména na Slovensku, v USA, Kanadě, Německu, Rakousku, Rumunsku, Austrálii, na Ukrajině a v řadě dalších zemí. Čeština je flektivní jazyk, vyznačující se komplikovaným systémem skloňování a časování. K písemným záznamům používá latinku, obohacenou o znaky s diakritikou. Pro výslovnost je charakteristický pevný přízvuk, opozice délky samohlásek a specifická souhláska "ř" (zvýšená alveolární vibranta = znělá dásňová kmitavá souhláska). Čeština je úředním jazykem Česka a Evropské unie. V úředním styku lze češtinu používat také na Slovensku. Spisovný standard žádný zákon neupravuje, ale kodifikuje jej v praxi svými obecně uznávanými doporučujícími publikacemi Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky a jejich schválením pro výuku i Ministerstvo školství. Čeština je slovanský jazyk a patří tak do rodiny indoevropských jazyků. Spolu se slovenštinou tvoří česko-slovenskou větev západoslovanských jazyků, mezi které patří dále polština, kašubština a lužická srbština (horní a dolní). České jazykové území v rámci slovanských jazyků leží nejvíce na západě. Podrobnější informace naleznete v článku Rozdíly mezi češtinou a slovenštinou. Čeština je blízká a vzájemně srozumitelná se slovenštinou. Rozdíly mezi těmito dvěma jazyky jsou ve slovní zásobě menší než rozdíly mezi některými nářečími jiných jazyků. V Česku a na Slovensku existuje pasivní česko-slovenský bilingvismus (mimo jiné i díky dřívější existenci společného státu, Československa), Češi obvykle bez větších problémů rozumějí slovenštině a naopak. Vzájemná srozumitelnost obou jazyků se odhaduje na 95 %. Jejich dialekty vytvářejí jazykové kontinuum, tj. přechod mezi nimi je plynulý. V meziválečném Československu (1918–1938) byly v duchu tehdejší politiky čeština a slovenština považovány za dvě spisovné varianty jednoho jazyka. Podrobnější informace naleznete v článku Historický vývoj češtiny. Čeština se vyvinula na konci 1. tisíciletí ze západního nářečí praslovanštiny. V pračeském období si zachovávala některé praslovanské prvky, jako byly jery, nosovky (ę a ǫ), palatalizace či systém čtyř minulých časů (aorist, imperfektum, perfektum, plusquamperfektum). Tyto prvky nejpozději do konce 15. století postupně vymizely (v uvedeném pořadí). Písemné památky z nejstaršího období jsou jen sporadické. Číst a psát tehdy uměli většinou jen duchovní. Funkci spisovného jazyka plnila latina, případně staroslověnština. První česky psanou památkou jsou 2 věty ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057, které jsou však zřetelně mladší, zřejmě až z 12. století. Zní: "Pavel dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvema dušníkoma Bogucos a Sedlatu." Dále se dochovaly posměšné přípisky z chorální knihy svatojiřské (Svatojiřské přípisky) z konce 13. století. Věty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal neupravenou latinku i pro zápis hlásek, které byly latině cizí (jedno písmeno mohlo označovat více hlásek). Ve 14. století proniká čeština do literatury a úředního styku. Objevují se první česky psané knihy. Karel IV. nechává vyhotovit první překlad Bible do češtiny. Používá se spřežkový pravopis. Na přelomu 14. a 15. století se objevuje návrh na reformu pravopisu, který zaváděl do češtiny používání diakritických znamének. Propagátorem tohoto návrhu byl Jan Hus, není však jasné, zda byl také jeho autorem. Velký rozvoj zažila česky psaná literatura zejména po vynálezu knihtisku v 15. století. Nejstarší tištěná kniha psaná v českém jazyce je Kronika trojánská, která byla vytištěna v Plzni nejspíše roku 1468. Jako vzor spisovného jazyka byla po dlouhou dobu používána tzv. Bible kralická (1579). Po porážce stavovského povstání v roce 1620 došlo k postupnému úpadku česky psané literatury, který byl zapříčiněn zejména nucenou emigrací české nekatolické inteligence (Jan Amos Komenský, Pavel Stránský aj.). Přesto však i v této době vycházela česká literatura, která ovšem podléhala přísné cenzuře. Obnovené zřízení zemské (1627, 1628) zavedlo jako druhý úřední jazyk v Čechách a na Moravě němčinu, která byla zrovnoprávněna s češtinou (fakticky však díky politickému tlaku získala němčina během následujících staletí navrch). Snaha o zavedení němčiny jako jednotného jazyka ve všech zemích habsburského soustátí se objevuje v 18. století (Marie Terezie, Josef II.). Byla vedena hlavně praktickými (spíše než národnostními) důvody. Ukázala se však jako nereálná, neboť česky mluvící obyvatelstvo bylo početné a po ztrátě většiny území poněmčeného Slezska mělo ve zbytku České koruny nad německy mluvícími procentuálně navrch. Zrušení nevolnictví umožnilo pak na konci 18. století vznik hnutí označovaného jako národní obrození. Díky snahám národních buditelů byla v průběhu 19. století opět vyzdvižena úroveň česky psané literatury. A díky povinné školní docházce a vysoké gramotnosti obyvatelstva přestal být spisovný jazyk záležitostí úzké vrstvy inteligence. Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijímána gramatika Josefa Dobrovského, která poprvé vyšla roku 1809. K obnově české slovní zásoby přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1830–1835) Josefa Jungmanna. Rozvíjí se publicistika a umělecká tvorba se snaží přiblížit živému jazyku. Byly odstraněny některé pozůstatky zastaralého pravopisu Bible kralické (např. slovo její bylo do té doby psáno jako gegj). Spisovná čeština v té době získala víceméně dnešní podobu. Slovní zásoba je převážně slovanského původu. Čeština a příbuzná slovenština uchovávají až 98 % praslovanské slovní zásoby, nejvíce ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky. Jako u většiny evropských jazyků byla řada slov z oblasti kultury a vědy převzata z řečtiny (demokracie, parabola, typ) a latiny (škola, kříž, doktor, herbář, tabule, kapsa, skříň). Vzhledem k těsným historickým kontaktům byla řada slov také přejata z němčiny (knedlík, šunka, taška, brýle, rytíř), případně jejím prostřednictvím byla přejata slova z jiných jazyků. Z němčiny pochází řada slov z oblasti řemeslnického názvosloví i slangu (hoblík, klempíř, ponk, šichta), mnoho slov proniklo do nespisovných vrstev jazyka (majznout, lajsnout/lajznout si, luftovat). V období národního obrození byla řada slov programově přejímána ze slovanských jazyků – polštiny (báje, věda, půvab, otvor), ruštiny (vzduch, příroda, chrabrý) aj. Uměle bylo vytvořeno české odborné názvosloví, často doslovným překladem (kalky). Mnohé tyto pojmy se ujaly a jsou běžně používány. Ruština pak obohacovala češtinu zejména v druhé polovině 20. století, zejména z politických důvodů (sovět, kulak, chozrasčot, polárník, rozvědka, celiny). Z italštiny pochází řada pojmů z oblasti hudby (duet, soprán, forte, piano) a bankovnictví (konto), z francouzštiny slova týkající se módy (baret, blůza, manžeta). Angličtina původně byla zdrojem sportovních výrazů (fotbal, hokej, tenis), v současnosti z ní pocházejí mnohá slova z oblasti výpočetní techniky (software, hardware) a mnoha dalších oblastí života. Čeština přejímá slova i z exotických jazyků, často prostřednictvím jiných jazyků. Z arabštiny pochází např. alkohol, káva, trafika, z turečtiny jogurt, klobouk, čapka, tasemnice, z japonštiny čaj, z hindštiny džungle či jóga. Pravopis přejatých slov závisí na míře zdomácnění: zdomácnělá slova mají zpravidla standardní pravopis přizpůsobený českému, např. telefon, televize, rádio, muzeum, kriket, akvárium (ale lze psát i televise, radio, museum . ); novější a méně používaná slova obvykle zachovávají původní pravopis, např. hardware, image, zvláštní skupinu představují citátová slova – výrazy, které si zachovávají původní pravopis a většinou i výslovnost a zpravidla nepřijímají české koncovky, jako je např. lat. . ecce homo, corpus delicti, in statu nascendi, ab incunabulis, dies irae, fr. aperçu, à propos, enfant terrible, tê à tê, vis-à, potpourri, parvenu; laissez-faire, laissez-passer; ital. staccato, adagio, dolce far niente apod.). Někdy se používá souběžně původní i počeštěný pravopis, např. business i byznys (i když PČP (1999, 2005) už uvádějí jen byznys). Přesný počet slov v češtině není možné určit, jelikož se čeština jakožto živý jazyk neustále vyvíjí. Nicméně má čeština na 300 000 slovních kořenů. Zatím nejrozsáhlejší Příruční slovník jazyka českého, postupně vydaný v letech 1935–1957, má zhruba 250 000 hesel. Obsahuje i slova, která zná málokdo, a neobsahuje naopak některá slova obecně známá (např. vulgarismy). Zaměřuje se totiž na popis spisovné slovní zásoby na základě výtahů z beletrie, časopisů a částečně novin. Slovník spisovného jazyka českého, jehož první vydání vyšlo v letech 1960–1971, druhé vydání v roce 1989, má přibližně 192 000 hesel. Rozsahem nejmenší Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (první vydání 1978, druhé, upravené vydání 1994) obsahuje zhruba 48 000 hesel představujících jádro spisovné slovní zásoby. Pro češtinu jsou typická slova o délce přibližně 8 grafémů (grafických nebo písemných znaků) – slova tvořená 6–10 grafémy pokrývají 75 % slovní zásoby. V psaném jazyce se nejvíce vyskytují grafémy o, e, a, n, t, dvojice grafémů st, po, ní, ov, na a trojice grafémů pro, ost, ova, sta, pře. Největší skupina slovních kořenů je ze 3 grafémů, tvořených kombinací souhláska-samohláska-souhláska (had, cop, jít) – téměř 50 % všech kořenů. Užití konkrétních slov je v každém jazyce neproporční – kdy malá skupina slov tvoří jádro slovníku, zatímco zbytek slov se užívá jen okrajově. V češtině tak 10 nejběžnějších lemmat pokrývá asi 20 % textu a 1000 nejběžnějších lemmat pokrývá 65 % textu. To ovšem neznamená, že znalost 1000 slov postačuje k porozumění textu, protože každý text (i běžný) operuje s malým množstvím specifických slov, která obvykle tvoří jádro výpovědi. Podrobnější informace naleznete v článku Nářečí češtiny. Čeština má mnoho nářečí, která jsou si navzájem většinou srozumitelná. Vlivem médií a obecné češtiny se rozdíly mezi nimi stírají. Česká nářečí se rozdělují do 4 skupin (kterým odpovídají i 4 české interdialekty): Česká nářeční skupina (s obecnou češtinou jako interdialektem) Středomoravská nářeční skupina (hanácká) Východomoravská nářeční skupina (moravskoslovenská) Slezská nářečí (lašská) České interdialekty jsou také čtyři: obecná čeština obecná hanáčtina obecná moravská slovenština obecná laština Pohraniční území osídlená před rokem 1945 Němci (tedy Sudety) jsou tradičně uváděna jako nářečně různorodá. Stav českých nářečí v 60.–70. letech 20. století zachycuje šestidílný Český jazykový atlas, jehož poslední svazek je doplněn i audionahrávkami. Podrobnější informace naleznete v článku Český pravopis. Česká abeceda sestává ze 42 grafémů/písmen (včetně grafické spřežky ch; nejčastějším z nich je o (1.) a e (2.), nejméně častým ó (41.) a q (42.)). Používá latinku doplněnou o tyto znaky s diakritikou: Čeština také používá spřežku ch, která je považována za samostatné písmeno, stojící v abecedě mezi h a i. Velká varianta je CH, avšak pokud stojí tato spřežka na začátku slova psaného dále malými písmeny, potom se velké píše jen první písmeno spřežky: Ch, např.: Chrudim, ulice Chobot. Kromě ch se hlavně v cizích slovech také používá spřežka dž (k zápisu znělého protějšku č, např. původní české džbán a přejatá slova džus, džem, džíp), zcela výjimečně pak dz (znělý protějšek c). Tyto spřežky se nepovažují za samostatná písmena, nýbrž za písmena dvě. Zajímavostí je, že český háček (č, ž, š aj.) převzalo i několik dalších jazyků: kromě slovenštiny například bosenština, chorvatština, lakotština, litevština, lotyština, některé varianty sámštiny, slovinština aj.[zdroj?] Dominantní princip českého pravopisu je princip fonologický s prvky pravopisu morfologického (had/hadi) a historicko-etymologického (panna z pán + -na)). V koncovkách příčestí se uplatňuje pravopis syntaktický (dělali/dělaly/dělala). Jedno písmeno (grafém) se tedy zpravidla používá pro zápis jednoho fonému (ne vždy i každého zvuku, srov. alofony jako např. ŋ a n) s tím, že přihlíží k morfologii a etymologii slov a zachovává některé prvky odpovídající staršímu stavu jazyka (psaní i/y, í/ý, ě, ú/ů). Písmena ě a ů se nemohou vyskytnout na začátku slova, protože háček na ě vyznačuje změkčenost předcházející souhlásky a použití ů je podmíněno historickým vývojem (původní hláska /u:/[zdroj?] se píše ú; hláska /u:/ vyvinutá z původního /o:/ (později /uo/) se píše ů). Na začátku českých slov se kromě grafémů ě, Ě a ů, Ů nevyskytuje ani é, É a ý, Ý. Řazení Písmena s háčkem č, ř, š, a ž (tj. kromě ě, ď, ť a ň) se při abecedním řazení, např. ve slovnících, kladou za své základní znaky bez háčku jako samostatná písmena. Ostatní písmena s diakritikou – samohlásky a také písmena měkkých souhlásek ď, ť a ň – mají v abecedě stejnou prioritu jako znaky bez diakritiky, uplatňuje se řazení typu car – cár – carevič (Pravidla českého pravopisu, 2005)). Podrobnější informace naleznete v článku Fonologie češtiny. Čeština má 10 samohlásek (5 krátkých a 5 dlouhých), 27 souhlásek a 3 dvojhlásky. K charakteristickým rysům české výslovnosti patří zejména: opozice kvantity (délky) samohlásek (dlouhá × krátká), která není závislá na přízvuku; opozice znělosti u tzv. pravých souhlásek (s–z, t . –d, p–b atd.), asimilace znělosti; ztráta znělosti v koncových pozicích (např. led [lɛ]); pevný přízvuk na první slabice (× u spojení s jednoslabičnou předložkou . na předložce: 'les × 'do lesa); specificky český foném /ř/, který je dle svého hláskového okolí vyslovován buď zněle (dři), nebo nezněle (tři). Podrobnější informace naleznete v článku Česká gramatika. Čeština je flektivní jazyk (tj. ohebný), který vyjadřuje větnou syntax (skladbu) pomocí flexe (skloňování a časování). Jako taková se vyznačuje bohatstvím slovních tvarů ohebných slov. Slovní druhy Čeština rozlišuje tradičně 10 slovních druhů, které se dělí na ohebné a neohebné: ohebné skloňují se – podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky; časují se – slovesa; neohebné – příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce. Jmenný rod Čeština rozlišuje 3 jmenné rody: mužský (maskulinum), ženský (femininum) a střední (neutrum). Mužský rod se dále člení na životný a neživotný. Číslo Rozlišuje se dvojí mluvnické číslo: jednotné (singulár) a množné (plurál). Kromě toho se při skloňování vyskytují pozůstatky dvojného čísla (duálu). Skloňování Podrobnější informace naleznete v článku České skloňování. Čeština má 7 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál), které se uplatňují při skloňování podstatných a přídavných jmen, zájmen a číslovek. Základním tvarem (lemmatem) jmen je zpravidla nominativ singuláru (1. pád jednotného čísla). Časování Podrobnější informace naleznete v článku Česká slovesa. Česká slovesa vyjadřují 3 časy: minulý (préteritum), přítomný (prézens) a budoucí (futurum). Mají též sémantickou schopnost rozlišit vztah k plynutí času a ukončenosti děje pomocí vidu (aspektu). Z tohoto hlediska se dělí na dokonavá (perfektiva) a nedokonavá (imperfektiva). Dokonavá slovesa nemají schopnost vyjádřit přítomnost, jejich přítomné tvary vyjadřují budoucnost. Rozlišují se 3 slovesné způsoby: oznamovací (indikativ), podmiňovací (kondicionál) a rozkazovací (imperativ). Vztah podmětu k ději se vyjadřuje činným (aktivum) nebo trpným (pasivum) rodem. Základním tvarem u sloves je infinitiv. Slovosled Podrobnější informace naleznete v článku Český slovosled. Slovosled je velmi flexibilní (volný), řídí se především tzv. aktuálním větným členěním. Základní slovosled je typu SVO (podmět–přísudek–předmět). Podrobnější informace naleznete v článku Úřední jazyk. Češtinu používá převážná většina obyvatel České republiky, její používání však není dáno speciálním jazykovým zákonem. Podle příslušných zákonů soudy, orgány činné v trestním řízení a úřady vedou jednání a vyhotovují rozhodnutí v českém jazyce (finanční úřady též ve slovenštině). Kdo neovládá češtinu, má nárok na jednání v jazyce, který ovládá (de facto na tlumočení). Prodávané zboží musí být opatřeno návodem v češtině. Podle Listiny základních práv a svobod (součást ústavního pořádku ČR) mají národnostní a etnické menšiny právo na vlastní jazyk. Čeština je též (od května 2004) jedním z 24 (stav k roku 2013) oficiálních (úředních) jazyků Evropské unie. Formálně jsou si všechny oficiální jazyky EU rovné. Za autoritu v záležitostech českého jazyka je tradičně pokládán Ústav pro jazyk český, který je jedním z vědeckých ústavů Akademie věd České republiky. Jeho úkolem je základní i aplikovaný výzkum současné češtiny i její historie. Vydává doporučující publikace (například Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny, Akademický slovník cizích slov) a provozuje jazykovou poradnu pro veřejnost. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy schvaluje užívání uvedených příruček ke školní výuce češtiny, případně závazně vyžaduje respektování těchto zásad při výuce češtiny ve školách.

NUMERIC

NUMERIC

009764

Toxicita je vlastnost chemických sloučenin spočívající ve vyvolání otravy osob nebo zvířat, které látku požily, vdechly nebo vstřebaly kůží. V zásadě všechny chemické sloučeniny mohou být při užití příliš velkého množství toxické. Například i požití velkého množství vody může rozvrátit homeostázu a způsobit člověku smrt. Rovněž prakticky všechny syntetické léky jsou ve větším množství toxické, přičemž čím jsou účinnější, tím jsou toxičtější.[zdroj?] == Měření == Aby bylo možno toxicitu měřit a srovnávat, byla zavedena stupnice označovaná zkratkou LD (z anglického lethal dose – smrtná dávka). Nejčastěji se lze setkat s variantou LD50, tzn. označení dávky, po které uhynulo 50 ze 100 laboratorních potkanů, kterým byla látka podána různými způsoby (především orálně). Někdy se používá i varianta LD90 pro úhyn 90 %. Jinou stupnicí, užívanou pro plynné sloučeniny, je smrtná koncentrace ve vdechovaném vzduchu, ve zkratce LC. Toxicita...

Mohou být všechny chemické sloučeniny toxické?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Toxicita

V zásadě všechny chemické sloučeniny mohou být při užití příliš velkého množství toxické.

Toxicita je vlastnost chemických sloučenin spočívající ve vyvolání otravy osob nebo zvířat, které látku požily, vdechly nebo vstřebaly kůží. V zásadě všechny chemické sloučeniny mohou být při užití příliš velkého množství toxické. Například i požití velkého množství vody může rozvrátit homeostázu a způsobit člověku smrt. Rovněž prakticky všechny syntetické léky jsou ve větším množství toxické, přičemž čím jsou účinnější, tím jsou toxičtější.[zdroj?] == Měření == Aby bylo možno toxicitu měřit a srovnávat, byla zavedena stupnice označovaná zkratkou LD (z anglického lethal dose – smrtná dávka). Nejčastěji se lze setkat s variantou LD50, tzn. označení dávky, po které uhynulo 50 ze 100 laboratorních potkanů, kterým byla látka podána různými způsoby (především orálně). Někdy se používá i varianta LD90 pro úhyn 90 %. Jinou stupnicí, užívanou pro plynné sloučeniny, je smrtná koncentrace ve vdechovaném vzduchu, ve zkratce LC. Toxicita je buď akutní (po jednorázové aplikaci), nebo chronická (po opakované aplikaci). Při udávání hodnot LD je nutno zároveň s dávkou na kg a koncentrací zkoumané sloučeniny uvést i způsob aplikace, např. perorální (ústy), perkutánní (kůží), inhalační (vdechováním), parenterální (mimostřevní, např. nitrožilní, nitrosvalový, podkožní), rektální (konečníkový), dále uvést druh zvířete, jeho pohlaví, stáří a dobu pozorování zvířete po aplikaci. U chronické toxicity je krom uvedených údajů nutné uvádět i intervaly aplikací a dobu celého pokusu. == Rozdělení látek dle toxicity == Zde se využívá několik stupnic dle organizmu, na který má látka působit. Nejčastěji se látky dělí dle působení na člověka a na včely. V případě toxicity pro člověka jsou na obalech používaných látek uváděny značky: T+ – látka vysoce toxická T – látka toxická Xn – látka zdraví škodlivá Xi – látka dráždivá C – látka žíravá bez značky – látka, u níž není toxicita udána. (Není totéž jako látka netoxická.) == Příklady == Z nejznámějších jedů: arsenik má LD50 = 20 mg/kg hmotnosti těla, kyanovodík má LD50 = 1,5 mg/kg a LD50 THC = 1259 mg/kg. == Související články == jed otrava toxikologie

VERB_PHRASE

YES_NO

002360

... Buckinghamshire, Anglie - 12. března 2015 Broad Chalke, Wiltshire, Anglie) byl anglický spisovatel věnující se převážně žánru fantasy. Je známý především svou sérií knih Úžasná Zeměplocha. Do češtiny jeho dílo překládal Jan Kantůrek. Pratchett se narodil v Beaconsfieldu v anglickém hrabství Buckingham Davidovi a Eileen Pratchettovým....

Do jakého jazyka překládá Jan Kantůrek díla Terryho Pratchetta?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Terry_Pratchett

Do češtiny jeho dílo překládal Jan Kantůrek.

Sir Terence David John "Terry" Pratchett, OBE (28. dubna 1948 Beaconsfield, Buckinghamshire, Anglie - 12. března 2015 Broad Chalke, Wiltshire, Anglie) byl anglický spisovatel věnující se převážně žánru fantasy. Je známý především svou sérií knih Úžasná Zeměplocha. Do češtiny jeho dílo překládal Jan Kantůrek. Pratchett se narodil v Beaconsfieldu v anglickém hrabství Buckingham Davidovi a Eileen Pratchettovým. Své vzdělání připisuje High Wycombe Technical High School a Beaconsfieldské veřejné knihovně. Prvním vydaným dílem byla krátká povídka The Hades Business (Kšeft v Hádesu), uveřejněná v jeho školním časopise když mu bylo 13 a poté, v roce 1963, znovu v časopise Science Fantasy, za což obdržel 14 liber. Druhá uveřejněná práce se jmenovala Night Dweller (Noční tvor) a objevila se v 156. čísle časopisu New Worlds v listopadu 1965. Po odchodu ze školy v roce 1965 získal práci v místních novinách Bucks Free Press a později působil v několika dalších regionálních novinách v jihozápadní Anglii včetně Western Daily Press a Bath Chronicle. V tomto novinářském období byl vyslán udělat interview s Petrem Bander van Durenem, jedním z ředitelů malého vydavatelství, kde právě vycházela nová kniha. V průběhu rozhovoru se zmínil, že sám napsal knihu The Carpet People (česky Kobercové). Ta byla nakonec vydána v roce 1971 a slavnostně představena v oddělení koberců obchodního domu Heal's na Tottenham Court Road v Londýně. V roce 1980 se Pratchett stal tiskovým mluvčím elektrárenské společnosti Central Electricity Generating Board, kde v jeho působnosti bylo několik jaderných elektráren. Později vtipkoval o tom, že předvedl svůj smysl pro dokonalé načasování, protože změna zaměstnání následovala brzy po jaderné havárii v elektrárně Three Mile Island v Pensylvánii v USA. Práci pro CEGB opustil v roce 1987, kdy začal vydělávat víc peněz příležitostným psaním. To mu umožnilo zvýšit tempo a ve svém nejproduktivnějším období napsat dvě knihy ročně. V roce 1998 obdržel Řád britského impéria v hodnosti Officer za službu literatuře. Se sobě vlastní ironií to komentoval prohlášením ve smyslu "mám podezření, že 'službu literatuře' prokážu, když se zdržím dalších pokusů nějakou napsat". V roce 1999 mu byl udělen čestný doktorát literatury na universitě ve Warwicku. Jeho dcera Rhianna Pratchett (narozena 1976) je autorkou fantasy a novinářkou. Jako svoje záliby Pratchett uváděl "psaní, procházení, počítače, život". Dobře je znám také díky své zvláštní zálibě v pokrývkách hlavy, což je vidět na zadních stranách obálek originálních vydání většiny jeho knih. Ke konci roku 2007 bylo Pratchettovi diagnostikováno onemocnění Alzheimerovou chorobou. 1. ledna 2009 jej Alžběta II. jmenovala rytířem, díky čemuž mohl Pratchett používat titul sir. V roce 2009 Pratchett oznámil, že chce podstoupit eutanázii předtím, než se nemoc dostane do kritického stádia. 1. února 2010 byl vybrán, aby na toto téma přednesl přednášku Richarda Dimblebyho (od roku 1972 přednáší nějaká významná osobnost přednášku na aktuální téma). Přednáška se jmenovala Shaking Hands With Death (Potřást si rukou se smrtí / Smrtěm). Pratchett přednášku napsal, ale vzhledem ke svému zdravotnímu stavu ji nemohl přednést osobně, místo něj ji proto přečetl Pratchettův přítel herec Tony Robinson (Baldrick ze seriálu Černá zmije). Zemřel ve svém domě 12. března 2015 na následky Alzheimerovy choroby. Série děl "Úžasná Zeměplocha", od roku 1983, v originále Discworld Kobercové - 1971, v originále The Carpet People, základ příběhů o Nomech Vyprávění o Nomech - v originále The Nome Trilogy, nebo The Bromeliad Trilogy ( .v USA) Velká jízda (1. vydání) nebo Na cestu (2. vydání) - v originále Truckers Velký boj (1. vydání) nebo Na nepřítele (2. vydání . ) - v originále Diggers Velký let (1. vydání) nebo Na shledanou (2. vydání) - v originále Wings Odvrácená strana slunce - 1976, v originále The Dark Side of the Sun (sci-fi) . Strata - 1981, čistokrevné sci-fi o planetární inženýrce Kin Aradové, v němž se poprvé objevuje motiv ploché země (ještě trochu odlišné od později napsané Zeměplochy) Dobrá znamení - v originále Good Omens spolu s N. Gaimanem, humorně pojatý příběh o zrození Antikrista. Série příběhů Johnnyho Maxwella, který vidí mrtvé, mimozemšťany a spoustu dalších divných věcí: Johnny, jen ty můžeš zachránit lidstvo - v originále Only You Can Save Mankind, sci-fi o tom, co se stane, když se z počítačové hry stane skutečnost a hráči zjistí, že ve virtuální střílečce zabíjejí živé bytosti. Johnny a bomba - v originále Johnny and the Bomb Johnny a mrtví - v originále Johnny and the Dead Nefalšovaná kočka - humorný úvod do kočičí povahy Národ - v originále Nation Filuta - v originále Dodger

ADJ_PHRASE

OTHER

005847

Netopýři (Microchiroptera) jsou podřád savců z řádu letouni. Nejvýznamnějším znakem netopýrů jsou křídla vyvinuvší se z předních končetin. Díky nim jsou netopýři (a druhý podřád letounů, kaloni) jedinými savci, kteří dokážou létat – létající veverky, vakoveverky a plachtící kuskusovití mohou pouze klouzat na omezenou vzdálenost. Vynikají akrobatickým letem o rychlosti 20–50 km/h. Netopýři se vyvinuli zhruba před 60 milióny let z primitivních hmyzožravců, předchůdců dnešních ježků a rejsků. Netopýři vidí černobíle. Dalšími znaky netopýrů, které je odlišují od kaloňů, jsou: echolokace – schopnost navigovat se vlastním sluchem podle odrazů zvuku u jejich pískotu od předmětů (především kořisti) – podobně funguje sonar. Nejnižší frekvenci má netopýr pestrý, okolo 20 kHz a naopak nejvyšší frekvenci má vrápenec malý až kolem 110 kHz. chybějící dráp na druhém prstu přední končetiny jejich uši netvoří uzavřený kruh mají ostré zuby, zejména stoličky dosahují menších rozměrů stehenní kosti netopýra jsou tak tenké, že většina netopýrů neumí chodit Netopýři se živí hmyzem, krví, malými savci, žábami a rybami....

Jak se orientují netopýři?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Netop%C3%BD%C5%99i

Dalšími znaky netopýrů, které je odlišují od kaloňů, jsou: echolokace – schopnost navigovat se vlastním sluchem podle odrazů zvuku u jejich pískotu od předmětů (především kořisti) – podobně funguje sonar.

Netopýři (Microchiroptera) jsou podřád savců z řádu letouni. Nejvýznamnějším znakem netopýrů jsou křídla vyvinuvší se z předních končetin. Díky nim jsou netopýři (a druhý podřád letounů, kaloni) jedinými savci, kteří dokážou létat – létající veverky, vakoveverky a plachtící kuskusovití mohou pouze klouzat na omezenou vzdálenost. Vynikají akrobatickým letem o rychlosti 20–50 km/h. Netopýři se vyvinuli zhruba před 60 milióny let z primitivních hmyzožravců, předchůdců dnešních ježků a rejsků. Netopýři vidí černobíle. Dalšími znaky netopýrů, které je odlišují od kaloňů, jsou: echolokace – schopnost navigovat se vlastním sluchem podle odrazů zvuku u jejich pískotu od předmětů (především kořisti) – podobně funguje sonar. Nejnižší frekvenci má netopýr pestrý, okolo 20 kHz a naopak nejvyšší frekvenci má vrápenec malý až kolem 110 kHz. chybějící dráp na druhém prstu přední končetiny jejich uši netvoří uzavřený kruh mají ostré zuby, zejména stoličky dosahují menších rozměrů stehenní kosti netopýra jsou tak tenké, že většina netopýrů neumí chodit Netopýři se živí hmyzem, krví, malými savci, žábami a rybami. Většina netopýrů je aktivní v noci nebo za soumraku. Oči většiny druhů jsou sice malé a špatně vyvinuté, ale netopýři s nimi vidí. Mají schopnost tzv. utajené březosti - mají schopnost pozastavit vývoj plodu a odložit jeho porod i vývoj na příznivější období. Netopýří radar neboli echolokace je způsob orientace. Význam slova echolokace je echo (ozvěna) a lokace (zjišťování místa). Tento radar (sonar) pracuje na principu ultrazvukových vln. Vydávaný signál je standardizovaným zvukovým pulsem frekvence 14–110 kHz (kilohertzů, 14 000-110 000 hertzů), délky 0,7-60 ms (milisekund), opakovaný 5-150 krát za sekundu. Intenzita zvuku je přibližně 40-150 dB (decibelů), tlak zvukové vlny 0,1-30 Pa (pascalů), vlnová délka je 0,6-5 mm. Frekvenční rozsah zvuku může dosahovat 0–60 kHz (kilohertzů, 0-60 000 hertzů). Další charakteristikou je počet harmonických tónů. Vydávají 2-4 rovnoměrné harmonické tóny. Signály vydávají pootevřenými ústy a z části i nosem. Každý tón, který vypustí začíná vysoko a končí o oktávu níž. Celkový rozsah slyšitelnosti je 0,2–200 kHz (kilohertzů, 200-200000 hertzů). Prahová citlivost pro jednotlivé frekvence je značně proměnlivá, nejvyšší zpravidla mezi 20–120 kHz (kilohertzů, 20000-120000 hertzů). Netopýři mohou rozlišit dva stimuly časově oddělené pouhými 0,3 ms (milisekund). Všechny druhy našich netopýrů (a blízce příbuzných vrápenců) jsou chráněné, některé až kriticky ohrožené. Příčinou je: Úbytek stromů s dutinami, kde by mohli odpočívat, používání pesticidů a herbicidů, jež je systematicky otravují. Vyrušování při zimování. Netopýrům můžeme pomoci i na vlastní zahradě, za což se odvděčí likvidací přemnoženého hmyzu. Důležité je: Nepoužívat chemikálie. Pokud se letní kolonie usadí na půdě či ve stodole, ponechat jí stále volný průlet ven i dovnitř. Vyvěšovat netopýří budky čili netopýrovníky. Při zateplování či rekonstrukci budovy netopýrům neublížit. Řešení je jednoduché, návod i mnohé příklady lze nalézt např. na http://www.sousednetopyr.cz/ Pokud netopýry objevíme při rekonstrukci domu, lze pro odbornou pomoc zatelefonovat na netopýří linku (737 121 672). V Praze provozuje záchrannou sos netopýří linku ZO ČSOP Nyctalus (731 523 599, www.nyctalus.cz), po celé republice pomohou i záchranné stanice (www.zvirevnouzi.cz).

CLAUSE

OTHER

004226

Poupata (2011) je český film, režijní debut Zdeňka Jiráského. Vypráví o Jardovi Hrdinovi, nádražním hradlaři závislém na hracích automatech, a jeho rodině. Film získal hlavní cenu Český lev 2011 pro nejlepší film roku a další tři ocenění za nejlepší režii, nejlepší kameru a nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli pro Vladimíra Javorského. Nominován byl také za scénář, nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli pro Malgorzatu Pikus, střih, zvuk, hudbu a výtvarné řešení. Po úspěchu na Českých lvech se film k 8. březnu 2012 vrací do distribuce. Scénář získal před realizací filmu Cenu nadace RWE a Studia Barrandov. Film získal dvě ceny na Cenách české filmové kritiky...

O čem vypráví děj filmu Poupata?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Poupata_%28film%29

Vypráví o Jardovi Hrdinovi, nádražním hradlaři závislém na hracích automatech, a jeho rodině.

Poupata (2011) je český film, režijní debut Zdeňka Jiráského. Vypráví o Jardovi Hrdinovi, nádražním hradlaři závislém na hracích automatech, a jeho rodině. Film získal hlavní cenu Český lev 2011 pro nejlepší film roku a další tři ocenění za nejlepší režii, nejlepší kameru a nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli pro Vladimíra Javorského. Nominován byl také za scénář, nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli pro Malgorzatu Pikus, střih, zvuk, hudbu a výtvarné řešení. Po úspěchu na Českých lvech se film k 8. březnu 2012 vrací do distribuce. Scénář získal před realizací filmu Cenu nadace RWE a Studia Barrandov. Film získal dvě ceny na Cenách české filmové kritiky 2011 za nejlepší kameru a za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli pro Vladimíra Javorského. Kromě toho získal nominace v kategoriích nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší scénář, nejlepší původní hudba a nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli pro Malgorzatu Pikus. Zdeněk Jiráský byl nominován na Cenu RWE pro objev roku. Na cenách Český lev 2011 získal ceny za nejlepší film, nejlepší režii, kameru a mužský herecký výkon v hlavní roli pro Vladimíra Javorského. Nominován byl v kategoriích scénář, nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli pro Malgorzatu Pikus, střih, zvuk, hudba, výtvarné řešení, nominován byl také na cenu za nejlepší plakát. Na filmovém festivalu v Chicagu film získal cenu pro začínající tvůrce New Director Competition a cenu Stříbrný Hugo. Film získal i cenu z festivalu v jihokorejském Pusanu. Kamil Fila, Aktuálně.cz, 15. prosince 2011 [1] Mirka Spáčilová, iDNES.cz, 16. prosince 2011 [2] Marcel Kabát, Lidovky. . cz, 15. prosince 2011 [3] Hubert Poul, Moviezone.cz, 19. prosince 2011 [4] Jan Jaroš, Filmserver.cz, 14. prosince 2011 . [5] Jan Gregor, Respekt.cz, 18. prosince 2011 [6] František Fuka, FFFilm, 28. listopadu 2011 [7] Poupata (film) na Kinoboxu.cz Poupata v Česko-Slovenské filmové databázi

CLAUSE

OTHER

000284

... První patentované kolečkové brusle byly představeny v roce 1760. Vynalezl je belgičan John Joseph Merlin, jednalo se o typ inline bruslí, ale zprvu tyto brusle nebyly populární. V roce 1863 byly Jamesem Plimptonem vynalezeny tzv. "rocking" brusle. Byly vylepšenými kolečkovými bruslemi a umožnily lepší změny směru....

Jak se jmenuje belgičan, který vynalezl první patentované kolečkové brusle?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kole%C4%8Dkov%C3%A9_brusle

Vynalezl je belgičan John Joseph Merlin, jednalo se o typ inline bruslí, ale zprvu tyto brusle nebyly populární.

Kolečkové brusle jsou brusle oblékané na nohu, které mají místo nožů kolečka. Příbuzným sportovním načiním jsou kolečkové lyže. První patentované kolečkové brusle byly představeny v roce 1760. Vynalezl je belgičan John Joseph Merlin, jednalo se o typ inline bruslí, ale zprvu tyto brusle nebyly populární. V roce 1863 byly Jamesem Plimptonem vynalezeny tzv. "rocking" brusle. Byly vylepšenými kolečkovými bruslemi a umožnily lepší změny směru. Tyto brusle již umožnily lepší zatáčení a projíždění okolo překážek a začaly se dostávat mezi lidi. V roce 1937 vznikla Asociace obsluhujících umělá kluziště, nyní se jmenuje Asociace kolečkového bruslení. Asociace prosazuje zájmy kolečkových bruslařů a nabízí hodiny pro veřejnost, zaměřují se i na šíření kolečkové bruslení mezi veřejnost. Nynějším prezidentem je Joe Champa a jeho zástupcem je Bobby Braun. Asociace sídlí ve městě Indianapolis. Posléze, kolečkové bruslení se vyvinulo ze sportu sloužícího k trávení volného času v soutěžní sport, prvním olympijským sportem se stal hokej na kolečkových bruslích, poprvé byl na olympijských hrách v roce 1992. Dalšími sporty jsou rychlobruslení, krasobruslení a roller derby. Jedním z příkladů kolečkových bruslí v zábavním průmyslu je videoklip Madonny, ve kterém Madonna a další sportovci bruslí na kolečkových bruslích. Další, nedávný příklad je videoklip k písni A Public Affair Jessicy Simpson, v tomto videoklipu hrají Jessica Simpson, Christina Applegate, Eva Longoria, Christina Milian, Andy Dick a Ryan Seacrest. Ve videoklipu čtyři ženy tančí v umělém kluzišti na kolečkových bruslích. Ve filmu Funny Girl z roku 1968 s Barbrou Streisand v hlavní roli je delší scéna se skupinou žen tančících a zpívajích sestavu v kolečkových bruslích na jevišti, film je zasazený do počátku 20. století, ještě před 1. světovou válku. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Roller skates na anglické Wikipedii. Inline brusle Kolečkové lyže Obrázky, zvuky či videa k tématu Kolečkové brusle ve Wikimedia Commons InLine Skates TV Historie kolečkového bruslení Historie Předpisy Historie RollerSkating.org USA Roller Sports.org Muzeum kolečkového bruslení Jak vybrat kolečkové brusle

PERSON

PERSON

008961

... nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva. Válka v Evropě začala 1. září 1939, když nacistické Německo napadlo Polsko. Krátce poté vyhlásily Francie, Velká Británie a státy Commonwealthu Německu válku. V Asii je za počátek druhé světové války považováno přepadení Číny Japonskem, které začalo již 7. července 1937. Konec války v Evropě nastal 8. května 1945 kapitulací Německa. Po americkém svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki kapitulovalo Japonsko 2. září téhož roku. Příčiny války bývají hledány...

Proč Japonsko kapitulovalo 2. září?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Druhá_světová_válka

Po americkém svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki kapitulovalo Japonsko 2. září téhož roku.

Druhá světová válka byl globální vojenský konflikt, jehož se zúčastnila většina států světa a jenž se stal s více než 60 miliony obětí dosud největším a nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva. Válka v Evropě začala 1. září 1939, když nacistické Německo napadlo Polsko. Krátce poté vyhlásily Francie, Velká Británie a státy Commonwealthu Německu válku. V Asii je za počátek druhé světové války považováno přepadení Číny Japonskem, které začalo již 7. července 1937. Konec války v Evropě nastal 8. května 1945 kapitulací Německa. Po americkém svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki kapitulovalo Japonsko 2. září téhož roku. Příčiny války bývají hledány v důsledcích ideologií a politik, jako jsou nacionalismus a imperialismus, podle některých historiků v nespokojenosti s Versailleskou smlouvou, která měla prohloubit pocit ponížení v poražených státech, zvláště v Německu, a v dopadech velké hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let. Tyto vlivy zásadním způsobem oslabily mnoho evropských států, čímž umožnily vzestup nacismu (pod vedením např. Adolfa Hitlera), fašismu (pod vedením např. Benita Mussoliniho) a komunismu (pod vedením např. Josifa Vissarionoviče Stalina) a dalších totalitních států mimo Evropu. Německé invazi do Polska předcházela smlouva o neútočení se Sovětským svazem (SSSR), takzvaný Pakt Ribbentrop-Molotov, podepsaná 24. srpna 1939 (avšak datovaná o jeden den dříve, tedy 23. srpna 1939). Tímto paktem si tyto dva státy – mimo jiných ustanovení – rozdělily sféry vlivu. V důsledku toho byl de facto uvolněn prostor pro vojenskou expanzi obou stran. 17. září 1939, tedy šestnáct dní po německém útoku, zaútočil na Polsko také SSSR. V dalším průběhu událostí byl však 22. června 1941 Sovětský svaz sám přepaden Německem a jeho spojenci (tzv. Operace Barbarossa). Spojené státy americké, které už dříve poskytovaly některým Spojencům v počínající válce pomoc, vstoupily aktivně do války 7. prosince 1941 poté, co Japonsko udeřilo na jejich námořní základnu v Pearl Harboru. Druhou světovou válku provázely v dosud nevídané míře zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a nehumánní zacházení s válečnými zajatci. Oproti všem dosavadním konfliktům bylo průběhem bojů podstatně zasaženo rovněž civilní obyvatelstvo, jež utrpělo obrovské ztráty. Příkladem genocidy se stal holokaust, kterému na základě nacistické rasové ideologie padlo za oběť šest milionů evropských Židů. Další milionové oběti byly ze strany slovanského obyvatelstva na územích východní fronty, kde bylo na 8 milionů civilních obětí. Civilní oběti podlehly nemocem a hladu vyvolanými válečnými operacemi německé a sovětské armády a masakrům nebo genocidě páchanými německými a sovětskými komandy na obsazených územích. Milionům obětí se podařilo předejít spojeneckými dodávkami nejen potravin do SSSR na základě Zákona o půjčce a pronájmu. Válečné úsilí pohlcovalo veškerý lidský, ekonomický, průmyslový a vědecký potenciál všech zúčastněných národů, lze tak hovořit o vedení totální války. Taktéž pohled na "civilizované metody válčení" se v mnoha ohledech výrazně proměnil, neboť zatímco v roce 1940 demokratické státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly plošné nálety na nepřátelská města, posléze se k nim samy uchýlily. V samotném závěru války byla ustavena Organizace spojených národů, jejímž ústředním cílem byla prevence vzniku jakéhokoli dalšího podobného konfliktu. Po vítězství Spojenců se zrodily dvě vedoucí světové supervelmoci: Sovětský svaz a Spojené státy americké. Jejich stále větší vzájemný antagonismus vedl k bipolárnímu rozdělení světa a k počátku studené války, když Josif Stalin spustil napříč evropským kontinentem železnou oponu, která od sebe oddělila svobodný západní svět a komunistické státy ve Východní Evropě poddané Sovětům. Vedlejším efektem války byl také vzrůst požadavků na právo na sebeurčení mezi národy ovládanými koloniálními mocnostmi, což vedlo k akceleraci dekolonizačních hnutí v Asii a v Africe. Související informace naleznete také v článku Příčiny druhé světové války. Příčiny nového celosvětového konfliktu tkvěly v nespokojenosti s výsledky první světové války, která se kromě v řadě menších zemí zahnízdila především ve třech velkých mocnostech. Poražené Německo bylo podle versailleské smlouvy přinuceno vzdát se významné části svého dosavadního území ve prospěch vítězné Francie a obnoveného Polska. Smělo nadále udržovat jenom omezené vojenské síly a muselo se zavázat k platbám vysokých válečných reparací. Itálie, sice jeden ze států stojících na straně vítězů války, obdržela jenom nedostatečné území vzhledem k předchozím ztrátám na lidských životech a ztrátám materiálním, současně se cítila neuspokojena ve svých velmocenských ambicích. Taktéž vítězné Japonsko neuspělo ve snaze posílit svoji kontrolu Číny a krom toho se domnívalo, že pro svůj další hospodářský rozvoj potřebuje kontrolu zdrojů surovin, které nemohlo získávat na svém prostorově omezeném ostrovním území (mj. ropu). V průběhu dvacátých let se demokratické mocnosti pokusily zabezpečit trvalost versailleského uspořádání Evropy diplomatickými kroky k zajištění stabilního míru. V roce 1920 byla proto vytvořena Společnost národů se sídlem v Ženevě (ve francouzsky mluvící části Švýcarska), jež měla fungovat jako fórum, na němž by národy mírovým způsobem urovnávaly svoje spory. O pět let později byly v rovněž švýcarském Locarnu sjednány dohody, jimiž byla poskytnuta záruka trvalosti německo-francouzské hranice. Také případné územní spory mezi Německem a jeho východními sousedy měly být řešeny rozhodčím řízením (arbitráží). V roce 1928 byl nadto uzavřen Briand-Kelloggův pakt, který všem účastenským státům zakazoval vedení útočné války. Mírové snahy však dostaly povážlivé trhliny jednak obnoveným izolacionismem Spojených států amerických, především však rozmachem různých totalitních režimů. K tomu výraznou měrou přispěla velká hospodářská krize, jež měla po roce 1929 devastující vliv na světové hospodářství. Již předtím vedla Ruská občanská válka k vytvoření komunistického Sovětského svazu, v němž se po Leninově smrti v roce 1924 chopil moci Josif Stalin. Po pochodu na Řím v roce 1922 převzal vládu v Itálii Benito Mussolini, jenž zde vytvořil první fašistickou diktaturu světa. Rostoucí vliv armády na císařskou vládu v Japonsku vedl k nastolení výbojného militaristického režimu. Po mukdenském incidentu obsadilo Japonsko v roce 1931 Mandžusko, které přeměnilo ve svůj loutkový stát. Ekonomický rozvrat země na počátku třicátých let a již se projevující expanzionistické tendence v Německu měly za následek vzestup Adolfa Hitlera, vůdce nacionálních socialistů (NSDAP), který sliboval německému národu zrušení versailleské smlouvy a zajištění "životního prostoru" na Východě (Lebensraum). 30. ledna 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem, načež během několika málo měsíců realizoval skutečnou nacistickou revoluci. V roce 1935 byla v Německu obnovena branná povinnost, čímž bylo urychleno obnovení německé armády (Wehrmacht), a rovněž bylo připojeno Sársko. V témže roce napadla Itálie za blahovolného přihlížení Společnosti národů Habeš. V rozporu se smlouvami z Versailles a Locarna remilitarizoval Hitler v březnu 1936 Porýní. Francie a Velká Británie se však zdržely jakýchkoli protiakcí. V červenci roku 1936 vypukla španělská občanská válka. Nacionalistické síly fašistického generála Francisca Franca se postavily proti španělské vládě vedené levicovými republikány, která byla podporována Sovětským svazem a tzv. mezinárodními brigádami. Franco v tomto krvavém střetu zvítězil po třech letech válčení za pomoci Hitlerova Německa a Mussoliniho Itálie. V říjnu 1936 vytvořily Německo a Itálie tzv. Osu Berlín-Řím. O měsíc později sjednaly Německo a Japonsko protisovětské spojenectví, nazvané pakt proti Kominterně, čímž vznikla Osa Berlín-Řím-Tokio. V červenci 1937 napadlo Japonsko Čínu, čímž započala druhá čínsko-japonská válka. Čínští nacionalisté a komunisté válčící proti sobě uzavřeli mír, aby společně čelili cizím útočníkům. I přesto Japonci brzy dobyli Šanghaj, Nanking a nejprůmyslovější oblasti na severovýchodě země. Hitlerův expanzionizmus v Evropě vedl 12. března 1938 k tzv. anšlusu Rakouska, tedy připojení tohoto malého státu k Německé říši, proti čemuž Británie a Francie, přes své znepokojení německým postupem a stále se stupňujícím zbrojením, nijak nezasáhly. 12. září 1938 pohrozil Hitler Československu válkou, pokud by Německu nebylo vydáno československé pohraniční území obývané sudetskými Němci. Toto vyvolalo v českém pohraničí puč organizovaný Sudetoněmeckou stranou. Československá armáda sice tento puč potlačila, ale od 19. září začaly proti Československu útočit jednotky Sudetoněmeckého Freikorpsu vyzbrojovaného Německem. Datum začátku této teroristické kampaně bylo pozdější československou exilovou vládou v Londýně určeno jako datum, kdy Československo vstoupilo do válečného stavu s Německem. Britský premiér Neville Chamberlain mezitím inicioval rozhovory, jež vyvrcholily 29. září 1938 přijetím mnichovské dohody. V ní bylo Československo donuceno k odstoupení Sudet výměnou za Hitlerův příslib, že nezabere žádné další československé území. Důsledkem této dohody byl nucený odchod Čechů, Židů a německých odpůrců Adolfa Hitlera do okleštěného Československa. Chamberlain věřil, že dosáhl "míru pro naši dobu". Nicméně neuplynulo ani šest měsíců, když 15. března 1939 obsadil Wehrmacht zbytek Československa, jenž byl přeměněn v Protektorát Čechy a Morava. Již o den dříve vyhlásil svoji nezávislost slovenský štát, jenž se stal v čele s Jozefem Tisem německým satelitem. Pobouřeni touto novou agresí a Hitlerovými výhrůžkami vůči Polsku kvůli Gdaňsku se Britové a Francouzi zaručili za polskou nezávislost. Vzájemná nedůvěra mezi Stalinem a západními demokraciemi nakonec přispěla ke sjednání paktu Ribbentrop-Molotov, v němž se Německo a SSSR 23. srpna 1939 zavázaly k oboustranné neutralitě. V tajném dodatku k této smlouvě si tyto dvě velmoci navíc - jak se později ukázalo, na krátkou dobu - mezi sebou rozdělily Polsko a velkou část východní Evropy. Už v noci z 25. na 26. srpna došlo k prvnímu ozbrojenému střetu na území Evropy. Byl jím takzvaný Jablunkovský incident, německo-polská přestřelka v Mostech u Jablunkova. Související informace naleznete také v článku Chronologie druhé světové války. Související informace naleznete také v článcích Invaze do Polska (1939) a Sovětská invaze do Polska. Druhá světová válka začala 1. září 1939 německým a slovenským útokem proti Polsku. Již v předchozích dnech provedli Němci několik fingovaných provokací, jako bylo přepadení vysílačky v Gliwicích příslušníky Abwehru v polských uniformách, které měly ospravedlnit jejich invazi. Třebaže polská armáda nebyla početně o mnoho slabší než Wehrmacht, svojí úrovní výzbroje a výstroje nepředstavovala pro útočníka rovnocenného soupeře. Polská vláda spoléhala na podporu Francie a Velké Británie, které v souladu s dřívějšími zárukami vyhlásily po marném vypršení ultimáta 3. září Německu válku. Vlastní vojenský útok byl zahájen bombardováním města Wieluń. Německá Luftwaffe ihned poté zaútočila proti polským vojenským a komunikačním cílům. Sotva po čtyřech dnech bojů prolomila dvě velká německá vojenská uskupení, útočící z Pomořanska a ze Slezska, polskou obrannou linii. Rychle se pohybující německé pancéřové a motorizované divize vyrazily vstříc Varšavě a Brestu, v čemž jim těžkopádná polská pěchota nedokázala zabránit. Západní novináři použili k popisu tohoto nového způsobu vedení boje termínu Blitzkrieg ("blesková válka"). Mezi 8. až 10. září se Němci přiblížili ze severu a jihu k Varšavě, avšak polské divize sevřené v Poznani, západně od Varšavy, podnikly rozhodný protiútok. 17. září překročila sovětská Rudá armáda polské východní hranice a v tentýž den byla Varšava zcela obklíčena. Po dalších jedenácti dnech bojů a intenzivního dělostřeleckého a leteckého bombardování obležené polské hlavní město kapitulovalo. V té době byla prakticky celá země v rukou Němců a Sovětů, pouze izolované kapsy vytrvávaly v odporu, jenž skončil do 6. října. Po završení bojů si Němci a Sověti rozdělili svoji kořist: západní území Polska byla začleněna do Říše, zatímco východní Polsko se stalo součástí Sovětského svazu. Střední Polsko bylo přeměněno v Generální gouvernement okupovaný Němci. Na dobytém území byly zahájeny rozsáhlé represálie proti civilnímu obyvatelstvu. Probíhaly deportace na nucené práce a popravy polské inteligence a Židů. Na tomto teroru se podílely především Himmlerovy Einsatzgruppen a jednotky SS-Totenkopfverbände. Stejně nemilosrdné metody uplatňovali Sověti ve východní části Polska. 22 000 polských důstojníků zajatých Rudou armádou bylo na Stalinův příkaz popraveno NKVD v tzv. katyňském masakru. Související informace naleznete také v článku Zimní válka. Poté, co po více než dvou měsících diplomatického nátlaku odmítlo Finsko sovětské požadavky na odstoupení území, bylo 30. listopadu napadeno Rudou armádou. Vzhledem k drtivé sovětské převaze očekával Stalin rychlé a snadné vítězství, avšak Sověti Finy hrubě podcenili. Díky obratné taktice dokázala finská armáda vedená maršálem Mannerheimem zadržovat Sověty až do března 1940. Rudá armáda, jejíž velení bylo zdecimováno stalinskými čistkami, přišla o 200 000 mužů, zatímco finské ztráty činily 25 000 mužů. Britové a Francouzi zvažovali vojenskou operaci na podporu Finska, ovšem dříve než mohla být uskutečněna, byla 13. března 1940 podepsána mírová smlouva, podle níž muselo Finsko odstoupit Sovětům část Karélie. Německé poznatky z tohoto konfliktu přivedly Hitlera k přesvědčení, že Rudá armáda nemůže být pro Wehrmacht vážnou překážkou. V důsledku tohoto sovětského útoku se Finové v roce 1941 zapojili do německého tažení proti SSSR, aby se v tzv. pokračovací válce pokusili dobýt zpět ztracená území. I když byli Finové spojenci Německa, zachránili si svoje židovské spoluobčany před holokaustem. O židovské otázce se finská vláda odmítla s Němci vůbec bavit. Související informace naleznete také v článku Operace Weserübung. Velitel německého válečného námořnictva (Kriegsmarine) vyzýval od podzimu 1939 Hitlera k okupaci Norska, jehož přístavy představovaly optimální základny pro německé ponorky. V polovině prosince Hitler projevil souhlas, načež byl vypracován plán Unternehmen Weserübung, podle něhož mělo být Norsko obsazeno po souběžném vylodění německých pozemních sil v osmi největších přístavech. Plán zahrnoval také okupaci Dánska, které mělo poskytnout letecké základny. Svoji roli v Hitlerově rozhodnutí sehrála rovněž důležitost norského přístavu Narvik, jenž sloužil jako překladiště při dovozu švédské železné rudy do Německa. Této skutečnosti si byli dobře vědomi i Britové, kteří chystali vlastní výsadek v Narviku, odkud hodlali podpořit Finy v jejich boji proti Sovětům.[zdroj?] Po skončení Zimní války bylo ale od tohoto záměru upuštěno. Začátkem dubna zahájili Britové zaminovávání norských výsostných vod,[zdroj?] čímž však podnítili německý útok, k němuž došlo 9. dubna 1940. Dánsko se vzdalo po krátkém odporu během jediného dne, ale dánská vláda a ozbrojené síly si zachovaly relativní nezávislost (za cenu kolaborace s Německem) až do 28. srpna 1943, kdy v rámci operace Safari Němci převzali plnou kontrolu. Dánsko bylo jedinou okupovanou zemí, kde se většina židovské populace zachránila před nacistickým holokaustem. Většina z asi sedmi tisíc židů přešla před hlavním německám zátahem na dánské židy (1./2. října 1943) do neutrálního Švédska. Norsku narazili Němci na houževnatý odpor. Většina vylodění proběhla úspěšně s výjimkou Osla, které bylo dobyto teprve německými výsadkáři. V Narviku se Němcům podařilo obsadit město i přístav, záhy však byli obklíčeni takřka pětinásobnou přesilou Britů, Francouzů a Norů, podporovaných Královským námořnictvem (Royal Navy). V následné bitvě o Narvik byli Němci koncem května nuceni město vyklidit a ustoupit směrem k hranicím Švédska, ovšem vývoj situace ve Francii přiměl Spojence počátkem června ke stažení jejich oddílů z Norska. Němci zde později instalovali loutkovou vládu pod vedením norského zrádce Vidkuna Quislinga. Související informace naleznete také v článku Bitva o Francii. Dva dny po vyhlášení války Německu podnikli Francouzi omezenou a spíše symbolickou ofenzívu do Sárska. Následovalo klidné období na západní frontě, označované jako Sitzkrieg ("válka vsedě", případně "podivná válka"), které kvůli nepříznivému podzimnímu počasí a neočekávaně vysokým německým ztrátám v Polsku pokračovalo až do jara následujícího roku. Důvody francouzské pasivity spočívaly v defenzivní mentalitě, v jejímž duchu se francouzská armáda spoléhala na silně opevněnou pohraniční Maginotovu linii. Ta však nebyla vybudována podél hranic s Belgií. Na počátku října pověřil Hitler Vrchní velení armády (Oberkommando des Heeres) vypracováním plánu pro tažení proti Francii, nazvaném Fall Gelb. Na jaře 1940 byl německý plán útoku proti Francii a státům Beneluxu hotov. Původní záměru měla být invaze na západ provedena podobně jako v první světové válce. Nicméně generál Erich von Manstein a jeho spolupracovníci přesvědčili Hitlera, aby jádro obrněných sil soustředil k rychlému postupu přes Ardenský les a řeku Mázu, přičemž následný průlom měl vést k rozštěpení spojeneckých armád ve dví. Ardeny představovaly kopcovitý, hustě zalesněný terén naprosto nevhodný pro operace tanků, avšak Manstein tvrdil, že nepřítel zde nebude očekávat masivní útok, čímž bude dosaženo momentu překvapení. Obě válčící strany disponovaly stejně početnými armádami. Spojenci měli převahu v tancích, naproti tomu německá Luftwaffe měla nad svými protivníky navrch ve vzduchu, což se spolu s pružnější organizací německých pancéřových sil ukázalo jako rozhodující faktor. Vlastní útok započal 10. května 1940, kdy Wehrmacht překročil hranice Belgie, Holandska a Lucemburska. Němečtí výsadkáři obsadili důležitá letiště, mosty a strategicky významnou belgickou pevnost Eben-Emael. V reakci na německý vpád do Beneluxu postoupil britský expediční sbor a část francouzských armád do Belgie na linii řeky Dyle, kde hodlaly zastavit německý postup. Tím však šly na ruku Mansteinovu plánu, neboť v téže době se sedm z deseti německých pancéřových divizí valilo nikým nezpozorováno ardenskými průsmyky. Po třech dnech, kdy se setkaly jen se slabým odporem, dorazily německé tanky vedené generálem Guderianem u Sedanu k řece Máze, kterou 14. května po urputném boji zdolaly. V tentýž den podnikla Luftwaffe ničivý nálet na Rotterdam, načež Holandsko kapitulovalo. O tři dny později padl také Brusel. Po překročení Mázy se německé tankové divize ocitly v nížině severní Francie a 20. května dosáhly ústí řeky Sommy do kanálu La Manche, čímž byl završen Mansteinův "sek srpem" (Sichelschnitt). Britové se pokusili zasáhnout bok německých divizí u Arrasu, avšak poté, co byli odraženi, se ocitli v obklíčení. Do 27. května vedl neustálý německý postup k sevření britských a francouzských jednotek u Dunkerque. Na záchranu obklíčených vojsk byla proto zahájena operace Dynamo, v níž se i přes nepřetržité německé nálety britským vojenským i civilním plavidlům podařilo do 4. června evakuovat z Dunkerque takřka 340 000 spojeneckých vojáků. Evakuován byl téměř celý expediční sbor a rovněž 110 000 příslušníků francouzské armády. K této záchraně Spojenců přispěl i Hitlerův rozkaz z 24. května, kterým ze zcela nepochopitelných důvodů zakázal svým tankům v pokračování postupu. Němci obnovili 5. června ofenzívou na řekách Sommě a Aisně útok do nitra Francie a již po čtyřech dnech překročili řeku Seinu. 10. června se zapojila do války po boku Německa i Mussoliniho Itálie. Útok Italů v Alpách skončil ale navzdory italské převaze pohromou. 14. června vstoupil triumfující Wehrmacht do Paříže, která byla ještě předtím prohlášena otevřeným městem. V téže době byla prolomena Maginotova linie. Za těchto kritických okolností byl francouzským předsedou vlády jmenován Philippe Pétain, hrdina z první světové války. Ten zahájil okamžitě vyjednávání o příměří, které bylo uzavřeno 22. června v Compiè v tomtéž železničním vagóně, v němž Němci podepsali příměří v roce 1918. 17. června Sovětský svaz poblahopřál Německu k brilantnímu vítězství. Blitzkrieg na západě tak skončil po pouhých šesti týdnech. Podle podmínek příměří byla Francie rozdělena na dvě části. Sever a západ země, kde se nacházely důležité letecké základny pro válku s Brity a přístavy v Atlantském oceánu, byly okupovány Wehrmachtem. Jižní a východní část Francie setrvala pod kontrolou Pétainovy vlády, která se usadila ve městě Vichy. Pétain zde nastolil kolaborantský, loutkový vichistický režim zcela loajální vůči Německu. Mezitím se v Londýně do čela exilového hnutí Svobodných francouzských sil (Forces françaises libres) postavil služebně nejmladší generál Charles de Gaulle. Francouzská flota zakotvená u alžírského Oranu byla však 3. července napadena britským námořnictvem, aby nepadla do rukou Němců. Související informace naleznete také v článku Bitva o Británii. Po vítězství nad Francií ovládal Adolf Hitler v létě 1940 přímo nebo prostřednictvím spojenců téměř celou Evropu. Jeho jediným zbývajícím nepřítelem zůstávala osamocená Velká Británie, jejíž nový ministerský předseda Winston Churchill sliboval Britům ve svých burcujících projevech pouze "krev, pot a slzy". Nicméně britská armáda se po katastrofě ve Francii nacházela v troskách. Jedinou překážkou, která bránila Hitlerovým armádám v podrobení Britských ostrovů a jež mohla zmařit chystanou invazi (operace Seelöwe), bylo nyní britské letectvo (Royal Air Force) v čele s leteckým maršálem Hughem Dowdingem. Zlomit sílu RAF se v nadcházející bitvě pokusila německá Luftwaffe, jejímž velitelem byl Hermann Göring. Němci rovněž doufali, že Británii izolují a vyhladoví s pomocí svých ponorek, operujících z Francie a Norska. Samotná letecká bitva začala krátce po dobytí Francie. V první fázi se Luftwaffe zaměřila na britské konvoje, které během tzv. bitvy o kanál (Kanalkampf) vytlačila z Lamanšského průlivu. Hlavní útok byl zahájen 13. srpna, v tzv. "den orla" (Adlertag). Němci nejprve částečně neutralizovali britský radarový systém a zaútočili proti přístavům a vojenským a leteckým zařízením na pobřeží. V průběhu této fáze boje utrpěly obě strany nejvyšší ztráty za celou bitvu. Později se Luftwaffe zaměřila proti letištím RAF ve vnitrozemí a leteckým továrnám. V závěrečné etapě boje, na počátku září, podnikli Němci denní útoky na Londýn a jiná velká britská města, jako bylo třeba Coventry, s cílem zlomit morálku jejich obyvatel. Konečně 15. září Britové přesvědčivě odrazili rozsáhlý německý útok, načež Hitler nařídil odložit vylodění na neurčito. Luftwaffe i nadále pokračovala v bombardování měst (Blitz). Kvůli velkému množství zničených letadel se však od října omezovala pouze na noční útoky, které si i přesto do jara následujícího roku vyžádaly přes 40 000 životů. V bitvě o Británii usilovali Němci o zničení nepřátelských stíhaček, avšak podcenili význam radaru pro obranu Britů. Navíc britský průmysl dokázal vždy plně nahrazovat ztráty vlastních strojů. Značný podíl na tomto vítězství "nemnohých" náležel kromě britských pilotů také Polákům, Kanaďanům, Novozélanďanům, Čechoslovákům, Belgičanům a zástupcům mnoha jiných národů. Související informace naleznete také v článku Balkánské tažení. Již od třicátých let směřoval Benito Mussolini své velmocenské ambice na Balkánský poloostrov. V dubnu 1939 okupovala italská vojska Albánii, z níž 28. října 1940 zahájila překvapivý útok proti Řecku. Ovšem ofenzíva špatně vybavených a nedostatečně motivovaných italských vojáků selhala sotva po několika dnech. Řekové přiměli italské agresory k přechodu do defenzívy a vzápětí je zatlačili zpět do Albánie. Vzhledem k nebezpečí porážky svého spojence a z obav z britského zásahu, jenž by mohl ohrozit německou kontrolu rumunských ropných polí, vydal v prosinci Hitler pokyn k vypracování plánů tažení na Balkán (operace Marita). Zároveň byla zahájena diplomatická ofenzíva, v jejímž rámci se na stranu mocností Osy přidaly Rumunsko, Maďarsko a Bulharsko. Na konci března 1941 se k Ose připojila i Jugoslávie, avšak protiněmecké demonstrace a puč jugoslávských leteckých důstojníků měl za následek vystoupení Jugoslávie z aliance. 6. dubna 1941 překročily německé divize z Rakouska, Rumunska a Bulharska hranice s Jugoslávií, souběžně Luftwaffe podnikla ničivý nálet na Bělehrad. Jugoslávská obrana byla brzy prolomena a už 10. dubna 1941 stanuly jednotky Wehrmachtu v chorvatském Záhřebu, kde byly uvítány jásajícími davy. Bělehrad dobyly německé pancéřové divize dva dny nato a 17. dubna přijalo jugoslávské velení svou bezpodmínečnou kapitulaci. Poražená Jugoslávie byla rozdělena mezi vítězné státy a na jejích troskách byl vyhlášen tzv. Nezávislý stát Chorvatsko pod vedením Ustašovců. Řekové posílení britskými jednotkami, přesunutými ze severní Afriky, kladli Němcům houževnatější odpor. Německý postup do vnitrozemí ztěžoval také nepříznivý hornatý terén. Po překonání Metaxasovy linie padlo 9. dubna 1941 do rukou Němců město Soluň, takže téměř polovina řecké armády byla uvězněna ve východní Makedonii. Během dvou týdnů byli Řekové obklíčeni rovněž v Epiru. Britové se pokusili zadržet Němce u Thermopyl, avšak poté, co byla jejich obrana zdolána, zahájili obojživelnou evakuační operaci. 27. dubna 1941 vstoupily oddíly Wehrmachtu do Athén a na Peloponés, čímž bylo balkánské tažení ukončeno. O necelý měsíc později, 20. května 1941, provedly německé vzdušné síly leteckou invazi na Krétu. Při tomto útoku však němečtí výsadkáři utrpěli těžké ztráty a také zprvu nedokázali dobýt žádné letiště potřebné k zajištění příchodu posil a k plynulému zásobování. Kvůli špatné koordinaci a komunikaci mezi jednotkami britského Commonwealthu a intenzivním útokům Luftwaffe se však Němcům nakonec podařilo konsolidovat svoje pozice a vytlačit Spojence z ostrova. Hitler nicméně do budoucna zakázal provádění jakýchkoli dalších výsadkových operací. Související informace naleznete také v článku Druhá světová válka v Africe. Severoafrické tažení začalo v září 1940, kdy 160 000 italských vojáků proniklo z Libye do Egypta, jenž byl protektorátem Britů. Italský postup se však zastavil po pouhých sto kilometrech, načež začátkem prosince zahájilo 36 000 britských, australských, indických, novozélandských a jihoafrických vojáků protiútok, při němž byli Italové vytlačeni do Libye. V pokračujících bojích byli Italové nuceni ustoupit na Kyrenaiku, kde byla většina italské armády posléze polapena a zničena britským útokem napříč poloostrovem. Po tomto katastrofálním vývoji nezbylo Mussolinimu než požádat o pomoc Hitlera, který vyslal do severní Afriky dvě divize pod velením generála Rommela. Ihned po svém příchodu koncem března 1941 se Rommel vrhl do ofenzívy. Po překonání britské obrany, oslabené stažením části sil do Řecka, dobyl jeho Afrikakorps zpět Kyrenaiku a přístav Benghází. V dubnu dorazily Rommelovy tanky k libyjskému přístavu a pevnosti Tobrúk, bráněnému australskými vojáky. Jelikož Tobrúk představoval překážku postupu do Egypta, pokusili se ho Němci třikrát dobýt, avšak jejich úsilí skončilo neúspěchem. Podobně dopadly také britské snahy o vyproštění, načež se Rommel uchýlil k obléhání pevnosti, jež se protáhlo na osm měsíců. Zatím v květnu 1941 přemohlo vojsko Commonwealthu proněmeckou vládu v Iráku, která byla podporována německými vzdušnými silami z letišť ve vichistickou vládou kontrolované Sýrii. Během června a července proto Britové spolu se Svobodnými Francouzi obsadili Sýrii a Libanon. Už v lednu pronikly smíšené britské a koloniální oddíly do Etiopie a do konce května 1941 porazily zde umístěné italské vojsko, čímž Italská východní Afrika vzala za své. Související informace naleznete také v článcích Operace Barbarossa a Východní fronta (druhá světová válka). Boj proti bolševismu náležel společně se získáním "životního prostoru" na východě mezi hlavní motivy Hitlerovy politické kariéry. Vlastní tažení proti Sovětskému svazu, jež mělo být podle nacistické rasové ideologie vedeno jako vyhlazovací válka, bylo připravováno již od vítězství nad Francií v létě 1940. Operace Barbarossa, jak byl výsledný plán pojmenován, předpokládala rozdělení německých vojenských sil do třech skupin armád. Na severu měly být obsazeny pobaltské státy a Leningrad. Skupina armád Střed, na níž spočívala hlavní tíže tažení, měla postoupit přes Bělorusko a dobýt Moskvu. Jižní uskupení německých vojsk spolu s Rumuny, Italy a Maďary mělo okupovat Ukrajinu. Za operační cíl, jehož mělo být dosaženo, byla stanovena linie spojující města Archangelsk a Astrachaň. Sovětský svaz byl napaden 22. června 1941, kdy 3 miliony německých vojáků s 3600 tanky překročily sovětské hranice. Ačkoli přesuny německých armád byly dobře patrné celé měsíce před začátkem tažení, Stalin, jehož důvěra v sovětské vojenské kapacity byla otřesena zimní válkou, odmítal vykonat jakákoli protiopatření, jež by mohla vyprovokovat Němce. Rudá armáda byla tudíž útokem naprosto zaskočena, třebaže měla nad Němci převahu v tancích i v letadlech. Obzvláště sovětské letectvo bylo značně poničeno německými nálety první den útoku. Německé pancéřové kleště, následované pěchotou, už v prvním týdnu obklíčily a zničily ohromné seskupení sovětských vojsk v prostoru Białystok-Minsk. Přitom urazily více než 600 kilometrů. Na počátku července překročila skupina armád Střed Dněpr a přiblížila se ke Smolensku, kde se poté odehrála rozhořčená obkličovací bitva, jež byla skončena v srpnu. V obou těchto střetnutích padly do zajetí stovky tisíc sovětských vojáků. Mezitím skupina armád Jih obsadila západní Ukrajinu, zatímco Rumuni obklíčili Oděsu. Postup v tomto sektoru fronty se však rozvíjel pomaleji. Na severu Němci rychle překonali řeku Dvinu a po obsazení Litvy, Lotyšska a Estonska směřovali k Leningradu. Stejně jako v Polsku postupovaly za jednotkami Wehrmachtu Einsatzgruppen SS, které nemilosrdně likvidovaly veškeré židovské obyvatelstvo a politické komisaře Rudé armády. Na těchto zvěrstvech se leckdy podílel i Wehrmacht. S obdobnou krutostí a brutalitou bylo nakládáno rovněž se zajatými rudoarmějci všech hodností, s partyzány a také s civilisty. Po dobytí Smolenska se němečtí generálové zasazovali za okamžitý útok na Moskvu, která byla pro jejich vojska nyní vzdálená jen 400 kilometrů. Nicméně Hitler považoval za důležité ovládnout ukrajinské zemědělské a průmyslové zdroje, ačkoli krátce po začátku tažení nařídilo sovětské vrchní velení (Stavka) evakuaci sovětského průmyslu na východ, především demontování veškerého těžkého průmyslu a jeho evakuaci ze západních regionů do oblastí za Ural. Hitler proto skupině armád Střed nařídil zastavit postup na sovětské hlavní město a obrátit se na jih. 8. září 1941 Němci spolu s Finy oblehli Leningrad a toto město postupně téměř zcela odřízli od veškerého nutného zásobování. Obležení Leningradu trvalo více než dva roky a vyžádalo si životy až jednoho milionu civilistů. Do konce září bylo pak v gigantické obkličovací bitvě u Kyjeva zajato dalších 650 000 sovětských vojáků. Po šestitýdenní pauze obnovila skupina armád Střed 2. října svůj útok na Moskvu (tzv. operace Tajfun). Německý postup však záhy zpomalily podzimní deště, jež proměnily ruské cesty v bláto. O měsíc později udeřily první mrazy. V listopadu pronikli Němci do Rostova na Donu a na Krym. 15. listopadu zahájili svoji finální ofenzívu proti Moskvě, jež měla být provedena obrovitým obchvatem města. Na konci měsíce stály předsunuté jednotky Wehrmachtu sotva 30 kilometrů od Kremlu, vyčerpaní němečtí vojáci se ale ocitli na pokraji svých sil. Do 5. prosince 1941 byl celý německý postup zastaven. Následujícího dne zahájily čerstvé sibiřské divize maršála Žukova, které byly vybaveny moderními tanky T-34, sovětský protiútok, který do začátku ledna 1942 zatlačil příliš roztažené německé linie o 200 kilometrů zpět. Německá blesková válka v Sovětském svazu již tehdy prakticky ztroskotala. Související informace naleznete také v článcích Útok na Pearl Harbor a Válka v Tichomoří. Japonská agrese v Číně od roku 1937 měla za následek ochlazení ve vztazích s USA. Po pádu metropolitní Francie vstoupily japonské jednotky koncem září 1940 do Francouzské Indočíny a krátce nato Japonsko formálně stvrdilo své spojenectví s Německem a Itálií. Přítomnost císařské armády v Indočíně a stupňující se japonské požadavky vůči Holandské východní Indii přiměly USA k uvalení ropného embarga na Japonsko, čímž bylo vážně poškozeno jeho hospodářství. Podle militantního křídla japonské vlády, v jehož čele stál Hideki Tódžó, si Japonsko muselo k zachování svých výbojů ve východní Asii zajistit dodávky ropy a ostatních surovin silou. Císařský generální štáb proto vypracoval plán obranného perimetru v Asii a v Tichém oceánu, umožňujícího Japonsku nerušené využívání tamních přírodních zdrojů k vedení defenzivní války. Nezbytným předpokladem úspěchu tohoto záměru byla neutralizace americké tichomořské flotily. 7. prosince 1941 se z japonských letadlových lodí, jež nepozorovaně připluly do blízkosti Havajských ostrovů, vznesly stovky japonských letadel, které krátce před osmou hodinou podnikly ničivý nálet na americkou námořní základnu v Pearl Harboru. Během dvouhodinového útoku byla potopena nebo vážně poškozena řada amerických bitevních lodí a jiných plavidel. Po tomto zákeřném napadení vyhlásily USA Japonsku válku. Na stranu Japonska se o čtyři dny později přidaly také Německo a Itálie. Už před vstupem do konfliktu USA pozvolna opouštěly svoji izolacionistickou politiku a zastávaly jen formálně neutrální postoj k válčícím stranám. V březnu 1941 prezident Roosevelt podpořil Spojence, když prosadil zákon o půjčce a pronájmu umožňující Britům, Číňanům a Sovětům odebírat americké zbrojní a jiné dodávky bez nutnosti okamžitého splacení. Konečně po japonském přepadení Pearl Harboru se ohromné americké průmyslové kapacity plně zapojily do boje proti Ose. 11. prosince 1941 vyhlásilo nacistické Německo válku Spojeným státům americkým a Adolf Hitler osobně schválil přípravu na provedení sabotážních a teroristických útoků na území USA (např. Operace Pastorius v roce 1942). Ochromení pacifické floty poskytlo Japoncům volnou ruku k jejich expanzi. Před koncem prosince obsadili Japonci britský Hongkong a Gilbertovy ostrovy, stejně jako Guam a ostrov Wake, jež byly v držení Američanů. Rovněž vpadli do britského Malajska. Ze spojeneckého Siamu napadli Barmu a vylodili se na Američanech kontrolovaných Filipínách. Singapur, považovaný za nedobytnou pevnost, padl 15. února 1942. Kolem 130 000 Indů, Australanů a Britů bylo vzato do zajetí, pád Singapuru se stal tudíž nejvíce pokořující kapitulací britských dějin. Po vítězství v bitvě v Jávském moři okupovali Japonci v březnu Holandskou východní Indii a přistáli na Nové Guinei. Americké a filipínské oddíly kapitulovaly na filipínském Luzonu v dubnu a obránci Corregidoru vydrželi až do května. Na počátku téhož měsíce zahájili Japonci obojživelnou operaci k obsazení Port Moresby na Nové Guinei, čímž by narušili komunikační spoje mezi USA a Austrálií. Ovšem v následné bitvě v Korálovém moři Spojenci odrazili japonské invazní síly. Po symbolickém Doolittlově náletu na Tokio japonské velení rozhodlo o obsazení atolu Midway. Současně měly být dobyty Aleutské ostrovy. Na konci května vyplula japonská flota pod velením admirála Jamamota vstříc Midwayi. Japonci usilovali o další překvapivý úder, avšak Američané krátce předtím prolomili japonský kód a byli tak zpraveni o jejich úmyslu. 4. června 1942 se Američanům podařilo v bitvě u Midway rozdrtit japonské letadlové lodě, jež tvořily jádro japonských námořních sil, načež Jamamoto nařídil ústup. Po pouhých šesti měsících skončilo období japonských úspěchů, neboť císařské námořnictvo se z této porážky, která ho připravila o klíčové letadlové lodě, nikdy zcela nevzpamatovalo. V listopadu 1941 zahájila posílená britská 8. armáda operaci Crusader, během níž osvobodila Tobrúk. Jelikož německé námořní a zásobovací linie byly narušovány útoky britských námořních a leteckých sil operujících z Malty, byl Rommel přinucen k ústupu na svoji výchozí pozici. Jakmile britský tlak na nepřátelské komunikační linie na počátku roku 1942 polevil, síly Osy byly rychle doplněny, pročež v lednu obnovily svoji ofenzívu. Rommel poté snadno vytlačil Brity zpět na Kyrenaiku, kde koncem května přemohl jejich obranu u Gazaly. Nato Afrikakorps zdolal veškeré britské obranné pozice a po dvoudenním boji obsadil na konci června 1942 Tobrúk. Vítězství Osy bylo korunováno zajetím více než 25 000 spojeneckých vojáků. Rommel pak navzdory rozkazům pronásledoval poraženou 8. armádu do Egypta a v červenci se s ní střetl v první bitvě u El Alamejnu. Nicméně Rommelův pokus obsadit Alexandrii vzdálenou pouhých 100 kilometrů neuspěl. Boje pokračovaly po celý červenec, než byly obě strany příliš vyčerpány. Související informace naleznete také v článku Druhá bitva o Atlantik. Německé ponorkové loďstvo mělo obdobně jako v první světové válce vyhladovět a izolovat Britské ostrovy ničením obchodních lodí. Za vlastní počátek bitvy o Atlantik lze považovat 14. říjen 1939, kdy jedna německá ponorka vnikla do zálivu Scapa Flow, hlavního opěrného bodu britské domácí floty (Home Fleet), přičemž potopila jednu ze zde zakotvených bitevních lodí. Přes tento úspěch se však do poloviny roku 1940 německé útoky v Atlantském oceánu omezovaly pouze na ojedinělé akce osamocených ponorek. Teprve po dobytí Francie, jež umožnilo zřízení ponorkových základen v přístavech v Brestu, Lorientu, Saint-Nazaire a La Rochelle, zajišťujících rychlejší dosažení operačních prostorů, došlo k zefektivnění německých ponorkových operací. Německé ponorky plně rozvinuly taktiku vlčích smeček, proti nimž byly spojenecké konvoje, slabě chráněné doprovodnými torpédoborci, bezmocné. V roce 1940 přišli Spojenci o 4,5 milionů tun lodního prostoru a v roce 1941 o zhruba stejné množství. Vítězství německých ponorek obratně využívala nacistická propaganda, jež mnohé z úspěšných kapitánů stylizovala do role národních hrdinů. K podpoře vedení ponorkové války vyplula v květnu 1941 z Baltského moře do Atlantiku německá eskadra. Ta sestávala z právě do služby uvedené bitevní lodě Bismarck, těžkého křižníku Prinz Eugen a několika torpédoborců. V průběhu plavby v Dánském průlivu mezi Grónskem a Islandem poslal Bismarck ke dnu britský bitevní křižník HMS Hood. Přesto dříve, než doplul do Francie, byl dostižen a zničen britským loďstvem. Po vstupu Spojených států do války se těžiště německých akcí přesunulo blíže k americkému pobřeží. Zpočátku špatně organizovaná americká pobřežní obrana nedokázala zamezit útokům na obchodní lodě. Operační pásmo ponorek se později v důsledku intenzivnější obrany rozšířilo až do Karibiku a jižního Atlantiku. Původní počet asi 50 ponorek na počátku války vzrostl ve druhé polovině roku 1942 na více než 300. Tento rok byl proto nejúspěšnějším rokem německých ponorek, které zničily přes 8 milionů tun lodního prostoru, čímž se nejvíce přiblížily kritické hranici ohrožující britské hospodářství. V červnu 1942 také proběhla neúspěšná Operace Pastorius, kdy došlo k prvnímu pokusu o vylodění německých sabotérů na území USA, kteří měli za úkol poškodit válečný průmysl USA a vyvolat bombovými útoky paniku mezi civilním obyvatelstvem. Koncem roku 1942 však Spojenci prolomili německé šifrovací zařízení Enigma, používané ponorkami. Díky zvýšené spojenecké produkci modernějších letadel a torpédoborců bylo v květnu 1943 potopeno 43 německých ponorek, což si vynutilo dočasné přerušení ponorkových operací. Na tomto zvratu, jenž se projevil poklesem potopené tonáže na 3,5 milionů, nic nezměnil ani vynález šnorchlu. Po osvobození Francie v létě 1944 musely být opuštěny ponorkové základny na pobřeží Atlantiku. Ponorky byly pak zatlačeny zpět do Severního a Baltského moře. Po německé kapitulaci v květnu 1945 byly ponorky buď poslány ke dnu, nebo se jejich posádky vzdaly ve spojeneckých přístavech. Související informace naleznete také v článku Bitva u Stalingradu. Poté, co byly sovětské průlomy na východní frontě eliminovány, převzal Wehrmacht na jaře 1942 opět iniciativu. Nová Hitlerova ofenzíva (Fall Blau) si kladla za cíl dobytí jižního Ruska a po dosažení Volhy proniknutí za Kavkaz, kde mělo být obsazeno Baku a místní ropná pole. Jakmile půda po jarním tání dostatečně ztvrdla, byl v květnu zahájen útok proti Sovětům na Krymu, jenž byl završen dobytím obleženého Sevastopolu na začátku července. 28. června vyrazili Němci východně od Charkova směrem na Voroněž a za méně než čtyři týdny stanuli na březích Donu. Navzdory rychlosti útoku byly počty zajatých sovětských vojáků nesrovnatelně nižší než v předchozím roce. Stalin a jeho generálové věřili, že Němci chystají druhý, mnohem mocnější úder na Moskvu a shromáždili zde veškeré dostupné zálohy, zatímco na jihu se Rudá armáda měla vyvarovat obklíčení. Koncem července se Hitler vlivem relativní snadnosti německého postupu rozhodl pozměnit původní plán a nařídil polovině armád blížících se ke Stalingradu zamířit na Kavkaz. 23. července byl znovu dobyt Rostov a na začátku srpna se německé tanky přehnaly přes Kubáň, načež dorazily k severnímu Kavkazu, kde byly spatřeny první vrtné věže. 21. srpna vztyčili bavorští horští myslivci vlajku se svastikou na hoře Elbrus. Kvůli velkým vzdálenostem a nedostačující železniční síti se však vážně zhoršilo zásobování vojenských operací, což zpomalilo další útoky. Souběžně s ofenzívou na Kavkaze pokračoval rovněž postup německé 6. armády vstříc Stalingradu. Vlastní bitva u Stalingradu začala 23. srpna potom, co asi 1000 letadel Luftwaffe zasypalo Stalingrad zápalnými bombami, které proměnily většinu města v hromadu sutin. Krátce nato dosáhly německé jednotky Volhy severně od města. V samotném Stalingradu Stavka zorganizovala improvizovanou obranu, s níž se Němci střetli v rozhořčeném boji o každý dům a ulici. Zapletli se tak do náročné a vyčerpávající bitvy v rozvalinách města, v níž utrpěli vysoké ztráty. Během německé ofenzívy, pokračující až do poloviny října, přišla 6. armáda o polovinu svých bojových stavů, zatímco sovětské 62. armádě neustále proudily přes Volhu čerstvé posily. Kvůli přílišnému roztažení fronty byla německá křídla tvořena méně kvalitními rumunskými, maďarskými a italskými divizemi. Této slabosti využili Sověti, když v rámci operace Uran provedli 19. listopadu dva mohutné údery severozápadně a jihovýchodně od města. O čtyři dny později se útočící sovětské fronty setkaly západně od Stalingradu, čímž byla 6. armáda uvržena do obklíčení. Ujištěn Göringovým tvrzením, že Luftwaffe dokáže zásobit obleženou 6. armádu letecky, rozkázal Hitler jejímu veliteli, generálu Paulusovi, vytrvat na místě. 12. prosince byl zahájen pokus o vyproštění. Nicméně trvající sovětský nápor a Hitlerův kategorický nesouhlas s vyklizením Stalingradu měly za následek, že němečtí vojáci ve městě se ocitli v pasti. V polovině prosince byla spuštěna operace Saturn, při níž Rudá armáda vytlačila Němce z Kavkazu. Zatím ve Stalingradu Paulus odmítl sovětskou výzvu ke kapitulaci, pročež Sověti obnovili útok na město, než konečně 31. ledna Paulus a většina vyhladovělých vojáků 6. armády v beznadějné situaci kapitulovala. Zbytky německých sil ve Stalingradu se vzdaly 2. února 1943, ačkoli omezené střety především v městských stokách pokračovaly ještě v dalších měsících. Z téměř 300 000 příslušníků 6. armády padlo do sovětského zajetí 90 000 mužů, z nichž se po válce vrátilo do Německa pouze 6000. Sovětské vítězství u Stalingradu definitivně zlomilo mýtus o neporazitelnosti Wehrmachtu a stalo se symbolem obratu ve vývoji války. Související informace naleznete také v článku Druhá bitva u El Alameinu. Armády Spojenců a Osy v severní Africe se v srpnu 1942 zotavovaly z předchozích náročných bojů. V témže měsíci navštívil Winston Churchill Egypt, načež byl novým velitelem 8. armády jmenován generál Montgomery, jenž dodal britským silám v Africe novou energii. Koncem srpna se Rommel pokusil znovu prorazit do údolí Nilu, avšak byl odražen rozhodnou britskou obranou v bitvě u Alam Halfy. Rommel se poté vydal ze zdravotních důvodů do Německa, čehož Britové využili k posílení svých vojsk a k přípravě vlastní ofenzívy. 23. října zahájil Montgomery druhou bitvu u El Alameinu, v níž po dvanácti dnech intenzivních bojů síly Commonwealthu přinutily Afrikakorps ke stažení z Egypta. Na počátku listopadu se americké a britské jednotky vylodily v Casablance, Oranu a Alžíru ve francouzské severní Africe (operace Torch). Nicméně Hitler a Mussolini nečekaně rychle zareagovali přesunutím vojska do Tuniska. Tam ustupoval rovněž Rommelův Afrikakorps, obezřetně stíhaný Montgomeryho 8. armádou. Po překročení Libye se Rommel opevnil na tuniských hranicích. V únoru se pokusil vymanit z nepřátelského sevření a zaútočil na západ proti americkým divizím v průsmyku Kaserín. Ostřílení němečtí veteráni zde přivodili Američanům vážnou porážku, ti se ale z tohoto nezdaru rychle poučili. Koncem března se Britům podařilo vymanévrovat Rommela u Mareth, pročež se postavení Osy v Africe začalo pozvolna hroutit. Poté, co Spojenci vstoupili do Tunisu, síly Osy 13. května 1943 kapitulovaly. Do zajetí padlo 275 000 italských a německých vojáků. Po příchodu německé armády byly v různých evropských státech zavedeny rozdílné metody zacházení s podrobeným obyvatelstvem, které vycházely z nacistických politických, rasových a ekonomických idejí a záměrů. K jejich naplnění využívali okupanti všech možných prostředků represe, jež obnášely především vojenský a policejní útlak, reprezentovaný systémem koncentračních táborů a hrozbou odvlečení na nucené práce, jimiž byly postiženy miliony lidí. Represe a vykořisťování však brzy narazily na odpor poražených a okupovaných národů. V Nizozemsku proběhla stávka policie a železničářů. Ve Francii docházelo k ozbrojeným útokům, na nichž se podílely odbojové skupiny Résistance a Maquis. V Polsku působila podzemní Zemská armáda (Armija Krajowa), která v srpnu 1944 zorganizovala varšavské povstání. V Protektorátu proběhl v květnu 1942 úspěšný atentát na Reinharda Heydricha, jednoho z nejvýše postavených nacistů. Nejsilnější odpor převládal v balkánských státech a ve východní Evropě. Jugoslávští partyzáni vedení Titem dokázali osvobodit rozlehlá území Bosny a Hercegoviny a Černé Hory, přičemž na sebe vázali několik divizí Osy. Obdobně řečtí komunističtí (ELAS) a monarchističtí partyzáni (EDES) kontrolovali hornaté řecké vnitrozemí. Taktéž na dobytém území Sovětského svazu operovaly četné odbojové skupiny, které prováděly sabotáže na komunikačních uzlech. Partyzánský způsob boje byl plánován Rudou armádou už před vypuknutím války, takže po obsazení západních částí země zahájily odříznuté jednotky útoky proti okupačním silám v týlu fronty. Boj proti partyzánům vedli Němci odlišně ve východní a západní Evropě. Ve Francii nebo Itálii, kde vzniklo silné komunistické hnutí odporu po okupaci země Němci, docházelo k spíše ojedinělým případům masakrů civilního obyvatelstva. Naproti tomu válka proti partyzánům v Řecku, Jugoslávii, Albánii nebo SSSR nabývala podoby nemilosrdného a systematického vyhlazovacího boje. Dokladem toho je skutečnost, že jenom v Bělorusku zahynula v průběhu války takřka čtvrtina veškeré populace. Asijské národy okupované císařskou armádou byly Japonci zahrnuty do Velké východoasijské sféry vzájemné prosperity. Ačkoli japonští vojáci byli nejprve vítáni jako osvoboditelé z nadvlády Evropanů, jejich brutalita vůči Asiatům zvedla proti nim brzy všeobecnou nenávist a odpor. Související informace naleznete také v článku Italské tažení. V lednu 1943 se konala Casablanská konference, na níž Churchill přesvědčil Roosevelta k upřednostnění invaze na Sicílii a do Itálie před přímým útokem na západní Evropu. Realizace tohoto záměru započala 9. července 1943, kdy se kombinované britsko-kanadsko-americké síly zachytily na Sicílii. Navzdory houževnatému odporu německých divizí nebyla vojska Osy schopná zabránit Spojencům v dobytí ostrova. Přesto ještě před pádem Sicílie v polovině srpna stihla Osa evakuovat většinu svých jednotek na pevninu. Mezitím, co probíhaly boje na Sicílii, byl Mussolini v Itálii zbaven moci a uvězněn. Na začátku září byl však osvobozen německým komandem a na Němci okupovaném území později vyhlásil loutkovou Italskou socialistickou republiku. Italská vláda zahájila vyjednávání se Spojenci, které vyústilo v podepsání kapitulace 3. září 1943. V tentýž den překročili Britové Messinský průliv. 9. září, den po zveřejnění italské kapitulace, se Američané vylodili u Salerna nedaleko Neapole. Zde ale museli čelit prudkému německému protiútoku. Ovšem ještě před začátkem zimy se Němci stáhli na Gustavovu linii na jih od Říma, kde hodlali využít přirozeného defenzivního terénu Apeninského poloostrova k co největšímu zpomalení spojeneckého postupu na sever. Američané se v lednu 1944 neúspěšně pokusili prolomit německou obranu vyloděním u Anzia v týlu Gustavovy linie. V téže době začala namáhavá a zdlouhavá bitva o Monte Cassino. Spojenci podnikli celkem čtyři útoky, avšak teprve v květnu se Polákům podařilo v tomto boji dobýt vítězství. 4. června vstoupili spojenečtí vojáci do Říma. Němci zatím v pořádku ustoupili na Gótskou linii, protínající italský poloostrov mezi Pisou a Rimini. Churchill věřil, že rychlý postup přes severní Itálii by Spojencům umožnil proniknout k Vídni. Nicméně do začátku zimy 1944 spojenecké armády nedokázaly zdolat německý odpor. Související informace naleznete také v článku Bitva v Kurském oblouku. V průběhu operace Saturn přišel Wehrmacht do poloviny února 1943 o kontrolu nad Rostovem a Charkovem. Při následném německém protiútoku, jemuž čelili v bitvě u Sokolova i vojáci 1. československého praporu, však Němci opět obsadili Charkov, čímž vznikla výduť u města Kursk. Ještě než jarní deště přerušily v březnu 1943 boje na východní frontě, vrhl se Hitler do plánování nové letní ofenzívy, jejímž cílem mělo být obklíčení a zničení sovětských vojsk ve výběžku u města Kursk. Ve srovnání s dřívějšími letními kampaněmi se jednalo o mnohem skromnější operační cíl. Stavka byla prostřednictvím sovětské rozvědky dostatečně informována o německých úmyslech a nechala proto kurský oblouk značně opevnit vytvořením hustých minových polích a protitankových pastí, rozmístěním velkého počtu protitankových děl a zřízením do hloubky vedených linií zákopů. Bitva u Kurska začala 5. července 1943 německým úderem severně a jižně od města, přičemž jádro německých sil představovaly pancéřové divize tvořené také novými typy tanků včetně Tigrů. Toto střetnutí se stalo největší tankovou bitvou celé války. Navzdory ohromné koncentraci tankových sil se německým pancéřovým kleštím nepodařilo spojit, načež Hitler po několika dnech nařídil zastavení ofenzívy. V tomto marném boji byly promrhány německé tankové zálohy, takže iniciativa na východní frontě přešla definitivně na stranu Rudé armády. Sověti zahájili vlastní protiútok již v polovině července a do konce srpna dobyli těžce zkoušený Charkov. V srpnu začala druhá bitva o Smolensk, jenž byl Sověty osvobozen na konci září. Hitler se pokusil zadržet stupňující se nápor Rudé armády vybudováním Východního valu. Tato obranná linie byla ale záhy proražena poté, co v bitvě o Dněpr vytvořili Sověti řadu předmostí na pravém břehu tohoto toku a v listopadu dobyli za účasti československých vojáků Kyjev. Postup Rudé armády neustával a v lednu 1944 byla v rámci leningradsko-novgorodské operace prolomena blokáda Leningradu. Na jihu zatím pokračovalo osvobozování Pravobřežní Ukrajiny, na němž se v rámci žytomyrsko-berdyčevské a korsuň-ševčenkovské operace podíleli i příslušníci 1. československé brigády. Na přelomu března a dubna se části německých vojsk podařilo vyváznout z hrozícího obklíčení v bitvě u Kamence Podolského. Pokračující sovětské ofenzívy zatlačily Němce do konce dubna k řece Prut na rumunských hranicích. Sovětské tanky se dále na západě probily až do blízkosti Lvova, když předtím dosáhly sovětsko-polské hranice z roku 1939. Část německých a rumunských divizí byla odříznuta na Krymu, kde byla dílem zlikvidována při krymské operaci, dílem se je podařilo evakuovat. Související informace naleznete také v článku Bitva o Guadalcanal. Po zastavení japonské expanze v Tichomoří rozhodlo americké vrchní velení v červenci 1942 o vyslání námořních a pozemních sil na Šalamounovy ostrovy a Novou Guineu, kde měla být eliminována klíčová japonská vojenská základna v Rabaulu. První krok k jejímu obsazení představovalo dobytí ostrova Guadalcanal, na němž byl v následujícím měsíci zahájen výsadek americké námořní pěchoty. Počáteční snadné přistání na ostrově zkomplikoval příchod japonských posil ("tokijský expres"). V pobřežních vodách svedly obě strany šest námořních bitev, zatímco na souši zuřila vyčerpávající materiálová bitva. Enormní ztráty lodí a letadel přinutily Japonce ke stažení loďstva koncem listopadu. Vlastní bitva o Guadalcanal skončila pak 9. února 1943 americkým vítězstvím. V závěru roku 1942 se Britové pokusili proniknout z Indie barmskou džunglí do údolí řeky Iravádí, avšak tato operace skončila katastrofálním ústupem v květnu 1943. V téže době získali Američané zpět Aleutské ostrovy, ovšem hlavní operace probíhaly v jihozápadním Pacifiku. V září vypudili Australané a Američané pod velením generála MacArthura Japonce z východního pobřeží Nové Guineie. Americký a novozélandský postup na Šalamounových ostrovech byl fakticky završen vyloděním na Bougainville v listopadu. Na konci roku 1943 zaútočili Američané na Gilbertovy ostrovy v centrálním Pacifiku, obzvláště tvrdé boje se odehrávaly v bitvě o silně opevněný atol Tarawa. V únoru 1944 pokračovali Američané na Marshallovy ostrovy, kde se setkali s podobně tuhým odporem na Kwajaleinu a Eniwetoku. Významný podíl na japonských nezdarech náležel americkým ponorkám, které potápěly japonské obchodní lodě. Kvůli následnému nedostatku surovin kolabovala japonská válečná výroba a nedostávalo se rovněž pohonných hmot. Zásobování odloučených postů se hroutilo, evakuace a přesuny jednotek musely provádět válečné lodě, kterých ale nebylo dostatečné množství. V březnu 1944 bylo po dobytí okolních ostrovů Spojenci izolováno asi 100 000 japonských vojáků v Rabaulu. Ve stejném měsíci byla spuštěna operace U-Go, japonská invaze do indického Ásámu, jehož dobytím by Japonci znemožnili přísun zásob Čankajškovým čínským nacionalistům. Japonské záměry byly však zmařeny odhodlanou obranou pohraničních indických měst Kohimy a Imphálu silami Commonwealthu. Takřka současně probíhala v Číně japonská ofenzíva Iči-Go, která vyústila v téměř úplný kolaps čínských vojsk. V červnu se Američané vylodili na Marianech a utkali se s Japonci v namáhavé bitvě o Saipan. Japonci usilovali o zvrat ve vývoji války v Tichomoří, ovšem jejich námořnictvo a letectvo byly v témže měsíci poraženy v bitvě ve Filipínském moři. Z Marian mohly od tohoto okamžiku vzlétat americké bombardéry, čímž byla započata destrukce japonských průmyslových center. Ve druhé polovině října byl zahájen americký výsadek na Filipínách. Krátce nato vyplulo japonské císařské námořnictvo do svého posledního velkého střetnutí v této válce. V tři dny trvající bitvě u Leyte na konci října 1944 byla japonská flota navzdory sebevražedným útokům kamikaze zcela rozdrcena. Související informace naleznete také v článku Strategické bombardování. Počátky koncepce strategického bombardování lze vypozorovat již na konci první světové války. V meziválečném období byla myšlenka leteckého bombardování nepřátelského týlu rozvíjena především britskými a americkými leteckými teoretiky. Nicméně byli to Němci, kteří jako první aplikovali tuto doktrínu, když ve španělské občanské válce Legie Condor bombardovala Guerniku. Rovněž Japonci napadali v Číně velká města, jako byla Šanghaj, Wu-chan, Nanking nebo Kanton. V září 1939 uskutečnila Luftwaffe ničivé nálety proti civilním i vojenským cílům v Polsku, zvlášť těžce byla poničena Varšava. Podobně bylo postiženo také centrum Rotterdamu při útoku Luftwaffe 14. května 1940. Bombardování Britských ostrovů začalo už během bitvy o Británii, po jejímž neúspěchu přešla Luftwaffe na podzim 1940 k nočním náletům na britská města (Blitz). 8. listopadu vybombardovali Němci Coventry. V reakci na to Bombardovací velitelství RAF zintenzívnilo odvetné útoky proti průmyslovým cílům v Německu. Hitler původně trval na tom, že bombardování budou vystavena pouze letiště a jiné vojenské cíle. Od těchto omezení bylo ale postupně upuštěno. Vzhledem k blížícímu se tažení proti SSSR omezila Luftwaffe v květnu 1941 další bombardování Británie. Po napadení Jugoslávie byl v dubnu téhož roku srovnán se zemí Bělehrad. Luftwaffe sehrála velkou roli taktéž při operacích na východní frontě, ačkoli ani u Moskvy ani u Stalingradu nepřivodila rozhodnutí. Pozdější německá snaha zbrzdit postup Rudé armády strategickým bombardováním sovětských továren byla limitována neexistencí vhodného typu letounu dlouhého doletu. Od poloviny roku 1942 působilo v Evropě americké letectvo (USAAF). V téže době se začala projevovat rostoucí účinnost bombardování v důsledku zvyšování počtu bombardérů, vylepšování technických prostředků a posilování eskort doprovodných stíhaček. Z důvodu kriticky nízké efektivity útoků na německé továrny přešli Britové na počátku roku 1942 k plošným náletům na německá města. (Zpočátku se bombardovalo v noci, od druhé poloviny roku 1944 – po oslabení Luftwaffe – se přešlo k bombardování i ve dne). V březnu provedla RAF nálet na Lübeck, jenž se stal prvním německým městem obráceným v trosky. V květnu a červnu podniklo tisíc britských bombardérů nálety nejprve na Kolín a později na Essen a Brémy. Spojenci brzy zjistili,že než ničit města výbušninami, je mnohem efektivnější je zapálit. Proto svrhávali na veliké ploše velké množství lehkých zápalných bomb. Požár město osvětlil, a další vlna bombardérů měla těžké bomby, které svrhávala do ulic. Přerušila dopravu, aby se hasiči nedostali k požárům, současně tím přerušila rozvod vody a plynu.(Po válce prováděné statistiky zjistily, že sklepní kryty chránily dosti – přímým zásahem bomby zemřelo jen 5% obětí, ale cca 80% obětí způsobilo ve sklepích udušení kouřem z požárů- oproti bunkru, který má vlastní klimatizaci). Na jaře a v létě 1943 byla spálena na prach města v Porúří. Spojenecké bombardování Hamburku v červenci způsobilo ohňovou bouři, jíž padlo za oběť 30 000 lidí. (Hamburk hořel 14 dní a nocí a jeho zář byla v noci vidět na 200 kilometrů). Od září 1943 byl náletům vystaven také Berlín. V první polovině roku 1944 se spojenecké útoky zaměřily více na komunikační uzly ve Francii, avšak německá města byla vytrvale bombardována až do konce války. Na tuto zkázu se nacisté pokusili v červnu 1944 odpovědět tajnými zbraněmi, raketami V-1 a V-2, které byly příliš nepřesné k útokům na vojenské cíle. Z toho důvodu byly uplatňovány proti civilnímu obyvatelstvu Londýna, Antverp a jiných západoevropských měst. V samém závěru války provedli Spojenci mezi 13. a 15. únorem 1945 bombardování Drážďan, při němž zahynulo mezi 25 000 až 40 000 lidí. Z důvodu vzdušných útoků zemřelo v Německu kolem 600 000 civilistů, přesto ochromení německé průmyslové produkce následkem rozvratu morálky, jež bylo hlavním cílem strategického bombardování, nenastalo dříve než na jaře 1945. V souvislosti s postupem Američanů v Pacifiku bylo v roce 1944 zahájeno bombardování Japonska, do něhož se zapojovaly rovněž americké letouny z Číny. V posledních sedmi měsících vyústila letecká kampaň proti Japonsku ve zničení takřka šedesáti měst. Nejničivěji byly zasaženy velké konurbace jako Nagoja, Ósaka, Kóbe a Jokohama. Po náletech na Tokio z přelomu února a března 1945, jež si vyžádaly 100 000 obětí, se v sutiny proměnily celé městské části. Související informace naleznete také v článku Bitva o Normandii. Na konci listopadu 1943 se Roosevelt, Churchill a Stalin setkali na konferenci v Teheránu, aby zde projednali společný postup, přičemž bylo dohodnuto, že spojenecká invaze do Francie bude uskutečněna v nadcházejícím roce. Hitler hodlal tomuto nebezpečí předejít budováním silně opevněného systému pobřežních pevností zvaných Atlantický val. Operace Overlord, jak zněl krycí název vylodění v Normandii, začala 6. června 1944 (den D), kdy zhruba 6500 spojeneckých plavidel vysadilo na plážích Normandie dvě americké, dvě britské a jednu kanadskou divizi. Ty byly podporovány třemi výsadkovými divizemi, zajišťujícími v německém týlu křídla vyloďujících se jednotek, a téměř 12 000 letadly. Navzdory houževnaté obraně se Němcům nepodařilo zatlačit útočníky do moře a Spojenci, jejichž vrchním velitelem byl generál Eisenhower, dokázali postupně rozšířit svoje předmostí. Do konce června dopravili Spojenci do Normandie kolem 850 000 vojáků a vyčistili poloostrov Cotentin s přístavem Cherbourg. Zároveň podnikali útoky na Caen, které bylo po tuhých bojích dobyto Brity a Kanaďany v průběhu července. Koncem téhož měsíce zahájili Američané operaci Cobra, jež vedla k prolomení německé linie na počátku srpna. Hitler se pokusil provést protiútok, jímž by odřízl divize generála Pattona pronikající do Bretaně a k Loiře. Jeho tanky však byly snadno odraženy. Kolem německých pancéřových sil na západě se navíc začala u Falaise nebezpečně stahovat smyčka hrozící jejich obklíčením. Westheer jen stěží vyvázl z této pohromy a v značně pošramoceném stavu se stáhl za Seinu. Vítězní Spojenci poté za úzké součinnosti s francouzským hnutím odporu osvobodili 25. srpna Paříž. Už o deset dnů dříve uskutečnili Američané a svobodní Francouzi operaci Dragoon, když se vylodili v jižní Francii, odkud rychle postoupili údolím řeky Rhôny na sever. Do poloviny září se setkali u Dijonu se spojeneckými jednotkami razícími si cestu z Normandie. Skupina německých generálů, vědoma si bezvýchodnosti německého postavení, provedla 20. července atentát na Hitlera. Akce skončila neúspěchem, načež byli spiklenci popraveni. Po překročení Seiny pronikli Spojenci do Belgie a k německým hranicím. Britové vstoupili v prvním zářijovém týdnu do Bruselu a osvobodili také Antverpy. Ústí Šeldy, bez něhož byl zdejší přístav bezcenný, setrvalo v rukou Němců až do listopadu. Řadu jiných přístavů na pobřeží Lamanšského průlivu a Atlantiku držely v souladu s Hitlerovými rozkazy německé posádky, které tím výrazně narušily již tak komplikované zásobování Spojenců. Mezi tyto přístavy patřil i Dunkerque, na jehož obléhání se výrazně podílela i Československá samostatná obrněná brigáda. Němci mezitím konsolidovali svoje pozice na Západním valu, pročež Montgomery získal podporu pro operaci Market Garden, v rámci níž měli Spojenci rychle překonat Rýn a vpadnout do Německa. 17. září byli britští a američtí parašutisté vysazeni u mostů přes Rýn v Nizozemsku. Souběžně vyrazily z Belgie britské tanky, jež měly výsadkáře vyprostit. Posledního z těchto mostů, jenž se nacházel v Arnhemu, se ale Spojenci zmocnit nedokázali. Úspěšnou obranou Nizozemska si Němci zajistili čas k rekonstrukci svých poničených divizí, neboť kvůli přetrvávajícím zásobovacím obtížím Spojenců se situace na západní frontě na podzim 1944 stabilizovala. Související informace naleznete také v článku Operace Bagration. 22. června 1944, v den třetího výročí napadení SSSR, zahájily Žukovovy a Vasilevského fronty operaci Bagration, jež směřovala proti skupině armád Střed v Bělorusku. Němečtí generálové, kteří soustředili hlavní síly na Ukrajině, nepočítali s útokem Rudé armády ve vesměs bažinatém terénu Běloruska. V nastalé bitvě si Sověti vytvořili místní trojnásobnou převahu v pěchotě a disponovali rovněž absolutní převahou ve vzduchu. Ačkoli Hitler zakázal ústup, německá linie se začala záhy po zahájení útoku hroutit. 3. července se útočící sovětské tanky setkaly v Minsku, čímž obklíčily a zničily jádro skupiny armád Střed. Hitler nechal přemístit do Běloruska posily z Ukrajiny, což bylo strategickým záměrem sovětského velení, které zahájilo na Ukrajině 13. července Lvovsko-sandoměřskou operaci. Na východní frontě čelil nyní Wehrmacht průlomu katastrofálních rozměrů. Do konce července dobyli Sověti Lvov, východní Polsko a Vilno na severu, čímž ohrozili německé pozice v Pobaltí a přiblížili se k Východnímu Prusku. Sovětské údery uvrhly Ostheer na pokraj kolapsu a teprve na počátku srpna se Rudá armáda zastavila na Visle v bezprostřední blízkosti Varšavy. V reakci na to vypuklo 1. srpna varšavské povstání vedené Zemskou armádou, jež však nacisté po dvou měsících bojů brutálně potlačili, přičemž zemřelo 200 000 Poláků. Ve druhé polovině srpna spustila Rudá armáda jasko-kišiněvskou operaci proti Rumunsku. Nato v Bukurešti došlo ke svržení proněmeckého diktátora Antonesca. Poté, co Rudá armáda vstoupila do rumunského hlavního města uzavřeli Rumuni se Sověty příměří a vyhlásili válku Německu. V téže době se rozhořelo národní povstání na Slovensku, Sověti společně s československými jednotkami proto v září zahájili karpatsko-dukelskou operaci. Nicméně dříve než mohlo být s povstalci navázáno spojení, Němci v říjnu slovenskou vzpouru rozdrtili. V září během baltické operace zlomili Sověti v Pobaltí odpor Němců a jejich místních spojenců. Zbytky několika německých divizí byly sevřeny v kuronské kapse, kde pokračovaly v boji až do května následujícího roku. V důsledku toho kapitulovalo 19. září Finsko. Již o několik dní dříve pronikla Rudá armáda do Bulharska, jež poté změnilo strany stejně jako dříve Rumunsko. 20. října osvobodili Sověti a jugoslávští partyzáni Bělehrad, což vedlo k německému vyklizení Řecka. Krátce předtím se maďarský regent Miklós Horthy pokusil sjednat příměří se Sověty, avšak byl svržen maďarskými fašisty podporovanými Němci, kteří okupovali Maďarsko v březnu. Ovšem i přes úpornou obranu německých a maďarských jednotek se Rudé armádě podařilo do konce prosince 1944 dokončit obklíčení Budapešti. Související informace naleznete také v článku Bitva v Ardenách. Podzimního zklidnění na západní frontě využil Hitler ke shromáždění nových tankových záloh. S nimi hodlal udeřit proti americkým divizím v Ardenách, čímž by si otevřel cestu do belgických nížin a k Antverpám. Dobytím tohoto přístavu by pak vrazil klín mezi americké a britské armády. Bitva v Ardenách, poslední Hitlerův pokus o zvrat vývoje války na západě, začala 16. prosince 1944, kdy tři německé armády zcela zaskočily své protivníky. Špatné klimatické podmínky zpočátku znemožnily Spojencům uplatnit jejich vzdušnou převahu. Po několika počátečních německých úspěších však energická protiopatření Spojenců a nedostatek pohonných hmot přinutily Němce k zastavení ofenzívy dříve, než stihli překonat řeku Mázu. Jakmile nastalo zlepšení počasí, obnovilo spojenecké letectvo útoky na německé pancéřové divize, které tudíž přešly do obrany. Vzniklý výběžek Spojenci eliminovali do poloviny ledna 1945, když zatlačili Wehrmacht do jeho původních pozic. Přesto ještě 1. ledna podnikli Němci menší ofenzívu v Alsasku. V průběhu února Spojenci vyčistili Porýní, načež 24. března překročili na široké frontě samotný Rýn a pronikli do nitra Německa. V dubnu se rozhořela bitva v Porúří, kde bylo obklíčeno a zajato přes 300 000 německých vojáků. Mezitím Britové překonali 5. dubna řeku Veseru a o šest dnů později dosáhli Američané Labe u Magdeburku. Berlín se nacházel pouhých 120 kilometrů na východ, nicméně Eisenhower rozhodl přenechat dobytí německého hlavního města Rudé armádě. 25. dubna se američtí vojáci setkali se Sověty v Torgau na Labi. Americká 3. armáda pokračovala na jih do Bavorska a začátkem 18. dubna překročila západní hranice prvorepublikového Československa. Současně Britové a Kanaďané dorazili k Baltu. Související informace naleznete také v článku Bitva o Berlín. V lednu 1945 se Němci pokusili vyprostit obleženou Budapešť, avšak jejich protiútoky dosáhly jen omezených úspěchů, zbývající němečtí a maďarští obránci města kapitulovali v polovině února. 12. ledna spustili Sověti viselsko-oderskou operaci, jež vedla už po několika dnech k prolomení německé obranné linie. Sověti následně osvobodili zcela zničenou Varšavu a města v západním a jižním Polsku. Dále pronikli do Slezska a do začátku února stanuli na Odře ve vzdálenosti pouhých 60 kilometrů od Berlína. Při svém postupu Sověti 27. ledna objevili nacistický vyhlazovací tábor Osvětim, v němž bylo zavražděno kolem 1 milionu Židů. O dalším osudu Polska a východoevropských států bylo rozhodnuto v únoru na jaltské konferenci, na níž představitelé Roosevelt, Churchill a Stalin jednali o poválečném uspořádání Německa a Evropy. Stalin se navíc zavázal zasáhnout proti Japonsku. Od února vedla pěchota 1. československého armádního sboru tuhé dvouměsíční boje o Liptovský Mikuláš. Na začátku března dosáhla Rudá armáda pobřeží Baltského moře v Pomořansku. V témže měsíci byly zahájeny i ostravsko-opavská a bratislavsko-brněnská operace. Ve Východním Prusku odříznuté německé síly byly neutralizovány v dubnu v rámci východopruské operace. Po překonání Maďarska vstoupili Sověti koncem března do Rakouska a 13. dubna dobyli Vídeň. Zatímco na východní frontě se schylovalo k závěrečnému střetnutí, v Itálii zahájili Spojenci začátkem dubna ofenzívu, během níž překročili řeku Pád a dobyli severoitalská města. Nedlouho nato dopadli italští partyzáni prchajícího Mussoliniho, jenž byl 28. dubna zastřelen. V Itálii válka oficiálně skončila kapitulací zdejších německých sil 2. května. Finální bitva o Berlín začala 16. dubna útokem Žukovových a Koněvových divizí na Odře a Nise. Po více než týdnu rozhořčených bojů Sověti dokončili obklíčení Berlína, čímž boj o město vstoupil do své konečné fáze. 30. dubna pronikli sovětští vojáci do centra města, načež Adolf Hitler spáchal v podzemním bunkru pod Říšským kancléřstvím sebevraždu. Zbývající obránci Berlína se 2. května vzdali Sovětům. 5. května zahájili Američané postup do Čech na osu Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Související informace naleznete také v článku Osvobození západních a jihozápadních Čech americkou armádou. Již počátkem května vypuklo v českých zemích květnové povstání českého lidu, které se z Přerova rozšířilo do dalších měst i na venkov. 5. května začalo pražské povstání, které tři dny poté skončilo podpisem příměří a ústupem Wehrmachtu. Následující den vstoupily do Prahy v rámci Pražské operace sovětské jednotky, jež západně od města sváděly s Němci boje až do 11. května. Posledním bojem československých jednotek byla bitva o Břest, která se uskutečnila 7. května. Válka v Evropě skončila 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace německých ozbrojených sil. Americké námořní a pozemní síly se v lednu 1945 vylodily na klíčovém filipínském ostrově Luzon a v březnu následoval výsadek na Mindanao. Britové s podporou čínských nacionalistů zahájili na podzim 1944 ofenzívu proti Japoncům v Barmě, jíž završili obsazením Rangúnu v květnu dalšího roku. V Pacifiku zatím Američané svedli náročnou bitvu o Iwodžimu, jež byla s těžkými ztrátami dobyta v březnu. Zdejší letiště posléze využilo americké letectvo k zintenzivnění už tak ničivých náletů na Japonsko. 1. dubna začala bitva o Okinawu, která byla vzdálena jen 500 kilometrů od Kjúšú, nejjižnějšího z japonských ostrovů. Dobře opevněni v horách na jihu Okinawy vedli Japonci tvrdošíjný a fanatický odpor až do poloviny června, přičemž drtivá většina z nich padla nebo spáchala sebevraždu. Američané utrpěli v tomto boji podobně jako předtím na Iwodžimě nesmírné ztráty. 11. července se vůdčí představitelé Spojenců sešli na konferenci v Postupimi. Byla potvrzena předchozí ujednání týkající se Německa a zároveň byla Japonsku adresována výzva k bezpodmínečné kapitulaci. Ta však byla japonskou vládou odmítnuta, a proto americký prezident Truman, jenž nastoupil do tohoto úřadu po smrti Roosevelta, rozhodl o použití jaderných zbraní. Nato americké letectvo svrhlo 6. srpna jadernou bombu na japonské město Hirošimu a o tři dny později další na Nagasaki. Při tomto dosud jediném atomovém úderu přišlo o život více než 100 000 lidí. 8. srpna vyhlásil válku Japonsku i Sovětský svaz a následující den zahájil operaci Srpnová bouře. Během několika dní přemohl kwantungskou armádu v Japonci ovládaném Mandžusku. V důsledku těchto katastrof japonský císař Hirohito oznámil 15. srpna kapitulaci Japonska, která byla oficiálně podepsána 2. září 1945. Související informace naleznete také v článku Počet obětí druhé světové války. Odhadovaný celkový počet lidských obětí ve druhé světové válce se značně liší, avšak většina současných historiků se kloní k číslu 60 milionů mrtvých, z čehož 20 milionů připadá na vojáky a 40 milionů na civilisty. Celkové množství ztrát zůstává ovšem nejisté, neboť počet mrtvých nelze zcela přesně určit. Nejvážnější ztráty utrpěl Sovětský svaz, který v průběhu války přišel o 27 milionů lidí. Procentuálně nejvyššími ztrátami bylo stiženo Polsko, jež pozbylo takřka pětinu své předválečné populace. Polovinu jeho mrtvých představovali polští Židé. Ze souhrnného počtu obětí tvořili přibližně 83 % příslušníci spojeneckých států a 17 % obyvatelé zemí účastnících se konfliktu na straně Osy. Většina civilních obětí podlehla nemocem, hladu, masakrům nebo genocidě. Odhaduje se, že v nacistických koncentračních táborech zahynulo asi 12 milionů civilistů. Dalších 1,5 milionů zemřelo v důsledku bombardování a kolem 14,5 milionů z jiných příčin. Smrt mnoha lidí byla důsledkem genocidy a válečných zločinů prováděných německými a japonskými silami na okupovaných územích. Nejodpornější německý zločin představuje holokaust, systematické a promyšlené vyvražďování Židů na nacisty a jejich spojenci ovládaném teritoriu, jež si vyžádalo životy 6 milionů lidí. Nacistická brutalita se zaměřovala i proti dalším skupinám obyvatelstva. V Bělorusku byly vyvražděny stovky vesnic v odvetě za útoky partyzánů a celkem zahynula asi čtvrtina tehdejší běloruské populace. Patrně nejotřesnějším japonským zločinem byl nankingský masakr, při němž byly zavražděny či znásilněny stovky tisíc čínských civilistů. V průběhu konfliktu pak japonská císařská armáda přivodila smrt 3 až 10 milionů civilistů, převážně Číňanů. Podrobnější informace naleznete v článcích Holokaust, Válečné zločiny Německa během druhé světové války a Zločiny Sovětského svazu za druhé světové války. V lednu 1942 se nacistické špičky sešly na konferenci ve Wannsee, kde rozhodly o konečném řešení židovské otázky (holokaust). K uskutečnění tohoto zvráceného záměru posloužil nacistům systém koncentračních a vyhlazovacích táborů, v nichž bylo zavražděno zhruba 6 milionů Židů. Stejný osud stihl také 2 miliony Poláků a další asi 4 miliony "podlidí" (Untermenschen), včetně Romů, Slovanů, mentálně postižených, homosexuálů, Svědků Jehovových ,a jiných skupin osob. Součástí programu úmyslného vyhlazování, jenž byl plánován a realizován v nacistickém Německu, byl Generalplan Ost, podle něhož měla být provedena likvidace a etnická čistka Slovanů, čímž měl být pro německý národ zajištěn Lebensraum ("životní prostor") na východě. Miliony osob, převážně z východní Evropy, byly proti své vůli totálně nasazeny na práci v německé válečné ekonomice. Podobně jako v nacistických koncentračních táborech zahynulo nesčíslné množství lidí i v sovětských gulazích a pracovních táborech, v nichž byli uvězněni občané okupovaných zemí, jako bylo Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, stejně jako němečtí váleční zajatci a sovětští občané podezřelí ze spolupráce s nacisty. Z přibližně 5,7 milionů Sovětů, kteří upadli do německého zajetí, zemřelo během války téměř 60 %. V prvním roce po napadení Sovětského svazu bylo zabito nebo zemřelo hlady a na nemoci asi 3 miliony sovětských válečných zajatců. Po svém návratu do vlasti byli navíc pokládáni za zrádce, pročež byli mnozí posláni do gulagů. Vysokou mírou úmrtnosti se vyznačovaly také japonské zajatecké tábory, které sloužily jako pracovní tábory. Japonská armáda dále odvedla ze svých domovů více než 10 milionů čínských civilistů, jichž pak využívala k otrockým pracím v Mandžukuu a v severní Číně. Je taktéž prokázáno omezené použití biologických a chemických zbraní státy Osy. Italové nasadili yperit při tažení v Etiopii, zatímco japonští vojáci uplatnili různé druhy těchto smrtících prostředků při invazi a okupaci Číny. Němci i Japonci testovali účinky zbraní hromadného ničení na civilistech a v některých případech i na zajatcích. K otrocké práci byli nuceni i zajatí či po válce internovaní Němci. S miliony z nich bylo takto nakládáno především v Sovětském svazu a v Polsku, ačkoli obdobnému zacházení byli vystaveni i na Západě. Ve Spojených státech byly internovány tisíce japonských, italských a německých Američanů, přičemž stejnou praxi uplatnila i kanadská vláda. Po skončení druhé světové války byly německé zločiny proti lidskosti, vedení útočné války, zločiny proti míru a válečné zločiny potrestány v hlavním norimberském procesu, v němž byli odsouzeni čelní představitelé nacistického režimu. Podobně byli souzeni strůjci japonských válečných zločinů v tokijském procesu. Rozhodnutí obou těchto mezinárodních soudních tribunálů jsou považována za základy moderního mezinárodního trestního práva. Závěr norimberského tribunálu zní: "Každý, kdo vykoná zločinný rozkaz, je vinen". Nebylo možné se nadále vymlouvat "Já jsem jenom splnil rozkaz". (Např. německá ponorka U 852 postřílela bezbranné trosečníky kulometem. Po válce byli aktéři nalezeni a byl potrestán kapitán za vydání a voják- kulometčík- za splnění zločinného rozkazu). Pro úplnost nutno dodat, že německým vojákům bylo stále zdůrazňováno, že daný rozkaz musí okamžitě splnit, a že za ten rozkaz je zodpovědný nadřízený, který jim ho dal. Po válce však pravidla určují vítězové. Oproti zločinům, jichž se dopustili příslušníci států Osy, činy způsobené na straně Spojenců nebyly nikdy souzeny. Někteří pokládají za válečné zločiny přesuny obyvatelstva v Sovětském svazu, internace občanů japonského, německého a italského původu ve Spojených státech a Kanadě, sovětský masakr polských důstojníků v Katyni a kontroverzní plošné nálety na civilní cíle na nepřátelském území (především bombardování Drážďan a atomové útoky na Hirošimu a Nagasaki). Dokonalejší typy letadel plnily obdobně jako za první světové války průzkumné, stíhací a bombardovací úkoly, jimiž podporovaly pozemní síly. Vedle toho začala letadla sloužit k vzdušné přepravě zásob, vybavení či posil, třebaže jen v omezeném měřítku. V rámci strategického bombardování se navíc zaměřovala na útoky proti zalidněným oblastem, jejichž cílem bylo narušení nepřátelské průmyslové výroby a morálky obyvatelstva. Značný pokrok zaznamenal systém protiletadlové obrany, který využíval radaru a vylepšeného protiletadlového dělostřelectva.(Po válce prováděné statistiky však překvapivě ukázaly, že když se vzalo v úvahu množství nasazené techniky a vojáků, byl efekt sestřelených letadel velmi nízký- nejvíce letadel sestřelily stíhačky. Jednalo se spíše o morální efekt: lidé běželi do krytu a dunění děl znamenalo, že se s letadly bojuje. Větší efekt byl v tom, že nepřátelská letadla byla přinucena létat ve větší výšce, a tím měla ztížené přesné zaměřování). Svého prvního omezeného nasazení se za druhé světové války dočkala proudová letadla. Kvůli svému pozdnímu zavedení a nepříliš velkému počtu sice neměla vážnější vliv na vývoj války, přesto předznamenala poválečné masové rozšíření tohoto typu letadel. V námořním válečnictví bylo rovněž dosaženo všestranného rozvoje, zvláště je však třeba vyzdvihnout rozmach letadlových lodí a ponorek. Ačkoli na počátku války se námořní letectvo mohlo pochlubit jen skromnými úspěchy, útoky na Tarent, Pearl Harbor a bitvy v Korálovém moři a u Midway brzy povýšily letadlové lodě na klíčovou námořní zbraň na úkor bitevních lodí. V bitvě o Atlantik se doprovodné lodě ukázaly být životně důležitou součástí spojeneckých konvojů výrazně zvyšující jejich obranyschopnost. Vedle vyšší efektivity byly letadlové lodě ekonomicky méně náročné než bitevní lodě, jelikož nemusely být podobně silně pancéřovány. Ponorky, které prokázaly svoji ničivou účinnost za první světové války, byly nasazovány všemi válčícími stranami. Hlavně Britové se soustředili na vývoj protiponorkových zbraní a taktiky, jako byl sonar, hlubinné pumy a konvoje, zatímco Němci usilovali o zvýšení svých útočných kapacit vynalezením schnorchelu a uplatňování taktiky vlčích smeček. Pozemní vojenství se zásadně proměnilo od statických frontových linií první světové války k dynamičtějšímu a mobilnějšímu vedení války. Výraznou inovací byl koncept koordinované podpory jednotlivých druhů zbraní. Tank, jenž byl v první světové válce uplatňován převážně k podpoře pěchoty, se vyvinul v primární pozemní zbraň. Na konci 30. let byly sestrojeny po všech stránkách pokročilejší typy tankových konstrukcí a tento trend pokračoval i po celou dobu války. To se projevilo zvyšováním rychlosti, zesílením pancíře a vyšší palebnou silou. Nejprogresivnější doktrínu použití tanků rozvinuli na počátku války Němci, kteří se snažili vyvarovat přímému střetu vlastních tanků s nepřátelskými, což se za podpory ostatních složek ozbrojených sil, především ze strany letectva, osvědčilo v podobě taktiky Blitzkriegu, vysoce úspěšné v Polsku a ve Francii. Velkého významu postupně nabývaly různé protitankové zbraně, jako byly stíhače tanků, nepřímá střelba, protitanková děla, protitankové miny a pěchotní protitankové zbraně krátkého dostřelu. I přes zvyšující se úroveň mechanizace armád, zůstávala méně pohyblivá pěchota jádrem každého vojska. Většina pěchotních zbraní a vybavení se přitom příliš nelišila od těch, jež byly využívány v předchozí válce. Největších pokroků bylo dosaženo rozšířením rychle přenosných kulometů a různých typů samopalů, které byly obzvláště vhodné pro boj zblízka v městské zástavbě anebo v džungli. Přednosti pušky a samopalu v sobě spojovala útočná puška, jež se po válce stala standardní pěchotní zbraní takřka všech armád. V oblasti komunikace se válčící strany pokusily vyřešit problém zabezpečení používáním rozsáhlých seznamů kódů pro šifrování využívaných různými šifrovacími stroji, z nichž nejznámější byla německá Enigma. Proti tomu působily systémy rozluštění kódů, mezi něž náležela například britská Ultra či americký systém, jenž dokázal prolomit japonský námořní kód. Vojenské rozvědky se dále zaměřovaly na provádění mystifikačních operací, kterých několikrát použili s velkým úspěchem Spojenci, čímž odvrátili pozornost německého velení od příprav invazí na Sicílii či do Normandie. Mezi jiné významné technologické a technické počiny dosažené během druhé světové války patří první programovatelné počítače, řízené střely a balistické rakety (V-1 a V-2), a v projektu Manhattan vyvinuté jaderné zbraně. Ve strojírenství skončily mnohaleté diskuze, zda je lepší nýtování, nebo svařování. Svařování je rychlejší, úspornější, a hlavně proto bylo zaváděno. Svařené díly jsou až o 30% lehčí (nýtované spoje musí být přeplátované), proto byly ruské tanky lehčí a materiálově úspornější. Mimo to je nýtování fyzicky velmi namáhavé, pro ženy je na hranici jejich fyzické síly, a museli je vykonávat muži.[zdroj?] Kdežto sváření zvládly ve zbrojovkách i ženy, a muži mohli jít na frontu. Válečný stav spojenci zrušili až v roce 1951: Velká Británie 9. července, Francie 13. července a USA 24. října 1951. Související informace naleznete také v článku Studená válka. Poražené Německo a Rakousko byly rozděleny do čtyř okupačních zón, přičemž historické německé země na východě byly podřízeny polské a sovětské správě. Souběžně s tím proběhlo vysídlení německého obyvatelstva z východní Evropy, zvláště z Polska a Československa, což bylo stvrzeno na postupimské konferenci. Své domovy bylo nuceno opustit více než 12 milionů Němců. Polsko získalo nové západní hranice, čímž mu byla kompenzována ztráta Sověty zabraného polského východního území, z něhož uprchlo kolem 3,5 milionů lidí. Sovětský svaz si vedle někdejšího východního Polska podržel přímou kontrolu nad pobaltskými státy Litvou, Lotyšskem a Estonskem a nad dříve rumunskou Besarábií, k čemuž získal československou Podkarpatskou Rus. V Asii okupovaly Spojené státy Japonsko a své správě vystavily někdejší japonské ostrovy v západním Tichomoří, zatímco Sověti anektovali jižní Sachalin a Kurilské ostrovy. Dříve Japonci kontrolovaná Korea byla rozdělena mezi obě velmoci. Ve snaze o zachování mezinárodního míru vytvořili Spojenci Organizaci spojených národů, která byla založena v San Franciscu 26. června 1945. Navzdory tomuto počinu se v alianci mezi Západem a Sovětským svazem začaly brzy po skončení konfliktu objevovat vážné trhliny. Evropa byla proto již několik let po válce rozdělena tzv. železnou oponou, která byla spuštěna od Štětína na Baltu k Terstu na Jadranu a jež od sebe oddělovala demokratické západní státy a komunistické země řízené Sověty. Vzrůstající napětí mezi USA a SSSR přerostlo ve studenou válku a vedlo ke vzniku Američany vedené Severoatlantické aliance (NATO) a sovětské Varšavské smlouvy. V mnoha částech světa se nedlouho po konci druhé světové války rozhořely nové válečné konflikty. V Číně se nacionalisté a komunisté utkali v občanské válce. Komunistické síly v ní se sovětskou podporou zvítězily, pročež byla v říjnu 1949 Mao Ce-tungem založena Čínská lidová republika. Poražení nacionalisté se stáhli na ostrov Tchaj-wan. V Řecku vypukla občanská válka mezi královským vojskem, za nímž stáli Britové a Američané , a místními komunisty, kteří v tomto boji nakonec podlehli. Nejvážnější konflikt se rozhořel v roce 1950 na Korejském poloostrově, kde komunistická Severní Korea podporovaná Sověty a Čínou, napadla Jižní Koreu, která obdržela vojenskou a materiální pomoc od západních mocností. Korejská válka skončila po třech letech příměřím. Ihned po válce nastalo v zámořských državách evropských států období dekolonizace. Příčiny tohoto jevu tkvěly ve změně nahlížení Evropanů na kolonialismus, především však v ekonomickém vyčerpání evropských koloniálních mocností způsobeném válkou a v rostoucích požadavcích ovládaných národů na právo na sebeurčení. Dekolonizační proces probíhal z větší části mírovou cestou, přesto se vyskytly četné výjimky v zemích jako Indočína, Madagaskar, Indonésie a Alžírsko. Řada zemí byla po odchodu Evropanů rozdělena podle etnického nebo náboženského hlediska, což mělo za následek rozdělení Britského mandátu v Palestině na Izrael a Palestinu a vytvoření nezávislých států Indie a Pákistánu na území někdejšího Britského Rádže. Rychlost poválečné ekonomické obnovy se lišila v různých částech světa, třebaže všeobecně probíhala vcelku rychle. V Evropě se Západní Německo díky Marshallovu plánu snadno zotavilo a již v 50. letech dosáhlo dvojnásobné hospodářské výkonnosti oproti předválečnému stavu (Už v roce 1955 se v ulicích objevily plakáty "Wir sind wieder Wer" – My jsme zase Někdo!). V roce 1956 uvítali v Německu první vlak zahraničních dělníků, znáborovaných v Itálii. Německo prožívalo obrovský hospodářský rozmach a vyhlásilo, že bude potřebovat miliony dalších dělníků. Itálie vzešla z války zcela zruinována, nicméně během 50. let vykazovala stabilní a vysoký ekonomický růst. Vyčerpané Spojené království se po skončení války ocitlo na pokraji hospodářského kolapsu, přičemž jeho relativní hospodářský pokles pokračoval i v dalších desetiletích. Francie navzdory počátečním obtížím brzy dosáhla ekonomického růstu, jenž napomohl rychlé modernizaci země. Rovněž Sovětský svaz se dokázal poměrně pružně vyrovnat s utrpěnými škodami, které postihly převážně západní území státu. V Asii dosáhlo Japonsko rapidního hospodářského vzestupu, díky němuž se tato země stala v 80. letech jednou z největších světových ekonomik. Čína se po skončení občanské války nacházela v troskách. Obstojně se vyvíjející hospodářství, které už v roce 1953 dosáhlo úrovně před druhou světovou válkou, bylo však tvrdě zasaženo Velkým skokem, ekonomickým experimentem s katastrofálními důsledky. Spojené státy obstarávaly v samém závěru války téměř polovinu veškeré průmyslové výroby, na čemž se mnoho nezměnilo až do 70. let.

CLAUSE

OTHER

009813

... Jeho ISO 4217 kód je MGA. Je jednou ze dvou měn na celém světě, které nepoužívají desítkovou soustavu (další je mauritánská ukíjá). Jeden ariary sestává z 5 iraimbilanja. Názvy ariary a iraimbilanja mají původ už v předkoloniálním období. 1 euro se (v roce 2009) na trhu rovnalo přibližně 2500 ariary. == Historie == Po získání nezávislosti zavedl Madagaskar v roce 1963 vlastní národní měnu - malgašský frank. 1. srpna 2003 byly do oběhu uvedeny nové bankovky, které měly napsanou nominální hodnotu v ariary velkým písmem, ekvivalentní hodnota ve francích byla napsána malým písmem pod hodnotou v ariary. Směnný kurz mezi ariarym a frankem byl 1 ariary = 5 franků. Jeden iraimbilanja se tedy rovná jednomu franku. 1. ledna 2005 se ariary stal oficiálním platidlem Madagaskaru. Dnes jsou oběhu mince a bankovky vydané jak před rokem 2003, tak i po roce 2003....

Kdy se ariary stal oficiálním platidlem Madagaskaru?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Malgašský_ariary

1. ledna 2005 se ariary stal oficiálním platidlem Madagaskaru.

Malgašský ariary (malgašsky ariary malagasy) je zákonným platidlem ostrovního státu Madagaskar. Jeho ISO 4217 kód je MGA. Je jednou ze dvou měn na celém světě, které nepoužívají desítkovou soustavu (další je mauritánská ukíjá). Jeden ariary sestává z 5 iraimbilanja. Názvy ariary a iraimbilanja mají původ už v předkoloniálním období. 1 euro se (v roce 2009) na trhu rovnalo přibližně 2500 ariary. == Historie == Po získání nezávislosti zavedl Madagaskar v roce 1963 vlastní národní měnu - malgašský frank. 1. srpna 2003 byly do oběhu uvedeny nové bankovky, které měly napsanou nominální hodnotu v ariary velkým písmem, ekvivalentní hodnota ve francích byla napsána malým písmem pod hodnotou v ariary. Směnný kurz mezi ariarym a frankem byl 1 ariary = 5 franků. Jeden iraimbilanja se tedy rovná jednomu franku. 1. ledna 2005 se ariary stal oficiálním platidlem Madagaskaru. Dnes jsou oběhu mince a bankovky vydané jak před rokem 2003, tak i po roce 2003. Madagaskarská centrální banka ale postupně stahuje oběživo staršího data z oběhu. == Mince a bankovky == Současné mince v oběhu mají hodnoty 1 a 2 iraimbilanja, dále 1, 2, 4, 5, 10, 20 a 50 ariary. Bankovky v oběhu mají hodnoty 100, 200, 500, 1 000, 2 000, 5 000, 10 000 ariary. == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Malgašský ariary ve Wikimedia Commons Vyobrazení bankovek na stránkách místní centrální banky Vyobrazení mincí na stránkách místní centrální banky Historický přehled měn na Madagaskaru na stránkách místní centrální banky Historický přehled měn na Madagaskaru na stránkách www.globalfinancialdata.com Informace o ariary na www.spiritus-temporis.com

DATETIME

DATETIME

006737

Ruchovci (takzvaná škola národní) byli čeští básníci a spisovatelé narozeni mezi lety 1845–1855. Pocházejí vesměs ze zámožnějších středních vrstev nebo inteligence. Almanach Ruch, který poprvé vyšel roku 1868 při příležitosti položení základního kamene Národního divadla, se nápadně odlišoval od almanachu Máje. Vanulo z něho nadšení, odhodlané vlastenectví. U ruchovců znovu ožívá myšlenka slovanské jednoty a do její utopické vize proniká ohlas soudobého sociálního anarchismu (Svatopluk Čech). Přispívali do časopisu Osvěta. Požadovali účinné vlastenectví, obraceli se k slovanskému východu, zejména k Rusku a sledovali se sympatiemi osvobozovací boje balkánských Slovanů (Eliška Krásnohorská, Josef Holeček). Zdůraznili i potřebu užšího svazku se slovenským národem (Adolf Heyduk, Rudolf Pokorný, Frantíšek Táborský). Horlivě překládali ze slovenských literatur, přičemž převažuje zájem o romantickou poezii. Obnovují ve své tvorbě historickou tematiku. Silný je...

Ve kterém roce poprvé vyšel almanach Ruch?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ruchovci

Almanach Ruch, který poprvé vyšel roku 1868 při příležitosti položení základního kamene Národního divadla, se nápadně odlišoval od almanachu Máje.

Ruchovci (takzvaná škola národní) byli čeští básníci a spisovatelé narozeni mezi lety 1845–1855. Pocházejí vesměs ze zámožnějších středních vrstev nebo inteligence. Almanach Ruch, který poprvé vyšel roku 1868 při příležitosti položení základního kamene Národního divadla, se nápadně odlišoval od almanachu Máje. Vanulo z něho nadšení, odhodlané vlastenectví. U ruchovců znovu ožívá myšlenka slovanské jednoty a do její utopické vize proniká ohlas soudobého sociálního anarchismu (Svatopluk Čech). Přispívali do časopisu Osvěta. Požadovali účinné vlastenectví, obraceli se k slovanskému východu, zejména k Rusku a sledovali se sympatiemi osvobozovací boje balkánských Slovanů (Eliška Krásnohorská, Josef Holeček). Zdůraznili i potřebu užšího svazku se slovenským národem (Adolf Heyduk, Rudolf Pokorný, Frantíšek Táborský). Horlivě překládali ze slovenských literatur, přičemž převažuje zájem o romantickou poezii. Obnovují ve své tvorbě historickou tematiku. Silný je zájem o venkov a selství, v němž se shledává základ národa a ochrana před rostoucí diferenciací národní společnosti. Vlastenecká poezie této generace mívá podobu reflexivní lyriky nebo epiky s historickými či alegorickými látkami, horlí pro národní jednotu a vyzývá k politické aktivitě. Formu i umělecké prostředky čerpají básníci částečně z lidové písňové formy, v epických útvarech napodobují baladu. Vedle toho však vytvářejí i vzrušený patetický sloh, zatížený rétorikou (Čech, Krásnohorská). Ve srovnání s májovci jsou básníci sdružení kolem almanachu Ruch tradičnější v látce i formě. Redaktorem almanachu byl J.V.Sládek, který později z Ruchu vystoupil a přidal se k lumírovcům. Asi nejhodnotnější báseň, Husita na Baltu, tam vložil Svatopluk Čech. Jedinou kritickou osobností byla Eliška Krásnohorská. Almanach měl asi dvacet přispěvatelů, z nichž zůstalo literatuře věrných jen několik. Alois Jirásek Eliška Krásnohorská Svatopluk Čech Ladislav Quis Josef Václav Sládek (z počátku)

DATETIME

DATETIME

000855

... běžných minerálních kyselin. S kyslíkem a halogeny reaguje až za značně vysokých teplot. Pro jeho rozpouštění je nejúčinnější směs kyseliny dusičné a kyseliny fluorovodíkové. Nejsnáze se kovový wolfram rozkládá alkalickým tavením například se směsí dusičnanu draselného a hydroxidu sodného (KNO3 + NaOH). Ve sloučeninách se vyskytuje v řadě různých mocenství od WII+ a po WVI+, z nichž sloučeniny WVI+ jsou nejstálejší a nejvíce prakticky využívané. Wolfram je na Zemi poměrně vzácný, jeho obsah se odhaduje na 1,5-34 mg/kg v zemské kůře. I v mořské vodě se wolfram nachází pouze v koncentraci 0,0001 mg/l . Ve vesmíru připadá jeden atom wolframu na 300 miliard atomů vodíku. Hlavními minerály wolframu v přírodě jsou wolframit - wolframan železnato-manganatý...

V jaké koncentraci se wolfram nachází v mořské vodě?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Wolfram

I v mořské vodě se wolfram nachází pouze v koncentraci 0,0001 mg/l .

Wolfram (chemická značka W, latinsky Wolframium, anglicky Tungsten) je šedý až stříbřitě bílý, velmi těžký a mimořádně obtížně tavitelný kov (jeho teplota tání je nejvyšší ze všech kovů a po uhlíku druhá nejvyšší z prvků). Hlavní uplatnění nalézá jako složka různých slitin, v čisté formě se s ním běžně setkáváme jako s materiálem pro výrobu žárovkových vláken. Wolfram byl objeven roku 1781 švédským chemikem Carlem Wilhelmem Scheelem. Izolován byl až v roce 1783. Izolovali ho Juan Jose D'Elhuayar a Fausto D'Elhuayar. Nicméně již v roce 1555 používá rektor latinské školy Johannes Mathesius v Jáchymově pro šedý, obtížně tavitelný kov název wolforma nebo wolfshaar ("vlčí vlas"). Wolfram je šedý až stříbřitě bílý, mimořádně obtížně tavitelný kov, jeho bod tavení je nejvyšší ze všech kovových prvků. Významná je i jeho vysoká hustota, pouze některé drahé kovy jako např. zlato, platina, iridium a osmium jsou těžší. Této vlastnosti je využíváno při falšování zlatých cihel (slitků). Do slitku jsou vyvrtány otvory, které jsou zaplněny wolframem a následně zality zlatem. Bez fyzického poškození pak není možné falzifikát odhalit. Za supernízkých teplot pod 0,0012 K je supravodičem I typu. Chemicky je kovový wolfram velmi stálý - je zcela netečný k působení vody a atmosférických plynů a odolává působení většiny běžných minerálních kyselin. S kyslíkem a halogeny reaguje až za značně vysokých teplot. Pro jeho rozpouštění je nejúčinnější směs kyseliny dusičné a kyseliny fluorovodíkové. Nejsnáze se kovový wolfram rozkládá alkalickým tavením například se směsí dusičnanu draselného a hydroxidu sodného (KNO3 + NaOH). Ve sloučeninách se vyskytuje v řadě různých mocenství od WII+ a po WVI+, z nichž sloučeniny WVI+ jsou nejstálejší a nejvíce prakticky využívané. Wolfram je na Zemi poměrně vzácný, jeho obsah se odhaduje na 1,5-34 mg/kg v zemské kůře. I v mořské vodě se wolfram nachází pouze v koncentraci 0,0001 mg/l . Ve vesmíru připadá jeden atom wolframu na 300 miliard atomů vodíku. Hlavními minerály wolframu v přírodě jsou wolframit - wolframan železnato-manganatý (Fe,Mn)WO4 (přechodný člen řady ferberit FeWO4 hübneritové MnWO4); wolframan vápenatý, scheelit CaWO4 a stolzit, wolframan olovnatý, PbWO4. Při metalurgické výrobě wolframu se obvykle nejprve mechanicky separují těžké frakce rudy a výsledný koncentrát se taví s hydroxidem sodným (NaOH). Tavenina se louží vodou, do níž přechází vzniklý wolframan sodný, Na2WO4. Okyselením tohoto roztoku vypadává sraženina hydratovaného oxidu wolframového WO3. Čistý wolfram (podobně jako molybden) se získá redukcí oxidu wolframového vodíkem při teplotě 850 °C: WO3 + 3 H2 → W + 3 H2O Praktické použití wolframu se odvozuje od jeho vysoké hustoty a obtížné tavitelnosti. Běžně se s ním setkáme jako s materiálem pro výrobu žárovkových vláken, kde je schopen po tisíce pracovních hodin snášet teploty značně přes 1000 °C. Vysoké teploty vlákno dosahuje průchodem elektrického proudu, přičemž vnitřní prostor žárovky je naplněn inertním plynem. Ani wolfram totiž není natolik inertní, aby za těchto podmínek nedocházelo k jeho oxidaci vzdušným kyslíkem. V elektrotechnice se používá jako materiál pro anodu (terčík) rentgenky. Wolfram má vysokou elektronovou hustotu, takže dopadající elektrony jsou velkou odpudivou silou prudce brzděny, čímž se podle zákonitostí elektrodynamiky část jejich kinetické energie mění v brzdné elektromagnetické záření - fotony X-záření Při svařování kovů elektrickým obloukem za použití wolframových elektrod (tzv. metoda TIG, tungsten inert gas) způsobuje elektrický proud procházející mezi elektrodami v inertní atmosféře (obvykle argon) roztavení zpracovávaných kovů bez úbytku materiálu elektrod. Ve slitinách se přísada wolframu projeví především zvýšením tvrdosti a mechanické i tepelné odolnosti. Rychlořezné oceli nabízené pod značkou Stellite obsahují v některých případech až 18 % wolframu. Vyrábí se z nich kovoobráběcí nástroje, vrtné hlavice geologických nástrojů, lopatky parních turbín a další vysoce teplotně a mechanicky namáhané součástky. Díky své vysoké hustotě slouží jako materiál penetračních projektilů (penetrátorů). Ty jsou používány již od druhé světové války pro prorážení pancíře tanků, stěn bunkrů a opevnění. Pseudoslitiny wolframu (s niklem, železem a kobaltem, obsah wolframu 91-96 hm.%) vyrobené práškovou metalurgií se využívají kvůli své dobré schopnosti odstínit rentgenové záření a záření gama jako materiál pro radiační stínění např. v kobaltových ozařovačích, používaných k ozařování zhoubných nádorů. Wolfram tvoří celou řadu sloučenin, z nichž nejstálejší vykazují oxidační číslo VI+. Ve sloučeninách může mít dále oxidační číslo II+, III+, IV+, V+. Praktický význam nalézají jeho sloučeniny při přípravě katalyzátorů pro petrochemický průmysl, při výrobě různých barevných pigmentů a teplotně odolných lubrikantů a maziv (sulfidy wolframu). Z oxidů wolframu jsou známy oxid wolframový WO3 a oxid wolframičitý, WO2. Další významnou sloučeninou wolframu je kyselina wolframová, H2WO4. Tvoří buď jednoduché soli, wolframany, ale i celou řadu značně složitých komplexních sloučenin. Technicky důležitými sloučeninami wolframu jsou karbidy o složení WC a W2C. Vyznačují se mimořádnou tvrdostí a využívají se jako součásti brusiv pro kovoobrábění a geologické aplikace. Lze je připravit například redukcí oxidu wolframového uhlíkem: WO3 + 4 C → WC + 3 CO Díky velmi nízké rozpustnosti wolframu ve vodě je jeho obsah v živých organizmech velmi nízký a wolfram rozhodně nepatří mezi biogenní prvky, jejichž nedostatek ve stravě výrazně ovlivňuje fyziologický stav organizmu. Předpokládá se, že wolfram obsažený v tkáních živých organizmů se chová podobně jako molybden. Je například potvrzena jeho role v enzymatickém systému oxidoreduktázy. Zároveň nejsou známy případy, kdy by přebytek wolframu v životním prostředí dlouhodobě negativně ovlivňoval lidské zdraví. Řada enzymů hypertermofilních archeí je schopná wolfram využívat místo molybdenu ve svých aktivních centrech, některé enzymy ovšem dokáží využívat výhradně wolfram a není možné je nahradit molybdenem nebo vanadem.

NUMERIC

NUMERIC

003636

... festivalu Janáček Brno. Multižánrový hudební festival Semtex Culture se věnuje populární hudbě mládeže a Alternativa Brno experimentální hudbě. Do roku 1989 se v Mariánském údolí konaly Mírové slavnosti. Častým místem konání hudebních i jiných produkcí jsou hala Rondo (DRFG Arena) či náměstí Svobody v brněnském centru. V Brně se také konal mezinárodní filmový festival Cinema Mundi, přehlídka filmů z celého světa, které se ucházejí či ucházely o Oscara. Od roku 2000 zde probíhá filmový festival s gay a lesbickou tematikou Mezipatra (původně Duha nad Brnem). === Muzea a knihovny === Nejvýznamnějším muzeem v Brně je Moravské zemské muzeum, které je druhou nejstarší a nejrozsáhlejší muzejní institucí v republice a první na Moravě. Bylo založeno Hospodářskou společností pro povznesení orby, přírodovědy a vlastivědy v roce 1817, kdy byl Biskupský dvůr na Zelném trhu převeden církví na tuto společnost. První instalace byly provedeny až v roce 1828....

Jaké je nejvýznamnější muzeum v Brně?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Brno

Nejvýznamnějším muzeem v Brně je Moravské zemské muzeum, které je druhou nejstarší a nejrozsáhlejší muzejní institucí v republice a první na Moravě.

Brno (německy Brünn, latinsky Bruna, maďarsky Berén, v jidiš ב Brin) je statutární město, počtem obyvatel i rozlohou druhé největší město v České republice, největší město na Moravě a bývalé hlavní město Moravy. Je sídlem Jihomoravského kraje, v jehož centrální části tvoří samostatný okres Brno-město. Město leží na soutoku řek Svratky a Svitavy, má přibližně 381 tisíc obyvatel a v jeho metropolitní oblasti žije asi 600 tisíc obyvatel. Brno je centrem soudní moci České republiky, stalo se totiž sídlem jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu i Nejvyššího státního zastupitelství. Kromě toho je celkově významným administrativním střediskem, protože zde sídlí státní orgány s celostátní kontrolní působností a další důležité instituce. Za zmínku stojí například Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, veřejný ochránce práv nebo Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Od roku 1777 je Brno také sídlem římskokatolické brněnské diecéze, biskupským chrámem je katedrála svatého Petra a Pavla na Petrově. Město je významným střediskem vysokého školství s 34 fakultami čtrnácti univerzit a dalších vysokých škol s více než 83 000 studenty. V Brně je zákonem zřízeno studio České televize a Českého rozhlasu. Na Brněnském výstavišti jsou tradičně konány velké mezinárodní výstavy a veletrhy. Rozsáhlý areál výstaviště započal svůj provoz již roku 1928 a dnes je považován také za jednu z kulturních památek města. Největší zde pořádanou událostí je Mezinárodní strojírenský veletrh. Brno proslulo i coby dějiště velkých motoristických závodů konaných na blízkém Masarykově okruhu, tato tradice sahá až do třicátých let 20. století. K nejprestižnějším závodům patří Grand Prix ČR, součást seriálu Mistrovství světa silničních motocyklů. Brno také každoročně hostí mezinárodní přehlídku ohňostrojů Ignis Brunensis, pořádanou od roku 1998. Návštěvnost této události se typicky pohybuje mezi jedním až dvěma sty tisíci návštěvníků po každý den jejího konání.K nejvýznamnějším dominantám města patří hrad a pevnost Špilberk na stejnojmenném kopci a katedrála svatého Petra a Pavla na vršku Petrov, utvářející charakteristické panorama města a často vyobrazovaná jako jeho symbol. Druhým dochovaným hradem na území Brna je Veveří, kdysi vybudovaný nad řekou Svratkou a dnes se tyčící nad Brněnskou přehradou. Další významnou památkou je funkcionalistická vila Tugendhat, která byla zapsána mezi Světové dědictví UNESCO. Historické městské jádro bylo vyhlášeno městskou památkovou rezervací. K turisticky atraktivním lokalitám patří také Chráněná krajinná oblast Moravský kras, jejíž nejjižnější část zasahuje na území města. Brno je rovněž vinařskou obcí v rámci Velkopavlovické vinařské podoblasti. == Název města == Nynější název města Brna se odvíjí od názvu někdejší osady ležící na brodu přes řeku Svratku, která vznikla v této lokalitě okolo roku 1000. Ovšem starší původ tohoto názvu není zcela jasný. Nejstarší název je Brnen, lze se ale setkat i s označeními jako Brvnn, Brin nebo Brnno. V latině bylo Brno označováno jako Bruna a v němčině jako Brünn. Mezi lety 1949 a 1992 bylo Brno oficiálně označováno jako "krajské město Brno", předtím neslo název "Zemské hlavní město Brno", který se ujal v době první republiky, ačkoli Brno bylo hlavním městem již dávno předtím. Na některých starších dokumentech (mapách, různých listinách apod.) lze nalézt označení "Královské hlavní město Brno". První písemná zmínka o Brně pochází z roku 1091 z Kosmovy kroniky, kde je psáno: "Český král Vratislav I. vtrhl s vojskem na Moravu a oblehl hrad Brno...".Podle města Brna byl pojmenován lehký kulomet BREN (Brno + Enfield), známá zbraň druhé světové války, používaná především armádou Spojeného království. Také například kulinářská specialita brněnský řízek nebo malý asteroid "2889 Brno", objevený astronomem Antonínem Mrkosem. V brněnské mluvě zvané hantec, jejíž užívání dnes již není zcela běžné, se Brno označuje jako Brnisko nebo Bryncl, možné je také označení Štatl, které je ze zmíněných tří nejtypičtější mezi rodilými obyvateli, i když původně označuje spíše jen centrum Brna. == Historie == Za přímého předchůdce Brna je považováno hradiště Staré Zámky na katastru dnešní Líšně, jedno z hradisek Velkomoravské říše, jehož osídlení se datuje od konce neolitu až do začátku 11. století. === Počátky, středověk a novověk === První nálezy pozůstatků v brněnské oblasti jsou přibližně z paleolitu a byly nalezeny v oblasti Stránské skály, první doložené slovanské osídlení brněnské oblasti je z doby kolem 5. až 7. století. Dějiny města Brna byly vždy pevně svázány s dějinami Moravy, již v 11. století od dob údělných knížectví na Moravě Brno zastávalo mimořádně důležitou úlohu ve správě země. Ražba mincí v Brně začala v 11. století, kdy zde brněnská knížata razila nejstarší brněnský denár. První písemná zmínka o Brně je v Kosmově kronice roku 1091. Roku 1243 byla Brnu udělena práva městská, v polovině 13. století byl založen hrad Špilberk, roku 1292 bylo tehdejšímu královskému městu Brnu uděleno právo volit rychtáře. V roce 1324 založila královna Eliška Rejčka na Starém Brně kostel Nanebevzetí Panny Marie, dnes baziliku a místo jejího posledního odpočinku. V Brně sídlila od poloviny 14. do začátku 15. století Janem Jindřichem založená moravská větev Lucemburků, moravských markrabat. Poslední moravský Lucemburk Jošt byl na podzim 1410 dokonce zvolen římským králem, začátkem následujícího roku ale zemřel na Špilberku. Je pohřben v kostele svatého Tomáše, který založil jeho otec Jan Jindřich.V Brně byl markraběcí dvůr, zasedal zde moravský zemský sněm a další vrcholné politické instituce tehdejší Moravy. Brno je bývalé moravské hlavní město a od středověku je zejména spolu s Olomoucí jejím historicky nejvýznamnějším městem. V roce 1777 bylo založeno brněnské biskupství, roku 1839 přijel do Brna první vlak z Vídně, čímž začal provoz parostrojní železnice na území dnešní České republiky. Roku 1850 bylo Brno poprvé administrativně rozšířeno připojením 20 okolních katastrálních území. V letech 1859–1864 bylo zbořeno téměř kompletně celé městské opevnění, v letech 1896–1916 proběhla v historickém jádru rozsáhlá asanace, při níž bylo asi 240 domů nahrazeno novostavbami nebo zcela odstraněno. Roku 1869 v Brně poprvé na území dnešního Česka vyjela do ulic města tramvaj, tehdy tažena koňmi. === Významné bitvy === V 15. století zůstalo Brno během husitských válek po celou dobu pevnou baštou katolictví a husité město nezískali. V létě roku 1467 město Brno obléhalo hrad Špilberk, kde sídlila posádka (husitského) českého krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad. V 17. století bylo Brno obléháno roku 1643 a znovu roku 1645 švédskými vojsky pod vedením generála Lennarta Torstensona. Šlo o významnou epizodu v třicetileté válce. Švédům se však město nikdy dobýt nepodařilo. V 18. století bylo Brno obléháno roku 1742 pruskými vojsky pod vedením Fridricha II. Velikého, ovšem rovněž neúspěšně. V prosinci 1805 proběhla východně od Brna bitva u Slavkova, známá též jako "bitva tří císařů". Město samo se do bitvy nezapojilo, francouzská armáda jej však bez boje dočasně obsadila a císař Napoleon I. zde několikrát přenocoval. Několik měsíců bylo Brno francouzskou armádou obsazeno též v roce 1809 a Napoleon ve městě opět několik dní pobyl. Na konci dubna 1945 bylo Brno osvobozeno Rudou armádou pod velením maršála Rodiona Malinovského v rámci bratislavsko-brněnské operace. === Brno hlavním městem Moravy === Před několika staletími bylo Brno po dlouhou dobu ve sporu s Olomoucí o postavení hlavního města Moravy. Tento spor zřejmě zapříčinil kníže Břetislav I., který v roce 1055 rozdělil Moravu na dvě navzájem nezávislá území, olomoucký a brněnský úděl, později vznikl i samostatný znojemský úděl. To vedlo k decentralizaci moci a vzniku tří, později znovu dvou, center na Moravě. Znovusjednocení Moravy započalo roku 1182 z vůle římskoněmeckého císaře Fridricha I. Barbarossy vznikem Markrabství moravského. V roce 1348 za vlády markraběte a krále Karla byl zřízen moravský zemský soud a moravské zemské desky, oboje zároveň v Brně a v Olomouci, ale pozice hlavního města Moravy byla stále nejasná, přestože oficiálně byla vždy první uváděna Olomouc. Byla totiž větší a ekonomicky silnější, byla sídlem biskupa, později univerzity, měla výhodnější polohu blíže centru země (Moravy), Brno bylo naproti tomu sídlem markraběte (moravského vládce) a později hrála roli i blízkost rakouské metropole Vídně. Moravský zemský sněm, jenž byl od 14. století zákonodárnou institucí v markrabství, zasedal střídavě v obou městech (krátkou dobu i ve Znojmě), stejně tak zemský soud zasedal střídavě a zemské desky byly také vedeny v obou městech. Olomouc však měla po dlouhou dobu výhodnější postavení než Brno a to až do třicetileté války, kdy byl v Brně roku 1636 zřízen královský tribunál, instituce natolik významná, že se Brno stalo de facto jediným hlavním městem Moravy, ale ne nadlouho. Nejvýznamnějším milníkem sporu se stal až přelom let 1641–1642. V roce 1641 markrabě a císař Ferdinand III. nařídil, aby byl zemský sněm i soud spolu s královským tribunálem a zemskými deskami trvale přemístěn z Olomouce do Brna, čímž bylo ukončeno střídavé zasedání zemského sněmu a soudu v obou městech. Roku 1642 se Olomouc vzdala švédskému vojsku a tím těžce upadl její politický význam na Moravě ve prospěch Brna, tehdy byly do Brna také přemístěny celé zemské desky, a Brno se poté definitivně stalo jediným politickým centrem země. Avšak konečné vyřešení sporů o hlavní město Moravy mezi Brnem a Olomoucí náleží až markrabímu a císaři Josefu II., který v roce 1782 přiznal nárok na označení Brna hlavním městem trvale. To bylo později potvrzeno i zemskou ústavou, stejně jako např. působením vrchního zemského soudu, jehož působnost se ale nevztahovala jen na celou Moravu, ale i na Rakouské Slezsko. Brno pak bylo hlavním městem Moravy až do roku 1928, kdy byla Země Moravská sloučena se Zemí Slezskou. Poté bylo Brno zemským hlavním městem Země Moravskoslezské. Nakonec byla roku 1948 komunistickou vládou zrušena moravskoslezská zemská samospráva a s ní zanikla i pozice jejího hlavního města. Moravské zemské desky jsou dnes národní kulturní památkou a jsou uloženy v Moravském zemském archivu v Brně. === 20. století a Velké Brno === Roku 1919 byla k Brnu připojena dvě sousední města Královo Pole a Husovice a 21 dalších obcí. Vzniklo tak tzv. Velké Brno s asi 7× větší rozlohou a počtem obyvatel asi 222 tisíc oproti původním asi 130 tisícům. Roku 1921 se Brno stalo zemským hlavním městem země Moravské v tehdejší první republice, předtím bylo hlavním městem Markrabství moravského, o sedm let později se stalo zemským hlavním městem země Moravskoslezské. Mezi lety 1936 a 1940 byla na Svratce vybudována nad Brnem vodní nádrž Brněnská přehrada (zpočátku nazývána Kníničská přehrada). V roce 1939 bylo Brno v předzvěsti druhé světové války obsazeno německou armádou a 26. dubna 1945 osvobozeno Rudou armádou. Krátce po válce docházelo od 30. května 1945 v rámci obdobných celostátních snah k vysídlování německého obyvatelstva Brna. Po komunistickém převratu z února 1948 upadl v té době tradiční politický a hospodářský význam Brna jako hlavního města, a to zákonem o krajském zřízení přijatým 21. prosince 1948. Tímto zákonem bylo zrušeno zemské zřízení a Morava byla rozdělena do několika krajů podřízených Praze (s účinností od 24. prosince 1948). Krajské zřízení po roce 1948 nerespektovalo hranice historických zemí. Město Brno se tehdy stalo sídlem Brněnského kraje a po reformě v roce 1960 sídlem Jihomoravského kraje. V roce 1949 ztratilo Brno postavení statutárního města. Roku 1968 se podle zákona o národních výborech stalo znovu statutárním městem, k obnovení tohoto statusu došlo také po sametové revoluci v roce 1990. Roku 2000 vznikl samosprávný Jihomoravský kraj, jehož krajským městem se Brno stalo. V průběhu 20. století se Brno několikrát rozšiřovalo. Kromě vzniku Velkého Brna v roce 1919 se jednalo o roky 1944 (připojen městys Líšeň), 1957 (okolí Brněnské přehrady), 1960 (čtyři obce), 1971 (osm obcí) a naposledy 1980, kdy se součástí města stal Útěchov. === 21. století === V roce 2017 vytvořilo město strategii zvanou Brno 2050, v níž popsalo vize do budoucnosti ve třech oblastech: kvalita života, městská správa a zdroje. Podle ní má v Brně v roce 2050 žít 600 tisíc obyvatel, má zde růst moderní architektura, fungovat spolupráce v rámci metropolitní oblasti, plánuje se zavedení politiky otevřených dat či participativní správy občany. V oblasti dopravní má jít o napojení města na vysokorychlostní tratě a zvýšení provozu na tuřanském letišti, vize dále počítá např. s využíváním obnovitelných zdrojů. == Geografie == Brno leží na jihovýchodě České republiky na soutoku řek Svratky a Svitavy a protékají jím potoky Veverka, Ponávka, Říčka a několik dalších menších toků. Tok Svratky je v Brně dlouhý přibližně 29 km, u Svitavy délka činí asi 13 km. V katastru města se nachází Brněnská přehrada a několik malých rybníků a jiných vodních ploch, například Žebětínský rybník nebo nádrže v Mariánském údolí. Brno je ze tří stran chráněno zalesněnými kopci Brněnské vrchoviny, na jihozápadě pak začínají nížiny Dyjsko-svrateckého úvalu, nadmořská výška města se pohybuje mezi 190–497 m n. m., značná část území Brna (6379 ha, 28 %) je pokryta lesy. Kromě kopců Petrov a Špilberk se na katastru města nacházejí také vrchy Bílá hora, Červený kopec, Hády (z části), Kamenný vrch, Kraví hora, Medlánecké kopce, Mniší hora, Palackého vrch, Stránská skála, Strom a Žlutý kopec, nejvyšším vrcholem je Kopeček (479,41 m n. m.). Nejvyšší bod na katastru města s nadmořskou výškou 497 m se nachází severně od Útěchova.Brno má poměrně rozmanité přírodní zázemí a mírné klima, což je dáno jeho polohou mezi Českomoravskou vrchovinou a nížinami jižní Moravy. Průměrná roční teplota dosahuje 9,4 °C, průměrné roční srážky 505 mm, průměrný počet dnů se srážkami je 150, průměrný sluneční svit za rok činí 1 771 hodin a převažující směr větru je severozápadní. Od východu na západ je město dlouhé 21,5 km a celkově zabírá plochu 230 km2. Na katastru Brna se nachází několik desítek chráněných území, například část chráněné krajinné oblasti Moravský kras, národní přírodní památka Stránská skála, národní přírodní rezervace Hádecká planinka, přírodní památka Bílá hora nebo přírodní rezervace Bosonožský hájek. K trvalému pobytu v Brně je přihlášeno 400 tisíc obyvatel, což jej v žebříčku největších měst Evropské unie řadí na 69. místo (stav v roce 2011). Brněnská aglomerace, administrativně vymezená dle vyhlášky č. 561/2006 Sb. za účelem hodnocení a snižování hluku obcemi Brno, Adamov, Bílovice nad Svitavou, Česká, Kuřim, Lelekovice, Modřice, Ostopovice, Podolí, Popůvky, Rozdrojovice, Řícmanice, Šlapanice, Troubsko má zhruba 450 tisíc obyvatel. V samotné brněnské metropolitní oblasti ale žije asi 600 tisíc obyvatel, což ji činí po pražské a ostravské třetí největší v Česku (podle Eurostatu žilo v roce 2004 v širší metropolitní oblasti Brna 730 tisíc obyvatel), přičemž celý Jihomoravský kraj má asi 1,2 milionu obyvatel. Brno je odvěkou křižovatkou obchodních cest, která spojovala severní a jižní evropské civilizace po staletí, a po staletí bylo jediným právoplatným hlavním městem autonomní moravské země. Město je jako součást podunajského regionu historicky spjato s Vídní, vzdálenou 110 km. V minulosti bylo Brno známé také jako významné průmyslové město, někdy přezdívané jako "rakouský Manchester". === Stav ovzduší === V roce 2013 přesahoval v Brně počet dní, po které smí být legálně překročen denní limit pro polétavý prach. Město mělo dlouhodobé problémy s překračováním limitů pro znečištění oxidem dusičitým nebo rakovinotvorným benzo-a-pyrenem. Od roku 2010 se situace výrazně zlepšuje, čísla koncentrací, která byla naměřena v roce 2016, jsou nižší o desítky procent než před šesti lety. == Kultura == Brněnský magistrát vynakládá na oblast kultury ročně kolem tří čtvrtin miliardy korun. Ve městě působí řada muzeí, divadel a dalších kulturních institucí, pořádá se zde řada festivalů a nejrůznějších kulturních akcí. Krom toho je v Brně je také zřízena Hvězdárna a planetárium Brno, tři botanické zahrady, nebo například Zoo Brno, jež je svojí rozlohou 65 ha jednou z největších v Česku. Brno od 90. let zažívá kulturní "znovuzrození", fasády jsou opravovány, různé výstavy, přehlídky apod. jsou zakládány a rozšiřovány, do města se postupně vrací rytmus "menšího evropského velkoměsta", Brnu se ovšem stále ještě někdy může dostávat ne zcela lichotivé pověsti "nudného maloměsta". V roce 2007 se v Brně konal summit 15 prezidentů zemí Evropy, roku 1996 navštívila Brno britská královna Alžběta II., v roce 2010 její syn, princ Charles, v roce 2009 papež Benedikt XVI. a další. Brno i přes svůj městský charakter zachovává tradiční moravskou lidovou kulturu včetně lidových slavností, na kterých nechybí moravské kroje, moravská vína (město je vinařskou obcí v rámci Velkopavlovické vinařské podoblasti s několika viničními tratěmi, včetně obnovené vinice na svahu Špilberku), moravská dechová hudba, lidové tance a soutěže. Na rozdíl od menších obcí v Brně mají své hody lokálně jednotlivé městské části, ovšem ne všechny. Mezi městské části, kde se pravidelně pořádají tradiční hody, patří například Řečkovice a Mokrá Hora, Židenice, Líšeň nebo Ivanovice. V Brně se nachází řada tzv. "kamenů zmizelých" - Stolpersteine, které zde byly do chodníků vsazeny 9. června 2010 a 16. června 2011 německým umělcem Gunterem Demnigem. === Kulturní památky === V Brně je možné, pravděpodobně díky jeho bohaté historii hlavního města Moravy, nalézt stovky kulturních památek, včetně devíti národních kulturních památek a jedné památky zařazené na seznam Světového dědictví UNESCO. Většina hlavních brněnských památek se nachází v jeho historickém jádru, zdejší městská památková rezervace je počtem objektů druhá největší v České republice, ovšem až s velkým odstupem za Prahou (Brno: 484 objektů; Praha: 1 330 objektů). Brno může být také označováno jako kolébka některých nových trendů v oblasti moderní architektury a její konkrétní podoby někdy nazývané též jako funkcionalismus. Tento profil města, známý a oceňovaný ve světě, výrazně pomohl vtisknout zejména Bohuslav Fuchs, jeden z velmi respektovaných architektů 20. století. Podílela se na něm ale i řada dalších tvůrců jako Arnošt Wiesner, Emil Králík, Jindřich Kumpošt, Otto Eisler. Je zde možné vidět velmi pestrou řadu památek tohoto stylu. Následující seznam uvádí pouze některé z nejvýznamnějších památek. Hvězdičkou označené objekty jsou národními kulturními památkami. === Místní a mezinárodní festivaly === V Brně je každoročně na přelomu května a června pořádán festival zábavy Brno – město uprostřed Evropy, jehož součástí je i přehlídka a možnost jízdy starými dopravními prostředky Dopravní nostalgie, Zábava pod hradbami hradu Špilberk s koncertem brněnské filharmonie, lidová hradní slavnost na témže hradu. Součástí tohoto festivalu je i mezinárodní soutěžní přehlídka ohňostrojů Ignis Brunensis, latinsky "Plamen Brněnský", největší soutěžní show ohňostrojů ve střední Evropě. Od června do září probíhá v centru města Brněnské kulturní léto, jehož součástí je i divadelní festival Brněnské shakespearovské hry; ukončují je folklorní Brněnské lidové slavnosti. V srpnu se každý rok konají Dny Brna – oslavy úspěšné obrany města před Švédy roku 1645, jejichž součástí jsou i rekonstrukce dobových bitevních scén. Od roku 2001 se každoročně koná svátek balónového létání Baloon Jam. V Brně se také pořádá mezinárodní festival Divadelní svět, zahájen Nocí kejklířů a vrcholící Slavností masek, Divadelní svět je největší podobnou akcí ve střední Evropě. V Brně se konají dva výroční festivaly symfonické hudby – Mezinárodní hudební festival Brno, známý pod tímto jménem již od roku 1965, a Mezinárodní hudební festival Špilberk pod širým nebem. V roce 2004 se konal u příležitosti 100. výročí světové premiéry opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa v Národním divadle v Brně první ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno. Multižánrový hudební festival Semtex Culture se věnuje populární hudbě mládeže a Alternativa Brno experimentální hudbě. Do roku 1989 se v Mariánském údolí konaly Mírové slavnosti. Častým místem konání hudebních i jiných produkcí jsou hala Rondo (DRFG Arena) či náměstí Svobody v brněnském centru. V Brně se také konal mezinárodní filmový festival Cinema Mundi, přehlídka filmů z celého světa, které se ucházejí či ucházely o Oscara. Od roku 2000 zde probíhá filmový festival s gay a lesbickou tematikou Mezipatra (původně Duha nad Brnem). === Muzea a knihovny === Nejvýznamnějším muzeem v Brně je Moravské zemské muzeum, které je druhou nejstarší a nejrozsáhlejší muzejní institucí v republice a první na Moravě. Bylo založeno Hospodářskou společností pro povznesení orby, přírodovědy a vlastivědy v roce 1817, kdy byl Biskupský dvůr na Zelném trhu převeden církví na tuto společnost. První instalace byly provedeny až v roce 1828. Po roce 1880 bylo přistavěno tzv. d'Elvertovo křídlo, které uzavřelo dvůr z jižní strany, v roce 1908 byl zakoupen i sousední Dietrichsteinský palác, muzeum bylo rekonstruováno a během první světové války uzavřeno. Po znovuotevření v roce 1923 muzeum fungovalo až do roku 1944, kdy bylo opět uzavřeno. Po roce 1948 bylo muzeum postátněno a byla provedena rekonstrukce, při níž byly objeveny části středověkých budov. V roce 1968 proběhly velkolepé oslavy 150 let muzea. Později byly přikoupeny a pro muzejní účely rekonstruovány další budovy, např. Palác šlechtičen, či nově postavený pavilon Anthropos. Celý rok 2018 byl ve znamení oslav 200. výročí založení muzea. Ve městě dále sídlí Muzeum města Brna na hradě Špilberk, Technické muzeum v Brně založené v roce 1961, Muzeum romské kultury, Muzeum českého a slovenského exilu 20. století, Diecézní muzeum v Brně a Mendelovo muzeum (jedná se o první celouniverzitní muzeum v Česku, které propaguje velikána světové vědy Gregora Mendela; původně bylo součástí Moravského zemského muzea pod názvem Mendelianum). V Brně sídlí Moravská zemská knihovna, přední odborná veřejná knihovna na Moravě a s přibližně 4 miliony dokumentů druhá největší knihovna ve státě, dále městská veřejná knihovna Jiřího Mahena v Brně s řadou poboček a mnoho dalších menších knihoven. === Umělecké galerie === Největší uměleckou galerií v Brně je Moravská galerie, jež je zároveň druhým největším muzeem umění v Česku. Galerie se zabývá uměním v celé jeho šíři a jejíž tradice sahá až do roku 1818, kdy bylo založeno Františkovo muzeum; v roce 1829 vznikl umělecký spolek, jenž nakupoval první umělecká díla pro tuto galerii. Této galerii patří Pražákův palác, Jurkovičova vila v Žabovřeskách a sbírky v Uměleckoprůmyslovém muzeu či Místodržitelském paláci. Spolu s vídeňským Muzeem užitého umění vlastní a spravuje rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnici u Jihlavy a od roku 1963 pořádá Mezinárodní bienále grafického designu. V prostorách MG se nachází sbírky obrazů (mimo jiné i obrazy Rubense), sbírky rukopisů a dávných děl, sbírky moderního a současného umění (např. Jan Zrzavý), sbírky užitého umění (např. Dušan Jurkovič), sbírky grafického designu (např. Aleš Najbrt, Alfons Mucha), sbírku fotografií (např. Josef Sudek), sbírku uměleckých děl pro nevidomé a slabozraké a sbírku bibliofilií a uměleckých knižních vazeb. Moravská galerie je spojena se jmény jako František Franc, Dagmar Halasová, Vlasta Kratinová, Albert Kutal a August Prokop. Dalšími galeriemi v Brně jsou Dům umění města Brna, jehož součástí je i Galerie G99. V DUMB jsou pořádány výstavy tzv. mladého umění, tato instituce spolupořádá Cenu Jindřicha Chalupeckého pro umělce mladší než 35 let. Budova DUMB se nachází na Malinovského náměstí a byla po druhé světové válce přestavěna do současné podoby Bohuslavem Fuchsem. Již od svého dostavění roku 1910 sloužila pro umění, nejprve jako německý Künstlerhaus (dům umění) a později jako výstavní sál mladých. K dalším centrům výtvarného umění patří galerie Brněnského kulturního centra (Galerie mladých, Galerie kabinet, Galerie U dobrého pastýře), Wannieck Gallery v areálu zrekonstruované Vaňkovky pod patronátem Richarda Adama a letohrádek Mitrovských, místo konání výstav, doprovodných akcí k veletrhům a společenských akcí. === Divadla === V Brně můžeme nalézt nejstarší divadelní budovu ve střední Evropě, kterou je divadlo Reduta na náměstí zvaném Zelný trh. Divadelní tradice v Brně má mít kořeny až do 17. století, kdy se v tehdejší městské taverně, dnešní Redutě, odehrávaly občasné divadelní produkce pravděpodobně již v 60. letech 17. století, ovšem vlastní divadlo lóžového typu bylo v tomto komplexu vystavěno až roku 1733. První doložené profesionální a česky hrané představení se odehrálo roku 1767 opět v Redutě, šlo o představení Zamilovaný ponocný provedené bádenskou divadelní společností, tentýž rok zde koncertoval Wolfgang Amadeus Mozart se svojí sestrou Annou Marií. Mozartova rodina totiž tou dobou v Brně trávila Vánoce, tuto vzácnou návštěvu dodnes připomíná soška malého Mozarta před Redutou a jeho jméno nese i Mozartův sál v Redutě. Národní divadlo Brno je jedním z předních představitelů operní, činoherní a baletní scény města Brna, pod názvem Národní divadlo v Brně zahájilo svoji činnost roku 1884. Dnes do správy této instituce patří Mahenovo divadlo postavené roku 1882, Janáčkovo divadlo postavené roku 1965 a divadlo Reduta, která je onou nejstarší divadelní budovou střední Evropy. S Národním divadlem v Brně je spjata také osobnost světově uznávaného skladatele Leoše Janáčka. Zajímavostí je, že Mahenovo divadlo se stalo prvním plně elektricky osvětleným divadlem na evropském kontinentu, kvůli tomu musela být v blízkosti divadla dokonce postavena malá parní elektrárna a sám Thomas Alva Edison přijel roku 1911 do Brna zhlédnout svůj výtvor. Jedním z nejvýznamnějších . představitelů brněnského divadla je také Městské divadlo Brno, jehož historie sahá do roku 1945, a které zahrnuje scénu hudební a činoherní, oboje velmi úspěšné, vstupenky bývají brzy vyprodány a divadelní uskupení navíc v každém roce odehraje na 150 představení v zahraničí. Dále v Brně působí řada divadel jako jsou autorské scény Divadlo Bolka Polívky, loutkové divadlo Radost, Divadlo Vaňkovka pro děti, dále Divadlo Polárka, G Studio, Divadlo v 7 a půl (Kabinet múz), Divadlo na Orlí (hudebně-dramatická laboratoř JAMU) a další. Divadlo Husa na provázku, HaDivadlo a Divadlo U stolu spolupracují v rámci Centra experimentálního divadla. Repertoár brněnských divadel tedy může být právem považován za relativně pestrý a výjimkou nejsou ani vystoupení zahraničních uměleckých souborů, jako například Shen Yun Performing Arts roku 2011.Brněnská divadla prošla dlouhým vývojem a původní scény se proto mohou od těch dnešní podstatně lišit, například Mahenovo divadlo se dříve nazývalo Městské divadlo a hrálo německy, součástí Národního divadla v Brně se stalo až za první republiky v roce 1918, podobně tomu bylo s divadlem Reduta. Mezi lety 1971 a 1978 se některé činoherní inscenace dokonce odehrávány na brněnském výstavišti kvůli rekonstrukci Mahenova divadla. === Kina === Do 90. let 20. století v Brně fungovalo několik desítek kin. Během 90. let zanikla kina Jadran, Jalta, Kinokavárna Boby, Kinokavárna Rio, Premiéra Club, Slavia a Světozor. Po otevření multikina v nákupním centru Olympia v nedalekých Modřicích v roce 1999 vznikla zbývajícím kinům technicky lépe vybavená konkurence, tato konkurence ještě narostla roku 2001 vznikem dalšího multikina Velký Špalíček v centru města. Tato situace vedla k uzavření kin Alfa, Beseda, Kapitol, Morava, Svratka a Svět. Z původních menších kin tak zůstaly pouze kina Art (ulice Cihlářská) a Lucerna (ulice Minská). Kino Art je ve správě Turistického informačního centra města Brna, Lucerna, druhé nejstarší stále hrající kino v České republice, je v soukromém vlastnictví. Provoz kina Scala (Moravské náměstí), které patří městu, byl jako prodělečný zastaven v prosinci 2011. Od října 2013 kino provozuje Masarykova univerzita, která kromě promítání sál využívá i pro konference a výuku. === Hudební kluby === V Brně lze najít několik známých klubů. Dvoupatrové Mersey je jedním z nejstarších klubů v České republice vůbec. Kultovním místem je pak největší brněnský hudební klub Fléda, známý velkými koncerty i pátečními tanečními akcemi, dává šanci i začínajícím českým kapelám. V samotném srdci města stojí legendární Skleněná louka, která v prostoru Sklenick nabízí útočiště tanečnímu undergroundu. Znovuotevřený (roku 2012) Kabinet múz se stal útočištěm brněnských hipsterů, kapel, divadel a DJů. U kolejí VUT pak stojí Yacht, který proslul svými HC/Punkovými koncerty organizovanými Loser Crew a dalšími DIY promotéry. Později jej však nahradily spíše kluby Boro (zaniklý v létě 2014), Vegalité a klub Praha. V dubnu 2014 bylo na ulici Veveří otevřeno Sono Centrum. === Gastronomie a noční život === V Brně se nachází stovky různých restaurací nabízející domácí i cizí druhy pohoštění, vináren s moravským vínem, kaváren, různých klubů a dalších. V obdobích turistické a především festivalové sezóny centrum města často pulzuje životem a stává se dějištěm kulturních akcí, jako jsou divadelní a jiná umělecká vystoupení v ulicích, přehlídky historických vozů, lidové slavnosti a řada dalších. V době mimo takovéto kulturní akce život v ulicích centra města utichá, a to zejména v nocích před pracovními dny. Nejvýznamnější skupinu vyznavačů nočního života v centru města tvoří studenti, kterých je v Brně na sto tisíc. V noci je nejrušnějším místem historického jádra města terminál hromadné dopravy před hlavním vlakovým nádražím, odkud vyjíždějí takzvané "rozjezdy" noční autobusové dopravy a působí zde několik non-stop restaurací a stánků rychlého občerstvení, díky čemuž se v tomto místě pohybují lidé v podstatě nepřetržitě. K významným brněnským gastronomickým zařízením patří dvě restaurace, které, jako dosud jediné mimopražské, zvítězily v každoročním celostátním výběru Maurerův výběr Grand-restaurant. V roce 2005 to byla restaurace U Kastelána (v Kotlářské ulici) a roku 2013 restaurace Koishi fish & sushi (v Údolní ulici). V soutěži Gourmet 2016, pořádané brněnským Turistickým informačním centrem, uspěly restaurace Simplé, kavárna Coffee Fusion, pivnice Lokál u Caipla, vinárna Retro Consistorium, cukrárna Raw with Love a bar Super Panda Circus. Mezi dalšími oceněnými dále byly v kategorii restaurací Koishi, Restaurant Pavillon, Borgo Agnese, Palazzo Restaurant, Forhaus, Castellana trattoria, La Bouchée a Retro Consistorium, v kategorii kaváren SKØ, Kafec, Punkt. . , Cafe Mittte, Café Placzek, Kavárna Era a Spolek, v kategorii pivnic Výčep Na stojáka, Zelená Kočka Pivárium, Ochutnávková pivnice a Pivovarská Starobrno (zmíněny byly i podniky Lucky Bastard Beerhouse, Hostinec u Bláhovky a Pegas . ), v kategorii vináren Garage Wine, Petit Cru wine bar & shop, Kohout na víně, Don Pintxos, U Tří knížat, Jedna báseň a Baroko, v kategorii cukráren cukrářství Bukovský, Cukrářství Martinák a cukrárna Kolbaba a v kategorii barů Runway, Bar, který neexistuje, Rotor bar, Cubana, Spirit bar a Two Faces coctail bar. K dalším známým podnikům s dlouhou tradicí patří i Stopkova plzeňská pivnice z konce 19. století a také Restaurant Černý medvěd, existující minimálně od 18. století. === Média === V Brně sídlí velké redakce nejvýznamnějších celostátních médií – deníků Mladá fronta DNES a Brněnský deník (dříve Rovnost), jejichž redakce zajišťují denní výrobu regionálních zpravodajských příloh svých titulů, a menší redakce deníků Právo a Blesk. V roce 1961 bylo založeno brněnské studio nynější České televize, jeho Redakce zpravodajství dnes zajišťuje denní výrobu podvečerního vysílání zpravodajského pořadu Události v regionech (dříve Jihomoravský večerník) vysílaného na televizní stanici ČT1. Sídlí zde také redakce zpravodajství TV Nova a malá redakce Prima family. Český rozhlas (brněnské studio založeno v roce 1924) vysílá z Brna na okruhu ČRo Brno a jeho zpravodajská redakce přispívá do zpravodajských pořadů vysílaných na okruhu ČRo Radiožurnál. V Brně sídlí i početná redakce České tiskové kanceláře. Na území města vysílá denně od 6 ráno do půlnoci soukromá stanice Brněnská televize (B-TV) dostupná v kabelových sítích UPC, O2TV a NETBOX – věnuje se lokálnímu zpravodajství z města a kraje. V Brně sídlí i několik soukromých regionálních rádií. Město Brno také vydává své informační noviny pod názvem Brněnský Metropolitan, tento měsíčník je zdarma a informuje o rozvoji města, kultuře a lokální politice, vedle něj jednotlivé městské části obvykle vydávají své vlastní informační plátky, ve vozech MHD je pak zdarma poskytován měsíčník Šalina vydávaný Dopravním podnikem města Brna, různé další veřejné noviny vydávají také vysoké školy a podobné instituce. Zdarma jsou k dispozici také brněnské kulturní týdeníky Metropolis a kulturní magazín Kult oba informující o kulturním dění ve městě a jeho okolí, dále kultuře a to hlavně hudbě se pak věnuje brněnský "Cliché Brünn", který bývá zdarma po kavárnách a podobně. A stejně jako i v jiných městech, v Brně jsou distribuovány také tiskoviny, jako 5+2 dny, Metro a další. === Brněnské pověsti === Historie Brna je opředena mnohými pověstmi. Například se traduje pověst o strašlivém brněnském draku, který se v Brně kdysi ocitl a terorizoval okolí. Jeden ze statečných měšťanů však lstí obávaného draka zabil a ten dodnes visí vycpaný na Staré radnici, jako připomínka na tuto událost. Jako připomínka na vítězství při obléhání Brna švédským vojskem roku 1645 se v katedrále svatého Petra a Pavla zvoní poledne v 11 hodin dopoledne, o čemž pojednává pověst o zvonění na Petrově. === Brněnský hantec === Hantec je specifická, výhradně brněnská řeč, která byla původně běžně používána v 19. století a na začátku 20. století spíše sociálně slabšími vrstvami obyvatel. Dnes je jednou z kulturních zvláštností Brna. Své základy má v tehdejší češtině, němčině, cikánštině, jidiš a dalších jazycích a také místních argotech. Hantec je natolik odlišný od češtiny, že jen pro pouhé porozumění slovem nebo písmem je nezbytně nutná buďto jeho znalost nebo použití slovníku. Ačkoli není hantec běžně používán, některá jeho slova jsou i dnes dobře známá a vesměs běžná. Typickým příkladem mohou být výrazy: šalina (tramvaj), štatl (město Brno, centrum), špinky (cigarety), Prágl (Praha), škopek (pivo) . , chálka (jídlo), love (peníze), švestky (policie), hokna (práce), mařka (dívka/žena), čórkař (zloděj), kéma (kamarád) nebo cajzl (Pražan). Původ slova cajzl je složitější, s podobně znějícím slovem hajzl má společného jen velmi málo. == Sport == Na katastru Brna se částečně nachází Masarykův okruh, kde je každoročně pořádána Velká cena České republiky v rámci Mistrovství světa silničních motocyklů (od roku 1965) a další velké motoristické závody. Dále dostihová dráha Brno-Dvorska, sportovně využívané letiště v Medlánkách, několik zařízení pro vodní sporty a řada dalších sportovišť. Nachází se zde několik veřejných i neveřejných fotbalových hřišť, sportovní hala Rondo (DRFG Arena) a další kluziště, několik baseballových stadionů, tělocvičen atd. V Brně je několik sportovních klubů, které většinou hrají nejvyšší ligy daného sportu. Mezi jinými to jsou fotbalový klub FC Zbrojovka Brno hrající na Městském fotbalovém stadionu Srbská, tým ledního hokeje HC Kometa Brno hrající v hale Rondo (DRFG Arena), basketbalový tým Basket Brno, ženské basketbalové týmy Basket Žabiny Brno (hrající . v hale Rosnička v Žabovřeskách) a KP Brno, čtyři baseballové týmy – AVG Draci Brno, Hroši Brno, VSK Technika Brno a MZLU Express Brno; dále tým amerického fotbalu Brno Alligators, dva ragbyové kluby RC Dragon Brno a RC Bystrc, volejbalové týmy mužů (Volejbal Brno) a žen (VK KP Brno), florbalový klub Bulldogs Brno, klub národní házené 1. NH Brno, lakrosový klub Brno Ravens LC, atletické kluby VSK Univerzita Brno (muži) a AK Olymp Brno (ženy), a další. V Brně probíhají i mezinárodní sportovní soutěže, například v roce 2009: Grand Prix ČR (mistrovství světa silničních motocyklů), Evropský pohár v triatlonu, Mistrovství Evropy kadetů v baseballu, Mezinárodní tenisový turnaj žen WTA, Velká cena Brna CDI-W (světový pohár v drezuře koní), Fed Cup v tenise žen ČR–Španělsko v únoru 2009, Fed Cup v tenise žen ČR–USA v dubnu 2009 a řada dalších. == Architektura a charakter města == Historické jádro města, obklopené řekami Svratkou a Svitavou, rozkládající se pod kopci Petrov a Špilberk, se začalo formovat již začátkem 11. století. Jeho nejvýraznějšími dominantami jsou hrad Špilberk, založený ve 13. století jako královský hrad, a katedrála svatého Petra a Pavla obklopena domy královské stoliční kapituly, její počátky sahají až do 11. století. V historickém jádru lze nalézt velké množství velkých a bohatě zdobených kostelů, náměstí, paláců, pasáží, kašen, fontán, soch, věží a značné množství různých pozoruhodných architektonických detailů. Budovy jsou vystavěny v nejrůznějších architektonických slozích a zpravidla tvoří uzavřené kontinuální bloky přibližně stejné stavební výšky, jejich fasády jsou většinou ve dobrém stavu a jsou zdobeny arkýři, terasami, rizality, helmicemi, kupolemi a podobně. Povrch ulic je obvykle tvořen kamennou dlažbou, většina jádra města je pěší zónou s minimální dopravou. Zajímavostí jsou různé drobné architektonické prvky a nebo např. obelisk a kolonáda s kašnou v Denisových sadech, či podzemní prostory (brněnská kostnice, mumie v kapucínské kryptě, Mincmistrovský sklep, apod.). V zóně do dvou až tří kilometrů severně od historického jádra se rozkládá kompaktní ulicová zástavba z průběhu 19. a první poloviny 20. století s velkými bloky bohatě zdobených domů, včetně skupiny honosných obytných domů Tivoli na Konečného náměstí a velkého množství vil a rodinných domů včetně vily Tugendhat, zapsané do listiny světového kulturního dědictví UNESCO. Jedná zejména o městské čtvrti Veveří, Černá Pole, Královo Pole a Žabovřesky. Na okrajích města se rozkládají sídliště z druhé poloviny 20. století složená z panelových domů (Lesná, Líšeň, Bystrc, Kamenný Vrch, aj.), množství modernějších budov a areálů, například výšková budova Fakultní nemocnice Brno ve Starém Lískovci nebo kampus Masarykovy univerzity v Bohunicích (největším svého druhu ve střední Evropě) v jehož blízkosti se nachází obchodní centrum Campus Square a Moravský zemský archiv. Jižně od centra města se rozkládá prudce se rozvíjející oblast výškových kancelářských budov podél ul. Heršpické (M-Palác, Spielberk Towers, AZ Tower a jiné). Výškové budovy se nachází také v severní části centra města na hranici s Královým Polem, jde o skupinu výškových budov kancelářského komplexu v Šumavské ulici, další jsou v Králově Poli (např. v areálu VUT), na Lesné a jinde. Především jižně až východně od středu města se můžeme setkat s množstvím opuštěných a chátrajících především průmyslových objektů a areálů, tzv. brownfieldů. Tento problém je postupně řešen, a objekty bývají buď likvidovány nebo rekonstruovány, například bývalá továrna Vaňkovka. Na východě vnitřního města (čtvrť Zábrdovice – ulice Cejl, Bratislavská apod.) můžeme běžně najít zchátralé velkoměstské domy, špinavé ulice a zanedbaná prostranství; obyvatelé této části města jsou z velké části Romové, kteří často byli nastěhováni do domů po vysídlených Němcích. === Městské parky a náměstí === V Brně se nachází mnoho parků různých velikostí, mezi nejbohatší svým vybavením a zároveň největší patří park Lužánky, otevřený veřejnosti roku 1786, jako první veřejný park na Moravě a v Čechách, dále kopcový park Špilberk pod stejnojmenným hradem či rozsáhlý lesopark Wilsonův les. Parky jsou obvykle vybaveny množstvím soch, fontán a dalších prvků zpříjemňujících atmosféru parku. Na povšimnutí stojí například umělý potůček nebo dopravní hřiště v Lužánkách, skalka a vyhlídkový altán v parku Špilberk, fontány v parku na Moravském náměstí nebo kolonáda a obelisk v Denisových sadech na Petrově, které jsou vůbec prvním veřejným parkem na Moravě a Čechách zřízeným . veřejnou správou.Nejvýznamnější historická náměstí v Brně jsou náměstí Svobody (dříve Dolní trh) a Zelný trh (dříve Horní trh), v historickém centru Brna se dále nalézá Dominikánské náměstí (dříve Rybí trh) s komplexem barokních budov Nové radnice (dříve Zemského domu) nebo Šilingrovo náměstí (dříve Svinský trh), jež se rozkládá na místě bývalé brány brněnského opevnění. Největším náměstím v Brně je Moravské náměstí, v roce 2010 bylo vybaveno bronzovým modelem, který zobrazuje město v polovině 17. století v době neúspěšného obléhání Brna Švédy. V Brně se nachází celkově desítky náměstí, některá z nich svým charakterem připomínají parky, zejména Slovanské náměstí, které je dokola obklopené alejí, Obilní trh a částečně i Moravské náměstí. === Hrady a zámky === V Brně se nachází dva velké a staré hradní komplexy. Jde o hrad Špilberk nad historickým jádrem města, založený ve druhé polovině 13. století jako přední královský hrad na Moravě. Špilberk byl kdysi trvalým sídlem moravských markrabat, tehdejších vládců Markrabství moravského, a na krátký čas se stal sídlem krále celé Svaté říše římské, v 17. a 18. století byl hrad přestavěn na barokní citadelu. Druhým je hrad Veveří nad Brněnskou přehradou, který byl podle pověsti založen kolem roku 1059 brněnským údělným knížetem Konrádem I. Hrad a pevnost Špilberk je sídlem Muzea města Brna se stálými expozicemi a také častým dějištěm různých kulturní událostí, Špilberk je i s parkem okolo národní kulturní památkou. Naproti tomu hrad Veveří je po špatné údržbě a necitlivých přestavbách za socialismu a chátrání v 90. letech 20. století ve špatném technickém stavu. Hrad byl zpřístupněn veřejnosti teprve na začátku 21. století, od té doby také probíhá řada oprav, které mají navrátit památku do původního stavu. Na katastru města lze také nalézt také několik zámků vystavěných v různých stylech. Největším z nich je klasicistní zámek v Líšni přestavěný začátkem 18. století z tvrze Janem Kryštofem z Freynfelsu. Dále se jedná o barokní chrlický zámek založený olomouckými biskupy roku 1561, v 16. století renesančně upravený řečkovický zámek, medlánecký zámek, zámek v Brněnských Ivanovicích, letohrádek Mitrovských na Starém Brně či Bauerův zámeček v areálu brněnského výstaviště. === Brněnské podzemí === Především měšťanská sklepení tvoří veřejnosti částečně přístupné podzemí v centru města. Rozsáhlé sklepy se nacházejí pod Zelným trhem, Dominikánským náměstím, Římským náměstím, Moravským náměstím, Petrovem, pod ulicí Orlí a Pekařskou ulicí. Roku 2010 byl zpřístupněn Mincmistrovský sklep (sklepení zaniklého domu mincmistrů pod Dominikánským náměstím), kde byla zahájena ruční ražba pamětního brněnské groše. V dubnu 2011 bylo nastálo pro veřejnosti otevřeno podzemí pod Zelným trhem a v červnu 2012 brněnská kostnice. Ta se nachází pod Jakubským náměstím u chrámu svatého Jakuba, pochází pravděpodobně ze 17. a 18. století a po pařížských katakombách je druhou největší kostnicí v Evropě. V květnu 2016 byl zpřístupněn protiatomový kryt 10-Z pod Špilberkem v Husově ulici. Známé a veřejnosti přístupné jsou také kasematy na Špilberku, vybudované v době baroka v příkopech středověkého hradu a od konce 18. do konce 19. století využívané jako obávaný žalář. === Kašny, fontány a významné sochy a památníky === Nejhonosnější brněnskou kašnou je barokní kašna Parnas z konce 17. století na Zelném trhu. Kašny či fontány můžeme nalézt i na mnoha jiných náměstích, nádvořích a parcích, například na náměstí Svobody a jinde. Fontány jsou v Brně běžným doplňkem parků a náměstí, několik se jich je k vidění v parku Špilberk, na Moravském náměstí, před Janáčkovou akademií múzických umění a na mnoha jiných místech. Památníky velmi významných osobností a událostí spojených s Moravou a s Brnem jsou vybudovány především v historickém jádru města. Před Lékařskou fakultou Masarykovy univerzity stojí socha Tomáše Garriguea Masaryka, před Právnickou fakultou stejné univerzity socha Edvarda Beneše, na Špilberku busta brněnského hrdiny z třicetileté války, maršála císařských vojsk na Moravě Louise Raduita de Souches. Za zmínku stojí také socha římského krále Jošta a jeho otce moravského markraběte Jana Jindřicha na portálu Místodržitelského paláce, kde jsou v přilehlém kostele oba pohřbeni. == Obyvatelstvo == === Počet obyvatel === V Brně žije necelých 400 tisíc obyvatel. Podle výsledků Sčítání lidu, domů a bytů 2011, zatím posledního celostátního sčítání, dosáhlo Brno k 26. březnu 2011 celkem 385 913 obyvatel. K 1. lednu 2019 žilo podle Českého statistického úřadu ve městě 380 681 osob. Do Brna kromě toho dojíždí navíc sto tisíc lidí za prací i za studiem, reálná velikost města se tedy pohybuje okolo půl milionu osob.V roce 1389 mělo tehdejší Brno, fakticky dnešní historické jádro města ohraničené hradbami, 999 domů, ve kterých žilo asi 8 400 obyvatel. Po připojení předměstských obcí v roce 1850 žilo v tehdejším městě 49 460 osob. Největší přírůstek zažilo obyvatelstvo Brna v období let 1850–1919 za průmyslové revoluce a zejména následným připojením okolních obcí (Velké Brno); do roku 1940 pak počet obyvatel stagnoval a od 50. let 20. století opět rostl. Mírný pokles po roce 1989 kopíroval trend velkých měst v celé republice vlivem suburbanizace: lidé se stěhovali za administrativní hranice města, v němž však nadále pracují a využívají služby. Statisticky tak v Brně lidí ubývalo, fakticky jejich počet rostl, což indikoval rostoucí počet obyvatel okresu Brno-venkov, zvláště v prstenci obcí přímo sousedících s Brnem (obvody obcí s rozšířenou působností Kuřim a Šlapanice). Po roce 2016 začal počet obyvatel města znovu narůstat. === Struktura populace === Při sčítání lidu v roce 2011 bylo v Brně zjištěno 385 913 obyvatel, z toho 191 395 (49,60 %) s národností českou, 72 367 (18,75 %) moravskou, 5 956 (1,54 %) slovenskou, 3 271 ukrajinskou (0,85 %), 1 487 vietnamskou (0,39 %) a 464 (0,12 %) polskou, ostatní národnosti nepřesáhly 0,1 % ve svých zastoupeních. Celkem 91 529 obyvatel (23,7 %) národnost neuvedlo. Při sčítání lidu v roce 2001 bylo v Brně zjištěno 376 172 obyvatel, z toho 286 120 (76,1 %) s českou národností, 70 258 (18,7 %) moravskou, 95 (<0,03 %) slezskou, 5 795 (1,52 %) slovenskou a 374 (~0,1 %) romskou. Tedy z hlediska národnostního složení město zaznamenalo výrazný pokles počtu obyvatel hlásících se k české národnosti, který tak podruhé od roku 1991 klesl pod polovinu. Podle náboženského vyznání bylo v roce 2001 v Brně celkem 134 399 (35,7 %) věřících, z toho se 111 673 (83 %) hlásilo k římskokatolické církvi. Z obyvatelstva staršího patnácti let (322 164 – 85,6 %) mělo za nejvyšší dosažené vzdělání 188 880 (58,6 %) lidí středoškolské (49,5 % z nich s maturitou), 56 490 (17,5 %) základní, 57 758 (17,9 %) vysokoškolské, 14 955 (4,6 %) vyšší odborné a nástavbové a 4 081 (1,3 %) nezjištěné či bez formálně dosaženého vzdělání. Hustota zalidnění katastru Brna je přibližně 1 759 obyvatel na km2. === Zdravotní péče a kriminalita === Brno má relativně dobrou dostupnost zdravotní péče, počet lékařů na 1000 obyvatel byl v roce 2009 v Brně 8,5 (Česká republika: 4,3; Praha: 7,3), v roce 2009 bylo v Brně spácháno 16 042 trestných činů, v roce 2008 pak 17 416 trestných činů, objasněnost se pohybuje okolo 33 % (Česká republika: 38,9 %), což kopíruje trend velkých měst a výrazně se neliší od dalších velkých měst České republiky. V roce 2001 bylo v Brně zjištěno 2,45 obyvatele na byt, Česká republika má průměr 2,64. == Osobnosti == S Brnem je vedle mnoha významných domácích osobností spjata i řada světových osobností vědy a kultury. Narodili se nebo působili zde např. fyzik Ernst Mach, logik Kurt Gödel, genetik Gregor Mendel, po němž je pojmenována Mendelova univerzita v Brně (všichni tři německojazyčného původu), operní pěvkyně Maria Jeritza nebo spisovatel Milan Kundera. == Doprava == Městská hromadná doprava v Brně tvoří poměrně rozsáhlý systém sestávající ze 11 linek tramvají, 13 linek trolejbusů (tvořící největší síť trolejbusové dopravy v České republice) a 41 denních a 11 nočních linek městských autobusů. Šaliny, jak zdejší běžně nazývají tramvaje, mají v Brně dlouhou tradici, poprvé vyjely do ulic města již roku 1869, tedy jako první na území dnešní České republiky. Místní MHD je zapojena do Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje a přímo dopravně napojuje také některé příměstské obce. Jejím hlavním provozovatelem je Dopravní podnik města Brna, který také provozuje rekreační lodní dopravu na Brněnské přehradě a pro zájemce turistický minibus poskytující krátkou prohlídku Brna. Noční autobusová doprava má centrální uzel u hlavního vlakového nádraží, odkud v pravidelných intervalech vyjíždí tzv. "rozjezdy". Pro posílení hromadné dopravy je také plánováno vybudování podpovrchové dráhy typu S-Bahn.Železniční doprava zahájila v Brně provoz roku 1839 díky trati Vídeň–Brno, což byla první železniční trať s parním provozem na území dnešní České republiky. Nyní je Brno železničním uzlem nadregionálního významu, pro osobní dopravu zde slouží devět železničních stanic a zastávek. Dnes plně vytížené hlavní nádraží, které je mimo jiné centrálním uzlem regionální vlakové dopravy, denně využije 50 tisíc pasažérů a projede jím okolo 500 vlaků. Stávající hlavní nádraží je zastaralé a kapacitně nevyhovující, stavba nového nádraží byla ale několikrát z různých důvodů odložena. Po desetiletí se diskutuje o možné změně jeho polohy a na toto téma byla vypsána dvě referenda (v letech 2004 a 2016), obě však pro nízkou účast neplatná. Silniční doprava dělá z Brna mezinárodní křižovatku dálnic. Jižním okrajem města vedou dvě dálnice, D1 z Prahy přes Brno do Ostravy a dále do Polska a D2 do Bratislavy, kousek za hranicemi Brna začíná dálnice D52 směrem na Vídeň, dále je plánována dálnice D43 severním směrem na Svitavy. Brnem také prochází evropské mezinárodní silnice E50, E65, E461 a E462. Ve městě je postupně budován Velký městský okruh, bylo zde postaveno několik silničních tunelů (Pisárecký, Husovický, Hlinky a Královopolský), další tunely jsou plánovány. Také kvůli zvýšenému náporu individuální dopravy jsou ve městě budovány parkovací domy a podzemní parkovací stání. Leteckou dopravu umožňují dvě fungující letiště, jedním je mezinárodní veřejné letiště Tuřany. Osobní doprava na tomto letišti zažívá v posledních letech velký nárůst, létají odtud pravidelné linky například do Londýna, Milána, Říma a dalších měst, letiště je mimo jiné také jednou ze dvou základen letecké služby Policie ČR. Druhým je malé vnitrostátní letiště Medlánky sloužící především rekreačním aktivitám, jako jsou lety balónem, lety kluzáků či pilotáž leteckých RC modelů.Cyklistika je ve městě rozšířená také díky nížinnému charakteru krajiny, stávající cyklostezky v roce 2011 měřily celkově přibližně 38 km, cyklostezky či dráhy pro bruslaře na kolečkových bruslích jsou dále postupně rozšiřovány. Z Brna vede také zhruba 130 km dlouhá cyklostezka do jednoho z jeho partnerských měst, Vídně. Městem prochází i několik turistickým stezek KČT. == Ekonomika == Od roku 1990 zaniklo mnoho firem, vytvořených nebo vyčleněných v rámci privatizace z bývalých národních podniků. Byly mezi nimi i některé tradiční firmy. Jiné podniky byly restrukturalizovány a v konkurenčním prostředí se udržely. Zatímco před rokem 1990 měly v Brně velkou váhu strojírenské podniky, od té doby se hospodářství města do značné míry přeorientovalo na lehký průmysl, logistiku a služby. V současnosti zažívají tato odvětví nebývalý rozvoj, o čemž svědčí i to, že v roce 2011 na 21. ročníku Veletrhu nemovitostí a investičních příležitostí MIPIM ve francouzském Cannes dostalo Brno trojí prestižní ocenění v soutěži Cities of the Future (města budoucnosti). Výrobní závody se soustřeďují především do nových průmyslových zón v Brně a okolí, jakými jsou Černovická terasa, Český technologický park, Průmyslová zóna Modřice, Průmyslová zóna Šlapanice a další. Průměrná mzda činila k 1. lednu 2018 v Brně 35 715 Kč. === Zpracovatelský průmysl === Mezi nejznámější firmy brněnské historie patří strojírny Zetor (světoznámý výrobce traktorů), Zbrojovka Brno (mj. výrobce pušek), Královopolská (významná strojírna v Králově Poli), První brněnská strojírna a další. V 19. století Brno díky vysoce rozvinutému textilnímu průmyslu získalo přezdívku "rakouský" resp. "moravský Manchester". === Terciární a kvartérní sektor === Společnost Veletrhy Brno, dříve Brněnské veletrhy a výstavy, vlastní značně rozsáhlé a architektonicky okázalé Brněnské výstaviště, na němž se každoročně pořádá řada výstav a veletrhů s mezinárodní účastí. Brněnské výstaviště je svými 0,13 km2 výstavní plochy jedním z největších výstavišť světa, zaujímá 23. místo, jeho celková rozloha činí 0,36 km2. Mezi hlavní události patří Autosalon, Mezinárodní strojírenský veletrh, Go-Regiontour a další. Dříve mezi hlavní akce patřil i veletrh moderní počítačové a komunikační techniky Invex. Brno také ve světě módy proslulo po Evropě pořádáním mezinárodního módního veletrhu Styl s výstavou Kabo.V Brně také roste mnoho velkých administrativních center především podél ulic Heršpické a Vídeňské na jihu města, příkladem může být Český technologický park, společný projekt britské firmy B&O a města, Spielberk Office Centre, Brno Business Park, Axis Office Park, Vienna Point Brno a další. Po roce 2000 v Brně otevřely svoje pracoviště zahraniční technologické firmy jako IBM, Honeywell, Siemens, AVG Technologies, Cisco Systems, AT&T, SGI, Red Hat, Alstom, Motorola a jiné. Přirozeně řada těchto firem má v Brně svá sídla pro Českou republiku, například Red Hat in the Czech Republic, AVG Technologies CZ, s.r.o., SGI Česká republika nebo mají v Brně své významné mezinárodní centrály, například Honeywell Global Design Center Brno, IBM Delivery Centre Central Europe Brno a další. Svá sídla mají v Brně i významné domácí firmy, například známý dopravce Student Agency, IT společnost GyTy a řada dalších. V posledních letech se v Brně začíná také rozvíjet kvaternární sektor ekonomiky, tedy činnosti ve vědě, výzkumu a školství, příkladem může být CEITEC (Středoevropský technologický institut), International Clinical Research Centre in Brno (ICRC), AdMaS (Advanced Materials, Structures and Technologies) nebo Cetocoen (Centrum pro výzkum toxických látek v prostředí). Město nadále vyvíjí snahy tyto aktivity podporovat, příkladem může být Jihomoravské inovační centrum a jeho Technologický inkubátor VUT. ==== Prodejní síť ==== V Brně se nachází velké množství nákupních center, jedněmi z nejoblíbenějších jsou Galerie Vaňkovka, Nákupní centrum Královo Pole a Olympia Brno, která však z větší části leží až za hranici města. Největšími jsou Olympia Brno, která je druhým největším obchodním centrem v České republice, a Avion Shopping Park Brno. Některá velká nákupní centra jsou otevřena non-stop, jako například již zmíněné Nákupní centrum Královo Pole, zároveň je běžné, že ve velkých nákupních centrech jsou pravidelně pořádány různé výstavy a kulturní akce, například ve Vaňkovce, Olympii a dalších. Brno má v současnosti plošný standard maloobchodní prodejní plochy 1,5 m2 na obyvatele, což je stav plně srovnatelný s podmínkami ve městech západní Evropy. Významnou místní sítí maloobchodních prodejen je Brněnka. ==== Turismus ==== Turismus zaznamenává v Brně od 90. let 20. století velký rozmach. Město je výchozí turistickou destinací za poznáním přírodních a kulturních zajímavostí Brna a jižní Moravy. Na severovýchodě území Brna začíná chráněná krajinná oblast Moravský kras a na jih se rozprostírají vinice s vinnými sklípky. Město je ze severu, východu i západu obklopeno zachovalými smíšenými lesy, které nabízejí mnoho příležitostí pro turistiku a cykloturistiku, na území města, mezi několika městskými částmi se nalézá obora Holedná. Roku 2006 navštívilo brněnská informační centra přes 205 tisíc turistů, z toho 83 tisíc cizinců. Nejvíce město navštěvují Rusové, Poláci a Italové, v jarním období Němci, Rakušané, Španělé a turisté z Asie a USA.Počet přenocování zahraničních turistů v ubytovacích zařízeních v Jihomoravském kraji v roce 2008 překročil 778 tisíc. Takto vysokého zastoupení zahraničních návštěvníků kraje lze připsat významu Brna jako regionální obchodní a kulturní metropole, vytvářející potenciál pro příjezdový cestovní ruch orientovaný na veletržní a kongresovou turistiku a také jižní Moravě, jako kraji vína s řadou kulturních, historických a přírodních zajímavostí. Ve městě bylo na konci roku 2007 celkem 59 hotelů a 23 jiných hromadných ubytovacích zařízení, jejich celková kapacita byla 9002 lůžek a 4316 pokojů.V oblasti cestovního ruchu v Brně na nějakou dobu vzbudilo nečekaný zájem odhalení hodinového stroje na náměstí Svobody (nepřesně označovaného jako Brněnský orloj) vyrobeného z africké žuly a záměrně tvarovaného tak, aby připomínal projektil, ovšem někdy též tvarově ztotožňovaného s penisem. Tato záležitost byla silně medializována a stavba se velmi brzy stala kontroverzní a známou v celé České republice. == Správa a členění města == Brno je územně členěné statutární město s magistrátem a primátorem, spravované podle statutu města Brna. Vedle zastupitelstva města a rady je orgánem města i sněm starostů, jehož členy jsou starostové jednotlivých brněnských městských částí a primátor města Brna. Brno samo o sobě tvoří okres Brno-město, tedy je obcí s rozšířenou působností pouze pro vlastní území. Pro účely senátních voleb je území Brna rozděleno mezi volební obvody 55, 58, 59 a 60. === Městské části === Správní členění Brna prošlo dramatickým a dlouhým vývojem, zvláště pak po roce 1945. Od podzimu 1990 se Brno člení na 29 samosprávných městských částí. Každá z nich má vlastní volené zastupitelstvo, radu a starostu, znak a vlajku. Brno se skládá celkově ze 48 katastrálních území, jejichž hranice jsou často rozděleny do několika městských částí. Velikost městských částí se zásadně liší od zhruba 600 obyvatel (MČ Brno-Ořešín) až po přibližně 60 tisíc obyvatel (MČ Brno-střed). Mezi největší městské části Brna patří (dle počtu obyvatel) Brno-střed, Brno-sever, Brno-Bystrc a Brno-Královo Pole. Naopak nejmenší městské části jsou Brno-Kníničky, Brno-Útěchov a Brno-Ořešín. Dle katastrální výměry jsou největšími městskými částmi Brno-Bystrc, Brno-Tuřany, Brno-Líšeň a Brno-střed, nejmenšími pak Brno-Útěchov a Brno-Nový Lískovec. == Úřady a instituce == === Justiční === Brno je centrem české justice, která je tím i geograficky oddělena od moci výkonné a zákonodárné sídlící v Praze. V Brně sídlí v bývalé Zemské sněmovně v Joštově ulici Ústavní soud České republiky. Své sídlo zde má i Nejvyšší soud České republiky (Burešova ulice), Nejvyšší správní soud České republiky (Moravské náměstí) a Nejvyšší státní zastupitelství (Jezuitská ulice).Městský soud v Brně má působnost jako okresní soud pro celé město, pro okolní obce má působnost Okresní soud Brno-venkov. Oba soudy sídlí v novém Justičním areálu Brno v Polní ulici. V Justičním paláci v Rooseveltově ulici sídlí Krajský soud v Brně s působností pro celý Jihomoravský kraj (od roku 1960). V Brně také sídlí příslušné krajské, okresní a městské státní zastupitelství, na Moravském náměstí navíc sídlí pobočka Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. === Vzdělávací === V Brně sídlí celkem 34 fakult 14 různých univerzit a vysokých škol. První vysoké školy zde byly založeny na konci 19. století, mezi nimi byla předchůdkyně Vysokého učení technického v Brně, která byla svého času jedinou institucí poskytující vysokoškolské vzdělání na Moravě, od roku 1899 v češtině. Roku 1918 vznikla Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, která je jedinou univerzitou v ČR nabízející studijní program veterinární medicíny. O rok později byla založena Masarykova univerzita, jež se stala druhou největší univerzitou v České republice a největší univerzitou na Moravě, a téhož roku byla zřízena také Mendelova univerzita v Brně, která je mimo jiné nejstarším vysokým zemědělským a lesnickým učením v dnešním Česku. Později vznikly i další veřejné vysoké školy jako například Univerzita obrany, jediná vojenská vysoká škola v České republice nebo Janáčkova akademie múzických umění, o jejíž vznik v Brně za svého života usiloval známý umělec Leoš Janáček. Po sametové revoluci byly zakládány také soukromé vysoké školy, z nichž dnes největší jsou B.I.B.S., Akademie STING či Vysoká škola Karla Engliše. V současné době na veřejných vysokých školách v Brně studuje asi 84 tisíc studentů a přes 6 tisíc studentů na soukromých vysokých školách.Sídlí zde také archeologický ústav, biofyzikální ústav, centrum výzkumu globální změny, psychologický ústav, ústav analytické chemie ., ústav biologie obratlovců, ústav fyziky materiálů a ústav přístrojové techniky Akademie věd České republiky.V Brně se v roce 2010 nacházelo také celkem 63 středních škol různého zaměření, jako jsou gymnázia, střední průmyslové školy a další, čtyři z nich jsou zřizovány církvemi. Na středních školách v Brně studuje celkově přes 31 tisíc studentů, což je asi polovina všech středoškolských studentů Jihomoravského kraje. Krom toho je v Brně zřízeno celkem 12 vyšších odborných škol s téměř 3 tisíci studenty. Tedy v Brně celkově studuje přes 120 tisíc studentů. Ve městě je dále zřízeno 66 obecních základních škol, 4 základní školy soukromé a 1 církevní celkem s přibližně 25 tisíci žáky. === Náboženské === V Brně působí řada církevních institucí a je zde možné nalézt desítky náboženských staveb. Na území města je celkem 42 kostelů a chrámů, z toho jedna katedrála a jedna bazilika, 32 kaplí a několik desítek klášterů. Dále brněnská mešita, která je první v České republice, a synagoga Agudas achim, v Brně dříve stála také Velká synagoga, Polský templ a Nová synagoga. Město je sídelním místem biskupství brněnské římskokatolické diecéze a církevního soudu, biskupství brněnské diecéze Církve československé husitské a brněnského seniorátu Českobratrské církve evangelické. Město usiluje též o zřízení papežské univerzity. === Ostatní úřady a instituce === Mezi další celostátní orgány sídlící v Brně patří sídlo veřejného ochránce práv v Údolní ulici, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže na třídě Kapitána Jaroše, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí na Šilingrově náměstí, zvláštní mezinárodní matrika u úřadu městské části Brno-střed v Dominikánské ulici, . Odvolací finanční ředitelství na Masarykově ulici, Státní zemědělská a potravinářská inspekce v Květné ulici, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský v Hroznové ulici, Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv v Hudcově ulici a Vinařský fond v budově krajského úřadu na Žerotínově náměstí. Od roku 2017 je Brno také sídlem Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí. V Brně sídlí i profesní komory některých profesí, jsou to Komora daňových poradců v Kozí ulici, Komora patentových zástupců v Gorkého ulici, Komora veterinárních lékařů na Palackého třídě a jediná pobočka České advokátní komory na náměstí Svobody. V Brně se nachází i mnohé regionální úřady v čele s krajským úřadem Jihomoravského kraje na Žerotínově náměstí, své sídlo zde mají i úřady městských částí a krajské oddělení bezpečnostních složek či dalších úřadů. V Brně sídlí i Vazební věznice Brno a je zde zřízena pobočka České národní banky, studio České televize a studio Českého rozhlasu.Město je také sídlem celkem 11 nemocnic, 5 odborných léčebných ústavů a mnoha dalších zdravotnických zařízení (stav 2007). Například Fakultní nemocnice Brno, patřící k největším zdravotnickým zařízením v České republice, v roce 2009 bylo v nemocnici ošetřeno více než milión pacientů. Ve městě je celkově 202 ordinací praktických lékařů, 302 ordinací stomatologů, 75 ordinací dětských lékařů a stovky dalších ordinací. Pod Fakultní nemocnicí u sv. Anny vzniklo zdravotnické centrum klinické medicíny. Stavba vznikla ve spojení s klinikou Mayo, základní kámen byl položen v roce 2008, k otevření Mezinárodního centra klinického výzkumu (ICRC) došlo v roce 2012. == Partnerská města == Partnerskými městy Brna jsou: == Metropole v okruhu 300 km == Tento orientační nástroj zobrazuje pouze města, která jsou hlavními městy států nebo zemí ve významu územní jednotky a jsou za metropole obecně v evropském kontextu považována a nebo s počtem obyvatel přesahujícím 300 tisíc. Vzdálenost je uvedena jako přibližná geografická vzdálenost bez ohledu na dopravní infrastrukturu. == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Literatura === DŘÍMAL, Jaroslav; PEŠA, Václav, a kol. Dějiny města Brna I + II. Brno: Blok, 1969 / 1973. 296 / 380 s. KUČA, Karel. Památky Brna. Brno: Národní výbor města Brna, 1989. 183 s. KUČA, Karel. Brno : vývoj města, předměstí a připojených vesnic. Praha: Baset, 2000. 644 s. ISBN 80-86223-11-6. KLENOVSKÝ, Jaroslav. Brno židovské : historie a památky židovského osídlení města Brna = Jewish Brno : history and monuments of the Jewish settlement in Brno. 3. upr. a rozš. vyd. Brno: ERA, 2002. 118 s. ISBN 80-86517-44-6. SAMEK, Bohumil. Umělecké památky Moravy a Slezska 1. A-I. Praha: Academia, 1994. 651 s. ISBN 80-200-0474-2. Dějiny Brna (od 2011) PROCHÁZKA, Rudolf, a kol. Dějiny Brna 1: Od pravěku k ranému středověku. Brno: Statutární město Brno a Archiv města Brna, 2011. 736 s. ISBN 978-80-86736-25-9. JAN, Libor, a kol. Dějiny Brna 2: Středověké město. Brno: Statutární město Brno a Archiv města Brna, 2013. 1071 s. ISBN 978-80-86736-36-5. FASORA, Lukáš; ŠTĚPÁNEK, Václav, a kol. Dějiny Brna 6: Předměstské obce. Brno: Statutární město Brno a Archiv města Brna, 2017. 1245 s. ISBN 978-80-86736-54-9. KROUPA, Jiří, a kol. Dějiny Brna 7: Uměleckohistorické památky. Historické jádro. Brno: Statutární město Brno a Archiv města Brna, 2015. 885 s. ISBN 978-80-86736-46-4. === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Brno ve Wikimedia Commons Encyklopedické heslo Brno v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Slovníkové heslo Brno ve Wikislovníku Téma Brno ve Wikicitátech Kategorie Brno ve Wikizprávách Průvodce Brno ve Wikicestách Územně identifikační registr ČR. Obec Brno v Územně identifikačním registru ČR [online]. Dostupné online. Statutární město Brno, brno.cz Turistické informační centrum Brno, ticbrno.cz Encyklopedie dějin města Brna, encyklopedie.brna.cz Staré mapy města Brna, vilemwalter.cz/mapy

ENTITY

ORGANIZATION

007245

Fjord je pozůstatek po ledovcové činnosti v dobách ledových. Jedná se o dlouhý (občas desítky až stovky kilometrů) a úzký mořský záliv, který vzniká v hornatých oblastech v blízkosti moří a oceánů prohloubením říčních údolí vlivem tlaků postupujících ledovců. Fjordy jsou typické svými strmými svahy, které jsou ledovci často erodovány až pod mořskou úroveň, kde dno moře může dosahovat značných hloubek netypických pro šelfové oblasti. Tvar údolí se uvádí jako U. V některých případech se můžeme setkat s fjordy, které jsou ohraničeny oproti moři podmořským skalním svahem. Název pochází...

Co je fjord?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Fjord

Jedná se o dlouhý (občas desítky až stovky kilometrů) a úzký mořský záliv, který vzniká v hornatých oblastech v blízkosti moří a oceánů prohloubením říčních údolí vlivem tlaků postupujících ledovců.

Fjord je pozůstatek po ledovcové činnosti v dobách ledových. Jedná se o dlouhý (občas desítky až stovky kilometrů) a úzký mořský záliv, který vzniká v hornatých oblastech v blízkosti moří a oceánů prohloubením říčních údolí vlivem tlaků postupujících ledovců. Fjordy jsou typické svými strmými svahy, které jsou ledovci často erodovány až pod mořskou úroveň, kde dno moře může dosahovat značných hloubek netypických pro šelfové oblasti. Tvar údolí se uvádí jako U. V některých případech se můžeme setkat s fjordy, které jsou ohraničeny oproti moři podmořským skalním svahem. Název pochází ze staronorského slova fjörð, které se přepisovalo jako fjorthr a z výslovnosti se později utvořilo světové slovo fjord. Fjordy vznikají v dobách glaciálního zalednění, kdy postupující ledovec sestupuje z karových oblastí po svahu do oblastí položených níže. Během cesty se led pohybuje v lokálních sníženinách (depresích), které vlivem brázdění prohlubuje a zaobluje podloží. Vzniká tak typické ledovcové údolí zvané trog. Na konci cesty se ledovec dostane až k moři, do kterého se snaží nasouvat, vlivem rozdílné teploty, viskozity a hloubky se však začínají jednotlivé ledové části odlamovat a dochází k tzv. telení ledovců. Po skončení ledové doby začne ledový krunýř vlivem odtávání pozvolna ustupovat. Po určité době zůstane v oblasti pouze typické ledovcové údolí. Vlivem roztání většího množství ledovcové pokrývky dochází ke zvednutí světové hladiny oceánů a dochází k částečnému zatopení přímořských údolí. K tomu se přidává ještě odlehčení litosférické desky, jelikož na ni již netlačí ohromná tíha ledu, což má za následek, že se určité části desky začnou ponořovat do astenosféry a další část desky se nadlehčuje a vystupuje. Podobné procesy se nyní dějí ve Skandinávii, kde se poloostrov vyzvedává nad hladinu moře, ale jeho přímořské oblasti v okolí Atlantiku se oproti tomu pozvolna ponořují pod hladinu, což má (a mělo) za následek vznik fjordů v oblasti Norska. Vznik fjordů je tedy spojen se změnou polohy litosférických desek a změnou hladiny světového oceánu. Fjordy se vyskytují hlavně v oblastech, kde se v glaciálních dobách nacházel kontinentální ledovec, které se nacházejí blízko mořské hladiny a v oblastech, ve kterých je větší výškový rozdíl. Nejznámější oblastí světa je typické pobřeží Norska (vyhlášené rybáři), ale není jedinou lokalitou, kde se s nimi můžeme setkat. Další fjordy lze objevit na území Kanady, Dánska a několik jich je možno spatřit i v Irsku (hrabství Mayo u města Westport). Na jižní polokouli se mnoho fjordů nachází v chilské Patagonii, v Kerguelenu (Francie) a v oblasti Fiordland na Jižním ostrově Nového Zélandu. Obrázky, zvuky či videa k tématu fjord ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo fjord ve Wikislovníku

ENTITY

ENTITY

001867

Eugenika je sociálně-filosofický směr zaměřený na studium metod, které povedou k dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka. Pojem eugenika byl poprvé použit v 19. století britským matematikem a vědcem Francisem Galtonem. Pod pozitivní eugenikou se myslí snaha o rozšíření žádaných znaků v populaci, jako negativní eugenika bývá označována snaha o vymýcení z populace znaků nežádaných. Ačkoli již Platón vyslovil základní myšlenku pozitivní eugeniky, kdy ideální potomstvo vzejde z "nejlepších" mužů a žen, vešla eugenika do lidské historie spíše kvůli své negativní formě v ideologii nacistického Německa, ale i v nedobrovolných sterilizacích mentálně postižených, epileptiků a vězňů coby nositelů "defektních" a nežádoucích dědičných znaků v USA mezi lety 1902 až 1964 (přibližně 63 000 sterilizací) a dalších státech. Kritikům eugeniky se nelíbí představa cílevědomého šlechtění lidského genofondu. Předně z politických a hodnotových důvodů,...

Ve kterém století byl poprvé použit pojem eugenika?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Eugenika

Pojem eugenika byl poprvé použit v 19. století britským matematikem a vědcem Francisem Galtonem.

Eugenika je sociálně-filosofický směr zaměřený na studium metod, které povedou k dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka. Pojem eugenika byl poprvé použit v 19. století britským matematikem a vědcem Francisem Galtonem. Pod pozitivní eugenikou se myslí snaha o rozšíření žádaných znaků v populaci, jako negativní eugenika bývá označována snaha o vymýcení z populace znaků nežádaných. Ačkoli již Platón vyslovil základní myšlenku pozitivní eugeniky, kdy ideální potomstvo vzejde z "nejlepších" mužů a žen, vešla eugenika do lidské historie spíše kvůli své negativní formě v ideologii nacistického Německa, ale i v nedobrovolných sterilizacích mentálně postižených, epileptiků a vězňů coby nositelů "defektních" a nežádoucích dědičných znaků v USA mezi lety 1902 až 1964 (přibližně 63 000 sterilizací) a dalších státech. Kritikům eugeniky se nelíbí představa cílevědomého šlechtění lidského genofondu. Předně z politických a hodnotových důvodů, ale i proto, že souvislost mezi genotypem a fenotypem není – až na určité výjimky – tak přímočará a jednoznačná, jak se dříve soudilo. Není též jasné, kdo by měl určovat, jaké lidské vlastnosti jsou ty nejlepší. Etické otázky v souvislosti s eugenikou se v současnosti objevují především ve vztahu k in vitro fertilizaci, preimplantačnímu genetickému testování embryí a možnému rozvoji genové terapie. Společenské vlivy, které se podílely na zrodu eugeniky a na jejichž popud eugenika vznikla jsou rasismus, antisemitismus a sociální teorie. Vzniku eugeniky předcházela dlouhodobá polemika o rozdílnosti lidských ras. Už roku 1855 tvrdil francouzský hrabě Arthur de Gobineau ve své Eseji o nerovnosti lidských plemen, že hlavní hybnou silou dějin byly vždy zděděné rasové vlastnosti. Bílá rasa byla podle něj jasně nadřazena všem ostatním a byla fyzicky i duševně nejhodnotnější. Samotný odpor vůči rasovému míšení je však mnohem starší a hrál roli i v antickém Řecku a Římě. Například římský básník Claudius Claudianus měl k němu silně negativní vztah a napsal, že nesmí dojít k sjednocení s africkými barbary a barevný bastard pošpiní kolébku. Po roce 1859 vyšla Darwinova kniha O původu druhů přírodním výběrem s podtitulem "Zachování prospěšných plemen v boji o život" a o více než deset let později vyšla navazující práce O původu člověka, která původ druhů aplikovala na člověka. Některých myšlenek z Darwinových prací se ujala skupina evropských myslitelů a dále je rozvíjela - dnes je tato skupina učenců známa pod označením sociální darwinisté. Jejich úprava Darwinových myšlenek se často používala k obhajobě rasového inženýrství. Sám Darwin v roce 1871 tyto své obdivovatele utvrdil v jejich přesvědčení, když ve své knize O původu člověka prohlásil, že pokud nebudou velké pokroky v medicíně vyváženy promyšlenou kontrolou populace, naruší to přírodní výběr a neschopní budou mít stejné šance na přežití jako ti silní. Darwin sám také varuje, že pokud "nezabráníme tomu, aby se počet bezohledných, ničemných a jinak podřadných členů společnosti zvyšoval rychleji, než lepší třída lidí, národ bude degenerovat" a uvádí, že během několika staletí civilizované rasy vyhladí a nahradí rasy divošské Darwinova kniha způsobila také rozkvět rasové antropologie – vědci začali vážit lebky a měřit nosy a jiné části těla, zaznamenávat barvu vlasů a očí u populace. V roce 1885 zjišťovala Německá společnost pro antropologii rasové složení obyvatelstva jednotlivých německých států. Jedním z prvních a nejhorlivějších propagátorů sociálního darwinismu byl Darwinův bratranec Francis Galton, který v roce 1883 poprvé použil termín eugenika, jako název pro vědu o tom, jak pomocí genetiky zlepšit kvalitu rasy. V roce 1904 založil Galton Národní eugenickou laboratoř a vzápětí i Společnost pro eugenickou osvětu, jež si mimo jiné kladla za cíl sterilizaci duševně nemocných a neduživých. Podobné instituce se následně objevily také v USA, kde vznikla Dokumentační kancelář pro eugeniku financovaná z vysoce vážených nadací – Rockefellerovy a Carnegieho. Pomocí eugenických principů se následně v USA prováděla rasová selekce přistěhovalců. Přelomovým rokem se stal pro eugeniky rok 1912, kdy Londýnská univerzita uspořádala první Mezinárodní eugenický kongres, kterého se zúčastnilo tři sta přívrženců z celé Evropy i Spojených států amerických. Mezi účastníky patřil i vynálezce telefonu Alexander Graham Bell, rektoři Harvardovy i Stanfordovy univerzity a také Winston Churchill. Debatovalo se o tom, jak zabránit méněcenné populaci v rozmnožování a jak podpořit porodnost u rasově kvalitních obyvatel. Spojené státy americké sklidily na kongresu velký obdiv účastníků jako vedoucí světová mocnost v oblasti sterilizace mentálně postižených. Proti eugenice se ostře postavila Katolická církev a papež Pius XI. ji explicitně odsoudil včetně její aplikace v roce 1930 v encyklice Casti connubii. Základní myšlenka eugeniky o různých kvalitách různých ras byla velmi dobře přijímána nejen v USA, ale také ve Velké Británii a v Německu. V Německu se nakonec pravidla eugeniky začala v době nacismu uvádět daleko více do praxe a následkem tohoto vývoje se stal nejen projekt Lebensborn, ale i nucené sterilizace postižených či jejich usmrcování (tzv. euthanasii), které ovšem nemělo pouze eugenickou motivaci, usmrcováni byli i neplodní a sterilizovaní, ale též snahu se zbavit "nepotřebých" v době začátku 2. světové války. První zákon o sterilizaci méněcenných a asociálních živlů byl vydán v roce 1907 ve Spojených státech. Zákon umožňoval sterilizovat zatvrzelé zločince a duševně choré a v roce 1914 byl na podnět psychiatrů rozšířen na zloděje recidivisty a alkoholiky. V Německu byl sterilizační zákon vydán v roce 1933, když se vlády ujali nacisté. Jedním z prvních přívrženců sociálního darwinismu v Německu se stal profesor zoologie Ernst Haeckel, pozdější profesor antropologie na univerzitě v Jeně. Roku 1869 prohlásil, že germánské národy jsou nadřazeny všem ostatním a stejně jako Galton obhajoval systematickou likvidaci slabých a nemocných. Haeckelovo dílo dále rozvinul jeho nástupce na katedře sociální antropologie Alfred Ploetz, který vymyslel výraz "rasová hygiena". V pozdějších pracích rozvinul teorii o nutnosti vypracovat program populační kontroly, jenž by zajistil přežití jen těch nejlepších rasových vlastností. Roku 1905 byl Ploetz mezi zakladateli Spolku pro rasovou hygienu, jehož členové se hlásili k eugenice. Ještě radikálnější názory než Ploetz měl Fritz Lenz z univerzity v Mnichově, jenž byl od roku 1923 prvním německým profesorem rasové hygieny. Lenz podporoval nejen sterilizace "méněcenných" osob, ale zastával názor, že "kvalitnější" vrstvy společnosti musí plodit mnohem více dětí než dosud. Porovnával také rasy a dospěl k závěru, že černoši i Židé jsou nekvalitní rasou, zatímco nordická rasa je tou nejlepší. Spolu s genetikem Erwinem Bauerem a antropologem Eugenem Fischerem sepsal učebnici o rasových otázkách Nástin genetiky člověka a rasové hygieny (vyšla v roce 1921).[zdroj?] Tato kniha byla velmi kladně přijata nejen na univerzitách v Německu, ale také ve Velké Británii. Velkým obdivovatelem Fritze Lenze byl tehdy ještě nepříliš známý Adolf Hitler. Lenzova kniha Nástin genetiky člověka a rasové hygieny byla nadšeně přijata řadou vědců také ve Velké Británii a velmi pochvalně se o ní vyjádřil třeba spisovatel L. A. G. Strong v roce 1931 v periodiku New Statesman and Nation. K myšlenkám eugeniky se ve Velké Británii hlásilo rovněž mnoho dalších osob z řad inteligence a umělců. Asi nejhorlivějším zastáncem eugeniky byl spisovatel H. G. Wells, který dal průchod svým sympatiím k eugenice především v knize Tušení (Anticipations, 1901), která se dá z dnešního pohledu bez váhání označit za rasistickou a antisemitskou . Názory, jaké jsou obsaženy v této knize tehdy nebyly zcela cizí ani dalším známým osobnostem - jmenujme alespoň některé: Virginia Woolfová, T. S. Eliot, G. B. Shaw a především Rudyard Kipling (viz protižidovská báseň Gehazi). Je třeba si uvědomit, že na počátku 20. století panovalo zcela jiné myšlenkové klima než dnes. Jak někteří umělci, tak také někteří filosofové a vědci zastávali názor, že společnost v Evropě je třeba zásadním způsobem nově uspořádat, jelikož civilizace se vlivem překotného rozvoje průmyslu, nadměrné koncentrace chudých lidí ve městech a nerovnoměrného rozdělování světového bohatství řítí do katastrofy. Jedním z řešení na celou řadu tehdejších problému se zdála eugenika. Obyvatelé Velké Británie neměli s jejím přijetím větší problémy i proto, že zcela promyšleně provozovali již řadu let dost tvrdou a rasisticky zaměřenou politiku v celé řadě svých kolonií a na okupovaných územích (např. Indie, Jižní Afrika), kde naprosto neschvalovali mísení své rasy s domorodci. Autorem, který měl velký vliv na další vývoj eugeniky byl rovněž Angličan – Houston Stewart Chamberlain, zeť Richarda Wagnera. Chamberlain se usadil na kontinentě a v roce 1899 vydal v Mnichově knihu Základy dvacátého století, kterou obdivoval jak H. G. Wells tak i Adolf Hitler . Chamberlain zastával názor, že příslušníci vyšších ras se nesmí mísit s příslušníky jiného plemene, nemá li rasa ztratit své kvality. Tvrdil, že antické Řecko i Římská říše zanikly jen proto, že u jejich obyvatel došlo mísením ras k rasové degeneraci. Obvinil také Židy z toho, že se snaží cíleně mísit s vyšší rasou a tím ji zničit. Adolfa Hitlera tyto teorie fascinovaly a některé z Chamberlainových myšlenek nalezneme i v Hitlerově knize Mein Kampf . Související informace naleznete také v článku Eugenika ve Spojených státech amerických. S cílem zabránit zvyšování počtu "podřadných členů společnosti" se ujala myšlenky eugeniky i Američanka Margaret Sangerová, která podporovala negativní eugeniku, filozofii, která tvrdí, že lidské dědičné vlastnosti mohou být zlepšeny prostřednictvím sociální intervence. Ve svém přístupu používala vylučovací imigrační politiku, volného přístupu k metodám kontroly porodnosti, zcela volné plánování rodičovství pro mentálně zdatné a povinné segregace nebo sterilizace pro hluboce retardované. Česká (později Československá) eugenická společnost (ČES) byla založena v roce 1915. Prvním předsedou byl filozof a pedagog František Čáda (1855-1918) a mezi jejími prvorepublikovými členy byli např. Ladislav Haškovec (1866-1944), Vladislav Růžička (1870-1934), Karel Herfort (1871-1940), Jaroslav Kříženecký (1896-1964), Josef Drachovský (1876-1961) či Edvard Beneš. ČES neúspěšně prosazovala v legislativě např. povinné lékařské vysvědčení před sňatkem a zavedení možnosti přerušení těhotenství na základě eugenické indikace. Roku 1924 byl za pomoci ministerstva veřejného zdravotnictví založen výzkumný a propagační Československý ústav pro národní eugeniku. ČES dále provozoval při univerzitní poliklinice Poradnu pro dědičné choroby. V 30. letech v souvislosti se zavedením sterilizačního zákona v Německu byla znovu obnovena odborná debata o možnosti zavést podobný zákon i v Československu. Od roku 1936 byl připravován návrh samostatného československého zákona o eugenické sterilizaci, na němž pracovali zejména Bohumil Sekla (1901-1987), Vladimír Bergauer (1898-1942) a právnička Jarmila Veselá (1899-1972). Návrh předpokládal vykonání sterilizačního zákroku na základě svolení dané osoby za dohledu odborníků z řad lékařů-eugeniků a sociálních pracovníků. Jako chirurgické zákroky byly navrženy vasoligatura a vasectomie (u mužů) a salpingektomie (u žen). Návrh zákona se ovšem nedostal ani do paragrafované podoby. Po druhé světové válce se proto většina vědců zabývajících se nadále eugenikou označuje za odborníky populační vědy, genetiky člověka či sociobiology. Přejmenovány byly i odborné časopisy a organizace. Jméno Annals of Eugenics se změnilo na Annals of Human Genetics. Americká Dokumentační kancelář pro eugeniku byla přejmenována na laboratoř Cold Spring Harbor a Londýnská Dokumentační kancelář pro eugeniku (založena 1904) se přejmenovala na Galtonovu laboratoř. Eugenická společnost (založena 1907) je dnes Galtonovým institutem. Vědci a některé instituce, které se v nacistickém Německu podílely na rasově motivovaných pokusech na lidech, mohly ve svých výzkumech pokračovat i po válce (ovšem už opravdu vědeckými metodami) . Mezi nacistické eugeniky patřil také dr. Robert Ritter, od roku 1936 ředitel Centra pro rasovou hygienu a výzkum dědičnosti, který po válce pokračoval bez problémů ve své kariéře jako dětský psycholog . Řada dalších nacistických eugeniků – třeba Fritz Lenz nebo Heinrich Schade – získala po válce znovu profesury na německých univerzitách, tentokrát již v oblasti genetiky člověka nebo psychiatrie (nikoli již rasové hygieny a eugeniky). Rasových teorií a přístupů vypracovaných nacistickými příznivci eugeniky využívalo dokonce ještě v roce 1972 Švýcarsko . V současné době příznivci eugeniky z řad vědců již nevyvolávají příliš kontroverzní témata, ale i tak se drží základů eugeniky a snaží se například vědecky dokázat, že inteligence jedince je dána z větší části dědičností, s čímž někteří jejich oponenti nesouhlasí a kladou důraz na roli výchovy. Myšlenky eugeniky se dnes částečně přesunuly do jiných oblastí vědy, především genetiky, kde dochází občas k vědeckým sporům, které mají často společenský podtext: v současné době se tak hledá gen zločinnosti, gen agresivity nebo gen homosexuality. Tato dnes ještě vědecká a eticky kontrolovatelná snaha může být v budoucnu čistě teoreticky použita ve snaze zbavit lidstvo těch "nesprávných" genů. Dnes se eugenika v civilizovaných zemích omezuje zpravidla pouze na těhotenství. První skupina metod používá diagnostiku, která odhaluje dědičné choroby a vady u plodu. Vadné plody jsou pak doporučovány k interrupci. Druhou metodou, která je však zatím spíše věcí budoucnosti, je cílené "inženýrství" spojené s umělým oplodněním, které zatím má podobu výběru vhodného dárce vajíček či spermatu a případně testování a výběru z většího počtu embryí vytvořených umělým procesem, výhledově se však s postupem rozvoje genetiky předpokládají i zásahy do genomu vajíček, embryí či zygot, minimálně pokud jde o odstranění genetických vad a poruch. Třetí oblastí, kde se dnes projevuje jednání s eugenickým charakterem, je sterilizace mentálně postižených či zločinců, byť se provádí jen omezeně. Hlavním legislativním důvodem omezení je Úmluva o lidských právech a biomedicíně, z jejíhož článku 5 jednoznačně plyne, že nelze sterilizovat bez souhlasu. Jan Beneš: Člověk, Mladá fronta, Praha 1994, ISBN 80-204-0460-0 Ivo T. Budil, Vladimír Blažek, Vladimír Sládek a kolektiv: Dějiny, rasa a kultura, Vlasta Králová, Plzeň 2005, ISBN 80-903412-4-1 . Stephen Jay Gould: Jak neměřit člověka, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998, ISBN 80-7106-168-9 Catrine Clayová, Michael Leapman: Panská rasa - Nacistické Německo a experiment Lebensborn, Columbus, Praha 1996, ISBN 80-85928-43-4 Dědičnost Dědičnost proti prostředí Kasta Obrázky, zvuky či videa k tématu eugenika ve Wikimedia Commons Téma Eugenika ve Wikicitátech

DATETIME

DATETIME

012549

... subtropech Indie, Číny, Japonska, Vietnamu, Afriky, Jižní a Střední Ameriky, zvláště Mexika. Hojně se užívají i na Balkáně. Jedná se o malé světlejší papričky se silnou vůní. Tyto feferonky jsou ostré odrůdy zpravidla vytrvalých kořeninových paprik. Za svou pálivou chuť vděčí látce kapsaicin. Mimo dalších látek obsahuje vitamíny C a karoten B. Podporují chuť k jídlu, ale ve větším množství dráždí pohlavní a močové ústrojí. V přiměřených dávkách působí na žaludek lépe než pepř černý. Má příznivý účinek na zažívání. Je prokázáno,...

Co je příčinou pálivosti chilli papriček?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chilli_paprička

Za svou pálivou chuť vděčí látce kapsaicin.

Chilli paprička (též čili paprička, feferonka; někdy se nesprávně užívá název kayenský pepř, případně kajenský pepř) je plod především exotických druhů křovitých paprik, rostoucích v tropech a subtropech Indie, Číny, Japonska, Vietnamu, Afriky, Jižní a Střední Ameriky, zvláště Mexika. Hojně se užívají i na Balkáně. Jedná se o malé světlejší papričky se silnou vůní. Tyto feferonky jsou ostré odrůdy zpravidla vytrvalých kořeninových paprik. Za svou pálivou chuť vděčí látce kapsaicin. Mimo dalších látek obsahuje vitamíny C a karoten B. Podporují chuť k jídlu, ale ve větším množství dráždí pohlavní a močové ústrojí. V přiměřených dávkách působí na žaludek lépe než pepř černý. Má příznivý účinek na zažívání. Je prokázáno, že kultury, zvyklé na ostrá jídla s tímto kořením, snáze snášejí zamoření pokrmů a prostředí kolem sebe různými bakteriemi, zejména těmi vyvolávajícími průjem. Chilli vyvolává změny ve střevní sliznici, která potom leccos snese. Chili je považováno také za afrodisiakum. == Původ == Chilli papričky pěstovali Indiáni již v předkolumbovské době, a to už od 6. tisíciletí př. n. l. Byla to jedna z prvních samosprašných plodin, které se v Americe začaly pěstovat. Po objevení Ameriky je evropští (zvláště portugalští) kupci rychle rozšířili po celém světě, protože představovaly cenné koření a náhradu za pepř. Velké obliby doznaly především v Indii, kde dnes představují nedílnou součást indické kuchyně. Z Indie se přes Osmanskou říši dostaly do Maďarska, kde z nich Maďaři vytvořili své národní koření – mletou papriku. == Druhy == Chilli papričky se dělí na množství kultivarů, které jsou klasifikovány do následujících druhů: paprika čínská (Capsicum chinense) paprika chlupatá (Capsicum pubescens) paprika křídlatá (Capsicum baccatum) paprika křovitá (Capsicum frutescens) paprika setá (Capsicum annuum)Oproti tomu kapie byla vyšlechtěna jen z jednoho druhu, Capsicum annuum. == Superchilli a nejpálivější papričky na světě == Jedny z nejpálivějších papriček mají svůj původ na indickém subkontinentu. Tamní chilli se honosí příznačným názvem Bhut Jolokia (Ghost Pepper), tedy "chilli démon" a používá se jako donucovací prostředek místní policie a vojenských složek, kde se používá jako náplň kouřových granátů. Podle nepotvrzených zvěstí prý došlo k úmrtí chlapce, který "démona" omylem pozřel.Bhut Jolokia byla až do roku 2007 považována za nejpálivější papričku na světě až 1 041 427 jednotek Scovilleovy stupnice (SHU). Dnes již známe i papričky, které dosahují více než dvojnásobku této hodnoty a Bhut Jolokia je dnes sedmou známou nejpálivější papričkou na světě. == Kajenský pepř == Tento český název často označuje prášek ze sušených chili papriček různých odrůd. Má žlutou až červenou barvu a velmi palčivou chuť. Název je nepřesný a vznikl nesprávným překladem z angličtiny, kde "pepper" znamená jak pepř, tak i papriku, včetně chilli. Slovo "kajenský" je počeštěným názvem jedné z odrůd, papričky Cayenne. == Množení == Chilli papričky se množí semínky. Ta jsou kulatá, zploštěná, zpravidla vrásčitá žluté barvy. Časem semínka postupně hnědnou což může ukazovat nižší kvalitu a klíčivost semínek. Semena mají vysokou klíčivost kolem 95% a mohou si klíčivost zachovat i několik let. == Pěstování == Papričky lze s úspěchem pěstovat i v našich podmínkách, vyžaduje se však speciální postup, který lze rozdělit na tři důležité kroky. Předpěstování – Začátkem nového roku se osivo v bytě umístí do zeminy a vyčká se na vyklíčení a první děložní lístky. Přesazení – Po zesílení rostliny následuje přesazení do menšího samostatného kořenáče, ve kterém chilli čeká na příhodné venkovní podmínky. Výsadba – S příchodem prvních jarních dní s jistotou absence mrazivého rána lze přistoupit k finální výsadbě na kýžené místo do skleníku. Rostlina vyžaduje dostatek tepla i světla, nenáročná je naopak na zálivku. Potřebné živiny dodá pravidelné hnojení. Vegetační doba – Chilli papričky jsou zpravidla pěstovány jako jednoleté. Při správném zazimování (je nutné ochránit před mrazy) lze pěstovat i jako víceleté. Papriky jsou stáleplodící, výhodou víceletého pěstování je bohatší a časnější úroda. == Související články == Bhut Jolokia Carolina Reaper Paprička habanero Paprička jalapeñ Pepper X Trinidad Moruga Scorpion == Reference == == Externí odkazy == Slovníkové heslo chilli ve Wikislovníku Chile Head

ENTITY

ENTITY

011960

Malhostovice jsou obec v okrese Brno-venkov v Jihomoravském kraji poblíž Tišnova, na okraji Boskovické brázdy. Žije zde 967 obyvatel. Kromě samotných Malhostovic je součástí obce také vesnice Nuzířov. == Historie == První písemná zmínka o obci pochází z roku 1320. Jihovýchodně od obce se nachází bývalý vojenský výcvikový prostor. Pozorovací věž byla přebudována na rozhlednu Zlobice a v prostoru se pasou ovce a kozy. == Obyvatelstvo == == Pamětihodnosti == Filiální kostel sv. Vavřince pocházející z 13. století, který byl do dnešní podoby přestavěn v první polovině 19. století. == Rodáci == Vladimír Podborský (* 1932), archeolog == Odkazy == === Reference === === Související články === Římskokatolická farnost Drásov === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Malhostovice ve Wikimedia Commons Územně identifikační registr ČR. Obec Malhostovice v Územně identifikačním registru ČR [online]....

Co se nachází jihovýchodně od obce Malhostovice?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Malhostovice

Jihovýchodně od obce se nachází bývalý vojenský výcvikový prostor.

Malhostovice jsou obec v okrese Brno-venkov v Jihomoravském kraji poblíž Tišnova, na okraji Boskovické brázdy. Žije zde 967 obyvatel. Kromě samotných Malhostovic je součástí obce také vesnice Nuzířov. == Historie == První písemná zmínka o obci pochází z roku 1320. Jihovýchodně od obce se nachází bývalý vojenský výcvikový prostor. Pozorovací věž byla přebudována na rozhlednu Zlobice a v prostoru se pasou ovce a kozy. == Obyvatelstvo == == Pamětihodnosti == Filiální kostel sv. Vavřince pocházející z 13. století, který byl do dnešní podoby přestavěn v první polovině 19. století. == Rodáci == Vladimír Podborský (* 1932), archeolog == Odkazy == === Reference === === Související články === Římskokatolická farnost Drásov === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Malhostovice ve Wikimedia Commons Územně identifikační registr ČR. Obec Malhostovice v Územně identifikačním registru ČR [online]. Dostupné online. Stránky obce Malhostovice Sokol Malhostovice

CLAUSE

OTHER

008034

Barvoslepost je porucha barevného vidění lidského oka. Její odborný název daltonismus je odvozen od jména anglického přírodovědce Johna Daltona, který touto poruchou sám trpěl a vědecky ji popsal. Celkem v populaci trpí daltonismem 9 % mužů a 0,4 % žen. Dle závažnosti se dělí na úplnou...

Jak se nazývá porucha barevného vidění?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Barvoslepost

Barvoslepost je porucha barevného vidění lidského oka.

Barvoslepost je porucha barevného vidění lidského oka. Její odborný název daltonismus je odvozen od jména anglického přírodovědce Johna Daltona, který touto poruchou sám trpěl a vědecky ji popsal. Celkem v populaci trpí daltonismem 9 % mužů a 0,4 % žen. Dle závažnosti se dělí na úplnou barvoslepost, kdy člověk vnímá pouze odstíny šedi, a částečnou barvoslepost, při níž jde o poruchu vnímání jen některé z barev (částečná nebo úplná). V populaci je porucha červené a zelené barvy gonosomálně recesivně dědičná (zodpovědný gen leží na chromozomu X), proto jsou častější než porucha pro vidění modré barvy. Typy poruch barvocitu jsou: Protanopie je porucha barvocitu, při které postižený nevnímá červenou barvu. Částečná porucha se nazývá protanomalie. Deuteranopie – postižený nevnímá zelenou barvu. Částečná porucha se nazývá deuteranomalie. Tritanopie znamená, že postižený nevnímá modrou barvu. Částečná porucha se nazývá tritanomalie. Barvoslepost se dá odhalit pomocí speciálních schémat. Pseudoizochromatické tabulky slouží ke screeningovému vyšetření barvocitu. Tabulky obsahují body různých barev a různého jasu. Barevné body vytvářejí určité číslice, písmena či geometrické tvary na pozadí odlišně zbarvených bodů. Osoba s porušeným barvocitem není schopna znaky úspěšně identifikovat.

ENTITY

ENTITY

001961

... relativně minimálním poškozením za druhé světové války (na rozdíl od mnoha ostatních evropských velkoměst). Pražská památková rezervace (PPR) zahrnuje městské části s největší koncentrací památek. S rozlohou 8,66 km2 patří mezi největší rezervace svého druhu na světě. Na území Prahy je celkem 37 národních kulturních památek (z toho 28 na území PPR). Následující seznam uvádí pouze nejvýznamnější památky. Více objektů je uvedeno na stránce Seznam pražských památek. Kurzivou zvýrazněné objekty jsou národními kulturními památkami. Letohrádek Hvězda Břevnovský klášter Trojský zámek Veletržní palác Praha se vyznačuje mimořádnou koncentrací malých i velkých divadelních scén. V nejvýznamnějším Národním divadle, jehož novorenesanční budova a výzdoba je symbolem českého vlastenectví 19. století, působí stálé soubory činohry, opery a baletu; ty vystupují střídavě také v klasicistním Stavovském divadle, v němž se na konci 18. století uskutečnily premiéry Mozartových oper Don Giovanni a La clemenza di Tito. Mezi činoherními scénami dále vyniká Divadlo na Vinohradech....

V jakém divadle se na konci 18. století uskutečnily premiéry Mozartových oper Don Giovanni a La clemenza di Tito?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Praha

V nejvýznamnějším Národním divadle, jehož novorenesanční budova a výzdoba je symbolem českého vlastenectví 19. století, působí stálé soubory činohry, opery a baletu; ty vystupují střídavě také v klasicistním Stavovském divadle, v němž se na konci 18. století uskutečnily premiéry Mozartových oper Don Giovanni a La clemenza di Tito.

Praha je hlavní a současně největší město České republiky a 15. největší město Evropské unie. Leží mírně na sever od středu Čech na řece Vltavě, uvnitř Středočeského kraje, jehož je správním centrem, ale jako samostatný kraj není jeho součástí. Je sídlem velké části státních institucí a množství dalších organizací a firem. Sídlí zde prezident republiky, parlament, vláda, ústřední státní orgány a jeden ze dvou vrchních soudů. Mimoto je Praha sídlem řady dalších úřadů, jak ústředních, tak i územních samosprávných celků; sídlí zde též ústředí většiny politických stran, hnutí a iniciativ a centrály téměř všech církví, náboženských a dalších sdružení s celorepublikovou působností registrovaných v ČR. Do dnešní podoby se Praha vyvíjela jedenáct století. Coby historická metropole Čech byla v minulosti sídelním městem českých knížat a králů, římsko-německých císařů a hlavním městem Československa. V současnosti se rozkládá na území 496 čtverečních kilometrů a má skoro 1,3 milionu obyvatel, v pražské metropolitní oblasti o rozloze 4 983 km2 žijí 2 miliony obyvatel. Zároveň je Praha také vysoce ekonomicky vyspělým a bohatým regionem s výjimečně vysokou životní úrovní, přičemž tímto vyniká nejen nad české, ale i nad evropské standardy. Podle statistik Eurostatu je devátým nejbohatším regionem v Evropě. HDP na obyvatele v Praze dosahuje 171 % průměru celé Evropské unie (HDP na obyvatele ČR dosahuje pouze 80 %). V Praze sídlí celkem 12 univerzit (vysokých škol univerzitního typu). Praha je všeobecně považována za jedno z nejkrásnějších měst v Evropě. Historické centrum města s jedinečným panoramatem Pražského hradu, největšího hradního komplexu na světě, je památkovou rezervací UNESCO. Právě historické jádro města a mnohé památky přilákají ročně miliony turistů ze zemí celého světa. V roce 2012 navštívilo Prahu 6547700 turistů, je to tedy páté nejnavštěvovanější město Evropy, po Londýně, Paříži, Istanbulu a Římu. Od roku 1920 je oficiálním názvem města Hlavní město Praha, předtím od roku 1784 Královské hlavní město Praha. V jiných jazycích jméno obvykle zní Praga (latina, většina románských a slovanských jazyků), Prag (němčina) nebo Prague (angličtina a francouzština), kde se zachovala dřívější výslovnost s g; viz také rámeček "v jiných jazycích". Samotné jméno Praha vyvolává nejvíce diskuzí, které zřejmě nebudou nikdy uzavřeny. Různé hypotézy jsou obvykle zdůvodňovány jazykovědnými konstrukcemi nebo archeologickými nálezy. Název se běžně odvozuje od slova práh. Podle této nejuznávanější teorie je Praha pojmenována po říčním prahu, tj. brodu, který se nacházel někde pod dnešním Karlovým mostem. Přes tento brod přecházeli lidé přes řeku. Protože se město začalo rozrůstat právě nad tímto brodem, tedy prahem v řece, bylo nazváno Praha. Dnešní urbanisté se rovněž domnívají, že nejdůležitější a současně nejvíce charakteristické pro vznik Prahy byly právě říční brody, na rozdíl od říčních břehů či činností prováděných v okolí řeky. Podle jiných vysvětlení bývá pojmenování spojováno také jednak s pražením (opracováním ohněm) ať už obilí, kovů nebo lesa, a jednak s vyprahlým návrším, ostrohem nad brodem, na kterém byl postaven Pražský hrad, tedy na takzvané prazje, což je označení pro sluncem vyprahlé místo či označení pro takovou půdu samotnou. Pověst o založení Prahy název vysvětluje tím, že kněžna Libuše nechala založit město tam, kde osadník uprostřed lesa tesal práh ke svému srubu. Přívlastek Praga Caput Regni (Praha hlava království) byl používán od středověku, v roce 1518 byl vyznačen na Staroměstské radnici. Od roku 1927 byl součástí znaku Prahy přívlastek Praha matka měst (latinsky Praga mater urbium). Od roku 1991 je pak součástí znaku přívlastek Praga Caput Rei publicae (Praha hlava republiky). Přívlastek Praha stověžatá zřejmě poprvé použil historik Josef Hormayer počátkem 19. století, tou dobou tyto věže spočítal matematik a filozof Bernard Bolzano a dospěl k číslu 103 (bez vodáren a soukromých domů). Související informace naleznete také v článku Dějiny Prahy. Na území dnešní Prahy sídlila v předhistorické době řada nejrůznějších kmenů – poslední nálezy u Křeslic datují zdejší osídlení do doby před sedmi tisíci lety (jde o kulturu s lineární – dříve volutovou – keramikou). Okolo 200 let př. n. l. bylo na místě Závist založeno sídliště Keltů (Bojové). Kolem oblasti, kde nyní stojí Praha, zmiňuje Ptolemaiova mapa (2. století n.l.) germánské město s názvem "Casurgis". Během stěhování národů v 6. století, začali osídlovat pražskou kotlinu Slované. Podle legendy byla Praha založena v 8. století českou kněžnou a věštkyní Libuší a jejím manželem Přemyslem, zakladatelem dynastie Přemyslovců. Legenda říká, že Libuše vyšla na skalnatý útes vysoko nad Vltavou a prorokovala: "Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat." Na místě nařídila vystavět hrad a město nazvala Praha. Důležitým kultovním místem se stal ostroh nad řekou Vltavou, kde nechal kníže Bořivoj postavit koncem 9. století druhý křesťanský kostelík v Čechách, zasvěcený Panně Marii. Za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. na počátku 10. století byla celá plošina ostrohu obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Existence knížecího hradu přivedla do jeho podhradí řemeslníky a obchodníky – začalo se rodit středověké město. Počátkem 12. století byla Praha kvetoucím městem, nad nímž se vznosně vypínal knížecí Hrad. "Tam žijí Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam stojí tržiště a něm plno kořisti...", napsal kdosi neznámý o Praze. Kupec Ibráhím ibn Jákúb napsal již v 10. století o Praze, že je to "město z kamene", což bylo ve své době znakem spíše bohatých měst. Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší – respektive latinsky Maior, to znamená také Větší – Město pražské získala poté, co Přemysl II. Otakar udělil roku 1257 magdeburská městská práva pražskému podhradí, osídlenému již minimálně od 10. století. Tak vzniklo Menší Město pražské – Malá Strana. Příliv řemeslníků a kupců do obou měst sílil, zvláště když se v době panování Karla IV. Praha stala císařskou residencí a císař zamýšlel učinit z ní hlavní město Svaté říše římské. Prostor vymezený hradbami pražských měst však začal být pro početné příchozí brzy příliš těsný, a tak panovník přistoupil k velkorysému podniku – v roce 1348 založil Nové Město pražské a vytyčil pro ně rozsáhlé území rozprostírající se mezi Vyšehradem, Poříčím a Starým Městem. To bylo postupně zaplňováno měšťanskými domy, prostornými tržišti, zahradami, nádhernými stavbami kostelů a klášterů. Velikostí a nádherou mohla Praha této doby soupeřit s nejslavnějšími městy Římem, Florencií, Paříží, Kolínem, napsal o sídelním městě Karla IV. František Palacký. V době Karlově ovšem byla většina jím založených kostelů jen rozestavěna. Bohatým italským městům jako Řím, Florencie, Benátky se nemohla rovnat.[zdroj?] Tehdy Praha sice patřila mezi největší města v Evropě a stala se rozlohou třetím největším v celé Svaté říši římské, ale počet obyvatel Prahy byl tehdy ovšem menší než v Římu, Benátkách, Janovu, Florencii, Milánu, Cařihradu, Paříži či Londýně. K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha však byla již roku 1528 znovu rozdělena. Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice. Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami, které bylo největší v českých zemích. Roku 1893 byla zahájena pražská asanace, která zasáhla Josefov a Podskalí; začaly se rozvíjet elektrické dráhy, k městu se v roce 1901 připojila Libeň. Související informace naleznete také v článku Velká Praha. Na konci první světové války byla vyhlášena nezávislost českého státu, ke kterému se vzápětí připojilo Slovensko. V Praze docházelo k ničení symbolů rakouského mocnářství. Přitom byly zničeny nebo odstraněny i některé památky, jako byl například Mariánský sloup na Staroměstském náměstí a pomník maršála Václava Radeckého (socha byla umístěna v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti a pomník nahrazen – později rovněž odstraněným – pomníkem Ernesta Denise) na Malostranském náměstí nebo socha císaře a krále, Habsburka Františka I. na Smetanově nábřeží, kam se v roce 2003 vrátila. Jako hlavní město nově ustanoveného Československa byla Praha i nadále modernizována a rozšiřována. Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla zahrnuta všechna předměstí včetně do té doby samostatných měst jako Královské Vinohrady, Nusle nebo Košíře. Praha, v niž vedle sebe žilo české, německé a židovské obyvatelstvo, se stala pozoruhodným kulturním centrem. Historizující styl, v němž bylo postaveno např. Národní divadlo, pseudogotické chrámy sv. Prokopa na Žižkově a sv. Ludmily na Náměstí Míru, či přestavěna vyšehradská bazilika, rázně odvrhla secese přelomu století (Obecní dům, nová budova Hlavního nádraží, Hotel Central v Hybernské ulici, Petřínská rozhledna a Průmyslový palác v Holešovicích, Husův pomník na Staroměstském náměstí). Desetileté secesní období přerušila první světová válka. Na konci dvacátých let 20. století se začal v architektuře projevovat funkcionalismus; byla také dostavěna gotická Katedrála svatého Víta. V září 1929 (za prezidenta T. G. Masaryka a arcibiskupa Františka Kordače, jak je uvedeno nad klenbou triumfálního oblouku chóru dómu) byla dokončena dostavba katedrály a slavnostně otevřena u příležitosti tisíciletí zavraždění svatého Václava. Světově unikátní je architektura kubistická – jedině v Praze přešel kubismus z malířských pláten do architektury (Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol), ambiciózním plánem bylo založení kubistického sídliště na Vyšehradě. Od 15. března 1939 byla Praha hlavním městem Protektorátu Čechy a Morava. Kulturní život byl ochromen; po incidentu, jehož obětí byl student Jan Opletal, byly zavřeny vysoké školy a předáci studentů popraveni. Během druhé světové války byli z Prahy deportováni do koncentračních táborů příslušníci tzv. "méněcenných ras", tedy zejména židovské a cikánské (dle tehdejšího označení) obyvatelstvo. Běžné byly popravy a věznění odpůrců nacistického režimu. Nechvalně proslulou se v této souvislosti stala například úřadovna gestapa v Petschkově paláci nebo střelnice v Kobylisích. Režim dále zesílil represe po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942, po kterém byly vyhlazeny vesnice Lidice a Ležáky. 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, při kterém zahynulo kolem 7 400 lidí z řad spojenců a civilistů a na 1 000 vojáků nacistické armády. Podle dohod mezi spojenci z protihitlerovské koalice ovšem musela americká armáda zůstat stát 6. května u Plzně, zatímco Rudá armáda dorazila do Prahy až 9. května. Pražskému povstání významně pomohli Vlasovci, kteří byli po válce vydáni do Sovětského svazu. Po skončení války byli téměř všichni pražští Němci z Prahy vysídleni. Válečné škody na pražské zástavbě byly minimální; plánovanou likvidaci města už nemohl v té době oslabený a ustupující nacistický režim provést, k vážnějšímu poškození tedy došlo pouze za trojnásobného bombardování americkými letadly na konci války: 15. listopadu 1944 v Holešovicích, 14. února 1945 zejména v Novém Městě, Nuslích, na Vinohradech a 25. března 1945 na strategické cíle ve Vysočanech, Libni a Kbelích. Výraznými stavbami, které vznikly jako náprava válečných škod, jsou věže kláštera v Emauzích nebo novější Tančící dům. Po druhé světové válce začala vznikat první sídliště, a to napřed v období tzv. první dvouletky (1946–1948). V únoru 1948 se chopila moci Komunistická strana Československa. Výstavba sídlišť začala v padesátých letech a výrazně se urychlila v 60. letech. Původní zástavba byla někde nahrazena panelovými domy. V letech 1960, 1968, 1970 a 1974 bylo k Praze připojeno dalších celkem více než 60 obcí. V roce 1968 do Prahy vtrhla vojska Varšavské smlouvy (SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR) a zahájila okupaci, která trvala až do sametové revoluce. V 60. a 70. letech se zmodernizovaly důležité dopravní stavby jako letiště a hlavní nádraží, začalo se budovat metro a takzvaný ZÁKOS – systém kapacitních městských komunikací, z nichž jedna oddělila Národní muzeum od Václavského náměstí. Na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy se tam 16. ledna 1969 upálil Jan Palach. Pro obyvatele byla na zelených loukách okolo Prahy budována panelová sídliště (největší z nich je Jižní Město). Postupující ekonomický úpadek země zasáhl i Prahu, což se projevilo v zanedbaném vzhledu města i ve zhoršování služeb. Praha se stala centrem sametové revoluce, která ukončila mocenský monopol komunistické strany. Zavedením standardních vztahů se západoevropskými zeměmi se Praha ještě více otevřela turistice. Rozvoj soukromého vlastnictví a podnikání se nakonec projevil ve zkvalitnění služeb a také v opravě chátrajících budov v samém historickém jádru města. Individuální automobilová doprava, která před rokem 1990 nebyla tak intenzivní jako v mnohých městech západní Evropy, rychle rostla, a to vedlo k rychlému zhoršení dopravní situace ve městě. Počet cestujících MHD vzrostl od roku 2001 z 1,104 miliard na 1,186 miliard lidí v roce 2017, z toho 461 miliónů cestovalo metrem. Nejvytíženější stanicí metra je I. P. Pavlova, nejvytíženější tramvajovou linkou linka číslo 22. V roce 2002 Prahu těžce poničila povodeň. Povodeň poškodila např. pražskou zoo, která se však poté rychle zotavila, anebo pražské metro, kde zaplavila 18 stanic metra, jež byly uzavřené až na půl roku. Praha leží mírně na sever od středu Čech. Centrum se rozkládá v údolí Vltavy a jejích přítoků. Jejich erozní činnost vymodelovala členitý reliéf, nejnižším bodem je hladina Vltavy u Suchdola (177 m n. m.), nejvyšším pak nevýrazný vrch Teleček mezi Sobínem a Chrášťany (399 m n. m.). V centru je výrazný vrchol Petřín (327 m n. m.) s Petřínskou rozhlednou z roku 1891, strmě se zdvihající od Vltavy. Z hlediska geomorfologického členění náleží většina rozlohy hlavního města k celku Pražská plošina a jen menší díl na severovýchodě spadá do Středolabské tabule (Březiněves, Letňany, Čakovice, Miškovice, Vinoř, Prosek, Kbely, Satalice, Horní Počernice a Klánovice). Na samý jih města pronikají svými výběžky další dva celky – niva při ústí Berounky (Lipence, Zbraslav, Lahovice, Radotín) náleží k Hořovické pahorkatině, zatímco Brdská vrchovina zasahuje svým nejzazším koncem mezi Baněmi a Točnou až na pravý vltavský břeh (skupina vrchů Čihadlo, Šance a Hradiště). Podnebí v Praze je mírné, teplejší než na jiných místech ve stejné zeměpisné šířce (50° s.š.) – např. v kanadském Winnipegu činí v zimě průměrná denní teplota − °C, noční − °C. Způsobuje také občasný silný vítr, jeho průměrná rychlost je 5 m/s (14 km/h). Větry ale ne vždy vanou ze západu. Průměrný roční úhrn srážek za roky 1961–1990 ze stanice Praha-Ruzyně byly 526,6 mm, z toho nejvíce napršelo v květnu (78 mm) a nejméně v lednu a únoru (23 mm). Za roky 2000–2007 bylo průměrně ročně 160 dnů deštivých. Ročně je zde přibližně 60 zasněžených dnů, nejvíce v lednu, kde průměrná výška sněhu je 5 cm. Průměrně je zde ročně přes 1 600 slunečných hodin (5 hodin denně). Nejvíce slunečných hodin je v červnu (230, za den 8,5) a nejméně v prosinci (38, za den 1,5). Průměrná roční teplota se pohybuje okolo 8,5 °C. V nejchladnějším měsíci lednu je průměrná denní teplota 1 °C, noční − °C. V nejteplejším měsíci červenci je průměrná denní teplota 24 °C, noční 13 °C. Ročně je okolo 100 mrazivých dnů a 30 ledových dnů. Relativní vlhkost vzduchu se celoročně pohybuje mezi 65 až 90 %. Na globální oteplování a letní vysoké teploty v Praze radnice reaguje Strategii klimatické adaptace, která by měla být přijmuta do roku 2017. Zahrnuje větší podporu zeleně, lepší hospodaření s vodou, vytváření nových vodních ploch či zadržování vody v půdě. Přehled průměrné teploty a srážek podle měsíců Praha je podobně jako jiná velká města sužována zhoršenou kvalitou ovzduší a často se zde tvoří smog. Hlavní podíl na znečištění má prašný spad (tzv. lehký polétavý prach s částicemi do velikosti 10 mikrometrů), dále pak také zvýšená koncentrace oxidů dusíku, v letních měsících také přízemního ozónu. Největší koncentrace škodlivin byla naměřena ve čtvrtích u průmyslových podniků a především ve stopě hlavních silničních tahů (Pražský a Městský okruh + jejich radiály): na Novém Městě, Smíchově, Pankráci, Roztylech, Uhříněvsi, Vysočanech. Míra škodlivin je pravidelně kontrolována, nicméně například při požáru tržnice v Libuši nebyli občané o jejich zvýšeném obsahu v ovzduší informováni. Praha je v porovnání se zbytkem ČR výrazně bohatším regionem a svojí ekonomickou silou a převyšuje evropský průměr (v roce 2011 se ve studii Eurostatu umístila jako 9. nejbohatší region v Evropě a druhý nejbohatší region ve střední a východní Evropě, před ní se umístila jenom Bratislava). Hlavní město Praha patří tradičně k nejdůležitějším hospodářským centrům Česka. Vedle význačného filmového průmyslu a zřejmě nejvýznačnějšího odvětví, turistiky, se zde nachází i mnoho závodů zpracovatelského průmyslu. Hrubý domácí produkt v pražském kraji obnášel roku 2002 kolem 620 miliard Kč (tzn. 25,7 % celkového HDP v tržních cenách; v přepočtu na hlavu to činí 226 % celorepublikového průměru). Praha dlouhodobě vykazuje, v porovnání se zbytkem ČR, výrazně nižší podíl obecně ekonomicky neaktivních jedinců i nezaměstnaných. Míra zaměstnanosti se v Praze pohybuje kolem 60 %, v porovnání s 55 % v celé ČR, míra nezaměstnanosti se potom v Praze pohybuje kolem 2–3 %, v porovnání s 6–9 % v celé ČR. V Praze jsou také běžné výrazně vyšší mzdy, než ve zbytku ČR. Medián hrubých měsíčních mezd činil v roce 2009 v Praze 28 386 Kč, kdežto v celé ČR jen 22 229 Kč. Velice znatelné je také zaměření ekonomické činnosti v Praze na oblasti služeb a další činnosti terciérního sektoru, který zaměstnává asi 80 % ekonomicky aktivních Pražanů, v porovnání s celou ČR, kde terciérní sektor zaměstnává pouze 58 % ekonomicky aktivních. Analogicky obrácená je situace v průmyslovém (sekundárním) a zemědělsko-těžebním (primárním) sektoru, které v Praze zaměstnávají 20 % respektive 0 % ekonomicky aktivních obyvatel, kdežto v celé ČR 39 %, respektive 3 %. Specifický pro Prahu je také zvýšený podíl ekonomicky aktivních jedinců, kteří v Praze nebydlí, ale za prací do Prahy cestují. Z celkového počtu ekonomicky aktivních v Praze jich v Praze také sídlí asi 81 %, kdežto 19 % jedinců do Prahy za ekonomickými aktivitami cestuje (z toho nejvýznamnější je skupina obyvatel Středočeského kraje, kteří tvoří 13 % všech pracujících v Praze). Obráceně ale 96 % Pražanů má svoje ekonomické aktivity soustředěné v Praze a pouze 4 % Pražanů za nimi cestuje mimo Prahu. Zpracovatelský průmysl hlavního města Prahy zaujímá s 7,6 procenty celkové průmyslové výroby páté místo v regionální struktuře všech čtrnácti krajů. Průmyslové závody se soustřeďují zejména na severovýchodě a jihozápadě města. Na území hlavního města bylo roku 2003 registrováno 733 průmyslových závodů (s více než dvaceti zaměstnanci) s celkem 111 tisíci pracujících. Objemem své výroby se v Praze jednoznačně prosazují dvě odvětví: produkce potravin a produkce elektrických a optických přístrojů, obě odvětví s přibližně 33 miliardami Kč v roce 2002 nebo podílem 12 % na produkci odvětví v celé republice (tržby za vlastní výrobky a služby v běžných cenách; viz i diagramy). Význačnou roli zde hraje především výroba rozhlasových a televizních přijímačů. Tato odvětví jsou následována polygrafickým průmyslem s téměř 24,5 miliardami Kč tržeb. Význam tohoto odvětví vyplývá ze skutečnosti, že v hlavním městě se toto odvětví silně koncentruje (44 % celkové produkce) a Praha zde zaujímá první místo ze všech regionů. Mimo to se v Praze nacházejí i další význačné závody tradičních průmyslových sektorů a odvětví, které přispívají k velkému významu hlavního města jako průmyslového střediska: kovodělný průmysl výroba strojů a zařízení chemie a farmaceutický průmysl průmysl výrobků ze skla, keramiky a porcelánu, stavební hmoty výroba dopravních prostředků Další odvětví hrají spíše méně významnou roli. Praha měla ke dni 1. ledna 2017 celkem 1 280 508 obyvatel, evidováno k trvalému pobytu jich bylo 1 301 489. Je 15. největším městem Evropské unie. Roku 2011 žilo v Praze 613738 mužů a 655058 žen. Průměrný věk všech obyvatel činil 41,2 let, u mužské části pak 39,7 let, u ženské části 42,7 let. V roce 2011 do Prahy dojíždělo za prací a studiem 199 360 lidí, z toho 128 675 (65 %) ze Středočeského kraje. Z Prahy vyjíždělo 23 332 lidí, z toho 16 989 (73 %) do Středočeského kraje. Ve městě je několik romských komunit, podíl Romů v populaci je nižší než průměr v ČR (při sčítání lidu v roce 2001 bylo procento uvedené romské národnosti poloviční proti celorepublikovému průměru, nižší je pouze v Kraji Vysočina). Podle výzkumu pro MPSV a ESF z roku 2006 je v Praze šest sociálně vyloučených romských lokalit s odhadovaným počtem obyvatel přes 9 000, nacházejí se ve čtvrtích Smíchov, Žižkov, Libeň, Karlín, Černý Most a Harfa. Dle sčítání pražského magistrátu z roku 2007 se ve městě pohybovalo zhruba 2 000 bezdomovců. Praha má vysokou míru počtu přistěhovalých i počtu vystěhovalých. Mezi přistěhovalými je výrazně vysoký podíl cizinců. Pražané se vystěhovávají nejvíce do Středočeského kraje, konkrétně okresů Praha-východ a Praha-západ, kde vzniká metropolitní oblast Prahy. Ta má přibližně 200 000 obyvatel a neustále roste. Je nejrychleji rostoucím místem v ČR. V minulosti v Praze žilo velice heterogenní obyvatelstvo – vedle Čechů Němci a Židé; ve středověku a raném novověku také Italové. Architektonické památky italského původu tvoří velkou část Malé Strany, židovského několik budov, které se zachovaly po asanaci Josefova, ale i synagogy mimo centrum města; Jubilejní synagoga na Novém Městě, synagoga na Smíchově a na Palmovce aj. V roce 1880 byla obcovacím jazykem 86,2 % obyvatel Prahy čeština a 13,7 % pak němčina. V roce 1920 se k česko-slovenské národnosti přihlásilo 94,2 % obyvatel Prahy, 4,6 % k německé a 0,9 % k židovské. Od poloviny 90. let v Praze opět stoupá počet cizinců. V roce 2001 žilo v Praze 61 477 cizinců, v roce 2012 pak již 162 715, když tvořili 13 % obyvatelstva. Na Prahu a Středočeský kraj připadá více než polovina z celkového počtu cizinců v ČR. K 31. 12. 2012 v Praze žilo okolo 170 tisíc cizinců, z toho: 45 333 občanů Ukrajiny, 26 281 občanů Slovenska, 21 098 občanů Ruska, 11 277 občanů Vietnamu a z jiných zemí. Praha je kulturní metropolí celé České republiky, Evropské město kultury 2000. Působí zde desítky muzeí, galerií, divadel, kin a nejrůznějších kulturních institucí. Národní galerie v Praze spravuje největší sbírku výtvarného umění v Česku. Ve stálé expozici Veletržního paláce jsou díla světových umělců jako např. Mucha, Picasso, Monet nebo Van Gogh. Pražský magistrát vynakládá na kulturu ročně stamilionové částky; způsob přerozdělování finančních prostředků však v letech 2007–2008 ohrozil především některá menší divadla, a stal se tak předmětem ostrých sporů. V roce 2011 proběhl projekt Praha – město literatury, jenž měl za úkol podpořit vnímání Prahy jako místa, které podporuje četbu a zájem o literaturu. Jedním z cílů pak bylo získání titulu UNESCO kreativní město literatury. V rámci projektu např. bylo po Praze rozmístěno několik reproduktorů ve tvaru ptačích budek, z nichž byly pouštěny audioknihy českých autorů. Související informace naleznete také v článcích Seznam hradů, zámků a tvrzí v Praze, Seznam klášterů v Praze a Seznam kulturních památek v Praze. Praha díky je své bohaté historii významným světovým kulturním centrem a po Londýně, Paříži, Římě, Madridu a Berlínu je šestým nejnavštěvovanějším městem Evropy.[zdroj?] Neobyčejné množství a koncentrace dochovaných architektonických památek je mimo jiné zapříčiněno relativně minimálním poškozením za druhé světové války (na rozdíl od mnoha ostatních evropských velkoměst). Pražská památková rezervace (PPR) zahrnuje městské části s největší koncentrací památek. S rozlohou 8,66 km2 patří mezi největší rezervace svého druhu na světě. Na území Prahy je celkem 37 národních kulturních památek (z toho 28 na území PPR). Následující seznam uvádí pouze nejvýznamnější památky. Více objektů je uvedeno na stránce Seznam pražských památek. Kurzivou zvýrazněné objekty jsou národními kulturními památkami. Letohrádek Hvězda Břevnovský klášter Trojský zámek Veletržní palác Praha se vyznačuje mimořádnou koncentrací malých i velkých divadelních scén. V nejvýznamnějším Národním divadle, jehož novorenesanční budova a výzdoba je symbolem českého vlastenectví 19. století, působí stálé soubory činohry, opery a baletu; ty vystupují střídavě také v klasicistním Stavovském divadle, v němž se na konci 18. století uskutečnily premiéry Mozartových oper Don Giovanni a La clemenza di Tito. Mezi činoherními scénami dále vyniká Divadlo na Vinohradech. Prestižní hudební scénou je pražská Státní opera (původně pražská německá scéna) a také Dvořákova síň Rudolfina, sídla České filharmonie. Světově známé je také divadlo Laterna magika. Mezi menší scény patří mj. Divadlo Na zábradlí, Divadlo v Dlouhé, Dejvické divadlo či dnes již legendární Semafor a divadlo Járy Cimrmana. Kromě toho má Praha množství muzikálových a zábavných divadel (největší z nich je Hudební divadlo Karlín) a dalších komerčních scén, které se zaměřují např. na černé divadlo a žijí především z cestovního ruchu. V Praze sídlí symfonická hudební tělesa: Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, či Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) V Praze jsou stovky restaurací a barů a především hospod s dobrým českým pivem. Malá Strana, Staré Město, Žižkov nebo například i Nusle jsou plné dobrých hospod, z nichž mezi nejznámější patří U Pinkasů, U Zlatého Tygra, U černého vola, Klášterní pivovar Strahov, U Sadu, U Medvídků a další. Slavná je také restaurace, která si vaří vlastní pivo – U Fleků. Praha v posledních letech nabízí také více kvalitních restaurací vedených zkušenými šéfkuchaři. Úroveň gastronomie vzrůstá a tři pražské restaurace se k roku 2017 mohou pyšnit hvězdičkou Michelin. Každoročně je zde pořádán festival jídla – Prague Food Festival, festival piva – Český pivní festival, či festival zmrzlin – Prague Ice Cream Festival. V Praze také sídlí nebo sídlilo několik pivovarů: Břevnovský klášterní pivovar První novoměstský restaurační pivovar – Praha 1 Pivovar U Fleků – Praha 1 Klášterní pivovar Strahov – Praha 1 Pivovar Pražský most u Valšů – Praha 1 Pivovarský Hotel U Medvídků – Praha 1 Pivovarský dům – . Praha 2 Pivovar Braník – Praha 4 Jihoměstský pivovar – Praha 4 Sousedský pivovar U Bansethů – Praha 4 Pivovary Staropramen – Praha 5 Měšťanský pivovar – Praha 7 Výukový a výzkumný pivovar – Suchdolský Jeník – Praha 6 Pivovar U Bulovky – Praha 8 Fotografové zachycovali pohledy na architektonicky proslavené lokality jako jsou Vyšehrad, Staré město, Pražský hrad, ale také výjevy všedního života ve městě. Do dvacátých let 20. století zde působili umělci jako například Rudolf Bruner-Dvořák, Jan Srp, Jaroslav Petrák, Josef Fiedler nebo František Krátký. Fotografem druhé poloviny 19. století s mezinárodním věhlasem byl František Fridrich (1829–1892), který v září 1856 uspořádal v Praze první autorskou fotografickou výstavu v historii české fotografie. Byl největším vydavatelem fotografických pohlednic v zemi, vysokou dokumentární hodnotu mají jeho pohledy na tehdejší pražskou zástavbu, dnes už v nejednom případě asanovanou, či fotografie z různých společenských událostí. K jeho nejstarším pražským snímkům patří záběry z Hospodářsko-průmyslové výstavy na Rohanském ostrově v roce 1864, k těm nejvýznamnějším z posledního období zase cyklus fotografií rozestavěného, pak požárem zničeného a opět vystavěného Národního divadla z let 1880 až 1882 nebo právě dokončená stavba Rudolfina z roku 1885. Někdy od roku 1870 vedl František Fridrich kromě ateliéru v Michalské ulici ještě vlastní fotografický obchod na nároží Příkopů a Havířské ulice. V roce 1875 svůj fotoateliér pronajal malíři a vyučenému daguerrotypistovi Janu Malochovi (1825–1911), který u něj mimochodem v šedesátých letech pracoval, a sám si zřídil nový ateliér na tehdejší Ferdinandově, dnešní Národní třídě (dnes je tu kavárna Louvre). Piktorialista Vladimír Jindřich Bufka pracoval v ateliéru J. Langhanse v Praze a fotografoval večer, v dešti nebo v protisvětle. Jeho znalost fotografických technik mu umožňovalo provádět obtížné záběry, ve střední Evropě patří tyto práce k prvním svého druhu. Byl tvůrcem stylizovaných děl náročnými technikami gumotisku a barevného gumotisku, které v té době byly velmi inovativní. Inspiroval se z různých slohů a stylů: impresionismu a postimpresionismu, secese, symbolismu a dekadence, kubismu, futurismu nebo art deco. Jan Kříženecký se po studiích architektury stal revidentem stavebního úřadu města Prahy. Díky své zálibě ve fotografování byl městským archívem požádán o fotodokumentaci starých a historicky cenných domů, ulic a dalších památek pro jejich soupis. Celkem tak pořídil v letech 1902–1915 asi čtyři tisíce fotografií staré Prahy. Byl členem Klubu fotografů amatérů v Praze a na fotografické výstavě v roce 1897 vynikly jeho snímky soch z Karlova mostu a fota staveb z dalších českých měst. Dalším významným pražským fotografem byl Josef Sudek, který Prahu fotografoval po celý svůj život. Již na začátku roku 1916 sestavil malé album 156 originálních záběrů Prahy na formátu 3,5×5 cm. V období 1922–1927 žil na pražské Invalidovně, kde vznikl cyklus Z Invalidovny (1922–7), který připomíná žánrové malířství 19. století a impresionismus. V letech 1927–1928 fotografoval dostavbu katedrály svatého Víta a roku 1928, k 10. výročí založení republiky, vydal album 15 originálních fotografií s názvem Svatý Vít. Vlastnil fotografický ateliér na Újezdu čp. 30, od roku 1958 působil v bytě přízemí domu na Úvoze, který používal do své smrti. Dnes se v objektu nachází Galerie Josefa Sudka. Profesor a národní umělec Karel Plicka Prahu fotografoval v mnoha obměnách. Mezi lety 1939–1945 pracoval ve Státním fotoměřickém ústavu s náplní fotografické dokumentace Prahy. V knize Praha ve fotografiích K. P. (1940) nachází v nadčasovém monumentalizujícím pohledu harmonii a krásu v architektonických klenotech minulosti; publikace zároveň výrazně posilovala národní povědomí v době okupace. Autorem několika knih o Praze je Karol Benický. Stanislav Tůma (1950–2005) měl za hlavní téma své tvorby Malou Stranu a Hradčany. V roce 1990 vydal knihu s názvem "Suburbium Pragense", oceněnou titulem "Nejkrásnější fotografická publikace roku 1997". Jeho kniha "Prager Motive" získala ocenění "Nejlepší fotografická publikace s textem" za rok 2004. Ladislav Sitenský Jan Reich byl jeden z posledních klasiků české fotografie, který fotografoval černobíle na velkoformátový deskový přístroj, a spoluzakladatel skupiny Český dřevák. Jeho nejznámějším cyklem je Mizející Praha, ve kterém snímal tramvaje, ohrady, nádraží, nábřeží apod. Na živobytí si vydělával produkcí barevných pohlednic v družstvu Fotografia. Pepa Středa vytváří panoramatické pohledy na město z výšky. Jan Pohribný ve své fotografické tvorbě využívá jako tvůrčí postupy vícenásobnou expozici v kombinaci s pohybovou neostrostí. Spojuje nejen principy pohybu, výrazných barevných stop či monochromatických řešení, ale využívá také světelné malby, která "zviditelňuje" energie zvolených přírodních lokalit či posvátných kamenů vztyčených lidskou rukou. Josef Koudelka v roce 1968 dokumentoval invazi vojsk Varšavské smlouvy do Prahy. Snímky, které nejdřív publikoval anonymně, se staly symboly tehdejších událostí, později za ně dostal Zlatou medaili Roberta Capy. Jiří Všetečka se proslavil zejména svými snímky z Prahy, dokumentárními snímky a ilustracemi inspirovanými podle knih. Nejznámější je Nezvalův Pražský chodec. František Dostál se ve své tvorbě věnuje především lidem z pražských ulic. Pro jeho dílo je typický jemný humor těžící z často absurdních setkání více nesourodých prvků na jednom obrazu. Prvotní inspirací ve fotografii mu byla jeho rodná čtvrť Vršovice. Zachycoval lidi ve zdánlivě obyčejných situacích, které však už tehdy měly výrazný výtvarný náboj. Hlavnímu městu věnoval několik knih: Trvalé bydliště Praha (1986, ocenění v soutěži Nejkrásnější kniha roku) nebo Praha ve společné péči obyvatel (2010). V Praze se pravidelně konají fotografické festivaly a výstavy. Z uměleckých akcí jsou to například Prague Photo, Prague Biennale Photo, Digiforum nebo Festival Fotograf. Výstavy se konají v řadě fotografických galerií jako jsou například Galerie Leica, Galerie Langhans nebo Galerie Josefa Sudka. Některé vybrané výstavy věnuje fotografii Centrum současného umění DOX nebo Galerie Rudolfinum. Související informace naleznete také v článcích Magistrát hlavního města Prahy a Zastupitelstvo hlavního města Prahy. Praha je hlavním městem České republiky a jako taková je pravidelným sídelním městem jejích ústředních orgánů. Navíc je už od 24. listopadu 1990 de facto opět statutárním městem, má však specifické postavení obce i kraje zároveň. Netýká se jí zákon o obcích (č. 128/2000 Sb.) a zákon o krajích (č. 129/2000 Sb.), nýbrž zvláštní zákon o hlavním městě Praze (č. 131/2000 Sb.), který se zmiňuje o jejím statutu, ale mezi statutární města ji nepočítá. Praha vydává pro své území vlastní právní předpisy, vyhlášky i nařízení, které publikuje ve Sbírce právních předpisů hlavního města Prahy. V Praze zároveň sídlí i správní instituce Středočeského kraje. Podrobněji o částech Prahy a o jejím členění od roku 1784 do současností čtěte v článcích Části Prahy, o zásadních dějinných přelomech v článcích Královské hlavní město Praha a Velká Praha. Do roku 1949 byly správní obvody až na jednu výjimku z roku 1947 tvořeny jedním nebo více celými katastrálními celky, bývalými obcemi či městy. Od roku 1949 došlo k zásadní změně správního členění. Od té doby hranice mnoha městských obvodů, správních obvodů a městských částí jsou nezávislé na hranicích katastrálních území a některá katastrální území jsou tak rozdělena do více správních a samosprávných částí města. Katastrální území (například Vinohrady, Smíchov) jsou nadále rozhodující zejména pro evidenci pozemků a nemovitostí a označování domů. Praha je složena ze 112 katastrálních území různé velikosti, charakteru i významu. Centrum města: Staré Město, Nové Město, Josefov, Malá Strana, Hradčany, Vyšehrad. Velké čtvrti poblíž centra: Smíchov, Vinohrady, Nusle, Vršovice, Žižkov, Karlín, Libeň, Vysočany, Holešovice, Bubeneč, Dejvice, Braník. V roce 1960 bylo zřízeno deset městských obvodů na úrovni okresů a tyto obvody, rozšířené o nově přidružené obce, platí podle zákona o územním členění státu dodnes. Původně byly i správními a samosprávnými obvody. Obyvatelé většiny území obvodů podléhali přímo obvodnímu národnímu výboru (později obvodnímu úřadu), v později připojených obcích však zůstaly jako mezičlánek místní národní výbory (místní úřady), které zároveň spadaly i pod působnost příslušného obvodu. Od roku 1990 nejsou tyto městské obvody samosprávnými celky, ale jsou jejich základem samosprávné městské části totožného názvu (u prvních tří jsou tyto měst. části s nimi přímo totožné). Od roku 2001 nejsou ani územně-správními obvody. Dnes již podle nich jsou organizovány jen soudy, pošty nebo různé správní firmy. Seznam deseti obvodů podle zákona č. 36/1960 Sb., u každého jsou uvedeny městské části, které nyní tvoří území obvodu: Praha má 57 samosprávných městských částí, které jsou spravovány voleným zastupitelstvem a dále radou, starostou a úřadem městské části. Úřady některých městských částí měly již od ustavení městských částí svěřeny některé z působností státní správy i pro další městské části. Od 1. července 2001 byla tato úroveň působností v celé Praze rozdělena do 22 správních obvodů – uvádí-li se v mapách nebo textu v souvislosti s Prahou spojení "správní obvod", je tím nejčastěji míněn správní obvod této působnosti a úrovně. Od 1. ledna 2002 je názvem těchto 22 městských částí slovo Praha s příslušnou číslovkou, stejné označení se používá i pro správní obvod jejich rozšířené působnosti. Některé z těchto 22 městských částí mají tuto působnost jen pro své území, jiné i pro další městské části. Území většiny z těchto 22 správních obvodů (všech s výjimkou Prahy 1 až Prahy 3) však není totožné s územními obvody podle zákona o územním členění státu, které byly původně (před rokem 1990) i správními obvody a měly i vlastní sbory (ONV). Vláda i poslanci opakovaně přicházejí s návrhy, aby staré členění bylo zrušeno. Na území Prahy se nachází 901 základních sídelních jednotek. Nejstarší vrstva pražských pomístních názvů pochází z doby kolem 12. století, kolem 14. století se vžily zejména názvy jednotlivých rynků a trhů. Některá místa měla vžitý název latinský, německý i český. Vžívala se též označení ulic podle zasvěcení kostela nebo kláštera, podle významných majitelů domů v ulici nebo domovních znamení, podle vzhledu nebo charakteru ulice nebo podle události. Domy byly rozlišovány zejména podle domovních znamení. Po roce 1770 byla v monarchii zavedena popisná čísla domů. Po sloučení čtyř pražských měst (1784) byly počínaje 27. říjnem 1787 v Praze zavedeny oficiální názvy ulic jako nutný doplněk k domovním číslům, která orientační funkci plnila hůře než dosavadní domovní znamení. Úředním zavedením byly všechny dosavadní názvy ulic důsledně poněmčeny a úřední zavádění a schvalování postupně nahrazovalo spontánní vývoj názvů. V roce 1857 vyšlo císařské nařízení o pojmenovávání ulic a zavádění domovních čísel podle ulic (dnes nazývaných orientační čísla). 8. října 1868 se sbor pražských obecních starších usnesl označit pražské ulice jednotnými německo-českými plechovými tabulemi (a zároveň stanovil zásadu unikátnosti názvu v rámci města). Na základě tohoto usnesení byla v Praze ustanovena zvláštní komise pro stanovení názvů ulic a náměstí. Výsledkem její práce byl "Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních královského hlavního města Prahy", který z nařízení městské rady sestavil ředitel městského archivu Karel Jaromír Erben. V nově připojených Holešovicích byly umístěny jen české názvy, v roce 1893 se jednojazyčné tabulky v českých národních barvách začaly objevovat i v samotné Praze. Po soudních sporech bylo 20. dubna 1894 vyhláškou rozhodnuto o nahrazení dvojjazyčných tabulí českými v celé Praze. 1. října 1898 správní soud rozhodnutí definitivně potvrdil. V celé Praze se používají smaltované červenobílé tabule s názvy ulic jednotného vzoru, popisná čísla domů jsou tradičně provedena bílým písmem na červených tabulkách a orientační čísla bílým písmem na modrých tabulkách. V některých městských částech je orientační systém doplněn též názvy ulic ve formě směrového dopravního značení nebo speciálními městskými rozcestníky či směrovkami. Evidenční části Prahy se samostatnými řadami čísel popisných jsou totožné s katastrálními územími Prahy. Ulice jsou pojmenovány ve všech evidenčních částech Prahy. Ve většině částí Prahy jsou domům přidělována i čísla orientační; nejsou přidělena například v částech Běchovice, Benice, Šeberov, Petrovice nebo Zbraslav. Šesticifernými čísly jsou označeny sloupy veřejného osvětlení ve správě společnosti Eltodo Citelum, tuto identifikaci využívá k lokalizaci i integrovaný záchranný systém. Dalším významným orientačním prvkem jsou názvy zastávek městské hromadné dopravy. Související informace naleznete také v článku Soudy v Praze. Přestože je Praha hlavním městem České republiky, vrcholné soudní instituce sídlí v Brně. V Praze se nachází pouze jeden ze dvou vrchních soudů, ačkoli s působností vůči téměř celým Čechám, působnost krajského soudu vůči území města má městský soud, zároveň jde zde ale také středočeský krajský soud. Působnost okresních soudů vykonává ve městě deset soudů obvodních, jen pro pražské okolí existují dva klasické soudy okresní. Praha jako celek tvoří jeden vícemandátový volební obvod pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. V Praze je celkem 10 jednomandátových volebních obvodů pro volby do Senátu Parlamentu ČR. Tyto volební obvody částečně odpovídají městským deseti obvodům. Podrobnější informace naleznete v článku Doprava v Praze. Praha je hlavním dopravním uzlem v Česku a významnou křižovatkou ve střední Evropě. Má rozsáhlou dopravní infrastrukturu. Pražský železniční uzel je centrem dálkové i příměstské osobní dopravy. Velká pražská nákladová nádraží jsou v útlumu, avšak v Uhříněvsi vzniklo největší kontejnerové překladiště ve střední Evropě. Letiště Václava Havla (do r. 2012 Praha-Ruzyně) je hlavním pražským letištěm. Veřejná doprava byla zprvu v 19. století zajišťována drožkami a omnibusy, od roku 1875 vznikala síť koněspřežné tramvaje, kterou od 90. let 19. století začala nahrazovat elektrická tramvaj. Do roku 1907 soukromé městské dráhy vykoupilo město. Po neúspěšném pokusu v letech 1908–1909 se od roku 1925 začlenily do městské dopravy i autobusy a od roku 1974 metro. Po roce 2002 nabyly důrazu snahy využít pro městskou a příměstskou dopravu více i železnici. Doplňkovou roli má od roku 1891 lanovka; po roce 2000 byly obnoveny tři malé osobní přívozy a zavedeny další. Metro, tramvaje, autobusy, vlaky, přívozy a lanovka jsou zařazeny do systému Pražské integrované dopravy. Předplatné jízdné se platí formou nákupu tištěných kupónů na pevné časové období (měsíční, čtvrtletní, roční) a systémem čipových karet Lítačka. Ulice a silnice byly po celou dobu vývoje města postupně upravovány a nové přistavovány. Hlavními dálkovými silničními tahy využívanými také k příměstské dopravě jsou dálnice D1 (Brno, Ostrava), D5 (Plzeň), D8 (Ústí nad Labem) a D11 (Hradec Králové). Pro automobily je postupně budován Pražský okruh a Městský okruh, jehož součástí je i kontroverzní tunelový komplex Blanka. Dostavba obou okruhů nabírá zpoždění. Automobilová doprava v centru a v přilehlých čtvrtích je regulována zejména systémem zón placeného stání, především u okrajových stanic metra jsou zřizována odstavná parkoviště P+R. Kolem roku 2000 se začala prosazovat koncepce ucelené pražské sítě cyklistických tras, podél některých ulic či samostatně mimo ulice byly vybudovány stezky pro cyklisty. Existují různé způsoby, jak zjednodušit pohyb na kole po městě. Například v roce 2014 v Praze bylo 163 km chráněných tras vedených odděleně od automobilové dopravy, 41 km cyklopruhů a 20,3 km jednosměrných ulic obousměrných pro kola. Osobní vodní doprava má v Praze převážně rekreační a turistický význam. Radotínský přístav umožňuje nákladní dopravu po Vltavě na labskou vodní cestu, je využíván sporadicky, zejména pro přepravu sypkých stavebních hmot a rozměrných nákladů. Po Praze je pak pojmenován pár mezinárodních vlaků EuroCity společností České dráhy a Polskie Koleje Państwowe (k r. 2016) na trase Praha – Olomouc – Bohumín – Katowice – Warszawa a zpět. Karlova univerzita založena roku 1348, nejstarší univerzita ve Střední Evropě České vysoké učení technické v Praze (ČVUT) založeno roku 1707 Vysoká škola chemicko-technologická v Praze (VŠCHT) založena 1920 Vysoká škola ekonomická v Praze (VŠE) založena 1953 . Česká zemědělská univerzita v Praze (ČZU) založena 1906/1952 Akademie výtvarných umění v Praze (AVU) založena roku 1800 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (VŠUP) založena roku 1885 Akademie múzických umění v Praze (AMU .) založena roku 1945 Policejní akademie České republiky University of New York in Prague (UNYP) založeno roku 1998 International School of Prague (ISP) založeno roku 1948 Anglo-American University (AAU) založeno roku 1990 University of Northern Virginia in . Prague (UNVA) založeno roku 1998 Architectural Institute in Prague (ARCHIP) založeno roku 2010 Vysoká škola finanční a správní (VSFS) založeno roku 1999 Metropolitní univerzita Praha (MUP) založeno roku 2001 Prague College založeno roku 2004 . New York University Instituto Camõ Goethe-Institut Česko Instituto Cervantes British Council Alliance française Praha je sídlem významných fotbalových týmů AC Sparta Praha, SK Slavia Praha, FK Dukla Praha, Bohemians 1905, FK Viktoria Žižkov, FK Loko Vltavín a FK Bohemians Praha. A dále hokejových týmů HC Slavia Praha, HC Sparta Praha a HC Lev Praha. V Praze se nachází Strahovský stadion, největší stadion na světě, dnes už využíván jen jako výcvikové centrum fotbalové Sparty. Největší česká multifunkční hala je O2 arena. Další významný Stadion Letná je domovským stadionem AC Sparty, moderní Eden Aréna ve Vršovicích sídlem SK Slavie. Nejvýznamnější tenisový areál Štvanice patří Českému tenisovému svazu, kurty pak nejstaršímu českému tenisovému klubu I. ČLTK. Největší golfové tréninkové hřiště v ČR najdeme v Hodkovičkách, další také ve Zbraslavi, Hostivaři, Motole a nově také na Černém Mostě. Ke každoročním sportovním událostem také patří Pražský mezinárodní maraton (PIM), Memoriál Josefa Odložila (mezinárodní atletický mítink), Mystic Sk8 cup (světový skateboardový pohár) nebo Frisbeer Cup (mezinárodní frisbee turnaj). V Praze se dá zabruslit na zimních stadionech v Ice Areně v Letňanech, Nikolajce na Smíchově, stadionu Kobra v Braníku, ZS Hvězda v Praze 6, Malé sportovní hale Incheba na Výstavišti v Holešovicích a na různých venkovních kluzištích. Mezi největší bazény a akvaparky v Praze se řadí Plavecký stadion Podolí, Plavecký stadion Slavia Praha, Plavecký areál Šutka, Aquapark Barrandov, Aquacentrum Letňany a PSA Hloubětín, který je jako jediný přisolovaný mořskou solí. Nedaleko Prahy se nachází (asi 100 metrů za hranicí Prahy) největší český aquapark Aquapalace Praha. U Vltavy v Podolí je také písečná pláž Žluté lázně. Čeští emigranti pojmenovali po Praze několik nově založených sídel, nejvíce v tzv. "Novém světě". Praha, Slovensko New Prague, Minnesota, Spojené státy americké Prague, Oklahoma, Spojené státy americké Praha, Texas, Spojené státy americké Prague, Nebraska, Spojené státy americké V Praze má své sídlo například správce české národní internetové domény CZ, sdružení CZ.NIC. Najdeme zde také sídlo vyhledávače Seznam.cz, českou pobočku Google, vývojáře Skype nebo aukčního serveru eBay. Z významných mediálních domů zde sídlí vydavatelství MAFRA, Economia, Televize Nova, Televize Prima, Česká televize, Český rozhlas, Svobodná Evropa a další média. Technologicky je Praha místem, kde fyzicky běží řada serverů v rámci velkých datacenter. V minulosti byla jmenována čestnými občany Prahy řada osobností; posledním adeptem je režisér Miloš Forman.

LOCATION

LOCATION

004594

Housle jsou strunný smyčcový nástroj se čtyřmi strunami laděnými v čistých kvintách: g, d1, a1, e2. Mají hlubokou tradici v evropské klasické hudbě, většina skladatelů jim věnovala důležitou část svého díla. Jsou nejmenší z rodiny houslových nástrojů, mezi které se řadí ještě viola a violoncello. Příbuzný smyčcový nástroj – kontrabas, však svou stavbou patří do violové rodiny (stejně jako např. renesanční a barokní nástroj viola da gamba). Hlavní část houslí tvoří ozvučná skříň, na kterou je připevněn krk zakončený šnekem a nesoucí černý hmatník. Struny jsou ve spodní části houslí upevněny pomocí struníku, vedeny přes kobylku, nad hmatníkem a upevněny v količníku, kde se napínají kolíčky. Ozvučnou skříň neboli ozvučnici tvoří dvě mírně prohnuté desky, u krajů spojené s luby. V horní desce jsou vyřezané dva otvory ve tvaru písmene f (tzv. efa), které umožňují lepší výstup zvuku z vnitřku houslí a ovlivňují tvar ohybu víka....

Kolik strun mají housle?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Housle

Housle jsou strunný smyčcový nástroj se čtyřmi strunami laděnými v čistých kvintách: g, d1, a1, e2.

Housle jsou strunný smyčcový nástroj se čtyřmi strunami laděnými v čistých kvintách: g, d1, a1, e2. Mají hlubokou tradici v evropské klasické hudbě, většina skladatelů jim věnovala důležitou část svého díla. Jsou nejmenší z rodiny houslových nástrojů, mezi které se řadí ještě viola a violoncello. Příbuzný smyčcový nástroj – kontrabas, však svou stavbou patří do violové rodiny (stejně jako např. renesanční a barokní nástroj viola da gamba). Hlavní část houslí tvoří ozvučná skříň, na kterou je připevněn krk zakončený šnekem a nesoucí černý hmatník. Struny jsou ve spodní části houslí upevněny pomocí struníku, vedeny přes kobylku, nad hmatníkem a upevněny v količníku, kde se napínají kolíčky. Ozvučnou skříň neboli ozvučnici tvoří dvě mírně prohnuté desky, u krajů spojené s luby. V horní desce jsou vyřezané dva otvory ve tvaru písmene f (tzv. efa), které umožňují lepší výstup zvuku z vnitřku houslí a ovlivňují tvar ohybu víka. Horní deska se nejčastěji vyrábí ze smrkového dřeva s hustými letokruhy, spodní deska a luby bývají javorové. Okraje desek jsou lemovány ozdobným vykládáním (tzv. výložkami), které kromě estetické funkce částečně chrání dřevěné desky před naštípnutím. U laciných modelů jsou výložky jen naznačené barvou. Ze spodní strany víka, pod strunou G, je většinou (ale na rozdíl od violy ne vždy) připevněna dřevěná lišta jmenující se basový trámec, která pomáhá přenášet nízké frekvence na svrchní desku. Duše naopak přenáší vysoké frekvence ze svrchní desky na spodní. Je vložena mezi obě desky v místě pod strunou E. I nepatrná odchylka v jejím umístění má za následek výraznou změnu barvy a intenzity tónu houslí. Duše také brání prohnutí obou desek do vnitřku houslí. Na levé straně víka je připevněn podbradek pro větší komfort při hraní. Většina houslistů ještě používá tzv. pavouk, což je opěrka, která se nasazuje na spodní část houslí tak, aby netlačily na klíční kost. Související informace naleznete také v článku Krk (hudba). Krk se vyrábí ze stejného dřeva jako spodní deska a luby, tedy nejčastěji z javoru. Na jeho svrchní části je připojen hmatník z ebenového dřeva, u levnějších nástrojů se používají lacinější druhy tvrdého dřeva obarvené na černo, například opět javorové. Na konci krku se nachází količník zakončený šnekem, jehož estetická krása je znakem kvalitní výroby. Struny jsou ke količníku upevněny čtyřmi kolíčky a jsou vedeny přes malý pražec (začátek hmatníku) dále nad hmatník a přes kobylku do struníku. Kobylka se vyrábí z javorového dřeva a má několik důležitých funkcí: Drží struny v určité vzdálenosti od hmatníku. Její zaoblený tvar dovoluje, aby se smyčec dotýkal strun odděleně. Přenáší vibrace strun na trup houslí. Slouží jako akustický filtr – omezuje některé frekvence strun, které by zhoršovaly tónové vlastnosti houslí. I malá odchylka v umístění kobylky má za následek výraznou změnu charakteru tónu houslí (podobně jako v případě duše). U kovových strun je obvyklá vzdálenost struny nad koncem hmatníku okolo 2,5 mm pro strunu e2 a rovnoměrně se zvětšuje až po cca 4 mm u struny g. U střevových strun jsou vzdálenosti nad hmatníkem poněkud vyšší. Na struník jsou připevněny konce strun a je vyráběn ze dřeva, kosti, kovu nebo plastu. Ze spodní části struníku vede vlákno (zvané poutko), které je připevněno k tzv. žaludu. Tím je zabezpečeno, že se struník nedotýká horní desky houslí. Na struníku mohou být také připojené dolaďovače, které slouží k malým změnám výšky tónu strun při ladění. Existují i struníky s vestavěnými dolaďovači. Související informace naleznete také v článku smyčec. Hlavní součástí smyčce jsou žíně napnuté mezi špičkou smyčce a tzv. žabkou. Žíně lze povolovat a napínat pomocí šroubu u žabky a čas od času se musí namazat kalafunou pro lepší tření se strunou. Výběr kalafuny a její množství nanesené na smyčec se řídí podle použitých strun a podle stylu hry, měkčí kalafuny jsou zpravidla tmavší, světlejší kalafuny bývají tvrdší. U nejlevnějších typů smyčců se koňské žíně nahrazují syntetickými vlákny, které však mají horší užitné vlastnosti. Dřevěná hůlka smyčce bývá obyčejně vyrobená z brazilového dřeva, kvalitnější dřevo na smyčce je fernambukové. Dražší smyčce bývají zpravidla vyrobeny technologií štípání dřeva přesně po letech, což zaručuje, že se nikdy nezačnou prohýbat směrem do strany. Na mistrovské smyčce se při výrobě a ozdobném vykládání žabky používají ušlechtilé a vzácné materiály, jako jsou perleť, stříbro, zlato, slonovina, želvovina atd. Houslové struny se dříve vyráběly z ovčích střev. Dnes tyto struny používají interpreti, kteří chtějí docílit autentického zvuku, jaký měly housle v dřívějších dobách. Později se začalo na struny ze střev přidávat kovové vinutí, což dovolovalo silnější záběry smyčcem a tím silnější zvuk. Moderní struny se skládají z jádra tvořeného syntetickým nebo kovovým vláknem a z kovového vinutí (hliníkové, ocelové, stříbrné, chromové, titanové apod.) Dnešní nejkvalitnější struny mají podobný teplý zvuk jako střevové struny a zároveň se nerozlaďují ani při prudkých výkyvech teplot a dlouhém hraní, což byla hlavní nevýhoda střevových strun. Lak chrání housle před mechanickým a chemickým poškozením a plní i estetickou funkci. Existuje mnoho receptur, hlavní součástí jsou přírodní pryskyřice naložené v oleji nebo ethanolu. Další přísady mohou být: mastix – pryskyřice stromu řečík lentišek (Pistacia lentiscus) pryskyřice benzoová šelak – přírodní živice získávaná z výměšků červa Tachardia lacca sandarak – pryskyřice stromu sandarakovník článkovaný (Tetraclinis articulata) kopál – fosilizovaná pryskyřice jantar dračí krev – přírodní barvivo získávané z různých druhů stromů, například z dračince rumělkového šafrán terpentýn propolis Lak však nemůže vylepšit akustické vlastnosti houslí. Zvuk nenalakovaných houslí se postupem doby zhoršuje (v souvislosti s degradací dřeva); lak pouze pomáhá uchovat zvukové vlastnosti po dlouhou dobu. Na levné tovární a školní housle se používají laky na bázi umělé pryskyřice (polyuretanové laky). Takové nalakování je mnohem odolnější než tradiční olejové nebo dokonce lihové laky, lak schne v porovnání s tradičními materiály rychle, ale tónová kvalita takto lakovaných houslí je horší. Délka standardních "čtyřčtvrťových" houslí je asi 36 až 38 cm, pro výuku dětí se používají i menší housle: tříčtvrťové, půlové, čtvrťové atd. Toto označení je ale jen orientační, kupříkladu skutečná délka půlových houslí je přibližně 31 cm. Pro výběr vhodné délky houslí platí jednoduché pravidlo: když má dítě housle pod bradou, musí dlaní levé ruky dosáhnout na konec šneku tak, aby si vidělo na špičky prstů. Housle se drží pod bradou a levou rukou se určují na hmatníku výšky tónů. Pravá ruka buď rozeznívá struny smyčcem, nebo brnkáním (tzv. pizzicato). Housle nemají pražce jako kytara, houslista tedy musí znát přesná místa, kam položit prst, aby zazněl určitý tón. Prsty se značí od 1 (ukazováček) do (4 malíček). Číslo 0 znamená, že se má ve skladbě hrát prázdná struna. Tabulka vlevo ukazuje, jakými prsty se hrají tóny v první poloze. Prvním prstem se hrají celé tóny a, e1, h1, f2 (sekce ohraničená modrou značkou). Prvním prstem se hrají také všechny zmenšené a zvětšené tóny od těchto tónů: as, ais, es1, eis1, b1, his1, fis2. Stejně je tomu i u dalších prstů; např. druhý prst: hrají se jím tóny h, f1, c1, g2 a jejich zvětšené a zmenšené varianty. Hraní zvětšeného tónu čtvrtým prstem se označuje jako tzv. přesah, případně přehmat. Poloha označuje vzdálenost levé ruky od začátku hmatníku; první poloha je základní (viz tabulka vlevo). Druhá poloha znamená, že houslista hraje všemi prsty o tón výše (má ruku dále od začátku hmatníku), tzn. hraje prvním prstem to, co by v první poloze hrál prstem druhým, druhým prstem hraje to, co by . v první poloze hrál prstem třetím atd. Čím vyšší poloha, tím se hra stává obtížnější, protože se vzdálenosti mezi jednotlivými půltóny zkracují (podobně jako na kytaře), takže aby byl tón čistý, je zapotřebí stále větší přesnosti. V houslové hře se nejčastěji používají první, třetí a pátá poloha. Houslisté používají často různé polohy jednak pro usnadnění hry a také kvůli změně barvy tónu. Například tón h1 zahraný na struně d má temnější "violový" zvuk než tentýž tón zahraný na struně a. Hudební skladatelé těchto zvukových efektů často využívají; například označení sul G znamená, že se má daná pasáž zahrát na struně g. Dvojhmat znamená rozezvučení dvou strun najednou. Je daleko náročnější než hraní jednoho tónu, protože houslista se musí soustředit na přesné umístění dvou prstů (nebo jednoho prstu na dvou strunách). Trojhmaty a čtyřhmaty znamenají rozezvučení tří resp. čtyř strun těsně po sobě. Kobylka je nahoře zaoblená, takže struny neleží v jedné rovině a smyčec se může dotýkat jen dvou strun najednou a rozeznívat je. To znamená, že houslista musí držet při vícehmatech všechny prsty na místě, aby se struna mohla správně chvět i poté, co se jí přestane dotýkat smyčcem. Všechny tyto dvoj- a vícehmaty se mohou hrát i s prázdnými strunami. Vibrato je obvyklou houslovou technikou, která se vyžaduje při hraní naprosté většiny skladeb. Když houslista hraje určitý tón, vibrata docílí tím, že jemně pohybuje prstem tam a zpět, což má za následek drobné změny ve výšce tónu. Vibrato dodá hře větší emotivnost a barvě tónu větší "sytost". Dnes se jemné vibrato používá i při přednesu barokních skladeb, ačkoliv se v té době používalo pouze výjimečně. Hraní flažoletů je jedna z náročnějších houslových technik. Přirozené flažolety využívají vyšších harmonických frekvencí strun a hrají se tak, že se houslista při hře jemně dotýká struny v její polovině, třetině, čtvrtině apod., strunou se ale nesmí dotknout hmatníku. Příklad: takto zahrané h2 na struně e (h2 je ve třetině struny e) zní jako h3; takto zahrané a2 na struně e (a2 je ve čtvrtině struny e) zní jako e4. Umělé flažolety fungují na stejném principu jako přirozené, ale houslista "uměle" zkracuje délku struny tím, že jedním prstem mačká určitý tón (zkracuje strunu) a druhým hraje flažolet. Příklad: hraním fis2 na struně e a lehkým dotykem h2 (ve čtvrtině takto "zkrácené" struny e), z houslí vychází tón fis4. Housle vydávají silnější zvuk, když se smyčcem hraje s větším přítlakem na struny nebo rychlejšími tahy. Pro barvu tónu a hlasitost je také důležitá vzdálenost smyčce od kobylky: při hraní blízko kobylky se zdůrazňují vyšší harmonické tóny a zvuk je ostřejší; naopak čím dál se hraje smyčcem od kobylky, tím je výsledný zvuk jemnější. Existuje několik smyčcových technik, přičemž následující seznam není vyčerpávající: détaché – toto označení znamená, že se noty mají hrát odděleně. Zastavení smyčce na struně utlumí vibrace a tím vznikne malá pomlka mezi notami. Détaché traîné znamená, že se má hrát détaché tak, aby nevnikaly žádné pomlky mezi notami. martelé – détaché s velmi silnými tahy smyčcem collé – smyk začíná při silném tlaku na smyčec legato – na jeden smyk se hraje více tónů po sobě staccato . – velmi krátký smyk spiccato – skákavě - smyčcem se hraje každá nota odděleně, přičemž smyk začíná dopadem smyčce na strunu, následný odraz (odskok) od struny ukončí tón sautillé – podobné spiccatu, ale smyčec vždy po struně poskočí několikrát vlastní vahou, zazní tedy velmi rychle za sebou několikrát týž tón, anebo rychlý sled tónů col legno – smyčcem se hraje na struny dřevěnou stranou (prutem), ne žíněmi Související informace naleznete také v článku pizzicato. Pizzicato znamená, že se struny rozezvučí brnkáním prstu pravé ruky. V některých skladbách se také objevuje pizzicato levou rukou. Přidáním malého kovového, gumového nebo dřevěného dusítka na kobylku způsobí, že se potlačí některé vyšší frekvence a housle mají tišší a hlavně jemnější tón. Spíše než v sólové hře se tohoto efektu využívá v orchestrálních skladbách, označení con sord. – z italského označení pro tlumítko: sordino. Existují také masivnější "hotelová" dusítka, která slouží k co největšímu zeslabení zvuku houslí při cvičení, právě abychom svou hrou příliš nerušili ostatní hotelové hosty. Housle se dají ladit ve dvou stupních: kolíčky nebo i dolaďovači na struníku, které umožňují pohodlné a přesné ladění. Dříve se housle ladily jen pomocí kolíčků, většina houslistů dnes používá dolaďovač alespoň na struně e, která je nejvíce napnutá a tím se i nejhůře ladí. Struna a se ladí nejdříve (komorní a1 v rozmezí 440 až 442 Hz), ostatní struny se ladí podle sluchu v čistých kvintách. V některých případech se mohou některé struny o tón podladit nebo přeladit (tato technika se nazývá scordatura a využívají jí některé skladby klasické i folkové hudby). Jako všechny hudební nástroje, housle vyžadují pečlivé zacházení. Na rozdíl od většiny hudebních nástrojů se může na housle hrát i několik staletí, aniž by se zhoršila jejich tónová kvalita. Nejdůležitější je pravidelné stírání zbytků kalafuny z laku mezi hmatníkem a kobylkou, protože po delší době kalafuna reaguje s lakem a snižuje jeho kvalitu. Kalafunu je dobré také často odstraňovat ze strun, což zlepší zvukové charakteristiky houslí. Líh je velmi dobré rozpouštědlo kalafuny, ale nesmí přijít do kontaktu s lakem. Při ladění nebo výměně strun se postupem času může vychýlit nebo posunout kobylka, zpravidla dochází k jejímu postupnému vychylování ke hmatníku (směrem dopředu), následně se kobylka začne prohýbat a tím se velmi zkracuje její životnost a zhoršuje zvuk houslí. Doporučuje se pravidelně kontrolovat, zda zadní rovina kobylky svírá pravý úhel s vrchní deskou houslí (vlivem opracování kobylky do zužujícího se tvaru to při pohledu z boku potom vypadá, že je kobylka mírně zakloněná). Kobylka se má opírat o vrchní desku houslí přesně v místech mezi zářezy na vnitřních stranách otvorů ve tvaru písmene "F". Na zamýšlená místa dotyku strun s kobylkou ještě před natažením strun naneseme vrstvu grafitu (stačí použít obyčejnou měkkou tužku). Struny potom déle vydrží (lépe kloužou a nedochází tak k většímu mechanickému opotřebování) a rovnání kobylky je snazší. Pokud se často uvolňují kolíčky, pomáhá jejich namazání bílou křídou nebo lépe speciální tyčinkou k mazání kolíčků. Při častém hraní se doporučuje měnit struny každé tři měsíce. Staré a opotřebované struny (nemusí to na nich být přímo viditelné) mají velmi negativní vliv na kvalitu zvuku. Mimoto dochází k rozladění strun. Toho si povšimneme když struny vyměníme – po výměně se totiž položíme-li prst na místo na které jsme byli zvyklí ho pokládat ozve nepatrně jiný (zpravidla nižší) tón. Praskne-li nám při hře žíně, musíme ji odstřihnout – vždy tak, aby konce stále zůstaly upevněny ve smyčci. Nikdy je nevytrháváme, jinak by došlo k nadměrnému uvolňování žíní, což je důvod pro návštěvu houslaře a nový potah smyčce. U žíní dochází k mechanickému opotřebení – povrch žíní se zahladí, což je též důvod pro nový potah. Žíně se opotřebí v závislosti na intenzitě hraní během i třeba jen dvou měsíců. Nutnost výměny poznáme tak, že položíme smyčec před nakalafunováním na struny houslí, jež držíme pod bradou mírně skloněny (ruka na hmatníku v 1. poloze je asi o 15 cm níže než při hře). Pokud nám smyčec sám sklouzává dolů po strunách, je nutné ho nechat potáhnout. Smyčec po skončení hry povolujeme, aby neochabovala pružnost dřevěné hůlky (prutu). Houslím neprospívají prudké výkyvy teplot a vlhkosti (hrozí prasknutí desek), z tohoto důvodu se přechovávají v termoizolačních pouzdrech s měřiči vlhkosti, v případě nutnosti se použijí zvlhčovače. Předchůdcem houslí je středověká rubeba (rebec, rebeka), nástupce arabského rabábu, fidéla a jí příbuzná lira da braccio. První housle začaly pravděpodobně vznikat v Polsku,[zdroj?] pak na počátku 16. století pronikly do Itálie. Žádné se z té doby nedochovaly, ale jejich tvar můžeme vysledovat z tehdejších kreseb. První moderní housle postavil podle všeho Andrea Amati na objednávku od rodu Medicejských – byl požádán o stavbu nástroje, který by byl vhodný pro pouliční hudebníky. Moderní housle rychle získaly oblibu mezi všemi společenskými vrstvami a rozšířily se pro celé Evropě. Nejstarší dochované housle vyrobil taktéž Andrea Amati, v Cremoně roku 1564. Snad nejznámější housle "Le Messie" (známé také jako "Salabue") vyrobil v roce 1716 Antonio Stradivari. Nikdy se na ně nehrálo a dnes jsou vystaveny v Ashmolean Museum v Oxfordu. Nejznámější houslaři žili v 16. až 18. století: italská houslařská rodina Amati: Andrea Amati (1500–1577), Antonio Amati (1540–1607), Hieronymous Amati I ( .1561–1630), Nicolo Amati (1596–1684), Hieronymous Amati II (1649–1740) italská houslařská rodina Guarneri, Andrea Guarneri (1626–1698 .), Pietro Giovanni Guarneri (Pietro da Mantova) (1655–1720), Giuseppe Giovanni Battista Guarneri (známý jako filius Andreae) (1666–1739), Pietro Guarneri . (Pietro da Venezia) (1695–1762) a Bartolomeo Giuseppe Guarneri (Guarnerius del Gesu) (1698–1744) Antonio Stradivari (1644–1737), působil . v italské Cremoně Jakob Stainer (1617–1683), působil v tyrolském Absamu Giovanni Battista Guadagnini (1711-1786), benátský houslař působil v Piacenze, Miláně, Parmě, Turíně Tvar houslí se od té doby prakticky nezměnil, udály se pouze malé změny v konstrukci (například se o něco prodloužil krk a hmatník, což umožňuje hraní vyšších tónů). Housle vyrobené význačnými houslaři v tomto období jsou stále v podstatě nepřekonané v kráse tónu a dodnes se vedou spory o tom, čím je to vlastně způsobeno. Kvalita dřeva hraje důležitou roli. Může jít také o haló efekt. Postupem času se rozvinula sériová výroba houslí (nejprve manufakturní a posléze tovární), která jejich výrobu pronikavě zrychlila a zlevnila, na druhou stranu se takovéto housle zdaleka nemohou měřit s mistrovskými nástroji a slouží víceméně pouze pro školní účely. Manufakturní a tovární nástroje vznikaly zhruba od 20. století také na českém území, nyní je významným producentem nástrojů tohoto typu například Čína. Housle jsou úzce spjaty s vývojem evropské klasické hudby, většina hudebních skladatelů jim věnovala podstatnou část svého díla, někteří z nich byli aktivními houslisty (Bach, Haydn nebo Mozart). Nejslavnější skladby pro sólové housle (bez doprovodu) vznikaly v období baroka (např. Bachovy Sonáty a partity). V hojné míře se v těchto skladbách využívají dvojhmaty. Houslová sólová hra prodělala renesanci ve 20. století díky skladatelům jako např. Bartók, Stravinskij nebo Hindemith. První houslové koncerty (tj. sólové housle s doprovodem orchestru) se vyvinuly z formy concerto grosso, kde koncertní mistr (sedící napravo u prvního pultu prvních houslí) často hrál vlastní hlas. První skutečné houslové koncerty složil Vivaldi a Bach. Z období klasicismu jsou významnými autory W. A. Mozart a Ludwig van Beethoven, který pokládá základy romantického houslového koncertu – přibližuje ho pojetím k symfonii. O tom svědčí i jeho délka – cca 40 minut. Nejslavnější a nejhranější houslové koncerty z období romantismu zkomponovali Bruch, Mendelssohn, Brahms, Sibelius, Čajkovskij atd. Snad nejslavnějším houslistou a zároveň skladatelem byl Niccolò Paganini, který věnoval houslím převážnou část své tvorby. Z houslistů/tek 20. století můžeme jmenovat Fritze Kreislera, Jaschu Heifetze, Yehudiho Menuhina, Davida Fjodoroviče Oistracha, Leonida Kogana, Henryka Szerynga, Itzhaka Perlmana, Idu Haendlovou, Pinchase Zuckermanna, Hilary Hahnovou, Maxima Vengerova a další. Housle jsou základem každého symfonického i komorního orchestru, běžné jsou i smyčcové orchestry. Už od doby baroka existují v orchestru dva samostatné houslové hlasy: první housle (nejčastěji 16 hráčů) a druhé housle (14 hráčů). Housle tvoří také nedílnou součást smyčcových kvartetů a kvintetů, časté jsou také skladby pro housle, klavír a další smyčcové nástroje (tzv. klavírní trio popř. klavírní kvartet). Nejčastější kombinací smyčcových nástrojů je ale smyčcový kvartet, který sestává z dvou houslí, violy a violoncella. Pro toto obsazení existuje literatura již od doby klasicismu. Housle jsou důležité pro mnoho hudebních stylů jako folková hudba, pop, tango, romská hudba či klezmer, v menší míře i rock a jazz; v současnosti dokonce i pro extrémnější styly jako např. black metal. Ve většině moderních stylů se však používají elektrické housle.

NUMERIC

NUMERIC

003688

... směrů bádání a inscenování. Jeho hry zůstávají velmi populární a jsou neustále studovány, uváděny a interpretovány v různých kulturních a politických souvislostech po celém světě. V roce 2016, kdy uplynulo 400 let od dramatikova úmrtí, probíhaly ve Velké Británii a po celém světě oslavy na počest Shakespeara a jeho díla. William Shakespeare se narodil a vyrůstal v městečku Stratford nad Avonou. Byl synem Johna Shakespeara, úspěšného rukavičkáře a později i radního města Stratfordu, pocházejícího ze Snitterfieldu, a Mary Ardenové, dcery bohatého velkostatkáře. Ve Stratfordu bydlela rodina v Henley Street. Shakespeare se narodil ve Stratfordu a byl pokřtěn 26. dubna 1564. Za jeho datum narození je některými autory považován 23. duben, den Svatého Jiří, neboť v té době bylo zvykem křtít chlapce tři dny po jejich narození. Existují však spekulace, že badatel z 18. století, který toto datum uvedl jako první, se mohl zmýlit (protože Shakespeare zemřel 23. dubna 1616....

Odkud pocházel John Shakespeare?

https://cs.wikipedia.org/wiki/William_Shakespeare

Byl synem Johna Shakespeara, úspěšného rukavičkáře a později i radního města Stratfordu, pocházejícího ze Snitterfieldu, a Mary Ardenové, dcery bohatého velkostatkáře.

William Shakespeare (pokřtěn 26. dubna 1564 – zemřel 23. dubna 1616) byl anglický básník, dramatik a herec, který je široce považován za největšího anglicky píšícího spisovatele a celosvětově nejpřednějšího dramatika. Je často nazýván anglickým národním básníkem a "bardem z Avonu". Dochovalo se jemu připsaných přibližně 38 her (včetně těch, na kterých asi s někým spolupracoval), 154 sonetů, dvě dlouhé epické básně a několik dalších básní, z nichž některé jsou nejistého autorství. Jeho hry byly přeloženy do všech hlavních živých jazyků a jsou uváděny častěji než hry jakéhokoli jiného dramatika. Shakespeare se narodil a vyrůstal ve Stratfordu nad Avonou, v anglickém hrabství Warwickshire. Ve věku 18 let se oženil s Anne Hathawayovou, se kterou měl tři děti: dceru Susannu a dvojčata syna Hamneta a dceru Judith. Někdy mezi lety 1585 a 1592 začal v Londýně úspěšnou kariéru jako herec, spisovatel a částečný vlastník herecké společnosti s názvem Služebníci lorda komořího (Lord Chamberlain's Men), později známé jako Královská společnost (King's Men). Zdá se, že kolem roku 1613 ve věku 49 let odešel na odpočinek do Stratfordu, kde zemřel o tři roky později. Dochovalo se jen velmi málo záznamů ze Shakespearova soukromého života, což podnítilo značné spekulace o takových věcech, jako jsou jeho fyzický vzhled, sexuální zaměření a náboženské přesvědčení, a také zda práce, které jsou jemu přisuzovány, nebyly ve skutečnosti napsány někým jiným. Shakespeare vytvořil většinu ze svých známých prací mezi lety 1589 a 1613. Některé jeho rané hry byly komedie. V dalším období vytvořil Shakespeare mnoho her na historické náměty, hlavně z anglických dějin, ale také např. velké drama Julius Caesar. Později, asi do roku 1608, pak psal své slavné tragédie, jako jsou Hamlet, Othello, Král Lear a Macbeth, které jsou považovány za vrcholná díla anglickojazyčné literatury. V poslední fázi vytvářel pravděpodobně ve spolupráci s jinými autory tragikomedie, známé též jako romance. Mnoho ze Shakespearových her bylo publikováno již během jeho života ve vydáních různé kvality a s různou přesností. Nicméně v roce 1623 John Heminges a Henry Condell, dva Shakespearovi přátelé a herečtí kolegové, publikovali takzvané První folio, první konečné a souhrnné znění Shakespearových her. Je to posmrtné vydání, které zahrnuje až na dvě všechny hry, obecně připisované Shakespearovi. Předmluvou k tomuto vydání byla poema od Bena Jonsona, ve které je Shakespeare prozíravě oslavován jako člověk "nejen pro tento čas, ale navěky". Ve 20. a počínajícím 21. století byly Shakespearovy práce opakovaně znovuobjevovány a upravovány na podkladě nových směrů bádání a inscenování. Jeho hry zůstávají velmi populární a jsou neustále studovány, uváděny a interpretovány v různých kulturních a politických souvislostech po celém světě. V roce 2016, kdy uplynulo 400 let od dramatikova úmrtí, probíhaly ve Velké Británii a po celém světě oslavy na počest Shakespeara a jeho díla. William Shakespeare se narodil a vyrůstal v městečku Stratford nad Avonou. Byl synem Johna Shakespeara, úspěšného rukavičkáře a později i radního města Stratfordu, pocházejícího ze Snitterfieldu, a Mary Ardenové, dcery bohatého velkostatkáře. Ve Stratfordu bydlela rodina v Henley Street. Shakespeare se narodil ve Stratfordu a byl pokřtěn 26. dubna 1564. Za jeho datum narození je některými autory považován 23. duben, den Svatého Jiří, neboť v té době bylo zvykem křtít chlapce tři dny po jejich narození. Existují však spekulace, že badatel z 18. století, který toto datum uvedl jako první, se mohl zmýlit (protože Shakespeare zemřel 23. dubna 1616. Shakespeare se narodil jako třetí dítě z osmi a byl nejstarším synem, který přežil do dospělosti. Přestože se z tohoto období nedochovaly žádné záznamy, většina životopisců se domnívá, že Shakespeare navštěvoval ve svém rodném městě gymnázium (King Edward VI Grammar School),které bylo založeno roku 1553. Za vlády královny Alžběty I. měla gymnázia různou kvalitu, ale osnovy v celé Anglii určoval zákon a školy měly poskytovat intenzivní výuku latiny a klasického umění. V 18 letech se Shakespeare oženil s 26letou Anne Hathaway. Povolení k jejich sňatku vydal církevní soud diecéze ve Worcesteru dne 27. listopadu 1582. Obřad byl pravděpodobně připraven ve spěchu, protože kancléř diecéze povolil, aby se ohlášky četly pouze jednou namísto třikrát, jak bylo zvykem. Důvodem spěšné svatby mohlo být těhotenství Anne, neboť šest měsíců poté se narodila dcera Susanna, která byla pokřtěna 26. května 1583. Další dvě děti byla dvojčata, syn Hamnet a dcera Judith, která se narodila necelé dva roky poté a byla pokřtěna dne 2. února 1585. Hamnet však zemřel z neznámých příčin ve věku jedenácti let, což možná poznamenalo Shakespearovu tvorbu. Hamnetův pohřeb se konal 11. srpna 1596. Po narození dvojčat Hamneta a Judithy následuje období, ze kterého o Shakespearovi nemáme prakticky žádné ověřené informace. V literatuře je toto období Shakespearova života mezi roky 1585 a 1592 označováno jako "ztracená léta". Životopisci se snaží vysvětlit toto období mnoha spornými příběhy. Nicholas Rowe, první životopisec zabývající se Shakespearem, popsal zhruba v roce 1709 stratfordskou pověst, podle které Shakespeare uprchl ze Stratfordu do Londýna, aby se vyhnul stíhání kvůli pytláctví. Podle jiného příběhu sepsaného v 18. století začal Shakespeare svou divadelní kariéru hlídáním koní návštěvníků londýnského divadla. Anglický starožitník a spisovatel 17. století John Aubrey tvrdil, že Shakespeare byl učitelem na venkově. Několik vědců ve 20. století přišlo s teorií, že Shakespeare mohl být zaměstnán jako učitel Alexandrem Hoghtonem z hrabství Lancashire, katolickým statkářem, který jmenoval jistého "Williama Shakeshafte" ve své závěti. Kromě pověstí shromážděných po jeho smrti není žádný důkaz, který by podkládal tyto příběhy, a jméno Shakeshafte bylo celkem běžné v hrabství Lancashire. Není známo, kdy přesně se Shakespeare dostal do Londýna a kdy zde začala jeho divadelní kariéra. O jeho životě se dochovalo málo informací a bylo vyřčeno mnoho spekulací, dokonce o skutečném autorství jeho her. Neví se ani, kdy přesně Shakespeare začal psát, ale dobové odkazy a záznamy vystoupení ukazují, že několik jeho her bylo na londýnské scéně od roku 1592. Tehdy se objevila kritika vyslovená dramatikem Robertem Greenem, která se nachází v tiskovině vydané po jeho smrti: "... - je tu jedna čerstvě povýšená Vrána, ozdobená naším peřím, která si se svým tygřím srdcem skrytým v kůži herce namýšlí . , že umí nadouvat blankvers stejně jako vy všichni, a jako naprostý Johannes Fac Totum se pokládá za jediného scénotřasa (shake-scene) v celé zemi." Literární badatelé se velmi liší v názorech, jaký byl přesný smysl znění Greenových slov, ale většina z nich se shoduje, že Greene vyčítal Shakespearovi snahu být považován za autora stejné úrovně jako spisovatelé s univerzitním vzděláním, kterými byli například Christopher Marlowe, Thomas Nashe a sám Greene. Fráze zapsaná kurzívou (tygřím srdcem skrytým v kůži herce, v originálu Tiger's heart wrapped in a Player's hide) paroduje verš "Oh, tiger's heart wrapped in a woman's hide" ve hře zvané The True Tragedie of Richard, Duke of York, &c., kterou Shakespeare převzal do své hry Jindřich VI., třetí část. Tato fráze, společně se slovní hříčkou "shake-scene", je považována za důkaz, že cílem Greenových narážek byl Shakespeare. Greenův útok je první zmínkou o Shakespearově divadelní kariéře. Životopisci se dohadují, že jeho kariéra mohla začít kdykoliv od poloviny osmdesátých let 16. století do Greenovy zmínky. V letech 1593 až 1594 byla londýnská divadla zavřená kvůli epidemii moru, a tehdy Shakespeare psal poezii pod ochranou hraběte ze Southamptonu. Po této epidemii se Shakespeare stal členem nové divadelní společnosti Služebníci lorda komořího (Lord Chamberlain's Men), ve které působil jako herec a dramatik. Brzy se Služebníci stali přední dramatickou společností Londýna. Po smrti královny Alžběty I. roku 1603 získala tato společnost od nového krále, Stuartovce Jakuba I., privilegium a název společnosti byl změněn na Královská společnost (King's Men). Většinu jemu připisovaných her napsal Shakespeare asi mezi lety 1590–1604. Zpočátku psal hlavně komedie, později také historické hry, což byly žánry, které Shakespeare vyzdvihl na vrchol tehdejšího umění. Od roku 1598 byly v rychlém sledu uveřejňovány v tištěné podobě převážně jeho tragédie, včetně slavných her jako jsou Hamlet, Král Lear a Macbeth. Avšak až v roce 1623, sedm let po smrti Williama Shakespeara ze Stratfordu, vydali dva jeho divadelní přátelé s finanční a morální podporou příbuzných Edwarda de Vere, 17. hraběte z Oxfordu, takzvané První folio, slavnou kolekci všech Shakespearových her, včetně zhruba 20 děl do té doby nepublikovaných. V roce 1599 se společnost Lord Chamberlain's Men přemístila do divadla Globe a Shakespeare se stal vlastníkem jedné její desetiny. Díky tomu byl výrazně lépe zajištěn – předtím údajně dostával za hru asi 6 liber. Když roku 1613 divadlo Globe vyhořelo, přesunula se společnost do divadla Blackfriars. Některé Shakespearovy hry byly vydány v roce 1594 v knižních edicích. Po roce 1598 jeho jméno získalo značný věhlas a začalo se objevovat na titulních stranách vydání autorových her, většinou však pod formou jména "Shake-Speare". Tato forma se objevila také na prvním vydání slavných Sonetů z roku 1609. Absence Shakespearova jména v seznamu účinkujících ve hře Bena Jonsona Volpone z roku 1605 je podle některých badatelů náznakem, že se tehdy již jeho herecká kariéra blížila ke konci. Ve svém úmrtním roce 1616 byl však Shakespeare jmenován v seznamu účinkujících Jonsonových her Every Man in His Humour a Sejanus, His Fall při souhrnném vydání díla tohoto dramatika. I když souhrnné vydání jeho vlastních her, tzv. První folio z roku 1623, jmenuje Shakespeara jako jednoho z hlavních účinkujících při představeních, byly některé ze Shakespearových her poprvé hrány až po Jonsonově dramatu Volpone. Nemůžeme tedy přesně určit, které role Shakespeare vlastně hrál. V roce 1610 John Davies z Herefordu napsal, že "dobrý Will" hrál "královské" role. Roku 1709 se Rowe domníval, že Shakespeare hrál ducha Hamletova otce v dramatu Hamlet. Podle pozdějšího názoru hrál také Adama ve hře Jak se vám líbí. Badatelé mají určité pochyby o správnosti těchto informací. Shakespeare během své kariéry pobýval v Londýně a ve Stratfordu. Roku 1596, tedy rok před tím, než koupil New Place, nový domov pro jeho rodinu ve Stratfordu, žil Shakespeare na farnosti Svaté Heleny v ulici Bishopsgate, severně od Temže. Roku 1599 se přestěhoval na druhý břeh řeky do Southwarku. Tehdy jeho společnost postavila divadlo Globe. Roku 1604 se přestěhoval nazpět na severní břeh řeky. Tam si pronajal byt od francouzského hugenota jménem Christopher Mountjoy, který byl výrobcem dámských paruk a jiných pokrývek hlavy. Podle Shakespearových nákupů a investic můžeme usoudit, že se z něj stal vcelku bohatý muž. Již v roce 1597 koupil druhý největší dům ve Stratfordu, tzv. New Place, a z roku 1613 se dochovala smlouva s jeho dvěma podpisy na koupi domu v londýnském předměstí Blackfriars. Shakespearova dramatická tvorba však skončila kolem roku 1613 a on se vrátil za manželkou a dcerami do svého rodného městečka, kde zůstal až do smrti. Poslední tři hry Shakespeare nenapsal sám, spolupracoval na nich pravděpodobně s Johnem Fletcherem. Asi už v roce 1613 se vrátil do svého rodného městečka. Nicholas Rowe byl první životopisec, který uvedl, že Shakespeare několik let před svou smrtí odešel zpět do Stratfordu. Nicméně Shakespeare nadále sporadicky navštěvoval Londýn. V dubnu 1613 koupil strážní domek v Blackfriarském převorství a v listopadu 1614 byl několik týdnů v Londýně se svým zetěm Johnem Hallem. Je známo, že Shakespearova starší dcera Susanna se v roce 1607 provdala za lékaře Johna Halla. Mladší dcera Judith se dva měsíce před Shakespearovou smrtí vdala za Thomase Quineyho, obchodníka s vínem. Shakespeare zemřel 23. dubna 1616. Ve své poslední vůli zanechal své starší dceři Susanně značné množství majetku. Podmínkou bylo, aby jej předala nedotčený svému prvnímu synovi. Shakespearova manželka, v literatuře většinou zvaná Anne Hathaway, je v jeho dochované závěti zmíněna jen jako dědička "druhé nejlepší postele". Manželé Hallovi měli jen jedno dítě, dceru Alžbětu, která se dvakrát provdala, ale zemřela bezdětná v roce 1670. Quineyovi měli tři děti, ale všechny zemřely bez potomků. Tak v roce 1670 Shakespearův rod zanikl. Shakespeare byl pohřben před oltářem v kostele "Holy Trinity Church" ve Stratfordu dva dny po smrti. Možná již před rokem 1623 byl pořízen jeho památník, na kterém byl Shakespeare pravděpodobně až později vyobrazen v gestu psaní. Plaketa na něm jej srovnává s postavou řecké mytologie Nestorem, filozofem Sokratem a básníkem Vergiliem, tedy se žádným tehdy známým slavným dramatikem. Shakespearovi je věnováno mnoho jiných památníků po celém světě. Většina dramatiků tohoto období v určitém okamžiku své tvorby spolupracovala s ostatními, a kritici se shodují, že Shakespeare dělal totéž, a to většinou na začátku a na konci své kariéry. Některé přípisy, jako je Titus Andronicus a rané historické hry, zůstávají kontroverzní, zatímco Dva vznešení příbuzní a ztracený Cardenio mají dobře doloženou soudobou dokumentaci. Textový rozbor rovněž podporuje názor, že několik her bylo revidováno jinými spisovateli po tom, co byly původně napsány. Nejstarší dochovaná Shakespearova díla jsou Richard III. a tři díly Jindřicha VI., napsané na počátku 90. let 16. století během módy historických dramat. Shakespearovy hry je náročné datovat, ale studie textů naznačují, že Titus Andronicus, Komedie omylů, Zkrocení zlé ženy a Dva šlechtici z Verony také mohou také patřit k tomuto nejranějšímu Shakespearovu období. Jeho první historické hry, které silně těží z publikace Kronika Anglie, Skotska a Irska Raphaela Holinsheda z roku 1587, dramatizují destruktivní následky slabé či zkorumpované vlády a byly později interpretovány jako ospravedlnění pro nástup dynastie Tudorovců. V raných hrách byl Shakespeare ovlivněn pracemi jiných alžbětinských dramatiků, zejména Thomase Kyda a Christophera Marlowa, tradicemi středověkého dramatu a Senecovými hrami. Komedie omylů také vychází z klasických modelů, ale např. nebyl nalezen žádný zdroj pro Zkrocení zlé ženy, ačkoli ta souvisí s jinou hrou stejného jména a může pocházet ze lidového příběhu. Stejně jako Dva šlechtici z Verony, v nichž se objevují dva kamarádi schvalující znásilnění, tak i Zkrocení zlé ženy je příběh o zkrocení ženy nezávislého ducha mužem, což někdy trápí moderní kritiky a režiséry. Shakespearovy časné klasické a italské komedie, které obsahují úzké dvojité zápletky a přesné komické sekvence, ustupují v polovině 90. let 16. století romantické atmosféře jeho nejuznávanějších komedií. Sen noci svatojánské je vtipná směs romantiky, pohádkové magie a komických scén z podsvětí. Shakespearova další, neméně romantická komedie, Kupec benátský, obsahuje ztvárnění pomstychtivého židovského lichváře Shylocka, které odráží alžbětinský pohled na Židy, ale pro moderní publikum se může zdát hanlivé. Vtipy a slovní hříčky z Mnoho povyku pro nic, okouzlující venkovské prostředí Jak se vám líbí a živé veselí z Večeru tříkrálového kompletuje sled Shakespearových velkých komedií. Po lyrickém Richardu II., napsaném téměř kompletně ve verších, Shakespeare v historických hrách pozdních 90. let 16. století představil komediální prózu. Jde o díla Jindřich IV., část 1, část 2 a Jindřich V.. Jeho postavy jsou stále složitější a citlivější, když obratně přepíná mezi komickými a vážnými scénami, mezi prózou a poezií, a dosahuje tím příběhové rozmanitosti vyzrálého díla. Toto období začíná a končí dvěma tragédiemi. Romeo a Julie je slavná romantická tragédie sexualitou nabitého dospívání, lásky a smrti. Julius Caesar – založený na překladu Plutarchových Životopisů slavných Řeků a Římanů Thomasem Northem z roku 1579 – zavádí nový druh dramatu. Podle shakespearovského vědce Jamese Shapira v Juliu Caesarovi "různé prvky politiky, charaktery, niternosti, tehdejší událostí, dokonce i Shakespearovy vlastní reflexe o aktu psaní, se začaly navzájem prostupovat". Počátkem 17. století Shakespeare napsal takzvané "problémové hry" Něco za něco, Troilus a Kressida, Dobrý konec vše napraví a také několik svých nejznámějších tragédií. Mnoho kritiků věří, že Shakespearovy největší tragédie reprezentují vrchol jeho umění. Titulární hrdina jedné z Shakespearových nejznámějších tragédií, Hamlet, je pravděpodobně diskutován více než kterákoliv jiná Shakespearova postava, a to zejména pro jeho slavný monolog, který začíná "Být či nebýt, to je otázka". Na rozdíl od introvertního Hamleta, jehož fatální chybou je váhání, hrdinové tragédií, které následovaly, Othello a král Lear, jsou zničeni ukvapenými chybami v úsudku. Děj Shakespearových tragédií často závisí na fatálních chybách či nedostatcích, které převrátí řád a zničí hrdinu a ty, které miluje. V Othellovi darebák Jago podněcuje Othellovu žárlivost až do bodu, kdy zavraždí nevinnou ženu, která ho miluje. V Králi Learovi se starý král dopouští tragické chyby tím, že se vzdá svých pravomocí a uvede tak do pohybu sled událostí, který vede k mučení a oslepení hraběte z Gloucesteru a k vraždě Learovy nejmladší dcery Cordelie. Podle kritika Franka Kermoda "hra nemá kladné postavy ani nenabízí publiku jakoukoliv úlevu od své krutosti". V Macbethovi, nejkratší a nejzhuštěnější Shakespearově tragédií, nezřízená ctižádost dovede Macbetha a jeho manželku, lady Macbeth, k vraždě právoplatného krále. Trůn uchvátí do té doby, než je zničí na oplátku jejich vlastní vina. V této hře Shakespeare přidává ke tragické struktuře nadpřirozený prvek. Jeho poslední velké tragédie Antonius a Kleopatra a Coriolanus obsahují některé z jeho nejlepších veršů. Básník a kritik T. S. Eliot je považuje za Shakespearovy nejvydařenější tragédie. Ve svém posledním období se Shakespeare vrátil k romantice a tragikomediím a dokončil tři další velké hry: Cymbelína, Zimní pohádku a Bouři. Ve spolupráci pak ještě Perikla. Tyto čtyři hry mají sice vážnější tón než komedie z 90. let, ale i ony skončí usmířením a odpuštěním potenciálně tragických pochybení. Někteří kritikové viděli v této změně nálad důkaz klidnějšího pohledu na život ze strany Shakespeara, ale může jít pouze o odraz tehdejší divadelní módy. Shakespeare spolupracoval na dvou dalších dochovaných hrách, Jindřichovi VIII. a Dvou vznešených příbuzných, pravděpodobně s Johnem Fletcherem. Není jasné, pro které společnosti Shakespeare napsal své rané hry. Titulní strana vydání Tita Andronica z roku 1594 odhaluje, že hra byla provedena třemi různými hereckými společnostmi. Od morové epidemie v letech 1592-3 byly Shakespearovy hry prováděny v jeho vlastní společnosti v divadle The Theatre a v dalším divadle Curtain ve čtvrti Shoreditch, ležící severně od Temže. Když se společnost ocitla ve sporu s majitelem pozemků, zbořila The Theatre a použila trámy na výstavbu Divadla Globe. Šlo o první divadelní budovu postavenou herci pro herce, na jižním břehu řeky Temže ve čtvrti Southwark. Divadlo Globe bylo otevřeno na podzim roku 1599, hra Julius Caesar byla jedna z prvních her zde inscenovaných. Většina z Shakespearových největších her napsaných po roce 1599 byla určena pro Globe, včetně Hamleta, Othella a Krále Leara. Po tom, co divadelní společnost Služebníci lorda komořího byla v roce 1603 přejmenována na Královskou společnost, vstoupila do zvláštního vztahu s novým králem Jakubem I. Stuartem. Ačkoli záznamy provedení jsou nejednotné, Královská společnost předvedla na jevišti v období od 1. listopadu 1604 do 31. října 1605 sedm Shakespearových her, včetně dvou představení Kupce benátského. Po roce 1608 hrála během zimy v krytém divadle Blackfriars a v Globe v letním období. Vnitřní vybavení, v kombinaci s jakubovskou módou pro bohaté divadelní masky, dovolovalo Shakespearovi zavést propracovanější jevištní zařízení. Například v Cymbelínovi Jupiter sestupuje "v hromy a blesky, sedíce na orlu: on svrhne blesk. Duchové padnou na kolena." Mezi slavné herce Shakespearovy společnosti patřili Richard Burbage, William Kempe, Henry Condell a John Heminges. Burbage hrál hlavní roli v prvních představeních mnoha Shakespearových her, včetně Richarda III., Hamleta, Othella a Krále Leara. Populární komik Will Kempe hrál služebníka Petra v Romeovi a Julii a Dogberry hrál kromě dalších postav v Mnoho povyku pro nic. Byl nahrazen kolem roku 1600 Robertem Arminem, který hrál role jako např. Touchstona v Jak se vám líbí a šaška v Králi Learovi. V roce 1613 spisovatel a diplomat Henry Wotton zaznamenal, že Jindřich VIII. "byl uveden s mnoha mimořádnými okolnostmi, okázalostí a obřadností". Dne 29. června 1613 však výstřel z děla použitého při představení zapálil doškovou střechu divadla Globe, a to do základů vyhořelo. Jde o událost, která určuje datum uvádění této Shakespearovy hry s vzácnou přesností. V roce 1623 John Heminges a Henry Condell, dva Shakespearovi přátelé z Královské společnosti, publikovali tzv. První folio, sebrané vydání Shakespearových her. To obsahovalo 36 textů, včetně 18 vytištěných úplně poprvé. Mnohé z těchto her se už předtím objevily v quarto verzích (formát velikosti cca A4) – chatrné knihy vyrobené z listů papíru skládaného dvakrát tak, aby vznikly čtyři listy. Žádné důkazy nenaznačují, že Shakespeare schválil tyto edice, které První folio kvalifikuje jako "ukradené a skryté kopie". Anglický bibliograf Alfred Pollard nazval některé z těchto vydání před rokem 1623 "špatná quarta" kvůli jejich upraveným, parafrázovaným nebo poškozeným textům, které mohly být na řadě míst rekonstruovány z paměti. Kde se dochovalo několik verzí hry, tak se každá navzájem liší jedna od druhé. Tyto rozdíly mohou plynout z chyb přebíraných při kopírování z poznámek herců nebo členů publika či ze Shakespearových vlastních pracovních poznámek. V některých případech, například v Hamletovi, Troilovi a Kressidě a Othellovi, Shakespeare mohl mezi vydáními quarto a folio změnit znění. Avšak v případě Krále Leara, u kterého většina moderních vydání odpovídá verzí folia z roku 1623, jeho odlišnost od vydání quarto z roku 1608 způsobila, že ve známém Oxfordském vydání byly otištěny obě verze s argumentem, že nemohou být beze zmatku sjednoceny. V letech 1593 a 1594, kdy byla divadla kvůli moru uzavřena, Shakespeare publikoval dvě narativní básně s erotickou tematikou, Venuše a Adonis a Znásilnění Lukrécie. Věnoval je Henrymu Wriothesleymu, hraběti ze Southamptonu. Ve Venuši a Adonisovi nevinný Adonis odmítá sexuální návrhy Venuše, zatímco ve Znásilnění Lukrecie je ctnostná žena Lukrecie znásilněna chlípným Tarquinem. Ovlivněny Ovidiovými Proměnami, básně ukazují vinu a morální zmatek, který vyplývá z nekontrolovaného chtíče. Obě se ukázaly jako populární a byly v průběhu Shakespearova života často přetiskovány. Třetí narativní báseň Milenčin nářek, ve které si mladá žena stěžuje na své svedení přesvědčivým nápadníkem, byla vytištěna v prvním vydání Sonetů z roku 1609. Většina vědců už nyní připouští, že Shakespeare je autor Milenčina nářku. Kritici se domnívají, že dobré vlastnosti básně jsou pokaženy nudnými efekty. Báseň Fénix a hrdlička, kterou vytiskl Robert Chester v roce 1601 v díle Love's Martyr, oplakává smrt legendárního Fénixe a jeho milenky, věrné hrdličky. V roce 1599 se dvě rané verze sonetů 138 a 144 objevily ve Vášnivém poutníku, publikovaným pod Shakespearovým jménem, ale bez jeho svolení. Podrobnější informace naleznete v článku Sonety (Shakespeare). Sonety, které vyšly v roce 1609, byly posledním Shakespearovým nedramatickým dílem, které bylo vytištěno. Učenci si nejsou jisti, kdy byl každý z 154 sonetů složen, důkazy ale naznačují, že Shakespeare psal sonety po celou svou kariéru pro soukromého čtenáře. Ještě předtím, než se dva neautorizované sonety objevily ve Vášnivém poutníku v roce 1599, Francis Meres odkazoval v roce 1598 mezi svými soukromými přáteli na "Shakespearovy sladké sonety". Několik analytiků se domnívá, že publikování sbírky následuje takto určenou Shakespearovu posloupnost. Zdá se, že byly plánovány dvě kontrastní série: jedna o nekontrolovatelné touze po vdané ženě tmavé pleti ("temná dáma"), a jedna o konfliktní lásce ke krásnému mladému muži ("krásný mladík"). Zůstává nejasné, zda tyto figury představují skutečné jedince, nebo v případě, že autorské "I", kterými je oslovuje, představuje Shakespeara samotného, i když básník Wordsworth věří, že si sonety "Shakespeare odemkl své srdce". Vydání z roku 1609 bylo věnováno "panu W. H.", uváděnému jako "jediný původce" básní. Není známo, zda to napsal Shakespeare sám a nebo vydavatel, Thomas Thorpe, jehož iniciály se objevují v zápatí stránky s věnováním; ani není navzdory četným teoriím známo, kdo pan W. H. byl nebo zda Shakespeare dokonce autorizoval publikaci. Kritici vychvalují Sonety jako hluboké meditace o povaze lásky, sexuální vášně, plození, smrti a času. První Shakespearovy hry byly psány v tehdejším tradičním stylu. Napsal je ve stylizovaném jazyce, který ne vždy přirozeně vyvěrá z potřeb postav či dramatu. Poezie je závislá na dosti dlouhých, někdy komplikovaných metaforách a přirovnáních, a jazyk je často rétorický, napsaný pro herce, aby spíše deklamovali než mluvili. Například nabubřelé projevy v Titu Andronicovi z pohledů některých kritiků často jen zpomalují děj a verše ve Dvou šlechticích z Verony jsou popisovány jako strnulé. Brzy si však začal Shakespeare tradiční styl přizpůsobovat pro své vlastní účely. Úvodní monolog Richarda III. má své kořeny ve vlastním prohlášení Neřesti ve středověkém dramatu. Ve stejné době Richardovo sugestivní sebeuvědomění už netrpělivě očekává monology zralých Shakespearových her. Žádná jednotlivá hra nepředstavuje změnu od tradičního k volnějšímu stylu. Shakespeare během celé své kariéry tyto dva styly propojoval, přičemž Romeo a Julie je snad nejlepším příkladem tohoto přístupu. V době vytvoření Romea a Julie, Richarda II. a Snu noci svatojánské v polovině 90. let 16. století začal psát Shakespeare více přirozenou poezii. Metafory a obrazy ve zvýšené míře obrátil k potřebám samotného dramatu. Standardní básnickou formou Shakespeara byl blankvers, složený v jambickém pětistopém verši. V praxi to znamenalo, že verše byly obvykle bez rytmu a verš tvořilo deset slabik, přednášených s důrazem na každé druhé slabice. Blankvers z jeho raných her je zcela odlišný od těch pozdějších. Je často krásný, ale věty tíhnou k začátku, pozastavení a ukončení na konci verše s rizikem jednotvárnosti. Poté co Shakespeare zvládl tradiční blankvers, jej začal narušovat a měnit jeho průběh. Tato technika ve hrách jako jsou Julius Caesar a Hamlet uvolnila novou sílu a pružnost poezie. Shakespeare ji používá například, aby zprostředkoval zmatek v Hamletově mysli:. Po Hamletovi Shakespeare dále měnil svůj poetický styl, a to zejména v emocionálnějších pasážích pozdních tragédií. Literární kritik A. C. Bradley popsal tento styl jako "více koncentrovaný, rychlý, pestrý a ve stavbě méně pravidelný, nezřídka kroucený nebo náznakový". V posledním období své kariéry používal Shakespeare mnoho technik, aby dosáhl tohoto stylu. Ty techniky zahrnují neúplné syntaxe na konci věty, nepravidelné pauzy a ukončení a extrémní kolísání větné struktury a délky. V Macbethovi například jazyk přeskakuje z jedné nepříbuzné metafory či přirovnání k druhé: "was the hope drunk/ Wherein you dressed yourself?" (1.7.35-38) - česky "A což ta naděj byla opilou, již oblékl jsi dřív?"; "... pity, like a naked new-born babe/ Striding the blast, or heaven's cherubim, hors'd/ Upon the sightless couriers of the air ..."(1.7.21-25) - česky "... a žel jak nahé novorozeně na vichru jedoucí, neb jak cherub na vzdušných ořích neviditelných ten hrůzný čin v zrak každý zadují... ". Posluchač je vyzýván, aby si sám dokončil smysl. V pozdních romancích (tragikomediích), kde pracuje s posuny v čase a překvapivými obraty zápletek, se inspiroval nejnovějším poetickým stylem, ve kterém jsou dlouhé a krátké věty nastaveny proti sobě, věty jsou nakupeny, je přehozen předmět a objekt a slova jsou vynechávána. Tím je vytvářen efekt spontánnosti. Shakespeare v sobě kombinoval básnického génia a praktický smysl pro divadlo. Jako všichni autoři divadelních her své doby dramatizoval příběhy ze zdrojů, jako byl historik Plútarchos nebo soudobý anglický kronikář Raphael Holinshed. Přetvořil každou zápletku s cílem vytvořit několik center zájmu a ukázat obecenstvu co nejvíce různých fazet příběhu. Takto pevná konstrukce zajišťuje, že Shakespearova hra může přežít překlad, rozřezání i širokou interpretaci bez ztráty své základní dramatičnosti. Jak Shakespearovo mistrovství rostlo, dával svým postavám jasnější a pestřejší motivaci a charakteristické vzorce projevu. Nicméně i v pozdějších hrách zachoval ohled na svůj dřívější styl. Ve svých pozdních romancích se Shakespeare asi záměrně vrátil ke strojenějšímu stylu, aby zdůraznil iluzi divadla. Shakespearovo dílo mělo trvalý vliv na pozdější divadlo a literaturu. Obzvláště rozšířil dramatický potenciál popisu postav, zápletek, jazyka a žánru. Například až do Romea a Julie romantika (milostný poměr, romance) nebyla vnímána jako téma hodné pro tragédii. Monology byly používány hlavně, aby zprostředkovaly informace o postavách nebo o událostech; ale až Shakespeare je používal proto, aby prozkoumal mysl svých postav. Jeho dílo silně ovlivnilo pozdější poezii. Romantičtí básníci se pokusili oživit shakespearovské veršované drama, i když s malým úspěchem. Kritik George Steiner popsal všechna anglická veršovaná dramata od Coleridge po Tennysona jako "slabé variace na shakespearovské motivy." Shakespeare ovlivnil takové romanopisce jakými byli Thomas Hardy, William Faulkner a Charles Dickens. Monology amerického spisovatele Hermana Melvilleho jsou silně inspirovány Shakespearem; jeho kapitán Achab v Bílé velrybě je klasickým tragickým hrdinou podle vzoru Krále Leara. Vědci identifikovali 20 000 hudebních děl spojených se Shakespearovými díly. Patří mezi ně dvě i opery Giuseppe Verdiho Otello a Falstaff, jejichž kritika vydrží srovnání se s jejich předlohami. Shakespeare také inspiroval mnoho malířů, včetně romantiků a prerafaelitů. Švýcarský romantický umělec Henry Fuseli, přítel Williama Blake dokonce přeložil Macbetha do němčiny. Psychoanalýza Sigmunda Freuda čerpala ze Shakespearovské psychologie, zejména z Hamleta, pro jeho teorii lidské povahy. V Shakespearově době anglická gramatika, hláskování a výslovnost byly méně standardizovány než jsou teď a jeho použití jazyka pomohlo utvářet moderní angličtinu. Samuel Johnson ho ve svém Slovníku anglického jazyka, první seriózní práci svého druhu z roku 1755, citoval častěji než kteréhokoli jiného autora. Výrazy jako "with bated breath" (se zatajeným dechem) (Kupec benátský) a "foregone conclusion" (předem učiněný závěr) (Othello) si našly cestu do každodenní anglické řeči. Shakespeare nebyl sice během svého života uctíván, ale dostalo se mu řady uznání. V roce 1598 ho kněz a spisovatel Francis Meres vyčlenil ze skupiny anglických spisovatelů jako "nejskvělejšího" i v komediích a tragédiích. Autoři tzv. Parnaských her (Parnassus plays) uváděných v koleji St John College v Cambridge ho řadili k Chaucerovi, Gowerovi a Spenserovi. V Prvním foliu Ben Jonson nazval Shakespeara: "Duchem věku, potlesku, potěšení, zázrakem naší scény". V období návratu monarchie mezi lety 1660 a koncem 17. století byly v módě klasické myšlenky. V důsledku toho kritici té doby většinou hodnotí Shakespeara podle Johna Fletchera a Bena Jonsona. Například Thomas Rymer odsoudil Shakespeara pro míchání komického s tragickým. Nicméně básník a kritik John Dryden velmi Shakespeara cenil a řekl na adresu Jonsona, "já ho obdivuji, ale mám rád Shakespeara". Po několik desetiletí měl nadvládu Rymerův názor, ale během 18. století kritici začali reagovat na Shakespearovy vlastní výrazy a uznávali to, co nazvali jeho přirozenou genialitou. Řada vědeckých edicíjeho děl, zejména Samuela Johnsona z roku 1765 a Edmonda Malone z roku 1790, přispěla k nárůstu jeho pověsti. Do roku 1800 byl už pevně zakotven jako národní básník. V 18. a 19. století se jeho pověst začala šířit také do zahraničí. Mezi těmi, kdo za něj bojovali, byli spisovatelé Voltaire, Goethe, Stendhal a Victor Hugo. Během éry romantismu byl Shakespeare chválen básníkem a literárním filozofem Samuelem Taylorem Coleridgem. Kritik August Wilhelm Schlegel přeložil jeho hry v duchu německého romantismu. V 19. století kritický obdiv k Shakespearovu géniovi často hraničí s pochlebováním. "Toto je král Shakespeare", napsal esejista Thomas Carlyle v roce 1840, "nejen že záři, ale korunuje svrchovanost nad námi všemi, protože je nejušlechtilejší, nejjemnější, přesto nejsilnější ze shromážděných; nezničitelný." Ve viktoriánském období se jeho hry uváděly jako opulentní podívané ve velkém měřítku. Dramatik a kritik George Bernard Shaw zesměšňoval kult uctívání Shakespeara jako "bardolatrii" (parafráze na idolatrie = modloslužebnictví) s tvrzením, že nový naturalismus Ibsenových her učinil Shakespearovy hry zastaralými. Modernistické revoluce v umění na počátku 20. století místo toho, aby Shakespeara odvrhly, nadšeně zapojily jeho díla do služeb avantgardy. Expresionisté v Německu a futuristé v Moskvě uváděli vlastní inscenace jeho her. Marxistický dramatik a režisér Bertolt Brecht pod vlivem Shakespeara vymyslel epické divadlo. Básník a kritik T. S. Eliot argumentoval proti Shawovi, že Shakespearova "surovost" (primitivnost) ho ve skutečnosti dělá moderním. Eliot spolu s literárním kritikem G. Wilson Knightem a školou Nové kritiky vedl hnutí směrem k užšímu výkladu Shakespearovy obraznosti. V 50. letech vlna nových kritických přístupů nahradila modernismus a vydláždila cestu pro "postmoderní" studie Shakespeara. Od 80. let 20. století byla Shakespearovská studia otevřena i pro hnutí jako je strukturalismus, feminismus, nový historismus, afroamerická studia a queer studia. V obsáhlém výkladu Shakespearových děl a při přirovnání Shakespearových literárních úspěchů k úspěchům mezi vůdčími postavami filozofie a teologie literární kritik Harold Bloom poznamenal, že "Shakespeare byl větší než Platón a než Svatý Augustin. On nás obklopuje, protože chápeme jeho základní vnímání." Shakespeare byl již za svého života významný dramatik a básník, byl tehdy údajně známý dokonce i na českém území. K prvnímu českému překladu (adaptaci) Shakespearova díla došlo v roce 1786 zásluhou Karla Ignáce Tháma, který přeložil Macbetha. K nejstarším překladatelům patřili dále Josef Kajetán Tyl a Josef Jiří Kolár. Do tzv. druhé generace překladatelů, do poloviny 19. století, patří František Doucha, Jan Josef Čejka, František Ladislav Čelakovský a Jakub Malý. Na přelomu 19. a 20. století překládali Josef Václav Frič, Josef Václav Sládek a Jaroslav Vrchlický. Na počátku 20. století to byl Otokar Fischer, Antonín Fencl a Bohumil Štěpánek. V 5. generaci, v polovině 20. století, překládali Erik Adolf Saudek, Jiří Valja, František Nevrla, Otto František Babler, v 6. generace, v 60. a 70. letech 20. století, to byli Aloys Skoumal, Zdeněk Urbánek, Josef Topol, Václav Renč a Břetislav Hodek. K tzv. moderním překladatelům patří Alois Bejblík, Martin Hilský, Jiří Josek, Milan Lukeš a Antonín Přidal. Jeho tvorba bývá dělena do tří období: 1591–1600: Psal především komedie a historická dramata, často zpracovával staré náměty z anglické minulosti a z antiky. 1601–1608: Přichází zklamání a rozčarování nad vývojem společnosti, do jeho tvorby vniká pesimismus a píše tragédie a sonety. 1608–1612: Smiřuje se s životem a píše hry, mající charakter tzv. romance, tj. obsahující jak prvky tragédie, tak prvky komedie. Král Jan (1596–1597, King John), Richard II. (1595–1596), Jindřich IV. (1. část) (1597– . 1598, Henry IV, Part 1), Jindřich IV. (2. část) (1597–1598, Henry IV, Part 2), Jindřich V. (1598 . –1599, Henry V), Jindřich VI. (1. část) (1591–1592, Henry VI, Part 1), Jindřich VI. (2 . část) ((1590–1591, Henry VI, Part 2), Jindřich VI. (3. část) (1590–1591, Henry VI, Part 3), Richard III. (1592–1593), Jindřich VIII. (1612–1613, Henry VIII), společně s Johnem Fletcherem. Komedie omylů (1593, The Comedy of Errors), Zkrocení zlé ženy (1594, The Taming of the Shrew), Dva šlechtici z Verony (1595, The Two Gentlemen of Verona), . Marná lásky snaha (1595, Love's Labor's Lost), Sen noci svatojánské (1596, A Midsummer-night's Dream), Kupec benátský (1597, The . Merchant of Venice), Mnoho povyku pro nic (1599, Much Ado About Nothing), Veselé paničky windsorské (1601, The Merry Wives of Windsor), Jak se vám líbí (1601, . As You Like It), Večer tříkrálový (1602, Twelfth Night), Dobrý konec vše napraví (1603, All's Well That Ends Well), Něco za něco (1606, Measure for Measure). Titus Andronicus (1594), Romeo a Julie (1595, Romeo and Juliet), Julius Caesar (1599), Hamlet (1604), Othello (1604), Macbeth . (1606), Král Lear (1606, King Lear), Antonius a Kleopatra (1607, Antonius and Cleopatra), Coriolanus (1608), Timon Athénský (1608, Timon of Athens), Troilus a Kressida (1608, Troilus and Cressida). Cymbelín (1609, Cymbeline), Zimní pohádka (1611, The Winter's Tale), Perikles (1609, Pericles), Bouře (1612, The Tempest), Dva vznešení příbuzní (1613, The Two Noble Kinsmen), společně s Johnem Fletcherem, Cardenio (provedena 1613), společně s Johnem Fletcherem, hra se nedochovala. Venuše a Adonis (1593, Venus and Adonis), Znásilnění Lukrecie (1594, The Rape of Lucrece), Vášnivý poutník (1599, The Passionate Pilgrim), Fénix a hrdlička (1601 ., The Phoenix and the Turtle), (Shakespearovy) Sonety (vydány 1609, v originále Shake-Speares Sonnets), Nářek milenčin (1609, A Lover's Complaint). Locrine (1594), tragédie, Sir Thomas More (1591–1596), historická hra, na níž se kromě Shakespeara podíleli ještě Thomas Dekker, Thomas Heywood, Anthony Munday a Henry Chettle . , Edward III. (anonymně 1596), historická hra, pravděpodobně společně s Thomasem Kydem, Sir John Oldcastle (anonymně 1600), historická hra, Thomas Lord Cromwell (uvedeno 1602), Londýnský marnotratník (tiskem 1605, The London Prodigal), komedie, Merlinovo narození (prvně uvedeno 1622, The Birth of Merlin), komedie, připisováno Shakespearovi a Williamovi Rowleyovi. Podrobnější informace naleznete v článku Spor o Shakespearovo autorství. Autorství děl připisovaných Williamu Shakespearovi bylo vícekrát zpochybňováno. Podle antistratfordiánů, což je kolektivní označení pro příznivce všech alternativních teorií, byl Shakespeare ze Stratfordu "nastrčenou postavou", která měla krýt totožnost skutečného autora nebo autorů, kteří se z nějakého důvodu chtěli vyhnout veřejné známosti a s tím spojenému uznání, nebo je nemohli či nesměli přijmout. Přestože tato myšlenka získala značnou pozornost veřejnosti, jen menšina odborníků zaměřených na výzkum Shakespearova díla a literárních historiků ji pokládá za hodnověrnou. Většina shakespearologů jsou zastánci tradičního názoru a zabývají se alternativními teoriemi jen s úmyslem je vyvrátit. Stratfordiáni odmítají všechny argumenty podávané zastánci jiných teorií o autorství Shakespearova kánonu jako neopodstatněné. Dlouhodobě nejpopulárnější alternativní teorii, která připisuje toto autorství Edwardovi de Vere, 17. hraběti z Oxfordu, mnoho zastánců stratfordské teorie donedávna téměř ignorovalo. V posledních letech však diskuse mezi ortodoxní stratfordskou obcí a tzv. oxfordiány znatelně přibrala na intenzitě, i když se mnohdy děje nepřímo. Shakespearovo autorství bylo prokazatelně poprvé zpochybněno v polovině 19. století, kdy se po celém světě rozšířilo oslavování Williama Shakespeara jako největšího spisovatele všech dob. Okolnosti života Williama Shakespeara ze Stratfordu, zvláště jeho skromný původ a četná temná místa v jeho biografii, se však podle některých badatelů neslučovaly s neobyčejným básnickým nadáním autora a jeho reputací jako génia. To podnítilo podezření, že William Shakespeare ze Stratfordu možná nenapsal díla, která jsou mu připisována. Tato kontroverze se rozšířila do značné části literatury. V průběhu doby bylo postupně více než 70 historických postav navrženo jako možní kandidáti autorství. Značnou pozornost získali však jen Francis Bacon, William Stanley, 6. hrabě z Derby, Christopher Marlowe a od roku 1920 až do dneška především Edward de Vere, 17. hrabě z Oxfordu. Badatelé, kteří podporují alternativní kandidáty, považují ony postavy, kterým dávají přednost, ze svého pohledu za mnohem vhodnější autory Shakespearova kánonu než je William Shakespeare ze Stratfordu. Uvádějí ale celkem shodně, že tento muž postrádal mj. vzdělání a znalost jazyků. Oxfordiáni poukazují na chybějící potřebné zkušenosti z pobytů v Itálii a Francii, kde se odehrává 16 Shakespearových her. Tyto zkušenosti však měl Edward de Vere. V neposlední řadě upírají tito badatelé Williamu Shakespearovi znalost anglického královského dvora, kterou považují za téměř klíčovou. Také aristokratické zvyky, noblesa a citlivost a všechny předešlé znalosti a zkušenosti, které se "projevují v Shakespearově díle", nemohl William Shakespeare ze Stratfordu podle nich mít. "Tyto dvě představy – že Shakespearův kánon představuje vrchol lidské . kultury, zatímco William Shakespeare byl naprosto nevzdělaný venkovan – se spojily a přesvědčily Delii Baconovou a její následovníky, že titulní strana Prvního folia a jeho úvody by mohly být jen součástí skvěle vypracované šarády, zosnované nějakou vysoce postavenou osobností." Zastánci většinové stratfordiánské pozice naopak tvrdí, že biografické interpretace literatury nejsou spolehlivé pro určení autorství, což ovšem platí i pro Williama Shakespeara ze Stratfordu. Dále je uváděno, že souběh známých důkazů autorství Williama Shakespeara ze Stratfordu – za které jsou považovány titulní stránky vydaných děl, výpovědi některých básníků a historiků za jeho života a v období po zveřejnění Prvního fólia a dále některé oficiální záznamy – je stejný jako u ostatních autorských atribucí té doby. Důkazy tohoto typu nebyly nalezeny pro jakéhokoli jiného kandidáta. Podle argumentace stratfordiánů nebylo autorství Williama Shakespeara zpochybněno ani za jeho života, ani po dobu několika století po jeho smrti. Proti těmto tvrzením byly však v posledních letech vysloveny ze strany zastánců oxfordské teorie značné výhrady. Doposud existuje konsenzus převážné části vědecké obce, že William Shakespeare ze Stratfordu byl autorem shakespearovského kánonu. Počet skeptiků, kteří zastávají odlišné teorie o autorství, byl sice doposud relativně malý, ale v posledních letech roste aktivní skupina odpůrců, včetně prominentních, veřejně známých osob, kteří toto konvenční připsání autorství Williamu Shakespearovi ze Stratfordu stále více zpochybňují. Snaží se o všeobecné uznání autorské otázky jako legitimního pole působnosti vědecké obce a v posledním důsledku o přijetí některého z alternativních kandidátů za pravého autora. Na základě některých pasáží v jeho hrách a hlavně v Sonetech, jejichž část podle některých autorů popisuje přátelský nebo milostný vztah autora k jinému nejmenovanému muži, se spekuluje také o Shakespearově homosexualitě, resp. bisexualitě. Tyto spekulace nebyly nikdy definitivně potvrzeny ani vyvráceny. Jejich odpůrci však mimo jiné argumentují tím, že psát o příteli v termínech milostné poezie patřilo k dobové literární konvenci. Jiný významný argument uvedl Martin Hilský s poukazem na strukturu angličtiny ve svých poznámkách k vydání Shakespearových Sonetů z roku 2009 (s jeho překladem do češtiny). Podle Hilského je "velká většina Shakespearových sonetů dvojznačná či ambivalentní, pokud jde o rod". A dále je zde s odvoláním na autorku a specialistku na renesanční literaturu a Shakespeara Margretu de Grazia uvedeno: "Skutečným 'skandálem Sonetů' je vztah mluvčího k černé dámě, nikoli k mladému aristokratovi." Tato ambivalentnost textu sonetů a mnohé další okolnosti vedou k tomu, že výklady jejich smyslu se naprosto diametrálně rozcházejí. Tyto rozpory jsou jedním z důležitých prvků současných bouřlivých diskusí o autorství a o výklad celého Shakespearova díla (kánonu).

LOCATION

LOCATION

004946

Japonština (japonsky: 日, nihongo) je jazyk, kterým mluví přibližně 130 milionů lidí. Většina z nich žije v Japonsku, část pak v komunitách japonských emigrantů po celém světě. Japonština je aglutinační jazyk s mnoha úrovněmi zdvořilosti promluvy. Systém japonského písma patří k nejsložitějším na světě – používá se kombinace čínských znaků (kandži) a dvě fonetické slabičné abecedy (hiragana a katakana), v některých případech i latinka (rómadži). Do slovní zásoby byla již od 5. století přejímána slova z čínštiny (ve velkém rozsahu), v malém rozsahu z korejštiny a ainštiny. Od prvních kontaktů s Evropany (v 16. století) do japonštiny pronikají i výrazy z evropských jazyků (tzv. gairaigo), nejprve z portugalštiny a nizozemštiny a od reforem Meidži z němčiny, francouzštiny a angličtiny. V současnosti drtivě převažuje angličtina. Japonština patří do rodiny japonsko-rjúkjúských jazyků....

Kolik slabičných abeced používá japonština?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Japon%C5%A1tina

Systém japonského písma patří k nejsložitějším na světě – používá se kombinace čínských znaků (kandži) a dvě fonetické slabičné abecedy (hiragana a katakana), v některých případech i latinka (rómadži).

Japonština (japonsky: 日, nihongo) je jazyk, kterým mluví přibližně 130 milionů lidí. Většina z nich žije v Japonsku, část pak v komunitách japonských emigrantů po celém světě. Japonština je aglutinační jazyk s mnoha úrovněmi zdvořilosti promluvy. Systém japonského písma patří k nejsložitějším na světě – používá se kombinace čínských znaků (kandži) a dvě fonetické slabičné abecedy (hiragana a katakana), v některých případech i latinka (rómadži). Do slovní zásoby byla již od 5. století přejímána slova z čínštiny (ve velkém rozsahu), v malém rozsahu z korejštiny a ainštiny. Od prvních kontaktů s Evropany (v 16. století) do japonštiny pronikají i výrazy z evropských jazyků (tzv. gairaigo), nejprve z portugalštiny a nizozemštiny a od reforem Meidži z němčiny, francouzštiny a angličtiny. V současnosti drtivě převažuje angličtina. Japonština patří do rodiny japonsko-rjúkjúských jazyků. Do této rodiny patří i jazyky souostroví Rjúkjú, ty jsou ale velmi často považovány za dialekty (ač nesrozumitelné) japonštiny, a proto se o japonštině často mluví jako o jazykovém izolátu. Nikdy totiž nebyl prokazatelně doložen prajazyk, který by mohl japonštinu genealogicky vázat k jiným jazykům. Mezi nejčastější teorie o příbuznosti patří: Příbuznost s jazyky severní Asie Příbuznost s korejštinou (ta je často přiřazována k altajské větvi) Altajská nebo uralo-altajská větev Předpoklad, že japonština je kombinací austronéského substrata a altajského superstrata Rjúkjúština – dnes se považuje za jazyk ., byl ale původně totožný s japonštinou (dialekt) Příbuznost s jazyky jižní Asie Malajsko-polynéská hypotéza, austro-asiatická hypotéza, tibeto-burmská hypotéza Hypotézy, které japonštinu spojují s indoevropskými jazyky Ostatní hypotézy, které se věnovaly komparaci japonštiny s perštinou, řečtinou, baskičtinou a sumerštinou. Poslední dvě teorie jsou převážnou většinou lingvistů odmítané. Nejdéle diskutovanou a nejsystematičtější je hypotéza, která řadí japonštinu k altajským jazykům. Hypotéza, která japonštinu spojuje s korejštinou nebyla nikdy definitivně prokázána. Příbuznost (zejména gramatická) moderní japonštiny a korejštiny je ale tak blízká, že často umožňuje doslovný překlad. Předmoderní jazyková stadia ovšem vykazují velké rozdíly mezi starou japonštinou a korejštinou a napovídají ke genealogické nepříbuznosti. Také moderní teorie stavící na altajských hypotézách tvrdí, že japonština je kombinací austronéského substrata a altajského superstrata. Jedním z hlavních zastánců této teorie je Susumu Óno, který předpokládá, že během období Džómon (8000 – 400 př. n. l.) se na japonských ostrovech mluvilo jazykem, který měl fonologický systém (4 vokály, otevřené slabiky) podobný polynéským jazykům. Okolo roku 300 př. n. l. se do Japonska stěhuje kultura Jajoi, která má své kořeny na kontinentální pevnině a jejich jazyk s gramatickou strukturou altajských jazyků a vokálovou harmonií začal ovlivňovat jazyk, kterým se v Japonsku mluvilo. Migrace probíhala pomalu, proto nový jazyk nevyřadil existující lexikální jednotky, i když byl schopen změnit jeho gramatickou strukturu. Geneticky tedy japonštinu řadí k altajským jazykům, i když obsahuje zbytky austronéského lexika. Tím se snaží odpovědět i na otázku, proč je počet altajských lexikálních kognátů tak malý. Polivanov uvádí několik znaků polynéských jazyků, které podporují austronéskou hypotézu: Typická dvouslabičnost (bisylabicita) lexikálního morfému (kata, naka) Přítomnost prefixů (což odlišuje japonštinu od plně sufixálních altajských jazyků) – japonská sufixace je tedy kontinentálního původu Reduplikace Jednoduchý vokalický systém, absence vokálové harmonie Otevřené slabiky Postupná ztráta účasti rtů. Japonština: *p: p > f (ɸ) > h; stejný proces v polynéských jazycích: * apui > api > afi > ahi Počet samohlásek se liší podle dialektu. Existují systémy se třemi vokály /i, u, a/ (dialekt na ostrově Jonaguni) a systémy až s osmi prvky /a, i, u, e, o, æ, centralizované ö, ü/ (dialekt města Nagoja). Standardizovaný tokijský dialekt má pětičlenný systém /a, i, u, e, o/, kde /u/ je realizováno jako nezaokrouhlený zadní vysoký vokál [ɯ]. Vokalická délka je fonologicky distinktivní: 月 cuki 'měsíc' a 通 cúki 'proudění vzduchu'. Vysoké vokály /i, u/ podléhají v mnohých dialektech desonorizaci, tzn. stávají se neznělými. Ke ztrátě znělosti dochází pouze na jednom místě ve slově, a to buď v neznělém hláskovém kontextu nebo na konci slov, jako například ve slově [kɯ̥t͡sɯ] 靴 kucu 'boty' nebo [haɕ̥] 箸 haši 'hůlky'. Další příklady frekventovaných slov, které podléhají desonorizaci: [desɯ̥] で desu slovesná spona, [gozaimasɯ̥] ご gozaimasu 'existovat' (zdvořile), [doː̥te] ど dóšite 'proč'. Souhlásky se vyznačují vysokou mírou alofonie: /t, d/ jsou před /i/ realizovány jako alveo-palatální afrikáta [t͡ɕ, d͡ʑ], před /u . / jako alveolární afrikáta [t͡sɯ, d͡zɯ]. /N/ je na koncích slov realizováno jako uvulární nazála /hoN/ → [hoɴ] 本 hon 'kniha', často je také realizován jako nazalizace předchozího vokálu [hõ]. Pokud po /N/ následuje kontinuant, přizpůsobuje se jeho artikulačním pohybům /hoN-jaku/ → [hoj̃jakɯ] 翻 honjaku 'překlad'. Je také realizován jako [m] před bilabiálními konsonanty /siNbuN/ → [ɕ] 新] šinbun 'noviny'. Dále jako [ŋ] před /k, g/, například /kaNkei/ → [kaŋ] 関 kankei 'souvislost'. Před /d, t, n/ je realizován jako [n]: /hoNdana/ → [hondana] 本 hondana 'police na knihy/knihovna'. / . z/ je často individuálně relizováno jako [d͡z]. /s/ je před /i/ realizováno jako alveolopalatální frikativa [ɕ]. /r/ je apikální post-alveolární . švih, který může být reprezentován i laterální variantou. /h/ je realizováno jako [ç] před /i/ a /j/ a jako [ɸ] před /u/. V japonštině je i délka konsonantu distinktivní: 来 kita 'přišel' vs. 切 kitta 'uříznul'. Fonologicky je geminace reprezentována pomocí /Q/, tedy moraického orálního obstruentu s nespecifikovaným místem artikulace. Foneticky je realizován jako prodloužení konsonantické artikulace a jeho vlastní artikulaci udává následující konsonant. Jinými slovy, /Q/ prodlužuje trvání následujícího konsonantu (frikativy budou mít delší trvání, plozivy budou mít delší závěr). V písmu je zapisován pomocí malého っ Geminují zejména konsonanty /p, t, k, s/, a to u japonských a sino-japonských slov. Znělé gemináty /b, d, z, g/ se vyskytují pouze u moderních výpůjček (např. z angličtiny). 河 [カ] kappa /kaQpa/ → [kap̚ .pa] 'vodník' バ baggu /baQgu/ → [bag̚.gɯ] 'taška' 喫 kissaten /kiQsateN/ → [kisː] 'čajovna .' 察 sačči /saQti/ → [sat̚.t͡ɕ] 'závěr, úsudek' Japonština se řadí mezi jazyky s tonálním systémem, kde navzájem kontrastují dva tóny – vysoký a nízký. Standardní tokijský dialekt je popisován jako downstep (tonální pokles)[zdroj?]. K tonálnímu poklesu dochází po moře, která je lexikálně specifikována jako přízvučná, tudíž definována vysokým tónem. Na počátcích slov dochází ke snížení tónu, ale pouze pokud nenesou přízvuk. Ve slovech bez přízvuku nedojde k tonálnímu poklesu. K zápisu japonštiny se používá směs tří znakových systémů. Jsou to kandži (漢, doslova "čínské znaky"), hiragana (ひ) a katakana (カ). Hiragana a katakana se též označují společným názvem kana. Kandži se používá k vyjádření kořenu slova, koncovky a partikule jsou doplněny hiraganou. Katakana se používá pro fonetický přepis cizích slov, nebo slov převzatých z jiných jazyků. Také se používá v případě, kdy je třeba nějakou část textu zvýraznit, podobně jako kurzíva. Hiragana a katakana jsou slabičné abecedy, zatímco kandži je morfemografické písmo. Většinu znaků kandži je možné číst dvěma i více způsoby. Pokud je potřeba specifikovat výslovnost nějakého znaku, použije se hiragana. Kandži na druhou stranu umožňuje rozlišit význam u homonym, která jsou v japonštině velmi běžná. Píše se bez mezer mezi slovy. Tradičně jsou znaky uspořádány do sloupců, ve sloupci se píše shora dolů, sloupce jsou řazeny zprava doleva. Japonské knihy tedy mají stránky řazené z českého pohledu "odzadu". Alternativně je možné znaky psát do řádku zleva doprava, řádky jsou řazené shora dolů (jako v češtině). Diakritickým znaménkem dakuten (濁) (dvě krátké čárky v pravém horním rohu znaku; jiný název: nigori (濁)) se v písmu značí slabiky se znělou párovou souhláskou. Souhláska /h/ se mění na /b/; /k/ se mění na /g/; /s/ na /z/; /š/ na . /dž/; /t/ na /d/; /c/ na /(d)z/; /č/ na /dž/. Znaménkem handakuten (半; kroužek v pravém horním rohu znaku; jiný název: marunigori) se značí změna výlovnosti z /h/ na /p/ (nebo z /f/ na /p/). Ze samohlásky /u/ se znaménkem nigori zapisuje slabika vu, která se však používá pouze pro přepis cizích slov katakanou: např. ヴ vácurafu hiroba 'Václavské náměstí'. Některá písmena mají zvláštní funkci, jestliže se napíší malá (asi 1/2 až 3/4 normální velikosti, v dolním indexu). Slabika se samohláskou /i/, následovaná malým znakem pro slabiky ja, ju nebo jo, slouží k zápisu složené slabiky se změkčenou souhláskou: Rozdíl mezi složenou slabikou (malé ja / ju / jo) a dvěma slabikami (normální ja / ju / jo) je důležitý a může rozlišovat význam, srov. např. び (病) bjóin "nemocnice" a び (美) bijóin "kadeřnictví". Podobně lze pomocí malých písmen pro samohlásky zapsat slabiky, které v základní sadě nejsou k dispozici. Tato možnost se využívá při přepisu cizích slov katakanou. Dlouhé samohlásky se v hiraganě zapisují zdvojením krátké samohlásky, např. あ = á, か = ká. Dlouhé ó se ve slovech japonského původu zapisuje jako zdvojené oo, např. お ókina (ookina) "velký", ale častěji (ve slovech sinojaponského původu) jako ou, např. と Tókjó (Toukijou) "Tokio". V některých případech se však u po /o/ vyslovuje, (jedná se především o tvary sloves), například 問 [tou], 追 [ou] a podobně. V katakaně se k vyznačení délky používá znak ー, např. ビ bíru "pivo". Zmenšený znak slabiky cu zdvojuje následující souhlásku (tzv. 促 - sokuon (nebo též cumaruon)), např. が (学) gakkó "škola"; パ panfuretto "brožura, pamflet". Slabiky končící na samohlásku /u/ se využívají při přepisu cizích slov katakanou. Pokud v originále byly dvě souhlásky za sebou, v japonské transkripci se k zápisu první souhlásky použije nejčastěji právě slabika se samohláskou u: プ Puraha "Praha", ト tósuto "toast", ゴ gorufu "golf". V těchto případech dochází často k desonorizaci. Japonci vnímají souhlásky r a l jako téměř totožné. Slabika は ve funkci tematické částice se nečte *[ha], ale [wa]. Slabika を ve funkci akuzativní částice se nečte *[wo], ale [o]. Slabika へ ve funkci směrové částice se nečte *[he], ale [e]. Slabiky, zakončené /e/ a následované い (/i/) se nečtou *[-ei], ale [é] (například へ [hé] ve slově 平; toto však neplatí pro oddělené významy/slabiky, jako třeba ve slově 会 [ein], 毛 [keiro] a podobných vzácných případech). Znaky kandži, které Japonci převzali z čínštiny, nezachycují výslovnost, ale pojmy. V určité omezené míře je tedy možné, aby Číňan i Japonec přečetli tentýž text každý svým jazykem a porozuměli mu. Úplnému porozumění ovšem brání několik faktorů: Gramatická struktura jazyka a slovosled se liší. Čínština a japonština jsou zcela odlišné jazyky z různých jazykových rodin. Japonské texty nikdy neobsahují pouze kandži, vždy jde o směs kandži a kany (tj. slabičných abeced hiragany a katakany), kterou čínština nepoužívá. I když drtivou většinu znaků používaných v japonštině má nebo měla ve svém repertoáru i čínština, může se lišit jejich preferované užití v obou jazycích. Např. znak pro řeku ve většině čínských názvů řek je 江 (jiā, ťiang), popř. 河 (hé, che). V japonštině je to 川 (kawa). Tento znak existuje i v čínštině, čte se (chuan, čchuan) a znamená "vodní tok", ale v názvech řek se příliš často neobjevuje. Najdeme ho např. v názvu provincie S'-čchuan (四, doslova "Čtyřříčí"). Na rozdíl od čínštiny má v japonštině každý znak několik možných čtení, správná výslovnost se určí podle kontextu. Některá čtení jsou tzv. sinojaponská, jde o zkomolenou původní čínskou výslovnost daného znaku. Tímto způsobem čínština masivně ovlivnila slovní zásobu japonštiny, když byla v minulosti Čína kulturním vzorem a čínština jazykem vzdělanců, podobně jako v Evropě latina a v Indii sanskrt. Kromě toho mají znaky i japonské čtení, tj. jedno nebo více japonských slov, odvozených od pojmu, kterému daný znak odpovídá. Sinojaponské čtení bývá preferováno ve složených slovech, ale existují výjimky. Čínská výslovnost už v něm mnohdy není slyšet (buď kvůli příliš velkým hláskovým změnám, nebo kvůli vývoji čínské výslovnosti od doby, kdy byl znak přejat). Přestože v čínštině znak vždy označuje právě jednu slabiku, sinojaponské čtení může být dvojslabičné (např. znak 木 "strom" se v současné čínštině čte mù, jeho sinojaponské čtení je moku, popř. boku.) Příklad: Příklad japonského zápisu: 私。 Wataši wa bíru o nomimasu. Japonština používá dva způsoby řazení slov. Ve slovnících je běžně používán systém vycházející ze slabičné abecedy godžúon (五, doslova "padesát znaků"). Pořadí znaků odpovídá tabulce uvedené výše. Sobě odpovídající znaky hiragany a katakany jsou si při řazení rovnocenné, slova psaná kandži se řadí podle své výslovnosti zapsané hiraganou. Stále je také používán starší systém iroha (い), který je vytvořen podle mnemotechnické básně připisované mnichu Kúkaiovi. Podstatná jména (substantiva) nerozlišují rod ani číslo. Funkci pádu přebírají částice (viz níže) připojené za podstatné jméno, které lze v některých případech vnímat jako pádové koncovky. I přesto, že většina podstatných jmen nerozlišuje číslo, v některých případech používá japonština k vyjádření většího množství již neproduktivní reduplikaci, tzn. nově přejatá slova již nejsou tímto způsobem tvořena. Výsledkem této operace není plurál v pravém slova smyslu, ale spíše jde o kolektivní množství. 人 hito 'člověk' 人 hitobito 'skupina lidí' (více než dva členové) Na stejném principu fungují i kolektivní sufixy -tači (達) a -ra (等) – 太 taró-tači neznačí 'skupinu mužů jménem Taró', ale 'skupinu, jejíž součástí je Taró'. Překlad tohoto spojení se liší podle kontextu: 'Taró a jeho přátelé', 'Taró a jeho rodina', 'Taró a jeho sourozenci' atp. Tato funkce je zřejmá i ze zájmen wataši-tači nebo boku-ra, která jsou překládána jako 'my' , doslovný překlad je ovšem: 'skupina, jejíž součástí jsem já'. Substantiva mohou také reflektovat zdvořilost. K jejímu rozlišení se používá dvou zdvořilostních sufixů, které se zapisují hiraganovým お o- nebo ご (zastarale 御) go-. 結 kekkon 'svatba', ご go-kekkon 'svatba' (zdvořile; v kontextu . může znamenat Vaše svatba) 金 kane 'peníze', též 'kov, zlato'; お o-kane 'peníze' (zdvořile) Přídavná jména (adjektiva) se v japonštině dělí na tzv. pravá a nepravá. Pravá adjektiva se chovají podobně jako slovesa. 車。 Kuruma ga akai. Auto je červené. 車。 Kuruma ga akakunai. Auto není červené. 車。 Kuruma ga akakatta. Auto bylo červené. 車。 Kuruma ga akakunakatta. Auto nebylo červené. Nepravá adjektiva se připojují pomocí partikule na (な) nebo no (の), v případě, že jde o adjektivum tvořené ze substantiva. 会 kaiša no kuruma podnikové auto Osobní zájmena se používají poměrně zřídka, pokud jejich význam lze vyrozumět z kontextu, vypouštějí se. Samostatná sada zájmen existuje pro důvěrný stupeň a samostatná pro zdvořilý stupeň promluvy. * Zájmena zdvořilého stupně nerozlišují rod a samostatná sada zájmen končících na -ち -čira nerozlišuje ani číslo. Ve třetí osobě jde ve skutečnosti o spojení ukazovacího zájmena a podstatného jména 人 hito "člověk"; podle vzdálenosti může být předpona こ kono nahrazena předponami そ sono nebo あ ano. * Sada zájmen bez rozlišení čísla: * Poznámka: . ve skutečnosti ani zde japonština nerozlišuje mezi jednotným a množným číslem: například 彼 [kare] může znamenat stejně dobře on jako oni; 彼 [karera] spíše nežli oni znamená on a ti druzí/on a spol.; podobně i v ostatních příkladech. Japonština nemá zvláštní výrazy pro přivlastňovací zájmena. Místo toho se za tvar osobního zájmena připojí genitivní částice の no. 私 watakuši no okane "mé peníze" (doslova "já od peníze") 彼 kare no isu "jeho židle" (doslova "on od židle") Totéž platí i pro zvratné zájmeno 自 džibun: 自 džibun no šigoto "svá práce" Ukazovací zájmena mají různé tvary podle vzdálenosti od mluvčího a posluchače. Současně se rozlišují tvary jmenné (nahrazují ve větě podstatné jméno), přívlastkové (rozvíjejí ve větě podstatné jméno výběrem z množství), zpřídavnělé (rozvíjejí podstatné jméno určením vlastnosti) a lokální (příslovečné určení místa, v české mluvnici jsou považována za příslovce). Japonština používá dva číselné systémy: japonský pro čísla od jedné do deseti a sinojaponský. Takže číslo 123 456 se pomocí kandži zapíše 十 (džú ni man san zen jon hjaku go džú roku). Kandži se ovšem v běžném styku k zápisu čísel nepoužívá, požívají se arabské číslice. Nicméně zatímco pro nás je výchozí počítání v násobcích 1 000, Japonci počítají po 10 000. Jednoho milionu je tedy doslova 100 0000 (百 hjaku man), čili 100×10 000. Velké sumy peněz se často počítají v desetitisících (万 man'en). Sinojaponský systém používá tzv. numerativy (anglicky counter word/measure word/classifier), což jsou jakési "měrné jednotky" pro počítaný předmět. Takže jeden pták je 鳥 tori ičiwa, přičemž znak wa (sinojaponské čtení) má význam "pero, křídlo". Doslovný překlad by tedy byl "pták jedno křídlo". Japonština nerozlišuje tvarově množné číslo. V případě, že je třeba množství zdůraznit, pomáhá si příponami -tači,-domo,-gata,-ra (např. 私 watašitači – my, 彼 karera – oni), zdvojením (我 wareware – my) anebo vyjádřením počtu. Japonská slovesa nevyjadřují časováním osobu ani číslo, ale čas, způsob, rod (trpný, činný) a úroveň zdvořilosti. Zvláštní tvary má minulý čas, zatímco tvary přítomného a budoucího času jsou společné a v případě potřeby se rozlišují příslovečným určením. Podle způsobu časování se slovesa dělí na samohlásková a souhlásková. Infinitiv samohláskových sloves se skládá z kmene končícího samohláskou e nebo i a z přípony -ru (-る). Infinitiv souhláskových sloves se skládá z kmene končícího souhláskou nebo samohláskou a a z přípony -u. Z kmene lze vytvořit pět tzv. slovesných základů, které slouží k dalšímu tvoření slovesných tvarů: 3. základ (končící na -u) se považuje za základní, citační tvar slovesa. Tuto funkci má společnou s českým infinitivem. Současně je však možné ho při důvěrném projevu použít jako samostatné plnovýznamové sloveso ve větě, např.: つ。 Cugi no eki de oriru. "Vystoupím v příští stanici." (Doslova "Příště od stanice v vystoupit[zdroj?]." První osoba vyplyne z kontextu, přímo ve větě žádnými jazykovými prostředky vyjádřena není. Pokud by to bylo nezbytné, použilo by se osobní zájmeno s částicí は nebo が) Další slovesné tvary (poznámka: při výslovnosti se přípona -masu zkracuje na [-mas], přípona -šita na [-šta]): Na rozdíl od češtiny nejsou japonské částice (partikule) pouze jakýmsi zbytkovým slovním druhem bez jasně vymezené funkce. Naopak, jde o velmi důležitá gramatická slova, která určují vztahy mezi větnými členy. Kladou se za slova nebo fráze (obvykle jmenné fráze) a určují jejich funkci ve větě podobně jako předložky (resp. záložky, postpozice) a pádové koncovky v jiných jazycích. Lingvisté je převážně popisují jako samostatná slova, ale vzhledem k chybějícímu grafickému vyznačení hranic slov v japonštině by je bylo možné chápat i jako pádové koncovky. Pro jejich samostatnost nicméně mluví fakt, že se připojují jednou za celou frázi, nikoliv za každé slovo fráze zvlášť. Částice は se nečte ha, jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale wa. Zdůrazňuje téma promluvy a může označovat podmět nebo předmět věty. Díky ní bývá japonština uváděna jako příklad jazyka, který má aktuální členění vyjádřené morfologicky. 大。 Ósaka wa ókina mači desu. "Ósaka je velké město." (doslova "Ósaka téma velký město být.") Částice が ga označuje předcházející frázi jako podmět. Pokud je podmět označen částicí は jako téma, částice が už se nepřidává. Přesto se můžou obě částice objevit v jednom souvětí, potom částice は označuje podmět hlavní a částice が podmět vedlejší věty. 高 takai kagu "drahý nábytek" 家。 Kagu ga takai. "Nábytek je drahý. . " (doslova "nábytek podmět drahý.") 山。 Jama no ue wa kešiki ga ii desu. "Na horách je krásná krajina." (doslova "hora genitiv nahoře téma krajina podmět . krásný být.") Částice を se nečte wo, jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale o. Má funkci akuzativu, čili označuje přímý předmět. 本 hon o jomu "číst knihu" (doslova "kniha předmět číst") 絵 e o kaku "malovat obraz" (doslova "obraz předmět malovat") Částice の no má funkci genitivu a vytváří přivlastňovací vztahy. Lze ji vnímat jako genitivní pádovou koncovku, nebo také jako jakousi podřadící spojku, neboť se obvykle nachází mezi frází vlastníka a frází vlastněného. 雨 ame no oto "zvuk deště" (doslova "déšť od zvuk" . ) 海 umi no sakana "mořská ryba" (doslova "moře od ryba") 子 kodomo no nacu no kucu "dětské letní boty" (doslova "dítě od léto od bota") . Částice へ se nečte he, jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale e. Označuje směr pohybu nebo činnosti. 海 umi e iku "jet k moři" (doslova "moře k jet") 父 čiči e no tegami "dopis otci" (doslova "otec k od dopis") Částice に ni může mít funkci dativu, může označovat místo stavu, účel nebo cíl děje nebo čas. Od částice へ se liší tím, že určuje cíl pohybu, zatímco へ určuje směr pohybu (což může, ale nemusí být totéž). 母。 Haha ni ageru. "Dát matce." ( .doslova "matka k dát") 友。 Tomodači ga Hirošima ni sumu. "Přítel bydlí v Hirošimě." (doslova "přítel podmět Hirošima v bydlet") 部。 Heja ni . hairu. "Vstoupit do místnosti." (doslova "místnost do vstoupit") 夏 nacu ni "v létě" (doslova "léto v") 学。 Gakkó ni iku ."Jdu do školy." (doslova "škola do jít") 学。 Gakkó e iku. "Jdu ke škole." (doslova "škola k jít" .) Tato částice má i mnoho dalších použití, např. z nepravých přídavných jmen vytvoří příslovce: 静 šizukani "tiše" Částice で de má funkci instrumentálu, označuje prostředek nebo způsob činnosti. 船 fune de iku "jet lodí ." (doslova "loď s jet") 英 eigo de hanasu "mluvit anglicky" (doslova "angličtina s mluvit") Částice か kara má funkci ablativu, vyjadřuje místní nebo časové východisko nebo příčinu děje. Přibližně odpovídá českým předložkám z, od. 船 fune wa minato kara deru "lodě odjíždějí z přístavu" (doslova "loď téma přístav z odjíždět") 月 gecujóbi kara hataraku "pracovat od pondělí" ( .doslova "pondělí od pracovat") 酒 sake wa kome kara cukuru "sake se vyrábí z rýže" (doslova "sake téma rýže z vyrábět") Částice ま made vyjadřuje místní nebo časovou krajní mez . , odpovídá českému až do. 京 Kjóto made iku "jet až do Kjóta" (doslova "Kjóto až-do jet") 朝 asa made okiru "být vzhůru do rána" (doslova "ráno až-do bdít") Částice と to nemá funkci pádové koncovky ani předložky, ale spíše souřadící spojky "a" u úplného výčtu. Podobnou funkci má i částice や ja, avšak používá se u výčtu neúplného. 大 ókí ki to čísai iši "velký strom a malý kámen" 女 onnanoko to otokonoko "děvčata a chlapci" 庭。 Niwa ni neko ja . inu ga iru. "Na zahradě je kočka a pes." (částice や říká, že jsou tam i další zvířata) Částice も mo zhruba odpovídá českým slovům i, také, v záporu ani. Pokud se vyskytne společně s částicí を, znamená "dokonce i". 地 čizu o kau "koupím si mapu" (doslova "mapa předmět koupit") 雑 zašši mo kau "koupím si i . časopis" (doslova "časopis i koupit") 本 hon o mo kau "koupím si dokonce i knihu" (doslova "kniha předmět i koupit") Částice か ka se klade na konec věty a tvoří tázací větu. Na rozdíl od jiných jazyků se tázací věta v písmu nevyznačuje otazníkem, ani se v ní nemění slovosled. 枝。 Eda ga aoi. "Větev je zelená." 枝。 Eda ga aoi ka. "Je větev zelená?" Struktura japonské věty je SOV (podmět-předmět-sloveso). Japonština vyjadřuje gramatickou roli a pád slova pomocí nesamostatných významových jednotek, tzv. partikulí. Příklad: Jednotlivé prvky věty mohou být vynechány, vyplývají-li z kontextu; a v praktické mluvě tomu tak ve velké míře je – důvtipná vynechání např. některých zájmen jsou pak zdrojem (někdy záměrných) dvojsmyslů a narážek. Japonština rozlišuje zdvořilost promluvy na gramatické úrovni. Zdvořilost se vyjadřuje různými prostředky a jde o obecnou volbu výrazů podle toho, s kým nebo o kom mluvíme. Neomezuje se tedy pouze na případy, kdy se přímo obracíme na respektovanou osobu, jako je tomu v českém vykání. Vzdálenou analogií je v češtině, kromě vykání a tykání, také rozlišování knižního, hovorového a vulgárního stylu. Je dobré vědět, že zvládnutí jazykové zdvořilosti je pro Japonce velmi důležité a Japonec jiného člověka při prvním kontaktu posuzuje právě z hlediska jazykové zdvořilosti. Rozeznáváme tyto úrovně zdvořilosti: 丁 teineigo – zdvořilá řeč (angl. polite language) (např. masu, desu apod.) 尊 sonkeigo – uctivá řeč (angl. honorific language) 謙 kendžógo – skromná řeč (angl. humble language) (např. itadaku) Kromě těchto různých úrovní zdvořilosti existuje i úroveň důvěrná neboli prostá (tj. bez použití zdvořilostních prostředků). Důvěrná, prostá nebo také "dětská" úroveň je používána dětmi a vůči dětem, než se ve škole naučí zdvořilé úrovni, a také mezi členy rodiny nebo v rámci užší skupiny, například party kamarádů nebo úzkého pracovního kolektivu. V důvěrné úrovni jsou také psány neosobní texty, např. noviny. Cizinec se patrně nikdy nedostane do situace, kdy by mohl na této úrovni komunikovat, a Japonec za běžných okolností vůči cizinci tuto úroveň nepoužije. Znalost důvěrného stupně je důležitá i proto, že tvoření zdvořilých tvarů přímo vychází z tvarů důvěrných. Na důvěrnou úroveň patří mj. koncovka slovesného záporu -な -nai, např. "nepůjdu" důvěrně 行 ikanai, zdvořile 行 ikimasen. Tato úroveň je používána nejčastěji. Je to bezpečná úroveň, slušná za všech okolností. Je používána vůči dospělým, kteří nejsou částí stejné uzavřené skupiny, vůči cizincům apod. Nevyjadřuje důvěrnost, ale ani společenskou nerovnost. Na zdvořilou úroveň patří např. tyto slovesné koncovky: -ま -masu (budoucí čas kladný) -ま -masen (budoucí čas záporný) -ま -mašita (minulý čas kladný) -ま -masendešita (minulý čas záporný) Uctivá (formální, honorifická) úroveň je používána vůči lidem, kteří stojí na společenském žebříčku výrazně výše než mluvčí, ať už mluvíme o nich nebo s nimi. Honorifické tvary jsou používány, mluví-li například řadový zaměstnanec s prezidentem společnosti nebo běžný Japonec s předsedou vlády. Uctivá mluva je také používána vůči výrazně starším, významným umělcům a všeobecně úctyhodným lidem. Do této úrovně komunikace spadá jak výše zmíněná uctivá řeč (sonkeigo), tak i skromná řeč (kendžógo). První zahrnuje prostředky, jak vyjádřit úctu ke společensky výše postavené osobě ("povýšit ji"), druhá naopak snižuje význam mluvčího ("ponížit se"). Příkladem skromné řeči je pomocné sloveso い itadaku s původním významem "přijmout" (jeho neutrálním protějškem je sloveso も morau). Příklad: 空。 kúkó made itte moraemasu ka. "Zavezl byste mne až na letiště?" Neutrální zdvořilá úroveň. 行 itte je přechodník slovesa 行 iku "jít". も moraemasu je budoucí čas slovesa も morau "dostat". Kombinace těchto slovesných tvarů znamená "dostat jízdu", tedy "být zavezen". 友。 tomodači no otósan ni kúkó made itte itadakimašita. "Přítelův otec mne zavezl až na letiště." Skromná úroveň. い itadakimašita je minulý čas skromného slovesa い itadaku, "poníženě, s povděkem přijmout" (v tomto případě odvezení). Celá věta tak dostává nádech "Přítelův otec byl tak velice laskav, že mne zavezl až na letiště." Uctivé výrazy se často poznají podle honorifické předpony お o-, ご go-, které se mohou objevit jak před slovesy, tak před podstatnými a přídavnými jmény. Slovesa kromě toho opět mění i koncovku. Např. sloveso 読 jomu "číst" má uctivý tvar お ojomi ni naru. Naopak skromné tvary jsou お ojomi itasu nebo お ojomi suru. Uctivé tvary také pronikly do ostatních úrovní komunikace jako součásti zdvořilostních frází nebo výrazů pro věci, ke kterým mají Japonci úctu: gohan (御) – vařená rýže, okane (お) – peníze, arigató gozaimasu あ – děkuji mnohokrát, ohajó gozaimasu お – dobré jitro (tučně jsou vyznačeny honorifické prefixy). Obrázky, zvuky či videa k tématu japonština ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo japonština ve Wikislovníku Online japonsko-anglický slovník Kim Allen:Politeness Levels – O zdvořilostních úrovních Logical Japanese Grammar – Ohýbání sloves Japanese for western brain - Zaměřeno na anglicky mluvící, nicméně mnoho užitečných informací i pro ostatní AKSER Brasil - Japanese Video Course Základy japonštiny pro zájemce o anime a další lidi Česko-japonský online slovník Analýza nejnovějších tendencí ve vývoji zdvořilostní japonštiny Japonština AKAMACU, Cutomu. Japanese phonology: A functional approach. Lincom Europa, Mnichov, 2000. ISBN 3-89586-544-3. KROUSKÝ, Ivan. Učebnice japonštiny. 229 pp. Nakladatelství H & H Vyšehradská, Praha, 2001. ISBN 80-86022-98-6 LABRUNE, Laurence. The Phonology of Japanese. Oxford University Press, 2012. ISBN: 9780199545834. ŠIBATANI, Masajoši: The Languages of Japan. Cambridge University Press, Cambridge, 1990. ISBN 0-521-36070-6

NUMERIC

NUMERIC

001820

... expresionismus velký vliv. Tato skupina se rozpadla v r. 1913. S expresionismem je ještě spojena skupina Der Blaue Reiter (Modrý jezdec), ta byla založena v r. 1911 a rozpadla se v r. 1914. V literatuře se tento směr nejvíce prosadil v Německu. Literatura se staví proti měšťáckému způsobu života. Deformace reality, způsobená zvýrazňováním vlastních prožitků byla patrná zvláště v literatuře. Poezie : Thomas Stearns Eliot Federico García Lorca Georg Trakl Georg Heym Johannes Robert Becher Gottfried Benn Geo Milev Paul van Ostaijen Próza : Franz Kafka Drama: Tennessee Williams Georg Kaiser Ernst Toller Federico García Lorca Do...

Ve kterém roce se rozpadla umělecká skupina Die Brücke?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Expresionismus

Tato skupina se rozpadla v r. 1913.

Expresionismus byl (severo)evropský, především německý umělecký směr. Vznikl jako protiklad impresionismu a naturalismu tzn. odmítl umění zobrazující skutečnost i umění snažící zprostředkovat skutečnost pomocí dojmů. Jeho hlavním cílem je vyjádřit vlastní prožitky a vlastní pocity bez ohledu na jakékoli konvence. Pro zvýšení efektu prožitku často dochází k deformaci reality. Cílem expresionismu bylo zavrhnout atavismy 19. století (romantismus, akademismus, realistickou líbivost a maloměšťáctví) a později reagovat na civilizační krizi po 1. světové válce - pocity úpadku, marnosti, zkaženosti a beznaděje. Po nástupu nacistů k moci byl označen za degenerovaný směr a v protikladu kultu nového německého nadčlověka (ten měl být prezentován realistickým monumentálním stylem). V roce 1937 se expresionistická díla společně s díly ostatních progresivních výtvarných směrů či secese stala základem pro výstavu "Zvrhlé umění" (Entartete Kunst). Ta putovala po Německu a Rakousku s cílem zesměšnit modernistické představitele a zejména dílo samotné. Nezřídka však způsobila pravý opak. Expresionismus vychází ze stejných základů jako fauvismus, jehož počátky ovlivnil. Zjednodušeně lze říci, že expresionismus se prosadil především v německy mluvících zemích, zatímco fauvismus byl populární ve Francii a zemích, kde převažoval její vliv. Vývoj expresionismu započal kolem roku 1880, jeho popularita začala stoupat během a především po první světové válce, kdy se rozvíjel především v Německu. Zde totiž nastaly pro rozvoj tohoto hnutí mimořádně příznivé podmínky, Německo se jako poražená země potýkala nejen s finanční, ale i psychickou krizí, kterou mohl expresionismus velmi dobře vystihovat. Největší rozmach tohoto hnutí nastal mezi léty 1910-1920, proto toto desetiletí bývá nazýváno expresionistickým. Po roce 1925 se vliv expresionismu zmenšoval, po nástupu Adolfa Hitlera k moci (1933) bylo toto umění v Německu zakazováno a postupně odstraňováno z galerií, nových výstav a zveřejňování materiálů o tomto hnutí se Německo dočkalo až po roce 1945. Roku 1905 vznikla v Německu umělecká skupina Die Brücke (Most), která, přestože neměla vlastní program, měla na expresionismus velký vliv. Tato skupina se rozpadla v r. 1913. S expresionismem je ještě spojena skupina Der Blaue Reiter (Modrý jezdec), ta byla založena v r. 1911 a rozpadla se v r. 1914. V literatuře se tento směr nejvíce prosadil v Německu. Literatura se staví proti měšťáckému způsobu života. Deformace reality, způsobená zvýrazňováním vlastních prožitků byla patrná zvláště v literatuře. Poezie : Thomas Stearns Eliot Federico García Lorca Georg Trakl Georg Heym Johannes Robert Becher Gottfried Benn Geo Milev Paul van Ostaijen Próza : Franz Kafka Drama: Tennessee Williams Georg Kaiser Ernst Toller Federico García Lorca Do Československa se tento směr dostal se skupinou shromážděnou kolem literárního kritika F. Götze, nejvýznamnějším časopisem zabývajícím se expresionismem byl Host. Karel Čapek Josef Čapek Vladislav Vančura Lev Blatný František Götz Ladislav Klíma Richard Weiner Josef Váchal Drama: Karel Hugo Hilar vlastním jménem K. H. Bakule Je charakteristické zaměřením na vnitřní psychické stavy, projevuje se deformací barev a tvarů. Na toto období mělo značný vliv pravěké a lidové malířství; dětská kresba. Barevné plochy jsou ohraničovány linkou, velmi často používali čisté barvy, nesnažili se o perspektivu. Využíval se protiklad světla a stínu. Počátky expresionismu byly ovlivněny i neoimpresionismem, který expresionismus později zcela zavrhl a vůči němuž se stavěl do protikladu. Podle stylu tvorby lze za předchůdce expresionismu považovat Mathiase Grünewald (vlastním jménem Mathis Gothar Neithart asi 1475-1528 a El Greco (vlastním jménem Domenico Theotocopuli 1541-1614). Paula Modersohnová-Beckerová Max Beckmann Lovis Corinth Otto Dix George Grosz Erich Heckel Vasilij Kandinskij Ernst Ludwig Kirchner Paul Klee Oskar Kokoschka Franz Marc August Macke Ludwig Meidner Otto Mueller Edvard Munch Gabriele Münterová Emil Nolde Max Pechstein Christian Rohlfs Egon Schiele Arnold Schönberg Chaim Soutine V sochařství se expresionismus prosadil výrazně méně, ale i zde působili významní sochaři např. Ernst Barlach. České představitele hnutí soustředěné do skupiny Osma je nutno řadit spíše ke kubistům. Byli sice zpočátku ovlivněni Edvardem Munchem, avšak trvale se přikláněli k frankofonnímu prostředí i kultuře, což je u nás historická danost. Německý expresionismus byl v Čechách z pochopitelných důvodů spíše přehlížen. Několik představitelů (např. Willi Nowak) mělo přímé spojení na německý expresionismus. Po roce 1989 bylo možné konečně nahlas přiznat a docenit význam zásadního představitele českého expresionismu Josefa Váchala. Rozsahem, objemem i šíří záběru svého díla patří mezi evropskou expresionistickou špičku, kde se však za svého života neobjevil. Kvůli častým roztržkám s představiteli oficiální české kulturní scény a výtvarné orientaci na německý expresionismus, nebyl v českém prostředí přijímán, neboť zde "frčel" především kubismus. Váchal byl univerzálním umělcem, vedle výtvarného díla po sobě zanechal rozsáhlou literární pozůstalost. Jako každý skutečný světový expresionista zblízka poznal bojiště první světové války (v uniformě rakousko-uherského vojáka) na obtížné horské italsko-rakouské frontě. Pro komunistický režim byl Váchal nežádoucím umělcem. Josef Váchal Václav Špála Bohumil Kubišta Willi Nowak Rudolf Kremlička V architektuře se expresionismus prosadil zejména v Německu a to hlavně ve 20. letech 20. století, lze říci, že v architektuře byli expresionisté průkopníky používání kombinací skla, kovů a betonu. Na pomezí malířství a architektury se pohybuje Wenzel Hablik, narozený v Mostě, který byl spolu s Bruno Tautem propagátorem krystalických staveb. Pro Ústí nad Labem navrhoval v roce 1941 expresionistický architekt Fritz Höger budovy policejního prezidia, které však nebyly realizovány. Bruno Taut Erich Mendelsohn Hans Poelzig Fritz Höger Wenzel Hablik Fritz Lehmann Rudolf Perthen Paul Sydow Josef Zasche Hudba ovlivněná expresionismem byla populární především v Rakousku a Německu, skladatelé odmítali tradiční hudební prostředky a snažili se je nahrazovat novými. Alban Berg - Rakušan Ernst Křenek - Rakušan Arnold Schönberg - Rakušan Anton Webern Paul Hindemith - Němec Alexandr Nikolajevič Skrjabin - Rus Béla Bartók - Maďar Alois Hába Začátek filmového expresionismu bývá označován premiérou filmu Kabinet doktora Caligariho režiséra Roberta Wieneho. Ona premiéra se uskutečnila v únoru 1920 a kritici ihned prohlásili, že si expresionismus našel cestu do filmu a diskutovali o přínosu tohoto nového vývoje pro filmové umění[1]. A přínos to byl opravdu veliký. Díky expresionismu vzniklo několik snímků, jenž dnes patří do zlatého fondu světové kinematografie a jenž se řadí k tomu nejlepšímu, co bylo na území Německa natočeno. Velký úspěch Kabinetu doktora Caligariho znamenal, že se s expresionistickými filmy doslova roztrhl pytel. Na jaře roku 1920 vznikla společnost Decla-Bioscop po fúzi společností Deutsche Bioscop a Decla. Do vedení tohoto nového tělesa na poli filmu se dostal Erich Pommer, později významný producent své doby. Decla-Bioscop pak pod Pommerovým vedením produkovala mnohé významné expresionistické filmy. V těchto raných letech nebyla výprava expresionistických filmů nijak nákladná. Stačilo pouze vytvořit dekorace v expresionistickém pojetí. To byl také jeden z hlavních důvodů (spolu s touhou diváků po novém prvku nebo žánru v kinematografii), proč se expresionistické filmy začaly natáčet v takovém množství. Ještě v roce 1920 byl v kinech uveden Angol Hanse Werekmeistera, Genuine Roberta Wieneho, který byl na počátku expresionistického hnutí zvlášť plodným a vášnivým expresionistou, Torus Hanse Kobeho či Od rána do půlnoci (Von Morgens bis Mitternacht) Karla Heinze Martina. Úspěch zaznamenal i film režisérů Paula Wegenera a Carla Boese Jak Golem na svět přišel (Golem, wie er in die Welt kam). Diváci si z tohoto filmu pamatovali hlavně zajímavě vyřešenou postavu hlavního hrdiny Golema, kterou použili tvůrci seriálu Simpsonovi (The Simpsons) do Speciálního čarodějnického dílu (Treehouse of Horror) v 18. řadě. Rok 1921 byl již o něco chudší na expresionistické filmy než rok předešlý. Producenti si velmi dobře uvědomovali potenciál expresionismu ve filmu, tudíž se stávalo důležitějším, aby byl film kvalitněji natočen a dokázal více ohromit diváky. Proto byly v roce 1921 uvedeny pouze filmy Unavená smrt (Der müde Tod) Fritze Langa a Měsíční dům (Das Haus zum Mond) Karla Heinze Martina. V listopadu téhož roku pohltila UFA společnost Decla-Bioscop, která ale i nadále zůstala samostatnou produkční jednotkou pod vedením Ericha Pommera[2]. Ačkoli bylo mezi lety 1920-1921 natočeno osm filmů v expresionistickém stylu (z toho šest v roce 1920), další velký úspěch od Kabinetu doktora Caligariho zaznamenaly až snímky z roku 1922. Jednalo se o kultovní klasiku Upír Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens) Friedricha Wilhelma Murnaua a také dvoudílný epos Fritze Langa Dr. Mabuse, dobrodruh (Dr. Mabuse, der Spieler), který zaznamenal v Německu největší komerční úspěch roku 1922. Film Upír Nosferatu přišel tehdy s něčím úplně novým. Předchozí filmy byly natáčeny v interiérech s expresionistickými dekoracemi, Murnau si však se štábem vyjel až na Slovensko (Oravský hrad a Vrátna dolina) a část filmu natočil v německých městech Lubeck a Wismar. Mezi lety 1923 a 1924 se filmaři navrátili k tradiční formě natáčení ve studiových systémech, což se i díky narůstajícím rozpočtům odrazilo v počtu natočených a uvedených filmů. V roce 1923 bylo v německých kinech uvedeno těchto pět filmů: Varovné stíny (Schatten) od Artura Robinsona, Poklad (Der Schatz) klasika Georga Wilhelma Pabsta, Raskolnikov Roberta Wieneho, Lulu (Erdgeist) Leopolda Jessnera a Fritz Wendhausen přispěl svým Kamenným jezdcem (Der steinere Reiter). Rok 1923 znamenal vrchol oblíbenosti expresionistických filmů. Rok 1924 byl hodně poznamenán měnícími se vlivy ve společnosti, zvláště podzim 1924, kdy skončila hyperinflace (viz Úpadek a konec expresionistického hnutí). Tento rok natočil Paul Leni Kabinet voskových figurín (Wachsfigurenkabinett), Fritz Lang režíroval Nibelungy (Die Nibelungen) a vůdčí osobnost expresionistického hnutí Robert Wiene natočil svůj poslední film v tomto stylu Orlakovy ruce (Die Orlac's Hände). Konec hnutí je označován premiérou filmu Metropolis, která proběhla v lednu 1927. První hřebíček do rakve si však tvůrci a producenti expresionistického filmu začali zatloukat sami. Tím hřebíčkem byly přemrštěné rozpočty, Metropolis budiž důkazem. Filmový expresionismus nejprve vznikl jako alternativa k historickým velkofilmům a ztřeštěným komediím, ale s nečekaně velkým úspěchem prvních filmů a s rostoucím megalomanstvím některých filmařů se rozpočty snímků zvyšovaly a zvyšovaly. Následkem těchto kroků byl zmenšující se počet natočených filmů v expresionistickém stylu, protože od roku 1924 do začátku roku 1927 byly uvedeny pouze čtyři snímky (v roce 1925 to byly Tartuffe F. W. Murnaua a Kronika z Grieshuusu Paula Hartmann, v roce 1926 Faust F. W. Murnaua a roku 1927 byl uveden již zmíněný film Metropolis), kdežto jen v roce 1920 se v kinech promítalo šest snímků. Další hřebíky do rakve přibyly s definitivním koncem hyperinflace, jenž nastal v roce 1924. Export filmů do zahraničí byl sice stále výhodný, ale již ne tolik jako v předchozích letech. S koncem hyperinflace se začala snižovat návštěvnost kin, protože měna již neztrácela tolik na hodnotě a lidé si vydělané peníze mohli šetřit. Navíc teď bylo pro distributory často levnější koupit film ze zahraničí než financovat výrobu filmu německého[3], což vedlo ke zvyšování počtu dovezených filmů ze zahraničí, zvláště pak ze Spojených států amerických. Například v roce 1923 se v německých kinech promítalo 417 filmů, z toho bylo 60,6% německých a 24,5% amerických. Již o rok později při uvedení 560 filmů se německý podíl snížil na 39,3%, podíl filmů ze Spojených států se ale zvedl na 33,2%. A další rok již Američané měli větší podíl uvedených filmů než Němci (zapříčiněno také velkou krizí UFA, jenž neměla daleko k bankrotu). Konec hyperinflace také doslova překopal zaběhnuté pořádky ve fungování společnosti. Mnohé firmy, které byly v inflačním období rychle vybudovány na úvěr, buď zkrachovaly nebo se musely zredukovat[4]. Poté se začal zvyšovat počet nezaměstnaných a zhoršovat životní podmínky. Měnící se kulturní a společenské klima tak zasáhlo i do filmu. Vznikly dva další filmové směry: komorní drama (Kammerspiel) a film ulice. Oba proudy se zabývaly sociální problematikou a většina filmů byla natočena právě roku 1924, kdy hyperinflace skončila. Příběhy se odehrávaly v tehdejší době a diváci se tak s osudy postav mohli ztotožnit. Rostoucí popularita Kammerspielu a filmu ulice také napomohla pádu expresionismu. Poslední hřebík do rakve zatloukly americké filmové společnosti. Ty nalákaly mnoho expresionistických tvůrců na větší příjmy a práci se špičkovou filmovou technikou. Společnosti Fox 20.th-Century se například upsal F. W. Murnau, Paul Leni, režisér Kabinetu voskových figurín, podepsal smlouvu s Universalem a herci Conrad Veidt (Kabinet doktora Caligariho) a Emil Jannings (Tartuffe) také odešli do Hollywoodu[6]. Conrad Veidt si tam například zahrál ve slavných filmech Zloděj z Bagdádu (The Thief of Bagdad, 1940) režiséra Ludwiga Bergera a Casablanca (Casablanca, 1942) od Michaela Curtize, emigranta z Maďarska. Po odchodu věhlasných postav expresionistického hnutí zůstalo v Německu jen málo filmařů, kteří tvořili v duchu expresionismu. Expresionistické hnutí zanechalo v dějinách kinematografie výraznou stopu. Mnoho filmů je dnes kultovních a někteří filmaři si díky hnutí vydobyli slávu a uznání. To největší, co expresionismus kinematografii zanechal, byl způsob, jakým dokázal vytvořit působivou hororovou atmosféru. Asi tím nejpodstatnějším prvkem vykreslujícím hororovou náladu byly zdeformované kulisy, které si filmaři z jiných zemí často vypůjčovali, aby jejich filmy získaly hororový nádech, nebo aby byl vyjádřen duševní stav filmových postav. Velký vliv měl expresionismus hlavně ve Francii díky velkému podílu německých filmu na francouzském trhu a nízké konkurenci domácích filmařů. Například Marcel L'Herbier (Eldorádo, 1921) použil již zmíněnou deformaci kulis a expresionistické kostýmy ve svém snímku Don Juan a Faust (Don Juan et Faust) z roku 1923. L'Herbier vyprávěl paralelně příběh obou slavných hrdinů, přičemž Faustovy scény natočil v kulisách a kostýmech v expresionistickém stylu[6]. Jean Epstein, rodák z Varšavy, který tvořil v Paříži, zase docílil expresionistickou výpravou tajuplné a zlověstné nálady ve snímku inspirovaným povídkou Edgara Allana Poa Zánik domu Usherů (La Chute de la maison Usher) z roku 1928. Expresionismus pronikl i do Japonska. Teinosuke Kinugasa, mladý filmař fascinovaný avantgardním uměním, použil některé z prvků expresionismu ve filmu Bláznivá stránka (Kurutta ippédži). Kinugasa se zde inspiroval Kabinetem doktora Caligariho a děj tak zasadil do blázince. V šedesátých letech minulého století se v tehdejší Československé socialistické republice natočil film Spalovač mrtvol režírovaný Jurajem Herzem. Příběh se odehrává za 2. světové války a hrdinou filmu je pan Karl Kopfrkingl, hraný Rudolfem Hrušínským, který se pod vlivem svého nacisticky smýšlejícího přítele promění z mírumilovného manžela a otce na nacistického fanatika, co neváhá zabít své děti a ženu židovského původu. Podle některých pramenů je i Spalovač mrtvol odrazem expresionismu. Juraj Herz sice nenatáčel film s deformovanými dekoracemi v zádech, ale díky kameře Stanislava Miloty se mu podařilo nabudit expresivní dojem a podtrhnout tak duševní stav šíleného Karla Kopfrkingla. Do filmové řeči patří vše, co nějak souvisí s výrobou filmu. Jsou to mizascéna (všechny prvky umístěné před kamerou, které mají být natočeny: dekorace a rekvizity, osvětlení, kostýmy, make-up a interakce postav), herectví, střih, kamera a režie. Čistě expresionistických filmů, v nichž můžeme vidět všechny tyto složky tvůrčích postupů ve formě typické expresionismu, je však velmi málo. Takovými filmy jsou například již nesčetněkrát zmíněný Kabinet doktora Caligariho nebo Raskolnikov. Většina filmů obsahuje jen některé expresionistické tvůrčí postupy, ať už se jedná o kostýmy, herectví nebo jen tematiku. Někteří historici tvrdí, že pravé expresionistické filmy připomínají Kabinet doktora Caligariho použitím zdeformovaného stylu mizascén, odvozeného z divadelního expresionismu. Takových filmů však bylo natočeno pouhého půl tuctu[7]. Jiní historici do filmového expresionismus řadí spolu se snímky s deformovanou výtvarnou stylizací také filmy obsahující rozdílnou výtvarnou stylizaci dekorací oproti Kabinetu doktora Caligariho, avšak která na člověka působí stejně expresivně jako výtvarná stylizace v Caligarim. Takových filmů jsou však jen necelé dva tucty. Výtvarná stylizace v expresionistických filmech se dělí na dva základní typy: na již zmíněnou deformovanou anebo na symetrickou, jež byla tvořena abstraktními geometrickými obrazci. Pro expresionismus ve filmu je typické propojení mizascény s hercem. Herci na sobě například měli kostýmy, ve kterých zapadali do dekorací jako třeba postava Golema ve stejnojmenném filmu, nebo se pohybovali tak, jak byla mizascéna postavena. Například ve filmu Upír Nosferatu můžeme v sekvenci, kdy hlavní hrdina přijíždí na hrad hraběte Orloka, vidět samotného pána hradu shrbeného, jak čeká na nádvoří před branou, přičemž klenba brány jakoby kopíruje pozici, v níž se Orlokovo tělo nachází. Expresionističtí filmaři většinou používali jednoduché nasvícení zepředu a ze stran[8]. Scéna pak byla nasvícena rovnoměrně, což bylo důležité pro zdůraznění propojení mezi postavou a dekoracemi. V některých filmech využili filmaři stínů, aby vytvořili dostatečnou deformaci. Nádherně to můžeme vidět v sekvenci z Upíra Nosferatu, kdy hrabě Orlok stoupá po schodech a poté sahá po klice od pokoje jeho oběti. Když se stín ruky pohybuje přes roh zdi, prsty se prodlouží, takže sahají skoro až ke klice ode dveří. Kostýmy se většinou odvíjely od tematiky filmů nebo podle dobového zařazení příběhu, avšak v některých filmech docházelo k nakombinování dobových obleků s obleky expresionistickými. Například v Caligarim nosí většina postav oblečení typické pro 19. a začátek 20. století. Vymyká se pouze kostým náměsíčníka Cesara, který je celý černý, a také kostým dívky jménem Jane. V sérii o Nibelunzích od Fritze Langa jsou zase používány středověké obleky od různých hábitů po brnění. Jak už bylo v němých filmech zvykem, herci byli silně nalíčeni. Nejinak tomu bylo i v expresionistickém filmu, kde se pouze přidalo pár nových prvků jako zabarvení oblasti očí černou barvou. Dalším tvůrčím postupem, kterým se expresionismus ve filmu lišil od běžných němých snímků, bylo herectví, nazývané přehnané. Způsob hraní byl přejat z expresionistického divadla, kde se herci až extrémním způsobem snažili o vyjádření emocí. Snaha herců byla místy přehnaná (trhavé pohyby, křičení), odtud tedy termín přehnané herectví. Jak bylo již zmíněno, konání herce před kamerou bylo dáno vytvořenou mizascénou. Podle ní se herci pohybovali, podle potřeby nečekaně zrychlovali své pohyby, nebo naopak ustrnuli v nějaké póze. Střihová skladba filmů expresionistického hnutí byla většinou jednoduchá, lineární, využívající prostředky jako záběr/protizáběr a prostřih scén[9]. To je hlavní rozdíl oproti rytmickému rychlému střihu francouzských impresionistů, který tempo filmu velmi zrychlil. Avšak díky pomalejšímu tempu expresionistických filmů má divák větší čas na vnímání filmového prostoru. Práce kamery je spíše funkční než efektní, což je dalším rozkolem s tvorbou impresionistů. Ti naopak velmi intenzivně experimentovali s kamerou. Režie patří mezi velmi důležité tvůrčí postupy. Hodně záleželo na individuálních schopnostech režiséra a také na tom, jak moc je ochoten při natáčení experimentovat. Jako nejvýraznější experimentátor se projevil Robert Wiene a to tak, že se vůbec rozhodl takový film, jakým byl Kabinet doktora Caligariho, natočit. Dalším experimentátorem byl například Friedrich Wilhelm Murnau, který se jako první a také jako jediný rozhodl, že natočí expresionistický film v exteriérech. Stejně jako francouzští impresionisté tíhli i němečtí expresionisté k určitým typům narace, které vyhovovaly jejich stylu[10]. Kabinet doktora Caligariho použil příběh šílence, aby před diváky odůvodnil nezvyklé expresionistické deformace. Dodnes přetrvává dojem, že styl byl použit hlavně pro vyjádření subjektivity postavy. To však pro většinu filmů neplatí. Expresionismus se převážně využíval v případě příběhů, které byly zasazeny do minulosti nebo do exotického prostředí. Také se hojně používal ve filmech obsahujících prvky hororu a fantasy. Z tohoto vyplývá tematika expresionistických filmů. Ta se týkala hlavně příběhů z minulosti: Nibelungové vycházejí z národního hrdinského eposu, Upír Nosferatu se odehrává v 19. století, Golem je příběh ze středověkého židovského ghetta v Praze a Faust se také odehrává ve středověku v české metropoli. Ve všech těchto filmech se také nachází již zmíněné rysy fantasy a hororu, expresionisty tolik oblíbené. Výjimkou je snad jen film Metropolis odehrávající se v budoucnosti. Avšak i v tomto snímku najdeme mnoho fantastických prvků. Existují i snímky, v nichž se expresionismus využívá k sociální kritice. Takovými filmy jsou například Dr. Mabuse, dobrodruh či Algol. Algol vypráví o chamtivém průmyslníkovi, který dosáhne nadpřirozených schopností díky záhadné hvězdě a poté ony schopnosti využije k vybudování průmyslového impéria. Mnoho expresionistických filmů obsahuje rámcové či samotné příběhy zasazené do většího narativního celku. Skvělým příkladem je Metropolis obsahující krom hlavní dějové linie i několik vedlejších, které například ukazují vývoj vztahu dvou postav z minulosti do doby, v níž se film odehrává. [1] Bordwell, D a Thompsonová, K.: Dějiny filmu. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. s. 112 [2] Bordwell, D a Thompsonová, K.: Dějiny filmu. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. s. 112 [3] Bordwell, D a Thompsonová, K.: Dějiny filmu. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. s. 121 [4] Bordwell, D a Thompsonová, K.: Dějiny filmu. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. s. 120 [5] Bordwell, D a Thompsonová, K.: Dějiny filmu. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. s. 122 [6] Bordwell, D a Thompsonová, K.: Dějiny filmu. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. s. 178 [7] Bordwell, D a Thompsonová, K.: Dějiny filmu. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. s. 114 [8] Bordwell, D a Thompsonová, K.: Dějiny filmu. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. s. 116 [9] Bordwell, D a Thompsonová, K.: Dějiny filmu. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. s. 116 [10] Bordwell, D a Thompsonová, K.: Dějiny filmu. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. s. 116 JELÍNKOVÁ, Eva: Echa expresionismu. Recepce německého literárního hnutí v české avantgardě (1910-1930). Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2010. 408 s. ISBN 978-80-7308-305-2.

DATETIME

DATETIME

007241

... důlní vozíky či káry. V anglickém hornictví se vyvinul do konce 18. století systém, ve kterém se vozidla pohybovala na kolech s okolky na (z počátku ocelových) kolejnicích. Vedení po kolejích bylo u koňských drah Wagonway přelomu 18. a 19. století zajištěno hranou na vnější straně kolejnic. Geometrický princip Wagonway byl později překonán, u autobusových drah byl ale později dále rozvíjen. Požadavek hladké dopravní cesty a hmotnost strojního pohonu vedly zprvu k ocelí pobitým fošnám, později k montáži ocelových kolejnic na kamenných blocích, které byly později z důvodu dodržení rozchodu kolejí montovány na příčně položených dřevěných železničních pražcích. Dnešní železniční vozidla jezdí většinou koly z oceli na ocelových kolejnicích, a na jízdní dráze jsou drženy díky speciálnímu profilu kol a okolku. Počátkem strojního pohonu v kolejové dopravě byl rok 1804, když Richard Trevithick uvedl do provozu první parní lokomotivu. Lokomotiva tehdy měla ještě kola bez okolků....

Ve kterém roce uvedl Richard Trevithick do provozu první parní lokomotivu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDeleznice

Počátkem strojního pohonu v kolejové dopravě byl rok 1804, když Richard Trevithick uvedl do provozu první parní lokomotivu.

Železnice (pův. železná dráha, železná cesta) je kolejový dopravní systém pro přepravu osob a zboží. Některé kolejové dráhy (například tramvajové, pozemní lanové, průmyslové nebo zábavní) jsou svým technickým principem železnice, ale zpravidla mají odlišné stavební a provozní předpisy a za železnice se zpravidla, v závislosti na legislativě konkrétního státu, nepovažují. Dílčí principy kolejové dopravy byly využívány nejméně od středověku, moderní železnicie vznikla začátkem 19. století. První kolejová vozidla byla používána v dolech a byla tažena lany za pomoci navijáků, což se ještě dnes používá u pozemní lanové dráhy či u kabelové tramvaje. Pro pohon vpřed na velké vzdálenosti se dnes používá motor, který je buď umístěn přímo ve vozidle přepravujícím užitečnou zátěž (motorovém voze), nebo ve vozidle k tomu vyhrazeném (lokomotivě). Experimentální vývoj železnice směřuje například k monorailu na principu magnetické levitace. Pojem dráha označuje zprvu cestu nebo trasu (či linii), na které se pohybuje objekt (viz jízdní dráha, dálnice, letištní dráha, vzletová a přistávací dráha); pojem železnice tedy precizně označuje druh jízdní dráhy. Teprve z něj vychází používání slova "železnice" pro dopravní prostředek (jízdní dráha a vozidla), které je dále zkracováno na dráhy. I v jiných jazycích slovo původně označovalo dráhy a teprve později dopravní prostředek: (německy Eisenbahn) (železná cesta), (francouzsky chemin de fer), (nizozemsky spoorweg), (španělsky . ferrocarril), (rusky ж д [železnaja daróga]), (železná cesta), (anglicky railway) (kolejová dráha), (maďarsky vasút) (železná cesta), (italsky ferrovia) (železná cesta), (švédsky Järnväg) (železná cesta), (turecky demiryolu) (železná cesta). Vyjeté koleje, které vedly povozy po cestách, existovaly odedávna. Ostatně normální rozchod železničních kolejí vychází ze standardizovaného rozchodu kol anglických dostavníků. V dolech doložitelně přinejmenším od roku 1530 existovaly kolejové důlní vozíky či káry. V anglickém hornictví se vyvinul do konce 18. století systém, ve kterém se vozidla pohybovala na kolech s okolky na (z počátku ocelových) kolejnicích. Vedení po kolejích bylo u koňských drah Wagonway přelomu 18. a 19. století zajištěno hranou na vnější straně kolejnic. Geometrický princip Wagonway byl později překonán, u autobusových drah byl ale později dále rozvíjen. Požadavek hladké dopravní cesty a hmotnost strojního pohonu vedly zprvu k ocelí pobitým fošnám, později k montáži ocelových kolejnic na kamenných blocích, které byly později z důvodu dodržení rozchodu kolejí montovány na příčně položených dřevěných železničních pražcích. Dnešní železniční vozidla jezdí většinou koly z oceli na ocelových kolejnicích, a na jízdní dráze jsou drženy díky speciálnímu profilu kol a okolku. Počátkem strojního pohonu v kolejové dopravě byl rok 1804, když Richard Trevithick uvedl do provozu první parní lokomotivu. Lokomotiva tehdy měla ještě kola bez okolků. První veřejná železnice zahájila provoz v roce 1825 z Stocktonu do Darlingtonu v Anglii a mimo zboží také poprvé v historii přepravovala i osoby. Kola železničních vozů již měla stejné okolky, jako mají dnešní vozy, a měla dnešní normální rozchod 1435 mm. Železnice v 19. století během několika desetiletí vytvořila hustou dopravní síť, která významně zkrátila dobu cestování v Evropě a v Severní Americe. Působila jako katalyzátor průmyslové revoluce, vytvořila potřebu vzniku těžkého průmyslu a díky svému rozvoji vytvořila předpoklad velké poptávky po železe, oceli a strojích. Modernizovala se technologie stavby mostů a tunelů, aby bylo možno stavět železniční tratě. Moderní akciová společnost je reakcí na potřebu kapitálu pro železniční projekty, které již nemohl žádný soukromý investor sám financovat. Ve válkách v 19. století se ukázala obrovská strategická výhoda dobře vybudované železniční sítě. Především v prusko-francouzské válce byla velkou výhodou doprava vojenských oddílů, jejich zásobování po železnici a tím získání rozhodujícího vlivu ve válce. Proto vlády evropských zemí s velkou pozorností a rychlostí podporovaly a řídily výstavbu národních železničních sítí. Vojenský význam železnice byl největší v první světové válce. Nezastupitelnou úlohu hrála železnice i za druhé světové války, kdy mj. umožnila po německé invazi do SSSR záchranu sovětského těžkého průmyslu pro válečnou výrobu přesunem obrovského množství strojního vybavení továren do bezpečí na východ, ale také nechvalně proslulé deportace milionů obětí do nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů. Mezi světovými válkami začal masívní rozvoj silničního motorismu, který měl v následujících desetiletích ve všech západních zemích za následek pozastavení rozovje železniční sítě a mnohde i její omezení. Dopravní výkonnost železnice sice rostla, ale ne v tak velké míře jako v silniční dopravě. Nákladní železniční doprava v Severní Americe si dodnes udržela silnou pozici. V Evropě a v Japonsku si železniční doprava dokázala obhájit své pozice v osobní dopravě, mimo jiné také díky výstavbě vysokorychlostních tratí. Dle údajů CIA má celosvětová železniční síť délku celkem 1,37 miliónů kilometrů. V Severní Americe je 275 000 km železnic, členské státy EU mají 236 000 km, Rusko 87 000 km, Čína přes 75 000 km a Indie má přes 63 000 km železničních tratí. Dohromady mají výše jmenované země polovinu celosvětové železniční sítě. Z dalších zemí světa s nejrozsáhlejšími železničními sítěmi má Austrálie 38 550 km, Argentina 32 000 km, Jižní Afrika 21 000 km a Mexiko 18 000 km. Česká republika je s délkou 9 632 km železniční sítě na 22. místě na světě. Železnice má mnohem nižší externí náklady než silniční nebo letecká doprava. U osobní dopravy jsou přepočtu na osobokilometr asi čtvrtinové, u nákladní dopravy jsou dokonce šestinové. Externí náklady vznikají zejména v souvislosti se znečištěním životního prostředí, hlukem a nehodami. U silniční dopravy pochází více než polovina externích nákladů z nehod. Pro vysokou kapacitu železničních tratí (čtyřkolejná železniční trať dokáže za hodinu přepravit až 50 000 cestujících v obou směrech) a též proto, že železnice je centrálně řízena, je relativní zábor místa železnicí mnohem menší než u silniční dopravy. Železniční tratě relativně úzké, trasy se čtyřmi kolejemi a velké železniční křižovatky jsou mnohem méně četné něž čtyřproudové silnice a dálniční sjezdy. Problémem je ovšem rozdělení krajiny i sídelních celků železničními tratěmi. Železniční tratě, především novostavby pro vysokorychlostní železnici, zasahují do krajiny více než dálnice, potřebují více prostoru pro přemostění údolí a pro zářezy do krajiny i více tunelů. Každá elektrifikovaná trať potřebuje i novostavby elektrického vedení. Velkým problémem je i hlučnost železniční dopravy. Železniční trasy a křižovatky se často nacházejí v obydlených oblastech. Hluk projíždějících vlaků, především nočních nákladních, může být velkou zátěží pro mnoho obyvatel. Snížení hlučnosti železniční dopravy se v některých zemích věnuje značná pozornost. Opatření proti vznikání hluku se provádějí na straně infrastruktury (bezstyková kolej, pravidelné broušení kolejnic, tlumící upevnění kolejnic na pražcích, obložení kolejnic), vozidel (tlumení agregátů vozidel, kotoučové brzdy nebo nekovové špalíky, tlumiče hluku nebo nástřiky na kolech) a odstíněním zdrojů hluku (protihlukové stěny). V České republice se ochrana proti hlučnosti řeší stavbami protihlukových zdí. Tyto stavby však necitlivě zasahují do krajiny, snižují atraktivitu osobní železniční dopravy (zamezení výhledu z okna) atd. Železniční infrastruktura zahrnuje kolejovou síť, budovy a další technická zařízení, jako například zabezpečovací zařízení, které jsou nutné k provozu železnice. Základní provozní celek železniční infrastruktury se nazývá železniční dráha, čemuž zhruba odpovídá nyní neoficiální pojem železniční trať. Český zákon o drahách obecně stanoví, které typy objektů jsou součástmi dráhy, které jsou příslušenstvím dráhy a které nejsou ani součástí, ani příslušenstvím dráhy. Toto vymezení má význam nejen ve vztahu k souvisejícím stavbám a zařízením, ale také vzhledem ke styku drah s jinými infrastrukturními prvky (mosty, přejezdy, propustky, vedení dráhy po pozemní komunikaci atd.). V České republice z legislativního hlediska existuje mnoho regionálních drah, určených vládním nařízením (mnohdy jde o historické místní dráhy), přičemž regionální dráha z hlediska zákona může být privatizována, případně převedena na jiný veřejnoprávní subjekt než stát (např. obec, svazek obcí, kraj atd.). Páteřní železniční síť tvoří z hlediska zákona jednu celostátní dráhu, tj. jednotlivé tratě sítě nejsou samostatnými dráhami, ale úseky celostátní dráhy. Odbočné dráhy privátního charakteru mají status vleček, vlečkou je oficiálně i železniční zkušební okruh Cerhenice. Od aktuálního právního vymezení jednotlivých drah se liší vymezení staničením (kilometráží), které mnohdy souvisí s vlastnickou a stavební historií tratí a pochopitelně musí být prováděno lineárně, tedy pro každou odbočku či větev dráhy. Ještě jiným způsobem vymezení tratí je číslování traťových oddílů v jízdních řádech pro veřejnou osobní dopravu. Tyto úseky jsou v některých případech navzájem v souběhu a úseky jsou do oddílů účelově pospojovány v závislosti na vedení vlakových linek a spojů a číslování a vymezení úseků není příliš stabilní, přesto toto číslování tratí je v Česku nejčastěji používáno v mapách (mapy železniční sítě, turistické mapy, mapa integrovaného záchranného systému atd.), což má ovšem nevýhodu, že tratě a úseky, které jsou aktuálně bez pravidelné osobní dopravy, nejsou do tohoto číslování zahrnuty. V některých zemích (Německo) se stavebně-provozní číslování tratí liší od číslování tratí pro osobní dopravu. Od roku 1994 se v České republice mezi železniční dráhy řadí i metro, které spadá do kategorie železničních drah speciálních (předtím tvořilo v rámci drah samostatnou kategorii městských rychlodrah). Průmyslové dráhy, typicky důlní dráhy, polní dráhy, lesní dráha, různé jeřábové a jiné pojezdy apod., v České republice vůbec do působnosti drážního zákona nespadají, a to dokonce ani tehdy, je-li na nich normální železniční rozchod kolejí, jako je tomu na některých důlních drahách v povrchových dolech Severních Čech, pokud nejsou formálně vlečkami. Lanové, tramvajové, trolejbusové a důlní dráhy nejsou podle české legislativy železničními drahami, a to ani když je provozuje železniční společnost. V některých zemích se však na pozemní lanové dráhy či tramvajové dráhy železniční legislativa více či méně vztahuje. Podrobnější informace naleznete v článcích Železniční svršek a Železniční spodek. Obvykle se koleje skládají ze dvou kolejnic, podélných ocelových profilů, které jsou od sebe vzdáleny o stanovený rozchod a jsou upevněny na pražcích nebo na podkladovém panelu či desce. Kolejnice se upevňují různými způsoby, např. hřeby nebo svorami. Upevněním kolejí se jistí rozchod kolejí a znemožňuje rozjíždění kolejnic v příčném směru. Pražce jsou většinou z impregnovaného dřeva, či nověji z předpjatého betonu. Kolejový rošt z kolejnic a pražců je uložen na kolejovém loži (většinou ze štěrku), které zachycuje statické a dynamické síly a předává dál železničnímu spodku. Železniční svršek se skládá z kolejnic a jejich lože. Především u vysokorychlostních železnic se užívá kolejový svršek z betonu, na který jsou montovány kolejnice s tlumícími prvky, tzv. pevná jízdní dráha. Železnice neumožňuje velká stoupání a vyžaduje velké poloměry oblouků. Proto jsou především v pohořích nutné složité konstrukce umělých staveb. Mnoho železničních tras přes pohoří je známo svými složitými mosty a tunely. Příkladem je např. Semmeringbahn v Rakousku či Albulabahn a Berninabahn ve Švýcarsku. Důležité železniční trasy (hlavní tahy) a další trasy s vysokou hustotou provozu se budují většinou dvoukolejné. Na vícekolejových trasách se mohou vlaky bez omezení křižovat a předjíždět, což je na jednokolejných trasách možné jen na nádražích. Elektrické pohonné vozy vyžadují dodávku elektrické energie za jízdy. Proud je většinou dodáván z trolejového vedení, které je umístěno nad kolejemi, méně často – hlavně u podzemních drah a metra – je umístěna napájecí kolejnice bočně od kolejnic nebo je umístěná mezi kolejnicemi. K systému zásobování elektrickou energií patří i trakční stanice, přes které probíhá napájení elektrickým proudem. Některé železniční společnosti provozovaly/provozují vlastní elektrárny a přenosová vedení pro přenosovou napájecí soustavu. Existuje více typů železničních stanic. Existují hlavové železniční stanice (koncové železniční stanice), kde železniční tratě končí nebo mají úvrať, dále mezilehlé železniční stanice, kterými tratě probíhají, případně kombinované. Dle funkce existují železniční stanice pro osobní dopravu, které slouží k nastupování, vystupování a k přestupování cestujících, a nákladní železniční stanice, kde se nakládá, vykládá a překládá zboží, seřaďovací nádraží, která slouží k přechodu jednotlivých vozů nebo skupin vozů mezi jednotlivými nákladními vlaky, a provozní nádraží, která slouží k odstavení a údržbě kolejových vozidel. V obecné mluvě i v oficiálních názvech se železniční stanice v Česku označují slovem nádraží. Existují též dopravny, které nejsou železničními stanicemi, například nákladiště, výhybna nebo odbočka. K nástupu a výstupu cestujících slouží též železniční zastávky, které nejsou dopravnami. V místním názvosloví i v oficiálních přepravně-tarifních předpisech jsou zpravidla železniční zastávky zahrnuty pod pojem železniční stanice či nádraží. Obvod železniční stanice se z provozního hlediska mnohdy liší od železniční stanice z hlediska přepravního. V některých případech může být v obvodu jedné železniční stanice více dílčích nádraží či železničních zastávek, nebo naopak jeden přepravní uzel může být tvořen několika sdruženými železničními stanicemi na různých drahách, což bylo obvyklé zejména v počátcích vývoje železnice nebo pokud jde o dráhy různého technického řešení (rozchod, napájení atd.). Kolejová vozidla železnic jsou sestavována do vlaků (popř. tzv. posunujících dílů), které se skládají z jednoho nebo více za sebou řazených železničních vozů (výraz "vagon" se v odborných textech nepoužívá). Vlak (resp. posunující díl) je tažen nebo posunován jednou nebo více lokomotivami nebo motorovými vozy; tato hnací vozidla jsou umístěna obvykle na čele, méně často na konci vlaku nebo mezi železničními vozy. Vlak je v oficiální železniční terminologii zároveň označením dopravního spoje, a zároveň označením železniční soupravy nebo železničního vozidla, kterými je daný spoj momentálně vykonáván (v železničním polooficiálním slangu se říká, že vlak "je veden" určitou lokomotivou nebo určitou soupravou). V obecném jazyce i například v terminologii silničního provozu se slovem "vlak" nazývá fyzicky souprava železničních vozidel nebo samostatně jedoucí železniční vozidlo i v případě, kdy z hlediska železničních provozních předpisů jimi momentálně není žádný vlakový spoj vykonáván (jde o posunující díl nebo o momentálně odstavenou soupravu). Lokomotivy, motorové vozy a jiné pohonné vozidlové jednotky se označují pojmem hnací vozidlo. Železniční zaměstnanec, který ovládá hnací vozidlo (někdy prostřednictvím řídicího vozu), je strojvedoucí; obecně v drážní dopravě se používá označení řidič drážního vozidla, strojvedoucí je tedy specifickým typem řidiče. Na počátku železnic obstarávala pohon tažná zvířata (koněspřežná dráha), později byla nahrazena lokomotivami s parním pohonem, po roce 1879 s elektrickým pohonem (vynalezen toho roku Wernerem von Siemens). Od roku 1900 se používá také zážehový či vznětový (dieselový) motor, v nedávné době byly vlaky poháněny i turbínami. Motory přes převody uvádějí do pohybu kola, pomocí kterých se vlak pohybuje po kolejnicích. Někdy se používají pomocné prostředky, např. ozubené hřebeny mezi kolejnicemi ozubnicové dráhy či třecí disky. Pokusně byly použity i vrtulové a reaktivní motory, které se ale neosvědčily. Dříve používané navijáky či kladky, které vlaky používaly na místech s velkým stoupáním, byly technickým vývojem pohonných jednotek lokomotiv překonány. Na hlavním trasách v hustě zalidněných oblastech je upřednostňován elektrický pohon, jinde dieselový pohon. Výjimkou je Severní Amerika, kde díky levné ropě neexistuje žádná elektrifikovaná dálková trať. Železnice byly zpočátku většinou budovány komerčně privátními subjekty, byť za silné regulace státem (na základě koncesí) a mnohdy i za veřejné, zpravidla státní podpory. Kolem přelomu 19. a 20. století však byly v Evropě většinou (sv výjimkou vleček) vykoupeny státem a centralizovány ve státní režii. Někde jsou tak provozovány státem (státní dráhy), ale mohou být i v soukromém vlastnictví (soukromé dráhy). Veřejnými drahami se rozumí takové, které, bez ohledu na to, kdo je vlastníkem, mohou být za daných regulačních podmínek za příslušnou úplatu použity k provozování železniční dopravy každou osobou. Zpočátku bylo obvyklé, že železniční společnost provozující dráhu na ní provozovala i drážní dopravu, tedy provozování železnice bylo dohromady jednou činností. Pouze v místech zaústění či jiného styku drah vlaky ze zaúsťující železnice peážovaly po hostující železnici. Od konce 20. století se v Evropské unii organizačně odděluje infrastruktura od dopravy z důvodu zajištění přístupu bez diskriminace k železniční síti. Kolejová doprava má mnohé přednosti, má ale i svá nebezpečí. Vlaky mají kvůli velké hmotnosti a malému tření mezi kolem a kolejnicí dlouhou brzdnou dráhu. Díky pohybu po trati je nemožné bezprostředně ovlivnit směr jízdy kolejového vozidla a vyhnout se tak překážce. Kromě čelních a bočních srážek zapříčiňují škody i vykolejení vlaků. Také veřejnosti méně známé, vzácně se vyskytující události, jako je převrácení při velkém bočním větru, mohou způsobit těžká neštěstí a jsou zohledněna v předpisech. Železnice přesto patří k bezpečným dopravním prostředkům a k nehodám dochází poměrně zřídka.[zdroj?] Vděčí za to různým provozním opatřením, jakož i přísným kontrolám zodpovědných úřadů, které byly zavedeny právě proto, že železniční doprava je z principu poměrně nebezpečná, například proto, že na rozdíl od silniční dopravy se jezdí naslepo, zatímco v silniční dopravě musí rychlost odpovídat zábrzdné a rozhledové vzdálenosti. Podobně jako v letecké dopravě jsou nejen nehody, ale i jiné mimořádně události systematicky prošetřovány a jsou z nich vyvozovány závěry, tedy zvyšovány požadavky na spolehlivost a bezpečnost použité techniky i procesů. Železniční vozidla i zařízení pro řízení železničního provozu mají bezpečnostní prvky pro zajištění co nejbezpečnějšího provozu. Jsou to návěstidla, stavědla a železniční zabezpečovací zařízení, na vozidlech pak samočinné brzdy a vlakové zabezpečovače, které mají zabránit lidskému selhání strojvůdce. Bezpečností systémy jsou založeny na osvědčených technologiích, a především na poznatcích z chyb, které se vyskytly v železničním provozu. Jsou zohledněny příčiny železničních nehod a bezpečnostní zařízení jsou neustále zdokonalována. Stavědla zajišťují mechanickými, elektrickými a elektronickými prostředky, že výhybky, návěstidla a jiná technická zařízení jsou jsou nastavena tak, aby vlakům nehrozila vzájemná srážka, nebo vykolejení v důsledku nepřiměřené rychlostí. Když po prvních letech provozu dráhy skončily s jízdou na rozhled jako všeobecně uplatňovaným pravidlem, byly tratě rozdělena na úseky, které oddělovala traťová hradla. Traťová zabezpečovací zařízení dnes zajišťují, že se na uvedeném úseku nachází pouze jeden vlak a vlaky jezdí v pevně určených vzdálenostech. Již v počátcích vývoje železnice probíhalo postupné předávání odpovědnosti za bezpečný provoz na trati technice. Zprvu byla obsluha traťového hradla zcela na zaměstnanci železnice, který rozpoznal, že se vlak pohybuje v uvedeném traťovém úseku. Po četných nehodách bylo již na počátku 20. století technicky zajištěno, že vlak (či část vlaku) obsluhu skutečně minul. Budoucí bezpečnostní systémy mají zajistit, že vlaky budou jezdit v relativní vzdálenosti své brzdné dráhy a tím se zvýší kapacita a energetická hospodárnost železničních tratí bez omezení bezpečnosti v přesných časových intervalech v jednotlivých traťových úsecích. Železnice, především v Severní Americe jezdí v časových intervalech. Především systematické a zajištěné komunikační protokoly mezi zaměstnanci ve vozidlech a na trati, jakož i přesná evidence přispívají k bezpečnosti; tak je způsob, jak umožnit vozidlu další jízdu při poruše signalizace, přesně určen a možné nebezpečné manipulace se stavědlech musí být písemně dokumentovány. Bezpečnost železnice je stále více zajišťována zpětnou vazbou mezi organizováním a jednáním. Velkou zodpovědnost stále mají lidé při zajišťování vlakového provozu na vedlejších tratích. Na rychlostních tratích při rychlostech vyšších než 160 km/h bylo v Německu pro vlaky s průměrnou rychlostí 160 km/h zaveden tzn. Linienzugbeeinflussung. Zde se souhlas k jízdě a údaje pro řízení vlaku předávají na stanoviště strojvedoucího. Strojvedoucí sleduje parametry jízdy vlaku, zejména maximální rychlost a brzdnou křivku, a v případě překročení rychlosti je zavedeno rychločinné brzdění. S ETCS, ERTMS a GSM-R mají být zavedeny celoevropské standardy bezpečnosti železniční dopravy, řízení a komunikace. Důležitým příspěvkem k bezpečnosti provozu je přesná poloha kolejnic a stálá kontrola. Poloha kolejí se následkem železničního provozu a povětrnostními vlivy mění, probíhá v přesně určených časových intervalech proměřování geometrie kolejnic, a když je nutné, i jejich oprava. K měření existují speciální železniční vozidla. Železniční přejezdy, kde se pozemní komunikace úrovňově kříží se železnicí, jsou jištěny závorami, světelným signalizačním zařízením a nebo osazeny pouze dopravními značkami. Zabezpečené železniční přejezdy jsou začleněny do systému stavědel. Na železničních přejezdech je ohrožena bezpečnost provozu, a proto jsou na hlavních tratích postupně nahrazovány mimoúrovňovými kříženími a jen výjimečně schvalovány při stavbách nových tras. Železniční přejezdy omezují průjezd vozidel složek integrovaného záchranného systému. Železniční přejezd včetně vybavení (závory, signalizační zařízení, část dopravního značení) je podle české legislativy součástí dráhy, nikoliv součástí pozemní komunikace, která v daném místě dráhu kříží. Nástrojem pro řízení železniční dopravy je grafikon železniční dopravy. Při plánování musí být zohledněny různé okolnosti: možnosti křižování na železničních stanicích ležících na trati, možná nejvyšší rychlost vlaku, minimální odstup následujících vlaků (daný blokovými signály trati), návaznost na jiné vlaky i další podmínky (hmotnost vlaku, sklon trati, oblouky, brzdné možnosti atd.). Důležité pro hospodárný provoz je optimální nasazení vozidel a personálu: mohou být pouze na jednom místě, ale nemají např. zbytečně stát ve stanici. Dobrý jízdní řád má dostatek rezerv, ale ne jejich nadbytek, aby se drobná zpoždění nepřenášela na jiné železniční spoje. Taktový jízdní řád je svou pravidelnou skladbou snadno zapamatovatelný. Pro plánovače jsou jeho přednosti v jednoduchosti, v symetrii. Taktové jízdní řády se konstruují jako síťové dopravní plány. V jízdním řádu je rozlišováno mnoho druhů vlaků, například dálkové vlaků InterCity či příměstská doprava. V interním jízdním řádu jsou zohledněny i nákladní vlaky, či jízdy prázdných vlaků. Jednotlivé vlakové spoje osobní i nákladní přepravy jsou číslovány, přičemž na začátku čísla vlaku je písmenná zkratka ooznačující druh vlaku. Významnější dálkové vlaky pro přepravu cestujících jsou v železničním jízdním řádu v Evropě tradičně pojmenovávány. Vzhledem k zavádění intervalové taktové dopravy a také vzhledem k vytváření konkurenčního prostředí v železniční dopravě a odpovídajícímu způsobu objednávání a dotování železniční dopravy se stále více prosazuje linková organizace dopravy, kde označení linky nabývá ve vztahu k cestujícím většího významu než číslo vlakového spoje. Provoz železničních tratí je stále více automatizován a centralizován. Stavědla převzala nastavování výhybek a návěstidel. S nasazením techniky řízení železničního provozu mohou být dálkově řízena návěstidla v celých regionech. Automatické řízení vlaků nastavuje železniční trasy na základě elektronicky uložených jízdních řádů. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eisenbahn na německé Wikipedii. BASS, Eduard. Ze začátku našich železnic. Praha : Státní nakladatelství, 1948. Železnice – historie a současnost. Čestlice : Rebo, 2009. ISBN 978-80-255-0287-7. TANEL, Franco. Železnice – od parních lokomotiv k vysokorychlostním vlakům. Praha : Slovart, 2013. ISBN 978-80-7391-782-1. Seznam železničních tratí v Česku Seznam železničních tratí na Slovensku Trať Mezinárodní železniční unie Modelová železnice Obrázky, zvuky či videa k tématu železnice ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo železnice ve Wikislovníku Zelpage.cz – Stránka českých příznivců železnice Vlaky.net – Stránka slovenských příznivců železnice zeleznice.biz - velmi rozsáhlá galerie lokomotiv Atlas lokomotiv K-REPORT český dopravní server Heslo železnice na Open directory project Babitron - aktuální poloha vlaků Zákon o dráhách - znění platné od 1. ledna 2012, zveřejněné Ministerstvem dopravy ČR

DATETIME

DATETIME

010751

Čokoláda je obvyklá součást nejrůznějších druhů sladkostí a patří bezesporu k nejpopulárnějším na světě. Slovo čokoláda má původ v aztéckém výrazu xocolā (čteno [šokolatl]), jenž má význam hořké pití. Čokoláda se vyrábí z kvašených, pražených a mletých zrnek tropického kakaového stromu Theobroma cacao. Zrna pocházejí z kakaových tobolek - bobů. Výsledný produkt je známý jako "čokoláda" (intenzivně ochucená hořká potravina - to je definice čokolády v mnoha slovnících)....

Jakou chuť má čokoláda?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cokol%C3%A1da

Čokoláda je obvyklá součást nejrůznějších druhů sladkostí a patří bezesporu k nejpopulárnějším na světě.

Čokoláda je obvyklá součást nejrůznějších druhů sladkostí a patří bezesporu k nejpopulárnějším na světě. Slovo čokoláda má původ v aztéckém výrazu xocolā (čteno [šokolatl]), jenž má význam hořké pití. Čokoláda se vyrábí z kvašených, pražených a mletých zrnek tropického kakaového stromu Theobroma cacao. Zrna pocházejí z kakaových tobolek - bobů. Výsledný produkt je známý jako "čokoláda" (intenzivně ochucená hořká potravina - to je definice čokolády v mnoha slovnících). Tento produkt je definován v mnoha zemích jako kakao. V americkém čokoládovém průmyslu je kakao definováno jako sušina kakaových zrn, kakaové máslo je definováno jako tuková složka, a čokoláda je kombinací sušiny a tuku. Tato směs je obvykle oslazena cukrem a jinými přísadami a zpracována do čokoládových tabulek (jejichž jádro se též označuje jako čokoláda), nebo do nápoje (zvaného kakao nebo horká čokoláda). Existují tři typy kakaových zrn užívaných v čokoládách. Nejvíce ceněná, vzácná a drahá jsou zrna Criollo z mayské oblasti (Mexiko a Střední Amerika). Tato zrna jsou méně hořká a aromatičtější než ostatní. Dělá se z nich jen asi 10 % čokolády. Kakaová zrna v 80 % čokolády jsou typu Forastero. Stromy Forastero jsou značně robustnější než stromy Criollo a kakaová zrna z nich jsou levnější. Trinitario, hybrid zrn Criollo a Forastero, se používá asi v 10 % čokolády. Do prodeje přichází čokoláda ponejvíce ve formě tabulek nebo jiných geometrických tvarů, často bývá též tvarována do malých figurek (obvykle zvířat, lidí nebo rostlin). Mnohdy se tyto tvary přímo vztahují k určitým svátkům, jako např. velikonoční zajíci nebo vejce, případně vánoční či mikulášské figurky anebo tvary vhodné pro den svatého Valentina. Dalším populárním tvarem jsou tzv. čokoládové "pusy". Navíc čokoláda často tvoří hlavní složku nebo přísadu v potravinách jako zmrzlina, koláče, sušenky, buchty a v jiných dezertech. První čokoládu vyráběli původní obyvatelé střední Ameriky dávno před příchodem Evropanů. Mayové a Aztékové vyráběli kakaové placky nebo připravovali kakaové nápoje. Kakaové boby přivezl do Evropy poprvé Fernando Cortéz, který se s čokoládou setkal na dvoře aztéckého krále. Španělské kroniky dobývání Mexika Hernánem Cortézem udávají, že na slavnostní tabuli Montezumy II., vládce Aztéků, nebylo jiných nápojů než čokolády, podávané ve zlatých pohárech se zlatou lžičkou. Dochucována vanilkou a kořením, podávaná čokoláda byla našlehána do lahodné pěny, která se rozpouštěla v ústech. Každý den tak bylo připraveno alespoň 50 šálků čokolády pro krále a dalších 2000 pro šlechtice jeho dvora. Do Evropy čokoládu přivezli Španělé a ta se rychle (již v 16. století) stala velmi oblíbeným nápojem. Španělé také dovezli kakaovníky do oblasti Zadní Indie a Španělské východní Indie (především na Filipíny). Postupně se začala vyrábět i tuhá čokoláda. Čokoláda je velmi populární pochutina a je dostupná v mnoha typech. Různé formy a chutě čokolády se vyrábějí obměňováním množství přísad. Neslazená čokoláda Čistý čokoládový nápoj, též znám jako hořká nebo čokoláda na vaření. Je to nesmíšená čokoláda: mletá pražená čokoládová zrna bez přísad dávají silnou, hlubokou čokoládovou chuť do všech sladkostí, do kterých jsou přidána. I s přidaným cukrem jsou používané jako základ vrstvových dortů, koláčků, cukroví, keksů atd. Tmavá čokoláda Čokoláda bez mléka jako přísady, někdy zvaná jako prostá čokoláda. V USA se oficiálně nazývá "sladká čokoláda" a vyžaduje 15% koncentraci čokoládového moku. Předpisy EU vyžadují v mléčné čokoládě zastoupení nejméně 35 % pevných složek kakaa. Couverture Termín používaný pro čokolády obsahující mnoho kakaového másla nejvyšší kvality. Populární druh čokolády Couverture používaný profesionálními cukráři a často prodáván v gurmánských a speciálních potravinových obchodech obsahuje ingredienty: Valrhona, Lindt, Coco Barry a Esprit des Alpes. Tyto čokolády obsahují vysoké procento čokoládového moku (někdy víc než 70 %) právě jako kakaové máslo, aspoň 32-39 %, jsou velmi tekuté po rozpuštění a mají výbornou chuť.[zdroj?] Mléčná čokoláda Čokoláda s přídavkem kondenzovaného nebo sušeného mléka. Evropské normy specifikují minimálně 25 % kakaové sušiny. Bílá čokoláda Cukrářský výrobek založený na kakaovém másle bez pevných kakaových složek. Ledová čokoláda Čokoláda obsahující nerafinovaný kokosový tuk, který se rozpouští již při teplotě 20-23 °C, čímž v ústech způsobuje chladivý efekt. Ledová čokoláda by neměla být uchovávána v ledničce, protože pak se chladivý efekt v ústech nedostaví. Bublinková čokoláda (německy Schaumschokolade, Luftschokolade, anglicky aerated chocolate): Čokoláda, při jejíž výrobě se do čokoládové směsi vhání vzduch a chlazení se uskutečňuje v prostředí se sníženým tlakem. Byla vynalezena firmou Rowntree's v roce 1935. Výroba čokolády je založena na surovinách, které tvoří kakao, a to kakaový prášek, kakaová hmota a kakaová pokrutina. Dále je to tuk, cukr nebo sladidla a další přísady (např. palmový olej). Tyto přísady se pečlivě promíchají v míchacím stroji. Válcovací stolice Konšování Temperace Chlazení Válcovací stolice je zařízení, jež slouží ke zjemnění chuti čokolády. Čokoládová hmota se na ni lije a roztírá. Konšování - tento pojem znamená chuť čokolády. Když se čokoláda konšuje, přidáváme do ní dochucovací prostředky a emulgátory. Tato celá hmota se míchá, šlehá a provzdušňuje. Provzdušnění čokoládové hmotě dodá vyšší chuť. Hodně záleží na druhu čokolády, podle něj určíme, jak dlouho čokoládu budeme tzv. konšovat. Zpravidla to bývá 48 až 96 hodin při teplotě 50 až 80 °C. Po tomto procesu čokoládová hmota putuje do zásobníku, kde se homogenizuje při následné teplotě 50 až 60 °C. Dále následuje tzv. temperace a chlazení. Temperace probíhá při teplotě 30 °C a poté následuje plnění do forem. Temperace slouží k odolnosti, aby se tuk neodděloval, tzn. nezpůsoboval výkvět na povrchu, a také k jemné struktuře a lesklosti. Poslední proces je chlazení, které probíhá v chladicích skříních, kde čokoláda tuhne. Po ztuhnutí se čokoláda z forem vyklepne a balí. Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v čokoládě. Na pultech českých obchodů lze v současné době spatřit výrobky, které na první pohled vypadají jako čokoládové, ale ve skutečnosti se jedná o různé náhražky čokolád. Z náhražek bývají většinou vyrobeny i různé vánoční i velikonoční figurky. Spotřebitel by měl kvůli tomuto sledovat, zda je na obalu uvedeno, jestli se jedná o skutečný výrobek z čokolády či nikoliv. Pro psy je čokoláda (např. jako pamlsek) nebezpečná, neboť jejich tělo ji nedokáže strávit. Čokoláda totiž obsahuje některé alkaloidy jako theofylin a kofein, které má psí organismus problémy zpracovat; zejména ale theobromin, který na něj působí jako jed. Zatímco lidský organismus má enzym, který theobromin odbourává, psi jej nemají. Theobromin má tedy těžký dopad na jejich nervovou soustavu a srdce. Při malé dávce se projeví hyperaktivitou psa, při vyšší jej může usmrtit. Díky obsahu flavonoidů některé studie poukazují na pozitivní vliv na krevní tlak a kardiovaskulární systém. U běžných čokoládových pamlsků však převažuje negativní efekt obsažených cukrů a tuků. Tradičně je pak považována za afrodiziakum a povzbuzující prostředek. Obsažené flavonoidy kakaových bobů mají antioxidační účinek a chrání organizmus před účinkem volných radikálů. [zdroj?]

ADJ_PHRASE

OTHER

002713

Radhošť je hora v Moravskoslezských Beskydech na závěru výrazného Pustevenského hřbetu 3 km jihozápadně od Trojanovic a 6 km severovýchodně od Rožnova pod Radhoštěm. S výškou 1129 m n. m. jde o sedmou nejvyšší horu Moravskoslezských Beskyd a o jejich nejzápadnější tisícovku. Podle pověstí měl na Radhošti od pradávna sídlo slovanský bůh Radegast - Bůh slunce, války a vítězství. Jeho podoba, jak ji ztvárňuje socha od Albína Poláška, nepůsobí zrovna mile a rozhněvat si ho by asi pro člověka nemuselo být příznivé. Přesto anebo právě proto Radegasta generace lidí milovaly i zatracovaly. Naši předkové k němu měli úctu. Zdaleka za ním přicházeli, aby mu přinesli dary - dobytek, část úrody, zvěř, kterou ulovili. Koncem jara pak na Radhošti staří Slované slavili letní slunovrat. O nocích se rozzářily vatry, lidé tančili a zpívali. Pohanské zvyky přetrvaly i do dob křesťanských a nezabránila tomu ani pověst, že modlu Radegasta prý strhli Cyril s Metodějem, kteří na místo postavili kříž. Další povídání o...

Jaká je sedmá nejvyšší hora Moravskoslezských Beskyd?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Radho%C5%A1%C5%A5

Radhošť je hora v Moravskoslezských Beskydech na závěru výrazného Pustevenského hřbetu 3 km jihozápadně od Trojanovic a 6 km severovýchodně od Rožnova pod Radhoštěm.

Radhošť je hora v Moravskoslezských Beskydech na závěru výrazného Pustevenského hřbetu 3 km jihozápadně od Trojanovic a 6 km severovýchodně od Rožnova pod Radhoštěm. S výškou 1129 m n. m. jde o sedmou nejvyšší horu Moravskoslezských Beskyd a o jejich nejzápadnější tisícovku. Podle pověstí měl na Radhošti od pradávna sídlo slovanský bůh Radegast - Bůh slunce, války a vítězství. Jeho podoba, jak ji ztvárňuje socha od Albína Poláška, nepůsobí zrovna mile a rozhněvat si ho by asi pro člověka nemuselo být příznivé. Přesto anebo právě proto Radegasta generace lidí milovaly i zatracovaly. Naši předkové k němu měli úctu. Zdaleka za ním přicházeli, aby mu přinesli dary - dobytek, část úrody, zvěř, kterou ulovili. Koncem jara pak na Radhošti staří Slované slavili letní slunovrat. O nocích se rozzářily vatry, lidé tančili a zpívali. Pohanské zvyky přetrvaly i do dob křesťanských a nezabránila tomu ani pověst, že modlu Radegasta prý strhli Cyril s Metodějem, kteří na místo postavili kříž. Další povídání o Radegastově modle vypráví o tom, že byla uložena v jakémsi podzemním radhošťském chrámu. Zní to sice jako nějaká pohádka, ale je nutné vzít v úvahu, že na nedalekých Pustevnách je dnes už téměř nepřístupná soustava tzv. pseudokrasových puklin. V minulosti vedly do podzemí tři vchody a je pravděpodobné, že v průběhu 18. století se dalo projít z Pusteven na Radhošť v podzemí. Vztahuje se k tomu i jedna z pověstí o Sirotku z Radhoště. Po středě 21. srpna 1968 byl mezi sochou Radegasta a vrcholem Radhoště i tábor vojáků sovětské armády "dočasně umístěných na území Československa". Vojska tehdejší Waršavské smlouvy vč. vojáků SSSR, byla i na území tehdejšího Československa od r. 1969 umístěna jako protiváha zvyšujícího se počtu vojáků armády USA, umístěné v blízkosti hranic na území Německé spolkové republiky od konce druhé sv. války. V dnešní době se v létě pravidelně konají poutě na Radhošti, kterých se vždy účastní několik tisíc poutníků. V dnešní době je na vrcholu několik zajímavých míst, jako například kříž z roku 1805, Kaple sv. Cyrila a Metoděje z let 1896-98, sousoší obou věrozvěstů z roku 1931 a televizní vysílač. Kaple je nejvýše položený chrám v ČR.[zdroj?] V kapli je bronzová deska, připomínající návštěvu prezidenta republiky T.G. Masaryka na tomto místě 23. června 1928. Asi 300 m jihovýchodně od vrcholu stojí hotel Radegast, mezi hotelem a vrcholem je ještě služebna Horské služby. Těsně pod vrchol vede od západu lyžařský vlek, přímo na vrcholu je geodetický bod. Související informace naleznete také v článku Radhošť (národní přírodní rezervace). Na Radhošti byla v roce 1955 vyhlášena národní přírodní rezervace. Radhošť je nejsnáze přístupný z Pusteven, kam vede lanovka z Trojanovic a kde je také parkoviště. Odtud vede západním směrem modře značená hřebenovka přes vrchol Radegast a kolem sochy Radegasta až na vrchol (4 km). Naopak nejhodnotnější výstup vede z Rožnova pod Radhoštěm po červené turistické značce (7 km s převýšením kolem 800 m). Směrem k jihu jsou viditelné rovnoběžně uspořádané hřbety Hostýnsko-vsetínské hornatiny, Javorníků a Bílých Karpat. Východnímu obzoru dominují beskydské vrcholy Lysá hora, Smrk, Kněhyně a Čertův mlýn. V dálce jsou viditelné Strážovské vrchy, masív Malé Fatry a štíty Tater. Směrem k severu se otevírá pohled na Ostravskou pánev, kterou částečně zakrývá izolovaný masív Ondřejníku. Na severozápadě v popředí vystupuje oblá kopule Velkého Javorníku, za ní v dálce Velký Roudný a v pozadí Hrubý Jeseník. Směrem na západ se rozprostírá Moravská brána, lemovaná vyzdviženou plošinou Nízkého Jeseníku. Za výjimečně výborné dohlednosti lze spatřit i 261 km vzdálený alpský vrchol Schneeberg. Po Radhošti se v současnosti (2015) jmenuje jeden pár vlaků EuroCity společností České dráhy a ZSSK v trase: Praha - Olomouc - Horní Lideč - Žilina a zpět. MAUR, Eduard. Paměť hor. Šumava - Říp - Blaník - Hostýn - Radhošť. 1. vyd. Praha : Havran, 2006. 376 s. (Krok; sv. 3.). ISBN 80-86515-60-5. Od Radegastova kultu k masové turistice: Radhošť, s. 313-342. (česky) Obrázky, zvuky či videa k tématu Radhošť ve Wikimedia Commons Radhošť na VBeskydech.cz Radhošť na Frenstat.info Radhošť na Tisicovky.cz

LOCATION

LOCATION

005716

... výrazně rozšířil, zachoval si však . jistou míru kontroverznosti a někteří jej pociťují jako novotvar. Státní symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní vlajka (republika po rozpadu federace převzala i původní vlajku Československa, jelikož Slovensko nemělo zájem tuto vlajku použít), standarta prezidenta, státní pečeť, státní barvy a státní hymna Kde domov můj. Státní symboly poukazují na tradice středověkého českého státu (znak), husitského hnutí (heslo na prezidentské standartě), národního obrození (hymna) a Československa (vlajka). == Historie == === Původní osídlení === Území dnešní České republiky bylo člověkem osídleno již před asi 750 000 lety. O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů (kultura s nálevkovitými poháry, únětická kultura, lengyelská kultura ad.). Od 3. století př. n. l. obývali tuto oblast Keltové (Bojové) a v 1. století n. l. přicházely kmeny Germánů (Markomani a Kvádové). Prvním historicky doloženým panovníkem na českém území byl markomanský král Marobud. Od konce 5. století se na území dnešního Česka objevovali první Slované....

Je státním znakem České republiky standarta prezidenta?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesko

Státní symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní vlajka (republika po rozpadu federace převzala i původní vlajku Československa, jelikož Slovensko nemělo zájem tuto vlajku použít), standarta prezidenta, státní pečeť, státní barvy a státní hymna Kde domov můj.

Česko, úředním názvem Česká republika, je stát ve střední Evropě. Samostatným státem se Česko stalo 1. ledna 1993, přičemž navazuje na tradice státnosti Československa, Českého království, Českého knížectví a Velké Moravy, sahající do 9. století. Podle české ústavy je parlamentní, demokratický právní stát s liberálním státním režimem a politickým systémem založeným na svobodné soutěži politických stran a hnutí. Hlavou státu je prezident republiky, vrcholným a jediným zákonodárným orgánem je dvoukomorový Parlament České republiky, na vrcholu moci výkonné stojí vláda České republiky. Česko je země s tržním hospodářstvím, která podle ekonomických, sociálních a politických indikátorů, jako je HDP na obyvatele, index lidského rozvoje, index svobody tisku, index svobody internetu od cenzury, patří k vysoce rozvinutým státům světa. Ekonomicky patří dle Světové banky do skupiny 31 nejbohatších států světa s nejvyššími finančními příjmy. Naopak, v porovnání s jinými státy má velmi malý podíl obyvatel žijících pod prahem chudoby. Vykazuje též poměrně nízkou nerovnost mezi nejbohatšími a nejchudšími obyvateli a relativně vyvážené přerozdělování bohatství napříč populací. Míra nezaměstnanosti je dlouhodobě nízká a pod průměrem vyspělých zemí. V indexu ekologické stopy je Česko oproti některým jiným vyspělým zemím menším ekologickým dlužníkem. Podle Global Peace Index, který vypracovává každoročně Institute for Economics and Peace, je Česko šestou nejbezpečnější zemí na světě (index zohledňuje hrozbu válečného konfliktu i úroveň vnitřní násilné kriminality). Česko je členem Organizace spojených národů, Severoatlantické aliance , Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Světové obchodní organizace, Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Evropské celní unie, Evropské unie, součástí Schengenského prostoru, Evropského hospodářského prostoru, členem Visegrádské skupiny a jiných mezinárodních struktur. Česko je vnitrozemský stát tvořený částmi historických českých zemí, které byly po dlouhá období svého dějinného vývoje součástí zemí Koruny české. Jsou to Čechy a Morava, k nimž byly roku 1920 připojeny i České Rakousy a České Slezsko. Česko má rozlohu 78866 km2. Sousedí na západě s Německem (délka hranice 810 km), na severu s Polskem (762 km), na východě se Slovenskem (252 km) a na jihu s Rakouskem (466 km). Administrativně se Česko dělí na osm územních a zároveň na 14 samosprávných krajů. Hlavním městem je Praha, která je rovněž i jedním z krajů. V roce 2018 v Česku žilo přibližně 10,6 milionu obyvatel. Výrazná většina obyvatelstva se hlásí k české, případně moravské národnosti. == Historické státní útvary na území Česka == Prvním doloženým státním útvarem na území dnešní České republiky byl nadkmenový svaz Sámovy říše, ve druhé polovině 9. století pak vznikla Velkomoravská říše. Když kolem roku 907 zanikla pod náporem kočovných maďarských kmenů, těžiště státního vývoje se přesunulo do Čech. Tamní panovníci z rodu Přemyslovců vybudovali středověký přemyslovský stát, též nazývaný český stát (České knížectví, později České království), od přelomu 10. a 11. století tvořící součást Svaté říše římské. Od doby Karla IV. (1348) se pro země podléhající českému králi užívalo rovněž pojmu země Koruny české, kterýžto pojem zahrnoval i Moravské markrabství a Vévodství Horní a Dolní Slezsko. Od roku 1526 byly České země postupně začleňovány do habsburské monarchie, jejíž vládci využili svého vítězství v bitvě na Bílé hoře nad českými stavy (1620) k výraznému omezení dřívější samostatnosti Českého království. Země Koruny české, po roce 1749 navzájem státoprávně nespojité, zůstaly korunními zeměmi Habsburků až do konce první světové války v roce 1918. Od roku 1804 měla habsburská monarchie oficiální název Rakouské císařství a od roku 1867 se mocnářství nazývalo Rakousko-Uhersko. Po zániku Rakouska-Uherska v roce 1918 vzniklo Československo jako unitární stát s republikánským zřízením. Roku 1939 bylo území současné České republiky okupováno německou armádou a vznikl loutkový protektorát Čechy a Morava. Československo bylo obnoveno v roce 1945, od roku 1960 mělo oficiální název Československá socialistická republika. Ta byla roku 1969 federalizována, přičemž v rámci tohoto procesu vznikla Česká socialistická republika, formálně svrchovaný národní stát, z hlediska mezinárodního práva přímý předchůdce současné České republiky. Tento oficiální název nese český stát od 6. března 1990, kdy bylo po pádu komunistického režimu vypuštěno z názvu slovo "socialistická". Československo získalo v roce 1990 nový oficiální název: Česká a Slovenská Federativní Republika. Krátce nato, ke konci roku 1992, však zaniklo a místo něj vznikly dva nové státy, Česko a Slovensko. Dne 1. ledna 1993 vstoupila v platnost Ústava České republiky, podle jejíž preambule navazuje nový stát na tradice státnosti Československa a bývalých zemí Koruny české. Existenci České republiky jako subjektu mezinárodního práva uznávají všechny státy světa. Do 8. září 2009, kdy byly navázány diplomatické vztahy, nebyla uznávána jako samostatný stát ze strany Lichtenštejnska. Lichtenštejnsko kladlo jako předběžnou podmínku uznání a navázání diplomatických styků český souhlas dvoustranně jednat o tématech majetkového charakteru (majetkové spory existovaly již mezi Lichtenštejnskem a Československem od vzniku Československa, nově šlo i o vyvlastnění majetku rodu Lichtenštejnů podle Benešových dekretů). Lichtenštejnská snaha zabránit přijetí Česka do mezinárodních organizací nebyla úspěšná. == Název a státní symboly == Oficiálním názvem státu podle ústavy je Česká republika; jednoslovný název Česko se v ústavě nevyskytuje (stejně jako se v ní nevyskytovalo Československo – zeměpisný název nemusí být nutně součástí ústavy), je však součástí oficiální databáze OSN coby jednoslovný název státu. V květnu 2016 vláda oficiálně schválila též překlady zeměpisného názvu Česko do angličtiny (Czechia) a dalších světových jazyků (fr. Tchéquie, šp. Chequia atd.).Část veřejnosti slovo Česko odmítá zejména pro nezvyk – obdobně, jako byl zpočátku odmítán např. i název Československo. První užití výrazu Česko je doloženo v roce 1704 jako zeměpisné označení zahrnující všechny České země, v roce 1777 pak jako synonymum ke slovu Čechy. V době národního obrození se používaly i tvary češský a Češsko odvozené ze základu "Čechy". Nesprávně se v té době užíval i tvar čechský. Vliv na vypadnutí jednoho "s" z termínu měla také jazyková úspornost. Od 19. století se výraz Česko opět objevuje též jako označení pro všechny České země. V tomto významu jej od roku 1938 začal prosazovat moravský jazykovědec František Trávníček. Slovník spisovného jazyka českého v roce 1960 jej uvádí v obou významech a jako zastaralý, Slovník spisovné češtiny z roku 1978 již archaičnost konstatuje jen u prvního významu, zatímco ve významu označení české části federace stylovou příznačnost neuvádí. Na jaře 1993 jej Český úřad zeměměřický a katastrální na základě pověření vlády určil jako jednoslovné označení čerstvě osamostatněné České republiky, po vášnivých sporech, po podpoře Českou geografickou společností a navzdory odporu prezidenta Havla a dalších osobností se termín výrazně rozšířil, zachoval si však . jistou míru kontroverznosti a někteří jej pociťují jako novotvar. Státní symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní vlajka (republika po rozpadu federace převzala i původní vlajku Československa, jelikož Slovensko nemělo zájem tuto vlajku použít), standarta prezidenta, státní pečeť, státní barvy a státní hymna Kde domov můj. Státní symboly poukazují na tradice středověkého českého státu (znak), husitského hnutí (heslo na prezidentské standartě), národního obrození (hymna) a Československa (vlajka). == Historie == === Původní osídlení === Území dnešní České republiky bylo člověkem osídleno již před asi 750 000 lety. O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů (kultura s nálevkovitými poháry, únětická kultura, lengyelská kultura ad.). Od 3. století př. n. l. obývali tuto oblast Keltové (Bojové) a v 1. století n. l. přicházely kmeny Germánů (Markomani a Kvádové). Prvním historicky doloženým panovníkem na českém území byl markomanský král Marobud. Od konce 5. století se na území dnešního Česka objevovali první Slované. V 7. století vytvořily slovanské kmeny pod vedením franského kupce Sáma tzv. Sámovu říši (asi 623–659), jednalo se však spíše o nadkmenový svaz. V letech 830–833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vznikla pod nadvládou dynastie Mojmírovců Velkomoravská říše, která postupně zahrnula i Čechy (890–894), Slezsko, Lužici, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše byla již plnohodnotným státním útvarem. Byla christianizována, mj. za pomoci byzantské misie Cyrila a Metoděje, již pozval panovník Rostislav. Za jeho následníka Svatopluka I. říše dosáhla maxima své moci. Po jeho smrti však přišel rychlý pád. Čechy se od Velké Moravy odtrhly v roce 894 a v roce 906 nebo 907 byla rozvrácena tehdy ještě kočovnými Maďary. === Středověk === Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. století, kdy byl mimo jiné pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj I. V průběhu 10. a 11. století se stát konsolidoval a bylo k němu připojeno území Moravy. České knížectví postupně získalo znaky víceméně autonomního středověkého státu, který byl součástí Svaté říše římské (pražské biskupství založeno roku 973, hlavním národním světcem se stal svatý Václav). České království nicméně vzniklo až roku 1198, kdy německý král uznal český královský titul jako dědičný, což potvrdil císař Fridrich II. Štaufský roku 1212 Zlatou bulou sicilskou vystavenou přemyslovskému králi Přemyslu Otakarovi I. včetně dalších privilegií Českého království. Český panovník byl napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech. Václav I., ale zejména jeho syn Přemysl Otakar II., pak vybudovali rozsáhlou državu, která sahala až za Alpy a k Jaderskému moři. Václav II. obrátil svou pozornost také na sever a východ, kde se mu podařilo nabýt území přes Polsko až k Baltskému moři a pro svého desetiletého syna Václava III. získal dočasně uherskou královskou korunu. Po zavraždění Václava III. se České království ocitlo v chaosu, ale volba Jana Lucemburského českým králem umožnila nový vzestup, který vyvrcholil zejména za panování Janova syna Karla IV. (1316–1378). V letech 1319–1329 byla k Českému království připojena Horní Lužice a v roce 1335 také město Vratislav, k němuž přiléhala značná část Slezska. Po roce 1348 bylo načas připojeno Braniborsko. Už v době vlády Karla IV. lze spatřovat počátky českého reformního hnutí, které usilovalo o prohloubení osobní zbožnosti a o nápravu zesvětštělé církve, a tím i o obrodu celé společnosti. Náboženské spory vygradovaly za vlády Karlova syna Václava IV. Po upálení Mistra Jana Husa v roce 1415 v německé Kostnici napětí mezi Husovými příznivci a jeho odpůrci přešlo v otevřené nepřátelství a události vyústily v husitské války. Radikální husité založili město Tábor, které se stalo centrem husitské revoluce. Jan Žižka z Trocnova a Prokop Holý poté porazili všechny čtyři křížové výpravy do Čech. Války byly ukončeny dohodou mezi Basilejským koncilem a umírněnými husity tzv. Basilejskými kompaktáty v roce 1436. V osobě Jiřího z Poděbrad si země dokonce zvolila umírněného husitu jako krále. Avšak vnější tlak krále Jiřího přiměl přepustit z taktických důvodů český trůn rodu Jagellonců. Když však v bitvě u Moháče (1526) padl druhý Jagellonec na českém trůnu, Ludvík, získali ho Habsburkové, kteří, společně s následující dynastií habsbursko-lotrinskou, vládli zemi dalších téměř 400 let. === Novověk === V roce 1526 byl na český trůn zvolen Ferdinand I. Habsburský a s ním dynastie Habsburků, která zemi postupně včlenila do habsburské monarchie. Ferdinandův vnuk Rudolf II. si ještě (jako poslední Habsburk) zvolil Prahu za sídelní město a, ač katolík, byl částečně tolerantní vůči českému protestantismu (Rudolfův majestát). Po jeho smrti však éra tolerance skončila a náboženské napětí znovu vzrostlo. V roce 1618 vypuklo proti katolickému panovníkovi ozbrojené povstání českých protestantských stavů. Defenestrace císařských místodržících v roce 1618 se stala i počátkem třicetileté války. Vojsko českých stavů bylo roku 1620 v bitvě na Bílé hoře poraženo a stavovští vůdcové byli veřejně popraveni v Praze. Začala násilná rekatolizace českých protestantů. Rozsáhlý majetek české exilové šlechty a inteligence připadl věrným stoupencům Habsburků. Do poloviny 17. století klesla populace v Čechách a na Moravě o necelých 30 % na zhruba 1,75 milionu obyvatel. Roku 1627 bylo pro Čechy vydáno Obnovené zřízení zemské, kterým Habsburkové získali český královský titul dědičně, za jediné povolené náboženství bylo prohlášeno katolické a jazyk německý byl formálně zrovnoprávněn s českým, fakticky byl ale upřednostněn. Správními reformami Marie Terezie v roce 1749 byly země Koruny české de facto spojeny s Rakouskem do unitárního státu, ale i nadále se korunovali čeští králové v rámci Českého království. Během hladomoru v letech 1771–1772 zemřelo nejméně 250 000 lidí, což vedlo k rozsáhlým nevolnickým nepokojům. Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Josef rovněž zvýšil důraz na centralizaci monarchie. Této centralizaci napomáhalo preferování německého jazyka ve státní i církevní správě. V odpověď na poněmčování národa a jeho kultury se koncem 18. století začalo v českých zemích vzmáhat české národní obrození, tedy snaha o obnovu české kultury a jazyka a později i o získání politické moci stranami zastupujícími zájmy českého etnika. === Rakousko-Uhersko === V druhé polovině 19. století za dlouhého panování císaře Františka Josefa I. nastal v Česku významný hospodářský rozvoj. Většina (asi 70 %) průmyslu Rakouska-Uherska se soustředila v českých zemích včetně oblastí osídlených Němci. České politické elity, zejména František Palacký a František Ladislav Rieger, dospěly k názoru, že federalizované a vcelku demokraticky uspořádané Rakousko (resp. Předlitavsko) by mohlo být nejvýhodnějším životním prostorem pro český národ i jiné slovanské národy Střední a Jižní Evropy (tzv. austroslavismus). Mocnářství mělo být ochranou proti mocným státům na západě i na východě, jmenovitě proti Německu a Ruskému imperiu. Jazyková nařízení z dubna 1897, která zrovnoprávnila češtinu s němčinou, vedla k pádu vlády a k národnostním nepokojům mezi Čechy a Němci. Volební zákon z roku 1907 zavedl všeobecné hlasovací právo pro muže. Období všestranného rozmachu českého národa v oblastech politiky, hospodářství, kultury a vzdělání v rámci Rakouska-Uherska skončilo vypuknutím první světové války v červenci 1914. Tento posléze celosvětový ničivý konflikt započali vídeňští politici po Sarajevském atentátu na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, a to v domnění, že válka proti malému Srbskému království bude pro zdánlivě mocné Rakousko-Uhersko snadnou záležitostí. Do války se však rychle zapojily další mocnosti a Rakousko-Uhersko se postupně stalo pouhým přívěskem Německé říše, tzv. vilémovského Německa, což zasadilo austroslavismu smrtelnou ránu. Pro Rakousko-Uhersko nakonec skončila válka naprostou katastrofou a jeho rozpadem. === První Československá republika === V první světové válce bojovalo 1,5 milionu mužů odvedených z českých okresů, z nichž padlo 138 000 na straně monarchie a asi pět a půl tisíce (jen do konce války) v Československých legiích na druhé straně válečného soupeření. Více než 90 000 dobrovolníků zformovalo Československé legie ve Francii, Itálii a Rusku, kde bojovali proti centrálním mocnostem (tedy i rodnému Rakousko-Uhersku) a posléze i proti ruským bolševikům. Po porážce Rakouska-Uherska byly po 28. říjnu 1918 země Koruny české, části Uherského království včetně Podkarpatské Rusi spojeny do nového státního útvaru, Československa. Jeho prvním prezidentem byl zvolen Tomáš Garrigue Masaryk, který od roku 1914 pracoval pro českou resp. československou samostatnost v zemích Dohody a v Rusku s podporou zejména Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika. V období od vzniku státu až do zániku tzv. první republiky (oficiálně Republiky československé) bylo Československo unitárním státem a zůstalo i po roce 1933 jediným skutečně demokratickým státem ve Střední Evropě.Přes svůj deklarovaný národní charakter, založený na čechoslovakismu, bylo Československo multietnickým státem, ve kterém žilo 6 747 000 Čechů, 3 124 000 Němců, 2 014 000 Slováků, 745 000 Maďarů, 462 000 Rusínů, 181 000 občanů židovské národnosti a 76 000 Poláků. Po vyhlášení nezávislosti došlo k pohraničním konfliktům s Polskem a Maďarskem, stejně jako k nepokojům v německých oblastech země. Problém nepřátelských sousedů se Československo, zvláště jeho dlouholetý ministr zahraničí Edvard Beneš, pokusilo vyřešit spojenectvím zvaným Malá dohoda, systémem spojeneckých smluv s Francií a od roku 1935 i smlouvou se Sovětským svazem. Sudetští Němci, žijící převážně v pohraničních oblastech přilehlých k Německu a Rakousku, se v důsledku Velké hospodářské krize, masivní nezaměstnanosti (která však postihla všechny národnosti) a od roku 1933 také intenzivní nacistické propagandy radikalizovali a začali požadovat odtržení od Československa. Tyto snahy reprezentovala Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei, SdP) vedená Konradem Henleinem. Na nátlak Německé říše (posílené tzv. anšlusem Rakouska v březnu 1938) a evropských mocností Francie, Spojeného království a Itálie bylo v září roku 1938 Československo Mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu rozsáhlé pohraniční oblasti (tzv. Sudety). Mnichovská dohoda bývá také označována jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát, jelikož zástupci československé strany nebyli přizváni k jednání a Německá říše zároveň hrozila vojenským přepadením Československa. Přitom se platná vojenská aliance Československa s Francií ukázala jako zcela neúčinná. Kromě postupného záboru sudetských oblastí Německem (mnohdy s početným českým obyvatelstvem) připadly jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi s maďarsky mluvícím obyvatelstvem Maďarsku. Malou část československého území, zejména oblast Těšínska, zabralo Polsko. Název takto okleštěného státního útvaru se začal psát se spojovníkem (Česko-Slovensko). Pro zbývající krátké období od Mnichovské dohody až do úplného rozbití Československa v březnu 1939 se vžilo označení druhá republika. === Protektorát Čechy a Morava === Dne 14. března 1939 Slovensko vyhlásilo samostatnost a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území (tedy v Česku bez Sudet, připojených v roce 1938 k Německu, a východní části československého Těšínska, připojené ve stejném roce k Polsku) vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Prezident Edvard Beneš v Londýně zorganizoval exilovou vládu (tzv. prozatímní státní zřízení). Německá okupace Československa se setkala s masivním odbojem obyvatel země a skupin podporovaných ze zahraničí (zejm. operace Anthropoid), na který nacisté reagovali terorem (např. vyhlazení Lidic). V průběhu druhé světové války nacisté realizovali politiku totálního nasazení českých pracovních sil na území Německa, stejně jako likvidaci židovské diaspory na území Protektorátu. Nejznámější údaj o počtu obětí nacistické okupace pochází z výzkumu zveřejněného Gustavem Hajčíkem a Jaroslavem Voleníkem roku 1956, podle něhož během války zemřelo 360 000 Čechoslováků. Konečné řešení české otázky zapadalo do Generalplánu Ost, nacistického plánu na likvidaci, poněmčení a vysídlení příslušníků pěti slovanských národů, který měl vytvořit životní prostor pro německé obyvatelstvo. === Československo v letech 1945–1992 === ==== Osvobození Československa a období do února 1948 ==== V květnu 1945 bylo dokončeno osvobozování Československa spojenci a byl obnoven formálně demokratický stát. Období 1945–1948 je někdy nazýváno třetí republika. Při osvobozování Československa zahynulo okolo 140 000 sovětských vojáků. Po jejich boku zemřelo okolo 11 700 Čechoslováků, příslušníků 1. čs. armádního sboru, kterému velel Ludvík Svoboda. Tento armádní sbor se vyznamenal v bojích u Sokolova a o Kyjev a krutě krvácel v karpatsko-dukelské operaci, jejímž cílem bylo pomoci Slovenskému národnímu povstání. Při osvobozování Československa dále zemřelo 66 495 Rumunů, 1 302 Poláků a 351 Američanů. K osvobození Československa také pomohlo české květnové povstání, jehož ve světě nejznámější součástí bylo Pražské povstání. Po osvobození Slovenska postupovala Rudá armáda od března 1945 na české území z Ostravska a od Bratislavy (zde společně s rumunskou armádou).) Později byla zahájena i Pražská ofenzíva Rudé armády ze severu k Praze, které se zúčastnily také jednotky rumunské a polské armády.) Sovětská vojska postupovala až k dohodnuté demarkační linii s americkou armádou a osvobodila přitom zhruba dvě třetiny Čech. Zbytek českého prostoru západně od linie Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice osvobodila americká armáda. V období 1945 až do února 1948 došlo k jevům, které jsou podle některých historiků sporné, jako bylo vysídlení Němců z Československa do Německa a Rakouska, omezení stranické soutěže, rozsáhlé znárodňování těžkého průmyslu, energetiky, filmového průmyslu, bank, pojišťoven, větších stavebních podniků atd. (tzv. Benešovy dekrety). Nicméně například odsun Němců v roce 1945 odsouhlasily tři vítězné mocnosti na Postupimské konferenci. ==== Československo pod vládou Komunistické strany ==== V parlamentních volbách 1946 zvítězila Komunistická strana Československa a tyto volby bývají označované jako poslední svobodné demokratické volby na dobu více než čtyřiceti let. V únoru 1948 se komunisté chopili moci pučem a zlikvidovali zbytky demokratického systému. Těžce nemocný prezident Edvard Beneš abdikoval a ještě v roce 1948 zemřel. Na jeho místo nastoupil vůdce komunistů Klement Gottwald. Země se stala totalitním státem a součástí východního bloku pod dominancí Sovětského svazu. Byly potlačeny svobody a struktury občanské společnosti počínaje zrušením samosprávných zemí (1949) až po potlačení svobodného spolkového a ekonomického života. Došlo k vlně emigrace lidí do zemí neovládaných komunismem. Kolektivizace zemědělství a měnová reforma (1953) připravily miliony občanů o majetek. Tisíce občanů se staly obětí politický procesů, mnohdy i justičních vražd – k nejznámějším obětem perzekucí patří Milada Horáková, Rudolf Slánský či Heliodor Píka. Po Gottwaldově smrti v roce 1953 se stal prezidentem Antonín Zápotocký, po jeho smrti pak Antonín Novotný. Koncem 50. let a v 60. letech docházelo k postupné liberalizaci, která vyvrcholila v roce 1968. Počátkem roku 1968 abdikoval prezident ČSSR Novotný a jeho nástupcem se stal armádní generál ve výslužbě Ludvík Svoboda. Novým generálním tajemníkem KSČ byl zvolen Slovák Alexandr Dubček. Liberalizační hnutí známé jako pražské jaro bylo však potlačeno invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Trvalejším státoprávním důsledkem pražského jara zůstala federalizace, nastolená k 1. lednu 1969, jež unitární stát formálně změnila na federaci dvou suverénních národních států. Po obsazení Československa emigrovalo kolem 100 000 především vzdělaných lidí do demokratických zemí. Tato další ztráta kvalifikovaných odborníků ještě umocnila postupný hospodářský úpadek Československa, kterému byla země vystavena již od připojení k sovětskému bloku. Území Československa bylo fakticky okupováno Sovětskou armádou, která definitivně odešla až roku 1991. Režim takzvané normalizace na dvacet let potlačil občanské svobody, čemuž se snažilo vzdorovat zejména hnutí Charta 77. Prezidentem ČSSR v letech 1975 až 1989 byl Slovák Gustáv Husák. ==== Sametová revoluce a léta 1990–1992 ==== Sametová revoluce, zahájená 17. listopadu 1989, svrhla komunistický režim a umožnila obnovu demokracie a svobodného podnikání. Již 29. prosince 1989 byl prezidentem republiky zvolen dosavadní disident a dramatik Václav Havel. Společenská transformace zároveň způsobila dramatický nárůst kriminality, značné zadlužení státu a prohlubování federalizace až k rozpadu společného státu Čechů a Slováků. Od roku 1990 totiž začala být opožděně uváděna do praxe federalizace, která sice formálně platila již od roku 1969, ale prakticky byla do značné míry zmrazena. Mezi oběma složkami federace, Českou republikou a Slovenskou republikou, rychle narůstaly rozpory (viz pomlčková válka), které nakonec vedly k rozpadu společného státu. Československo zaniklo mírovou cestou ke 31. prosinci 1992. Dosavadní národní republiky převzaly právní řád zanikající federace a rozdělily si její majetek a závazky. === Samostatnost Česka === Subjektem mezinárodního práva se Česká republika stala 1. ledna 1993, se zánikem federace. Zapojila se do západoevropských politických struktur. 12. března 1999 byla přijata do NATO a 1. května 2004 vstoupila do Evropské unie. Roku 2004 přistoupila k Schengenským dohodám, na jejichž základě se 21. prosince 2007 stala součástí Schengenského prostoru.Prezidentem České republiky byl až do března 2003 Václav Havel, který byl již československým prezidentem. Jeho nástupcem byl zvolen Václav Klaus, poprvé nastoupil do funkce 7. března 2003, podruhé v březnu 2008. Od března 2013 je prezidentem republiky Miloš Zeman, který je prvním prezidentem zvoleným v lidovém hlasování. Ve volbách v roce 2018 svůj mandát obhájil. == Geografie == Česko se nachází ve střední Evropě a sousedí se čtyřmi státy. Na západě jde o Německo, na severovýchodě o Polsko, na jihovýchodě o Slovensko a jižní hranici sdílí s Rakouskem. Délka západní společné hranice s Německem činí 810,7 km, s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km. Celková rozloha činí 78 866 km2, z toho 2 % tvoří vodní plochy. === Geologie, geomorfologie a půdy === Převážná část území náleží ke geologicky stabilnímu Českému masivu, vyzdviženému hercynským vrásněním v období devonu a karbonu (v prvohorách). Oblast Západních Karpat na východě území je mladší a byla vyzdvižena alpínským vrásněním v období třetihor. Z geomorfologického hlediska leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin až vrchovin (Šumava, Český les, Krušné hory, Děčínská vrchovina, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Jeseníky, Českomoravská vrchovina). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Moravskoslezské Beskydy, Bílé Karpaty, Javorníky). Z celkové plochy Česka leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 ( . 1,05 %) ve výšce nad 1 000 m; střední nadmořská výška činí 430 m. Nejvyšším českým vrcholem je hora Sněžka s 1603 m n. m., nejnižším pak Labe na odtoku ze země u Hřenska se 115 m n. m. Hranická propast je nejhlubší zatopenou jeskyní na světě. Nejrozsáhlejším krasovým územím je Moravský kras. Z vyvřelých hornin v ČR převládají žula, čedič a znělec. Z usazených pískovec, vápenec a břidlice. Z přeměněných rula, svor a fylit. Půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. V nížinách se nachází úrodné černozemě. Z hlediska členění krajiny jsou na území ČR zastoupeny čtyři biogeografické podprovincie: Celé území Čech zaujímá hercynská podprovincie, na Moravě a ve Slezsku pak lze identifikovat polonskou podprovincii, západokarpatskou podprovincii a severopanonskou podprovincii. V podobné typologii ekoregionů, již užívá Světový fond na ochranu přírody, tvoří území Čech převážně středoevropský smíšený les a na Moravě a ve Slezsku se nacházejí malé enklávy panonského smíšeného lesa, západoevropského listnatého lesa a karpatského jehličnatého lesa. === Hydrologie a podnebí === Českým územím prochází hlavní evropské rozvodí oddělující úmoří Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km). Dlouhý tok mají na území ČR též Ohře (246 km), Sázava (225 km), Jihlava (180 km), Svratka (168 km), Jizera (167 km), Lužnice (157 km), Berounka (139 km) a Otava (111 km). Největším přírodním jezerem Česka je Černé jezero na Šumavě. Podnebí je v Česku mírné, přechodné mezi kontinentálním a oceánickým typem. Typické je střídání čtyř ročních období. Je charakterizováno převládajícím západním prouděním a intenzivní cyklonální činností. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku již přibývá kontinentálních podnebných vlivů. Největší vliv na podnebí v Česku však má nadmořská výška a reliéf. Typické jsou hojné srážky a přechody frontálních systémů – ročně jich v průměru přes území Česka projde 140. Nejvíce srážek spadne v červnu nebo červenci, nejméně v lednu nebo únoru. Nejsrážkovějším místem v ČR jsou Jizerské hory (zejm. oblast Bílého Potoka). Nejsušším pak Libědice v okrese Chomutov, ležící ve srážkovém stínu Krušných hor.Průměrná roční teplota se pohybuje mezi 5,5 °C až 9 °C. Nejchladnějším měsícem roku je leden, nejteplejším červenec. V dlouhodobém průměru je dělí 20 °C. Tropických dnů je zaznamenáváno průměrně 12 ročně, tropické noci jsou velmi vzácné. Arktické dny bývají 1–2 ročně. Nejteplejšími místy jsou oblasti Dyjsko-svrateckého a Dolnomoravského úvalu a pak velká města, zejména Praha, kde teplotu zvyšuje hustá zástavba. Nejstudenějším místem je vrchol Sněžky. Největrnějším místem České republiky je vrchol Milešovky. Zároveň jde o místo s největším počtem bouří v roce. === Fauna a flora === Flóra a fauna v Česku svědčí o vzájemném prolínání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy zaujímají 33 % celkové rozlohy země. Pro Českou republiku jsou typické smíšené dubové, jedlové a smrkové lesy. V druhové skladbě ovšem převládají jehličnany (asi ze dvou třetin) oproti listnáčům, byť přirozený původní poměr byl obrácený. Za tuto změnu může masivní výsadba zejména smrčin, jež začala na našem území v 18. století. V českých lesích se vyskytuje živočišstvo typické pro biom smíšených lesů mírného podnebného pásu. Na území ČR roste zhruba 3,5 tisíce druhů rostlin, z toho přes 2,5 tisíce je původních. Pěstováno je 500 běžnějších druhů dřevin a přibližně 2 000 taxonů dřevin. Nejběžnějšími druhy divoce žijících zvířat jsou zajíci, vydry a kuny. V lesích a na polích převládají bažanti, koroptve, divoká prasata, vysoká zvěř, kachny a husy. Vzácnější jsou orli a volavky. Na severovýchodě Moravy se vyskytují i vlci a medvěd hnědý, byť vzácně. Celkový počet druhů živočichů v Česku je odhadován na 40 000, z toho nejméně 28 124 druhů je bezobratlých. === Ochrana životního prostředí === Podle Environmental Performance Index, který vypracovává Yaleská univerzita, je ČR 27. nejohleduplnější zemí k životnímu prostředí na světě (k roku 2016). Zachovalá příroda je chráněna v chráněných územích. Nejvyšším orgánem ochrany přírody a životního prostředí v Česku je Ministerstvo životního prostředí České republiky. V Česku se nachází čtyři oblasti s nejvyšší mírou ochrany, tzv. národní parky: Krkonošský národní park (od 17. května 1963), Národní park Šumava (od 20. března 1991), Národní park Podyjí (od 20. března 1991) a Národní park České Švýcarsko (od 1. ledna 2000). Ministerstvo životního prostředí v roce 2009 oznámilo, že připravuje vyhlášení Národního parku Křivoklátsko.Mezi chráněná území patří (v závorce jejich počet k 3. 8. 2016): národní parky (4) chráněné krajinné oblasti (26) národní přírodní rezervace (107) přírodní rezervace (815) národní přírodní památky (120) přírodní památky (1531) == Politický systém == Česká republika je zastupitelská demokracie, parlamentní republika. Výkonnou mocí disponuje prezident a vláda, přičemž vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený přímou volbou. Prezident jmenuje se souhlasem Senátu soudce Ústavního soudu, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě státního rozpočtu a ústavních zákonů). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy jmenuje na jeho návrh. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictvím i od jednotlivých členů vlády. Prezident tradičně sídlí na Pražském hradě, k dispozici má též zámek v Lánech. Uděluje či propůjčuje státní vyznamenání. Nejvyššími státními vyznamenáními jsou Řád Bílého lva, Řád Tomáše Garrigua Masaryka, Medaile Za hrdinství a Medaile Za zásluhy. Centrální bankou státu je nezávislá Česká národní banka, která mj. vydává českou měnu, českou korunu. Parlament České republiky je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Jednou za dva roky se volbami obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát. Sněmovna sídlí v Thunovském paláci, Senát ve Valdštejnském paláci na Malé Straně. Ústavní soud o celkem 15 soudcích je garantem ústavnosti, poskytuje ochranu základním (ústavním) právům a může i rušit zákony či jejich ustanovení. Není ale součástí systému obecných soudů, vrcholnými orgány jsou zde Nejvyšší soud, působící v civilní i trestní justici, a Nejvyšší správní soud s agendou správního soudnictví. === Vláda a státní správa === Vláda České republiky je vrcholný orgán výkonné moci v České republice. Její postavení vymezuje Ústava České republiky. Vláda se skládá z předsedy vlády (premiéra), místopředsedů vlády (vicepremiérů) a ministrů. Úřad vlády České republiky sídlí v budově Strakovy akademie v Praze na Malé Straně. Tradičním sídlem premiéra je Kramářova vila. Premiéry samostatné ČR byli: Václav Klaus (1993–1997), Josef Tošovský (1997–1998), Miloš Zeman (1998–2002), Vladimír Špidla (2002 . –2004), Stanislav Gross (2004–2005), Jiří Paroubek (2005–2006), Mirek Topolánek (2006–2009), Jan Fischer ( . 2009–2010), Petr Nečas (2010–2013), Jiří Rusnok (2013–2014), Bohuslav Sobotka (2014–2017) a Andrej Babiš ( .od 2017).Součástí všech vlád ČR bylo ministerstvo financí, zahraničních věcí, vnitra, obrany, práce a sociálních věcí, pro místní rozvoj, dopravy, kultury, průmyslu, spravedlnosti, školství, zdravotnictví, zemědělství a životního prostředí. V letech 1993–1996 existovalo ministerstvo národního majetku a privatizace, v letech 2003–2007 ministerstvo informatiky. Ministerstvo vnitra řídí mj. Policii ČR a Hasičský záchranný sbor, ministerstvo dopravy Ředitelství silnic a dálnic a Státní fond dopravní infrastruktury, ministerstvo kultury Národní památkový ústav, ministerstvo financí Celní správu České republiky, ministerstvo obrany Armádu ČR a Vojenské zpravodajství, ministerstvo . práce Českou správu sociálního zabezpečení a Úřad práce, ministerstvo průmyslu Českou obchodní inspekci, ministerstvo spravedlnosti Vězeňskou službu České republiky (soudní moc je proti tomu nezávislá), ministerstvo školství Českou školní inspekci, ministerstvo zahraničí zastupitelské úřady ČR v zahraničí a . Česká centra, ministerstvo zemědělství Státní veterinární správu, Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, Státní pozemkový úřad, Český úřad zeměměřický a katastrální a Státní zemědělský intervenční fond, ministerstvo životního prostředí Agenturu ochrany přírody a krajiny, Českou inspekci životního prostředí a Český hydrometeorologický ústav, ministerstvo pro místní rozvoj Státní fond rozvoje bydlení. Víceméně samostatnými ústředními orgány státní správy jsou Národní bezpečnostní úřad, Český telekomunikační úřad, Úřad průmyslového vlastnictví, Český statistický úřad, Český báňský úřad, Energetický regulační úřad, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (antimonopolní úřad), Správa státních hmotných rezerv, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, Úřad pro zahraniční styky a informace, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Úřad pro ochranu osobních údajů a Bezpečnostní informační služba. Zcela mimo moc výkonnou, soudní i zákonodárnou je Nejvyšší kontrolní úřad. Sociální smír v zemi zajišťuje tzv. tripartita, tedy pravidelná trojstranná jednání mezi vládou, největší odborovou centrálou v zemi (Českomoravskou konfederací odborových svazů) a zaměstnavateli reprezentovanými Hospodářskou komorou ČR a Svazem průmyslu a dopravy. V éře samostatné ČR se na vládě podílely politické strany ODS, KDU-ČSL, KDS, ODA, ČSSD, US-DEU, Zelení, TOP 09, VV, LIDEM a ANO. V československé historii to byly navíc národní demokraté, agrárníci, národní socialisté, živnostníci, ľuďáci, němečtí agrárníci, němečtí křesťanští sociálové, němečtí sociální demokraté, Národní sjednocení, Strana národní jednoty, Demokratická strana, Strana slobody, KSČ, KSS, Strana slovenskej obrody, Občanské fórum, Verejnosť proti násiliu, KDH, ODÚ, HZDS, OH a HSD-SMS. Historicky prvními českými politickými stranami byli staročeši (1848), mladočeši (1874) a sociální demokraté (1878, pod názvem Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku). === Právní a soudní systém === Český právní řád je součástí germánské větve kontinentálního typu právní kultury (někdy zvané též římské právo, v anglických zemích civil law). Je tvořen předpisy přijímanými českými zákonodárci, právem Evropské unie, mezinárodními dohodami, které jsou ratifikovány českým parlamentem a některými nálezy Ústavního soudu (těmi, které nějakou část zákonů označují za protiústavní). Tyto předpisy jsou pravidelně vydávány ve Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv. Česká republika je unitární stát, což znamená, že jednotlivé jeho části nemohou mít vlastní legislativu (jako je tomu například ve federacích). Základem právního systému je Ústava ČR přijatá v roce 1993. Nový trestní zákoník je účinný od roku 2010, občanský zákoník od roku 2014. Tradici soukromého práva v Česku silně formoval rakouský všeobecný občanský zákoník. Soudní moc České republiky je tvořena Ústavním soudem a soustavou obecných soudů, Ústavní soud je ale zvláštním ústavním orgánem soudního typu. Jeho úkolem je zejména provádět kontrolu ústavnosti a plnit některé úkoly volebního a politického soudnictví. Ústavní soud sídlí v Brně, v budově bývalé moravské Zemské sněmovny. Předsedy Ústavního soudu samostatného Česka byli Zdeněk Kessler (1993–2003), Miloš Holeček (2003) a Pavel Rychetský (od 2003). Soustava obecných soudů se skládá ze soudů okresních, krajských a vrchních. Na jejím vrcholu stojí Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Obě instituce sídlí také v Brně, stejně jako Nejvyšší státní zastupitelství. Jak je v tradici germánského římského práva obvyklé, soustava obecných soudů se dělí na tři větve: soudnictví civilní, trestní a správní. === Zahraniční vztahy === Česká republika má zavedenou strukturu zahraničních vztahů. Je členem OSN, Evropské unie (EU), NATO, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Rady Evropy. Je pozorovatelem Organizace amerických států. Všechny státy (138 států ke dni 3. května 2016, z toho je devět států zastoupeno diplomaty v hodnosti chargé d'affaires) a mezinárodní resp. nadstátní organizace, které mají diplomatické styky s Českou republikou, mají velvyslanectví v Praze, a některé z nich mají generální konzuláty nebo konzuláty v určitých městech, zejména v Brně. Česká republika má ve státech a u mezinárodních resp. nadstátních organizací, se kterými má diplomatické styky, recipročně svá velvyslanectví (ambasády) a konzuláty. Dle tzv. Visa Restriction Indexu z roku 2016 mají čeští občané možnost bezvízového vstupu do 167 zemí, čímž se zařazují mězi nejméně vízy omezené národy.Hlavní roli v zaměřování a upřesňování zahraniční politiky mají premiér a ministr zahraničních věcí. Pro zahraniční politiku České republiky je zásadní členství v Evropské unii. Té ČR v první polovině roku 2009 i předsedala. Česká republika má silné vazby se Slovenskem, Polskem a Maďarskem, mj. jako člen Visegrádské skupiny. Rozsáhlé styky má Česká republika se sousedním Německem a dalšími členskými státy Evropské unie, se Spojenými státy americkými a s Izraelem. Na Blízkém východě je důležitým partnerem Saúdská Arábie. Česká republika má špatné vztahy s Ruskem a Čínou. Čeští představitelé podporovali disidenty v Barmě, Bělorusku, Moldavsku a na Kubě.Ke slavným českým diplomatům minulosti patřili Edvard Beneš, Jan Masaryk či Jiří Dienstbier. === Ozbrojené síly === Armáda České republiky je rozdělena do tří větví: Pozemní síly AČR, Vzdušné síly AČR a Síly podpory a výcviku AČR. Prezident České republiky je vrchním velitelem ozbrojených sil. V roce 2004 byla zrušena základní vojenská služba a armáda se tak stala plně profesionální organizací. 12. března 1999 země vstoupila do Severoatlantické aliance, v rámci níž plní své vojenské závazky. Počet aktivních vojáků je přibližně 29 300 včetně civilních zaměstnanců. České jednotky se podílely na operacích UNPROFOR, SFOR, EUFOR v Bosně a Hercegovině, KFOR v Kosovu a ISAF v Afghánistánu. Od roku 2003 působí čeští vojáci v Iráku. České letectvo se také podílí na obraně vzdušného prostoru Pobaltských států a Islandu.Vysokou prestiž mají tradičně čeští vojenští chemici (dnes 31. pluk radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci). Od svého prvního nasazení v mezinárodních silách v operaci Pouštní bouře roku 1991, patří k hlavním českým příspěvkům ke spojeneckým akcím. Od roku 2003 liberečtí chemici pravidelně velí mnohonárodnímu praporu radiační, chemické a biologické ochrany Sil rychlé reakce NATO (NATO Response Force).Výzbroj Armády České republiky zahrnuje nadzvukové stíhačky JAS-39 Gripen, bojové letouny Aero L-159 Alca, útočné helikoptéry Mil Mi-35, obrněné transportéry: Pandur II, BVP-1, BVP-2, OT-90 a modernizované tanky T-72M4CZ. Nejznámějšími českými, potažmo československými, vojáky a vojevůdci minulosti byli Jan Žižka, Albrecht z Valdštejna, Jan Radecký z Radče, Ludvík Svoboda, Jan Kubiš, Jozef Gabčík či František Fajtl. === Lidská práva === Lidská práva v Česku jsou garantována Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech. Přesto se vyskytují případy porušování lidských práv jako diskriminace romských dětí, kvůli kterým Evropská komise požádala Česko o podání vysvětlení, nebo nezákonné sterilizace romských žen, za které se vláda omluvila. Dochází také k porušování lidských práv v některých zařízeních pro seniory a v psychiatrických léčebnách.Roku 2000 byl k ochraně základních práv a svobod zřízen úřad Veřejného ochránce práv (ombudsmana). Autorita ombudmana je však spíše neformální. Podle indexu ekonomické svobody, který vytváří The Heritage Foundation a The Wall Street Journal, je Česko 24. nejsvobodnější zemí na světě z hlediska obchodu. Podle Světového indexu svobody tisku, vytvářeného organizací Reporters without borders, má ČR 21. nejsvobodnější mediální prostředí na světě. (Oba údaje platí k roku 2016.) Praha je sídlem Radio Free Europe/Radio Liberty. Stanice dnes sídlí na Hagiboru. Na začátku 90. let ji do Československa osobně pozval Václav Havel.Osoby stejného pohlaví mohou v ČR uzavřít tzv. registrované partnerství (viz LGBT práva v Česku). K nejznámějším českým aktivistům patří pražská rodačka Berta von Suttnerová, která za svůj pacifistický boj získala Nobelovu cenu za mír, či Jan Palach, který se v roce 1969 upálil v protestu proti sovětské okupaci. === Administrativní dělení === ==== Kraje ==== Území Česka se dříve dělilo na sedm krajů podle zákona o územním členění státu v novelizovaném znění. Tyto kraje byly zavedeny spolu se slovenskými kraji v roce 1960, ještě před federalizací Československa. Z hlediska zákona tyto kraje stále existují, v praxi jsou však zastíněny existencí nových, samosprávných krajů. Osmou, samostatnou územní jednotkou, která je z některých hledisek postavena na roveň krajům, je hlavní město Praha. Kraje se dále dělí na okresy, dohromady je v Česku 76 okresů (poslední z nich – okres Jeseník – vznikl až 1. ledna 1996). Dnes je území krajů definováno výčtem okresů. Původní krajské národní výbory (KNV), podobně jako národní výbory obcí a okresů, nebyly samosprávné v dnešním smyslu, protože samosprávné činnosti a pravomoci nebyly legislativně rozlišeny od výkonu státní správy, měly však své volené orgány (plénum a radu), jejichž pravomoci byly stanoveny. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existují dále, ale nemají žádný volený sbor ani obecný správní úřad; jejich obvodům pouze odpovídají obvody působnosti krajských soudů, státních zastupitelství a některých dalších orgánů státní správy. Od 1. ledna 2000 bylo ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. zřízeno 14 vyšších územních samosprávných celků, jejichž názvy obsahovaly slovo kraj. Současně byly novelizací Ústavy tyto nové celky nazvány kraji, přestože dosud nebyly zrušeny územní kraje z roku 1960. Krajský úřad je krajským orgánem vykonávajícím též přenesenou působnost státní správy; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor. Územní kraje ani samosprávné kraje nerespektují hranice historických Českých zemí. Území Jihočeského kraje, Jihomoravského kraje, Pardubického kraje a kraje Vysočina se nachází jak v Čechách, tak na Moravě a území Olomouckého kraje a Moravskoslezského kraje se nachází jak na Moravě, tak v Českém Slezsku. ==== Okresy ==== V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory transformovány na okresní úřady, namísto sboru voleného občany je řídila okresní shromáždění volená krajským zastupitelstvem. Ke dni 1. ledna 2003 byly okresní úřady zrušeny. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. ==== Obce a jejich správní obvody ==== V roce 1990 byly místní a městské národní výbory přeměněny v obecní a městské úřady, přičemž volené orgány získaly takzvanou samostatnou působnost, která začala být rozlišována od přenesené působnosti státní správy. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česká republika se 1. ledna 1993 stala samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo. Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané "malé okresy" nebo "obce III. typu"). Takovými obcemi se stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších měst. Tyto obvody se někde dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (tzv. "obce II. typu"), které vykonávají některé specifické pravomoci státní správy i pro okolní obce. Ještě menší bývají některé správní obvody matrik. Některé působnosti státní správy vykonávají pro své území všechny obce. ==== NUTS ==== Členění na jednotky NUTS 1, které odpovídají území o velikost 3–7 miliónů obyvatel, nebylo v Česku zavedeno. Jednotku NUTS 1 tak tvoří celé území Česka. Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů. Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem. Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zároveň i na úrovni NUTS 2. ==== Euroregiony ==== Pro posílení regionální spolupráce v Evropě vznikají takzvané euroregiony, a to zpravidla v regionech dělených státními hranicemi. Nejstarší z nich je Euroregion Nisa, který leží na trojmezí Čech, Německa a Polska především v povodí Lužické Nisy. Zabírá plochu 13 033 km2, z toho na českém území 3 163 km2. == Ekonomika == === Obecná charakteristika === Hospodářství českých zemí tradičně patří k nejrozvinutějším v Evropě. Hrubý domácí produkt dosahuje výše vyspělých států světa. V roce 2015 byl hrubý domácí produkt (HDP) na osobu v paritě kupní síly 31 600 amerických dolarů. Výkonnost české ekonomiky činí 84 % průměru EU. Česká ekonomika je tak 16. nejsilnější v EU. Svou výkonností předběhla v roce 2005 ekonomiku Portugalska, poté Řecka, Kypru a nyní se blíží úrovni Itálie a Španělska. Světová banka (WB) již Česko vyřadila ze seznamu "rozvojových zemí". Z investičního hlediska banka JPMorgan Chase v roce 2017 české státní dluhopisy zařadila do indexu "rozvíjejících se trhů" (emerging markets). Přesto dnes patří k třicítce nejvyspělejších států, tzv. "plátcům", kteří z rozpočtu Světové banky neberou peníze, ale naopak je do ní vkládají. Podle Indexu společenského rozvoje (Social Progress Index), který vytváří nezisková organizace Social Progress Imperative a společnost Deloitte, je ČR 22. nejrozvinutějším státem světa (k 2015). Dle Indexu lidského rozvoje, který vypočítává OSN, pak 28. nejrozvinutějším. V žebříčku bohatství svých občanů, který sestavuje skupina Allianz, byla v roce 2015 Česká republika taktéž na 28. místě na světě. Jmění je podle studie Global Wealth Report společnosti The Boston Consulting Group v ČR rozloženo poměrně rovnoměrně: pět procent nejbohatších Čechů vlastní 45 procent celkového finančního bohatství (v USA je to 77 procent). Také příjmová nerovnost mezi lidmi patří v ČR k nejnižším v Evropě. S tím souvisí i odhad OECD, že v ČR je nejmenší míra chudoby v celé Evropě. ČR je silně exportní ekonomikou, český export překonal v roce 2015 hranici 3,9 bilionu korun, čímž byl vytvořen nový historický rekord. V roce 2015 mířilo 83,3 procenta vývozu z ČR do zemí Evropské unie. Z hlediska států dominoval vývoz do Německa (29,4 procenta), s odstupem následovaly Slovensko (7,2 procenta), Polsko (6,8) a Čína (7,0). Zdanění bylo v roce 2015 v ČR na úrovni 39,6 procenta HDP. Pro strukturu zdanění je typická nízká míra přímých daní, průměrná míra nepřímých a velmi vysoká míra sociálních příspěvků (sociální a zdravotní pojištění). Typickým rysem české ekonomiky je relativně nízká míra nezaměstnanosti, v březnu 2016 dosáhla ČR nejnižší nezaměstnanosti v celé Evropské unii. Její zadlužení bylo k roku 2015 sedmé nejnižší v EU.K roku 2016 činil státní dluh 1,836 bilionu korun, což představovalo 40,3 procenta hrubého domácího produktu (průměr EU 85,2 procenta HDP, eurozóny 90,7 procenta HDP). Dluhy českých domácností byly k červnu 2016 1,369 bilionu korun, dluhy firem vůči bankám 1,176 bilionu korun. V roce 2016 ve formě dividend odplynulo z Česka do zahraničí 289 miliard korun a podle některých odhadů se ročně vyvádí z Česka do zahraničí až 700 miliard korun, což je ovšem přímý důsledek zahraničních investic. K roku 2016 bylo v ČR 23 200 dolarových milionářů. Mezinárodní ratingová agentura Standard & Poor's oceňuje od roku 2011 úvěrovou spolehlivost České republiky stupněm AA-. Podle poradenské sítě BDO bylo k roku 2016 Česko 26. nejatraktivnější zemí světa pro investory. K významným hospodářským institucím patří Pražská burza (a její index PX). S korupcí se v Česku setkalo 60 % dotázaných podnikatelů. === Měna === Oficiální českou měnou je koruna česká (zkratka Kč). Vydává ji Česká národní banka, zcela nezávislá na vládě. Členy jejího vedení – bankovní rady – jmenuje prezident republiky. Kurz měny je plovoucí, pokud se Česká národní banka nerozhodne jinak, například od 7. listopadu 2013 intervenovala na devizovém trhu s cílem držet kurz koruny vůči euru přibližně na hladině 27 korun za euro. Důvodem k opatření byly obavy z deflace. Intervence byly ukončeny na jaře 2017 a koruna brzy posílila. Přístupovou smlouvou z roku 2003 se Česko zavázalo přijmout evropskou měnu euro. Vládou však dosud nebyl stanoven termín přijetí ani termín vstupu do mechanismu směnných kurzů ERM II (kurz koruny by byl od té chvíle navázán na kurz eura a kopíroval by ho), který musí přijetí eura předcházet. Vstup do mechanismu ERM II je poslední z pěti konvergenčních kritérií, které ČR dosud nesplnila. Přijetí eura brání obavy z dluhové krize v eurozóně a nízká podpora přijetí eura u veřejnosti – podle průzkumu CVVM z dubna 2017 si zavedení eura přálo jen 21 % respondentů, tedy podobně jako po předchozích šest let. Do roku 2005 se podpora pohybovala nad 50 %, v následujících letech mírně poklesla a k prudkému nárůstu odporu došlo mezi lety 2009 a 2011.K historickým měnám užívaným v Česku patří československá koruna, protektorátní koruna, rakousko-uherská koruna či rakousko-uherský zlatý. K významným mincím minulosti patří pražský groš či jáchymovský tolar, od nějž je patrně odvozeno i slovo dolar. === Vývoj ekonomiky === V českých zemích se počátky moderního průmyslu dají vysledovat do časů panování císaře Rudolfa II., kdy se začaly spolu se zárodky moderní vědy objevovat i první průmyslové technologie a myšlení. Proces přerušila třicetiletá válka a i po ní ve střední Evropě došlo k jisté prodlevě v navázání na tuto tradici. Počátky industrializace zde souvisejí s ideologií merkantilismu a osvícenským absolutismem Marie Terezie a Josefa II. Průkopníky zde byli zejména šlechtici. První průmysl, který se začal v českých zemích masově rozvíjet, byl textilní, v 18. století ještě osamocený. Zlom přišel na začátku 19. století, kdy se české země začaly rychle industrializovat, došlo k tzv. průmyslové revoluci. Rozvíjely se nové obory (zejm. cukrovarnictví, sklářství, pivovarnictví, výroba porcelánu, chemický průmysl, těžký průmysl a strojírenství) a od 20. a 30. let 19. století se tento průmysl také mechanizoval, za pomoci parního stroje, klíčového vynálezu epochy. Ve 2. polovině století se objevily nové technologie (elektřina, telegraf, telefon), rodilo se kapitalistické finančnictví (Živnobanka), mohutnělo strojírenství, jednak za pomoci fúzí a koncentrace kapitálu (např. koncerny Škoda a ČKD), a také tím, že začalo vyrábět stroje pro rozvíjející se železnici a systémy městské hromadné dopravy. Na konci století se objevuje výroba automobilů a motocyklů (Laurin a Klement). Do konce 19. století se staly české země nejprůmyslovější částí tehdejší Rakousko-uherské monarchie.Za První republiky rozmach pokračoval, objevila se i nová dynamicky expandující odvětví (např. obuvnictví – firma Baťa či zbrojařství – Zbrojovka Brno). Podle kritéria "národního důchodu na obyvatele" byla meziválečná československá ekonomika 14. nejvyspělejší v Evropě a 18.–20. na světě. Průmyslová produkce byla desátá nejvyšší na světě. Silně exportní ekonomiku ovšem těžce zasáhla světová krize, jež začala roku 1929. Vlekla se takřka až do konce 30. let. Po druhé světové válce byl průmysl v mimořádné míře zestátněn a po nástupu komunistů k moci začalo být hospodářství centrálně řízené a plánované. Navíc se podvolilo potřebám Rady vzájemné hospodářské pomoci, jež sdružovala socialistické státy, takže došlo v 50. letech k přílišné orientaci na těžký průmysl. Od 60. let se dal prostor širší a vyváženější škále odvětví, navázalo se na dobrou strojírenskou a chemickou tradici. Na konci 60. let vedení KSČ plánovalo větší ekonomickou reformu (Oty Šika), která by centrálně řízenou ekonomiku skloubila s volným trhem, ale vpád sovětských vojsk ji znemožnil. Nové vedení KSČ tak zvolilo cestu velkých infrastrukturních a energetických projektů, u nichž bylo centrální řízení částečně výhodou (rozsáhlá výstavba sídlišť, dálnic, jaderných elektráren, přehrad, doindustrializace Slovenska). Hospodářství ovšem nedokázalo pružně reagovat na potřeby spotřebitelů a nezachytilo ani technologický převrat té doby, počítačovou a digitální revoluci. Specifickou linií, snad v některých ohledech i podvratnou, bylo družstevnictví, kde se objevila i nečekaná pružnost a efektivita (např. výroba počítačů v JZD Slušovice). Během tzv. perestrojky, přestavby hospodářství, k níž impulsy přišly z Moskvy, byl této linii dán větší prostor a stejně tak bylo částečně dovoleno soukromé podnikání (např. i jedna z největších současných českých firem, antivirová společnost Avast, začínala jako perestrojkové družstvo). Reformy byly však příliš pomalé a nesetkaly se ani s takovou podporou veřejnosti jako reformy konce 60. let. Politická revoluce roku 1989 ukončila komunistickou vládu i pokusy o reformy na jejím konci. Došlo k transformaci centrálně řízeného hospodářství a privatizaci státního majetku (viz kuponová privatizace, velká privatizace, malá privatizace). V rámci restitucí byla také navrácena část majetků znárodněných po roce 1948. Důsledky otevřené konkurence nejvíce postihly odvětví těžkého průmyslu a těžkého strojírenství, které nebyly konkurenceschopné, nebo byly chybně privatizovány. Velká část podniků byla začleněna do nadnárodních korporací. Podíl průmyslu na tvorbě HDP klesl ve srovnání s rokem 1990 na polovinu a jeho místo zabral sektor služeb. Po vstupu země do Evropské unie roku 2004 následovalo období hospodářského růstu. Pomohly i přímé dotace, od momentu vstupu do půlky roku 2016 Česko získalo z rozpočtu EU o 627,8 miliardy korun více, než do něj odvedlo. Tak jako většinu států světa, i Česko zasáhla světová ekonomická krize, jež vypukla roku 2008. Projevila se zejména poklesem HDP o 4,5 % v roce 2009, zvyšováním nezaměstnanosti a růstem zadlužení státu. Bankovní systém oproti tomu krizi odolal a negativní jevy nebo přímo krachy bank jako v jiných státech EU se neuskutečnily. ČR se vyhnula i dluhové krizi, která postihla některé státy eurozóny. Po roce 2011 se obnovil hospodářský růst a česká ekonomika prokazuje vysokou výkonnost. === Největší firmy === I po rozsáhlé privatizaci 90. let zbyl v ekonomice silný veřejný sektor s velkými zaměstnavateli (Česká pošta, České dráhy, Dopravní podnik hl. m. Prahy, Český Aeroholding, Lesy České republiky, Čepro, ČEPS) a v případě energetické firmy ČEZ i s jednou z nejziskovějších firem. Největším soukromým zaměstnavatelem se časem stala potravinářsko-chemická skupina Agrofert (Andrej Babiš). Jakýmsi vítězem "loterie kuponové privatizace" se stala skupina PPF Petra Kellnera, která se specializuje zejména na finanční podnikání (Home Credit, Air Bank atd.). Výkladní skříní nového režimu se stali mezinárodně úspěšní podnikatelé, kteří založili firmu po revoluci tzv. na zelené louce (tedy ne na bázi starších podniků) – k takovým patří firma Seznam.cz (Ivo Lukačovič), softwarové antivirové firmy Avast (Pavel Baudiš, Eduard Kučera) a AVG (původně česká, později prodaná do zahraničí, posléze odkoupená Avastem) či internetový obchod Alza.cz (Aleš Zavoral). Průmysl se výrazně orientoval na automobily a s nimi spjatou výrobu, jako je výroba plochých skel, součástek a gumárenství (Škoda, Hyundai, TPCA, Johnson Controls, AGC, MTX, Sungwoo Hitech, Brose CZ, Continental Automotive, ČGS Holding, Continental Barum, Automotive Lighting, TRW, Witte), podobně jako na Slovensku. Také výroba vlakových souprav, kolejových zařízení a autobusů se udržela (Škoda Transportation, Bonatrans Group, Iveco). Minulý režim vybudoval základnu především pro rozvoj potravinářského, (petro)chemického průmyslu a energetiky.[zdroj?] V potravinářství se krom Agrofertu prosadily firmy Hruška, Kofola či Hamé. O vytvoření české fast foodové sítě se pokusila firma Crocodille (sendvičérie Crocodille a bageterie Bageterie Boulevard). V petrochemii to byla skupina KKCG Karla Komárka (MND, Vítkovice Holding ad.), ENI, Slovnaft, OMV, Shell, Synthos, Armex, Tank ONO, v energetice Energetický a průmyslový holding (Daniel Křetínský), RWE, Unipetrol, Pražská plynárenská, Alpiq, E.ON, Lama Energy Group, Eriell, Pražská energetika. I přes mnoho potíží se drží stále ještě silní hráči i v těžkém průmyslu, těžařství a těžkém strojírenství (OKD, ArcelorMittal Ostrava, Třinecké železárny, Czech Coal Pavla Tykače, Sokolovská uhelná, Severočeské doly, Ferona či Finitrading Tomáše Chrenka). V elektronice a přesném strojírenství fungují především továrny Siemens, Bosch, Foxconn, Panasonic, ABB, AT Computers, eD' system, SWS, AVX Czech Republic a Inventec. Rozvinuly se i firmy v některých netradičních odvětvích, jako je personalistika (ManpowerGroup), outsourcing (ISS Facility Services), výherní automaty (European Data Project) či zdravotní služby (Phoenix, Alliance Healthcare). V oblasti realit a developmentu dominuje CPI Group (Radovan Vítek). Klíčovými hráči v bankovním sektoru jsou Česká spořitelna, Komerční banka, ČSOB, Česká pojišťovna a Kooperativa pojišťovna, ve stavebnictví Metrostav, Skanska, OHL ŽS, Strabag a Eurovia, v mobilních komunikacích O2, T-Mobile a Vodafone. Významnou roli hrají i mnohostranné finanční skupiny – BMM Group (Zdeněk Bakala), Penta Investments (Marek Dospiva, Jaroslav Haščák, Martin Kúšik), Unimex Group (Jiří Šimáně) či GES Group Ivana Zacha. K velkým firmám patří i vodárenská Veolia nebo tabákové Imperial Tobacco a Philip Morris. === Zemědělství === Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa; z technických plodin len a řepka. Význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvláště kaprů). Zemědělci k roku 2016 hospodařili na 4,26 milionů hektarů zemědělské půdy, což představovalo 54 procent celkové rozlohy státu. Na jednoho obyvatele České republiky připadlo 0,42 hektaru zemědělské půdy, z toho 0,30 ha půdy orné, což odpovídá evropskému průměru. Třetinu půdního fondu tvoří lesy. Od roku 1995 ubývá zemědělské půdy, k roku 2016 asi 15 tisíc hektarů, oproti tomu výměra lesů vzrostla o 16 tisíc hektarů. Podobně klesá výměra orné půdy na úkor trvalých travních porostů, tedy lučin a pastvin. Těch v uvedeném období přibylo 71 tisíc hektarů. Typické pro ČR je vysoké procento zemědělských podniků vlastněných právnickými osobami, po Francii (29,2 %) jsme v tomto ohledu s 13,5 % na druhém místě v EU. Typický pro české zemědělství je rovněž velký podíl pronajaté půdy (asi 90 %). Také velikostní struktura zemědělských podniků v ČR se výrazně liší od struktury podniků v ostatních zemích Evropské unie. Velké podniky, tedy ty s více než 50 hektary obdělávané zemědělské půdy, v ČR obhospodařují 92,2 % z celkové výměry zemědělské půdy. Ve zbytku EU jsou obvyklejší menší podniky. Důvodem je mj. česká tradice družstevnictví i kolektivizace 50. let. K roku 2004 pracovalo v zemědělství 141 000 osob, ve struktuře zaměstnanosti to představovalo 2,9 % pracovníků v ČR. Typické je, že počet pracovníků v zemědělství od 90. let trvale klesá.K zásadním výsledkům českého chovatelství a šlechtitelství patří plemena jako Československý vlčák, Český teriér, Pražský krysařík, Chodský pes, Český fousek či Starokladrubský kůň. Unikátní byl rovněž projekt na záchranu Huculského koně. === Průmysl === Průmysl vytváří 35 % hrubého produktu českého hospodářství. Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brno, Ostravsko, Plzeň a Mladá Boleslav. Mezi hlavní odvětví v Česku patří průmysl chemický, strojírenský, hutnický a potravinářský. Další významná odvětví jsou energetický průmysl, stavebnictví a výroba spotřebního zboží. Méně významná odvětví jsou zbrojní průmysl a např. sklářství, které ovšem má v Čechách dlouhou tradici. Velký význam, zvláště pro export, má automobilový průmysl. Největším výrobcem automobilů je společnost Škoda Auto. V roce 2015 vyrobily v České republice společnosti Škoda (patřící německému koncernu Volkswagen), TPCA, která sdružuje japonskou firmu Toyota a francouzskou Peugeot-Citroën, a jihokorejská firma Hyundai dohromady rekordních 1 298 236 osobních automobilů.Tradice českého automobilového průmyslu sahá do roku 1897, kdy byl v Kopřivnici vyroben první český automobil se spalovacím motorem značky President. O dva roky později mladoboleslavská továrna Laurin & Klement začala vyrábět motocykly Slavia, avšak roku 1905 se i v Mladé Boleslavi přeorientovali na automobily. Továrna Laurin & Klement se stala základnou, na níž vyrostla automobilka Škoda. Nejprodávanějšími škodovkami současnosti jsou Škoda Octavia, Škoda Fabia, Škoda Superb a Škoda Yeti. V minulosti uspěly Škoda Felicia, Škoda Roomster, Škoda Favorit či řada Škoda 742 (vč. modelu Škoda 120). K dalším automobilovým značkám patří též Tatra (těžké nákladní automobily, třetí nejstarší výrobce automobilů na světě), Avia (střední nákladní automobily), k historickým pak Praga, Liaz a Karosa. Tatra se proslavila nákladním vozem Tatra 815 či armádní Tatrou 813. Nejznámějšími osobními automobily z kopřivnické továrny byly Tatra 603 a Tatra 97. Tatra 77 byla prvním sériově vyráběným vozem s aerodynamickou karosérií na světě. Ve voze Tatra 87 podnikli cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund své slavné cesty do Afriky a Jižní Ameriky. Autobusy dnes vyrábí firmy Iveco Czech Republic a SOR Libchavy, nejznámějšími českými autobusy jsou Škoda 706 RTO či Karosa ŠM 11. Trolejbusy dříve vyráběla Škoda Ostrov (např. typ Škoda 9Tr), nyní především Škoda Electric. Dalšími českými výrobci dopravních a zemědělských prostředků jsou Zetor (traktory), Kaipan (roadstery), Jawa (motocykly) a Čezeta (elektrické skútry). Kolejová vozidla vyrábí především Škoda Transportation (tramvaje, trolejbusy, metro). Historicky je však nejslavnějším českým drážním vozidlem tramvaj Tatra T3 z ČKD Praha, s 14 tisíci vyrobenými kusy nejpočetnější tramvaj na světě. Mezi železničními vozidly pak motorový vůz řady M 290.0, tzv. Slovenská strela z Tatry Kopřivnice (1936). Výroba letounů probíhá v Aero Vodochody (armádní) a v Letu Kunovice (civilní), v minulosti také v pražské Avii. K nejslavnějším českým letounům patřily Avia B-534 a Avia S-199 (důležitá zbraň v izraelsko-arabské válce roku 1948). Bitevník Aero L-159 Alca zase sehrává značnou roli v boji irácké armády proti Islámskému státu. Jako cvičné vojenské letouny se v minulosti osvědčily Aero L-29 Delfín či Aero L-39 Albatros. V Kunovicích se specializovali na kluzáky (zejm. Let L-13 Blaník), ale i jejich Let L-410 Turbolet se stal jedním z nejpoužívanějších českých letadel, uplatnil se především v Sovětském svazu. V minulosti probíhala výroba zemědělských a akrobatických letounů také v Otrokovicích (Z-42, Z-50, Z-37 Čmelák). První republika hodně vsadila na zbrojní průmysl, založeny byly tehdy Česká zbrojovka Strakonice, Zbrojovka Brno a Česká zbrojovka Uherský Brod (nejznámějšími českými zbraněmi ve světě jsou tank LT vz. 38, samopal vzor 61 ("škorpion"), pistole CZ 75, lehký kulomet vz. 26, samopal vzor 58, SKOT (OT-64) či pistole vz. 52). Dříve silný textilní a obuvnický průmysl (Baťa ad.) již v ČR významné zastoupení nemá. Prodej českých hodinek PRIM také výrazně klesl, z více než půl milionu prodávaných kusů ročně na konci 80. let. Tradičním odvětvím je pivovarnictví. Pivo se v Česku pilo a vyrábělo minimálně od roku 993, z toho roku máme dochovánu zprávu o tom, že biskup Vojtěch zakázal mnichům Břevnovského kláštera pivo vyrábět. V Plzni vznikl roku 1842 druh piva (pils, pilsner, pivo plzeňského typu), který je dnes nejrozšířenějším na světě. V produkci piva je ČR na 15. místě na světě. V zemi je 40 velkých průmyslových pivovarů a k tomu mnoho pivovarů malých. Největšími pivovary jsou Plzeňský Prazdroj (značky Pilsner Urquell, Gambrinus, Velkopopovický Kozel, Radegast), Pivovary Staropramen (Staropramen), Heineken Česká republika (Starobrno, Krušovice), Budějovický Budvar (Budvar) a PMS Přerov. K malým pivovarům patří například Bernard v Humpolci.Významnou roli hrála v minulosti výroba skla a bižuterie (viz České sklo). === Těžba === Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí, dál kaolín, jíl, grafit, vápenec nebo jiné stavební hmoty. Naleziště uranu se nachází u obce Dolní Rožínka. V roce 2016 byly v oblasti Krušných hor objeveny velké zásoby lithia. V malém rozsahu se na jihu Moravy těží ropa a zemní plyn, ale větší objem těchto surovin je dovážen z Ruska. Jelikož třetinu země pokrývají lesy, patří dřevo též k vývozním artiklům. === Telekomunikace a IT === V zemi se prudce rozvíjejí telekomunikace. Největší telefonní operátor v zemi Český Telecom se spojil s globální společností Telefónica a přejmenoval se na O2 Czech Republic. Tato společnost je také, spolu se společnostmi T-Mobile, Vodafone a U:fon, jedním z největších mobilních operátorů a poskytovatelů internetu v zemi. Česko má nejvíce předplatitelů bezdrátového připojení v Evropské unii. V roce 2014 bylo v ČR 1,89 milionu pevných telefonních linek, 14 milionů mobilních telefonů a přes 4 miliony internetových připojení. Internet užívalo 8,2 milionu Čechů, tedy 77,5 procent obyvatel země. Národní internetová doména nejvyššího řádu pro Českou republiku je .cz. Ke konci roku 2016 bylo zaregistrováno přes 1 280 000 adres s doménou .cz.Dvě antivirové obří společnosti Avast a AVG byly založeny v České republice. V červenci 2016 bylo oznámeno, že Avast získal konkurenční AVG za 1,3 miliard $, spolu mají tyto společnosti uživatelskou základnu okolo 400 milionů lidí a 40% podíl na trhu mimo Čínu.Praha je sídlem evropské agentury GSA, která řídí navigační systém Galileo. Tato agentura EU sídlí v budově bývalé Státní plánovací komise v Holešovicích. === Doprava === ==== Silniční síť ==== Délka silniční dopravní sítě v roce 2015 činila 55 737,5 km. Z toho 776 km tvořily dálnice a 6 244,9 km silnice I. třídy (včetně 459,4 km rychlostních komunikací).Dálniční síť je stále ve výstavbě. Páteřní komunikací bude po svém dokončení dálnice D1, která spojí Prahu, Brno a Ostravu s Polskem (směr Katovice). Již dokončenými komunikacemi jsou dálnice D2, spojující Brno a Bratislavu, dálnice D5 spojující Prahu, Plzeň a Německo (směr Norimberk), dálnice D8 z Prahy přes Ústí nad Labem do Německa (směr Drážďany), dálnice D10 (Praha–Turnov) a dálnice D46 (Vyškov–Olomouc). V různě pokročilém stavu výstavby jsou dále dálnice D0, dálnice D3, dálnice D4, dálnice D6, dálnice D7, dálnice D11, dálnice D35, dálnice D43, dálnice D48, dálnice D49, dálnice D52, dálnice D55 a dálnice D56. Maximální povolená rychlost na dálnici činí 130 km/h. Za užívání dálnic platí motoristé dálniční poplatek, přičemž od roku 2007 existuje systém elektronického mýtného. Úmrtnost na českých silnicích byla v přepočtu na obyvatele v roce 2004 přibližně 1,6× vyšší než v Německu, přestože intenzita dopravy je nižší. Počet 1286 usmrcených z roku 2005 se kolísavě snižuje. V roce 2010 zemřelo na silnicích 802 lidí. Každé registrované vozidlo v ČR musí mít státní poznávací značku. Její současná podoba pochází z roku 2001. ==== Železnice ==== Česko má se svými 9 568 km jednu z nejhustších železničních sítí v Evropě. Z toho je 3 212 km tratí elektrizováno a 1 906 km je dvou- a vícekolejných. Správcem a provozovatelem naprosté většiny železniční infrastruktury je státní organizace Správa železniční dopravní cesty. České dráhy provozují vysokorychlostní vlaky Pendolino, ale jelikož žádné tratě nejsou vysokorychlostní, je jejich maximální rychlost omezena na 160 km/h. Přepravní výkon necelých 165 milionů cestujících při 6 590 milionech osobokilometrů i 13 770 milionů tunokilometrů v nákladní dopravě znamená za poslední desetiletí značný pokles.Od roku 1991 je Česko zapojeno do sítě mezinárodních vlaků EuroCity, od roku 2005 zajišťují některá z mezinárodních spojení i vlaky SuperCity, jejichž těžiště je na lince Praha – Ostrava. Největším železničním dopravcem jsou České dráhy. Nákladní železniční trh je liberalizován, liberalizace v osobní dopravě probíhá. Většina osobní železniční dopravy je podporována z veřejných rozpočtů prostřednictvím dlouhodobých smluv s dopravci. Hlavním železničním uzlem je Hlavní nádraží v Praze. Jeho stará budova je památkově chráněnou secesní stavbou z dílny architekta Josefa Fanty. Mezinárodně využívaný je unikátní Železniční zkušební okruh Cerhenice. ==== Letectví ==== V Česku je celkem 91 civilních letišť, z toho 46 má zpevněný povrch. Pouze 5 letišť vypravuje pravidelné lety. Většina letecké dopravy se v Česku realizuje přes pražské letiště Václava Havla Praha, které v roce 2016 přepravilo 13 milionů pasažérů. V zimní sezóně 2016/17 se z něj létalo do 105 destinací v 39 zemích světa. Mezi další letiště s pravidelným, ale méně hustým civilním provozem patří letiště Brno-Tuřany, Ostrava-Leoše Janáčka, Pardubice a Karlovy Vary. Působí zde tři hlavní pravidelné letecké společnosti. Nejstarší z nich jsou České aerolinie, největší letecká společnost je Travel Service, pod který spadá také nízkonákladová společnost SmartWings. Mezi další české letecké společnosti patří Van Air Europe, Silver Air a další letecké společnosti poskytující služby aerotaxi, například ABS Jets, CTR Flight Services, G-JET či Silesia Air. ==== Vodní doprava ==== Vodní doprava v Česku je provozována na řekách Labe a Vltava a dalších uzavřených vodních plochách, pro rekreační účely. Nejvýznamnějším provozovatelem vodní dopravy je Československá plavba labská. ČR disponuje i vlastním přístavním územím v areálu námořního přístavu v Hamburku v Německu Přístavy Moldauhafen a Saalehafen byly na základě Versailleské smlouvy pronajaty v roce 1929 na 99 let (do roku 2028) Československu. Téhož roku Československo zakoupilo i přístav Peutehafen. Od roku 1993 je spravuje Česko. Přístavy využívala Československá námořní plavba, dnes Česká námořní plavba. Velkou tradici (již od Jakuba Krčína) má vodohospodářství, splavňování, budování jezů a přehrad. Největšími přehradami v ČR jsou Orlík, Lipno, Švihov (Želivka), Nechranice, Slapy, Slezská Harta, Vranov, Dalešice, Rozkoš a soustava nádrží Nové Mlýny. ==== Městská hromadná doprava ==== V České republice existuje velká tradice městské hromadné dopravy. Systémy MHD se začaly rozvíjet od 60. let 19. století – koněspřežná tramvaj v Brně byla zavedena již roku 1869, v roce 1875 pak v Praze. První parní tramvaj mělo také Brno, do provozu zde byla uvedena roku 1884. Prvenství při zavádění elektrických tramvají si zajistily Teplice, kde elektřinou poháněná tramvaj vyjela na trať roku 1895. Rok poté se přidala Praha (zde již od roku 1891 fungovala převážně předváděcí Křižíkova elektrická dráha na Letné), roku 1897 Liberec, v roce 1899 Olomouc, Plzeň a Ústí nad Labem, 1900 Brno a Jablonec nad Nisou, 1901 Most a Litvínov a Ostrava, 1902 Mariánské Lázně, 1905 Opava, 1909 České Budějovice a Jihlava, 1911 Těšín a 1916 Bohumín. Od 70. let 20. století funguje v ČR sedm tramvajových systémů: v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Liberci, Olomouci a meziměstská tramvaj mezi Mostem a Litvínovem. Ve 20. století je patrný trend úbytku tramvajové dopravy na úkor autobusové. Autobusová městská doprava se od 90. let integruje s příměstskou, větší roli od začátku 21. století také hraje městská železnice (např. Esko Praha). Okrajovou roli v systému hromadné dopravy hrají lanové dráhy (Karlovy Vary, Praha) či vodní doprava (pět pražských přívozů, doprava na Brněnské přehradě). Jediným městem v ČR, kde byl vybudován systém městské podzemní dráhy, takzvaného metra, je Praha. Provoz pražského metra byl zahájen 9. května 1974. Síť tras k roku 2015 měřila 65,2 km, soupravy zastavovaly v 61 stanicích. Pražské metro přepraví přes 1,6 milionů cestujících denně. Podle hodnocení Mezinárodní automobilové federace z roku 2010 má Praha čtvrtou nejkvalitnější městskou hromadnou dopravu v Evropě (po Mnichovu, Helsinkách a Vídni). === Energetika === Česko v současnosti snižuje svojí energetickou závislost na hnědém uhlí, která se negativně projevovala v kvalitě životního prostředí v severních Čechách. V roce 2005 bylo 65,4 procent elektřiny vyráběno pomocí páry a spalováním (hlavně uhlí), 30 procent v jaderných elektrárnách a 4,6 procenta z obnovitelných zdrojů, včetně vodních elektráren. Největším českým energetickým zdrojem je Jaderná elektrárna Temelín (14 % výroby elektřiny v Česku), další jaderná elektrárna je v Dukovanech. Česko patří mezi největší vývozce proudu v Evropě, v roce 2013 vyvezlo asi 17 TWh, což je víc než vyrobí Temelín. ČR je na sedmém místě na světě ve vývozu elektrické energie a na desátém ve výrobě energie z jádra.Zemní plyn do Česka dodává ruská společnost Gazprom, která pokrývá tři čtvrtiny spotřeby a zbytek dodávají norské společnosti. V lednu 2013 byl otevřen plynovod Gazela, který přivádí ruský plyn také severní cestou, Česko se tak zbavilo závislosti na plynu z plynovodů vedoucích přes Ukrajinu, kde byly v minulosti dodávky několikrát blokovány kvůli sporům Ukrajiny a Ruska. Ropu do Česka přivádějí ropovod Družba z Ruska a ropovod Ingolstadt z Německa. === Maloobchod === Symbolem konzumního životního stylu se staly po revoluci roku 1989 supermarkety a hypermarkety, které ovládly maloobchodní sféru více než kdekoli jinde v Evropě. === Cestovní ruch === České hospodářství získává vysoké příjmy z cestovního ruchu. V roce 2001 celkové výnosy z cestovního ruchu dosáhly 118,13 miliardy korun, což tehdy představovalo 5,5 % HDP. V následujících letech však zájem cizinců o ČR, částečně z důvodu posílení kurzu české koruny, poněkud opadl. Posléze koruna oslabila; v roce 2016 navštívilo Česko 9,3 milionu turistů ze zahraničí. Praha je pátým nejnavštěvovanějším městem Evropy, po Londýnu, Paříži, Istanbulu a Římu.Podle agentury CzechTourism byly v roce 2014 nejnavštěvovanějšími turistickými cíli v ČR Pražský hrad (1 799 300 turistů), Zoologická zahrada Praha ( . 1 382 200), AquaPalace Praha (845 300), Dolní oblast Vítkovic a Landek Park v Ostravě (808 900), Staroměstská radnice (včetně orloje) v Praze (739 800) . , Pivovarské muzeum a podzemí v Plzni (600 000), Zoologická zahrada Zlín-Lešná (585 100), Židovské muzeum v Praze (580 000), Petřínská rozhledna v Praze (557 400) a Zoologická zahrada Ostrava (540 500).Úspěch pražské zoo souvisí s její prestiží. V roce 2015 uživatelé největšího cestovatelského serveru TripAdvisor pražskou zoo určili jako čtvrtou nejlepší na světě. Magazín Forbes ji roku 2008 označil za sedmou nejlepší na světě.Z hradů a zámků jsou kromě Pražského hradu nejnavštěvovanější zámek Lednice, zámek Český Krumlov, zámek Hluboká nad Vltavou, hrad Karlštejn, zámek Průhonice, zámek Dětenice, . zámek Konopiště, arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži a zámek Loučeň.Ve Středočeském kraji jsou turistickými lákadly také kostnice v Sedlci v Kutné Hoře a chrám svaté Barbory tamtéž, hrady Křivoklát, Český Šternberk a Kokořín, zámky Poděbrady a Veltrusy ., v Jihočeském kraji klášter Vyšší Brod, hrady Rožmberk a Zvíkov, zámky Orlík, Červená Lhota a Jindřichův Hradec, v Karlovarském kraji hrad Loket, v Ústeckém kraji Památník Terezín, hrad Hazmburk a zámek Duchcov, v Libereckém . hrady Trosky, Grabštejn, Lemberk, Bezděz a zámek Sychrov, v Královéhradeckém Bílá věž v Hradci Králové, hrad Kost, zámky Ratibořice, Karlova Koruna a Hrádek u Nechanic, v Pardubickém Soubor lidových staveb u Hlinska a zámek . Pardubice, na Vysočině zámek Telč, v Olomouckém hrad Bouzov, v Jihomoravském katedrála sv. Petra a Pavla v Brně, hrady Špilberk, Pernštejn, Veveří a Bítov, ve Zlínském Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, hrad Buchlov a zámek Buchlovice. K nejznámějším pražským pamětihodnostem patří krom dosud jmenovaných Týnský chrám, Staronová synagoga, Starý židovský hřbitov, Betlémská kaple, Břevnovský klášter, Stavovské divadlo, Pražské Jezulátko, Emauzský klášter, palác Kinských, Maiselova synagoga, Pivovar U Fleků, Španělská synagoga, pražská Loreta, z novějších pak Lennonova zeď či Žižkovská televizní věž. Krom katedrály sv. Víta patří k turisticky nejatraktivnějším částem Pražského hradu Zlatá ulička, bazilika sv. Jiří, Královská zahrada, Letohrádek královny Anny a Starý královský palác. Nejznámějšími mimopražskými a mimobrněnskými svatostánky jsou katedrála svatého Václava v Olomouci, Velká synagoga v Plzni, kostel Nejsvětější Trojice ve Fulneku, katedrála svatého Bartoloměje v Plzni, katedrála Božského Spasitele v Ostravě a katedrála svatého Štěpána v Litoměřicích. V ČR je asi 700 muzeí. Největším je Národní muzeum (jeho součástí je Přírodovědecké muzeum, Historické muzeum, Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur a Muzeum české hudby), Moravské zemské muzeum, Židovské muzeum v Praze, Národní technické muzeum, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Muzeum hlavního města Prahy (vlastní Langweilův model Prahy a spravuje i Müllerovu vilu), Vojenské technické muzeum Lešany, Muzeum umění Olomouc, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. K nejnavštěvovanějším patří též Hornické muzeum v Příbrami a České muzeum stříbra v Kutné Hoře. Z přírodních památek to jsou Punkevní jeskyně a propast Macocha, soutěsky Kamenice, Pravčická brána, Koněpruské jeskyně, Bozkovské dolomitové jeskyně či Jetřichovické vyhlídky.Mimořádné postavení mají kulturní památky zapsané na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Kromě již uvedených (Kroměříž, Český Krumlov, centrum Prahy ) jsou to vila Tugendhat v Brně, vesnice Holašovice, historické jádro Kutné Hory, Lednicko-valtický areál, zámek a zámecký areál Litomyšl, sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci, historické centrum Třebíče (Třebíčská židovská čtvrť a Bazilika svatého Prokopa) a poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Na seznam nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO byly zapsány Jízda králů na Slovácku a na Hané, sokolnictví, masopustní průvody s maskami na Hlinecku, slovácký verbuňk a nejnověji, v roce 2016, české loutkářství.Některé lokality mají zvláštní význam pro . spjatost s českými dějinami nebo mýty – hora Říp, Vyšehrad (zejm. Vyšehradský hřbitov, kde je pohřben Antonín Dvořák i Bedřich Smetana), hora Blaník, Velehrad spojený s památkou cyrilometodějskou a velkomoravskou, kostel svatého Václava ve Staré Boleslavi spjatý s legendou o zabití knížete Václava, pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje v Praze, kde za druhé světové války zahynuli strůjci atentátu na Heydricha. K oblíbeným turistickým akcím patří Muzejní noc, Noc kostelů, Hradozámecká noc, rekonstrukce nejslavnějších bitev, jež se odehrály na českém území (bitva u Slavkova, bitva u Hradce Králové, bitva u Kolína, obléhání Brna Švédy atd.), Dny NATO v Ostravě či armádní Bahna. Krom toho řada festivalů a veletrhů (viz příslušný oddíl). Tradičními turistickými magnety bývala lázeňská města jako Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, ovšem lázeňství se dostalo do krize. Karlovy Vary si však zachovávají atraktivitu kupříkladu i díky každoročnímu mezinárodnímu filmovému festivalu. Tato filmová přehlídka založená po druhé světové válce je dnes největší kulturní akcí v ČR. Významné rekreační oblasti v ČR jsou České Švýcarsko, Český ráj, Krkonoše a Šumava. == Obyvatelstvo == V roce 2016 žilo v České republice dle Českého statistického úřadu 10 578 820 lidí. Počet obyvatel se dlouhodobě zvyšuje, přestože úmrtnost přesahuje porodnost – příčinou je migrace, především z Ukrajiny a Slovenska. Migrace do ČR též převyšuje počet odchodů ze země (např. v roce 2015 se přistěhovalo 34 900 lidí, naopak se vystěhovalo 18 900 obyvatel). Průměrný věk činil v roce 2016 42 let. Nejlidnatějším krajem je Středočeský, s 1 326 876 obyvateli (2015). Je jediným krajem, kde žije více lidí než v Praze. Ta má 1 267 449 obyvatel (2015). === Vývoj počtu obyvatel v Česku === === Etnické složení === V posledním sčítání lidu v roce 2011 se 63,7 % obyvatel Česka přihlásilo k české národnosti (86 % z těch, kteří se k nějaké národnosti přihlásili), která zcela převažuje ve všech okresech Česka, 4,9 % obyvatel deklarovalo národnost moravskou a 0,1 % národnost slezskou, v obou případech rovněž hovořící převážně česky. Podle názoru Českého statistického úřadu jde o důsledek rozdělení české národnosti, před sčítáním v roce 1991 ještě jednotné, v důsledku medializace moravské národnostní problematiky a tedy do jisté míry uměle; politická strana Moravané tento stav naopak hodnotí jako projev spontánního národního obrození. Faktem zůstává, že moravskou, částečně slezskou a po určitou dobu i českou a slovenskou národnost bylo v různých obdobích existence Československa možno deklarovat jen omezeně (skupina nebyla uváděna v koncových statistikách) nebo vůbec ne (ke skupině nebylo možno se přihlásit .) a teprve v roce 1991, krátce před rozpadem státu, bylo poprvé plně přihlédnuto ke každé z těchto čtyř národností jednotlivě. Celkem 26 % obyvatel Česka využilo při sčítání lidu v roce 2011 možnost nevyplňovat ve sčítacích formulářích dobrovolnou kolonku národnosti a ponechalo ji prázdnou. === Náboženství === Česko má jednu z nejméně náboženských populací na světě. V průzkumech projektu Eurobarometr v roce 2005 odpovědělo 19 % tázaných, že věří v Boha, 50 % věří v nějakou životní či duchovní sílu a 30 % nevěří v nic z toho.Podle posledního sčítání lidu z roku 2011 je 3,6 miliónu obyvatel bez vyznání nebo bez náboženské víry. To je 34,2 % populace. K různým církvím a náboženských společnostem se přihlásilo necelých 1,5 miliónů obyvatel (13,9 %). Jako věřící, ale nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti se označilo 707 tisíc osob (6,7 %). Celkově se tak k nějaké víře či vyznání přihlásilo 2,1 miliónů, tedy 20,6 % obyvatel Česka. Celkem 4,7 miliónu obyvatel (45,2 %) tuto dobrovolnou kolonku ve sčítacích formulářích nevyplnilo. Nejpočetnější náboženství v Česku je křesťanství. Největší náboženskou skupinou byla v roce 2011 římskokatolická církev, která měla 1,08 miliónu věřících (10,4 %), což je pokles oproti roku 2001, kdy se k ní hlásilo celkem 2,7 miliónu věřících (26,8 %). Následovaly velké protestantské církve Českobratrská církev evangelická, s 52 tisíci členů (0,49 %), a Církev československá husitská, s 39 tisíci členů (0,37 %). Vyšší podíl věřících měla ještě Pravoslavná církev, k níž se přihlásilo 21 tisíc lidí, příznivci jediismu s 15 tisíci, Svědkové Jehovovi s 13 tisíci, Církev bratrská, respektive Křesťanská společenství, obě s 10 tisíci věřícími. Počet vyznavačů judaismu byl 1 500 obyvatel, k islámu se hlásilo téměř 3 500 lidí. K různým odvětvím buddhismu přes 6 100 osob. K ateismu se přihlásilo 1 075 osob, pohanství deklarovalo 863 osob. Podíl deklarovaných věřících se od předešlého sčítání lidu roku 2001 značně snížil. Výrazně klesl i počet osob nedeklarujících žádné náboženství. Oproti tomu se zvýšil počet osob, které se rozhodly na dobrovolnou otázku neodpovídat.Geograficky je vyšší koncentrace věřících na jižní a východní Moravě, naopak severní a severozápadní Čechy vykazují vyšší podíl osob bez vyznání. Podíl věřících obyvatel Historicky důležitou roli v náboženském vývoji sehrálo husitství, utrakvismus, Jednota Bratrská (a její součást Moravští bratři). Česká reformace sehrála významnou roli i v národním obrození, byť moderní český národ se protestantským nakonec nestal. Katolická a pravoslavná církev uznávají svaté, z českých osobností uznávají obě svatost Ivana, Ludmily, Václava a Prokopa. Katolická církev navíc uznává Vojtěcha, Radima, Anežku Českou, Zdislavu z Lemberka, Jana Nepomuckého, Jana Sarkandera a Jana Nepomuka Neumanna a Klementa Mariu Hofbauera. Pravoslavní navíc ještě svatého Rostislava a Gorazda II. (Matěje Pavlíka), jenž za druhé světové války ukrýval parašutisty, kteří zabili nacistického pohlavára Heydricha. === Etnografické skupiny === V Česku existuje několik etnografických skupin úzce spjatých s krajem, kde žijí, které se v minulosti lišily některými kulturními rysy a dialektem. V Čechách to jsou například Chodové, Plzeňáci, Blaťáci a Doudlebové, na Moravě Horáci, Hanáci, Moravští Chorvati, Moravští Slováci, Podlužáci, Valaši, Laši a další a ve Slezsku např. Goralé. Tyto rozdíly se začaly, zejména po druhé světové válce, stírat, některé krajové zvláštnosti se však dosud udržují. Kromě těchto geograficky rozlišitelných etnografických skupin stojí za zmínku skupiny víceméně rozptýlené, které také tvoří specifické etnografické skupiny. Jedná se o romskou a židovskou etnografickou skupinu. === Cizinci === V roce 2015 žilo v Česku přibližně 464 700 cizinců (4,3 %), více než 55% z nich zde mělo udělený trvalý pobyt. Na Prahu a Středočeský kraj připadá více než polovina z celkového počtu cizinců v ČR. Nejvíce cizinců pocházelo z Ukrajiny (23 %), ti tak v posledních letech předběhli cizince ze Slovenska, kteří nyní tvoří 22 % podílu, následují cizinci z Vietnamu (12 %), Ruska (8 %), Německa (5 %) a Polska (4 %). Vietnamci žijí v Česku nejdéle (průměrně 8 let), lidé z bývalé Jugoslávie jen o rok méně. Nejvíce vysokoškolsky vzdělaných do naší země přichází z Ruska (27 % imigrantů). Nejvíce z výdělku posílají domů Ukrajinci (17 % příjmu). Česko však stále zůstává poměrně etnicky homogenní zemí oproti průměru Evropské unie – z 28 států je na 24. místě z hlediska etnické heterogenity. Například v sousedním Německu žil největší počet cizinců v EU, to jest 7,2 milionů cizinců (9 % populace), v Rakousku 10,8 % a ve Španělsku 12 %. === Největší města podle počtu obyvatel === Statutárními městy jsou navíc také Karlovy Vary, Mladá Boleslav, Chomutov, Přerov, Jablonec nad Nisou a Prostějov. Dřívějšími okresními městy jsou navíc ještě Benešov, Beroun, Blansko, Bruntál, Břeclav, Česká Lípa, Český Krumlov, Domažlice, Havlíčkův Brod, Hodonín, Cheb, Chrudim, Jeseník, Jičín . , Jindřichův Hradec, Klatovy, Kolín, Kroměříž, Kutná Hora, Litoměřice, Louny, Mělník, Náchod, Nový Jičín, Nymburk, Pelhřimov, Písek, Prachatice, Příbram, Rakovník ., Rokycany, Rychnov nad Kněžnou, Semily, Sokolov, Strakonice, Svitavy, Šumperk, Tábor, Tachov, Trutnov, Třebíč, Třinec, Uherské Hradiště, Ústí nad Orlicí, Vsetín, Vyškov, Znojmo, Žďár nad Sázavou. Největšími městy, která nejsou ani statutární, ani okresní, jsou Orlová, Litvínov, Český Těšín, Krnov, Kopřivnice, Bohumín a Jirkov. == Kultura == === Literatura === Literární dějiny počínají ústní tradicí, v níž vyniká pověst o praotci Čechovi, Krokovi, Libuši, Přemyslu Oráčovi a dívčí válce. Počátky české psané literatury souvisí s činností Konstantina Filozofa a jeho bratra Metoděje na Velké Moravě. Ti spolu se svými žáky (nejvýznamnějším z nich byl Kliment Ochridský) vytvořili, ve staroslověnštině a za pomoci písma hlaholice, první české literární památky (Proglas, Život Metodějův, Život Konstantinův). Po vyhnání této skupiny z Moravy začala klíčovou roli sehrávat latina, vznikaly v ní legendy (Kristiánova legenda), kroniky (zejm. Kosmova Kronika Čechů) i jiné žánry (např. Vita Caroli, vlastní životopis krále Karla IV.). Prvními významnými česky psanými texty byly Alexandreida a Dalimilova kronika. Prvními autory, kteří psali i česky, a kteří došli světového věhlasu, byli Jan Hus, jeden ze zakladatelů evropské reformace, a Jan Amos Komenský, nejvýznamnější představitel humanismu v české literatuře. Dalšími významnými autory reformace byli Jeroným Pražský a Petr Chelčický. Po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře roku 1620 nastalo složité období vytlačování a odumírání češtiny. Proti tomu se v barokní éře postavil Bohuslav Balbín. Ústup češtiny však zastavil až proces tzv. národního obrození, který začal na konci 18. století. Klíčovou postavou první etapy obrození byl lingvista Josef Dobrovský. V druhé etapě to byli Josef Jungmann, který kladl důraz na jazykovou koncepci národa, a Pavel Jozef Šafařík, představitel panslovanských tendencí. Tehdy se začala objevovat také již první svébytná literatura (Jan Kollár, František Ladislav Čelakovský). Proces vyvrcholil ve třetí etapě, kdy František Palacký a Karel Havlíček Borovský dokončili koncept českého národa politicky a kdy vznikla i vrcholná díla literární, ať už básnická (Havlíček, Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben), prozaická (Božena Němcová), či divadelní (Josef Kajetán Tyl, Karel Sabina). Ve druhé polovině 19. století se literární život začal prudce rozvíjet, vznikaly skupiny s různým programem – májovci (Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Jakub Arbes, Karolína Světlá), ruchovci (Svatopluk Čech) . , lumírovci (Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer), realisté (Alois Jirásek), česká moderna (Antonín Sova, Otokar Březina) či tzv. anarchističtí buřiči (Viktor Dyk, Petr Bezruč). Od konce 19. století začínala též vzkvétat německy psaná literatura (zejména v Praze), která se stala světovým fenoménem, především díky Franzi Kafkovi (Proces, Zámek, Amerika), ale i jiným ( . Rainer Maria Rilke, Gustav Meyrink, Franz Werfel, Max Brod, Egon Erwín Kisch, Karl Kraus, Marie von Ebner-Eschenbachová, Adalbert Stifter, Ottfried Preussler, Leo Perutz, Ernst Weiss). V první polovině 20. století si vydobyli světový význam i česky píšící tvůrci, především Jaroslav Hašek (zejm. Osudy dobrého vojáka Švejka) a Karel Čapek (zejm. Válka s mloky). Silná byla též levicová avantgarda, která se sdružila do spolku Devětsil, který se věnoval nejprve proletářské poezii, posléze vymyslel směr poetismus, aby většina autorů nakonec přešla k surrealismu. Členem Devětsilu byl i Jaroslav Seifert, dosud jediný Čech oceněný Nobelovou cenou za literaturu (roku 1984). K dalším významným členům patřili Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura, František Halas a Karel Teige. Mimo avantgardní kruhy stáli např. Ivan Olbracht, Vladimír Holan či Ladislav Klíma. Ve druhé polovině 20. století se největšího ohlasu dostalo Milanu Kunderovi (zejm. Nesnesitelná lehkost bytí, Žert) a Bohumilu Hrabalovi. Literatura se tehdy z politických důvodů (zvláště po sovětské okupaci roku 1968) rozdělila na exilovou, samizdatovou a oficiální. K významným exilovým autorům krom Kundery patřili Pavel Kohout, Josef Škvorecký a Arnošt Lustig. Samizdatová literatura se štěpila na disent spjatý zejména s Chartou 77 (Václav Havel, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík) a tzv. underground (Egon Bondy, Ivan Martin Jirous). Z oficiálních prozaiků dosáhl největšího mezinárodního věhlasu spolu s Hrabalem Ladislav Fuks. Po sametové revoluci z roku 1989 toto rozdělení literárního života padlo. Z nových autorů se po roce 1989 nejvíce prosadili Michal Viewegh, Patrik Ouředník a Jáchym Topol.K významným novinářům krom výše uvedených patřili Julius Fučík, Milena Jesenská nebo Ferdinand Peroutka. V ČR je udělována významná mezinárodní literární Cena Franze Kafky. Z domácích literárních cen patří k nejvýznamnějším Magnesia Litera, Státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo, Cena Jaroslava Seiferta, Cena Jiřího Ortena či Cena Josefa Škvoreckého. ČR má unikátní síť veřejných knihoven, nejhustší v Evropě. Je tvořena více než 5400 knihovnami. Ve středu této sítě se nachází Národní knihovna ČR. Sídlí v pražském Klementinu. K nejcennějším památkám schraňovaným Národní knihovnou ČR patří rukopis Kodexu vyšehradského (jehož cena se odhaduje na miliardu korun), Lobkovický graduál, rukopisy středověké pražské univerzity, "Knihy na řetězech" z knihovny jáchymovské městské školy ze 16. . století, Codex pictoricus Mexicanus misionáře Ignáce Tirsche, autografy Jana Husa a Jakoubka ze Stříbra, sbírka grafických listů univerzitních tezí, list Gutenbergovy bible z roku 1454, Opatovický homiliář, Mattioliho herbář ze 16. století, nejstarší tisk na českém území (latinská Statuta z roku 1349), zlomek Žaltáře z Řezna pocházející z konce 8. století, řecké papyry z 1. století, Svatojiřský antifonář či Velislavova bible. Zdaleka nejcennější rukopis vzniklý na českém území, perla středověkého knihařství zvaná Codex gigas (též Ďáblova bible), však byl za třicetileté války ukořistěn Švédy a do ČR bývá jen výjimečně zapůjčován. Vzácné tisky a rukopisy (např. Žlutický kancionál) schraňuje též Památník národního písemnictví sídlící ve Strahovském klášteře, v letohrádku Hvězda a v tzv. Třetí Petschkově vile v Bubenči. Památník disponuje mj. rozsáhlou sbírkou ex libris. === Divadlo === České divadelnictví má kořeny již ve středověku. Nejstarším dochovaným dramatickým dílem s využitím češtiny je zlomek česko-latinské hry ze 14. století, zvané obvykle Mastičkář. Původně šlo o jakousi mezihru v inscenaci evangelijních scén – popisuje situaci, kdy jde Ježíšova matka Marie na trh koupit vonné masti k nabalzamování mrtvého Ježíšova těla. Scéna se však stále více osamostatňovala a popisovala satiricky poměry v měšťanském prostředí. V 19. století sehrálo divadlo výraznou roli v národním obrození (Václav Kliment Klicpera, Josef Kajetán Tyl). Emancipační snahy českého národa se v 2. polovině 19. století projevily otevřením Národního divadla v Praze v roce 1883. Národní divadlo od té doby uvádí jak opery tak činohry. V 90. letech 19. století pronikaly do českého divadla evropské literární směry, zejména realismus, který reprezentoval Ladislav Stroupežnický, především svou vesnickou veselohrou Naši furianti, a posléze zejména bratři Mrštíkové svou Maryšou. Také Gabriela Preissová přinesla na česká jeviště silná témata (Gazdina Roba, Její pastorkyňa). Za tuto moderní dramatiku bojoval zejména režisér Jaroslav Kvapil, který se též prezentoval jako dramatik (Princezna Pampeliška). V první polovině 20. století došlo k rozvoji avantgardního divadla reprezentovaného Osvobozeným divadlem Jiřího Voskovce a Jana Wericha, nebo Emilem Františkem Burianem, Jiřím Frejkou, Jindřichem Honzlem či Jiřím Mahenem. Na světových jevištích se nejvíce prosadily hry Karla Čapka (R.U.R., Věc Makropulos), nebo Františka Langera (Periférie). Ve druhé polovině 20. století získal výjimečný mezinárodní ohlas projekt Alfreda Radoka Laterna magika, první multimediální umělecký projekt na světě, připravený původně pro světovou výstavu Expo 58. Vznikl též fenomén divadel malých forem: Semafor (Jiří Suchý a Jiří Šlitr), divadlo Na zábradlí (Jan Grossman, Ivan Vyskočil), Činoherní klub (Ladislav Smoček), Husa na provázku, Ypsilonka (Jan Schmid), Divadlo Sklep či divadlo Járy Cimrmana (Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak). V 60. letech se nejúspěšnějším dramatikem stal Pavel Kohout (zejm. August, August, august), absurdní drama reprezentoval Václav Havel. Ve Zlíně se narodil známý britský dramatik Tom Stoppard. K divadelním oceněním patří Ceny Thálie či Cena Alfréda Radoka. === Film === V éře němého filmu hranice vlasti překročil věhlas odvážných filmových projektů Gustava Machatého Erotikon (1929) a Extase (1933). Mezinárodního ohlasu dosáhla v 60. letech 20. století československá nová vlna (Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Ján Kadár, Elmar Klos, Jaromil Jireš, František Vláčil, Vojtěch Jasný, Juraj Jakubisko, Juraj Herz, Ivan Passer, Jan Němec). Klíčovými snímky československé nové vlny byly Ostře sledované vlaky, Obchod na korze, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, Sedmikrásky, Černý Petr, Skřivánci na niti, Markéta Lazarová, Až přijde kocour, Spalovač mrtvol, Transport z ráje, Rozmarné léto, Všichni dobří rodáci, Démanty noci, Intimní osvětlení, Žert či O slavnosti a hostech. Vážné umělecké ambice se podařilo ve stejné době naplnit Karlu Kachyňovi (Ucho), Otakaru Vávrovi, Jiřímu Krejčíkovi (Vyšší princip) či Karlu Zemanovi (Vynález zkázy). 30. až 50. léta a posléze 70. až 80. léta ovšem svědčila více populárnímu filmu než uměleckému, s nadčasovou elegancí tohoto prostoru využili třeba režiséři Bořivoj Zeman, Oldřich Lipský, Václav Vorlíček (Tři oříšky pro Popelku), Martin Frič a Ladislav Smoljak, scenáristé Jiří Brdečka (Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela), Miloš Macourek, Zdeněk Svěrák nebo skladatelé filmové hudby Zdeněk Liška, Luboš Fišer a Petr Hapka. Snímky Obchod na korze (1965), Ostře sledované vlaky (1967) a Kolja (1996) získaly Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, šest dalších filmů se dostalo do užší nominace: Lásky jedné plavovlásky (1966 .), Hoří, má panenko (1968), Vesničko má středisková (1986), Obecná škola (1991), Musíme si pomáhat (2000) a Želary (2003). Mezinárodního věhlasu se dostalo českým loutkovým a animovaným filmům režisérů jako byli Jiří Trnka, Hermína Týrlová, Zdeněk Miler, Jan Švankmajer (zejm. Něco z Alenky) a Břetislav Pojar. K této tradici patří i televizní cyklus Večerníčků, na němž spolupracovali i přední výtvarníci jako Adolf Born, Zdeněk Smetana či Vladimír Jiránek. Především v jiných než českých kinematografiích se prosadila řada českých rodáků, z režisérů například Georg Wilhelm Pabst a Karel Reisz, z kameramanů Karl Freund, z herců Herbert Lom nebo Barbara Bouchetová. Z českých herců patří v zahraničí k nejznámějším Karel Roden a Libuše Šafránková, populární díky pohádce Tři oříšky pro Popelku zejména v Norsku. Filmové ateliéry Barrandov patří k největším v Evropě. Po roce 1990 je využívají zejména zahraniční produkce, vznikaly v něm mj. filmy Mission: Impossible, Casino Royale, Letopisy Narnie: Princ Kaspian, Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň, Dítě číslo 44, Hannibal – Zrození, Iluzionista, Vetřelec vs. Predátor, Agent bez minulosti aj. === Hudba === Česká hudba má své kořeny v nejméně 1000 let staré duchovní hudbě. Nejstarší duchovní píseň v českých zemích byla staroslověnská: Hospodine, pomiluj ny. Vznikla na konci 10. století, nebo počátku 11. století. Původ je zřetelně staroslověnský, pronikly do ní ovšem i prvky staročeštiny (patrně v průběhu času). První duchovní píseň ve staročeštině Svatý Václave, vévodo české země (též Svatováclavský chorál) vznikla ve 12. století. Zapsána byla ale až ve 14. století v kronice Beneše Krabice z Veitmile. Podobně významná je Ostrovská píseň. Zabývá se přítomností Krista ve svátosti oltářní. Zapsána byla v kodexu kláštera z Ostrova u Davle, podle prvního verše se jí též říká Slovo do světa stvorenie. Má na rozdíl od svatováclavského chorálu již složitější básnickou formu. Významným centrem středověké hudby byla Šumava. První hudební paměti zde pocházejí z knihovny cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, založeného roku 1259. Například rukopis č. 42 z roku 1410 zde popisuje píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže, kterou si zpívali také husité. Husitskou písňovou tvorbu, tedy tvorbu přelomu 14. a 15. století, zachoval Jistebnický kancionál (zejm. Ktož jsú boží bojovníci a Povstaň, povstaň veliké město pražské). Důležitou etapou ve vývoji české hudby bylo baroko (17. a 18. století). Tehdy se hudba ustavila jako samostatný profesionální obor. Za první české hudební skladatele lze považovat barokní tvůrce jako byli Adam Michna z Otradovic, Heinrich Biber (český Němec), Jan Dismas Zelenka, Antonín Rejcha, Jan Václav Stamic, Josef Mysliveček, Jan Ladislav Dusík, Jiří Antonín Benda, František Xaver Richter, Jan Křtitel Vaňhal, František Xaver Brixi či Leopold Koželuh. V době národního obrození na barokní hudbu bezprostředně navázali Jan Jakub Ryba či Václav Jan Křtitel Tomášek. Toto byla základna, na niž se ve druhé polovině 19. století mohli postavit klíčoví autoři moderní české vážné hudby, především Bedřich Smetana (zejm. Má vlast, Prodaná nevěsta) a Antonín Dvořák, nejslavnější český skladatel ve světě (zejm. Novosvětská, Rusalka a Slovanské tance). Tradice pak pokračovala s neztenčenou silou, především díla Leoše Janáčka pronikla do celého světa. Součástí repertoáru mnoha operních domů jsou všechny jeho opery, zejména Její pastorkyňa (v zahraničí pod názvem Jenůfa), Káťa Kabanová, Z mrtvého domu a Věc Makropulos. Často uváděny jsou také jeho Glagolská mše a Sinfonietta. Další významní čeští hudební skladatelé 19. a 20. století jsou Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster, Vítězslav Novák, Josef Suk starší (zeť Antonína Dvořáka), Alois Hába, Ervín Schulhoff, Bohuslav Martinů, Pavel Haas, Viktor Ullmann či Petr Eben. Překvapivého úspěchu mj. na scéně newyorské Metropolitan Opera dosáhl Jaromír Weinberger se svou operou Švanda dudák. Známými operetními skladateli byli mj. Oskar Nedbal či Rudolf Friml. V roce 1860 se v Kališti na Moravě narodil světově proslulý skladatel, německy mluvící Gustav Mahler. Ve Vídni a později v Hollywoodu se prosadil brněnský rodák Erich Korngold. V Česku se narodili i klavírní virtuózové Ignaz Moscheles, Alfred Brendel, Rudolf Serkin a Alice Herz-Sommerová, z vídeňské české komunity vzešel Ernst Křenek. Prosadili se i čeští hudební interpreti. Lze jmenovat mnoho jmen, jako jsou dirigenti Rafael Kubelík, Václav Talich, Václav Neumann, Karel Ančerl nebo Jiří Bělohlávek, v současnosti pak Petr Altrichter, Tomáš Netopil a Jakub Hrůša. Dále hudební instrumentalisté: houslisté František Benda, Vojtěch Živný, Jan Křtitel Václav Kalivoda, František Ondříček, Jan Kubelík a Josef Suk mladší (Dvořákův pravnuk); violoncellista David Popper, cembalistka Zuzana Růžičková či hornista Radek Baborák. Nelze opomenout pěvkyně jako byly nebo jsou Ema Destinnová, Maria Jeritza, Jarmila Novotná, Gabriela Beňačková, Eva Urbanová a Magdalena Kožená. Velkými českými tenoristy byli Beno Blachut a Ivo Žídek. V současnosti velmi úspěšný je barytonista Adam Plachetka. Z hudebních těles dosáhl mezinárodního významu nejen symfonický orchestr Česká filharmonie, ale i další symfonické a komorní orchestry a nově tzv. barokní soubory. V neposlední řadě byly a jsou úspěšné také české pěvecké sbory a malá hudební tělesa, zejména smyčcové kvartety. Krátce po druhé světové válce také vznikl významný hudební festival vážné hudby Pražské jaro, který se tradičně koná v různých pražských koncertních sálech. Češi se ve 20. století ujali i v nových žánrech. V jazzu Jaroslav Ježek, Miroslav Vitouš, orchestr Gustava Broma a další. V populární hudbě působili Jan Hammer nebo Karel Svoboda, v hudbě folkové Karel Kryl či Jaromír Nohavica. V reakci na populární dechovou hudbu rakouskou (zejména vojenskou) se rozvinula i její specifická česká verze, především díky Františku Kmochovi. Ve světě nejznámější české melodie jsou dodnes právě ty dechovkové (zejm. Vjezd gladiátorů Julia Fučíka a Škoda lásky Jaromíra Vejvody). V pop-music si vysokou popularitu v Česku i v zahraničí udržuje zpěvák Karel Gott. V mezinárodní soutěži Eurovision Song Contest z českých reprezentantů nejvíce uspěl Mikolas Josef (6. místo v roce 2018). === Výtvarné umění === U prvního a také zdaleka nejslavnějšího českého výtvarného díla autora neznáme. Jde o sošku Věstonické venuše, patrně nejstarší keramickou sošku na světě, která vznikla v mladším paleolitu a byla nalezena roku 1925 na jižní Moravě. Většina výtvarných umělců však byla anonymních ještě v éře gotické, malířství bylo tehdy ostatně vnímáno jako řemeslo, v němž autor není tak podstatný, a nikoli jako umění. O umělcích této doby hovoříme za pomoci pojmů jako Mistr litoměřického oltáře, Mistr třeboňského oltáře, Mistr vyšebrodského oltáře či Mistr Theodorik. Autorské malířství přišlo na scénu v baroku. K nejvýznamnějším českým barokním malířům patřili Karel Škréta, Jan Kupecký a Petr Brandl. Zcela zvláštní postavení měl Václav Hollar, který proslul svými rytinami. Vrcholná sochařská díla v té éře vytvořili Matyáš Bernard Braun a Ferdinand Maxmilián Brokoff. V první polovině 19. století probíhal proces českého národního obrození, ovšem obrozenci na malířství nekladli takový důraz jako na literaturu, divadlo či vědu. Malířství zůstávalo na pozici řemesla, přičemž v krajinářství vynikal Josef Matěj Navrátil, v portrétu a zátiší Karel Purkyně. Zlom přišel v polovině 19. století, kdy do českých zemí dorazila vlna romantismu a realismu. Nejvýznamnějším představitelem malířského romantismu byl Josef Mánes, dnes známý především díky výzdobě pražského orloje. Realistickou malbu zvolil například Jaroslav Čermák. Se 70. a 80. lety nastoupila tzv. Generace Národního divadla, tedy tvůrci, kteří se nějak podíleli na výzdobě právě stavěné "Zlaté kapličky": Mezi nimi se největšího mezinárodního ohlasu dostalo Mikoláši Alšovi. K dalším členům generace patřili Vojtěch Hynais, Julius Mařák, Václav Brožík, Jakub Schikaneder, František Ženíšek či Josef Tulka. K této generaci patřil i sochař Josef Václav Myslbek. Většina z autorů Generace Národního divadla nadále oscilovala mezi romantickou a realistickou malbou, zejména krajiny. To však brzy některým autorům nestačilo. Krajinář Antonín Chittussi začal měnit techniku krajinomalby až tak, že se dostal na pokraj impresionismu. Vrcholným představitelem tohoto směru se pak stal Antonín Slavíček. Dílo Luďka Marolda je zase někdy označováno za předzvěst malby secesní. Právě secese pak patří ke klíčovým směrům, které se vynořily na konci 19. století. V českém prostředí sehrála mimořádnou roli. Její hlavní představitel, Alfons Mucha, je dnes nejznámějším českým malířem ve světě. Mucha se proslavil krom svých známých plakátů také cyklem 20 velkoformátových obrazů Slovanská epopej, která shrnuje dějiny českého národa a Slovanů. Vystavena je ve Veletržním paláci v Praze, bývala v Moravském Krumlově. K secesi lze řadit i dílo Maxe Švabinského a Jana Preislera. Patří k ní i významní sochaři: František Bílek, Jan Štursa či Ladislav Šaloun. Secese provokovala svým sklonem k užitkovosti, avšak jinak ctila techniky klasické a akademické. Proti těm se však na konci století začaly bouřit nové směry. Především expresionismus. Do české expresionistické skupiny Osma patřili Bohumil Kubišta, Emil Filla či Otakar Kubín. Členové Osmy pak přecházeli ke kubismu, dalšímu novému avantgardnímu směru. Právě avantgarda začala v první polovině 20. století určovat směr. Od kubismu k čisté abstraktní malbě došel František Kupka. Doznívající kubismus hledající nové formy vyjádření byl pěstován ve skupině Tvrdošíjní (zejm. Josef Čapek, Jan Zrzavý a sochař Otto Gutfreund). Členové avantgardního Devětsilu se pak nadchli pro surrealismus (Toyen, Jindřich Štyrský, Josef Šíma). Avantgardě navzdory si svou cestou šel Josef Lada – a i on dnes patří k nejslavnějším českým malířům ve světě. Ve druhé polovině 20. století autoři povětšinou rozvíjeli objevy avantgardní revoluce – v abstraktní tvorbě to byl například Vladimír Vašíček, část díla jí věnoval Oldřich Lajsek, Mikuláš Medek, Vladimír Boudník aj. Na surrealistickou hravost, zejména ve svých známých kolážích, navazoval v exilu působící Jiří Kolář či doma tvořící Jan Švankmajer. Zcela nového směru zvaného pop-art se dotkl Kája Saudek. Na konci 80. let vystoupili členové skupiny Tvrdohlaví (Jiří David, Petr Nikl, Jaroslav Róna). Nejznámějšími představiteli české umělecké fotografie jsou František Drtikol, Josef Sudek, Jan Saudek či Josef Koudelka. Zvláštním fenoménem v umělecké fotografii je Miroslav Tichý. V českém výtvarném umění hraje významnou roli knižní ilustrace, karikatura a kreslený film. Mistrem karikatury byl František Gellner, v knižní ilustraci vynikli Viktor Oliva, Josef Lada, Jiří Trnka, Zdeněk Burian, Adolf Born či Květa Pacovská, která za knižní ilustrace roku 1992 získala Cenu Hanse Christiana Andersena od Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu. V kresleném filmu se prosadili Zdeněk Smetana či Zdeněk Miler. K významným německým malířům narozeným v českých zemích patřili Anton Raphael Mengs, Alfred Kubin, Gabriel Max, Josef Führich či Emil Orlik. Za nejcennější výtvarné dílo na českém území odborníci označují obraz benátského malíře Tiziana Apollo a Marsyas, jež je vystaven v obrazárně kroměřížského zámku. Nejcennější díla českého výtvarného umění se snaží shromažďovat Národní galerie. Z děl zahraničních autorů v jejím vlastnictví patří k nejcennějším Růžencová slavnost Albrechta Dürera, Adam a Eva Lucase Cranacha staršího, autoportrét Henri Rousseaua, Rembrandtův Učenec v pracovně, Šimon a malý Ježíš Petra Brandla, Milenci Augusta Renoira, Panny Gustava Klimta, Zelená pšeničné pole s cypřiši Vincenta van Gogha, autoportrét Ilji Repina, V Moulin Rouge Henri de Toulouse-Lautreca či Vzpomínka na Le Havre Pabla Picassa. Národní galerie vystavuje ve Šternberském paláci, Schwarzenberském paláci, klášteře sv. Jiří, Jízdárně Pražského hradu, Salmovském paláci, Anežském klášteře, paláci Kinských, Veletržním paláci, v domě U černé matky Boží, na zámku Zbraslav, v klášteře ve Žďáru nad Sázavou a na zámku Fryštát. K dalším významným galeriím patří Moravská galerie (vystavuje v pěti budovách: Místodržitelský palác, Pražákův palác, Uměleckoprůmyslové muzeum, Jurkovičova vila v Brně a Rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnici u Jihlavy) a Galerie hlavního města Prahy (dům U Zlatého prstenu, dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Bílkova vila, Dům Františka Bílka v Chýnově, Městská knihovna na Mariánském náměstí, Trojský zámek). K nejznámějším sochám v ČR patří Šalounova socha Jana Husa na Staroměstském náměstí, Myslbekův pomník knížete Václava na Václavském náměstí, Zoubkův Pomník obětem komunismu na Petříně, Kafkova socha Jana Žižky v Národním památníku na Vítkově (největší jezdecká socha v Evropě). Největší českou sochou všech dob byl Stalinův pomník na Letné, který však na svém místě stál jen v letech 1955–1962. Dnes se na jeho místě nachází Pražský metronom. V poslední době se velmi oblíbenou u turistů stala Černého Hlava Franze Kafky u obchodního centra Quadrio. Černý na sebe strhl pozornost také svou provokací Entropa. Anna Chromy v Praze u Stavovského divadla instalovala jeden ze svých Plášťů svědomí. Nejvýznamnější českou výtvarnou cenou je Cena Jindřicha Chalupeckého. === Architektura === První fázi vývoje architektury na českém území s dochovanými stavbami tvoří románská architektura. Z předchozí, velkomoravské fáze, se dochovaly pouze archeologické nálezy. V období románského slohu vznikly v Česku první kamenné stavby, a to především kostely a budovy klášterů, ke konci období také první hrady a městské stavby (opevnění, domy). Stavby románské architektury vznikaly na českém území od sklonku 9. století do poloviny 13. století, kdy se začal zvolna prosazovat sloh gotický. Gotická architektura v českých zemích vrcholila za Karla IV. Ten nechal v Praze postavit ve vrcholně gotickém slohu Karlův most a rozjela se velkorysá výstavba katedrály sv. Víta, s pomocí architekta Petra Parléře a jeho syna Jana Parléře. Jako schránku nových korunovačních klenotů, které nechal Karel vytvořit, dal ve středních Čechách vystavět hrad Karlštejn, jehož architektem byl Matyáš z Arrasu. Dalšího vrcholu dosáhla gotika v éře vlády Jagellonců (též se hovoří o vladislavské či jagellonské gotice). Vladislav Jagellonský zahájil velkolepou přestavbu Pražského hradu a povolal ze Saska stavitele Benedikta Rejta, který v Čechách mimo jiné vytvořil Vladislavský sál a chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, na jehož výstavbě se podílel další známý stavitel Matěj Rejsek, autor pražské Prašné brány. Antonín Pilgram v té době zanechal otisky pozdní gotiky v Brně. Letohádek královny Anny na Pražském hradě bývá označován za stylově nejčistší renesanční stavbu na sever od Alp. K významným renesančním stavbám patří i letohrádek Hvězda, nebo zámek Litomyšl. Také v éře barokní v českých zemích působili významní architekti jako Carlo Lurago (Klementinum), Francesco Caratti (Černínský palác), Jan Baptista Mathey (Arcibiskupský palác, Toskánský palác, letohrádek v Tróji), Jan . Blažej Santini-Aichel (kostel na Zelené hoře), František Maxmilián Kaňka (Karlova Koruna), Kryštof Dientzenhofer (kostel svaté Markéty v Břevnovském klášteře) nebo jeho syn Kilián Ignác Dientzenhofer (malostranský i staroměstský kostel sv. Mikuláše). Pro architekturu 19. století byl typický historismus. V jeho duchu tvořil například architekt a stavitel Josef Hlávka, jehož Rezidence bukovinských metropolitů v Černovicích (dnes Ukrajina, v 19. století na území Rakousko-Uherska), je dnes zapsaná na Seznam světového dědictví UNESCO. Dílem historismu byly i budovy Národního divadla, Národního muzea či Rudolfina v Praze. Významná byla v české architektuře vlna secese na přelomu 19. a 20. století (zejm. Obecní dům v Praze, z architektů Antonín Balšánek, Osvald Polívka, Josef Fanta, Jan Letzel), těsně před válkou pak kubismu, což bylo českou specialitou (dům U Černé Matky Boží Josefa Gočára, Kovařovicova vila Josefa Chochola). Od 20. let 20. století architektura tíhla k funkcionalismu (Veletržní palác v Praze, Baťův mrakodrap ve Zlíně či vila Tugendhat v Brně z dílny Ludwiga Miese van der Rohe), k jeho představitelům patřili Jan Kotěra a Josef Gočár. V Praze v té době pracoval i významný slovinský architekt Josip Plečnik (zejm. kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze). Pavel Janák se tehdy rovněž pokusil vytvořit "národní sloh", kombinaci lidové a moderní architektury (zejm. krematorium v Pardubicích a palác Adria v Praze). Podobnou cestou šel Dušan Jurkovič. V 50. letech 20. století byl vyžadován jako oficiální styl socialistický realismus (též zvaný sorela). Charakteristickými stavbami v jeho duchu jsou hotel Jalta na Václavském náměstí či sídliště Poruba v Ostravě. Specifickou odnoží sorely byl tzv. stalinský neoklasicismus, který v Česku reprezentuje hotel Internacional v pražských Dejvicích. Na konci 50. let se však v architektuře (a ovšem i v designu) prosadil styl nový, zvaný bruselský – to podle toho, že byl představen na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Vyznačoval se oblými tvary a skleněnými fasádami. Typickou stavbou v bruselském stylu byly především výstavní pavilon a restaurace československého pavilonu na Expu. Dalšími důležitými stavbami bruselského stylu byly pavilon Z na brněnském výstavišti, plavecký stadion v Podolí či nádraží v Havířově. Na konci 60. let však bruselský styl vytlačila česká verze brutalismu. Ceněny jsou zejména projekty z dílny Věry Machoninové a jejího manžela Vladimíra Machonina (dům bytové kultury v Praze, hotel Thermal v Karlových Varech, obchodní dům Kotva v Praze, velvyslanectví ČSSR v Berlíně). Z dalších brutalistických staveb je připomínáno zejména československé velvyslanectví v Londýně architektů Jana Bočana, Jana Šrámka a Karla Štěpánského, hotel Intercontinental v Praze od Karla Bubeníčka a Karla Filsaka, žižkovský televizní vysílač Václava Aulického či stavby Karla Pragera (budova bývalého Federálního shromáždění, Nová scéna Národního divadla). Nejoceňovanější stavbou této doby však byl vysílač na Ještědu od Karla Hubáčka. V polistopadové architektuře výraznou roli sehrálo dílo Franka Gehryho a Vlado Miluniće Tančící dům v Praze, které přímo inicioval Václav Havel, a jež bývá uváděno jako symbol postmoderní architektury. Z významných světových architektů v té době v Praze tvořili ještě Jean Nouvel (Zlatý Anděl na pražském Smíchově) či Ricardo Bofill, který se podílel na modernizaci kdysi dělnického Karlína (Corso Karlín aj.). V přípravách je projekt proměny okolí Masarykova nádraží, který vypracovala držitelka Pritzkerovy ceny Zaha Hadid. Z projektů domácích architektů si největší kredit získal projekt Národní technické knihovny v pražských Dejvicích. Hojně diskutovaný projekt nové budovy Národní knihovny Jana Kaplického zůstal jen na papíře. Českými rodáky byli i významní architekti Adolf Loos, Josef Hoffmann, Joseph Maria Olbrich či Balthasar Neumann. === Videoherní tvorba === V sedmdesátých a hlavně osmdesátých letech se v Česku objevilo nové odvětví kulturní tvorby – počítačové hry. To se začalo rozvíjet hlavně po roce 1994, kdy vyšlo Tajemství Oslího ostrova. Poté následovaly, v Česku poměrně úspěšné a populární hry jako Dračí historie, Fish Fillets či Brány Skeldalu. V roce 1999 se povedlo v zahraničí uspět hře Hidden & Dangerous. V dalších letech následovaly mezinárodně úspěšné herní tituly, jako Operace Flashpoint, Mafia: The City of Lost Heaven či Vietcong. Ke světoznámým českým hrám patří dvojka a trojka Mafie, Euro Truck Simulator a jeho dvojka, American Truck Simulator, ArmA (plus dvojka a trojka), Silent Hill: Downpour, Machinarium, 18 Wheels of Steel, DayZ, Bus Driver, Botanicula či Kingdom Come: Deliverance. V Česku funguje několik světově známých herních studií, jako 2K Czech, Bohemia Interactive Studio, SCS Software, Amanita Design nebo Madfinger Games. Od roku 2010 jsou české hry oceňovány na Anifilmu v rámci soutěže Česká hra roku a v letech 2011 až 2013 v rámci soutěže Booom. Lze se setkat s názorem, že videohry jsou největším kulturním exportem České republiky. === Populární kultura === Krom kultury vysoké a lidové se v českých zemích, jako všude jinde, rozvíjela od počátků 19. století i kultura populární. Některé popkulturní fenomény jsou pevně usazeny v českém kolektivním vědomí a slouží nezřídka i k národní sebeidentifikaci. Anketa České televize Kniha mého srdce z roku 2009 například ukázala masovost obliby literárních postav, jako jsou sluha Saturnin z humoristického románu Zdeňka Jirotky, Švejk z románu Haškova či Rychlé šípy z chlapeckých románů a komiksů Jaroslava Foglara. Podobná anketa o Největšího Čecha zase ukázala roli humoristického fenoménu Járy Cimrmana. Význačnou roli sehrála též dvojice loutek, které vytvořil za první republiky Josef Skupa: Spejbl a Hurvínek. Skupa tím navázal na velkou českou loutkářskou tradici, spjatou mimo jiné se jménem Matěje Kopeckého. Z dětské literatury vzešla podobně populární postavička Ferdy Mravence (a jeho souputníka Brouka Pytlíka), kterou stvořil Ondřej Sekora. K nejpopulárnějším českým komiksům patří Čtyřlístek. Zdrojem podobných popkulturních fenoménů se v 2. polovině 20. století stal film a především televize – cyklus televizních Večerníčků přinesl populární postavičky jako Krteček Zdeňka Milera, Bob a Bobek či Pat a Mat Vladimíra Jiránka, Maxipes Fík Jiřího Šalamouna, Křemílek a Vochomůrka či Rákosníček Zdeňka Smetany, Mach a Šebestová Adolfa Borna či Rumcajs Radka Pilaře. Televizní a filmová tvorba pro děti 70. a 80. let 20. století zase přinesla fenomény jako Pan Tau, Arabela či Návštěvníci. Nejvýraznější postavou české pop-music, která se začala formovat od 50. let, je dlouhodobě zpěvák Karel Gott. Často se ve světě prosazují české modelky, k nimž patří Karolína Kurková, Eva Herzigová, Pavlína Pořízková, Petra Němcová, Taťána Kuchařová, Daniela Peštová a Alena Šeredová. === Média === V ČR existuje systém veřejnoprávních médií, která jsou ze zákona placena z veřejných peněz (koncesionářské poplatky), s jen omezenou možností vlády a správy je ovlivňovat. K takovým institucím patří Česká televize (navazuje na státní Československou televizi, jejíž vysílání započalo roku 1953), Český rozhlas (Československý rozhlas začal vysílat roku 1923) a Česká tisková kancelář, která ovšem není placena z koncesionářských poplatků. První soukromá televizní stanice Premiéra TV (později Prima) vznikla roku 1993. Rok nato začala vysílat TV Nova. Stanice veřejnoprávní České televize (ČT1, ČT2, ČT sport, ČT :D, ČT art, ČT24) spolu s kanály provozovanými společnostmi CET 21 (Nova, Nova Cinema . , Nova Action, Nova 2, Nova Gold, Nova Sport 1, Nova Sport 2, Nova International) a FTV Prima (Prima, Prima Cool, Prima Love, Prima Zoom, Prima Max, Prima Comedy Central) televiznímu trhu i po digitalizaci vysílání dodnes dominují, v roce 2015 například dosáhly souhrnné sledovanosti 82 %. Této "velké trojce" nejúspěšněji konkuruje TV Barrandov (kanály Barrandov, Kino Barrandov, Barrandov Krimi, Barrandov News). Poměrně dlouhou tradici má od roku 2002 též specializovaná hudební televize Óčko. Od září 2000 doplnily nabídku také satelitní televize. Nejsledovanější hlavní zpravodajský pořad vysílá TV Nova.Nejčtenějšími deníky jsou Blesk, Mladá fronta DNES, Právo, Deník, Aha! a Lidové noviny. Nejčtenějším zdarma rozdávaným deníkem je Metro. Nejprodávanější zpravodajské časopisy jsou Téma, Reflex, Týden, Květy a Respekt, mezi společenskými časopisy to v únoru 2017 byly Rytmus života, Nedělní Blesk, Pestrý svět či Sedmička. Z dětských časopisů se drží Sluníčko, ABC a Mateřídouška.Historický význam měly Národní listy, Právo lidu, České slovo (později Svobodné slovo a Slovo), Zemědělské noviny, Práce, Lidová demokracie či Mladý svět. Váhu měly v minulosti i literární časopisy a intelektuální revue jako Přítomnost či Tvorba ve 20. a 30. letech 20. století nebo Literární noviny v 60. letech 20. století. K zaniklým časopisům pro mládež patří Mladý hlasatel či Junák, do nichž přispíval Jaroslav Foglar, nebo Ohníček a Sedmička. Nejúspěšnějšími stanicemi veřejnoprávního rozhlasu jsou Radiožurnál a ČRo Dvojka. Nejposlouchanějšími soukromými rádii jsou Impuls, Evropa 2 a Frekvence 1.Českému internetu kraluje vyhledávač Seznam.cz. Největšími zpravodajskými weby jsou iDNES.cz a Novinky.cz. Nejnavštěvovanější kulturní stránkou je Česko-Slovenská filmová databáze. Česká Wikipedie vznikla roku 2002 a v současnosti je co do počtu hesel největší českou encyklopedií v historii. === Festivaly, přehlídky, ceny === Kulturní a společenské dění pravidelně vrcholí na různých festivalech a přehlídkách. K největším festivalům vážné hudby patří Pražské jaro, Smetanova Litomyšl a Janáčkovy Hukvaldy. V oblasti jazzu je to Jazz Goes to Town v Hradci Králové, Bohemia JazzFest pořádaný v různých městech současně a Prague Proms.Největším tanečním festivalem je Tanec Praha. V oblasti výtvarného umění je to přehlídka Pražské bienále. Velkou tradici má festival scénografie Pražské Quadriennale. Zcela zvláštní výtvarnou akcí je pak Festival světla Signal. K velkým divadelním akcím patří tradiční festival amatétského divadla Jiráskův Hronov. Loutkářská Chrudim je nejstarší loutkářský festival na světě. Na loutky je zaměřena též Skupova Plzeň, od roku 2016 přitom bylo české loutkařství zařazeno k nehmotnému dědictví UNESCO. Na moderní cirkus a akrobacii se zaměřuje Letní Letná. Divadlo i hudbu s dobročinností spojuje festival v bohnické psychiatrické léčebně Mezi ploty. Největšími knižními akcemi jsou Svět knihy a Festival spisovatelů Praha. V oblasti rockové a popové hudby jsou největšími festivaly Rock for People, Colours of Ostrava, Trutnov Open Air Festival, Benátská noc, Hrady CZ, Votvírák, United Islands of Prague, Sázavafest, Rock for Churchill, Footfest, Keltská noc či Mácháč. V oblasti rapu a hip hopu je největší akcí Hip Hop Kemp u Hradce Králové, největšími metalovými festivaly jsou Masters of Rock ve Vizovicích a Brutal Assault v Josefově, v oblasti taneční hudby Beats for Love ve Vítkovicích, Let It Roll a Mighty Sounds. Největší akcí lidové hudby je tradičně Mezinárodní folklorní festival Strážnice. Největším a nejtradičnějším filmovým festivalem je Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Jemu se snaží širokým záběrem konkurovat Febiofest. Další festivaly mají užší žánrové zaměření – na dětský film se zaměřuje Film festival Zlín, na film kreslený a loutkový Anifest, na film dokumentární Jeden svět a Jihlava, výhradně české filmy jsou uváděny na Finále Plzeň. Dlouhou tradici má mezinárodní televizní festival Zlatá Praha. Tradičními přehlídkami průmyslovými jsou brněnský strojírenský veletrh a zemědělská výstava Země živitelka v Českých Budějovicích. Ke společensko-kulturním událostem patří rovněž udílení různých cen. Největší prestiži se těší cena Český lev pro filmaře, Ceny Thálie pro divadelníky, Ceny Anděl pro hudebníky, Sportovec roku či ceny Česká hlava pro vědce. == Věda a vzdělávání == === Věda a technika === ==== Humanitní a sociální vědy ==== Zakladatelem české vzdělanosti byl Konstantin Filozof, první významný myslitel působící na českém území. Významnými středověkými teology byli Jan Hus, Jeroným Pražský a Petr Chelčický. Jan Amos Komenský podstatným způsobem přispěl k rozvoji moderní pedagogiky, především ve spisech Didaktica magna (Velká didaktika), Janua linguarum reserata (Dveře jazyků otevřené), Orbis pictus (Svět v obrazech) a Schola ludus (Škola na jevišti). Židovskou středověkou vzdělanost reprezentoval především rabbi Löw, jenž vstoupil i do českých pověstí (se svým golemem). Nejvýznamnějším historikem, filozofem a intelektuálem barokní éry (18. století) byl Bohuslav Balbín. Výraznou roli v národním obrození (1. polovina 19. století) sehrála jazykověda (Josef Dobrovský, Josef Jungmann, Pavel Jozef Šafařík, Ján Kollár, František Ladislav Čelakovský), historiografie (Gelasius Dobner, František Palacký) a folkloristika (Karel Jaromír Erben). Ve druhé polovině století sílu české vzdělanosti manifestoval Ottův slovník naučný (vydáván od roku 1888). K vůdčím osobnostem českého intelektuálního života té doby patřil filozof Tomáš Garrigue Masaryk a jeho okruh kolem časopisu Čas (Jan Herben, Jan Gebauer). Právě tento okruh odstartoval tzv. rukopisné spory roku 1886 a spor o smysl českých dějin roku 1912, právě v těchto diskusích český národ tehdy nejvíce ohmatával svou identitu. Významným intelektuálem byl i Konstantin Jireček, který rozvinul obor byzantologie (viz např. Jirečkova linie) a sehrál významnou roli v bulharském národním obrození, nebo vynikající orientalista a archeolog Alois Musil (bratranec slavného rakouského spisovatele Roberta Musila). Velkou společenskou roli sehrával národopisec Vojta Náprstek či etnograf Emil Holub. Navzdory rozvoji, mnozí nadaní rodáci, zejména německy mluvící, v té době české země opouštěli a uplatňovali se ve Vídni a jinde. Příkladem mohou být filosof Edmund Husserl, psychoanalytik Sigmund Freud, ekonom Joseph Schumpeter, marxistický teoretik Karl Kautsky, právní teoretik Hans Kelsen, ekonom Eugen Böhm von Bawerk, psycholog Max Wertheimer, hudební teoretici Eduard Hanslick a Guido Adler, jazykovědec Julius Pokorny či filozof Herbert Feigl. Odcházeli ale i někteří česky mluvící, jako historik umění Max Dvořák či antropolog Aleš Hrdlička. Naopak v Praze po celý život zůstal filozof Bernard Bolzano. Za první republiky vědeckých úspěchů dosáhl orientalista Bedřich Hrozný, který rozluštil jazyk Chetitů, archeolog Karel Absolon objevil proslulou Věstonickou venuši, významným archeologem byl i Lubor Niederle. Mimořádný rozkvět zažívala jazykověda, v Praze se ustavil tzv. Pražský lingvistický kroužek (Vilém Mathesius, Roman Jakobson, Jan Mukařovský, Bohuslav Havránek, René Wellek), který prosazoval strukturalistický přístup k jazyku a světu. Nacistická okupace ze země vyhnala i významné budoucí myslitele, sociologa Ernesta Gellnera a filozofa Viléma Flussera. V 60. letech 20. století zájem světa budil neortodoxní marxismus, který byl hlavním ideovým zázemím pražského jara 1968, a který reprezentovali zejména Karel Kosík (spis Dialektika konkrétního) či Eduard Goldstücker. V 70. letech to byly spíše myšlenky filozofa Jana Patočky, které se staly ideovou základnou Charty 77, či filozofa undergroundu Egona Bondyho. Vysokou úroveň měla po celou dobu socialistického režimu egyptologie, která se prezentovala mj. vykopávkami v Abusíru (zejm. Miroslav Verner). Zvláštní kapitolou dějin vědy v socialistickém Československu byl státní psychologický výzkum účinků LSD, podílel se na něm i Stanislav Grof, který později v USA vytvořil metodu holotropního dýchání. Světový zájem vzbudily i archeologické experimenty Pavla Pavla. ==== Přírodní, exaktní a technické vědy ==== Zásadním impulsem k rozvoji vědeckého myšlení (byť to nebylo v počátcích samozřejmě odděleno plně od myšlení filozofického a teologického) bylo založení Karlovy univerzity králem Karlem IV. roku 1348. Šlo o první univerzitu ve střední Evropě. Nelze vyloučit, že se roku 1459 narodil v Českém Krumlově vynikající kartograf Martin Behaim, tvůrce nejstaršího dochovaného glóbusu na světě. Roku 1460 se v Chebu narodil významný matematik Johannes Widmann, který zavedl znaménka plus a minus, působil ale po většinu života v Lipsku. Érou vědeckého rozkvětu byla i epocha Rudolfa II. Na jeho pražském dvoře působili astronomové Tycho de Brahe a Johannes Kepler. V Praze v té době navíc působil i významný židovský matematik David Gans. Lékař Ján Jesenský v Praze provedl první veřejnou pitvu. K vrcholným vzdělancům domácí barokní vědy patřil Jan Marek Marci z Kronlandu či botanik Georg Joseph Kamel. Kněz Prokop Diviš v té době vynalezl hromosvod. V Praze se v té době, byť tak trochu náhodou, také narodil Alois Senefelder, který roku 1796 vynalezl litografii. Rozvoji věd výrazně napomohlo založení Královské české společnosti nauk roku 1784 (právě na její tradici dnes navazuje Akademie věd ČR) a Vlasteneckého muzea v Čechách roku 1818. Výraznou roli v tom sehráli největší české vědecké osobnosti té doby Ignác Born a Kašpar Šternberk. Obě instituce vznikly v rámci procesu českého národního obrození. Přírodní a technické vědy rozvíjeli v éře obrození Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl, Karel Bořivoj Presl či vynálezce lodního šroubu Josef Ressel. František Josef Gerstner sestrojil první parní stroj v českých zemích (1805–1807), Josef Božek předvedl první parovůz (1815) a paroloď (1817). Bratranci Veverkové vynalezli ruchadlo. Německou vědu v Čechách reprezentoval například Christian Doppler. V Čechách v té době působil i francouzský paleontolog Joachim Barrande. I v oblasti přírodních věd svou vlast opustilo mnoho talentovaných rodáků. Matematik Kurt Gödel, biologové Gerty Coriová a Carl Cori (nositelé Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství), astronom Johann Palisa, fyzik Georg Placzek, chemik Johann Josef Loschmidt, průkopník půdní mechaniky Karl von Terzaghi, matematička Olga Taussky-Toddová, botanik Heinrich Wilhelm Schott, astronomové Theodor von Oppolzer a Joseph Johann von Littrow, zakladatel dermatologie Ferdinand von Hebra, chemik Hans Tropsch. Do Vídně odešel i český lékař Karel Rokytanský. Z německy mluvících vědců v českých zemích naopak zůstali pracovat světově významný biolog Gregor Mendel, zakladatel genetiky, či fyzik Ernst Mach. V Praze na německé univerzitě krátký čas působil i fyzik Albert Einstein. Ani česká věda však nestála v 2. polovině 19. století stranou. Rozvíjela se v těsném sepětí s průmyslem, který rychle mohutněl. Jejími klíčovými představiteli byli vynálezce obloukové lampy František Křižík či objevitel čtyř krevních skupin Jan Janský. Do dějin fotografické a polygrafické techniky v té době výrazně zasáhly Jakub Husník a Karel Klíč. Průkopníkem aviatiky byl Jan Kašpar. Jan Kříženecký roku 1898 představil první kinematograf v českých zemích. Prostor pro vědu vytvořila i nová Československá republika založená roku 1918. V Brně byla tehdy (1919) založena Masarykova univerzita. V oblasti topologie se výrazně prosadil matematik Eduard Čech. Botanik Alberto Vojtěch Frič objevil řadu nových kaktusů. Dalším významným botanikem byl Karel Domin. Technik Viktor Kaplan vynalezl nový druh turbíny. Hans Ledwinka zkonstruoval roku 1934 první sériově vyráběný automobil s aerodynamickou karosérií Tatra 77. Další automobilový konstruktér Ferdinand Porsche se také narodil v Čechách, ovšem prosadil se zejména v Německu a jako spolupracovník s nacisty by se do republiky po válce ani vrátit nemohl. Mezi Němci odsunutými po druhé světové válce byl i nositel Nobelovy ceny za fyziku za rok 2007 Peter Grünberg. Po druhé světové válce bylo největším úspěchem české vědy udělení Nobelovy ceny za chemii Jaroslavu Heyrovskému roku 1959, za objev polarografie a analytickou chemii. Vynálezem kontaktních čoček a silonu proslul Otto Wichterle. Oldřich Homuta vynalezl roku 1957 praktickou pomůcku do domácnosti: remosku. Významným astronomem byl Antonín Mrkos působící na Hvězdárně Kleť. Armin Delong dosáhl mimořádných výsledků v oblasti mikroskopie. Stanislav Brebera vynalezl trhavinu Semtex. Výkladní skříní režimu pak byla účast na sovětském vesmírném programu Interkosmos (čs. družice Magion, první československý kosmonaut Vladimír Remek – první člověk ve vesmíru, který nebyl občanem USA či SSSR). Symbolem porevoluční vědy se stal chemik Antonín Holý, tvůrce poměrně účinných léků proti AIDS. Ve spolupráci s Evropskou unií bylo otevřeno několik nových vědeckých center zaměřených mj. na nanotechnologie a laserovou techniku (CEITEC, ELI Beamlines, HiLASE aj.). V Antarktidě byla založena česká Mendelova polární stanice. === Školství === Školství v České republice je organizováno v rámci základních, středních, vyšších odborných a vysokých škol. Vysoké školy jsou veřejné, státní a soukromé, nejstarší a nejvýznamnější je Univerzita Karlova v Praze, která je zároveň nejstarším vysokým učením ve střední Evropě (založena 1348). Druhou nejstarší univerzitou v ČR je Univerzita Palackého v Olomouci, jež vznikla roku 1573. Nejstarší vysokou školou uměleckého typu je Akademie výtvarných umění v Praze, která svou historii píše od roku 1799. Dalšími významnými vysokými školami jsou České vysoké učení technické v Praze (založeno 1707), Vysoké učení technické v Brně (založeno 1899) či Masarykova univerzita (založena 1919). V roce 1945 byla založena Akademie múzických umění. Na její součásti FAMU vystudovala nejen řada osobností českého a slovenského filmu, ale i známí zahraniční filmaři Agnieszka Holland, Emir Kusturica, Lordan Zafranović či Goran Paskaljević. Největšími co do počtu studentů jsou Univerzita Karlova (49 094 studentů v roce 2009) a Masarykova univerzita (38 216 studentů v roce 2009).Podle žebříčku QS World University Rankings z roku 2014 je Univerzita Karlova 244. nejlepší vysokou školou světa. České vysoké učení technické se umístilo na 411.–420. místě. Masarykova univerzita v Brně se umístila na 551.–600. místě, Vysoké učení technické v Brně na 651.–700. místě a Vysoká škola ekonomická v Praze byla zařazena do skupiny 701+ (pod 700. místem, bez dalšího rozlišování). Jiné české vysoké školy žebříček QS do měření nezahrnuje.Nejznámějším systémem měření a srovnávání kvality vysokých škol je tzv. šanghajský žebříček (ARWU), každoročně určující 500 nejlepších vysokých škol světa. Jedinou českou, která se v něm dosud objevila, je Univerzita Karlova. V roce 2014 se umístila na 201.–300. místě. Podle ARWU tak Univerzita Karlova patří mezi 2 procenta nejlepších vysokých škol na světě.Existují také méně formalizovaná srovnání spíše publicistického typu, která čas od času za nejkvalitnější univerzitu v ČR označí třeba brněnskou Masarykovu.Podle sčítání z roku 2011 činí podíl . vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva celkem 10,7 %; co se týče měst, nejvyšší podíl vykazuje Praha (20,7 %), Brno (20,6 %) a Olomouc (17,9 %).K nejslavnějším středním školám patří Pražská konzervatoř, druhá škola svého druhu na světě (založena 1808). Školu vedli i Antonín Dvořák, Josef Suk, Vítězslav Novák či Josef Bohuslav Foerster. Podle studie společnosti Pearson z roku 2012 má ČR 22. nejkvalitnější školství mezi vyspělými zeměmi.Podle informací OECD z roku 2007 Česko směřuje do vzdělávání 10 procent veřejných výdajů, čímž se v srovnávacím žebříčku řadí na předposlední místo spolu s Japonskem. Vyjádřeno podílem HDP se jedná o asi 4,6 %, což je podstatně méně než průměr zemí OECD, který činí 6,1 %. Současně čeští pedagogové dostávají čtvrté nejnižší platy z více než třiceti zemí sledovaných OECD. == Sport == Podle statistiky České unie sportu jsou nejpopulárnějšími sporty v ČR podle velikosti členské základny sportovních oddílů: fotbal, tenis, lední hokej, volejbal, florbal, golf, hokejbal, atletika, basketbal a lyžování. Pořadí sportovních disciplín podle sledovanosti obecenstvem je následující: lední hokej, biatlon, fotbal, lyžování, tenis, florbal, basketbal a volejbal. Nejsledovanějšími sportovními událostmi jsou lední hokej na olympijských hrách a mistrovství světa v ledním hokeji. Mezi další nejsledovanější patří mistrovství Evropy ve fotbale, Liga mistrů UEFA a mistrovství světa ve fotbale. === Olympijské hry === Na olympijských hrách dosáhli čeští sportovci významných úspěchů. Již v roce 1900 se František Janda-Suk zúčastnil 2. olympijských her v Paříži, kde získal stříbrnou medaili v hodu diskem. Na letních olympijských hrách získala gymnastka Věra Čáslavská sedm zlatých olympijských medailí (3× 1964, 4× 1968). Legendární běžec Emil Zátopek obdržel čtyři zlaté (1× 1948, 3× 1952), tři zlaté má oštěpař Jan Železný (1992, 1996, 2000) Dvě zlaté získali rychlostní kanoisté Josef Holeček (1948, 1952) a Martin Doktor (1996), kanoistka Štěpánka Hilgertová (1996, 2000) a oštěpařka Barbora Špotáková (2008, 2012). Na zimních olympijských hrách vybojovala rychlobruslařka Martina Sáblíková tři zlaté medaile (2× 2010, 1× 2014). Lyžařka Kateřina Neumannová přivezla ze ZOH celkem šest medailí. Ester Ledecká se stala prvním českým sportovcem, který vybojoval olympijské zlato ve dvou různých sportech – ve snowboardingu a ve sjezdovém lyžování. === Lehká atletika === Kromě letních olympijských her se čeští lehcí atleti účastní také pravidelných mistrovství světa a Evropy. V dresu samostatného Česka se mistry světa v atletice stali oštěpaři Jan Železný, Vítězslav Veselý a Barbora Špotáková, trojskokanka Šárka Kašpárková, běžci Ludmila Formanová a Zuzana Hejnová, desetibojaři Tomáš Dvořák a Roman Šebrle. V hale navíc zlato brali běžec Pavel Maslák (a to již třikrát), sedmibojař Robert Změlík a skokanka o tyči Pavla Hamáčková. Na mistrovství Evropy krom jmenovaných zlato získali i skokanka o tyči Jiřina Ptáčníková, v hale překážkář Petr Svoboda a běžci Denisa Rosolová a Jakub Holuša. V dresu Československa titul mistra světa vybojovali i další Češi: běžkyně Jarmila Kratochvílová, koulařka Helena Fibingerová, v hale pak koulař Remigius Machura a skokan do dálky Jan Leitner. Mistry Evropy byli běžci Emil Zátopek a Jaroslava Jehličková, překážkář Jindřich Roudný, koulař Jiří Skobla, chodec Josef Doležal, oštěpařka Dana Zátopková, skokanka do výšky Miloslava Rezková, diskař Ludvík Daněk, v hale titul navíc krom jmenovaných získali skokani do výšky Milada Karbanová a Vladimír Malý, běžci Karel Kolář, Taťána Kocembová, Lubomír Tesáček a Milena Matějkovičová, překážkář Aleš Höffer, koulař Jaroslav Brabec a skokanka do dálky Jarmila Nygrýnová. Běžkyně Jarmila Kratochvílová již od roku 1983 drží světový rekord v běhu na 800 metrů, jde o nejdéle platný světový rekord v historii ženské atletiky. === Fotbal === ==== Reprezentace ==== Fotbalová reprezentace Československa a posléze České republiky získala dvě stříbrné medaile na mistrovství světa, roku 1934 a roku 1962. V roce 1976 vyhrálo Československo mistrovství Evropy ve fotbale 1976 v Jugoslávii, přičemž ovšem bylo z 22 hráčů na soupisce jen sedm Čechů. Stříbro na tomto turnaji národní tým vybojoval roku 1996, bronz pak v letech 1980 a 2004. Roku 1980 získal olympijský výběr ČSSR zlaté medaile na letních olympijských hrách v Moskvě. ==== Klubový fotbal ==== Před druhou světovou válkou patřily AC Sparta Praha a SK Slavia Praha k nejlepším klubům Evropy. Sparta dvakrát vyhrála Středoevropský pohár (1927, 1935), nejprestižnější klubovou soutěž té doby, Slavia jednou (1938). Po založení evropských pohárů, organizovaných od 50. let asociací UEFA, se v nich nejdál dostali Dukla Praha (semifinále PMEZ 1966/67, semifinále PVP 1985/86), Sparta (semifinále PMEZ . 1991/92, semifinále PVP 1972/73), Baník Ostrava (semifinále PVP 1978/79), Bohemians Praha (semifinále UEFA 1982/83) a Slavia (semifinále UEFA 1995/96). Čtvrtfinále hrály SK Hradec Králové, Zbrojovka Brno, TJ Vítkovice, Sigma Olomouc a Slovan Liberec. ==== Osobnosti ==== Josef Masopust (1962) a Pavel Nedvěd (2003) vyhráli anketu Zlatý míč, která každoročně hledá nejlepšího fotbalistu Evropy. Brankář Ivo Viktor skončil v této anketě roku 1976 třetí. Oldřich Nejedlý byl nejlepším střelcem mistrovství světa ve fotbale 1934. Milan Baroš byl nejlepším střelcem mistrovství Evropy 2004. Nejvíce startů za reprezentaci Československa si připsal Zdeněk Nehoda, za reprezentaci ČR Petr Čech, nejlepším československým reprezentačním střelcem byl Antonín Puč, v dresu ČR Jan Koller. Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž, Ligu mistrů, vyhráli Vladimír Šmicer, Milan Baroš (oba roku 2005 s FC Liverpool), Marek Jankulovski (2007 s AC Milan) a brankář Petr Čech (2012 s Chelsea FC). Nedvěd získal roku 1999 s Laziem Řím Pohár vítězů pohárů. Pohár UEFA (potažmo nástupnickou Evropskou ligu) vyhráli Jiří Němec, Radoslav Látal (oba 1997 se Schalke 04), Vladimír Šmicer, Patrik Berger (oba 2001 s Liverpoolem), Radek Šírl (2008 se Zenitem Petrohrad), Tomáš Hübschman (2009 se Šachťarem Doněck), Tomáš Ujfaluši (2010 s klubem Atlético Madrid) a Petr Čech (2013 s Chelsea). Legendárním střelcem, jehož velkou část kariéry však pohltila druhá světová válka, byl Josef Bican. Jedním z nejlepších brankářů své doby na světě byl František Plánička. K dalším úspěšným fotbalistům patří Svatopluk Pluskal, Ladislav Novák, Antonín Panenka, Ladislav Vízek, Tomáš Skuhravý, Karel Poborský a Tomáš Rosický. === Lední hokej === V ledním hokeji patří k největším reprezentačním úspěchům zlatá medaile na olympijských hrách v Naganu roku 1998, jejíž cena tkví v tom, že se turnaje zúčastnili poprvé všichni nejlepší hráči planety, včetně profesionálů ze severoamerické NHL. Ke hvězdám týmu patřili zejména Jaromír Jágr a brankář Dominik Hašek. Co se týče hokejových individualit, je Jágr co do počtu bodů nejlepším v současnosti aktivním střelcem v NHL a druhým nejlepším v celé historii této ligy. Dvakrát vyhrál Stanleyův pohár (1990/91 a 1991/92 s klubem Pittsburgh Penguins). Dva Stanley Cupy má i Hašek, a to s Detroit Red Wings (2001/2002, 2007/2008). Třikrát tuto prestižní trofej vyhráli Jaroslav Pouzar a Jiří Hrdina, dvakrát Petr Sýkora, Patrik Eliáš, Bobby Holík, Michal Rozsíval a Jiří Fischer. Nejvíce bodů v kanadském bodování získali v základní části NHL spolu s Jágrem, Eliášem, Holíkem a Sýkorou také Milan Hejduk, Petr Nedvěd, Martin Straka a Václav Prospal, ve Stanley Cupu David Krejčí a Michal Pivoňka. Před rokem 1989 však čeští hokejisté NHL mohli hrát jen výjimečně, přesto měli světovou úroveň. Velkých úspěchů dosáhla slavná generace čtyřicátých let jako byli Vladimír Bouzek, Stanislav Konopásek, Bohumil Modrý, Václav Roziňák, Vladimír Zábrodský, Augustin Bubník a Jaroslav Drobný. V padesátých a šedesátých letech vynikli Vlastimil Bubník, Bronislav Danda a Václav Pantůček. V sedmdesátých letech pak Jiří Bubla, Ivan Hlinka, Jiří Holeček, Jiří Holík, Oldřich Machač, Vladimír Martinec, František Pospíšil, Miroslav Dvořák, Václav Nedomanský, Milan Nový, Jaroslav Holík, Milan Chalupa. Vladimír Růžička je jediným hráčem, který zažil největší úspěch 80. let (zlato z MS 1985) i let devadesátých (zlato z Nagana). Jiří Šlégr je spolu s Jágrem jediným českým členem prestižního Triple Gold Clubu, do něhož symbolicky vstupují hráči, kteří vyhráli mistrovství světa, olympijské hry i Stanleyův pohár. Mužstvo Československa vyhrálo mistrovství světa roku 1947, 1949, 1972, 1976, 1977 a 1985. Mužstvo České republiky pak v letech 1996, 1999, 2000, 2001, 2005 a 2010. Pět zlatých z MS má František Kaberle a David Výborný, čtyři Pavel Patera a Martin Procházka. Kluby, které vyhrály českou hokejovou ligu, jsou HC Olomouc, HC Vsetín, HC Sparta Praha, HC Slavia Praha, Zlín, Dynamo Pardubice, HC Karlovy Vary, HC Oceláři Třinec, HC Škoda Plzeň, HC Litvínov, Bílí Tygři Liberec a Kometa Brno. Československou ligu navíc také LTC Praha, ATK Praha, Motor České Budějovice, HC Vítkovice, Kladno a Dukla Jihlava. V KHL působil jen krátkou dobu český klub HC Lev Praha, nicméně probojoval se až do jejího finále. === Tenis === Mimořádně úspěšná je česká tenisová škola. Martina Navrátilová vyhrála devětkrát nejprestižnější tenisový turnaj Wimbledon (1978, 1979, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987, 1990). Dvakrát vyhrála Wimbledon Petra Kvitová (2011, 2014) a jednou Jana Novotná (1998). Jediným českým mužským vítězem turnaje ve Wimbledonu v tzv. open éře se stal Jan Kodeš (1973), ale v minulosti zde triumfoval i Jaroslav Drobný (1954). Ivan Lendl byl 270 týdnů světovou jedničkou v žebříčku ATP, jako dosud jediný český hráč. Ženskému žebříčku WTA kralovala celkem 332 týdnů Martina Navrátilová. V roce 2017 se světovou hráčkou č. 1 stala rovněž Karolína Plíšková. Krom jmenovaných hráčů vyhráli některý z tzv. grandslamových turnajů také Petr Korda (Austrálie 1998) a Hana Mandlíková (Austrálie 1980, 1987, Paříž 1981, US Open 1985). Deblovou specialistkou byla Helena Suková, jež ve čtyřhře vyhrála čtrnáct grandlamových turnajů. Mužská tenisová reprezentace Československa resp. Česka vyhrála třikrát Davis Cup, a to 1980, 2012 a 2013 (poslední dvě soutěže jako Český daviscupový tým). Ženská tenisová reprezentace Československa resp. Česka zvítězila dokonce desetkrát ve Fed Cupu (1975, 1983, 1984, 1985, 1988, 2011, 2012, 2014, 2015 a 2016). Český fedcupový tým tedy vyhrál tuto prestižní soutěž od roku 2011 již pětkrát. === Ostatní sporty === České basketbalistky mají tři stříbra (1964, 1971, 2010) a tři bronzy (1957, 1959, 1975) z mistrovství světa, v roce 2005 vyhráli mistrovství Evropy. Čeští basketbalisté vyhráli mistrovství Evropy v roce 1946, šestkrát přivezli stříbro (1947, 1951, 1955, 1959, 1967, 1985). Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž v basketbale žen (dnes Euroliga, dříve Pohár mistrů evropských zemí) vyhrála Sparta Praha (1975/76), Gambrinus Brno (2005/06) a USK Praha (2014/15). V analogické mužské soutěži se probojovaly do finále kluby Spartak Brno (1963/64, 1967/68) a Slavia VŠ Praha (1965/66). Nejlepším českým basketbalistou 20. století byl vyhlášen Jiří Zídek. Jeho syn Jiří Zídek mladší byl prvním českým hráčem v americké NBA. Následovali ho Jiří Welsch, Jan Veselý a nejnověji Tomáš Satoranský. Hana Horáková byla v roce 2010 vyhlášena nejlepší basketbalistkou Evropy.Ženská házenkářská reprezentace vyhrála mistrovství světa (1957), jednou přivezla stříbro (1986) a jednou bronz (1962). Muži vyhráli mistrovství světa roku 1967, krom toho mají dvě stříbra (1958, 1961) a dva bronzy (1954, 1964). Získali též stříbro na olympijských hrách v Mnichově roku 1972. Tým mužů Dukly Praha třikrát vyhrál Pohár mistrů evropských zemí (1957, 1963, 1984), ženský tým Sparty Praha jednou (1962). Filip Jícha byl roku 2010 vyhlášen nejlepším házenkářem světa.Ve volejbale má mužská reprezentace dva tituly mistra světa (1956, 1966), tři tituly mistra Evropy (1948, 1955, 1958), stříbro a bronz z olympijských her (1964, 1968). Ženy vyhrály roku 1955 mistrovství Evropy. Nejlepším českým volejbalistou 20. století byl vyhlášen Josef Musil, jenž se stal rovněž prvním Čechem uvedeným do mezinárodní volejbalové Síně slávy.Ke slavným šachistům patřili Wilhelm Steinitz, Richard Réti (viz Rétiho hra) či Věra Menčíková. Českým přínosem světovému šachu je rovněž Traxlerův protiútok. Nejúspěšnějším českým šachistou současnosti je David Navara. Tomáš Enge je jediným českým účastníkem závodů Formule 1. I v dalších sportech se objevily v éře samostatného Česka výrazné osobnosti – v biatlonu (Gabriela Koukalová), v judu (Lukáš Krpálek), v krasobruslení (Tomáš Verner), v silniční cyklistice (Roman Kreuziger .), v horských kolech (Jaroslav Kulhavý), ve snowboardkrosu (Eva Samková), veslování (Miroslava Knapková, Ondřej Synek), kanoistice (Martin Fuksa, Josef Dostál) . , klasickém lyžování (Lukáš Bauer), akrobatickém lyžování (Aleš Valenta), střelbě (Kateřina Emmons), moderním pětiboji (David Svoboda), alpském lyžování (Šárka Záhrobská), . sportovním lezení (Adam Ondra), skikrosu (Tomáš Kraus), dráhové cyklistice (Lada Kozlíková), cyklokrosu (Zdeněk Štybar), ale i v poměrně málo sledovaných sportech jako jsou skiboby (Alena Housová, Irena Francová-Dohnálková), krasojízda (Martina Štěpánková), sportovní rybolov (Kateřina Marková) či orientační běh (Dana Brožková). Z éry Československa lze vzpomenout legendy kolové bratry Pospíšily, skokany na lyžích Jiřího Rašku, Pavla Ploce a Jiřího Parmu, cyklokrosaře Radomíra Šimůnka či zápasníka Vítězslava Máchu. === Soutěže a sportoviště === K největším pravidelným mezinárodním sportovním akcím v ČR patří motocyklová Velká cena Brno, atletická Zlatá tretra v Ostravě, běžecký Pražský mezinárodní maraton, jezdecká Velká pardubická, tenisový turnaj Prague Open (navazující na Czech Open), lyžařská Jizerská padesátka, automobilová Barum rallye ve Zlíně či plochodrážní Zlatá přilba v Pardubicích. V minulosti byli významnými akcemi i České hokejové hry či Závod míru. Ve vodním slalomu či v biatlonu se v ČR pravidelně konají závody světového poháru. Z domácích soutěží patří k nejsledovanějším pravidelným soutěžím 1. česká fotbalová liga (dříve Fotbalová liga Československa), Česká hokejová extraliga (dříve Československá hokejová liga) a Česká basketbalová liga (dříve Československá basketbalová liga). V ČR se konala i řada jednorázových mezinárodních sportovních akcí, kupříkladu na pražském stadionu v Edenu se roku 2013 hrálo finále evropského Superpoháru, v roce 2015 se v Praze (Eden a Letná), v Olomouci (Andrův stadion) a . v Uherském Hradišti (Stadion Miroslava Valenty) konalo Mistrovství Evropy ve fotbale hráčů do 21 let, desetkrát se v ČR konalo mistrovství světa v ledním hokeji (1933, 1938, 1947, 1959, 1972, 1978 . , 1985, 1992, 2004, 2015), několikrát též mistrovství světa a Evropy v basketbale mužů (1947, 1981) i žen (1956, 1967, 1995, 2010), . mistrovství světa v házené mužů (1964, 1990) i žen (1978), mistrovství světa a Evropy ve volejbale mužů (1949, 1958, 1966, 2001, 2011) i žen ( . 1949, 1958, 1986, 1993), mistrovství Evropy v atletice 1978 a dvě halová atletická mistrovství Evropy (1967, 2015), mistrovství světa v klasickém lyžování 2009 v Liberci, mistrovství světa v biatlonu 2013 . v Novém Městě na Moravě, dvě zimní univerziády (1964, 1978), deset mistrovství světa či Evropy v krasobruslení (1908, 1928, 1934, 1937, 1948, 1962, 1988, 1993, 1999, 2017), mistrovství světa ve florbale 1998 a roku 1981 se na brněnském velodromu konalo kupříkladu i mistrovství světa v dráhové cyklistice. K nejmodernějším sportovištím patří fotbalové stánky Eden a Letná v Praze a stadion ve Štruncových sadech v Plzni, víceúčelové haly O2 Arena v Praze, Ostravar Aréna v Ostravě, KV Arena v Karlových Varech a Home Credit Arena v Liberci, atletický Městský stadion v Ostravě-Vítkovicích, Masarykův okruh pro motocyklové závody v Brně či můstky na Ještědu. Historicky významnými jsou též Velký strahovský stadion, na kterém se konaly mj. Sokolské slety a který býval uváděn jako největší sportovní stadion na světě, pražská Sportovní hala v Holešovicích, lední stadion na Štvanici, tenisový stadion na Štvanici, Stadion Evžena Rošického na Strahově či můstky Čerťák v Harrachově. Organizačně stojí na špici českého sportu Česká unie sportu a Český olympijský výbor. K největším sportovním svazům patří Fotbalová asociace ČR a Český svaz ledního hokeje. Nejpopulárnější všesportovní anketou je Sportovec roku, významnými oborovými anketami jsou Fotbalista roku, Zlatá hokejka, Atlet roku či Zlatý kanár. === Tělovýchova === Počátky organizované české tělovýchovy sahají do roku 1862, kdy Miroslav Tyrš, Jindřich Fügner a další založili spolek Sokol, který se postupně rozrostl v důležitou národní organizaci. Od něho se časem odštěpily levicová Dělnická tělocvičná jednota a katolický Orel. Tyto organizace pořádaly pravidelná masová cvičení. Největší celonárodní akcí v době před převzetím moci komunisty byly Sokolem pořádané Všesokolské slety na Strahovském stadionu v Praze. V éře socialismu navázaly na ně tzv. spartakiády, pořádané státu podřízeným Československým svazem tělesné výchovy (ČSTV). Velkou tradici má česká turistika. Klub českých turistů, založený Vojtou Náprstkem, pečuje o unikátní síť turistických značek, jednu z nejhustších na světě. Její počátky sahají do roku 1889. Velkou společenskou roli ve 20. století sehrál český tramping. Populární je také požární sport. Průkopníky moderního sportu a olympismu v českých zemích byli Jiří Guth-Jarkovský a Josef Rössler-Ořovský. == Další charakteristiky == === Kuchyně === Česká kuchyně je ovlivněna polohou Česka v průsečíku západních a východních vlivů. Půldruhého století ovlivňovala a byla ovlivňována kuchyní kulturně i jazykově blízkého Slovenska, ale mnohem déle trvala interakce s německou (zejména pak bavorskou) a rakouskou kuchyní, od kterých různé pokrmy přijímala (vídeňský řízek, vepřo-knedlo-zelo, bramboračka, štrůdl), ale také tyto kuchyně naopak inspirovala (povidla, koláče, svíčková na smetaně). Obecně česká jídla zapadají do středoevropských chutí, s některými místními originalitami – krom už uvedených např. smažený sýr, knedlíky, utopenci, olomoucké syrečky, vánoční kapr (Český kapr je obchodní značkou), hořické trubičky, škubánky, pivní sýr atd. Východní vlivy (slovenské, maďarské, polské či ruské) v české kuchyni zastupují např. boršč, trdelník, živáňská pečeně, guláš anebo tlačenka. Ryby jsou v českém jídelníčku málo časté (tzv. mořské plody se rozmohly až v souvislosti s moderním stravováním a zásobováním potravinami z dovozu), naopak, v evropském kontextu mimořádné je použití jedlých hub a mletého máku. Tvary některých druhů pečiva – např. rohlíků – jsou také v Evropě (s výjimkou Slovenska) neobvyklé, i když samotné těsto, z něhož jsou vyráběny, je běžné. Na podobu novověké české kuchyně měla zásadní vliv Magdalena Dobromila Rettigová. Z českých nápojů vyniká pivo, jehož vaření tu má staletou tradici a patří mezi nejznámější a nejkvalitnější na světě. (V rámci EU je název České pivo chráněným zeměpisným označením.) První známý pivovar tu existoval už v roce 1118 a Česko má nejvyšší spotřebu piva na osobu na světě. Vysoce alkoholická slivovice, pálená hlavně na východní Moravě, je běžně známa i v jiných státech východní a jihovýchodní Evropy, zato bylinné likéry Fernet Stock a Becherovka jsou českými specialitami. Víno se vyrábí především na jižní Moravě, která má k pěstování révy podstatně lepší podmínky než jiné části republiky (byly tu i vyšlechtěny domácí odrůdy, např. Cabernet Moravia, Pálava nebo Muškát moravský). Kofeinová limonáda Kofola je další českou specialitou. === Svátky === Dny pracovního klidu zahrnují svátky, které se vážou k historickým událostem nebo tradicím a státní svátky, které se váží k české státnosti. 1 Označuje tzv. ostatní svátky, které nesouvisejí s českou státností. == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Související články === Seznam hlav českého státu Světové dědictví v Česku === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Česko ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo český ve Wikislovníku Kategorie Česko ve Wikizprávách Slovníkové heslo Česko ve Wikislovníku Téma Česko ve Wikicitátech Průvodce Česko ve Wikicestách Česko na OpenStreetMap Oficiální stránky Portál veřejné správy Národní geoportál

VERB_PHRASE

YES_NO

008862

Vlajka Slovenska se skládá ze slovanské trikolóry a slovenského znaku. Barvy slovenské trikolóry jsou odvozené jednak od původních slovenských barev červené a bílé a jednak od slovanské trikolóry (bílá, modrá, červená). == Popis == Vlajku...

Je zelená barva součastí slovenské vlajky?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Slovenská_vlajka

Barvy slovenské trikolóry jsou odvozené jednak od původních slovenských barev červené a bílé a jednak od slovanské trikolóry (bílá, modrá, červená).

Vlajka Slovenska se skládá ze slovanské trikolóry a slovenského znaku. Barvy slovenské trikolóry jsou odvozené jednak od původních slovenských barev červené a bílé a jednak od slovanské trikolóry (bílá, modrá, červená). == Popis == Vlajku popisuje §9 odstavec 2 Ústavy SR, stejně jako Zákon NR SR č. 63/193 Z. z. z 18. 2. 1993: poměr stran: 2:3 poloha štítu se znakem: 1/3 délky vlajky od stožáru výška štítu se znakem: = 1/2 šířky vlajky šířka lemu štítu se znakem: = 1/100 délky vlajky == Dějiny == === Před vznikem Československa === Dnešní podoba vznikla během revoluce 1848/1849, když Slováci bojovali na straně Vídně proti Maďarům. Mezi dubnem a zářím 1848 se ještě používala (české a polské podobná) červeno-bílá vlajka (bez znaku), přičemž úplně poprvé "oficiálně" se takováto vlajka údajně použila 23. dubna 1848 v Brezové během divadelního představení. Od září 1848 (dle jiných pramenů od srpna) se přidal modrý pás a začala se používat nejčastěji vlajka červeno-bílo-modrá, nebo bílo-modro-červená. Modrý pás byl převzatý z ruské a chorvatské zástavy (Rusové jako patroni Slovanů, Chorvati jako bratrský národ v Uhersku). Některé z vlajek roku 1848 nesly také uherský státní znak, přičemž v něm však často byla změněná barva třech vršků na modrou (tedy na dnešní barvy slovenského znaku). Použitím uherského znaku se mělo vyjádřit, že se Slováci (ještě) nechtějí odtrhnout od Uherska, ale chtějí uznání svého národa v rámci Uher. Pořadí pruhů se ustálilo na dnešním stavu až v roce 1868 a tuto vlajku ve velkém používaly slovenské spolky v USA. === Po vzniku Československa === Nově vzniklé Československo si 30. března 1920 po dlouhém uvažování zvolilo vlajku, která byla odvozena z tradiční české bílo-červené vlajky, kterou doplnil modrý trojúhelníkem, symbolizující Slovensko, protože Slováci měli modrou barvu ve svém znaku od roku 1848. Tato československá vlajka se stala na základě zákona ze dne 17. prosince 1992 také českou vlajkou, ačkoliv Ústavní zákon o zániku České a Slovenské Federativní Republiky z roku 1992 používání symbolů Československa nástupnickými státy zakazuje. Slováci však už i po roce 1918 používali jako svoji vlajku trojpruhou zástavu (dnešní bez znaku), proto její používání bylo v roce 1919 v Československu oficiálně povolené. Dne 19. listopadu 1938, po vyhlášení slovenské autonomie v rámci Česko-Slovenska, dostala oficiální charakter vlajka se třemi pruhy (dnešní bez znaku). V letech 1938-1939 Slováci zároveň přechodně používali jako symbol boje za autonomii v rámci Česko-Slovenska jako vlajku také červený dvojitý kříž v bílém kruhu na modrém pozadí. Také první Slovenská republika používala v letech 1939-1945 dnešní vlajku (opět bez slovenského znaku), a to jako státní i podle zákona z 23. června 1939. První Slovenská republika zavedla i vlastní vojenskou vlajku (zanikla 1945), kterou byla státní vlajka s dvojitým černým křížem v černě lemovaném štítu uprostřed listu. Po Sametové revoluci (1989) ústavní zákon od 1. března 1990 opět zavedl vlajku se třemi pruhy (bez znaku). Používání znaku na vlajce se stalo nezbytným od roku 1991, aby se předešlo záměnám s podobnými novými vlajkami Ruska a Slovinska. Vlajka se znakem jsou popsány v 9. hlavě Ústavy SR. Poprvé zavlála nad Bratislavským hradem 3. září 1992 ve 20:22 hod. Některé detaily formy slovenské státní vlajky určil až Zákon NR SR z 18. února 1993. Podle něho se výška štítu se znakem rovná polovině šířky vlajky a štít je olemovaný bílým páskem, jehož šířka je rovná jedné setině délky vlajky. == Galerie == == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vlajka Slovenska na slovenské Wikipedii. === Související články === Státní znak Slovenska Slovenská hymna Dějiny Slovenska Státní symboly Slovenska Vlajka prezidenta Slovenska === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Slovenská vlajka ve Wikimedia Commons

ADJ_PHRASE

YES_NO

012420

Dopravní podnik města Brna,a.s. (DPMB) je akciová společnost, která je hlavním dopravcem v městské hromadné dopravě na území statutárního města Brna. Jejím jediným akcionářem je město Brno. Všechny provozované linky jsou zapojeny do Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje (IDS JMK), jehož jádro vzniklo v roce 2004 právě v Brně a okolí. V roce 2017 provozoval Dopravní podnik města Brna dopravu na 11 tramvajových, 55 městských autobusových (z toho je 34 běžných denních, tři expresní, dvě určené primárně pro tělesně postižené, čtyři školní, jedna bezplatná k nákupnímu centru Avion a 11...

Kdy vzniklo jádro Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dopravn%C3%AD_podnik_m%C4%9Bsta_Brna

Všechny provozované linky jsou zapojeny do Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje (IDS JMK), jehož jádro vzniklo v roce 2004 právě v Brně a okolí.

Dopravní podnik města Brna,a.s. (DPMB) je akciová společnost, která je hlavním dopravcem v městské hromadné dopravě na území statutárního města Brna. Jejím jediným akcionářem je město Brno. Všechny provozované linky jsou zapojeny do Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje (IDS JMK), jehož jádro vzniklo v roce 2004 právě v Brně a okolí. V roce 2017 provozoval Dopravní podnik města Brna dopravu na 11 tramvajových, 55 městských autobusových (z toho je 34 běžných denních, tři expresní, dvě určené primárně pro tělesně postižené, čtyři školní, jedna bezplatná k nákupnímu centru Avion a 11 nočních) a 13 trolejbusových pravidelných linkách v Brně a jeho nejbližším okolí. Rovněž je provozovatelem jedné linky lodní dopravy na Brněnské přehradě, dvou sezónních historických (nostalgických) linek (jedna tramvajová, jedna trolejbusová), seniorbusu a pravidelných vyhlídkových jízd turistického minibusu. Některé městské linky DPMB zajížděly z Brna i do některých okolních měst (Kuřim, Modřice a Šlapanice) a obcí (Bílovice nad Svitavou, Česká, Kobylnice, Lelekovice, Prace, Sokolnice a Vranov). Příměstská autobusová doprava (regionální linky IDS JMK) zajišťovaná DPMB obsluhovala několik dalších obcí (např. Hvozdec, Veverskou Bítýšku nebo Ostopovice). Brno bylo prvním městem na území dnešního Česka, kde byla zavedena tehdy koněspřežná tramvaj. Současná brněnská trolejbusová síť je největší v České republice, tramvajová síť je druhá největší po pražské. Dopravní podnik města Brna akciová společnost vznikl dne 1. ledna 1998 přeměnou z Dopravního podniku města Brna, státního podniku, který byl zrušen bez likvidace. DPMB se v roce 2007 řídil stanovami upravenými a schválenými rozhodnutím jediného akcionáře v působnosti valné hromady. Dne 25. listopadu 2013 zavedl DPMB prodej SMS jízdenek. Tato služba byla zavedena se zpožděním roku a půl oproti původnímu plánu, neboť jejího provozovatele se podařilo vybrat teprve ve třetím výběrovém řízení. Od 1. ledna 2017 zavedl DPMB elektronické odbavování cestujících s předplatními jízdenkami. Jízdní doklad je nahrán přímo na platební kartě, což je rozdíl oproti jiným městům v ČR, které používají vlastní karty, ať je to ODISka, nebo Lítačka. Generální ředitel: Ing. Miloš Havránek (od 16. května 2011), Ing. Bedřich Prokeš (1998 - 15. května 2011) Technický ředitel: Ing. Jaromír Holec (od 1. ledna 2012) ., Ing. Rudolf John (do 31. prosince 2011) Provozní ředitel: Ing. Jiří Valníček Ekonomická ředitelka: Ing. Zuzana Ondroušková (od 1. ledna 2012), Ing. Hana Černochová (od 1. ledna 2008), Marie Marhanová (do 31. prosince 2007) Podrobnější informace naleznete v článku Tramvajová doprava v Brně. Brno bylo pátým městem v Rakousku-Uhersku, které zavedlo koněspřežnou dráhu, před Brnem byla pouze ve Vídni, Pešti, Budíně a Temešváru. V roce 1869 byl postaven první úsek, který vedl od Kiosku (dnešní Moravské náměstí) do Kartouz (dnešní Semilasso). Celá síť byla dokončena o rok později a dosáhla délky 14,5 km. Roku 1874 byl provoz kvůli nerentabilitě zrušen. Představitelé města ovšem chtěli udržet pouliční dráhu, a tak jednali s dalšími zájemci o tramvajovou dopravu. V roce 1876 byl tedy obnoven letní provoz na jedné trati z Pisárek do Králova Pole. Opět z důvodů finančních byla dráha roku 1881 zrušena. Pomocí inzerce byl vybrán další zájemce a ten zavedl místo koňky parní dráhu. Provoz byl zahájen v roce 1884 opět na trati Pisárky - Královo Pole a nově i na odbočce k Ústřednímu hřbitovu. Kolem roku 1898 začaly neshody mezi městem a provozovatelem. Nedlouho poté celý podnik prodal majitel Rakouské elektrárenské společnosti Union. Nový správce tratí přebudoval tratě na elektrické (provoz zahájen v červnu 1900) a do konce téhož roku byla zprovozněna třetí trať z náměstí Svobody do Zábrdovic, linky byly tehdy označeny barvami. Vznikla také Společnost brněnských elektrických pouličních drah, přímý předchůdce dopravního podniku, jenž byl v roce 1914 převzat městem. V následujících třech letech byly vybudovány další úseky, čímž byla síť dokončena a bez výraznějších změn vydržela do první světové války. Od roku 1913 byly linky označeny čísly. Po válce odešli rakouští pracovníci dopravního podniku. Byly změněny názvy mnoha zastávek. Začalo se s prodlužováním tratí a jejich zdvoukolejňováním. Následovalo rozšíření sítě linek do dalších čtvrtí. Např. v roce 1924 byla zahájena doprava do Maloměřic, o dva roky později do Řečkovic. Padesátá léta přinesla do tramvajové dopravy spoustu inovací, jako třeba regulovaný nástup a výstup cestujících a dálkové ovládání dveří, které zamezilo vyskakování za jízdy. Poprvé došlo ke zrušení tarifních pásem a za jednu cenu se dalo jet buď pouze jednu zastávku nebo až na druhý konec města. V roce 1958 byl zahájen provoz nových vozů typu Tatra T2, pro které byla postavena nová vozovna v Medlánkách. V tomto roce byla zrušena doprava ulicí Kobližnou. Stavba tratí nebo jejich prodlužování ale pokračovalo. V 80. letech probíhala stavba tratí rychlodrážního charakteru do sídlišť na okrajích města. Roku 1980 byla zprovozněna trať do Bohunic, v roce 1983 do Bystrce, do Líšně v roce 1986. Od roku 1963 byly dodávány nové vozy Tatra T3 a od roku 1967 kloubové dvoučlánkové tramvaje Tatra K2, oba typy stále tvoří pilíř vozového parku. V Brně jsou v provozu tramvaje Tatra T3 a její modernizace, Tatra T6A5, Tatra K2 a její modernizace, Tatra KT8D5 a její modernizace, Škoda 03T, Škoda 13T, Tatra K3R-N, VarioLF a VarioLF2. Podrobnější informace naleznete v článku Městská autobusová doprava v Brně. V roce 1930 se ve městě objevily autobusy. Do konce tohoto roku bylo zprovozněno 7 linek, označených písmeny. Jejich provoz byl ztrátový. Autobusová doprava měla v Brně ale až do 50. let spíše doplňkový charakter. Od konce 50. let však autobusy nabyly na významu. Zabezpečovaly dopravu do okrajových částí Brna a do průmyslových podniků, například do líšeňského Zetoru. Význam měly i při výstavbě velkých sídlištních celků - jejich trasa mohla být měněna spolu osídlováním. DPMB provozuje autobusy typů Karosa B 931, Karosa B 941, Karosa B 961, Irisbus Citelis 12M, Irisbus Citelis 18M, Irisbus Crossway LE a minibusy Mave CiBus ENA a SKD Stratos, v roce 2014 přibylo 36 ks vozů Solaris Urbino 18. V letech 2014 a 2015 také proběhla masivní modernizace vozového parku spojená s nákupem 100 ks vozidel na stlačený zemní plyn, kdy byly pořízeny vozy Irisbus Citelis 12M CNG, SOR NBG 12 a Iveco Urbanway 12M CNG. Podrobnější informace naleznete v článku Trolejbusová doprava v Brně. V roce 1949 v Brně vyrazil do ulic tehdy moderní trolejbus. První linka vedla od Hlavního nádraží do Slatiny a do konce téhož roku byly uvedeny do provozu ještě další dvě linky. Jedna vedla z České (tehdy náměstí Rudé armády) do Králova Pole ulicí Botanickou, druhá od tramvajové smyčky Komárově do Tuřan. Linka 23 k tuřanské točně byla později zrušena a linka 21 do Slatiny prodloužena až do Šlapanic. Brno bylo jediné město v ČSSR, kde byla budována trolejbusová síť jako doplněk tramvajové. Trolejbusy se začaly zavádět do nově vystavěných sídlišť (Kohoutovice, Slatina, Bystrc, Vinohrady). Po vozech Škoda 6Tr, 7Tr, 8Tr a 9Tr byly do provozu uvedeny koncepčně odlišné vozy od stejného výrobce 14Tr a jim velmi podobná kloubová verze 15Tr. Dále zde jezdí trolejbusy Škoda 21Tr v různých modifikacích, Škoda 22Tr, Škoda 25Tr Irisbus a Škoda 31Tr SOR. Roku 1977 byli v brněnské MHD (ve všech trakcích) zrušeni průvodčí a bylo zavedeno samostatné odbavování cestujících. Podrobnější informace naleznete v článku Lodní doprava na Brněnské přehradě. DPMB provozuje od roku 1946 na Brněnské přehradě vlastní lodní dopravu. Od roku 2012 používá celkem pět větších dvoupalubových (Lipsko, Vídeň, Utrecht, Dallas a Stuttgart) a jednu menší jednopalubovou loď (Brno), všechny jsou poháněny elektromotorem. Lodě jezdí každoročně od konce dubna do poloviny října.

DATETIME

DATETIME

006513

... Je odvozena od původního seriálu Star Trek ze druhé poloviny 60. let 20. století, který vytvořil scenárista a producent Gene Roddenberry. První seriál Star Trek (česky doslova "Hvězdné putování", ale nepřekládá se), později pro rozlišení označovaný jako "The Original Series" (doslovně Původní seriál), vznikl roku 1966 a čítal 3 řady. Představil divákům kapitána Jamese Kirka s jeho posádkou, kterak prozkoumávají vesmír na palubě vesmírné lodi USS Enterprise (NCC-1701). Jejich příběhy pokračovaly ve stejnojmenném animovaném seriálu (pro rozlišení "The Animated Series", doslovně Animovaný seriál) a 6 celovečerních filmech. Dále postupně byly natočeny čtyři další seriály, které stavěly na stejném základu: Star Trek: Nová generace, která byla zasazena do období o několik desítek let později, než se odehrávaly události původních seriálů a filmů. Seriály Star Trek: Stanice Deep Space Nine a Star Trek: Vesmírná loď Voyager se...

V jakém roce vznikl první seriál Star Treku?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Star_Trek

První seriál Star Trek (česky doslova "Hvězdné putování", ale nepřekládá se), později pro rozlišení označovaný jako "The Original Series" (doslovně Původní seriál), vznikl roku 1966 a čítal 3 řady.

Star Trek je americká mediální řada a fikční svět sci-fi televizních seriálů, celovečerních filmů, románů, komiksů i videoher. Je odvozena od původního seriálu Star Trek ze druhé poloviny 60. let 20. století, který vytvořil scenárista a producent Gene Roddenberry. První seriál Star Trek (česky doslova "Hvězdné putování", ale nepřekládá se), později pro rozlišení označovaný jako "The Original Series" (doslovně Původní seriál), vznikl roku 1966 a čítal 3 řady. Představil divákům kapitána Jamese Kirka s jeho posádkou, kterak prozkoumávají vesmír na palubě vesmírné lodi USS Enterprise (NCC-1701). Jejich příběhy pokračovaly ve stejnojmenném animovaném seriálu (pro rozlišení "The Animated Series", doslovně Animovaný seriál) a 6 celovečerních filmech. Dále postupně byly natočeny čtyři další seriály, které stavěly na stejném základu: Star Trek: Nová generace, která byla zasazena do období o několik desítek let později, než se odehrávaly události původních seriálů a filmů. Seriály Star Trek: Stanice Deep Space Nine a Star Trek: Vesmírná loď Voyager se odehrávaly ve stejném čase jako události Nové generace, dle které navíc vznikly i další 4 celovečerní filmy. Prequelový seriál s názvem Star Trek: Enterprise se odehrává asi 100 let před prvním seriálem. Od roku 2009 je Star Trek natáčen v podobě filmového rebootu (zatím tři filmy). Na rok 2017 byl oznámen seriál Star Trek: Discovery, jehož děj má být zasazen do let nedlouho před původním seriálem. Star Trek se stal pojmem, který získal mnoho ocenění, jmenovitě jednoho Oscara, 31 cen Emmy, několik cen BAFTA a mnoho dalších, ale především dal vzniknout široké základně fanoušků, označované jako trekkies, mezi které se počítá např. Bill Gates, Arnold Schwarzenegger nebo Whoopi Goldbergová. Gene Roddenberry pracoval v první polovině 60. let na novém seriálu. Protože probíhala studená válka a zároveň závod o dobývání vesmíru, bylo více než zajímavé uvést seriál o putování mezi planetami, který by se odehrával v době, kdy na Zemi není válek a strachu. Seriál se zpočátku nezdál moc úspěšný a Roddenberry byl z různých stran informován, že jde spíše o propadák. Už tehdy fanoušci svým naléháním na televizní společnost NBC prodloužili život seriálu na 3 sezóny, kdy byl finálně ukončen. Později měl být seriál obnoven a Roddenberry začal pracovat na Star Trek: Phase II (fáze 2). K produkci však nakonec nedošlo. Zachovanou ideou Roddenberryho i pro další seriály byla nejenom jednotnost lidstva, ale také vynechání osobních hodnot jako rasismus, sexismus, xenofobie atp. Proto už v prvním seriálu vystupuje Nyota Uhura coby zástupkyně černošské rasy a od druhé sezóny Pavel Čechov jako zřejmý zástupce Ruska. Posádka měla být mezinárodní a tím i bořit zavedené společenské bariéry. Jedním takovým mezníkem se stal polibek kapitána Kirka s Uhurou, coby bělocha s černoškou. Když roku 1991 Roddenberry zemřel, jeho práci v seriálu The Next Generation převzal Rick Berman. TNG se stalo nejoblíbenějším seriálem z celé řady Star Treků. Společnost Paramount proto začala pracovat na seriálu Deep Space Nine ještě před ukončením TNG. Příběh Star Treku popisuje budoucnost lidstva, které po objevu mezihvězdného pohonu cestuje po celé galaxii, setkává se s mimozemskými civilizacemi a přes časté konflikty pomáhá šířit mír a vzájemné porozumění. Popsaná je také "historie budoucnosti", tedy fiktivní události od 60. let 20. století, kdy se seriál začal točit, do 23. století, ve kterém se odehrává; část připadající na dobu, která již uplynula, tak tvoří svého druhu alternativní historii, např. roku 1993 začaly "eugenické války" vedené geneticky vylepšenými lidmi, ve kterých zemřelo přes 30 000 000 lidí. Příběh se v metaforách a alegoriích dotýká mnoha aspektů skutečného světa (podle doby vzniku) a lidského života obecně. Mnoho epizod TOS naráží např. na studenou válku (Klingonská říše představuje Sovětský svaz). Pozdější série, zvláště Voyager, pak pojednávají spíše o univerzálních lidských hodnotách, o mezinárodních i mezilidských vztazích, nebo obsahují různá morální či filosofická poselství. Častým tématem bývá např. morální dilema (cit vs. zákon, etika vs. přežití, láska vs. odpovědnost, touha po poznání vs. bezpečnost, respekt k cizím kulturám vs. vlastní hodnoty) nebo jednání člověka v mezních situacích. Kromě toho jsou zastoupena i témata ve sci-fi klasická, jako např. varování před nevyzpytatelnými důsledky zneužití různých technologií, cestování v čase a změny historie, bioetika atd. Star Trek se však dotýká také psychologických témat (např. hledání vlastní identity - viz postava Sedmá . z Devíti), filosofických témat (např. epizoda Voyageru Přání zemřít má téma převzaté z Čapkovy hry Věc Makropulos) i náboženských témat (např. epizody Voyageru Směrnice Omega nebo Tělesná pouta) Související informace naleznete také v článcích Seznam ras ve Star Treku a Seznam planet ve Star Treku. Vesmír Star Treku obsahuje mnoho obydlených planet a různých ras (převážně humanoidních). Mezi nejdůležitější z hlediska série patří lidé a Vulkánci, spolu s dalšími rasami tvořící mírumilovnou Federaci, zrádní Romulané, bojovní Klingoni a civilizace kyborgů – Borgové. Související informace naleznete také v článku Seznam technologií ve Star Treku. Star Trek popisuje velké množství fiktivních technologií, přičemž v každém desetiletí vnitřní chronologie jsou vynalézány další. Nejčastějším mezihvězdným (FTL) pohonem je warp, mezi další používanou fiktivní techniku patří transportér. Lodě jsou vybaveny paprskovými zbraněmi (phasery a disruptory), torpédy (fotonovými, plazmovými a jinými) a štíty. Podrobnější informace naleznete v článku Star Trek (seriál). Původní seriál Star Trek, označovaný jako "The Original Series" (zkratkou TOS), začal v roce 1966 celou existenci fikčního světa. Zvláštností je, že první pilotní díl s názvem Klec z roku 1964 byl společností NBC zamítnut a své premiéry na televizních obrazovkách se dočkal až o 20 let později. Tento seriál má 3 sezóny s dohromady 80 dílů po 49 minutách. Hlavní postavou je kapitán James Tiberius Kirk, který velí posádce lodi USS Enterprise (NCC-1701) na pětileté misi. Úkolem této mise je prozkoumávat neznámý vesmír, navazovat kontakty s novými civilizacemi a hlásat poslání Spojené federace planet. Tvůrce seriálu a Star Treku vůbec Gene Roddenberry chtěl vytvořit sci-fi seriál, který by ukazoval nejen na technologický pokrok lidstva daleké budoucnosti, ale také na odbourání projevů rasismu, diskriminace žen a dalších negativ. Seriál byl několikrát upravován a Roddenberry nakonec i sjednotil Zemi pod jednu samosprávu a lidstvo samotné tak představuje spíše národ v paletě různých mimozemských civilizací. První kroky provázely problémy. Studia seriál vůbec nechtěla a úspěch zažil Roddenberry až u Desilu Studios. I zde však narazil na kritické poznámky po natočení pilotního dílu Klec, ale seriál byl schválen a podpořen dobrým rozpočtem. Toto však ustalo po 2. sezóně, kdy Desilu bylo koupeno společností Paramount, která snížila rozpočet a sám Roddenberry od další tvorby ustoupil. Seriál byl tak ukončen při celkovém počtu 80 epizod ve třech sériích, což se projevilo jako chybné, když Paramount prodal vysílací práva i jiným společnostem a Star Trek se velmi rychle rozšířil a získal mnoho fanoušků. Zvažovalo se i obnovení seriálu v 70. letech, ale to se zdálo společnosti velmi nákladné a namísto toho byl vytvořen animovaný seriál Star Trek, který dabovali původní herci. Roddenberry původní seriál ohraničil na trojici hlavních postav – kapitán James T. Kirk (William Shatner), první důstojník, Vulkánec Spock (Leonard Nimoy) a vrchní lékař Dr. Leonard McCoy (DeForest Kelley) společně účinkovali v největším počtu epizod. Ostatní postavy posádky byly spíše doprovodné. Tuto taktiku se Roddenberry rozhodl změnit až u seriálu Nová generace, kde zaměřil dění na více členů posádky. Podrobnější informace naleznete v článku Star Trek (animovaný seriál). Animovaný seriál Star Trek, označovaný jako "The Animated Series" (zkratkou TAS), z roku 1973 je seriál o dvou sezónách, dohromady 22 dílů zhruba po 30 minutách. Došlo k menším změnám v posádce, ale hlavní hrdinové jsou totožní. Události navazují na předchozí seriál. Hlasy animovaným postavám propůjčili herci původní posádky z TOS, kteří si (změněnými hlasy) zahráli i role dalších postav. Podrobnější informace naleznete v článku Star Trek: Nová generace. Seriál Star Trek: Nová generace (zkratkou TNG) začal vznikat roku 1987 a obsahuje 7 sezón, 178 dílů po 45 minutách. Odehrává se přibližně 70 let po původním seriálu (v letech 2364-2370). V seriálu tak vystupuje nová loď Enterprise-D s novou posádkou, které velí kapitán Jean-Luc Picard (hraje Patrick Stewart). Posádka má více členů, mezi nimi i příslušníky mimozemských druhů, jako jsou poradkyně a poloviční Betazoid Deanna Troi (hraje Marina Sirtis) a poručík Worf (hraje Michael Dorn), první Klingon ve Hvězdné flotile. Dalšími členy posádky jsou první důstojník komandér William Riker (Jonathan Frakes), druhý důstojník android Dat (Brent Spiner), lodní lékařka Beverly Crusherová (Gates McFadden), hlavní inženýr Geordi La Forge (LeVar Burton) a syn doktory Crusherové Wesley (Wil Wheaton). Seriál se začal vysílat 28. září 1987 (v ČR 29. září 1994) a měl sedm řad. Premiéra závěrečného dílu byla vysílána 23. května 1994 (v ČR 26. ledna 2001). Prostředí Star Treku prezentované v tomto seriálu posloužilo jako základ pro dva další seriály, Star Trek: Stanice Deep Space Nine a Star Trek: Vesmírná loď Voyager. Seriál zpočátku řídil tvůrce Star Treku, Gene Roddenberry, který zemřel v roce 1991. Seriál byl v roce 1994 nominován na cenu Emmy za nejlepší dramatický seriál. Obdržel také cenu Peabody Award za epizodu Poslední sbohem (The Big Goodbye). Ocenění Hugo Award za nejlepší hrané představení získaly epizody Vnitřní světlo (The Inner Light) v roce 1993 a Všechno dobré... (All Good Things...) v roce 1995. Podrobnější informace naleznete v článku Star Trek: Stanice Deep Space Nine. Star Trek: Stanice Deep Space Nine (zkratkou DS9) vznikl roku 1993, sedm řad, 176 dílů o délce 45 minut. Začal se vysílat 3. ledna 1993 (v ČR 17. dubna 1994). Premiéra závěrečného dílu byla vysílána 2. června 1999. V ČR byly odvysílány jen první tři řady. Odehrává se během posledních let Nové generace a v letech bezprostředně následujících (2369-2375). Jde o jediný seriál z prostředí Star Treku, který se odehrává na vesmírné stanici a nikoli na hvězdné lodi. Děj je zasazen na stanici postavenou rasou Cardassianů pojmenovanou Deep Space Nine (v původním českém překladu Hluboký vesmír devět), původně Terok Nor. Nachází se u planety Bajor a unikátní stabilní červí díry, která poskytuje přístup do 60 000 světelných let vzdáleného kvadrantu gama. Seriál sleduje osudy posádky stanice, kterou vede komandér (později kapitán) Benjamin Sisko (hraje Avery Brooks). Prvním důstojníkem je Bajoranka major (později plukovník) Kira Nerys (hraje Nana Visitor). Dalšími členy posádky jsou šéf bezpečnosti měňavec Odo (René Auberjonois), doktor Julian Bashir (Alexander Siddig), vědecká důstojnice z rasy Trillů Jadzia Dax (Terry Farrellová), syn komandéra Siska Jake (Cirroc Lofton) a ferengský barman Quark (Armin Shimerman). Ze seriálu Nová generace přišli inženýr Miles O'Brien (Colm Meaney) a ve 4. řadě ještě Klingon Worf (Michael Dorn), jehož příchod měl pomoci zlepšit sledovanost. Ve třetí řadě je ke stanici přidělena hvězdná loď USS Defiant, která poskytla posádce i scenáristům nové možnosti. Umístění děje na stanici umožnilo rozvíjet témata, která se vinou celým seriálem, například dopady cardassijské okupace Bajoru, role Siska jako Vyslance Proroků, významné náboženské osobnosti pro Bajorany, v pozdějších řadách pak zejména válka s mocností z kvadrantu gama zvanou Dominion. Od ostatních seriálů Star Treku se tak liší delšími příběhy tvořenými několika epizodami, konfliktem mezi rasami a náboženskými tématy, což jsou prvky, které diváci a kritici oceňují, ale které Gene Roddenberry zakázal v původním seriálu a Nové generaci. Nicméně Roddenberry byl o plánech na seriál DS9 před smrtí informován, a jde tak o poslední seriál, s nímž ho lze spojovat. Podobně jako Nová generace, i Stanice Deep Space Nine získal několik ocenění, například cenu Emmy za make-up nebo hudbu a celou řadu nominací. Podrobnější informace naleznete v článku Star Trek: Vesmírná loď Voyager. Star Trek: Vesmírná loď Voyager (zkratkou VOY) pochází z roku 1995. Má 7 sezón, 172 epizod po 45 minutách. Odehrává se na lodi Voyager s kapitánkou Katheryn Janeway. V průběhu tohoto seriálu převzal vedení Star Treku po Roddenberryho smrti Brannon Braga, který ho směřoval dost odlišně, což u významné části fanoušků vzbudilo rozhořčení. Hlavním předmětem kritiky jsou častá narušení kontinuity seriálu. Podrobnější informace naleznete v článku Star Trek: Enterprise. Star Trek: Enterprise (zkratkou ENT) se natáčel v letech 2001–2005 pod vedením Brannona Bragy. Tato série měla 4 sezóny, celkem 98 epizod po 45 minutách. Odehrává se před všemi předchozími, dokonce ještě před založením Federace. Loď se jmenuje Enterprise a nese označení NX-01. Podrobnější informace naleznete v článku Star Trek: Discovery. Star Trek: Discovery má mít premiéru v roce 2017 na kanálu CBS, avšak následující epizody budou vysílány online na internetové platformě CBS All Access. První sezóna bude mít 13 epizod, které budou oproti předchozím seriálům vzájemně dějově provázány. Seriál se odehrává asi deset let před příběhy původní "TOSky" a vypráví o posádce lodi USS Discovery. Hlavní postavou bude žena – první důstojník. V posádce lodi by se mělo objevit více mimozemských druhů, včetně úplně nových, které se ještě v žádném Star Treku neobjevily. V seriálu bude také homosexuální postava a celý seriál by měl být více zaměřený na postavy. V polovině 70. let 20. století připravoval Gene Roddenberry druhý hraný seriál s názvem Star Trek: Phase II, který měl navazovat na původní "tosku". Jeho vysílání bylo plánováno na rok 1978, těsně před zahájením vlastní výroby ale byla jeho realizace zrušena. Rekvizity a kulisy byly následně použity v prvním celovečerním snímku Star Trek: Film (1979), který byl vytvořen přepracováním scénáře úvodního pilotního dvouhodinového dílu Phase II. Seriál se měl zabývat druhou pětiletou misí Enterprise pod velením kapitána Kirka. Název Phase II následně využili fanoušci pro vlastní produkovaný seriál. Po zrušení seriálu Star Trek: Enterprise v roce 2005 se sešli režisér Bryan Singer, scenárista Christopher McQuarrie a producent Robert Meyer Burnett, aby vytvořili návrh nového seriálu s názvem Star Trek: Federation, který poté nabídli Paramountu. Filmové studio ale pro další realizaci vybralo v roce 2006 J. J. Abramse, který roku 2009 natočil filmový reboot celé série pod jednoduchým názvem Star Trek. Děj seriálu Federation se měl odehrávat v roce 3000, tedy více jak 600 let po událostech z dějově nejpozději zasazených seriálů a filmů. V září 2011 bylo oznámeno, že televizní producent David Foster připravuje koncept dalšího televizního seriálu, který by měl být zasazen v hlavní realitě Star Treku do po-voyagerovské éry, tedy na konec 24. století. V případě zájmu a realizace jej měla vysílat stanice CBS. Projekt však nebyl uskutečněn. Kromě oficiálních seriálů existuje také mnoho příběhů natočených amatérsky fanoušky (o psané fan fiction nemluvě), dokonce i celý seriál Star Trek: Hidden Frontier se sedmi řadami. Za zmínku stojí také Star Trek: Phase II (původně Star Trek: New Voyages), který navazuje na původní seriál a amatérští tvůrci si dali za cíl nahradit jeho nerealizované stejnojmenné pokračování. Tato neoficiální díla nemají licenci od společnosti Paramount, ta ale jejich vzniku nijak významně nebrání. Podrobnější informace naleznete v článku Star Trek (filmová série). V letech 1979–2016 bylo natočeno 13 celovečerních filmů z prostředí Star Treku. Prvních šest navazuje na původní seriál (TOS) se stejnou posádkou: Star Trek: Film (1979; Star Trek: The Motion Picture, málo užívaná zkratka ST:TMP) Star Trek II: . Khanův hněv (1982; Star Trek II: The Wrath of Khan – ST:TWK) Star Trek III: Pátrání po Spockovi (1984; Star Trek III: The Search for Spock – ST: .TSS) Star Trek IV: Cesta domů (1986; Star Trek IV: The Voyage Home – ST:TVH) Star Trek V: Nejzazší hranice (1989; Star Trek: The Final . Frontier – ST:TFF) Star Trek VI: Neobjevená země (1991; Star Trek: The Undiscovered Country – ST:TUC) Další čtyři navazují na Star Trek: Novou generaci: Star Trek .: Generace (1994; Star Trek: Generations – ST:GEN) Star Trek: První kontakt (1996; Star Trek: First Contact – ST:FC) Star Trek: . Vzpoura (1998; Star Trek: Insurrection – ST:INS) Star Trek: Nemesis (2002; Star Trek: Nemesis - ST:NEM) Následující filmy se vrací do období TOS . , ale vytváří alternativní realitu: Star Trek (2009; Star Trek) Star Trek: Do temnoty (2013; Star Trek Into Darkness) Star Trek: Do neznáma (2016; Star Trek Beyond) Tabulka ukazuje chronologii seriálů a filmů Star Treku ve fiktivní budoucnosti. V prvním sloupci je rok základní dějové linie. U názvů filmu je uvedeno, pokud se děj odehrává s časovým posunem. V případě seriálů existuje řada epizod obsahujících prvek cestování časem, to není pro zachování přehlednosti v tabulce zaneseno. Nejnovější filmy z alternativní reality jsou uvedeny ve druhém bloku sloupců. Ve vesmíru Star Treku se odehrává i řada počítačových her různých žánrů (například Star Trek: Starfleet Command, Star Trek: Armada), několik set knih – od knižních vydání natočených epizod přes nové epizody existujících sérií (především původní a Nové generace) ke zcela nezávislým – a několik komiksů (mezi neoficiální patří i crossover (tj. vzájemné prolínání) s X-Meny). Podrobnější informace naleznete v článku Seznam knih o Star Treku. Knihy o Star Treku jsou řazené do několika sérií. Například Originální série, Nová generace a svými příběhy navazují na příslušné televizní seriály. Jednotlivé řady jsou navzájem odlišitelné i formátem a grafickou úpravou. Zprvu byly i číslované, později místo čísel měly označení série, např. Star Trek Nová generace. Knih vyšlo více než 500 od mnoha autorů. Podrobnější informace naleznete v článku Hry Star Treku. S tematikou Star Treku vznikla poměrně rozsáhlá řada počítačových her, kterou lze rozdělit na hry oficiální (licencované) a hry od fanoušků Star Treku. V současnosti existuje před 50 oficiálních titulů. K populárním hrám na motivy Star Treku patří MMORPG Star Trek Online, vydaná v roce 2010. Posledním známým přírůstkem do série je hra ve virtuální realitě Star Trek: Bridge Crew z roku 2017. Oproti filmům a seriálům se oficiální počítačové hry z prostředí Star Treku ve svých kritikách těšily pouze průměrnému až negativnímu hodnocení. V roce 2003 navíc společnost Activision žalovala držitele práv Star Treku, firmu Viacom, která podle ní nedodržovala podmínky vzájemné smlouvy a malým rozvojem filmů a seriálů utlumovala i prodej her pod touto licencí, které tvořila právě Activision. Hry z prostředí Star Treku pokrývají řadu platforem pro které byly vyvíjeny od 8bitových Atari a Apple II, přes počítače Amiga, konzole Xbox, SONY PlayStation až po PC se systémem MS-DOS nebo Windows. Podrobnější informace naleznete v článku Enterprise (raketoplán). Enterprise (OV-101), vůbec první americký raketoplán postavený pro NASA se měl původně jmenovat Constitution, ale trekkies svou masovou dopisovou kampaní přiměli tvůrce pro změnu názvu podle fiktivní vesmírné lodi. Při slavnostním dokončení výroby raketoplánu byli přizváni také hlavní představitelé fiktivní posádky USS Enterprise NCC-1701 spolu s tvůrcem Gene Roddenberrym. Skutečnost však byla taková, že raketoplán byl určen pro testování a do vesmíru se nikdy nedostal. Dnes je k vidění v muzeu ve Washingtonu. Pro jeden ze svých mobilních telefonů - StarTAC - se firma Motorola nechala inspirovat komunikátorem, který byl k vidění v původním seriálu ze 60. let. Přitom v době, kdy byl přístroj pro seriál navržen, mobilní telefon vůbec neexistoval. Finská společnost Nokia si zase od Star Treku vypůjčila jméno a v roce 2009 uvedla na trh nový model mobilního telefonu pod názvem Nokia 5800 Star Trek V tomto případě jde ale především o marketing, protože mobilní telefon se vyznačuje stejnými parametry jako Nokia 5800 ExpressMusic, ale je vybaven tématy, spořičem obrazovky a aplikacemi ve stylu Star Treku. Nokia 5800 Star Trek byl uveden na trh u příležitosti vydání nejnovějšího filmu Star Trek (2009). Dalším výrobcem, který si vypůjčil jméno seriálu pro svůj mobilní telefon je tchajwanská společnost High Tech Computer Corporation. Ta dala svému rozklápěcímu telefonu název Qtek HTC Star Trek nebo také STRTrk. Ve filmu Film Galaxy Quest představuje parodii jak na Star Trek samotný, tak komunitu jeho fanoušků. Finský film a seriál Star Wreck paroduje světy Star Treku a Babylonu 5. Německý film (T)Raumschiff Surprise – Periode 1 byl natočen jako parodie na Star Trek, Star Wars, Pátý element a další. V seriálu V seriálu Simpsonovi byl několikrát Star Trek parodován. V animovaném seriálu Futurama je Star Trek parodován velmi často. Dokonce i napodobením názvů (Kam se dosud člověk nevydal - Kam se dosud žádný fanoušek nevydal; Vyhnání z ráje - Vyhnání z Frye) Postavy v seriálu Teorie velkého třesku, který pojednává o geecích a nerdech, mnohokrát zmiňují či citují Star Trek v nejrůznějších situacích. Několikrát se převlékají do kostýmů členů posádky. Objevují se zde i samotní herci ze Star Treku: v několika epizodách hraje sám sebe Wil Wheaton, v cameo rolích se zde objevili i George Takei, LeVar Burton a Brent Spiner. Ostatní Sev Trek paroduje klišé Star Treku krátkými stripy. V českém prostředí vznikla i parodie v podobě textové hry zvané Blektrek Podrobnější informace naleznete v článku Trekkies. Star Trek, zejména části spadající k původní posádce s kapitánem Kirkem, ovlivnil mnoho televizních diváků, ze kterých se rázem stali fanoušci tohoto sci-fi. Dnes jde o celá společenství, která se nazývají "trekkies". Trekkies velmi ovlivňují skutečný svět svými hlasy. Díky dopisové kampani se trekkies podařilo původní seriál prodloužit o další 2 sezóny, kdy jej NBC chtěla ukončit. Rostoucí základna trekkies tak začala ovlivňovat i seriál samotný. Jakákoliv změna vůči zavedeným pravidlům universa je z jejich strany ostře kritizována a jejich silnou zbraní jsou právě dopisy, které nejedné společnosti daly najevo, že je nelze přehlížet. Trekkies, obdobně jako fanoušci Star Wars nebo Hvězdné brány pořádají svá setkání, kdy zejména v USA lze vidět průvody lidí převlečených za Klingony, Borgy, Vulkánce apod. V Česku patří mezi významné Trekfest a CzechTREK. Obrázky, zvuky či videa k tématu Star Trek ve Wikimedia Commons (anglicky) Memory Alpha (Wiki) Memory Alpha – česká verze Memory Alpha (anglicky) Oficiální stránky Star Treku český oficiální web nového Star Treku JJ Abramse CZ Kontinuum, kontinuum.cz, největší fan klub Star Treku v České republice (anglicky) Fanouškovský seriál Star Trek: The Hidden Frontier

DATETIME

DATETIME

012657

Karel Čapek (9. ledna 1890 Malé Svatoňovice – 25. prosince 1938 Praha) byl český spisovatel, intelektuál, novinář, dramatik, překladatel a amatérský fotograf. Byl mladším bratrem malíře a spisovatele Josefa Čapka (1887–1945). == Život == === Původ a studium === Narodil se v Malých Svatoňovicích v rodině venkovského lékaře MUDr. Antonína Čapka. Matka sbírala slovesný folklor. S rodiči se brzy přestěhoval do Úpice, kde byl v místním kostele 13. ledna 1890 pokřtěn. V Úpici také absolvoval základní školu Na Blahovce, která byla později, po Karlově smrti, přejmenována na Základní školu bratří Čapků. Poté studoval na gymnáziu v Hradci Králové, odkud musel po odhalení jím...

Kde se narodil Karel Čapek?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Čapek

Narodil se v Malých Svatoňovicích v rodině venkovského lékaře MUDr. Antonína Čapka.

Karel Čapek (9. ledna 1890 Malé Svatoňovice – 25. prosince 1938 Praha) byl český spisovatel, intelektuál, novinář, dramatik, překladatel a amatérský fotograf. Byl mladším bratrem malíře a spisovatele Josefa Čapka (1887–1945). == Život == === Původ a studium === Narodil se v Malých Svatoňovicích v rodině venkovského lékaře MUDr. Antonína Čapka. Matka sbírala slovesný folklor. S rodiči se brzy přestěhoval do Úpice, kde byl v místním kostele 13. ledna 1890 pokřtěn. V Úpici také absolvoval základní školu Na Blahovce, která byla později, po Karlově smrti, přejmenována na Základní školu bratří Čapků. Poté studoval na gymnáziu v Hradci Králové, odkud musel po odhalení jím organizovaného protirakouského spolku přestoupit na gymnázium v Brně. Roku 1915 ukončil studium na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a získal doktorát. V letech 1910–1911 byl Karel Čapek na studijním pobytu v Paříži a v Berlíně. === Počátky literární činnosti === Karel Čapek trpěl od svých 21 let Bechtěrevovou nemocí, což je chronické zánětlivé onemocnění především páteřních obratlů. Pro svou nemoc nebyl odveden do rakouské armády a nemusel proto bojovat v první světové válce, přesto byl touto válkou a jejími následky velmi ovlivněn. Po ukončení studia krátce působil jako vychovatel v šlechtické rodině; v roce 1917 byl domácím učitelem Prokopa Lažanského na zámku Chyše. Jako vychovatel však údajně působil pouze tři měsíce, a brzy přešel k novinařině. Stal se redaktorem v několika denících a časopisech: v Národních listech (1917–1921), v týdeníku Nebojsa (1918–1920) a v Lidových novinách (od roku 1921). Z Národních listů odešel v roce 1921 na protest proti vyloučení svého bratra z redakce a proti politickému směřování listu, které vnímal jako zaměřené proti prvnímu československému prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi. === Vrcholné období === V letech 1921–1923 byl dramaturgem i režisérem Vinohradského divadla. V letech 1925–1933 byl prvním předsedou československého odboru PEN klubu.Karel Čapek a jeho bratr Josef byli zhruba od roku 1925 aktéry pravidelného pátečního setkávání osobností politického a kulturního života. Tyto schůzky se staly zavedenou "institucí". Roku 1927 se pro jejich účastníky všeobecně vžil název pátečníci. Mezi pátečníky patřili kromě bratří Čapků mj. prezident T. G. Masaryk, ministr zahraničí Edvard Beneš, historik Josef Šusta a novinář Ferdinand Peroutka. Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem (sepsány 1928–1935, ve 3 svazcích (v roce 1938 shrnuty do jednoho svazku) jsou jedinečným svědectvím o T. G. Masarykovi, o jeho názorech nejen politických, filozofických, ale i lidských, a jeho vzpomínek. 26. srpna 1935 se Karel Čapek na vinohradské radnici oženil se svou dlouholetou přítelkyní, herečkou Olgou Scheinpflugovou. === Zhroucení Čapkova světa === Mnichovská dohoda a po ní následující kapitulace znamenaly pro Karla Čapka zhroucení jeho dosavadního světa a osobní tragédii. Když se vzpamatoval z prvotního šoku, snažil se o ospravedlnění vládních a prezidentových kroků v situaci, která dle Čapka nenabízela jiná ospravedlnitelná řešení. Jako nemístné viděl v tehdejší situaci hledání viníků. Snažil se zabránit rozdělení národa a usiloval o jeho jednotu. Po abdikaci prezidenta Beneše se však stal jediným viditelným symbolem první republiky a často plnil roli "obětního beránka". Součástí této kampaně se tak stávaly nejen četné urážlivé anonymní dopisy a telefonáty, ale i vytloukání oken Čapkova domu apod. V reakci na útoky na svou osobu zveřejnil úvahu Jak to bylo otištěnou 26. listopadu 1938 v Lidových novinách, kde se pokusil vysvětlit své aktivity v roce 1938. == Bydliště == Do roku 1925 žil Karel Čapek spolu se svým bratrem Josefem Čapkem v bytě na Malé Straně v Říční 11. Pak se přestěhovali na východní hranu vinohradské kolonie Spolku žurnalistů, kde pro ně postavil architekt Ladislav Machoň v letech 1923–1924 rozsáhlou dvojvilu v tzv. národním slohu. Nejprve žil Karel Čapek ve své polovině dvojdomu v dnešní Praze 10 sám, později se svou ženou Olgou Scheinpflugovou. Druhou polovinu domu obýval bratr Josef Čapek se svou rodinou. Ke svatbě v roce 1935 obdrželi novomanželé Karel Čapek a Olga Scheinpflugová doživotní právo bydlet na letním sídle nad rybníkem Strž u Staré Huti (nedaleko Dobříše). Stalo se tak zásluhou generálního ředitele hutí v Dobříši Václava Palivce. V současnosti je v tomto domě památník Karla Čapka. Zde Čapek ve svých posledních třech rocích života převážně pobýval. == Úmrtí == Koncem srpna 1938 zasáhla dům a zahradu ve Staré Huti povodeň. Čapek se ihned pustil do náročných oprav. V prosinci 1938 si Karel Čapek přivodil lehkou chřipku. Jeho stav přechodně zlepšil, ale brzy musel znovu ulehnout. Ke chřipce se přidal zánět ledvin a zápal plic. Zemřel na plicní edém dne 25. prosince 1938, tedy nĕ měsíců před okupací Čech a Moravy nacistickým Německem. Je známo, že gestapo plánovalo jeho zatčení. Byl pohřben na Vyšehradském hřbitově v Praze. == Zajímavosti == Roku 1995 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka.Čapek byl mimořádně dobrým amatérským fotografem, o čemž vedle známých fotografií např. v Dášeňce svědčí řada dalších dochovaných snímků včetně portrétů známých osobností (mj. prezident Masaryk a další pátečníci). Amatér Karel Čapek byl autorem nejprodávanější fotografické publikace období první republiky: Dášeňka čili Život štěněte z roku 1933 byla publikována v několika desítkách vydání.Méně známá je jeho záliba v etnické hudbě, vyrostlá ze zájmu o cizí kultury vůbec. Patřil mezi přední sběratele; celou dochovanou sbírku jeho dědicové v roce 1981 věnovali Náprstkovu muzeu (celkem 462 desek 78 ot./min. a 115 katalogů světových gramofonových firem). Po roce 1990 byly nahrávky s podporou UNESCO digitalizovány a výběr z nich byl vydán na pěti CD.Autorem slova "robot", které se s divadelní hrou R.U.R. rozšířilo po světě, je ve skutečnosti bratr Josef Čapek. Původně chtěl Karel Čapek roboty nazvat "laboři". Slovo robot vzniklo ze slovesa robotovat (pracovat).V roce 1989 byl uveden do kin životopisný film Člověk proti zkáze, který režíroval Štěpán Skalský a Jaromír Pleskot. Hlavní postavu Karla Čapka ztvárnil Josef Abrhám, jeho bratra Josefa hrál František Řehák, Olgu Scheinpflugovou Hana Maciuchová, postavu T. G. Masaryka Svatopluk Beneš.Teprve v roce 2009, tedy až 70 roků po Čapkově smrti, byla knižně vydána obsáhlá korespondence, kterou se spisovatelem vedl na téma pacifismu a odpírání vojenské služby brněnský advokát Jindřich Groag. Do té doby byla známa jen část těchto dopisů.Byl sedmkrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu, v letech 1932 až 1938. == Dílo == Svoji literární tvorbu zahájil před první světovou válkou, zpočátku tvořil se svým bratrem Josefem, který byl především malířem. Na jeho tvorbu mělo velký vliv jeho filosofické a estetické vzdělání, především pragmatismus a expresionismus, dále ho velmi ovlivnila vědeckotechnická revoluce. V mnoha svých dílech vyjadřoval obavu, že jednou technika získá moc nad člověkem. Typickým znakem jeho děl je využívání obrovské slovní zásoby, používání neobvyklých slov, několikanásobných větných členů a rozvitých souvětí. V dílech Karla Čapka se uplatňuje individualistický přístup, a z toho vyplývající uznávání silných jedinců, neuznává jednoznačnou pravdu, ale pouze pravdu z pohledu jednotlivce. Jeho dílo samozřejmě také ovlivnila první světová válka a později nástup fašismu v Itálii a hlavně nacismu v Německu, blížící se druhá světová válka a hrozby proti první Československé republice. Jeho dílo bývá děleno na dvě základní části: Část zabývající se vnitřním životem člověka jako jedince a jehož prostřednictvím se Čapek pokouší zkoumat možnosti i hranice lidského poznání, mnohost pohledů na realitu, zabývá se noetikou (Boží muka, noetická trilogie...). utopická část – sem se řadí jeho utopické romány a dramata, ve kterých Čapek kritizuje společenské problémy celé moderní společnosti, zároveň je zde často vyjadřována obava ze zneužití techniky proti člověku a v dílech je i patrná obava z nastupujícího fašismu. Pro tato díla bývají oba[ujasnit] bratři Čapkové považováni za předchůdce sci-fi literatury. Kritičnost jeho děl často oslabuje idylizující nebo harmonizující závěr, ve svých vrcholných dílech[ujasnit] tuto tendenci opustil. Činnost novináře poskytla Čapkovi řadu tvůrčích podnětů a ovlivnila vnitřní organizaci jeho literárních děl, jejich jazyk, sloh, ale i výraz a tvar. Jeho tvorba výrazně ovlivnila podobu tradičních i nově vzniklých novinářských útvarů. A to především jazykovou svěžestí a slovesnou propracovaností. Jeho působení v tisku je spojeno především s Lidovými novinami, kde v jistém slova smyslu navazoval na Jana Nerudu. Napsal velké množství fejetonů, které později vycházely v různých souborech. Dále se vyjadřoval k aktuálním problémům ve sloupcích, které v Lidových novinách zaváděl spolu s Karlem Čapkem Karel Poláček. === Próza === Zářivé hlubiny (1916) – jedná se o knižní vydání jeho povídek otiskovaných v časopisech, napsaných spolu s bratrem Josefem Boží muka (1917) – filosofické povídky, které se zamýšlejí (filosofují) nad záhadami lidské duše a osudovými náhodami v životě člověka. První kniha, kterou Karel Čapek napsal sám Krakonošova zahrada (1918) – jedná se o knižní vydání jeho próz otiskovaných v časopisech, napsaných spolu s bratrem Josefem. Většina prací pochází z let 1908–1911. Kritika slov (1920) – v tomto díle pomocí sloupků podrobil rozboru frázi a její zneužití. Trapné povídky (1921) – skepticky uvažuje o smyslu lidské existence a jeho duševna. Továrna na absolutno (1922) – fejetonový román. V tomto románu lidstvo získá od českého vynálezce, inženýra Marka, vynález motoru, kterému může jako palivo sloužit jakákoliv látka a kterou spálí beze zbytku. Spolu s tímto zdrojem energie lidstvo postupně získá blahobyt. Při spalování se ale uvolňuje záření – absolutno, které dělá z lidí náboženské fanatiky. Postupně těchto lidí přibývá a s tím začíná chaos. Nakonec vypuká válka, která končí úplným vyčerpáním, pak si teprve lidé uvědomí viníka a všechny motory zničí. Krakatit (1922) – román. Ing. Prokop objeví novou, velmi silnou trhavinu, schopnou zničit celý svět. Jeho přítel Tomeš získá kvůli penězům tajemství krakatitu a uteče. Prokop se ho vydá hledat, aby zabránil zneužití. Na konci se setkává s pohádkovým stařečkem a rozmlouvají spolu o smyslu života. Závěr je postaven na myšlence, že člověk nemá dělat velké skutky, ale jen takové, které mu mají sloužit. Dvakrát zfilmováno Otakarem Vávrou pod názvy Krakatit (1948) a Temné slunce (1980). O nejbližších věcech (1925) – knižní vydání jeho sloupků, drobné úvahy Skandální aféra Josefa Holouška (1927) – satirické povídky o novinách, novinářích, v nichž autor kritizuje poměry v tisku v období mezi dvěma světovými válkami. Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy (1929) – povídky s detektivní tematikou. Jejich příběh je podáván humornou formou. Hrdina většinou není velký zločinec, ale malý zlodějíček, také kriminalista je obyčejný člověk. V těchto dílech jde především o vystižení různých typů osob. V povídkách se odráží relativismus – není přesně dána pravda, záleží na úhlu pohledu. Čtení tak není pouze humorné, ale i k zamyšlení. Zahradníkův rok (1929) – jedná se o fejetony o zahradničení, zároveň zde pomocí reakcí na děje související se zahradničením (např. počasí) vystihuje českou povahu. Marsyas čili na okraj literatury (1931) – zde se v několika esejích zabývá tzv. brakovou literaturou – dochází k závěru, že její existence je nutná. Jedná se o poměrně kvalitní rozbor tohoto žánru. Apokryfy (1932) – povídky, ve kterých stylizuje historická a především biblická témata O věcech obecných čili Zoon politikon (1932) – fejetony a stati Následující díla tvoří volnou (tzv. noetickou) trilogii spojenou podobnými filosofickými myšlenkami a závěry. Tato trilogie patří k vrcholům jeho díla. Ukazuje, že ze stejných fakt vyvozují různí lidé odlišné závěry, zobrazuje zde mnohost pohledů na svět, relativnost pravdy. Hordubal (1933, zfilmováno 1937) – základem této novely byla skutečná událost, kdy se sedlák (Hordubal) po několika letech práce v Americe vrátil domů na Podkarpatskou Rus a byl zavražděn svojí ženou a jejím milencem. Čapek si zde kladl otázky, jako zda jsme vůbec oprávněni spravedlivě soudit vinu. Při usvědčení se ztratí Hordubalovo srdce, což symbolizuje nevyřešený příběh Hordubala. Povětroň (1934) – v této novele je z trosek letadla vytažen bez jakýchkoliv dokladů člověk. Tři svědci jeho umírání (zdravotní sestra, básník a jasnovidec) si na základě vlastních představ a zkušeností vytvářejí představu o umírajícím (na základě toho, jací jsou sami). Obyčejný život (1934) – železniční úředník v penzi líčí svůj "obyčejný život" a zamýšlí se nad ním. Postupně dochází k přesvědčení, že se vlastně skládá z mnoha osobností, které dohromady tvoří jeho osud. Válka s Mloky (1936) – Lidé objevují zvláštní tvory – mloky, inteligentní živočichy, které lidé začnou cvičit jako levnou pracovní sílu. Mloci se však vzbouří, začnou organizovat svůj vlastní stát, zvolí si svého vůdce a žádají pro sebe "životní prostor". Vše spěje nevyhnutelně k válečnému konfliktu. První parta (1937, zfilmováno 1959) – děj tohoto románu se odehrává v dole, kde po závalu zůstane několik horníků a vedení dolu hledá dobrovolníky na jejich záchranu. Toto dílo je oslavou lidské solidarity. Jak se co dělá – soubor causerií. Život a dílo skladatele Foltýna (1939, vydáno posmrtně, televizní inscenace 1992) – nedokončený román. === Dramata === Lásky hra osudná (napsáno 1910, vydáno 1922) – jednoaktovka; napsáno spolu s bratrem Josefem. Loupežník (1920, zfilmováno v roce 1931) – komedie zabývající se vztahem mladé a starší generace. Loupežníkem je student s pověstí lehkovážného mladíka, který se zamiluje do dcery svého profesora, který o jejich lásce nechce ani slyšet. Loupežník nakonec využívá nepřítomnosti rodičů a zamkne se se svou láskou v jejich domě a odmítá je pustit dovnitř. Nakonec donutí pana profesora k přiznání, že mladá generace není tak špatná, jak si jeho generace představuje. R.U.R. (Rossum's Universal Robots – Rossumovi Univerzální Roboti, 1920) – v tomto vědeckofantastickém dramatu poprvé zaznělo slovo robot, které Čapkovi údajně poradil bratr Josef. Čapek zde varuje před zneužitím techniky. Továrník Rossum vyrábí dokonalé roboty, kteří jsou k nerozeznání od lidí. Roboti postupně vykonávají stále více práce a lidé postupně degenerují. Roboti se vzbouří a začnou vyvražďovat lidi, nakonec vyvraždí všechny až na starého Alquista. Robotům hrozí zánik, protože nejsou schopni vyrábět sami sebe; po Alquistovi chtějí, aby zase objevil tajemství jejich výroby. Alquist se snaží všemožně zjistit informace o konstrukci robotů, dojde i na vivisekci. Mezitím se na scéně objeví roboti z poslední série, Primus a Helena, kteří mají některé lidské vlastnosti, jež ostatním robotům chybí. Alquist zjistí, že se milují, a požehná jim jako zakladatelům nového rodu. (problém – svět zamoří roboti; spása – v lásce) Ze života hmyzu (1921, zhudebněno J. Cikkerem) – alegorický pohled na svět hmyzu, který představuje různé lidské vlastnosti a lidské typy. Na záchranu skutečných hodnot vystupuje tulák, který nejprve mraveniště nezaujatě pozoruje, ale nakonec se z pozorovatele stane aktivním účastníkem děje a rozšlapává mravenčího vůdce. Napsáno spolu s bratrem Josefem. Věc Makropulos (1922)– tajemná žena Elina Makropulos prozradí, že je jí ve skutečnosti 300 let. Je dcerou alchymisty, který působil na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze, a který objevil elixír mládí. Císař mu nařídil, aby tento přípravek vyzkoušel na své dceři. Mnoho lidí jí její nesmrtelnost závidí, ale ona je unavena žitím, protože lidské bytí je těžkým údělem. Za 300 let poznala všechny lidské vlastnosti, vidí už jen něco, co se stále opakuje, což ji unavuje. Přesto se však bojí smrti. Toto Čapkovo dílo bylo kongeniálně zhudebněno Leošem Janáčkem v jeho stejnojmenné opeře, která je pravidelnou součástí repertoáru světových operních domů. Adam stvořitel (1927) – Adam je nespokojen se světem jaký je, proto jej zničí a vytvoří nový. Je zklamán, protože brzy zjišťuje, že nový svět není lepší než ten, který zničil. Napsáno spolu s bratrem Josefem. Bílá nemoc (1937, zhudebněno T. Andrašovanem, zfilmováno H. Haasem roku 1937) – objevuje se diktátor (Maršál), který chce válku (Adolf Hitler), ale zároveň s ním se objevuje strašlivá nemoc, která zabijí lidi. Touto nemocí onemocní i diktátor, jeden mírumilovný lékař (Galén) nachází lék. Nabízí diktátorovi, že ho vyléčí výměnou za mír. Diktátor nakonec přijímá, ale lékař je zabit zfanatizovaným davem cestou k němu. Na konci díla vypuká válka. Matka (1938) – V tomto dramatu hlavní hrdinka, matka Toniho, se svými rozhovory snaží zabránit svému jedinému žijícímu synovi (její starší synové i manžel již zemřeli nebo padli), aby odešel bojovat. Teprve poznání, že nepřítel zabíjí i malé děti a že ona není sama, kdo prožívá ztrátu svých synů, ji donutí dát Tonimu pušku a pustit ho do války. Její zemřelí synové a manžel vystupují ve hře jako normální postavy, se kterými matka rozmlouvá. === Cestopisy === V Čapkových cestopisech nejde o zeměpisnou studii, ale o zachycení zvláštností, zvyků a životního stylu. Cestopisy přibližují čtenáři kulturu a ducha navštívených států v období mezi světovými válkami. Forma cestopisů připomíná jeho sloupky. Nejdříve cestopisy posílal do Lidových novin, až později vyšly knižně. Italské listy (1923) Anglické listy (1924) Výlet do Španěl (1930) Obrázky z Holandska (1932) Cesta na sever (1936) === Dětské knihy === Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek (1932) – pohádky z různých zaměstnání, kde Čapek dětem sděluje určité principy lidského chování (např. listovní tajemství). Dášeňka čili život štěněte (1933) – toto dílo, napsané a fotografované s Josefem Čapkem, je vyprávění o narození a růstu štěňátka – foxteriéra Dášeňky. Karel Čapek vypráví tomuto pejskovi psí pohádky, které jsou tak trochu také bajkami. Měl jsem psa a kočku (1939) Pudlenka (1970) – toto posmrtně uspořádané dílo je o kočkách a o Čapkově kočce Pudlence zvlášť. Později vydáváno jako Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku (obsahuje Čapkova díla Měl jsem psa a kočku, Člověk a pes a doslov Olgy Scheinpflugové O Karlu Čapkovi a jeho zvířátkách). === Filozofická díla === Pragmatismus čili Filosofie praktického života (1918) === Překlady === Francouzská poezie nové doby (1920), tato antologie moderních francouzských básníků (zhruba od Charlese Baudelaira po Guillauma Apollinaira) výrazně ovlivnila vývoj české literatury (např. postoj české poezie k asonanci a vůbec českou metriku). Překlady byly jazykově dokonale propracované, na dlouhou dobu se staly vzorem překladu a často i původní poezie (velmi ovlivnily například Vítězslava Nezvala). Klíčovou součástí antologie je slavná Apollinairova báseň Pásmo. === Politická díla === Hovory s T. G. Masarykem (1928–1935, 3 svazky) – jedinečné svědectví o Masarykovi (jeho názorech nejen politických, filozofických, ale i lidských, jeho vzpomínek) Mlčení s T. G. Masarykem – doplnění hovorů, esej z roku 1935. === Posmrtně vydáno === Po smrti K. Čapka byly sebrány a vydány jeho novinové články, fejetony apod. Měl jsem psa a kočku – 1939, prózy a fejetony Kalendář – 1940, sloupky O lidech – 1940, sloupky Vzrušené tance – 1946, básně Bajky a podpovídky – 1946 Sedm rozhlásků K. Č. – 1946 Ratolest a vavřín – 1947, sloupky Obrázky z domova – 1953, fejetony a sloupky Věci kolem nás – 1954, fejetony a sloupky Sloupkový ambit – 1957 Poznámky o tvorbě – 1959, výbor z prací o literatuře Na břehu dnů – 1966, výbor z novinářských prací Čtení o T.G.Masarykovi – 1969, Místo pro Jonathana! – 1970, výbor ze statí o literatuře a kultuře Listy Olze – 1971, dopisy Olze Scheinpflugové Drobty pod stolem doby – 1975, veršované komentáře ke dni Skandální aféra Josefa Holouška, Podivuhodné sny redaktora Koubka – 1977, dvě satirické povídky Listy Anielce – 1978, dopisy Anně Nepeřené z roku 1905 Dopisy ze zásuvky – 1980, dopisy Věře Hrůzové z let 1920–1931 Filmová libreta – 1988 Pseudonymní a anonymní tvorba Karla Čapka v týdeníku Nebojsa /1918–1920/ – 2000 "Vojáku Vladimíre..." – 2009, korespondence s Jindřichem Groagem == Citát == == Divadelní režie – Vinohradské divadlo == 1921 Julius Zeyer: Stará historie, 21 repríz 1922 Karel Čapek: Věc Makropulos, 24 repríz 1922 Percy Bysshe Shelley: Cenci, 8 repríz 1922 Henri Ghéon: Chléb, 8 repríz 1922 Moliè: Lékařem proti své vůli, 18 repríz 1922 Moliè: Sganarelle čili Domnělý paroháč, 15 repríz 1922 Moliè: Vynucený sňatek, 18 repríz 1923 Aristofanés: Jezdci, 14 repríz 1923 Aristofanés: Ženský sněm, 5 repríz 1923 Fráňa Šrámek: Plačící satyr, 13 repríz 1923 Josef Čapek: Země mnoha jmen, 9 repríz 1927 Karel Čapek: Věc Makropulos, 5 repríz == Instituce pojmenované po Karlu Čapkovi == Základní škola Karla Čapka, Kodaňská 16, Praha 10 Gymnázium Karla Čapka, Školní 1530, Dobříš Společnost bratří Čapků, sdružení fyzických a právnických osob, svou činnost vykonává nepřetržitě od roku 1947 Expres Karel Čapek (Mnichov – Praha – Mnichov), ČD == Odkazy == === Reference === === Literatura === BAUER, Zdeněk. "Vojáku Vladimíre--" : Karel Čapek, Jindřich Groag a odpírači vojenské služby z důvodu svědomí : vzájemná komunikace mezi K. Čapkem, J. Groagem a V. Rajdou s úvodním komentářem vydavatele. Praha: Zdeněk Bauer, 2009. 232 s. ISBN 978-80-904272-1-1. Čeští spisovatelé 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1985. S. 71–78. Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež / redakce Otakar Chaloupka. Praha: Albatros, 1985. S. 60–65. ČAPEK, Karel. Divadelníkem proti své vůli : Recenze, stati, kresby, fotografie. Praha: Orbis, 1968. Dostupné online. Recenze, stati, kresby a fotografie o divadle a dramatu, které zachycují významné události a portréty osobností, a jejichž autorem je Karel Čapek.. Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 / hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. S. 586–605. FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 381–386. HART, Gabriel, a kol. Městské divadlo na Král.Vinohradech, Ročenka "Kruhu solistů" 1924. Praha: Městské divadlo na Král.Vinohradech, 1923. 168 s. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., A–M / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha: Libri, 1998. 467 s. ISBN 80-85983-44-3. S. 85–87. KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8. MED, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939). Praha: Academia, 2010. 340 s. ISBN 978-80-200-1823-6. MÜLLER, Vladimír, a kol. Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957. Praha: Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, 1958. 185 s. SÍLOVÁ, Zuzana, a kol. Divadlo na Vinohradech 1907–2007, Vinohradský ansámbl. Praha: Divadlo na Vinohradech, 2007. 212 s. ISBN 978-80-239-9604-3. ŠULCOVÁ, Marie. Čapci, Ladění pro dvě struny, Poločas nadějí, Brána věčnosti. Praha: Melantrich 1993-98 ISBN 80-7023-267-6, 80-7023-279-X, 80-7023-165-3, 80-7023--245-5 ŠULCOVÁ, Marie. Prodloužený čas Josefa Čapka. Praha: Paseka 2000 ISBN 80-7185-332-1 TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 183. VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 10. sešit : Č–Čerma. Praha: Libri, 2008. 503–606 s. ISBN 978-80-7277-367-1. S. 529–532. ŽÁK, Jiří. Divadlo na Vinohradech 1907–2007, Vinohradský příběh. Praha: Divadlo na Vinohradech, 2007. 215 s. ISBN 978-80-239-9603-6. === Související články === Seznam českých spisovatelů Česká literatura v letech 1900–1945 Expresionismus Pragmatismus Josef Čapek Bratři Čapkové Člověk proti zkáze, životopisný film z roku 1989 === Externí odkazy === Kategorie Karel Čapek ve Wikizdrojích Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Čapek ve Wikimedia Commons Osoba Karel Čapek ve Wikicitátech Plné texty děl autora Karel Čapek na projektu Gutenberg Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Čapek Kompletní dílo Karla Čapka v elektronické podobě (ePub, PDF, HTML, RTF ...) zdarma na webu Městské knihovny v Praze Karel Čapek na Čapek.misto.cz Památník Karla Čapka Životopis a dílo na stránkách Gymnázia Karla Čapka v Dobříši Společnost bratří Čapků Rozhlasové zpracování několika děl Karla Čapka ve zvukovém formátu ke stažení na webových stránkách Českého rozhlasu Podrobný životopis Karla Čapka na webu provozovaném PIS Nedělní fejetony Karla Čapka v Lidových novinách Karel Čapek na Kinoboxu.cz Karel Čapek v Internet Movie Database (anglicky) Karel Čapek v Česko-Slovenské filmové databázi Čapkův hlas v Archivu rozhlasu

LOCATION

LOCATION

010563

... V šestnácti letech vstoupila do klubu Women's Swimming Association, kde ji trénoval Louis Handley. Během závodní kariéry překonala devět světových rekordů, startovala na olympijských hrách 1924, kde získala bronzové medaile v individuálních závodech na 100 metrů a 400 metrů volným způsobem a byla členkou vítězné štafety na 4×100 m. V roce 1925 uplavala 22 mil z Battery Parku na Sandy Hook za rekordních sedm hodin a jedenáct minut. V srpnu téhož roku se neúspěšně pokusila přeplavat Lamanšský průliv, zdařil se až druhý pokus 6. srpna 1926, kdy odstartovala z mysu Gris Nez na francouzské straně a dostala se na anglické pobřeží u vesnice Kingsdown. Byla první ženou, která zdolala Kanál, a vytvořila přitom rekordní čas 14 hodin a 39 minut. Tento úspěch jí vynesl přezdívku Queen of the Waves (Královna vln) a přijetí u prezidenta Calvina Coolidge. Díky své popularitě vystupovala profesionálně v plaveckých exhibicích a hrála v němém filmu Swim Girl, Swim....

Proplavala Gertrude Ederleová Lamanšský průliv na první pokus?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Gertrude_Ederleov%C3%A1

V srpnu téhož roku se neúspěšně pokusila přeplavat Lamanšský průliv, zdařil se až druhý pokus 6. srpna 1926, kdy odstartovala z mysu Gris Nez na francouzské straně a dostala se na anglické pobřeží u vesnice Kingsdown.

Gertrude Caroline Ederleová (23. října 1905 New York – 30. listopadu 2003 Wyckoff) byla americká plavkyně, která jako první žena překonala Lamanšský průliv. Pocházela z rodiny německých přistěhovalců, její otec provozoval řeznictví na Manhattanu. V šestnácti letech vstoupila do klubu Women's Swimming Association, kde ji trénoval Louis Handley. Během závodní kariéry překonala devět světových rekordů, startovala na olympijských hrách 1924, kde získala bronzové medaile v individuálních závodech na 100 metrů a 400 metrů volným způsobem a byla členkou vítězné štafety na 4×100 m. V roce 1925 uplavala 22 mil z Battery Parku na Sandy Hook za rekordních sedm hodin a jedenáct minut. V srpnu téhož roku se neúspěšně pokusila přeplavat Lamanšský průliv, zdařil se až druhý pokus 6. srpna 1926, kdy odstartovala z mysu Gris Nez na francouzské straně a dostala se na anglické pobřeží u vesnice Kingsdown. Byla první ženou, která zdolala Kanál, a vytvořila přitom rekordní čas 14 hodin a 39 minut. Tento úspěch jí vynesl přezdívku Queen of the Waves (Královna vln) a přijetí u prezidenta Calvina Coolidge. Díky své popularitě vystupovala profesionálně v plaveckých exhibicích a hrála v němém filmu Swim Girl, Swim. Později působila jako učitelka plavání ve škole pro nedoslýchavé (sama byla sluchově postižená po prodělaných spalničkách), žila neprovdána a dožila se 98 let. == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Gertrude Ederleová ve Wikimedia Commons Biography.com Mashable.com Sports Reference

VERB_PHRASE

YES_NO

009972

Fender Musical Instruments Corporation, dříve Fender Electric Instrument Manufacturing Company je americký výrobce hudebních nástrojů. Tuto firmu založil Američan Leo Fender. Původě byl opravářem automobilových rádií, později se ale začal zajímat o kytary a to ho dovedlo k jejich výrobě. V 50. letech 20. století navrhl jeden z nejznámějších a nejpoužívanějších typů kytar – Stratocaster. Firma Fender je sice známá hlavně elektrickými kytarami, ale vyrábí také basové kytary, kytarová komba a kytarové příslušenství. Má několik oddělení, nejznámější z nich jsou v Mexiku a USA. Fender své produkty vyrábí ručně (proto starší název Fender Electric Instrument Manufacturing Company), díky čemuž mají sice vyšší cenu ale i kvalitu. Vedle stratocasteru, vyrábí i starší model telecaster....

Vyrábí firma Fender Musical Instruments Corporation basové kytary?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Fender_Musical_Instruments_Corporation

Firma Fender je sice známá hlavně elektrickými kytarami, ale vyrábí také basové kytary, kytarová komba a kytarové příslušenství.

Fender Musical Instruments Corporation, dříve Fender Electric Instrument Manufacturing Company je americký výrobce hudebních nástrojů. Tuto firmu založil Američan Leo Fender. Původě byl opravářem automobilových rádií, později se ale začal zajímat o kytary a to ho dovedlo k jejich výrobě. V 50. letech 20. století navrhl jeden z nejznámějších a nejpoužívanějších typů kytar – Stratocaster. Firma Fender je sice známá hlavně elektrickými kytarami, ale vyrábí také basové kytary, kytarová komba a kytarové příslušenství. Má několik oddělení, nejznámější z nich jsou v Mexiku a USA. Fender své produkty vyrábí ručně (proto starší název Fender Electric Instrument Manufacturing Company), díky čemuž mají sice vyšší cenu ale i kvalitu. Vedle stratocasteru, vyrábí i starší model telecaster. Z baskytar např. Fender Jazz Bass a Fender Precision Bass. Stratocastery mívají 3 jednocívkové (single coil) snímače a hodí se spíše na jemnější styly, ale objevují se i varianty s jedním humbuckerem. Společně s Les Paulem patří k nejběžnějším modelům. Výrobky Fender používá/vala spousta známých muzikantů, mezi ně patřili a patří John Paul Jones, Jimi Hendrix, Kurt Cobain, Dave Murray, Eric Clapton, Keith Richards a mnoho dalších světoznámých umělců. == Související články == Fender Stratocaster Fender Telecaster Fender Jazz Bass Fender Precision Bass Leo Fender == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Fender Musical Instruments Corporation ve Wikimedia Commons Oficiální web Informace o firmě Fender Elektrická piana Fender-Rhodes - historie a vývoj legendárního piana Fender manufacturing video

VERB_PHRASE

YES_NO

002083

... nejrychleji zaplněny. Mezinárodní turistika směřuje hlavně do centra města. 67 % strávených nocí v Paříži připadá na cizince, zatímco 33 % tvoří tuzemští zákazníci. 65 % zahraničních návštěvníků dává přednost ubytování ve vnitřním městě, zatímco 41 % francouzských zákazníků se ubytuje na předměstí. Zahraniční klientela pochází hlavně z osmi zemí, které tvoří více než dvě třetiny celkového počtu turistů. Evropské země Velká Británie, Itálie, Španělsko, Německo, Nizozemsko a Belgie celkem tvoří 42 % zahraničních klientů, následují Spojené státy se 17,7 % a poté Japonsko s 6,5 % (2008). Dne 10. května 1940 začala Bitva o Francii, kterou napadlo nacistické Německo. I když má Paříž pověst drahého města, v hotelovém průmyslu zůstává konkurenceschopná v porovnání s ostatními světovými městy. Paříž je mírně nadprůměrná v cenách dvou a tříhvězdičkových...

Ve kterém roce začala Bitva o Francii?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pa%C5%99%C3%AD%C5%BE

Dne 10. května 1940 začala Bitva o Francii, kterou napadlo nacistické Německo.

Paříž (francouzsky Paris) je hlavní a zároveň největší město Francie. Je současně i správním centrem regionu Île-de-France, zahrnujícího Paříž a její předměstí, a současně sama tvoří jeden z departementů (fr.: département de Paris). Je přirozeným centrem Pařížské aglomerace, která je s 552,7 miliardami € HDP (2008) hospodářsky nejaktivnější oblastí ve Francii. V Paříži sídlí vedení téměř poloviny všech francouzských společností, stejně jako kanceláře hlavních mezinárodních firem a ředitelství mnoha mezinárodních organizací jako je UNESCO, OECD nebo ICC. Paříž je proto významným světovým kulturním, obchodním i politickým centrem. Počet obyvatel města činil v roce 2008 zhruba 2,2 miliónu, v celé aglomeraci pak asi 10,3 miliónů. Město je nositelem Řádu čestné legie, Válečného kříže 1914-1918 a Řádu osvobození. Slovo Paris je ve francouzštině mužského rodu a vyslovuje se [paʀ], v angličtině [ˈ]. Původní latinské jméno města bylo Lutetia [lutecia] nebo Lutetia Parisiorum (ve francouzštině Lutè [lytɛ], v češtině Lutécie), které později ustoupilo ve prospěch jména Paříž. Název je odvozen od galského kmene Parisiů, jehož jméno může pocházet z keltsko-galského slova parios, znamenajícího "kotel". Ovšem tato teze není zcela jistá. Jiní autoři se domnívají, že označení kmene Parisiů pochází z keltsko-galského slova parisio, znamenajícího "pracující muži" nebo "řemeslníci". Od počátku 20. století byla Paříž známá i pod slangovým jménem Paname [panam]. Toto lidové označení se objevuje především v písních, jak dokládá např. skladba Amoureux de Paname (Zamilovaný do Panamy, tj. Paříže) Renauda Séchana z roku 1975 "Moi, j'suis amoureux de Paname, du béton . et du macadam..." ("Jsem zamilovaný do Paříže, betonové a makadamové...") nebo píseň Loin de Paname (Daleko od Panamy, tj. Paříže) použitá ve filmu Paříž 36, která byla v roce 2010 nominována na filmovou cenu Oscar. Další autoři, obvykle Peršané, se domnívali, že Paříž je odvozena od slova Pars. Paříž byla osídlena kmenem Parsi z kraje Pars, která je dnes uváděna jako oblast v Íránu. Toto také může být důvod některých francouzských slov, která se vyslovují podobně jako slova v tamním jazyce. Obyvatelé Paříže jsou označování jako Pařížané, ve francouzštině jako Parisiens [paʀ̃] a v angličtině jako Parisians [pə] nebo [pə.ʒ̩z]. Slovo Parigot (znamenající "Pařížan" a vyslovující se [paʀ]) je někdy používáno ve francouzském slangu. Často je vnímáno jako hanlivé. Ovšem Parigot může někdy mít i kladný význam, jako například v písni Mimile (un gars d'Ménilmontant) od Maurice Chevaliera: "C'est un gars d'Ménilmontant, un vrai p'tit Parigot..." ("Je to chlapík z Ménilmontant, opravdový malý Pařížan..."). Lokálně jsou obyvatelé pařížských předměstí hovorově nazýváni jako banlieusards [bɑ̃ljø], tj. obyvatelé banlieue ("předměstí"). Obyvatelé regionu Île-de-France (oblast Paříže) jsou oficiálně označováni jako Franciliens [fʀ̃siljɛ̃]. Pařížané označují obyvatele z oblastí mimo Île-de-France jako provinciaux (tj. z provincie). Používají tento termín při odkazování na zbytek Francie jako na la province. Tento výraz je někdy považován za hanlivý. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Paříže. První nálezy osídlení oblasti Paříže pocházejí z období zhruba 4500 př. n. l. Kolem roku 300 př. n. l. osídlili kraj Galové z kmene Parisiů; v roce 52 př. n. l. kraj dobyli Římané a pojmenovali jej Lutetia (francouzsky Lutè; tj. "bažinaté místo"), respektive Lutetia Parisiorum. V té době byl osídlen pouze dnešní ostrov Île de la Cité, kde dnes stojí katedrála Notre-Dame. Římské osídlení rychle rostlo a během padesáti let se začalo šířit i na levý břeh Seiny. Po pádu římské nadvlády v roce 508 Chlodvík I. učinil z města hlavní město Franské říše. Chlodvík I. zahájil v roce 511 výstavbu katedrály sv. Štěpána (St- Étienne) na Île de la Cité. Tam také vyrostla pevnost na obranu před Vikingy po roce 800, avšak 28. března 845 byla Paříž vikinskými nájezdníky dobyta. Slabost posledních karolínských francouzských králů vedla k postupnému nárůstu moci pařížských hrabat. Odo, hrabě pařížský, byl zvolen králem Francie navzdory nárokům Karla III. Dynastický spor byl vyřešen až v roce 987, kdy byl Hugo Kapet, hrabě pařížský, zvolen po smrti posledního krále z rodu Karlovců za francouzského krále. V průběhu 11. století se město rozšířilo také na pravý břeh řeky. Během 12. a 13. století za vlády Filipa II. Augusta město dále mohutně rostlo, což souviselo hlavně s vysušením rozsáhlých močálů. Hlavní cesty byly dlážděny, byl vybudován první Louvre jako mocná pevnost a byla zahájena i výstavba několika katedrál, mimo jiné katedrály Notre-Dame. Několik škol na levém břehu bylo sjednoceno pod názvem Sorbonna, na níž studovali mj. Albert Veliký a sv. Tomáš Akvinský. Během středověku Paříž prosperovala jako obchodní i intelektuální centrum, její rozvoj dočasně přerušovaly morové epidemie ve 14. století a pak zejména stoleté války s Anglií v 15. století, které vedly k tomu, že dvůr město přechodně dokonce opustil. Za vlády krále Ludvíka XIV., Krále Slunce (1643-1715) byla královská rezidence přesunuta do blízkých Versailles. V této době, označované jako Le Grand Siè (tj. "Velké Století"), bylo ve městě vybudováno velké množství velkolepých paláců a dalších budov, vznikla náměstí Place des Victoires a Place Vendôme (Paříž jich do té doby měla pouze pár), byly také zbourány středověké hradby. Francouzská revoluce začala dobytím Bastilly 14. července 1789. V roce 1799 se díky nestabilitě nové vlády chopil moci Napoleon Bonaparte, nejprve jako první konzul, v roce 1804 se pak sám (za přítomnosti papeže Pia VII.) korunoval v katedrále Notre-Dame francouzským císařem. Chtěl z Paříže vytvořit nejkrásnější město na světě. Za jeho vlády vyrostlo v Paříži zejména množství velkolepých pomníků. V roce 1814 však byla Paříž dobyta anglickými, pruskými, rakouskými a ruskými vojsky a Napoleon byl vypovězen na ostrov Elbu. Do Paříže se sice po útěku z ostrova v roce 1815 vrátil, ale po porážce u Waterloo byl definitivně sesazen a deportován na ostrov Svaté Heleny, kde v roce 1821 zemřel. Po druhé revoluci v roce 1848, která opět svrhla monarchii, se v čase nejistoty chopil moci státním převratem Napoleonův synovec, který se jako Napoleon III. prohlásil v roce 1851 císařem. Za jeho vlády Paříž rozkvetla v nejkrásnější město Evropy. Za to vděčí především baronu Hausmannovi, který realizoval velkolepou přeměnu středověkého města na město s vzdušnými bulváry a třídami. Císařství ukončila v roce 1870 prohraná Prusko-francouzská válka, končící obléháním Paříže, následovaném Pařížskou komunou. Konec 19. století ale představuje opět období velkého rozmachu Paříže, nazývané také La Belle Époque (čili "Krásné období"), které dokumentuje pořádání Světové výstavy v roce 1889, pro niž byla vybudována Eiffelova věž, dnešní symbol Paříže. Paříž se stala výstavným městem, plným nově budovaných budov ve stylu secese. V letech 1900 a 1924 Paříž pořádala Letní olympijské hry. V 60. letech 20. století se Paříž opět stala centrem rozvoje a moderní architektury. To bylo symbolizováno především výstavbou obchodní čtvrti La Défense na západním okraji města, která se stala moderním administrativním centrem Evropy. Komplex byl v roce 1989 doplněn budovou La Grande Arche ("Velký Oblouk"), ohromná krychle, do níž by se vešla i katedrála Notre-Dame. Další významnou stavbou byl také mrakodrap Tour Montparnasse, vybudovaný v roce 1973, v době stavby nejvyšší budova v Evropě. Ten byl zároveň posledním, který mohl být takto postaven. Později totiž byl vydán pro Paříž zákon, že budovy nesmí převýšit 37 metrů, aby se zachoval historický ráz centra města. Související informace naleznete také v článcích Pařížská aglomerace a Pařížská pánev. Paříž se rozkládá v Pařížské pánvi po obou stranách řeky Seiny. Území samotného města je relativně malé, pouhých 105,397 km2 (2 211 297 obyvatel, 2008), což odpovídá zhruba 21 % rozlohy Prahy (496 km2, 1 290 211 obyvatel, 2011) ., nicméně včetně přilehlých předměstí má rozlohu 2 723 km2 (10 197 687 obyvatel) a celá sídelní aglomerace má rozlohu 14 518 km2, což přesahuje území Středočeského kraje (11 014 km2). Město leží v průměrné nadmořské výšce 65 m. Nejnižším místem je hladina řeky Seiny (zhruba 25 m, kolísá podle stavu vody) u Pont aval, kde opouští město a nejvyšším přirozeným bodem je vrcholek kopce Montmartre (130 m n. m.). Zajímavostí je, že město rovněž od roku 1864 vlastní území, kde pramení řeka Seina, a které se nachází 231 km od Paříže. Historickým středem Paříže je tzv. point zéro (nultý bod), který se nachází na ostrově Cité na Place du Parvis-Notre-Dame před vchodem do katedrály Notre-Dame. Od tohoto místa se oficiálně měří všechny vzdálenosti od Paříže. Pařížský poledník, jehož vyměření v roce 1718 dokončil Giovanni Domenico Cassini a v roce 1806 jej François Arago upřesnil, prochází středem Pařížské observatoře. Až do roku 1884, kdy se konala mezinárodní konference ve Washingtonu, byl základním poledníkem. Poledník byl v roce 1736 vyznačen dvěma milníky. Jeden se nachází na severu Paříže (tzv. Severní milník) na Montmartru v dnes soukromé zahradě u Moulin de la Galette. Jižní milník byl v roce 1806 přemístěn ze zahrady observatoře do parku Montsouris. U příležitosti dvoustého výročí narození Françoise Araga byl v letech 1989-1994 vytvořen pás z 135 bronzových medailonů zasazených do chodníků, které vyznačují, jak prochází Pařížský poledník Paříží. Jejich autorem je nizozemský umělec Jan Dibbets. Tyto plakety zmiňuje ve svém díle Šifra mistra Leonarda Dan Brown jako tzv. růžovou linii. Pařížská pánev se utvořila před 41 miliónem let, kdy postupně vznikl velký soubor sedimentárních vrstev. Vznikla z jedné ze čtyř hlavních šelfových pánví jurského moře. Při vzniku Alp byla pánev uzavřena, ale zůstala otevřena do Lamanšského průlivu a Atlantického oceánu, což předznamenalo budoucí povodí Loiry a Seiny. Na konci oligocénu již byla pánev kontinentální. Území je charakteristické vápencem a sádrovcem, méně se vyskytují písky a jíly (v 16. obvodu). Studium zdejších fosilních měkkýšů umožnilo Jeanu Baptistovi Lamarckovi formulovat jeho evoluční teorii. Pařížský reliéf se formoval erozí vrstev z druhohor a paleogénu. Nejsvrchnější vrstva z doby třetihor tvoří nánosy řeky Seiny. Nejvyšším pařížským kopcem je Montmartre (130 m) s dominantou Sacré-Cœ a dále Belleville (128,5 m), Ménilmontant (108 m), Buttes-Chaumont (103 m), Passy (71 m) a Chaillot (67 m) na pravém břehu. Na levém břehu se nacházejí Montparnasse (66 m), Butte aux Cailles (63 m) a Montagne Sainte-Geneviè (61 m). Paříž je obklopena třemi departementy. Tento tzv. malý prstenec (la petite couronne) tvoří Hauts-de-Seine, Seine-Saint-Denis a Val-de-Marne. Na tomto území se rozkládá 123 samostatných obcí. Rozvoj těchto obcí nastal od konce 19. století a je pro ně charakteristická velmi vysoká hustota obyvatel, která dosahuje téměř 9 000 obyvatel/km2. Navíc má toto území i pro Paříž velký ekonomický význam, zejména obchodní čtvrť La Défense. Ostrov Cité byl osídlen již ve starověku keltským kmenem Parisiů a je nejstarší částí města. V současnosti jsou v Paříži na Seině už jen dva přirozené ostrovy - Cité a ostrov sv. Ludvíka. Třetí ostrov Cygnes je ve skutečnosti přehradní hrází vytvořenou roku 1825 při stavbě mostu Grenelle. Ostrov Cité získal svou dnešní rozlohu na počátku 17. století při stavbě mostu Pont Neuf, když k němu byly připojeny menší ostrovy Juifs a Gourdaine. Na jejich místě se dnes rozkládá Square du Vert-Galant a Place Dauphine. Ostrov sv. Ludvíka se původně jmenoval Notre-Dame a ve 14. století byl rozdělen kanálem. Část proti proudu se nazývala île aux Vaches a ostrov po proudu si podržel svůj název Notre-Dame. V 17. století byly ostrovy opět spojeny a byla zde vybudována rezidenční čtvrť. Svůj dnešní název získal v roce 1725. Během Francouzské revoluce byl přejmenován na ostrov Bratrství. Další ostrov Louviers se nacházel mezi dnešním Boulevardem Morland a Quai Henri-IV a v roce 1843 byl připojen k pravému břehu. Ostrov Maquerelle ležel mezi Rue de l'Université a dnešní Seinou a byl připojen k pravému břehu během Prvního císařství. Nedaleko se nacházel rovněž ostrov Merdeuse. Původní ostrov Cygnes (Labutí ostrov) byl v roce 1773 spojen s Champ-de-Mars na levém břehu. Dnes toto jméno nese umělý ostrov, na kterém se nachází kopie sochy Svobody. Další umělé ostrovy se nacházejí na jezerech v parcích - Belvédè v parku Buttes-Chaumont, Bercy a Reuilly ve Vincenneském lesíku. Související informace naleznete také v článcích Seina v Paříži, Biè a Pařížské vodní kanály. Seina významně ovlivňuje život města už od jeho vzniku, kdy hrála významnou úlohu při dopravě zboží do a z Paříže. V 19. století vznikla síť vodních kanálů, které Seinu propojily s řekou Ourcq. Dnes je význam řeky pro ekonomiku města nižší než v minulosti. Přesto patří společnost Ports de Paris (Pařížské přístavy) k významným pařížským podnikům. Řeka rozděluje město na dvě nestejné části. Větší severní, zvanou pravý břeh a menší jižní, zvanou levý břeh. Její délka na území města Paříže činí téměř 13 km s hloubkou mezi 3,40 a 5,70 m. Její šířka se pohybuje od 30 m (u Quai de Montebello) do 200 metrů (u mostu Mirabeau). Od roku 2008 na Seině existuje v rámci městské hromadné dopravy říční linka Voguéo. Turistické lodě provozují společnosti Bateau-mouche a Vedettes de Paris. Loď na vlnách se dostala i do městského znaku. V Paříži se do Seiny vlévají dva menší toky. Biè je řeka pramenící u města Guyancourt a v Paříži se na levém břehu podzemním kanálem vlévá do Seiny. Dolní tok na území dnešní Paříže byl již ve středověku ovlivněn lidskou činností. S rostoucím osídlením se na jejích březích stavěla jatka, koželužny a barvírny, které řeku používaly jako odpadní stoku. Do řeky byly svedeny i další odpadní strouhy z okolí. Proto byla řeka z hygienických důvodů v 19. století svedena do podzemního kanálu. Z řeky se před jejím vstupem do Paříže od 17. století odváděla voda do nádrží, ve kterých se v zimě získával led pro pařížské ledárny. Obdobný osud postihl říčku Grange Bateliè na pravém břehu. Vytváří se z potoků na návrší Ménilmontant, v 19. století byla jako odpadní strouha svedena do systému pařížských stok. Vincenneským lesíkem protéká uměle vytvořený potok Gravelle, který propojuje tamní jezera. Voda je pro potřeby potoka čerpána z řeky Marny. Obdobně protékají Boulogneským lesíkem tři potoky Armenonville, Longchamp a Sablons. Město Paříž je rovněž vlastníkem sítě vodních průplavů o celkové délce 130 km, které spojují řeky Seinu a Ourcq. Přímo v Paříži se nacházejí Bassin de l'Arsenal, Canal Saint-Martin, Bassin de la Villette a za hranice města směřují Canal de l'Ourcq a Canal Saint-Denis. Zahrnují řadu technických děl jako jsou mosty, plavební komory nebo čerpadla. Síť vznikla na základě vyhlášky z 19. května 1802 vydané Napoleonem kvůli zásobování Paříže pitnou vodou a usnadnění přepravy zboží a osob. V současnosti slouží už pouze pro lodní dopravu. Kromě nich je v Paříži i malý kanál Darse du fond de Rouvray. Největší vodní plochy v Paříži jsou antropogenní jezera ve Vincenneském a Boulogneském lesíku na okraji města. Ve Vincennes to jsou jezera z poloviny 19. století Saint-Mandé (40 ha), Daumesnil (12 ha), Minimes (6 ha) a Gravelle (1 ha). Několik jezer bylo vytvořeno ve stejné době i v druhém lesíku. Největší z nich jsou Lac inférieur (Dolní jezero) (11 ha) a Lac supérieur (Horní jezero) (3 ha). Mimo to je v Paříži pět rezervoárů pitné vody. Největší z nich je nádrž Montsouris ve 14. obvodu z let 1858-1874, která zásobuje 20 % pařížské populace. Nejstarším dochovaným rezervoárem je nádrž u nemocnice sv. Ludvíka ze 17. století. Hydrogeologie je značně ovlivněna urbanizací. Podzemní toky Biè a Grange Bateliè tvoří malé přítoky Seiny. Biè na levém a Grange Bateliè na pravém břehu byly postupně z hygienických důvodů zakryty. Ve čtvrtích Grenelle, Auteuil a Butte aux Cailles již od 19. století fungují artéské studny. První kašnou napájenou tímto způsobem byla v roce 1841 fontána Puits de Grenelle. Pro obyvatele galo-římské Lutetie byla zdrojem pitné vody řeka Seina, jejíž kvalita však nebyla dobrá, neboť řeka vytvářela bažiny se stojatou vodou, především na pravém břehu. Romanizovaná populace obývající pahorek Sainte-Geneviè proto během 2. a 3. století vystavěla vlastní akvadukt přivádějící čistou vodu z oblasti Rungis a napájející mj. veřejné lázně (východní a Cluny). Během stěhování národů ve 4. století byl akvadukt i lázně zničeny.Za vlády Merovejců a Karlovců se voda opět čerpala ze Seiny. Dalším zdrojem byly prameny z pahorků v Belleville a Pré-Saint-Gervais na pravém břehu, které využívali mniši v opatstvích Saint-Laurent a Saint-Martin-des-Champs a založili u svých klášterů kašny. Král Filip II. August, když založil pařížskou tržnici, nechal zde vybudovat dvě kašny, napájené vodou z Prés Saint-Gervais, jedna z nich byla fontána Neviňátek. V roce 1605 bylo na pravém břehu Seiny u mostu Pont Neuf postaveno čerpadlo zvané Samaritánka, které bylo v činnosti až do roku 1813. Pumpa vháněla vodu do městských kašen. Obdobně fungovalo v letech 1673-1858 čerpadlo u Pont Notre-Dame. V roce 1623 byl zprovozněn tzv. Medicejský akvadukt, který je v provozu dodnes. Mnoho nových fontán nechal zřídit i Ludvík XIV. (dodnes fungují Boucheratova fontána a Gaillon), ale počet obyvatel města rostl tak rychle, že na počátku 18. století byl pitné vody ve městě nedostatek. Pierre-Paul Riquet, který projektoval Canal du Midi, již v 17. století navrhl výstavbu kanálu z řeky Ourcq až na úroveň dnešního Place de la Nation. Jeho smrt v roce 1680 a diskreditace jeho ochránce ministra Colberta přerušily celý projekt, který byl navíc velmi nákladný. Matematik Antoine Deparcieux navrhl v roce 1762 projekt k přivedení vody z řeky Yvette. Král Ludvík XV. sice plány schválil, ale projekt nebyl nikdy realizován. V roce 1782 vznikl návrh odvést vodu z řeky Biè, která do Seiny přiváděla vodu silně znečištěnou při zpracovávání kůží. Ludvík XVI. projekt podpořil, práce byly zahájeny v roce 1788, ale byly záhy přerušeny tlakem silných cechů koželuhů, jirchářů a barvířů, kteří využívali (a znečišťovali) řeku a obávali se ohrožení svých živností. V roce 1806 nařídil Napoleon Bonaparte vybudovat ve městě 15 fontán. Tak vznikly např. fontány Feláhova, Censier, Lédina, Martova, Palmová nebo svatého Eustacha. Napoleon rovněž v roce 1802 rozhodl o výstavbě kanálu Ourcq. Voda z tohoto kanálu byla do kašen rozvedena již v roce 1809, kanál sám byl dokončen až v roce 1825. Významně se rovněž pitnou vodu v Paříži zasloužil anglický filantrop Richard Wallace, který od roku 1872 financoval výstavbu tzv. Wallaceových fontán. V současnosti spravuje pařížskou vodovodní síť městská společnost Eau de Paris. Největší zásobárnou pitné vody je nádrž Montsouris o objemu 202 000 m3. Voda je přiváděna z oblasti Évry a Orly. Podrobnější informace naleznete v článku Podnebí Paříže. Paříž leží v mírném podnebném pásu a je ovlivněna oceánickým podnebím, což znamená, že jsou zde relativně chladná léta (18 °C v průměru) a mírné zimy (průměr 6 °C). Častý je déšť ve všech ročních obdobích a měnící se počasí. Urbanistický vývoj způsobuje zvýšení teploty a pokles počtu dnů s mlhou. Paříž má v průměru asi 1630 slunečních hodin za rok (francouzský průměr činí 1973 hodiny). Dešťové srážky činí v průměru 641 mm za rok a v jednotlivých měsících jsou velmi vyrovnané. V průměru je 111 deštivých dnů v roce, ale deště nejsou prudké. Sníh je v Paříži vzácný (padá průměrně jen 15 dní v roce) a zřídkakdy vydrží v centru města déle než jeden den. Teplota překročí 25 °C v průměru 43 dny v roce a devětkrát ročně přesáhne 30 °C. Vítr je obecně mírný (zhruba 50 dnů s nárazy přesahujícími 50 km/h), vane převážně západním a jihozápadním směrem. Dne 26. prosince 1999 během vichřice, která postihla Evropu, byly na meteorologické stanici v parku Montsouris zaznamenány poryvy větru až 169 km/h a na vrcholku Eiffelovy věže překročily dokonce 220 km/h, což je absolutní rekord okamžité rychlosti od zahájení meteorologických měření v roce 1873. Podrobnější informace naleznete v článku Životní prostředí v Paříži. Životní prostředí v Paříži je ovlivněno vysokou koncentrací obyvatel ve městě. Město má malý podíl veřejné zeleně, neboť činí jen 5,8 m2 zeleně na jednoho obyvatele. V případě započtení Boulogneského a Vincenneského lesíka je poměr 14,5 m2. Obec v rámci městského plánování zavedla pojem "koeficient biotopu", kdy stavitel musí při každé stavbě vyčlenit část pozemku na zelenou plochu přiléhající ke stavbě. Znečištění ovzduší v Paříži a regionu Île-de-France monitoruje od 1979 společnost Airparif. Znečištění souvisí především s dopravou, neboť průmyslových podniků je již málo a nacházejí se především na okraji Paříže. I když oceánické klima obecně vede k rozptylu znečišťujících látek, při anticyklonálním počasí se škodliviny hromadí a zvyšuje se hladina oxidů dusíku a pevných částic. Letní podmínky (vysoké teploty a sluneční svit) podporují zvýšenou koncentraci ozonu. Dalším problémem je vysoká hladina hluku. Politika pařížské radnice sice směřuje k omezení užívání automobilů, to ale na druhé straně vede k nárůstu provozu motorek. Voda distribuovaná v Paříži pochází z 50 % z podzemních vod a z 50 % z upravených vod Seiny a Marny. Odpadní a dešťová voda je smíšená a míří do čistírny odpadních vod v Achè. Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Paříže. Podle INSEE tvořila populace města Paříže k 1. lednu 2008 celkem 2 211 297 obyvatel (k 1. lednu 2007 to bylo 2 193 030 obyvatel), což ji řadí na páté místo v Evropské unii. Vzhledem k relativně malému území města (pouhých 10 540 ha), činila hustota zalidnění 20 980 obyvatel na km2 (v roce 2007 20 870), což je jedna z nejvyšších v Evropě. V roce 2007 zahrnovala pařížská aglomerace (podle definice INSEE) 396 obcí s celkovým počtem 10 197 678 obyvatel. Tzv. metropolitní oblast, tj. území pod silným vlivem hlavního města zahrnovalo 1. lednu 2008 11 899 544 obyvatel, což z ní činí 20. největší metropolitní oblast na světě a třetí v Evropě. Městská populace je relativně mladá: v roce 2008 činil podle INSEE podíl obyvatel ve věku do 35 let 46 %, přičemž celorepublikový průměr je 41,85 %. Demografie v Paříži netvoří samostatný celek, je naprosto odvislá od předměstí. Tento fakt vychází z relativně malého území vlastního města v srdci regionu Île-de-France, kde dochází k permanentnímu pohybu obyvatelstva. Počet obyvatel v Paříži výrazně klesal od 50.-60. let 20. století a tento pokles se zastavil v roce 1999. Od té doby do roku 2008 vzrostl počet obyvatel o 86 000. Hlavním důvodem je změna v poměru mezi přirozeným přírůstkem (rozdíl mezi porodností a úmrtností) a migrací (rozdíl přistěhovanými a odstěhovanými). Přirozený přírůstek byl sice v letech 1968-1990 pozitivní, ale relativně nízký a nemohl ani zdaleka vyvážit čistou migraci, která byla negativní (počet vystěhovaných z Paříže byl velmi vysoký). Rozdíl mezi těmito dvěma bilancemi pak tvořil celkové záporné saldo, tj. úbytek obyvatel. Od roku 1999 se přirozený přírůstek zvyšuje, neboť se zvyšuje počet narozených dětí (porodnost je nyní se 14,6 ‰ v letech 1999 až 2008 nad celostátním průměrem) a snižuje úmrtnost. Naopak se snižuje migrační deficit. (-0,3 % v období 1999-2008 oproti -0,7 % ročně v letech 1990-1999, - % v letech 1982-1999, - % v letech 1975-1982 a - % v období 1968-1975). Statisticky se tak populace v Paříži mírně zvyšuje a mládne. Od počátku 60. let do 90. let se rovněž snižoval počet bytů. Od roku 1990 se tento trend obrátil. V roce 1990 bylo v Paříži 1 095 090 bytů, 1999 1 110 912 bytů, 2008 1 148 145 bytů. Tento pohyb je součástí obecného trendu růstu městského obyvatelstva center aglomerací ve Francii i v Evropě. Průměrná velikost rodin se rovněž v Paříži výrazně snížila. Dochází k poklesu soužití více generací dospělých a snížení počtu dětí v jedné rodině. I přes celkový nárůst porodnosti od roku 2000 zůstává mnoho mladých bez dětí, především vzhledem k finanční nedostupnosti větších bytů v centru města. Proto se naopak páry, které mají více dětí, stěhují na předměstí, jde je bydlení příjemnější a levnější. Příčinou je rovněž fakt, že 58 % pařížských bytů má jen jeden nebo dva pokoje. V Paříži žije oproti zbytku země nadprůměrný počet studentů, mladých pracujících a dále starších osob, takže rodiny nejsou dostatečně zastoupeny. V roce 2008 zde na 1 148 720 domácností připadalo 501 836 rodin, které tvořilo 1 433 376 lidí (68 % pařížské populace), takže 51,4 % domácností tvořila jedna osoba (tj. 590 122 lidí), což je . asi 28 % všech Pařížanů. 43 % pařížských rodin se skládá z bezdětného páru do 25 let (433 000 lidí), 39,3 % rodin a párů má alespoň jedno dítě a 17,6 % rodin jsou samoživitelé (francouzský průměr je 13,5 %). V roce 2008 bylo 70,2 % párů v Paříži (tj. 27,5 % z celkového počtu obyvatel Paříže) sezdaných (oproti 76,9 % párů ve Francii) a 21,5 % párů tvoří svobodní. Pařížská populace je rovněž postižena vysokou rozvodovostí, v letech 2006-2008 připadalo 20,5 rozvodu na 1000 sňatků, což je nejvíce z francouzských departementů. V Paříži je zároveň uzavřena většina registrovaných partnerství ve Francii. Průměrná plodnost činila v roce 2008 v Paříži 1,57 dítěte na jednu ženu, což je pod regionálním (2,01) i celostátním (2,0) průměrem. Počet dětí na jednu domácnost je rovněž nízký: 43 % rodin nemá žádné potomky mladší 25 let a téměř 25 % má jen jedno dítě. Jen 8,9 % rodin má tři nebo více dětí, což je méně než regionální (11,8 %) i celostátní (9,6 %) průměr, především kvůli malému množství bydlení a vysokým cenám nemovitostí. S 27 400 € průměrného příjmu na domácnost v roce 2001 jsou zdejší domácnosti nejbohatší ve Francii. Také okolní čtyři departementy Hauts-de-Seine, Yvelines, Essonne a Val-de-Marne jsou na vysokých příčkách. Tento fakt je daný koncentrací vysoce kvalifikovaných profesionálů s vysokými příjmy v regionu Île-de-France. Přesto nelze Paříž označit za "město bohatých", kde je vysoký podíl movitých lidí, neboť zdejší struktura obyvatel je velmi smíšená. Podle indexu parity kupní síly jsou skutečné příjmy Pařížanů výrazně nižší oproti nominálním: životní náklady (především nájemné) jsou zvláště vysoké a některé druhy potravin jsou v Paříži dražší než ve zbytku Francie. Průměrný příjem skrývá rozdíly, kdy několik málo velmi vysokých příjmů může zastínit větší počet velmi nízkých příjmů. V případě Paříže 10 % nejvyšších příjmů představuje 50 961 € ročně. Sociální rozdíly se tradičně vyskytují mezi obyvateli západní části Paříže (většinou bohatí) a obyvateli východních obvodů. Průměrný příjem v 7. obvodu byl v roce 31 521 € na domácnost, tedy více než dvojnásobek oproti 19. obvodu, kde tvořil 13 759 €. 6., 7., 8. a 16. obvod patří mezi nejbohatší v regionu, zatímco 10., 18., 19. a 20. obvod mají nejnižší průměrný příjem v Île-de-France. Rozdíl mezi příjmy desetiny nejbohatších a desetiny nejchudších je ve 12. obvodu, kde tvoří poměr 6,7 oproti 2. obvodu, kde je první skupina 13× bohatší než skupina nejchudších, takže Paříž je departementem s největšími sociálními rozdíly. S tím je spojeno i vytváření etnických a sociálních ghett v některých čtvrtích jako např. ve čtvrti Rochechouart. Sociální složení okrajových obvodů odpovídá složení sousedících předměstí. Zatímco západní 16. obvod leží v sousedství bohatých předměstí Boulogne-Billancourt, Neuilly-sur-Seine nebo Levallois-Perret, severní a severovýchodní obvody (18. 19. a 20.) leží v sousedství chudších předměstí. V těchto třech obchodech žije 40 % chudých v Paříži. V některých zdejších čtvrtích, jako např. Goutte d'Or se spojují mnohé sociální problémy: nízké vzdělání, nezaměstnanost nebo špatný zdravotní stav obyvatel. Rovněž 32,6 % pařížských rodin cizinců pocházejících mimo území Evropské unie žije pod hranicí chudoby, zatímco u obyvatel francouzského původu je to pouze 9,7 %. Některé čtvrti jsou charakteristické vznikem specifických komunitních skupin jako např. Marais, kde se koncentruje velká gay komunita a rovněž společenství aškenázských židů, kteří žijí v okolí ulice Rue des Rosiers již od 13. století. Ve 13. obvodu zase vznikla velká asijská čtvrť. Při sčítání lidu se ve Francii nezjišťuje etnický původ obyvatelstva nebo náboženské vyznání, ale získávají se informace o rodné zemi. Z těchto údajů vyplývá, že Paříž je jedna z nejvíce multikulturních oblastí v Evropě. Při sčítání lidu v roce 1999 bylo z celkového počtu obyvatel ve městě 19,4 % narozených mimo území Francie. Podle tohoto sčítání 4,2 % obyvatel Paříže tvořili nedávní přistěhovalci (do Francie přišli mezi sčítáním z let 1990 a 1999), většinou z Číny a Afriky. Kromě toho zde žije 15 % muslimů. První velká imigrační vlna do Paříže začala kolem roku 1820 s příchodem německých rolníků, kteří odcházeli kvůli zemědělské krizi. Několik dalších migračních vln pak následovalo nepřetržitě až do současnosti: Italové, Češi a Slováci a dále židé ze střední a východní Evropy během 19. století, Rusové po Říjnové revoluci v roce 1917, obyvatelé francouzských kolonií během první světové války, Poláci mezi světovými válkami, Španělé, Italové, Portugalci a obyvatelé severní Afriky od 50. do 70. let 20. století, sefardští židé po získání nezávislosti zemí severní Afriky a také Asiati. Významnou skupinu imigrantů tvořili rovněž Američané. Usídlení přistěhovalců ve městě je závislé na pocitu sounáležitosti. Proto se v 18. a 19. obvodu soustřeďuje velká část přistěhovalců ze subsaharské Afriky, zejména ve čtvrti Château-Rouge, zatímco v Belleville žijí silné komunity ze severní Afriky a z Číny. Rovněž ve 13. obvodu vznikla asijská čtvrť přistěhovalců z Kambodže, Laosu, Thajska nebo Číny. Související informace naleznete také v článcích Prévôt de Paris, Prévôt des marchands, Pařížská komuna (Velká francouzská revoluce) a Hôtel de ville de Paris. Ve středověku vznikly v Paříži dva úřady, které existovaly až do období Velké francouzské revoluce - prévôt de Paris (česky představený Paříže) a prévôt des marchands (tj. doslova představený cechu obchodníků) a oba se podílely svým způsobem na správě města. Prévôt de Paris zhruba odpovídal v historii českých zemích postavení rychtáře. Ve městě zastupoval zájmy francouzského krále. Když bylo Pařížské hrabství za vlády Huga Kapeta připojeno ke královské koruně, ten zde jmenoval správce. Přesné datum není známo, nejstarší písemná zmínka o titulu prévôta je v listině z roku 1060. Pařížský prévôt byl zodpovědný za bezpečnost ve městě a z titulu své funkce byl nejvyšším městským soudcem. Úřad prévôta postupně získal větší množství pravomocí jako zástupce panovníka ve městě. Zasahoval do jednání městské rady, pokud se dotýkala zájmů krále. Dohlížel na správu justice a účastnil se zasedání generálních stavů jako hlavní soudce Paříže. Účastnil se též zasedání královské rady. Potvrzoval výnosy městské rady, byla mu podřízena i šlechta, dohlížel na pořádek a bezpečnost ve městě, tedy na správu zbraní, městské hlídky apod. Sídlil v paláci Grand Châtelet na pravém břehu, který zároveň sloužil i jako vězení. Úřad zanikl za Francouzské revoluce v roce 1792, posledním pařížským prévôtem byl Anne Gabriel Henri Bernard de Boulainvilliers. Prévôt des marchands naopak odpovídal purkmistrovi v českých městech a vykonával správu jménem obce. Název funkce byl odvozen od pařížského cechu obchodníků. Cech měl právo volit si svého představitele, který prosazoval jejich zájmy. Mocná korporace měla od roku 1170 monopol na dodávky zboží do města po Seině a postupně se prosadila ve správě města. Král Ludvík IX. se rozhodl upravit správu města tak, že se přísežní cechu obchodníků stali radními a jejich vůdce získal titul prévôt des marchands. V roce 1263 cech obchodníků poprvé zvolil představitele pařížské obce, kterým byl Évrard Valenciennes a jako jeho pomocníci byli jmenováni čtyři konšelé. Kompetence prévôta des marchands byla teoreticky omezena jen na dohled nad obchodem se zbožím, ale postupně získával ve městě politický vliv. Byl zodpovědný za zásobování města, veřejné práce, městské daně a měl pravomoc nad říčním obchodem. Vrchol moci tohoto úřadu je spojen se jménem Étienna Marcela (1354-1358), který vedl povstání proti králi a donutil dauphina, budoucího krále Karla V. k politickým ústupkům. Po Marcelově porážce byly pravomoci prévôta omezeny a roku 1383 po povstání maillotinů proti nové dani, kterou podporoval i pařížský prévôt, byl úřad na několik let rozpuštěn. V roce 1388 byl úřad obnoven, ale od roku 1412 byl prévôt podřízen králi. Étienne Marcel rovněž umístil svůj úřad v červenci 1357 do domu s podloubím na náměstí Place de Grè. Od té doby je zde centrum pařížských městských institucí. Budova sloužila i jako městská tržnice. Před tím se městská obec scházela ve 13. století poblíž pevnosti Petit Châtelet na levém břehu v místě dnešní ulice Rue Soufflot a na počátku 14. století se přesunula na Montagne Sainte-Geneviè. Původní středověký dům nahradil v 16. století renesanční palác. Výstavba začala v roce 1533 a byla dokončena až roku 1628. V letech 1836-1850 proběhlo rozšíření budovy, při kterém byla zachována renesanční fasáda. Při bojích za Pařížské komuny radnici v roce 1871 podpálili komunardi. Budova vyhořela i s městským archivem a byla obnovena v letech 1874-1882. Funkce prévôta byla stále více obsazována královskými úředníky z oblasti práva či financí namísto pařížských měšťanů. Do Velké francouzské revoluce se vedení pařížské radnice skládalo z těchto osob: prévôt des marchands, čtyři konšelé, 36 poradců, 16 zástupců městských čtvrtí (tzv. quartenier). Posledním prévôtem v historii byl Jacques de Flesselles jmenovaný 21. dubna 1789. Když 27. května 1789 zástupci třetího stavu žádali podíl na správě a vedení města, Jacques de Flesselles jejich požadavky odmítl jako nelegální. 25. června 1789 byl návrh opět předložen a pod tlakem veřejnosti přiznal Jacques de Flesselles účast 12 volených zástupců ve správě města. První zasedání tohoto shromáždění se konalo 13. července 1789 a Jacques de Flesselles byl zvolen jeho prezidentem. Ovšem již následujícího dne 14. července proběhl útok na Bastillu. Vzbouřenci, kteří hledali na radnici zbraně, žádné nenašli a Flessellese obvinili ze spojení s králem. Byl tedy téhož dne před radnicí popraven a jeho hlavu nosil dav po ulicích nabodnutou na kopí. Dosavadní funkce prévôta zanikla a den na to byl zvolen první pařížský starosta Jean Sylvain Bailly. Ten stál v čele tzv. Pařížské komuny, která v letech 1789-1795 představovala nejvyšší správní orgán města. Od 11. října 1795 bylo město Paříž rozděleno na 12 obvodů, které fungovaly jako samostatné obce s vlastními radnicemi. 17. února 1800 Napoleon Bonaparte však těchto 12 radnic rozpustil a obvody se staly pouhými územně-správními jednotkami. Město mělo opět jednu společnou radnici. V jejím čele stál prefekt, který správu města řídil z Hôtel de ville. Samotná funkce starosty byla zrušena. V čele Pařížské rady zřízené podle zákona o obcích z 5. dubna 1884 stál prezident volený na jeden rok, což byla jen čestná funkce. Funkce starosty byla v 19. století obnovena dvakrát, pokaždé však jen na velmi krátkou dobu. Od února do června 1848 během únorové revoluce a podruhé od září 1870 do června 1871 za Pařížské komuny. Zákon ze dne 16. června 1859 upravil územní rozdělení Paříže tak, že vytvořil 20 městských obvodů, které existují dodnes. V čele každého obvodu stál starosta a dva přidělenci (adjoints) volení na tři roky. Zákon ze 14. dubna 1871 zvýšil počet přidělenců na tři a dobu trvání mandátu časově neomezil. Podrobnější informace naleznete v článcích Pařížská radnice, Pařížská rada, Seznam starostů Paříže a Policejní prefektura v Paříži. Správu města Paříže a departementu Paříže přestavuje Pařížská radnice (fr. Mairie de Paris). Jejím výkonným orgánem je volená Pařížská rada (Conseil de Paris) a v jejím čele stojí pařížský starosta. Jejím sídlem je historická budova radnice Hôtel de ville de Paris. 10. července 1964 vznikl departement Paříž (po zrušení bývalého departementu Seine). Tento zákon dělí Paříž na obec a na departement. Paříž má od té doby Pařížskou radu, která v sobě zahrnuje pravomoci jak zastupitelstva obce (samospráva) tak i generální rady pro departement (státní správa). Paříž je jediné město ve Francii, které v sobě takto spojuje obec i departement. Radu tvořili volení zástupci každého obvodu a v jejím čele stál prezident, což byla čestná funkce. Francouzská metropole však (na rozdíl od jejích obvodů) stále funkci starosty neměla. V čele města Paříže stál i nadále prefekt, tedy osoba jmenovaná státem, takže rada měla jen omezené pravomoci. Teprve zákon ze 31. prosince 1975 obnovil funkci starosty Paříže, který je představitelem města a rovněž předsedá Pařížské radě. Tím je starosta jak představitelem obce, tak zároveň departementu (obdobně jako je hlavní město Praha obcí a zároveň VÚSC a pražský primátor představitelem obce i kraje). Tím jsou pravomoci pařížského starosty mnohem rozsáhlejší, než starostů ostatních francouzských měst. Zákon vstoupil v platnost v roce 1977. První obecní volby se konaly 25. března téhož roku a starostou se stal Jacques Chirac. Dne 31. prosince 1982 vyšel tzv. zákon PLM (Paříž-Lyon-Marseille), který těmto třem velkým městům přiznal zvláštní práva v oblasti samosprávy. Na jeho základě je definována současná funkce Pařížské rady. Starosta Paříže, který předsedá radě, tedy zároveň nese povinnosti prezidenta generální rady pro departement Paříž. Pařížská rada má 163 členy. Paříž zůstala rozdělena do dvaceti obvodů, z nichž každý má radnici s voleným starostou a obvodní radou (conseil d'arrondissement). Obvodní rady spravují místní občanskou vybavenost (kulturní, společenské a sportovní podniky), tvoří druh vnitřní komunální decentralizace a jsou tak prostředníky mezi obyvatelstvem a ústředním orgánem - pařížskou radnicí. Jejich kompetence jsou poradní a jsou omezeny na správu zařízení, jinak jsou pod vlivem Pařížské rady. Radnice obvodů nemají vlastní prostředky ani rozpočet a jejich starostové mají jen omezené pravomoci. Zákon z 29. prosince 1986 upravil správu a financování města Paříže. Převedl rovněž na starostu Paříže některé pravomoci, které zákon PLM dal původně policejnímu prefektovi: bezpečnost, dohled nad tržnicemi, ochrana veřejného městského majetku. Pařížská rada rovněž dohlíží na působení společností Sociétés d'économie mixte de Paris. Doposud poslední změnu přinesl zákon z 27. února 2002. Týká se posílení pravomocí obvodních radnic v oblasti investic a přijímání zaměstnanců. Podle tohoto zákona přebírá starosta Paříže rovněž zodpovědnost za místní dopravu a parkování, čímž se výrazně omezily pravomoci Pařížské policejní prefektury. Na základě tohoto zákona může vzniknout i tzv. rada čtvrtě (conseil de quartier). Tu mohou ustanovit obyvatelé města pro lepší prosazování návrhů týkajících se života v jejich okolí. Tyto rady jsou vždy připojeny k radnici příslušného obvodu. Územní rozsah těchto rad ovšem nemusí nutně odpovídat hranicím administrativních čtvrtí. Proto je Paříž rozdělena do 121 těchto čtvrtí. Počet rad určují jednotlivé radnice obvodů většinou podle volebních obvodů. Fakticky tak množství rad závisí především na velikosti populace v daném obvodu. Takže zatímco 3. obvod má jen 3 rady čtvrtí, 15. obvod jich má deset. Na rozdíl od většiny velkých městských aglomerací ve Francii jako Lille nebo Lyon, nebo jiných světových metropolí, neexistuje v pařížské aglomeraci žádný zastřešující orgán pro město Paříž a jeho předměstí, který by koordinoval řešení problémů mezi jednotlivými samostatnými obcemi na hustě osídleném území. Tento nedostatek se projevil především při nepokojích v roce 2005, které se rozšířily na předměstích. Tyto události vyvolaly diskusi o zřízení administrativního celku, tzv. "Velké Paříže". Od 1. ledna 2016 vznikne nová správní jednotka Métropole du Grand Paris zahrnující Paříž a obce v okolních departementech. Počet zástupců Paříže v metropolní radě (conseil métropole) byl stanoven na 90. Podrobnější informace naleznete v článku Seznam čestných občanů města Paříže. Pařížská rada od roku 2001 může udělit čestné občanství osobě z kterékoliv země, která se zasloužila o svobodu jednotlivce, lidská práva nebo svobodu tisku. Od roku 2001 získalo toto ocenění 12 osob, např. Ingrid Betancourtová (2002), Aun Schan Su Ťij (2004), dalajláma Tändzin Gjamccho (2008) nebo Džafar Panahí (2011). Související informace naleznete také v článku Seznam starostů pařížských městských obvodů. Komunální volby se konají podle městských obvodů. Každý obvod volí své obvodní rady, které mají celkem 517 členů. Obvodní rady volí své starosty týden po volbách, obdobně jako v ostatních francouzských obcích. Z každého obvodu se také volí zástupci do pařížské rady, která pak volí starostu Paříže. Volební období je šestileté. Členové Pařížské rady jsou voleni za každý městský obvod ve všeobecných a přímých volbách. Volba probíhá ve dvou kolech. Počet zástupců jednotlivých obvodů v radě je určen počtem obyvatel obvodu, a proto kolísá od 3 do 17 osob za každý obvod. Při prvním zasedání je tajným hlasováním zvolen starosta, který musí získat absolutní většinu hlasů v prvních dvou kolech nebo relativní většinu ve třetím kole. Tzv. starostovi přidělenci (adjoints), jejichž počet nesmí přesáhnout 48, jsou voleni radou podle stranických kandidátek s absolutní většinou. Departement Paříž je rozdělen do 21 volebních obvodů pro volby do Národního shromáždění a každý obvod volí jednoho poslance. Hranice těchto volebních obvodů se vždy neshodují s hranicemi městských obvodů, jako je tomu při obecních volbách. Obvody mají totiž výrazně odlišný počet obyvatel, a proto jsou pro spravedlivější zastoupení v parlamentu málo obydlené centrální obvody (1., 2., 3. a 4.) spojeny do jednoho volebního obvodu a naopak lidnaté obvody jsou rozděleny do více volebních obvodů. 15. a 16. obvod jsou rozděleny každý na dva celky a 18. obvod dokonce na tři. V roce 2007 bylo za Paříž zvoleno 11 socialistických poslanců, 2 zelení a 8 za UMP. Související informace naleznete také v článcích Čtvrtě Paříže, Bývalé pařížské městské obvody, Revoluční sekce v Paříži, Bývalé obce v Paříži, Pařížské městské obvody a Administrativní čtvrtě Paříže. V raném středověku se Paříž dělila na čtyři čtvrtě. Před postavením hradeb Filipem II. Augustem to byly ostrov Cité a tři čtvrti na pravém břehu. Oblast levého břehu byla v držení klášterů. Po postavení hradeb se počet čtvrtí zvýšil na osm, protože se připojilo další území na obou březích řeky. Dalších osm čtvrtí pak vzniklo po dostavění hradeb za Karla V. v roce 1383. Až do konce 16. století tak byla Paříž rozdělena do šestnácti čtvrtí. V každé čtvrti byl jmenován správce (tzv. quartinier) odpovědný za administrativní úkoly a plukovník za bezpečnost a pořádek. V roce 1702 byl zvýšen počet pařížských čtvrtí na dvacet: pět na levém břehu, ostrov Cité a čtrnáct na pravém břehu: kde žilo asi 80 % populace. Čtvrtě byly pod dohledem policejních poručíků, kteří měli pod sebou dva inspektory v každé čtvrti (od roku 1708). Funkce quartierů se omezovala na výběr některých daní, desátků apod. V dubnu 1789 bylo město rozděleno na 60 okrsků kvůli volbě delegátů do generálních stavů. Každá bývalá čtvrť byla rozdělena do tří nebo čtyř obvodů a každý z nich během roku po vypuknutí Velké francouzské revoluce sestavil oddíl Národní gardy. 21. května 1790 byl počet okrsků snížen na 48 tzv. revolučních sekcí, které byly vymezeny hranicemi tehdejších městských hradeb z let 1785-1788. Dne 11. října 1795 bylo správní členění Paříže opět upraveno. Sekce se změnily na čtvrtě a vždy čtyři čtvrtě tvořily jeden městský obvod, kterých bylo 12. V letech 1840-1845 byly městské hradby posunuty do větší vzdálenosti od města. Dne 16. června 1859 vyšel zákon o nové organizaci Paříže. Hranice města byly posunuty až k novým hradbám a město pohltilo některé bývalé obce, které se nacházely na území mezi starými a novými hradbami. Území Paříže se tak rozšířilo ze 4365 ha o dalších 3438 ha na 7802 ha (respektive ze 3228 ha na 7088 ha pokud se nezapočítává plocha řeky Seiny). Toto rozšíření se dotklo celkem 24 obcí. Čtyři obce byly zahrnuty kompletně a jejich jména převzaly nově vytvořené administrativní městské celky (La Villette - Quartier de la Villette, Belleville - Quartier de Belleville, Vaugirard - 15. obvod Vaugirard a Grenelle - Quartier de Grenelle). Území sedmi obcí, které se nacházely na obou stranách Thiersových městských hradeb bylo rozděleno mezi Paříž (uvnitř hradeb) a sousedící města (vně hradeb): Passy a Auteuil mezi 16. obvod a město Boulogne, Batignolles-Monceaux mezi . 17. obvod a město Clichy, Montmartre mezi 18. obvod a město Saint-Ouen, La Chapelle mezi 18. obvod a města Saint-Ouen, Saint-Denis a Aubervilliers, Charonne mezi 20. obvod a města Montreuil a Bagnolet, Bercy mezi 12. obvod a město Charenton-le-Pont. U zbývajících 13 obcí, které se rovněž nacházely na pomezí pařížských hradeb, bylo území uvnitř hradeb odpojeno a zbývající části zůstaly jako samostatné obce tvořící pařížská předměstí. Jedná se o města: Neuilly-sur-Seine, Clichy, Saint-Ouen, Aubervilliers, Pantin, Le Pré-Saint-Gervais, Saint-Mandé, Bagnolet, Ivry-sur-Seine, Gentilly, Montrouge, Vanves, Issy-les-Moulineaux. Počínaje 1. lednem 1860 nově vzniklo 20 městských obvodů a 80 administrativních čtvrtí (každý obvod má čtyři čtvrtě) a toto územní rozdělení platí do současnosti. Od roku 1860 se hranice Paříže a jejích obvodů v podstatě nezměnily. Vnější hranice některých obvodů se upravovaly pouze výjimečně na základě zákona z 19. dubna 1919 o zrušení městských hradeb: 1925 (dekret z 3. dubna 1925) připojení vojenského cvičiště v Issy-les-Moulineaux (15. obvod) 1929 ( .dekret z 18. dubna 1929) připojení Boulogneský lesík (846 ha, 16. obvod) a Vincenneský lesík (995 ha, 12. obvod) 1930 připojení některých hraničních území z Levallois-Perret, Clichy, Saint-Ouen, Saint-Denis, Aubervilliers, Pantin, Le Pré-Saint-Gervais, Les Lilas, Bagnolet a Montreuil Paříž dosáhla své současné hranice v roce 1954. Od té doby zahrnuje rozloha města 10 540 ha (oproti 7 802 ha v roce 1860 a 3438 ha v roce 1859). Základní administrativní a územní jednotkou je pařížský obvod (fr. arrondissement de Paris), kterých je 20 a dále se dělí na čtyři administrativní čtvrti (quartier administratif de Paris). V poštovních směrovacích číslech jsou tyto obvody označeny posledním dvojčíslím. Každý obvod i čtvrť má pořadové číslo a název. Jejich názvy jsou odvozeny jednak od jmen připojených bývalých obcí a nebo podle významných architektonických dominant v dané čtvrti (kostely, parky, paláce, nemocnice apod.). Paříž používá při vnější prezentaci vlastní historický městský znak a vlajku, nově též logo. Tradičními barvami města jsou modrá a červená. Jejich užití je známo již z roku 1358, kdy Étienne Marcel, tehdejší prévôt des marchands Paříže a jeho stoupenci nosili během povstání proti Karlu V. čapky napůl červené a napůl modré. Heslem města je latinské rčení Fluctuat nec mergitur (Zmítá se, ale nepotápí nebo též Pluje, ale nepotopí se), které je obsaženo ve velkém městském znaku. Oficiálním heslem Paříže se stalo vyhláškou pařížského prefekta barona Hausmanna ze dne 24. listopadu 1853. V symbolické rovině má Paříž rovněž čtyři ochránce mezi světci. Hlavním patronem města, ale i celé Francie, je svatý Diviš (Saint Denis), mučedník, který žil ve 3. století a stal se prvním pařížským biskupem. Svatá Jenovéfa (Sainte Geneviè, 421-512) je uctívána za to, že svými modlitbami odvrátila útok Attily na město a zachránila tak Paříž před vypleněním. Svatý Marcel († asi 436) byl 9. pařížským biskupem, který podle legendy vyhnal z Paříže draka, který žil v hrobu cizoložnice. Svatá Aurea († 666) byla od roku 633 abatyší benediktinského kláštera v Paříži. Dotykem s jejími ostatky a rakví byla ve městě zažehnána epidemie. Podrobnější informace naleznete v článku Znak města Paříže. Používá se malý znak se znamením na štítu a velký znak, kde je štít doplněn korunou, vojenskými řády, mottem a rostlinnými ratolestmi. Blasonování malého znaku zní: V červeném poli stříbrná loď se vzdutou plachtou na vlnách, modrá hlava štítu posázená zlatými liliemi. Velký znak je doplněn čestnými řády, které město obdrželo. Je to Řád čestné legie (dekret z 9. října 1900, uprostřed), Válečný kříž 1914-1918 (dekret z 28. července 1919, napravo) a Řád osvobození (dekret z 24. března 1945, nalevo). Na štítu spočívá zlatá zděná koruna s pěti viditelnými listy ve tvaru čtyřhranných věží s bránou a cimbuřím. Štít je obklopen na heraldicky pravé straně dubovou ratolestí a zleva vavřínem. Pod štítem se nachází deviza FLUCTUAT NEC MERGITUR. Loď byla tradičním symbolem mocného a bohatého cechu obchodníků, kteří měli ve středověku největší vliv na složení městské rady a tím i na chod města. Plavidlo se stalo jejich symbolem proto, že své zboží dováželi do města po Seině. Také Latinská deviza města Fluctuat nec mergitur odkazuje na loď ve štítu, ovšem symbolizuje též historické zvraty a revoluce, kterými město muselo projít, a přesto zůstalo nezlomeno. Podrobnější informace naleznete v článku Vlajka města Paříže. Městská vlajka má podobu svislé bikolóry a je tvořena modro-červeně polceným listem. Poměr stran je 1:1. Obě barvy se dostaly během Velké francouzské revoluce i na státní vlajku Francie. Pařížská radnice používá rovněž logo, které tvoří modrý pruh s nápisem MAIRIE DE PARIS (Pařížská radnice) a siluetou lodi. Podrobnější informace naleznete v článku Architektura Paříže. Většina francouzských panovníků již od středověku zanechalo své stopy ve vzhledu města, které ve svých dějinách neprošlo nikdy rozsáhlým zničením, na rozdíl např. od Londýna (Velký požár v roce 1666), Lisabonu (zemětřesení roku 1755) nebo Berlína (bombardování v roce 1945). Dispoziční řešení mnoha základních ulic zůstalo během staletí zachováno a doplněno v 19. i 20. století během modernizace infrastruktury. Město se rozvíjelo po obou březích řeky Seiny, ve které se nacházelo asi deset ostrovů a písčin, z nichž se do dnešních dnů dochovaly jen dva. Současný vzhled města vychází z velké části z přestavby Paříže, kterou vedl prefekt Haussmann v období Druhého císařství, kdy byly proraženy dnešní nejrušnější trasy (Boulevard Saint-Germain, Boulevard de Sébastopol aj.) Tehdy ve většině Paříže zmizely labyrinty úzkých ulic a domy postavené v horních patrech ze dřeva nebo z hrázděného zdiva. Tehdy vznikla charakteristická zástavba bulvárů, tj. stejně vysokých domů s novoklasicistní fasádou, francouzskými okny a balkóny v pátém patře lemovanými stromořadím. Kvůli přísným regulačním vyhláškám o vzhledu a velikosti domů v 19. století tak dnes pařížská zástavba působí jednolitě a vyrovnaně. Některá nařízení o omezené výšce domů platí doposud, stavba nových budov vyšších než 37 metrů je povolována je ve výjimečných případech, v některých obvodech je tato hranice ještě nižší. Související informace naleznete také v článku Cestovní ruch v Paříži. Návštěvníci z Francie i každoročních 26 miliónů turistů z ciziny najdou ve městě velké množství světských a církevních stavebních památek od dob římské Galie po současnost zastupující všechny architektonické slohy. Z historické Paříže však po rekonstrukcích v 18. a 19. století zbylo jen málo z původní tváře. Památky jako Eiffelova věž, bazilika Sacré-Cœ, Louvre, katedrála Notre-Dame, Invalidovna nebo Vítězný oblouk a Champs-Élysées jsou charakteristické symboly Paříže. Nábřeží Seiny zařadilo v roce 1991 UNESCO na seznam Světového dědictví. V Paříži se nacházejí památky snad ze všech architektonických slohů. Kromě Eiffelovy věže a Louvre se skleněnými pyramidami před vchodem, je zde také supermoderní čtvrť La Défense, plná mrakodrapů a supermoderních staveb. Zde stojí také nejznámější moderní stavba Paříže - Grande Arche, vybudovaný roku 1989 k 200. výročí Francouzské revoluce. "Jen v Paříži je možné, aby si architekti postavili to, co je napadne" - to je zkušenost, kterou získala Paříž po výstavbě Pompidouova centra přímo v centru města. Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika regionu Île-de-France. Pařížská ekonomika je jedním z významných impulsů světového hospodářství. V roce 2008 činil HDP v regionu Île-de-France podle INSEE 552,664 miliardy €. Z 500 největších nadnárodních společností jich má 25 své sídlo v Paříži, což je druhé místo po Tokiu. Île-de-France představuje 29 % francouzského HDP, zatímco jeho populace představuje pouze 18,7 % francouzského obyvatelstva (podle sčítání lidu 2004). Ačkoliv je 83 % přidané hodnoty ve službách, je zdejší ekonomika i nadále nesmírně různorodá při srovnání s městy stejné velikosti. I když region zažil v posledních desetiletích prudkou deindustrializaci, přesto je stále první oblastí francouzského průmyslu. Průmysl zaměstnává v regionu 650 000 lidí, přesto tvoří jen 14 % pracovních míst. Za posledních 20 let došlo k silné deindustrializaci. Významný je automobilový průmysl, který zaměstnává 156 000 pracovníků (z toho 60 000 přímých pracovních míst). Výrobní závody zde mají oba národní výrobci: Renault ve Flins-sur-Seine a PSA Peugeot Citroën v Poissy a Aulnay-sous-Bois. Letecký a zbrojní průmysl zaměstnává 72 000 pracovníků (z čehož je 36 000 přímých pracovních míst). Zastoupení mají i energetické koncerny jako skupina Areva i Total a Électricité de France. V samotné Paříži převažují menší podniky, významný je oděvní a obuvnický průmysl a zpracování textilií a kůže. Služby tvoří hlavní část pracovních míst. K 31. prosinci 2004 INSEE uvádí 3,8 milionů lidí pracujících ve službách (71 % zaměstnání v regionu) a dalších 700 000 lidí, kteří pracují v obchodu (13 % zaměstnání). Finanční činnosti představují 270 000 pracovních míst. V Île-de-France jsou ředitelství velkých globálních bank (BNP Paribas, Société Générale, Crédit Agricole) a sídlo Euronextu. Významná je Pařížská burza. V Paříži jsou kanceláře velkých finančních skupin jako je Lazard nebo Goldman Sachs. Paříž je rovněž významnou destinací v oblasti cestovního ruchu. Zemědělství zaujímá 45 % rozlohy regionu (48 % bez započtení Paříže), z čehož jsou dvě třetiny určeny na pěstování obilovin. Zaměstnává však pouhých 7 600 osob (0,5 % pracovních sil). Blízkost trhu s 11 miliony spotřebitelů, vysoká úrodnost půdy a technologický rozvoj znamená, že Île-de-France zůstává významnou zemědělskou oblastí i přes stále probíhající urbanizaci. Mzdy v Paříži jsou o něco málo vyšší než je regionální průměr, činí 19 euro za hodinu oproti 18,2 € v Île-de-France (2002) a mnohem vyšší než je průměrná mzda ve Francii (13,1 €). Ovšem tento rozdíl je zejména důsledkem silného zastoupení vedoucích pracovníků, kteří tvoří 25 % zaměstnanců. Město se jinak vyznačuje vysokou mzdovou nerovností: 10 % zaměstnanců s nejnižším platem má 4× nižší plat než 10 % zaměstnanců s nejvyššími platy, což přesahuje o málo regionální průměr (3,7×), ale je mnohem vyšší než ve zbytku Francie (2,6×). Stejně tak jsou velké i geografické rozdíly v samotném městě: průměrná hodinová mzda v 8. obvodu byla 24,2 €, což je o 82 % více než ve 20. obvodu (13,3 €). Naopak rozdíly v platech mezi muži a ženami jsou na obdobné úrovni, rozdíl činí jen 6 % v Paříži, oproti 10 % ve zbytku Francie. V roce 2006 tvořil průměrný příjem pařížské domácnosti 22 535 €, čímž se Paříž umístila na 1147. místě mezi 30 687 obcemi s více než 50 domácnostmi. Podrobnější informace naleznete v článku Cestovní ruch v Paříži. Cestovní ruch je v Paříži významnou součástí ekonomiky města, které patří díky své velmi rozmanité turistické nabídce (197 divadel, 136 muzeí, 91 koncertních sálů, 110 kin, 73 památníků apod. v roce 2007) k nejvýznamnějším turistickým destinacím světa. V roce 2008 Paříž navštívilo 15 039 572 lidí (z toho 8 374 977, tj. 55,7 % cizinců), což znamenalo pokles oproti roku 2007 o 2,4% (15 414 532 návštěvníků). V roce 2007 představovalo toto ekonomické odvětví 12,5 % pracovních míst v hlavním městě, což znamená 156 250 osob (z toho připadá 36 040 zaměstnanců v ubytovacích zařízeních, 87 529 v restauracích, 19 216 v dopravě a 13 465 v dalších službách. Bylo zde 15 100 podniků zaměřených na turismus (2 000 ubytovacích zařízení, 10 669 restaurací, 1520 v dopravě a 911 ostatních služeb). Turisté tvoří 50 % návštěvníků muzea, 8 % tržeb dopravních podniků a 10-50 % nákupů v obchodech. Více než 60 % ze 16 miliónů návštěvníků, kteří se ročně ubytují v Paříži, tvoří 9,7 miliónu cizinců. Turistika zajišťuje každoročně příjem osmi miliard € do zdejší ekonomiky, což představuje 30 miliónů daňových příjmů pro obec. V roce 2006 padesát nejnavštěvovanějších kulturních památek ve městě zaznamenalo 69,1 miliónu návštěv, což je nárůst o 11,3 % oproti roku 2005. V čele návštěvnosti stojí katedrála Notre-Dame s přibližně 13,5 milióny návštěvníků ročně, což z ní činí zdaleka nejnavštěvovanější historickou památku ve Francii. Baziliku Sacré-Cœ na Montmartru navštívilo v tomto roce 10,5 miliónu návštěvníků, Louvre 8,3 miliónu, což potvrzuje jeho pozici nejnavštěvovanějšího muzea na světě, Eiffelovu věž 6,7 miliónu a Centre Georges Pompidou 5,1 miliónu turistů. Cité des sciences et de l'industrie a rovněž Musée d'Orsay měly tři milióny ročních návštěvníků. Hotely v Paříži a regionu Île-de-France představují téměř čtvrtinu všech francouzských hotelů. V roce 2007 bylo v Paříži 1465 hotelů, 66 turistických bytových hotelů, 31 ubytoven pro mládež (bez vysokoškolských kolejí a kampusů) a jeden kemp o celkovém počtu 171 600 postelí. Dvě třetiny podniků má dvě nebo tři hvězdy, 19,4 % jsou klasifikovány jako čtyřhvězdičkové. 61 % hotelů se nachází přímo v Paříži, 16 % na vnitřních předměstích a 23 % na vnějších předměstích. Průměrná obsazenost hotelů činila v roce 2005 71,3 %, což Paříž řadí na druhé místo v Evropě (za Barcelonu se 79 %) a výrazně převyšuje francouzský průměr 59 %. Míra obsazenosti se nemění v závislosti na městských obvodech, ale klesá s rozsahem úrovně: nejlevnější kategorie jsou nejrychleji zaplněny. Mezinárodní turistika směřuje hlavně do centra města. 67 % strávených nocí v Paříži připadá na cizince, zatímco 33 % tvoří tuzemští zákazníci. 65 % zahraničních návštěvníků dává přednost ubytování ve vnitřním městě, zatímco 41 % francouzských zákazníků se ubytuje na předměstí. Zahraniční klientela pochází hlavně z osmi zemí, které tvoří více než dvě třetiny celkového počtu turistů. Evropské země Velká Británie, Itálie, Španělsko, Německo, Nizozemsko a Belgie celkem tvoří 42 % zahraničních klientů, následují Spojené státy se 17,7 % a poté Japonsko s 6,5 % (2008). Dne 10. května 1940 začala Bitva o Francii, kterou napadlo nacistické Německo. I když má Paříž pověst drahého města, v hotelovém průmyslu zůstává konkurenceschopná v porovnání s ostatními světovými městy. Paříž je mírně nadprůměrná v cenách dvou a tříhvězdičkových hotelů, ale zůstává nejdražší v Evropě v oblasti luxusních hotelů. S turistickým ruchem souvisí i zdejší zvláštnost, tzv. pařížský syndrom, přechodná psychická porucha postihující zejména japonské návštěvníky. Paříž je jedním z center světové módy. V roce 1945 se zde nacházelo 106 francouzských podniků s označením haute couture. Dnes jich je mnohem méně, k nejstarším patří Givenchy, Dior, Jean-Louis Scherrer, Emanuel Ungaro, Chanel, Yves Saint-Laurent, později vzniklé Pierre Cardin a André Courrè nebo menší Dominique Sirop, Adeline André a Franck Sorbier. Tyto módní domy jsou známé nejenom v módě, ale i v oblasti kosmetiky, k letitým značkám patří Chanel č. 5 či Arpè, které vznikly ve 20. letech, nebo Miss Dior ze 40. let. Souběžně s parfémy se rozšířila i nabídka koženého zboží, které reprezentují firmy Louis Vuitton a Hermè. Další firmy mají významný podíl na trhu s módními doplňky: Guy Laroche, Nina Ricci, Marcel Rochas, Pierre Balmain. K významným módním návrhářům žijícím v Paříži patří např. Jean-Paul Gaultier (který vrátil do módy korzety), Claude Montana, Christian Lacroix nebo Chantal Thomass (specializující se na spodní prádlo). V oblasti prê tvoří Jean-Charles de Castelbajac nebo Vanessa Bruno a Isabel Marant. Dnes Paříž čelí konkurenci z New Yorku, Los Angeles, Milána a některých asijských měst. Město si stále drží významnou pozici, především ve výrobě šperků (koncentrované na Place Vendôme a Rue de la Paix) a v haute couture. Luxusní oděvy se prodávají především v 8. obvodu na Avenue Montaigne a zejména Rue du Faubourg-Saint-Honoré. Sídlí zde ředitelství firem LVMH, největší holdingové společnosti v sektoru luxusního zboží, Hermè, Cartier, Dior a mnoho butiků slavných módních domů. Paříž je také jedním z hlavních měst "shoppingu" a nacházejí se zde významné obchodní domy s pobočkami i jinde ve světě, především Galeries Lafayette a Printemps (oba na Boulevardu Haussmann). První obchodní dům ve Francii, který nabízel kompletní sortiment, vznikl v roce 1852 pod názvem Le Bon Marché (7. obvod). Největší pařížský obchodní dům La Samaritaine ve stylu art deco s nákupní plochou 48 000 m2 byl uzavřen v roce 2005 a probíhá jeho dlouhodobá přestavba na kanceláře a byty. V Paříži jsou rovněž různá nákupní centra (největší je Forum des Halles) a trhy. K nejvýznamnějším tržištím patří Aligre v blízkosti Opery Bastilla, kde se prodává oblečení, ovoce, keramika a obrazy, potraviny a květiny, ale pravidelné denní či týdenní trhy se konají v každé čtvrti. Největší bleší trh se nachází na severním okraji města poblíž Porte de Clignancourt, který se skládá z několika vzájemně propojených tržnic. Trh s květinami a s ptáky se nachází na Place Louis-Lépine na ostrově Cité. Zajímavostí Paříže jsou bukinisté, kteří prodávají knihy, pohlednice a obrazy na nábřeží Seiny. Podrobnější informace naleznete v článku Doprava v Paříži. Doprava je v Paříži vzhledem k významu města různorodá a zajišťují ji různé dopravní společnosti. Hlavními provozovateli jsou společnosti RATP (metro, autobusy, jižní větve linek RER A a B) a SNCF (Transilien, severní větve linek RER A a B a linky C, D a E). Sdružení Optile zahrnuje téměř sto soukromých společností, které provozují pravidelné autobusové linky na předměstí. Všichni dopravci jsou zastřešeni asociací STIF, která koordinuje veškerou hromadnou dopravu na území regionu Île-de-France. Samostatně působí společnost Aéroports de Paris, která provozuje všechna pařížská letiště. Podrobnější informace naleznete v článku Metro v Paříži. Pařížské metro je páteřní dopravní stí, která místy zasahuje i do sousedních předměstí. Většina stanic se nachází v podzemí (kromě větší části linek 2 a 6 a některých okrajových úseků jiných linek). První linka byla uvedena do provozu v červenci 1900 u příležitosti světové výstavy (výstavba byla zahájena v roce 1896) a od té doby se metro velmi rozšířilo. V roce 2008 obsahovalo šestnáct linek, z nichž dvě linky (7 a 13) byly rozvětvené, a 301 stanici, z nichž 242 leží v Paříži a 59 na předměstí. Nejnovější linka 14 byla uvedena do provozu v roce 1998 jako plně automatizovaná. Podrobnější informace naleznete v článcích Městská autobusová doprava v Paříži a Zvláštní linky autobusové dopravy v Paříži. Autobusová síť (asi 1400 linek) je rozšířena především na předměstí, v samotné Paříži již méně a zde doplňuje metro. Podrobnější informace naleznete v článku Tramvajová doprava v Paříži. První tramvaje tažené koňmi se objevily v roce 1871, parní tramvaje se objevily v roce 1880 a v roce 1888 byly nahrazeny elektrickými tramvajemi. Pařížská aglomerace měla kdysi tramvajovou síť o délce 960 km. Ve 30. letech byla tramvajová doprava považována za zastaralou, a proto byla postupně nahrazována autobusy. V Paříži zmizely tramvaje již v roce 1937. Od roku 1992 jsou tramvaje opět postupně zaváděny a to především na předměstích (T1, T2 a T4). V roce 2006 byla uvedena do provozu linka T3, která vede na území Paříže po jejím jižním okraji. V roce 2009 bylo zahájeno její prodloužení, stejně tak jsou v různých fázích příprav či výstavby i další linky na předměstích. Veřejná doprava disponuje ještě dalšími možnostmi: Lanovka na Montmartre umožňuje vystoupat na vrchol Montmartru. Orlyval je lehké metro spojující stanici Antony na lince RER B a Letiště Orly. CDGVAL je systém vnitřní kyvadlové dopravy na Letišti Charlese de Gaulla. Voguéo je říční linka na Seině, která byla uvedena do provozu 28. června 2008 CDG Express je plánované železniční spojení mezi nádražím Gare de l'Est a letištěm Charlese de Gaulla. Vélib' je systém veřejné půjčovny jízdních kol. Síť cyklostezek budovaná od konce 90. let měřila koncem roku 2006 371 km včetně pruhů pro autobusy. První železnice byla otevřena v roce 1837 mezi Paříží (nádraží Saint-Lazare) a městem Le Pecq. V následujících letech bylo v Paříži vystavěno mnoho železničních stanic, všechny jako konečné. V roce 1875 byla otevřena železniční trať Petite Ceinture. V Paříži je šest velkých nádraží: Gare de Paris-Nord, Gare Saint-Lazare, Gare de l'Est, Gare Montparnasse, Gare de Lyon a Gare d'Austerlitz, které slouží pro hlavní tratě i příměstskou železnici a několik dalších menších. Spojení Paříže s předměstími zajišťují linky RER a Transilien. RER je příměstská železnice, která zajíždí až do vzdálenosti 50 km od hlavního města. Vznikla koncem 60. let, kdy byly propojeny stávající příměstské železniční linky do jednotného systému. V Paříži je RER využíván jako expresní síť s přestupy na metro a jako spojení s předměstími. V roce 2010 měl RER pět linek (nejnovější RER E byla otevřena v roce 1999), 257 stanic, z nichž 33 leží v Paříži, a 587 km tratí. Transilien je název sítě příměstské železnice, kterou provozuje SNCF. Na rozdíl od většiny linek RER linky Transilien neprotínají Paříž, ale mají konečnou vždy na jedné z hlavních železničních stanic a doplňují dopravu na předměstí poskytovanou RER. Umožňují spojení se vzdálenějšími částmi regionu Île-de-France. V roce 2010 měl Transilien 15 linek, z nichž sedm končilo v hlavních železničních stanicích v Paříži, některé linky mají konečnou i mimo region. Paříž má od 19. století široké bulváry, které však automobilové dopravě přesto nestačí. Automobilový provoz a parkování v Paříži jsou velmi problematické, jako ve většině světových metropolí. Elektronické senzory měřící provoz jsou umístěné téměř na všech hlavních pařížských silničních tazích a na dálnicích. Vyhodnocené údaje slouží ke stanovení hustoty dopravy, oznámení dopravní zácpy a odhadu doby jízdy mezi jednotlivými stanovišti. Informace jsou přístupné na webových stránkách a na světelných silničních ukazatelích. Dálnice spojují Paříž s jihem Francie (Dijon, Lyon, Marseille), severem (Lille), Normandií (Rouen, Caen, Le Havre), východem (Remeš, Mety, Štrasburk), Akvitánií (Orléans, Bordeaux) a pobřežím Atlantiku (Le Mans, Nantes). Všechny se napojují na městský okruh boulevard périphérique. Letecké spojení v Paříži existuje od roku 1919, kdy bylo zprovozněno Letiště Le Bourget. V roce 1932 bylo otevřeno Letiště Orly a největší pařížské Letiště Charlese de Gaulla bylo otevřeno v roce 1974. Heliport Paříž - Issy-les-Moulineaux funguje od roku 1956. Jejich provozovatelem je společnost Aéroports de Paris. Letiště v Le Bourget dnes slouží jen všeobecnému letectví a vládním letům, je místem konání známého aerosalónu a nachází se zde nejznámější letecké muzeum ve Francii. V Paříži se nachází množství nemocnic - všeobecných a specializovaných, fakultních i vojenských aj. Některé z nich mají velmi starou historii sahající až do středověku. Špitál Hôtel-Dieu na ostrově Cité, který založil v roce 651 pařížský biskup svatý Landerik, je nejstarší nemocnicí ve městě. Až v roce 1260 založil Ludvík IX. léčebný ústav pro slepce Quinze-Vingts (dodnes se specializuje na oftalmologii). Nemocnici sv. Ludvíka založil v roce 1607 král Jindřich IV., aby ulevila špitálu Hôtel-Dieu. Také tato je v činnosti dodnes. Historicky významné jsou i vojenské nemocnice Invalidovna a Val-de-Grâce. Většina zdravotnických zařízení je spravována v rámci organizace Assistance publique - Hôpitaux de Paris (Veřejná pomoc - Pařížské nemocnice), která má přes 90 000 zaměstnanců. K ní patří mj. nemocnice Necker, Cochin, Salpê, Saint-Antoine, Bichat-Claude-Bernard nebo Evropská nemocnice Georgese Pompidoua. Na předměstích leží významné nemocnice ve městech Neuilly-sur-Seine (Americká nemocnice v Paříži), Créteil, Le Kremlin-Bicê, Montfermeil, Clichy, Argenteuil nebo Versailles. Paříž má také jednu z nejhustších sítí lékařů ve Francii, ať už všeobecných nebo specialistů: v roce 2010 zde připadlo v průměru 226,9 lékařů na 100 000 obyvatel, v případě specialistů činili průměr dokonce 501,3 na 100 000 obyvatel. Významné lékařské fakulty mají univerzity Paříž V, Paříž VI, Paříž VII a Paříž XI. Těmto univerzitám slouží Meziuniverzitní knihovna zdraví. Ústav soudního lékařství, který řídí Policejní prefektura, sídlí od roku 1914 na nábřeží Quai de la Rapée. Muzeum dějin lékařství je součástí Univerzity Paříž V, Muzeum vojenského zdravotnictví je umístěno ve vojenské nemocnici Val-de-Grâce. Vlastní muzeum má i nemocnice sv. Ludvíka a organizace Assistance publique - Hôpitaux de Paris sídlící v Hôtel de Miramion. V Paříži sídlí tradičně množství vysokých škol, které patří k nejprestižnějším ve Francii. Navzdory decentralizaci v 90. letech, kdy byla do Štrasburku přeložena École nationale d'administration a v Lyonu byla založena École normale supérieure, zůstává Paříž hlavním vysokoškolským centrem Francie. Většina pařížských univerzit podléhá Pařížské akademii. Ve školním roce 2005/2006 bylo v Paříži zapsáno na státních školách 263 812 studentů (135 570 v prvním stupni a 128 242 ve druhém) a 138 527 na soukromých školách. Vysokoškoláků bylo v roce 2007 přibližně 585 000 studentů v Île-de-France, více než čtvrtina z celkového počtu ve Francii. V roce 2007 bylo ve městě celkem 881 veřejných vzdělávacích zařízení, z čehož bylo 323 mateřských škol, 334 základních škol, 6 speciálních škol (školy v nemocnicích), 110 středních škol, 72 všeobecných a technických lyceí, 34 odborných lyceí a 2 experimentální lycea. K nim se řadí dalších 256 soukromých škol: 110 mateřských a základních škol, jedna speciální škola, 67 středních škol, 73 všeobecných a technických lyceí a 5 odborných lyceí. Lycea Louis-le-Grand a Jindřicha IV. mají celostátní a mezinárodní působnost. Od 12. století byla Paříž jedním z největších center vzdělanosti v Evropě, zvláště pak v teologii a filozofii. Zprvu teologická škola při katedrále Notre-Dame získala od Filipa II. Augusta v roce 1200 privilegium, aby její členové byli pod jurisdikcí práva církevního a nikoliv světského. Univerzitu uznal papež Inocenc III. ve své bule v roce 1215, kterou potvrdil Řehoř IX. v roce 1231. Tak vznikla Pařížská univerzita rozdělená na čtyři fakulty, kde výuka probíhala na jednotlivých kolejích. Jednou z nich byla i Sorbonna založená v roce 1257. Univerzita se rozvíjela kolem Montagne Sainte-Geneviè, kde vznikla Latinská čtvrť (dnes 5. a 6. obvod). Tato oblast je doposud významným školským centrem. V roce 1530 zde František I. založil Collè de France jako konkurenci univerzitě. Od 18. století vznikají specializované vysoké školy (grandes écoles), z nichž mnohé rovněž našly sídlo v Latinské čtvrti, např. École Polytechnique nebo École normale supérieure založené během Francouzské revoluce. V té době byla naopak zrušena univerzita a obnovena až na konci 19. století, kdy se skládala ze šesti fakult: právnické, lékařské, farmaceutické, filozofické, teologické a přírodních věd. Ve 20. století počet studentů výrazně vzrostl. Po studentské revoltě v květnu 1968, jímž epicentrem byla Sorbonna, byla Pařížská univerzita rozdělena do třinácti nezávislých institucí (Paříž I, Paříž II, Paříž III, Paříž IV, Paříž V, Paříž VI, Paříž VII, Paříž VIII, Paříž IX, Paříž X, Paříž XI, Paříž XII, Paříž XIII), z nichž každá se specializuje na určité obory. Některé se nacházejí i mimo hranice Paříže. Hlavním centrem vysokoškolského života zůstává Latinská čtvrť, kde leží Univerzity Paříž I až VI, Collè de France, Katolický institut, École nationale des chartes, Sciences Po aj. Rozkládá se zde rovněž Kampus Jussieu. Dalším centrem se v posledních letech stává 13. obvod ve východní části města, kde v rámci projektu Paris Rive Gauche vzniká Kampus Paris Rive Gauche pro Univerzitu Paříž VII a nachází se zde rovněž nové sídlo Francouzské národní knihovny. Samotné město Paříž provozuje sedm vysokých škol. Čtyři jsou věnovány užitému umění (École Boulle, École Estienne, École supérieure des arts appliqués Duperré, École professionnelle supérieure d'arts graphiques et d 'architecture), dvě jsou technického zaměření (École des ingénieurs de la ville de Paris a École supérieure de physique et de chimie industrielle) a jedna je specializovaná na zahradnictví (École du Breuil). Francouzská akademie je jednou z nejstarších a rovněž nejprestižnější institucí ve Francii v oblasti duševního života. Založil ji v roce 1634 kardinál Richelieu na ochranu francouzského jazyka. Od roku 1801 sídlí v Collè des Quatre-Nations přes řeku naproti Louvru a od roku 1803 je součástí Francouzského institutu. K němu patří též Francouzská akademie věd založená v roce 1666 ministrem financí Colbertem. Paříž je rovněž sídlem mnoha výzkumných ústavů a laboratoří, ať již francouzských nebo mezinárodních. K nejvýznamnější patří Národní výzkumné centrum, Institut Henri Poincaré (centrální francouzský ústav pro matematiku a fyziku) a Pasteurův ústav. Dále je to např. Francouzská národní knihovna a Francouzský národní archiv, Institut français d'architecture, Pařížská observatoř, IRCAM nebo INSEE. Z mezinárodních institucí zde má své ředitelství např. Evropská kosmická agentura. Prvořadou institucí nejen v Paříži, ale v celé Francii je Francouzská národní knihovna. Její základy sahají až do středověku, kdy Karel V. založil královskou knihovnu, která obsahovala 917 rukopisů. František I. ji přeložil z Paříže na zámek Fontainebleau. Radikální změnu znamenala pro francouzské knihovny Velká francouzská revoluce, kdy byly celé klášterní knihovny a knižní sbírky sekularizovány a dále znárodňovány šlechtické knihovny. Tyto knihy poté obohatily fondy vzniklé Národní knihovny. Knihovna od roku 1998 sídlí v moderní budově na nábřeží ve 13. obvodu. Její původní sídlo v Rue de Richelieu slouží k uložení neknihovních sbírek (mince, fotografie, plakáty apod.) Knihovna má i další oddělení jako je Bibliothè de l'Arsenal nebo Bibliothè de l'Opéra. Zajímavostí jsou zvláštní fondy erotické literatury nazvané Enfer. Nejstarší veřejnou knihovnou ve Francii je Bibliothè Mazarine, která sídlí na nábřeží Quai de Conti v 6. obvodu a vznikla z osobní knihovny kardinála Mazarina a byla otevřena již v roce 1643. Od roku 1945 je připojena k Francouzskému institutu. Významnou veřejnou knihovnou je rovněž Bibliothè publique d'information přičleněná k Centre Georges Pompidou. Pařížská městská knihovna tvoří síť 69 veřejných knihoven v jednotlivých městských obvodech. Některé z nich jsou specializované. Těmi jsou Bibliothè historique de la ville de Paris (Historická knihovna města Paříže), Bibliothè administrative de la ville de Paris (Správní knihovna města Paříže), Bibliothè des littératures policiè (Knihovna detektivní literatury), Médiathè . musicale de Paris (Hudební mediotéka), další knihovny se specializují na výtvarné a užité umění (Bibliothè Forney), feminismus (Bibliothè Marguerite Durand), literaturu pro děti a mládež (Bibliothè de l'Heure Joyeuse), kinematografii (Bibliothè du cinéma François-Truffaut, Cinémathè Robert-Lynen, Forum des images) a turismus (Bibliothè du tourisme et des voyages). Ve městě se rovněž množství univerzitních knihoven sloužící jednotlivým univerzitám. Největší je Bibliothè Sainte-Geneviè (pro univerzity Paříž I, Paříž II, Paříž III, Paříž IV a Paříž VII), která má všeobecné zaměření. Obdobně i Bibliothè de la Sorbonne (univerzity Paříž I, Paříž III, Paříž IV, Paříž V a Paříž VII) nemá úzkou profilaci. Jiné knihovny jsou specializované na dané obory, např. lékařství (Bibliothè interuniversitaire santé), přírodní vědy (Bibliothè Jussieu, Bibliothè Pierre-et-Marie-Curie), právo a ekonomii (Bibliothè Cujas, Bibliothè Sainte-Barbe), společenské vědy (Bibliothè de sciences humaines et sociales Paris Descartes-CNRS), lingvistiku (Bibliothè interuniversitaire des langues orientales, Bibliothè universitaire des langues et civilisations) nebo francouzskou literaturu (Bibliothè littéraire Jacques Doucet). Rozsáhlé knihovny mají i jiné veřejné instituce, ať už Národní shromáždění (Bibliothè de l'Assemblée nationale), Francouzský statistický úřad (Bibliothè centrale de l'Institut national de la statistique et des études économiques) . nebo Francouzský institut architektury (Bibliothè de la Cité de l'architecture et du patrimoine) aj. Ke specializovaným knihovnám patří např. Bibliothè du Film (kinematografie), Médiathè Musicale Mahler (hudba), Polská knihovna (polské dějiny a kultura) nebo knihovna Saulchoir (náboženství). Tisk Regionální deník Le Parisien vychází v deseti departementálních mutacích, z nichž jedna je určena pro Paříž. Vycházejí zde čtyři bezplatné deníky - tři vycházejí ráno (20 minutes, Direct Matin a Métro) a jeden je večerník (Direct Soir), které jsou většinou distribuovány ve veřejné dopravě. Přehled o kulturním programu v metropoli přinášejí týdeníky L'Officiel des spectacles a Pariscope. Televize Kromě celostátního kanálu France 3, který vysílá regionální program, je v Paříži několik místních televizních společností. Télif (Télévision Île-de-France) je televizní kanál šířený kabelem, satelitem a ADSL, který spojuje několik místních televizních společností: VOTV (Val-d'Oise), Télessonne (Essonne), TVM Est parisien (Seine-Saint-Denis), TVFil78 (Yvelines) a RTV (Rosny-sous-Bois). Dalších sedm televizí sdílí jeden kanál: NRJ Paris, IDF 1, Cap 24, Demain IDF, BDM TV, Cinaps TV a Télé Bocal. Od roku 2001 vysílaly v Paříži též dvě televize nezákonně. Zaléa TV a Teleplaisance.org, tvořená pouze amatéry. Oba kanály vysílají od roku 2007 přes internet. Rozhlas První rozhlasová stanice Radio Tour Eiffel začala v Paříži vysílat pro veřejnost 24. prosince 1921. Na rozdíl od jiných zemí bylo ve Francii umožněno i soukromé vysílání, první pařížská soukromá stanice Radiola získala licenci již v roce 1922. Dnes zde existuje několik desítek regionálních rádií různého zaměření. Internet Město Paříž provozuje vlastní internetové stránky www.paris.fr a rovněž síť Wi-Fi pro bezplatné internetové připojení v městských parcích, knihovnách, muzeích a radnicích po dobu jejich otevření veřejnosti. Jedno připojení trvá maximálně dvě hodiny, poté musí být obnoveno. Dalším elektronickým kanálem jsou světelné informační panely v ulicích, které přinášejí nejen zprávy o aktuální dopravní situaci, ale rovněž o kulturních akcích nebo počasí. V roce 2003 umožnil starosta tehdejší Bertrand Delanoë využití těchto tabulí ke zveřejnění asi 3600 milostných vzkazů ke Dni svatého Valentýna, které lidé poslali na internetovou adresu pařížské radnice. Podrobnější informace naleznete v článku Kultura Paříže. Paříž je ve Francii kulturním městem prvního řádu. Pro místní obyvatele i turisty nabízí nepřeberné množství kulturních institucí - přes 150 muzeí a 200 galerií, asi 100 divadel, přes 650 kin a více než 10 000 restaurací. Nabídka kulturních událostí zahrnuje po celý rok četná divadelní a operní představení, koncerty, výstavy, hudební a filmové festivaly, módní přehlídky, ale i sportovní akce. Nejstarším hmotným dokladem o existenci divadla v Paříži je Arè de Lutè nacházející se v ulici Rue Monge v 5. obvodu. Stavba sloužila jako římský amfiteátr i aréna, pochází z 1. století n. l. a využívala se až do konce 3. století. Její kapacita byla zhruba 17 000 osob. Vzhledem k centralistické tradici sídlí nejvýznamnější divadelní, operní a baletní soubory v hlavním městě. Pařížská národní opera založená roku 1669 hraje v dějinách opery významnou roli. Dnes má k dispozici dva operní domy. Opéra Garnier byla otevřena 5. ledna 1875 a nese název podle svého architekta Charlese Garniera. Od roku 1989 slouží především pro představení baletu a klasických oper a je rozlohou největším divadlem na světě. Hudební tradice v Paříži sahá až do středověku, kdy zde na konci 12. století byla založena škola při Notre-Dame. V Paříži se nachází mnoho koncertních sálů, z nichž nejslavnější je Olympia. Významné jsou rovněž sály Bataclan, Folies Bergè nebo Zénith. Ve výstavbě je Philharmonie de Paris, která je součástí Cité de la musique. Koncerty populární hudby se často konají v AccorHotels Arena. Mazi významné autory hudby, kteří působili v Paříži, se řadí Frédéric Chopin Hector Berlioz a Johann Strauss st., v moderní době např. Édith Piaf. Také filmové projekce mají v Paříži velkou tradici. Dne 28. prosince 1895 bratři Lumiè uskutečnili v Salon indien du Grand Café první filmové promítání pro veřejnost. V Paříži se nachází velké množství kin, které měly v roce 2006 celkem 376 sálů, z nichž bylo 150 nezávislých a 89 uměleckých. Poskytují velkou nabídku, každý týden se promítá přibližně 450 až 500 různých filmů a roční návštěvnost přesahuje 27 miliónů diváků (údaje z roku 2006). Paříž spolu s regionem Île-de-France disponuje největší muzejní nabídkou ve Francii jak do počtu muzeí, tak i do rozsahu a různorodosti jejich sbírek. Nejstarší muzeum, které je zároveň největším co do rozlohy a sbírek je Louvre. S návštěvností 8,3 miliónu v roce 2006 je Louvre zdaleka nejnavštěvovanějším muzeem na světě. Muzeum bylo založeno v roce 1793 a jeho exponáty pokrývají období od starověku do konce 19. století. Také jiná muzea mají celosvětovou reputaci jako Národní muzeum moderního umění a Musée d'Orsay představující umění 2. poloviny 19. století (1848-1914). Tato tři muzea mají statut národních institucí a jsou zřizována francouzským státem, obdobně jako např. Musée national du Moyen Âge (Národní muzeum středověku), Musée du quai Branly (mimoevropské umění) atd. Další jsou řízena jednotlivými ministerstvy jako např. Musée de l'Armée (v Invalidovně). Město Paříž provozuje několik vlastních muzeí, z nichž nejvýznamnější je Musée Carnavalet věnované dějinám Paříže, dále pařížské katakomby, Petit Palais, Palais de Tokyo (moderní umění), Musée Cernuschi (asijské umění), Musée des arts décoratifs (dekorativní umění) aj. Související informace naleznete také v článku Francouzská kuchyně. První restaurace v moderním smyslu vznikly v Paříži v 18. století. Termín restaurace se objevil v roce 1765, kdy jeden provozovatel vývařovny polévek získal povolení prodávat též jehněčí s omáčkou. Od té doby se restaurací nazývaly podniky, které nabízely různé druhy jídel. Před Velkou francouzskou revolucí nebylo v Paříži ani 100 restaurací, neboť zde byla omezení v podobě cechovních práv, která zakazovala prodávat různé typy jídel v jednom podniku. Teprve po revoluci, kdy byla omezení zrušena, počet restaurací narůstal. Pařížské restaurace provozovali většinou kuchaři, kteří původně pracovali ve šlechtických rodinách a po jejich emigraci začali podnikat v pohostinství. Tím rozšířili mezi měšťanské vrstvy styl vaření, který do té doby neznali. Rovněž kavárny se staly nedílnou součástí francouzské kultury a jejich obliba rostla od roku 1670, kdy byla otevřena Café de la Régence. Dnes je nejstarší kavárnou v Paříži Café Procope zprovozněná v roce 1686. Kavárny byly velmi populární v 18. století, od poloviny 19. století se rozšířily i na chodníky a bulváry. V té době se Paříž napojila na železnici a během následné průmyslové revoluce se do Paříže začali stěhovat obyvatelé z různých částí Francie, kteří si s sebou přinášeli gastronomické rozmanitosti jednotlivých regionů. Vznikly tak specializované rybí restaurace, restaurace s alsaskou nebo provensálskou kuchyní. Rovněž příchod imigrantů ze zahraničí, ať už z evropských zemí nebo z Maghrebu či Asie přinesl ještě větší kulinářskou rozmanitost, takže dnes Paříž nabízí kuchyně pěti kontinentů. K nejproslulejším podnikům patří restaurace Maxim's a kavárny Café de Flore, La Coupole, La Rotonde, Les Deux Magots nebo Café de la Paix. Podrobnější informace naleznete v článku Sport v Paříži. Sport patří v hlavním městě tradičně k významným událostem během celého roku. Od konce 19. století hrála Paříž důležitou roli v šíření a organizaci moderního sportu. V Paříži byl poprvé udělen titul "mistr světa" (1740 ve hře jeu de paume), poprvé použit metrický systém v atletice (1798), proběhlo zde první soutěžní parkurové skákání (1866), první cyklistický závod (1868), první turnaj v moderním šermu (1893), ženy mohly poprvé soutěžit na olympijských hrách (1900). Ve 20. století se rozšířila obliba fotbalu. První fotbalový šampionát ve Francii se konal v Paříži v roce 1894. 21. května 1904 byla v Paříži založena FIFA, která později přesídlila do Švýcarska. Fotbal se ve větším měřítku prosadil ve 20. letech, kdy bylo založeno množství fotbalových klubů (Red Star, Racing, Olympique, CASG, Stade français aj.) Také první mistrovství ve fotbale žen se konalo v Paříži v roce 1918 a odehrávalo se až do roku 1937. Poté bylo mistrovství obnoveno až v roce 1970. Mistrovství světa ve fotbale se naposledy konalo v Paříži v roce 1998 a pro tuto příležitost byl na pařížském předměstí Saint-Denis postaven Stade de France. K nejvýznamnějším sportovním organizacím patří fotbalový klub Paris Saint-Germain. Vznikla zde řada mezinárodních sportovních federací a i když mnohé přesídlily do Švýcarska, jiné zůstaly sídlit v Paříži. Právě na Sorbonně přednesl v listopadu 1892 baron Pierre de Coubertin výzvu k obnovení olympijských her. Mezinárodní olympijský výbor byl založen v Paříži 23. června 1894 u příležitosti prvního olympijského kongresu. V Paříži se konaly hned druhé olympijské hry (1900) a poté ještě osmé (1924). Kandidaturu na 30. letní hry v roce 2012 však Paříž prohrála s Londýnem. K hlavním pařížským sportovištím patří Parc des Princes, Stade Roland-Garros, Stade Sébastien-Charléty, Stade Jean-Bouin nebo Stade Pierre de Coubertin. Palais omnisports de Paris-Bercy a Palais des Sports de Paris slouží vedle sportovních utkání také ke kulturním účelům, především koncertům. Paříž má rovněž 35 plaveckých bazénů, včetně dvou 50metrových.

DATETIME

DATETIME

005934

... Buckinghamshire, Anglie - 12. března 2015 Broad Chalke, Wiltshire, Anglie) byl anglický spisovatel věnující se převážně žánru fantasy. Je známý především svou sérií knih Úžasná Zeměplocha. Do češtiny jeho dílo překládal Jan Kantůrek. Pratchett se narodil v Beaconsfieldu v anglickém hrabství Buckingham Davidovi a Eileen Pratchettovým. Své vzdělání připisuje High Wycombe Technical High School a Beaconsfieldské veřejné knihovně. Prvním vydaným dílem byla krátká povídka The Hades Business (Kšeft v Hádesu), uveřejněná...

Čím je známý sir Terry Pratchett?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Terry_Pratchett

Je známý především svou sérií knih Úžasná Zeměplocha.

Sir Terence David John "Terry" Pratchett, OBE (28. dubna 1948 Beaconsfield, Buckinghamshire, Anglie - 12. března 2015 Broad Chalke, Wiltshire, Anglie) byl anglický spisovatel věnující se převážně žánru fantasy. Je známý především svou sérií knih Úžasná Zeměplocha. Do češtiny jeho dílo překládal Jan Kantůrek. Pratchett se narodil v Beaconsfieldu v anglickém hrabství Buckingham Davidovi a Eileen Pratchettovým. Své vzdělání připisuje High Wycombe Technical High School a Beaconsfieldské veřejné knihovně. Prvním vydaným dílem byla krátká povídka The Hades Business (Kšeft v Hádesu), uveřejněná v jeho školním časopise když mu bylo 13 a poté, v roce 1963, znovu v časopise Science Fantasy, za což obdržel 14 liber. Druhá uveřejněná práce se jmenovala Night Dweller (Noční tvor) a objevila se v 156. čísle časopisu New Worlds v listopadu 1965. Po odchodu ze školy v roce 1965 získal práci v místních novinách Bucks Free Press a později působil v několika dalších regionálních novinách v jihozápadní Anglii včetně Western Daily Press a Bath Chronicle. V tomto novinářském období byl vyslán udělat interview s Petrem Bander van Durenem, jedním z ředitelů malého vydavatelství, kde právě vycházela nová kniha. V průběhu rozhovoru se zmínil, že sám napsal knihu The Carpet People (česky Kobercové). Ta byla nakonec vydána v roce 1971 a slavnostně představena v oddělení koberců obchodního domu Heal's na Tottenham Court Road v Londýně. V roce 1980 se Pratchett stal tiskovým mluvčím elektrárenské společnosti Central Electricity Generating Board, kde v jeho působnosti bylo několik jaderných elektráren. Později vtipkoval o tom, že předvedl svůj smysl pro dokonalé načasování, protože změna zaměstnání následovala brzy po jaderné havárii v elektrárně Three Mile Island v Pensylvánii v USA. Práci pro CEGB opustil v roce 1987, kdy začal vydělávat víc peněz příležitostným psaním. To mu umožnilo zvýšit tempo a ve svém nejproduktivnějším období napsat dvě knihy ročně. V roce 1998 obdržel Řád britského impéria v hodnosti Officer za službu literatuře. Se sobě vlastní ironií to komentoval prohlášením ve smyslu "mám podezření, že 'službu literatuře' prokážu, když se zdržím dalších pokusů nějakou napsat". V roce 1999 mu byl udělen čestný doktorát literatury na universitě ve Warwicku. Jeho dcera Rhianna Pratchett (narozena 1976) je autorkou fantasy a novinářkou. Jako svoje záliby Pratchett uváděl "psaní, procházení, počítače, život". Dobře je znám také díky své zvláštní zálibě v pokrývkách hlavy, což je vidět na zadních stranách obálek originálních vydání většiny jeho knih. Ke konci roku 2007 bylo Pratchettovi diagnostikováno onemocnění Alzheimerovou chorobou. 1. ledna 2009 jej Alžběta II. jmenovala rytířem, díky čemuž mohl Pratchett používat titul sir. V roce 2009 Pratchett oznámil, že chce podstoupit eutanázii předtím, než se nemoc dostane do kritického stádia. 1. února 2010 byl vybrán, aby na toto téma přednesl přednášku Richarda Dimblebyho (od roku 1972 přednáší nějaká významná osobnost přednášku na aktuální téma). Přednáška se jmenovala Shaking Hands With Death (Potřást si rukou se smrtí / Smrtěm). Pratchett přednášku napsal, ale vzhledem ke svému zdravotnímu stavu ji nemohl přednést osobně, místo něj ji proto přečetl Pratchettův přítel herec Tony Robinson (Baldrick ze seriálu Černá zmije). Zemřel ve svém domě 12. března 2015 na následky Alzheimerovy choroby. Série děl "Úžasná Zeměplocha", od roku 1983, v originále Discworld Kobercové - 1971, v originále The Carpet People, základ příběhů o Nomech Vyprávění o Nomech - v originále The Nome Trilogy, nebo The Bromeliad Trilogy ( .v USA) Velká jízda (1. vydání) nebo Na cestu (2. vydání) - v originále Truckers Velký boj (1. vydání) nebo Na nepřítele (2. vydání . ) - v originále Diggers Velký let (1. vydání) nebo Na shledanou (2. vydání) - v originále Wings Odvrácená strana slunce - 1976, v originále The Dark Side of the Sun (sci-fi) . Strata - 1981, čistokrevné sci-fi o planetární inženýrce Kin Aradové, v němž se poprvé objevuje motiv ploché země (ještě trochu odlišné od později napsané Zeměplochy) Dobrá znamení - v originále Good Omens spolu s N. Gaimanem, humorně pojatý příběh o zrození Antikrista. Série příběhů Johnnyho Maxwella, který vidí mrtvé, mimozemšťany a spoustu dalších divných věcí: Johnny, jen ty můžeš zachránit lidstvo - v originále Only You Can Save Mankind, sci-fi o tom, co se stane, když se z počítačové hry stane skutečnost a hráči zjistí, že ve virtuální střílečce zabíjejí živé bytosti. Johnny a bomba - v originále Johnny and the Bomb Johnny a mrtví - v originále Johnny and the Dead Nefalšovaná kočka - humorný úvod do kočičí povahy Národ - v originále Nation Filuta - v originále Dodger

CLAUSE

ENTITY

010509

... Již jako císař nechal vytvořit Zlatou bulu, nejvýznamnější říšský ústavní zákon, který platil až do zániku Svaté říše římské roku 1806. Ta také významně upravovala vztah českého státu k říši a potvrzovala jeho výjimečné a nezávislé postavení v rámci říše. Jako český král proslul především založením univerzity v Praze, která nese jeho jméno, výstavbou Nového Města pražského, stavbou kamenného Karlova mostu přes řeku Vltavu v Praze, zbudováním hradu Karlštejna a mnoha dalšími počiny. Spolu s otcem započali se stavbou Svatovítského chrámu. Karel také dosáhl významné územní expanze českého státu, především severovýchodním směrem a to hlavně díky své obratné sňatkové politice. Je považován za jednu z nejvýznamnějších osobností českých dějin a v roce 2005 s převahou zvítězil v anketě Největší Čech. Podle kroniky Petra Žitavského se Karel narodil 14. května 1316 okolo jedné hodiny ráno tehdy čtyřiadvacetileté Elišce Přemyslovně v městě Pražském. Sám Karel to ve svém životopise komentoval takto:...

V jaké anketě zvítězil Karel IV. v roce 2005?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_IV.

Je považován za jednu z nejvýznamnějších osobností českých dějin a v roce 2005 s převahou zvítězil v anketě Největší Čech.

Karel IV. (14. května 1316, Praha - 29. listopadu 1378, Praha) byl jedenáctý český král, vládnoucí jako Karel I. od srpna 1346 až do své smrti v listopadu 1378. Karel IV. byl římsko-německý král od července 1346 a od roku 1355 císař římský. Byl také italský (lombardský) král od roku 1355, burgundský (arelatský) král od roku 1365, moravský markrabě v letech 1333 až 1349 a lucemburský hrabě v období let 1346 až 1353. Pocházel po otci z dynastie Lucemburků. Byl to první český král, který se stal také císařem Svaté říše římské, a byl posledním korunovaným burgundským králem. Stal se tak osobním vládcem všech království Svaté říše římské. Karel IV. byl syn dědičky Přemyslovců Elišky a českého krále Jana Lucemburského. Byl pokřtěn jako Václav, jméno Karel přijal při biřmování během své výchovy ve Francii po svém strýci a kmotrovi Karlu IV. Sličném. Karel IV. patřil mezi nejvýznamnější panovníky vrcholného středověku. Byl neobyčejně vzdělaný a inteligentní, plynně hovořil pěti jazyky. Svou moc využil ke zkonsolidování českého státu, který byl od jeho doby znám jako Koruna česká. Již jako císař nechal vytvořit Zlatou bulu, nejvýznamnější říšský ústavní zákon, který platil až do zániku Svaté říše římské roku 1806. Ta také významně upravovala vztah českého státu k říši a potvrzovala jeho výjimečné a nezávislé postavení v rámci říše. Jako český král proslul především založením univerzity v Praze, která nese jeho jméno, výstavbou Nového Města pražského, stavbou kamenného Karlova mostu přes řeku Vltavu v Praze, zbudováním hradu Karlštejna a mnoha dalšími počiny. Spolu s otcem započali se stavbou Svatovítského chrámu. Karel také dosáhl významné územní expanze českého státu, především severovýchodním směrem a to hlavně díky své obratné sňatkové politice. Je považován za jednu z nejvýznamnějších osobností českých dějin a v roce 2005 s převahou zvítězil v anketě Největší Čech. Podle kroniky Petra Žitavského se Karel narodil 14. května 1316 okolo jedné hodiny ráno tehdy čtyřiadvacetileté Elišce Přemyslovně v městě Pražském. Sám Karel to ve svém životopise komentoval takto: Stalo se tak pravděpodobně v domě U Štupartů, nedaleko kostela svatého Jakuba. Pražský hrad byl v té době po požáru ještě pořád zchátralý a neobyvatelný. Dne 30. května 1316, na Boží hod svatodušní byl v katedrálním pražském chrámu za přítomnosti arcibiskupa trevírského Balduina Lucemburského pokřtěn mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu. Shodou okolností byli tehdy v Praze oba na návštěvě. V zemi stále nebylo zažehnáno nebezpečí občanské války. Král Jan Lucemburský nechal krátce předtím uvěznit v té době druhého nejmocnějšího muže v zemi, pana Jindřicha z Lipé, protože se se svou milenkou a vdovou po dvou českých králích Eliškou Rejčkou chtěl zmocnit trůnu. Na nátlak tehdy jednoho z nejlepších diplomatů Evropy Petra z Aspeltu byl Jindřich z Lipé v dubnu 1316 propuštěn a spor zčásti urovnán, ale napětí trvalo až do roku 1318. I z toho důvodu prožilo královské miminko první zimu ukryto na hradě Křivoklátě pod ochranou Viléma Zajíce z Valdeka, který byl osobním strážcem královny Elišky. Poté se v doprovodu matky a Viléma Zajíce z Valdeku přestěhoval na hrad Loket. Sotva se naučil chodit, byla matka Eliška Přemyslovna přesunuta do věnného města českých královen Mělníka a Karel byl na Lokti uvězněn, aby pomocí šlechty nebyl dosazen na trůn místo krále Jana. Po smrti Viléma Zajíce z Valdeku byl znovu přemístěn na Křivoklát. S matkou se setkal po třech letech krátce před odjezdem do Francie na jaře 1323. Z rozhodnutí svého otce byl malý Václav roku 1323 odeslán na výchovu k francouzskému královskému dvoru. Na francouzském dvoře byl mladý Václav biřmován, jeho kmotrem byl samotný francouzský král a jeho strýc Karel IV. Sličný a sedmiletý Václav přijal podle obyčeje jméno svého kmotra Karel. Karel byl také zasnouben a posléze oženěn s královou sestřenicí Markétou, zvanou Blanka, rodem z Valois. Svatební obřad proběhl současně s korunovací Karlovy tety Marie na francouzskou královnu. Svatební obřad proběhl za slavnostních a mimořádných okolností, francouzští kronikáři dokonce obdivovali nádherné slavnostní roucho malého prince Václava - Karla. Po svatbě však byli dětští manželé opět rozděleni a Karel se ocitl sám mezi cizími lidmi. Mladičký Karel se však rychle ve francouzském prostředí aklimatizoval a užasl nad nádherou a velkolepostí francouzského dvorního života. Francouzský král si svého synovce rychle oblíbil a společně s manželkou Marií o něj vroucně pečoval. Vychovatelé mladého Karla byli vybíráni především z řad kleriků. Mladý princ se učil číst a psát, latině a francouzštině a byl vzděláván i v základech scholastické teologie. Roku 1325 přesídlil Karel přímo na francouzský královský dvůr do Paříže. Smrt Karla IV. Sličného roku 1328 však znamenala konec blahobytu jeho dvanáctiletého jmenovce. Novým francouzským králem se stal Filip VI. z rodu Valois, nevlastní bratr Karlovy manželky Blanky. Filip byl marnotratný panovník, toužící po rytířském lesku, který měl blízko spíše ke Karlovu otci Janu Lucemburskému. Mladý princ byl Filipovi lhostejný, což se odrazilo především na snížení výdajů pro Karlovy potřeby. Karel se za takových podmínek věnoval plně studiu a studoval i na pařížské univerzitě. Karlovým učitelem a přítelem se v té době stal Pierre de Rosieres, pozdější papež Klement VI. Sedmiletý pobyt na francouzském dvoře Karla velmi ovlivnil. Karel byl totiž po celý svůj život zastáncem myšlenky centralizované monarchie po francouzském vzoru. Roku 1330 byl Karel povolán spolu s manželkou do Lucemburku. Jan Lucemburský zatím vybudoval v severní Itálii vratké panství. Vystupoval zde jako zastánce císařských, stejně jako papežských zájmů. Janovi se podařilo získat v Lombardii tato města: Brescii, Bergamo, Parmu, Cremonu, Pavii, Reggio a Modenu, v Toskánsku pak Luccu. Počátkem roku 1331 povolal král Jan svého syna Karla z Lucemburska do Itálie. Karel cestoval přes Mety, Lotrinsko, Burgundsko a Savojsko až na Veliký pátek 29. března 1331 dorazil do města Pavia. Karel pak působil jako otcův místodržitel v lucemburské italské signorii, kde se důvěrně seznámil s italským prostředím a intrikami. Již třetí den po příjezdu se Karel a jeho doprovod přesvědčili o nebezpečí italského prostředí. Karlově družině bylo podáno k snídani otrávené jídlo, Karel naštěstí nejedl, protože se účastnil mše a přijímání a chtěl tak zůstat lačný. Karel si všiml neznámého člověka, který se pohyboval okolo stolu a dal jej zatknout. Na mučení neznámý muž prozradil, že byl vyslán z příkazu milánského pána Azza Viscontiho, aby přimíchal Karlově družině do jídla jed. V italské Parmě se Karel poprvé v životě setkal se svým mladším bratrem Janem Jindřichem. Oba bratři se rychle sblížili a upřímný vztah, který se mezi nimi vytvořil, zůstal zachován po celý život. Jan Lucemburský pak opustil Itálii a zanechal zde Karla v poručnictví Ludvíka Savojského. Roku 1332 se proti Lucemburkům utvořila v Itálii nepřátelská liga, kterou vedli páni z Milána, Verony, Ferrary a Mantovy. V rozhodující okamžik Ludvík Savojský Karla zradil a uprchl. Vojsko protilucemburské ligy zatím oblehlo Modenu a vyplenilo její okolí. Nakonec se obléhatelé stáhli 27. října 1332 pod hrad San Felice. Karel zatím získal s pomocí svých oddaných přátel z okolních měst značnou vojenskou sílu v počtu asi 200 rytířů a 6 000 pěšáků. 25. listopadu 1332 na den svaté Kateřiny pak došlo k rozhodující bitvě, ve které Karel, ač sám zraněn, dosáhl vítězství a spolu s mnoha dalšími bojovníky byl pasován na rytíře. Přes toto vítězství se lucemburské panství v Itálii značně zmenšilo. Karel se pak na začátku roku 1333 vypravil do Luccy, aby zde upevnil svou vládu. Na obranu města založil Karel v nedalekém okolí pevnost a městečko Montecarlo. V únoru roku 1333 pak přitáhl do Cremony Jan Lucemburský s posilami, kde se také setkal se svým synem. Ani příjezd krále Jana však lucemburské panství v Itálii nezachránil. Koncem srpna 1333 vyslal Jan Lucemburský Karla do Merana, kde měl jednat s Jindřichem Korutanským o svém bratrovi Janovi Jindřichovi. Ten byl totiž oženěn s dcerou Jindřicha Korutanského s Markétou zvanou Maultasch. Jan Jindřich měl dostat věno ve výši 40 tisíc hřiven stříbra. Jan Lucemburský měl Jindřichovi Korutanskému věno splatit, ani jednu z pěti splátek však nebyl schopen dodržet. Karel tedy jednal v Meranu s Jindřichem Korutanským jako plnomocník svého otce a jednalo se především o nových podmínkách splácení věna. V Meranu se také Karel setkal s předními českými pány, byli jimi: Jan Volek, Petr z Rožmberka, Těma z Koldic, Vilém z Landštejna a Jindřich II. z Lipé. Tito šlechtici považovali stav Českého království za neutěšený a nebyli spokojeni s dlouhodobou nepřítomností krále Jana, proto žádali Karla, aby neodkladně odcestoval do Čech. Karel se nechal přesvědčit pádnými argumenty českých pánů, kteří si návrat Karla nechali posvětit i od Jana pobývajícího v Parmě, a cestu z Merana nastoupil namísto původního návratu do Luccy rovnou do Čech. Hranice českého království překročil Karel v říjnu 1333. Jeho první zastávkou byl Zbraslavský klášter, kde již plné tři roky odpočívala jeho matka Eliška. Karel svůj návrat do vlasti pak zaznamenal takto: Karel nepřijel do Čech vybaven z počátku žádnou mocí a byl tak nejdříve závislý na svých společnících z řad šlechty. Jelikož byl Pražský hrad naprosto zdevastován, musel Karel nejdříve sídlit v měšťanských domech na Starém městě. Později mu nejvyšší purkrabí pražský Hynek Berka z Dubé poskytl k obývání purkrabský palác. Jan Lucemburský musel Karlovu moc nějak ukotvit a udělil mu titul markraběte moravského. Tak vlastně začalo v českém státě lucemburské dvojvládí otce a syna, ačkoliv právě rozštěpení královské moci (mladý versus starý král) chtěl Jan udělením tohoto titulu zabránit, ale zároveň chtěl dát Karlovi dostatečně reprezentativní hodnost. Mladý markrabě se brzy chopil iniciativy, sídlil sice v Praze, ale již v prosinci 1333 podnikl cestu do Budyšína a Žitavy, aby se seznámil se svou zemí. Počátkem roku 1334 poskytlo Staré Město pražské Karlovi dva tisíce kop pražských grošů na částečné splácení královských dluhů. Šlechtická obec povolila Karlovi obecnou berni. Karel tak byl brzy schopen ze zástavy vykoupit alespoň některé královské hrady, mezi které náležel například Křivoklát, Týřov, Veveří a další. Karel také uděloval rozsáhlá privilegia a soudní imunity klášterům jak na Moravě, tak i v Čechách. Pod svůj přímý vliv se markrabě snažil získat i důležitá města Kouřim, Jihlavu, Ústí nad Labem, Hradec Králové, Písek aj. Velkou pozornost Karel věnoval také rekonstrukci královského paláce na Pražském hradě, ten měl být nyní pojat ve francouzském stylu, po vzoru sídla francouzského krále. Na výstavbu paláce Karel pospíchal, protože zde chtěl uvítat svou manželku Blanku. Karel však na dostavění paláce nečekal a manželku pozval do Prahy, jakmile pro ni utvořil alespoň nejnutnější podmínky. Blanka přijela v početném doprovodu francouzských dvořanů do Prahy 12. června 1334. Její doprovod způsobil u českých obyvatel rozpačité dojmy, obyvatelé byli uchváceni především oslnivou nádhernou francouzských oděvů, které ještě nikdy nespatřili, na druhou stranu nesrozumitelná mluva vzbudila v českém panstvu pocity nepříjemného cizáctví. Petr Žitavský ve své kronice nejprve pochválil Blančin zjev a krásu a jazykové těžkosti komentoval takto: "Za velikou obtíž pokládáme, že sama mluví jen francouzským jazykem ... (ale) začíná se učit jazyku německému a více se v něm cvičívá než . v jazyce českém; neboť se skoro ve všech městech království a před králem obecněji užívá v této době jazyka německého než českého." Karel si nechtěl šlechtu poštvat proti sobě, tak jako kdysi jeho otec, a proto francouzské dvořany brzy odeslal na zpáteční cestu. Záhy bylo manželství Karla a Blanky obdařeno první radostí, dne 24. května 1335 se narodila první dcera Markéta, která byla pojmenována po matce a po otcově lucemburské babičce. Jako markrabě moravský vystrojil Karel své sestře Anně svatbu s Otou Habsburským, která se konala v únoru 1335 ve Znojmě. Začátkem dubna 1335 zemřel na svém hradě Tirolu vévoda Jindřich Korutanský. Po jeho smrti se měli stát jeho dědici jeho dcera Markéta a zeť Jan Jindřich, bratr Karlův. Císař Ludvík IV. Bavor se však spikl s Habsburky a společně rozpoutali proti Lucemburkům zápas o tyrolské dědictví. Již v květnu 1335 udělil císař Habsburkům část Tyrol a Kraňska a sám se spokojil se severními Tyroly. Král Jan byl tehdy upoután na lůžku v Paříži po nešťastném zranění na turnaji a Karel tak musel jednat samostatně. Karel a jeho švagr Jindřich II. Dolnobavorský se proto vypravili do Lince, aby podali přímý protest u císaře. Karel a jeho švagr se prý zle obořili na císaře a vykřikovali, že se dopustil zlého skutku. Ludvík však Karla hrubě odmítl a striktně zamítl nároky Markéty Tyrolské. Lucemburkové byli v dané chvíli bezmocní a krom toho se začala proti nim formovat nová nepřátelská koalice. Císař začal totiž vyjednávat o ruku dcery polského krále Kazimíra III. pro svého syna Ludvíka Římana. Ukázalo se však schůdnější řešení, které mohlo lucemburské pozice zachránit. Jan Lucemburský přijel za synem a společně, pod záštitou uherského krále Karla Roberta, jednali v uherském Trenčíně s vyslanci polského krále. Nakonec se Jan Lucemburský vzdal titulu polského krále, výměnou se polský král zřekl nároků na Slezsko, které už fakticky náleželo k českému království a měl Janovi vyplatit 30 tisíc (později změněných na 20 tisíc) kop pražských grošů. Konečné dohody byly podepsány v roce 1335 po jednáních, jichž se zúčastnili Češi včetně Jana a Karla, Poláci, Uhři a zástupci řádu německých rytířů, v uherském Visegrádu. Protilucemburská koalice tak byla de facto u konce, avšak brzy se objevily rozpory mezi Janem a Karlem. Stále samostatnější vystupování mladého markraběte Karla se brzy stalo trnem v oku jeho otci Janovi i šlechtické obci. Šlechta se začala obávat obnovy panovnické moci, o kterou se Karel snažil, a proto sáhla k osvědčenému prostředku, zasetí nedůvěry mezi otce a syna. Krále snad popuzovalo, že nemohl libovolně kořistit na majetku měst a klášterů, jak bylo doposud jeho zvykem. Karla zase popuzovala nedůsledná politika otce vůči císaři a jeho nehospodárnost a rostoucí zadlužení. Východiskem z napjatých vztahů s otcem se nakonec stala naléhavá prosba Karlova bratra Jana Jindřicha. V únoru roku 1336 se tak Karel chopil poručnické vlády v Tyrolsku. Zajímavostí bylo, že Karel zvolil jen malý ozbrojený doprovod, naopak složení jeho zbylého doprovodu ukazovalo, že daleko více než na vojenskou činnost byl připraven na činnost politicko-administrativní. Později se Karel spolu s otcem vydali na křížovou výpravu do pohanské Litvy. Spory mezi Lucemburky však nadále vzrůstaly a Karel se nakonec opět vrátil do Tyrolska. V Praze byla mezitím korunována Beatrix Bourbonská, nová manželka krále Jana, která mu porodila syna Václava. Korunovace Beatrix, která v Čechách nezískala přílišnou oblibu, se však setkala u Pražanů s okázalým nezájmem a královna nakonec Čechy opustila a novorozeně svěřila kojné. Král Jan se cítil uražen a o to víc, když Pražané vzdávali poctu Karlově manželce Blance z Valois. Na nátlak Jana musela nakonec Blanka roku 1337 opustit Prahu a přesídlit do Brna. Král navíc zakázal, aby byly za Karlem zasílány důchody z Moravského markrabství. Opakovala se tak podobná situace jako kdysi při roztržce krále Jana s Karlovou matkou Eliškou Přemyslovnou. Karlův útěk před otcovou nevolí byl značně riskantní, do Tyrol musel cestovat přes Uhersko a Chorvatsko, dále se pak plavit přes Jaderské moře. Na dobrodružné cestě dokonce plachetnice, na které Karel cestoval, padla do rukou pirátů, tomu se však podařilo lstí uniknout. Počátkem června 1337 dorazil Karel do Tyrolska a odtud se pak zapletl do války v Lombardii na straně Benátek proti veronskému a padovskému vládci Mastinovi della Scala. Do vlasti se Karel vrátil na podzim roku 1337, v době kdy byl král Jan nepřítomný. Nebezpečí hrozící od císaře Ludvíka Bavora nakonec Jana a Karla smířilo a oba Lucemburkové od roku 1339 postupovali ve svorné spolupráci. V roce 1340 během pobytu v jihofrancouzském Montpellieru, kde si Jan léčil zrak u lékařů na zdejší univerzitě, zamýšlel Karel vydat se na pomoc kastilskému králi Alfonsi XI. ve válce proti Maurům z Granady, ale této vojenské výpravě král Jan zabránil, poté co při neúspěšné léčbě oslepl i na druhé oko a obával se, že by jeho prvorozený syn a nástupce mohl na vzdáleném bojišti zahynout. Na 11. června 1341 svolal Jan Lucemburský slavnostní zasedání českého zemského sněmu. Král Jan zde oznámil šlechtě, duchovenstvu i zástupcům královských měst své rozhodnutí, aby po jeho smrti nastoupil na český trůn Karel. Sněm slavnostně přijal markraběte Karla jako budoucího českého krále, markrabě chtěl také prosadit svou královskou korunovaci ještě za otcova života, to se však pro různé překážky nezdařilo. Mezitím byly lucemburské pozice v Tyrolsku zlomeny, Jan Jindřich byl odsud svou manželkou vyhnán a země se pak zmocnil císař Ludvík. To výrazně podkopalo lucemburskou moc a zároveň ještě více přispělo k nepřátelství mezi Lucemburky a císařem. Pocit vítězství nad Lucemburky si však císař dlouho neužíval, na místo mírného papeže Benedikta XII. nastoupil Pierre de Rosieres jako papež Klement VI. Volba nového papeže znamenala pro Lucemburky naději na záchranu před rozpínajícím se císařem. Jan Lucemburský byl pak jedním z prvních, kteří pospíchali novému papeži poblahopřát. Již v červnu 1342 se pak Jan v papežském paláci zřekl své přísahy věrnosti císaři. Roku 1344 byl pak sám Karel pozván papežem do Avignonu. Zajímavostí je, že papež prý musel Karla a krále Jana opět usmiřovat, protože ti byli opět v ostrém rozporu. Jednání v Avignonu dopadlo pro Lucemburky dobře, Karel dokonce dosáhl toho, aby bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství a Čechy se tak vymanily se závislosti na mohučské arcidiecézi. 30. dubna 1344 bylo bulou Romanus Pontifex Klementa VI. pražské biskupství slavnostně povýšeno na arcibiskupství. Prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic. Papež a Lucemburkové také na svém jednání uzavřeli spojenectví proti císaři Ludvíkovi a dohodli se na Karlově kandidatuře ve volbě o nového římského krále. Oba Lucemburkové se společně vrátili snad začátkem listopadu 1344 a společně dne 21. listopadu 1344 položili základní kámen ke stavbě Svatovítské katedrály. Později se rozpoutal skutečný zápas Lucemburků o získání římské královské koruny. Klíčovou roli v získání římské koruny pro Karla sehrál jeho prastrýc Balduin Lucemburský. Karel musel pro získání koruny složit závažné, byť formální, sliby papeži a stejně tak musel vydat záruky a privilegia pro svého prastrýce Balduina. Jakmile Karel složil papeži sliby, obrátil se ten na říšské kurfiřty a vyzval je k volbě nového římského krále. Volba se uskutečnila památného dne, v úterý 11. července 1346 poblíž městečka Rhens na levém břehu Rýna. Karel byl zvolen novým římským králem hlasy pěti kurfiřtů. Své hlasy mu dali trevírský arcibiskup Balduin Lucemburský, mohučský arcibiskup Gerlach, kolínský arcibiskup Walram, český král Jan a saský vévoda Rudolf. K rozhodujícímu střetnutí mezi novým římským králem a císařem však zatím nedošlo. Francie byla totiž napadena anglickým králem Eduardem III. Francouzský král Filip VI. proto požádal své spojence a přátele o pomoc, Jan a Karel tradičně sepjatí s francouzským dvorem okamžitě svého spojence vyslyšeli a s vojenským oddílem se mu vydali na pomoc. V sobotu, 26. srpna 1346, došlo k rozhodující bitvě u Kresčaku, kde bylo špatně vedené francouzské vojsko drtivě poraženo a svou smrt zde nalezl i Jan Lucemburský. Karlovu účast v bitvě popisuje jeho dvorní kronikář Beneš Krabice z Weitmile takto: "Když pak ostatní šlechtici viděli, že král Jan v bitvě padl a zahynul, aby neztratili oba panovníky, vyvedli jeho syna, pana zvolence Karla, jenž tam nablízku udatně bojoval a byl již poraněn střelami nepřátel, přes jeho odpor a proti jeho vůli z této bitvy a zavedli ho na bezpečné místo." Karel se tak stal dvojnásobným králem českým a římskoněmeckým. Jeho první vladařskou starostí se tak stal pohřeb otce, který se konal v souladu s poslední vůlí Jana Lucemburského v Lucemburku. Počátky vlády dvojnásobného krále byly nesnadné, Karel musel dosáhnout uznání především proti žijícímu císaři Ludvíkovi Bavorovi. Karel měl sice podporu hlavních říšských kurfiřtů, avšak bohatá říšská města zachovávala přízeň císaři. Karel se nechal na římskoněmeckého krále korunovat 26. listopadu 1346 v Bonnu, korunoval jej kolínský arcibiskup Walram. Korunovace v tradičních Cáchách nebyla možná, protože představitelé města zachovávali věrnost císaři. Karel pak jmenoval svého prastrýce Balduina říšským vikářem a svěřil mu také správu Lucemburska. Zpáteční cesta do Čech byla pro krále značně riskantní, protože musel cestovat přes nepřátelské území a hrozilo jeho zajetí císařem, proto Karel podstoupil cestu v převleku za panoše. Do Čech se Karel vrátil v lednu 1347. Korunovace na českého krále se konala 2. září 1347 a poprvé v dějinách ji provedl český arcibiskup Arnošt z Pardubic. Karel byl také korunován novou královskou korunou, kterou dal pro tuto příležitost vytvořit a kterou věnoval sv. Václavovi, od kterého si ji český král pouze vypůjčoval pro korunovaci a různé slavnostní příležitosti. Ještě předtím dal sepsat Korunovační řád českých králů, který vycházel ze starého korunovačního řádu římských králů z 10. století a z francouzského korunovačního řádu z roku 1328. Na česko-bavorských hranicích zatím docházelo stále častěji k bojovým srážkám, proto se Karel rozhodl císaři postavit vojensky a v čele vojska se proti němu vypravil. Již na cestě k hranicím však Karla 14. října 1347 zastihla překvapivá zpráva o náhlém skonu císaře, který zemřel při lovu na medvědy raněn mrtvicí. Tak se Karel shodou náhod zbavil svého největšího rivala a původně vojenská výprava s nejasným výsledkem se proměnila v triumfální tažení říší, kde Karlovi postupně otevírala své brány významná říšská města jako Řezno, Norimberk, Štrasburk, Basilej, Špýr, Ulm a další. Přicházeli však i představitelé menších měst, kteří vzdávali Karlovi při jeho tažení hold a žádali o potvrzení privilegií. Karel si počínal s prozíravou velkorysostí a všude proto uděloval privilegia, práva a milosti. Kromě říšských záležitostí byl Karel zainteresován v konfliktu mezi Francií a Anglií později nazvaném stoletá válka. Zde si počínal velmi pragmaticky a rychle se vyvázal ze spojeneckého svazku s francouzským králem. Prakticky až do své smrti se snažil zachovávat neutralitu, i když občas slíbil té či oné straně větší angažovanost a za jistých podmínek i pomoc. Rok 1348 byl významný především pro české země. Praha nebyla v době Karlově už jen hlavním městem českého království, ale stala se rovněž metropolí Svaté říše římské. Karel proto věnoval hlavnímu městu, které se mělo stát důstojným a reprezentativním sídlem císaře, velkou péči. Hned po svém návratu z říše, vydal dne 8. března 1348 zakládací listinu Nového Města pražského. Založením Nového Města se Praha stala skutečným velkoměstem a jedním z největších měst Evropy. Nové Město bylo obdařeno podobnými privilegii, jako Staré Město pražské. Nedlouho poté položil pak Karel základní stavební kámen hradeb Nového Města. V Praze se tou dobou také konal společný generální sněm říšské a české šlechty. Smyslem prvního generálního sněmu bylo státoprávní zakotvení českého státu v jeho vztahu k říši. Ze sněmu vyšlo celkem čtrnáct privilegií a listin, které mimo jiné potvrzovaly starší privilegia římských králů a císařů českému království a kladly důraz na mimořádné postavení českých zemí v rámci Svaté říše římské. Ve dvou listinách, přijatých 7. dubna 1348, se také poprvé vyskytuje pojem Corona regni Bohemiae neboli země Koruny české a Karel v nich začleňuje z titulu římského krále slezská vévodství, město Vratislav a další državy do trvalého svazku s českými zeměmi. Tyto dvě listiny se staly de facto novými ústavními zákony zemí Koruny české. Soubor zmíněných privilegií ze 7. dubna pak uzavírá poslední čtrnáctá listina, svým významem pro české země zcela mimořádná, zakládací listina vysokého učení v Praze, proslulé Univerzity Karlovy. Jednalo se o první univerzitu na sever od Alp. Král se tak snažil pečovat o vzdělání obyvatel, aby nemuseli ti, "kteří bez přestání lační po plodech věd, v cizině žebrati o almužnu, ale aby nacházeli v království stůl jim k hostině připravený". Na příkaz Karla byla pak dne 10. června zahájena výstavba hradu Karlštejn, který se měl stát nedobytnou pevností střežící říšské a české korunovační klenoty. Rok 1348 byl významným i pro Moravu, kde Karel IV. zřídil Moravský zemský soud a založil Moravské zemské desky. Karlův velký rok byl však poznamenán i osobní tragédií, dne 1. srpna totiž ve věku 32 let skonala jeho milovaná manželka Blanka z Valois, která jej provázela od jeho dětských let. Ani po smrti Ludvíka Bavorského nedosáhl Karel všeobecného uznání v říši, nýbrž musel o své postavení nadále tvrdě bojovat. Wittelsbachové popuzení ztrátou císařského titulu, především pak nejstarší syn Ludvíka Bavora - Ludvík Braniborský, hledali proti Karlovi konkurenta v boji o římskou korunu. Pro úlohu nového římského protikrále byl nakonec získán anglický král Eduard III., nepřítel Francie. Karel však projevil své mistrné nadání v oblasti diplomacie a po poradě s prastrýcem Balduinem začal s Eduardem vyjednávat. Již v dubnu 1348 uzavřeli Karel a Eduard přátelskou smlouvu. Celé jednání obou panovníků bylo završeno v červnu 1348 v Praze. Karel uzavřel s Eduardem spojenectví, nemusel však Eduardovi pomáhat v případném konfliktu s Francií, což mu umožnilo udržet přátelství i s francouzským královským dvorem. Eduard se pak římské koruny zřekl. Pod záštitou rakouského vévody Albrechta II. se pak v červenci 1348 konala schůzka Karla IV. a Ludvíka Braniborského v Pasově, mělo zde dojít k usmíření. Útočné vystupování Ludvíka a provokace jeho stoupenců, kteří dokonce strhli výsostné znaky římského krále z domu, kde byl Karel ubytován, přesvědčily uraženého krále, aby bouřlivé jednání opustil a vrátil se do Čech. Wittelsbachové pak začátkem roku 1349 prosadili volbu nového římského protikrále, kterým se stal nevýznamný durynský hrabě Günther ze Schwarzburgu. Günthera podporoval i rýnský falckrabě Rudolf II. Karlovi se však podařilo nepřátelskou opozici rozbít, smluvil totiž svůj sňatek s Annou Falckou, dcerou falckraběte Rudolfa II a připojil tak Horní Falc (Nové Čechy) k zemím Koruny české. Svatba se konala v březnu 1349 ve městě Bacharachu. Protikrál Günther ze Schwarzburgu vážně onemocněl a projevil záměr o smír s Karlem. Jednání započatá 22. května byla uzavřena a zpečetěna smlouvou ze dne 26. května 1349. Günther se vzdal nároku na římský trůn a náhradou dostal do zástavy některá říšská města s důchody ve výši 20 tisíc hřiven stříbra. Günther však svou porážku dlouho nepřežil a již v červnu zemřel. Karel mu vzdal velkorysou úctu, když se osobně zúčastnil jeho pohřbu. 17. června 1349 se pak konalo reprezentativní shromáždění všech kurfiřtů a říšských knížat ve Frankfurtu nad Mohanem, kde byl Karlovi složen velkolepý hold. Konečně se tak stal jediným nepopiratelným vládcem říše. Po smíření s Wittelsbachy dovršil Karel své vítězství korunovací v Cáchách, tradičním korunovačním městě římských králů, dne 25. (některé zdroje udávají 24. resp. 26.) července 1349. Události se účastnilo mnoho předních říšských pánů a šlechticů. Karel se svou korunovací také přihlásil ke státotvorné a sakrální tradici říše Karla Velikého, v jehož stopách se hodlal ubírat a jehož velmi obdivoval. Den po Karlově korunovaci byla korunována také jeho těhotná manželka Anna. Korunovaci provedl Karlův prastrýc, trevírský arcibiskup Balduin. V letech 1348-1349 zasáhla Evropu ničivá pandemie moru, která dostala přiléhavé označení černá smrt. Lidé hledali původce této zkázy a Židé, kteří podle pověstí trávili studny a potraviny, znesvěcovali hostie a jimž zároveň mnozí dlužili nemalé částky, byli ideálním terčem jejich zloby. Evropou se šířily strašlivé pogromy. Již v listopadu 1348 došlo v Augsburgu k masakru, při němž byli pobiti židovští obyvatelé města. V březnu 1349 pak Karel IV. město omilostnil, ale požadoval od jeho představitelů zaplacení židovské daně. Židé byli služebníky komory krále, a ten je mohl dát do zástavy. Karel IV. toto právo využíval opakovaně. Roku 1349 zastavil Karel IV. frankfurtské Židy za patřičný finanční obnos představeným města. Když si pak občané města přišli vybrat svou zástavu a zabavit židovský majetek, zapálili Židé raději své domy a dobrovolně uhořeli. Téhož roku věnoval Karel IV. v Norimberku markraběti Ludvíku Braniborskému "tři domy nejlepších Židů... brzy po tom, co budou pobiti". Karel IV. tedy dovolil zábor židovského majetku a dal najevo, že chystané zavraždění židovských uživatelů nehodlá nijak trestat. 16. listopadu 1349 Karel udělil Norimberku povolení srovnat židovskou čtvrť se zemí a na jejím místě založit mariánský kostel a tržiště. Dne 5. prosince 1349 následoval pogrom, pro který Karel IV. předem vyhlásil amnestii na veškeré násilné činy proti Židům. Zavražděno bylo 560 Židů. Ačkoli Karel toleroval protižidovské pogromy v německých říšských městech, v samotné Koruně české Židy chránil, takže masivní vlna židovských pogromů, která v západní Evropě řádila na přelomu 40. a 50. let 14. století se českým zemím až na ojedinělé výjimky (Cheb) vyhnula. Důvody Karlovy ochrany byly především ekonomické. Itálie procházela chaotickým obdobím a mnozí volali po schopném a rozhodném panovníkovi, který toto říšské území stmelí. Tehdy již slavný Francesco Petrarca psal Karlovi plamenné výzvy, aby nezapomínal na Itálii, kde najde "samu hlavu monarchie". Vyměnili si několik dopisů, v nichž se Karel snažil vyjadřovat v podobném duchu jako jeho humanistický partner. V roce 1350 se v Praze objevil jiný humanista, politik, tribun lidu a papežem stíhaný "kacíř" Cola di Rienzo, který se snažil Karla přesvědčit, že je čas k zásahu v Itálii. Karel, který se koncem roku 1350 a začátkem roku následujícího vzpamatovával z těžkého úrazu, si vše důkladně promýšlel a rozhodně nehodlal zabřednout do dalšího vleklého konfliktu v nevyzpytatelné Itálii, s jejímž prostředím neměl z mládí úplně ideální zkušenosti. Nechal po nějaké době Colu zajistit a vydal ho v roce 1352 kurii. S Petrarcou se Karel také setkal osobně a to koncem roku 1354 v Mantově na začátku své římské jízdy. Královna Anna Falcká porodila 17. ledna 1350 Karlovi vytouženého syna, který byl pojmenován Václav. Karel svého mladičkého syna brzo zasnoubil s Annou Svídnickou, dědičkou Svídnicka a Javořicka, totiž slezského území, které stále zůstávalo samostatné. Malý Václav však 28. prosince 1351 zemřel a o něco později, 2. února 1353, byl následován Annou Falckou. Karel se tak musel opět rozhodnout, kdo se stane jeho novou manželkou. Jeho rozhodnutí Evropu překvapilo, Karel se sám zasnoubil s Annou Svídnickou, původní nevěstou svého syna Václava, díky čemuž poté připojil k zemím Koruny české Horní a Dolní Lužici. Slavná svatba Karla a Anny Svídnické se konala zřejmě v červnu 1353 v Budíně. Českou královnou byla mladičká Anna korunována o dva měsíce později. Snahy Karla IV. o císařskou korunovaci byly dříve zhaceny papežem Klementem VI. Po Klementově smrti roku 1352 zahájil proto Karel jednání s novým papežem Inocencem VI., která však nic zásadního nepřinesla. V létě roku 1354 dospěl Karel k přesvědčení, že nastala správná chvíle pro získání císařského titulu. Na den svatého Václava roku 1354, v době kdy pobýval v Horní Falci, vydal král Karel rozkaz k jízdě do Itálie, čímž opět překvapil Evropu, především papeže sídlícího v Avignonu. Postupoval poměrně pomalu, kromě intenzivních vyjednávání a politických setkání ho zpomalovalo velmi důkladné sbírání relikvií. Dne 6. ledna 1355 byl Karel v Miláně korunován lombardskou korunou na krále lombardského. Karel pak přebýval v Pise, kde očekával říšské a české vojenské oddíly a královnu s arcibiskupem, ti dorazili v únoru 1355. Před Řím přitáhl král Karel v doprovodu 4 000 rytířů 2. dubna 1355. Karel se pak do Říma vypravil inkognito, aby si mohl prohlédnout místní památky, neboť papežovi slíbil, že se ve věčném městě zdrží jen jeden den. Císařská korunovace se konala 5. dubna 1355. Korunovace proběhla ve Svatopetrské bazilice a provedl ji papežský legát kardinál Pierre de Colombiers. Slavnostní hostina se pak konala v Lateránském paláci. Pro české země to byl zvlášť památný den, poprvé v dějinách se totiž stal český panovník římským císařem. Od této chvíle pak Karel začal používat u svého jména pořadové číslo čtvrtý, tedy latinsky Karolus Quartus. Při zpáteční cestě se císař s císařovnou ubytovali v Pise. Zde však došlo k povstání a palác, ve kterém císařští manželé přenocovali, byl podpálen, takže Karel IV. a jeho manželka si museli zachránit život útěkem v nočních úborech. V následujících dnech Karel odboj potlačil a sedm vůdců povstání dal popravit. Ještě před římskou jízdou se Karel IV. pokusil sepsat české královské právo a kodifikovat ho v jednom zákoníku. Ten vznikal postupně zhruba od roku 1350 a v létě 1355 už se rýsovala jeho téměř konečná podoba. Dostal později název Maiestas Carolina, ale toto pojmenování je doloženo až k roku 1617. Vycházel zčásti z právních představ posledních přemyslovských králů, ale Karel do něj zakomponoval především vlastní zkušenosti a znalosti. Při sestavování mu pomáhal pravděpodobně jen malý okruh rádců. Zákoník měl celkem 109 článků a jednoznačně směřoval k posílení královské moci. Velká pozornost byla věnována královským statkům, aby se do budoucna zabránilo jejich rozprodání šlechtě či zcizení, jako se tomu dělo například za krále Jana. Několik kapitol se věnovalo královským úřadům, korunovaci královny, hospodaření v královských lesích atd. Už v době přípravy narazil zákoník na tvrdý odpor šlechty, který ani Karel nebyl schopen překonat. Věděl, že ho neprosadí, ale aby neztratil tvář, tak prohlásil, že nedopatřením shořel v krbu. Že to nebyla pravda, je zřejmé z toho, že několik opisů se zachovalo a v následujících letech sloužily jako jakási pomůcka či vodítko při právní praxi. S císařskou korunou na hlavě, mohl nyní Karel realizovat své dlouhodobé plány v říši. Ve spolupráci se saským vévodou Rudolfem a za přispění kancléře Jana ze Středy připravoval císař návrh na úpravu svodu právních zásad, podle nichž se měla řídit volba římského krále. Prvních 23 článků nového zákoníku bylo přijato říšským sněmem v Norimberku 10. ledna 1356. Zbývajících sedm článků pak bylo přijato na sněmu v Metách 25. prosince 1356. Nový zákon vešel později ve známost jako Zlatá bula Karla IV. a stal se základním ústavním zákonem říše až do jejího zániku roku 1806. Zlatá bula stanovovala, že volbu římského krále provádí sedm kurfiřtů - pilířů Říše: arcibiskupové trevírský, kolínský a mohučský, král český, falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský. Ti se měli vždy do 3 měsíců po smrti římského krále sejít a do dalších 30 dnů zvolit nového, přičemž nebyla nutná jednomyslnost, ale stačila prostá většina. Volebním místem měl být Frankfurt nad Mohanem. Zlatá bula zdůrazňovala výjimečné postavení českého krále, ten měl mít na říšských sněmech a jiných slavných shromážděních v říši přednost před kterýmkoliv přítomným jiným kurfiřtem. Mohl např. kráčet bezprostředně za císařem a mít na hlavě korunu. Zlatá bula uzákonila také další výsady pro českého krále a české království: potvrzovala svobodnou volbu českého krále českým sněmem v případě vymření panovnického rodu a dědičnost po přeslici. Císař také nemohl český stát udělovat jako (odumřelé) léno a nemohl českého krále ani jmenovat. České království mělo výhradní právo na soudní svrchovanost. Ustanovení tak stavěla české království na zvláštní, samostatné a privilegované místo v rámci říše. V letech 1355-1356 vyvinul Karel a jeho diplomaté značné úsilí ve snaze urovnat konflikt mezi Francií a Anglií, ale snaha nakonec nevedla k žádnému výsledku. Důvodem bylo zřejmě i to, že jeho nabídky především vůči francouzské straně nebyly zdaleka nezištné - žádal například navrácení měst Verdun, Cambrai, Château-Cambrésis a Vienne a složení lenních slibů dalších území. Znesvářené strany se nakonec dohodly na smíru, který byl uzavřen 8. května 1360, ale bez jakékoliv účasti Karla IV. V roce 1358 vypukla tzv. druhá vogtlandská válka mezi Wettiny a říší. Karel musel po relativně dlouhé době uplatnit své válečnické umění. Konflikt se záhy podařilo urovnat, aniž by došlo k nějakým větším bitvám či krveprolitím. V západní Evropě, zejména ve Francii se začala projevovat společenská krize a to především růstem zločinnosti, obecnou nejistotou, úpadkem mravů a pohoršlivým životem církve. Proticírkevní nálady se brzy začaly šířit i do oblastí říše. Závažnosti problému si byl vědom i císař, který vystoupil na říšském sněmu v Mohuči v březnu 1359 s vážnou výzvou na adresu církve. Císař církevní hodnostáře vyzval, aby učinili přítrž úpadkovému životu v řadách duchovenstva, Karel také pohrozil, že potrestá případné provinilce zabavením jejich majetku a příjmů ve prospěch světských knížat. Karel IV. tak jako první vyslovil jeden z požadavků pozdějšího reformního hnutí. Papež se proti císaři ohradil a prosil ho, aby nezasahoval do církevních poměrů. V říši si mezitím někteří světští panovníci vysvětlili císařovu pohrůžku jako pokyn k zabavování církevního majetku, což způsobilo nemalý rozruch. Císař proto musel již v říjnu 1359 vydat rozkaz, aby byl tento postup pánů zastaven. Jedním z největších cílů Karlovy císařské politiky bylo vymanit papeže z vlivu francouzského krále. Karel se všemi dostupnými prostředky snažil přesídlit papeže z tzv. avignonského zajetí do Říma. Roku 1362 se novým papežem stal Urban V. Císař přijel v květnu 1365 na okázalou návštěvu do Avignonu, podle některých kronikářů v doprovodu tří tisíc osob. Konala se zde slavnostní hostina, které se účastnil císař, papež, kardinálové a vévoda Ludvík z Anjou a týden se rokovalo o důležitých otázkách doby, patřila sem například křížová výprava proti Turkům a tíživá situace Francie a Itálie způsobená řáděním žoldnéřských band. Jednalo se také o císařově plánované korunovaci na arelatského krále, s čímž papež hájící francouzské zájmy nesouhlasil. Císař však svůj záměr uskutečnil a 4. června 1365 se dal v Arles korunovat. Byl tak prvním od časů císaře Fridricha I. Barbarossy. Poté, co se císař vrátil z Arles do Avignonu, vyjednával dále s Urbanem V. o návratu papeže do Říma. Papež nakonec císařovu výzvu přijal. Říšský sněm ve Frankfurtu, konaný roku 1366, pak rozhodl o císařově další římské jízdě, aby mohl podpořit papeže. Přes odpor francouzského krále Karla V. pak papež Urban V. opustil 30. dubna 1367 Avignon a vypravil se na cestu do Říma. Zatímco papež dorazil do Říma v říjnu 1367, císař Karel IV. vytáhl na cestu až v dubnu 1368. Na cestě Itálií se Karel střetl s vojskem milánského pána Bernaba Viscontiho, s nímž pak v srpnu 1368 uzavřel mír. 17. října 1367 se pak císař Karel sešel s papežem ve Viterbu a dva dny na to vjel v doprovodu vojska o počtu 40 000 mužů do Říma. 21. října vtáhl do Říma i papež a císař jej symbolicky uvedl jako pán Říma do svatopetrského chrámu. Krátce poté přijela do Říma nová manželka Karla IV. Alžběta Pomořanská, která byla papežem dne 1. listopadu 1368 korunována na císařovnu. Karlovo přesídlení papeže do Říma byl úspěch, který neměl mít dlouhého trvání. Ani císař, ani papež nebyli schopni v problematickém italském prostředí prosadit svou autoritu a papež již roku 1370 Itálii raději opět opustil a vrátil se do Avignonu. Po smrti Karlovy manželky Anny Svídnické připadlo českému království nejen Svídnicko a Javorsko, ale také Dolní Lužice, která připadla Karlovým a Anniným společným dětem, tedy především jejich synovi Václavovi IV.. Dle smlouvy s Wittelsbachy mělo Lucemburkům připadnout také Braniborsko, pokud by se braniborský kurfiřt Ota V. Bavorský nedočkal dědiců. Vzrůstající moc Lucemburků byla trnem v oku především Karlovým sousedům polskému Kazimírovi a uherskému Ludvíkovi. Oba tito panovníci uzavřeli proti Karlovi komplot a získali na svou stranu i Otu V. Bavorského, k nim se pak přidali i bavorští vévodové, Otovi bratři. Karel se však nepřátel nezalekl a rozhodl se konflikt řešit vojenskou silou. Šťastná souhra náhod však rozbila nepřátelskou koalici, Karel totiž zasnoubil a posléze oženil svého syna Václava s Johanou Bavorskou, dcerou bavorského vévody Albrechta I. Roku 1370 pak zemřel polský Kazimír III., jeden z největších Karlových rivalů. Po zrušení dědické smlouvy braniborským markrabětem Ottou, počátkem července roku 1371 vyhlásil Karel IV. markraběti nepřátelství a vtrhl do Branibor, Braniborské markrabství se poté po dvouletém konfliktu roku 1373 stalo součástí zemí Koruny české. Po prvních bojích se císař po uzavřeném příměří vrátil do Prahy a podařilo se mu zvrátit i nepřátelství uherského krále. To se mu podařilo roku 1372, kdy byly dohodnuty zásnuby Karlova druhorozeného syna Zikmunda s Ludvíkovou dcerou Marií. Roku 1373 začaly další boje o Braniborsko. Odpor proti Karlovu mocnému vojsku se posléze zhroutil a Ota V. před císařem kapituloval. Vítězný císař požadoval úplné odstoupení celého Braniborska, a to dědičně. V srpnu 1373 pak byly dohodnuty hlavní podmínky, Wittelsbachové odevzdali Braniborsko císaři a náhradou dostali hotově 200 tisíc zlatých na místě. Ota dostal také náhradou některé statky a hrady v Nových Čechách. Celková náhrada za Braniborsko přišla pak Karla IV. na půl milionu zlatých, ať už v hotovosti nebo v nemovitostech. Po připojení Braniborska se císař začal zabývat intenzivní myšlenkou prosazení svého nejstaršího syna a dědice, velmi milovaného Václava IV. na římský (dnešní terminologie římsko-německý) trůn. Nebyl to rozhodně jednoduchý cíl, Karel musel kurfiřty uplácet penězi a mnoha privilegii a výhodami. Sám Václav musel vedle Karla slibovat říšským knížatům, že pokud bude zvolen, potvrdí jim všechna císařská a královská privilegia. Císař Karel volbou syna také porušil svůj vlastní zákon, Zlatou bulu. V úterý 10. června 1376 nastala pro Karla IV. toužebně očekávaná chvíle, kdy byl jeho syn a korunovaný český král Václav IV. jednomyslně zvolen římským králem hlasy samotného Karla IV., mohučského arcibiskupa Ludvíka, trevírského arcibiskupa Kuna, kolínského arcibiskupa Fridricha, rýnského falckraběte Ruprechta Staršího, braniborského markraběte Zikmunda Lucemburského a saského vévody Václava. Již 6. července 1376 se v katedrále v Cáchách konala slavná korunovace Václava IV. na římského krále, při níž byli po boku korunovaného krále císař s císařovnou v plném lesku svého majestátu. Karel také dokonce vojensky donutil města ve Švábsku, aby vzdala jeho synovi hold, když se zmocnil města Ulm a nechal vyplenit jeho okolí. Roku 1376 přesídlil Karel IV. papeže Řehoře XI. přes značný odpor francouzského krále do Říma. Císař si uvědomil, že by papežův konflikt s odbojnými profrancouzskými kardinály mohl přerůst v otevřený rozkol, schizma. Dále Karla trápilo případné následnictví po uherském a nyní také polském králi Ludvíkovi I. Velikém. Ludvík totiž zasnoubil svou dceru Kateřinu s francouzským princem Ludvíkem Orleánským. Francouzský dvůr od zásnub očekával, že se Ludvík ujme vlády v Uhrách, ale také Neapolsku a Provenci. Karel IV. se rozhodl tyto negativní faktory řešit a přes pokročilý věk a onemocnění dnou se vydal spolu se svým synem a nástupcem Václavem na cestu do Francie. Do Francie Karel cestoval přes Cáchy, kde si odpočinul před další cestou. 20. prosince 1377 pak Karel poblíž města Cambrai překročil francouzské hranice. 22. prosince 1377 vjel Karel se skvělým a reprezentativním průvodem po boku svého syna do Cambrai. Francouzský král Karel V. poslal svému strýci a vznešenému hostu naproti výkvět francouzského panstva a rytířstva. Císaře velmi trápila dna a jízda na koni mu způsobovala bolesti, proto mu Karel V. poslal jeden ze svých osobních vozů, tažený bílými koňmi, a také nosítka. A tak Karel IV. dorazil do Saint-Denis, dnes součást Paříže, tenkrát ještě daleko za městem. Zastavil se v kostele, kde byli pohřbeni všichni, které si pamatoval z dětství: Karel IV. Sličný, jeho manželka Marie Lucemburská, která byla Karlovou tetou, a Jana z Évreux. Do Paříže vstoupil celý průvod za mimořádných bezpečnostních opatření. Císař byl velmi unavený, a tak se slavnostní večeře účastnil až třetí den. Přitom zhlédl na tu dobu velkolepé divadelní představení, které mělo scénickou podobu události z konce 11. století, kdy Godefroy z Bouillonu dobyl Jeruzalém. Hovořil zde s králem Karlem V. o rozdělení sfér vlivu v Evropě a v neposlední řadě o přesídlení papeže z Avignonu zpět do Říma. V plánu bylo, že by polská koruna měla v budoucnu připadnout Zikmundovi Lucemburskému (ten ovšem nakonec získal uherský trůn). Poté odpluli lodí do Saint-Pole do paláce královen, kde se slavnosti účastnilo mnoho pánů, rytířů a urozených lidí. Císař si přál vidět vévodkyni z Bourbonu, Izabelu z Valois, švagrovou po jeho zemřelé první ženě Blance z Valois, která byla jedinou žijící osobou, se kterou se setkal v dětství. Od té doby uplynula dlouhá doba a císař ji téměř nepoznal. A pak už následovala cesta domů přes Lucemburk a Norimberk. V dubnu 1378 byl zpět v Praze. Po návratu z Francie došlo k tomu, čeho se Karel obával - papežskému schizmatu, vládli dva papežové, kteří se navzájem nazývali kacíři. Karel již neměl čas schizma zvrátit a to se později mělo negativně projevit především za vlády jeho syna Václava. Poslední Karlovo nařízení z 2. listopadu 1378 se týkalo české mince; i za jeho panování byla měna inflací velmi znehodnocena a Karel udělal opatření k její ochraně. Karla trápila ve vyšším věku dna, která ztěžovala jeho pohyb a také mohla být příčinou pádu (nejspíše z koně či ze schodů). Zlomenina krčku stehenní kosti ho upoutala na lůžko. V důsledku toho v pondělí 29. listopadu 1378 skonal na Pražském hradě tři hodiny po západu slunce. Příčinou byl zápal plic. Císařova mrtvého těla se ujali balzamovači. Poté byl v síni královského paláce na Pražském hradě vystaven jedenáct dní na katafalku. Další dny byl přemísťován po různých místech Prahy, aby jeho památku mohlo uctít co největší množství lidí. Pokaždé byl vypravován velkolepý průvod. Máry neslo celkem 30 osob. Přihlížející kronikář odhadl průvod na 7000 lidí a průvod dosahoval délky ze Starého Města pražského až na Vyšehrad. V pohřební řeči arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi byl císař Karel IV. poprvé nazván Otcem vlasti. Takto ho nazval jeho přítel Vojtěch Raňkův z Ježova, profesor na francouzské Sorbonně. Karel IV. je pohřben v sarkofágu uprostřed královské krypty v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Původní hrobka, kterou skutečně založil, se nachází v prostoru mezi dnešním oltářem a oltářním stolem (viz např. National Geographic léto 2005, nebo Průzkum hrobky Karla IV.). Karlovy naštěstí dobře zachovalé kosterní pozůstatky zkoumali koncem 20. století Emanuel Vlček a Jiří Ramba. Karel IV. byl asi 173 cm vysoký muž, jehož postava připomínala dnešního dobře stavěného atleta. Klasická podoba s vousy, delšími vlasy a mírně ustupujícím čelem zřejmě odpovídá skutečnosti, ale dobové portréty nám nic neříkají o drsném způsobu života, který Karel vedl. Časté cvičení se zbraněmi, účast v bitvách či na turnajích a později i typická strava vyšších vrstev na něm zanechaly své stopy. Již jako šestnáctiletý utržil první válečné šrámy a ty s rostoucím věkem přibývaly. Měl četná poranění v obličeji, z nichž se nejvýrazněji projevovala sečná rána u kořene nosu poblíž pravého oka. I jeho údy nesly stopy mnoha zhojených ran. Šlo například o zlomeniny loketní a lýtkové kosti. Nejmasivnější zranění utrpěl v říjnu 1350, kdy byl pravděpodobně na turnaji sražen svým protivníkem z koně a těžce si poranil čelist a krční páteř. Král na čas ochrnul a byl mnoho týdnů upoután na lůžko. I když se postupně zotavil, tato událost na něm zanechala stopy do konce života - jeho postava se zmenšila a nahrbila v oblasti beder a krku, přičemž hlavou mohl pohybovat jen tak, že otáčel celým tělem. Kromě toho začal být v pozdějším věku velmi sužován typickou chorobou bohatších vrstev - dnou. Ta ho velmi trápila a často nemohl kvůli jejím projevům několik dní chodit. Další anatomická zkoumání jeho ostatků ukázala například to, že Karel měl až do své smrti všechny zuby a pouze jeden malý zubní kaz. Karel IV. v sobě spojoval několik zdánlivě protichůdných charakterových vlastností - byl to zbožný člověk a rytíř a zároveň chladný a pragmatický politik a kalkulátor, který se neštítil i poněkud nečistých metod k prosazení svých cílů. Byl nepochybně velmi nadaný všemi směry, což dokazují i jeho jazykové schopnosti - plynně se domluvil pěti jazyky (latina, francouzština, němčina, čeština, italština) a v diplomatických jednáních toho dokázal obratně využívat. Jeho zbožnost se projevovala například sbíráním relikvií a častými meditacemi. Naopak zahraničními kronikáři občas zmiňovaná lstivost (Karel Lstivý je jeden z jeho přídomků) spočívala mj. v tom, že pokud se mu to hodilo, nedodržoval sliby ani smlouvy a spojence měnil podle toho, jaký z toho mohl mít užitek. Je nutno podotknout, že na tehdejší dobu nejenže nešlo o nic neobvyklého, ale politikaření, pragmatismus, lstivost a chladný kalkul byly podmínky, bez nichž jakýkoliv panovník nemohl být dlouhodobě úspěšný. Ačkoliv po Janovi zřejmě zdědil impulzivnost, dokázal jí do značné míry tlumit a jeho výbuchy hněvu nebyly zdaleka tak časté jako u jeho otce či později u syna Václava IV. Snažil se postupovat maximálně uvážlivě a kroky si dobře promýšlel. Uměl nicméně i improvizovat a být velmi pohotový a aktivní, pokud to situace vyžadovala. Podmínkou jak dobře spravovat velký státní útvar ve středověku bylo, být téměř neustále na cestách v sedle koně nebo v kočáru a zúčastňovat se různých jednání, porad, oficiálních návštěv, hostin, turnajů, slavností a samozřejmě válečných tažení. Karel byl v tomto ohledu neúnavný panovník, který mnohokrát projezdil prakticky všechny země tehdejší střední Evropy. Karel proslul jako zakladatel hradů, většina z nich nesla jeho jméno. Mezi ty nejdůležitější patří: Karlštejn (1348) Tepenec, původně Karlsburg, na Olomoucku u obce Jívová Radyně, původně Karlskrone, u Plzně Kašperk (1356), původně Karlsberg, na Šumavě Hrádek u Purkarce ., původně Karlshaus, na Českobudějovicku Karlsfried (1357), malý celní hrad na kupecké stezce do Žitavy Mimo dnešní hranice České republiky Montecarlo (1333), u města Lucca v Itálii Lauf (1356), u Norimberku v Bavorsku (Horní Falc) Velký zájem projevil o své sídelní město Prahu: Katedrála sv. Víta. Základní kámen byl položen 21. listopadu 1344, Karel IV. zde vystupoval jako spoluzakladatel s otcem Janem. U slavnosti položení základního kamene byl přítomen i Karlův bratr Jan Jindřich. Kostel Panny Marie Sněžné, 1347. Nové Město pražské, 1348, s rozlohou přibližně 360 ha. Univerzita Karlova, 1348. Karlův most, tehdy zvaný Kamenný. Základní kámen byl položen 9. července 1357, most nahradil povodní zničený románský Juditin most z 12. století. Mimo Prahu: Karlovy Vary, Teplé lázně u Lokte, kolem 1350. Městská práva byla udělena roku 1370. Klášter Pustiměř, 30. září 1340. Fundace byla určena k uctění památky Elišky Přemyslovny 1. srpna 1348 Karlovi zemřela první žena Blanka. V březnu 1349 uzavřel sňatek s Annou Falckou, Anna však zemřela již 2. února 1353. Dne 27. května 1353 se Karel oženil s Annou Svídnickou, která mu porodila prvního syna, budoucího krále Václava IV. Anna Svídnická zemřela při porodu 11. července 1362. Karel IV. se počtvrté oženil 21. května 1363 s Alžbětou Pomořanskou. Měl celkem 12 legitimních potomků. 1. manželka Blanka z Valois (1316-1348): 1. Markéta Lucemburská (1335-1349) ∞ 1342 Ludvík I. Veliký (1326-1382) 2. Kateřina Lucemburská (1342-1395), rakouská vévodkyně a braniborská markraběnka ∞ 1/ 1353 Rudolf IV. Habsburský (* 1339-1365) 2/ 1366 Ota V. Bavorský (1346/1347-1379) 2. manželka Anna Falcká (1329-1353): 3. Václav (1350-1351) 3. manželka Anna Svídnická (1339-1362): 4. Alžběta Lucemburská (1358-1373) ∞ 1366 Albrecht III. Habsburský (1349/1350-1395) 5. Václav IV. (1361-1419), český a římský král ∞ 1/ 1370 Johana Bavorská (1356-1386) 2/ 1389 Žofie Bavorská (1376-1425) 6. chlapec beze jména (*/† 11. červenec 1362) 4. manželka Alžběta Pomořanská (1346/1347-1393): 7. Anna Lucemburská (1366-1394), anglická královna ∞ 1383 Richard II. (1367-1400) 8. Zikmund Lucemburský (1368-1437), uherský a český král a římský císař 1/ 1385 Marie Uherská (1371-1395) 2/ 1408 Barbora Celjská (mezi 1390 a 1395-1451) 9. Jan Zhořelecký (1370-1396), braniborský markrabě a zhořelecký vévoda ∞ 1388 Kateřina Meklenburská (kolem 1371-1400) 10. Karel (1372-1373) 11. Markéta "Mladší" Lucemburská (1373-1410) ∞ Jan III. z Hohenzollernu (* kolem 1369-1420) 12. Jindřich (1377-1378) Z neznámé souložnice: Vilém, levoboček, doložený z jediné listiny r. 1377 Roku 2005 Česká televize uspořádala anketu Největší Čech, v níž diváci měli zvolit největší osobnost českých dějin. Šlo o soutěž založenou na formátu britské BBC Greatest Britons. Za největšího Čecha byl zvolen právě Karel IV., když získal 68 713 hlasů. S odstupem skončil druhý Tomáš Garrigue Masaryk, který získal 55 040 hlasů. Karel IV. je vyobrazen též na české bankovce o nominální hodnotě 100 Kč, která je v oběhu od 30. června 1993. Roli krále Karla v českém kolektivním vědomí ilustruje i fakt, že se stal součástí populární kultury. K jeho oblibě přispěla například hudební komedie Zdeňka Podskalského z roku 1973 Noc na Karlštejně, natočená na motivy stejnojmenné hry Jaroslava Vrchlického. Ve filmu Karla ztvárnil Vlastimil Brodský. O Karlově životě pojednává i komedie Slasti Otce vlasti režiséra Karla Steklého z roku 1969. Mladého panovníka zde hrál Jaromír Hanzlík. U příležitosti 700 let od Karlova narození natočila roku 2016 Česká televize výpravný snímek Hlas pro římského krále, pojednávající především o vztahu Karla a jeho otce Jana. Roli Karla IV. získal Kryštof Hádek. Karel IV. je hrdinou i jedné z nejznámějších českých básní, kterou napsal Jan Neruda, a již zařadil do své poslední sbírky Balady a romance. Báseň se nazývá Romance o Karlu IV. Král v ní pije víno se svým pobočníkem Buškem z Velhartic a vyznává, byť s jistou trpkostí, náklonnost k českému národu.

CLAUSE

OTHER

006954

... matematika Edwarda Kasnera. == Historie == V roce 2019 dostal Google pokutu 50 milionů $ od Francie za porušení nařízení GDPR. Mateřská společnost Google Alphabet Inc. byla v té době takovouto částku schopna vydělat za asi čtyři hodiny.V květnu 2019 vypověděl Google čínské společnosti Huawei smlouvu, která umožňovala společnosti Huawei využívat klíčové neotevřené komponenty systému Android. Po přechodnou dobu 90 dní mohla Huawei nakupovat služby a komponenty za účelem zachování stávajících sítí a aktualizací, ale ne pro tvorbu nových výrobků. Vypovězení smlouvy v podstatě znamená téměř úplnou likvidaci společnosti Huawei na západním trhu. == Internetové Vyhledávání Google == Vyhledávání Google je v současnosti nejpoužívanější světový internetový vyhledávač. Vyhledávač každodenně obslouží přes dvě miliardy dotazů, probíhá na...

Který internetový vyhledávač je v současnosti nejpoužívanější?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Google

Vyhledávání Google je v současnosti nejpoužívanější světový internetový vyhledávač.

Google [gu:gl] je americká společnost sídlící v Mountain View v Silicon Valley jižně od San Francisca v Kalifornii; její areál je přezdíván Googleplex. Je vlastněná holdingovou společností Alphabet Inc. Od podzimu 2006 je Google oficiálně zastoupen pobočkou v Česku, sídlící v Praze. Společnost je známá především díky svému internetovému vyhledávači, jehož popularita je taková, že se dnes již používá i sloveso googlovat či googlit ve smyslu hledat na internetu. V roce 2006 se toto sloveso objevilo v Oxford English Dictionary. Z hlediska českého jazyka se Google skloňuje dle vzoru hrad (Google, bez Googlu...). V roce 2006 se podle pravidelného průzkumu Brandz Top 100 agentury Millward Brown ve spolupráci s ekonomickým deníkem Financial Times stal Google nejcennější značkou světa s hodnotou 66,434 miliard dolarů, což znamená meziroční růst o 77 procent. Název Google vychází ze slova "googol" označujícího číslo složené z jedničky a sta nul (10100), které bylo poprvé použito v roce 1938 devítiletým Miltonem Sirrotou, synovcem amerického matematika Edwarda Kasnera. == Historie == V roce 2019 dostal Google pokutu 50 milionů $ od Francie za porušení nařízení GDPR. Mateřská společnost Google Alphabet Inc. byla v té době takovouto částku schopna vydělat za asi čtyři hodiny.V květnu 2019 vypověděl Google čínské společnosti Huawei smlouvu, která umožňovala společnosti Huawei využívat klíčové neotevřené komponenty systému Android. Po přechodnou dobu 90 dní mohla Huawei nakupovat služby a komponenty za účelem zachování stávajících sítí a aktualizací, ale ne pro tvorbu nových výrobků. Vypovězení smlouvy v podstatě znamená téměř úplnou likvidaci společnosti Huawei na západním trhu. == Internetové Vyhledávání Google == Vyhledávání Google je v současnosti nejpoužívanější světový internetový vyhledávač. Vyhledávač každodenně obslouží přes dvě miliardy dotazů, probíhá na něm 47,7% vyhledávání (zdroj: Nielsen//NetRatings, vyhledavače.info). Kromě webových stránek umí prohledávat také obrázky, usenetové diskusní skupiny, zpravodajské servery a nabídky on-line prodeje. Od ledna 2012, dokáže vyhledávat i osoby a stránky na své vlastní sociální síti Google+. V červnu 2005 dokázal Google hledat v 8,05 miliardách stránek, 1,3 miliardách obrázků a více než miliardě zpráv z diskusních skupin. Většinu tohoto obsahu také archivuje. I tak ale mapuje přibližně pouze 7 % webu. Google nabízí své rozhraní v mnoha jazycích, včetně češtiny. Výsledky vyhledávání lze omezit podle místa, jazyku a času zveřejnění. Vyhledávač původně navrhli Sergey Brin a Larry Page v rámci svého výzkumu na Stanfordově univerzitě, aby ověřili funkčnost svého algoritmu pro ohodnocování webových stránek PageRank. Záhy se ukázalo, že kvalita jeho výsledků natolik převyšovala tehdy dostupné vyhledávače, že je Google v krátké době téměř převálcoval. Kromě řazení výsledků podle PageRanku bylo v Googlu novinkou i kladení důrazu na vyhledávání frází (takže se nestávalo, že víceslovný dotaz vrátil stránky, kde se tato slova vůbec nevyskytovala pohromadě) a ukládání plného textu indexovaných stránek (které umožňovalo u výsledných stránek rovnou zobrazovat relevantní fragmenty textu). V roce 2010 získalo vyhledávání společnosti Google poprvé první místo v Křišťálové Lupě.Vyhledávání Google funguje i jako kalkulátor (např. 7*5-4, e^(i pi) – viz Eulerova rovnost), . převod jednotek (např. 100 km/h in mph), poskytuje užitečné hodnoty (speed of light, answer to life, the universe, and everything – viz Odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec), definice pojmů (např. define:ad hoc), informace o filmech a hercích, apod. === Hardware === Google běží na několika serverových farmách používajících operační systém GNU/Linux. Tyto farmy fungují jako distribuovaný systém, ve kterém je veškerá funkcionalita redundantně jištěna. Přesné informace o vlastnostech a umístění této techniky nejsou známy, podle informací z roku 2000 (John Hennessy, David Patterson: Computer Architecture: A Quantitative Approach) tehdy cluster Googlu obsahoval asi 6 000 procesorů a 12 000 běžných IDE disků, přičemž sídlil ve čtyřech lokalitách: dvou v Silicon Valley a dvou ve Virginii. Každá lokalita měla k dispozici připojení k Internetu typu OC 48 (2 488 Mb/s; širokopásmové internetové připojení) a připojení typu OC 12 (622 Mb/s) k ostatním lokalitám. Podle informací uveřejněných firmou Google při jejím vstupu na burzu v dubnu 2004 se současný obsah serverové farmy odhaduje na:[zdroj?] 719 racků 63 272 počítačů 126 544 procesorů 253 088 GHz výpočetního výkonu 126 544 GiB operační paměti 5 062 TiB kapacity pevných diskůPodle tohoto odhadu by serverová farma Googlu tvořila nejvýkonnější superpočítač na světě. === Software, PageRank === Program nazývaný Googlebot pravidelně žádá aktuální verze všech webových stránek, o kterých ví. Pokud na nějaké stránce nalezne (hypertextový) odkaz na jemu dosud neznámou stránku, přidá ji do své databáze. Načtené stránky ukládá do svého archívu, ve kterém je pak analyzuje a indexuje, čímž umožňuje jejich rychlé prohledávání. Data archívu a indexů zabírají několik terabytů. Pro hodnocení stránek, které odpovídají zadanému hledanému výrazu, používá Google algoritmus nazývaný PageRank. Ten spočívá v tom, že se pro každou indexovanou stránku specifickým postupem vypočítá specifická hodnota, závislá na tom, kolik (a jak významných) stránek na tuto stránku odkazuje. Hojně odkazované stránky jsou považovány za důležitější, takže jsou ve výsledcích vyhledávání uvedeny na předních místech. Kromě tohoto základního kritéria používá Google mnoho dalších vlastností, z nichž některé nejsou ani veřejně známy. Google dokáže indexovat nejenom textové a HTML stránky, ale také dokumenty ve dvanácti dalších formátech (např. PDF, PostScript, Microsoft Word, Microsoft Excel či Shockwave Flash). == Další služby poskytované Googlem == Navíc k internetovému vyhledávači nabízí Google některé další služby: === Google AdSense === Google AdSense je pro majitele webových stránek libovolného rozsahu rychlý a snadný způsob, jak na svých obsahových stránkách zobrazovat relevantní textové reklamy a vydělávat tím peníze. Protože reklamy souvisejí s tím, co uživatelé na stránkách hledají, jde o způsob, jak obsahové stránky využít k výdělku a zároveň je obohatit odkazy. === Google Ads === Google Ads jsou cestou, jak nakoupit vysoce cílenou reklamu placenou za prokliky (PPC), bez ohledu na velikosti rozpočtu. Reklamy z AdWords se zobrazují podél výsledků hledání v Google a také na vyhledávacích a obsahových stránkách jeho partnerů. === Upozornění Google === Upozornění Google (Google Alerts) poskytují e-mailové zprávy o nejnovějších výsledcích vyhledávání Google na základě předem zvoleného tématu. === Google Analytics === Google Analytics je online aplikace, která umožňuje uživateli monitorovat návštěvníky svých webových stránek, zjistit, sledovat a porovnávat podrobné informace o jejich aktivitě na webu uživatele. Služba je dostupná v češtině. === Android === Android je operační systém určený zejména pro mobilní zařízení (chytré telefony, PDA, navigace, tablety) vyvinutý původně společností Android Inc., kterou akvizicí převzal Google v roce 2005. Společnost Google následně celou platformu i se zdrojovými kódy předala sdružení firem Open Handset Alliance, jejímž je také členem. Platforma Android byla ohlášena 5. listopadu 2007. Systém Android 1.0 byl oficiálně i s vývojovým prostředím představen 23. září 2008. První chytrý telefon s operačním systémem Android je T-Mobile G1 (od výrobce HTC). Přestože je Android v roce 2018 nejrozšířenějším operačním systémem na mobilních telefonech, výroba těchto telefonů je na hranici ziskovosti a Google platí výrobcům miliardy amerických dolarů. Za první tři měsíce roku 2018 zaplatil Google výrobcům 2.9 miliard dolarů, o 60 % více než v roce 2017. Protože ročně Google přispívá 12 miliardami dolarů a příjmy z prodejů mobilních telefonů s Androidem byly v roce 2017 vyčísleny na 120 miliard dolarů, Google tak přispěl výrobcům 10 %. === Google Answers === Google od dubna 2002 (v ostrém provozu od května 2003) nabízí také službu s názvem Google Answers (odpovědi), která umožňuje nalézt řešení problémů, o kterých se tazateli nepodařilo na internetu nalézt dostatek informací. Uživatel položí dotaz a nabídne za jeho zodpovězení peněžitou odměnu v rozsahu $2–$200 (plus fixní poplatek $0,50). Některý z registrovaných dobrovolníků pak na tento dotaz odpoví, za což dostane slíbenou odměnu (bez 25 %, které si ponechá Google). Tato zodpovězená otázka však poté zůstává volně (a zdarma) přístupná všem. Od ledna 2008 již služba nové dotazy nepřijímá. === Google Apps for Work === Google Apps for Work je balíček aplikací Google určený pro nasazení na vlastní doméně. Obsahuje služby Gmail, Google Talk, Kalendář Google, Dokumenty Google, Page Creator a Úvodní stránka, které doplňuje Ovládací panel správce. V češtině jsou nabízeny tři verze, bezplatné Standard a Education (pro školy), a placená Premier (zpoplatněno roční platbou za uživatele). Verze Education a verze Premier mají navíc přístup k API pro integraci do stávající infrastruktury, k aplikacím a službám třetích stran, k nástrojům pro migraci pošty a k nepřetržité asistenci, včetně telefonické podpory, pro případ kritických problémů. Od prosince 2012 není bezplatná verze dostupná. === Google Desktop Search === Google Desktop Search je aplikace umožňující prohledávání e-mailů, souborů, fotografií, hudby, chatů, pošty Gmail, navštívených webových stránek atd. Aplikace umožňuje shromažďování nových informací z webu a udržování pořádku prostřednictvím miniaplikací a postranního panelu. Miniaplikace Google jako např. počasí, zprávy, poznámky apod. je možné umístit kamkoliv na plochu. Pro větší pořádek je možné si aplikace umístit do postranního panelu. Aplikace je přeložena i do českého jazyka. === Google Directory === Google Directory (Google adresář) vám umožní vyhledávat stránky podle kategorií. V tomto projektu Google spolupracuje s katalogem Open Directory Project, který je, podobně jako Wikipedie, administrován komunitou dobrovolníků z řad uživatelů internetu. === Disk Google === Disk Google je internetová aplikace, slouží jako cloudové úložiště. Umožňuje uživateli synchronizovat složku na svém lokálním disku se složkou v úložišti. Uživatelé mají možnost on-line vytvářet speciální soubory typu dokument, tabulka, prezentace, dotazník, nákres. Dokumenty Google Disku jsou obdobou Microsoft Office Online. === Google Earth === Google Earth je virtuální glóbus dříve známý jako Earth Viewer. Tento software byl vytvořen firmou Keyhole, Inc. a v roce 2004 zakoupen portálem Google. Jedná se o program, který umožňuje prohlížet Zemi, oblohu, Mars a Měsíc jako ze satelitu. Umožňuje naklonění a přiblížení, někdy i ve velkém rozlišení, zobrazení 3D modelů větších měst, cestování v čase[zdroj?], zobrazení slunečního světla nad krajinou a mnohé další. Od dubna 2010 je pro uživatele dostupná tato služba také prostřednictvím internetového prohlížeče, jako jedna z možností zobrazení v mapách Google Maps (po instalaci Google Earth pluginu). === Skupiny Google === Google poskytuje archiv Usenetových diskusních skupin a e-mailové konference pod názvem Skupiny Google (původně koncem 90. let tuto službu poskytovala odlišná společnost s názvem DejaNews, jejíž archiv Google počátkem roku 2001 odkoupil). === Google Chrome === Google Chrome je svobodný webový prohlížeč společnosti Google. Je založen na open source frameworku WebKit. Pro Windows je dostupný ke stažení od 2. září 2008 ve 43 jazycích včetně češtiny. === Obrázky Google === Google je schopen vyhledávat obrázky podle jejich popisků, názvu a textu, který se na webových stránkách objevuje v jejich blízkosti. Tato služba se nazývá Obrázky Google. Google uchovává zmenšeniny indexovaných obrázků, což mu umožňuje při vyhledávání nabízet náhledy nalezených dokumentů. Vyhledávání lze omezit na určitou velikost obrázku (velká, střední, ikona, větší než, přesně), typ obrázku (obličej, fotografie, klipart, kresba), barvy obrázku (libovolná, plné barvy, černobílá nebo 12 dalších barev). U vyhledaných obrázků lze také nastavit zobrazení velikosti fotografie. Po najetí kurzorem na obrázek lze obrázek trochu zvětšit a zobrazit tak název obrázku, internetovou adresu obrázku, velikost obrázku, dokonce i podobné obrázky. V roce 2006 Google zprovoznil webovou aplikaci Obrázků Google, která umožňuje zájemcům anotovat obrázky z indexu Obrázků Google formou interaktivní hry. === Mapy Google === Mapy Google (Google Maps) je internetová mapová aplikace a technologie poskytována zdarma (pro nekomerční použití) společností Google. Služba nabízí mapy ulic, plánovač cest pro cestování pěšky, automobilem nebo veřejnou dopravou a polohu podniků v mnoha zemích po celém světě. Mapy Google nabízejí satelitní snímky ve vysokém rozlišení mnoha městských oblastí ve velkých zemích. === Zprávy Google === V dubnu 2002 představil Google beta verzi automatického agregátoru zpráv nazvaného Zprávy Google. Tato služba funguje v pěti jazycích: angličtina, němčina, francouzština, španělština a italština. Počítačový program zcela automaticky vybírá zprávy z internetových stránek zpravodajských médií. Z nalezených článků nabízí prvních 200 znaků spolu s odkazem na celý text článku na původním serveru. Ve Zprávách Google se dá vyhledávat jak pomocí klíčových slov, tak podle data vydání zprávy (což se může lišit od data, kdy ke zmiňované události došlo), popř. podle zdroje zprávy. Zprávy jsou řazeny do tematických skupin a uživatelé se mohou přihlásit k odběru informací o událostech, které vyhovují zadaným klíčovým slovům. Pokud se objeví odpovídající článek, je uživateli zaslán e-mail. Od listopadu 2007 funguje na adrese Zpravy.google.cz i česká betaverze této služby. Se spuštěním českých Zpráv Google čítá rodina Zpráv Google 48 regionálních verzí v 19 různých jazycích. === Nákupy Google === Od prosince 2003 běží ve zkušebním provozu služba Nákupy Google, která umožňuje vyhledávání v předmětech nabízených k on-line prodeji. Tato služba funguje i ve verzi ve Wireless Markup Language (WML), což umožňuje její využití i přes mobilní telefony a další přenosná zařízení s podporou WML. Dne 18. dubna 2007 byla služba Froogle přejmenována na Google Product Search. === Weby Google === Služba z balíku Google Apps umožňující i bez znalosti programování vytvořit internetové stránky. Postačí pro jednoduché stránky pro osobní projekty. === Asistent Google === Asistent Google je chytrý virtuální asistent. Podporuje telefony, tablety, reproduktory, chytré displeje, televize a další. Je dostupný asi v 15 jazycích, včetně angličtiny, němčiny a polštiny, čeština je stále ve vývoji. === Google Scholar === Google Scholar je aplikace vyhledávací technologie Google zaměřená na obsah akademického charakteru. Index vyhledávače Google Scholar zahrnuje veřejně přístupný obsah, knihy i články přístupné pouze uživatelům placených archívů jako ACM Digital Library či IEEE Xplore. Podobně jako internetový prohledávač, i Google Scholar prohledává plný text dokumentů, nadto umožňuje omezit výsledky vyhledávání podle autora, vydavatele, data publikace, předdefinovaných tematických okruhů či části titulu hledaného dokumentu. === Překladač Google === Překladač Google (Google Translate) je on-line služba provozovaná Googlem od roku 2006. Překládá zdarma a rychle slova, věty a webové stránky. Tato služba je zabudována v nejnovější verzi internetového prohlížeče Google Chrome, kde automaticky detekuje cizí jazyk a ve formě vysouvací nabídky pod adresním řádkem nabídne okamžité přeložení stránky či dokumentu. Google během roku 2015 umožnil, aby uživatelé mohli pomoci s překládáním – tato funkce se nazývá Google Translate Community. === Google Tag Manager === Google Tag Manager (zkráceně GTM) je způsob jak pomocí jednoho kódu vkládat na web další měřicí kódy pouze přes webové rozhraní. GTM byl spuštěn 1. října 2012 a je poskytován zdarma. Podporuje správu uživatelských rolí a verzování. === Google Web API === Google Web API (též Google Web Services) je aplikační rozhraní (API), které registrovaným vývojářům umožňuje jednoduchý přístup k datům z Googlu pomocí rozhraní SOAP. Využívání této služby je zdarma, ovšem s limitem 1000 dotazů denně od jednoho vývojáře. Pomocí Google Web API fungují některé populární služby jako Google Alert (umožňuje sledovat výsledky vyhledávání zadané fráze a zasílání výsledků e-mailem) nebo Google Dance Tool (sledující procházení Internetu GoogleBotem a výpočet PageRanku). === Gmail === 1. dubna 2004 představil Google svou novou službu s názvem Gmail (Google Mail – pošta), což je webmailový server s velkou kapacitou schránky (nyní činí 15 GB), odlišným rozhraním (vícenásobně kombinovatelné "záložky" místo rozdělování pošty do složek) a výkonným vyhledáváním. Faktem je, že existuje velmi malé promile uživatelů, kteří by tak velkou schránku potřebovali. Vzhledem k datu spuštění a počáteční nabídce na tehdejší dobu neuvěřitelné kapacity 1 GB (Hotmail tehdy nabízel 2 MB schránku) existovalo po jistou dobu podezření, že se jedná jen o aprílový žert. Po ověření informací o projektu Gmail většina dosavadních provozovatelů reagovala zvýšením kapacity, např. Hotmail nyní poskytuje 5 GB s možností automatického navýšení. Na tato zvyšování u konkurence, Google reagoval zavedením trvalého zvyšování kapacity – aktuální dostupná velikost schránky je vidět na úvodní stránce služby (http://gmail.com). ==== Kritika ==== Gmail se setkal s rozsáhlou kritikou ohledně otázek ochrany soukromí. Při čtení e-mailových zpráv se v postranním sloupci zobrazují reklamy, které jsou cílené podle obsahu čtené zprávy. Toto cílení je však prováděno automaticky počítačovým programem, bez porušení listovního tajemství nějakým člověkem. Dalším kontroverzním tématem byla věta z podmínek používání služby, podle níž kopie e-mailů mohou po nějakou dobu zůstat uložené na serverech Google, přestože je uživatel ze svého účtu smazal, nebo účet úplně zrušil. Mnoho lidí se obávalo, že Google hodlá trvale archivovat jejich korespondenci. Později zástupci Google objasnili, že se jedná pouze o technický požadavek, ale Google se zavazuje podniknout rozumné kroky k odstranění smazaných informací v co nejrychlejším prakticky dosažitelném čase. === Picasa === Picasa je freewarový počítačový program pro správu, katalogizaci, úpravu a předvádění obrázků, především digitálních fotografií. Umožňuje katalogizaci do alb, přidávání tagů, objednávání tisku fotografií a mnoho dalšího. V nové verzi je integrované podpora pro Picasa Web Albums – web pro online sdílení fotografií, podobný např. Flickru. Na fotografiích lze provádět základní úpravy jasu a barevného podání. K dispozici je řada filtrů. Velkou výhodou je, že se úpravy neprovádí na originálu, ale pouze v programu – i přesto poskytuje Picasa nadstandardní rychlost prohlížení. === SketchUp === Google SketchUp je CAD software pro tvorbu 3D modelů. Na trhu je verze 8. Tento program umožňuje nejen vytvářet 3D objekty a texturovat jejich povrch, ale umožňuje také geografické umístění kdekoliv na Zemi prostřednictvím Google Earth a propojení se softwarem GIS. Existují dvě verze – základní bezplatná a pokročilá placená. === Google+ === Google+ (také Google Plus nebo zkratka G+) je sociální síť, kterou Google uvedl 28. června 2011, jako přímou konkurenci Facebooku. Hlavní zbraní proti největšímu konkurentovi jsou takzvané kruhy, do kterých si můžete přidávat své přátele z různých oblastí a pohodlně s nimi poté sdílet. Další zbraní je silná provázanost na ostatní služby Googlu. V době uvedení fungovala síť jen jako uzavřená komunita, do které se bylo možné dostat jen s pozvánkou, kterých byl zpočátku nedostatek. Přesto během prvního týdne do Google+ proniklo přes osm milionů uživatelů. === Hardware a sítě === Google začíná pronikat i do hardwarové výroby. V roce 2010 představil sérii Google Nexus, která zahrnuje smartphony jako Nexus One, Nexus S a Galaxy Nexus, jakož i tablet Nexus 7. Na sérii Google Nexus vždy Google spolupracuje s jinými výrobci mobilního hardwaru, např. se Samsungem na Galaxy Nexus. Google také proniká do oblasti poskytování připojení k internetu a internetové infrastruktury. V roce 2011 Google zahájil projekt Google Fiber, který si klade za cíl poskytnout levné vysokorychlostní optické připojení do každé domácnosti. V roce 2012 Google začal s budováním první optické sítě v Kansas City, které leží na hranici mezi státy Missouri a Kansas. === Další služby === Google občas uvede namísto oficiálního loga takzvaný Google Doodle (Sváteční logo Google), což je humorná varianta nápisu Google. V listopadu 2008 na serverech Google zpřístupnil americký časopis LIFE svůj archiv otištěných fotografií (téměř 10 milionů). == Ukončené služby == === Google Code === Google Code je portál Google pro vývojáře, v jehož rámci poskytuje informace o API poskytovaných služeb a zveřejňuje některé softwarové balíky pod open-source licencí. Příkladem takovéhoto balíku je Google Web Toolkit (GWT), viz též Google Web Toolkit – návod na práci s GWT pro vývojáře (česky). Služba byla v březnu 2015 uzavřena pro nové projekty, možnost aktualizace stávajících projektů bude ukončena 24. srpna 2015, 25. ledna 2016 bude služba ukončena úplně, dostupné zůstanou pouze balíčky tar se zdrojovými kódy (nejméně do konce roku 2016), === Orkut === Orkut je komunitní server. Funguje na principu socioware. Sdružuje uživatele, kteří mají společné zájmy, bydliště, národnost, zaměstnání anebo se navzájem znají. Server Orkut vymyslel Orkut Büyükkökten, zaměstnanec společnosti Google, která jej i provozuje. Služba byla ukončena 30. září 2014 a nahrazena komplexnější sociální sítí Google+. === Google Reader === Služba Google Reader pracuje jako webová čtečka, ke které lze přistupovat pouze přes webové rozhraní. Pro syndikaci obsahu využívá rodiny formátu Atom a RSS. Provoz Google Readeru byl ukončen k 1. červenci 2013. === Google Wave === Projekt představený společností Google 28. května 2009 na konferenci Google I/O. Jednalo se o webovou aplikaci a počítačovou platformu snažící se sjednotit e-mail, instant messaging, wiki a sociální sítě. V průběhu roku 2009 byl Google Wave postupně zpřístupňován vybraným uživatelům, pro veřejnost byl vydán 19. května 2010; 4. srpna 2010 však byl vývoj projektu ukončen, neboť podle Googlu nezaznamenal dostatečný zájem uživatelů. === Google URL Shortener === Zkracovač Goo.gl, který byl představen roku 2009, od 13. dubna 2018 (pátek 13.) již není dostupný pro nové a anonymní uživatele. Pro uživatele, kteří službu již někdy použili, byla služba dostupná do 30. března 2019. Vytvořené odkazy ale budou nadále plně funkční. === Google+ === Google+ (také Google Plus nebo zkratka G+) je sociální síť, kterou Google uvedl 28. června 2011, jako přímou konkurenci Facebooku. Hlavní zbraní proti největšímu konkurentovi jsou takzvané kruhy, do kterých si můžete přidávat své přátele z různých oblastí a pohodlně s nimi poté sdílet. Další zbraní je silná provázanost na ostatní služby Googlu. V době uvedení fungovala síť jen jako uzavřená komunita, do které se bylo možné dostat jen s pozvánkou, kterých byl zpočátku nedostatek. Přesto během prvního týdne do Google+ proniklo přes osm milionů uživatelů. Síť by měla skončit okolo srpna 2019. == Hardware == === Clips === Fotoaparát, který neustále sleduje okolí a automaticky zachycuje důležité okamžiky. Zařízení rozpoznává důležité lidi podle toho, se kterými majitel zařízení tráví nejvíce času, dokáže identifikovat jejich obličeje a rozpoznat nudné chvíle od klíčových okamžiků. Podle Googleu Clips nekomunikuje s externími servery. == Google Cookie == V roce 2010 bylo detekováno, že mezi cookies v prohlížeči se objevuje cookie serveru google.com pojmenované jako PREF i bez toho, aby uživatel navštívil nějakou stránku Googlu. Jedná se o cookie, které je součástí ochrany Safe Browsing, Googlem vytvořené ochrany uživatelů před malware, kterou využívají prohlížeče Safari, Google Chrome a Mozilla Firefox. Stejné cookie je ale využíváno i jinými službami Googlu. Umožňuje tak mezistránkové sledování tlačítka +1. Toto cookie je společně s adresou stránky, ve které se tlačítko +1 nachází, obsaženou v hlavičce referer posíláno Googlu kdykoliv, kdy je stránka obsahující toto tlačítko načtena. Přestože cookie neobsahuje osobní údaje uživatele, obsahuje kód, který umožňuje identifikovat, že se jedná o stejného uživatele. Podle Googlu je ale tato informace využívána výhradně pro účely údržby a ladění systému. Zajímavé je, že jiná služba Googlu, kterou mají prohlížeče předinstalovanou, služba Search Suggestions se cookie nastavovat nepokouší. Internet Explorer používá svůj systém ochrany uživatelů, takže u něj se cookie PREF serveru .google.com automaticky neobjevuje.Automatické objevování se tohoto cookie a jeho odesílání Googlu při využívání Safe Browsingu byly nahlášeny jako chyby prohlížeče Mozilla Firefox. == Inovace města Mountain View == V roce 2018 byla představena jedna z konečných verzí projektu inovace domovského města Googlu Mountain View. Za projektem stojí společnosti Bjarke Ingels a Heatherwich Studio. Záměrem Googlu je vytvořit modernější zázemí pro své zaměstnance, které má být šetrné k životnímu prostředí. Mountain View by se podle projektu mělo stát "chytrým zeleným městem" s minimálním podílem automobilové dopravy, převládat by měla doprava pěší. V severní oblastni Mountain View by měly na milionu čtverečních metrů vzniknout kanceláře, osm tisíc domů a asi 6 tisíc bytů, z nich pětina bytů by měla být cenově dostupná. Podle předběžných odhadů by měl projekt trvat 10 let. == Kritika a kontroverze == Pro svou vysokou efektivitu je Google nejpopulárnějším internetovým vyhledávačem. To s sebou ovšem nese i určité rysy monopolu a množství kritiky, i když lze říci, že vzhledem ke svému postavení na trhu je Google stále i technickou komunitou neobvykle oblíbeným. Při zavádění nových služeb (Google Toolbar, Google Mail, Google analytics) se pravidelně ozývají názory, které tvrdí, že Google získává stále větší množství dat o uživatelích Internetu. Google se roku 2009 připojil ke sledovacímu programu PRISM. Kritika Google se výrazně zvýšila po jeho expanzi do Číny, kdy souhlasil, že se podřídí čínským zákonům a omezí výsledky vyhledávání tak, aby byly v souladu s místním právem (kdyby tyto požadavky nesplnil, čínská vláda by Google zakázala). Toto mělo za následek, že čínská verze neobsahuje státu nepohodlné odkazy. To bývá často označováno za nepřípustnou cenzuru a podporování komunistického režimu, Google naopak odporuje, že takto dává Číňanům přístup alespoň k části informací a tím podporuje jejich rozvoj. Podle Mathiase Döpfnera má Google větší sféru vlivu, než si lidé myslí, a přirovnává ho ke státním monopolům. Podle něj "s výjimkou biologických virů není na světě nic, co by se šířilo tak rychle, efektivně a agresivně, jako právě tyto technologické platformy" jako je právě Google. V roce 2012 sjednotil pravidla užívání všech svých služeb, na všechny začal pohlížet jako na jeden produkt a informace o uživateli začal používat napříč všemi službami, do propojení nebyla zařazena pouze služba Google Wallet a knihovna Google Books. Podle Googlu to bylo proto, aby používání Googlu bylo jednodušší a intuitivnější a aby s uživatelem jednal jako s jedním uživatelem. Některá média ale upozornila, že tím vznikl prostor pro lépe cílenou reklamu a tedy i větší zisk.Kontroverzi také vzbudilo propuštění zaměstnance Jamese Damorea, který vyjádřil svůj názor v dokumentu "Google's Ideological Echo Chamber",[1] který se týkal pozitivní diskriminace ve společnosti.Google algoritmicky určuje, které výsledky návštěvníkům zobrazí. Problémem je, že tyto algoritmy jsou ovlivnitelné vstupními daty do těchto algoritmů, takže je možné, že na první místa mezi vyhledané výsledky se může dostat vymyšlená informace, např. po případu střelby v kostele v Texasu se na prvních místech při vyhledávání jména střelce objevovala vymyšlená informace, že střelec byl radikální komunista napojený na hnutí Antifa. Pokud Google zjistí nějaký takovýto problém, je řešen ručním zásahem. Ještě v roce 2018 ale málokdo řešil, jestli výsledky dodané Googlem někdo nebo něco ovlivnilo tak, aby se uživatele nedozvěděl něco, co nemá vědět. Google sleduje polohu zařízení, i když to uživatel nechce. == Vývoj loga == Za dobu své existence vystřídala společnost řadu log. == Produkty Google == Google Cardboard (2014) Google Glass Google Home Google Wifi Google DayDream VR Google Chromecast / Chromecast Ultra řada Google Pixel řada Google Chromebook == Konkurence == Yahoo! Bing Seznam.cz (pouze v Česku) DuckDuckGo == Odkazy == === Související články === Google bomba Google Glass Seznam produktů Google === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Google ve Wikimedia Commons Vyhledávač Google.cz Google na Twitteru Google na Facebooku Oficiální Google Blog Česká republika Další služby Googlu Stránky Googlu z 11. listopadu 1998 na Internet Archive

ENTITY

ENTITY

012717

... Dosáhlo také některých mezinárodních uznání, jako jsou dvě rezoluce UNESCO či podpora známých osobností veřejného života. V současnosti je esperanto využíváno pro účely cestování, dopisování, mezinárodních setkání a kulturních výměn, kongresů, vědeckých diskuzí, původní i překladové literatury, divadla a kina, hudby, tištěného i internetového zpravodajství, rozhlasového a televizního vysílání. Slovní zásoba esperanta pochází především ze západoevropských jazyků, zatímco jeho skladba a tvarosloví poukazují na silný slovanský vliv. Morfémy jsou neměnné a lze je téměř bez omezení kombinovat do rozmanitých slov; esperanto má tedy mnoho společného s izolujícími jazyky jako je čínština, zatímco vnitřní struktura jeho slov připomíná jazyky aglutinační jako je japonština, svahilština nebo turečtina. == Dějiny == === Zamenhofovo dětství === U zrodu esperanta stál Ludvík Lazar Zamenhof. Vyrůstal v mnohojazyčném,...

Z jakých jazyků je slovní zásoba esperanta?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Esperanto

Slovní zásoba esperanta pochází především ze západoevropských jazyků, zatímco jeho skladba a tvarosloví poukazují na silný slovanský vliv.

Esperanto (původně Lingvo Internacia – "mezinárodní jazyk") je nejrozšířenějším mezinárodním plánovým jazykem. Název je odvozen ze pseudonymu, pod nímž roku 1887 polský židovský lékař Ludvík Lazar Zamenhof základy této řeči publikoval. Záměrem tvůrce bylo vytvořit snadno naučitelný neutrální jazyk, vhodný pro použití v mezinárodní komunikaci; jeho cílem však nebylo nahradit ostatní národní řeči. Ačkoliv žádná země nepřijala esperanto jako úřední jazyk, je používáno komunitou o odhadovaném počtu 100 000 až 2 000 000 mluvčích, z čehož asi tisícovku tvoří mluvčí rodilí. Dosáhlo také některých mezinárodních uznání, jako jsou dvě rezoluce UNESCO či podpora známých osobností veřejného života. V současnosti je esperanto využíváno pro účely cestování, dopisování, mezinárodních setkání a kulturních výměn, kongresů, vědeckých diskuzí, původní i překladové literatury, divadla a kina, hudby, tištěného i internetového zpravodajství, rozhlasového a televizního vysílání. Slovní zásoba esperanta pochází především ze západoevropských jazyků, zatímco jeho skladba a tvarosloví poukazují na silný slovanský vliv. Morfémy jsou neměnné a lze je téměř bez omezení kombinovat do rozmanitých slov; esperanto má tedy mnoho společného s izolujícími jazyky jako je čínština, zatímco vnitřní struktura jeho slov připomíná jazyky aglutinační jako je japonština, svahilština nebo turečtina. == Dějiny == === Zamenhofovo dětství === U zrodu esperanta stál Ludvík Lazar Zamenhof. Vyrůstal v mnohojazyčném, tehdy k Ruskému impériu náležejícím, dnes polském městě Bělostoku, kde byl svědkem častých rozepří mezi jednotlivými etniky (Rusové, Poláci, Němci, Židé). Protože za jednu z hlavních příčin těchto konfliktů považoval neexistenci společného jazyka, začal již jako školák pracovat na projektu nové vhodné řeči, která by tuto roli mohla plnit. Měla by být – na rozdíl od národních jazyků – neutrální a snadno naučitelná, tedy také přijatelná jako druhý jazyk pro všechny, jazyk vyučovaný společně s těmi národními a používaný v situacích vyžadujících dorozumění mezi národy. === První pokusy === Zamenhof nejdříve uvažoval o oživení latiny, kterou se učil ve škole, ale usoudil, že je pro běžné dorozumívání zbytečně složitá. Když studoval angličtinu, povšiml si, že časování sloves podle osoby a čísla není nutné a že gramatický systém jazyka může být mnohem jednodušší, než si předtím myslel. Stále však zůstávala překážka v učení se velkému množství slovíček nazpaměť. Jednou Zamenhofa zaujaly dva ruské nápisy: ш [švejcarskaja] (vrátnice, odvozeno od ш [švejcar] – vrátný) a к [konditěrskaja] (cukrárna, odvozeno od к [konditěr] – cukrář). Tato slova stejného zakončení mu vnukla myšlenku, že užívání pravidelných předpon a přípon by mohlo významně snížit množství slovních kořenů nutných k dorozumění. Aby byly kořeny co nejmezinárodnější, rozhodl se převzít slovní zásobu především z románských a germánských jazyků, tedy těch, jež byly tehdy ve školách na celém světě vyučovány nejčastěji. === Vznik konečné verze === První Zamenhofův projekt, nazvaný Lingwe Uniwersala, byl víceméně hotov již roku 1878, ale autorův otec, učitel jazyků, považoval tuto práci za marnou a utopistickou, proto zřejmě rukopis, který mu byl svěřen, zničil. V letech 1879–1885 Zamenhof studoval lékařství v Moskvě a Varšavě. Tou dobou začal opět pracovat na mezinárodním jazyce. První obnovené verzi vyučoval roku 1879 své přátele. Po několika letech již překládal poezii, aby jazyk co nejvíce zdokonalil. Roku 1885 autor napsal: "Šest let jsem pracoval na zdokonalování a zkoušení esperanta, ačkoli se mi již v roce 1878 zdálo, že je jazyk úplně hotov." Toto období se nazývá Proto-esperanto. Když byl připraven svůj koncept publikovat, carští cenzoři to odmítli povolit. Zamenhof byl velmi zklamán a volný čas trávil překládáním děl jako byl Starý zákon či některé kusy Shakespeara. Toto nucené zpoždění vedlo k dalšímu významnému vylepšení. Roku 1887 konečně ve Varšavě vydal první učebnici "М я" (Mezinárodní jazyk). Byl to v podstatě tentýž jazyk, jakým se mluví i dnes. Podle Zamenhofova pseudonymu, pod nímž knihu vydal, Doktoro Esperanto (esperanto – doufající), se řeč brzy začala označovat jako "Jazyk doktora Esperanta" a později zkráceně jako "esperanto". === První pokusy o změny === Zamenhofovi přicházelo veliké množství nadšených dopisů, které často přinášely také návrhy nejrůznějších úprav jazyka. Všechny podněty zaznamenával a později je začal i uveřejňovat v časopise Esperantisto, vycházejícím v Norimberku. V témže periodiku nechal o úpravách také dvakrát hlasovat, většina čtenářů však se změnami nesouhlasila. Po těchto hlasováních na jistý čas ztichly hlasy volající po reformě a jazyk se začal rozšiřovat. Nejvíce odběratelů měl časopis v tehdejším Rusku. Velkou ranou pro něj tedy bylo, když carská cenzura jeho šíření zakázala kvůli článku Lva Nikolajeviče Tolstého. Časopis kvůli tomu musel být zrušen, ale zanedlouho byl vystřídán novým, nazvaným Lingvo Internacia. Nejprve byl redigován ve švédské Uppsale, později v Maďarsku a nakonec v Paříži, kde jeho vydávání zastavila až první světová válka. === Rozvoj jazykové komunity === Nový mezinárodní jazyk začali brzy jeho uživatelé používat také k organizaci odborné a zájmové činnosti na mezinárodní úrovni. V prvních desetiletích probíhala komunikace v esperantu téměř výhradně písemnou formou, ale po nečekaně úspěšném prvním Světovém kongresu esperanta, uspořádaném roku 1905 ve francouzské Boulogne-sur-Mer, na kterém se ověřily možnosti používání této řeči v mluvené formě, začaly nabývat na intenzitě i osobní kontakty a setkávání mezi jejími mluvčími. Nahrávka Zamenhofova projevu na 1. světovém kongresu esperanta ve francouzské Boulogne-sur-Mer (1905) Esperanto brzy začaly pro svou činnost používat i různé organizace a hnutí. Již na světovém kongresu v Barceloně roku 1909 se uskutečnilo několik setkání přítomných katolíků, kteří se nakonec rozhodli uspořádat v nadcházejícím roce, 1910, zvláštní kongres katolických esperantistů. Během něj bylo založeno Mezinárodní sdružení katolických esperantistů (IKUE – Internacia Katolika Unuiĝ Esperantista). Časopis Espero Katolika (Katolická naděje) však vycházel již od roku 1903 a se svými více než 100 lety je dnes nejdéle vycházejícím esperantským periodikem.V roce 1912 se Zamenhof při slavnostním projevu během osmého Světového kongresu esperanta v Krakově vzdal své oficiální role ve hnutí. Desátý kongres se měl konat roku 1914 v Paříži, přihlásilo se na něj téměř 4000 lidí, ale začínající válka jej znemožnila a Zamenhof se mohl vrátit do své vlasti jen přes skandinávské státy. === Období světových válek === Světový esperantský svaz sídlil v době války v neutrálním Švýcarsku, odkud skupina esperantistů pod vedením Hectora Hodlera a za podpory Romaina Rollanda zprostředkovávala poštovní styk mezi znepřátelenými zeměmi. Dobrovolníci v Ženevě každý den přeposílali na druhou stranu barikády dvě stě až tři sta dopisů osobního charakteru, podle potřeby kvůli cenzuře příslušně přeložených. Celkem takto esperantisté pomohli v přibližně 200 tisících případech, za což jim bylo po válce uděleno čestné uznání Společnosti národů.Po válce touha po míru a harmonii vzbudila nové naděje, díky čemuž se esperanto velmi rychle šířilo. První poválečný kongres se konal roku 1920 v Haagu, 13. světový kongres v roce 1921 v Praze. Roku 1927 bylo ve vídeňském Hofburgu otevřeno Mezinárodní esperantské muzeum, v roce 1929 připojené k Rakouské národní knihovně a dnes sídlící v samostatné budově.Slibný vývoj však přerušila druhá světová válka: Mezi národy bylo vyvoláváno nepřátelství, esperantisté byli povoláváni na frontu a mnozí zde padli, velké množství židovských esperantistů zahynulo v koncentračních táborech a gulazích (mnohdy v přímé souvislosti s jejich vztahem k esperantu). V holokaustu zahynuly i všechny tři děti Ludvíka Zamenhofa, pouze jeho vnuk Louis-Christophe Zaleski-Zamenhof unikl v roce 1942 z varšavského ghetta, skrýval se pod falešným jménem a poté emigroval do Francie, kde žije dodnes. === Po druhé světové válce === Snahy o prosazení esperanta jako univerzálního jazyka se přesto setkávaly s pozitivní odezvou i po válce: Petice v jeho prospěch adresované Spojeným národům podepsalo přes 80 milionů lidí, v Československu například prof. Jaroslav Heyrovský, nositel Nobelovy ceny.Valné shromáždění UNESCO přijalo podobné rezoluce v Montevideu 10. prosince 1954 a v Sofii 8. listopadu 1985. Vzalo v nich na vědomí výsledky dosažené esperantem na poli mezinárodní duchovní výměny i pro sblížení národů světa a vyzvalo členské státy, aby se chopily iniciativy při zavádění studijních programů o jazykovém problému a esperantu na svých školách a institucích vyššího vzdělávání.K esperantu se hlásila i rada předsedů Polské akademie věd. Jubilejního 72. Světového kongresu roku 1987 (výročí 100 let od uveřejnění jazyka) se ve Varšavě zúčastnilo téměř šest tisíc lidí z 60 národů. Pokroků dosáhli také katoličtí esperantisté – roku 1990 byl vydán dokument Norme per la celebrazione della Messa in esperanto, kterým Svatý stolec povoluje vysluhovat mši svatou v této řeči bez zvláštního povolení. Esperanto se tak stalo jediným schváleným umělým liturgickým jazykem katolické církve.Jedním z pozdních konkurentů esperanta se stal v roce 1930 projekt zjednodušené angličtiny C. K. Ogdena. Ten našel za druhé světové války podporu u Winstona Churchilla, který již v roce 1943 vyzdvihl ekonomické a politické výhody šíření angličtiny pro Velkou Británii a Spojené státy americké, protože to podle něj přinese těmto zemím "mnohem trvalejší a větší zisk než zabírání velkých území". Ustavení angličtiny jako mezinárodního jazyka "za účelem podpory a udržování západních hospodářských zájmů" dostala za cíl státem zřízená Britská rada (British Council), k jejímž snahám se v 50. letech připojily i Spojené státy. Skutečnost, že mnohé z cílů esperantského hnutí dosud nedošly naplnění a že jako dorozumívací jazyk většiny mezinárodních aktivit se dnes používá angličtina, bývá často přisuzována právě technologické a kulturní dominanci Velké Británie a USA po druhé světové válce. === Historie esperanta v českých zemích === ==== Historie esperanta v českých zemích do první světové války ==== První českou učebnici, nazvanou "Úplná učebnice mezinárodní řeči dra. Esperanta", vydal již v roce 1890, tři roky po zveřejnění řeči Zamenhofem, František Vladimír Lorenc. První esperantský klub byl založen roku 1901 v Brně. Mezi zakladatele patřili například dělnický poslanec Josef Hybeš a redaktor Dělnických listů Karel Pelant. V Praze byl první klub založen roku 1902, spoluzakladatelem byl Stanislav Kostka Neumann. Roku 1902 byly v Praze dva svazy – Bohema Unio Esperantista, jenž přijímal pouze kluby a spolky, a Bohema Asocio Esperantista, určený pro jednotlivce. Oba vydávaly vlastní časopis. ==== Historie esperanta v českých zemích mezi válkami ==== Po první světové válce se oba konkurenční svazy spojily pod jménem Ĉ Asocio Esperantista, roku 1936 bylo sdružení přejmenováno na Esperanto-Asocio en ČSR. V té době pravidelně vycházel časopis La Progreso, později také Ligilo. Roku 1940 byl svaz zlikvidován gestapem a po druhé světové válce, hned v roce 1945, opět obnoven. Spolek tehdy vydával časopisy Esperantista a na Slovensku Esperantisto Slovaka. Po mnoho let byly pořádány pravidelné letní školy esperanta v Doksech a semináře v Dudincích, Herborticích, Karlových Varech, Opátce u Košic, Rožnově pod Radhoštěm, v Popradu a Svitu. Před druhou světovou válkou, v letech 1931–1938, byly vedeny z Brna tři rozhlasové kurzy esperanta. Kromě kurzů a přednášek byly odtud vysílány také umělecky hodnotné činoherní, operní, operetní a kabaretní pořady, ve kterých účinkovali mimo jiné Karel Höger, František Kožík, Zdeňka Švabíková či Vladimír Leraus. Po válce vysílala v esperantu stanice Praha třikrát denně, pořady v tomto jazyce nechyběly ani v relacích z Ostravy a Bratislavy. ==== Historie esperanta v českých zemích po druhé světové válce ==== Ve vyhlazovacích táborech zahynulo za války množství esperantistů, především židovského původu, mezi něž patřil např. Petr Ginz – syn česko-židovského páru esperantistů později proslavený knihou Deník mého bratra. Německy mluvící esperantisté byli zase odsunuti do Německa. Následkem politických změn byl opětovný rozvoj esperantského hnutí přerušen v roce 1952, kdy bylo esperantskému svazu i všem esperantským odbočkám závodních klubů "doporučeno", aby se rozpustily, protože "od dob, kdy soudruh Lenin zdůraznil význam esperanta pro dělnickou třídu, uplynulo velmi mnoho času" a "mezi tím... statisíce dělníků... učí se mateřštině průkopníků socialismu – ruštině". Esperantské časopisy musely přestat vycházet, kluby mohly existovat pouze u osvětových besed nebo při Parcích kultury a oddechu, jejich činnost řídil Celostátní poradní esperantský výbor, později Československý esperantský výbor u Osvětového ústavu v Praze. Do roku 1950 bylo uspořádáno osm Celostátních československých esperantských sjezdů, z toho tři v Brně. V březnu 1969 byl v Brně založen Český esperantský svaz (ČES – Ĉ Esperanto-Asocio). Roku 2005 se z něj po svém znovuobnovení vydělila sekce mládeže jako Česká esperantská mládež (Ĉ – Ĉ Esperanto-Junularo). Uskutečnil se 81. Světový kongres esperanta v Praze (1996) a 65. Mezinárodní kongres esperantské mládeže v Liberci (2009). == Esperantská současnost == V dnešním světě, který stále jasněji vnímá práva menšin i jazykovou a kulturní rozmanitost, získává mezinárodní jazyk esperanto opět pozornost rozhodujících činitelů. Nevládní organizace a sdružení naléhají, aby se nastolila otázka mezinárodní řeči na pořad diskuze Spojených národů a Evropské unie. V červenci 1996 Sympozium mezinárodních organizací na počest Inazo Nitobeho svolalo v Praze skupinu nezávislých expertů, kteří prověřovali tehdejší postavení esperanta a navrhli jeho začlenění do aktuálních rozhovorů o jazykových právech a jazykové politice. Pražský manifest (přijatý na Světovém esperantském kongresu roku 1996 v Praze), moderní deklarace hodnot a cílů motivujících esperantské hnutí, zdůrazňuje jazykovou demokracii a zachování jazykové rozmanitosti. Mezi známými osobnostmi používajícími esperanto v poslední době jsou mimo jiné nositel Nobelovy ceny Reinhard Selten (1994), mistryně světa v šachu Judit Polgárová a Tivadar Soros, otec finančníka George Sorose. Esperanto se jako komunikační prostředek používá i v projektu "Dialogy domorodců", programu na posilnění výměny zkušeností mezi domorodými národy ve světě, který odmítá bývalé koloniální jazyky. Tvůrce esperanta Ludvík Lazar Zamenhof věděl, že jazyk se musí rozšiřovat kolektivním používáním, proto omezil svůj prvotní návrh na minimální gramatiku a malou slovní zásobu. Dnes je však esperanto plně rozvinutým jazykem s celosvětovou komunitou mluvčích a kompletními vyjadřovacími prostředky. Mnohé ze Zamenhofových idejí předešly myšlenky zakladatele moderní lingvistiky Ferdinanda de Saussure, jehož bratr René byl esperantistou. === Stav vývoje jazyka === Na začátku jazyk esperanto sestával z asi tisíce slovních kořenů, z nichž bylo možno vytvořit 10–12 tisíc slov. Dnešní esperantské slovníky často obsahují i 15–20 tisíc kořenů, ze kterých lze již vytvářet slov statisíce; jazyk se navíc stále vyvíjí. Aktuální tendence sleduje a kontroluje Akademie esperanta. V průběhu historie již bylo esperanta využíváno za účelem dosažení téměř všech představitelných cílů, některé z nich byly problematické či vyvolávající polemiku. Esperanto bylo zakázáno a jeho uživatelé pronásledováni jak za Stalina, který je považoval za "řeč kosmopolitů", tak za Hitlera, který jej v knize Mein Kampf označil za "řeč Židů" (Zamenhof, tvůrce esperanta, byl Žid).Nynější esperanto je výsledkem kolektivní práce několika set básníků, filologů, spisovatelů a tří generací jeho uživatelů. Za více než 120 let bylo vytvořeno mnoho tisíc slov, výrazů, slovních obratů, metafor aj., byly také vypracovány desítky odborných slovníků pro různé vědní obory. === Uživatelé jazyka === Světový esperantský svaz (UEA – Universala Esperanto-Asocio), jehož členové tvoří nejaktivnější část esperantské komunity, má své národní svazy v 62 státech a individuální členy v téměř dvojnásobném počtu zemí. Počet prodaných učebnic a členské statistiky místních skupin ukazují, že lidí s minimální znalostí jazyka jsou statisíce či dokonce miliony. Mluvčí esperanta se nacházejí na celém světě, a to se značnou koncentrací v tak různých zemích jako je Brazílie, Bulharsko, Čína, Írán, Japonsko, Kuba či Madagaskar. Podle údajů projektu Ethnologue je celkový počet mluvčích esperanta odhadován na dva miliony, z toho asi pro dva tisíce je díky jeho používání v domácnostech, především v mezinárodních manželstvích, esperanto rodným jazykem. Historik a esperantista Ziko Marcus Sikosek tento odhad označil za nadsazený, vycházeje z porovnání s reálnými počty mluvčích v Kolíně nad Rýnem a počty členů esperantských organizací. Jiné odhady udávají skromnější čísla, obvykle mezi statisícem a miliónem. Nepřesnosti v údajích plynou především ze skutečnosti, že počet uživatelů kteréhokoli mezinárodního pomocného jazyka je obecně obtížné zjistit, jelikož například sčítáním lidu se ve většině zemí světa zjišťuje pouze mateřský jazyk obyvatel, nikoli jejich další jazykové znalosti. === Vyučování esperanta === Dorozumívat se esperantem je možno začít velmi rychle, což poskytuje ideální úvod do studia cizích jazyků. Už za několik týdnů si mohou studenti začít v této řeči dopisovat a za několik měsíců mohou v rámci svých škol či soukromě cestovat do ciziny. Experimentální a neformální pozorování naznačují, že předcházející učení se esperantu může mít pozitivní účinky na následné studium jiných cizích jazyků (hovoří se o takzvaném propedeutickém efektu). Byly prováděny i některé pokusy o formální výzkum tohoto fenoménu: například skupina studentů, která se učila rok esperanto a poté tři roky francouzštinu, měla lepší výsledky než kontrolní skupina, která se učila francouzštinu celé čtyři roky. Podobné výsledky byly získány, i když byla druhým jazykem japonština nebo při zkrácení doby experimentu na polovinu. Zmiňovaná studie však již neuvádí, jakých výsledků dosahují studenti, kteří se v prvním roce učí jiný cizí jazyk než esperanto, například latinu. Ačkoli se esperanto vyučuje na některých školách (v Česku dnes například na Masarykově univerzitě v Brně a Univerzitě Palackého v Olomouci), nejčastěji se ho lidé učí jako samouci, pomocí korespondenčních či multimediálních kurzů (papírovou i elektronickou poštou nebo prostřednictvím webů jako je lernu! nebo Duolingo) či v místních esperantských klubech. Mezinárodním esperantským setkáním speciálně zaměřeným na začátečníky je Letní škola esperanta pořádaná od roku 2007 na Slovensku. Existují učebnice a pomůcky pro samouky ve více než 100 jazycích. === Oficiální status a uznání === Esperanto není oficiálním jazykem žádné země, přestože na počátku 20. století existovaly plány na ustanovení Neutrálního Moresnetu jako vůbec prvního esperantského státu a na krátce existujícím umělém Růžovém ostrově existoval roku 1968 mikronárod, jenž používal esperanto jako svůj oficiální jazyk. Tato řeč nicméně slouží jako oficiální pracovní jazyk některých neziskových organizací (především v rámci esperantského hnutí). Esperanto je také jediným schváleným umělým liturgickým jazykem katolické církve. Překlady do a z esperanta nabízejí komerční překladatelské agentury a v České republice je rovněž jmenováno několik soudních tlumočníků pro esperanto.Roku 1954 Valné shromáždění UNESCO uznalo, že výsledky dosažené esperantem jsou v souladu s cíli této organizace. V důsledku toho byly ustanoveny oficiální vztahy mezi UNESCO a Světovým esperantským svazem, který se stal nestátní členskou organizací kategorie B. Spolupráce mezi nimi přetrvává: Roku 1977 vystoupil generální ředitel UNESCO Amadou-Mahtar M'Bow s projevem na 62. Světovém esperantském kongresu v islandském Reykjavíku. V roce 1985 vyzvalo Valné shromáždění UNESCO členské státy a mezinárodní organizace jak k zavedení studijních programů o jazykovém problému a esperantu ve školách, tak k prostudování možnosti využití tohoto jazyka v mezinárodním styku. Světový esperantský svaz má poradní vztahy s Organizací spojených národů (OSN), UNICEF, Radou Evropy, Organizací amerických států a Mezinárodní organizací pro normalizaci (ISO).Švýcarský ekonom François Grin spočítal, že přijetí esperanta . Evropskou unií by přineslo úsporu 25 miliard eur ročně a přímo by z něj profitovalo 85 % občanů, zatímco nynější dominance angličtiny znamená zisk 17–18 miliard eur ročně pro Spojené království, což nezahrnuje výhody plynoucí z nadřazeného postavení rodilých mluvčí v jednáních a sporech vedených v angličtině.Evropská politická strana Evropa – Demokracie – Esperanto získala ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 ve Francii 25 259 hlasů a v roce 2009 28 944 hlasů ve Francii a 11 722 v Německu. Organizace Evropská esperantská unie předložila v dubnu 2012 Evropské komisi jednu z prvních evropských občanských iniciativ, která navrhuje doplnit evropskou hymnu slovy v esperantu a umožnit tak občanům zpívat ji společně a posílit tím evropskou identitu při zachování identit národních.Usnesením městské rady nese od . 11. července 2006 německé město Herzberg am Harz oficiální označení esperantské město (Herzberg am Harz – die Esperanto-Stadt/La Esperanto-urbo), s čímž je spojeno pořádání kulturních a vzdělávacích aktivit souvisejících s esperantem, jakož i partnerství s polským městem Góra realizované na základě esperanta. === Využití esperanta === ==== Schůze a cestování ==== V esperantu se každoročně konají stovky mezinárodních konferencí a setkání – bez tlumočníků. Největšími jsou Světové esperantské kongresy, naposledy pořádané ve městech Reykjavík (Island, 2013), Buenos Aires (Argentina, 2014), Lille (Francie, 2015), Nitra (Slovensko, 2016) a Soul (Jižní Korea, 2017). Další se budou konat ve městech Lisabon (Portugalsko, 2018), Lahti (Finsko, 2019) a Montréal (Kanada, 2020). V letech 1921 a 1996 hostila Světový kongres Praha. Od roku 1938 se každoročně koná také Mezinárodní kongres esperantské mládeže, který v roce 2018 proběhne ve španělském městě Badajoz; v Česku takový kongres pořádala Česká esperantská mládež v roce 2009 v Liberci za účasti 343 osob ze 41 zemí. Šesté setkání esperantistů ze zemí středního východu se v roce 2013 uskutečnilo v Jerevanu, osmý Celoamerický kongres byl uspořádán roku 2011 v Sã Paulu a sedmý Asijský kongres proběhl v Jeruzalémě v roce 2013.Pasporta Servo je služba pro podporu využití esperanta v cestování. Zabezpečuje ji sekce mládeže Světového esperantského svazu. Jejím základem je každoročně vydávaná publikace obsahující adresy 1087 hostitelů v 672 městech 90 zemí (vydání z roku 2011), poskytujících bezplatně ubytování cestujícím hovořícím esperantem. Od roku 2009 je služba zabezpečována primárně v elektronické podobě na internetu, tištěný seznam hositelů však nadále zůstává dostupný. ==== Výzkum a knihovny ==== Na mnoha univerzitách je esperanto součástí lingvistických kurzů, některé ho nabízejí jako nezávislý studijní obor. Zvláště pozoruhodné jsou Univerzita Eötvöse Loránda v Budapešti s oddělením esperantologie na katedře všeobecné a aplikované jazykovědy a Univerzita Adama Mickiewicze v polské Poznani s diplomovým programem z interlingvistiky. Bibliografie amerického Sdružení moderních jazyků registruje každoročně více než 300 odborných publikací o esperantu. Knihovna Esperantského svazu Velké Británie má více než 20 tisíc svazků. Mezi další velké knihovny patří Hodlerova knihovna v rotterdamském ústředí Světového esperantského svazu, Esperantská knihovna v německém Aalenu nebo knihovna Mezinárodního esperantského muzea ve Vídni, které je součástí Rakouské národní knihovny. Knihovny ve Vídni a Aalenu poskytují informace o svých sbírkách také prostřednictvím internetu a jsou přístupné prostřednictvím mezinárodní meziknihovní výpůjční služby. V České republice je od roku 2008 v provozu Muzeum esperanta ve Svitavách. ==== Profesní kontakty a odborné zájmy ==== Esperantisté jsou sdruženi i v rozmanitých odborných svazech, jako např. lékaři, spisovatelé, železničáři, vědci, hudebníci a mnozí jiní. Tato sdružení často vydávají své vlastní časopisy, organizují konference a pomáhají rozšiřovat profesionální a speciální využívání esperanta. Mezinárodní akademie věd v San Marinu, která zařadila esperanto mezi svých pět pracovních jazyků, usnadňuje spolupráci na univerzitní úrovni. Pravidelně se konají konference o využití esperanta ve vědě a technice (např. KAEST v Česku a na Slovensku od roku 1978). Původní a přeložené publikace pravidelně vycházejí v oborech astronomie, informatika, botanika, entomologie, chemie, právo a filozofie. Esperantská podoba encyklopedie Wikipedie vznikla jako jedna z jejích prvních jazykových verzí roce 2001, a díky této verzi a českému esperantistovi Miroslavu Malovcovi o rok později vznikla česká mutace této internetové encyklopedie. Existují zájmové organizace esperantistů, jako jsou skauti, zrakově postižení, šachisté, hráči Go (japonská národní hra). Mládežnická sekce Světového esperantského svazu – Světová esperantská mládež (TEJO) organizuje mezinárodní setkání a vydává svá vlastní periodika. Buddhisté, šintoisté, katolíci, kvakeři, protestanti, mormoni a bahaisté mají vlastní esperantské organizace. Rovněž mnohé další společenské organizace používají esperanto. ==== Literatura ==== V esperantu existuje jak původní, tak přeložená literatura, celkem čítající asi 50 000 titulů. Bohatou literární tradici esperanta uznává i Mezinárodní PEN klub, jehož esperantská sekce byla založena během 60. kongresu klubu v září 1993. Mezi význačné současné spisovatele píšící v esperantu patří: Trevor Steele (Austrálie), István Nemere (Maďarsko), Spomenka Štimec (Chorvatsko); básníci Mauro Nervi (Itálie), Mao Zifu (Čína) a Abel Montagut (Katalánsko); esejisté a překladatelé Probal Dašgupta (Indie), Humphrey Tonkin (USA) a Kurisu Kei (Japonsko). Skotský básník William Auld byl za svou poetickou tvorbu několikrát (mj. v letech 1999 a 2000) navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Esperantský překlad Starého a Nového zákona vyšel roku 1926, ekumenická verze včetně deuterokanonických knih pak v roce 2006. Mezi známá literární díla přeložená do esperanta a vydaná v poslední době se řadí například Stařec a moře od Hemingwaye, Pán prstenů od Tolkiena, Sto roků samoty od García Márqueze, Čtyřverší Omara Chajjáma, Plechový bubínek Güntera Grasse, Milion Marca Pola, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška či velká rodinná sága Cchao Süe-čchina Sen v červeném domě. Pro děti je kromě Asterixe, Medvídka Pú a Tintina přeložena například i Pipi Dlouhá Punčocha a všechny knihy Muminků finské autorky Tove Janssonové; texty některých překladů lze nalézt rovněž na internetu. Naopak z esperanta byla do slovenštiny přeložena Maškaráda, kniha Tivadara Sorose vydaná esperantem roku 1965: autor v ní popisuje život rodiny v Budapešti během nacistické okupace. ==== Hudba ==== Hudební žánry v esperantu zahrnují lidové písně, rockovou hudbu, kabarety, písně pro sólisty a pro sbory i operu. Mezi aktivní esperantské hudebníky se řadí např. švédská společenskokritická skupina La Perdita Generacio, okcitánský zpěvák JoMo, finská skupina Dolchamar, brazilská Supernova, fríské uskupení Kajto či polský bard a přítel Jarka Nohavici Georgo Handzlik. Též někteří populární skladatelé a umělci, včetně britského Elvise Costella a amerického Michaela Jacksona, nahrávali písně v esperantu, komponovali skladby inspirované tímto jazykem nebo jej používali ve svých propagačních materiálech. Známá československá pop-rocková skupina Team po velkém úspěchu svého prvního alba Team nahrála toto album i v esperantu a už v roce 1989 díky tomu mohla vystoupit na několika zahraničních esperantských setkáních. Jeden z jejích členů, Milan Dočekal, se s esperantskou verzí písně Drahá, vráť mi hlavu představil i na výběrovém albu Vinilkosmo kompil' Volumo 2, a posléze vydal i vlastní album s několika dalšími písněmi v esperantu. Některé písničky z alba Esperanto od Warner Bros., které vyšlo – celé v esperantu – ve Španělsku v listopadu 1996, dosáhly vysokého umístění ve španělských hitparádách; obdobně se v roce 1999 v Německu proslavila se singlem Esperanto hiphopová skupina Freundeskreis. Klasická díla pro orchestr a sbor s esperantskými texty jsou Sútra srdce od Lou Harrisona a První symfonie od Davida Gainese (oba z USA). Ve francouzském Toulouse existuje hudební vydavatelství Vinilkosmo, které se specializuje na produkci esperantské hudby. Hlavní internetový esperantský zpěvník KantarViki v květnu 2013 překonal hranici 3 000 písní, a to jak původních, tak přeložených. Mimo něj na internetu existuje rovněž Esperantsko-slovenský spevník. ==== Divadlo a kino ==== Divadelní hry od dramatiků tak různorodých jako Goldoni, Ionesco, Shakespeare a Alan Ayckbourg se v posledních letech hrají i v esperantu. Někdy se esperanto používá ve filmech jako kulisa – např. v Chaplinově Diktátorovi v něm jsou napsány nápisy a plakáty – jindy zase k vykreslení budoucnosti – např. v akčním filmu Blade: Trinity nebo v komediálním vědecko-fantastickém seriálu Červený trpaslík. Celovečerní filmy jsou však méně obvyklé. Přesto existuje asi 15 celovečerních filmů, které se tématu esperanta nějakým způsobem dotýkají. Pozoruhodnou výjimkou je kultovní film Incubus (v hlavní roli William Shatner), jehož dialogy jsou výlučně v esperantu. Do esperanta bývají překládány také titulky k filmům; organizaci jejich překládání a jejich shromažďování se věnuje webová stránka Verda Filmejo. Z Verda Filmejo se vyčlenila tvůrčí skupina Filmoj sen Limoj ("Filmy bez hranic") s cílem připravovat esperantské znění k filmům. Tato skupina v roce 2011 uspořádala v Sã Paulu první esperantský filmový festival, v jehož rámci proběhla i soutěž velmi krátkých filmů. V poslední době se objevilo také několik amatérských esperantských filmových projektů a společností, které produkují krátkometrážní snímky plně v esperantu, obvykle v délce několika desítek minut. ==== Periodika ==== V esperantu se pravidelně vydává více než 100 časopisů a revuí, včetně zpravodajského měsíčníku "Monato" ("Měsíc"), literární revue "Beletra almanako" ("Beletristický almanach") a revue "Esperanto" Světového esperantského svazu. Dvojtýdeník aktualit "Eventoj" ("Události") je nabízen i v bezplatné elektronické verzi a svým předplatitelům jsou v elektronické podobě dostupné i ostatní zmiňované a další významné časopisy, včetně internetového archivu starších čísel. Dále vycházejí také periodika o medicíně, přírodních vědách, časopisy s náboženskou tematikou, pro mládež, pro pedagogy, stejně jako literární revue či různé speciálně zaměřené časopisy. ==== Rozhlas a televize ==== Rozhlasové stanice v Brazílii, Číně, Kubě či Vatikánu vysílají v esperantu pravidelné relace. Některé rozhlasové programy lze poslouchat také na internetu, další stanice (profesionální i amatérské) působí na internetu primárně. Internetové rádio Muzaiko od července 2011 vysílá v esperantu 24 hodin denně. Televizní kanály v různých zemích vysílají kurzy esperanta, včetně nejnovější 16-dílné adaptace kurzu BBC "Mazi en Gondolando" ("Mazi v Gondolandu"), kterou odvysílal televizní kanál TVP 1, nebo dokumentárního filmu "Esperanto je..." (2008). V letech 2005–2006 byl v provozu také projekt mezinárodní internetové esperantské televize "Internacia Televido". ==== Internet ==== Elektronické sítě a především internet jsou nejrychleji rostoucími prostředky komunikace mezi uživateli esperanta. Existuje mnoho stovek diskuzních skupin v esperantu, které se zabývají rozmanitými tématy, od používání jazyka v rodině až po obecnou teorii relativity. Webové stránky v esperantu se počítají na statisíce. První verze České Wikipedie vznikla překladem z esperanta, esperantského původu je i slovo "wikipedista" a specificky česky zakončený název "Wikipedie". Překladač Google Translate od 22. února 2012 podporuje esperanto jako svůj 64. jazyk a největší výkladový slovník esperanta Plena Ilustrita Vortaro (téměř 50.000 lexikálních jednotek) je od 4. dubna 2012 dostupný zdarma na internetu. Esperanto se využívá i v komunikačních chatových protokolech jako jsou ICQ, IRC, Skype, Jabber či Paltalk. ==== Služby UEA ==== Světový esperantský svaz (UEA) vydává knihy, revue a ročenku se seznamem esperantských organizací a místních reprezentantů na celém světě. Tyto publikace, společně s informacemi o nosičích CD a DVD, kazetách atd. se nacházejí v katalogu knih, který si lze od UEA vyžádat písemně nebo konzultovat na jeho webových stránkách. Knihkupectví UEA má v zásobě více než 3500 titulů. Série "Esperantské dokumenty", kterou UEA vydává v esperantu, angličtině a francouzštině, obsahuje studie a referáty o aktuální situaci esperanta. Tyto publikace si je možné obstarat v ústředí UEA v Rotterdamu. === Esperantské hnutí v Česku === V dnešní době jsou hlavními reprezentanty esperanta v Česku Český esperantský svaz, který čítá necelých 900 zaregistrovaných členů, a Česká esperantská mládež, která od svého znovuobnovení jako občanské sdružení v roce 2005 sdružuje mladé esperantisty do věku 30 let. Český esperantský svaz hostil roku 1996 v Praze 81. Světový kongres esperanta, Česká esperantská mládež pořádala v červenci 2009 ve spolupráci s organizacemi z Německa a Polska v Liberci 65. Mezinárodní kongres esperantské mládeže. Další činnost probíhá v klubech esperantistů ve větších městech po celé České republice. Kluby vydávají časopisy, pořádají kongresy, letní tábory a mnohé další akce. Kromě toho existují v Česku také další mluvčí esperanta, jejichž počet není možné určit, protože nejsou zapojeni do činnosti žádné organizace a vykonávají činnost "na vlastní pěst" či sporadicky, a nebo jsou pouze pasivními uživateli tohoto jazyka. Mezi známé uživatele esperanta v Česku patří např. psychiatr Max Kašparů, Miloslav kardinál Vlk, ilustrátor Pavel Rak či nakladatelé Ivo Železný a Petr Chrdle (KAVA-PECH). Jediným českým členem Akademie esperanta je od roku 2013 informatik Marek Blahuš. == Struktura jazyka == Esperanto je plánový jazyk, používaný dnes v mluvené i psané podobě. V gramatice převažují apriorní rysy s důrazem na pravidelnost a snadnou naučitelnost, zároveň však umožňuje velmi přesné vyjadřování. Jeho slovní zásoba pochází především ze západních jazyků, zatímco jeho syntax (větná skladba) a morfologie (tvarosloví) poukazují na silný slovanský vliv. Esperantské morfémy (nejmenší význam nesoucí stavební prvky jazyka) jsou neměnné a lze je téměř bez omezení kombinovat do rozmanitých slov, takže má tento jazyk mnoho společného s izolujícími jazyky jako je čínština, zatímco vnitřní struktura jeho slov připomíná aglutinační jazyky, jako jsou turečtina, svahilština a japonština. Uvádí se, že 93 % slov esperanta je srozumitelných se znalostí románských, 90 % se znalostí germánských a 47 % se znalostí slovanských jazyků. Úplná slovní zásoba čítá asi 350 000 slov, většina z nich je však snadno odvoditelná na základě znalosti kořene. === Abeceda === K zápisu jazyka se užívá 28 písmen: Většina písmen se v esperantu píše a hlásky vyslovují stejně jako v češtině. Najdeme však i drobné odlišnosti. Písmeno ĝ se vyslovuje jako dž ve slově džem; také užívání polohlásky ŭ není v češtině zřejmé: vyskytuje se pouze ve dvojhláskách aŭ, eŭ které se pak vyslovují stejně jako dvojhlásky au, eu v češtině ve slovech automobil či leukocyt. Skupiny au, eu se v esperantu vyslovují jako dvě samostatné hlásky, což má v češtině obdobu například ve slovech naučit či neumět, které se vlastně vyslovují jako na-učit, ne-umět. Esperanto je tedy v tomto ohledu přesnější než čeština, která v těchto případech nepřepisuje dokonale foneticky, nerozlišujíc, zda se o dvojhlásku jedná, či nikoli. Slabiky di, ti, ni se vyslovují nezměkčeně, stejně jako v češtině ve slovech diktátor, tinktura nebo nikotin. === Slovní zásoba === Slovní zásoba pochází z různých národních jazyků. Některá nová slova i z neevropských, například z japonštiny, jedná se však o kmeny mezinárodně známé; většina nicméně pochází z hlavních evropských řečí – především z latiny, španělštiny, francouzštiny, němčiny a angličtiny. Kvůli značné shodě kmenů v těchto jazycích se mnoho esperantských kmenů objevuje ve více národních řečech. Systém předpon a přípon významně redukuje počet slov, které je nutné se učit a usnadňuje naučitelnost. Přípony a předpony však v esperantu zároveň fungují jako běžná slova. === Principy výběru slovních kmenů === Pojmenování dnů týdne byla převzata z románských jazyků, dle francouzských tvarů (dimanĉ, lundo, mardo...), názvy mnoha částí těla z latiny či řečtiny (hepato, okulo, brako, koro, reno...) a označení časových jednotek z germánských jazyků, dle německých tvarů (jaro, monato, tago...). Jména zvířat a rostlin pocházejí většinou z vědeckých latinských jmen. Mnohé kořeny jsou srozumitelné mluvčím několika odlišných jazyků: abdiki – mluvčím angličtiny, francouzštiny, italštiny a latiny abituriento – mluvčím němčiny a ruštiny ablativo – mluvčím angličtiny, italštiny, latiny a španělštiny funto – mluvčím jidiš, němčiny, polštiny a ruštiny ŝ – mluvčím češtiny, němčiny a polštiny === Ukázky slov === z románských jazyků z latiny: abio (jedle), sed (ale), tamen (přece), okulo (oko), akvo (voda) z francouzštiny: dimanĉ (neděle), fermi (zavřít), ĉ (u), frapi (klepat), ĉ (kůň) z italštiny: ĉ (nebe), fari (dělat), voĉ (hlas) z více románských jazyků: facila (snadný), fero (železo), tra (skrz), verda (zelený) z germánských jazyků z němčiny: baldaŭ (brzy), bedaŭ (litovat), haŭ (kůže), jaro (rok), nur (jen), hundo (pes), bildo (obraz) z angličtiny: birdo (pták), mitingo (shromáždění), spite (navzdory), suno (slunce), ŝ (žralok), jes (ano) z více germánských jazyků: fiŝ (ryba), fremda (cizí), grundo (půda), ofta (častý), somero (léto), ŝ (loď) ze slovanských jazyků z polštiny: ĉ (tázací částice), krado (mříž), luti (pájet), moŝ (výsost – zdvořilostní titul) z ruštiny: barakti (bojovat), vosto (ocas) z češtiny: ne (ne, nikoli), roboto (robot), knedliko (knedlík), ĉ (čerpat) z více slovanských jazyků: klopodi (usilovat), krom (kromě), prava (správný), celo (cíl), serpo (srp) z dalších indoevropských jazyků z řečtiny: hepato (játra), kaj (a), biologio (biologie), politiko (politika) z litevštiny: du (dva), ju (čím), tuj (hned) ze sanskrtu: budho (budha), nirvano (nirvána), pado (stezka) z ugrofinské skupiny uralských jazyků ze sámštiny: boaco (sob), jojko (tradiční laponský hrdelní zpěv) z finštiny: lirli (zurčet, klokotat), saŭ (sauna) z maďarštiny: ĉ (čepice ke stejnokroji), ĉ (čardáš), ĉ (lidské semeno) ze semitských jazyků z hebrejštiny: kabalo (kabala) z arabštiny: kadio (kádí), aŭ (nebo) z dalších jazyků z japonštiny: cunamo (tsunami), hajko (hajku), zeno (zen) z čínštiny: tofuo (tofu)Zamenhof dále také pečlivě vytvářel malý počet původních slovních kmenů a především předpon a přípon, jimiž je tvořena valná část slov. Díky tomu se lze v esperantu vyjádřit plynně již po naučení nevelkého počtu kořenů (asi 500–2000 slov, předpon a přípon). Ačkoli se Zamenhof snažil esperanto internacionalizovat, kvůli své slovní zásobě zůstalo do značné míry evropské. Tento rys ovšem není pozorovatelný výlučně u esperanta: většina projektů umělých řečí užívá společné evropské slovní kmeny. Hlavním rozdílem mezi esperantem a jinými plánovanými jazyky je neevropskost jeho gramatiky, o kterou se sám Zamenhof snažil především. Gramatická slovíčka (například přípony) jsou ovšem uzpůsobena tak, že si mnozí Evropané cizost gramatiky ani neuvědomují. === Gramatika === ==== Podstatná jména ==== Podstatné jméno má vždy koncovku -o, množné číslo -j. Esperanto má pouze dva mluvnické pády: nominativ (nominativo, odpovídá českému 1. pádu) a akuzativ (akuzativo, odpovídá českému 4. pádu). Akuzativ se tvoří připojením koncovky -n: la patro – la patron, la patroj – la patrojn. Ostatní mluvnické pády se vyjadřují pomocí předložek, např.: kun la patro – s otcem, al la patro – k otci, de la patro – od otce. ==== Přídavná jména ==== Přídavné jméno má vždy koncovku -a a skloňuje se jako podstatné jméno. Druhý stupeň se tvoří pomocí příslovce pli – více, třetí pomocí příslovce plej – nejvíce; slovo než se překládá jako ol: např. pli blanka ol neĝ – bělejší než sníh; la plej blanka – nejbělejší. ==== Zájmena ==== Osobní zájmena jsou: mi – já; vi – ty, vy, Vy; li – on; ŝ – ona; ĝ – ono; si – se; ni – my; ili – oni, ony, ona. Je-li v druhé osobě třeba rozlišit jednotné a množné číslo, lze pro jednotné užít zájmeno ci – ty, se kterým se však lze setkat jen zřídka. Zájmeno oni se užívá k vyjádření neurčitého podmětu, podobně jako německé man či francouzské on: oni diras – říká se. Přivlastňovací zájmena se tvoří koncovkou přídavného jména -a: mia – můj. Zájmena se skloňují stejně jako podstatná jména: min – mě, mne. Další druhy zájmen jsou realizovány jako souvztažná slova. ==== Číslovky ==== Základní číslovky jsou nesklonné: 1 – unu, 2 – du, 3 – tri, 4 – kvar, 5 – kvin, 6 – ses, 7 – sep, 8 – ok, 9 – naŭ, 10 – dek, 100 – cent, 1000 – mil. Čísla se tvoří prostým řazením číslovek: 5432 – kvin mil kvarcent tridek du. Řadové číslovky nesou koncovku přídavného jména: kvara – čtvrtý. Zlomky mají příponu -on-: kvarono – čtvrtina. Souborové číslovky se tvoří příponou -op-: kvaropo – čtveřice. Násobné číslovky označuje přípona -obl-: kvarobla – čtyřnásobný, kvaroble – čtyřnásobně. Podílné číslovky následují po předložce po: po kvar – po čtyřech. Číslovky mohou též nést koncovku podstatného jména či příslovce: kvaro – čtyřka, kvare – za čtvrté. ==== Slovesa ==== Sloveso se nemění ani v osobě ani v čísle: mi faras – dělám, la patro faras – otec dělá, ili faras – oni/ony/ona dělají. Přítomný čas má koncovku -as, minulý -is, budoucí -os, podmiňovací způsob -us, rozkazovací způsob -u, neurčitý způsob -i. Příčestí a přechodníky mají v esperantu větší rozlišovací schopnost než v běžných jazycích. Lze rozlišit šest příčestí: Příčestí přítomné činné se tvoří příponou -ant-: faranta – dělající. Příčestí minulé činné se tvoří příponou -int-: farinta – dělavší. Příčestí budoucí činné se tvoří příponou -ont-: faronta – hodlající dělat. Příčestí přítomné trpné se tvoří příponou -at-: farata – dělán, dělaný. Příčestí minulé trpné se tvoří příponou -it-: farita – udělán, udělaný. Příčestí budoucí trpné se tvoří příponou -ot-: farota – mající být dělán.Přechodníky se tvoří použitím příslovečné koncovky -e za tvarem příčestí: farante – dělaje, farinte – udělav, faronte – hodlaje dělat. Všechny tvary trpného rodu se tvoří pomocí příslušného tvaru pomocného slovesa esti – být a trpného příčestí dotyčného slovesa, při čemž se pro konatele používá předložky de: ŝ estas amata de ĉ – (ona) je milována všemi. ==== Souvztažná slova ==== Mezi souvztažná slova patří korelativní zájmena a zájmenná příslovce. Systém jejich odvozování je pravidelný a přehledně jej ukazuje následující tabulka: ==== Ostatní slovní druhy a gramatická pravidla ==== Příslovce odvozená od přídavných jmen mají koncovku -e, stupňují se také jako přídavná jména: laŭ – hlasitý, laŭ – hlasitě; mia frato kantas pli bone ol mi – můj bratr zpívá lépe než já. Předložky se všechny pojí s nominativem; některé (při určování směru) také s akuzativem: en la domo – v domě, en la domon – do domu. Při odpovědi na otázku "kam" lze díky použití akuzativu předložku i úplně vynechat: hejmen – domů, Pragon – do Prahy. Každá předložka má určitý a stálý význam; v nerozhodném případě lze použít neurčitou předložku je, která je překládána dle kontextu různě: sopiro je la patrujo – touha po vlasti, Je kioma horo? – V kolik hodin? Spojky jsou užívány stejně, jako ve slovanských jazycích. Člen určitý (la) je stejný pro všechny rody a pády v čísle jednotném i množném. Neurčitý člen neexistuje. Výslovnost je fonetická – každé slovo se čte tak, jak je psáno (viz sekci Abeceda). Přízvuk je u víceslabičných slov vždy na předposlední slabice, vyslovuje se tedy: Mi ĉ povas fari en tiu, kiu min fortikigas. Složená slova se tvoří prostým spojením slov, přičemž lze odvrhnout koncovku: skrib-maŝ – psací stroj, maŝ – strojové písmo, písmo psané strojem. Zápor se tvoří ve větě pouze jedním záporným slovem (záporkou): Nikdo to neviděl – Neniu tion vidis. (Nesprávně: Neniu tion ne vidis). Nikdo z nás nikdy nic takového neviděl – Neniu el ni iam ion tian vidis. (Nesprávně: Neniu el ni neniam nenion tian ne vidis). Takzvaná cizí slova se z jiných jazyků přejímají obvykle beze změny, píší se však foneticky. == Srovnání esperantského a českého textu == Nahrávka modlitby Otče náš v esperantu == Užitečné fráze == Několik užitečných frází, s fonetickou transkripcí: Další slovníkové informace naleznete na Wikislovníku. == Kritika == Ve vztahu k esperantu a jiným plánovým jazykům se objevuje mnoho argumentů pro i proti. Obecnější kritika bývá většinou směrována v první řadě na nejazykové aspekty: Vzhledem k dominanci angličtiny (dříve francouzštiny) nemá prý nová řeč šanci tuto jazykovou nadvládu rozbít, případně převzít; celosvětové zavedení esperanta by také údajně nebylo vůči jiným jazykům nijak přátelštější. Jazykově orientovaná kritika zase tvrdí, že "uměle" vytvořený jazyk není vhodný pro praktické použití a není v něm prý ani možné psát krásnou literaturu. Konkrétně vůči esperantu bývá také namítáno, že není natolik jednoduché, jak by plánový jazyk teoreticky mohl být, nebo že je příliš evropské (dnes řidčeji také nedostatečně evropské). Terčem kritiky bývají rovněž některé prvky jeho struktury, jako např. písmena s diakritickými znaménky nebo akuzativ, či dokonce jednotlivá slova. == Metaforické použití slova "esperanto" == Metaforicky se slovo esperanto občas používá k označení něčeho mezinárodního, zprostředkujícího, smíšeného, sjednocujícího či neutrálního – tak je například Java označována za "esperanto programovacích jazyků" nebo Linux za "esperanto světa počítačů", volně šiřitelné písmo Noto dávající jednotný vzhled textům v mnoha jazycích se nazývá "esperantem písem", či se mluví o "daňovém esperantu" spojujícím nejosvědčenější prvky daňových soustav jednotlivých členských států EU. Rozhodnutí společnosti Google přestat v prohlížeči Chrome podporovat patentovaně chráněný video kodek H.264 ve prospěch otevřeného formátu WebM bylo kritiky z Microsoftu přirovnáno k zavedení esperanta jako úředního jazyka Spojených států.Takové analogie však mohou být často zavádějící. Příkladem je označení esperantská měna použité pro euro: To bylo vytvořeno, aby nahradilo ostatní měny – esperantisté však až na výjimky neusilují o odstranění národních jazyků. S esperantem však euro sdílí svou neutralitu. == Odkazy == === Reference === Tento článek v sobě z velké části zahrnuje informace čerpané z dokumentu "Ĝ pri Esperanto" ("Aktuálně o esperantu"), se svolením jeho vydavatele, Světového esperantského svazu: Universala Esperanto-Asocio. Ĝ pri Esperanto [online]. Universala Esperanto-Asocio, 2002-12-03 [cit. 2007-12-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-07-20. === Související články === Ludvík Lazar Zamenhof lernu! Český esperantský svaz Česká esperantská mládež Pasporta Servo Esperantská Wikipedie === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu esperanto ve Wikimedia Commons Dílo Úplná učebnice mezinárodní řeči dra. Esperanta ve Wikizdrojích Slovníkové heslo esperanto ve Wikislovníku Téma Esperanto ve Wikicitátech Kategorie Esperanto ve Wikizprávách (česky) Esperanto je... – sedm krátkých videí o různých rysech esperanta (česky) lernu! – web pro snadné a bezplatné studium esperanta (česky) Český esperantský svaz (česky) Česká esperantská mládež (v esperantu) Pasporta Servo – bezplatná hostitelská síť s využitím esperanta (česky) Učebnice esperanta (lernolibro de esperanto) - česká učebnice esperanta pro samouky i kluby a tábory od Theodora Kiliána

ADJ_PHRASE

OTHER

004120

... Jako jeden z mála českých vědců přijal ve své době Darwinovu evoluční teorii, což svědčí o jeho otevřenosti. Roku 1850 se Purkyně vrátil na pražskou lékařskou fakultu. Založil fyziologický ústav, nad výzkumem už ale převládala činnost organizační a buditelská. Stal se členem londýnské Královské společnosti, vídeňské a pařížské akademie věd, poslancem zemského sněmu a nositelem Leopoldova rytířského řádu. Jen několik dní před smrtí byl rakouským císařem povýšen do rytířského stavu. Roku 1853 založil časopis Živa. Ve 40. letech 19. století Purkyně sestrojil kinesiskop, u něhož použil rotační závěrku používanou následně u kinematografů. Lze ho považovat i za průkopníka v oblasti animovaného filmu. V roce 1861 nechal podle svých nákresů...

Kdo sestrojil kinesiskop?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Evangelista_Purkyn%C4%9B

Ve 40. letech 19. století Purkyně sestrojil kinesiskop, u něhož použil rotační závěrku používanou následně u kinematografů.

Jan Evangelista Purkyně, křtěn Jan Josef (18. prosince 1787, podle křestní matriky 17. prosince, Libochovice (zámek) – 28. července 1869 Praha – Nové Město) byl český fyziolog, anatom, biolog, básník a filozof; otec malíře Karla Purkyně. Svým příspěvkem o živočišných tkáních složených z buněk s jádry (v Karolinu roku 1837) se stal jedním ze spoluzakladatelů cytologie. Otec byl správcem libochovického šlechtického panství. Když bylo Janu Evangelistovi šest let, jeho otec zemřel. V jedenácti letech Purkyně odešel za vzděláním k piaristům (konkrétně na piaristickém gymnáziu v Mikulově, studoval také ve Staré Vodě pod vedením Jana Františka Hanela), ve dvaceti však z řádu odešel. Živil se jako vychovatel v šlechtických rodinách, jeden z jeho zaměstnavatelů nasměroval Purkyňův zájem směrem k lékařství. Už v prvním ročníku pražského studia mu ve Vídni vyšla první báseň Orážení obrazu bez konce. Doktorskou práci O zření v ohledu subjektivním obhájil roku 1818 a stal se asistentem na pražské lékařské fakultě. Pro vlastenecké názory se ale marně ucházel o profesuru. Teprve na mocnou přímluvu několika osob (pruský ministr kultury a vzdělávání Karl vom Stein zum Altenstein (1770–1840), lékař Johann Nepomuk Rust (1775–1840), vedoucí pruského vysokoškolského oddělení Johannes Schulze . (1786–1869), přírodovědec Karl Asmund Rudolphi (1771–1832) a údajně i na přímluvou Goethovu, který také studoval proces vidění) byl angažován na univerzitu mimorakouskou, do tehdy pruské Vratislavi. V roce 1827 se oženil s Julií Rudolphi (1800–1835), dcerou svého zastánce, v Berlíně působícího přírodovědce švédského původu Karla Asmunda Rudolphi (1771–1832). Měli spolu dvě dcery a dva syny. Ve Vratislavi mu na choleru zemřela manželka a obě dcery, zbyli mu dva synové. Starší syn Emanuel (1831–1882) se stal přírodovědcem, mladší syn Karel (1834–1868) vynikl jako malíř. Otec jej celý život finančně podporoval a nakonec i přežil. Ve Vratislavi získal roku 1832 výkonný mikroskop. Svůj nejvýznamnější objev prezentoval Purkyně na sjezdu německých přírodovědců a lékařů v pražském Karolinu roku 1837, kde mezi prvními na světě přisoudil buňkám jejich stěžejní význam pro život. Ve Vratislavi také odváděl tvrdou badatelskou práci, která z něj činí zřejmě nejfrekventovanějšího eponyma české vědy: Purkyňova vlákna v srdci, Purkyňovy buňky v malém mozku, Purkyňovy obrázky (vnímání světla okem), Purkyňův jev (vnímání barev okem) a řada dalších po něm nazvaných útvarů a jevů. V práci O spánku, snech a stavech příbuzných z roku 1857 Purkyně zdůraznil osvěžující a léčivou funkci snů pro duševní rovnováhu. Předjímá tím budoucí Freudovy úvahy o snu, ale i Jungovu teorii kompenzační funkce snu. Ve stati Individuální duševní ústroj člověka (1864–1866) Purkyně rozlišil dvě hlavní metody zkoumání lidské psychiky – antropologickou, která zkoumá souvislost duševních zvláštností s tělesnými, a psychologickou, jež je založena na vlastní vnitřní zkušenosti, na sebepozorování. Třetí možností je fenomenologická metoda, která hledá souvislosti mezi výjevy duševního života. Jako jeden z mála českých vědců přijal ve své době Darwinovu evoluční teorii, což svědčí o jeho otevřenosti. Roku 1850 se Purkyně vrátil na pražskou lékařskou fakultu. Založil fyziologický ústav, nad výzkumem už ale převládala činnost organizační a buditelská. Stal se členem londýnské Královské společnosti, vídeňské a pařížské akademie věd, poslancem zemského sněmu a nositelem Leopoldova rytířského řádu. Jen několik dní před smrtí byl rakouským císařem povýšen do rytířského stavu. Roku 1853 založil časopis Živa. Ve 40. letech 19. století Purkyně sestrojil kinesiskop, u něhož použil rotační závěrku používanou následně u kinematografů. Lze ho považovat i za průkopníka v oblasti animovaného filmu. V roce 1861 nechal podle svých nákresů vyrobit kotouč zobrazující animovanou sekvenci práce lidského srdce. Je to první známý případ užití této techniky (považované v té době za zábavnou hračku) pro výuku vědeckého oboru. Sám ale předpověděl, že se tento postup stane svébytným druhem v umění. Zapojil se do vzniku tělovýchovné organizace Sokol v Praze. V Praze žil a zemřel ve Spálené ulici, což připomíná pamětní deska poblíž stanice metra Národní třída. Pochován je na vyšehradském hřbitově. Jeho pohřeb se stal velkou národní manifestací. Jan Evangelista Purkyně se celý život věnoval také básnické tvorbě (v mládí měl dokonce v úmyslu se stát výlučně spisovatelem, doloženě se několikrát v mládí podepsal J. Purkyně, Dichter), jeho básně a básnické překlady vyšly v jedenáctém svazku jeho sebraných spisů v roce 1968. Za svého života publikoval spíše jen v časopisech a dnes je jeho básnická tvorba (převažuje reflexivní a příležitostná lyrika, básně oslavující pantheistický pohled na svět, popisná lyrika po vzoru M. Z. Poláka a také satirické epigramy makarónským veršem, který Purkyně nazýval hybridka – hybrid dvou jazyků) v podstatě zapomenuta. Okrajově se věnoval také básnické tvorbě pro děti pod vlivem Františka Douchy. Byl ale významným překladatelem poesie z němčiny a italštiny, mj. lyrických básní Friedricha Schillera. Jako vůbec první přeložil do češtiny Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa (z překladu byl ale za jeho života publikován jen první zpěv). Napsal také autobiografické spisy a slavistické práce. Velkou překážkou ve vnímání jeho textů, ať původních či přeložených pro moderního čtenáře, je hojné užívání mnohdy velmi nepřirozených neologismů a podivných slovních tvarů, v původní i přeložené tvorbě využívá zejména časoměrný verš, který již česká poesie nevyužívá. Purkyně o této vadě věděl a proto za svého života publikoval jen několik svých básní v časopisech; většina jeho básnické tvorby proto stále zůstává v rukopise. Jeho překlady z Friedricha Schillera nicméně zůstaly až do konce 19. století nepřekonány. Jméno Jana Evangelisty Purkyně bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie. Purkyňovo jméno nesla v letech 1960–1990 brněnská univerzita (dnes fungující opět pod původním názvem Masarykova univerzita. Roku 1991 vznikla pod názvem Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem přejmenováním někdejší Pedagogické fakulty nová česká univerzita. Později byla rozšířena, dnes má osm fakult. Purkyňovo jméno nese také Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně. Na počest J. E. Purkyně byl pojmenován kráter Purkyně na odvrácené straně Měsíce a planetka 3701 Purkyně. v Lesnickém Slavíně byl vybudován památník s žulovou deskou, na které je uvedeno Purkyňovo jméno, data narození a úmrtí a rok zbudování desky.

PERSON

PERSON

008999

... Uvnitř komory myokard vybíhá do prostoru a tvoří bradavkovité svaly, na které se upínají šlašinky, vazivové struny rozepjaté mezi stěnou komory a cípy trojcípé chlopně. Šlašinky zabraňují vyvrácení chlopně při stahu komory. Pravá komora vyúsťuje do plicního kmene (truncus pulmonalis), otvor uzavírá poloměsíčitou (semilunární) chlopní (valva trunci pulmonalis). Tato chlopeň dostala své jméno podle podobnosti s půlměsícem a tvoří jakési kapsy. Plicní chlopeň dovoluje krvi protékat z pravé komory do hlavní tepny plicního oběhu (plicnice). Při kontrakci komor se dostává neokysličená krev přes plicní chlopeň do plicnice a do plic. ==== Levá síň ==== Z plic přitéká okysličená krev plicními žilami do levé síně. Levá síň (lat. atrium sinistre) tvoří levou polovinu srdeční základny. Stejně jako pravá síň má tenkou svalovou stěnu a vybíhá na povrch srdce jako ouško....

Jaká krev přitéká z plic plicními žilami do levé síně?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Srdce

Z plic přitéká okysličená krev plicními žilami do levé síně.

Srdce (lat. cor nebo cardia - z řec. κ, kardia) je dutý svalový orgán živočichů s oběhovým systémem (včetně všech obratlovců), uložený v hrudníku, který svými pravidelnými stahy zajišťuje oběh hemolymfy nebo krve tělem, a tím i přenos dýchacích plynů, živin, odpadních látek a další funkce. Stavba srdce je u různých skupin živočichů odlišná. Nejjednodušší srdce mají někteří bezobratlí, u nichž rozšířený pulsující úsek cévy funguje jako peristaltické čerpadlo. Srdce ptáků a savců má čtyři oddíly s chlopněmi (které fungují jako ventily), dva pro plicní oběh (zajišťující průtok krve plícemi a její okysličování) a dva pro oběh hlavní (zajišťující průtok okysličené krve tělem). Stavbou, funkcí a chorobami lidského srdce se zabývá kardiologie, srdeční choroby patří mezi nejčastější příčiny smrti, zejména v bohatých zemích. == Uložení srdce == U savců je srdce uloženo v středohrudí, tedy v hrudníku mezi plícemi (pulmo), hrudní kostí (sternum) a bránicí (diaphragma). Zevně je kryto vazivovým obalem, osrdečníkem (perikard), což je duplikatura vnitřní povázky hrudní dutiny, pokrývající prakticky celé srdce. Uvnitř perikardu je tenká dvojitá membrána. V tomto úzkém dvojitém vaku je perikardiální prostor. Je v něm malá vrstva tekutiny, která chrání srdce před třením a nárazy. Uvnitř je srdce vystláno další vrstvou – endokardem, který celé srdce hydraulicky utěsňuje. Mezi endokardem a perikardem je vlastní zdroj síly srdce – myokard. Je tvořen příčně pruhovaným svalstvem, které není ovlivňováno vůlí. Stěny síní mají méně svaloviny než stěny komor, protože vykonávají menší činnost. Obsahuje nervy, které určují rytmus srdečního tepu. Ve středohrudí je srdce fixováno hlavně pomocí velkých cév, které vycházejí z jeho základny, tedy hlavně obloukem aorty, plicním kmenem a plicními žilami. Kromě toho z perikardu vychází vaz, který spojuje srdce s hrudní kostí (lig. sternopericardiacum), tak je tomu u člověka, kopytníků a velkých plemen psů. U malých zvířat (kočky, malí psi) je srdce spojeno vazem s bránicí (lig. phrenicopericardiacum). U člověka se srdce nachází asi ze 2/3 vlevo, u zvířat je srdce více uprostřed, např. u psa je srdce vlevo ze 4/7, u skotu a u koně jsou vlevo 3/5 srdce. ("Vlevo" a "vpravo" nikoli z hlediska pozorovatele, nýbrž nositele srdce.) == Popis srdce == Srdce má tvar kužele, jehož hrot (apex) směřuje doleva a dolů. Srdeční základna je místo, kam ústí cévy vstupující a vystupující do srdce, podkladem hrotu je hlavně levá komora. Levá plocha srdce je přivrácená k hrudní kosti a k žebrům (facies sternocostalis), pravá plocha srdce je přivrácená k bránici (facies diaphragmatica). Ve veterinární anatomii se plocha srdce směřující k levému boku nazývá strana oušková (facies auricularis), pravá plocha srdce je pak plocha síňová (facies atrialis). Srdce savců je uvnitř rozděleno na 4 samostatné dutiny. Přepážky mezi dutinami jsou zevně naznačeny mělkými zářezy na povrchu srdce. Srdce je, zejména v oblasti základny, obaleno funkčním tukem, který vyrovnává nerovnosti srdečního povrchu a umožňuje tak jeho klouzání v dutině osrdečníku. === Dutiny srdce === Krev při průchodu srdcem protéká dutinami, které jsou navzájem odděleny chlopněmi, zabraňujícími zpětnému toku krve. Náraz krve na uzavřené chlopně při systole slyšíme jako srdeční ozvy. Neokysličená krev je do srdce přiváděna dutými žilami (venae cavae), ty jsou dvě: horní, která přivádí krev z horní části těla, a dolní. Duté žíly se před srdcem slévají v žilném splavu (sinus venarum cavarum). ==== Pravá síň ==== Z žilného splavu, tj. horní a dolní dutou žilou, krev odtéká do pravé síně (lat. atrium dextrum). Pravá síň tvoří pravou polovinu srdeční základny. Má relativně tenkou svalovou stěnu, neboť odvádí menší část práce než levá polovina, a vybíhá na povrch srdce v jakýsi svalový vak, který se nazývá ouško (auricula). Vnitřní plocha síní není hladká, vybíhá ve svalové trámce. V přepážce mezi pravou a levou síní je místo se zúženou stěnou, pozůstatek po propojení síní u plodu, který má nevzdušné plíce. Po porodu se zpravidla rychle uzavírá, jestliže se tak nestane, je nutno otvor uzavřít chirurgicky. Řadí se mezi lehčí srdeční vady (foramen ovale). Pravá síň je oddělena od pravé komory (ventriculus dexter) síňokomorovou přepážkou, ve které je otvor opatřený trojcípou chlopní (valva atrioventricularis dextra, tricuspidalis). Trojcípá (trikuspidální) chlopeň střeží vstup do pravé komory a zajišťuje, aby se při stahu (systole) krev z komory nemohla vracet zpět do síně. Má tři cípy, proto název trojcípá. Pracuje jednoduchým způsobem, stejně jako chlopeň mitrální v levé komoře. Svalové napětí při stahu (kontrakci) vytváří v komorách tlak, který stlačuje chlopenné cípy k sobě a vytváří tak těsný uzávěr. Otevírání a uzavírání srdečních chlopní způsobuje "tlukot srdce ", který je možné poslouchat stetoskopem. ==== Pravá komora ==== Pravá komora leží pod pravou síní, nedosahuje ale až do srdečního hrotu. Má tenčí stěnu než levá komora, ale silnější než je stěna síní. U člověka je stěna asi 0,5 cm tlustá. Uvnitř komory myokard vybíhá do prostoru a tvoří bradavkovité svaly, na které se upínají šlašinky, vazivové struny rozepjaté mezi stěnou komory a cípy trojcípé chlopně. Šlašinky zabraňují vyvrácení chlopně při stahu komory. Pravá komora vyúsťuje do plicního kmene (truncus pulmonalis), otvor uzavírá poloměsíčitou (semilunární) chlopní (valva trunci pulmonalis). Tato chlopeň dostala své jméno podle podobnosti s půlměsícem a tvoří jakési kapsy. Plicní chlopeň dovoluje krvi protékat z pravé komory do hlavní tepny plicního oběhu (plicnice). Při kontrakci komor se dostává neokysličená krev přes plicní chlopeň do plicnice a do plic. ==== Levá síň ==== Z plic přitéká okysličená krev plicními žilami do levé síně. Levá síň (lat. atrium sinistre) tvoří levou polovinu srdeční základny. Stejně jako pravá síň má tenkou svalovou stěnu a vybíhá na povrch srdce jako ouško. V síňokomorové přepážce je otvor opatřený dvojcípou chlopní, která se také nazývá chlopeň mitrální (valva atrioventricularis sinistra, bicuspidalis, mitralis) pro podobnost s tvarem biskupské mitry. Pracuje souběžně a stejným způsobem jako atriventriokulární chlopeň v pravém srdci. ==== Levá komora ==== Levá komora (lat. ventriculus sinister) má ze všech srdečních dutin nejtlustší stěnu, u člověka je až 1,5 cm tlustá. Zasahuje až do srdečního hrotu. Uvnitř jsou bradavkovité svaly, na které se upínají šlašinky, a srdeční struny, které jsou součástí převodního systému srdečního. Stahem levé komory je krev vypuzována do aorty, otvor uzavírá aortální chlopeň (valva aortae). Aortální chlopeň pracuje stejně a ve stejném rytmu jako chlopeň plicní. Při kontrakci komor se dostává okysličená krev přes aortální chlopeň do hlavního tělního oběhu. Typický zvuk srdeční činnosti "lub-dub" způsobuje střídání fází systoly a diastoly. Systola je fáze, kdy krev tryská ze srdečních komor do tepen. Relaxační fáze, kdy srdce odpočívá a plní se krví, se nazývá diastola. Síně začínají svůj stah odshora, což připomíná ždímání. Síně musí krev dopravit do komor pod nimi. === Stavba srdeční stěny === Na povrchu je srdce kryto perikardem, vazivovou blankou, ve které probíhají tepny a žíly, obsahuje také tukovou tkáň. Nejsilnější část stěny je myokard, který je tvořen srdeční svalovinou. V síních je dvouvrstevný, ve stěnách komor je trojvrstevný. Vlákna srdečního svalu jsou složitě propletena a tvoří architektoniku srdečního svalu. Vnitřní stěna, obrácená do srdečních dutin, se nazývá endokard. Je to vazivová blanka, směrem do dutin pokryta endotelem, tedy výstelkou cév. Mezi endokardem a myokardem probíhají Purkyňova vlákna, součást převodního systému srdečního. === Srdeční skelet === Mohlo by se zdát, že se všechny chlopně nacházejí v jedné rovině v úrovni srdeční báze. Preparace srdeční stěny však ukáže, že čtyři vazivové prstence chlopní (anuli fibrosi), které tvoří základní část srdečního skeletu, tvoří vzájemně nakloněné roviny. Jednu rovinu tvoří prstence trojcípé a dvojcípé chlopně. Další rovinu odkloněnou dopředu doprava tvoří prstenec aorty. A nakonec třetí zaujímá nejvíce vzadu vlevo odkloněná rovina prstence chlopní plicních tepen malého srdečního oběhu. Okraje otvorů, které prstence uzavírají, jsou vyztužené vazivovými pruhy, stejně tak i srdeční stěna je zesílena vazivem. U skotu a některých jiných savců dokonce vazivo osifikuje a vznikají skutečné kosti trojúhelníkového tvaru (ossa cordis). Také u člověka mohou srdeční vaziva vzácně kalcifikovat. === Nutritivní oběh srdce === I srdeční sval potřebuje kyslík a živiny k tomu, aby mohl pracovat. Srdce ale nemůže přijímat živiny z velkého množství krve, která protéká srdcem. Rychlost toku i vnitřní tlak je příliš vysoký a mohl by potrhat jemnou síť kapilár. Proto je srdce zásobováno zvenku. Z aorty, těsně nad aortální chlopní – otvorem ne větším než brčko na pití – odstupují dvě věnčité (koronární) tepny, které zajišťují vlastní zásobování srdce. Vytvářejí jemnou krajkovou síť, která obkružuje celé srdce a svým tvarem připomíná věnec. Odtud pochází název věnčité tepny. Věnčité tepny jsou dvě – pravá a levá – a jsou to jediné tepny, které vystupují ze vzestupné aorty hned za srdcem. Protože při systole je tlak v aortě příliš velký, jsou to také jediné tepny, které se plní při diastole. Levá věnčitá tepna se dělí na levou sestupnou větev, která vede krev k oběma komorám, a na ramus circumflexus, který se otáčí dozadu a zásobuje krví levou komoru a síň. Zrcadlově je obrazem koronárních tepen systém srdečních žil. Ty mají za úkol odvádět krev ze srdečního svalu zpět. Tyto žíly jdou paralelně a vyprazdňují se do pravé síně. Jedná se o terminální arterie, to znamená, že netvoří žádné spojky s ostatními tepnami a pokud dojde k ucpání tepny, okrsek tkáně, který tato tepna zásobuje, již nedostává živiny ani kyslík a odumře (ischemie). Ischemická choroba srdeční je stav, kdy zúžená věnčitá tepna nezvládá dostatečně zásobovat srdeční sval. Při úplném uzávěru tepny dojde k infarktu myokardu. Je to velmi vážný stav, který může vyústit až do srdeční zástavy. Jakmile dojde k odumření srdeční svaloviny, je to nevratný stav, protože srdce se dokáže hojit jen vazivovou jizvou. == Velikost srdce a jeho uložení == U dospělého člověka je srdce asi 12 cm dlouhé a 8–9 cm široké. Hmotnost srdce se liší podle pohlaví, u muže se pohybuje kolem 280-340 g, u žen kolem 230-280 gramů. Průměrně srdce udělá okolo 100 000 úderů každý den. Srdeční základna leží pod pátým až sedmým hrudním obratlem, hrot zasahuje do pátého mezižebří. === U domácích savců === === U dinosaurů === Velcí sauropodní dinosauři jako byl Giraffatitan měli obří srdce, jejichž hmotnost zřejmě dosahovala až kolem 200 kg a průměr kolem 1,5 metru. Objem krve v těle u těchto dinosaurů mohl dosahovat až kolem 3000 litrů. U známého teropoda rodu Tyrannosaurus zase srdce dosahovalo velikosti mikrovlnné trouby (asi 75 x 50 cm) a bylo tak zhruba 100 - 150krát větší než lidské srdce. == Práce srdce == Srdeční cyklus se rozpadá do dvou hlavních fází: Systola je koordinovaný stah srdeční svaloviny síní nebo komor Diastola je uvolnění (relaxace) srdečního svaluPři diastole síní (za současné systoly komor) přitéká do pravé síně oběma dutými žilami krev z velkého tělního oběhu, zatímco do levé síně přitéká krev z plicních žil. Následuje systola obou síní (současně s diastolou obou komor), při které je krev ze síní vypuzena do komor. Aby nedocházelo ke zpětnému toku krve z komor do síní, je mezi pravou síní a komorou trojcípá chlopeň a mezi levou síní a komorou chlopeň dvojcípá (viz výše). Tyto chlopně se při následné systole komor uzavřou a krev z komor je tak vypuzena do plicního kmene a do aorty. Zpětnému toku krve do komor brání poloměsíčité chlopně uzavírající jak plicní kmen, tak aortu. Rozlišujeme dvě fáze systoly: izovolumická kontrakce - roste tlak, objem se nemění ejekční fáze - objem se zmenšuje, tlak se neměníStejně tak rozlišujeme dvě fáze diastoly: izovolumická relaxace - tlak klesá, objem se nemění plnicí fáze - objem komor roste, tlak se neměníKaždou systolou je tak ze srdce vypuzeno průměrně asi 70 ml krve. Množství krve, které jedna komora přečerpá za minutu, se nazývá minutový srdeční výdej. Minutový výdej = tepový objem × srdeční frekvence U člověka v klidu je srdeční frekvence 70-80 stahů za minutu. Klidový minutový srdeční výdej je tedy 5-6 l/min, což zhruba odpovídá celkovému množství krve v těle. V případě potřeby se ale dokáže zvýšit více než pětkrát, a to hlavě zrychlením srdeční frekvence. Za celý život člověka udělá srdce zhruba 2,5 miliardy stahů. Proudění krve v krevním řečišti se řídí tlakovým spádem, tj. hnací silou oběhu krve jsou tlakové rozdíly mezi tepennou a žilní částí oběhové soustavy. Velikost krevního tlaku je v jednotlivých částech oběhové soustavy dána jednak činností srdce a jednak odporem cesty, který klesá s druhou mocninou poloměru a roste s délkou cévy. Proto směrem od srdce krevní tlak klesá, za současného poklesu rychlosti proudění krve. Zpomalení toku krve ve vlásečnicích je velmi důležité, protože zde probíhá vlastní předávání živin a kyslíku tkáním a odvádění produktů metabolismu. == Řízení srdeční činnosti == Srdce je do jisté míry autonomní orgán, podněty ke kontrakci myokardu vznikají přímo ve vlastní svalovině, a to v modifikovaných kardiomyocytech tvořících převodní soustavu srdeční. Této vlastnosti se říká automacie. Na rozdíl od kosterního svalu se membránový potenciál po depolarizaci nevrací rychle zpět na původní hodnotu, ale zůstává po asi 200-350 ms ve fázi plató, kdy je membránový potenciál kladný a buňka nereaguje na další vzruch. Teprve pak dojde k repolarizaci a buňka je schopna další kontrakce. Proto nemůže v srdeční svalovině dojít k tetanické křeči. Kvůli délce fáze plató také maximální tepová frekvence nemůže překročit 200 - 210 tepů za minutu. === Převodní systém srdeční === Na membránách buněk převodního systému se neustále spontánně mění membránový potenciál. Po dosažení spouštěcí úrovně (spontánní diastolická repolarizace) vzniká akční potenciál, který se šíří do pracovního myokardu a způsobí jeho kontrakci. Po skončení akčního potenciálu se na membránách opět začne tvořit nový akční potenciál. Buňky samotné jsou tedy zdroj vzruchů. Akční potenciály vznikají pravidelně a jsou příčinou rytmické práce srdce. Hlavním zdrojem vzruchů u savců je sinoatriální uzel (SA uzel), shluk buněk převodního systému srdečního ve stěně pravé síně blízko žilního splavu. Tady je spontánní depolarizace nejrychlejší, SA uzel proto generuje vzruchy i pro ostatní části převodního systému. Rytmus srdečních frekvencí určuje SA uzel na počet 70 tepů za minutu. Sám uzel je regulován pokyny z autonomního kardioregulačního centra v mozkovém kmeni. Centrum řízení srdeční činnosti je umístěno v prodloužené míše. Za určitých okolností ale může vzruch vznikat i jinde, což se projeví změnou frekvence tvorby vzruchů. V přepážce mezi síněmi a komorami je atrioventrikulární uzel (AV uzel). Za běžných okolností pouze převádí vzruch z SA uzlu, může ale generovat vzruch pro celé srdce. Z AV uzlu vychází Hissův svazek, který se v mezikomorové přepážce rozdělí na dvě Tawarova raménka, pravé a levé. Každé raménko míří k pracovnímu myokardu komor, kde se větví na Purkyňova vlákna, která probíhají pod endokardem a šíří vzruch do stěny komor. V SA uzlu a AV uzlu je rychlost šíření vzruchu 0,02-0,1 m/s, ve zbytku převodního systému se vzruch šíří rychlostí až 4 m/s. Mezi buňkami pracovního myokardu je šíření vzruchu pomalejší, do 1 m/s. U zdravého srdce je směr šíření vzruchů v určitém okamžiku vždy stejný. Výsledné vektory vzruchu můžeme snímat pomocí EKG. === Řízení srdeční frekvence === ==== Nervové řízení ==== Nejvýznamnější řízení frekvence je řízení nervové, pomocí autonomních nervů. Sinoatriální uzel je pod tonickým vlivem vegetativního nervového systému, který tak ovlivňuje rychlost tvorby vzruchů. Parasympatická nervová vlákna, nn. retardantes, pocházejí z bloudivého nervu. Působí na srdeční činnost zpomalením srdeční frekvence, snížením síly kontrakce a snížením vzrušivosti myokardu. Účinek parasympatiku na srdeční sval je zprostředkován mediátorem acetylcholinem, receptory v srdeční tkáni mohou být zablokovány atropinem (proto atropin zvyšuje srdeční frekvenci). Sympatická nervová vlákna, nn. accelerantes, pocházejí z hrudních sympatických ganglií. Působí na srdeční činnost zrychlením srdeční frekvence, zvýšením síly kontrakce a zvýšením vzrušivosti myokardu. Mediátorem sympatiku je noradrenalin. ===== Baroreceptorové reflexy ===== V oblouku aorty se nacházejí baroreceptory, které snímají krevní tlak. Při zvýšení tlaku krve je utlumen sympatikus, srdeční frekvence se sníží a tlak krve poklesne. ==== Humorální řízení ==== Katecholaminy, tedy adrenalin a noradrenalin, mají na srdce stejný účinek jako sympatikus. Naopak acetylcholin působí na srdce jako parasympatikus. Glukagon zrychluje srdeční frekvenci a zvyšuje sílu kontrakcí, inzulín také zrychluje srdeční činnost. Progesteron naopak srdeční frekvenci zpomaluje. ==== Vliv teploty na tepovou frekvenci ==== Frekvence s jakou sinoatriální uzel generuje vzruchy závisí i na jeho teplotě. Třetím faktorem ovlivňujícím srdeční frekvenci je proto tělesná teplota. Například zvýšení teploty o 1 °C se projeví vzestupem frekvence srdečního tepu asi o 10 úderů za minutu. == Srdce jako endokrinní žláza == Srdce produkuje hormon, atriový natriuretický peptid, který má vliv na krevní cévy, ledviny a nadledviny a podílí se na regulaci krevního tlaku a krevního objemu. == Vývoj srdce == Srdce je jeden z prvních orgánů, které se u embrya začnou vyvíjet. Začíná bít zhruba pět týdnů po poslední normální menstruaci (tři týdny po početí) a jeho tep se zpočátku plynule zrychluje až na hodnoty kolem 280 tepů za minutu v 7. až 9. týdnu, načež frekvence opět klesá až na 150 tepů v 15. týdnu. Po porodu se funkce srdce prudce změní, když se dítě odpojí od matčina krevního oběhu a začne dýchat. == Srdce u různých živočichů == === Srdeční frekvence === Čím menší živočich, tím je srdeční frekvence rychlejší. U mláďat bije srdce rychleji než u dospělých jedinců. Srdeční frekvence plejtvákovce je asi 9 úderů za minutu, slona 25 stahů za minutu, u člověka je to 70 stahů za minutu. Vrabec má tepovou frekvenci 500 stahů za minutu, rejsek 600 stahů za minutu, letící kolibřík dokonce 1200 stahů za minutu. === Srdce ptáků === Stejně jako u savců je srdce ptáků čtyřkomorové, s dokonale oddělenými dutinami. Vzhledem k velikosti těla je velké, leží v tělní dutině na hrudní kosti mezi plícemi a žaludkem. === Srdce ostatních obratlovců === Nejjednodušší srdce mají ryby a paryby; funguje jako čerpadlo, které žene krev směrem k žábrám, kde je okysličována a pak rozváděna po těle, aniž by se vracela zpět do srdce. Tvoří je jedna síň, kam přitéká neokysličená krev, a jedna komora, která vypuzuje krev do žáber. U dospělých obojživelníků dochází k rozdělení síní, srdce má tedy jednu komoru a dvě síně. Vzniká primitivní velký a malý krevní oběh, ale dochází k míšení okysličené a neokysličené krve. U plazů se začíná objevovat náznak mezikomorové přepážky, u krokodýlů je již kompletní, srdce je tedy čtyřkomorové stejně jako u savců a ptáků a už nedochází k míšení krve. === Srdce bezobratlých === U bezobratlých zastává funkci primitivního srdce většinou rozšířený pulsující úsek cévy, který funguje jako peristaltické čerpadlo. Cirkulace tělních tekutin (hemolymfy, krve) je zajištěna peristaltickými stahy hladké svaloviny pulsující cévy. == Technické analogie srdce == Hledáme-li technické analogie srdce a potažmo celé oběhové soustavy, musíme na prvním místě jmenovat ty nejdokonalejší - umělé srdce a funkční podpory srdce (kardiostimulátory). V lékařství jsou také úspěšně používány nejrůznější implantáty, jako např. umělé cévy či srdeční chlopně. Z technického hlediska představuje jistou funkční analogii srdce také např. jednoduchá pumpa, jejíž zpětné ventily plní stejnou funkci jako u srdce chlopně, i když je zřejmé, že pumpa nebyla zkonstruována na základě studia funkce srdce a jeho chlopní. Jistou, i když velmi vzdálenou, analogii celé oběhové soustavy představují také hydraulické a pneumatické systémy, používané např. v robotice. Ty používají jako ústřední jednotku hydraulický či pneumatický motor, jehož funkce by se dala přirovnat k funkci srdce, a dále pak soustavu rozvodných hadic, která by snesla srovnání s cévní soustavou. == Choroby srdce == Stavbou, funkcí a chorobami lidského srdce se zabývá kardiologie, srdeční choroby patří mezi nejčastější příčiny smrti, zejména v bohatých zemích. V České republice jsou nejčastější příčinou smrti a umírá na ně asi 50 % lidí. Nejčastější příčinou úmrtí z nemocí srdce je ischemická choroba srdeční. Ischemické choroby srdce jsou nejčastější příčinou hospitalizace i úmrtí v ČR. Na roční úmrtnosti se podílejí přibližně čtvrtinou. Statistika za rok 2012, uvádí 75.499 případů hospitalizace pro ischemické choroby srdce. V ČR v tom roce zemřelo na tyto choroby 25.178 lidí, na infarkt myokardu 6439. Ischemická choroba srdeční Infarkt myokardu Chlopenní vady Infekční endokarditida Srdeční arytmie Vrozené srdeční vady == Srdce v přeneseném významu == Srdce se ale v hovorové i technické mluvě užívá v mnoha přenesených i naprosto konkrétních významech: Srdce je všeobecně symbolem lásky, náklonnosti i přátelství (viz rčení láska sídlí v srdci aneb láska prochází srdcem či nechal u ní své srdce apod.). Naši předkové se domnívali, že srdce je sídlem citu, myšlení a duše, což ale není možné díky prokázanému životu s umělým srdcem. Symbol srdce může sloužit jako ozdoba či upomínka na nějakou osobu (třeba perníkové či jiné ozdobné srdce, srdíčko). Může však být také symbolem odvahy a energie: bojovat srdcem nebo srdnatě přeneseně znamená odvážný čin, do kterého člověk vložil svoji veškerou fyzickou a psychickou energii (viz rčení nechali v něm kus srdce). "Srdeční záležitost" se obvykle týká mimořádně blízké osoby či zvláště milé věci (záležitosti, události, předmětu, vlastnosti, vztahu apod.) pro nějakou konkrétní osobu "Nepokojné srdce" prý mívají osoby neklidné, těkavé, nestálé, hyperaktivní apod. "Srdce" může označovat tu nejdůležitější, centrální část nějakého většího technického či společenského systému (viz termín "srdce stroje", "srdce elektrárny", "srdce Evropy" apod.) Srdce zvonu je volně zavěšené závaží, které "bije" do zvonu (srovnej rčení má srdce jako zvon) Srdce je také červená barva v karetních hrách. == Odkazy == === Reference === === Související články === Oběhová soustava Elektrokardiogram Wiggersův diagram Transplantace srdce === Literatura === Silbernagl S., Despopoulos A.: Atlas fyziologie člověka. Grada Avicenum, Praha, 1993 Stanislav Trojan a kol.: Lékařská fyziologie. Grada, Praha, 2003 Kolektiv autorů, Koldův atlas veterinární anatomie. Grada, Praha, 1999 Hugo Černý, Veterinární anatomie, Novico, Brno, 2002 Ivan Novotný, Michal Hruška: Biologie člověka === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu srdce ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo srdce ve Wikislovníku Téma Srdce ve Wikicitátech (anglicky) HeartWorks - realistický 3D model srdce (anglicky) Srdce a krení oběh (animace) (anglicky) Srdce a krevní oběh (anglicky) Srdeční choroby (anglicky) eMedicine: Anatomie srdce (anglicky) Portál srdce

ADJ_PHRASE

OTHER

007371

... (mongolština). Do roku 1860 se cyrilice používala i v Rumunsku, až do roku 1990 také v Moldavsku, kde byla pak nahrazena latinkou. Na latinku také přešly některé další jazyky států vzniklých rozpadem SSSR, např. azerština, turkmenština a uzbečtina. Přestože podle názvu písma se může zdát, že by tvůrcem cyrilice mohl být svatý Cyril (Konstantin), není tomu tak. Cyril vytvořil složitější a starší písmo hlaholici v 60. letech 9. století, zatímco cyrilice vznikla až koncem 9. století v Bulharsku (Cyrillus et Methudius inventis Bulgarorum litteris) jako výraz jasného příklonu k byzantské kulturní sféře, o nějž usilovali zejména řečtí duchovní na slovanských územích. Cyrilici sloužilo za vzor řecké písmo. Cyrilice jim byla díky svému původu v řeckém písmu bližší; je navíc jednodušší a praktičtější než hlaholice. Autorství cyrilice se připisuje Metodějovu žáku Klimentovi, důkazy však chybí. V 11. století se těžiště slovanské vzdělanosti přeneslo z Bulharska do Kyjeva, odkud se cyrilice šířila dále. Zásadní reforma církevně-slovanské...

Kdo je autorem písma hlaholice?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyrilice

Cyril vytvořil složitější a starší písmo hlaholici v 60. letech 9. století, zatímco cyrilice vznikla až koncem 9. století v Bulharsku (Cyrillus et Methudius inventis Bulgarorum litteris) jako výraz jasného příklonu k byzantské kulturní sféře, o nějž usilovali zejména řečtí duchovní na slovanských územích.

Cyrilice (též cyrilika) je písmo původně vytvořené pro zápis staroslověnštiny a posléze používané pro zápis církevní slovanštiny, která na staroslověnštinu navázala. Cyrilici sloužila za vzor řecká alfabeta. V češtině se označení "cyrilice" často užívá jen pro starou formu tohoto písma, sloužící k zápisu staroslověnštiny a církevní slovanštiny, kdežto národní abecedy, které vývojem cyrilice vznikly, se označují jako azbuka. Slovo azbuka je zkratkou, utvořenou ze začátečních hlásek názvů prvních písmen abecedy: a (az), b (buki); obdobně jsou odvozena i pojmenování jiných písemných soustav, např. "abeceda", "alfabeta", "alefbet", "abugida" nebo "bopomofo". Cyrilice se používá pro zápis 6 slovanských jazyků (bulharština, makedonština, srbština, ukrajinština, běloruština a ruština), jakož i mnoha neslovanských jazyků na území bývalého Sovětského svazu (kazaština, kyrgyzština, tatarština, baškirština, čečenština, čuvaština atd.) a jeho satelitních států (mongolština). Do roku 1860 se cyrilice používala i v Rumunsku, až do roku 1990 také v Moldavsku, kde byla pak nahrazena latinkou. Na latinku také přešly některé další jazyky států vzniklých rozpadem SSSR, např. azerština, turkmenština a uzbečtina. Přestože podle názvu písma se může zdát, že by tvůrcem cyrilice mohl být svatý Cyril (Konstantin), není tomu tak. Cyril vytvořil složitější a starší písmo hlaholici v 60. letech 9. století, zatímco cyrilice vznikla až koncem 9. století v Bulharsku (Cyrillus et Methudius inventis Bulgarorum litteris) jako výraz jasného příklonu k byzantské kulturní sféře, o nějž usilovali zejména řečtí duchovní na slovanských územích. Cyrilici sloužilo za vzor řecké písmo. Cyrilice jim byla díky svému původu v řeckém písmu bližší; je navíc jednodušší a praktičtější než hlaholice. Autorství cyrilice se připisuje Metodějovu žáku Klimentovi, důkazy však chybí. V 11. století se těžiště slovanské vzdělanosti přeneslo z Bulharska do Kyjeva, odkud se cyrilice šířila dále. Zásadní reforma církevně-slovanské cyrilice byla provedena v Rusku za Petra Velikého v letech 1708-1711, kdy byla některá písmena upravena a jiná méně používaná písmena vypuštěna. Toto písmo nazývané graždanka ("občanské písmo") odpovídalo už tvary současnému písmu používanému v Rusku. Protože to však představovalo určité přiblížení k latince (latinizace), bylo zpočátku odmítáno zejména v církevní sféře. Později se však prosadilo i u ostatních pravoslavných Slovanů. Poslední úprava písma v Rusku byla provedena v roce 1918, kdy byla čtyři[ujasnit] méně používaná písmena z azbuky vypuštěna. Původní cyrilice kolem roku 900 vypadala takto: Tvary písmen a pořadí abecedy v církevní slovanštině ruské redakce: Názvy písmen (ke každému písmenu bylo přiřazeno slovo, má se za to, že existovala báseň, kde se tato slova vyskytovala . ): az - buki - vedi - glagol' - dobro - jest' - živjote - dzelo - zemlja - iže - i - kako - ljudi - myslete - naš - on - pokoj - rcy - slovo - tvjordo - uk - fert . - cher - omega - červ' - cy - ša - šta - jer - jery - jer' - jat' - ju - ja - jotované jest' - malý jus - jotovaný malý jus - velký jus - jotovaný velký jus - ksi - psi - fita - ižica. Tvar písmen se během času měnil, některá písmena zanikla úplně, jiná se pro potřeby nových jazyků zavedla. Vzhled a pořadí písmen v abecedě (azbuce) se rovněž liší zdroj od zdroje. Znaky, které se nevyskytují v ruské azbuce, anebo mají jinou výslovnost, jsou doplněné v závorce o informaci o významu (nejdříve český či nejbližší ekvivalent, a pak popis v IPA, je-li ovšem k dispozici). Zde je přehled základní, majuskulní podoby ("velká písmena"): Ižica se vyslovovala V po A a E, jinak I. Jer (tvrdý znak) zřejmě odpovídá dnešní výslovnosti v bulharštině, tj. šlo o podobnou samohlásku jako v anglickém jazyce "a". Často se psal na konci slov, která by jinak končila souhláskou, např. б = bůh. Co do počtu uživatelů je dnes nejdůležitější ruská cyrilice, tzv. azbuka, která obsahuje následující znaky: Ukrajinština používá navíc písmena Є, І, Ї, Ґ; naopak nepoužívá např. Ё, Ъ, Ы, Э . Г se v ní nečte G, ale H. Běloruština používá navíc písmena І, Ў, Ґ; Ў se čte podobně jako polské Ł; nepoužívá např. И, Щ, Ъ Г se v ní nečte G, ale . H. Srbština používá Ј místo Й a nepoužívá písmena Ю, Я Navíc má Ђ (Đ), Ћ (Ć), Љ (LJ), Њ (NJ), Џ (DŽ) - písmena v závorce jsou jejich ekvivalenty v chorvatské latince. Makedonština má mnoho společného se srbštinou, navíc používá pouze písmeno Ѕ (DZ), místo Ђ má Ѓ a místo Ћ má Ќ Bulharština čte Щ jako ŠT, ne ŠČ; Ъ v ní reprezentuje stejnou samohlásku jako rumunské Ă. Mongolština má navíc znaky Ө/ө, Ү/ү (někdy se píše jako V/v). Písmena Ж (Ž) a З (Z) se čtou a vyslovují jako Dž a Dz. Následující tabulka minuskulní azbuky ("malá písmena") ukazuje rozdíly mezi kolmým a kurzívním písmem ruské azbuky. Některé kurzívní znaky jsou značně odlišné. V bulharštině se často vyskytují v tištěném textu písmena v tzv. "rukopisném stylu", ve kterém jsou některá písmena naprosto odlišná i v základním (kolmém) typu písma a který je podobný kurzivě. V tomto stylu se písmeno д píše podobně jako malé "g" v latince, písmeno т jako malé "m" v latince, písmeno и jako malé "u" v latince, písmeno п jako malé " .n" v latince, písmeno г jako zrcadlově otočené "s" v latince, písmeno к jako malé "k" v latince a písmeno л se píše podobně jako vzhůru nohama obrácené "v" tedy podobně jako řecká Λ Bringhurst, Robert (2002). The Elements of Typographic Style (version 2.5), pp. 262-264. Vancouver, Hartley & Marks. ISBN 0-88179-133-4. Seznam jazyků používajících cyrilici Seznam jazyků Seznam písem (podle abecedy) Seznam písem (podle skupin) Slovníkové heslo cyrilice ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu cyrilice ve Wikimedia Commons Stránky o cyrilici Cyrilice na Omniglotu Staroslověnština na Omniglotu Font cyrilice Cyrillic Old Face Cyrilice na Unicode.org Kazašská cyrilice a fonty ke stažení Život sv. Metoděje - ukázka cyrilského textu

PERSON

PERSON

004151

... Prvním českým režisérem a kameramanem byl Jan Kříženecký, který od konce 90. let 19. století natáčel krátké dokumenty, zvané filmové aktuality. S hercem Josefem Švábem-Malostranským spolupracoval na krátkých filmových skečích, jako byl Výstavní párkař a lepič plakátů. První stálé kino založil Viktor Ponrepo v roce 1907 v Praze v domě U Modré Štiky. Před tím měla kina podobu kočovných stanů, film byl putovní atrakce. Po osamostatnění Československa se často natáčely nacionalistické filmy, mimo jiných Utrpením ke slávě (1919, režie Richard F. Branald) nebo Svatý Václav (1929, režie Jan S. Kolár). Zvuk byl v Československu poprvé použit ve filmu Když struny lkají .[zdroj?] V září 1930 se v Československu konaly krajně pravicovým tiskem vyvolané nacionalistické demonstrace Čechů proti filmům mluveným v němčině....

Kdy bylo založeno první stálé kino na území Čech?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A1_kinematografie

První stálé kino založil Viktor Ponrepo v roce 1907 v Praze v domě U Modré Štiky.

Česká kinematografie je souhrnné označení pro filmy natočené na území nynější České republiky. Mezinárodního ohlasu dosáhla v 60. letech 20. století československá nová vlna. Snímky Obchod na korze (1965), Ostře sledované vlaky (1967) a Kolja (1996) získaly Oscara za nejlepší cizojazyčný film, šest dalších se dostalo do užší nominace. Do české kinematografie je někdy zahrnována i tvorba českých exulantů, jako je Miloš Forman, Ivan Passer či Vojtěch Jasný. Vůbec prvním filmovým záznamem pořízeným na území dnešní České republiky byl americký film The Horitz Passion Play z roku 1897 věnovaný velkolepým pašijovým hrám v Hořicích na Šumavě. Prvním českým režisérem a kameramanem byl Jan Kříženecký, který od konce 90. let 19. století natáčel krátké dokumenty, zvané filmové aktuality. S hercem Josefem Švábem-Malostranským spolupracoval na krátkých filmových skečích, jako byl Výstavní párkař a lepič plakátů. První stálé kino založil Viktor Ponrepo v roce 1907 v Praze v domě U Modré Štiky. Před tím měla kina podobu kočovných stanů, film byl putovní atrakce. Po osamostatnění Československa se často natáčely nacionalistické filmy, mimo jiných Utrpením ke slávě (1919, režie Richard F. Branald) nebo Svatý Václav (1929, režie Jan S. Kolár). Zvuk byl v Československu poprvé použit ve filmu Když struny lkají .[zdroj?] V září 1930 se v Československu konaly krajně pravicovým tiskem vyvolané nacionalistické demonstrace Čechů proti filmům mluveným v němčině. Vedly k zákazu všech potenciálně pobuřujících německých filmů v Československu, včetně protiválečného snímku Na západní frontě 1918 (režie Georg Wilheim Pabst). Stát ve 30. letech omezoval import zahraničních filmů a protežoval domácí tvůrce. V roce 1932 byl zaveden kontingentní systém, byla stanovena kvóta, podle níž směl za jeden film vyrobený v Československu jeho výrobce dovézt 7 zahraničních filmů. Později byla kvóta snížena na 1:5. Roku 1934 byl kontingentní systém zrušen a nahradil jej registrační systém; regulace dovozu byla zrušena, importéři za jeden dovezený film nadále platili registrační poplatek 20 tisíc korun. Tyto peníze se přes Fond pro podporu domácí výroby dostávaly formou dotací k československým tvůrcům. V roce 1933 byly zprovozněny ateliéry A-B Barandov. Po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938 došlo k první ze tří emigračních vln. Československo opustil herec a režisér Hugo Haas. Ve Spojených státech se jako experimentální filmař a dokumentarista uplatnil Alexander Hackenschmied, který v exilu používal příjmení Hammid. Do USA odešli též Jiří Voskovec, Jan Werich a skladatel Jaroslav Ježek. Válečné dokumentaristice se ve Velké Británii po dobu války věnoval Jiří Weiss. Ostravský rodák Karel Reisz se jako dítě dostal do Británie s pomocí Nicholase Wintona a v šedesátých letech byl klíčovou postavou hnutí Free Cinema. Po okupaci Československa nacistickým Německem v roce 1939 byla zavedena tuhá cenzura. Okupanti zřídili dohlížecí instituci Českomoravské filmové ústředí. Okamžitě začali s arizací a germanizací českého filmového průmyslu. Titulky a plakáty musely být česko-německé. Filmy s židovskými herci nesměly být promítány a filmoví pracovníci museli být přezkušováni z němčiny. Nacisté už na počátku války vyvlastnili barrandovské ateliéry. Někteří filmaři stejně jako další umělci byli před rokem 1945 pro protinacistickou činnost popraveni; mezi nimi Vladislav Vančura. Mezi nejslavnější filmy z 50. let patří: Cesta do pravěku, Dobrý voják Švejk, Císařův pekař - Pekařův císař, Princezna se zlatou hvězdou, Vynález zkázy, Pyšná princezna a Byl jednou jeden král... Už v průběhu války české intelektuální kruhy diskutovaly o možnosti zestátnění filmového průmyslu, někteří umělci v tomto kroku viděli naději na nezávislost tvorby na komerčních zájmech producentů. K zestátnění došlo krátce po osvobození, ještě před komunistickým převratem. Dekret presidenta republiky ze dne 11. srpna 1945 o opatření v oblasti filmu stanovil: "1) K provozu filmových atelierů, k výrobě osvětlených filmů kinematografických (...), k laboratornímu zpracování filmů, k půjčování filmů ., jakož i k jejich veřejnému promítání je oprávněn výhradně stát. (2) K dovozu a vývozu filmů pro celé území Československé republiky jest rovněž oprávněn výhradně stát." Po následující čtyři desetiletí tak výrobu, dovoz i distribuci filmů v Československu plně kontroloval stát. V roce 1947 byl natočen první český barevný film, šlo o jiráskovské drama Jan Roháč z Dubé (režie Vladimír Borský). V témže roce byla také v Praze založena Filmová fakulta Akademie múzických umění známá jako FAMU. Po Únoru 1948 odešla do zahraničí další vlna emigrantů. Režisér František Čáp se stal jedním ze zakladatelů jugoslávské kinematografie. Jako nezávislý dokumentarista se živil v zahraničí Ladislav Brom. Ve čtyřicátých a padesátých letech byl československý film především nástrojem komunistické propagandy. Náznak změny se objevil koncem 50. let; lehce společensky kritické filmy Tři přání (1958, režie Ján Kadár a Elmar Klos), Zde jsou lvi (1958, režie Václav Krška), Škola otců (1957, Ladislav Helge) a Zářijové noci (1956, režie Vojtěch Jasný) byly zkritizovány na I. festivalu československého filmu v Banské Bystrici a následně staženy z distribuce. Podrobnější informace naleznete v článku Česká nová vlna. V letech 1968–1970 odešla v reakci na okupaci Československa vojsky pěti armád Varšavské smlouvy v roce 1968 do zahraničí řada významných režisérů. Vlast tak opustili Ivan Passer, Vojtěch Jasný, Jana Boková, Václav Reischl, Otakar Votoček, Bernard Šafařík, Jan Němec a další. Odmlčet se musel Pavel Juráček, na několik let i Jiří Menzel a Věra Chytilová. Miloš Forman odešel do Spojených států již v roce 1967, na základě smlouvy americké společnosti Paramount s českou institucí Filmexport. Mezi lety 1970 a 1989 tento exodus spolu s cenzurou způsobily úbytek filmů obsahujících uměleckou autorskou výpověď, česká kinematografie přestala získávat pozitivní ohlasy ze zahraničí; za celou dobu se dočkala pouze jedné nominace na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, a to za Menzelův film Vesničko má středisková (1985). Dominujícími žánry byly lidové komedie a detektivky. Výjimkou byla například filmová pohádka Tři oříšky pro Popelku, ta se do dneška každoročně vysílá na Vánoce v několika evropských zemích, například v Německu, Švýcarsku, Španělsku, Švédsku a Norsku. V prvních letech po sametové revoluci došlo k postupné privatizaci filmového průmyslu. Prvním filmem vyrobeným mimo státní monopol byl Tankový prapor (1991, režie Vít Olmer), který produkovala společnost Bontonfilm. Byla plně odstraněna státní cenzura, filmaři se zato nově museli vyrovnávat s tržním prostředím. Ve filmech se začal objevovat product placement. Na přelomu století se objevují první filmy natočené videokamerou, mimo jiné Láska shora (2002, režie Petr Marek). KLIMEŠ, Ivan: Kinematografie a stát v českých zemích 1895-1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2016. 576 s. ISBN 978-80-7308-641-1 kinematografie dějiny filmu Filmový přehled Webový portál Národního filmového archivu o české kinematografii Obrázky, zvuky či videa k tématu Česká kinematografie ve Wikimedia Commons

DATETIME

DATETIME

003368

Kerry King (* 3. června, 1964 v Los Angeles, Kalifornie) je americký kytarista a jeden ze zakládajících členů americké thrash metalové skupiny Slayer. Jeho otec byl letecký inspektor a matka pracovala u telefonní společnosti. Kerry v roce 1981 hledal ve skupinách místo jako kytarista,...

Byl otec Kerryho Kinga letecký inspektor?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kerry_King

Jeho otec byl letecký inspektor a matka pracovala u telefonní společnosti.

Kerry King (* 3. června, 1964 v Los Angeles, Kalifornie) je americký kytarista a jeden ze zakládajících členů americké thrash metalové skupiny Slayer. Jeho otec byl letecký inspektor a matka pracovala u telefonní společnosti. Kerry v roce 1981 hledal ve skupinách místo jako kytarista, poté se setkal s Jeffem Hannemanem a začali hrát skladby od Iron Maiden a Judas Priest. Kerry poznamenal: "Why don't we start our OWN band?", Jeff odpověděl "...Fuck yeah!". Jako většina metalových muzikantů měl i Kerry dlouhé vlasy, ale poté, co mu začaly padat, se ostříhal do hola; svou hlavu pak doplnil tetováním. Jeho přezdívka zní KFK, což znamená "Kerry Fucking King!". Jeho texty se z větší části zabývají satanismem; jeho zálibou jsou také horory. Obrázky, zvuky či videa k tématu Kerry King ve Wikimedia Commons muzikus.cz

VERB_PHRASE

YES_NO

011439

Evropský parlament (EP) je jeden ze sedmi orgánů Evropské unie a spolu s Radou Evropské unie přijímá její legislativní akty. Reprezentuje občany Evropské unie. Poslanci parlamentu jsou voleni přímou volbou každých pět let. První přímé volby do Evropského parlamentu byly v červnu 1979. Poslanci jsou v jednotlivých zemích EU voleni podle zásad poměrného zastoupení v tajné volbě všemi občany EU, jednotlivé volební systémy se však liší. V Belgii, Lucembursku, Řecku a na Maltě jsou volby pro občany povinné. Parlament má 751 poslanců, Česko zastupuje 21 poslanců. Počet poslanců z jednotlivých členských států určuje z podnětu parlamentu jednomyslným rozhodnutím Evropská rada (čl. 14 SEU). Volit mohou všichni občané Unie na území daného členského státu. Sídlem EP je Štrasburk (plenární zasedání), ale parlament pracuje také v Bruselu (výbory, schůze politických skupin) a Lucemburku (sekretariát)....

Kolik poslanců má Evropský parlament?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%BD_parlament

Parlament má 751 poslanců, Česko zastupuje 21 poslanců.

Evropský parlament (EP) je jeden ze sedmi orgánů Evropské unie a spolu s Radou Evropské unie přijímá její legislativní akty. Reprezentuje občany Evropské unie. Poslanci parlamentu jsou voleni přímou volbou každých pět let. První přímé volby do Evropského parlamentu byly v červnu 1979. Poslanci jsou v jednotlivých zemích EU voleni podle zásad poměrného zastoupení v tajné volbě všemi občany EU, jednotlivé volební systémy se však liší. V Belgii, Lucembursku, Řecku a na Maltě jsou volby pro občany povinné. Parlament má 751 poslanců, Česko zastupuje 21 poslanců. Počet poslanců z jednotlivých členských států určuje z podnětu parlamentu jednomyslným rozhodnutím Evropská rada (čl. 14 SEU). Volit mohou všichni občané Unie na území daného členského státu. Sídlem EP je Štrasburk (plenární zasedání), ale parlament pracuje také v Bruselu (výbory, schůze politických skupin) a Lucemburku (sekretariát). Základní pravomoce Evropského parlamentu jsou legislativní, rozpočtová a kontrolní. Také politická role Parlamentu v EU postupně roste. == Legislativní pravomoc == Maastrichtská smlouva umožnila parlamentu se tzv. procedurou spolurozhodování podílet na legislativním procesu. Rada Evropské unie, ve které jsou zastoupeny státy, si však uchovala výrazně silnější pozici. Po Lisabonské smlouvě je postavení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie v legislativním procesu rovnocenné. Pro většinu evropské legislativy Lisabonská smlouva zavádí tzv. řádný legislativní proces dle čl. 294 Smlouvy o fungování Evropské unie. Pro přijímání textů legislativního či jiného charakteru Evropský parlament užívá, stejně jako jeho národní protějšky, systém výborů a zpravodajů. Tento systém spočívá v tom, že o jednotlivé texty (buď návrhy Evropské komise či parlamentní rezoluce) se stará zpravodaj (vybraný poslanec v rámci příslušného výboru). Tento poslanec vypracovává, ve spolupráci se sekretariátem, pozici Evropského parlamentu k dané otázce (zprávu), například k návrhu Komise. Zpravodaj pak přijímá a zapracovává pozměňovací návrhy ostatních poslanců. Ostatní frakce pak ještě jmenují každá svého "stínového zpravodaje", který komunikuje se zpravodajem, formuluje mu pozici své politické skupiny a vypracovává pro svou skupinu návod, jak o jednotlivých pozměňovacích návrzích a o textu samotném mají jeho kolegové a kolegyně z klubu hlasovat. Jakmile je text v nějaké podobě schválen ve výboru, jde na plénum. == Rozpočtová pravomoc == Parlament rozhoduje o rozpočtu Evropské unie společně s Radou Evropské unie. Rozpočet nevstoupí v platnost, dokud ho nepodepíše předseda Evropského parlamentu. Parlament má poslední slovo v mnoha rozpočtových položkách, ale zemědělské výdaje může pouze doplnit; poslední slovo u této položky má Rada. Parlament může rozpočet zamítnout; jednání o rozpočtu pak začíná nanovo. Evropský parlament v minulosti rozpočet zamítl dvakrát, ale od roku 1986 tuto silnou pravomoc nepoužil. Parlament také kontroluje, jak jsou rozpočtové výdaje využity. == Dozorčí pravomoc == Parlament dohlíží na všechny aktivity Unie. Tato pravomoc byla původně vyhrazena pouze pro aktivity Evropské komise, nyní je ale rozšířena i na Radu Evropské unie a orgány zodpovědné za Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Parlament hraje klíčovou roli při jmenování Komise: hlasuje o předsedovi Komise a vede slyšení o každém navrženém komisaři; poté rozhoduje o jmenování Komise jako celku v hlasování o důvěře. EP a jeho členové mohou komisi interpelovat. Evropský parlament má také právo vyjádřit Komisi nedůvěru a tak ji přinutit k rezignaci. Tuto pravomoc ovšem Parlament zatím nikdy nevyužil, přestože se k tomu již schylovalo v roce 1999 (Santerova komise odstoupila ještě před hlasováním v Evropském parlamentu). V současné době se hodně hovoří i o tom, že by politická orientace Evropské komise měla odpovídat většině v Evropském parlamentu vzešlé z voleb (funkční období obou orgánů jsou sladěna). Občané Unie se mohou na Evropský parlament obracet s peticemi. Pokud mají stížnosti proti činnosti orgánů EU, mohou se obrátit na Evropského veřejného ochránce práv, který spadá pod parlament. Evropský parlament může také podávat žaloby k Evropskému soudnímu dvoru v oblasti meziinstitucionálních vztahů. == Politická role == Politická role Parlamentu stále roste. Rada konzultuje s Parlamentem svá důležitá zahraničněpolitická rozhodnutí. Parlament vznáší na Radu dotazy a může vydávat doporučení. Mezinárodní události jsou předmětem parlamentních rozprav, které jsou zakončeny přijetím usnesení požadujících určitý zahraničněpolitický přístup Evropské unie. Přijetí každého nového člena EU a většina mezinárodních smluv musí být odsouhlasena Parlamentem. Evropský parlament přisuzuje značnou důležitost ochraně lidských práv jak uvnitř, tak vně Unie. Používá svoji pravomoc souhlasu jako jeden z prostředků podpory vážnosti základních práv. Tuto pravomoc Parlament použil k zamítnutí několika finančních protokolů s jistými nečlenskými zeměmi na základě nedodržování lidských práv, čímž tyto země přinutil propustit politické vězně anebo přijmout mezinárodní zásady ochrany lidských práv. V roce 1988 Parlament založil Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, která se každoročně uděluje jednomu nebo více jednotlivcům nebo skupině, kteří se vyznamenali v boji za lidská práva. V roce 1989 byla tato cena udělena Alexandru Dubčekovi. Každý občan členského státu EU je zároveň občanem Unie. Občanství EU doplňuje, nikoliv nahrazuje, národní občanství. Občané EU mají právo podávat petice k Evropskému parlamentu, právo předkládat své stížnosti Evropskému veřejnému ochránci práv (ombudsmanovi), a právo oslovit jakýkoli orgán nebo instituci EU v jednom z úředních jazyků Unie (jazyky všech členských států EU) a obdržet odpověď ve stejném jazyce. == Historie == Parlamentní shromáždění bylo zavedeno již v Pařížské smlouvě z roku 1951 ustavující Evropské společenství uhlí a oceli. Po vzniku Evropského hospodářského společenství a Euratomu v roce 1957 se pravomoce tohoto Shromáždění rozšířily i na oblasti působnosti těchto dvou společenství. Shromáždění bylo tvořeno zástupci národních parlamentů. V roce 1976 došlo ke změně smluv a od roku 1979 byli poslanci voleni přímou volbou občany jednotlivých členských zemí. V prvních přímých volbách bylo zvoleno 518 poslanců. Jednotný evropský akt v roce 1986 oficiálně změnil název Shromáždění na Evropský parlament a přidělil mu nové pravomoci. Nový název byl ale fakticky používán už od roku 1962. Přistoupení nových členů a pozdější sjednocení Německa zvýšilo počet členů na 626. == Počet poslanců == Protože navržený počet poslanců byl pro 27 členských zemí (tedy i pro předpokládaných 12 nových členů), zatímco nejdříve bylo přijato pouze 10 zemí, a celkový počet členů tak byl 25, Smlouva z Nice určila, že v takovém případě budou neobsazená poslanecká místa poměrně rozdělena mezi všechny členy Unie tak, aby celkový počet poslanců byl 732. Toto ustanovení platí přechodně pro parlamentní období 2004–2009. Když však v tomto období byly přijaty další dvě nové členské země, tito noví členové volili své zástupce do EP a počet poslanců tak dočasně překročil maximální počet 732. Lisabonská smlouva určuje maximální počet poslanců na 751 celkově (předseda parlamentu však nemůže hlasovat) a 96 pro jeden členský stát. Vstoupila však v platnost až 1. prosince 2009, tedy několik měsíců po volbách v roce 2009. Evropská rada proto navrhla dočasné zvýšení počtu poslanců na 754 (a způsob jejich výběru) do konce tohoto volebního období (do roku 2014), aby byla zachována proporcionalita při nemožnosti odebrat Německu existující mandáty během volebního období. Evropský parlament tento návrh schválil,a tato úprava tak vešla v platnost od prosince 2011. Od července 2013 byl počet poslanců navýšen o 12 reprezentantů Chorvatska na 766. Ve volbách do Evropského parlamentu, které proběhly v květnu 2014, se zvolilo 751 poslanců (k 31. prosinci 2016 je poslanců 749), což znamená, že oproti stavu k 1. 7. 2013 některé státy přijdou o minimálně jednoho poslance. == Orgány Evropského parlamentu == Práce Evropského parlamentu je jako u jiných parlamentů organizována v rámci výborů a pléna. Jedině text schválený na plénu je platný, přesto je práce výborů nepostradatelná. Nabízí totiž poslancům možnost specializace, takže o jednotlivých návrzích se jedná v rámci výborů mezi poslanci, kteří se dané oblasti blíže věnují. Evropský parlament má 20 stálých výborů, které vesměs tematicky odpovídají generálním ředitelstvím Evropské komise. Kromě výborů existují ještě podvýbory a také dočasné výbory svolávané k aktuálním tématům. Vedle výborů má Evropský parlament ještě delegace. Je jich 33 a mají meziparlamentní charakter. Jedná se o kontakt s poslanci parlamentů třetích zemí z celého světa a také přidružených či kandidátských zemí. Vedle toho jsou v EP i delegace pro působení v parlamentních shromážděních EU-AKT (africké, karibské a tichomořské státy), EU-Středomoří a také v parlamentním shromáždění NATO. Vedle výborů a delegací jsou v Evropském parlamentu ještě orgány, které zajišťují jeho chod. Jsou jimi konference předsedů (předseda EP a předsedové politických skupin; řeší otázky spojené s chodem parlamentu), kvestoři (volení poslanci pro vyřizování administrativních a finančních otázek poslanců) a předsednictvo EP (předseda EP, místopředsedové a kvestoři jako pozorovatelé). Zvláštní postavení má předseda Evropského parlamentu, který zastupuje EP navenek. Předseda EP je volen na dva a půl roku a momentálně jím je italský poslanec Antonio Tajani, který 17. ledna 2017 vystřídal svého německého předchůdce Martina Schulze. Evropský parlament má také Generální sekretariát tvořený 5 000 úředníky v Lucemburku a v Bruselu. Pro rozdělování všech postů v rámci orgánů EP mezi frakcemi (předsednictví EP, předsednictví výborů atd.), ale i v rámci frakcí mezi jednotlivými národními delegacemi, se používá D'Hondtova metoda, který dobře reflektuje váhu jednotlivých subjektů (stejný systém se používá i pro rozdělování křesel v české poslanecké sněmovně). == Odkazy == === Reference === === Literatura === Jak funguje Evropská unie. Průvodce institucionálním rámcem EU. Lucemburk 2013, s. 9–11. MCCORMICK, John: Understanding the European Union. A Concise Introduction. 6th ed. 2014, s. 87–90. === Související články === Volby do Evropského parlamentu v Česku 2004 Volby do Evropského parlamentu v Česku 2009 Volby do Evropského parlamentu v Česku 2014 Evropská politická strana Politická skupina Evropského parlamentu Volební právo v Česku === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Evropský parlament ve Wikimedia Commons Galerie Evropský parlament ve Wikimedia Commons (česky) Oficiální stránky Evropského parlamentu (česky) Informační kancelář Evropského parlamentu v ČR (česky) Evropský parlament Odborně (česky) Vliv Evropského parlamentu na rozhodování v EU (česky) Ucelený a aktuální přehled souvislostí ohledně voleb do Evropského parlamentu v roce 2014, zajímavosti a stanoviska významných lidí

NUMERIC

NUMERIC

007296

... proti nachlazení, kašli, chřipce pravidelné užívání skořice(dávky 1 - 5 g) má vliv na pokles hladin plazmatické glukózy nalačno, celkového cholesterolu, LDL-Ctariglyceridů a zvýšení HDL-C, nebyl však prokázán žádný významný vliv na hladinu glykovaného hemoglobinu Může způsobit alergickou reakci. Svůj původ má skořicovník v Asii, kde se používal jako koření i lék. Nyní jej najdeme nejen na plantážích v celém tropickém a subtropickém pásmu jihovýchodní Asie, zejména v Indonésii, ale i na Seychelských ostrovech a Madagaskaru nebo na americkém kontinentu (např. Brazílie). Plantáže skořicovníků bývají poblíž vodních toků, protože tyto rostliny potřebují hodně spodní vody. Zmínky o skořicovníku pochází již z Číny 4000 let před n. l. Jako léčivo i aromatickou přísadu ji používali staří Egypťané. Také ve starověkém Řecku byla skořice...

Potřebují skořicovníky hodně vody?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sko%C5%99ice

Plantáže skořicovníků bývají poblíž vodních toků, protože tyto rostliny potřebují hodně spodní vody.

Skořice je aromatická kůra skořicovníků, stálezelených tropických stromů. Je i léčivá, vyrábí se z ní silice, tinktury, olej. Má kořenně nasládlou chuť a příjemnou vůni, které jí dává zejména obsažená sloučenina cinnamaldehyd. Působí na chuť k jídlu, celkově osvěžuje a podporuje trávení. Skořicovníky patří do čeledi vavřínovité (Lauraceae). Nejdůležitější z produkčního hlediska jsou skořicovník ceylonský a čínský. Skořicovník ceylonský (Cinnamomum zeylanicum) pochází ze Srí Lanky (ostrov Ceylon), pěstuje se však i v jiných tropických oblastech. První úroda se sklízí dva až tři roky po vysazení. Cejlonská skořice je považována za tu nejkvalitnější (z toho nejlepší je z kůry osmiletých keřů). Je silně aromatická. Kůra po usušení tvoří charakteristické tenké svitky, okraje se svinují dovnitř, takže vznikají jakési dvojruličky. Skořicovník čínský (Cinnamomum cassia) pochází z Barmy, pěstuje se v jižní Číně, Thajsku a Indonésii. Skořice z tohoto stromu se využívala již ve starověku (ve starověkém Řecku). Rostlina může dosáhnout výšky přes 10 metrů, ale na plantážích se řeže a udržuje se na zhruba dva metry vysoký keř. Kůra čínského skořicovníku je hrubší, má červenější barvu a po usušení tvoří pouze žlábkovité trubky nebo pruhy. Skořicovník čínský poskytuje též sušené plody, které jsou známé jako "květy kassiové" a využívají se jako koření. Ze skořicovníku se využívá sušená vnitřní část kůry bohatá na silice. Z listů, větví i květů se získává skořicový olej. Skořicovník nachází uplatnění v mnoha průmyslových odvětvích: v potravinářství - ve většině zemí se používá prášková skořice, která se přidává zejména do sladkých pokrmů, do pečiva a cukrářských výrobků, při zavařování ovoce. Může se však používat i skořicová kůra vcelku (např. v Indii se smaží v horkém oleji). Do masitých pokrmů se přidává skořice v asijské, latinskoamerické, arabské i španělské kuchyni. ve farmaceutickém průmyslu - upravuje nepříjemnou chuť léků (chuťové korigens) v likérnictví - výroba žaludečních likérů, kořeněných a bylinných likérů a vína ve voňavkářství - pro svoji charakteristickou vůni v kosmetice - výroba mýdla, přípravky pro ústní hygienu v léčitelství - díky vysokému obsahu silic se využívá zvl. skořicový olej, tinktura a sirup. Benzoát sodný Cinnamaldehyd – základní složka aromatu typického pro skořici Ethylcinnamát – podílí se na chuti a aromatu skořice (ovocná a balzámová vůně připomínající skořici s trochou jantaru) Eugenol – podílí se na aromatu skořice (hřebíčková vůně) Kumarin – zvýrazňuje a doplňuje . aroma (sladká vůně připomínající posečenou trávu) Kyselina skořicová – podílí se na chuti a aromatu skořice (medová, květinová vůně) Linalool – podílí se na aromatu skořice (květinová, s trochou kořenné vůně) Safrol – podílí . se na aromatu skořice (vůně cukrárny) pomáhá krevnímu oběhu, snižuje krevní tlak, zmírňuje krvácení z nosu a silné menstruace zlepšuje trávení - štěpí tuky, zlepšuje metabolismus tuků a cukru u lidí s cukrovkou, zahřívá a stimuluje zažívací trakt ., uklidňuje koliky, průjmy, nevolnosti, nadýmání podporuje chuť k jídlu zevně se používá proti revmatismu má dezinfekční a antibiotické účinky, ničí bakterie používá se jako prostředek proti nachlazení, kašli, chřipce pravidelné užívání skořice(dávky 1 - 5 g) má vliv na pokles hladin plazmatické glukózy nalačno, celkového cholesterolu, LDL-Ctariglyceridů a zvýšení HDL-C, nebyl však prokázán žádný významný vliv na hladinu glykovaného hemoglobinu Může způsobit alergickou reakci. Svůj původ má skořicovník v Asii, kde se používal jako koření i lék. Nyní jej najdeme nejen na plantážích v celém tropickém a subtropickém pásmu jihovýchodní Asie, zejména v Indonésii, ale i na Seychelských ostrovech a Madagaskaru nebo na americkém kontinentu (např. Brazílie). Plantáže skořicovníků bývají poblíž vodních toků, protože tyto rostliny potřebují hodně spodní vody. Zmínky o skořicovníku pochází již z Číny 4000 let před n. l. Jako léčivo i aromatickou přísadu ji používali staří Egypťané. Také ve starověkém Řecku byla skořice známá a Řekové přikládali jejím léčebným účinkům velký význam, avšak nevěděli, odkud pochází. I sám Aristoteles se domníval, že ji z neznámých zemí přinášejí obrovští ptáci, jimž ji z hnízd s nasazením života loupí odvážní Arabové. Až jeho žák Alexandr Makedonský poznal skořicovník při tažení do Indie. Skořice byla vzácná a drahá, a tak se o ni vedlo mnoho bojů. Na západě byla dříve známá pouze skořice čínská. Od 16. století se díky objevitelským cestám začíná dovážet i ceylonská. V r. 1580 ovládli Cejlon Portugalci, kteří tvrdě utlačovali místní obyvatele, aby zajistili Evropě dostatek skořice. Od r. 1632 se stále více na Cejlonu začínají prosazovat Nizozemci, kterým se podařilo zavést monopol na cejlonskou skořici. Později přenesli její pěstění také do Indonésie, která je dodnes jedním z jejích největších producentů. V českých zemích byla skořice známa od 15. století.

VERB_PHRASE

YES_NO

004996

... Podstatná jména sdružováním modifikují jedno druhé; klíčové je na konci. Slovesa, která jsou vnitřně buďto přechodná nebo nepřechodná, přijímají různé odvozovací přípony. Jedná se o polysyntetický jazyk. Oficiálně je jazyk ainu psán v modifikované verzi japonské slabikové abecedě katakana. Existuje zde také abeceda založená na latince. Ainu Times jsou publikovány v obou verzích. Část Unicode zvaná Katakana Phonetic Extensions (31F0-31FF) obsahuje znaky katakana určené především pro jazyk ainu. V ainu se často používá katakana pro koncové souhlásky, které se nevyskytují v japonštině. Je třeba si však uvědomit, že původně jazyk Ainu nezná psanou formu a lid Ainu nepoužíval písmo, pouze ústní tradici, viz níže heslo Yukar....

Existuje abeceda jazyka ainu založená na latince?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ain%C5%A1tina

Existuje zde také abeceda založená na latince.

Ainština, neboli Ainu (ア イ, Aynu Itak; japonsky: ア, Ainu-go) je řeč, kterou mluví etnická skupina Ainu na severu japonského ostrova Hokkaidó. Dříve se tímto jazykem mluvilo také na Kurilských ostrovech, severní části Honšú a jižní polovině Sachalinu. Ačkoliv je v některých ohledech typologicky podobný japonštině, je ainu považován za izolovaný jazyk bez známých vztahů k ostatním jazykům. Občas je řazen k paleoasijským jazykům (paleosibiřským jazykům), což je však pouze souhrnný pojem pro několik izolovaných a malých jazykových rodin, u nichž se věří, že se jimi mluvilo na Sibiři před příchodem tureckých a tunguských mluvčích; není skutečnou jazykovou rodinou. Většina lingvistů věří, že sdílený slovník mezi ainu a nivchštinou je způsoben přejímáním slov. Navrhovaná příbuznost s japonštinou a altajskými jazyky (Patrie 1982) si získala jen malou podporu mezi odborníky. V dřívějších letech se jej někteří pokoušeli spojit s austronéskými jazyky na základě slovníkových a kulturních srovnání, kupříkladu japonský lingvista Šičiro Murajama. Alexandr Vovin (1993) předložil důkazy naznačující vzdálené propojení s austroasijskými jazyky; sám však označuje svou hypotézu jako předběžnou. Ainu je skomírající jazyk. V Nibutani (část města Biratori na ostrově Hokkaidó), kde žije mnoho zbývajících rodilých mluvčích, je asi 100 mluvčích, z nichž na konci 80. let 20. století používalo jazyk denně pouze 15. Na celém Hokkaidó je asi 1 000 rodilých mluvčích, kteří s několika výjimkami nejsou mladší než 30 let. Používání mezi rodilými mluvčími stoupá, takže už asi nebude přesné říkat, že pouze 15 lidí jej užívá pravidelně, protože zde existuje hnutí snažící se zvrátit úbytek mluvčích dříve než bude příliš pozdě. Většina ze 150 000 lidí prohlašujících se v Japonsku za etnické Ainu (mnoho dalších Ainu si není vědomo svých kořenů nebo je tají z obavy před diskriminací) mluví pouze japonsky, je zde však vzrůstající množství uživatelů, pro které není mateřštinou, zvláště na Hokkaidó, především díky vlivu aktivistů ainu a bývalého člena japonského parlamentu Šigeru Kajano, který byl sám rodilým mluvčím. Ainu byl v posledních desetiletích ohroženým jazykem. Má nízký, ale poslední dobou zvyšující se počet mluvčích. Jejich dnešní počet (ať už pro tento pojem používáme jakoukoliv definici) není znám s jistotou. Mezi mluvčími (ve smyslu širší definice) v současné době nad rodilými převažují ti, co se jej naučili jako další jazyk. Slabiky ainu jsou typu CV(C) (tj. tvořené v pořadí souhláskou, samohláskou a někdy i další souhláskou) a proto zde vzniká málo skupin souhlásek. Sekvence /ti/ je realizována jako [ʧ], /s/ před /i/ a na konci slabik přechází v [ʃ]. Mezi dialekty existují rozdíly; na ostrově Sachalinu přecházejí /p, t, k, r/ na konci slabik v /h/. V jazyce se uplatňuje systém melodického přízvuku; slova včetně afixů mají vysokou intonaci na kmeni nebo na první slabice, pokud je zavřená nebo má dvojhlásku. Jiná slova mají vysokou intonaci na druhé slabice. Ainu je SOV jazyk (tj. slova ve větě mají pořadí: podmět, předmět, přísudek) s příklonkami. Podmět a předmět jsou obvykle označovány právě příklonkami. Podstatná jména sdružováním modifikují jedno druhé; klíčové je na konci. Slovesa, která jsou vnitřně buďto přechodná nebo nepřechodná, přijímají různé odvozovací přípony. Jedná se o polysyntetický jazyk. Oficiálně je jazyk ainu psán v modifikované verzi japonské slabikové abecedě katakana. Existuje zde také abeceda založená na latince. Ainu Times jsou publikovány v obou verzích. Část Unicode zvaná Katakana Phonetic Extensions (31F0-31FF) obsahuje znaky katakana určené především pro jazyk ainu. V ainu se často používá katakana pro koncové souhlásky, které se nevyskytují v japonštině. Je třeba si však uvědomit, že původně jazyk Ainu nezná psanou formu a lid Ainu nepoužíval písmo, pouze ústní tradici, viz níže heslo Yukar. Ainu má bohatou ústní tradici v hrdinské epice zvané Yukar, ve které se uchovalo mnoho gramatických a lexikálních archaismů. I v České republice jsou známá některá slova tohoto jazyka díky japonské počítačové hře Final Fantasy X, ve která se někteří z hlavních hrdinů a předměty jmenují podle tohoto jazyka (například Yuna je jméno květiny a Wakka znamená "voda").

VERB_PHRASE

YES_NO

004149

Česká kinematografie je souhrnné označení pro filmy natočené na území nynější České republiky. Mezinárodního ohlasu dosáhla v 60. letech 20. století československá nová vlna. Snímky Obchod na korze (1965), Ostře sledované vlaky (1967) a Kolja (1996) získaly Oscara za nejlepší cizojazyčný film, šest dalších se dostalo do užší nominace. Do české kinematografie je někdy zahrnována i tvorba českých exulantů, jako je Miloš Forman, Ivan Passer či Vojtěch Jasný. Vůbec prvním filmovým záznamem pořízeným na území dnešní České republiky byl americký film The Horitz Passion Play z roku 1897 věnovaný velkolepým pašijovým hrám v Hořicích na Šumavě. Prvním českým režisérem a kameramanem byl Jan Kříženecký, který od konce 90. let 19. století natáčel krátké dokumenty, zvané filmové aktuality. S hercem Josefem Švábem-Malostranským spolupracoval na krátkých filmových skečích, jako byl Výstavní párkař a lepič plakátů. První stálé kino založil Viktor Ponrepo v roce 1907 v Praze v domě U Modré Štiky....

Kdo byl prvním českým režisérem?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A1_kinematografie

Prvním českým režisérem a kameramanem byl Jan Kříženecký, který od konce 90. let 19. století natáčel krátké dokumenty, zvané filmové aktuality.

Česká kinematografie je souhrnné označení pro filmy natočené na území nynější České republiky. Mezinárodního ohlasu dosáhla v 60. letech 20. století československá nová vlna. Snímky Obchod na korze (1965), Ostře sledované vlaky (1967) a Kolja (1996) získaly Oscara za nejlepší cizojazyčný film, šest dalších se dostalo do užší nominace. Do české kinematografie je někdy zahrnována i tvorba českých exulantů, jako je Miloš Forman, Ivan Passer či Vojtěch Jasný. Vůbec prvním filmovým záznamem pořízeným na území dnešní České republiky byl americký film The Horitz Passion Play z roku 1897 věnovaný velkolepým pašijovým hrám v Hořicích na Šumavě. Prvním českým režisérem a kameramanem byl Jan Kříženecký, který od konce 90. let 19. století natáčel krátké dokumenty, zvané filmové aktuality. S hercem Josefem Švábem-Malostranským spolupracoval na krátkých filmových skečích, jako byl Výstavní párkař a lepič plakátů. První stálé kino založil Viktor Ponrepo v roce 1907 v Praze v domě U Modré Štiky. Před tím měla kina podobu kočovných stanů, film byl putovní atrakce. Po osamostatnění Československa se často natáčely nacionalistické filmy, mimo jiných Utrpením ke slávě (1919, režie Richard F. Branald) nebo Svatý Václav (1929, režie Jan S. Kolár). Zvuk byl v Československu poprvé použit ve filmu Když struny lkají .[zdroj?] V září 1930 se v Československu konaly krajně pravicovým tiskem vyvolané nacionalistické demonstrace Čechů proti filmům mluveným v němčině. Vedly k zákazu všech potenciálně pobuřujících německých filmů v Československu, včetně protiválečného snímku Na západní frontě 1918 (režie Georg Wilheim Pabst). Stát ve 30. letech omezoval import zahraničních filmů a protežoval domácí tvůrce. V roce 1932 byl zaveden kontingentní systém, byla stanovena kvóta, podle níž směl za jeden film vyrobený v Československu jeho výrobce dovézt 7 zahraničních filmů. Později byla kvóta snížena na 1:5. Roku 1934 byl kontingentní systém zrušen a nahradil jej registrační systém; regulace dovozu byla zrušena, importéři za jeden dovezený film nadále platili registrační poplatek 20 tisíc korun. Tyto peníze se přes Fond pro podporu domácí výroby dostávaly formou dotací k československým tvůrcům. V roce 1933 byly zprovozněny ateliéry A-B Barandov. Po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938 došlo k první ze tří emigračních vln. Československo opustil herec a režisér Hugo Haas. Ve Spojených státech se jako experimentální filmař a dokumentarista uplatnil Alexander Hackenschmied, který v exilu používal příjmení Hammid. Do USA odešli též Jiří Voskovec, Jan Werich a skladatel Jaroslav Ježek. Válečné dokumentaristice se ve Velké Británii po dobu války věnoval Jiří Weiss. Ostravský rodák Karel Reisz se jako dítě dostal do Británie s pomocí Nicholase Wintona a v šedesátých letech byl klíčovou postavou hnutí Free Cinema. Po okupaci Československa nacistickým Německem v roce 1939 byla zavedena tuhá cenzura. Okupanti zřídili dohlížecí instituci Českomoravské filmové ústředí. Okamžitě začali s arizací a germanizací českého filmového průmyslu. Titulky a plakáty musely být česko-německé. Filmy s židovskými herci nesměly být promítány a filmoví pracovníci museli být přezkušováni z němčiny. Nacisté už na počátku války vyvlastnili barrandovské ateliéry. Někteří filmaři stejně jako další umělci byli před rokem 1945 pro protinacistickou činnost popraveni; mezi nimi Vladislav Vančura. Mezi nejslavnější filmy z 50. let patří: Cesta do pravěku, Dobrý voják Švejk, Císařův pekař - Pekařův císař, Princezna se zlatou hvězdou, Vynález zkázy, Pyšná princezna a Byl jednou jeden král... Už v průběhu války české intelektuální kruhy diskutovaly o možnosti zestátnění filmového průmyslu, někteří umělci v tomto kroku viděli naději na nezávislost tvorby na komerčních zájmech producentů. K zestátnění došlo krátce po osvobození, ještě před komunistickým převratem. Dekret presidenta republiky ze dne 11. srpna 1945 o opatření v oblasti filmu stanovil: "1) K provozu filmových atelierů, k výrobě osvětlených filmů kinematografických (...), k laboratornímu zpracování filmů, k půjčování filmů ., jakož i k jejich veřejnému promítání je oprávněn výhradně stát. (2) K dovozu a vývozu filmů pro celé území Československé republiky jest rovněž oprávněn výhradně stát." Po následující čtyři desetiletí tak výrobu, dovoz i distribuci filmů v Československu plně kontroloval stát. V roce 1947 byl natočen první český barevný film, šlo o jiráskovské drama Jan Roháč z Dubé (režie Vladimír Borský). V témže roce byla také v Praze založena Filmová fakulta Akademie múzických umění známá jako FAMU. Po Únoru 1948 odešla do zahraničí další vlna emigrantů. Režisér František Čáp se stal jedním ze zakladatelů jugoslávské kinematografie. Jako nezávislý dokumentarista se živil v zahraničí Ladislav Brom. Ve čtyřicátých a padesátých letech byl československý film především nástrojem komunistické propagandy. Náznak změny se objevil koncem 50. let; lehce společensky kritické filmy Tři přání (1958, režie Ján Kadár a Elmar Klos), Zde jsou lvi (1958, režie Václav Krška), Škola otců (1957, Ladislav Helge) a Zářijové noci (1956, režie Vojtěch Jasný) byly zkritizovány na I. festivalu československého filmu v Banské Bystrici a následně staženy z distribuce. Podrobnější informace naleznete v článku Česká nová vlna. V letech 1968–1970 odešla v reakci na okupaci Československa vojsky pěti armád Varšavské smlouvy v roce 1968 do zahraničí řada významných režisérů. Vlast tak opustili Ivan Passer, Vojtěch Jasný, Jana Boková, Václav Reischl, Otakar Votoček, Bernard Šafařík, Jan Němec a další. Odmlčet se musel Pavel Juráček, na několik let i Jiří Menzel a Věra Chytilová. Miloš Forman odešel do Spojených států již v roce 1967, na základě smlouvy americké společnosti Paramount s českou institucí Filmexport. Mezi lety 1970 a 1989 tento exodus spolu s cenzurou způsobily úbytek filmů obsahujících uměleckou autorskou výpověď, česká kinematografie přestala získávat pozitivní ohlasy ze zahraničí; za celou dobu se dočkala pouze jedné nominace na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, a to za Menzelův film Vesničko má středisková (1985). Dominujícími žánry byly lidové komedie a detektivky. Výjimkou byla například filmová pohádka Tři oříšky pro Popelku, ta se do dneška každoročně vysílá na Vánoce v několika evropských zemích, například v Německu, Švýcarsku, Španělsku, Švédsku a Norsku. V prvních letech po sametové revoluci došlo k postupné privatizaci filmového průmyslu. Prvním filmem vyrobeným mimo státní monopol byl Tankový prapor (1991, režie Vít Olmer), který produkovala společnost Bontonfilm. Byla plně odstraněna státní cenzura, filmaři se zato nově museli vyrovnávat s tržním prostředím. Ve filmech se začal objevovat product placement. Na přelomu století se objevují první filmy natočené videokamerou, mimo jiné Láska shora (2002, režie Petr Marek). KLIMEŠ, Ivan: Kinematografie a stát v českých zemích 1895-1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2016. 576 s. ISBN 978-80-7308-641-1 kinematografie dějiny filmu Filmový přehled Webový portál Národního filmového archivu o české kinematografii Obrázky, zvuky či videa k tématu Česká kinematografie ve Wikimedia Commons

PERSON

PERSON

000840

... ceremoniálních akcích. Lidé si je také pořizují jako dobré společníky pro volný čas. V armádě se výborně osvědčil jako kyrysnický kůň. Pro jejich klidný a respekt vzbuzující pohled, si je oblíbila i jízdní policie. Pro své výborné povahové vlastnosti se tyto koně užívají pro hipoterapii. Další využití starokladrubských koní je ve vozatajském sportu, kde dosahují vynikajících výsledků a jsou jedni z nejlepších. Starokladrubský kůň je světovým unikátem, nejen díky svému původu, ale i úspěšnou snahou chovatelů o vzkříšení původního českého plemene. V roce 1995 byl starokladrubský kůň přijat za kulturní památku a v roce 2002 byl za kulturní památku označen i hřebčín v Kladrubech. Díky tomu je starokladrubský kůň jediným živým tvorem na světě, který je pod památkářskou ochranou. Toto ocenění nemají ani Lipicáni španělské školy ve Vídni. Toto plemeno bylo také přijato pod ochranu FAO, odborné organizace OSN....

Kdy byl Starokladrubský kůň uznán jako národní kulturní památka?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Starokladrubsk%C3%BD_k%C5%AF%C5%88

V roce 1995 byl starokladrubský kůň přijat za kulturní památku a v roce 2002 byl za kulturní památku označen i hřebčín v Kladrubech.

Starokladrubský kůň je nejstarší české plemeno, český chovatelský unikát, jehož původ sahá až na začátek novověku. Zároveň je to jediné plemeno koní vyšlechtěné speciálně pro ceremoniální účely panovníků. Do dnešních dnů si stále udržel barokní ráz. Dnes je to velmi oblíbený výstavní nebo rodinný kůň, vhodný i pro to, aby na sobě vozil malé děti. Své jméno dostal podle hřebčína v Kladrubech nad Labem. Obecně se dělí na dva typy: starokladrubský bělouš a starokladrubský vraník. Starokladrubský vraník vznikl společně s běloušem. Vraníci ale zdědili více vlastností po tvrdých neapolských předcích, nebyli tak ustálení v exteriéru, tak byli bráni jako méně ušlechtilí. Byli u císařského dvora používáni především pro smuteční obřady a pro církevní hodnostáře, ale i k těžké práci v hospodářství, pro svou vytrvalost a tahavost byli oblíbeni mezi chovateli a rolníky. Jeho chov založil císař Rudolf II. roku 1579 v obci Kladruby nad Labem, kde je nyní nejstarší hřebčín Evropy a jeden z nejstarších fungujících hřebčínů vůbec. Základem chovu byly domácí klisny zkřížené s dovezenými starošpanělskými a staroitalskými (neapolskými) hřebci. Od 17. století byla vedena plemenná kniha, ve které bylo zaznamenáno přes 1 000 kusů starokladrubských koní. Někteří z nich měli údajně výšku v kohoutku 2 m, i když současní koně jsou menší. Za sedmileté války hřebčín vyhořel a přestože koně byli včas evakuováni, bylo zničeno mnoho dokumentů o šlechtění a chovu starokladrubských koní. Císařovna Marie Terezie pak hřebčín zrušila, pak jej ale Josef II. znovu obnovil. Po vzniku samostatného Československa se chov potýkal s mnoha problémy, protože koně byli vnímáni jako symbol habsburské monarchie. Původ se vztahuje k vranému hřebci Pepoli, jeho potomek, hřebeček Imperatore byl otcem plemeníka jménem General. Ten měl 4 syny, kteří tvořili vlastní linie. Nejdůležitější byla linie Generale. Linie Generalissimus vyhynula roku 1929 a v budoucnu byla obnovena pouze jménem. Bělouši byli tedy chováni ve 2 liniích a 4 rodinách. Jedna rodina se rozštěpila na 3 další. Právě tato rodina má největší zastoupení a jména představitelek začínají písmeny E, A a P. Mezi další rodiny patří: C, R nebo nejmladší rodina S. V posledním desetiletí byla při křížení použita krev lipicánů, orlovských klusáků a arabských polokrevníků, protože křížení s anglickými plnokrevníky koncem 19. století skončilo. Vraník stejně jako bělouš vznikl křížením domácích klisen se starošpanělskými a staroitalskými koňmi. Zakladateli stáda vraníků byly dva rody hřebců, Sacramoso a Napoleone, z nichž poslední jedinec z rodu Napoleone byl poslán na jatka roku 1924. Rod Sacramoso téměř také vyhynul, nakonec se ale udržel. Byl založen italsko-španělským hřebcem vraníkem Sacramoso, který se dostal do Kladrub z arcibiskupského solnohradského hřebčína Riess. I linie Sacramoso se dočkala konce, ale ne nadlouho; brzy byla obnovena a udržela se až do současnosti. Byla založena hřebcem Sacramoso narozeným 1800 a pocházejícím z hřebčína olomouckého arcibiskupství v Kroměříži. Po první světové válce z nenávisti ke všemu habsburskému, vznikl záměr zničit chov starokladrubských koní, protože byli bráni jako zdegenerovaní a jako přežitek staré doby. Ponechat se mohl pouze omezený počet bílých jedinců. Vraníci byli považováni za méně ušlechtilé, asi proto, že s oblibou byli používáni v zemědělství a tak se s likvidací začalo u nich, rozprodáváním koní sedlákům a na jatka. Pak se ale v roce 1938 zrodil plán v hlavě profesora Františka Bílka, zachránit a zregenerovat toto mohutné zvíře. Na počátku se podařilo shromáždit 3 hřebce z linie Sacramoso (Sacramoso XXVII - Aja 1917, Sacramoso XXVII 1917, Sacramoso XXXI - Solo 1927 - ten dal pak vzniknout nové linii Solo) a 11 klisen - pouze 2 z nich byly čistokrevné vranky. Regenerace probíhala nejprve v Průhonicích u Prahy. Poté se přestěhovala do výzkumné stanice pro chov koní ve Slatiňanech u Chrudimi. Chovná základna byla příliš malá a tak bylo nutno použít krom běloušů i hřebce nejvíce podobných plemen, především lipického koně, nejbližšího příbuzného plemene. Krom něj ale byli použití i fríští koně a orlovští klusáci. Tímto způsobem se podařilo starokladrubského vraníka zachránit. V roce 1973 byl proces regenerace prohlášen za úspěšně splněný a pokračovalo se v udržovacím šlechtění. Současný chov je založen na čtyřech základních liniích - pojmenovaných po hřebcích zakladatelích: Sacramoso, Solo, Siglavi Pakra (Lipický kůň) a Romke (Fríský kůň). Starokladrubský kůň patří mezi nejtěžší teplokrevníky. Jsou to koně velkého obdélníkového rámce s ušlechtilými proporcemi. Těžká hlava má klabonos typický pro starokladrubské koně, výrazné jsou i velké oči s živým a inteligentním výrazem. Jeho vysoko nasazený, mohutný, klenutý a středně dlouhý krk je i dobře osvalený. Kohoutek je méně výrazný. Kohoutková výška[KVH] se pohybuje v rozmezí 165 - 175 cm. Hrudník je hluboký a široký s přiměřeně dlouhou lopatkou, díky ní mají vysokou pohybovou akci. Obvod hrudi je okolo 205 cm. Záď je mohutná, široká, rovná nebo mírně skloněná. Původně byla záď střechovitá, ale přimícháním cizí krve se zakulatila. Mají delší a měkčí hřbet. Dobře kostnatý a suchý fundament. Nohy jsou silné, krátké se strmějšími spěnkami. Obvod holeně činí okolo 20 - 24 cm. Kopyta jsou tvrdá, dobře tvarovaná a prostorná. Charakteristická hustá hříva a ocas by se neměly stříhat ani jinak upravovat. Jejich elastické, kadencové a prostorné chody s vysokou akcí jsou pro ně typické a podtrhují majestátní vzhled tohoto koně. Hmotnost je okolo 700 kg. Rozdíly mezi bělouši a vraníky nejsou valné, samozřejmě až na barvu srsti. Vraník je velmi tvrdý, mohutný teplokrevný kůň, méně robustní než bělouš. Trup je dlouhý, často válcovitý. Záď kratší a více skloněná než u běloušů. Mají výraznější klabonos. Velmi lesklá černá srst nepřipouští žádné bílé znaky. Chody jsou vysoké, energické, krátké, s rychlým klusem. Jejich krk je silný, nasazený výše než u běloušů. Starokladrubský kůň je vysoký, silný s impozantním vzhledem. Vyznačuje se pozdním dospíváním a velkou dlouhověkostí (až 30 let). Také velkou vytrvalostí. Klisny jsou dobře plodné. Toto plemeno má živý charakter a klidný vyrovnaný temperament. Povahou je laskavý a ochotný. Někdy jim trvá trochu déle než pochopí, co po nich jezdec chce, proto by se případní majitelé měli obrnit trpělivostí. Ačkoliv je to velké plemeno, vyznačuje se svou citlivostí a jemností. Jsou to milí a přátelští koně, vhodní i k vožení dětí. Vraník je s běloušem ve vlastnostech velmi podobný; je přátelský, klidný a pracovitý. V práci je spolehlivý, vytrvalý a rychlý. Díky těmto vlastnostem a dobré ovladatelnosti byl často používán v zemědělství. Zakladatelem stáda běloušů byl italsko-španělský hřebec Peppoli, od jehož potomků Imperatora, Generala a Generalissima se chov vyvíjel v těchto kmenech kmenové číslo – kmen - název (rok narození zakladatele) L1 – Generale (1787) L11 – Generale-Generalissimus ( . Gss XXIII-1938) L2 – Favory (1779) L21 – Favory-Generalissimus (Gss XXIX-1965) L3 – Sacramoso (1800) L31 – Solo (Sacramoso XXXI-1927) L12 – Napoleone (1845) L13 – Generalissimus (1797) L4 – Siglavi Pakra (1946) L5 – Romke (1966) L6 – Rudolfo (1968) Kmen Napoleone zanikl v r.1922. Původní kmen Generalissimus (1797) zanikl v roce 1929 úhynem hřebce Generalissimus XXII. Znovu byl obnoven v roce 1941 zařazením hřebce Generalissimus XXIII (po otci Generale XXIII z matky 407 Gss XXII) a v roce 1970 zařazením hřebce Generalissimus XXIX (po otci Favory IV z matky 817 Gss XXIII). Starokladrubští koně jsou uplatňováni jako koně tažní nebo kočároví. Díky tomu se proslavili po celé Evropě, nejčastěji ve čtyřspřeží. Zároveň stoupá jejich obliba v jízdě pod sedlem - v drezuře. Tito koně byli speciálně vyšlechtěni pro císařský dvůr. Dnes se díky svému vzhledu a reprezentativnímu chodu používají při přehlídkách a ceremoniálních akcích. Lidé si je také pořizují jako dobré společníky pro volný čas. V armádě se výborně osvědčil jako kyrysnický kůň. Pro jejich klidný a respekt vzbuzující pohled, si je oblíbila i jízdní policie. Pro své výborné povahové vlastnosti se tyto koně užívají pro hipoterapii. Další využití starokladrubských koní je ve vozatajském sportu, kde dosahují vynikajících výsledků a jsou jedni z nejlepších. Starokladrubský kůň je světovým unikátem, nejen díky svému původu, ale i úspěšnou snahou chovatelů o vzkříšení původního českého plemene. V roce 1995 byl starokladrubský kůň přijat za kulturní památku a v roce 2002 byl za kulturní památku označen i hřebčín v Kladrubech. Díky tomu je starokladrubský kůň jediným živým tvorem na světě, který je pod památkářskou ochranou. Toto ocenění nemají ani Lipicáni španělské školy ve Vídni. Toto plemeno bylo také přijato pod ochranu FAO, odborné organizace OSN. Dále bylo zařazeno na seznam UNESCO jako kulturní dědictví lidstva.

DATETIME

DATETIME

001704

Giosuè Carducci (27. července 1835, Valdicastello, Toskánsko - 16. února 1907, Bologna) byl italský básník a literární kritik, v letech 1860 až 1904 profesor italské literatury na univerzitě v Bologni, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1906. Giosuè Carducci začal psát poezii již v dětství pod vlivem antických vzorů, brzy v ní však začal uplatňovat revoluční tendence (byl synem venkovského lékaře, člena hnutí za svobodu a obnovu národní jednoty Itálie). Studoval ve Florencii a v Pise, vystupoval jako radikální republikán a antiklerikál sympatizující se socialistickým a dělnickým hnutím a odpůrci Rakouska-Uherska v něm viděli vzor svých osvobozovacích tendencí. Sjednocení Itálie roku 1870 mu dalo nové umělecké možnosti a prohloubilo jeho básnickou inspiraci. Po setkání s královnou Margheritou roku 1878 se přiklonil k monarchii a umělecky ke klasickému realismu (stal se odpůrcem nejen křesťanského mysticismu, ale i romantismu Alessandra Manzoniho). Brzy je označován za národního klasika a nejvýznamnějšího básníka jednotné země....

Kde se narodil Giosuè Carducci?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Giosu%C3%A8_Carducci

Giosuè Carducci (27. července 1835, Valdicastello, Toskánsko - 16. února 1907, Bologna) byl italský básník a literární kritik, v letech 1860 až 1904 profesor italské literatury na univerzitě v Bologni, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1906.

Giosuè Carducci (27. července 1835, Valdicastello, Toskánsko - 16. února 1907, Bologna) byl italský básník a literární kritik, v letech 1860 až 1904 profesor italské literatury na univerzitě v Bologni, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1906. Giosuè Carducci začal psát poezii již v dětství pod vlivem antických vzorů, brzy v ní však začal uplatňovat revoluční tendence (byl synem venkovského lékaře, člena hnutí za svobodu a obnovu národní jednoty Itálie). Studoval ve Florencii a v Pise, vystupoval jako radikální republikán a antiklerikál sympatizující se socialistickým a dělnickým hnutím a odpůrci Rakouska-Uherska v něm viděli vzor svých osvobozovacích tendencí. Sjednocení Itálie roku 1870 mu dalo nové umělecké možnosti a prohloubilo jeho básnickou inspiraci. Po setkání s královnou Margheritou roku 1878 se přiklonil k monarchii a umělecky ke klasickému realismu (stal se odpůrcem nejen křesťanského mysticismu, ale i romantismu Alessandra Manzoniho). Brzy je označován za národního klasika a nejvýznamnějšího básníka jednotné země. Vedle skladeb básnických by Carducci také neúnavným badatelem na poli literární historie a vynikajícím vydavatelem a komentátorem starých klasických děl italské literatury. V letech 1860 až 1904 byl profesorem na univerzitě v Bologni. Vysokého ocenění se dočkal i v aktivní politice, stal se čestným občanem v Bologni a roku 1890 byl zvolen do senátu. Nejvyšší literární ocenění v cizině, Nobelovu cenu za literaturu udělenou mu "... nejen pro bohaté vědecké poznatky a kritické výzkumy, ale především jako hold tvůrčí energii, stylistické svěžesti a působivé lyričnosti, které charakterizují jeho poeticky mistrovská díla" (citace z odůvodnění Švédské akademie), nemohl již pro nemoc v prosinci roku 1906 osobně převzít a o dva měsíce později zemřel. Od roku 1859 byl ženatý s Elvirou Manicuciovou, měl tři dcery a jednoho syna. Rime (1857, Verše), Juvenilia (1857-1880), Rime Nuove (1861-1887, Nové verše), s motivy politickými i intimními, Levia gravia ( .1861-1871), L'Inno a Satana (1865, Hymnus na Satana), tato báseň, v níž Carducci zobrazil Satana jako symbol pokroku, přírody a pozemské radosti, učinila autora slavným, avšak vzbudila též bouřlivé polemiky. Giambi ed epodi (1867, Jamby a epody), Decennalia (1871), Poesie (1871), Nuove poesie (1873), Studii letterarii (1874-1881 . , Literární studie) Odi Barbare (1877, Ódy barbarské), Nuovi Odi Barbari (1882, Nové ódy barbarské) a Terzi Odi Barbare (1889, Třetí ódy barbarské), tři sbírky lyrické poezie, ve kterých geniálním způsobem a s velikou erudicí napodobil staré metrické prvky Horaciových ód a zpracoval je v novou ryze moderní poezii, plnou síly, ohně a hlubokých citových akcentů. La poesia barbara nei secoli XV. e XVI. (1881), odborné dílo, Confessioni e battaglie (1882), odborné dílo, Ça ira (1883), Conversationi critiche ( . 1884), odborné dílo, Vite e ritratti (1885), odborné dílo Piemonte (1890), historicko-politická óda, Rime e ritmi (1897-1898) Výbor básní, J. . Otto, Praha 1890, překlad Jaroslav Vrchlický, Nový výbor básní, J. Otto, Praha 1904, překlad Jaroslav Vrchlický, Ódy barbarské, J. Otto, Praha 1904, překlad Jaroslav Vrchlický, Satanu, . Josef Váchal, Praha 1926, bibliofile s deseti barevnými obrazy dřevorytce Josefa Váchala, Od pramenů Clitumna, Nakladatelské družstvo Máje, Praha 1937, překlad Zdeněk Kalista, Hrozny v sloupoví Odeon, Praha 1967, překlad Zdeněk Kalista, Hněvy a smutky, Odeon, Praha 1986, překlad Zdeněk Frýbort.

LOCATION

LOCATION

001806

... organizací (agentur) OSN. Sídlí v Paříži. Organizace má 195 členských zemí, poslední...

Kde sídlí UNESCO?

https://cs.wikipedia.org/wiki/UNESCO

Sídlí v Paříži.

Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (anglicky United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, UNESCO) je jedna z 15 mezistátních odborných organizací (agentur) OSN. Sídlí v Paříži. Organizace má 195 členských zemí, poslední z nich (v tomto případě autonomní území), která je v současnosti v procesu přijetí, je Palestina. Spojené státy americké, Izrael a Kanada zareagovaly pozastavením svých příspěvků této organizaci s tím, že probíhající konflikt má být řešen vyjednáváním. Podnětem ke vzniku organizace byly hrůzy právě skončené druhé světové války. Hlavním úkolem UNESCO bylo proto usilovat o udržení mezinárodního míru rozvíjením spolupráce v oblasti výchovy, vědy a kultury a prosazováním úcty k lidským právům a právnímu řádu. Vznik UNESCO byl zahájen podepsáním Ústavy v Londýně na ustavující diplomatické konferenci 16. listopadu 1945. Ústava pak vstoupila v platnost 4. listopadu 1946 po její ratifikaci zakládajícími dvaceti státy: Austrálie, Brazílie, Čína, Československo, Dánsko, Dominikánská republika, Egypt, Francie, Indie, Jižní Afrika, Kanada, Libanon, Mexiko, Norsko, Nový Zéland, Řecko, Saúdská Arábie, Spojené království, Turecko a USA. V současné době má UNESCO 195 členských zemí a 9 přidružených členů. Zabývá se činností v pěti hlavních oborech: Vzdělání, přírodní vědy, sociální a humanitní vědy, kultura a komunikace a informace. Projekty podporované UNESCO zahrnují šíření gramotnosti, odborné a školicí programy, programy mezinárodní vědní spolupráce, propagaci nezávislých médií a svobody tisku, regionální a kulturní historické projekty, propagaci kulturní různorodosti, dohody mezinárodní spolupráce v oblasti kulturního a přírodního dědictví a ochrany lidských práv, a pokusy vyrovnat rozdíly v možnosti využití digitálních technologií ve světě (digital divide [en]). Ústava organizace definuje tři hlavní orgány: Generální konference UNESCO Výkonná rada UNESCO Sekretariát Generální konference UNESCO je nejvyšším orgánem UNESCO. Tvoří jej zástupci všech zúčastněných států. Pravidelné zasedání Generální konference se koná jednou za dva roky, zpravidla na konci října. Na něm se projednává a schvaluje program a rozpočet organizace do další Generální konference. Generální konference přijímá mezinárodní smlouvy (po ratifikaci jsou pro smluvní strany závazné) a nezávazné deklarace a doporučení. Každý zúčastněný stát má při hlasování jeden hlas. Pro přijetí klíčových rozhodnutí, jako je například změna ústavy či volba generálního ředitele, je zapotřebí dvoutřetinové většiny. Pro ostatní rozhodnutí stačí prostá většina hlasů. Vedle plenárního zasedání (delegáty tvoří obvykle ministři kultury, školství, životního prostředí nebo zahraničních věcí) pracuje i šest odborných programových komisí a čtyři výbory. Výkonná rada UNESCO především dohlíží na realizaci plnění programu přijatého Generální konferencí. Dále projednává důležité otázky před jejich předložením Generální konferenci a podílí se na přípravě budoucích programů. V současné době má Výkonná rada 58 členů. Sekretariát je výkonnou a servisní složkou UNESCO. Tvoří jej okolo 2 160 zaměstnanců ze 170 zemí. Z toho více než 680 pracuje v 58 kancelářích UNESCO po celém světě. (Údaje z června 2005.) V čele sekretariátu je generální ředitel. Jeho funkční období trvá 4 roky. Posledním generálním ředitelem je od 15. listopadu 2009 Irina Boková z Bulharska. Československo patřilo k zakládajícím členům UNESCO. Po rozpadu Československa se samostatná Česká republika stala jeho členem 22. února 1993. Pro zprostředkování styku mezi národními institucemi a odborníky má Česká republika Českou komisi pro UNESCO. Česká republika má také Stálou misi při UNESCO. Česká komise pro UNESCO byla zřízena v duchu Ústavy UNESCO rozhodnutím vlády České republiky ze dne 1. června 1994 jako poradní orgán vlády. Hlavním úkolem této komise je zprostředkovávat styk národních institucí a odborníků s UNESCO. Komise dále studuje dokumenty UNESCO, rozšiřuje myšlenky organizace v ČR a spolupracuje se sekretariátem UNESCO v Paříži. Komise má 50 členů a tvoří ji zástupci ministerstev, zástupci významných institucí - státních i nevládních (například Akademie věd ČR, Český helsinský výbor, Národní dobrovolnické centrum atd.) a jednotlivé osobnosti vědy a kultury. Funkční období členů je čtyřleté a členství v komisi je čestné. Předsedkyní komise byla senátorka Jaroslava Moserová, která byla v roce 2003 opětovně jmenována na další funkční období. Po její smrti byla 8. listopadu 2006 jmenována do funkce RNDr. Helena Illnerová, DrSc. Od 1. 10. 2012 je novým předsedou Komise Mgr. Petr Gazdík. Plnění rozhodnutí Komise zajišťuje Stálý sekretariát, jehož funkci plní od 1. července 1996 pracovní skupina v Odboru OSN na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Tento sekretariát spravuje i knihovnu publikací a dokumentů UNESCO. Stálou misi ČR při UNESCO vede od srpna 2013 stálá představitelka ČR při UNESCO Marie Chatardová. Mise zajišťuje vztahy mezi Českou republikou a UNESCO. Francouzská poštovní správa pro potřeby pařížské centrály organizace začala roku 1961 vydávat speciální edice poštovních známek s označením UNESCO a nadtitulem RÉPUBLIQUE FRANCAISE. Mají vyznačenou francouzskou měnu. V březnu 2011 britská vládní organizace DFID ohodnotila celkovou činnost organizace UNESCO jako finančně neefektivní a celkově neuspokojivou. Organizace UNESCO toto hodnocení odmítla. V palestinském časopise pro mládež sponzorovaném částečně organizací UNESCO vyšel v březnu 2011 článek, ve kterém mladá dívka popsala Adolfa Hitlera jako jeden ze svých čtyř vzorů. V prosinci téhož roku se UNESCO v reakci na mediální tlak distancovalo od činnosti časopisu a zastavilo jeho financování.

LOCATION

LOCATION

001747

George Gordon Noel Byron, lord Byron (22. ledna 1788 Londýn - 19. dubna 1824 Messolonghi, Řecko) byl anglický básník, filhelén a přední představitel romantismu v literatuře. Mezi jeho nejznámější díla patří Childe Haroldova pouť (popsáno níže) a satirický veršovaný román Don Juan, který zůstal nedokončený. Je považován za jednoho z největších evropských básníků. Lord Byron proslul nejen svým dílem, ale i svým způsobem života, který zahrnoval extravagantní výstřelky, mnoho milostných skandálů, dluhy, rozvod a obvinění z incestu a sodomie. Jeho bývalá milenka lady Caroline Lambová o Byronovi...

Který román George Gordona Byrona zůstal nedokončený?

https://cs.wikipedia.org/wiki/George_Gordon_Byron

Mezi jeho nejznámější díla patří Childe Haroldova pouť (popsáno níže) a satirický veršovaný román Don Juan, který zůstal nedokončený.

George Gordon Noel Byron, lord Byron (22. ledna 1788 Londýn - 19. dubna 1824 Messolonghi, Řecko) byl anglický básník, filhelén a přední představitel romantismu v literatuře. Mezi jeho nejznámější díla patří Childe Haroldova pouť (popsáno níže) a satirický veršovaný román Don Juan, který zůstal nedokončený. Je považován za jednoho z největších evropských básníků. Lord Byron proslul nejen svým dílem, ale i svým způsobem života, který zahrnoval extravagantní výstřelky, mnoho milostných skandálů, dluhy, rozvod a obvinění z incestu a sodomie. Jeho bývalá milenka lady Caroline Lambová o Byronovi prohlásila, že je "šílený, zlovolný a je nebezpečné ho znát". Byron působil jako vůdce jedné ze skupin italských karbonářů během bojů s Rakouskem. Později se účastnil bojů proti Turkům během řecké války o nezávislost, pročež je považován za řeckého národního hrdinu. Zde hojně přispíval svými financemi, aby podpořil hnutí odporu proti turecké nadvládě. Svou obětí dopomohl Řecku získat po staletém područenství v rámci Osmanské říše znovunabýt svobodu. Zemřel v Messolonghi na řecké půdě. Byl skotského původu a původně se jmenoval George Gordon Byron. V roce 1809 zdědil titul anglického barona a stal se 6. baronem Byronem z Rochdale. Od roku 1822 se na základě poslední vůle své zemřelé tchyně lady Milbanke jmenoval George Gordon Noel, 6. baron Byron. Jeho dcera Ada Lovelace byla matematička a spolupracovala s Charlesem Babbagem na sestrojení analytického stroje, což byl předchůdce dnešních počítačů. Celý Byronův život byl silně ovlivněn vrozenou nemocí nohy, která ho velmi trápila. Jeho chůva jej jako malého chlapce vedla k náboženství. Rád četl historické a rytířské romány, odtud zřejmě pocházejí rytířské ideály pozdějšího básníka. Okolo třináctého roku zdědil po prastrýci titul barona a pozemky a brzy na to se přestěhoval do Newstadského opatství. Starost nad ním převzala sestra jeho původní chůvy. Nová chůva byla původkyní jeho předčasné pohlavní iniciace. Do domu vodila různé hosty z okolních krčem. Odtud pramení některé zvláštnosti v jeho chování. Tehdy získal silný odpor k pokryteckému náboženskému moralismu. V roce 1801 nastoupil do prestižní soukromé školy v Harrow, kde zůstal do roku 1805. Mezi spolužáky se prosadil sportovními výkony, sečtělostí a duševními schopnostmi. Zamiloval se do dívky ze sousedního panství. Tato naprosto čistá a platonická láska zůstala nenaplněná. Ještě dlouho jej neopouštělo zklamání z této první velké lásky. Jeho dílo poznamenal střet snů a představ s tvrdou realitou. Později studoval Byron na slavné univerzitě v Cambridgi, a to na Trinity College. Zde našel nové přátele. Na pokoji žil s dívkou převlečenou za chlapce (inspirace pro poemu Lara). Seznámil se svou nevlastní sestrou Augustou Mary Leigh, k níž měl velice úzký vztah. Po studiích v Cambridgi na koleji Trinity se vrátil do Newsteadského opatství. Zde se setkal se svou láskou z dětství, tehdy již vdanou a zklamanou. Nic ho ve Velké Británii nedrželo, a tak se zadlužil a odcestoval. První jeho zastávkou bylo portugalské hlavní město Lisabon. Dále pokračoval do španělské Sevilly, na ostrov Maltu, do Albánie a do Řecka. Již při plavbě Lamanšským kanálem začal psát poému Childe Haroldova pouť. Poté, co po vzdáleném příbuzném zdědil titul baron Byron z Rochdale, se básník mohl účastnit zasedání ve Sněmovně lordů. Zde také několikrát vystoupil. Hájil práva dělníků, jejichž práce byla tehdy nahrazována stroji. Ti se proti těmto snahám bouřili a ničili stroje. Byli nazýváni luddité (luddité - od muže jménem Ludd, jenž byl prvním, kdo začal stroje ničit). Byron také bojoval proti trestu smrti. Mezi jeho nejlepší přátele patřil mladý básník Percy Bysshe Shelley. Byl jednu dobu vegetarián. Hodiny zahálky - první Byronova básnická sbírka. Vytvořil ji během studia ještě předtím, než dosáhl plnoletosti. Sklidila ne příliš lichotivou kritiku. Skotští bardi a angličtí recenzenti (satira) - toto dílo vzniklo jako reakce na drsnou kritiku jeho prvotiny. Napadá zde šéfredaktora, o kterém se domníval, že byl autorem oné recenze. Padla zde jména i mnohých vážených tehdejších autorů. Později, až se Byron uklidnil, omluvil se za svůj výpad. Touto satirou se zviditelnil. Childe Haroldova pouť (vydávána postupně v letech 1812-1818) - rozsáhlá, volně komponovaná, lyricko-epická skladba o čtyřech zpěvech. Popisuje jeho putování z Anglie přes Portugalsko, Španělsko, Albánii, Turecko, Řecko a další země. Za nejlepší bývá označován zpěv třetí a čtvrtý (při psaní těchto zpěvů se setkal s Percym B. Shelleym). Dílo je do značné míry autobiografické. Hlavní hrdina je zahořklý a má k lidem odpor. Jediné, co mu ulehčuje jeho život, je neustálé putování. Romantik odešel z jistoty, putoval přírodou; začíná jako satira na rytířské romány a pokračuje jako básníkův deník. Původně se hlavní hrdina měl jmenovat Childe Burun. Tímto dílem si vydobyl slávu v literárních kruzích. Childe znamená česky panic, což byl středověký titul pro čekatele rytířství. Korzár (1814) Vězeň chillonský - poéma, pro kterou se Byron inspiroval ve Švýcarsku, kde navštívil hrad Chillon. Zde byli vězněni političtí odpůrci. Velice působivá báseň o bratrech zmírajících za své názory a přesvědčení ve vězení. Jsou nepoddajní a nekají se, stojí si za svými činy. Postupně všichni umírají. Tato poema inspirovala K. H. Máchu. Lara (1814) - lyricko-epická poéma, mladý šlechtic Lara se vrací do své vlasti po dlouhých letech v cizině. Jeho minulost je zahalena tajemstvím. Na zámeckém plese dojde k hádce a vyzvání na souboj. Rozhoří se spor mezi dvěma královstvími. Lara je nepřístupný svému okolí, ale pomáhá ve svém království, např. poskytuje utlačovaným lidem příbytek. Bojuje se znepřáteleným šlechticem za svobodu nevolníků. Umírá v boji mimo svou vlast. Džaur (1813) - posmrtná zpověď mnicha, který prožíval milostná dobrodružství, pomstil smrt své dívky Laily, kterou utopil její pán (byla otrokyně), potom vešel do kláštera. Nevěsta z Abydu - poema Obléhání Korintu Beppo Ivan Mazepa Kain - na biblické téma. Drama ve formě dialogu. Hlavní hrdina je Kain, který vyslovuje své pochybnosti, ale téměř u nikoho nenalézá pochopení, krom své sestry a své ženy Ady. Objevuje se Lucifer. Dá mu nahlédnout mezi hvězdy, diskutují spolu o různých otázkách života. Jedna z ústředních myšlenek je: Proč Bůh, který chce od lidí dobro, stvořil zlo a vystavuje člověka tomuto nebezpečí. Manfréd (1817) - báseň na faustovské téma. Hlavní postava Manfréd žijící na svém hradě ve švýcarských Alpách o půlnoci využije svých tajemných duševních schopností a přivolá vesmírné duchy, kteří mu nabídnou dlouhý věk a sílu. To Manfréd odmítá a žádá duchy, aby mu dali zapomnění, takovou moc však nemají, a proto mu vykouzlí překrásnou ženu. Manfréd při jejím spatření omdlévá a je nad ním pronesena kletba. Poté hluboce prociťuje úděl člověka. Manfréd je titánský hrdina, který nepodléhá osudu, naopak mu do posledního dechu vzdoruje. Snaží se povznést nad své lidství. Na motivy Byronovy poémy Manfréd napsal Petr Iljič Čajkovskij v roce 1885 stejnojmennou symfonii (Symfonie Manfred h moll, op. 58). Don Juan - veršovaný satirický román (epos), ve kterém provádí hrdinu po celém světě, nedopsán. Původně měl obsahovat 12 zpěvů, ale Lord Byron zemřel dříve, než se mu povedlo dílo dokončit. Končí jedenáctým zpěvem. Ve 3. zpěvu s láskyplnou ironií popsal svého přítele a básníka P. B. Shelleyho. Hebrejské melodie Nebesa a země Marino Faliero Dva Foscariové Werner Sardanapal V díle Lorda Byrona se inspirovalo mnoho pozdějších spisovatelů, zejména slovanských, například: Adam Mickiewicz, Alexandr Sergejevič Puškin, Michail Jurjevič Lermontov, Karel Hynek Mácha, z mimoslovanských Heinrich Heine, Edgar Allan Poe. Karel Hynek Mácha se inspiroval jeho poemou Vězeň chillonský a napsal své nejslavnější dílo Máj.

ENTITY

ENTITY

005738

... A. africanus či A. afarensis. Tato linie australopitéků měla menší čelist i zuby a živila se pravděpodobně jemnější potravou. Nejstarším paleontologickým nálezem, zařazovaným do rodu Homo, je africký Homo habilis, starý až 2,5 milionu let. Už tento primitivní člověk měl proti australopitékům větší mozek (asi 600–750 ml) a také ustupující čelisti. Také u něj byly nalezeny jednoduché kamenné nástroje. Předpokládá se, že H. habilis nikdy neopustil africký kontinent. Opustit Afriku se podařilo až člověku vzpřímenému, tedy druhu Homo erectus, který žil mezi 1,8 – 0,5 miliony lety. H. erectus osídlil například Indonésii, ale podle nejnovějších objevů relativně brzy i Evropu. Nejmladší jsou fosílie druhů Homo neanderthalensis a Homo sapiens. Druhý z nich, tedy člověk moudrý, je jediným recentním zástupcem rodu. V únoru 2017 žilo na světě 7,3 miliard a počet neustále roste. Lidé již osídlili všechny kontinenty a dostali se i na zemskou orbitu....

Jaký je nejstarší paleontologický nález zařazený do rodu Homo?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Clov%C4%9Bk

Nejstarším paleontologickým nálezem, zařazovaným do rodu Homo, je africký Homo habilis, starý až 2,5 milionu let.

Člověk (Homo) je rod živočichů z čeledi hominidi (Hominidae), k němuž patří jediný současně žijící druh člověka – člověk moudrý (Homo sapiens sapiens) a jeho blízcí vyhynulí příbuzní. Samec člověka se nazývá muž, samice žena, mládě člověka dítě. Odhaduje se, že rod je asi 2,8 milionu let starý. Vznik rodu Homo se datuje do stejné doby, kdy se také objevují první kamenné nástroje, a tedy v době, kdy začíná nejstarší paleolit. Všechny druhy, vyjma člověka moudrého, vyhynuly. Člověk vzpřímený vyhynul před 50 000 až 35 000 lety, Homo neanderthalensis asi před 30 000 lety, Homo floresiensis však až před 12 000 lety. V Iwo Eleru (Nigérie) byla nalezena také archaická forma Homo sapiens stará pouze 13 000 let. Související informace naleznete také v článku Evoluce člověka. Jako druhy rodu Homo se tradičně uvádějí: †Homo naledi †Homo habilis (člověk zručný) †Homo rudolfensis (člověk východoafrický) †Homo ergaster (člověk dělný) †Homo erectus (člověk . vzpřímený) †Homo floresiensis (člověk floreský) †Homo antecessor (člověk předchůdce) †Homo heidelbergensis, někdy Homo erectus heidelbergensis (člověk heidelberský) †Homo neanderthalensis (člověk neandrtálský) . , někdy Homo sapiens neanderthalensis †Homo rhodesiensis (člověk rhodéský) †Homo georgicus (člověk gruzínský) Homo sapiens (člověk moudrý) Některé nálezy popsané jako samostatné druhy zatím nedosáhly všeobecného uznání (např. †Homo cepranensis či †Homo gautengensis), některé byly včleněny do druhů jiných (např. †Homo pekinensis a †Homo soloensis do H. erectus). Za samostatný druh zatím nejsou uznáni ani neandrtálcům blízcí denisované, současníci Homo neanderthalensis i Homo sapiens (genetické analýzy naznačují, že se dokonce křížili s člověkem moudrým, konkrétně s Melanésany). Molekulární rozbory identifikovaly některé další vymřelé linie, jejichž geny přetrvávají jako výsledek dávného křížení v současné lidské populaci. Jako linie na úrovni dalšího druhu by mohli být označeni např. tzv. "archaičtí Afričané", geneticky identifikovaní v genomu Pygmejů, Hadzů a Sandawů. Systematika se v souvislosti s novými paleontologickými nálezy mění. Některé druhy se někdy označují pouze jako poddruhy jiných druhů (a to i ve starší literatuře, např. Homo neanderthalensis jakožto H. sapiens neanderthalensis – genetické analýzy totiž prokázaly značnou míru křížení s H. sapiens v užším smyslu). I některé nové fosilní nálezy (např. z lokality Dmanisi v Gruzii) se navíc zdají podporovat názor, že druhů v lidské kmenové linii bylo ve skutečnosti méně, protože linie tradičně pokládáné za odlišné druhy by na sebe mohly buď přímo navazovat, nebo jedinci různých tradičních druhů mohli spolužít ve stejných sídlištích a jednalo se jen o pouhé morfologické formy jednoho druhu. Takováto "slučovací" systematika pak nově řadí popsané skupiny rodu Homo jakožto poddruhy do pouhých dvou druhů – Homo erectus sensu lato a Homo sapiens sensu lato. Do Homo erectus sensu lato pak patří H. habilis, H. rudolfensis, H. naledi, H. ergaster, H. erectus sensu stricto (včetně H. pekinensis a H. soloensis), H. antecessor, H. georgicus a H. floresiensis. Do Homo sapiens sensu lato jsou pak řazeni H. helmei, H. rhodesiensis, H. heidelbergensis, H. neanderthalensis a H. sapiens sensu stricto (a patří sem pochopitelně i denisované). Všechny druhy rodu Homo používaly nástroje, jazyk a poměrně vyspělou kulturu. Z anatomických znaků je zásadní především bipedie, zvětšení objemu mozku (vyjma Homo habilis více než 1000 ml), čelo od očí stoupá vzhůru, lebka se zakulacuje, dochází k určité redukci zubů, zkracování rukou a naopak prodlužování nohou. Člověk se (jako ostatní současní hominini) živí rostlinnou i živočišnou potravou, obojí potrava je doložena i v paleontologických nálezech (v sídlištích shromážděné pevné části rostlin - pecky, skořápky - a rozbité kosti ze zvířat) a nově prokázána i analyticky pomocí zastoupení izotopů v kosterních pozůstatcích či analýzou zubního povlaku. Z rostlinné potravy je schopen trávit tuky, bílkoviny a většinu sacharidů (nikoli celulózu), z živočišné potravy přijímá zejména bílkoviny a tuky (kromě masa a vajec se u moderního člověka vyvinula schopnost i v dospělosti trávit mléko). Modernějším druhům člověka, včetně jediného současně žijícího člověka moudrého, je vlastní užívání oděvů jednak pro ochranu před klimatickými vlivy a jinými mechanickými a tepelnými účinky okolního prostředí a jednak jako součást společenského chování a jeho znaků a určení role ve společnosti. Související informace naleznete také v článku Evoluce člověka. Stále není jasné, z jaké linie hominidů se rod Homo vyvinul. Většina vědců se shoduje, že předkem byla jedna linie australopitéků (Australopithecus), tzv. gracilní australopitéci, mezi něž patří např. A. africanus či A. afarensis. Tato linie australopitéků měla menší čelist i zuby a živila se pravděpodobně jemnější potravou. Nejstarším paleontologickým nálezem, zařazovaným do rodu Homo, je africký Homo habilis, starý až 2,5 milionu let. Už tento primitivní člověk měl proti australopitékům větší mozek (asi 600–750 ml) a také ustupující čelisti. Také u něj byly nalezeny jednoduché kamenné nástroje. Předpokládá se, že H. habilis nikdy neopustil africký kontinent. Opustit Afriku se podařilo až člověku vzpřímenému, tedy druhu Homo erectus, který žil mezi 1,8 – 0,5 miliony lety. H. erectus osídlil například Indonésii, ale podle nejnovějších objevů relativně brzy i Evropu. Nejmladší jsou fosílie druhů Homo neanderthalensis a Homo sapiens. Druhý z nich, tedy člověk moudrý, je jediným recentním zástupcem rodu. V únoru 2017 žilo na světě 7,3 miliard a počet neustále roste. Lidé již osídlili všechny kontinenty a dostali se i na zemskou orbitu. DUNBAR, Robin. Příběh rodu homo. Překlad Jana Enderlová. Praha : Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1715-4. SVOBODA, J. - MACHLÁŇ, M., Předkové. Evoluce člověka. Praha: Academia 2015 Ekumena Homo Lid Obrázky, zvuky či videa k tématu člověk ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo člověk ve Wikislovníku Téma Člověk ve Wikicitátech (anglicky) Homo genus – rod Homo

ENTITY

ENTITY

009297

Vlajka Ekvádoru byla přijata 26. září 1860. Tvoří ji tři vodorovné pruhy – žlutý, modrý a červený – v poměru 2:1:1, poměr stran listu vlajky je 2:3 (do listopadu 2009 byl poměr stran 1:2). Žlutá a červená barva vlajky odkazují na španělskou vlajku, žlutá barva (dle současného výkladu) symbolizuje bohatství země, svit slunce a obilná pole; modrá barva oblohu, vodstvo oceánu a řek; červená barva krev bojovníků za svobodu. Zákonem Registro Oficial č. 1272 bylo dne 5. prosince 1900 stanoveno, že národní vlajka pro civilní použití bude bez státního znaku, zatímco na státní vlajce bude znak umístěn. V praxi se však lze běžně setkat s civilním užitím státní vlajky.Ekvádorská vlajka je podobná venezuelské a kolumbijské vlajce, neboť všechny tři navazují na vlajku Velké Kolumbie. Na mezinárodní úrovni se užívá státní vlajka, aby se předešlo záměně s vlajkou Kolumbie (ekvádorská národní vlajka je shodná s vlajkou kolumbijskou). == Historie == Dnešní území Ekvádoru dobyli koncem 15. století Inkové. Roku 1532 dobyli Inckou...

Které barvy na ekvádorské vlajce odkazují na španělskou vlajku?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ekvádorská_vlajka

Žlutá a červená barva vlajky odkazují na španělskou vlajku, žlutá barva (dle současného výkladu) symbolizuje bohatství země, svit slunce a obilná pole; modrá barva oblohu, vodstvo oceánu a řek; červená barva krev bojovníků za svobodu.

Vlajka Ekvádoru byla přijata 26. září 1860. Tvoří ji tři vodorovné pruhy – žlutý, modrý a červený – v poměru 2:1:1, poměr stran listu vlajky je 2:3 (do listopadu 2009 byl poměr stran 1:2). Žlutá a červená barva vlajky odkazují na španělskou vlajku, žlutá barva (dle současného výkladu) symbolizuje bohatství země, svit slunce a obilná pole; modrá barva oblohu, vodstvo oceánu a řek; červená barva krev bojovníků za svobodu. Zákonem Registro Oficial č. 1272 bylo dne 5. prosince 1900 stanoveno, že národní vlajka pro civilní použití bude bez státního znaku, zatímco na státní vlajce bude znak umístěn. V praxi se však lze běžně setkat s civilním užitím státní vlajky.Ekvádorská vlajka je podobná venezuelské a kolumbijské vlajce, neboť všechny tři navazují na vlajku Velké Kolumbie. Na mezinárodní úrovni se užívá státní vlajka, aby se předešlo záměně s vlajkou Kolumbie (ekvádorská národní vlajka je shodná s vlajkou kolumbijskou). == Historie == Dnešní území Ekvádoru dobyli koncem 15. století Inkové. Roku 1532 dobyli Inckou říši Španělé a roku 1533 ovládli i území dnešního Ekvádoru. 29. srpna 1563 byla založena v Quitu audiencie a území připojeno k Místokrálovství Peru. V letech 1717–1724 bylo území součástí Místokrálovství Nová Granada, poté znovu součástí Místokrálovství Peru a od roku 1739 opětovně Místokrálovství Nová Granada. Prvními vlajkami užívanými na území dnešního Ekvádoru byly vlajky španělské (užívání inckých vlajek je nejasné).10. srpna 1809 byla v Quitu ustanovena revoluční junta, vyhlášena nezávislost a vztyčena první národní vlajka: celočervený list o poměru asi 1:2. Podle jiných pramenů byl na vlajce bílý Ondřejský kříž a vlajka měla poměr 2:3. Hnutí za nezávislost bylo po roce potlačeno a užívány byly opět pouze španělské vlajky.9. října 1820 byla pod vedením básníka Josého Joaquina de Olmeda vyhlášena Svobodná provincie Guayaquil. Vlajka tohoto státního útvaru byl list s pěti horizontálními pruhy, střídavě třemi modrými a dvěma bílými. V prostředním, modrém pruhu byly uprostřed každé třetiny vlajky po jedné bílé pěticípé hvězdě, které symbolizovaly města Cuenca, Guayaquil a Quito. Poměr stran je nejčastěji uváděn jako 2:3. (v různý zdrojích se liší odstín modré a poloha hvězd). 29. května 1822 došlo po osvobozeneckých bojích Simóna Bolívara k připojení Cuency a Quita ke konfederaci Velká Kolumbie, a 22. června byla nejvyšší juntou schválena nová vlajka Svobodné provincie Guayaquil, kterou navrhl znovu José Joaquin de Olmedo. Vlajka (se zachovaným poměrem stran asi 2:3) byla tvořena bílým listem s modrým karé v horním rohu, v němž byla umístěna bílá, pěticípá hvězda. Vlajka (odstín se v různých zdrojích znovu liší) byla užívána pouze do 31. července. Toho dne byl k Velké Kolumbii připojen i zbytek území Ekvádoru a ve vzniklém departementu Jižní Kolumbie se začala užívat vlajka Velké Kolumbie (v různých variantách dle zdroje).11. května 1830 byl vyhlášen nezávislý Stát Jižní Kolumbie, ke změně vlajky ale došlo až 19. srpna, kdy byl znak Velké Kolumbie nahrazen znakem novým. V novém znaku se objevil černý nápis EL ECUADOR EN COLOMBIA ale až 22. září byla země oficiálně přejmenována na Stát Ekvádor (ecuador znamená ve španělštině rovník). Po revoluci a svržení prezidenta Florese, přijala 6. března 1845 prozatímní ekvádorská vláda novou státní vlajku. Ta sestávala ze tří vertikálních pruhů: bílého, modrého a bílého. V prostředním modrém pruhu byla trojice bílých pěticípých hvězd. Již 6. listopadu byl národním konventem počet hvězd změněn na sedm, aby odpovídal počtu provincií. Rozmístění hvězd a odstín modré nebyly zřejmě přesně definovány, používalo se proto několik variant vlajky. Tyto vlajky byly označovány jako vlajky národní, státní vlajka měla pod hvězdami nový státní znak. 26. září 1860 byl, na základě požadavků části obyvatelstva po povstání v provinciích Guayaquil a Cuenca, přijat vládou dekret o změně vlajky. Státní vlajka měla tři vodorovné pruhy: žlutý, modrý a červený se šířkami v poměru 2:1:1, poměrem stran 1:2 a došlo též ke změně znaku. 26. listopadu 1861 byla v sousední Kolumbii přijata téměř shodná vlajka, lišící se pouze poměrem stran (2:3). Proto byla, kvůli častým záměnám, na základě zákona č. 1272 z 5. prosince 1900 ekvádorská státní vlajka upravena přidáním státního znaku doprostřed vlajky (není obrázek). Oficiální vyobrazení státního znaku bylo vytvořeno až v roce 1916 (autorem byl Pedro Pablo Traversari Salazar). Poslední drobná úprava znaku byla provedena v roce 2003, kdy byla barva lodi změněna z šedé na žluto–modro–červenou. (není obrázek) V listopadu 2009 byl poměr stran ekvádorské vlajky změněn z 1:2 na 2:3. == Den vlajky == Den vlajky (jeden z ekvádorských státních svátků) se slaví 26. září. Připomíná přijetí dekretu o změně státní vlajky ekvádorskou vládou v roce 1860. Vlajka byla v roce 1900 upravena přidáním státního znaku (z důvodu možné záměny s kolumbijskou vlajkou, přijatou v roce 1861). == Vlajky ekvádorských provincií == Ekvádor se dělí na 24 provincií, všechny užívají vlastní vlajku. V tabulce jsou uvedeny i poměry stran, ale dle jiného zdroje mají všechny poměr stran 1:2, kromě provincií Santa Elena (20) a Santo Domingo de los Tsáchilas (21) – ty mají poměr 2:3. == Odkazy == === Reference === === Související články === Státní znak Ekvádoru Ekvádorská hymna === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Ekvádorská vlajka ve Wikimedia Commons

ADJ_PHRASE

OTHER

002101

... Pohodlí ve vozech zvyšuje i možnost otočení sedadel ve směru jízdy. Metro v Soulu patří mezi nejvytíženější na světě a délkou 406 km je 3. nejdelším na světě. Pro srovnání, linky pražského metra dohromady měří 59,4 kilometru. Čítá 9 linek a denně přepraví více než 8 milionů lidí. Stavba metra začala v roce 1974 a každým rokem se rozšiřuje. Podle průzkumů se jedná o nejmodernější metro na světě. Většina vozů je vybavena digitálními plochými obrazovkami a vyhřívanými sedačkami, které jsou v zimě automaticky vytápěny. Jedná se o nejekonomičtější a snadno dostupnou formu dopravy. Autobusy se zde rozlišují podle barev. Modrou barvu mají autobusy, které jezdí relativně dlouhé vzdálenosti....

Jak dlouhé je soulské metro?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Soul

Metro v Soulu patří mezi nejvytíženější na světě a délkou 406 km je 3. nejdelším na světě.

Soul (korejsky: 서, Sŏ Tchŭ) je hlavní město Jižní Koreje (Korejské republiky) a nejlidnatější město v zemi. Protéká jím řeka Hangang a rozprostírá se na ploše 605 km2. Žije zde přes 10 milionů obyvatel (v aglomeraci přes 24 milionů). To z něho dělá 2. nejlidnatější město na světě, hned po Tokiu. První zmínky o osídlení jsou z roku 18 př. n. l. a za celou svou historii město změnilo mnohokrát název. V 16. století jej napadli a poškodili Japonci a vpád Mandžuů znamenal připojení Koreje k říši Čching. Po skončení čínsko-japonské války, byla 15. dubna 1895 podepsána Šimonosecká mírová smlouva a tím skončila nadvláda Číny. Vzniklo Korejské císařství s hlavním městem Soulem. Město hostilo v roce 1988 letní olympijské hry a roku 2002 mistrovství světa ve fotbale. V 90. letech 20. století sem proudilo velké množství zahraničních pracovníků, převážně ze sousedních zemí, ale také z USA. Rozmach dopravy začal již za Korejského Impéria a dnes je zde k vidění např. rychlovlak KTX nebo 12 linek metra. Ve městě se nacházejí dvě letiště, Inčchon a Kimpcho. Počátky prvního osídlení se datují od roku 18 př. n. l. Město změnilo v průběhu celé své historie několikrát název. V 8. století se této oblasti říkalo Hanjang, což v češtině znamená: Na jih od opevněné hory Pukhansan. Roku 1104 zde byla obec Jangdzu, ve které byl postaven palác na místě dnešního středu města a sloužil jako občasné sídlo krále. Když roku 1308 získalo město status vojenského a administrativního střediska, bylo přejmenováno na Hanjang-bu. Později se stalo hlavním městem království Čoson a dostalo název Hansongbu. V 16. století bylo město napadeno a poničeno Japonci. Následný vpád Mandžuů znamenal, že se Korea stala součástí říše Čching. Po skončení čínsko-japonské války, byla podepsána 15. dubna roku 1895 Šimonosecká mírová smlouva, která zemi osvobodila od nadvlády Číny. Následně bylo založeno Korejské císařství s hlavním městem Soulem. Ovšem v průběhu začátku 20. století zemi opět obsadili Japonci a okupace trvala až do skončení 2. světové války roku 1945. Až 15. srpna 1948 byla vyhlášena nezávislá Korejská republika. Ve městě se v roce 1988 konaly letní olympijské hry a v roce 2002 mistrovství světa ve fotbale. Největší příliv pracovníků z ciziny byl zaznamenán v 90. letech, kdy statisíce lidí přijížděli do města hledat zaměstnání. Jednalo se převážně o lidi z okolních zemí, ale početná skupina přijela i z USA. Dnešní město patří mezi nejmodernější na světě a také nejdražší. Původní město bylo obkrouženo čtyřmi hlavními vrcholky regionu: Mt. Bugaksan, Mt. Naksan, Mt. Inwangsan a Mt. Namsan. Každá hora oplývá svoji specifickou krásou a nabízí okázalý pohled na město. Soul rozděluje řeka Hangang, která pramení v horském hřbetu Tchebek a ústí do zálivu Kanchvaman ve Žlutém moři. Město leží v nadmořské výšce 80 metrů a 50 km od hranic s Korejskou lidově demokratickou republikou, což mnozí tamní obyvatelé považují za mrzuté, protože jsou vztahy mezi těmito dvěma zeměmi dlouhodobě napjaté. Zdejší klima je hodnoceno jako mírné, se čtyřmi zřetelnými obdobími. Avšak rozdíly mezi teplotami v zimě a v létě jsou extrémní. V létě ohřívají vzduch proudy větrů od Jižního Pacifiku a teploty dosahují až 35 °C. Naopak v zimě zde vane studený vítr ze Sibiře a teplota může klesnout i k mínus 13 °C. Průměrné červencové teploty se pohybují okolo 25 °C, v lednu okolo -4 °C. Průměrné množství srážek v červenci činí 369 mm, v lednu 22 mm. Podnebí v okolí města je kontinentální, typické pro monzunové oblasti. Podle průzkumů z roku 2012, počet obyvatel za poslední 2 roky klesl. Dnes zde žije 10,4 milionů lidí, přitom v roce 2011 jich zde žilo 10,6 milionů. Pokles byl zapříčiněn vyšším odlivem obyvatel, nežli jejich přílivem. Podle statistik město opustilo 596 000 obyvatel a naopak 487 000 se sem přistěhovalo. Počet narozených dětí pak činil 95 000 a počet úmrtí 41 000. Ve městě značně klesl počet etnických Korejců, Američanů a Rusů. Přírůstek zaznamenaly počty Číňanů, Japonců a Vietnamců. Největší zastoupení mají Číňané korejského i nekorejského původu (celkem přes 225 000) a Američané (cca 10 000). Zatímco celkový počet obyvatel klesá, délka průměrného života roste. Počet lidí ve věku nad 65 let vzrostl o 68 000 na celkových 1,1 milionu. Populace ekonomicky činných lidí (věk od 15 do 64 let) čítá 7,8 milionů obyvatel. Ačkoliv Soul zabírá jen 0,6 procenta Jižní Koreje, sám vytváří 21% HDP země. Své ředitelství zde mají firmy jako Samsung, LG, Hyundai nebo Kia. Město se stalo významným obchodním centrem. Je až neuvěřitelné, jak se Jižní Korea vzchopila. Vždyť po skončení korejské války patřila mezi nejchudší země světa. HDP na osobu činilo v roce 1960 pouhých 79 amerických dolarů. Roku 1963 se chopil moci diktátor Pak Čong-hui a jeho radikální reformy položily základy pro silnou exportní ekonomiku. V dnešní době činí HDP na osobu 31 800$ a je zde minimální nezaměstnanost (3,3%). Dopravní infrastruktura v Soulu patři mezi nejlepší na světě a stále se rozvíjí. Systém dopravy se traduje do dob Korejského císařství, kdy vznikly první tramvajové linky a železnice spojující Soul a Inčchon. Největší problém činí přeplněné silnice, které způsobují ochromující dopravní zácpy. Není se čemu divit. Vždyť podle statistiky je v Soulu registrováno na 3 miliony vozidel. Vlaková doprava je v Soulu a i v celé zemi na vysoké úrovni. Železnice spravuje státní podnik KORAIL založený v roce 1963. Po kolejích se zde prohánějí rychlovlaky (KTX) rychlostí přes 300 km/h. Zajímavé je, že vlaky jezdí na dvoukolejných tratích vlevo a průvodčí se více starají o cestující, než o kontrolování jízdenek. Pohodlí ve vozech zvyšuje i možnost otočení sedadel ve směru jízdy. Metro v Soulu patří mezi nejvytíženější na světě a délkou 406 km je 3. nejdelším na světě. Pro srovnání, linky pražského metra dohromady měří 59,4 kilometru. Čítá 9 linek a denně přepraví více než 8 milionů lidí. Stavba metra začala v roce 1974 a každým rokem se rozšiřuje. Podle průzkumů se jedná o nejmodernější metro na světě. Většina vozů je vybavena digitálními plochými obrazovkami a vyhřívanými sedačkami, které jsou v zimě automaticky vytápěny. Jedná se o nejekonomičtější a snadno dostupnou formu dopravy. Autobusy se zde rozlišují podle barev. Modrou barvu mají autobusy, které jezdí relativně dlouhé vzdálenosti. Zelené autobusy jezdí na kratších linkách a většinou mají zastávky na místě, kde se dá přestoupit na metro nebo jiný autobus. Červené autobusy jsou expresní a jezdí do příměstských oblastí. Žluté autobusy operují v uzavřeném okruhu v rámci Soulu. Mnoho silnic ve městě má vyhrazený pruh pouze pro autobusy. Nachází se zde 2 letiště. Mezinárodní letiště Inčchon je největší letiště v Jižní Koreji a jedno z největších v Asii. Je vzdáleno 52 km západně od hlavního města Soulu. V roce 2009 bylo Mezinárodní letiště Inčchon zvoleno nejlepším letištěm světa. I přes svoji velikost je letiště přehledné. Kromě standardních služeb můžete využít třeba luxusní golfové hřiště nebo lázně "Spa on Air". Druhé letiště se jmenuje Kimpcho a dříve sloužilo jako hlavní mezinárodní letiště, dokud ho v roce 2001 nevystřídalo letiště Incheon (Inčchon). Stále však přepravuje mnoho cestujících. Například v roce 2011 to bylo přes 18 milionů pasažérů. Oficiální název je CJ Seoul Tower, ale obvykle je známá pod názvy Soul Tower nebo Namsan Tower. Věž byla postavena roku 1969 na hoře Namsan v centru Soulu. Od základů měří 236 m a vrchol se nachází v nadmořské výšce 483 metrů. To z ní dělá nejvyšší bod ve městě. Pro veřejnost byla otevřena v roce 1980, slouží jako vysílač a rozhledna. Ve čtvrté, tedy poslední vyhlídkové plošině, se nachází otočná restaurace, která se otočí jednou za 48 minut. Večer září v modrých barvách. Kjongbokkung, také známý jako Gyeongbokgung Palace nebo Gyeongbok Palace - je královský palác, který se nachází v severní části Soulu. První konstrukce paláce byla postavena v roce 1395, později však byla spálena a na téměř 3 století opuštěna. V roce 1867 byl přestavěn a stal se největším palácem postaveným dynastií Čoson. Na začátku 20. století byla značná část paláce poškozená Japonci. Od té doby je palácový komplex restaurován zpět do původní podoby. V roce 2013 stále stojí zhruba 40% z původního počtu zámeckých budov nebo jsou rekonstruovány. Čtvrť Mjong-dong ("jasné město") se nachází v samotném srdci Soulu. Mjong-dong je považován za centrum nakupování a módy. V této části města se nachází také centrální pošta, čínská ambasáda a několik nejlepších obchodních domů v celé Koreji. V okolí se nachází zajímavé restaurace nabízející speciality místní kuchyně nebo i kuchyně západních civilizací. Dále můžete v okolí navštívit bary, kina, galerie a zábavní podniky. Olympijský park byl postaven k hostování letních olympijských her v roce 1988 a nachází se v Songpa-gu, Bangi-dong. V roce 2011 byla olympijská hala přestavěna na koncertní síň. Po přestavbě přibylo 2 452 sedadel v hlavním sále, výstavní místnost s historií korejského popu od roku 1920 až po současnost a malé divadlo s kapacitou 240 míst pro indické hudebníky a nové umělce. Je fotbalový stadion postavený pro účely mistrovství světa v roce 2002 a je také často nazýván jako Sangam Stadium. Byl dokončen roku 2001 a nalezneme ho v Seongsan-dong, Mapo-gu. V současné době je to 2. největší stadion v Asii s kapacitou 66 806 míst, včetně 816 míst pro VIP, 754 míst k sezení pro novináře a 75 soukromých pokojů Sky Box, každý s kapacitou pro 12 až 29 osob. Výstavba stadionu vyšla na 200 milionů $. Čchangdokkung, také známý jako Changdeokgung Palace nebo Changdeok Palace - je zasazen do rozlehlého parku v Jongno-gu. Je to jeden z paláců postavených dynastií Čoson (1392-1897). Vzhledem k tomu, že se nachází východně od paláce Kjongbok, byl nazýván také jako východní palác. Palác byl dokončen v roce 1412, ale nečekala ho příznivá budoucnost. O století později, roku 1592, byl vypálen při japonské invazi a rekonstruován byl v roce 1609 králem Sondžem a králem Kwanghegunem. Palác byl zapálen i v dalších letech, ale vždy si zachoval svůj originální vzhled. Poslední korejský císař Sundžong zde žil až do své smrti v roce 1926. V současné době existuje 13 původních budov a 28 pavilónů na ploše 45 hektarů. Stejně jako ostatní paláce, i on byl značně poničen v době japonské okupace (1910-1945). Soul je rozdělen na 25 městských čtvrtí nazývaných gu, ty jsou rozděleny na 522 dongů, ty na 13 787 tongů a ty na 102 796 banů. Dongdaemun-gu Dongjak-gu Eunpyeong-gu Gangbuk-gu Gangdong-gu Gangnam-gu Gangseo-gu Geumcheon-gu Guro-gu Gwanak-gu Gwangjin-gu Jangcheon-gu Jeongdeungpo-gu Jongsan-gu Jongno-gu Jung-gu Jungnang-gu Mapo-gu Nowon-gu Seocho-gu Seodaemun-gu Seongbuk-gu Seongdong-gu Songpa-gu Obrázky, zvuky či videa k tématu Soul ve Wikimedia Commons

NUMERIC

NUMERIC

003693

... i na českém území. K prvnímu českému překladu (adaptaci) Shakespearova díla došlo v roce 1786 zásluhou Karla Ignáce Tháma, který přeložil Macbetha. K nejstarším překladatelům patřili dále Josef Kajetán Tyl a Josef Jiří Kolár. Do tzv. druhé generace překladatelů, do poloviny 19. století, patří František Doucha, Jan Josef Čejka, František Ladislav Čelakovský a Jakub Malý. Na přelomu 19. a 20. století překládali Josef Václav Frič, Josef Václav Sládek a Jaroslav Vrchlický. Na počátku 20. století to byl Otokar Fischer, Antonín Fencl a Bohumil Štěpánek. V 5. generaci, v polovině 20. století, překládali Erik Adolf Saudek, Jiří Valja, František Nevrla, Otto František Babler, v 6. generace, v 60. a 70. letech 20. století, to byli Aloys Skoumal, Zdeněk Urbánek, Josef Topol, Václav Renč a Břetislav Hodek. K tzv. moderním překladatelům patří Alois Bejblík, Martin Hilský, Jiří Josek, Milan Lukeš a Antonín Přidal. Jeho tvorba bývá dělena do...

Kdy došlo k prvnímu českému překladu Shakespearova díla?

https://cs.wikipedia.org/wiki/William_Shakespeare

K prvnímu českému překladu (adaptaci) Shakespearova díla došlo v roce 1786 zásluhou Karla Ignáce Tháma, který přeložil Macbetha.

William Shakespeare (pokřtěn 26. dubna 1564 – zemřel 23. dubna 1616) byl anglický básník, dramatik a herec, který je široce považován za největšího anglicky píšícího spisovatele a celosvětově nejpřednějšího dramatika. Je často nazýván anglickým národním básníkem a "bardem z Avonu". Dochovalo se jemu připsaných přibližně 38 her (včetně těch, na kterých asi s někým spolupracoval), 154 sonetů, dvě dlouhé epické básně a několik dalších básní, z nichž některé jsou nejistého autorství. Jeho hry byly přeloženy do všech hlavních živých jazyků a jsou uváděny častěji než hry jakéhokoli jiného dramatika. Shakespeare se narodil a vyrůstal ve Stratfordu nad Avonou, v anglickém hrabství Warwickshire. Ve věku 18 let se oženil s Anne Hathawayovou, se kterou měl tři děti: dceru Susannu a dvojčata syna Hamneta a dceru Judith. Někdy mezi lety 1585 a 1592 začal v Londýně úspěšnou kariéru jako herec, spisovatel a částečný vlastník herecké společnosti s názvem Služebníci lorda komořího (Lord Chamberlain's Men), později známé jako Královská společnost (King's Men). Zdá se, že kolem roku 1613 ve věku 49 let odešel na odpočinek do Stratfordu, kde zemřel o tři roky později. Dochovalo se jen velmi málo záznamů ze Shakespearova soukromého života, což podnítilo značné spekulace o takových věcech, jako jsou jeho fyzický vzhled, sexuální zaměření a náboženské přesvědčení, a také zda práce, které jsou jemu přisuzovány, nebyly ve skutečnosti napsány někým jiným. Shakespeare vytvořil většinu ze svých známých prací mezi lety 1589 a 1613. Některé jeho rané hry byly komedie. V dalším období vytvořil Shakespeare mnoho her na historické náměty, hlavně z anglických dějin, ale také např. velké drama Julius Caesar. Později, asi do roku 1608, pak psal své slavné tragédie, jako jsou Hamlet, Othello, Král Lear a Macbeth, které jsou považovány za vrcholná díla anglickojazyčné literatury. V poslední fázi vytvářel pravděpodobně ve spolupráci s jinými autory tragikomedie, známé též jako romance. Mnoho ze Shakespearových her bylo publikováno již během jeho života ve vydáních různé kvality a s různou přesností. Nicméně v roce 1623 John Heminges a Henry Condell, dva Shakespearovi přátelé a herečtí kolegové, publikovali takzvané První folio, první konečné a souhrnné znění Shakespearových her. Je to posmrtné vydání, které zahrnuje až na dvě všechny hry, obecně připisované Shakespearovi. Předmluvou k tomuto vydání byla poema od Bena Jonsona, ve které je Shakespeare prozíravě oslavován jako člověk "nejen pro tento čas, ale navěky". Ve 20. a počínajícím 21. století byly Shakespearovy práce opakovaně znovuobjevovány a upravovány na podkladě nových směrů bádání a inscenování. Jeho hry zůstávají velmi populární a jsou neustále studovány, uváděny a interpretovány v různých kulturních a politických souvislostech po celém světě. V roce 2016, kdy uplynulo 400 let od dramatikova úmrtí, probíhaly ve Velké Británii a po celém světě oslavy na počest Shakespeara a jeho díla. William Shakespeare se narodil a vyrůstal v městečku Stratford nad Avonou. Byl synem Johna Shakespeara, úspěšného rukavičkáře a později i radního města Stratfordu, pocházejícího ze Snitterfieldu, a Mary Ardenové, dcery bohatého velkostatkáře. Ve Stratfordu bydlela rodina v Henley Street. Shakespeare se narodil ve Stratfordu a byl pokřtěn 26. dubna 1564. Za jeho datum narození je některými autory považován 23. duben, den Svatého Jiří, neboť v té době bylo zvykem křtít chlapce tři dny po jejich narození. Existují však spekulace, že badatel z 18. století, který toto datum uvedl jako první, se mohl zmýlit (protože Shakespeare zemřel 23. dubna 1616. Shakespeare se narodil jako třetí dítě z osmi a byl nejstarším synem, který přežil do dospělosti. Přestože se z tohoto období nedochovaly žádné záznamy, většina životopisců se domnívá, že Shakespeare navštěvoval ve svém rodném městě gymnázium (King Edward VI Grammar School),které bylo založeno roku 1553. Za vlády královny Alžběty I. měla gymnázia různou kvalitu, ale osnovy v celé Anglii určoval zákon a školy měly poskytovat intenzivní výuku latiny a klasického umění. V 18 letech se Shakespeare oženil s 26letou Anne Hathaway. Povolení k jejich sňatku vydal církevní soud diecéze ve Worcesteru dne 27. listopadu 1582. Obřad byl pravděpodobně připraven ve spěchu, protože kancléř diecéze povolil, aby se ohlášky četly pouze jednou namísto třikrát, jak bylo zvykem. Důvodem spěšné svatby mohlo být těhotenství Anne, neboť šest měsíců poté se narodila dcera Susanna, která byla pokřtěna 26. května 1583. Další dvě děti byla dvojčata, syn Hamnet a dcera Judith, která se narodila necelé dva roky poté a byla pokřtěna dne 2. února 1585. Hamnet však zemřel z neznámých příčin ve věku jedenácti let, což možná poznamenalo Shakespearovu tvorbu. Hamnetův pohřeb se konal 11. srpna 1596. Po narození dvojčat Hamneta a Judithy následuje období, ze kterého o Shakespearovi nemáme prakticky žádné ověřené informace. V literatuře je toto období Shakespearova života mezi roky 1585 a 1592 označováno jako "ztracená léta". Životopisci se snaží vysvětlit toto období mnoha spornými příběhy. Nicholas Rowe, první životopisec zabývající se Shakespearem, popsal zhruba v roce 1709 stratfordskou pověst, podle které Shakespeare uprchl ze Stratfordu do Londýna, aby se vyhnul stíhání kvůli pytláctví. Podle jiného příběhu sepsaného v 18. století začal Shakespeare svou divadelní kariéru hlídáním koní návštěvníků londýnského divadla. Anglický starožitník a spisovatel 17. století John Aubrey tvrdil, že Shakespeare byl učitelem na venkově. Několik vědců ve 20. století přišlo s teorií, že Shakespeare mohl být zaměstnán jako učitel Alexandrem Hoghtonem z hrabství Lancashire, katolickým statkářem, který jmenoval jistého "Williama Shakeshafte" ve své závěti. Kromě pověstí shromážděných po jeho smrti není žádný důkaz, který by podkládal tyto příběhy, a jméno Shakeshafte bylo celkem běžné v hrabství Lancashire. Není známo, kdy přesně se Shakespeare dostal do Londýna a kdy zde začala jeho divadelní kariéra. O jeho životě se dochovalo málo informací a bylo vyřčeno mnoho spekulací, dokonce o skutečném autorství jeho her. Neví se ani, kdy přesně Shakespeare začal psát, ale dobové odkazy a záznamy vystoupení ukazují, že několik jeho her bylo na londýnské scéně od roku 1592. Tehdy se objevila kritika vyslovená dramatikem Robertem Greenem, která se nachází v tiskovině vydané po jeho smrti: "... - je tu jedna čerstvě povýšená Vrána, ozdobená naším peřím, která si se svým tygřím srdcem skrytým v kůži herce namýšlí . , že umí nadouvat blankvers stejně jako vy všichni, a jako naprostý Johannes Fac Totum se pokládá za jediného scénotřasa (shake-scene) v celé zemi." Literární badatelé se velmi liší v názorech, jaký byl přesný smysl znění Greenových slov, ale většina z nich se shoduje, že Greene vyčítal Shakespearovi snahu být považován za autora stejné úrovně jako spisovatelé s univerzitním vzděláním, kterými byli například Christopher Marlowe, Thomas Nashe a sám Greene. Fráze zapsaná kurzívou (tygřím srdcem skrytým v kůži herce, v originálu Tiger's heart wrapped in a Player's hide) paroduje verš "Oh, tiger's heart wrapped in a woman's hide" ve hře zvané The True Tragedie of Richard, Duke of York, &c., kterou Shakespeare převzal do své hry Jindřich VI., třetí část. Tato fráze, společně se slovní hříčkou "shake-scene", je považována za důkaz, že cílem Greenových narážek byl Shakespeare. Greenův útok je první zmínkou o Shakespearově divadelní kariéře. Životopisci se dohadují, že jeho kariéra mohla začít kdykoliv od poloviny osmdesátých let 16. století do Greenovy zmínky. V letech 1593 až 1594 byla londýnská divadla zavřená kvůli epidemii moru, a tehdy Shakespeare psal poezii pod ochranou hraběte ze Southamptonu. Po této epidemii se Shakespeare stal členem nové divadelní společnosti Služebníci lorda komořího (Lord Chamberlain's Men), ve které působil jako herec a dramatik. Brzy se Služebníci stali přední dramatickou společností Londýna. Po smrti královny Alžběty I. roku 1603 získala tato společnost od nového krále, Stuartovce Jakuba I., privilegium a název společnosti byl změněn na Královská společnost (King's Men). Většinu jemu připisovaných her napsal Shakespeare asi mezi lety 1590–1604. Zpočátku psal hlavně komedie, později také historické hry, což byly žánry, které Shakespeare vyzdvihl na vrchol tehdejšího umění. Od roku 1598 byly v rychlém sledu uveřejňovány v tištěné podobě převážně jeho tragédie, včetně slavných her jako jsou Hamlet, Král Lear a Macbeth. Avšak až v roce 1623, sedm let po smrti Williama Shakespeara ze Stratfordu, vydali dva jeho divadelní přátelé s finanční a morální podporou příbuzných Edwarda de Vere, 17. hraběte z Oxfordu, takzvané První folio, slavnou kolekci všech Shakespearových her, včetně zhruba 20 děl do té doby nepublikovaných. V roce 1599 se společnost Lord Chamberlain's Men přemístila do divadla Globe a Shakespeare se stal vlastníkem jedné její desetiny. Díky tomu byl výrazně lépe zajištěn – předtím údajně dostával za hru asi 6 liber. Když roku 1613 divadlo Globe vyhořelo, přesunula se společnost do divadla Blackfriars. Některé Shakespearovy hry byly vydány v roce 1594 v knižních edicích. Po roce 1598 jeho jméno získalo značný věhlas a začalo se objevovat na titulních stranách vydání autorových her, většinou však pod formou jména "Shake-Speare". Tato forma se objevila také na prvním vydání slavných Sonetů z roku 1609. Absence Shakespearova jména v seznamu účinkujících ve hře Bena Jonsona Volpone z roku 1605 je podle některých badatelů náznakem, že se tehdy již jeho herecká kariéra blížila ke konci. Ve svém úmrtním roce 1616 byl však Shakespeare jmenován v seznamu účinkujících Jonsonových her Every Man in His Humour a Sejanus, His Fall při souhrnném vydání díla tohoto dramatika. I když souhrnné vydání jeho vlastních her, tzv. První folio z roku 1623, jmenuje Shakespeara jako jednoho z hlavních účinkujících při představeních, byly některé ze Shakespearových her poprvé hrány až po Jonsonově dramatu Volpone. Nemůžeme tedy přesně určit, které role Shakespeare vlastně hrál. V roce 1610 John Davies z Herefordu napsal, že "dobrý Will" hrál "královské" role. Roku 1709 se Rowe domníval, že Shakespeare hrál ducha Hamletova otce v dramatu Hamlet. Podle pozdějšího názoru hrál také Adama ve hře Jak se vám líbí. Badatelé mají určité pochyby o správnosti těchto informací. Shakespeare během své kariéry pobýval v Londýně a ve Stratfordu. Roku 1596, tedy rok před tím, než koupil New Place, nový domov pro jeho rodinu ve Stratfordu, žil Shakespeare na farnosti Svaté Heleny v ulici Bishopsgate, severně od Temže. Roku 1599 se přestěhoval na druhý břeh řeky do Southwarku. Tehdy jeho společnost postavila divadlo Globe. Roku 1604 se přestěhoval nazpět na severní břeh řeky. Tam si pronajal byt od francouzského hugenota jménem Christopher Mountjoy, který byl výrobcem dámských paruk a jiných pokrývek hlavy. Podle Shakespearových nákupů a investic můžeme usoudit, že se z něj stal vcelku bohatý muž. Již v roce 1597 koupil druhý největší dům ve Stratfordu, tzv. New Place, a z roku 1613 se dochovala smlouva s jeho dvěma podpisy na koupi domu v londýnském předměstí Blackfriars. Shakespearova dramatická tvorba však skončila kolem roku 1613 a on se vrátil za manželkou a dcerami do svého rodného městečka, kde zůstal až do smrti. Poslední tři hry Shakespeare nenapsal sám, spolupracoval na nich pravděpodobně s Johnem Fletcherem. Asi už v roce 1613 se vrátil do svého rodného městečka. Nicholas Rowe byl první životopisec, který uvedl, že Shakespeare několik let před svou smrtí odešel zpět do Stratfordu. Nicméně Shakespeare nadále sporadicky navštěvoval Londýn. V dubnu 1613 koupil strážní domek v Blackfriarském převorství a v listopadu 1614 byl několik týdnů v Londýně se svým zetěm Johnem Hallem. Je známo, že Shakespearova starší dcera Susanna se v roce 1607 provdala za lékaře Johna Halla. Mladší dcera Judith se dva měsíce před Shakespearovou smrtí vdala za Thomase Quineyho, obchodníka s vínem. Shakespeare zemřel 23. dubna 1616. Ve své poslední vůli zanechal své starší dceři Susanně značné množství majetku. Podmínkou bylo, aby jej předala nedotčený svému prvnímu synovi. Shakespearova manželka, v literatuře většinou zvaná Anne Hathaway, je v jeho dochované závěti zmíněna jen jako dědička "druhé nejlepší postele". Manželé Hallovi měli jen jedno dítě, dceru Alžbětu, která se dvakrát provdala, ale zemřela bezdětná v roce 1670. Quineyovi měli tři děti, ale všechny zemřely bez potomků. Tak v roce 1670 Shakespearův rod zanikl. Shakespeare byl pohřben před oltářem v kostele "Holy Trinity Church" ve Stratfordu dva dny po smrti. Možná již před rokem 1623 byl pořízen jeho památník, na kterém byl Shakespeare pravděpodobně až později vyobrazen v gestu psaní. Plaketa na něm jej srovnává s postavou řecké mytologie Nestorem, filozofem Sokratem a básníkem Vergiliem, tedy se žádným tehdy známým slavným dramatikem. Shakespearovi je věnováno mnoho jiných památníků po celém světě. Většina dramatiků tohoto období v určitém okamžiku své tvorby spolupracovala s ostatními, a kritici se shodují, že Shakespeare dělal totéž, a to většinou na začátku a na konci své kariéry. Některé přípisy, jako je Titus Andronicus a rané historické hry, zůstávají kontroverzní, zatímco Dva vznešení příbuzní a ztracený Cardenio mají dobře doloženou soudobou dokumentaci. Textový rozbor rovněž podporuje názor, že několik her bylo revidováno jinými spisovateli po tom, co byly původně napsány. Nejstarší dochovaná Shakespearova díla jsou Richard III. a tři díly Jindřicha VI., napsané na počátku 90. let 16. století během módy historických dramat. Shakespearovy hry je náročné datovat, ale studie textů naznačují, že Titus Andronicus, Komedie omylů, Zkrocení zlé ženy a Dva šlechtici z Verony také mohou také patřit k tomuto nejranějšímu Shakespearovu období. Jeho první historické hry, které silně těží z publikace Kronika Anglie, Skotska a Irska Raphaela Holinsheda z roku 1587, dramatizují destruktivní následky slabé či zkorumpované vlády a byly později interpretovány jako ospravedlnění pro nástup dynastie Tudorovců. V raných hrách byl Shakespeare ovlivněn pracemi jiných alžbětinských dramatiků, zejména Thomase Kyda a Christophera Marlowa, tradicemi středověkého dramatu a Senecovými hrami. Komedie omylů také vychází z klasických modelů, ale např. nebyl nalezen žádný zdroj pro Zkrocení zlé ženy, ačkoli ta souvisí s jinou hrou stejného jména a může pocházet ze lidového příběhu. Stejně jako Dva šlechtici z Verony, v nichž se objevují dva kamarádi schvalující znásilnění, tak i Zkrocení zlé ženy je příběh o zkrocení ženy nezávislého ducha mužem, což někdy trápí moderní kritiky a režiséry. Shakespearovy časné klasické a italské komedie, které obsahují úzké dvojité zápletky a přesné komické sekvence, ustupují v polovině 90. let 16. století romantické atmosféře jeho nejuznávanějších komedií. Sen noci svatojánské je vtipná směs romantiky, pohádkové magie a komických scén z podsvětí. Shakespearova další, neméně romantická komedie, Kupec benátský, obsahuje ztvárnění pomstychtivého židovského lichváře Shylocka, které odráží alžbětinský pohled na Židy, ale pro moderní publikum se může zdát hanlivé. Vtipy a slovní hříčky z Mnoho povyku pro nic, okouzlující venkovské prostředí Jak se vám líbí a živé veselí z Večeru tříkrálového kompletuje sled Shakespearových velkých komedií. Po lyrickém Richardu II., napsaném téměř kompletně ve verších, Shakespeare v historických hrách pozdních 90. let 16. století představil komediální prózu. Jde o díla Jindřich IV., část 1, část 2 a Jindřich V.. Jeho postavy jsou stále složitější a citlivější, když obratně přepíná mezi komickými a vážnými scénami, mezi prózou a poezií, a dosahuje tím příběhové rozmanitosti vyzrálého díla. Toto období začíná a končí dvěma tragédiemi. Romeo a Julie je slavná romantická tragédie sexualitou nabitého dospívání, lásky a smrti. Julius Caesar – založený na překladu Plutarchových Životopisů slavných Řeků a Římanů Thomasem Northem z roku 1579 – zavádí nový druh dramatu. Podle shakespearovského vědce Jamese Shapira v Juliu Caesarovi "různé prvky politiky, charaktery, niternosti, tehdejší událostí, dokonce i Shakespearovy vlastní reflexe o aktu psaní, se začaly navzájem prostupovat". Počátkem 17. století Shakespeare napsal takzvané "problémové hry" Něco za něco, Troilus a Kressida, Dobrý konec vše napraví a také několik svých nejznámějších tragédií. Mnoho kritiků věří, že Shakespearovy největší tragédie reprezentují vrchol jeho umění. Titulární hrdina jedné z Shakespearových nejznámějších tragédií, Hamlet, je pravděpodobně diskutován více než kterákoliv jiná Shakespearova postava, a to zejména pro jeho slavný monolog, který začíná "Být či nebýt, to je otázka". Na rozdíl od introvertního Hamleta, jehož fatální chybou je váhání, hrdinové tragédií, které následovaly, Othello a král Lear, jsou zničeni ukvapenými chybami v úsudku. Děj Shakespearových tragédií často závisí na fatálních chybách či nedostatcích, které převrátí řád a zničí hrdinu a ty, které miluje. V Othellovi darebák Jago podněcuje Othellovu žárlivost až do bodu, kdy zavraždí nevinnou ženu, která ho miluje. V Králi Learovi se starý král dopouští tragické chyby tím, že se vzdá svých pravomocí a uvede tak do pohybu sled událostí, který vede k mučení a oslepení hraběte z Gloucesteru a k vraždě Learovy nejmladší dcery Cordelie. Podle kritika Franka Kermoda "hra nemá kladné postavy ani nenabízí publiku jakoukoliv úlevu od své krutosti". V Macbethovi, nejkratší a nejzhuštěnější Shakespearově tragédií, nezřízená ctižádost dovede Macbetha a jeho manželku, lady Macbeth, k vraždě právoplatného krále. Trůn uchvátí do té doby, než je zničí na oplátku jejich vlastní vina. V této hře Shakespeare přidává ke tragické struktuře nadpřirozený prvek. Jeho poslední velké tragédie Antonius a Kleopatra a Coriolanus obsahují některé z jeho nejlepších veršů. Básník a kritik T. S. Eliot je považuje za Shakespearovy nejvydařenější tragédie. Ve svém posledním období se Shakespeare vrátil k romantice a tragikomediím a dokončil tři další velké hry: Cymbelína, Zimní pohádku a Bouři. Ve spolupráci pak ještě Perikla. Tyto čtyři hry mají sice vážnější tón než komedie z 90. let, ale i ony skončí usmířením a odpuštěním potenciálně tragických pochybení. Někteří kritikové viděli v této změně nálad důkaz klidnějšího pohledu na život ze strany Shakespeara, ale může jít pouze o odraz tehdejší divadelní módy. Shakespeare spolupracoval na dvou dalších dochovaných hrách, Jindřichovi VIII. a Dvou vznešených příbuzných, pravděpodobně s Johnem Fletcherem. Není jasné, pro které společnosti Shakespeare napsal své rané hry. Titulní strana vydání Tita Andronica z roku 1594 odhaluje, že hra byla provedena třemi různými hereckými společnostmi. Od morové epidemie v letech 1592-3 byly Shakespearovy hry prováděny v jeho vlastní společnosti v divadle The Theatre a v dalším divadle Curtain ve čtvrti Shoreditch, ležící severně od Temže. Když se společnost ocitla ve sporu s majitelem pozemků, zbořila The Theatre a použila trámy na výstavbu Divadla Globe. Šlo o první divadelní budovu postavenou herci pro herce, na jižním břehu řeky Temže ve čtvrti Southwark. Divadlo Globe bylo otevřeno na podzim roku 1599, hra Julius Caesar byla jedna z prvních her zde inscenovaných. Většina z Shakespearových největších her napsaných po roce 1599 byla určena pro Globe, včetně Hamleta, Othella a Krále Leara. Po tom, co divadelní společnost Služebníci lorda komořího byla v roce 1603 přejmenována na Královskou společnost, vstoupila do zvláštního vztahu s novým králem Jakubem I. Stuartem. Ačkoli záznamy provedení jsou nejednotné, Královská společnost předvedla na jevišti v období od 1. listopadu 1604 do 31. října 1605 sedm Shakespearových her, včetně dvou představení Kupce benátského. Po roce 1608 hrála během zimy v krytém divadle Blackfriars a v Globe v letním období. Vnitřní vybavení, v kombinaci s jakubovskou módou pro bohaté divadelní masky, dovolovalo Shakespearovi zavést propracovanější jevištní zařízení. Například v Cymbelínovi Jupiter sestupuje "v hromy a blesky, sedíce na orlu: on svrhne blesk. Duchové padnou na kolena." Mezi slavné herce Shakespearovy společnosti patřili Richard Burbage, William Kempe, Henry Condell a John Heminges. Burbage hrál hlavní roli v prvních představeních mnoha Shakespearových her, včetně Richarda III., Hamleta, Othella a Krále Leara. Populární komik Will Kempe hrál služebníka Petra v Romeovi a Julii a Dogberry hrál kromě dalších postav v Mnoho povyku pro nic. Byl nahrazen kolem roku 1600 Robertem Arminem, který hrál role jako např. Touchstona v Jak se vám líbí a šaška v Králi Learovi. V roce 1613 spisovatel a diplomat Henry Wotton zaznamenal, že Jindřich VIII. "byl uveden s mnoha mimořádnými okolnostmi, okázalostí a obřadností". Dne 29. června 1613 však výstřel z děla použitého při představení zapálil doškovou střechu divadla Globe, a to do základů vyhořelo. Jde o událost, která určuje datum uvádění této Shakespearovy hry s vzácnou přesností. V roce 1623 John Heminges a Henry Condell, dva Shakespearovi přátelé z Královské společnosti, publikovali tzv. První folio, sebrané vydání Shakespearových her. To obsahovalo 36 textů, včetně 18 vytištěných úplně poprvé. Mnohé z těchto her se už předtím objevily v quarto verzích (formát velikosti cca A4) – chatrné knihy vyrobené z listů papíru skládaného dvakrát tak, aby vznikly čtyři listy. Žádné důkazy nenaznačují, že Shakespeare schválil tyto edice, které První folio kvalifikuje jako "ukradené a skryté kopie". Anglický bibliograf Alfred Pollard nazval některé z těchto vydání před rokem 1623 "špatná quarta" kvůli jejich upraveným, parafrázovaným nebo poškozeným textům, které mohly být na řadě míst rekonstruovány z paměti. Kde se dochovalo několik verzí hry, tak se každá navzájem liší jedna od druhé. Tyto rozdíly mohou plynout z chyb přebíraných při kopírování z poznámek herců nebo členů publika či ze Shakespearových vlastních pracovních poznámek. V některých případech, například v Hamletovi, Troilovi a Kressidě a Othellovi, Shakespeare mohl mezi vydáními quarto a folio změnit znění. Avšak v případě Krále Leara, u kterého většina moderních vydání odpovídá verzí folia z roku 1623, jeho odlišnost od vydání quarto z roku 1608 způsobila, že ve známém Oxfordském vydání byly otištěny obě verze s argumentem, že nemohou být beze zmatku sjednoceny. V letech 1593 a 1594, kdy byla divadla kvůli moru uzavřena, Shakespeare publikoval dvě narativní básně s erotickou tematikou, Venuše a Adonis a Znásilnění Lukrécie. Věnoval je Henrymu Wriothesleymu, hraběti ze Southamptonu. Ve Venuši a Adonisovi nevinný Adonis odmítá sexuální návrhy Venuše, zatímco ve Znásilnění Lukrecie je ctnostná žena Lukrecie znásilněna chlípným Tarquinem. Ovlivněny Ovidiovými Proměnami, básně ukazují vinu a morální zmatek, který vyplývá z nekontrolovaného chtíče. Obě se ukázaly jako populární a byly v průběhu Shakespearova života často přetiskovány. Třetí narativní báseň Milenčin nářek, ve které si mladá žena stěžuje na své svedení přesvědčivým nápadníkem, byla vytištěna v prvním vydání Sonetů z roku 1609. Většina vědců už nyní připouští, že Shakespeare je autor Milenčina nářku. Kritici se domnívají, že dobré vlastnosti básně jsou pokaženy nudnými efekty. Báseň Fénix a hrdlička, kterou vytiskl Robert Chester v roce 1601 v díle Love's Martyr, oplakává smrt legendárního Fénixe a jeho milenky, věrné hrdličky. V roce 1599 se dvě rané verze sonetů 138 a 144 objevily ve Vášnivém poutníku, publikovaným pod Shakespearovým jménem, ale bez jeho svolení. Podrobnější informace naleznete v článku Sonety (Shakespeare). Sonety, které vyšly v roce 1609, byly posledním Shakespearovým nedramatickým dílem, které bylo vytištěno. Učenci si nejsou jisti, kdy byl každý z 154 sonetů složen, důkazy ale naznačují, že Shakespeare psal sonety po celou svou kariéru pro soukromého čtenáře. Ještě předtím, než se dva neautorizované sonety objevily ve Vášnivém poutníku v roce 1599, Francis Meres odkazoval v roce 1598 mezi svými soukromými přáteli na "Shakespearovy sladké sonety". Několik analytiků se domnívá, že publikování sbírky následuje takto určenou Shakespearovu posloupnost. Zdá se, že byly plánovány dvě kontrastní série: jedna o nekontrolovatelné touze po vdané ženě tmavé pleti ("temná dáma"), a jedna o konfliktní lásce ke krásnému mladému muži ("krásný mladík"). Zůstává nejasné, zda tyto figury představují skutečné jedince, nebo v případě, že autorské "I", kterými je oslovuje, představuje Shakespeara samotného, i když básník Wordsworth věří, že si sonety "Shakespeare odemkl své srdce". Vydání z roku 1609 bylo věnováno "panu W. H.", uváděnému jako "jediný původce" básní. Není známo, zda to napsal Shakespeare sám a nebo vydavatel, Thomas Thorpe, jehož iniciály se objevují v zápatí stránky s věnováním; ani není navzdory četným teoriím známo, kdo pan W. H. byl nebo zda Shakespeare dokonce autorizoval publikaci. Kritici vychvalují Sonety jako hluboké meditace o povaze lásky, sexuální vášně, plození, smrti a času. První Shakespearovy hry byly psány v tehdejším tradičním stylu. Napsal je ve stylizovaném jazyce, který ne vždy přirozeně vyvěrá z potřeb postav či dramatu. Poezie je závislá na dosti dlouhých, někdy komplikovaných metaforách a přirovnáních, a jazyk je často rétorický, napsaný pro herce, aby spíše deklamovali než mluvili. Například nabubřelé projevy v Titu Andronicovi z pohledů některých kritiků často jen zpomalují děj a verše ve Dvou šlechticích z Verony jsou popisovány jako strnulé. Brzy si však začal Shakespeare tradiční styl přizpůsobovat pro své vlastní účely. Úvodní monolog Richarda III. má své kořeny ve vlastním prohlášení Neřesti ve středověkém dramatu. Ve stejné době Richardovo sugestivní sebeuvědomění už netrpělivě očekává monology zralých Shakespearových her. Žádná jednotlivá hra nepředstavuje změnu od tradičního k volnějšímu stylu. Shakespeare během celé své kariéry tyto dva styly propojoval, přičemž Romeo a Julie je snad nejlepším příkladem tohoto přístupu. V době vytvoření Romea a Julie, Richarda II. a Snu noci svatojánské v polovině 90. let 16. století začal psát Shakespeare více přirozenou poezii. Metafory a obrazy ve zvýšené míře obrátil k potřebám samotného dramatu. Standardní básnickou formou Shakespeara byl blankvers, složený v jambickém pětistopém verši. V praxi to znamenalo, že verše byly obvykle bez rytmu a verš tvořilo deset slabik, přednášených s důrazem na každé druhé slabice. Blankvers z jeho raných her je zcela odlišný od těch pozdějších. Je často krásný, ale věty tíhnou k začátku, pozastavení a ukončení na konci verše s rizikem jednotvárnosti. Poté co Shakespeare zvládl tradiční blankvers, jej začal narušovat a měnit jeho průběh. Tato technika ve hrách jako jsou Julius Caesar a Hamlet uvolnila novou sílu a pružnost poezie. Shakespeare ji používá například, aby zprostředkoval zmatek v Hamletově mysli:. Po Hamletovi Shakespeare dále měnil svůj poetický styl, a to zejména v emocionálnějších pasážích pozdních tragédií. Literární kritik A. C. Bradley popsal tento styl jako "více koncentrovaný, rychlý, pestrý a ve stavbě méně pravidelný, nezřídka kroucený nebo náznakový". V posledním období své kariéry používal Shakespeare mnoho technik, aby dosáhl tohoto stylu. Ty techniky zahrnují neúplné syntaxe na konci věty, nepravidelné pauzy a ukončení a extrémní kolísání větné struktury a délky. V Macbethovi například jazyk přeskakuje z jedné nepříbuzné metafory či přirovnání k druhé: "was the hope drunk/ Wherein you dressed yourself?" (1.7.35-38) - česky "A což ta naděj byla opilou, již oblékl jsi dřív?"; "... pity, like a naked new-born babe/ Striding the blast, or heaven's cherubim, hors'd/ Upon the sightless couriers of the air ..."(1.7.21-25) - česky "... a žel jak nahé novorozeně na vichru jedoucí, neb jak cherub na vzdušných ořích neviditelných ten hrůzný čin v zrak každý zadují... ". Posluchač je vyzýván, aby si sám dokončil smysl. V pozdních romancích (tragikomediích), kde pracuje s posuny v čase a překvapivými obraty zápletek, se inspiroval nejnovějším poetickým stylem, ve kterém jsou dlouhé a krátké věty nastaveny proti sobě, věty jsou nakupeny, je přehozen předmět a objekt a slova jsou vynechávána. Tím je vytvářen efekt spontánnosti. Shakespeare v sobě kombinoval básnického génia a praktický smysl pro divadlo. Jako všichni autoři divadelních her své doby dramatizoval příběhy ze zdrojů, jako byl historik Plútarchos nebo soudobý anglický kronikář Raphael Holinshed. Přetvořil každou zápletku s cílem vytvořit několik center zájmu a ukázat obecenstvu co nejvíce různých fazet příběhu. Takto pevná konstrukce zajišťuje, že Shakespearova hra může přežít překlad, rozřezání i širokou interpretaci bez ztráty své základní dramatičnosti. Jak Shakespearovo mistrovství rostlo, dával svým postavám jasnější a pestřejší motivaci a charakteristické vzorce projevu. Nicméně i v pozdějších hrách zachoval ohled na svůj dřívější styl. Ve svých pozdních romancích se Shakespeare asi záměrně vrátil ke strojenějšímu stylu, aby zdůraznil iluzi divadla. Shakespearovo dílo mělo trvalý vliv na pozdější divadlo a literaturu. Obzvláště rozšířil dramatický potenciál popisu postav, zápletek, jazyka a žánru. Například až do Romea a Julie romantika (milostný poměr, romance) nebyla vnímána jako téma hodné pro tragédii. Monology byly používány hlavně, aby zprostředkovaly informace o postavách nebo o událostech; ale až Shakespeare je používal proto, aby prozkoumal mysl svých postav. Jeho dílo silně ovlivnilo pozdější poezii. Romantičtí básníci se pokusili oživit shakespearovské veršované drama, i když s malým úspěchem. Kritik George Steiner popsal všechna anglická veršovaná dramata od Coleridge po Tennysona jako "slabé variace na shakespearovské motivy." Shakespeare ovlivnil takové romanopisce jakými byli Thomas Hardy, William Faulkner a Charles Dickens. Monology amerického spisovatele Hermana Melvilleho jsou silně inspirovány Shakespearem; jeho kapitán Achab v Bílé velrybě je klasickým tragickým hrdinou podle vzoru Krále Leara. Vědci identifikovali 20 000 hudebních děl spojených se Shakespearovými díly. Patří mezi ně dvě i opery Giuseppe Verdiho Otello a Falstaff, jejichž kritika vydrží srovnání se s jejich předlohami. Shakespeare také inspiroval mnoho malířů, včetně romantiků a prerafaelitů. Švýcarský romantický umělec Henry Fuseli, přítel Williama Blake dokonce přeložil Macbetha do němčiny. Psychoanalýza Sigmunda Freuda čerpala ze Shakespearovské psychologie, zejména z Hamleta, pro jeho teorii lidské povahy. V Shakespearově době anglická gramatika, hláskování a výslovnost byly méně standardizovány než jsou teď a jeho použití jazyka pomohlo utvářet moderní angličtinu. Samuel Johnson ho ve svém Slovníku anglického jazyka, první seriózní práci svého druhu z roku 1755, citoval častěji než kteréhokoli jiného autora. Výrazy jako "with bated breath" (se zatajeným dechem) (Kupec benátský) a "foregone conclusion" (předem učiněný závěr) (Othello) si našly cestu do každodenní anglické řeči. Shakespeare nebyl sice během svého života uctíván, ale dostalo se mu řady uznání. V roce 1598 ho kněz a spisovatel Francis Meres vyčlenil ze skupiny anglických spisovatelů jako "nejskvělejšího" i v komediích a tragédiích. Autoři tzv. Parnaských her (Parnassus plays) uváděných v koleji St John College v Cambridge ho řadili k Chaucerovi, Gowerovi a Spenserovi. V Prvním foliu Ben Jonson nazval Shakespeara: "Duchem věku, potlesku, potěšení, zázrakem naší scény". V období návratu monarchie mezi lety 1660 a koncem 17. století byly v módě klasické myšlenky. V důsledku toho kritici té doby většinou hodnotí Shakespeara podle Johna Fletchera a Bena Jonsona. Například Thomas Rymer odsoudil Shakespeara pro míchání komického s tragickým. Nicméně básník a kritik John Dryden velmi Shakespeara cenil a řekl na adresu Jonsona, "já ho obdivuji, ale mám rád Shakespeara". Po několik desetiletí měl nadvládu Rymerův názor, ale během 18. století kritici začali reagovat na Shakespearovy vlastní výrazy a uznávali to, co nazvali jeho přirozenou genialitou. Řada vědeckých edicíjeho děl, zejména Samuela Johnsona z roku 1765 a Edmonda Malone z roku 1790, přispěla k nárůstu jeho pověsti. Do roku 1800 byl už pevně zakotven jako národní básník. V 18. a 19. století se jeho pověst začala šířit také do zahraničí. Mezi těmi, kdo za něj bojovali, byli spisovatelé Voltaire, Goethe, Stendhal a Victor Hugo. Během éry romantismu byl Shakespeare chválen básníkem a literárním filozofem Samuelem Taylorem Coleridgem. Kritik August Wilhelm Schlegel přeložil jeho hry v duchu německého romantismu. V 19. století kritický obdiv k Shakespearovu géniovi často hraničí s pochlebováním. "Toto je král Shakespeare", napsal esejista Thomas Carlyle v roce 1840, "nejen že záři, ale korunuje svrchovanost nad námi všemi, protože je nejušlechtilejší, nejjemnější, přesto nejsilnější ze shromážděných; nezničitelný." Ve viktoriánském období se jeho hry uváděly jako opulentní podívané ve velkém měřítku. Dramatik a kritik George Bernard Shaw zesměšňoval kult uctívání Shakespeara jako "bardolatrii" (parafráze na idolatrie = modloslužebnictví) s tvrzením, že nový naturalismus Ibsenových her učinil Shakespearovy hry zastaralými. Modernistické revoluce v umění na počátku 20. století místo toho, aby Shakespeara odvrhly, nadšeně zapojily jeho díla do služeb avantgardy. Expresionisté v Německu a futuristé v Moskvě uváděli vlastní inscenace jeho her. Marxistický dramatik a režisér Bertolt Brecht pod vlivem Shakespeara vymyslel epické divadlo. Básník a kritik T. S. Eliot argumentoval proti Shawovi, že Shakespearova "surovost" (primitivnost) ho ve skutečnosti dělá moderním. Eliot spolu s literárním kritikem G. Wilson Knightem a školou Nové kritiky vedl hnutí směrem k užšímu výkladu Shakespearovy obraznosti. V 50. letech vlna nových kritických přístupů nahradila modernismus a vydláždila cestu pro "postmoderní" studie Shakespeara. Od 80. let 20. století byla Shakespearovská studia otevřena i pro hnutí jako je strukturalismus, feminismus, nový historismus, afroamerická studia a queer studia. V obsáhlém výkladu Shakespearových děl a při přirovnání Shakespearových literárních úspěchů k úspěchům mezi vůdčími postavami filozofie a teologie literární kritik Harold Bloom poznamenal, že "Shakespeare byl větší než Platón a než Svatý Augustin. On nás obklopuje, protože chápeme jeho základní vnímání." Shakespeare byl již za svého života významný dramatik a básník, byl tehdy údajně známý dokonce i na českém území. K prvnímu českému překladu (adaptaci) Shakespearova díla došlo v roce 1786 zásluhou Karla Ignáce Tháma, který přeložil Macbetha. K nejstarším překladatelům patřili dále Josef Kajetán Tyl a Josef Jiří Kolár. Do tzv. druhé generace překladatelů, do poloviny 19. století, patří František Doucha, Jan Josef Čejka, František Ladislav Čelakovský a Jakub Malý. Na přelomu 19. a 20. století překládali Josef Václav Frič, Josef Václav Sládek a Jaroslav Vrchlický. Na počátku 20. století to byl Otokar Fischer, Antonín Fencl a Bohumil Štěpánek. V 5. generaci, v polovině 20. století, překládali Erik Adolf Saudek, Jiří Valja, František Nevrla, Otto František Babler, v 6. generace, v 60. a 70. letech 20. století, to byli Aloys Skoumal, Zdeněk Urbánek, Josef Topol, Václav Renč a Břetislav Hodek. K tzv. moderním překladatelům patří Alois Bejblík, Martin Hilský, Jiří Josek, Milan Lukeš a Antonín Přidal. Jeho tvorba bývá dělena do tří období: 1591–1600: Psal především komedie a historická dramata, často zpracovával staré náměty z anglické minulosti a z antiky. 1601–1608: Přichází zklamání a rozčarování nad vývojem společnosti, do jeho tvorby vniká pesimismus a píše tragédie a sonety. 1608–1612: Smiřuje se s životem a píše hry, mající charakter tzv. romance, tj. obsahující jak prvky tragédie, tak prvky komedie. Král Jan (1596–1597, King John), Richard II. (1595–1596), Jindřich IV. (1. část) (1597– . 1598, Henry IV, Part 1), Jindřich IV. (2. část) (1597–1598, Henry IV, Part 2), Jindřich V. (1598 . –1599, Henry V), Jindřich VI. (1. část) (1591–1592, Henry VI, Part 1), Jindřich VI. (2 . část) ((1590–1591, Henry VI, Part 2), Jindřich VI. (3. část) (1590–1591, Henry VI, Part 3), Richard III. (1592–1593), Jindřich VIII. (1612–1613, Henry VIII), společně s Johnem Fletcherem. Komedie omylů (1593, The Comedy of Errors), Zkrocení zlé ženy (1594, The Taming of the Shrew), Dva šlechtici z Verony (1595, The Two Gentlemen of Verona), . Marná lásky snaha (1595, Love's Labor's Lost), Sen noci svatojánské (1596, A Midsummer-night's Dream), Kupec benátský (1597, The . Merchant of Venice), Mnoho povyku pro nic (1599, Much Ado About Nothing), Veselé paničky windsorské (1601, The Merry Wives of Windsor), Jak se vám líbí (1601, . As You Like It), Večer tříkrálový (1602, Twelfth Night), Dobrý konec vše napraví (1603, All's Well That Ends Well), Něco za něco (1606, Measure for Measure). Titus Andronicus (1594), Romeo a Julie (1595, Romeo and Juliet), Julius Caesar (1599), Hamlet (1604), Othello (1604), Macbeth . (1606), Král Lear (1606, King Lear), Antonius a Kleopatra (1607, Antonius and Cleopatra), Coriolanus (1608), Timon Athénský (1608, Timon of Athens), Troilus a Kressida (1608, Troilus and Cressida). Cymbelín (1609, Cymbeline), Zimní pohádka (1611, The Winter's Tale), Perikles (1609, Pericles), Bouře (1612, The Tempest), Dva vznešení příbuzní (1613, The Two Noble Kinsmen), společně s Johnem Fletcherem, Cardenio (provedena 1613), společně s Johnem Fletcherem, hra se nedochovala. Venuše a Adonis (1593, Venus and Adonis), Znásilnění Lukrecie (1594, The Rape of Lucrece), Vášnivý poutník (1599, The Passionate Pilgrim), Fénix a hrdlička (1601 ., The Phoenix and the Turtle), (Shakespearovy) Sonety (vydány 1609, v originále Shake-Speares Sonnets), Nářek milenčin (1609, A Lover's Complaint). Locrine (1594), tragédie, Sir Thomas More (1591–1596), historická hra, na níž se kromě Shakespeara podíleli ještě Thomas Dekker, Thomas Heywood, Anthony Munday a Henry Chettle . , Edward III. (anonymně 1596), historická hra, pravděpodobně společně s Thomasem Kydem, Sir John Oldcastle (anonymně 1600), historická hra, Thomas Lord Cromwell (uvedeno 1602), Londýnský marnotratník (tiskem 1605, The London Prodigal), komedie, Merlinovo narození (prvně uvedeno 1622, The Birth of Merlin), komedie, připisováno Shakespearovi a Williamovi Rowleyovi. Podrobnější informace naleznete v článku Spor o Shakespearovo autorství. Autorství děl připisovaných Williamu Shakespearovi bylo vícekrát zpochybňováno. Podle antistratfordiánů, což je kolektivní označení pro příznivce všech alternativních teorií, byl Shakespeare ze Stratfordu "nastrčenou postavou", která měla krýt totožnost skutečného autora nebo autorů, kteří se z nějakého důvodu chtěli vyhnout veřejné známosti a s tím spojenému uznání, nebo je nemohli či nesměli přijmout. Přestože tato myšlenka získala značnou pozornost veřejnosti, jen menšina odborníků zaměřených na výzkum Shakespearova díla a literárních historiků ji pokládá za hodnověrnou. Většina shakespearologů jsou zastánci tradičního názoru a zabývají se alternativními teoriemi jen s úmyslem je vyvrátit. Stratfordiáni odmítají všechny argumenty podávané zastánci jiných teorií o autorství Shakespearova kánonu jako neopodstatněné. Dlouhodobě nejpopulárnější alternativní teorii, která připisuje toto autorství Edwardovi de Vere, 17. hraběti z Oxfordu, mnoho zastánců stratfordské teorie donedávna téměř ignorovalo. V posledních letech však diskuse mezi ortodoxní stratfordskou obcí a tzv. oxfordiány znatelně přibrala na intenzitě, i když se mnohdy děje nepřímo. Shakespearovo autorství bylo prokazatelně poprvé zpochybněno v polovině 19. století, kdy se po celém světě rozšířilo oslavování Williama Shakespeara jako největšího spisovatele všech dob. Okolnosti života Williama Shakespeara ze Stratfordu, zvláště jeho skromný původ a četná temná místa v jeho biografii, se však podle některých badatelů neslučovaly s neobyčejným básnickým nadáním autora a jeho reputací jako génia. To podnítilo podezření, že William Shakespeare ze Stratfordu možná nenapsal díla, která jsou mu připisována. Tato kontroverze se rozšířila do značné části literatury. V průběhu doby bylo postupně více než 70 historických postav navrženo jako možní kandidáti autorství. Značnou pozornost získali však jen Francis Bacon, William Stanley, 6. hrabě z Derby, Christopher Marlowe a od roku 1920 až do dneška především Edward de Vere, 17. hrabě z Oxfordu. Badatelé, kteří podporují alternativní kandidáty, považují ony postavy, kterým dávají přednost, ze svého pohledu za mnohem vhodnější autory Shakespearova kánonu než je William Shakespeare ze Stratfordu. Uvádějí ale celkem shodně, že tento muž postrádal mj. vzdělání a znalost jazyků. Oxfordiáni poukazují na chybějící potřebné zkušenosti z pobytů v Itálii a Francii, kde se odehrává 16 Shakespearových her. Tyto zkušenosti však měl Edward de Vere. V neposlední řadě upírají tito badatelé Williamu Shakespearovi znalost anglického královského dvora, kterou považují za téměř klíčovou. Také aristokratické zvyky, noblesa a citlivost a všechny předešlé znalosti a zkušenosti, které se "projevují v Shakespearově díle", nemohl William Shakespeare ze Stratfordu podle nich mít. "Tyto dvě představy – že Shakespearův kánon představuje vrchol lidské . kultury, zatímco William Shakespeare byl naprosto nevzdělaný venkovan – se spojily a přesvědčily Delii Baconovou a její následovníky, že titulní strana Prvního folia a jeho úvody by mohly být jen součástí skvěle vypracované šarády, zosnované nějakou vysoce postavenou osobností." Zastánci většinové stratfordiánské pozice naopak tvrdí, že biografické interpretace literatury nejsou spolehlivé pro určení autorství, což ovšem platí i pro Williama Shakespeara ze Stratfordu. Dále je uváděno, že souběh známých důkazů autorství Williama Shakespeara ze Stratfordu – za které jsou považovány titulní stránky vydaných děl, výpovědi některých básníků a historiků za jeho života a v období po zveřejnění Prvního fólia a dále některé oficiální záznamy – je stejný jako u ostatních autorských atribucí té doby. Důkazy tohoto typu nebyly nalezeny pro jakéhokoli jiného kandidáta. Podle argumentace stratfordiánů nebylo autorství Williama Shakespeara zpochybněno ani za jeho života, ani po dobu několika století po jeho smrti. Proti těmto tvrzením byly však v posledních letech vysloveny ze strany zastánců oxfordské teorie značné výhrady. Doposud existuje konsenzus převážné části vědecké obce, že William Shakespeare ze Stratfordu byl autorem shakespearovského kánonu. Počet skeptiků, kteří zastávají odlišné teorie o autorství, byl sice doposud relativně malý, ale v posledních letech roste aktivní skupina odpůrců, včetně prominentních, veřejně známých osob, kteří toto konvenční připsání autorství Williamu Shakespearovi ze Stratfordu stále více zpochybňují. Snaží se o všeobecné uznání autorské otázky jako legitimního pole působnosti vědecké obce a v posledním důsledku o přijetí některého z alternativních kandidátů za pravého autora. Na základě některých pasáží v jeho hrách a hlavně v Sonetech, jejichž část podle některých autorů popisuje přátelský nebo milostný vztah autora k jinému nejmenovanému muži, se spekuluje také o Shakespearově homosexualitě, resp. bisexualitě. Tyto spekulace nebyly nikdy definitivně potvrzeny ani vyvráceny. Jejich odpůrci však mimo jiné argumentují tím, že psát o příteli v termínech milostné poezie patřilo k dobové literární konvenci. Jiný významný argument uvedl Martin Hilský s poukazem na strukturu angličtiny ve svých poznámkách k vydání Shakespearových Sonetů z roku 2009 (s jeho překladem do češtiny). Podle Hilského je "velká většina Shakespearových sonetů dvojznačná či ambivalentní, pokud jde o rod". A dále je zde s odvoláním na autorku a specialistku na renesanční literaturu a Shakespeara Margretu de Grazia uvedeno: "Skutečným 'skandálem Sonetů' je vztah mluvčího k černé dámě, nikoli k mladému aristokratovi." Tato ambivalentnost textu sonetů a mnohé další okolnosti vedou k tomu, že výklady jejich smyslu se naprosto diametrálně rozcházejí. Tyto rozpory jsou jedním z důležitých prvků současných bouřlivých diskusí o autorství a o výklad celého Shakespearova díla (kánonu).

DATETIME

DATETIME

006194

... Ismá'íl Kúšán a Farroch Ghaffárí. V oblasti hudby byl Írán od 19. století vystavován západním vlivům – první vojenskou hudbu evropského střihu měli již kádžárovští šáhové. Moderní pop music se výrazněji rozvinula až v sedmdesátých letech a po islámské revoluci byla rychle zakázána. Její nejznámější představitelkou byla zpěvačka Kúkúš (Gúgúš). Rock se stal ve větší míře populární koncem let devadesátých, kdy vznikla celá řada skupin, působících zprvu uvnitř podzemní subkultury. Vládě nakonec nezbylo nic jiného než se s existencí některých těchto těles smířit, takže skupiny jako např. 127 a The Technicolor Dream již natočily i písně nazpívané anglicky. V současné době existuje i íránský heavy metal. Nejoblíbenějším druhem kolektivního sportu v Íránu je fotbal. Íránská fotbalová reprezentace se zúčastnila mistrovství světa v Argentině (1978),...

Který kolektivní sport se v Íránu těší největší oblibě?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Írán

Nejoblíbenějším druhem kolektivního sportu v Íránu je fotbal.

Írán, úředně Íránská islámská republika (persky ا, původně Árjan, neboli země Árjů) je stát v Přední Asii, dříve nazývaný Persie. Na západě sousedí s Irákem, na severozápadě s Tureckem, Arménií a Ázerbájdžánem, na severu s Turkmenistánem, na východě s Afghánistánem a Pákistánem. Na jihozápadě je omýván vodami Perského zálivu a Arabského moře, na severu je to moře Kaspické. Počtem 77 milionů obyvatel a rozlohou cca 1,6 milionu km2 náleží Írán mezi 20 nejlidnatějších a nejrozlehlejších zemí světa. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Íránu. Dnešní Írán se rozkládá na území, v českém prostředí dříve označovaném termínem Persie, podle dominantního etnika. Geografická poloha země, vymezená Kavkazem na severu, Arabským poloostrovem na jihu, Indií a Čínou na východě a Mezopotámií a Sýrií na západě, byla od nepaměti natolik exponovaná, že z oblasti učinila dějiště významných historických zvratů a událostí. Ve starověku zde vznikly rozlehlé říše Médů a perských Achaimenovců, o nichž často píší klasičtí řečtí spisovatelé, poté si teritorium podmanil Alexandr Veliký, makedonští Seleukovci, parthští Arsakovci a perští Sásánovci, až nakonec Persii obsadili a islamizovali kočovní Arabové, politicky sjednocení vystoupením Mohamedovým. Arabští chalífové z rodu Umajjovců a později Abbásovců začlenili íránské kraje do své nadnárodní říše sahající od Maroka až do střední Asie, ale již v 9. století se jejich stát začal rozpadat – proces, který byl završen zhruba během sta let. V Persii poté vládly různé dynastie, většinou cizího původu (např. Seldžukové), a již ve 13. století přišli noví dobyvatelé: Mongolové v čele s Čingischánem. Ti v oblasti založili tzv. říši ílchánů, zahrnující i Irák s částí Afghánistánu, Pákistánu a Turkmenistánu, avšak již po století následovalo nové období partikularismu. Po přechodné nadvládě Tamerlána a jeho nástupců se staly vlastními tvůrci novodobého Íránu dynastie Safíovců a Kádžárovců, za nichž také počíná evropské pronikání na Střední východ. Z evropských koloniálních mocností získaly v 19. století největší vliv Velká Británie a Rusko, jež si Persii postupně rozdělily na zájmové sféry. Slabá ústřední vláda v Teheránu jim v tom nebyla schopná zabránit a ani perská revoluce z let 1905–1911, která zemi zajistila parlamentarismus, nevedla k důkladné reformě mnohdy archaických správních struktur. V roce 1921 povstal proti kádžárovskému šáhu Ahmadovi kozácký důstojník, plukovník Rezá Chán, a poté, co soustředil veškerou moc ve svých rukou, dal se zvolit roku 1925 novým šáhem pod jménem Rezá Šáh Pahlaví. Za jeho vlády nastala překotná a místy neuvážená modernizace země podle evropského vzoru, prosazovaná diktátorskými metodami. Po vypuknutí druhé světové války okupovaly Írán Velká Británie a SSSR, což souviselo jednak s vojenskou strategií Londýna i Moskvy, jednak s šáhovou proněmeckou politikou. Obě velmoci také dosadily Íráncům nového vládce – dosavadního korunního prince Muhammada Rezu Pahlavího, absolventa internátní školy ve Švýcarsku. Pod dohledem okupačních vojsk se ve dnech 28. listopadu až 1. prosince 1943 konala v íránském hlavním městě Teheránská konference za účasti Roosevelta, Churchilla a Stalina. Muhammad Rezá Pahlaví po válce umožnil jisté uvolnění politických poměrů a v Íránu se tak na legální bázi zformovaly politické strany. V roce 1951 se stal ministerským předsedou vůdce Národní fronty Muhammad Mosaddek, který měl podporu komunistů a islamistů, jehož vláda znárodnila íránský ropný průmysl, kontrolovaný od počátku století Brity. Toto opatření vyvolalo mezinárodní krizi ve vztazích s Velkou Británií (viz íránská krize) a vyústilo ve státní převrat, zorganizovaný šáhem za podpory CIA. Od té doby vládl Muhammad Rezá Pahlaví diktátorsky pomocí tajné policie SAVAK, přičemž zahraničněpoliticky se orientoval na spojenectví s USA. Jeho autokratické metody a přílišné prosazování západní kultury postavily proti monarchii téměř celou společnost. Podrobnější informace naleznete v článku Íránská islámská revoluce. V roce 1978 vypukly v celém Íránu rozsáhlé protivládní demonstrace, které přerostly v revoluci a skončily svržením starého režimu. Šáh musel 16. ledna 1979 odejít do exilu a mocenské vakuum vyplnil charismatický duchovní, ájatolláh Rúholláh Chomejní, který se naopak z exilu vrátil. V následujících měsících byly demontovány všechny pilíře šáhovy světské diktatury, referendem schváleno ustavení islámské republiky a do ústavy zakomponovány teokratické prvky. Chomejní postupně prosadil svou politickou doktrínu "o nadvládě teologa", jež v praxi znamenala, že moc převzalo šíitské duchovenstvo. Čímž byl sekulární, modernizující se Írán pod vládou Šáha uvržen do islámské republiky pod vládou teokratů Zahraničněpoliticky se nový režim dostal téměř ihned do konfliktu s USA (viz Americká rukojmí v Íránu), dosavadním nejužším spojencem, a se sousedním Irákem ovládaným světskou stranou Baas Saddáma Husajna. V roce 1980 překročila irácká armáda hranice Íránu a začala íránsko-irácká válka, jež trvala osm let a stála zhruba milion lidských životů. Vnější ohrožení Chomejnímu a jeho okolí umožnilo ještě více omezit svobodu ve vnitropolitickém smyslu – popravy byly na denním pořádku. Sestřelení íránského civilního letadla Iran Air 655 křižníkem USS Vincennes v roce 1988 dále vyostřilo vztahy se Spojenými státy. Uzavření míru v roce 1988 a Chomejního smrt o rok později nevedly k zásadní změně kursu islamistického vedení Íránu, dílčí korektury ve vnitřní politice však přece jen proběhly. V osobě Alího Chameneího, nového vůdce země, se dostala do popředí osobnost, jež neměla zdaleka takovou autoritu jako Chomejní, což umožnilo vzrůst reálné moci formální hlavy státu – prezidenta. V politice se začali více angažovat lidé spíše pragmatičtí, zaměření na ekonomiku a poválečnou obnovu infrastruktury, a sami Íránci projevovali nyní mnohem hlasitěji nespokojenost s vývojem své země – jejich mínění musel brát režim vážně. V roce 1997 byl zvolen prezidentem umírněný duchovní Muhammad Chátamí, pod jehož vedením započal pokus o liberalizaci režimních struktur. Byla zmírněna cenzura, v tisku se po dlouhé době objevovaly kritické hlasy na adresu vlády a reformní strany navíc triumfovaly v parlamentních volbách v roce 2000. Konzervativní kruhy kladly tomuto vývoji od počátku silný odpor, a protože moc prezidenta i parlamentu je v Íránu omezená, podařilo se reálně docílit jen málo změn. V roce 2004 nakonec vládnoucí konzervativci eliminovali volebními manipulacemi oponenty v parlamentu a o rok později získali vítaného spojence v novém konzervativním prezidentu Mahmúdu Ahmadínežádovi, známém svými výpady proti Izraeli. Současná situace v Íránu je komplikovaná – velká část společnosti si přeje změny, není však prozatím sil, které by je politicky mohly prosadit. V oblasti zahraničních vztahů vzrostlo poslední dobou napětí se Spojenými státy, především kvůli podezření, že Írán usiluje o získání jaderné zbraně. 15. června 2013 byl íránským prezidentem zvolen Hasan Rúhání, kdy porazil Mohammada Bagher Ghalibafa a další 4 kandidáty. Rúháního volební vítězství zlepšilo vztahy Íránu s ostatními zeměmi. Související informace naleznete také v článku Geografie Íránu. Írán je šestnáctou největší zemí světa po Súdánu a před Libyí. Sdílí hranice s Ázerbájdžánem (432 km) a Arménií (35 km) na severozápadě, s Turkmenistánem (992 km) na severovýchodě, s Pákistánem (909 km) a Afghánistánem (936 km) na východě a s Tureckem (499 km) a Irákem (1458 km) na západě. Jeho hranice dále vymezuje Kaspické moře na severu a Perský a Ománský záliv na jihu. Nejsevernější bod Íránu leží na 39°47' severní šířky a nachází se tak zhruba na stejné úrovni jako Palma de Mallorca ve Španělsku. Nejjižnější bod je na 25° severní šířky, což odpovídá poloze města Dohá v Kataru. Íránské krajině dominují rozlehlá horstva, mezi nimiž je spousta různých proláklin a náhorních plošin. Nejhornatější je zalidněná západní část s pohořími jako Kavkaz, Zagros a Elborz (nejvyšší hora Íránu: Damávand s 5671 m). Východní část země tvoří hlavně neobydlené pouště jako Dašt-e Kavír, občas zpestřené slaným jezerem. Jediné rozlehlejší roviny se rozkládají na pobřeží Kaspického moře a na severním konci Perského zálivu. Vodních toků je především ve vnitrozemí málo, většina z nich ústí do bezodtokových jezer a některé z nich v létě úplně vysychají. Pro Írán je typické subtropické podnebí s výraznou kontinentalitou, na jihu pak horké a suché podnebí tropického charakteru. Průměrná teplota činí v lednu 2–19 °C, v červenci 25–32 °C. Srážky od západu k východu ubývají, nejvíce jich spadne v oblastech u Kaspického moře (ročně až 2.000 mm). Nejsušší jsou kraje u slaných jezer ve vnitrozemí, zatímco v pouštích při jižním pobřeží dochází v noci ojediněle k tvorbě mlhy. Na horách v severních oblastech země a náhorních plošinách na severozápadě v zimě sněží. Zhruba 53 % území Íránu zabírají pouštní oblasti, 27 % pastviny, 9 % zemědělská půda (75.620 km2 je zavlažováno), 11 % lesy. Mezi stromy převažuje dub, jalovec, habr, jasan a javor, na jihu myrta, mandloň a ořešák. Z živočichů je běžná antilopa středoasijská, gazela perská, jelen maral, rys ostrovid, vlk, muflon, koza bezoárová, sysel, frček, dikobraz, netopýr a varan. K tomu přistupuje řada druhů ptáků, hmyzu a hadů. Ochraně podléhá levhart perský, jenž se v Íránu nachází v počtech větších než v jakémkoliv jiném státě. Za posledních sto let byli zcela vyhubeni někteří typičtí zástupci savců – mj. i perské národní zvíře lev. Teprve poslední dobou se podnikají opatření v oblasti ochrany životního prostředí. V Íránu je 16 národních parků o celkové rozloze 1.649.771 ha, přičemž první národní park vznikl již v roce 1957. Rezervací je v celé zemi celkem 33. Od revoluce v roce 1979 je Írán islámskou republikou v čele s titulární hlavou státu – prezidentem (v současnosti je jím Hasan Rúhání). Skutečnou moc v zemi má však v rukou rahbar, tedy duchovní vůdce, jehož volí tzv. Rada expertů na doživotí (od roku 1989 je jím Sajjid Alí Chameneí). Duchovní vůdce má právo jmenovat nejvyšší soudce, je vrchním velitelem ozbrojených sil a jmenuje Radu dohlížitelů, instituci, již lze označit za jakýsi ústavní soud s rozšířenými pravomocemi. Prezident, volený obyvatelstvem na čtyři roky, stojí v čele vlády, avšak duchovní vůdce má právo jej z úřadu odvolat. Zákonodárnou moc má jednokomorové Islámské poradní shromáždění (Madžlis-e šúrá-je islámí), jehož 290 členů je voleno obyvatelstvem (kromě let 2000–2004 v něm vždy dominovaly konzervativní síly). Shromáždění je nezávislé na výkonné moci a nelze ho zásahem prezidenta rozpustit. Volební právo mají občané již od 15 let věku, kromě poslanců a prezidenta se volí ještě 86 členů Rady expertů. V soudním systému se uplatňuje právo šaría, i když spousta ohledů evropského práva zůstala. Rozložení sil v madžlisu (parlamentu) po volbách ze 14. března a 26. dubna 2008 Jako oficiální cíl íránská vláda uvádí vytvoření Nového světového řádu na základě světového míru, globálního vojenského paktu a spravedlnosti. Írán se dělí na 31 provincií (ostán), z nichž každou spravuje guvernér (ا, ostándár). Provincie se dále dělí na okresy (šahrestán), okrsky (bachš) a podokrsky (dehestán). Mapa nezobrazuje nejjižnější ostrovy provincie Hormozgán (číslo 20). Íránská armáda se stále ještě nachází ve fázi budování, jejímž smyslem je vyrovnat ztráty z dob íránsko-irácké války v osmdesátých letech. Podle odhadů amerických expertů zničil Irák během osmi let válčení 20 až 40 % íránských vojenských kapacit, technických i lidských. V oblasti početního stavu úderných jednotek je proces obnovy již dávno ukončen a totéž se patrně týká pozemních obranných systémů, kde jde spíše o otázku jejich modernizace než o jejich množství. Naopak v případě íránského vojenského letectva, jehož ztráty za války byly značné, a ještě více námořnictva je situace opačná – na tomto poli je Írán vzhledem ke svému regionálnímu významu dosud vyzbrojen nedostatečně. Jednou z příčin je embargo řady států na vývoz špičkové vojenské techniky do země, což vládu nutí nakupovat zbraně jinde, především v Rusku, Číně a Severní Koreji. Z organizačního hlediska se vojsko dělí na regulérní armádu, arteš, a revoluční gardy, pásdárán. Celkový počet vojáků v aktivní službě se odhaduje na 545 000, k tomu přistupuje ještě kolem 350 000 osob v záloze. Vrchním velitelem je od dob islámské revoluce duchovní vůdce a v součinnosti s ním působí Nejvyšší rada národní bezpečnosti, která je vrcholným grémiem zabývajícím se bezpečnostní problematikou; ministerstvu obrany přísluší hlavně správní záležitosti. Dne 4. února 2008 prezident Mahmúd Ahmadínežád slavnostně otevřel vesmírné kontrolní středisko, které o rok později, 3. února 2009, vyslalo do vesmíru první družici Omid vlastní výroby (první družici vyslal Írán na oběžnou dráhu již v roce 2005, ta byla ruské výroby). Související informace naleznete také v článku Ekonomika Íránu. Íránské hospodářství podléhá z větší části státní kontrole, v soukromých rukou se nacházejí pouze menší podniky. Nejdůležitějším ekonomickým odvětvím je těžební průmysl, zpracovávající bohatá ložiska ropy a zemního plynu na západě země. Kromě toho mají význam ještě textilní průmysl, zemědělství a produkce cementu a stavebních hmot. V Íránu je zhruba 23,68 milionu obyvatel v produktivním věku, ale úroveň vzdělání je dosud nízká. Dle oficiálních údajů dosahuje nezaměstnanost zhruba 15 % (stav z roku 2007). Sektor služeb včetně početného správního aparátu zahrnuje 45 % pracovních míst, v zemědělství 30 % a v průmyslu 25 %. Podrobnější informace naleznete v článku Íránský jaderný program. V roce 2005 dosahovala kapacita íránských elektráren 41 gigawatthodin elektrické energie. Jako palivo se využívá především ropa, tedy cenný vývozní artikl, proto se plánuje výstavba cca 20 jaderných elektráren a zařízení na produkci jaderného paliva. Podle prohlášení nového prezidenta Íránské organizace pro atomovou energii Ferejdúna Abbásího Daváního z jara 2011 postaví Írán v nejbližších letech čtyři až pět výzkumných reaktorů (výkon 10 až 20 MW), které budou spalovat uran obohacený na 20 %. Je tedy nutné postavit i zařízení na obohacování uranu. Účelem těchto jaderných zařízení bude získat zkušenosti pro stavbu a provoz elektráren. Dostatek uranu pro trvalý provoz výzkumného reaktoru TRR v Teheránu (původně americká konstrukce, později upravená pro použití paliva obohaceného na 20 %) bude pravděpodobně vyroben v průběhu jednoho roku, továrna na výrobu palivových článků v Isfahánu je rovněž schopna zahájit provoz. Na íránském území se podle odhadů nachází 10–11 % světových zásob ropy. Země disponuje zásobami černého zlata v celkovém množství zhruba 18 miliard tun, což ji řadí na třetí místo ve světovém měřítku. U zemního plynu je to dokonce druhé místo (27 bilionů m3, podle některých pramenů dokonce 940 bilionů m3). V těžbě ropy a zemního plynu byl Írán v roce 2005 na čtvrtém, resp. šestém místě na světě (200 milionů tun ropy, 80 miliard m3 plynu). Velká část tamních ropných polí byla objevena ve čtyřicátých a padesátých letech. Británie se ale nechtěla dělit o zisky z ropy rovným dílem.[zdroj?] Muhammad Mosaddek provedl znárodnění, avšak byl svržen převratem, který plánovaly USA.[zdroj?] Jakmile Spojené státy dosáhly roku 1972 ropného vrcholu, získala postupně ložiska v Íránu i v celé oblasti Blízkého východu velký geopolitický význam. Po vážném ochromení v důsledku druhého ropného šoku v polovině sedmdesátých let a islámské revoluci v roce 1979 zajišťuje těžební průmysl v roce 2012 denní produkci v průměru 3,979 milionů barelů ropy, což obnáší zhruba 632,7 milionů litrů. Z toho je určeno 1,425 milionu barelů (226,6 milionů litrů či 0,194 milionu tun) pro vlastní potřebu (ročně to je asi 71 milionů tun), zbylých 2,5 milionů barelů (téměř 400 milionů litrů) se vyváží do zahraničí. Spotřeba ropy pro vlastní potřebu se od roku 1980 ztrojnásobila a odpovídajícím způsobem rostl i export – výdaje s tím spojené dosáhly roku 2006 částky 4 miliardy dolarů. Nadále jsou subvencovány ceny benzínu (litr stojí v přepočtu 8 eurocentů), parlament však vzhledem k finanční krizi již rozhodl o změnách. Dne 17. února 2008 byla na ostrově Kiš v provincii Hormozgán otevřena Íránská ropná burza (IOB), na níž se místo obvyklých petrodolarů začíná obchodovat v petroeurech – trend, související se stabilním postavením eura jako mezinárodního platidla, ale i s krizí ve vztazích s USA v poslední době. Navzdory tomu, že íránská krajina je velmi hornatá, zahrnuje zemědělsky využívaná půda 9 % rozlohy země, přičemž ovšem třetina ploch musí být uměle zavlažována. Nejdůležitějšími produkty jsou pšenice, rýže, cukr, bavlna, ovoce, ořechy, datle, vlna a kaviár. Od revoluce v roce 1979 se na 200.000 hektarech půdy pěstují vzhledem k islámskému zákazu alkoholu především stolní odrůdy vinné révy, nevhodné k výrobě vína; vzrostla rovněž produkce rozinek, kde je Írán po Turecku druhým největším exportérem na světě. V roce 2005 vyvezl Írán do zahraničí produkty a zboží v hodnotě 55,25 miliard dolarů. Největšími obchodními partnery byly v roce 2004 Japonsko (kam směřovalo 18,4 % exportu), Čína (9,7 %), Itálie (6 %), Jihoafrická republika (5,8 %), Jižní Korea (5,4 %), Čínská republika (4,6 %), Turecko (4,4 %) a Nizozemsko (4 %). Mezi exportními artikly převažuje ropa, jejíž vysoké ceny dovolovaly íránské vládě subvencovat průmysl a snižovat schodek státního rozpočtu. Íránský import dosáhl v roce 2005 částky zhruba 42,5 miliard dolarů. Hlavními dodavateli byly v roce 2004 Německo (12,8 %), Francie (8,3 %), Itálie (7,7 %), Čína (7,2 %), Spojené arabské emiráty (7,2 % . ), Jižní Korea (6,1 %) a Rusko (5,4 %). 15. ledna 2013 prohlásil íránský ministr ekonomiky Sejed Šamsedí Hosejní, že íránská republika hodlá postupně zcela vyloučit ze zahraničních obchodních transakcí západní měny, zejména euro a americký dolar. Zejména ve zbavování se vlivu dolaru jde o dlouhodobější trend. Íránci se v průměru dožívají 70,56 let, u žen je toto číslo 72,07, u mužů 69,12. Průměrný věk činí v současnosti 25 let u žen a 24 let u mužů (celkový průměr 25,8 let). V roce 2007 vzrostl počet obyvatelstva o zhruba 0,66 %. Problémem do budoucnosti se jeví být na rozvojovou zemi nízká porodnost (úhrnná plodnost kolem 1,6 dítěte na ženu). Přitom ještě v 80. letech to bylo 6,5 dítěte na ženu. Tento prudký pokles byl zčásti způsoben politikou íránské vlády, která např. rozdávala zdarma kondomy, platila vasektomie a všichni novomanželé museli povinně navštívit přednášku o antikoncepci. Vláda ale v poslední době obrátila a naopak se snaží porodnost podporovat. V Íránu žijí lidé mnoha vyznání a etnického původu, stmelení perskou kulturou. Peršané, tvůrci starověké perské říše, jsou nejpočetnější složkou populace. Sedmdesát procent Íránců je potomky árjských (indoevropských) kmenů, které začaly do dnešního Íránu migrovat ze Střední Asie v 4. tisíciletí př. n. l. Většina obyvatel hovoří jedním z íránských jazyků, mezi které patří i oficiální jazyk země, perština. Nejvýznamnějšími etnickými skupinami jsou Peršané (51 %), Ázeři (24 %), Gílánci a Mázandaránci (8 %), Kurdové (8 %), Arabové (3 %), Lúrové (2 %) a Turkmeni (2 %). Počet obyvatel Íránu dramaticky vzrostl během druhé poloviny 20. století a roku 2013 překročil hranici 77 milionů. Gramotnost je 79 %. Většina populace mluví perštinou, která je zároveň úředním jazykem země. Ostatní používají jiné íránské jazyky, které náleží do Indoevropských jazyků a jazyky jiných etnik v Íránu. Většina obyvatel Íránu je muslimského vyznání, 90 % Íránců se hlásí k šíitské větvi islámu, 8 % k sunnitské větvi. Zbylá dvě procenta tvoří vyznavači nemuslimských náboženství: Bahá'í, mandaeismu, hinduismu, jazídismu, jarsánismu, zoroastrismu, judaismu a křesťanství. Poslední tři zmíněná náboženství jsou oficiálně uznávaná a chráněná a mají vyhrazená místa v íránském parlamentu.[zdroj?] Íránská židovská komunita je největší na Středním východě (mimo Izrael); navzdory několika vlnám emigrace po vzniku Izraele a po pádu šáha je dnes populace stabilní, kolem 25 000 lidí. Na rozdíl od arabských zemí zde totiž mezi obyvatelstvem nepanuje taková nenávist vůči Židům (i přes antisionistickou rétoriku íránské vlády). Íránská vláda oficiálně neuznává existenci nevěřících Íránců. To vede k tomu, že opravdové zastoupení náboženského rozdělení je v Íránu neznámé, tak jako počet nevěřících, spiritualistů, ateistů, agnostiků a odpadlíků od islámu a je pravděpodobné, že jsou tito zahrnováni do vládní statistiky 99% muslimské většiny. Od středověku je Persie známa především díky svým básníkům, ať už jde o Firdausího, Háfize či Sa'dího. Také pohádky Tisíce a jedné noci spojuje většina Evropanů jednoznačně s perským prostředím, třebaže jejich nejstarší vrstva je indického původu – Peršané jen celý soubor rozšířili a zprostředkovali západu. V malířství je proslulá perská miniatura, která zvláště za Safíovců dosáhla dokonalosti forem a barev. Sakrální architektura vychází z arabských i perských vzorů a její stylové prvky lze najít od Indie až po středoasijské republiky bývalého SSSR. Související informace naleznete také v článku Perské umění. Související informace naleznete také v článku Perská literatura. Moderní íránská literatura se do širšího povědomí zapsala méně, ačkoli ji reprezentují takové osobnosti jako např. Nímá Júšídž (1897–1960), novátorský básník, jenž zavrhl časomíru a prosazoval volný verš. V současnosti je zejména u mladé generace populární autorka komiksů Marjane Satrapiová (* 1969), žijící v exilu ve Francii (autobiografický komiks Persepolis, který byl posléze i zfilmován). Íránská kinematografie, jejíž počátky jsou spjaty s osobou režiséra Abdulláha Sepanty, je často ceněna více v zahraničí než doma a její produkce má co do počtu filmů spíše klesající úroveň (viz tabulka). V sedmdesátých letech existovalo v Íránu 14 studií, kde se natáčelo kolem 70 filmů ročně; kin bylo v zemi zhruba 500. Islámská revoluce měla na celý žánr negativní dopad. K hlavním poválečným osobnostem, které ovlivnily vývoj íránského filmu, patří Ismá'íl Kúšán a Farroch Ghaffárí. V oblasti hudby byl Írán od 19. století vystavován západním vlivům – první vojenskou hudbu evropského střihu měli již kádžárovští šáhové. Moderní pop music se výrazněji rozvinula až v sedmdesátých letech a po islámské revoluci byla rychle zakázána. Její nejznámější představitelkou byla zpěvačka Kúkúš (Gúgúš). Rock se stal ve větší míře populární koncem let devadesátých, kdy vznikla celá řada skupin, působících zprvu uvnitř podzemní subkultury. Vládě nakonec nezbylo nic jiného než se s existencí některých těchto těles smířit, takže skupiny jako např. 127 a The Technicolor Dream již natočily i písně nazpívané anglicky. V současné době existuje i íránský heavy metal. Nejoblíbenějším druhem kolektivního sportu v Íránu je fotbal. Íránská fotbalová reprezentace se zúčastnila mistrovství světa v Argentině (1978), mistrovství světa ve Francii (1998) a mistrovství světa v Německu (2006), nikdy však nepostoupila do osmifinále a vyhrála jediný zápas – v roce 1998 s USA (2:1). Kromě toho Íránci dvakrát remizovali (1978 1:1 se Skotskem a 2006 1:1 s Angolou) a šestkrát prohráli (1978 0:3 s Nizozemskem a 1:4 s Peru, 1998 0:1 s Jugoslávií a 0:2 s Německem, 2006 1:3 s Mexikem a 0:2 s Portugalskem). Třikrát vyhrál Írán mistrovství Asie ve fotbale (1968, 1972 a 1976). Z dalších disciplín jsou populární zejména volejbal, basketbal a vodní pólo. Ve volejbalu se Íráncům nejnověji podařila kvalifikace na mistrovství světa v Japonsku (2006), jejich mužstvo však při utkáních nezaznamenalo ani jeden úspěch. Celkem 60 % íránské populace žije ve městech. Městské aglomerace trpí přelidněností, nedostatečnou dopravní obslužností a smogem. V první řadě to platí o metropoli Teheránu, která je svými téměř 8 miliony obyvateli zdaleka největším městem země. Z historického hlediska jsou vedle Teheránu nejvýznamnějšími středisky Mašhad, Isfahán, Tabríz a Šíráz. AXWORTHY, Michael. Dějiny Íránu. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 9788071069942. BAER, Robert. Jak naložit s ďáblem: íránská velmoc na vzestupu, VOLVOX GLOBATOR, Praha 2010 CVRKAL, Zdeněk. Írán. Praha : Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-337-4. MUSIL, Alois. Země Arijců : nový Iran : nový Afghanistan. Praha : Melantrich, 1936. 291 s. Dostupné online. Seznam měst v Íránu Perská říše Chronologie starověkých íránských dějin Ší'itský islám Islám Íránská ropná burza Íránská islámská revoluce Americká rukojmí v Íránu Irácko-íránská válka Aféra Írán-Contras Perská revoluce Obrázky, zvuky či videa k tématu Írán ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Írán ve Wikislovníku . Kategorie Írán ve Wikizprávách Pořad Českého rozhlasu Plus Velký architekt islámské revoluce, obsahuje řadu podrobných informací o Chomejního životě a o jeho náboženských i politických koncepcích, pořadem provází íránistka Zuzana Kříhová (česky) Menší geografický přehled Stránky prezidenta republiky (anglicky . , francouzsky, španělsky, arabsky, persky) Národnostně-náboženská mapa Íránu Petice k ukončení násilí v Íránu (anglicky) Svoboda pro Írán – stránky opozice (česky, slovensky) Crisis Guide:Iran, Council on Foreign Relations Country of Origin Information Report - Iran [online]. UK Border Agency, 2011-06-28, rev. 2011-08-25, [cit. 2011-12-10]. Dostupné online. (anglicky) Iran - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) Iran (2011) [online]. Freedom House, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Iran Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) Bureau of Near Eastern Affairs. Background Note: Iran [online]. U.S. Department of State, 2011-02-17, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) CIA. The World Factbook - Iran [online]. REV. 2011-07-12, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) Library of Congress. Country Profile: Iran [online]. 2008-05-14, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Teheránu. Souhrnná teritoriální informace: Írán [online]. Businessinfo.cz, 2011-07-15, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (česky) AFARY, Janet; AVERY, Peter William; MOSTOFI, Khosrow, a kol. Iran [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)

ENTITY

ENTITY

005730

Ježíš Kristus (mezi 7 a 1 př. n. l. – mezi 29 a 36 n. l.), známý také jako Ježíš Nazaretský či Ježíš z Nazareta, je ústřední postavou křesťanství. Ježíš veřejně působil jako pocestný kazatel v oblasti dnešního Izraele a západního břehu Jordánu. Hlásal brzký příchod Božího království a vyzýval k obrácení či pokání. Kolem roku 30 jej Římané v Jeruzalémě ukřižovali. Křesťané považují Ježíše za Židy očekávaného Mesiáše, Spasitele lidstva a Božího Syna, vyznavači islámu za jednoho z nejvýznamnějších proroků. Kritickým historickým bádáním došlo od 19. století k odlišení náboženské postavy Ježíše Krista a historické osoby Ježíše Nazaretského. Od nepřesně vypočítaného data Ježíšova narození se počítají léta našeho letopočtu. Podrobnější informace naleznete v článcích Ježíš (jméno) a Kristus. Jméno Ježíš je česká podoba řeckého Ί (Iésús), které vzniklo helenizací vlastního jména יְהֹשֻׁע (Jehošua), případně staženého tvaru...

Podle čeho je odvozován dnes používáný křesťanský letopočet?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Je%C5%BE%C3%AD%C5%A1_Kristus

Od nepřesně vypočítaného data Ježíšova narození se počítají léta našeho letopočtu.

Ježíš Kristus (mezi 7 a 1 př. n. l. – mezi 29 a 36 n. l.), známý také jako Ježíš Nazaretský či Ježíš z Nazareta, je ústřední postavou křesťanství. Ježíš veřejně působil jako pocestný kazatel v oblasti dnešního Izraele a západního břehu Jordánu. Hlásal brzký příchod Božího království a vyzýval k obrácení či pokání. Kolem roku 30 jej Římané v Jeruzalémě ukřižovali. Křesťané považují Ježíše za Židy očekávaného Mesiáše, Spasitele lidstva a Božího Syna, vyznavači islámu za jednoho z nejvýznamnějších proroků. Kritickým historickým bádáním došlo od 19. století k odlišení náboženské postavy Ježíše Krista a historické osoby Ježíše Nazaretského. Od nepřesně vypočítaného data Ježíšova narození se počítají léta našeho letopočtu. Podrobnější informace naleznete v článcích Ježíš (jméno) a Kristus. Jméno Ježíš je česká podoba řeckého Ί (Iésús), které vzniklo helenizací vlastního jména יְהֹשֻׁע (Jehošua), případně staženého tvaru יְשׁוּע (Ješua), což je židovská forma jeho jména, spolu s přívlastkem ha-Nocri tj. Nazaretský. První část jména (יָה) je zkrácenou formou Božího jména "JHVH", druhou část pak tvoří sloveso יָשַע (jáša') "pomáhat", "zachraňovat", "spasit". Celé jméno pak lze přeložit jako "záchrana přichází od Boha". V přesném smyslu "Bůh je záchrana". Přívlastek "Kristus" je taktéž řeckého původu (χ christos) a je doslovným překladem hebrejského מָשִׁיַ (mašíach), jež znamená "pomazaný", "mesiáš", tedy židy očekávaný vykupitel Izraele. Přívlastek Nazaretský se v řeckém originále vyskytuje ve tvaru Nazarénos a Nazóraios a jeho původ není jasný. Z koncilní interpretace řecké přejímky Nazoraios ve smyslu Apo Nazaret vychází překlad "z Nazaretu". Tvar Nazoraios snad etymologicky pochází z aramejského Nasuraia (aram. "Ten Hledící" nebo "Hlídající"), označujícího původně mystické či gnostické kazatele vysvěcené Janem Křtitelem. Jiný výklad předpokládá původ v nazírství, zvláštním zasvěcení se Bohu. Podrobnější informace naleznete v článku Historický Ježíš. Pro zkoumání historické osobnosti Ježíše Nazaretského se využívá textové, historické a literární kritiky biblických a souvisejících textů. Kromě toho se zkoumají další prameny, jako mimokřesťanské texty pocházejí buď ze židovského (Flavius Iosephus, Talmud) nebo z římského prostředí (Plinius mladší, Tacitus, Suetonius) a biblická archeologie. Zásadním problémem pro historické zkoumání Ježíšova života jsou klíčové písemné prameny (evangelia), které vznikly s časovým odstupem asi 30-70 let, s účelem šířit náboženské myšlenky, nikoli zachytit historii, a které nelze dostatečně konfrontovat s prameny jiného původu. I když neexistuje spolehlivý fyzický důkaz o Ježíšově existenci, většina badatelů ji předpokládá. Zřejmě šlo o galilejského rabína a židovského náboženského reformátora, který se narodil krátce před začátkem letopočtu. Většina údajů o jeho životě však zůstává nejistá a hypotetická. Křesťanský příběh Ježíše Krista popisuje Nový zákon v evangeliích, ve třech synoptických a poněkud odlišném Janově. Další informace podávají apokryfní evangelia, které však církve neuznávají za závaznou součást Bible. Podrobnější informace naleznete v článcích Narození Páně a Panenské početí Ježíše Krista. Evangelia označují Ježíše jako "syna Josefova", "syna Josefova z Nazareta" a jako "syna Mariina". Josef byl tesařem a nedochovalo se o něm mnoho dalších spolehlivých údajů, je možné, že se nedožil Ježíšova veřejného působení. O Ježíšově matce Marii se evangelia a Skutky apoštolů zmiňují ještě na dalších místech a po smrti svého syna patřila k raně křesťanské obci v Jeruzalémě. Evangelia zmiňují také Ježíšovy bratry či bratrance Jakuba, Josefa, Šimona a Judu, avšak vzhledem k širšímu vymezení slova ἀ (adelfos) nelze s jistotou určit, zda Ježíš nějaké sourozence měl. Markovo evangelium o Ježíšově dětství mlčí a Janovo evangelium před záznam o jeho vystoupení předřazuje pouze básnicko-teologický prolog, který s využitím řeckého filosofického pojmu λ (logos, slovo) líčí Ježíše jako odvěkou boží tvůrčí sílu, skrze niž vznikl celý svět. Evangelium Matoušovo a Lukášovo, společně s některými pozdějšími apokryfními texty, věnují Ježíšovu narození a dětství značnou pozornost. I když některé jednotlivé údaje mohou být historicky věrné, má jejich líčení často spíše legendární charakter a někteří historikové[kdo?] poukazují i na to, že se v nejstarších vrstvách Nového zákona žádné informace tohoto druhu neobjevují. Matoušovo a Lukášovo líčení Ježíšova narození však mělo bezesporu nesmírný vliv na formování křesťanské teologie a kultury. Hlavním smyslem těchto líčení Ježíšova narození je především poselství pro čtenáře evangelia, které chce předložit, kým Ježíš od počátku byl. Představují tedy ranou christologii zpracovanou pomocí vyprávění. Ježíšovy rodokmeny mají Krista zapojit do linie významných náboženských a světských vůdců Izraele, příběh o početí z Ducha svatého a narození z panny ukazuje Ježíšův božský původ. Vyprávění o útěku Ježíšovy rodiny do Egypta před záští krále Heroda Velikého navazuje na pobyt izraelského národa v Egyptě (viz Exodus), poukazuje na boží péči o Ježíše a umožňuje na dítě aplikovat staré biblické texty a přeznačit je na předpovědi událostí spojených s Ježíšem. Historická svědectví, která jsou k dispozici, neumožňují určit přesně datum Ježíšova narození a smrti. Podle Matoušova evangelia se Ježíš narodil v judském městečku Betlémě, v čemž shledává naplnění starozákonního proroctví Micheášova. Proto někteří historikové[kdo?] nepovažují tento údaj za zcela spolehlivý a domnívají se, že se může jednat o legendární údaj vytvořený na základě připodobnění Ježíše ke králi Davidovi, který pocházel právě z Betléma. Údaj, že Ježíš žil v galilejském Nazaretě, odkud dostává Ježíš také přídomek "Nazaretský", případně "Nazorejský". je pak obecně považován za autentický, neboť v Ježíšově době nebyla s tímto místem spojována žádná očekávání. Evangelium podle Matouše sice uvádí, že tento údaj byl proroky předpovězen, avšak starozákonní proroctví tento údaj neobsahují; snad se může jednat o další davidovský odkaz, když kniha Izajáš nazývá mesiáše "proutkem (נ néser) z Jišajova pařezu. Související informace naleznete také v článku Náš letopočet. Biblická datace Ježíšova narození není jednoznačná: Evangelium podle Matouše klade Ježíšovo narození před smrt Heroda Velikého, k níž došlo roku 4 př. n. l., zatímco Evangelium podle Lukáše je klade do souvislosti s římským sčítání lidu, které se událo za působení syrského místodržitele P. Sulpicia Quirinia. Doklady o censu hovoří o roce 6 n. l., avšak je možné, že se nejednalo o první sčítání lidu za Quiriniova místodržitelství. Další indicii může představovat betlémská hvězda, snad neobvyklá konjunkce planet, již bylo možné v Palestině pozorovat roku 7 př. n. l. Porovnáním údajů o vystoupení Ježíšova předchůdce (Jana Křtitele v 15. roce vlády císaře Tiberia, tedy roku 28 n.l.) a samotného Ježíše, jemuž tehdy bylo asi třicet let, vychází rok Ježíšova narození někdy kolem přelomu letopočtu. Většina historiků dnes klade Ježíšovo narození mezi roky 7 a 4 př. n. l. Rok Ježíšova narození se pokusil vypočítat jako první na základě historických záznamů, dostupných v 6. století, mnich Dionysius Exiguus, který však tento rok neurčil přesně. Na základě Dionysiova výpočtu se přesto začal užívat křesťanský letopočet, který je dnes letopočtem celosvětově nejběžněji používaným. Ke slovu přišel znovu asi před deseti lety, zvláště díky studiím Giorgia Fedalta, který využil výsledků pozorování washingtonské U. S. Naval Observatory a klade Ježíšovo narození do roku 1 před naším letopočtem.[zdroj?] Tradiční datum oslavy Ježíšova narození, 25. prosinec (Vánoce), se ustanovuje ve 3. století v souvislosti s velikonočním cyklem (srov. původ Vánoc). Ve druhé polovině 20. století se však zejména mezi liturgisty ujala myšlenka, že 25. prosinec je pouze konvenční datum, které si zvolili římští křesťané, aby vytlačili kult nepřemožitelného Slunce, tzn. svátek Mitrův nebo císařův, který připadal na zimní slunovrat. Je pravdou, že po Konstantinově ediktu by církev mohla mít touhu zužitkovat nějaký svátek zanikajícího pohanství, nikoli však vymýšlet z ničeho nic datum tak zásadního významu. Navíc, kult nepřemožitelného Slunce zavedl císař Aurelianus roku 274, zatímco první zmínku o 25. prosinci jako dni Narození Krista nacházíme u Hippolyta Římského roku 204 (Komentář ke knize proroka Daniela). K tomu lze připojit také homilii Jana Zlatoústého z roku 386, kde tvrdí, že římská církev zná datum Kristova narození z archivu římské říše, ve kterém se uchovala akta o sčítání lidu provedeném na rozkaz císaře Augusta. Kromě narození a navazujících událostí, zejména útěku do Egypta, tamním pobytu a návratu, popisuje Nový zákon jen jednu další událost z Ježíšova dětství. Je jím příběh z Lukášova evangelia o dvanáctiletém Ježíši v jeruzalémském chrámě, kde diskutoval s učiteli poté, co se o pesachu ztratil rodičům. Další události a zázraky konané chlapcem Ježíšem popisují apokryfní evangelia dětství, např. zmíněné Pseudo-Tomášovo evangelium dětství. Hlasatel pokání Jan Křtitel, který působil v poušti poblíž řeky Jordánu (podle Bible) a křtil zde kajícníky na znamení lítosti a odpuštění hříchů , je v Novém zákoně líčen a křesťanstvím chápán jako "předchůdce Páně". Zda Ježíš sám patřil po nějakou dobu k jeho okruhu, není jisté; přes zjevné rozdíly mezi asketou Janem a Ježíšem přijímajícím pozvání na hostiny však sdíleli naléhavou, radikální etiku spojenou s vizemi blížícího se konce světa. Setkání obou mužů vyvrcholilo tím, že se Ježíš nechal od Jana pokřtít jako další kajícníci. Údajně se tak stalo v lokalitě Qasr al-Jahúd. O této události zpravují všechna čtyři kanonická evangelia a vykládají ji jako mesiášskou iniciaci Ježíše: podle jejích líčení se při křtu ozval z nebe hlas a označil Ježíše za vyvoleného božího syna Křest v Jordánu je historiky považován za věrohodně doložený, pro shodu všech čtyř evangelií a především proto, že pozdější křesťané neměli důvod vymýšlet si událost, která staví Jana do pozice autority vůči Ježíšovi. Křest je zároveň Biblí líčen jako začátek Ježíšova veřejného vystoupení. Podle Janova evangelia Ježíšovi učedníci poté po nějakou dobu křtili v jeho přítomnosti a byl o ně větší zájem než o Jana. Na vrcholu svého působení však se Ježíš vzdal pevného místa a začal vystupovat jako putující kazatel v Galileji a okolních územích. Ježíš strávil většinu svého života v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako thaumaturg a vykladač Zákona. Sám říkal, že se narodil proto, aby vydal svědectví pravdě (Jan 18, 37 (Kral, ČEP)) Mnohým jednáním Ježíš narušoval dobové a náboženské konvence. Porušoval některá židovská pravidla (uzdravování nebo sbírání klasů v sobotu). Navzdory tehdejší vysoké hodnotě rodinných vazeb vyjádřil vícekrát, že vztah s Bohem překonává i rodinné vazby: např. opuštění rodičů ve dvanácti letech v chrámu (Mt 12, 47–50 (Kral, ČEP)), oslovení . matky při svatbě v Káni, reakce na slova "Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě." (Mk 3, 32 (Kral, ČEP)) a rovněž své učedníky vyzýval k opuštění všeho pro hlásání evangelia, narušoval pojetí výlučnosti Židů atd. Nábožensky motivované veřejné očištění chrámu byla jedním z důvodů jeho zadržení před ukřižováním. Podrobnější informace naleznete v článku Ježíšovy zázraky. Zázraky nebyly (a v některých filosofických okruzích nejsou dodnes) vnímány jako porušování přírodních zákonů (takový pojem tehdy neexistoval), ale jako znamení Boží moci, prorockého vhledu do skutečnosti. V Bibli je zaznamenáno mnoho případů zázračného uzdravení jak tělesného, tak i duševního. Jde o horečky, slepotu, malomocenství a jeho příznaky, navrácení života mrtvému a další. Zvláštním případem uzdravování bylo vyhánění zlých duchů, praktikované některými křesťanskými církvemi dodnes (viz exorcismus), kteří měli způsobovat jak tělesné tak duševní trápení a nemoci. Při uzdravení dochází v Bibli často též k obrácení dotyčného, popř. jeho vyznání. Podle biblických vyprávění Ježíš uzdravoval lidi, kteří k němu přišli, často pouhým dotykem či modlitbou. V Bibli se můžeme dočíst, že Ježíš uzdravoval chromé i slepé, na které narazil. Například v J 4, 43 (Kral, ČEP) uzdraví Ježíš dítě královského služebníka jenom, že mu řekne na požádání, že jeho syn je živý, a když se vrátí domů, nalezne svého syna živého. Podrobnější informace naleznete v článku Apoštol. Od počátku Ježíšova veřejného působení se kolem něho formoval okruh přívrženců. Vedle běžných posluchačů, kteří v počtu stovek až tisíců docházeli na Ježíšova kázání, když byl nablízku, a poskytovali mu podporu a pohostinství, se vyhranila skupina nejbližších učedníků. Lukášovo evangelium zná širší okruh sedmdesáti či dvaasedmdesáti učedníků, vyslaných Ježíšem jako hlasatelé božího království. Především však Ježíše následovalo na jeho cestách "Dvanáct", skupina učedníků dnes často označovaná jako dvanáct apoštolů, v čele s Šimonem Petrem, Janem a Jakubem Starším. Podle biblického podání je Ježíš sám vybral a povolal, tedy vyzval je, aby opustili majetek, práci a rodinu (přinejmenším Petr byl ženat) a putovali s ním. Vzhledem k dobovým zvyklostem neobvykle pozitivní byl Ježíšův vztah k ženám. Vedle matky Marie se v jeho blízkosti objevují Marie Magdalská, Lazarovy sestry Marie a Marta, matka Jakuba a Jana Salomé a mnoho dalších. Ženy ze svých prostředků Ježíše a jeho učedníky podporovaly a některé je dokonce doprovázely.Lk 8, 1 (Kral, ČEP) Ženy hrají klíčovou roli v mnoha novozákonních příbězích a Ježíš s nimi jednal se stejnou vážností jako s muži. Podrobnější informace naleznete v článcích Pašije a Ukřižování Ježíše Krista. Všechna kanonická evangelia se shodují na skutečnosti, že Ježíš byl popraven ukřižováním v Jeruzalémě při nebo před židovským svátkem Pesach. K popravě došlo za působení Pontia Piláta, prefekta judské provincie v letech 26 až 36. Vzhledem k tomuto zvláště potupnému způsobu smrti, který kanonická evangelia líčí, považují historikové Ježíšovo ukřižování za historicky zcela hodnověrné. Svědectví je podepřeno též židovskými prameny (viz výše). Markovo evangelium označuje za den jeho smrti začátek Pesachu, pátek 15. nisanu, Janovo evangelium hovoří o odpoledni 14. dne měsíce nisanu, tedy předvečeru svátku. Vzhledem k tomu, že je obtížné si představit Ježíšovu popravu právě během největší ze židovských slavností, zdá se, že je z historického hlediska Janovo vyprávění přesnější. V těchto letech pak 14. nisan připadal na pátek 7. dubna 30 nebo 3. dubna 33. Je-li se možno spolehnout na údaj, že když Ježíši bylo na začátku jeho veřejného působení třicet let a že toto působení trvalo tři roky, připadá jako nejpravděpodobnější datum Ježíšovy smrti 7. duben roku 30. V otázce, který z těchto důvodů pro obžalobu Ježíšovu a jeho odsouzení byl nejdůležitější, existují rozličné názory. V Ježíšově působení bylo vícero prvků, které mohly být pro část židovského obyvatelstva těžko stravitelné: vyhnání penězoměnců z jeruzalémského chrámu, spory s farizeji a saduceji, učení o Ježíšově těle coby pokrmu a další. Hlásání božího království mohlo být také vnímáno jako politicky nebezpečné jak ze strany Římanů, tak židů. Je zřejmě nemožné posoudit, který z těchto prvků sehrál při Ježíšově odsouzení hlavní úlohu. Podle všech evangelií bylo Ježíšovo tělo bezprostředně po smrti sňato z kříže, zabaleno do pláten a položeno do skalního hrobu, který patřil Josefu z Arimatie. Přes rozdílnost vyprávění jednotlivých evangelií lze pak konstatovat, že některé ženy šly posléze navštívit Ježíšův hrob, ale jeho tělo tam již nenašly, a že církev od počátku tento prázdný hrob vysvětlovala Ježíšovým vzkříšením. Židovská velerada vysvětlovala tuto skutečnost krádeží Ježíšova těla, kterou spáchali jeho učedníci, když římská hlídka u hrobu spala. Avšak ani církev nedokazovala Ježíšovo vzkříšení z faktu prázdného hrobu, nýbrž zjeveními Ježíše jeho učedníkům, kteří začínají hlásat, že Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých. Ač se objevily snahy vysvětlovat tato zjevení jako důsledek euforie či halucinace učedníků, případně jako podvod jejich či pisatelů evangelií a dalších novozákonních spisů, důvěryhodnost těchto teorií zpochybňuje vícero okolností, nejvíce pak fakt, že všichni apoštolové museli pro obhajobu svého tvrzení ustát za cenu vlastního života. V případě podvodu pak lze předpokládat, že by zprávy o Ježíšově vzkříšení byly přesvědčivější a harmoničtější: rozdíly a rozpory mezi jednotlivými prameny tak potvrzují společné historické jádro. Podrobnější informace naleznete v článku Nanebevstoupení Páně. Matoušovo a Lukášovo evangelium nekončí prázdným hrobem a tím, jak se učedníci a některé ženy setkaly se vzkříšeným Kristem. Poslední událostí, kterou popisují, je Ježíšovo nanebevstoupení. Ježíš tehdy vystoupil ke svému Otci a dal učedníkům takzvané velké poslání - jít do celého světa (počínajíc Jeruzalémem, Judskem a Samařím) a zvěstovat evangelium. Tím, kdo je v tom bude vést, bude Duch svatý, na jehož seslání měli počkat. To je však okamžik, kde již začínají dějiny církve. Související informace naleznete také v článcích Apokryf a Evangelium. O Ježíšovi pojednávají i další knihy, které nebyly zařazeny do Nového zákona, tzv. apokryfní a pseudepigrafní knihy. Známá jsou například evangelia dětství, kde se líčí Ježíšův pobyt s rodinu v Egyptě. Mezi taková evangelia patří například Tomášovo evangelium dětství. V pravoslavných církvích je populární také alternativní evangelium o Ježíšově narození, tzv. Jakubovo evangelium. Další apokryfy o Ježíšovi jsou většinou různá logia ("ztracené" výroky Ježíše Krista, např. Filipovo nebo Tomášovo evangelium) nebo vyprávění samotných apoštolů (např. Bartolomějovo evangelium, které obsahuje některá mystická učení raných křesťanů). Třebaže se křesťanství odkazuje na Ježíšovo učení, důrazy se v něm přesunuly a rozvinuly v jiném kulturním kontextu. Některé myšlenkové a společenské proudy vzešlé z Ježíšova působení byly hlavním proudem křesťanství odmítnuty jako heretické a dnes obecně nejsou pokládány za typicky křesťanské. Rekonstruovat původní Ježíšovo učení, oproštěné od pozdějších kulturních nánosů a interpretací, je nesnadným úkolem; jeden ze způsobů tohoto bádání představuje historicko-kritická metoda četby spisů Nového zákona. Ježíšovo učení navazuje na židovské tradice, které se snaží, v návaznosti na prorockou tradici, obnovit. Ježíš hlásá dobrou zvěst (ε euangelion, evangelium) o osvobození od jha formálních a rituálních náboženských požadavků a znovuobjevení a posílení jejich jednotících principů: autentičnosti, plnosti a neokázalosti v lásce k Bohu a k bližnímu. Toto osvobození je spojeno s pokáním, obrácením, změnou smýšlení. Požadavky jsou zaměřeny na odpovědnost a smýšlení jednotlivců, nikoliv na vzpouru vůči státnímu nebo náboženskému systému jako celku. Ježíš podporuje pokorné, upřímné, statečné, spravedlivé, utiskované, nemocné atd. a přitom hrozí pyšným, pokrytcům, lidem parazitujícím na náboženství k vlastnímu prospěchu. Klade důraz na milosrdenství, odpuštění, lásku k nepřátelům, sebekritičnost, odpovědnost za aktivní využití života (podobenství o hřivnách, Mt 25, 14–30 (Kral, ČEP)), ukazuje smysl sebezáporu, utrpení a snášení obtíží. Etické principy sounáležitosti a milosrdenství k bližním klade nad náboženskou, etnickou či rodinnou příslušností i nad planou servilitu vůči Bohu. Je kladen důraz na víru, která se projevuje nejen ovocem ducha, ale i zázraky a mocnými činy; současně v podobenstvích a kázáních podporoval racionální uvažování a rozeznávání "znamení doby". Dle novozákonního podání Ježíš cílevědomě organizoval šíření svého učení příkladem i výkladem. V období jeruzalémských událostí před Ježíšovým ukřižováním se objevuje i myšlenka výkupné hodnoty Ježíšova utrpení a smrti, zejména v Ježíšově proslovu nad chlebem při poslední večeři (moje tělo, které se láme/vydává za vás). Tato myšlenka byla později v rámci vývoje křesťanství propracována do ucelené teologie vykoupení, na niž navazuje i teologie svátostí. Ježíšovo sebepojetí není z evangelií jednoznačně zřejmé, což se promítá i v teologických sporech raného křesťanství. Ježíš Kristus je křesťany považován za Božího Syna, který se vtělil, stal se člověkem a žil mezi lidmi, nakonec byl zabit (ukřižován) a po třech dnech vstal z mrtvých, byl vzkříšen a tato zázračná událost přináší všem jeho následovníkům spásu. Jeho život a působení je středem křesťanské víry. Křesťané ho považují za zakladatele křesťanské víry (v religionistice se někdy můžeme setkat s přisuzováním založení křesťanství sv. Pavlovi). Pro křesťany je Ježíš Kristus očekávaným Mesiášem, Spasitelem, Bohem, který lidem přinesl spásu. Je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je vyvrcholením Božího zjevení. Veškeré dějiny spásy mají v něm svůj střed – o něm hovořili proroci a celý Starý zákon, k němu a k jeho království směřují dějiny. Řecky je někdy nazýván "Pantokrátór", vševládný. Je též tím, kdo povede poslední soud. Podle křesťanské tradice byl Ježíš Kristus i dokonalým člověkem, je vzorem pro jednání křesťana a základem jeho morálky. Jednání křesťana má odpovídat tomu, co Ježíš učil a jak jednal. Tento princip se latinsky označuje imitatio Christi (napodobování Krista) a je obdobou judaistického imitatio Dei (napodobování Boha). Víra v to, kým Ježíš skutečně byl, se vyvíjela velmi intenzivně a dlouhodobě. Hlavními etapami tohoto vývoje jsou ekumenické koncily, které formulovaly hlavní christologická dogmata křesťanské víry v Ježíše Krista. Pro pochopení křesťanské víry v Ježíše Krista je pravděpodobně nejvýznamnějším čtvrtý ekumenický koncil, jenž se roku 451 sešel v Chalkedonul (451) a jeho formulace "jedna osoba ve dvou přirozenostech (tj. božské a lidské), bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení". Ne všechny křesťanské církve však tento koncil přijímají. Jako typologický předobraz Ježíše Krista ve Starém zákoně může být chápána jakákoliv z mesiánských postav (Mojžíš, král David, a další). Ježíše líčí Nový zákon jako obřezaného Žida, znalého náboženského zákona, jejž lidé oslovují jako rabbiho, učitele Zákona. První generace křesťanů pocházela z velké části ze Židů a prvokřesťanské společenství bylo možné dlouho považovat za jednu z četných židovských sekt. I novozákonní knihy zaznamenávají, že se křesťané účastnili bohoslužebného života synagogy, se židy se stýkali a považovali se za následovníky judaismu. Díky existenci mnoha řecky hovořících židovských komunit ve Středomoří se nové náboženství mohlo rychle šířit. Brzy však mezi oběma skupinami dochází ke střetům a zřejmě v souvislosti s dvěma židovskými povstáními (66–70 a 133–135) dochází k odcizení obou skupin.[zdroj?] Další generace židokřesťanů zřejmě splývá s celou církví, tvořenou křesťany ze židovství a z pohanství, a ztrácí svou vyhraněně židovskou identitu. Ponětí o Ježíšově osobě z judaismu však prakticky úplně nevymizela. Pro židy, kteří se nestali křesťany, zůstává Ježíš heretikem, pokud o něm ovšem věděli. V Ježíšově době si však mezi židovským obyvatelstvem zřejmě získalo větší proslulost množství jiných reformátorů židovství. Z hlediska židovství byla osoba Ježíše problematická nikoli kvůli jeho učení, ale kvůli křesťanské víře, která označovala Ježíše za Boha. Teprve od začátku 20. století se mnozí Židé začali o Ježíše, coby učitele Zákona, zajímat a začali jeho učení studovat v kontextu židovských dějin. Někteří z nich nacházejí překvapivé shody mezi Ježíšovým učením a učením farizejů, které evangelia karikují jako pokrytce. Jiní autoři poukazují na podobnosti s židovskou sektou esejců. Poslední generace židovských teologů běžně vnímá Ježíše jako součást židovských dějin 1. století, ovšem neuznává jej jako syna Božího či Boha, ale jako pozoruhodného kritika náboženských omylů a morálních poklesků své doby. Nejkritičtější postoj vůči kultu Ježíše z Nazaretu zaujímají od počátku ortodoxní židé, kteří Ježíše kvůli jeho vlastnímu tvrzení, že je synem Božím a Mesiášem, považují za heretika, nebo pomatence. Ve skutečnosti ale naprostá většina současných ultraortodoxních židů (Charedim) žije v uzavřených společenstvích, a otázky vztahu k Ježíši Kristu nepovažuje za důležité. Ježíš (arab. ي Jasú' či ع Ísá) je pro muslimy jedním ze čtyř velkých proroků (Abrahám, Jákob, Mojžíš, Ježíš), kteří předcházeli poslednímu a největšímu poslu Božímu, Muhammadovi. Muslimové nevěří, že byl Ježíš ukřižován, ani že sňal hříchy světa, ani že by po své smrti byl vzkříšen. Stejně tak odmítají názor, že by mohl být božím synem, což považují za rouhání proti jedinosti a jedinečnosti boží. Některé aspekty křesťanské christologie však muslimové uznávají, např. narození z panny. Muslimové rovněž věří, že se právě Ježíš před dnem soudu navrátí na zem, obnoví spravedlnost a porazí "falešného proroka" (Másih ad-Dadždžál). Ježíš je předmětem úcty muslimů, stejně jako jeho matka Marie (arab. Marjam). V mormonismu (americkém odvětví křesťanství, založeném Josephem Smithem) je Ježíš Kristus považován za jednoho ze 3 bohů, kteří se starají o Plán spásy na planetě Zemi (spolu s Bohem Otcem a Duchem Svatým). Je oddělený od obou zbylých bohů a má vlastní tělo (stejně jako Bůh Otec, který má taktéž fyzické tělo) (viz učení CJKSPD). Podle mormonismu nevykonal Ježíš svou spásnou oběť pouze na kříži, ale započal ji v zahradě Getsemanské při tzv. Usmíření. Tehdy na něj byly naloženy hříchy světa, které musel donést až na Golgotu k ukřižování. Poté, co vstal z mrtvých, navštívil několik dalších národů na zemi (viz Kniha Mormonova). Mormoni nepoužívají krucifixy ani kříže. Ježíše Krista zobrazují v jiných situacích a podobách. Některé odštepené mormonské fragmenty věří, že Ježíš byl ženatý (nebo dokonce polygamista) a měl děti během svého života na Zemi (viz polygamie v mormonismu).

CLAUSE

OTHER

010875

... 27. května po souboji s bitevními loděmi HMS Rodney, HMS King George V a dalšími menšími plavidly. == Stavba lodi == Bitevní loď Bismarck byla dílem hamburské firmy Blohm & Voss. Od počátku byl konstruován jako vlajková loď německého námořnictva. Práce na ní byly zahájeny 1. července roku 1936. Při spouštění na vodu 14. února 1939 byl přítomen i Adolf Hitler, který toužil po ovládnutí Atlantiku a zničení spojeneckých zásobovacích konvojů. Bismarck byl do výzbroje německé Kriegsmarine zařazen 24. srpna 1940. Náklady na jeho stavbu se vyšplhaly téměř na dvě stě milionů říšských marek. Posádku lodi tvořilo zhruba 2000 mužů. Sesterskou lodí Bismarcka byla bitevní loď Tirpitz o výtlaku asi 50 000 tun, největší německá bitevní loď za druhé světové války. Oficiálně udávaný výtlak Bismarcka i Tirpitze činil 35 000 tun; to byl maximální povolený výtlak v souladu s německo-britskou dohodou z 28. července 1935....

Jak se jmenovala sesterská loď bitevní lodě Bismarck?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bismarck_(1939)

Sesterskou lodí Bismarcka byla bitevní loď Tirpitz o výtlaku asi 50 000 tun, největší německá bitevní loď za druhé světové války.

Bismarck byla německá bitevní loď z druhé světové války, pojmenovaná po říšském kancléři Bismarckovi. Svého času byla jednou z největších a nejmocnějších bitevních lodí světa. Jejím kapitánem byl Kapitän zur See (~ námořní kapitán) Ernst Lindemann a role kmotry se ujala Bismarckova vnučka Dorothea von Löwenfeld. V květnu 1941 se vydal na svoji první a poslední plavbu do Atlantiku, během níž 24. května potopil britský bitevní křižník HMS Hood. Po několikadenním pronásledování byl vážně poškozen torpédovými bombardéry Swordfish z letadlové lodě HMS Ark Royal a posléze potopen 27. května po souboji s bitevními loděmi HMS Rodney, HMS King George V a dalšími menšími plavidly. == Stavba lodi == Bitevní loď Bismarck byla dílem hamburské firmy Blohm & Voss. Od počátku byl konstruován jako vlajková loď německého námořnictva. Práce na ní byly zahájeny 1. července roku 1936. Při spouštění na vodu 14. února 1939 byl přítomen i Adolf Hitler, který toužil po ovládnutí Atlantiku a zničení spojeneckých zásobovacích konvojů. Bismarck byl do výzbroje německé Kriegsmarine zařazen 24. srpna 1940. Náklady na jeho stavbu se vyšplhaly téměř na dvě stě milionů říšských marek. Posádku lodi tvořilo zhruba 2000 mužů. Sesterskou lodí Bismarcka byla bitevní loď Tirpitz o výtlaku asi 50 000 tun, největší německá bitevní loď za druhé světové války. Oficiálně udávaný výtlak Bismarcka i Tirpitze činil 35 000 tun; to byl maximální povolený výtlak v souladu s německo-britskou dohodou z 28. července 1935. == Operace Rheinübung == Dne 19. května 1941 vyplul Bismarck pod velením kapitána Lindenmanna z Gdyně poblíž Gdaňsku a následoval tak těžký křižník Prinz Eugen směrem do Norska, odkud se měly lodě přesunout do Atlantiku. Na Bismarcku vztyčil svou vlajku viceadmirál Günther Lütjens, který byl pověřen taktickým velením celého uskupení. Operace dostala jméno 'Rheinübung' a jejím cílem bylo proniknutí obou lodí do Atlantiku za účelem napadání spojeneckých lodí a konvojů. Z tohoto důvodu byla již dříve v Atlantiku rozmístěna řada zásobovacích a cisternových lodí, které mohly zajistit obě lodi v bojových akcích téměř na rok. Začátek operace byl původně stanoven na duben s tím, že se k Bismarcku připojí bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau. V poslední chvíli však Gneisenau utrpěl škody v důsledku britského bombardování brestského přístavu a Scharnhorst měl potíže s hnací soustavou, proto se německé velení rozhodlo v operaci nahradit oba bitevní křižníky těžkým křižníkem Prinz Eugen. Díky úspěchům akcí německých ponorek, které mohly m.j. využívat nově dobyté norské a již dříve získané francouzské přístavy bylo britské loďstvo rozptýleno, britské lodi se ve velké míře účastnily také bojů ve Středomoří a tak se v květnu německé velení rozhodlo operaci odstartovat. Velící důstojník celého uskupení, viceadmirál Lütjens měl sice obavy, že bojová síla obou lodí nebude proti silám britského loďstva dostatečná, ale po rozhovoru s velkoadmirálem Raederem mu bylo jasně řečeno, že pro operaci je vhodná doba a Hitler očekává od loďstva činy. == Pronásledování Bismarcku == === Přesun lodí přes Norsko do Dánského průlivu === Prinz Eugen vyplul z Gdyně kolem 21:00, 18. 5. 1941, následován Bismarckem ve 2:00, 19. května. Obě lodi pluly provázeny torpédoborci separátně a setkaly se u mysu Arkona nedaleko ostrova Rujána. Z místa setkání pak společně propluly přes Kattegat a Skagerrak do norských vod. Ačkoliv německé velení učinilo řadu maskovacích kroků a německá Luftwaffe bránila leteckému průzkumu, angličtí agenti v norském hnutí odporu oznámili do Londýna připlutí Bismarcka do Grimstadfjordu poblíž Bergenu ještě ten samý den, 20. 5., Britové také obdrželi zprávu švédského křižníku Gotland, který německé lodi při opouštění Baltského moře spatřil a informoval o tom velitelství švédského námořnictva. Přes úsilí německého letectva se 21. května pilotovi průzkumného Spitfiru RAF podařilo Bismarcka v Grimstafjordu vyfotografovat. Po doplnění paliva odpoledne 21. května kolem 17:00 však obě lodi zvedly kotvy a včetně doprovodu torpédoborců vypluly na moře. Po několika hodinách admirál Lütjens odeslal doprovodné torpédoborce zpět a obě lodi zamířily k Dánskému průlivu. Britské velení bylo velmi znepokojeno možností, že by německé bitevní lodě mohly operovat ve vodách Atlantiku, neboť by byly ohroženy životně důležité trasy zásobovacích lodí. Celý den 22. května však nepříznivé počasí znemožňovalo letecký průzkum. Nakonec se Britové rozhodli pro riskantní akci a vyslali letadlo Martin Maryland, které v nízké výšce prolétlo nad Grimstafjordem a tak byla potvrzena domněnka, že se Bismarck již vydal na moře. Velitel Home Fleet admirál John Tovey tak již dále neváhal a ve 23 hodin opustily lodě Home Fleet, rozčleněné do dvou svazů základnu loďstva ve Scapa Flow, propluly zálivem Pentland Firth a pluly dále na západ. První svaz plul pod přímým velením admirála Toveye a druhý pod velením viceadmirála Hollanda. V ranních hodinách se ke svazu admirála Toveye připojil bitevní křižník HMS Repulse se třemi torpédoborci, který vyplul o den dříve z Clydu. V Dánském průlivu již hlídkovaly britské křižníky s úkolem případný průnik německých lodí do Atlantiku tímto průlivem odhalit. === Bitva v Dánském průlivu === V Dánském průlivu hlídkující skupina těžkých křižníků HMS Suffolk a HMS Norfolk pod společným velením kontradmirála Wake-Walkera opravdu pokus Bismarcka a Prinze Eugena odhalila a dále pak německou eskadru sledovala dokud se nepřiblíží další síly. Britské velení pro přímý boj s německou eskadrou vyslalo největší britskou válečnou loď, bitevní křižník HMS Hood a bitevní loď HMS Prince of Wales doprovázené šesti torpédoborci pod vedením viceadmirála Lancelota Ernesta Hollanda. Dne 24. května 1941 došlo k bitvě v Dánském průlivu. Hood byl potopen, Prince of Wales poškozen a zahnán na útěk. Bitevní loď Bismarck byla poškozena a uniklo z ní asi tisíc tun paliva, další palivo bylo dále znehodnoceno mořskou vodou.Po ztrátě největší lodi Royal Navy, která také vzbudila velký ohlas a rozčarování britského veřejného mínění se dostižení a zničení Bismarcka stalo prestižním úkolem a nejvyšší prioritou celého britského loďstva. Admiralita obdržela od ministerského předsedy Winstona Churchilla následující rozkaz: "Vaším úkolem je potopit Bismarcka. Nic není v tuto chvíli důležitější. Nařizuji vám učinit všechny kroky, aby tento úkol byl splněn". === Mobilizace sil pro stíhání === Britská admiralita proto mobilizovala mnoho lodí, aby zahradila Bismarcku únikové cesty. Do přímého stíhání se pustil operační svaz admirála sira Johna Toveye, velitele Home Fleet složený z bitevní lodi HMS King George V, bitevního křižníku Repulse, letadlové lodi HMS Victorious, 2. eskadry lehkých křižníků HMS Galatea, HMS Aurora, HMS Kenya a HMS Hermione a devíti torpédoborců. Od východu připlouvala pod velením kapitána Darlymple-Hamiltona bitevní loď HMS Rodney doprovázená třemi torpédoborci, z jihu se blížila bitevní loď HMS Ramillies, z Gibraltaru již dříve vyplul "svaz H" pod velením viceadmirála sira Jamese Sommervilla s bitevním křižníkem HMS Renown, letadlovou lodí HMS Ark Royal, lehkým křižníkem HMS Sheffield a šesti torpédoborci. Z Afriky byl povolán křižník HMS Edinburgh a dokonce i bitevní loď HMS Revenge v americkém přístavu Halifax dostala rozkaz připravit se k vyplutí. Po smrti admirála Hollanda přešel Prince of Wales a torpédoborce pod velení kontradmirála Wake-Walkera, ten však dospěl k názoru, že i se všemi zbývajícími loděmi není dostatečně silný aby na německé lodě znovu zaútočil. Rozhodl se proto pokračovat ve sledování. Bismarck po potopení Hooda pokračoval dále rychlostí 28 uzlů a až po půldruhé hodině zpomalil v důsledku potíží s palivem na 22 uzlů a v odpoledních hodinách odbočil směrem na jih. Díky tomu se začal přibližovat ke svazu admirála Johna Toveye. Ten, aby Bismarck nemohl během nočních hodin uniknout, rozhodl o jeho napadení letadly z Victorious. Aby měl nálet lepší vyhlídky na úspěch, dal Tovey rozkaz Victorious v doprovodu křižníků pod vedením viceadmirála Curteise plout napřed a zkrátit co nejdříve vzdálenost k Bismarcku na 100 mil. === Odpoutání Prinze Eugena === Wake-Walker zatím kvůli mlhavému počasí udržoval s německými loděmi, které se často ztrácely v mlze i z obrazovek radaru, kontakt jen za cenu nejvyššího úsilí a sporadických přestřelek. Admirál Lütjens na můstku Bismarcka v 18:20 rozhodl, že se Bismarck oddělí od Prinze Eugena, který měl pokračovat v jižním kursu na původně plánované setkání s cisternovou lodí a Bismarck odbočí na jihovýchod vydá se směrem k St. Nazaire ve Francii. Tímto rozhodnutím chtěl admirál Lütjens také pravděpodobně svést britské lodi ze stopy a nechat je pronásledovat Prinze Eugena. Britové však v mlze zpočátku vůbec nezaznamenali, že se německé lodi rozdělily a nadále sledovali pouze Bismarcka - Prinz Eugen nakonec po řadě peripetií doplul v pořádku do Brestu. === Útok letadel Victorious === Zatím se lodě admirála Curteise s letadlovou lodí Victorious k pozici Bismarcka přibližovaly, ale v 10 hodin večer byl ještě ve vzdálenosti 120 mil od pozice německých lodí. Aby bombardéry stihly zaútočit ještě před setměním (západ slunce byl na daných souřadnicích 50 minut po půlnoci) a protože se zhoršovalo počasí, rozhodl se velitel Victorious kapitán Bovell uskutečnit útok již z této vzdálenosti. Pod velením komandéra Eugena Esmonda odstartovalo devět letounů typu Fairey Swordfish a dva typu Fairey Fulmar. Bohužel však piloti po přeletu Wake-Walkerových lodí omylem téměř zahájili útok na plavidlo americké pobřežní stráže USCGC Modoc o jehož přítomnosti nebylo Britům nic známo a jejich omyl na můstku Bismarcka zaznamenali. Německá loď tak byla varována a měla čas se na letecký útok připravit. Přes velké úsilí britských letců se nakonec podařilo zaznamenat pouze zásah torpédem doprostřed lodi, chromniklová ocel však vydržela a Bismarcku tak nebyla způsobena žádná patrná škoda. Při útoku však v důsledku exploze zemřel první člen posádky. === Ztráta kontaktu === Britské křižníky nadále Bismarcka sledovaly, až 25. 5. před čtvrtou hodinou ranní kontakt ztratily. V důsledku tohoto faktu a ubývajících pohonných hmot museli Britové své lodě přeskupit a znovu začít s hledáním. Křižníky Suffolk a Norfolk se rozdělily, aby mohly propátrat větší oblast, Prince of Wales byl odeslán ke svazu admirála Toveye, z něhož se již před delší dobou odpoutal kvůli nedostatku pohonných hmot bitevní křižník Repulse. Bitevní loď Rodney, původně plující z Clyde jako průvodce parníku Britannic na cestě do Bostonu se zatím kolem 6. hodiny ocitla ve výhodné pozici asi 350 mil před Bismarckem, cca 100 mil od předpokládané trasy do St. Nazaire. Britové však stále ještě netušili, kde se Bismarck přesně nachází a Bismarck měl stále ještě reálnou šanci pronásledování uniknout. Admirál Lütjens se však za této situace rozhodl odvysílat na námořní velitelství "Západ" rozsáhlou depeši, ve které informoval o proběhlých akcích a o celkové situaci své lodi. Zřejmě neměl ani tušení o tom, že se britským lodím Bismarck ztratil a naopak se domníval, že Britové stále ještě jeho polohu znají. Protože se lodní deník Bismarcka nedochoval a většina posádky zahynula, není přesně jasné, co ho k tomuto dojmu vedlo - podle některých zdrojů zřejmě antény Bismarcka stále ještě zachycovaly záření z britských radarů, které ale nemělo již takovou intenzitu, aby se k britským lodím vrátilo a mohlo být zaznamenáno. Kolem deváté hodiny pak na Bismarck dorazila depeše, že z německého odposlechu britské námořní komunikace plyne, že Britové pravděpodobně kontakt s Bismarckem ztratili. Z nepochopitelných důvodů se admirál Lütjens nepokusil této informace využít a dostat se vyšší rychlostí do dosahu letounů a ponorek z Brestu, které by mohly německé lodi významně pomoci. Zároveň by tím ještě více zkomplikoval situaci britských lodí ohledně nedostatku paliva. Lütjensovo vysílání na Britských ostrovech zaznamenali a odvodili z něj přibližnou polohu německé lodi. Britové však ze zachyceného vysílání určili nejprve polohu Bismarcka nesprávně, zdálo se, že míří zpět do Severního moře. Proto dostal křižník Suffolk rozkaz plout směrem k Islandu, bitevní loď Prince of Wales se začala vracet směrem k Dánskému průlivu, 2. eskadra lehkých křižníků s letadlovou lodí Victorious měla pokrýt prostor mezi Islandem a Faerskými ostrovy a k Severnímu moři obrátila také bitevní loď King George V. Pouze Rodney a Norfolk se všeobecného přesunu severním směrem nezúčastnili. Rodney díky své nízké rychlosti neměl šanci Bismarcka v případě severního kursu šanci dostihnout a kontradmirál Wake-Walker na křižníku Norfolk, který se stále ještě domníval, že Bismarck směřuje do Biskajského zálivu, a tak aby neodporoval přímému rozkazu, zvolil kompromisní řešení a jeho loď plula spíše k Irsku než k Islandu, kam směřovala většina ostatních lodí. Uvedený stav trval několik hodin. Admiralita však nadále analyzovala zachycené signály a stejně tak za spolupráce předních admiralitních stratégů, kapitánů C. S. Danielse a R. A. B. Edwarse také možné strategie úniku Bismarcka. Dokonce ještě zaslala kapitánu Rodneye, Dalrymple-Hamiltonovi příkaz nadále střežit přístupy k francouzským přístavům. Až v 15:30 obdržel sir John Tovey konečný výsledek jejich analýz - je možné, že Bismarck přece jen pluje do Francie. Jeho nejpravděpodobnější poloha měla být v okruhu padesáti mil od pozice . Na vlajkové lodi začali také přezkoumávat dříve určenou polohu a zjistilo se, že původní určení polohy bylo pravděpodobně chybné, na chybu ale nepřišel ani nikdo v admiralitě. Příčina chyby ležela v nekompatibilitě map, používaných radisty a lodními navigátory. Admirál Tovey se dotázal na další postup admirality a když stále nedostal odpověď, rozhodl se v 18:10 na vlastní odpovědnost lodě obrátit k jihu. Teprve v 19:15 pak dostal oficiální potvrzení admirality o jižní poloze německé lodi. Britské lodi tak téměř 7 hodin pluly nesprávným směrem. Díky této skutečnosti se stal nedostatek paliva neúnosný na dalších britských lodích - křižník Suffolk se musel obrátit pro palivo k Islandu, stejně tak i 2. křižníková eskadra a s ní i letadlová loď Victorious. Své torpédoborce musel odeslat k doplnění pohonných hmot i kapitán Darlymple-Hamilton na Rodney. === Obnovení kontaktu a útok torpédy === Protože se britské lodi blížily do oblasti zvýšeného výskytu německých ponorek, začínal na britské velitele doléhat citelně nedostatek torpédoborců. Z toho důvodu admiralita dala rozkaz torpédoborci HMS Jupiter, plujícímu v Irském moři, aby se k hlavním silám připojil. Uvolnila dále 5 torpédoborců 4. torpédoborcové flotily pod velením kapitána Philippa Viana sestájící z torpédoborců HMS Cossack, HMS Maori, HMS Zulu, HMS Sikh a polského Piorunu z doprovodu konvoje WS 8B plujícího z Británie na Blízký východ, které tak ve 02:00 dne 26. 5. odpluly směrem do zhruba 300 mil vzdálené oblasti pravděpodobného výskytu německé lodi. Mezitím se admirál Sommerville, velitel Svazu H s letadlovou lodí Ark Royal také snažil přispět k nalezení Bismarcka. Lijáky, rozbouřené moře a nízko se táhnoucí hradba mraků znemožnily start letadel po celý den 25. 5. a tak z paluby Ark Royal vzlétlo 10 průzkumných letounů až 26. 5. kolem 9:00 ráno. Po dvou hodinách čekání co průzkumné letouny naleznou, náhle britští radisté obdrželi hlášení oznamující neznámou bitevní loď na souřadnicích . Po provedení výpočtů ohledně aktuálních poloh britských lodí se zdálo, že se o žádnou z nich nejedná. Zároveň nebylo na britských lodích jasné, o hlášení jakého letounu se jedná - šlo o hlášení letounu Catalina Mk.I (WQ-Z, W8406) od 209. squadrony RAF vyslaného Pobřežním leteckým velitelstvím ze severoirské základny poblíž Lough Erne. Tento letoun byl po však po následném přiblížení k německé lodi zasažen protiletadlovou palbou a v důsledku poškození vysílačky nemohl své hlášení upřesnit. O půl hodiny později polohu potvrdil jeden z průzkumných letounů Ark Royal, oznámil však, že se jedná o křižník a proto vznikly obavy, zdali se nejedná o Prinz Eugen - obě lodi měly velmi podobnou konstrukci i umístění a počet dělových věží, což vedlo k osudné chybě admirála Hollanda v průběhu vedení bitvy v Dánském průlivu. Ark Royal proto vyslal dvě další letadla s cílem nejasně identifikovanou loď nespustit z dohledu a zároveň se vracela na palubu dříve vyslaná letadla, ale ani přímý rozhovor s letci po přistání nepřinesl vyjasnění situace. Protože se Bismarck, za který na britských lodích přece jen nejasně identifikovanou loď pokládali, nacházel zhruba 50 mil před hlavními silami Home Fleet ve směru na Brest, vypočetli Britové, že je třeba do setmění snížit jeho rychlost na nejvýše 15 uzlů, aby se za rozednění britské lodi neocitly v doletu německých letadel, startujících z letišť na francouzském pobřeží. Jediné jak bylo možno přimět Bismarcka ke zpomalení byl torpédový útok. Největší šanci měly letouny z Ark Royal a ty vzlétly z jeho paluby za velmi obtížných podmínek v silném vlnobití kolem 14:30. Ještě dříve, kolem 13:30 však admirál Somerville dal rozkaz křižníku Sheffield aby po německé lodi pátral nezávisle na průzkumných letounech. Tato zpráva dorazila na Ark Royal kolem 14:00, její rozšifrovávání se však zdrželo a zpráva tak dorazila na můstek až po vzletu bombardérů - kolem 16:00 - takže letci nebyli o možné vlastní lodi poblíž cílové oblasti informováni. V tu dobu již měl útok na Bismarcka začít, proto z paluby Ark Royal odešlo varování v otevřené řeči: "Pozor na Sheffield". Bylo však již pozdě. Přestože Sheffield sloužil letcům z Ark Royal často jako cvičný cíl, i tak ho letci zaměnili za německou bitevní loď a provedli na něj nálet. Sheffield se všem torpédům vyhnul a při té příležitosti se projevily technické chyby nově instalovaných magnetických detonátorů torpéd - řada z nich explodovala už při dopadu na hladinu. Po návratu bombardérů na loď započalo ihned znovuvyzbrojování letadel, při kterém byly také magnetické zápalníky vyměňovány za kontaktní. Krátce před 18 hodinou obnovil Sheffield vizuální kontakt s německou bitevní lodí a v 19:19 z paluby Ark Royal odstartovala další útočná vlna 15 torpédových bombardérů (všech, které byly k dispozici). Tento útok se britským letcům zdařil a byly při něm zaznamenány dva zásahy - podle německých údajů ve 21:05 jeden do středu lodi a druhý ve 21:15 na zádi lodi. Poté Bismarck přestal být ovladatelný, po zásahu opsal dva velké kruhy a pokračoval dále směrem na SSZ. Tato změna kurzu byla na Sheffieldu i na sledujících letadlech zaznamenána, nicméně nebyla uspokojivě vysvětlena - první hlášení letců vracejících se na Ark Royal mluvila o tom, že se žádný zásah nepodařil a teprve o půlnoci byla na Toveyovu vlajkovou loď doručena zpráva o úspěchu náletu. Toveyova skupina byla v té době již posílena o bitevní loď Rodney, která se ke svazu připojila kolem 16:00. Zatímco probíhaly nálety, kapitán Vian se svými torpédoborci se iniciativně - pravděpodobně bez přímých rozkazů (!) - přiblížil nejvyšší možnou rychlostí do oblasti v níž se Bismarck nacházel. Dorazil do prostoru zhruba v době, kdy končil druhý nálet letadel z Ark Royal a dostal rozkaz sledovat německou loď celou noc tak, aby příštího dne ráno mohlo dojít k bitvě s hlavními silami Toveyova svazu. Přímo zpozorován byl Bismarck na polském torpédoborci Piorun ve 22:37, Bismarck poté zahájil na torpédoborce palbu, která žádný torpédoborec nezasáhla a 4 torpédoborce se rozmístily do čtverce kolem německé lodi, loď velícího důstojníka kapitána Viana Cossack následovala Bismarcka za jeho zádí. Vian nařídil před půlnoci v téměř úplné tmě koordinovaný útok na německou loď, který se však nezdařil. Bismarck zahnal torpédoborce na útěk. Vian povolil jednotlivým lodím své skupiny útoky na vlastní pěst a tak torpédoborce prováděly samostatné nájezdy až do třetí hodiny ranní. Britským námořníkům se zdálo, že zaznamenali několik zásahů, ale Bismarck ani nezpomalil, zřejmě šlo o záměny explozí torpéd s explozemi granátů a zajatí němečtí námořníci také shodně vypověděli, že v průběhu noci k torpédovému zásahu nedošlo. V 5 hodin dostal Piorun (jediná loď, která ještě na Bismarcka v noci nezaútočila) rozkaz k návratu pro ztenčující se množství pohonných hmot, kolem šesté hodiny ranní zaútočil posledními torpédy torpédoborec Maori avšak torpéda cíl netrefila. Poté se zbývající torpédoborce opět rozmístily do čtvercové formace kolem Bismarcka a pokračovaly v jeho sledování. === Závěrečná bitva === Protože bylo jasné, že osud lodi bude brzy zpečetěn, kolem šesté hodiny ranní učinil německý velitel pokus o vypuštění hydroplánu Arado Ar 196 s úkolem odletět na pevninu s lodním deníkem vlajkové lodi. Kvůli poškození katapultu však letadla nemohla vzlétnout a žádost Lütjense německému velitelství o vyslání ponorky pro převzetí lodního deníku také nepřineslo žádný efekt - kordón ponorek, které Němci vyslali lodi na pomoc pravděpodobně příliš pozdě byl ještě příliš vzdálen. Zatím se britské lodi přibližovaly. Jako první z větších lodí navázal vizuální kontakt s Bismarckem kolem 8 hodiny křižník Norfolk, který brzy spatřil i hlavní síly Home Fleet a informoval nadále Toveye o poloze německé vlajkové lodi. Rodney a King George V měly Bismarcka na dohled v 8:43 a o 4 minuty později začala střílet děla Rodney a poté i King George V. V 8:57 byl Bismarck poprvé zasažen pravděpodobně 406mm granátem z Rodney. Bismarck se snažil mířit palbou na nejstarší Rodney,protože doufal,že ho dřív vyřadí z boje. Mezitím se Tovey s King George V přiblížil na kratší vzdálenost a německá loď pak byla vystavena bočním salvám obou těžkých britských lodí. Britové zaznamenali další zásahy Bismarcka těžkými granáty v 9:01 a 9:07. V tu dobu se ze SV směru k Bismarcku přiblížil i křižník Norfolk a palba Bismarcka začala ztrácet na přesnosti - jeden z granátů vyřadil centrální stanoviště řízení palby, další salva zasáhla admirálský můstek a zabila velícího admirála Lütjense a celý jeho štáb. V 9:15 minut se připojila děla dalšího britského těžkého křižníku HMS Dorsetshire jehož velitel B. C. S. Martin po hlášení Cataliny bez rozkazu (!) opustil konvoj, který provázel z Freetownu do Anglie a spěchal se připojit k závěrečné bitvě. Kolem 9:30 odstartovala z Ark Royal další skupina letadel s cílem pomoci německou loď dorazit, ale letadla byla na britských lodích zaměněna za německá, přivítána protiletadlovou palbou britských lodí a proto se raději vrátila zpět bez pokusu o útok. Na King George V se po půldruhé hodině boje objevily podobné problémy jako nedávno na Prince of Wales a její děla se na čas odmlčela. Na Bismarck dopadlo tou dobou již velké množství granátů všech ráží a kolem 10 hodiny přestala střílet poslední dělová věž jeho hlavní výzbroje. Loď nicméně stále nejevila tendenci k potopení a proto dal Tovey příkaz potopit loď torpédy. Na Bismarcka je vystřelily Rodney i Norfolk, ale ani jedna loď nezaznamenala úspěch. Tovey již nemínil dále riskovat napadení lodí svazu německou ponorkou a dal v 10:15 rozkaz k odplutí. V přítomnosti Bismarcka zůstal pouze Dorsetshire s torpédoborcem Maori. V 10:20 vyslal Dorsetshire na Bismarck 2 torpéda do pravého boku a poté ještě 3 torpéda do levého boku. Z těchto 5 torpéd 3 cíl zasáhla. Některé zdroje uvádějí, že po hodinu a půl trvající bitvě byl Bismarck natolik poškozen, že byl vydán rozkaz k otevření dnových ventilů a odpálení náloží, aby loď nepadla do rukou Spojenců. Teprve po torpédových útocích Dorsetshire dal kapitán Lindenmann rozkaz k opuštění lodi. V 10:45 se Bismarck na pozici převrátil a potopil. Těžký křižník Dorsetshire a torpédoborec Maori vzaly na palubu 110 námořníků a lodního kocoura Oscara. Poté se Britové stáhli kvůli obavám z možného ponorkového útoku. Ve vodě zůstalo asi pět set trosečníků. O několik hodin později nalezla ponorka U 74, které velel Kapitänleutnant Kentrat, tři přeživší muže na voru. Dne 29. května zachránila meteorologická loď Sachsenwald další dva členy posádky Bismarcku. Z 2092 mužů na palubě tedy přežilo pouhých 115. Přes obavy Britů z ponorek na cestě lodí zpět na základny k ponorkovému útoku nedošlo. Objevily se však dálkové bombardéry, které potopily torpédoborec HMS Mashona, který kvůli potížím s palivem musel plout sníženou rychlostí. == Nález vraku == V červnu 1989 byl vrak Bismarcku nalezen oceánografem Robertem Ballardem v hloubce 4800 metrů. Pořízené fotografie ukazují, že trup lodi téměř nebyl poškozen. Rovněž expedice Jamese Camerona naznačuje, že příčinou potopení lodi mohlo být spíše odpálení náloží a otevření ventilů než zásah torpédy. V celém trupu byly napočítány pouze čtyři průstřely. Této verzi ovšem naprosto neodpovídá svědectví přeživších členů posádky. Stejně tak tomu neodpovídají lodní deníky britských lodí, popisující klesající schopnost lodi vést palbu, požáry a viditelná poškození na palubě. == Filmové zpracování == V roce 1960 byl ve Velké Británii natočen film Potopení lodi Bismarck, jehož scénář byl napsán podle knihy C. S. Forestera Last Nine Days of the Bismarck (Devět posledních dní Bismarcka). Tento film sice řadu událostí honu na německou loď velmi zjednodušuje, na svoji dobu byl ale velmi věrným ztvárněním námořních bojů. == Hudební zpracování == V dubnu 2019 vydala švédská power metalová skupina Sabaton píseň s názvem Bismarck, která vypráví právě o této lodi a jaký měla význam během 2. světové války. == Odkazy == === Reference === === Literatura === HUBÁČEK, Miloš. Moře v plamenech. [s.l.]: Panorama Praha, 1983. 11-069-83 13/33. Kapitola 2. Zkáza vlajkové lodi, s. 320, 32 stran obrazových příloh. (česky) HUBÁČEK, Miloš. Moře v plamenech. 6. vyd. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2001. 286 s. ISBN 80-7185-350-X. KENNEDY, Ludovic. Pronásledování bitevní lodi Bismarck. 2. vyd. Praha: Paseka, 2000. 245 s. ISBN 80-7185-323-2. RICO, José M. The Battleship Bismarck: The Complete History of a Legendary Ship. [s.l.]: [s.n.], 2004. Dostupné online. (anglicky) === Filmové dokumenty === Válečné projekty Třetí říše II.: Nacistické bitevní lodě; britský dokument, 2014, 44' === Související články === Bitva v Dánském průlivu Tirpitz – sesterská loď Seznam německých bitevních lodí Nepotopitelný Sam === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Bismarck ve Wikimedia Commons Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Bismarck (1939) (německy) Film natočený během spouštění Bismarcku na vodu. (anglicky) Film z roku 1941, vytvořený u příležitosti potopení Bismarcku. Je možné na něm vidět většinu lodí, které do útoků na Bismarcka přímo zasáhly, stejně jako některé z velitelů. Obsahuje i několik sekund záběrů ze závěrečného dělostřeleckého souboje před potopením lodi. (anglicky) Dokumentární film s digitální rekonstrukcí událostí spojených s plavbou Bismarcku (anglicky) Informace o lodích třídy Bismarck (anglicky) Loď Bismarck (německy) (anglicky) Posádka Bismarcku (anglicky) [email protected] (Google SketchUp model) (anglicky) The Bismarck [email protected] (Google SketchUp model)

ENTITY

ENTITY

005523

... pohybují mezi 4-5 %), za podmínky, že ho výrobce zaručuje. Není-li ve výrobě zaručena přesnost EPM (resp. z jiných důvodů, rozhodne-li se tak výrobce, např. z důvodů daňových), postačí uvedení druhu piva podle vyhlášky (viz výše druhy piva podle míry EPM). Označení druhu piva je ale nutno použít vždy (i při uvedení EPM). Příklady značení: a) nesprávné značení: pivo 10stupňové, pivo 12stupňové, jedenáctka, silné 14stupňové pivo; b) správné značení piva: pivo výčepní, pivo ležák, speciál 14 %. Pivo je celosvětově rozšířený nápoj, který se těší velké oblibě hlavně v oblastech střední Evropy, jmenovitě na území Česka, Slovenska, Rakouska a Německa. Dále pak v zemích západní a severní Evropy jako jsou Dánsko, Belgie, Holandsko, Velká Británie a Irsko. Největším celosvětovým producentem piva je Čína, která v roce 2007 vyrobila 470 milionu hektolitrů piva, což odpovídá přibližně 21,1 % světové produkce. Na druhém místě se nachází...

Kdo je největším celosvětovým producentem piva?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pivo

Největším celosvětovým producentem piva je Čína, která v roce 2007 vyrobila 470 milionu hektolitrů piva, což odpovídá přibližně 21,1 % světové produkce.

Pivo je kvašený alkoholický nápoj hořké chuti vyráběný v pivovaru z obilného sladu, vody a (nikoli nezbytně, ale většinou) chmele pomocí pivovarských kvasinek (Saccharomyces cerevisiae ssp.) (eventuálně divokých kvasinek), který se těší značné oblibě v Česku i v zahraničí. Na území Česka se jedná o nejkonzumovanější alkoholický nápoj. Pivo je považováno za jeden z českých symbolů a od roku 2008 je název české pivo chráněno jako zeměpisné označení. Pivo je vařeno již od nepaměti a je nemožné určit místo, kde bylo uvařeno první pivo. Jako země původu se uvádí Mezopotámie a to přibližně již v 7. tisíciletí př. n. l. Ale možná Sumerové připravovali pouze kvas. Pivo je staroslověnské slovo, které označovalo "nápoj nejobyčejnější a nejrozšířenější". V současnosti je pivo konzumováno prakticky na celém světě. K roku 2008 drží obyvatelé Česka přední pozici v průměrné spotřebě piva na osobu, která dosahuje v průměru 160 litrů na hlavu za rok. Avšak ve věkové skupině 35 až 44 let (s největší spotřebou) je týdenní spotřeba alkoholu mužů zhruba 9 litrů a žen 2 litry, což by odpovídalo ekvivalentu 450 litrů (10° piv) respektive 100 litrů ročně. Podle WHO to znamená průměrně přes 16 litrů čistého alkoholu celkem na dospělého (na neabstinujícího dospělého muže dokonce přes 26 litrů) a přes 8 litrů jen na pivo za rok. Pivo je tradičním a populárním nápojem, který má na území Česka dlouhou tradici. Řadí se mezi alkoholické nápoje s relativně nízkým obsahem alkoholu (30-50 g v jednom litru). Kromě alkoholu obsahuje pivo také přibližně 2 000 dalších látek. Obsahuje významné množství vody, takže se jedná o výrazně zavodňující nápoj, dále obsahuje také sacharidy v podobě tzv. "rychlých kalorií", bílkoviny, hořké látky chmele, polyfenolické sloučeniny, oxid uhličitý, vitamíny a minerální látky. Kombinace těchto složek dává fyziologicky vyrovnaný roztok, který je v rovnováze s osmotickým tlakem krve. Významné je zastoupení minerálů v pivu, kde nacházíme kromě draslíku a sodíku, které jsou zde v příznivém poměru, také chloridy, vápník, fosfor, hořčík a křemík. Z vitamínů obsažených v pivu jsou nejvýznamnější vitaminy skupiny B - thiamin (3 % denní spotřeby v jednom litru piva), riboflavin (20 %), pyridoxin (31 %), niacin (45 %) a kyselina listová (52 %). Jeden litr piva obsahuje přibližně 400 - 500 kilokalorií představující přibližně 20 % denní spotřeby, což je méně než např. jablečná šťáva, a 200 mg biologicky aktivních látek. Pivo je možno používat jako nápoj vhodný k utišení žízně, ale též pro jeho nutriční hodnotu, především vhodnou vyváženost iontů a minerálních látek, vitaminů a polyfenolů (flavonoidů) s antioxidačním účinkem, který ovšem nemusí být pozitivní. Příznivé účinky piva na lidský organismus se mohou projevit při jeho střídmé konzumaci, kdy nepřevažují negativní účinky alkoholu. Ovšem i střídmé pití však pravděpodobně škodí, protože studie jsou často ovlivněny vlivy systematických chyb, kdy do skupiny abstinentů například spadají lidé, kteří nepijí ze zdravotních důvodů. Pivo obsahuje hořké chmelové látky, které mají pozitivní vliv na sekreci žluči, která přímo podporuje trávení. Současně výrazně podporuje chuť k jídlu, což může vést při nestřídmé konzumaci pokrmů k nárůstu tělesné hmotnosti. Čím vyšší obsah flavonoidů pocházejících z obilnin a chmelu pivo obsahuje, tím vyšší je jeho antioxidační účinek. Obsah flavonoidů zvyšujeme delší a intenzivnější extrakcí sladu, zvýšením množství sladu, resp. přidáním sladu nebo výtažku z dalších obilnin a obilovin, u bylinných a ovocných piv rovněž z bylin a ovoce. Z různých druhů ovoce nejvyšší antioxidační účinky mají flavonoidy ostružin a malin. Barvení kulérem (karamelem) nebo pražením sladu je sice pro pivo charakteristické, avšak antioxidační hodnotu piva nezvyšuje. Ovšem ovocné šťávy (nebo přímo samotné ovoce) obsahují větší počet flavonidů, aniž by obsahovaly alkohol. Uvádí se, že konzumace piva má příznivé účinky na dobrou náladu, podporu krevního oběhu, snížení rizika srdečních příhod a působí proti vysokému krevnímu tlaku. Konzumace piva může vést k rozvoji alkoholismu s poškozením zdraví. Avšak nejen alkohol, ale jiné látky dlouhodobou konzumací způsobují především tato onemocnění a zvýšenou úmrtnost: cirhóza jater, kolorektální karcinom, karcinom prsu, diabetes mellitus a další.[zdroj?] Podle IARC je každý alkoholický nápoj považován za prokázaný karcinogen. Pivo může obsahovat od 0,5 do cca 20 procent alkoholu, ale v českých pivech je alkoholu nejčastěji mezi 4-6%. Lidské tělo je schopno odbourávat alkohol dle individuálních měřítek, které záleží na hmotnosti, pohlaví, zdravotním stavu, stupni únavy a dalších faktorech. Doba, za kterou se z těla odbourá alkohol uvolněný po konzumaci piva se dá jen nepřesně odhadovat. Obecně platí zásada, že čím je člověk obéznější, tím pomaleji se alkohol z jeho těla odbourává. Orientačně se občas uvádí čas okolo 2 hodin a 10 minut pro 80 kg vážícího muže u 10° piva a 3 hodiny a 50 minut u ženy o hmotnosti 60 kg. Pro 12° pivo se pak uvádí při stejných fyziologických parametrech doba 2 hodiny a 50 minut respektive 4 hodiny a 30 minut. Jedním ze základních faktorů schopnosti odbourávat alkohol je enzym ADH - alkoholdehydrogenáza. Tento enzym však některým národům úplně chybí (eskymáci, indiáni, některé asijské národy). V právním řádu České republiky se pivem zabývá zejména vyhláška č. 335/1997 Sb., která provádí zákon o potravinách (zákon č. 110/1997 Sb.). Vyhláška obsahuje jak definici piva, tak požadavky na výrobu a jakost, rozdělení druhů piva a jeho označování. Podrobnější informace naleznete v článku Voda. Voda je při výrobě piva nejdůležitější ze základních surovin, která je využívána pro samotnou výrobu nápoje, tak i v procesech, které s výrobou souvisí, z čehož vyplývá, že pro výrobu piva je potřeba velké množství vody - na 1 litr vystaveného piva je spotřebováno čtyřikrát až osmkrát více vody. Její použití přímo ovlivňuje kvalitu výsledného produktu. Pivovary jsou tak budovány v místech, kde jsou výrazné zdroje kvalitní vody. Podrobnější informace naleznete v článku Chmel otáčivý. Chmel je jedna ze základních surovin pro výrobu piva, která mu dodává charakteristickou nahořklou chuť pomocí chmelových pryskyřic a chmelové aroma vlivem silic. Pro přípravu piva se používají samičí chmelové hlávky, které se zpracovávají na tzv. chmelové produkty. Jedná se o granule připravené z hlávek po usušení, rozemletí a následném peletizaci. Pro výrobu českých piv se používá česká odrůda chmele tzv. žatecký poloraný červeňák, který bývá řazen mezi nejkvalitnější na světě. Řadí se do skupiny jemných aromatických chmelů. Chmel je na území Česka pěstován ve třech hlavních oblastech - Žatecké, Úštěcké a Tršické, a to již od 8. století. Chmelové hlávky jsou chemicky složité, jelikož obsahují např. alfa kyseliny známé jako humolony. Podrobnější informace naleznete v článku Slad. Slad se vyrábí ze speciálně vyšlechtěných druhů obilí, nejčastěji ječmene či méně často pšenice, které mají výrazný podíl na výsledné chuti piva, jeho barvě a aromatu. Rozlišuje se světlý a tmavý slad(slad plzeňský a bavorský) podle barvy a dále jsou slady speciální (karamelový, pražený, diastatický apod.). Pro výrobu piva se využívá ječné zrno tzv. obilka, která se skládá z obalu, zárodku klíčku a endospermu. U sladu se následně sleduje hlavně klíčivost a klíčivá energie. Příprava sladu probíhá ve sladovnách, kde je sklizené obilí v případě světlého sladu nejprve přibližně po 3 dny máčeno v měkké vodě, aby se dosáhlo toho, že zrna vstřebají přibližně 45 % své váhy vody. Následně je rozloženo ve vrstvě silné mezi 10 a 15 cm a nechává se naklíčit. V průběhu klíčení se zrno několikrát obrací. Klíčení zrna končí v době, kdy klíček dosahuje přibližně 3⁄ délky zrna. Vzniká tak zelený slad, který podstupuje několik fází sušení nejprve o teplotě 35, pak 50 a 60 °C, na závěr se provádí závěrečná fáze sušení za stálého větrání, kdy se pohybuje teplota mezi 75-80 °C. Kvalitní sladovnický ječmen po vysušení obsahuje 62-65 % škrobu v sušině. Nejnižší teplotou sušený světlý slad je vyráběn v Česku pro piva plzeňského typu. Při použití vyšší teploty se získává slad vhodný pro výrobu piva Pale Ale Malt či alternativního pojmenování "vídeňského" typu. Pokud je použitá teplota ještě vyšší, vzniká slad pro bavorský typ. Při nárůstu teploty následuje tmavý slad zbarvený do hnědé až karamelové barvy, užívaný pro výrobu tmavých piv. Malá část sladu se také praží ve speciálních pražících bubnech a je následně využívána k dochucení tmavých piv. Tímto procesem se získá škrobovitý roztok, který je důležitý pro uvolnění fermentovaných cukrů. Podrobnější informace naleznete v článku Pivovarské kvasinky. Kvasinky jsou mikroorganismy používané v biotechnologické výrobě piva - pivovarnictví. Podle druhu (průběhu) fermentace jsou pro svrchní kvašení (cca 20 °C; průběhem fermentace kvasinky na hladině) používány kvasinky Saccharomyces ceravisiae ssp. carlsbergensis nazvané na počest jejich objevitele Emila Christiana Hansena z dánského Carlsbergu, pro spodní kvašení (5-10 °C; během fermentace kvasinky sedimentují) Saccharomyces ceravisiae. Některá piva jsou kvašena i spontánním kvašením, tedy za použití divokých kvasinek a mikroorganismů přítomných v místě výroby bez dodatečného dodání čisté kvasničné kultury. Pivo obsahuje oxid uhličitý, který vytváří v pivu bublinky a pěnu. Čepované pivo je pak charakteristické krémovou pěnou. Kvalitní pěna by měla udržet lehčí minci. Pěna tlumí povrchové vlnění hladiny piva. Princip přípravy je po staletí stejný, ale postupně se významně zdokonalovaly jednotlivé technologické kroky a zařízení. Primitivní přípravu piva postupně nahradila řemeslná výroba a v polovině 19. století průmyslová výroba. Za kolébku piva se považuje Mezopotámie, oblast tzv. úrodného půlměsíce mezi řekami Eufratem a Tigridem. Již v 7. tisíciletí před n. l. zde pěstovali obilí Sumerové, Akkadové, Babyloňané a Asyřané. Předpokládá se, že pivo bylo objeveno náhodně, díky tehdejšímu skladování obilí v hliněných nádobách. Do některých nádob nejspíše natekla voda a došlo ke kvašení jehož výsledkem byla voda s příjemnou omamnou chutí. Následně se začaly z obilí připravovat kvašené nápoje cíleně, což byl jakýsi druh piva Sumery nazývaný kaš, Babyloňany šikarum. Vaření piva bylo do rozvoje technické metody jeho přípravy většinou doménou žen. Sumerské pivo kaš bylo na rozdíl od současného piva připravováno bez chmele, který v té době ještě nebyl znám. Kaš vznikal z ječného chleba a sladu, které byly společně umístěny do velikého džbánu, ve kterém docházelo ke kvašení. Bez přítomnosti chmelu kaš nezískával hořkou chuť a pro její dodání se muselo využívat jiného postupu. Většinou se využívalo pražení chleba v horkém popelu, či přidáváním zelené hořčice, či sezamových semínek. Po objevení kvašení sladu začalo vznikat mnoho druhů piva, které se lišily od sebe barvou a chutí. Okolo roku 3. tisíce př. n. l. bylo pití piva rozšířeným zvykem. Tehdejší pivo nepodstupovalo proces filtrace, což mělo za následek přítomnost velkého množství mechanických částic a to, že pivo nebylo čiré. Z tohoto důvodu se pro pití využívalo obilné stéblo, které fungovalo jako brčko. O tisíc let později v Chammurapiho zákoníku z 2. tisíciletí př. n. l. pocházejí i první zmínky o veřejných provozovnách, kde bylo možné pivo zakoupit. Zákoník upravoval tresty pro nepoctivé šenkýřky, pro které mělo být trestem vhození do vody nebo dokonce smrt utopením. Další záznamy o přípravě piva pocházejí ze starověkého Egypta, který je občas považován za původní zemi objevu piva. Staří Egypťané používali pro kvasící nádobu používanou při výrobě slovo namset, které nejspíše pochází z akkadského slova namzítu. Egypťané používali pro výrobu piva ječmen, ze kterého vyráběli slad a různé typy pšenice namísto chmele. Absence chmelu pak měla za následek, že pivo mělo nasládlou chuť, podobnou spíše dnešnímu kvasu. V době Antiky se pivo nacházelo na okraji zájmu, jelikož konzumaci v oblasti Středomoří jasně dominovalo víno. Staří Řekové pivo nepili vůbec, mezi Římany bylo oblíbeno pouze u vojáků, zvlášť v pohraničních oblastech, kde panoval nedostatek vína. V oblastech Evropy obývané Kelty se piva pilo více, ale nejváženějším nápojem Keltů byla medovina. Oproti tomu germánské kmeny i nadále preferovaly výrobu a konzumaci piva. Mezi další oblasti, kde byla konzumace piva hojně rozšířená patří oblasti pod nadvládou Vikingů v oblastech severní Evropy. Pivo se zde ale konzumovalo teplé, což např. v Polsku přetrvalo i do mnohem pozdější doby. Současně zde došlo k objevení metody, která umožňovala výrobu silnějšího piva. Jednalo se o metodu tzv. vymrazování piva, během kterého pivo zmrzlo a vzhledem k rozdílné teplotě tání vody a alkoholu došlo k nárůstu obsahu alkoholu v pivě. Předpokládá se, že se obsahem alkoholu blížilo k dnešním ležákům. Předpokládá se, že právě Keltové a Germáni krátce po změně letopočtu začali do piva přidávat chmel. V roce 1516 byl vypracován bavorský Reinheitsgebot ("záruka čistoty"), aby zajistil produkci kvalitního piva. "Zákon o čistotě piva" (německy Reinheitsgebot, Deutsche Reinheitsgebot nebo Bayerische Reinheitsgebot) znamená, že pivo obsahuje pouze chmel, slad, kvasinky a vodu.,, Značné obliby dosáhlo pivo v 19. století, kdy hlavnímu konkurentovi v podobě vína hrozilo zničení hmyzím škůdcem z rodu Phylloxera. V roce 1876 vydává Louis Pasteur dílo Studie o pivu, ve které podrobně popisuje novodobou technologii pro výrobu piva založené na filtraci a pasterizaci piva. Současně po celé 19. století narůstaly poznatky o přípravě, kvašení a filtraci piva. Současně v roce 1876 je založen první pivovar určený k masové produkci piva. Stal se jím americký pivovar Budweiser. V druhé polovině 20. století došlo ke změně trendů vyrábět většinu piva v masových pivovarech a začaly se zakládat malé pivovary, které se v první fázi objevily převážně na území Velké Británie. Unifikovaná piva vyráběná moderními metodami vaření piva, např. CK tanky (cylindrokonické tanky, CKT) a dodatečným ředěním třinácti až patnáctistupňového piva vodou obohacenou oxidem uhličitým na požadovanou stupňovitost pomocí tzv. HGB systému, mají lehce pejorativní označení "europivo".[zdroj?] Archeologický výzkum území českých zemí přinesl důkazy, které dokládají, že i dřívější obyvatelé tohoto území připravovali kvašené nápoje z obilí. K dispozici jsou podrobnější údaje o přípravě piva keltskými Boji, germánskými kmeny Markomanů, Kvádů a Slovany bájného praotce Čecha, kteří přišli na území českých zemí a trvale se zde usadili. Nejstarší doložený český pivovar je Břevnovský klášterní pivovar v Břevnovském klášteru, který byl založen roku 993. Prvým dokladem souvisejícím přímo s výrobou piva je nadační listina prvního českého krále Vratislava II. pro vyšehradskou kapitulu z roku 1088, ve které mimo ostatní dary a privilegia panovník přidělil kapitule desátek chmele na vaření piva. Nejstarším dokladem o pěstování chmele na území českých zemí je nadační listina ze 30. let 11. století knížete Břetislava. Největší rozkvět výroby piva na území českých zemí nastal ve 12. století, kdy měl na území státu právo vařit pivo kdokoliv. V těchto starých dobách pivo vařily velmi primitivním postupem ženy v každé domácnosti. Nesloužilo jenom jako nápoj, ale připravovaly se z něj různé pokrmy jako polévky, kaše a omáčky. Rozvoj řemeslné výroby piva nastal od 13. století se zakládáním nových královských měst, která dostávala od panovníka řadu privilegií. Pro rozvoj pivovarství bylo důležité přidělení práva várečného a práva mílového (zrušeno v roce 1788). Později tato práva získala i poddanská města od příslušné šlechty. Velký význam pro rozvoj pivovarství a kvalitu piva měly v českých zemích sladovnické cechy. Určovaly, kolik piva a z jakého množství sladu smí jeden dům vyrobit, kontrolovaly jeho kvalitu a na rozdíl od okolních zemí dohlížely i na to, aby pivo vařil jen ten, kdo se v tom oboru řádně vyučil. Proto byla česká piva již ve středověku velmi kvalitní a v hojné míře se vyvážela do okolních zemí i na dvory jiných panovníků. Ve 14. až 15. století zbohatlí měšťané sdružovali své finanční prostředky a zakládali společné městské pivovary. Ke konci středověku a kolem poloviny 16. století se rozvíjela výroba piva ve šlechtických pivovarech, stabilně se udržovala či rozšiřovala v klášterních pivovarech, které méně podléhaly vlivům politických a hospodářských změn. Městské řemeslné pivovarství začalo upadat po roce 1547, kdy se řada měst vzbouřila proti nadvládě Habsburků a poté jim byl konfiskován majetek. O velkou reformu výroby sladu a piva, která byla prvním krokem v rozvoji typických vlastností současných českých piv, se zasloužil v 18. století český sládek František Ondřej Poupě (1753-1805). Navrhl řadu nových zařízení pro výrobu sladu a piva, přesvědčoval sládky, aby používali výhradně ječný slad, upravil dávkování chmele. Na sklonku života založil v Brně pivovarskou školu, která byla zřejmě první svého druhu v Evropě a absolvovala ji řada nejen českých sládků, ale i pivovarníků ze zahraničí. Významným mezníkem v českém pivovarství bylo založení Měšťanského pivovaru v Plzni (dnešního Prazdroje) v roce 1842, který vyráběl výhradně spodně kvašená piva. Pivo mělo velmi dobrou kvalitu a během krátké doby všechny pivovary v Čechách a na Moravě zavedly tuto technologii výroby. V polovině 19. století nastal zlatý věk českého pivovarství, které silně ovlivnilo vývoj tohoto oboru na celém světě. Je to období zahájení průmyslové výroby sladu a piva. Vynikající rozvoj českého pivovarství a kvalita jeho výrobků byla podpořena třemi základními faktory: optimálními podmínkami pro pěstování surovin sladovnického ječmene a chmele, orientací rozvíjejícího se strojírenského průmyslu na výrobu sladařských a pivovarských zařízení (vyvážela se záhy do 400 zemí) a zajištěním jak vysokoškolské, tak středoškolské výuky pivovarských odborníků. V té době se uvolnila možnost výstavby pivovarů a v Čechách vzniklo okolo 30 nových měšťanských, akciových a soukromých pivovarů. Postupně se zvyšovala celková výroba piva koncentrovaná do větších pivovarů, malé pivovary zanikaly. Pivo se vyváželo prakticky do celého světa. V roce 1918 nová Československá republika převzala z bývalé habsburské monarchie asi 60 % výrobního potenciálu pivovarů, celkem 562 pivovarů bylo v poměrně špatném stavu. Katastrofu českému pivovarnictví jako veškerému světovému vývoji přinesla druhá světová válka. Po válce řada uzavřených pivovarů již neobnovila svoji činnost. Pivovarský a sladařský průmysl byl postupně v celé Československé republice zestátněn a centrálně řízen. V době komunistického režimu nebyly do pivovarů a sladoven vkládány potřebné finanční prostředky na modernizaci. Přesto pivovarský obor zajistil na domácím trhu dostatek piva a byl schopný vyvážet pivo a slad nejen do tzv. socialistických zemí, ale i na náročný trh kapitalistických oblastí světa. Po 2. světové válce byly v českých zemích postaveny pouze 2 pivovary: Radegast a Most. Druhý jmenovaný byl v roce 1998 uzavřen. Sladoven bylo postaveno 5. Na Slovensku bylo postaveno v období socialistického Československa 8 pivovarů. Po roce 1989 proběhla privatizace pivovarů, mnohé zanikly, do některých vstoupil zahraniční kapitál. V roce 2003 bylo v České republice 36 sladoven, které vyrobily 483 693 tun sladu. Z toho vývoz činil 213 324 tun (44,10 %). Činných průmyslových pivovarů bylo v roce 2007 48, vyrobily 18 548 314 hl piva, z toho bylo vyvezeno 2 129 848 hl (11,48 %), roční spotřeba na jednoho obyvatele činila 160,9 l piva. Sedm největších pivovarů pokrývá 84 % produkce českého piva (jedná se o pivovary Plzeňský Prazdroj, Budějovický Budvar, Staropramen, Královský Pivovar Krušovice, PMS Přerov, Drinks Union a Starobrno). Podrobnější informace naleznete v článku Druhy piv. Pivo se rozděluje z několika různých hledisek z nichž nejdůležitější jsou: stupňovitost, barva, pivní styl. Stupňovitost piva se udává v EPM (extrakt původní mladiny), který udává obsah všech extraktivních látek v mladině. Jedná se především o cukry (zkvasitelné a nezkvasitelné). Ze zkvasitelných cukrů pak při kvašení piva vzniká alkohol. Stupňovitost piva tedy udává plnost (hutnost) piva → 10° tedy obsahuje 10% těchto látek, 12° pak 12%, atd. → čím více extraktivních látek tím plnější pivo. Z tohoto také vyplývá že stupňovitost je přímo úměrná obsahu alkoholu (čím více zkvasitelných cukrů mladina obsahuje tím více vznikne při vaření piva alkoholu). Rozdělení piva dle stupňovitosti není jednotné a liší se podle zemí. Stolní pivo - obsahuje 1,01 až 6,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Výčepní pivo - obsahuje 7,00 až 10,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Ležák - obsahuje 11,00 až 12,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Speciální pivo - obsahuje 13,00 až 17,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Porter - obsahuje . více než 18,00 % hmotnostních extraktu původní mladiny a pak také dvě speciální skupiny Nealkoholické pivo - obsahuje méně než 0,40 % hmotnostních extraktu původní mladiny Pivo se sníženým obsahem alkoholu - obsahuje 0,41 až 1,00 % hmotnostních extraktu původní mladiny Takto rozděluje pivo Předpis č. 335/1997 Sb. Ministerstva zemědělství a v současné době (rok 2016) probíhá změna z důvodu jeho nepřesnosti a zastaralosti. Einfachbier "(jednoduché pivo)" - obsahuje 1,51 až 6,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Schankbier "(výčepní pivo)" - obsahuje 7,00 až 10,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Vollbier "(plné pivo . )" - obsahuje 11,00 až 15,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Starkbier "(silné pivo)" - obsahuje více než 16,00 % hmotnostních extraktu původní mladiny Abzugsbier - obsahuje 9,00 až 9,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Schankbier "( . výčepní pivo)" - obsahuje 10,00 až 11,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Vollbier "(plné pivo)" - obsahuje 12,00 až 14,99 % hmotnostních extraktu původní mladiny Spezialbier "(speciální pivo)" - obsahuje více než 13,00 % hmotnostních extraktu původní mladiny Starkbier "(silné pivo)" - obsahuje více než 16,00 % hmotnostních extraktu původní mladiny Barva piva popisuje pivo z hlediska zrakového vnímání piva. Dle platných český zákonů rozlišujeme pivo světlé, polotmavé, tmavé a řezané. Světlé pivo - pivo vařené především ze světlých sladů Polotmavá a tmavá piva - pivo vařené z tmavých, karamelových popř. barevných sladů spolu s světlými slady Řezané pivo - pivo smíšené ze světlých a tmavých piv Svrchně kvašená piva - svrchně kvašená piva vznikají při teplotách okolo 15 - 20 °C s využitím kvasinek Saccharomyces cerevisiae Rees Mayen. Ale, Pšeničné pivo, Stout, Porter, Trappist Spodně kvašená piva (Ležáky) -Spodně kvašená piva vznikají za kvašení, které probíhá při nižších teplotách pohybujících se v rozmezí 8 - 14 °C. Kvašení se účastní kvasinky Saccharomyces cerevisiae Carlsbergensis Hansen-Pilsner, Bock, Märzen, Piva bavorského typu Spontánně kvašená piva -V historii jediný způsob kvašení piva - zkvasí se tím, co je ve vzduchu a tím co zbude v sudech po předchozí várce. V dnešní době jsou tato piva nejvíce rozšířena v Belgii, v některých částech Francii a Nizozemí. Lambik, Gueuze, Kriek, Frambozen, Faro Svrchně kvašená piva obvykle kvasí při teplotách kolem 15-20 °C, někdy však i vyšších. Ve většině případů vytváření na povrchu kvasícího piva pěnu způsobenou stoupajícím CO2 spolu s kvasnicemi. Od toho se tato piva nazývají svrchně kvašená. Doba kvašení těchto piv se obvykle pohybuje kolem tří týdnů, v některých případech však mohou kvasit i několik měsíců. Ale "Ejl" - jedná se o nejběžnější styl svrchně kvašený piv. Piva můžou mít rozličnou barvu i stupňovitost. "Ejly" se vyznačují širokou škálou chutí a vůní, často zanechávají po vypití tóny citrusů či rozličných koření. S označením Ale se lze setkat i v souvislosti s označením i celé skupiny svrchně kvašených piv. "Ejly" se dělí především podle oblastí, kde byly uvařeny. Ale anglo-amerického typu Pale Ale (světlý ejl) - plné pivo se zlatou až tmavě měděnou barvou a s plnou chutí s ovocnými tóny Brown Ale (tmavý ejl) - plné až silné pivo tmavě jantarové až hnědé barvy, chuť obvykle zabarvena . čokoládově či oříškově, vařeno z tmavýh sladů Mild Ale (mladý či lehký ejl) - výčepní pivo obvykle světlé barvy s nižším obsahem alkoholu India Pale Ale (světlý chmelený ejl) - vychází k klasického Pale Ale, ale je více . chmelené, čemuž odpovídá i jeho chuť, v amerických verzích má pak toto pivo mnohem vyšší obsah alkoholu Old Ale (starý ejl) - silné pivo tmavě jantarové až skoro černé barvy, sladová chuť s podtóny rybízu či hrozinek, proces . kvašení může trvat i několik let Cascadian Dark Ale (tmavý ejl) - silné pivo tmavé barvy, jedná se o tmavou verzi Indian Pale Ale Strong Ale (silný ejl) - silné pivo tmavé jantarové barvy s vyšším obsahem alkoholu Amber Ale . (polotmavý ejl) - plné až silné pivo měděné až hnědé barvy s chmelovou chutí Ale belgicko-francouzkého typu Tripel - silné pivo žluté až zlaté barvy, s vysokým obsahem alkoholu, chuť kvasnicová, kořeněná Strong Dark Ale (silný tmavý ejl .) - silné pivo tmavé jantarové barvy s vyšším obsahem alkoholu Dubbel - klášterní silné pivo, tmavé barvy s výraznou ovocnou a obilnou chutí Saison Flanders Red Ale (vlámský červený ejl) - plné pivo tmavě červené až hnědé barvy, trpké až . kyselé chuti Quadrupel - velmi silné pivo, tmavší barvy vyzrálé ovocné chuti Ale německého typu typu Altbier (staré pivo) - plné pivo bronzové čiré barvy, jemné nahořklé chuti Kölsch (kolínské pivo) - plné pivo s bledou slámově žlutou . barvou a jemnou ovocnou chutí a vůní Roggenbier (žitné pivo) - pivo vařené ze sladu, který obsahuje vysoký podíl žita (okolo 50 %, někdy i 65 %) Stout - Tato piva jsou charakteristická hustou pěnou, tmavou barvou a příchutí po praženém sladu, někdy s ovocnou příchutí. Často se jedná o silná piva (podíl alkoholu může být i 8%). Imperial Stout (silný stout) -silné pivo černé barvy s čokoládovými tóny Milk/Cream Stout (mléčný/krémový stout) - silné pivo černé barvy s výrazně nasládlé Extra/Foreign Stout - plné pivo černé barvy Dry Stout (suchý stout) - silné pivo černé barvy Oatmetal Stout (ovesný stout) - plné pivo černé barvy s použitím ovesných sladů Pšeničné pivo - Při vaření těchto piv se užívá také pšeničných sladů minimálně 30%. Piva vynikají hustou pěnou, zpravidla kalnou barvou a obilnou příchutí často ovocným podtónem (citron,banán). WitBier (bílé pivo) - plné nebo výčepní pivo ,bledé barvy, ovocné chuti, při vaření se používá nesladovaná pšenice Dunkelweizen (tmavé pšeničné pivo) - tmavé pšeničné pivo vařené za užití tmavých sladů Hefewizen/Weissbier (pšeničné pivo) - klasické pšeničné pivo původem z Bavorska Kristalweizen (čiré pšeničné pivo) - Weizenbock (pšeničný kozel) - Podrobnější informace naleznete v článku Výroba piva. Principem výroby piva jako alkoholického nápoje z obilí jsou dva procesy. Za prvé je to rozštěpení v obilných zrnech přítomných složitých cukrů (škrobu) na jednoduché zkvasitelné cukry. Za druhé je to následné zkvašení těchto jednoduchých cukrů pomocí kultury mikroorganismů (zejména kvasinek). Nedílnou součástí výrobního procesu je smíchání surovin s vodou a tím převedení využitelných látek do vodného roztoku. Základem pro výrobu piva je slad. Ten vzniká ve sladovně naklíčením obilných zrn a jejich šetrným usušením za určité teploty v závislosti na druhu sladu. Následuje přesun suroviny do pivovaru. V začátku samotné výroby piva se slad šrotuje (rozemele) a smísí se s vodou. V této směsi se za zvyšující se teploty vlivem enzymů štěpí v zrně obsažený škrob na zkvasitelné cukry, které přecházejí do roztoku. Tato procedura je prováděna v provozu nazývaném varna. V závislosti na zemi původu se využívají rozdílné metody. Na Britských ostrovech je oblíbená metoda spařování, která je velmi podobná přípravě čaje. Během jedné až tří hodin je slad vystavován teplotě okolo 65 - 68 °C. V kontinentální Evropě oproti tomu převládá tzv. dekokční proces, který je proti spařování složitější procedurou. (Jeho výsledkem je roztok, ve kterém došlo k důslednějším přeměnám škrobu na cukry a štěpení bílkovin. Proces je založen na přečerpání části várky z vystírací kádě do zvláštní nádoby rmutovacího kotle (pánve), kde je tato část uvedena do varu a dojde v ní k narušení škrobnatých útvarů, což umožňuje lepší přístup enzymů k molekulám škrobu po opětovném smíchání s chladnější částí. Začíná se zpravidla na teplotě 35 °C. Postupným zvyšováním teploty se dosáhne až maximální teploty okolo 76 °C.. Při rmutování (klasickém i dekokčním) se zařazují prodlevy při jednotlivých teplotách (cukrotvorná, bílkovinoštěpná atd, kvůli enzymatickým procesům - např. enzymů alfa a beta amyláza). Výsledkem obou metod je rmut, který je přečerpán do tak zvané "scezovací kádě". V počáteční fázi zcezování vytvoří hrubé částice - většinou obaly zrn tzv. pluchy filtrační vrstvu zvanou mláto, kterou opouští čirá sladina. Zbylé využitelné podíly zachycené v mlátě se vymývají skrápěním či promýváním vrstvy mláta teplou vodou. Vzniká sladká tekutina zvaná sladina, která vzniká filtrováním (scezováním) na nebo v moderním zařízení zvaném "sladinový filtr". Chmelovar je proces, kdy je sladina uvedena do varu po dobu 60-90 minut. V této době je do vznikajícího piva dodávána důležitá surovina pro získání chuti - chmel. Chmel se v závislosti na druhu piva a preferencích sládka může přidávat jak v přírodní formě šišek, tak i lisovaný, či v podobě tekutého extraktu. Chmel se může do vařeného piva přidávat vícekrát než jednou a to až třikrát. Platí obecné pravidlo, že čím dříve je chmel do piva přidán, tím hořčí chuť pivo bude mít. Smícháním roztoku s chmelem vzniká mladina. Dále dochází při chmelovaru vlivem hořkých látek (pryskyřic a kyselin) k vysrážení tzv. klků, tedy chuchvalců bílkovin a chmelových zbytků. Mladina se poté přečerpává do odkalovacího zařízení (dříve tzv. štoky, nyní například vířivá káď, kde dojde k odstranění chmelových zbytků a klků před zchlazením a kvašením. Vedle obecných náležitostí pro označení piva (dle vyhlášky č. 324/1997 Sb.) je nutno podle vyhlášky č. 335/1997 Sb. pivo označit: názvem druhu a skupiny (např. pivo ležák), obsahem alkoholu v procentech, zda jde o světlé či tmavé pivo a některými dalšími údaji. Přesný údaj o extraktu původní mladiny není nutno povinně zveřejňovat. Současné vyhlášce neodpovídá tradiční značení piv stupni (např. 12stupňové pivo), takové značení je dnes v ČR nezákonné /toto tvrzení není správné/ (označení stupňovitostí bylo opuštěno v devadesátých letech 20. století). Místo stupňů je nutno uvádět tzv. extrakt původní mladiny (EPM) - a to v procentech hmotnostních (např. 12% pivo; pozor - tato procenta si nelze plést s procenty alkoholu, která se u běžných piv pohybují mezi 4-5 %), za podmínky, že ho výrobce zaručuje. Není-li ve výrobě zaručena přesnost EPM (resp. z jiných důvodů, rozhodne-li se tak výrobce, např. z důvodů daňových), postačí uvedení druhu piva podle vyhlášky (viz výše druhy piva podle míry EPM). Označení druhu piva je ale nutno použít vždy (i při uvedení EPM). Příklady značení: a) nesprávné značení: pivo 10stupňové, pivo 12stupňové, jedenáctka, silné 14stupňové pivo; b) správné značení piva: pivo výčepní, pivo ležák, speciál 14 %. Pivo je celosvětově rozšířený nápoj, který se těší velké oblibě hlavně v oblastech střední Evropy, jmenovitě na území Česka, Slovenska, Rakouska a Německa. Dále pak v zemích západní a severní Evropy jako jsou Dánsko, Belgie, Holandsko, Velká Británie a Irsko. Největším celosvětovým producentem piva je Čína, která v roce 2007 vyrobila 470 milionu hektolitrů piva, což odpovídá přibližně 21,1 % světové produkce. Na druhém místě se nachází USA s 232,8 miliony hektolitry, následované Ruskem s 109,8 miliony hektolitry. Nejprodávanějším pivem na světě je holandské pivo Heineken. Oblíbené také na území USA, Kanady, Nového Zélandu a Austrálie. Jde často o země, kde převládá protestantství, které nepovažuje víno za krev Krista pomocí transsubstanciace, takže víno nemá podporu (ve středověku převažovala produkce vína mnichy). Podle českých předpisů se pivem rozumí: pěnivý nápoj vyrobený zkvašením mladiny připravené ze sladu, vody, neupraveného chmele, upraveného chmele nebo chmelových produktů, který vedle kvasným procesem vzniklého alkoholu (ethanolu) a oxidu uhličitého obsahuje i určité množství neprokvašeného extraktu (§ 11 písm. a/ vyhlášky č. 335/1997 Sb.). Související informace naleznete také v článku Seznam pivovarů v Česku. Z daňových zákonů se pivem zabývá především zákon č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních, který upravuje v § 80 a násl. spotřební daň z piva. Daň není povinna odvádět osoba, která v domácnosti vaří pivo pro osobní potřebu do 200 litrů za rok a pivo neprodává za podmínky, že to oznámí celnímu úřadu. Zvláštní daňové podmínky jsou stanoveny pro malé nezávislé pivovary. Základem daně je množství piva v hektolitrech, základní daňová sazba za 1 hektolitr a celé procento EPM je 24 Kč. Při prodeji piva se také vedle spotřební daně uplatňuje daň z přidané hodnoty (DPH) podle zákona č. 235/2004 Sb. V souvislosti s rozdílem české spotřební daně z piva a z vína (vína mají nulovou spotřební daň) navrhl Český svaz malých nezávislých pivovarů prodávat pivo pod názvem sladové víno. Cena piva zažila v 90. letech 20. století značný nárůst. V době komunismu byla průměrná cena piva dlouhodobě téměř neměnná až na dvě zdražení. První proběhlo v roce 1965, kdy se cena 10° lahvového piva zvedla z 1,4 Kčs na 1,7 Kčs, a druhé v roce 1984, kdy cena narostla z 1,7 Kčs na 2,5 Kčs. Největší nárůst ceny začal od roku 1992 a trval až do roku 2003, kdy se cena dostala na 8,59 Kč. V následujících letech docházelo k mírnému poklesu ceny až na nejnižší hodnotu k roku 2006. V této době stálo pivo 8,4 Kč. Roční spotřeba piva na hlavu (2008) Česko se drží dlouhodobě na přední pozici v množství vypitého piva na hlavu, které zahrnuje všechny obyvatele Česka včetně kojenců a dětí. Prvenství však před 2. světovou válkou držela Belgie (z důvodu velkých daní na víno). Například roce 1931 tam byla spotřeba na 1 obyvatele 228 litrů. Spotřeba však v Belgii neustále klesá. V ČR se ale v šedesátých letech zdvojnásobila. V roce 1980 ještě vedla NSR se 145 litry. Každoročně každý Čech vypije dle statistik přibližně okolo 160 litrů piva. V roce 2005 bylo dosaženo lokálního maxima, kdy připadala na každého obyvatele 163,5 litru piva, o rok později následoval propad na 159,1 litru. Odhaduje se, že 15-20 % se na domácí spotřebě piva podílejí zahraniční turisté. Česko si tak udržuje přední pozici i nadále, na druhém místě ve spotřebě piva se nově nacházejí Irové se 130 litry, kteří tak na třetí místo odsunuli Němce, kteří v roce 2007 vypili 111,7 litru piva. Německý trh se v současnosti ale nachází v útlumu a množství vypitého piva zde postupně klesá. Česko je 16. největším producentem piva na světě (k roku 2007) s ročním výstavem okolo 19,897 milionu hektolitrů piva a devátým největším celosvětovým vývozcem piva s neustávajícím růstem. Nejvíce vyrábí Plzeňský Prazdroj (Gambrinus, Radegast), který ovládá SABMiller, pak Staropramen (Molson Coors), dále Heineken a pak teprve české pivovary. Vliv piva na pokožku Jeden pivovar doporučuje pivo na léčení kožních problémů (pití i kouple). To je nezodpovědné. Alkoholické nápoje působí a zhoršují řadu kožních nemocí včetně lupénky a melanomu (Rota a spol., 2014). Pití piva při opalování je nebezpečné, protože při něm nastává posílen dvou rizikových faktorů (UV záření plus alkohol). Odkaz: Nešpor K. Alkohol a kožní nemoci.Česká a slovenská psychiatrie 2006; 102(7):389. Alergeny v pivu K alergenům patří mykotoxiny z plesnivého sladu, které se našly ve dvou třetinách českých piv (zdroj časopis D-test), gluten a oxid siřičitý, který se do piva přidává jako a konzervační látka.

ENTITY

LOCATION

001869

... Návrh zákona se ovšem nedostal ani do paragrafované podoby. Po druhé světové válce se proto většina vědců zabývajících se nadále eugenikou označuje za odborníky populační vědy, genetiky člověka či sociobiology. Přejmenovány byly i odborné časopisy a organizace. Jméno Annals of Eugenics se změnilo na Annals of Human Genetics. Americká Dokumentační kancelář pro eugeniku byla přejmenována na laboratoř Cold Spring Harbor a Londýnská Dokumentační kancelář pro eugeniku (založena 1904) se přejmenovala na Galtonovu laboratoř. Eugenická společnost (založena 1907) je dnes Galtonovým institutem. Vědci a některé instituce,...

Jak se původně jmenovala Galtonova laboratoř?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Eugenika

Americká Dokumentační kancelář pro eugeniku byla přejmenována na laboratoř Cold Spring Harbor a Londýnská Dokumentační kancelář pro eugeniku (založena 1904) se přejmenovala na Galtonovu laboratoř.

Eugenika je sociálně-filosofický směr zaměřený na studium metod, které povedou k dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka. Pojem eugenika byl poprvé použit v 19. století britským matematikem a vědcem Francisem Galtonem. Pod pozitivní eugenikou se myslí snaha o rozšíření žádaných znaků v populaci, jako negativní eugenika bývá označována snaha o vymýcení z populace znaků nežádaných. Ačkoli již Platón vyslovil základní myšlenku pozitivní eugeniky, kdy ideální potomstvo vzejde z "nejlepších" mužů a žen, vešla eugenika do lidské historie spíše kvůli své negativní formě v ideologii nacistického Německa, ale i v nedobrovolných sterilizacích mentálně postižených, epileptiků a vězňů coby nositelů "defektních" a nežádoucích dědičných znaků v USA mezi lety 1902 až 1964 (přibližně 63 000 sterilizací) a dalších státech. Kritikům eugeniky se nelíbí představa cílevědomého šlechtění lidského genofondu. Předně z politických a hodnotových důvodů, ale i proto, že souvislost mezi genotypem a fenotypem není – až na určité výjimky – tak přímočará a jednoznačná, jak se dříve soudilo. Není též jasné, kdo by měl určovat, jaké lidské vlastnosti jsou ty nejlepší. Etické otázky v souvislosti s eugenikou se v současnosti objevují především ve vztahu k in vitro fertilizaci, preimplantačnímu genetickému testování embryí a možnému rozvoji genové terapie. Společenské vlivy, které se podílely na zrodu eugeniky a na jejichž popud eugenika vznikla jsou rasismus, antisemitismus a sociální teorie. Vzniku eugeniky předcházela dlouhodobá polemika o rozdílnosti lidských ras. Už roku 1855 tvrdil francouzský hrabě Arthur de Gobineau ve své Eseji o nerovnosti lidských plemen, že hlavní hybnou silou dějin byly vždy zděděné rasové vlastnosti. Bílá rasa byla podle něj jasně nadřazena všem ostatním a byla fyzicky i duševně nejhodnotnější. Samotný odpor vůči rasovému míšení je však mnohem starší a hrál roli i v antickém Řecku a Římě. Například římský básník Claudius Claudianus měl k němu silně negativní vztah a napsal, že nesmí dojít k sjednocení s africkými barbary a barevný bastard pošpiní kolébku. Po roce 1859 vyšla Darwinova kniha O původu druhů přírodním výběrem s podtitulem "Zachování prospěšných plemen v boji o život" a o více než deset let později vyšla navazující práce O původu člověka, která původ druhů aplikovala na člověka. Některých myšlenek z Darwinových prací se ujala skupina evropských myslitelů a dále je rozvíjela - dnes je tato skupina učenců známa pod označením sociální darwinisté. Jejich úprava Darwinových myšlenek se často používala k obhajobě rasového inženýrství. Sám Darwin v roce 1871 tyto své obdivovatele utvrdil v jejich přesvědčení, když ve své knize O původu člověka prohlásil, že pokud nebudou velké pokroky v medicíně vyváženy promyšlenou kontrolou populace, naruší to přírodní výběr a neschopní budou mít stejné šance na přežití jako ti silní. Darwin sám také varuje, že pokud "nezabráníme tomu, aby se počet bezohledných, ničemných a jinak podřadných členů společnosti zvyšoval rychleji, než lepší třída lidí, národ bude degenerovat" a uvádí, že během několika staletí civilizované rasy vyhladí a nahradí rasy divošské Darwinova kniha způsobila také rozkvět rasové antropologie – vědci začali vážit lebky a měřit nosy a jiné části těla, zaznamenávat barvu vlasů a očí u populace. V roce 1885 zjišťovala Německá společnost pro antropologii rasové složení obyvatelstva jednotlivých německých států. Jedním z prvních a nejhorlivějších propagátorů sociálního darwinismu byl Darwinův bratranec Francis Galton, který v roce 1883 poprvé použil termín eugenika, jako název pro vědu o tom, jak pomocí genetiky zlepšit kvalitu rasy. V roce 1904 založil Galton Národní eugenickou laboratoř a vzápětí i Společnost pro eugenickou osvětu, jež si mimo jiné kladla za cíl sterilizaci duševně nemocných a neduživých. Podobné instituce se následně objevily také v USA, kde vznikla Dokumentační kancelář pro eugeniku financovaná z vysoce vážených nadací – Rockefellerovy a Carnegieho. Pomocí eugenických principů se následně v USA prováděla rasová selekce přistěhovalců. Přelomovým rokem se stal pro eugeniky rok 1912, kdy Londýnská univerzita uspořádala první Mezinárodní eugenický kongres, kterého se zúčastnilo tři sta přívrženců z celé Evropy i Spojených států amerických. Mezi účastníky patřil i vynálezce telefonu Alexander Graham Bell, rektoři Harvardovy i Stanfordovy univerzity a také Winston Churchill. Debatovalo se o tom, jak zabránit méněcenné populaci v rozmnožování a jak podpořit porodnost u rasově kvalitních obyvatel. Spojené státy americké sklidily na kongresu velký obdiv účastníků jako vedoucí světová mocnost v oblasti sterilizace mentálně postižených. Proti eugenice se ostře postavila Katolická církev a papež Pius XI. ji explicitně odsoudil včetně její aplikace v roce 1930 v encyklice Casti connubii. Základní myšlenka eugeniky o různých kvalitách různých ras byla velmi dobře přijímána nejen v USA, ale také ve Velké Británii a v Německu. V Německu se nakonec pravidla eugeniky začala v době nacismu uvádět daleko více do praxe a následkem tohoto vývoje se stal nejen projekt Lebensborn, ale i nucené sterilizace postižených či jejich usmrcování (tzv. euthanasii), které ovšem nemělo pouze eugenickou motivaci, usmrcováni byli i neplodní a sterilizovaní, ale též snahu se zbavit "nepotřebých" v době začátku 2. světové války. První zákon o sterilizaci méněcenných a asociálních živlů byl vydán v roce 1907 ve Spojených státech. Zákon umožňoval sterilizovat zatvrzelé zločince a duševně choré a v roce 1914 byl na podnět psychiatrů rozšířen na zloděje recidivisty a alkoholiky. V Německu byl sterilizační zákon vydán v roce 1933, když se vlády ujali nacisté. Jedním z prvních přívrženců sociálního darwinismu v Německu se stal profesor zoologie Ernst Haeckel, pozdější profesor antropologie na univerzitě v Jeně. Roku 1869 prohlásil, že germánské národy jsou nadřazeny všem ostatním a stejně jako Galton obhajoval systematickou likvidaci slabých a nemocných. Haeckelovo dílo dále rozvinul jeho nástupce na katedře sociální antropologie Alfred Ploetz, který vymyslel výraz "rasová hygiena". V pozdějších pracích rozvinul teorii o nutnosti vypracovat program populační kontroly, jenž by zajistil přežití jen těch nejlepších rasových vlastností. Roku 1905 byl Ploetz mezi zakladateli Spolku pro rasovou hygienu, jehož členové se hlásili k eugenice. Ještě radikálnější názory než Ploetz měl Fritz Lenz z univerzity v Mnichově, jenž byl od roku 1923 prvním německým profesorem rasové hygieny. Lenz podporoval nejen sterilizace "méněcenných" osob, ale zastával názor, že "kvalitnější" vrstvy společnosti musí plodit mnohem více dětí než dosud. Porovnával také rasy a dospěl k závěru, že černoši i Židé jsou nekvalitní rasou, zatímco nordická rasa je tou nejlepší. Spolu s genetikem Erwinem Bauerem a antropologem Eugenem Fischerem sepsal učebnici o rasových otázkách Nástin genetiky člověka a rasové hygieny (vyšla v roce 1921).[zdroj?] Tato kniha byla velmi kladně přijata nejen na univerzitách v Německu, ale také ve Velké Británii. Velkým obdivovatelem Fritze Lenze byl tehdy ještě nepříliš známý Adolf Hitler. Lenzova kniha Nástin genetiky člověka a rasové hygieny byla nadšeně přijata řadou vědců také ve Velké Británii a velmi pochvalně se o ní vyjádřil třeba spisovatel L. A. G. Strong v roce 1931 v periodiku New Statesman and Nation. K myšlenkám eugeniky se ve Velké Británii hlásilo rovněž mnoho dalších osob z řad inteligence a umělců. Asi nejhorlivějším zastáncem eugeniky byl spisovatel H. G. Wells, který dal průchod svým sympatiím k eugenice především v knize Tušení (Anticipations, 1901), která se dá z dnešního pohledu bez váhání označit za rasistickou a antisemitskou . Názory, jaké jsou obsaženy v této knize tehdy nebyly zcela cizí ani dalším známým osobnostem - jmenujme alespoň některé: Virginia Woolfová, T. S. Eliot, G. B. Shaw a především Rudyard Kipling (viz protižidovská báseň Gehazi). Je třeba si uvědomit, že na počátku 20. století panovalo zcela jiné myšlenkové klima než dnes. Jak někteří umělci, tak také někteří filosofové a vědci zastávali názor, že společnost v Evropě je třeba zásadním způsobem nově uspořádat, jelikož civilizace se vlivem překotného rozvoje průmyslu, nadměrné koncentrace chudých lidí ve městech a nerovnoměrného rozdělování světového bohatství řítí do katastrofy. Jedním z řešení na celou řadu tehdejších problému se zdála eugenika. Obyvatelé Velké Británie neměli s jejím přijetím větší problémy i proto, že zcela promyšleně provozovali již řadu let dost tvrdou a rasisticky zaměřenou politiku v celé řadě svých kolonií a na okupovaných územích (např. Indie, Jižní Afrika), kde naprosto neschvalovali mísení své rasy s domorodci. Autorem, který měl velký vliv na další vývoj eugeniky byl rovněž Angličan – Houston Stewart Chamberlain, zeť Richarda Wagnera. Chamberlain se usadil na kontinentě a v roce 1899 vydal v Mnichově knihu Základy dvacátého století, kterou obdivoval jak H. G. Wells tak i Adolf Hitler . Chamberlain zastával názor, že příslušníci vyšších ras se nesmí mísit s příslušníky jiného plemene, nemá li rasa ztratit své kvality. Tvrdil, že antické Řecko i Římská říše zanikly jen proto, že u jejich obyvatel došlo mísením ras k rasové degeneraci. Obvinil také Židy z toho, že se snaží cíleně mísit s vyšší rasou a tím ji zničit. Adolfa Hitlera tyto teorie fascinovaly a některé z Chamberlainových myšlenek nalezneme i v Hitlerově knize Mein Kampf . Související informace naleznete také v článku Eugenika ve Spojených státech amerických. S cílem zabránit zvyšování počtu "podřadných členů společnosti" se ujala myšlenky eugeniky i Američanka Margaret Sangerová, která podporovala negativní eugeniku, filozofii, která tvrdí, že lidské dědičné vlastnosti mohou být zlepšeny prostřednictvím sociální intervence. Ve svém přístupu používala vylučovací imigrační politiku, volného přístupu k metodám kontroly porodnosti, zcela volné plánování rodičovství pro mentálně zdatné a povinné segregace nebo sterilizace pro hluboce retardované. Česká (později Československá) eugenická společnost (ČES) byla založena v roce 1915. Prvním předsedou byl filozof a pedagog František Čáda (1855-1918) a mezi jejími prvorepublikovými členy byli např. Ladislav Haškovec (1866-1944), Vladislav Růžička (1870-1934), Karel Herfort (1871-1940), Jaroslav Kříženecký (1896-1964), Josef Drachovský (1876-1961) či Edvard Beneš. ČES neúspěšně prosazovala v legislativě např. povinné lékařské vysvědčení před sňatkem a zavedení možnosti přerušení těhotenství na základě eugenické indikace. Roku 1924 byl za pomoci ministerstva veřejného zdravotnictví založen výzkumný a propagační Československý ústav pro národní eugeniku. ČES dále provozoval při univerzitní poliklinice Poradnu pro dědičné choroby. V 30. letech v souvislosti se zavedením sterilizačního zákona v Německu byla znovu obnovena odborná debata o možnosti zavést podobný zákon i v Československu. Od roku 1936 byl připravován návrh samostatného československého zákona o eugenické sterilizaci, na němž pracovali zejména Bohumil Sekla (1901-1987), Vladimír Bergauer (1898-1942) a právnička Jarmila Veselá (1899-1972). Návrh předpokládal vykonání sterilizačního zákroku na základě svolení dané osoby za dohledu odborníků z řad lékařů-eugeniků a sociálních pracovníků. Jako chirurgické zákroky byly navrženy vasoligatura a vasectomie (u mužů) a salpingektomie (u žen). Návrh zákona se ovšem nedostal ani do paragrafované podoby. Po druhé světové válce se proto většina vědců zabývajících se nadále eugenikou označuje za odborníky populační vědy, genetiky člověka či sociobiology. Přejmenovány byly i odborné časopisy a organizace. Jméno Annals of Eugenics se změnilo na Annals of Human Genetics. Americká Dokumentační kancelář pro eugeniku byla přejmenována na laboratoř Cold Spring Harbor a Londýnská Dokumentační kancelář pro eugeniku (založena 1904) se přejmenovala na Galtonovu laboratoř. Eugenická společnost (založena 1907) je dnes Galtonovým institutem. Vědci a některé instituce, které se v nacistickém Německu podílely na rasově motivovaných pokusech na lidech, mohly ve svých výzkumech pokračovat i po válce (ovšem už opravdu vědeckými metodami) . Mezi nacistické eugeniky patřil také dr. Robert Ritter, od roku 1936 ředitel Centra pro rasovou hygienu a výzkum dědičnosti, který po válce pokračoval bez problémů ve své kariéře jako dětský psycholog . Řada dalších nacistických eugeniků – třeba Fritz Lenz nebo Heinrich Schade – získala po válce znovu profesury na německých univerzitách, tentokrát již v oblasti genetiky člověka nebo psychiatrie (nikoli již rasové hygieny a eugeniky). Rasových teorií a přístupů vypracovaných nacistickými příznivci eugeniky využívalo dokonce ještě v roce 1972 Švýcarsko . V současné době příznivci eugeniky z řad vědců již nevyvolávají příliš kontroverzní témata, ale i tak se drží základů eugeniky a snaží se například vědecky dokázat, že inteligence jedince je dána z větší části dědičností, s čímž někteří jejich oponenti nesouhlasí a kladou důraz na roli výchovy. Myšlenky eugeniky se dnes částečně přesunuly do jiných oblastí vědy, především genetiky, kde dochází občas k vědeckým sporům, které mají často společenský podtext: v současné době se tak hledá gen zločinnosti, gen agresivity nebo gen homosexuality. Tato dnes ještě vědecká a eticky kontrolovatelná snaha může být v budoucnu čistě teoreticky použita ve snaze zbavit lidstvo těch "nesprávných" genů. Dnes se eugenika v civilizovaných zemích omezuje zpravidla pouze na těhotenství. První skupina metod používá diagnostiku, která odhaluje dědičné choroby a vady u plodu. Vadné plody jsou pak doporučovány k interrupci. Druhou metodou, která je však zatím spíše věcí budoucnosti, je cílené "inženýrství" spojené s umělým oplodněním, které zatím má podobu výběru vhodného dárce vajíček či spermatu a případně testování a výběru z většího počtu embryí vytvořených umělým procesem, výhledově se však s postupem rozvoje genetiky předpokládají i zásahy do genomu vajíček, embryí či zygot, minimálně pokud jde o odstranění genetických vad a poruch. Třetí oblastí, kde se dnes projevuje jednání s eugenickým charakterem, je sterilizace mentálně postižených či zločinců, byť se provádí jen omezeně. Hlavním legislativním důvodem omezení je Úmluva o lidských právech a biomedicíně, z jejíhož článku 5 jednoznačně plyne, že nelze sterilizovat bez souhlasu. Jan Beneš: Člověk, Mladá fronta, Praha 1994, ISBN 80-204-0460-0 Ivo T. Budil, Vladimír Blažek, Vladimír Sládek a kolektiv: Dějiny, rasa a kultura, Vlasta Králová, Plzeň 2005, ISBN 80-903412-4-1 . Stephen Jay Gould: Jak neměřit člověka, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998, ISBN 80-7106-168-9 Catrine Clayová, Michael Leapman: Panská rasa - Nacistické Německo a experiment Lebensborn, Columbus, Praha 1996, ISBN 80-85928-43-4 Dědičnost Dědičnost proti prostředí Kasta Obrázky, zvuky či videa k tématu eugenika ve Wikimedia Commons Téma Eugenika ve Wikicitátech

ENTITY

ORGANIZATION

012608

Mexické peso ($, Mex$) je zákonným platidlem amerického státu Mexiko. Název "peso" má mexická měna společný s měnami několika dalších států, které bývaly španělskými koloniemi. Značka pro peso je $, ale pro rozlišení od jiných měn se před tento znak dávají písmena Mex (Mex$). ISO 4217 kód mexické měny je MXN. Jedna setina pesa se nazývá centavo. Před rokem 1861 se mexické peso dělilo na 8 realů, od tohoto roku používá desítkovou soustavu. V roce 1993 provedla mexická národní banka měnovou reformu - ta spočívala v tom, že se z 1000 "starých" pesos stalo 1 "nové" peso, které dostalo současný kód MXN (původní kód pro mexické peso byl MXP). == Mince == V současnosti v oběhu kolují mince v nominálních hodnotách 5, 10, 20 a 50 centavos, 1, 2, 5, 10, 20, a 100 pesos....

Jaký je kód mexické měny?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mexick%C3%A9_peso

ISO 4217 kód mexické měny je MXN.

Mexické peso ($, Mex$) je zákonným platidlem amerického státu Mexiko. Název "peso" má mexická měna společný s měnami několika dalších států, které bývaly španělskými koloniemi. Značka pro peso je $, ale pro rozlišení od jiných měn se před tento znak dávají písmena Mex (Mex$). ISO 4217 kód mexické měny je MXN. Jedna setina pesa se nazývá centavo. Před rokem 1861 se mexické peso dělilo na 8 realů, od tohoto roku používá desítkovou soustavu. V roce 1993 provedla mexická národní banka měnovou reformu - ta spočívala v tom, že se z 1000 "starých" pesos stalo 1 "nové" peso, které dostalo současný kód MXN (původní kód pro mexické peso byl MXP). == Mince == V současnosti v oběhu kolují mince v nominálních hodnotách 5, 10, 20 a 50 centavos, 1, 2, 5, 10, 20, a 100 pesos. Cirkulace mincí v hodnotách 20 a 100 je spíše doplňková, protože jsou raženy jako pamětní a navíc ve stejných hodnotách existují i bankovky, kterých je nepoměrně více. Na aversní straně všech mincí je vyobrazen státní znak Mexika. Na mincích 1, 2, 5, 10 jsou na reversních stranách vyobrazeny části tzv. Slunečního kamene. 5 pesos: Kromě základní mince 5 pesos existují i pamětní mince této nominální hodnoty s motivy k výročím Mexické revoluce a počátku boje za nezávislost Mexika na Španělsku. Je jich celkem 37 a byly vyraženy mezi roky 2008 a 2010, na reversních stranách těchto mincí jsou vyobrazeny přední osobnosti Mexické revoluce a bojů Mexika za nezávislost. Celkem tedy existuje 38 různých mincí 5 pesos.10 pesos: Kromě základní mince této nominální hodnoty byla do oběhu uvedena v roce 2012 pamětní oběžná mince připomínající 150. výročí bitvy u Puebly.20 pesos: Mince 20 pesos vznikla ve 3 variantách (Miguel Hidalgo y Costilla; Señ del Fuego; Octavio Paz). Dvě z nich se již nerazí a stahují se z oběhu. Nejnovější z nich, stále používaná, a vyobrazuje mexického držitele Nobelovy ceny za literaturu Octavia Paz. Kromě této základní mince existuje ještě 6 dalších pamětních oběžných mincí (stav v roce 2015).50 pesos: Mezi roky 1993 a 1995 byla ražena mince 50 pesos, její výroba již ale nepokračuje a mince se v současnosti stahuje z oběhu.100 pesos: Mince 100 pesos vznikly s 38 různými motivy a v současnosti jsou stahovány z oběhu. 2004 - vydáno 32 různých mincí s motivy 31 mexických států a federálního distriktu Cuidad de México 2005 - 4 nové mince 100 pesos: čtyřsté výročí od prvního vydání díla Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha 80 let od vzniku Mexické národní banky 470 let od založení první mincovny v Mexiku 100 let od měnové reformy z roku 1905 2006 - dvousté výročí narození Benita Juáreze == Bankovky == Od zavedení mexického pesa vzniklo několik sérií bankovek (AA, A, B, C, D, D1, F). Aktuální bankovky série F jsou tisknuty v hodnotách 20, 50, 100, 200, 500 a 1000 pesos. Bankovky 20 a 50 pesos z polymeru, ostatní jsou z balvněného papíru. Kromě těchto běžných bankovek byly pro rok 2010 vytištěny i pamětní bankovky. Jedná se o polymerovou bankovku 100 pesos jako připomínku stého výročí od propuknutí Mexické revoluce a papírovou bankovku 200 pesos pro připomenutí dvoustého výročí od počátku bojů za nezávislost Mexika na Španělsku. == Reference == Obrázky, zvuky či videa k tématu Mexické peso ve Wikimedia Commons

ABBREVIATION

ABBREVIATION

002690

Svitava je řeka na Moravě. Protéká postupně okresy Svitavy v Pardubickém kraji a Blansko, Brno-město a Brno-venkov v Jihomoravském kraji. Je dlouhá 97 km. Plocha povodí měří 1150 km2. Pramení severozápadně od Svitav u obce Javorník, teče převážně k jihu, mezi Blanskem a Brnem proráží hlubokým úzkým údolím okraj Moravského krasu, ústí v Brně zleva do Svratky. Na řece leží Svitavy, Letovice, Blansko, Adamov a Brno. V červenci 1997 se v povodí Svitavy vyskytly mimořádné povodně, v které se v menším rozsahu opakovaly i na jaře 2006. Řeka Svitava v minulosti protékala Boskovickou brázdou a Malou Hanou k jihu, ve třetihorách horotvorné procesy změnily průběh toku řeky současným směrem. Křetínka, zprava, ř. km 66,4 Bělá, zleva, ř. km 49,5 Punkva, zleva, ř. km 32,9 Hlásné profily: S výjimkou úseku mezi Blanskem a Brnem a také úseku nad Březovou nad Svitavou (kde...

Jak je dlouhá Svitava?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Svitava

Je dlouhá 97 km.

Svitava je řeka na Moravě. Protéká postupně okresy Svitavy v Pardubickém kraji a Blansko, Brno-město a Brno-venkov v Jihomoravském kraji. Je dlouhá 97 km. Plocha povodí měří 1150 km2. Pramení severozápadně od Svitav u obce Javorník, teče převážně k jihu, mezi Blanskem a Brnem proráží hlubokým úzkým údolím okraj Moravského krasu, ústí v Brně zleva do Svratky. Na řece leží Svitavy, Letovice, Blansko, Adamov a Brno. V červenci 1997 se v povodí Svitavy vyskytly mimořádné povodně, v které se v menším rozsahu opakovaly i na jaře 2006. Řeka Svitava v minulosti protékala Boskovickou brázdou a Malou Hanou k jihu, ve třetihorách horotvorné procesy změnily průběh toku řeky současným směrem. Křetínka, zprava, ř. km 66,4 Bělá, zleva, ř. km 49,5 Punkva, zleva, ř. km 32,9 Hlásné profily: S výjimkou úseku mezi Blanskem a Brnem a také úseku nad Březovou nad Svitavou (kde se nachází významné prameniště odkud je dodávána pitná voda pro Brno a okolí) je celé údolí Svitavy velmi hustě osídleno. Na jejím toku leží města a městyse Svitavy, Hradec nad Svitavou, Březová nad Svitavou, Letovice, Svitávka, Skalice nad Svitavou, Blansko, Adamov, Bílovice nad Svitavou, Brno. Jedná se o řeku vodácky využitelnou a sice za vyššího stavu vody prakticky po celém toku. Nejhezčí úsek je v hlubokém údolí mezi Blanskem a Adamovem. Na řece je velké množství špatně přenositelných jezů, řeka je zde místy zarostlá a meandruje v úzkém korytě. Nejstarší papírny na řece Svitavě v okrese Svitavy, byly budovány v polovině 17.století v Dlouhé, Březové nad Svitavou, Brněnci a Rozhrání. Podrobný vývoj zachycuje článek Miroslava Kučery, Historie papíren na řekách okresu Svitavy (sborník Pomezí Čech a Moravy, svazek 4). Studený potok (přítok Svitavy) Obrázky, zvuky či videa k tématu Svitava ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Svitava ve Wikislovníku Bílovice nad Svitavou - aktuální vodní stav Vodácký průvodce řeky Svitavy ČHMÚ Brno - Hlásné profily povodňové služby VÚV T.G.Masaryka - Oddělení GIS - Charakteristiky toků a povodí ČR Řeka Svitava - 1.-2.5.2009 ...aneb od pramene k soutoku I. ... Putování podél řeky Svitavy

NUMERIC

NUMERIC

009233

... Velikým, který přijal titul imperátora; Hlavním městem se stal nově založený Petrohrad (Sankt-Petěrburg). Ruské impérium zaniklo v únorové revoluci roku 1917, kdy abdikoval car Mikuláš II. a moc se dostala do rukou prozatímní vlády. Roku 1897 činila rozloha impéria 22 400 000 km2 (pro porovnání: dnešní Ruská federace zaujímá 17 075 200 km2); téhož roku zde žilo 128 200 000 obyvatel, z nichž přibližně polovina byli Rusové. Říše byla rozdělena na 81 gubernií, 20 oblastí a 1 okruh (stav v roce 1914). == Územní vývoj Ruské říše == === Moskevské knížectví === Přestože oficiálně se Rusko stalo říší (impériem) na začátku 18. století (1721) za vlády Petra I. Velikého,...

Zaniklo Ruské impérium v únorové revoluci roku 1917?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ruské_impérium

Ruské impérium zaniklo v únorové revoluci roku 1917, kdy abdikoval car Mikuláš II. a moc se dostala do rukou prozatímní vlády.

Ruské impérium, také Ruská říše (rusky Р и, v předreformní podobě Pо И) byl státní útvar existující v letech 1721–1917. Jednalo se o třetí územně nejrozsáhlejší říši v dějinách lidstva. Název byl zaveden po vítězství v severní válce (1700–1721) carem Petrem I. Velikým, který přijal titul imperátora; Hlavním městem se stal nově založený Petrohrad (Sankt-Petěrburg). Ruské impérium zaniklo v únorové revoluci roku 1917, kdy abdikoval car Mikuláš II. a moc se dostala do rukou prozatímní vlády. Roku 1897 činila rozloha impéria 22 400 000 km2 (pro porovnání: dnešní Ruská federace zaujímá 17 075 200 km2); téhož roku zde žilo 128 200 000 obyvatel, z nichž přibližně polovina byli Rusové. Říše byla rozdělena na 81 gubernií, 20 oblastí a 1 okruh (stav v roce 1914). == Územní vývoj Ruské říše == === Moskevské knížectví === Přestože oficiálně se Rusko stalo říší (impériem) na začátku 18. století (1721) za vlády Petra I. Velikého, byla imperiální expanze součástí dějin předchozího státního útvaru, ze kterého Rusko vzešlo, Moskevského knížectví. Její vládci (nejprve knížata, posléze velkoknížata a nakonec carové) zahájili od počátku 15. století dlouhodobou expanzivní politiku, díky které se z nevýznamného údělu stalo srdce Ruska. Za zvláště významnou je nutno považovat osobnost Ivana III. (1462–1505) a Ivana IV. (1533–1584), kteří rozšířili území Moskevské Rusi o severoruské městské státy, jako byl Veliký Novgorod a Pskov (Ivan III.) a o poslední území jednoho z posledních tatarských chanátů v Kazani (Ivan IV.). Za vlády Ivana IV. také započala ruská kolonizace Sibiře. V roce 1639 stanuli Rusové u pobřeží Tichého oceánu a následně založili město Vladivostok. Rusko také do poloviny 19. století kolonizovalo a kontrolovalo severoamerickou Aljašku. Vedle územní expanze byla pro vznik Ruska významná také ideologická prestiž, kterou Moskvě zajistil právě Ivan III. svatbou s byzantskou princeznou Sofií a přijetím byzantského orla jako státního znaku a titulu cara (od slova caesar = císař) v roce 1472. Na tuto imperiální tradici a zvláště ideologii Moskvy – Třetího Říma navázal také Petr I. Veliký, který ruskou koncepci říše více pozápadnil. === 17. století === K nejvýznamnějším územním ziskům 17. století patřilo získání levobřežní Ukrajiny (Malá Rus) a její následné postupné připojení k Rusku jako gubernie. Tyto zisky ukazovaly na novou orientaci Moskvy směrem na západ, konkrétněji směrem k Polsku a k Pobaltí, jejichž strategický význam si ruští carové dobře uvědomovali. Stranou nezůstávaly ani oblasti jihovýchodní kolem Černého moře, doposud kontrolované Osmanskou říší nebo jejími klienty. Kontrola nad Černým mořem a potažmo kontrola Bosporu a Dardanel se staly dalším z klíčových momentů ruské imperiální expanze od Petra I. Velikého až do roku 1917. Rusko postupně získalo kontrolu nad pobřežím Černého moře (dobytí Azova bylo první vlaštovkou) a svoji pozici v regionu upevnilo připojením Gruzie na počátku 19. století (1810).[zdroj?] === 18. století === V 18. století se Rusko také významně rozšířilo směrem na západ. Za Petra I. Velikého a jeho nástupců bylo k Rusku zcela připojeno Pobaltí (dobyto na Švédsku), za Kateřiny II. Veliké získalo Rusko východní oblasti polsko-litevské Rzeczi Pospolité (část Litvy, východního Polska a Běloruska) a také Krym s přilehlou částí jižní Ukrajiny, kde byly založeny přístavy Sevastopol, Cherson a Oděsa. Jako výsledek Finské války bylo v roce 1809 k Rusku také připojeno Finsko mající status autonomního velkoknížectví. Tím se ruská expanze směrem na Západ v podstatě zastavila. === 19. století === Během 19. století se ruské teritorium rozšířilo ještě o několik oblastí: vedle Kavkazu a Zakavkazska se jednalo o Besarábii (1812) na jihu a jihozápadě, a dále o oblasti ve střední Asii (Chiva a Buchara připojeny v letech 1869–1885). Středoasijská expanze byla součástí ruské koloniální politiky a jeho velmocenského soupeření v regionu s Velkou Británií. Oblast Střední Asie a oblast kolem Kaspického moře umožňovaly přístup do Persie, Afghánistánu a odtud do britské Indie. === Úpadek Ruské říše === Ačkoliv Ruské impérium ještě rostlo, již v průběhu 19. století se prohluboval jeho úpadek po vítězství konzervatismu v napoleonských válkách. Nízká míra vzdělanosti nižších vrstev obyvatelstva, absolutismus, zaostalost vesnice a zemědělské výroby, dědictví nevolnictví, národnostní otázka a nacionalismus, a konečně obecně pomalá modernizace země, vedly k prohlubování vnitřní krize Ruska. Jedním z projevů krize byla porážka Ruska v Krymské válce (1853–1856) a prodej Aljašky Spojeným státům americkým (1868). === 20. století === Na počátku 20. století začaly sociálně-politické problémy, se kterými se Rusko potýkalo, eskalovat. Říše se ocitla v hluboké sociálně-politické krizi, jejímiž hlavními jmenovateli byly sílící snahy především středních vrstev a dělnického hnutí o uvolnění režimu a rostoucí odpor neruských národů (Poláci, Čuvaši, Litevci, Finové) proti stále agresívnější rusifikaci. Za tohoto stavu se střetlo s Japonskem v boji o vliv na Dálném východě a utrpělo v rusko-japonské válce (1904-1905) drtivou porážku. Ruský vliv na Dálném východě se zhroutil, ruské válečné loďstvo bylo rozdrceno (viz bitva u Cušimy) a velmocenská prestiž země se ocitla v troskách. Následné dvě ruské revoluce v roce 1905 a 1917 ukázaly na hlubokou krizi samoděržaví, despocie, tyranie, krutovlády (carský režim je považován za nejhorší té doby) a celého sociálního a politického uspořádání Ruska. Poslední ranou byla pro Impérium první světová válka, která naplno odhalila jeho nefunkční společenské uspořádání a technologickou zaostalost. Poslední car nebral ohledy na nikoho, jeho násilná vláda znamenala otřesy, země byla zaostalá, během války se ruská carská armáda rozložila a Ruská říše společensky, ekonomicky i vojensky zkolabovala. Oslabený carský režim padl ve víru druhé revoluce a rozvrácenou zemi nakonec, po letech občanské války, ovládli bolševici. Krátkou epizodou byl vznik Ruské republiky v roce 1917. == Organizace vlády 1721–1917 == === Gosudar-Imperátor === Ruská říše zůstávala po celou dobu svojí existence absolutistickým státem, založeným na principu samoděržaví. I po revoluci 1905 a Říjnovém manifestu zůstával ruský car (neoficiální titul), resp. gosudar-imperátor absolutistickým panovníkem s neomezenou mocí. Princip samoděržaví vycházel částečně z byzantské tradice, ale odrážel také prvky východního despotismu. Znamenalo to v podstatě to, že gosudar-imperátor ve svých rukách držel veškerou výkonnou, zákonodárnou a soudní moc, které potom delegoval na jemu podřízené orgány. Samoděržavný princip vlády byl tedy určitým derivátem několika tradic a vlivů. Petr I. Veliký se snažil (a podařilo se mu to částečně) samoděržaví a Rusko pozápadnit, ale užíval k tomu stále despotických metod svých moskevských předchůdců. V 19. století se samoděržaví samozřejmě proměňovalo. Například Alexandr II. (1855–1881) se snažil o jeho moderní interpretaci a zavedl celou řadu reforem, které vedly nebo měly vést k pozvolnému přechodu od despoticky a tradičně organizovaného státu k právnímu státu. Naopak vlády jeho syna Alexandra III. (1881–1894) a také vnuka Mikuláše II. (1894–1917) se snažily o návrat k tradičnímu konzervativnímu pojetí samoděržaví, které vidělo v gosudaru-imperátorovi a jeho neomezené moci jedinou záruku politické stability a existence Ruska. Tyto snahy se samozřejmě dostávaly do konfliktu s politickými i sociálními změnami uvnitř ruské společnosti. Seznam ruských gosudarů-imperátorů od roku 1721: Petr I. Veliký (1721–1725, jako car 1682–1722) Kateřina I. Ruská (1725–1727) Petr II. Ruský (1727–1730) Anna Ivanovna (1730–1740) Ivan VI. (1740–1741) Alžběta I. (1741–1762) Petr III. (1762) Kateřina II. Veliká (1762–1796) Pavel I. (1796–1801) Alexandr I. (1801–1825) Mikuláš I. (1825–1855) Alexandr II. (1855–1881) Alexandr III. (1881–1894) Mikuláš II. Alexandrovič (1894–1917) === Vládní rada === Tento orgán vznikl vládní reformou Petra I. Velikého a měl na jedné straně nahradit bojarský sněm a na druhou napomoci lepší organizaci vlády nad Ruskem podle západních vzorů. Vládní rada byla v podstatě výkonným, zákonodárným i soudním orgánem ruských monarchů a předsedal jí od doby Petra I. Velikého oberprokurátor Nejsvětějšího synodu. Počet členů Rady se během 18. a 19. století měnil. Vládní rada se dostala do odlišného kontextu po zřízení ministerstev a Státní rady (1801). === Státní rada === Byla zřízena carem Alexandrem I. v roce 1801 jako nejvyšší poradní orgán ruských panovníků v rámci reformy ruské státní správy na počátku 19. století. Hlavní funkce Státní rady byly spojeny se zákonodárstvím. Podle ustanovení z roku 1810 se ve Státní radě měly především probírat návrhy zákonů a zákonných úprav. Část členů Státní rady nebyla volena, ale jmenována carem, další část byla volena z gubernií a poslední byla založena na principu delegace (například Nejsvětější synod měl nárok na 6 míst, finský Senát na 2 místa atp.). V roce 1906 došlo k transformaci Státní rady v horní komoru ruské Dumy. === Duma === Až do roku 1906 neměla Ruská říše jako absolutisticky organizovaný stát ekvivalent moderního parlamentu nebo sněmu. Obdobně v Rusku oficiálně neexistovaly politické strany. Ruská Duma byla vytvořena až po ruské revoluci v roce 1905 (na základě Manifestu Mikuláše II. ze 6. srpna 1905, kterým byla poprvé Duma svolána), později byla také legalizována existence politických stran a garantována základní občanská práva obyvatelstva (Říjnovým manifestem). Mezi léty 1906–1917 byly zvoleny a svolány celkem čtyři Dumy, jelikož nově etablující se politický systém Ruska byl relativně nestabilní. Čtyři ruské Dumy: I. Duma (duben – červen 1906) II. Duma (únor – červen 1907) III. Duma (1907–1912) IV. Duma (1912–1917)Volební systém Ruska byl založen na kuriálním principu, který zaručoval dominantní přístup k zastoupení v Dumě pro velkostatkáře a městské elity, ale daleko menší pro dělníky, rolníky, největší sociální skupinu Ruska, nebo pro zástupce neruských národů. Politické strany zastoupené ve čtyřech předrevolučních ruských Dumách: Sociálně-demokratická strana Eseři (Sociálně-revoluční strana) Národní socialisté Trudovici Progresisté Kadeti (Konstitucionálně-demokratická strana) Autonomisté Okťabristé Nacionalisté Krajní pravice === Ministerstva === Ministerstva podle evropského (francouzského) vzoru byla v Rusku zřízena za vlády Alexandra I. v roce 1802. Ministři byli považováni na prvním místě za služebníky cara, na něž gosudar-imperátor delegoval část ze svých neomezených pravomocí. V roce 1802 se jednalo o tato ministerstva: ministerstvo pozemních vojenských sil, ministerstvo námořnictva, ministerstvo zahraničních věcí, ministerstvo spravedlnosti, ministerstvo vnitra, ministerstvo financí, ministerstvo obchodu, ministerstvo lidové osvěty.Záležitosti kultu byly přenechány Nejsvětějšímu synodu, v jehož čele nestál ministr, ale oberprokurátor. V roce 1906 (po první ruské revoluci) mělo Rusko ještě ministerstvo zemědělství, obchodu a průmyslu, cest a komunikací; ministerstva pozemních vojenských sil a námořnictva bylo spojeno v jedno ministerstvo. O záležitosti carského dvora se staral zvláštní ministr. Funkce předsedy vlády se v Rusku poprvé oficiálně objevila v roce 1906 v rámci zřízení kolektivního vládního orgánu rady ministrů. Předtím tuto funkci neoficiálně vykonával často ministr zahraničních věcí. Po roce 1905 mělo Rusko stabilně předsedu vlády a tyto funkce mezi léty 1905–1917 vykonávali: Sergej Witte (1905–1906) Ivan Goremykin (květen – červenec 1906) Pjotr Stolypin (1906–1911) Vladimir Kokovcov (1911–1914) Ivan Goremykin (1914–1916) Boris Strumer (únor – listopad 1916) Alexander Trepov (1916–1917) Nikolaj Golicyn (leden – březen 1917) === Státní správa === Moderní státní správu do Ruska zavedly reformy Petra I. Velikého. Do této doby (1708) byla praxe státní správy stále založena na archaickém principu kormljenie. Rusko také postrádalo centralizovaně organizovanou a standardizovanou organizaci státní správy i profesionální státní úředníky. Petr I. Veliký také nechal rozdělit Rusko na několik menších a větších správních celků. Nejmenší z nich byla volosť (rusky: в), dále následoval ujezd (rusky: у) a nakonec gubernie (rusky: г), které byly ještě reformou v roce 1718 rozděleny na provincie. Významným krokem bylo utvoření profesionální třídy státních úředníků a důraz na jejich vzdělávání. V roce 1722 znamenalo zavedení takzvané Tabulky hodností další krok v systemizaci a standardizaci státní správy říše. Přes četné změny během 18. (především za Kateřiny II. Veliké) a 19. století zůstal princip volosti – ujezdu – gubernie zachován. K roku 1914 bylo Rusko rozděleno na 81 gubernii, 20 oblastí a na 1 okruh. Větší města jako byla například Oděsa, Sevastopol, Rostov na Donu a další) měla vlastní nezávislou administrativu a vládu stojící mimo systém gubernií. Finsko, Moskva, Varšava, Vilno nebo Kyjev) měly generální guvernéry.Tento systém se týkal klasické administrativní a policejní správy. Například v oblasti vzdělávání bylo Rusko rozděleno odlišně na 12 okruhů (rusky: о). Z obecného hlediska bylo Rusko relativně přísně centralizovaným státem, vzhledem k rozloze a rozdílnosti jím kontrolovaných teritorií však byla efektivní správa v 18. a 19. století problémem. === Armáda a flota === Na počátku 1. světové války mělo Rusko nejpočetnější armádu mezi evropskými velmocemi. Neznamenalo to ale, že mělo armádu technologicky nejmodernější. Armáda hrála v dějinách Ruské říše významnou roli a byla považována za jeden z hlavních pilířů státu. Vzhledem k neustálé expanzi a rozšiřování území v době existence Ruské říše byly funkce armády nejenom čistě vojenské ale v mnoha případech také správní a policejní. Zcela charakteristickým bylo propojení armády se státní správou a vládou obecně. Cela řada ruských politiků 18. a 19. století začala kariéru v armádě nebo flotile, a měla vysoké vojenské hodnosti. Počátky moderní evropské armády v Rusku je možné přisuzovat opět Petrovi I. Velikému, který se nechal inspirovat evropskými vzory nejprve při organizaci Preobraženského pluku (1685). Mezi první novoty patřilo například zavedení vojenských stejnokrojů (uniforem), ale také nových technologií a organizace velení. Preobraženský pluk se stal později vzorem pro reorganizaci ruské armády, kterou Petr I. Veliký inicioval zvláště po prvních neúspěších ve válce se Švédskem (bitva u Narvy, 1700). Snad nejvýznamnějším krokem v těchto reformách byla skutečnost, že ruská armáda přestala mít svůj dosavadní polofeudální charakter, ale stala se pravidelnou armádou, která byla kdykoliv k dispozici potřebám gosudara-imperátora. Až do roku 1917 byly přitom armáda a flotila považovány za osobní majetek gosudara-imperátora. Existence stálé armády samozřejmě znamenala nutnost zajištění dostatečného přílivu rekrutů a finančních zdrojů. V roce 1705 byla stanovena první organizovaná povinnost odvodu rekrutů. Všeobecná branná povinnost pro všechny ruské obyvatele byla uzákoněna v roce 1874 carem Alexandrem II. Ruská armáda a flotila byla v 18. a 19. století značně mnohonárodním tělesem, ve kterém sloužila na jedné straně masa často nevzdělaných rolníků, na druhé straně mnohonárodní elita ruských důstojníků, pocházejících z řad místních aristokracií nebo starých vojenských rodin (pobaltští Němci, Poláci, Gruzíni a Tataři patřili k nejčastějším neruským členům důstojnického sboru). Vzhledem ke svému imperiálnímu charakteru nebyl jiný etnický původ ani náboženství problémem. Služba v armádě a ve flotile byla jednou z forem inkorporace lokálních elit do imperiální vládnoucí vrstvy. Nejvyšší vojenskou hodností byl v 18. a 19. století podle Tabulky hodností generál-polní maršál (pro pozemní vojska) a generál-admirál (flotila). Tyto dvě hodností byly zařazeny do I. třídy vojenských hodností. Nejnižší vojenské hodnosti (mimo čtrnáct hodnostních tříd) byl u pěchoty řadový voják a u flotily námořník 2. stupně. === Soudnictví === Základy moderního soudnictví položil v Rusku Petr I. Veliký svými reformami politické správy, avšak nejvýznamnější moderní reforma soudnictví byla provedena až v roce 1864 carem Alexandrem II. Jeho reforma provedla několik významných kroků na cestě k budování moderního právního státu a vědomí v Rusku. Suděbnyj Ustav (1864) především zajistil oddělení soudní moci od moci správní a učinil z ní nezávislou sféru výkonu spravedlnosti. V rámci této reformy byla ustanovena nezávislost soudců, veřejné konání soudních líčení a především rovnost všech sociálních skupin před zákonem. Reforma soudnictví Alexandra II. se inspirovala částečně z britských a francouzských zkušeností. Za zvláště demokratickou inovaci lze (vedle rovnosti před zákonem) považovat především volitelnost soudců, kterou tato reforma také zavedla. Rovněž struktura soudnictví byla více standardizována: každý soudní tribunál měl svůj odvolací soud a na nejvyšším stupni potom stál Nejvyšší kasační soud. Soudci v nejnižší instanci byli voleni, zatímco soudci ve vyšších instancích byli delegováni. === Samospráva === Lokální samosprávu uvedl do Ruska Alexandr II. Nikolajevič v rámci liberálních reforem své vlády v roce 1864 zřízením místních zastupitelských shromáždění zemstev ve 34 evropských guberniích Ruska. Do zemstev byli voleni zástupci velkostatkářů, měst a rolníků podle principu nerovného zastoupení, což znamenalo, že velkostatkářům byl garantován největší vliv. Ruská místní samospráva byla po roce 1864 organizována vzestupně. Na nejnižším stupni byla venkovská samospráva miru a volosti a dále zemstva na úrovni provincie a gubernie. Všechny stupně byly vzájemně provázány, avšak klíčový vliv měla zemstva na úrovni provincií a gubernie, která ovlivňovala především místní školskou, zdravotní ale i ekonomickou politiku či poštu. Do nich delegovaly vesnické komunity své zástupce. Během více než 60 let své existence se zemstva stala baštou ruských liberálů a konstitucionalistů. Po roce 1905 byla zemstva zvláště zainteresována v uvádění agrární reformy Petra Stolypina, který chtěla podstatně modernizovat ruskou vesnici. Městská samospráva organizována na podobném principu jako zemstva. Městské zastupitelské orgány (dumy) byly složeny na základě volebního censu. Výkonná moc příslušela ve městech starostovi a městské radě (uprava). Mezi léty 1892–1894 byla nicméně ruská samospráva omezena novými zákonnými úpravami vlády Alexandra III. Mezi jiným tyto úpravy znamenaly podřízení zemstev a městských dum gubernátorovi (tedy přímo státní moci). Po roce 1918 byla zemstva nahrazena sověty. == Společnost == Jako imperiální stát bylo Rusko během 1721–1917 sociálně stratifikovanou společností, která byla mnohonárodní a mnohokonfesionální. Jako jinde v Evropě měly největší vliv proporcionálně nejmenší skupiny obyvatelstva, složené ze šlechty, vysoce postavených byrokratů, vojáků a církevních hodnostářů a nakonec stále více také bohatých podnikatelů. Největší skupinou obyvatelstva byli rolníci, jelikož Rusko zůstávalo až do roku 1917 dominantně agrárním státem. Hlavními pilíři imperiální moci Ruské říše byli tyto sociální vrstvy: aristokracie byrokracie armáda pravoslavná církev. === Aristokracie === Ruská šlechta (dvorjanstvo, rusky: д) odrážela mnohonárodní podstatu Ruské říše. V jejím centru stály staré a nové ruské šlechtické rodiny, avšak vedle nich to byly významné tatarské, německé, švédské, gruzínské a polské šlechtické rodiny, které byly postupně inkorporovány do ruské aristokracie a přijaty do služeb a ke dvoru ruských gosudarů-imperátorů. Významnou proměnou prošla ruská šlechta v době Petra I. Velikého, který pochopil nutnost její westernizace a zároveň šlechtu obměnil šlechtou novou, která nebyla postavena na původu, ale na zásluhách. V předpetrské době byla šlechta na jedné straně významným politických aktérem v oblasti správy a armády, na druhé straně byla pevně svázána s carským despotismem. Petr I. kladl důraz především na větší vzdělanost šlechty a její provázání s efektivně spravovaným státem. Naopak závislost aristokracie na samoděržaví mu vyhovovala. K emancipaci ruské šlechty došlo ve skutečnosti až v době Kateřiny II. Veliké v roce 1762, kdy Kateřina II. po svém nástupu potvrdila některá významná privilegia pro ruské dvorjanstvo, jako bylo například osvobození od povinné vojenské služby (platné do roku 1874) a právo vycestovat ze země bez nutnosti pasu (tedy privilegium volného pohybu). Ruská šlechta byla rozdělena do následujících kategorií: stará šlechta (potomci Rurikovců a starých bojarských rodin) titulární šlechta (s následujícími tituly: kníže, hrabě, baron) dědičná šlechta (kde se šlechtické tituly dědily u generace na generaci) osobní šlechtictví (šlechtický titul byl udělen pouze konkrétní osobě a nedědil se) nemajetná šlechta (šlechtictví získané službou bez majetku).Během 19. století prošla ruská šlechta významnými změnami, především se zvýšil počet členů nové šlechty, jež získala titul službou a zásluhami, ale i její ekonomické funkce. Podle statistických odhadů se mezi léty 1850 až 1900 počet celoruské šlechty zvýšil o 80 % z 1 miliónu osob na 1,8 miliónu osob. Podle statistik z roku 1897 je také možné rekonstruovat přibližnou etnickou strukturu ruské šlechty. Podle A. Kappelera bylo celkem 40 % šlechty ruského původu, polská šlechta tvořila ne méně než 29 % (při sčítání byli zahrnuti společně s běloruskou a litevskou šlechtou v čísle 39 %), 5,9 % ruské šlechty byli Gruzíni, 4,8 % tatarská šlechta a kolem 2 % německá pobaltská šlechta.Ruská šlechta měla samozřejmě velký vliv na politický vývoj i situaci Ruska. Podle dalších odhadů bylo 71 % úředníků a vojáků na nejvyšších postech ve druhé polovině 19. století šlechtického původu. === Byrokracie a armáda === Významným pilířem ruského státu byla samozřejmě sociální vrstva ruské byrokracie. Představy o tom, že carské Rusko mělo přebujelou byrokracii, jsou mylné. Podle statistiky z roku 1897 tvořila státní správa pouhých 0,75 % všeho obyvatelstva Ruska. Základy ruské moderní byrokracii nepoložil nikdo jiný než Petr I. Veliký, který systematizoval a reorganizoval celou státní správu Ruska a zavedl instituci státního úředníka. Tabulka hodností (1722) potom přesně stratifikovala ruskou byrokracií do celkem 14 hodnostních tříd. Orlando Figges shrnuje, že carskému Rusku rozhodně nechyběla profesionální a vzdělaná byrokracie, ale její problém spočíval ve skutečnosti, že ruská byrokracie byla v určitém smyslu hybridem, ve kterém se smísila tradice ruského patrimonialismu s pruským systémem racionalizované správy. Tato situace vedla k tomu, že ruská byrokracie často a jednoduše podléhala blahovůli carského dvora a obecně postrádala některé hlavní charakteristiky moderní byrokracie jako jsou řádné procedury, pevně stanovené institucionální vztahy nebo řádné právní postupy. Druhým problémem byla skutečnost, že byrokracie neměla pevně zakotvené postavení ve všech částech Ruska. V mnoha regionech sehrávala administrativní roli ruská carská armáda, a tedy vojáci.Armáda (pozemní i flotila) tvořila poslední sekulární skupinu obyvatelstva Ruska s velkým vlivem na politický vývoj a situaci státu. Její význam byl tím větší čím více Rusko po roce 1721 expandovalo a rozšiřovalo své teritorium. Vedle toho měla armáda neopomenutelné represivní funkce. Celkově tvořili vojáci celkem 1 % všeho obyvatelstva Ruska (1897). Podobně jako byrokracie, byla i armáda mnohonárodní sociální vrstvou, ve které sloužili vojáci ze všech konců Ruské říše. Nejvyšší posty byli v rukou ruské aristokracie (viz výše) a podobně jako v jiných monarchii této doby (například Prusko a Rakousko[-Uhersko])docházelo na nejvyšších stupních ruské vládního systému k mísení vojenských a civilních funkcí (na úrovní gubernátorů, ministrů atp.). === Pravoslavná církev === Pravoslavná církev a pravoslaví měly v carském Rusku zvláštní postavení v podstatě státního náboženství. Pravoslaví dávalo moci ruských autokratů a celému Ruskému státu náboženskou dimenzi a ideologické ospravedlnění. K pochopení role této sociální skupiny je nutné podívat se hlouběji do ruských dějin a zmínit vztah státu a církve v době starších ruských dějin a zejména instituci caesaropapismu. Na rozdíl od západního katolicismu pravoslavná církev se nikdy neoddělila od světské moci a byla přímo spojena s sekulární mocí státu. Jejím nejvyšším představitelem byl ruský vládce. Tento prvek plně využil Petr I. Veliký, jenž pravoslavnou církev ještě více svázal s ruským státem zřízením Nejsvětějšího synodu a funkce oberprokurátora (1721). V této instituci zasedali církevní představitelé stejně jako představitelé světské moci státu jmenovaní panovníkem. K roku 1897 tvořili členové pravoslavné církve asi kolem 65 % všeho obyvatelstva Ruska. Pravoslavná církev měla politický vliv především v oblasti vzdělávací politiky a zastávala spíše konzervativní postoje vůči modernizaci Ruska. Nicméně její postavení ve společnosti a v praktické politice během druhé polovině 19. století viditelně upadalo. === Střední třídy a inteligence === Ve srovnání se západní Evropou mělo Rusko na konci 19. století stále úzkou skupinu středních tříd. Podle statistiky z roku 1897 tvořily ruské střední třídy kolem 12 % všeho obyvatelstva. Vlastní střední třída byla podstatně diferencovaná a zahrnout se do ní dají podnikatelé a rentiéři, obchodníci, svobodná povolání, inteligence a zaměstnanci ve službách. Obecně je nedostatek střední třídy nebo středních vrstev považován za jednu z příčin a zároveň projevů ruské zaostalosti. Na druhé straně je možné právě během druhé poloviny 19. století výrazné proměny a početní nárůst střední třídy, především v oblasti podnikatelů a obchodníků. Podle odhadů bylo v roce 1850 v Rusku 246 000 členů podnikatelských a obchodnických vrstev (resp. buržoazie), zatímco v roce 1900 se jednalo o téměř trojnásobné číslo – 600 000 členů. Problémem ruské buržoazie byla ale nejen její relativní nepočetnost, ale především malý politický vliv, často konzervativní a antiliberální názory či negativní postoje k technologickým inovacím. Na konci 19. století se ale tato situace začala dramaticky měnit. Mezi vlivné politiky po roce 1905 patřili například okťabristé Alexandr Gučkov a Alexandr Protopopov, oba pocházející z bohatých podnikatelských rodin. Ruská inteligence resp. intelektuální elita (inteligencia, rusky: и) zaznamenala ve druhé polovině 19. století jeden z nejdramatičtějších nárůstů: v roce 1850 k ní patřilo asi 50 000 členů, ale v roce 1900 to bylo již 400 000 členů. Tyto odhady ukazují na dynamické změny v ruské společnosti, ke kterým docházelo za přispění i proti vůli carismu. Je nutné zmínit skutečnost, že sociální původ členů inteligence byl velice různorodý, včetně členů ruské aristokracie nebo středních tříd (městských elit, podnikatelů atp.). Inteligence patřila často k jedním z největších kritiků konzervativního režimu Ruska. === Rolnictvo === V roce 1897 tvořili 77,1 % obyvatelstva Ruska rolníci, což potvrzovalo postavení Ruska jako agrárního státu. Nicméně tato obrovská masa obyvatelstva nebyla zcela homogenní. Například v západních oblastech Ruska neexistovalo nevolnictví dávno před jeho oficiálním zrušením v roce 1861, tamní rolníci hospodařili na soukromé půdě a nebyla zde obščina. Ve středním Rusku byla situace odlišná. Zdejší rolnictvo bylo hluboce zakořeněné v nevolnickém systému a těžko se přizpůsobovalo požadavkům doby na větší flexibilitu a inovace i v zemědělské oblasti. Mimo to zde stále dominovala obščina a postoje k soukromému vlastnictví půdy byly spíše negativní. Masa rolnictva byla hlavním lidským zdrojem Ruské říše po celé 19. století. Jeho význam byl samozřejmě také ekonomický. Rusko bylo v podstatě po celé 19. století až do První světové války závislé na produkci obilí, která byla samozřejmě plně svázána s rolnictvem. 16-20 % ruského národního produktu představoval export obilí a celkem tři čtvrtiny tohoto obilí pocházely z produkce ruského rolnictva. Nicméně z rolnictva se také rekrutovali zemědělští a průmysloví dělníci, jejichž počty se během druhé poloviny 19. století zvyšovaly. === Dělnictvo === Industrializace a společenské změny, které přinášela, stály za vznikem nové sociální skupiny – dělnictva, které se rekrutovalo především z řad rolnického obyvatelstva a stěhovalo se z venkova do měst. Také v samotném zemědělském sektoru se zvyšoval počet lidí závislých na mzdě. Podle statistických odhadů vzrostl počet obyvatel Ruska závislých na mzdě – tedy zemědělských a průmyslových dělníků – ze 4 miliónů v roce 1860 na 17,4 milióny v roce 1913. Celkově se odhadovalo, že ve městech žije kolem asi 12,8 % obyvatel Ruska, což bylo číslo relativně velmi malé. V první polovině sledované doby (asi do 90. let 19. století) byla většina ruského dělnictva ještě úzce svázána s venkovem. Jednalo se o námezdní sezónní dělníky, kteří v době sezóny pracovali na polích jako rolníci a přes zimu se nechali najímat na práci ve městech. Tato situace se začala měnit na konci 19. století, kdy se etablovala skupina kvalifikovaných městských dělníků, kteří se identifikovali se svou sociální skupinou a ztratili vazby na venkov. S touto skutečností souviselo také zformování prvního dělnického hnutí a od roku 1898 sociálně-demokratické strany (ilegální do roku 1905). Ve druhé Dumě (1907) získali sociální demokraté třetí největší počet hlasů a až nové volební úpravy jejich počet snížili na 14 poslanců ve třetí a čtvrté Dumě. Tento nový trend ukazoval na stále větší zpolitizování alespoň části dělnického obyvatelstva měst a korespondoval s vývojem jinde v Evropě. == Kultura a vzdělání == === Kultura imperiálního období 1721–1917 === Během období 18. a 19. století se ruská kultura dostávala do stále intenzívnějších kontaktů s evropskou či západní kulturou. Modernizační linie Petra I. Velikého vedla k pomyslnému "otevření oken" na Západ, které se ale po dlouhou dobu projevovalo především na úrovni elit. Během 18. století se ruské elity (především aristokracie, dvůr a inteligence) staly frankofonní.V Rusku se rozšiřovala četba osvícenské literatury a například carevna Kateřina II. Veliká si osobně dopisovala s francouzským filosofem osvícenství Voltairem. Tato prozápadní orientace elit byla v kontrastu s relativně autochtonním vývojem ruské lidové kultury, která byla směsí slovanských, skandinávských, finských a řady asijských stejně jako křesťanských či pohanských vlivů. tento rozpor se stal v 19. století ústředním bodem diskuzí o chápání a pojímání Ruska a jeho postavení ve světě. Na jedné straně se kolem poloviny 19. století v Rusku zformovala skupina tzv. zapadniků, kteří viděli Ruska jako nedílnou součást evropského, civilizovaného světa a přihlašovali se k tradici Petra I. Velikého. Proti nim se postavila skupina tzv. slavjanofilů, kteří chápali Rusko jako zvláštní kulturně-politický útvar, který je nositelem euroasijské civilizace, a stavěli se velice kriticky k západnímu pojetí Ruska i k Západu obecně. Tento známý intelektuální spor dobře ukazuje na rozporuplnou situaci, ve které se poreformní Rusko ocitalo, která má svoje místo v ruské společnosti dodnes. Není pochyb o tom, že ruská kultura imperiálního období je pevnou součástí světového kulturního dědictví. V literatuře to byla celá řada osobností, které si zaslouží pozornost: Alexandr Sergejevič Puškin, Michail Jurjevič Lermontov, Nikolaj Vasiljevič Gogol, Lev Nikolajevič Tolstoj,Anton Pavlovič Čechov, Fjodor Michajlovič Dostojevskij a dále také historici Nikolaj Michajlovič Karamzin a Sergej Solovjev. Z hudebních skladatelů je nutné připomenout například Petra Iljiče Čajkovského, Michaila Ivanoviče Glinku, Sergeje Prokofjeva, Modesta Petroviče Musorgského či Nikolaje Andrejevič Rimského-Korsakova. Z malířství připomeneme například Ilju Repina. V tvorbě těchto osobností se s různou intenzitou a v různých podobách a často i nevědomky odrážel již zmíněný konflikt o pojetí a chápání Ruska jako kultury mezi dvěma civilizačními světy Západem (Evropou) a Asií. Lidová kultura přitahuje zájem badatelů o mnoho méně, než vysoká, což ale neznamená, že by se nejednalo o bohatou a obohacující směs kulturních praktik, tradic, zvyků a artefaktů. Kromě toho je nutné zdůraznit, že během 18. a 19. století se v rámci Ruského impéria formovaly základy moderní národní kultury řady evropských i neevropských národů (ukrajinská, běloruská, estonská, litevská, lotyšská, finská, polská, moldavská, gruzínská, tatarská, arménská atp.). === Vzdělání imperiálního období 1721–1917 === Ruský vzdělávací systém byl zformován podle evropského vzoru. Do této doby stejně jako jinde v Evropě měla kontrolu a vliv na vzděláváním v Rusku především pravoslavná církev. V 18. století se jeho struktura a organizace orientovala na vzdělávání státních elit (aristokratů a vojáků). Již Petr I. Veliký založil několik kadetek orientovaných na výchovu důstojníku pro ruskou armádu a flotilu. Následně v Rusku vznikala první gymnázia (1726) a univerzita v Petrohradě (1724) a v Moskvě (1755) Zájem státu na vzdělávání širších vrstev byl až do druhé poloviny 19. století velmi malý, a to i přes existující legislativu z 18. století (z doby Kateřiny I. Veliké), která organizovala základní školní docházku. Základní školství bylo v Rusku poprvé konsolidováno za Kateřiny II. Veliké a není bez zajímavosti, že Kateřina II. se nechala inspirovat rakouským vzorem a pozvala si dokonce rakouské specialisty. Základní školství bylo organizováno do několika stupňů: farní školy – městské školy – normální školy. Ve třicátých letech 19. století bylo ruské školství (základní také) poprvé centrálně reorganizováno a podřízeno autoritě ministerstva národní osvěty vedeného v této době hrabětem Sergejem Uvarovem. Skutečný zájem o vzdělání rolnického obyvatelstva se ale začal zintenzivňovat během po roce 1861 (zrušení nevolnictví). Organizaci, správu a financování základních škol si rozdělovaly mezi sebou tři instituce: stát, zemstva a pravoslavná církev. Základní škola se také stávala od poloviny 19. století stále více místem pro rusifikační snahy v neruských oblastech Ruské říše. Jedinou výjimkou bylo Finsko, jehož vzdělávací systém byl autonomní. Přes velký nárůst základních škol během 80. a 90. let 19. století v roce 1915 navštěvovalo v evropském Rusku základní školu jen 58 % školou povinných dětí.Ruské střední školství prošlo během 19. století řadou významných změn, nicméně zcela specifickou funkci sehrávala v Rusku gymnázia, jejichž původním účelem bylo vzdělání elit. V souladu s celoevropskými trendy bylo gymnázium v Rusko reorganizováno do tzv. klasického gymnázia s výukou klasických jazyků, a progymnázia zaměřeného více na moderní jazyky. Klíčové bylo, že podle konzervativních zákonných úprav (1887) byl přístup na gymnázium odepřen dětem z nižších vrstev obyvatelstva (dělníků, služek, rolníků) a že absolvování gymnázia bylo jedinou vstupenkou na 12 ruských univerzit. Kromě gymnázii se v Rusku rozvíjelo také profesní střední vzdělávání v podobě reálek, průmyslových a komerčních škol. Na tyto střední školy navazovala celá řada polytechnik. Během 19. století bylo v Rusku založeno celkem 9 nových univerzit. K roku 1916 bylo v říši celkem 12 univerzit, což samozřejmě neodpovídalo skutečné velikosti země. Jednalo se o univerzity v Petrohradu (1724, obnovena 1804), Moskvě (1755), Děrptu (1802), Kazani (1804), Charkově (1805), Varšavě . (1816), Kyjevě (1834), Novorossijsku (1864), Tomsku (1880), Saratovu (1909), Rostově (1915) a Permu (1916). V době reforem Alexandra II. byla státní kontrola nad univerzitami zmírněna a posíleny některé akademické svobody i přístup lidových vrstev obyvatelstva na univerzity. Tento trend se ale změnil s nástupem konzervativního režimu Alexandra III., který znovu podřídil univerzity plné ideologické kontrole ruského státu. == Reference == == Literatura == FLOROVSKIJ, Antonij Vasiľjevič. Česko-ruské obchodní styky v minulosti (X.-XVIII. století). Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1954. 394 s. (česky) HOSKINS, Geoffey: Russia. People and Empire 1552–1917. Cambridge Mass. 1998. ISBN 0-674-78119-8. KAPPELER, Andreas: Russland als Vielvökerreich. Entstehung, Geschichte, Zerfall. München 1992. ISBN 3-406-36472-1. М, Б Н: С и Р п и (XVIII.- н XX. в). Г л, д с, г о и п г. С П 1999. ISBN 5-86007-185-X V anglickém překladu: MIRONOV, Boris N. A Social History of Imperial Russia. West View Press 1999. ISBN 0-8133-3684-8. PIPES, Richard: Rusko za starého režimu. Argo : Praha, 2004. 406 s. ISBN 80-7203-559-2. STELLNER, František. Die dynastische Politik des russischen Imperiums im 18. Jahrhundert. Prague Papers on the History of International Relations. 2004, roč. 8, s. 33-55. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-093-1. == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Ruské impérium ve Wikimedia Commons Film "Moskvě pod sněhem", 1908 na YouTube В С Р о к. М 1993

VERB_PHRASE

YES_NO

002261

... Mezi země, kam směřuje nejvíc exportu, patří Spojené státy americké, Nizozemsko, Francie, Španělsko a Hong Kong. V posledních letech se rozrostla turistika a rozkvetly tím pádem služby související. V průmyslu pracuje ve Skotsku 25 % obyvatel, ve službách 74 % a zbylé 1 % připadá na zemědělství. Zemědělství je ve Skotsku na velmi vysoké úrovni, založené na farmářském způsobu. Hlavní zemědělské oblasti jsou na východě země, zejména v oblasti Fife. Z rostlinné výroby se v této části Britských ostrovů daří bramborám, obilninám, mrkvi a kořenové zelenině vůbec, kapustě, brukvi, i další košťálové zelenině. Poměrně četné jsou farmy specializující se na jahody. S živočišnou...

Je zemědělství ve Skotsku na velmi vysoké úrovni?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Skotsko

Zemědělství je ve Skotsku na velmi vysoké úrovni, založené na farmářském způsobu.

Skotsko (skotsky a anglicky Scotland, skotskou gaelštinou Alba) je jednou ze čtyř zemí konstituční monarchie Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, která se nachází v severní části ostrova Velká Británie. Jedinou suchozemskou hranici má s Anglií, na východě je Skotsko ohraničeno Severním mořem, na severu a západě Atlantským oceánem a na jihozápadě Severním průlivem a Irským mořem. Mimo pevninu se Skotsko rozkládá na více než 790 ostrovech, z nichž největší jsou Orkneje, Shetlandy a Hebridy. Hlavním a druhým největším městem Skotska je Edinburgh, který je jedním z největších evropských finančních center. V 18. století bylo město centrem skotského osvícenství, díky kterému se Skotsko stalo jedním z obchodních, intelektuálních a průmyslových motorů Evropy. Největším skotským městem je Glasgow, které kdysi bylo jednou z předních světových průmyslových metropolí a v současné době je součástí velké glasgowské konurbace dominující Lowlands. Ve Skotsku žije 5 144 200 obyvatel, z nichž většinu (88 %) tvoří Skotové. Úředními jazyky jsou angličtina, skotština a skotská gaelština. Skotské království bylo nezávislé až do 1. dubna 1707, kdy vytvořilo unii s Anglickým královstvím (v pouze personální unii s Anglickým královstvím bylo od roku 1603), čímž vzniklo Království Velké Británie. Tato unie byla výsledkem smlouvy o Unii z roku 1706 a vstoupila v platnost schválením zákona o Unii parlamenty obou zemí, navzdory rozsáhlým protestům v celém Skotsku. Třebaže je Skotsko součástí Spojeného království, má svůj nezávislý politický systém a vlastní soukromé i veřejné právo (skotské právo). Oddělení skotského právního a vzdělávacího systému a církve i po uzavření Unie přispělo k pokračování skotské kultury a skotské národní identity a část Skotů v čele se Skotskou národní stranou dlouhodobě usiluje o státní nezávislost na Spojeném království. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Skotska. První osadníci přišli na území dnešního Skotska pravděpodobně v době ledové asi před 11000 lety. První vesnice podle vykopávek vznikaly cca okolo 6000 př. n. l. Průkazné písemnosti o Skotsku pocházejí z dob příchodu Římanů, kteří zemi nazývali Kaledonie. Toto území nebylo díky silnému odporu zdejších barbarských kmenů nikdy dobyto Římskou říší, která načas připojila pouze území jižně od Hadriánova valu. Za zakladatele Skotska se považuje dalriadský král Kenneth Mac Alpin, který si roku 843 podmanil Říši Piktů a založil království Alba, bezprostředního předchůdce Skotského království. Toto království bylo tvořeno šesti severními provinciemi, spravovanými mormaery a několika královstvími na jihu. Mormaerové i králové byli podřízeni skotskému velekráli. K významným společenským změnám došlo ve Skotsku v druhé polovině 11. století, za vlády skotského velekrále Malcolma III., a to především v oblasti práva, majetkových vztahů a v systému následnictví. Reorganizována byla také skotská křesťanská církev. Malcolm III. zavedl v zemi zvyky a zákony převzaté z Anglie. Po vytvoření anglického království muselo Skotsko čelit sílícímu tlaku Anglie, a vedlo s ní dlouhé války, které obě země značně vyčerpávaly. Ve 13. století se objevil William Wallace, který táhl na jih a dobyl York, čímž zvedl morálku vyčerpaným Skotům (tyto události zobrazuje film Statečné srdce). Další významnou osobou skotské historie byl bezesporu Robert Bruce, pokračující v myšlenkách popraveného Wallace, ovšem jinými prostředky. Dne 1. května 1707 došlo Aktem o unii ke vzniku Království Velké Británie. V této době také vzniká kombinací anglické a skotské vlajky vlajka britská (Union Jack). 1. ledna 1801 se pak Skotsko stalo jednou ze čtyř zemí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. V průběhu 18. století došlo ve Skotsku k několika povstáním proti vládnoucím králům z hannoverské dynastie. Hlavním cílem těchto povstání bylo dosadit zpět na trůn Velké Británie členy katolické stuartovské dynastie, tedy Jakuba Františka Stuarta (povstání 1715 - 1716) a Karla Eduarda Stuarta (1745 - 1746). Povstání byla krutě potlačena. V moderních dějinách stojí za zmínku vliv průmyslové revoluce a zámořských objevů na ekonomický vzrůst Skotska. Obchody se zámořím, výroba lodí a průmyslového zboží napomohly Skotsku k ekonomické prosperitě. Významnou událostí je také objevení ropných nalezišť v Severním moři a znovuobnovení Skotského parlamentu. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Skotska. Skotsko se nachází v severní třetině ostrova Velká Británie a na přilehlých ostrovech. Rozprostírá se na 78 772 čtverečních kilometrech (30 414 mil2). Pevninskou hranici má pouze s Anglií a to 96 kilometrovou mezi řekou Tweed na východě a zálivem Solway Firth na západě. Nejbližšími sousedy jsou Irsko, vzdálené po Irském moři 30 kilometrů jihozápadně, Norsko, které leží 400 kilometrů východně přes Severní moře a Faerské ostrovy spolu s Islandem, které odděluje od Skotska Atlantský oceán směrem na severozápad. Ze souostroví vyskytujících se na sever a západ od hlavního skotského území jsou největší Shetlandské ostrovy, Orkneje a Hebridy. Největšími ostrovy pak jsou Mainland (Shetlandy), Lewis, Skye a Mull. Nejvyšším pohořím je Skotská vysočina, nebo též Highlands, kde je i nejvyšší hora Skotska a zároveň celého Spojeného království Ben Nevis (1344 m nad mořem). Highlands leží v severní a severozápadní části Skotska, je vulkanického původu a je převážně kamenitý. Na tomto území se také nachází mnoho horských údolí (glens) a jezer (lochs). Celá tato oblast byla v době ledové pod souvislou vrstvou sněhu a ledu. Směrem od Highland na východ a jih jsou o poznání úrodnější nížiny, vzniklé usazováním. Sedimenty nahromaděné v těchto částech byly a jsou zdrojem pro zemědělství. I v těchto částech lze najít území vulkanického původu, například kolem hlavního města Edinburgu. Směrem k anglickým hranicím je hojnější výskyt lesního porostu, který byl původně po celém území Velké Británie, ale důsledkem mýcení hlavně během průmyslové revoluce a kvůli stavbě lodí z velké části vymizel. Ve středu země mezi městy Greenock, Glasgow, Stirling a Edinburgh - tzv. Střední pás se nachází velká průmyslová zóna. Mezi největší řeky patří Clyde a Forth. V menších horských řekách se daří lososům - národní rybě země. Z mnoha jezer Skotska jsou největší Loch Lomond, což je zároveň přírodní rezervace, Loch Ness, v jehož hlubinách prý žije světoznámá příšera (Lochneska), jejíž existenci se dodnes nepodařilo dokázat, a Loch Awe. Viz také Kategorie:Jezera ve Skotsku. Většina z nich je ledovcového původu. Klima je ve Skotsku, podobně jako v jiných částech Spojeného království, ovlivněno Golfským proudem, který působí od západu, od Atlantského oceánu. V zemi panují mírné ale vlhké zimy a chladnější léta. Počasí bývá velmi proměnlivé a nezřídka se lze setkat (podzim-jaro) s jasným svitem slunce, deštěm, kroupami i sněhem v jedné hodině. V zimě jsou maximální průměrné teploty okolo 6 °C, v létě okolo 18 °C. Podrobnější informace naleznete v článku Správní členění Skotska. Od 1. dubna 1996 se Skotsko člení na 32 správních oblastí (unitary authorities): Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Skotska. Průmysl má na území Skotska dlouholetou tradici od počátku průmyslové revoluce. V počátcích se jednalo hlavně o průmysl těžký - stavba lodí, výroba oceli, těžba uhlí a některých rud spolu s dřevařským a textilním průmyslem byly nejdůležitější z odvětvích. Mezi světovými válkami byl chod těžkého průmyslu omezen a po druhé světové válce nastal úpadek ještě větší. V sedmdesátých letech 20. století byla v Severním moři objevena naleziště ropy a začal rozkvět těžebního průmyslu. Kromě těžařství se začal rychle rozvíjet lehký průmysl, finančnictví a služby celkově. Dnes je Skotsko významným výrobcem elektronických komponentů a města Edinburgh a Glasgow jsou jedny z nejvýznamnějších finančních center Evropy. Mezi země, kam směřuje nejvíc exportu, patří Spojené státy americké, Nizozemsko, Francie, Španělsko a Hong Kong. V posledních letech se rozrostla turistika a rozkvetly tím pádem služby související. V průmyslu pracuje ve Skotsku 25 % obyvatel, ve službách 74 % a zbylé 1 % připadá na zemědělství. Zemědělství je ve Skotsku na velmi vysoké úrovni, založené na farmářském způsobu. Hlavní zemědělské oblasti jsou na východě země, zejména v oblasti Fife. Z rostlinné výroby se v této části Britských ostrovů daří bramborám, obilninám, mrkvi a kořenové zelenině vůbec, kapustě, brukvi, i další košťálové zelenině. Poměrně četné jsou farmy specializující se na jahody. S živočišnou výrobou je neodlučitelně spojena celá řada tradičních skotských plemen zvířat. Velmi významnou součástí, ne-li nejvýznamnější, je rybolov. Bohaté zkušenosti a dlouhá tradice, spolu s velkými oblastmi bohatými na výskyt ryb, řadí Skotsko mezi nejdůležitější oblasti v tomto odvětví. V řekách se loví hlavně lososi, pstruzi, štiky a úhoři v mořích pak celá škála mořských druhů, jako treska, sleď, šprot, štikozubec a platýs. Největší rybářské přístavy jsou v Peterhead a Fraseburgh, v minulosti to byl hlavně Aberdeen. Ve Skotsku je pět mezinárodních letišť, ve městech Glasgow, Edinburgh, Aberdeen, Prestwick (letiště Glasgow-Prestwick) a Inverness. Kromě těchto letišť je v zemi dalších deset lokálních. Z leteckých společností sídlí ve Skotsku Flyglobespan, Loganair, City Star Airlines a ScotAirways Železniční doprava, která je organizována a spravována samostatně od zbytku Společného království, má hustou síť tratí. Tento druh dopravy má v zemi dlouhou historii, která je spojena i s výrobou lokomotiv. Propojení s Anglií a mezi nejdůležitějšími městy je samozřejmostí. V zemi zajišťuje dopravní obslužnost celá řada soukromých firem. Ze sítě dálnic a rychlostních silnic je nejvytíženější dálnice M8 mezi Glasgow a Edinburgem. Nejdelší je pak M74, která je spojnicí s Anglií. Poměrně hustá síť lodních linek funguje jak mezinárodně (spojení s Norskem, Belgií, Faerskými ostrovy a Islandem), tak lokálně (Severní Irsko, ostrovy na severu a západě). Mnoho lokálních spojů funguje hlavně pro turistiku. Podrobnější informace naleznete v článcích Skotská kultura a Skotská kuchyně. V oblasti kultury se ve Skotsku nejvíce vyjímá hudba, literatura a sport. Hudba je tradičně spjata se starou gaelskou kulturou a skotské dudy (jinak v angličtině přesněji Great Highland Bagpipe) jsou všeobecně známým hudebním nástrojem. Kromě nich ovšem ke klasickým skotským kapelám hrajícím Scottish country dance patří také housle, akordeon, ale také harfa. U modernějších seskupení se často používají také elektronické klávesy, kytary a jiné nástroje. Ke skotské hudbě patří také skotský tanec (scottish dancing). Nezřídka jsou po celém území Skotska pořádány festivaly s touto tematikou, nebo jen kulturní večery. Se skotskou hudbou, tancem a tradičními skotskými sportovními disciplínami se lze setkat na Highland games (Skotské hry). Ve skotské literatuře se používalo a používá několik jazyků: skotská gaelština, angličtina, skotština, francouzština a latina. Mezi nejznámější skotské literáty patří Robert Burns, Walter Scott, Arthur Conan Doyle a Irvine Welsh. Na rozhlasových vlnách lze naladit mnoho rozhlasových stanic, ale za ryze skotské lze považovat BBC Radio Scotland a BBC Radio nan Gaidheal, které vysílá kombinovaně anglicky a ve skotské gaelštině. Kromě rozhlasu vysílá i televize BBC Scotland a komerční STV. Skotské deníky zastupují Daily Record, The Herald a The Scotsman. Ke kultuře patří neodmyslitelně i sport, což ve Skotsku platí dvojnásob. Soutěživost Skotů je veliká a tradiční sporty spojené s touto zemí jsou všeobecně známé: fotbal, ragby, golf, koňské dostihy, automobilové závody, tenis, atletika a další. Ve fotbale stojí za zmínku tradiční rivalita klubů Celtic Glasgow a Glasgow Rangers. Ve světě ragby pravidelně bojuje skotský národní tým o nejcennější trofeje planety a golfová hřiště ve Skotsku patří mezi nejlepší na světě. Systém školství ve Skotsku se v mnohém liší od toho českého. Od dob starověkého Řecka bylo Skotsko první území, kde se zavedlo školství do veřejného sektoru. Roku 1496 byl vydán zákon, jež nařizoval povinnou školní docházku pro nejstarší syny šlechticů a vlastníků půdy. Od roku 1561 se vyučovalo i v kostelech. V dnešních dnech dokončuje mládež základní vzdělání v 15 až 16 letech (zřídka i dříve) závěrečnou sérií zkoušek (maximální počet předmětů je osm). Po této povinné školní docházce si studenti mohou vybrat další studijní obory na vyšších typech škol a zakončit studia některou z těchto zkoušek : Access exams, Intermediate exams nebo Higher Grade a Advanced Higher. Systémy soukromých škol se mohou lišit nebo používat anglický model studií. Následují studia na univerzitách, kterých je ve Skotsku celkem 13. Nejvýznamnějšími jsou : University of Edinburgh, University of St. Andrews, University of Glasgow a University of Aberdeen. Titul dosažený úspěšným složením závěrečných zkoušek po čtyřletém studiu je Artium Baccalaureus, ve zkratce používáno jako B.A., nebo také A.B. Existuje i několik dalších titulů, které lze studiem na univerzitě získat. Na skotských univerzitách studuje mnoho zahraničních studentů, převážně ze zámoří.

VERB_PHRASE

YES_NO

012142

Oldřich († 9. listopadu 1034) byl český kníže (1012–1033 a 1034) z dynastie Přemyslovců. Byl synem Boleslava II. a zřejmě jeho druhé, neznámé ženy či teoreticky i jeho třetí manželky Emmy Franské. Oldřich byl mladším bratrem knížat Boleslava III. a Jaromíra. Jeho první manželkou byla zřejmě Juta (byla německého původu), tou druhou byla zřejmě vesnická žena Božena. Kníže Oldřich vyvedl zemi z krize způsobené boji o moc mezi syny Boleslava II. a k Čechám trvale připojil Moravu. == Před nástupem na trůn == Roku 1001 uprchl s Jaromírem a jejich (nevlastní) matkou Emmou před terorem Boleslava III., který mínil nechat Oldřicha, v té době už možná otce levobočného syna Břetislava, zavraždit. Oldřich sice byl podle všeho již ženatý, v té době ale neměl příliš dobré vyhlídky na knížecí stolec. Nedalo se předpokládat, že jeho nemanželský syn v budoucnosti sehraje v českých dějinách významnou roli. Útočištěm se oběma bratrům a jejich matce stal dvůr bavorského...

Připojil kníže Oldřich trvale Moravu k Čechám?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_(kn%C3%AD%C5%BEe)

Kníže Oldřich vyvedl zemi z krize způsobené boji o moc mezi syny Boleslava II. a k Čechám trvale připojil Moravu.

Oldřich († 9. listopadu 1034) byl český kníže (1012–1033 a 1034) z dynastie Přemyslovců. Byl synem Boleslava II. a zřejmě jeho druhé, neznámé ženy či teoreticky i jeho třetí manželky Emmy Franské. Oldřich byl mladším bratrem knížat Boleslava III. a Jaromíra. Jeho první manželkou byla zřejmě Juta (byla německého původu), tou druhou byla zřejmě vesnická žena Božena. Kníže Oldřich vyvedl zemi z krize způsobené boji o moc mezi syny Boleslava II. a k Čechám trvale připojil Moravu. == Před nástupem na trůn == Roku 1001 uprchl s Jaromírem a jejich (nevlastní) matkou Emmou před terorem Boleslava III., který mínil nechat Oldřicha, v té době už možná otce levobočného syna Břetislava, zavraždit. Oldřich sice byl podle všeho již ženatý, v té době ale neměl příliš dobré vyhlídky na knížecí stolec. Nedalo se předpokládat, že jeho nemanželský syn v budoucnosti sehraje v českých dějinách významnou roli. Útočištěm se oběma bratrům a jejich matce stal dvůr bavorského vévody, který se o rok později stal římskoněmeckým králem jako Jindřich II. Po smrti dosazeného knížete Vladivoje roku 1003 se krátce vrátil do Čech, brzy však musel znovu prchnout spolu s Jaromírem před Boleslavem III. a Boleslavem Chrabrým. Teprve na podzim 1004 se mohl vrátit, když s podporou Jindřicha II. byli z Čech vypuzeni Poláci. Knížetem se stal Jaromír. == Oldřich knížetem == Na jaře 1012 sesadil Oldřich svého bratra Jaromíra, když se postavil do čela povstání proti němu. Stal se knížetem a od krále Jindřicha II. přijal v říjnu Čechy v léno. Projevil se jako energický a tvrdý panovník. Roku 1014 zlikvidoval opozici a Jaromírovy stoupence – tzv. druhé vraždění Vršovců. Údajně se tak stalo, protože podporovali jeho bratra Jaromíra, tou dobou ve vězení v Utrechtu. Po neúspěšném Oldřichovu vojenském tažení na Moravu v roce 1015 roku 1017 úspěšně odrazil vojenský vpád Boleslava Chrabrého do Čech. Do roku 1031 Oldřich postupně dobyl na Polácích Moravu, jejíž správu svěřil svému synovi Břetislavovi. Stalo se tak i díky spojenectví s rakouskými Babenberky, které bylo nakonec stvrzeno sňatkem Břetislava s jednou z příslušnic rodu, Jitkou ze Svinibrodu. V zahraniční politice byl Oldřich spojencem Říše – Jindřicha II. a Konráda II. (od něj přijal r. 1024 Čechy v léno) a podporoval ji v bojích s Poláky a Uhry. Přesto si Oldřich v mnoha směrech počínal nezávisleji, než se líbilo římskoněmeckým panovníkům. V roce 1014 se ho snažil polský kníže Boleslav Chrabrý získat na svou stranu, Oldřich ale nechal vyslance na zpáteční cestě zajmout a některé zabít. Roku 1032 byl založen Sázavský klášter, opatem se stal poustevník Prokop. V klášteře se uplatňovala slovanská liturgie vycházející z kultury Velké Moravy. == Zajetí a druhá vláda == Počátkem 30. let 11. století se však vztahy s Říší rapidně zhoršily, když sesazený polský kníže Měšek II. Lambert nalezl útočiště v Čechách a Oldřich odmítl pomáhat císaři v tažení do Polska. Císař Konrád II. si roku 1033 Oldřicha předvolal, obvinil jej z úkladů, sesadil a odsoudil do vyhnanství v Bavorsku. Českým knížetem se stal opět Jaromír. Na jaře 1034 však císař Oldřicha propustil a vrátil mu vládu v knížectví s tím, že Jaromír získá v Čechách úděl a Oldřichův syn Břetislav Moravu. Jaromíra dal ale jeho bratr zajmout a oslepit a Břetislav utekl do ciziny. Již na podzim však Oldřich při bohaté tabuli, "jejímž vždy byl ctitelem, mezi jídlem a pitím náhle zemřel". Bratr Jaromír ho dal slavnostně pohřbít v kostele Sv. Jiří na Pražském hradě. Stále žijící vykastrovaný a oslepený Jaromír se vzdal nároků na vládu a moc v Čechách získal Oldřichův syn Břetislav I. == Genealogie == == Literatura == BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1. CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568-1055. Praha: Vyšehrad, 2007. 263 s. ISBN 978-80-7021-845-7. LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců II. Léta krize a obnovy 972-1012. Od Boleslava II. po Jaromíra. Praha: Libri, 2007. 271 s. ISBN 978-80-7277-231-5. LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců III. Správa a obrana země (1012-1055). Od Oldřicha po Břetislava I. Praha: Libri, 2008. 282 s. ISBN 978-80-7277-365-7. MATLA-KOZŁOWSKA, Marzena. Pierwsi Przemyślidzi i ich państwo (od X do połowy XI wieku). Ekspansja terytorialna i jej polityczne uwarunkowania. Poznań: Wydawnictwo Poznańskie, 2008. 576 s. ISBN 978-83-7177-547-5. (polsky) NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha: Jan Laichter, 1912. 782 s. SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0. TŘEŠTÍK, Dušan; ČECHURA, Jaroslav; PECHAR, Vladimír. Králové a knížata zemí Koruny české. Praha: Rybka, 2001. 413 s. ISBN 80-86182-55-X. WIHODA, Martin. Morava v době knížecí 906–1197. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 464 s. ISBN 978-80-7106-563-0. ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-759-8. == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Oldřich ve Wikimedia Commons Oldřich ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích Heslo v encyklopedii KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918 Oldřich I. na e-stredovek

VERB_PHRASE

YES_NO

002913

Haptika je kontakt hmatem (řecky "haptein" znamená "dotýkat se"). Termín do sociální psychologie zavedl lingvista William Austin. Jedná se o způsob sdělení, které se tlumočí bezprostředním tělesným kontaktem s druhým člověkem (např. podání ruky, poplácání po ramenou či zádech či nabídnutí rámě)....

Který lingvista zavedl do sociální psychologie termín haptika?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Haptika

Termín do sociální psychologie zavedl lingvista William Austin.

Haptika je kontakt hmatem (řecky "haptein" znamená "dotýkat se"). Termín do sociální psychologie zavedl lingvista William Austin. Jedná se o způsob sdělení, které se tlumočí bezprostředním tělesným kontaktem s druhým člověkem (např. podání ruky, poplácání po ramenou či zádech či nabídnutí rámě). Také haptický kontakt bývá ovlivněn kulturou, ze které dané osoby pochází. Každý člověk má také svou vlastní hranici, jaké druhy doteku pro něj jsou v té které situaci přijatelné. Dotek, čili taktilní kontakt v sociální interakci může být adresován jako projev přátelství (např. pohlazení, objetí, políbení, ...) nebo naopak nepřátelství (např. pohlavek, facka, ...). Komunikační význam haptiky (doteku) lze více či méně snadno rozluštit, např. milenecký pár držící se za ruce dává najevo "jsme svoji", poplácání po rameni znamená pochvalu či uznání, dotek nohou pod stolem může znamenat signál druhé . osobě "přestaň" nebo "uklidni se", atd. přímý (dotek kůží na kůži) nepřímý (např. poplácání holou rukou po rameni oblečeného člověka) Význam má i to, kterou částí těla se osoba dotkla určité části těla jiného člověka. Kontakt hmatem má velkou informační a rozlišovací schopnost, neboť hmat je po zraku druhým nejcitlivějším smyslem. Sluch je až na třetím místě. Tento pojem znamená nedostatek lidského doteku. Touha po něm se netýká jen dětí, nýbrž i dospělých, jak potvrzují psychoterapeutické postupy. Sebehaptika je dotýkání se vlastního těla. Může během sociální interakce také leccos prozradit. Propletené ruce v klíně mohou značit nervozitu aj.[zdroj?]

PERSON

PERSON

012567

Tichý oceán nebo Pacifik je největší oceán na Zemi. Rozlohou 165,25 milionů km2 je větší, než všechna pevnina o ploše 148,94 milionů km2. Rozprostírá se od Arktidy na severu po Antarktidu na jihu (např. podle Národní zeměpisné společnosti; podle Mezinárodní hydrografické organizace však sahá pouze k jižní 60. rovnoběžce) a ze stran je ohraničen Asií a Austrálií na západě a Severní a Jižní Amerikou na východě. S celkovou rozlohou 165,25 milionů km2 (resp. 155,6 milionů km2 při uvažování Jižního oceánu) bez okrajových moří zabírá 46 % (43 %) vodních ploch a 32 % (30,5 %) celkového povrchu Země. V nejširším místě v tropech měří přes 20 000 km, což je přibližně polovina obvodu zeměkoule, od severu k jihu jeho délka přesahuje 16 000 km. Rovník oceán rozděluje na Severní pacifický oceán a Jižní pacifický oceán. Mariánský příkop, při západní části Severního Pacifiku, je s hloubkou 10 994 metrů nejhlubším místem na Zemi....

Jaký je největší oceán na Zemi?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tichý_oceán

Tichý oceán nebo Pacifik je největší oceán na Zemi.

Tichý oceán nebo Pacifik je největší oceán na Zemi. Rozlohou 165,25 milionů km2 je větší, než všechna pevnina o ploše 148,94 milionů km2. Rozprostírá se od Arktidy na severu po Antarktidu na jihu (např. podle Národní zeměpisné společnosti; podle Mezinárodní hydrografické organizace však sahá pouze k jižní 60. rovnoběžce) a ze stran je ohraničen Asií a Austrálií na západě a Severní a Jižní Amerikou na východě. S celkovou rozlohou 165,25 milionů km2 (resp. 155,6 milionů km2 při uvažování Jižního oceánu) bez okrajových moří zabírá 46 % (43 %) vodních ploch a 32 % (30,5 %) celkového povrchu Země. V nejširším místě v tropech měří přes 20 000 km, což je přibližně polovina obvodu zeměkoule, od severu k jihu jeho délka přesahuje 16 000 km. Rovník oceán rozděluje na Severní pacifický oceán a Jižní pacifický oceán. Mariánský příkop, při západní části Severního Pacifiku, je s hloubkou 10 994 metrů nejhlubším místem na Zemi. Nachází se v něm asi 25 000 ostrovů (více než ve všech ostatních oceánech dohromady), většina ostrovů je situována na jih od rovníku. Na západě je lemován prstencem činných sopek - Pacifický ohňový kruh. Pro Tichý oceán jsou typická častá zemětřesení, které mají většinou za důsledek tsunami. V letech 1900 - 2004 bylo zaznamenáno přibližně 800 vln, 17 % u pobřeží Japonska. Oba názvy vycházejí z plavby portugalského mořeplavce Fernã de Magalhã, který při své cestě na Filipíny v roce 1520 zažil v jeho vodách klidnou plavbu. V latině se moře nazývá Mare Pacificum, "poklidné moře", odtud název Pacifický, česky Tichý oceán. Pro Evropany objevil Tichý oceán Španěl Vasco Nuňez de Balboa (1476-1517), který v roce 1513 překročil Panamskou šíji. Na mapě se Tichý oceán objevil ale již v roce 1507, přestože pro to tehdejší kartografové neměli vůbec žádný důkaz. Filipínské moře Korálové moře Jihočínské moře Tasmanovo moře Beringovo moře Japonské moře Ochotské moře

ENTITY

ENTITY

008181

Francis Jean Marcel Poulenc (7. ledna 1899 Paříž – 30. ledna 1963 Paříž), byl francouzský skladatel a člen skupiny Pařížská šestka (Les six). == Život == Poulenc se narodil v Paříži do rodiny farmaceutických magnátů (farmaceutická firma založená jeho předky existuje dodnes). Jeho matka, sama talentovaná klavíristka, poskytla synovi základní hudební vzdělání a díky bohatému rodinnému zázemí mu bylo umožněno studovat hru na klavír u španělského virtuóze Ricarda Viñ. V 18 letech (jako samouk) složil svou první skladbu Rapsodie Négre pro baryton a orchestr, která vyvolala v Paříži senzaci. V roce 1918 byl Poulenc povolán do armády, kde setrval do roku 1921. Aby se Poulenc zdokonalil ve skladatelské technice, tři roky docházel k učiteli Charlesovi Koechlinovi. Významným pro Poulencův život i jeho tvorbu byl rok 1935, kdy při autonehodě zahynul jeho blízký přítel Pierre-Octave Ferroud. Tato tragická...

Kde se narodil Francis Poulenc?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Francis_Poulenc

Poulenc se narodil v Paříži do rodiny farmaceutických magnátů (farmaceutická firma založená jeho předky existuje dodnes).

Francis Jean Marcel Poulenc (7. ledna 1899 Paříž – 30. ledna 1963 Paříž), byl francouzský skladatel a člen skupiny Pařížská šestka (Les six). == Život == Poulenc se narodil v Paříži do rodiny farmaceutických magnátů (farmaceutická firma založená jeho předky existuje dodnes). Jeho matka, sama talentovaná klavíristka, poskytla synovi základní hudební vzdělání a díky bohatému rodinnému zázemí mu bylo umožněno studovat hru na klavír u španělského virtuóze Ricarda Viñ. V 18 letech (jako samouk) složil svou první skladbu Rapsodie Négre pro baryton a orchestr, která vyvolala v Paříži senzaci. V roce 1918 byl Poulenc povolán do armády, kde setrval do roku 1921. Aby se Poulenc zdokonalil ve skladatelské technice, tři roky docházel k učiteli Charlesovi Koechlinovi. Významným pro Poulencův život i jeho tvorbu byl rok 1935, kdy při autonehodě zahynul jeho blízký přítel Pierre-Octave Ferroud. Tato tragická událost podnítila Poulenca k návratu ke katolické víře, kterou v mládí ztratil. V další fázi jeho tvorby se proto objevují vážnější duchovní skladby. V letech 1953–1956 složil Poulanc své nejrozsáhlejší dílo - operu Dialogy karmelitek. Mezi jeho poslední díla patří hobojová a klarinetová sonáta. Poulenc náhle zemřel na srdeční infarkt v Paříži, kde je také pochován. == Osobnost == Poulenc, člověk svébytného vtipu a duchaplnosti, byl homosexuál a jeho soukromý život byl velmi pestrý. Jeho prvním dlouhodobým partnerem byl malíř Richard Chanlaire. Vztahy s ostatními muži (například barytonistou Pierrem Bernacem, pro nějž napsal několik děl) zůstávají zahalené rouškou tajemství. Měl však vztahy i se ženami, zamýšlel se oženit s dlouholetou přítelkyní Raymonde Linossierovou, čemuž však zabránila její smrt. Poulencův život ovlivnilo několik tragédií, při kterých přišel o blízké přátele; nejdřív o spisovatele Raymonda Radigueta, který zemřel na tyfus, a později skladatele Pierra-Octava Ferrouda. V roce 1950 se hudební kritik Claude Rostand o Poulancovi vyjádřil, že je to "napůl darebák, napůl mnich" ("le moine et le voyou"). Tento výrok se okamžitě vžil a nechybí v žádné Poulencově biografii. Upozorňuje totiž na zvláštní polarizaci skladatelovy osobnosti i jeho díla. == Charakteristika tvorby == Ony dvě zmíněné kontrastní stránky skladatelovy osobnosti se odrazily i na jeho tvorbě - zanechal na jedné straně mnoho odlehčených klavírních skladeb a sonát, na druhé straně hluboká a závažná vokální hudební díla. Stylově má nejblíž k neoklasicismu, byl spíš konzervativní a na rozdíl od kolegů z Pařížské šestky se důsledněji držel diatoniky. Ve všech oblastech tvorby je patrná nezvykle bohatá melodická invence. Poulenc, jenž neměl klasické skladatelské vzdělání, přinesl do francouzské hudby nové melodie, nadhled, vtip a eleganci. Časem si vybudoval ustálené harmonické postupy a používal své typické harmonické přechody. Rád skládal díla pro klavír, na němž sám jako interpret vynikal, a vokální díla. Měl v oblibě více dechové nástroje, než smyčcové. Názory kritiků na Poulencovu tvorbu se dodnes rozcházejí. Někteří ho odmítají brát vážně a tvrdí, že jeho díla hraničí s kýčem, jiní ho považují za nejpřínosnějšího člena Pařížské šestky. == Dílo == === Komorní tvorba === Sonáta pro 2 klarinety, op. 7 (1918/1945) Sonáta pro housle a klavír, op. 12 (1918) Klavírní suita (1920) Sonáta pro klarinet a fagot, op. 32 (1922/1945) Sonáta pro lesní roh, trubku a trombón, op. 33 (1922/1945) Trio pro hoboj, fagot a klavír, op. 43 (1926) Suite française pro 2 hoboje, 2 fagoty, 2 trumpety, 3 trombóny, bicí a cemballo, op. 80 (1935) Sextet pro klavír a dechový kvintet, op. 100 (1932–9) Sonáta pro housle a klavír, op. 119 (1942–3/1949) Sonáta pro violoncello a klavír, op. 143 (1940–48) Trois mouvements perpétuels pro 9 nástrojů, op. 14 (1946) Sonáta pro flétnu, op. 164 (1956–7) Elegie pro lesní roh a klavír, op. 168 (1957) Sarabanda pro kytaru, op. 179 (1960) Sonáta pro klarinet, op. 184 (1962) Sonáta pro hoboj, op. 185 (1962) Sonáta pro klavír čtyřručně (1918) === Koncerty === Concert champê pro cembalo (1927–1928) Concerto Choréographique pour piano et dix-huit instruments, "Aubade" (1930) Koncert pro dva klavíry a orchestr d-moll (1932) Koncert pro varhany, smyčce a tympány g-moll (1938) Koncert pro klavír a orchestr(1949) === Písně === Píseň Le Portrait (1937) Píseň La Grenouillè (1938) Píseň Bleuet (1939) Písně Banalités (I: Chanson d'Orkenise, II: Hôtel, III: Fagnes de Wallonie, IV: Voyage à Paris, V: Sanglots) (1940) Píseň Paul et Virginie (1946) === Vokálně-instrumentální === Opera Prsy Tiresiovy (Les mamelles de Tirésias) (1947) Opera Dialogy karmelitek (Dialogues des Carmélites) (1957) Monoopera Lidský hlas (La Voix Humaine) (1959) Kantáta Lidská tvář (Figure humaine) pro dvojitý sbor, a cappella (1943), premiéra v lednu 1945 v Londýně === Sborová hudba === Mše G-dur (SATB) (1937) Exultate Deo (SATB) (1941) Salve regina (SATB) (1941) Un soir de neige (6 hlasů) (1944) Quatre petites priè de Saint François d'Assise (mužský sbor) (1948) Stabat Mater (1950) Gloria (1959) Sept répons des ténè pro dětský soprán, mužský sbor, dětský sbor a orchestr (1961-2) == Odkazy == === Zdroje === Cizojazyčné verze Wikipedie. == Reference == === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Francis Poulenc ve Wikimedia Commons Osoba Francis Poulenc ve Wikicitátech Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Francis Poulenc Volně přístupné partitury děl od Francise Poulenca v projektu IMSLP Stránka věnovaná skladateli (francouzsky) (anglicky)

LOCATION

LOCATION

004670

... republikánským zřízením. Roku 1939 bylo území současné České republiky okupováno německou armádou a vznikl loutkový protektorát Čechy a Morava. Československo bylo obnoveno v roce 1945, od roku 1960 mělo oficiální název Československá socialistická republika. Ta byla roku 1969 federalizována, přičemž v rámci tohoto procesu vznikla Česká socialistická republika, formálně svrchovaný národní stát, z hlediska mezinárodního práva přímý předchůdce současné České republiky. Tento oficiální název nese český stát od 6. března 1990, kdy bylo po pádu komunistického režimu vypuštěno z názvu slovo "socialistická". Československo získalo v roce 1990 nový oficiální název: Česká a Slovenská Federativní Republika. Krátce nato, ke konci roku 1992, však zaniklo a místo něj vznikly dva nové státy, Česko a Slovensko. Dne 1. ledna 1993 vstoupila v platnost Ústava České republiky, podle jejíž preambule navazuje nový stát na tradice státnosti Československa a bývalých zemí Koruny české. Existenci České republiky jako subjektu mezinárodního práva uznávají všechny státy světa....

Kdy vstoupila v platnost Ústava České republiky?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesko

Dne 1. ledna 1993 vstoupila v platnost Ústava České republiky, podle jejíž preambule navazuje nový stát na tradice státnosti Československa a bývalých zemí Koruny české.

Česko, úředním názvem Česká republika, je stát ve střední Evropě. Samostatným státem se Česko stalo 1. ledna 1993, přičemž navazuje na tradice státnosti Československa, Českého království, Českého knížectví a Velké Moravy, sahající do 9. století. Podle české ústavy je parlamentní, demokratický právní stát s liberálním státním režimem a politickým systémem založeným na svobodné soutěži politických stran a hnutí. Hlavou státu je prezident republiky, vrcholným a jediným zákonodárným orgánem je dvoukomorový Parlament České republiky, na vrcholu moci výkonné stojí vláda České republiky. Česko je země s tržním hospodářstvím, která podle ekonomických, sociálních a politických indikátorů, jako je HDP na obyvatele, index lidského rozvoje, index svobody tisku, index svobody internetu od cenzury, patří k vysoce rozvinutým státům světa. Ekonomicky patří dle Světové banky do skupiny 31 nejbohatších států světa s nejvyššími finančními příjmy. Naopak, v porovnání s jinými státy má velmi malý podíl obyvatel žijících pod prahem chudoby. Vykazuje též poměrně nízkou nerovnost mezi nejbohatšími a nejchudšími obyvateli a relativně vyvážené přerozdělování bohatství napříč populací. Míra nezaměstnanosti je dlouhodobě nízká a pod průměrem vyspělých zemí. V indexu ekologické stopy je Česko oproti některým jiným vyspělým zemím menším ekologickým dlužníkem. Podle Global Peace Index, který vypracovává každoročně Institute for Economics and Peace, je Česko šestou nejbezpečnější zemí na světě (index zohledňuje hrozbu válečného konfliktu i úroveň vnitřní násilné kriminality). Česko je členem Organizace spojených národů, Severoatlantické aliance , Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Světové obchodní organizace, Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Evropské celní unie, Evropské unie, součástí Schengenského prostoru, Evropského hospodářského prostoru, členem Visegrádské skupiny a jiných mezinárodních struktur. Česko je vnitrozemský stát tvořený částmi historických českých zemí, které byly po dlouhá období svého dějinného vývoje součástí zemí Koruny české. Jsou to Čechy a Morava, k nimž byly roku 1920 připojeny i České Rakousy a České Slezsko. Česko má rozlohu 78866 km2. Sousedí na západě s Německem (délka hranice 810 km), na severu s Polskem (762 km), na východě se Slovenskem (252 km) a na jihu s Rakouskem (466 km). Administrativně se Česko dělí na osm územních a zároveň na 14 samosprávných krajů. Hlavním městem je Praha, která je rovněž i jedním z krajů. V roce 2018 v Česku žilo přibližně 10,6 milionu obyvatel. Výrazná většina obyvatelstva se hlásí k české, případně moravské národnosti. == Historické státní útvary na území Česka == Prvním doloženým státním útvarem na území dnešní České republiky byl nadkmenový svaz Sámovy říše, ve druhé polovině 9. století pak vznikla Velkomoravská říše. Když kolem roku 907 zanikla pod náporem kočovných maďarských kmenů, těžiště státního vývoje se přesunulo do Čech. Tamní panovníci z rodu Přemyslovců vybudovali středověký přemyslovský stát, též nazývaný český stát (České knížectví, později České království), od přelomu 10. a 11. století tvořící součást Svaté říše římské. Od doby Karla IV. (1348) se pro země podléhající českému králi užívalo rovněž pojmu země Koruny české, kterýžto pojem zahrnoval i Moravské markrabství a Vévodství Horní a Dolní Slezsko. Od roku 1526 byly České země postupně začleňovány do habsburské monarchie, jejíž vládci využili svého vítězství v bitvě na Bílé hoře nad českými stavy (1620) k výraznému omezení dřívější samostatnosti Českého království. Země Koruny české, po roce 1749 navzájem státoprávně nespojité, zůstaly korunními zeměmi Habsburků až do konce první světové války v roce 1918. Od roku 1804 měla habsburská monarchie oficiální název Rakouské císařství a od roku 1867 se mocnářství nazývalo Rakousko-Uhersko. Po zániku Rakouska-Uherska v roce 1918 vzniklo Československo jako unitární stát s republikánským zřízením. Roku 1939 bylo území současné České republiky okupováno německou armádou a vznikl loutkový protektorát Čechy a Morava. Československo bylo obnoveno v roce 1945, od roku 1960 mělo oficiální název Československá socialistická republika. Ta byla roku 1969 federalizována, přičemž v rámci tohoto procesu vznikla Česká socialistická republika, formálně svrchovaný národní stát, z hlediska mezinárodního práva přímý předchůdce současné České republiky. Tento oficiální název nese český stát od 6. března 1990, kdy bylo po pádu komunistického režimu vypuštěno z názvu slovo "socialistická". Československo získalo v roce 1990 nový oficiální název: Česká a Slovenská Federativní Republika. Krátce nato, ke konci roku 1992, však zaniklo a místo něj vznikly dva nové státy, Česko a Slovensko. Dne 1. ledna 1993 vstoupila v platnost Ústava České republiky, podle jejíž preambule navazuje nový stát na tradice státnosti Československa a bývalých zemí Koruny české. Existenci České republiky jako subjektu mezinárodního práva uznávají všechny státy světa. Do 8. září 2009, kdy byly navázány diplomatické vztahy, nebyla uznávána jako samostatný stát ze strany Lichtenštejnska. Lichtenštejnsko kladlo jako předběžnou podmínku uznání a navázání diplomatických styků český souhlas dvoustranně jednat o tématech majetkového charakteru (majetkové spory existovaly již mezi Lichtenštejnskem a Československem od vzniku Československa, nově šlo i o vyvlastnění majetku rodu Lichtenštejnů podle Benešových dekretů). Lichtenštejnská snaha zabránit přijetí Česka do mezinárodních organizací nebyla úspěšná. == Název a státní symboly == Oficiálním názvem státu podle ústavy je Česká republika; jednoslovný název Česko se v ústavě nevyskytuje (stejně jako se v ní nevyskytovalo Československo – zeměpisný název nemusí být nutně součástí ústavy), je však součástí oficiální databáze OSN coby jednoslovný název státu. V květnu 2016 vláda oficiálně schválila též překlady zeměpisného názvu Česko do angličtiny (Czechia) a dalších světových jazyků (fr. Tchéquie, šp. Chequia atd.).Část veřejnosti slovo Česko odmítá zejména pro nezvyk – obdobně, jako byl zpočátku odmítán např. i název Československo. První užití výrazu Česko je doloženo v roce 1704 jako zeměpisné označení zahrnující všechny České země, v roce 1777 pak jako synonymum ke slovu Čechy. V době národního obrození se používaly i tvary češský a Češsko odvozené ze základu "Čechy". Nesprávně se v té době užíval i tvar čechský. Vliv na vypadnutí jednoho "s" z termínu měla také jazyková úspornost. Od 19. století se výraz Česko opět objevuje též jako označení pro všechny České země. V tomto významu jej od roku 1938 začal prosazovat moravský jazykovědec František Trávníček. Slovník spisovného jazyka českého v roce 1960 jej uvádí v obou významech a jako zastaralý, Slovník spisovné češtiny z roku 1978 již archaičnost konstatuje jen u prvního významu, zatímco ve významu označení české části federace stylovou příznačnost neuvádí. Na jaře 1993 jej Český úřad zeměměřický a katastrální na základě pověření vlády určil jako jednoslovné označení čerstvě osamostatněné České republiky, po vášnivých sporech, po podpoře Českou geografickou společností a navzdory odporu prezidenta Havla a dalších osobností se termín výrazně rozšířil, zachoval si však . jistou míru kontroverznosti a někteří jej pociťují jako novotvar. Státní symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní vlajka (republika po rozpadu federace převzala i původní vlajku Československa, jelikož Slovensko nemělo zájem tuto vlajku použít), standarta prezidenta, státní pečeť, státní barvy a státní hymna Kde domov můj. Státní symboly poukazují na tradice středověkého českého státu (znak), husitského hnutí (heslo na prezidentské standartě), národního obrození (hymna) a Československa (vlajka). == Historie == === Původní osídlení === Území dnešní České republiky bylo člověkem osídleno již před asi 750 000 lety. O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů (kultura s nálevkovitými poháry, únětická kultura, lengyelská kultura ad.). Od 3. století př. n. l. obývali tuto oblast Keltové (Bojové) a v 1. století n. l. přicházely kmeny Germánů (Markomani a Kvádové). Prvním historicky doloženým panovníkem na českém území byl markomanský král Marobud. Od konce 5. století se na území dnešního Česka objevovali první Slované. V 7. století vytvořily slovanské kmeny pod vedením franského kupce Sáma tzv. Sámovu říši (asi 623–659), jednalo se však spíše o nadkmenový svaz. V letech 830–833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vznikla pod nadvládou dynastie Mojmírovců Velkomoravská říše, která postupně zahrnula i Čechy (890–894), Slezsko, Lužici, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše byla již plnohodnotným státním útvarem. Byla christianizována, mj. za pomoci byzantské misie Cyrila a Metoděje, již pozval panovník Rostislav. Za jeho následníka Svatopluka I. říše dosáhla maxima své moci. Po jeho smrti však přišel rychlý pád. Čechy se od Velké Moravy odtrhly v roce 894 a v roce 906 nebo 907 byla rozvrácena tehdy ještě kočovnými Maďary. === Středověk === Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. století, kdy byl mimo jiné pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj I. V průběhu 10. a 11. století se stát konsolidoval a bylo k němu připojeno území Moravy. České knížectví postupně získalo znaky víceméně autonomního středověkého státu, který byl součástí Svaté říše římské (pražské biskupství založeno roku 973, hlavním národním světcem se stal svatý Václav). České království nicméně vzniklo až roku 1198, kdy německý král uznal český královský titul jako dědičný, což potvrdil císař Fridrich II. Štaufský roku 1212 Zlatou bulou sicilskou vystavenou přemyslovskému králi Přemyslu Otakarovi I. včetně dalších privilegií Českého království. Český panovník byl napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech. Václav I., ale zejména jeho syn Přemysl Otakar II., pak vybudovali rozsáhlou državu, která sahala až za Alpy a k Jaderskému moři. Václav II. obrátil svou pozornost také na sever a východ, kde se mu podařilo nabýt území přes Polsko až k Baltskému moři a pro svého desetiletého syna Václava III. získal dočasně uherskou královskou korunu. Po zavraždění Václava III. se České království ocitlo v chaosu, ale volba Jana Lucemburského českým králem umožnila nový vzestup, který vyvrcholil zejména za panování Janova syna Karla IV. (1316–1378). V letech 1319–1329 byla k Českému království připojena Horní Lužice a v roce 1335 také město Vratislav, k němuž přiléhala značná část Slezska. Po roce 1348 bylo načas připojeno Braniborsko. Už v době vlády Karla IV. lze spatřovat počátky českého reformního hnutí, které usilovalo o prohloubení osobní zbožnosti a o nápravu zesvětštělé církve, a tím i o obrodu celé společnosti. Náboženské spory vygradovaly za vlády Karlova syna Václava IV. Po upálení Mistra Jana Husa v roce 1415 v německé Kostnici napětí mezi Husovými příznivci a jeho odpůrci přešlo v otevřené nepřátelství a události vyústily v husitské války. Radikální husité založili město Tábor, které se stalo centrem husitské revoluce. Jan Žižka z Trocnova a Prokop Holý poté porazili všechny čtyři křížové výpravy do Čech. Války byly ukončeny dohodou mezi Basilejským koncilem a umírněnými husity tzv. Basilejskými kompaktáty v roce 1436. V osobě Jiřího z Poděbrad si země dokonce zvolila umírněného husitu jako krále. Avšak vnější tlak krále Jiřího přiměl přepustit z taktických důvodů český trůn rodu Jagellonců. Když však v bitvě u Moháče (1526) padl druhý Jagellonec na českém trůnu, Ludvík, získali ho Habsburkové, kteří, společně s následující dynastií habsbursko-lotrinskou, vládli zemi dalších téměř 400 let. === Novověk === V roce 1526 byl na český trůn zvolen Ferdinand I. Habsburský a s ním dynastie Habsburků, která zemi postupně včlenila do habsburské monarchie. Ferdinandův vnuk Rudolf II. si ještě (jako poslední Habsburk) zvolil Prahu za sídelní město a, ač katolík, byl částečně tolerantní vůči českému protestantismu (Rudolfův majestát). Po jeho smrti však éra tolerance skončila a náboženské napětí znovu vzrostlo. V roce 1618 vypuklo proti katolickému panovníkovi ozbrojené povstání českých protestantských stavů. Defenestrace císařských místodržících v roce 1618 se stala i počátkem třicetileté války. Vojsko českých stavů bylo roku 1620 v bitvě na Bílé hoře poraženo a stavovští vůdcové byli veřejně popraveni v Praze. Začala násilná rekatolizace českých protestantů. Rozsáhlý majetek české exilové šlechty a inteligence připadl věrným stoupencům Habsburků. Do poloviny 17. století klesla populace v Čechách a na Moravě o necelých 30 % na zhruba 1,75 milionu obyvatel. Roku 1627 bylo pro Čechy vydáno Obnovené zřízení zemské, kterým Habsburkové získali český královský titul dědičně, za jediné povolené náboženství bylo prohlášeno katolické a jazyk německý byl formálně zrovnoprávněn s českým, fakticky byl ale upřednostněn. Správními reformami Marie Terezie v roce 1749 byly země Koruny české de facto spojeny s Rakouskem do unitárního státu, ale i nadále se korunovali čeští králové v rámci Českého království. Během hladomoru v letech 1771–1772 zemřelo nejméně 250 000 lidí, což vedlo k rozsáhlým nevolnickým nepokojům. Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Josef rovněž zvýšil důraz na centralizaci monarchie. Této centralizaci napomáhalo preferování německého jazyka ve státní i církevní správě. V odpověď na poněmčování národa a jeho kultury se koncem 18. století začalo v českých zemích vzmáhat české národní obrození, tedy snaha o obnovu české kultury a jazyka a později i o získání politické moci stranami zastupujícími zájmy českého etnika. === Rakousko-Uhersko === V druhé polovině 19. století za dlouhého panování císaře Františka Josefa I. nastal v Česku významný hospodářský rozvoj. Většina (asi 70 %) průmyslu Rakouska-Uherska se soustředila v českých zemích včetně oblastí osídlených Němci. České politické elity, zejména František Palacký a František Ladislav Rieger, dospěly k názoru, že federalizované a vcelku demokraticky uspořádané Rakousko (resp. Předlitavsko) by mohlo být nejvýhodnějším životním prostorem pro český národ i jiné slovanské národy Střední a Jižní Evropy (tzv. austroslavismus). Mocnářství mělo být ochranou proti mocným státům na západě i na východě, jmenovitě proti Německu a Ruskému imperiu. Jazyková nařízení z dubna 1897, která zrovnoprávnila češtinu s němčinou, vedla k pádu vlády a k národnostním nepokojům mezi Čechy a Němci. Volební zákon z roku 1907 zavedl všeobecné hlasovací právo pro muže. Období všestranného rozmachu českého národa v oblastech politiky, hospodářství, kultury a vzdělání v rámci Rakouska-Uherska skončilo vypuknutím první světové války v červenci 1914. Tento posléze celosvětový ničivý konflikt započali vídeňští politici po Sarajevském atentátu na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, a to v domnění, že válka proti malému Srbskému království bude pro zdánlivě mocné Rakousko-Uhersko snadnou záležitostí. Do války se však rychle zapojily další mocnosti a Rakousko-Uhersko se postupně stalo pouhým přívěskem Německé říše, tzv. vilémovského Německa, což zasadilo austroslavismu smrtelnou ránu. Pro Rakousko-Uhersko nakonec skončila válka naprostou katastrofou a jeho rozpadem. === První Československá republika === V první světové válce bojovalo 1,5 milionu mužů odvedených z českých okresů, z nichž padlo 138 000 na straně monarchie a asi pět a půl tisíce (jen do konce války) v Československých legiích na druhé straně válečného soupeření. Více než 90 000 dobrovolníků zformovalo Československé legie ve Francii, Itálii a Rusku, kde bojovali proti centrálním mocnostem (tedy i rodnému Rakousko-Uhersku) a posléze i proti ruským bolševikům. Po porážce Rakouska-Uherska byly po 28. říjnu 1918 země Koruny české, části Uherského království včetně Podkarpatské Rusi spojeny do nového státního útvaru, Československa. Jeho prvním prezidentem byl zvolen Tomáš Garrigue Masaryk, který od roku 1914 pracoval pro českou resp. československou samostatnost v zemích Dohody a v Rusku s podporou zejména Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika. V období od vzniku státu až do zániku tzv. první republiky (oficiálně Republiky československé) bylo Československo unitárním státem a zůstalo i po roce 1933 jediným skutečně demokratickým státem ve Střední Evropě.Přes svůj deklarovaný národní charakter, založený na čechoslovakismu, bylo Československo multietnickým státem, ve kterém žilo 6 747 000 Čechů, 3 124 000 Němců, 2 014 000 Slováků, 745 000 Maďarů, 462 000 Rusínů, 181 000 občanů židovské národnosti a 76 000 Poláků. Po vyhlášení nezávislosti došlo k pohraničním konfliktům s Polskem a Maďarskem, stejně jako k nepokojům v německých oblastech země. Problém nepřátelských sousedů se Československo, zvláště jeho dlouholetý ministr zahraničí Edvard Beneš, pokusilo vyřešit spojenectvím zvaným Malá dohoda, systémem spojeneckých smluv s Francií a od roku 1935 i smlouvou se Sovětským svazem. Sudetští Němci, žijící převážně v pohraničních oblastech přilehlých k Německu a Rakousku, se v důsledku Velké hospodářské krize, masivní nezaměstnanosti (která však postihla všechny národnosti) a od roku 1933 také intenzivní nacistické propagandy radikalizovali a začali požadovat odtržení od Československa. Tyto snahy reprezentovala Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei, SdP) vedená Konradem Henleinem. Na nátlak Německé říše (posílené tzv. anšlusem Rakouska v březnu 1938) a evropských mocností Francie, Spojeného království a Itálie bylo v září roku 1938 Československo Mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu rozsáhlé pohraniční oblasti (tzv. Sudety). Mnichovská dohoda bývá také označována jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát, jelikož zástupci československé strany nebyli přizváni k jednání a Německá říše zároveň hrozila vojenským přepadením Československa. Přitom se platná vojenská aliance Československa s Francií ukázala jako zcela neúčinná. Kromě postupného záboru sudetských oblastí Německem (mnohdy s početným českým obyvatelstvem) připadly jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi s maďarsky mluvícím obyvatelstvem Maďarsku. Malou část československého území, zejména oblast Těšínska, zabralo Polsko. Název takto okleštěného státního útvaru se začal psát se spojovníkem (Česko-Slovensko). Pro zbývající krátké období od Mnichovské dohody až do úplného rozbití Československa v březnu 1939 se vžilo označení druhá republika. === Protektorát Čechy a Morava === Dne 14. března 1939 Slovensko vyhlásilo samostatnost a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území (tedy v Česku bez Sudet, připojených v roce 1938 k Německu, a východní části československého Těšínska, připojené ve stejném roce k Polsku) vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Prezident Edvard Beneš v Londýně zorganizoval exilovou vládu (tzv. prozatímní státní zřízení). Německá okupace Československa se setkala s masivním odbojem obyvatel země a skupin podporovaných ze zahraničí (zejm. operace Anthropoid), na který nacisté reagovali terorem (např. vyhlazení Lidic). V průběhu druhé světové války nacisté realizovali politiku totálního nasazení českých pracovních sil na území Německa, stejně jako likvidaci židovské diaspory na území Protektorátu. Nejznámější údaj o počtu obětí nacistické okupace pochází z výzkumu zveřejněného Gustavem Hajčíkem a Jaroslavem Voleníkem roku 1956, podle něhož během války zemřelo 360 000 Čechoslováků. Konečné řešení české otázky zapadalo do Generalplánu Ost, nacistického plánu na likvidaci, poněmčení a vysídlení příslušníků pěti slovanských národů, který měl vytvořit životní prostor pro německé obyvatelstvo. === Československo v letech 1945–1992 === ==== Osvobození Československa a období do února 1948 ==== V květnu 1945 bylo dokončeno osvobozování Československa spojenci a byl obnoven formálně demokratický stát. Období 1945–1948 je někdy nazýváno třetí republika. Při osvobozování Československa zahynulo okolo 140 000 sovětských vojáků. Po jejich boku zemřelo okolo 11 700 Čechoslováků, příslušníků 1. čs. armádního sboru, kterému velel Ludvík Svoboda. Tento armádní sbor se vyznamenal v bojích u Sokolova a o Kyjev a krutě krvácel v karpatsko-dukelské operaci, jejímž cílem bylo pomoci Slovenskému národnímu povstání. Při osvobozování Československa dále zemřelo 66 495 Rumunů, 1 302 Poláků a 351 Američanů. K osvobození Československa také pomohlo české květnové povstání, jehož ve světě nejznámější součástí bylo Pražské povstání. Po osvobození Slovenska postupovala Rudá armáda od března 1945 na české území z Ostravska a od Bratislavy (zde společně s rumunskou armádou).) Později byla zahájena i Pražská ofenzíva Rudé armády ze severu k Praze, které se zúčastnily také jednotky rumunské a polské armády.) Sovětská vojska postupovala až k dohodnuté demarkační linii s americkou armádou a osvobodila přitom zhruba dvě třetiny Čech. Zbytek českého prostoru západně od linie Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice osvobodila americká armáda. V období 1945 až do února 1948 došlo k jevům, které jsou podle některých historiků sporné, jako bylo vysídlení Němců z Československa do Německa a Rakouska, omezení stranické soutěže, rozsáhlé znárodňování těžkého průmyslu, energetiky, filmového průmyslu, bank, pojišťoven, větších stavebních podniků atd. (tzv. Benešovy dekrety). Nicméně například odsun Němců v roce 1945 odsouhlasily tři vítězné mocnosti na Postupimské konferenci. ==== Československo pod vládou Komunistické strany ==== V parlamentních volbách 1946 zvítězila Komunistická strana Československa a tyto volby bývají označované jako poslední svobodné demokratické volby na dobu více než čtyřiceti let. V únoru 1948 se komunisté chopili moci pučem a zlikvidovali zbytky demokratického systému. Těžce nemocný prezident Edvard Beneš abdikoval a ještě v roce 1948 zemřel. Na jeho místo nastoupil vůdce komunistů Klement Gottwald. Země se stala totalitním státem a součástí východního bloku pod dominancí Sovětského svazu. Byly potlačeny svobody a struktury občanské společnosti počínaje zrušením samosprávných zemí (1949) až po potlačení svobodného spolkového a ekonomického života. Došlo k vlně emigrace lidí do zemí neovládaných komunismem. Kolektivizace zemědělství a měnová reforma (1953) připravily miliony občanů o majetek. Tisíce občanů se staly obětí politický procesů, mnohdy i justičních vražd – k nejznámějším obětem perzekucí patří Milada Horáková, Rudolf Slánský či Heliodor Píka. Po Gottwaldově smrti v roce 1953 se stal prezidentem Antonín Zápotocký, po jeho smrti pak Antonín Novotný. Koncem 50. let a v 60. letech docházelo k postupné liberalizaci, která vyvrcholila v roce 1968. Počátkem roku 1968 abdikoval prezident ČSSR Novotný a jeho nástupcem se stal armádní generál ve výslužbě Ludvík Svoboda. Novým generálním tajemníkem KSČ byl zvolen Slovák Alexandr Dubček. Liberalizační hnutí známé jako pražské jaro bylo však potlačeno invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Trvalejším státoprávním důsledkem pražského jara zůstala federalizace, nastolená k 1. lednu 1969, jež unitární stát formálně změnila na federaci dvou suverénních národních států. Po obsazení Československa emigrovalo kolem 100 000 především vzdělaných lidí do demokratických zemí. Tato další ztráta kvalifikovaných odborníků ještě umocnila postupný hospodářský úpadek Československa, kterému byla země vystavena již od připojení k sovětskému bloku. Území Československa bylo fakticky okupováno Sovětskou armádou, která definitivně odešla až roku 1991. Režim takzvané normalizace na dvacet let potlačil občanské svobody, čemuž se snažilo vzdorovat zejména hnutí Charta 77. Prezidentem ČSSR v letech 1975 až 1989 byl Slovák Gustáv Husák. ==== Sametová revoluce a léta 1990–1992 ==== Sametová revoluce, zahájená 17. listopadu 1989, svrhla komunistický režim a umožnila obnovu demokracie a svobodného podnikání. Již 29. prosince 1989 byl prezidentem republiky zvolen dosavadní disident a dramatik Václav Havel. Společenská transformace zároveň způsobila dramatický nárůst kriminality, značné zadlužení státu a prohlubování federalizace až k rozpadu společného státu Čechů a Slováků. Od roku 1990 totiž začala být opožděně uváděna do praxe federalizace, která sice formálně platila již od roku 1969, ale prakticky byla do značné míry zmrazena. Mezi oběma složkami federace, Českou republikou a Slovenskou republikou, rychle narůstaly rozpory (viz pomlčková válka), které nakonec vedly k rozpadu společného státu. Československo zaniklo mírovou cestou ke 31. prosinci 1992. Dosavadní národní republiky převzaly právní řád zanikající federace a rozdělily si její majetek a závazky. === Samostatnost Česka === Subjektem mezinárodního práva se Česká republika stala 1. ledna 1993, se zánikem federace. Zapojila se do západoevropských politických struktur. 12. března 1999 byla přijata do NATO a 1. května 2004 vstoupila do Evropské unie. Roku 2004 přistoupila k Schengenským dohodám, na jejichž základě se 21. prosince 2007 stala součástí Schengenského prostoru.Prezidentem České republiky byl až do března 2003 Václav Havel, který byl již československým prezidentem. Jeho nástupcem byl zvolen Václav Klaus, poprvé nastoupil do funkce 7. března 2003, podruhé v březnu 2008. Od března 2013 je prezidentem republiky Miloš Zeman, který je prvním prezidentem zvoleným v lidovém hlasování. Ve volbách v roce 2018 svůj mandát obhájil. == Geografie == Česko se nachází ve střední Evropě a sousedí se čtyřmi státy. Na západě jde o Německo, na severovýchodě o Polsko, na jihovýchodě o Slovensko a jižní hranici sdílí s Rakouskem. Délka západní společné hranice s Německem činí 810,7 km, s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km. Celková rozloha činí 78 866 km2, z toho 2 % tvoří vodní plochy. === Geologie, geomorfologie a půdy === Převážná část území náleží ke geologicky stabilnímu Českému masivu, vyzdviženému hercynským vrásněním v období devonu a karbonu (v prvohorách). Oblast Západních Karpat na východě území je mladší a byla vyzdvižena alpínským vrásněním v období třetihor. Z geomorfologického hlediska leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin až vrchovin (Šumava, Český les, Krušné hory, Děčínská vrchovina, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Jeseníky, Českomoravská vrchovina). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Moravskoslezské Beskydy, Bílé Karpaty, Javorníky). Z celkové plochy Česka leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 ( . 1,05 %) ve výšce nad 1 000 m; střední nadmořská výška činí 430 m. Nejvyšším českým vrcholem je hora Sněžka s 1603 m n. m., nejnižším pak Labe na odtoku ze země u Hřenska se 115 m n. m. Hranická propast je nejhlubší zatopenou jeskyní na světě. Nejrozsáhlejším krasovým územím je Moravský kras. Z vyvřelých hornin v ČR převládají žula, čedič a znělec. Z usazených pískovec, vápenec a břidlice. Z přeměněných rula, svor a fylit. Půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. V nížinách se nachází úrodné černozemě. Z hlediska členění krajiny jsou na území ČR zastoupeny čtyři biogeografické podprovincie: Celé území Čech zaujímá hercynská podprovincie, na Moravě a ve Slezsku pak lze identifikovat polonskou podprovincii, západokarpatskou podprovincii a severopanonskou podprovincii. V podobné typologii ekoregionů, již užívá Světový fond na ochranu přírody, tvoří území Čech převážně středoevropský smíšený les a na Moravě a ve Slezsku se nacházejí malé enklávy panonského smíšeného lesa, západoevropského listnatého lesa a karpatského jehličnatého lesa. === Hydrologie a podnebí === Českým územím prochází hlavní evropské rozvodí oddělující úmoří Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km). Dlouhý tok mají na území ČR též Ohře (246 km), Sázava (225 km), Jihlava (180 km), Svratka (168 km), Jizera (167 km), Lužnice (157 km), Berounka (139 km) a Otava (111 km). Největším přírodním jezerem Česka je Černé jezero na Šumavě. Podnebí je v Česku mírné, přechodné mezi kontinentálním a oceánickým typem. Typické je střídání čtyř ročních období. Je charakterizováno převládajícím západním prouděním a intenzivní cyklonální činností. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku již přibývá kontinentálních podnebných vlivů. Největší vliv na podnebí v Česku však má nadmořská výška a reliéf. Typické jsou hojné srážky a přechody frontálních systémů – ročně jich v průměru přes území Česka projde 140. Nejvíce srážek spadne v červnu nebo červenci, nejméně v lednu nebo únoru. Nejsrážkovějším místem v ČR jsou Jizerské hory (zejm. oblast Bílého Potoka). Nejsušším pak Libědice v okrese Chomutov, ležící ve srážkovém stínu Krušných hor.Průměrná roční teplota se pohybuje mezi 5,5 °C až 9 °C. Nejchladnějším měsícem roku je leden, nejteplejším červenec. V dlouhodobém průměru je dělí 20 °C. Tropických dnů je zaznamenáváno průměrně 12 ročně, tropické noci jsou velmi vzácné. Arktické dny bývají 1–2 ročně. Nejteplejšími místy jsou oblasti Dyjsko-svrateckého a Dolnomoravského úvalu a pak velká města, zejména Praha, kde teplotu zvyšuje hustá zástavba. Nejstudenějším místem je vrchol Sněžky. Největrnějším místem České republiky je vrchol Milešovky. Zároveň jde o místo s největším počtem bouří v roce. === Fauna a flora === Flóra a fauna v Česku svědčí o vzájemném prolínání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy zaujímají 33 % celkové rozlohy země. Pro Českou republiku jsou typické smíšené dubové, jedlové a smrkové lesy. V druhové skladbě ovšem převládají jehličnany (asi ze dvou třetin) oproti listnáčům, byť přirozený původní poměr byl obrácený. Za tuto změnu může masivní výsadba zejména smrčin, jež začala na našem území v 18. století. V českých lesích se vyskytuje živočišstvo typické pro biom smíšených lesů mírného podnebného pásu. Na území ČR roste zhruba 3,5 tisíce druhů rostlin, z toho přes 2,5 tisíce je původních. Pěstováno je 500 běžnějších druhů dřevin a přibližně 2 000 taxonů dřevin. Nejběžnějšími druhy divoce žijících zvířat jsou zajíci, vydry a kuny. V lesích a na polích převládají bažanti, koroptve, divoká prasata, vysoká zvěř, kachny a husy. Vzácnější jsou orli a volavky. Na severovýchodě Moravy se vyskytují i vlci a medvěd hnědý, byť vzácně. Celkový počet druhů živočichů v Česku je odhadován na 40 000, z toho nejméně 28 124 druhů je bezobratlých. === Ochrana životního prostředí === Podle Environmental Performance Index, který vypracovává Yaleská univerzita, je ČR 27. nejohleduplnější zemí k životnímu prostředí na světě (k roku 2016). Zachovalá příroda je chráněna v chráněných územích. Nejvyšším orgánem ochrany přírody a životního prostředí v Česku je Ministerstvo životního prostředí České republiky. V Česku se nachází čtyři oblasti s nejvyšší mírou ochrany, tzv. národní parky: Krkonošský národní park (od 17. května 1963), Národní park Šumava (od 20. března 1991), Národní park Podyjí (od 20. března 1991) a Národní park České Švýcarsko (od 1. ledna 2000). Ministerstvo životního prostředí v roce 2009 oznámilo, že připravuje vyhlášení Národního parku Křivoklátsko.Mezi chráněná území patří (v závorce jejich počet k 3. 8. 2016): národní parky (4) chráněné krajinné oblasti (26) národní přírodní rezervace (107) přírodní rezervace (815) národní přírodní památky (120) přírodní památky (1531) == Politický systém == Česká republika je zastupitelská demokracie, parlamentní republika. Výkonnou mocí disponuje prezident a vláda, přičemž vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený přímou volbou. Prezident jmenuje se souhlasem Senátu soudce Ústavního soudu, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě státního rozpočtu a ústavních zákonů). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy jmenuje na jeho návrh. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictvím i od jednotlivých členů vlády. Prezident tradičně sídlí na Pražském hradě, k dispozici má též zámek v Lánech. Uděluje či propůjčuje státní vyznamenání. Nejvyššími státními vyznamenáními jsou Řád Bílého lva, Řád Tomáše Garrigua Masaryka, Medaile Za hrdinství a Medaile Za zásluhy. Centrální bankou státu je nezávislá Česká národní banka, která mj. vydává českou měnu, českou korunu. Parlament České republiky je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Jednou za dva roky se volbami obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát. Sněmovna sídlí v Thunovském paláci, Senát ve Valdštejnském paláci na Malé Straně. Ústavní soud o celkem 15 soudcích je garantem ústavnosti, poskytuje ochranu základním (ústavním) právům a může i rušit zákony či jejich ustanovení. Není ale součástí systému obecných soudů, vrcholnými orgány jsou zde Nejvyšší soud, působící v civilní i trestní justici, a Nejvyšší správní soud s agendou správního soudnictví. === Vláda a státní správa === Vláda České republiky je vrcholný orgán výkonné moci v České republice. Její postavení vymezuje Ústava České republiky. Vláda se skládá z předsedy vlády (premiéra), místopředsedů vlády (vicepremiérů) a ministrů. Úřad vlády České republiky sídlí v budově Strakovy akademie v Praze na Malé Straně. Tradičním sídlem premiéra je Kramářova vila. Premiéry samostatné ČR byli: Václav Klaus (1993–1997), Josef Tošovský (1997–1998), Miloš Zeman (1998–2002), Vladimír Špidla (2002 . –2004), Stanislav Gross (2004–2005), Jiří Paroubek (2005–2006), Mirek Topolánek (2006–2009), Jan Fischer ( . 2009–2010), Petr Nečas (2010–2013), Jiří Rusnok (2013–2014), Bohuslav Sobotka (2014–2017) a Andrej Babiš ( .od 2017).Součástí všech vlád ČR bylo ministerstvo financí, zahraničních věcí, vnitra, obrany, práce a sociálních věcí, pro místní rozvoj, dopravy, kultury, průmyslu, spravedlnosti, školství, zdravotnictví, zemědělství a životního prostředí. V letech 1993–1996 existovalo ministerstvo národního majetku a privatizace, v letech 2003–2007 ministerstvo informatiky. Ministerstvo vnitra řídí mj. Policii ČR a Hasičský záchranný sbor, ministerstvo dopravy Ředitelství silnic a dálnic a Státní fond dopravní infrastruktury, ministerstvo kultury Národní památkový ústav, ministerstvo financí Celní správu České republiky, ministerstvo obrany Armádu ČR a Vojenské zpravodajství, ministerstvo . práce Českou správu sociálního zabezpečení a Úřad práce, ministerstvo průmyslu Českou obchodní inspekci, ministerstvo spravedlnosti Vězeňskou službu České republiky (soudní moc je proti tomu nezávislá), ministerstvo školství Českou školní inspekci, ministerstvo zahraničí zastupitelské úřady ČR v zahraničí a . Česká centra, ministerstvo zemědělství Státní veterinární správu, Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, Státní pozemkový úřad, Český úřad zeměměřický a katastrální a Státní zemědělský intervenční fond, ministerstvo životního prostředí Agenturu ochrany přírody a krajiny, Českou inspekci životního prostředí a Český hydrometeorologický ústav, ministerstvo pro místní rozvoj Státní fond rozvoje bydlení. Víceméně samostatnými ústředními orgány státní správy jsou Národní bezpečnostní úřad, Český telekomunikační úřad, Úřad průmyslového vlastnictví, Český statistický úřad, Český báňský úřad, Energetický regulační úřad, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (antimonopolní úřad), Správa státních hmotných rezerv, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, Úřad pro zahraniční styky a informace, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Úřad pro ochranu osobních údajů a Bezpečnostní informační služba. Zcela mimo moc výkonnou, soudní i zákonodárnou je Nejvyšší kontrolní úřad. Sociální smír v zemi zajišťuje tzv. tripartita, tedy pravidelná trojstranná jednání mezi vládou, největší odborovou centrálou v zemi (Českomoravskou konfederací odborových svazů) a zaměstnavateli reprezentovanými Hospodářskou komorou ČR a Svazem průmyslu a dopravy. V éře samostatné ČR se na vládě podílely politické strany ODS, KDU-ČSL, KDS, ODA, ČSSD, US-DEU, Zelení, TOP 09, VV, LIDEM a ANO. V československé historii to byly navíc národní demokraté, agrárníci, národní socialisté, živnostníci, ľuďáci, němečtí agrárníci, němečtí křesťanští sociálové, němečtí sociální demokraté, Národní sjednocení, Strana národní jednoty, Demokratická strana, Strana slobody, KSČ, KSS, Strana slovenskej obrody, Občanské fórum, Verejnosť proti násiliu, KDH, ODÚ, HZDS, OH a HSD-SMS. Historicky prvními českými politickými stranami byli staročeši (1848), mladočeši (1874) a sociální demokraté (1878, pod názvem Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku). === Právní a soudní systém === Český právní řád je součástí germánské větve kontinentálního typu právní kultury (někdy zvané též římské právo, v anglických zemích civil law). Je tvořen předpisy přijímanými českými zákonodárci, právem Evropské unie, mezinárodními dohodami, které jsou ratifikovány českým parlamentem a některými nálezy Ústavního soudu (těmi, které nějakou část zákonů označují za protiústavní). Tyto předpisy jsou pravidelně vydávány ve Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv. Česká republika je unitární stát, což znamená, že jednotlivé jeho části nemohou mít vlastní legislativu (jako je tomu například ve federacích). Základem právního systému je Ústava ČR přijatá v roce 1993. Nový trestní zákoník je účinný od roku 2010, občanský zákoník od roku 2014. Tradici soukromého práva v Česku silně formoval rakouský všeobecný občanský zákoník. Soudní moc České republiky je tvořena Ústavním soudem a soustavou obecných soudů, Ústavní soud je ale zvláštním ústavním orgánem soudního typu. Jeho úkolem je zejména provádět kontrolu ústavnosti a plnit některé úkoly volebního a politického soudnictví. Ústavní soud sídlí v Brně, v budově bývalé moravské Zemské sněmovny. Předsedy Ústavního soudu samostatného Česka byli Zdeněk Kessler (1993–2003), Miloš Holeček (2003) a Pavel Rychetský (od 2003). Soustava obecných soudů se skládá ze soudů okresních, krajských a vrchních. Na jejím vrcholu stojí Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Obě instituce sídlí také v Brně, stejně jako Nejvyšší státní zastupitelství. Jak je v tradici germánského římského práva obvyklé, soustava obecných soudů se dělí na tři větve: soudnictví civilní, trestní a správní. === Zahraniční vztahy === Česká republika má zavedenou strukturu zahraničních vztahů. Je členem OSN, Evropské unie (EU), NATO, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Rady Evropy. Je pozorovatelem Organizace amerických států. Všechny státy (138 států ke dni 3. května 2016, z toho je devět států zastoupeno diplomaty v hodnosti chargé d'affaires) a mezinárodní resp. nadstátní organizace, které mají diplomatické styky s Českou republikou, mají velvyslanectví v Praze, a některé z nich mají generální konzuláty nebo konzuláty v určitých městech, zejména v Brně. Česká republika má ve státech a u mezinárodních resp. nadstátních organizací, se kterými má diplomatické styky, recipročně svá velvyslanectví (ambasády) a konzuláty. Dle tzv. Visa Restriction Indexu z roku 2016 mají čeští občané možnost bezvízového vstupu do 167 zemí, čímž se zařazují mězi nejméně vízy omezené národy.Hlavní roli v zaměřování a upřesňování zahraniční politiky mají premiér a ministr zahraničních věcí. Pro zahraniční politiku České republiky je zásadní členství v Evropské unii. Té ČR v první polovině roku 2009 i předsedala. Česká republika má silné vazby se Slovenskem, Polskem a Maďarskem, mj. jako člen Visegrádské skupiny. Rozsáhlé styky má Česká republika se sousedním Německem a dalšími členskými státy Evropské unie, se Spojenými státy americkými a s Izraelem. Na Blízkém východě je důležitým partnerem Saúdská Arábie. Česká republika má špatné vztahy s Ruskem a Čínou. Čeští představitelé podporovali disidenty v Barmě, Bělorusku, Moldavsku a na Kubě.Ke slavným českým diplomatům minulosti patřili Edvard Beneš, Jan Masaryk či Jiří Dienstbier. === Ozbrojené síly === Armáda České republiky je rozdělena do tří větví: Pozemní síly AČR, Vzdušné síly AČR a Síly podpory a výcviku AČR. Prezident České republiky je vrchním velitelem ozbrojených sil. V roce 2004 byla zrušena základní vojenská služba a armáda se tak stala plně profesionální organizací. 12. března 1999 země vstoupila do Severoatlantické aliance, v rámci níž plní své vojenské závazky. Počet aktivních vojáků je přibližně 29 300 včetně civilních zaměstnanců. České jednotky se podílely na operacích UNPROFOR, SFOR, EUFOR v Bosně a Hercegovině, KFOR v Kosovu a ISAF v Afghánistánu. Od roku 2003 působí čeští vojáci v Iráku. České letectvo se také podílí na obraně vzdušného prostoru Pobaltských států a Islandu.Vysokou prestiž mají tradičně čeští vojenští chemici (dnes 31. pluk radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci). Od svého prvního nasazení v mezinárodních silách v operaci Pouštní bouře roku 1991, patří k hlavním českým příspěvkům ke spojeneckým akcím. Od roku 2003 liberečtí chemici pravidelně velí mnohonárodnímu praporu radiační, chemické a biologické ochrany Sil rychlé reakce NATO (NATO Response Force).Výzbroj Armády České republiky zahrnuje nadzvukové stíhačky JAS-39 Gripen, bojové letouny Aero L-159 Alca, útočné helikoptéry Mil Mi-35, obrněné transportéry: Pandur II, BVP-1, BVP-2, OT-90 a modernizované tanky T-72M4CZ. Nejznámějšími českými, potažmo československými, vojáky a vojevůdci minulosti byli Jan Žižka, Albrecht z Valdštejna, Jan Radecký z Radče, Ludvík Svoboda, Jan Kubiš, Jozef Gabčík či František Fajtl. === Lidská práva === Lidská práva v Česku jsou garantována Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech. Přesto se vyskytují případy porušování lidských práv jako diskriminace romských dětí, kvůli kterým Evropská komise požádala Česko o podání vysvětlení, nebo nezákonné sterilizace romských žen, za které se vláda omluvila. Dochází také k porušování lidských práv v některých zařízeních pro seniory a v psychiatrických léčebnách.Roku 2000 byl k ochraně základních práv a svobod zřízen úřad Veřejného ochránce práv (ombudsmana). Autorita ombudmana je však spíše neformální. Podle indexu ekonomické svobody, který vytváří The Heritage Foundation a The Wall Street Journal, je Česko 24. nejsvobodnější zemí na světě z hlediska obchodu. Podle Světového indexu svobody tisku, vytvářeného organizací Reporters without borders, má ČR 21. nejsvobodnější mediální prostředí na světě. (Oba údaje platí k roku 2016.) Praha je sídlem Radio Free Europe/Radio Liberty. Stanice dnes sídlí na Hagiboru. Na začátku 90. let ji do Československa osobně pozval Václav Havel.Osoby stejného pohlaví mohou v ČR uzavřít tzv. registrované partnerství (viz LGBT práva v Česku). K nejznámějším českým aktivistům patří pražská rodačka Berta von Suttnerová, která za svůj pacifistický boj získala Nobelovu cenu za mír, či Jan Palach, který se v roce 1969 upálil v protestu proti sovětské okupaci. === Administrativní dělení === ==== Kraje ==== Území Česka se dříve dělilo na sedm krajů podle zákona o územním členění státu v novelizovaném znění. Tyto kraje byly zavedeny spolu se slovenskými kraji v roce 1960, ještě před federalizací Československa. Z hlediska zákona tyto kraje stále existují, v praxi jsou však zastíněny existencí nových, samosprávných krajů. Osmou, samostatnou územní jednotkou, která je z některých hledisek postavena na roveň krajům, je hlavní město Praha. Kraje se dále dělí na okresy, dohromady je v Česku 76 okresů (poslední z nich – okres Jeseník – vznikl až 1. ledna 1996). Dnes je území krajů definováno výčtem okresů. Původní krajské národní výbory (KNV), podobně jako národní výbory obcí a okresů, nebyly samosprávné v dnešním smyslu, protože samosprávné činnosti a pravomoci nebyly legislativně rozlišeny od výkonu státní správy, měly však své volené orgány (plénum a radu), jejichž pravomoci byly stanoveny. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existují dále, ale nemají žádný volený sbor ani obecný správní úřad; jejich obvodům pouze odpovídají obvody působnosti krajských soudů, státních zastupitelství a některých dalších orgánů státní správy. Od 1. ledna 2000 bylo ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. zřízeno 14 vyšších územních samosprávných celků, jejichž názvy obsahovaly slovo kraj. Současně byly novelizací Ústavy tyto nové celky nazvány kraji, přestože dosud nebyly zrušeny územní kraje z roku 1960. Krajský úřad je krajským orgánem vykonávajícím též přenesenou působnost státní správy; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor. Územní kraje ani samosprávné kraje nerespektují hranice historických Českých zemí. Území Jihočeského kraje, Jihomoravského kraje, Pardubického kraje a kraje Vysočina se nachází jak v Čechách, tak na Moravě a území Olomouckého kraje a Moravskoslezského kraje se nachází jak na Moravě, tak v Českém Slezsku. ==== Okresy ==== V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory transformovány na okresní úřady, namísto sboru voleného občany je řídila okresní shromáždění volená krajským zastupitelstvem. Ke dni 1. ledna 2003 byly okresní úřady zrušeny. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. ==== Obce a jejich správní obvody ==== V roce 1990 byly místní a městské národní výbory přeměněny v obecní a městské úřady, přičemž volené orgány získaly takzvanou samostatnou působnost, která začala být rozlišována od přenesené působnosti státní správy. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česká republika se 1. ledna 1993 stala samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo. Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané "malé okresy" nebo "obce III. typu"). Takovými obcemi se stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších měst. Tyto obvody se někde dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (tzv. "obce II. typu"), které vykonávají některé specifické pravomoci státní správy i pro okolní obce. Ještě menší bývají některé správní obvody matrik. Některé působnosti státní správy vykonávají pro své území všechny obce. ==== NUTS ==== Členění na jednotky NUTS 1, které odpovídají území o velikost 3–7 miliónů obyvatel, nebylo v Česku zavedeno. Jednotku NUTS 1 tak tvoří celé území Česka. Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů. Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem. Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zároveň i na úrovni NUTS 2. ==== Euroregiony ==== Pro posílení regionální spolupráce v Evropě vznikají takzvané euroregiony, a to zpravidla v regionech dělených státními hranicemi. Nejstarší z nich je Euroregion Nisa, který leží na trojmezí Čech, Německa a Polska především v povodí Lužické Nisy. Zabírá plochu 13 033 km2, z toho na českém území 3 163 km2. == Ekonomika == === Obecná charakteristika === Hospodářství českých zemí tradičně patří k nejrozvinutějším v Evropě. Hrubý domácí produkt dosahuje výše vyspělých států světa. V roce 2015 byl hrubý domácí produkt (HDP) na osobu v paritě kupní síly 31 600 amerických dolarů. Výkonnost české ekonomiky činí 84 % průměru EU. Česká ekonomika je tak 16. nejsilnější v EU. Svou výkonností předběhla v roce 2005 ekonomiku Portugalska, poté Řecka, Kypru a nyní se blíží úrovni Itálie a Španělska. Světová banka (WB) již Česko vyřadila ze seznamu "rozvojových zemí". Z investičního hlediska banka JPMorgan Chase v roce 2017 české státní dluhopisy zařadila do indexu "rozvíjejících se trhů" (emerging markets). Přesto dnes patří k třicítce nejvyspělejších států, tzv. "plátcům", kteří z rozpočtu Světové banky neberou peníze, ale naopak je do ní vkládají. Podle Indexu společenského rozvoje (Social Progress Index), který vytváří nezisková organizace Social Progress Imperative a společnost Deloitte, je ČR 22. nejrozvinutějším státem světa (k 2015). Dle Indexu lidského rozvoje, který vypočítává OSN, pak 28. nejrozvinutějším. V žebříčku bohatství svých občanů, který sestavuje skupina Allianz, byla v roce 2015 Česká republika taktéž na 28. místě na světě. Jmění je podle studie Global Wealth Report společnosti The Boston Consulting Group v ČR rozloženo poměrně rovnoměrně: pět procent nejbohatších Čechů vlastní 45 procent celkového finančního bohatství (v USA je to 77 procent). Také příjmová nerovnost mezi lidmi patří v ČR k nejnižším v Evropě. S tím souvisí i odhad OECD, že v ČR je nejmenší míra chudoby v celé Evropě. ČR je silně exportní ekonomikou, český export překonal v roce 2015 hranici 3,9 bilionu korun, čímž byl vytvořen nový historický rekord. V roce 2015 mířilo 83,3 procenta vývozu z ČR do zemí Evropské unie. Z hlediska států dominoval vývoz do Německa (29,4 procenta), s odstupem následovaly Slovensko (7,2 procenta), Polsko (6,8) a Čína (7,0). Zdanění bylo v roce 2015 v ČR na úrovni 39,6 procenta HDP. Pro strukturu zdanění je typická nízká míra přímých daní, průměrná míra nepřímých a velmi vysoká míra sociálních příspěvků (sociální a zdravotní pojištění). Typickým rysem české ekonomiky je relativně nízká míra nezaměstnanosti, v březnu 2016 dosáhla ČR nejnižší nezaměstnanosti v celé Evropské unii. Její zadlužení bylo k roku 2015 sedmé nejnižší v EU.K roku 2016 činil státní dluh 1,836 bilionu korun, což představovalo 40,3 procenta hrubého domácího produktu (průměr EU 85,2 procenta HDP, eurozóny 90,7 procenta HDP). Dluhy českých domácností byly k červnu 2016 1,369 bilionu korun, dluhy firem vůči bankám 1,176 bilionu korun. V roce 2016 ve formě dividend odplynulo z Česka do zahraničí 289 miliard korun a podle některých odhadů se ročně vyvádí z Česka do zahraničí až 700 miliard korun, což je ovšem přímý důsledek zahraničních investic. K roku 2016 bylo v ČR 23 200 dolarových milionářů. Mezinárodní ratingová agentura Standard & Poor's oceňuje od roku 2011 úvěrovou spolehlivost České republiky stupněm AA-. Podle poradenské sítě BDO bylo k roku 2016 Česko 26. nejatraktivnější zemí světa pro investory. K významným hospodářským institucím patří Pražská burza (a její index PX). S korupcí se v Česku setkalo 60 % dotázaných podnikatelů. === Měna === Oficiální českou měnou je koruna česká (zkratka Kč). Vydává ji Česká národní banka, zcela nezávislá na vládě. Členy jejího vedení – bankovní rady – jmenuje prezident republiky. Kurz měny je plovoucí, pokud se Česká národní banka nerozhodne jinak, například od 7. listopadu 2013 intervenovala na devizovém trhu s cílem držet kurz koruny vůči euru přibližně na hladině 27 korun za euro. Důvodem k opatření byly obavy z deflace. Intervence byly ukončeny na jaře 2017 a koruna brzy posílila. Přístupovou smlouvou z roku 2003 se Česko zavázalo přijmout evropskou měnu euro. Vládou však dosud nebyl stanoven termín přijetí ani termín vstupu do mechanismu směnných kurzů ERM II (kurz koruny by byl od té chvíle navázán na kurz eura a kopíroval by ho), který musí přijetí eura předcházet. Vstup do mechanismu ERM II je poslední z pěti konvergenčních kritérií, které ČR dosud nesplnila. Přijetí eura brání obavy z dluhové krize v eurozóně a nízká podpora přijetí eura u veřejnosti – podle průzkumu CVVM z dubna 2017 si zavedení eura přálo jen 21 % respondentů, tedy podobně jako po předchozích šest let. Do roku 2005 se podpora pohybovala nad 50 %, v následujících letech mírně poklesla a k prudkému nárůstu odporu došlo mezi lety 2009 a 2011.K historickým měnám užívaným v Česku patří československá koruna, protektorátní koruna, rakousko-uherská koruna či rakousko-uherský zlatý. K významným mincím minulosti patří pražský groš či jáchymovský tolar, od nějž je patrně odvozeno i slovo dolar. === Vývoj ekonomiky === V českých zemích se počátky moderního průmyslu dají vysledovat do časů panování císaře Rudolfa II., kdy se začaly spolu se zárodky moderní vědy objevovat i první průmyslové technologie a myšlení. Proces přerušila třicetiletá válka a i po ní ve střední Evropě došlo k jisté prodlevě v navázání na tuto tradici. Počátky industrializace zde souvisejí s ideologií merkantilismu a osvícenským absolutismem Marie Terezie a Josefa II. Průkopníky zde byli zejména šlechtici. První průmysl, který se začal v českých zemích masově rozvíjet, byl textilní, v 18. století ještě osamocený. Zlom přišel na začátku 19. století, kdy se české země začaly rychle industrializovat, došlo k tzv. průmyslové revoluci. Rozvíjely se nové obory (zejm. cukrovarnictví, sklářství, pivovarnictví, výroba porcelánu, chemický průmysl, těžký průmysl a strojírenství) a od 20. a 30. let 19. století se tento průmysl také mechanizoval, za pomoci parního stroje, klíčového vynálezu epochy. Ve 2. polovině století se objevily nové technologie (elektřina, telegraf, telefon), rodilo se kapitalistické finančnictví (Živnobanka), mohutnělo strojírenství, jednak za pomoci fúzí a koncentrace kapitálu (např. koncerny Škoda a ČKD), a také tím, že začalo vyrábět stroje pro rozvíjející se železnici a systémy městské hromadné dopravy. Na konci století se objevuje výroba automobilů a motocyklů (Laurin a Klement). Do konce 19. století se staly české země nejprůmyslovější částí tehdejší Rakousko-uherské monarchie.Za První republiky rozmach pokračoval, objevila se i nová dynamicky expandující odvětví (např. obuvnictví – firma Baťa či zbrojařství – Zbrojovka Brno). Podle kritéria "národního důchodu na obyvatele" byla meziválečná československá ekonomika 14. nejvyspělejší v Evropě a 18.–20. na světě. Průmyslová produkce byla desátá nejvyšší na světě. Silně exportní ekonomiku ovšem těžce zasáhla světová krize, jež začala roku 1929. Vlekla se takřka až do konce 30. let. Po druhé světové válce byl průmysl v mimořádné míře zestátněn a po nástupu komunistů k moci začalo být hospodářství centrálně řízené a plánované. Navíc se podvolilo potřebám Rady vzájemné hospodářské pomoci, jež sdružovala socialistické státy, takže došlo v 50. letech k přílišné orientaci na těžký průmysl. Od 60. let se dal prostor širší a vyváženější škále odvětví, navázalo se na dobrou strojírenskou a chemickou tradici. Na konci 60. let vedení KSČ plánovalo větší ekonomickou reformu (Oty Šika), která by centrálně řízenou ekonomiku skloubila s volným trhem, ale vpád sovětských vojsk ji znemožnil. Nové vedení KSČ tak zvolilo cestu velkých infrastrukturních a energetických projektů, u nichž bylo centrální řízení částečně výhodou (rozsáhlá výstavba sídlišť, dálnic, jaderných elektráren, přehrad, doindustrializace Slovenska). Hospodářství ovšem nedokázalo pružně reagovat na potřeby spotřebitelů a nezachytilo ani technologický převrat té doby, počítačovou a digitální revoluci. Specifickou linií, snad v některých ohledech i podvratnou, bylo družstevnictví, kde se objevila i nečekaná pružnost a efektivita (např. výroba počítačů v JZD Slušovice). Během tzv. perestrojky, přestavby hospodářství, k níž impulsy přišly z Moskvy, byl této linii dán větší prostor a stejně tak bylo částečně dovoleno soukromé podnikání (např. i jedna z největších současných českých firem, antivirová společnost Avast, začínala jako perestrojkové družstvo). Reformy byly však příliš pomalé a nesetkaly se ani s takovou podporou veřejnosti jako reformy konce 60. let. Politická revoluce roku 1989 ukončila komunistickou vládu i pokusy o reformy na jejím konci. Došlo k transformaci centrálně řízeného hospodářství a privatizaci státního majetku (viz kuponová privatizace, velká privatizace, malá privatizace). V rámci restitucí byla také navrácena část majetků znárodněných po roce 1948. Důsledky otevřené konkurence nejvíce postihly odvětví těžkého průmyslu a těžkého strojírenství, které nebyly konkurenceschopné, nebo byly chybně privatizovány. Velká část podniků byla začleněna do nadnárodních korporací. Podíl průmyslu na tvorbě HDP klesl ve srovnání s rokem 1990 na polovinu a jeho místo zabral sektor služeb. Po vstupu země do Evropské unie roku 2004 následovalo období hospodářského růstu. Pomohly i přímé dotace, od momentu vstupu do půlky roku 2016 Česko získalo z rozpočtu EU o 627,8 miliardy korun více, než do něj odvedlo. Tak jako většinu států světa, i Česko zasáhla světová ekonomická krize, jež vypukla roku 2008. Projevila se zejména poklesem HDP o 4,5 % v roce 2009, zvyšováním nezaměstnanosti a růstem zadlužení státu. Bankovní systém oproti tomu krizi odolal a negativní jevy nebo přímo krachy bank jako v jiných státech EU se neuskutečnily. ČR se vyhnula i dluhové krizi, která postihla některé státy eurozóny. Po roce 2011 se obnovil hospodářský růst a česká ekonomika prokazuje vysokou výkonnost. === Největší firmy === I po rozsáhlé privatizaci 90. let zbyl v ekonomice silný veřejný sektor s velkými zaměstnavateli (Česká pošta, České dráhy, Dopravní podnik hl. m. Prahy, Český Aeroholding, Lesy České republiky, Čepro, ČEPS) a v případě energetické firmy ČEZ i s jednou z nejziskovějších firem. Největším soukromým zaměstnavatelem se časem stala potravinářsko-chemická skupina Agrofert (Andrej Babiš). Jakýmsi vítězem "loterie kuponové privatizace" se stala skupina PPF Petra Kellnera, která se specializuje zejména na finanční podnikání (Home Credit, Air Bank atd.). Výkladní skříní nového režimu se stali mezinárodně úspěšní podnikatelé, kteří založili firmu po revoluci tzv. na zelené louce (tedy ne na bázi starších podniků) – k takovým patří firma Seznam.cz (Ivo Lukačovič), softwarové antivirové firmy Avast (Pavel Baudiš, Eduard Kučera) a AVG (původně česká, později prodaná do zahraničí, posléze odkoupená Avastem) či internetový obchod Alza.cz (Aleš Zavoral). Průmysl se výrazně orientoval na automobily a s nimi spjatou výrobu, jako je výroba plochých skel, součástek a gumárenství (Škoda, Hyundai, TPCA, Johnson Controls, AGC, MTX, Sungwoo Hitech, Brose CZ, Continental Automotive, ČGS Holding, Continental Barum, Automotive Lighting, TRW, Witte), podobně jako na Slovensku. Také výroba vlakových souprav, kolejových zařízení a autobusů se udržela (Škoda Transportation, Bonatrans Group, Iveco). Minulý režim vybudoval základnu především pro rozvoj potravinářského, (petro)chemického průmyslu a energetiky.[zdroj?] V potravinářství se krom Agrofertu prosadily firmy Hruška, Kofola či Hamé. O vytvoření české fast foodové sítě se pokusila firma Crocodille (sendvičérie Crocodille a bageterie Bageterie Boulevard). V petrochemii to byla skupina KKCG Karla Komárka (MND, Vítkovice Holding ad.), ENI, Slovnaft, OMV, Shell, Synthos, Armex, Tank ONO, v energetice Energetický a průmyslový holding (Daniel Křetínský), RWE, Unipetrol, Pražská plynárenská, Alpiq, E.ON, Lama Energy Group, Eriell, Pražská energetika. I přes mnoho potíží se drží stále ještě silní hráči i v těžkém průmyslu, těžařství a těžkém strojírenství (OKD, ArcelorMittal Ostrava, Třinecké železárny, Czech Coal Pavla Tykače, Sokolovská uhelná, Severočeské doly, Ferona či Finitrading Tomáše Chrenka). V elektronice a přesném strojírenství fungují především továrny Siemens, Bosch, Foxconn, Panasonic, ABB, AT Computers, eD' system, SWS, AVX Czech Republic a Inventec. Rozvinuly se i firmy v některých netradičních odvětvích, jako je personalistika (ManpowerGroup), outsourcing (ISS Facility Services), výherní automaty (European Data Project) či zdravotní služby (Phoenix, Alliance Healthcare). V oblasti realit a developmentu dominuje CPI Group (Radovan Vítek). Klíčovými hráči v bankovním sektoru jsou Česká spořitelna, Komerční banka, ČSOB, Česká pojišťovna a Kooperativa pojišťovna, ve stavebnictví Metrostav, Skanska, OHL ŽS, Strabag a Eurovia, v mobilních komunikacích O2, T-Mobile a Vodafone. Významnou roli hrají i mnohostranné finanční skupiny – BMM Group (Zdeněk Bakala), Penta Investments (Marek Dospiva, Jaroslav Haščák, Martin Kúšik), Unimex Group (Jiří Šimáně) či GES Group Ivana Zacha. K velkým firmám patří i vodárenská Veolia nebo tabákové Imperial Tobacco a Philip Morris. === Zemědělství === Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa; z technických plodin len a řepka. Význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvláště kaprů). Zemědělci k roku 2016 hospodařili na 4,26 milionů hektarů zemědělské půdy, což představovalo 54 procent celkové rozlohy státu. Na jednoho obyvatele České republiky připadlo 0,42 hektaru zemědělské půdy, z toho 0,30 ha půdy orné, což odpovídá evropskému průměru. Třetinu půdního fondu tvoří lesy. Od roku 1995 ubývá zemědělské půdy, k roku 2016 asi 15 tisíc hektarů, oproti tomu výměra lesů vzrostla o 16 tisíc hektarů. Podobně klesá výměra orné půdy na úkor trvalých travních porostů, tedy lučin a pastvin. Těch v uvedeném období přibylo 71 tisíc hektarů. Typické pro ČR je vysoké procento zemědělských podniků vlastněných právnickými osobami, po Francii (29,2 %) jsme v tomto ohledu s 13,5 % na druhém místě v EU. Typický pro české zemědělství je rovněž velký podíl pronajaté půdy (asi 90 %). Také velikostní struktura zemědělských podniků v ČR se výrazně liší od struktury podniků v ostatních zemích Evropské unie. Velké podniky, tedy ty s více než 50 hektary obdělávané zemědělské půdy, v ČR obhospodařují 92,2 % z celkové výměry zemědělské půdy. Ve zbytku EU jsou obvyklejší menší podniky. Důvodem je mj. česká tradice družstevnictví i kolektivizace 50. let. K roku 2004 pracovalo v zemědělství 141 000 osob, ve struktuře zaměstnanosti to představovalo 2,9 % pracovníků v ČR. Typické je, že počet pracovníků v zemědělství od 90. let trvale klesá.K zásadním výsledkům českého chovatelství a šlechtitelství patří plemena jako Československý vlčák, Český teriér, Pražský krysařík, Chodský pes, Český fousek či Starokladrubský kůň. Unikátní byl rovněž projekt na záchranu Huculského koně. === Průmysl === Průmysl vytváří 35 % hrubého produktu českého hospodářství. Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brno, Ostravsko, Plzeň a Mladá Boleslav. Mezi hlavní odvětví v Česku patří průmysl chemický, strojírenský, hutnický a potravinářský. Další významná odvětví jsou energetický průmysl, stavebnictví a výroba spotřebního zboží. Méně významná odvětví jsou zbrojní průmysl a např. sklářství, které ovšem má v Čechách dlouhou tradici. Velký význam, zvláště pro export, má automobilový průmysl. Největším výrobcem automobilů je společnost Škoda Auto. V roce 2015 vyrobily v České republice společnosti Škoda (patřící německému koncernu Volkswagen), TPCA, která sdružuje japonskou firmu Toyota a francouzskou Peugeot-Citroën, a jihokorejská firma Hyundai dohromady rekordních 1 298 236 osobních automobilů.Tradice českého automobilového průmyslu sahá do roku 1897, kdy byl v Kopřivnici vyroben první český automobil se spalovacím motorem značky President. O dva roky později mladoboleslavská továrna Laurin & Klement začala vyrábět motocykly Slavia, avšak roku 1905 se i v Mladé Boleslavi přeorientovali na automobily. Továrna Laurin & Klement se stala základnou, na níž vyrostla automobilka Škoda. Nejprodávanějšími škodovkami současnosti jsou Škoda Octavia, Škoda Fabia, Škoda Superb a Škoda Yeti. V minulosti uspěly Škoda Felicia, Škoda Roomster, Škoda Favorit či řada Škoda 742 (vč. modelu Škoda 120). K dalším automobilovým značkám patří též Tatra (těžké nákladní automobily, třetí nejstarší výrobce automobilů na světě), Avia (střední nákladní automobily), k historickým pak Praga, Liaz a Karosa. Tatra se proslavila nákladním vozem Tatra 815 či armádní Tatrou 813. Nejznámějšími osobními automobily z kopřivnické továrny byly Tatra 603 a Tatra 97. Tatra 77 byla prvním sériově vyráběným vozem s aerodynamickou karosérií na světě. Ve voze Tatra 87 podnikli cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund své slavné cesty do Afriky a Jižní Ameriky. Autobusy dnes vyrábí firmy Iveco Czech Republic a SOR Libchavy, nejznámějšími českými autobusy jsou Škoda 706 RTO či Karosa ŠM 11. Trolejbusy dříve vyráběla Škoda Ostrov (např. typ Škoda 9Tr), nyní především Škoda Electric. Dalšími českými výrobci dopravních a zemědělských prostředků jsou Zetor (traktory), Kaipan (roadstery), Jawa (motocykly) a Čezeta (elektrické skútry). Kolejová vozidla vyrábí především Škoda Transportation (tramvaje, trolejbusy, metro). Historicky je však nejslavnějším českým drážním vozidlem tramvaj Tatra T3 z ČKD Praha, s 14 tisíci vyrobenými kusy nejpočetnější tramvaj na světě. Mezi železničními vozidly pak motorový vůz řady M 290.0, tzv. Slovenská strela z Tatry Kopřivnice (1936). Výroba letounů probíhá v Aero Vodochody (armádní) a v Letu Kunovice (civilní), v minulosti také v pražské Avii. K nejslavnějším českým letounům patřily Avia B-534 a Avia S-199 (důležitá zbraň v izraelsko-arabské válce roku 1948). Bitevník Aero L-159 Alca zase sehrává značnou roli v boji irácké armády proti Islámskému státu. Jako cvičné vojenské letouny se v minulosti osvědčily Aero L-29 Delfín či Aero L-39 Albatros. V Kunovicích se specializovali na kluzáky (zejm. Let L-13 Blaník), ale i jejich Let L-410 Turbolet se stal jedním z nejpoužívanějších českých letadel, uplatnil se především v Sovětském svazu. V minulosti probíhala výroba zemědělských a akrobatických letounů také v Otrokovicích (Z-42, Z-50, Z-37 Čmelák). První republika hodně vsadila na zbrojní průmysl, založeny byly tehdy Česká zbrojovka Strakonice, Zbrojovka Brno a Česká zbrojovka Uherský Brod (nejznámějšími českými zbraněmi ve světě jsou tank LT vz. 38, samopal vzor 61 ("škorpion"), pistole CZ 75, lehký kulomet vz. 26, samopal vzor 58, SKOT (OT-64) či pistole vz. 52). Dříve silný textilní a obuvnický průmysl (Baťa ad.) již v ČR významné zastoupení nemá. Prodej českých hodinek PRIM také výrazně klesl, z více než půl milionu prodávaných kusů ročně na konci 80. let. Tradičním odvětvím je pivovarnictví. Pivo se v Česku pilo a vyrábělo minimálně od roku 993, z toho roku máme dochovánu zprávu o tom, že biskup Vojtěch zakázal mnichům Břevnovského kláštera pivo vyrábět. V Plzni vznikl roku 1842 druh piva (pils, pilsner, pivo plzeňského typu), který je dnes nejrozšířenějším na světě. V produkci piva je ČR na 15. místě na světě. V zemi je 40 velkých průmyslových pivovarů a k tomu mnoho pivovarů malých. Největšími pivovary jsou Plzeňský Prazdroj (značky Pilsner Urquell, Gambrinus, Velkopopovický Kozel, Radegast), Pivovary Staropramen (Staropramen), Heineken Česká republika (Starobrno, Krušovice), Budějovický Budvar (Budvar) a PMS Přerov. K malým pivovarům patří například Bernard v Humpolci.Významnou roli hrála v minulosti výroba skla a bižuterie (viz České sklo). === Těžba === Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí, dál kaolín, jíl, grafit, vápenec nebo jiné stavební hmoty. Naleziště uranu se nachází u obce Dolní Rožínka. V roce 2016 byly v oblasti Krušných hor objeveny velké zásoby lithia. V malém rozsahu se na jihu Moravy těží ropa a zemní plyn, ale větší objem těchto surovin je dovážen z Ruska. Jelikož třetinu země pokrývají lesy, patří dřevo též k vývozním artiklům. === Telekomunikace a IT === V zemi se prudce rozvíjejí telekomunikace. Největší telefonní operátor v zemi Český Telecom se spojil s globální společností Telefónica a přejmenoval se na O2 Czech Republic. Tato společnost je také, spolu se společnostmi T-Mobile, Vodafone a U:fon, jedním z největších mobilních operátorů a poskytovatelů internetu v zemi. Česko má nejvíce předplatitelů bezdrátového připojení v Evropské unii. V roce 2014 bylo v ČR 1,89 milionu pevných telefonních linek, 14 milionů mobilních telefonů a přes 4 miliony internetových připojení. Internet užívalo 8,2 milionu Čechů, tedy 77,5 procent obyvatel země. Národní internetová doména nejvyššího řádu pro Českou republiku je .cz. Ke konci roku 2016 bylo zaregistrováno přes 1 280 000 adres s doménou .cz.Dvě antivirové obří společnosti Avast a AVG byly založeny v České republice. V červenci 2016 bylo oznámeno, že Avast získal konkurenční AVG za 1,3 miliard $, spolu mají tyto společnosti uživatelskou základnu okolo 400 milionů lidí a 40% podíl na trhu mimo Čínu.Praha je sídlem evropské agentury GSA, která řídí navigační systém Galileo. Tato agentura EU sídlí v budově bývalé Státní plánovací komise v Holešovicích. === Doprava === ==== Silniční síť ==== Délka silniční dopravní sítě v roce 2015 činila 55 737,5 km. Z toho 776 km tvořily dálnice a 6 244,9 km silnice I. třídy (včetně 459,4 km rychlostních komunikací).Dálniční síť je stále ve výstavbě. Páteřní komunikací bude po svém dokončení dálnice D1, která spojí Prahu, Brno a Ostravu s Polskem (směr Katovice). Již dokončenými komunikacemi jsou dálnice D2, spojující Brno a Bratislavu, dálnice D5 spojující Prahu, Plzeň a Německo (směr Norimberk), dálnice D8 z Prahy přes Ústí nad Labem do Německa (směr Drážďany), dálnice D10 (Praha–Turnov) a dálnice D46 (Vyškov–Olomouc). V různě pokročilém stavu výstavby jsou dále dálnice D0, dálnice D3, dálnice D4, dálnice D6, dálnice D7, dálnice D11, dálnice D35, dálnice D43, dálnice D48, dálnice D49, dálnice D52, dálnice D55 a dálnice D56. Maximální povolená rychlost na dálnici činí 130 km/h. Za užívání dálnic platí motoristé dálniční poplatek, přičemž od roku 2007 existuje systém elektronického mýtného. Úmrtnost na českých silnicích byla v přepočtu na obyvatele v roce 2004 přibližně 1,6× vyšší než v Německu, přestože intenzita dopravy je nižší. Počet 1286 usmrcených z roku 2005 se kolísavě snižuje. V roce 2010 zemřelo na silnicích 802 lidí. Každé registrované vozidlo v ČR musí mít státní poznávací značku. Její současná podoba pochází z roku 2001. ==== Železnice ==== Česko má se svými 9 568 km jednu z nejhustších železničních sítí v Evropě. Z toho je 3 212 km tratí elektrizováno a 1 906 km je dvou- a vícekolejných. Správcem a provozovatelem naprosté většiny železniční infrastruktury je státní organizace Správa železniční dopravní cesty. České dráhy provozují vysokorychlostní vlaky Pendolino, ale jelikož žádné tratě nejsou vysokorychlostní, je jejich maximální rychlost omezena na 160 km/h. Přepravní výkon necelých 165 milionů cestujících při 6 590 milionech osobokilometrů i 13 770 milionů tunokilometrů v nákladní dopravě znamená za poslední desetiletí značný pokles.Od roku 1991 je Česko zapojeno do sítě mezinárodních vlaků EuroCity, od roku 2005 zajišťují některá z mezinárodních spojení i vlaky SuperCity, jejichž těžiště je na lince Praha – Ostrava. Největším železničním dopravcem jsou České dráhy. Nákladní železniční trh je liberalizován, liberalizace v osobní dopravě probíhá. Většina osobní železniční dopravy je podporována z veřejných rozpočtů prostřednictvím dlouhodobých smluv s dopravci. Hlavním železničním uzlem je Hlavní nádraží v Praze. Jeho stará budova je památkově chráněnou secesní stavbou z dílny architekta Josefa Fanty. Mezinárodně využívaný je unikátní Železniční zkušební okruh Cerhenice. ==== Letectví ==== V Česku je celkem 91 civilních letišť, z toho 46 má zpevněný povrch. Pouze 5 letišť vypravuje pravidelné lety. Většina letecké dopravy se v Česku realizuje přes pražské letiště Václava Havla Praha, které v roce 2016 přepravilo 13 milionů pasažérů. V zimní sezóně 2016/17 se z něj létalo do 105 destinací v 39 zemích světa. Mezi další letiště s pravidelným, ale méně hustým civilním provozem patří letiště Brno-Tuřany, Ostrava-Leoše Janáčka, Pardubice a Karlovy Vary. Působí zde tři hlavní pravidelné letecké společnosti. Nejstarší z nich jsou České aerolinie, největší letecká společnost je Travel Service, pod který spadá také nízkonákladová společnost SmartWings. Mezi další české letecké společnosti patří Van Air Europe, Silver Air a další letecké společnosti poskytující služby aerotaxi, například ABS Jets, CTR Flight Services, G-JET či Silesia Air. ==== Vodní doprava ==== Vodní doprava v Česku je provozována na řekách Labe a Vltava a dalších uzavřených vodních plochách, pro rekreační účely. Nejvýznamnějším provozovatelem vodní dopravy je Československá plavba labská. ČR disponuje i vlastním přístavním územím v areálu námořního přístavu v Hamburku v Německu Přístavy Moldauhafen a Saalehafen byly na základě Versailleské smlouvy pronajaty v roce 1929 na 99 let (do roku 2028) Československu. Téhož roku Československo zakoupilo i přístav Peutehafen. Od roku 1993 je spravuje Česko. Přístavy využívala Československá námořní plavba, dnes Česká námořní plavba. Velkou tradici (již od Jakuba Krčína) má vodohospodářství, splavňování, budování jezů a přehrad. Největšími přehradami v ČR jsou Orlík, Lipno, Švihov (Želivka), Nechranice, Slapy, Slezská Harta, Vranov, Dalešice, Rozkoš a soustava nádrží Nové Mlýny. ==== Městská hromadná doprava ==== V České republice existuje velká tradice městské hromadné dopravy. Systémy MHD se začaly rozvíjet od 60. let 19. století – koněspřežná tramvaj v Brně byla zavedena již roku 1869, v roce 1875 pak v Praze. První parní tramvaj mělo také Brno, do provozu zde byla uvedena roku 1884. Prvenství při zavádění elektrických tramvají si zajistily Teplice, kde elektřinou poháněná tramvaj vyjela na trať roku 1895. Rok poté se přidala Praha (zde již od roku 1891 fungovala převážně předváděcí Křižíkova elektrická dráha na Letné), roku 1897 Liberec, v roce 1899 Olomouc, Plzeň a Ústí nad Labem, 1900 Brno a Jablonec nad Nisou, 1901 Most a Litvínov a Ostrava, 1902 Mariánské Lázně, 1905 Opava, 1909 České Budějovice a Jihlava, 1911 Těšín a 1916 Bohumín. Od 70. let 20. století funguje v ČR sedm tramvajových systémů: v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Liberci, Olomouci a meziměstská tramvaj mezi Mostem a Litvínovem. Ve 20. století je patrný trend úbytku tramvajové dopravy na úkor autobusové. Autobusová městská doprava se od 90. let integruje s příměstskou, větší roli od začátku 21. století také hraje městská železnice (např. Esko Praha). Okrajovou roli v systému hromadné dopravy hrají lanové dráhy (Karlovy Vary, Praha) či vodní doprava (pět pražských přívozů, doprava na Brněnské přehradě). Jediným městem v ČR, kde byl vybudován systém městské podzemní dráhy, takzvaného metra, je Praha. Provoz pražského metra byl zahájen 9. května 1974. Síť tras k roku 2015 měřila 65,2 km, soupravy zastavovaly v 61 stanicích. Pražské metro přepraví přes 1,6 milionů cestujících denně. Podle hodnocení Mezinárodní automobilové federace z roku 2010 má Praha čtvrtou nejkvalitnější městskou hromadnou dopravu v Evropě (po Mnichovu, Helsinkách a Vídni). === Energetika === Česko v současnosti snižuje svojí energetickou závislost na hnědém uhlí, která se negativně projevovala v kvalitě životního prostředí v severních Čechách. V roce 2005 bylo 65,4 procent elektřiny vyráběno pomocí páry a spalováním (hlavně uhlí), 30 procent v jaderných elektrárnách a 4,6 procenta z obnovitelných zdrojů, včetně vodních elektráren. Největším českým energetickým zdrojem je Jaderná elektrárna Temelín (14 % výroby elektřiny v Česku), další jaderná elektrárna je v Dukovanech. Česko patří mezi největší vývozce proudu v Evropě, v roce 2013 vyvezlo asi 17 TWh, což je víc než vyrobí Temelín. ČR je na sedmém místě na světě ve vývozu elektrické energie a na desátém ve výrobě energie z jádra.Zemní plyn do Česka dodává ruská společnost Gazprom, která pokrývá tři čtvrtiny spotřeby a zbytek dodávají norské společnosti. V lednu 2013 byl otevřen plynovod Gazela, který přivádí ruský plyn také severní cestou, Česko se tak zbavilo závislosti na plynu z plynovodů vedoucích přes Ukrajinu, kde byly v minulosti dodávky několikrát blokovány kvůli sporům Ukrajiny a Ruska. Ropu do Česka přivádějí ropovod Družba z Ruska a ropovod Ingolstadt z Německa. === Maloobchod === Symbolem konzumního životního stylu se staly po revoluci roku 1989 supermarkety a hypermarkety, které ovládly maloobchodní sféru více než kdekoli jinde v Evropě. === Cestovní ruch === České hospodářství získává vysoké příjmy z cestovního ruchu. V roce 2001 celkové výnosy z cestovního ruchu dosáhly 118,13 miliardy korun, což tehdy představovalo 5,5 % HDP. V následujících letech však zájem cizinců o ČR, částečně z důvodu posílení kurzu české koruny, poněkud opadl. Posléze koruna oslabila; v roce 2016 navštívilo Česko 9,3 milionu turistů ze zahraničí. Praha je pátým nejnavštěvovanějším městem Evropy, po Londýnu, Paříži, Istanbulu a Římu.Podle agentury CzechTourism byly v roce 2014 nejnavštěvovanějšími turistickými cíli v ČR Pražský hrad (1 799 300 turistů), Zoologická zahrada Praha ( . 1 382 200), AquaPalace Praha (845 300), Dolní oblast Vítkovic a Landek Park v Ostravě (808 900), Staroměstská radnice (včetně orloje) v Praze (739 800) . , Pivovarské muzeum a podzemí v Plzni (600 000), Zoologická zahrada Zlín-Lešná (585 100), Židovské muzeum v Praze (580 000), Petřínská rozhledna v Praze (557 400) a Zoologická zahrada Ostrava (540 500).Úspěch pražské zoo souvisí s její prestiží. V roce 2015 uživatelé největšího cestovatelského serveru TripAdvisor pražskou zoo určili jako čtvrtou nejlepší na světě. Magazín Forbes ji roku 2008 označil za sedmou nejlepší na světě.Z hradů a zámků jsou kromě Pražského hradu nejnavštěvovanější zámek Lednice, zámek Český Krumlov, zámek Hluboká nad Vltavou, hrad Karlštejn, zámek Průhonice, zámek Dětenice, . zámek Konopiště, arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži a zámek Loučeň.Ve Středočeském kraji jsou turistickými lákadly také kostnice v Sedlci v Kutné Hoře a chrám svaté Barbory tamtéž, hrady Křivoklát, Český Šternberk a Kokořín, zámky Poděbrady a Veltrusy ., v Jihočeském kraji klášter Vyšší Brod, hrady Rožmberk a Zvíkov, zámky Orlík, Červená Lhota a Jindřichův Hradec, v Karlovarském kraji hrad Loket, v Ústeckém kraji Památník Terezín, hrad Hazmburk a zámek Duchcov, v Libereckém . hrady Trosky, Grabštejn, Lemberk, Bezděz a zámek Sychrov, v Královéhradeckém Bílá věž v Hradci Králové, hrad Kost, zámky Ratibořice, Karlova Koruna a Hrádek u Nechanic, v Pardubickém Soubor lidových staveb u Hlinska a zámek . Pardubice, na Vysočině zámek Telč, v Olomouckém hrad Bouzov, v Jihomoravském katedrála sv. Petra a Pavla v Brně, hrady Špilberk, Pernštejn, Veveří a Bítov, ve Zlínském Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, hrad Buchlov a zámek Buchlovice. K nejznámějším pražským pamětihodnostem patří krom dosud jmenovaných Týnský chrám, Staronová synagoga, Starý židovský hřbitov, Betlémská kaple, Břevnovský klášter, Stavovské divadlo, Pražské Jezulátko, Emauzský klášter, palác Kinských, Maiselova synagoga, Pivovar U Fleků, Španělská synagoga, pražská Loreta, z novějších pak Lennonova zeď či Žižkovská televizní věž. Krom katedrály sv. Víta patří k turisticky nejatraktivnějším částem Pražského hradu Zlatá ulička, bazilika sv. Jiří, Královská zahrada, Letohrádek královny Anny a Starý královský palác. Nejznámějšími mimopražskými a mimobrněnskými svatostánky jsou katedrála svatého Václava v Olomouci, Velká synagoga v Plzni, kostel Nejsvětější Trojice ve Fulneku, katedrála svatého Bartoloměje v Plzni, katedrála Božského Spasitele v Ostravě a katedrála svatého Štěpána v Litoměřicích. V ČR je asi 700 muzeí. Největším je Národní muzeum (jeho součástí je Přírodovědecké muzeum, Historické muzeum, Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur a Muzeum české hudby), Moravské zemské muzeum, Židovské muzeum v Praze, Národní technické muzeum, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Muzeum hlavního města Prahy (vlastní Langweilův model Prahy a spravuje i Müllerovu vilu), Vojenské technické muzeum Lešany, Muzeum umění Olomouc, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. K nejnavštěvovanějším patří též Hornické muzeum v Příbrami a České muzeum stříbra v Kutné Hoře. Z přírodních památek to jsou Punkevní jeskyně a propast Macocha, soutěsky Kamenice, Pravčická brána, Koněpruské jeskyně, Bozkovské dolomitové jeskyně či Jetřichovické vyhlídky.Mimořádné postavení mají kulturní památky zapsané na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Kromě již uvedených (Kroměříž, Český Krumlov, centrum Prahy ) jsou to vila Tugendhat v Brně, vesnice Holašovice, historické jádro Kutné Hory, Lednicko-valtický areál, zámek a zámecký areál Litomyšl, sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci, historické centrum Třebíče (Třebíčská židovská čtvrť a Bazilika svatého Prokopa) a poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Na seznam nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO byly zapsány Jízda králů na Slovácku a na Hané, sokolnictví, masopustní průvody s maskami na Hlinecku, slovácký verbuňk a nejnověji, v roce 2016, české loutkářství.Některé lokality mají zvláštní význam pro . spjatost s českými dějinami nebo mýty – hora Říp, Vyšehrad (zejm. Vyšehradský hřbitov, kde je pohřben Antonín Dvořák i Bedřich Smetana), hora Blaník, Velehrad spojený s památkou cyrilometodějskou a velkomoravskou, kostel svatého Václava ve Staré Boleslavi spjatý s legendou o zabití knížete Václava, pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje v Praze, kde za druhé světové války zahynuli strůjci atentátu na Heydricha. K oblíbeným turistickým akcím patří Muzejní noc, Noc kostelů, Hradozámecká noc, rekonstrukce nejslavnějších bitev, jež se odehrály na českém území (bitva u Slavkova, bitva u Hradce Králové, bitva u Kolína, obléhání Brna Švédy atd.), Dny NATO v Ostravě či armádní Bahna. Krom toho řada festivalů a veletrhů (viz příslušný oddíl). Tradičními turistickými magnety bývala lázeňská města jako Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, ovšem lázeňství se dostalo do krize. Karlovy Vary si však zachovávají atraktivitu kupříkladu i díky každoročnímu mezinárodnímu filmovému festivalu. Tato filmová přehlídka založená po druhé světové válce je dnes největší kulturní akcí v ČR. Významné rekreační oblasti v ČR jsou České Švýcarsko, Český ráj, Krkonoše a Šumava. == Obyvatelstvo == V roce 2016 žilo v České republice dle Českého statistického úřadu 10 578 820 lidí. Počet obyvatel se dlouhodobě zvyšuje, přestože úmrtnost přesahuje porodnost – příčinou je migrace, především z Ukrajiny a Slovenska. Migrace do ČR též převyšuje počet odchodů ze země (např. v roce 2015 se přistěhovalo 34 900 lidí, naopak se vystěhovalo 18 900 obyvatel). Průměrný věk činil v roce 2016 42 let. Nejlidnatějším krajem je Středočeský, s 1 326 876 obyvateli (2015). Je jediným krajem, kde žije více lidí než v Praze. Ta má 1 267 449 obyvatel (2015). === Vývoj počtu obyvatel v Česku === === Etnické složení === V posledním sčítání lidu v roce 2011 se 63,7 % obyvatel Česka přihlásilo k české národnosti (86 % z těch, kteří se k nějaké národnosti přihlásili), která zcela převažuje ve všech okresech Česka, 4,9 % obyvatel deklarovalo národnost moravskou a 0,1 % národnost slezskou, v obou případech rovněž hovořící převážně česky. Podle názoru Českého statistického úřadu jde o důsledek rozdělení české národnosti, před sčítáním v roce 1991 ještě jednotné, v důsledku medializace moravské národnostní problematiky a tedy do jisté míry uměle; politická strana Moravané tento stav naopak hodnotí jako projev spontánního národního obrození. Faktem zůstává, že moravskou, částečně slezskou a po určitou dobu i českou a slovenskou národnost bylo v různých obdobích existence Československa možno deklarovat jen omezeně (skupina nebyla uváděna v koncových statistikách) nebo vůbec ne (ke skupině nebylo možno se přihlásit .) a teprve v roce 1991, krátce před rozpadem státu, bylo poprvé plně přihlédnuto ke každé z těchto čtyř národností jednotlivě. Celkem 26 % obyvatel Česka využilo při sčítání lidu v roce 2011 možnost nevyplňovat ve sčítacích formulářích dobrovolnou kolonku národnosti a ponechalo ji prázdnou. === Náboženství === Česko má jednu z nejméně náboženských populací na světě. V průzkumech projektu Eurobarometr v roce 2005 odpovědělo 19 % tázaných, že věří v Boha, 50 % věří v nějakou životní či duchovní sílu a 30 % nevěří v nic z toho.Podle posledního sčítání lidu z roku 2011 je 3,6 miliónu obyvatel bez vyznání nebo bez náboženské víry. To je 34,2 % populace. K různým církvím a náboženských společnostem se přihlásilo necelých 1,5 miliónů obyvatel (13,9 %). Jako věřící, ale nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti se označilo 707 tisíc osob (6,7 %). Celkově se tak k nějaké víře či vyznání přihlásilo 2,1 miliónů, tedy 20,6 % obyvatel Česka. Celkem 4,7 miliónu obyvatel (45,2 %) tuto dobrovolnou kolonku ve sčítacích formulářích nevyplnilo. Nejpočetnější náboženství v Česku je křesťanství. Největší náboženskou skupinou byla v roce 2011 římskokatolická církev, která měla 1,08 miliónu věřících (10,4 %), což je pokles oproti roku 2001, kdy se k ní hlásilo celkem 2,7 miliónu věřících (26,8 %). Následovaly velké protestantské církve Českobratrská církev evangelická, s 52 tisíci členů (0,49 %), a Církev československá husitská, s 39 tisíci členů (0,37 %). Vyšší podíl věřících měla ještě Pravoslavná církev, k níž se přihlásilo 21 tisíc lidí, příznivci jediismu s 15 tisíci, Svědkové Jehovovi s 13 tisíci, Církev bratrská, respektive Křesťanská společenství, obě s 10 tisíci věřícími. Počet vyznavačů judaismu byl 1 500 obyvatel, k islámu se hlásilo téměř 3 500 lidí. K různým odvětvím buddhismu přes 6 100 osob. K ateismu se přihlásilo 1 075 osob, pohanství deklarovalo 863 osob. Podíl deklarovaných věřících se od předešlého sčítání lidu roku 2001 značně snížil. Výrazně klesl i počet osob nedeklarujících žádné náboženství. Oproti tomu se zvýšil počet osob, které se rozhodly na dobrovolnou otázku neodpovídat.Geograficky je vyšší koncentrace věřících na jižní a východní Moravě, naopak severní a severozápadní Čechy vykazují vyšší podíl osob bez vyznání. Podíl věřících obyvatel Historicky důležitou roli v náboženském vývoji sehrálo husitství, utrakvismus, Jednota Bratrská (a její součást Moravští bratři). Česká reformace sehrála významnou roli i v národním obrození, byť moderní český národ se protestantským nakonec nestal. Katolická a pravoslavná církev uznávají svaté, z českých osobností uznávají obě svatost Ivana, Ludmily, Václava a Prokopa. Katolická církev navíc uznává Vojtěcha, Radima, Anežku Českou, Zdislavu z Lemberka, Jana Nepomuckého, Jana Sarkandera a Jana Nepomuka Neumanna a Klementa Mariu Hofbauera. Pravoslavní navíc ještě svatého Rostislava a Gorazda II. (Matěje Pavlíka), jenž za druhé světové války ukrýval parašutisty, kteří zabili nacistického pohlavára Heydricha. === Etnografické skupiny === V Česku existuje několik etnografických skupin úzce spjatých s krajem, kde žijí, které se v minulosti lišily některými kulturními rysy a dialektem. V Čechách to jsou například Chodové, Plzeňáci, Blaťáci a Doudlebové, na Moravě Horáci, Hanáci, Moravští Chorvati, Moravští Slováci, Podlužáci, Valaši, Laši a další a ve Slezsku např. Goralé. Tyto rozdíly se začaly, zejména po druhé světové válce, stírat, některé krajové zvláštnosti se však dosud udržují. Kromě těchto geograficky rozlišitelných etnografických skupin stojí za zmínku skupiny víceméně rozptýlené, které také tvoří specifické etnografické skupiny. Jedná se o romskou a židovskou etnografickou skupinu. === Cizinci === V roce 2015 žilo v Česku přibližně 464 700 cizinců (4,3 %), více než 55% z nich zde mělo udělený trvalý pobyt. Na Prahu a Středočeský kraj připadá více než polovina z celkového počtu cizinců v ČR. Nejvíce cizinců pocházelo z Ukrajiny (23 %), ti tak v posledních letech předběhli cizince ze Slovenska, kteří nyní tvoří 22 % podílu, následují cizinci z Vietnamu (12 %), Ruska (8 %), Německa (5 %) a Polska (4 %). Vietnamci žijí v Česku nejdéle (průměrně 8 let), lidé z bývalé Jugoslávie jen o rok méně. Nejvíce vysokoškolsky vzdělaných do naší země přichází z Ruska (27 % imigrantů). Nejvíce z výdělku posílají domů Ukrajinci (17 % příjmu). Česko však stále zůstává poměrně etnicky homogenní zemí oproti průměru Evropské unie – z 28 států je na 24. místě z hlediska etnické heterogenity. Například v sousedním Německu žil největší počet cizinců v EU, to jest 7,2 milionů cizinců (9 % populace), v Rakousku 10,8 % a ve Španělsku 12 %. === Největší města podle počtu obyvatel === Statutárními městy jsou navíc také Karlovy Vary, Mladá Boleslav, Chomutov, Přerov, Jablonec nad Nisou a Prostějov. Dřívějšími okresními městy jsou navíc ještě Benešov, Beroun, Blansko, Bruntál, Břeclav, Česká Lípa, Český Krumlov, Domažlice, Havlíčkův Brod, Hodonín, Cheb, Chrudim, Jeseník, Jičín . , Jindřichův Hradec, Klatovy, Kolín, Kroměříž, Kutná Hora, Litoměřice, Louny, Mělník, Náchod, Nový Jičín, Nymburk, Pelhřimov, Písek, Prachatice, Příbram, Rakovník ., Rokycany, Rychnov nad Kněžnou, Semily, Sokolov, Strakonice, Svitavy, Šumperk, Tábor, Tachov, Trutnov, Třebíč, Třinec, Uherské Hradiště, Ústí nad Orlicí, Vsetín, Vyškov, Znojmo, Žďár nad Sázavou. Největšími městy, která nejsou ani statutární, ani okresní, jsou Orlová, Litvínov, Český Těšín, Krnov, Kopřivnice, Bohumín a Jirkov. == Kultura == === Literatura === Literární dějiny počínají ústní tradicí, v níž vyniká pověst o praotci Čechovi, Krokovi, Libuši, Přemyslu Oráčovi a dívčí válce. Počátky české psané literatury souvisí s činností Konstantina Filozofa a jeho bratra Metoděje na Velké Moravě. Ti spolu se svými žáky (nejvýznamnějším z nich byl Kliment Ochridský) vytvořili, ve staroslověnštině a za pomoci písma hlaholice, první české literární památky (Proglas, Život Metodějův, Život Konstantinův). Po vyhnání této skupiny z Moravy začala klíčovou roli sehrávat latina, vznikaly v ní legendy (Kristiánova legenda), kroniky (zejm. Kosmova Kronika Čechů) i jiné žánry (např. Vita Caroli, vlastní životopis krále Karla IV.). Prvními významnými česky psanými texty byly Alexandreida a Dalimilova kronika. Prvními autory, kteří psali i česky, a kteří došli světového věhlasu, byli Jan Hus, jeden ze zakladatelů evropské reformace, a Jan Amos Komenský, nejvýznamnější představitel humanismu v české literatuře. Dalšími významnými autory reformace byli Jeroným Pražský a Petr Chelčický. Po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře roku 1620 nastalo složité období vytlačování a odumírání češtiny. Proti tomu se v barokní éře postavil Bohuslav Balbín. Ústup češtiny však zastavil až proces tzv. národního obrození, který začal na konci 18. století. Klíčovou postavou první etapy obrození byl lingvista Josef Dobrovský. V druhé etapě to byli Josef Jungmann, který kladl důraz na jazykovou koncepci národa, a Pavel Jozef Šafařík, představitel panslovanských tendencí. Tehdy se začala objevovat také již první svébytná literatura (Jan Kollár, František Ladislav Čelakovský). Proces vyvrcholil ve třetí etapě, kdy František Palacký a Karel Havlíček Borovský dokončili koncept českého národa politicky a kdy vznikla i vrcholná díla literární, ať už básnická (Havlíček, Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben), prozaická (Božena Němcová), či divadelní (Josef Kajetán Tyl, Karel Sabina). Ve druhé polovině 19. století se literární život začal prudce rozvíjet, vznikaly skupiny s různým programem – májovci (Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Jakub Arbes, Karolína Světlá), ruchovci (Svatopluk Čech) . , lumírovci (Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer), realisté (Alois Jirásek), česká moderna (Antonín Sova, Otokar Březina) či tzv. anarchističtí buřiči (Viktor Dyk, Petr Bezruč). Od konce 19. století začínala též vzkvétat německy psaná literatura (zejména v Praze), která se stala světovým fenoménem, především díky Franzi Kafkovi (Proces, Zámek, Amerika), ale i jiným ( . Rainer Maria Rilke, Gustav Meyrink, Franz Werfel, Max Brod, Egon Erwín Kisch, Karl Kraus, Marie von Ebner-Eschenbachová, Adalbert Stifter, Ottfried Preussler, Leo Perutz, Ernst Weiss). V první polovině 20. století si vydobyli světový význam i česky píšící tvůrci, především Jaroslav Hašek (zejm. Osudy dobrého vojáka Švejka) a Karel Čapek (zejm. Válka s mloky). Silná byla též levicová avantgarda, která se sdružila do spolku Devětsil, který se věnoval nejprve proletářské poezii, posléze vymyslel směr poetismus, aby většina autorů nakonec přešla k surrealismu. Členem Devětsilu byl i Jaroslav Seifert, dosud jediný Čech oceněný Nobelovou cenou za literaturu (roku 1984). K dalším významným členům patřili Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura, František Halas a Karel Teige. Mimo avantgardní kruhy stáli např. Ivan Olbracht, Vladimír Holan či Ladislav Klíma. Ve druhé polovině 20. století se největšího ohlasu dostalo Milanu Kunderovi (zejm. Nesnesitelná lehkost bytí, Žert) a Bohumilu Hrabalovi. Literatura se tehdy z politických důvodů (zvláště po sovětské okupaci roku 1968) rozdělila na exilovou, samizdatovou a oficiální. K významným exilovým autorům krom Kundery patřili Pavel Kohout, Josef Škvorecký a Arnošt Lustig. Samizdatová literatura se štěpila na disent spjatý zejména s Chartou 77 (Václav Havel, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík) a tzv. underground (Egon Bondy, Ivan Martin Jirous). Z oficiálních prozaiků dosáhl největšího mezinárodního věhlasu spolu s Hrabalem Ladislav Fuks. Po sametové revoluci z roku 1989 toto rozdělení literárního života padlo. Z nových autorů se po roce 1989 nejvíce prosadili Michal Viewegh, Patrik Ouředník a Jáchym Topol.K významným novinářům krom výše uvedených patřili Julius Fučík, Milena Jesenská nebo Ferdinand Peroutka. V ČR je udělována významná mezinárodní literární Cena Franze Kafky. Z domácích literárních cen patří k nejvýznamnějším Magnesia Litera, Státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo, Cena Jaroslava Seiferta, Cena Jiřího Ortena či Cena Josefa Škvoreckého. ČR má unikátní síť veřejných knihoven, nejhustší v Evropě. Je tvořena více než 5400 knihovnami. Ve středu této sítě se nachází Národní knihovna ČR. Sídlí v pražském Klementinu. K nejcennějším památkám schraňovaným Národní knihovnou ČR patří rukopis Kodexu vyšehradského (jehož cena se odhaduje na miliardu korun), Lobkovický graduál, rukopisy středověké pražské univerzity, "Knihy na řetězech" z knihovny jáchymovské městské školy ze 16. . století, Codex pictoricus Mexicanus misionáře Ignáce Tirsche, autografy Jana Husa a Jakoubka ze Stříbra, sbírka grafických listů univerzitních tezí, list Gutenbergovy bible z roku 1454, Opatovický homiliář, Mattioliho herbář ze 16. století, nejstarší tisk na českém území (latinská Statuta z roku 1349), zlomek Žaltáře z Řezna pocházející z konce 8. století, řecké papyry z 1. století, Svatojiřský antifonář či Velislavova bible. Zdaleka nejcennější rukopis vzniklý na českém území, perla středověkého knihařství zvaná Codex gigas (též Ďáblova bible), však byl za třicetileté války ukořistěn Švédy a do ČR bývá jen výjimečně zapůjčován. Vzácné tisky a rukopisy (např. Žlutický kancionál) schraňuje též Památník národního písemnictví sídlící ve Strahovském klášteře, v letohrádku Hvězda a v tzv. Třetí Petschkově vile v Bubenči. Památník disponuje mj. rozsáhlou sbírkou ex libris. === Divadlo === České divadelnictví má kořeny již ve středověku. Nejstarším dochovaným dramatickým dílem s využitím češtiny je zlomek česko-latinské hry ze 14. století, zvané obvykle Mastičkář. Původně šlo o jakousi mezihru v inscenaci evangelijních scén – popisuje situaci, kdy jde Ježíšova matka Marie na trh koupit vonné masti k nabalzamování mrtvého Ježíšova těla. Scéna se však stále více osamostatňovala a popisovala satiricky poměry v měšťanském prostředí. V 19. století sehrálo divadlo výraznou roli v národním obrození (Václav Kliment Klicpera, Josef Kajetán Tyl). Emancipační snahy českého národa se v 2. polovině 19. století projevily otevřením Národního divadla v Praze v roce 1883. Národní divadlo od té doby uvádí jak opery tak činohry. V 90. letech 19. století pronikaly do českého divadla evropské literární směry, zejména realismus, který reprezentoval Ladislav Stroupežnický, především svou vesnickou veselohrou Naši furianti, a posléze zejména bratři Mrštíkové svou Maryšou. Také Gabriela Preissová přinesla na česká jeviště silná témata (Gazdina Roba, Její pastorkyňa). Za tuto moderní dramatiku bojoval zejména režisér Jaroslav Kvapil, který se též prezentoval jako dramatik (Princezna Pampeliška). V první polovině 20. století došlo k rozvoji avantgardního divadla reprezentovaného Osvobozeným divadlem Jiřího Voskovce a Jana Wericha, nebo Emilem Františkem Burianem, Jiřím Frejkou, Jindřichem Honzlem či Jiřím Mahenem. Na světových jevištích se nejvíce prosadily hry Karla Čapka (R.U.R., Věc Makropulos), nebo Františka Langera (Periférie). Ve druhé polovině 20. století získal výjimečný mezinárodní ohlas projekt Alfreda Radoka Laterna magika, první multimediální umělecký projekt na světě, připravený původně pro světovou výstavu Expo 58. Vznikl též fenomén divadel malých forem: Semafor (Jiří Suchý a Jiří Šlitr), divadlo Na zábradlí (Jan Grossman, Ivan Vyskočil), Činoherní klub (Ladislav Smoček), Husa na provázku, Ypsilonka (Jan Schmid), Divadlo Sklep či divadlo Járy Cimrmana (Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak). V 60. letech se nejúspěšnějším dramatikem stal Pavel Kohout (zejm. August, August, august), absurdní drama reprezentoval Václav Havel. Ve Zlíně se narodil známý britský dramatik Tom Stoppard. K divadelním oceněním patří Ceny Thálie či Cena Alfréda Radoka. === Film === V éře němého filmu hranice vlasti překročil věhlas odvážných filmových projektů Gustava Machatého Erotikon (1929) a Extase (1933). Mezinárodního ohlasu dosáhla v 60. letech 20. století československá nová vlna (Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Ján Kadár, Elmar Klos, Jaromil Jireš, František Vláčil, Vojtěch Jasný, Juraj Jakubisko, Juraj Herz, Ivan Passer, Jan Němec). Klíčovými snímky československé nové vlny byly Ostře sledované vlaky, Obchod na korze, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, Sedmikrásky, Černý Petr, Skřivánci na niti, Markéta Lazarová, Až přijde kocour, Spalovač mrtvol, Transport z ráje, Rozmarné léto, Všichni dobří rodáci, Démanty noci, Intimní osvětlení, Žert či O slavnosti a hostech. Vážné umělecké ambice se podařilo ve stejné době naplnit Karlu Kachyňovi (Ucho), Otakaru Vávrovi, Jiřímu Krejčíkovi (Vyšší princip) či Karlu Zemanovi (Vynález zkázy). 30. až 50. léta a posléze 70. až 80. léta ovšem svědčila více populárnímu filmu než uměleckému, s nadčasovou elegancí tohoto prostoru využili třeba režiséři Bořivoj Zeman, Oldřich Lipský, Václav Vorlíček (Tři oříšky pro Popelku), Martin Frič a Ladislav Smoljak, scenáristé Jiří Brdečka (Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela), Miloš Macourek, Zdeněk Svěrák nebo skladatelé filmové hudby Zdeněk Liška, Luboš Fišer a Petr Hapka. Snímky Obchod na korze (1965), Ostře sledované vlaky (1967) a Kolja (1996) získaly Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, šest dalších filmů se dostalo do užší nominace: Lásky jedné plavovlásky (1966 .), Hoří, má panenko (1968), Vesničko má středisková (1986), Obecná škola (1991), Musíme si pomáhat (2000) a Želary (2003). Mezinárodního věhlasu se dostalo českým loutkovým a animovaným filmům režisérů jako byli Jiří Trnka, Hermína Týrlová, Zdeněk Miler, Jan Švankmajer (zejm. Něco z Alenky) a Břetislav Pojar. K této tradici patří i televizní cyklus Večerníčků, na němž spolupracovali i přední výtvarníci jako Adolf Born, Zdeněk Smetana či Vladimír Jiránek. Především v jiných než českých kinematografiích se prosadila řada českých rodáků, z režisérů například Georg Wilhelm Pabst a Karel Reisz, z kameramanů Karl Freund, z herců Herbert Lom nebo Barbara Bouchetová. Z českých herců patří v zahraničí k nejznámějším Karel Roden a Libuše Šafránková, populární díky pohádce Tři oříšky pro Popelku zejména v Norsku. Filmové ateliéry Barrandov patří k největším v Evropě. Po roce 1990 je využívají zejména zahraniční produkce, vznikaly v něm mj. filmy Mission: Impossible, Casino Royale, Letopisy Narnie: Princ Kaspian, Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň, Dítě číslo 44, Hannibal – Zrození, Iluzionista, Vetřelec vs. Predátor, Agent bez minulosti aj. === Hudba === Česká hudba má své kořeny v nejméně 1000 let staré duchovní hudbě. Nejstarší duchovní píseň v českých zemích byla staroslověnská: Hospodine, pomiluj ny. Vznikla na konci 10. století, nebo počátku 11. století. Původ je zřetelně staroslověnský, pronikly do ní ovšem i prvky staročeštiny (patrně v průběhu času). První duchovní píseň ve staročeštině Svatý Václave, vévodo české země (též Svatováclavský chorál) vznikla ve 12. století. Zapsána byla ale až ve 14. století v kronice Beneše Krabice z Veitmile. Podobně významná je Ostrovská píseň. Zabývá se přítomností Krista ve svátosti oltářní. Zapsána byla v kodexu kláštera z Ostrova u Davle, podle prvního verše se jí též říká Slovo do světa stvorenie. Má na rozdíl od svatováclavského chorálu již složitější básnickou formu. Významným centrem středověké hudby byla Šumava. První hudební paměti zde pocházejí z knihovny cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, založeného roku 1259. Například rukopis č. 42 z roku 1410 zde popisuje píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže, kterou si zpívali také husité. Husitskou písňovou tvorbu, tedy tvorbu přelomu 14. a 15. století, zachoval Jistebnický kancionál (zejm. Ktož jsú boží bojovníci a Povstaň, povstaň veliké město pražské). Důležitou etapou ve vývoji české hudby bylo baroko (17. a 18. století). Tehdy se hudba ustavila jako samostatný profesionální obor. Za první české hudební skladatele lze považovat barokní tvůrce jako byli Adam Michna z Otradovic, Heinrich Biber (český Němec), Jan Dismas Zelenka, Antonín Rejcha, Jan Václav Stamic, Josef Mysliveček, Jan Ladislav Dusík, Jiří Antonín Benda, František Xaver Richter, Jan Křtitel Vaňhal, František Xaver Brixi či Leopold Koželuh. V době národního obrození na barokní hudbu bezprostředně navázali Jan Jakub Ryba či Václav Jan Křtitel Tomášek. Toto byla základna, na niž se ve druhé polovině 19. století mohli postavit klíčoví autoři moderní české vážné hudby, především Bedřich Smetana (zejm. Má vlast, Prodaná nevěsta) a Antonín Dvořák, nejslavnější český skladatel ve světě (zejm. Novosvětská, Rusalka a Slovanské tance). Tradice pak pokračovala s neztenčenou silou, především díla Leoše Janáčka pronikla do celého světa. Součástí repertoáru mnoha operních domů jsou všechny jeho opery, zejména Její pastorkyňa (v zahraničí pod názvem Jenůfa), Káťa Kabanová, Z mrtvého domu a Věc Makropulos. Často uváděny jsou také jeho Glagolská mše a Sinfonietta. Další významní čeští hudební skladatelé 19. a 20. století jsou Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster, Vítězslav Novák, Josef Suk starší (zeť Antonína Dvořáka), Alois Hába, Ervín Schulhoff, Bohuslav Martinů, Pavel Haas, Viktor Ullmann či Petr Eben. Překvapivého úspěchu mj. na scéně newyorské Metropolitan Opera dosáhl Jaromír Weinberger se svou operou Švanda dudák. Známými operetními skladateli byli mj. Oskar Nedbal či Rudolf Friml. V roce 1860 se v Kališti na Moravě narodil světově proslulý skladatel, německy mluvící Gustav Mahler. Ve Vídni a později v Hollywoodu se prosadil brněnský rodák Erich Korngold. V Česku se narodili i klavírní virtuózové Ignaz Moscheles, Alfred Brendel, Rudolf Serkin a Alice Herz-Sommerová, z vídeňské české komunity vzešel Ernst Křenek. Prosadili se i čeští hudební interpreti. Lze jmenovat mnoho jmen, jako jsou dirigenti Rafael Kubelík, Václav Talich, Václav Neumann, Karel Ančerl nebo Jiří Bělohlávek, v současnosti pak Petr Altrichter, Tomáš Netopil a Jakub Hrůša. Dále hudební instrumentalisté: houslisté František Benda, Vojtěch Živný, Jan Křtitel Václav Kalivoda, František Ondříček, Jan Kubelík a Josef Suk mladší (Dvořákův pravnuk); violoncellista David Popper, cembalistka Zuzana Růžičková či hornista Radek Baborák. Nelze opomenout pěvkyně jako byly nebo jsou Ema Destinnová, Maria Jeritza, Jarmila Novotná, Gabriela Beňačková, Eva Urbanová a Magdalena Kožená. Velkými českými tenoristy byli Beno Blachut a Ivo Žídek. V současnosti velmi úspěšný je barytonista Adam Plachetka. Z hudebních těles dosáhl mezinárodního významu nejen symfonický orchestr Česká filharmonie, ale i další symfonické a komorní orchestry a nově tzv. barokní soubory. V neposlední řadě byly a jsou úspěšné také české pěvecké sbory a malá hudební tělesa, zejména smyčcové kvartety. Krátce po druhé světové válce také vznikl významný hudební festival vážné hudby Pražské jaro, který se tradičně koná v různých pražských koncertních sálech. Češi se ve 20. století ujali i v nových žánrech. V jazzu Jaroslav Ježek, Miroslav Vitouš, orchestr Gustava Broma a další. V populární hudbě působili Jan Hammer nebo Karel Svoboda, v hudbě folkové Karel Kryl či Jaromír Nohavica. V reakci na populární dechovou hudbu rakouskou (zejména vojenskou) se rozvinula i její specifická česká verze, především díky Františku Kmochovi. Ve světě nejznámější české melodie jsou dodnes právě ty dechovkové (zejm. Vjezd gladiátorů Julia Fučíka a Škoda lásky Jaromíra Vejvody). V pop-music si vysokou popularitu v Česku i v zahraničí udržuje zpěvák Karel Gott. V mezinárodní soutěži Eurovision Song Contest z českých reprezentantů nejvíce uspěl Mikolas Josef (6. místo v roce 2018). === Výtvarné umění === U prvního a také zdaleka nejslavnějšího českého výtvarného díla autora neznáme. Jde o sošku Věstonické venuše, patrně nejstarší keramickou sošku na světě, která vznikla v mladším paleolitu a byla nalezena roku 1925 na jižní Moravě. Většina výtvarných umělců však byla anonymních ještě v éře gotické, malířství bylo tehdy ostatně vnímáno jako řemeslo, v němž autor není tak podstatný, a nikoli jako umění. O umělcích této doby hovoříme za pomoci pojmů jako Mistr litoměřického oltáře, Mistr třeboňského oltáře, Mistr vyšebrodského oltáře či Mistr Theodorik. Autorské malířství přišlo na scénu v baroku. K nejvýznamnějším českým barokním malířům patřili Karel Škréta, Jan Kupecký a Petr Brandl. Zcela zvláštní postavení měl Václav Hollar, který proslul svými rytinami. Vrcholná sochařská díla v té éře vytvořili Matyáš Bernard Braun a Ferdinand Maxmilián Brokoff. V první polovině 19. století probíhal proces českého národního obrození, ovšem obrozenci na malířství nekladli takový důraz jako na literaturu, divadlo či vědu. Malířství zůstávalo na pozici řemesla, přičemž v krajinářství vynikal Josef Matěj Navrátil, v portrétu a zátiší Karel Purkyně. Zlom přišel v polovině 19. století, kdy do českých zemí dorazila vlna romantismu a realismu. Nejvýznamnějším představitelem malířského romantismu byl Josef Mánes, dnes známý především díky výzdobě pražského orloje. Realistickou malbu zvolil například Jaroslav Čermák. Se 70. a 80. lety nastoupila tzv. Generace Národního divadla, tedy tvůrci, kteří se nějak podíleli na výzdobě právě stavěné "Zlaté kapličky": Mezi nimi se největšího mezinárodního ohlasu dostalo Mikoláši Alšovi. K dalším členům generace patřili Vojtěch Hynais, Julius Mařák, Václav Brožík, Jakub Schikaneder, František Ženíšek či Josef Tulka. K této generaci patřil i sochař Josef Václav Myslbek. Většina z autorů Generace Národního divadla nadále oscilovala mezi romantickou a realistickou malbou, zejména krajiny. To však brzy některým autorům nestačilo. Krajinář Antonín Chittussi začal měnit techniku krajinomalby až tak, že se dostal na pokraj impresionismu. Vrcholným představitelem tohoto směru se pak stal Antonín Slavíček. Dílo Luďka Marolda je zase někdy označováno za předzvěst malby secesní. Právě secese pak patří ke klíčovým směrům, které se vynořily na konci 19. století. V českém prostředí sehrála mimořádnou roli. Její hlavní představitel, Alfons Mucha, je dnes nejznámějším českým malířem ve světě. Mucha se proslavil krom svých známých plakátů také cyklem 20 velkoformátových obrazů Slovanská epopej, která shrnuje dějiny českého národa a Slovanů. Vystavena je ve Veletržním paláci v Praze, bývala v Moravském Krumlově. K secesi lze řadit i dílo Maxe Švabinského a Jana Preislera. Patří k ní i významní sochaři: František Bílek, Jan Štursa či Ladislav Šaloun. Secese provokovala svým sklonem k užitkovosti, avšak jinak ctila techniky klasické a akademické. Proti těm se však na konci století začaly bouřit nové směry. Především expresionismus. Do české expresionistické skupiny Osma patřili Bohumil Kubišta, Emil Filla či Otakar Kubín. Členové Osmy pak přecházeli ke kubismu, dalšímu novému avantgardnímu směru. Právě avantgarda začala v první polovině 20. století určovat směr. Od kubismu k čisté abstraktní malbě došel František Kupka. Doznívající kubismus hledající nové formy vyjádření byl pěstován ve skupině Tvrdošíjní (zejm. Josef Čapek, Jan Zrzavý a sochař Otto Gutfreund). Členové avantgardního Devětsilu se pak nadchli pro surrealismus (Toyen, Jindřich Štyrský, Josef Šíma). Avantgardě navzdory si svou cestou šel Josef Lada – a i on dnes patří k nejslavnějším českým malířům ve světě. Ve druhé polovině 20. století autoři povětšinou rozvíjeli objevy avantgardní revoluce – v abstraktní tvorbě to byl například Vladimír Vašíček, část díla jí věnoval Oldřich Lajsek, Mikuláš Medek, Vladimír Boudník aj. Na surrealistickou hravost, zejména ve svých známých kolážích, navazoval v exilu působící Jiří Kolář či doma tvořící Jan Švankmajer. Zcela nového směru zvaného pop-art se dotkl Kája Saudek. Na konci 80. let vystoupili členové skupiny Tvrdohlaví (Jiří David, Petr Nikl, Jaroslav Róna). Nejznámějšími představiteli české umělecké fotografie jsou František Drtikol, Josef Sudek, Jan Saudek či Josef Koudelka. Zvláštním fenoménem v umělecké fotografii je Miroslav Tichý. V českém výtvarném umění hraje významnou roli knižní ilustrace, karikatura a kreslený film. Mistrem karikatury byl František Gellner, v knižní ilustraci vynikli Viktor Oliva, Josef Lada, Jiří Trnka, Zdeněk Burian, Adolf Born či Květa Pacovská, která za knižní ilustrace roku 1992 získala Cenu Hanse Christiana Andersena od Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu. V kresleném filmu se prosadili Zdeněk Smetana či Zdeněk Miler. K významným německým malířům narozeným v českých zemích patřili Anton Raphael Mengs, Alfred Kubin, Gabriel Max, Josef Führich či Emil Orlik. Za nejcennější výtvarné dílo na českém území odborníci označují obraz benátského malíře Tiziana Apollo a Marsyas, jež je vystaven v obrazárně kroměřížského zámku. Nejcennější díla českého výtvarného umění se snaží shromažďovat Národní galerie. Z děl zahraničních autorů v jejím vlastnictví patří k nejcennějším Růžencová slavnost Albrechta Dürera, Adam a Eva Lucase Cranacha staršího, autoportrét Henri Rousseaua, Rembrandtův Učenec v pracovně, Šimon a malý Ježíš Petra Brandla, Milenci Augusta Renoira, Panny Gustava Klimta, Zelená pšeničné pole s cypřiši Vincenta van Gogha, autoportrét Ilji Repina, V Moulin Rouge Henri de Toulouse-Lautreca či Vzpomínka na Le Havre Pabla Picassa. Národní galerie vystavuje ve Šternberském paláci, Schwarzenberském paláci, klášteře sv. Jiří, Jízdárně Pražského hradu, Salmovském paláci, Anežském klášteře, paláci Kinských, Veletržním paláci, v domě U černé matky Boží, na zámku Zbraslav, v klášteře ve Žďáru nad Sázavou a na zámku Fryštát. K dalším významným galeriím patří Moravská galerie (vystavuje v pěti budovách: Místodržitelský palác, Pražákův palác, Uměleckoprůmyslové muzeum, Jurkovičova vila v Brně a Rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnici u Jihlavy) a Galerie hlavního města Prahy (dům U Zlatého prstenu, dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Bílkova vila, Dům Františka Bílka v Chýnově, Městská knihovna na Mariánském náměstí, Trojský zámek). K nejznámějším sochám v ČR patří Šalounova socha Jana Husa na Staroměstském náměstí, Myslbekův pomník knížete Václava na Václavském náměstí, Zoubkův Pomník obětem komunismu na Petříně, Kafkova socha Jana Žižky v Národním památníku na Vítkově (největší jezdecká socha v Evropě). Největší českou sochou všech dob byl Stalinův pomník na Letné, který však na svém místě stál jen v letech 1955–1962. Dnes se na jeho místě nachází Pražský metronom. V poslední době se velmi oblíbenou u turistů stala Černého Hlava Franze Kafky u obchodního centra Quadrio. Černý na sebe strhl pozornost také svou provokací Entropa. Anna Chromy v Praze u Stavovského divadla instalovala jeden ze svých Plášťů svědomí. Nejvýznamnější českou výtvarnou cenou je Cena Jindřicha Chalupeckého. === Architektura === První fázi vývoje architektury na českém území s dochovanými stavbami tvoří románská architektura. Z předchozí, velkomoravské fáze, se dochovaly pouze archeologické nálezy. V období románského slohu vznikly v Česku první kamenné stavby, a to především kostely a budovy klášterů, ke konci období také první hrady a městské stavby (opevnění, domy). Stavby románské architektury vznikaly na českém území od sklonku 9. století do poloviny 13. století, kdy se začal zvolna prosazovat sloh gotický. Gotická architektura v českých zemích vrcholila za Karla IV. Ten nechal v Praze postavit ve vrcholně gotickém slohu Karlův most a rozjela se velkorysá výstavba katedrály sv. Víta, s pomocí architekta Petra Parléře a jeho syna Jana Parléře. Jako schránku nových korunovačních klenotů, které nechal Karel vytvořit, dal ve středních Čechách vystavět hrad Karlštejn, jehož architektem byl Matyáš z Arrasu. Dalšího vrcholu dosáhla gotika v éře vlády Jagellonců (též se hovoří o vladislavské či jagellonské gotice). Vladislav Jagellonský zahájil velkolepou přestavbu Pražského hradu a povolal ze Saska stavitele Benedikta Rejta, který v Čechách mimo jiné vytvořil Vladislavský sál a chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, na jehož výstavbě se podílel další známý stavitel Matěj Rejsek, autor pražské Prašné brány. Antonín Pilgram v té době zanechal otisky pozdní gotiky v Brně. Letohádek královny Anny na Pražském hradě bývá označován za stylově nejčistší renesanční stavbu na sever od Alp. K významným renesančním stavbám patří i letohrádek Hvězda, nebo zámek Litomyšl. Také v éře barokní v českých zemích působili významní architekti jako Carlo Lurago (Klementinum), Francesco Caratti (Černínský palác), Jan Baptista Mathey (Arcibiskupský palác, Toskánský palác, letohrádek v Tróji), Jan . Blažej Santini-Aichel (kostel na Zelené hoře), František Maxmilián Kaňka (Karlova Koruna), Kryštof Dientzenhofer (kostel svaté Markéty v Břevnovském klášteře) nebo jeho syn Kilián Ignác Dientzenhofer (malostranský i staroměstský kostel sv. Mikuláše). Pro architekturu 19. století byl typický historismus. V jeho duchu tvořil například architekt a stavitel Josef Hlávka, jehož Rezidence bukovinských metropolitů v Černovicích (dnes Ukrajina, v 19. století na území Rakousko-Uherska), je dnes zapsaná na Seznam světového dědictví UNESCO. Dílem historismu byly i budovy Národního divadla, Národního muzea či Rudolfina v Praze. Významná byla v české architektuře vlna secese na přelomu 19. a 20. století (zejm. Obecní dům v Praze, z architektů Antonín Balšánek, Osvald Polívka, Josef Fanta, Jan Letzel), těsně před válkou pak kubismu, což bylo českou specialitou (dům U Černé Matky Boží Josefa Gočára, Kovařovicova vila Josefa Chochola). Od 20. let 20. století architektura tíhla k funkcionalismu (Veletržní palác v Praze, Baťův mrakodrap ve Zlíně či vila Tugendhat v Brně z dílny Ludwiga Miese van der Rohe), k jeho představitelům patřili Jan Kotěra a Josef Gočár. V Praze v té době pracoval i významný slovinský architekt Josip Plečnik (zejm. kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze). Pavel Janák se tehdy rovněž pokusil vytvořit "národní sloh", kombinaci lidové a moderní architektury (zejm. krematorium v Pardubicích a palác Adria v Praze). Podobnou cestou šel Dušan Jurkovič. V 50. letech 20. století byl vyžadován jako oficiální styl socialistický realismus (též zvaný sorela). Charakteristickými stavbami v jeho duchu jsou hotel Jalta na Václavském náměstí či sídliště Poruba v Ostravě. Specifickou odnoží sorely byl tzv. stalinský neoklasicismus, který v Česku reprezentuje hotel Internacional v pražských Dejvicích. Na konci 50. let se však v architektuře (a ovšem i v designu) prosadil styl nový, zvaný bruselský – to podle toho, že byl představen na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Vyznačoval se oblými tvary a skleněnými fasádami. Typickou stavbou v bruselském stylu byly především výstavní pavilon a restaurace československého pavilonu na Expu. Dalšími důležitými stavbami bruselského stylu byly pavilon Z na brněnském výstavišti, plavecký stadion v Podolí či nádraží v Havířově. Na konci 60. let však bruselský styl vytlačila česká verze brutalismu. Ceněny jsou zejména projekty z dílny Věry Machoninové a jejího manžela Vladimíra Machonina (dům bytové kultury v Praze, hotel Thermal v Karlových Varech, obchodní dům Kotva v Praze, velvyslanectví ČSSR v Berlíně). Z dalších brutalistických staveb je připomínáno zejména československé velvyslanectví v Londýně architektů Jana Bočana, Jana Šrámka a Karla Štěpánského, hotel Intercontinental v Praze od Karla Bubeníčka a Karla Filsaka, žižkovský televizní vysílač Václava Aulického či stavby Karla Pragera (budova bývalého Federálního shromáždění, Nová scéna Národního divadla). Nejoceňovanější stavbou této doby však byl vysílač na Ještědu od Karla Hubáčka. V polistopadové architektuře výraznou roli sehrálo dílo Franka Gehryho a Vlado Miluniće Tančící dům v Praze, které přímo inicioval Václav Havel, a jež bývá uváděno jako symbol postmoderní architektury. Z významných světových architektů v té době v Praze tvořili ještě Jean Nouvel (Zlatý Anděl na pražském Smíchově) či Ricardo Bofill, který se podílel na modernizaci kdysi dělnického Karlína (Corso Karlín aj.). V přípravách je projekt proměny okolí Masarykova nádraží, který vypracovala držitelka Pritzkerovy ceny Zaha Hadid. Z projektů domácích architektů si největší kredit získal projekt Národní technické knihovny v pražských Dejvicích. Hojně diskutovaný projekt nové budovy Národní knihovny Jana Kaplického zůstal jen na papíře. Českými rodáky byli i významní architekti Adolf Loos, Josef Hoffmann, Joseph Maria Olbrich či Balthasar Neumann. === Videoherní tvorba === V sedmdesátých a hlavně osmdesátých letech se v Česku objevilo nové odvětví kulturní tvorby – počítačové hry. To se začalo rozvíjet hlavně po roce 1994, kdy vyšlo Tajemství Oslího ostrova. Poté následovaly, v Česku poměrně úspěšné a populární hry jako Dračí historie, Fish Fillets či Brány Skeldalu. V roce 1999 se povedlo v zahraničí uspět hře Hidden & Dangerous. V dalších letech následovaly mezinárodně úspěšné herní tituly, jako Operace Flashpoint, Mafia: The City of Lost Heaven či Vietcong. Ke světoznámým českým hrám patří dvojka a trojka Mafie, Euro Truck Simulator a jeho dvojka, American Truck Simulator, ArmA (plus dvojka a trojka), Silent Hill: Downpour, Machinarium, 18 Wheels of Steel, DayZ, Bus Driver, Botanicula či Kingdom Come: Deliverance. V Česku funguje několik světově známých herních studií, jako 2K Czech, Bohemia Interactive Studio, SCS Software, Amanita Design nebo Madfinger Games. Od roku 2010 jsou české hry oceňovány na Anifilmu v rámci soutěže Česká hra roku a v letech 2011 až 2013 v rámci soutěže Booom. Lze se setkat s názorem, že videohry jsou největším kulturním exportem České republiky. === Populární kultura === Krom kultury vysoké a lidové se v českých zemích, jako všude jinde, rozvíjela od počátků 19. století i kultura populární. Některé popkulturní fenomény jsou pevně usazeny v českém kolektivním vědomí a slouží nezřídka i k národní sebeidentifikaci. Anketa České televize Kniha mého srdce z roku 2009 například ukázala masovost obliby literárních postav, jako jsou sluha Saturnin z humoristického románu Zdeňka Jirotky, Švejk z románu Haškova či Rychlé šípy z chlapeckých románů a komiksů Jaroslava Foglara. Podobná anketa o Největšího Čecha zase ukázala roli humoristického fenoménu Járy Cimrmana. Význačnou roli sehrála též dvojice loutek, které vytvořil za první republiky Josef Skupa: Spejbl a Hurvínek. Skupa tím navázal na velkou českou loutkářskou tradici, spjatou mimo jiné se jménem Matěje Kopeckého. Z dětské literatury vzešla podobně populární postavička Ferdy Mravence (a jeho souputníka Brouka Pytlíka), kterou stvořil Ondřej Sekora. K nejpopulárnějším českým komiksům patří Čtyřlístek. Zdrojem podobných popkulturních fenoménů se v 2. polovině 20. století stal film a především televize – cyklus televizních Večerníčků přinesl populární postavičky jako Krteček Zdeňka Milera, Bob a Bobek či Pat a Mat Vladimíra Jiránka, Maxipes Fík Jiřího Šalamouna, Křemílek a Vochomůrka či Rákosníček Zdeňka Smetany, Mach a Šebestová Adolfa Borna či Rumcajs Radka Pilaře. Televizní a filmová tvorba pro děti 70. a 80. let 20. století zase přinesla fenomény jako Pan Tau, Arabela či Návštěvníci. Nejvýraznější postavou české pop-music, která se začala formovat od 50. let, je dlouhodobě zpěvák Karel Gott. Často se ve světě prosazují české modelky, k nimž patří Karolína Kurková, Eva Herzigová, Pavlína Pořízková, Petra Němcová, Taťána Kuchařová, Daniela Peštová a Alena Šeredová. === Média === V ČR existuje systém veřejnoprávních médií, která jsou ze zákona placena z veřejných peněz (koncesionářské poplatky), s jen omezenou možností vlády a správy je ovlivňovat. K takovým institucím patří Česká televize (navazuje na státní Československou televizi, jejíž vysílání započalo roku 1953), Český rozhlas (Československý rozhlas začal vysílat roku 1923) a Česká tisková kancelář, která ovšem není placena z koncesionářských poplatků. První soukromá televizní stanice Premiéra TV (později Prima) vznikla roku 1993. Rok nato začala vysílat TV Nova. Stanice veřejnoprávní České televize (ČT1, ČT2, ČT sport, ČT :D, ČT art, ČT24) spolu s kanály provozovanými společnostmi CET 21 (Nova, Nova Cinema . , Nova Action, Nova 2, Nova Gold, Nova Sport 1, Nova Sport 2, Nova International) a FTV Prima (Prima, Prima Cool, Prima Love, Prima Zoom, Prima Max, Prima Comedy Central) televiznímu trhu i po digitalizaci vysílání dodnes dominují, v roce 2015 například dosáhly souhrnné sledovanosti 82 %. Této "velké trojce" nejúspěšněji konkuruje TV Barrandov (kanály Barrandov, Kino Barrandov, Barrandov Krimi, Barrandov News). Poměrně dlouhou tradici má od roku 2002 též specializovaná hudební televize Óčko. Od září 2000 doplnily nabídku také satelitní televize. Nejsledovanější hlavní zpravodajský pořad vysílá TV Nova.Nejčtenějšími deníky jsou Blesk, Mladá fronta DNES, Právo, Deník, Aha! a Lidové noviny. Nejčtenějším zdarma rozdávaným deníkem je Metro. Nejprodávanější zpravodajské časopisy jsou Téma, Reflex, Týden, Květy a Respekt, mezi společenskými časopisy to v únoru 2017 byly Rytmus života, Nedělní Blesk, Pestrý svět či Sedmička. Z dětských časopisů se drží Sluníčko, ABC a Mateřídouška.Historický význam měly Národní listy, Právo lidu, České slovo (později Svobodné slovo a Slovo), Zemědělské noviny, Práce, Lidová demokracie či Mladý svět. Váhu měly v minulosti i literární časopisy a intelektuální revue jako Přítomnost či Tvorba ve 20. a 30. letech 20. století nebo Literární noviny v 60. letech 20. století. K zaniklým časopisům pro mládež patří Mladý hlasatel či Junák, do nichž přispíval Jaroslav Foglar, nebo Ohníček a Sedmička. Nejúspěšnějšími stanicemi veřejnoprávního rozhlasu jsou Radiožurnál a ČRo Dvojka. Nejposlouchanějšími soukromými rádii jsou Impuls, Evropa 2 a Frekvence 1.Českému internetu kraluje vyhledávač Seznam.cz. Největšími zpravodajskými weby jsou iDNES.cz a Novinky.cz. Nejnavštěvovanější kulturní stránkou je Česko-Slovenská filmová databáze. Česká Wikipedie vznikla roku 2002 a v současnosti je co do počtu hesel největší českou encyklopedií v historii. === Festivaly, přehlídky, ceny === Kulturní a společenské dění pravidelně vrcholí na různých festivalech a přehlídkách. K největším festivalům vážné hudby patří Pražské jaro, Smetanova Litomyšl a Janáčkovy Hukvaldy. V oblasti jazzu je to Jazz Goes to Town v Hradci Králové, Bohemia JazzFest pořádaný v různých městech současně a Prague Proms.Největším tanečním festivalem je Tanec Praha. V oblasti výtvarného umění je to přehlídka Pražské bienále. Velkou tradici má festival scénografie Pražské Quadriennale. Zcela zvláštní výtvarnou akcí je pak Festival světla Signal. K velkým divadelním akcím patří tradiční festival amatétského divadla Jiráskův Hronov. Loutkářská Chrudim je nejstarší loutkářský festival na světě. Na loutky je zaměřena též Skupova Plzeň, od roku 2016 přitom bylo české loutkařství zařazeno k nehmotnému dědictví UNESCO. Na moderní cirkus a akrobacii se zaměřuje Letní Letná. Divadlo i hudbu s dobročinností spojuje festival v bohnické psychiatrické léčebně Mezi ploty. Největšími knižními akcemi jsou Svět knihy a Festival spisovatelů Praha. V oblasti rockové a popové hudby jsou největšími festivaly Rock for People, Colours of Ostrava, Trutnov Open Air Festival, Benátská noc, Hrady CZ, Votvírák, United Islands of Prague, Sázavafest, Rock for Churchill, Footfest, Keltská noc či Mácháč. V oblasti rapu a hip hopu je největší akcí Hip Hop Kemp u Hradce Králové, největšími metalovými festivaly jsou Masters of Rock ve Vizovicích a Brutal Assault v Josefově, v oblasti taneční hudby Beats for Love ve Vítkovicích, Let It Roll a Mighty Sounds. Největší akcí lidové hudby je tradičně Mezinárodní folklorní festival Strážnice. Největším a nejtradičnějším filmovým festivalem je Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Jemu se snaží širokým záběrem konkurovat Febiofest. Další festivaly mají užší žánrové zaměření – na dětský film se zaměřuje Film festival Zlín, na film kreslený a loutkový Anifest, na film dokumentární Jeden svět a Jihlava, výhradně české filmy jsou uváděny na Finále Plzeň. Dlouhou tradici má mezinárodní televizní festival Zlatá Praha. Tradičními přehlídkami průmyslovými jsou brněnský strojírenský veletrh a zemědělská výstava Země živitelka v Českých Budějovicích. Ke společensko-kulturním událostem patří rovněž udílení různých cen. Největší prestiži se těší cena Český lev pro filmaře, Ceny Thálie pro divadelníky, Ceny Anděl pro hudebníky, Sportovec roku či ceny Česká hlava pro vědce. == Věda a vzdělávání == === Věda a technika === ==== Humanitní a sociální vědy ==== Zakladatelem české vzdělanosti byl Konstantin Filozof, první významný myslitel působící na českém území. Významnými středověkými teology byli Jan Hus, Jeroným Pražský a Petr Chelčický. Jan Amos Komenský podstatným způsobem přispěl k rozvoji moderní pedagogiky, především ve spisech Didaktica magna (Velká didaktika), Janua linguarum reserata (Dveře jazyků otevřené), Orbis pictus (Svět v obrazech) a Schola ludus (Škola na jevišti). Židovskou středověkou vzdělanost reprezentoval především rabbi Löw, jenž vstoupil i do českých pověstí (se svým golemem). Nejvýznamnějším historikem, filozofem a intelektuálem barokní éry (18. století) byl Bohuslav Balbín. Výraznou roli v národním obrození (1. polovina 19. století) sehrála jazykověda (Josef Dobrovský, Josef Jungmann, Pavel Jozef Šafařík, Ján Kollár, František Ladislav Čelakovský), historiografie (Gelasius Dobner, František Palacký) a folkloristika (Karel Jaromír Erben). Ve druhé polovině století sílu české vzdělanosti manifestoval Ottův slovník naučný (vydáván od roku 1888). K vůdčím osobnostem českého intelektuálního života té doby patřil filozof Tomáš Garrigue Masaryk a jeho okruh kolem časopisu Čas (Jan Herben, Jan Gebauer). Právě tento okruh odstartoval tzv. rukopisné spory roku 1886 a spor o smysl českých dějin roku 1912, právě v těchto diskusích český národ tehdy nejvíce ohmatával svou identitu. Významným intelektuálem byl i Konstantin Jireček, který rozvinul obor byzantologie (viz např. Jirečkova linie) a sehrál významnou roli v bulharském národním obrození, nebo vynikající orientalista a archeolog Alois Musil (bratranec slavného rakouského spisovatele Roberta Musila). Velkou společenskou roli sehrával národopisec Vojta Náprstek či etnograf Emil Holub. Navzdory rozvoji, mnozí nadaní rodáci, zejména německy mluvící, v té době české země opouštěli a uplatňovali se ve Vídni a jinde. Příkladem mohou být filosof Edmund Husserl, psychoanalytik Sigmund Freud, ekonom Joseph Schumpeter, marxistický teoretik Karl Kautsky, právní teoretik Hans Kelsen, ekonom Eugen Böhm von Bawerk, psycholog Max Wertheimer, hudební teoretici Eduard Hanslick a Guido Adler, jazykovědec Julius Pokorny či filozof Herbert Feigl. Odcházeli ale i někteří česky mluvící, jako historik umění Max Dvořák či antropolog Aleš Hrdlička. Naopak v Praze po celý život zůstal filozof Bernard Bolzano. Za první republiky vědeckých úspěchů dosáhl orientalista Bedřich Hrozný, který rozluštil jazyk Chetitů, archeolog Karel Absolon objevil proslulou Věstonickou venuši, významným archeologem byl i Lubor Niederle. Mimořádný rozkvět zažívala jazykověda, v Praze se ustavil tzv. Pražský lingvistický kroužek (Vilém Mathesius, Roman Jakobson, Jan Mukařovský, Bohuslav Havránek, René Wellek), který prosazoval strukturalistický přístup k jazyku a světu. Nacistická okupace ze země vyhnala i významné budoucí myslitele, sociologa Ernesta Gellnera a filozofa Viléma Flussera. V 60. letech 20. století zájem světa budil neortodoxní marxismus, který byl hlavním ideovým zázemím pražského jara 1968, a který reprezentovali zejména Karel Kosík (spis Dialektika konkrétního) či Eduard Goldstücker. V 70. letech to byly spíše myšlenky filozofa Jana Patočky, které se staly ideovou základnou Charty 77, či filozofa undergroundu Egona Bondyho. Vysokou úroveň měla po celou dobu socialistického režimu egyptologie, která se prezentovala mj. vykopávkami v Abusíru (zejm. Miroslav Verner). Zvláštní kapitolou dějin vědy v socialistickém Československu byl státní psychologický výzkum účinků LSD, podílel se na něm i Stanislav Grof, který později v USA vytvořil metodu holotropního dýchání. Světový zájem vzbudily i archeologické experimenty Pavla Pavla. ==== Přírodní, exaktní a technické vědy ==== Zásadním impulsem k rozvoji vědeckého myšlení (byť to nebylo v počátcích samozřejmě odděleno plně od myšlení filozofického a teologického) bylo založení Karlovy univerzity králem Karlem IV. roku 1348. Šlo o první univerzitu ve střední Evropě. Nelze vyloučit, že se roku 1459 narodil v Českém Krumlově vynikající kartograf Martin Behaim, tvůrce nejstaršího dochovaného glóbusu na světě. Roku 1460 se v Chebu narodil významný matematik Johannes Widmann, který zavedl znaménka plus a minus, působil ale po většinu života v Lipsku. Érou vědeckého rozkvětu byla i epocha Rudolfa II. Na jeho pražském dvoře působili astronomové Tycho de Brahe a Johannes Kepler. V Praze v té době navíc působil i významný židovský matematik David Gans. Lékař Ján Jesenský v Praze provedl první veřejnou pitvu. K vrcholným vzdělancům domácí barokní vědy patřil Jan Marek Marci z Kronlandu či botanik Georg Joseph Kamel. Kněz Prokop Diviš v té době vynalezl hromosvod. V Praze se v té době, byť tak trochu náhodou, také narodil Alois Senefelder, který roku 1796 vynalezl litografii. Rozvoji věd výrazně napomohlo založení Královské české společnosti nauk roku 1784 (právě na její tradici dnes navazuje Akademie věd ČR) a Vlasteneckého muzea v Čechách roku 1818. Výraznou roli v tom sehráli největší české vědecké osobnosti té doby Ignác Born a Kašpar Šternberk. Obě instituce vznikly v rámci procesu českého národního obrození. Přírodní a technické vědy rozvíjeli v éře obrození Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl, Karel Bořivoj Presl či vynálezce lodního šroubu Josef Ressel. František Josef Gerstner sestrojil první parní stroj v českých zemích (1805–1807), Josef Božek předvedl první parovůz (1815) a paroloď (1817). Bratranci Veverkové vynalezli ruchadlo. Německou vědu v Čechách reprezentoval například Christian Doppler. V Čechách v té době působil i francouzský paleontolog Joachim Barrande. I v oblasti přírodních věd svou vlast opustilo mnoho talentovaných rodáků. Matematik Kurt Gödel, biologové Gerty Coriová a Carl Cori (nositelé Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství), astronom Johann Palisa, fyzik Georg Placzek, chemik Johann Josef Loschmidt, průkopník půdní mechaniky Karl von Terzaghi, matematička Olga Taussky-Toddová, botanik Heinrich Wilhelm Schott, astronomové Theodor von Oppolzer a Joseph Johann von Littrow, zakladatel dermatologie Ferdinand von Hebra, chemik Hans Tropsch. Do Vídně odešel i český lékař Karel Rokytanský. Z německy mluvících vědců v českých zemích naopak zůstali pracovat světově významný biolog Gregor Mendel, zakladatel genetiky, či fyzik Ernst Mach. V Praze na německé univerzitě krátký čas působil i fyzik Albert Einstein. Ani česká věda však nestála v 2. polovině 19. století stranou. Rozvíjela se v těsném sepětí s průmyslem, který rychle mohutněl. Jejími klíčovými představiteli byli vynálezce obloukové lampy František Křižík či objevitel čtyř krevních skupin Jan Janský. Do dějin fotografické a polygrafické techniky v té době výrazně zasáhly Jakub Husník a Karel Klíč. Průkopníkem aviatiky byl Jan Kašpar. Jan Kříženecký roku 1898 představil první kinematograf v českých zemích. Prostor pro vědu vytvořila i nová Československá republika založená roku 1918. V Brně byla tehdy (1919) založena Masarykova univerzita. V oblasti topologie se výrazně prosadil matematik Eduard Čech. Botanik Alberto Vojtěch Frič objevil řadu nových kaktusů. Dalším významným botanikem byl Karel Domin. Technik Viktor Kaplan vynalezl nový druh turbíny. Hans Ledwinka zkonstruoval roku 1934 první sériově vyráběný automobil s aerodynamickou karosérií Tatra 77. Další automobilový konstruktér Ferdinand Porsche se také narodil v Čechách, ovšem prosadil se zejména v Německu a jako spolupracovník s nacisty by se do republiky po válce ani vrátit nemohl. Mezi Němci odsunutými po druhé světové válce byl i nositel Nobelovy ceny za fyziku za rok 2007 Peter Grünberg. Po druhé světové válce bylo největším úspěchem české vědy udělení Nobelovy ceny za chemii Jaroslavu Heyrovskému roku 1959, za objev polarografie a analytickou chemii. Vynálezem kontaktních čoček a silonu proslul Otto Wichterle. Oldřich Homuta vynalezl roku 1957 praktickou pomůcku do domácnosti: remosku. Významným astronomem byl Antonín Mrkos působící na Hvězdárně Kleť. Armin Delong dosáhl mimořádných výsledků v oblasti mikroskopie. Stanislav Brebera vynalezl trhavinu Semtex. Výkladní skříní režimu pak byla účast na sovětském vesmírném programu Interkosmos (čs. družice Magion, první československý kosmonaut Vladimír Remek – první člověk ve vesmíru, který nebyl občanem USA či SSSR). Symbolem porevoluční vědy se stal chemik Antonín Holý, tvůrce poměrně účinných léků proti AIDS. Ve spolupráci s Evropskou unií bylo otevřeno několik nových vědeckých center zaměřených mj. na nanotechnologie a laserovou techniku (CEITEC, ELI Beamlines, HiLASE aj.). V Antarktidě byla založena česká Mendelova polární stanice. === Školství === Školství v České republice je organizováno v rámci základních, středních, vyšších odborných a vysokých škol. Vysoké školy jsou veřejné, státní a soukromé, nejstarší a nejvýznamnější je Univerzita Karlova v Praze, která je zároveň nejstarším vysokým učením ve střední Evropě (založena 1348). Druhou nejstarší univerzitou v ČR je Univerzita Palackého v Olomouci, jež vznikla roku 1573. Nejstarší vysokou školou uměleckého typu je Akademie výtvarných umění v Praze, která svou historii píše od roku 1799. Dalšími významnými vysokými školami jsou České vysoké učení technické v Praze (založeno 1707), Vysoké učení technické v Brně (založeno 1899) či Masarykova univerzita (založena 1919). V roce 1945 byla založena Akademie múzických umění. Na její součásti FAMU vystudovala nejen řada osobností českého a slovenského filmu, ale i známí zahraniční filmaři Agnieszka Holland, Emir Kusturica, Lordan Zafranović či Goran Paskaljević. Největšími co do počtu studentů jsou Univerzita Karlova (49 094 studentů v roce 2009) a Masarykova univerzita (38 216 studentů v roce 2009).Podle žebříčku QS World University Rankings z roku 2014 je Univerzita Karlova 244. nejlepší vysokou školou světa. České vysoké učení technické se umístilo na 411.–420. místě. Masarykova univerzita v Brně se umístila na 551.–600. místě, Vysoké učení technické v Brně na 651.–700. místě a Vysoká škola ekonomická v Praze byla zařazena do skupiny 701+ (pod 700. místem, bez dalšího rozlišování). Jiné české vysoké školy žebříček QS do měření nezahrnuje.Nejznámějším systémem měření a srovnávání kvality vysokých škol je tzv. šanghajský žebříček (ARWU), každoročně určující 500 nejlepších vysokých škol světa. Jedinou českou, která se v něm dosud objevila, je Univerzita Karlova. V roce 2014 se umístila na 201.–300. místě. Podle ARWU tak Univerzita Karlova patří mezi 2 procenta nejlepších vysokých škol na světě.Existují také méně formalizovaná srovnání spíše publicistického typu, která čas od času za nejkvalitnější univerzitu v ČR označí třeba brněnskou Masarykovu.Podle sčítání z roku 2011 činí podíl . vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva celkem 10,7 %; co se týče měst, nejvyšší podíl vykazuje Praha (20,7 %), Brno (20,6 %) a Olomouc (17,9 %).K nejslavnějším středním školám patří Pražská konzervatoř, druhá škola svého druhu na světě (založena 1808). Školu vedli i Antonín Dvořák, Josef Suk, Vítězslav Novák či Josef Bohuslav Foerster. Podle studie společnosti Pearson z roku 2012 má ČR 22. nejkvalitnější školství mezi vyspělými zeměmi.Podle informací OECD z roku 2007 Česko směřuje do vzdělávání 10 procent veřejných výdajů, čímž se v srovnávacím žebříčku řadí na předposlední místo spolu s Japonskem. Vyjádřeno podílem HDP se jedná o asi 4,6 %, což je podstatně méně než průměr zemí OECD, který činí 6,1 %. Současně čeští pedagogové dostávají čtvrté nejnižší platy z více než třiceti zemí sledovaných OECD. == Sport == Podle statistiky České unie sportu jsou nejpopulárnějšími sporty v ČR podle velikosti členské základny sportovních oddílů: fotbal, tenis, lední hokej, volejbal, florbal, golf, hokejbal, atletika, basketbal a lyžování. Pořadí sportovních disciplín podle sledovanosti obecenstvem je následující: lední hokej, biatlon, fotbal, lyžování, tenis, florbal, basketbal a volejbal. Nejsledovanějšími sportovními událostmi jsou lední hokej na olympijských hrách a mistrovství světa v ledním hokeji. Mezi další nejsledovanější patří mistrovství Evropy ve fotbale, Liga mistrů UEFA a mistrovství světa ve fotbale. === Olympijské hry === Na olympijských hrách dosáhli čeští sportovci významných úspěchů. Již v roce 1900 se František Janda-Suk zúčastnil 2. olympijských her v Paříži, kde získal stříbrnou medaili v hodu diskem. Na letních olympijských hrách získala gymnastka Věra Čáslavská sedm zlatých olympijských medailí (3× 1964, 4× 1968). Legendární běžec Emil Zátopek obdržel čtyři zlaté (1× 1948, 3× 1952), tři zlaté má oštěpař Jan Železný (1992, 1996, 2000) Dvě zlaté získali rychlostní kanoisté Josef Holeček (1948, 1952) a Martin Doktor (1996), kanoistka Štěpánka Hilgertová (1996, 2000) a oštěpařka Barbora Špotáková (2008, 2012). Na zimních olympijských hrách vybojovala rychlobruslařka Martina Sáblíková tři zlaté medaile (2× 2010, 1× 2014). Lyžařka Kateřina Neumannová přivezla ze ZOH celkem šest medailí. Ester Ledecká se stala prvním českým sportovcem, který vybojoval olympijské zlato ve dvou různých sportech – ve snowboardingu a ve sjezdovém lyžování. === Lehká atletika === Kromě letních olympijských her se čeští lehcí atleti účastní také pravidelných mistrovství světa a Evropy. V dresu samostatného Česka se mistry světa v atletice stali oštěpaři Jan Železný, Vítězslav Veselý a Barbora Špotáková, trojskokanka Šárka Kašpárková, běžci Ludmila Formanová a Zuzana Hejnová, desetibojaři Tomáš Dvořák a Roman Šebrle. V hale navíc zlato brali běžec Pavel Maslák (a to již třikrát), sedmibojař Robert Změlík a skokanka o tyči Pavla Hamáčková. Na mistrovství Evropy krom jmenovaných zlato získali i skokanka o tyči Jiřina Ptáčníková, v hale překážkář Petr Svoboda a běžci Denisa Rosolová a Jakub Holuša. V dresu Československa titul mistra světa vybojovali i další Češi: běžkyně Jarmila Kratochvílová, koulařka Helena Fibingerová, v hale pak koulař Remigius Machura a skokan do dálky Jan Leitner. Mistry Evropy byli běžci Emil Zátopek a Jaroslava Jehličková, překážkář Jindřich Roudný, koulař Jiří Skobla, chodec Josef Doležal, oštěpařka Dana Zátopková, skokanka do výšky Miloslava Rezková, diskař Ludvík Daněk, v hale titul navíc krom jmenovaných získali skokani do výšky Milada Karbanová a Vladimír Malý, běžci Karel Kolář, Taťána Kocembová, Lubomír Tesáček a Milena Matějkovičová, překážkář Aleš Höffer, koulař Jaroslav Brabec a skokanka do dálky Jarmila Nygrýnová. Běžkyně Jarmila Kratochvílová již od roku 1983 drží světový rekord v běhu na 800 metrů, jde o nejdéle platný světový rekord v historii ženské atletiky. === Fotbal === ==== Reprezentace ==== Fotbalová reprezentace Československa a posléze České republiky získala dvě stříbrné medaile na mistrovství světa, roku 1934 a roku 1962. V roce 1976 vyhrálo Československo mistrovství Evropy ve fotbale 1976 v Jugoslávii, přičemž ovšem bylo z 22 hráčů na soupisce jen sedm Čechů. Stříbro na tomto turnaji národní tým vybojoval roku 1996, bronz pak v letech 1980 a 2004. Roku 1980 získal olympijský výběr ČSSR zlaté medaile na letních olympijských hrách v Moskvě. ==== Klubový fotbal ==== Před druhou světovou válkou patřily AC Sparta Praha a SK Slavia Praha k nejlepším klubům Evropy. Sparta dvakrát vyhrála Středoevropský pohár (1927, 1935), nejprestižnější klubovou soutěž té doby, Slavia jednou (1938). Po založení evropských pohárů, organizovaných od 50. let asociací UEFA, se v nich nejdál dostali Dukla Praha (semifinále PMEZ 1966/67, semifinále PVP 1985/86), Sparta (semifinále PMEZ . 1991/92, semifinále PVP 1972/73), Baník Ostrava (semifinále PVP 1978/79), Bohemians Praha (semifinále UEFA 1982/83) a Slavia (semifinále UEFA 1995/96). Čtvrtfinále hrály SK Hradec Králové, Zbrojovka Brno, TJ Vítkovice, Sigma Olomouc a Slovan Liberec. ==== Osobnosti ==== Josef Masopust (1962) a Pavel Nedvěd (2003) vyhráli anketu Zlatý míč, která každoročně hledá nejlepšího fotbalistu Evropy. Brankář Ivo Viktor skončil v této anketě roku 1976 třetí. Oldřich Nejedlý byl nejlepším střelcem mistrovství světa ve fotbale 1934. Milan Baroš byl nejlepším střelcem mistrovství Evropy 2004. Nejvíce startů za reprezentaci Československa si připsal Zdeněk Nehoda, za reprezentaci ČR Petr Čech, nejlepším československým reprezentačním střelcem byl Antonín Puč, v dresu ČR Jan Koller. Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž, Ligu mistrů, vyhráli Vladimír Šmicer, Milan Baroš (oba roku 2005 s FC Liverpool), Marek Jankulovski (2007 s AC Milan) a brankář Petr Čech (2012 s Chelsea FC). Nedvěd získal roku 1999 s Laziem Řím Pohár vítězů pohárů. Pohár UEFA (potažmo nástupnickou Evropskou ligu) vyhráli Jiří Němec, Radoslav Látal (oba 1997 se Schalke 04), Vladimír Šmicer, Patrik Berger (oba 2001 s Liverpoolem), Radek Šírl (2008 se Zenitem Petrohrad), Tomáš Hübschman (2009 se Šachťarem Doněck), Tomáš Ujfaluši (2010 s klubem Atlético Madrid) a Petr Čech (2013 s Chelsea). Legendárním střelcem, jehož velkou část kariéry však pohltila druhá světová válka, byl Josef Bican. Jedním z nejlepších brankářů své doby na světě byl František Plánička. K dalším úspěšným fotbalistům patří Svatopluk Pluskal, Ladislav Novák, Antonín Panenka, Ladislav Vízek, Tomáš Skuhravý, Karel Poborský a Tomáš Rosický. === Lední hokej === V ledním hokeji patří k největším reprezentačním úspěchům zlatá medaile na olympijských hrách v Naganu roku 1998, jejíž cena tkví v tom, že se turnaje zúčastnili poprvé všichni nejlepší hráči planety, včetně profesionálů ze severoamerické NHL. Ke hvězdám týmu patřili zejména Jaromír Jágr a brankář Dominik Hašek. Co se týče hokejových individualit, je Jágr co do počtu bodů nejlepším v současnosti aktivním střelcem v NHL a druhým nejlepším v celé historii této ligy. Dvakrát vyhrál Stanleyův pohár (1990/91 a 1991/92 s klubem Pittsburgh Penguins). Dva Stanley Cupy má i Hašek, a to s Detroit Red Wings (2001/2002, 2007/2008). Třikrát tuto prestižní trofej vyhráli Jaroslav Pouzar a Jiří Hrdina, dvakrát Petr Sýkora, Patrik Eliáš, Bobby Holík, Michal Rozsíval a Jiří Fischer. Nejvíce bodů v kanadském bodování získali v základní části NHL spolu s Jágrem, Eliášem, Holíkem a Sýkorou také Milan Hejduk, Petr Nedvěd, Martin Straka a Václav Prospal, ve Stanley Cupu David Krejčí a Michal Pivoňka. Před rokem 1989 však čeští hokejisté NHL mohli hrát jen výjimečně, přesto měli světovou úroveň. Velkých úspěchů dosáhla slavná generace čtyřicátých let jako byli Vladimír Bouzek, Stanislav Konopásek, Bohumil Modrý, Václav Roziňák, Vladimír Zábrodský, Augustin Bubník a Jaroslav Drobný. V padesátých a šedesátých letech vynikli Vlastimil Bubník, Bronislav Danda a Václav Pantůček. V sedmdesátých letech pak Jiří Bubla, Ivan Hlinka, Jiří Holeček, Jiří Holík, Oldřich Machač, Vladimír Martinec, František Pospíšil, Miroslav Dvořák, Václav Nedomanský, Milan Nový, Jaroslav Holík, Milan Chalupa. Vladimír Růžička je jediným hráčem, který zažil největší úspěch 80. let (zlato z MS 1985) i let devadesátých (zlato z Nagana). Jiří Šlégr je spolu s Jágrem jediným českým členem prestižního Triple Gold Clubu, do něhož symbolicky vstupují hráči, kteří vyhráli mistrovství světa, olympijské hry i Stanleyův pohár. Mužstvo Československa vyhrálo mistrovství světa roku 1947, 1949, 1972, 1976, 1977 a 1985. Mužstvo České republiky pak v letech 1996, 1999, 2000, 2001, 2005 a 2010. Pět zlatých z MS má František Kaberle a David Výborný, čtyři Pavel Patera a Martin Procházka. Kluby, které vyhrály českou hokejovou ligu, jsou HC Olomouc, HC Vsetín, HC Sparta Praha, HC Slavia Praha, Zlín, Dynamo Pardubice, HC Karlovy Vary, HC Oceláři Třinec, HC Škoda Plzeň, HC Litvínov, Bílí Tygři Liberec a Kometa Brno. Československou ligu navíc také LTC Praha, ATK Praha, Motor České Budějovice, HC Vítkovice, Kladno a Dukla Jihlava. V KHL působil jen krátkou dobu český klub HC Lev Praha, nicméně probojoval se až do jejího finále. === Tenis === Mimořádně úspěšná je česká tenisová škola. Martina Navrátilová vyhrála devětkrát nejprestižnější tenisový turnaj Wimbledon (1978, 1979, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987, 1990). Dvakrát vyhrála Wimbledon Petra Kvitová (2011, 2014) a jednou Jana Novotná (1998). Jediným českým mužským vítězem turnaje ve Wimbledonu v tzv. open éře se stal Jan Kodeš (1973), ale v minulosti zde triumfoval i Jaroslav Drobný (1954). Ivan Lendl byl 270 týdnů světovou jedničkou v žebříčku ATP, jako dosud jediný český hráč. Ženskému žebříčku WTA kralovala celkem 332 týdnů Martina Navrátilová. V roce 2017 se světovou hráčkou č. 1 stala rovněž Karolína Plíšková. Krom jmenovaných hráčů vyhráli některý z tzv. grandslamových turnajů také Petr Korda (Austrálie 1998) a Hana Mandlíková (Austrálie 1980, 1987, Paříž 1981, US Open 1985). Deblovou specialistkou byla Helena Suková, jež ve čtyřhře vyhrála čtrnáct grandlamových turnajů. Mužská tenisová reprezentace Československa resp. Česka vyhrála třikrát Davis Cup, a to 1980, 2012 a 2013 (poslední dvě soutěže jako Český daviscupový tým). Ženská tenisová reprezentace Československa resp. Česka zvítězila dokonce desetkrát ve Fed Cupu (1975, 1983, 1984, 1985, 1988, 2011, 2012, 2014, 2015 a 2016). Český fedcupový tým tedy vyhrál tuto prestižní soutěž od roku 2011 již pětkrát. === Ostatní sporty === České basketbalistky mají tři stříbra (1964, 1971, 2010) a tři bronzy (1957, 1959, 1975) z mistrovství světa, v roce 2005 vyhráli mistrovství Evropy. Čeští basketbalisté vyhráli mistrovství Evropy v roce 1946, šestkrát přivezli stříbro (1947, 1951, 1955, 1959, 1967, 1985). Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž v basketbale žen (dnes Euroliga, dříve Pohár mistrů evropských zemí) vyhrála Sparta Praha (1975/76), Gambrinus Brno (2005/06) a USK Praha (2014/15). V analogické mužské soutěži se probojovaly do finále kluby Spartak Brno (1963/64, 1967/68) a Slavia VŠ Praha (1965/66). Nejlepším českým basketbalistou 20. století byl vyhlášen Jiří Zídek. Jeho syn Jiří Zídek mladší byl prvním českým hráčem v americké NBA. Následovali ho Jiří Welsch, Jan Veselý a nejnověji Tomáš Satoranský. Hana Horáková byla v roce 2010 vyhlášena nejlepší basketbalistkou Evropy.Ženská házenkářská reprezentace vyhrála mistrovství světa (1957), jednou přivezla stříbro (1986) a jednou bronz (1962). Muži vyhráli mistrovství světa roku 1967, krom toho mají dvě stříbra (1958, 1961) a dva bronzy (1954, 1964). Získali též stříbro na olympijských hrách v Mnichově roku 1972. Tým mužů Dukly Praha třikrát vyhrál Pohár mistrů evropských zemí (1957, 1963, 1984), ženský tým Sparty Praha jednou (1962). Filip Jícha byl roku 2010 vyhlášen nejlepším házenkářem světa.Ve volejbale má mužská reprezentace dva tituly mistra světa (1956, 1966), tři tituly mistra Evropy (1948, 1955, 1958), stříbro a bronz z olympijských her (1964, 1968). Ženy vyhrály roku 1955 mistrovství Evropy. Nejlepším českým volejbalistou 20. století byl vyhlášen Josef Musil, jenž se stal rovněž prvním Čechem uvedeným do mezinárodní volejbalové Síně slávy.Ke slavným šachistům patřili Wilhelm Steinitz, Richard Réti (viz Rétiho hra) či Věra Menčíková. Českým přínosem světovému šachu je rovněž Traxlerův protiútok. Nejúspěšnějším českým šachistou současnosti je David Navara. Tomáš Enge je jediným českým účastníkem závodů Formule 1. I v dalších sportech se objevily v éře samostatného Česka výrazné osobnosti – v biatlonu (Gabriela Koukalová), v judu (Lukáš Krpálek), v krasobruslení (Tomáš Verner), v silniční cyklistice (Roman Kreuziger .), v horských kolech (Jaroslav Kulhavý), ve snowboardkrosu (Eva Samková), veslování (Miroslava Knapková, Ondřej Synek), kanoistice (Martin Fuksa, Josef Dostál) . , klasickém lyžování (Lukáš Bauer), akrobatickém lyžování (Aleš Valenta), střelbě (Kateřina Emmons), moderním pětiboji (David Svoboda), alpském lyžování (Šárka Záhrobská), . sportovním lezení (Adam Ondra), skikrosu (Tomáš Kraus), dráhové cyklistice (Lada Kozlíková), cyklokrosu (Zdeněk Štybar), ale i v poměrně málo sledovaných sportech jako jsou skiboby (Alena Housová, Irena Francová-Dohnálková), krasojízda (Martina Štěpánková), sportovní rybolov (Kateřina Marková) či orientační běh (Dana Brožková). Z éry Československa lze vzpomenout legendy kolové bratry Pospíšily, skokany na lyžích Jiřího Rašku, Pavla Ploce a Jiřího Parmu, cyklokrosaře Radomíra Šimůnka či zápasníka Vítězslava Máchu. === Soutěže a sportoviště === K největším pravidelným mezinárodním sportovním akcím v ČR patří motocyklová Velká cena Brno, atletická Zlatá tretra v Ostravě, běžecký Pražský mezinárodní maraton, jezdecká Velká pardubická, tenisový turnaj Prague Open (navazující na Czech Open), lyžařská Jizerská padesátka, automobilová Barum rallye ve Zlíně či plochodrážní Zlatá přilba v Pardubicích. V minulosti byli významnými akcemi i České hokejové hry či Závod míru. Ve vodním slalomu či v biatlonu se v ČR pravidelně konají závody světového poháru. Z domácích soutěží patří k nejsledovanějším pravidelným soutěžím 1. česká fotbalová liga (dříve Fotbalová liga Československa), Česká hokejová extraliga (dříve Československá hokejová liga) a Česká basketbalová liga (dříve Československá basketbalová liga). V ČR se konala i řada jednorázových mezinárodních sportovních akcí, kupříkladu na pražském stadionu v Edenu se roku 2013 hrálo finále evropského Superpoháru, v roce 2015 se v Praze (Eden a Letná), v Olomouci (Andrův stadion) a . v Uherském Hradišti (Stadion Miroslava Valenty) konalo Mistrovství Evropy ve fotbale hráčů do 21 let, desetkrát se v ČR konalo mistrovství světa v ledním hokeji (1933, 1938, 1947, 1959, 1972, 1978 . , 1985, 1992, 2004, 2015), několikrát též mistrovství světa a Evropy v basketbale mužů (1947, 1981) i žen (1956, 1967, 1995, 2010), . mistrovství světa v házené mužů (1964, 1990) i žen (1978), mistrovství světa a Evropy ve volejbale mužů (1949, 1958, 1966, 2001, 2011) i žen ( . 1949, 1958, 1986, 1993), mistrovství Evropy v atletice 1978 a dvě halová atletická mistrovství Evropy (1967, 2015), mistrovství světa v klasickém lyžování 2009 v Liberci, mistrovství světa v biatlonu 2013 . v Novém Městě na Moravě, dvě zimní univerziády (1964, 1978), deset mistrovství světa či Evropy v krasobruslení (1908, 1928, 1934, 1937, 1948, 1962, 1988, 1993, 1999, 2017), mistrovství světa ve florbale 1998 a roku 1981 se na brněnském velodromu konalo kupříkladu i mistrovství světa v dráhové cyklistice. K nejmodernějším sportovištím patří fotbalové stánky Eden a Letná v Praze a stadion ve Štruncových sadech v Plzni, víceúčelové haly O2 Arena v Praze, Ostravar Aréna v Ostravě, KV Arena v Karlových Varech a Home Credit Arena v Liberci, atletický Městský stadion v Ostravě-Vítkovicích, Masarykův okruh pro motocyklové závody v Brně či můstky na Ještědu. Historicky významnými jsou též Velký strahovský stadion, na kterém se konaly mj. Sokolské slety a který býval uváděn jako největší sportovní stadion na světě, pražská Sportovní hala v Holešovicích, lední stadion na Štvanici, tenisový stadion na Štvanici, Stadion Evžena Rošického na Strahově či můstky Čerťák v Harrachově. Organizačně stojí na špici českého sportu Česká unie sportu a Český olympijský výbor. K největším sportovním svazům patří Fotbalová asociace ČR a Český svaz ledního hokeje. Nejpopulárnější všesportovní anketou je Sportovec roku, významnými oborovými anketami jsou Fotbalista roku, Zlatá hokejka, Atlet roku či Zlatý kanár. === Tělovýchova === Počátky organizované české tělovýchovy sahají do roku 1862, kdy Miroslav Tyrš, Jindřich Fügner a další založili spolek Sokol, který se postupně rozrostl v důležitou národní organizaci. Od něho se časem odštěpily levicová Dělnická tělocvičná jednota a katolický Orel. Tyto organizace pořádaly pravidelná masová cvičení. Největší celonárodní akcí v době před převzetím moci komunisty byly Sokolem pořádané Všesokolské slety na Strahovském stadionu v Praze. V éře socialismu navázaly na ně tzv. spartakiády, pořádané státu podřízeným Československým svazem tělesné výchovy (ČSTV). Velkou tradici má česká turistika. Klub českých turistů, založený Vojtou Náprstkem, pečuje o unikátní síť turistických značek, jednu z nejhustších na světě. Její počátky sahají do roku 1889. Velkou společenskou roli ve 20. století sehrál český tramping. Populární je také požární sport. Průkopníky moderního sportu a olympismu v českých zemích byli Jiří Guth-Jarkovský a Josef Rössler-Ořovský. == Další charakteristiky == === Kuchyně === Česká kuchyně je ovlivněna polohou Česka v průsečíku západních a východních vlivů. Půldruhého století ovlivňovala a byla ovlivňována kuchyní kulturně i jazykově blízkého Slovenska, ale mnohem déle trvala interakce s německou (zejména pak bavorskou) a rakouskou kuchyní, od kterých různé pokrmy přijímala (vídeňský řízek, vepřo-knedlo-zelo, bramboračka, štrůdl), ale také tyto kuchyně naopak inspirovala (povidla, koláče, svíčková na smetaně). Obecně česká jídla zapadají do středoevropských chutí, s některými místními originalitami – krom už uvedených např. smažený sýr, knedlíky, utopenci, olomoucké syrečky, vánoční kapr (Český kapr je obchodní značkou), hořické trubičky, škubánky, pivní sýr atd. Východní vlivy (slovenské, maďarské, polské či ruské) v české kuchyni zastupují např. boršč, trdelník, živáňská pečeně, guláš anebo tlačenka. Ryby jsou v českém jídelníčku málo časté (tzv. mořské plody se rozmohly až v souvislosti s moderním stravováním a zásobováním potravinami z dovozu), naopak, v evropském kontextu mimořádné je použití jedlých hub a mletého máku. Tvary některých druhů pečiva – např. rohlíků – jsou také v Evropě (s výjimkou Slovenska) neobvyklé, i když samotné těsto, z něhož jsou vyráběny, je běžné. Na podobu novověké české kuchyně měla zásadní vliv Magdalena Dobromila Rettigová. Z českých nápojů vyniká pivo, jehož vaření tu má staletou tradici a patří mezi nejznámější a nejkvalitnější na světě. (V rámci EU je název České pivo chráněným zeměpisným označením.) První známý pivovar tu existoval už v roce 1118 a Česko má nejvyšší spotřebu piva na osobu na světě. Vysoce alkoholická slivovice, pálená hlavně na východní Moravě, je běžně známa i v jiných státech východní a jihovýchodní Evropy, zato bylinné likéry Fernet Stock a Becherovka jsou českými specialitami. Víno se vyrábí především na jižní Moravě, která má k pěstování révy podstatně lepší podmínky než jiné části republiky (byly tu i vyšlechtěny domácí odrůdy, např. Cabernet Moravia, Pálava nebo Muškát moravský). Kofeinová limonáda Kofola je další českou specialitou. === Svátky === Dny pracovního klidu zahrnují svátky, které se vážou k historickým událostem nebo tradicím a státní svátky, které se váží k české státnosti. 1 Označuje tzv. ostatní svátky, které nesouvisejí s českou státností. == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Související články === Seznam hlav českého státu Světové dědictví v Česku === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Česko ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo český ve Wikislovníku Kategorie Česko ve Wikizprávách Slovníkové heslo Česko ve Wikislovníku Téma Česko ve Wikicitátech Průvodce Česko ve Wikicestách Česko na OpenStreetMap Oficiální stránky Portál veřejné správy Národní geoportál

DATETIME

DATETIME

010533

... Důvod toho, proč planeta rotuje zpětně, není znám, ale předpokládá se, že se jedná o následek slapového působení její velmi hmotné atmosféry. Vyjma neobvyklé zpětné rotace je navíc rotace Venuše na její oběžné dráze synchronizovaná tak, že v době nejbližšího přiblížení k Zemi se k ní otáčí stále stejnou stranou. Tato vlastnost může být zapříčiněna slapovými jevy, které ovlivňují Venušinu rotaci kdykoliv se planety dostanou blízko k sobě, či se jedná o pouhou shodu náhod. Na Venuši je sluneční den kratší než siderický den. Při pozorování Slunce z povrchu planety se východ Slunce objeví každých 116,75 dne. Související informace naleznete také v článku Pozorování Venuše. Venuše je nejjasnějším objektem na noční obloze po Měsíci. Pohybuje se vždy uvnitř zemské dráhy, což má za následek, že se nemůže na obloze od Slunce vzdálit dále než 47°. Jasnost planety se na noční obloze pohybuje mezi - magnitudy do -4,4 magnitudy....

Je Venuše nejjasnějším objektem na noční obloze?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Venuše_(planeta)

Venuše je nejjasnějším objektem na noční obloze po Měsíci.

Venuše je druhá planeta od Slunce ve sluneční soustavě. Je pojmenovaná po římské bohyni lásky a krásy Venuši. Jedná se o jedinou planetu sluneční soustavy, která je pojmenována po ženě. Venuše je terestrická planeta, co do velikosti a hrubé skladby velmi podobná Zemi; někdy se proto nazývá "sesterskou planetou" Země. Eliptická oběžná dráha Venuše má ze všech planet nejmenší výstřednost, pouze 0,007. Okolo Slunce oběhne jednou za 224,7 pozemských dní. Protože je Venuše ke Slunci blíže než Země, její úhlová vzdálenost od Slunce nemůže překročit určitou mez (největší elongace je 47,8°) a lze ji ze Země vidět jen před úsvitem nebo po soumraku. Proto je Venuše někdy označována jako "jitřenka" či "večernice", a pokud se objeví, jde o zdaleka nejsilnější, téměř bodový přírodní zdroj světla na obloze. Její magnituda může dosáhnout hodnoty -. Na obloze je tedy po Slunci a Měsíci nejjasnějším zdrojem. Výjimečně lze Venuši pouhým okem spatřit i ve dne. Venuše je zcela zakryta vrstvou husté oblačnosti, která nedovoluje spatřit její povrch v oblasti viditelného světla. To vyvolalo velkou řadu spekulací o jejím povrchu, přetrvávajících až do 20. století, kdy byl její povrch prozkoumán pomocí přistávacích modulů a radarového mapování povrchu. Venuše má nejhustší atmosféru ze všech terestrických planet, která je tvořena převážně oxidem uhličitým. Pro absenci uhlíkového cyklu ve formě navázání do hornin či na biomasu z atmosféry docházelo k jeho enormnímu nárůstu až do současné podoby. Vznikl tak silný skleníkový efekt, který ohřál planetu na teploty znemožňující výskyt kapalné vody na jejím povrchu a učinil z Venuše suchý a prašný svět. Existují teorie, že Venuše, podobně jako Země měla oceány kapalné vody. Voda se vlivem narůstající teploty vypařila a následně se pro absenci magnetického pole vodní molekuly střetly s částicemi slunečního větru, což vedlo k jejich rozpadu na kyslík a vodík a k úniku volných částic z atmosféry. V současnosti dosahuje tlak na povrchu Venuše přibližně 92násobku tlaku na Zemi. Venuše byla známa již starým Babyloňanům kolem roku 1600 př. n. l. Byla však pozorována dlouho předtím v prehistorických dobách díky své jasné viditelnosti. V Čechách jsou známy nálezy dokládající její pozorování z archeologické lokality Makotřasy z období asi 2700 let př. n. l. Jejím symbolem je stylizované znázornění bohyně Venuše držící zrcadlo: kruh s malým křížem pod ním (v Unicode: ♀). Povrch Venuše mohl být zkoumán až díky radaru a kosmickým sondám. První úspěšné přistání provedla sonda Veněra 7 15. prosince 1970. V první polovině 90. let 20. století zhotovila americká sonda Magellan detailní mapu téměř celého povrchu planety. Tyto výzkumy přinesly poznatky o silné sopečné aktivitě na povrchu Venuše, což spolu s přítomností síry v atmosféře vedlo k domněnkám, že se na Venuši nachází aktivní vulkanismus i v současnosti, což v roce 2009 potvrdily měření povrchu v infračerveném spektru. Při průzkumu snímků ale nebyly nalezeny žádné doklady lávových proudů, které by pocházely z nedávné doby. Na povrchu bylo překvapivě pozorováno jen malé množství kráterů naznačující, že celý povrch je relativně mladý, o stáří přibližně půl miliardy let. Venuše vznikla podobně jako ostatní planety sluneční soustavy přibližně před 4,6 či 4,5 miliardami let akrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, které se vzájemně srážely a formovaly větší tělesa. Na konci tohoto procesu v soustavě vznikly čtyři terestrické protoplanety. Po zformování protoplanety docházelo k masivnímu bombardování povrchu zbylým materiálem ze vzniku soustavy, což mělo za následek jeho neustálé přetváření a přetavování. Je dokonce možné, že celý povrch byl roztaven do podoby tzv. magmatického oceánu, jehož tepelná energie společně s teplem uvolněným diferenciací pláště a jádra je dodnes kumulována v nitru planety a umožňuje existenci vulkanismu a tektonických procesů. Venuše je jedna ze čtyř terestrických planet, takže má podobně jako Země pevný kamenitý povrch. Vzhledem k velikosti a hmotnosti je Venuše velice podobná Zemi a často je popisována jako její "sestra" či "sesterská planeta". Poloměr Venuše je pouze o 650 km menší než v případě Země, současně její hmotnost dosahuje 81,5 %. Nicméně podmínky na povrchu Venuše jsou od pozemských zcela odlišné. Na povrchu panují extrémní podmínky způsobené silným skleníkovým efektem. Atmosféra je složena převážně z oxidu uhličitého (96,5 %). Bez možnosti změřit šíření seismických vln skrz jednotlivé vrstvy planety a znalosti momentu setrvačnosti je jen velmi málo způsobů, jak zjistit více informací o vnitřní stavbě a složení planety. Nicméně podobnost rozměru a hmotnosti Venuše se Zemí naznačuje, že tyto dvě planety si budou podobné i ve vnitřní stavbě. Venuše se nejspíše také skládá z jádra, pláště a pevné kůry. Jelikož je menší než Země, dá se odvozovat, že menší bude i její vnitřní tlak. Oproti Zemi se na Venuši také nepodařilo objevit důkazy deskové tektoniky, Venuše tak spolu s Marsem a Merkurem má nejspíše litosféru tvořenou jednou kompaktní litosférickou deskou. Jako vysvětlení se nabízí varianta, že Venuše má příliš silnou litosféru, která zabraňuje průniku chocholů na povrch a nastartování deskové tektoniky. Vnitřek Venuše je pravděpodobně velmi podobný pozemskému jádru, a je tedy tvořen částečně tekutým železným jádrem o průměru 6 000 km, obklopeným roztaveným kamenným pláštěm. Spolu tvoří tyto dva obaly největší část planety. Spodní hranice pláště leží podle odhadů v hloubce okolo 2 840 km. Složení ani teplota těchto částí planety nejsou podrobně prozkoumány a známy. Předpokládá se, že je zde bohatě zastoupeno zejména železo, a to buď v čistém stavu, nebo vázané se sírou ve formě sulfidu železnatého. Na rozhraní jádra a pláště se odhadují teploty okolo 3 500 °C, v jádře by mohly dosahovat až k 4 000 °C. Venuše podobně jako Země překonala gravitační diferenciaci, období krátce po svém zformování, kdy těžší prvky klesaly do středu planety, čímž došlo k vytvoření jádra, zatímco lehčí prvky stoupaly směrem k povrchu. Důkazem diferenciace je vznik sekundární atmosféry planety. Poslední výsledky z gravitačního měření sondy Magellan nasvědčují, že kůra Venuše je silná přibližně 35 km. Existuje teorie, že Venuše neuvolňuje vnitřní energii pohyby tektonických desek jako Země, ale namísto toho v pravidelných intervalech vyvíjí masivní vulkanickou činnost, vlivem které se její povrch zalévá čerstvou lávou. Tuto teorii podporuje skutečnost, že nejstarší geomorfologické útvary na povrchu jsou staré pouze 800 milionů let, zatímco zbytek povrchu je mladšího data (řádově několik stovek milionů let). V současnosti se předpokládá, že Venuše je stále vulkanicky aktivní v izolovaných geologických obdobích. Pozorování povrchu zařízením VIRTIS na palubě sondy Venus Express přineslo poznatky, že Venuše byla vulkanicky aktivní v rozmezí 2,5 miliónu až 250 000 let, což je z geologického hlediska v podstatě současnost. Související informace naleznete také v článku Povrch Venuše. Průzkum povrchu Venuše je vzhledem k husté atmosféře obklopující planetu ve viditelném spektru nemožný. Pro zmapování povrchu se využívají radarové vlny, které jsou schopny atmosférou proniknout. Povrch Venuše je přibližně z 80 % tvořen lávovými planinami. Venušin povrch je tvořen dvěma "kontinentálními" vrchovinami, které se zdvíhají z rozsáhlých okolních plání. Výšky povrchových útvarů se měří vzhledem ke střednímu poloměru planety, jelikož se zde nevyskytuje oceán kapalné vody, který by se mohl podobně jako na Zemi použít pro výchozí výšku. V oblasti severní vrchoviny Ishtar Terra se nacházejí největší hory Venuše Maxwell Montes. Tento masiv je přibližně o 2 km vyšší než Mount Everest, a dosahuje tedy výšky okolo 11 km. Mezi pohořími se rozprostírá náhorní plošina Lakshmi Planum. Oblast Ishtar Terra je větší než pozemská Austrálie, ale menší než Spojené státy, má rozlohu okolo 8,5 milionu km2. Na rovníku se nachází rozsáhlejší oblast Aphrodite Terra s průměrem 15 000 km, která se velikostí rovná přibližně Jižní Americe. Mezi těmito vrchovinami se rozkládá celá řada širokých prohlubní jako například Atalanta Planitia, Guinevere Planitia a Niobe Planitia. Pro pojmenování povrchových útvarů Venuše se zpravidla využívají ženská jména z mytologie vyjma Maxwell Montes, Alpha a Beta Regio, jež byly pojmenovány ještě před tím, než byla dohoda v rámci Mezinárodní astronomické unie přijata. Jelikož má Venuše velmi hustou atmosféru, která brzdí dopadající tělesa, nenachází se na povrchu planety žádné impaktní krátery menší než 3 km v průměru. Krátery na Venuši jsou relativně mělké. Jejich nízká hloubka svědčí o intenzivní erozi nebo o silných endogenních pochodech. Na povrchu jsou pozorované také zlomy značných rozměrů, které svědčí o tektonické činnosti. Předpokládá se, že téměř 90 % povrchu tvoří nedávno utuhlá vrstva čedičové lávy, která je pouze zřídka porušena meteorickými krátery. Malý počet impaktních poruch napovídá, že povrch planety byl v nedávné době značně přeměněn vlivem sopečné aktivity. Kartografické souřadnice objektů na Venuši jsou vztažené k nultému poledníku, jenž prochází bodem, který velmi dobře odráží radarové signály a který leží uprostřed oválného objektu Eve jižně od Alpha Regio. Na velké části povrchu Venuše se vyskytuje značné množství sopek (např. Sif Mons), celkově se jich povedlo již objevit přes 1 600, ale toto číslo nemusí být konečné, jelikož závisí na rozlišení snímků porvchu, které mají vědci k dispozici. Z nichž 167 má průměr základny větší než 100 km. Pro srovnání, na Zemi je jen jedna podobná oblast, a to na ostrově Havaj. Přítomnost většího množství sopek oproti Zemi není způsobena silnějším vulkanismem, ale vyšším stářím kůry a jednotek, které se na kůře nacházejí. Na Zemi je kůra pravidelně znovuvytvářena a pohřbívána vlivem subdukce na hranicích tektonických desek. Vlivem pravidelných změn je střední stáří pozemské kůry pouze okolo 100 milionů let, kdežto na Venuši je kůra stará až okolo 500 milionů let. Na Venuši je možné rozeznat okolo tisíce impaktních kráterů, které jsou po jejím povrchu distribuovány nahodile. Krátery na Zemi či Měsíci se nacházejí v různém stádiu eroze, což svědčí o jejich různém stáří. Na Měsíci jsou starší krátery zahlazovány novějšími impaktními krátery v okolí a na Zemi je to způsobeno činností vody a větru. Oproti tomu krátery na Venuši jsou v 85 % případů v téměř dokonalém stavu, takže se zdá, že vznikly relativně nedávno. Dobrý stav a poměrně nízký počet kráterů podporují teorii o celkovém překrytí povrchu Venuše novým sopečným materiálem před přibližně 500 miliony lety. Kůra na Zemi je v neustálém pohybu a stále se přetváří, což uvolňuje unikající teplo z pláště. Na Venuši při absenci deskové tektoniky k podobnému procesu nedochází, a tak se předpokládá, že se zde teplo cyklicky uvolňuje masivní vulkanickou aktivitou, vedoucí ke změnám celého povrchu. Krátery na Venuši dosahují průměru od 3 do 280 km. Na povrchu se nenacházejí krátery menší než 3 km. Způsobuje to hustá atmosféra, která brzdí malá prolétající tělesa natolik, že při dopadu již nemají dostatečnou kinetickou energii schopnou vytvořit impaktní kráter. či zničení. V roce 1980 americká sonda Pioneer Venus Orbiter objevila, že Venuše má magnetické pole slabší a menší než pozemské. Na rozdíl od Země není magnetické pole Venuše indikované v jádře planety, ale v atmosféře při interakci ionosféry s částicemi slunečního větru. V současnosti není zcela známo, proč nemá Venuše dvojpólové magnetické pole generované jádrem planety. Jelikož se předpokládá, že vznik Venuše byl velmi podobný vzniku Země a že obě planety mají i podobné chemické složení. Země má jádro tvořené tekutým kovem, který umožňuje probíhání termochemické konvekce, což umožňuje generování magnetického pole. Existují dvě základní teorie, které nepřítomnost pole indukovaného jádrem vysvětlují. První předpokládá, že počáteční teplo při formování společně s teplem vznikajícím při radioaktivním rozpadem nestačilo na to, aby se jádro udrželo v tekutém stavu. Proto by byla teplota jádra příliš nízká na termální konvekci, podobně jako je tomu v případě Marsu. Druhá teorie vysvětluje nepřítomnost vnitřně buzené magnetosféry Venuše malým tepelným tokem z jádra planety. Nepřítomnost magnetického pole generovaného ve vnitřních oblastech planety má za následek skutečnost, že Venuše není tak dobře chráněna proti dopadajícím částicím slunečního větru a radiaci přicházející z vesmíru jako Země a může to být jeden z důvodů, proč jsou obě zmiňované planety velmi rozdílné. Indukovaná magnetosféra vznikající pod vlivem částic slunečního větru je zformována do dlouhého chvostu, který se táhne směrem od Slunce do vzdálenosti přibližně 8 až 12 poloměrů Venuše. Na přivrácené straně ke Slunci pak vzniká rázová vlna. Nepřítomnost vnitřního dynama generující magnetické pole byla velkým překvapením, jelikož se při shodné velikosti Venuše a Země předpokládalo, že bude mít také vnitřní dynamo. Pro vznik dynama je nutné splnit tři základní podmínky: vodivou kapalinu, rotaci a konvekci. Pro vznik dynama musí být jádro vodivé, což je nejspíš i případ Venuše. Druhou podmínkou je rychlost rotace jádra, která dle modelů bude v případě Venuše dostatečná. Tyto poznatky naznačují, že důvodem absence dynama v jádře Venuše bude chybějící konvekce mezi vnitřním jádrem a vnějším jádrem, což by korespondovalo i s poznatky o chybějící deskové tektonice. Dalším možným vysvětlením je, že rozdíl teplot mezi vnitřním a vnějším jádrem je nepatrný a tedy nedostatečný pro vznik dynama. Související informace naleznete také v článku Atmosféra Venuše. Současná představa o struktuře atmosféry Venuše se zakládá na měřeních uskutečněných sondami typu Veněra, Mariner, Pioneer-Venus, pozemskými pozorováními a teoretickými modely, které umožňují odhadovat chování atmosféry. Venuše je obklopena hustou vrstvou atmosféry, která je tvořena převážně oxidem uhličitým, dále pak malým množstvím dusíku, kyslíku a vodních par. Kombinace těchto plynů má za následek vznik silného skleníkového efektu, který zvyšuje teplotu povrchu o více než 400 °C, v oblastech okolo rovníku dokonce až o 500 °C. Silný skleníkový efekt způsobuje, že povrch Venuše je teplejší než Slunci nejbližší . planeta Merkur i přesto, že je od Slunce více jak dvakrát vzdálená a přijímá pouze 25 % slunečního záření (2 613,9 W/m2 v horní části atmosféry a pouze 1 071,1 W/m2 na povrchu planety). Vlivem tepelné setrvačnosti a proudění atmosféry se teplota na denní a noční straně Venuše výrazně neliší (rozdíl se pohybuje v rozmezí 25 °C) a to i přes to, že rotace planety je extrémně pomalá. V horních vrstvách atmosféry panují větry, které obkrouží planetu přibližně jednou za 4 pozemské dny, což vede k distribuci tepla po celé planetě. Atmosférický tlak na povrchu planety se pohybuje okolo 8 MPa, což je 90krát více než na povrchu Země. Během pozorování planety byly pozorovány v atmosféře i elektrické výboje v podobě blesků, i když se jich objevuje nejspíš o polovinu méně než v zemské atmosféře. Elektrické výboje v atmosféře byly předpovězeny již dříve, ale dokud nebyly prvně pozorovány sovětskou sondou Veněra, jednalo se pouze o teorii. Mezi roky 2006 až 2007 provedla evropská sonda Venus Express řadu pozorování, která jasně potvrdila existenci elektrických výbojů v atmosféře. V horních vrstvách atmosféry vanou silné větry, které mohou dosahovat rychlosti až 360 km/h, naproti tomu na povrchu planety vane jen velmi slabý vítr, u kterého rychlost nepřesahuje 4 až 7 km/h. Jelikož se ale při povrchu nachází velmi silná atmosféra, mají i tyto slabé větry značnou sílu a působí velkou energií na případnou překážku. V roce 2007 objevila Venus Express, že v oblasti jižního pólu planety existuje obrovský dvojitý vzdušný vír. Atmosféra planety sahá do výšky okolo 1 000 km nad povrchem planety, kde se nachází vodíková koróna. Pod ní se do výšky 300 km nachází atmosféra tvořená převážně héliem. Pod touto vrstvou je směsice vzduchu složená z okolo 96,5 % oxidu uhličitého, téměř 3,5 % dusíku, 0,1 % kyslíku. Studie naznačují, že před několika miliardami let měla Venuše atmosféru, která se mohla velmi podobat pozemské, což umožňovalo existenci kapalné vody na jejím povrchu. Vlivem skleníkového efektu ale došlo k vypaření povrchové vody do atmosféry, kde vodní pára navýšila obsah skleníkových plynů na kritickou hranici vedoucí k současnému extrémně horkému stavu. Sluneční záření je na povrchu Venuše velmi oslabené, jelikož musí překonávat hustou atmosféru, jeho hodnota dosahuje přibližně síly Slunce při zamračené obloze na Zemi. Hlavní oblačnost se nachází ve výšce přibližně 50 až 70 km nad povrchem planety. Hrubá vrstva mraků odráží okolo 60 % slunečního svitu zpět do okolního vesmíru, což vede k zabraňování ještě silnějšího ohřívání atmosféry. Tento jev má na svědomí také to, že bolometrické albedo dosahuje přibližně 60 % a albedo v rozsahu viditelného světla ještě více. Vlivem oblačnosti Venuše dochází k tomu, že samotný povrch planety je méně osvětlený než povrch Země a i méně zahříván slunečním teplem. Oblačnost na Venuši není hlavním důvodem, proč na jejím povrchu panují vysoké teploty, ale tímto důvodem je vysoký podíl CO2 v atmosféře, který způsobuje silný skleníkový efekt. Mraky jsou tvořené převážně z oxidu siřičitého a kapiček kyseliny sírové, zcela obklopují planetu a skrývají lidskému oku veškeré detaily povrchu. Vrcholky mraků mají teplotu přibližně - °C. Zpočátku se soudilo, že teplota na povrchu Venuše by mohla být příznivá pro vznik života, až do počátku 60. let 20. století se teplota odhadovala kolem 50 °C a teprve v . roce 1965 se ještě na základě pozemských měření došlo k závěru, že teplota je značně vysoká, okolo 300 °C. V současnosti je průměrná teplota povrchu Venuše, jak ji určila NASA, 464 °C. Minimální teplotu mají právě vrcholky mraků, teplota na povrchu nikdy neklesá pod 400 °C. Povrch Venuše je vystaven po celou dobu přibližně stejné teplotě, jelikož zde nepanují výraznější výkyvy mezi dnem a nocí. Rotační osa Venuše je ke všemu skloněna jen o méně než tři stupně, takže se zde nevyskytuje pravidelné střídání ročních období a jejich teplotní výkyvy. Jediná výraznější změna teploty nastává s rostoucí nadmořskou výškou. V roce 1995 sonda Magellan nasnímala na vrcholku nejvyšších hor vysoce reflektivní bílou látku vykazující výraznou podobnost s pozemským sněhem. Tato látka vznikla nejspíše podobnými procesy jako vzniká sníh, i když za značně vyšších teplot. Na povrchu v nižších oblastech se tato látka dostává do plynného skupenství a ve vyšších oblastech pak po změně skupenství padá zpět k povrchu. Přesné složení této látky je v současnosti neznámé a objevuje se celá řada možných vysvětlení od telluru až po sloučeniny sulfidů např. galenitu. Jelikož Venuše nemá vlastní magnetické pole, není její povrch zcela chráněn před slunečním větrem a částicemi dopadajícími na její horní část atmosféry. Uvažuje se, že Venuše měla původně podobné množství vody v atmosféře jako má Země. V důsledku bombardování slunečními částicemi ale došlo k rozštěpení vodních molekul na atomy vodíku a kyslíku. Vlivem nízké hmotnosti vodíku mohl následně snadno uniknout do kosmického prostoru. Oproti tomu těžší kyslík zůstal v atmosféře a následně nejspíše reagoval s atomy v kůře, došlo k jeho navázání a postupnému vymizení z atmosféry. Poměr vodíku a deutéria v atmosféře planety tuto teorii podporuje. Vzhledem k suchu jsou horniny na Venuši těžší a tvrdší než na Zemi, což umožňuje vznik hor a útesů s prudšími svahy a neobvyklými tvary. Venuše obíhá okolo Slunce ve střední vzdálenosti okolo 108 milionů km jednou za 224,65 dne. Planeta obíhá podobně jako všechny planety sluneční soustavy po eliptické dráze, která je ale nejvíce blízká kruhové s excentricitou dráhy menší než 0,01. Během svého pohybu kolem Slunce se Venuše přibližuje každých 584 dní nejblíže k Zemi ze všech planet soustavy, a to na vzdálenost menší než 41 milionů km. I když Venuše nemá žádný vlastní měsíc, obíhá spolu s ní kolem Slunce tzv. kvazisatelit. Jde o planetku 2002 VE68, objevenou roku 2002. Díky zvláštní kombinaci tvaru její oběžné dráhy kolem Slunce a shodné oběžné doby se zdá, jako by planetka obíhala retrográdně kolem Venuše. Dle nové studie Alexe Alemiho a Davida Stevensona z California Institute of Technology měla Venuše před miliardou let nejspíše jeden velký měsíc, který vznikl důsledkem obrovského impaktu cizího tělesa. V důsledku dalšího velkého impaktu po přibližně 10 milionech let došlo ke změně rotace planety, což se odrazilo ve ztrátě měsíce, který se zřítil na povrch Venuše. Venuše rotuje kolem své rotační osy ze všech planet sluneční soustavy nejpomaleji a to v intervalu jednou za 243,16 dne. Má pomalou zpětnou rotaci, což znamená, že rotuje od východu k západu namísto od západu k východu jako většina ostatních planet. Důvod toho, proč planeta rotuje zpětně, není znám, ale předpokládá se, že se jedná o následek slapového působení její velmi hmotné atmosféry. Vyjma neobvyklé zpětné rotace je navíc rotace Venuše na její oběžné dráze synchronizovaná tak, že v době nejbližšího přiblížení k Zemi se k ní otáčí stále stejnou stranou. Tato vlastnost může být zapříčiněna slapovými jevy, které ovlivňují Venušinu rotaci kdykoliv se planety dostanou blízko k sobě, či se jedná o pouhou shodu náhod. Na Venuši je sluneční den kratší než siderický den. Při pozorování Slunce z povrchu planety se východ Slunce objeví každých 116,75 dne. Související informace naleznete také v článku Pozorování Venuše. Venuše je nejjasnějším objektem na noční obloze po Měsíci. Pohybuje se vždy uvnitř zemské dráhy, což má za následek, že se nemůže na obloze od Slunce vzdálit dále než 47°. Jasnost planety se na noční obloze pohybuje mezi - magnitudy do -4,4 magnitudy. Nejjasnější je Venuše na noční obloze v době, kdy je osvětlených 25 % jejího kotouče, k čemuž zpravidla dochází 37 dní před dolní konjunkcí na večerní obloze a 37 dní po ní na ranní obloze. Je až 15krát jasnější než nejjasnější hvězda noční oblohy Sirius. Od Slunce se nejvíc vychýlí přibližně 70 dní před a po dolní konjunkcí, v této době je v poloviční fázi. V těchto dvou intervalech je Venuše viditelná i za plného denního světla, pokud pozorovatel přesně ví, kam se má podívat. Jako všechny planety i Venuše se na svojí dráze při pozorování ze Země zdánlivě zastaví a pak postupuje po obloze opačně. Perioda opačného pohybu je 20 dní před a po dolní konjunkci. Občas se stává, že Venuše během svého pohybu přechází vzhledem k pozorovateli na zemském povrchu přes sluneční disk. Související informace naleznete také v článku Výzkum Venuše. První automatická sonda k Venuši a současně první meziplanetární sonda všech dob byla Veněra 1, která byla na svoji cestu vyslána 12. února 1961. První sonda z úspěšného sovětského programu Veněra byla vyslána na přímou dopadovou trajektorii, ale se sondou byl po sedmi dnech ztracen rádiový kontakt ve vzdálenosti přibližně 2 milionů km od Země. Následně bylo dle dráhy sondy vypočítáno, že proletěla ve vzdálenosti přibližně 100 000 km od Venuše v půlce května. Podobně neúspěšný průběh měl i začátek amerického průzkumného programu. Během startu byla ztracena sonda Mariner 1. Následující sonda Mariner 2 dosáhla velikého úspěchu, když po 108 dnech doletěla 14. prosince 1962 k Venuši a stala se tak první lidskou sondou u jiné planety. Mariner 2 proletěl ve vzdálenosti 34 833 km nad povrchem planety. Za pomoci mikrovlnného a infračerveného radiometru prozkoumala svrchní oblasti mračen, u kterých zjistila, že jsou chladná, a povrch s extrémní teplotou okolo 425 °C. Měření sondy tak potvrdilo dřívější předpoklady, že povrch planety je horký a neposkytuje příhodné podmínky pro život. Měření sondy pomohlo současně odhadnout hmotnost planety, ale nebylo schopné změřit magnetické pole a radiační pásy kolem ní. Sondou, která jako první proletěla atmosférou Venuše, byla sovětská Veněra 3 dne 1. března 1966 - sonda se zřítila na povrch planety. Pro poruchu komunikačního systému ale sonda nebyla schopna o planetě během průletu odeslat žádná data a pouze dopadla na její povrch. Další sondou u Venuše byla 18. října 1967 sovětská Veněra 4, která úspěšně vstoupila do její atmosféry, a zpět k Zemi odeslala značné množství vědeckých dat. Měření Veněry 4 současně vyvrátilo předchozí teplotní měření sondy Mariner 2. Sovětská sonda zjistila vyšší teplotu povrchu pohybující se okolo 500 °C a složení atmosféry, která je z 90 až 95 % tvořena oxidem uhličitým. Atmosféra Venuše byla hustší, než předpokládali sovětští konstruktéři, a tak měla sonda rozměrnější padák, než ve skutečnosti potřebovala. Ve výsledku byla sonda silněji brzděna a na povrch padala pomaleji, takže se její baterie vyprázdnila ještě před dopadem sondy na povrch. Před ukončením signálu vysílala sonda 93 minut a poslední telemetrie sondy naznačovala, že okolní tlak kolem sondy je 18 baru ve výšce 24,96 km nad povrchem. Jen o den později 19. října 1967 dorazila k Venuši další sonda - Mariner 5, který proletěl ve vzdálenosti přibližně 4 000 km nad vrcholky mračen. Mariner 5 byla původně připravována jako záložní výzkumná sonda Marineru 4 k průzkumu Marsu, ale po úspěchu předchozí sondy Mariner 2 bylo rozhodnuto, že bude její cíl změněn a že bude také vyslána k Venuši. Vědecké vybavení na palubě sondy bylo na lepším technickém stupni s citlivější aparaturou než v případě předchozí sondy Mariner 2, což umožnilo získat lepší vědecká data ohledně složení, tlaku a hustoty atmosféry Venuše. Vzhledem k téměř současnému příletu sondy Mariner 5 a Veněry 4 bylo možné porovnat získaná data v rámci sovětsko-americké spolupráce, což byl první náznak budoucí kooperace na poli kosmického výzkumu. Po zkušenostech s konstrukcí sondy Veněry 4 a novými daty Sovětský svaz navrhl novou dvojici stejných sond Veněra 5 a Veněra 6. Sondy byly vyslány v lednu roku 1969 pět dní po sobě s dobou příletu k Venuši 16., respektive 17. května, následujícího roku. U sond byl posílen jejich plášť, aby odolal atmosférickému tlaku 25 atmosfér, došlo ke zmenšení padáku umožňující rychlejší sestup skrz atmosféru. Tehdejší atmosférický model Venuše předpokládal, že na povrchu panují tlaky mezi 75 až 100 atmosférami, a tak se nepředpokládalo, že by sondy mohly dosáhnout povrchu. Po vstupu do atmosféry sondy vysílaly data po dobu delší 50 minut. Obě dvě sondy přestaly vysílat ve výšce přibližně 20 km nad povrchem, kdy byly vlivem extrémního tlaku zničeny. Následovala sovětská sonda Veněra 7 s cílem dosáhnout povrchu planety a s tímto cílem byly provedeny i konstrukční úpravy na přistávacím modulu, který měl být schopný přežít tlak 180 barů, a současně byla vnitřní vědecká aparatura podchlazena na teplotu - °C kvůli prodloužení její životnosti. Sonda 15. prosince 1970 započala svůj sestup vstupem do atmosféry, kde využila tepelný štít ke snížení rychlosti a následně otevřela speciálně upravený padák, který měl umožnit rychlý průlet skrz atmosféru za přibližně 35 minut. Vlivem agresivního prostředí okolní atmosféry ale padák nezůstal po celou cestu v pořádku a tak sonda několik posledních metrů padala volným pádem na povrch planety rychlostí přibližně 17 m/s. Předpokládá se, že tento tvrdý dopad částečně poškodil sondu a v první chvíli znemožnil zachycení jejího signálu. Po týdnu analyzování vesmírného šumu sovětští vědci oznámili, že se jim podařilo na pozadí objevit slabý signál sondy, který vydržel 23 minut. Signál obsahoval první telemetrii a údaje o teplotě povrchu jiné planety v podobě dat. Úspěšný program Veněra pokračoval vysláním sondy Veněra 8, která vysílala data z povrchu po dobu 50 minut. Následovaly sondy Veněra 9 a Veněra 10, které zaslaly na Zem první snímky povrchu Venuše ukazující nehostinnou krajinu. Dvě různá místa přistání zachytila zcela rozdílnou krajinu v okolí míst modulů - Veněra 9 přistála na svahu o sklonu přibližně 20° obklopeného 30 až 40 cm velkými balvany; Veněra 10 ukazovala krajinu připomínající čedičové desky se zvětralým materiálem. Mezitím pokračoval i průzkum v režii USA, které k Venuši vyslalo sondu Mariner 10. Sonda primárně směřovala k průzkumu Merkuru a u Venuše provedla pouze gravitační manévr. Během průletu 5. února 1974 sonda pořídila přes 4 000 fotografií planety ze vzdálenosti pouhých 5 790 km. Fotografie představují záběry Venuše v mnohem lepší kvalitě, než se do té doby podařilo získat, a to jak v oblasti viditelné části spektra, tak i v oblasti ultrafialového světla. V roce 1978 poslala NASA k Venuši dvě kosmické lodě Pioneer. Celá mise se skládala ze dvou částí, každá loď byla dopravována zvlášť: Orbiter (oběžnice) a Multiprobe (multisonda). Loď Pioneer Venus Multiprobe nesla jednu velkou a 3 malé atmosférické sondy. 16. listopadu 1978 byla vypuštěna velká sonda a 20. listopadu tři menší sondy. 9. prosince vstoupily všechny čtyři sondy do Venušiny atmosféry následovány přenosovým zařízením. Ačkoliv se neočekávalo přežití po sestupu atmosférou, jedna ze sond pokračovala v činnosti ještě 45 minut po dosažení povrchu. 4. prosince 1978 přešel Pioneer Venus Orbiter na eliptickou oběžnou dráhu kolem Venuše. Zde zajišťoval 17 experimentů, dokud mu nedošlo palivo stabilizující jeho orbitu a nebyl v srpnu 1992 zničen vstupem do atmosféry. V následujících čtyřech letech k Venuši dorazily poslední 4 sondy z úspěšného programu Veněra v podobě sond Veněra 11 a Veněra 12, které zaznamenaly v atmosféře planety elektrické výboje v podobě blesků. Další dvě sondy Veněra 13 a Veněra 14 provedly přistání 1. března, respektive 5. března 1982 na povrchu, ze kterého zaslaly zpět k Zemi první barevné fotografie povrchu. Zmiňované sondy současně prozkoumaly za pomoci rentgenové fluorescence vzorky zeminy, které ukázaly hodnoty podobné čedičové hornině bohaté na draslík. Zakončením programu Veněra se stalo vyslání sond Veněra 15 a Veněra 16, které byly navedeny na polární orbitu za účelem radarového mapování severní třetiny planety. V roce 1985 využili sovětští konstruktéři možnosti zkombinovat misi k Venuši s průzkumem Halleyovy komety, která prolétala sluneční soustavou v témže roce. Výsledkem byly dvě sondy z programu Vega, které doletěly k Venuši 11. června a 15. června a po devítiměsíčním výzkumu planety se odpoutaly směrem ke kometě. Dne 4. května 1989 byla vyslána k Venuši americká sonda Magellan s cílem provést podrobné zmapování povrchu planety za pomoci radaru. Pořízené snímky ve vysokém rozlišení byly fotografovány během mise trvající čtyři a půl roku a úspěšnost mise zcela překonala očekávání, když se podařilo prozkoumat přes 98 % povrchu pomocí radaru a zmapovat 95 % gravitačního pole. Mise sondy byla ukončena v roce 1994. Sonda byla navedena do atmosféry Venuše s cílem získat poznatky o hustotě atmosféry. Venuše byla následně pozorována ještě sondami Galileo a Cassini během průletů, ale jednalo se o sekundární cíle vědeckých výzkumů na trase sond k dalším tělesům sluneční soustavy. V říjnu roku 2006 a červnu 2007 proletěla kolem americká sonda MESSENGER během korekce dráhy k Merkuru. V současnosti kolem Venuše obíhá evropská sonda Venus Express, která byla vypuštěna 9. listopadu 2005 a úspěšně navedena na polární orbitu 11. dubna 2006. Sonda byla navržena ke studiu atmosféry Venuše a mraků, ke zkoumání prostředí planetární fyziky plazmatu, povrchové charakteristiky a měření teplot. Mise byla navržena na 500 pozemských dnů, tedy na přibližně dva venušské roky. Prvním úspěchem Venus Express bylo objevení rozsáhlého atmosférického cirkumpolárního víru v oblasti jižního pólu. V prosinci 2015 vstoupila na oběžnou dráhu Venuše sonda Akacuki japonské kosmické agentury. Její přístroje jsou určené pro studium atmosféry. Evropská kosmická agentura připravuje misi BepiColombo k Merkuru, která by měla proletět v roce 2019 a 2020 dvakrát kolem Venuše a na dráze Merkuru by měla zaparkovat v roce 2024. Velikost podobná Zemi, existence atmosféry a vzdálenost od Slunce naznačující vysoké, ale životu stále přívětivé teploty vedly k častým spekulacím o existenci vyspělého života na planetě Venuši. Richard Proctor roku 1870 napsal: Je jasné, že kvůli kratší vzdálenosti Venuše od Slunce stačí málo, aby byly velké části jejího povrchu neobyvatelné bytostmi podobnými pozemským. Kvůli této blízkosti budou v tropických oblastech teploty nesnesitelné, ale v mírných a chladných pásech mohou pravděpodobně existovat oblasti s podnebím, které by nám dobře vyhovovalo... Nenacházím žádný důvod... zamítnout, že Venuše může být plná stvoření tak vyspělých, jako žijí na Zemi. Výzkum kosmických sond naopak ukázal, že vzhledem ke skleníkovému efektu a povrchovým teplotám okolo 450 °C nelze o existenci života pozemského typu na Venuši uvažovat. Roku 2002 však Dirk Schulze-Makuch a Louis Irwin z texaské univerzity v El Paso vyslovili teorii o možném životě nikoliv na Venušině povrchu, ale v jejích oblacích. Na základě údajů ze sond Veněra, Pioneer Venus a Magellan poukázali na zvláštnosti ve složení vodních kapek ve venušských mracích, které, podle jejich názoru, lze vysvětlit přítomností mikroorganizmů. Jednalo ze zejména o současnou přítomnost sulfanu a oxidu siřičitého, dvou plynů, které navzájem reagují a nevyskytují se proto společně, pokud je nějaký jev nedoplňuje. Poukázali rovněž na příliš nízké množství oxidu uhelnatého navzdory slunečnímu záření a bleskům. Možným vysvětlením je přítomnost mikroorganizmů vznášejících se v oblacích, které by využívaly metabolizmu podobného některým raným pozemským organizmům. Mimo to se spekuluje, jestli život na Venuši nebyl dříve, než se proměnilo složení její atmosféry. Před čtyřmi miliardami let Slunce vyzařovalo o 40 % méně slunečního světla a tepla než dnes, takže Země i Mars byly zamrzlé světy. V té době ale nejspíše na Venuši panovaly optimální teploty umožňující existenci oceánů tekuté vody a tedy potenciální místo pro vznik života. Během změny atmosféry se teoreticky mohl život přizpůsobit těmto změnám a uchýlit se do obyvatelné zóny v atmosféře planety. Vzhledem k extrémním podmínkám panujícím na povrchu Venuše nebude možné se současným stupněm technologie trvale kolonizovat její povrch v blízké budoucnosti. Teoretické úvahy o trvalé lidské posádce se tak z povrchu přesunuly do atmosféry planety, kde se uvažuje o vybudování "plovoucích měst" v horních vrstvách husté venušské atmosféry. Tento návrh je založen na panujících podmínkách v atmosféře ve výšce okolo 50 km nad povrchem planety, kde teplota a atmosférický tlak dosahují úrovně odpovídající podmínkám na Zemi. Návrh k úspěšnému provedení předpokládá využití dlouhodobého zařízení lehčího než vzduch tzv. aerostat, které bude schopné setrvat na svém místě a umožní osídlení. Existence nebezpečného množství těkavých kyselin v těchto výškách bude klást množství překážek a vystupovat proti krátkodobému osídlení těchto oblastí. Některé úvahy jdou ještě dále a předpokládají, že by se Venuše měla odstínit od Slunce speciálním štítem, vlivem kterého by Venuše přestala přijímat tepelnou energii a začala ji vyzařovat z atmosféry, čímž by došlo k postupnému ochlazování planety. Vlivem ochlazení atmosféry by se její část vypršela na povrch a došlo k jejímu ztenčení, což by usnadnilo případnou terraformaci planety a její osídlení. Venus, počeštěné jméno Venuše, znamená původně půvab, krásu, vděk a vnady. Planeta se objevuje na obloze večer po západu Slunce a pak i ráno před jeho východem. Tento jev má za následek, že mnohé národy mají pro Venuši dvě pojmenování a to v závislosti na době, kdy byla planeta pozorována. Staří Řekové nazývali Venuši Hesperos večer anebo ráno Fósforos. V češtině se vyskytuje podobné dvojité pojmenování - Večernice anebo Jitřenka. Jméno Venus se původně používalo pro staroitalskou bohyni jara a probouzející se přírodu a až později bylo dáno i bohyni krásy. Někdy ve 3. století př. n. l. po první punské válce došlo u Římanů ke ztotožnění římské bohyně s řeckou bohyní lásky Afroditou. Jako všechny planety viditelné pouhým okem byla i Venuše od pradávna spojována s božskými principy. Je asociována se sumerskou bohyní Inanou, akkadskou Ištar, asyrskou Mylitou, syrskou Astarté, fénickou Astarot, egyptskou Aštoret, indickou Šukrou, germánskou Freyou, řeckou Afroditou a římskou Vénus. V systému babylónské astrologie byla zařazena mezi tradičních 7 planetárních vládců, chronokratorů (vládnoucí pár světel Slunce, Měsíc a planety Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn). V rámci sedmidenního týdne vládne Venuše pátku, z čehož v některých jazycích vychází i pojmenování tohoto dne (latinsky dies Veneris, v sanskrtu šukravána). Z Pythagorových kosmologických představ Země obalené 7 otáčejícími se planetárními sférami, vydávajícími tzv. hudbu sfér, byly odvozeny starší sedmitónové hudební stupnice, v nichž Venuši náležel tón H. Z lidských smyslů připadla Venuši chuť, z kovů měď. Venuše je všeobecně považována za blahodárnou, dobrou planetu, ve středověku byla dokonce nazývána "malým dobrodějem" nebo "Malým štěstím". Je asociována s číslem 7. V západní astrologické tradici založené na ptolemaiovském systému vládne Venuše VII. a II. domu, takže její denní dům odpovídá vzdušnému znamení Vah a noční zemskému znamení Býka. Ničí ji protilehlá (exilová) znamení Berana a Štíra, domy jejího konkurenta Marta. Povýšení zažívá v spirituálně sounáležitých Rybách, pád naopak v rozumové a kritické Panně. Některé prvky tohoto systému mohly být inspirovány skutečnými astronomickými zvláštnostmi Venuše. Během 5 synodických oběhů kolem Slunce koná Venuše z geocentrického pohledu 5 retrográdních pohybů v různých částech zvěrokruhu, jejichž posloupnost tvoří vrcholy pěticípé hvězdy kreslené jedním tahem - pentagramu. V očích hermetiků symbolizuje pentagram postavený špicí vzhůru člověka (duchovno), postaven obráceně značí býčí hlavu (hmotné statky). Systém denních a nočních domů planet mohl být odvozen i od dvojjediné podstaty Venuše coby Jitřenky/Večernice. V indické astrologii, kde je planetárních vládců 9 (k tradičním sedmi je přidán vzestupný a sestupný měsíční uzel), vládne Venuše třem lunárním zvířetníkovým domům (nakšatrám) z celkového počtu 27. Jsou to Bharaní, Púrvaphálguní a Púrvášádha. Tradiční astrologie vycházející z babylónských kořenů zná Venuši s Lunou jako jediné dvě ženské planety, Venuše však oproti Luně zosobňuje spíše smyslovou, tělesnou a citovou stránku ženství, prvotní fázi ženského života, pannu nebo milenku, kterou naplnění jejího mateřského poslání teprve čeká. V souladu s tím je astrologický symbol Venuše ♀ chápán jako glyf zrcátka nebo náhrdelníku. Jeho hlubší symbolika tkví v nadřazení kruhu ducha nad křížem hmoty, neboť Venuše ovládá jak duchovní, tak materiální hodnoty. Venuše značí lásku, svůdnost, radost a potěšení, laskavost, společenskost, toleranci a schopnost kompromisů, špatně aspektovaná může vést k promiskuitě, lascivnosti, chlípnosti, bezstarostnosti a povrchnosti. Libuje si v kráse, umění, harmonii, a dobré chuti, ve své nižší podobě svádí k pohodlí, snadnému životu, řivosti. Lidé pod pozitivním vlivem Venuše by měli inklinovat k povoláním souvisejícím s krásou, módou, uměním nebo diplomacií. Při pohledu na Venuši nemohl člověk ze Země vidět nic jiného než hustá mračna, což podněcovalo představivost mnohých autorů a dávalo jim volnou ruku ve spekulacích o podmínkách panujících na povrchu planety. Dřívější pozorování planety naznačovala, že Venuše je velice podobná Zemi a že má atmosféru, což se projevilo v prvních námětech příběhů. U Venuše se sice předpokládalo klima teplejší než na Zemi, přesto ale panovala představa, že by ji mohli trvale obývat lidé. Vrchol zájmu o Venuši v žánru sci-fi nastal mezi 30. a 50. lety 20. století, kdy vědci byli schopni odhadnout některé vlastnosti Venuše, ale stále zde panovala značná nejistota, poskytující velký prostor pro fantazii. Ve 30. letech napsal Edgar Rice Burroughs sérii dobrodružných knih, které se odehrávaly na Venuši. Dalším autorem, který psal o Venuši se stal známý Robert Heinlein se sérii příběhů v cyklu Future History, které byly inspirované chemikem Svantem Arrheniem předpovídající souvislý déšť na povrchu Venuše. Podobný námět pro své povídky The Long Rain a All Summer in a Day si zvolil i další americký spisovatel Ray Bradbury. V roce 1943 vyšla další kniha Perelanda od Cliva Lewise a v roce 1954 pak vyšla Lucky Starr and the Oceans of Venus. Kniha popisovala Venuši jako vodní svět s obrovským oceánem plným exotického mořského života. V té době se již začaly objevovat i náměty, které popisovaly Venuši jako suchý a prašný svět, ale tyto příběhy nebyly příliš oblíbené. Jednalo se např. o dílo The Big Rain od Poula Andersona či novela The Space Merchants od Fredericka Pohla a Cyrila M. Kornblutha. V roce 1951 napsal polský spisovatel Stanisław Lem dobrodružný sci-fi román Astronauti, situovaný částečně na Venuši. Román je poplatný době svého vzniku - odehrává se v optimistické komunistické budoucnosti lidstva počátku 21. století; Venuše je zde mementem civilizace, která podlehla jaderné válce (v době psaní románu již probíhala studená válka). První sondy přinesly poznatky o Venuši jako mrtvém a nehostinném světu, což zapříčinilo velký úpadek zájmu o Venuši na poli sci-fi literatury. Ze starší literatury lze číst tehdejší představy o podmínkách na Venuši v knize Planeta nachových mračen od bratrů Strugackých, vydané roku 1962. S narůstajícími vědomostmi o Venuši se ale začal zájem o tuto planetu mezi autory sci-fi navracet s novým námětem v podobě osídlení a terraformace planety. V roce 1997 britský spisovatel Arthur C. Clarke ve své knize 3001: Poslední vesmírná odysea popisuje snahu lidstva ochladit Venuši za pomoci ledových jader komet. Samotný námět teraformace Venuše se stal oblíbeným ve velkém množství příběhů jako např. ve Star Treku či Exosquad. Na přelomu 19. a 20. století se také objevila myšlenka, že na Venuši by mohl být život podobný tomu pozemskému v minulých geologických dobách. Objevila se také představa bytostí podobných pozemským druhohorním dinosaurům.

VERB_PHRASE

YES_NO

004956

... je fylogeneticky íránský jazyk. Pašto je úředním jazykem Afghánistánu, mluví jim asi 60 % Afghánců a navíc část obyvatel Pákistánu. Je psána upraveným arabským písmem zprava doleva. Pašto se mluví v jihovýchodním Afghánistánu od Džalálábádu po Kandahár a odtud severozápadně k Sabzaváru. V Pákistánu používají pašto obyvatelé sídlící v severozápadních oblastech a hraničních provincií. V některých oblastech Pandžábu a Balúčistánu. V současnosti mluví paštsky 35 miliónů lidí. Pašto má asi padesát kmenových dialektů, které se dělí na tři skupiny Kandahárský...

Kolik lidí mluví v současnosti paštsky?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pa%C5%A1t%C5%A1tina

V současnosti mluví paštsky 35 miliónů lidí.

Paštština, též paštunština či paštó (paštunsky: پ paštó/pachtó) je fylogeneticky íránský jazyk. Pašto je úředním jazykem Afghánistánu, mluví jim asi 60 % Afghánců a navíc část obyvatel Pákistánu. Je psána upraveným arabským písmem zprava doleva. Pašto se mluví v jihovýchodním Afghánistánu od Džalálábádu po Kandahár a odtud severozápadně k Sabzaváru. V Pákistánu používají pašto obyvatelé sídlící v severozápadních oblastech a hraničních provincií. V některých oblastech Pandžábu a Balúčistánu. V současnosti mluví paštsky 35 miliónů lidí. Pašto má asi padesát kmenových dialektů, které se dělí na tři skupiny Kandahárský dialekt Nangahárský dialekt Paktijský dialekt Vlivem islámu je převážná část slov, hlavně náboženského významu, přejatá z arabštiny, dále pak z perštiny, urdštiny, angličtiny, . ruštiny a jiných evropských jazyků: z arabštiny: ا Alláh Bůh z perštiny م méz /persky míz/ stůl z urdštiny م /م/ míṭ sladkost, cukroví z angličtiny ر rákeṭ /rocket/ raketa, střela z ruštiny ک kalašnikov název útočné pušky Pašto je jazykem paštůnů, kteří jsou usídleni hlavně v Afghánistánu, severozápadě Pákistánu a Balúčistánu. Současná paštská abeceda je psána upraveným arabským písmem, má 40 písmen z nichž 8 je paštských. Není přesně jasné jakým písmem paštůni psali do příchodu arabské transkripce, ale z vykopávek a starých mincí, které byly nalezeny na místech kde paštůni prokazatelně žili je patné, že používali druh písma, který se dnes nazývá Kharóšthí. První paštská abeceda byla sestavena učencem Qazi Saifullahem na příkaz Khwaja Hassana Maiwandiho prvního ministra sultána Mahmúda z Ghazni / 999–1030 /. Poté jiní učenci a političtí vůdci abecedu upravovali až dosáhla současné formy. Význam jazyka pašto vzrostl po vzniku samostatného afghánského státu v roce 1747 a v roce 1919 po získání nezávislosti. Vedle darijštiny byl uznán za úřední jazyk až v roce 1936. Pašto se píše upraveným arabským, respektive perským písmem zprava doleva. arabská písmena ا ب ض ص ث ق ف غ ع ه خ ح ج د ش س ي ل ت ن م ط ظ ز و ة ر ء ک perská písmena گ چ ژ . پ ګ paštská písmena ښ ځ ۍ ې ړ ږ څ ډ ټ ڼ Hlavní pravidla uspořádání slov a jejich vztahu ve větě jsou: Pořadí větných členů PODMĚT- PŘEDMĚT- PŘÍSUDEK / SLOVESO / ه ک ل Halak ketáb lwalí Chlapec čte knihu Shodný i neshodný přívlastek je většinou před řídícím členem ل ښ Lój ṣ̌ár Velké město Příslovečné určení místa, času a způsobu mohou mít různé postavení ve větě podle důrazu. Je-li přívlastek rozšířen samostatným přivlastňovacím zájmenem, je ve větě na prvním místě. ز د ب ک Zmá də plór kór Dům mého otce Tázací věty vyslovujeme s intonací s otazníkem na konci věty. Někdy jsou věty uvedeny částicí ájá آ د ا د ájá dá ins̤áf daj? Je to spravedlivé? Paštšina nemá vztažná zájmena. K vyjádření vztažné věty využijeme částice če / co / ه ه چ ن ی ا د ز م د Hagha halak čə nám jí Ahmad dí zmá malgarí dí. Ten chlapec, který se jmenuje Ahmad, je můj kamarád. Infinitiv nemá funkci předmětu jako v češtině k vyjádření použijeme stejnou částici če, tentokráte s významem aby ز غ چ ک ت و ش Ze ghwáram čə Kandahár ta wlár šam. Chci jet do Kandaháru. přesněji řečeno: Chci abych jel do Kandaháru. Sloveso v paštštině vyjadřuje osobu, rod, čas, nedokonavost, dokonavost, nejistotu, možnost. Má šest způsobů: oznamovací rozkazovací zápor podmiňovací pravděpodobný neurčitý vid dokonavý nedokonavý rod činný trpný čas přítomný minulý budoucí Z hlediska tvarosloví rozlišujeme základní typy sloves: jednoduchá achístə – kupovat-ا předložková rátlə – přijít/ k mluvčímu/- ر nespojená složná / . mají dvě části první je podstatné jm., nebo přídavné jm. a druhé sloveso přechodné nebo nepřechodné/ kár kə – pracovat- ک ک zachmí kédə být zraněn - ز ک spojená slovesa / jmenná část je spojena se slovesem kewelک / /nebo kédal /ک/ s vypuštěním počátečního k/ póhédə – rozumět-پ póhawə – informovat - پ Infinitiv se vyznačuje přízvučnou koncovkou –ə / achístə – brát, koupit/ a může mít funkci podstatného jména slovesného. Ke kmeni přítomného času se po odtržení koncovky– ə / ل / připojí následující koncovky: V paštštině jsou jednoduché a složené formy minulého času. jednoduchá složená perfektum plusquamperfektum V případě minulého času je nutno klást důraz na to je-li sloveso transitivní / přechodné/ nebo intransitivní / nepřechodné/. Některá slovesa, která jsou v pašto nepřechodná mohou být v češtině přechodná a naopak. Věty s nepřechodnými slovesy se tvoří stejně jako v češtině. V pátek jsem šel do školy, ale bylo špatné počasí. د پ و م ت و م ه خ و Věty s přechodnými slovesy tvoří tzv. ergativní konstrukci. Podmět se dostává do nepřímého pádu a sloveso se podřizuje předmětu ve větě. Pokud takovou větu přeložíme doslova do češtiny bude vypadat jako by se jednalo o pasivní větu. Ovšem, v tomto případě o pasivum nejde. Ergativní konstrukce se vyskytuje také v urdštině a hindštině. příklad: پ پ ک ک د ن د Policie v Kandaháru zatkla teroristy. Podmět/ policie/ je v nepřímém pádě a sloveso se řídí předmětem / teroristé/ Budoucí čas tvoříme stejně jako přítomný pouze před sloveso dáme předložku be- Nedokonavý tvar ز ب ل Zə bə líkam Budu psát Dokonavý tvar ز ب و Zə bə wulíkam Napíši Jednou z nejstarších literárních památek, která je napsána jazykem paštó, je kniha Životy světců od Sulejmána Makúa. V 15 století napsal Šajch Mali kroniku o bojích Júsufzajů na horním toku Indu. Nejvýznamnějším paštúnským básníkem byl Chušhál Chán Chattak (1613–1689) Chušhál byl jeden z prvních básníků, kteří své básně psali kromě perštiny v jazyce pašto. Zanechal po sobě množství veršů ve formě ghazelů a landejů, které probouzely u lidí vlastenectví a povzbuzovaly je v boji proti Mughalům. Hlavní díla jsou: Kniha o sokolu (ب) Kniha o turbanu (د) Kniha o lékařství (ط) Ghazel (غ) je kratší lyrická báseň o 5-15 dvojverších s jednotným metrem a jediným, mnohdy identickým rýmem. Tematika bývá milostná, mystická nebo filosoficky reflexivní. Landə (ل) je typ paštské lidové poezie, který se skládá ze dvou veršů. První verš má devět slabik, druhý třináct slabik. Verše se nerýmují, druhý verš končí vždy na – ma nebo – na. Pokud verš na tyto slabiky nekončí, slabika se k němu jednoduše připojí. Tématem landejů bývá láska a vlastenectví. ګ د خ پ ک ز ل ت ګ ن خ ت ځ Růže vzcházejí ze země Má milá něžnější než růže vchází do země Přísloví je stručně stylizované vyjádření všeobecně přijaté zkušenosti. Lze je rozdělit na: metaforická gnómická (která vyslovují mravní ponaučení) Příklady: چ د ب ک خ ک ي خ ش. Kdo zničí dům jinému tak jeho dům bude zničen. Čə də bal kór charábawí kór jé charáb ší ک د د Knihy jsou oceány. Kitábúna darjábúna dí د و ن چ ب و ن د. Není strom, jehož by nevyvrátil vítr. Dásé wana našta čə bád wahelaj na da V tomto článku byly použity překlady textů z článků پ ژ na paštunské Wikipedii a Pashto language na anglické Wikipedii.

NUMERIC

NUMERIC

001429

... odpověděla: "Byla to doba obav z atomové zkázy, takže vyhlídky na krátký život jsme měli všichni". Pracoval na základních zákonech fungování vesmíru. S Rogerem Penrosem dokázal, že Einsteinova obecná teorie relativity předpovídá, že čas a prostor má počátek ve velkém třesku a konec v černých dírách. Tyto výsledky dokazují, že je nezbytné sladit obecnou relativitu s kvantovou teorií, dalším významným vědeckým objevem první poloviny 20. století. Jedním z důsledků těchto výzkumů byl také jeho objev, že černé díry by neměly být úplně černé, ale měly by emitovat záření a případně se i postupně zmenšovat a nakonec zcela zmizet. Další je domněnka, že vesmír nemá v pomyslném čase žádný okraj nebo hranice....

Co Stephen Hawking s Rogerem Penrosem dokázal o Einsteinově obecné teorii relativity?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Stephen_Hawking

S Rogerem Penrosem dokázal, že Einsteinova obecná teorie relativity předpovídá, že čas a prostor má počátek ve velkém třesku a konec v černých dírách.

Stephen William Hawking (* 8. ledna 1942 Oxford) je britský teoretický fyzik a jeden z nejznámějších vědců vůbec. Významně přispěl zejména k různým oborům kosmologie a kvantové gravitace a v letech 1979 až 2009 zastával post lukasiánského profesora matematiky na Univerzitě v Cambridgi. Narodil se 8. ledna 1942 v anglickém univerzitním městě Oxfordu rodičům Frankovi a Isobel (roz. Walkerové) Hawkingovým. Má dvě mladší sestry, Philippu a Mary a adoptivního bratra Edwarda. Otec Frank Hawking byl výzkumníkem v oboru tropické medicíny a matka Isobel Hawkingová se angažovala v levicové politice. Rodiče se do Oxfordu přestěhovali z Londýna krátce před jeho narozením, aby se vyhnuli následkům bombardování města během druhé světové války. V roce 1950 se rodina opět přestěhovala, tentokrát do St. Albans severně od Londýna, kde Hawking navštěvoval místní výběrovou školu. Na přání svého otce měl studovat lékařství jako on sám, on se však živě zajímal o matematiku, fyziku a chemii. Ještě před svou maturitou podal žádost na přijetí na Oxfordskou univerzitu, ke svému překvapení byl přijat a dostal studijní stipendium. Na škole nebylo možné studovat matematiku, takže se místo toho od roku 1958 věnoval fyzice a byl jedním z nejnadanějších studentů. Jeho přáním bylo studovat kosmologii na univerzitě v Cambridgi. V roce 1962 složil s výborným úspěchem zkoušku a od roku 1963 studoval v Cambridgi. Roku 1965 začal pracovat na své doktorské práci u profesora Denise Sciama, kterou o rok později úspěšně obhájil a dosáhl titulu Ph.D. Stal se nejdříve výzkumníkem (Research Fellow) a později stálým členem (Professorial Fellow) univerzity Gonville and Caius College v Cambridge. Po tom, co opustil Astronomický institut, přešel v roce 1973 do oddělení aplikované matematiky a teoretické fyziky a od roku 1979 zastával pozici Lukasiánského profesora matematiky, kterou ve své poslední vůli založil v roce 1663 člen univerzitního parlamentu reverend Henry Lucas. Lukasiánským profesorem byl v minulosti také Isaac Newton. Je držitelem mnoha vědeckých ocenění a členem mnoha významných učených společností, mimo jiné britské Královské společnosti (od roku 1974), Papežské akademie věd (od 1986) a Národní akademie věd USA. I přes své postižení se stále aktivně podílí na vědeckém výzkumu a kombinuje rodinný život (má tři děti a tři vnoučata) s výzkumy v oboru teoretické fyziky a náročným cestovním programem veřejných přednášek. Roku 2010 prohlásil, že je možné cestovat časem, ale jenom dopředu, a že by tak bylo možné, aby se obydlila v té době již zničená planeta. [zdroj?] Roku 2014 prohlásil, že klasicky vnímaná černá díra neexistuje. Už na počátku studia v Oxfordu se projevily první příznaky jeho nemoci, amyotrofická laterální skleróza (dle některých významných neurologů se nejedná o ALS, nýbrž o spinální muskulární atrofii - SMA, Hawkingův případ dodnes není plně objasněn), která napadá nervový systém a má za následek postupné ochrnutí celého těla. Od roku 1968 se může pohybovat jen za pomoci vozíčku a od roku 1985 s okolním světem komunikuje jen pomocí speciálního počítače. V mládí jezdil na koni a hrál si s ostatními dětmi. V Oxfordu byl kormidelníkem veslařského týmu, což mu, jak se sám vyjádřil, pomohlo ulehčit nesmírnou univerzitní nudu. Příznaky choroby se poprvé objevily, když se zapsal na univerzitu v Cambridge. Ztratil rovnováhu na schodech a spadl, přičemž si poranil hlavu. Protože se bál, že přišel o svůj talent, podstoupil Mensa test, aby si ověřil, že jeho intelektuální schopnosti nebyly narušeny. Choroba mu byla diagnostikována, když mu bylo 21 let, krátce před jeho první svatbou, a podle vyjádření lékařů neměl žít déle než dva nebo tři roky. Postupně ztratil vládu nad pažemi, nohama a hlasem a v současné době je v podstatě úplně paralyzován. V roce 1985 se během návštěvy výzkumného centra CERN v Ženevě nakazil zápalem plic, což v jeho případě znamenalo ohrožení života. Důsledkem byly akutní potíže s dýcháním, které bylo možno vyřešit jedině pomocí tracheotomie, kvůli níž přišel o schopnost mluvit. Od té doby používá ke komunikaci elektronický hlasový syntezátor. Původní přístroj měl americký přízvuk a Hawking ho používal dlouhou dobu, i když už byl značně zastaralý. Na otázku, proč tomu tak je, uvedl, že nikdy neslyšel hlas, který by se mu víc líbil a že se s ním ztotožnil. V roce 2004 se však nakonec náhrada našla a v současné době používá systém VoiceText od společnosti NeoSpeech. Navzdory svému postižení o sobě mluví jako o "šťastlivci" nejenom proto, že pomalý postup nemoci mu poskytl čas učinit významné objevy, ale také mít, podle jeho vlastních slov, "velmi okouzlující rodinu".. Když . se jeho první ženy Jane ptali, proč se rozhodla vzít si muže, kterému zbývají tři roky života, odpověděla: "Byla to doba obav z atomové zkázy, takže vyhlídky na krátký život jsme měli všichni". Pracoval na základních zákonech fungování vesmíru. S Rogerem Penrosem dokázal, že Einsteinova obecná teorie relativity předpovídá, že čas a prostor má počátek ve velkém třesku a konec v černých dírách. Tyto výsledky dokazují, že je nezbytné sladit obecnou relativitu s kvantovou teorií, dalším významným vědeckým objevem první poloviny 20. století. Jedním z důsledků těchto výzkumů byl také jeho objev, že černé díry by neměly být úplně černé, ale měly by emitovat záření a případně se i postupně zmenšovat a nakonec zcela zmizet. Další je domněnka, že vesmír nemá v pomyslném čase žádný okraj nebo hranice. To by znamenalo, že způsob, jakým vesmír vznikl, je zcela dán vědeckými zákony. Počet jeho vědeckých publikací se blíží ke dvěma stům a vyznačují se tím, že ačkoli jsou vesměs příkladnými vědecky odbornými díly, jsou částečně i populárně-naučné, tedy srozumitelné i ne zcela zasvěcenému čtenáři, aniž by přitom ztratily na své odbornosti. Jako příklad lze uvést jeho Stručnou historii času (A Brief History of Time), Vesmír v kostce (The Universe in a Nutshell), nebo Ilustrovanou teorii všeho (The Illustrated Theory of Everything), které patří k nejčtenějším knihám na světě vůbec.[zdroj?] Výběr z díla The Large Scale Structure of Spacetime, 1973 (spoluautor: G. F. R. Ellis) General Relativity: An Einstein Centenary Survey, 1979 (spoluautor: W. Israael) Superspace and Supergravity, . 1981 The Very Early Universe, 1983 Stručná historie času (A Brief History of Time: From the Big Bang to Black Holes), 1988, česky 1991, 1997 Černé díry a budoucnost vesmíru (Black Holes and Baby . Universes and Other Essays), 1993, česky 1995 The Illustrated A Brief History of Time: Updated and Expanded Edition, 1996 (ilustrované a rozšířené vydání z roku 1988) Povaha prostoru a času (The Nature of Space . and Time), 2000 (spoluautor: R. Penrose), česky 2000 Vesmír v kostce (The Universe in a Nutshell), 2001, česky 2002 Ilustrovaná teorie všeho (The Illustrated Theory of Everything . ), 2003, česky 2004, 2005 Jirkův tajný klíč k vesmíru (George's Secret Key To The Universe), 2007, česky 2008 Jirkův vesmírný lov pokladů (George's Space Treasure . Hunt), 2009, česky 2009 Jirka a velký třesk (George and the Big Bang), 2011 Jirka a neprolomitelná šifra ( George and the Unbreakable Code) 2014 Velkolepý plán (The Grand Design), 2010, česky 2011 Roku 2004 se podílel na natáčení televizního dokumentu Hawking: Die Suche nach dem Anfang der Zeit (Hawking: Pátrání po počátku času), vysílané německo-francouzskou televizní společností Arte. Zřejmě vzhledem ke své zálibě v ironii a sarkasmu se podílel i na různých krátkých výstupech v televizních hrách a skečích, kde sám hostoval. Zahrál hologram sama sebe ve dvojepizodě "Vpád" seriálu Star Trek: Nová generace (jako student byl horlivým čtenářem science fiction), vsedě ve svém vozíku přestavěném na vrtulník se objevil i v seriálu Simpsonovi. V roce 2012 se objevil v roli sebe sama ve dvou dílech seriálu Teorie velkého třesku: nejprve ve 21. epizodě páté řady s názvem "Hawkingova excitace" a následně v šesté epizodě šesté sezóny (díl "Výmaz pasáže"), kde pouze hovořil prostřednictvím mobilního telefonu. V seriálu Futurama představoval člena přísně tajné skupiny starající se o zachování kontinua časoprostoru. Jeho syntetizovaný hlas je součástí skladeb "Keep Talking" (album The Division Bell) a "Talkin' Hawkin'" (album The Endless River) britské rockové skupiny Pink Floyd. V roce 2014 o něm byl britským režisérem Jamesem Marshem natočen životopisný snímek Teorie všeho. Stephena Hawkinga v něm ztvárnil Eddie Redmayne, který se na natáčení připravoval mimo jiné se skutečným Stephenem Hawkingem. Film byl nominován na pět Cen Akademie, jediného Oscara získal Eddie Redmayne za svůj herecký výkon v hlavní roli. 1975: Eddingtonova medaile 1976: Hughesova medaile, udělována Královskou společností 1985: Gold Medal of the Royal Astronomical Society 1986: člen Papežské akademie věd 1988: Wolfova cena za fyziku 1989: Prince of Asturias Awards 1989: Řád společníků cti 1999: Julius Edgar Lilienfeld Prize

CLAUSE

OTHER

009752

... Napětí vyvrcholilo v roce 1775 vypuknutím otevřené války mezi koloniemi a Velkou Británií. 4. července 1776 vydal druhý Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která vyhlašovala vznik Spojených států amerických. Podle Článků Konfederace z roku 1781 si každý ze států Unie zachoval samostatnou vnitřní a ekonomickou politiku. Válka za nezávislost skončila roku 1783 britským uznáním nového státu. Roku 1787 byl konfederativní charakter Spojených států nahrazen systémem federativním, roku 1789 byl schválen tzv. Bill of Rights – listina práv, prvních 10 dodatků ústavy - jehož ratifikace byla ukončena v roce 1791....

Čím skončila Válka za nezávislost?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Spojené_státy_americké

Válka za nezávislost skončila roku 1783 britským uznáním nového státu.

Spojené státy americké (anglicky United States of America, krátce také United States, zkratka US nebo USA), zkráceně také Spojené státy, jsou demokratická federativní prezidentská republika v Severní Americe, rozkládající se mezi Atlantským oceánem na východě a Tichým oceánem na západě. Na severu sousedí s Kanadou a na jihu s Mexikem. Díky státu Aljaška sahá území Spojených států amerických i k břehům Severního ledového oceánu (Beringova úžina je dělí od asijského území Ruska), zahrnuje také některé tichomořské ostrovy (zejména Havaj). Spojené státy se skládají z 50 států, jednoho federálního území s hlavním městem a sídlem prezidenta, Kongresu a Nejvyššího soudu (District of Columbia), šesti závislých území (Portoriko, Severní Mariany, Guam, Americké Panenské ostrovy, Americká Samoa a atol Palmyra) a deseti malých ostrovů či útesů.S rozlohou 9,8 milionu kilometrů čtverečních jsou Spojené státy třetí největší zemí na světě (po Rusku a Kanadě). S více než 327 miliony obyvatel jsou třetí nejlidnatější zemí planety (po Číně a Indii). Populace je tradičně koncentrována na obou pobřežích, na východním leží největší město Spojených států New York, na západním pobřeží druhé největší město Los Angeles. Hlavním městem je Washington. Východní část země je hustěji osídlena než západní. Podle nominálního HDP jsou Spojené státy největší světovou ekonomikou, podle HDP v paritě kupní síly druhou největší (po Číně). Jejich ekonomický výkon představuje přibližně čtvrtinu celosvětového HDP. Jsou největším světovým dovozcem a druhým největším vývozcem. Staly se symbolem a průkopníkem ekonomiky založené na volném trhu, v mnohém v tom inspirovaly Evropu nebo Čínu. Oproti Evropě ovšem vykazují menší míru přerozdělování bohatství a větší ekonomické rozdíly mezi lidmi. V nominálním HDP na obyvatele jsou na osmém místě na světě, v HDP v paritě kupní síly na hlavu na dvanáctém, v indexu lidského rozvoje na třináctém. Americká měna, dolar, je hlavní rezervní měnou světa. Americký průmysl a obchod dosáhl vynikajících výsledků a dobyl trhy po celém světě (Ford, Coca-Cola, Boeing, JP Morgan, Exxon, Johnson & Johnson, Walmart, Amazon, Apple, Microsoft, Google, Facebook).Podle většiny kritérií jsou vojensky nejmocnější zemí světa. Čtyřicet procent vojenských výdajů na světě připadá právě na USA. Jsou jadernou velmocí a jedinou zemí, která jadernou zbraň použila ve vojenské operaci. Jsou jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Geopoliticky jsou hodnoceny jako supervelmoc, přičemž tento statut získali především po roce 1945, po svém vítězství ve druhé světové válce. Po konci studené války (1989) se dokonce hovořilo o tom, že jsou supervelmocí jedinou, což se dnes snaží změnit zejména Čína a Rusko. Specifické jsou vztahy Spojených států s Evropou a zejména Spojeným královstvím, neboť to byly evropské velmoci, které severní Ameriku kolonizovaly, aby pak čelily vzpouře místních kolonistů a hnutí za nezávislost, přičemž střet s Brity byl rozhodující (nezávislost na Británii Američané vyhlásili roku 1776). Vzhledem k prosazení se angličtiny jako hlavního a úředního jazyka USA však specifická vazba mezi Spojenými státy a Británií (a stejně tak dalšími anglicky mluvícími zeměmi Commonwealthu, jako je Kanada či Austrálie) přetrvává. Vazba se západní kontinentální Evropou byla dána imigračními vlnami v 19. století (zejm. z Německa a Itálie), posílena byla po americkém osvobození této části Evropy od nacismu v roce 1945. Spojené státy se pak, mj. prostřednictvím vojenské organizace NATO, staly garantem bezpečnosti této části Evropy. Po pádu komunismu ve střední a východní Evropě se vytvořily podobně úzké spojenecké vazby i zde, klíčovým spojencem je pro Američany zejména Polsko. Jako supervelmoc se však USA snaží budovat spojenecké vazby ve všech regionech světa, na Blízkém východě patří ke klíčovým spojencům Izrael a Saúdská Arábie, v Asii Japonsko a Jižní Korea, v jižní Americe Kolumbie, v současnosti se takovým spojencem stává i Brazílie. Americká kultura, zejména pak pop-kultura, získala globální vliv (Hollywood, Disney, jazz, rockenrol, rap, televizní seriály), stejně jako americký životní styl (automobilismus, fast food), a to až takový, že se mimo USA začalo hovořit o americkém kulturním imperialismu či amerikanizaci života. Výborných výsledků dosahuje americká věda a školství (systém univerzit s Harvardem v čele, vynález atomové bomby, internetu, přistání na Měsíci). == Etymologie == Původ pojmu Amerika je znám: V roce 1507 vyrobil německý kartograf Martin Waldseemüller mapu světa, na níž na počest italského objevitele a kartografa Ameriga Vespucciho (latinsky Americus Vespucius) označil země západní polokoule "Amerika". Zvolil Vespucciho a nikoli Kryštofa Kolumba, který doplul k americkým břehům dříve, neboť Vespucci si na rozdíl od Kolumba uvědomil, že je na novém kontinentě, kdežto Kolumbus se domníval, že dorazil do Asie. Sám Vespucci nazýval nový kontinent "Nový svět".První užití pojmu "Spojené státy americké" je doloženo v dopise z 2. ledna 1776, který napsal irský generál americké revoluční armády Stephen Moylan asistentovi George Washingtona Josephu Reedovi. Ve veřejném textu se pojem prvně objevil v anonymní eseji v novinách The Virginia Gazette, jež vycházely ve Williamsburgu. Článek vyšel 6. dubna 1776. V právně závazném textu se název objevil v druhém návrhu Článků konfederace a trvalé unie, který připravil John Dickinson. Návrh vyhotovil k 17. červnu 1776 a uvádělo se v něm: "Jméno této konfederace je Spojené státy americké". V červnu 1776 také Thomas Jefferson napsal pojem "Spojené státy americké" velkými písmeny do nadpisu originálního hrubého návrhu Deklarace nezávislosti.Běžně se užívá též krátká verze názvu "Spojené státy", anglická zkratka "USA" v anglické i české výslovnosti (logický český ekvivalent SSA proti tomu zavededen není) či pojem "Amerika". V 18. století se užívalo též pojmu "Columbia", který odkazoval k objeviteli kontinentu Kryštofu Kolumbovi. Tento pojem, spíše literární, časem vymizel, ale je zachován v označení federálního území (de facto hlavního města) "District of Columbia".V angličtině se pojem United States nejprve užíval v množném čísle ("United States are..."). Po občanské válce se začal používat v čísle jednotném ("United States is..."), aby bylo zdůrazněno, že jde o nerozbornou jednotku. V češtině se ale tato verze neprosadila a užívá se nadále plurál ("Spojené státy jsou..."). U přídavného jména "americký" převážil v češtině význam "vztahující se ke Spojeným státům", ačkoli pojem může značit i "vztahující se k celému americkému kontinentu" (tedy severní i jižní Americe). Druhý význam je však typický jen pro odbornější geografické, geologické či jiné přírodovědné publikace. V běžné řeči a publicistice převažuje význam prvý. Ještě více pak u pojmu Američan, kterým je prakticky vždy míněn "občan Spojených států amerických". Stejné je to v angličtině u pojmu "American". Američané jím označují jak "občana USA", tak "příslušníka amerického národa", neboť v tom ve Spojených státech prakticky není rozdíl, vzhledem k americké politické (státní) koncepci národa. V Evropě převažuje pojetí národa kulturní (jazyk, kultura) či etnické (společný původ). V USA také pojem "nation" prakticky splývá s pojmem "stát" či "lid státu". Pro pojem národ v evropském smyslu se užívá spíše pojem "ethnicity". == Dějiny == === Původní osídlení === Původní obyvatelstvo, tj. Indiáni a Eskymáci, osídlilo americký kontinent pravděpodobně z Asie. Tradiční odhad příchodu tzv. paleoindiánů přes zamrzlou Beringovu úžinu je zhruba 12 000-11 000 let př. n. l., některé novější výzkumy počítají i s časnějším osídlením, a to po moři. Kolonisté ze Sibiře postupovali ze severu na jih podél pobřeží Tichého oceánu a patrně takto osídlili nakonec i jižní Ameriku. Jejich kultura je nazývána kultura Clovis, pozůstatky po ní byli nalezeny zejména v dnešním Novém Mexiku, Texasu, Virginii či Pensylvánii (ale také v Chile). Clovis byla dlouho považována za nejstarší domorodou kulturu obou Amerik a prapředka všech kultur pozdějších, množí se ale důkazy i o některých starších kulturách. Z pozdějších předkolumbovských komunit byla nejvýznamnější Mississippská kultura, která kulminovala v období mezi léty 800-1600, s centrem v Cahokii, nedaleko dnešního St. Louis, kde bylo nalezeno osmdesát mohyl, z nichž největší je Monks Mound, s rozlohou pět hektarů. Odhaduje se, že zde žilo 30 000 obyvatel. Doloženo bylo vyspělé zemědělství se zásadní rolí kukuřice, ptačí kult a lidské oběti. Třetí nejvýznamnější předkolumbovskou kulturu vytvořili Anasaziové v oblasti dnešního Nového Mexika, Arizony, Colorada a Utahu. Stavěli sídla zvaná pueblo, nejslavnější z nich se nachází v Mesa Verde. Pozoruhodná kultura se nacházela rovněž v Louisianě, v archeologické lokalitě Poverty Point. Na severu Spojených států byla nejvýznamnějším útvarem Irokézká liga, která však zažívala svůj vrchol až po příchodu Evropanů a sehrávala svou roli ještě v britsko-amerických konfliktech. O velikosti americké populace před příchodem Evropanů se vedou spory a odhady se značně rozcházejí, od 500 000 lidí až k 9 milionům.Pro současnou evropskou civilizaci byl tzv. Nový svět objeven výpravou Kryštofa Kolumba roku 1492, i když již předtím, okolo roku 1000, přistáli u břehů Ameriky Vikingové vedeni Leifem Erikssonem. === Koloniální období === V dalších stoletích se Severní Amerika stala cílem kolonizačních snah Španělska (Mexiko, Florida, území západně od Mississippi), Nizozemska (část východního pobřeží), Francie (Kanada, povodí Mississippi) a v malé míře i Švédska (Nové Švédsko). Pro historii budoucích Spojených států měla největší význam anglická kolonizace atlantského pobřeží. Od roku 1664 se Anglie a později Království Velké Británie postupně zmocnily nizozemských a části francouzských osad v Severní Americe a do roku 1773 vytvořily na pobřeží 13 kolonií (Massachusetts, New Jersey, New York, Rhode Island, Connecticut, New Hampshire, Pennsylvania, Delaware, Virginia, Maryland, North Carolina, South Carolina, Georgia). Ty se staly základem budoucích USA. Přestože evropské mocnosti, které kolonizovaly sever amerického kontinentu, zdůrazňovaly, že jejich postup není kořistnický jako postup Španělů a Portugalců v jižní Americe, evropská kolonizace znamenala i zde pro původní obyvatele katastrofu. Nové zavlečené nemoci jako neštovice, chřipka a spalničky zredukovaly jejich populaci místy až o 90 % a zcela zničily jejich sociální struktury. Ale již při této kolonizaci se rodil i nový svobodný duch budoucího státu, neboť řada z prvních osadníků byli Evropané, kteří odcházeli ze starého kontinentu kvůli náboženskému útlaku a věřili, že v novém světě naleznou útočiště. Náboženská svoboda a tolerance se tak stala jedním z klíčových témat při formování novodobé severoamerické kultury. Amerika díky tomu též nekopírovala evropské sekularizační trendy a modernismus zde byl prosazován naopak v součinnosti s vírou, která získala specifický, naléhavý, osobní charakter (viz První velké probuzení), zejména mezi protestanty, kteří nakonec mezi osadníky převážili. Specifický americký přístup k náboženskému prožitku se v kultuře a politice USA projevuje dodnes (viz americký evangelikalismus). Typickým rysem prvních osadnických kultur byl rovněž důraz na samosprávu a konstitucionalismus, tedy práva zaručená základními zákony. Kolem roku 1770 dosáhla populace ve třinácti britských koloniích 2,1 milionu obyvatel, což představovalo třetinu populace tehdejší Británie. Tradiční důraz na samosprávnost, rostoucí ekonomická síla i populace a koroze idejí monarchismu u klíčových myslitelů (John Adams, Thomas Paine, James Madison) předurčily střet mezi kolonií a kolonizačním centrem v Evropě. === Vznik Spojených států amerických a jejich expanze === Bezohledné zásahy mateřské země do poměrů v koloniích vyvolaly protibritskou opozici. Pověstným incidentem se stalo zvláště tzv. Bostonské pití čaje roku 1773. Napětí vyvrcholilo v roce 1775 vypuknutím otevřené války mezi koloniemi a Velkou Británií. 4. července 1776 vydal druhý Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která vyhlašovala vznik Spojených států amerických. Podle Článků Konfederace z roku 1781 si každý ze států Unie zachoval samostatnou vnitřní a ekonomickou politiku. Válka za nezávislost skončila roku 1783 britským uznáním nového státu. Roku 1787 byl konfederativní charakter Spojených států nahrazen systémem federativním, roku 1789 byl schválen tzv. Bill of Rights – listina práv, prvních 10 dodatků ústavy - jehož ratifikace byla ukončena v roce 1791. Roku 1789 byl prvním prezidentem Spojených států zvolen George Washington, který dovedl povstaleckou armádu k vítězství nad Brity. Od konce 18. století pak začala územní expanze Spojených států směrem na západ a na jih. Postupně byly do Unie přijaty další státy: Vermont (1791), Kentucky (1792), Tennessee (1796) a Ohio (1803). Roku 1803 byla od Francie odkoupena Louisiana (viz Koupě Louisiany), jejíž malá část byla přijata do Unie jako stejnojmenný stát roku 1812. Pokračující spory v oblasti námořního obchodu a rozdělení sfér vlivu na severoamerickém kontinentu mezi Spojenými státy a Spojeným královstvím vedly k britsko-americké válce, jež je někdy nazývána druhou válkou za nezávislost a trvala mezi lety 1812 a 1814. Spojené státy válku vyhlásily v přesvědčení, že budou moci využít zaneprázdněnosti Spojeného království, které zaměstnávala válka s Napoleonem, a zabrat zbytek britského panství v Severní Americe. Neuspěly však; jejich vpád do Kanady skončil debaklem a Spojené království postupně začalo na americký kontinent přesouvat další síly. Britové ovšem o tuto válku nestáli a nehodlali investovat prostředky do tak nejistého podniku, jakým by byl pokus o znovudobytí Severní Ameriky, a obě strany se tedy dohodly na návratu ke statu quo ante doplněném dohodami řešícími největší kontroverze. Obnovení předválečného stavu fakticky posílilo postaveni USA a nakrátko zapříčinilo faktickou vládu jedné strany (dnes označována jako demokraté-republikáni). Toto období je někdy nazýváno era of good feelings neboli érou dobré shody. Z jednotlivých teritorií byly postupně vytvářeny další státy: Indiana (1816), Mississippi (1817), Illinois (1818), Alabama (1819), Maine (1820) a Missouri (1821). Roku 1819 získaly USA od Španělska Floridu (stát od 1845). Roku 1845 byl anektován Texas a po americko-mexické válce z let 1846–1848 Alta California a Santa Fe de Nuevo México (Kalifornie jako stát od 1850). Do počátku 60. let byly do Unie přijaty další státy: Arkansas (1836), Michigan (1837), Iowa (1846), Wisconsin (1848), Minnesota (1858) a Oregon (1859). === Americká občanská válka === V 19. století začaly narůstat rozpory mezi americkým severem a jihem. Sever byl lidnatý (19 milionů obyvatel), industriální a odmítal otroctví. Jih byl méně osídlený (8 milionů obyvatel z toho polovina byli černí otroci), zemědělský (zejm. plantáže bavlny) a žil z otroctví. Hnutí, založené na protestantské teologii, které otroctví odmítalo, se nazývalo abolicionismus. Pozvolna se na severu otázka otroctví ovšem začala politizovat. Odpůrci otroctví založili i novou Republikánskou stranu. Její ústřední osobností se stal Abraham Lincoln. Když byl roku 1861 zvolen prezidentem, došlo k secesi (odtržení) jedenácti jižních států (Jižní Karolíny, Mississippi, Floridy, Alabamy, Georgie, Louisiany, Texasu, Virginie, Arkansasu, Severní Karolíny a Tennessee), které vyhlásily Konfederované státy americké. To nakonec vedlo k občanské válce (známé též jako válka Severu proti Jihu). Ta začala 12. dubna 1861 útokem konfederačních jednotek na americkou pevnost Fort Sumter v Jižní Karolíně. Zpočátku dosáhly jižní jednotky solidních úspěchů díky zkušenosti svého velitele Roberta Edwarda Leea, jeho vojska však byla roku 1863 poražena v klíčové bitvě u Gettysburgu. Armádu Unie, tedy Severu, nakonec přivedl k vítězství Ulysses S. Grant (budoucí prezident, v letech 1869–1877). Válka trvala do roku 1865. Po vítězství Severu musely všechny jižní státy ratifikovat třináctý dodatek ústavy, který otroctví zakazoval. Vítězství to však nebylo zdaleka definitivní. Nejenže byl Lincoln zavražděn, ale k moci se na jihu dostala frakce Demokratické strany zvaná Redeemers, která hlásala nadřazenost bělochů a zavedla rasovou segregaci (tzv. Zákony Jima Crowa). (O odstranění jejích posledních zbytků se vedl tuhý politický boj až do 60. let 20. století). Válka nicméně znatelně posílila federální moc a umožnila další expanzi.. === Posilování velmocenského postavení === Mohutný hospodářský rozvoj po skončení občanské války způsobil, že se USA již roku 1872 staly hospodářsky nejsilnější zemí světa. Za tímto rozmachem na konci 19. a začátku 20. století stáli průmyslníci jako Cornelius Vanderbilt, John D. Rockefeller, Henry Ford a Andrew Carnegie, či bankéř John Pierpont Morgan. Ekonomický boom byl doprovázen další expanzí na západ. Ještě před občanskou válkou a poté až do první světové války zde vzniklo 15 dalších unijních států: Kansas (1861), Západní Virginie (1863), Nevada (1864), Nebraska (1867) ., Colorado (1876), Severní Dakota, Jižní Dakota, Montana, Washington (1889), Idaho, Wyoming (1890), Utah (1896), Oklahoma (1907), Arizona a Nové Mexiko (1912). Roku 1867 odkoupila americká vláda od Ruského impéria rozsáhlé území Aljašky. Od 80. let 19. století pak Spojené státy expandovaly i mimo vlastní americkou pevninu, především do Karibiku a do Tichomoří. Vítězství ve Španělsko-americké válce a další intervence měly několik důsledků; protektorát nad Portorikem a Kubou, ostrov Guam, Filipíny, anexe Havajských ostrovů roku 1898, rozdělení ostrovů Samoa s Německou říší roku 1899 a Průplavové pásmo v Panamě. Na počátku 20. století se Spojené státy staly jednou ze světových velmocí. Kromě svého již velkého vlivu na západní polokouli, resp. na obou kontinentech Ameriky, se však USA ve světové politice až do první světové války angažovaly jen poměrně málo. Jejich politika byla do značné míry izolacionistická (viz Monroeova doktrína). Zásadní roli při překonávání amerického izolacionismu sehrál prezident Woodrow Wilson. Američané se díky němu v roce 1917 zapojili na straně Dohody do první světové války. Wilson svou koncepcí práva na sebeurčení národů též významně ovlivnil podobu Evropy po konci války.20. léta 20. století přinesla další mohutný rozmach hospodářství. Americkým sebevědomím zacloumal až krach na newyorské burze v roce 1929. Ten způsobil celosvětovou ekonomickou krizi, jež katalyzovala zejména politický vývoj v Evropě (pomohla zvláště vzestupu fašismu a nacismu). V samotných Spojených státech vedla k opuštění čisté "laissez faire" ekonomické politiky a větším státním zásahům do ekonomiky v rámci plánu zvaného New Deal, který připravil Demokrat Franklin Delano Roosevelt. Plán měl své kritiky, ale obzvláště dobře se hodil pro válečný stav, do něhož se USA dostaly poté, co Japonsko napadlo jejich základnu Pearl Harbor v Pacifiku. Američané následně vyhlásili válku nejen Japonsku, ale i jeho spojenci, nacistickému Německu, a vstoupili tak do druhé světové války (již předtím ovšem hospodářsky podporovaly Spojence podle Zákona o půjčce a pronájmu z roku 1941). USA se podílely přímo na poražení Německa na evropském kontinentě (viz Den D), Japonce pak porazily i za pomoci zcela nové zbraně – atomové bomby – kterou v roce 1945 svrhly na japonská města Hirošima a Nagasaki. Vítězné mocnosti, tedy USA, Británie a Sovětský svaz, pak dohodami ekonomickými (konference v Bretton Woods) i politickými (Jaltská konference) narýsovaly podobu poválečného světa. === Studená válka === Za války, která přímo nezasáhla území kontinentálních USA, se americká průmyslová výroba zdvojnásobila, zatímco Evropa byla hospodářsky na kolenou. Bylo zřejmé, že Spojené státy se staly klíčovou mocností Západu. Po válce pomohly těžce postižené Západní Evropě včetně Západního Německa v rámci Marshallova plánu. Západoevropské státy díky němu nejen poměrně rychle překonaly nejhorší problémy, ale navíc nastoupily cestu k výraznému hospodářskému růstu a k doposud nebývalému blahobytu. Po válce dostaly USA též do správy poručenská území OSN v Tichém oceáně, jež byla předtím pod správou Japonska, a většina z nich se později stala volně přidruženými územími Spojených států (Marshallovy ostrovy, Severní Mariany, Mikronésie atd.). Roku 1959 byly vytvořeny dva – dosud poslední – státy Unie: Aljaška a Havaj. Rozdělení sfér vlivu mezi vítěznými mocnostmi druhé světové války proběhlo poklidně, ale klid nevydržel dlouho – po roce 1947 vzniklo mezi Spojenými státy (a jeho západními spojenci) a Sovětským svazem napětí, kterému se pak říkalo studená válka. Toto napětí se projevovalo jak pozitivně, tedy snahou o ekonomické předběhnutí soupeřícího tábora či proslulým "vesmírným závodem", v jehož rámci Sověti vyslali prvního člověka do kosmu (1961) a Američané přistáli na Měsíci (1969), ale občas i různými, často velmi krvavými, "proxy wars" (zástupnými konflikty). Na některých z nich se Spojené státy tak či onak přímo podílely – Korejská válka (1950–53), Karibská krize (1962), Vietnamská válka (1959-1975). Zejména vietnamský konflikt vyvolal pnutí i uvnitř americké společnosti, odpor proti této válce probíhal v součinnosti s hnutím za práva Afroameričanů, které vedl především reverend Martin Luther King. Tento boj, podpořený zejména demokratickým prezidentem Johnem Fitzgeraldem Kennedym (zavražděn 1963), byl úspěšný: Zákony na obranu lidských práv z let 1964 (školy, zaměstnání a ubytování), 1965 (volby) a 1968 (trh s bydlením) zakázaly diskriminaci na základě rasy nebo barvy pleti. Hnutí 60. let (někdy se hovoří o kontrakultuře) přinesla však i některé sporné jevy, jako je adorace drog a promiskuity, černošský radikalismus (Černí panteři, Malcolm X aj.), nebo levicový extremismus (obdiv k násilnické čínské kulturní revoluci apod.), což v 70. a 80. letech přineslo protipohyb – neokonzervatismus, v USA reprezentovaný především republikánským prezidentem Ronaldem Reaganem. Reagan zvolil tvrdý postup i vůči Sovětům, avšak byl to právě Reagan, který nakonec reagoval vstřícně na reformátorského vůdce Sovětského svazu Michaila Gorbačova (1985-1991) a sérií dohod o odzbrojení de facto Studenou válku ukončil. Ta definitivně skončila pádem komunismu v Evropě (1989) a rozpadem Sovětského svazu (1991). O Spojených státech se začalo hovořit jako o jediné světové supervelmoci. === Po roce 1989 === Euforie z konce Studené války a triumfu západního modelu společnosti trvala takřka po celá 90. léta 20. století. Americké ekonomice, opojené průnikem na nové trhy a možnostmi internetu, digitalizace a nových technologií, se dařilo (90. léta jsou nejdelším obdobím setrvalého ekonomického růstu v americké historii). Svět do značné míry akceptoval i roli Spojených států jako "světového četníka" (zejm. Válka v zálivu roku 1991). Roku 2001 přišel však zlom. Jednak došlo k prasknutí "dot-com bubliny" na trzích a poté éru poklidného vývoje narušil teroristický útok z 11. září 2001 na newyorská Dvojčata, který provedli islámští teroristé ze skupiny Al-Káida. Ačkoli se demokratický svět s Američany a jejich prezidentem George W. Bushem v té chvíli solidarizoval, jejich reakce, obecně nazvaná Válka proti terorismu, jež především spočívala v invazi do Iráku roku 2003, již tolik respektována nebyla a vzrostlo i napětí uvnitř americké společnosti. Jistotami zacloumala i finanční krize z roku 2008, která začala jako americká hypoteční krize, avšak přerostla v krizi celosvětovou. Později vzrostlo rovněž napětí mezi Spojenými státy a dalšími velmocemi, které s nelibostí nesou americkou hegemonii - především Ruskem a Čínou. Oslabeny byly vztahy i se západní Evropou (krom Británie). Tyto trendy vyvrcholily za vlády Donalda Trumpa, který nastoupil do prezidentského úřadu roku 2017. == Geografie == === Poloha === Spojené státy americké leží v Severní Americe. Jejich břehy omývá z východu Atlantský oceán a ze západu Tichý oceán. Stát Aljaška leží v severní části kontinentu a je ze severu omýván Severním ledovým oceánem. Aljašku odděluje od Euroasijského kontinentu Beringův průliv. Mezi nejznámější poloostrovy patří Florida na jihu USA, která odděluje Mexický záliv od Atlantského oceánu. Ze severu mají USA společnou hranici s Kanadou, na jihu pak s Mexikem. Floridský průliv odděluje USA od souostroví Bahamy a od Kuby. === Horopis === USA leží v Severní Americe. Základem tohoto kontinentu je starý kanadský štít, který se rozprostírá v severovýchodní části kontinentu a jehož střední část je protlačena a tvoří dno Hudsonova zálivu. Je tvořen velmi starými přeměněnými a vyvřelými horninami. V současnosti se pod západní okraj desek amerických kontinentů podsouvá tichooceánská litosférická deska a zároveň se Jižní Amerika pohybuje směrem k Severní. V důsledku pohybů litosférických desek vznikla vysoká horská hradba, která se táhne od Aleutských ostrovů přes Aljašský poloostrov až po Ohňovou zemi. Kordillery, jejichž nejvyšším bodem je se svou výškou 6168 metrů Denali (dříve Mount McKinley), začínají Aljašským hřbetem a táhnou se na jih ve dvou výrazných pásmech: při pobřeží Tichého oceánu leží Pacifické pobřežní pásmo a ve vnitrozemí Skalnaté hory. Mezi jednotlivými pásy Kordiller se rozprostírají sníženiny a plošiny, např. Koloradská plošina či Velká pánev. Nejvyšší bod tzv. sousedících Spojených států (tj. bez Aljašky a Havaje) je vrchol Mount Whitney (4417 m) v kalifornském pohoří Sierra Nevada. Jen pár desítek kilometrů od Sierry Nevady leží nejníže položené místo USA i Ameriky v Údolí smrti (anglicky Death Valley). Tato proláklina je 86 metrů pod úrovní hladiny moře a své jméno dostala podle nehostinných podmínek pro život: jedná se o poušť bez vodních zdrojů, kde byla naměřena dosud nejvyšší teplota na Zemi, 56,7 °C ve stínu. Poblíž východního pobřeží se táhne staré pohoří Apalačské hory a mezi Apalačskými horami a Atlantským oceánem se rozprostírá pak Pobřežní nížina. Mexický záliv lemuje Mississippská nížina. Mezi Apalačskými horami a Kordillerami se postupně od východu rozprostírají Vnitřní roviny a Velké planiny. === Vodstvo === Větší část území USA patří do úmoří Atlantského oceánu. Vlévají se do něj veletoky, jako je Mississippi s přítokem Missouri, což je nejdelší říční soustava USA, dlouhá 6212 km, a dále také Řeka Svatého Vavřince či Rio Grande. Tichý oceán zásobují vesměs kratší toky tekoucí z Kordiller, například řeky Columbia a Colorado. V USA najdeme i mnoho jezer. Ledovcového původu jsou Velká jezera (Hořejší jezero, Michiganské jezero, Huronské jezero a jezero Ontario), které tvoří největší zásobárnu sladké vody na světě a přírodní hranici mezi USA a Kanadou. Velké Solné jezero se rozprostírá v bezodtoké oblasti mezi Skalnatými horami a Coastal Range. V USA je množství vodopádů; nesporně nejznámější jsou Niagarské vodopády mezi Erijským a Ontarijským jezerem. === Podnebí === Díky své velikosti leží USA v několika významných podnebních pásech. Počasí v Americe je značně nestálé a teplotní výkyvy mohou nastávat dokonce i několikrát denně. Severní část území leží v mírném pásu, je ale chladnější a vlhčí než v Evropě. Způsobuje to studený Labradorský proud, který omývá severovýchodní a východní pobřeží. Ve Vnitřních rovinách a Velkých planinách padá úměrně vzdálenosti od Atlantského oceánu čím dál tím méně srážek. Zajímavým jevem je sněhový efekt Velkých jezer, způsobující sněhové kalamity v jejich blízkosti, a to zejména na jejich jihozápadním pobřeží, které je převážně na území USA. Chladnější podnebí panuje v oblasti západního pobřeží, kde se pod vlivem proudů Tichého oceánu udržuje teplota vesměs konstantní. Nejchladnější zimy najdeme ve Skalistých horách a Sierra Nevadě, kde můžeme naměřit jedny z nejsilnějších mrazů v Americe. V oblastech Jižní Ameriky, Velkých plání, jižních částí atlantického pobřeží, Floridě a státech u Mexického zálivu panují v letním období až tropická vedra, která může doprovázet i nesnesitelná vlhkost. Jižní část USA leží v příjemném subtropickém podnebném pásu a Mexický záliv s poloostrovem Florida v tropickém pásu. Výjimku tvoří vysoce položené pohoří a plošiny, kde je podstatně chladněji, jelikož se zde projevuje výšková stupňovitost. Aljaška leží v subarktickém pásu a Havajské ostrovy v tropickém pásu. Tvar povrchu Ameriky umožňuje takřka bezproblémový přesun vzdušných mas ze severu na jih a naopak. Proto jsou časté hlavně vpády arktického vzduchu z vyšších zeměpisných šířek až do oblasti Mexického zálivu. Proudění v rovnoběžkovém směru stojí v cestě horské bariéry Kordiller, proto se vláha, která by se s proudícím vzduchem dostávala do vnitrozemí Ameriky z Tichého oceánu, vyprší nad oceánem, úzkou pobřežní nížinou a návětrnými svahy tichooceánského pásma. Texas je jinak známý pro svá tornáda, která se vyskytují hlavně na otevřených plochách v období května a září. == Vláda a politika == Spojené státy jsou nejstarší federací světa. Jde o prezidentskou republiku a zastupitelskou demokracii, fungující prostřednictvím kongresového systému definovaného ústavou nahrazující původní ústavu, tzv. Články Konfederace ("Articles of Confederation") platné mezi roky 1781 a 1788. Území tak spadá pod troje orgány – na federální, státní a místní úrovni, ačkoliv mnohé oblasti jsou spravovány více místními správami, například i okresními nebo metropolitními orgány. Všechny tyto správní orgány jsou voliči voleny v tajných volbách nebo jmenovány voliči volenými zástupci. Státní správa se na federální úrovní skládá ze tří složek: zákonodárné: Je jí Kongres skládající se ze Senátu a Sněmovny reprezentantů ("House of Representatives") určující federální zákony, vyhlašující války, schvalující mezinárodní dohody a federální rozpočet. výkonné: Je jí prezident se schválením senátu jmenující vládu a další úředníky, spravující federální právo, vetující návrhy zákonů a velící armádě. soudní: Je jí nejvyšší soud a níže postavené federální soudy jmenované prezidentem se svolením senátu, jež právo vykládají a určují platnost zákonů podle ústavy. Kongres Spojených států je parlamentem dvoukomorovým. Sněmovna reprezentantů má 435 členů po dva roky reprezentujících takzvané "kongresové okresy" (český překlad je problematický). Poměr počtu zástupců z každého státu se každý desátý rok mění podle vývoje počtu obyvatel. Každému státu je však zajištěn nejméně jeden zástupce, jehož v současnosti má sedm států. Nelidnatější stát, Kalifornie, jich má 53. Každý stát má dva senátory volené na šestileté volební období. Každý druhý rok je volena třetina senátu, zatímco sněmovna reprezentantů je každý druhý rok volena celá. Senátoři tedy mají šestileté volební období a kongresmani dvouleté. Volba kongresmanů i senátorů není ústavou specifikována a je tak ponechána na státech, nicméně většinou se do obou komor volí pomocí Systému prvního v cíli (First-past-the-post). Ústava Spojených států je nejvyšším zákonným dokumentem amerického právního systému. Je společenskou smlouvou upravující fungování společnosti pomocí zvolené vlády. Veškeré zákony i postupy států a federální vlády mohou být předmětem zkoumání a je-li shledáno, že nejsou ve shodě s ústavou, jsou zneplatněny. Ústava je živým dokumentem jež může být doplněn několika různými způsoby. Všechny z nich však vyžadují svolení alespoň převážné většiny států. Ústava tak byla od doby svého vzniku změněna, resp. doplněna, 27 krát, naposledy v roce 1992. Ústava zahrnuje ustanovení "zachovat svobodu" a základní práva podle Listiny práv ("Bill of Rights") a dodatků ústavy jež zahrnují svobodu slova, svobodu vyznání a svobodu tisku, právo na spravedlivý proces, právo držet a nosit zbraň, všeobecné volební právo, a právo vlastnické. Zároveň všem státům zaručuje republikánské zřízení. === Politický systém === Spojené státy americké jsou zastupitelskou demokracií a prezidentskou republikou. Politický systém je většinový. K americké politické kultuře patří velká soupeřivost mezi dvěma největšími stranami a vysoký podíl veřejnosti v politice. Americké politice dominují dvě největší strany – Republikánská strana a Demokratická strana. Členové těchto dvou stran drží převážnou většinu volených úřadů v celé zemi na federální, státní i místní úrovni. Nezávislí nebo kandidáti menších stran bývají nejúspěšnější převážně pouze ve volbách do místních zastupitelstev, ačkoliv několik nezávislých senátorů má svá křesla i v senátu. V americké politické kultuře je Republikánská strana vnímána jako "pravostředová" nebo konzervativní, Demokratická strana pak jako "levostředová" nebo liberální. Velikost obou stran ovšem způsobuje značné rozdíly i uvnitř jich samotných. Po volbách v roce 2006 drží poprvé od roku 1994 většinu ve sněmovně reprezentantů i v senátu Demokratická strana, která získala ještě větší náskok v roce 2008, včetně úspěchu v prezidentských volbách. Od roku 2017 je prezidentem Spojených států republikán Donald Trump. === Přední politické strany === Republikánská strana – strana se hlásí ke konzervatismu a snaží se např. o rozvoj podnikání. Jedna ze dvou hlavních stran, má status pravice. Demokratická strana – oficiálně liberální strana, soustředí se na rozvoj sociální a státní oblasti. V Americe má status levice, v Evropě je vnímána spíše jako středová, protože je ekonomicky konzervativnější než evropské levicové strany. === Zahraniční politika === ==== Vývojové tendence ==== Spojené státy ovlivňují v širokém měřítku celosvětový ekonomický, politický a vojenský vývoj. Tento vliv vyvolává četné diskuze o jejich zahraniční politice po celém světě. Téměř všechny státy mají ve Washingtonu svá velvyslanectví a mnoho z nich konzuláty po celé zemi. Nicméně Írán, Severní Korea, Bhútán a Súdán diplomatické styky se Spojenými státy neudržují. Spojené státy jsou zakládajícím členem Organizace spojených národů se stálým zastoupením v Radě bezpečnosti OSN a právem veta. Jsou členem mnoha dalších mezinárodních organizací. Současnými spojenci jsou Austrálie, Nový Zéland, Japonsko, Izrael a státy NATO, z nichž Spojené království Velké Británie a Severního Irska má s USA další nadstandardní vztahy. Navíc mají USA úzké diplomatické, ekonomické a kulturní vztahy se státy, s nimiž sousedí, tedy s Kanadou a Mexikem. Jako celek prošla zahraniční politika USA především ve 20. století rozmanitým vývojem. Monroeova doktrína z roku 1823 definovala celou západní polokouli za sféru vlivu Spojených států. Po vítězné španělsko-americké válce v roce 1898 Spojené státy anektovaly Havaj, Portoriko a Filipíny. Při tzv. banánových válkách v první polovině 20. století Spojené státy intervenovaly v několika zemích Karibiku a Střední Ameriky. Na počátku století byla snaha o izolacionismus a neangažování se mimo západní polokouli. Tento trend byl na čas přerušen během první světové války, do které se USA zapojily v roce 1917 po potopení britské lodě Lusitania s Američany na palubě. Po konci války se odmítly zapojit do Společnosti národů (předchůdkyně OSN) a pokračovaly ve své politice z předválečného období. Ta byla definitivně opuštěna po japonském útoku na Pearl Harbor a vstupem USA do druhé světové války. Po konci největšího konfliktu v dějinách pomáhaly USA obnovit západní Evropu (Marshallův plán) a snažily se zabránit celosvětovému rozmachu komunismu (NATO, Korejská válka, Vietnamská válka). V rámci tohoto boje podporovaly USA také různé nedemokratické vlády (Pinochet, Suharto, Čon Tu-hwan, Perón, Husajn, Duvalier, podpora operace Kondor) či se nepřímo podílely na svržení vlád, jež odporovaly jejich zájmům (Mosaddek v Íránu, Árbenz v Guatemale), nebo se o jejich svržení snažily (podpora contras v Nikaragui).Po vítězství ve studené válce se staly USA v podstatě jedinou supervelmocí na světě. Tato jejich pozice však doznává v posledních letech určitou proměnu, zvláště v souvislosti s komplikovanou situací na Středním Východě a v neposlední řadě s mocenským vzestupem Číny, podporovaným jejím rostoucím ekonomickým potenciálem. ==== Některé problémy na začátku 21. století ==== Vlády USA čelily po světě antipatiím mnoha občanů i států, ale i protestům v samotných USA, kvůli metodám boje proti teroristům, mezi které patří zacházení s vězni ve věznicích Guantánamo a Abu-Ghrajb, provozování tajných věznic CIA mimo americké území, ve kterých . bylo povoleno mučení vězňů (Egypt, Pákistán, Polsko, Litva nebo Rumunsko), masové odposlouchávání svých občanů i spojenců (PATRIOT Act, Echelon a odhalení Edwarda Snowdena o činnosti NSA), kvůli válce v Iráku ., která destabilizovala region a vyžádala si velké množství obětí (odhady se pohybují zhruba od 115 000 do až 461 000 mrtvých od roku 2003), nebo z důvodu vojenské intervence v Libyi, která se po svržení libyjského režimu propadla do chaosu. Kritizována je také úzká spolupráce s nedemokratickými režimy jako je Saúdská Arábie a podpora vojenské intervence v Jemenu. Vztahy mezi Spojenými státy a Íránem se prudce zhoršily poté, co USA v roce 2018 odstoupily od mezinárodní jaderné dohody s Íránem a zpřísnily protiíránské sankce. ==== Americko-čínské vztahy ==== Stav vztahů mezi USA a Čínou je jedním ze základních parametrů mezinárodní politiky. Tyto vztahy se zlepšily v době prezidentství Richarda Nixona, který provedl zásadní obrat tím, že uznal vládu v Pekingu jako legitimní vládu Číny. Došlo k uznání tzv. politiky jedné Číny a Tchaj-wan byl nucen postoupit své místo v OSN Pekingu. V roce 1996 se Čína pokoušela ovlivnit americké prezidentské volby zasíláním finančních příspěvků na podporu kampaně Billa Clintona. V roce 2016 byla Čína jako vlastník amerických státních dluhopisů v hodnotě 1,244 bilionu USD největším zahraničním věřitelem Spojených států.V době vlády prezidentů George W. Bushe a Baracka Obamy se začaly projevovat rozpory zapříčiněné mocenským vzestupem Číny jako vážného hráče v celosvětovém měřítku, hlavně však v jihovýchodní Asii. Napětí mezi Čínou a Spojenými státy vystupňovala řada incidentů, například hackerské útoky, včetně krádeže osobních údajů 21,5 milionu zaměstnanců amerických federálních úřadů v roce 2015, nebo budování umělých ostrovů v Jihočínském moři. Ambice Číny jsou umocněny její rostoucí ekonomickou sílou, která se projevuje mj. v obrovských každoročních přebytcích Číny v jejím obchodu s USA. Podle názoru amerických analytiků provádí Čína protekcionistickou obchodní politiku pomocí uměle udržovaného nízkého směnného kurzu čínské měny a zároveň mnohem nížších mezd pracovníků v čínském průmyslu, čímž může nabízet své zboží v USA za velmi nízké ceny a vytlačovat tak domácí výrobce. V roce 2017 dosáhl čínský přebytek v obchodu s USA 375 miliard USD. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce amerického prezidenta v lednu 2017 se tato situace přeměnila v konflikt, přičemž USA již zavedly zvýšené celní sazby na dovoz oceli a hliníku z Číny. Pokud nedojde ke kompromisu, hrozí nebezpečí stupňující se obchodní války mezi oběma velmocemi. Ohlášené eventuální odvetné kroky Číny, kterými by zavedla vysoká cla na 128 druhů zboží dováženého z USA, neudělaly ve Washingtonu velký dojem. Podle pozorovatelů nejde prezidentu Trumpovi primárně o přístup na čínské trhy, nýbrž o zlepšení platební bilance USA a o to, aby byl celkově zbrzděn mocenský vzestup Číny. Amerika hrozí tím, že by zavedla trestná cla na další čínské dovozy ve výši 150 miliard USD ročně, a Čína neví, jak by takové obchodní válce zabránila. Ta by podle čínských odborníků zasáhla jejich zemi silněji než USA. V současné době se vedou intenzivní jednání mezi oběma státy. Do Pekingu přiletěla 2. května 2018 americká delegace, ke které patřili ministr financí Steven Mnuchin, ministr obchodu Wilbur Ross a pověřenec pro obchodní záležitosti Robert Lighthizer. Informované kruhy ve Washingtonu byly toho názoru, že cílem této delegace nebylo ihned ukončit spor s Čínou o obchodní záležitosti. === Nejznámější organizace === ==== Vládní organizace ==== CIA – Central Intelligence Agency – rozvědka pro zahraničí FBI – Federal Bureau of Investigation – kontrarozvědka a federální vyšetřovací úřad NASA – National Aeronautic and Space Agency – vládní agentura pro kosmonautiku NSA – National Security Agency – Národní bezpečnostní agentura NCIS – Naval Criminal Investigative Service – Námořní kriminální vyšetřovací služba ==== Veřejné organizace ==== Národní střelecká asociace – National Rifle Association (NRA) === Ozbrojené síly === Ozbrojené síly Spojených států amerických se skládají z pěti složek: armády, letectva, námořnictva, námořní pěchoty a pobřežní stráže. V aktivní službě je 1 426 026 lidí. Mezi výzbroj americké armády patří např. letadlové lodě, jaderné ponorky, "neviditelná" letadla či tanky Abrams. Pokročilými technologiemi disponují i výstroje a vybavení pěších a speciálních jednotek. Zapojila se do velké části hlavních konfliktů 20. století. Americká armáda pomohla porazit císařské a později i nacistické Německo v obou světových válkách. V současné době mají USA nejlépe vybavenou a nejsilnější armádu na světě.[zdroj?] Tento fakt je způsoben vysokými výdaji na obranu, zhruba 3/4 toho, co zbytek světa[zdroj?] (pro rok 2011 – 698 mld. dolarů), a rozvojem moderních technologií, jakými jsou například technologie stealth nebo mikrovlnné, sonické a ULF (Ultra-Low Frequency) zbraně, které úspěšně vyvíjejí přední americké korporace, a též značná část zbraní a munice z ochuzeného uranu. Americká armáda má vysokou bojeschopnost díky dlouholetým zkušenostem; od počátku 20. století se účastnila přibližně stovky ozbrojených konfliktů nebo intervencí. V poslední době operuje například v Afghánistánu v rámci operace Operace Trvalá svoboda a obecnějšího konceptu tzv. války proti terorismu. V současné době mají Spojené státy 823 vojenských základen, rozmístěných ve více než 130 ze 195 zemí světa. Od 2. světové války v Německu a v Japonsku, od Korejské války v Jižní Koreji a v dalších zemích. Z mezinárodních vojenských aliancí patří USA k NATO, jejímž jsou nejsilnějším členem. Ozbrojené síly USA jsou subjektem s největším dopadem na znečištění ovzduší na světě a též největší spotřebou ropy (podle CIA World Factbook je to 320 000 barelů denně, což je přibližně 15× více než v době II. světové války). Její emise navíc nejsou připočítávány k emisím USA ani země, na jejímž území ozbrojené síly operují. V současnosti operují Spojené státy vojensky podle některých zdrojů ve více než stovce zemí světa. == Administrativní členění == Spojené státy se skládají z 50 států (state / mn. č. states), jednoho federálního distriktu – District of Columbia, v němž leží federální hlavní město Washington, D.C., spadá přímo pod jurisdikci Kongresu, nespadá pod žádný stát a oficiálně není státem (i když s nimi bývá často uváděn) – a dalších nezačleněných území, např. ostrovních teritorií Portoriko a Severní Mariany. Při podepsání Deklarace nezávislosti Spojených států se Unie skládala ze 13 zakládajících států, které byly do té doby britskými koloniemi. Počet států se posléze rozrostl při expanzi na západ, dobytím či nákupem nových území americkou vládou a dělením existujících států (Západní Virginie). === Města a metropolitní oblasti === Více než 83 % Američanů žije v jedné z 361 metropolitních oblastí. V roce 2005 bylo ve Spojených státech 254 měst s populací větší než 100 tisíc, 25 měst mělo více než 1 milion obyvatel a 4 města (New York, Los Angeles, Chicago a Houston) s populací větší než 2 miliony. Ve Spojených státech je 50 metropolitních oblastí, které mají počet obyvatel přes 1 milion. Mezi nejrychleji rostoucí aglomerace patří Dallas, Houston, Atlanta a Phoenix. == Obyvatelstvo == Spojené státy americké jsou třetí nejlidnatější zemí na světě. Dne 17. října 2006 překročily hranici 300 milionů obyvatel. Počet ilegálních imigrantů se odhaduje na 12 milionů. Populační růst je 0,97 %, což je celkem vysoké číslo např. v porovnání s Evropskou unií, kde je přírůstek pouze 0,16 %. Na to, že jsou USA zemí prvního světa, je zde relativně vysoká i dětská úmrtnost (6,14 ppm) i počet lidí pod hranicí chudoby (47 milionů, tj. 15,15 %) nebo ve vězení (2,245 milionu neboli 751 na 100 000 obyvatel; tj. asi 7,5× více než průměr EU). USA mají velmi rozmanitou populaci. V zemi je 31 etnických skupin s počtem obyvatel větším než jeden milion. To je způsobeno imigrací, která provázela Spojené státy po celou jejich historii – a provází je i nadále. Od 17. století se do Spojených států stěhovali hlavně Evropané, v posledních několika dekádách imigranty představují přistěhovalci z Latinské Ameriky, hlavně z Mexika, Kuby a Portorika, a z Asie. Každoročně se do USA přistěhuje okolo jednoho milionu legálních imigrantů. === Etnické složení === Podle odhadu z roku 2005 tvoří 74,7 % obyvatelstva běloši, 12,1 % černoši/Afroameričané, 4,3 % Asiaté, Indiáni a Eskymáci pak 0,8 % a jiné ras celkem 7,9 %. V těchto číslech je zahrnuto 14,5 % těch, kdo se považují za jednu z těchto etnických skupin a zároveň za Hispánce nebo Latinoameričany. Při sčítání obyvatelstva v USA je totiž otázka rasy jedna věc, zatímco otázka hispánského původu věc druhá. Nejrychleji rostoucí skupinou jsou obyvatelé hispánského původu. Zatímco v roce 1996 tvořili 10 % obyvatelstva, v roce 2000 to bylo 12,5 % a podle odhadu z roku 2005 14,5 %. Vysoký růst je daný jednak imigrací, jednak vysokou porodností. V Kalifornii, Arizoně, Novém Mexiku a v Texasu se pravděpodobně brzy stanou většinou. Největší podíl Hispánců je v Novém Mexiku – 43,6 %. Mexičané obývají především jihozápad a západ USA, Portoričané severovýchod a Kubánci Floridu. Nehispánští běloši (většinou evropského původu) tvořili v roce 1960 85 % populace, nyní představují asi 65 % a podle prognóz klesne jejich podíl v roce 2042 pod 50 %; v roce 2050 mají tvořit 46,3 % populace. Nehispánští běloši tvořili v letech 2008–2009 51,4 % všech novorozenců. V roce 2012 jejich podíl poklesl pod 50 % a menšiny tak již tvoří většinu novorozenců.Muži tvoří 48,5 % populace, ženy 51,5 %. Mužů je přitom více ve věkových skupinách do 15 let, ale naopak nad 65 let již převažují ženy, a to o celých 12,5 %.Věkové složení obyvatelstva je následující: Zdroj === Imigrace === Od počátku kolonizace v 17. století až do 20. století mezi imigranty převládali Evropané, především Angličané, ale také Irové, kteří prchali před hladomorem v Irsku, a Němci, kteří se začali ve větších počtech stěhovat po potlačení revoluce v roce 1848. Velká část imigrantů v 19. století prošla imigračním střediskem na Ellis Islandu v New Yorku. Ve druhé polovině 19. století se do Spojených států stěhovalo mnoho Čechů, kteří se usazovali především v Texasu a ve státech středozápadu (např. v Nebrasce tvoří Čechoameričané okolo 5 % obyvatel), ale také ve velkých městech jako Chicago, kde byl . starostou český rodák Antonín Čermák.Imigrační zákon z roku 1921 (Emergency Quota Act), který byl ještě zpřísněn v roce 1924, omezil přistěhovalectví do USA kvótami, což nejvíce postihlo emigranty z jižní a východní Evropy, kteří tvořili na počátku 20. století přes polovinu nově příchozích. Ve 30. letech tento zákon bránil příchodu Židů, kteří prchali před nacistickým Německem. Zákon byl změněn až v roce 1952. V 50. a 60. letech se do Spojených států stěhovalo ročně 200–300 tisíc lidí.Prezident Lyndon B. Johnson v roce 1965 podepsal zákon Immigration and Nationality Act of 1965, který zrušil jakákoliv rasová omezení pro imigraci a Spojené státy otevřel imigrantům ze zemí třetího světa, především z Latinské Ameriky, Karibiku a Asie, kteří postupně mezi imigranty převládli. Na počátku 21. století Spojené státy přijímaly okolo 1 milionu imigrantů ročně. V roce 2015 se do Spojených států přistěhovalo legálně více než milion lidí, ale jenom 85 tisíc z nich přišlo z Evropy.Takzvaná "sanctuary cities", tedy ochranitelská či azylová města, mezi než patří New York, Los Angeles, Denver, Chicago, Seattle a stovky dalších amerických měst a okrsků, která jsou většinou ovládaná demokraty, odmítají na svém území uplatňovat federální zákony týkající se imigrace a chrání nelegální imigranty před federální vládou. === Jazyky === Angličtina je výlučným mateřským jazykem pro asi 82 % obyvatel, španělština pro 10 % obyvatel. USA nemají na federální úrovni zákonem kodifikovaný úřední jazyk, nicméně angličtina jím fakticky je a některé zákony a předpisy vyžadují v určitých oblastech její znalost (viz např. požadavky pro naturalizaci). Některé jednotlivé státy Unie úřední jazyky kodifikovány mají, a to buďto angličtinu, nebo vícero jazyků včetně angličtiny. Vícejazyčné státy jsou Havaj (angličtina a havajština), Nové Mexiko (angličtina a španělština) a Louisiana (angličtina a francouzština). V různých dalších závislých územích je situace ještě pestřejší, často je zvláštními předpisy chráněn jazyk původních obyvatel. === Náboženství === Ve Spojených státech amerických hrají náboženství mnohem významnější roli, než je tomu v Evropě, kde došlo v druhé polovině 20. století k rozsáhlé sekularizaci společnosti v řadě zemí (kupř. Švédsko, Česko, Estonsko a další). Je obtížné, až nemožné, dodat pro USA přesná čísla, neboť v této oblasti neexistují žádné ucelené statistiky typu sčítání lidu (americké pojetí odluky církve od státu má za následek, že se státní úřady na věci týkající se víry neptají), takže počty věřících se odvozují buďto ze soukromých průzkumů či údajů samotných církví a představují spíše hrubé odhady. Obyvatel bez vyznání, ateistů a agnostiků je jen asi 14 %. Nejrozšířenějším náboženstvím ve Spojených státech je křesťanství, k němuž se hlásí asi 76 % až 81 % obyvatel. Zhruba 2/3 z nich jsou protestanti, kteří jsou ovšem roztříštěni do mnoha dílčích seskupení a denominací, takže nejsilnější církví je církev římskokatolická, k níž náleží zbylá třetina křesťanů (asi 25 % obyvatel). Jsou tam i početné diecéze východních katolíků, z celkem 10 církví: arménští katolíci, syrští katolíci, syromalankarští katolíci z Indie, syromalabarští katolíci z Indie, chaldejští katolíci z Iráku, maronité, řeckokatolíci-melchité, ukrajinští řeckokatolíci, rusínští řeckokatolíci a rumunští řeckokatolíci. Celkem mají tyto církve 468 330 věřících. Patří k nim také část z 36 000 arménských katolíků a část z 6 200 rumunských řeckokatolíků z diecézí pro USA a Kanadu. Je tam též personální Ordinariát katedry sv. Petra pro římskokatolíky anglikánského ritu (bývalé episkopály z ECUSA-Episkopální církve v USA), který vznikl 1. ledna 2012, roku 2012 měl 2 550 věřících a 23 kněží ve 12 farnostech; počet věřících narůstá - 2013 již 4 550, 23 kněží ve 12 farnostech, 2014 - už 6 000 věřících a 40 kněží ve 25 farnostech. Ordinářem je Jeffrey Neil Steenson, do září 2007 jeden z biskupů ECUSA, oficiálně konvertoval (i s rodinou) 1. prosince 2007, ordinářem je od 1. ledna 2012, uveden do úřadu 12. února 2012. Jako nejpočetnější a nejvýznamnější skupina obyvatel (z náboženského hlediska) jsou bráni evangelikálové, těsně následovaní katolíky (obojí zhruba 25 %), přičemž pořadí se může v různých statistikách měnit. Vysoká koncentrace konzervativních protestantů v jihovýchodní části USA, kde představují dominantní kulturní a politickou sílu, dala této oblasti přezdívku "biblický pás" (Bible Belt).V roce 1830 vznikla Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (tj. mormoni), jejíž stoupenci v první polovině 19. století osídli území budoucího státu Utah, kde jsou i dnes většinovou církví. Nekřesťanská náboženství představují asi 3,5 % obyvatel USA, přičemž nejvýznamnější z nich jsou judaismus(židé), islám, buddhismus a hinduismus. Zejména počet vyznavačů islámu a buddhismu rychle roste. křesťané 76,7 % protestanti 52 % baptisté 16,3 % metodisté 6,8 % luteráni 4,6 % římští katolíci 24,5 %, plus východní katolíci agnostici, ateisté, bez vyznání celkem 14,2 % židé 1,6 % muslimové 0,6 % buddhisté 0,5 % hinduisté 0,4 % === Systém vzdělávaní === Vzdělávací systém je v USA podobný v každém z 50 států. Školní systém je v kompetenci jednotlivých států. Výrazné rozdíly mohou být hlavně ve financování. Veřejné školství je dále decentralizované v rámci každého státu, např. od státního výboru vzdělávání až po místní školské obvody. Obecné požadavky jednotlivých států se realizují prostřednictvím těchto místních školních obvodů. Ty jsou spravovány školní radou, kterou si volí občané. O formě výuky, osnov, použití učebnic rozhoduje školní rada spolu s kompetentním pedagogickým pracovníkem školy. Financování škol bylo založeno na peněžních prostředcích plynoucích z místních daní. Aktuálně se školy financují hlavně ze státního rozpočtu a o použití prostředků rozhoduje školní rada.Veřejné školství je všeobecně dostupné. Věk vzdělávací povinnosti je v jednotlivých státech různý. Začíná v pěti až osmi letech a končí ve čtrnácti až osmnácti letech. Vzdělávací povinnost se zpravidla plní školní docházkou do veřejných škol, do státem akreditovaných soukromých škol nebo schválenými programy domácího vzdělávání. Ve většině veřejných a soukromých škol je výuka rozdělena do tří stupňů (úrovní): "základní" škola (elementary school; v Česku první stupeň základní školy, spíše "obecná" škola), . "střední" odpovídá druhému stupni české základní školy nebo nižším ročníkům víceletých gymnázií (middle school, někdy junior high school) a "vysoká" (high school, někdy secondary education), odpovídající českým středním školám. V převážné většině škol těchto stupňů jsou děti rozděleny do věkových skupin na ročníky, resp. třídy (grade) od školky (Kindergarden) pro nejmladší žáky přes první třídu až po dvanáctý ročník (třídu), poslední rok "vysoké" školy. Přesné věkové přiřazení žáků a studentů (anglicky jen student) v ročnících se trochu liší podle místa. Vyšší, terciární vzdělávání, známější jako college univerzitní úrovně je obecně vedeno nezávisle na základním a středním školství. V roce 1954 Nejvyšší soud rozhodl, že rasová segregace na amerických veřejných školách je protiústavní. V boji za desegregaci začaly americké soudy v 60. a 70. letech nařizovat povinné rozvážení dětí odlišných ras do škol v jiných čtvrtích (tzv. desegregation busing), aby byla zajištěna rasová rovnováha na amerických školách. To se ovšem setkalo s odporem mnoha bílých rodičů a nastal tzv. bílý útěk z velkých měst.Dne 3. července 2018 vydala Trumpova administrativa nařízení, kterým zrušila dosavadní praxi pozitivní diskriminace (tzv. affirmative action) na amerických středních a vysokých školách, které se mohly při přijímání studentů rozhodovat podle rasového klíče a směly zvýhodňovat afroamerické a hispánské uchazeče o přijetí na školu. Harvardova univerzita a některé další americké univerzity se rozhodly nařízení vlády nerespektovat a chtějí dál uplatňovat rasové hledisko při výběru budoucích studentů. === Zdravotní péče === Spojené státy patří mezi země s nejvyššími výdaji na zdravotnictví v poměru k HDP. V mezinárodních žebříčcích kvality zdravotnických systémů (WHO, The BMJ) však nepatří ke špičce. V roce 2008 se USA podle OECD při srovnání délky života, kojeneckou úmrtností nebo potenciálně ztracených let života v souvislosti se zdravotním stavem umístili v dolní třetině států OECD. Přesto jsou USA zemí s nejrozšířenějším využíváním moderních medicínských technologií. V USA neexistuje univerzální zdravotní systém zajišťující péči pro všechny obyvatele. Některé státy však v minulosti vyvíjely iniciativu směrem k univerzálnímu systému, například zavedením povinného zdravotního pojištění, které chudým dotuje stát. Jde hlavně o státy Minnesota a Massachusetts. Vláda USA financuje z daní zdravotní péči pro přibližně 28% obyvatel, a to zejména pro lidi nad 65 let a zdravotně postižených (Medicare), chudých ( Medicaid), pro děti z rodin s nízkým příjmem (Children' s Health Insurance Program), jakož i pro vojenské veterány (Veterans Health Administration) a lidí v aktivní vojenské službě (Tricare). Vláda také financuje kliniky poskytující předporodní péči a spolu s charitativními organizacemi i většinu hospiců pečujících o lidi, jejichž očekávaná délka dožití je do šesti měsíců. Podíl veřejných výdajů na celkových výdajích na zdravotnictví dlouhodobě stoupá. Ve srovnání s většinou jiných států OECD vláda USA nereguluje ceny léků, důsledkem čehož jsou zejména ceny originálních léků podstatně vyšší. Vznikají tak příznivé podmínky pro vývoj nových léků, z čehož profitují i jiné státy. Značná část výdajů na zdravotnictví v USA směřuje do výzkumu. Většinu (hlavně aplikovaného) výzkumu financují soukromé ziskové firmy, přičemž vláda se orientuje zejména na základní výzkum. Veřejná diskuse se týká hlavně problému rychle rostoucích nákladů, nerovného přístupu ke zdravotní péči a nárůstu počtu nepojištěných, resp. nedostatečně pojištěných Američanů. V roce 2015 bylo bez zdravotního pojištění 28,6 milionu Američanů. K nejvíce diskutovaným řešením patří různé možnosti zavedení univerzálního zdravotního systému. == Společnost == === Americký způsob života === Společnost v USA charakterizuje americký způsob života (American way of life). Široké vrstvy obyvatelstva jsou nábožensky založené. Společenské tradice se historicky odvozují od puritánství. To ukazuje například prudérní filmový rating MPAA či citlivost na sexismus. Vlastní pohled na sebe charakterizuje americká výjimečnost. V zemi je rozšířena představa tzv. amerického snu. Velkou roli hraje v ústavě USA zakotvené právo na vlastnění ručních palných zbraní. V některých státech, například v Texasu, je dovoleno nosit ruční zbraně viditelně u sebe, v městě New Yorku je to naopak zakázáno. === Oligarchie === Dvě americké univerzity, Northwestern University a Princeton, vypracovaly společnou studii uveřejněnou v roce 2014, ve které zkoumaly 1 779 politických změn či návrhů z let 1981 až 2002. Zaměřily se na otázku shody těchto změn s veřejným míněním lidí, kteří je prosazovali. Touto studií bylo zjištěno, že zatímco míra prosazení legislativních návrhů ve prospěch nejbohatších 10 % Američanů měla lineární závislost na jejich preferenci, prosazení legislativních změn ve prospěch průměrných Američanů bylo nezávislé na tom, jak moc si Američané dané změny přejí nebo je potřebují. Dochází tak k tomu, že není uplatňována "vůle lidu", ale vůle několika málo elit a dá se tak mluvit o existenci oligarchie a neexistenci demokracie v USA. Ekonomické elity a organizované skupiny, zastupující velké zájmy byznysu, mají podstatný nezávislý dopad na politiku Spojených států, zatímco zájmy mas a průměrných občanů mají [na prosazení politických změn] nepatrný nebo žádný vliv.|Studie Nothwestern University . a PrincetonuNa začátku roku 2017 byl tzv. index demokracie Spojených států amerických ohodnocen hodnotou pod 8,0, čímž se podle Ekonomické zpravodajské jednotky (Economist Intelligence Unit, EIU), která hodnocení prováděla, země přesunula z kategorie "plná demokracie" do kategorie "vadná demokracie" – poprvé ve své historii. === Chudoba === Studie OSN z května 2018 konstatovala, že 40 milionů Američanů žije v chudobě a 5 milionů žije v podmínkách třetího světa. Podle údajů americké národní koalice proti bezdomovectví z roku 2009 má 44 % bezdomovců práci a přesto nedokáží bezdomovectví uniknout. === Kriminalita === V USA je kriminalita relativně vyšší než v Evropě (v roce 2013 bylo 4,3 vraždy na 100 000 obyvatel za rok), velmi se ale liší dle státu a města. Průřezová analýza Světové zdravotnické organizace Mortality Database z roku 2010 ukázala, že míra vražd je ve Spojených státech sedmkrát vyšší než v jiných rozvinutých zemích (nicméně zhruba na celosvětovém průměru). Míra vražd s použitím střelné zbraně pak 25,2krát vyšší. Nebezpečná jsou zejména ghetta obývaná městkou chudinou. Město s nejvyšší mírou kriminality je Detroit, kde je ukazatel vražd na zhruba desetinásobku amerického průměru. Ze států měla k roku 2012 největší vražednost Louisiana, nejnižší pak New Hampshire. Právo nosit zbraň zaručuje Američanům jeden z dodatků ústavy, byť se o věci vede široká společenská diskuse. Podle údajů FBI z let 1980-2008 spáchali 90% vražd muži a 52,5% černoši. Černoši tak v USA páchají vraždy osmkrát častěji než bílí Američané (počítáno v to i Hispánce). Většina vražd je nicméně "uvnitř jedné rasy", neboli 93% zavražděných černochů připadá na černošské vrahy, 84% bílých obětí bylo zabito bílými vrahy.Třicet z padesáti států federace má ve svém zákonodárství trest smrti. Od roku 1967 do roku 1977 se kvůli rozhodnutí Nejvyššího soudu USA popravy nevykonávaly, nicméně po průlomovém rozhodnutí Nejvyšší soudu z roku 1976 byla praxe obnovena. Od té doby bylo vykonáno zhruba 1300 proprav, drtivá většina z nich ve třech státech: Texas, Virginie a Oklahoma. V roce 2015 měly díky tomu Spojené státy pátý nejvyšší počet poprav na světě, po Číně, Íránu, Pákistánu a Saúdské Arábii. Spojené státy mají rovněž nejvyšší počet uvězněných osob na světě. Počet vězňů se od roku 1980 zečtyřnásobil. Podle kritiků měla na tento trend vliv privatizace vězeňství v 80. letech, rozhodující však byla patrně změna postoje státu k drogám od 80. let – podle Federal Bureau of Prisons je většina vězňů ve federálních věznicích odsouzena za trestné činy spjaté s drogami. Nejvyšší míra uvězněnosti je v Oklahomě, nejnižší v Massachusetts. == Ekonomika == Ekonomika Spojených států amerických je nejsilnější národní ekonomikou, druhý největší ekonomický celek na světě (za ekonomikou Evropské unie) a země s druhým největším objemem zahraničního obchodu (za Čínou). Její hrubý národní produkt v roce 2011 byl 14,991 bilionu dolarů, s 48 350 dolary na obyvatele. Ekonomiku USA z velké části tvoří služby a výzkum; primární (suroviny-zpracovávající) průmysl tvoří jen nepatrnou část. Zemědělství tvoří pouhé 1 % hrubého národního produktu. V USA, oblasti nazvané Silicon Valley, sídlí také řada technologických firem. Mezi známými firmami najdeme společnosti Google, Amazon.com, Microsoft, Facebook, Apple a další. Mezi problémy americké ekonomiky patří státní a veřejný dluh. Spojené státy měly v roce 2015 státní dluh zhruba 18 151 miliard $, což je asi 102 % jeho HDP. Je to největší zahraniční dluh na světě a 11. největší vládní dluh na % HDP na světě. Mezi další problémy patří korporátní dluhopisy, hypoteční krize vyvolaná pádem cen nemovitostí, nízké úroky, výrazně negativní saldo zahraničního obchodu, vzrůstající inflace a uspokojení nároků tzv. baby boom generace, která v současnosti začíná čerpat sociální důchody. Mezi největší obchodní odvětví patří maloobchodní a velkoobchodní prodej, sektor (finančních, obchodních, zdravotnických, sociálních) služeb, proporcionálně vysoký podíl má i věda a výzkum nebo třeba zábavní průmysl. Spojené státy mají nejvyšší spotřebu na světě co se týče ropy, zemního plynu, elektřiny a řady dalších komodit. Hlavními obchodními partnery jsou Evropská unie včetně Spojeného království, Kanada, Mexiko, Japonsko a Čína. Zahraniční obchod USA je již desítky let ve schodku, který se od roku 1998 začal prohlubovat. Od roku 2001 přesahuje negativní bilance (s jedinou výjimkou) hranici 400 miliard $ ročně (viz informační grafika). Celkový zahraniční dluh USA dosáhl koncem října 2018 částku 6 200 miliard $, přičemž největšími zahraničními věřiteli jsou Čína (1139 miliard $), Japonsko (1019 miliard $) a Brazílie (314 miliard $). === Sociální reformy === Během prezidentských období Baracka Obamy došlo k posunu v schvalování dvou zásadních reforem – v oblasti zdravotní péče a v oblasti přistěhovalectví. Reforma zdravotního pojištění – zdravotní pojištění je v této zemi záležitostí každého jedince, zatím není povinné. Zároveň jsou pojišťovny soukromými firmami, výše pojištění se neodvíjí od výše příjmu, ale je rozdělena dle věku, prodělaných nemocí atd. To znamená, že mnoho lidí z rodin s nízkými příjmy si nemůže dovolit pojištění platit. Ze statistiky National Center for Health Statistics z roku 2012 vyplývá, že 45,5 milionů (tedy 14,7 %) osob bylo nepojištěno v době rozhovoru, pročež 57,7 milionů (18.6 %) nebylo pojištěno alespoň část roku předcházejícímu interview, z toho 34,1 milionů nebylo pojištěno více než rok. Z celkového počtu bylo nepojištěno 4 900 000 (6.6 %) dětí do 18let. Ze statistiky také vyplývá, že počet lidí, kteří si neplatí zdravotní pojištění, mírně klesá a přibližně 10 % neplatičů nepochází z rodin s nízkými příjmy. Reforma zvaná "Obamacare" (Patient Protection and Affordable Care Act), která má začít platit od ledna 2014, by měla pro všechny občany USA zajistit podstatně větší dostupnost zdravotního pojištění. Také například zakazuje firmám, které zajišťují zdravotní pojištění, jakoukoliv diskriminaci – tedy posuzovat výši zdravotní pojistky klienta podle jeho předchozího zdravotního stavu či na základě pohlaví, jak bylo doposud běžné, a proto bylo zdravotní pojištění v podstatě nedostupné pro vážně nemocné a sociálně slabé občany. Imigrační reforma – v USA žije asi 11 milionů nelegálních přistěhovalců. Názory na jejich dopad na ekonomiku se různí, od pozitivního přínosu vzhledem k poměru zjednodušeně vyjádřeno práce/mzda/útrata – nekvalifikovaná práce za co nejnižší mzdu(neakceptovatelnými pro Američany), která je zde utracena, . k negativní dopadům souvisejícím s šedou ekonomikou, vzděláváním, zdravotní péčí,občanskými právy, atd. Dne 27. 6. 2013 došlo v Senátu USA k většinovému schválení "Border Security, Economic Opportunity, and Immigration Modernization Act of 2013". Tato reforma by umožnila zlegalizování pobytu imigrantů, případně získání občanství. Také by se změnil systém vydávání legálních víz v závislosti na ekonomických potřebách státu, zvýšily by se kontroly na hranicích s Mexikem. Tato reforma musí ještě projít schválením v Kongresu. Prezident Obama se v roce 2014 snažil imigrační reformu prosadit pomocí exekutivních nařízení, která obcházejí Kongres, čímž podle kritiků porušil americkou Ústavu a proto celkem 26 amerických států v čele s Texasem podalo na Obamovu administrativu žalobu. === Turismus === Mezi nejvýznamnější centra cestovního ruchu patří velkoměsta (New York, Los Angeles). Množství turistů navštěvuje národní parky (Yellowstonský, Yosemitský, Sequoia, Grand Canyon, Everglades, Redwood, Mamutí jeskyně, Olympic, Great Smoky Mountains, Glacier, Carlsbadské jeskyně, Skalnaté hory). Nejnavštěvovanější přírodní památkou jsou ovšem Niagarské vodopády, jež leží na hranicích s Kanadou. Poblíž amerického města Keyston v Jižní Dakotě se nachází národní památník Mount Rushmore, sousoší čtyř amerických prezidentů vytesané do skály. Každoročně ho navštíví okolo dvou milionů turistů. Mnohé atrakce nabízí proslulý zábavní park Disneyland. Mnoho turistů chce vidět i centrum filmového průmyslu Hollywood. K nejcenějším památkám z předkolumbovské historie patří Národní park Mesa Verde, který byl zapsán i na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Z nepřírodních památek se na seznam dostala i budova Independence Hall ve Filadelfii, kde byla přijata Deklarace nezávislosti Spojených států, a Socha Svobody, která se stala nejen symbolem New Yorku, ale i celých USA. K dalším známým, ba ikonickým, stavbám patří Gateway Arch v St. Louis, Golden Gate Bridge v San Franciscu, Empire State Building a nádraží Grand Central Terminal v New Yorku, Lincolnův památník, Bílý dům a Kapitol ve Washingtonu, Millennium Park v Chicagu. Metropolitní muzeum umění či Carnegie Hall v New Yorku patří k nejnavštěvovanějším kulturním institucím. Řadu turistů láká i město hazardu Las Vegas (zejm. slavná Fontána Bellagio), přímořská letoviska na Floridě (např. Miami Beach) nebo v Kalifornii (např. Santa Monica se slavným molem, v minulosti centrem americké taneční kultury). == Infrastruktura == === Doprava === Automobilismus hraje klíčovou roli nejen v americké osobní dopravě, ale v celé americké kultuře. Spojené státy mají nejvyšší míru vlastnictví automobilů na obyvatele na světě, v roce 2017 bylo v Americe 255 009 283 motorových vozidel – to značí poměr 910 vozidel na 1000 osob. Průměrný dospělý Američan stráví každý den v autě 55 minut. Centrem automobilového průmyslu byl tradičně Detroit a celý tzv. rezavý pás kolem Velkých jezer, alespoň do krize z roku 2008. Tradičními automobilovými značkami byli Ford, Lincoln, Chrysler, Chevrolet, Jeep, Cadillac, Buick nebo Dodge. Některé značky už ovšem zanikly. Mezi motorkami měly velkou tradici značky Indian a Harley-Davidson, která si vytvořila specifickou uživatelskou kulturu. Automobilisté i motocyklisté mohou využívat jednu z největších sítí veřejných silnic na světě, v délce 6,4 miliónu kilometrů, z toho 91 700 kilometrů jsou dálnice, často mnohaproudové. Některé silnice mají přímo ikonický charakter, například slavná U.S. Route 66, která sice již v dálničním systému není (od roku 1985), ale její části fungují pro turisty jako Historic Route 66. Velkou tradici má i americká železnice, ačkoli počet přepravených osob je oproti Evropě nízký (přibližně 31 miliónů osob ročně). V posledních letech se ale zájem zvyšuje – mezi roky 2000 a 2010 vzrostl počet uživatelů vnitrostátní meziměstské osobní železnice o 37%. Na rozdíl od jiných druhů dopravy, na železnici hraje velkou úlohu státní sektor. Největší společností je státní dopravce Amtrak, který vznikl roku 1971, když převzal 26 menších společností. Nejrušnější železniční trasou je plně elektrifikovaný Severovýchodní koridor, spojující Washington a Boston. Zde je přepravováno asi 10 milionu cestujících (tedy třetina výkonů celého Amtraku) a jezdí zde i rychlovlak Acela vyráběný kanadskou společností Bombardier. Civilní letecká přeprava hraje, na rozdíl od evropských zemí, velkou roli i ve vnitrostátní dopravě. Letecké společnosti jsou výhradně soukromé, naopak letiště jsou obvykle vlastněna veřejnými korporacemi, obvykle městy. Tři největší letecké společnosti na světě jsou americké, mezi nimi dominuje American Airlines. Hartsfield-Jackson International Airport u Atlanty je nejvytíženějším letištěm na světě. Los Angeles International Airport čtvrtým a O'Hare International Airport u Chicaga šestým. Americká společnost Boeing je spolu s evropským Airbusem největším výrobcem letadel na světě a také největším americkým exportérem. == Kultura == === Sport === Nejoblíbenější sporty ve Spojených státech jsou (v tomto pořadí): americký fotbal, baseball, basketbal, lední hokej, fotbal, tenis, golf a wrestling. Čtyři hlavní profesionální sportovní ligy ve Spojených státech jsou Major League Baseball (MLB), National Basketball Association (NBA), National Football League (NFL) a National Hockey League (NHL), všechny čtyři patří mezi nejlukrativnější sportovní ligy na světě. Profesionální fotbalová liga Major League Soccer (MLS) zatím nedosahuje úrovně popularity čtyř nejvyšších soutěží nebo jejich mezinárodních protějšků, ačkoliv její průměrná návštěvnost roste. Americký původ má basketbal, volejbal, skateboarding a snowboarding. Lakros vymysleli ve 12. století severoameričtí indiáni. K americkým sportovním legendám patří boxeři Muhammad Ali, Joe Frazier a Mike Tyson, basketbalisté Michael Jordan, Kobe Bryant, LeBron James, Magic Johnson, Shaquille O'Neal, Kareem Abdul-Jabbar, Wilt Chamberlain, Karl . Malone, Tim Duncan a Larry Bird, baseballisté Babe Ruth, Jackie Robinson, Joe DiMaggio, Barry Bonds a Hank Aaron, tenistky Serena Williamsová, Chris Evertová a Billie Jean Kingová, tenisté Andre Agassi, John McEnroe ., Jimmy Connors a Pete Sampras, golfisté Tiger Woods a Jack Nicklaus, cyklista Lance Armstrong, plavci Michael Phelps (23 zlatých olympijských medailí), Mark Spitz (9 zlatých olympijských medailí), Matt Biondi (8 zlatých) a Jenny Thompsonová (8 zlatých), atleti Jesse Owens, Carl Lewis, Florence Griffith-Joynerová, Michael Johnson a Ray Ewry. Jediným americkým mistrem světa v šachu byl Bobby Fischer. K největším hvězdám amerického fotbalu patří Jerry Rice nebo Adam Vinatieri. USA jsou na letních olympijských hrách medailově nejúspěšnější zemí, na zimních jsou druhé za Norskem. K největším "zimním hvězdám" amerického sportu patří sjezdařka Lindsey Vonnová. Nejúspěšnějším americkým hokejistou v NHL byl Mike Modano. Spojené státy osmkrát olympijské hry pořádaly. Čtyřikrát šlo o hry letní (v St. Louis roku 1904, v Los Angeles v letech 1932 a 1984, v Atlantě 1996) a čtyřikrát o hry zimní (v Lake Placid 1932 a 1980, ve Squaw Valley 1960 a v Salt Lake City 2002). V roce 2028 se budou konat letní hry již potřetí v Los Angeles. V roce 1994 pořádaly Spojené státy mistrovství světa ve fotbale. === Literatura === Americkými nositeli Nobelovy ceny za literaturu jsou Ernest Hemingway, John Steinbeck, Thomas Stearns Eliot, William Faulkner, Pearl S. Bucková, Toni Morrisonová, Saul Bellow, Isaac Bashevis Singer, Sinclair Lewis a Eugene O'Neill. Ke klasikům americké literatury patří též Mark Twain, Arthur Miller, Jerome David Salinger, Vladimir Nabokov, Francis Scott Fitzgerald, Ayn Randová, Truman Capote, Henry James, John Updike, Norman Mailer, Philip Roth . , O. Henry, Gore Vidal, Charles Bukowski, Henry Miller či Thomas Pynchon v próze, Walt Whitman, Emily Dickinsonová, Ralph Waldo Emerson, Jack Kerouac, Allen Ginsberg, Ezra Pound, Robert Frost, Sylvia Plathová, Langston Hughes či Henry Wadsworth Longfellow v poezii a Tennessee Williams v dramatu. Velké popularity lze v USA dosáhnout i za pomoci jediné knihy, jako se to stalo Harper Leeové (Jako zabít ptáčka) Margaret Mitchellové (Jih proti severu), Harriet Beecher Stoweové (Chaloupka strýčka Toma) nebo Maye Angelou (I Know Why the Caged Bird Sings). Spojené státy byly vždy především velmocí v oblasti žánrové literatury. Králem žánrů byl již Edgar Allan Poe. Dobrodružný román přivedl k dokonalosti Jack London, Herman Melville do něj vnesl slavnou postavu a symbol touhy Mobydicka, Edgar Rice Burroughs Tarzana, James Fenimore Cooper svého Posledního mohykána. Isaac Asimov, Ray Bradbury, Robert A. Heinlein a Philip K. Dick patří ke klasikům sci-fi. Na jejím pomezí se vždy rafinovaně pohyboval i Kurt Vonnegut. Stephen King se stal králem literárního hororu a thrilleru, když tak navázal na svého velkého předchůdce Howarda Phillipse Lovecrafta. Známým autorem thrillerů je také John Grisham. Mario Puzo se proslavil svým mafiánským eposem Kmotr. Drsnou detektivní školu zakládal Dashiell Hammett. Revoluci v žánru fantasy svou Hrou o trůny způsobil George R. R. Martin. Skulinu na trhu objevila i Stephenie Meyerová se svou ságou Stmívání, stejně jako Ursula K. Le Guinová. K průkopníkům americké fantasy patřil již "temný romantik" Nathaniel Hawthorne. Špiónské romány proslavily Toma Clancyho. Kouzlo konspiračních teorií zužitkoval beze zbytku Dan Brown. V humoristickém žánru se prosadil Washington Irving. Biografie proslavily Carla Sandburga. Řadu klasických komiksových postav vytvořil Stan Lee. V dějinách amerického divadla sehrály velkou roli "lehčí" žánry jako burleska, vaudeville či minstrel show, které se staly předpokladem rozvoje muzikálu, v němž se Američané stali velmocí. Proslulou se stala zejména čtyřicítka scén na newyorské ulici Broadway, kde měly premiéru jedny z nejslavnějších muzikálů 20. století, zejména z pera Brita Andrew Lloyd Webbera (Fantom opery, Cats, Evita, Jesus Christ Superstar), ale i řady dalších autorů (West Side Story, Oklahoma!, Chicago, My Fair Lady). Od roku 1947 je udílena prestižní divadelní cena Tony. === Výtvarné umění === Americké výtvarné umění bylo dlouho ve stínu evropského, ale v 19. století se emancipovalo a stalo se svébytným. Mary Cassattová byla nejvýznamnější reprezentantkou impresionismu v severní Americe. Blízko k němu měl i James Abbott McNeill Whistler. Na realistickou malbu vsadil Edward Hopper, regionalismus zakládal Grant Wood. Průkopnicí moderního umění v USA byla Georgia O'Keeffe. Modernismus došel ke svému vrcholu v díle Jacksona Pollocka, jenž je jedním z hlavních světových představitelů abstraktního expresionismu. V USA v 60. letech 20. století vznikl i zcela osobitý výtvarný směr zvaný pop-art. Jeho hlavním představitelem byl Andy Warhol (narozen na Slovensku), k dalším reprezentantům patřil Roy Lichtenstein. Jean-Michel Basquiat založil pouliční graffiti. Uměleckou fotografii formoval zvláště Man Ray. Silná je americká architektura. Frank Lloyd Wright zavedl koncept "organické architektury". Podobným průkopníkem byl Buckminster Fuller, tvůrce geodetických kopulí. Louis Sullivan je označován za "otce mrakodrapů", které jsou pro americkou kulturu přímo ikonické. Typickými bílými domy proslul modernista Richard Meier. Mezi modernismem a postmodernismem stál Philip Johnson. Klasikem postmodernismu je Robert Venturi. V Číně narozený I. M. Pei se proslavil svými moderními zásahy do galerie Louvre v Paříži. === Hudba === K nejslavnějším americkým skladatelům vážné hudby patří George Gershwin, Leonard Bernstein, Aaron Copland a Philip Glass. V čele avantgardních pokusů stál John Cage. Legendou filmové hudby je John Williams, ve stejném žánru prosluli též James Horner, Henry Mancini či Quincy Jones. Králem muzikálů byl Cole Porter. Scott Joplin založil hudební styl ragtime. Jazzovými legendami jsou Louis Armstrong, Ella Fitzgerald, Miles Davis, Glenn Miller, Nat King Cole, Charlie Parker, John Coltrane. Nejslavnější sóloví umělci populární a rockové hudby pocházejí často právě z USA. Klasiky 40.–70. let, otci zakladateli žánru, jsou Elvis Presley, Bob Dylan, Johnny Cash, Jimi Hendrix, Frank Sinatra, Pete Seeger, B.B. King, Ray Charles, Bruce . Springsteen, James Brown, Janis Joplin, Tina Turner, Aretha Franklin, Frank Zappa, Stevie Wonder, Bing Crosby, Chuck Berry, Eartha Kittová, Liza Minnelli, Duke Ellington, Joan Baezová, Buddy Holly, Lou Reed, Billie Holiday, Diana Rossová, Donna Summer, Nina Simone, Gene Kelly, Etta James, Alice Cooper či Iggy Pop. Další silná vlna přišla v 80. letech: Michael Jackson, Madonna, Whitney Houston, Cher, Prince, Mariah Carey, Janet Jackson. V 90. letech nastal mohutný nástup rapu a hip-hopu, nejslavnějšími rappery se stali Eminem, Tupac Shakur, 50 Cent, Kanye West, Akon, Jay Z, Snoop Dogg, Dr. Dre, Lil Wayne. Králem latino-popu je Ricky Martin, americké country pak Dolly Parton. V posledních letech kralují hitparádám Lady Gaga, Beyoncé, Katy Perry, Miley Cyrus, Britney Spears, Justin Timberlake, Bruno Mars, Anastacia, Taylor Swift, Christina Aguilera, Pink, Gwen Stefani, Usher, Lana Del Rey, Norah Jones. Ze Spojených států pochází mnoho z nejslavnějších rockových skupin. Povětšinou z Kalifornie: The Doors (Jim Morrison), Metallica (James Hetfield), Linkin Park (Chester Bennington), Red Hot Chili Peppers (Anthony Kiedis), Eagles, The . Beach Boys, Thirty Seconds to Mars (Jared Leto), Green Day (Billie Joe Armstrong), Guns N' Roses (Axl Rose), Megadeth (Dave Mustaine), Korn, Blink-182, Slayer, The Black Eyed Peas. Největším narušením kalifornské kulturní hegemonie byla vlna grunge z 90. let, která se zdvihla v Seattlu: Nirvana (Kurt Cobain, Dave Grohl), Alice in Chains, Pearl Jam či Soundgarden. Silná hudební scéna je ale také na východním pobřeží: Bon Jovi (Jon Bon Jovi), Kiss, Aerosmith (Steven Tyler), R.E.M., Ramones, My Chemical Romance, The Velvet Underground, Simon & Garfunkel (Paul Simon, Art Garfunkel), Pixies, Backstreet Boys. Z amerického vnitrozemí je cesta ke světové slávě o dost těžší, nicméně našly se i takové případy: skupina Evanescence vznikla v Arkansasu, metaloví Nine Inch Nails v Ohiu, Slipknot v Iowě či Pantera v Texasu. Nejslavnější americkou tanečnicí byla Isadora Duncanová. === Kinematografie === Americký filmový průmysl je nejrozvinutější na světě, jeho synonymem je Hollywood, komplex filmových koncernů v Kalifornii – byť existují studia i jinde. Zcela zvláštní pozici v americké i globální kultuře si vydobyl Walt Disney, který způsobil revoluci v dětském a kresleném filmu a vytvořil i vlastní obchodní impérium. Režiséry nejslavnějších hollywoodských blockbusterů byli Steven Spielberg (E.T., Čelisti) a George Lucas (Hvězdné války). Ron Howard proslul blockbustery podle knih Dana Browna, ale i ceněným životopisným snímkem Čistá duše. Westerny proslul John Ford. Specialistou na sci-fi byl Robert Zemeckis, na svém kontě má ale i ceněnou "kroniku Ameriky 2. poloviny 20. století", snímek Forrest Gump. Komedie byli doménou George Cukora (Adamovo žebro) nebo Billyho Wildera (Někdo to rád horké), komediální klasiky mají na svém kontě i Woody Allen (Annie Hallová), Sydney Pollack (Tootsie) či William Wyler (Prázdniny v Římě). Velké mafiánské podívané proslavili Martina Scorseseho (Gangy New Yorku) a Francise Forda Coppolu (Kmotr). Akční film se pokusil na umění povýšit Quentin Tarantino (Pulp Fiction). Surrealistické inspirace ani v komerční produkci nezapřel originální Tim Burton (Batman, Karlík a továrna na čokoládu). Symbolem uměleckého filmu jsou naopak tvůrci jako Orson Welles (Občan Kane), Stanley Kubrick (Mechanický pomeranč) nebo David Lynch (Modrý samet). Umělecké ambice měl i Elia Kazan (Na východ od ráje) či Sidney Lumet (Dvanáct rozhněvaných mužů). Politický aktivismus je hlavním motivem Olivera Stonea ( Četa, JFK) nebo dokumentaristy Michaela Moorea. Silný politický akcent nesly již snímky průkopníka amerického filmu D. W. Griffitha (Zrození národa). Hollywood produkuje i nesčetně hereckých filmových hvězd, které se stávají globálními celebritami. V éře klasického hollywoodu (20.-50. léta 20. století) to byly mezi ženami Mary Pickfordová, Lillian Gishová, Němka Marlene Dietrichová, Joan Crawfordová, Grace Kellyová, Judy Garlandová, Marilyn Monroe, Elizabeth Taylorová, Katharine Hepburnová, Rita Hayworthová, Lauren Bacallová, belgicko-britská herečka Audrey Hepburnová či dětská hvězda Shirley Temple. Z mužů pak Buster Keaton, Angličan Charlie Chaplin, Harold Lloyd, John Wayne, Henry Fonda, Gregory Peck, Fred Astaire, Cary Grant, Humphrey Bogart, James Dean, Marlon Brando, Clark Gable, Bratři Marxové, Gary Cooper, Spencer Tracy, James Stewart nebo Charlton Heston. Později to byly hvězdy jako Julia Robertsová, Sandra Bullocková, Meryl Streepová, Barbra Streisandová, Sigourney Weaver, Gwyneth Paltrowová, Julianne Moore, Whoopi Goldbergová, Cameron Diazová, Jennifer Anistonová, Jodie Fosterová, Angelina Jolie ., Jennifer Lopezová, Robin Williams, Brad Pitt, Leonardo DiCaprio, Arnold Schwarzenegger, Bruce Lee, Johnny Depp, Robert Redford, Robert De Niro, Jim Carrey, Tom Cruise, Sylvester Stallone . , Bruce Willis, Kevin Costner, Tom Hanks, Jack Nicholson, Clint Eastwood, Morgan Freeman, Will Smith, George Clooney, Eddie Murphy, Mel Gibson, Nicolas Cage, Harrison Ford, Paul Newman, John Travolta, Michael Douglas, Patrick Swayze, Richard Gere a mnozí jiní. Americká Akademie filmového umění a věd každoročně uděluje cenu, které se všeobecně říká Oscar (oficiálně Cena Akademie – Academy Award). Velkou prestiž má také Zlatý glóbus (Golden Globe Award) udělovaný každý rok Asociací zahraničních novinářů v Hollywoodu. Jako iluzionista celosvětově proslul David Copperfield. === Media === Mezi nejvýznamnější americká média patří tzv. velká trojka televizních společností – NBC, ABC a CBS, kterou doplňuje televizní síť Fox. Významné jsou také zpravodajská kabelová televizní společnost CNN a na ekonomické zpravodajství zaměřená televizní stanice Bloomberg. K nejvýznamnějším novinám – i v celosvětovém měřítku – patří deník The New York Times mediálního konglomerátu Time Warner a také The Wall Street Journal, rovněž vydávaný v New Yorku. Dále lze jmenovat mj. The Washington Post, Chicago Tribune a Los Angeles Times. Značný význam je přisuzován také internetovým novinám The Huffington Post. Mezi periodickými časopisy vynikají týdeníky Time a Newsweek. Pro Evropu, Latinskou Ameriku, Afriku a Blízký východ vychází Time Europe. Time Asia má sídlo v Hongkongu. Časopis Newsweek vychází od roku 2012 pouze na internetu. Existuje celá řada vědeckých a populárně-vědeckých časopisů, například National Geographic Magazine. === Kuchyně === Na Den díkůvzdání většina Američanů jí tradiční jídla z dob osidlování, k nimž patří zejména pečený krocan, ale také sladké brambory či javorový sirup. Velkou roli v americké kultuře také hraje jablečný koláč (zvaný často americký koláč – american pie) či hovězí steak. Ve 20. století si Američané oblíbili hamburgery a hot dogy. Ve druhé polovině 20. století se nedílnou součástí americké kultury staly fast food restaurace jako McDonald's, KFC či Burger King. Obliba rychlého občerstvení je však i předmětem veřejné kritiky. Podílela se na tom, že během osmdesátých a devadesátých let 20. století se příjem kalorií Američanů zvýšil o 24% a bývá spojována s epidemií obezity. Významnou je v USA spotřeba kávy, kavárenský řetězec Starbucks je největší na světě. Ještě slavnější se stala kofeinová limonáda Coca-Cola. Ze sladkostí jsou oblíbené lívance polévané sirupem, donut (americká verze koblihy s dírou uprostřed), sušenky cookies, dortíky muffiny, moučník brownie či tvarohový dort cheesecake. Velký vliv na americkou gastronomii měly pochopitelně i vlny přistěhovalců, Italové sebou přivezli oblibu pizzy, přistěhovalci z jihu pak jídel jako burrito či tacos a velkou oblibu si získalo i jídlo čínské či thajské. K nejznámějším regionálním variantám americké kuchyně patří jižanský Tex-Mex, kde nejtypičtějším pokrmem je chili con carne. Klasickými surovinami jsou fazole, čedar, hovězí a kukuřičná mouka na tortilly.Specifickou, byť mladou, tradicí amerického stravování je tzv. brunch, dopolední jídlo mezi časem snídaně a oběda. Na brunch chodí Američané zejména o víkendech. Ve většině restaurací není považováno za slušné sednout si rovnou ke stolu, na uvedení ke stolu je nutno počkat. Typické pro americké restaurace rovněž je, že obsluha je placena výhradně ze spropitného, proto je považováno za obzvláště neslušné dýško nedat. Očekávanou jeho výší je 15-20 procent ceny jídla. == Věda == Jakýmsi praotcem americké vědy byl všestranný učenec Benjamin Franklin. Americká věda byla dlouho ve stínu evropské, od konce 19. století se však začala prudce rozvíjet. Symbolem této éry byli vynálezci jako Samuel F. B. Morse (elektrický telegraf) a Thomas Alva Edison (fonograf), nebo Bratři Wrightové, tvůrci prvního letadla těžšího než vzduch. Obrovskou posilou se stala vlna vědeckých emigrantů ve 30. letech 20. století, kteří z Evropy prchali před nacismem. Patřili k nim i lidé jako Albert Einstein, Albert Abraham Michelson, Enrico Fermi nebo John von Neumann, kteří americkou vědu rychle vytáhli na špičkovou úroveň, podporováni ekonomickou silou Ameriky. Symbolem této nové síly se stal Projekt Manhattan (řízený Robertem Oppenheimerem), který dal Spojeným státům jako první zemi na světě atomovou bombu, Program Apollo, který Američany roku 1969 přivedl jako první na Měsíc (v osobě Neila Armstronga), či masivní rozvoj elektroniky, počítačů a digitálních technologií, jehož symbolem se stalo Silicon Valley, proslulé kalifornské centrum inovací, či Arpanet, předchůdce internetu, který byl původně vyvinut pro americkou armádu. Většina pilířů internetu – vyhledávač Google, největší sociální síť Facebook, nebo internetová encyklopedie Wikipedie – vznikla ve Spojených státech. Pýchou americké vědy je rovněž síť univerzit, z nichž některé patří k nejprestižnějším na světě. Například podle žebříčků kvality univerzit QS World University Ranking 2019 je mezi prvními dvaceti nejlepšími univerzitami světa jedenáct amerických: Massachusettský technologický institut, Stanfordova univerzita, Harvardova univerzita, Kalifornský technologický institut, Chicagská univerzita, Princetonská univerzita, Cornellova univerzita, Yaleova univerzita, Kolumbijská univerzita, Pensylvánská univerzita a Michiganská univerzita. Harvard drží rekord v počtu laureátů Nobelových cen, s velkým náskokem před britskou Cambridge. Prvním rodilým Američanem, který získal Nobelovu cenu za vědu byl chemik Theodore William Richards (1914). Linus Pauling obdržel Nobelovu cenu za chemii i Nobelovu cenu míru. John Bardeen je jediným vědcem, který získal Nobelovu cenu ve svém oboru dvakrát. Jedna z nich byla za půlomový objev transistoru. Jeden z klíčových objevů fyziky 20. století, že elektromagnetické záření má jak vlnovou, tak částicovou povahu, má na svém kontě Arthur Holly Compton. K ikonám americké vědy patří též vynálezce cyklotronu Ernest Lawrence, objevitel vakcíny proti dětské obrně Jonas Salk, známý popularizátor vědy Richard Feynman, spoluobjevitel DNA James Dewey Watson, vynálezce počítačové myši Douglas Engelbart či astronomové Edwin Hubble a Carl Sagan. Matematik Norbert Wiener založil kybernetiku. K nejslavnějším americkým informatikům patří Donald Knuth, tvůrci programovacího jazyka C Ken Thompson a Dennis Ritchie, nebo "otec internetu" Vint Cerf, který vytvořil komunikační protokol TCP/IP, na kterém je celosvětová síť vystavěna. Pilíře americké filozofie a sociálních věd stavěli Henry David Thoreau či William James, Charles Sanders Peirce a John Dewey, nejvýznamnější představitelé amerického pragmatismu, prvního ryze amerického filozofického směru, který hluboce ovlivnil celou americkou společnost. Velmi vlivnými autory 20. století se staly psychologové Erich Fromm, Abraham Maslow, Carl Rogers, John Watson, Edward Thorndike či nejcitovanější psycholog 20. století Burrhus Frederic Skinner, sociologové Erving Goffman a Talcott Parsons, filozof vědy Thomas Kuhn, . genderová teoretička Judith Butlerová, političtí filozofové John Rawls, Samuel Huntington (autor slavného Střetu civilizací) a Francis Fukuyama (autor neméně slavného eseje Konec dějin a poslední člověk), filozof jazyka Hilary Putnam, zakladatel sexuologie Alfred Kinsey, antropologové Margaret Meadová a Clifford Geertz či lingvista Noam Chomsky. Zcela mimořádné postavení mají Američané v ekonomii. Od začátku udílení Nobelových cen za ekonomii v roce 1969 do roku 2018 bylo jen třináct ročníků, kdy cenu nepřebíral některý z Američanů. Největší vliv na společnost měli z mnoha laureátů otec neoliberalismu Milton Friedman, klíčoví představitelé neokeynesyánského směru Joseph Stiglitz a Paul Krugman, představitel teorie her John Forbes Nash, jehož proslavil film Čistá duše, a který nesl při bádání břímě paranoidní psychózy, nebo Paul Samuelson, z jehož učebnice se již mnoho let učí tisíce studentů ekonomie po celém světě. O obohacení ekonomie analýzou netržního chování usiloval Gary Stanley Becker. S psychologií se snažil ekonomii propojit Herbert A. Simon. Také jediná žena, která Nobelovu cenu za ekonomii získala, je Američanka: Elinor Ostromová. == Státní svátky v roce 2019 == == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Související články === Americký sen Slib věrnosti Seznam amerických prezidentů Seznam pečetí států Spojených států amerických Seznam vlajek států Spojených států amerických === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Spojené státy americké ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Spojené státy americké ve Wikislovníku Téma Spojené státy americké ve Wikicitátech Kategorie Spojené státy americké ve Wikizprávách (anglicky) Cestovní příručka na Wikivoyage (česky) Infoamerika.cz (česky) (anglicky) Velvyslanectví USA v České republice (česky) (anglicky) Americké centrum v Praze (česky) (anglicky) Ministerstvo zahraničních věcí České republiky – USA (anglicky) Sborník z Bílého domu k volnému použití pod licencí Creative Commons (česky) / Podnikání a firmy v USA (anglicky) CDC.gov – data k zdravotnímu pojištění v roce 2012 (anglicky) HHS.gov – průběh a fakta k reformě zdravotního pojištění dle let/CDC data k zdravotnímu pojištění v roce 2012 ] http://www.nytimes.com/2013/02/17/magazine/do-illegal-immigrants-actually-hurt-the-us-economy.html?pagewanted=all& United States of America - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) United States of America (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) USA - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2002-06-20 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online. CIA. The World Factbook - United States [online]. Rev. 2011-07-26 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR ve Washingtonu. Souhrnná teritoriální informace: Spojené státy americké [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-01 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky) BEEMAN, Richard R, a kol. United States [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)

VERB_PHRASE

OTHER

011657

... Velký státní znak reprezentuje spojení všech historických zemí státu. Autorem návrhu i výtvarného provedení je heraldik Jiří Louda. Velký státní znak slouží k vnější reprezentaci státu a k označení budov, ve kterých sídlí orgány státní správy, státní úřady apod. Jeho originál je v tuto chvíli (od roku 2006) ztracen. === Oficiální popis === Oficiální popis velkého státního znaku: == Malý státní znak == Malý státní znak je tvořen gotickým štítem s červeným polem, na kterém je umístěn historický znak Čech: stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou zbrojí a zlatou korunou. Je malým státním znakem od roku 1990 nejprve jako znak České republiky v rámci ČSFR. Dnes je používán na místech, kde dochází k rozhodnutí ze státní moci. Např. na razítkách a pečetidlech úřadů státní správy a samosprávy nebo na cedulích označujících památné stromy....

Jaké heraldické zvíře je na malém státním znaku České republiky?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Státní_znak_České_republiky

Malý státní znak je tvořen gotickým štítem s červeným polem, na kterém je umístěn historický znak Čech: stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou zbrojí a zlatou korunou.

Česká republika používá již od roku 1990 státní znak, který má dvě varianty: malý státní znak a velký státní znak. Jejich současná podoba, jakož i způsoby užití jsou stanoveny ústavním zákonem číslo 3/1993 Sb. přijatým 17. prosince 1992. Velký státní znak i malý státní znak patří mezi státní symboly České republiky. == Velký státní znak == Velký státní znak tvoří čtvrcený francouzský štít.[nenalezeno v uvedeném zdroji] V prvním a čtvrtém poli je historický znak Čech - stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou zbrojí a zlatou korunou na červeném poli. Ve druhém poli se nachází znak Moravy – orlice stříbrno-červeně šachovaná se zlatou zbrojí a korunou na modrém poli (moravská orlice). Ve třetím poli je znak Slezska – černá orlice se stříbrným perisoniem (půlměsícového tvaru), uprostřed s křížkem, ukončeným trojlístky, se zlatou korunou a červenou zbrojí na zlatém podkladu. Velký státní znak reprezentuje spojení všech historických zemí státu. Autorem návrhu i výtvarného provedení je heraldik Jiří Louda. Velký státní znak slouží k vnější reprezentaci státu a k označení budov, ve kterých sídlí orgány státní správy, státní úřady apod. Jeho originál je v tuto chvíli (od roku 2006) ztracen. === Oficiální popis === Oficiální popis velkého státního znaku: == Malý státní znak == Malý státní znak je tvořen gotickým štítem s červeným polem, na kterém je umístěn historický znak Čech: stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou zbrojí a zlatou korunou. Je malým státním znakem od roku 1990 nejprve jako znak České republiky v rámci ČSFR. Dnes je používán na místech, kde dochází k rozhodnutí ze státní moci. Např. na razítkách a pečetidlech úřadů státní správy a samosprávy nebo na cedulích označujících památné stromy. Malý státní znak se také používá k označení sídel orgánů, které byly pověřeny výkonem státní moci – soudy, exekutoři, hygienické stanice apod. === Oficiální popis === Oficiální popis malého státního znaku: == Dvouocasý lev == Český lev, původně jednoocasý, nahradil ve 12 .století plamennou orlici sv. Václava. Druhý ocas byl ke lvu ve znaku přidán patrně jako odměna za pomoc, kterou poskytl císaři Přemysl Otakar I. v boji proti Sasům, přesvědčivým důkazem je však až pečeť, kterou používal Přemysl Otakar II. Heraldika však obecně chápe zdvojenost nepárových orgánů (ocas či hlava) erbovních zvířat jako znak mužského pohlaví vyobrazeného zvířete. == Galerie == == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Související články === Státní symboly České republiky Heraldické znaky českých zemí Symboly krajů České republiky Státní znaky Československa Vývoj československých státních symbolů === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Státní znak České republiky ve Wikimedia Commons (česky) Vexilolognet.cz – Historie českých státních symbolů (česky) Vlastenci.cz – Znaky a symboly naší vlasti (česky) Ceskavlajka.blog.cz (česky) (anglicky) Hrad.cz – Státní symboly (česky) (anglicky) Senát PČR – Státní znak České republiky, jeho předchůdci a současná podoba (česky) (anglicky) Vláda ČR – Historie státního znaku

ADJ_PHRASE

OTHER

004511

Žižkovský vysílač (též Žižkovská televizní věž, Žižkovská věž či TVPM) je jednou z pražských dominant a současně nejvyšší stavbou (216 m) ve městě, obsahuje tedy i nejvyšší stabilní bod ve městě – kótu 474 m n. m. Leží na rozhraní Žižkova a Vinohrad, v oblasti Mahlerových sadů. Byla postavena v letech 1985 až 1992 Inženýrskými a průmyslovými stavbami Ostrava podle návrhu architekta Václava Aulického, statika Jiřího Kozáka a Alexe Béma. Majitelem věže a provozovatelem vysílací části je společnost České Radiokomunikace, a.s. Samotné technické řešení přineslo několik novinek a dokonce i patentů. Základová železobetonová deska, o průměru 30 m a tloušťce 4 m, se nalézá v hloubce 15 m pod původním povrchem. Svislá konstrukce se skládá ze tří válcových ocelových tubusů, z nichž dva vedlejší (jeden s nouzovým schodištěm, druhý se služebním výtahem) mají průměr 4,8 m a dosahují společně výšky 134 metrů. Hlavní tubus (se dvěma rychlovýtahy) má...

Jak vysoká je Žižkovská televizní věž?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDi%C5%BEkovsk%C3%BD_vys%C3%ADla%C4%8D

Žižkovský vysílač (též Žižkovská televizní věž, Žižkovská věž či TVPM) je jednou z pražských dominant a současně nejvyšší stavbou (216 m) ve městě, obsahuje tedy i nejvyšší stabilní bod ve městě – kótu 474 m n. m. Leží na rozhraní Žižkova a Vinohrad, v oblasti Mahlerových sadů.

Žižkovský vysílač (též Žižkovská televizní věž, Žižkovská věž či TVPM) je jednou z pražských dominant a současně nejvyšší stavbou (216 m) ve městě, obsahuje tedy i nejvyšší stabilní bod ve městě – kótu 474 m n. m. Leží na rozhraní Žižkova a Vinohrad, v oblasti Mahlerových sadů. Byla postavena v letech 1985 až 1992 Inženýrskými a průmyslovými stavbami Ostrava podle návrhu architekta Václava Aulického, statika Jiřího Kozáka a Alexe Béma. Majitelem věže a provozovatelem vysílací části je společnost České Radiokomunikace, a.s. Samotné technické řešení přineslo několik novinek a dokonce i patentů. Základová železobetonová deska, o průměru 30 m a tloušťce 4 m, se nalézá v hloubce 15 m pod původním povrchem. Svislá konstrukce se skládá ze tří válcových ocelových tubusů, z nichž dva vedlejší (jeden s nouzovým schodištěm, druhý se služebním výtahem) mají průměr 4,8 m a dosahují společně výšky 134 metrů. Hlavní tubus (se dvěma rychlovýtahy) má průměr 6,4 m a přechází do anténního nástavce sahajícího do výšky 216 metrů. Tubusy jsou tvořeny soustřednými ocelovými rourami, jejichž meziprostor tloušťky cca 30 cm je vylit betonem. Na tyto svislé tubusy jsou pak zavěšeny tři kabiny s trojramenným půdorysem: ve výšce 66 metrů se nachází panoramatická restaurace "Oblaca" (s barem a bistrem), ve výšce 93 metrů vyhlídková kabina s dohledností až 100 km a nejvýše je umístěna (veřejnosti běžně nepřístupná) kabina s vysílací technikou. Při rekonstrukci v letech 2011–2012 vzniklo přímo nad restaurací luxusní hotelové apartmá, změny se dotkly i Mahlerových sadů v blízkém okolí věže. Z anténního nástavce vysílá digitálně jedenáct televizních a osm rozhlasových stanic. Analogové televizní vysílání bylo definitivně ukončeno 30. dubna 2009, analogově v pásmu VKV odtud vysílá šest rozhlasových stanic. Dále jsou zde vysílače mobilních operátorů a také se zde měří kvalita ovzduší v Praze. Od roku 1974 se datovala potřeba výkonného vysílače rozhlasového a televizního signálu pro obyvatele Prahy. Osazení vysílače do Petřínské rozhledny bylo nutno chápat jako provizorium a tak tehdejší Ministerstvo spojů už od roku 1975 prosazovalo stavbu 160 m vysokého stožáru – také na Petříně, aby podnik Kovoslužba nebyl nucen přesměrovávat antény desetitisícům domácností. Tomuto nápadu se však silně a účinně bránili památkáři, kteří roku 1984 definitivně uspěli a po delších debatách byla pro vysílač vybrána lokalita (tehdy zpustlých) Mahlerových sadů. Tehdy bylo vypočteno, že pro dokonalé pokrytí Prahy signálem ze Žižkova musí být anténa nejméně ve výšce 200 m nad terénem. Architekt Václav Aulický vypracoval zhruba dvacet různých návrhů, např. štíhlý hyperboloid nebo "jehlu s jablkem". Přes tlak radiokomunikací, které by se spokojily s obyčejným železobetonovým stožárem a kabinou, nakonec roku 1984 zvítězila světově unikátní futuristická varianta subtilní a přitom stabilní třísloupové konstrukce, která připomíná startující raketu. Autor tehdy úspěšně argumentoval tím, že jednostožárový železobetonový vysílač by byl příliš masivní a v pražském ovzduší by materiál velmi rychle degradoval. Třísloupová ocelobetonová konstrukce tak znamená mnohem menší zásah do pražského panoramatu, má vyšší aerodynamickou stabilitu a její technické provedení, s ochrannými laminátovými vrstvami, přinese i vyšší užitnou hodnotu a trvanlivost. Základní kámen vysílače byl položen v říjnu 1985. Výstavba neprobíhala nijak rychle, navíc ji doprovázely mnohé spory a negativní hodnocení: například situování stavby na místě bývalého židovského hřbitova si vynutilo dohled představitelů Židovské obce při výkopových pracích a nalezené ostatky byly posléze pohřbívány na Novém židovském hřbitově na Olšanech, což ovšem nebylo ze strany stavitele dodržováno a došlo tak k definitivnímu zničení cenných hrobů a náhrobků bez jakékoliv možn osti dokumentace Památkovým ústavem či židovským muzeem. Projednávala se také hrozba elektromagnetického zatížení okolí, kterou však zvláštní komise vyvrátila, protože výkon vysílače byl hluboko pod přísnými hygienickými limity. Zněly i nekompromisní hlasy požadující zbourání vysílače, ty se však neprosadily a tak mohla být postupně osazována vysílací technika. V březnu 1991 započal zkušební vysílací provoz, od 3. května 1991 (38 let a 2 dny po oficiálním zahájení TV vysílání v Československu) přešel do standardního režimu a 17. února 1992 byl vysílač, resp. jeho restaurační a vyhlídková část, oficiálně otevřen pro veřejnost. V roce 2000 bylo na pilíře umístěno dílo Davida Černého zvané "Miminka" (anglicky "Babies"), v počtu 10 miminek, znázorňující batolata lezoucí nahoru a dolů. Protože se údajně setkalo s pozitivním ohlasem, bylo v roce 2001 nainstalováno natrvalo. Není to jediný umělecký počin, který věž vyprovokovala: režisér Jan Němec ve vysílači natočil některé scény filmu V žáru královské lásky. Od 22. května 2006, u příležitosti 125. výročí povýšení Žižkova na město a 15. výročí zprovoznění vysílače, je vysílač každý den různobarevně nasvícen ve spodních částech plošin, a to zpravidla v barvách státní trikolóry (které v době instalace byly zároveň i firemními barvami Českých Radiokomunikací coby provozovatele a majitele věže). V letech 2011 až 2012 prošla Žižkovská věž velkou rekonstrukcí. V roce 2010 si objekt pronajala společnost Oreathea, která se rozhodla přestavět interiéry. Na jaře 2011 začala rekonstrukce, byly odstraněny zbytečné místnosti. Došlo k modernizaci všech vnitřních prostor, především restaurace a vyhlídky. Uvnitř věže vznikl luxusní hotel s jedním pokojem a dvěma lůžky. Po rekonstrukci věže došlo také k revitalizaci jejího okolí, například přilehlého parku. Stavba je kontroverzní, neboť kvůli ní byl zničen Starý olšanský židovský hřbitov, na jehož místě stojí. V revolučním kvasu na přelomu 80. a 90. let přišel publicista Jaroslav Veis s populárním řešením dvou kontroverzních a vlekoucích se staveb socialismu, Strahovského tunelu a žižkovské televizní věže. Ve fejetonu pro obnovené Lidové noviny navrhl žižkovskou věž podříznout a poté její tubus strčit do tunelu. Po letech bylo autorství této myšlenky přisuzováno Ludvíku Vaculíkovi. Pozitivní ohlas nebyl všeobecný, podle australského serveru VirtualTourist.com je žižkovský vysílač druhou nejošklivější stavbou světa (hned po baltimorském divadlu) a batolata Davida Černého jsou v popisu výslovně zmíněna takto: "Je už sama o sobě dost ošklivá, ale malé lezoucí děti od výtvarníka Davida Černého ji z hrůzného pohledu proměnily v něco, nad čím už opravdu nevěřícně kroutíte hlavou". Sám Černý považuje vysílač za něco divného, protlačeného bolševikem, naopak Aulický tvrdí, že vysílač na Žižkově vznikl komunistům navzdory. Tím, že byl vysílač stavěn na konci éry reálného socialismu, vysloužil si mezi veřejností nejméně dvě posměšné přezdívky narážející na představitele strany a vlády: "Jakešův prst" se vztahoval na generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, "Biľakova jehla" zase na člena předsednictva FS ČSSR Vasila Biľaka, původem vyučeného krejčího. Další přezdívky jako "raketa" a "Bajkonur" pak už jen odkazovaly na štíhlý vysoký tvar tubusů, připomínající kosmickou raketu před startem. Přehled televizních multiplexů vysílaných z Žižkovského vysílače:

NUMERIC

NUMERIC

003086

... Jediná skupina papoušků, která vyměnila pestré barvy za bílou, růžovou a černou aniž by ztratili své kouzlo. Všichni kakaduové mají krásnou ozdobu hlavy - pohyblivou chocholku, podle jejichž pohybů se dá rozpoznat nálada jedince. Žijí ze všech papoušků nejdéle, kakadu žlutočečelatý se dožívá až 119 let. Kakaduové jsou ptáci vysloveně společenští, ve volné přírodě vytvářejí hejna, která se rozpadají pouze v době hnízdění. Čeleď kakaduovití se rozpadá na dvě podčeledi - kakaduové (Cacatuinae) a korely (Nymphicinae) : rod: Callocephalon kakadu přilbový (Callocephalon fimbriatum) rod: Probosciger kakadu arový (Probosciger aterrimus) rod:...

Jsou kakaduové společenští?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kakaduovit%C3%AD

Kakaduové jsou ptáci vysloveně společenští, ve volné přírodě vytvářejí hejna, která se rozpadají pouze v době hnízdění.

Do čeledě kakaduovití jsou řazeni papoušci obývající Austrálii, Indonésii, Oceánii a Filipíny, jejichž typickým znakem je chocholka na hlavě. Nejmenším zástupcem je korela chocholatá, největší kakadu je kakadu arový, který může dosáhnout hmotnosti až 1 kg. Všichni kakaduovití kromě korely jsou zapsáni v příloze CITES, většina je chráněna, některé druhy jsou na pokraji vyhubení nebo zranitelní. Jediná skupina papoušků, která vyměnila pestré barvy za bílou, růžovou a černou aniž by ztratili své kouzlo. Všichni kakaduové mají krásnou ozdobu hlavy - pohyblivou chocholku, podle jejichž pohybů se dá rozpoznat nálada jedince. Žijí ze všech papoušků nejdéle, kakadu žlutočečelatý se dožívá až 119 let. Kakaduové jsou ptáci vysloveně společenští, ve volné přírodě vytvářejí hejna, která se rozpadají pouze v době hnízdění. Čeleď kakaduovití se rozpadá na dvě podčeledi - kakaduové (Cacatuinae) a korely (Nymphicinae) : rod: Callocephalon kakadu přilbový (Callocephalon fimbriatum) rod: Probosciger kakadu arový (Probosciger aterrimus) rod: Eolophus . kakadu růžový (Eolophus roseicapillus) rod: Cacatua kakadu žlutolící (Cacatua sulphurea) kakadu žlutočečelatý (Cacatua galerita) kakadu brýlový (Cacatua ophthalmica) kakadu molucký (Cacatua moluccensis) kakadu bílý (Cacatua alba .) kakadu filipínský (Cacatua haematuropygia) kakadu Goffinův (Cacatua goffini) kakadu naholící (Cacatua sanguinea) kakadu šalamounský (Cacatua dukorps) kakadu tenkozobý (Cacatua tenuirostris) kakadu inka (Cacatua leadbeateri) rod: Calyptorhynchus kakadu černý (Calyptorhynchus funereus) kakadu havraní (Calyptorhynchus magnificus) kakadu hnědohlavý (Calyptorhynchus lathami) kakadu palmový ("Probosciger aterrimus") Jediným zástupcem je korela chocholatá. Je to běžný, travními semeny živící se pták, žijící po celé Austrálii. Je to také populární klecový pták. rod: Nymphicus korela chocholatá (Nymphicus hollandicus) Obrázky, zvuky či videa k tématu Kakaduovití ve Wikimedia Commons City Parrots kakaduovití na Biolibu

VERB_PHRASE

YES_NO

007774

... necelých 8 cm a váží pouhých 140 g.[zdroj?] V prehistorických dobách byly po celém světě hojně rozšířeny želvy sloní,[zdroj?] avšak s příchodem člověka tento druh téměř vyhynul. Předpokládá se, že je lidé lovili jako potravu. Nyní můžeme želvy sloní najít pouze na Seychelách a Galapágách. Dorůstají do velikosti přes 130 cm a váží okolo 300 kg. Mezi největší želvy celé geologické historie patřil obří svrchnokřídový...

Kde můžeme najít želvy sloní?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelvy

Nyní můžeme želvy sloní najít pouze na Seychelách a Galapágách.

Želvy (Testudines) se od ostatních plazů odlišují především tím, že je jejich tělo obvykle chráněno kostěným krunýřem, který se dělí na hřbetní (karapax) a břišní (plastron). Vyvinul se z jejich žeber. Do tohoto řádu se zahrnuje i několik dnes již vyhynulých druhů. Nejstarší druhy želv žily před zhruba 220 miliony let v období triasu (rod Odontochelys), což z nich dělá jednu z nejstarších dosud žijících skupin plazů (o mnoho více než ještěři nebo hadi). V dnešní době je na světě asi 300 druhů želv, některé z nich jsou silně ohrožené. Želvy jsou studenokrevní živočichové, což znamená, že teplota jejich těla se mění podle okolního prostředí. Jsou typicky dlouhověké, někteří jedinci se dožili prokazatelně i více než 180 let, např. želva sloní. Související informace naleznete také v článku Seznam plazů Česka. V české přírodě se vyskytuje přibližně osm druhů želv. Nejhojnějším druhem želv v Česku je nepůvodní želva nádherná. Jedinou původní (a i ta byla údajně vysazená v 16.století) je želva bahenní. Velikost želv se značně různí. Mořské druhy dorůstají obvykle do obrovských rozměrů, zatímco sladkovodní želvy jsou typicky daleko menší (ale jsou zaznamenáni i jedinci 2 m dlouzí). Suchozemské želvy mohou dorůstat až do velikosti želv mořských. Největší želvou na světě je kožatka velká, mořská želva, která váží i přes 900 kg a jejíž krunýř je až 2 m dlouhý. Nejmenší želvou je Homopus signatus signatus (poddruh želvy trpasličí), která měří necelých 8 cm a váží pouhých 140 g.[zdroj?] V prehistorických dobách byly po celém světě hojně rozšířeny želvy sloní,[zdroj?] avšak s příchodem člověka tento druh téměř vyhynul. Předpokládá se, že je lidé lovili jako potravu. Nyní můžeme želvy sloní najít pouze na Seychelách a Galapágách. Dorůstají do velikosti přes 130 cm a váží okolo 300 kg. Mezi největší želvy celé geologické historie patřil obří svrchnokřídový rod Archelon s délkou těla až 4 metry a několikatunovou hmotností.[zdroj?] Tito obři žili v mořích. Želvy rozdělujeme do dvou podřádů podle toho, jakým způsobem vtahují krk do krunýře: želvy skupiny Cryptodira (skrytohrdlí) dokážou zatáhnout krk a hlavu pod páteř, želvy skupiny Pleurodira (skrytohlaví) ji schovávají do krunýře na levou nebo pravou stranu. Jazyk je tlustý a nevysunutelný. Komorové oči většiny suchozemských želv směřují dolů na předměty před nimi, zatímco u některých vodních želv se oči nacházejí na vrchní části hlavy. Tyto druhy se dokážou v mělkých vodách skrýt před predátory tak, že jsou zcela ponořeny ve vodě vyjma očí a nozder. Mořské želvy mají poblíž očí žlázky produkující slané slzy, čímž se zbavují nadbytečné soli získané z mořské vody, kterou pijí. Želvy vidí pravděpodobně velmi dobře ve tmě, a to díky neobvykle vysokému počtu tyčinek v sítnici oka.[zdroj?] Navíc nedokážou plynule sledovat pohybující se kořist. Tato schopnost je obyčejně vyhrazena pouze predátorům. Masožravé želvy ovšem dokážou velmi rychle pohnout hlavou a doslova chňapnout po kořisti. Vidí barevně.[zdroj?] Želvy mají zkostnatělý zobák, čelisti používají ke kousání a žvýkání potravy. Místo zubů je horní i dolní čelist pokryta rohovitými výčnělky. U masožravých želv jsou kvůli chytání potravy obvykle ostré, u býložravých želv bývají vroubkované, což jim pomáhá při žvýkaní velmi tuhých rostlin. Při polykání potravy používají želvy jazyk, avšak na rozdíl od ostatních plazů ho nemohou vystrčit a chytat s ním potravu.[zdroj?] Krunýř sloužil původně u želv při hrabání v zemi. Horní část krunýře se nazývá karapax, spodní část pak plastron a dohromady jsou spojeny po stranách tzv. mosty. Obvykle je karapax složen z 5 hřbetních, 8 žeberních a 24 postranních desek.[zdroj?] Právě počet těchto desek spolu s tvarem plastronu je jedním z hlavních rozlišovacích znaků pro podobné druhy. Vnitřní část krunýře tvoří přibližně 60 kostí.[zdroj?] S krunýřem je tělo želvy pevně spojeno páteřními a žeberními kostmi, což v důsledku znamená, že želva nemůže ze svého krunýře vylézt. Vnější část krunýře je většinou pokryta štítovými destičkami z keratinu, některé druhy mají krunýř krytý jen silnou kůží.[zdroj?] Tvar krunýře nám velmi napomáhá při zjišťování způsobu života želvy. Značná část suchozemských želv má veliký a těžký krunýř kupolovitého tvaru, který znemožňuje predátorům uchopit ho do čelistí a rozdrtit. Želva skalní má naopak plochý a ohebný krunýř, díky kterému se snadno skryje ve skalních trhlinách.[zdroj?] Většina vodních želv má krunýř plochý, hydrodynamického tvaru, a tak mohou snadno a rychle plavat a potápět se. Krunýř vodních želv je také daleko lehčí než u suchozemských druhů, protože jsou mezi kostmi velké mezery, tzv. fontanely. Podle tvaru plastronu se zhruba ve třech letech želvy dá poznat pohlaví. Sameček má plastron vypouklý nahoru, což mu pomáhá při páření.[zdroj?] Barva krunýře se velmi různí, ale obvykle je to černá, hnědá a olivově zelená. Některé druhy mají na krunýři i červené, oranžové, žluté nebo šedé tečky, linky nebo nepravidelné skvrnky. Jednou z nejkrásněji zbarvených želv je želva ozdobná, která má žlutý plastron a černý nebo olivově zelený karpax s červenými značkami okolo jeho okraje. Vnější strana krunýře je součástí kůže, kdy každá štítová destička odpovídá jedné modifikované šupině. Zbytek kůže je tvořen mnohem menšími šupinkami, podobně jako u ostatních plazů. Vodní želvy nesvlékají kůži naráz jako hadi, ale neustále po malých kouskách. Pokud chováte želvu v akváriu, můžete ve vodě najít částečky mrtvé kůže. Suchozemské želvy také svlékají kůži, ale ta se oproti vodním želvám nikdy neodlupuje a vrství se do tlustých 'kopečků', které mají podobu letokruhů. Obecně panuje představa, že spočítáním těchto letokruhů dostaneme věk želvy. Tato metoda ale není příliš přesná, zejména z toho důvodu, že rychlost růstu nových destiček se mění (za rok jich při příznivých podmínkách může narůst i několik) a že některé destičky nakonec z krunýře odpadnou.[zdroj?] Suchozemské želvy jsou proslulé svým pomalým tempem pohybu, který je zapříčiněn jednak jejich těžkým a velkým krunýřem a jednak relativně neefektivním způsobem postavení končetin, které jsou roztažené do stran jako u ještěrek. Sladkovodní želvy, které žijí částečně i na souši, mají na končetinách plovací blány a dlouhé drápy. Pomocí těchto drápů se mohou vyšplhat na břeh či plovoucí klády, kde se pak rády vyhřívají na slunci. Samci mívají drápy delší a používají je ke stimulaci samice při páření. Styl plavání sladkovodních želv připomíná psa (jakoby běh ve vodě), končetiny ale míří do stran. Velké druhy želv plavou spíše méně, ty největší už často jen chodí po dně řek či jezer. Plovací blány mají téměř všechny druhy sladkovodních želv, ale několik druhů, např. karetka novoguinejská, má místo končetin ploutve. Tyto druhy želv pak plavou stejným stylem jako mořské želvy. Mořské želvy žijí téměř výhradně ve vodě a tak mají místo nohou ploutve. Ve vodě pak vypadají jako by se vznášely či létaly. Předními končetinami pohybují nahoru a dolů, zadní končetiny nejsou používány k pohybu ale spíše ke kormidlování. Na souši mají velmi omezenou pohyblivost, a tak na souš vylézají pouze samice, aby nakladly vejce. Pohybují se velmi pomalu a namáhavě se postrkují dopředu pomocí ploutví. Zadními končetinami vyhrabou samice díru, nakladou do nich vejce a pak je zase zahrabou pískem.. I přesto, že některé druhy stráví značnou část života pod vodou, potřebují dýchat vzduch a musí tedy v pravidelných intervalech vyplouvat na povrch, aby doplnily plíce čerstvým vzduchem. Část života stráví i na souši. Mořské želvy kladou vejce na suchých písečných plážích. Vědci[kdo?] také zkoumají schopnost některých australských sladkovodních želv dýchat pod vodou.[zdroj?] Některé druhy mají prostornou kloaku, jejíž sliznice tvoří prstovité výběžky, papily, které mají bohaté krevní zásobení a zvyšují povrch kloaky. Želvy tak mohou přijímat kyslík rozpuštěný ve vodě, papily fungují podobně jako rybí žábry. Třída plazů je parafyletický taxon, protože v něm nejsou zahrnuti i ptáci (při širším pojetí plazů také savci). Více informací najdete na stránce věnované plazům. První želvy se na zemi objevily už v éře dinosaurů, někdy před 200 miliony lety – jsou jednou z mála skupin v současnosti žijících plazů, které známe již z triasu. Jsou jedinou přeživší větví prastarého kladistického podstromu anapsid, který obsahuje skupiny jako Millerettidae, Procolophonoidea a Pareiasauria. Lebka všech druhů anapsid postrádá otvory ve spánkové oblasti. Všechny ostatní žijící druhy amniot mají právě tyto lebeční otvory. Většina anapsid vyhynula v pozdním permu s výjimkou skupiny Procolophonoidea a předchůdců želv, kteří vymřeli později. Nicméně nedávno bylo prokázáno, že typická vlastnost anapsid, kterou převzala i želví lebka, nemusí být znak určující, že jsou želvy potomci anapsid, ale spíše že jde o případ konvergentní evoluce. Nejnovější fylogenetické studie proto zařadily želvy mezi Diapsida, o něco blíže k šupinatým než k archosaurům. Všechny nové studie podporují nové zařazení želv, i když některé přiřazují želvy blíže k archosaurům. Přezkoumáním předchozích fylogenetických stromů, které dokazovaly příbuznost želv s anapsida, bylo zjištěno, že mylné zařazení želv bylo způsobeno jak počátečním předpokladem, že želvy patří mezi Anapsida (a spíše zkoumaly, jaký typ anapsid želvy jsou), tak nedostatečně širokým vzorkem fosilních a recentních taxonů nutných pro sestrojení kladogramu. Přestože věc ještě není uzavřena, většina vědců se nyní přiklání k názoru, že želvy jsou diapsidní. Mezi nejstarší želvy patří rody Proganochelys a Australochelys, jejich zástupci na Zemi žili ještě před oddělením vznikem sesterských linií – skrytohlavých a skrytohrdlých. Rod Australochelys je s těmito želvami spojován do společné skupiny Rhaptochelydia.

LOCATION

LOCATION

003513

... klientů najednou a mezi nimi se rozhoduje buď podle celé adresy, pokud ji druhá strana zadá, nebo podle nastavené priority. Uživatel se připojuje vždy pouze ke svému serveru, protože jenom tento server je schopen ověřit jeho identitu například pomocí uživatelského jména a hesla. Pokud vznikne potřeba komunikovat s uživateli na jiných serverech, připojí se uživatelův server na vzdálený server a předá si s ním potřebné informace. Toto je nutné vykonávat například i v případě, že je třeba zjistit "prezenci", tedy zdali je uživatel na vzdáleném serveru přihlášen a v jakém je stavu. Kromě serverů a klientů se v síti vyskytují ještě různé služby – například služba víceuživatelských diskuzí (funkčně velmi podobné IRC), uživatelské adresáře a transporty. Transporty jsou vlastně brány mezi XMPP sítí a IM sítí pracující na jiném protokolu. Síť XMPP je založena na architektuře klient-server (klienti zpravidla nekomunikují přímo) a je decentralizována stejně jako e-mail. To znamená, že...

Existuje v síti XMPP jeden centrální server?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Extensible_Messaging_and_Presence_Protocol

Síť XMPP je založena na architektuře klient-server (klienti zpravidla nekomunikují přímo) a je decentralizována stejně jako e-mail.

Extensible Messaging and Presence Protocol (XMPP) (dříve známý jako Jabber), neboli "rozšiřitelný protokol pro posílání zpráv a zjištění stavu", původně vznikl jako protokol pro instant messagingovou síť Jabber. Brzy se ale ukázalo, že kromě IM může být s výhodou použit i pro vzájemnou komunikaci programů nebo pro ovládání různých automatických služeb (botů). Později byl adoptován jakožto standard Internetu do RFC dokumentů – základní normy jsou RFC 3920 (obecná specifikace protokolu) a RFC 3921 (samotný instant messaging a zobrazení stavu). RFC obsahující některá další rozšíření XMPP protokolu jsou například RFC 3922 a RFC 3923. O vývoj protokolu se stará XMPP Standards Foundation. Rozšíření nad rámec RFC jsou vydávána v podobě tzv. XEP (XMPP Extension Protocol), kterých je momentálně kolem dvou set (v různém stavu, od prvních návrhů až po standardy). XMPP je implementací obecného značkovacího jazyka XML. Specifikace jsou zcela otevřené a dostupné všem, kdo mají zájem o implementaci software s podporou XMPP. Servery XMPP protokolu běží standardně na TCP portu 5222. Pro vzájemnou komunikaci serverů je pak vyhrazen port 5269. Síť využívající XMPP protokol není centralizovaná do jednoho místa, jako je zvykem u většiny ostatních IM, ale je distribuovaná na servery po celém světě, na kterých je možno si založit uživatelské konto. Identifikátory uživatelů (takzvané Jabber ID, zkráceně JID) jsou v základním tvaru syntakticky i sémanticky podobné e-mailovým adresám, tedy uzivatel@server. Uživatel si může dále své konto rozdělit podle potřeby, například se může jeho klient z domova hlásit jako uzivatel@server/doma, a zároveň třeba i uzivatel@server/prace. Na jedno uživatelské konto může tedy být přihlášeno i více klientů najednou a mezi nimi se rozhoduje buď podle celé adresy, pokud ji druhá strana zadá, nebo podle nastavené priority. Uživatel se připojuje vždy pouze ke svému serveru, protože jenom tento server je schopen ověřit jeho identitu například pomocí uživatelského jména a hesla. Pokud vznikne potřeba komunikovat s uživateli na jiných serverech, připojí se uživatelův server na vzdálený server a předá si s ním potřebné informace. Toto je nutné vykonávat například i v případě, že je třeba zjistit "prezenci", tedy zdali je uživatel na vzdáleném serveru přihlášen a v jakém je stavu. Kromě serverů a klientů se v síti vyskytují ještě různé služby – například služba víceuživatelských diskuzí (funkčně velmi podobné IRC), uživatelské adresáře a transporty. Transporty jsou vlastně brány mezi XMPP sítí a IM sítí pracující na jiném protokolu. Síť XMPP je založena na architektuře klient-server (klienti zpravidla nekomunikují přímo) a je decentralizována stejně jako e-mail. To znamená, že neexistuje žádný centrální server, který by spojoval uživatele, jako je tomu například u ICQ. Každý může zřídit svůj vlastní server, přičemž bude moci komunikovat s uživateli na jiných serverech. Uživatel tak má svobodu volby serveru, ke kterému má důvěru a který mu nabízí lepší služby, a možnost změny stejně jako v případě e-mailu. Samozřejmě existuje spousta serverů, na kterých se lze zdarma zaregistrovat bez potřeby tvorby vlastního serveru. Uživatel je identifikován uživatelským jménem a názvem serveru. Tyto dvě hodnoty jsou odděleny znakem @. Tedy např. [email protected]. Tento řetězec se nazývá Jabber ID nebo také JID. Co se děje při komunikaci mezi dvěma uživateli, ukazuje názorný příklad. Uživatelka Julie má účet na serveru Kapuletova.cz, takže její JID má tvar [email protected]. Chce si povídat s Romeem, jehož JID je [email protected]. Když Julie napíše zprávu a pošle ji Romeovi, provede se několik akcí: XMPP klient Julie pošle její zprávu serveru Kapuletova.cz. Pokud je Montek.com blokován, zpráva je smazána (zpět je zasláno chybové hlášení). Server Kapuletova.cz otevře spojení k serveru Montek.com a předá mu zprávu. Server Montek.com doručí zprávu klientovi Romea. Pokud je server Kapuletova.cz na Montek.com blokován, zpráva bude smazána (zpět je zaslána chybová hláška). Pokud není Romeo právě připojen, zpráva se uschová (na montek.com) a bude doručena při nejbližší příležitosti. Jabber ID neboli také JID jsou uživatelská jména, pomocí kterých se přistupuje k XMPP účtu. Obvykle se skládají ze tvaru uzivatel@domena/zdroj. Jsou podobná e-mailovým adresám. Část zdroj dovoluje uživateli individuální připojení na jeden účet z více míst. Například uzivatel@domena/doma a uzivatel@domena/prace. Zdroj není nutný uvádět pro kontaktování uživatele, ale může být vyžadován například při přenosu souborů. JID může, až na několik výjimek, obsahovat libovolné znaky unicode, tzn. i česká písmena s diakritikou. rok 1998 – Jeremie Miller založil projekt Jabber. srpen 1999 – Jeremie podepsal prohlášení zaručující podporu Jabber komunity IETF standardizaci. květen 2000 – Uvolněn první software. červen 2000 – Jeremie a další členové projektu Jabber se upsali koncepci IMPP dokumentující Jabber protokol. Kvůli nesoustředěnosti tehdejší komunity se však nepodařilo plně následovat IMPP či jiné IETF snahy. rok 2001 – Vytvořena Jabber Software Foundation (JSF) pro zajištění organizace nad rostoucím počtem open source projektů a komerčních entit budujících či používajících technologie XMPP. Jedním z hlavních cílů JSF byla dokumentace XML protokolu a jeho další rozvíjení. únor 2002 – Nově podepsána koncepce IETF. Výsledkem úspěchu tohoto podpisu bylo rozhodnutí prozkoumat možnosti zformování IETF Working Group pro diskuse o Jabber protokolu pod názvem XMPP, výsledkem čehož byly podepsány tři nové koncepce 21. 6. 2002 29. leden 2004 – IESG uznala XMPP Core a XMPP IM jako . navrhované standardy 4. říjen 2004 – IETF uznala XMPP jako standard pro IM. 1. duben 2001 – založen server jabber.cz. 21. červenec 2001 – založen server njs.netlab.cz . , provozovaný společností HumboldTec. 16. září 2005 – njs.netlab.cz, který se stal největším serverem v ČR, pohltil server jabber.cz. 1. září 2006 – za spolufinancování provozu obou serverů, sjednocených pod projekt jabbim.cz, jsou uživatelům nabídnuty rozšířené služby. 23. dubna 2007 – Jabbim oznámil dosažení 70 000 registrací, 14 000 aktivních uživatelů a přes 5 000 přihlášených ve špičce. Související informace naleznete také v článku Google Talk. Společnost Google uvedla koncem roku 2005 nový projekt Google Talk. Tato služba pro Instant Messaging využívá protokolu XMPP. Dále přidala možnost hlasové komunikace, na jejíž specifikaci spolupracuje s XMPP Standards Foundation. Později přibyla i možnost video hovorů. Bombus (pro mobilní telefony s Java ME) Bombus-ng (pro zařízení s Windows Mobile; http://bombus-im.org/wiki/bombus/pocketpc) – neplatný odkaz ! Coccinella (http://coccinella.im/) Empathy (klient s podporou hlasu a videa, kompatibilní s Google Talkem; http://live.gnome.org/Empathy] Gajim (http://www.gajim.org/) Jabbim JWChat (webový klient; některé servery provozují vlastní verzi pro své uživatele; http://jwchat.org) mcabber (http://lilotux.net/~mikael/mcabber/) Psi (http://psi-im.org/) Spark Tkabber (http://tkabber.jabber.ru/) Xeus Messenger/glu (http://xeus-messenger.blogspot.com/) – neplatný odkaz ! Xabber (open-source klient pro operační systém Android; http://www.xabber.com) Tento seznam není ani zdaleka kompletní. Další klienty naleznete např. na Jabber.cz Wiki. Adium (http://www.adium.im/) BitlBee (http://www.bitlbee.org/) CenterIM (pokračovatel CenterICQ; http://www.centerim.org/) Digsby Empathy iChat (http://www.apple.com/macosx/features/ichat/) – neplatný odkaz ! Kopete Meebo (webový klient; http://www.meebo.com) Miranda Mozilla Thunderbird (poštovní a IM klient, česky; https://www.mozilla.org/cs/thunderbird/) Pidgin (dříve Gaim) qutIM QIP Infium SIM-IM Trillian Open Discussion Day Stav účastníka Obrázky, zvuky či . videa k tématu Extensible Messaging and Presence Protocol ve Wikimedia Commons Oficiální stránky – XMPP Standards Foundation Jabber.cz – Wiki – velké množství informací o XMPP/Jabberu v češtině Jabber – začínáme – návod jak začít komunikovat s Jabberem pro úplné začátečníky. Seriál Jabber – komunikačný protokol (slovensky)

VERB_PHRASE

YES_NO

003119

Chameleoni (Chamaeleoninae) je skupina ještěrů z čeledi chameleonovitých. Zahrnuje 4 rody, kterým všem přísluší české označení chameleon. Zásadní fámou týkající se chameleonů je, že dokáží měnit barvu podle prostředí. To ale není pravda, svou barvu totiž mění podle emocí. Dále se dívají každým okem zvlášť (monokulární vidění) a jejich vymrštitelný jazyk je stejně dlouhý jako jejich tělo. Chameleoni se vyvinuli patrně koncem křídy z čeledi Agamidae. Jejich fosilie jsou známé z konce mongolské křídy a z miocénu. Tehdy žili i na území dnešního Česka - jeden z nejstarších miocéních nálezů čelisti chameleona (jednalo se o druh Chameleo caroliquarti) byl učiněn v chebské místní části Dolnice. Chameleoni žijí ve více jak 150 druzích ve 190 poddruzích (a stále jich přibývá), které se řadí do šesti rodů ve dvou podčeledích....

Podle čeho mění chameleoni barvu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chameleoni

To ale není pravda, svou barvu totiž mění podle emocí.

Chameleoni (Chamaeleoninae) je skupina ještěrů z čeledi chameleonovitých. Zahrnuje 4 rody, kterým všem přísluší české označení chameleon. Zásadní fámou týkající se chameleonů je, že dokáží měnit barvu podle prostředí. To ale není pravda, svou barvu totiž mění podle emocí. Dále se dívají každým okem zvlášť (monokulární vidění) a jejich vymrštitelný jazyk je stejně dlouhý jako jejich tělo. Chameleoni se vyvinuli patrně koncem křídy z čeledi Agamidae. Jejich fosilie jsou známé z konce mongolské křídy a z miocénu. Tehdy žili i na území dnešního Česka - jeden z nejstarších miocéních nálezů čelisti chameleona (jednalo se o druh Chameleo caroliquarti) byl učiněn v chebské místní části Dolnice. Chameleoni žijí ve více jak 150 druzích ve 190 poddruzích (a stále jich přibývá), které se řadí do šesti rodů ve dvou podčeledích. Rod Chameleo, který je z nich, se dále dělí na dva podrody: Chameleo a Trioceros. Chameleoni žijí v Africe mimo oblasti, kde se nacházejí extrémně suché pouště. Zřídka se mohou vyskytnout i v jižní Evropě (např. Španělsko) a na Blízkém východě. Hlavní výskyt chameleonů je však na Madagaskaru, kde žije nadpoloviční většina všech druhů chameleonů, dále pak také Indii a na Srí Lance. V současné době žije v Evropě pouze jediný druh, chameleon obecný, který je rozšířený kolem celého Středozemního moře v jižním Španělsku. Domovem pro chameleony jsou nejrůznější oblasti: pouště a polopouště, savany, nížinné i horské deštné lesy, alpínské louky až do nadmořských výšek 4500 m. Většina druhů žije na stromech a vysokých keřích, ale některé druhy jsou restrické. Oči chameleona jsou svou stavbou považovány za nejdokonalejší v téměř celé živočišné říši. Oči samotné jsou na bocích hlavy ukryty ve dvojitých víčkách, která jsou tmavě modrá. Oko a víčko jsou srostlé, to spolu se silnými očními svaly způsobuje enormní pohyblivost oka. Chameleon může své okolí sledovat ve velmi širokém rozsahu, vertikálně může otáčet očima o 120° a horizontálně o 190°. Za hřbetem se však nachází mrtvý bod, kam chameleon nedohlédne. Pohybuje každým okem nezávisle na sobě a obrazy se neslučují (nesyntetizují) dohromady v jeden, ale mozek je vyhodnocuje každý zvlášť. Při hledání potravy chameleon kouká každým okem zvlášť a teprve když chce na objekt vystřelit jazykem, zamíří na něj oběma očima. Pro některé druhy není problém vidět potravu vzdálenou až 1000 m. Zajímavá vlastnost oka je, že aniž by chameleon pohnul tělem, dokáže se na daný objekt dívat z několika různých úhlů. Dá se to vysvětlit tak, že vidí dva cvrčky v zákrytu za sebou a malým pohybem oka je najednou vidí z pohledu, kdy cvrčci jsou vedle sebe. K tomuto jevu dochází posunem tzv. uzlového bodu, který leží mimo osu rotace. Ve spánku oko otáčí zřítelnicí dolů; v této poloze mu poskytují ochranu kostěné destičky. Jazyk chameleona je další z jejich nepřehlédnutelných znaků. V klidovém stadiu je dutý a uložený v hltanu a v okamžiku, kdy je spatřena kořist, se naplní tekutinou. Jazyk chameleon vystřeluje na kořist kontrakcí kruhového svalstva v řapíku jazyka a stahy svalu, který spojuje jazylku s hrudním košem. Na jeho konci je rozšířený a nachází se tam sliznice s lepkavým adhézním sekretem zajišťující jeho lepkavost, která pomáhá při uchopení kořisti. Některé africké druhy tuto sliznici nemají, ale je to nahrazeno malým chápavým prstíkem, který též pomáhá uchopit kořist. Proces vystřelení, uchopení kořisti a zpětného zatažení zpět do úst je velice rychlý, proto většina potravy je proti tomuto způsobu lovení úplně bezbranná. Jazyk často přesahuje délku celého těla samotného chameleona, někdy je dokonce dvakrát delší než jeho tělo. Ocas chameleona je přibližně stejně dlouhý (u některých druhů někdy i delší) jako tělo, u těla kulatého průřezu, pak je průřez elipsovitý, ze stran je stlačen a na vrcholu je zahrocený. Ocas je chápavý a při šplhání slouží jako pátá končetina. Když je ocas utrhnut nebo useknut, není schopen regenerace. Při šplhání po stromech slouží jako dodatečná pátá končetina a v klidu nebo ve spánku je spirálovitě stočený. Zabarvení a chování chameleonů se sebou úzce souvisí. Jednak podle zbarvení těla můžeme poznat, jak se chameleon cítí nebo jakou má náladu, a jednak to slouží i k domluvě mezi samotnými chameleony (např. si zbarvením dávají najevo svou přítomnost, aniž by se museli hýbat) a namlouvání (pomocí zbarvení se zajišťují, že se nespáří s jiným druhem). Samotná změna barvy netrvá dlouho, stačí na to 3 sekundy. Zabarvení nezáleží ale pouze na náladě a prostředí, ale také na stavu, teplotě, intenzitě a spektru osvětlení, denní době, ročním období, atd. Barvy jsou mimořádně pestré, avšak není pravda, že se chameleoni mohou vybarvit do jakékoliv barvy - každý druh má svou omezenou paletu barev. U většiny druhů převládají všechny možné odstíny zelené, hnědé a černé barvy. Některým druhům nedělá problém se vybarvit i do žluté, oranžové, modré a fialové barvy. Změnu barvy pokožky vyvolávají tzv. chromatocyty umístěné ve třech vrstvách v podkožní tkáni - první vrstva je tvořena žlutými a červenými buňkami, druhá vrstva modrými a bílými a třetí vrstva černými buňkami. Tyto buňky mají výběžky, které se rozšiřují nebo mění svoji velikost a přibližují se nebo oddalují od pokožky, která je průhledná, a proto jsou přes ni tyto barevné buňky vidět. Když je chameleon naštvaný, tak se nafukuje, aby okolí ukázal, že je velký a vybarví se do nejtmavších odstínů zelené, hnědé a černé barvy. Když chameleon spí, tak jeho tělo je naprosto uvolněné a vybarví se do nejsvětlejšího odstínu zelené barvy, jaké je schopen. Při vyhřívání se na slunci se zpravidla vybarvuje do hnědých odstínů, jelikož hnědá přijímá daleko lépe teplo než zelená barva. Při namlouvání se sameček před samičkou "naparuje" svým krásným zbarvením a vybarvuje se do všech barev, kterých je schopen, aby samičku uchvátil. Končetiny jsou uzpůsobeny životu na větvích a keřích takovým způsobem, že mají prsty srostlé v jakési kleštičky. To jim zaručuje pevné obejmutí větvičky a potřebnou stabilitu těla při lovu. Na noze mají srostlé vždy tři prsty a dva prsty až po předposlední článek. Na předních končetinách jsou na vnější straně dva prsty a na vnitřní straně tři. Na zadních nohou je to naopak. To umožňuje chameleonovi stejné rozložení sil při uchycení se. Končetiny jsou celkově dlouhé, štíhlé, ale silné, a enormně pohyblivé v ramenním a kyčelním kloubu - to jim také pomáhá při pohybu ve větvích stromů. Při namlouvání se chameleon chová jako ke každému jinému chameleonovi, kterého potká - odstrašuje ho. Když po nějaké době zjistí, že se jedná o samičku, změní svoje chování o sto procent. Začne se vybarvovat a ukazovat svoji krásnou kresbu a trhavými pohyby se pomalu přibližuje k samičce. U druhu Chameleo Jacksonii toto namlouvání bývá doplněno koulením očí. Když se samička nevybarví do tmavých barev, čímž dává najevo neschopnost se pářit nebo nezájem, tak ji sameček skoro celý den všude doprovází, přičemž se sem tam pokusí o kopulaci. Kopulace samotná trvá tak 10 - 30 min a po skončení se prudce zvedá samiččina agresivita, což vede k rychlému vzdálení se samečka. Samice jsou živorodé. Chameleon jemenský Chameleon pardálí Chameleon obecný "mini chameleon" Chameleon Jacksonův Chameleon pestrobarevný Obrázky, zvuky či videa k tématu Chameleoni ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo chameleon ve Wikislovníku

ENTITY

OTHER

006030

... Hlávky získají cihlově červené zbarvení a výrazně se zhoršuje jejich kvalita. Plodní šištice obsahují pryskyřici s hořčinami (α kyseliny (humulon), β kyseliny (lupulon)), silice s terpenoidy (např. humulen, myrcen) s bakteriostatickými a konzervačními účinky. Sekrece hořkých látek vrcholí v druhé polovině srpna, kdy začíná i sklizeň. Chmel patří k velmi starým kulturním rostlinám. Už ve středověku pojídali labužníci chmelové výhonky se solí, pepřem, octem a olejem a věřili v jeho léčebné účinky. První údaje o pěstování chmele na území ČR jsou z roku 859. Významně se o jeho rozšíření v českých zemích zasadil císař Karel IV. Za třicetileté války byly chmelnice zpustošeny a obnoveny až v 18. století. Hlávky samičích květů (chmelové šištice)...

Z kterého roku jsou první údaje o pěstování chmele?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chmel_otáčivý

První údaje o pěstování chmele na území ČR jsou z roku 859.

Chmel otáčivý (Humulus lupulus) je vytrvalá dvoudomá pravotočivá liána z čeledi konopovitých. Latinský název vznikl jako zdrobnělina z latinských slov humus = zem (bez opory se plazí po zemi) a lupus = vlk (škodí rostlinám) Humulus americanus T. Nuttall, 1847 Humulus volubilis R. A. Salisbury, 1796 (nom. illeg .) Lupulus communis J. Gaertner, 1788 (nom. illeg.) Lupulus humulus P. Miller, 1768 Lupulus scandens de Lamarck, 1779 (nom. illeg.) Chmel otáčivý je vytrvalá bylina, obvykle se silným svislým oddenkem a velkým počtem podzemních výhonků. Jako trvalka vydrží na jednom místě 20-25 let. Tenká čtyřhranná pravotočivá lodyha dosahuje výšky kolem 3-5 m, někdy dokonce až 10 m. Povrch stonku je drsný a porostlý háčkovitými chlupy, které napomáhají při popínání. Ve střední části lodyhy jsou listy vstřícné, dlanité a dlouze řapíkaté, s vejčitou až okrouhlou čepelí, která je 3-5klaná až 3-5dílná, dosahují šířky až kolem 20 cm. Okraj listů je pilovitý a jejich báze je hluboce srdčitá .Povrch na svrchní části listu je tmavě zelený a drsný, zatímco spodní strana je světlejší se žlutými žlázkami. Na bázi řapíku se nacházejí dva téměř srostlé blanité palisty. V horní části lodyhy jsou listy menší, převážně střídavé a často celistvé nebo laločnaté. Jejich šířka se pohybuje kolem 6-10 cm. Samčí rostliny mají na konci lodyh v úžlabí listů vrcholičnaté laty prašníkových květů. Zelenavá samičí květenství se skládají z krátkých klásků, z nichž se vytvářejí vejčité šištice, které v úžlabí listů vyrůstají po dvou. Až 2 cm dlouhé šupiny šištic pokrývají zlatožluté lupulinové žlázky. Plod je z obou stran zploštělá vejcovitá nažka. Plodenství chmele otáčivého jsou převislá, až 6 cm dlouhá, se zvětšenými suchými žlutavými listeny. Jako vlhkomilná rostlina se planý chmel otáčivý vyskytuje v olšinách, na okrajích lesů, v lužních lesích, ale především v pobřežních křovinách potoků a řek, kde vytváří mohutné porosty. Kulturní rostliny se nejčastěji vysazují na rovinatých plochách, nebo v širokých otevřených údolích. Nejvhodnější je pro pěstování mírně kyselá půda (permské červené půdy Žatecka) se slabě kolísající hladinou podzemní vody (cca 2m). V současné době je rozšířen po celém mírném pásu Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zavlečen byl i do Jižní Ameriky (Chile) a do Austrálie. Hlavními oblastmi pěstování chmele kromě České republiky jsou Německo, USA, Čína, Polsko, Velká Británie, Rusko, Ukrajina, Kanada a Austrálie. Plíseň chmelová (Pseudoperonospora humuli) je houbová choroba, která napadá výhony, listy a následně hlávky. Rozšiřuje se hlavně za teplého a vlhkého počasí. Listy jsou pokryty žlutozelenými skvrnami a později hnědnou a opadávají, hlávky po napadení získají rezavý nádech. Za velmi vlhkých a teplých let může způsobit rozsáhlé hospodářské škody. Padlí chmelové (Sphaerotheca humuli) je mykotická choroba, která se rozšířila hlavně v 90. letech. Na svrchní straně listů se vytváří bělavé povlaky, které postupně přecházejí na hlávky. Mšice chmelová (Phorodon humuli) na spodní straně listů saje rostlinné šťávy a zanechává na nich lepkavé výkaly, které jsou pak živnou půdou pro rozšíření saprofytických hub. Sviluška chmelová (Tetranychus urticae) sáním na listech způsobuje puchýře, listy žloutnou až postupně zešednou, při silném výskytu zasychají a opadávají. Hlávky získají cihlově červené zbarvení a výrazně se zhoršuje jejich kvalita. Plodní šištice obsahují pryskyřici s hořčinami (α kyseliny (humulon), β kyseliny (lupulon)), silice s terpenoidy (např. humulen, myrcen) s bakteriostatickými a konzervačními účinky. Sekrece hořkých látek vrcholí v druhé polovině srpna, kdy začíná i sklizeň. Chmel patří k velmi starým kulturním rostlinám. Už ve středověku pojídali labužníci chmelové výhonky se solí, pepřem, octem a olejem a věřili v jeho léčebné účinky. První údaje o pěstování chmele na území ČR jsou z roku 859. Významně se o jeho rozšíření v českých zemích zasadil císař Karel IV. Za třicetileté války byly chmelnice zpustošeny a obnoveny až v 18. století. Hlávky samičích květů (chmelové šištice) nebo extrakt z nich se používají v pivovarnictví při výrobě piva, obsahují totiž hořčiny (lupulin), které mu dodávají chuť a aroma. Jelikož květy ztrácejí po opylení na kvalitě, je třeba dbát na to, aby se ve chmelnici nevyskytovaly samčí rostliny. Pro výrobu piva se používají chmelové pelety (lisované chmelové granule), které jsou výhodnější zejména z hlediska přepravy a skladování. V českém pivovarnictví patří mezi nejlépe hodnocené odrůdy Žatecký poloranný červeňák, který získal certifikát Chráněné označení původu. První historická zmínka o užití chmele pro dochucení piva pochází z listiny franského krále Pipina III. Krátkého z r. 768. Český chmel (pěstovaný v Poohří (Žatecko), Polabí (Úštěcko) a na Hané (Tršicko)) patří k nejkvalitnějším na světě a občas bývá označován za zelené zlato. Mladé výhonky chmele se dodnes někdy užívají jako zelenina ("chmelový chřest"). Z výhonků se též připravují polévky, omelety, ale také se nakládají. Lupulin z chmelových žlázek zavedl jako sedativum v roce 1813 pařížský lékárník Planche. Sušené pestíkové šištice se používají jako droga Strobili lupuli a chmelové žlázky jako Glanduale lupuli ("chmelová moučka"). V homeopatii se používá esence z čerstvých žlázek jako diuretikum, antiafrodiziakum nebo narkotikum. Menší množství se využívá při výrobě kosmetických přípravků. V lidovém léčitelství se také využívá jako sedativum a také povzbuzuje chuť k jídlu. Sbírají se mladé výhonky, které zatím neprorostly na světlo a obsahují hodně vitamínů skupiny B i minerálních látek. Čaj z chmelových žlázek pomáhá proti nespavosti, působí močopudně a užívá se při křečích svalů.

DATETIME

DATETIME

000240

Český statistický úřad (ČSÚ) je ústřední orgán státní správy České republiky. Byl zřízen dne 8. ledna 1969 zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy. Působnost ČSÚ je vymezena zákonem č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě. Jako hlavní orgán státní statistické služby také koordinuje sběr a zpracování statistických údajů, které provádějí jednotlivá ministerstva. V souladu se zákonem postavení ČSÚ, jeho hlavní úkoly, organizaci, hospodaření a vztah k veřejnosti, k ostatním orgánům státní správy a územní samosprávy upravuje Statut Českého statistického úřadu schválený usnesením vlády...

Kdy byl zřízen Český statistický úřad?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%BD_statistick%C3%BD_%C3%BA%C5%99ad

Byl zřízen dne 8. ledna 1969 zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy.

Český statistický úřad (ČSÚ) je ústřední orgán státní správy České republiky. Byl zřízen dne 8. ledna 1969 zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy. Působnost ČSÚ je vymezena zákonem č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě. Jako hlavní orgán státní statistické služby také koordinuje sběr a zpracování statistických údajů, které provádějí jednotlivá ministerstva. V souladu se zákonem postavení ČSÚ, jeho hlavní úkoly, organizaci, hospodaření a vztah k veřejnosti, k ostatním orgánům státní správy a územní samosprávy upravuje Statut Českého statistického úřadu schválený usnesením vlády České republiky číslo 1160 ze dne 7. listopadu 2001. ČSÚ hospodaří jako rozpočtová organizace, ústředí úřadu sídlí v Praze, v jednotlivých krajích působí regionální pracoviště. Český statistický úřad zabezpečuje získávání a zpracování údajů pro statistické účely a poskytuje statistické informace státním orgánům, orgánům územní samosprávy, veřejnosti a do zahraničí. Zajišťuje vzájemnou srovnatelnost statistických informací ve vnitrostátním i mezinárodním měřítku. K tomu stanoví metodiku statistických zjišťování včetně programu statistických zjišťování. Uvedený program přesně vymezuje působnost ČSÚ a dalších rezortů, v jejichž náplni je rovněž statistické zjišťování. Do státního statistického systému lze zařadit nejen výsledky statistických zjišťování, nýbrž i administrativní údaje, které jsou významným zdrojem statistických informací. Nedílnou součástí statistického systému je statistický metainformační systém, který díky unikátnímu popisu ukazatelů přesně definuje jednotlivé ukazatele používané a využívané ve statistice. Metainformace jsou standardním prvkem všech údajů zveřejněných ve veřejné databázi ČSÚ. ČSÚ zajišťuje zpracování i zveřejňování údajů, sestavuje souhrnné statistické charakteristiky vývoje národního hospodářství, zpracovává analýzy, zpracovává projekce demografického vývoje, provádí konjunkturální průzkumy. Sleduje dodržování povinností v oblasti státní statistické služby, vytváří a spravuje statistické klasifikace, statistické číselníky a statistické registry a poskytuje z nich informace, poskytuje statistické informace do zahraničí, spolupracuje s mezinárodními organizacemi, podílí se na tvorbě statistiky Evropských společenství. ČSÚ vykonává státní správu na úseku zpracování výsledků voleb do zastupitelstev územních samosprávných celků, Parlamentu České republiky a do Evropského parlamentu konaných na území České republiky a zpracování výsledků celostátního referenda v rozsahu stanoveném zvláštními právními předpisy. Výsledky voleb jsou on-line zveřejňovány na www.volby.cz. Jednou za 10 let provádí Sčítání lidu, domů a bytů, jehož výsledky jsou pak nejbohatším zdrojem informací o obyvatelstvu. Poslední sčítání bylo uskutečněno v roce 2011. Český statistický úřad dále shromažďuje zahraniční statistické informace, zejména pro účely porovnání úrovně sociálního, ekonomického, demografického a ekologického vývoje státu se zahraničím. Získané informace i výsledky porovnání poskytuje státním orgánům i veřejnosti. Veškerá data a informace jsou zdarma dostupné na www.czso.cz. Vydává Statistickou ročenku České republiky, další odborné publikace a časopisy a zajišťuje vývoj nových statistických metod. Nejnovější údaje o ekonomickém i sociálním vývoji ČR se zveřejňují formou tzv. Rychlých informací. Dále pak na svých stránkách zveřejňuje analýzy, on-line publikace, datové sady, časové řady, tiskové zprávy a jiné informace. ČSÚ je nezávislý na vládě a politických stranách. Nestrannost úřadu je garantována tím, že ČSÚ se řídí relevantními zákony a dalšími právními předpisy. Zároveň ČSÚ uplatňuje odborná hlediska a používá vědecké metody práce. Při zjišťování i při zveřejňování statistických informací vždy postupuje tak, aby v žádném případě nebyla narušena objektivita informací. ČSÚ respektuje rovný přístup všech uživatelů ke statistickým informacím. Nejdůležitější statistické informace z oblasti sociálního, ekonomického i demografického vývoje se zveřejňují v tzv. Rychlých informacích (HDP, inflace, průměrné mzdy, aj.). Kalendář s termíny zveřejnění jednotlivých Rychlých informací na daný rok je publikován vždy na podzim roku předcházejícího. Ostatní statistické informace ve formě publikací, analýz a časových řad jsou zveřejňovány podle termínů uvedených v Katalogu produktů, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách ČSÚ vždy koncem listopadu s informace o produktech pro rok následující. Všichni uživatelé tak mají přístup k novým informacím ve stejnou dobu. Rovněž rozsah zveřejněných informací je pro všechny uživatele totožný. V čele ČSÚ stojí předseda, kterého jmenuje na návrh vlády prezident republiky. Předseda ČSÚ jmenuje své zástupce - místopředsedy. ČSÚ zřizuje jako svůj poradní orgán Českou statistickou radu, v jejímž čele je předseda ČSÚ. K poradním orgánům předsedy ČSÚ náleží Porada vedení a Kolegium. Porada vedení se zabývá jak zásadními otázkami činnosti ČSÚ, tak otázkami operativního řízení úřadu, zajišťováním a plněním jeho aktuálních úkolů. Kolegium projednává především koncepční materiály ze sféry státní statistické služby vyplývající z působnosti Českého statistického úřadu, každoroční náplň programu statistických zjišťování a další úkoly, o kterých rozhoduje předseda ČSÚ. Od 1. 9. 2010 je předsedkyní Českého statistického úřadu prof. Ing. Iva Ritschelová, CSc. V únoru 2014 se místopředsedkyní stala Ing. Eva Bartoňová. Ve funkci nahradila dosavadního místopředsedu Ing. Stanislava Drápala, který se po více než 35 letech práce rozhodl odejít do důchodu. V dubnu 2014 se místopředsedou stal Ing. Marek Rojíček, Ph.D., který v ČSÚ působil jako vrchní ředitel sekce makroekonomických statistik. V září 2016 se místopředsedou ČSÚ stal Ing. Roman Bechtold, ve funkci nahradil Ing. Evu Bartoňovou. Samotný počátek organizované statistiky v Českých zemích je datován již rokem 1856. Od roku 1873 fungovala statistická kancelář jako samostatné pracoviště financované z podpory zemského sněmu, o rok později začala systematicky zveřejňovat každoroční statistické zprávy tiskem. V průběhu devadesátých let 19. století byly podávány požadavky přeměnit statistickou kancelář na zemský úřad. To vycházelo z potřeby statistických údajů zejména pro orgány zemské samosprávy. Dne 6. března 1897 vznikl Zemský statistický úřad pro Království české. Jeho součástí byla Statistická komise jako poradní orgán a dále také Statistická kancelář zastupující výkonnou složku, která opět prováděla sběr údajů a vytvářela z nich statistická data. Počátky vzniku organizované statistické služby v Československu se datují od 28. ledna 1919, kdy Národní shromáždění Československé republiky schválilo zákon o statistické službě (č. 49/1919 Sb.z. n. "o organizaci statistické služby"). Zákon vymezoval nově ustavený statistický úřad jako státní instituci se svými právy a povinnostmi.

DATETIME

DATETIME

007736

... Tok energie ze Slunce na Zemi, neboli Sluneční konstanta činí asi 1,4 kW m−2. Slunce je staré přibližně 4,6 miliard let, což je řadí mezi hvězdy středního věku. Bude svítit ještě asi 5 až 7 miliard let. Teplota na povrchu Slunce činí asi 5 800 K, proto je lidé vnímají jako žluté (i když maximum jeho vyzařování je v zelené části viditelného spektra). Průměr Slunce je zhruba 1 400 000 km, což činí asi 109 průměrů Země. Jeho objem je tedy asi 1,3 milionkrát větší než objem Země. Hustota Slunce činí průměrně 1 400 kg m−3. Slunce se otáčí jinou rychlostí u pólů a na rovníku. Na rovníku se otočí jednou za 25 dní, na pólu za 36 dní. Jeho absolutní magnituda je +4,1, relativní pak −....

Jaká je průměrná hustota Slunce?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Slunce

Hustota Slunce činí průměrně 1 400 kg m−3.

Slunce je hvězda hlavní posloupnosti, spektrální třídy G2V. Obíhá okolo středu Mléčné dráhy ve vzdálenosti od 25 000 do 28 000 světelných let. Oběh trvá přibližně 226 milionů let. Tvoří centrum sluneční soustavy, od Země je vzdálená 1 AU (asi 150 milionů km). Jde tedy o hvězdu Zemi nejbližší. Hmotnost Slunce je asi 330 000krát větší než hmotnost Země a představuje 99,8 % hmotnosti sluneční soustavy, ale jen asi 2 % jejího momentu hybnosti. Slunce je koule žhavého plazmatu, neustále produkuje ohromné množství energie. Jeho výkon činí zhruba 4×1026 W, z čehož na Zemi dopadá asi 0,45 miliardtiny. Tok energie ze Slunce na Zemi, neboli Sluneční konstanta činí asi 1,4 kW m−2. Slunce je staré přibližně 4,6 miliard let, což je řadí mezi hvězdy středního věku. Bude svítit ještě asi 5 až 7 miliard let. Teplota na povrchu Slunce činí asi 5 800 K, proto je lidé vnímají jako žluté (i když maximum jeho vyzařování je v zelené části viditelného spektra). Průměr Slunce je zhruba 1 400 000 km, což činí asi 109 průměrů Země. Jeho objem je tedy asi 1,3 milionkrát větší než objem Země. Hustota Slunce činí průměrně 1 400 kg m−3. Slunce se otáčí jinou rychlostí u pólů a na rovníku. Na rovníku se otočí jednou za 25 dní, na pólu za 36 dní. Jeho absolutní magnituda je +4,1, relativní pak −. Jde tak o nejjasnější těleso na obloze. Astronomický symbol pro Slunce je kruh s bodem uprostřed, v Unicode ☉ (U+2609 SUN). Slunce je hvězda nejbližší k Zemi, jejíž povrch zásobuje teplem a světlem. Světlo dosáhne povrchu Země za 8 minut a 19 sekund (přičemž z druhé nejbližší hvězdy Proxima Centauri dosáhne světlo zemského povrchu za 4,22 roku). Vzdálenost mezi Zemí a Sluncem se pohybuje v rozmezí 147 097 000 km (perihélium) až do 152 099 000 km (afélium). Tyto změny vzdálenosti však nejsou příčinou střídání ročních období na Zemi. Od zdánlivého pohybu Slunce se současně odvozuje i pravý sluneční čas. Jeho upravená hodnota v podobě středního slunečního času je základem měření času v běžném životě. Energie slunečního záření pohání téměř všechny procesy, které na Zemi probíhají. Je na ní závislé podnebí, změny počasí i teploty, významně se podílí na přílivu a odlivu. Pomáhá udržet na zemském povrchu vodu v kapalném skupenství, je klíčovým faktorem pro fotosyntézu rostlin a umožňuje živočichům vidět. Zemská atmosféra propouští jen část spektra slunečního záření – všechny složky viditelného spektra, část ultrafialového, infračerveného a radiového záření. Ultrafialové záření podněcuje tvorbu vitaminu D vznikajícího v lidské kůži. Při dlouhodobějším působení ale může způsobovat i nepříznivé efekty v podobě mutací a vzniků nádorových onemocnění či slepoty. Slunce bylo ve starověku v mnoha kulturách uctíváno jako božstvo. V antickém Řecku byl bohem Slunce Helios, který cestoval každý den po obloze ve svém zlatém voze. Ve starověkém Římě se nazýval Sol a ve starověkém Egyptě pak Ré, Ra či Amon. V astrologii je Slunce symbolem vitality a zdraví. Většina kultur považovala Slunce za symbol života a znovuzrození, což bylo spojeno s jeho pravidelným objevováním se na obloze každé ráno. První písemné zmínky o pozorování Slunce pocházejí období 2 000 let př. n. l. ze starověké Číny. V roce 762 př. n. l. bylo pozorováno první zatmění Slunce v Asýrii, o kterém se dochovaly písemné zmínky v podobě hliněné destičky psané klínovým písmem. Anaxagoras se v roce 434 př. n. l. domníval, že se Slunce skládá z hromady hořícího kamení, které je jen o málo větší než Řecko. Dle představ mnohých civilizací Slunce obíhalo okolo Země a nikoliv Země kolem Slunce, jak bylo později prokázáno. Aristoteles ve svém modelu vesmíru umístil Slunce mezi oběžnou dráhu Měsíce a Merkuru, čímž na dlouhou dobu ovlivnil řadu dalších myslitelů. Aristarchos ze Samu předvedl současně teorii, že Slunce je středem soustavy a že Země kolem něho obíhá. Tato raná heliocentrická představa se příliš neuchytila a až do roku 1507 převažoval názor, že středem soustavy je Země. V roce 1543 publikoval svoje teze Mikuláš Koperník v knize De revolutionibus orbium coelestium, kde se vyjádřil pro heliocentrickou soustavu. Konstrukce prvního dalekohledu značně rozšířila možnosti zkoumání Slunce, čehož využil Galileo Galilei a David Fabricius pro pozorování slunečních skvrn. Objevení slunečních skvrn značně pobouřilo tehdejší katolickou obec, jelikož do té doby se věřilo, že Slunce je tvořeno z "dokonale čistého éteru" a tedy je nemožné, aby se na jeho povrchu nacházely tmavší plochy. Během následujících dvou let se ale podařilo minimálně čtyřem dalším pozorovatelům pozorovat sluneční skvrny, což podpořilo Galileovo pozorování. V roce 1625 jezuita Christoph Scheiner zjistil, že Slunce rotuje podobně jako Země okolo svojí rotační osy. Tento objev učinil na základě pozorování slunečních skvrn, které se během pozorování nápadně pohybovaly od jednoho okraje ke druhému. Významným krokem pro porozumění významu a pozice Slunce se stalo objevení Keplerových zákonů a Newtonova gravitačního zákona. Díky nim se zjistilo, že Slunce je velmi hmotné a že všechna tělesa ve sluneční soustavě kolem něho obíhají. Velikost a vzdálenost od Země byly poprvé přesně změřeny v roce 1672 díky přesným měřením italského astronoma Giovanniho Cassiniho a Johna Flamsteeda. V roce 1814 použil německý astronom Joseph von Fraunhofer spektroskop pro analýzu slunečního světla a zjistil, že spektrum Slunce je přerušované tmavými absorpčními čárami. Tyto čáry byly pojmenovány jako Fraunhoferovy čáry a staly se důležitým pomocníkem při pozdějším určování chemického složení Slunce. Ve druhé polovině 19. století bylo Slunce a další hvězdy velmi intenzivně studovány, jelikož zde platila vzájemná provázanost. Nové objevy u Slunce pomáhaly vědcům pochopit procesy, které se odehrávají v jiných hvězdách a opačně. Příčina jeho záření ale přes veškerou námahu zůstávala dlouho nejasná. Jedna z hypotéz vyslovená skotským inženýrem Johnem Waterstonem předpokládala, že vyzářená energie pochází z gravitační kontrakce Slunce. Další hypotéza vyslovená J. Mayerem tvrdila, že teplota Slunce je udržována dopady meteoritů na jeho povrch. Důležitým mezníkem pro pochopení Slunce se stal objev spektrometrie, díky němuž došlo k určení chemického složení Slunce. Postupně se začalo předpokládat, že hlavním energetickým zdrojem Slunce je jaderná reakce, a tak se začaly vést debaty o formě této jaderné reakce, zda se tedy jedná o slučování (fúzi), nebo o štěpení. Až v roce 1938 navrhl německý fyzik Hans Bethe jadernou fúzi jako energetický zdroj Slunce. Tato teorie byla definitivně potvrzena až v roce 2002. Slunce je jednoznačně největší nebeské těleso, které se nachází ve sluneční soustavě. Má přibližně 109× větší průměr než Země a 1 300 000násobně větší objem. Celkově obsahuje okolo 99,8 % hmoty sluneční soustavy. Funguje jako obrovská plazmová koule s průměrnou hustotou jen o málo větší, než je hustota vody. Směrem ke středu hustota i teplota narůstá. V porovnání s ostatními hvězdami v naší Galaxii patří do středně staré skupiny hvězd. Jeho hmotnost a svítivost je však větší než je průměr hvězd nacházejících se v naší Galaxii, který se odhaduje asi na polovičku hodnot Slunce. Průměr hmotnosti a svítivosti hvězd v Galaxii je totiž tvořen červenými trpaslíky. Zvláštností Slunce je i to, že se jedná o samostatnou hvězdu, která netvoří vícenásobný systém, či dvojhvězdu (i když se v některých případech spekuluje o nepovedené dvojhvězdě Slunce – Jupiter[zdroj?]) a současně také není členem žádné hvězdokupy. Slunce je hvězda spektrální třídy G2V, žlutý trpaslík. Vyzařuje v celém elektromagnetickém spektru, má spojité spektrum s absorpčními spektrálními čárami. Teplota na povrchu Slunce je asi 5 800 K, proto má maximum vyzařování na vlnové délce 501 nm, což je v (žluto)zelené části viditelného spektra a lidé ho ze země vnímají jako žluté (směrem do modré části spektra záření ubývá rychleji). Jeho skutečná barva je však bílá (nejlépe je tak vidět mimo zemskou atmosféru). Když je nízko nad obzorem, je ze Země vidět jako oranžové nebo červené kvůli Rayleighovu rozptylu v atmosféře, který je nepřímo úměrný čtvrté mocnině vlnové délky (modré světlo má přibližně poloviční vlnovou délku než červené), a protože vykonalo dlouhou cestu nižší a hustší vrstvou atmosféry. Modrá barva oblohy je také způsobena Rayleighovým rozptylem. Při východu a západu se může Slunce zdát šišaté či velmi velké. Tvar je zkreslen atmosférickou refrakcí, která má u obzoru hodnotu 0,5°, takže když se dotkne obzoru, ve skutečnosti je už pod obzorem. Rozdílná velikost je optický klam. . Slunce je téměř dokonalá koule, se zploštěním přibližně pouhých 10 km polárního průměru vzhledem k rovníkovému průměru. Tento téměř ideální stav je dán částečně tím, že na povrchu v oblasti rovníku je odstředivý efekt sluneční rotace asi 18milionkrát slabší než gravitační přitažlivost. Související informace naleznete také v článku Sluneční energie. Téměř všechna energie Slunce je vyzařována ve formě elektromagnetického záření, které je nezbytným předpokladem pro všechny formy života na Zemi. Vzniká jako výsledek termonukleární reakce pp-řetězce, kdy dochází k přeměně vodíku na hélium za současného uvolňování energie. Předpokládá se, že každou sekundu Slunce spotřebuje a přemění 700 miliónů tun vodíku na 695 miliónů tun hélia. Zbytek v podobě 4,5 miliónů tun za sekundu je přeměněn na energii v poměru 96 % elektromagnetického záření a 4 % elektronová neutrina. Všechno elektromagnetické záření včetně viditelného záření pochází z fotosféry. Každou sekundu vyzáří Slunce do okolí tolik energie, že by to stačilo pokrýt potřeby celého světa na více než 1 000 let. Energie ve středu Slunce vzniká ve formě fotonů gama záření a neutrin. Na povrch Slunce se dostává prostřednictvím konvekce, absorpce a emise, opouští ho v podobě elektromagnetické radiace a neutrin (v malé míře také v podobě kinetické energii a termální energie slunečního větru a jako energie magnetického pole. Tlak záření, které se dostává na povrch Slunce, je obrovský a vyrovnává se působením gravitační síly, kterou jsou všechny částice ve Slunci přitahovány k jeho středu. Slunce je v hydrostatické a energetické[zdroj?] rovnováze. Sluneční neutrina je možno detekovat pomocí neutrinového detektoru. Sledování slunečních neutrin je důležité, protože může poskytovat informace o jádře Slunce v téměř reálném čase na rozdíl od fotonů, které ze středu putují tisíce až milióny let. Současný počet pozorovaných slunečných neutrin je však asi třikrát menší, než počet neutrin, který byl předpovídán modelem. Rozdíl mezi předpokládaným a skutečným počtem neutrin se dlouho nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Měření pomocí neutrinového detektoru Subdury Neutrino Observatory však potvrdilo teorii, že neutrina mají nenulovou hmotnost a že po dobu své cesty zevnitř Slunce k Zemi oscilují mezi elektronovým neutrinem, mionovým neutrinem a tauónovým neutrinem. Současné detektory založené na chlóru a galiu však mohou zachytit jen elektronová neutrina. Od svého vzniku už Slunce spotřebovalo polovinu svých zásob vodíku. Dalších přibližně 5 až 7 miliard let bude ještě ve Slunci probíhat termonukleární reakce, během které se přemění většina vodíku na helium. Až dojde vodík v jádře, naruší se na krátký čas hydrostatická rovnováha, což povede k tomu, že se stane červeným obrem. Zvětšováním průměru Slunce dojde k tomu, že nejbližší planety budou pohlceny rozšiřujícím se Sluncem. Předpokládá se, že bude pohlcena i Země. Složení Slunce není do dnešních dnů zcela známé. Většina informací o jeho složení pochází z výzkumu spektrálních čar. Slunce není složeno homogenně, ale jeho chemické složení je závislé na hloubce. V jádře vlivem jaderných reakcí je větší obsah helia, než na jeho povrchu. Předpokládá se, že v jádře je vodík zastoupen již 34 % a helium 64 %. Spektrum současně ukazuje, že se ve Slunci nachází ve stopovém množství většina prvků, které jsou známé na Zemi. Metalicita Slunce, tedy poměr obsahu těžších a lehčích prvků, je 1,6 %. V hmotnostních poměrech je Slunce složeno ze zhruba 3⁄ vodíku a 1⁄ hélia. V roce 2003 měla americká sonda Genesis za úkol výzkum slunečního větru a odebrání jeho vzorků. Při přistávání návratového modulu na Zemi se však neotevřely padáky a pouzdro se zřítilo. Velká část vzorků tak byla poškozena. Sluneční těleso spolu s atmosférou zvanou heliosféra se dělí na několik vrstev. Související informace naleznete také v článku Jádro Slunce. Uprostřed Slunce se nachází jádro, kde dochází k uvolňování energie. Jedná se o oblast, která sahá do vzdálenosti 175 000 km od středu. Teplota v jádru dosahuje 1,5×107 K a hustota plazmatu se zde pohybuje okolo 130 000 kg.m−3. Související informace naleznete také v článku Termojaderná fúze. V tomto prostředí jsou již jednotlivé atomy rozloženy na volná jádra a elektrony, současně se vodík postupně a velmi pomalu mění na helium za uvolnění obrovského množství energie, tento proces se nazývá termojaderná fúze. Každou sekundu se při tom spálí 700 000 000 tun vodíku. Ani to však neznamená, že uvnitř Slunce děj probíhá nějak překotně. Hustota výkonu Slunce je pouhých 0,19 mW.kg−1. Postupně přes několik mezistupňů v tzv. proton-protonovém cyklu dojde ke sloučení čtyř protonů v jednu částici alfa – jádra helia, přičemž dva z protonů se přemění na neutrony. Řetězec těchto reakcí produkuje mnoho energie ve formě fotonů tvrdého gama záření. Předpokládá se, že z 1 gramu vodíku vznikne hélium a současně i 1012 J energie ve formě fotonů. Ty pronikají k chladnějšímu povrchu, což jim trvá podle různých odhadů od asi 17 tisíců po 50 miliónů let. Za tu dobu předají většinu své energie hmotě Slunce a stanou se z nich fotony o mnohem delších vlnových délkách, například fotony viditelného světla. Mnohem rychleji se k povrchu dostanou vzniklá neutrina, pro které hmota Slunce prakticky není překážkou. Související informace naleznete také v článku Vrstva v zářivé rovnováze. Tato vrstva je široká zhruba půl milionu km. Zářivá rovnováha znamená, že co atomy v této vrstvě pohltí, to také později vyzáří, přičemž tlak záření vyrovnává gravitační tlak. Právě tato vrstva způsobuje výrazné zpomalení fotonů, protože každý foton, který je pohlcen, je následně vyzářen v náhodném směru. Předpokládá se, že fotony touto vrstvou projdou přibližně za 100 000 let. Teplota se zde pohybuje v rozmezí 7 až 2 000 000 K, hustota dosahuje 20 g/cm3 ve spodních vrstvách a 0,2 g/cm3 ve svrchních. Jedná se o tenkou mezivrstvu, která byla objevena měřením americké družice SOHO. Předpokládá se, že zde dochází ke generaci rozsáhlého magnetického pole Slunce. Současně se zde mění rychlost proudů plazmatu a rotační rychlost. Tato vrstva o tloušťce asi 200 tisíc km je nejsvrchnější vrstva Slunce, která se podobá hrnci s vroucí vodou. V této vzdálenosti od jádra je již způsob předávání energie pomocí záření málo účinný. Některé ionty jsou totiž schopny za nižších teplot fotony pohlcovat a následně je neemitovat dále, čímž dochází k jejich absorpci. Studenější hmota padá směrem ke středu Slunce, ohřátá se dere k povrchu, což způsobuje značné turbulence v této vrstvě a promíchávání materiálu. Hlavním přenosem tepla se tak stává proudění čili konvekce. Během konvekce se přenášený plyn rychle ochlazuje a rozpíná. Výstupy konvektivních proudů je možno v této zóně pozorovat jako granuly či supergranuly. Odhaduje se, že teplota se zde pohybuje od 2 000 000 do 6 000 K. Související informace naleznete také v článku Fotosféra. Fotosféra je viditelný povrch Slunce, která se pozoruje jako sluneční kotouč viditelný ze Země. Při pozorování se jeví střed Slunce jasnější, než okraje, což je dáno tím, že na okrajích Slunce jsou pozorovány chladnější oblasti fotosféry. Ve fotosféře je možné pozorovat vrcholky vystupujících proudů z konvektivní zóny dosahující velikostí až 1 000 km (tzv. granulace). Nápadné jsou také sluneční skvrny a protuberance. Předpokládá se, že její hustota se pohybuje okolo 1023 částic/m3 (či v jiném zápisu 3,5×10−7 do 4,5×10−8 g/cm3) při teplotě kolem 5 800 K. Fotosféra je tak nejchladnější oblastí Slunce. Její šířka je v rozmezí mezi 200 až 400 km. Typickým jevem ve fotosféře je přítomnost granulí, které jsou různá zrna s průměrem od 200 do 1 800 km. Jedná se o výstupné konvektivní proudy ze svrchních oblastí Slunce, které mají přibližně o 200 °C vyšší teplotu než okolní fotosféra. Související informace naleznete také v článku Chromosféra. Chromosféra je vcelku tenká a řídká vrstva nad fotosférou, která má jasně červené zbarvení. Její teplota stoupá směrem od Slunce a dosahuje až 300 000 K, ale její hodnota není všude stejná. Do výšky 3 000 km pozvolna stoupá asi k hodnotě 6 000 K, ale pak rychle narůstá směrem od Slunce, což je nejspíše způsobeno nestabilitou plazmatu. Objevují se v ní chromosférické erupce. Je to vrstva silně ionizovaného plynu, která se rozkládá od 12 000 do 15 000 km. Jedná se o spodní část sluneční atmosféry, která je během zatmění Slunce viditelná jako načervenalý světelný úkaz. Tato červená barva je způsobena tím, že maximum jejího záření se nachází ve vodíkové čáře H-alfa, čemuž odpovídá vlnová délka světla 656,7 nanometrů. Hustota plynu se zde pohybuje okolo 10−15 g/cm3, což odpovídá přibližně hustotě částic 75 km nad povrchem Země. Související informace naleznete také v článku Přechodová oblast. Přechodová oblast (některé zdroje jí samostatně nevyčleňují) je tenká nepravidelná vrstva sluneční atmosféry, které odděluje korónu od chladnější fotosféry. Teplota se zde náhle mění z 20 000 K (na hranici s chromosférou) až na teplotu 1 000 000 K (na hranici s korónou). Tato vrstva je pozorovatelná převážně přes ultrafialovou část spektra. Související informace naleznete také v článku Koróna. Koróna nemá vnější hranici a zasahuje hluboko do sluneční soustavy, ale někdy je udáváno, že končí ve vzdálenosti 1 až 2 000 000 km. Teplota v koróně o tří řády přesahuje teplotu na povrchu Slunce, pohybuje se mezi 1 000 000 K až 6 000 000 K. Příčinou je zřejmě ohřev pomocí Alfénových vln. Koróna je velice řídká (hustota částic se pohybuje okolo 1011 částic/m3) a normálně neviditelná, neboť je přezářena spodnější fotosférou; pozorovatelná je pouze při zatměních Slunce nebo pomocí koronografu. Také v koróně se vyskytují erupce a protuberance. Slunce má silné magnetické pole, které má přibližně hodnotu 10−4 tesla, lokálně pole slunečních skvrn dosahuje až do 10−1 tesla. Většina útvarů na jeho povrchu s tímto polem souvisí. Slunce je magneticky proměnná hvězda, polarita jeho pólů a orientace jeho siločar se mění spolu s 22 ročním slunečním cyklem. V maximu slunečního cyklu je magnetické pole Slunce velmi složité a dá se vnímat zastoupený dvojpólový moment. Silokřivky jsou vlivem rotace Slunce tvarovány do podoby tzv. Archimedových spirál, což má za následek, že obíhající tělesa kolem Slunce procházejí střídavě oblastmi s rozdílnými směry magnetického pole. Celkové magnetické pole vzniklo v původním magnetickém plyno-prachové sluneční mlhoviny, ze kterého vzniklo Slunce a ostatní objekty sluneční soustavy. Toto pole se podle posledních měření vyskytuje všude na Slunci. Další složka celkového magnetického pole jsou tzv. lokální magnetická pole. Jsou velmi proměnlivá a nejsilnější jsou v místech aktivních oblastí. Vznik tohoto magnetického pole jako jeho vznik a vývoj fotosférických, chromosférických a koronálních objektů není zatím zcela dostatečně vysvětlen. Magnetické pole Slunce ovlivňuje celou sluneční soustavu. Související informace naleznete také v článku Sluneční cyklus. Sluneční aktivita je komplex dynamických jevů, které se v omezeném čase a prostoru vyskytují na slunečním povrchu nebo těsně pod ním. Následkem těchto procesů je změna magnetického pole a změna množství vyvrhovaných částic do okolního prostoru. Elektricky nabité a neutrální částice opouštějící korónu a s nimi unikající záření se nazývá sluneční vítr. Částice slunečního větru se pohybují po zakřivených spirálovitých drahách. Je to proto, jelikož sledují siločáry slunečního magnetického pole, které se v důsledku svojí rotace deformují magnetické pole do tvaru tzv. Parkerových spirál. Ty planety sluneční soustavy, které mají magnetické pole, většinu částic slunečního větru od sebe odklánějí. Množství slunečního větru závisí nejen na sluneční aktivitě, ale také na místě na povrchu Slunce, odkud sluneční částice unikají. Největší množství slunečního větru se uvolňuje skrz koronální díry. Každou sekundou Slunce opustí asi 1 milión tun slunečního plazmatu. Od svého vzniku až do dneška tak Slunce do svého okolí vyvrhlo přibližně okolo 0,01 % svojí hmoty.[zdroj?] V periodě slunečního cyklu se mění též celkové množství jeho záření – celkové vyzařování nazývané též nesprávně jako sluneční konstanta. Jelikož ale dochází k pozvolným změnám vyzařované energie v závislosti na čase, není tato hodnota konstantní. V současnosti platí, že každý metr slunečního povrchu vyzáří za sekundu do okolního prostoru přibližně 62,86×106 J, celý povrch Slunce pak 3,826×1026 J. Na Zemi z tohoto množství dopadá přibližně 2×1017 J, ale asi polovička se odráží zpět o atmosféru, či se v ní rozptyluje. V blízkosti Země dosahuje sluneční vítr rychlosti od 300 do 800 km/s. Množství slunečního větru se zvyšuje s výronem koronální hmoty v důsledku sluneční erupce. Výron koronální hmoty má nepříznivý vliv na objekty v okolí Země jako jsou družice ale například i astronauti. Současně se projevují i na Zemi v podobě geomagnetické bouřky. Mezi jejich projevy patří občasné narušení navigačních systémů, výpadky bezdrátového spojení, či případně vyřazení elektrických rozvodů. Sluneční aktivita se mění v závislosti na slunečním cyklu, který má střední délku 11 let. Tento cyklus má asymetrický tvar: náběh cyklu do maxima trvá přibližně 4 roky, jeho pokles k minimu je pomalejší a trvá 7 let. Jeho nejviditelnějším projevem jsou sluneční skvrny, které se začnou na jeho povrchu postupně objevovat. V čase slunečního minima se sluneční skvrny na Slunci téměř nevyskytují a v době maxima je jich oproti tomu na povrchu Slunce značné množství. Maxima výskytu skvrn nejsou stejné, jelikož jejich výskyt je spojen současně s 80ročním slunečním cyklem. Mezi další projevy patří prototurbulence, které jsou gigantické výrony plynu do sluneční atmosféry. Související informace naleznete také v článku Sluneční soustava. Slunce je hlavním tělesem sluneční soustavy, které má 745× větší hmotnost než všechny planety soustavy. Slunce si tak udržuje gravitačním působením dominanci v soustavě. Těžiště sluneční soustavy se nachází blízko Slunce, podle působení ostatních planet je nad nebo pod jeho povrchem. Ostatní tělesa soustavy obíhají kolem tohoto těžiště v o mnoho řádů větších vzdálenostech, takže je korektní označit jejich oběh za oběh kolem Slunce. Těmi to tělesy jsou především planety, trpasličí planety, planetky, meteoroidy, komety a kosmický prach. Aby těleso bylo schopno uniknout z gravitačního působení Slunce, musí překonat tzv. třetí kosmickou rychlost. Ta se mění podle vzdálenosti tělesa od Slunce – např. u Země je 42,1 km/s. Související informace naleznete také v článku Vznik a vývoj sluneční soustavy. Slunce vzniklo spolu se sluneční soustavou ze hvězdné mlhoviny. Materiál ve středu globule se díky gravitačním kontrakcím začal postupně zahušťovat. Odstředivá síla zrychlovala rotaci mlhoviny, což vedlo ke zploštění původně kulaté globule do protoplanetárního disku. V jeho středu se utvořila protohvězda, ve středu které rychle začala narůstat hustota a tlak, až došlo k zažehnutí termonukleární reakce. Délka života hvězdy typu G2, tedy skupiny do které spadá i Slunce, se pohybuje okolo 10 miliard let. Slunce vzniklo přibližně před 4,6 miliardami let, což znamená, že má před sebou ještě minimálně dalších 5 až 7 miliard let své stabilní existence v současné podobě. Po vyčerpání zásob vodíku se předpokládá, že se termojaderná reakce v jeho vnitru na krátko ustane, tlak záření přestane působit proti vlastní gravitaci, což naruší vnitřní rovnováhu. Jádro se smrští a jeho teplota a tlak se opětovně zvýší, čímž dojde k syntéze hélia na další chemické prvky, jako jsou například uhlík a kyslík. Tato reakce bude probíhat několik miliónů let, což Slunce na okamžik opět stabilizuje. Vnější vrstvy Slunce se však začnou rozpínat, řídnout a chladnout, což se projeví na jeho zvětšujícím se objemu a změně barvy. Slunce se přemění do stádia rudého obra. Předpokládá se, že rozpínající Slunce následně pohltí Merkur, Venuši a dle některých scénářů i Zemi. Po vyčerpání zásob hélia v jádře dojde opětovně k pozastavení termojaderných reakcí, což povede k tomu, že již žádná síla nebude působit proti gravitačnímu působení a Slunce se začne smršťovat do malého tělesa. Jádro zkolabuje, scvrkne se a změní se na bílého trpaslíka. Vnější vrstvy budou během tohoto pochodu odmrštěny do okolního prostředí – vznikne planetární mlhovina, která bude obsahovat značné množství různých prvků rozšiřujících se do okolního vesmíru. Bílý trpaslík bude pozvolna chladnout, až vychladne zcela. Hypotézu rotace Slunce poprvé vyslovil roku 1609 Johannes Kepler ve své knize Astronomia nova. Všechna hmota na Slunci se díky extrémní teplotě vyskytuje v podobě plazmatu. To umožňuje, aby Slunce rotovalo rychleji na rovníku než ve vyšších zeměpisných šířkách. Díky tomuto rozdílu je magnetické pole Slunce deformované a tvarem připomíná silotrubici. Tato deformace magnetického pole způsobuje erupce a spouští vznik slunečních skvrn a protuberancí. Slunce rotuje okolo své osy v porovnání s jinými hvězdami pomalu. Rychlost rotace není všude na povrchu stejná. Na rovníku se Slunce otočí jednou za 25,38 dne, na pólech za 36 dní. Tento jev se nazývá diferenciální rotace. Vnitřek Slunce se otáčí jako tuhé těleso jednotnou rychlostí jednou za 27 dní. Toto je synodická doba rotace, která je počítána vzhledem k Zemi. Vůči okolním nehybným objektům se Slunce otočí jednou za 25,38 dne. Související informace naleznete také v článku Galaxie Mléčná dráha. Slunce se vůči Zemi a ostatním tělesům sluneční soustavy téměř nepohybuje. Z pohledu Galaxie však Slunce není stacionárním tělesem, ale obíhá kolem galaktického jádra přibližně ve vzdálenosti 30 000 světelných let od jádra rychlostí přibližně 250 km·s−1. Slunce oběhne střed Galaxie ve vzdálenosti 25 000 až 28 000 světelných let jednou za 226 miliónů let. Tento oběh nemá tvar kružnice a ani elipsy, ale vykonává zvláštní pohyb po tzv. galaktických epicyklech. Jedná se o elipsu, jejíž střed obíhá kolem středu Galaxie po kružnici. Jeden oběh Slunce okolo středu Galaxie se nazývá galaktický rok. Země obíhá okolo Slunce a zároveň rotuje kolem své osy. Díky rotaci Země směrem od západu k východu se Slunce zdánlivě pohybuje po obloze opačným směrem, tedy od východu na západ. Azimut jeho východu a západu se mění v závislosti na ročním období. V rámci zeměpisné šířky zůstává stejný jen úhel, pod kterým vychází a zapadá. Na 48° severní zeměpisné šířky (jižní části Slovenska) Slunce vychází a zapadá pod úhlem 42°. Na rovníků je tento úhel roven 90°. Na pólech je úhel východu nulový, nad a pod obzor ho vynáší zdánlivý pohyb Slunce po ekliptice. Tento úhel současně ovlivňuje i délku soumraku, která je největší na pólech a nejmenší na rovníku. Oběh Země okolo Slunce způsobuje zdánlivý pohyb Slunce po ekliptice. Tento pohyb se děje proti směru zemské rotace. Proto je slunečný tzv. synodický den o čtyři minuty delší než hvězdný tzv. siderický. Slunce postupně přechází zdánlivými souhvězdími po noční obloze a znameními zvěrokruhu. Dvakrát za rok přejde Slunce světovým rovníkem a to v době rovnodennosti. Od světového rovníku se nikdy nevzdálí na větší vzdálenost než je sklon rotační osy Země a tedy 23,5°. Tím se mění maximální výška Slunce nad jižním bodem horizontu. Na 48. rovnoběžce se jeho výška mění od 18,5° (zimní slunovrat) do 65,5° (letní slunovrat). Oběh Země okolo Slunce se popisuje pomocí ekliptikálních souřadnic. Jelikož Země obíhá kolem Slunce nerovnoměrnou rychlostí, Slunce nekulminuje každý den přesně ve dvanáct, respektive v letním čase v jednu hodinu. Tyto rozdíly mezi pravým slunečním časem a středním slunečným časem vyrovnává časová rovnice. Související informace naleznete také v článku Zatmění Slunce. Zatmění Slunce je astronomický jev, který nastane, když Měsíc vstoupí mezi Zemi a Slunce, takže jej částečně, nebo zcela zakryje. Taková situace se objevuje, jen pokud je měsíc v novu a Slunce i Měsíc jsou při pohledu ze Země v jedné přímce. Na části Země, kde je zatmění pozorováno, dochází k výraznému setmění, ochlazení, kolem černého středu slunce je vidět výrazná záře sluneční koróny, objeví se hvězdy i některé planety a známé jsou také neobvyklé reakce zvířat. Tyto průvodní jevy v některých kulturách v minulosti vedly ke spojování události s náboženstvím a přisuzování mystických významů. V moderní době jsou však duchovní významy zatmění Slunce většinou odmítány v důsledku snadnosti pochopení jeho příčin. Slunce je na denní obloze velmi jasné těleso, které se nedoporučuje pozorovat nechráněným okem, jelikož jeho delší pozorování by mohlo vést k poškození zraku. Přímý pohled do Slunce způsobuje fosfenové vizuální jevy a dočasnou částečnou slepotu. Při přímém pohledu působí Slunce na sítnici výkonem asi 4 miliwatty, což vede k zahřívání sítnice a k jejímu možnému poškození. Během východu a západu Slunce je sluneční světlo zeslabeno rozptylem světla díky obzvláště dlouhému průchodu zemskou atmosférou; za těchto podmínek lze Slunce bez nebezpečí pozorovat. Mlha, atmosférický prach a vysoká vlhkost přispívají k atmosférickému zředění.[zdroj?] Pozorování Slunce optikou soustřeďující záření, jako je dalekohled, je bez ochranného filtru tlumícího záření velmi nebezpečné. Je důležité použít vhodný filtr; improvizované filtry mohou propustit UV záření, které může při vysoké jasnosti poškodit zrak. Nefiltrovaný dalekohled může na sítnici doručit 500krát více slunečního světla než prosté oko, čímž téměř okamžitě zabíjí buňky sítnice. I krátký pohled do poledního Slunce přes nefiltrovaný dalekohled může způsobit trvalou slepotu. Bezpečný způsob, jak pozorovat Slunce, je promítnutí jeho obrazu na plátno či papír pomocí dalekohledu nebo malého teleskopu. Doporučuje se, aby pozorovatel byl vybaven speciálními ochrannými pomůckami i během pozorování slunečního zatmění a to jak celkového, tak i částečného. Jako nejvhodnější ochrana se doporučuje používat speciální brýle pro pozorování Slunce. První satelit navržený pro průzkum Slunce byly americké sondy Pioneer 5, 6, 7, 8 a 9 vypuštěné během rozmezí let 1959 až 1968. Cílem sond nebylo přiblížit se ke Slunci, ale provádět pozorování ze vzdálenosti odpovídající přibližné oběžné dráze Země. V této vzdálenosti sondy poprvé podrobně měřily sluneční vítr a magnetické pole Slunce. V 70. letech 20. století byla vyslána sonda Helios 1 a za pomoci Apollo Telescope Mount byly prováděny nová pozorování a měření slunečního větru a sluneční korony. Sonda Helios 1 byla společným americko-německým projektem, který měl za úkol studovat sluneční vítr z orbity uvnitř dráhy Merkuru. V roce 1980 byla vyslána americká sonda Solar Maximum Mission, která byla navržena k pozorování gamma záření, rentgenového záření a měření UV záření ze slunečních erupcí během zvýšené sluneční aktivity. Sonda několik měsíců po startu vlivem elektronického selhání přestala fungovat, jelikož došlo k přepnutí sondy do záložního stavu, ve kterém setrvala 3 roky než byla v roce 1984 opravena během mise STS-41-C. Sonda následně zaslala na Zemi tisíce snímků sluneční korony před tím, než v červnu 1989 vstoupila do atmosféry Země, kde byla zničena. Další sondy určené k výzkumu Slunce a slunečního větru: TRACE SOHO Ulysses Genesis dvojice sond STEREO Související informace naleznete také v článku Sluneční božstva.

NUMERIC

NUMERIC

003200

... Ratt - Out Of The Cellar Mötley Crüe - Shout at the Devil Dokken - Tooth and Nail Twisted Sister . - Stay Hungry Autograph - Sign In Please Def Leppard - Pyromania Bon Jovi - Bon Jovi Skupiny, které již byly dlouhodobě zavedeny v heavy metalové a hard rockové hudbě, byly v sedmdesátých letech paradoxně ovlivněny glam metalovými kapelami a začaly experimentovat se žánrovou stylovostí. Příkladem je album od Kiss Lick It Up. Koncem osmdesátých let potom mnoho jiných skupin vystupovalo podobně jako Alice Cooper v roce 1989 s albem Trash, a albem od Aerosmith Permanent Vacation, či Whitesnake s jejich albem z roku 1987, které uvedlo velice úspěšný hit Here I Go Again. Během glam metalové éry vydali Judas Priest v roce 1986 album Turbo a aby udrželi krok s dobou, akceptovali pestřejší a barevnější image a přidáním syntezátorů dali své hudbě větší pocit opojení....

S čím začaly experimentovat skupiny ovlivněné glam metalovými kapelami?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Glam_metal

Skupiny, které již byly dlouhodobě zavedeny v heavy metalové a hard rockové hudbě, byly v sedmdesátých letech paradoxně ovlivněny glam metalovými kapelami a začaly experimentovat se žánrovou stylovostí.

Glam metal je podžánr heavy metalu, který se objevil na přelomu 70. a 80. let. Často je také uváděn jako hair metal nebo pop metal. Vyznačuje se hedonistickými texty, které se zaměřují na sex, ženy, alkohol a drogy. V hudbě se většinou jako kytarový efekt používá distortion, rychlá sóla, tvrdé údery bicích a jako doplněk baskytara. Také obsahuje prvky klasického (často zjemněného) heavy metalu a popové muziky. Styl oblékání má napodobovat prostitutky. Roztrhané punčochy, make-up; i muži si dávají rtěnku a používají sprej na vlasy. Mezi nejznámější představitele patří kapely, Def Leppard, W.A.S.P., Poison, Mötley Crüe, Twisted Sister a Steel Panther V letech 1981–1984 bylo několik významných alb, která stvořila tvar žánru, a změnu kurzu hudby během osmdesátých let. Byla mezi nimi tato alba: Quiet Riot - Metal Health Mötley Crüe - Too Fast for Love W.A.S.P. - W.A.S.P. Ratt - Out Of The Cellar Mötley Crüe - Shout at the Devil Dokken - Tooth and Nail Twisted Sister . - Stay Hungry Autograph - Sign In Please Def Leppard - Pyromania Bon Jovi - Bon Jovi Skupiny, které již byly dlouhodobě zavedeny v heavy metalové a hard rockové hudbě, byly v sedmdesátých letech paradoxně ovlivněny glam metalovými kapelami a začaly experimentovat se žánrovou stylovostí. Příkladem je album od Kiss Lick It Up. Koncem osmdesátých let potom mnoho jiných skupin vystupovalo podobně jako Alice Cooper v roce 1989 s albem Trash, a albem od Aerosmith Permanent Vacation, či Whitesnake s jejich albem z roku 1987, které uvedlo velice úspěšný hit Here I Go Again. Během glam metalové éry vydali Judas Priest v roce 1986 album Turbo a aby udrželi krok s dobou, akceptovali pestřejší a barevnější image a přidáním syntezátorů dali své hudbě větší pocit opojení. Střední 80. léta byla definována dvěma oddíly. Na normální straně byly skupiny jako Bon Jovi, jejíž album Slippery When Wet mělo obrovský úspěch v Top 40 rádiích a MTV, stejně jako Europe se singlem "The Final Countdown" byli hitem číslo jedna v 26 zemích; skupiny v tomto stylu byly a stále jsou popisovány jako Pop Metal. Podobné kapely včetně Firehouse a Winger byla plochou v další části tohoto desetiletí. Los Angeles podporovalo více ostrovní scénu kolem Sunset Strip od roku 1984-1985. Toto hnutí se nakonec plodilo kapely jako Poison, Faster Pussycat, London, a L.A. Guns. Jiné skupiny, které byly spojeny s tímto stylem, přišly i z Hollywoodu, jako např. Cinderella, Britny Fox, jako i některé skupiny z Philadelphie jsou hlavním příkladem. Také v polovině 80. let Styper přinesl křesťanské texty do glam metalu, takže Christian Metal byl také populární v procesu. Druhá vlna glam metalu dokázala být nejvíce komerčně úspěšná pro žánr jako celek, a těšila svůj rozšířený úspěch během 80. let, ale kapely se občas ocitnou na špatné straně kritiků a některých částí hudebního průmyslu. Některé z hlavních alb od 1985-1991 byly: Mötley Crüe - Girls, Girls, Girls Ratt - Invasion of Your Privacy W.A.S.P. - The Last Command Poison - Look What the Cat Dragged In Cinderella - Night Songs Stryper - To Hell with the Devil Bon Jovi - Slippery When Wet Def Leppard - Hysteria Europe - The Final Countdown Whitesnake - Whitesnake Mötley Crüe - Dr. Feelgood Bon Jovi - New Jersey Winger - Winger Poison - Open Up and Say...Ahh! Warrant - Cherry Pie Mötley Crüe - Theatre Of Pain Skid Row - Skid Row Pozoruhodný příklad přišel v roce 1987 s vydáním alba od skupiny Mötley Crüe Girls, Girls, Girls. Před založením Soundscan v roce 1991, alba grafu Billboardu byla kombinace zpráv od maloobchodníků, velkoobchodníků, a dalších filmových profesionálů, spíše než na skutečných prodejů alba. Jako kapela na související týden MTV v Rock týdnu, Girls, Girls, Girls vyšplhalo se až na 2 na grafy vývěšení tabule, takže to bylo ve skutečnosti nejvyšší prodávané album tohoto týdne. Nicméně profesionálové dali extra váhu s Whitney Houston a jejího druhého alba, které jí umožnilo udržet první příčku. Skupina je názoru, že průmysl jednoduše nedovolí jejich album držet na 1. místě. Skupina Mötley Crüe nakonec dobyla první příčku s jejich dalším albem Dr. Feelgood, které se stalo nejlepším albem jejich kariéry. Glam metal pokračoval v růstu svých fanoušků, jak postupovala 80 léta. Def Leppard v roce 1987 s albem Hysteria plodilo sedm úspěšných singlů, a nakonec se prodalo více než 12 milionů kopií v USA. Toto se později stalo jedním z nejpopulárnějších Hairmetalových alb všech dob, je jedním z nejpopulárnějších alb v 80 letech. Poison a jejich druhé album Open Up and Say...Ahh! plodilo úspěch např. jejich Power Balladou Every Rose Has It's Thorn a nakonec prodala 8 milionů kopií po celém světě s jejími dalšími hity z alba. Skid Row vydali svoje stejnojmenné debutové album, mělo tvrdší zvuk než mnoho jiných kapel v tomto bodě. Guns N' Roses změnili směr glam metalu v roce 1987. Jejich hudba byla více hardrocková s prvky blues-rocku, zatímco drželi některé znaky z glam metalu. Měli velký úspěch díky skladbám jako Sweet Child O' Mine, Welcome to the Jungle, Paradise City a prodali miliony alb. Další kapely, které vznikly kolem tohoto času s podobnými hudebními styly jsou Faster Pussycat, L.A. Guns, Roxx Gang a Dangerous Toys. Podobná hnutí se také objevila v Londýně přibližně ve stejnou dobu. Stejně jako Guns N' Roses byly tyto skupiny silně ovlivněny rock & rollem a punk rockem. Jako Hanoi Rocks, kapely byly z tohoto anglického hnutí jako jsou Dogs D'Amour, London Quireboys nepovažovali se bohužel za Metal, ale Rock & Roll, ale jsou někdy nesprávně přiřazovány k Glam metalu. Během dnešní doby se Sleaze/Glam Metal vrátil trochu díky Buckcherry a Brides of Destruction, později vrátili rysy hudby členové některých Glam metalových skupin jako Nikki Sixx a Tracii Guns. Mezi moderní glamové kapely se považují napřiklad Steel Panther, či The Poodles. Mezi moderní glamové kapely se považují napřiklad Steel Panther, The Poodles, Reckless love, Crashdï či Santa cruz. Nejen tvrdý metal se v zemích skandinávského poloostrovu, ale i o hodně jemnější kousky ovlivněné rockovou klasikou. Patří mezi ty nejznámnější a nejlepší kapely současné scény. Crashdï Reckless love Santa cruz Crazy lixx Hardcore Superstar A mnoho dalších. Od roku 2011 máme i my Češi svou, tehdy první v celé historii českého glam metalu, a to Sweet leopard z Ostravy. Dlouho tu sami nezůstali, na scéně se objevili Nasty ratz, Bad jocker's cream,Sleazy roxxx. V Ostravě se koná jediný glam metalový festival v české republice. Pořádají jej kluci ze Sweet leopard a na jarní ročník 2017 přijel Chris Holmes, zakladatel W.A.S.P., se svou kapelou Mean man. Další kapely Jettblack The Treatment The Darkness Speed stroke Cream pie a další

ENTITY

OTHER

003042

Daktyl je v metrice stopa, skládající se z jedné přízvučné (či v časoměrném verši dlouhé) slabiky a dvou nepřízvučných (či krátkých) v uvedeném pořadí. Daktyl je v české literatuře velmi hojný a používaný (a také kombinovaný s jinými stopami, především s trochejemi, pak se mu říká daktylotrochej), což souvisí i s jeho snadnou vytvořitelností, skládá se z nich také tzv. hexametr. Černý bor utíká s kopečka,široké jezero pod ním,nad vodou létají rybárky,podobny plachtám jsou lodním. Hradisko sivé a vysoké,na příkré vyhnáno skále -dnes tam jen Themis promlouváve jménu boha a krále. Petr Bezruč - Plumlov (Pro větší srozumitelnost jsou přízvučné slabiky vyznačeny tučně, v citované ukázce je poslední stopa sudých veršů neúplná.)

Jak se v metrice nazývá stopa, skládající se z jedné přízvučné a dvou nepřízvučných slabik v uvedeném pořadí?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Daktyl

Daktyl je v metrice stopa, skládající se z jedné přízvučné (či v časoměrném verši dlouhé) slabiky a dvou nepřízvučných (či krátkých) v uvedeném pořadí.

Daktyl je v metrice stopa, skládající se z jedné přízvučné (či v časoměrném verši dlouhé) slabiky a dvou nepřízvučných (či krátkých) v uvedeném pořadí. Daktyl je v české literatuře velmi hojný a používaný (a také kombinovaný s jinými stopami, především s trochejemi, pak se mu říká daktylotrochej), což souvisí i s jeho snadnou vytvořitelností, skládá se z nich také tzv. hexametr. Černý bor utíká s kopečka,široké jezero pod ním,nad vodou létají rybárky,podobny plachtám jsou lodním. Hradisko sivé a vysoké,na příkré vyhnáno skále -dnes tam jen Themis promlouváve jménu boha a krále. Petr Bezruč - Plumlov (Pro větší srozumitelnost jsou přízvučné slabiky vyznačeny tučně, v citované ukázce je poslední stopa sudých veršů neúplná.)

ENTITY

ENTITY

011842

... Intenzita záření - tedy síla skleníkového efektu - závisí na teplotě atmosféry a na množství skleníkových plynů, které atmosféra obsahuje. Přirozený skleníkový efekt Země je rozhodující pro zachování života. Lidská činnost, především spalování fosilních paliv a kácení lesů, zesilují skleníkový efekt a způsobují globální oteplování.Pojem "skleníkový efekt" vznikl z chybné analogie s účinkem slunečního světla, které prochází sklem a ohřívá skleník. Způsob, jakým skleník zachovává teplo, je však zásadně odlišný, protože skleník pracuje většinou snížením proudu vzduchu tak, aby se zachoval teplý vzduch uvnitř. == Historie == Existenci skleníkového efektu v roce 1824 předpověděl francouzský fyzik a matematik Joseph Fourier. Argument a důkazy byly dále v letech 1827 a 1838 podpořeny francouzským fyzikem Claudem Pouilletem a odůvodněny...

Kdo předpověděl skleníkový efekt?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sklen%C3%ADkov%C3%BD_efekt

Existenci skleníkového efektu v roce 1824 předpověděl francouzský fyzik a matematik Joseph Fourier.

Skleníkový efekt, také zvaný skleníkový jev je proces, kterým záření atmosféry planety ohřívá povrch planety na teplotu vyšší, než by měla bez atmosféry. Pokud atmosféra planety obsahuje zářivě aktivní plyny (tj. skleníkové plyny), budou vyzařovat energii ve všech směrech. Část tohoto záření míří směrem k povrchu a otepluje ho. Intenzita záření - tedy síla skleníkového efektu - závisí na teplotě atmosféry a na množství skleníkových plynů, které atmosféra obsahuje. Přirozený skleníkový efekt Země je rozhodující pro zachování života. Lidská činnost, především spalování fosilních paliv a kácení lesů, zesilují skleníkový efekt a způsobují globální oteplování.Pojem "skleníkový efekt" vznikl z chybné analogie s účinkem slunečního světla, které prochází sklem a ohřívá skleník. Způsob, jakým skleník zachovává teplo, je však zásadně odlišný, protože skleník pracuje většinou snížením proudu vzduchu tak, aby se zachoval teplý vzduch uvnitř. == Historie == Existenci skleníkového efektu v roce 1824 předpověděl francouzský fyzik a matematik Joseph Fourier. Argument a důkazy byly dále v letech 1827 a 1838 podpořeny francouzským fyzikem Claudem Pouilletem a odůvodněny experimentálními pozorováními irského fyzika Johna Tyndalla v roce 1859, který změřil radiační vlastnosti určitých skleníkových plynů. Účinek byl plně vyčíslen v roce 1896 švédským vědcem Svantem Arrheniusem, který provedl první kvantitativní odhad globálního oteplování následkem hypotetického zdvojnásobení atmosférického oxidu uhličitého. Žádný z těchto vědců však nepoužil termín "skleníkový efekt"; ten byl v tomto významu poprvé použit švédským meteorologem Nilsem Gustafem Ekholmem v 1901. == Mechanismus == Země přijímá energii ze Slunce v podobě ultrafialového, viditelného a blízkého infračerveného záření. Asi 26 % přicházející sluneční energie se atmosférou a mraky odráží zpátky do vesmíru a 19 % energie atmosféra a mraky absorbují. Většina zbývající energie je absorbována na povrchu Země. Vzhledem k tomu, že povrch Země je chladnější než Slunce, vyzařuje na vlnových délkách, které jsou mnohem delší než vlnové délky, které byly absorbovány. Většina tohoto tepelného záření (od Země) je absorbována atmosférou a ohřívá ji. Atmosféra také získává teplo na ohřátí vzduchu a latentní teplo proudící z povrchu. Atmosféra vyzařuje energii jak nahoru, tak dolů; část vyzařovaná dolů je absorbována povrchem Země. To vede k vyšší rovnovážné teplotě, než kdyby atmosféru neměla. Ideální tepelně vodivé černé těleso ve stejné vzdálenosti od Slunce jako Země by mělo teplotu kolem 5,3 °C. Vzhledem k tomu, že Země odráží přibližně 30 % přicházejícího slunečního světla, tak by tato efektivní teplota ideální planety (teplota černého těla, která . by vyzařovala stejné množství záření) byla asi -18 °C. Povrchová teplota této hypotetické planety je o 33 °C nižší než aktuální teplota povrchu Země, která je přibližně 14 °C.Základní mechanismus může být kvalifikován mnoha způsoby, z nichž žádný neovlivňuje základní proces. Atmosféra v blízkosti povrchu je převážně neprůhledná pro tepelné záření (s důležitými výjimkami pro "průhledné" pásy) a většina tepelných ztrát z povrchu je vlastním teplem a skupenským přenosem tepla. Radiační energetické ztráty jsou v atmosféře stále důležitější, především kvůli klesající koncentraci vodní páry, která je důležitým skleníkovým plynem. Je mnohem realističtější myslet na to, že skleníkový efekt se vztahuje na "povrch" ve střední části troposféry, která je účinně spojena s povrchem teplotním gradientem. Jednoduchý obraz také předpokládá ustálený stav, ale v reálném světě existují odchylky v důsledku denního cyklu, stejně jako sezónního cyklu a povětrnostních poruch. Solární ohřev se uplatňuje pouze během dne. Během noci se atmosféra trochu ochlazuje, ale ne velice, protože její emisivita je nízká. Denní kolísání teploty se snižuje s výškou v atmosféře. V oblasti, kde jsou důležité radiační účinky, se popis, který je daný idealizovaným skleníkovým modelem, stává realistickým. Zemský povrch, ohřátý na teplotu okolo 255 K (-18 °C), vyzařuje dlouhovlnné, infračervené teplo v rozmezí 4-100 μ. Při těchto vlnových délkách jsou skleníkové plyny, které byly převážně průhledné pro příchozí sluneční záření, více absorpční. Každá vrstva atmosféry se skleníkovými plyny pohlcuje část tepla vyzařované nahoru ze spodních vrstev. Probíhá opakování ve všech směrech, jak nahoru, tak dolů; v rovnováze (podle definice) je to stejné množství, jaké se absorbovalo. To má za následek větší teplotu dole. Zvýšení koncentrace plynů zvyšuje množství absorpce a opětovné záření, čímž dále ohřívá vrstvy a nakonec i povrch pod nimi.Skleníkové plyny - včetně většiny dvoumolekulových atomů plynů se dvěma různými atomy (jako je oxid uhelnatý, CO) a všechny plyny se třemi nebo více atomy - jsou schopny absorbovat a vyzařovat infračervené záření. Ačkoli více než 99 % suché atmosféry je pro infračervené záření průhledné (protože hlavní složky - N2, O2 a argon - nejsou schopny přímo absorbovat nebo vyzařovat infračervené záření), mezimolekulové srážky způsobují, že energie pohlcovaná a vyzařovaná skleníkovými plyny je sdílena s ostatními plyny, které nejsou aktivní v infračervené oblasti. Podle IPCC je ale nepravděpodobné, že by se lidskou činností skleníkový efekt vymkl kontrole: "a 'runaway greenhouse effect'–analogous to [that of] Venus–appears to have virtually no chance of being induced by anthropogenic activities." == Skleníkové plyny == Podle jejich procentního podílu na skleníkovém efektu na Zemi jsou čtyři hlavní plyny: vodní pára, 36–70 % oxid uhličitý, 9–26 % methan, 4–9 % ozón, 3–7 %Každému plynu nelze přiřadit přesné procento, protože absorpční a emisní pásy plynů se překrývají (proto jsou výše uvedeny rozsahy). Mraky také absorbují a vyzařují infračervené záření a tím ovlivňují radiační vlastnosti atmosféry. == Role ve změně klimatu == Zesílení skleníkového efektu prostřednictvím lidské činnosti je známo jako zvýšený (nebo antropogenní) skleníkový efekt. Tento nárůst radiačního působení z lidské činnosti je důsledkem zejména zvýšení úrovně oxidu uhličitého v atmosféře. Podle nejnovější hodnotící zprávy Mezivládního panelu o změně klimatu "atmosférické koncentrace oxidu uhličitého, metanu a oxidu dusného jsou za posledních 800 000 letech bezprecedentní. Jejich účinky společně s jinými antropogenními silami byly zjištěny v celém klimatickém systému a je velmi pravděpodobné, že byly dominantní příčinou pozorovaného oteplování od poloviny 20. století."CO2 vzniká spalováním fosilních paliv a dalšími činnostmi, jako je výroba cementu a odlesňování tropů. Měření CO2 na observatoři Mauna Loa na Havaji ukazuje, že koncentrace se od roku 1960 zvýšily z přibližně hodnoty 313 ppm na na přibližně 389 ppm v roce 2010. Dne 9. května 2013 dosáhly koncentrace milníku 400 ppm. Současné zjištěné množství CO2 překračuje maximální hodnoty geologických záznamů (~ 300 ppm) z údajů ledových vrtných jader (ledové vývrty). Účinek oxidu uhličitého vzniklého spalováním na globální klima, zvláštní případ skleníkového efektu, poprvé popsaný v roce 1896 Svantem Arrheniusem, se také nazývá Callendarův účinek. Údaje z ledových vrtných jader z uplynulých 800 000 let ukazují, že koncentrace oxidu uhličitého se pohybovala od hodnot od 180 ppm do před industriální úrovně 270 ppm. Paleoklimatologové považují změny v koncentraci oxidu uhličitého za zásadní faktor ovlivňující změny klimatu v tomto časovém měřítku. == Vědecké potvrzení role skleníkových plynů == V rámci vědeckých modelů fungování klimatu byly definovány následující následky zvyšování koncentrací skleníkových plynů, především CO2: ztenčování vrchních vrstev atmosféry, pokles teploty horních vrstev atmosféry, rychlejší vzestup nočních teplot proti denním, rychlejší vzestup zimních teplot proti letním, nižší vyzařování tepla do vesmíru, snižování obsahu kyslíku v ovzduší, zvyšování koncentrace CO2 v ovzduší, vyšší koncentrace CO2 ze spalovacích procesů ve stromech, větší množství infračerveného záření, které se navrací na zemi, zvyšování teploty oceánů, větší koncentrace CO2 ze spalovacích procesů v oceánech a korálech.Všechny vyjmenované jevy byla potvrzeny měřením těchto jevů při použití mnoha různých vědeckých metod. == Skutečný skleník == "Skleníkový efekt" atmosféry je pojmenován analogicky k skleníkům, které se za slunečního záření stávají teplejšími. Skleník však primárně neohřívá "skleníkový efekt". "Skleníkový efekt" je ve skutečnosti nesprávným názvem, jelikož vytápění v běžném skleníku je způsobeno snížením konvekce zatímco "skleníkový efekt" funguje tak, že brání absorbovanému teplu opouštět strukturu radiačním přenosem. Skleník je vybudován z jakéhokoliv materiálu, kterým prochází sluneční světlo, obvykle ze skla nebo plastu. Slunce ohřívá zem a obsah uvnitř stejně jako venku, které pak ohřívá vzduch. Venku se teplý vzduch v blízkosti povrchu zvedá a mísí se s chladnějším vzduchem, udržuje teplotu nižší než uvnitř, kde se vzduch nadále zahřívá, protože je omezen na skleník. To lze dokázat otevřením malého okna v blízkosti střechy skleníku: teplota začne výrazně klesat. Experimentálně bylo demonstrováno (Robertem Woodem v roce 1909), že (nevyhřívaný) "skleník" pokrytý horninovou solí, halitem, (který je průhledný vůči infračervenému záření) se ohřívá podobně jako jiný, zakrytý sklem. Takto skleníky fungují především tím, že zabraňují konvektivnímu ochlazování.Vyhřívané skleníky jsou další záležitostí, které mají vnitřní zdroj tepla, které chce uniknout ven, čemuž se musí zabránit. Dává tedy smysl se pokusit zabránit radiačnímu ochlazení pomocí vhodného zasklení. == Související efekty == === Protiskleníkový efekt === Protiskleníkový efekt je mechanismus podobný a symetrický vůči skleníkovému efektu: skleníkový efekt se týká atmosféry, která propouští záření, aniž by dovoloval tepelné vyzařování, které ohřívá povrch těla; anti-skleníkový efekt je kolem atmosféry, která neumožňuje záření a zároveň umožňuje tepelné vyzařování, čímž se snižuje rovnovážná povrchová teplota. Takový účinek se uvádí o saturnově měsíci Titanu. === Skrytý skleníkový efekt === Skrytý skleníkový efekt nastane, pokud kladná zpětná vazba vede k vypařování všech skleníkových plynů do atmosféry. O skrytém skleníkovém efektu, který zahrnuje oxid uhličitý a vodní páru, se již dlouho předpokládá, že nastal na Venuši. == Tělesa jiné než Země == Skleníkový efekt na Venuši je zvláště velký, protože jeho hustá atmosféra se skládá především z oxidu uhličitého. "Venuše v minulosti zažila skleníkový efekt a očekáváme, že na Zemi bude efekt trvat asi 2 miliardy let, jak se zvyšuje sluneční záření."Titan má protiskleníkový efekt, protože jeho atmosféra pohlcuje sluneční záření, ale je poměrně průhledná pro odchozí infračervené záření. Trpasličí planeta Pluto je také chladnější, než by se dalo očekávat, protože ho ochlazuje odpařování dusíku. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Greenhouse effect na anglické Wikipedii. === Související články === Skleníkové plyny Kjótský protokol === Literatura === Businger, Joost Alois; Fleagle, Robert Guthrie. An introduction to atmospheric physics. 2. vyd. San Diego: Academic, 1980. (International geophysics series). ISBN 0-12-260355-9. (anglicky) Henderson-Sellers, Ann; McGuffie, Kendal. A climate modelling primer. 3. vyd. New York: Wiley, 2005. ISBN 0-470-85750-1. (anglicky) VÍDEN, Ivan. Chemie ovzduší [online]. 1. vyd. Praha: VŠCHT, 2005 [cit. 2017-06-28]. Kapitola 14 Skleníkový efekt, s. 90-97 z 98. Dostupné online. ISBN 80-7080-571-4. === Externí odkazy === (anglicky) Rutgers University: Earth Radiation Budget (bilance zemského záření)

PERSON

PERSON

002945

... Ve verbální logice je disjunkce označením pro "nebo". Například "Vojta plave nebo Lucka plave" je disjunkce. Pro vstupy A a B vypadá pravdivostní tabulka disjunkce následovně (0 označuje nepravdivé tvrzení, 1 označuje pravdivé tvrzení). V mluvené řeči v češtině se někdy používá spojka "nebo" jako vylučovací "buď, anebo", tomuto vylučovacímu případu však v logice odpovídá exkluzivní disjunkce, např: "Venku je mokro, nebo je sucho." Nemohou tedy nastat oba případy zároveň. Používá-li se spojka "nebo"...

Používá se v mluvené řeči v češtině spojka "nebo" jako vylučovací?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Disjunkce

V mluvené řeči v češtině se někdy používá spojka "nebo" jako vylučovací "buď, anebo", tomuto vylučovacímu případu však v logice odpovídá exkluzivní disjunkce, např: "Venku je mokro, nebo je sucho." Nemohou tedy nastat oba případy zároveň.

Disjunkce znamená odloučení, rozdělení, odloučené oblasti, sloučení oblastí, logický součet výroků, množinových prvků zařazených do jedné skupiny celku. Oblasti se mohou překrývat. Pojem se používá např. ve fytogeografii. Je používán v genetice - disjunkce chromosomů. S disjunkcí se setkáváme také v elektronice u logických obvodů, hradel. Nejčastější použití denotátu disjunkce je v logice, v matematické logice. Disjunkce v logice znamená logický součet. Výroky jsou spojeny symbolem OR nebo : : : ∨ : : {\displaystyle \vee } ), t.j. binárním operátorem, používaným pro binární logické operace. Ve výrokové logice může nabýt logický součet dvou výroků pravdivostní hodnoty true= pravda, označované 1, když alespoň jeden z obou vstupních výroků je pravda, anebo false="nepravda", označované 0. S disjunkcí se setkáváme ve výrokové logice, predikátové logice. Ve verbální logice je disjunkce označením pro "nebo". Například "Vojta plave nebo Lucka plave" je disjunkce. Pro vstupy A a B vypadá pravdivostní tabulka disjunkce následovně (0 označuje nepravdivé tvrzení, 1 označuje pravdivé tvrzení). V mluvené řeči v češtině se někdy používá spojka "nebo" jako vylučovací "buď, anebo", tomuto vylučovacímu případu však v logice odpovídá exkluzivní disjunkce, např: "Venku je mokro, nebo je sucho." Nemohou tedy nastat oba případy zároveň. Používá-li se spojka "nebo" v případech, kdy má znamenat vyloučení jedné z možností a nevyplývá to z významu slov jazyka, může docházet ke komunikačním nedorozuměním, jde o komunikační sémantickou chybu. K vyvarování se nesrovnalostí se používá pro právnické výrazy "nebo" bez čárky pro slučovací význam a s čárkou pro vylučovací. Ostrá disjunkce se značí symbolem ∨, slovně nebo. Výrok je pravdivý, pokud je jeden z výroků pravdivý a druhý nepravdivý. Booleova algebra konjunkce existenční kvantifikátor logický člen OR Disjunktní množiny Výukový kurs Disjunkce/pro SŠ ve Wikiverzitě

VERB_PHRASE

YES_NO

013412

... lidskému uchu slyšitelné frekvence nad 500 Hz. === Optické === Jednotlivé sněhové vločky jsou stejně jako např. kostka ledu průhledné ve viditelné oblasti spektra. Výsledná bílá barva sněhu je dána tím, že vidíme mnoho vloček najednou, vlastně obrovské množství hran ledových krystalků, na nichž se odráží a láme světlo. Oko a mozek pak výsledek vyhodnotí jako bílou barvu. Často uváděnou analogií tohoto jevu je efektivní zbělení automobilového skla, které se po nárazu roztříští na mnoho drobných střípků s mnoha hranami. Čerstvě napadaný sníh odráží asi 90 % dopadajícího světla ve viditelné oblasti spektra (albedo = 0,9), u staršího sněhu odrazivost klesá....

Jakou barvu mají jednotlivé sněhové vločka?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sn%C3%ADh

Jednotlivé sněhové vločky jsou stejně jako např. kostka ledu průhledné ve viditelné oblasti spektra.

Sníh je specifická forma ledu, pevného skupenství vody. Je tvořen ledovými krystalky seskupenými do sněhových vloček. V přírodě vzniká přirozeně za vhodných klimatických podmínek v oblacích na převážně biologickém podkladu jako jsou bakterie, odkud se snáší k zemi. Tento děj se nazývá sněžení. Sníh nahromaděný ve větším množství na dostatečně prochladlém zemském povrchu se nazývá sněhová pokrývka. Na rozdíl od dešťové vody z místa dopadu ihned neodtéká, představuje tak důležitý prvek v koloběhu vody v přírodě. Významná je také jeho tepelně izolační schopnost, která umožňuje mnoha rostlinným i živočišným druhů přečkat mrazy. == Sněhová vločka == Za podmínek panujících obvykle v oblacích krystalizuje voda ve fázi ledu Ih v šesterečné krystalografické soustavě. To určuje šesterečnou symetrii vloček. Krystalky jsou formovány v podmínkách nízké prostorové koncentrace molekul vody. Proto nevzniká celistvá masa, jak lze běžně pozorovat při přechodu vody do pevného skupenství na zemském povrchu. Jejich tvar je dán lokální kombinací teploty, tlaku a koncentrace molekul vody (vlhkosti). Sněhové vločky vznikají akrecí ledových krystalků. Při ní je obvykle symetrie mírně porušena. Při sestupu k povrchu se mohou ještě agregovat do větších shluků opět v závislosti na klimatických podmínkách. Dalším faktorem ovlivňujícím tvar a velikost vločky je čas. Jevy akrece i agregace vyžadují fyzické přemisťování ledových krystalků, jsou proto relativně pomalé. Při napodobování tvorby sněhu pomocí sněžných děl jsou vločky formovány v omezeném čase, proto jsou obecně menší. V důsledku toho je technický sníh od přírodního rozpoznatelný, je hutnější. Přítomnost symetrických krystalků v mracích může při vhodné poloze Slunce vyvolat halové jevy. == Fyzikální vlastnosti == Molekulární síly si při formování sněhové vločky vynutí její skoro dokonalou šesterečnou symetrii. Mezi jednotlivými vločkami jsou ale vzdálenosti již příliš veliké, takže jsou vločky při snášení se k povrchu (rychlostí 0,3 ÷ 1 m·s−1) orientovány chaoticky a sněhová pokrývka tak představuje soubor neuspořádaně nakupených vloček. Proto je základní vlastností sněhu jeho izotropie. Pokud by byl způsob jak vločky srovnat, většina níže uvedených vlastností by se změnila. Čerstvě napadaný sníh je tvořen jen ze 3 % ledovými krystalky, 97 % připadá na vzduchové mezery mezi krystaly. Jeho hustota se pak pohybuje okolo 100 kg/m3. === Mechanické === Hustota čerstvě napadaného sněhu značně závisí na vlhkosti začíná na 30 kg·m−3 a u mokrého se zvyšuje zhruba na 600 kg·m−3, při silných deštích může vzrůstat až k hustotě vody. === Tepelné === Velmi dobrý tepelný izolant. Čerstvě napadaný sníh má součinitel tepelné vodivosti asi 0,03 W·m−1·K−1, mokrý uleželý asi dvacetinásobně vyšší. Tato vlastnost je zásadní pro přežití některých rostlinných a živočišných druhů. Nebezpečná situace, kdy mrzne bez sněhové pokrývky, se označuje jako holomráz. Malá tepelná vodivost sněhu umožňuje vhodně postavené iglú vytopit relativně malým zdrojem tepla. Téže vlastnosti lze využít i v našich podmínkách. Při neočekávané potřebě přečkat noc v přírodě lze vybudovat sněhový záhrab, který může výrazně omezit tepelné ztráty. === Akustické === Sníh je dobře zvukově izolační materiál. Deseticentimetrová vrstva čerstvě napadaného sněhu pohltí 45 % energie na frekvenci 125 Hz a více než 90 % pro všechny lidskému uchu slyšitelné frekvence nad 500 Hz. === Optické === Jednotlivé sněhové vločky jsou stejně jako např. kostka ledu průhledné ve viditelné oblasti spektra. Výsledná bílá barva sněhu je dána tím, že vidíme mnoho vloček najednou, vlastně obrovské množství hran ledových krystalků, na nichž se odráží a láme světlo. Oko a mozek pak výsledek vyhodnotí jako bílou barvu. Často uváděnou analogií tohoto jevu je efektivní zbělení automobilového skla, které se po nárazu roztříští na mnoho drobných střípků s mnoha hranami. Čerstvě napadaný sníh odráží asi 90 % dopadajícího světla ve viditelné oblasti spektra (albedo = 0,9), u staršího sněhu odrazivost klesá. Sníh tedy vykazuje při odtávání kladnou zpětnou vazbu – sníh v důsledku dopadajícího světla na povrchu nataje, tím klesne jeho odrazivost, pohlcuje více světla a odtává stále rychleji. V blízké infračervené oblasti spektra klesá jeho odrazivost k nule v blízkosti vlnové délky 1,5 μ, kde je světlo dobře pohlcováno vodou. V blízké ultrafialové oblasti je odrazivost čerstvě napadaného sněhu vysoká, protože z mikroskopického pohledu je k dispozici velké množství rovinných stěn ledových krystalů, které dobře odrazí krátkovlnné záření. Barva sněhu může být zásadně ovlivněna příměsemi přítomnými v oblacích. Jemný písek z pouštních oblastí může sníh zbarvit do žluta nebo oranžova, průmyslové znečištění pak prakticky jakkoli. Pro sníh ve městech je typické, že rozbředlý sníh nejprve přijme hnědou barvu (sněhová břečka) a později při nakupení do postupně odtávajících kup na povrchu černá v důsledku usazování prachových částic. == Měření a klasifikace sněhové pokrývky == Sněhová pokrývka se dá klasifikovat podle rozličných charakteristik (hustota, vlhkost, typ zrn atd.) Užívána je zejména Mezinárodní klasifikace sezónní sněhové pokrývky, která je revidovanou verzí stejnojmenné mezinárodní klasifikace z roku 1990. Tato klasifikace třídí sněhovou pokrývku do typů dle následujících charakteristik: === Tvar sněhových zrn === Dle tvaru jsou sněhová zrna sezónní sněhové pokrývky členěna do devíti základních typů, které jde pak dále členit do řady dalších subtypů. Základními typy jsou: Srážkové částice (nový sníh): sněhová zrna mají zachovalou podobu, v jaké vznikly v atmosféře. Dle rozličných fyzikálních charakteristik (zejména teploty a nasycení/přesycení vodní parou) vznikají v atmosféře různé typy sněhových krystalů: sloupečky, jehličky, destičky, hvězdice (dendrity), nepravidelné krystaly, kroupy, krupky, ledová zrnka, jíní. Fyzikální poměry v atmosféře, za kterých srážkové částice vznikly, se obvykle výrazně liší od fyzikálních poměrů ve sněhové pokrývce. Zatímco přesycení vodní parou vzhledem k ledu dosahuje ve sněhové pokrývce obvykle hodnot mezi 0 a 1 %, v atmosféře při tvorbě srážkových částic dosahuje zpravidla hodnot mnohem vyšších, od 0 do 50 % i více. Z toho plyne, že srážkové částice ve sněhové pokrývce obvykle nemají dlouhého trvání a rychle prochází metamorfózou. Čím podobnější byly podmínky při vzniku srážkové částice podmínkám ve sněhové pokrývce, tím trvalejší je obvykle daný subtyp srážkové částice. zlomkový (plstnatý sníh): vzniká prvotní přeměnou srážkových částic, zejména jejich fragmentací působením větru. Zrna již mohou nést stopy zaoblování. Vzhledem k tomu, že se jednotlivá sněhová zrna do sebe zakliňují a vznikají mezi nimi můstky, dochází k rychlému nárůstu soudržnosti sněhové pokrývky. okrouhlozrnitý sníh: dochází k zaoblování sněhových zrn. Jde o důsledek procesu, který je v české literatuře nazýván jako bortící přeměna. V podmínkách mírného tepelného gradientu dochází k sublimaci ledu z exponovaných částí zrn s vysokou povrchovou energií a desublimaci v konkávních částech zrn s nízkou povrchovou energií. Dochází k propojování sněhových zrn a tím i k nárůstu soudržnosti sněhové pokrývky. hranatozrnitý sníh: v podmínkách vysokého tepelného gradientu a velkého tlaku vodní páry v prostoru mezi zrny dochází k výstavbové přeměně sněhových zrn - vznikají na nich rovné plošky s ostrými hranami. Vzhledem k postupnému vzrůstu velikosti krystalů a k zanikání můstků mezi zrny dochází ke snižování soudržnosti sněhové pokrývky. pohárkové krystaly (dutinová jinovatka) vznikají rychlou výstavbovou přeměnou sněhových zrn za velkého teplotního gradientu a zároveň vysoké teploty. V takových podmínkách vznikají velmi velké krystaly ve tvaru dutých pohárků. Takové podmínky se vyskytují obvykle ve spodní části sněhového profilu (vysoká teplota) v arktickém nebo kontinentálním podnebí (velký teplotní gradient v rámci sněhové pokrývky). Dutinová jinovatka je anizotropní - zatímco ve vertikálním směru se vyznačuje vysokou pevností, ve směru horizontálním je značně nesoudržná a i díky obvykle špatné vazbě na okolní sněhové vrstvy dochází k vzniku značně nestabilní sněhové pokrývky. Jde o častou kritickou vrstvu deskových lavin. Vzhledem k poloze uvnitř sněhového profilu jde o špatně odhalitelné riziko, které je navíc časově velmi trvanlivé - v místech, kde pohárkové krystaly vzniknou, obvykle vydrží celou zimu. povrchová jinovatka: Vzniká za nízkých teplot na povrchu sněhové pokrývky vlivem radiačního ochlazování vyzařováním dlouhovlnného záření ze sněhové pokrývky. V takové situaci dojde nad sněhem ke vzniku mělké, ale velmi výrazné teplotní inverze, dojde přesycení vzduchu vodní parou vůči ledu a vysrážení krystalů povrchové jinovatky. Ta je anizotropní, má velmi malou soudržnost ve střihu. Pokud dojde k jejímu pozdějším zasněžení, tvoří "ideální" kritickou vrstvu deskových lavin. tavné formy, firn: Do této třídy se řadí jednak sníh s makroskopicky rozpoznatelným množstvím vody v tekutém skupenství a jednak sněhové krusty vzniklé opakovaným střídáním cyklů tání a mrazu. Částice této třídy vznikají tavnou přeměnou sněhových zrn jiných typů. Soudržnost klesá se vzrůstajícím podílem tekuté vody, velmi mokrý sníh může být zdrojem břečkových lavin (břečkotoků), které se mohou vyskytovat na vůbec nejmírnějších svazích (od 5° výš). Sněhové krusty bývají velmi soudržné (soudržnost roste s počtem cyklů teplo/mráz), nicméně mohou vytvářet bariéru pro pohyb vodní páry ve sněhovém profilu, díky čemuž může docházet ke vzniku nestabilních typů sněhu (hranatorznitý, pohárkové krystaly) pod a nad sněhovou krustou. kompaktní led: ledové krusty nejrůznější tloušťky a původu. Mohou vytvářet bariéru pohybu vodní páry v profilu nebo po nich může stékat tavná voda. umělý sníh: sníh vzniklý činností sněžných děl. Jde o velmi malé, sférické částice. === Průměrná velikost zrn === velmi jemný sníh: pod 0,2 mm jemný sníh: 0,2 - 0,5 mm sníh střední hrubosti: 0,5 - 1 mm hrubý sníh: 1 - 2 mm velmi hrubý sníh: 2 - 5 mm extrémně hrubý sníh: 5 a více mm === Obsah tekuté vody === suchý sníh: 0 % tekuté vody. Sněhová zrna mají malou tendenci se k sobě pod tlakem vázat (špatně se dělá sněhová koule). vlhký: 0 - 3 % tekuté vody. Ta není pozorovatelná ani při desetinásobném zvětšení. Při tlaku se však na sebe sněhová zrna snadno vážnou (sníh dobře vytváří sněhové koule). mokrý: 3 - 8 % tekuté vody. Ta je již makroskopicky pozorovatelná, nelze ji však ještě ze sněhu vymačkat. velmi mokrý: 8 - 15 % tekuté vody, kterou jde ze sněhu vymačkat. V pórech mezi zrny však stále zůstává určitý objem vzduchu. promoklý: více jak 15 % tekuté vody.Podíl vzduchu klesá na 20 - 40 %. === Tvrdost sněhu === Tvrdostí je v této klasifikaci myšlena odolnost vůči průniku předmětu do sněhu. V rámci terénního měření se tradičně tvrdost sněhu určuje ručním měřením tvrdosti za pomoci rukou, tužky a nože. Pro přesnější a objektivnější určení tvrdosti se používá švýcarské kladivové sondy, u které se určuje R hodnota odrazu v newtonech. Kategorie tvrdosti sněhu jsou: velmi měkký sníh - lze snadno probořit zaťatou pěst. Odpovídající R hodnoty švýcarské kladivové sondy jsou v rozmezí 0 - 50 N. měkký sníh - lze snadno probořit čtyři prsty (narovnaná dlaň). Odpovídající R hodnoty 50 - 175 N středně tvrdý sníh - lze snadno probořit jeden prst. Odpovídající R hodnoty 175 - 390 N tvrdý sníh - lze probořit hrot tužky. Odpovídající R hodnoty 390 - 715 N velmi tvrdý sníh - lze probořit čepel nože. Odpovídající R hodnoty 715 - 1200 N led - nelze bez velkého tlaku probořit ani čepel nože. R hodnoty nad 1200 NRozložení tvrdostí sněhu ve sněhovém profilu může posloužit jako dobrý ukazatel stability sněhové pokrývky. Sněhová pokrývka s tvrdým sněhem na spodu a postupným snižováním tvrdosti v rámci sněhového profilu, nebo s rovnoměrnou tvrdostí v rámci celého profilu, bude výrazně soudržnější, než sněhová pokrývka s výraznými skoky v tvrdosti či s měkkým sněhem uprostřed či ve spodní části profilu. == Formy sněžení == Sněhová přeháňka Srážka složená z ledových krystalků, které většinou vytvářejí hvězdice (sněhové vločky). Sněhová přeháňka se od sněžení liší rychlostí kolísání intenzity jevu, náhlostí výskytu, rychlostí střídání oblačnosti a obvykle malým územním rozsahem jednotlivé přeháňky. Ve sněhové přeháňce bývá značný pokles dohlednosti, mimo přeháňku bývá dohlednost dobrá.Déšť se sněhem Srážka složená současně z vodních kapek a sněhových vloček se nazývá déšť se sněhem.Sněhové krupky Srážka se skládá z bílých neprůsvitných ledových zrn. Tato zrna jsou kulovitá, někdy kuželovitá, jejich průměr bývá 2 až 5 mm. Sněhové krupky jsou křehké, dají se snadno stlačovat. Při dopadu na tvrdou plochu odskakují a snadno se tříští. Většinou se vyskytuji v přeháňkách.Sněhová zrna Srážka skládající se z velmi malých a neprůsvitných ledových zrn. Tato zrna jsou zploštělá nebo podlouhlá, jejich průměr bývá menší než 1 mm. Při dopadu na zem se netříští a neodskakují.Zmrzlý déšť Srážka je složená z průhledných ledových zrn. Vzniká zmrznutím dešťových kapek nebo sněhových vloček, které během svého pádu téměř roztály a opět zmrzly. Ledová zrna zmrzlého deště mají zpravidla kulovitý nebo nepravidelný, vzácně i kuželovitý tvar. Jejich průměr je menší než 5 mm.Námrazové krupky Srážka složená z průsvitných ledových zrn převážně kulovitého, zřídka též kuželovitého tvaru o průměru kolem 5 mm. Jsou to sněhová zrnka obalená tenkou vrstvou ledu. Námrazové krupky se vyskytují výhradně v přeháňkách. == Vliv na lidskou společnost == Ve vyšších zeměpisných šířkách je sníh přirozenou součástí života. Je používán na stavbu obydlí – iglú. Pro pohyb po sněhové pokrývce jsou používány prostředky, které umožní rozložení hmotnosti osoby nebo vozidla na větší plochu – lyže, sněžnice, saně, sněžné rolby, sněžné skútry. === Rekreace === V mírném pásu je sníh typickým atributem zimy. Sníh je v zimě snadno dostupný a snadno zpracovatelný materiál, který je kromě jiného lehce použitelný k zábavě, lze se koulovat, stavět sněhuláky, bunkry. Sněhová pokrývka může při vhodně zvolených prostředcích usnadnit pohyb i po jinak nepřístupném terénu. To vytváří základ pro mnohé zimní sporty, v ČR nejčastěji lyžování. Výzbroj potřebná k jejich provozování je podobná jako pro pohyb v trvale zasněžených oblastech - lyže, snowboard, saně. === Nebezpečí === Sníh je také obávané riziko. Nejničivější jevem je náhlý sesuv sněhové masy ze svahu – sněhová lavina, jejíž nebezpečí hrozí tehdy, napadne-li čerstvý sníh na již umrzlou sněhovou pokrývku, s níž se pevně nespojí a může po ní sklouznout. Méně nebezpečný je podobný jev na šikmých střechách, na něž se proto umisťují sněhové zábrany nebo sněhové háky, aby zabránily náhlému sesuvu sněhové masy. Pro budovy s plochou střechou představuje sněhová pokrývka zase riziko přetížení střešní konstrukce. Sníh také komplikuje pohyb. Při pohybu v terénu hrozí v hlubokém sněhu přecenění sil a možné umrznutí. Nebezpečná je i situace silničních vozidel, která se na sněhové pokrývce stávají hůře ovladatelná a je třeba je doplnit zimní výbavou – zimními pneumatikami nebo sněhovými řetězy. Sníh je zrádný také tím, že oproti jiným běžně se vyskytujícím plochám v krajině velmi dobře odráží ultrafialovou složku slunečního světla i pod velkými úhly. Delší expozice v zasněženém terénu bez ochranných brýlí může vést k poškození očí (tzv. sněžná slepota). === Mytologie a pohádky === Četnost výskytu sněhu v dané oblasti je úměrná postavení sněhu v místně tradovaných příbězích. U severských národů vystupují postavy jako Sněhová královna nebo Děda Mráz. U nás je sníh spíše příznakem dočasné nehostinnosti krajiny (pohádka O dvanácti měsíčkách). U jihoslovanských národů je opakujícím se motivem mouka padající z nebe. == Sněhové rekordy == Největší sněžení - Celkem 31 102 mm sněhu napadlo od roku 1971 do roku 1972 v Paradise Mount Rainier ve státě Washington v USA. Největší zaznamenaná hloubka sněhové pokrývky dosahovala 11,46 metrů a byla naměřena v Tamaraku ve státě Kalifornie v USA v březnu 1911. Nejvyšší počet mrtvých a škod v důsledku sněhové bouře - celkem 500 lidí zahynulo při sněhové bouři, která se 12. až 13. března 1993 přehnala po celém východním pobřeží USA. Bouře, kterou jeden z meteorologů charakterizoval jako "vánice se srdcem sněhové bouře a duší uragánu", způsobila škody ve výši 1,2 miliardy dolarů. == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu sníh ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo sníh ve Wikislovníku Sníh – sníh v Alpách a v Česku, aktuální meteo a články

ADJ_PHRASE

OTHER

010023

Potravinová pyramida je způsob grafického znázornění skupin potravin založený na jejich výživové hodnotě. Pyramida je rozdělena typicky do čtyř pater. Zařazení potraviny do patra určuje, jak často by měl člověk danou potravinu konzumovat: čím vyšší patro, tím méně často. == Příklad pyramidy == === První patro === Nejníže položené patro tvoří základní suroviny, mezi něž patří hlavně obiloviny, brambory, těstoviny a rýže. Tyto potraviny by měly být nejlépe celozrnné. Obiloviny představují základ výživy a jsou pro člověka hlavním zdrojem energie. Počet porcí za den: 3 – 6. === Druhé patro === Druhé patro se skládá z ovoce a zeleniny, přičemž přednost má hlavně syrová. Počet porcí ovoce za den: 2-4 porce....

Do kolika pater je typicky rozdělena potravinová pyramida?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Potravinov%C3%A1_pyramida

Pyramida je rozdělena typicky do čtyř pater.

Potravinová pyramida je způsob grafického znázornění skupin potravin založený na jejich výživové hodnotě. Pyramida je rozdělena typicky do čtyř pater. Zařazení potraviny do patra určuje, jak často by měl člověk danou potravinu konzumovat: čím vyšší patro, tím méně často. == Příklad pyramidy == === První patro === Nejníže položené patro tvoří základní suroviny, mezi něž patří hlavně obiloviny, brambory, těstoviny a rýže. Tyto potraviny by měly být nejlépe celozrnné. Obiloviny představují základ výživy a jsou pro člověka hlavním zdrojem energie. Počet porcí za den: 3 – 6. === Druhé patro === Druhé patro se skládá z ovoce a zeleniny, přičemž přednost má hlavně syrová. Počet porcí ovoce za den: 2-4 porce. Počet porcí zeleniny za den: 3-5 porcí. Tyto potraviny zastupují hlavně zdroje ochranných látek, vitamínů, minerálů a vlákniny. === Třetí patro === Třetí patro je rozděleno na dvě poloviny. V první polovině se nachází mléčné výrobky (mléko, jogurt, sýry) a v druhé části jsou ryby, maso a drůbež. V těchto potravinách je velký podíl bílkovin, které bychom měli nejvíce jíst v době růstu člověka. Počet porcí mléčných výrobků za den: 2-3. Počet porcí masových výrobků: 1-2. === Čtvrté patro === Ve čtvrtém patře se nachází nejméně vhodné potraviny, což je sůl, cukr a tuk. Jedná se především o živočišné tuky, které zvyšují hladinu cholesterolu. Počet porcí za den: 0-2. == Související články == Výživová doporučení Zdravá 13 == Externí odkazy == Přehled některých potravinových pyramid na Jidelny.cz Česká potravinová pyramida na stránkách Fóra zdravé výživy

NUMERIC

NUMERIC

000158

Berenika Čecháková, rozená Kohoutová (* 15. února 1991 Praha) je česká herečka a zpěvačka. Studuje herectví na Pražské konzervatoři. Od pěti let byla členkou Bambini di Praga, v sedmi letech přešla do Dismanova rozhlasového souboru, odkud její kroky vedly k umělecké skupině OLDstars. Od dětských let hraje v divadle, v roce 2007 debutovala před kamerou v televizní pohádce Tři srdce. Její babička Anna Žídková má židovské kořeny, matka je spisovatelka Irena Obermannová, otec hudebník Daniel Kohout, sestra Rozálie Kohoutová je režisérka. V letech 2008-2010 zpívala ve ska skupině DiscoBalls, v roce 2011 měla vlastní projekt Femme Plastique, na kterém se podílel mj. Emil Viklický. V roce 2013 vydala s Viklickým a dalšími hosty desku Berenika Meets Jazz. V roce 2015 se stala jednou z tváří Jsme v tom společně, kampaně iniciativy HateFree Culture. S Marikou...

Kdy se narodila Berenika Kohoutová?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Berenika_Kohoutov%C3%A1

Berenika Čecháková, rozená Kohoutová (* 15. února 1991 Praha) je česká herečka a zpěvačka.

Berenika Čecháková, rozená Kohoutová (* 15. února 1991 Praha) je česká herečka a zpěvačka. Studuje herectví na Pražské konzervatoři. Od pěti let byla členkou Bambini di Praga, v sedmi letech přešla do Dismanova rozhlasového souboru, odkud její kroky vedly k umělecké skupině OLDstars. Od dětských let hraje v divadle, v roce 2007 debutovala před kamerou v televizní pohádce Tři srdce. Její babička Anna Žídková má židovské kořeny, matka je spisovatelka Irena Obermannová, otec hudebník Daniel Kohout, sestra Rozálie Kohoutová je režisérka. V letech 2008-2010 zpívala ve ska skupině DiscoBalls, v roce 2011 měla vlastní projekt Femme Plastique, na kterém se podílel mj. Emil Viklický. V roce 2013 vydala s Viklickým a dalšími hosty desku Berenika Meets Jazz. V roce 2015 se stala jednou z tváří Jsme v tom společně, kampaně iniciativy HateFree Culture. S Marikou Šoposkou píše blog Sedmilhářky, v roce 2016 vyšly zápisy z něj i knižně. Muži v naději, 2011 - mladá Marta Můj vysvlečenej deník, 2012 - Kasandra Nepravděpodobná romance, 2013 - Luisa Fair play, 2014 - Anna [dabing při postsynchronu za Judit Bárdos] Cesta do Říma, 2015 Já, . Olga Hepnarová, 2016 Tři srdce, 2007 - princezna Jasna Tatínkova holčička, epizoda cyklu Soukromé pasti, 2008 - Veronika Rytmus v patách, 2010 - Marcela Razumowská Santiniho jazyk, 2011 - recepční Ordinace v růžové zahradě Terapie, 2011 . - Klára Poštová Ulice - Markéta Havránková Život je ples Místo zločinu Plzeň, 2015 Trapný padesátky, 2016 - chystaný seriál R. P. Music Praha, Divadlo Jiřího Grossmanna: Babička, 2000 - Barunka Dismanův rozhlasový dětský soubor, Klub Mlejn . : Noc na Karlštejně, 2001 - Alena Divadlo Na Fidlovačce, Praha: Divotvorný hrnec, 2004 - jedna z dětí Divadlo Komedie, Praha: Hořké slzy Petry von Kantové, 2005 OLDstars: Slyšet hlasy, 2008 Divadlo Hybernia, Praha: Hello, Dolly!, 2010 - Minnie Fayová Divadlo Viola, Praha: Století hitů, 2012 Studio DVA: Šíleně smutná princezna, 2016 - princezna Vlčí ukolébavka, 2001 - Líza Gaelová Děvčátko Momo a ztracený čas Irena Obermannová: Matky to chtěj . taky, 2009 DiscoBalls: DiscoVery Channel, 2008 Rytmus v patách, soundtrack k televiznímu filmu, 2010 Berenika Meets Jazz, 2013 Obrázky, zvuky či videa k tématu Berenika Kohoutová ve Wikimedia Commons Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Berenika Kohoutová Berenika Kohoutová v Česko-Slovenské filmové databázi Berenika Kohoutová na Kinoboxu.cz

DATETIME

DATETIME

002396

... Je 310 km dlouhá (s estuárem až 390 km), a je tak nejdelší řekou Spojeného království. Povodí má rozlohu 21000 km2. Pramení na východních svazích Kambrijských hor. Teče převážně po rovině. Ústí do Bristolského zálivu v Keltském moři (Atlantský oceán). Zdroj vody je převážně dešťový. Nejvyšší vodnosti dosahuje na podzim a v zimě, zatímco v létě se stává mělkou. Průměrný roční průtok vody činí přibližně 250 m3/s. Vodní doprava je možná od Stourportu, přičemž na dolním toku je dostupná pro námořní lodě. Je spojena kanály s řekami Temže, Trent, Mersey. Přes estuár byl v roce 1966 postaven vysoký most a nedaleko města Bristol byl vybudován tunel. Na řece leží města Shrewsbury, Worcester, Gloucester a na březích estuáru Newport a Cardiff. Voda slouží také k chlazení jaderných elektráren Oldbury a Berkeley....

Jakou rozlohu má povodí Severnu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Severn_(p%C5%99%C3%ADtok_Bristolsk%C3%A9ho_z%C3%A1livu)

Povodí má rozlohu 21000 km2.

Severn (anglicky River Severn, velšsky Afon Hafren) je řeka v Anglii a ve Walesu (Spojené království). Je 310 km dlouhá (s estuárem až 390 km), a je tak nejdelší řekou Spojeného království. Povodí má rozlohu 21000 km2. Pramení na východních svazích Kambrijských hor. Teče převážně po rovině. Ústí do Bristolského zálivu v Keltském moři (Atlantský oceán). Zdroj vody je převážně dešťový. Nejvyšší vodnosti dosahuje na podzim a v zimě, zatímco v létě se stává mělkou. Průměrný roční průtok vody činí přibližně 250 m3/s. Vodní doprava je možná od Stourportu, přičemž na dolním toku je dostupná pro námořní lodě. Je spojena kanály s řekami Temže, Trent, Mersey. Přes estuár byl v roce 1966 postaven vysoký most a nedaleko města Bristol byl vybudován tunel. Na řece leží města Shrewsbury, Worcester, Gloucester a na březích estuáru Newport a Cardiff. Voda slouží také k chlazení jaderných elektráren Oldbury a Berkeley. V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo "С". Obrázky, zvuky či videa k tématu Severn ve Wikimedia Commons

NUMERIC

NUMERIC

008462

Vodík (chemická značka H latinsky Hydrogenium) je nejlehčí a nejjednodušší plynný chemický prvek, tvořící převážnou část hmoty ve vesmíru. Má široké praktické využití jako zdroj energie, redukční činidlo v chemické syntéze nebo metalurgii a také jako náplň meteorologických a pouťových balonů a do 30. let 20. století i vzducholodí. Vodík je bezbarvý, lehký plyn, bez chuti a zápachu. Je hořlavý, hoří namodralým plamenem, ale hoření nepodporuje. Je 14,38krát lehčí než vzduch a vede teplo 7krát lépe než vzduch.[zdroj?] Vodík je za normální teploty stabilní, pouze s fluorem se slučuje za pokojové teploty. Je značně reaktivnější při zahřátí, především s kyslíkem a halogeny se slučuje velmi bouřlivě, i když pro spuštění této reakce je nutná inicializace (např. jiskra, která zapálí kyslíko-vodíkový plamen). Vodík je velmi málo rozpustný ve vodě, ale některé kovy ho pohlcují (nejlépe palladium)....

Jak se jmenuje nejlehčí a nejjednodušší plynný chemický prvek?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vodík

Vodík (chemická značka H latinsky Hydrogenium) je nejlehčí a nejjednodušší plynný chemický prvek, tvořící převážnou část hmoty ve vesmíru.

Vodík (chemická značka H latinsky Hydrogenium) je nejlehčí a nejjednodušší plynný chemický prvek, tvořící převážnou část hmoty ve vesmíru. Má široké praktické využití jako zdroj energie, redukční činidlo v chemické syntéze nebo metalurgii a také jako náplň meteorologických a pouťových balonů a do 30. let 20. století i vzducholodí. Vodík je bezbarvý, lehký plyn, bez chuti a zápachu. Je hořlavý, hoří namodralým plamenem, ale hoření nepodporuje. Je 14,38krát lehčí než vzduch a vede teplo 7krát lépe než vzduch.[zdroj?] Vodík je za normální teploty stabilní, pouze s fluorem se slučuje za pokojové teploty. Je značně reaktivnější při zahřátí, především s kyslíkem a halogeny se slučuje velmi bouřlivě, i když pro spuštění této reakce je nutná inicializace (např. jiskra, která zapálí kyslíko-vodíkový plamen). Vodík je velmi málo rozpustný ve vodě, ale některé kovy ho pohlcují (nejlépe palladium). Vodík vytváří sloučeniny se všemi prvky periodické tabulky (s výjimkou vzácných plynů), zejména pak s uhlíkem, kyslíkem, sírou a dusíkem, které tvoří základní stavební jednotky života na Zemi. Vodík je schopen tvořit zvláštní typ chemické vazby, nazývaný vodíková vazba nebo také vodíkový můstek, kde vázaný atom vodíku vykazuje afinitu i k dalším atomům, s nimiž není poután klasickou chemickou vazbou. Mimořádně silná je vodíková vazba s atomy kyslíku, což vysvětluje anomální fyzikální vlastnosti vody (vysoký bod varu a tání atd.). Zajímavou vlastností vodíku je jeho schopnost "rozpouštět" se v některých kovech, např. v palladiu nebo platině, které poté fungují jako katalyzátory chemických reakcí. Je to způsobeno tím, že má vodík velmi malé molekuly, které jsou schopny procházet různými materiály. Vodík objevil roku 1766 Angličan Henry Cavendish, když si všiml, že při rozpouštění neušlechtilých kovů v kyselině vzniká bezbarvý, hořlavý plyn. V roce 1781 poznal také jako první, že voda je sloučeninou kyslíku a vodíku. Již Robert Boyle (viz také Boyleův-Marriotův zákon) pozoroval v roce 1671 reakci železa se zředěnými kyselinami (sírovou a chlorovodíkovou), která vedla k tvorbě plynného vodíku, ale nepoznal, že se takto uvolněný plyn liší od vzduchu. Teprve v roce 1766 si Henry Cavendish uvědomil, že tento plyn je chemické individuum a nazval jej "hořlavým vzduchem". Cavendish je takto považován za objevitele vodíku jako chemického prvku. Cavendish ovšem spekuloval, že tento hořlavý vzduch je vlastně hledaná hypotetická látka, flogiston a své flogistonové teorie se nikdy nevzdal. Nicméně v roce 1781 zjistil, že tato látka tvoří při hoření vodu což otevřelo cestu k objevu vodíku jako chemického prvku (elementu). V roce 1783 pojmenoval Antoine Lavoisier tento prvek "hydrogen", z řecký slov hydro (voda) a genes (tvořící). Lavoisier syntetizoval vodu hořením vodíku v proudu kyslíku a kvantitativní výsledky potvrdily, že voda není element, což se po 2000let považovalo za zřejmé, nýbrž sloučenina těchto dvou prvků. Lavoisier provedl rovněž rozklad vody rozžhaveným železem v roce 1783. Rozklad vody elektrickým proudem na jedntotlivé složky, kyslík a vodík, poprvé provedli Jan Rudolph Deiman and Adriaan Paets van Troostwijk v roce 1789. Český název pro hydrogen (vodík) pochází od Jana Svatopluka Presla, který spolu s Karlem Slavojem Amerlingem vytvořil v polovině 19. století české názvy pro tehdy známé prvky, ještě před tím než Mendělejev publikoval v roce 1869 svůj objev periodické tabulky prvků. Vodík je jeden z deseti tzv. archaických názvů prvků, které se v češtině používají dodnes, ostatní názvy se neujaly. Vodík je jediný prvek, jehož isotopy mají vlastní chemické názvy a značky. Deuterium (D, 2H) je isotop tvořený jedním protonem a jedním neutronem v jádře atomu, Tritium (T, 3H) je isotop tvořený jedním protonem a dvěma neutrony v jádře atomu. Pro samotný vodík je vyhrazen název protium, ale značka P se nepoužívá, protože je obsazena značkou fosforu (P). IUPAC umožňuje používání značek D, T, ale preferuje 2H, 3H. Plynný vodík se vyskytuje ve dvouatomové molekule H2, která je mnohem stabilnější než atomární vodík. Za normální teploty se vodík chová tak, jako by byl směsí tří objemů ortho- a jednoho objemu para-.H2 Při skladování kapalného vodíku probíhá přeměna ve směru ortho --> para, která je exotermická natolik, že může dojít ke ztrátě až 2/3 původní kapaliny. Bylo nutno vyvinout postup, kdy se při zkapalňování vodíku zároveň provádí přeměna na para-H2. Deuterium bylo spektroskopicky pozorováno v roce 1931, příprava téměř čisté sloučeniny D2O (tzv. těžká voda) byla provedena elektrolyticky v roce 1933. Tritium bylo poprvé připraveno v roce 1934 bombardováním sloučenin deuteria deuterony, schematicky 2H+2H --> 3H +H. Elementární vodík je na Zemi přítomen jen vzácně, nejvíce elementárního vodíku se vyskytuje v blízkosti sopek v sopečných plynech. Plynný vodík se v našem prostředí vyskytuje ve formě dvouatomových molekul H2, je však známo, že v mezihvězdném prostoru je přítomen z převážné části jako atomární vodík H. V zemské atmosféře se vyskytuje jen ve vyšších vrstvách a díky své mimořádně nízké hmotnosti postupně z atmosféry vyprchává. Elementární vodík je však jednou z podstatných složek zemního plynu, vyskytuje se i v ložiscích uhlí. Ze sloučenin je nejvíce zastoupena voda, která jako moře a oceány pokrývá 2/3 zemského povrchu. Bylo vypočteno, že se vodík podílí na složení zemské kůry (včetně atmosféry a hydrosféry) 0,88 hmotnostními procenty a 15,5 atomárních procent. Další významný zdroj vodíku představují organické sloučeniny. Vodík patří společně s uhlíkem, kyslíkem a dusíkem mezi biogenní prvky, které tvoří základní stavební kameny všech živých organizmů. Díky tomu se vodík vyskytuje prakticky ve všech sloučeninách tvořících nejvýznamnější surovinu současné energetiky a organické chemie - ropu. Vodík je základním stavebním prvkem celého vesmíru, vyskytuje se jak ve všech svítících hvězdách, tak v mezigalaktickém prostoru. Podle současných měření se podílí ze 75 % na hmotě a dokonce z 90 % na počtu atomů přítomných ve vesmíru. Vodík se v přírodě tvoří při rozkladu organických látek některými bakteriemi. Genetické inženýrství usiluje o zdokonalení tohoto procesu do míry průmyslově využitelné k produkci vodíku pro vodíkové motory. Vodík se uvolňuje při koksování uhlí, takže ve svítiplynu a koksárenském plynu tvoří okolo 50 % obj. Toho se dříve využívalo při průmyslové výrobě vodíku tak, že se tyto plyny zkapalnily a vodík se oddestiloval. Vodík se ve velkém vyrábí termickým rozkladem methanu (zemního plynu) při 1000 °C. CH4 → C + 2 H2 Jedna z mála využívaných příprav vodíku je katalytické štěpení methanolu vodní parou při 250 °C. CH3OH + H2O → CO2 + 3 H2 Další málo využívaná příprava je katalytický rozklad amoniaku při teplotě okolo 1000 °C 2 NH3 → N2 + 3 H2 Rozpouštění neušlechtilých kovů v kyselinách se využívá k přípravě vodíku v laboratoři. Nejčastěji se k tomu využívá reakce zinku s kyselinou chlorovodíkovou. Zn + 2 HCl → ZnCl2 + H2 Reakcí amfoterních kovů s roztoky hydroxidů vznikají rozpustné hydroxokomplexy a vodík, nejtypičtější je reakce hliníku s roztokem hydroxidu sodného. Popřípadě lze využít reakce křemíku s roztokem hydroxidu (například hydroxidu sodného nebo směsi hydroxidu sodného a hydroxidu vápenatého). 2 Al + 2 NaOH + 6 H2O → 2 Na[Al(OH)4] + . 3 H2 Si + 4 NaOH → Na4SiO4 + 2 H2 Si + Ca(OH)2 + 2 NaOH → Na2SiO3 + CaO + 2 H2 Vodík vzniká také jako odpadní produkt při výrobě hydroxidů. Například sodík reaguje s vodou za vzniku hydroxidu sodného a vodíku. 2 Na + 2 H2O → 2 NaOH + H2 Reakce hydridu vápenatého s vodou vzniká hydroxid vápenatý a vodík, ale reakce je pro praktické použití nevyužitelná, protože hydrid vápenatý je velmi drahý. CaH2 + 2 H2O → Ca(OH)2 + 2 H2 Vedením vodní páry přes rozžhavené železo vzniká oxid železnato-železitý a vodík. Tento oxid se dá využít k tvorbě permanentních magnetů. 3 Fe + 4 H2O → Fe3O4 + 4 H2 Dřívější velmi využívaná příprava vodíku byla reakce koksu s vodní párou. Takto vzniká hlavně vodní plyn. H2O + C → CO + H2 ... reakce probíhá dále ... CO + H2O → CO2 + H2 Další z možností je reakce methanu s vodní párou. Popřípadě je možno k methanu a vodní páře přidat kyslík a reakce probíhá za velmi velkého zisku vodíku. CH4 + H2O → CO + 3 H2 12 CH4 + 5 H2O + 5 O2 → 29 H2 + 9 CO + 3 CO2 Poslední z alespoň trochu běžných příprav vodíku je reakce fosforu s vodní párou za vzniku kyseliny fosforečné a vodíku. 2 P + 8 . H2O → 2 H3PO4 + 5 H2 Průmyslově se vodík vyrábí elektrolýzou vody. 2 H2O → 2 H2 + O2 Do budoucna se počítá s výrobou vodíku pomocí jaderné energie a to buď termochemicky (vysokými teplotami) nebo prostřednictvím elektrického proudu (jaderné elektrárny by tak mohly být využívány v době, kdy pro vyráběný proud není odběr). Hlavní využití elementárního vodíku: V chemickém průmyslu je vodík výborným redukčním činidlem, sloužícím k sycení násobných vazeb organických molekul, např. při ztužování rostlinných olejů. Redukčních vlastností plynného vodíku se někdy využívá v metalurgii k získávání kovů z jejich rud (wolfram, molybden). Tento proces je ovšem nasazován pouze tehdy, kdy nelze využít běžnější redukční činidla, jako např. koks nebo dřevěné uhlí. Je to jednak kvůli poměrně vysoké ceně vodíku, ale především s ohledem na riziko možného výbuchu vodíku při kontaminaci prostředí kyslíkem nebo vzduchem za vysoké teploty. Vodík jako zdroj energie představuje pravděpodobně budoucnost energetiky i dopravy. Při spalování vodíku vzniká vedle značného energetického zisku (96 - 120 MJ/kg vodíku) pouze ekologicky naprosto nezávadná voda. Automobilové motory na bázi spalování plynného vodíku jsou v současné době předmětem intenzivního výzkumu předních světových výrobců motorů. V současnosti je však většina vodíku získávána z fosilních paliv, a vodík jako mezistupeň snižuje účinnost jejich využití. Pro výhodný poměr chemická energie/hmotnost je vodík používán jako raketové palivo (například pro raketoplán) Zdokonalení a zlevnění palivového článku postupně umožňuje jeho širší nasazení. V tomto energetickém zařízení dochází k přímé přeměně energie chemické reakce vodíku s kyslíkem na elektrickou energii. Jako paliva se přitom používá plynného vodíku, kyslík je u některých článků dodáván z atmosféry jako při normálním hoření. Účinnost tohoto procesu dosahuje v současné době hodnoty 60 %, což je podstatně více, než při spalování vodíku a následným využitím vzniklého tepla pro výrobu elektrické energie. Nevýhodou současných palivových článků je stále ještě jejich vysoká cena a fakt, že proces je doposud značně citlivý vůči katalytickým jedům a vyžaduje proto použití velmi čistých chemikálií. Proto se palivové články od šedesátých let 20. století využívají především v kosmických technologiích, kde uvedené nevýhody nejsou příliš významné. Perspektivně jsou izotopy vodíku pokládány za hlavní energetický zdroj při využití řízené termonukleární fúze, kdy lze slučováním lehkých atomových jader dosáhnout významného energetického zisku. Jaderná fúze však zůstává ve stádiu experimentálních prototypů a jejich zavedení do praxe lze očekávat v horizontu několika desítek let (v roce 2008 začala probíhat výstavba termonukleárního reaktoru ITER ve francouzském Cadarache). Praktické využití jaderné fúze se doposud uskutečnilo pouze při výrobě termonukleární bomby. Hoření vodíku s kyslíkem je silně exotermní a vyvíjí teploty přes 3 000 °C. Toho se běžně využívá při svařování nebo řezání kyslíko-vodíkovým plamenem nebo v metalurgii při zpracování těžko tavitelných kovů. Vodík slouží jako chladivo alternátorů v elektrárnách Mimořádně nízké hustoty plynného vodíku se využívalo v počátcích letectví k plnění vzducholodí a balónů. Náhrada výbušného vodíku inertním heliem byla prakticky využitelná pouze v Severní Americe s přírodními zdroji podzemního helia. Navíc bylo helium embargováno pro vývoz do nacistického Německa. Když v roce 1937 vzducholoď Hindenburg shořela při přistání s několika desítkami obětí, éru vodíkem plněných dopravních prostředků lehčích než vzduch definitivně ukončila. Příčinou exploze vzducholodě Hindenburg byla elektrická jiskra. Jak vzducholoď "pluje" ve vzduchu, tak se plášť vzducholodě tře o okolní vzduch a dochází takto ke elektrostatickému nabití balonu vzducholodě. V tomto historickém případě šlo o kombinaci počasí v místě přistání, kde bylo před bouřkou, a přetření povrchu vzducholodi nevhodným nátěrem zvyšujícím akumulaci elektrostatického náboje. Stačila pak jediná jiskra, obal se vzňal, od obalu se propálily vnitřní balony s vodíkem, a katastrofa propukla naplno. Nízké hustoty a nízké viskozity vodíku se využívá pro snížení tření ve strojích, kde je třeba rychle proudící plynné médium. Příkladem jsou elektrické generátory (kde může tvořit náplň skříně) nebo Stirlingův motor (jako pracovní médium). Vodíku stále více využívá při výrobě amoniaku z prvků - dusíku a vodíku. Reakce probíhá za teploty okolo 500 °C, tlaku 10-100 MPa a katalyzátoru aktivovaného železa (železo je aktivované oxidem hlinitým Al2O3 nebo oxidem draselným K2O). Amoniak je dnes nejpoužívanějším rostlinným hnojivem. N2 + 3 H2 → 2 NH3 Reakcí vodíku s chlorem vzniká chlorovodík, který pak zavádíme do vody a vzniká kyselina chlorovodíková, která se v průmyslu používá k mnoha reakcím a syntézám. H2 + Cl2 → 2 HCl Experimentálně se využívá jako fyziologicky inertní dýchací plyn ve směsích pro extrémní hloubkové potápění. Jeho výhodou je velmi nízká hustota a absence HPNS (nervový syndrom vysokého tlaku). Kvůli vysoké reaktivitě vodíku s kyslíkem jsou při potápění používány směsi s maximálním obsahem kyslíku 4%. Z tohoto důvodu je směs bezpečně dýchatelná teprve od hloubky 30 m. Jako první použil vodík v dýchací směsi Švéd Arne Zetterström v roce 1945. Od té doby bylo provedeno několik výzkumných projektů (např. HYDRA 5, HYDRA 8), dokazujících použitelnost vodíkových směsí v hloubkách 400-600 m. Dýchací směs vodíku a kyslíku se nazývá HYDROX a směs kyslíku, vodíku a helia se nazývá HYDRELIOX. Další využití je ve strojích TOKAMAK, kde se snaží napodobit reakci probíhající ve Slunci. Hydridy jsou obecně všechny dvouprvkové sloučeniny vodíku s prvky. V užším slova smyslu se jako hydridy označují pouze dvouprvkové sloučeniny vodíku s alkalickými kovy a kovy alkalických zemin. Hydridy se dělí na iontové, kovalentní a kovové, které nemají vždy pravidelnou strukturu a pevné stechiometrické složení. Proto se někdy ještě kovové hydridy dělí na kovové, které mají pravidelnou strukturu a stechiometrické složení, nejčastěji to jsou práškovité látky s černou barvou, a hydridy přechodného typu, které mají proměnlivé složení, které se mění v závislosti na tlaku vodíku. Kovalentní hydridy se dělí na molekulové a polymerní. Hydrid sodný NaH je bílá krystalická látka s vysokou teplotou tání a varu, která se dá využít jako velmi silné redukční činidlo. Připravuje se zahříváním sodíku v atmosféře vodíku. S vodou reaguje za vzniku hydroxidu sodného a vodíku. Je to iontový hydrid. Hydrid vápenatý CaH2 je bílá krystalická látka s vysokou teplotou tání a varu, která se dá využít jako velmi silné redukční činidlo. Připravuje se zahříváním vápníku v atmosféře vodíku. S vodou reaguje za vzniku hydroxidu vápenatého a vodíku. Je to iontový hydrid. Amoniak, čpavek neboli azan NH3 je bezbarvý plyn nepříjemné chuti a čpavého zápachu. Dá se lehce zkapalnit a v laboratoři se používá jako polární rozpouštědlo. Vzniká reakcí dusíku s vodíkem za vyšší teploty a vysokého tlaku. Je to kovalentní hydrid. Hydrazin je další sloučeninou vodíku s dusíkem N2H4. Voda (v systematickém názvosloví oxidan, nikoli oxan, což je systematický název pro tetrahydropyran) H2O je bezbarvá kapalina bez chuti a vůně. Je to nejběžnější polární rozpouštědlo na Zemi. Vzniká reakcí vodíku s kyslíkem. Je to kovalentní hydrid. Další sloučeninou těchto prvků je peroxid vodíku, H2O2, látka se silnými oxidačními účinky. Sulfan H2S je bezbarvý plyn s nakyslou chutí a vůní po zkažených vejcích. Je extrémně jedovatý - 0,015% ve vzduchu dokáže usmrtit člověka. Je lehce rozpustný ve vodě za vzniku slabě kyselého prostředí a jeho vodný roztok se používá v analytické chemii pod názvem sirovodíková voda jako zkoumadlo. V přírodě vzniká tlením bílkovinných organismů s obsahem síry. Průmyslově se vyrábí vytěsňováním ze svých solí silnější kyselinou. Fluorovodík neboli fluoran[zdroj?] HF je plyn bez barvy, s leptavou chutí a nepříjemným zápachem. V roztoku se chová jako středně silná kyselina a z halogenovodíků je nejslabší. Používá se k uměleckému leptání skla a jako velmi silné oxidační činidlo. Připravuje se reakcí vodíku s fluorem nebo vytěsněním ze své soli. Chlorovodík neboli chloran[zdroj?] HCl je plyn bez barvy, s leptavou chutí a nepříjemným zápachem. V roztoku se chová jako silná kyselina, která je silnější než fluorovodík, ale slabší než bromovodík a jodovodík. Používá se k výrobě chloridů. Vyrábí se reakcí vodíku s chlorem nebo vytěsněním ze své soli. Bromovodík neboli broman[zdroj?] HBr je plyn bez barvy, s leptavou chutí a nepříjemným zápachem. V roztoku se chová jako silná kyselina, která je silnější než chlorovodík, ale slabší než jodovodík. Nemá významné praktické použití, ale lze jej použít jako slabé redukční činidlo. Vyrábí se pouze reakcí bromu s vodíkem, nelze jej vytěsnit z jeho soli. Jodovodík neboli jodan[zdroj?] HI je plyn bez barvy, s leptavou chutí a nepříjemným zápachem. V roztoku se chová jako velmi silná kyselina a z halogenovodíků je nejsilnější. Nemá významné praktické využití, ale lze jej použít jako silnější redukční činidlo. Vyrábí se pouze reakcí vodíku s jodem, nelze jej vytěsnit z jeho soli. Ostatní hydridy nejsou nijak významné a běžně se nevyskytují. Další iontové hydridy jsou hydrid lithný LiH, hydrid draselný KH, hydrid rubidný RbH, hydrid cesný CsH, hydrid berylnatý (polymerní struktura) BeH2, hydrid hořečnatý (polymerní struktura) MgH2, hydrid strontnatý SrH2 a hydrid barnatý BaH2. Další kovalentní hydridy jsou boran (polymerní struktura) BH3, alan (polymerní struktura) AlH3, gallan GaH3, indan (polymerní struktura) InH3, thalan TlH3 ., methan (systematicky karban) CH4 (organická sloučenina), silan SiH4 (organická sloučenina), german GeH4, stannan SnH4, plumban PbH4, fosfan PH3, arsan AsH3, stiban SbH3, bismutan BiH3, selan SeH2, telan TeH2, polan PoH2 a astatan AtH. K dalším sloučeninám vodíku patří kyslíkaté kyseliny, hydroxidy a hydráty solí. Obecný vzorec kyslíkaté kyseliny je HaAbOc, a,b,c jsou stechiometrické koeficienty kyseliny a A je kyselinotvorný prvek. Atom vodíku je složkou každé kyseliny. Ve vodě odštěpuje kyselina ion H+ a následně vytvoří s molekulou vody oxoniový kation H3O+. Kyseliny v roztoku mají pH menší než 7. Obecný vzorec hydroxidu je M(OH)n, n je počet molekul OH a M je zásadotvorný kov. Ve vodě hydroxidy odštěpují anion OH- a v roztoku mají pH větší než 7. Hydráty solí jsou látky, které obsahuje ve své struktuře vázané (komplexně i hydratačně) molekuly vody. Zahříváním se tyto molekuly vody odštěpují a rozpouštěním látek ve vodě opět poutají molekuly vody. Při poutání molekuly vody - hydrataci - se u některých sloučenin uvolňuje tzv. hydratační teplo - např. CaCl2 + 2 H2O → CaCl2.2 H2O + teplo. Nejtypičtější hydrát, který obsahuje vodu vázanou komplexně i hydratačně je modrá skalice [Cu(H2O)4]SO4.H2O monohydrát síranu tetraaqua-měďnatého. Komplexně vázaná voda se z látek odstraňuje hůře než voda vázaná hydratačně. Jako jeden ze základních kamenů všech organických molekul je vodík přítomný ve všech tkáních živých organizmů. Mezi organické sloučeniny patří sloučeniny uhlíku s vodíkem a křemíku s vodíkem. Uhlík a vodík se vyskytuje ve všech uhlovodících a téměř všech jejich derivátech. Křemík a vodík je obsažen v silanech a ve většině jejich derivátů. Vodík má 3 izotopy: Klasický atom vodíku (někdy nazývaný protium), tvořený jedním protonem a jedním elektronem. Tento izotop je nejjednodušší atom ve vesmíru. Podrobnější informace naleznete v článku Deuterium. Atom s jádrem 2H, který obsahuje v jádře jeden proton a jeden neutron a od běžného vodíku se liší především atomovou hmotností 2,01363 u, se označuje jako deuterium. Někdy mu bývá přiřazována i chemická značka D, přestože se nejedná o jiný prvek. Deuterium je stabilní izotop, který nepodléhá radioaktivní přeměně. V přírodě se běžně vyskytuje vedle lehkého vodíku. V průměru připadá jeden atom deuteria na 7 000 atomů vodíku. Ve spojení s kyslíkem tvoří deuterium těžkou vodu, D2O. Tato sloučenina má významné využití v jaderném průmyslu. Je velmi účinným moderátorem, tedy látkou zpomalující rychlost neutronů. Této vlastnosti se již od druhé světové války využívá v určitém typu jaderných reaktorů k přípravě plutonia z uranu. Těžká voda se vyrábí elektrolýzou vody: ta obsahuje H2O i D2O, těžká voda se ale rozkládá pomaleji, a proto při mnohonásobném opakování elektrolýzy lze získat velmi čistou těžkou vodu - až 99,9 %. Německá armáda se za druhé světové války snažila vyvinout jadernou bombu na bázi plutonia. V norském Rjukanu existoval průmyslový komplex společnosti Norsk Hydro, vyrábějící těžkou vodu. Spojenci tento komplex zničili operací zvláštních jednotek (bombardování po jeho opravě způsobilo těžké ztráty na životech místních obyvatel, ale továrnu poškodilo jen mírně), přesto se však nacistům podařilo vyrobit dostatečné množství těžké vody pro další experimenty s jadernou zbraní. Těžká voda, která se měla přepravit z Norska do Německa, byla z větší části potopena při převozu přes jedno z norských jezer díky partyzánské akci. Některé sudy, které nebyly zcela naplněny a po výbuchu trajektu plavaly na hladině, se však dostaly do Berlína. Dnes je deuterium využíváno také jako účinný stopovač biochemických reakcí. Pokud je na počátku výzkumu distribuce určité sloučeniny v organizmu použita látka, která má atomy vodíku nahrazeny deuteriem, lze vysledovat její cestu biochemickou přeměnou analýzou všech možných vzniklých produktů. Podrobnější informace naleznete v článku Tritium. Tritium (čti trícium) je izotop 3H, který má jádro složeno z jednoho protonu a 2 neutronů a bývá někdy označován chemickou značkou T. Jeho atomová hmotnost má hodnotu 3,01605 u. Na rozdíl od deuteria je jádro tritia nestabilní a rozpadá se s poločasem rozpadu 12,33 roku za vyzáření pouze málo energetického záření beta. V přírodních podmínkách vzniká tritium především v horních vrstvách atmosféry při kolizi kosmického záření s jádrem atomu deuteria. Uměle je tritium získáváno v těžkovodních jaderných reaktorech při výrobě plutonia z přírodního uranu. Tritium slouží jako jedna složka náplně termonukleární bomby, nejničivější lidmi vyrobené zbraně. Tritium je jedním ze základních meziproduktů termojaderné fúze, která je energetickým zdrojem hvězd. Tritium se též někdy používá pro výrobu svítících ručiček a indexů hodinek, které září bez ohledu na to, zda byly předtím vystaveny světlu: tritium slouží jako zářič, který budí některou luminiscenční látku ke světélkování. S ohledem na poločas rozpadu tritia je životnost takové světélkující barvy několik desítek let. Zdravotní rizika jsou na rozdíl od luminiscenčních barev, u kterých se používalo radium, nulové. Tritium však je používáno jen několika výrobci, protože výroba je nákladná. Tritium musí být vázáno jako plyn do mikrogranulí, nebo je obsaženo ve skleněných mikrotrubičkách. Obojí je technologicky náročné. Cotton F.A., Wilkinson J.:Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973 Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974 Jursík F.: Anorganická chemie nekovů. 1. vyd. 2002. ISBN 80-7080-504-8 Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961 N. N. Greenwood - A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9 Z. Ibler a kol.: Technický průvodce energetika, BEN - technická literatura, 2002, ISBN 80-7300-026-1 VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5. Kovový vodík Obrázky, zvuky či videa k tématu vodík ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo vodík ve Wikislovníku (anglicky) Basic Hydrogen Calculations of Quantum Mechanics Hydrogen (University of Nottingham) High temperature hydrogen phase diagram Wavefunction of hydrogen

ENTITY

ENTITY

003488

... proti zamýšlené západní intervenci v občanské válce v Rusku. 18. října 1918 Wilson veřejně změnil svoje dosavadní stanovisko a přispěl tak rozhodujícím způsobem k rozpadu Rakouska-Uherska. Podpořil tím i vznik samostatného Československa. Masarykova Washingtonská deklarace se tak stala v podstatě zakládající listinou nového demokratického československého státu, Republiky československé, ke dni 28. října 1918. Cesta po Evropě Československo bylo mezinárodně uznáno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem. S dcerou Olgou se vrátili lodí Carmania, po přistání v Británii přes Francii, Itálii a Rakousko dále vlakem. Přehlídku legií ve Francii, kde se...

Kdy byl Masaryk zvolen prezidentem Československa?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Garrigue_Masaryk

Československo bylo mezinárodně uznáno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem.

Tomáš Garrigue Masaryk, označovaný T. G. M., TGM nebo president Osvoboditel (7. března 1850 Hodonín – 14. září 1937 Lány), byl český státník, filozof a pedagog, první prezident Československé republiky. K jeho osmdesátým narozeninám byl roku 1930 přijat zákon o zásluhách T. G. Masaryka obsahující větu "Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát" a po odchodu z funkce roku 1935 ho parlament znovu ocenil a odměnil za jeho osvoboditelské a budovatelské dílo. Masaryk pocházel z chudé rodiny. Otec, původem Slovák, byl kočí, matka pracovala jako kuchařka. Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlottou Garrigueovou a roku 1878 se s ní v New Yorku oženil. Následujícího roku se ve Vídni habilitoval sociologickou prací o sebevraždě. Po vzniku české univerzity v Praze byl 1882 jmenován profesorem filosofie. Založil a redigoval měsíčník Athenaeum, inicioval Ottův slovník naučný a vstoupil do veřejného života kritikou tzv. Rukopisů. Své studenty vedl ke kritičnosti a vědeckosti v duchu Augusta Comta a jeho program "realismu" se soustředil kolem týdeníku Čas. Roku 1890 Masaryk vstoupil s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Ve snaze kultivovat české politické myšlení se Masaryk začal zabývat dějinami. Navázal na koncept Františka Palackého a přemýšlel o historickém poslání českého národa. Česká reformace a národní obrození jako projevy humanity mají podle něho širší, všelidský význam. Zároveň se ovšem Masaryk zabýval i sociálními otázkami, podporoval osmihodinovou pracovní dobu a všeobecné volební právo. Roku 1899 vystoupil s požadavkem na revizi procesu s Hilsnerem (tzv. hilsneriáda) a proti antisemitským pověrám. Roku 1900 založil Českou stranu pokrokovou, za niž byl roku 1907 a 1911 znovu zvolen (jejím jediným) říšským poslancem. Na základě dlouhodobého studia a četných návštěv v Rusku vydával od roku 1913 v němčině své nejrozsáhlejší a ve světě nejslavnější dílo "Rusko a Evropa", přeložené do několika jazyků. Svých styků, znalostí i zkušeností Masaryk bohatě využil, když roku 1914 cestoval na Západ a prostřednictvím R. W. Seton-Watsona a dalších seznamoval světové politiky s českými požadavky. Roku 1915 se už nemohl vrátit, protože na něho byl vydán zatykač a jeho žena byla uvězněna. Spojkou s domovem pak byl Edvard Beneš a další přátelé. Obeslal české krajany po světě, získal jejich podporu a v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu. Téhož roku odjel do Londýna, kde se stal profesorem na King's College a přitom neúnavně publikoval a přesvědčoval. Roku 1916 mu M. R. Štefánik připravil přijetí u francouzského premiéra Brianda v Paříži, kde vznikla také Československá národní rada. V únoru 1917, když velmoci uznaly tehdy formulovaný československý požadavek, odjel Masaryk do Ruska shromažďovat vojsko, aby svému programu dodal větší váhu. Československé legie měly postupně až 50 tisíc mužů a operovaly hlavně v Rusku, byly však podřízeny Národní radě a zařazeny jako spojenci do francouzské armády. Masaryk sám řídil organizování legií. Po říjnové revoluci a separátnímu míru Ruska s Německem se vydal z Moskvy přes Sibiř do Japonska, aby připravil přepravu legií do Francie. 7. března 1918 se vydal lodí do Spojených států amerických, protože věděl, že prezident Woodrow Wilson bude mít v poválečném uspořádání světa a zejména Střední Evropy velmi významné slovo. V dubnu 1918 do USA dorazil. Přednášel, psal a agitoval zejména mezi krajany a dosavadní velké úspěchy legionářů byly jeho pádným argumentem. Masarykova kniha "Nová Evropa" přispěla k tomu, že prezident Wilson odmítl rakouské návrhy na federalizaci monarchie a postavil se za sebeurčení slovanských i jiných národů. Zpráva o revoluci v Praze a vzniku Československa dne 28. října 1918 zastihla Masaryka ještě v Americe, stejně jako zpráva o jeho zvolení prezidentem. Cestou domů navštívil už jako prezident Anglii, Francii a Itálii i české legionáře a 21. prosince 1918 byl triumfálně uvítán v Praze. Hned po volbách roku 1920 byl znovu zvolen, i když získal jen asi 65 % hlasů, a podobně i v dalších volbách roku 1927. Teprve při třetí volbě v roce 1934, kterou ústava presidentu Osvoboditeli dovolovala a která proběhla jako manifestace pro demokracii, získal 73 % hlasů. Komunisté a slovenští nacionalisté pro Masaryka nikdy nehlasovali. Koncem roku 1935 Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval a 14. září 1937 zemřel. Jeho pohřeb byl velkou národní manifestací za svobodu a demokracii. Masaryk se narodil jako "Tomáš Jan" krátce po bouřlivém revolučním roce 1848 na Slovácku. Rodiče byli zaměstnanci na statku Nathana Redlicha. Tomášova matka Terezie Masaryková roz. Kropáčková (1813–1887) z Hustopečí, pocházela z Hané. Mluvila lépe německy než česky. Jeho otec Jozef Maszárik (také Masarik, či Masaryk, 1823–1907) byl Slovák a pracoval jako kočí. Byl dlouho negramotný a psát ho naučil až syn Tomáš. Narodil se 25. února 1823 v Kopčanech na Slovensku, které tehdy patřilo do Uherského království; tak vznikla úřední podoba jeho příjmení (Maszárik). Tomáš Masaryk měl dva mladší bratry, Martina (1852–1873) a Ludvíka (1854–1912), jehož hustopečská tiskárna později svou produkcí výrazně podporovala Masarykovo veřejné působení. Další sourozenci, Jan a Františka, zemřeli ještě jako malé děti. Po absolvování čejkovické školy studoval Tomáš Masaryk na reálném gymnáziu v Hustopečích a později na gymnáziu ve Strážnici, které však nemohl dokončit. Praktikoval krátce v hodonínské škole, učil se zámečníkem ve Vídni, později kovářem v Čejči, ale brzy nastoupil jako podučitel hustopečského reálného gymnázia a s pomocí vlasteneckého kněze a kaplana P. Františka Satory se chystal ke studiu na německojazyčném klasickém gymnáziu v Brně. Jeho nemajetní rodiče (otec pracoval jako panský kočí a posléze správce, matka jako kuchařka v panských službách) ho nemohli na studiích vydržovat. Dával proto kondice, jak bylo již tehdy obvyklé. Někteří publicisté Masarykův původ po otci zpochybňovali především kvůli věkovému rozdílu 10 let mezi jeho rodiči, jejich odlišnému společenskému postavení a vzdělanosti. Vyskytly se i snahy "připsat" k otcovství TGM jména statkáře Redlicha či dokonce rakouského císaře Františka Josefa I. (císaři bylo v roce narození Tomáše Masaryka 20 let, narodil se 1830). Tato neprokázaná hypotéza rozvádí údajnou císařovu poznámku v osobním deníku z roku 1849 "Kropaczek erl." (česky "Kropáček/Kropáčková vyřízeno") jako vztahující se k Masarykově matce. Na přelomu let 2016 a 2017 měla proběhnout analýza DNA Masarykových příbuzných, která by vyvrátila nebo potvrdila domněnku o jeho příbuznosti s Františkem Josefem I. Výzkum byl však pozastaven na žádost pravnučky Tomáše Garrigua Masaryka Charlotty Kotíkové. Od 15 let se živil sám jako domácí učitel dětí bohatých rodičů. Na gymnáziu (studia byla přerušena prusko-rakouskou válkou 1866) v Brně byl podporován rodinou policejního ředitele Antona Le Monniera, s níž v roce 1869 odešel do Vídně, kde dostudoval na Akademickém gymnáziu. Po maturitě 1872 začal studovat filosofickou fakultu, kde ho silně ovlivnil nový profesor filosofie Franz Brentano, který přišel do Vídně v dubnu 1874. Brentano začínal jako kněz a později se s církví rozešel, ale jeho realistická i když nikoli ateistická filosofie, založená na aristotelismu, Masaryka natrvalo poznamenala. Po smrti Antona Le Monniera, v roce 1873, našel nové místo v rodině Rudolfa Schlessingera, generálního rady Anglo-rakouské banky, jehož syna vyučoval. Jako odměnu za úspěšnou maturitu mladého Schlessingera odjeli roku 1876 společně po Masarykově doktorátu (disertační práce "Podstata duše u Platóna"), na cestu po Itálii a Masaryk na roční pobyt na univerzitě v Lipsku. Tam se Masaryk setkal s mladším krajanem E. Husserlem a seznámil s mladou klavíristkou Charlottou Garrigue, dcerou newyorského podnikatele a 10. srpna 1877 byli zasnoubeni. Masaryk chtěl ale před sňatkem získat docenturu filosofie na vídeňské univerzitě, což sňatek, narychlo uspořádaný rodinou Charlotty v New Yorku 15. března 1878, pozdrželo. Ve Vídni Masaryk živil rodinu a sebe suplováním na střední škole, přednáškami a kondicemi, ale vypůjčoval si také od přátel. Habilitoval se v březnu 1879 prací Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev současnosti) a začal bezplatně přednášet na univerzitě jako soukromý docent. Jeho habilitační práce tam vyšla roku 1881 a vzbudila zájem i v zahraničí. V roce 1879 se narodila dcera Alice a 1880 syn Herbert. Už jako student byl Masaryk literárně činný, napsal řadu studií a odborných statí. V lednu 1875 se stal předsedou Českého akademického spolku ve Vídni a začal se pravidelně stýkat s rodinou Aloise Šembery (1807–1882), profesora české řeči a literatury na vídeňské univerzitě. Spor o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského se stal celonárodní aférou, využívanou i politicky. Masaryk se postavil na samém počátku sporu 1877 za vědecké prozkoumání jejich původu a tak se pro velkou část českých vlastenců (např. Jan Neruda, spisovatelka Eliška Krásnohorská nebo básník Adolf Heyduk) stal dokonce "vlastizrádcem". Bylo to poprvé, kdy se dostal do rozporu s obecným názorem a šel proti názoru "Otce národa" Františka Palackého. Rukopisné spory pak rušily i relativní klid a pohodu, kterou měl Masaryk po svém příchodu do Prahy v období 1882 až 1884. Stalo se tak po 13. únoru 1886, kdy v Athenaeu vyšel s Masarykovým doporučením Gebauerův článek, v němž žádá důkladné jazykové, estetické, historické, paleografické i chemické analýzy rukopisů. Díky rozdělení Univerzity Karlo-Ferdinandovy na českou a německou část dostal místo mimořádného profesora filosofie na nově založené české univerzitě, proto se v létě 1882 s rodinou odstěhoval do Prahy a začal zde přednášet. V českém prostředí – mnohdy ještě provinčním a politicky určovaném ambicemi českého nacionalismu – si vytvořil mnoho odpůrců. Jak svým otevřeným, rovnostářským přístupem ke studentům, kritikou romantického vlastenčení a přísně vědeckým přístupem k vykládaným tématům, tak u konzervativních katolíků a představitelů katolické církve svými názory na ni. Masaryk z racionálních pozic kritizoval některé rysy katolické církve, její centralismus a dogma o papežské neomylnosti. Viděl nutnost náboženství pro moderní společnost, ale náboženství chápal jako vnitřní a mravní postoj bez mocenských ambicí, jak ho s ním seznámil Brentano a jak je zažil zejména v americkém prostředí své ženy. Jako činorodý člověk se širokým rozhledem a světovými zkušenostmi si ale získal mnoho přátel mezi svými studenty a později i v okruhu lidí kolem revue Athenaeum, kterou založil. Na jejích stránkách poukazoval již v roce 1885 na nutnost zřízení druhé české univerzity (z univerzity v Olomouci, založené roku 1573, již fungovala pouze Teologická fakulta). Masaryk začal svou činnost na poli politiky. Zde našel spolupracovníky v Josefu Kaizlovi a Karlu Kramářovi a formuloval nový politický směr, který prosazoval "přesné vědecké poznávání věcí proti romantické fantastice" – realismus. Revue Čas se stala od prosince 1886 tribunou realistů, v níž předávali své názory a postoje poměrně úzkému okruhu veřejnosti, i když podstatně širšímu než intelektuálního periodika Athenaeum. Profesoru Václavu Vlčkovi, v jehož vile "Osvěta" nad Nuselským údolím od roku 1884 bydlel, pomáhal založit a rozvíjet časopis Osvěta. V této vile se 14. září 1886 narodil jeho mladší syn Jan. Když však propukly rukopisné spory, právě kolem tohoto měsíčníku "Osvěta" se zformovala skupina obránců rukopisů vedená profesory historie V. V. Tomkem a J. Kalouskem a Masaryk musel Vlčkovu vilu opustit. Také se vzdal funkce vedoucího redaktora Ottova slovníku naučného, aby neohrozil jeho vycházení. Masaryk hledal politické uskupení, kde by mohl prosazovat své zásady a názory. Po neúspěšných jednáních realistů se Staročechy byli koncem roku 1890 přijati k Mladočechům, s nimiž na jaře 1891 získali mandáty do Říšské rady (celorakouského parlamentu), v prosinci 1891 byl Masaryk zvolen do českého zemského sněmu. Ještě v témž roce předložil ve Vídeňské říšské radě návrh na zřízení druhé české univerzity na Moravě. Této otázce se věnoval i v dalších letech – ve svých článcích a sháněním podpory mezi vědeckou veřejností a studenty. V září 1893 se ale obou mandátů vzdal kvůli sporům s radikálním vedením strany. Přispěla také skutečnost, že se mu rodina rozrostla o další dvě děti – Jana a Olgu. V roce 1897 byl jmenován řádným profesorem a i nadále byl literárně činný. Napsal mnoho studií i vědeckých statí, inicioval vznik Ottova slovníku naučného a také psal články do odborných časopisů, jako byly Naše doba nebo Čas (který v letech 1901-1915 vycházel jako deník), na jejichž vzniku se aktivně podílel. Masaryk kritizoval omezený rozhled a okruh zájmů českých politických i kulturních kruhů. Příčil se mu český nacionalismus a vystupoval i proti pověrám antisemitismu. V roce 1899 se zasadil o obnovení procesu se Židem Leopoldem Hilsnerem, který byl odsouzen za vraždu mladé Češky Anežky Hrůzové v Polné. Podle pověry, že Židé užívají krev mladých křesťanů při svých obřadech, část veřejnosti vraždu považovala za "rituální". Podobně jako za sporů o Rukopisy byl opět vystaven ostrým útokům, a to i ze strany studentů, dokonce uvažoval o odchodu do země své ženy, ale Charlotta jej utvrdila, že jeho místo je právě v Čechách. V Čapkových "Hovorech" Masaryk vzpomíná na proces v Polné a tzv. hilsneriádu takto: "Zlá kampaň byla ta "hilsneriáda", když jsem se musel rvát s pověrou o rituální vraždě. Já jsem se zprvu o ten Hilsnerův proces nezajímal, ale přijel za mnou můj bývalý žák z Vídně, spisovatel Sigismund Münz, Moravan, a ten mě přiměl k tomu, že jsem vystoupil. O rituální pověře jsem znal knihy berlínského teologa Starcka, který vypsal vznik a historii té pověry. Řekl jsem panu Münzovi svůj názor o věci a on to oznámil veřejnosti v Neue Freie Presse. Tím jsem se dostal do té mely." Krom jiného sepsal a vydal dvě brožury o nutnosti revize polenského procesu, které jsou pracemi téměř detektivními. Na přelomu března a dubna 1900 založil Masaryk Českou stranu lidovou – pokrokovou, později známou jako Realistická strana. V té době nejen usilovně publikoval, ale i přednášel v různých městech mimo fakultu (Plzeň, Skuteč, Sušice, Strakonice, Písek, Vsetín, Valašské Meziříčí, Kopřivnice, Kroměříž, Modřany, Kolín, Velim, Jičín, Mělník aj.) V letních měsících roku 1902 přednášel na pozvání milionáře Charlese R. Cranea na Chicagské univerzitě a uspořádal mnoho veřejných vystoupení zejména pro americké Čechy a Slováky. Podobně v roce 1907, kdy se účastnil kongresu o náboženské svobodě v Bostonu. V letech 1907 a 1911 byl dvakrát zvolen poslancem vídeňské Říšské rady. V roce 1909 odhalil domnělé dokumenty o velezradě Chorvatů a Srbů jako podvrhy z dílny ministra zahraničí von Aehrenthala, který jimi chtěl legitimovat rakouskou anexi Bosny. Roku 1912 předložil návrh na zřízení druhé české univerzity v Brně, a na podporu této interpelace přiložil přes sedm tisíc petic, v nichž se česká, moravská i slovenská města a obce vyslovily pro její urychlené zřízení. Roku 1913 začal v němčině vydávat své nejrozsáhlejší dílo Rusko a Evropa, hojně překládané a stále citované, protože je založeno nejen na důkladném studiu ruské odborné i krásné literatury, ale také na osobních setkáních a vlastních zkušenostech z cest do Ruska (1888, 1889, 1910). Zpráva o vyhlášení první světové války jej zastihla v červenci 1914 na dovolené v saském Bad Schandau. Viděl, jak Němci rukují s nadšením a "spořádaně", což u Čechů nepozoroval. Po špatných zkušenostech s Rakouskou vládou a zahraniční politikou z Říšské rady, Masaryk na začátku první světové války opustil svůj původní názor, že by Rakousko-Uhersko bylo možné reformovat do moderní federace, svazku autonomních zemí. Začal naopak uvažovat a připravovat nezávislost národů a vystoupení českého národa ze svazku Rakouska-Uherska. Ve své knize "Nová Evropa: Stanovisko slovanské" ospravedlňoval boj proti monarchii, nutnost lepšího státoprávního uspořádání ve východní Evropě, a navázal na tradici úvah o možném uspořádání Evropy jako federace demokratických států. O 50 let později na to navázali zakladatelé Evropské unie. K dosažení politické samostatnosti působil jako hlavní činitel z těch, kteří pracovali na zviditelnění českého národa. Během války přesvědčoval státníky velmocí o potřebnosti a užitečnosti samostatného českého státu. Už na podzim 1914 se Masaryk vydal na kratší zahraniční cesty do západní Evropy, jak kvůli předání tajných dokumentů, tak aby získal doma těžko dostupné informace. V prosinci se pak vypravil do Itálie a odtud do Švýcarska. V Ženevě jej pak zastihlo varování přátel, že na něj byl v Rakousku-Uhersku vydán zatykač a že se za žádnou cenu nemá vracet. V Reformačním sále univerzity v Ženevě pronesl Masaryk 6. července 1915 svůj slavný projev k pětistému výročí upálení Mistra Jana Husa, ve kterém vyhlásil boj habsburské nadvládě: "Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem." V blízkém Chamonix pod horou Mont Blanc ve Francii se setkal s Milanem Rastislavem Štefánikem, který tam působil jako meteorolog a k Masarykovi se sám přihlásil. Ve Švýcarsku získal Masaryk srbský pas. Obdivoval organizovanost a dobré utajení sicilské Mafie, proto se česká odbojová organizace, jako tajný spolek, nazvala Maffie. Masarykovy přátele nazval "mafiány" již v osmdesátých letech devatenáctého století rozzlobený Julius Grégr, protože neustále a vytrvale zneklidňovali tehdejší politickou elitu svojí kritikou, připomínkami a návrhy. Právě oni se za první světové války stali hnací silou odboje a profesor Masaryk je poháněl z exilu. V září 1915 emigroval za Masarykem Edvard Beneš a oba přesídlili do Francie, kde se k nim připojil Milan Rastislav Štefánik (1880–1919), ve Francii naturalizovaný a s potřebnými styky. Masaryk oba dobře poznal v dobách jejich pražských studií (byl jejich učitelem na univerzitě), kdy je podporoval. Československé akce v Paříži svěřil Benešovi a sám ještě v září toho roku přesídlil do Londýna. Na londýnské univerzitě King's College dostal Masaryk profesuru "pro slovanské věci" a pozornost si získával přednáškami, veřejnými vystoupeními (například proti rakouskému ministrovi Aloisi Aehrenthalovi), žurnalistickou činností a osobními styky. Také svou literární prací o Rusku, na které stále pracoval a jejíž části zveřejňoval – Rusko a Evropa, Rusko a Evropa a svět (Russia and Europe, The Spirit of Russia, The Spirit of Russia and the World). Jako předseda Československé národní rady, založené v roce 1916 v Paříži, budoval vytrvale zahraniční odboj a zdaleka se nespokojil pouze s vytvořením politické organizace. Koordinoval také zpravodajskou činnost nejen nitkami z domova, ale i z celého světa. Dostával dokonalé informace o špionážní, sabotážní a záškodnické činnosti Německa a Rakousko-Uherska v USA, kde mu informační službu zprostředkoval Emanuel Voska. Měl přehled i o situaci v Rusku. Ve vybudování silných zahraničních jednotek budoucího státu viděl Masaryk další nutný krok k jeho uskutečnění. Po únorové revoluci v Petrohradě přesídlil do Ruska, kde dal rozhodující podnět k sestavení dalších samostatných československých legií z českých a slovenských přeběhlíků, zajatců i Čechoslováků žijících na Rusi. Po Zborovské bitvě (2. července 1917) vybudoval do konce roku 1917 více než padesátitisícovou armádu a zasloužil se o stejný počet dobrovolníků v zajateckých spolcích, kteří byli zálohou pro vstup do čs. legií. Tehdejší Pražský pluk legií (později jejich pátá divize) nabídl T. G. Masarykovi symbolické "vlastnictví" pluku, které TGM přijal a ještě za demokratické poúnorové ruské vlády bylo realizováno a schváleno. Vojskem byl přijímán jako jeho nejvyšší velitel–"tatíček" a ruská generalita mu prokazovala úctu, náležející prezidentovi ještě neexistujícího státu: čestné stráže, vojenské přehlídky a vítání místním obyvatelstvem. Masaryk byl oslovován jako "gospodin preziděnt". K budování legií využíval Masaryk prostřednictví českých časopisů v Rusku (Čechoslovák a další), ale angažoval se i přímo na místě, návštěvami zajateckých táborů, nemocnic s raněnými vojáky i vzniklých osmi pluků vojska pěšího, několika jednotek dělostřeleckých a záložního korpusu. Jako příznivec letectví zřídil u legií v Rusku i leteckou školu. Podporoval též kronikáře, fotografy a filmaře pluků a dbal, aby u každého pluku byla i dobrá vojenská hudba, jejichž kapelníky byli i známí hudební skladatelé (např. skladatel Novotný padl v bitvě proti bolševikům na Mechové hoře po incidentu u Zlatoústu). Zařizoval jim zimní ubytování, promýšlel jejich taktiku, jmenoval velitele, zasloužil se o uznání legií jako součásti francouzské armády, propočítával a navrhoval cestu legií na francouzská bojiště včetně potřeby 256 ešalonů, byl "kvartýrmajstrem" legií na transsibiřské magistrále. Do první světové války vstoupily v dubnu 1917 na straně západních spojenců i Spojené státy americké. Po tzv. Velké říjnové revoluci v listopadu 1917 se zcela změnila celková situace v Rusku, když byl v Brest-Litevsku uzavřen separátní mír Ruska s Německem, a tím i podmínky pro působení československých legií na jeho území. Z tohoto důvodu se Masaryk rozhodl k daleké cestě přes Sibiř a Japonsko do USA, aby tam působil na prezidenta Woodrowa Wilsona, který tehdy již převzal evropské názory o možné transformaci rakouské monarchie do národnostně svobodného svazku autonomních států. To ovšem ještě neznamenalo podporu vzniku zcela samostatných států a zánik mnohonárodnostního Rakouska-Uherska. Během strastiplné cesty lazaretním vlakem, na kterou se vydal v den svých 68. narozenin 7. března 1918, nejen zajišťoval místa budoucího pobytu legií, ale tvořil též svůj známý spis "Nová Evropa". Ještě z Tokia, kam dorazil z Vladivostoku přes tehdy Japonskem okupovanou Koreu a poté na lodi, poslal prezidentu Wilsonovi memorandum o stavu Ruska, v němž zdůraznil význam a úspěchy Československých legií. Dosáhl tak předpokládané pozornosti a účinku. Doporučoval tehdy západním spojencům, aby uznali ruskou bolševickou vládu. Dne 29. dubna 1918 Masaryk dorazil do kanadského Vancouveru a 5. května byl ke svému překvapení přijat jásajícími davy u Michiganského jezera v Chicagu a bezmála dvousettisícovým průvodem na jeho počest. Byl žádán o projevy a zasypáván květinami. V Americe zorganizoval velkou přesvědčovací kampaň mezi americkými Čechy a Slováky na podporu samostatného československého státu. K nim se připojili i představitelé Rusínů. Po sepsání Clevelandské dohody pak následně 31. května 1918 podepsali zástupci krajanů v Pittsburghu Pittsburskou dohodu o společném státu. Masaryk jednal s diplomaty řady zemí, organizoval zpravodajství, psal do novin a přednášel. K přesvědčení americké veřejnosti a státníků o československé věci pomohly i Masarykovy dobré styky s představiteli krajanů a vlivnými osobnostmi z jeho předcházejících návštěv u rodiny jeho manželky Charlotty a z tehdejších veřejných vystoupení. Prezidentovi Wilsonovi jeho poradci doporučovali, aby k poradám o ruské otázce přizval Masaryka jako znalce ruské problematiky. Do Bílého domu dorazil Masaryk 19. června. Přesvědčoval Wilsona, že válku je možno vyhrát jedině tehdy, bude-li rozbito Rakousko-Uhersko, největší spojenec Německa. Žádal o americkou pomoc s dopravou Československých legií z Ruska do Evropy, vyslovil se ale proti zamýšlené západní intervenci v občanské válce v Rusku. 18. října 1918 Wilson veřejně změnil svoje dosavadní stanovisko a přispěl tak rozhodujícím způsobem k rozpadu Rakouska-Uherska. Podpořil tím i vznik samostatného Československa. Masarykova Washingtonská deklarace se tak stala v podstatě zakládající listinou nového demokratického československého státu, Republiky československé, ke dni 28. října 1918. Cesta po Evropě Československo bylo mezinárodně uznáno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem. S dcerou Olgou se vrátili lodí Carmania, po přistání v Británii přes Francii, Itálii a Rakousko dále vlakem. Přehlídku legií ve Francii, kde se setkal s francouzským prezidentem Raymondem Poincaré, provedl v Darney 9. prosince 1918. Citát z jeho tamějšího projevu: "Bratři, vy jste to vyhráli, dejme teď jen pozor, když jsme na kopečku, abychom tam zůstali!". V Itálii ho se všemi poctami přijal král Viktor Emanuel III. Cesta po českém území, první projev ve vlasti a prezidentský slib Čerstvé československé hranice překročil Masaryk se svým doprovodem (jen jeho vlak měl 19 vagonů a dvě lokomotivy, před ním jel ještě vlak s legionáři) v pátek 20. prosince v Horním Dvořišti na rakousko-české hranici, kde ho přivítalo nově zvolené Národní shromáždění Republiky československé. První veřejné vystoupení měl v Českých Budějovicích na zcela zaplněném hlavním náměstí, které bylo po něm pojmenováno. Triumfální prezidentův návrat do vlasti natáčel pozdější filmový režisér Svatopluk Innemann. Následující den 21. prosince Masaryk krátce veřejně vystoupil ve Veselí-Mezimostí, v Táboře, Benešově a pokračoval do Prahy, kde byl přijat davy občanů v průběhu slavnostní cesty Prahou. Začala projevy po vystoupení z vlaku na Wilsonově nádraží (hlavní uvítací projev přednesl Alois Jirásek), kantátou Vítězslava Nováka "Sláva Tobě, Masaryku", pokračovala triumfální jízdou přes Václavské náměstí, slavnostními fanfárami Smetanovy Libuše z lodžie Národního divadla, dále na zcela zaplněné Staroměstské náměstí a odtud po slavnostních projevech krásně vyzdobenou Mikulášskou (dnes Pařížskou) třídou na Malou Stranu. Ve Sněmovní ulici pak složil první oficiální slib prezidenta republiky Národnímu shromáždění. Odmítl Kramářův návrh ústavy, podle kterého měl být prezident československa spíše ceremoniální figura bez velkých pravomocí. K triumfální cestě rozjásanou Prahou použil s předsedou sněmovny Františkem Tomáškem zcela odkrytý automobil Laurin & Klement 200 řady S (místo císařského kočáru, který mu byl nabízen) "jakožto dopravní prostředek nový a demokratický". Do kočáru rakouského císaře, který pro slavnostní jízdu opatřil ve Vídni vyslanec Tusar, zasedli Masarykův syn Jan a dcera Olga, která prezidenta doprovázela na cestě z Ameriky. Teprve pak mohl vyzvednout manželku Charlottu Masarykovou ve veleslavínském sanatoriu. V neděli 22. prosince 1918 přednesl na Pražském hradě své "První poselství". Založení Masarykovy univerzity a Masarykovy akademie práce V roce 1919 podepsal jako prezident zákon č.50 Sb.z. a n., kterým byla v Brně zřízena druhá česká univerzita se čtyřmi zakládajícími fakultami, která dostala jméno po svém zakladateli – Masarykova univerzita. 28. ledna 1919 se tam ustavily základní fakulty lékařská, právnická, přírodovědecká a filozofická. V Praze v tomto roce zahájila s Masarykovou podporou po několikaleté přípravě svoji činnost badatelská technicko-ekonomická samosprávná instituce Masarykova akademie práce, jejímiž členy byli většinou profesoři a vedoucí ústavů technických vysokých škol. Návrh na její zřízení byl podán Národnímu shromáždění v den příjezdu prezidenta do vlasti 20. prosince 1918, vznik byl potvrzen zákonem č. 86 Sb. z. a nař. 29. ledna 1920. Dne 27. května 1920 byl zvolen TGM prezidentem republiky podruhé a k volbě přijel s Františkem Tomáškem opět zcela otevřeným automobilem, tentokrát Praga Grand, typu G. Prezident Masaryk otevřeně podporoval sionismus, tedy ideový směr, jeho cílem bylo dobrovolné přesídlení Židů do země izraelské a vybudování a udržení židovského státu. I díky vstřícnosti TGM a Československa jako takového, se v ČSR konaly hned tři světové sionistické kongresy. Počátkem roku 1921 Masaryk překonal nebezpečnou trombózu, která vyvolala vážné obavy o jeho život. Manželka Charlotta se ale již nezotavila ze své těžké nemoci a 13. května 1923 zemřela. Již za její nemoci převzala dcera Alice roli "první dámy" a zodpovědnost za prezidentskou domácnost, mimo svého angažmá v Československém červeném kříži, který založila (pomohly i otcovy styky v Ženevě). Dcera Olga se v roce 1920 provdala za švýcarského lékaře Henriho Revillioda a tehdy byl TGM zvolen prezidentem podruhé. Tento rok byl rovněž rokem VII. Všesokolského sletu a pan prezident, jenž byl členem Sokola již od třinácti let, přijel na letenský stadion na koni Hektorovi. Syn Jan Masaryk většinou pobýval jako diplomat v zahraničí. T. G. Masaryk v této době pobýval často na Slovensku, nejen o dovolené (v Bystričce, Topoľčiankách, na Hrušově), ale i služebně (např. 21. září 1921 se zúčastnil vojenské přehlídky bratislavských pluků v Petržalce). Podporoval budování letectva i armády na základě československých legií. Účastnil se manévrů, přehlídek, navštěvoval letiště a výcvikové prostory (jen v letech 1920–1922 navštívil šestkrát vojenský výcvikový prostor Milovice). Masaryk představoval světu jeden z moderních a vyspělých států meziválečné Evropy. Pokud jeho síly dovolily, přispíval i k jeho dalšímu rozvoji. V Edvardu Benešovi měl ideálního ministra zahraničí. Další jeho spojenec Milan Rastislav Štefánik, ministr obrany, zahynul v květnu 1919, když se jeho letoun za války s Maďary za nejasných okolností zřítil. Alois Rašín, ministr financí, Masarykův někdejší protivník ale nyní spolehlivý spojenec, předčasně zemřel 1923 na následky atentátu a ve stejném roce zemřela i Masarykova žena Charlotta Garrigue. V Antonínu Švehlovi (agrární strana), předsedovi vlády, měl dalšího spojence. Na druhou stranu se stal Karel Kramář, předseda (Národně demokratické strany), Masarykovým politickým odpůrcem, i když zůstali osobními přáteli. V říjnu 1923 byl Masaryk jako prezident přivítán ve Francii, Belgii a Velké Británii, když předtím pobýval soukromě v Egyptě a Palestině, na výroční cestě k pátému výročí vzniku ČSR. Překonal též zápal plic, který se dostavil po oslabení vlivem úmrtí jeho ženy a nachlazení na zámku ve Hluboši. V následujícím roce navštívil univerzitu v Brně u příležitosti oslav jejího pětiletého trvání, kde ocenil tuto vysokou školu. Tehdy též vybral sochaře Otakara Španiela a Jaroslava Bendu pro úkol tvorby rektorských insignií. V roce 1924 stál též u zrodu časopisu Přítomnost novináře Ferdinanda Peroutky. Spolu s ministrem obchodu USA Herbertem Hooverem, pozdějším americkým prezidentem, převzal v červenci 1924 záštitu nad "Prvním světovým kongresem o vědeckém řízení" (1. PIMCO – First Prague International Management Congress), organizovaným Masarykovou akademií práce v Pantheonu Národního muzea v Praze. V roce 1926 také dohlížel na dostavbu nového velkého Sokolského stadionu v Praze na Strahově, kam přijížděl z Pražského hradu na svém oblíbeném koni Hektorovi. O Velikonocích na Bílou sobotu dopoledne vyhlašoval ze schodiště Parlamentu (dnešního Rudolfina na Palachově náměstí v Praze) pravidelně "Mír Československého červeného kříže" pěti minutami ticha a dopravního klidu po celé Československé republice. V létě 1926 se zúčastnil s celým generálním štábem velkého vojenského cvičení v Milovicích. V květnu 1927 byl zvolen prezidentem republiky potřetí. Rok poté se zúčastnil osobně slavnostního položení základního kamene k nové budově právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jako prezident Československé republiky též cestoval oficiálně po dalších českých, moravských a slovenských městech. Navštěvoval i zahajoval mnohé významné výstavy po celé republice a veletrhy (Praha, Brno). V roce 1928 i finančně podpořil výstavbu budovy spolku Mánes na dnešním Masarykově nábřeží v Praze. Podporoval též dostihový sport a na koni dojížděl i na závodiště ve Velké Chuchli, kde v květnu 1931 sledoval s předsedou vlády Františkem Udržalem celodenní dostihový program včetně Československého derby. V roce 1926 a 1932 přijel na koni Hektorovi na VIII. a IX. Všesokolský slet na Strahově a 15. výročí republiky 28. října 1933 oslavil poslední projížďkou na novém koni Prahou v čele přehlídkového jízdního vojska od Muzea na Václavském náměstí až po Rudolfinum na dnešním náměstí Jana Palacha, kde sídlilo Národní shromáždění a byla zbudována slavnostní tribuna. Prezidentem byl zvolen i 24. května 1934, počtvrté a naposledy i přes špatný zdravotní stav, ve Velké síni Rudolfina, před svojí "Štursovou" sochou z bílého mramoru (nyní je tato socha umístěna v Rotmayerově sále Pražského hradu). Tam Masaryk osobně vykonal slib prezidenta republiky. Poté odejel otevřeným automobilem přes Mánesův most na oficiální oslavu, tentokrát již ve Vladislavském sále Pražského hradu, kde byl osobně přítomen. Prezidentský slib byl přenášen v přímém přenosu Československým rozhlasem. Po nemoci však již nemohl jezdit na koni, ani "sokolovat" a úřadovat, tak jak byl zvyklý (ochromená pravá ruka), 14. prosince 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů a pobýval na zámku v Lánech. V témže roce předal v Lánech zlatý rektorský řetěz, vytvořený Otakarem Španielem ve spolupráci s Jaroslavem Bendou rektorovi Masarykovy univerzity Janu Krejčímu. Jeho poslední veřejné vystoupení bylo 4. července 1937 za Zborovských oslav na zcela zaplněném velkém Masarykově státním stadionu na Strahově. I tehdy použil otevřený automobil české výroby Tatra T80 (dochoval se dodnes jako exponát Národního technického muzea v Praze). O nadšené atmosféře tohoto dne svědčí i Nezvalova báseň "4. červenec". Masarykova osoba bývá spojována většinou pouze s obdobím první republiky, ačkoli značnou část svého díla vytvořil již před ní, zvláště pokud jde o filozofickou realizaci jeho díla knižně, literární časopiseckou činnost a vynikající aktivitu v jeho třech poslaneckých obdobích ve vídeňské říšské radě. Masaryk byl označen za "Prezidenta Osvoboditele" (oficiální titul zákonem č. 232/1935 Sb. z. a n., z 21. prosince 1935). Ještě za jeho života a prezidentování, k jeho osmdesátým narozeninám 7.3.1930, se národní shromáždění usneslo na zákoně "Masaryk se zasloužil o stát" (Lex Masaryk). V září 1937 vážně onemocněl a v pondělí 13. vzdali lékaři v pozdních nočních hodinách další boj o jeho život. Když T. G. Masaryk 14. září 1937 po zánětu plic zemřel, zemřel pro jeho obdivovatele symbol morální velikosti a velké autority. Státní pohřeb se konal v úterý 21. září 1937 za zvuku Svatováclavského chorálu z Plečnikovy sloupové síně Pražského hradu a končil po více než devíti hodinách za modlitby "Otčenáš" uložením do hrobu na Lánském hřbitově. Popsal jej dosti podrobně i Karel Čapek v úvaze "Cesta devíti hodin" a dny smutku před pohřbem vyjádřil dobře Jaroslav Seifert impozantní básní "Osm dní" známou jako "To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě". Pietní chvíle fotograficky velmi podrobně dokumentoval zejména Ladislav Sitenský. Pohřební řeč vedl přítel Masaryka a jeho rodiny kazatel Jednoty českobratrské František Urbánek. Masaryk o politice: Veškerá politika, zahraniční i vnitřní, je mně prováděním a upevňováním humanity; podřizuji politiku přikázáním ethickým. Vím, že to stanovisko se někdy politikům, kteří se pokládají za velmi praktické a chytré, nelíbí; ale zkušenost, a myslím, nejen moje, dokazuje, že politika rozumná a poctivá (Havlíček!) je nejpraktičtější, neúčinnější a nejvýnosnější. Nakonec t.zv. idealisté, lidé slušní a čestní vždycky mívají pravdu a udělají pro stát, národ a lidstvo více než politikové, jak se jim říká, reální a chytří. Chytráci jsou konec konců hloupí. Pojímám politiku, jako celý život jednotlivce a společnosti, sub specie aeternitatis. V odpůrcích "hradní politiky", jak představitelé výrazně protimasarykovské pravice i levice nazývali politický směr Masaryka a Beneše, měli tito dva politici tvrdé protivníky. Zastánci "hradní politiky" ji ale označují za liberální a reformní politiku. Pro ještě nedostatečně vyvinutou politickou kulturu (politického konsensu) a poměrně nízkou míru zodpovědnosti politiků se během dvou desetiletí existence předválečné ČSR nepodařilo vyřešit konflikty mezi jejími zájmovými skupinami. Nejen mezi "Hradem" a jeho protivníky, jak dokládají četné vládní a volební krize. Zájmy nových i starých zájmových skupin prorůstaly se zájmy četných úředníků státní správy a policie převzatých z dob monarchie. Za starých dob narostlá administrativa, sloužící ze značné části "místodržení" a lokálním mocenským zájmům, se teprve pozvolna začala přeměňovat. Masarykovi a jeho spojencům v československé politice se nepodařilo prosadit rozluku církve a státu, neboť odpor konzervativních katolických kruhů proti oslabení jejich vlivu byl příliš silný. Na výtku spisovatele Emila Ludwiga, že Masaryk jako prezident málo "socializuje", T. G. Masaryk reagoval: "Stát nemá tolik peněz, aby mohl firmy od jednotlivců vykupovat." (E. Ludwig: Duch a čin.) Nepodařilo se vyřešit národnostní problémy ČSR v duchu federativního uspořádání podle švýcarského vzoru. Prosadila se centralistická koncepce podle francouzského vzoru, která vedla k částečné diskriminaci národnostních menšin v Československu (německé, maďarské a polské) a k tzv. "čechoslovakismu". Tím byla oslabena pozice předválečné ČSR vůči rostoucímu vlivu nacistického Německa i dalších expanzivních sousedů (Maďarsko, Polsko) na československém území. Velmi dobré podmínky měli naopak ruští imigranti, kteří většinou patřili ke špičkové inteligenci. K jeho osmdesátým narozeninám byl roku 1930 přijat zákon o zásluhách T. G. Masaryka obsahující větu "Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát" a po odchodu z funkce roku 1935 ho parlament znovu ocenil a odměnil za jeho osvoboditelské a budovatelské dílo zákonem č. 232/1935 Sb. z 21. prosince 1935. Celkem sedmnáctkrát byl Masaryk navržen na Nobelovu cenu míru. Po Masarykovi je pojmenován řád Tomáše Garrigua Masaryka, jedno ze státních vyznamenání České republiky a bývalého Československa. Zasadil se o založení brněnské Masarykovy univerzity, která byla po něm pojmenována již v roce 1919. Roku 1997 vydala americká skupina Faith No More album Album of the Year s fotografií Masaryka na obalu. Jméno Tomáše Garrigua Masaryka nese celá řada ulic a náměstí v České republice i v zahraničí. V seriálu Gottwald (1986) hrál Masaryka Gustav Opočenský, ve filmu o Karlu Čapkovi Člověk proti zkáze (1990) Svatopluk Beneš. V seriálu České století (2013) jej ztvárnil Martin Huba, v televizním filmu Zločin v Polné (2016) Karel Roden. (stručný přehled) 1872 – maturita ve Vídni, zápis na fakultu filosofickou Vídeňské univerzity . , obor filologie 1876 – doktorát vídeňské univerzity v oboru filosofie (stručný přehled) 1876–1877 – roční pobyt na univerzitě v Lipsku 1879 – habilitace, soukromý docent na Vídeňské univerzitě 1882 – mimořádný profesor filozofie, Česká univerzita v Praze . 1896 – řádný profesor Karlovy univerzity (ordinář) 1850 – narozen v Hodoníně 1869 – odchod z Brna do Vídně 1877 – setkání s Charlottou Garrigue v Lipsku, zasnoubení 1878 – sňatek v New Yorku 1879 – narození dcery Alice 1880 – narození syna Herberta . 1882 – přistěhování do Prahy s rodinou 1886 – narození syna Jana 1890 – narození dcery Eleanor (2. března) a její úmrtí 18. července 1891 – narození dcery Olgy 1914 – v exilu s dcerou Olgou (manželka a tři děti . zůstaly v Čechách) 1915 – úmrtí syna Herberta 1918 – návrat do Prahy z exilu 1923 – úmrtí manželky Charlotty 1937 – zemřel na zámku v Lánech (v letech 1914–1918 v kontextu souvisejících událostí) 1875 – předseda Českého akademického spolku . ve Vídni 1877 – prosadil vědecké prozkoumání zfalšovaných rukopisů 1882 – po přistěhování do Prahy politická činnost, mj. i nový politický směr realismus 1887 – první cesta do Ruska 1888 – druhá cesta do Ruska 1890 – jednání se staročechy a po neúspěchu u nich s mladočechy . , přijat k mladočechům 1891–93 – poslanec Říšské rady, mandát za mladočechy 1891–93 – Český zemský sněm, mandát za mladočechy 1893 – vzdal se obou mandátů 1899 – polenská aféra, Hilsneriáda, po odsouzení Leopolda . Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky prosadil revizi procesu 1900 – založení české strany lidové (od 1905 Česká strana pokroková), tzv. "realisté" 1902 – na pozvání Chicagské univerzity přednášky a veřejná vystoupení v USA, mj. s . americkými Čechy a Slováky (po sňatku druhá cesta do USA) 1906 – soudní spor, hájen Václavem Boučkem proti žalobě 306 katechetů pro urážku na cti 1907–14 – podruhé poslancem Říšské rady s mandátem realistů 1907 – třetí cesta do USA . účast na sjezdu pro svobodu náboženství, další veřejná vystoupení, přednášky a setkání s osobnostmi, mj. s americkými Čechy a Slováky 1909 – protest proti zinscenovanému Záhřebskému procesu, úspěšné odhalení komplotu ministerstva zahraničí v Říšském sněmu 1910 – třetí cesta do Ruska 1914 . – v září a říjnu cesty ve věci české samostatnosti do Holandska (v červenci propukla první světová válka), v prosinci do Itálie a Švýcarska, kde už zůstal (s dcerou Olgou), psal velení ruské carské armády . , aby nestříleli po československých přeběhlících, kteří odhodí zbraň, budou mít bílý šátek kolem krku a začnou zpívat "Hej Slované.." Švýcarsko 1914–15 ze Ženevy společně s ostatními organizace exilového hnutí proti Rakousku-Uhersku, kontakty k . exilu a krajanům v Evropě, USA 1915 1915 – v březnu ve Švýcarsku první tajná schůze pozdější Maffie 4. a 6. července – proslovy v Curychu a v Ženevě, vyhlášení požadavku české samostatnosti mimo Rakousko-Uhersko (což se rovnalo velezradě . ) 3. září – ve Švýcarsku veřejné prohlášení Maffie k zastupování českého národa v zahraničí, rozdělení úloh (Masaryk do Londýna na universitu, Beneš do Paříže, Sychrava ve Švýcarsku pro tajné spojení s Prahou) Paříž, Londýn 1915 . září – odjezd z Ženevy, přes Paříž do Londýna říjen – nástupní přednáška na Londýnské univerzitě (profesura slavistiky), mj. o samostatnosti národů a rozpuštění Rakouska-Uherska v Paříži založeno Comité d'action tchè à l'étranger exilovými . a krajanskými organizacemi Čechů a Slováků14. listopadu vyhlásilo zřízení nezávislého česko-slovenského státu za svůj cíl Masaryk předkládá britskému ministrovi zahraničních věcí plán na vytvoření budoucího společného státu Čechů, Srbů a Chorvatů (přesněji – předpokládané "Svobodné Čechy" se měly . spojit s předpokládaným "Srbochorvatskem"). 1916 únor – Comité d'action tchè à l'étranger přejmenováno na Česko-slovenskou národní radu, Masaryk zvolen předsedou také v únoru Masarykovo jednání s francouzským premiérem Aristidem Briandem, . umožněné Štefánikovým prostřednictvím, zprávy o jednání a požadavku samostatnosti ve francouzském a anglickém tisku další jednání v Anglii o budoucím samostatném státě Rusko 1917 květen – Masarykův příjezd do Ruska a jednání o založení československých jednotek včetně jejich rozšiřování červenec–srpen – Masarykovy návštěvy v . lazaretech, zajateckých táborech a u legií září–říjen – Masarykova příprava přezimování legionářských korpusů 15. říjen – první transport téměř 1500 čs. legionářů z Ruska do Francie lodí tzv. severní cestou (lodí z Murmaně) prosinec – Francie . povolila zřízení čs. jednotek na svém území 1918 únor – Spojenci uznali čs. jednotky v Rusku jako část čs. jednotek ve Francii, záměrem bylo je přesunout do Francie a tam je spojit, záměr se nezdařil (jednotky se z . Ruska vracely ještě dva roky po skončení války), ale zprávy o statečnosti v bojích s jak německými, tak bolševickými vojsky měly svůj kýžený propagandistický účinek v jednáních se státníky v Londýně vychází Masarykovo dílo The New Europe – Nová Evropa: Stanovisko slovanské ., politický program uspořádání poválečné Evropy březen – Masaryk vyráží z Moskvy do Vladivostoku (Transsibiřskou magistrálou) a přes Koreu, Japonsko a Kanadu do USA USA 1918 květen – triumfální přijetí deseti tisíci lidí v Chicagu jako i o něco později v New Yorku ., následovalo turné po USA, během kterého Masaryk loboval pro čs. samostatnost, i na řadě setkání s představiteli a organizacemi krajanů, jejichž počet byl odhadován na více než milion, četné zprávy v tisku (mj. The Washington Post . a New York Times)Pittsburská dohoda mezi americkými Čechy a Slováky, kterou Masaryk také podepsal, Slovákům je v ní v budoucím společném státě zaručena vlastní správa, vlastní parlament, vlastní soudnictví (což všechno ale v první Ústavě ČSR . z roku 1920 chybělo a bylo pramenem protestů, nespokojenosti a rozbrojů až do rozpadu ČSR) 19. června – Masarykovo jednání (první ze čtyř, probíhala až do listopadu), s prezidentem Wilsonem v Bílém domě, Masaryk . dosáhl Wilsonovy plné podpory 28. června – prezident Wilson vyhlásil že USA sledují osvobození slovanských národů z německé a rakouské nadvlády 29. června – Francie uznala Česko-slovenskou národní radu (ČSNR) jako základ budoucí čs. vlády s T. G. Masarykem v . čele (především Benešova a Rašínova práce) 9. srpna – Británie obdobně uznala ČSNR jako vládu a navíc vyhlásila Čecho-slováky za spojence 3. září – USA obdobně uznaly ČSNR jako vládu a spojence 5. října – Rakousko-Uhersko předkládá USA mírovou dohodu . a zároveň uznalo Čtrnáct bodů prezidenta Wilsona (z 8. ledna 1918), kterými požadoval autonomii národů Rakouska-Uherska 14. října – Beneš a Rašín oznámili v Paříži založení Prozatímní česko-slovenské vlády, s Masarykem jako premiérem 15. října – . Francie uznala Prozatímní československou vládu 16. října – Masaryk ve Washingtonu formuluje prohlášení československé samostatnosti ("prohlášení nezávislosti československého národa prozatímní vládou československou") jako předseda prozatímní vlády 17. října – rakousko-uherský císař Karel I. zveřejnil svůj manifest o federativním . uspořádání své říše 18. října – Masaryk zveřejnil Washingtonskou deklaraci (na které v předcházejících dnech Beneš horečně pracoval, Masaryk mu její konečné znění tento den telegrafoval z Washingtonu do Paříže) a vyhlásil jménem Prozatímní česko-slovenské vlády samostatný Česko-slovenský státWilson odmítl návrh mírové . dohody, předložený 5. října Rakousko-Uherskem, poukázal na snahy Čecho-slováků a jihoslovanů o samostatnost a že je na nich rozhodnout o nabídce Karla I. 23. – 26. října – sjezd Středoevropské unie ve Filadelfii, T. G. Masaryk zvolen jejím . prezidentem, přednesl a u zvonu nezávislosti i podepsal její deklaraci, jednání zástupců Rusínů s Masarykem, podpis dohody o připojení Podkarpatské Rusi k budoucímu státu, při zaručení autonomie (nebyla splněna, teprve až těsně před rozpadem ČSR první vlažné reakce . centralistické čs. vlády) 28. října – Karel I. přijímá Wilsonovo prohlášení z 18. října a nabídl okamžité příměří (tento den platí také jako den vzniku ČSR, když se v Praze přítomná skupina politiků "muži 28 . října" dozvěděla o kroku Karla I. a narychlo vyhlásila samostatný stát) 30. října – Slovenská národní rada vyhlásila v Martině Deklarací slovenského národa své založení a spojení Slovenska s českými zeměmi, vycházela přitom nejen z četných ústních dohod ale i písemných závazků mj. i Pittsburské dohody, původní Martinská deklarace (originál) se ale "ztratila"[zdroj?] 13. listopadu – Národní výbor vyhlásil Prozatímní ústavu 14. listopadu – Revoluční parlament, který právě vznikl z Národního výboru (a brzy se přejmenovává na Revoluční národní shromáždění), zvolil Masaryka prezidentem samostatného státu (v Revolučním . parlamentu ale nebyly zastoupeny národnostní menšiny, zejména ani početných národnostních menšin německých, rusínských, rumunských a maďarských) 18. listopadu – vytvoření společného státu a autonomie, jak dohodnuty ve Filadelfské dohodě, schváleny Národní radou uherských Rusínů v USA ., hlasování v kostelech po bohoslužbách, 67 % Rusínů se vyslovilo pro 4. prosince – Spojenci uznali Československo 1918 20. prosince – Masaryk překročil z Rakouska nové čs. hranice a po přivítání Národním shromážděním v Horním Dvořišti a občany na náměstí v Českých Budějovicích, veřejném vystoupení ve Veselí-Mezimostí, Táboře a Benešově přijel 21. prosince do Prahy, a byl bouřlivě vítán nadšenými davy. Ve Sněmovní ulici vykonal slib prezidenta Republiky československé. V neděli 22. prosince pronáší T. G. Masaryk na Pražském hradě "První poselství" prezidenta republiky podzim 1918 – jaro 1919 – čs. legionáři a vojenské jednotky zakročili proti snaze Německa, Maďarska a Rakouska obsadit a anektovat části hraničních území 1919 . 1919–20 – mezinárodní jednání a dohody o definitivních čs. hranicích (mírové smlouvy z Versailles, St. Germain, Trianonu a Sè, čs. záležitosti pod Benešovým vedením) 1919 – 8. května na setkání . rusínských rad v Užhorodě vyhlásila nově založená Karpatoruská ústřední národní rada připojení Podkarpatské Rusi k Československu, vycházela při tom z Filadelfské dohody zaručující autonomii. 1920 29. února vyhlásilo Revoluční národní shromáždění novou Ústavu (platila až do obsazení Sudet a nacistické okupace . ), která mj. vycházela z doktríny, ideologie jednotného "československého národa" 1920 Masaryk podruhé zvolen prezidentem stejně jako i potřetí a počtvrté v letech 1927 a 1934 1935 14. prosince pro nemoc a stáří ve svých pokročilých 85 letech abdikoval Masaryk zemřel 14. září 1937 na zámku v Lánech za přítomnosti rodiny a svého nástupce, druhého prezidenta Československé republiky Edvarda Beneše. Prinzipien der Soziologie, Vídeň 1877 Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti), Vídeň 1881. dostupné onlineSebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, ÚTGM, Praha 1998, Praha 2002 ( . 4. č. vyd.) dostupné online O hypnotismu, magnetismu zvířecím, Vídeň 1880 dostupné online Theorie dějin podle zásad T. H. Bucklea, Praha (1883), dostupné online Blaise Pascal, jeho život a filosofie ., 1883, dostupné online Blaise Pascal a Humeova skepse, Praha (1884) O studiu děl básnických, Praha 1884, 1924 dostupné online Základové konkrétné logiky, Praha 1885, dostupné online Spor o Kanta, Praha . 1885, 1924 Slovanské studie – Slavjanofilství I.V. Kirjejevského, Praha 1885 O studiu děl básnických II – Příspěvky k estetickému rozboru, Praha 1886 Náčrt sociologického rozboru, Praha 1886 Versuch einer concreten Logik (Pokus o concretní logiku), Vídeň . 1887Pokus o konkrétní logiku, třídění a soustava věd, MÚ, Praha 2001 (1. č. vyd.)Základové konkretné logiky, třídění a soustava věd, MÚ, Praha 2001 (2. č. vyd.) Několik myšlenek o úkolech českého studentstva, Praha 1889 J. A. Komenský Praha 1892, Praha 1920 (2. vyd.) O Kollárovi, Praha 1893 Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození. Praha 1895, Praha 1908 (2. vyd.), Dostupné online a jako e-kniha. Naše nynější krise. Praha 1895. Dostupné online a jako e-kniha. Jan Hus. Naše obrození a naše reformace. Praha 1896, Praha 1908 (2. vyd.), 168 s., ISBN 80-900095-1-4, Jan Kanzelsberger (4. vyd.) Praha 1990. Dostupné online a jako e-kniha. Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus, ÚTGM, Praha 2000 (Česká otázka 8. vyd., Naše nynější krize 7. vyd., Jan Hus 9. vyd.) Karel Havlíček, Praha 1896Karel Havlíček, Praha 1904 (2. oprav. a dopln. vyd.). Dostupné online.Karel Havlíček, snahy a tužby politického probuzení, ÚTGM, Praha 1996 (4. vyd.) Moderní člověk a náboženství, Praha 1896. Dostupné online a jako e-kniha.Moderní člověk a náboženství, MÚ AV ČR, Praha 2000 (2. vyd.) O nynější evoluční filosofii, Praha 1896 O národech jako úvod do filosofie dějin, Praha 1898 Jak pracovat? (přednášky z roku 1898), Praha 1926 Palackého idea národa českého (německy roku 1898, česky 1912), Praha 1926. Dostupné online. Hus českému studentstvu, Praha 1899, 1919 Mnohoženství a jednoženství, Praha 1899 Nutnost revidovati proces polenský, Praha 1899 Význam procesu polenského pro pověru rituelní, Praha 1900, německy Vídeň 1900 dostupné online O pověře rituelní, Praha 1900 Právo přirozené a historické, Praha 1900 dostupné online Hospodářský a sociální význam vzdělání, Praha 1900 Osm hodin práce, Praha 1900, 1905 O oprávněnosti a prospěšnosti osmihodinové práce, Praha 1900, 1905, 1924 Rukověť sociologie. Podstata a methoda, Praha 1900, 1901 Naše politická situace, Praha 1901. Dostupné online. Augustin Smetana a jeho filosofie sociální, Praha 1901 Ideály humanitní, Praha 1901, 1919. Dostupné online a jako e-kniha. Otázka sociální, Praha 1896, německy 1898Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické I. a II., MÚ AV ČR, Praha 2000 (6. č. vyd.). Dostupné online a jako e-kniha (1. díl; 2. díl; 3. díl; 4. díl). Los von Rom!(anglicky), Praha 1902 Desorganisace mladočeské strany, Praha 1903 Organisujme se ku práci, Praha 1903 V boji o náboženství, Praha 1904 O svobodě náboženské a volnosti přesvědčení, Praha 1904 Národnostní filosofie doby nejnovější, Praha . 1905 Problém malého národa, Kroměříž 1905, Praha 1905, Praha 1937 (první a druhé vydání knižní), Praha 1947 (třetí vydání), 4. vydání ISBN 80-900073- . 1-7, Vydavatelství Neutralita, Praha 1990 Přehled nejnovější filosofie náboženství, Praha 1905 dostupné online Politická situace, poznámky ku "Poznámkám dr. Kramáře"-reforma volebního zákona a rozpuštění říšské rady, Praha 1905 . Politika vědou a uměním, Praha 1906 Zrcadlo katechetům, Praha 1906 Inteligence a náboženství, Praha 1906, 1907 Americké přednášky, Praha 1907, 1922 Freie wissenschaftliche und kirchlich gebundene Weltantschaung und Lebensauffassung, Wien 1908 Věda a církev, Praha 1908 Za svobodu svědomí a učení, Praha 1908. Dostupné online. Student a politika, Praha 1909, 1923 Tak zvaný velezrádný proces v Záhřebě, Praha 1909 Žena u Ježíše a Pavla, Praha 1910 Demokratismus v politice, Praha 1912 Nesnáze demokracie, Praha 1913. Dostupné online. Přechod ze střední školy na školu vysokou, Praha 1913, 1919 Válka a hospodářství, hospodářský boj Anglie a Německa, Praha 1914 Problém malých národů a evropská krise, Londýn 1915 (anglicky), Berlín 1922 (německy .), Praha 1926 Slované ve světě (Svět a Slované), Paříž – Londýn 1916 (francouzsky a anglicky), Praha 1919 Spomienky, Londýn 1917 The New Europe, London 1918 Rusko a Evropa, . Rusko a Evropa a svět (od 1915 řada vydání v různých řečech)Rusko a Evropa I. – III., ÚTGM, Praha 1995–96 (rev. vyd., 3. díl 1. vyd.) Budoucí Čechy, Praha 1919 dostupné online Nová Evropa: Stanovisko slovanské, Praha 1920 Dostupné online a jako e-kniha. O bolševictví, Praha 1921 Das Neue Europa, C.A.Schwestschke uhd Sohn/Verlagsbuchhandlung, Berlin 1922 The Slaws after the War, London 1922 O ženě, Praha 1929 Slované po válce, Praha 1923 "Les Slaves aprés la guerre", Paris 1923 "Slowienje po wójnie", Lublaň 1923 "Sloviane po wojnie", Varšava 1924 Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918., Praha 1925 (dostupné online), 1930, 1936 (dostupné online), 1938. Dostupné online a jako e-kniha.Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918., ÚTGM / MÚ AV ČR, Praha 2004, ISBN 80-86142-17-5 / ISBN 80-86495-27-2

DATETIME

DATETIME