Datasets:

fewshot-goes-multilingual

/

cs_squad-3.0

like 3

Follow

Fewshot Goes Multilingual 5

003028

... struktur docházet ke zpomalení celé aplikace. Výše zmíněné dva způsoby manipulace s paměťovým prostorem se liší mezi jinými i v délce existence. Zatímco paměť alokovaná staticky je uvolněna po přesně stanovené době, dynamicky alokovanou paměť musí uvolnit sám program nebo garbage collector. Dynamicky alokovaná paměť má tedy též dynamickou dobu existence. Označení halda je ve svém původním významu (jak začalo být používáno v roce 1975) označení pro veškerou dostupnou paměť. Dnes je ale používáno k označení části paměti, která je využívána pro alokaci dynamické paměti (resp. dynamických proměnných). Protože předem není známo, kolik paměti bude potřeba, nemůže být datový prostor adresován přímo, ale pomocí takzvaných ukazatelů (anglicky pointer). Ukazatele uchovávají adresu začátku alokované paměti. Ukazatele v hojné míře využívají programátoři pracující v jazyce C nebo Pascalu....

Co se používá pro uchovávání adresy začátku alokované paměti?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dynamick%C3%A1_alokace_pam%C4%9Bti

Ukazatele uchovávají adresu začátku alokované paměti.

Dynamická alokace paměti je v informatice označení pro rezervaci části operační paměti za běhu počítačového programu. Operační paměť spravuje v počítači část jádra nazývaná správce paměti (anglicky memory manager). Většina operačních systémů umožňuje paměť za běhu programu nejen alokovat (tj. proces paměť od systému získá pro svoji potřebu), ale i vracet (proces vrací nepotřebnou paměť systému, aby mohla být později opět přidělena). U dynamické alokace nemusí být při překladu programu známá velikost potřebné části paměti pro ukládaná data (na rozdíl od statické alokace paměti). Staticky alokovaná paměť je výhodná z hlediska rychlosti přístupu k uloženým datům. V určitých případech je ale nevýhodná z hlediska neefektivnosti manipulace s datovým prostorem. Představme si program, který setřídí zadané řetězce (slova, věty) podle abecedy. Není známo, kolik řetězců bude zadáno ani jejich velikost. Bylo by možné vytvořit pole o takovém počtu a velikosti položek, které s největší pravděpodobností nebude překročeno, například 500 položek o velikosti 128 bytů. Alokovaná paměť je statická, a proto se bude za běhu programu pracovat s celým polem, což zpomalí výpočet a zabere zbytečně mnoho paměťového prostoru. Možnosti, že bude potřeba setřídit 501 položek nebo že položka bude o něco větší, nejsou nijak ošetřeny. Výhodou dynamicky alokované paměti je možnost kdykoliv uvolnit již zabraný paměťový prostor, což zvyšuje rychlost samotného programu i přes zvýšené datové nároky. Vytváření dynamických proměnných v paměti je však časově náročnější než u statických, a proto může při neuváženém používání takových struktur docházet ke zpomalení celé aplikace. Výše zmíněné dva způsoby manipulace s paměťovým prostorem se liší mezi jinými i v délce existence. Zatímco paměť alokovaná staticky je uvolněna po přesně stanovené době, dynamicky alokovanou paměť musí uvolnit sám program nebo garbage collector. Dynamicky alokovaná paměť má tedy též dynamickou dobu existence. Označení halda je ve svém původním významu (jak začalo být používáno v roce 1975) označení pro veškerou dostupnou paměť. Dnes je ale používáno k označení části paměti, která je využívána pro alokaci dynamické paměti (resp. dynamických proměnných). Protože předem není známo, kolik paměti bude potřeba, nemůže být datový prostor adresován přímo, ale pomocí takzvaných ukazatelů (anglicky pointer). Ukazatele uchovávají adresu začátku alokované paměti. Ukazatele v hojné míře využívají programátoři pracující v jazyce C nebo Pascalu. Ne všechny programovací jazyky umožňují používat ukazatele a nahrazují je referencemi na objekt (Python, Visual Basic .NET, Java apod.). Děje se tak proto, aby programátor nemohl pracovat přímo s adresami paměti a vyvaroval se tak zbytečných chyb. Pro získání a uvolnění paměti je používána funkce malloc() a free() definovaných v hlavičkovém souboru z standardní knihovny jazyka C (stdlib.h): void *malloc (size_t size); Funkce malloc() alokuje v paměti blok o velikosti size (v bytech) a její návratová hodnota je ukazatel na jeho začátek. Pokud funkce neproběhne v pořádku, například pokud není k dispozici požadovaná velikost paměti, vrací ukazatel null. Po alokaci obsahuje paměť náhodné hodnoty bitů, její obsah je nedefinovaný. void free (void *ptr); Funkce free() uvolňuje prostor v paměti, který byl alokován funkcemi malloc(), calloc() nebo realloc(). Jako argument je funkci předán ukazatel na začátek alokovaného bloku paměti. Takto uvolněná paměť je k dispozici pro další využití. Pokud nebudeme alokovanou paměť uvolňovat, může docházet k úniku paměti. Tento jev nastává, pokud dochází k opakovanému zabírání paměti, dokud nejsou vyčerpány všechny paměťové zdroje. void *calloc (size_t num, size_t size ); Funkce calloc() je alternativa funkce malloc() s rozdílem, že calloc() alokuje paměťový prostor pro num objektů, z nichž každý má velikost size. Takto alokovaná paměť ale neobsahuje náhodné hodnoty bitů, ale je vyplněna nulami. Z tohoto důvodu trvá alokace pomocí této funkce o něco déle. void *realloc (void *ptr, size_t size); Funkce realloc() je určena pro změnu velikosti alokované paměti. Prvním argumentem je ukazatel na část paměti, která bude změněna a druhým argumentem je výsledná velikost rezervované paměti v bytech. Funkce opět vrací ukazatel na počátek datové struktury. Protože ale není zajištěno, že za již rezervovanou pamětí bude další prostor pro rozšíření, může nový ukazatel začátku odkazovat na úplně nové místo v paměti. Původní ukazatel *ptr již není možné užívat, ani od tohoto místa dealokovat paměť. http://www.sallyx.org/sally/c/c18.php http://www.cplusplus.com/reference/clibrary/cstdlib/free/ http://www.cplusplus.com/reference/clibrary/cstdlib/malloc/ http://www.cplusplus.com/reference/clibrary/cstdlib/calloc/ http://www.cplusplus.com/reference/clibrary/cstdlib/realloc/

ENTITY

ENTITY

001366

Titanic je známý americký velkofilm, který v roce 1997 natočil režisér James Cameron a získal řadu ocenění (zejména 11 Oscarů včetně Oscara za nejlepší film roku). Film zpracovává katastrofu zaoceánské lodi Titanic z roku 1912 a patří mezi nejnákladnější filmy v historii světové kinematografie. S celosvětovými tržbami ve výši 1,8 miliardy USD (bez uvedení do kin ve 3D) drží zároveň titul druhého nejúspěšnějšího filmu všech dob. Je často označován jako nejromantičtější film všech dob, což zápletka o lásce, překonávající i hrůzy katastrofy a dva lidé jsou kvůli ní schopni se i obětovat. Výrazná filmová hudba podtrhuje celkový dojem a vyznění díla. Děj fiktivního příběhu se odehrává ve dvou časových obdobích: V roce 1996 hledač pokladů Brock Lovett hledá ve vraku Titanicu známý šperk Srdce oceánu. V trezoru Caledona Hockleyho speciální průzkumná ponorka nalezne kresbu nahé mladé ženy....

Kdo natočil americký film Titanic?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Titanic_(film,_1997)

Titanic je známý americký velkofilm, který v roce 1997 natočil režisér James Cameron a získal řadu ocenění (zejména 11 Oscarů včetně Oscara za nejlepší film roku).

Titanic je známý americký velkofilm, který v roce 1997 natočil režisér James Cameron a získal řadu ocenění (zejména 11 Oscarů včetně Oscara za nejlepší film roku). Film zpracovává katastrofu zaoceánské lodi Titanic z roku 1912 a patří mezi nejnákladnější filmy v historii světové kinematografie. S celosvětovými tržbami ve výši 1,8 miliardy USD (bez uvedení do kin ve 3D) drží zároveň titul druhého nejúspěšnějšího filmu všech dob. Je často označován jako nejromantičtější film všech dob, což zápletka o lásce, překonávající i hrůzy katastrofy a dva lidé jsou kvůli ní schopni se i obětovat. Výrazná filmová hudba podtrhuje celkový dojem a vyznění díla. Děj fiktivního příběhu se odehrává ve dvou časových obdobích: V roce 1996 hledač pokladů Brock Lovett hledá ve vraku Titanicu známý šperk Srdce oceánu. V trezoru Caledona Hockleyho speciální průzkumná ponorka nalezne kresbu nahé mladé ženy. Zpráva o nálezu je posléze zveřejněna v televizi, kde ji vidí stoletá Rose Calvertová. Se svojí vnučkou navštíví Lovetta a řekne mu, že ona je žena na obrázku. Rose později vypráví příběh lásky, kterou prožila na Titanicu roku 1912. Tehdy bylo Rose sedmnáct let a byla zasnoubená s bohatým, ale nesympatickým Calem Hockleyem (Billy Zane). Její matka to tak chtěla a protože jejich rodina chudla a matka nebyla ochotna nic dělat, neměla na výběr. Rose měla na lodi pronajato jedno z nejluxusnějších apartmá, ale ve společnosti, ve které se pohybovala, cítila prázdnotu a nepochopení a chtěla spáchat sebevraždu skokem z lodi. Když ale poznala chudého mladíka a malíře Jacka Dawsona (Leonardo DiCaprio), který vyhrál lístek do 3.třídy v pokeru, rozmyslela si to. Jack jí pomohl překonat duševní strádání a i přes nesouhlas společnosti si ji získal svým humorem a svobodomyslným smýšlením. Oba prožívali nádherné chvíle lásky a romantiky a Jack také namaloval Rosin obrázek (nalezený na začátku filmu) a to až do chvíle, kdy Titanic narazil v Atlantském oceánu do plovoucího ledovce. Pak na lodi vypukl zmatek, každý se chtěl zachránit, a mnohdy se ukázalo, že ti, jež nebyli příliš oblíbení jsou hrdinové a naopak. Jako ohromný zbabělec se ukáže Rosin snoubenec a dokonce na Jacka i přesto, že se loď potápí, hodí loupež Srdce oceánu - drahokamu, který Rose daroval a dá ho v podpalubí zavřít. Zde by býval Jack zemřel, ale statečná Rose ho zachrání a dokonce odmítne nastoupit do záchranného člunu bez něj. Spolu se jim díky Jackově pohotovosti podaří přežít samotné potopení lodi, další riziko je ale ledová voda, kde je několik hodin nemožné přežít. I tehdy Jack Rose zachrání tím, že ji vysadí na plovoucí kus dřeva, sám však umírá. Předtím mu ale Rose na jeho přání slíbí, že bude šťastná a bude žít dál a pak Jack zmizí v hlubině. Rose je s pár dalšími po několika hodinách zachráněna jako jedna z posledních a začne žít zcela nový život pod jiným jménem. Všichni jsou jejím příběhem dojati a výzkumná loď odjíždí. Uprostřed noci, Rose na zádi Lovettovy lodi hází Srdce oceánu, které měla až do této chvíle u sebe, do moře. Pak ulehá do přidělené kajuty a z fotek na polici je vidět, že svůj slib Jacku Dawsonovi splnila- žila dál a byla šťastná. Film tak okem fiktivního příběhu zobrazuje potopení lodě Titanic patřící White Star Line ve vodách severního Atlantiku v noci ze 14. na 15. dubna 1912. Leonardo DiCaprio - Jack Dawson Kate Winslet - Rose DeWitt Bukater Billy Zane - Caledon 'Cal' Hockley Kathy Bates - Margareth 'Molly' Brown Bill Paxton - Brock Lovett Gloria Stuart - Rose Dawson Calvert (stará Rose) Frances Fisher . - Ruth DeWitt Bukater Bernard Hill - Kapitán Edward J. Smith Jonathan Hyde - Bruce Ismay, ředitel společnosti White Star Line David Warner - Spicer Lovejoy Victor Garber - Thomas Andrews, hlavní konstruktér Danny Nucci - Fabrizio De Rossi Lewis Abernathy - Lewis Bodine Suzy Amis - Lizzy Calvert Nicholas Cascone - Bobby Buell Podle původní představy režiséra Jamese Camerona měl hvězdný pár ztvárnit úplně někdo jiný. Jacka Dawsona měl původně zahrát Matthew McConaughey nebo Chris O'Donnell. Až potom si uvědomil, že oba herci jsou na danou roli příliš staří, a úlohu svobodomyslného mladíka udělil Leonardu DiCapriovi. Kate Winslet se do své úlohy již na první pohled neuvěřitelně vžila a pro získání role udělala vše. Porazila tak své rivalky Gwyneth Paltrow i Claire Danes. Film z obou herců vytvořil hvězdy. Pro natočení filmu nechal Cameron postavit téměř stejnou kopii lodě. Každému detailu věnoval maximální pozornost. Dal postavit i obrovskou nádrž, ve které ji nechal potopit. Film je podbarvený filmovou hudbou Jamese Hornera, který za ni získal Oscara. James Horner je autorem soundtracku Back to Titanic. Známá je např. skladba Céline Dion My Heart Will Go On. Nejlepší film - James Cameron, Jon Landau Nejlepší režie - James Cameron Nejlepší hudba - James Horner Nejlepší píseň - Hudba James Horner, text Will Jennings za píseň "My Heart Will Go On" Nejlepší kamera - Russell Carpenter Nejlepší výprava - Peter . Lamont, Michael Ford Nejlepší kostýmy - Deborah Lynn Scott Nejlepší vizuální efekty - Robert Legato, Mark A. Lasoff, Thomas L. Fisher, Michael Kanfer Nejlepší zvuk - Gary Rydstrom, Tom Johnson, Gary Summers, Mark Ulano nejlepší střih . zvuku - Tom Bellfort, Christopher Boyes Nejlepší střih - Conrad Buff IV, James Cameron, Richard A. Harris Nejlepší herečka v hlavní roli - Kate Winslet Nejlepší herečka ve vedlejší roli - Gloria Stuart Nejlepší masky - Tina Earnshaw, Greg Cannom, . Simon Thompson Nejlepší film - James Cameron, Jon Landau Nejlepší režie - James Cameron Nejlepší hudba - James Horner Nejlepší píseň - Hudba James Horner, text Will Jennings za píseň "My Heart Will Go On" Nejlepší herečka v hlavní roli ( . drama) - Kate Winslet Zlatý glóbus za nejlepší mužský herecký výkon (drama) - Leonardo DiCaprio Nejlepší herečka ve vedlejší roli - Gloria Stuart Nejlepší scénář - James Cameron Nejlepší film Cena Davida Leana za nejlepší režii Cena Anthonyho Asquitha za nejlepší hudbu Nejlepší kamera Nejlepší kostýmy Nejlepší střih Nejlepší masky Nejlepší zvuk Nejlepší speciální efekty Nejlepší výprava Divácky nejúspěšnější film Nejlepší zahraniční film (USA) (nominace) Nejlepší filmová nebo televizní píseň

PERSON

PERSON

001987

Network File System (NFS) je internetový protokol pro vzdálený přístup k souborům přes počítačovou síť. Protokol byl původně vyvinut společností Sun Microsystems v roce 1984, v současné době má jeho další vývoj na starosti organizace Internet Engineering Task Force (IETF). Funguje především nad transportním protokolem UDP, avšak od verze 3 je možné ho provozovat také nad protokolem TCP. V praxi si můžete prostřednictvím NFS klienta připojit disk ze vzdáleného serveru a pracovat s ním jako s lokálním. V prostředí Linuxu se jedná asi o nejpoužívanější protokol pro tyto účely. Za kolegu NFS lze považovat protokol NIS (Network Information Service), který slouží k distribuci nejrůznějších konfiguračních dat v počítačové síti (např. uživatelé, doménová jména aj.). NFS server se nastavuje...

Kdo původně vyvinul protokol NFS?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Network_File_System

Protokol byl původně vyvinut společností Sun Microsystems v roce 1984, v současné době má jeho další vývoj na starosti organizace Internet Engineering Task Force (IETF).

Network File System (NFS) je internetový protokol pro vzdálený přístup k souborům přes počítačovou síť. Protokol byl původně vyvinut společností Sun Microsystems v roce 1984, v současné době má jeho další vývoj na starosti organizace Internet Engineering Task Force (IETF). Funguje především nad transportním protokolem UDP, avšak od verze 3 je možné ho provozovat také nad protokolem TCP. V praxi si můžete prostřednictvím NFS klienta připojit disk ze vzdáleného serveru a pracovat s ním jako s lokálním. V prostředí Linuxu se jedná asi o nejpoužívanější protokol pro tyto účely. Za kolegu NFS lze považovat protokol NIS (Network Information Service), který slouží k distribuci nejrůznějších konfiguračních dat v počítačové síti (např. uživatelé, doménová jména aj.). NFS server se nastavuje pomocí konfiguračního souboru /etc/exports, který na jednotlivých řádcích obsahuje definice sdílených adresářů. Jako první je název adresáře a pak seznam povolených klientů (zde jsou uvedeny názvy server, stanice a IP adresa) s přidanými volitelnými parametry: /usr 10.1.2.3(ro) stanice(ro) / . home 10.1.2.3(rw,no_root_squash) stanice(rw) ro (read-only) - pouze pro čtení rw (read-write) - povoleno čtení i zápis no_root_squash - nemapovat požadavky uživatele root na běžného uživatele (obvykle nobody) (server tak bere id uživatele od klienta, což může být bezpečnostní riziko) Klient připojuje adresář ze serveru do svého adresářového stromu stejným způsobem, jako jsou připojovány jednotlivé systémy souborů. V současné době je obvykle nutné na klientovi spustit též démona portmap: mount -t nfs server:/home /home mount -t nfs server:/usr /mnt/usr-from-server Od této chvíle může klient s daty v adresáři /home a /mnt/usr-from-server pracovat stejně, jako kdyby byly umístěny na lokálním počítači. V dnešních moderních distribucích se téměř výhradně setkáme s nástupcem NFS verze 4, který se, ačkoli z uživatelského hlediska vypadá téměř totožně, přece jen od svého předchůdce hodně liší. Základní odlišnosti jsou: Pseudo file systém - NFSv4 vyžaduje exportovat nějaký adresář jako kořen. To se provádí dodatečným parametrem fsid=0 Stavový protokol - na rozdíl od svého předchůdce, který byl v jádru bezestavový (démony rpclockd a spol., mu sice dodávají stavovost, ale nejsou definovány v RFC a nejsou součástí protokolu NFS) je NFSv4 protokol stavový, což mu dodává, kromě nevýhody větší složitosti i pár výhod, jako například delegování čtení nebo zápisu na klienta, nebo například zamykání souborů. NFSv4 nepotřebuje portmapper. Přenos ACL - NFSv3 přenos přístupových práv neřeší. Naproti tomu jsou ACL nedílnou součástí protokolu NFSv4. Nutno ale říci, že protokol NFSv4 definuje vlastní formát ACL, který je odlišný (lepší) od formátu Posix ACL, který ale nebyl nikdy standardizován. Jednodušší tunelování přes firewall - na rozdíl od svého předchůdce vyžaduje NFSv4 pro svůj běh mezi klientem a serverem otevřen jen jediný, předem definovaný port. mapování uživatelů - NFSv4 byl vyvíjen primárně jako multiplatformní síťový souborový systém, takže na rozdíl od svého předchůdce nepřenáší User ID (UID, typické pro unix), ale doménové jméno ve formátu username@doména. Z tohoto důvodu je nutné, aby na Unixových systémech (klientu i serveru) běžel pomocný program starající se o překlad jmen na UID - obvykle je to démon rpc.idmapd větší bezpečnost - kromě klasické "systémové" bezpečnosti, která je notoricky nebezpečná, protokol NFSv4 umožňuje využití i silnějších bezpečnostních mechanismů, jakým je např. Kerberos. Souborové systémy NFS a ONC (Sun RPC) se objevovaly v síťově-výpočetních válkách mezi Sun Microsystems a Apollo Computer a později i v Unixových válkách (1987-1996) mezi AT&T Corporation a Sun na jedné straně a Digital Equipment Corporation, Hewlett-Packard a IBM na straně druhé. Během vývoje ONC protokolu (tehdy zvaného Sun RPC) nabízel podobnou funkcionalitu pouze Apollův síťový souborový systém (NCS). Vznikly tedy dvě soupeřící strany, které se lišily základními rozdíly v těchto dvou RPC systémech (vzdálené volání procedur). Metoda ONC pro kódování dat – Externí Datová Reprezentace (XDR), vždy renderovala čísla v big-endian pořadí a to i v případě, že oba účastníci spojení měli little-endian strojové architektury. Zatímco metoda od NCS se snažila vyhnout prohození bajtů kdykoli dva účastníci sdíleli stejnou architekturu. Průmyslová společnost zvaná Network Computing Forum byla vytvořena (Březen 1987) při pokusu o sloučení těchto dvou síťově-výpočetních prostředí. Později Sun a AT&T prohlásili, že budou spolupracovat na vývoji Unixového systému V verze 4 od AT&T. Kvůli tomu mnoho držitelů AT&T licence Unixového systému V začalo mít obavy, že toto postaví Sun do výhodnější pozice. Ultimátně to vedlo k vytvoření Open Software Foundation (OSF) v roce 1988 (podílelo se na tom Digital Equipment, HP, IBM a ostatní). Ač Sun a AT&T předtím vedli souboj NFS vs. RFS, tak následná rychlá adopce NFS přes RFS od Digital Equipment, HP, IBM (a mnoho dalších počítačových prodejců), přetáhla většinu uživatelů k používání NFS. Popularita NFS byla navíc podpořena i událostí zvanou "Connectathons" počínající v roce 1986, která umožnila neutrálním prodejcům testovat implementace mezi sebou. OSF si vyžádal návrhy na různé technologie, mezi nimiž byl i systém vzdáleného volaní procedur (RPC) a protokol vzdáleného přístupu k souborům. Čímž vznikly dvě nové technologie, a to Distribuované výpočetní prostředí (DCE) a Distribuovaný souborový systém (DFS) respektive, které vyhrály nad ONC a NFS co navrhoval Sun. DCE bylo odvozeno od několika technologií, včetně NCS a Kerberos a DFS použilo DCE jako RPC a bylo odvozeno z Andrewova souborového systému (AFS). Sun Microsystems a Internet Society (ISOC) povolili ONC RPC přístup ke správě změn tak, aby zaměstnanci inženýrských standardů od ISOC a Internet Engineering Task Force (IETF) mohli vydat dokumentace standardů (zvané RFC), které se vztahovaly k ONC RPC protokolům a mohly tak rozšířit ONC RPC. OSF se pokusilo vytvořit DCE RPC jako IETF standard, ale nakonec nebyli ochotni vzdát se správy změn. Později se IETF rozhodla rozšířit ONC RPC přidáním nového typu autentifikace, založeného na GSSAPI a RPCSEC GSS, aby to souhlasilo s požadavky IETF na adekvátní bezpečnost protokolových standardů. Později Sun a ISOC dosáhli podobné dohody o předání ISOC pravomocí ke správě změn u NFS, avšak smlouva byla napsaná opatrně, aby neobsahovala NFS verzi 2 a 3. Místo toho ISOC dostal pravomoci pro přidávání nových verzí do NFS protokolu, což způsobilo, že IETF bylo schopno specifikovat NFS verzi 4 v roce 2003. Příchodem 21. století nedosáhl ani DFS ani AFS žádných hlavních komerčních úspěchů ve srovnání s CIFS nebo NFS. Firma IBM, která předtím získala hlavního komerčního prodejce technologií DFS a AFS, Transarc, otevřela v roce 2000 většinu zdrojového kódu AFS jako otevřený software (open source software), díky čemuž vznikl projekt OpenAFS. A na začátku roku 2005 IBM prohlásila konec prodeje technologií AFS a DFS. V lednu 2010 Panasas nabídnul NFSv4.1, založený na jejich paralelní NFS (pNFS) technologii, o které tvrdili, že zlepší schopnost paralelního přístupu k datům. Protokol NFSv4.1 definuje metodu separace systémových metadat od lokace souborových dat. Liší se od tradičního NFS serveru, který uchovává jména souborů i jejich data u sebe, tím, že jsou separované. Některé produkty jsou v podstatě více-uzlové NFS servery, ale účast klienta v separaci metadat a dat je omezena. Server NFSv4.1 pNFS je kolekcí serverových prostředků nebo komponent, které jsou ovládány serverem metadat. Ačkoli klient pNFS pořád přistupuje k jedinému serveru metadat při interakci s daty, může se stát, že když přesouvá data z a na server, přímo pracuje se skupinou data serverů náležícím k pNFS kolekci serverů. Klientovi FNSv4.1 může být umožněno zadávání přesné lokace souborových dat. RFC 1094: NFS: Network File System Protocol specification. RFC 1813: NFS Version 3 Protocol Specification. RFC 2224: NFS URL Scheme. RFC 2339: An Agreement Between the Internet Society, the IETF, and Sun Microsystems, Inc. in the matter of NFS V.4 Protocols. RFC 2623: NFS Version 2 and Version 3 Security Issues and the NFS Protocol's Use of RPCSEC_GSS and Kerberos V5. RFC 2624: NFS Version 4 Design Considerations. RFC 3010: NFS version 4 Protocol. RFC 3530: Network File System (NFS) version 4 Protocol. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Network File System na anglické Wikipedii. Global File System Google File System Linux Dokumentační Projekt Příručka správce sítě - NFS

PERSON

PERSON

008204

Petr Vlček (18. října 1973) je bývalý český fotbalový obránce. == Klubová kariéra == S ligovým fotbalem začal v dresu FC Viktoria Plzeň, za kterou nastoupil v 85 zápasech a vsítil 8 branek. Poté oblékal dres pražské Slavie. V dresu Slavie Praha odehrál 82 zápasů a dal 6 branek. Po Euru 2000 přestoupil do belgického Standard Liè, zde se však neprosadil a odehrál jen 11 utkání. Proto přestoupil v roce 2001 do řeckého Panionios GSS, tady strávil 4 sezóny, ve kterých nastoupil v 81 zápasech a dal 9 branek. Následně ještě krátce působil v kyperském Ethnikos Achnas FC, kde odehrál 13 zápasů a vrátil se domů do Plzně. Zde stihl odehrát ještě 10 utkání a zakončil svou ligovou kariéru. == Reprezentace...

Kolik zápasů odehrál Petr Vlček v dresu Slavie Praha?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Vlček_(fotbalista)

V dresu Slavie Praha odehrál 82 zápasů a dal 6 branek.

Petr Vlček (18. října 1973) je bývalý český fotbalový obránce. == Klubová kariéra == S ligovým fotbalem začal v dresu FC Viktoria Plzeň, za kterou nastoupil v 85 zápasech a vsítil 8 branek. Poté oblékal dres pražské Slavie. V dresu Slavie Praha odehrál 82 zápasů a dal 6 branek. Po Euru 2000 přestoupil do belgického Standard Liè, zde se však neprosadil a odehrál jen 11 utkání. Proto přestoupil v roce 2001 do řeckého Panionios GSS, tady strávil 4 sezóny, ve kterých nastoupil v 81 zápasech a dal 9 branek. Následně ještě krátce působil v kyperském Ethnikos Achnas FC, kde odehrál 13 zápasů a vrátil se domů do Plzně. Zde stihl odehrát ještě 10 utkání a zakončil svou ligovou kariéru. == Reprezentace == V reprezentaci odehrál celkem 18 utkání (9 výher, 4 remízy, 5 proher), gólově se neprosadil. Byl nominován na Mistrovství Evropy ve fotbale 2000, ale nenastoupil do žádného ze tří utkání, které český tým na šampionátu odehrál (postupně prohra 0:1 s Nizozemím, prohra 1:2 s Francií a výhra 2:0 s Dánskem). Zápasy Petra Vlčka v A-mužstvu české reprezentace == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Statistiky Petra Vlčka na stránkách Fotbalové asociace České republiky

NUMERIC

NUMERIC

010955

... Po dvou letech sporů a po občanské válce ve Velkopolsku (1383) byla konečně Hedvika ve věku deseti let v Krakově korunována jako Hedwig Rex Poloniae (polský král) a nikoliv Regina Poloniae (královna), aby se zdůraznilo že je vládcem ze svého vlastního práva a nikoliv jen jako něčí žena. == Polské království za vlády Jagellonců == V důsledku vymření polských piastovců, došlo v roce 1385 smlouvou v Krevě ke spojení Polska a Litvy v personální unii, tak byl položen základ budoucímu soustátí Polsko-Litva. Litevský velkokníže Jogaila přijal křesťanství a při křtu obdržel jméno Vladislav. V březnu toho roku se také konala svatba 36letého Jogaila s 12letou Hedvikou...

V důsledku vymření polských piastovců došlo k čemu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Polsk%C3%A9_kr%C3%A1lovstv%C3%AD

V důsledku vymření polských piastovců, došlo v roce 1385 smlouvou v Krevě ke spojení Polska a Litvy v personální unii, tak byl položen základ budoucímu soustátí Polsko-Litva.

Polské království (polsky: Królestwo Polskie též nazýváno Rzeczpospolita, německy Königreich Polen) byl státní útvar, který existoval v různých podobách, s různými přestávkami a s různými částmi území od roku 1025 do roku 1918. Během této doby se několikrát stalo jedním z nejmocnějších států v Evropě, paradoxně se o pár století později stalo kořistí pro sousední mocnosti a bylo mezi ně rozděleno. Polské království vzniklo v roce 1025, kdy byl dosavadní polský kníže Boleslav Chrabrý korunován králem. Definitivně polské království zaniklo v roce 1918, kdy byla vyhlášena Druhá polská republika. == Historická období == Jednotlivá období polského království můžou být rozdělena takto: Polské království (1025–1385) – polské království za vlády Piastovců, počátek království Polské království (1385–1569) – polské království za vlády Jagellonců Polské království (1569–1795) – polské království jako součást Republiky obou národů Kongresové Polsko (1815–1831/1865) – tzv. polské království v unii s Ruskem Polské království (1916–1918) – vazalský stát Ústředních mocností == Polské království za vlády Piastovců a Přemyslovců == Prvním historicky doloženým polským knížetem byl Měšek I. z dynastie Piastovců. Měškův nástupce, nejstarší syn Boleslav Chrabrý (992–1025), úspěšně pokračoval v rozšiřování území rodícího se polského státu, snažil se o upevnění knížecí moci a povznesení mezinárodní prestiže Polska. Zpočátku jeho vlády mu v tom napomohlo několik okolností: oslabení vlády Přemyslovců v sousedních Čechách, univerzalistické plány císaře Oty III. a konečně také mučednická smrt pražského biskupa Slavníkovce Vojtěcha během misie v Prusích. Boleslav jeho tělo vykoupil, převezl do Hnězdna a zavedl zde jeho kult. Mladý stát tak získal vlastního mučedníka, který byl již dva roky poté svatořečen. To přispělo ke sblížení knížete Boleslava s císařem Otou III., který byl Vojtěchovým přítelem a kanonizaci inspiroval. Současně zřídil papež Silvestr II. nad Vojtěchovým hrobem v Hnězdně arcibiskupství a podřídil mu nově ustavená biskupství v Krakově, Kolobřehu a Vratislavi. To signalizovalo příslušnost Krakovska, Pomořan a Slezska k polskému státu. Poznaňské biskupství, které mělo dosud misijní charakter, zůstalo podřízeno papežství, ale byla mu vymezena sféra působnosti. Prvním hnězdenským arcibiskupem se stal Vojtěchův polorodý bratr Radim (latinským jménem Gaudentius). Do úřadu ho uvedl samotný císař, když roku 1000 podnikl pouť k hrobu sv. Vojtěcha. Právo investitury pro arcibiskupství i nová biskupství udělil Boleslavovi a jeho nástupcům. === Upevnění moci za Boleslava Chrabrého === Při této návštěvě se Ota III. zúčastnil okázalého sjezdu šlechty v Hnězdně, který řešil politické i církevní otázky. Císař zprostil knížectví poplatnosti na říši a učinil Boleslava "pánem" (v latinské kronice Thietmara Merseburského je výraz "dominus"), to znamená, že uznal nezávislost polského státu. Podle pozdějších údajů kronikáře Galla Anonyma prý císař vložil při této příležitosti na Boleslavovu hlavu svůj diadém a prohlásil ho "bratrem a spolupracovníkem říše, přítelem a druhem římského lidu". Někteří badatelé vykládají tato symbolická gesta jako udělení královského titulu. Fakticky šlo spíše o Otovy plány na renovatio imperii, vybudování křesťanského impéria, které se mělo skládat ze čtyř částí, Galie, Germanie, Romy a slovanské Sclavinie, jíž by vládl Boleslav. Ani kníže sám Otova gesta jako udělení královského titulu nechápal. Traduje se, že jeho královská korunovace již byla vyjednána u papeže, ale nakonec byl v důsledku nepříznivých okolností povýšen ke krále uherský kníže Štěpán I. Konečně Boleslav sám o získání královské koruny usiloval na konci své vlády. Přesto výsledky hnězdenského sjezdu představovaly významný úspěch polského státu, který se stal nezávislým na říši a získal samostatnou církevní organizaci, na niž například české království čekalo až do 14. století. Téměř celé období Boleslavova panování bylo vyplněno ustavičnými válkami. Válčil s českým knížectvím, po předčasné smrti Oty III. v roce 1002 s říší, s Kyjevskou Rusí. Výsledkem bylo připojení Krakovska, dosud patřícího k českému státu, které přepadl po smrti svého strýce Boleslava II., a dočasné obsazení Prahy (1003–1004). Po dlouhých válkách s císařem Jindřichem II. mu bylo budínským mírem z roku 1018 přiznáno držení Lužice a Milčanska (též Milska), kam vtrhl bezprostředně po Otově smrti, a také Moravy, kterou v následujících letech ztratil ve prospěch českého státu. Na východě se mu podařilo navrátit Polsku Červoňské hrady. Po smrti Jindřicha II. a papeže Benedikta VIII., který nebyl Polsku nakloněn, začal Boleslav energicky vyjednávat v papežské kurii o udělení královské koruny. Roku 1025 byl dva měsíce před svojí smrtí korunován v Hnězdně polským králem, a to bez souhlasu nového německého panovníka Konráda II., ale i tak byl polsko dědičný královský titul uznán. Boleslav byl úspěšným vládcem, schopným vojevůdce i dobrým diplomatem, který pro své cíle dobře využíval sňatkovou politiku. Dosažení královského titulu odpovídalo růstu prestiže jeho postavení. Král Boleslav I. Chrabrý také zasahoval do situace v Čechách, kde o moc mezi sebou bojovali jeho příbuzní Přemyslovci. === Polsko po smrti Boleslava Chrabrého === Období po smrti Boleslava Chrabrého charakterizují boje o moc mezi příslušníky vládnoucí dynastie, ne nepodobné situaci mezi českými Přemyslovci. Králem se stal Boleslavův syn Měšek II. Lambert (1025–31 a opět v letech 1032–34), jenž na začátku své druhé vlády rezignoval pod tlakem Říše na postavení krále. Po jeho smrti nastoupil na knížecí stolec Kazimír I. Obnovitel, který se ale kvůli odporu šlechty nedal korunovat králem. Po něm se stal vládcem Polska Boleslav II. Smělý (1058–79), který díky spojenectví s římským císařem získal oficiální uznání polského královského titulu a nechal se korunovat králem (1076). Už po 3 letech ho ale ze země vyhnalo povstání a královský titul byl opět ztracen. Jeho bratr, kníže Vladislav I. Heřman (1079–1102) usiloval o zlepšení vztahů k Říši a Čechám (první manželkou byla dcera knížete/krále Vratislava II., druhou dcera císaře Jindřicha III.), ale vnitropoliticky mu to příliš nepomohlo: těžce zdolával povstání v Pomořanech a ve Slezsku; ještě během své vlády se musel dělit o vládu se svými dvěma syny. Po jeho smrti si synové Boleslav III. Křivoústý (1102–38) a nevlastní Zbyhněv (1102–06) zemi fakticky rozdělili – Zbyhněv měl severní polské země a Boleslav jižní. Právě Boleslav III. byl – po porážce a vyhnání bratra – posledním piastovským panovníkem Polska, který vládl sjednocenému státu před jeho rozpadem ve 12.–14.století, ke kterému sám napomohl svým nástupnickým testamentem z roku 1138. Závětí rozdělil polský stát na úděly pro své čtyři syny s tím, že nejstaršímu z nich zajistí seniorátní úděl (Krakovsko, část Velkopolska s Hnězdnem a Kališí ad.) vrchní moc nad ostatními. Kníže se tak snažil zajistit jednotu svého státu do budoucna a zároveň ji sladit s odstředivými snahami a ambicemi jednotlivých členů rodu. Byl to však jen kompromis odsouzený k brzkému zániku. Po Boleslavově smrti se jeho synové ve svých údělech maximálně osamostatnili a vrchní vláda rychle slábla, až zanikla zcela. Česko-polské spory byly dočasně vyřešeny smlouvou o přátelských vztazích, jíž se český kníže vzdal poplatku za Slezsko. Polsko se postupně rozpadlo na několik menších údělných knížectví, pod vládou jednotlivých příslušníků dynastie Piastovců. === Přemyslovci polskými králi === Silné a jednotnější království bylo obnoveno až ke konci 13. století Přemyslem II. Velkopolským, který byl ale nedlouho poté (1296) zavražděn. Český král Václav II. už od roku 1289 začal rozšiřovat svoji lenní svrchovanost nad jednotlivými slezskými knížectvími, roku 1291 ovládl díky smrti svého bratrance Jindřicha IV. Krakovsko. Jeho soupeř, Piastovec Vladislav Lokýtek, který se rovněž pokoušel sjednotit polská knížectví pod svojí vládou, byl nucen uprchnout ze země. Roku 1300 se ovdovělý Václav oženil s dvanáctiletou princeznou Eliškou Rejčkou, jejímuž otci Přemyslu II. se nedlouho před smrtí podařilo opět obnovit v Polsku království. Roku 1300 byl Václav II. hnězdenský arcibiskupem v Hnězdně městě korunoval polským králem. Polákům se ale příliš nelíbila personální unie s Čechami, Václav II., ale například zemi hospodářsky pozvedl zavedením pražského groše. V roce 1305 ale zemřel na tuberkulózu. Jeho syn Václav III. se po ztrátě uherské koruny soustředil na spojenectví s Polskem, které mělo větší naději na přežití. Vladislav Lokýtek dobyl královský hrad v Krakově. Václav III. byl na cestě do Polska zavražděn a tím skončila královská linie rodu Přemyslovců. Olomoucká vražda udělala tečku za česko-polskou aliancí, z reforem Václava II. ale Polsko čerpalo ještě dlouho. Titul polského krále (titulárního) ovšem drželi čeští panovníci ještě v době Jana Lucemburského, ačkoliv tím skutečným byl Vladislav Lokýtek. === Opětovná vláda piastovských králů === Kazimír III. Veliký, syn Vladislava Lokýtka byl skvělým diplomatem polští historici ho tradičně považují za jednoho z nejvýznamnějších středověkých vládců Polska. Jeho otci se podařilo znovu sjednotit téměř celé Polsko, které bylo více než půldruhé století politicky rozdrobené, a získat královský titul. Na Kazimírovi pak zůstalo, aby dokončil sjednocení země – neboť slezská knížectví byla postupně uváděna do lenní závislosti na českém králi, svrchovanost Krakova odmítali uznat také mazovští Piastovci – a upevnil královskou moc. Zároveň se snažil, aby zemi vyčerpané zápasy za jeho předchůdců zajistil klidný rozvoj. Proto se zaměřil na zmírnění odporu, jež sjednocování polským zemí kladli Lucemburkové a řád německých rytířů. Trnem v oku nejen pro Kazimíra III., ale už pro jeho předchůdce byla skutečnost, že polský královský titul drželi od dob Václava II. čeští králové, což zpochybňovalo Vladislavovo i Kazimírovo postavení polského panovníka. Kazimír se proto snažil zajistit se proti nynějšímu českému králi Janu Lucemburskému spojenectvím s císařem Ludvíkem IV. Bavorem, Habsburky a bavorskými Wittelsbachy. Jan počítal s tím, že jistě dojde k vojenskému střetnutí a sbíral již vojsko. Jeho syn, moravský markrabí Karel, se však chopil iniciativy a navázal s Kazimírem diplomatické jednání. Z něj vyplynulo řešení ožehavé situace: Jan Lucemburský se vzdá titulu polského krále a získá zato trvale Slezsko. Přestože byl poslední Piastovec Kazimír III. čtyřikrát ženatý, nezplodil mužského dědice a jeho dědicem se tedy stal uherský král Ludvík I. Veliký, ten ale také neměl syna. Šlechta nechtěla pokračovat v personální unii s Uherskem a proto si po Ludvíkově smrti vybrala jako novou polskou královnu jeho dceru Hedviku. Po dvou letech sporů a po občanské válce ve Velkopolsku (1383) byla konečně Hedvika ve věku deseti let v Krakově korunována jako Hedwig Rex Poloniae (polský král) a nikoliv Regina Poloniae (královna), aby se zdůraznilo že je vládcem ze svého vlastního práva a nikoliv jen jako něčí žena. == Polské království za vlády Jagellonců == V důsledku vymření polských piastovců, došlo v roce 1385 smlouvou v Krevě ke spojení Polska a Litvy v personální unii, tak byl položen základ budoucímu soustátí Polsko-Litva. Litevský velkokníže Jogaila přijal křesťanství a při křtu obdržel jméno Vladislav. V březnu toho roku se také konala svatba 36letého Jogaila s 12letou Hedvikou a krátce po ní byl Jogailo korunován na polského krále Vladislava II. Jagellonského. Již od konce 14. století se vůči tomuto spojení Polska a Litvy stavěly okolní země, což vyvrcholilo roku 1409 křižáckým tažením, které nakonec skončilo slavným polským vítězstvím v bitvě u Grunwaldu. Svoji pozici si Poláci s Litevci v následujícím období uhájili i vůči římskému králi Zikmundu Lucemburskému. Po smrti Vladislava v roce 1434 zvolila polská šlechta králem jeho desetiletého syna Vladislava III. Ten se zaměřil na získání Uher, což se mu roku 1440 po dynastické stránce podařilo. Posléze bojoval proti Turkům a již roku 1444 jako dvacetiletý padl v bitvě u Varny. Po jeho smrti došlo k zmatkům a sporům, z nichž vyšel vítězně mladší bratr Vladislava III., Kazimír. Ten v roce 1466 uzavřel jako Kazimír IV. Jagellonský po třináctileté válce druhý toruňský mír s Řádem německých rytířů, jímž získal západní část pruského území, kterému se od té doby říkalo královské prusko (a symbolicky byl územím nutným pro titul pruského krále). Jeho syn Vladislav Jagellonský, který se roku 1471 stal českým a roku 1491 králem uherským, rozšířil rodové Jagellonské državy na území velké části Evropy, které se táhly od Baltského k Černému moři. Po smrti Kazimíra IV. Jagellonského se na polském trůně vystřídali postupně jeho tři synové, kteří vedli v první polovině 16. století tři války s moskevským knížectvím, vyplňované dílčími střetnutími s Tatary. Polsku se podařilo vyhnout přímé válce s Turky a navázalo přátelské vztahy s křižáky. Rozbroje, které vznikaly v 15. a v 1. polovině 16. století mezi Polskem a Litvou byly zažehnány roku 1569, kdy byla Litva tzv. lublinskou unií těsněji přičleněna k polskému království. == Polské království součástí Republiky obou národů == V důsledku vymření dynastie Jagellonců svolal poslední polský král a litevský velkokníže z této dynastie Zikmund II. August dne 1. července 1569 do Lublinu sejm na kterém bylo rozhodnuto, že polské království a litevské velkoknížectví budou spojeno do jednoho celku – Rzeczpospolita, nejen společným panovníkem, ale i pod jednotnou legislativou, měnou a úřední řečí se stala polština a latina. Tato reálná unie polska a litvy tzv. "Lublinská unie" byla na rozdíl od personální unie tzv. "Krevské unie", již volenou monarchií a postupem času již tzv. "šlechtickou republikou", což nakonec přivodilo její zánik. V tomto společenství již bylo Polsko velmi výraznější než okrajová Litva a tak se někdy mluví prostě jen o Polsku. Vytvořením Republiky obou národů došlo k mezinárodnímu posílení státu a k potlačení autonomistických tendencí zejména u litevské šlechty. Ve státním zřízení měla velice silnou pozici šlechta, která prostřednictvím královské rady vykonávala vládu. Polský král se již dle usnesení Nihil novi z roku 1505 stal prakticky předsedou této rady a nemohl činit významná rozhodnutí bez souhlasu senátu a sněmovních poslanců. Po vymření jagellonské dynastie o polský trůn soupeřilo několik evropských dynastií a panovníků. Roku 1573 byl polským králem zvolen Jindřich z Valois, bratr francouzského panovníka Karla IX. Jindřich musel splnit mnoho stanovených podmínek, mezi nimiž byla zásada zřeknutí se dědičnosti. Panoval však pouze cca 120 dní a jakmile zemřel jeho bratr Karel IX. rychle se pod dojmem omezování moci navrátil do Francie aby se tam ujal vlády. === Úpadek moci Polska === K velkému rozkvětu polsko-litevského státu došlo v 16. století. Negativní stránkou bylo přílišné oslabování moci panovníka a velký růst vlivu početné šlechty. V důsledku toho začal být tento stát nazýván Rzecz Pospolita (= věc veřejná, Rzeczpospolita – stejný význam jako res publica). Polsko velmi rychle sláblo. Pruský "velký kurfiřt" Fridrich Vilém (1640–1688) dosáhl zrušení vazalských závazků a 19. září 1657 velavskou smlouvou i zrušení lenního poměru k Polsku, což bylo uznáno 3. května 1660 olivským mírem i ostatními mocnostmi. Bezesporu nejvýraznějším a nejlepším panovníkem polsko-litevského společenství byl Jan III. Sobieski, který vládl v letech 1674–1696. Jan III. Sobieski byl profrancouzsky orientovaný. Musel čelit jak vnitřním rozbrojům, tak dalšímu hrozícímu nebezpečí ze strany Turecka. Jeho vojska pomohla roku 1683 porazit Turky při obléhání Vídně. Nepodařilo se mu však prosadit, aby se po jeho smrti stal jeho syn králem. Válečné konflikty v polovině 17. století způsobily Polsku obrovské hospodářské škody. V letech 1697–1733 vládl Polsku (s pětiletou přestávkou) August II. Silný. Dobu jeho panování i vlády nástupců ze saského rodu provázel národní a politický úpadek. August II. se snažil získat zpět ztracená území v Livonsku, a tak uzavřel spojenectví s Ruskem a Dánskem. Po porážce dánské a ruské armády od švédského krále Karla XII. v tzv "severní válce" vpadla švédská vojska i do Polska a Augusta II. sesadila. Místo něho vládl v Polsku v letech 1704–1709 Stanislav Leszczyński. Po porážce Švédů v bitvě u Poltavy roku 1709 se August II. vrátil zpět na polský trůn, ale nedokázal využít příznivé situace a účastnit se zahraničně-politických jednání ve prospěch Polska. Stejně slabý byl i jeho nástupce August III. Polský. Po jeho smrti nastoupil na trůn v roce 1764 Stanislav Poniatowski, za jehož vlády došlo ke konečnému úpadku Polska, které bylo rozděleno mezi tři sousední velmoci a zaniklo (viz Dělení Polska). === Trojí dělení Polska (1772–1795) === Posilování šlechty a vnitřní rozbroje během 17. století oslabily zemi, takže v letech 1772, 1793 a 1795 si Rusko, Prusko a Rakousko v trojím dělením rozdělily Polsko na základě vzájemné dohody. Po třetím dělení Polska v roce 1795 tak Rzeczpospolita zanikla a tím i samostatné Polské království a potažmo Polsko vůbec. V letech 1807–1815, ale zřídil francouzský císař Napoleon I. na části území předtím zabraným Pruskem a Rakouskem Knížectví varšavské, které se stalo spojencem a vazalem Napoleona a jehož knížetem byl Fridrich August Saský, vnuk předposledního polského krále. Po Napoleonově porážce bylo zrušeno a na jeho místě bylo zřízeno autonomní Království polské také nazývané "Kongresovka" které bylo obsazeno ruskem a "autonomní" velkovévodství poznaňské, které bylo připojeno Pruskem. == Kongresové polské království – Kongresovka == Po Napoleonově pádu bylo Vídeňským kongresem v roce 1815 obnoveno Polské království, ovšem z tzv. Varšavského knížectví, od kterého bylo odděleno Poznaňsko a bylo připojeno k Prusku jako "autonomní" Velkovévodství poznaňské. Dále bylo odděleno město Krakov které se stalo tzv. "svobodným městem Krakov" pod patronátem všech 3 mocností. Toto celé rozdělení bývá nazýváno jako "čtvrté dělení Polska". Ze zbytku území se stalo uvedeným obnoveným Polským královstvím více známý jako tzv. Kongresové Polsko nebo jen "kongresovka". Polským králem byl v rámci personální unie Polska a Ruska, dědičně určen ruský car, kterého polské stavy přijaly za krále (musely). Ruský car Alexandr I. Pavlovič se nechal korunovat na polského krále. Personální unie však v ruském podání od začátku nefungovala a stala se z ní reálná unie. Když car Alexandr I. v roce 1825 zemřel a carem se stal Mikuláš I. Pavlovič nechal se také korunovat polským králem, ale snažil omezit polskou autonomii. To vedlo v roce 1831 k devět ničivých měsíců trvajícímu tzv. Listopadové povstání v Polsku, které ale bylo carskými silami v bojích potlačeno. Polské kongresové království díky tomu přišlo o většinu autonomie, postavení suverénního státu a došlo tak de facto ke konci personální unie, která se již stejně proměnila v unii reálnou. Polsko bylo degradováno do postavení obyčejné provincie ruské říše. Jako o posledním byt formální polském králi se dá mluvit o Alexandrovi II.Další ruští carové Alexandr II. a Mikuláš II. již nosily titul polského krále pouze titulárně. K likvidaci zbytků polské autonomie došlo po porážce protiruského Lednového povstání v roce 1863, kdy bylo Polské království bylo zrušeno a přímo včleněno do Ruského impéria jako Poviselský kraj (П к). Následovala tvrdá a nesmlouvavá rusifikace == Regentské polské království == Za první světové války byl Ústředními mocnostmi tj. Německým císařstvím a Rakouskem-Uherskem resp.proklamací německým císařem a rakouským císařem německého na dobytých územích Ruského impéria obývaných polským obyvatelstvem z 5. listopadu 1916 vytvořeno tzv. Regentské království polské někdy označované jako Polské království (1916–1918). Nešlo o vytvoření či obnovení nezávislého státu, toto polské (regentské) království bylo vazalem Ústředních mocností. Král nikdy nebyl zvolen, vládla za něj tříčlenná regentská rada. Území bylo de facto ovládáno generálním guvernérem varšavským za Německé císařství (generál Hans von Beseler) a generálním guvernérem lublinským za Rakousko-Uhersko (generál Karl Kuk). Až do konce bojů na východní frontě polská armáda bojovala pod velením německým a rakousko-uherským proti Ruskému impériu. Území na východě nebylo stálé, záleželo na vývoji frontové linie. Stát zanikl 11. listopadu 1918, kdy byla vyhlášena Druhá Polská republika. Tímto polské království (prozatím) definitivně zaniklo. == Reference == V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kingdom of Poland na anglické Wikipedii. == Literatura == SCHOEPS, Hans-Joachim. Dějiny Pruska. 80-86379-59-0: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. == Související články == Polsko Dějiny Polska Dělení Polska Seznam polských panovníků Seznam polských kněžen a královen Seznam titulárních polských králů Pruské vévodství Řád německých rytířů == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Polské království ve Wikimedia Commons

CLAUSE

OTHER

005902

... by bylo pozorovatelné rapidně zpomaleně a se silně červeným spektrem v blízkosti Schwarzschildova poloměru. Tyto hypotetické objekty však nebyly předmětem většího zájmu až do pozdních 60. let 20. století. Většina fyziků si totiž myslela, že by byly specifickou vlastností silně symetrických řešení popsaných Schwarzschildem a že v přírodě by se gravitačně kolabující objekt nestal černou dírou. Zájem o černé díry znovu vzplanul v roce 1967 s pokrokem v oblasti teorie a pokusů. Stephen Hawking dokázal, že černé díry jsou všeobecnou vlastností Einsteinovy teorie gravitace a není možné se jim vyhnout při kolabování některých objektů. Zájem o ně rozproudil v astronomické komunitě také objev pulsaru. Krátce na to zavedl teoretický fyzik John Wheeler výraz "černá díra". Do té doby byl příležitostně používaný termín černá hvězda nebo opisný tvar gravitačně zcela zhroucené těleso....

Kdo zavedl pojem černá díra?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Černá_díra

Krátce na to zavedl teoretický fyzik John Wheeler výraz "černá díra".

Černá díra je natolik hmotný objekt, že jeho gravitační pole je v jisté oblasti časoprostoru natolik silné, že žádný objekt včetně světla nemůže tuto oblast opustit. Černá díra byla teoreticky předpovězena v obecné teorii relativity publikované v roce 1915 Albertem Einsteinem. Protože ji není možno pozorovat přímo, nemůžeme stanovit korektně nic jako její datum objevu. Avšak můžeme s určitostí říci, že prvním vážným a dnes již prokázaným kandidátem se stala v roce 1971 hvězda v binárním systému v souhvězdí Labutě kryjící se s rentgenovým zdrojem Cygnus X-1. Bylo zjištěno, že jde o těleso, které má příliš velkou hmotu na to být neutronovou hvězdou. Další efekty spojené s pozorováním, především rentgenové záření, byly v perfektní shodě s teoretickou predikcí černé díry. Dnes považujeme za obecně prokázané, že černé díry se nacházejí v centrech galaxií, aktivních galaktických jádrech, kvasarech i v centrech některých kulových hvězdokup. Podle obecné relativity nemůže žádná hmota ani informace proudit z nitra černé díry k vnějšímu pozorovateli. Například není možné získat žádnou její část ani odražené světlo vyslané z vnějšího zdroje či jakoukoli informaci o hmotě, která vstoupila do černé díry. Existují však kvantově-mechanické procesy, které způsobují vyzařování černých děr. Předpokládá se, že vyzařování nezávisí na tom, co do černé díry spadlo v minulosti. Představu tělesa tak hmotného, že z něho nedokáže uniknout dokonce ani světlo, navrhl anglický geolog John Michell v roce 1783 v práci zaslané Královské společnosti. V té době již byla Newtonovská teorie gravitace a pojem únikové rychlosti dostatečně známá. Michell vypočítal, že těleso s poloměrem 500 krát větším, než je poloměr Slunce, a se stejnou hustotou, by mělo na povrchu únikovou rychlost rovnou rychlosti světla, a proto by bylo neviditelné. Parafráze jeho slov: Kdyby koule stejné hustoty, jako má Slunce, převýšila jeho poloměr pět set ku jedné, potom by těleso padající ke sféře z nekonečné výšky získalo na jeho povrchu rychlost větší, než je rychlost světla, a když . následně předpokládáme, že světlo je přitahované k jeho povrchu silou v poměru ke své vis inertiae (setrvačné hmotnosti), způsobilo by to, že by se, spolu s ostatními tělesy, světlo vyzařované z takového tělesa k němu vrátilo díky jeho přitažlivosti. I když to nepovažoval za pravděpodobné, Michell uvažoval o možnosti, že mnoho takových objektů, které není možné vidět, může ve vesmíru existovat. V roce 1796 podpořil francouzský matematik Pierre Simon de Laplace stejnou myšlenku v prvním a druhém vydání své knihy Exposition du Systeme du Monde. Tato podpora však zmizela v dalších vydáních. Podobným teoriím se v 19. století věnovalo minimum pozornosti, protože se předpokládalo, že světlo je vlnění bez hmotnosti neovlivnitelné gravitací. V roce 1915 vyvinul Albert Einstein teorii gravitace nazývanou obecná teorie relativity. Předtím dokázal, že gravitace ovlivňuje světlo. O několik měsíců později Karl Schwarzschild nabídl řešení pro gravitační pole bodové hmoty a dokázal, že něco, co dnes nazýváme černou dírou, může opravdu teoreticky existovat. Schwarzschildův poloměr je dnes známý jako poloměr nerotující černé díry, ale ve své době nebyl dobře pochopený. Sám Schwarzschild ho nepovažoval za fyzikální. Ve 20. letech 20. století dokázal Subrahmanyan Chandrasekhar, že obecná relativita ukázala, že nevyzařující těleso nad jistou hmotnost, dnes známou jako Chandrasekharova mez, by se zhroutilo do sebe, protože by neexistovalo nic, co by mu v tom mohlo zabránit. Proti jeho argumentům se postavil Arthur Eddington, který se domníval, že by něco kolapsu nevyhnutelně zabránilo. Oba měli pravdu, protože bílý trpaslík s hmotností nad tuto mez se zhroutí do neutronové hvězdy. Nicméně i neutronová hvězda se při hmotnosti nad tzv. Tolmanovu-Oppenheimerovu-Volkoffovu mez zhroutí. V roce 1939 Robert Oppenheimer a H. Snyder předpověděli, že velmi hmotné hvězdy by se mohly stát oběťmi dramatického gravitačního zhroucení. Černé díry by tak mohly přirozeně vznikat. Takové objekty byly krátce nazývané zamrzlé hvězdy, protože zhroucení by bylo pozorovatelné rapidně zpomaleně a se silně červeným spektrem v blízkosti Schwarzschildova poloměru. Tyto hypotetické objekty však nebyly předmětem většího zájmu až do pozdních 60. let 20. století. Většina fyziků si totiž myslela, že by byly specifickou vlastností silně symetrických řešení popsaných Schwarzschildem a že v přírodě by se gravitačně kolabující objekt nestal černou dírou. Zájem o černé díry znovu vzplanul v roce 1967 s pokrokem v oblasti teorie a pokusů. Stephen Hawking dokázal, že černé díry jsou všeobecnou vlastností Einsteinovy teorie gravitace a není možné se jim vyhnout při kolabování některých objektů. Zájem o ně rozproudil v astronomické komunitě také objev pulsaru. Krátce na to zavedl teoretický fyzik John Wheeler výraz "černá díra". Do té doby byl příležitostně používaný termín černá hvězda nebo opisný tvar gravitačně zcela zhroucené těleso. V roce 1971 Tom Bolton identifikoval Cygnus X-1 jako černou díru a to s použitím dalekohledů a přístrojů na observatoři David Dunlap Observatory náležící Torontské univerzitě. Hlavním aspektem existence černých děr je skutečnost, že je časoprostor zakřivován přítomností hmoty, což se shoduje se základními principy obecné relativity. Nejpozoruhodnější vlastností černých děr je ta, že jsou důsledkem zakřivení časoprostoru v jejich okolí. Související informace naleznete také v článku Horizont událostí. Myšlená kulová "plocha" obklopující hmotu černé díry se označuje jako horizont událostí. Na úrovni horizontu událostí je úniková rychlost rovna rychlosti světla. Neobyčejně silné gravitační pole brání všemu uvnitř horizontu událostí uniknout přes jeho povrch. Cokoliv z vnějšku se může propadnout přes horizont událostí, ale nikdy tomu nemůže být naopak. Výjimkou jsou jen kvantově mechanické procesy v těsné blízkosti horizontu, které umožňují vznik virtuálních párů částic a antičástic. Ty vedou například k efektu tzv. vypařování černých děr. Ani v tomto případě ale částice přímo neunikají zpod horizontu událostí – proces "vypařování" je založen na jiných principech. Podle Hawkingova vyjádření jde ale o zdánlivý horizont. Z dobře odůvodněných předpokladů vyplývá, že černé díry nemají žádné pozorovatelné vlastnosti, které by byly použitelné k objasnění jejich "vzhledu" uvnitř. Podle obecné relativity můžeme černé díry úplně charakterizovat třemi parametry: hmota, moment hybnosti a elektrický náboj (čtvrtou teoreticky přípustnou vlastností je magnetický náboj, ten však v přírodě pozorován nebyl.) Tento princip se shrnuje frází "černé díry nemají vlasy", kterou prvně vyslovil John Wheeler. Toto tvrzení se dokazuje v klasické teorii – teorie kvantová připouští i jiné náboje (jako např. podivnost, za normálních okolností charakterizující elementární částice). Ty se však mohou projevit až v dostatečné blízkosti horizontu událostí a nemají astrofyzikální význam. Objekty v gravitačním poli jsou vystaveny zpomalení času, nazývaného dilatace času. Tento fenomén byl experimentálně potvrzen při pokusu s raketou Scout v roce 1976 a bere jej v úvahu například i navigační systém GPS. V blízkosti horizontu událostí černé díry se dilatace času projevuje velmi výrazně. Uvažme dva pozorovatele, kteří mají každý své hodinky seřízeny stejně. Z pohledu vzdáleného pozorovatele to vypadá tak, jako by padajícímu pozorovateli trvalo přiblížení k horizontu událostí nekonečně dlouho. Světlo vycházející z padajícího pozorovatele má zvětšující se spektrální rudý posuv, který je u horizontu událostí roven nekonečnu. Protože v důsledku dilatace času běží čas na hodinkách s pozorovatelem padajícím na černou díru a pozorovatelem vzdáleným různě, vzniká efekt, kdy pozorovatel na černou díru dopadá z hlediska vlastního času normálně, zatímco z hlediska toho, který jej pozoruje, se přiblížení k horizontu událostí jeví "nekonečně" dlouhé. Obecná relativita předpovídá, že v centru černé díry, pod horizontem událostí, existuje singularita, místo, kde je zakřivení časoprostoru nekonečné a gravitační síly jsou nekonečně velké. Časoprostor pod horizontem událostí je specifický tím, že singularita je v každé z pozorovatelných budoucností každého objektu, který projde horizontem událostí, a tedy, že se vše uvnitř horizontu událostí pohybuje směrem k ní (Penrose a Hawking [2]). To znamená, že mezi původním návrhem Johna Michella z roku 1783 a relativistickým pojetím černé díry je konceptuální nesrovnalost. V Michellově teorii se úniková rychlost rovnala rychlosti světla, ale bylo například stále teoreticky možné vytáhnout objekt z černé díry pomocí lana. Obecná relativita tuto mezeru eliminuje, protože jakmile je objekt za horizontem událostí, jeho časová osa obsahuje konec samotného času a není možný návrat světočáry ven přes horizont událostí. Očekává se, že budoucí zjemnění anebo zobecnění obecné relativity (především kvantové gravitace) změní pohled na podstatu nitra černé díry. Většina teoretiků interpretuje matematické rovnice popisující singularitu tak, že naznačují nekompletnost současné teorie a že k plnému pochopení singularity musí do hry vstoupit nové jevy. Tato otázka může však být pouze akademická, jelikož hypotéza kosmické cenzury předpokládá, že v obecné relativitě neexistují nahé singularity: všechny singularity jsou schované za horizontem událostí, a nelze je tedy prozkoumat. Představme si nešťastného kosmonauta padajícího nohama napřed směrem do středu nerotující černé díry Schwarzschildova typu. Čím blíže se dostane k horizontu událostí, tím déle trvá fotonům, které vyzařuje, uniknout gravitačnímu poli černé díry. Vzdálený pozorovatel uvidí kosmonautův zpomalující se sestup při přibližování se k horizontu událostí, kterého zdánlivě nikdy nedosáhne. Astronaut z vlastního pohledu překročí horizont událostí a dosáhne singularity v konečném čase. V momentě, kdy překročí horizont událostí, ho nebude možné pozorovat z okolního vesmíru. Během pádu by si všiml, že světlo přicházející z jeho chodidel, potom kolen a tak dále se podléhá zvětšujícímu se rudému posuvu, až se stane neviditelným. Když se přiblíží k singularitě, gradient gravitačního pole se od hlavy k chodidlům značně zvětší. Bude se cítit natažený a nakonec ho roztrhnou slapové síly, protože v jeho chodidlech bude působit mnohem větší gravitace než na úrovni hlavy. Blízko singularity se gradient stane dostatečně velkým k roztržení samotných atomů. Bod, ve kterém se slapové síly stávají zhoubnými, závisí na hmotě černé díry. Pro velké černé díry, jako ty v centrech galaxií, bude tento bod ležet až pod horizontem událostí, takže se kosmonaut může teoreticky dostat přes horizont událostí živý a v případech obřích černých děr tento přechod nemusí dokonce ani pocítit. Naopak u malých černých děr se tyto slapové síly mohou stát osudnými mnohem dříve, než kosmonaut dosáhne horizontu událostí. Horizont událostí nerotující černé díry je kulová plocha a její singularita představuje (neformálně řečeno) jeden bod. V případě, že černá díra rotuje, dochází k radikálním změnám jak v okolním prostoročase, tak v samotném matematickém pojetí černé díry. Rotující černá díra má dva horizonty událostí. Původní, Schwarzschildův, se zachovává (i co do tvaru), přibývá však ještě jeden vnitřní, tzv. Cauchyův horizont. Mezi Schwarzschildovým a Cauchyho horizontem se všechna tělesa musí pohybovat směrem ke středu černé díry, pod Cauchyho horizontem je však již opět možné zůstávat na místě a zastavit pád na singularitu, která je u rotujících černých děr prstencová a prostorupodobná. Z hlediska fyzikálního chápání okolí černé díry dochází v důsledku rotace ke změnám v prostoročase. Ten začíná být díky nenulovému momentu hybnosti centrálního tělesa strháván ve směru rotace, což známe jako tzv. Lense-Thirringův jev. Ve skutečnosti je prostoročas strháván rotací jakkoliv hmotného centrálního tělesa (dokonce i Země) avšak v případě černých děr jde o natolik významný efekt, že od určité vzdálenosti je pro objekty nemožné setrvávat na jednom místě, byť by se lokálně pohybovaly proti směru rotace rychlostí světla. Plocha, pod kterou je setrvávání na místě nemožné, se u rotujících černých děr nazývá ergosféra (obecněji také statická mez). Ergosféra má elipsoidní tvar a na ose rotace navazuje na horizont událostí. Jelikož se nachází nad horizontem událostí, mohou objekty pohybující se v ergosféře nejen uniknout z gravitace černé díry, ale za jistých okolností mohou být dokonce vymrštěny ven velmi vysokou rychlostí díky energii (a momentu hybnosti) dodanými černou dírou. Odtud pochází i její název ergosféra (pracující sféra), protože je schopná vykonávat práci na úkor rotační energie černé díry. V roce 1971 Stephen Hawking dokázal, že se celková plocha horizontu událostí jakékoli skupiny černých děr nikdy nezmenší. Toto tvrzení se příliš podobalo druhému termodynamickému zákonu, přičemž plocha hraje v tomto případě úlohu entropie. Proto Jacob Bekenstein navrhl, že entropie černé díry je skutečně úměrná ploše jejího horizontu událostí. V roce 1975 aplikoval Hawking kvantovou teorii pole na zakřivený prostoročas okolo horizontu událostí a objevil, že černé díry můžou vyzařovat tepelné záření, známé jako Hawkingovo záření. Z prvního zákona mechaniky černých děr vyplývá, že entropie černé díry se rovná čtvrtině plochy horizontu událostí. Tento všeobecný výsledek je aplikovatelný i na kosmologické horizonty jako de Sitterův prostoročas. Později bylo navrženo, že černé díry jsou objekty s maximální entropií, což znamená, že maximální entropie oblasti vesmíru je entropie největší černé díry, která se do oblasti vejde. Skutečnost, že maximální entropie v daném objemu je úměrná povrchu tohoto objemu a ne objemu jako takovému, vedla k formulaci tzv. holografického principu. Hawkingovo záření vzniká na horizontu událostí a v současném pojetí nenese žádnou informaci o vnitřku černé díry, protože jde o kvantově-mechanický projev existence vakua. To však znamená, že černé díry nejsou úplně černé a důsledkem je pomalé vypařování černé díry. I když jsou tyto efekty zanedbatelné pro astronomické černé díry, jsou významné pro hypotetické miniaturní černé díry, kde dominují účinky kvantové teorie pole. V současnosti se předpokládá, že malé černé díry se rychle vypařují a nakonec mohou i zmizet zcela. Z tohoto důvodu má každá černá díra konečnou délku života přímo úměrnou její velikosti. 21. června 2004 Stephen Hawking, v rozporu se svými předchozími zjištěními, prezentoval nový argument, že černé díry přece jen emitují informaci o tom, co pohlcují. Navrhl, že kvantové perturbace horizontu událostí by mohly dovolit uniknout informacím a ovlivnit vyvolané Hawkingovo záření. Tato teorie ještě nebyla prodiskutována ve vědecké komunitě, ale v případě, že bude přijata, je pravděpodobné, že vyřeší informační paradox černých děr. Mezitím oznámení o této nové teorii zaznamenalo nebývalou pozornost médií. V roce 2014 skupina vědců na základě simulací došla k závěru, že černé díry nemusejí vůbec existovat. Podle výpočtů Hawkingovo záření při hroucení hvězdy odnáší tolik energie a hmoty, že ke kolapsu nedojde. Černé díry jsou předpovězené Einsteinovou teorií obecné relativity. V nejjednodušším případě jsou popsány tzv. Schwarzschildovou metrikou, což je nejstarší a nejjednodušší exaktní řešení Einsteinových rovnic. Bylo objeveno Karlem Schwarzschildem v roce 1915. Toto řešení popisuje zakřivení prostoročasu v okolí nerotujícího sféricky symetrického objektu, přičemž jeho metrika je : : : : d : : s : 2 : : = − : c : 2 : : : ( 1 − : : : 2 G m : : : c . : 2 : : r : : : ) : : d : : t : 2 : : + : : ( 1 − : : : 2 G m : : : c : 2 : : r : : : ) : : − 1 : : . : d : : r : 2 : : + : r : 2 : : : d : : Ω : 2 : : : : {\displaystyle \mathrm {d} s^{2}=-c^{2}\left(1-{2Gm . \over c^{2}r}\right)\mathrm {d} t^{2}+\left(1 .-{2Gm \over c^{2}r}\right)^{-1}\mathrm {d} r . ^{2}+r^{2}\mathrm {d} \Omega ^{2}} , kde : : : : d : : Ω : 2 . : : = : d : : θ : 2 : : + : sin : 2 : : : θ : : d : : φ : 2 : : : : {\displaystyle \mathrm {d} \Omega ^ .{2}=\mathrm {d} \theta ^{2}+\sin ^{2}\theta \;\mathrm {d} \phi ^{2}} je standardní člen prostorového úhlu obdobný sférickým souřadnicím. Podle Schwarzschildova řešení se kulově symetrický objekt nevyhnutelně zhroutí vlivem své vlastní gravitace do černé díry, je-li jeho poloměr menší než vzdálenost známá jako Schwarzschildův poloměr. Pod tímto poloměrem je prostoročas tak silně zakřivený, že se každý světelný paprsek vyzářený z této oblasti libovolným směrem bude pohybovat do středu celého systému. Ve středu se vytvoří gravitační singularita, oblast s teoreticky nekonečnou hustotou. Oblast pod horizontem událostí však již ve Schwarzschildových souřadnicích nelze popsat a užívá se např. Kruskal-Szekeresových souřadnic. Schwarzschildův poloměr ve výše zavedených souřadnicích je vyjádřený jako : : : : r : : S : : : = : : : 2 : G m : : c : 2 : : : : : : {\displaystyle r_{\rm {S}}={2\,Gm \over c^{2}}} , přičemž G je gravitační konstanta, m je hmotnost objektu a c je rychlost světla. Pro objekt s hmotností Země je Schwarzschildův poloměr 9 milimetrů. Střední hustota Schwarzschildova poloměru se zmenšuje se zvětšováním hmotnosti černé díry, takže černá díra s hmotností Země by měla hustotu 2×1030 kg/m3, ale obří černá díra s hmotností 109 hmotností slunce by měla hustotu okolo 20 kg/m3, což je méně než hustota vody. Střední hustota je dána jako : : : ρ = : : : 3 : : c : 6 : : : : 32 π : m : 2 : : : G : 3 : : : : : : : {\displaystyle \rho = .{\frac {3\,c^{6}}{32\pi m^{2}G^{3}}}} : Vzhledem k tomu, že střední poloměr Země je 6371 km, musel by být její objem zmenšený 4×1026 krát, aby se zhroutila do černé díry. Pro těleso hmotnosti Slunce je Schwarzschildův poloměr přibližně 3 km, což je o mnoho méně než je současný poloměr Slunce. Je také mnohem menší než poloměr, do kterého se Slunce nakonec smrští po vyhoření svého nukleárního paliva, což bude několik tisíc kilometrů. Hmotnější hvězdy se však můžou zhroutit do černé díry na konci své existence. Obecně jsou černé díry předpovídané i jinými řešeními Einsteinových rovnic, jako například Kerrova metrika pro rotující černé díry, které mají prstencovou singularitu. Reissner-Nordströmova metrika popisuje elektricky nabité černé díry. Nejobecnější řešení má Kerr-Newmanovu metriku a odpovídá případu nabitých rotujících černých děr. Obecná relativita (podobně jako jiné teorie gravitace) nejen tvrdí, že černé díry mohou existovat, ale ve skutečnosti přímo předpovídá, že vznikají přirozeně. Existuje několik modelů vzniku černé díry: Gravitační kolaps Hmota se gravitačně zhroutí v daném prostoru ve vesmíru díky procesu nazývanému gravitační kolaps. Nejznámější z těchto procesů jsou některá finální stádia evoluce hvězd, kdy poklesne tlakový gradient (tlak záření hvězdy) a hvězda se neudrží v hydrostatické rovnováze, přičemž je zároveň splněna podmínka dostatečného množství hmoty, aby následný kolaps nebyl zadržen například ve fázi neutronové hvězdy (tedy ve formě degenerovaného neutronového plynu). Kolaps takové hvězdy pak není možno zastavit - povrch hvězdy se zhroutí pod horizont událostí a nevyhnutelně skončí v singularitě. Akumulace hmoty Když v nějakém prostoru dochází v důsledku gravitačních sil k seskupování hmoty, gravitační pole takové oblasti sílí – nebo v jazyku relativity – zakřivení prostoru v okolí se zvětšuje. Když úniková rychlost v nějaké vzdálenosti od centra gravitačního působení dosáhne rychlosti světla, vytvoří se horizont událostí, uvnitř kterého musí hmota nevyhnutelně skončit v singularitě. Černé díry tohoto typu existují jako dva typy modelů: Primordiální černé díry, které mohly vzniknout v období velmi raných fází vývoje vesmíru. Prozatím však nebyly observačně potvrzeny a pravděpodobně netvoří významnou část temné hmoty. Obří černé díry, které se vyskytují v centrech galaxií (i včetně naší Mléčné dráhy) a pravděpodobně také kulových hvězdokup. Vznikají prostřednictvím vytvoření horizontu událostí v důsledku nakupení velkého množství hmoty na relativně malém prostoru. V tomto případě se hmotou myslí i hvězdný materiál, tedy hvězdy případně i již existující menší černé díry. Miniaturní a mikroskopické černé díry Proces vzniku miniaturních černých děr je na hranici hypotézy a fikce. Přesto existují určité náznaky, že v případě urychlovače s energií řádově TeV by mohlo být možno mikroskopickou černou díru vytvořit. Takovým, zdá se, by mohl být LHC urychlovač, který byl v CERNu uveden do provozu v roce 2008. V důsledku srážky těžkých atomových jader za vysoké energie existuje možnost, že hmota v oblasti srážky se obklopí horizontem událostí. Takováto černá díra, pokud by vznikla, se však obratem vypaří. Vytvoření černých děr v urychlovačích by mohlo rozřešit tzv. paradox unitarity černých děr, který stojí na otázce, zda se pádem do černé díry ztrácí kvantová informace. Teorie říká, že nemůžeme objevit černé díry podle světla vyzařovaného nebo odraženého od hmoty v jejich nitru. Tyto objekty však lze předpovědět pozorováním jevů v jejich blízkosti, například jevu gravitační čočky, a hvězd, které zdánlivě obíhají kolem prostoru, kde není žádná viditelná hmota. Ovšem pozorovatelné projevy mohou být způsobeny i jinými objekty, takže není snadné je odlišit i od objektů jako je třeba bílý trpaslík. Za nejviditelnější efekty jsou považované ty, které pocházejí z hmoty padající do černé díry. Tato hmota se dle předpovědí, podobně jako voda tekoucí do odtoku, soustřeďuje do rychle se otáčejících akrečních disků do té doby, než je černou dírou pohlcena. Vnitřní tření disk extrémně zahřívá a způsobuje vyzařování velkého množství rentgenového a ultrafialového záření. Tento proces je neobyčejně účinný a může přeměnit až 50 % zbytkové hmoty na záření, v protikladu s termonukleární fúzí, která dokáže konvertovat pouze několik málo procent na energii. Další pozorovatelné efekty jsou úzké výtrysky částic, které se pohybují v ose akrečního disku relativistickými rychlostmi. Akreční disky, výtrysky a obíhající objekty můžeme najít nejen kolem černých děr, ale i okolo objektů, jako jsou například neutronové hvězdy a bílí trpaslíci. Dynamika těles okolo takovýchto atraktorů, které nejsou černými děrami, je velmi podobná dynamice objektů v okolí černých děr a je velmi aktivním předmětem výzkumu zahrnujícím magnetické pole a plazmovou fyziku. Proto také platí, že pozorování akrečního disku a orbitálních pohybů většinou pouze indikuje existenci kompaktního objektu s určitou hmotností, ale vypovídá jen velice málo o jeho podstatě. Identifikovat takový objekt jako černou díru je možné pouze tehdy, pokud se prokáže, že se nemůže jednat o jiné dostatečně hmotné a kompaktní těleso nebo provázaný systém těles. Většina astrofyziků, dle obecné teorie relativity, v takovém případě předpokládá, že se koncentrace hmoty s dostatečnou hustotou musí nevyhnutelně zhroutit do černé díry v kosmologicky krátkém čase. Jeden důležitý pozorovatelný rozdíl mezi černými děrami a jinými kompaktními objekty je, že jakákoli kolabující hmota, která narazí na takový kompaktní hmotný objekt v relativistické rychlosti, vyvolá nepravidelná vzplanutí rentgenového záření nebo jiného tvrdého záření. Nedostatek takovýchto vzplanutí kolem kompaktní koncentrace hmoty se považuje za důkaz, že objekt je černá díra bez povrchu, na který by mohla hmota náhle narazit. (celý jev se správně nazývá gravitační mikročočkový efekt, to proto, že obraz zakřivila . jen jedna černá díra, kdežto gravitační čočka je způsobena mnohdy více galaxiemi) Dnes evidujeme mnoho nepřímých důkazů astronomických pozorování černých děr ve třech hmotnostních pásmech: černé díry hvězdné hmotnosti s hmotností typické hvězdy (4 – 15 hmotností Slunce) černé díry střední hmotnosti s hmotností kolem 1000 Sluncí obří černé díry s hmotností v řádech od 105 do 1010 hmotnosti Slunce Také existuje několik důkazů o černých dírách se střední hmotností v rozmezí od několika set po tisíce hmotností Slunce. Předpokládá se, že z těchto černých děr vznikají obří černé díry. Kandidáti na černé díry hvězdné hmotnosti byli identifikováni hlavně přítomností akrečních disků správné velikosti a rychlosti bez nepravidelných vzplanutí, které jsou očekávané u akrečních disků při ostatních kompaktních objektech. Černé díry s hmotností hvězd by mohly zapříčinit výbuchy gama záření, i když pozorování takovýchto výbuchů u supernov a jiných objektů, které nejsou černé díry snížilo pravděpodobnost tohoto spojení. Kandidáti na obří černé díry byli nejdříve poskytnuti aktivními galaktickými jádry a kvasary, které objevili radioamatéři v 60. letech 20. století. Výkonná přeměna hmoty na energii třením v akrečních discích okolo černých děr je zřejmě jediným vysvětlením pro vydatné množství energie generované těmito objekty. Uvedení této teorie v 70. letech odstranilo hlavní námitku domněnky, že kvasary jsou vzdálenými galaxiemi – totiž, že žádný fyzikální mechanizmus nemůže generovat takové množství energie. Pozorování pohybů hvězd okolo galaktických center v 80. letech vedlo k všeobecnému přesvědčení, že obří černé díry existují v centrech většiny galaxií, včetně naší domovské Mléčné dráhy. Sagittarius A* je dnes shodně považovaný za věrohodného kandidáta pro polohu obří černé díry ve středu Mléčné dráhy. Současná představa je, že všechny galaxie by mohly mít obří díru ve svých středech. Tato černá díra pohlcuje plyn a prach ve středu galaxie, přičemž generuje obrovské množství záření do té doby, než pohltí všechnu okolní hmotu a proces se zastaví. Tato představa také vysvětluje, proč neexistují žádné k nám blízké kvasary. I když detaily ještě nejsou úplně jasné, zdá se, že růst černých děr má spojitost s růstem kulovité části – eliptická galaxie nebo vypouklina ve spirální galaxii – ve které existuje. Je zajímavé, že neexistuje důkaz pro hmotné černé díry ve středech uzavřených hvězdokup, což ukazuje na jejich fundamentální odlišnost od galaxií. Kromě Sagittarius A*, černé díry v centru naší galaxie Mléčné dráhy, existuje několik bližších kandidátů na černé díry. Všechny jsou binární systémy, které vysávají hmotu z partnera přes akreční disk. Mají hmotnost od tří do několika desítek hmotností slunce. Černá díra z pohledu klasické fyziky je těleso velmi stálé, které nemůže zaniknout vlivem ztráty své hmoty, jelikož žádná částice není podle klasické fyziky schopna překonat rychlost světla a jedinou přirozenou cestou zániku černé díry se tak jeví její pohlcení jinou černou dírou tzv. gravitační srážka. Při pohledu na systém černé díry z moderní fyziky však vyvstává další možnost, jak může černá díra zaniknout. Kvantová mechanika připouští proces, při kterém vlivem neurčitosti v počtu částic ve vakuu neustále vznikají a opět zanikají páry částice-antičástice. Pokud jedna z takto vzniklých částic vznikne nad horizontem událostí a druhá pod ním, může první z nich uniknout do nekonečna a snížit tím hmotnost černé díry. Tento proces se nazývá Hawkingovo záření, nebo kvantové vypařování černých děr a byl poprvé popsán britským astrofyzikem Stephenem Hawkingem. Jsou-li dvě černé díry gravitačně vázané a obíhají dostatečně blízko společného těžiště, vyzařují podle předpovědi obecné teorie relativity gravitační vlny. To způsobuje, že tato soustava ztrácí energii a černé díry se k sobě stále více přibližují. V určitém momentu dojde k tomu, že gravitační interakce je natolik silná, že se horizonty černých děr začnou deformovat, až se obě díry setkají a spojí. Celková plocha jejich horizontů se přitom v souhlasu s termodynamikou černých děr zvětší. Při tomto procesu se v závislosti na tom, jak velký náboj a především moment hybnosti, výsledná černá díra bude mít, za velmi krátký čas vyzáří velké množství energie ve formě gravitačních vln. Právě proto jsou srážky černých děr jedním z procesů, který by bylo možno zachytit pomocí detektorů gravitačních vln a po kterém se proto usilovně pátrá. Ovšem nelinearita Einsteinových rovnic, která zaručuje stabilitu původních i výsledné černé díry, je ale také zdrojem dosud nepřekonaných potíží při hledání analytického i numerického řešení popisujícího srážku černých děr, takže přesný postup zániku není znám a nebyl ještě ani pozorován. Z dosavadních numerických modelů vyplývá, že pro nerotující černé díry o stejné hmotnosti se při srážce na gravitační vlny přemění až 3 % jejich hmotnosti. Z pohledu kvantové fyziky existuje další možnost, jak černá díra může zaniknout - pomocí tzv. Hawkingova záření. Podle klasické fyziky může černá díra tělesa i záření absorbovat, avšak nemůže nic vyzařovat, tedy by její teplota musela být rovna absolutní nule nezávisle na velikosti gravitace na myšleném povrchu, což znemožňuje černé díře dosáhnout termodynamické rovnováhy s okolím. V roce 1974 vyslovil Stephen Hawking hypotézu kvantového vypařování černých děr, podle které je každá černá díra schopna spontánně emitovat záření přesně takové, jako kdyby byla obyčejným černým tělesem zahřátým na teplotu TH= κ/2π úměrnou povrchové gravitaci κ . na horizontu. (Vzorec platí v Planckových jednotkách.) Hawking svým výpočtem dokázal, že černá díra není tak úplně černá a že kvantové zákony dokazují, že se na horizontu událostí neustále rodí nové částice, které odnášejí část energie černé díry pryč, čímž zmenšují hmotnost díry a umožňují pozorování černé díry v určitém spektru. Únik částic je z počátku jen velmi pozvolný, ale ke konci získává proces na dynamičnosti až na konci dojde k explozi černé díry do okolí. Předpokládá se, že černá díra hmotnosti Slunce se vypaří přibližně za 1067 let, což je v porovnání se současným stářím vesmíru 1,37×1010 let skutečně velmi dlouhá doba. Příčinou kvantového vyzařování je proces kreace páru částice-antičástice, ke kterému dochází v blízkosti horizontu událostí, kde se mohou vytvářet elementární částice na základě kvantových procesů. Ve vakuu běžně dochází k neustálému vzniku a zániku párů částice-antičástice (fluktuace počtu částic musí být kvůli relacím neurčitosti nenulové, což se projevuje právě tvorbou těchto párů). V okolí horizontu událostí může nastat situace, kdy z páru zůstane jedna částice nad horizontem, zatímco druhá vznikne pod horizontem a musí tedy nevyhnutelně spadnout do singularity. Pokud první částice unikne mimo dosah gravitace černé díry, pozorovateli v okolí horizontu se jeví, že částice vzniká jakoby z ničeho v blízkosti horizontu. Energie potřebná na vytvoření částice ubude z hmoty černé díry. V roce 2004 bylo objeveno mnoho černých děr, což vedlo k vypracování nové teorie rozšíření černých děr ve vesmíru, která udává, že existuje takřka pětkrát více černých děr než se do té doby předpokládalo. V červenci 2004 astronomové objevili obří černou díru Q0906+6930 v centru vzdálené galaxie v souhvězdí Velké medvědice. Odhad věku a hmotnosti takových černých děr nám může pomoct určit věk vesmíru. V listopadu 2004 tým astronomů oznámil objev první černé díry střední hmotnosti v naší galaxii, která obíhá přibližně tři světelné roky od Střelce A*. Tato střední černá díra s hmotností asi 1300 Sluncí se nachází uvnitř shluku sedmi hvězd, pravděpodobně jako pozůstatek velkého shluku hvězd roztrženého galaktickým středem. Tento objev může podpořit myšlenku, že obří černé díry se zvětšují pohlcováním blízkých menších černých děr a hvězd. V únoru 2005 byl objeven modrý obr SDSS J090745.0+24507 opouštějící Mléčnou dráhu dvojnásobnou únikovou rychlostí (0,0022 rychlosti světla). Trajektorii hvězdy je možné dohledat až zpět ke galaktickému jádru. Vysoká rychlost této hvězdy podporuje hypotézu existence obří černé díry ve středu naší galaxie. Vznik mikročerných děr na Zemi v částicových urychlovačích byl trochu nejistě ohlašován, ale doposud nepotvrzen. Dodnes není znám ani žádný pozorovaný kandidát na prvotní černou díru. Australští vědci učinili výpočet, jak maximalizovat dobu přežití v černé díře. Jejich teorie v jednoduchosti říká: Existuje jediná nejdelší cesta při pádu do černé díry tj. dráha volného pádu z počátečního klidu, nicméně existují i kratší cesty. V případě překročení horizontu událostí po jedné z kratších cest, je možno zažehnout motory rakety, a tím se dostat na nejdelší a maximalizovat svůj čas. V červnu 2007 objevil mezinárodní tým astronomů z Kanady, Francie a USA dalekohledem CFHT na Havaji doposud neznámou černou díru ve vzdálenosti 13 miliard světelných let od Země. Jedná se o nejvzdálenější černou díru, která byla zatím nalezena. Tato černá díra se nalézá ve středu kvasaru. V říjnu 2007 byl publikován objev patrně největšího binárního systému hvězdy a černé díry. "Před tím byl největší hvězdnou černou dírou objekt GRS 1915+105 s hmotností černé díry odhadnutou na 14 plus nebo minus 4 Slunce," prohlásil objevitel Orosz. "Nicméně hmotnost GRS 1915+105 přišla na přetřes," dodal. V současné době je posuzováno několik alternativních modelů, které se chovají jako černé díry, ale fungují bez singularity. Většina vědců však považuje tyto koncepty za vyumělkované, protože jsou mnohem složitější a nepřinášejí žádné pozorovatelné rozdíly od černých děr (nevyhovují tedy logice tzv. Occamovy břitvy). Nejvýznamnější z těchto teorií je teorie tzv. gravahvězda (anglicky Gravastar). V březnu 2005 fyzik George Chapline z Národní laboratoře Lawrencea Livermora v Kalifornii navrhl myšlenku, že černé díry neexistují a že objekty v současnosti považované za černé díry jsou ve skutečnosti hvězdy z temné energie. Svoje závěry opírá o výsledky některých kvantově-mechanických analýz. I když má jeho návrh v současnosti jen malou podporu ve fyzikální obci,[zdroj?] je značně citovaný v médiích.

PERSON

PERSON

009069

Pampeliška lékařská (Taraxacum officinale auct. non Wigg.), velmi často uváděná pod názvem smetánka lékařská, je běžná rostlina z čeledi hvězdnicovitých. Má nápadné žluté květenství, tzv. úbor, který se posléze mění v plodenství ochmýřených nažek. Pampeliška roste obecně na loukách, u cest a na trávnících, kvete zpravidla od dubna do června a někdy znovu na podzim. == Systematika == Z botanického hlediska není pampeliška lékařská druh, ale rozsáhlý komplex mnoha převážně apomikticky (tvorba semen bez účasti opylení a pohlavního procesu) se rozmnožujících drobných druhů, tzv. mikrospecií. Tento komplex druhů se označuje jako Taraxacum officinale agg. a zahrnuje morfologicky velice blízké druhy, které jsou přesto díky apomixii geneticky izolované....

Jaká je barva květenství pampelišky lékařské?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pampeliška_lékařská

Má nápadné žluté květenství, tzv. úbor, který se posléze mění v plodenství ochmýřených nažek.

Pampeliška lékařská (Taraxacum officinale auct. non Wigg.), velmi často uváděná pod názvem smetánka lékařská, je běžná rostlina z čeledi hvězdnicovitých. Má nápadné žluté květenství, tzv. úbor, který se posléze mění v plodenství ochmýřených nažek. Pampeliška roste obecně na loukách, u cest a na trávnících, kvete zpravidla od dubna do června a někdy znovu na podzim. == Systematika == Z botanického hlediska není pampeliška lékařská druh, ale rozsáhlý komplex mnoha převážně apomikticky (tvorba semen bez účasti opylení a pohlavního procesu) se rozmnožujících drobných druhů, tzv. mikrospecií. Tento komplex druhů se označuje jako Taraxacum officinale agg. a zahrnuje morfologicky velice blízké druhy, které jsou přesto díky apomixii geneticky izolované. V kombinaci s vysokým počtem druhů je skupina pampelišky lékařské považována za taxonomicky jednu z nejobtížnějších skupin flóry střední Evropy. Na území České republiky se nachází až 250 těchto mikrospecií, popsáno jich je zatím asi 100. Druh Taraxacum officinale ve svém úzkém vymezení (postaveném na typu Leontodon taraxacum, který ve Švédsku popsal Carl von Linne) na území ČR neroste a proto označení tohoto taxonomického komplexu jménem Taraxacum officinale je vědecky (nomenklatoricky) nesprávné. Správné označení skupiny zní Taraxacum sect. Ruderalia. Nejhojnějšími zástupci této skupiny pampelišek na našem území jsou např. pampeliška křídlatá (Taraxacum alatum Lindb. fil.), pampeliška bezzubá (Taraxacum hepaticum Railons.), pampeliška záhadná (Taraxacum glossodon Sonck et H. Ø.) nebo pampeliška upravená (Taraxacum interveniens Hagl.). V nejteplejších oblastech jižní Moravy roste také sexuální druh této skupiny, pampeliška mnohoúborná (Taraxacum linearisquamum van Soest), který je morfologicky velmi variabilní. == Popis == Pampeliška je vytrvalá plevelná bylina vysoká 5–40 cm, s houževnatým zásobním kořenem. Listy tvoří přízemní růžici. Květenství vyrůstají z listové růžice na dutých stvolech a tvoří je zářivě žluté květní úbory. Květní úbory jsou tvořeny až z 200 jednotlivých jazykových květů. Kvete od dubna do srpna, plodem jsou nažky s bílým padáčkovitým chmýřím, díky kterému se semena velmi snadno šíří větrem na velké vzdálenosti. Celá rostlina je prostoupená mléčnicemi, které při utržení roní bílou hořkou šťávu – latex, zanechávající po zaschnutí na kůži tmavé skvrny. == Výskyt == Vyskytuje se ve společenstvech mezofilních luk, na světlých sušších loukách, mezích, zahradách a také jako konkurenční plevel na polích. Jedná se o nitrofilní druh rostlin, tzn., že preferuje půdy bohaté na dusík. V posledních dvou desetiletích došlo k masivnímu rozšíření četnosti pampelišky lékařské na polích a loukách v Česku, což je zapříčiněno změnou využití krajiny. Dříve rozšířená pastva ustoupila či zcela zanikla a taktéž sečení luk probíhá v mnohem menší míře a později. Pampeliška má tak čas v květnu vysemenit a široce se rozšířit do svého neobhospodařovaného okolí, na louky ležící ladem. K úspěšnému šíření přispívá ještě skutečnost, že louky a pole ležící ladem byly dříve hojně hnojeny, tudíž se zde pro pampelišku nacházejí příhodné podmínky v podobě bohatých zásob dusíku v zemi. Přirozeně roste v mírném pásmu severní polokoule (Evropa, Amerika, Asie) ve všech vegetačních stupních, převážně však v mezických biotopech. Různé druhy skupiny pampelišky lékařské byly zavlečeny více méně do všech oblastí světa, včetně tropů (např. Brazílie, Indonésie, Austrálie etc.). == Využití a účinky == Pampeliška je významná léčivka. Sbíráme kořen před rozkvětem rostliny (březen – duben), listy (květen – září), nať s kořenem (březen – duben). Droga je bez zápachu a má mírně nahořklou chuť. Z kořene lze po usušení, upražení a rozemletí připravit hořkou "pampeliškovou mouku". Příznivě se projevuje při zánětech močových cest a při ledvinových kamenech, zvyšuje tvorbu a vylučování žluči. Je to také významná včelařská rostlina. V některých zemích se používá k přípravě bylinkových salátů nebo k výrobě vína. Ačkoli je pampeliška lékařská (též známá jako smetánka lékařská) brána spíše jako plevel, už samotný její druhový název napovídá, že se jedná o významnou léčivku. Doporučována je zejména při zánětech močových cest, ledvinových kamenech, případně při zánětech ledvin a ledvinových kaméncích. Pozitivní účinky má ovšem i na trávící soustavu, takže ji lze užívat při žaludečních poruchách, ale také při prudkém střevních kataru, nechutenství anebo zácpě. === Obsahové látky === Zásobním cukrem je inulin, namísto u rostlin obvyklého škrobu, inulin je vhodnější pro diabetiky. Dále obsahuje mimo jiné hořčiny taraxacin a taraxasterin, třísloviny a fytoncidy. == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu pampeliška lékařská ve Wikimedia Commons Výukový kurs PKR/Taraxacum sect. Ruderalia ve Wikiverzitě Pampeliška lékařská na Biolibu Léčivé rostliny Rostliny - přírodou Taraxacum Fotogalerie – fotogalerie několika evropských apomiktických mikrospecií pampelišek Smetánka lékařská

ADJ_PHRASE

OTHER

004572

... Kniha vypráví o cestě mladého pastýře za svým snem. Autor čtenáře přesvědčuje o smysluplnosti cesty za osobním štěstím. Je přesvědčen, že každý člověk má svůj Osobní příběh, ale jen málokdo ho dokáže prožít. Lidé volí raději pohodlí a jistotu místo rizika. Doba, ve které se příběh odehrává, není jasně vymezena. Dá se jen usuzovat, že to muselo být nejdříve po roce 1887. V tom roce se začalo používat esperanto, které se naučil Angličan putující s pastýřem v karavaně. Děj se odehrává ve španělské Andalusii, ve městě Tarifa, Tanger, v poušti Sahara nebo u egyptských pyramid. Vzdálenost mezi Tangerem a pyramidami, kterou musel pastýř Santiago s karavanou urazit, měří vzdušnou čarou přes 3 500 km. Hlavní postavou je andaluský chlapec, pastýř Santiago. Poté co se mu již dvakrát zdá stejný sen o pokladu ukrytém u pyramid v Egyptě, dojde za vědmou, aby mu ho vyložila....

Jak se jmenuje hlavní postava románu Alchymista?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alchymista_(rom%C3%A1n)

Hlavní postavou je andaluský chlapec, pastýř Santiago.

Alchymista (v portugalském originále O Alquimista) je román brazilského spisovatele Paula Coelha, poprvé byl vydán Rio de Janeiru roku 1988, v češtině v roce 1999. Kniha vypráví o cestě mladého pastýře za svým snem. Autor čtenáře přesvědčuje o smysluplnosti cesty za osobním štěstím. Je přesvědčen, že každý člověk má svůj Osobní příběh, ale jen málokdo ho dokáže prožít. Lidé volí raději pohodlí a jistotu místo rizika. Doba, ve které se příběh odehrává, není jasně vymezena. Dá se jen usuzovat, že to muselo být nejdříve po roce 1887. V tom roce se začalo používat esperanto, které se naučil Angličan putující s pastýřem v karavaně. Děj se odehrává ve španělské Andalusii, ve městě Tarifa, Tanger, v poušti Sahara nebo u egyptských pyramid. Vzdálenost mezi Tangerem a pyramidami, kterou musel pastýř Santiago s karavanou urazit, měří vzdušnou čarou přes 3 500 km. Hlavní postavou je andaluský chlapec, pastýř Santiago. Poté co se mu již dvakrát zdá stejný sen o pokladu ukrytém u pyramid v Egyptě, dojde za vědmou, aby mu ho vyložila. Při cestě od ní narazí Santiago na starce, který mu začne vyprávět o Osobním příběhu, o znameních, o Řeči a Duši světa a o lidech, kteří se rozhodli jít za svým Osobním příběhem. Chlapec se tedy vydá za oním snem a několikrát už se málem vzdá a chce jít zpět. Vždy v takové chvíli se mu však opět ukáže nějaké znamení a on se rozhodne pokračovat. Jeho cesta je plná nástrah a překvapení, po cestě objeví svou opravdovou lásku, až nakonec svůj poklad najde. Podrobnější vyprávění: Na začátku nás příběh zavede do starého opuštěného kostela. Na místě sakristie, kde vyrostl fíkovník, spí hlavní hrdina Santiago a zdá se mu sen. Ráno se probudí a vzpomíná si, že tento sen se mu už jednou zdál. Chvíli nad tím hloubá a pak se rozhodne, že zajde do města a nechá si sen vyložit. V Tarife vyhledá starou cikánku. A říká jí, co se mu zdálo. Ve snu k němu přišlo dítě, vzalo ho za ruku, vedlo ho k Egyptským pyramidám. Tam mu řeklo: "Když sem přijdeš, najdeš zakopaný poklad" a v tu chvíli se vždy chlapec probudil. Cikánka mu slíbila sen vyložit, když jí dá desetinu toho, co nalezne. Mladík souhlasil. Ona pravila: "Jdi do Egypta k pyramidám a najdi tam ten poklad." Santiago si pomyslil, to jsem sem nemusel chodit. Ale co, je to zadarmo. Když nepůjdu poklad hledat, cikánka také nic nedostane. A jelikož byl pasáček ovcí, vydal se s nimi do dalšího města prodávat vlnu. Jednou sedí na náměstí a čte si svou jedinou knihu a tu k němu promluví starý král a nabádá ho, aby si splnil svůj "Osobní příběh" – šel hledat poklad. Mladík nakonec svolí, prodá všechny svoje ovečky a za utržené peníze jede do Egypta. Sice se neumí domluvit arabsky, ale ze svého putování s ovcemi zjistil, že nejen slovy se člověk domluví. Zajde do první hospody, co najde, a rád by se někoho zeptal na cestu. Tu si k němu jeden Arab přisedne a promluví španělsky. Vyjedná si od Santiaga všechny peníze na nákup dvou velbloudů a jde je koupit. Z hospody ještě vyšli spolu, ale najednou po průvodci ani stopy a mladík přišel o všechny své úspory. Smutný se toulal městem, až narazil na sklenářství. Majiteli krámku nabídl vyleštit všechny sklenice ve výloze za trochu jídla. Nakonec se domluvili, že Santiago bude u sklenáře pracovat za podíl ze zisku. Majitel si pomyslel, že to moc peněz nebude, protože poloha krámku je daleko od centra a už dlouhou dobu nic neprodal. Ale Santiago měl plno dobrých nápadů na zlepšení prodeje a zisk se mnohonásobně zvýšil, protože viděl svůj cíl – nashromáždit peníze na cestu. Za rok měl mladík dost peněz na uskutečnění svého snu. Domluvil se s jednou Karavanou, že se s nimi vydá do pouště. V oáze Al-Fajjúm se zamiloval do ženy pouště Fátimy. Už si myslel, že našel svůj poklad, tedy ženu, ale nakonec potkal Alchymistu a ten ho přesvědčil, že jeho poklad přece leží u Egyptských pyramid, nikoli v oáze. Tak se tedy tentokrát v doprovodu Alchymisty vydali k pyramidám. Cestu jim znepříjemňovala válka mezi kmeny pouště. Nakonec dorazili do kláštera nedaleko pyramid. Zde se Alchymista se Santiagem rozloučil. Ještě mu dal na cestu kousek zlata a další kousek mu nechal u mnichů, kdyby ho potřeboval, až se bude vracet. Santiago nazítří vyrazil k pyramidám a jeho srdce k němu promluvilo: "Až se rozpláčeš, tak budeš na místě pokladu." Mladík začal kopat nedaleko pyramid. Už kopal dlouho a najednou k němu přišli dva muži a chtěli vědět, co dělá. Mysleli si, že něco schovává, proto Santiaga prohledali a našli u něj zlato, to mu sebrali. Pak ho tloukli a nakonec z něj vymlátili odpověď, že hledá poklad. Lupiči se mu vysmáli a nechali ho jít. Ještě než odešel, tak ten větší z lupičů prohlásil: "Zrovna před dvěma roky se mi na tomto místě zdál dvakrát po sobě sen. Zdálo se mi, že mám jet do Španělska a vyhledat polo zbořený kostel, v němž uprostřed roste fíkovník a kde pastýři často přespávají. Ve snu se mi zdálo, že když pod fíkovníkem budu kopat, naleznu poklad. Nejsem takový blázen, abych putoval přes celou poušť jenom proto, že se mi zdál sen." Po těchto slovech Santiago pochopil, že nalezl poklad. Vrátil se do Španělska s posledním kusem zlata, které mu Alchymista nechal u mnicha, a našel poklad. Náhle na tváři ucítil závan větru a povídá: "Fátimo, ženo mého srdce, už jdu." Alchymista, překlad Pavla Lidmilová, Jota, 1995 Alchymista, překlad Pavla Lidmilová, Argo, 1998, 1999, 2005, 2007 Román byl v češtině vydán i jako audiokniha na CD. V roce 2003 zkrácenou verzi načetl Marek Eben spolu s dalšími českými herci. V roce 2008 pak celou knihu načetl Lukáš Hlavica.

PERSON

PERSON

008428

Christopher Paolini (* 17. listopadu 1983 Los Angeles, Kalifornie, USA) je americký spisovatel, autor knih Eragon, Eldest, Brisingr a Inheritance. Tyto knihy jsou součástí Odkazu Dračích jezdců. Třetí díl, Brisingr měl být závěrečný, ale nestalo se tak. 4. díl, Inheritance, se v USA a na dalších vybraných trzích objevil 8. listopadu 2011; v ČR vyšel v březnu 2012. Příběh se odehrává ve fiktivním fantasy světě Alagaësia...

Kdo je autor knihy Eragon?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Christopher_Paolini

Christopher Paolini (* 17. listopadu 1983 Los Angeles, Kalifornie, USA) je americký spisovatel, autor knih Eragon, Eldest, Brisingr a Inheritance.

Christopher Paolini (* 17. listopadu 1983 Los Angeles, Kalifornie, USA) je americký spisovatel, autor knih Eragon, Eldest, Brisingr a Inheritance. Tyto knihy jsou součástí Odkazu Dračích jezdců. Třetí díl, Brisingr měl být závěrečný, ale nestalo se tak. 4. díl, Inheritance, se v USA a na dalších vybraných trzích objevil 8. listopadu 2011; v ČR vyšel v březnu 2012. Příběh se odehrává ve fiktivním fantasy světě Alagaësia a vypráví příběh mladého muže Eragona, který se po nalezení dračího vejce stane Dračím jezdcem, a jeho dračice Safiry. Narodil se v listopadu roku 1983 v Jižní Kalifornii. Mimo několika let na Aljašce žil se svými rodiči, mladší sestrou Angelou a kočkou s kokršpanělem v Montaně. K tvorbě ho inspirovala místní nádherná příroda a půvab zdejších měst. == Tvorba == V této době psal krátké příběhy a rád navštěvoval knihovnu, kde četl knihy žánru fantasy. Když psal, rád se nechával inspirovat vážnou hudbou. Poslouchal například Beethovena nebo Wagnera. Svojí první verzi Eragona napsal v patnácti letech. Nikdy ji nechtěl publikovat; psal pro radost. Všechny postavy si vymýšlel, kromě čarodějnice Angely, v které najdete jeho sestru. Po několika letech tuto první verzi upravil a dal přečíst rodině. Všichni byli z díla nadšeni. Poté sjednotil grafickou úpravu knihy a navrhl i mapu, která se objevila ve vydání knihy. Spoustu času mu trvalo vytvořit na počítači obrázek oka dračice Safiry. Kniha přišla poprvé do tisku. Objevila se v knihovnách a školách. V roce 2002 byla kniha vydána v rodinném nakladatelství jeho rodičů, Paolini International LLC. Kniha poté vyšla v nakladatelství Knopf Books for Young Readers a dalších v jednotlivých překladech. U nás vyšla v nakladatelství Fragment. Paolini o příběhu tvrdí, že ho změnil stejně jako hlavního hrdinu Eragona. == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Christopher Paolini ve Wikimedia Commons Oficiální webové stránky knih Eragon a Eldest Webové stránky věnované knihám z edice Odkaz Dračích jezdců Webové stránky věnované knize Brisingr Alagaesie.net – Nejnovější informace ze světa Alagaësie Christopher Paolini – video z cyklu České televize Na plovárně Rozhovor s Christopherem Paolinim

PERSON

PERSON

003532

... silniční tunel – Læ (Norsko) nejdelší železniční tunel – Gotthardský úpatní tunel (Švýcarsko) nejrychlejší vlak – TGV (Francie), Frecciarossa (Itálie) nejdelší most - Most Vasco da Gama (Portugalsko) Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Evropy. První civilizace vznikly na jihovýchodě Evropy v oblasti Egejského moře. Na Krétě se kolem roku 2700 př. n. l. zrodila Egyptem ovlivněná Mínojská civilizace a následovná civilizací mykénskou, která zanikla kolem roku 1200 př. n. l.....

Vznikly první civilizace v oblasti Egejského moře?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropa

První civilizace vznikly na jihovýchodě Evropy v oblasti Egejského moře.

Evropa je území brané buďto jako jeden ze šesti světadílů v jejich tradičních pojetích, nebo jako západní část Eurasie. Ze severu jej ohraničuje Severní ledový oceán, ze západu Atlantský oceán, z jihu Středozemní a Černé moře spolu s vodními cestami, které je spojují, a z východu Asie (o přesném průběhu této části hranice nepanuje konsenzus). Jde o druhý nejmenší světadíl mající rozlohu asi 10 058 912 km2 (2009) (asi 7 % zemského povrchu), který je však zároveň druhý nejhustěji zalidněný (asi 72 obyvatel/km2), takže asi 742 500 000 obyvatel Evropy (2013) představuje přibližně 9,6% podíl na světové populaci (údaje k roku 2009). Evropa je kolébkou tzv. západní civilizace. Evropské národy hrály dominantní roli ve světovém dění cca od 16. století až po počátek století 20., ve kterém byly zatlačeny do pozadí Spojenými státy americkými. Důvodem byla zejména politická a národnostní roztříštěnost Evropy, na jejímž území se odehrály hlavní boje obou světových válek, a kterou po té druhé na čtyřicet let rozdělila železná opona, a také přijetí amerického dolaru za základní mezinárodní platidlo (tvorba měnových rezerv jednotlivých států apod.). I v současné době politická a jazyková roztříštěnost komplikují integraci Evropy, a to i u zemí, které jsou součástí Evropské unie. Mluví se zde 218 různými jazyky z nejméně 6 jazykových rodin (indoevropská, uralská, altajská, afroasijská, severokavkazská a baskičtina); naprostá většina mluvčích však připadá na jazyky indoevropské. Jednotlivé státy jsou obvykle založeny na národních základech a existují zde oblasti, které jsou zdrojem závažných národnostních konfliktů (zejména Balkán, země bývalého Sovětského svazu, severní Španělsko a Severní Irsko). Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Evropy. Evropa se za samostatný světadíl považuje spíše z historických, kulturních a politických důvodů než z důvodů fyzickogeografických. Hranice mezi Evropou a Asií není v přírodě zjevná a zeměpisci se odedávna přou, kudy má přesně vést. Na vedení hranice ovšem závisí řada charakteristik kontinentu, jeho rozlohou počínaje a nejvyšší horou (Mont Blanc vs. Elbrus) konče. Méně problematická je severní část hranice, kde se všeobecně přijímá role pohoří Ural (vzniklo v permu nárazem tehdejšího kontinentu Sibiř do Pangey v oblasti někdejší Baltiky). Za rozhraní kontinentů se ovšem nepovažuje hlavní hřeben pohoří, ale jeho východní úpatí (hranice začíná v Bajdarackém zálivu), Ural tedy leží celý v Evropě. Rozšířená a na českých školách vyučovaná verze dalšího průběhu hranice je po řece Embě do Kaspického moře, odtud Kumomanyčskou sníženinou podél řek Kuma a Manyč až po ústí Manyče do Donu a po něm do Azovského moře (na mapce vpravo označena písmenem A). Alternativ k takto stanovené hranici Evropy se objevuje celá řada. Relativně menší (s menšími důsledky) odchylkou je starší názor na vedení hranice po hřebeni Uralu, dále po řece Ural (teče západněji než Emba, ale i v tomto případě do Evropy zasahuje část Kazachstánu), mezi Kaspickým a Černým mořem pak nikoli korytem řek, ale až po severním úpatí Kavkazu (na mapce vpravo kombinace linií B a E). Další posun hranice z úpatí Kavkazu na jeho hlavní hřeben, který by připravil o post nejvyšší evropské hory západoevropský Mont Blanc a přidělil jej nejvyšší ruské hoře Elbrusu, navrhli američtí geografové (na mapce vpravo označeno písmenem F). Hranice vedená přesně po rozvodí by také znamenala, že do Evropy se dostanou malé části jinak převážně asijských států Gruzie a Ázerbájdžánu. Řeky Těrek (asi 50 km), Argun (asi 18 km) a Andijské Kojsu pramení na území Gruzie a odtékají na sever do Ruska. Na vrcholu nejvyšší ázerbájdžánské hory Bazardüzü se pak ázerbájdžánsko-dagestánská hranice odklání k severovýchodu a hlavní hřeben klesá zbývajících asi 230 km ázerbájdžánským vnitrozemím k Baku. Nejextrémnějším je v tomto směru pohled některých britských geografů, který posouvá evropské hranice až na severní hranice Turecka a Íránu (na mapce vpravo označeno písmenem J). Pouze v tomto případě by evropskou zemí byla i Arménie a celé území Gruzie a Ázerbájdžánu. Související informace naleznete také v článku Střed Evropy. Název světadílu je pravděpodobně odvozen od akkadského slova ereb či irib ("západ Slunce"), jinou verzí je pojmenování podle města Evropa, které se nacházelo v Malé Asii. Evropa tvoří vlastně obrovský poloostrov dvojkontinentu Eurasie. Leží na severozápadě Starého světa. Krajní body na pevnině jsou: na severu mys Nordkinn (Norsko) – 71°08' s. š. na jihu mys Punta Marroqui známý též jako Punta de Tarifa (Španělsko) – 35°59 .' s. š. na západě mys Cabo da Roca (Portugalsko) – 9°29' z. d. na východě ústí řeky Bajdaraty do Bajdaratského zálivu Karského moře (Rusko) – 68°14' v. d. . (pro srovnání: tento poledník prochází např. i Afghánistánem) Absolutní krajní body Evropy (včetně ostrovů) jsou: na severu mys Fligely na Rudolfově ostrově v Zemi Františka Josefa (Rusko) – 81°51 . ' s. š. na jihu ostrov Gaudos, při jižním pobřeží Kréty (Řecko) – 34°48' s. š. na západě mys Bjargtangar (Island) – 24°32' z. d.) na východě ústí řeky Bajdaraty do Bajdaratského zálivu Karského moře (Rusko) – 68°14' v. d. Rozloha Evropy činí 10,5 mil. km2, tj. 7 % světové souše. Je to druhý nejmenší světadíl po Austrálii a Oceánii. Evropa má velmi členité pobřeží a je nejčlenitější ze všech světadílů. Délka pobřeží činí 37 000 km. Největší poloostrovy jsou Poloostrov Kola, Skandinávský, Jutský, Pyrenejský, Apeninský, Balkánský poloostrov, Peloponés a Krym. Největší ostrovy Evropy jsou soustředěny na severozápadě: klikatobřehá Velká Británie, Island a Irsko. Další ostrovy leží na severu: Nová země a Špicberky, Gotland, Öland, Sjæ a na jihu: Mallorca, Sicílie, Sardinie, Korsika, Kréta a Rhodos. Evropa má pestrý reliéf. Průměrná nadmořská výška činí 290 m n.m. (nejméně ze všech světadílů). Většinu území zaujímají nížiny (60 %). Rozložení nížin a vysočin plyne z geologické stavby a geomorfologického vývoje. Nejstarší část Evropy je východoevropská nížinná Fennosarmatia s Východoevropskou rovinou. Zde leží i nejnižší místo Evropy v proláklině Kaspické nížiny (−28 m). Na východě je Východoevropská rovina lemována protáhlým pohořím Ural (1894 m) o délce 2500 km. Skandinávské pohoří (2469 m) je kaledonského stáří. Ledovce zde vyhloubily typické fjordy. Ledovec poznamenal i Severoněmeckou a Středopolské nížiny. Hercynským vrásněním vytvořilo Středoněmeckou vysočinu, Český masiv (1602 m) a Francouzské středohoří (1886 m). Během třetihorního alpínského vrásnění došlo k vytvoření Alp (Mont Blanc, 4807 m) a dalších evropských pohoří (Karpaty (2655 m), Dinárské hory (2751 m), Pyreneje (3404 m) a Apeniny (2914 m)). V jižní Evropě se setkáváme i s vulkanismem a zemětřesením. Na Sicílii se tyčí i nejvyšší činná sopka Evropy Etna (3340 m). Dalšími vulkány jsou Stromboli, Monte Epomeo a Vesuv. V Evropě s poměrně vlhkým podnebím je vytvořena poměrně hustá říční síť. 80 % Evropy leží v úmoří Atlantského oceánu. 20 % Evropy je odvodňováno do bezodtokého Kaspického moře, do něhož ústí nejdelší evropská řeka Volha (3531 km, povodí 1 360 000 km2, s průměrným ročním průtokem 8220 m3). Dalšími velkými řekami jsou Don, Dněpr, Dunaj, Pád, Rhôna, Ebro, Seina, Temže, Rýn, Labe, Odra a Visla. Maxima vodních stavů jsou ve východní Evropě na jaře a počátkem léta, ve střední a severní Evropě na jaře, v západní a jižní Evropě v zimě a ve velehorách v létě. Většina evropských jezer je ledovcového původu. Největšími jezery jsou Ladožské (18 360 km2) a Oněžské jezero (9700 km2) v Rusku Evropa patří do tří podnebných pásů severní polokoule. Na nejzazším severu je to studený pás se dvěma oblastmi, arktickou a subarktickou, na Špicberkách, Nové zemi a severním pobřeží Ruska. Zde leží i absolutně nejchladnější místo Evropy Usť-Cilma (−69 °C). Většina Evropy leží v severním mírném pásu. V západní Evropě se rozkládá západopřímořská oblast s převládajícími západními větry a s mírnou zimou i létem. Ve střední Evropě je oblast přechodná, teplé léto se srážkami se střídá se zimou s trvalou sněhovou pokrývkou. Východní Evropa leží ve vnitrozemské (kontinentální) oblasti s dlouhými, studenými zimami a horkými léty. Zde leží nejsušší místo Evropy Astrachaň (180 mm ročně). Nejvyšší absolutní teplota byla naměřena v močálu Pantano de Guadalmelatto u Córdoby (52 °C) ve středomořské oblasti subtropického pásu. V tomto pásu leží i nejdeštivější místo Evropy Crkvica (4624 mm ročně). Vegetační pásy jsou závislé na podnebných poměrech. Do Evropy jich zasahuje sedm: mrazové pustiny, tundry a lesotundry s mechy a lišejníky, tajga s jehličnatými lesy, smíšené a listnaté lesy, stepi a lesostepi se suchomilnými trávami, většinou proměněná v kulturní step s úrodnou půdou, subtropické listnaté opadavé a vždyzelené suchomilné lesy a trnité křoviny macchie a pouště a polopouště v kaspické oblasti. V horách je vyvinuta výšková stupňovitost s alpínskou květenou. Zvířena má typické zástupce: soba v tundrách, losa, vlka, medvěda hnědého, rysa, jelena a rosomáka v tajze, lišku, vydru, zajíce a ježka ve smíšených a listnatých lesích, kamzíka v horských oblastech a různé druhy ptáků, plazů, obojživelníků, ryb a hmyzu. Původní přírodní prostředí je chráněno k přírodních rezervacích a národních parcích. Nejvyšší hory Související informace naleznete také v článku Nejvyšší hory evropských zemí. Elbrus (Э) 5642 m n. m., Kavkaz (viz spor o geografické vymezení Evropy) Mont Blanc (Monte Bianco) 4810 m n. m., Savojské Alpy Monte Rosa (Pic Dufour) 4634 m n. . m., Penninské Alpy Dom 4545 m n. m., Valaiské Alpy Weisshorn 4505 m n. m., Valaiské Alpy Matterhorn (Monte Cervino) 4478 m n. m., Penninské Alpy Dent Blanche 4357 m n. m., Valaiské Alpy Grand Combin . 4314 m n. m., Valaiské Alpy Finsteraarhorn 4274 m n. m., Bernské Alpy Aletschhorn 4195 m n. m., Bernské Alpy Nejvyšší činné sopky Etna 3329 m n. m., Sicílie Beerenberg 2277 m n. m., Jan Mayen Askja 1510 m n. . m., Island Hekla 1491 m n. m., Island Vesuv 1277 m n.m., Itálie Stromboli 926 m n. m., Liparské ostrovy Théra 584 m n. m., Řecko Nejdelší řeky Volha (Rusko) 3534 km Dunaj ( .Německo, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Srbsko, Rumunsko, Bulharsko, Moldavsko, Ukrajina) 2857 km Ural (Rusko, Kazachstán) 2428 km Dněpr (Rusko, . Bělorusko, Ukrajina) 2200 km Don (Rusko) 1950 km Kama (Rusko) 1805 km Největší jezera Ladožské jezero (Rusko) 18 130 km2 Oněžské jezero (Rusko) 9616 km2 Vänern (Švédsko . ) 5650 km2 Saimaa (Finsko) 4377 km2 Další rekordy největší ostrov – Velká Británie největší město – Istanbul (celý, včetně asijské části) resp. Moskva největší ledovec – Jostedalsbreen největší stát podle rozlohy – Rusko nejhustší železniční síť – Česko nejhustší . silniční síť – Belgie nejdelší silniční tunel – Læ (Norsko) nejdelší železniční tunel – Gotthardský úpatní tunel (Švýcarsko) nejrychlejší vlak – TGV (Francie), Frecciarossa (Itálie) nejdelší most - Most Vasco da Gama (Portugalsko) Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Evropy. První civilizace vznikly na jihovýchodě Evropy v oblasti Egejského moře. Na Krétě se kolem roku 2700 př. n. l. zrodila Egyptem ovlivněná Mínojská civilizace a následovná civilizací mykénskou, která zanikla kolem roku 1200 př. n. l.. Na jejich troskách se postupně rozvíjela v řeckých městských státech od roku 800 př. n. l. a později v Římě antická civilizace. Za počátek historie starověkého Řecka se tradičně považuje rok 776 př. n. l., kdy se konaly první antické olympijské hry. Rozkvět těchto států byl spojen také s rozvojem kultury, umění a filosofie. Období největšího rozšíření dosáhla řecká kultura v období helénismu, která následovalo po vládě Alexandra Velikého, kdy se řecká kultura rozšířila po celém středomoří a blízkém východě. Politickým nástupcem říše Alexandra Velikého se stalo Římské císařství, založené roku 27 př. n. l. císařem Augustem za jehož vlády vzniklo a také se začalo šířit křesťanství. Římská říše ovládala celé středomoří a západní Evropu. Latina úřední řeč Římské říše se stal základem rodiny románských jazyků. Rovněž římské právo položilo základ státovědy či evropského občanského práva. Římská říše zanikla roku 476 během stěhování národů. Na troskách antické civilizace, z níž převzala především řeckou filosofii, římské právo a křesťanství, se začala postupně vyvíjet naše současná západní civilizace, živořící prvních 1000 let na periferii. Zpočátku byly vedle zbytkové Východořímské později Byzantské říše zakládány krátkodobé barbarské státy: Franská říše v 5. století, anglosaské státy v Anglii v 5.–6. století nebo Dánsko roku 800. Po přistěhování Slovanů do střední a jihovýchodní Evropy vznikaly i slovanské státy: Velkomoravská říše roku 833, Bulharská říše v 7. století, Kyjevská Rus (později Rusko), Chorvatsko, Srbsko, České knížectví v 9. století a Polsko roku 960. České knížectví se od roku 1004 začlenilo do Svaté říše římské a roku 1198 bylo povýšeno na České království. Rozmach křesťanské církve, zděděné po antice, je charakterizován vznikem papežského státu v 8. století. Dočasný propad raně středověké Evropy byl způsoben pronikáním cizorodých prvků: Arabů na Pyrenejský poloostrov od roku 711 a Maďarů do uherských nížin v 9. století, kde se ovšem udrželi a stali se nedílnou součástí evropské civilizace především díky včasnému přijetí křesťanství. Od 10. století nastal trvalý tisíciletý demografický, hospodářský a kulturní vzestup, který Evropě přinesl nakonec 400 let trvající vládu nad planetou. Vytlačením Arabů z Pyrenejského poloostrova bylo umožněno vytvořit Portugalsko roku 1139 a Španělsko sjednocením Aragonie a Kastilie roku 1479. Dobytím arabské Granady roku 1492 bylo vytlačení Arabů z Evropy ukončeno. Po rozpadu Franské říše roku 843 byly položeny základy Francie a Německa. V Itálii vznikaly mezitím od 11. století městské státy. Postupným rozpadem německé části Franské říše vznikly mimo jiné roku 1156 Rakousko, roku 1291 Švýcarsko a později do 17. století Prusko. Z odporu proti vnějšímu nepříteli vznikly velké mezistátní unie: polsko-litevská unie roku 1386, která zanikla vlastními nedostatky v letech 1772–1795, a kalmarská v letech 1397–1523. Ve 14. století začali pronikat na Balkán Osmanští Turci. Roku 1389 porazili Srby na Kosově poli a roku 1453 vyvrátili Byzantskou říši. Roku 1415 zahájili Portugalci dobytím africké Ceuty evropskou expanzi do zámoří. Tato expanze zahajuje novověk. Roku 1492 byla objevena Amerika a roku 1498 přistáli Portugalci v Indii. Planeta byla poprvé obepluta v letech 1519–1522. Ve stejné době definitivně ukončila středověk a jeho pojetí společnosti renesance. Roku 1526 zahájili Habsburkové budování mnohonárodnostního impéria kolem rakouských zemí ve střední Evropě, do něhož se dostala i řada do té doby samostatných zemí (České země, Maďarsko, Chorvatsko). České země za vlády Habsburků ztratily území Slezska, které od roku 1742 připadlo Prusku. Finálním produktem bylo roku 1867 Rakousko-Uhersko. Novým státem se stalo Nizozemí, vzniklé z revoluce proti Španělsku v letech 1565–1581. Roku 1707 vznikla propojením Anglie a Skotska Velká Británie a později připojením Irska Spojené království. Od 15. stol. vytvářely země jako Španělsko, Portugalsko, Francie, Nizozemsko nebo Anglie velké koloniální panství s rozsáhlými državami v Africe, Americe a Asii. Průmyslová revoluce v Evropě propukla v 18. stol. a znamenala ještě větší blahobyt, který způsobil velký nárůst obyvatelstva. Po francouzské revoluci 1789–1794 vznikly v několika vlnách státy na národním principu, který revoluce přinesla: 1822 Řecko svržením turecké nadvlády, 1830 Belgie oddělení od Nizozemí, 1859 Rumunsko sloučením dvou tureckých vazalů Valašska a Moldávie, 1861 Itálie sjednocením drobných italských států, 1871 Německo obdobným způsobem, sjednocením kolem Pruska, 1905 Norsko oddělením od Švédska, 1908 obnovené Bulharsko zrušením vazalství na Turecku a 1912 Albánie svržením turecké nadvlády. Po první světové válce 1914–1918 vznikla další generace evropských států: 1917 Finsko oddělením od Ruska, 1918 Polsko obnovením z částí Německa a Ruska, Československo, Rakousko a Maďarsko rozpadem Rakousko-Uherska, Estonsko, Lotyšsko a Litva oddělením od Ruska, Jugoslávie sloučením Srbska, Černé Hory a části Rakousko-Uherska, 1921 Irsko oddělením od Británie a 1922 Sovětský svaz sloučením sovětských republik, vzniklých v důsledku Říjnové revoluce v Rusku. První světová válka znamenala podlomení evropské vlády nad planetou. Po druhé světové válce 1939–1945, která definitivně zničila evropskou moc, během studené války 1946–1989, byla Evropa rozdělena na dva významné politické a ekonomické bloky: východní blok ve východní Evropě, ovládaný SSSR, a na demokratické země v západní Evropě. Československo přišlo o území Podkarpatské Rusi. Nových států vzniklo už jen několik: 1944 Island oddělením od Dánska, 1949 dva německé státy obnovením v okupačních pásmech, 1964 Malta vyhlášením nezávislosti na Británii. Velmi významným procesem je v moderní Evropě integrační proces, zahájený vytvořením Beneluxu 1948, a dále vznikem Severoatlantické aliance (NATO) 1949, Evropského hospodářského společenství 1957 a finální Evropské unie 1993. Integrovaná Evropa měla původně vytvořit znovu evropské mocenské centrum, ale zatím je vývoj toho dalek. Klíčový se stal rok 1989, kdy došlo k destrukci komunistických totalit v Polsku, Maďarsku, Československu, Bulharsku a Rumunsku a později i v Albánii. Východní blok se rozpadl. S koncem studené války bylo možno i roku 1990 znovusjednotit Německo. V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz a byl nahrazen Společenstvím nezávislých států. Tento vývoj se neobešel bez konfliktů například v Moldávii, pobaltských státech nebo na Kavkaze. Ve stejném roce začal i rozpad komunistické Jugoslávie a následné konflikty opět přinesly válku do Evropy. Rozpadem Jugoslávie vznikly státy následnické: Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie a později Srbsko, Černá Hora a Kosovská republika. Roku 1993 se bez konfliktů rozpadlo Československo na Česko a Slovensko. Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Evropy. Evropa má 718 mil. obyvatel, tj. 9,6 % světové populace. Hustota zalidnění je vysoká, 72 obyvatel/km2. Evropa je nejhustěji zalidněný kontinent. Současný stav a rozmístění obyvatelstva je výsledkem složitého vývoje. Největší hustotu zalidnění mají kromě miniaturních států Monaka, Vatikánu a Malty, Nizozemsko (390 obyvatel/km2), Belgie (340 obyvatel/km2) a Velká Británie (250 obyvatel/km2). Naopak nejnižší hustotu zalidnění mají v Evropě: Island (3 obyvatelé/km2), Kazachstán (4 obyvatelé/km2), ale to je evropský stát jen malou částí svého území, a Rusko (8 obyvatel/km2), ale jeho hustota zalidnění vypočítaná na celé území Ruska hustotu v evropské části zkresluje. Přírůstek činí 0,3 %, porodnost dosahuje 13 prom. a úmrtnost 11 prom. Obyvatelé Evropy se v průměru dožívají 68 let (muži) a 77 let (ženy). Obyvatelstvo tvoří hlavně tři větve indoevropské jazykové rodiny: slovanská, germánská a románská. Mnoho národů patří k jiným jazykovým skupinám, např. uralské nebo afroasijské. Slovanskými jazyky se v Evropě podle počtu rodilých mluvčích mluví nejvíce. Nejpočetnějšími evropskými národy jsou indoevropští Rusové, Němci, Italové, Angličané, Francouzi, Ukrajinci, Španělé a Poláci. Znakem všech průmyslových oblastí je nakupení sídel, zejména ve střední Anglii, Nizozemsku, Porúří, Porýní a v Sasku, v Horním Slezsku, Donbasu a Pádské nížině. Podrobnější informace naleznete v článku Náboženství v Evropě. Nábožensky dominuje evropskému prostoru křesťanství, které však v mnoha zemích ustupuje silné sekularizaci a nezájmu obyvatel o náboženské záležitosti, nejvíce patrné je to v případě severských zemí, Česka, Francie a Estonska. Na druhou stranu v některých tradičně katolických zemích přetrval velký vliv katolické církve, klasickým příkladem jsou Polsko, Litva, Irsko, Malta, San Marino a samozřejmě Vatikán. Mezi další větve křesťanství v Evropě patří pravoslaví a na severu a v Anglii protestantismus. V některých oblastech na Balkáně převládlo jako hlavní náboženství sunnitský islám. Podrobnější informace naleznete v článku Hospodářství Evropy. Evropa patří k hospodářsky nejvyspělejším oblastem planety. Průmyslová odvětví mají dlouhou tradici, zemědělství je intenzivní. Ze světového hlediska má význam těžba uhlí, ropy, zemního plynu, železné rudy, bauxitu, niklu, rtuti, magnezitu, fosfátů a draselných solí. Nejdůležitějším průmyslovým odvětvím je strojírenství. V Evropě jsou rozvinuty všechny druhy dopravy a má největší objem zahraničního obchodu ze všech světadílů. Největší evropskou národní ekonomikou v nominálním HDP je Německo, následované Francií, Spojeným královstvím, Itálií a Ruskem. Těchto pět zemí je umístěno ve světové top 10, evropské ekonomiky tedy tvoří polovinu deseti největších ekonomik světa. Na tomto přeplněném kontinentu musí divoce rostoucí rostliny a divoce žijící živočichové bojovat o prostor se zemědělstvím, sídly lidí a průmyslem. Přesto Evropa se svými mnoha klimaty a habitaty poskytuje obživu mnoha rozmanitým formám života v přírodě. Chladné oblasti kolem severního polárního kruhu jsou domovem sobů, hus a sovic sněžních. Trochu více na jih mechy a lišejníky. Tundra, jež je po většinu roku zmrzlá, ustupuje lesům tvořeným smrkem a břízou. Tyto lesy se rozprostírají po celé severní Evropě a potulují se v nich medvědi a vlci. V mírnějších klimatech severozápadní Evropy jsou smíšené lesy tvořené dubem, jasanem a bukem a jsou domovem veverek, vysoké zvěře, divokých kanců a mnoha druhů ptáků. Mořští ptáci, jako například racci, alky a terejové, hnízdí na skalnatém pobřeží Atlantského oceánu. V Atlantském oceánu žije celá řada různých druhů ryb včetně tresky, sledě, lososa, sardinek a jesetera. Travnaté oblasti střední Evropy jsou z velké části využívány pro zemědělství, ale poskytují také obživu mnoha savcům a ptákům. Velcí sokoli a orli loví koroptve, křepelky, myši, krtky, krysy a další malé živočichy tohoto pásma. Dále na jih v horském pásmu Alp nalezneme formy života v přírodě typické pro tuto oblast, např. savce, kteří si vyhrabávají nory a říká se jim svišti, a kamzíky podobné koze. Mezi alpské květiny patří tmavomodrý hořec a trsovitý plesnivec alpský. Na nejjižnějších cípech Evropy, kolem Středozemního moře, se daří olivovníkům, cypřišům a borovicím piniím. Na teplém slunci tohoto pásma se vyhřívají hadi, ještěrky a želvy. Evropa vždy značně ovlivňovala světovou politiku. Staří Řekové jako první vytvořili kolem roku 450 př. n. l. demokracii. Tento systém, ve kterém si vládu volí lid, je dnes všeobecně rozšířen. Ve středověku měla silný politický vliv po celé Evropě římskokatolická církev. Na počátku 18. století se moc přesunula z rukou církve do rukou několika států, například Španělska a Spojeného království. Tyto státy zbohatly také kolonizací Asie, Afriky a obou Amerik. Řada těchto kolonií získala nezávislost až v minulém století. První světová válka (1914–1918) i druhá světová válka (1939–1945) začaly v Evropě. Po druhé světové válce se kontinent rozdělil na komunistické země na východě, vedené Sovětským svazem, a nekomunistické země na západě, podporované Spojenými státy americkými. Evropa se stala centrem boje o moc mezi komunistickými a nekomunistickými zeměmi. Tento boj byl znám pod pojmem studená válka. V 80. letech 20. století vedly reformy v Sovětském svazu a východní Evropě k pádu tamního komunismu. Po rozpadu Sovětského svazu, Jugoslávie a Československa vznikly nové státy. Studená válka skončila, ale konflikt mezi etnickými skupinami a ekonomické problémy způsobily ve východní Evropě nové zdroje napětí. V roce 1995 bylo 15 západoevropských států spojeno v Evropskou unii. Tato organizace vznikla v 50. letech. Dnes je jejím cílem, aby politicky a ekonomicky sjednotila různé země Evropy. Podrobnější informace naleznete v článku Seznam evropských států. Na evropském kontinentu a k němu náležících ostrovech se nachází území 46 nezávislých států. Seznam těchto zemí může však být modifikován na základě jiných hledisek. Vyřazeny můžou být země, jejíchž menší část se nachází v Evropě, ovšem většina jejich území leží mimo Evropu a státy jako takové se pohybují v jiném kulturním rámci (Kazachstán a Turecko). Naopak na základě kulturně-politického hlediska bývá do Evropy zařazován i Kypr. Další tři státy se nacházejí na rozmezí Evropy a Asie v oblasti Kavkazu a vzhledem k nejednotnému určení evropsko-asijské hranice se můžou některé jejich části, či dokonce celá jejich území, nacházet v Evropě. Jedná se o: Arménie Arménie Ázerbájdžán Ázerbájdžán Gruzie Gruzie Kypr Kypr Kromě těchto samostatných států se v Evropě nachází S výjimkou Běloruska, Vatikánu, Kazachstánu a mezinárodně neuznaných států jsou všechny evropské země členy Rady Evropy. Nejvýznamnějším politickým uskupením současné Evropy je potom Evropská unie sdružující 27 evropských zemí a Kypr, který je geograficky přičítán Asii, politicky, historicky a kulturně pak spíše Evropě.

VERB_PHRASE

YES_NO

010531

... Je dokonce možné, že celý povrch byl roztaven do podoby tzv. magmatického oceánu, jehož tepelná energie společně s teplem uvolněným diferenciací pláště a jádra je dodnes kumulována v nitru planety a umožňuje existenci vulkanismu a tektonických procesů. Venuše je jedna ze čtyř terestrických planet, takže má podobně jako Země pevný kamenitý povrch. Vzhledem k velikosti a hmotnosti je Venuše velice podobná Zemi a často je popisována jako její "sestra" či "sesterská planeta". Poloměr Venuše je pouze o 650 km menší než v případě Země, současně její hmotnost dosahuje 81,5 %. Nicméně podmínky na povrchu Venuše jsou od pozemských zcela odlišné. Na povrchu panují extrémní podmínky způsobené silným skleníkovým efektem. Atmosféra je složena převážně z oxidu uhličitého (96,5 %)....

Jsou podmínky na povrchu Venuše podobné pozemským?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Venuše_(planeta)

Nicméně podmínky na povrchu Venuše jsou od pozemských zcela odlišné.

Venuše je druhá planeta od Slunce ve sluneční soustavě. Je pojmenovaná po římské bohyni lásky a krásy Venuši. Jedná se o jedinou planetu sluneční soustavy, která je pojmenována po ženě. Venuše je terestrická planeta, co do velikosti a hrubé skladby velmi podobná Zemi; někdy se proto nazývá "sesterskou planetou" Země. Eliptická oběžná dráha Venuše má ze všech planet nejmenší výstřednost, pouze 0,007. Okolo Slunce oběhne jednou za 224,7 pozemských dní. Protože je Venuše ke Slunci blíže než Země, její úhlová vzdálenost od Slunce nemůže překročit určitou mez (největší elongace je 47,8°) a lze ji ze Země vidět jen před úsvitem nebo po soumraku. Proto je Venuše někdy označována jako "jitřenka" či "večernice", a pokud se objeví, jde o zdaleka nejsilnější, téměř bodový přírodní zdroj světla na obloze. Její magnituda může dosáhnout hodnoty -. Na obloze je tedy po Slunci a Měsíci nejjasnějším zdrojem. Výjimečně lze Venuši pouhým okem spatřit i ve dne. Venuše je zcela zakryta vrstvou husté oblačnosti, která nedovoluje spatřit její povrch v oblasti viditelného světla. To vyvolalo velkou řadu spekulací o jejím povrchu, přetrvávajících až do 20. století, kdy byl její povrch prozkoumán pomocí přistávacích modulů a radarového mapování povrchu. Venuše má nejhustší atmosféru ze všech terestrických planet, která je tvořena převážně oxidem uhličitým. Pro absenci uhlíkového cyklu ve formě navázání do hornin či na biomasu z atmosféry docházelo k jeho enormnímu nárůstu až do současné podoby. Vznikl tak silný skleníkový efekt, který ohřál planetu na teploty znemožňující výskyt kapalné vody na jejím povrchu a učinil z Venuše suchý a prašný svět. Existují teorie, že Venuše, podobně jako Země měla oceány kapalné vody. Voda se vlivem narůstající teploty vypařila a následně se pro absenci magnetického pole vodní molekuly střetly s částicemi slunečního větru, což vedlo k jejich rozpadu na kyslík a vodík a k úniku volných částic z atmosféry. V současnosti dosahuje tlak na povrchu Venuše přibližně 92násobku tlaku na Zemi. Venuše byla známa již starým Babyloňanům kolem roku 1600 př. n. l. Byla však pozorována dlouho předtím v prehistorických dobách díky své jasné viditelnosti. V Čechách jsou známy nálezy dokládající její pozorování z archeologické lokality Makotřasy z období asi 2700 let př. n. l. Jejím symbolem je stylizované znázornění bohyně Venuše držící zrcadlo: kruh s malým křížem pod ním (v Unicode: ♀). Povrch Venuše mohl být zkoumán až díky radaru a kosmickým sondám. První úspěšné přistání provedla sonda Veněra 7 15. prosince 1970. V první polovině 90. let 20. století zhotovila americká sonda Magellan detailní mapu téměř celého povrchu planety. Tyto výzkumy přinesly poznatky o silné sopečné aktivitě na povrchu Venuše, což spolu s přítomností síry v atmosféře vedlo k domněnkám, že se na Venuši nachází aktivní vulkanismus i v současnosti, což v roce 2009 potvrdily měření povrchu v infračerveném spektru. Při průzkumu snímků ale nebyly nalezeny žádné doklady lávových proudů, které by pocházely z nedávné doby. Na povrchu bylo překvapivě pozorováno jen malé množství kráterů naznačující, že celý povrch je relativně mladý, o stáří přibližně půl miliardy let. Venuše vznikla podobně jako ostatní planety sluneční soustavy přibližně před 4,6 či 4,5 miliardami let akrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, které se vzájemně srážely a formovaly větší tělesa. Na konci tohoto procesu v soustavě vznikly čtyři terestrické protoplanety. Po zformování protoplanety docházelo k masivnímu bombardování povrchu zbylým materiálem ze vzniku soustavy, což mělo za následek jeho neustálé přetváření a přetavování. Je dokonce možné, že celý povrch byl roztaven do podoby tzv. magmatického oceánu, jehož tepelná energie společně s teplem uvolněným diferenciací pláště a jádra je dodnes kumulována v nitru planety a umožňuje existenci vulkanismu a tektonických procesů. Venuše je jedna ze čtyř terestrických planet, takže má podobně jako Země pevný kamenitý povrch. Vzhledem k velikosti a hmotnosti je Venuše velice podobná Zemi a často je popisována jako její "sestra" či "sesterská planeta". Poloměr Venuše je pouze o 650 km menší než v případě Země, současně její hmotnost dosahuje 81,5 %. Nicméně podmínky na povrchu Venuše jsou od pozemských zcela odlišné. Na povrchu panují extrémní podmínky způsobené silným skleníkovým efektem. Atmosféra je složena převážně z oxidu uhličitého (96,5 %). Bez možnosti změřit šíření seismických vln skrz jednotlivé vrstvy planety a znalosti momentu setrvačnosti je jen velmi málo způsobů, jak zjistit více informací o vnitřní stavbě a složení planety. Nicméně podobnost rozměru a hmotnosti Venuše se Zemí naznačuje, že tyto dvě planety si budou podobné i ve vnitřní stavbě. Venuše se nejspíše také skládá z jádra, pláště a pevné kůry. Jelikož je menší než Země, dá se odvozovat, že menší bude i její vnitřní tlak. Oproti Zemi se na Venuši také nepodařilo objevit důkazy deskové tektoniky, Venuše tak spolu s Marsem a Merkurem má nejspíše litosféru tvořenou jednou kompaktní litosférickou deskou. Jako vysvětlení se nabízí varianta, že Venuše má příliš silnou litosféru, která zabraňuje průniku chocholů na povrch a nastartování deskové tektoniky. Vnitřek Venuše je pravděpodobně velmi podobný pozemskému jádru, a je tedy tvořen částečně tekutým železným jádrem o průměru 6 000 km, obklopeným roztaveným kamenným pláštěm. Spolu tvoří tyto dva obaly největší část planety. Spodní hranice pláště leží podle odhadů v hloubce okolo 2 840 km. Složení ani teplota těchto částí planety nejsou podrobně prozkoumány a známy. Předpokládá se, že je zde bohatě zastoupeno zejména železo, a to buď v čistém stavu, nebo vázané se sírou ve formě sulfidu železnatého. Na rozhraní jádra a pláště se odhadují teploty okolo 3 500 °C, v jádře by mohly dosahovat až k 4 000 °C. Venuše podobně jako Země překonala gravitační diferenciaci, období krátce po svém zformování, kdy těžší prvky klesaly do středu planety, čímž došlo k vytvoření jádra, zatímco lehčí prvky stoupaly směrem k povrchu. Důkazem diferenciace je vznik sekundární atmosféry planety. Poslední výsledky z gravitačního měření sondy Magellan nasvědčují, že kůra Venuše je silná přibližně 35 km. Existuje teorie, že Venuše neuvolňuje vnitřní energii pohyby tektonických desek jako Země, ale namísto toho v pravidelných intervalech vyvíjí masivní vulkanickou činnost, vlivem které se její povrch zalévá čerstvou lávou. Tuto teorii podporuje skutečnost, že nejstarší geomorfologické útvary na povrchu jsou staré pouze 800 milionů let, zatímco zbytek povrchu je mladšího data (řádově několik stovek milionů let). V současnosti se předpokládá, že Venuše je stále vulkanicky aktivní v izolovaných geologických obdobích. Pozorování povrchu zařízením VIRTIS na palubě sondy Venus Express přineslo poznatky, že Venuše byla vulkanicky aktivní v rozmezí 2,5 miliónu až 250 000 let, což je z geologického hlediska v podstatě současnost. Související informace naleznete také v článku Povrch Venuše. Průzkum povrchu Venuše je vzhledem k husté atmosféře obklopující planetu ve viditelném spektru nemožný. Pro zmapování povrchu se využívají radarové vlny, které jsou schopny atmosférou proniknout. Povrch Venuše je přibližně z 80 % tvořen lávovými planinami. Venušin povrch je tvořen dvěma "kontinentálními" vrchovinami, které se zdvíhají z rozsáhlých okolních plání. Výšky povrchových útvarů se měří vzhledem ke střednímu poloměru planety, jelikož se zde nevyskytuje oceán kapalné vody, který by se mohl podobně jako na Zemi použít pro výchozí výšku. V oblasti severní vrchoviny Ishtar Terra se nacházejí největší hory Venuše Maxwell Montes. Tento masiv je přibližně o 2 km vyšší než Mount Everest, a dosahuje tedy výšky okolo 11 km. Mezi pohořími se rozprostírá náhorní plošina Lakshmi Planum. Oblast Ishtar Terra je větší než pozemská Austrálie, ale menší než Spojené státy, má rozlohu okolo 8,5 milionu km2. Na rovníku se nachází rozsáhlejší oblast Aphrodite Terra s průměrem 15 000 km, která se velikostí rovná přibližně Jižní Americe. Mezi těmito vrchovinami se rozkládá celá řada širokých prohlubní jako například Atalanta Planitia, Guinevere Planitia a Niobe Planitia. Pro pojmenování povrchových útvarů Venuše se zpravidla využívají ženská jména z mytologie vyjma Maxwell Montes, Alpha a Beta Regio, jež byly pojmenovány ještě před tím, než byla dohoda v rámci Mezinárodní astronomické unie přijata. Jelikož má Venuše velmi hustou atmosféru, která brzdí dopadající tělesa, nenachází se na povrchu planety žádné impaktní krátery menší než 3 km v průměru. Krátery na Venuši jsou relativně mělké. Jejich nízká hloubka svědčí o intenzivní erozi nebo o silných endogenních pochodech. Na povrchu jsou pozorované také zlomy značných rozměrů, které svědčí o tektonické činnosti. Předpokládá se, že téměř 90 % povrchu tvoří nedávno utuhlá vrstva čedičové lávy, která je pouze zřídka porušena meteorickými krátery. Malý počet impaktních poruch napovídá, že povrch planety byl v nedávné době značně přeměněn vlivem sopečné aktivity. Kartografické souřadnice objektů na Venuši jsou vztažené k nultému poledníku, jenž prochází bodem, který velmi dobře odráží radarové signály a který leží uprostřed oválného objektu Eve jižně od Alpha Regio. Na velké části povrchu Venuše se vyskytuje značné množství sopek (např. Sif Mons), celkově se jich povedlo již objevit přes 1 600, ale toto číslo nemusí být konečné, jelikož závisí na rozlišení snímků porvchu, které mají vědci k dispozici. Z nichž 167 má průměr základny větší než 100 km. Pro srovnání, na Zemi je jen jedna podobná oblast, a to na ostrově Havaj. Přítomnost většího množství sopek oproti Zemi není způsobena silnějším vulkanismem, ale vyšším stářím kůry a jednotek, které se na kůře nacházejí. Na Zemi je kůra pravidelně znovuvytvářena a pohřbívána vlivem subdukce na hranicích tektonických desek. Vlivem pravidelných změn je střední stáří pozemské kůry pouze okolo 100 milionů let, kdežto na Venuši je kůra stará až okolo 500 milionů let. Na Venuši je možné rozeznat okolo tisíce impaktních kráterů, které jsou po jejím povrchu distribuovány nahodile. Krátery na Zemi či Měsíci se nacházejí v různém stádiu eroze, což svědčí o jejich různém stáří. Na Měsíci jsou starší krátery zahlazovány novějšími impaktními krátery v okolí a na Zemi je to způsobeno činností vody a větru. Oproti tomu krátery na Venuši jsou v 85 % případů v téměř dokonalém stavu, takže se zdá, že vznikly relativně nedávno. Dobrý stav a poměrně nízký počet kráterů podporují teorii o celkovém překrytí povrchu Venuše novým sopečným materiálem před přibližně 500 miliony lety. Kůra na Zemi je v neustálém pohybu a stále se přetváří, což uvolňuje unikající teplo z pláště. Na Venuši při absenci deskové tektoniky k podobnému procesu nedochází, a tak se předpokládá, že se zde teplo cyklicky uvolňuje masivní vulkanickou aktivitou, vedoucí ke změnám celého povrchu. Krátery na Venuši dosahují průměru od 3 do 280 km. Na povrchu se nenacházejí krátery menší než 3 km. Způsobuje to hustá atmosféra, která brzdí malá prolétající tělesa natolik, že při dopadu již nemají dostatečnou kinetickou energii schopnou vytvořit impaktní kráter. či zničení. V roce 1980 americká sonda Pioneer Venus Orbiter objevila, že Venuše má magnetické pole slabší a menší než pozemské. Na rozdíl od Země není magnetické pole Venuše indikované v jádře planety, ale v atmosféře při interakci ionosféry s částicemi slunečního větru. V současnosti není zcela známo, proč nemá Venuše dvojpólové magnetické pole generované jádrem planety. Jelikož se předpokládá, že vznik Venuše byl velmi podobný vzniku Země a že obě planety mají i podobné chemické složení. Země má jádro tvořené tekutým kovem, který umožňuje probíhání termochemické konvekce, což umožňuje generování magnetického pole. Existují dvě základní teorie, které nepřítomnost pole indukovaného jádrem vysvětlují. První předpokládá, že počáteční teplo při formování společně s teplem vznikajícím při radioaktivním rozpadem nestačilo na to, aby se jádro udrželo v tekutém stavu. Proto by byla teplota jádra příliš nízká na termální konvekci, podobně jako je tomu v případě Marsu. Druhá teorie vysvětluje nepřítomnost vnitřně buzené magnetosféry Venuše malým tepelným tokem z jádra planety. Nepřítomnost magnetického pole generovaného ve vnitřních oblastech planety má za následek skutečnost, že Venuše není tak dobře chráněna proti dopadajícím částicím slunečního větru a radiaci přicházející z vesmíru jako Země a může to být jeden z důvodů, proč jsou obě zmiňované planety velmi rozdílné. Indukovaná magnetosféra vznikající pod vlivem částic slunečního větru je zformována do dlouhého chvostu, který se táhne směrem od Slunce do vzdálenosti přibližně 8 až 12 poloměrů Venuše. Na přivrácené straně ke Slunci pak vzniká rázová vlna. Nepřítomnost vnitřního dynama generující magnetické pole byla velkým překvapením, jelikož se při shodné velikosti Venuše a Země předpokládalo, že bude mít také vnitřní dynamo. Pro vznik dynama je nutné splnit tři základní podmínky: vodivou kapalinu, rotaci a konvekci. Pro vznik dynama musí být jádro vodivé, což je nejspíš i případ Venuše. Druhou podmínkou je rychlost rotace jádra, která dle modelů bude v případě Venuše dostatečná. Tyto poznatky naznačují, že důvodem absence dynama v jádře Venuše bude chybějící konvekce mezi vnitřním jádrem a vnějším jádrem, což by korespondovalo i s poznatky o chybějící deskové tektonice. Dalším možným vysvětlením je, že rozdíl teplot mezi vnitřním a vnějším jádrem je nepatrný a tedy nedostatečný pro vznik dynama. Související informace naleznete také v článku Atmosféra Venuše. Současná představa o struktuře atmosféry Venuše se zakládá na měřeních uskutečněných sondami typu Veněra, Mariner, Pioneer-Venus, pozemskými pozorováními a teoretickými modely, které umožňují odhadovat chování atmosféry. Venuše je obklopena hustou vrstvou atmosféry, která je tvořena převážně oxidem uhličitým, dále pak malým množstvím dusíku, kyslíku a vodních par. Kombinace těchto plynů má za následek vznik silného skleníkového efektu, který zvyšuje teplotu povrchu o více než 400 °C, v oblastech okolo rovníku dokonce až o 500 °C. Silný skleníkový efekt způsobuje, že povrch Venuše je teplejší než Slunci nejbližší . planeta Merkur i přesto, že je od Slunce více jak dvakrát vzdálená a přijímá pouze 25 % slunečního záření (2 613,9 W/m2 v horní části atmosféry a pouze 1 071,1 W/m2 na povrchu planety). Vlivem tepelné setrvačnosti a proudění atmosféry se teplota na denní a noční straně Venuše výrazně neliší (rozdíl se pohybuje v rozmezí 25 °C) a to i přes to, že rotace planety je extrémně pomalá. V horních vrstvách atmosféry panují větry, které obkrouží planetu přibližně jednou za 4 pozemské dny, což vede k distribuci tepla po celé planetě. Atmosférický tlak na povrchu planety se pohybuje okolo 8 MPa, což je 90krát více než na povrchu Země. Během pozorování planety byly pozorovány v atmosféře i elektrické výboje v podobě blesků, i když se jich objevuje nejspíš o polovinu méně než v zemské atmosféře. Elektrické výboje v atmosféře byly předpovězeny již dříve, ale dokud nebyly prvně pozorovány sovětskou sondou Veněra, jednalo se pouze o teorii. Mezi roky 2006 až 2007 provedla evropská sonda Venus Express řadu pozorování, která jasně potvrdila existenci elektrických výbojů v atmosféře. V horních vrstvách atmosféry vanou silné větry, které mohou dosahovat rychlosti až 360 km/h, naproti tomu na povrchu planety vane jen velmi slabý vítr, u kterého rychlost nepřesahuje 4 až 7 km/h. Jelikož se ale při povrchu nachází velmi silná atmosféra, mají i tyto slabé větry značnou sílu a působí velkou energií na případnou překážku. V roce 2007 objevila Venus Express, že v oblasti jižního pólu planety existuje obrovský dvojitý vzdušný vír. Atmosféra planety sahá do výšky okolo 1 000 km nad povrchem planety, kde se nachází vodíková koróna. Pod ní se do výšky 300 km nachází atmosféra tvořená převážně héliem. Pod touto vrstvou je směsice vzduchu složená z okolo 96,5 % oxidu uhličitého, téměř 3,5 % dusíku, 0,1 % kyslíku. Studie naznačují, že před několika miliardami let měla Venuše atmosféru, která se mohla velmi podobat pozemské, což umožňovalo existenci kapalné vody na jejím povrchu. Vlivem skleníkového efektu ale došlo k vypaření povrchové vody do atmosféry, kde vodní pára navýšila obsah skleníkových plynů na kritickou hranici vedoucí k současnému extrémně horkému stavu. Sluneční záření je na povrchu Venuše velmi oslabené, jelikož musí překonávat hustou atmosféru, jeho hodnota dosahuje přibližně síly Slunce při zamračené obloze na Zemi. Hlavní oblačnost se nachází ve výšce přibližně 50 až 70 km nad povrchem planety. Hrubá vrstva mraků odráží okolo 60 % slunečního svitu zpět do okolního vesmíru, což vede k zabraňování ještě silnějšího ohřívání atmosféry. Tento jev má na svědomí také to, že bolometrické albedo dosahuje přibližně 60 % a albedo v rozsahu viditelného světla ještě více. Vlivem oblačnosti Venuše dochází k tomu, že samotný povrch planety je méně osvětlený než povrch Země a i méně zahříván slunečním teplem. Oblačnost na Venuši není hlavním důvodem, proč na jejím povrchu panují vysoké teploty, ale tímto důvodem je vysoký podíl CO2 v atmosféře, který způsobuje silný skleníkový efekt. Mraky jsou tvořené převážně z oxidu siřičitého a kapiček kyseliny sírové, zcela obklopují planetu a skrývají lidskému oku veškeré detaily povrchu. Vrcholky mraků mají teplotu přibližně - °C. Zpočátku se soudilo, že teplota na povrchu Venuše by mohla být příznivá pro vznik života, až do počátku 60. let 20. století se teplota odhadovala kolem 50 °C a teprve v . roce 1965 se ještě na základě pozemských měření došlo k závěru, že teplota je značně vysoká, okolo 300 °C. V současnosti je průměrná teplota povrchu Venuše, jak ji určila NASA, 464 °C. Minimální teplotu mají právě vrcholky mraků, teplota na povrchu nikdy neklesá pod 400 °C. Povrch Venuše je vystaven po celou dobu přibližně stejné teplotě, jelikož zde nepanují výraznější výkyvy mezi dnem a nocí. Rotační osa Venuše je ke všemu skloněna jen o méně než tři stupně, takže se zde nevyskytuje pravidelné střídání ročních období a jejich teplotní výkyvy. Jediná výraznější změna teploty nastává s rostoucí nadmořskou výškou. V roce 1995 sonda Magellan nasnímala na vrcholku nejvyšších hor vysoce reflektivní bílou látku vykazující výraznou podobnost s pozemským sněhem. Tato látka vznikla nejspíše podobnými procesy jako vzniká sníh, i když za značně vyšších teplot. Na povrchu v nižších oblastech se tato látka dostává do plynného skupenství a ve vyšších oblastech pak po změně skupenství padá zpět k povrchu. Přesné složení této látky je v současnosti neznámé a objevuje se celá řada možných vysvětlení od telluru až po sloučeniny sulfidů např. galenitu. Jelikož Venuše nemá vlastní magnetické pole, není její povrch zcela chráněn před slunečním větrem a částicemi dopadajícími na její horní část atmosféry. Uvažuje se, že Venuše měla původně podobné množství vody v atmosféře jako má Země. V důsledku bombardování slunečními částicemi ale došlo k rozštěpení vodních molekul na atomy vodíku a kyslíku. Vlivem nízké hmotnosti vodíku mohl následně snadno uniknout do kosmického prostoru. Oproti tomu těžší kyslík zůstal v atmosféře a následně nejspíše reagoval s atomy v kůře, došlo k jeho navázání a postupnému vymizení z atmosféry. Poměr vodíku a deutéria v atmosféře planety tuto teorii podporuje. Vzhledem k suchu jsou horniny na Venuši těžší a tvrdší než na Zemi, což umožňuje vznik hor a útesů s prudšími svahy a neobvyklými tvary. Venuše obíhá okolo Slunce ve střední vzdálenosti okolo 108 milionů km jednou za 224,65 dne. Planeta obíhá podobně jako všechny planety sluneční soustavy po eliptické dráze, která je ale nejvíce blízká kruhové s excentricitou dráhy menší než 0,01. Během svého pohybu kolem Slunce se Venuše přibližuje každých 584 dní nejblíže k Zemi ze všech planet soustavy, a to na vzdálenost menší než 41 milionů km. I když Venuše nemá žádný vlastní měsíc, obíhá spolu s ní kolem Slunce tzv. kvazisatelit. Jde o planetku 2002 VE68, objevenou roku 2002. Díky zvláštní kombinaci tvaru její oběžné dráhy kolem Slunce a shodné oběžné doby se zdá, jako by planetka obíhala retrográdně kolem Venuše. Dle nové studie Alexe Alemiho a Davida Stevensona z California Institute of Technology měla Venuše před miliardou let nejspíše jeden velký měsíc, který vznikl důsledkem obrovského impaktu cizího tělesa. V důsledku dalšího velkého impaktu po přibližně 10 milionech let došlo ke změně rotace planety, což se odrazilo ve ztrátě měsíce, který se zřítil na povrch Venuše. Venuše rotuje kolem své rotační osy ze všech planet sluneční soustavy nejpomaleji a to v intervalu jednou za 243,16 dne. Má pomalou zpětnou rotaci, což znamená, že rotuje od východu k západu namísto od západu k východu jako většina ostatních planet. Důvod toho, proč planeta rotuje zpětně, není znám, ale předpokládá se, že se jedná o následek slapového působení její velmi hmotné atmosféry. Vyjma neobvyklé zpětné rotace je navíc rotace Venuše na její oběžné dráze synchronizovaná tak, že v době nejbližšího přiblížení k Zemi se k ní otáčí stále stejnou stranou. Tato vlastnost může být zapříčiněna slapovými jevy, které ovlivňují Venušinu rotaci kdykoliv se planety dostanou blízko k sobě, či se jedná o pouhou shodu náhod. Na Venuši je sluneční den kratší než siderický den. Při pozorování Slunce z povrchu planety se východ Slunce objeví každých 116,75 dne. Související informace naleznete také v článku Pozorování Venuše. Venuše je nejjasnějším objektem na noční obloze po Měsíci. Pohybuje se vždy uvnitř zemské dráhy, což má za následek, že se nemůže na obloze od Slunce vzdálit dále než 47°. Jasnost planety se na noční obloze pohybuje mezi - magnitudy do -4,4 magnitudy. Nejjasnější je Venuše na noční obloze v době, kdy je osvětlených 25 % jejího kotouče, k čemuž zpravidla dochází 37 dní před dolní konjunkcí na večerní obloze a 37 dní po ní na ranní obloze. Je až 15krát jasnější než nejjasnější hvězda noční oblohy Sirius. Od Slunce se nejvíc vychýlí přibližně 70 dní před a po dolní konjunkcí, v této době je v poloviční fázi. V těchto dvou intervalech je Venuše viditelná i za plného denního světla, pokud pozorovatel přesně ví, kam se má podívat. Jako všechny planety i Venuše se na svojí dráze při pozorování ze Země zdánlivě zastaví a pak postupuje po obloze opačně. Perioda opačného pohybu je 20 dní před a po dolní konjunkci. Občas se stává, že Venuše během svého pohybu přechází vzhledem k pozorovateli na zemském povrchu přes sluneční disk. Související informace naleznete také v článku Výzkum Venuše. První automatická sonda k Venuši a současně první meziplanetární sonda všech dob byla Veněra 1, která byla na svoji cestu vyslána 12. února 1961. První sonda z úspěšného sovětského programu Veněra byla vyslána na přímou dopadovou trajektorii, ale se sondou byl po sedmi dnech ztracen rádiový kontakt ve vzdálenosti přibližně 2 milionů km od Země. Následně bylo dle dráhy sondy vypočítáno, že proletěla ve vzdálenosti přibližně 100 000 km od Venuše v půlce května. Podobně neúspěšný průběh měl i začátek amerického průzkumného programu. Během startu byla ztracena sonda Mariner 1. Následující sonda Mariner 2 dosáhla velikého úspěchu, když po 108 dnech doletěla 14. prosince 1962 k Venuši a stala se tak první lidskou sondou u jiné planety. Mariner 2 proletěl ve vzdálenosti 34 833 km nad povrchem planety. Za pomoci mikrovlnného a infračerveného radiometru prozkoumala svrchní oblasti mračen, u kterých zjistila, že jsou chladná, a povrch s extrémní teplotou okolo 425 °C. Měření sondy tak potvrdilo dřívější předpoklady, že povrch planety je horký a neposkytuje příhodné podmínky pro život. Měření sondy pomohlo současně odhadnout hmotnost planety, ale nebylo schopné změřit magnetické pole a radiační pásy kolem ní. Sondou, která jako první proletěla atmosférou Venuše, byla sovětská Veněra 3 dne 1. března 1966 - sonda se zřítila na povrch planety. Pro poruchu komunikačního systému ale sonda nebyla schopna o planetě během průletu odeslat žádná data a pouze dopadla na její povrch. Další sondou u Venuše byla 18. října 1967 sovětská Veněra 4, která úspěšně vstoupila do její atmosféry, a zpět k Zemi odeslala značné množství vědeckých dat. Měření Veněry 4 současně vyvrátilo předchozí teplotní měření sondy Mariner 2. Sovětská sonda zjistila vyšší teplotu povrchu pohybující se okolo 500 °C a složení atmosféry, která je z 90 až 95 % tvořena oxidem uhličitým. Atmosféra Venuše byla hustší, než předpokládali sovětští konstruktéři, a tak měla sonda rozměrnější padák, než ve skutečnosti potřebovala. Ve výsledku byla sonda silněji brzděna a na povrch padala pomaleji, takže se její baterie vyprázdnila ještě před dopadem sondy na povrch. Před ukončením signálu vysílala sonda 93 minut a poslední telemetrie sondy naznačovala, že okolní tlak kolem sondy je 18 baru ve výšce 24,96 km nad povrchem. Jen o den později 19. října 1967 dorazila k Venuši další sonda - Mariner 5, který proletěl ve vzdálenosti přibližně 4 000 km nad vrcholky mračen. Mariner 5 byla původně připravována jako záložní výzkumná sonda Marineru 4 k průzkumu Marsu, ale po úspěchu předchozí sondy Mariner 2 bylo rozhodnuto, že bude její cíl změněn a že bude také vyslána k Venuši. Vědecké vybavení na palubě sondy bylo na lepším technickém stupni s citlivější aparaturou než v případě předchozí sondy Mariner 2, což umožnilo získat lepší vědecká data ohledně složení, tlaku a hustoty atmosféry Venuše. Vzhledem k téměř současnému příletu sondy Mariner 5 a Veněry 4 bylo možné porovnat získaná data v rámci sovětsko-americké spolupráce, což byl první náznak budoucí kooperace na poli kosmického výzkumu. Po zkušenostech s konstrukcí sondy Veněry 4 a novými daty Sovětský svaz navrhl novou dvojici stejných sond Veněra 5 a Veněra 6. Sondy byly vyslány v lednu roku 1969 pět dní po sobě s dobou příletu k Venuši 16., respektive 17. května, následujícího roku. U sond byl posílen jejich plášť, aby odolal atmosférickému tlaku 25 atmosfér, došlo ke zmenšení padáku umožňující rychlejší sestup skrz atmosféru. Tehdejší atmosférický model Venuše předpokládal, že na povrchu panují tlaky mezi 75 až 100 atmosférami, a tak se nepředpokládalo, že by sondy mohly dosáhnout povrchu. Po vstupu do atmosféry sondy vysílaly data po dobu delší 50 minut. Obě dvě sondy přestaly vysílat ve výšce přibližně 20 km nad povrchem, kdy byly vlivem extrémního tlaku zničeny. Následovala sovětská sonda Veněra 7 s cílem dosáhnout povrchu planety a s tímto cílem byly provedeny i konstrukční úpravy na přistávacím modulu, který měl být schopný přežít tlak 180 barů, a současně byla vnitřní vědecká aparatura podchlazena na teplotu - °C kvůli prodloužení její životnosti. Sonda 15. prosince 1970 započala svůj sestup vstupem do atmosféry, kde využila tepelný štít ke snížení rychlosti a následně otevřela speciálně upravený padák, který měl umožnit rychlý průlet skrz atmosféru za přibližně 35 minut. Vlivem agresivního prostředí okolní atmosféry ale padák nezůstal po celou cestu v pořádku a tak sonda několik posledních metrů padala volným pádem na povrch planety rychlostí přibližně 17 m/s. Předpokládá se, že tento tvrdý dopad částečně poškodil sondu a v první chvíli znemožnil zachycení jejího signálu. Po týdnu analyzování vesmírného šumu sovětští vědci oznámili, že se jim podařilo na pozadí objevit slabý signál sondy, který vydržel 23 minut. Signál obsahoval první telemetrii a údaje o teplotě povrchu jiné planety v podobě dat. Úspěšný program Veněra pokračoval vysláním sondy Veněra 8, která vysílala data z povrchu po dobu 50 minut. Následovaly sondy Veněra 9 a Veněra 10, které zaslaly na Zem první snímky povrchu Venuše ukazující nehostinnou krajinu. Dvě různá místa přistání zachytila zcela rozdílnou krajinu v okolí míst modulů - Veněra 9 přistála na svahu o sklonu přibližně 20° obklopeného 30 až 40 cm velkými balvany; Veněra 10 ukazovala krajinu připomínající čedičové desky se zvětralým materiálem. Mezitím pokračoval i průzkum v režii USA, které k Venuši vyslalo sondu Mariner 10. Sonda primárně směřovala k průzkumu Merkuru a u Venuše provedla pouze gravitační manévr. Během průletu 5. února 1974 sonda pořídila přes 4 000 fotografií planety ze vzdálenosti pouhých 5 790 km. Fotografie představují záběry Venuše v mnohem lepší kvalitě, než se do té doby podařilo získat, a to jak v oblasti viditelné části spektra, tak i v oblasti ultrafialového světla. V roce 1978 poslala NASA k Venuši dvě kosmické lodě Pioneer. Celá mise se skládala ze dvou částí, každá loď byla dopravována zvlášť: Orbiter (oběžnice) a Multiprobe (multisonda). Loď Pioneer Venus Multiprobe nesla jednu velkou a 3 malé atmosférické sondy. 16. listopadu 1978 byla vypuštěna velká sonda a 20. listopadu tři menší sondy. 9. prosince vstoupily všechny čtyři sondy do Venušiny atmosféry následovány přenosovým zařízením. Ačkoliv se neočekávalo přežití po sestupu atmosférou, jedna ze sond pokračovala v činnosti ještě 45 minut po dosažení povrchu. 4. prosince 1978 přešel Pioneer Venus Orbiter na eliptickou oběžnou dráhu kolem Venuše. Zde zajišťoval 17 experimentů, dokud mu nedošlo palivo stabilizující jeho orbitu a nebyl v srpnu 1992 zničen vstupem do atmosféry. V následujících čtyřech letech k Venuši dorazily poslední 4 sondy z úspěšného programu Veněra v podobě sond Veněra 11 a Veněra 12, které zaznamenaly v atmosféře planety elektrické výboje v podobě blesků. Další dvě sondy Veněra 13 a Veněra 14 provedly přistání 1. března, respektive 5. března 1982 na povrchu, ze kterého zaslaly zpět k Zemi první barevné fotografie povrchu. Zmiňované sondy současně prozkoumaly za pomoci rentgenové fluorescence vzorky zeminy, které ukázaly hodnoty podobné čedičové hornině bohaté na draslík. Zakončením programu Veněra se stalo vyslání sond Veněra 15 a Veněra 16, které byly navedeny na polární orbitu za účelem radarového mapování severní třetiny planety. V roce 1985 využili sovětští konstruktéři možnosti zkombinovat misi k Venuši s průzkumem Halleyovy komety, která prolétala sluneční soustavou v témže roce. Výsledkem byly dvě sondy z programu Vega, které doletěly k Venuši 11. června a 15. června a po devítiměsíčním výzkumu planety se odpoutaly směrem ke kometě. Dne 4. května 1989 byla vyslána k Venuši americká sonda Magellan s cílem provést podrobné zmapování povrchu planety za pomoci radaru. Pořízené snímky ve vysokém rozlišení byly fotografovány během mise trvající čtyři a půl roku a úspěšnost mise zcela překonala očekávání, když se podařilo prozkoumat přes 98 % povrchu pomocí radaru a zmapovat 95 % gravitačního pole. Mise sondy byla ukončena v roce 1994. Sonda byla navedena do atmosféry Venuše s cílem získat poznatky o hustotě atmosféry. Venuše byla následně pozorována ještě sondami Galileo a Cassini během průletů, ale jednalo se o sekundární cíle vědeckých výzkumů na trase sond k dalším tělesům sluneční soustavy. V říjnu roku 2006 a červnu 2007 proletěla kolem americká sonda MESSENGER během korekce dráhy k Merkuru. V současnosti kolem Venuše obíhá evropská sonda Venus Express, která byla vypuštěna 9. listopadu 2005 a úspěšně navedena na polární orbitu 11. dubna 2006. Sonda byla navržena ke studiu atmosféry Venuše a mraků, ke zkoumání prostředí planetární fyziky plazmatu, povrchové charakteristiky a měření teplot. Mise byla navržena na 500 pozemských dnů, tedy na přibližně dva venušské roky. Prvním úspěchem Venus Express bylo objevení rozsáhlého atmosférického cirkumpolárního víru v oblasti jižního pólu. V prosinci 2015 vstoupila na oběžnou dráhu Venuše sonda Akacuki japonské kosmické agentury. Její přístroje jsou určené pro studium atmosféry. Evropská kosmická agentura připravuje misi BepiColombo k Merkuru, která by měla proletět v roce 2019 a 2020 dvakrát kolem Venuše a na dráze Merkuru by měla zaparkovat v roce 2024. Velikost podobná Zemi, existence atmosféry a vzdálenost od Slunce naznačující vysoké, ale životu stále přívětivé teploty vedly k častým spekulacím o existenci vyspělého života na planetě Venuši. Richard Proctor roku 1870 napsal: Je jasné, že kvůli kratší vzdálenosti Venuše od Slunce stačí málo, aby byly velké části jejího povrchu neobyvatelné bytostmi podobnými pozemským. Kvůli této blízkosti budou v tropických oblastech teploty nesnesitelné, ale v mírných a chladných pásech mohou pravděpodobně existovat oblasti s podnebím, které by nám dobře vyhovovalo... Nenacházím žádný důvod... zamítnout, že Venuše může být plná stvoření tak vyspělých, jako žijí na Zemi. Výzkum kosmických sond naopak ukázal, že vzhledem ke skleníkovému efektu a povrchovým teplotám okolo 450 °C nelze o existenci života pozemského typu na Venuši uvažovat. Roku 2002 však Dirk Schulze-Makuch a Louis Irwin z texaské univerzity v El Paso vyslovili teorii o možném životě nikoliv na Venušině povrchu, ale v jejích oblacích. Na základě údajů ze sond Veněra, Pioneer Venus a Magellan poukázali na zvláštnosti ve složení vodních kapek ve venušských mracích, které, podle jejich názoru, lze vysvětlit přítomností mikroorganizmů. Jednalo ze zejména o současnou přítomnost sulfanu a oxidu siřičitého, dvou plynů, které navzájem reagují a nevyskytují se proto společně, pokud je nějaký jev nedoplňuje. Poukázali rovněž na příliš nízké množství oxidu uhelnatého navzdory slunečnímu záření a bleskům. Možným vysvětlením je přítomnost mikroorganizmů vznášejících se v oblacích, které by využívaly metabolizmu podobného některým raným pozemským organizmům. Mimo to se spekuluje, jestli život na Venuši nebyl dříve, než se proměnilo složení její atmosféry. Před čtyřmi miliardami let Slunce vyzařovalo o 40 % méně slunečního světla a tepla než dnes, takže Země i Mars byly zamrzlé světy. V té době ale nejspíše na Venuši panovaly optimální teploty umožňující existenci oceánů tekuté vody a tedy potenciální místo pro vznik života. Během změny atmosféry se teoreticky mohl život přizpůsobit těmto změnám a uchýlit se do obyvatelné zóny v atmosféře planety. Vzhledem k extrémním podmínkám panujícím na povrchu Venuše nebude možné se současným stupněm technologie trvale kolonizovat její povrch v blízké budoucnosti. Teoretické úvahy o trvalé lidské posádce se tak z povrchu přesunuly do atmosféry planety, kde se uvažuje o vybudování "plovoucích měst" v horních vrstvách husté venušské atmosféry. Tento návrh je založen na panujících podmínkách v atmosféře ve výšce okolo 50 km nad povrchem planety, kde teplota a atmosférický tlak dosahují úrovně odpovídající podmínkám na Zemi. Návrh k úspěšnému provedení předpokládá využití dlouhodobého zařízení lehčího než vzduch tzv. aerostat, které bude schopné setrvat na svém místě a umožní osídlení. Existence nebezpečného množství těkavých kyselin v těchto výškách bude klást množství překážek a vystupovat proti krátkodobému osídlení těchto oblastí. Některé úvahy jdou ještě dále a předpokládají, že by se Venuše měla odstínit od Slunce speciálním štítem, vlivem kterého by Venuše přestala přijímat tepelnou energii a začala ji vyzařovat z atmosféry, čímž by došlo k postupnému ochlazování planety. Vlivem ochlazení atmosféry by se její část vypršela na povrch a došlo k jejímu ztenčení, což by usnadnilo případnou terraformaci planety a její osídlení. Venus, počeštěné jméno Venuše, znamená původně půvab, krásu, vděk a vnady. Planeta se objevuje na obloze večer po západu Slunce a pak i ráno před jeho východem. Tento jev má za následek, že mnohé národy mají pro Venuši dvě pojmenování a to v závislosti na době, kdy byla planeta pozorována. Staří Řekové nazývali Venuši Hesperos večer anebo ráno Fósforos. V češtině se vyskytuje podobné dvojité pojmenování - Večernice anebo Jitřenka. Jméno Venus se původně používalo pro staroitalskou bohyni jara a probouzející se přírodu a až později bylo dáno i bohyni krásy. Někdy ve 3. století př. n. l. po první punské válce došlo u Římanů ke ztotožnění římské bohyně s řeckou bohyní lásky Afroditou. Jako všechny planety viditelné pouhým okem byla i Venuše od pradávna spojována s božskými principy. Je asociována se sumerskou bohyní Inanou, akkadskou Ištar, asyrskou Mylitou, syrskou Astarté, fénickou Astarot, egyptskou Aštoret, indickou Šukrou, germánskou Freyou, řeckou Afroditou a římskou Vénus. V systému babylónské astrologie byla zařazena mezi tradičních 7 planetárních vládců, chronokratorů (vládnoucí pár světel Slunce, Měsíc a planety Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn). V rámci sedmidenního týdne vládne Venuše pátku, z čehož v některých jazycích vychází i pojmenování tohoto dne (latinsky dies Veneris, v sanskrtu šukravána). Z Pythagorových kosmologických představ Země obalené 7 otáčejícími se planetárními sférami, vydávajícími tzv. hudbu sfér, byly odvozeny starší sedmitónové hudební stupnice, v nichž Venuši náležel tón H. Z lidských smyslů připadla Venuši chuť, z kovů měď. Venuše je všeobecně považována za blahodárnou, dobrou planetu, ve středověku byla dokonce nazývána "malým dobrodějem" nebo "Malým štěstím". Je asociována s číslem 7. V západní astrologické tradici založené na ptolemaiovském systému vládne Venuše VII. a II. domu, takže její denní dům odpovídá vzdušnému znamení Vah a noční zemskému znamení Býka. Ničí ji protilehlá (exilová) znamení Berana a Štíra, domy jejího konkurenta Marta. Povýšení zažívá v spirituálně sounáležitých Rybách, pád naopak v rozumové a kritické Panně. Některé prvky tohoto systému mohly být inspirovány skutečnými astronomickými zvláštnostmi Venuše. Během 5 synodických oběhů kolem Slunce koná Venuše z geocentrického pohledu 5 retrográdních pohybů v různých částech zvěrokruhu, jejichž posloupnost tvoří vrcholy pěticípé hvězdy kreslené jedním tahem - pentagramu. V očích hermetiků symbolizuje pentagram postavený špicí vzhůru člověka (duchovno), postaven obráceně značí býčí hlavu (hmotné statky). Systém denních a nočních domů planet mohl být odvozen i od dvojjediné podstaty Venuše coby Jitřenky/Večernice. V indické astrologii, kde je planetárních vládců 9 (k tradičním sedmi je přidán vzestupný a sestupný měsíční uzel), vládne Venuše třem lunárním zvířetníkovým domům (nakšatrám) z celkového počtu 27. Jsou to Bharaní, Púrvaphálguní a Púrvášádha. Tradiční astrologie vycházející z babylónských kořenů zná Venuši s Lunou jako jediné dvě ženské planety, Venuše však oproti Luně zosobňuje spíše smyslovou, tělesnou a citovou stránku ženství, prvotní fázi ženského života, pannu nebo milenku, kterou naplnění jejího mateřského poslání teprve čeká. V souladu s tím je astrologický symbol Venuše ♀ chápán jako glyf zrcátka nebo náhrdelníku. Jeho hlubší symbolika tkví v nadřazení kruhu ducha nad křížem hmoty, neboť Venuše ovládá jak duchovní, tak materiální hodnoty. Venuše značí lásku, svůdnost, radost a potěšení, laskavost, společenskost, toleranci a schopnost kompromisů, špatně aspektovaná může vést k promiskuitě, lascivnosti, chlípnosti, bezstarostnosti a povrchnosti. Libuje si v kráse, umění, harmonii, a dobré chuti, ve své nižší podobě svádí k pohodlí, snadnému životu, řivosti. Lidé pod pozitivním vlivem Venuše by měli inklinovat k povoláním souvisejícím s krásou, módou, uměním nebo diplomacií. Při pohledu na Venuši nemohl člověk ze Země vidět nic jiného než hustá mračna, což podněcovalo představivost mnohých autorů a dávalo jim volnou ruku ve spekulacích o podmínkách panujících na povrchu planety. Dřívější pozorování planety naznačovala, že Venuše je velice podobná Zemi a že má atmosféru, což se projevilo v prvních námětech příběhů. U Venuše se sice předpokládalo klima teplejší než na Zemi, přesto ale panovala představa, že by ji mohli trvale obývat lidé. Vrchol zájmu o Venuši v žánru sci-fi nastal mezi 30. a 50. lety 20. století, kdy vědci byli schopni odhadnout některé vlastnosti Venuše, ale stále zde panovala značná nejistota, poskytující velký prostor pro fantazii. Ve 30. letech napsal Edgar Rice Burroughs sérii dobrodružných knih, které se odehrávaly na Venuši. Dalším autorem, který psal o Venuši se stal známý Robert Heinlein se sérii příběhů v cyklu Future History, které byly inspirované chemikem Svantem Arrheniem předpovídající souvislý déšť na povrchu Venuše. Podobný námět pro své povídky The Long Rain a All Summer in a Day si zvolil i další americký spisovatel Ray Bradbury. V roce 1943 vyšla další kniha Perelanda od Cliva Lewise a v roce 1954 pak vyšla Lucky Starr and the Oceans of Venus. Kniha popisovala Venuši jako vodní svět s obrovským oceánem plným exotického mořského života. V té době se již začaly objevovat i náměty, které popisovaly Venuši jako suchý a prašný svět, ale tyto příběhy nebyly příliš oblíbené. Jednalo se např. o dílo The Big Rain od Poula Andersona či novela The Space Merchants od Fredericka Pohla a Cyrila M. Kornblutha. V roce 1951 napsal polský spisovatel Stanisław Lem dobrodružný sci-fi román Astronauti, situovaný částečně na Venuši. Román je poplatný době svého vzniku - odehrává se v optimistické komunistické budoucnosti lidstva počátku 21. století; Venuše je zde mementem civilizace, která podlehla jaderné válce (v době psaní románu již probíhala studená válka). První sondy přinesly poznatky o Venuši jako mrtvém a nehostinném světu, což zapříčinilo velký úpadek zájmu o Venuši na poli sci-fi literatury. Ze starší literatury lze číst tehdejší představy o podmínkách na Venuši v knize Planeta nachových mračen od bratrů Strugackých, vydané roku 1962. S narůstajícími vědomostmi o Venuši se ale začal zájem o tuto planetu mezi autory sci-fi navracet s novým námětem v podobě osídlení a terraformace planety. V roce 1997 britský spisovatel Arthur C. Clarke ve své knize 3001: Poslední vesmírná odysea popisuje snahu lidstva ochladit Venuši za pomoci ledových jader komet. Samotný námět teraformace Venuše se stal oblíbeným ve velkém množství příběhů jako např. ve Star Treku či Exosquad. Na přelomu 19. a 20. století se také objevila myšlenka, že na Venuši by mohl být život podobný tomu pozemskému v minulých geologických dobách. Objevila se také představa bytostí podobných pozemským druhohorním dinosaurům.

VERB_PHRASE

YES_NO

006782

... dubna 2009. V roce 2008 byla v časopise Time zařazena mezi 100 nejvlivnějších lidí na světě. Časopis Forbes jí udělil 35. místo v žebříčku "Celebrity 100" s výdělkem 25 miliónů dolarů v roce 2008. V roce 2009 si polepšila a postoupila na 29. místo. Narodila se v Nashvillu v Tennessee 23. listopadu 1992 Leticii "Tish" (rozené Finleyové) a country zpěvákovi Billovi Rayovi Cyrusovým jako Destiny Hope Cyrus. Z její původní přezdívky ,,Smiley", vzniklo později Miley. Má 5 sourozenců. Její starší sourozenci Trace a Brandi jsou děti Tish z jejího předchozího vztahu, které byly adoptovány Billy Rayem, když byly velmi mladé. Trace je zpěvák a kytarista elektro-rockové skupiny Metro Station, zatímco Brandi hraje na kytaru na koncertech Miley a založila kapelu spolu s Megan Park, hvězdou z The Secret Life of American Teenager. Má...

Jaké je rodné jméno Miley Ray Cyrus?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Miley_Cyrusov%C3%A1

Narodila se v Nashvillu v Tennessee 23. listopadu 1992 Leticii "Tish" (rozené Finleyové) a country zpěvákovi Billovi Rayovi Cyrusovým jako Destiny Hope Cyrus.

Miley Ray Cyrusová, nepřechýleně Miley Ray Cyrus, pravým jménem Destiny Hope Cyrus (* 23. listopadu 1992, Nashville, Tennessee, USA) je americká herečka, zpěvačka a textařka. Je známá hlavně díky účinkování v Disney Channel sériích Hannah Montana. Po úspěchu seriálu byl v říjnu 2006 vydán soundtrack, v němž nazpívala 8 písní. Její sólová hudební kariéra započala vydáním jejího debutového alba Meet Miley Cyrus 23. června 2007, které obsahovalo její první top ten singl See You Again. Její druhé album, Breakout, bylo vydáno 22. července 2008. Breakout je jejím prvním albem, které nemá nic společného s Hannah Montanou. Obě alba debutovala na prvním místě na Billboard 200. V roce 2008 účinkovala ve filmu Hannah Montana & Miley Cyrus: The Best of Both Worlds Concert. Dabovala také postavu Penny ve filmu Bolt a nahrála píseň I Thought I Lost You, za kterou získala nominaci na Zlatý glóbus. Poté účinkovala ve filmu inspirovaného TV sériemi Hannah Montana: The Movie, který měl premiéru 10. dubna 2009. V roce 2008 byla v časopise Time zařazena mezi 100 nejvlivnějších lidí na světě. Časopis Forbes jí udělil 35. místo v žebříčku "Celebrity 100" s výdělkem 25 miliónů dolarů v roce 2008. V roce 2009 si polepšila a postoupila na 29. místo. Narodila se v Nashvillu v Tennessee 23. listopadu 1992 Leticii "Tish" (rozené Finleyové) a country zpěvákovi Billovi Rayovi Cyrusovým jako Destiny Hope Cyrus. Z její původní přezdívky ,,Smiley", vzniklo později Miley. Má 5 sourozenců. Její starší sourozenci Trace a Brandi jsou děti Tish z jejího předchozího vztahu, které byly adoptovány Billy Rayem, když byly velmi mladé. Trace je zpěvák a kytarista elektro-rockové skupiny Metro Station, zatímco Brandi hraje na kytaru na koncertech Miley a založila kapelu spolu s Megan Park, hvězdou z The Secret Life of American Teenager. Má také staršího nevlastního bratra, Christophera Codyho, z otcova předchozího vztahu, dále má mladšího bratra Braisona a mladší sestru Noah, která je také herečkou. Jedná se o vnučku politika Rona Cyruse. Rodiče jí dali jméno Destiny Hope, protože věřili, že by mohla dokázat velké věci. Později dostala přezdívku "Smiley", protože se jako malá stále smála. Navštěvovala Heritage Middle School, kde byla roztleskávačkou. Navštěvovala školu Options For Youth, kde se učila se svým soukromým učitelem. Vyrostla na farmě svých rodičů mimo Nashville, kde navštěvovala kostel The People's Church. V roce 2005 začala Cyrusová chodit s Nickem Jonasem z Jonas Brothers. ,,Byla jsem najednou beznadějně zamilovaná, jako by se zastavil celý svět. Na ničem jiném nezáleželo" uvedla Cyrusová. V průběhu jejich vztahu také řekla ,,Je zábava sledovat jak se průběhem času náš vztah vyvíjí. Bylo mi 13 let, když jsem se do něho zamilovala. Teď je mi 15 a pořád se cítím stejně zamilovaně". Napsala o něm všechny písně na albu Meet Miley Cyrus z roku 2007. 19. prosince 2007 se pár rozešel. Na album Breakout o něm napsala píseň 7 Thing (I Hate about You). V roce 2008 chvíli chodila s Carterem Jenkinsem. Potom v letech 2008-2009 chodila s modelem Justinem Gastonem. V roce 2009 se na chvíli vrátila k Nickovi Jonasovi, ale po čase se opět rozešli. V roce 2009 se na natáčení filmu Poslední píseň dala dohromady s australským hercem Liamem Hemsworthem. Liam si pak zahrál i v jejím videoklipu k této písni. V roce 2010 se ale rozešli a již ke konci toho roku 2010 pár oznámil, že bez sebe nemůžou být, tak se dali opět dohromady. "Jsem opravdu zamilovaná, není na tom nic k smíchu. Opravdu ho miluju," uvedla Miley v roce 2012. 31. května 2012 se spolu zasnoubili. Již roku 2013 ale bylo zasnoubení zrušeno. Roku 2016 začala Cyrusová znovu nosit snubní prsten a po spekulacích médií skutečně potvrdila, že s Hemsworthem znovu chodí. Její počáteční kariéra probíhala ve znamení malých rolí. V devíti letech se rozhodla pro kariéru v herectví. Během čtyřletého života rodiny v Torontu brala lekce herectví v Armstrong Acting Studiu. Její první herecká role byla malá hostující hvězda v TV sériích svého otce, Doc, kde hrála dívku jménem Kylie. V roce 2003 hrála "malou Ruthie" ve filmu Tima Burtona, Big Fish a v titulcích byla zapsána svým rodným jménem. Začala konkurzem na roli "nejlepší kamarádky" v Disney seriálu o "tajné popové hvězdě", když jí bylo dvanáct. Ale vedení Disney Channel ji považovalo za příliš mladou. Nicméně, Miley byla vytrvalá ve snaze stát se součástí série, a tak ji Disney opět pozval ke konkurzu. Nakonec se ucházela o protagonistku Chloe Stewart, která byla následně změněná na její jméno. Podle prezidenta Disney Channel Garyho Marshe byla vybrána pro její energický a živý výkon, a protože byla vnímána jako člověk, který "miluje každou minutu života" s každodenní podobností s Hilary Duffovou a na jevišti působící jako Shania Twain. Strávila několik let ve snaze přijít na to, jak se zbavit svého jižanského přízvuku, ale později to Disney začlenil do příběhu. Přivedla na konkurz svého otce, Billyho Raye Cyruse, na roli otce hlavní hrdinky. Show se zaměřuje na dospívání a současně se také věnuje i tajné identitě popové hvězdy. Hannah Montana ve Spojených státech, poprvé vysílaná 24. března 2006, byla vysoce hodnoceným hitem, se sledovaností o průměru 4 miliónů diváků na epizodu. Účast v seriálu jí umožnila stát se velmi populární mezi dětmi a dospívajícím publikem a započít svou úspěšnou kariéru v hudbě. 4. dubna 2006 debutovala jako zpěvačka, když bylo vydána čtvrtá edice DisneyMania. Zpívala předělávku "Zip-a-Dee-Doo-Dah" od Jamese Basketta, který byl použit v animovaném filmu z roku 1946, Song of the South. Později Walt Disney vydal první Hannah Montana soundtrack, 24. října 2006. Soundtrack obsahoval osm písní, které nazpívala jako Hannah Montana a jeden, který nazpívala jako Miley Cyrusová, společně s otcem, Billy Rayem Cyrusem. Album debutovalo na 1. místě na US Billboard 200 prodejem 281 000 kopií v prvním týdnu, předčilo například takové umělce jako je rocková skupina My Chemical Romance, a zůstalo tam po několik týdnů. Bylo to osmé nejprodávanější album v USA v roce 2008, prodaly se téměř 2 milióny kopií. Album bylo následně opětovně vydáno ve dvou "speciálních" edicích - Holiday Edition obsahující předělávku písně "Rockin Around Christmas Tree" a Special Edition obsahující píseň "Nobody Perfect", která se poprvé objevila na albu Disney Channel Holiday v roce 2007. Miley také vystupovala jako předskokan na turné The Cheetah Girls, vystupujících v 39 městech. Rovněž nazpívala remake klasické Disney písně "Part of Your World" pro pátou edici DisneyMania. Dne 26. června 2007 vydala dvojalbum Hannah Montana: Meet Miley Cyrus. První disk sloužil jako druhý soundtrack Hannah Montana, zatímco druhý disk bylo její první debutové album, vydané pod jejím jménem. Album debutovalo na 1. místě Billboard 200 a prodalo se 326 000 kopií a v prvním týdnu se prodávalo rychleji než předchozí soundtrack. Díky prodejní síle svátků se album v prosinci vrátilo a zůstalo v top 10 v Billboard 200. V tomto období se prodalo více než 700 000 kopií. Alba se v USA prodalo více než 3 milióny kopií a získalo tak tři platinové certifikáty RIAA. Pět písní z alba se objevilo na Billboard Hot 100, píseň "See You Again", umístěná na 10. místě, se stala její první písní, která se dostala do první desítky tohoto žebříčku. Miley měla také krátký výstup v High School Musical 2, kde ztvárnila "dívku u bazénu" a hostovala jako dabérka postavy Yatta v Disney Channel produkovaném The Emperor's New School. Poté představovala sama sebe i seriálový charakter Hannu Montanu v severoamerické Best of Both Worlds Tour s celkem 69 koncerty, z toho 14 nebylo původně v plánu. Jonas Brothers dělali předskokany po většinu turné. Vstupenky na každý den byly vyprodané v rekordně krátké době, což zapříčinilo zklamání mnoha fanoušků. Turné bylo natočeno společností Disney a uvedeno do kin v 3-D podobě. Film vynesl 8 651 758 dolarů v den premiéry a skvělé výsledky pokračovaly následujícím víkendem kdy vydělal 31 117 834 dolarů, což je nejvyšší částka, kterou kdy vydělal 3D film za premiérový víkend. Dne 26. července 2008 byl film uveden na Disney Channel. Poté Walt Disney Records/Hollywood Records vydal live album z nahrávek pořízených během turné. Obsahuje sedm písní které Miley zpívá jako Hanna Montana a stejný počet písní vlastních. Album se umístilo na 3. místě v US Billboard 200. Se svým otcem vystoupila Miley v dubnu 2008 na CMT Music Awards. Vystoupila též na Teen Choice Awards. V červenci 2008 vydala své druhé studiové album Breakout. Řekla, že Breakout bylo inspirováno tím, co se v jejím životě událo za poslední rok. Spolupracovala na všech písních z alba, s výjimkou dvou skladeb. "Skládání písní je to, co chci dělat do konce života, [...] Jen doufám, že toto, více než cokoliv jiného, ukáže ., že jsem skladatelka." Album debutovalo na 1. místě US Billboard 200 chart v prvním týdnu, když za tu dobu bylo prodáno 371 000 kopií. "7 Things" je první singl z Breakout, který byl samostatně vydán. Debutoval na 84. místě Billboard Hot 100. Dva týdny po vydání se vyšplhal ze 70. místa na 9. místo. Miley Cyrus propůjčila svůj hlas Penny, postavě z animovaného celovečerního filmu Bolt, který vypráví o cestě psa zpět za svou majitelkou. Film měl premiéru 21. listopadu 2008. S tržbami 26 miliónů dolarů během prvního víkendu se film umístil na 3. místě za filmy Twilight sága: Stmívání a Quantum of Solace. Během druhého víkendu postoupil na 2.místo za filmem Čtvery Vánoce s 1,4% nárůstem tržeb. Film vydělal 113 mil. dolarů v Kanadě a USA, po celém světě přes 300 mil. dolarů. Podílela se na tvorbě a nahrávce jedné ze dvou originálních skladeb z filmového soundtracku. Píseň nazpívala s další hvězdou, Johnem Travoltou. Jmenovala se "I Thought I Lost You" a později byla nominována na cenu Zlatý glóbus za nejlepší originální píseň. Miley si poté zahrála hlavní roli ve filmu Hannah Montana: The Movie, inspirovaném seriálem, který měl premiéru 10. dubna 2009. Film se zaměřuje na hlavní postavu, Miley Stewart, která se ve snaze najít své kořeny rozhoduje mezi dvěma světy, svým a Hannou Montanou. Film byl kritiky posouzen výborně a po celém světě vydělal skoro 153 milionů dolarů. Singl "The Climb" z filmového soundtracku se stal číslem 4 na Billboard Hot 100 a ve své době tak byl nejlepším umístěním Miley Cyrusové v tomto žebříčku, předstihl i "See You Again" a "7 Things" s umístěním na 10. a 9. místě. Filmový soundtrack se umístil na třetí příčce Billboard 200 a získal jeden platinový certifikát RIAA. V červnu 2009 vyměnila agenturu United Talent Agency, která ji představovala jako televizní a filmovou herečku, za Creative Artists Agency, která ji již představovala jako hudebnici. Rovněž v červnu začala natáčet film The Last Song, založený na románu Nicholase Sparkse. Miley zde hraje vzpurnou dospívající dívku, která tráví léto s odcizeným otcem v jeho domě na pláži. Film měl premiéru v roce 2010. Jedním z hlavních poslání filmu byla snaha představit Miley starším divákům. Později nahrála píseň s Jonas Brothers "Before The Storm" pro jejich čtvrté studiové album "Lines, Vines and Trying Times". Také vydala další soundtrack Hannah Montana (pro třetí sezónu), s názvem Hannah Montana Season 3. Vyšel 7. července 2009, přinesl jí první Top 10 jako "Hannah" a celkově 4. místo s písní "He Could Be The One." Píseň "Party in the USA" byla oficiálně zveřejněna v rádiích 29. července 2009. Píseň je z exklusivního Wal-Mart EP s názvem The Times of Our Lives, který bylo vydáno 31. srpna 2009. Vydání sloužilo jako podpora pro kolekci oblečení, kterou vytvořila Miley společně s Maxem Azriou. Píseň se umístila na 1. místě v Hot Digital Songs s 226 tisíci placenými staženími (Miley se tak stala nejmladším umělcem v čele této tabulky) a poté debutovala na Billboard 100 2. místem a předstihla tak i již zmíněný "The Climb", který se umístil nejlépe na 4. místě. Podělila se tak s Black Eyed Peas o nejlépe umístěný debut roku 2009. Byl to také nejlépe umístěný debut sólové umělkyně hned za debutem písně "Inside Your Heaven" od Carrie Underwoodové z roku 2005, která se umístila na 1. místě. V roce 2009 oznámila své nové turné s názvem 2009 North American Tour. Turné začalo 14. září 2009 v Portlandu ve státě Oregon s plánovaným časovým rozpětím 45 dnů a koncerty po celé Severní Americe. Nakonec byly oznámeny další termíny pro Spojené království a Irsko a turné se přejmenovalo na 2009/2010 World Tour a následně na Wonder World Tour. Turné zahrnovalo kapelu Metro Station jako předskokany. Vstupenky bylo možné zakoupit od 13. června 2009 pro USA a od 12. června 2009 pro Spojené království a Irsko. Na počátku prosince 2009 Miley zazpívala své hity "See You Again", "The Climb" a "Party in the USA" na 95.8 Capital FM Jingle Bell Ball v londýnské O2 aréně. Dne 7. prosince 2009 Miley zpívala pro anglickou královnu Alžbětu II. a mnoho dalších členů britské královské rodiny v Royal Variety Performance v Blackpoolu, v severozápadní Anglii, spolu s další americkou zpěvačkou Lady GaGa. V prosinci Timbaland vydal své album Shock Value II., pro které spolu s Miley nahrál píseň s názvem "We Belong To The Music". Skladatelé písně The Climb, Jessi Alexander a Jon Mabe, byli nominováni na cenu Grammy za nejlepší píseň napsanou pro film, televizi nebo jiná vizuální média na 52. udílení cen Grammy Awards. Nicméně píseň The Climb byla nakonec vyškrtnuta na žádost Walt Disney Records. Miley se umístila na 4. místě na Billboard Top, konkrétně v žebříčku "Top umělkyně roku 2009" nad Britney Spears a Kelly Clarkson. K filmu The Last Song, kde hrála, nazpívala i dvě písně - "When I Look At You" a "I Hope You Find It". Tyto dvě písně nechybí v oficiálním soundtracku k filmu. Píseň When I Look At You se stala velkým hitem i na albu The Time Of Our Lives. Výroba čtvrté a zároveň poslední sezóny Hannah Montany začala 18. ledna 2010. V rámci pomoci po zemětřesení na Haiti v lednu 2010 se Miley zúčastnila nahrávání remaků songů "We Are The World:25 For Haiti" a "Everybody Hurts". Její třetí studiové album Can't Be Tamed bylo vydáno 21. června 2010. Titulní skladba nesla název "Can't Be Tamed". Singl byl vydán 18. května a debutoval v Billboard Hot 100 na 8. místě. Kostýmy a pohyby jsou podstatně více provokativní než v minulosti, stávají se terčem mediální kritiky. Po vydání alba si Miley dává pauzu od hudby. Chce se více zaměřit na filmovou kariéru. Miley se také rozhodla odložit přihlášku na vysokou školu - prohlásila: "Pevně věřím, že na školu se můžete vrátit kdykoliv chcete, protože moje babička šla na vysokou školu až v 62 letech. Pracovala jsem tvrdě na tom, abych se dostala na místo, kde teď jsem. Nechci se toho vzdát, chci si to užívat." Miley hrála v již zmíněném filmu The Last Song, který měl premiéru na plátnech kin 31. března 2010 a dostal obecně chabé recenze, stejně tak jako výkon Miley. Nicméně film byl komerčně úspěšný, vydělal celosvětově zhruba 88 milionů dolarů. Kritici z Exhibitor Realtions film označili za "úspěšný přechod Miley Cyrusové k dospělým rolím". Čtvrtá a zároveň poslední sezóna Hannah Montany, nazvaná Hannah Montana Forever, byla uvedena 11. června 2010 v USA, 18. září 2010 v ČR. Konec je naplánovaný na rok 2011. Podle Disney ale pojede rekapitulace všech epizod až do roku 2013. V roce 2010 Miley Cyrus vystoupila také na festivalu Rock in Rio v Lisabonu a Rock in Rio v Madridu. Zde přijala nabídku na několik vlastních koncertních show od producenta Mika Carpy, které proběhnou po odvysílání uvedené rekapitulace všech epizod v roce 2014. Miley tento rok natáčela další dva filmy, LOL a So Undercover. Premiéry se však dočkaly až v roce 2012. V únoru 2011 Miley potvrdila, že udělá prozatím konec s hraním, a vrátí se k hudbě s velkým turné. Miley řekla E!Online: "Teď žádné filmy, jedu na turné." Miley také prohlásila, že je fanoušek Nirvany a Radiohead a tak bude píseň "Smells Like Teen Spirit" zpívat během svého turné Gypsy Heart Tour, začínajícího na konci dubna 2011. 13. února 2011 se Miley Cyrusová zúčastnila 53. udílení cen Grammy. V interview potvrdila, že tento rok absolvuje turné. To bude zahrnovat Jižní Ameriku, Asii a Austrálii. Spekulace, že by se turné mělo skládat ze dvou částí, přičemž druhá část by zahrnovala Spojené státy Americké a Evropu včetně dlouho uvažované České republiky, se nakonec ukázaly jako liché. Miley Cyrusová 5. března 2011 vystoupila v Saturday Night Live, kde nejen zparodovala mnoho slavných lidí, ale i vystoupila se songem "I'm Sorry That I'm Not Perfect", kde zpívá o všem, za co ji lidé poslední dobou odsuzovali (tj. kouření bongu, tančení na tyči během vystoupení se svojí písní Party in the USA na Teen Choice Awards). Také se vrátila na Twitter, kde si účet smazala v roce 2009, kvůli nedostatku soukromí. V březnu 2011, její otec Billy Ray Cyrus v rozhovoru s The View potvrzuje, že Miley jednala s producentem Dr. Luke ohledně nového alba. 29. dubna 2011 se Miley Cyrusová vydává na své nové turné pod názvem "Gypsy Heart Tour", které zahrnovalo Jižní a Střední Ameriku, Filipíny a Austrálii. Miley vysvětlila název takto: "Dříve jsme se hodně stěhovali, jako cikáni. Ale milovala jsem to. Proto Gypsy Heart Tour". Miley dále uvedla, že nové turné je o šíření lásky po celém světě. Turné skončilo 2. července v Austrálii. V červnu 2011 byla jmenována M(Magazine) nejbohatší teenagerskou hvězdou a to se svým ročním odhadem příjmu okolo 120 miliónů dolarů. Zanechala tak za sebou hvězdy, jako je Justin Bieber, Nick Jonas nebo Selena Gomezová. Po vydání alba Cańt Be Tamed oznámila Miley pauzu od hudby a zaměření na hereckou kariéru. Zároveň oznámila, že neplánuje jít v blízké době na vysokou školu a radši se zaměří na svou kariéru. Později také spolupracovala s hudební stanicí MTV na pár dílech série Punḱd, kde se objevila po boku Kelly Osbourne, Justina Biebera, Khloé Kardashian nebo Liama Hemswortha. Adele, Miley Cyrus, Darren Criss, Dave Matthews Band, Maroon 5, Elvis Costello, Pete Seeger, Tom Morello, a Ke$ha přispěli do alba Chimnes of Freedom, které vzdává čest Bobu Dylanovi (jde o nové nahrávky jeho skladeb v podání zmíněných hvězd) a Amnesty International (veškeré zisky jdou na její účet). 4-CD set vyšel 24.1.2012. Miley nazpívala písničku 'You're Gonna Make Me Lonesome When You Go'. V kinech mají premiéru filmy LOL a So Undercover, v obou případech s Miley Cyrus v hlavní roli. První film je remake stejnojmenného francouzského filmu z roku 2008. Miley zde hraje dívku, která se přátelí se všemi špatnými teenagery z okolí, kouří, pije, mluví o sexu, užívá drogy, chodí za školu, její matka se jí přese všechno snaží omlouvat a chránit. Film měl americkou premiéru 4. května 2012. Ve druhém filmu, So Undercover, hraje Miley soukromou detektivku. FBI ji nabídne peníze na urovnání otcových dluhů, když v přestrojení za studentku prestižní univerzity pro ně obstará důležité informace. Filmová premiéra je naplánována na 12. července 2012. Začátkem roku 2012 se Miley na chvíli vrátila k hudbě když nahrála akustické covery svých oblíbených písniček, které později průběžně nahrávala na YouTube. Koncem roku 2012 se také objevila jako hostující postava v seriálu Dva a Půl Chlapa jako dívka Missi, přítelkyně postavy Jakea Harpera. V květnu 2012 vzbudilo velké rozrušení zasnoubení Miley a jejího přítele Liama Hemswortha. Jejich zasnoubení ale dlouho nevydrželo a začátkem září 2013 jejich management potvrdil jejich definitivní zrušení zásnub a zároveň i rozchod. V srpnu 2012 Miley šokovala svým novým vzhledem - ostříhala se nakrátko a barvy obarvila na blond. Své ostříhané vlasy později darovala charitě a zároveň to okomentovala slovy, že se konečně cítí svá. V roce 2013 si Miley najala nového manažera a opustila Hollywood Records. Později bylo potvrzeno, že podepsala smlouvu s nahrávací společností RCA Records, přes kterou vydala v říjnu novou desku - Bangerz. Pilotním singlem se stala letní párty hymna We Cańt Stop, která byla vydána 3. června 2013. Singl se umístil na druhém místě v Billboard Hot 100. Umístil se také na prvním místě v UK nebo Novém Zélandě. Hudební video později zlomilo VEVO rekordy pro nejvíce zhlédnutí během 24 hodin a nejrychlejšího dosažení 100 milionů zhlédnutí, které později sama utvrdila svým hudebním videem k Wrecking Ball. Zahájení Bangerz Tour se konalo ve Vancouveru v Kanadě, dne 14. února 2014. Tour zahrnovalo celkem 80 koncertů na 3 kontinentech. Koncerty se konaly v Severní i Jižní Americe, v Austrálii a na Novém Zélandu a v Evropě. Poslední koncert se konal v Australském Perthu, stejně jako při jejím minulém Gypsy Heart Tour. Toto turné se umístilo jako jedno z nejlepších tour v roce 2014. Na koncertech měla Miley Cyrus k dispozici mnoho rekvizit, např. létající Hotdog, obřího psa, speciální podium přímo mezi diváky na akustickou část koncertu, klouzačku představující její vypláznutý jazyk, po kterém se při zahájení koncertu sklouzla. Během 10. série pomáhala v soutěži The Voice a v 11. sérii se stala přímo jedním z porotců, nahradila Gwen Stefani. V září 2016 se připojila k obsazení seriálu Woodyho Allena Crisis in Six Scenes. V roce 2015 oznámila, že je bisexuální. Zatím posledním počinem v diskografii zpěvačky zůstává její experimentální album Miley Cyrus & Her Dead Petz. V recenzi iReportu získala deska pět bodů ze sedmi; autor článku však podotkl, že by neškodilo zkrátit stopáž nahrávky a dotáhnout ty nejlepší tracky až do úplného konce. Vyjádřil také obavy, že právě kvůli těmto faktorům bude na dílo nejspíše brzy zapomenuto. 2013 - Miley: The Movement - sama sebe EP The Time of Our Lives (2009) Studiová alba Meet Miley Cyrus (2007) Breakout . (2008) The Time of Our Lives (2009) - EP Can't Be Tamed (2010) Bangerz (2013) Miley Cyrus & Her Dead Petz (2015) Younger Now ( . 2017) Živá alba Hannah Montana & Miley Cyrus: Best of Both Worlds Concert (2008) iTunes Live from London (2009) Jako Hannah Montana Hannah Montana (2006) Hannah Montana 2 (2007) Hannah . Montana: The Movie (2009) Hannah Montana 3 (2009) Hannah Montana Forever (2010) Debutové koncertní turné Miley Cyrusové, Best of Both Worlds Tour, proběhlo v roce 2007 pouze v Severní Americe. Miley na turné vystupovala jako ona sama a jako své fiktivní alter ego Hannah Montana a vyhrála cenu 2008 Billboard Touring Award za průlomové představení na turné. Turné bylo nakonec zpracováno v koncertní film s názvem Hannah Montana & Miley Cyrus: The Best of Both Worlds Concert. Film se při svém uvedení stal v prodejnosti lístků číslem jedna a s celkovým výdělkem kolem 70 milionů dolarů byl alespoň dočasně nejúspěšnějším koncertním filmem všech dob (než jej v roce 2009 předstihl Michael Jackson's This Is It). Její druhé koncertní turné, Wonder World Tour (první,které nemá s jejím alter egem, Hannah Montana, nic společného) se konalo v roce 2009. Turné bylo první, které zahrnovalo i koncerty mimo USA, ve Spojeném království a v Irsku. V roce 2011 absolvovala Miley Cyrus svoje třetí turné pod názvem Gypsy Heart Tour. V jeho obsahu se objevily známé písně Miley Cyrusové, ale i cover-verze některých písní, především od Joan Jett. Turné bylo oficiálně zahájeno 29. dubna 2011 prvním koncertem v Ekvádoru. Následovaly další koncerty v Jižní a Střední Americe, na Filipínách a v Austrálii. Závěrečný koncert se konal 2. července 2011 v Perthu. V roce 2015 probíhalo turné Milky Milky Milk Tour, které podporovala vydané páté studiové album Miley Cyrus & Her Dead Petz. Miley navštívila osm měst ve Spojených státech a v Kanadě. Turné začalo 19. listopadu 2015 v Chicagu a poslední vystoupení proběhlo 19. prosince 2015 v Los Angeles. Na turné ji podporovali The Flaming Lips a Dan Deacon.

PERSON

PERSON

009418

... 25. ledna 1971 převzal Idi Amin moc a vládl následující desetiletí s pomocí armády. Za vlády Idiho Amina bylo zavražděno 300 000 Uganďanů, došlo k vyhnání podnikavé indické menšiny a rozvratu ekonomiky. Jeho vláda skončila 13. dubna 1979 po invazi tanzanských vojsk podporovaných ugandským exilem. Situace se mírně zlepšila po návratu Apolla Miltona Oboteho, který byl roku 1985 opětovně svržen. Současný prezident, Yoweri Museveni, je u moci od roku 1986 a patří k nové generaci afrických vůdců. Je však kritizován za návrh ústavní změny, která by mu umožnila ucházet se potřetí o prezidentský post. Za jeho vlády došlo roku 1993 k přijetí nové ústavy, která umožnila znovunastolení tradičních vůdců a obnovu království. Během roku 1993 pak došlo k obnově království Ankole, Buganda, Buňoro-Kitara, Busoga a Toro....

Kdo je prezidentem Ugandy?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Uganda

Současný prezident, Yoweri Museveni, je u moci od roku 1986 a patří k nové generaci afrických vůdců.

Uganda je prezidentská republika, nacházející se ve východní Africe, která hraničí s Keňou na východě, s Jižním Súdánem na severu, s Demokratickou republikou Kongo na západě, se Rwandou na jihozápadě a s Tanzanií na jihu. Součástí Ugandy je i nezanedbatelná část Viktoriina jezera, kterým také procházejí hranice s Keňou a Tanzanií. Uganda má rozlohu 241 548 km2 a žije zde 40 milionů lidí (2017); patří mezi nejhustěji zalidněné země Afriky a počet obyvatel nadále rychle roste. Název země je odvozen z názvu tradičního království Buganda, jehož součástí je jižní část země včetně hlavního města Kampaly. == Historie == O dějinách Ugandy před příchodem Arabů a Evropanů v polovině 19. století se toho ví málo, ale jisté je, že se zde lidé usadili nejpozději v prvním tisíciletí př.n.l. Když sem v 19. století dorazili Arabové a Evropané, narazili na několik nezávislých království, kterými byly především Buganda, Buňoro-Kitara, Nkore a Toro. Největší z těchto království byla Buganda, existující dnes jako součást Ugandy. Dále zde existovala ještě busogská knížectví a několik dalších menších států. S Evropany a Araby sem přišel Islám a křesťanství. Uganda se roku 1888 dostala do správy Britské Východoafrické společnosti a od roku 1894 byla britským protektorátem. 30. června 1896 byl protektorát rozšířen na Buňoro-Kitaru, Busogu, Nkore, Toro a další oblasti, a vzniká protektorát Uganda. Roku 1901 se pak v jeho rámci Nkore a několik menších států sjednotilo do království Ankole. 1. dubna 1902 byly východní oblasti tehdejšího Ugandského protektorátu začleněny do pozdější Keni. Hranice protektorátu doznaly během následujících let ještě několika změn. V červenci 1906 pak došlo v rámci Ugandy ke sjednocení busogských knížectví a vzniku útvaru dnes známého jako království Busoga. Roku 1962 pak získala Uganda nezávislost. Současně vstoupila v platnost nová ústava, která v Ugandě zavedla státní zřízení, jež bylo mixem federace a unitárního státu. Na jejím základě mělo království Buganda (současně jedna ze 4 tehdejších formálních oblastí - vedle Severní, Západní a Východní oblasti) rozsáhlou, a další 4 celky (království Ankole, království Buňoro-Kitara, království Toro a území Busoga) omezenou autonomii. Dále zde bylo 10 distriktů (Acholi, Bukedi, Bugisu, Karamoja, Kigezi, Lango, Madi, Sebei, Teso, Západní Nil) a teritorium Mbale, které autonomii neměly. Roku 1966 první ugandský předseda vlády Apollo Milton Obote provedl státní převrat, zrušil ústavu a prohlásil se prezidentem. Byl to první z řady převratů, které v zemi probíhaly až do poloviny 80. let. 24. května 1966 pak tato krize vyvrcholila krvavým útokem ugandské armády pod vedením generála Idiho Amina na palác bugandského krále, kterému se však podařilo uniknout do exilu ve Velké Británii, kde za podezřelých okolností po třech letech zemřel. K tomuto útoku dal pokyn sám Obote, který se snažil zbavit svých politických soupeřů, jímž byl i bugandský král. 8. září 1967 pak vstoupila v platnost nová ústava, která rušila království a Ugandu přeměnila v centralisticky řízený stát. Bývalá království byla (s výjimkou Bugandy, jejíž území i nadále tvořilo provincii Bugandu se čtyřmi distrikty) přeměněna v pouhé distrikty centralizované Ugandy. 25. ledna 1971 převzal Idi Amin moc a vládl následující desetiletí s pomocí armády. Za vlády Idiho Amina bylo zavražděno 300 000 Uganďanů, došlo k vyhnání podnikavé indické menšiny a rozvratu ekonomiky. Jeho vláda skončila 13. dubna 1979 po invazi tanzanských vojsk podporovaných ugandským exilem. Situace se mírně zlepšila po návratu Apolla Miltona Oboteho, který byl roku 1985 opětovně svržen. Současný prezident, Yoweri Museveni, je u moci od roku 1986 a patří k nové generaci afrických vůdců. Je však kritizován za návrh ústavní změny, která by mu umožnila ucházet se potřetí o prezidentský post. Za jeho vlády došlo roku 1993 k přijetí nové ústavy, která umožnila znovunastolení tradičních vůdců a obnovu království. Během roku 1993 pak došlo k obnově království Ankole, Buganda, Buňoro-Kitara, Busoga a Toro. Obnovená království však nyní mají už jen spíše obřadní funkci bez skutečné autonomie. 17. března 2008 pak ugandská vláda uznala existenci dalšího království - Rwenzururu, vyhlášeného na území, které do 60. let 20. století tvořilo západní části Tora. V zemi řada organizací požaduje přeměnu Ugandy ve federaci, kde by měla tato království i ostatní regiony (v podstatě historické distrikty z 60. let 20. století) postavení spolkových států se stejným stupněm rozsáhlé autonomie (což v letech 1962–1967 nefungovalo). V zemi probíhal od roku 1986 občanský konflikt vedený Boží armádou odporu. Během konfliktu bylo ze svých domovů uneseno mnoho dětí, které byly násilím nuceny bojovat na straně Armády Božího Odporu, vedené Josephem Konym. Od roku 2007 probíhají mírová jednání. Celý konflikt si vyžádal mnoho lidských životů. == Geografie == Přestože je Uganda vnitrozemský stát, má přístup k několika velkým vodním plochám, jako je Viktoriino jezero, Albertovo jezero, jezero Kyoga a Edwardovo jezero. Uganda se rozkládá na plošině s průměrnou nadmořskou výškou okolo 900 m. Převažuje zde tropické podnebí, které se však v různých částech země poněkud liší. Součástí Ugandy jsou i některé pobřežní ostrovy ve Viktoriině jezeře. Nejdůležitější města se nacházejí na jihu u Viktoriina jezera. Zde se nachází Kampala i blízké město Entebbe. === Podnebí === Uganda má tropické podnebí, které je zmírňováno vysokou nadmořskou výškou většiny území (1000 – 1500 m n. m.). Uganda proto byla označována jako "perla Afriky." Srážky postupně od jihu k severu ubývají, jižní část kolem Viktoriina jezera má klima tropického deštného pralesa s celoročními srážkami, zatímco při postupu k severu se postupně objevuje období sucha. == Politika == Od roku 1995 má země novou ústavu. V ní je zakotvena existence jednokomorového Národního parlamentu (National Parliament) s 303 poslanci s pětiletým funkčním obdobím, z nichž 81 nominují různé zájmové skupiny včetně žen a ugandské armády. Zbytek (214 poslanců) je voleno přímo. Podle této ústavy byl také omezen vliv prezidenta a posílen vliv parlamentu. Prezident je současně hlavou státu i vlády. Jmenuje předsedu vlády, který mu pomáhá při plnění jeho úkolů. Ve snaze omezit sektářské násilí politických stran zavedl současný prezident Yoweri Museveni po svém nástupu do funkce v roce 1986 zákaz jejich politických aktivit. Politické strany sice i nadále existovaly, ale nesměly kandidovat ve volbách, v nichž se volily pouze osobnosti (i když mohly být členy některé politické strany). V referendu konaném 28. července 2005 se však hlasující vyslovili pro zrušení tohoto 19letého zákazu. Řada organizací požaduje přeměnu Ugandy ve federaci. === Přehled nejvyšších představitelů === 9. 10. 1962 - 9. 10. 1963 – Sir Walter Fleming Coutts – generální guvernér reprezentující britskou monarchii jako hlava státu 9. 10. 1963 - 2. 3. 1966 – Sir Edward Mutebi Mutesa II. – prezident; KY 15. 4. 1966 - 25. 1. 1971 – Apolo Milton Obote – prezident; UPC 25. 1. 1971 - 21. 2. 1971 – Idi Amin Dada Oumee – vojenská hlava státu; voj. 21. 2. 1971 - 13. 4. 1979 – Idi Amin Dada Oumee – prezident; voj. 13. 4. 1979 - 20. 6. 1979 – Yusufu Kironde Lule – prezident; UNLF 20. 6. 1979 - 11. 5. 1980 – Godfrey Lukongwa Binaisa – prezident; UNLF 12. 5. 1980 - 22. 5. 1980 – Paulo Muwanga – předseda vojenské komise; UNLF 22. 5. 1980 - 15. 12. 1980 – Saulo Musoke, Polycarp Nyamuchoncho, Yoweri Hunter Wacha-Olwol – prezidentská komise 17. 12. 1980 - 27. 7. 1985 – Apolo Milton Obote – prezident; UPC 27. 7. 1985 - 29. 7. 1985 – Basilio Olara Okello – předseda Vojenské rady; voj. 29. 7. 1985 - 26. 1. 1986 – Tito Lutwa Okello – předseda Vojenské rady; voj. 26. 1. 1986 - 29. 1. 1986 – Yoweri Kaguta Museveni – velitel Národní armády odporu; voj./NMR od 29. 1. 1986 – Yoweri Kaguta Museveni – prezident; NMR === Administrativní členění === Uganda se člení na 127 distriktů, formálně seskupených do 4 oblasti: Centrální, Severní, Východní a Západní. Hlavní město má zvláštní statut. Distrikty jsou většinou pojmenované podle svého správního centra. === Významná města === Kampala - hlavní - 954 000 obyvatel Džindža - 61 000 obyvatel Mbale - 54 000 obyvatel Masaka - 49 000 obyvatel == Ekonomika == HDP v 90. letech minulého století mírně rostl (až k 400 USD na hlavu), přesto je však země velice chudá. Ekonomice pomáhá stabilní politická situace a Uganďané žijící v zahraničí, kteří příbuzným posílají peníze (remitence) a investují do ekonomiky. Růst však zpomaluje epidemie AIDS, protože v Ugandě je asi 2 miliony lidí nakaženo, navíc právě v této zemi byl objeven. Země vyváží kávu a dováží potraviny. Místní měnou je ugandský šilink. == Obyvatelstvo == Uganda je vlastí mnoha různých etnických skupin, z nichž žádná nemá většinu. Nejpočetnější jsou kmeny Ganda a Karamodžong. Hovoří se zde přibližně 40 různými jazyky. Po osamostatnění Ugandy se stala angličtina úředním jazykem. Jazykem s nejvyšším počtem mluvčích je luganda, jímž se hovoří v Bugandě. V dalších oblastech Ugandy se hovoří místními kmenovými jazyky (na severu Ugandy je to např. jazyk Lacholi, patřící ke kmenu Acholi). Na africké poměry je tu gramotnost poměrně vysoká - 69,9 %. V Ugandě je povinné školné, které chudým Uganďanům zamezuje v přístupu ke vzdělání. Střední věk obyvatelstva je 14 let až 11 let, Uganda je země s nejmladší populací na světě. Celkem 49,4 % populace je mladší čtrnácti let a v této kategorii je Uganda první na světě.Mezi nejčastější onemocnění vyskytující se v Ugandě patří malárie, HIV/AIDS, TBC, hepatitida. === Náboženství === Křesťanství a Islám se v Ugandě začaly šířit v 60. letech 19. století, kdy sem poprvé dorazili misionáři obou vyznání, snažící se vnutit své náboženství bugandskému králi. V současnosti vypadá náboženské složení obyvatelstva následovně: 33% katolíci, a 33% protestanti, 16% muslimové a 18% různé domorodé víry. V Ugandě, i přes různé vyznání jejích obyvatel, nedochází ke konfliktům s náboženským kontextem. == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Uganda ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Uganda ve Wikislovníku Kategorie Uganda ve Wikizprávách Archivní mapy Afriky a Ugandy z 50. let 20. století na webu "The Kinji Imanishi Digital Archive" Country of Origin Information Report - Uganda [online]. UK Border Agency, 2011-04-15, rev. 2011-04-26 [cit. 2011-12-10]. Dostupné online. (anglicky) Uganda - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-20]. Dostupné online. (anglicky) Uganda (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-20]. Dostupné online. (anglicky) Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Uganda Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-20]. Dostupné online. (anglicky) Bureau of African Affairs. Background Note: Uganda [online]. U.S. Department of State, 2011-08-10 [cit. 2011-08-20]. Dostupné online. (anglicky) CIA. The World Factbook - Uganda [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-20]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Nairobi. Souhrnná teritoriální informace: Uganda [online]. Businessinfo.cz, 2009-09-13 [cit. 2011-08-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky) INGHAM, Kenneth, a kol. Uganda [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-20]. Dostupné online. (anglicky)

PERSON

PERSON

000804

... Město leží na severu Kentucky na hranicích se státem Indiana. Louisville je sídlem Jefferson County. Jeho rozloha činí 1032 km2. V roce 2010 v Louisville žilo 741 096 obyvatel, včetně aglomerace 1,2 milionu. Město bylo založeno roku 1778. O městu se často říká, že je to nejsevernější jižní město a nejjižnější severní město. Je to dáno tím, že se tu mísí kultura jak amerického Jihu, tak Středozápadu. Louisville je také proslaveno závody koní, nachází se zde například závodiště Churchill Downs....

Kdy bylo založeno město Louisville?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Louisville

Město bylo založeno roku 1778.

Louisville je nejlidnatější město v americkém státě Kentucky a šestnácté nebo dvacáté sedmé nejlidnatější město ve Spojených státech (záleží na způsobu počítání obyvatel). Město leží na severu Kentucky na hranicích se státem Indiana. Louisville je sídlem Jefferson County. Jeho rozloha činí 1032 km2. V roce 2010 v Louisville žilo 741 096 obyvatel, včetně aglomerace 1,2 milionu. Město bylo založeno roku 1778. O městu se často říká, že je to nejsevernější jižní město a nejjižnější severní město. Je to dáno tím, že se tu mísí kultura jak amerického Jihu, tak Středozápadu. Louisville je také proslaveno závody koní, nachází se zde například závodiště Churchill Downs. Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 597 337 obyvatel. 70,6% Bílí Američané 22,9% Afroameričané 0,3% Američtí Indiáni 2,2% Asijští Američané 0,1% Pacifičtí ostrované 1,8% Jiná rasa 2,3% Dvě nebo více ras Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 4,5% populace. Šimon Agranat - předseda Nejvyššího soudu Státu Izrael Muhammad Ali - boxer Nicole Scherzingerová - zpěvačka Jennifer Lawrence - herečka Ťiou-ťiang, Čína La Plata, Argentina Mohuč, Německo Montpellier, Francie Perm, Rusko Quito, Ekvádor Tamale, Ghana

DATETIME

DATETIME

010686

Levandule (Lavandula) je rod rostlin patřící do čeledě hluchavkovité (Lamiaceae), obsahující 20–40 druhů. Jsou to obvykle polokeře, někdy jen vytrvalé byliny a kvetou modrým, bílým nebo růžovým květem. Rod je znám především pro svou nezaměnitelnou vůni. Bývají často pěstovány v kultuře, v českých podmínkách se nejčastěji pěstuje druh levandule úzkolistá, známá též jako levandule lékařská (Lavandula angustifolia). == Popis == Jsou to nejčastěji polokeře nebo keříky, někdy též vytrvalé byliny s dřevnatějícími bázemi. Listy jsou zpravidla jednoduché, celokrajné, nekdy též zubaté nebo zpeřené. Květy jsou oboupohlavné, drobné; trubkovitý kalich je pokryt žláznatými chlupy obsahujícími...

Jakou barvu má levandule?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Levandule

Jsou to obvykle polokeře, někdy jen vytrvalé byliny a kvetou modrým, bílým nebo růžovým květem.

Levandule (Lavandula) je rod rostlin patřící do čeledě hluchavkovité (Lamiaceae), obsahující 20–40 druhů. Jsou to obvykle polokeře, někdy jen vytrvalé byliny a kvetou modrým, bílým nebo růžovým květem. Rod je znám především pro svou nezaměnitelnou vůni. Bývají často pěstovány v kultuře, v českých podmínkách se nejčastěji pěstuje druh levandule úzkolistá, známá též jako levandule lékařská (Lavandula angustifolia). == Popis == Jsou to nejčastěji polokeře nebo keříky, někdy též vytrvalé byliny s dřevnatějícími bázemi. Listy jsou zpravidla jednoduché, celokrajné, nekdy též zubaté nebo zpeřené. Květy jsou oboupohlavné, drobné; trubkovitý kalich je pokryt žláznatými chlupy obsahujícími aromatické silice, koruna je silně či jenom nevýrazně dvoupyskatá. Umístěny jsou v lichopřeslenech klasovitě nahloučených na koncích květonosných lodyh. Opylovány jsou hmyzem, plodem je tvrdka. == Ekologie a rozšíření == Zástupci rodu jsou rozšířeny na severní polokouli od Kanárských ostrovů přes Středomoří a severní Afriku včetně saharských států až po Arabský poloostrov a Indický subkontinent. Jejich obvyklým biotopem jsou suché nízké křoviny, zvané garrigue. == Použití == Některé druhy se používají jako okrasné rostliny. Uplatní se při výsadbě ve skupinách, kdy vytvářejí krásný kvetoucí koberec. Silice, zvaná levandulový olej, se užívá v lékařství, kosmetice a aromaterapii; má protizánětlivé, antiseptické a repelentní účinky. Široké využití má druh v gastronomii jako koření, na výrobu sirupů či jako pot-pourri. Jde také o medonosné rostliny. == Pěstování == Levandule je rostlina, které velmi dobře snáší sucho a nejlépe se jí daří v lehkých hlinitopísčitých, písčitých nebo štěrkovitých, dobře odvodněných půdách. Vyžadují plně osluněné stanoviště s dobrou cirkulací vzduchu. Prospívají i bez přihnojování, při velké vlhkosti či přemokření mohou trpět uhníváním kořenů. == Vybraní zástupci == Rod je aktuálně dělen do tří podrodůː Podrod Lavandula Lavandula angustifolia (levandule úzkolistá) – Pyrenejský poloostrov, Provence, Itálie Lavandula lanata – jižní Španělsko Lavandula latifolia – Pyrenejský poloostrov, Provence, Itálie Lavandula dentata (levandule zubatá) – Španělsko, severní Afrika Lavandula pedunculata – Maroko, Pyrenejský poloostrov Lavandula stoechas (levandule korunkatá) – většina Mediteránu Lavandula viridis – jih Pyrenejského poloostrova, Madeira Lavandula x allardii Lavandula x ginginsii Lavandula x heterophylla Podrod Fabricia Lavandula canariensis – Kanárské ostrovy Lavandula multifida – západní StředomoříLavandula minutolii – Kanárské ostrovy Lavandula buchii – Kanárské ostrovy (Tenerife) Lavandula pinnata – Kanárské ostrovy, Madeira Lavandula rotundifolia – Kapverdy Lavandula antineae – centrální Sahara Lavandula aristibracteata – Somálsko Lavandula bipinnata – Indie Lavandula citriodora – Arabský poloostrov Lavandula coronopifolia – široký areál od Kapverd přes severní Afriku a Arábii po Írán Lavandula dhofarensis – pohoří Dhofar, Omán Lavandula gibsonii – západní Ghát, Indie Lavandula macra – jih Arabského poloostrova, Somálsko Lavandula maroccana – pohoří Atlas v Maroku Lavandula nimmoi – Sokotra Lavandula pubescens – Egypt, Blízký východ, Arabský poloostrov, Jemen Lavandula saharica – jižní Alžírsko Lavandula samhanensis – pohoří Dhofar, Omán Lavandula somaliensis – Somálsko Lavandula sublepidota – Írán Lavandula subnuda – Omán, Spojené arabské emiráty Lavandula tenuisecta – pohoří Atlas v Maroku Lavandula x chaytorae Lavandula x christiana Lavandula x intermediaPodrod Sabaudia Lavandula atriplicifolia – západ Arabského poloostrova, Egypt Lavandula erythraeae – Eritrea == Reference == V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lavandula na anglické Wikipedii. == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu levandule ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo levandule ve Wikislovníku Taxon Lavandula ve Wikidruzích Pěstování levandule

ADJ_PHRASE

OTHER

011623

... Kávovníky rostoucí v těchto výškách jsou méně odolné proti škůdcům a chorobám, jsou také velmi choulostivé na mrazíky. Vyhovují mu mírnější teploty nepřesahující 24 °C. Plody poskytují nejkvalitnější kávová zrna. Káva z tohoto druhu má nízký obsah kofeinu a její chuť je jemná a nasládle lahodná. Tvoří až 70 % z celkové produkce kávy na světě. Její zpracování je poměrně náročné, zrna se zpracovávají takzvanou "mokrou metodou", což znamená, že káva projde procesem fermentace. Tento způsob zpracování je finančně náročnější, a proto je také výsledná cena této kávy vyšší než u ostatních druhů. Druhým významným kávovníkem je robusta. Vyznačuje se tmavší barvou, výraznější, zemitější (drsnější), méně vytříbenou chutí než arabský kávovník....

Je robusta významným kávovníkem?

https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%A1va

Druhým významným kávovníkem je robusta.

Káva je (obvykle horký) nápoj z upražených a rozemletých semen plodů kávovníku. Označují se tak i samotná semena, případně semena rozemletá na prášek. Káva je charakteristická svou silnou vůní (aroma) a černou barvou. Obsahuje mimo jiné alkaloid kofein, který povzbuzuje srdeční činnost a zvyšuje krevní tlak. Především se káva pije pro své povzbuzující účinky. Je také velmi oblíbeným nápojem při setkávání lidí a je často podávána po jídle (jako jakási "tečka" či pro lepší trávení). Káva se odborně připravuje jako směs z různých druhů kávovníku. Nejčastěji se setkáváme s druhem Coffea robusta a Coffea arabica (méně používané Coffea excelsa a Coffea liberica se na trhu vyskytují zřídka). Pro přípravu kávy v našich zeměpisných šířkách se používají jen dva základní typy: káva arabica a robusta. Arabika (cca 70 % světové produkce) je káva s menším obsahem kofeinu a širokým spektrem jemných chutí a vůní. Pěstuje se ve větších nadmořských výškách (900–2800 m n. m.), často na sopečné půdě, či jako lesní forma (např. etiopská káva Harar či Wild Forest). Zrna jsou větší než u robusty a během pražení i při samotné přípravě nápoje jsou zrnka arabiky velice citlivá na teplotu. Robusta je méně náročná odrůda kávovníku. Její podíl na světové produkci je asi 25 %. K největším producentům patří Brazílie, Vietnam, Kolumbie a Indonésie. Zrnka jsou menší, obsahují cca 2x více kofeinu a nápoj je chuťově výraznější, zemitější. Káva je po ropě nejprodávanější komoditou na světě [zdroj?]. == Kávovník == Kávová semena jsou semena plodů rostliny zvané kávovník. Jedná se o ovoce. Plod lze přirovnat k tvrdé třešni, nejen tvarem, ale i barvou, která bývá v době sklizně červená nebo červenofialová. Uvnitř plodu jsou ukryta dvě proti sobě položená semena – zelená kávová zrna. Tato rostlina patří do čeledi mořenovitých rostlin. Původně divoce rostoucí strom se pěstuje na kávovníkových plantážích na mnoha místech celého světa buď jako strom nebo keř. Existující druhy kávovníků se mezi sebou kříží a šlechtí se, aby bylo dosaženo větší odolnosti proti škůdcům, kteří pokud napadnou kávovníky na plantážích, mohou způsobit rozsáhlé škody. Například cizopasná houba dokáže totálně zničit i celé plantáže. Jako příklad této zkázy můžeme uvést ostrov Cejlon, kde musely být kávovníkové plantáže zcela nahrazeny čajovníky. Pravlastí kávovníku je africký kontinent, konkrétně Etiopie. Zde existuje oblast Kaffa kde káva dodnes roste i divoce. Odtud se káva dostala do Arábie, která je považována za kolébku kávy - nápoje. V současné době se ovšem kávovníky pěstují po celém světě. Všude v oblastech, kde je pro jejich růst příznivé podnebí a další ekologické a ekonomické podmínky. Kávovníky v průběhu svého růstu potřebují dostatek vláhy i slunce, proto se jim nejlépe daří ve vlhkém tropickém pásmu. Každému druhu kávovníku ale vyhovuje trochu odlišné podnebí. Kávovníkové stromy nebo keře se dožívají poměrně vysokého věku (až třiceti let), ovšem v této době už poskytují nižší úrodu; nejvyšší výnosy dávají kávovníky po pěti až šesti letech. Co nejvyšším výnosům je třeba pomoci správnou péčí. Kávovníky se musí, stejně jako jiné pro nás méně exotické rostliny, pravidelně přihnojovat, prořezávat a chránit nově vzrostlé rostliny proti prudkému a žhnoucímu slunci. Z jednoho keře lze získat až 2,5 kg zelené kávy a z té 0,5 kg pražené kávy. Existují tři základní druhy kávovníků, které se odlišují růstem, svými nároky na pěstování i finální chutí kávy. Oblast, ve které kávovník roste, má rovněž vliv na chuť kávy. Kávovníky pěstované ve vyšších nadmořských výškách poskytují kávová zrna jemnější chuti a s nižším obsahem kofeinu. Mezi nejvýznamnější druh kávovníku patří Arabský kávovník. Roste ve vysokých nadmořských výškách. Kávovníky rostoucí v těchto výškách jsou méně odolné proti škůdcům a chorobám, jsou také velmi choulostivé na mrazíky. Vyhovují mu mírnější teploty nepřesahující 24 °C. Plody poskytují nejkvalitnější kávová zrna. Káva z tohoto druhu má nízký obsah kofeinu a její chuť je jemná a nasládle lahodná. Tvoří až 70 % z celkové produkce kávy na světě. Její zpracování je poměrně náročné, zrna se zpracovávají takzvanou "mokrou metodou", což znamená, že káva projde procesem fermentace. Tento způsob zpracování je finančně náročnější, a proto je také výsledná cena této kávy vyšší než u ostatních druhů. Druhým významným kávovníkem je robusta. Vyznačuje se tmavší barvou, výraznější, zemitější (drsnější), méně vytříbenou chutí než arabský kávovník. Robusta není tolik náročná na pěstování, je odolnější proti škůdcům a poskytuje vyšší výnosy. Tomuto kávovníku vyhovuje stálejší počasí s vyššími teplotami. Nejlépe snáší teploty kolem 30 °C. Kávová zrna jsou zpracována tzv. "suchou metodou", která není tak finančně náročná. Výsledkem je cena výrazně nižší. Používá se především do směsí s ostatními druhy. Ve směsi s arabikou snižuje cenu. Nejméně významným druhem kávovníku je Coffea liberica. Vzrůstem je všech druhů kávovníku je nejvyšší. Dorůstá až 18 metrů (arabika 8 m, robusta 10 m). Je velmi silný a plody mají i velká zrna, která jsou hořké chuti. Liberica sice poskytuje velké výnosy, ovšem kvalita je považována za pouze průměrnou. Na našem trhu se prodávají převážně směsi kávy, většinou se skládají z více základních druhů zrn. Teprve správnou kombinací vhodně zvolených druhů se vytvoří směs s harmonickou a ucelenou chutí. Tzv. "čisté druhy" jsou k dostání pouze ve specializovaných obchodech. Směsi se většinou připravují ze zelených zrn a teprve pak se dohromady praží. Při výběru směsi jsou rozhodující nejen požadované vlastnosti, ale také cena. Nejčastěji a nejvíce se pije káva ze zrnek druhu arabika a robusta. Aby výsledná káva byla co nejlepší chuti, záleží nejen na odrůdě pěstovaných kávovníků, ale především na sklizni plodů, následném zpracování kávových zrn, na správném pražení, uskladnění a expedování kávových žoků. Každá z těchto dílčích prací má pevná pravidla a jejich nedodržení se vždy projeví negativně na výsledné chuti kávy. == Příprava kávy == Příprava kávy má mnoho způsobů, nejčastěji se používá: filtrovaná káva (drip), espresso, vacuum pot, Aeropress, cafeteria (french press), mokka press, instantní káva, turecká mokka, v Česku a na Slovensku také tzv. turecká káva (která se však liší od kávy připravované v Turecku). Existují i alternativy k espressu. Pro každou jednotlivou přípravu je důležité především použít kvalitní čerstvě praženou kávu a čistou vodu. Je také důležité dodržet správný postup přípravy. Jedním z rozhodujících faktorů je správné mletí kávy. Zároveň se doporučuje především pro přípravy filtrovaných káv čerstvě a světle praženou kávu. === Turecká káva === Turecká káva, tzv. "turek" se připravuje slitím jemně namleté kávy v šálku. Tato příprava kávy je populární a tradiční v Česku a na Slovensku. Tento způsob přípravy kávy není v jiných zemích obvyklý a má své nevýhody. Prudké spaření kávy je velmi nešetrné a uvolňuje třísloviny, které mají za následek nakyslou až řezavou chuť kávy.[zdroj?] === Turecká mokka === Turecká mokka je tradiční způsob pití kávy ve Středomoří, především v Řecku, Turecku a na Blízkém východě. Pro přípravu se využívá kovová konvička zvaná "džezva, ibrik". Turecká mokka je všeobecně asi jedna z nejsilnějších káv co se obsahu kofeinu týče. Přestože je silnější, je její chuť kultivovanější než u "českého turka". Pravá turecká káva je ve většině případů připravována rovnou s cukrem a kořením. Používá se skořice, vanilka a kardamom. Káva bez těchto uvedených ingrediencí, včetně cukru, se pije jen při smutečních hostinách. Do džezvy nasypeme velmi jemně semletou kávu s kořením a cukrem v poměru cca 3:1, zalijeme studenou vodou (jen ve výjimečných případech mírně předehřátou), postavíme na tepelný zdroj a čekáme kdy káva poprvé vzkypí. Když obsah díky pomalému ohřevu uzavře zúženou část, dochází k nejdůležitější fázi přípravy, pomalé propařování. Jakmile káva vzkypí tak, že už by z džezvy přetekla, odstavíme ji na asi půl minuty a celý proces opakujme dle chuti a potřeby, obvykle celkem čtyřikrát. V žádném případě nápoj nepřivedeme k varu, káva připravená touto cestou zdaleka nedosahuje chuťových kvalit, které sebou už jako surovina nese. S vařící vodou se připravuje pouze a výlučně, pravý český turek. Díky velmi jemnému mletí, které je pro tento způsob přípravy kávy nutné, se drží sedlina na dně džezvy, takže není třeba kávu filtrovat a můžeme jí pohodlně servírovat přímo do šálků bez plovoucích zrnek na hladině. Nápoj je díky této přípravě také vydatnější a podává se bez mléka, jen se sklenicí vody. === Další způsoby === Může jít o filtrovanou kávu, označovanou i jako drip, nebo o přípravu kávy v kafetieru (cafetier, french press). Aeropress je příprava kávy v přístroji, kde je káva stlačována vzduchovým válcem přes filtrační papír. Metoda a přístroj byla vynalezena v roce 2005. Vacuum pot (kávový sifon) – jedná se o přípravu filtrované kávy. Káva je díky přetlaku vodní páry vytlačena přes filtr do skleněné nádoby. Moka, moka press, je způsob přípravy v kovové konvičce. Jsou typy konviček, které jsou kombinací kovu a porcelánu. Principem je, že voda se zahřívá až se změní v páru, která ze spodní části probublá přes kovové sítko naplněné kávou do vrchní nádobky, nebo přímo do šálků. Existují ale i tradiční přípravy kávy často spojené s místní kulturou jednotlivých zemí. Příkladem je příprava kávy ve Vietnamu nebo etiopský kávový obřad, kdy se káva sváží s keramické konvičce tzv. jebena (džebena). == Arabský rituál pití kávy == U nás je znám především italský "rituál" pití kávy; starší a trochu složitější je rituál arabský. Nabídnutou kávu prakticky nelze odmítnout. Kávu obvykle roznáší člověk, který je obdobou "našeho" číšníka, má tácek a na něm šálky. Nabídne kávu, tu host vypije a pokud chce další, položí šálek na tácek dnem dolů, tedy do standardní pozice. Pokud však už další kávu nechce, položí šálek dnem vzhůru nebo na stranu. To je často pro Evropany i Američany trochu problém, stavějí šálky dnem dolů a "číšník" jim s úsměvem nalévá další a další kávu. == Zdraví == V r. 2017 byla vypracována na základě 201 metanalýz souhrnná studie kompletující dostupné poznání (do června 2017) týkajících se vlivu konzumace kávy na lidské zdraví; podkladem byly většinou observační studie, které dokládají vztah (korelaci), nicméně nejsou schopny prokázat příčinnou souvislost (viz korelace neimplikuje kauzalitu). Na populační úrovni je pití kávy spojeno s nižší celkovou úmrtností, s nižší úmrtností na kardiovaskulární onemocnění a s nižším výskytem rakoviny, zvláště rakoviny prostaty, dělohy, rakoviny kůže (melanomové i nemelanomové) a rakoviny jater. Dále je prokázána souvislost mezi konzumací kávy a lepšího metabolického zdraví, včetně nižšího výskytu diabetu typu 2, metabolického syndromu, žlučových kamenů, dnou a ledvinovými kameny. Zvláště statisticky výrazně je prokázán příznivý vztah mezi pitím kávy a jaterními potížemi (snížená pravděpodobnost jaterní fibrózy, jaterní cirhózy, úmrtnosti na jaterní cirhózu a chronického onemocnění jater). Konečně byl v literatuře publikován statisticky významná souvislost mezi pitím kávy a nižším výskytem Parkinsonovy choroby, klinické deprese a Alzheimerovy choroby. Celkově chybí statisticky přesvědčivé důkazy negativní účinků pití kávy s výjimkou těch, které se vztahují k těhotenství (pití kávy v těhotenství je spojeno s nízkou porodní hmotností, předčasnými porody i spontánními potraty a také s akutní dětskou leukémií) a dále s výjimkou negativní souvislosti vysoké konzumace kávy a zvýšeného rizika vzniku zlomenin u žen. Jako nejvhodnější množství kávy maximalizující předpokládané příznivé zdravotní účinky kávy byly doporučeny 3-4 šálky kávy denně. Takovéto množství kávy navíc neobsahuje dostatečné množství kofeinu, aby se mohl projevit jeho močopudný účinek a tudíž z hlediska příjmu tekutin je toto množství kávy shodné s pitím stejného množství vody. === Pití kávy a rakovina === V roce 2016 Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC) konstatovala, že pití kávy nemůže klasifikovat jako karcinogen. Pouze pití horkých nápojů (včetně kávy) tato agentura klasifikuje jako pravděpodobný karcinogen pro člověka (skupina 2A). == Čerstvost kávy == Káva vydrží opravdu čerstvá pouze několik dní max. týdnů. Pražená káva je tepelně opracovaný produkt. Obsahuje těkavé látky a oleje, které na vzduchu i v různých atmosférách žluknou. Většina prodávaných káv jsou již žluklé, vyčpělé kávy. Ať se jedná o obyčejné nejlevnější kávy typu robusta, tak i kávy renomovaných značek, na které lidi nenechají dopustit. == Mletí zrnkové kávy == Při přípravě kávy je nejlépe umlít pouze tolik kávy, kolik se přímo spotřebuje – mletá káva si nedokáže dlouho držet své aroma. To se rychle ztrácí - asi do 15 minut po umletí. Orientační hrubost mletí: velmi jemné (na prach) – turecká káva (Džezva) jemné – Espresso střední - Filtrovaná káva, překapávaná káva (French press, aeropress, chemex a drip) hrubé mletí – Mokka == Plantážní káva == Tímto pojmenováním se typicky rozumí jakostní jednodruhová káva, která má původ v nějakém konkrétním zeměpisném místě, kde byla sbírána. Podle těchto oblastí se také odvíjí konkrétní typické chuťové vlastnosti kávy. == Druhy kávy == Kávu lze rozdělit do několika skupin podle způsobu a okolností zpracování: Zrnková káva Mletá káva Porcovaná káva Fair trade káva Instantní káva Bio káva BezkofeinováPříprava a pití kávy v bojových polních podmínkách == Odkazy == === Reference === === Literatura === AUGUSTÍN, Jozef. U kávy o kávě a kávovinách (původním názvem: Pri káve o káve a kávovinách). Překlad Katarína Kašpárková Koišová. aktualizované a rozšířené. vyd. Brno: Jota, 2016. 360 s. ISBN 978-80-7462-850-4. === Související články === Kavárna Barista Mistr kávy Latté art Káva bez kofeinu Instantní káva (rozpustná káva) Easy Serving Espresso Kávové odrůdy Julius MeinlDruhy přípravy kávyCappuccino Espresso (preso) Moccacino Moka Alžírská káva Holandská káva Irská káva Karibská káva Café au lait Caffè crema Vídeňská káva Vídeňská melangeNádoby a zařízení na přípravu kávyDžezva Kávovar Presovač Moka konvička (bialettka) French press === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu káva ve Wikimedia Commons Encyklopedické heslo Káva v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Slovníkové heslo káva ve Wikislovníku Téma Káva ve Wikicitátech Historie Víte, jak udělat espreso a kapučíno? - ekonomika.idnes.cz (slovensky) Káva – nápoj plný otáznikov - primar.sme.sk Jak se co dělá: Káva Jak na lepší kávu (hobby.idnes.cz)

VERB_PHRASE

YES_NO

003222

Death metal je hudební styl vycházející z heavy metalu. První death metalové skupiny vznikaly v první polovině osmdesátých let ve Spojených státech. Jednou z prvních kapel byli američtí Death. Death metal je velmi těžké přesně definovat, většina kapel hrající death metal je ovlivněna jinými styly nebo hraje přímo kombinaci několika stylů. Může obsahovat hrubé nebo temné texty zaměřené na smrt jako nihilistickou metaforu (což neplatí ve všech případech) nebo na témata jako brutalita, satanismus, politika nebo pocity beznaděje. Skladby nemají pevnou strukturu, místo toho se klade důraz na rozvíjení motivů. Žánr se často spojuje s podladěnými, technicky náročnými kytarami, rychlými údery, energičností a komplikovanou rytmikou. Kvůli větší zuřivosti se používají neobyčejně rychlé bicí. Zpěv se většinou skládá z bručení, vrčení a blábolení, anglicky nazývaného "death grunts" nebo growling. Někdy se používá také screaming. Někdy je mylně nazýván "hrdelním zpěvem"....

Jak se anglicky nazývá zpěv, který se skládá z bručení, vrčení a blábolení?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Death_metal

Zpěv se většinou skládá z bručení, vrčení a blábolení, anglicky nazývaného "death grunts" nebo growling.

Death metal je hudební styl vycházející z heavy metalu. První death metalové skupiny vznikaly v první polovině osmdesátých let ve Spojených státech. Jednou z prvních kapel byli američtí Death. Death metal je velmi těžké přesně definovat, většina kapel hrající death metal je ovlivněna jinými styly nebo hraje přímo kombinaci několika stylů. Může obsahovat hrubé nebo temné texty zaměřené na smrt jako nihilistickou metaforu (což neplatí ve všech případech) nebo na témata jako brutalita, satanismus, politika nebo pocity beznaděje. Skladby nemají pevnou strukturu, místo toho se klade důraz na rozvíjení motivů. Žánr se často spojuje s podladěnými, technicky náročnými kytarami, rychlými údery, energičností a komplikovanou rytmikou. Kvůli větší zuřivosti se používají neobyčejně rychlé bicí. Zpěv se většinou skládá z bručení, vrčení a blábolení, anglicky nazývaného "death grunts" nebo growling. Někdy se používá také screaming. Někdy je mylně nazýván "hrdelním zpěvem". Death metal je známý svým prudkým tempem, nepředvídatelnými změnami ve struktuře, a extrémně rychlými a komplikovanými kytarami a bicími, i když se některé kapely zaměřují spíš na rychlost a surovost než na techniku hraní. Kapely tohoto stylu často využívají hluboce podladěné kytary a baskytary a také dvojkopákové bicí. Toto je sice standard, ale některé kapely používají i jiné nástroje, např. klávesy a saxofon. Death metal je většinou neobyčejně fyzicky náročný na muzikanty, především ve své nejkomplikovanější formě. Deathmetalové texty se většinou zaobírají nihilistickými tématy více než ostatní formy rockové hudby (s výjimkou black metalu), využívají "zvrácenosti", aby poukázaly na hlubší souvislosti. Žánr, původem odnož thrash metalu, vznikl, aby vzdával hold temným, principiálním idejím, které zůstávaly v metalu nevyužity. Zaměření se na smrt a extrémy dalo podnět na pojmenování žánru. Existují tři teorie o původu termínu "death metal". První se vztahuje na skladbu s názvem "Death Metal" od kapely Possessed z jejich prvního alba "Seven Churches" (1985). Ale toho roku se také objevila skladba "Death Metal" na albu "Power from Hell" od anglických thrasherů Onslaught. Také demo kapely Death se nazývalo "Death by Metal". Druhá teorie tvrdí, že žánr byl pojmenován podle průkopníků tohoto stylu, Death. Říká se, že jejich strohý název se ujal jako jméno pro nový metalový žánr. Třetí teorie se objevila roku 2003, když Quorthon, zesnulý zakladatel blackmetalové skupiny Bathory, v rozhovoru s britským novinářem vyhlásil, že on vymyslel pojem "death metal" už v roce 1984, i když jeho kapela nikdy k death metalu nepatřila. Death metal se vyvinul z thrash metalu. Thrash metal je žánr extrémů: rychlá tempa, hlučnost, nestálost, řev (screaming) a nepředvídatelné struktury skladeb. Thrash-metalové kapely experimentovaly s novými technikami a nápady, aby posunuly žánr dál od komerčního rocku. Nejextrémnější thrash-metalové kapely vytvořily proto death-metalový zvuk tím, že hrály ještě rychlejší, tvrdší a temnější thrash. Okolo roku 1983 se začaly formovat agresivní americké kapely jako floridští Death, kalifornští Possessed a chicagští Master. Ze jmenovaných kapel jako první vydali ukázku "raného death metalu" Possessed, a to album "Seven Churches" (1985), dál také Švýcaři Messiah (album "Hymn to Abramelin – 1986) a Kanaďané Slaughter (Strappado – 1986); v roce 1987 potom Death vydali "Scream Bloody Gore" a Necrophagia "Season of the Dead". Morbid Angel je další kapela, která silně ovlivnila death-metalovou scénu početnými demo nahrávkami. Tyto "rané death-metalové" kapely vytvořily žánr, který se podstatně liší od svého nejbližšího příbuzného, thrash metalu. Koncem 80. let se začal hrát death metal ve Skandinávii, obzvlášť ve Švédsku. Začátkem 90. let vydaly svoje první alba kapely jako Nihilist (později Entombed), God Macabre, Carnage (později Dismember), Unleashed a Grave. Jejich styl se zakládal na odlišném kytarovém zvuku, který se značně nechal inspirovat zvukem britských grinderů Unseen Terror. Když se na to podíváme z jiného uhlu pohledu, můžeme říct, že moderní koncepce death metalu – bod zřetelného osamostatnění od heavy metalu a thrash metalu – se začíná rýsovat v roce 1989. Také jako se Nová vlna britského heavy metalu nechala inspirovat energií punk rocku v 70. letech, tak i metal na konci 80. let udělat to samé. Chaotický a často matoucí vývoj, který se děl v těch dobách, je asi nejlépe vidět v případě britské kapely Napalm Death, která se většinou považuje za grindcore kapelu. Tato kapela současně patřila do hardcore scény, i když se Napalm Death začátkem roku 1990 grindcoru vzdali a ubrali se jiným směrem. Především na albu "Harmony Corruption" hráli Napalm Death něco, co by většina fanoušků v současnosti nazvala death metal nebo "moderní death metal" podle uvedené charakteristiky. Toto album obsahuje agresivní a značně technické kytarové riffy, složité rytmy, důmyslný growling Marka "Barneyho" Greenwaya a hlubokomyslné texty. Mezi další skupiny, které významně přispěly k tomuto ranému hnutí, patří britští Bolt Thrower a Carcass, američtí Cannibal Corpse, Švédi Entombed, Newyorčané Suffocation, a zejména Morbid Angel z americké Floridy. K tomu všemu skupina Death přidala album "Human" (1991), příklad moderního death metalu. Otec kapely Chuck Schuldiner nekompromisní rychlost a technickou virtuozitu posunul ještě dál. Mezi další příklady tohoto směrování patří alba: Carcass – "Necroticism: Descanting the Insalubrious" (1991), Suffocation – "Human Waste" (1991), Entombed – Clandestine (1992). V tomto bodě se už zrcadlí všechny uvedené charakteristiky: prudké tempo a početné zvraty, extrémně rychlé bubnovaní, morbidní texty a hrdelní zpěv. Na přelomu 80. a 90. let početné nahrávací společnosti začaly podepisovat smlouvy s death-metalovými kapelami ve velkém množství. Earache Records a Roadrunner Records se staly nejvýznamnějšími společnostmi žánru, s kapelami jako Carcass, Napalm Death, Morbid Angel, Entombed, Obituary, Sepultura, Pestilence, a Deicide. I když tyto společnosti nezačínaly jako death-metalová vydavatelství (Earache byl grindcore label a Roadrunner thrashový label), na začátku 90. let se staly vlajkovými loděmi žánru. Krom toho vznikly nové labely, např. Nuclear Blast, Century Media a Peaceville; mnohá z těchto vydavatelství získala v 90. letech úspěch i v jiných metalových odnožích. Popularita death metalu dosáhla vrcholu v letech 1992-93, když se některé kapely jako Morbid Angel těšily komerčnímu úspěchu; avšak žánr jako celek se kvůli své extrémní povaze nikdy nedostal do středního proudu. Postupně se v té době rozvinul do následných stylů: Melodický death metal, zkráceně také melodeath, je méně extrémní forma death metalu. Skladby se zakládají na melodice kytarové hry, převzaté od Iron Maiden a growlingu ve vysokých tónech. První album v tomto stylu (Heartwork – 1994) je někdy připisováno grindcore kapele Carcass. Mezi nejznámější představitele patří: Hypocrisy, Amon Amarth, In Flames, Arch Enemy, Dark Tranquillity a At the Gates patří mezi průkopníky stylu, tzv. Gothenburského metalu. Skandinávský death metal je předchůdce melodického death metalu. Skupiny jako Entombed, Dismember, Unleashed a výše uvedení At the Gates pomohly definovat zvuk, ze kterého se vyvinul melodický death metal. Tento pojem je běžně zaměnitelný s melodickým death metalem. Entombed (ex-Nihilist) je kapela, která začala kombinovat punkové a death/thrashové riffy; též vytvořila nový kytarový zvuk – využitím efektu kytarového pedálu, čímž se vytvořil surový, mechanický, elektrický bzukot, který se později pokusily mnohé kapely reprodukovat. Takovýto zvuk má kořeny u britské deathgrindové kapely Unseen Terror a jejich alba "Human Error". Floridský death metal je konzervativnější a útočnější než jeho skandinávská verze, důkladnější, vybroušený a tradiční; v mnohých ohledech je možno tento styl považovat, minimálně v prvních letech, za brutálnější a komplikovanější thrash metal. Je většinou přímočařejší a brutálnější než "technický death metal". K tomuto stylu se zařazují kapely jako Deicide, Resurrection, Malevolent Creation, Monstrosity, Obituary, Brutality, Morbid Angel a Death (i když poslední nahrávky Death spadají i do kategorie "progresivní death metal"). Související informace naleznete také v článku Technický death metal. Technical death metal, omezený, ale význačný žánr, se spojuje s kapelami, které obzvlášť vynikají virtuozitou hráčů. Hudebně ho charakterizují chaotické riffy, atypické rytmy, vypracovaná produkce a nadčasovost. Běžně se sem řadí kapely jako Amoral, Atheist, Cynic, Sadist, Gorguts, Immolation, Necrophagist, Nocturnus, Atheist, Decapitated, Cryptopsy, Spawn of Possession, Nile, Origin, Dying Fetus, Philosopher a Psycroptic, Obscura. Progresivní death metal je styl death metalu, který z progresivního metalu převzal nadčasovost a kolísavost nálad. Některé znaky těchto žánrů je možno najít dokonce u obou. Typické znaky death metalu (growling, rychlé bicí, brutalita) a progresivního metalu (nestandardní délka skladeb, netradiční nástroje, akustické části a pod.). Žánr zastupují kapely jako Amorphis, Opeth, Cynic, Novembre, Coprofago, Death, Pestilence (poslední album), Nocturnus a Atheist. Žánr je úzce spjatý s technickým death metalem a mnohé kapely patří do obou stylů. Brutální death metal vznikl kombinací grindcore a death metalu, ale neměl by se zaměňovat s deathgrindem (kombinace death metalu a grindcore v poměru 50:50), protože nemá nic nebo skoro nic společného s hardcore punkovými postoji a estetikou. U tohoto stylu je důležitá neotesanost, hrubost a brutalita, ale ve většině případů také technická zručnost. Brutální death metal se spojuje se skupinami jako Suffocation, Cannibal Corpse, Nile, Iniquity, Cryptopsy, Disgorge, Devourment, Krisiun, Disavowed a Deeds of Flesh. Growling je většinou ve velmi nízkých tónech a v textech je "plno krve". Krom toho, kytary hrají většinou živelné, hyper rychlé a hluboce podladěné melodie. Death/doom je pomalý a depresivní styl, který se nechal inspirovat klasickým doom metalem. Styl vytvořily kapely jako Sempiternal Deathreign, Dream Death, Delirium, Asphyx, My Dying Bride, Paradise Lost (raná tvorba), Anathema, Winter a Disembowelment. Zatímco tradiční doom metal se opírá o pomalé tempo, aby tak vytvořil depresivní atmosféru, death/doom je o něco rychlejší a klade důraz na melodie v mollové stupnici, aby tak vytvořil podobnou atmosféru, a navíc využívá kombinaci growlingu a zpěvu. Blackened death metal je odnož death metalu spojená s celistvými a melodickými prvky black metalu. Kapely tohoto stylu také převzaly některé náměty black metalu, jako je zlo, satanismus a okultismus. Příkladem jsou Necrophobic, Goatwhore, Behemoth, Belphegor, Zyklon a Dissection. Blackened death metal je spíš black metal než death metal, i když podle názvu by to mělo být opačně; obsahuje mnohé black-metalové prvky. Deathrash (též "Death/Thrash" nebo "death-thrash") je druh thrash metalu s prvky death metalu, mezi které patří rychlé bubnování, kytary, tematika smrti a občas také vokály v death-metalovém stylu. V prvním období byl tento styl přechodem od thrash metalu k death metalu, který začal v roce 1986. Mezi ukázková alba stylu patří: "Reign in Blood" od Slayer, "Beneath the Remains" od Sepultury, "Pleasure to Kill" od Kreator a "Darkness Descends" od Dark Angel. Mezi další kapely patří Pestilence, Epidemic a Cancer. Mnozí považují grindcore za extrémní variantu death metalu a hardcore. Mnozí příznivci grindcore a hudební historici ho spíš považují za samostatný žánr, i když se vyvíjel paralelně s death metalem (death metal z thrash metalu, grindcore z crust punku) a navzájem na sebe působily, tak má raný grindcore kořeny v hardcore, punk metalu a anarcho-punku. Mezi první grindcore skupiny patří Anal Cunt, Napalm Death, Carcass, Impetigo, Fear of God, Terrorizer, Extreme Noise Terror, Repulsion a čeští Ingrowing. Na druhé straně, existují metalové odnože, které vznikly kombinováním death metalu a jazzu, například Pestilence a jejich album Spheres, nebo výtvory floridských Atheist a Cynic. Gorguts je další kapelou, která používá prvky jazzu (album "Obscura"). Nile do své hudby zase začlenili egyptskou hudbu a tematiku Blízkého východu. V poslední době si získává stále větší popularitu metalcore, styl kombinující moderní hardcore punk s thrash metalem a death metalem. Dying Fetus je jedna z takovýchto kapel, jejíž členové byli aktivní v lokální hardcore-punkové scéně, i když Dying Fetus nemá s metalcore kapelami mnoho společného. Třeba také poznamenat, že mnoho skupin možno lehce zařadit do dvou nebo více popisovaných stylů, a že kategorizace kapely je často jen věcí názoru a interpretace. Melodic death metal Brutal death metal Heavy metal Obrázky, zvuky či videa k tématu death metal ve Wikimedia Commons (anglicky) Encyclopaedia Metallum (anglicky) Metallian, další metalová encyklopedie (anglicky) Metalová mapa Evropy

ENTITY

OTHER

003934

... Mezi další významné řeky patří Hron, Hornád, Bodrog a Poprad. Na Slovensku jsou častá rovněž horská jezera a minerální i termální prameny. Převážná část slovenského státu spadá do černomořského úmoří. Na Slovensku se vyskytují rozličné druhy fauny a flóry. Existuje zde na 29 tisíc druhů živočichů, 11 tisíc druhů rostlin a přes tisíc druhů prvoků. Vedle běžných domácích zvířat žijí ve slovanských národních parcích medvědi, vlci, rysi, divoké kočky, svišti, vydry, kuny, norci a kamzíci (kteří jsou celostátně chránění). V lesích a v nížinách se nacházejí také koroptve, bažanti, divoké husy a kachny. Co se týče rostlinstva, ze stromů převládají v nížinách duby, na úpatích hor buky, ve vyšších polohách smrky a na nejvyšších místech převažuje co do biomů tajga a tundra. Slovensko se nachází v mírném podnebném pásu. Většinou na jeho území převládají studenější léta a chladné vlhké zimy s vysokou oblačností....

V jakém podnebném pásu se nachází Slovensko?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Slovensko

Slovensko se nachází v mírném podnebném pásu.

Slovensko, oficiálním názvem Slovenská republika, je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Na východě sousedí s Ukrajinou, na jihu s Maďarskem, na jihozápadě s Rakouskem, na západě s Českem a na severu s Polskem. V roce 2013 zde žilo 5 410 728 lidí. Hlavním městem je Bratislava, úředním jazykem je slovenština. Slovensko je členem OSN, NATO (od 29. 3. 2004), OBSE (od 1. ledna 1993), WTO, MMF, Světové banky, Rady Evropy (od 30 .června 1993), EU (od 1. 5. 2004), EEA, Eurozóny (od 1. ledna 2009), Evropské celní unie a Schengenského prostoru (od 21. 12. 2007), OECD, Visegrádské skupiny a jiných mezinárodních struktur. Před příchodem Slovanů v 5. století žili na území Slovenska především Keltové a Germáni. V 7. století se obyvatelstvo stalo součástí Sámovy říše a poté hrály oblasti západního Slovenska významnou roli především jako jedno z krystalizačních center Velké Moravy. Po zániku tohoto státního útvaru se Slovensko stalo součástí uherského státu. Po vymření uherské dynastie Arpádovců se v Uhrách vystřídalo několik rodů domácího i cizího původu, dokud v 16. století nezískali do svých rukou uherský trůn Habsburkové. S příchodem osvícenství a později během 19. století proběhlo slovenské národní obrození, v rámci něhož Ľudovít Štúr kodifikoval roku 1846 slovenštinu jako národní jazyk Slováků. Do roku 1918 trvaly snahy o prosazení slovenské jazykové autonomie a povznesení slovenské kultury, které byly potírány maďarizační politikou uherské vlády. Po roce 1918 se Slovensko stalo součástí Československa, v rámci něhož získali Slováci statut státotvorného národa. Mezi lety 1939–1945 existovala na území Slovenska takzvaná Slovenská republika, která byla satelitem nacistického Německa. Roku 1945 byl obnoven československý stát, o tři roky později se vlády zmocnil komunistický režim, který byl svržen během listopadové revoluce roku 1989. Neshody mezi českými a slovenskými politickými elitami vyústily roku 1993 v rozdělení Československa, důsledkem čehož vznikla Slovenská republika jakožto suverénní slovenský stát. Od roku 2004 je Slovensko součástí NATO a Evropské unie, v roce 2009 byla v zemi zavedena jednotná evropská měna euro. Slovensko je parlamentní republikou s demokratickými institucemi. V hospodářství se vyznačuje převážně soběstačnou zemědělskou produkcí, modernizovaným průmyslem a rozvíjejícím se sektorem služeb, který převažuje jak v podílu hrubého domácího produktu, tak pracovní síly. Celkově je ekonomika Slovenska velmi úspěšná a patří mezi jedny z nejrychleji rostoucích v regionu. Dopravní infrastruktura je vzhledem ke geografickému profilu země řidčeji rozprostřena, avšak v současnosti dochází k jejímu rozšíření a modernizaci. V oblasti výroby elektřiny převažují jaderné elektrárny, následované tepelnými a vodními. Slovenská armáda je integrovaná do struktur NATO, podílí se na zahraničních misích a v současnosti je plně profesionalizovaná. Z okolních států má Slovensko pevné svazky především s Českou republikou, naopak se nelepší konfliktní vztahy s Maďarskem. V zemi existuje silná maďarská a romská menšina. Slovensko má rovněž bohatou kulturní i vědeckou tradici jako i množství přírodních a historických památek. Vznik názvu Slovensko a etnonyma Slováci je pevně spjat s existencí uherského státu. Tím, že předkové Slováků žili na vymezeném území odděleném státní hranicí od jim jazykově blízkých Čechů, Moravanů a Poláků a zároveň je od zdejšího německého a maďarského obyvatelstva odlišovaly jiný jazyk a kultura, došlo v rámci uherského státu k vytvoření zárodků slovenského povědomí. V oficiálních pramenech většinou byli obyvatelé dnešního Slovenska nazýváni Slavus či Sclavus, aby tak byli odlišeni od Chorvatů, Poláků, Čechů a dalších slovanských národů. Termín slovenský se často užíval například v názvech obcí a u toponym, a to především v místech, kde se ve větší míře spolu stýkaly jednotlivé neslovanské národy Uher s původní slovanskou populací Slovenska. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Slovenska. Nejstarší osídlení předchůdci člověka je na území Slovenska doloženo z období před zhruba 250 000 lety. Prvním známé etnikum, které tuto oblast osídlilo, představují ve druhé polovině 4. století př. n. l. Keltové. Na přelomu letopočtu pronikli na slovenské území Germáni soupeřící s Římskou říši, jejíž hranici zde tehdy tvořila řeka Dunaj. První známý "státní útvar" na území Slovenska bylo Vanniovo království rozkládající se zde na počátku 1. století. Slované osídlovali toto území přibližně od 5. století. Od roku 568 byla země pod nadvládou nomádských Avarů a v 7. století se stala součástí Sámovy říše. V roce 791 Karel Veliký Avary porazil a Slované s již rozpadlými kmenovými vztahy vytvořili samostatné Moravské a Nitranské knížectví. Po roce 833 následovala integrace obou knížectví do celku Velké Moravy, nazývaného v období vlády Svatopluka Velkomoravská říše. Pod tlakem maďarských kmenů však došlo k zániku Velkomoravské říše, načež území dnešního Slovenska připadlo nově vytvořenému uherskému státu, jehož součástí zůstalo až do roku 1918. Oblast dnešního Slovenska známá jako Horní Uhry byla ve středověku součástí Uherského království. Po bitvě u Moháče roku 1526 nastoupil na uherský trůn Ferdinand I. Habsburský a Slovensko se tak stalo součástí habsburského soustátí. Po osmanské expanzi v 16. a 17. století se uherské území země dočasně zredukovalo prakticky jen na hornatou část Slovenska, dnešní rakouskou spolkovou zemi Hradsko (Burgenland) a západní Maďarsko. Slovensko se tak stalo jádrem zbývajících Královských Uher. Bratislava se stala hlavním (1536–1784, 1848) i korunovačním městem (1563–1830) ale také sídlem sněmu Královského Uherska (1542–1848). Trnava se pak následně stala sídlem ostřihomského arcibiskupa, čili centrálním městem uherské římskokatolické církve. Ke zformování moderního slovenského národa došlo v průběhu 19. století během procesu, který je znám jako tzv. Slovenské národní obrození. Za revoluce v letech 1848 až 1849 podporovala část Slováků centrální vládu ve Vídni proti uherským povstalcům. Důvodem byl jejich požadavek na odtržení Slovenska od Uher v rámci Rakouské monarchie. Po porážce uherského povstání však naopak došlo k centralizaci státu a požadavky Slováků na federalizaci monarchie či národní autonomii nebyly vyslyšeny. Nejhoršímu tlaku maďarizace čelili Slováci po uzavření rakousko-uherského vyrovnaní v roce 1867. Až do roku 1918 pak uherská vláda rozhodovala i nad územím Slovenska. Po zániku Rakousko-Uherska v roce 1918 se se Slovensko s téměř dnešním vytyčením hranic stalo jako samosprávná Slovenská země až do roku 1939 součástí nově vzniklé Československé republiky a vymanilo se tak z vlivu Budapešti. Kvůli vnitřním problémům a agresi ze strany nacistického Německa však v roce 1939 Československo zaniklo. V dobách druhé světové války (1939–1945) získalo Slovensko formální samostatnost jako Slovenská republika, neoficiálně Slovenský štát, fakticky však bylo satelitem nacistického Německa. V létě roku 1944 vypuklo na Slovensku proti fašistickému režimu Slovenské národní povstání (SNP), které však německé jednotky do konce října porazily. Na následných represích vůči obyvatelstvu se vedle jednotek SS a Heimatschutzu podílely i Pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy. Slovenská republika zanikla na počátku května 1945, kdy slovenské území osvobodila Rudá armáda. Roku 1945 došlo k obnovení Československa, které se v roce 1948 změnilo v socialistický stát, který spadal do sféry vlivu Sovětského svazu. Slovenská snaha o přeměnu státu ve federaci vedla k vytvoření asymetrického modelu institucí například samostatného slovenského sněmu a vlády. Po komunistickém převratu roku 1948 byly všechny otázky řešené na půdě komunistické strany. Ze západní poloviny země byl zároveň zahájen masivní plán industrializace Slovenska. Od 1. ledna 1969 byla na základě ústavního zákona o československé federaci ustavena Slovenská socialistická republika (SSR), která spolu s Českou socialistickou republikou (ČSR) tvořila Československou socialistickou republiku (ČSSR). Po sametové revoluci v roce 1989 došlo k demokratizaci Československa a ze Slovenska se začaly ozývat hlasy pro větší autonomii, ba i svrchovanosti. Ústavním zákonem Slovenské národní rady ze dne 1. března 1990 "O názvu, státním znaku, státní vlajce, státní pečeti a o státní hymně Slovenské republiky" se název změnil na současný název Slovenská republika. V témž období byl změněn i název České republiky a federace. K 1. lednu 1993 pak Česká a Slovenská Federativní Republika zanikla a stávající Slovenská i Česká republika se staly samostatnými státy. Slovensko se 29. března 2004 stalo členem Severoatlantické aliance a dne 1. května 2004 spolu s Českem také členem Evropské unie. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Slovenska. Slovensko je vnitrozemský stát nacházející se ve střední Evropě. Celkový rozsah jeho území čítá 49 036 km2. Sousedí na severu s Polskem, na východě s Ukrajinou, na jihu s Maďarskem, na jihozápadě s Rakouskem a na západě s Českem. Severním a středním oblastem Slovenska dominují na především rozsáhlé horské masivy, které jsou součástí Západních Karpat. Ty se dělí na tři části – Vnější, Střední a Vnitřní. Vnější Západní Karpaty se nacházejí na severu a zahrnují Malé Karpaty, Javorníky a Beskydy. Střední Západní Karpaty se skládají z Vysokých a Nízkých Tater. Vnitřní Karpaty postupují dále na jih do Maďarska. Jejich součástí je především Slovenské rudohoří. V západních oblastech převládají spíše kopce. Níže položené oblasti jsou ve velké většině na jihu při hranicích s Maďarskem. Dvě nejvýznamnější z nich představují Podunajská a Východoslovenská nížina. Nejvyšším bodem je Gerlachovský štít ve Vysokých Tatrách, dosahující výšky 2 655 m. Přes 31,9 % půdy se využívá k zemědělské činnosti. Přetrvávajícími ekologickými problémy zůstávají znečištěné ovzduší a kyselé deště. Ačkoliv byl původní lesní porost vážně narušen intenzivním kácením a zemědělskou činností, stále lesy pokrývají více než dvě pětiny povrchu. Národní parky, chráněné krajinné oblasti a další přírodní rezervace spravuje Státní ochrana přírody Slovenské republiky, vytvořená roku 2000. Nejstarší chráněné oblasti byly ustavovány od roku 1895, první národní park byl zřízen o více jak 50 let později, roku 1948. V současnosti se na Slovensku nachází 9 národních parků a 14 chráněných krajinných oblastí. V roce 2004 zasáhla Vysoké Tatry větrná smršť, která silně poškodila zdejší lesní porost a způsobila škody v hodnotě několika miliard korun. Jednu z nejvýznamnějších řek protékajících Slovenskem představuje Dunaj, který spolu s Moravou tvoří slovenskou jihozápadní hranici. Nejdelším slovenským vodním tokem je Váh. Mezi další významné řeky patří Hron, Hornád, Bodrog a Poprad. Na Slovensku jsou častá rovněž horská jezera a minerální i termální prameny. Převážná část slovenského státu spadá do černomořského úmoří. Na Slovensku se vyskytují rozličné druhy fauny a flóry. Existuje zde na 29 tisíc druhů živočichů, 11 tisíc druhů rostlin a přes tisíc druhů prvoků. Vedle běžných domácích zvířat žijí ve slovanských národních parcích medvědi, vlci, rysi, divoké kočky, svišti, vydry, kuny, norci a kamzíci (kteří jsou celostátně chránění). V lesích a v nížinách se nacházejí také koroptve, bažanti, divoké husy a kachny. Co se týče rostlinstva, ze stromů převládají v nížinách duby, na úpatích hor buky, ve vyšších polohách smrky a na nejvyšších místech převažuje co do biomů tajga a tundra. Slovensko se nachází v mírném podnebném pásu. Většinou na jeho území převládají studenější léta a chladné vlhké zimy s vysokou oblačností. Průměrná teplota ve vyšších polohách, především v Tatrách, činí kolem -4 °C a naopak v nížinách se pohybuje kolem 10 °C. V červenci se v nížinách teploty v průměru blíží či přesahují hodnotu i 20 °C. Zatímco v nížinách při Dunaji průměrné srážky dosahují 570 mm, při návětrných stranách hor se šplhají až na 1100 mm. Na vyšších vrcholcích hor zůstává sníh až do letních měsíců. Slovensko je parlamentní republikou. Výkonnou moc představuje vláda, v jejímž čele stojí premiér. Hlavou státu je prezident, volený přímou volbou občanů na 5 let. Zákonodárnou moc vykonává jednokomorový parlament zvaný Národní rada Slovenské republiky, v němž zasedá 150 poslanců. Volby do Národní rady se konají každé 4 roky a volit může každý občan starší 18 let. Současným slovenským prezidentem je Andrej Kiska, vládu vede Robert Fico za stranu SMER - sociálna demokracia. V rámci justice zastává významnou pozici Ústavní soud, tvořený 13 soudci jmenovanými prezidentem na 12 let, a Nejvyšší soud. Dále na Slovensku funguje systém krajských, okresních a vojenských soudů, doplněných Specializovaným trestním soudem. Podle organizací Freedom House a Nadace Bertelsmann se v zemi konají svobodné volby a funguje oddělení jednotlivých státních mocí (výkonné, soudní a zákonodárné), Poslední volby do Národní rady se konaly 5. března 2016. Strana SMER – sociálna demokracia oproti minulým volbám propadla a nedokázala si tak udržet původní parlamentní většinu. Ve volbách pro ní hlasovalo 28 % voličů. Na druhém místě se umístila stana Sloboda a Solidarita s 12 % a na třetím OBYČAJNÍ ĽUDIA a nezávislé osobnosti se ziskem 11 %. Mezi další politické strany zastoupené v parlamentu patří Slovenská národná strana (8,6 %), Kotleba – Ľudová strana Naše Slovensko (8 %), SME RODINA - Boris Kollár (6,6 %), MOST-HÍD (6,5 %) a SIEŤ (5,6 %). Nadace Bertelsmann a Freedom House konstatují, že jsou respektována náboženská práva, svoboda projevu, právo na shromažďování i organizaci odborů. Nadále ale přetrvává ve slovenské společnosti silná korupce. Kličky v zákonech a nedostatečná politická kultura zabraňuje, aby byli případní provinilci za korupční aktivity odsouzeni. Opakují se také případy zastrašování soudců. Proti zneužívání moci a braní úplatků uzákonila několik opatření v poslední době především vláda Ivety Radičové. Soudní systém jako celek je přehnaně zatížený a někteří soudci nemají dostatečnou kvalifikaci. Důsledkem toho mnohé soudní procesy trvají neúměrně dlouhou dobu, takže jejich účastníci se obracejí na Ústavní soud, který je těmito záležitostmi zahlcen a v minulosti se nemohl věnovat některým kontroverzním tématům, například otázce potratů. Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Slovenska. Roku 1996 zavedla slovenská vláda nový systém rozdělení krajů a okresů. V současnosti se Slovensko dělí na 8 samosprávných krajů, jimiž jsou Bratislavský, Košický, Nitranský, Prešovský, Žilinský, Trenčínský, Trnavský a Banskobystrický. Mimoto je na Slovensku celkem 79 okresů. Hlavním městem je Bratislava, jejíž populace dosahovala k roku 2010 celkem 446 819 obyvatel. Mezi další velká města patří Košice (240 915 obyvatel), Prešov (92 687), Nitra (87 357), Žilina (86 685),) a Banská Bystrica (84 919). Od roku 2004 je Slovensko členem NATO a Evropské unie, o tři roky později se Slovensko stalo součástí Schengenského prostoru. Rovněž za svou více jak dvacetiletou existenci získalo členství v mnoha nadnárodních společenstvích jako je Organizace spojených národů (OSN), Světová obchodní organizace (WTO), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE). V letech 2006–2007 zastávala Slovenská republika pozici nestálého člena Rady bezpečnosti OSN. Vedle toho se slovenská vláda angažuje například ve Visegrádské čtyřce, která sdružuje vlády Polska, Česka, Slovenska a Maďarska s cílem prosazování společných zájmů a prohlubováním spolupráce. Z dalších regionálních uskupení se Slovensko zapojilo do Středoevropské dohody o volném obchodu (CEFTA) a Středoevropské iniciativy (SEI). Ze svých sousedů udržuje Slovenská republika víceméně korektní a stabilní vztahy s Rakouskem a Polskem. Vztahy s Ukrajinou nehrály po dlouhou dobu ve slovenské zahraniční politice významnější úlohu, jisté zlepšení přinesl nástup ukrajinského politika Viktora Juščenka a zejména oranžová revoluce, kterou podporovaly jak slovenské nevládní organizace tak média. Po znovuzískání moci Viktora Janukoviče vzájemná kulturní a hospodářská spolupráce ale opět upadla. Z velmocí jsou důležitým partnerem především Spojené státy americké. Slovenská vláda se na straně Američanů účastnila války v Iráku a ačkoliv po nástupu Roberta Fica v roce 2006 vztahy mezi oběma zeměmi opadly a slovenské jednotky byly z Iráku staženy, došlo k tomu až po vzájemné dohodě obou vlád. Z dalších velmocí se Slovensko podílí na hospodářské spolupráci s Ruskem, přičemž důsledným proponentem silnější orientace na Rusko byl v minulosti právě premiér Robert Fico. Komplikované vztahy zůstávají s Maďarskem. Vzhledem k tomu, že v obou zemích fungují vlády, které pro svou agendu využívají ve velké míře nacionalistických hesel, obě strany opakovaně vyostřují národnostní konflikty pro svoji vlastní potřebu. Češi a Slováci mají dodnes blízké kulturní a jazykové rysy. Nicméně vzhledem k vývoji v rozdílných státních útvarech se postupně od raného středověku vytvořily dva rozdílné etnické celky, které si přes časté kontakty navzájem udržely vlastní výlučnost. V průběhu historického vývoje probíhaly mezi Čechy a Slováky četné kulturní kontakty, projevující se například v užívání češtiny jako literárního a liturgického jazyka především slovenskými protestanty. V dobách národního obrození, zvláště v první polovině 19. století, do jisté míry obě etnika spolupracovala a po první světové válce společně dala vzniknout novému společnému státnímu útvaru – Československu. Následující vztahy během 20. století ovlivnila rozdílná pojetí fungování československého státu politickými představiteli obou národů a s nimi spojené i slovenské autonomní hnutí. Toto hnutí souviselo i se vznikem prvního samostatného slovenského státu, který byl vyhlášen na popud Adolfa Hitlera, což nacistickému diktátorovi umožnilo ospravedlnit rozbití Československa. Mnozí Češi v čele s Edvardem Benešem proto chápali Slováky jako nespolehlivý element, jakkoliv byl tento názor oslaben například událostmi Slovenského národního povstání. Poválečné období tak nebylo využito k žádné formě česko-slovenského vyrovnání a naopak za komunistického režimu byl nastolen přísně centrálně spravovaný systém řízený Komunistickou stranou. Federalizace Československa v roce 1969 zůstala prakticky jen na papíře a vzájemné problémy soužití v jednom státě tak byly pouze odsunuty do pozadí. Otázka kompetencí mezi federální vládou a jednotlivými částmi České a Slovenské federativní republiky po roce 1990 byla předmětem dlouhých a náročných jednání, které nakonec v roce 1992 vyústily v rozhodnutí politických špiček o odluce obou států a ve vznik dvou samostatných suverénních státních útvarů, České a Slovenské republiky. Paradoxně od rozpadu Československa roku 1993 se vzájemné vztahy mezi oběma státy pohybují na výjimečné úrovni. Oba spolu úzce spolupracují na prosazení společných cílů, a to i v případech, kdy stojí v jejich čele strany opačné politické orientace (například pravicová ODS a levicový SMER). Po Maďarech a Romech je česká komunita s počtem 44 600 osob třetí největší menšinou na Slovensku, Slovensko je také druhým největším obchodním partnerem České republiky. Oba státy mají navzájem ve svých zemích velvyslanecké úřady. Ozbrojené síly Slovenské republiky se skládají ze dvou částí, pozemních a vzdušných sil, a silami zaměřenými na výcvik a podporu. Celkem má slovenská armáda 14 000 mužů a žen ve zbrani. Vzdušné síly mají k dispozici letouny typu MiG-29 a L-39, helikoptéry Mi-24 a Mi-17 a dále transportní letadla An-24, An-26 a L-410. Od roku 2012 by měla probíhat restrukturalizace armády, zejména omlazení užívaných zařízení a modernizaci letového parku, s velkou pravděpodobností budou vyřazeny všechny slovenské tankové jednotky. Vzhledem ke vstupu do NATO provedlo Slovensko řadu reforem ozbrojených sil, především přechod od vojenské služby k plně profesionální armádě, k čemuž došlo roku 2006. Slovenské armádní jednotky momentálně operují v několika zahraničních misích, především společně s NATO v Afghánistánu, v rámci mírových sil OSN na Kypru a Středním východě a pod vedením Evropské unie v Gruzii a Bosně a Hercegovině. Celkem se v současnosti těchto misí účastní asi 500 slovenských vojáků. Vedle armády a armádní policie jsou ve správě Ministerstva obrany Slovenské republiky dvě výzvědné služby, Slovenská informační služba a Vojenská zpravodajská služba. Na ozbrojené síly vydává vláda 1,1 % HDP. Policie je rozdělena na lokální a státní a tak jako například v České republice byla silně zatížena rozvojem kriminality v průběhu demokratizace a liberalizace země. Mimo jiné v současnosti zůstávají problémem mezinárodní gangy a produkce syntetických drog, především Extáze. Dle nadace Bertelsmann nedochází k ovlivňování vlády ze strany bezpečnostních sil – všichni významní političtí a sociální aktéři respektují legitimitu demokratických institucí. Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Slovenska. Jakožto otevřená ekonomika zaměřená na export je Slovensko silně hospodářský závislé na svém největším obchodním partneru, Německu. V poslední dekádě prošlo Slovensko úspěšným hospodářským vývojem, přesto zde stále existuje poměrně vysoká nezaměstnanost – k roku 2011 dosahovala 13,5 %. Přesto levná a schopná pracovní síla, vhodná zeměpisná poloha, daňová politika vlády a vcelku liberální zákoník práce jsou pro zahraniční investory velká pozitiva. Zatímco v devadesátých letech se země potýkala s velkým zahraničním dluhem, rostoucím schodkem rozpočtu, rozsáhlou nezaměstnaností a vysokou inflací, v době vstupu do Evropské unie v roce 2004 již Slovensko nastoupilo úspěšný hospodářský růst a stát mohl fungovat s vyrovnanějším rozpočtem. V současnosti je jednou z nejúspěšnějších zemí bývalého Východního bloku. Ačkoliv i Slovensko zasáhla světová ekonomická krize, díky obnovené zahraniční poptávce od roku 2010 slovenské hospodářství opět roste. Zatímco v roce 2009 poklesl hrubý domácí produkt Slovenska o 4,9 %, v následujícím roce byl obnoven růst ve výši 4,2 %. K roku 2011 pak dosáhl 3,3 %. Některé populistické kroky první Ficovy vlády, které většinou spočívaly ve státních dotacích často neperspektivním podnikům s cílem udržení umělé zaměstnanosti, způsobily nadměrné zatížení státního rozpočtu, které poté musela následující vláda Ivety Radičové řešit drastickým omezením výdajů a zvýšením některých daní. Za rok 2011 dosáhl HDP podle parity kupní síly výše 128,5 miliardy dolarů celkově a 23 600 dolarů na jednoho obyvatele. Inflace činila ve stejném období zhruba 3,9 %. Do roku 2009 se užívaly v zemi slovenská koruna a halíř (1 koruna = 100 haléřů), poté je nahradily euro a eurocent (1 euro = 100 eurocentů). Slovenský vývoz dosáhl za rok 2011 podle odhadů 75,3 miliardy dolarů. V exportovaných produktech převažovaly zejména strojírenská a elektronická výroba, dále automobily, běžné kovy, chemikálie, minerály a plasty. Od roku 2009 obsadily první místo v obchodovaném zboží namísto automobilů počítače. Hlavními exportními partnery v roce 2010 byly Německo (s podílem 19,2 % vývozu), Česko (13,7 %), Polsko (7,3 %), Francie (6,8 %), Rakousko (6,8 %), Maďarsko (6,6 %) a Itálie (5,5 %). S dovozem ve výši 72,03 miliardy dolarů si Slovensko k roku 2011 udrželo kladnou platební bilanci. Dovážely se stroje, automobily, elektronické zařízení, ropa a zemní plyn, běžné kovy, dále také audio a video zařízení. Roste dovoz farmaceutických výrobků. V roce 2010 byli hlavními dovozci především Německo (15,8 %), Česko (10,2 %), Rusko (9,8 %), Jižní Korea (8 %), Čína (6,1 %) a Maďarsko (4,3 %). Na Slovensku se nacházejí zásoby hnědého uhlí a lignitu, především v předhůří kolem Handlové na západě a poblíž Modrého Kameňa na jihu. Od roku 1985 se poblíž města Gbely těží zemní plyn. Dále jsou k dispozici menší naleziště železné rudy, manganu, mědi, antimonu, rtuti, olova, zinku, magnezitu, vápence a uranu, jehož ložiska jsou však prozatím převážně nevyužita. Slovensko má rozvinutý zemědělský sektor, který do značné míry zajišťuje zemi dostatek produkce obvyklých zemědělských výrobků. K roku 2009 zaměstnávalo zemědělství celkem 3,5 % slovenské pracovní síly. Podstatné zastoupení v tomto sektoru mají zejména zemědělská družstva a firmy, zatímco samostatní zemědělci disponují pouze 8 % obdělávané půdy. Nejvíce je zemědělská činnost rozšířená na jihu a jihovýchodě země, především v Podunajské a Východoslovenské nížině. V rostlinné výrobě převažuje zejména pšenice a kukuřice. Dále se pěstují brambory, cukrová řepa, ječmen, ovoce, vinná réva, využívají se také lesní produkty. V údolí řeky Váh se pěstuje tabák. Produkce vína je značně rozšířená v podhůří Karpat, vedle toho je co do pěstování vinné révy významným regionem Tokajská oblast. V rámci živočišné výroby jsou chována prasata, skot a drůbež, ve vyšších polohách převažuje chov ovcí. V době komunistického režimu se na Slovensku nacházely jedny z nejméně výkonných průmyslových závodů Československa. Přestože byl přechod k efektivnějšímu hospodářství v devadesátých letech zpomalen klientelismem a nezodpovědnými kroky Mečiarovy vlády, na počátku 21. století zaměstnává úspěšně se rozvíjející slovenský průmysl značnou část pracovní síly – k roku 2009 se jednalo o 27 %. Významně se podílí i na tvorbě HDP. Průmyslová centra představují především Bratislava a Košice spolu s dalšími městy kolem povodí řeky Váhu. Významné odvětví představuje automobilový průmysl, v němž dominují tři největší firmy bratislavská Volkswagen Slovakia, trnavská PSA Peugeot Citroën a žilinská KIA Motors Slovakia. Ve východní části země postupně obnovily svou výrobu Východoslovenské železárny v Košicích, jeden z pozůstatků sovětského průmyslového plánování ve střední Evropě, které koupila v roce 2000 americká firma U.S. Steel. Vedle těchto významných firem mají na Slovensku zastoupení také chemický a elektrochemický, ropný, potravinářský, papírenský a strojírenský průmysl. Vyrábí se rovněž keramika, přírodní i umělé textilie, materiály potřebné na stavebnictví, zbraně a další produkty. Na druhou stranu v poslední době upadá například stavebnictví. Nejsilnější zastoupení co do HDP i podílu pracovní síly má sektor služeb. Právě služby prošly od dob pádu komunismu nejrozsáhlejší proměnou a v současnosti je do velké míry většina firem tohoto sektoru v soukromém vlastnictví. Velký rozkvět zažil především cestovní ruch. K dispozici jsou zahraničním návštěvníkům mnohé historické památky, umělecké festivaly, přírodní krásy či minerální a termální prameny. Úspěšný je i pojišťovací a bankovní sektor, v němž mají silné zastoupení zahraniční společnosti. Dále se rozvíjejí telekomunikace a maloobchod. Zpočátku se v oblasti obchodu vytvořilo velké množství samostatných jednotek, které byly postupně sdružovány do větších celků a výrazněji se v nich začal prosazovat zahraniční kapitál. Od počátku 21. století se ve velké míře objevují supermarkety a hypermarkety, stavěné nejčastěji na okrajích měst. Doprava na Slovensku má do značné míry moderní strukturu, avšak především důsledkem členitého terénu je dopravní síť relativně řídce rozložená. Nejrozsáhlejší je zejména silniční síť, měřící 43 761 km, z toho zaujímají 38 085 km zpevněné cesty. První dálnice, dostavěná roku 1980, spojovala Bratislavu s Brnem a Prahou. Ke konci 20. století byla dálniční síť dále rozšířena a do roku 2014 se plánuje dokončení dálničního spojení mezi Bratislavou a Košicemi. Dále se na Slovensku nachází 3 622 km železničních tratí, z toho téměř polovina je elektrifikovaná. V současnosti trpí železniční doprava neefektivností, avšak probíhají práce na jejím dalším zlepšování. Významným dopravním uzlem je především Bratislava, zejména díky své poloze na řece Dunaji, letišti, napojení na silniční a dálniční síť a blízkosti k maďarským i rakouským hranicím. Dalšími významnými silničními i železničními uzly jsou především Košice, Zvolen a Žilina. Vedle Bratislavy je významným přístavem také Komárno. Slovenské obchodní loďstvo k roku 2010 čítalo 11 lodí, z nichž všechny byly vlastněny zahraničními společnostmi. Rychle roste podíl letecké dopravy. K roku 2012 bylo na Slovensku na 37 letišť, z toho 19 se zpevněnou přistávací plochou. Významná mezinárodní letiště se nacházejí v Bratislavě a Košicích. Ve výrobě elektřiny zastávají přední místo jaderné elektrárny, následované tepelnými a vodními. V případě jaderné energetiky se především realizuje dostavba elektrárny Mochovce a také plánuje výstavba dalších bloků elektrárny Jaslovské Bohunice. Vodní elektrárny se nalézají na řekách Váh, Orava, Hornád, Slaná a rovněž také na Dunaji. V případě obnovitelných zdrojů vláda namísto solárních elektráren upřednostňuje využití biomasy. Z Ruska se dováží ropa a zemní plyn. Telekomunikace se od počátku nového tisíciletí významně modernizují a rozvíjejí, především pak využití mobilních telefonů. K roku 2009 bylo v zemi používáno celkem 5,9 milionu mobilních telefonů a přes 4 miliony lidí používalo internet. Celkově je rozšíření těchto služeb a přístrojů srovnatelné s ostatními zeměmi v regionu. V zemi vysílá celkem asi 40 národních, regionálních i místních televizních stanic, většinou v soukromém vlastnictví. Dva celonárodní televizní programy jsou vysílány pod taktovkou státní společnosti Rozhlas a televize Slovenska. Rovněž na Slovensku funguje zhruba 20 radiových programů. Přestože je v zemi nadále užíván analogový systém, postupně se přechází na digitální vysílání. Zavádí se také využití optických vláken. Prvním velkým vědcem, který se dá považovat za slovenského, byl lékař Ján Jesenský. Zakladatelem moderní slovenské vzdělanosti byl osvícenec Matej Bel. Největších úspěchů dosáhl fyzik a vynálezce Aurel Stodola, který rozvinul technologii parních turbín. K rozvoji optiky výrazně přispěl Josef Maximilián Petzval. Na konstrukci padáku pracoval Štefan Banič. Průkopníkem bezdrátové telekomunikace byl Jozef Murgaš. Astronom Peter Kušnirák objevil přes 230 planetek. V Bratislavě se narodil německý nositel Nobelovy ceny za fyziku a nacistický exponent Philipp Lenard. Slovenští vědci jsou v Evropě velice uznávanými. A to i přes to,[zdroj?] že Slovensko na svůj ekonomický růst na vědu přispívá velice málo penězi. Slovenská věda patří mezi finančně nejchudší v Evropě. Slováci se například podílejí na výzkumu alternativního zdroje elektrické energie nebo na nových technologiích ve zdravotnictví. Povinná, původně 6letá školní docházka byla na území dnešního Slovenska zavedena v roce 1868. Od roku 1922 byla 8letá, později v průběhu éry socialismu rozšířena na 10letou povinnou školní docházku, kterou mohou žáci absolvovat na základních a středních školách, respektive na 8letých gymnáziích. Negramotnost obyvatelstva se pohybuje okolo 0,6 % populace nad 15 let. Nacházejí se zde státní, církevní i soukromé školy. Vzdělávaní je poskytované i v jazycích národnostních menšin. Základní školu navštěvují děti ve věku 6 až 14 (či 7 až 15) let. Všechny standardní stupně vzdělávání, včetně vysokoškolského jsou státem poskytované bezplatně. Na Slovensku existuje několik desítek vysokých škol a univerzit. V roce 2006 absolvovalo vysokoškolské studium na Slovensku 34 535 osob. Ani jedna ze slovenských univerzit se nedostala mezi 500 nejlepších univerzit na světě. Mezi nejkvalitnější univerzity a vysoké školy v rámci východoevropského regionu (podle hodnocení vědeckého publikování na internetu) na Slovensku patří Univerzita Komenského, Technická univerzita v Košiciach, Slovenská technická univerzita v Bratislave, Poľnohospodárska univerzita v Nitre a Univerzita Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Slovenska. Populace Slovenska čítala k 31. březnu 2013 podle oficiálních údajů 5 410 728 obyvatel, z toho 51,3 % žen. Podle odhadů za rok 2012 dosahuje růst populace 0,104 %, zatímco přirozený přírůstek dosáhl 1,65 narozených na 1000 obyvatel. Ve městech žije celkem 55 % populace, urbanizace stoupá zhruba 0,1 % za rok. Hustota osídlení se pohybuje kolem 111 obyvatel na km2. V roce 2012 se celkem 85,8 % obyvatelstva hlásilo ke slovenské národnosti, 9,7 % k maďarské, 1,7 % k romské, 0,8 % k české, 0,4 % k rusínské a 0,2 % k ukrajinské. Úředním jazykem je slovenština, jejíž používání je upraveno zákonem o státním jazyce; z dalších jazyků je především na jihu rozšířená maďarština. V některých oblastech se mluví i rusínsky, romsky, německy a česky. Lékařská péče je ve velké části v rukou státu, ačkoliv existují i soukromé kliniky a další zdravotnická zařízení. Průměrná délka života dosahuje 72 let u mužů a 80 let u žen. Na 1000 obyvatel připadají v průměru 3 lékaři a na zdravotnictví slovenská vláda vydala v roce 2009 celkem 8,5 % hrubého domácího produktu. Podle odhadů z roku 2011 bylo 15,6 % obyvatelstva mladší 15 let, mezi 15. a 65. rokem věku bylo 71,6 % lidí a starších 65 let bylo 12,8 %. K roku 2002 zhruba 14,3 % slovenského obyvatelstva trpělo obezitou. Většina obyvatel Slovenska mající zaměstnání si udržuje průměrný životní standard. Problémy přetrvávají v nedostatečném množství bytových jednotek a ve špatném stavu mnoha výškových budov postavených většinou v sedmdesátých letech 20. století. Převážná část městské populace má přístup k elektřině a pitné vodě. V některých oblastech na venkově jsou však dodávky elektrické energie a vody na horší úrovni. Na Slovensku je na základě ústavy oddělena církev od státu. K římskokatolické církvi se v roce 2010 hlásilo 68,9 % obyvatel, k evangelické církvi augšpurského vyznání (luteránům) 6,9 %, k řeckokatolické církvi 4,1 %, k Reformované křesťanské církvi (kalvínitům) 2,0 % a k pravoslavné církvi 0,9 % obyvatel. Celkem 13 % obyvatel je bez vyznání. Církve a náboženské organizace s alespoň 20 000 členy mají právo na úlevy od daní a finanční podporu od státu. Vztah mezi katolickou církví a státem je upraven na základě smlouvy s Vatikánem. Náboženská dogmata nemají žádný vliv na fungování politiky ani práva, přestože se několik skupin pokusilo ovlivnit jednání o potratech a případně tyto interrupce zcela zakázat. Přetrvává diskriminace romské a v některých ohledech i maďarské menšiny. V praxi jsou Romové ve školství často segregováni, kolem romských sídlišť jsou stavěny zdi na oddělení neromské populace, došlo též k vynucené sterilizaci několika romských žen. Romská populace má rovněž větší podíl nezaměstnaných než ostatní etnické skupiny. Postavení maďarské menšiny nepřestává být problémem, zejména proto, že maďarská vláda vystupuje jako její protektor a opakovaně podporuje agresivnější a nacionalističtější části maďarské menšiny. Národnostně laděné konflikty rozdmýchává i část slovenských stran, především vládnoucí SMER. Ačkoliv ženám jsou zaručována jejich práva, stále jen málo z nich dostane příležitost pracovat na vyšších stupních v podnikání a státní správě. V oblasti ochrany práv gayů a leseb došlo k jistým zlepšením – v dubnu 2012 byla do slovenského zákoníku práce zakomponována i práva na ochranu před diskriminací v zaměstnání na základě sexuální orientace. Podrobnější informace naleznete v článku Slovenská kultura. Slovenská kultura je složka evropské kultury, specificky slovenský způsob přeměňování zla na dobro, ošklivého na krásu především Slováky na Slovensku v podmínkách intenzivní interakce s ostatními středoevropskými národními kulturami, zejména českou, moravskou, maďarskou, rakouskou, polskou, německou a ukrajinskou kulturou. Významný podíl na slovenské kultuře má židovská kultura. Na Slovensku se nachází mnoho hradů, zámků, kostelů a dalších kulturních památek. Součástí lidové kultury jsou hmotné i nehmotné prvky, hudba, písně, zvyky, tance a další duchovní výtvory označované jako folklór, které přetrvávají zejména díky folklorním skupinám. Kulturní památky jako hrad Devín, Národní hřbitov v Martině, Dóm sv. Alžběty v Košicích a podobně, které jsou důležitou součástí celého kulturního dědictví Slovenska, nesou označení národní kulturní památka a stát jim věnuje zvýšenou pozornost. Na Slovensku jsou však i památky, která jsou zařazeny do Seznamu světového kulturního dědictví. Podle Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, přijatého v roce 1972 v Paříži, patří od roku 1993 do tohoto seznamu osm míst na Slovensku – historické město Banská Štiavnica a technické památky jejího okolí, památková rezervace lidové architektury Vlkolínec a Spišský hrad s okolními památkami (Spišské Podhradie, Spišská Kapitula, a kostel sv. Ducha v Žehře), v roce 2000 bylo přidáno historické šarišské město Bardejov a v roce 2008 dřevěné kostely Karpatského oblouku. Dne 28. června 2009 bylo do Seznam světového kulturního dědictví UNESCO zapsáno historické centrum Levoče. Mezi přírodními památkami v sezname UNESCO reprezentují Slovensko jeskyně a propasti Slovenského krasu a Dobšinská ledová jeskyně. V roce 2007 byli na seznam přidány i karpatské pralesy v Bukovských a Vihorlatských vrších na východě Slovenska. Fujara, která je nejtypičtějším slovenským hudebním nástrojem, byla zapsána v listopadu 2005 do Seznamu mistrovských díl ústního a nehmotného dědictví UNESCO. Seznam byl založen v roce 2001. Podrobnější informace naleznete v článku Slovenská literatura. Dějiny slovenské literatury začínají už příchodem soluňských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, tedy roku 863 našeho letopočtu. Cyril a Metoděj totiž jako první sestavili slovanské písmo, čímž ve Velkomoravské říši zavedli mj. jazyk kulturní, spisovný, liturgický a jazyk státní administrativy. Fakticky tak položili základy slovanské literární tradice, k čemuž sami přispěli několika psanými díly. Kromě mnoha překladů evangelií a jiných náboženských textů napsali oba bratři několik vlastních knih a pojednání, mezi něž patří zejména Konstantinův úvod k evangeliu (Proglas), což byla vůbec první slovanská báseň. Dalším významným slovanským autorem byl žák bratrů Kliment Ochridský, další z důležitých žáků Gorazd se narodil, pravděpodobně, u Nitry. Zánik Velkomoravské říše se stal událostí, která pro Slováky znamenala tisíciletý útlak pod uherským státem. K zákazu slovanské liturgie došlo již za vlády Svatopluka. Slovenská literatura tak začala skoro zanikat. Menší obnovu zažila v renesanci, baroka a nejvíce oživila koncem 18. století, od té doby funguje až dodnes. Po rozpadu Uherska nastává pro slovenskou literaturu období zvané slovenská moderna, ve kterém dochází k novému zvýraznění reálného sociologického a psychologického rozměru literatury. Mezi známé slovenské autory patří například Ján Kollár, Pavel Jozef Šafárik, František Švantner, Peter Karvaš, Rudolf Fabry, Rudolf Sloboda, Ľudovít Štúr, Ján Kalinčiak, Samo Chalupka (autor známé básně Mor ho!), Andrej Sládkovič, Janko Kráľ, Ján Botto, Janko Matúška (autor textu slovenské národní hymny Nad Tatrou sa blýska), Michal Miloslav Hodža, Jozef Miloslav Hurban nebo Pavol Országh Hviezdoslav. Ve 20. století se výrazně prosadil prozaik Ladislav Mňačko. V posledních letech například Milan Rúfus. Výtvarné umění na Slovensku sahá hluboko do minulosti. Nejstarším uměleckým dílem jsou například Venuše z doby kamenné, kresby neolitických lidí, šperky a další nalezené předměty. Současné slovenské výtvarné umění vytvářejí stovky autorů, povětšinou absolventů bratislavské Vysokej školy výtvarných umení. Výtvarné dění organizuje hlavně Slovenská výtvarná únia a kromě ní i Spolek výtvarníkov Slovenska a Umelecká beseda Slovenska, která navazuje na tradice jednoho z nejstarších uměleckých spolků v zemi. Po odborné stránce mapují současnou uměleckou situaci časopisy D'Art, Profil, Výtvarnicke noviny a především pak desítky katalogů vydávaných při příležitosti výstav a sympozií. Možnost prezentace současného výtvarného umění poskytuje síť galerií a výstavních síní. Současný obraz výtvarného dění na Slovensku je neobyčejně pestrý. Prolíná se v něm úsilí několika generačních vrstev. Kvality závěsného malířství tak nadále rozvíjejí především příslušníci starší generace výtvarníků, zatímco mladší generace hledá nové možnosti výtvarné transformace. Nejznámějším výtvarným umělcem narozeným na Slovensku byl bezpochyby zakladatel pop artu Andy Warhol. Vývoj slovenské hudby představuje tisíciletý proces, bezprostředně související s dějinnými událostmi na Slovensku a jejich kulturně-společenským vývojem. Z tohoto pohledu lze slovenskou hudební tvorbu rozdělit do několika kategorií, které více či méně odpovídají obecně uznávaným dějinným epochám. V poválečném Československu (1918) stál před hudebními umělci Slovenska náročný úkol, jehož cílem bylo překonat tradiční zaostalost země i po stránce hudebního umění. Kvůli vytvoření sice, národní avšak formou moderní hudby, se Slováci vydali cestou profesionalizace hudebního života a začala zakládat hudebně-kulturní instituce. Vznikající organizovaný hudební život se však neomezoval pouze na slovenskou metropoli. Na vesnicích a menších městech vznikají hudební školy, kam byli vysláni učit studenti bratislavské akademie a místní umělci. Díky vzniku mnoha důležitých hudebních institucí se tak Slovensko může pochlubit nejenom vlastní operou, ale i svým divadlem, konzervatoří, orchestry a dalšími. Nejstarším představitelem slovenské hudební moderny byl skladatel Alexander Moyzes, jehož mladším současníkem byl i Eugen Suchoň. Významným autorem byl i Ján Cikker. Výrazně se prosadila i operní pěvkyně Edita Gruberová. Jedno z nejvýznamnějších kulturních institucí Slovenska – Slovenské národné divadlo v Bratislavě, vzniklo roku 1920, krátce po vzniku Československa. Do roku 1938 v něm významnou roli sehrávali i čeští divadelníci. V letech 1939–1945, v době existence Slovenského štátu, odrážela složitou společenskou situaci, zejména činohra. Umělecká tvorba Slovenského národního divadla však zjevně ještě vyzrávala. V posledních letech se začala rozvíjet i sféra nezávislých divadelních souborů. Také divadelní festivaly nezůstávají na Slovensku stranou. Nejvýznamnějším je mezinárodní festival Divadelní Nitra s mezinárodní účastí, který se koná každoročně koncem září. Tradici má také středoevropský loutkařský festival Bábkarská Bystrica. Asociace Bratislava v pohybe každoročně organizuje mezinárodní taneční festival současného hudebního tance zvaný Bratislava v pohybe. Roli výzkumného, dokumentačního, informačního, propagačního a analytického střediska hraje na Slovensku Divadelný ústav Bratislava. Jeho základním posláním je cílevědomě shromažďovat hmotné dokumenty divadelní tvorby. Slovenská kinematografie patří mezi ty mladší. Jako samostatná část místní kultury se zformovala až ve čtyřicátých letech 20. století a ihned se stala propagandistickým nástrojem vládnoucí Komunistické strany Československa. V izolovaném socialistickém prostředí tak vznikaly převážně filmy s budovatelskými náměty a výpovědí ze života dělnického lidu. První slovenský film natočil Eduard Schreiber ještě před rokem 1910, jednalo se o záběry z lyžování, nakládání dobytka na vagony, modernizace pily, nový automobil apod. Vyvrcholením Schreiberovy filmařské činnosti se stala hraná dobrodružná anekdota zvaná Únos. Ján Kadár je prvním a dosud jediným Slovákem, který získal filmovou cenu Oscar. K tzv. československé nové vlně patřil Štefan Uher. Originální vizuální výraz našel Juraj Jakubisko. V Hollywoodu se prosadil Ivan Reitman, režisér mnoha populárních komedií (Krotitelé duchů, Dvojčata, Policajt ze školky, Junior aj.) V modelingu se prosadila Adriana Karembeu. Podrobnější informace naleznete v článku Slovenská kuchyně. Vzhledem k tomu, že se Slovensko nachází v mírném podnebném pásmu, je možné vykonávat sporty s letním stejně jako se zimním zaměřením. Mezi populární sporty na Slovensku patří: fotbal, lední hokej, tenis, házená, basketbal, vodní slalom, lyžování, cyklistika a další. Slovenská fotbalová reprezentace patří k širší evropské špičce,[zdroj?] fotbal se těší poměrně velké oblibě. Slovenská fotbalová reprezentace se zúčastnila Mistrovství světa ve fotbale 2010 a probojovala se do elitní šestnáctky. Slovenský fotbalový svaz řídí slovenský fotbal a pod jeho záštitou se organizují oficiální fotbalové soutěže na Slovensku např. Corgoň liga, 1. slovenská fotbalová liga a další. Slovenská hokejová reprezentace má za sebou více úspěchů (např. stříbrná medaile na mistrovstvích světa v roce 2000, zlato v roce 2002 či bronz v roce 2003, 4. místo na OH 2010 a stříbro na MS v roce 2012). Slovenský svaz ledního hokeje je hlavní řídící orgán slovenského ledního hokeje. Slovensko má více oficiálních mužských hokejových soutěží, např. Slovnaft Extraligu, 1. hokejovou ligu, zastoupený je i ženský hokej v 1. lize žen a juniorský a dorostenecký hokej v příslušných ligách. V roce 2011 se v Bratislavě a Košicích uskutečnilo mistrovství světa v ledním hokeji, ale domácí Slováci na turnaji pod taktovkou kanadského kouče Glena Hanlona neuspěli, skončili 10. Mezi úspěšné sporty na Slovensku patří i házená, nejlepší klub je HT Tatran Prešov, a reprezentace byla na 3 světových a 2 evropských šampionátech. Pod vlajkou Československa uspěla řada slovenských sportovců. Vicemistry světa v kopané se stali Štefan Čambal, Viliam Schrojf, Ján Popluhár, Jozef Štibrányi, Adolf Scherer, Jozef Adamec, Titus Buberník, Andrej Kvašňák a Jozef Bomba. Mistry Evropy Karol Dobiaš, Jozef Čapkovič, Anton Ondruš, Ján Pivarník, Ladislav Jurkemik, Jozef Móder, Marián Masný, Koloman Gögh, Jozef Barmoš, Pavol Biroš, Ján Švehlík, Dušan Galis, Ladislav Petráš a Alexander Vencel. Také oba trenéři mistrů Evropy z roku 1976, Václav Ježek a Jozef Vengloš, byli Slováci. Slovenské rodiče měl také slavný hráč Ladislav Kubala. Zlatou olympijskou medaili získali boxeři Július Torma a Ján Zachara, cyklista Anton Tkáč, krasobruslař Ondrej Nepela, chodec Jozef Pribilinec a tenista Miloslav Mečíř. Kolektivní zlaté mají fotbalisté František Kunzo a Stanislav Seman a veslař Pavel Schmidt. Trojnásobným mistrem světa v hokeji se s československou reprezentací stal Vladimír Dzurilla, dvojnásobným Vincent Lukáč, Marián Šťastný a Peter Šťastný, jeden titul získali Igor Liba, Dušan Pašek, Dárius Rusnák, Jerguš Bača, Július Haas a Rudolf Tajcnár. V NHL se prosadil Stan Mikita. Mistrem světa v atletice se stal diskař Imrich Bugár. K významným šachistům narozeným na Slovensku patřil Richard Réti či Ignaz Kolisch. V éře samostatného Slovenska se z fotbalistů nejvíce prosadili Peter Dubovský, Marek Hamšík, Martin Škrtel a Róbert Vittek. Titul mistrů světa v hokeji vybojovali mj. Miroslav Šatan, Peter Bondra, Žigmund Pálffy či Ján Lašák, dvě stříbra má Zdeno Chára. Trojnásobným vítězem Stanley Cupu je Marián Hossa. Tři zlaté olympijské medaile mají deblkanoisté Pavol Hochschorner a Peter Hochschorner, dvě zlaté jejich kolegové Michal Martikán a Elena Kaliská a také Ladislav Škantár a Peter Škantár vybojovali slalomářské olympijské zlato. V chůzi ho získal Matej Tóth. Dvě zlaté medaile z olympijských her vybojovala pro Slovensko též biatlonistka Anastasia Kuzminová, původem Ruska. Mistrem světa v silniční cyklistice se stal Peter Sagan.

ADJ_PHRASE

OTHER

005518

... Většina vědců se však shoduje na tom, že za rodozměnu je nutné považovat jen případy, kdy jsou gametofyt i sporofyt mnohobuněčné.. U hub existují dva typy haploidních mycelií (gametofytů), které spolu splývají a vyměňují si jádra. Tento proces se nazývá plazmogamie a spojení dvou jader do výsledné diploidní se nazývá karyogamie. Tento sporofyt však nemá dlouhého trvání a brzy vzniká meiózou haploidní gametofyt. Někteří jednobuněční prvoci prochází rodozměnou, včetně hlenek, dírkonošců a mnoha mořských řas. Související informace...

Kolik existuje u hub typů haploidních mycelií (gametofytů), které spolu splývají a vyměňují si jádra?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rodozm%C4%9Bna

U hub existují dva typy haploidních mycelií (gametofytů), které spolu splývají a vyměňují si jádra.

Rodozměna (metageneze) je zvláštní životní cyklus určitých rostlin, hub a jednobuněčných živočichů. Jedná se vlastně o střídání dvou fází v rámci jednoho životního cyklu (generace). Tyto dvě fáze jsou gametofyt a sporofyt. Gametofyt je haploidní, protože má jen jednu sadu chromozomů v jádře, a sporofyt je diploidní, protože má dvě. Mezi termíny rodozměna a metageneze panuje nejasný vztah a zatímco někdy jsou považovány za synonyma, jindy je metageneze chápána jako speciální případ rodozměny některých živočichů. Rozlišujeme rodozměnu izomorfickou, u níž se gametofyt a sporofyt navenek podobají, a rodozměnu heteromorfickou, při níž jsou obě fáze snadno rozlišitelné. Haploidní rostlina (gametofyt) produkuje gamety prostou mitózou. Dvě takové gamety (z dvou jedinců stejného druhu, nebo obě z jednoho jedince) splývají, přičemž vzniká diploidní zygota, z níž se vyvíjí diploidní (zpravidla mnohobuněčný) organismus, který označujeme jako sporofyt. Sporofyt meioticky produkuje haploidní spory, které nijak nesplývají (na rozdíl od pohlavních buněk gametofytu), ale začnou klíčit a vyrůstá z nich gametofyt, čímž se cyklus uzavírá. Teoreticky u všech pohlavně se rozmnožujících organismů bychom mohli najít gametofyt (pohlavní buňky). Většina vědců se však shoduje na tom, že za rodozměnu je nutné považovat jen případy, kdy jsou gametofyt i sporofyt mnohobuněčné.. U hub existují dva typy haploidních mycelií (gametofytů), které spolu splývají a vyměňují si jádra. Tento proces se nazývá plazmogamie a spojení dvou jader do výsledné diploidní se nazývá karyogamie. Tento sporofyt však nemá dlouhého trvání a brzy vzniká meiózou haploidní gametofyt. Někteří jednobuněční prvoci prochází rodozměnou, včetně hlenek, dírkonošců a mnoha mořských řas. Související informace naleznete také v článcích Mechorosty, Kapraďorosty a Přesličky. U rostlin je rodozměna výrazná u mechorostů a kapraďorostů. U semenných rostlin je fáze gametofytu silně potlačena, gametofyt semenných rostlin se nazývá mikrogametofyt (mikroprothalium) pro samčí rostliny, megagametofyt (megaprothalium) pro samičí. Mikrogametofyt představuje pylové zrno (odpovídá mikrospoře - samčímu výtrusu) a pylová láčka, která prorůstá vajíčkem (u krytosemenných r. napřed pestíkem) k zárodečnému vaku (megagametofytu). Zárodečný vak vzniká trojnásobným mitotickým dělením megaspory.

NUMERIC

NUMERIC

005984

Rongorongo je systém glyfů, objevený v 19. století na Velikonočním ostrově. Není zřejmé, zda se jedná o proto-písmo či skutečné písmo. Znaky vykazují Zipfův zákon, což je nutná, ale nikoli postačující podmínka, aby šlo o písmo. Znaky se, navzdory množství pokusů, dosud nepodařilo rozluštit. Až na několik glyfů vytesaných do kamenů, jsou všechny nalezené znaky vyřezány do dřevěných tabulek. O způsobu čtení vět psaných písmem Rongorongo je mnoho teorii ovšem jedna jediná se zdá pravděpodobná. Nové vědecké teorie tvrdí, že text např. na desce se čte odspoda nahoru, zleva doprava.[zdroj?] Jedná se o reverzní bustrofédon. Písmem rongorongo je zřejmě zapsán jazyk Polynésanů příbuzný k dnešnímu jazyku Rapa Nui.[zdroj?] Stáří písma ovšem není známo, pouze existuje domněnka, že písmo...

Co je rongorongo?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rongorongo

Rongorongo je systém glyfů, objevený v 19. století na Velikonočním ostrově.

Rongorongo je systém glyfů, objevený v 19. století na Velikonočním ostrově. Není zřejmé, zda se jedná o proto-písmo či skutečné písmo. Znaky vykazují Zipfův zákon, což je nutná, ale nikoli postačující podmínka, aby šlo o písmo. Znaky se, navzdory množství pokusů, dosud nepodařilo rozluštit. Až na několik glyfů vytesaných do kamenů, jsou všechny nalezené znaky vyřezány do dřevěných tabulek. O způsobu čtení vět psaných písmem Rongorongo je mnoho teorii ovšem jedna jediná se zdá pravděpodobná. Nové vědecké teorie tvrdí, že text např. na desce se čte odspoda nahoru, zleva doprava.[zdroj?] Jedná se o reverzní bustrofédon. Písmem rongorongo je zřejmě zapsán jazyk Polynésanů příbuzný k dnešnímu jazyku Rapa Nui.[zdroj?] Stáří písma ovšem není známo, pouze existuje domněnka, že písmo bylo převedené na Rapa Nui v 1. tisíciletí n. l. a také že se může jednat o výsledek kontaktů Evropanů s Polynésany v 18.století.[zdroj?] Také existuje domněnka, že může pocházet z 19. století, kdy první obyvatel legendárního Hotu Matu'a donesl 67 destiček s nápisy rongorongo.[zdroj?] Mnoho současných teorií se také točí kolem toho, že písmo vzniklo až jako kopie evropského písma po objevení ostrova Evropany.[zdroj?] Tabulky písma rongorongo se do dnešní doby dochovaly pouze v malém množství a ke studiu jazyka je nedostatek materiálu. Obyvatelé Velikonočního ostrova byli potomky polynéských národů, které osídlily velké plochy Tichého oceánu. Proto se objevily teorie, že písmo rongorongo zachycuje polynéský jazyk, ale proti tomuto názoru je dlouhá izolace Velikonočního ostrova, kdy by takový jazyk jistě zanikl. Proto je možné, že destičky zachycují vlastní a izolovaný jazyk, ale bez rozluštění písma je nemožné teorie ověřit. Mnoho toho nevíme ani o rozvíjení jazyků a písem v Tichooceánské oblasti, takže text zůstává stále záhadou.

ENTITY

OTHER

011234

... Dva celonárodní televizní programy jsou vysílány pod taktovkou státní společnosti Rozhlas a televize Slovenska. Rovněž na Slovensku funguje zhruba 20 radiových programů. Přestože je v zemi nadále užíván analogový systém, postupně se přechází na digitální vysílání. Zavádí se také využití optických vláken. Prvním velkým vědcem, který se dá považovat za slovenského, byl lékař Ján Jesenský. Zakladatelem moderní slovenské vzdělanosti byl osvícenec Matej Bel. Největších úspěchů dosáhl fyzik a vynálezce Aurel Stodola, který rozvinul technologii parních turbín. K rozvoji optiky výrazně přispěl Josef Maximilián Petzval. Na konstrukci padáku pracoval Štefan Banič. Průkopníkem bezdrátové telekomunikace byl Jozef Murgaš. Astronom Peter Kušnirák objevil přes 230 planetek. V Bratislavě se narodil německý nositel Nobelovy ceny za fyziku a nacistický exponent Philipp Lenard. Slovenští vědci jsou v Evropě velice uznávanými. A to i přes to,[zdroj?]...

Jsou slovenští vědci v Evropě uznávanými?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Slovensko

Slovenští vědci jsou v Evropě velice uznávanými.

Slovensko, oficiálním názvem Slovenská republika, je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Na východě sousedí s Ukrajinou, na jihu s Maďarskem, na jihozápadě s Rakouskem, na západě s Českem a na severu s Polskem. V roce 2013 zde žilo 5 410 728 lidí. Hlavním městem je Bratislava, úředním jazykem je slovenština. Slovensko je členem OSN, NATO (od 29. 3. 2004), OBSE (od 1. ledna 1993), WTO, MMF, Světové banky, Rady Evropy (od 30 .června 1993), EU (od 1. 5. 2004), EEA, Eurozóny (od 1. ledna 2009), Evropské celní unie a Schengenského prostoru (od 21. 12. 2007), OECD, Visegrádské skupiny a jiných mezinárodních struktur. Před příchodem Slovanů v 5. století žili na území Slovenska především Keltové a Germáni. V 7. století se obyvatelstvo stalo součástí Sámovy říše a poté hrály oblasti západního Slovenska významnou roli především jako jedno z krystalizačních center Velké Moravy. Po zániku tohoto státního útvaru se Slovensko stalo součástí uherského státu. Po vymření uherské dynastie Arpádovců se v Uhrách vystřídalo několik rodů domácího i cizího původu, dokud v 16. století nezískali do svých rukou uherský trůn Habsburkové. S příchodem osvícenství a později během 19. století proběhlo slovenské národní obrození, v rámci něhož Ľudovít Štúr kodifikoval roku 1846 slovenštinu jako národní jazyk Slováků. Do roku 1918 trvaly snahy o prosazení slovenské jazykové autonomie a povznesení slovenské kultury, které byly potírány maďarizační politikou uherské vlády. Po roce 1918 se Slovensko stalo součástí Československa, v rámci něhož získali Slováci statut státotvorného národa. Mezi lety 1939–1945 existovala na území Slovenska takzvaná Slovenská republika, která byla satelitem nacistického Německa. Roku 1945 byl obnoven československý stát, o tři roky později se vlády zmocnil komunistický režim, který byl svržen během listopadové revoluce roku 1989. Neshody mezi českými a slovenskými politickými elitami vyústily roku 1993 v rozdělení Československa, důsledkem čehož vznikla Slovenská republika jakožto suverénní slovenský stát. Od roku 2004 je Slovensko součástí NATO a Evropské unie, v roce 2009 byla v zemi zavedena jednotná evropská měna euro. Slovensko je parlamentní republikou s demokratickými institucemi. V hospodářství se vyznačuje převážně soběstačnou zemědělskou produkcí, modernizovaným průmyslem a rozvíjejícím se sektorem služeb, který převažuje jak v podílu hrubého domácího produktu, tak pracovní síly. Celkově je ekonomika Slovenska velmi úspěšná a patří mezi jedny z nejrychleji rostoucích v regionu. Dopravní infrastruktura je vzhledem ke geografickému profilu země řidčeji rozprostřena, avšak v současnosti dochází k jejímu rozšíření a modernizaci. V oblasti výroby elektřiny převažují jaderné elektrárny, následované tepelnými a vodními. Slovenská armáda je integrovaná do struktur NATO, podílí se na zahraničních misích a v současnosti je plně profesionalizovaná. Z okolních států má Slovensko pevné svazky především s Českou republikou, naopak se nelepší konfliktní vztahy s Maďarskem. V zemi existuje silná maďarská a romská menšina. Slovensko má rovněž bohatou kulturní i vědeckou tradici jako i množství přírodních a historických památek. Vznik názvu Slovensko a etnonyma Slováci je pevně spjat s existencí uherského státu. Tím, že předkové Slováků žili na vymezeném území odděleném státní hranicí od jim jazykově blízkých Čechů, Moravanů a Poláků a zároveň je od zdejšího německého a maďarského obyvatelstva odlišovaly jiný jazyk a kultura, došlo v rámci uherského státu k vytvoření zárodků slovenského povědomí. V oficiálních pramenech většinou byli obyvatelé dnešního Slovenska nazýváni Slavus či Sclavus, aby tak byli odlišeni od Chorvatů, Poláků, Čechů a dalších slovanských národů. Termín slovenský se často užíval například v názvech obcí a u toponym, a to především v místech, kde se ve větší míře spolu stýkaly jednotlivé neslovanské národy Uher s původní slovanskou populací Slovenska. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Slovenska. Nejstarší osídlení předchůdci člověka je na území Slovenska doloženo z období před zhruba 250 000 lety. Prvním známé etnikum, které tuto oblast osídlilo, představují ve druhé polovině 4. století př. n. l. Keltové. Na přelomu letopočtu pronikli na slovenské území Germáni soupeřící s Římskou říši, jejíž hranici zde tehdy tvořila řeka Dunaj. První známý "státní útvar" na území Slovenska bylo Vanniovo království rozkládající se zde na počátku 1. století. Slované osídlovali toto území přibližně od 5. století. Od roku 568 byla země pod nadvládou nomádských Avarů a v 7. století se stala součástí Sámovy říše. V roce 791 Karel Veliký Avary porazil a Slované s již rozpadlými kmenovými vztahy vytvořili samostatné Moravské a Nitranské knížectví. Po roce 833 následovala integrace obou knížectví do celku Velké Moravy, nazývaného v období vlády Svatopluka Velkomoravská říše. Pod tlakem maďarských kmenů však došlo k zániku Velkomoravské říše, načež území dnešního Slovenska připadlo nově vytvořenému uherskému státu, jehož součástí zůstalo až do roku 1918. Oblast dnešního Slovenska známá jako Horní Uhry byla ve středověku součástí Uherského království. Po bitvě u Moháče roku 1526 nastoupil na uherský trůn Ferdinand I. Habsburský a Slovensko se tak stalo součástí habsburského soustátí. Po osmanské expanzi v 16. a 17. století se uherské území země dočasně zredukovalo prakticky jen na hornatou část Slovenska, dnešní rakouskou spolkovou zemi Hradsko (Burgenland) a západní Maďarsko. Slovensko se tak stalo jádrem zbývajících Královských Uher. Bratislava se stala hlavním (1536–1784, 1848) i korunovačním městem (1563–1830) ale také sídlem sněmu Královského Uherska (1542–1848). Trnava se pak následně stala sídlem ostřihomského arcibiskupa, čili centrálním městem uherské římskokatolické církve. Ke zformování moderního slovenského národa došlo v průběhu 19. století během procesu, který je znám jako tzv. Slovenské národní obrození. Za revoluce v letech 1848 až 1849 podporovala část Slováků centrální vládu ve Vídni proti uherským povstalcům. Důvodem byl jejich požadavek na odtržení Slovenska od Uher v rámci Rakouské monarchie. Po porážce uherského povstání však naopak došlo k centralizaci státu a požadavky Slováků na federalizaci monarchie či národní autonomii nebyly vyslyšeny. Nejhoršímu tlaku maďarizace čelili Slováci po uzavření rakousko-uherského vyrovnaní v roce 1867. Až do roku 1918 pak uherská vláda rozhodovala i nad územím Slovenska. Po zániku Rakousko-Uherska v roce 1918 se se Slovensko s téměř dnešním vytyčením hranic stalo jako samosprávná Slovenská země až do roku 1939 součástí nově vzniklé Československé republiky a vymanilo se tak z vlivu Budapešti. Kvůli vnitřním problémům a agresi ze strany nacistického Německa však v roce 1939 Československo zaniklo. V dobách druhé světové války (1939–1945) získalo Slovensko formální samostatnost jako Slovenská republika, neoficiálně Slovenský štát, fakticky však bylo satelitem nacistického Německa. V létě roku 1944 vypuklo na Slovensku proti fašistickému režimu Slovenské národní povstání (SNP), které však německé jednotky do konce října porazily. Na následných represích vůči obyvatelstvu se vedle jednotek SS a Heimatschutzu podílely i Pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy. Slovenská republika zanikla na počátku května 1945, kdy slovenské území osvobodila Rudá armáda. Roku 1945 došlo k obnovení Československa, které se v roce 1948 změnilo v socialistický stát, který spadal do sféry vlivu Sovětského svazu. Slovenská snaha o přeměnu státu ve federaci vedla k vytvoření asymetrického modelu institucí například samostatného slovenského sněmu a vlády. Po komunistickém převratu roku 1948 byly všechny otázky řešené na půdě komunistické strany. Ze západní poloviny země byl zároveň zahájen masivní plán industrializace Slovenska. Od 1. ledna 1969 byla na základě ústavního zákona o československé federaci ustavena Slovenská socialistická republika (SSR), která spolu s Českou socialistickou republikou (ČSR) tvořila Československou socialistickou republiku (ČSSR). Po sametové revoluci v roce 1989 došlo k demokratizaci Československa a ze Slovenska se začaly ozývat hlasy pro větší autonomii, ba i svrchovanosti. Ústavním zákonem Slovenské národní rady ze dne 1. března 1990 "O názvu, státním znaku, státní vlajce, státní pečeti a o státní hymně Slovenské republiky" se název změnil na současný název Slovenská republika. V témž období byl změněn i název České republiky a federace. K 1. lednu 1993 pak Česká a Slovenská Federativní Republika zanikla a stávající Slovenská i Česká republika se staly samostatnými státy. Slovensko se 29. března 2004 stalo členem Severoatlantické aliance a dne 1. května 2004 spolu s Českem také členem Evropské unie. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Slovenska. Slovensko je vnitrozemský stát nacházející se ve střední Evropě. Celkový rozsah jeho území čítá 49 036 km2. Sousedí na severu s Polskem, na východě s Ukrajinou, na jihu s Maďarskem, na jihozápadě s Rakouskem a na západě s Českem. Severním a středním oblastem Slovenska dominují na především rozsáhlé horské masivy, které jsou součástí Západních Karpat. Ty se dělí na tři části – Vnější, Střední a Vnitřní. Vnější Západní Karpaty se nacházejí na severu a zahrnují Malé Karpaty, Javorníky a Beskydy. Střední Západní Karpaty se skládají z Vysokých a Nízkých Tater. Vnitřní Karpaty postupují dále na jih do Maďarska. Jejich součástí je především Slovenské rudohoří. V západních oblastech převládají spíše kopce. Níže položené oblasti jsou ve velké většině na jihu při hranicích s Maďarskem. Dvě nejvýznamnější z nich představují Podunajská a Východoslovenská nížina. Nejvyšším bodem je Gerlachovský štít ve Vysokých Tatrách, dosahující výšky 2 655 m. Přes 31,9 % půdy se využívá k zemědělské činnosti. Přetrvávajícími ekologickými problémy zůstávají znečištěné ovzduší a kyselé deště. Ačkoliv byl původní lesní porost vážně narušen intenzivním kácením a zemědělskou činností, stále lesy pokrývají více než dvě pětiny povrchu. Národní parky, chráněné krajinné oblasti a další přírodní rezervace spravuje Státní ochrana přírody Slovenské republiky, vytvořená roku 2000. Nejstarší chráněné oblasti byly ustavovány od roku 1895, první národní park byl zřízen o více jak 50 let později, roku 1948. V současnosti se na Slovensku nachází 9 národních parků a 14 chráněných krajinných oblastí. V roce 2004 zasáhla Vysoké Tatry větrná smršť, která silně poškodila zdejší lesní porost a způsobila škody v hodnotě několika miliard korun. Jednu z nejvýznamnějších řek protékajících Slovenskem představuje Dunaj, který spolu s Moravou tvoří slovenskou jihozápadní hranici. Nejdelším slovenským vodním tokem je Váh. Mezi další významné řeky patří Hron, Hornád, Bodrog a Poprad. Na Slovensku jsou častá rovněž horská jezera a minerální i termální prameny. Převážná část slovenského státu spadá do černomořského úmoří. Na Slovensku se vyskytují rozličné druhy fauny a flóry. Existuje zde na 29 tisíc druhů živočichů, 11 tisíc druhů rostlin a přes tisíc druhů prvoků. Vedle běžných domácích zvířat žijí ve slovanských národních parcích medvědi, vlci, rysi, divoké kočky, svišti, vydry, kuny, norci a kamzíci (kteří jsou celostátně chránění). V lesích a v nížinách se nacházejí také koroptve, bažanti, divoké husy a kachny. Co se týče rostlinstva, ze stromů převládají v nížinách duby, na úpatích hor buky, ve vyšších polohách smrky a na nejvyšších místech převažuje co do biomů tajga a tundra. Slovensko se nachází v mírném podnebném pásu. Většinou na jeho území převládají studenější léta a chladné vlhké zimy s vysokou oblačností. Průměrná teplota ve vyšších polohách, především v Tatrách, činí kolem -4 °C a naopak v nížinách se pohybuje kolem 10 °C. V červenci se v nížinách teploty v průměru blíží či přesahují hodnotu i 20 °C. Zatímco v nížinách při Dunaji průměrné srážky dosahují 570 mm, při návětrných stranách hor se šplhají až na 1100 mm. Na vyšších vrcholcích hor zůstává sníh až do letních měsíců. Slovensko je parlamentní republikou. Výkonnou moc představuje vláda, v jejímž čele stojí premiér. Hlavou státu je prezident, volený přímou volbou občanů na 5 let. Zákonodárnou moc vykonává jednokomorový parlament zvaný Národní rada Slovenské republiky, v němž zasedá 150 poslanců. Volby do Národní rady se konají každé 4 roky a volit může každý občan starší 18 let. Současným slovenským prezidentem je Andrej Kiska, vládu vede Robert Fico za stranu SMER - sociálna demokracia. V rámci justice zastává významnou pozici Ústavní soud, tvořený 13 soudci jmenovanými prezidentem na 12 let, a Nejvyšší soud. Dále na Slovensku funguje systém krajských, okresních a vojenských soudů, doplněných Specializovaným trestním soudem. Podle organizací Freedom House a Nadace Bertelsmann se v zemi konají svobodné volby a funguje oddělení jednotlivých státních mocí (výkonné, soudní a zákonodárné), Poslední volby do Národní rady se konaly 5. března 2016. Strana SMER – sociálna demokracia oproti minulým volbám propadla a nedokázala si tak udržet původní parlamentní většinu. Ve volbách pro ní hlasovalo 28 % voličů. Na druhém místě se umístila stana Sloboda a Solidarita s 12 % a na třetím OBYČAJNÍ ĽUDIA a nezávislé osobnosti se ziskem 11 %. Mezi další politické strany zastoupené v parlamentu patří Slovenská národná strana (8,6 %), Kotleba – Ľudová strana Naše Slovensko (8 %), SME RODINA - Boris Kollár (6,6 %), MOST-HÍD (6,5 %) a SIEŤ (5,6 %). Nadace Bertelsmann a Freedom House konstatují, že jsou respektována náboženská práva, svoboda projevu, právo na shromažďování i organizaci odborů. Nadále ale přetrvává ve slovenské společnosti silná korupce. Kličky v zákonech a nedostatečná politická kultura zabraňuje, aby byli případní provinilci za korupční aktivity odsouzeni. Opakují se také případy zastrašování soudců. Proti zneužívání moci a braní úplatků uzákonila několik opatření v poslední době především vláda Ivety Radičové. Soudní systém jako celek je přehnaně zatížený a někteří soudci nemají dostatečnou kvalifikaci. Důsledkem toho mnohé soudní procesy trvají neúměrně dlouhou dobu, takže jejich účastníci se obracejí na Ústavní soud, který je těmito záležitostmi zahlcen a v minulosti se nemohl věnovat některým kontroverzním tématům, například otázce potratů. Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Slovenska. Roku 1996 zavedla slovenská vláda nový systém rozdělení krajů a okresů. V současnosti se Slovensko dělí na 8 samosprávných krajů, jimiž jsou Bratislavský, Košický, Nitranský, Prešovský, Žilinský, Trenčínský, Trnavský a Banskobystrický. Mimoto je na Slovensku celkem 79 okresů. Hlavním městem je Bratislava, jejíž populace dosahovala k roku 2010 celkem 446 819 obyvatel. Mezi další velká města patří Košice (240 915 obyvatel), Prešov (92 687), Nitra (87 357), Žilina (86 685),) a Banská Bystrica (84 919). Od roku 2004 je Slovensko členem NATO a Evropské unie, o tři roky později se Slovensko stalo součástí Schengenského prostoru. Rovněž za svou více jak dvacetiletou existenci získalo členství v mnoha nadnárodních společenstvích jako je Organizace spojených národů (OSN), Světová obchodní organizace (WTO), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE). V letech 2006–2007 zastávala Slovenská republika pozici nestálého člena Rady bezpečnosti OSN. Vedle toho se slovenská vláda angažuje například ve Visegrádské čtyřce, která sdružuje vlády Polska, Česka, Slovenska a Maďarska s cílem prosazování společných zájmů a prohlubováním spolupráce. Z dalších regionálních uskupení se Slovensko zapojilo do Středoevropské dohody o volném obchodu (CEFTA) a Středoevropské iniciativy (SEI). Ze svých sousedů udržuje Slovenská republika víceméně korektní a stabilní vztahy s Rakouskem a Polskem. Vztahy s Ukrajinou nehrály po dlouhou dobu ve slovenské zahraniční politice významnější úlohu, jisté zlepšení přinesl nástup ukrajinského politika Viktora Juščenka a zejména oranžová revoluce, kterou podporovaly jak slovenské nevládní organizace tak média. Po znovuzískání moci Viktora Janukoviče vzájemná kulturní a hospodářská spolupráce ale opět upadla. Z velmocí jsou důležitým partnerem především Spojené státy americké. Slovenská vláda se na straně Američanů účastnila války v Iráku a ačkoliv po nástupu Roberta Fica v roce 2006 vztahy mezi oběma zeměmi opadly a slovenské jednotky byly z Iráku staženy, došlo k tomu až po vzájemné dohodě obou vlád. Z dalších velmocí se Slovensko podílí na hospodářské spolupráci s Ruskem, přičemž důsledným proponentem silnější orientace na Rusko byl v minulosti právě premiér Robert Fico. Komplikované vztahy zůstávají s Maďarskem. Vzhledem k tomu, že v obou zemích fungují vlády, které pro svou agendu využívají ve velké míře nacionalistických hesel, obě strany opakovaně vyostřují národnostní konflikty pro svoji vlastní potřebu. Češi a Slováci mají dodnes blízké kulturní a jazykové rysy. Nicméně vzhledem k vývoji v rozdílných státních útvarech se postupně od raného středověku vytvořily dva rozdílné etnické celky, které si přes časté kontakty navzájem udržely vlastní výlučnost. V průběhu historického vývoje probíhaly mezi Čechy a Slováky četné kulturní kontakty, projevující se například v užívání češtiny jako literárního a liturgického jazyka především slovenskými protestanty. V dobách národního obrození, zvláště v první polovině 19. století, do jisté míry obě etnika spolupracovala a po první světové válce společně dala vzniknout novému společnému státnímu útvaru – Československu. Následující vztahy během 20. století ovlivnila rozdílná pojetí fungování československého státu politickými představiteli obou národů a s nimi spojené i slovenské autonomní hnutí. Toto hnutí souviselo i se vznikem prvního samostatného slovenského státu, který byl vyhlášen na popud Adolfa Hitlera, což nacistickému diktátorovi umožnilo ospravedlnit rozbití Československa. Mnozí Češi v čele s Edvardem Benešem proto chápali Slováky jako nespolehlivý element, jakkoliv byl tento názor oslaben například událostmi Slovenského národního povstání. Poválečné období tak nebylo využito k žádné formě česko-slovenského vyrovnání a naopak za komunistického režimu byl nastolen přísně centrálně spravovaný systém řízený Komunistickou stranou. Federalizace Československa v roce 1969 zůstala prakticky jen na papíře a vzájemné problémy soužití v jednom státě tak byly pouze odsunuty do pozadí. Otázka kompetencí mezi federální vládou a jednotlivými částmi České a Slovenské federativní republiky po roce 1990 byla předmětem dlouhých a náročných jednání, které nakonec v roce 1992 vyústily v rozhodnutí politických špiček o odluce obou států a ve vznik dvou samostatných suverénních státních útvarů, České a Slovenské republiky. Paradoxně od rozpadu Československa roku 1993 se vzájemné vztahy mezi oběma státy pohybují na výjimečné úrovni. Oba spolu úzce spolupracují na prosazení společných cílů, a to i v případech, kdy stojí v jejich čele strany opačné politické orientace (například pravicová ODS a levicový SMER). Po Maďarech a Romech je česká komunita s počtem 44 600 osob třetí největší menšinou na Slovensku, Slovensko je také druhým největším obchodním partnerem České republiky. Oba státy mají navzájem ve svých zemích velvyslanecké úřady. Ozbrojené síly Slovenské republiky se skládají ze dvou částí, pozemních a vzdušných sil, a silami zaměřenými na výcvik a podporu. Celkem má slovenská armáda 14 000 mužů a žen ve zbrani. Vzdušné síly mají k dispozici letouny typu MiG-29 a L-39, helikoptéry Mi-24 a Mi-17 a dále transportní letadla An-24, An-26 a L-410. Od roku 2012 by měla probíhat restrukturalizace armády, zejména omlazení užívaných zařízení a modernizaci letového parku, s velkou pravděpodobností budou vyřazeny všechny slovenské tankové jednotky. Vzhledem ke vstupu do NATO provedlo Slovensko řadu reforem ozbrojených sil, především přechod od vojenské služby k plně profesionální armádě, k čemuž došlo roku 2006. Slovenské armádní jednotky momentálně operují v několika zahraničních misích, především společně s NATO v Afghánistánu, v rámci mírových sil OSN na Kypru a Středním východě a pod vedením Evropské unie v Gruzii a Bosně a Hercegovině. Celkem se v současnosti těchto misí účastní asi 500 slovenských vojáků. Vedle armády a armádní policie jsou ve správě Ministerstva obrany Slovenské republiky dvě výzvědné služby, Slovenská informační služba a Vojenská zpravodajská služba. Na ozbrojené síly vydává vláda 1,1 % HDP. Policie je rozdělena na lokální a státní a tak jako například v České republice byla silně zatížena rozvojem kriminality v průběhu demokratizace a liberalizace země. Mimo jiné v současnosti zůstávají problémem mezinárodní gangy a produkce syntetických drog, především Extáze. Dle nadace Bertelsmann nedochází k ovlivňování vlády ze strany bezpečnostních sil – všichni významní političtí a sociální aktéři respektují legitimitu demokratických institucí. Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Slovenska. Jakožto otevřená ekonomika zaměřená na export je Slovensko silně hospodářský závislé na svém největším obchodním partneru, Německu. V poslední dekádě prošlo Slovensko úspěšným hospodářským vývojem, přesto zde stále existuje poměrně vysoká nezaměstnanost – k roku 2011 dosahovala 13,5 %. Přesto levná a schopná pracovní síla, vhodná zeměpisná poloha, daňová politika vlády a vcelku liberální zákoník práce jsou pro zahraniční investory velká pozitiva. Zatímco v devadesátých letech se země potýkala s velkým zahraničním dluhem, rostoucím schodkem rozpočtu, rozsáhlou nezaměstnaností a vysokou inflací, v době vstupu do Evropské unie v roce 2004 již Slovensko nastoupilo úspěšný hospodářský růst a stát mohl fungovat s vyrovnanějším rozpočtem. V současnosti je jednou z nejúspěšnějších zemí bývalého Východního bloku. Ačkoliv i Slovensko zasáhla světová ekonomická krize, díky obnovené zahraniční poptávce od roku 2010 slovenské hospodářství opět roste. Zatímco v roce 2009 poklesl hrubý domácí produkt Slovenska o 4,9 %, v následujícím roce byl obnoven růst ve výši 4,2 %. K roku 2011 pak dosáhl 3,3 %. Některé populistické kroky první Ficovy vlády, které většinou spočívaly ve státních dotacích často neperspektivním podnikům s cílem udržení umělé zaměstnanosti, způsobily nadměrné zatížení státního rozpočtu, které poté musela následující vláda Ivety Radičové řešit drastickým omezením výdajů a zvýšením některých daní. Za rok 2011 dosáhl HDP podle parity kupní síly výše 128,5 miliardy dolarů celkově a 23 600 dolarů na jednoho obyvatele. Inflace činila ve stejném období zhruba 3,9 %. Do roku 2009 se užívaly v zemi slovenská koruna a halíř (1 koruna = 100 haléřů), poté je nahradily euro a eurocent (1 euro = 100 eurocentů). Slovenský vývoz dosáhl za rok 2011 podle odhadů 75,3 miliardy dolarů. V exportovaných produktech převažovaly zejména strojírenská a elektronická výroba, dále automobily, běžné kovy, chemikálie, minerály a plasty. Od roku 2009 obsadily první místo v obchodovaném zboží namísto automobilů počítače. Hlavními exportními partnery v roce 2010 byly Německo (s podílem 19,2 % vývozu), Česko (13,7 %), Polsko (7,3 %), Francie (6,8 %), Rakousko (6,8 %), Maďarsko (6,6 %) a Itálie (5,5 %). S dovozem ve výši 72,03 miliardy dolarů si Slovensko k roku 2011 udrželo kladnou platební bilanci. Dovážely se stroje, automobily, elektronické zařízení, ropa a zemní plyn, běžné kovy, dále také audio a video zařízení. Roste dovoz farmaceutických výrobků. V roce 2010 byli hlavními dovozci především Německo (15,8 %), Česko (10,2 %), Rusko (9,8 %), Jižní Korea (8 %), Čína (6,1 %) a Maďarsko (4,3 %). Na Slovensku se nacházejí zásoby hnědého uhlí a lignitu, především v předhůří kolem Handlové na západě a poblíž Modrého Kameňa na jihu. Od roku 1985 se poblíž města Gbely těží zemní plyn. Dále jsou k dispozici menší naleziště železné rudy, manganu, mědi, antimonu, rtuti, olova, zinku, magnezitu, vápence a uranu, jehož ložiska jsou však prozatím převážně nevyužita. Slovensko má rozvinutý zemědělský sektor, který do značné míry zajišťuje zemi dostatek produkce obvyklých zemědělských výrobků. K roku 2009 zaměstnávalo zemědělství celkem 3,5 % slovenské pracovní síly. Podstatné zastoupení v tomto sektoru mají zejména zemědělská družstva a firmy, zatímco samostatní zemědělci disponují pouze 8 % obdělávané půdy. Nejvíce je zemědělská činnost rozšířená na jihu a jihovýchodě země, především v Podunajské a Východoslovenské nížině. V rostlinné výrobě převažuje zejména pšenice a kukuřice. Dále se pěstují brambory, cukrová řepa, ječmen, ovoce, vinná réva, využívají se také lesní produkty. V údolí řeky Váh se pěstuje tabák. Produkce vína je značně rozšířená v podhůří Karpat, vedle toho je co do pěstování vinné révy významným regionem Tokajská oblast. V rámci živočišné výroby jsou chována prasata, skot a drůbež, ve vyšších polohách převažuje chov ovcí. V době komunistického režimu se na Slovensku nacházely jedny z nejméně výkonných průmyslových závodů Československa. Přestože byl přechod k efektivnějšímu hospodářství v devadesátých letech zpomalen klientelismem a nezodpovědnými kroky Mečiarovy vlády, na počátku 21. století zaměstnává úspěšně se rozvíjející slovenský průmysl značnou část pracovní síly – k roku 2009 se jednalo o 27 %. Významně se podílí i na tvorbě HDP. Průmyslová centra představují především Bratislava a Košice spolu s dalšími městy kolem povodí řeky Váhu. Významné odvětví představuje automobilový průmysl, v němž dominují tři největší firmy bratislavská Volkswagen Slovakia, trnavská PSA Peugeot Citroën a žilinská KIA Motors Slovakia. Ve východní části země postupně obnovily svou výrobu Východoslovenské železárny v Košicích, jeden z pozůstatků sovětského průmyslového plánování ve střední Evropě, které koupila v roce 2000 americká firma U.S. Steel. Vedle těchto významných firem mají na Slovensku zastoupení také chemický a elektrochemický, ropný, potravinářský, papírenský a strojírenský průmysl. Vyrábí se rovněž keramika, přírodní i umělé textilie, materiály potřebné na stavebnictví, zbraně a další produkty. Na druhou stranu v poslední době upadá například stavebnictví. Nejsilnější zastoupení co do HDP i podílu pracovní síly má sektor služeb. Právě služby prošly od dob pádu komunismu nejrozsáhlejší proměnou a v současnosti je do velké míry většina firem tohoto sektoru v soukromém vlastnictví. Velký rozkvět zažil především cestovní ruch. K dispozici jsou zahraničním návštěvníkům mnohé historické památky, umělecké festivaly, přírodní krásy či minerální a termální prameny. Úspěšný je i pojišťovací a bankovní sektor, v němž mají silné zastoupení zahraniční společnosti. Dále se rozvíjejí telekomunikace a maloobchod. Zpočátku se v oblasti obchodu vytvořilo velké množství samostatných jednotek, které byly postupně sdružovány do větších celků a výrazněji se v nich začal prosazovat zahraniční kapitál. Od počátku 21. století se ve velké míře objevují supermarkety a hypermarkety, stavěné nejčastěji na okrajích měst. Doprava na Slovensku má do značné míry moderní strukturu, avšak především důsledkem členitého terénu je dopravní síť relativně řídce rozložená. Nejrozsáhlejší je zejména silniční síť, měřící 43 761 km, z toho zaujímají 38 085 km zpevněné cesty. První dálnice, dostavěná roku 1980, spojovala Bratislavu s Brnem a Prahou. Ke konci 20. století byla dálniční síť dále rozšířena a do roku 2014 se plánuje dokončení dálničního spojení mezi Bratislavou a Košicemi. Dále se na Slovensku nachází 3 622 km železničních tratí, z toho téměř polovina je elektrifikovaná. V současnosti trpí železniční doprava neefektivností, avšak probíhají práce na jejím dalším zlepšování. Významným dopravním uzlem je především Bratislava, zejména díky své poloze na řece Dunaji, letišti, napojení na silniční a dálniční síť a blízkosti k maďarským i rakouským hranicím. Dalšími významnými silničními i železničními uzly jsou především Košice, Zvolen a Žilina. Vedle Bratislavy je významným přístavem také Komárno. Slovenské obchodní loďstvo k roku 2010 čítalo 11 lodí, z nichž všechny byly vlastněny zahraničními společnostmi. Rychle roste podíl letecké dopravy. K roku 2012 bylo na Slovensku na 37 letišť, z toho 19 se zpevněnou přistávací plochou. Významná mezinárodní letiště se nacházejí v Bratislavě a Košicích. Ve výrobě elektřiny zastávají přední místo jaderné elektrárny, následované tepelnými a vodními. V případě jaderné energetiky se především realizuje dostavba elektrárny Mochovce a také plánuje výstavba dalších bloků elektrárny Jaslovské Bohunice. Vodní elektrárny se nalézají na řekách Váh, Orava, Hornád, Slaná a rovněž také na Dunaji. V případě obnovitelných zdrojů vláda namísto solárních elektráren upřednostňuje využití biomasy. Z Ruska se dováží ropa a zemní plyn. Telekomunikace se od počátku nového tisíciletí významně modernizují a rozvíjejí, především pak využití mobilních telefonů. K roku 2009 bylo v zemi používáno celkem 5,9 milionu mobilních telefonů a přes 4 miliony lidí používalo internet. Celkově je rozšíření těchto služeb a přístrojů srovnatelné s ostatními zeměmi v regionu. V zemi vysílá celkem asi 40 národních, regionálních i místních televizních stanic, většinou v soukromém vlastnictví. Dva celonárodní televizní programy jsou vysílány pod taktovkou státní společnosti Rozhlas a televize Slovenska. Rovněž na Slovensku funguje zhruba 20 radiových programů. Přestože je v zemi nadále užíván analogový systém, postupně se přechází na digitální vysílání. Zavádí se také využití optických vláken. Prvním velkým vědcem, který se dá považovat za slovenského, byl lékař Ján Jesenský. Zakladatelem moderní slovenské vzdělanosti byl osvícenec Matej Bel. Největších úspěchů dosáhl fyzik a vynálezce Aurel Stodola, který rozvinul technologii parních turbín. K rozvoji optiky výrazně přispěl Josef Maximilián Petzval. Na konstrukci padáku pracoval Štefan Banič. Průkopníkem bezdrátové telekomunikace byl Jozef Murgaš. Astronom Peter Kušnirák objevil přes 230 planetek. V Bratislavě se narodil německý nositel Nobelovy ceny za fyziku a nacistický exponent Philipp Lenard. Slovenští vědci jsou v Evropě velice uznávanými. A to i přes to,[zdroj?] že Slovensko na svůj ekonomický růst na vědu přispívá velice málo penězi. Slovenská věda patří mezi finančně nejchudší v Evropě. Slováci se například podílejí na výzkumu alternativního zdroje elektrické energie nebo na nových technologiích ve zdravotnictví. Povinná, původně 6letá školní docházka byla na území dnešního Slovenska zavedena v roce 1868. Od roku 1922 byla 8letá, později v průběhu éry socialismu rozšířena na 10letou povinnou školní docházku, kterou mohou žáci absolvovat na základních a středních školách, respektive na 8letých gymnáziích. Negramotnost obyvatelstva se pohybuje okolo 0,6 % populace nad 15 let. Nacházejí se zde státní, církevní i soukromé školy. Vzdělávaní je poskytované i v jazycích národnostních menšin. Základní školu navštěvují děti ve věku 6 až 14 (či 7 až 15) let. Všechny standardní stupně vzdělávání, včetně vysokoškolského jsou státem poskytované bezplatně. Na Slovensku existuje několik desítek vysokých škol a univerzit. V roce 2006 absolvovalo vysokoškolské studium na Slovensku 34 535 osob. Ani jedna ze slovenských univerzit se nedostala mezi 500 nejlepších univerzit na světě. Mezi nejkvalitnější univerzity a vysoké školy v rámci východoevropského regionu (podle hodnocení vědeckého publikování na internetu) na Slovensku patří Univerzita Komenského, Technická univerzita v Košiciach, Slovenská technická univerzita v Bratislave, Poľnohospodárska univerzita v Nitre a Univerzita Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Slovenska. Populace Slovenska čítala k 31. březnu 2013 podle oficiálních údajů 5 410 728 obyvatel, z toho 51,3 % žen. Podle odhadů za rok 2012 dosahuje růst populace 0,104 %, zatímco přirozený přírůstek dosáhl 1,65 narozených na 1000 obyvatel. Ve městech žije celkem 55 % populace, urbanizace stoupá zhruba 0,1 % za rok. Hustota osídlení se pohybuje kolem 111 obyvatel na km2. V roce 2012 se celkem 85,8 % obyvatelstva hlásilo ke slovenské národnosti, 9,7 % k maďarské, 1,7 % k romské, 0,8 % k české, 0,4 % k rusínské a 0,2 % k ukrajinské. Úředním jazykem je slovenština, jejíž používání je upraveno zákonem o státním jazyce; z dalších jazyků je především na jihu rozšířená maďarština. V některých oblastech se mluví i rusínsky, romsky, německy a česky. Lékařská péče je ve velké části v rukou státu, ačkoliv existují i soukromé kliniky a další zdravotnická zařízení. Průměrná délka života dosahuje 72 let u mužů a 80 let u žen. Na 1000 obyvatel připadají v průměru 3 lékaři a na zdravotnictví slovenská vláda vydala v roce 2009 celkem 8,5 % hrubého domácího produktu. Podle odhadů z roku 2011 bylo 15,6 % obyvatelstva mladší 15 let, mezi 15. a 65. rokem věku bylo 71,6 % lidí a starších 65 let bylo 12,8 %. K roku 2002 zhruba 14,3 % slovenského obyvatelstva trpělo obezitou. Většina obyvatel Slovenska mající zaměstnání si udržuje průměrný životní standard. Problémy přetrvávají v nedostatečném množství bytových jednotek a ve špatném stavu mnoha výškových budov postavených většinou v sedmdesátých letech 20. století. Převážná část městské populace má přístup k elektřině a pitné vodě. V některých oblastech na venkově jsou však dodávky elektrické energie a vody na horší úrovni. Na Slovensku je na základě ústavy oddělena církev od státu. K římskokatolické církvi se v roce 2010 hlásilo 68,9 % obyvatel, k evangelické církvi augšpurského vyznání (luteránům) 6,9 %, k řeckokatolické církvi 4,1 %, k Reformované křesťanské církvi (kalvínitům) 2,0 % a k pravoslavné církvi 0,9 % obyvatel. Celkem 13 % obyvatel je bez vyznání. Církve a náboženské organizace s alespoň 20 000 členy mají právo na úlevy od daní a finanční podporu od státu. Vztah mezi katolickou církví a státem je upraven na základě smlouvy s Vatikánem. Náboženská dogmata nemají žádný vliv na fungování politiky ani práva, přestože se několik skupin pokusilo ovlivnit jednání o potratech a případně tyto interrupce zcela zakázat. Přetrvává diskriminace romské a v některých ohledech i maďarské menšiny. V praxi jsou Romové ve školství často segregováni, kolem romských sídlišť jsou stavěny zdi na oddělení neromské populace, došlo též k vynucené sterilizaci několika romských žen. Romská populace má rovněž větší podíl nezaměstnaných než ostatní etnické skupiny. Postavení maďarské menšiny nepřestává být problémem, zejména proto, že maďarská vláda vystupuje jako její protektor a opakovaně podporuje agresivnější a nacionalističtější části maďarské menšiny. Národnostně laděné konflikty rozdmýchává i část slovenských stran, především vládnoucí SMER. Ačkoliv ženám jsou zaručována jejich práva, stále jen málo z nich dostane příležitost pracovat na vyšších stupních v podnikání a státní správě. V oblasti ochrany práv gayů a leseb došlo k jistým zlepšením – v dubnu 2012 byla do slovenského zákoníku práce zakomponována i práva na ochranu před diskriminací v zaměstnání na základě sexuální orientace. Podrobnější informace naleznete v článku Slovenská kultura. Slovenská kultura je složka evropské kultury, specificky slovenský způsob přeměňování zla na dobro, ošklivého na krásu především Slováky na Slovensku v podmínkách intenzivní interakce s ostatními středoevropskými národními kulturami, zejména českou, moravskou, maďarskou, rakouskou, polskou, německou a ukrajinskou kulturou. Významný podíl na slovenské kultuře má židovská kultura. Na Slovensku se nachází mnoho hradů, zámků, kostelů a dalších kulturních památek. Součástí lidové kultury jsou hmotné i nehmotné prvky, hudba, písně, zvyky, tance a další duchovní výtvory označované jako folklór, které přetrvávají zejména díky folklorním skupinám. Kulturní památky jako hrad Devín, Národní hřbitov v Martině, Dóm sv. Alžběty v Košicích a podobně, které jsou důležitou součástí celého kulturního dědictví Slovenska, nesou označení národní kulturní památka a stát jim věnuje zvýšenou pozornost. Na Slovensku jsou však i památky, která jsou zařazeny do Seznamu světového kulturního dědictví. Podle Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, přijatého v roce 1972 v Paříži, patří od roku 1993 do tohoto seznamu osm míst na Slovensku – historické město Banská Štiavnica a technické památky jejího okolí, památková rezervace lidové architektury Vlkolínec a Spišský hrad s okolními památkami (Spišské Podhradie, Spišská Kapitula, a kostel sv. Ducha v Žehře), v roce 2000 bylo přidáno historické šarišské město Bardejov a v roce 2008 dřevěné kostely Karpatského oblouku. Dne 28. června 2009 bylo do Seznam světového kulturního dědictví UNESCO zapsáno historické centrum Levoče. Mezi přírodními památkami v sezname UNESCO reprezentují Slovensko jeskyně a propasti Slovenského krasu a Dobšinská ledová jeskyně. V roce 2007 byli na seznam přidány i karpatské pralesy v Bukovských a Vihorlatských vrších na východě Slovenska. Fujara, která je nejtypičtějším slovenským hudebním nástrojem, byla zapsána v listopadu 2005 do Seznamu mistrovských díl ústního a nehmotného dědictví UNESCO. Seznam byl založen v roce 2001. Podrobnější informace naleznete v článku Slovenská literatura. Dějiny slovenské literatury začínají už příchodem soluňských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, tedy roku 863 našeho letopočtu. Cyril a Metoděj totiž jako první sestavili slovanské písmo, čímž ve Velkomoravské říši zavedli mj. jazyk kulturní, spisovný, liturgický a jazyk státní administrativy. Fakticky tak položili základy slovanské literární tradice, k čemuž sami přispěli několika psanými díly. Kromě mnoha překladů evangelií a jiných náboženských textů napsali oba bratři několik vlastních knih a pojednání, mezi něž patří zejména Konstantinův úvod k evangeliu (Proglas), což byla vůbec první slovanská báseň. Dalším významným slovanským autorem byl žák bratrů Kliment Ochridský, další z důležitých žáků Gorazd se narodil, pravděpodobně, u Nitry. Zánik Velkomoravské říše se stal událostí, která pro Slováky znamenala tisíciletý útlak pod uherským státem. K zákazu slovanské liturgie došlo již za vlády Svatopluka. Slovenská literatura tak začala skoro zanikat. Menší obnovu zažila v renesanci, baroka a nejvíce oživila koncem 18. století, od té doby funguje až dodnes. Po rozpadu Uherska nastává pro slovenskou literaturu období zvané slovenská moderna, ve kterém dochází k novému zvýraznění reálného sociologického a psychologického rozměru literatury. Mezi známé slovenské autory patří například Ján Kollár, Pavel Jozef Šafárik, František Švantner, Peter Karvaš, Rudolf Fabry, Rudolf Sloboda, Ľudovít Štúr, Ján Kalinčiak, Samo Chalupka (autor známé básně Mor ho!), Andrej Sládkovič, Janko Kráľ, Ján Botto, Janko Matúška (autor textu slovenské národní hymny Nad Tatrou sa blýska), Michal Miloslav Hodža, Jozef Miloslav Hurban nebo Pavol Országh Hviezdoslav. Ve 20. století se výrazně prosadil prozaik Ladislav Mňačko. V posledních letech například Milan Rúfus. Výtvarné umění na Slovensku sahá hluboko do minulosti. Nejstarším uměleckým dílem jsou například Venuše z doby kamenné, kresby neolitických lidí, šperky a další nalezené předměty. Současné slovenské výtvarné umění vytvářejí stovky autorů, povětšinou absolventů bratislavské Vysokej školy výtvarných umení. Výtvarné dění organizuje hlavně Slovenská výtvarná únia a kromě ní i Spolek výtvarníkov Slovenska a Umelecká beseda Slovenska, která navazuje na tradice jednoho z nejstarších uměleckých spolků v zemi. Po odborné stránce mapují současnou uměleckou situaci časopisy D'Art, Profil, Výtvarnicke noviny a především pak desítky katalogů vydávaných při příležitosti výstav a sympozií. Možnost prezentace současného výtvarného umění poskytuje síť galerií a výstavních síní. Současný obraz výtvarného dění na Slovensku je neobyčejně pestrý. Prolíná se v něm úsilí několika generačních vrstev. Kvality závěsného malířství tak nadále rozvíjejí především příslušníci starší generace výtvarníků, zatímco mladší generace hledá nové možnosti výtvarné transformace. Nejznámějším výtvarným umělcem narozeným na Slovensku byl bezpochyby zakladatel pop artu Andy Warhol. Vývoj slovenské hudby představuje tisíciletý proces, bezprostředně související s dějinnými událostmi na Slovensku a jejich kulturně-společenským vývojem. Z tohoto pohledu lze slovenskou hudební tvorbu rozdělit do několika kategorií, které více či méně odpovídají obecně uznávaným dějinným epochám. V poválečném Československu (1918) stál před hudebními umělci Slovenska náročný úkol, jehož cílem bylo překonat tradiční zaostalost země i po stránce hudebního umění. Kvůli vytvoření sice, národní avšak formou moderní hudby, se Slováci vydali cestou profesionalizace hudebního života a začala zakládat hudebně-kulturní instituce. Vznikající organizovaný hudební život se však neomezoval pouze na slovenskou metropoli. Na vesnicích a menších městech vznikají hudební školy, kam byli vysláni učit studenti bratislavské akademie a místní umělci. Díky vzniku mnoha důležitých hudebních institucí se tak Slovensko může pochlubit nejenom vlastní operou, ale i svým divadlem, konzervatoří, orchestry a dalšími. Nejstarším představitelem slovenské hudební moderny byl skladatel Alexander Moyzes, jehož mladším současníkem byl i Eugen Suchoň. Významným autorem byl i Ján Cikker. Výrazně se prosadila i operní pěvkyně Edita Gruberová. Jedno z nejvýznamnějších kulturních institucí Slovenska – Slovenské národné divadlo v Bratislavě, vzniklo roku 1920, krátce po vzniku Československa. Do roku 1938 v něm významnou roli sehrávali i čeští divadelníci. V letech 1939–1945, v době existence Slovenského štátu, odrážela složitou společenskou situaci, zejména činohra. Umělecká tvorba Slovenského národního divadla však zjevně ještě vyzrávala. V posledních letech se začala rozvíjet i sféra nezávislých divadelních souborů. Také divadelní festivaly nezůstávají na Slovensku stranou. Nejvýznamnějším je mezinárodní festival Divadelní Nitra s mezinárodní účastí, který se koná každoročně koncem září. Tradici má také středoevropský loutkařský festival Bábkarská Bystrica. Asociace Bratislava v pohybe každoročně organizuje mezinárodní taneční festival současného hudebního tance zvaný Bratislava v pohybe. Roli výzkumného, dokumentačního, informačního, propagačního a analytického střediska hraje na Slovensku Divadelný ústav Bratislava. Jeho základním posláním je cílevědomě shromažďovat hmotné dokumenty divadelní tvorby. Slovenská kinematografie patří mezi ty mladší. Jako samostatná část místní kultury se zformovala až ve čtyřicátých letech 20. století a ihned se stala propagandistickým nástrojem vládnoucí Komunistické strany Československa. V izolovaném socialistickém prostředí tak vznikaly převážně filmy s budovatelskými náměty a výpovědí ze života dělnického lidu. První slovenský film natočil Eduard Schreiber ještě před rokem 1910, jednalo se o záběry z lyžování, nakládání dobytka na vagony, modernizace pily, nový automobil apod. Vyvrcholením Schreiberovy filmařské činnosti se stala hraná dobrodružná anekdota zvaná Únos. Ján Kadár je prvním a dosud jediným Slovákem, který získal filmovou cenu Oscar. K tzv. československé nové vlně patřil Štefan Uher. Originální vizuální výraz našel Juraj Jakubisko. V Hollywoodu se prosadil Ivan Reitman, režisér mnoha populárních komedií (Krotitelé duchů, Dvojčata, Policajt ze školky, Junior aj.) V modelingu se prosadila Adriana Karembeu. Podrobnější informace naleznete v článku Slovenská kuchyně. Vzhledem k tomu, že se Slovensko nachází v mírném podnebném pásmu, je možné vykonávat sporty s letním stejně jako se zimním zaměřením. Mezi populární sporty na Slovensku patří: fotbal, lední hokej, tenis, házená, basketbal, vodní slalom, lyžování, cyklistika a další. Slovenská fotbalová reprezentace patří k širší evropské špičce,[zdroj?] fotbal se těší poměrně velké oblibě. Slovenská fotbalová reprezentace se zúčastnila Mistrovství světa ve fotbale 2010 a probojovala se do elitní šestnáctky. Slovenský fotbalový svaz řídí slovenský fotbal a pod jeho záštitou se organizují oficiální fotbalové soutěže na Slovensku např. Corgoň liga, 1. slovenská fotbalová liga a další. Slovenská hokejová reprezentace má za sebou více úspěchů (např. stříbrná medaile na mistrovstvích světa v roce 2000, zlato v roce 2002 či bronz v roce 2003, 4. místo na OH 2010 a stříbro na MS v roce 2012). Slovenský svaz ledního hokeje je hlavní řídící orgán slovenského ledního hokeje. Slovensko má více oficiálních mužských hokejových soutěží, např. Slovnaft Extraligu, 1. hokejovou ligu, zastoupený je i ženský hokej v 1. lize žen a juniorský a dorostenecký hokej v příslušných ligách. V roce 2011 se v Bratislavě a Košicích uskutečnilo mistrovství světa v ledním hokeji, ale domácí Slováci na turnaji pod taktovkou kanadského kouče Glena Hanlona neuspěli, skončili 10. Mezi úspěšné sporty na Slovensku patří i házená, nejlepší klub je HT Tatran Prešov, a reprezentace byla na 3 světových a 2 evropských šampionátech. Pod vlajkou Československa uspěla řada slovenských sportovců. Vicemistry světa v kopané se stali Štefan Čambal, Viliam Schrojf, Ján Popluhár, Jozef Štibrányi, Adolf Scherer, Jozef Adamec, Titus Buberník, Andrej Kvašňák a Jozef Bomba. Mistry Evropy Karol Dobiaš, Jozef Čapkovič, Anton Ondruš, Ján Pivarník, Ladislav Jurkemik, Jozef Móder, Marián Masný, Koloman Gögh, Jozef Barmoš, Pavol Biroš, Ján Švehlík, Dušan Galis, Ladislav Petráš a Alexander Vencel. Také oba trenéři mistrů Evropy z roku 1976, Václav Ježek a Jozef Vengloš, byli Slováci. Slovenské rodiče měl také slavný hráč Ladislav Kubala. Zlatou olympijskou medaili získali boxeři Július Torma a Ján Zachara, cyklista Anton Tkáč, krasobruslař Ondrej Nepela, chodec Jozef Pribilinec a tenista Miloslav Mečíř. Kolektivní zlaté mají fotbalisté František Kunzo a Stanislav Seman a veslař Pavel Schmidt. Trojnásobným mistrem světa v hokeji se s československou reprezentací stal Vladimír Dzurilla, dvojnásobným Vincent Lukáč, Marián Šťastný a Peter Šťastný, jeden titul získali Igor Liba, Dušan Pašek, Dárius Rusnák, Jerguš Bača, Július Haas a Rudolf Tajcnár. V NHL se prosadil Stan Mikita. Mistrem světa v atletice se stal diskař Imrich Bugár. K významným šachistům narozeným na Slovensku patřil Richard Réti či Ignaz Kolisch. V éře samostatného Slovenska se z fotbalistů nejvíce prosadili Peter Dubovský, Marek Hamšík, Martin Škrtel a Róbert Vittek. Titul mistrů světa v hokeji vybojovali mj. Miroslav Šatan, Peter Bondra, Žigmund Pálffy či Ján Lašák, dvě stříbra má Zdeno Chára. Trojnásobným vítězem Stanley Cupu je Marián Hossa. Tři zlaté olympijské medaile mají deblkanoisté Pavol Hochschorner a Peter Hochschorner, dvě zlaté jejich kolegové Michal Martikán a Elena Kaliská a také Ladislav Škantár a Peter Škantár vybojovali slalomářské olympijské zlato. V chůzi ho získal Matej Tóth. Dvě zlaté medaile z olympijských her vybojovala pro Slovensko též biatlonistka Anastasia Kuzminová, původem Ruska. Mistrem světa v silniční cyklistice se stal Peter Sagan.

VERB_PHRASE

YES_NO

002287

... (Museum Nasional Indonesia), vzniklé péčí holandských učenců - nejprve jako učená společnost, od roku 1868 z rozhodnutí koloniálních úřadů plnohodnotná muzejní instituce; podle sochy stojící před hlavní budovou zvané též Gedung Gajah ("Sloní dům") či Museum Gajah. V Jakartě se nachází rovněž největší mešita v jihovýchodní Asii - mešita Istiqlal. Symbolem indonéského boje za nezávislost je Monas (Národní monument), dokončený v roce 1975. Los Angeles, USA Slovníkové heslo Jakarta ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu Jakarta ve Wikimedia Commons

Byl symbol indonéského boje za nezávislost, Monas, dokončen před více než 100 lety?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakarta

Symbolem indonéského boje za nezávislost je Monas (Národní monument), dokončený v roce 1975.

Jakarta (Džakarta, indonésky Jakarta, dříve Batavia) je hlavní a největší město Indonésie, má více než 9 miliónů obyvatel bez aglomerací, v aglomeraci zvané Jabotabek více než 26 milionů obyvatel (2010). Město leží na severozápadě ostrova Jáva, který se nachází na jihozápadě Indonésie. Prvním osídlením tohoto místa byl přístav Kalapa. Ve 12. století se stal hlavním přístavem království Sundy. Portugalci jako první Evropané vstoupili na začátku 16. století na území tohoto přístavu a získali od tehdejšího krále povolení na stavbu pevnosti. Přístav v Jakartě je dodnes nazýván Sunda Kalapa. V roce 1527 se přístav dostal pod kontrolu vládce sultánátu Bantam ze severu. Dne 22. června 1527 Bantamané změnili jméno města z Kalapy na Jayakarta (odtud dnešní Jakarta), což v javánštině znamená "vítězný a prosperující". Tento den je dnes oficiálně považován za den vzniku města Jakarty. Holanďané přišli do Jayakarty ke konci 16. století. V roce 1619 holandské jednotky holandské Východoindické společnosti, vedené Janem Pieterszoonem Coenem, obsadily město a přejmenovaly ho z Jayakarty na Batavia, což je latinské označení domorodých kmenů, které žily v Nizozemsku za Římské říše. Dne 4. března 1621 se Batavie stala hlavním městem Holandské Východní Indie. Britové přepadli v roce 1811 Jávu a okupovali ji pět let, zatímco Nizozemci měli plno starostí s napoleonskými válkami v Evropě a nemohli tak účinně bránit ostrov. Roku 1942, během druhé světové války, převzali vládu nad městem Japonci a změnili jméno na dnešní Jakarta. Jakarta se stala po vzniku Indonésie v roce 1949 hlavním městem. Dne 14. ledna 2016 zaútočili v rušné obchodní čtvrti hlavního města Indonésie sérií bombových útoků teroristé tzv. islámského státu. Cílem měli být cizí státní příslušníci a tamní ozbrojené složky. Policie zabila 5 teroristů, útok si vyžádal dvě oběti. Až do roku 1778 datuje svůj počátek Indonéské národní muzeum (Museum Nasional Indonesia), vzniklé péčí holandských učenců - nejprve jako učená společnost, od roku 1868 z rozhodnutí koloniálních úřadů plnohodnotná muzejní instituce; podle sochy stojící před hlavní budovou zvané též Gedung Gajah ("Sloní dům") či Museum Gajah. V Jakartě se nachází rovněž největší mešita v jihovýchodní Asii - mešita Istiqlal. Symbolem indonéského boje za nezávislost je Monas (Národní monument), dokončený v roce 1975. Los Angeles, USA Slovníkové heslo Jakarta ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu Jakarta ve Wikimedia Commons

VERB_PHRASE

YES_NO

000216

... Některé městské linky DPMB zajížděly z Brna i do některých okolních měst (Kuřim, Modřice a Šlapanice) a obcí (Bílovice nad Svitavou, Česká, Kobylnice, Lelekovice, Prace, Sokolnice a Vranov). Příměstská autobusová doprava (regionální linky IDS JMK) zajišťovaná DPMB obsluhovala několik dalších obcí (např. Hvozdec, Veverskou Bítýšku nebo Ostopovice). Brno bylo prvním městem na území dnešního Česka, kde byla zavedena tehdy koněspřežná tramvaj. Současná brněnská trolejbusová síť je největší v České republice, tramvajová síť je druhá největší po pražské....

Které město bylo prvním na území dnešního Česka, kde byla zavedena koněspřežná tramvaj?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dopravn%C3%AD_podnik_m%C4%9Bsta_Brna

Brno bylo prvním městem na území dnešního Česka, kde byla zavedena tehdy koněspřežná tramvaj.

Dopravní podnik města Brna,a.s. (DPMB) je akciová společnost, která je hlavním dopravcem v městské hromadné dopravě na území statutárního města Brna. Jejím jediným akcionářem je město Brno. Všechny provozované linky jsou zapojeny do Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje (IDS JMK), jehož jádro vzniklo v roce 2004 právě v Brně a okolí. V roce 2017 provozoval Dopravní podnik města Brna dopravu na 11 tramvajových, 55 městských autobusových (z toho je 34 běžných denních, tři expresní, dvě určené primárně pro tělesně postižené, čtyři školní, jedna bezplatná k nákupnímu centru Avion a 11 nočních) a 13 trolejbusových pravidelných linkách v Brně a jeho nejbližším okolí. Rovněž je provozovatelem jedné linky lodní dopravy na Brněnské přehradě, dvou sezónních historických (nostalgických) linek (jedna tramvajová, jedna trolejbusová), seniorbusu a pravidelných vyhlídkových jízd turistického minibusu. Některé městské linky DPMB zajížděly z Brna i do některých okolních měst (Kuřim, Modřice a Šlapanice) a obcí (Bílovice nad Svitavou, Česká, Kobylnice, Lelekovice, Prace, Sokolnice a Vranov). Příměstská autobusová doprava (regionální linky IDS JMK) zajišťovaná DPMB obsluhovala několik dalších obcí (např. Hvozdec, Veverskou Bítýšku nebo Ostopovice). Brno bylo prvním městem na území dnešního Česka, kde byla zavedena tehdy koněspřežná tramvaj. Současná brněnská trolejbusová síť je největší v České republice, tramvajová síť je druhá největší po pražské. Dopravní podnik města Brna akciová společnost vznikl dne 1. ledna 1998 přeměnou z Dopravního podniku města Brna, státního podniku, který byl zrušen bez likvidace. DPMB se v roce 2007 řídil stanovami upravenými a schválenými rozhodnutím jediného akcionáře v působnosti valné hromady. Dne 25. listopadu 2013 zavedl DPMB prodej SMS jízdenek. Tato služba byla zavedena se zpožděním roku a půl oproti původnímu plánu, neboť jejího provozovatele se podařilo vybrat teprve ve třetím výběrovém řízení. Od 1. ledna 2017 zavedl DPMB elektronické odbavování cestujících s předplatními jízdenkami. Jízdní doklad je nahrán přímo na platební kartě, což je rozdíl oproti jiným městům v ČR, které používají vlastní karty, ať je to ODISka, nebo Lítačka. Generální ředitel: Ing. Miloš Havránek (od 16. května 2011), Ing. Bedřich Prokeš (1998 - 15. května 2011) Technický ředitel: Ing. Jaromír Holec (od 1. ledna 2012) ., Ing. Rudolf John (do 31. prosince 2011) Provozní ředitel: Ing. Jiří Valníček Ekonomická ředitelka: Ing. Zuzana Ondroušková (od 1. ledna 2012), Ing. Hana Černochová (od 1. ledna 2008), Marie Marhanová (do 31. prosince 2007) Podrobnější informace naleznete v článku Tramvajová doprava v Brně. Brno bylo pátým městem v Rakousku-Uhersku, které zavedlo koněspřežnou dráhu, před Brnem byla pouze ve Vídni, Pešti, Budíně a Temešváru. V roce 1869 byl postaven první úsek, který vedl od Kiosku (dnešní Moravské náměstí) do Kartouz (dnešní Semilasso). Celá síť byla dokončena o rok později a dosáhla délky 14,5 km. Roku 1874 byl provoz kvůli nerentabilitě zrušen. Představitelé města ovšem chtěli udržet pouliční dráhu, a tak jednali s dalšími zájemci o tramvajovou dopravu. V roce 1876 byl tedy obnoven letní provoz na jedné trati z Pisárek do Králova Pole. Opět z důvodů finančních byla dráha roku 1881 zrušena. Pomocí inzerce byl vybrán další zájemce a ten zavedl místo koňky parní dráhu. Provoz byl zahájen v roce 1884 opět na trati Pisárky - Královo Pole a nově i na odbočce k Ústřednímu hřbitovu. Kolem roku 1898 začaly neshody mezi městem a provozovatelem. Nedlouho poté celý podnik prodal majitel Rakouské elektrárenské společnosti Union. Nový správce tratí přebudoval tratě na elektrické (provoz zahájen v červnu 1900) a do konce téhož roku byla zprovozněna třetí trať z náměstí Svobody do Zábrdovic, linky byly tehdy označeny barvami. Vznikla také Společnost brněnských elektrických pouličních drah, přímý předchůdce dopravního podniku, jenž byl v roce 1914 převzat městem. V následujících třech letech byly vybudovány další úseky, čímž byla síť dokončena a bez výraznějších změn vydržela do první světové války. Od roku 1913 byly linky označeny čísly. Po válce odešli rakouští pracovníci dopravního podniku. Byly změněny názvy mnoha zastávek. Začalo se s prodlužováním tratí a jejich zdvoukolejňováním. Následovalo rozšíření sítě linek do dalších čtvrtí. Např. v roce 1924 byla zahájena doprava do Maloměřic, o dva roky později do Řečkovic. Padesátá léta přinesla do tramvajové dopravy spoustu inovací, jako třeba regulovaný nástup a výstup cestujících a dálkové ovládání dveří, které zamezilo vyskakování za jízdy. Poprvé došlo ke zrušení tarifních pásem a za jednu cenu se dalo jet buď pouze jednu zastávku nebo až na druhý konec města. V roce 1958 byl zahájen provoz nových vozů typu Tatra T2, pro které byla postavena nová vozovna v Medlánkách. V tomto roce byla zrušena doprava ulicí Kobližnou. Stavba tratí nebo jejich prodlužování ale pokračovalo. V 80. letech probíhala stavba tratí rychlodrážního charakteru do sídlišť na okrajích města. Roku 1980 byla zprovozněna trať do Bohunic, v roce 1983 do Bystrce, do Líšně v roce 1986. Od roku 1963 byly dodávány nové vozy Tatra T3 a od roku 1967 kloubové dvoučlánkové tramvaje Tatra K2, oba typy stále tvoří pilíř vozového parku. V Brně jsou v provozu tramvaje Tatra T3 a její modernizace, Tatra T6A5, Tatra K2 a její modernizace, Tatra KT8D5 a její modernizace, Škoda 03T, Škoda 13T, Tatra K3R-N, VarioLF a VarioLF2. Podrobnější informace naleznete v článku Městská autobusová doprava v Brně. V roce 1930 se ve městě objevily autobusy. Do konce tohoto roku bylo zprovozněno 7 linek, označených písmeny. Jejich provoz byl ztrátový. Autobusová doprava měla v Brně ale až do 50. let spíše doplňkový charakter. Od konce 50. let však autobusy nabyly na významu. Zabezpečovaly dopravu do okrajových částí Brna a do průmyslových podniků, například do líšeňského Zetoru. Význam měly i při výstavbě velkých sídlištních celků - jejich trasa mohla být měněna spolu osídlováním. DPMB provozuje autobusy typů Karosa B 931, Karosa B 941, Karosa B 961, Irisbus Citelis 12M, Irisbus Citelis 18M, Irisbus Crossway LE a minibusy Mave CiBus ENA a SKD Stratos, v roce 2014 přibylo 36 ks vozů Solaris Urbino 18. V letech 2014 a 2015 také proběhla masivní modernizace vozového parku spojená s nákupem 100 ks vozidel na stlačený zemní plyn, kdy byly pořízeny vozy Irisbus Citelis 12M CNG, SOR NBG 12 a Iveco Urbanway 12M CNG. Podrobnější informace naleznete v článku Trolejbusová doprava v Brně. V roce 1949 v Brně vyrazil do ulic tehdy moderní trolejbus. První linka vedla od Hlavního nádraží do Slatiny a do konce téhož roku byly uvedeny do provozu ještě další dvě linky. Jedna vedla z České (tehdy náměstí Rudé armády) do Králova Pole ulicí Botanickou, druhá od tramvajové smyčky Komárově do Tuřan. Linka 23 k tuřanské točně byla později zrušena a linka 21 do Slatiny prodloužena až do Šlapanic. Brno bylo jediné město v ČSSR, kde byla budována trolejbusová síť jako doplněk tramvajové. Trolejbusy se začaly zavádět do nově vystavěných sídlišť (Kohoutovice, Slatina, Bystrc, Vinohrady). Po vozech Škoda 6Tr, 7Tr, 8Tr a 9Tr byly do provozu uvedeny koncepčně odlišné vozy od stejného výrobce 14Tr a jim velmi podobná kloubová verze 15Tr. Dále zde jezdí trolejbusy Škoda 21Tr v různých modifikacích, Škoda 22Tr, Škoda 25Tr Irisbus a Škoda 31Tr SOR. Roku 1977 byli v brněnské MHD (ve všech trakcích) zrušeni průvodčí a bylo zavedeno samostatné odbavování cestujících. Podrobnější informace naleznete v článku Lodní doprava na Brněnské přehradě. DPMB provozuje od roku 1946 na Brněnské přehradě vlastní lodní dopravu. Od roku 2012 používá celkem pět větších dvoupalubových (Lipsko, Vídeň, Utrecht, Dallas a Stuttgart) a jednu menší jednopalubovou loď (Brno), všechny jsou poháněny elektromotorem. Lodě jezdí každoročně od konce dubna do poloviny října.

LOCATION

LOCATION

001456

Mikuláš Koperník (polsky Mikołaj Kopernik) (19. února 1473, Toruň - 24. května 1543, Frombork) byl polský astronom, matematik, právník, stratég a lékař, římskokatolický duchovní a tvůrce heliocentrické (sluncestředné) teorie. Jsou po něm pojmenovány krátery na Měsíci (Koperník) a na Marsu (Koperník). a také v roce 2009 objevený prvek kopernicium s protonovým číslem 112. Narodil se v rodině kupce Mikuláše a Barbary rozené Watzenrode. Po smrti otce se jej ujal strýc (matčin bratr) Lukáš Watzenrode, který byl v roce 1489 zvolen biskupem warminským. Díky úsilí strýce ukončil v roce 1491 farní školu sv. Jana v Toruni a zahájil studia na krakovské univerzitě, kterou zakončil v roce 1495. V roce 1496 začal studovat právo na univerzitě v Boloni, v roce 1500 absolvoval právnickou praxi v papežské kanceláři v Římě a v následujícím roce získal souhlas k zahájení studií medicíny v Padově spolu s pokračováním studia práva. V roce 1503 se ve Ferraře stal doktorem kanonického práva a v Padově ukončil lékařská studia a získal právo provádět lékařskou praxi. Na návrh fromborské kapituly...

Kde zemřel Mikuláš Koperník?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikul%C3%A1%C5%A1_Kopern%C3%ADk

Mikuláš Koperník (polsky Mikołaj Kopernik) (19. února 1473, Toruň - 24. května 1543, Frombork) byl polský astronom, matematik, právník, stratég a lékař, římskokatolický duchovní a tvůrce heliocentrické (sluncestředné) teorie.

Mikuláš Koperník (polsky Mikołaj Kopernik) (19. února 1473, Toruň - 24. května 1543, Frombork) byl polský astronom, matematik, právník, stratég a lékař, římskokatolický duchovní a tvůrce heliocentrické (sluncestředné) teorie. Jsou po něm pojmenovány krátery na Měsíci (Koperník) a na Marsu (Koperník). a také v roce 2009 objevený prvek kopernicium s protonovým číslem 112. Narodil se v rodině kupce Mikuláše a Barbary rozené Watzenrode. Po smrti otce se jej ujal strýc (matčin bratr) Lukáš Watzenrode, který byl v roce 1489 zvolen biskupem warminským. Díky úsilí strýce ukončil v roce 1491 farní školu sv. Jana v Toruni a zahájil studia na krakovské univerzitě, kterou zakončil v roce 1495. V roce 1496 začal studovat právo na univerzitě v Boloni, v roce 1500 absolvoval právnickou praxi v papežské kanceláři v Římě a v následujícím roce získal souhlas k zahájení studií medicíny v Padově spolu s pokračováním studia práva. V roce 1503 se ve Ferraře stal doktorem kanonického práva a v Padově ukončil lékařská studia a získal právo provádět lékařskou praxi. Na návrh fromborské kapituly se stal v roce 1507 osobním lékařem varmiňského biskupa. V témže roce zpracoval komentář k teorii pohybu nebeských těles, první náčrt heliocentrické teorie a rozšířil ho v četných dopisech. V roce 1510 se přenesl do Fromborku a sestavil mapu Warmie. Spolu s fromborskou kapitulou složil v roce 1512 přísahu věrnosti polskému králi Zikmundovi I. V roce 1513 na výzvu lateránského koncilu vypracoval a poslal do Říma vlastní projekt reformy kalendáře. Ve Fromborku si opatřil dům v místě příznivém k astronomickým pozorováním, kde vybudoval pozorovatelnu a shromáždil astronomické přístroje. V roce 1514 začal psát první knihu De Revolutionibus Orbium Coelestium. V letech 1516 až 1519 působil ve funkci správce kapitulního majetku se sídlem v Olštýně. Přivedl nové osadníky na hospodářství kapituly a s úspěchem připravoval olštýnský hrad k obraně před očekávaným útokem křižáků. V roce 1522 na sjezdu stavů Královského Pruska ve městě Grudziądz přednesl traktát o mincích. Působil v mnoha úřadech, byl poslancem, kancléřem, vizitátorem a kapitulním správcem. Spolupracoval s Bernardem Wapowským na mapě Království polského a Litvy. V roce 1533 byly jeho názory v rukopise jeho díla De Revolutionibus předneseny papeži Klemensovi VII. V roce 1537 byl králem potvrzen jako jeden ze čtyř kandidátů na biskupa warminského. V roce 1539 jej biskup Jan Dantyszek obvinil z konkubinátu[zdroj?], nařídil mu propustit hospodyni a připravoval kanonický proces. K Mikuláši Koperníkovi v roce 1539 přijel Georg Joachim von Lauchen zvaný Rhaeticus, profesor matematiky ve Wittenbergu, aby se seznámil s jeho naukou. V témže roce vyjádřil své mínění o Mikuláši Koperníkovi Martin Luther: Ten hlupák chce převrátit celé umění astronomie! Ale jak uvádí Písmo svaté, Jozue kázal zastavit se Slunci, a ne Zemi! Norimberský teolog Andreas Osiander přemluvil Mikuláše Koperníka, aby v předmluvě ke svému dílu představil svůj model jako hypotézu, čímž by zjemnil příliš odvážné myšlenky. V Basileji vyšlo v roce 1541 tiskem druhé vydání Narratio prima, Koperník vykonal své poslední astronomické pozorování v životě (zatmění Slunce). Téhož roku jeho žák Georg Joachim zv. Reticus opouští Frombork s rukopisem De Revolutionibus, aby jej dal v Norimberku vytisknout. Úplný název tohoto díla, v němž Koperník shrnul své poznatky v celistvou heliocentrickou teorii, zní De Revolutionibus orbium coelesticum libri VI (Šest knih o obězích sfér nebeských). Lutherův spolupracovník Filip Melanchton shrnul svůj názor na Mikuláše Koperníka takto: Někteří si myslí, že je vynikající vypracovat věc tak absurdní, jako onen sarmatský astronom, který uvádí do pohybu Zemi a zadržuje Slunce. Moudří vládci by měli zajisté ovládnout talentovanou lehkomyslnost. V roce 1542 vyšly z tiskařských lisů první dva archy De Revolutionibus. Mikuláš Koperník posílá do Norimberka předmluvu dedikovanou papeži Pavlu III. Kapitoly 13 a 14 první knihy vyšly ve Wittenbergu tiskem v podobě samostatné knihy De lateribus et angulis triangulorum... (O stěnách a úhlech trojúhelníků) s předmluvou Georga Joachima zv. Retica. A v následujícím roce vyšla v Norimberku tiskem celá kniha De Revolutionibus. Tato kniha, ačkoli byla především církevními autoritami považována přinejmenším dalších sto let za nepřijatelnou, přinesla základní obrat v chápání místa člověka v kosmu, neboť na rozdíl od ptolemaiovského systému odmítla přiznat Zemi nejvýznamnější místo v centru všehomíra. Koperníkův spis De Revolutionibus zařadila katolická církev roku 1616 na Index zakázaných knih. Ke zrušení zákazu šíření Koperníkovy teorie docházelo postupně. V roce 1820 bylo církví povoleno vytištění knihy, jejíž autor se zastával soustavy Koperníkovy, a v roce 1822 rozhodla příslušná římská kongregace že "tisknouti a vydávati knihy jednající o pohybu Země a klidu Slunce dle všeobecného názoru novějších hvězdářů v Římě je dovoleno." Přesto ještě ve vydání Indexu zakázaných knih z roku 1834 je Koperníkovo dílo uvedeno. Teprve v dalším vydání Indexu z roku 1835 již Koperníkův spis není zmíněn. Od počátků moderního nacionalismu si jej přisvojují Poláci i Němci (současné pojetí národnosti vzniklo v 19. století a za jeho života neexistovalo). Narodil se v Polsku. Polsko však nebylo národním státem. Byl poddaným polského krále, účastnil se bojů proti křižákům na straně Polska, ale rozdělení politické a etnicko-jazykově-národnostní se překrývalo jen v malé míře. Většina zdrojů uvádí, že Koperník byl Polákem. Soudobí vědci ho považovali za polského astronoma. Dedikoval svá díla polskému králi. Jeho matka byla původem Němka. Původ otce je sporný. Příjmení Koperník může pocházet od dolnoněmeckého Kopper (měď). Má ale polskou koncovku "-nik". Toruň bylo město s převážně německým obyvatelstvem. Nejsou důkazy, že uměl polsky. Zachovaly se pouze jeho latinské a německé texty. Polština v jeho době nebyla v písemném projevu příliš používána. Po smrti byl pohřben ve fromborské katedrále u oltáře, o který se staral, jak bylo zvykem u kanovníků. Nebylo však známo, který oltář měl na starosti. Polští archeologové řadu let jeho hrob v katedrále hledali a 3. listopadu 2005 oznámili, že v srpnu nalezená lebka s velkou pravděpodobností patřila Mikuláši Koperníkovi. Důkazem má být počítačová rekonstrukce tváře v Ústřední kriminalistické laboratoři ve Varšavě. [1] Stoprocentní jistoty však nešlo dosáhnout, protože chyběly testy DNA jeho potomků (jako duchovní nemohl Koperník mít děti). Autentičnost ostatků byla prokázána teprve v roce 2008, když polští vědci za pomoci švédských kolegů porovnali DNA vlasu z knihy, kterou Koperník vlastnil, a DNA jeho zubu z objeveného hrobu. Vědci tak mohli konstatovat, že jde skutečně o astronomovy ostatky. Souborné Koperníkovo dílo, rozvržené do 9. svazků vydává pod názvem Nicolaus Copernicus Gesamtausgabe bavorské nakladatelství Akademie Verlag. De revolutionibus orbium coelestium (O obězích nebeských sfér). Faksimile rukopisu v elektronické podobě je dostupná na webu Jagelonské knihovny v Krakově. Faksimile vydání z r. 1543 na jedné ze stránek NASA. K dispozici je také slovenský překlad Zdeňka Horského aj.: Obehy nebeských sfér, Bratislava : VEDA vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1974. Koperníkova díla na Projektu Gutenberg. Spis O obězích nebeských sfér je vybaven obsáhlými tabulkami a propočty. Koperník v něm vyvrací geocentrickou koncepci sluneční soustavy, vypracovanou ve 2. století n.l. Klaudiem Ptolemaiem.

LOCATION

LOCATION

009786

... Tvoří se dvojím typem zakončení: Od příčestí trpného se vytváří podstatné jméno slovesené příponou -í: volání, stravování. === Přechodníky === Přechodník (transgresiv) vyjadřuje děj, který buď předcházel jinému ději ve větě (přechodník minulý), nebo probíhal/probíhá/bude probíhat současně s jiným dějem (přechodník přítomný). Pomocí přechodníků lze nahrazovat vedlejší věty. V podstatě lze rozlišit tři druhy přechodníků: Přechodník přítomný od nedokonavých sloves - vyjadřuje současnost...

Jaké věty lze nahrazovat pomocí přechodníků?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Česká_slovesa

Pomocí přechodníků lze nahrazovat vedlejší věty.

Článek česká slovesa pojednává o slovesech v češtině. Sloveso má ve větě zpravidla funkci přísudku. Časování (konjugace, ohýbání sloves) se provádí především pomocí speciálních koncovek, v některých případech i hláskovou změnou kmene slova. Časování v češtině slouží k vyjádření osoby, čísla, času, vidu, rodu a způsobu, který se vztahuje k ději či stavu, jež sloveso popisuje. Rozeznáváme slovesné tvary jednoduché (např. dělat, dělám) a složené (např. dělal jsem, budu dělat). == Rozdělení sloves == Slovesa dělíme na: plnovýznamová – mají samostatný věcný význam: akční (činnostní) – vyjadřují činnost, vycházející od nějakého činitele: předmětová – váží k sobě předmět ustálenou vazbou (předložkově, bezpředložkově, v 2., 3., 4. nebo 7. pádě): psát dopis, dosáhnout cíle, věnovat synovi peníze; bezpředmětová: jít, slzet; zvratná – pojí se s předmětem zvratného (reflexivního) zájmena ve 3. (si) nebo 4. pádě (se): myslet si, posadit se; některá slovesa nelze bez zvratného zájmena použít (tzv. reflexiva tantum): bát se, umínit si; stavová – vyjadřují stav nebo změnu stavu: stárnout, hořknout; pomocná – vyskytují se ve spojení s významovým slovesem: vlastní pomocná slovesa – být, bývat, mít, mívat: byl bych zůstal; sponová: být, bývat, stát se, stávat se: stal se králem; modální – pojí se s infinitivem významového slovesa: vlastní modální slovesa: chtít, mít (povinnost), moci, muset, smět; jiná slovesa, která mohou mít modální význam: hodlat, umět, dovést, dokázat, troufnout si, dát se, nechat se, je možno, je nutno, lze aj.; fázová – vyjadřují fáze děje významového slovesa: začít, začínat, zůstat, zůstávat. == Slovesné tvary == === Infinitiv === Infinitiv je tvořen koncovkou -t, knižně též -ti; u některých sloves -ct (-ci): být/býti, jít/jíti, péct/péci === Příčestí === Příčestí se v češtině používají k tvoření minulého času, podmiňovacího způsobu a trpného rodu. Formálně se shodují se jmennými (krátkými) tvary přídavných jmen. Proto vyjadřují na rozdíl od ostatních slovesných kategorií i jmenný rod, který se musí shodovat s rodem podmětu. ==== Příčestí činné ==== Příčestí činné, obvykle označované jako minulé nebo též l-ové, se používá k tvoření minulého času a podmiňovacího způsobu. ==== Příčestí trpné ==== Příčestí trpné, označované také jako "n/t-ové", se používá k opisnému tvoření trpného rodu. Tvoří se dvojím typem zakončení: Od příčestí trpného se vytváří podstatné jméno slovesené příponou -í: volání, stravování. === Přechodníky === Přechodník (transgresiv) vyjadřuje děj, který buď předcházel jinému ději ve větě (přechodník minulý), nebo probíhal/probíhá/bude probíhat současně s jiným dějem (přechodník přítomný). Pomocí přechodníků lze nahrazovat vedlejší věty. V podstatě lze rozlišit tři druhy přechodníků: Přechodník přítomný od nedokonavých sloves - vyjadřuje současnost dvou dějů, a to na každém časovém stupni: Loupaje brambory sleduje televizi, tj. loupe brambory a sleduje televizi. – Loupaje brambory sledoval televizi, tj. loupal brambory a sledoval televizi. – Loupaje brambory bude sledovat televizi, tj. bude loupat brambory a současně bude sledovat televizi. Přechodník přítomný od dokonavých sloves (někdy též nazývaný přechodník budoucí) - vyjadřuje předčasnost budoucího nebo časově nezařazeného děje: Oloupaje brambory, bude sledovat televizi. (Tj. Až oloupe brambory, bude sledovat televizi.) Přechodník minulý od dokonavých sloves - vyjadřuje předčasnost v minulosti. Oloupav brambory, sledoval televizi. (Tj. Oloupal brambory a pak sledoval televizi.) Přechodník minulý se tvoří jen od dokonavých sloves.Přechodníky, zejména přechodníky 2. a 3. typu, jsou v současné češtině zastaralá forma slovesa. Používají se jen ke zvláštním účelům např. v umělecké literatuře. Obvykle se s nimi setkáváme ve starší literatuře. Pomocí přechodníků lze nahrazovat vedlejší věty. Ve větě mají zpravidla funkci doplňku, po obsahové stránce ale mají platnost věty, jedná se o takzvané polovětné vazby. Přechodníkovou konstrukci je možné oddělit od zbylé části věty čárkou, zejména pokud je přechodník rozvitý o další členy: Holčička, usedavě plakajíc, hledala ztraceného psa. ==== Tvary přechodníků ==== Přechodníky mají v jednotném čísle zvláštní tvar pro rod mužský a společný tvar pro rod ženský a střední. V množném čísle je stejný tvar pro všechny tři rody. === Zápor === Zápor se tvoří pomocí předpony ne-. Sloveso být ve 3. osobě jednotného čísla přítomného času tvoří zápor nepravidelně: je - není. V budoucím čase nebo v trpném rodě se připojuje k pomocnému slovesu být. nedělat nedělám nedělej! nedělal jsem nebudu dělat nedělal bych byl bych neudělal nebo nebyl bych udělal není dělánoV českých větách často dochází ke kumulaci záporných slov: Nic nemám. Nikdy to nikomu neříkej. == Shoda přísudku s podmětem == Přísudek musí být ve větě vždy ve shodě s podmětem – v čísle a osobě (osobní zájmena), u příčestí také v rodě. Toto mluvnické pravidlo ovlivňuje pravopis – zejména psaní i/y v koncovkách příčestí v množném čísle. Příklady: Uvedený příklad ukazuje jak činné (byl, byla...), tak i trpné (koupen, koupena...) příčestí. Shoda ve jmenném rodě se uplatňuje ve všech časech v trpném rodě, v minulém čase v činném rodě a u podmiňovacího způsobu. Pokud je podmět složen z podstatných jmen různých rodů, rod mužský životný má přednost před ostatními rody, rod ženský a mužský neživotný mají přednost před rodem středním. Příklady: muži a ženy byli kočky a koťata byly my jsme byli (my = my všichni/muži) x my jsme byly (my = ženy)Priorita rodů: mužský životný > mužský neživotný & ženský > střední == Slovesné kategorie == === Osoba === Slovesná osoba vyjadřuje, zda je podmětem věty mluvčí (1. osoba), posluchač (2. osoba) nebo někdo jiný (3. osoba). 3. osoba vyjadřuje také neosobní děj (mrzne) nebo všeobecný podmět (jako když do vrabců střelí). === Číslo === Číslo, stejně jako u skloňování, vyjadřuje počet účastníků děje: jeden - jednotné číslo, více - množné číslo. Na rozdíl od skloňování u slovesného čísla už zcela vymizelo dvojné číslo. === Vid === Česká slovesa se rozlišují podle vidu na dokonavá (perfektiva) a nedokonavá (imperfektiva). Zpravidla existují dvě slovesa, která se liší pouze videm, vytvářejí tzv. vidové dvojice (kopl - kopal). Pouze malá část sloves svůj vidový protějšek nemá (muset, mít). Dokonavá slovesa vyjadřují ukončenost děje, nemohou tedy vyjadřovat přítomný čas. Dokonavá slovesa se obvykle tvoří od nedokonavých pomocí předpon. Některé předpony nemění význam slovesa, mají funkci čistě perfektivizační: psát (nedok.) → napsat (dok.)Některá dokonavá slovesa nejsou formálně odvozena od nedokonavých: brát (nedok.) → vzít (dok.)Sekundárně je též možné vytvořit pomocí přípony nedokonavé sloveso z dokonavého, obvykle v případech, kdy předpona modifikuje význam původního nedokonavého slovesa: psát (nedok.) → přepsat (dok.) → přepisovat (nedok.)Existují také slovesa obouvidová, která vyjadřují dokonavost i nedokonavost (obětovat, informovat). === Jiná hlediska === Podrobněji lze dále slovesa dělit: podle opakování děje: nenásobená – vyjadřují, že děj se odehrává jednorázově – nést, jít; násobená – vyjadřují, že děj se opakuje: opětovací – děj se opakuje delší dobu – nosit, chodit; opakovací – děj se mnohokrát opakuje – nosívat, chodívat; podle fázovosti děje: počínavá – vyjadřují začátek děje – vyjít; končící – vyjadřují konec děje – dojít; omezovací – vyjadřují začátek i konec děje – rozejít; podle rozměru děje: okamžitá – děj se odehrává v okamžiku – bodnout, střelit; trvací – děj probíhá delší dobu – číst, spát; podle míry děje: částečná – vyjadřují malou míru děje – popostrčit, pousmát se. === Čas === Česká slovesa vyjadřují 3 absolutní časy – minulý, přítomný a budoucí. Relativita dějů se vyjadřuje pomocí vidu, větnými vazbami a pomocí přechodníků a příčestí. Čeština má ještě nepoužívaný předminulý čas-plusquamperfekt, jež se kromě fráze žili byli již prakticky nepoužívá. Přítomný čas vyjadřují pouze nedokonavá slovesa. ==== Přítomný čas ==== Přítomný čas se tvoří pomocí zvláštních koncovek: Slovesa se rozdělují do 5 tříd podle toho, jak tvoří přítomný čas. ==== Minulý čas ==== Minulý se tvoří pomocí příčestí činného (minulého; ve tvaru příslušného rodu) a přítomných tvarů pomocného slovesa být, které se vypouštějí ve 3. osobě. Následující příklad je pro rod mužský (životný v množném čísle): ==== Budoucí čas ==== U nedokonavých sloves se tvoří pomocí budoucích tvarů pomocného slovesa být a infinitivu: U některých sloves (v první slovesné třídě) vyjadřujících pohyb se budoucí čas tvoří přidáním předpony po-/pů- k tvarům přítomného času: půjdu, ponesu, povezu U dokonavých sloves přítomné tvary vyjadřují budoucnost. Srovnej: budu dělat – nedok. udělám – dok. ==== Předminulý čas – plusquamperfektum ==== === Způsob === Slovesa v češtině vyjadřují oznamovací, rozkazovací a podmiňovací způsob. Základním způsobem je oznamovací způsob (indikativ), který vyjadřuje děj jako jistý, skutečný. ==== Rozkazovací způsob ==== Rozkazovací způsob (imperativ) vyjadřuje rozkaz, výzvu nebo přání. Tvoří se pro 2. osobu v jednotném i množném čísle a pro 1. osobu v množném čísle. Ve 2. osobě jednotného čísla má buď nulové zakončení, nebo přibírá koncovku -i/-ej (dle třídy). Ve 2. osobě množného čísla přibírá koncovku -te/-ete/-ejte. V 1. osobě množného čísla přibírá koncovku -me/-eme/-ejme. Příklady: buď! buďte! buďme! spi! spěte! spěme! dělej! dělejte! dělejme!Rozkazovací způsob, vyjadřuje-li příkaz či výzvu k vykonání nějaké činnosti, se zpravidla tvoří od dokonavých sloves: Udělej to! Otevři okno! Posaďte se! Nedokonavým slovesem se vyjadřuje: výzva k pokračování činnosti: Pokračuj! Klidně dál spěte. výzva k okamžitému započetí činnosti: Pište! (= Začněte psát.) výzva k opakované činnosti nebo postupné činnosti: Volejte nám každý pátek. Kousej pomalu. Přecházejte pouze na zelenou.Zákaz (záporný protiklad příkazu) se obvykle tvoří od nedokonavých sloves: Nedělej to! Neotvírej okno! Nesedejte si! Záporný rozkazovací způsob od dokonavého slovesa: vyjadřuje varování: Nerozlij to! Neudělej chybu! Neupadni! slouží k oživení výpovědi: Nekup to, když je to tak levné. (Tomu nelze odolat.) ==== Podmiňovací způsob ==== Podmiňovací způsob (kondicionál) vyjadřuje děj, který by nastal při splnění určité podmínky. Tvoří se pomocí příčestí činného (minulého) a zvláštních (aoristových) tvarů pomocného slovesa být. Následující příklad přítomného kondicionálu je pro rod mužský (životný v množném čísle): Existuje rovněž minulý kondicionál, který je však v češtině často nahrazován kondicionálem přítomným. By je také součástí spojek aby a kdyby, které rovněž přijímají stejné osobní koncovky: Kdybych nepracoval, nedostal bych výplatu. === Rod === Slovesný rod je činný nebo trpný. V češtině existují 2 způsoby tvoření trpného rodu: 1. Opisně pomocí slovesa být a příčestí trpného: Město bylo založeno ve 14. století. Záměnou činného a trpného rodu ve větě dojde k záměně podmětu a předmětu: Petr maluje obrázek - Obrázek je malován Petrem. Opisně proto nelze vytvořit trpný rod od sloves bezpředmětových (slzet), s neosobním podmětem (pršet) nebo modálních (muset).2. Pomocí zvratného zájmena se: Ono se to neudělalo. To se vyrábí v Číně.Použití se ovšem neznamená vždy trpný rod. == Slovesné třídy a vzory == Podle tvaru 3. osoby jednotného čísla přítomného času oznamovacího způsobu se slovesa dělí do jednotlivých tříd, podle tvaru 3. osoby jednotného čísla minulého času oznamovacího způsobu se dále dělí na jednotlivé vzory. Čeština má celkem pět tříd vzorů – výjimku tvoří slovesa být, jíst, vědět, vidět, mít, chtít a jít, která jsou nepravidelná. Vzory nepostihují změny samohlásek ve kmeni slova. -e:Tvrdé vzory: v kmeni je tvrdá či obojetná souhláska, před "l" je samohláska "a":nese – nesl bere – bral Měkké vzory: v kmeni slova se nachází měkká souhláska. maže – mazal peče – pekl umře – umřel (tře – třel) -ne tiskne – tiskl mine – minul začne – začal -je kryje – kryl kupuje – kupoval -í prosí – prosil trpí – trpěl sází – sázel -á dělá – dělalMnemotechnická pomůcka: Že-ne je bída. === 1. třída === Koncovky 0/-te/-me v rozkazovacím způsobu má většina sloves, koncovky -i/-ete/-eme nebo -i/-ěte/-ěme mají slovesa, jejichž kmen končí dvěma souhláskami. === 2. třída === === 3. třída === === 4. třída === Koncovky 0/-te/-me v rozkazovacím způsobu má většina sloves, koncovky -i/-ete/-eme nebo -i/-ěte/-ěme mají slovesa, jejichž kmen končí dvěma souhláskami. === 5. třída === == Nepravidelná slovesa == * Tvary měn(-a, -o, -i, -y, -a) a stán(-a, -o, -i, -y, -a) se v současné češtině nevyskytují. === Nepravidelný budoucí čas === Nepravidelný budoucí čas mají: sloveso být a jeho přeponové odvozeniny některá slovesa v 1. slovesné třídě a některá slovesa vyjadřující pohyb ==== Budoucí čas slovesa být a sloves od něj odvozených předponou ==== Sloveso být má v budoucím čase změnu ve kmeni na bud-: budu, budeš, bude, budeme, budete, budouU sloves odvozených předponou od slovesa být (např. dobýt, odbýt, zbýt, přibýt, ubýt, nabýt) se setkáváme se dvěma tvary: původní tvar s u: dobudu, odbudeš, zbude, přibudeme, ubudete, nabude. Tento tvar se považuje za základní, stylově vyšší a spisovný. nový tvar s y: dobydu, odbydeš, zbyde, přibydeme, ubydete, nabyde. Tento tvar se považuje za stylově nižší, až hovorový. ==== Nepravidelný budoucí čas některých sloves ==== Některá stará nedokonavá slovesa v 1. slovesné třídě (nést, vézt, vést, kvést, růst ap.) a některá stará nedokonavá slovesa vyjadřující pohyb (jít, jet, letět, plout, hnát se ., běžet ap.) mají vedle pravidelného způsobu tvoření budoucího času (bude kvést, budou plout, budu se hnát) také druhý způsob tvoření budoucího času pomocí předpony po-, která se přidá ke tvaru přítomného času daného slovesa: po- + kvete = pokvete; poplují; poženu se; poletíš, pojede poběžíme, ponesu, povezeš, povede, porostou ap. u slovesa jít se uskutečnila hlásková změna o > ů: půjduNěkterá slovesa pravidelný způsob vůbec nevyužívají (pojedu, půjdu × budu jet, budu jít), u ostatních se vyskytuje (mnohem) méně často než ten nepravidelný (poletíme × budeme letět; poplujete × budete plout; potečou × budou téci, porostu × budu růst). V některých případech předpona po- proniká i do rozkazovacího způsobu (kde může odlišit význam): jdi (pryč) × pojď (sem); běž × poběž; leťte × poleťte Tyto tvary nesmíme zaměňovat se slovesy, jež mají předponu po- i v infinitivu a ostatních tvarec: půjde (bude chodit) × pojde (zhyne/vzejde), pojď × pojdi, povede (bude vést) × povede se (vydaří se, inf. povést se) === Nepravidelný zápor === být – 3. osoba jedn. č. přít. času: není == Reference == == Odkazy == === Související články === Přísudek Sloveso Seznam latinských gramatických pojmů === Literatura === LEHEČKOVÁ, Helena. Tšekkiä suomalaisille. Helsinky: Finn Lectura, 1989. ISBN 951-792-235-3. NOVOTNÝ, Jiří a kolektiv. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha: Fortuna, 1992. ISBN 80-85298-32-5. Příruční mluvnice češtiny, NLN, Praha 1995 REŠKOVÁ, Ivana. Communicative Czech. Praha: Karlova univerzita, 1998. ISBN 80-7184-712-7. === Externí odkazy === Kategorie Česká slovesa ve Wikislovníku Frekvence vzorů českých sloves

ADJ_PHRASE

OTHER

007398

Becherovka (celým jménem Becherovka Original) je tradiční český bylinný likér, vyráběný v Karlových Varech společností Jan Becher – Karlovarská Becherovka, kterou vlastní koncern Pernod Ricard. Vyrábí se z více než dvaceti druhů bylin a koření a neobsahuje žádné chemické přísady. Někdy se jí přezdívá "třináctý karlovarský pramen". Roku 1805 přijíždí do Karlových Varů doktor Christian Frobrig z Anglie, který při odjezdu Becherovi daruje recept. Od roku 1807 Josef Becher začíná prodávat likér pod jménem English Bitter. Ročně je vyrobeno cca 8 mil. litrů. Becherovka je momentálně nejprodávanějším likérem v segmentu hořkých bylinných likérů....

Kdy byla becherovka uvedena na trh?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Becherovka

Od roku 1807 Josef Becher začíná prodávat likér pod jménem English Bitter.

Becherovka (celým jménem Becherovka Original) je tradiční český bylinný likér, vyráběný v Karlových Varech společností Jan Becher – Karlovarská Becherovka, kterou vlastní koncern Pernod Ricard. Vyrábí se z více než dvaceti druhů bylin a koření a neobsahuje žádné chemické přísady. Někdy se jí přezdívá "třináctý karlovarský pramen". Roku 1805 přijíždí do Karlových Varů doktor Christian Frobrig z Anglie, který při odjezdu Becherovi daruje recept. Od roku 1807 Josef Becher začíná prodávat likér pod jménem English Bitter. Ročně je vyrobeno cca 8 mil. litrů. Becherovka je momentálně nejprodávanějším likérem v segmentu hořkých bylinných likérů. Becherovka se připravuje podle tajné receptury, po celou dobu stejným způsobem. Většina bylin pochází z Česka, ale ve směsi se najdou také suroviny ze vzdálených exotických oblastí, například Zanzibaru, Srí Lanky či ze zemí Jižní Ameriky. Existuje ale také informace, že zhruba tři čtvrtiny bylin a koření pocházejí ze zahraničí. Některé druhy prý rostou přímo v okolí Karlových Varů. Z limitované edice 2017 je známo, že obsahuje Achillea millefolium, Eugenia aromatica, Cinnamomum Aromaticum a Hyssopus Officinalis. Výroba probíhá v místnosti zvané "Drogikamr" (název užívaný ještě z doby Becherů) a trvá několik týdnů až měsíců. Hotová směs je přesypána do pytlů z přírodního materiálu a na jeden týden ponořena do alkoholu, aby dokonale prosákla. Vzniklý extrakt se smíchá s vodou a přírodním cukrem a poté se vkládá do digeračních tanků. Becherovka zraje přibližně dva měsíce a poté je stáčena do charakteristických zelených láhví. Po stočení ji degustuje hlavní sládek. Firma dodržuje různá bezpečnostní opatření. Výrobní receptura je známa pouze dvěma lidem ze společnosti, výrobnímu manažerovi a výrobnímu řediteli. Tímto tajemstvím jsou doživotně smluvně vázáni a nemohou například společně cestovat. Traduje se, že se neobjednávají všechny suroviny naráz a že jsou navíc odebírány i některé druhy bylin a koření, které do likéru vůbec nepatří. Becherovka se momentálně vyváží do téměř 40 zemí světa. Mezi nejsilnější exportní trhy patří Německo, Slovensko, Ukrajina a Rusko. Kromě toho se vyváží také do vzdálenějších zemí – Japonska, Brazílie či Austrálie. Servíruje se jako aperitiv nebo digestiv, dále ve formě koktejlu či horkého nápoje. Její chuť a vůně nejlépe vyniknou, pokud je servírována ledově namražená (o teplotě − až − °C), proto je doporučeno uchovávat jí v lednici či mrazničce. Může se míchat například s kolou nebo top-topicem. Zaměstnanci sovětského konzulátu v Karlových Varech svého času pili směs becherovky a tradiční ruské vodky Stolichnaya. Z Becherovky je možné připravit několik známých koktejlů. K nejznámějším patří Beton, Red Moon, Beton Bitter, Beton s okurkou či retrostylový Koospol koktejl. Dalším známým koktejlem je B-Celebration, který byl připraven u příležitosti oslav 200 let výroby a jehož autorem je Aleš Půta. Becherovka se také využívá při přípravě horkých nápojů. Nejrozšířenějším je Horká Becherovka. Je také hojně využívána v barmanské mixologii po celém světě. Barmani z ní připravuji tradiční koktejly a horké nápoje a využívají ji k dalším experimentům v oblasti mixologie. Becherovka získala desítky českých i mezinárodních ocenění, například: 1871: stříbrná medaile, Výstava řemesel, průmyslu, zemědělství a lesnictví v Chebu (úplně první ocenění) 1904: jmenování Becherovky dvorním dodavatelem císařského dvora. V té době putovalo pravidelně na císařský dvůr až 50 litrů Becherovky měsíčně. 2002: Rodinné stříbro 2013: stříbrná medaile, San Francisco World Spirits Competition (jediný český zástupce) 2013: zlatá medaile, Internationaler Spirituosen Wettbewerb (Německo) Známým fandou karlovarské Becherovky byl český prezident Miloš Zeman. Během své návštěvy karlovarské likérky (březen 2017) přiznal, že: "...jako premiér jsem byl neplaceným agentem becherovky, neboť vždycky, když se mě ptali, co nejraději piju, vždycky jsem řekl becherovku." Poté, co mu byla zjištěna cukrovka, přešel na slivovici, ale dle vlastních slov zůstal becherovce věrný.

DATETIME

DATETIME

010978

... V druhé polovině 18. století byla objevena složka vzduchu, která nepodporuje hoření ani dýchání. Tento plyn popsal jako první Němec Carl Wilhelm Scheele v roce 1777 a Francouz Antoine Lavoisier ho pojmenoval jako azote (tento název se používá např. ve francouzštině nebo ruštině (А)), což znamená 'dusivý plyn'. Poté, co bylo zjištěno, že je kyselina dusičná odvozena od dusíku, pro něj Chaptal navrhl název nitrogéne, což znamená 'ledkotvorný', který se udržel v latinském označení nitrogenium. Český název dusík vznikl překladem jeho německého názvu Stickstoff a pochází od jednoho z bratrů Preslových; podobné názvy jsou ještě např. ve slovenštině (dusík) nebo slovinštině a chorvatštině (dušik). Dusík je plyn bez barvy, chuti a zápachu. Není toxický ani jinak nebezpečný. Dusík je v atmosféře tvořen dvouatomovými molekulami, které jsou spojené velmi pevnou trojnou vazbou. Tato trojná vazba má za následek jeho nízkou reaktivitu....

Má dusík nějakou chuť?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dusík

Dusík je plyn bez barvy, chuti a zápachu.

Dusík, chemická značka N (lat. Nitrogenium) je plynný chemický prvek, tvořící hlavní složku zemské atmosféry. Patří mezi biogenní prvky, které jsou základními stavebními kameny živé hmoty. V druhé polovině 18. století byla objevena složka vzduchu, která nepodporuje hoření ani dýchání. Tento plyn popsal jako první Němec Carl Wilhelm Scheele v roce 1777 a Francouz Antoine Lavoisier ho pojmenoval jako azote (tento název se používá např. ve francouzštině nebo ruštině (А)), což znamená 'dusivý plyn'. Poté, co bylo zjištěno, že je kyselina dusičná odvozena od dusíku, pro něj Chaptal navrhl název nitrogéne, což znamená 'ledkotvorný', který se udržel v latinském označení nitrogenium. Český název dusík vznikl překladem jeho německého názvu Stickstoff a pochází od jednoho z bratrů Preslových; podobné názvy jsou ještě např. ve slovenštině (dusík) nebo slovinštině a chorvatštině (dušik). Dusík je plyn bez barvy, chuti a zápachu. Není toxický ani jinak nebezpečný. Dusík je v atmosféře tvořen dvouatomovými molekulami, které jsou spojené velmi pevnou trojnou vazbou. Tato trojná vazba má za následek jeho nízkou reaktivitu. Dusík je inertní plyn, to znamená, že reaguje s jinými chemickými sloučeninami pouze za vysokých teplot a tlaků. Za laboratorní teploty reaguje pouze s lithiem a plutoniem. Za vysokých teplot se však dusík slučuje s většinou prvků - např. s kyslíkem okolo teploty 2 500 °C. Naproti tomu atomární dusík je velmi reaktivní a nelze ho uchovávat. Jeho vysoká reaktivita spočívá v tom, že má ve valenční vrstvě 3 nepárové elektrony. Stability docílí tím, že buď přijme tři elektrony a vytvoří stabilní oktet ve valenční sféře N3-, nebo odevzdá až 5 elektronů a získá tím kladnou valenci, např. N1+, N3+ nebo N5+. Dusík má po kyslíku a fluoru třetí největší hodnotu elektronegativity, a proto u něj převládá schopnost vytvářet anion, který se nazývá nitridový N3-. Pouze ve sloučeninách s kyslíkem a fluorem je schopen tvořit ionty, kde se uplatňuje v kladné valenci. Například v dusičnanech má dusík oxidační číslo N5+. Pomocí přesunů elektronu je možné nalézt a vyjádřit určité mezní elektronové konfigurace valenční sféry atomů dusíku ve sloučeném stavu. Aby tedy dusík dosáhl max. záporného oxidačního stavu, musí přijmout tři elektrony. Aby dosáhl max. kladného oxidačního stavu V musí odtrhnout pět elektronů. Kvůli své elektronegativitě dusík nemůže spontánně přesunout svojí elektronovou hustotu z atomů při vytváření vazeb s jinými elektronegativnějšími prvky, ale zároveň není jeho elektronegativita dostatečně vysoká na "přetáhnutí" vazebných elektronů do valenční sféry při vazbě s elektropozitivními prvky. Z tohoto důvodu jsou atomy dusíku ve většině svých sloučenin zapojeny v kovalentních vazbách a jedno-atomové ionty téměř netvoří. Běžně se u dusíku vyskytují vazby homonukleární. Díky vysoké pestrosti vazebných situací se dusík vyskytuje prakticky ve všech svých oxidačních stavech (-III až V). Související informace naleznete také v článku Koloběh dusíku. V elementární podobě se s dusíkem setkáváme prakticky neustále, tvoří totiž 78 % (objemových) zemské atmosféry. Ve stopách se v atmosféře vyskytuje také amoniak, který se uvolňuje tlením organických sloučenin a při elektrickém výboji (například blesku). Při blesku může také dojít v atmosféře k reakci dusíku s kyslíkem za vzniku oxidu dusnatého, který ihned reaguje s kyslíkem za vzniku oxidu dusičitého a ten reaguje s vzdušnou vlhkostí a kyslíkem za vzniku kyseliny dusičné, která se vyskytuje v kyselých deštích. Vzhledem k rozpustnosti prakticky všech svých anorganických solí se téměř nevyskytuje v běžných horninách. Všechny tyto látky byly v průběhu času dávno spláchnuty do oceánů a tam se opět zapojily do různých biologických cyklů. Výjimkou je např. chilský ledek neboli dusičnan sodný NaNO3, který pravděpodobně vznikl rozkladem rostlinných a živočišných látek zejména na chilském pobřeží. Významným zdrojem organického dusíku jsou především objemné vrstvy ptačího trusu, nazývané guano a využívané především jako hnojivo. Dusík je významný biogenní prvek, který se vyskytuje ve významných organických sloučeninách a ve všech živých organismech. Rostliny ho přijímají kvůli svému růstu a nevylučují ho. Živočichové ho využívají k tvorbě bílkovin a vylučují ho v podobě močoviny, amoniaku nebo kyseliny močové. Nejvýhodnější laboratorní příprava čistého dusíku se provádí zahříváním koncentrovaného roztoku dusitanu amonného nebo směsi roztoku chloridu a dusitanu amonného. Aby se odstranily stopy přimíšených oxidů dusíku, promývá se dusík směsí dichromanu draselného a kyseliny sírové. NH4NO2 → N2+2 H2O Často se ještě dusík v laboratoři připravuje vedením vzduchu přes rozžhavenou měď. Měď reaguje s kyslíkem a vzniká černý oxid měďnatý. Vzniklý dusík není úplně čistý, protože vzduch obsahuje okolo 1 % argonu a dalších vzácných a netečných plynů. Tomuto dusíku se říká atmosferický dusík. Další možná příprava dusíku v laboratoři, při které získáme obzvláště čistý dusík, je tepelný rozklad amoniaku. Při tomto postupu vedeme amoniak přes práškový nikl při teplotě 1000 °C. Vodík poté od dusíku oddělíme na základě odlišných teplot varu. Dusík se dříve technicky připravoval vedením vzduchu přes rozžhavené uhlí nebo koks, čímž se kyslík spálí na oxid uhličitý. Oxid uhličitý se následně od dusíku odstraní promýváním ve vodě. Takto získaný dusík obsahuje okolo 1% vzácných a dalších netečných plynů a nazývá se atmosferický dusík. Dusík se dnes prakticky výlučně vyrábí nízkoteplotní rektifikací zkapalněného vzduchu a tvoří přitom spíše přebytky při výrobě více žádaného kyslíku. Při postupném ochlazování nejprve dochází k oddělení kapalného CO2. Dále dochází ke zkapalnění kyslíku s dusíkem, případně ještě argonem. Helium zůstává plynné a tím je ze směsi odděleno (vč. jiných vzácných plynů). Kapalná směs je pak dělena v rektifikační koloně. Představa o frakční destilaci vyučovaná na základních a středních školách je jen zjednodušením a má daleko k průmyslové realitě. Taková velkokapacitní výroba dusíku v rámci ČR je realizována např. v průmyslové zóně Litvínov-Záluží (areál spol. Unipetrol RPA). Kromě přímého expedování se přímo v areálu využívá např. k výrobě amoniaku a také jako důležitý prvek zajišťující bezpečnost umístěných chemických výrob. Amoniak a následně z něj vyrobená kyselina dusičná jsou látky, které se vyrábí v chemickém průmyslu velmi mnoho. Amoniak hlavně jako hnojivo a chemická látka k výrobě dalších amonných a jiných sloučenin a kyselina dusičná jako významné oxidovadlo, které se používá i k dalším anorganickým a organickým syntézám. Plynný dusík nalézá využití jako inertní atmosféra např. v prostředí, kde hrozí nebezpečí výbuchu, při výrobě integrovaných obvodů, nerezové oceli a používá se k plnění obalů výrobků, aby nedošlo k jejich zmačkání a zvlhčení - například sáčky s brambůrky. Kapalný dusík se využívá v řadě kryogenních procesů, při nichž je třeba udržet prostředí na značně nízké teplotě. Příkladem je např. uchovávání tkání nebo spermií a vajíček v lázni z kapalného dusíku. Kapalným dusíkem jsou chlazeny polovodičové detektory rentgenového záření v různých spektrometrických aplikacích. V medicíně se používá k místní nekrotizaci tkáně, například bradavic. Dusíkatá hnojiva jsou látky, které se rostlinám dodávají, aby rostly rychleji. Rostliny dusík nevylučují a plně ho využívají k růstu. Rostliny, které byly hnojeny nadbytkem hnojiv s obsahem dusíku, lze poznat podle dužnatých tkání křehkých dužnatých orgánů, velkých, sytě zelených, listů. Takové rostliny se snadno poškodí a také více trpí chorobami a škůdci. Amoniak NH3 a jeho sloučeniny jsou jedním z nejvyužívanějších hnojiv v zemědělství. Plynný amoniak se v poslední době stává náhradou freonů v chladírenství. Amoniak se vyrábí přímou syntézou z plynů tzv. Haberovým procesem. Dusičnan amonný NH4NO3 je další často používané hnojivo bohaté na obsah dusíku. Dnes se však stejně jako síran amonný (NH4)2SO4 a dusíkaté vápno neboli kyanamid vápenatý CaCN2 využívá méně. Dusičnan amonný se také využívá k výrobě výbušnin, bengálských ohňů a samozápalných směsí. Močovina (NH2)2CO neboli diamid kyseliny uhličité se jako hnojivo v poslední době využívá stále více. Její výroba je nenáročná a velmi levná. Močovina se také používá k výrobě kopolymerů, jako jsou například močovinoformaldehydové pryskyřice. Ostatní dusičnany, které se používají jako hnojiva, nejsou samy o sobě významné. Používají se hlavně ve směsi s dalšími látkami a vytváří tak komplexní hnojiva. Například dusičnan sodný NaNO3 a dusičnan draselný KNO3. Použití dusíku je ale třeba zefektivnit, aby například nedocházelo ke zbytečnému znečišťování vod. Mimořádných oxidačních vlastností sloučenin dusíku s valencí N+5 se již od dávnověku využívá při výrobě explozivních látek. Již v starověké Číně byla známa výroba střelného prachu, jehož podstatnou složku tvoří dusičnan sodný nebo draselný. V současné době se v tomto oboru uplatňují spíše organické sloučeniny, ať již jde o nitroglycerin nebo trinitrotoluen (TNT). Jako paliva raketových motorů se v minulosti používala jak kyselina dusičná jako oxidační činidlo, tak hydrazin jako zdroj spalovaného vodíku. Organické sloučeniny dusíku jako například aminy se používají k výrobě barviv a léčiv. Jiné dusíkaté organické deriváty se používají například k výrobě indikátorů v analytické chemii. Při zvyšování obsahu plynného dusíku v atmosféře může dojít k dušení, ztrátě vědomí až relativně netraumatické smrti vlivem nedostatku kyslíku. Mezi anorganické sloučeniny dusíku se řadí amoniak a jeho deriváty, oxidy dusíku a dusíkaté kyseliny, peroxokyseliny a jejich soli. Mezi deriváty amoniaku se řadí amidy, imidy a nitridy, které vznikají nahrazováním atomů vodíků v jeho molekule. Dále hydrazin, hydroxylamin, halogenidy a oxidohalogenidy dusíku a sloučeniny síry s dusíkem. Amoniak NH3 je plyn lehčí než vzduch, bez barvy, rozpustný ve vodě, má charakteristický štiplavý zápach, leptá sliznice a používá se jako hnojivo a surovina pro výrobu dalších anorganických a organických sloučenin. Při rozpouštění amoniaku ve vodě se reakcí s vodou tvoří z části molekul amoniaku tzv. hydroxid amonný. Derivát, který vzniká nahrazením jednoho atomu vodíku v amoniaku, se nazývá amid nebo amin. Amidy jsou deriváty amoniaku, které mají atom vodíku nahrazen kovem (např. amid sodný NaNH2) nebo si je můžeme představit odvozené náhradou skupiny OH v kyselinách za skupinu -NH2 (např. diamid kyseliny uhličité neboli močovina (NH2)2CO). Jako aminy se označují ostatní sloučeniny (např. chloramin NH2Cl). Toto dělení se používá pouze pro anorganické sloučeniny, v organických sloučeninách tyto názvy označují jiné sloučeniny. Derivát, který vzniká nahrazením dvou atomů vodíku v amoniaku, se nazývá imid nebo imin. Anion má tvar >NH2-. Rozdíl mezi imidem a iminem a použití těchto názvů je stejné jako u amidu a aminu. Derivát, který vznikne odtržením všech atomů vodíku z amoniaku, se nazývá nitrid nebo (pouze v některých sloučeninách) nitril. Jako nitril se označuje velmi málo sloučenin (např. kyselina nitrilosulfonová N(SO3H)3). Nitridy jsou obecně dvouprvkové sloučeniny dusíku s jinými prvky. Většinou to jsou pevné látky s velmi vysokými teplotami tání a varu. Hydrazin N2H4 je bezbarvá, na vzduchu silně dýmající kapalina. Má zásaditý charakter a je schopen tvořit soli hydrazínia. Hydrazin se používá je redukční činidlo a raketové palivo. Hydroxylamin NH2OH nelze snadno připravit ve volném stavu, protože látka snadno detonuje. Stabilnější jsou její soli hydroxylaminia. Roztok hydroxylaminu reaguje silně zásaditě. Mezi halogenidy dusíku řadíme fluorodusík NF3, chlorodusík NCl3 a jododusík NI3. Bromodusík se nepodařilo připravit čistý, ale pouze je amoniakát NBr3. 6 NH3. Fluorodusík je bezbarvý plyn, chlorodusík těkavá tmavě žlutá olejovitá kapalina a jododusík hnědočervená pevná látka. Všechny tyto látky jsou velmi nebezpečné, protože jsou velmi lehce explozivní, jododusík již při dotyku. Oxidohalogenidy dusíku obsahují kromě dusíku a halogenu ještě kyslík. Známé jsou zatím sloučeniny, které mají stechiometrické složení NOF, NO2F, NO3F, NOCl, NO2Cl a NOBr. Všechny tyto látky jsou za pokojové teploty plyny a až na NOCl a NOCl, které jsou červené, nemají barvu. Mezi sloučeniny síry s dusíkem patří několik látek. Nejznámější mají složení S4N4 tetranitrid síry a S4N2 dinitrid síry. Obě dvě jsou pevné krystalické látky, které při zahřátí detonují a rozkládají se na dusík a síru. Oxidy dusíku jsou známy s dusíkem valence N+1 až N+5. Oxidy dusíku s mocenstvím N+2 až N+5 jsou hlavními složkami tzv. suchého neboli losangelského smogu. Oxid dusný N2O, nazývaný také rajský plyn je bezbarvý plyn, slabého zápachu a nasládlé chuti, který byl v dřívějších dobách používán jako narkotikum při chirurgických operacích a dnes se používá jako hnací plyn ve sprejích. Oxid dusnatý NO je bezbarvý plyn, velmi jedovatý, který při kontaktu s kyslíkem reaguje na oxid dusičitý. Ve vodě je velmi málo rozpustný a řadí se mezi inertní oxidy.[zdroj?] Je to důležitý meziprodukt při výrobě kyseliny dusičné. Oxid dusitý N2O3 je temně modrá kapalina, která se za pokojové teploty rychle rozkládá na oxid dusnatý a oxid dusičitý. Stabilní je vedle těchto oxidů pouze v rovnováze. Oxid dusičitý NO2 je hnědočervený, silně jedovatý plyn charakteristického zápachu, který za pokojové teploty dimeruje na N2O4, který je bezbarvý. Oxid dusičitý je posledním meziproduktem při výrobě kyseliny dusičné a snadno se rozpouští ve vodě za vzniku kyseliny dusité a kyseliny dusičné. Oxid dusičný N2O5 je bezbarvá krystalická látka, která se na vzduchu rychle rozplývá. Oxid dusičný není stabilní a může bez vnější příčiny explodovat. Při reakci s ozonem lze získat sloučeninu s větším obsahem kyslíku, která má složení NO3 a nazývá se peroxid nitrosylu. Snadno se rozkládá a nelze ji získat v čistém stavu. Nejstálejší a nejdůležitější kyselinou dusíku je kyselina dusičná, další známé kyseliny dusíku jsou kyselina dusitá a kyselina azidovodíková. Další dvě téměř neznámé kyseliny dusíku jsou kyselina dusná a kyselina dusnatá. Kyselina azidovodíková HN3 je bezbarvá, ostře páchnoucí kapalina s jedovatými parami, které explodují velmi prudce pokud přijdou do styku s horkým předmětem. Ve vodném roztoku je kyselina azidovodíková stálá. Je to slabá kyselina (ještě slabší než kyselina octová). Její soli azidy jsou ve vodě velmi dobře rozpustné a jsou stálejší než volná kyselina. Kyselina dusná H2N2O2 je bílá krystalická látka, která je v suchém stavu krajně explozivní. Dobře se rozpouští ve vodě a lihu. Je to velmi slabá kyselina, protože její disociace v roztoku je nepatrná. Její soli jsou znatelně stabilnější a nazývají se dusnany neboli hyponitrily. Kyselina dusnatá H4N2O4 je zatím známá pouze v podobě svých solí, protože se jí doposud nepodařilo připravit. Kyselina dusitá HNO2 je látka stálá pouze v chladných, silně zředěných roztocích. Při vyšší teplotě nebo ve větší koncentraci se rozkládá na kyselinu dusičnou, oxid dusnatý a vodu. Soli kyseliny dusité, dusitany neboli nitrity, jsou na rozdíl od kyseliny znatelně stabilnější a mají praktické využití při organických syntézách např. diazotaci. Kyselina dusičná HNO3 je v čistém stavu bezbarvá kapalina, která se ve větší koncentraci na světle rozkládá na oxid dusičitý, vodu a kyslík. Kyselina je silné oxidační činidlo. Je to jedna z průmyslově nejvyráběnějších látek a má velmi široké množství použití v průmyslu stejně jako její soli, dusičnany neboli nitráty. Mezi organické sloučeniny dusíku se řadí nitrosloučeniny, nitrososloučeniny, aminy, amoniové soli, kyanatany neboli kyanáty, isokyanatany neboli isokyanáty, thiokyanatany neboli thiokyanáty, isothiokyanatany neboli isothiokyanáty, azosloučeniny, diazoniové soli, deriváty hydrazinu, deriváty hydroxylaminu, aminokyseliny, amidy kyselin, hydrazidy kyselin, laktamy, imidy kyselin a nitrily kyselin. Zvláštní skupinou organických sloučenin dusíku jsou heterocyklické sloučeniny a nitráty. Nitrosloučeniny obsahují v molekule skupinu -NO2. Mají podle reakčních podmínek mírné oxidační vlastnosti a některé z nich jsou významnými meziprodukty chemického průmyslu, zejména při výrobě aromatických aminů a výbušnin. Vyrábí se nitrací aromátů nitrační směsí nebo nitrací alifátů plynnou HNO3 nebo NOx. Typickým příkladem jsou nitrotolueny, trinitrotoluen nebo nitromethan. Nitrososloučeniny obsahují skupinu -NO a jsou to deriváty uhlovodíků, které vznikají náhradou atomu vodíku na terciárním atomu uhlíku. Např. nitrosobenzen. Aminy jsou deriváty amoniaku, které vznikají náhradou atomů vodíku v jeho molekule, a dělí se na primární se skupinou -NH2, sekundární se skupinou =NH a terciární se skupinou =N-. Aminoskupina je přítomna ve všech aminokyselinách, které jsou základní stavební jednotkou bílkovin. Nejdůležitějším aromatickým aminem je anilín. Atom dusíku v aminech má stejně jako v amoniaku volný elektronový pár. Aminy jsou tedy zásadami, mohou poutat H+ a tvořit amoniové soli. Kyanatany vznikají nahrazením atomu vodíku v uhlovodíku skupinou -O-CΞ Isokyanatany vznikají nahrazením atomu vodíku v uhlovodíku skupinou -N=C=O Thiokyanatany vznikají nahrazením atomu vodíku v uhlovodíku skupinou -S-CΞ Isothiokyanatany vznikají nahrazením atomu vodíku v uhlovodíku skupinou -N=C=S Azosloučeniny jsou dusíkaté deriváty obsahující skupinu -N=N-, na tuto skupinu se mohou vázat dva stejné nebo různé uhlovodíkové zbytky. Např. 4-[4-(dimethylamino)fenylazo]benzen-1-sulfonová kyselina, jejíž sodná sůl, triviálně methyloranž, se používá jako indikátor. Diazoniové soli jsou dusíkaté deriváty obsahující funkční skupinu -N+Ξ. Deriváty hydroxylaminu NH2OH jsou dusíkaté deriváty obsahující skupinu -NHOH nebo >NOH Deriváty hydrazinu NH2NH2 jsou dusíkaté deriváty, které mají vodíkové atomy v hydrazinu substituované uhlovodíkovými zbytky, které mohou, ale nemusí být stejné. Aminokyseliny jsou dusíkaté a kyslíkaté deriváty, které obsahují aminoskupinu -NH2 a karboxylovou skupinu -COOH. Aminokyseliny jsou základní stavební jednotky bílkovin a v organismech se vyskytuje pouze 20 proteinogenních aminokyselin (tzn. takových, které se vyskytují v bílkovinách). Všechny tyto aminokyseliny mají triviální názvy, až na glycin jsou opticky aktivní a patří mezi tzv. L-aminokyseliny. R-aminokyseliny se vyskytují pouze v savčích mozcích a mají zde důležitou funkci při mozkových pochodech, jako je uchovávání informací v paměti. Amidy jsou dusíkaté deriváty, které obsahují amidovou skupinu -CO-NH2. Amid vzniká reakcí karboxylové kyseliny s amoniakem R1COOH+NH3 → R1CO-NH2+H2O Imidy jsou dusíkaté deriváty, které obsahují imidovou skupinu -CO-NH-CO-. Ta vzniká reakcí dvou karboxylových kyselin s amoniakem R1COOH+NH3+R2COOH → R1CO-NH-COR2+2 H2O. Nitrily jsou dusíkaté deriváty, které obsahují nitrilovou skupinu -CΞ. Pokud pojmenováváme tyto sloučeniny jako nitrily, tak se uhlík vázaný na dusík zahrnuje do názvu uhlovodíkového zbytku. Pokud bychom chtěli pojmenovávat tyto sloučeniny jako kyanidy, tak se uhlík vázaný na dusík nezahrnuje do názvu uhlovodíkového zbytku. Hydrazidy jsou dusíkaté deriváty, které obsahují hydrazidovou skupinu R-CO-NH-NH2. V hydrazinu mohou být nahrazeny až všechny čtyři atomy vodíku. R1COOH+NH2NH2 → R1-NH-NH2+H2O. Laktamy neboli vnitřní amidy vznikají zacyklením, nejčastěji 4-8 uhlíkatého, amidů karboxylových kyseliny. Na jednom konci uhlíkatého řetězce je aminoskupina a na druhém karboxylová skupina. Laktam vznikne reakcí karboxylové skupiny a aminoskupiny v jedné molekule. Nitráty jsou estery kyseliny dusičné, které obsahují nitroskupinu -O-NO2. Nitráty se typicky připravují "nitrací" hydroxysloučenin kyselinou dusičnou ve formě zpravidla nitrační směsi. Ukázkovými představiteli jsou kapalný glyceroltrinitrát "nitroglycerin" nebo krystalický pentaerythritoltetranitrát "pentrit", oba dva brizantní výbušiny. Mezi nejdůležitější heterocyklické sloučeniny obsahující v molekule atom dusíku patří Cotton F. A., Wilkinson J.: Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, Academia, Praha 1973. Holzbecher Z.: Analytická chemie, SNTL, Praha 1974. Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961. N. N. Greenwood - A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993. ISBN 80-85427-38-9. Jaroslav Fikr, Jaroslav Kahovec; Názvosloví organické chemie; 2. vydání. P. Karlson; Základy biochemie; vydání 1965. Obrázky, zvuky či videa k tématu dusík ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo dusík ve Wikislovníku (česky) Chemický vzdělávací portál (anglicky) Chemistry in its element podcast (MP3) from the Royal Society of Chemistry's Chemistry World: Nitrogen Schenectady County Community College - Nitrogen Nitrogen N2 Properties, Uses, Applications Handling procedures for liquid nitrogen

VERB_PHRASE

YES_NO

010675

... bylinou užívanou též k léčení ženských nemocí a hygieně. Český výraz heřmánek potom z latinského armanilla s přidáním počátečního "h-" (staročesky ještě ormánek). === Systematické zařazení === V rámci čeledi hvězdnicovitých patří rod Matricaria do její nejrozsáhlejší podčeledi Asteroideae a v ní dále do tribu Anthemidae. V něm podle molekulárních studií spoluvytváří monofyletický subtribus Matricariinae společně rody Achillea (řebříček) v rozšířeném pojetí (včetně rodů Leucocyclus a Otanthus), Anacyclus a Heliocauta. === Nomenklaturická poznámka === Taxon Matricaria recutita L., 1753, má celou řadu synonym, vzhledem k poměrně komplikované nomenklatorické historiiː == Vzhled == Je to jednoletá nebo ozimá, 15 až 50 cm vysoká, příjemně vonící bylina. Lodyha je přímá nebo vystoupaná, lysá, příp. pod úbory řídce chlupatá a zpravidla bohatě větvená....

Jak voní heřmánek?

https://cs.wikipedia.org/wiki/He%C5%99m%C3%A1nek_prav%C3%BD

Je to jednoletá nebo ozimá, 15 až 50 cm vysoká, příjemně vonící bylina.

Heřmánek pravý (Matricaria chamomilla, synonymum Matricaria recutita), také heřmánek lékařský, je jednoletá nebo ozimá léčivá rostlina z čeledi hvězdnicovitých. Hojně se využívá v kosmetice a léčitelství, v aromaterapii i homeopatii. Je to jedna z nejoblíbenějších a velmi dlouho známých léčivých bylin s prakticky univerzálním účinkem. == Názvosloví a systematika == === Lidové názvy a etymologie === Lidově nazýván rumánek, marunka, harmaníček či kamilka. Odborný název pochází pravděpodobně z latinského slova mater (matka), resp. matrix, tj. děloha, zřejmě podle dutého květního lůžka nebo podle toho, že je bylinou užívanou též k léčení ženských nemocí a hygieně. Český výraz heřmánek potom z latinského armanilla s přidáním počátečního "h-" (staročesky ještě ormánek). === Systematické zařazení === V rámci čeledi hvězdnicovitých patří rod Matricaria do její nejrozsáhlejší podčeledi Asteroideae a v ní dále do tribu Anthemidae. V něm podle molekulárních studií spoluvytváří monofyletický subtribus Matricariinae společně rody Achillea (řebříček) v rozšířeném pojetí (včetně rodů Leucocyclus a Otanthus), Anacyclus a Heliocauta. === Nomenklaturická poznámka === Taxon Matricaria recutita L., 1753, má celou řadu synonym, vzhledem k poměrně komplikované nomenklatorické historiiː == Vzhled == Je to jednoletá nebo ozimá, 15 až 50 cm vysoká, příjemně vonící bylina. Lodyha je přímá nebo vystoupaná, lysá, příp. pod úbory řídce chlupatá a zpravidla bohatě větvená. Listy jsou řídké, střídavě přisedlé, 3-7 cm dlouhé, 2-3x zpeřené v drobné čárkovité až niťovité úkrojky. Kořen je krátký, vřetenovitého tvaru.Květy jsou jako u ostatních hvězdnicovitých rostlin drobné, uspořádané do úborů o průměru 10-25 mm vyrůstajících na 3-10 cm dlouhých stopkách; úbory jsou uspořádány v řídkém vrcholičnatém květenství a na jedné rostlině jich může být až 200. V úboru jsou květy dvojího druhuː bílé jazykovité květy s 6-9 mm dlouhou ligulou, kterých je nejčastěji 15, jsou uspořádány po obvodu; brzy po rozvití úboru se sklánějí směrem dolů. V terči úboru jsou květy žluté, trubkovité, pětičetné a jsou umístěny na kuželovitě vyklenutém květním lůžku, které je uvnitř duté a na povrchu je bez plevek. Zákrov je polokulovitý, jeho listeny jsou víceřadě uspořádané, světle zelené s tmavší hnědou žilkou uprostřed, tupě podlouhlé, s širokým suchomázdřitým lemem.Heřmánek kvete od května či června do srpna až září; opylován je hmyzem, docházet může i k autogamii. Plodem je drobná neochmýřená nažka, která je asi 1 mm dlouhá, lehce zakřivená a smáčklá, na bázi zúžená, na vnitřní straně s 4-5 nízkými žebry. Semena jsou běžně šířena živočichy, včetně člověka. Ploidie druhu je 2n=18. === Možnost záměny === Heřmánek pravý může být zaměněn za podobný heřmánek římský, který je ovšem též léčivý, nebo za neúčinné druhy heřmánkovec nevonný nebo rmen rolní. Heřmánek pravý jde poznat podle typické intenzivní vůně a žlutého vyklenutého středu květů. Květy heřmánkovce ani rmenu nemají charakteristickou vůni, žádný z nich také na rozdíl od heřmánku pravého nemá vyklenuté a duté květní lůžko. == Ekologické nároky a rozšíření == Heřmánek pravý je hemikryptofyt nebo častěji terofyt, který roste na ruderálních stanovištích a rumištích, okolo cest (včetně solených okrajů silnic), na mezích, úhorech a slaniskách i jako polní plevel. Vyhovují mu půdy písčité, hlinité i jílovité, nepodmáčené, mírně kyselé nebo neutrální, nevápnité. Větší nároky má na světlo. Ve fytocenologii je diagnostickým druhem svazu Scleranthion annui (synonymum Aphanion arvensis, plevelová vegetace obilnin na minerálně chudých půdách), drobnější halofilní morfotyp označovaný jako Matricaria recutita f. bayeri pak svazu suchých slaniskových trávníků Puccelinion limosae. Jako léčivka je často pěstován v polních kulturách. Je dlouhodenní rostlinou, jeho semena klíčí na světle. Původním druhem je v jižní Evropě, areál jeho rozšíření zahrnuje téměř celou Evropu a západní a Střední Asii, místy se vyskytuje i v Irsku, ve Skandinávii a v mírnějších oblastech Sibiře až po Dálný východ. Zavlečen byl do Makaronézie, obou Amerik, do Austrálie a na Nový Zéland. V České republice je zdomácnělým archeofytem. Vyskytuje se zde na celém území, nejhojněji v termofytiku a v nižších polohách mezofytika, ve vyšších polohách a v oblastech s vápenitými půdami pouze přechodně, především podél komunikací. == Obsahové látky == Dosud bylo v heřmánku zjištěno více než 120 druhů sekundárních metabolitů s potenciální farmakologickou účinností. Aktivními látkami jsou silice s modravými azuleny a proazuleny, seskviterpeny a četné flavonoidy, hořčiny, taniny, mastné kyseliny a sliz.Jmenovitý soupis látek zahrnuje např. terpeny α, apigenin, azulen, β, bisabolen . , borneol, trans-α, trans-β, farnesol, geraniol, guajazulen, chamazulen, chamomillol, karyofylen, kemferol, levonenol, matricin, matrikarin, thujon, aromatické kyseliny kyselinu salicylovou, kyselinu . 2,4-dihydroxybenzoovou, kyselinu 2,5-dihydroxybenzoovou, kyselinu 3,4-dihydroxyskořicovou, kyselinu 4-methoxybenzoovou, kyselinu kávovou, kumariny kyselinu kumarovou, umbeliferon, herniarin, kumarin, steroidy sitosterol, stigmasterol, flavonoidy apigenin ., luteolin, kvercitin, kvercetrin, sacharidy fruktózu, glukózu, rhamnózu, xylózu, glykosidy apigenin-7-(6"O-acetyl)glukosid, apigenin-7-glukosid, apigenin-7-rutinosid, sitosterol-glukosid, luteolin-7-glukosid, luteoloin-7-rhamnoglukosid, kvercetin-3-O-galaktosid, kvercetin-7-glukosid, vitaminy kyselinu askorbovou, niacin a thiamin. == Použití == === Lidové a tradiční léčitelství === Heřmánek pravý je jako léčivá rostlina užíván již po tisíciletí; byl znám již ve starém Egyptě, v antickém Řecku i Římě. U Anglosasů byl považován za jednu z devíti posvátných bylin darovaných člověku od Boha. Sbírány jsou rozkvetlé úbory krátce po rozvití (Flos chamomillae), které se suší a užívají ve formě čajů a odvarů, přidávají se do ozdravných koupelí a do polštářů pro lepší spánek. Jejich výpary lze též inhalovat. Zevně se užívá heřmánkový olej a nejrůznější masti. Heřmánková droga má celou škálu léčivých účinků. Působí jako antiflogistikum k léčbě zánětů, například očních spojivek nebo pohlavního ústrojí, při léčbě infikovaných sliznic a alergických reakcí na kůži; jako karminativum při žaludečních a střevních potížích, žaludečních a dvanáctníkových vředech, působí též proti nadýmání. Coby spasmolytikum uvolňuje křeče a tiší bolesti. Užívá se při bronchiálním astmatu a nachlazení, jako diaforetikum (zvyšuje pocení), pomáhá při hojení ran, popálenin a omrzlin. Je účinný proti některým stafylokokům a streptokokům, proti mikrobům Bacillus subtillis, Escherichia coli nebo proti infekcím způsobeným kvasinkou Candida albicans. Užívá se též na poruchy menstruace, proti hemoroidům, k umývání vlasů, na obklady a koupele k celkové harmonizaci a regeneraci organismu. Snižuje úzkost.Při dlouhodobém užívání může vysušovat sliznice, předávkování způsobuje nauseu. U citlivějších osob může způsobit alergickou reakci. Je vhodný pro děti, a to už od kojeneckého věku; pomáhá při dětské kolice. Mohou jej užívat i těhotné a kojící ženy. === Farmaceutický a kosmetický průmysl === Destilované heřmánkové silice a esenciální oleje se ve velké míře využívají i ve farmaceutickém a kosmetickém průmyslu. Podle statistik je heřmánek (resp. jeho sušené květy a modré oleje) pátou nejobchodovanější bylinou na světě; k největším světovým producentům patří Maďarsko, Polsko, Německo, Argentina a do svého rozpadu též Československo. Přidává se do šampónů, parfémů, kosmetických krémů, mýdel, toaletních vod, zubních past, masážních olejů a mnoha farmaceutických přípravků včetně likérů. == Odkazy == === Reference === === Související články === Fytoterapie === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu heřmánek pravý ve Wikimedia Commons Taxon Matricaria chamomilla ve Wikidruzích Botanika Wendys

ADJ_PHRASE

OTHER

002321

... má sklon napadat periferní nervy a jiné chladnější oblasti těla - kůži a sliznice. Počínaje rokem 1954 připadá na 31. ledna Světový den pomoci malomocným. Původně řecké slovo "lepra" označuje chorobu, při níž se loupe kůže (od slovesa Λ - loupu se). Tradiční český název "malomocenství" odkazuje zřejmě na poškození hmatu, které choroba způsobuje. Nejstarší zmínka o lepře pochází z období cca 1500 př. n. l., nejstarší tělesné pozůstatky vykazující jasné známky tohoto onemocnění sahají až do 4. tisíciletí př. n. l. V antických dobách najdeme...

Na který den připadá Světový den pomoci malomocným?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lepra

Počínaje rokem 1954 připadá na 31. ledna Světový den pomoci malomocným.

Lepra (též malomocenství či Hansenova nemoc) je infekční onemocnění, způsobované bakterií Mycobacterium leprae, která má sklon napadat periferní nervy a jiné chladnější oblasti těla - kůži a sliznice. Počínaje rokem 1954 připadá na 31. ledna Světový den pomoci malomocným. Původně řecké slovo "lepra" označuje chorobu, při níž se loupe kůže (od slovesa Λ - loupu se). Tradiční český název "malomocenství" odkazuje zřejmě na poškození hmatu, které choroba způsobuje. Nejstarší zmínka o lepře pochází z období cca 1500 př. n. l., nejstarší tělesné pozůstatky vykazující jasné známky tohoto onemocnění sahají až do 4. tisíciletí př. n. l. V antických dobách najdeme zmínky zejména v starověkém Egyptě nebo např. v Indii, tradičně se jako lepra překládá jméno starozákonní choroby cara'at, moderní biblistika však má za to, že šlo o jinou kožní chorobu. Později byla zavlečena do Evropy, kde se rozšířila hlavně za křižáckých válek. Od 15. století ji v Evropě významem poněkud předčila tuberkulóza,[zdroj?] způsobovaná příbuznými bakteriemi. Lepra byla považována za boží trest, malomocní byli soustředěni v tzv. leprosáriích. Poslední leprosárium v Evropě je v rumunském Tichileşti v deltě Dunaje. Původce nákazy objevil v roce 1869 norský mikrobiolog Gerhard Armauer Hansen, proto bývá Mycobacterium leprae také označován po svém objeviteli jako 'Hansenův bacil'. Ten se geneticky od středověku nezměnil, ale omezila se příčina šíření. Mezi přenašeče této nemoci patří také divoká zvířata, jako např. pásovec devítipásý. Nemoc často probíhá bez příznaků a není nijak zvlášť nakažlivá (vyjma kožní formy vytvářející vředy, která je velmi nakažlivá). Za určitých okolností může ale dojít k rozvinutí její destruktivní formy. Ta napadá ve velkém Schwannovy buňky a makrofágy v periferní nervové soustavě. Ničí lidský imunitní systém a způsobuje znetvořeniny na končetinách a na obličeji (tzv. "Lví obličej" - facies leontina). Lepra se vyskytuje zejména v Latinské Americe, ve střední Africe, na Madagaskaru (Marana) a v jihovýchodní Asii (tzn. Indii, Bangladéši), známé jsou ale i případy z jižní Evropy, zejména Španělska a také z Rumunska. V Rumunsku se vyskytuje minimálně od 50. let, což ale bylo tajeno Ceauşescovým režimem. Výskytem lepry jsou známé ale i Havajské ostrovy, konkrétně ostrov Molokai (Kalaupapa), či ostrov Spinalonga ležící v Egejském moři. Podle WHO výrazně pokleslo množství lidí trpících leprou, a to asi z 5,2 miliónů lidí v roce 1985 přes 0,8 miliónů lidí v roce 1999 asi na 200 000 případů registrovaných v roce 2011. Počet nově nakažených nicméně zůstává vysoký, je registrováno kolem 250 000 nových případů za rok (u většiny případů trvá léčba 6-12 měsíců, takže mohou být vyléčeny před sčítáním celkového množství nakažených). K léčbě malomocenství se dnes používají specifická antibiotika (např. Rifampicin nebo Clofazimin), či látka Thalidomid. Světová zdravotnická organizace však doporučuje při všech formách lepry postup s použitím kombinace léků včetně Dapsonu (např. kombinace Dapson, Clofazimin a Rifampicin). I poté je léčba dlouhodobá až v řádu měsíců či několik let.

DATETIME

DATETIME

007510

Schrattenbachův palác je barokní palác v historickém jádru Brna, katastrální území Město Brno, ulice Kobližná, č. o. 4. V současnosti slouží jako centrální objekt Knihovny Jiřího Mahena, je také zapsán na seznamu kulturních památek České republiky. Na místě současné stavby původně stály dva domy, které v roce 1703 odkoupila Marie Elisabeth hraběnka Breunerová a nechala na jejich místě vystavět palác podle projektu Christiana Alexandera Oedtla, představitele vídeňské moderny. Palác v roce 1725 získal olomoucký biskup kardinál Wolfgang Hannibal hrabě ze Schrattenbachu, na jehož popud objekt v letech 1735–1738 přestavěl stavitel Mořic Grimm (mj. zrealizoval druhé patro) víceméně do současné podoby. Na přelomu let 1767 a 1768 zde strávil s rodinou Františka Antonína Schrattenbacha vánoční svátky Wolfgang Amadeus Mozart, jemuž byla...

Která instituce sídlí ve Schrattenbachově paláci v Brně?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Schrattenbach%C5%AFv_pal%C3%A1c

V současnosti slouží jako centrální objekt Knihovny Jiřího Mahena, je také zapsán na seznamu kulturních památek České republiky.

Schrattenbachův palác je barokní palác v historickém jádru Brna, katastrální území Město Brno, ulice Kobližná, č. o. 4. V současnosti slouží jako centrální objekt Knihovny Jiřího Mahena, je také zapsán na seznamu kulturních památek České republiky. Na místě současné stavby původně stály dva domy, které v roce 1703 odkoupila Marie Elisabeth hraběnka Breunerová a nechala na jejich místě vystavět palác podle projektu Christiana Alexandera Oedtla, představitele vídeňské moderny. Palác v roce 1725 získal olomoucký biskup kardinál Wolfgang Hannibal hrabě ze Schrattenbachu, na jehož popud objekt v letech 1735–1738 přestavěl stavitel Mořic Grimm (mj. zrealizoval druhé patro) víceméně do současné podoby. Na přelomu let 1767 a 1768 zde strávil s rodinou Františka Antonína Schrattenbacha vánoční svátky Wolfgang Amadeus Mozart, jemuž byla v roce 1956 odhalena pamětní deska umístěná na fasádě budovy. Roku 1847 bylo přistavěno další půlpatro. Od roku 1851 byl palác v majetku podnikatele Theodora Bauera, v té době byl částečně znehodnocen obchodním využitím. Na přelomu 19. a 20. století zde sídlila Úrazová pojišťovna pro Moravu a Slezsko, po roce 1918 Zemské vojenské velitelství Brno. Za druhé světové války byl Schrattenbachův palác poškozen a uvažovalo se o jeho zboření. Od roku 1950 zde sídlí centrála Knihovny Jiřího Mahena, generální rekonstrukce objektu ale proběhla až po zjištění havarijního stavu konstrukcí v letech 1998–2001, kdy bylo mimo jiné zbořeno nehodnotné jižní křídlo a dvorní vestavby. Ve dvoře byla naopak instalována moderní ocelová konstrukce s ochozy a skleněným jehlanem, který dvůr zastřešuje, kde tak vznikl ústřední prostor knihovny. Obrázky, zvuky či videa k tématu Schrattenbachův palác ve Wikimedia Commons Historie Schrattenbachova paláce, kjm.cz

ENTITY

ORGANIZATION

006086

Absolutní nula je hypotetický stav látky, ve které se zastaví veškerý tepelný pohyb částic. Absolutní nula je počátek stupnice absolutní teploty, označuje také pro termodynamickou teplotu T = 0 K, tj. – 273,149806372 °C. Absolutní nula byla poprvé navržena Guillaumem Amontonsem v roce 1702, který zkoumal vztah mezi tlakem a teplotou v plynech. Chyběly mu dostatečně přesné teploměry tak byly jeho výsledky velmi nepřesné, přesto prokázal, že tlak plynu se zvětší asi o jednu třetinu mezi "chladnou" teplotou a bodem varu vody. Jeho práce jej dovedla k teorii, že dostatečné snížení teploty by vedlo k úbytku tlaku. Problém ovšem byl, že všechny reálné plyny zkapalní během zchlazování k absolutní nule. V roce 1848 William Thomson (lord Kelvin of Largs) navrhl termodynamickou teplotní stupnici. Toto pojetí se vymanilo z omezení...

Kdy byla poprvé navržena absolutní nula?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Absolutní_nula

Absolutní nula byla poprvé navržena Guillaumem Amontonsem v roce 1702, který zkoumal vztah mezi tlakem a teplotou v plynech.

Absolutní nula je hypotetický stav látky, ve které se zastaví veškerý tepelný pohyb částic. Absolutní nula je počátek stupnice absolutní teploty, označuje také pro termodynamickou teplotu T = 0 K, tj. – 273,149806372 °C. Absolutní nula byla poprvé navržena Guillaumem Amontonsem v roce 1702, který zkoumal vztah mezi tlakem a teplotou v plynech. Chyběly mu dostatečně přesné teploměry tak byly jeho výsledky velmi nepřesné, přesto prokázal, že tlak plynu se zvětší asi o jednu třetinu mezi "chladnou" teplotou a bodem varu vody. Jeho práce jej dovedla k teorii, že dostatečné snížení teploty by vedlo k úbytku tlaku. Problém ovšem byl, že všechny reálné plyny zkapalní během zchlazování k absolutní nule. V roce 1848 William Thomson (lord Kelvin of Largs) navrhl termodynamickou teplotní stupnici. Toto pojetí se vymanilo z omezení plynných látek a definovalo absolutní nulu jako takovou teplotu látky, ve které již nelze odebírat žádné další teplo. V roce 1999 bylo dosaženo dosud nejnižší teploty, pouhých 100 pK = 10−10 K, a to v systému jaderných spinů v kovovém rhodiu. V roce 2003 kolektiv vědců z Massachusettského technologického institutu v Cambridge (A.E. Leanhardt, T.A. Pasquini, M. Saba, A. Schirotzek, Y. Shin, D. Kielpinski, D.E. Pritchard a W. Ketterle) dosáhli do té doby nejnižší mechanicky dosažené teploty 450 pikokelvinů = 0,000 000 000 45 K, a to Boseho-Einsteinově kondenzátu spinově polarizovaných atomů sodíku zachycených v gravitomagnetické pasti. Třetí věta termodynamická tvrdí, že absolutní nuly nelze nikdy zcela dosáhnout, tj. absolutní nula je jen teoretická teplota. Lze se k ní ovšem limitně přiblížit velice blízko. Z pohledu statistické fyziky je absolutní nula stav tělesa s nejmenší možnou (nikoliv však nutně nulovou – viz např. systém složený z kvantově mechanických harmonických oscilátorů) vnitřní energií. Existuje celá řada systémů, jež v blízkosti absolutní nuly zcela mění chování. Typickým příkladem je Bose-Einsteinův kondenzát a s ním spojeny jevy supravodivosti a supratekutosti. V odborné literatuře se zavádí pojem záporné termodynamické teploty. To je možné pouze u systému s omezenou vnitřní energií shora i zdola (tj. s omezeným energetickým spektrem) a konečným počtem energetických stavů. Jedná se o situaci s inverzním obsazením stavů (tj. systém má více obsazené stavy s vysokou energií než nízkou). Tato situace však neporušuje platnost třetího termodynamického zákona, neboť takový systém se chová, jako by byl teplejší, než systém s nekonečnou teplotou. Tedy posloupnost stoupajících teplot lze formálně zapsat : : : 0 + ε < ∞ < − ∞ < 0 − ε : : {\displaystyle 0+\epsilon <\infty <-\infty <0-\epsilon } , kde : : : ε : : : {\displaystyle \epsilon \,} označuje infinitezimální přírůstek teploty. Jako příklad praktického použití inverzního obsazení stavů lze uvést laser. Teplota Teplotní stupnice Teplo Bose-Einsteinův kondenzát ITS-90

DATETIME

DATETIME

009951

Svatý Klement I. či Kliment I. či Klement Římský je v tradici katolické církve považován za čtvrtého římského biskupa, a tedy čtvrtého papeže. Jeho pontifikát se datuje do let 88/92 – 97/101. Ostatky svatého Klimenta údajně našli svatí Cyril a Metoděj, a je proto spojen s počátky křesťanství na Velké Moravě i v Čechách. == Život == Svatý Klement I., nazývaný také Klement Římský (na rozdíl od Klementa Alexandrijského), je v křesťanské tradici uváděn jako čtvrtý římský papež. Někteří znalci církevních dějin jej však považují za přímého nástupce svatého Petra. Rozpor je vysvětlován tak, že pokud byl svatý Petr na cestách, spravovali římskou církev Linus a Anaklét. Po smrti svatého Petra měl spravovat církev Klement; aby zamezil rozkolu v církvi, ustoupil Linovi a Anaklétovi a římským biskupem se stal až po jejich smrti. Starověký dějepisec Eusebios z Kaisareie Klementa I. ztotožnil s Klementem, o němž píše svatý Pavel v listě Filipským, který je součástí Nového zákona. Podle tohoto podání...

Kdo je považován za čtvrtého římského biskupa?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Klement_I.

Svatý Klement I. či Kliment I. či Klement Římský je v tradici katolické církve považován za čtvrtého římského biskupa, a tedy čtvrtého papeže.

Svatý Klement I. či Kliment I. či Klement Římský je v tradici katolické církve považován za čtvrtého římského biskupa, a tedy čtvrtého papeže. Jeho pontifikát se datuje do let 88/92 – 97/101. Ostatky svatého Klimenta údajně našli svatí Cyril a Metoděj, a je proto spojen s počátky křesťanství na Velké Moravě i v Čechách. == Život == Svatý Klement I., nazývaný také Klement Římský (na rozdíl od Klementa Alexandrijského), je v křesťanské tradici uváděn jako čtvrtý římský papež. Někteří znalci církevních dějin jej však považují za přímého nástupce svatého Petra. Rozpor je vysvětlován tak, že pokud byl svatý Petr na cestách, spravovali římskou církev Linus a Anaklét. Po smrti svatého Petra měl spravovat církev Klement; aby zamezil rozkolu v církvi, ustoupil Linovi a Anaklétovi a římským biskupem se stal až po jejich smrti. Starověký dějepisec Eusebios z Kaisareie Klementa I. ztotožnil s Klementem, o němž píše svatý Pavel v listě Filipským, který je součástí Nového zákona. Podle tohoto podání Klement pocházel z města Filippi v Makedonii a na křesťanskou víru jej obrátil svatý Pavel. Jeho jménem označujeme třetího nástupce apoštola Petra. Patří tedy k nejstarším církevním otcům, apoštolským. Setkáváme se s ním i v díle jiného autora, v tzv. Pastýři Hermově. Tam Klement vystupuje jako biskup zplnomocněný k zasílání listů církevním obcím mimo Řím. === Působení === O jeho papežském působení není mnoho známo. Údajně ustanovil v každém římském okrese sedm zapisovatelů (notářů), kteří měli za úkol zaznamenávat skutky křesťanských mučedníků. Svými dopisy církvím mimo Řím se zasloužil o zachování jednoty církve. Známý je List ke Korintským, i když jeho autorství bylo zpochybněno. Rovněž se zasloužil o šíření křesťanství vysíláním hlasatelů víry i do vzdálených zemí. === Smrt === Legendy jsou značně rozporné. Podle první legendy císař Trajanus poslal Klementa do vyhnanství na Chersonésos (dnešní poloostrov Krym v Černém moři). Když Klement ani tam nepřestal hlásat křesťanskou víru, byl na císařův rozkaz v letech 100–101 vhozen do moře s kotvou uvázanou okolo krku. Odtud je časté zobrazení svatého Klementa s kotvou. Krymští křesťané jeho tělo nalezli, pohřbili a nad jeho hrobem vystavěli kapli. Svatý Konstantin (známý jako slovanský věrozvěst Cyril) v roce 861 nalezl nejen onu kotvu, ale i ostatky. Roger, biskup chalonský, podal zprávu, že když v roce 1048 navštívil Kyjev, aby dojednal sňatek Jindřicha I. s Annou Kyjevskou, ukazoval mu car Jaroslav Moudrý lebku svatého Klementa, kterou získal při válečném tažení na Krym.Druhá verze legendy uvádí, že Klement v roce 100 nebyl utopen v moři, ale v řece Tibeře v Římě. Třetí verze píše, že Klement zemřel přirozenou smrtí sešlostí stářím.Křesťanské církve Západu i Východu jej všeobecně za mučedníka považují i v případě, že nebyl umučen k smrti, stačí, že za křesťanskou víru trpěl. == Spisy == Sv. Klementovi bylo připisováno autorství velkého množství spisů; nejspíše je autorem pouze jediného, Prvního listu Korinťanům. === První list Korinťanům === První list Korinťanům, latinsky Prima Clementis, (nezaměňovat s Pavlovým Prvním listem Korintským) je jediný spis, u kterého se Klementovo autorství obecně přijímá. Řeší korintský spor o délku funkčního období presbyteria, správního orgánu komunity. List objasňuje fungování duchovního úřadu. Presbyterský úřad navazuje na apoštolské pověření od Krista, které apoštolové předali presbyterům. Jediné, co spadá do pravomoci církevní obce, je ustanovení presbyterů. Následují příklady z Bible, které vypovídají o závisti, zmatku, nevraživosti a o následcích takového konání. List končí překvapivou přímluvou za pohanskou vrchnost. Klement v něm pohanské vrchnosti přisuzuje moc od Boha, aby mohla soudit podle moci Boží. === Druhý Klementův list === Tento list je nejstarším dochovaným křesťanským kázáním vůbec. Kárá špatné mravy a poukazuje na blízký konec světa. Tento list byl zřejmě tradován s prvním listem, a tak se dostal do povědomí o Klementově autorství. Za místo vzniku lze považovat Korint, podle spojení s prvním listem. Doba vzniku se udává kolem poloviny 2. století. === Pseudoklementinské listy === Ad virgines – Pravidla askeze. Pravidla, jak se asketi mají odpoutávat od druhého pohlaví. Vznikl asi v Sýrii nebo Palestině kolem poloviny 3. století. Syrský text je jediný kompletně dochovaný text. Dále jsou známy fragmenty řeckého a koptského překladu. === Pseudoklementina === Skupina spisů obsahující apokryfní skutky apoštolů. Pisatelem textu o Petrově cestě a jeho konání (řečech, disputacích, zázracích) je Klement, který byl Petrem obrácen. Spis obsahuje dvacet pseudoklementinských Homilií pojmenovaných podle Petrových kázání (zahrnuje heterodoxní teologii původem v židokřesťanství). Dále je tu deset knih známých jako Recognitiones. Jsou to vyprávění o osudech Klementovy rodiny, která je po letech rozloučení opět shromážděna Petrem. Dochovaly se dva řecké a dva arabské texty, které jsou spíše výtahy z původního textu. Doba sepsání spisu je pravděpodobně kolem poloviny 4.století, s tím, že text Homilie je vzhledem ke své židokřesťanské povaze starší než Recognitiones. == Úcta a ikonografie == Svatý Klement bývá zobrazován jako Říman v dlouhé tunice, jeho atributy jsou kotva a ryba, někdy mlýnský kamen na krku, klíče nebo kniha. Svatý Klement je také postavou křesťanské romance, která se dochovala ve dvou různých verzích. Podle této legendy je Klement ztotožňován se synovcem císaře Domitiana, T. Flaviem Clemensem. Svátek svatého Klementa je podle církevního kalendáře 23. listopadu. Českou obdobou jména Klement je Klimeš, ve staročeské podobě i Těšek. === Relikvie === Klementovy ostatky přinesli do Českých zemí údajně již svatí Cyril a Metoděj, a to na Hradisko svatého Klimenta. Sv. Klementovi bylo zasvěceno několik z nejstarších kostelů v Čechách: kostel na Levém Hradci, ve Staré Boleslavi a trojice svatyní v Praze: na Starém Městě, na pozdějším Novém Městě Pražském a v Holešovicích – Bubnech. === Výtvarné umění === Samotný světec i jeho legenda bývají v evropském umění vyobrazeni od raně křesťanské doby. K nejstarším nástěnným malbám patří fresky v kostele San Clemente v Římě. == České země == Svatému Klementovi byl zasvěcen nejstarší kostel v Čechách, rotunda na Levém Hradci. Nejstarší dochovanou památkou jsou románské malby v apsidě kostela sv. Klementa ve Staré Boleslavi. V Praze byla po světci pojmenována celá jezuitská kolej Klementinum, podle staršího kostela sv. Klimenta při někdejším klášteře dominikánů. Čtyři vrcholně barokní fresky tam vymaloval Jan Hiebel: 1. Nad hlavním oltářem: Sv. Kliment byl za svou víru poslán císařem Trajánem do vyhnanství na Chersonésos, kde nalezl 2000 trpících křesťanů, odsouzených k pracím v kamenolomech. Modlil se za ně a dodal také jim naději a víru, takže vyčerpaní a žízniví spatřil na skále ve svatozáři Beránka božího, pod jehož nohama vytryskl pramen čerstvé vody. 2. Katané sv. Klimenta odsoudili k smrti a přivázali mu na krk kotvu, s níž ho vrhají do moře. 3. Andělé adorují na oltáři ostatky sv. Klimenta, který již byl vzat do nebe. Ke chrámu se sbíhají věřící. 4. Nad kruchou: Nebeská klenba je vyobrazena s Nejsvětější Trojicí uprosřed, adorují ji sv. Kliment a sv. Alois z Gonzagy, pod nimi andělé drží rozvinutý rys s vyobrazením koleje Klementinum. == Patrocinia == Svatý Klement je hlavním patronem královéhradecké diecéze, kde se jeho svátek slaví jako liturgická slavnost. Je mu zasvěcena kaple pod Bílou věží vedle katedrály svatého Ducha v Hradci Králové. V katedrále je umístěna i jeho busta od akademického sochaře Vladimíra Preclíka. == Odkazy == === Literatura === Lexikon der christlichen Ikonographie, ed. Wolfgang Braunfels, Ikonographie der Heiligen, Band I., Basel-Freiburg-Rom-Wien 1992. SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4. VONDRUŠKA, Isidor. Životopisy svatých v pořadí dějin církevních. Praha: Ladislav Kuncíř, 1930. === Související články === Kostel svatého Klimenta Hradisko svatého Klimenta Kaple svatého Klimenta (Hradec Králové) === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Klement I. ve Wikimedia Commons Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Klement I. Život a dílo (angl.)

PERSON

PERSON

002405

... Související informace naleznete také v článku Morové epidemie v Českých zemích. Podrobnější informace naleznete v článku Justiniánský mor. První historicky doložená epidemie dýmějového moru propukla za panování Justiniána I. v roce 541 v Konstantinopoli, tehdy největším evropském městě. Nákaza se do města dostala zřejmě z Egypta či Etiopie, odkud město dováželo obilí pro své obyvatele. V nejhorších měsících umíralo ve městě až 5000 lidí denně, město ztratilo asi 40 % obyvatel. Epidemie se rozšířila po celé Byzantské říši, zabila asi čtvrtinu obyvatel. Koncem 6. století,...

Ve kterém roce vypukla první historicky doložená epidemie dýmějového moru?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mor

První historicky doložená epidemie dýmějového moru propukla za panování Justiniána I. v roce 541 v Konstantinopoli, tehdy největším evropském městě.

Mor v širším, resp. přeneseném, resp. historickém slova smyslu znamená jakékoliv vážné infekční onemocnění s výrazným dopadem na společnost, v moderní mluvě se v tomto významu už prakticky nepoužívá, ale ve starší literatuře a zejména ve středověkých a raně novověkých kronikách a dějepisných pojednáních je toto pojetí běžné. V užším významu pak znamená konkrétní chorobu způsobovanou bakterií Yersinia pestis. Tento článek se bude dále zabývat tímto užším obsahem pojmu. Mor se jakožto vážné onemocnění kromě lidí vyskytuje i u některých zvířat. Onemocnění způsobuje gramnegativní tyčinkovitá bakterie Yersinia pestis. Onemocnění má tři formy: dýmějový mor (bubonická forma) septický mor plicní mor (pneumonická forma) Forma bubonická je na člověka přenášena blechami (druhy Pulex irritans, Xenopsylla cheopis), které se infikovaly na nakaženém hlodavci (hlavně na kryse, která však příznaky netrpí: nemoc svého přenašeče nehubí). Po kousnutí infikovanou blechou dochází ke zhnědnutí kousance, poté se objeví boule v oblasti mízních uzlin. Forma plicní se přenáší kapénkovou infekcí z člověka na člověka a je mnohem nebezpečnější. Působí velice rychle a neléčena má velice vysokou smrtnost (až přes 90 %). Po krátké inkubační době dochází k prudkému zvýšení teploty, doprovázenému třesavkou, bolestmi v kloubech a únavou. Pro bubonickou formu je charakteristický hnisavý zánět mízních uzlin, hlavně v tříslech a podpaží. Časem dochází k prasknutí hnisavých ložisek, což může způsobit celkovou sepsi. Plicní forma probíhá jako těžký zápal plic s velmi vysokou smrtností. Při neléčené bubonické formě je smrtnost kolem 60 %, při léčbě antibiotiky významně klesá. Z antibiotik jsou účinné chloramfenikol, aminoglykosidy a chinolony. V místech výskytu je též dostupné preventivní očkování. Související informace naleznete také v článku Morové epidemie v Českých zemích. Podrobnější informace naleznete v článku Justiniánský mor. První historicky doložená epidemie dýmějového moru propukla za panování Justiniána I. v roce 541 v Konstantinopoli, tehdy největším evropském městě. Nákaza se do města dostala zřejmě z Egypta či Etiopie, odkud město dováželo obilí pro své obyvatele. V nejhorších měsících umíralo ve městě až 5000 lidí denně, město ztratilo asi 40 % obyvatel. Epidemie se rozšířila po celé Byzantské říši, zabila asi čtvrtinu obyvatel. Koncem 6. století, v 7. a 8. století se Evropou šířily další vlny nákazy, již méně virulentní. Celkový počet obětí se odhaduje asi na 25 miliónů. Podrobnější informace naleznete v článku Černá smrt. Epidemie zvaná černá smrt vypukla nejdříve ve střední Asii, kde čas od času propukaly pandemie jak u místních kočovných, tak i u již delší dobu usazených civilizací. Důvod jejího rozšíření za hranice střední Asie není zcela jasný, zdá se, že souvisí s výboji Mongolů a pohyby jejich vojsk na velké vzdálenosti. První zprávy o vypuknutí moru pocházejí z Číny z počátku roku 1330, jako první zasáhl provincii Chu-pej ve střední Číně, odkud se rozšířil do jižních i severních provincií. Odtud se vojenskými přesuny a cestami kupců po karavanních stezkách šířil mor dále na západ. Ze západních asijských stepí se rozšířil jednak do Mezopotámie, Sýrie, arabského poloostrova a severní Afriky, jednak do Evropy. V roce 1347 byl mor poprvé zaznamenán v Konstantinopoli a Trapezuntu, tedy ve městech, která měla čilý obchodní styk s asijským východem. Toho roku mor zasáhl také vojsko krymských Tatarů podporovaných Benátčany, kteří obléhali janovský přístav Kaffa na krymském pobřeží. Obléhání Kaffy je považováno za první užití biologické zbraně, protože obléhající při dobývání města házeli mrtvoly svých nakažených spolubojovníků přes hradby dovnitř města. Janovská obchodní flotila s nakaženými přistála v říjnu téhož roku v sicilské Messině. Již během plavby zemřelo na nemoc množství námořníků, je pravděpodobné, že kromě toho lodě převážely i nakažené hlodavce, kteří se později stali hlavními přenašeči choroby. Stykem s janovskými námořníky (Messiňané údajně některé opuštěné lodi, jejichž posádky zemřely na mor, chodili bezostyšně rabovat) se mor dostal na Sicílii, do konce roku se mor dostal i do dalších oblastí směrem k Janovu, zejména na ostrovy západně od Itálie a na ligurské a provensálské pobřeží. V samotném Janově a taktéž v Benátkách se mor poprvé objevil na přelomu let 1347/1348. Z Itálie se šířil během roku 1348 a 1349 do jižní Francie a odtud na Pyrenejský poloostrov, na sever Francie a na Britské ostrovy, ale také na sever od Alp do jižního Německa a středního Podunají. Na Balkán se souběžně šířila nákaza z Řecka. Koncem roku 1349 již byla morem nakažena polovina Evropy. Do roku 1352 se pak dostala nákaza i do severovýchodní Evropy, východních částí Skandinávie a skončila ve východní Evropě. Jen nemnohé oblasti zůstaly moru ušetřeny, zejména kvůli řídkému osídlení nebo izolaci od obchodních cest. Agnolo di Tura, autor Sienské kroniky, řádění moru ve městě Siena v roce 1348 popisuje takto:A lidskému jazyku je nemožné vylíčit tu strašnou věc. Vskutku každý, kdo nespatří tu hrůzu, smí být zván blažený. A oběti umíraly téměř ihned. Otékaly pod pažemi a ve slabinách a padaly k zemi mrtvy během řeči. Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého; neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem. A tak umírali. ... Na mnoha místech v Sieně se vykopávaly velké jámy a plnily množstvím mrtvých. A umírali po stovkách ve dne v noci a všichni byli vhazováni do těch jam a zahazováni hlínou. A jakmile se tyto jámy naplnily, vykopávaly se další. A já, Agnolo z Tury ... jsem vlastníma rukama zakopal svých pět dětí. ... A tak mnoho lidí umíralo, že všichni věřili, že je to konec světa. České země první vlna, zvaná černá smrt, zasáhla jen okrajově. Podle soudobého kronikáře Františka Pražského první vlnu moru vytlačilo z Čech "čerstvé a chladné povětří''. Po první vlně morové epidemie byl v Čechách nějakou dobu klid, pravděpodobně díky suchým rokům. Ale již v roce 1356 se začala z nevelkého ohniska v Hessensku šířit nová pandemie do celé Evropy. Její kulminace v letech 1357-1360 a 1363-1366 zasáhla téměř celý známý svět. Tato druhá vlna moru se však již Čechám nevyhnula. V našich zemích ji máme bezpečně doloženou v letech 1357-1363. Tato vlna moru, která prošla celou Evropu, nebyla rozhodně vlnou poslední. V následujícím století se vracela ve zhruba dvacetiletých intervalech, nikdy už ale nezasáhla celou Evropu. Po 15. století se útoky moru na Evropu zpomalily, mezi větší epidemie z té doby patří např. Velký londýnský mor v letech 1665-1666, mor v Itálii 1629-1631 nebo vídeňský v roce 1679, který roku 1680 zasáhl i české země a vyžádal si zde na 100 000 obětí. Poslední významný výskyt moru v západní Evropě je epidemie v Marseille v letech 1720-1721. Poslední epidemie v Čechách a na Moravě byla v letech 1713-1715. V Praze si tato epidemie vyžádala 12-13 000 obětí, tedy asi 1/4 populace. Mor se do Evropy často šířil z Osmanské říše. V roce 1771 propukla velká morová epidemie v Moskvě. Mor se poprvé objevil mezi ruskými vojáky na bojišti rusko-turecké války a přes Ukrajinu se dostal až do Moskvy, kde si vyžádal přibližně 100 000 obětí. Poslední velká epidemie moru na evropské půdě zasáhla roku 1813 Bukurešť, kam se dostala z tureckého Istanbulu. Třetí morová pandemie vypukla v 19. století v Číně, kde si vyžádala miliony obětí, a postupně se rozšířila na všechny kontinenty včetně Severní Ameriky. V současnosti se v Česku, stejně tak jako v celé Evropě onemocnění téměř nevyskytuje, je však stále hlášeno z obou Amerik, jižní a jihovýchodní Asie a Afriky: Původce nemoci je stále přítomný ve zvířecích populacích od Kavkazu směrem na východ přes centrální . Rusko, Kazachstán, Mongolsko a části Číny; v Jihozápadní a Jihovýchodní Asii, Jižní a Východní Africe včetně Madagaskaru, v Severní Americe od pobřeží Tichého oceánu směrem na východ k Velkým pláním a z Britské Kolumbie až po Mexiko. V Jižní Americe se vyskytuje na dvou místech v Andách a v Brazílii. Původce nemoci se již nevyskytuje ve zvířecích populacích v Evropě a Austrálii. (zdroj WHO)[zdroj?] Velmi rychlé šíření moru v některých historických obdobích vyvolalo některé spekulativní a neúplně prokázané hypotézy: Některé tzv. morové epidemie nebyly bakteriální podstaty, ale virové. Susan Scottová, Christophera Duncan a Stephen O'Brien opírají svou hypotézu o biologické důkazy. Mor přenášely některé druhy ptáků. Publicista Darius Nosreti v roce 2002 prokázal, že některé lokality historického zdroje infekce (např. poušť Gobi a západní Afrika) figurují jako zimoviště čápů. Znamenalo by to, že sekundárním hostitelem morové blechy v určitých obdobích historie byl nejen člověk, ale i někteří ptáci. Nejznámějším z děl reflektujících středověké morové epidemie je Dekameron - dílo, které v letech 1348 až 1353 napsal italský renesanční básník a novelista Giovanni Boccaccio. Jde o soubor sta novel o lásce uspořádaných do deseti oddílů po deseti příbězích, tak jak si je den po dni po deset dní vypráví deset mladých lidí, kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, jenž roku 1348 vypukl v italské Florencii. V úvodu Dekameronu se nachází rovněž jeden z nejvýznamnějších a nejpodrobnějších popisů moru ve středověku.

DATETIME

DATETIME

009159

... komora je uzamčena přímoběžným závěrem s uzamykací závorou vloženou do pouzdra zbraně. Závora má tvar vertikálně posuvného klínu. Pro pohyb nosiče závorníku oproti závorníku při odemykání a pro urychlení nosiče vzad je použit pákový zrychlovač otáčející se ve vodorovné rovině. Zásobování kulometu je řešeno tkaninovým nábojovým pásem vkládaným do kulometu zleva. To je při použití s náboji s drážkou zvláštní. Použito u kulometů Maxim a odvozených Vickers, ty ovšem používají náboje s okrajovou nábojnicí. Kovové nábojové pásy se...

Jakým nábojovým pásem je zásobován kulomet M1919 Browning?

https://cs.wikipedia.org/wiki/M1919_Browning

Zásobování kulometu je řešeno tkaninovým nábojovým pásem vkládaným do kulometu zleva.

Browning M1919 (nebo jen M1919) je těžký vzduchem chlazený kulomet, který používali spojenci a to především armáda USA. Kulomet vychází ze svého předchůdce kulometu M1917, který měl hlaveň chlazenou vodou. Oproti M1917 měl M1919 hlaveň chlazenou vzduchem a z toho vyplývá, že mohl střílet kratšími dávkami než M1917, ale byl snadněji přenosný. Používaný byl především v tancích, jejichž výroba se za první světové války v USA rozbíhala. S koncem války byla většina zakázek zrušena, ale kulomet se nadále vyvíjel. M1919 byl vyráběn v řadě verzí velmi dlouhou dobu – jeho přednostmi byla velká spolehlivost a použití v jakýchkoliv podmínkách (např. severní Afrika, západní Evropa, východní Asie). Většinou byl používán s trojnožkou, ale i na různých lafetách na zemi i na vozidlech (např. Jeep Willys). V některých státech na světě se můžete setkat s kulomety M1919 dodnes. Z tohoto kulometu konstrukčně vychází také Browning vz. 1924 později velmi známý jako Browning M2, který se používá dodnes v hojném množství. == Konstrukce == Kulomet využívá krátký zákluz hlavně, nábojová komora je uzamčena přímoběžným závěrem s uzamykací závorou vloženou do pouzdra zbraně. Závora má tvar vertikálně posuvného klínu. Pro pohyb nosiče závorníku oproti závorníku při odemykání a pro urychlení nosiče vzad je použit pákový zrychlovač otáčející se ve vodorovné rovině. Zásobování kulometu je řešeno tkaninovým nábojovým pásem vkládaným do kulometu zleva. To je při použití s náboji s drážkou zvláštní. Použito u kulometů Maxim a odvozených Vickers, ty ovšem používají náboje s okrajovou nábojnicí. Kovové nábojové pásy se nejdříve zaváděly pro zbraně v letadlech a s jejich použitím u pěchoty se zpočátku nepočítalo. Po vylodění spojenců se u pěchoty mohly objevit kovové pásy M1 ale jednalo se spíše o výjimky. Větší rozšíření nastalo během války v Koreji, ale i zde se stále objevovaly látkové pásy. Oproti většině ostatních kulometů střílí M1919 z uzavřeného závěru. To znamená, že před výstřelem je náboj vložený v komoře. Toto řešení zvyšuje přesnost střelby, ale zároveň může vést k samovolné střelbě zbraně, při iniciaci náboje teplem v hlavni přehřáté delší střelbou. == Verze používané pozemním vojskem == M1919A1 – První pokus o úpravu jako lehký kulomet, byl proto osazen lehkou hlavní a dvojnožkou. Velmi rychle se ukázalo, že se u něj rychle přehřívala hlaveň a proto mohl střílet pouze krátké dávky a jako podpůrná zbraň je v této podobě nepoužitelný. M1919A2 – používán americkou jízdou M1919A3 M1919A4 – Používán pěchotou, nejpoužívanější verze (438971 ks). M1919A5 – Používán na tancích, na kulometu byla úprava pro možnost nasazení na lafetu. Byl lafetován na tancích, obrněných transportérech, Jeepech a vyloďovacích prostředcích. M1919A6 – Používán pro posílení palebné síly pěchoty zaveden až ke konci války, měl plnit úlohu lehkého kulometu, byl proto vybaven kuželově zužující se hlavní, držadlem pro snadnější přenášení a pažbou, jenomže byl ve výsledku těžší než kulomet Lewis, používaný Brity za 1. světové války, přesto znamenal zlepšení, protože z obsluhy kulometu ubyl nosič trojnožky. Velkého uplatnění se kulomet dočkal během války v Koreji.Základní parametry: délka: 964 mm (M1919A4), 1.346 mm (M1919A6) délka hlavně: 609 mm ráže: .30-06 Springfield kadence: 450–600 ran/min zásobování: tkaný pás 100 nebo 250 nábojů == Verze používané letectvem == Existovala také verze s kadencí zvýšenou na 700 ran / min. Protože ale s pomocí belgických zbrojařů byl upraven kulomet M2 pro použití v letadlech odlehčením a zvýšením kadence: Vážil pouze o 1/3 hm M1919 víc než M1919 a dosahoval kadence 1 200 ran / min. (Některé verze údajně i 1 500 ran / min). Byl letecký M1919 dodáván hlavně spojencům. == Další ráže == Kulomety M1919 existovaly také v těchto rážích: .303 British – Britská letecká a tanková verze. 8 × 57 IS (7,92 mm) – pro použití v Evropě s ukořistěnou německou municí, případně pro partyzánské a odbojové skupiny. 6,5 × 55mm a 8 × 63 mm jako Švédský Carl Gustaf SGF později byla řada M1919 upravena na ráži 7,62 x 51 mm NATO a používána až do roku 1990, některými spojenci dosud. == Uživatelé == Argentina Austrálie Řecko Rakousko Belgie Kambodža – místní označení M30 Kanada Kolumbie Dánsko Egypt Francie Japonsko Indie – (omezené množství) Turecko Myanmar Filipíny Zambie Jižní Korea Jižní Vietnam JAR Thajsko Spojené království Spojené království USA Švédsko == Související články == M73 M2 Browning M1917 Browning kulomet == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu M1919 Browning ve Wikimedia Commons

ADJ_PHRASE

OTHER

010248

Krtek obecný (Talpa europaea, Linné, 1758) je menší, černý hmyzožravec, vyskytující se na polích, loukách, v parcích a zahradách. Žije několik decimetrů pod zemí. Buduje chodby - jednak obytné, ale také okružní, na kterých loví potravu. Přitom tvoří na povrchu typické hliněné hromádky zvané krtinec či krtina. == Popis == Krtek má válcovité tělo, okolo 12 cm dlouhé. Samice jsou obvykle menší. Oči má malé a skryté za chlupy, zrak má proto špatný. Naopak sluch a čich má vyvinutý. Uši jsou jen malými výstupky v kůži. Srst má obvykle tmavě hnědou, ale protože díky životu pod zemí nejsou ani jiné barvy znevýhodněny, vyskytuje se celá řada odstínů. Krtek má přední tlapky dobře uzpůsobené k hrabání; jsou svalnaté, vyvrácené a s velkými drápky. Na předních tlapkách má 10 "prstů". Zadní nohy jsou menší, ocas jen 2 až 4 cm dlouhý. Hloubí dva typy tunelů - těsně pod povrchem v době, kdy pátrá po samičkách....

Má krtek dobrý zrak?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Krtek_obecn%C3%BD

Oči má malé a skryté za chlupy, zrak má proto špatný.

Krtek obecný (Talpa europaea, Linné, 1758) je menší, černý hmyzožravec, vyskytující se na polích, loukách, v parcích a zahradách. Žije několik decimetrů pod zemí. Buduje chodby - jednak obytné, ale také okružní, na kterých loví potravu. Přitom tvoří na povrchu typické hliněné hromádky zvané krtinec či krtina. == Popis == Krtek má válcovité tělo, okolo 12 cm dlouhé. Samice jsou obvykle menší. Oči má malé a skryté za chlupy, zrak má proto špatný. Naopak sluch a čich má vyvinutý. Uši jsou jen malými výstupky v kůži. Srst má obvykle tmavě hnědou, ale protože díky životu pod zemí nejsou ani jiné barvy znevýhodněny, vyskytuje se celá řada odstínů. Krtek má přední tlapky dobře uzpůsobené k hrabání; jsou svalnaté, vyvrácené a s velkými drápky. Na předních tlapkách má 10 "prstů". Zadní nohy jsou menší, ocas jen 2 až 4 cm dlouhý. Hloubí dva typy tunelů - těsně pod povrchem v době, kdy pátrá po samičkách. V hloubce 5 - 20 cm pak tunely, ve kterých žije a skladuje potravu. Délka tunelů může být až několik stovek metrů.Dožívá se 2 až 5 let. == Potrava == Živí se převážně bezobratlými živočichy, které vyhledává pomocí sluchu a čichu a vyhrabává je ostrým čumáčkem. Mezi jeho potravu patří například hmyz a jeho larvy, ještěrky, ale dokonce i žáby a myši. Žížaly ochromuje kousnutím do nervového centra a skladuje je jako zásoby na horší časy. Denně dokáže spotřebovat téměř tolik potravy, co sám váží. == Rozmnožování == Samice mívá na jaře (obvykle v březnu až dubnu) po čtyřiceti dnech březosti 3-7 mláďat. Ta se rodí slepá, neosrstěná a velká asi jako fazole; prohlédnou za 3 týdny. Zpočátku pijí mateřské mléko, po 3 týdnech sama loví. Pohlavně dospívají již v druhé polovině prvního roku života a poprvé se rozmnožují obvykle hned následující jaro. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku European Mole na anglické Wikipedii. === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu krtek obecný ve Wikimedia Commons Galerie krtek obecný ve Wikimedia Commons Taxon Talpa europaea ve Wikidruzích

VERB_PHRASE

YES_NO

005019

... K zápisu korejštiny se původně používaly čínské znaky (hanča). Dnes se používá převážně korejská abeceda hangul a čínské znaky se někdy mohou používat jen k zápisu sinokorejských slov. V Jižní Koreji se děti učí asi 1 800 čínských znaků; v Severní Koreji bylo používání handži zrušeno už před desítkami let. Jádro slovní zásoby korejštiny je tvořeno původními korejskými slovy, ale kolem 50 % slovní zásoby (hlavně odborná terminologie) je tvořena sinokorejskými výrazy. V menší míře do korejštiny pronikly výrazy z mongolštiny, sanskrtu a západních jazyků jako je němčina a poslední dobou hlavně angličtina. Mezi korejštinou používanou v Jižní Koreji a v Severní Koreji existují určité rozdíly ve výslovnosti, hláskování, gramatice a slovní zásobě. GLOMB, VLADIMÍR; PUCEK, VLADIMÍR: Klasická korejština. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2013....

Kolik čínských znaků se dnes v Jižní Koreji děti učí?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Korej%C5%A1tina

V Jižní Koreji se děti učí asi 1 800 čínských znaků; v Severní Koreji bylo používání handži zrušeno už před desítkami let.

Korejština (한 / 조; Hangukmal / Čosŏ), je jazyk, kterým mluví kolem 78 milionů lidí v Jižní a Severní Koreji, ale i komunity korejských emigrantů po celém světě (hlavně v Číně, Rusku, Spojených státech, Austrálii, Kanadě, Japonsku, Brazílii a na Filipínách). Korejština je aglutinační jazyk s mnoha stupni vyjádření zdvořilosti. Studijní obor, který se zaobírá studiem korejštiny se nazývá koreanistika. V Jižní Koreji a v Severní Koreji se pro korejštinu používají různé názvy založené na různém pojmenování samotné Koreje v obou státech. V Severní Koreji se jazyk nejčastěji nazývá Čosŏ (조) nebo formálněji Čosŏ (조). V Jižní Koreji se jazyk nejčastěji nazývá Hangukmal (한), formálněji Hangugŏ (한) nebo Gugŏ (국, "národní či domácí jazyk"). Lidově se také používá označení Urimal ("náš jazyk"; 우 – jedno slovo v Jižní Koreji, 우 말 – dvě slova s mezerou v Severní Koreji). K zápisu korejštiny se původně používaly čínské znaky (hanča). Dnes se používá převážně korejská abeceda hangul a čínské znaky se někdy mohou používat jen k zápisu sinokorejských slov. V Jižní Koreji se děti učí asi 1 800 čínských znaků; v Severní Koreji bylo používání handži zrušeno už před desítkami let. Jádro slovní zásoby korejštiny je tvořeno původními korejskými slovy, ale kolem 50 % slovní zásoby (hlavně odborná terminologie) je tvořena sinokorejskými výrazy. V menší míře do korejštiny pronikly výrazy z mongolštiny, sanskrtu a západních jazyků jako je němčina a poslední dobou hlavně angličtina. Mezi korejštinou používanou v Jižní Koreji a v Severní Koreji existují určité rozdíly ve výslovnosti, hláskování, gramatice a slovní zásobě. GLOMB, VLADIMÍR; PUCEK, VLADIMÍR: Klasická korejština. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2013. ISBN 978-80-7308-461-5 Obrázky, zvuky či videa k tématu korejština ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo korejština ve Wikislovníku Korejsko-český slovník online (anglicky)(německy)(francouzsky)(španělsky)(rusky) Korean Broadcasting System – Kurzy základů korejštiny

NUMERIC

NUMERIC

005940

Jan Kantůrek (* 4. května 1948 Zlín) je český překladatel převážně fantasy, science fiction, komiksů a westernů z angličtiny. Jeho nejznámějšími překlady jsou cyklus Zeměplocha od Terryho Pratchetta a knihy o barbaru Conanovi od R. E. Howarda i jeho pokračovatelů. Je ženatý, má dvě děti; žije v Praze. V letech 1975–1990 pracoval jako technický redaktor v nakladatelství Artia, od roku 1990 do roku 1992 byl vedoucím odbytu nakladatelství Aventinum, od té doby je překladatelem na volné noze. V roce 1984 se podílel na obnově Klubu Julese Vernea, pro jehož fanziny brzy začal překládat, např. několik krátkých Howardových povídek. Od roku 2003 je jeho předsedou. Je sběratelem komiksů. Podle vlastních slov i podle slov svého vydavatele v Česku Vladimíra Talaše anglicky umí číst, ale má problémy mluvit....

Jaké jsou nejznámější překlady Jana Kantůrka?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Kantůrek

Jeho nejznámějšími překlady jsou cyklus Zeměplocha od Terryho Pratchetta a knihy o barbaru Conanovi od R. E. Howarda i jeho pokračovatelů.

Jan Kantůrek (* 4. května 1948 Zlín) je český překladatel převážně fantasy, science fiction, komiksů a westernů z angličtiny. Jeho nejznámějšími překlady jsou cyklus Zeměplocha od Terryho Pratchetta a knihy o barbaru Conanovi od R. E. Howarda i jeho pokračovatelů. Je ženatý, má dvě děti; žije v Praze. V letech 1975–1990 pracoval jako technický redaktor v nakladatelství Artia, od roku 1990 do roku 1992 byl vedoucím odbytu nakladatelství Aventinum, od té doby je překladatelem na volné noze. V roce 1984 se podílel na obnově Klubu Julese Vernea, pro jehož fanziny brzy začal překládat, např. několik krátkých Howardových povídek. Od roku 2003 je jeho předsedou. Je sběratelem komiksů. Podle vlastních slov i podle slov svého vydavatele v Česku Vladimíra Talaše anglicky umí číst, ale má problémy mluvit. Patří k našim nejpopulárnějším překladatelům jak u fanoušků SF, tak i širší čtenářské veřejnosti díky vynalézavosti, s níž převádí slovní hříčky v Zeměploše.[zdroj?] Ve fandomu je oblíben rovněž díky svému předčítání z připravovaných Pratchettových knih a občasným jiným pořadům na conech; velký úspěch sklidil v roli Knihovníka v ochotnických inscenacích divadelních her ze Zeměplochy, pro niž je jedinečně fyzicky disponován.[zdroj?] Získal ceny Akademie science fiction, fantasy a hororu pro nejlepšího překladatele let 1995–97 a 1999, v ročníku 2003 také cenu za dlouholetou práci pro SF. Menšina čtenářů kritizuje jeho věcné chyby a anglicismy ve stylu.[zdroj?] Přeložil ke stovce titulů; autoři, jimž se věnoval soustavněji, jsou kromě výše uvedených: Poul Anderson, Piers Anthony (dva díly humoristické fantasy Xanth), Edgar Rice Burroughs (cykly John Carter, . pán Marsu, Pellucidar a několik pozdních titulů o Tarzanovi), Lyon Sprague de Camp, Lin Carter, Lester Del Rey (u všech tří zejména, ale ne výhradně pro jejich conanovská díla), autor westernů Louis L'Amour, Roger Zelazny a komiks Sláine. Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Kantůrek ve Wikimedia Commons Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Kantůrek

ENTITY

ENTITY

006665

... Tělo kočky je světlé až bílé, na koncových částech těla (končetiny, ocas, uši) se pigment vytváří. Oči koček se siamským zesvětlením jsou vždy modré, oči barmských koček jsou jantarové. Křížením těchto dvou typů zbarvení vzniká jejich přechod, zvaný tonkinské zbarvení. Související informace naleznete také v článku Anatomie kočky domácí. Dospělá kočka má 244 kostí a 512 svalů. Kostra kočky se skládá z lebky, páteře, žeber s hrudní kostí a kostí končetin. Spojení pákovité stavby zadních končetin a silných zádových svalů umožňuje kočce velice rychlý start a mohutné skoky, není však vhodné pro dlouhodobý výkon. Velice pružnou...

Kolik svalů má dospělá kočka?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ko%C4%8Dka_dom%C3%A1c%C3%AD

Dospělá kočka má 244 kostí a 512 svalů.

Kočka domácí (Felis silvestris f. catus) je domestikovaná forma kočky divoké, která je již po tisíciletí průvodcem člověka. Stejně jako její divoká příbuzná patří do podčeledi malé kočky, a je typickým zástupcem skupiny. Má pružné a svalnaté tělo, dokonale přizpůsobené lovu, ostré drápy a zuby a vynikající zrak, sluch a čich. Kočka domácí vždy sloužila člověku především jako lovec hlodavců, v současnosti se uplatňuje také jako společník a mazlíček člověka. V některých oblastech Číny je konzumováno/konzervováno kočičí maso, ve třetím světě je kočka domácí rovněž kožešinovým zvířetem a výrobky z kočičí kožešiny se dostávaly i na evropský trh. V červnu 2007 byl však dovoz kočičí kůže a kožešiny do Evropy zakázán. Člověk rozšířil kočku domácí prakticky na všech kontinentech (s výjimkou Antarktidy), na mnoha místech zpětně zdivočela. Divokým předkem domácích koček byla zřejmě kočka divoká, přesněji její africký poddruh kočka plavá, dále snad i kočka divoká evropská a asijská kočka stepní. První kočky se do blízkosti lidí dostaly před 10-12 tisíci lety, v době, kdy začala vznikat první trvalá lidská sídla, ale až z doby před 8 000 lety pocházejí první důkazy existence ochočených koček, a to z dnešního Turecka (oblast Anatolie) a z Kypru. Kolem roku 3000 př. n. l. se kočka stala významnou součástí života v Egyptě, dokladem jsou obrazy koček na stěnách hrobek, sošky koček a jejich mumie. Pro zemědělce měla kočka obrovský význam jako lovec hlodavců, kteří ohrožovali skladiště obilí a potravin. Staří Egypťané kočky uctívali jako božstvo a věřili, že mají moc chránit člověka před zlem. Přítomnost kočky v domě znamenala požehnání. Nejposvátnější byly černé kočky chránící egyptské chrámy. Nálezy mumifikovaných kočičích těl a kočičích amuletů, například i v hrobech faraónů dokládají kultovní uctívání koček v Egyptě, kde měly i svou vlastní bohyni - Bastet, která byla zobrazována jako malá kočka se lví hlavou a později jako žena s kočičí hlavou. Vrchol jejího uctívání spadá do období kolem roku 500 před naším letopočtem. Bastet byla kromě jiného i bohyní vycházejícího Slunce, Měsíce, plodnosti a štědrosti. Poblíž chrámu ve městě Bubastis, jehož byla Bastet ochránkyní, bylo objeveno obrovské kočičí pohřebiště. Slunečního boha Ra vzývali Egypťané rovněž v kočičí podobě. Zabití kočky se trestalo smrtí a uhynulé kočky byly balzamovány. Egypťané nepovolovali vývoz koček z Egypta, ale díky fénickým obchodníkům se kočky přesto rozšířily do celého Středomoří. První doklady o kočkách v Evropě nacházíme na řeckých vázách z 5. století př. n. l. V Řecku byla kočka dávána do spojitosti s bohyní Afroditou a Artemis, jejíž kult částečně splynul s kultem Bastet. Kočka domácí byla domestikována také v Asii, asi 1000 let př. n. l. začal jejich chov v Číně a od začátku letopočtu také v Indii. V Indii byla uctívána v podobě bohyně Šasthi, ochránkyně malých dětí a šestinedělek. Indové však věří, že chlupy, které kočce línají, mohou rituálně znečistit člověka, který si s kočkou hraje. V Číně byly kočky pod ochranou buddhismu, byly spojovány s chudobou a mnišstvím, zároveň měly mít moc před chudobou chránit. Na druhou stranu Číňané dodnes příležiostně kočky chovají i pro kožešinu a maso, které se jí hlavně v okolí Kantonu. Čtvrté zvíře v čínském zvěrokruhu je obvykle známo jako zajíc či králík, může jím však být i kočka. Tento rozpor vznikl proto, že kočka i králík se v čínštině označují shodným názvem mao. V Číně je stejně jako v Evropě známa také pověra, že černé kočky přinášejí smůlu. Za vlády římského císaře Octaviana Augusta se dostaly kočky do Říma, kde se staly ozdobou salonů bohatých Římanů. Brzy však se dostaly i do nižších vrstev a římští legionáři si je brali na svá vojenská tažení na sever a tak se kočky dostaly i do Velké Británie. Do 10. století našeho letopočtu byly kočky považovány za hodné ochrany, za přinášející štěstí a v mnohých krajinách (Anglie, Skotsko) byl vydán zákaz jejich zabíjení včetně stanovení pokuty za zabití. Římané převzali kult bohyně Artemis; kterou nazývali Diana, ale ke kočkám zastávali spíše praktický přístup jako k lovcům hlodavců. Další "kočičí" bohyně je skandinávská bohyně čarodějnictví a lásky Freya, která vlastnila kočár tažený kočkami, ovšem divokými. Ještě v 19. století se místy v Německu či Dánsku doporučovalo dívkám, které se chtěly šťastně vdát, aby dobře pečovaly o svou kočku - Freyno zvíře. Kladný vztah ke kočkám má islám, prorok Mohamed měl totiž kočku jménem Muezza, kterou velmi miloval. Na začátku středověku se kočky dostaly z Číny do Japonska, kde měly za úkol ochraňovat zámotky bource morušového nebo chránit staré rukopisy v chrámech před potkany. Japonci však také věřili, že se kočka, která se dožije sta let, promění v čarodějnici. Proto v japonských pohádkách často vystupují čarodějnice, které se teriantropicky proměňují v kočky. V Evropě byla kočka ceněným zvířetem i v raném středověku. Nařízení Karla Velikého v 9. století uvádí kočku mezi zvířaty, která mají být chována v každém selském či klášterním dvoře. Kočka byla chráněna přísnými zákony. Například v 11. století ve Walesu měl ten, kdo by zabil či ukradl kočku z knížecích sýpek, zaplatit tolik oblií, kolik je třeba k zasypání kočky, která visí za ocas a čenichem se dotýká země. Křesťané na kočky původně nahlíželi kladně. Podle jedné legendy kočka zahřívala a chránila Ježíška v jesličkách, za což ji Panna Maria vděčně pohladila po hlavě. Typická kresba na hlavě mourovatých koček proto byla pokládána za stopu tří prstů Matky Boží. Kočka je v katolické ikonografii atributem svaté Gertrudy. Od 13. století se pohled na kočku radikálně změnil s příchodem inkvizice. Tehdy se vše, co předtím na nich lidé obdivovali (pružné pohyby, individualita a nezávislost), stalo podezřelým. Inkvizice vyhlásila kočku za posedlou zlými duchy, protože má v očích pekelný oheň, a za spojence čarodějnic a ďábla. V té době začaly být kočky upalovány spolu s čarodějnicemi, černá kočka se stala symbolem ďábla a například papež Řehoř IX. vyhlásil černé kočky za ďábelská stvoření, která chovají pouze kacíři a čarodějníci. Na konci 15. století další papež, Inocenc VIII., přikázal, aby byla společně s čarodějnicí upálena i její kočka. Pronásledování koček bylo na vrcholu v 16.-17. století, kdy byly kočky věšeny, přibíjeny na vrata nebo upalovány v koších (zvláště ve Francii a dnešní Belgii). V belgickém městě Ypres se každoročně druhou středu v květnu koná slavnost Kattenstoet. Zatímco ve středověku a raném novověku při ní byly kočky upalovány a shazovány ze zvonice, v 19. století tyto kruté praktiky zanikly a dnes se jedná naopak o oslavu koček. Kočky měly mít schopnost ovládnout mrtvé tělo a proměnit je v upíra. Přes pronásledování koček v raném novověku používali námořníci kočky na svých lodích pro lov myší a krys. Např. v britském námořnictvu v 18. stol. vznikla "oficiální funkce" lodních koček, majících statut člena posádky. Lodní kočky existovaly ještě ve 20. stol. Jedna z nich jménem Jenny se plavila i na Titanicu.[zdroj?] Takto se postupně kočky dostaly do Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland. S nástupem osvícenství se situace koček znovu obrátila, v období baroka a především rokoka se staly ozdobou salonů. Postupně se však obyčejná kočka jevila příliš obyčejnou a začalo její šlechtění. V 17. století přivezl cestovatel Pietro della Valle do Itálie první dlouhosrsté kočky z perské provincie Chorasán. V 18. století byly všechny dlouhosrsté kočky nazývané angorské podle Ankary, dnešního hlavního města Turecka, postupně se však ustálilo rozdělení na kočky angorské, perské a vanské. Systematický chov koček existuje v Evropě asi 150 let. První výstava koček se konala v Crystal Palace v Londýně v roce 1871. Objevilo se na ní i několik exemplářů siamské kočky, v té době poprvé dovezené do Evropy. Výstavu zorganizoval spisovatel a malíř Harrison Weir, který také sepsal standardy a byl jedním z posuzovatelů. V roce 1887 byl v Londýně založen Národní klub chovatelů koček, který začal pořádat pravidelné výstavy. V roce 1895 byla uspořádána první výstava koček také ve Spojených státech. Další organizace na sebe nenechaly dlouho čekat: roku 1898 byl ve Velké Británii založen Klub koček, o pět let později vznikla Asociace chovatelů koček, CFA. V roce 1910 přibyl Řídící výbor chovatelů koček (GCCF), v roce 1949 Mezinárodní felinologická federace, FIFe, která je v současnosti hlavní organizací chovatelů koček v Evropě včetně ČR. Existuje však celá řada dalších chovatelských spolků. Kočky domácí jsou si, navzdory dlouhému období domestikace, navzájem stále velmi podobné. Obecné rysy stavby těla jsou stejné - kočka má dlouhé tělo s relativně krátkými končetinami, krátký krk, poměrně širokou a krátkou hlavu a středně dlouhý ocas. V kohoutku je kočka vysoká asi 30 cm, délka těla včetně ocasu činí pak kolem 80 cm. Kocouři jsou větší než samice a váží asi 3,5-7 kg, hmotnost koček se pohybuje od 2,5-4,5 kg. Srst je obvykle krátká, rovná a přilehlá. Ačkoliv je kočka domácí domestikovaná forma kočky divoké, její teritorium se neliší od kočky divoké. Mláďata vrhá a vychovává na suchých místech, obvykle ve stodolách nebo v jiných, podobných hospodářských objektech. Lovit chodí především v noci, protože má větší pravděpodobnost, že vyhledá potravu. V jejím jídelníčku jsou především drobní hlodavci a ptáci. Proto se při lovu pohybuje především na polích a zahradách nebo na stromech. Kočky, které jsou pravidelně krmeny člověkem, loví hlavně pro zábavu a často mají ve zvyku ukazovat své úlovky člověku. Ve dne kočka často odpočívá především na místech, kde se cítí v bezpečí, tzn. na vyvýšených teplých místech jako jsou stromy, trámy na půdách apod. Denně prospí až 16 hodin. Existují tři základní tělesné typy koček: zavalitý typ, který se vyznačuje kratším a kompaktním tělem, hlubokým hrudníkem, širokou zádí, krátkou a kulatou hlavou s plochým obličejem a krátkými končetinami. Typickými plemeny tohoto typu jsou perská a exotická kočka a britská krátkosrstá kočka. Podobný je svalnatý typ, který se někdy zahrnuje pod typ zavalitý. Je pro něj typické dobré osvalení, delší končetiny než u předešlého typu a ne tak kulatá hlava. Tento typ je nejčastějším tělesným typem kočky. Zcela odlišný je útlý typ, nazývaný též štihlý či orientální typ kočky. Kočky tohoto typu mají štíhlé tělo, protáhlou klínovitou hlavu a dlouhé nohy. Extrémně štíhlý typ je typickým znakem současných siamských či orientálních koček. Existují i názory, že zavalitý a svalnatý typ kočky jsou znakem potomků kočky divoké evropské, zatímco útlý typ pochází z kočky plavé. Mezi jednotlivými tělesnými typy existují plynulé přechody. Některá plemena koček se díky selekci stavbou těla výrazněji odlišují, např. japonský bobtail má zkrácený a deformovaný ocas. Americký curl a skotská klapouchá kočka se pak vyznačují změnami ušních boltců. Plemeno munchkin má zase geneticky zkrácené končetiny, podobně jako jezevčík, a stejně jako u nich se jedná o geneticky fixovanou chondrodysplazii. Občas se vyskytují také kočky s polydaktylií, které mají více než pět prstů na každé noze. Kočka je především dokonalý predátor - má ostré smysly, dokáže se potichu plížit i vyvinout velkou rychlost (udává se 48 km/h) a je vyzbrojena zuby a zejména drápy k usmrcení kořisti. Hlava kočky je spíše široká a krátká, mezi jednotlivými plemeny však existují poměrně velké rozdíly v jejím tvaru: britské, exotické a perské kočky (obecně zavalitý typ) mají hlavu nápadně kulatou, evropská krátkosrstá, mainská mývalí kočka či turecká angora se vyznačují mírně protáhlejší hlavou, orientální kočky mají lebku velmi protáhlou. Ještě větší rozdíly jsou v nasazení uší či utváření stopu. Vždy jsou nápadné velké čelisti a oči. Kočka je prstochodec, došlapuje na spodní plochy prstů, které jsou vybaveny měkkými polštářky. Na předních končetinách má kočka pět, na zadních čtyři prsty. Drápy jsou zatažitelné a při chůzi skryté v kožních záhybech. To kočce umožňuje tichý pohyb, který je důležitý pro úspěšný lov. Mimovolným důsledkem je fakt, že stopy kočkovitých šelem díky tomu lze snadno odlišit od stop šelem psovitých. Drápy na předních nohách si kočka obrušuje pravidelným škrabáním, zejména o dřevěné předměty (v přírodě to jsou hlavně stromy), zadní si okusuje. Kůže kočky je kryta srstí, jediná neosrstěná místa jsou nosní zrcátko, polštářky tlapek a bezprostřední okolí struků, genitálií a konečníku. Srst kočky je tvořena až 20 000 chlupy na centimetru čtverečním. U koček se vyskytuje několik typů srsti - krátkosrstá kočka má po celém těle krátkou a přilehlou srst, polodlouhosrsté a dlouhosrsté mají srst delší a zpravidla jemnější. V chovu ušlechtilých koček se udržují i mutace podmiňující zvlněnou srst, jakou mají kočky typu rex, drátovitou srst, která je plemenným znakem americké drsnosrsté kočky, či úplnou bezsrstost sphynxů. Dlouhosrsté kočky línají po celý rok, krátkosrsté pak hlavně na jaře, kdy se zbavují zimní srsti. Na zbarvení srsti se podílí devět lokusů: A, aguti, který způsobuje nestejnoměrnou pigmentaci chlupu; B, který ovlivňuje plné černé zbarvení; C, který řídí plné zbarvení či odznaky; D, který řídí případné ředění . barvy; I, inhibitor zbarvení chlupu; O, lokus pro zrzavé zbarvení; S, lokus, který způsobuje bílou skvrnitost; T, který má na svědomí kresbu srsti; a konečně W, který způsobuje bílou barvu srsti. Kombinace těchto genů vytváří až 235 barevných variet domácí kočky. Základními barvami srsti kočky domácí jsou černá, červená, čokoládová a skořicová, ředěním těchto barev vzniká modrá, želvovinová, lila a plavá. Bílá se za základní barvu nepovažuje, jde o nedostatek pigmentu. Výsledné zbarvení kočky je ovlivňováno také kresbou, která je tvořena interakcí alely A a T. Rozeznáváme čtyři druhy kresby: habešská, při které je srst na těle tvořena pískově žlutými chlupy s černými proužky, a která je typická právě pro habešské kočky, mramorovaná kresba, která je typická třemi hřbetními pruhy a oválnou kresbou na bocích těla, tygrovaná kresba a tečkovaná kresba, které je jediným povoleným zbarvením ocicatů a egyptských mau. Působením genů albinotické série, které omezuje tvorbu pigmentu v srsti, kůži i oční duhovce, vzniká siamské a barmské zbarvení. Tělo kočky je světlé až bílé, na koncových částech těla (končetiny, ocas, uši) se pigment vytváří. Oči koček se siamským zesvětlením jsou vždy modré, oči barmských koček jsou jantarové. Křížením těchto dvou typů zbarvení vzniká jejich přechod, zvaný tonkinské zbarvení. Související informace naleznete také v článku Anatomie kočky domácí. Dospělá kočka má 244 kostí a 512 svalů. Kostra kočky se skládá z lebky, páteře, žeber s hrudní kostí a kostí končetin. Spojení pákovité stavby zadních končetin a silných zádových svalů umožňuje kočce velice rychlý start a mohutné skoky, není však vhodné pro dlouhodobý výkon. Velice pružnou páteř z volně spojených obratlů umožňující ohnutí těla prakticky o 180 stupňů tvoří 7 krčních, 13 hrudních a 7 bederních obratlů, kost křížová (ze 3 srostlých obratlů) a obvykle 20-26 obratlů ocasu. Lebka kočky je středně dlouhá, s dobře vyvinutou mozkovnou a silnými čelistmi. Kočka domácí má úplný sekodontní chrup, který umožňuje potravu trhat, ale ne žvýkat. Mléčný chrup kočky obsahuje 26 zubů. Koťata se rodí jako bezzubá, zoubky se prořezávají 10-30 dní po narození. Výměna mléčného chrupu za trvalý probíhá obvykle od 3. do 6. měsíce věku. Trvalý chrup se skládá z 30 zubů, přičemž z horní čelisti jich vyrůstá 16, z dolní 14. Skus je klešťovitý, to znamená, že řezáky obou čelistí se dotýkají řeznými plochami. Při posuzování pravidelnosti skusu u šlechtěných plemen koček se povoluje tolerance 2 mm. Větší odchylky se označují za předkus či podkus a jsou nežádoucí. Vzhledem k možné dědičné podmíněnosti se jedinci s předkusem či podkusem vyřazují z chovu. Kočka domácí má vynikající zrak, sluch i čich. Oproti člověku má sice menší zorné pole (205 stupňů oproti 220 stupňům u člověka), vidí však ostřeji a v šeru ji napomáhá tapetum lucidum, vrstva buněk nacházející se na cévnaté vrstvě za sítnicí, které odrážejí dopadající světlo. Tato schopnost způsobuje charakteristický zlatozelený svit, který lze v očích kočky za šera pozorovat. Na světle se kočičí zornice stáhne do úzké štěrbiny. Kočka vnímá některé barvy, v jejím světě je však nejdůležitější pohyb a barvy nehrají důležitou roli. Kočky mají výborný sluch, čemuž napomáhají pohyblivé ušní boltce. Kočka domácí má schopnost přesně rozlišit, odkud daný zvuk vychází. Spodní hranice slyšení je asi 30 Hz, tedy stejně jako u člověka, horní hranice je pak asi o dvě oktávy výše než u lidského sluchu, 45 kHz. Nosní sliznice kočky obsahuje asi 200 miliónů čichových buněk. Čich slouží kočce k nalezení kořisti, k orientaci v prostředí a ke komunikaci s ostatními kočkami. Kočka domácí má zachovaný Jacobsonův orgán, kterým může také přijímat určité pachy, jako jsou feromony vylučované říjícími kočkami. Chuť je těsně spojená s čichem. Zajímavé je, že kočky nemají schopnost vnímat sladkou chuť. Hmat je ze všech smyslů nejméně vyvinut. Nejcitlivějším místem na těle kočky je jazyk, dále čenich a tlapky. Na tlapkách jsou citlivé receptory vnímající vibrace, díky kterým může kočka zaznamenat i nepatrné chvění. Schopnost koček předpovídat zemětřesení je zřejmě dána právě touto citlivostí. Kočka domácí má dále na hrudních končetinách a na obličeji citlivé hmatové vousy, které ji umožňují orientaci i v naprosté tmě. Kočka je do značné míry necitlivá vůči vysokým teplotám - povrch rozehřátý na 44 °C již člověku připadá jako horký a dotyk vnímá jako bolest, kočka teplotu povrchu vnímá jako nepříjemnou až při 52 °C. Kočka domácí je teplokrevný živočich, její vnitřní tělesná teplota je 38,0-39,5 °C, měří se obvykle v konečníku lékařským teploměrem. Koťata a mladí jedinci mají tělesnou teplotu trochu vyšší, dospělí kastráti naopak trochu nižší. Dechová frekvence zdravé kočky, v klidu při pokojové teplotě, se pohybuje od 20 do 30 nádechů za minutu, tepová frekvence se pohybuje mezi 110 až 130 tepy za minutu. Je to tvor s krepuskulární aktivitou a přirozeně je nejaktivnější večer a v brzkých ranních hodinách. Denně prospí 12-16 hodin, přičemž platí, že útlý, orientální typ je aktivnější než typy zavalité. Kočky žijící divoce se dožívají v průměru 3-5 let, zatímco doma chované kastrované kočky až 15 let. Guinessova kniha rekordů uznává jako nejstarší kočku Creme Puff, která se narodila 3. srpna 1967 a dožila se 38 let. Na věk dožití kočky působí mnoho faktorů - její zdraví, výživa a i to, jestli chodí ven a vystavuje se tak nebezpečí úrazu. Podle statistik se kastrovaná zvířata dožívají delšího věku než nekastrovaná, která mají sklon více se toulat. Většina koček pohlavně dospívá v 7. až 9. měsíci, kočky obvykle dospívají později než kocouři. U některých jedinců může dojít k pohlavní dospělosti už v 6 měsících věku, naopak u některých plemen, zvláště větších, dochází k pohlavní dospělosti až po jednom roce věku jedince. Časnější nástup stimuluje styk s již cyklujícími kočkami či kocoury. Protože kočky tělesně dospívají později, než dojde k dospělosti pohlavní, neměly by se nakrývat před dosažením alespoň 12 měsíců věku. Kočky mohou mít dva vrhy ročně, v jednom vrhu může být až deset koťat. Kočka domácí je sezónně polyestrické zvíře, k říji dochází v průběhu celého roku vyjma zimy. Pouze v případě horkého léta může být říje omezená jen na jaro a podzim. Říje trvá u koček zhruba 7 dní, ale její délka může být u konkrétních jedinců velice variabilní (zpravidla se však vejde do 3-15 dnů. Období mezi jednotlivými říjemi může být pouze tři týdny až měsíc. Klasickými příznaky říje jsou neklid, protahování se, otírání se o nohy chovatele, nepravidelný a snížený příjem potravy a vytrvalé snahy uniknout ven za kocourem. Při silnějším pohlazení po zádech se většina koček staví do pářícího postoje (přední končetiny natažené vpředu, hrudník se dotýká země, pokrčené zadní nohy posunuté pod břichem a ocas nahoře nebo na straně). Kocouři v období říje projevují taktéž neklid, jsou více cítit a ve zvýšené míře značkují močí své teritorium. Volně žijící kočky ohlašují říji močí a naléhavým voláním, na které často odpoví více kocourů. Kočka se otírá o předměty a válí se po zemi. Kocouři přilákáni pachem a voláním říjící se samice bojují o právo se pářit. Někdy stačí jen ritualizovaná agrese, velmi často však dojde i k fyzické konfrontaci. S kočkou se často spojí jen jediný, nejsilnější kocour z celé skupiny, i když výjimkou není ani superfekundace, což je jev, při kterém je kočka během jedné říje oplodněna více kocoury a v jednom vrhu jsou koťata různých otců. Když je kočka připravená k páření, dá to kocourovi najevo tím, že zaujme pářící postoj. Koitus trvá jen několik sekund a skončí násilným odstrčením kocoura kočkou, kočka může kocoura i napadnout. Během styku s kocourem teprve drážděním samičích pohlavních cest dojde k ovulaci (provokovaná ovulace). Nespáří-li se kočka, říjový cyklus se vrací zpět do proestru a další říje může nastat už za další týden. U kočky může říje nastat i v průběhu březosti, kočka se může pářit a výsledkem je superfetace, kdy jsou v děloze kočky plody různého stáří. Březost domácí kočky trvá přibližně 9 týdnů, fyziologická délka březosti počítána od krytí se pohybuje v rozmezí od 56 do 71 dní, průměrně 65 dní. Březí kočky bývají klidnější a přijímají více potravy. Prvním příznakem březosti je ztmavnutí struků, které se objeví za 2-3 týdny po krytí. V druhé třetině březosti je u většiny koček vidět zvětšené břicho a slabiny. Mléčné žlázy bývají zvětšené a překrvené, patrné v srsti. V poslední třetině březosti je, zvláště při větším počtu mláďat, břicho nápadně zvětšené. Již kolem 26.-30. dne březosti je možná diagnostika pomocí ultrazvukového vyšetření kočky. U koček, které se sice pářily, ale nezabřezly, se totiž může objevit falešná březost, pseudogravidita, která věrně připomíná březost skutečnou. Tento stav je způsoben tím, že došlo k ovulaci a hormonální vyladění organismu odpovídá skutečné březosti, ale bez přítomnosti plodů v děloze. Místo porodu končí říjí, která nastane v době očekávaného porodu nebo dříve. V posledních dnech před porodem dochází k výraznému zvětšení mléčných žláz, uvolnění pánve a ke zduření vulvy. Kočka může být neklidná, vyhledává tmavá a tichá místa k vrhu. Délka porodu je individuální a záleží mimo jiné na velikosti vrhu, může trvat až 24 hodin. Obyčejně se rodí 4 až 6, ale také až 10 koťat. Podrobnější informace naleznete v článku Kotě. Koťata se rodí slepá a hluchá, osrstěná. Hmotnost se pohybuje okolo 57-114 gramů. Koťata mají hned po narození vyvinutý čich a hmat, tyto dva smysly používají k nalezení bradavky matky. Hned po porodu se matce začne vylučovat mlezivo (kolostrum), první potrava pro novorozená koťata. Teprve později jsou koťata krmena mlékem. Kočičí mléko je albuminové, neobsahuje kasein a jen malé množství laktózy, proto je kravské mléko jako náhradní potrava pro koťata nevhodné a nebezpečné. Náhradním řešením pro krmení koťat, která ztratila matku, jsou specializované mléčné náhražky nebo v nouzi kondenzované mléko, ředěné vlažnou vodou. Koťata podporují produkci mléka masírováním okolí bradavek ("mléčný krok") a předením. Silnější jedinci obvykle vyhledávají přední páry bradavek, v nichž je produkce mléka intenzivnější. Pijí několikrát denně, zbytek času prospí. Kočka koťatům masíruje břicho, anální otvor a genitálie, čímž podporuje vylučování moči a trusu. Koťata sama ještě nejsou schopna samostatného vylučování. V tého fázi koťata rychle rostou a po týdnu by měla zdvojnásobit svojí porodní váhu. Koťata otvírají oči kolem 10. dne věku. V té době váží okolo 200 gramů. Začínají vnímat svoje okolí a aktivně ho prozkoumávat. Učí se pohybovat a od třetího týdne se objevují první hry, při kterých se učí běhat, skákat, plížit se a lovit, koťata poznávají okolí. Na konci prvního měsíce věku váží okolo 300 gramů a začínají se sama čistit. V tomto období je chovatel může začít přikrmovat. Koťata jsou čistotná a už v tomto věku se mohou naučit používat kočičí toaletu. Období mezi pátým až sedmým týdnem je důležité pro socializaci koťat. Koťata si vytvářejí vztah k vlastnímu druhu a k druhům, se kterými přicházejí do styku. Koťata, která v tomto období neměla kontakt s člověkem, se budou lidem celý život vyhýbat a nikdy z nich nevyrostou přítulné kočky, na rozdíl od koťat, která měla v tomto období možnost socializace na člověka. Ve věku deseti týdnů už jsou koťata vůči novým věcem obezřetnější a jejich povahy jsou plně vyvinuté. Ve třech měsících jsou již plně odstavená. Dvanáct týdnů věku je u ušlechtilých plemen koček doporučený věk odběru koťat a jejich prodeji novému majiteli. V tomto věku jsou koťata velmi hravá a učí se sociálnímu chování. Ve volné přírodě, kde koťata zůstávají s matkou, ji následují při každodenních činnostech a učí se samostatně lovit. Okolo pátého měsíce věku dojde k výměně zubů. Po dosažení pohlavní dospělosti vyniknou pohlavní rozdíly mezi kočkou a kocourem. Kocour bývá větší, má širší krk a větší hlavu. Kočky bývají menší a jejich hlava má tvar trojúhelníku (záleží však na plemeni). Nekastrovaný kocour je teritoriální a svůj revír si značí močí a otíráním se o předměty. Ze svého teritoria vyhání vetřelce. Na rozdíl od kočky se toulá a při hledání samice v říji může strávit několik dní mimo domov. Revír nekastrovaného kocoura je asi třikrát větší než teritorium nekastrované kočky. Kočky nesnášejí změnu prostředí a nerady cestují, při hrách ale nejsou tak agresivní jako kocouři. Po kastraci se však značná část povahových rozdílů mezi kocourem a kočkou ztratí. Kastrace koček je jediný spolehlivý způsob, jak u koček chovaných v bytě eliminovat říji a její projevy (rozstřikování moči, hlasové projevy) a jak u divoce žijících koček nebo koček s výběhem zamezit produkci nežádoucího potomstva. Kastrované kočky mají větší průměrnou délku života, drží se více doma, jsou přítulnější, mazlivější a klidnější. Není pravda, že kastrovaná kočka ztratí schopnost lovit myši, tloustnutí kastrátů je spíš než přímý důsledek kastrace následkem sníženého energetického výdeje jedince. Kastrace se kromě koček chovaných doma používá také na kočky volně žijící venku. Ovariohysterektomie je kastrace koček, samic. Jedná se o chirurgické odstranění vaječníků, vejcovodů a dělohy. Zákrok se provádí v narkóze a kočka se po ní zotavuje několik dní. Kastrace kočky vede k odstranění všech doprovodných projevů řije, kočka už nikdy nebude mít koťata. Kastrace je spolehlivou ochranou proti nemocem pohlavních orgánů (pyometra, rakovina dělohy aj.), výzkumy ukazují, že výrazně zmenšuje riziko výskytu rakoviny mléčné žlázy. Existuje alternativní řešení kastrace, a to sterilizace. Ta spočívá v podvázání vaječníků; sterilizace však neovlivňuje hormonální hladinu, kočka stále bude mít říji, i když nebude moci zabřeznout. Sterilizace také nemá žádný efekt jako ochrana před rakovinou. Současně může dojít i ke vstřebání podvazujícího materiálu a tím obnovení fertility kočky. Orchiektomie je kastrace kocourů. Jde o chirurgický zákrok, při kterém se odstraní varlata, nadvarlata a část chámovodu. Tento zákrok by se měl provádět až v pohlavní dospělosti kocoura, ve věku kolem jednoho roku. Brzká kastrace může vést ke tvorbě močových kamenů, protože močová trubice neměla čas se pořádně vyvinout a rozšířit. Také může dojít k nevyvinutí sekundárních pohlavních znaků, které odlišují kočku od kocoura (větší vzrůst, tzv. kocouří hlava). Vzhledem k relativní jednoduchosti zákroku je kocour do 24 hodin po kastraci v původní kondici. Do dvou měsíců po kastraci je však ještě schopen zplodit potomstvo, protože při kastraci nedojde k odstranění všech spermií z vývodných pohlavních cest. Kastrace odstraňuje nežádoucí projevy říje jako toulání, vyhledávání koček v říji, značkování teritoria a upravuje intenzivní zápach moči. Kastráti jsou klidnější a raději se zdržují doma, nemají potřebu bojovat o teritorium či kočky. Související informace naleznete také v článku Plemena koček. Díky šlechtění (plemenitbě, chovu) vznikla celá řada jednotlivých plemen kočky domácí, která se navzájem liší nejenom barvou srsti a její kvalitou, ale i stavbou těla, velikostí a barvou očí i povahovými vlastnostmi. I v současné době vznikají nová plemena koček. Šlechtění koček si vyžaduje znalosti o daném plemeni (znalost uznaného standardu vyhlášeného FIFe, případně jiných organizací, které dané plemeno uznávají. Zároveň je třeba být členem nějakého klubu chovatelů, který svými vnitřními předpisy usměrňuje pravidla chovu koček s průkazem původu. Do chovu jsou v dnešní době připuštěni pouze jedinci odpovídající platnému standardu. To, zda jedinec standardu odpovídá, určí na výstavě posuzovatel. Každá základní organizace chovatelů koček stanoví ve svých předpisech chovatelům určitá práva a povinnosti, specifikuje zásady plemenitby daného plemene, které chovatel musí dodržovat a taktéž určuje podmínky, po jejichž splnění je možné jedince zařadit do chovu (určuje kolik a jakých výstav s . jakým hodnocením musí jedinec absolvovat, jaký musí být jeho zdravotní stav a věk atd.) Na dodržování těchto předpisů dohlíží poradce chovu (zkušený chovatel, který má pravomoc vystavovat příslušné dokumenty, pomáhá jednotlivým chovatelům a dohlíží na jejich činnost). V současné době se často hovoří o takzvaném týrání chovem - což je situace, kdy se u zvířat přešlechťují některé fyziologické znaky do té míry, že zvířatům znemožňují normální život. Jedná se například o perské kočky a další exotické kočky, které mají na základě deformovaného nosu a tlamy dýchací potíže. Toto týraní není doposud právně zakázáno a je tudíž na jednotlivých chovatelských organizacích, jak se k tomuto problému postaví. Vzteklina - mohou se nakazit všechna teplokrevná zvířata včetně člověka. Vždy končí smrtí. Prevencí je každoroční očkování. Borelióza - mohou se nakazit všichni savci včetně člověka. Je přenášena klíšťaty a komáry. Prevencí je každoroční očkování a používání repelentů, které zabrání přisátí klíštěte. Panleukopénie - postihuje pouze kočky, často malá koťata. Často končí smrtí. Prevencí je očkování. Virová rhinotracheitis - postihuje pouze kočky. Prevencí je očkování. Kaliciviróza - postihuje pouze kočky. Prevencí je očkování. Infekční peritonitída (Feline Infectious Peritonitis, FIP) - postihuje pouze kočky, vždy končí smrtí. Prevencí je vakcinace (vakcinace není nikdy 100%, je možné ji provést pouze u koček, které nepřišly nikdy do styku s koronaviry a takových koček není mnoho. Koronaviry jsou běžně přítomny v těle kočky a většina koček nikdy FIP neonemocní. Ovšem pokud je kočka nějakým způsobem oslabena - genetika, stres, infekce - viry v těle se přemnoží a mohou zmutovat. V ČR neexistuje test, který by prokázal, zda má kočka v sobě koronaviry "normální" nebo ty zmutované, jen to, že jsou v těle přítomny, což ovšem nemusí znamenat, že kočka onemocní FIP. U očkování se navíc diskutuje o jeho negativních účincích a většina chovatelů ho nedoporučuje. FIV, "kočičí AIDS" - postihuje pouze kočky, končí smrtí. kočičí leukóza, FeLV - postihuje pouze kočky, končí smrtí. Prevencí je vakcinace. Campylobakterióza - mohou se nakazit všechna teplokrevná zvířata včetně člověka. Člověk se nakazí z infekčního trusu, projevuje se žaludečními a střevními problémy. Kočky se nakazí jen zřídka. Prevencí je hygiena. Salmonelóza - mohou se nakazit všechna teplokrevná zvířata včetně člověka, i plazi. Prevencí je hygiena. Tuberkulóza - kočka se nakazí od nemocného člověka. Dermatofytóza - kožní plíseň - mohou se nakazit všichni savci včetně člověka, k nákaze dochází přímým kontaktem nebo pobytem v kontaminovaném prostředí. U člověka i u zvířat se projevuje kožními změnami. Prevencí je očkování a hygiena. Giardióza - původcem je Giardia intestinalis. Jedná se o průjmové onemocnění mladších koček nebo oslabených jedinců. Toxoplazmóza - původcem je prvok Toxoplasma gondii. Kočky jsou definitivním hostitelem, mezihostitelem jsou ostatní savci včetně člověka. Trichomoniáza - původcem je Tetratrichomonas felistomae. Postihuje nejčastěji ústní dutinu. Teilerióza - původcem je Theileria felis. Onemocnění koček a kočkovitých v Severní Americe, prvok napadá lymfocyty a červené krvinky. Izosporóza - původcem jsou kokcidie Isospora felis a I. rivolta. Střevní onemocnění postihující zejména koťata do stáří 4 měsíců. motolice Paragonimus westermani (motolice plicní) - motolice vyskytující se v Asii, Africe a Jižní Americe. Kočka se nakazí pozřením sladkovodních raků a krabů, motolice se lokalizují v plicích a vyvolávají zánět plic. Opistorchis felineus a O. viverrini - jsou motolice postihující játra a žlučovody. Vyskytují se především v Asii a ve východní Evropě. Kočka se nakazí pozřením masa kaprovitých ryb. tasemnice Mesocestoides lineatus Dipylidium caninum (tasemnice psí) - nejběžnější tasemnice u masožravců v Česku Echinococcus multilocularis - definitivním hostitelem je kočka a pes. Tasemnice je nebezpečná pro člověka. hlístice Toxocara cati (škrkavka kočičí) - nejběžnější střevní hlístice u koček Toxascaris leonina (škrkavka šelmí) Ancylostoma tubaeforme Aelurostrongylus abstrusus - způsobuje plicní červivost koček Trichuris vulpis (tenkohlavec liščí) - červi způsobující záněty slepého a tlustého střeva Capillaria aerophila - napadá plíce. Zaklíštění - kočky napadají klíšťata různých druhů, v Česku nejčastěji Ixodes ricinus, význam tkví především v přenosu infekčních onemocnění (tularémie, borelióza, babesióza) Ušní svrab - původcem je Otodectes cynotis Notoedrový svrab - původcem je zákožka Notoedres cati Cheyletielóza - původcem je Cheyletiella yasguri Trombikulóza - původcem je sametka podzimní (Neotrombicula autumnalis) Všenky - Felicola subrostratus Blechy - napadají všechny savce. Prevencí je hygiena a odblešování zablešených koček. The World Cat Congress / WCC - web - není chovatelskou organizací v pravém slova smyslu (neregistruje kočky, nepořádá výstavy), ale konfederací největších chovatelských organizací, jejímž hlavním účelem je podpora vzájemné spolupráce a koordinace společných akcí a činnosti. Fédération Internationale Féline (FIFe) - web Cat Fanciers' Association (CFA) - web The International Cat Association (TICA) - web World Cat Federation (WCF) - web The Governing Council of the Cat Fancy . (GCCF) - web The Australian Cat Federation Inc. (ACF) - web New Zealand Cat Fancy (NCF) - web The Southern Africa Cat Council (SACC) - web American Cat Fanciers Association (ACFA) - web The Canadian Cat Association/Association Feline Canadienne (CCA/AFC) - web

NUMERIC

NUMERIC

007261

Škola je nejčastěji místo určené pro učení. Počet institucí obsažených v pojmu škola je v různých zemích odlišný. V České republice je povinná školní docházka stanovena na devět let. Rodiče mají na výběr, zda jejich děti budou studovat státní základní školu, jazykovou školu, přestoupí na gymnázium nebo využijí studia na soukromých školách. Po dokončení základní školní docházky je dětem umožněno, aby pokračovaly dále na středních školách nebo se vyučily nějakému řemeslu. Studium na střední škole je většinou zakončeno maturitou. Student, který složil úspěšně maturitní zkoušky, má možnost dále pokračovat na vysoké škole. základní škola speciální škola základní umělecká škola základní jazyková škola střední odborné učiliště střední odborná škola střední škola gymnázium vyšší odborná škola konzervatoř vysoká škola V UK termín škola prvotně označuje předuniverzitní...

Čím je většinou zakončeno studium na střední škole?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0kola

Studium na střední škole je většinou zakončeno maturitou.

Škola je nejčastěji místo určené pro učení. Počet institucí obsažených v pojmu škola je v různých zemích odlišný. V České republice je povinná školní docházka stanovena na devět let. Rodiče mají na výběr, zda jejich děti budou studovat státní základní školu, jazykovou školu, přestoupí na gymnázium nebo využijí studia na soukromých školách. Po dokončení základní školní docházky je dětem umožněno, aby pokračovaly dále na středních školách nebo se vyučily nějakému řemeslu. Studium na střední škole je většinou zakončeno maturitou. Student, který složil úspěšně maturitní zkoušky, má možnost dále pokračovat na vysoké škole. základní škola speciální škola základní umělecká škola základní jazyková škola střední odborné učiliště střední odborná škola střední škola gymnázium vyšší odborná škola konzervatoř vysoká škola V UK termín škola prvotně označuje předuniverzitní instituce, které na většině území mohou být rozděleny na základní školy (někdy dále dělené na mateřskou školu a základní školu) a střední školy. Výkonnost školy monitoruje Inspektorát vzdělání jejího Veličenstva. V severní Americe termín škola může označovat jakoukoli vzdělávací instituci na jakémkoli stupni a zahrnuje vše následující: dětské jesle (pro batolata) - nursery, mateřská škola - pre kindergarten, základní škola obvykle 1.-5. . ročník (grade) - elementary school - ISCED 1, často s integrovaným předškolním ročníkem - kindergarten - ISCED 0, nižší střední škola obvykle 6.-8. ročník (grade), v závislosti od . specifických věkových skupin a geografické oblasti, - middle school - ISECD 2, vyšší střední škola, obvykle 9.-12. ročník (grade) - high school - ISCED 3, univerzita - ISCED 5 - a doktorandské univerzitní studium - ISCED 6. V USA výkonnost škol po střední školu monitoruje ministerstvo školství každého státu. Mnoho dřívějších veřejných škol v USA se označovalo jako jednotřídné školy, kde jediný učitel učil sedm stupňů chlapců a dívek ve stejné třídě. Počátkem 20. let 20. století byly jednotřídné školy sjednoceny do vícetřídních objektů s dopravou nejčastěji poskytovanou dětskými drožkami a školními autobusy. V rozvojových zemích je stále velký nedostatek škol a jsou proto přetížené - například v etiopské provincii Awassa je v jedné třídě 85 žáků. V těchto zemích proto probíhá často výuka na směny a děti docházejí do školy i několik kilometrů pěšky. Kvůli nedostupnému vzdělání je v těchto zemích stále nízká gramotnost, což dále prohlubuje chudobu a brání dalšímu rozvoji mnoha zemí v Africe, Asii, Latinské Americe či Oceánii. Vyspělé státy proto podporují výstavbu nových škol v těchto oblastech v rámci rozvojové spolupráce.

ENTITY

OTHER

005824

... V září 2012 absolvoval studium herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU). Jako herce jej bylo možno vidět například v seriálu Hop nebo Trop (2004) nebo ve filmu Šejdrem (2008). Roli prince Jakuba si zahrál ve vánoční pohádce Tajemství staré bambitky (2011). Na scéně školního divadla DISK účinkoval ve hrách Malá mořská víla, Kazimír a Karolína, Tartuffe, Markéta Lazarová a Racek. Účinkuje ve hře Deadline v pražském Divadle Ypsilon. V roce 2010 se stal zpěvákem roku hudebních cen TV stanice Óčko i výročních Andělů. V letech 2011 a 2012 získal stříbrného a zlatého Českého slavíka. Podporuje také charitativní projekty. O Velikonocích roku 2011 odvysílala ČT pořad Klus pro Kuře, kde vystoupil jako moderátor i jako jeden z interpretů. V září 2011 vydal album Racek. Součástí bylo i turné po České republice, které bylo dlouho dopředu vyprodáno, včetně tří koncertů v Praze....

Ve kterém roce vydal album Racek?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Klus

V září 2011 vydal album Racek.

Tomáš Klus (* 15. května 1986 Třinec) je český písničkář, textař, skladatel, herec a bývalý moderní pětibojař. V roce 2002 získal zlatou medaili v moderním pětiboji (družstva) na dorosteneckém mistrovství Evropy. Kvůli sportu, kterému se věnoval do svých osmnácti let, přesídlil do Prahy. V roce 2007 vyhrál s písní Dopis pěveckou soutěž CzechTalent Zlín. V roce 2008 mu firma Sony BMG vydala jeho první album Cesta do záhu(d)by. Tentýž rok napsal a nahrál hudbu pro film Anglické jahody a se svým spoluhráčem Jiřím Kučerovským vystupoval jako předskokan skupiny Chinaski na Chinaski Space Tour 2008. V roce 2009 vydal druhé album Hlavní uzávěr splínu a spolu s ním vyšel i jeho první zpěvník "Já, písničkáŘ", obsahující písně z prvního a druhého CD. V září 2012 absolvoval studium herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU). Jako herce jej bylo možno vidět například v seriálu Hop nebo Trop (2004) nebo ve filmu Šejdrem (2008). Roli prince Jakuba si zahrál ve vánoční pohádce Tajemství staré bambitky (2011). Na scéně školního divadla DISK účinkoval ve hrách Malá mořská víla, Kazimír a Karolína, Tartuffe, Markéta Lazarová a Racek. Účinkuje ve hře Deadline v pražském Divadle Ypsilon. V roce 2010 se stal zpěvákem roku hudebních cen TV stanice Óčko i výročních Andělů. V letech 2011 a 2012 získal stříbrného a zlatého Českého slavíka. Podporuje také charitativní projekty. O Velikonocích roku 2011 odvysílala ČT pořad Klus pro Kuře, kde vystoupil jako moderátor i jako jeden z interpretů. V září 2011 vydal album Racek. Součástí bylo i turné po České republice, které bylo dlouho dopředu vyprodáno, včetně tří koncertů v Praze. Při svých koncertech je schopen udržet pozornost publika běžně i po dobu tří hodin. Podíl na tom mají rovněž hudební aranže i výrazný kytarový doprovod Jiřího Kučerovského. Navazuje na českou písničkářskou tradici a svou tvorbu a interpretaci neomezuje hudebními žánry. Pro jeho tvorbu je typický důraz na text a melodii, spolu s vlivy předchůdců a jeho vlastním výrazem. Ve svých textech se nebrání komentování situace ve společnosti. Tomáš Klus vydal další desku Proměnamě a tvrdí, že sám proměnou prošel. Uklidnil se. Může za to spokojený rodinný život, díky němuž nemá potřebu se za čímkoli honit a pro něco se stresovat. Má svou jistotu, kterou tak hledal. Je jí manželka Tamara Kubová, známá finalistka z populární hudební soutěže Hlas Československa, a jejich dcera Josefína. Album bylo v dubnu 2015 na cenách Anděl vyhlášeno jako nejprodávanější album roku 2014. Prodalo se ho přes dvacet tisíc kusů. V roce 2014 hrál v pohádce Tři bratři v roli nejstaršího syna Jana, který se vydá hledat zakletou princeznu Růženku. Podílel se i na soundtracku k filmu. Na konci června 2015 pokřtil své nové album, které opět nahrál s uskupením Cílová skupina. Album s názvem Anat život není se zabývá protiválečnými písněmi a bylo vydáno 29. června 2015. Název alba odkazuje na semitskou bohyni války a plodnosti Anat. Singlem byla zvolena píseň "JdeVoZem". 2009: Já, písničkáŘ • zpěvník, Albatros 2014: JÁ písničkáŘ II • zpěvník, Albatros Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Tomáše Kluse. Studiová alba 2008: Cesta do záhu(d)by 2009: Hlavní uzávěr splínu 2011: Racek 2014: Proměnamě s Jeho cílovou skupinou 2015: Anat život není s Jeho cílovou skupinou V rámci regionální hudební soutěže mladých zpěváků CzechTalent Zlín, obdržel v r. 2007 jak hlavní cenu festivalu, tak i cenu diváků. Kategorie - Zpěvák Jiné výskyty V zastoupení čtenářů webportálu iDNES.cz, byl Klus v r. 2014 vyhodnocen za vítěze ankety o tzv. 25 objevů v české kultuře za čtvrtstoletí uplynulém od Sametové revoluce.

DATETIME

DATETIME

006051

Chlorid sodný (NaCl), známý v běžném životě pod označením kuchyňská sůl a nejčastěji prostě sůl, je chemická sloučenina, vyskytující se v přírodě v podobě nerostu halitu, známého též pod označením sůl kamenná. Je to velmi důležitá sloučenina potřebná pro životní funkce většiny organismů. Krystalický chlorid sodný je bezbarvý nebo bílý, průhledný, skelně lesklý a má krychlovou odlučnost. Vzhledem k velké rozpustnosti ve vodě je většina chloridu sodného přítomného na Zemi obsažena v mořské vodě....

Je sůl důležitá sloučenina potřebná pro životní funkce většiny organismů?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chlorid_sodn%C3%BD

Je to velmi důležitá sloučenina potřebná pro životní funkce většiny organismů.

Chlorid sodný (NaCl), známý v běžném životě pod označením kuchyňská sůl a nejčastěji prostě sůl, je chemická sloučenina, vyskytující se v přírodě v podobě nerostu halitu, známého též pod označením sůl kamenná. Je to velmi důležitá sloučenina potřebná pro životní funkce většiny organismů. Krystalický chlorid sodný je bezbarvý nebo bílý, průhledný, skelně lesklý a má krychlovou odlučnost. Vzhledem k velké rozpustnosti ve vodě je většina chloridu sodného přítomného na Zemi obsažena v mořské vodě. Průměrná salinita mořské vody činí přibližně 3,5 %. Koncentrace NaCl v mořské vodě je přibližně 2,7 %, takže téměř 80 % soli obsažené v mořské vodě tvoří NaCl. Extrémním příkladem vysoce salinitních vod je Mrtvé moře, kde celkový obsah solí dosahuje hodnot až 35 %, ale obsah NaCl k jiným solím jen 30 %. Pevný, krystalický, chlorid sodný se nalézá v oblastech, kde v geologické minulosti Země došlo k vysušení oddělené části moře nebo oceánu a následnému překrytí vrstvy solí jinými geologickými vrstvami. Tato ložiska soli jsou intenzivně těžena např. v Polsku, USA nebo Německu. Chlorid sodný je důležitá surovina pro potravinářský a chemický průmysl. V potravinářství se kromě běžné úpravy potravin (a ochucení) používá při konzervaci masa nasolením. V chemickém průmyslu je surovinou pro výrobu sodíku, jedlé sody, chlóru, kyseliny chlorovodíkové a mnoha dalších sloučenin. Jeho další využití je například v mýdlovarnictví, sklářství, metalurgii a v papírenském průmyslu, či při výrobě barev. Významné je též jeho využití ve zdravotnictví ve formě 0,9% roztoku, jenž se nazývá fyziologický roztok. Zásadní význam má chlorid sodný v zimní údržbě komunikací. Prakticky ve všech zemích EU je naprosto převažujícím posypovým materiálem, a posypová sůl NaCl byla například v ČR v roce 2001 s cenou v rozmezí 1 700 až 2 200 Kč za tunu asi 6krát levnější než druhá nejužívanější rozmrazovací látka, chlorid vápenatý. V České republice bylo v zimní sezóně 2000/2001 na posyp vozovek silniční sítě v ČR použito 168 000 tun soli, z toho v 98 % se používal chlorid sodný, ve zbylém podílu chlorid vápenatý a jen v nepatrném rozsahu chlorid hořečnatý.[zdroj?] Eutektický bod, tedy teplota, do které má sůl rozmrazovací účinek, je pro chlorid sodný ve vodném roztoku s ideální koncentrací cca 22 % asi − °C. V praxi však není možné rovnoměrně dosáhnout ideální koncentrace a navíc se ředí vodou z rozmrazeného povrchu, padajícím sněhem apod.; proto hranice skutečné účinnosti leží výše. Pro běžné potřeby zimního ošetřování komunikací účinkuje kuchyňská sůl do teploty − °C, maximálně − °C. Při teplotách pod − °C již bývá zcela neúčinná (chlorid vápenatý je velmi účinný až do − °C, při velkých mrazech se používá zpravidla jen jako příměs chloridu sodného). Kuchyňská sůl normálně prodávaná v běžných obchodech s potravinami bývá ze zdravotních důvodů jodizovaná – je do ní přidáno malé množství jódu ve formě jodidu draselného nebo jodičnanu draselného. Je tím zabezpečeno, že v populaci nevzniká deficit jódu, který by mohl být příčinou vleklých zdravotních poruch či nemocí – především štítné žlázy. Nadměrná konzumace soli ale škodí zdraví. Doporučená denní dávka se pohybuje okolo 5g soli (cca 2g sodíku). VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5. Slánka Obrázky, zvuky či videa k tématu chlorid sodný ve Wikimedia Commons

VERB_PHRASE

YES_NO

000367

... množství, aby bylo možno určit všechny jeho fyzikální konstanty. Vyzařuje α a γ záření a je silným zdrojem neutronů, proto je nutno s ním manipulovat za dodržování bezpečnostních opatření pro práci s radioaktivními materiály. O jeho sloučeninách a jejich chemickém chování je známo velmi málo. Nobelium se v přírodě nevyskytuje. Je to uměle připravený kovový prvek z řady transuranů. Nobelium bylo poprvé připraveno v dubnu roku 1958 v laboratořích kalifornské university v Berkeley za pomoci nového lineárního urychlovače částic. Při uvedeném experimentu byl bombardován terč složený z izotopů curia (95 % 244Cm + 4,5 % 246Cm) jádry uhlíku 12C a bylo získáno nobelium 252No s poločasem rozpadu 2,4 sekund. 244 96 Cm + 12 6 C → 256 102 No → 252 102 No +...

V jakém roce bylo poprvé připraveno Nobelium?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nobelium

Nobelium bylo poprvé připraveno v dubnu roku 1958 v laboratořích kalifornské university v Berkeley za pomoci nového lineárního urychlovače částic.

Nobelium, chemická značka No (lat. Nobelium), je čtrnáctým členem z řady aktinoidů, desátým transuranem, silně radioaktivní kovový prvek, připravovaný uměle ozařováním jader curia. Svůj název získal na počest Alfreda Nobela. Nobelium je radioaktivní kovový prvek, který doposud nebyl izolován v dostatečně velkém množství, aby bylo možno určit všechny jeho fyzikální konstanty. Vyzařuje α a γ záření a je silným zdrojem neutronů, proto je nutno s ním manipulovat za dodržování bezpečnostních opatření pro práci s radioaktivními materiály. O jeho sloučeninách a jejich chemickém chování je známo velmi málo. Nobelium se v přírodě nevyskytuje. Je to uměle připravený kovový prvek z řady transuranů. Nobelium bylo poprvé připraveno v dubnu roku 1958 v laboratořích kalifornské university v Berkeley za pomoci nového lineárního urychlovače částic. Při uvedeném experimentu byl bombardován terč složený z izotopů curia (95 % 244Cm + 4,5 % 246Cm) jádry uhlíku 12C a bylo získáno nobelium 252No s poločasem rozpadu 2,4 sekund. 244 96 Cm + 12 6 C → 256 102 No → 252 102 No + 4 1 0 n Za jeho objevitele jsou pokládáni Albert Ghiorso, Glenn T. Seaborg, John R. Walton a Torbjø Sikkeland. Prvek byl pojmenován na počest švédského chemika a vynálezce dynamitu Alfreda Nobela. Další umělá příprava nobelia byla oznámena roku 1966, kdy byl bombardován terčík z uranu 238U jádry neonu 22Ne 238 92 U + 22 10 Ne → 260 102 No → 254 102 No + 6 1 0 n Je známo celkem 17 izotopů nobelia, z nichž je nejstabilnější jsou 259No s poločasem rozpadu 58 minut, 255No s poločasem rozpadu 3,1 minuty a 253No s poločasem 1,62 minuty. Zbývající izotopy mají poločas rozpadu menší než jednu minutu. N. N. Greenwood - A. Earnshaw, Chemie prvků II. 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9 VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5. Aktinoidy Jaderná fyzika Obrázky, zvuky či videa k tématu nobelium ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo nobelium ve Wikislovníku

DATETIME

DATETIME

011048

... Další hlavní role v seriálu ztvárnili Mandy Patinkin a Damian Lewis. Za svou roli vyhrála v roce 2012 Zlatý glóbus v kategorii nejlepší herečka v televizním seriálu. == Film == Po skončení seriálu Tak tohle je můj život se rozhodla působit ve filmu. V roce 1994 si zahrála Elizabeth "Beth" Marchovou v adaptaci filmu Malé ženy, společně s Winonou Ryderovou, Kirsten Dunstovou, Samanthou Mathisovou, Trini Alvaradovou, Christianem Balem, Susan Sarandonovou a Gabrielem Byrnem. Také se objevila jako dcera Holly Hunterové ve filmu Jodie Fosterové, Domů na svátky. Hrála společně s francouzskou herečkou Jeanne Moreau a Judem Lawem ve filmu Má mě rád, nemá mě rád. Poté si zahrála roli Rachel ve filmu Nezvaný host. Její první hlavní role ve filmu přišla v roce 1996. Hrála Julii Kapuletovou ve filmové adaptaci Sheakesperova Romea a Julie a roli Romea Monteka hrál Leonardo DiCaprio. Později bylo oznámeno, že odmítla hlavní ženskou roli ve filmu Titanic. Nicméně ona sama...

Hrála Claire Danesová někdy ve stejném filmu jako Leonardo di Caprio?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Claire_Danesov%C3%A1

Hrála Julii Kapuletovou ve filmové adaptaci Sheakesperova Romea a Julie a roli Romea Monteka hrál Leonardo DiCaprio.

Claire Danesová, rodným jménem Claire Catherine Danes, (* 12. dubna 1979 Manhattan, New York) je americká divadelní, televizní a filmová herečka. == Životopis == Narodila se ve čtvrti Manhattan v New York City ve státě New York. Její matka Carla (rozená Hallová) je poskytovatelka denní péče, malířka a návrhářka, která se později stala manažerkou své dcery, a její otec Christopher Danes (narozený 6. května 1944 v Austinu v Texasu) je počítačový odborník a bývalý fotograf architektury. Její dědeček z otcovy strany, Gibson Andrew Danes (1910–1992), byl děkan umění a architektury na univerzitě Yale. Má staršího bratra, Asu (narozený 1973). Navštěvovala Dalton School v New Yorku, Professional Performing Arts School a Lycée Français de Los Angeles v Los Angeles v Kalifornii. V roce 1998 ji přijali na univerzitu Yale, kam chodil i její otec. Režisér Oliver Stone napsal její doporučující dopis na Yale. Po dvou letech studií zaměřených na psychologii se rozhodla z Yalu odejít a soustředit se na svou filmovou kariéru. == Televize == Její první role bylo hostování v seriálu Právo a pořádek v epizodě "Skin Deep". Také se objevila v epizodě nazvané "The Coming out of Heidi Leiter" v seriálu HBO, Lifestories: Families in Crisis. V březnu 1993, kdy se epizoda natáčela, bylo Claire třináct let, ale vysílala se až po téměř roce a půl. Zahrála si patnáctiletou Angelu Chase v televizním dramatickém seriálu Tak tohle je můj život, za který získala Zlatý glóbus a byla nominována na cenu Emmy. V roce 2010 si zahrála hlavní roli v životopisném filmu z produkce HBO, Temple Grandinová, založeném na osudu stejnojmenné autistické ženy. Za tuto roli v roce 2010 vyhrála Cenu Emmy za nejlepší herečku v minisérii nebo ve filmu, v roce 2011 Zlatý glóbus za nejlepší ženský herecký výkon v minisérii nebo TV filmu a Screen Actors Guild za nejlepší ženský herecký výkon v televizním filmu nebo minisérii. Film byl velmi dobře přijat a dokonce i sama Grandin chválila Danesin výkon. V roce 2011 začala účinkovat v seriálu Ve jménu vlasti, kde ztvárnila agentku CIA, trpící bipolární afektivní poruchou, aniž by o tom věděl zaměstnavatel. Její postava podezřívá z plánování teroristického útoku dva bývalé příslušníky námořních sil, kteří byli zajati v Iráku a po osmi letech se objevili zpět na americkém území. Další hlavní role v seriálu ztvárnili Mandy Patinkin a Damian Lewis. Za svou roli vyhrála v roce 2012 Zlatý glóbus v kategorii nejlepší herečka v televizním seriálu. == Film == Po skončení seriálu Tak tohle je můj život se rozhodla působit ve filmu. V roce 1994 si zahrála Elizabeth "Beth" Marchovou v adaptaci filmu Malé ženy, společně s Winonou Ryderovou, Kirsten Dunstovou, Samanthou Mathisovou, Trini Alvaradovou, Christianem Balem, Susan Sarandonovou a Gabrielem Byrnem. Také se objevila jako dcera Holly Hunterové ve filmu Jodie Fosterové, Domů na svátky. Hrála společně s francouzskou herečkou Jeanne Moreau a Judem Lawem ve filmu Má mě rád, nemá mě rád. Poté si zahrála roli Rachel ve filmu Nezvaný host. Její první hlavní role ve filmu přišla v roce 1996. Hrála Julii Kapuletovou ve filmové adaptaci Sheakesperova Romea a Julie a roli Romea Monteka hrál Leonardo DiCaprio. Později bylo oznámeno, že odmítla hlavní ženskou roli ve filmu Titanic. Nicméně ona sama říkala, že mohla být na roli zvažována, ale tato role ji nikdy nabídnuta nebyla. V roce 1997 pracovala po boku dvou velice uznávaných režisérů. Zahrála si týranou manželku Kelly Rikerovou ve filmu Vyvolávač deště, který režíroval Francis Ford Coppola, stejně jako roli kýčovité a hloupé Jenny ve filmu režiséra Olivera Stona U-Turn. V roce 1998 si zahrála dvě velmi odlišné role: Cosettu ve filmu Bídníci režiséra Bille Augusta a těhotnou dceru polských přistěhovalců (hráli je Gabriel Byrne a Lena Olinová) ve filmu Polská svatba. V roce 1999 dabovala anglickou verzi animovaného filmu Princezna Mononoke. V témže roce si zahrála roli Julie Barnesové ve filmu Parchanti nebo poldové? a získala hlavní roli ve filmu Téměř bez šance, kde se spolu s ní objevili Kate Beckinsale a Bill Pullman. Poté po nějaký čas opustila svou filmovou kariéru, aby se mohla věnovat studiím na Yalu. V roce 2002 se vrátila na filmová plátna. Hrála spolu se Susan Sarandon, Kieranem Culkinem a Billem Pullmanem ve filmu Igby. Později toho roku si zahrála dceru Meryl Streep ve filmu Hodiny, který byl nominován na Oscara. V následujícím roce byla obsazena do filmů Terminátor 3: Vzpoura strojů a Krása na scéně. Získala pozornost kritiků v roce 2005, když hrála ve filmech Jeden navíc a Základ rodiny. V roce 2007 se objevila ve fantasy filmu Hvězdný prach, který popsala jako "klasický model romantické komedie" a hrála zde společně s Charliem Coxem, Michelle Pfeiffer, Robertem De Niro a Siennou Miller. Dále si ve stejném roce zahrála v dramatu Ten večer a Osobní spravedlnost. Po boku Zaca Efrona a Bena Chaplina se objevila v dramatu Já a Orson Welles. == Divadlo == Její první divadelní představení v New Yorku byly Happiness, Punk Ballet a Kids Onstage. V dubnu 2000 se objevila mimo Broadway ve hře Monology vagíny. V listopadu stejného roku se objevila jako Emily Webb ve čtení hry Thorntona Wildera Our Town v All Saint's Episcopal Church v Beverly Hills. Výrobu představení provedla Bess Armstrongová, která hrála její matku v seriálu Tak tohle je můj život a objevili se tam někteří její kolegové ze seriálu včetně Toma Irwina, Devona Gummersalla a Paula Dooleye. V roce 2007 zaznamenala svůj broadwayský debut v roli Elizy Doolittleové v Pygmalionu. V lednu 2012 Harvard University's Hasty Pudding Theatricals oznámili, že získá titul žena roku 2012. == Další práce == V roce 1997 napsala úvod knihy Neila Gaimana, Death: The Time of Your Life. V roce 2012 namluvila audioknihu od Margaret Atwoodové, The Handmaid's Tale a byla vydána přes Audible.com. Za svůj výkon byla nominována v roce 2013 na cenu Audie Award. == Osobní život == Chodila s hercem Billym Crudupem, což budilo především negativní publicitu, protože se šířily zvěsti, že jejich vztah zapříčinil konec vztahu mezi Crudupem a tehdy těhotnou Mary-Louise Parkerovou. Za herce Hugha Dancyho se provdala v září 2009. Dne 4. července 2012 oznámili, že spolu čekají potomka. První syn Cyrus Michael Christopher Dancy se narodil 17. prosince 2012 a druhý pak v srpnu 2018.V roce 2015 obdržela hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy. Přihlásila se k feminismu. == Filmografie == === Film === === Televize === === Divadlo === == Ocenění a nominace == == Reference == V tomto článku byl použit překlad textu z článku Claire Danes na anglické Wikipedii. == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Claire Danesová ve Wikimedia Commons Osoba Claire Danes ve Wikicitátech (anglicky) Claire Danesová v Česko-Slovenské filmové databázi Claire Danesová v Internet Movie Database (anglicky) Claire Danesová na People.com (anglicky) Claire Danesová na Emmys.com (anglicky)

VERB_PHRASE

YES_NO

004505

Eurotunel (anglicky Channel Tunnel) je v češtině používaný výraz pro podmořský tunel pod Lamanšským průlivem, vedoucí mezi anglickým Folkestone a francouzským Calais, který je dlouhý přes 50 km. Tunel umožňuje od 14. listopadu 1994 přímé železniční spojení mezi Londýnem a kontinentální Evropou a je provozován společností Eurotunnel. Celý projekt byl zorganizován a samozřejmě i taky financován společností Eurotunnel Group a má hodnotu 5,5 miliard USD, přičemž ročně vydělává v cca kolem 50 - 60 milionů USD. Plány spojit Anglii a Francii tunelem jsou staré již několik set let. Patřily ale vždy do skupin velmi odvážných až bláznivých plánů, kterými chtěli lidé v minulosti upoutat pozornost. V 80. letech však byl projekt vzat seriózně, založena byla společnost Eurotunnel a začalo se kopat. Z bezpečnostních důvodů se rozhodlo, že bude tunel železniční....

Od kterého dne umožňuje Eurotunel přímé železniční spojení mezi Londýnem a kontinentální Evropou?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Eurotunel

Tunel umožňuje od 14. listopadu 1994 přímé železniční spojení mezi Londýnem a kontinentální Evropou a je provozován společností Eurotunnel.

Eurotunel (anglicky Channel Tunnel) je v češtině používaný výraz pro podmořský tunel pod Lamanšským průlivem, vedoucí mezi anglickým Folkestone a francouzským Calais, který je dlouhý přes 50 km. Tunel umožňuje od 14. listopadu 1994 přímé železniční spojení mezi Londýnem a kontinentální Evropou a je provozován společností Eurotunnel. Celý projekt byl zorganizován a samozřejmě i taky financován společností Eurotunnel Group a má hodnotu 5,5 miliard USD, přičemž ročně vydělává v cca kolem 50 - 60 milionů USD. Plány spojit Anglii a Francii tunelem jsou staré již několik set let. Patřily ale vždy do skupin velmi odvážných až bláznivých plánů, kterými chtěli lidé v minulosti upoutat pozornost. V 80. letech však byl projekt vzat seriózně, založena byla společnost Eurotunnel a začalo se kopat. Z bezpečnostních důvodů se rozhodlo, že bude tunel železniční. Byly vyraženy dva provozní tunely a mezi nimi jeden servisní. Otevření tunelu pro veřejnou dopravu v roce 1994 se zúčastnila královna Alžběta II. a francouzský prezident François Mitterrand. Přestože tunel zachvátil požár, který jeho pověst poškodil, zůstává stále velmi důležitým dopravním prostředkem mezi kdysi znepřátelenými zeměmi. Dne 3. srpna 2006 společnost provozující Eurotunel vyhlásila bankrot a požádala o ochranu před věřiteli, vzhledem k tomu že zisky tunelu nepokrývají splácení dluhů za jeho stavbu. O přibližně půl roku později 15. ledna 2007 schválil francouzský soud restrukturalizaci firmy, což se setkalo s nevolí britských věřitelů. Za zmínku také stojí, že lokomotivy vhodné na tento tunel byly zkoušeny na českém Železničním zkušebním okruhu Cerhenice.[zdroj?] Nákladní doprava je provozována vlaky SNCF a EWS, z francouzské strany vede vysokorychlostní trať LGV Nord napojující se na francouzskou železniční síť. Na britské straně byla roku 2010 dokončena vysokorychlostní trať pod označením High Speed 1 (původně Channel Tunnel Rail Link). Rychlovlaky Eurostar už nemusí být napájeny ze 3. kolejnice, na celé jeho trase je povolena rychlost 300 km/h, vyjma Eurotunelu a městských oblastí. Osobní vlaky ukončily svůj provoz na nádraží Londýn - Waterloo, neboť nyní zajíždějí na nově zrekonstruované nádraží Londýn - St. Pancras. Osobní vlaky jsou vedeny jednotkami Eurostar. V pobřežních městech Folkestone a Calais se nacházejí velké terminály, umožňující naložit do nákladních vagónů automobily. Tunel je dlouhý 50 km, z toho 38 km je pod mořským dnem. Průměrná hloubka je 45 m pode dnem moře. Od dokončení Gotthardského tunelu v červnu 2016 je Eurotunel třetím nejdelším železničním tunelem na světě, po zmíněném švýcarském Gotthardském tunelu (57 km) a japonském tunelu Seikan (54 km). Eurostar SNCF High Speed 1 LGV Nord Obrázky, zvuky či videa k tématu Eurotunel ve Wikimedia Commons Stránky společnosti Eurotunnel (anglicky), (francouzsky), (nizozemsky) Galerie Eurotunel ve Wikimedia Commons

DATETIME

DATETIME

011285

... telekomunikačních družic. Dále vyvíjí druhou generaci lodi Dragon, Dragon 2, která bude mít jak nákladní, tak i pilotovanou verzi a supertěžký raketový systém BFR. Dle vyjádření Elona Muska má být cílem společnosti významně snížit náklady na cestu do vesmíru a tím umožnit lidstvu kolonizaci Marsu. Během své existence dosáhla firma SpaceX řady úspěchů. Jako první soukromé společnosti na světě se jí 28. září 2008 povedlo dosáhnout orbitální dráhy Země za použití motorů na kapalné palivo, dále jako první soukromé společnosti se jí povedlo 9. prosince 2010 vyslat na orbitu stroj a pak s ním přistát ve vodách Tichého oceánu. 25. května 2012 jako první soukromá firma úspěšně vyslala kosmickou loď k Mezinárodní vesmírné stanici a 3. prosince 2013 se zapsala do historie, když jako první soukromá firma dosáhla geosynchronní dráhy v rámci startu mise SES-8. 22. prosince 2015 společnost získala další důležité prvenství - podařilo se jí přistát s prvním stupněm rakety Falcon 9 FT a konečně 31. 3 2017 došlo při misi SES-10 k prvnímu znovupoužití již letěného stupně (z CRS-8)....

Kdy společnost SpaceX poprvé dosáhla geosynchronní dráhy?

https://cs.wikipedia.org/wiki/SpaceX

25. května 2012 jako první soukromá firma úspěšně vyslala kosmickou loď k Mezinárodní vesmírné stanici a 3. prosince 2013 se zapsala do historie, když jako první soukromá firma dosáhla geosynchronní dráhy v rámci startu mise SES-8.

Space Exploration Technologies Corporation, více známá jako SpaceX, je americkou technologickou společností působící v aerokosmickém průmyslu, kterou v roce 2002 založil Elon Musk z peněz, které vydělal na prodeji svého podílu v systému PayPal. Společnost vyvinula raketové nosiče Falcon 1, Falcon 9 , těžkou nosnou raketu Falcon Heavy a kosmickou loď Dragon a začala s komerčním vypouštěním telekomunikačních družic. Dále vyvíjí druhou generaci lodi Dragon, Dragon 2, která bude mít jak nákladní, tak i pilotovanou verzi a supertěžký raketový systém BFR. Dle vyjádření Elona Muska má být cílem společnosti významně snížit náklady na cestu do vesmíru a tím umožnit lidstvu kolonizaci Marsu. Během své existence dosáhla firma SpaceX řady úspěchů. Jako první soukromé společnosti na světě se jí 28. září 2008 povedlo dosáhnout orbitální dráhy Země za použití motorů na kapalné palivo, dále jako první soukromé společnosti se jí povedlo 9. prosince 2010 vyslat na orbitu stroj a pak s ním přistát ve vodách Tichého oceánu. 25. května 2012 jako první soukromá firma úspěšně vyslala kosmickou loď k Mezinárodní vesmírné stanici a 3. prosince 2013 se zapsala do historie, když jako první soukromá firma dosáhla geosynchronní dráhy v rámci startu mise SES-8. 22. prosince 2015 společnost získala další důležité prvenství - podařilo se jí přistát s prvním stupněm rakety Falcon 9 FT a konečně 31. 3 2017 došlo při misi SES-10 k prvnímu znovupoužití již letěného stupně (z CRS-8). Oproti vládním agenturám i konkurenčním firmám využívá SpaceX systém stavby raket, kdy v podstatě celý konstrukční proces probíhá v rámci jedné továrny v Kalifornii. SpaceX tak není nucena převážet jednotlivé díly rakety v rámci USA, což vede ke snížení nákladů na výrobu raket a tím i zlevňování startů. Tento přístup, společně s vysokou frekvencí startů (SpaceX plánuje od roku 2014 do roku 2018 vykonat téměř 40 startů raket), umožňuje firmě snižovat náklady. K polovině roku 2014 se podařilo firmě SpaceX snížit náklady na jeden start rakety Falcon 9 na nízkou oběžnou dráhu Země na přibližně 60 miliónů amerických dolarů. Na toto zlevňování postupně reaguje i konkurence. Například společnost Arianespace, světový leader v kosmické dopravě, v reakci na klesající náklady společnosti SpaceX byl nucen přistoupit na zlevnění startů svých raket na geostacionární dráhu.SpaceX se snaží v dlouhodobém plánu zkonstruovat raketu, která by se dala opakovaně použít. V lednu 2015 se odehrál test v rámci zásobovacího letu lodě Dragon k ISS, během kterého se společnost pokusila o přistání prvního stupně rakety Falcon 9 na plošinu umístěnou v Atlantském oceánu. Test skončil dílčím úspěchem, když se povedlo první stupeň navést na plošinu, nicméně během závěrečného manévru se raketa ve vyšší rychlosti než bylo plánováno zřítila na plošinu. Společnost předpokládá, že pokud se jí úspěšně podaří zvládnout měkké přistání rakety po použití zpět, cena startu se dále sníží na 5 až 7 miliónů dolarů. SpaceX plánuje svou první demonstrativní pilotovanou misi Crew Dragon 2 na ISS na červenec 2019 a první operační pilotovaný let na ISS v prosinci 2019. == Informace o firmě == Firma sídlí ve městě Hawthorne v americké Kalifornii. Na počátku roku 2011 zaměstnávala přes 1250 osob. V říjnu 2013 to bylo již 3800 zaměstnanců. 18. srpna 2006 společnost v rámci iniciativy COTS vyhrála kontrakt vyhlášený americkou kosmickou agenturou NASA. V rámci tohoto kontraktu byla společnosti poskytnuta dotace ve výši až 278 mil. dolarů na vývoj a demonstrační lety kosmického dopravního systému složeného z rakety Falcon 9 a lodi Dragon. Tento systém od roku 2011, kdy byl definitivně ukončen provoz amerických raketoplánů, zajišťuje alternativní dopravu nákladů na stanici ISS. 23. prosince 2008 společnost oznámila, že vyhrála kontrakt CRS (Commercial Resupply Services) v hodnotě 1,6 mld. USD pro financování 12 dopravních letů ke stanici ISS po roce 2010. V roce 2012 byla společnost reprezentována v médiích také Gwynne Shotwellovou. Téhož roku šéf firmy Elon Musk představil projekt, jehož cílem je vybudovat kolonii na Marsu pro 80 000 lidí. A na jaře 2014 představil veřejnosti loď Dragon V2. I ta bude dopravována do vesmíru raketou Falcon 9 v1.2 Block 514. ledna 2016 vyhrála společnost kontrakt CRS2, po boku soukromých společností Sierra Nevada a Orbital ATK. Všechny tři firmy tím získaly zajištění na dalších šest letů k ISS v časovém horizontu od 2019 - 2024. Konečná hodnota kontraktu nicméně nebyla zveřejněna. == Historie == V roce 2001 Elon Musk koncipoval projekt Mars Oasis, který měl za cíl přenést miniaturní experimentální skleník pro pěstování rostlin na povrch Marsu, ve snaze znovu přilákat veřejný zájem o průzkum vesmíru a tím navýšit rozpočet NASA. Musk se pokoušel koupit levné rakety z Ruska, ale žádné rakety za přijatelnou cenu nesehnal.Při letu domů si Musk uvědomil, že by mohl založit společnost, která by vyvinula rakety, které by nebyly tak nákladné. Podle jednoho z prvních investorů Tesly a SpaceX, Steva Juvetsona, Musk spočítal, že materiál pro stavbu rakety tvoří ve skutečnosti jen 3 % z výsledné ceny v té době. Za použití vertikální integrace a produkci 85 % dílů na jednom místě a modulárním přístupem by SpaceX mohla snížit náklady na desetinu a dosáhnout 70% marže. SpaceX začala s malou orbitální raketou místo toho, aby rovnou postavila velkou, složitější a rizikovější nosič, který by mohl selhat a přivést společnost k bankrotu. Začátkem roku 2002 začal Musk hledat zaměstnance pro svou novou vesmírnou společnost, která se původně jmenovala Space Exploration, ale brzy se přejmenovala na SpaceX. Musk požádal proslulého raketového inženýra Toma Muellera, který je nyní CTO pro vesmírný pohon, a Mueller souhlasil, že půjde pracovat pro Muska. Společnost SpaceX nejdříve sídlila ve skladu v El Segundo v Kalifornii. Společnost se od svého založení v roce 2002 rychle rozrostla a od listopadu 2005 se počet zaměstnanců zvýšil ze 160 na 1100 v roce 2010, 3800 zaměstnanců a smluvních partnerů v říjnu 2013 a téměř 5000 na konci roku 2015. Od dubna 2017 má společnost téměř 6000 zaměstnanců. V roce 2016 na Mezinárodním vesmírném kongresu Musk uvedl, že SpaceX může najímat pouze Američany, protože ve společnosti pracují na "moderních zbraňových technologiích". Na konci roku 2012 měla Společnost SpaceX na svém seznamu startů více než 40 zakázek, což představovalo zhruba čtyři miliardy dolarů ze smluvních výnosů, přičemž mnohé z těchto smluv již byly částečně proplaceny. Smlouvy zahrnovaly jak komerční, tak i vládní (NASA, armáda) zákazníky. Od prosince 2013 měla společnost SpaceX celkem 50 domluvených zakázek, z toho dvě třetiny komerční zakázky. Koncem roku 2013 začala média v kosmickém průmyslu vyslovovat názory, že SpaceX snížila ceny pod úroveň hlavních hráčů na komerčním trhu s vynášením nákladu do vesmíru - Ariane 5 a Proton M - kdy SpaceX měla ve svém seznamu alespoň deset zakázek na geostacionární dráhu. === Cíle === Musk uvedl, že jedním z jeho cílů je snížit náklady a zvýšit spolehlivost vynášení nákladu do vesmíru a to až desetkrát. Společnost plánovala v roce 2004 začít "s vývojem těžkého nosiče a dokonce i supertěžkého, pokud bude poptávka". Každé zvýšení nosnosti vede ke snížení nákladů na vynesený kilogram na oběžnou dráhu. Elon Musk řekl: "Věřím, že cena 1100 dolarů za kilogram nebo méně je dosažitelná."Hlavním cílem Společnosti SpaceX bylo vyvinout systém rychlého opětovného použití. Od března 2013 jsou veřejně oznámeny aspekty tohoto úsilí, které zahrnovaly aktivní testování demonstrační rakety pro vertikální přistávání v malých výškách a následující zkoušky Falconu 9, který od poloviny roku 2013 po splnění mise zkoušel úkony nutné k přistání prvního stupně. Pro tyto účely byly rakety vybaveny stejně jako testovací raketa a probíhaly zkoušky přistávání na mořskou hladinu. COO Gwynne Shotwell řekla na Singapurském fóru satelitního průmyslu v létě 2013: "Pokud toho dosáhneme (opakovatelně použitelné technologie), a my se snažíme, abychom to udělali správně, tak pokud se na to podíváme, tak starty . můžou být od pěti do sedmi milionů dolarů, což by dramaticky změnilo situaci."Musk v rozhovoru z roku 2011 uvedl, že doufá, že se mu podaří za deset až dvacet let dopravit lidi na povrch Marsu. V roce 2010 ho jeho výpočty přesvědčily, že kolonizace Marsu je možná. V červnu 2013 Musk použil název "Mars Colonial Transporter" (později také známý jako Interplanetary Transport System - Meziplanetární dopravní systém) a odkazoval na soukromé financování, které by zahrnovalo vývoj raketových motorů, a vesmírné lodě pro přepravu lidí na Mars a návrat na Zem. V březnu 2014 Gwynne Shotwell uvedla, že jakmile se uskuteční let s posádku v lodi Dragon 2 a let Falconu Heavy, tak se inženýrský tým SpaceX zaměří na vývoj technologií nutných pro let k Marsu. === Úspěchy === Nejdůležitější úspěchy SpaceX jsou: První soukromě financovaná raketa na kapalné palivo, která dosáhla oběžné dráhy (4. let Falconu 1 - Ratsat - 28. září 2008). První soukromě financovaná společnost, které se podařilo úspěšně vynést kosmickou loď na oběžnou dráhu a zase s ní přistát (2. let Falconu 9 - NASA COTS Demo 1 - 8. prosinec 2010). První soukromá společnost, která poslala svojí loď k Mezinárodní vesmírné stanici (3. let Falconu 9 - NASA COTS Demo 2+ - 22. květen 2012). První soukromá společnost, která vynesla satelit na geostacionární dráhu (7. let Falconu 9 - SES-8 - 3. prosinec 2013). První přistání prvního stupně orbitální rakety na pevnině (20. let Falconu 9 - Orbcomm OG2 let 2 - 22. prosinec 2015). První přistání prvního stupně na mořské plošině (23. let Falconu 9 - SpaceX CRS-8 - 8. duben 2016). První start a přistání již použitého prvního stupně orbitální rakety (32. let Falconu 9 - SES-10 - 30. březen 2017). První řízený sestup jedné poloviny aerodynamického krytu (32. let Falconu 9 - SES-10 - 30. březen 2017). Znovupoužití kosmické lodě, konkrétně Dragonu C106, na kterém byla při druhém letu většina systémů původních (35. let Falconu 9 - SpaceX CRS-11 - 3. červen 2017).V prosinci 2015 vypustila SpaceX modernizovanou verzi Falconu 9 ze základny na Mysu Canaveral. Při tomto celkově dvacátém letu se jako obvykle oddělil druhý stupeň od prvního a první stupeň provedl třemi motory zážeh, který ho poslal zpět nad pevninu, kde první stupeň úspěšně vertikálně přistál. Bylo to poprvé, kdy přistál první stupeň rakety mířící na oběžnou dráhu.SpaceX také začala používat od verze 1.1 FT velmi podchlazené palivo, díky čemuž narostla nosnost rakety. Po nehodě s družicí Amos-6 není jisté, zda bylo velmi podchlazené palivo u verze 1.1 FT používáno i nadále. Dříve se tato technika použila pouze u některých motorů, ale nikdy se nedostala do provozu. Neúspěšně se také používala na sovětské lunární raketě N1. === Nezdary === V březnu 2013 postihl loď Dragon problém s manévrovacími tryskami. Z důvodu zablokovaných palivových ventilů nebylo možné loď správně ovládat, technici ze SpaceX ale dokázali dálkově problém vyřešit, takže Dragon dorazil k Mezinárodní vesmírné stanici s jednodenním zpožděním. V červnu 2015 odstartovala raketa Falcon 9, na jejímž vrcholu byla usazená zásobovací loď Dragon CRS-7, která mířila k ISS. Všechna měření telemetrie byla nominální až do druhé minuty a devatenácté sekundy letu, kdy byla zaznamenána ztráta tlaku helia a u druhého stupně se objevil oblak páry. Po několika sekundách druhý stupeň explodoval. První stupeň pokračoval pár sekund v letu, načež se působením aerodynamických sil rozpadl. Loď Dragon rozpad rakety přežila a vysílala telemetrii až do svého nárazu o hladinu moře. Později se zjistilo, že by kapsle mohla přistát neporušená, kdyby byl řídící systém upraven tak, aby v případě nehody otevřel padáky. Za viníka nehody byla označena ocelová vzpěra, která držela tlakovou nádobu s héliem, ta se ale působením přetížení uvolnila. To způsobilo zvýšení tlaku v nádrži paliva a její rozpad jelikož ta je stavěná na nižší tlak. Vyšetřování prokázalo, že dodavatel vzpěry nedodržel předepsanou kvalitu výroby. Problém se řídícím systémem Dragonu vedl k jeho celé analýze a jeho přenastavení tak, aby loď přečkala podobné havárie. V září 2016 explodoval Falcon 9 během plnění paliva před obvyklým statickým zážehem před startem. Statický zážeh měl proběhnout s připojeným nákladem, telekomunikační družicí Amos-6 s hodnotou 200 milionů dolarů, která byla při výbuchu zničena. Elon Musk popsal tuto událost jako "nejtěžší a složité selhání" v historii SpaceX. Technici společnosti přezkoumávali téměř tři tisíce kanálů telemetrie a videozáznamů, které pokrývaly dobu 35 až 55 po objevení anomálie. Musk zveřejnil, že výbuch byl způsoben námrazou kapalného kyslíku, který se používá jako okysličovadlo. Kyslík se dostal do struktury uhlíkových kompozitních nádrží a způsobil jejich vznícení. Nehoda způsobila odstávku trvající čtyři měsíce, než v lednu 2017 začaly Falcony 9 znovu létat. === Vlastnictví a financování === V srpnu 2008 společnost SpaceX přijala investici od Founders Fund ve výši 20 milionů dolarů. Začátkem roku 2012 byly přibližně dvě třetiny společnosti vlastněny jeho zakladatelem a cena jeho 70 milionů akcií byla odhadnuta na 875 milionů. Celková hodnota SpaceX tak byla 1,3 miliardy dolarů. Po letu COTS 2+ v květnu 2012 se cena společnosti téměř zdvojnásobila na 2,4 miliardy dolarů. V lednu 2015 společnost SpaceX získala finanční injekci od společností Google a Fidelity ve výši jedné miliardy dolarů výměnou za 8,333% podíl a hodnota společnosti byla stanovena přibližně na 12 miliard dolarů. Společnosti Google a Fidelity se připojily k tehdejší investiční skupině Draper Fisher Jurvetson, Founders Fund, Valor Equity Partners a Capricorn.V prvních deseti letech provozu společnost hospodařila s jednou miliardou dolarů. Z toho soukromý kapitál tvořil asi 200 milionů dolarů, přičemž Musk vložil zhruba 100 milionů a jiní investoři také zhruba stejnou částku (fond zakladatelů - Draper Fisher Jurvetson, ...). Zbytek pocházel z průběžných plateb za dlouhodobé smlouvy o startech a vývoji. Do dubna 2012 NASA z této částky poskytla přibližně 400 až 500 milionů dolarů, přičemž většina z toho byla poskytnuta za smlouvy týkající se vynášení nákladu. Do května 2012 SpaceX uzavřela smlouvy na 40 startů a z každé této smlouvy získala zálohu, protože potřebný nosič je postaven ještě před startem. == Zařízení == === Ústředí a výrobní závod === Ústředí SpaceX se nachází u Los Angeles ve městě Hawthorne, v ulici Rocket Road. Velký třípodlažní objekt byl původně postavený Northrop Corporation pro stavbu letadel Boeing 747, SpaceX zde má své kanceláře, řídící středisko a výrobní závod. V této oblasti je jedna z největších koncentrací sídel, nebo poboček firem z oboru leteckého průmyslu, včetně Boeingu, Raytheonu, Jet Propulsion Laboratory (NASA), Lockheed Martin, BAE Systems, Northrop Grumman a dalších.SpaceX využívá vysoký stupeň vertikální integrace při výrobě svých raket a raketových motorů. SpaceX vyrábí veškeré své raketové motory, raketové stupně, kosmické lodě a veškerý software na jednom místě v Hawthornu, což je neobvyklé pro letecký průmysl. Nicméně SpaceX má více než 3000 dodavatelů, z toho třetina dodává výrobky skoro každý týden. === Testovací a poletová demontážní zařízení === SpaceX má dvě testovací zařízení pro rakety: Vývojové a testovací zařízení SpaceX v McGregoru, Texas a pronajaté testovací zařízení Spaceport America v Novém Mexiku, kde je možné provádět testy vertikálního vzletu a přistání. Všechny raketové motory SpaceX jsou testovány na raketových zkušebních stojanech. Testování letu zkušebních raket Grasshopper v1.0 a F9R Dev1 v nízké nadmořské výšce bylo provedeno v McGregoru. Testování ve vyšších výškách mělo probíhat na základně Spaceport America s testovací raketou F9R Dev2, tento plán ale nakonec nebyl uskutečněn. Kromě toho se v McGregoru provádí poletová demontáž kabin Dragon. Společnost zakoupila testovací zařízení v McGregoru od zaniklé Beal Aerospace, kde obnovila největší testovací stojan pro testování motorů Merlin. SpaceX provedla od zakoupení objektu řadu zlepšení a také rozšířila jeho velikost zakoupením několika kusů přilehlé zemědělské půdy. V roce 2011 společnost oznámila plány na vybudování půl akrové betonové plošiny pro provádění testů vertikálního vzletu a přistání. V roce 2012 plošinu vybudovala pro testování rakety Grasshopper.SpaceX staví všechny svoje raketové motory a rakety ve svém hlavním závodě v Hawthornu. Testovací zařízení v McGregoru je jedno ze sekundárních míst, kde společnost testuje každý nově vyrobený motor. === Odpalovací zařízení === SpaceX v současné době provozuje tři kosmodromy, konkrétně na Mysu Canaveral, Vandenbergově letecké základně a Kennedyho vesmírném středisku. Také aktuálně buduje nový, plně soukromý kosmodrom v Texasu. Testovací lety Falconu 1 probíhaly na kosmodromu Omelek Island. Rampu SLC-40 na Mysu Canaveral využívá Falcon 9 pro lety na LEO a geostacionární dráhu. V září 2016 došlo na rampě k výbuchu rakety Falcon 9. K nehodě došlo při testovacím tankování druhého stupně. Rampa byla silně poškozena a měla by být zprovozněna v létě 2017. Součástí kosmodromu je také bývalý Launch Complex 13, který byl přejmenovaný na Landing zone 1 a je využíván pro přistávání prvních stupňů. Rampu SLC-4E na Vandenbergově letecké základně využívá Falcon 9 pro lety na polární dráhu. Z této rampy by měl mít možnost startovat i Falcon Heavy, i když se v současné době o této možnosti už nemluví. Rampu LC-39A v Kennedyho vesmírném středisku nabídla NASA v roce 2013 pro komerční zájemce. SpaceX podepsala nájemní smlouvu 14. dubna 2014. Nájemní smlouva by měla platit dvacet let. SpaceX vybudovala u rampy nový hangár. Rampa byla plánována pro starty Falconu Heavy a lety s Crew Dragonem, u kterých se předpokládá potřeba delší přípravy na start. Po nehodě Falconu 9 v roce 2016 na rampě SLC-40 byla úprava rampy urychlena a první start Falconu 9 z této rampy proběhl 19. února 2017. V létě 2017 (po skončení oprav rampy SLC-40) bude rampa LC-39A dodatečně upravena pro starty Falconu Heavy a postupně by mělo být demontováno i obslužné rameno pro raketoplány. V srpnu 2014 SpaceX oznámila a zahájila stavbu plně komerčního kosmodromu na Boca Chica v Texasu. === Zařízení pro vývoj satelitů === V lednu SpaceX oznámila svůj vstup do podnikání v oblasti výroby satelitů. Továrna by měla být umístěna v Seattlu, státě Washington. Zpočátku zde bude zaměstnáno přibližně 60 inženýrů, v průběhu několika let by však počet zaměstnanců mohl vzrůst až na 1000. V červenci 2016 SpaceX získala dalších 740 čtverečních metrů v Irvine, CA, s cílem zaměřit se na satelitní komunikaci. === Oblastní kanceláře === SpaceX má oblastní kanceláře v Hustonu v Texasu, Chantilly ve Virginii, ve Washingtonu D.C. a otevřela kanceláře v oblasti Seattlu v roce 2014, kde nabírá inženýry a vývojáře softwaru. == Úspěchy == 28. října 2008 při 4. zkušebním letu společnost úspěšně vypustila kosmickou raketu Falcon 1 která umístila na oběžnou dráhu 165 kg těžkou družici. Společnost se tak stala historicky 1. soukromým subjektem, který z ryze privátních zdrojů vyvinul kapalinovou raketu a úspěšně s ní dosáhl oběžné dráhy Země. 4. června 2010 raketa Falcon 9 dopravila po startu z floridského mysu Canaveral maketu kosmické lodi Dragon na oběžnou dráhu ve výšce 250 km. 8. prosince 2010 byl uskutečněn první (bezpilotní) zkušební let kosmické lodi Dragon, když ji raketa Falcon 9 z téhož mysu dopravila na oběžnou dráhu (Dragon se od rakety Falcon 9 oddělila po 10 minutách), kde Dragon 3 hodiny manévrovala a nakonec se vrátila zpátky atmosférou a úspěšně přistála na hladině Tichého oceánu. 22. května 2012 byla z mysu Canaveral raketou Falcon 9 vynesena loď Dragon, aby se spojila s Mezinárodní vesmírná stanici (ISS), jejíž posádce nesla 521 kg nákladu jako zásoby potravin, oblečení a počítače. Je to první případ připojení soukromé vesmírné lodi k ISS, mluví se tak o nové éře dobývání vesmíru. 31. května 2012 skončila mise úspěchem. Modul Dragon přistál podle plánu v Tichém oceánu a dopravil ze stanice ISS na Zemi 660 kg nákladu. 7. října 2012 byla k ISS znovu raketou Falcon 9 vypuštěna kosmická loď Dragon s nákladem. 3. prosince 2013 s pomocí rakety Falcon dopravila na oběžnou dráhu Země ve výši 36 000 km telekomunikační satelit SES-8 patřící lucemburské společnosti SES. Cena za tuto službu je 55 milionů dolarů. 20. dubna 2014 se nákladní loď Dragon vynesená raketou Falcon 9 připojila k ISS s 2300 kg nákladu. Let byl uskutečněn po několika odkladech. Součástí letu byl test přistání prvního stupně nosné rakety na mořskou hladinu, stupeň přistál, zachránit se ho nepodařilo. 22. prosince 2015 úspěšně odstartovala modernizovaná verze Falconu 9 (1.2), která na oběžnou dráhu Země vynesla 11 satelitů. Součástí letu bylo přistání prvního stupně nosné rakety zpátky na pozemní plochu letiště. Let byl úspěšný a SpaceX se stala první společností, která dokázala vrátit první stupeň rakety na pevnou zem. 8. dubna 2016 úspěšně odstartovala v rámci mise CRS-8 loď Falcon 9 (1.2). První stupeň se po oddělení úspěšně vrátil na plovoucí plošinu Of Course I Still Love You v Atlantiku. Druhý stupeň, loď Dragon, poté úspěšně doletěl k vesmírné stanici ISS, ke které vynesl nafukovací modul BEAM. 14. ledna 2017 dopravila raketa Falcon 9 na oběžnou dráhu do výšky 780 km prvních 10 ze 72 plánovaných družic satelitní sítě IRIDIUM Next. Každý ze satelitů vážil 860 kilogramů. První stupeň rakety Falcon 9 navíc úspěšně přistál na plovoucí plošině a SpaceX ho tak může znovu použít. == Projekty ve vývoji == === Meziplanetární dopravní systém === SpaceX v září 2016 oznámila plány ohledně Meziplanetárního dopravního systému, který by měl umožnit lidskou misi na Mars a jeho kolonizaci. Projekt zahrnuje vývoj velké nosné rakety a vesmírné lodi. V současné době jsou známy informace o zkouškách motoru nového motoru Raptor a velké nádrži z uhlíkových vláken. === Satelitní internet === Už v roce 2015 SpaceX oznámila záměr vybudovat telekomunikační satelitní systém, který by měl šířit internetové připojení po celém světě. Řádově by se mělo jednat o několik tisíc satelitů. Jako první byly 22. února 2018 vypuštěny, jako sekundární náklad družice Paz, dva testovací satelity Microsat-2a a Microsat-2b, jinak znamé také jako Tintin A a Tintin B. == Odkazy == === Reference === === Související články === Dragon (kosmická loď) COTS Demo Flight 2 === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu SpaceX ve Wikimedia Commons Domovská stránka společnosti Informace o letu z 5. června 2010

DATETIME

DATETIME

008991

... obdržel hodnotu o 0,5 % nižší, než se dříve udávalo. To současně znamenalo změnu v jeho uvažovaném gravitačním vlivu. Novým výpočtům se pak Uran již na své oběžné dráze nijak nevymykal. Pluto tedy sice byl nalezen poměrně blízko místa, kde Lowell na základě údajných odchylek v dráze Uranu předpověděl pozici planety X, ovšem podle dnešních poznatků se jednalo jen o náhodu. V současné době se většina astronomů shoduje, že žádná planeta X, jak ji definoval Lowell, neexistuje. Oběžná doba Pluta je 248 pozemských let. Charakteristiky jeho oběžné dráhy jsou podstatně odlišné od oběžných drah planet, které jsou téměř kruhové a neoddalují se od roviny ekliptiky....

Která planeta má oběžnou dobu 248 pozemských let?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pluto_(trpasličí_planeta)

Oběžná doba Pluta je 248 pozemských let.

Pluto, oficiální označení (134340) Pluto, je největší a po Eris druhou nejhmotnější známou trpasličí planetou sluneční soustavy. Zároveň se jedná o deváté největší a desáté nejhmotnější známé těleso, které obíhá přímo okolo Slunce. Roku 1930 ho objevil americký astronom Clyde Tombaugh. Toto kosmické těleso astronomové původně řadili mezi planety, ovšem po změně definice pojmu "planeta", ke kterému došlo během 26. valného shromáždění Mezinárodní astronomické unie v Praze v roce 2006 byl zařazen mezi trpasličí planety a plutoidy. Pluto se, podobně jako i další objekty Kuiperova pásu, skládá především z kamenných materiálů a ledu. Jde o poměrně malé těleso, které má přibližně pětinu hmotnosti Měsíce a třetinu jeho objemu. Obíhá po vysoce výstřední a nakloněné dráze. Jeho vzdálenost od Slunce se pohybuje mezi 30 a 49 astronomickými jednotkami (AU) (tj. 4,4-7,4 miliard km). V pravidelných intervalech se tak ocitá blíže Slunci než poslední planeta sluneční soustavy - Neptun. V současné době (roku 2012) se nachází asi 32 AU od Slunce. Pluto bylo klasifikováno jako planeta sluneční soustavy od svého objevu až do roku 2006. Jeho status však byl zpochybňován již od konce 70. let 20. století, kdy byla objevena vzdálená planetka (2060) Chiron a kdy také astronomové přesněji poznali jeho malou hmotnost. Na přelomu tisíciletí bylo objeveno mnoho transneptunických objektů, zejména pak roku 2005 těleso rozptýleného disku Eris, které je asi o 27 % hmotnější než Pluto. Dne 24. srpna 2006 pak Mezinárodní astronomická unie (IAU) na svém astronomickém kongresu v Praze přijala novou definici planety, která Pluto z této společnosti vyloučila, a ustanovila nový typ těles, trpasličí planety, kam vedle Pluta zařadila též Eris a těleso hlavního pásu Ceres. Následně bylo Pluto také zapsáno do seznamu planetek, a to pod katalogovým číslem 134340. Přesto však někteří astronomové stále zastávají názor, že Pluto by mělo patřit mezi planety. Pluto má pět známých měsíců. Největší, Charon, byl objeven roku 1978, další dva, Nix a Hydra, následovaly až roku 2005. Další dva malé měsíce, Kerberos a Styx byly objeveny v letech 2011 a 2012. Protože hmotný střed soustavy Pluto – Charon leží mezi těmito tělesy a nikoliv pod povrchem jednoho z nich, hovoří se o nich někdy jako o binárním tělese. IAU však zatím nepřijala formální definici binární trpasličí planety, a proto je Charon oficiálně klasifikován jako satelit Pluta. Ve 40. letech 19. století analyzoval francouzský matematik Urbain Le Verrier nepravidelnosti v oběžné dráze Uranu a pomocí zákonů klasické mechaniky předpověděl pozici tehdy ještě neobjevené planety Neptun. Na konci 19. století však astronomové opět pozorovali drobné odchylky od Uranovy vypočítané dráhy, což znovu vedlo ke spekulacím, že musí být ve svém oběhu rušen ještě další, zatím neznámou planetou. Percival Lowell, americký astronom a bohatý obchodník, který roku 1894 založil Lowellovu observatoř ve Flagstaffu v Arizoně, začal roku 1906 pracovat na rozsáhlém projektu, jehož cílem bylo najít případnou devátou planetu, kterou nazýval "Planeta X". Roku 1909 už měli s dalším astronomem Williamem H. Pickeringem vytipováno na obloze několikero souřadnic, na nichž by se mohla nacházet. Hledání přesto nepřinášelo žádné výsledky. Lowell a jeho observatoř v něm přesto pokračovali až do jeho smrti roku 1916. Lowell nevěděl, že 19. března 1915 jeho observatoř pořídila dva matné snímky s Plutem, ovšem těleso na nich zůstalo nerozpoznáno. Navíc Lowell nebyl jediný, komu se něco takového nevědomky podařilo. Celkem je známo 16 předobjevových fotografií Pluta, přičemž nejstarší z nich byla pořízena na Yerkesově observatoři ve Williams Bay ve Wisconsinu, a to již 20. srpna 1909. Po Lowellově smrti následovala desetiletá právní bitva s jeho vdovou, Constance Lowellovou, která zpochybnila jeho poslední vůli, v níž observatoři odkázal 1 milión dolarů. Většina této částky však padla na soudní výlohy a hledání Planety X se tak znovu rozběhlo až roku 1929, kdy se ho ujal Clyde Tombaugh, kterého za tímto účelem pozval ředitel hvězdárny Vesto Melvin Slipher, jehož zaujaly Tombaughovy precizní astronomické náčrty. Tombaughovým úkolem bylo systematické fotografování noční oblohy. Každý snímek pořídil dvakrát v určitém časovém rozmezí. Následně se dvojice snímků porovnávaly, zda na nich nějaký objekt nezměnil svou pozici. Díky přístroji nazývaném blink komparátor mohl při prohlížení fotografických desek rychle přecházet tam a zpět, čímž se u objektů, jež změnily svou pozici, vyvolávala iluze jejich pohybu. 18. února 1930, téměř po roce hledání, nakonec Tombaugh nalezl pohybující se těleso na deskách pořízených 23. a 29. ledna toho roku. Jedna méně kvalitní fotografie byla pořízena také 21. ledna. Poté, co se objev potvrdil ještě i na dalších snímcích, zaslala o něm 13. března 1930 hvězdárna zprávu do Harvard College Observatory. Objev Pluta měl obrovský ohlas po celém světě. Lowellova observatoř, která měla právo těleso pojmenovat, obdržela z celého světa nesčetně návrhů, zahrnujících mj. jména jako Odin, Persephone, Erebos, Atlas či Prometheus. Constance Lowellová navrhovala Zeus, a později Percival po svém manželovi a dokonce Constance po sobě. Všechny tyto návrhy byly zamítnuty, a astronomové Lowellovy observatoře nakonec volili hlasováním z užšího okruhu pouhých tří návrhů: Minerva, římská bohyně moudrosti, Cronus, anglický přepis jména jednoho z Titánů, a Pluto, římský bůh podsvětí. První uvedené jméno však již patřilo planetce (93) Minerva. V hlasování nakonec astronomové jednomyslně vybrali Pluta, jehož jméno navrhla jedenáctiletá školačka Venetie Burneyová z Oxfordu. Oficiálně byl objekt pojmenován 24. března 1930. Veřejnosti byl nový název oznámen 1. května 1930. Určitou roli při výběru jména sehrál také fakt, že jeho počáteční dvě písmena jsou současně iniciálami Percivala Lowella. Rovněž astronomický symbol Pluta () byl vytvořen složením písmen P a L. Symbol užívaný astrology je však odlišný () a podobá se symbolu Neptunu (); nejviditelnějším rozdílem je kroužek místo prostředního hrotu trojzubce. Jméno se mezi veřejností brzy vžilo. Ještě téhož roku Walt Disney představil kresleného psa Pluta, společníka Mickey Mouse. O dva roky později pak Glenn T. Seaborg pojmenoval nově objevený chemický prvek plutonium (podobně jako již předtím byly jiné prvky pojmenovány po nově objevených planetách, a sice uran a neptunium). V českém jazyce se název Pluto užívá v mužském rodě neživotném i v rodě středním. Varianta mužského rodu vyplývá z faktu, že název tělesa je odvozen od mužského jména zmíněného boha podsvětí. Slovník spisovné češtiny i Pravidla českého pravopisu v pravopisném slovníku uvádějí mužský rod a akademické vydání Pravidel českého pravopisu uvádí obě varianty. Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český AV ČR uvádí rod mužský a připouští i rod střední s poznámkou, že tento je v úzu častý zčásti vlivem koncovky "-o" a zčásti proto, že se ztrácí povědomí o původu názvu. Myšlenka, že Pluto je hledanou planetou X, začala získávat trhliny hned po jeho objevu. Pluto měl totiž velmi malou jasnost a také i v poměrně velkém dalekohledu se stále jevil jen jako bod. Odhady jeho hmotnosti byly v průběhu 20. století několikrát významně opraveny, přesněji však mohla být stanovena teprve až po objevu jeho měsíce Charona, kdy astronomové s pomocí 3. Keplerova zákona dospěli k hodnotě 0,2 % hmotnosti Země. Taková hmotnost byla příliš nízká na to, aby mohla vysvětlit pozorované odchylky v oběžné dráze Uranu. Následovaly tedy další pokusy nalézt planetu X (které se začalo říkat též "Transpluto"), která by je mohla způsobovat, ovšem bez úspěchu. Roku 1992 pak americký astronom E. Myles Standish s využitím údajů získaných během průletu sondy Voyager 2 kolem Neptunu přepočítal hmotnost této obří planety a obdržel hodnotu o 0,5 % nižší, než se dříve udávalo. To současně znamenalo změnu v jeho uvažovaném gravitačním vlivu. Novým výpočtům se pak Uran již na své oběžné dráze nijak nevymykal. Pluto tedy sice byl nalezen poměrně blízko místa, kde Lowell na základě údajných odchylek v dráze Uranu předpověděl pozici planety X, ovšem podle dnešních poznatků se jednalo jen o náhodu. V současné době se většina astronomů shoduje, že žádná planeta X, jak ji definoval Lowell, neexistuje. Oběžná doba Pluta je 248 pozemských let. Charakteristiky jeho oběžné dráhy jsou podstatně odlišné od oběžných drah planet, které jsou téměř kruhové a neoddalují se od roviny ekliptiky. Pluto na rozdíl od nich obíhá po velmi výstřední a velmi nakloněné dráze, svírající s ekliptikou úhel větší než 17°. V důsledku této výstřednosti se také v malém úseku své dráhy nachází blíže Slunci, než Neptun. Naposledy tato situace nastala v období od 7. února 1979 do 11. února 1999, přičemž perihéliem prošel 5. srpna 1989. Z dlouhodobého hlediska je oběžná dráha Pluta chaotická. Jeho pozice může být relativně spolehlivě vypočtena na několik milionů let dopředu (i do minulosti), ovšem po uplynutí 10 až 20 miliónů let se již všechny předpoklady stávají spekulativními. V důsledku své malé hmotnosti je totiž Pluto citlivý i na poměrně malé vlivy, které mohou jeho dráhu narušovat. To neznamená, že by se nepředvídatelně měnila jeho dráha, kterou naopak především dráhová rezonance s Neptunem činí velmi stabilní a bezpečnou před srážkami s planetami či před vymrštěním pryč z oblasti. Znamená to však, že nelze dopředu určit jeho pozici na této dráze. Přestože oběžná dráha Pluta při pohledu shora zdánlivě protíná dráhu Neptunu, ve skutečnosti jejich uspořádání neumožňuje, aby se spolu tato tělesa někdy srazila nebo i jen k sobě přiblížila. Jedním z důvodů je, že obě oběžné dráhy se ve skutečnosti nekříží. Při pohledu shora se sice zdá, že v okamžiku, kdy je Pluto nejblíže Slunci, je současně také blízko dráhy Neptunu, ve skutečnosti se však vyskytuje vysoko nad ní, dokonce nejvýše, jak je možné. V tomto místě se Pluto pohybuje ve vzdálenosti 8 astronomických jednotek nad dráhou Neptunu, takže ke kolizi v žádném případě nemůže dojít. Vzestupný a sestupný uzel dráhy Pluta, tj. body, kde dráha protíná ekliptiku, zase s Neptunem svírají úhel větší než 21°. Samotná tato fakta by však k ochraně Pluta nestačila. Plynní obři (zejména Neptun) mohou svou gravitací jeho dráhu narušovat, takže se některé její charakteristiky (např. precese) mohou v průběhů miliónů let změnit natolik, že by nakonec ke srážce dojít mohlo. Fungují zde však ještě i další mechanismy. Nejvýznamnější z nich je, že Pluto se nachází v dráhové rezonanci s Neptunem 3:2, což znamená, že na každé tři oběhy Neptunu kolem Slunce připadnou dva oběhy Pluta a poté se planety opět dostanou do stejné pozice. Tento cyklus trvá asi 500 let. Tělesa jsou přitom uspořádána tak, že v době, kdy se Pluto poprvé v cyklu dostane do blízkosti svého perihélia, nachází se Neptun více než 50° za ním. Než Pluto dokončí další oběh, má už Neptun za sebou jeden a půl svého oběhu, takže při druhém průchodu Pluta svým perihéliem je Neptun zase o přibližně stejnou vzdálenost napřed. Pluto a Neptun se tak navzájem nemohou přiblížit na vzdálenosti menší než 17 astronomických jednotek. Pluto se dokonce občas přiblíží více Uranu (11 AU) než Neptunu. Rezonance 3:2 je velmi stabilní a přetrvává již mnoho miliónů let. Díky ní by se Pluto nemohlo s Neptunem nikdy srazit, ani kdyby jeho dráha nebyla tolik nakloněná. Kromě rezonance 3:2 hrají při udržování stability oběžné dráhy Pluta svou roli ještě i jiné vlivy, které jsou důsledkem dvou dalších mechanismů. Tzv. argument šířky perihélia Pluta, tj. úhel mezi bodem, kde kříží rovinu ekliptiky, a bodem, v němž je nejblíže Slunci (perihéliem), se pohybuje kolem hodnoty 90°. To znamená, že když je Pluto v perihéliu, nachází se současně nejvýše nad rovinou ekliptiky, což mu brání v setkáních s Neptunem. Tento fakt je přímým důsledkem tzv. Kozaiova mechanismu, jehož vlivem je výstřednost dráhy menšího tělesa (zde Pluta) úzce spojena s jejím sklonem vůči dráze většího tělesa, jež na ně gravitačně působí (Neptunu). V případě Pluta tento mechanismus způsobuje, že jeho argument šířky perihélia se pohybuje v rozmezí ±38°, takže úhel mezi perihéliem Pluta a oběžnou dráhou Neptunu je vždy větší než 52°. K největšímu úhlovému přiblížení dochází vždy jednou za 10 000 let. Další vliv má fakt, že tzv. délky vzestupných uzlů těchto dvou těles (tj. bodů, kde jejich dráha protíná rovinu ekliptiky) jsou téměř v rezonanci s výše uvedeným pohybem perihélia. V případě, že obě délky jsou stejné, tzn. že by bylo možné oba uzly a Slunce spojit rovnou čárou, činí argument šířky perihélia Pluta 90° a Pluto se přibližuje Slunci v nejvyšším možném bodě nad dráhou Neptunu. Jinými slovy, když Pluto protíná rovinu oběžné dráhy Neptunu, nachází se vždy v největší vzdálenosti za touto planetou. Tento jev bývá označován jako superrezonance 1:1. Oblast sluneční soustavy, kde se těleso může do takové rezonance s Neptunem dostat, je velmi úzká, a proto je zřejmě ze zmíněných vlivů, které udržují dráhu Pluta stabilní, nejslabší. Také se zdá, že nejde jen o klasický problém tří těles, ale že svou roli zde hraje i vliv dalších plynných obrů, zejména Jupiteru. Problém oscilace perihélia Pluta lze nejlépe pochopit při polárním pohledu na oběžné dráhy těchto těles, např. z místa, odkud planety vidíme obíhat proti směru hodinových ručiček. Poté, co Pluto projde svým vzestupným uzlem (jedním z bodů, kde protíná ekliptiku), přibližuje se zezadu k Neptunu. Neptun na něj na svůj úkor gravitačně působí, což Pluto nepatrně postrčí na větší dráhu, kde podle 3. Keplerova zákona obíhá o trošku pomaleji. To postupně způsobuje změnu jeho perihélia a délek vzestupných uzlů (a v menší míře se podobné změny dějí též u Neptunu). Po mnoha opakováních je nakonec Pluto natolik zpomalen a Neptun urychlen, že naopak Neptun začne dohánět Pluto na opačné straně své oběžné dráhy (poblíž opačného uzlu). Tentokrát zase Pluto postupně nabírá na rychlosti a Neptun se zpomaluje, dokud se v blízkosti původního uzlu role znovu neotočí. Jedna perioda tohoto cyklu trvá asi 20 000 let. Vzhledem k hvězdám se Pluto otočí vždy jednou za 153,29 hodiny a vzhledem ke Slunci jednou za 153,28 hodiny, takže jeden tamní den je roven přibližně 6,39 dne pozemského. Osu rotace má podobně jako planeta Uran vůči své dráze extrémně nakloněnou, a to v úhlu asi 120°, jakoby ležel na boku, snad v důsledku dávné srážky s jiným tělesem. Pluto dokonce rotuje opačným směrem, než je u těles sluneční soustavy obvyklé (což se označuje jako tzv. retrográdní rotace). Vzhledem k tomuto sklonu na jeho povrchu nastávají také velmi výrazné sezónní změny. V době slunovratů bývá jedna čtvrtina jeho povrchu vystavena stálému slunečnímu svitu a jedna čtvrtina je ve stálém stínu. Detailní průzkum Pluta je kvůli jeho velké vzdálenosti od Země mimořádně obtížný. Mnoho z jeho charakteristik proto budou moci astronomové upřesnit po zpracování dat sondy New Horizons, která okolo Pluta prolétla 14. července 2015. Průměrná zdánlivá jasnost Pluta se pohybuje kolem 15,1, i když v perihéliu může zjasnit až na hodnotu 13,65. K jeho pozorování je tedy nutný dalekohled s průměrem zrcadla alespoň 20 cm. I v poměrně velkých dalekohledech se však stále jeví (podobně jako hvězdy) jako bod, a nelze tedy rozlišit jeho disk. Důvodem je jeho velmi malý úhlový průměr, který se pohybuje mezi 0,06 a 0,11 úhlové vteřiny. První pokusy o zobrazení povrchu Pluta, provedené na konci 80. let 20. století, byly založeny na pečlivých pozorováních přechodů jeho největšího měsíce, Charonu, přes jeho disk. Během pozorování se měřily změny v celkové jasnosti binárního tělesa Pluto-Charon. Pokud Charon zakryl jasnější část povrchu Pluta, byla i změna jejich celkové jasnosti zřetelnější, než když zakryl tmavější část. Výsledkem pak byla počítačově zpracovaná mapa jasnějších a tmavších oblastí. Touto metodou bylo také možné sledovat změny jasnosti povrchu Pluta v průběhu času. Současné mapy byly vytvořeny složením snímků z Hubblova vesmírného dalekohledu (HST), které mají největší v současné době dostupné rozlišení, a ukazují tak znatelně více podrobností. Díky nim lze rozeznat povrchové odlišnosti o průměru několika stovek kilometrů, jako jsou polární oblasti či velké světlé skvrny. Protože žádná z obou kamer, jež HST využíval při pořizování snímků, již není v provozu, zůstaly tyto mapy nejpodrobnějšími studiemi jeho povrchu až do roku 2015, kdy kolem Pluta proletěla vesmírná sonda New Horizons. Snímky HST spolu s pozorovanou světelnou křivkou Pluta a také periodickými změnami v jeho infračerveném spektru odhalují, že jeho povrch je velmi rozmanitý, co se týče jasnosti i barvy. Zdá se dokonce, že povrch Pluta oplývá tolika kontrasty, jako málokteré jiné těleso sluneční soustavy; srovnatelný v tomto ohledu by mohl být například měsíc Saturnu Iapetus. Barvy přechází z uhlově černé, přes tmavě oranžovou až do bílé. Americký astronom Marc Buie, jenž se zabýval podrobnou analýzou povrchu Pluta, ho popsal jako mnohem méně červený než povrch Marsu, blížící se spíše odstínům měsíce Io, ovšem s větší příměsí oranžové. Z porovnání složených snímků pořízených roku 1994 se snímky z let 2002-2003 vyplynulo, že povrch Pluta se mezi těmito obdobími výrazně změnil: severní polární oblast zjasnila a jižní polokoule ztmavla. Mezi lety 2000 a 2002 Pluto také znatelně zčervenal. Tyto rychlé změny zřejmě souvisí se sezónní sublimací některých chemických prvků na povrchu do atmosféry, kterýžto efekt je významně posilován extrémním sklonem rotace a vysokou výstředností oběžné dráhy. Spektroskopická analýza povrchu Pluta odhalila, že z 98 % sestává z dusíkového ledu, v němž lze nalézt stopy methanu a oxidu uhelnatého. Ta část povrchu, která je přivrácená k měsíci Charonu, obsahuje více methanového ledu, zatímco část odvrácená více dusíku a oxidu uhelnatého. Roku 2011 pak Hubblův vesmírný teleskop pomocí přístroje Cosmic Origins Spectrograph odhalil, že na povrchu se musí nacházet nějaká látka, která silně absorbuje ultrafialové záření. V úvahu připadají především složité molekuly uhlovodíků či nitrilů, jež by mohly vznikat interakcí slunečního záření se zmrzlým methanem, oxidem uhelnatým a dusíkem. Je možné, že právě tyto molekuly dávají Plutu jeho mírně načervenalý odstín. S ohledem na očekávané mapování povrchu Pluta sondou New Horizons v červenci roku 2015 Mezinárodní astronomická unie rozhodla, že nové názvy povrchových útvarů této trpasličí planety budou čerpány ze tří oblastí: podle průzkumníků, vesmírných misí, kosmických lodí, vědců a techniků .; podle fiktivních průzkumníků a cestovatelů, míst jejich původu a cílů cest, jejich dopravních prostředků (korábů, vesmírných lodí atp.) a také podle spisovatelů a umělců; podle podsvětních říší a míst v podsvětí (dle představ v různých světových kulturách), cestovatelů podsvětím a tvorům žijících v podsvětí. Mezinárodní astronomická unie také ve spolupráci s týmem New Horizons vyzvala širokou veřejnost, aby navrhovala vhodná pojmenování a následně o nich hlasovala. Na základě pozorování Pluta pomocí HST astronomové usuzují, že jeho průměrná hustota se pohybuje mezi 1,8 a 2,1 g/cm3, z čehož vyplývá, že hmotnost by tělesu mohly přibližně z 50-70 procent dodávat kamenné materiály a ze 30-50 procent led. Lze předpokládat, že vlivem rozpadu radioaktivních prvků obsažených v materiálech tvořících těleso se led zahřívá dost na to, aby se od těchto materiálů oddělil, takže Pluto pravděpodobně má diferencovanou vnitřní strukturu. V takovém případě by se kamenné materiály shromažďovaly v hutnějším jádře, které by obklopoval ledový plášť. Průměr jádra by měl být kolem 1700 km, tj. 70 % průměru Pluta. Je možné, že zahřívání stále ještě pokračuje, a vytváří tak na rozhraní mezi jádrem a pláštěm podpovrchový oceán z tekuté vody. Odhaduje se, že jeho tloušťka by mohla činit 100-180 km. Pracovníci Institutu pro výzkum planet Německého střediska pro letectví a kosmonautiku vypočítali, že Pluto má podobný poměr hustoty vůči svému průměru jako Neptunův měsíc Triton, tj. někde na pomezí mezi středně velkými ledovými satelity Uranu a kamennými satelity, jako je Jupiterův měsíc Europa. Pluto má hmotnost 1,3×1022 kg, tj. asi 0,2 procenta hmotnosti Země, a jeho průměr byl dříve odhadnut na 2 306 ±20 km, což je přibližně 66 % průměru Měsíce. Ovšem při průletu sondy New Horizons v červenci roku 2015 byla stanovena velikost na 2 370 ± 20 km a je tak momentálně největší známou trpasličí planetou. Původně se astronomové snažili vypočítat hmotnost Pluta na základě jeho domnělého vlivu na oběžné dráhy Neptunu a Uranu, a roku 1955 dospěli k závěru, že je přibližně stejně hmotný, jako Země. Další výpočty, provedené roku 1971 tuto předpokládanou hmotnost snížily zhruba na úroveň Marsu. Roku 1976 astronomové Dale Cruikshank, Carl Pilcher a David Morrison z Havajské university vzali v úvahu přítomnost methanového ledu na jeho povrchu, což znamenalo, že Pluto je vzhledem ke svému rozměru velmi jasný. Poprvé tak odhadli jeho albedo a na jeho základě usoudili, že hmotnost Pluta nemůže přesahovat 1 procento hmotnosti Země. Albedo Pluta je 1,3 až 2krát větší než albedo Země. Objev měsíce Charona roku 1978 umožnil výpočet hmotnosti tohoto binárního systému s využitím třetího Keplerova zákona. Poté, co byla změřena gravitace Charona, mohla být určena i skutečná hmotnost Pluta. Díky pozorování vzájemných zákrytů Pluta a Charona mohli vědci také přesněji stanovit rozměry Pluta, a pokroky v adaptivní optice zase umožnily lepší poznání jeho tvaru. Pluto je se svou hmotností dosahující 0,2 hmotnosti Měsíce mnohem méně hmotný než terestrické planety sluneční soustavy. Tuto hmotnost dokonce převyšuje i sedm měsíců (Ganymed, Titan, Callisto, Io, pozemský Měsíc, Europa a Triton), a možná také trpasličí planeta Eris, objevená roku 2005. Průměr Pluta (odhadovaný na více než 2300 km) rovněž nedosahuje průměru planet, ale je více než dvojnásobný oproti největšímu tělesu hlavního pásu planetek, trpasličí planetě Ceres. S ohledem na chybu, jíž jsou odhady velikosti zatíženy, není možné zatím s jistotou říci, zda má větší či menší průměr než Eris. Přesné určení jeho velikosti komplikuje uhlovodíkový opar, který těleso obklopuje. Atmosféra Pluta je tvořena tenkou dusíkovou slupkou, obsahující malá množství methanu a oxidu uhelnatého. Tyto tři prvky se do atmosféry uvolňují ze zmrzlého povrchu. Atmosférický obal je přibližně 60 km silný. Těsně nad povrchem se atmosférický tlak pohybuje v rozmezí od 6,5 do 24 mikrobarů. Předpokládá se, že výrazný vliv na atmosféru má protáhlá oběžná dráha Pluta: čím více se vzdaluje od Slunce, tím více se plyny z atmosféry ukládají zmrzlé na povrchu. Když se Pluto naopak Slunci přibližuje, teplota pevného povrchu mírně stoupá, a zmrzlý materiál znovu sublimuje. Tato sublimace má (podobně jako odpařování) na povrch ochlazující účinek; lze tedy hovořit o naprostém opaku skleníkového efektu, který známe ze Země. Pomocí submilimetrového radioteleskopu SMA na observatoři Mauna Kea na Havaji se astronomům podařilo změřit, že povrchová teplota Pluta činí 43 Kelvinů (tj. - °C), což je o 10 Kelvinů méně, než činily předpovědi, které s tímto efektem nepočítaly. Methan, který je zase silným skleníkovým plynem, vytváří v atmosféře Pluta teplotní inverzi (s rostoucí výškou stoupá i teplota), takže ve výšce 10 km nad povrchem jsou teploty o 36 stupňů vyšší než těsně nad ním a v horních vrstvách atmosféry dosahují dokonce výšky kolem 100 K (-173 °C). V nižších vrstvách atmosféry se koncentruje více methanu než v horních. Přestože je zde methan po dusíku druhým nejběžnějším plynem, jeho celkové množství se pohybuje jen kolem 0,5 %. První známky existence atmosféry na Plutu byly poprvé zachyceny roku 1985 astronomy z Wiseovy observatoře v Izraeli. Když pozorovali, jak Pluto zakrývá jednu hvězdu, všimli si, že hvězda postupně zhasíná, místo aby prudce zmizela. Podle míry zeslabení svitu hvězdy prosvěcující atmosféru Pluta určili hodnotu atmosférického tlaku na 0,15 Pascalů, tj. zhruba 700 000krát menší, než je tlak atmosféry pozemské. Závěry potvrdila a posílila další pozorování podobného zákrytu roku 1988, která se někdy považují za první průkazný důkaz existence atmosféry na tomto tělese. Další zákryt pozorovaly a analyzovaly roku 2002 týmy pod vedením Bruna Sicardyho z Pařížské observatoře, Jamese L. Elliota z Massachusettského technologického institutu a Jaye Pasachoffa z Williams College. Přestože Pluto byl dále od Slunce než roku 1988, a měl tedy být chladnější a obklopený slabší atmosférou, dospěli k překvapivému odhadu tlaku 0,3 Pascalům, tj. dvojnásobku oproti předchozím pozorováním. Vysvětlením by mohlo být, že roku 1987 se poprvé po 120 letech dostal ze stínu severní pól Pluta, takže vysublimoval dusík z polární čepičky. Bude trvat desítky let, než přebytečný dusík zase zkondenzuje a usadí se ve zmrzlém stavu tentokrát na jižním pólu, jehož polární čepice se v trvalém stínu nachází nyní. Naměřené malé nepravidelnosti v atmosférickém tlaku jsou zřejmě důkazem toho, že na Plutu vane vítr. V říjnu 2006 Dale Cruikshank et al. z Ames Research Center americké NASA odhalili spektroskopickou analýzou na povrchu Pluta ethan. Jeho vznik lze vysvětlit fotolýzou či radiolýzou (tj. chemickou reakcí za působení světla či ionizujícího záření) methanu. V roce 2015 bylo zjištěno pomocí přístrojů meziplanetární sondy New Horizons, že tato planetka zažívá klimatickou změnu, z astronomického hlediska také velká část povrchu Pluta leží v tropické oblasti. Podrobnější informace naleznete v článku Měsíce Pluta. Pluto má pět známých přirozených satelitů. První z nich, Charon, byl objeven americkým astronomem Jamesem Christym roku 1978. Další čtyři měsíčky objevil tzv. HST Pluto Companion Search Team, tj. skupina americké NASA pátrající po neznámých průvodcích Pluta na snímcích Hubblova vesmírného dalekohledu. Těmito měsíci jsou Nix a Hydra, objeveny roku 2005, Kerberos, objeven roku 2011, a Styx, objeven roku 2012. Satelity obíhají Pluto v neobvyklé blízkosti, v porovnání s jinými systémy. Teoreticky se satelity kolem Pluta mohou vyskytovat až do vzdálenosti 53 % poloměru tzv. Hillovy sféry (stabilní zóna gravitačního vlivu tělesa). Například Neptunův měsíc Psamathe obíhá svou mateřskou planetu ve vzdálenosti 40 % poloměru její Hillovy sféry. Všechny známé satelity Pluta však obíhají ve vzdálenostech do 3 % této zóny. Zdá se tedy, že jde o velmi kompaktní systém, ačkoliv zatím ještě nelze vyloučit objevy dalších těles nebo i malých prstenců. Podrobnější informace naleznete v článku Charon (měsíc). Soustava Pluto-Charon je pozoruhodná zejména tím, že její hmotný střed (barycentrum) neleží uvnitř žádného z jejích těles. Jde o druhý největší binární systém ve sluneční soustavě (po systému Slunce-Jupiter). Současně má Charon také vzhledem k Plutu poměrně velké rozměry. Někteří astronomové proto soustavu nazývají trpasličí dvojplanetou (analogicky k dvojplanetkám). Systém je také neobvyklý tím, že obě tělesa mají vůči sobě navzájem vázanou rotaci, tzn. že jejich doba rotace se rovná oběžné době kolem jejich barycentra. V důsledku toho jsou obě tělesa k sobě neustále přivrácena stejnou stranou a při pohledu z jakéhokoliv místa na jejich povrchu se to druhé nachází na obloze ve stále stejné pozici, případně (na odvrácené straně) na ní není vidět nikdy. Protože osa rotace Pluta je vůči rovině ekliptiky extrémně nakloněná, takže Pluto z jejího pohledu vypadá, jakoby se otáčelo "na boku", platí nutně totéž také pro celou binární soustavu. Povrch Charonu zatím není příliš podrobně prozkoumán. Roku 2007 na něm astronomové z Gemini Observatory odhalili skvrny tvořené hydráty amoniaku a krystaly vodního ledu. To by mohlo svědčit o přítomnosti tzv. ledových gejzírů, dopravujících na povrch tekutou vodu, která by následně zamrzala v podobě ledových krystalů. Podrobnější informace naleznete v článcích Hydra (měsíc) a Nix (měsíc). Další dva měsíce zachytili astronomové pomocí Hubblova vesmírného teleskopu až 15. května 2005. Pluto se tak stal prvním známým tělesem Kuiperova pásu s více než jedním měsícem. Satelit obíhající Pluto po vzdálenější dráze (původně označený jako S/2005 P 1) byl později pojmenován Hydra a měsíc nacházející se blíže mateřskému tělesu (původně označený jako S/2005 P 2) dostal jméno Nix. Oba malé měsíce obíhají Pluto ve dvoj- až trojnásobně větší vzdálenosti než Charon: dráha Nix je od barycentra soustavy vzdálená 48 700 kilometrů a Hydry 64 800 kilometrů. Pohybují se po téměř kruhových prográdních dráhách ležících prakticky ve stejné rovině, jako oběžná dráha Charonu. Tyto dráhy leží velmi blízko dráhové rezonanci 4:1 (v případě Nix) a 6:1 (v případě Hydry) s Charonem. Fyzikální vlastnosti těchto měsíců zatím nebyly zcela spolehlivě určeny. Hydra se někdy jeví být jasnější než Nix, což může znamenat, že je buď větší, nebo že některé části jejího povrchu odrážejí více světla. Dosavadní odhady jejich rozměrů závisí právě na míře této odrazivosti (albedu). Pokud je podobné, jako mají komety (4 %), pak by Hydra měla průměr 167 ± 10 km a Nix 137 ± 11 km. Pokud by bylo podobné Charonu (35 %), pak by tyto rozměry byly 61 ± 4 km a 46 ± 4 km. Je-li jejich hustota podobná hustotě Pluta nebo menší, nepřesahují jejich individuální hmotnosti 0,0005násobek hmotnosti celé Plutonovy soustavy. Objev dvou malých měsíců vyvolal spekulace, že by Pluto mohl mít také proměnlivý systém prstenců. Dopady malých těles mohou vyvrhnout dostatek materiálu, z něhož by se zformovaly. Dosavadní pozorování Hubblovým vesmírným dalekohledem však zatím nic takového nenaznačují. Pokud by takový systém existoval, musel by být podobně slabý, jako prstence Jupiteru, anebo velmi stísněný, nepřesahující šířku 1000 km. Studie zveřejněná roku 2006 dospěla k závěru, že pozorování Hubblovým dalekohledem prakticky vylučují, že by ještě kolem Pluta mohly být nalezeny nějaké měsíce velkých rozměrů. Podle studie panuje 90% jistota, že při uvažovaném albedu 4 % se ve vzdálenosti přesahující 5 úhlových vteřin od Pluta již nenachází žádné těleso s průměrem větším než 29 km. Pokud by se uvažovalo albedo 38 %, byla by horní mez průměru případného nového měsíce dokonce jen 9 km. O něco rozměrnější tělesa by se však mohla ukrývat na dráhách blíže Plutu, kde pozorování ztěžuje jeho záře. Přesto byly nalezeny další satelity, jejichž velikost však zatím nebyla spolehlivě určena. Podrobnější informace naleznete v článcích Kerberos (měsíc) a Styx (měsíc). Čtvrtý měsíc Pluta, Kerberos, objevil tým amerických astronomů v čele s Markem Showalterem z Institutu SETI. Objev satelitu, který nalezli na snímcích Hubblova vesmírného teleskopu, když pátrali po případných prstencích Pluta, byl oznámen 20. července 2011. Průměr tělesa, nacházejícího se mezi oběžnými dráhami Nix a Hydry, se odhaduje na 13 až 34 km a poloměr dráhy na 59 000 km. Kerberos je desetkrát méně jasný než měsíc Nix, takže pro jeho zachycení na fotografiích byla nutná osmiminutová expozice. Stejný tým objevil také zatím poslední Plutův měsíc, Styx. Objev oznámila NASA 11. července 2012. Usuzuje se, že satelit je nepravidelného tvaru, s průměrem 10 až 25 km a poloměrem dráhy přibližně 46 000 km. Související informace naleznete také v článcích Kuiperův pás a Model z Nice. Původ Pluta astronomy dlouho mátl. Jedna hypotéza předpokládala, že se jedná o bývalý měsíc Neptunu, který z oběžné dráhy kolem této planety vymrštil její největší současný měsíc Triton. Tahle myšlenka se však neujala, neboť Pluto se na své dráze kolem Slunce Neptunu nikdy nepřibližuje. Skutečné místo Pluta mezi tělesy sluneční soustavy začalo být jasnější po roce 1992, kdy astronomové postupně nalézali další malá transneptunická tělesa, která se Plutu podobala nejenom svou oběžnou dráhou, ale také rozměry a složením. Astronomové proto dospěli k závěru, že Pluto je jen největším členem tzv. Kuiperova pásu, poměrně stabilního prstence sestávajícího z těles obíhajících Slunce ve vzdálenosti 30 až 50 astronomických jednotek. Podobně jako jiná tělesa Kuiperova pásu, i Pluto má některé vlastnosti společné s kometami, jež rovněž pocházejí z oblastí ležícími za oběžnou dráhou Neptunu. Pokud by se Pluto nacházel ve stejné vzdálenosti od Slunce jako Země, vyvinul by se u něj typický kometární ohon. Ačkoliv Pluto je největším známým současným tělesem Kuiperova pásu, nebylo tomu tak zřejmě vždy. Např. Neptunův měsíc Triton, který je o něco větší než Pluto, má natolik podobné geologické i atmosférické složení, že to astronomy vede k domněnce, že se jedná o bývalé těleso Kuiperova pásu, které později Neptun na své oběžné dráze zachytil. Rovněž Eris, dnes objekt rozptýleného disku, může pocházet ze stejné populace těles. Některá velká tělesa Kuiperova pásu včetně Pluta obíhají kolem Slunce v dráhové rezonanci 3:2 s Neptunem. Pluto jako jejich největší představitel jim také dal název - plutina. Pluto je zřejmě, podobně jako i ostatní tělesa Kuiperova pásu, jednou z planetesimál, které ve sluneční soustavě ještě zbyly z dob, kdy se tato soustava teprve utvářela v protoplanetárním disku, a které navzájem nesplynuly v plnohodnotné planety. Většina astronomů se shoduje, že jeho současná pozice je výsledkem relativně náhlé migrace Neptunu v raných dobách vývoje sluneční soustavy. Během svého postupu z vnitřnější oblasti soustavy směrem ven se Neptun dostával do blízkosti objektů v předchůdci dnešního Kuiperova pásu. Jeden z nich zřejmě zachytil na své oběžné dráze (Triton), jiné uzamkl v dráhových rezonancích a další vymetl na chaotické dráhy. Tento scénář vyplynul z počítačového modelu, sestaveného roku 2004 astronomy francouzské Observatoire de la Côte d'Azur, známém jako model z Nice. Je tedy možné, že Pluto původně obíhal po téměř kruhové dráze ve vzdálenosti kolem 33 astronomických jednotek od Slunce. Z modelu také vyplývá, že v původním planetesimálním disku mohlo být kolem tisíce těles podobné velikosti, jako má Pluto, včetně Tritonu a Eris. Tento závěr také lépe vysvětluje vznik jeho měsíce Charonu, neboť srážka Pluta s jiným velkým tělesem, která tomu zřejmě předcházela, je v současném řídkém Kuiperově pásu velmi nepravděpodobná. Při střední opozici je hvězdná velikost Pluta jen 13,6. Maximální jasnost při jeho největším přiblížení k Zemi může být ještě o magnitudu vyšší. Naopak v aféliu své dráhy, a zároveň v konjunkci je jeho hvězdná velikost 15,9. K jeho pozorování je vždy potřeba větší astronomický dalekohled. Jeho zdánlivý průměr může být maximálně 0,3 obloukové vteřiny, proto je téměř nemožné vidět ho jako kotouček. K nalezení Pluta na obloze jsou zapotřebí detailnější hvězdné mapy. Pro velký sklon své dráhy k ekliptice, který je až 17,15° se Pluto může pohybovat mnoha jinými souhvězdími, jako jsou souhvězdí zvěrokruhu. Jeho zdánlivý pohyb na obloze je velmi pomalý. Od prosince 2006 se nachází v souhvězdí Střelec a setrvá v něm až do začátku března 2023. Podrobnější informace naleznete v článku New Horizons. Pluto představuje pro vesmírný let vzhledem ke své malé hmotnosti a obrovské vzdálenosti velkou výzvu. Jako první měla možnost těleso navštívit sonda Voyager 1, ovšem její řídící středisko místo toho dalo přednost průletu kolem Saturnova měsíce Titan, který byl neslučitelný s trajektorií potřebnou na průlet kolem Pluta. Další sonda, která se dostala do vnějších oblastí sluneční soustavy, byl Voyager 2, ovšem ani jeho dráha letu se k Plutu nijak nepřibližovala. První seriózní úvahy o výzkumu Pluta vesmírnou sondou se tak objevily až v posledním desetiletí 20. století, kdy NASA začala plánovat misi k Plutu a Charonu, později nazvanou Pluto Kuiper Express. Roku 2000 však byla z rozpočtových důvodů odvolána. Již následujícího roku však začali pracovníci NASA plánovat misi novou, takže 19. ledna 2006 se nakonec k Plutu podařilo vyslat vesmírnou sondu New Horizons. Roku 2007 sonda minula Jupiter, kde využila efektu gravitačního praku, který zrychlil její let. Největšího přiblížení k Plutu sonda dosáhla 14. července 2015, 11:49:57 GMT. Vědecká pozorování tělesa však bylo možné zahájit již o pět měsíců dříve a trvá ještě další měsíc po plánovaném setkání. První snímky vzdáleného Pluta sonda pořídila v rámci testu dlouhofokální kamery LORRI (Long Range Reconnaisance Imager) v září 2006. Snímky, pořízené ze vzdálenosti asi 4,2 miliardy kilometrů, potvrzují, že sonda je schopna zaměřit i vzdálený cíl, což je velmi důležité pro její směrování k Plutu a jiným objektům Kuiperova pásu. New Horizons má na palubě přístroje, které umožní např. pořizování obrazových záznamů či provádění spektroskopických analýz, díky čemuž bude možné studovat geologii a morfologii Pluta i jeho měsíce Charonu, zmapovat složení jejich povrchu a analyzovat atmosféru Pluta. Objevy nových malých měsíců mohou znamenat pro sondu nepředvídané komplikace. Podle některých úvah mohl materiál vyvržený při případných kolizích mezi tělesy Kuiperova pásu a těmito měsíci, které mají jen velmi malou gravitaci a tím i únikovou rychlost, vytvořit slabý prachový prstenec. Pokud by zkřížil sondě cestu, znamenalo by to zvýšené riziko škod způsobených mikrometeoroidy, které by sondu mohly vyřadit z provozu. Pluto je v současné době řazen mezi trpasličí planety, případně plutoidy (tj. trpasličí planety za oběžnou dráhou Neptunu). Patří mezi tělesa Kuiperova pásu, přesněji mezi tzv. plutina, tj. objekty obíhající Slunce v dráhové rezonanci 2:3 s Neptunem. Krátce po svém objevu byl označen za planetu, ovšem po objevu dalších transneptunických těles se objevila otázka, zda nemá být spíše považován za jejich řadového člena. Některá muzea a planetária začala veřejnosti představovat modely sluneční soustavy, v nichž již Pluto mezi planetami nefiguroval, což vzbuzovalo kontroverze. Roku 2002 byl objeven Quaoar, o němž se v té době soudilo, že jeho průměr je přibližně 1280 kilometrů, téměř polovina průměru Pluta. Roku 2004 zase objevitelé Sedny odhadli její průměr až na 1800 km, tedy velmi blízko hodnotě průměru Pluta, přesahující 2300 km. Sílily proto názory, že Pluto by měl být označen jen za jeden z objektů Kuiperova pásu, podobně jako astronomové přestali za planety považovat Ceres, Pallas, Juno a Vestu, když objevili, že mezi Marsem a Jupiterem je celý pás planetek jim blízkých rozměrů. Roku 2003 o tom astronomové hlasovali na 25. valném shromáždění Mezinárodní astronomické unie v Sydney, ovšem návrh neprošel. 29. července 2005 byl oznámen objev Eris, u níž byl zjištěn podobný průměr, jako má Pluto. Objevitelé i tisk ji v té době označili za desátou planetu sluneční soustavy, ovšem obecně mezi astronomy v tom žádná shoda nepanovala. Mnozí to naopak považovali za nejsilnější argument pro přeřazení Pluta mezi planetky. Debatu nakonec ukončilo 26. valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie, konané 14. - 26. srpna 2006 v Praze, na němž byla přijata nová definice planety. Zásadní podmínkou, která Pluto z této skupiny vyřadila, byl požadavek, že těleso musí vládnout dostatečnou gravitací, aby vyčistilo okolí své oběžné dráhy od jiných těles. Součástí rozhodnutí byl i výslovný výčet uznaných planet, mezi nimiž Pluto nebyl jmenován. Naopak, toto těleso bylo přímo označeno za prototyp nově ustanovené kategorie těles, trpasličích planet. 13. září 2006 pak IAU oficiálně zahrnula obě největší transneptunická tělesa do svého katalogu planetek pod označením (134340) Pluto a (136199) Eris. Změna klasifikace vyvolala mezi astronomy také určitý odpor. Alan Stern, vedoucí vědeckého týmu řídícího let sondy New Horizons, rozhodnutí výslovně odmítl s tím, že podle nové definice by nebyly planetami ani Země, Mars, Jupiter či Neptun, neboť se v okolí jejich drah vyskytují některé planetky. Podle něj rozhodnutí ani neodráží vůli astronomické komunity, neboť pro něj hlasovalo méně než pět procent astronomů. Na druhou stranu např. Michael Brown, objevitel Eris, rozhodnutí IAU podpořil. Ve Spojených státech se k protestům přidali i někteří politici. Několik členů Kalifornského zákonodárného shromáždění předložilo rezoluci, v níž mj. obvinili IAU z "vědeckého kacířství". Poslanci Sněmovny reprezentantů Nového Mexika přijali rezoluci, v níž vzdali čest Clydu Tombaughovi, objeviteli Pluta, v níž se mj. uvádělo, že Pluto bude vždy považován za planetu, a 13. březen 2007 (výročí objevu) byl prohlášen za Den planety Pluto. O dva roky později schválil podobnou rezoluci illinoiský senát, který požadoval, aby Plutu byl navrácen jeho původní status a současně určil za den Pluta 13. březen 2009. Diskuse o statusu Pluta nevyhasly ani v následujících letech, ve Spojených státech se o něm debatovalo ještě v říjnu 2014.

ENTITY

ENTITY

000613

... Velmi časté jsou recidivy (opakované podvrtnutí v důsledku nekvalitního zhojení původního poranění), vyskytují se ve více než 40 % případů. Při podvrtnutí kotníku dochází k poškození vazů. Vazy mohou být nataženy, částečně natrženy nebo úplně přetrženy. Podle toho se rozlišují 3 stupně závažnosti podvrtnutí kotníku: stupeň: vazy jsou natažené, funkce kotníku je mírně zhoršená stupeň: vazy jsou částečně natržené, funkce kotníku je narušená stupeň: vazy jsou úplně přetržené, funkce kotníku je vážně narušená Podvrtnutí kotníku se projeví náhlou bolestí iniciovanou úrazem, dále otokem, v závažnějších případech i krevním výronem....

Dochází při podvrtnutí kotníku k poškození vazů?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Podvrtnut%C3%AD_kotn%C3%ADku

Při podvrtnutí kotníku dochází k poškození vazů.

Synonyma: distorze, vymknutí, výron, vyvrtnutí kotníku Podvrtnutí kotníku (správně hlezna ; kotník je jen část hlezna) patří k nejčastějším zraněním, zvláště mezi sportovci. Může však postihnout každého. Velmi časté jsou recidivy (opakované podvrtnutí v důsledku nekvalitního zhojení původního poranění), vyskytují se ve více než 40 % případů. Při podvrtnutí kotníku dochází k poškození vazů. Vazy mohou být nataženy, částečně natrženy nebo úplně přetrženy. Podle toho se rozlišují 3 stupně závažnosti podvrtnutí kotníku: stupeň: vazy jsou natažené, funkce kotníku je mírně zhoršená stupeň: vazy jsou částečně natržené, funkce kotníku je narušená stupeň: vazy jsou úplně přetržené, funkce kotníku je vážně narušená Podvrtnutí kotníku se projeví náhlou bolestí iniciovanou úrazem, dále otokem, v závažnějších případech i krevním výronem. Postižený je schopen jen omezené zátěže poraněného kloubu. Základem léčby podvrtnutí kotníku jsou tzv. zásady RICE (Rest, Ice, Compression, Elevation) Klid (Rest) - Zraněná noha by se neměla zatěžovat. Ledování (Ice) - 3krát denně vždy na 15-20 minut připevňujeme ke kotníku chladicí médium (např. ledovou tříšť v plastovém sáčku či zmraženou zeleninu). Komprese (Compression) - Ke stažení kotníku se používá elastický obvaz. Délka používání je úměrná závažnosti zranění. Zvednutí (Elevation) - Jako u předchozích dvou bodů má vyvýšená poloha kotníku za následek omezení tvorby otoku. Kotník by se měl nacházet ve vyšší pozici než srdce. Další variantou léčby podvrtnutí kotníku je užití injekcí kyseliny hyaluronové (komerčně se prodávají ve formě 1% roztoku hyaluronátu sodného ve fosfátem pufrovaném fyziologickém roztoku), které se aplikují k poškozeným vazům. Tato terapie zřejmě snižuje bolestivost a umožňuje rychlejší návrat k plné zátěži.

VERB_PHRASE

YES_NO

005472

... Werner von Siemens konstruuje první přístroj, který využívá tichého elektrického výboje k výrobě ozónu. 1861 – William Odling navrhuje vzorec O3 pro ozón po reakci ozónu s jodidem . draselným. 1868 – J. L. Soret potvrdil vzorec ozonu O3 difuzními studiemi. 1877 – Kyslík byl poprvé zkapalněn nezávisle L. Cailletetem a R. Picketem. 1882 – J. W. Strutt objevuje, že atomová hmotnost kyslíku není přesně 16,00, ale 15,872. Kyslík je velmi reaktivní permanentní plyn, nezbytný pro existenci života na naší planetě. Slučování kyslíku s ostatními prvky se nazývá hoření, pokud je látka zahřátá na zápalnou teplotu. Jde prakticky vždy o exotermní reakci, která vede k uvolnění značného množství tepelné energie. Produkty hoření se nazývají oxidy (dříve kysličníky). Na Zemi je kyslík velmi rozšířeným prvkem. V atmosféře tvoří plynný kyslík 21 objemových %. Voda oceánů, které pokrývají 2/3 zemského povrchu, je hmotnostně složena z 90 % kyslíku....

Jak se nazývají produkty hoření?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kysl%C3%ADk

Produkty hoření se nazývají oxidy (dříve kysličníky).

Kyslík (chemická značka O, latinsky Oxygenium) je plynný chemický prvek, tvořící druhou hlavní složku zemské atmosféry. Je biogenním prvkem a jeho přítomnost je nezbytná pro existenci většiny živých organismů na této planetě. Autorem jeho českého názvu je Jan Svatopluk Presl. Při dýchání vzduchu o obsahu kyslíku větším než 75 % však dochází k většinou nenávratnému poškození plic. Podrobnější informace naleznete v článku Alotropické modifikace kyslíku. Kyslík vytváří řadu alotropických modifikací: volné kyslíkové radikály dikyslík trikyslík (neboli ozon) tetrakyslík (neboli oxozon) pevný kyslík 15. století – Leonardo da Vinci sledoval vlastnosti vzduchu. Určil, že jedna z jeho složek podporuje hoření. 1608 – Cornelius Drebbel navrhl výrobu kyslíku zahřátím salnytru (ledku). 1772 – Carl Wilhelm Scheele objevil kyslík a pojmenoval ho "ohnivý vzduch". Objev byl však publikován až v roce 1777. 1774 – Joseph Priestley objevuje kyslík dva roky nezávisle po Scheeleovi. Publikuje však svůj objev jako první. 1779 – Antoine Lavoisier navrhuje název "oxygen" (kyselinu tvořící) pro "dýchatelnou" část vzduchu, která se účastní hoření. 1781 – Henry Cavendish zjišťuje, že voda . je sloučeninou kyslíku a vodíku. 1785 – van Marun popisuje pach kyslíku, mylně ho však přisuzuje unikátní formě kyslíku, ozonu O3 1833 – Paul Bert upozorňuje na výhodu dýchání čistého kyslíku v procesu dekomprese - základy kyslíkové rekompresní lečby 1840 – Christian Schönbein objevuje . ozón, díky charakteristickému zápachu při používání elektrických přístrojů ve špatně větrané laboratoři. 1858 – Werner von Siemens konstruuje první přístroj, který využívá tichého elektrického výboje k výrobě ozónu. 1861 – William Odling navrhuje vzorec O3 pro ozón po reakci ozónu s jodidem . draselným. 1868 – J. L. Soret potvrdil vzorec ozonu O3 difuzními studiemi. 1877 – Kyslík byl poprvé zkapalněn nezávisle L. Cailletetem a R. Picketem. 1882 – J. W. Strutt objevuje, že atomová hmotnost kyslíku není přesně 16,00, ale 15,872. Kyslík je velmi reaktivní permanentní plyn, nezbytný pro existenci života na naší planetě. Slučování kyslíku s ostatními prvky se nazývá hoření, pokud je látka zahřátá na zápalnou teplotu. Jde prakticky vždy o exotermní reakci, která vede k uvolnění značného množství tepelné energie. Produkty hoření se nazývají oxidy (dříve kysličníky). Na Zemi je kyslík velmi rozšířeným prvkem. V atmosféře tvoří plynný kyslík 21 objemových %. Voda oceánů, které pokrývají 2/3 zemského povrchu, je hmotnostně složena z 90 % kyslíku. V zemské kůře je kyslík majoritním prvkem, je přítomen téměř ve všech horninách. Jeho obsah je odhadován na 46 – 50 hmotnostních %. V hlubších vrstvách zemského tělesa zastoupení kyslíku klesá a předpokládá se, že v zemském jádře je přítomen pouze ve stopách. Ve vesmíru je zastoupení kyslíku podstatně nižší. Na 1 000 atomů vodíku zde připadá pouze jeden atom kyslíku. Ve svých sloučeninách se kyslík vyskytuje převážně v mocenství O−II, výjimečně pak jako O−I a O+Ia také O − 2 v superoxidech (KO2 superoxid draselný) a O − 3 v ozonidech. Záporně dvojmocný kyslík je přítomen ve velmi široké škále sloučenin. Především jsou to oxidy, vlastnosti jednotlivých sloučenin jsou detailněji popsány v kapitolách příslušných jednotlivým prvkům. Kyslík je přítomen ve většině anorganických kyselin a jejich solí. Z těch nejdůležitějších je možno jmenovat uhličitany (CO3)−II, křemičitany (SiO3)−II, sírany (SO4)−II, dusičnany (NO3)− a fosforečnany (PO4)−III. Alkalické sloučeny hydroxidy se vyznačují přítomnosti skupiny -OH. Mezi nejznámější patří hydroxid sodný NaOH, draselný KOH a vápenatý, hašené vápno Ca(OH)2. Ve valenci O−I vystupuje kyslík v peroxidech, nejznámější z nich je bezesporu peroxid vodíku H2O2. Tato kapalná sloučenina má silné oxidační účinky a v praxi se používá ve formě svých vodných roztoků v medicíně pro desinfekci a v chemii jako oxidační činidlo. Peroxid sodný Na2O2 je pevná, hygroskopická látka, která nachází uplatnění jako velmi energetické oxidační činidlo. Pouze fluor vykazuje větší elektronegativitu než kyslík a tvoří s ním několik fluoridů, v nichž se kyslík vyskytuje v mocenství O+I i O+II. Všechny fluoridy kyslíku jsou značně nestálé, přesto však existuje reálná možnost jejich využití jako raketového paliva. Kyslík se vyskytuje ve velkém množství organických látek. Řada těchto sloučenin je součástí všech živých organismů, protože kyslík patří mezi základní biogenní prvky. Základní skupiny organických sloučenin s obsahem kyslíku jsou: alkoholy, obsahující skupinu C-OH fenoly, které skupinu -OH mají připojenu k aromatickému jádru ethery, obsahující skupinu C-O-C peroxidy,obsahující skupinu C-O-O-C aldehydy,obsahující skupinu HC= . O ketony, obsahující skupinu C-CO-C karboxylové kyseliny, obsahující skupinu -COOH estery,obsahující skupinu R-C-OOR z heterocyklických sloučenin je možno uvést např. furan: Jedná se o neviditelnou složku vzduchu nutnou pro spalování prakticky každého fosilního paliva (technologická oxidace fosilních paliv .) výroba elektrické energie – spalování fosilních paliv v tepelných elektrárnách (často v kombinaci s výrobou technologického tepla) výroba technologického tepla – spalování fosilních paliv v teplárnách (často v kombinaci s výrobou elektrické energie) pohon motorů a turbín – ve všech . druzích spalovacích motorů a turbín vytápění domácností v domovních kotelnách, kamnech či v krbech příprava pokrmů (kupř. plynové sporáky) nouzové osvětlování (kupř. svíčky, petrolejové lampy) Nežádoucí chemicko-technologický či fyzikálně-chemický proces, koroze kovů je způsobená nežádoucí oxidací kovů a dalšími doprovodnými chemickými reakcemi. Kyslík se prakticky výlučně vyrábí destilací zkapalněného vzduchu. Vyrobený kyslík se uchovává buď ve zkapalněném stavu ve speciálních Dewarových nádobách (viz obrázek) nebo plynný v ocelových tlakových lahvích. Vzhledem k vysoké reaktivitě čistého kyslíku je nezbytné, aby se nedostal do přímého kontaktu s organickými látkami. Proto se žádné součásti aparatury pro uchovávání a manipulaci s kapalným nebo stlačeným kyslíkem nesmí mazat organickými tuky nebo oleji. Kyslíkové koncentrátory jsou přístroje,které nepotřebují žádnou zásobu kyslíku v podobě lahví, ale umožňují vyvíjení vyšší koncentrace neomezeně, nebo dle nastavení. V medicíně se čistý kyslík používá při operacích a traumatických stavech pro podporu pacientova dýchání a lepšímu okysličení organismu. Směsi kyslíku s inertními plyny slouží potápěčům k potlačení dekompresní nemoci. Je součástí i všech ostatních dýchacích plynů, které se používají pro potápění do velkých hloubek. Také vysokohorští horolezci a letci se v nutných případech uchylují k dýchání čistého kyslíku. I piloti stíhacích letadel jsou vybaveni směsmi stlačených plynů, jejichž základní složkou je kyslík. To proto, že zvýšením koncentrace kyslíku se zvýší jeho parciální tlak a ulehčí se tak dýchání v řídké atmosféře a předejde vysokohorské nemoci. Američtí astronauti programu Apollo dýchali také atmosféru z téměř čistého kyslíku, což umožnilo snížit tlak v kabině zhruba na třetinu běžné hodnoty a tak odlehčit její hermetickou konstrukci. To se ale stalo osudným posádce Apolla 1, která ve vysoce hořlavé atmosféře uhořela. Při hoření směsi kyslíku s acetylenem lze dosáhnout teploty cca 3 150–3 200 °C. Proto se kyslíko-acetylenový plamen využívá k řezání oceli a tavení kovů s vysokým bodem tání, například platinových kovů. Při výrobě oceli je nutné především odstranit z matrice železa přebytečný uhlík, který je ve formě karbidu železa. Tento přebytečný uhlík spolu s dalšími příměsmi se odstraňuje spálením obvyle v tzv. konvertoru, a to vháněním vzduchu v Bessemerově a Thomasově konvertoru nebo vháněním čistého kyslíku do roztaveného železa v kyslíkovém konvertoru), kde za vysoké teploty taveniny dochází k oxidaci přítomného uhlíku na plynné oxidy, které odcházejí jako spaliny. Kapalný kyslík většinou slouží jako okysličovadlo raketových motorů při letech kosmických lodí. Kyslík se používá jako jedna ze složek pro náplň některých typů palivových článků. Cotton F.A., Wilkinson J.:Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973 Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974 Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1 .díl, 1. vydání 1961 N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9 Obrázky, zvuky či videa k tématu kyslík ve Wikimedia Commons Galerie kyslík ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo kyslík ve Wikislovníku Chemický vzdělávací portál (anglicky) Oxidizing Agents > Oxygen (anglicky) Oxygen (O2) Properties, Uses, Applications

ENTITY

ENTITY

009300

Vlajka Chile má dva vodorovné pruhy, bílý a červený, u žerdi modré karé (o šířce bílého pruhu) s bílou pěticípou hvězdou. Červená barva symbolizuje krev prolitou za svobodu země, bílá sněhem pokryté Andy, modrá oblohu klenoucí se nad státem a Tichý oceán. Bílá hvězda, používaná už dávnými chilskými Indiány, znamená jednotu a svobodu národa, jejich pět cípů je někdy spjato s pěti původními provinciemi státu (Atacama, Aconcagua, Bío-Bío, Coquimbo a O'Higgins).Vlajka vznikla v období bojů za osvobození Chile v roce 1817 a je vlastně zjednodušenou verzí vlajky Spojených států amerických, jejíž barvy nese....

Jaké barvy jsou dva vodorovné pruhy na vlajce Chile?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chilská_vlajka

Vlajka Chile má dva vodorovné pruhy, bílý a červený, u žerdi modré karé (o šířce bílého pruhu) s bílou pěticípou hvězdou.

Vlajka Chile má dva vodorovné pruhy, bílý a červený, u žerdi modré karé (o šířce bílého pruhu) s bílou pěticípou hvězdou. Červená barva symbolizuje krev prolitou za svobodu země, bílá sněhem pokryté Andy, modrá oblohu klenoucí se nad státem a Tichý oceán. Bílá hvězda, používaná už dávnými chilskými Indiány, znamená jednotu a svobodu národa, jejich pět cípů je někdy spjato s pěti původními provinciemi státu (Atacama, Aconcagua, Bío-Bío, Coquimbo a O'Higgins).Vlajka vznikla v období bojů za osvobození Chile v roce 1817 a je vlastně zjednodušenou verzí vlajky Spojených států amerických, jejíž barvy nese. Poměr stran vlajky je 2:3. == Historie == Ve 13. století osídlili území dnešního středního Chile Djagitové, jižní část byla osídlena Mapuči (dříve Aurakáni nebo Araukánci). V letech 1460–1485 se dostalo toto území pod nadvládu Incké říše. Od roku 1535 bylo chilské území postupně kolonizováno Španěly a od roku 1568 se stalo severní a střední Chile součástí Místokrálovství Peru. Prvními vlajkami vyvěšovanými na chilském území byly španělské vlajky.18. září 1810 vyvrcholily snahy o nezávislost povstáním kreolského obyvatelstva v Santiagu, po kterém byla ustanovena junta a vyhlášena nezávislost. Potřeba nových státních symbolů byla naplněna 4. července 1812, v den oslav nezávislosti (1776) USA. Novou vlajku vztyčil José Miguel Carrera, vůdce osvobozeneckého hnutí. Vlajku tvořila trikolóra s modro-bílo-žlutými vodorovnými pruhy. Oficiálně byla vlajka přijata 30. září, dekret o užívání ale nebyl nikdy vydán. Symbolika barev byla vykládána jako tři hlavní hodnoty státu: suverenita, zákon a síla. Povstání bylo již v roce 1814 potlačeno generálem Marianem Osoriem z Peru a 11. května byla dekretem tato vlajka zakázána. Naposledy byla vlajka použita 2. října v bitvě u Rancagua, po které byly znovuzavedeny španělské vlajky.12. února 1817 byla, po bitvě u Chacabuca, kde vojska generálů San Martina a O'Higginse porazila Španěly, obnovena chilská nezávislost. V dubnu 1817 byla zavedena nová vlajka (autorem byl generál O'Higgins) se třemi vodorovnými pruhy: modrým, bílým a červeným. Barvy symbolizovaly bezoblačnou oblohu, sněhem pokryté Andy a krev hrdinů prolitá na bojištích. Již 18. října 1817 byla druhá chilská vlajka nahrazena novou (do dnes platnou) vlajkou. Prosadil ji ministr obrany José Ignacio Zenteno a autorem byl španělský voják Antonio Arcos (jiný zdroj uvádí jméno Gregorio de Andía y Varela). Oficiálně vyhlásilo Chile samostatnost až 12. února 1818, kdy jej uznalo i Španělsko. 9. července 1826 byla vyhlášena republika. == Vlajky chilských regionů == Chile je unitární stát, který je rozdělen do šestnácti regionů: Vlajka chilského regionu Coquimbo byla přijata 27. prosince 2013. Tato vlajka je dle vexilologů příkladem zcela nevexilologické vlajky, porušující snad všechny zásady vytváření vlajek. == Vlajky provincie Isla de Páscua a chilských etnik == Vlastní (neoficiální) vlajku má od roku 2006 pouze jediná z 51 chilských provincií - Isla de Páscua (Velikonoční ostrov, v domorodém jazyce Rapa Nui), patřící pod region Valparaíso. Na bílém listu je umístěn červený Rei-miro, dekorativní předmět ve tvaru půlměsíce, kterým se zdobily ženy z ostrova. Rei-miro znázorňuje polynéskou kánoi. Oba konce ozdoby jsou ukončeny stylizovanými lidskými hlavami. Mapučové (dříve také Araukáni nebo Araukánci), etnická skupina jihoamerických indiánů v oblasti jižních And a Patagonie mají svou vlajku. Vlastní vlajky mají i některá další etnika v Chile. == Odkazy == === Reference === === Související články === Státní znak Chile Chilská hymna Dějiny Chile === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Chilská vlajka ve Wikimedia Commons

ADJ_PHRASE

OTHER

005409

... ani umožněna, přesto že je v čínských zákonech ustavena. == Geografie == Na severozápadě území Číny se převážně nacházejí pouště. Čínská lidová republika se nalézá ve východní Asii při západním pobřeží Tichého oceánu. Od severu k jihu se rozkládá od řeky Chej-lung-ťiang (Amur) na 53° s.š. k nejjižnějšímu cípu ostrovů Nan-ša (Spratlyho ostrovy) na 18° s.š. Spojnice měří kolem 5 500 km. Od Pamíru na západě (71° v.d.) po soutok řek Chej-lung-ťiang a Ussuri (135° v.d.) přesahuje spojnice 5 200 km. Časový rozdíl je více než čtyři hodiny, v celém...

Kde se na území Číny nacházejí převážně pouště?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8C%C3%ADna

Na severozápadě území Číny se převážně nacházejí pouště.

Čína, celým názvem Čínská lidová republika (čínsky v českém přepisu Čung-chua žen-min kung-che-kuo, pchin-jinem Zhō rénmín gò, znaky zjednodušené 中, zkratka ČLR, mezinárodně CN), je stát ležící ve východní Asii. S 1,4 miliardy obyvatel je Čína nejlidnatější zemí světa, rozloha 9,6 milionu km2 ji činí čtvrtým největším státem. Díky své rychle rostoucí ekonomice a vojenské síle a s tím spojenému vzrůstajícímu vlivu ve světě se Čína stala novou supervelmocí. Od roku 1971 je ČLR stálým členem Rady bezpečnosti OSN s právem veta, když bylo toto postavení odepřeno Čínské republice. Země je od roku 1949 vedena Komunistickou stranou Číny. Čínská lidová republika již dostala pod svoji kontrolu bývalé cizí kolonie Hongkong a Macao. Vznáší nárok i na ostrov Tchaj-wan a několik dalších menších území, tyto oblasti jsou však spravovány vládou Čínské republiky. == Dějiny == === Prehistorie === Původní osídlení Číny náleží mezi nejstarší na světě. Archeologické nálezy Sinanthropua Pekinensis dokazují osídlení již před půl miliónem let. === Vlády dynastií === Dynastie Sia je považována za první čínskou vládnoucí dynastii. Šang je první historicky doložená čínská dynastie. Vládla v 17. až 16. století před naším letopočtem. Byly již používány písmo a kalendář.Dynastie Čou vládnoucí v 11. až 8. století před naším letopočtem již ovládala a spravovala rozsáhlé území od řeky Jang-c'-ťiang až po Velkou čínskou zeď. Čouské období se dělí na Západní a Východní Čou. V období Východního Čou se vládnoucí král přesunul na místo moderního Si-anu. Postupně moc čouského krále zeslábla. V 8. až 5. století př. n. l. následovalo období Jar a podzimů, kdy si vládci údělných států rozdělili zemi mezi sebou. Poté se v období Válčících států utkalo několik silných států v boji o vládu nad Čínou. V něm zvítězila dynastie Čchin, ovládající region kolem původní čouské metropole. Vláda dynastie Čchin přinesla sjednocení území pod silně centralizovanou vládu. V tomto období, 220 let před naším letopočtem, byla vystavěna Velká čínská zeď, postaven zavodňovací systém, proběhla reforma písma a byly sjednoceny míry a váhy.Ze zmatků následujících po pádu říše Čchin se zrodila říše Chan, když Liou Pang, jeden z vůdců protičchingských povstalců, opětovně sjednotil Čínu a roku 202 př. n. l. se prohlásil císařem. Dynastie Chan je považována za jednu z nejmocnějších dynastií v celé čínské historii. V tomto období, 220 až 206 před naším letopočtem, došlo k rozvoji obchodu a kultury. Technické znalosti zahrnovaly používání papíru a porcelánu. Dynastie Chan navázala na předchozí vojenskou expanzi dynastie Čchin. Došlo k prvním kontaktům se Západem, s Římany.V průběhu 1. století našeho letopočtu se z Indie do Číny rozšířil budhismus. V období Tří říší (220-265) se Čína nejprve rozpadla na tři státy a později se roztříštěnost ještě zvýšila. Tradičně je toto období vymezeno rokem 220 n. l., kdy oficiálně vznikl stát Wej, a rokem 280, kdy říše Ťin dobyla stát Wu. Za dynastie Suej, na přelomu 6. a 7. století, došlo k opětovnému sjednocení země. Za následující dynastie Tchang, 618 až 907, nastal "zlatý věk" v oblasti umění a literatury. Čína se v tomto období stala nejvýznamnějším státem v Asii. Byl vynalezen knihtisk. Politicky Čína navázala kontakty s Japonskem a zeměmi jižní a západní Asie.V letech 907 až 960, v tzv. období Pěti dynastií a deseti říší, došlo k dalším válkám a fragmentaci ovládaných území. Následující vláda dynastie Sung (960-1279) byla naopak obdobím velkých hospodářských a kulturních úspěchů. Došlo k rozvoji manufaktur, směny a obchodu, významnému rozvoji peněžního hospodářství, věd i farmakologie.Vládu dynastie Sung ukončily v poslední čtvrtině 13. století nájezdy Mongolů. Mongolové ovládli celou Čínu a jejich říše sahala přes celou Asii až do Evropy. Prvním z vládců mongolské dynastie Jüan byl chán Kublaj (známé jsou jeho kontakty s benátským cestovatelem Markem Polem). Krutovláda Mongolů vyvolávala v Číně povstání a za dynastie Ming (1368-1644) byli Mongolové vyhnáni. Hlavním městem dynastie Ming se stal Peking. V tomto období došlo k rozvoji námořních obchodů a výprav, stavbě lodí, zpracování železa nebo rozvoji uměleckých řemesel. V 16. století začali do Číny pronikat portugalští obchodníci a misionáři, ale jejich vliv byl později výrazně omezen na oblast města a přistavu Macao.Poslední dynastií v Číně byla mandžuská dynastie Čching. Vládla v letech 1644 až 1911. První císaři této dynastie obnovili moc a hranice říše jako bývaly za dynastie Tchang. Čínská říše zahrnovala Mandžusko, Mongolsko, Tchaj-wan a Tibet. Císaři dynastie Čhing podporovali vědu a umění. Dlouhé období míru, kdy stoupla životní úroveň obyvatel císařství, bylo zakončeno tzv. Opiovou válkou (1839-1842) s Angličany. Po porážce musela Čína postoupit Spojenému království Velké Británie a Irska město Hongkong, které se stalo britskou korunní kolonií. Následovaly další dvě opiové války a pokles životní úrovně obyvatel. Na konci 19. století se Čína dostala do vojenského konfliktu s Japonskem. Po několika protimandžuských povstáních byla v roce 1911 dynastie Čching nucena abdikovat a 29. prosince 1911 byla vyhlášena Čínská republika. === Čínská republika === ==== Čínsko-japonská válka ==== V roce 1931 po tzv. Mukdenského Incidentu obsadila japonská armáda Mandžusko a vytvořila zde loutkový stát Mandžukuo, který se stal odrazovým můstkem k japonské invazi do ostatní Číny. Incident na mostě Marca Pola, který byl uměle vyvolán Japonci, se stal záminkou k rozpoutání 8 let trvající druhé čínsko-japonské války (1937–1945), která je někdy považována za součást 2. světové války. Japonská císařská armáda se při svém tažení do Číny dopouštěla mnoha válečných zločinů. Nejvíce vešel ve známost Nankingský masakr v roce 1937, při kterém japonští vojáci zmasakrovali na 300 000 civilistů a válečných zajatců. Zvláštní japonská jednotka 731, která byla umístěna v Mandžusku, prováděla pokusy na lidech. Japonci na obyvatelstvu testovali biologické zbraně, například antrax nebo dýmějový mor, kterými se nakazily statisíce Číňanů. Celkově si druhá čínsko-japonská válka vyžádala přes 11 milionů obětí. ==== Čínská občanská válka ==== Po druhé světové válce v Číně znovu propukla občanská válka mezi Komunistickou stranou Číny (Kungčchantang) a tehdy ještě vládnoucími nacionalisty (Kuomintang). Válka skončila roku 1949 vítězstvím komunistů. Ti pod vedením Mao Ce-tunga převzali kontrolu nad celou pevninskou Čínou včetně ostrova Chaj-nan. Příslušníci Kuomintangu byli donuceni se stáhnout na ostrov Tchaj-wan a několik menších přilehlých ostrovů, což je území dnešní Čínské republiky. 1. října 1949 vyhlásil Mao Ce-tung na pekingském náměstí Nebeského klidu slovy "Číňané povstali" Čínskou lidovou republiku. === Čínská lidová republika === ==== Vláda Mao Ce-tunga ==== Období vlády během života Mao Ce-tunga (1949–1976) dodnes vzbuzuje řadu kontroverzí, hlavně kvůli nesmiřitelné politice vůči odpůrcům, mnohým omylům a až zločinným důsledkům na obyvatelstvu způsobených mj. fanatickým vykládáním komunistické ideologie.Nová vláda okamžitě uzákonila pozemkovou reformu, znárodnila průmyslovou výrobu a započala s vyhlašováním kampaní (programy gramotnosti, očkování, zvýšení kvality zemědělství atd.). Hned po vzniku nového státu v roce 1949 ČLR také formálně anektovala Východní Turkestán (dnešní autonomní oblast Sin-ťiang) a v roce 1950 i Tibet (oficiálně až roku 1951, dnešní Tibetská autonomní oblast), čímž dokončila opětovné sjednocení území připojením všech separatistických států vzniklých po vyhlášení republiky roku 1912. Komunistická ČLR se také zapojila do korejské války (1950–1953) na straně komunistického bloku. V roce 1956 byla vyhlášena pod heslem "Ať rozkvétá sto květů umění, ať soupeří sto škol učení" kampaň Sta květů, v jejímž rámci byli intelektuálové vyzváni, aby dali kritikou podněty pro další zlepšení země. Když se ale kampaň postupně zvrhla v kritiku vládního režimu, následovala kampaň proti pravičákům (1957), která odsoudila statisíce lidí, převážně intelektuálů, k smrti nebo k převýchově. V pokusu dohnat a předehnat Západ byl vyhlášen tzv. Velký skok vpřed (1958–1960), jenž ale skončil katastrofou – na hladomor zemřelo podle odhadů dokonce více než 30 milionů lidí, a proto z čela KS Číny odstoupil Mao Ce-tung, přestože si i nadále ve straně udržoval velký vliv, a na jeho místo byl zvolen Liou Šao-čchi. V důsledku ideologické roztržky se Sovětským svazem od roku 1960 byla navíc ČLR odkázána pouze sama na sebe. Roku 1964 byla provedena úspěšná jaderná zkouška a ČLR se tak zařadila mezi jaderné mocnosti. ==== Kulturní revoluce ==== Mao Ce-tung upevnil svou moc mezi rolníky přes pozemkovou reformu a také díky popravám mezi 1 a 2 miliony zemědělských hospodářů. Čínská populace se z 550 milionů téměř zdvojnásobila na více než 900 milionů. Ovšem Mao Ce-tungův rozsáhlý projekt ekonomické a sociální reformy, tzv. Velký skok vpřed mezi lety 1958 a 1961, měl za následek okolo 45 milionů úmrtí, většinou následkem hladomoru.V roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, jež byla postavena na myšlence nepřetržité revoluce a masové demokracie, a měla za cíl vymýtit kapitalismus uvnitř strany. Hlavním Maovým důvodem pro uskutečnění revoluce však patrně bylo to, že od roku 1959 postupně ztrácel vliv ve vedení strany a tímto způsobem se chtěl zbavit svých ideologických odpůrců a osobních nepřátel. Kampaň byla zaměřena proti čtyřem přežitkům – starému myšlení, kultuře, obyčejům a návykům. Hnací silou Maovy revoluce se stala mládež, která vytvářela tzv. rudé gardy. Hlavními oběťmi kampaně se stali Liou Šao-čchi a Teng Siao-pching[zdroj?], zahraniční diplomaté a veškeré autority vůbec. V důsledku došlo k obrovským škodám na kulturním dědictví (byly páleny knihy, vypleněna muzea a ničeny historické budovy) a země se zmítala v chaosu. Kampaň trvala do roku 1969, ale její výsledky přetrvaly do Maovy smrti v roce 1976 a dále. V květnu 1984, po 31 měsících intenzivního vyšetřování, ověřování a přehodnocování Ústředním výborem, jsou počty vztahující se k Velké kulturní revoluci tyto: 4,2 milionu lidí bylo zatčeno a vyšetřováno, 1,7 milionu lidí zemřelo nepřirozenou smrtí, 135 000 lidí bylo označeno za kontrarevolucionáře a popraveno, 237 000 lidí bylo zabito, 7,03 milionu lidí bylo zraněno nebo zmrzačeno při ozbrojených útocích a 71 200 rodin bylo rozbito. Statistiky sestavené ze zdrojů na úrovni krajů uvádějí, že v průběhu revoluce zemřelo 7,73 milionu lidí nepřirozenou smrtí.Celkově se odhaduje, že Mao Ce-tung je zodpovědný za smrt 40 až 70 milionů lidí prostřednictvím hladu, nucených prací a poprav. Na počátku 50. let byl prakticky v každé čínské vesnici určen pro veřejnou popravu alespoň jeden statkář, ale obvykle několik, což si vyžádalo odhadem 2 až 5 milionů obětí. ==== Liberalizace ekonomiky ==== Kulturní revoluce skončila až smrtí Mao Ce-tunga. V následném boji o moc neuspěla tzv. banda čtyř, jež měla velký podíl na kulturní revoluci. Byla obviněna z uvedení země do chaosu a všichni členové odsouzeni k vysokým trestům. Do čela státu se dostalo proreformní křídlo KS Číny reprezentované Teng Siao-pchingem, který postupně převzal veškerou moc ve státě. Současně s tím došlo k oteplování vztahů se Západem. V následujících letech proběhly mnohé reformy, díky nímž se hlavně v ekonomické oblasti země postupně přiblížila více Západu. Zřízeny byly například tzv. "Zvláštní ekonomické zóny", kde bylo umožněno podnikání západním investorům. Byla ale naopak zavedena politika jednoho dítěte, která ve výsledku přinesla mnohé negativní vlivy, včetně nepoměru mezi pohlavími, stárnutí populace a úbytku pracovní síly. ===== Studentské protesty na náměstí Tchien-an-men ===== Roku 1989 došlo po narůstající nespokojenosti k protestům studentů proti vládě KS Číny na náměstí Nebeského klidu v metropoli Pekingu, ty však byly tvrdě potlačeny zásahem armády a uvrhly ČLR do přechodné izolace. K demokratizaci a zavedení pluralitního systému nedošlo, komunistické vedení země se však generačně obměnilo a pokračovalo nadále v hospodářských reformách. ==== 90. léta a nové tisíciletí ==== 1. července 1997 byl k Čínské lidové republice připojen Hong Kong, dříve pod správou Velké Británie, pod podmínkou "jeden stát, dva systémy"; 20. prosince 1999 bylo pod stejnými podmínkami připojeno Macao, dříve pod správou Portugalska. Ve výdajích na ozbrojené síly se dostala Čína na druhé místo, hned za Spojené státy, a výrazně začala modernizovat všechny složky armády. Za administrativy Chu Ťin-tchaa, která vládla od roku 2003, začaly být řešeny problémy zejména v sociální oblasti. Vláda vytvořila koncept s názvem Harmonická společnost, který slibuje fúzi socialismu a demokracie, podporu střední třídy, vládu práva, a zároveň zahrnuje prvky nového konfuciánství. Tato administrativa byla vůbec první v historii ČLR, která začala otevřeně podporovat náboženství, a to zejména buddhismus a taoismus, které vidí jako tradiční součást čínské kultury. Někteří zahraniční pozorovatelé ovšem označují aktivitu čínské vlády za další pokus o namalování falešného obrazu, neboť v zemi neustále probíhají masové represe, cenzura informací a zabíjení jako v předchozích obdobích. Pokračují také restrikce proti určitým náboženským skupinám proti nimž trvá takzvaný "boj proti zlým kultům", který Strana vyhlásila v roce 1999, zasažena jsou veškerá náboženství, která se nepodřizují Straně, tedy křesťané loajální papeži, buddhisté loajální dalajlámovi, Fa-lun-kung loajální k zakladateli Li Chung-č'ovi a podobně, zůstává také sporná otázka Tibetu. V roce 2008 byly v Tibetu krvavě potlačeny údajné protičínské demonstrace, různé zdroje poukazovaly na angažování čínské vlády ve vyprovokování a řízení nepokojů. Exilový tibetský duchovní vůdce dalajláma řekl, že vzpoura ve Lhase byla zinscenována čínskou policií.Režimem propagovaná "harmonická společnost" a vláda práva je vzhledem k skutečným událostem v Číně chápána rovněž jako pouhý politický manévr na okrášlení obrazu země. Čínský právník Kao Č'-šeng je stále nezvěstný, prodělal mučení čínskou tajnou policií, o kterém napsal do Sněmovny reprezentantů USA svoji výpověď. Právníci, kteří hájí vládou pronásledované duchovní z řad hnutí Fa-lun-kung, jsou sami pronásledováni.Nepopiratelný velký ekonomický růst Číny za posledních několik desetiletí je podle znalců vykoupen devastací životního prostředí a pošlapáváním lidských práv. Skutečná demokracie a vláda práva, ani svoboda projevu, svoboda víry a šíření informací není v Číně fakticky povolována a ani umožněna, přesto že je v čínských zákonech ustavena. == Geografie == Na severozápadě území Číny se převážně nacházejí pouště. Čínská lidová republika se nalézá ve východní Asii při západním pobřeží Tichého oceánu. Od severu k jihu se rozkládá od řeky Chej-lung-ťiang (Amur) na 53° s.š. k nejjižnějšímu cípu ostrovů Nan-ša (Spratlyho ostrovy) na 18° s.š. Spojnice měří kolem 5 500 km. Od Pamíru na západě (71° v.d.) po soutok řek Chej-lung-ťiang a Ussuri (135° v.d.) přesahuje spojnice 5 200 km. Časový rozdíl je více než čtyři hodiny, v celém státě se však používá jednotný čas (UTC+8). ČLR přímo sousedí se 14 zeměmi. Má suchozemskou hranici o délce 22 800 km a (spolu s mnohem větším Ruskem) nejvíce sousedů ze všech států světa. Po směru hodinových ručiček jimi jsou Indie (délka hranice 3 380 km), Pákistán (523 km), Afghánistán (76 km), Tádžikistán (414 km), Kyrgyzstán (858 km . ), Kazachstán (1 533 km), Rusko (3 645 km), Mongolsko (4 677 km), Severní Korea (1 416 km), Vietnam (1 281 km), Laos (423 km), Myanmar (2 185 km), Bhútán (470 km) a Nepál (1 236 km). Dále moře odděluje Čínu od Jižní Koreje, Japonska, Čínské republiky na Tchaj-wanu, Filipín, Bruneje, Malajsie a Indonésie. ČLR vede spor o pozemní hranici s Indií, spor o hranici s Tádžikistánem, krátký úsek hranice s KLDR není určen. Pohraniční spory s Ruskem byly urovnány v roce 2004. Na východě a na jihu omývají čínské území moře. Po směru hodinových ručiček je to Pochajský záliv, který je považován za čínské kontinentální moře, dále pak Žluté, Východočínské a Jihočínské moře, jež jsou okrajovými moři Tichého oceánu. V teritoriálních vodách Číny o celkové rozloze 4,73 milionu km2 se nalézá na 5 400 ostrovů. Největší z nich o rozloze 36 000 km2 je Tchaj-wan (ovládán je však Čínskou republikou), následovaný ostrovem Chaj-nan (34 000 km2). Nejvýchodnějšími čínskými ostrovy je souostroví Tiao-jü nacházející se severně od Tchaj-wanu, přičemž nejvýchodněji leží ostrov Čch'-wej; ostrovy jsou ovšem pod námořní kontrolou Japonska. Mnoho ostrovů, ostrůvků a skalních útesů, které se nalézají na jihu, jsou označovány jako "ostrovy Jihočínského moře", přičemž patří hlavně do čtyř větších souostroví: Tung-ša (Východní písky), Si-ša (Západní písky), Čung-ša (Střední písky) a Nan-ša (Jižní písky); o oblast se stále vedou rozsáhlé územní spory. ČLR je zaangažována ve spletitém sporu o ostrovy Nan-ša (Spratlyho ostrovy) s Malajsií, Filipínami, Čínskou republikou, Vietnamem a Brunejí a ve sporu o souostroví Tiao-jü-tao (Senkaku) s Japonskem a s Čínskou republikou. Dále vede spor o námořní hranici s Vietnamem v Tonkinském zálivu. Ostrovy Si-ša (Paracelské ostrovy) jsou obsazené Čínskou lidovou republikou, ale nárokovány Vietnamem a Čínskou republikou na Tchaj-wanu. Podobná situace je i okolo souostroví Tung-ša (Prataské ostrovy) a Čung-ša. === Podnebí === V severovýchodní Číně bývají studené zimy a horká léta s přiměřeným množstvím srážek. Šanghaj leží ve východní oblasti střední Číny, má mírné zimy a vysoké množství srážek. Na jihovýchodě je vlhké subtropické podnebí, na západě je podnebí velmi drsné. Lhasa má velmi studené zimy a málo srážek. == Administrativní členění == Čínská lidová republika má vícestupňový správní systém. Na nejvyšší úrovní stojí provincie (省, shěng, šeng). Vláda ČLR jich kontroluje 22, ostrov Tchaj-wan je vládou ČLR sice považován za další provincii, ale fakticky nad ním nemá žádnou moc. Mimo provincií je v ČLR pět autonomních oblastí (自, zì, c'-č'-čchü) zahrnujících území obydlené z velké části příslušníky národnostních menšin, čtyři ústřední vládou přímo spravovaná města (直, zhíxiáshì, č'-sia-š') a dvě zvláštní správní oblasti (特, tè xíngzhè, tche-pie sing-čeng-čchü) těšící se velké míře autonomie. Dále jsou provincie a autonomní oblasti rozděleny na autonomní prefektury, okresy, autonomní okresy a města, a ty dále na města a obce včetně měst a obcí etnických menšin. Přehled provincií Čínské lidové republiky: === Města s více než 10 miliony obyvatel === == Politický systém == Čínská lidová republika je totalitní režim pod vedením Komunistické strany Číny. Od roku 1949 do současnosti se v jejím čele vystřídalo pět "generací vůdců": První válečná generace Mao Ce-tung, předseda strany 1945–1976, prezident 1954–1959 Čou En-laj, předseda vlády 1949–1976 Ču Te, předseda stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců 1959–1976 (hlava státu, 1975–1976) Liou Šao-čchi, prezident 1959–1968 Druhá válečná generace Teng Siao-pching, předseda vojenské komise 1981–1989, Maův nástupce, provedl ekonomické reformy a otevřel Čínu zahraničnímu kapitálu Chua Kuo-feng, předseda strany 1976–1981, předseda vlády 1976–1980 Chu Jao-Pang, generální tajemník strany 1980–1987 Třetí generace (vzešlá z ředitelů státních podniků vzdělaných v Sovětském svazu) Čao C'-jang, předseda vlády 1983–1987, generální tajemník strany 1987–1989 Ťiang Ce-min, generální tajemník strany 1989–2002, prezident 1993–2003 Li Pcheng, předseda vlády 1988–1998 Ču Žung-ťi, předseda vlády 1998–2003 Čtvrtá generace, technokratická Chu Ťin-tchao, generální tajemník strany 2002–2012, prezident 2003–2013 Wen Ťia-pao, předseda vlády od 2003–2013 Pátá generace Si Ťin-pching, generální tajemník strany od 2012, prezident od 2013 Li Kche-čchiang, předseda vlády od 2013 === Zahraniční politika === ČLR má diplomatické vztahy se 175 zeměmi a udržuje velvyslanectví ve 162 z nich. Její legitimita je zpochybňována Čínskou republikou a několika dalšími zeměmi; jde tedy o největší a nejlidnatější stát s omezeným uznáním. V roce 1971 nahradila ČLR Čínskou republiku jako výhradního zástupce Číny v OSN a jako jednoho z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Čína je také bývalý člen a lídr hnutí nezúčastněných zemí, a stále sebe považuje za obhájce rozvojových zemí. Spolu s Brazílií, Ruskem, Indií a Jihoafrickou republikou je Čína členem BRICS - skupiny rozvíjejících se hlavních ekonomik a hostila třetí oficiální summit v San-ja na Chaj-nanu v dubnu 2011. Pod výkladem politiky jedné Číny Peking vytvořil takovou podmínku k navázání diplomatických vztahů, že druhá země uznává jeho požadavek na Tchaj-wan a zpřetrhává oficiální diplomatické vazby s Čínskou republikou. Čínští představitelé protestovali při mnoha příležitostech, když zahraniční země učinily diplomatické pokusy o sblížení s Tchaj-wanem, zejména v oblasti prodeje zbraní. Mnoho ze současné čínské zahraniční politiky je údajně založeno na politice premiéra Čou En-laje - Panča šíla a je také poháněna pojmem "harmonie bez uniformity", která podporuje diplomatické vztahy mezi státy navzdory ideologickým rozdílům. Tato politika zřejmě vedla Čínu k podpoře zemí, které jsou západními státy označovné jako darebácké a represivní státy, např. Zimbabwe, Severní Korea a Írán. Čína má úzké hospodářské a vojenské vztahy s Ruskem, a tyto dva státy často hlasují v Radě bezpečnosti OSN jednotně. ==== Územní spory ==== Od svého založení po druhé čínské občanské válce si ČLR nárokuje území pod kontrolou Čínské republiky, oddělené politické entity dnes známé jako Tchaj-wan, jako součást svého území. Ostrov Tchaj-wan pokládá za své uzemí jako provincii Tchaj-wan, dále Ťin-men a Ma-cu jako součást provincie Fu-ťien a ostrovy v Jihočínském moři pod kontrolou Čínské republiky jako součást provincie Chaj-nan a provincie Kuang-tung. Tato tvrzení jsou kontroverzní kvůli komplikovaným vztahům v okolí úžiny, protože ČLR operuje s politikou jedné Číny jako s jedním z nejdůležitějších diplomatických principů.Kromě Tchaj-wanu je Čína zapojena do dalších územních sporů. Od devadesátých lét je Čína zapojená do jednání vyřešit své sporné pozemní hranice, včetně hranice s Indií a nedefinované hranice s Bhútánem. Dále je Čína je zapojena do mnohostranných sporů o vlastnictví několika malých ostrovů na východě a jihu Číny jako jsou ostrovy Senkaku a mělčina Scarborough. == Ozbrojené síly == S 2,3 milióny aktivními vojáky je čínská lidová osvobozenecká armáda (PLA) největší stálou vojenskou silou na světě. Řízena je ústřední vojenskou komisí (CMC). Po KLDR má Čína druhý největší počet rezervistů. Armáda se skládá pozemních sil (PLAGF), námořnictva (PLAN), letectva (PLAAF) a raketového vojska (PLARF). Podle čínské vlády činil čínský vojenský rozpočet na rok 2017 151,5 miliardy dolarů, což představuje druhý největší vojenský rozpočet na světě, ačkoli poměr vojenských výdajů - HDP s 1,3% HDP je pod světovým průměrem. Mnohé instituce - včetně SIPRI a amerického úřadu ministra obrany však tvrdí, že Čína svou skutečnou úroveň vojenských výdajů nehlásí, a ta je údajně mnohem vyšší než oficiální rozpočet.Čína také disponuje jadernými zbraněmi, je považovaná za hlavní oblastní vojenskou sílu a potenciální vojenskou supervelmoc. Podle zprávy amerického ministerstva obrany z roku 2013 má Čína ve výzbroji mezi 50 až 75 kusy jaderných mezikontinentálních balistických raket, spolu s řadou balistických raket krátkého dosahu. Nicméně ve srovnání s ostatními čtyřmi stálými členy Rady bezpečnosti OSN má Čína relativně omezené možnosti projekce moci. == Čínská špionáž == Čínský zájem se soustřeďuje zejména na strategické sektory hospodářství, jako jsou energetika, telekomunikace, finance, logistika, zdravotnictví a špičkové technologie. === Průmyslová špionáž === Čínský zákon o celonárodní špionáži, přijatý Všelidovým kongresem v roce 2017, nařizuje všem čínským jednotlivcům i firmám v případě státního zájmu provádět špionáž ve prospěch Čínské lidové republiky. Např. Huawei China zavedla formální politiku bonusového programu odměňujícího zaměstnance, kteří ukradli konkurenci tajné informace. Zaměstnancům bylo nařízeno, aby tajné informace, které získali od cizích společností, ukládali na interní firemní stránku, nebo, v případě zvláště citlivých informací, poslali zašifrovaný email do speciální emailové schránky. Směrnice zdůrazňovala, že žádný ze zaměstnanců nebude potrestán za činnost, jež bude v jejich v rámci provedena. Po skandálu v USA upozornilo vedení pracovníky Huawei USA, že ve Spojených státech podobné činnosti nejsou podporovány. Z emailové komunikace nicméně podle amerických úřadů vyplývá, že v jiných zemích a regionech světa je to naprosto běžná součást pracovní náplně.Deník Frankfurter Algemeine Zeitung popsal konkrétní zkušenosti německých manažerů, bankéřů a právníků v Číně. Číňané je odposlouchávají v restauracích, přes telefony nebo stahují data rovnou z jejich zařízení odcizených z hotelového trezoru. Přísná bezpečnostní pravidla platí i pro průmyslníky, kteří ve vládním speciálu doprovázeli na cestách do Pekingu kancléřku Merkelovou. Chytré telefony nechávají doma a i řadoví úředníci z ministerstev hospodářství a zahraničí pro tento účel používají ty nejlacinější tlačítkové přístroje, které po návratu vyhazují do elektrošrotu.V ČLR je praxe "domácí med z cizích kytek" (Picking flowers in foreign lands to make honey in China) realizována poskytováním státních stipendií pro dlouhodobé pobyty studentů a vysokoškolských pedagogů na prestižních západních univerzitách. Vysílá je často přímo čínská National University of Defense Technology, někteří z nich jsou dokonce vysocí důstojníci Čínské lidové armády pod skrytou identitou. Ve svém životopise uvádějí čínské výzkumné instituce, které ve skutečnosti neexistují nebo instituce, jejichž anglický název zastírá, že jde o vojenské zařízení (např. Changsha Institute of Technology je ve skutečnosti Vědecko-technologická univerzita národní obrany Lidově osvobozenecké armády nebo Xi'an Institute of High Technology je ve skutečnosti Univerzita vojenského raketového inženýrství). Západní univerzity si často ani nejsou vědomy, že čínští vědci mohou být ve skutečnosti armádní experti a nechávají celou zodpovědnost za bezpečnostní prověrky na vládě. Do popředí zájmu patří účast na výzkumu hypersonických raket, navigační technologie, kvantová fyzika, kryptografie, autonomní vozidla, atd. === Špionáž ČLR v České republice === Podle Bezpečnostní informační služby vzrostla intenzita zpravodajské činnosti čínských zpravodajců působících v Česku pod diplomatickým krytím a zpravodajská činnost proti českým cílům vedená z Číny. Riziko vystavení českých občanů čínskému špionážnímu zájmu v Číně je rovněž extrémně vysoké. Špionážní aktivity vedené proti českým cílům a zájmům lze rozdělit do tří segmentů: Narušení jednotné politiky EU prostřednictvím českých entit; zpravodajská činnost zacílená na české silové resorty a ekonomická a vědecko-technická špionáž. Čínská diplomatická mise také zvýšila schopnost čínské státní moci kontrolovat a ovládat čínskou krajanskou komunitu v ČR. BIS zaznamenala znepokojující vývoj na poli čínských aktivit (politických, špionážních, legislativních a ekonomických), které jako komplex představují hrozbu pro ČR v oblasti ekonomické a vědecko-technické rozvědky. == Ekonomika == === Hospodářský růst === Díky ekonomickým reformám, které začal od roku 1976 prosazovat Teng Siao-pching a na které navázali jeho nástupci v 90. letech, byl v ČLR v polovině 90. let 20. století nastartován rychlý hospodářský růst, jenž trvá dodnes a rychle stimuluje všechny oblasti národního hospodářství. Ekonomika země v roce 2007 rostla tempem 11,9 %, nejvyšším za 13 let. Hrubý domácí produkt tak dosáhl cifry 24,953 biliónů CNY (tj. 3,428 biliónů USD), ovšem dlouhodobý dvouciferný růst způsobil zvýšení inflace na 4,8 %, oproti necelým 2 % roku 2006. V únoru 2008 inflace dokonce vyšplhala až na 8,7 %, což je jedenáctileté maximum. Čínský vývoz v roce 2006 vzrostl o 27,2 %, zatímco dovoz ve stejném období narostl o 20 %. Saldo obchodní bilance tak dosáhlo přebytku 177,5 miliard USD (oproti 100 mld. USD v roce 2005). Čínská ekonomika v roce 2005 předstihla britskou a v roce 2007 německou ekonomiku a s objemem HDP 2,49 bilionu € se dostala tehdy na třetí místo na světě. V roce 2010 předstihla Japonsko a stala se druhou největší státní ekonomikou světa. V roce 2012 předstihla Spojené státy americké co do objemu obchodovaného zboží a v říjnu 2014 vyhlásil Mezinárodní měnový fond ekonomiku Číny za nejsilnější na světě v ukazateli HDP dle parity kupní síly. Tři čínští internetoví "giganti", Baidu, Tencent a Alibaba Group, patří mezi největší technologické konglomeráty na světě. Čínští výrobci spotřební elektroniky jako Lenovo, Huawei, ZTE, Xiaomi, Oppo a Meizu patří mezi nejúspěšnější na světovém trhu. === Energetika === Čínská energetika je založena na všech dostupných typech zdrojů. Elektrická energie je zatím vyráběna především v tepelných elektrárnách. Z vodních elektráren je nejvýznamnější elektrárna Tři soutěsky, která ze zároveň největší elektrárnou (nejen vodní) na světě. Čína má i velmi ambiciozní projekt výstavby jaderných elektráren. Do roku 2015 má být výkon zařízení tohoto typu dvojnásobný. Na výstavbě jaderných reaktorů v Číně pracují jak francouzské, tak americké a ruské společnosti. Po havárii v japonské Fukušimě bylo sice dočasně pozastaveno vydávání povolení ke stavbě nových jaderných elektráren a provedeny prověrky v těch stávajících, ovšem Čína hodlá ve své projaderné politice beze změny pokračovat. === Nová hedvábná stezka === V září 2013 oznámil čínský prezident Si Ťin-pching záměr vybudování "Nové hedvábné stezky". Pro dopravu vhodného zboží v kontejnerech mají přitom být využity již existující železniční trati, hlavně v Číně samotné, dále Transsibiřská magistrála a tratě přes evropské Rusko, Bělorusko, Ukrajinu a Polsko do Německa, kde má být Duisburg důležitým překladištěm u splavné řeky Rýn.Také Indie a Írán mají být na Novou hedvábnou stezku napojeny. Dne 15. února 2016 přijel první vlak z východní čínské provincie Če-ťiang do Teheránu. V lednu 2017 byl vypraven první vlak až do Londýna, který celou trasu s délkou 12 000 km ujel za plánovaných 18 dní. Zboží muselo být ovšem několikrát překládáno, neboť kvůli rozdílným rozchodům kolejí musí být na hranicích např. mezi Ukrajinou a Polskem měněny lokomotivy i vagóny.Existují také snahy o napojení Rakouska přes Slovensko na čínský projekt tím, že by byla vybudována nová asi 450 km dlouhá širokorozchodná trať z Košic (kam již taková trať vede z Užhorodu) přes Bratislavu do Vídně. O tento projekt mají Rakouské spolkové dráhy velký zájem, zatím mu však brání válka na východní Ukrajině.Tzv. Nová hedvábná stezka, neboli Jeden pás, jedna cesta (anglicky One Belt, One Road, zkr. OBOR, též měkčím vyjádřením Belt and Road Iniciative, BRI) má oficiálně sloužit k vytvoření dopravních koridorů, jimiž se propojí infrastruktura Asie a Evropy. Z hlediska čínských velmocenských ambicí je zároveň významným strategickým prvkem a začátkem čínské cesty globalizace. Je součástí mocenského boje s USA, má omezit vliv Japonska ve Východní Asii a Indočíně, eventuálně výměnou za ekonomické investice navázat spolupráci v oblasti bezpečnosti. Příslib čínských investic je vykládán jako ekonomický nástroj Číny ve snaze získat spojence pro přiznání statutu tržní ekonomiky, což je dle bruselských diplomatů v současnosti důležitým zájmem čínské agendy v EU. Peking se snaží uplatňovat svůj vliv ve světě také přes Východní Evropu prostřednictvím iniciativy 16 + 1. EU je vyjednávání otevřená, ale na multilaterální úrovni, nikoli pouze formou bilaterálních vztahů. Evropská komise doporučuje užší spolupráci s Čínou v otázkách lidských práv, ochrany životního prostředí a boji proti změnám klimatu, ČLR však zároveň označuje za "ekonomického rivala usilujícího o vůdčí pozici v zavádění technologií a systémového rivala v prosazování alternativních modelů vlády."Z interních čínských dokumentů lze vyčíst, že "mezi běžné obyvatele západních zemí čínská externí propaganda nepronikla, a byla dokonce tamějšími politiky dezinterpretována jako "čínská hrozba". Proto je třeba korigovat náš přístup a zaměřit se "na východ". Ve srovnání s vyspělými státy Evropy a Ameriky představují skupinu nejvhodnější k "indoktrinaci" (doslova: k vymývání mozků a získávání srdcí [si nao jing sin]) rozvojové země, kde tato čínská strategie Hedvábné stezky má již řadu obětí v podobě korupčních skandálů a astronomického zadlužení států, které přistoupily na nabídky čínských investic. == Obyvatelstvo == Sčítání lidu v roce 2010 zaznamenalo počet obyvatel Čínské lidové republiky přibližně 1 370 536 875. Přibližně 16,60% populace bylo 14 let nebo mladších, 70,14% bylo ve věku 15 až 59 let a 13,26% bylo starších než 60 let. Míra populačního růstu v roce 2013 byla odhadována na 0,46%.Navzdory politice jednoho dítěte, kterou ČLR zavedla v roce 1979, se počet obyvatel Číny zvýšil z přibližně 550 milionů v době vzniku ČLR na 1,4 miliardy v současnosti.Čína tvořila většinu chudých na světě; nyní Čína tvoří většinu světové střední třídy. === Etnické skupiny === Čína oficiálně uznává 56 různých etnických skupin, z nichž největší část představují Chanové, kteří tvoří asi 91,51% celkového počtu populace. Chanové - nejpočetnější světová etnická skupina - převyšují ostatní etnické skupiny v každé provincii s výjimkou Tibetu a Sin-ťiangu. Podle sčítání lidu z roku 2010 tvoří etnické menšiny asi 8,49% obyvatel Číny. V porovnání se sčítáním lidu z roku 2000 vzrostla populace Chanů o 66 537 177 lidí, tj. o 5,74%, zatímco populace 55 národnostních menšin se zvýšila o 7 362 627 lidí, tj. i 6,92%. Sčítání z ruku 2010 zaznamenalo celkem 593 832 v Číně žijících cizinců. Největší skupiny pocházely z Jižní Koreje (120 750) Spojených států (71 493) a Japonska (66 159).Mezi etnické menšiny (údaje podle sčítání lidu v roce 2000) patří Čuangové (16 milionů), Mandžuové (10 milionů) . , Ujgurové (9 milionů), Chuejové (9 milionů), Miaové (8 milionů), Iové (7 milionů), Tujia (5,75 milionu), Mongolové (5 milionů), Tibeťané (5 milionů), Puejové (3 miliony) a Korejci (2 miliony). === Jazyky === V Číně je asi 292 aktivních jazyků. Nejpoužívanější náleží do sinotibetských jazyků, které zahrnují mandarínštinu (hovoří s ní 70% populace), a další varianty čínštiny: Jüe (včetně kantonštiny a tchajšanštiny), wu, min, xiang, gan a hakka. Tibetobarmské jazyky, včetně tibetštiny, qiangu, nakhi a nuosu, se používají v oblasti tibetské náhorní plošiny a jünnansko-kuejčouské vysočiny. Dalšími jazyky se hovoří v jihozápadní Číně (čuangština, thajština a kam-sujské jazyky z tajsko-kadajských jazyků, dále hmong-mienské jazyky a wa z austroasijské jazykové rodiny). Napříč severovýchodní a severozápadní Čínou používají zdejší etnické skupiny altajské jazyky včetně mandžuštiny, mongolštiny a některé turkické jazyky: ujgurštinu, kazaštinu, kyrgyzštinu, salarštinu a západní jugurštinu. Korejština se používá podél hranice se Severní Koreou. Saríqólština, jazyk Tádžiků na západě Sin-ťiangu, je indoevropský jazyk. Tchajwanští domorodci, včetně malé populace v pevninské Číně, používají austronéské jazyky.Standardní čínština, varianta mandarínštiny založená na pekingském dialektu, je oficiální národní jazyk Číny a je používán jako lingua franca v zemi mezi lidmi různého lingvistického původu.Čínské znaky se jako písmo pro sinické jazyky používají po tisíce let. Umožňují mluvčím vzájemně nesrozumitelných čínských jazyků komunikovat mezi sebou prostřednictvím psaní. V roce 1956 vláda představila zjednodušené znaky, které v pevninské Číně nahradily starší tradiční znaky. Čínské znaky jsou také romanizované ve formě pchin-jinu. === Náboženství === Vláda Čínské lidové republiky oficiálně zastává státní ateismus a za tímto účelem vede antireligistické kampaně. Na náboženské záležitosti v zemi dohlíží státní správa pro náboženské záležitosti. Náboženská svoboda je zaručena čínskou ústavou, i když náboženské organizace, které nemají oficiální schválení, mohou být předmětem státní perzekuce. Během tisíciletí byla čínská civilizace ovlivněna různými náboženskými hnutími. "Tři učení", včetně konfuciánství, taoismu a buddhismu (čínský buddhismus), měly v historii významnou roli ve formování čínské kultury, obohatily teologický a duchovní rámec, který sahá do období Šangu a dynastie Čou. == Kultura == Čína je zemí s kulturní tradicí starou několik tisíc let. Současná Čínská lidová republika zachovává svou kulturní tradici, jak v oblasti výtvarného umění, tak tradici literární a hudební. Je však otevřená kulturním vlivům okolního světa. === Literatura === Za první velkou básnickou osobnost Číny bývá označován Čchü Jüan, autor 3. století př. n. l. Tzv. popisné básně skládal v 1. století Pan Ku. Ve 4. století se proslavil básník Tchao Jüan-ming. Cchao Cchao založil nový styl poezie, zvaný ťien-an, významným básníkem byl i jeho syn Cchao Pchi. V 8. století zazářil Tu Fu a krátce po něm Li Po, který se stal nejpopulárnějším čínským autorem až do dnešních dnů. Na Li Poa a Tu Fua navazoval Po Ťü-i, byť jim vyčítal, že "utíkaly do hor a k řekám". 8. a 9. století je často označováno za zlatý věk čínské poezie, k jeho pozdním představitelům patřil Tu Mu. V 11. století proslula básnířka Li Čching-čao, z jejíhož díla se však zachovala jen jediná sbírka, Píseň průzračného nefritu. 8. století je érou, kdy se rodí čínská próza, za její zakladatelské postavy jsou označováni Chan Jü a Liou Cung-jüan. Významným byl však již cestopis Zápisky o buddhistických zemích autora 4. století Fa-siena. V 11. století prosluly svými eseji Su Š' či Ou-jang Siou. Příběhy od jezerního břehu z konce 14. století, jež napsali Š' Naj-an a Luo Kuan-čung, se staly prvním z tzv. čtyř klasických čínských románů. Druhým jsou Příběhy Tří říší Luo Kuan-čunga, rovněž ze 14. století. Süan-cang proslul svým cestopisem, jeho cesta do Indie později posloužila jako inspirace pro román Putování na západ (třetí ze čtyř klasických románů) spisovatele Wu Čcheng-ena, nejvýznamnějšího autora mingského období (16. století). K průkopníkům moderního divadla 17. století patřil Li Jü. V 18. století se proslavil Cchao Süe-čchin románem Sen v červeném domě, posledním ze čtyř klasických románů. K prvním na západ proniknuvším autorům patřil Lin Jü-tchang. Za jednoho z největších čínských spisovatelů 20. století jsou označováni Lu Sün a Lao Še, autor známého románu Rikša. Románem Rodina zaujal Pa Ťin. Feminismus do čínské literatury vnesla Čchiou Ťin. Ke komunistickým autorům patřil Kuo Mo-žo či Mao Tun. Kao Sing-ťien obdržel roku 2000 Nobelovu cenu za literaturu, Mo Jen stejné ocenění převzal v roce 2012. === Výtvarné umění === Proslulým starověkým artefaktem je Terakotová armáda, tedy soubor 6000 soch zakopaných v pohřebním komplexu poblíž čínského města Si-an, objevený 29. března 1974. Sochy vznikly ve 3. století př. n. l., pro hrobku sjednotitele Číny, císaře Čchin Š'-chuang-tiho.Klasikem čínské kaligrafie a malířství byl Mi Fu. Tři svitkové obrazy se dochovaly z díla autora 4. století Ku Kchaj-č'e. Zakladatelem čínského krajinářství byl v 8. století Wang Wej. Ve 12. století se známým malířem stal i jeden z císařů, Chuej-cung (Sung). V 17. století se od tradičních vzorů počal vzdalovat Š'-tchao. K moderním malířům patří Čchi Paj-š'. K nejuznávanějším současným výtvarným umělcům Aj Wej-wej.Architekt Wang Šu je nositel prestižní architektonické Pritzkerovy ceny, čínského původu je i jiný držitel této ceny, Američan I. M. Pei, autor známé Skleněné pyramidy v muzeu Louvre v Paříži. === Film === K nejvýznamnějším čínským filmařům patří režisér Čang I-mou, který byl mj. hlavním režisérem úvodního a závěrečného ceremoniálu Letních olympijských her v Pekingu roku 2008. K jeho generačním souputníkům (tzv. pátá generace) patří Čchen Kchaj-ke. Ve Spojených státech se prosadili filmový režisér John Woo, nebo herečky Joan Chen, Li Ping-ping nebo Bai Ling. V Číně patří k nejpopulárnějším herečkám Čao Wej, jež se proslavila ve snímku Krvavé pobřeží, nebo Čang C'-i známá z filmu Gejša či Fan Ping-ping. Velmi rozvinutý je filmový průmysl v Hong Kongu, který od roku 1997 můžeme rovněž přičítat k ČLR. Proslulé jsou zejména hongkongské akční filmy, největší hvězdou, kterou tento průmysl zplodil, je patrně Jackie Chan, v jehož stopách šel Jet Li (rodák z Pekingu, dnes občan Singapuru). Čang C'-lin jako pvní Číňanka uspěla v mezinárodních soutěžích krásy, když se roku 2007 stala Miss World. === Divadlo a hudba === V několika velkých čínských městech byla postavena velmi moderní operní divadla, ve kterých jsou uváděny jak tradiční čínské opery, tak opery z běžného světového repertoáru. Na rozdíl od evropské opery vznikla čínská opera v lidových vrstvách a uměním nejvyšší společnosti se stala teprve později. Za vrcholnou éru bývá označováno 13. století. Existuje okolo stovky žánrů čínské opery, odlišených především regionálně, z nichž nejznámější je Pekingská opera. Děj představení se odehrává prakticky vždy v minulosti, před 17. stoletím. Kromě zpěvu a tance zahrnuje často i bojová umění, akrobacii, typické jsou výrazné masky a líčení. V době Kulturní revoluce byla čínská opera zakázána, od konce 70. let 20. století se Číňané snaží tuto tradici oživit. V zemi působí několik symfonických orchestrů. Známý je Šanghajský symfonický orchestr (Shanghai Symphony Orchestra), který se skládá výhradně z čínských hudebníků. V roce 2018 vysílaly evropské televizní stanice (např. Arte) vystoupení tohoto orchestru – pod vedením jeho šéfdirigenta Ju Longa – v prostorách Zakázaného města v Pekingu. Na programu byl mj. 2. klavírní koncert Sergeje Rachmaninova. Sólistou byl ruský pianista Daniil Trifonov. Čínským občanem je jiný světoznámý klavírista, Lang Lang. K nejvýznamnějším hudebním skladatelům současnosti patří Tchan Tun. Tvoří soudobou vážnou hudbu, ale více proslul hudbou filmovou (Tygr a drak). Yo-Yo Ma je významným violoncelistou. Legendární čínskou zpěvačkou byla Čou Süan, k současným popovým hvězdám (hovoří se o tzv. Cantopopu) patří Leslie Cheung nebo Faye Wong. === Kuchyně === Světově významná je čínská kuchyně. Je velmi ceněna téměř všude ve světě. Je zastoupena nejen ve velkoměstech. Restaurace vedené čínskými majiteli, ve kterých pracují téměř vždy jen čínští kuchaři, lze nalézt prakticky na všech kontinentech, zvláště v turistických oblastech, často však i mimo ně. Podávají se v nich pokrmy připravované podle tradičních metod pěti známých regionálních kuchyní. Typickými surovinami čínské kuchyně jsou bambusové výhonky, houba Ucho Jidášovo, houba šitake, pasta z černých bobů, pepř sečuánský, sójová omáčka, tofu, šalotka. Z pálenek rýžové víno, z koření zázvor. Známými pokrmy jsou Kuřecí kung-pao, Pekingská kachna, jarní závitky či Šuej-ču-žou. Existují však velké regionální rozdíly, k nejznámějším regionálním kuchyním patří kantonská (obvykle užívající pánev wok), pekingská (často úprava v páře či grilování), sečuánská (patří k nejpikantnějším) či čchaošanská (hodně vegetariánská, založená na tofu). Velký důraz je kladen na estetickou úpravu pokrmů a stolování. Tradičně se používají jídelní hůlky, polévky se jí lžící, obvykle porcelánovou. Některé pokrmy, např. pekingská kachna, se však jedí rukama. Všechny pokrmy se servírují současně, každý ze stolujících má před sebou misku, do které si nabírá z pokrmů na stole. Přednostně jedí starší lidé a muži. Za těžký prohřešek proti etiketě se pokládá, pokud někdo zapíchne hůlky do zbytků jídla v misce. Během jídla pijí Číňané nejraději zelený čaj. == Věda == Lékař Chua Tchuo je považován za toho, kdo již v 1. století jako první užil v lékařství anestézii. Základy matematického myšlení stavěl v Číně Liou Chuej ve 3. století. Proslulým všestranným učencem starověku byl Šen Kua. V práci Meng-si pi-tchan (Eseje víru snů) z roku 1088 popsal jako první na světě princip magnetické jehly kompasu a naznačil, že by mohla být využita pro navigaci (v Evropě byla popsána až v roce 1187). Při promýšlení kompasu definoval též rozdíl mezi magnetickým a skutečným severním pólem (zhruba 400 let před evropskou vědou). Významnými starověkými astronomy byli Cu Čchung-č' nebo Čang Cheng. Su Sung v 11. století sestavil mapu hvězdné oblohy, jež je dnes nejstarší takovou dochovanou tištěnou mapou. V 16. století byl jakýmsi styčným bodem tradiční čínské vzdělanosti a vznikající evropské vědy Sü Kuang-čchi. V jeho době poznání čínské přírodovědy a medicíny sepsal a uchoval Li Š'-čen.Nejslavnější čínskou vědkyní je fyzička Chien-Shiung Wu. Čchien Süe-sen se podílel na rozvoji raketové techniky, byl otcem čínského kosmického programu a hlavním konstruktérem čínských kosmických raket Dlouhý pochod (Čchang Čeng). Číňané žijící ve Spojených státech Jang Čen-ning a Li Čeng-tao získali v roce 1957 Nobelovu cenu za fyziku, stejné ocenění získali i další čínští emigranti, roku 1998 Cchuej Čchi, roku 2009 Charles Kuen Kao. Další naturalizovaný Američan Čchiou Čcheng-tung získal prestižní matematickou Fieldsovu medaili, informatik Andrew Jao zase Turingovu cenu (2000). Chemička Tchu Jou-jou získala v roce 2015 Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství. Nejprestižnější vědecké ocenění převzala jako první občanka ČLR. Jako první izolovala hořčin artemisinin z pelyňku, který využila v léčbě malárie. Kombinovaná terapie snížila úmrtnost nemoci o 20–30 % a pouze na africkém kontinentu tak zachránila stovky tisíc životů. Známým odborníkem v oblasti potravinářství je Da-Wen Sun. Nejslavnějším čínským filozofem je Konfucius, jehož učení čínskou společnost hluboce ovlivnilo a formovalo. Jeho oponentem byl Mocius, konfucianismus však převládl. Ke Konfuciovým nejvýznamnějším žákům patřil Mencius. Jeho pragmatickým oponentem byl Sün-c'. Materialistické prvky do konfuciánství vnášel Wang Čchung. K tvůrcům neokonfucianismu v 15. století patřil Wang Jang-ming. Završitelem neokonfuciánské scholastiky byl Ču Si. K zakladatelům legismu patřil Chan Fej, k jeho klíčovým představitelům Li S' a Šang Jang. Představitelem konfucianismu 20. století, který hledal spojení s moderním světem a evropskou kulturou, byl Kchang Jou-wej. K jeho souputníkům v "europeizačních snahách" patřil Jen Fu nebo Liang Čchi-čchao. V 6. století přišla myšlenková revoluce s dílem záhadného autora známého jako Lao-c'. Jeho učení se nazývá taoismus. K Laovým nejvýznamnějším následovníkům patřil Čuang-c'. Na pronikání buddhismu do Číny měl zásadní podíl Kumáradžíva.Zakladatelem čínské historiografie byl S'-ma Čchien. Na jejím rozvoji ve starověku se podílela i jedna žena: Pan Čao. K nejvýznamějším moderním historikům patřili Chuang Sien-fan, jenž byl zároveň zakladatelem čínské antropologie, či S'-ma Kuang. Vojevůdce 6. století př. n. l. Sun-c' je autorem legendárního traktátu Umění války, který je považován za jednu z nejstarších knih o strategii a taktice vůbec. Tvůrcem čínské hláskové abecedy pchin-jin byl jazykovědec Čou Jou-kuang. O velkou jazykovou reformu (paj-chua) ve 20. století usiloval Chu Š'. == Sport == Od 80. let 20. století zažívá v Číně obrovský rozmach sport, který má velkou státní podporu. V roce 1984 se Čína prvně zúčastnila olympijských her, letních v Los Angeles. Její první olympijskou hvězdou se zde stal gymnasta Li Ning. Od té doby ČLR vybojovala 237 zlatých olympijských medailí (k 2018) a dala světu řadu dalších úspěšných sportovců: K největším čínských sportovním hvězdám patří tenistka Li Na, vítězka Australian Open 2014 a Roland Garros 2011. Ve čtyřhře byla světovou jedničkou Pcheng Šuaj. V americké lize NBA se prosadil baskebalista Jao Ming, proslulý svou výškou (229 cm). Skokanka do vody Wu Min-sia se stala legendou své disciplíny a vyhrála pět zlatých olympijských medailí. Jen o trochu méně úspěšné jsou v této disciplíně její kolegyně Fu Ming-sia, Čchen Žuo-lin a Kuo Ťing-ťing. Čína ve skocích do vody získala k roku 2018 již 40 zlatých olympijských medailí a je to její nejúspěšnější disciplína. V Li Ningových stopách šel především gymnasta Cou Kchaj, držitel pěti olympijských zlatých kovů, Li Siao-pcheng má jen o jeden méně. Ještě více tradičním je v Číně stolní tenis: Ma Lung má tři olympijská zlata a je desetinásobným mistrem světa, stolní tenistka Teng Ja-pching má z OH dokonce čtyři zlata. Mezi ženami dominovala rovněž Wang Nan či Čang I-ning. Prvním Číňanem, který zkompletoval ping-pongový grandslam (zlato z OH, mistr světa a vítěz světového poháru) byl Liou Kuo-liang (1999), druhým Kchung Ling-chuej (2000), třetím Čang Ťi-kche (2012). (Před nimi se to povedlo jen Švédovi Jan-Ove Waldnerovi). Velmi úspěšní jsou Číňané v badmintonu, například Lin Tan je první mužský badmintonista, který získal zlatou olympijskou medaili v individuální disciplíně dvakrát po sobě. Králem badmintonové dvouhry je Fu Chaj-feng. V ping-pongu a badmintonu jsou již Číňané na čele historických tabulek olympijských medailistů. Plavec Sun Jang má tři olympijské zlaté a vytvořil světový rekord, v ženském plavání brala dvě olympijské zlaté Jie Š'-wen. K nejúspěšnějším atletům patří běžkyně Wang Ťün-sia a Sing Chuej-na, překážkář Liou Siang či chodec Čchen Ting. V šachu po roce 2010 září Chou I-fan, její předchůdkyní byla v 90. letech Sie Ťün. Čaj Čchao byla v roce 2002 vyhlášena nejlepší házenkářkou světa. Do síně slávy Mezinárodní volejbalové federace byla uvedena Lang Pching.Zimní sporty nebyly v Číně dlouho příliš populární, ani známé, v posledních letech se však Číňané vrhli na rychlobruslení a zejména v disciplíně zvané short-track dosahují mimořádných úspěchů. Wang Meng má čtyři olympijská zlata, její kolegyně Čou Jang tři. Dalšími "zimními" hvězdami čínského sportu jsou manželé Šen Süe a Čao Chung-po, olympijští vítězové v kategorii krasobruslařských sportovních dvojic. Jako i v jiných asijských zemích, velkou tradici mají bojová umění. Číňané uspořádali své techniky pod značku wu-šu. Ke známým učitelům patřil například Yip Man, k jehož žákům patřil i Bruce Lee, rodilý Američan s čínskými kořeny, který se proslavil v USA akčními filmy. Velká čínská komunita žije tradičně ve Spojených státech amerických. Ke slavným americkým sportovcům čínského původu patří tenista Michael Chang (vítěž Paříže roku 1989), basketbalista Jeremy Lin, plavec Nathan Adrian nebo krasobruslařka Michelle Kwanová. V Kanadě se zase narodil Patrick Chan, olympijský vítěz v krasobruslení. Čínským vynálezem je desková hra go. Za nejlepšího hráče go 20. století bývá označován čínský rodák Go Seigen. Roku 2008 Čína v Pekingu uspořádala letní olympijské hry. Stejné město bude roku 2022 hostit i hry zimní. == Životní prostředí == Ve velkém skoku vpřed Čína dokonale napodobila industrializaci západního světa - se všemi jejími chybami. Vzhledem k tomu, že hospodářský vzestup byl doprovázen rychlým budováním průmyslu a infrastruktury, čelí Čína vážným environmentálním problémům. Ze 180 zemí se Čína v roce 2016 umístila na 109. místě v žebříčku Environmental Performance Index (Index výkonnosti z hlediska životního prostředí). Ekologická stopa Číny se od šedesátých let dvacátého století zdvojnásobila. Nejzávažnějším problémem je znečištění ovzduší způsobené spotřebou energie. Čísla v této oblasti jsou zničující: V roce 2005 poprvé Čína předstihla Spojené státy v celkových emisích CO2 a v roce 2012 dosáhla hodnoty 8,1 miliardy tun. V roce 2013 bylo v několika městech severní Číny naměřeno rekordních více než 800 mikrogramů pevných prachových částic (polétavého prachu) na metr krychlový - 30 násobek hodnoty, kterou Světová zdravotnická organizace považuje za neškodnou. Vzhledem k tomu, že velikost a důsledky škod na životním prostředí nešlo přehlížet, stala se otázka ochrany životního prostředí jednou z priorit čínské vlády. Cílem je, aby byl ekonomický rozvoj šetrný k životnímu prostředí. Skutečnost, že to není snadný úkol, uznává mj.i Světový fond na ochranu přírody (WWF) : Čína musí uživit téměř jednu pětinu světové populace - a to s relativně omezenými zdroji. Země má pouze 9% světové zemědělské půdy a pouze o něco více než 6% světových sladkovodních zdrojů. V několika čínských provinciích klesají hladiny podzemních vod, což způsobuje, že každý rok zmizí asi 30 jezer. Vedle toho stoupá eroze půdy a desertifikace, což vede ke ztrátě vegetace, polí a lesů. Podle průzkumů WWF je však "ekologická stopa" každého z 1,4 miliardy Číňanů skromná - ve srovnání s Japonskem, Německem nebo dokonce Spojenými státy. Například v roce 2014 činila roční poptávka po elektrické energii na osobu v Číně 3 927,05 kWh a v Německu 7 035,49 kWh nebo emise oxidu uhličitého na obyvatele v Číně 7,55 tun a v Německu 8,89 tun. Zároveň existuje mnoho ekologických organizací ve všech částech Číny, často založených na iniciativě jednotlivců. Mezi ně patří mj. "Přátelé přírody", "Yunnan Green Watersheds" nebo "Green Earth Volunteers". Kromě domácích aktivistů mají v Číně zastoupení i různé mezinárodní nevládní organizace v oblasti životního prostředí. Mnohé environmentální projekty jsou financovány státem. Čína tak např. zřízením "Velké zelené zdi" realizuje (od roku 1978) projekt v zalesňování krajiny. Celkově má být do roku 2050 osazena původními druhy stromů plocha 350 000 km2, s cílem vytvořit zelený pás mezi suchým severem a úrodným jihem. V roce 2014 přijala čínská vláda další opatření zaměřená na snížení emisí na jednotku HDP o 33,8% do roku 2030. V roce 2015 byl přijat zákaz výstavby nových uhelných elektráren a v roce 2017 byla zavedena emisní norma pro výfukové plyny Euro 5. Kromě toho by se měl podíl uhlí na celkové spotřebě energie snížit do roku 2030 z 66,6 na méně než 45% a podíl obnovitelných energií ve stejném období zvýšit na 25%. Ačkoli hlavním cílem opatření je snížení znečištění, znamená to také významné snížení emisí skleníkových plynů. Do roku 2016 bylo uzavřeno více než 1000 uhelných dolů s celkovou roční kapacitou těžby 60 milionů tun. Celkově mají být nejpozději do roku 2020 uzavřeny nadbytečné doly s kapacitou 500 milionů tun. Čína ratifikovala Kjótský protokol v roce 2002 a Pařížskou dohodu o klimatu v roce 2016. Záměrem Číny je stát světovým lídrem v ochraně klimatu. Ačkoli jednotlivá hlavní čínská města bývají nadále pravidelně zasahována silným smogem, zátěž znečištěním rok od roku klesá. V posledním čtvrtletí roku 2017, podle údajů Greenpeace, například znečištění v Pekingu pokleslo ve srovnání s předchozím rokem o 53,8%. Jen v roce 2017 muselo v celé Číně ukončit činnost více než 176 000 továren a 44 000 uhelných elektráren, protože nesplňovaly stanovené emisní cíle. V této souvislosti zmizelo v uhelném průmyslu více než 1,3 milionu pracovních míst, dalších 500 000 v ocelářském průmyslu. Čína investuje nemalé prostředky do nefosilních zdrojů energie. V uplynulých letech bylo v Číně postaveno více solárních a větrných turbín než ve zbytku světa dohromady. Do roku 2020 vyčlenila čínská vláda v této oblasti další investice ve výši přibližně 360 miliard eur. Například pro větrnou energii to znamená, že do té doby by instalovaná kapacita měla vzrůst ze 151 na více než 205 gigawattů. Pro solární energii předpokládá plán do roku 2020 její ztrojnásobení. Čínský příklad zároveň dokazuje, že energetický přechod přináší i ekonomické výhody: více než 3,5 milionu Číňanů již pracuje v odvětví obnovitelných zdrojů energie a dalších 10 milionů se očekává do roku 2020. Čínská vláda masivně podporuje dotacemi nástup elektromobilů a kvótami a omezeními se snaží vytlačit spalovací motory. V šesti velkých městech, které jsou zvláště postiženy znečištěním ovzduší, je ročně (losem nebo aukcemi) povoleno pouze 650 000 registrací nových osobních automobilů. Velká část z nich je vyhrazena výhradně pro registraci elektrických vozidel. Elektromobily nabízejí ze zákona další výhody: mohou jezdit sedm dní v týdnu; (automobily se spalovacími motory naproti tomu mají na jeden konkrétní den v týdnu, v závislosti na posledním čísle SPZ, zákaz jízdy). Při nákupu elektrického nebo hybridního elektrického vozidla hradí centrální vláda státní prémii ve výši 4 600 eur. Od roku 2019 musí všechny domácí i zahraniční automobilky dosáhnout 10% a od roku 2020 12% podílu elektromobilů na své celkové produkci v Číně. Zavedení této kvóty vyvíjí značný tlak na výrobce, jako jsou Volkswagen, BMW a Daimler, pro které je Čína zároveň největším jednotným trhem. Podle indexu elektrických vozidel, vyvinutým společností McKinsey & Company, Čína "utíká svým konkurentům". Elektrická vozidla prodaná v roce 2016: 336 000 vozů, 171 000 užitkových vozidel a 115 000 autobusů na baterie. Čína je navíc zemí s nejrozmanitějšími modely; V roce 2017 měli čínští zájemci o koupi na výběr mezi téměř 60 různými elektromodely. === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Volksrepublik_China#Ökologie na německé Wikipedii. == Zajímavosti == Celkem 83,3 % čínských žen ve věku 15 až 49 let, vdaných či zadaných, používalo ke konci roku 2005 moderní metody antikoncepce a tímto podílem se dostala Čína na první místo na světě. Číňané preferují mužské potomky a dívky se mnohdy stávají ještě před svým narozením oběťmi uměle vyvolaných potratů, k čemuž přispěla i politika jednoho dítěte (do roku 2015), jejímž cílem bylo omezit růst populace. V roce 2014 bylo v Číně v důsledku potratů a zabíjení novorozeňat odhadem o 34 milionů více mužů než žen. Odhaduje se, že pro čínskou vládu pracuje 50 000 až 100 000 hackerů. V roce 2015 bylo odhaleno, že při největším kyberútoku v americké historii čínští hackeři ukradli osobní údaje 21,5 milionu zaměstnanců amerických federálních úřadů. V Číně existuje velice přísná cenzura na internetu a několik desítek tisíc státních zaměstnanců monitoruje, filtruje a blokuje obsah čínského internetu. Čínští uživatelé se nedostanou na Twitter, Google nebo Facebook. Americká internetová společnost Facebook v roce 2016 vyvinula cenzorský software, aby se mohla vrátit na čínský trh. Čínský prezident Si Ťin-pching po svém nástupu k moci v roce 2013 spustil rozsáhlou protikorupční kampaň, která vedla k potrestání více než 300 000 stranických funkcionářů. V dubnu 2016 byl jeho vlastní švagr identifikován v uniklých Panamských dokumentech, které obsahují detailní informace o daňových únicích a praní špinavých peněz. Veškerá odhalení Panamských dokumentů týkající se rodiny Si Ťin-pchinga byla na čínském internetu a v médiích cenzurována. Čínská společnost CEFC China Energy Company Limited získala četná aktiva v České republice, například většinu v Pivovary Lobkowicz Group, 60% podíl ve fotbalovém klubu SK Slavia Praha nebo 49% podíl v mediální společnosti Empresa Media, která vlastní TV Barrandov nebo vydává týdeník Týden. V médiích se spekulovalo o možném napojení firmy CEFC na čínskou armádu a vojenskou rozvědku. V roce 2016 Čína vlastnila americké státní dluhopisy v hodnotě 1,244 bilionu USD a byla největším zahraničním věřitelem Spojených států. Okolo roku 2017 začala čínská vláda v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang ve velkém budovat převýchovné tábory, ve kterých internovala více než milion muslimských Ujgurů. Čína plánuje, že od roku 2020 spustí systém sociálního kreditu, který byl označen za nejpropracovanější systém pro kontrolu lidí na světě. == Odkazy == === Reference === === Literatura === BECKER, Jasper. Čína na přelomu století. Praha: Jasper, 2002. ISBN 80-7257-729-8. FAIRBANK, John K. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-007-4. FISHMAN, Ted C. China, Inc.: jak Čína drtí Ameriku a svět. Praha: Alfa Publishing, 2006. ISBN 80-86851-44-3. LIŠČÁK, Vladimír. Čína. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-109-4. VOJTA, Vít. Čínský svět: jak porozumět současné Číně, čínskému chování a myšlení. Brno: Pixl-e, 2011. ISBN 978-80-905021-0-9. KLIMEŠ,Ondřej a kol. Kulturní diplomacie Číny a její regionální variace. Praha: Academia, 2019. ISBN 978-80-200-2962-1 === Související články === Spor o Čínu Čínská republika Čínština Dynastie čínské historie Velký skok === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Čína ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Čína ve Wikislovníku Kategorie Čína ve Wikizprávách Čína na OpenStreetMap Čína před 30 lety a dnes: od hladomoru k ekonomickému zázraku China - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) China (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) Na internetu vyhráváme my, tvrdí čínský disident Country of Origin Information Report - China [online]. UK Border Agency, 2011-08-24 [cit. 2011-12-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-08. (anglicky) Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) Bureau of East Asian and Pacific Affairs. Background Note: China [online]. U.S. Department of State, 2010-08-05 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) CIA. The World Factbook - China [online]. Rev. 2011-08-03 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) Library of Congress. Country Profile: China [online]. 2006-08-25 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Pekingu. Souhrnná teritoriální informace: Čína [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-01 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-05-11. (česky) CHAN, Hoklam, a kol. China [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)

LOCATION

LOCATION

004961

Guambiano je jihoamerický domorodý jazyk barbakoské jazykové rodiny. Hovoří jím asi 23 500 domorodců v andské části Kolumbie. Tento jazyk se vyučuje na školách a jeho písmem je latinka.

Kolik domorodců hovoří jazykem Guambiano?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Guambiano

Hovoří jím asi 23 500 domorodců v andské části Kolumbie.

Guambiano je jihoamerický domorodý jazyk barbakoské jazykové rodiny. Hovoří jím asi 23 500 domorodců v andské části Kolumbie. Tento jazyk se vyučuje na školách a jeho písmem je latinka.

NUMERIC

NUMERIC

003597

... po standardy). XMPP je implementací obecného značkovacího jazyka XML. Specifikace jsou zcela otevřené a dostupné všem, kdo mají zájem o implementaci software s podporou XMPP. Servery XMPP protokolu běží standardně na TCP portu 5222. Pro vzájemnou komunikaci serverů je pak vyhrazen port 5269. Síť využívající XMPP protokol není centralizovaná do jednoho místa, jako je zvykem u většiny ostatních IM, ale je distribuovaná na servery po celém světě, na kterých je možno si založit uživatelské konto. Identifikátory uživatelů (takzvané Jabber ID, zkráceně JID) jsou v základním tvaru syntakticky i sémanticky podobné e-mailovým adresám, tedy uzivatel@server. Uživatel si může dále své konto rozdělit podle potřeby, například se může jeho klient z domova hlásit jako uzivatel@server/doma, a zároveň třeba i uzivatel@server/prace. Na jedno uživatelské konto může tedy být přihlášeno i více klientů najednou a mezi nimi se rozhoduje buď podle celé adresy, pokud ji druhá strana zadá, nebo podle nastavené priority....

Jak vypadá jabber ID?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Extensible_Messaging_and_Presence_Protocol

Identifikátory uživatelů (takzvané Jabber ID, zkráceně JID) jsou v základním tvaru syntakticky i sémanticky podobné e-mailovým adresám, tedy uzivatel@server.

Extensible Messaging and Presence Protocol (XMPP) (dříve známý jako Jabber), neboli "rozšiřitelný protokol pro posílání zpráv a zjištění stavu", původně vznikl jako protokol pro instant messagingovou síť Jabber. Brzy se ale ukázalo, že kromě IM může být s výhodou použit i pro vzájemnou komunikaci programů nebo pro ovládání různých automatických služeb (botů). Později byl adoptován jakožto standard Internetu do RFC dokumentů – základní normy jsou RFC 3920 (obecná specifikace protokolu) a RFC 3921 (samotný instant messaging a zobrazení stavu). RFC obsahující některá další rozšíření XMPP protokolu jsou například RFC 3922 a RFC 3923. O vývoj protokolu se stará XMPP Standards Foundation. Rozšíření nad rámec RFC jsou vydávána v podobě tzv. XEP (XMPP Extension Protocol), kterých je momentálně kolem dvou set (v různém stavu, od prvních návrhů až po standardy). XMPP je implementací obecného značkovacího jazyka XML. Specifikace jsou zcela otevřené a dostupné všem, kdo mají zájem o implementaci software s podporou XMPP. Servery XMPP protokolu běží standardně na TCP portu 5222. Pro vzájemnou komunikaci serverů je pak vyhrazen port 5269. Síť využívající XMPP protokol není centralizovaná do jednoho místa, jako je zvykem u většiny ostatních IM, ale je distribuovaná na servery po celém světě, na kterých je možno si založit uživatelské konto. Identifikátory uživatelů (takzvané Jabber ID, zkráceně JID) jsou v základním tvaru syntakticky i sémanticky podobné e-mailovým adresám, tedy uzivatel@server. Uživatel si může dále své konto rozdělit podle potřeby, například se může jeho klient z domova hlásit jako uzivatel@server/doma, a zároveň třeba i uzivatel@server/prace. Na jedno uživatelské konto může tedy být přihlášeno i více klientů najednou a mezi nimi se rozhoduje buď podle celé adresy, pokud ji druhá strana zadá, nebo podle nastavené priority. Uživatel se připojuje vždy pouze ke svému serveru, protože jenom tento server je schopen ověřit jeho identitu například pomocí uživatelského jména a hesla. Pokud vznikne potřeba komunikovat s uživateli na jiných serverech, připojí se uživatelův server na vzdálený server a předá si s ním potřebné informace. Toto je nutné vykonávat například i v případě, že je třeba zjistit "prezenci", tedy zdali je uživatel na vzdáleném serveru přihlášen a v jakém je stavu. Kromě serverů a klientů se v síti vyskytují ještě různé služby – například služba víceuživatelských diskuzí (funkčně velmi podobné IRC), uživatelské adresáře a transporty. Transporty jsou vlastně brány mezi XMPP sítí a IM sítí pracující na jiném protokolu. Síť XMPP je založena na architektuře klient-server (klienti zpravidla nekomunikují přímo) a je decentralizována stejně jako e-mail. To znamená, že neexistuje žádný centrální server, který by spojoval uživatele, jako je tomu například u ICQ. Každý může zřídit svůj vlastní server, přičemž bude moci komunikovat s uživateli na jiných serverech. Uživatel tak má svobodu volby serveru, ke kterému má důvěru a který mu nabízí lepší služby, a možnost změny stejně jako v případě e-mailu. Samozřejmě existuje spousta serverů, na kterých se lze zdarma zaregistrovat bez potřeby tvorby vlastního serveru. Uživatel je identifikován uživatelským jménem a názvem serveru. Tyto dvě hodnoty jsou odděleny znakem @. Tedy např. [email protected]. Tento řetězec se nazývá Jabber ID nebo také JID. Co se děje při komunikaci mezi dvěma uživateli, ukazuje názorný příklad. Uživatelka Julie má účet na serveru Kapuletova.cz, takže její JID má tvar [email protected]. Chce si povídat s Romeem, jehož JID je [email protected]. Když Julie napíše zprávu a pošle ji Romeovi, provede se několik akcí: XMPP klient Julie pošle její zprávu serveru Kapuletova.cz. Pokud je Montek.com blokován, zpráva je smazána (zpět je zasláno chybové hlášení). Server Kapuletova.cz otevře spojení k serveru Montek.com a předá mu zprávu. Server Montek.com doručí zprávu klientovi Romea. Pokud je server Kapuletova.cz na Montek.com blokován, zpráva bude smazána (zpět je zaslána chybová hláška). Pokud není Romeo právě připojen, zpráva se uschová (na montek.com) a bude doručena při nejbližší příležitosti. Jabber ID neboli také JID jsou uživatelská jména, pomocí kterých se přistupuje k XMPP účtu. Obvykle se skládají ze tvaru uzivatel@domena/zdroj. Jsou podobná e-mailovým adresám. Část zdroj dovoluje uživateli individuální připojení na jeden účet z více míst. Například uzivatel@domena/doma a uzivatel@domena/prace. Zdroj není nutný uvádět pro kontaktování uživatele, ale může být vyžadován například při přenosu souborů. JID může, až na několik výjimek, obsahovat libovolné znaky unicode, tzn. i česká písmena s diakritikou. rok 1998 – Jeremie Miller založil projekt Jabber. srpen 1999 – Jeremie podepsal prohlášení zaručující podporu Jabber komunity IETF standardizaci. květen 2000 – Uvolněn první software. červen 2000 – Jeremie a další členové projektu Jabber se upsali koncepci IMPP dokumentující Jabber protokol. Kvůli nesoustředěnosti tehdejší komunity se však nepodařilo plně následovat IMPP či jiné IETF snahy. rok 2001 – Vytvořena Jabber Software Foundation (JSF) pro zajištění organizace nad rostoucím počtem open source projektů a komerčních entit budujících či používajících technologie XMPP. Jedním z hlavních cílů JSF byla dokumentace XML protokolu a jeho další rozvíjení. únor 2002 – Nově podepsána koncepce IETF. Výsledkem úspěchu tohoto podpisu bylo rozhodnutí prozkoumat možnosti zformování IETF Working Group pro diskuse o Jabber protokolu pod názvem XMPP, výsledkem čehož byly podepsány tři nové koncepce 21. 6. 2002 29. leden 2004 – IESG uznala XMPP Core a XMPP IM jako . navrhované standardy 4. říjen 2004 – IETF uznala XMPP jako standard pro IM. 1. duben 2001 – založen server jabber.cz. 21. červenec 2001 – založen server njs.netlab.cz . , provozovaný společností HumboldTec. 16. září 2005 – njs.netlab.cz, který se stal největším serverem v ČR, pohltil server jabber.cz. 1. září 2006 – za spolufinancování provozu obou serverů, sjednocených pod projekt jabbim.cz, jsou uživatelům nabídnuty rozšířené služby. 23. dubna 2007 – Jabbim oznámil dosažení 70 000 registrací, 14 000 aktivních uživatelů a přes 5 000 přihlášených ve špičce. Související informace naleznete také v článku Google Talk. Společnost Google uvedla koncem roku 2005 nový projekt Google Talk. Tato služba pro Instant Messaging využívá protokolu XMPP. Dále přidala možnost hlasové komunikace, na jejíž specifikaci spolupracuje s XMPP Standards Foundation. Později přibyla i možnost video hovorů. Bombus (pro mobilní telefony s Java ME) Bombus-ng (pro zařízení s Windows Mobile; http://bombus-im.org/wiki/bombus/pocketpc) – neplatný odkaz ! Coccinella (http://coccinella.im/) Empathy (klient s podporou hlasu a videa, kompatibilní s Google Talkem; http://live.gnome.org/Empathy] Gajim (http://www.gajim.org/) Jabbim JWChat (webový klient; některé servery provozují vlastní verzi pro své uživatele; http://jwchat.org) mcabber (http://lilotux.net/~mikael/mcabber/) Psi (http://psi-im.org/) Spark Tkabber (http://tkabber.jabber.ru/) Xeus Messenger/glu (http://xeus-messenger.blogspot.com/) – neplatný odkaz ! Xabber (open-source klient pro operační systém Android; http://www.xabber.com) Tento seznam není ani zdaleka kompletní. Další klienty naleznete např. na Jabber.cz Wiki. Adium (http://www.adium.im/) BitlBee (http://www.bitlbee.org/) CenterIM (pokračovatel CenterICQ; http://www.centerim.org/) Digsby Empathy iChat (http://www.apple.com/macosx/features/ichat/) – neplatný odkaz ! Kopete Meebo (webový klient; http://www.meebo.com) Miranda Mozilla Thunderbird (poštovní a IM klient, česky; https://www.mozilla.org/cs/thunderbird/) Pidgin (dříve Gaim) qutIM QIP Infium SIM-IM Trillian Open Discussion Day Stav účastníka Obrázky, zvuky či . videa k tématu Extensible Messaging and Presence Protocol ve Wikimedia Commons Oficiální stránky – XMPP Standards Foundation Jabber.cz – Wiki – velké množství informací o XMPP/Jabberu v češtině Jabber – začínáme – návod jak začít komunikovat s Jabberem pro úplné začátečníky. Seriál Jabber – komunikačný protokol (slovensky)

CLAUSE

OTHER

003414

Kolibříci, kteří tvoří samostatnou čeleď kolibříkovití (Trochilidae), jsou malí, často velmi nápadně zbarvení ptáci. Proto se jim také někdy říká "létající drahokamy". Jde o endemické živočichy, kteří se vyskytují jen na americkém kontinentě. (V Česku a střední Evropě může být tento ptačí druh snadno zaměněn za dlouhozobku, což je ovšem motýl z čeledi lišajovitých.) Kolibříci jsou velmi zdatnými letci. Za sekundu mohou mávnout křídly 12× až 90× (v závislosti na druhu), díky čemuž se mohou ve vzduchu doslova zastavit na místě. Dokážou také vyvinout rychlost větší než 15 m/s (54 km/h), a jako jediní zástupci ptačí říše dokážou létat pozpátku. V současné...

Mohou se kolibříci v letu zastavit na místě?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kolib%C5%99%C3%ADkovit%C3%AD

Za sekundu mohou mávnout křídly 12× až 90× (v závislosti na druhu), díky čemuž se mohou ve vzduchu doslova zastavit na místě.

Kolibříci, kteří tvoří samostatnou čeleď kolibříkovití (Trochilidae), jsou malí, často velmi nápadně zbarvení ptáci. Proto se jim také někdy říká "létající drahokamy". Jde o endemické živočichy, kteří se vyskytují jen na americkém kontinentě. (V Česku a střední Evropě může být tento ptačí druh snadno zaměněn za dlouhozobku, což je ovšem motýl z čeledi lišajovitých.) Kolibříci jsou velmi zdatnými letci. Za sekundu mohou mávnout křídly 12× až 90× (v závislosti na druhu), díky čemuž se mohou ve vzduchu doslova zastavit na místě. Dokážou také vyvinout rychlost větší než 15 m/s (54 km/h), a jako jediní zástupci ptačí říše dokážou létat pozpátku. V současné době rozeznáváme zhruba 325–340 druhů (v závislosti na taxonomickém zařazení). Kolibříci jsou ve velikosti viditelně odlišní, nejmenší zástupce celé čeledi, kalypta nejmenší, je zároveň i nejmenším ptákem světa, největším zástupcem je naopak kolibřík velký. Většinou se jedná o nápadně zbarvené, štíhlé ptáky s malými končetinami. S výjimkou hmyzu mají kolibříci nejrychlejší metabolismus ze všech živočišných druhů. Důvodem je zejména velmi rychlý a pro tělo značně vytížující tlukot křídel. Za minutu přitom jeho srdce vykoná až 1260 tepů, v noci, kdy je jeho metabolismus značně zpomalen, jeho výkon může klesnout až na 50–180 tepů/min. Živí se zejména nektarem rostlin, k čemuž jim napomáhá jejich dlouhý zobák, který je často u různých druhů odlišný a specializovaný pro určitý druh květu. V potravě přitom zcela odmítá nektar s nižším zastoupením cukrů než 10 %. Kvůli tomu, že je nektar málo výživný, požírá také drobný hmyz a jiné bezobratlé živočichy, zvláště pak v období rozmnožování. Létáním a hledáním potravy tráví kolibříci pouze 10–15 % dne, zbývajících 75–80 % zaujímá odpočinek. I přesto však musí denně pozřít značně větší množství potravy, než je jeho celková hmotnost a musí tak denně navštívit stovky květů. V období rozmnožování se samec nijak nepodílí na inkubaci vajec, ani na krmení mláďat. Většina druhů si staví malé, velmi dobře maskované hnízdo, které buduje na větvích stromů nebo keřů. Velikost hnízda je značně odlišná, nejmenší přitom mohou dosahovat velikosti jedné poloviny skořápky vlašského ořechu. Kladou obvykle 2 vejce, na kterých sedí 12–19 dnů. Ve volné přírodě se dožívají průměrně 3–5 let. Čeleď kolibříkovitých se dělí na dvě podčeledi (Hermit a Trochilinae) které zahrnují velké množství rodů, běžně jich bývá uváděno 106. Podčeleď Trochilinae: Podčeleď Hermit: V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hummingbird na anglické Wikipedii. Seznam všech obecně uznávaných rodů a druhů čeledi kolibříkovití na BioLibu Obrázky, zvuky či videa k tématu kolibříkovití ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo kolibřík ve Wikislovníku Galerie kolibříkovití ve Wikimedia Commons

VERB_PHRASE

YES_NO

006831

... Hojicha: Japonský čajový produkt, vzniká pražením řapíků. Lapsang souchong (Zheng shang xiao zhong nebo pravá malá horská odrůda): Černý čaj sušený nad pálícím se borovým dřívím, získává specifické kouřové aroma. (U Lapsangů pochybné kvality je černý čaj zakouřen dodatečně a aroma je spíše dehtové.) Rize (Çay): Čaj z turecké provincie Rize. Zvyk pít čaj o páté (tzn. v pět hodin odpoledne) vznikl ve Francii, ačkoliv je přisuzován Anglii, která ho od Francouzů pouze převzala.[zdroj?] Jako čaje o páté se v Československu...

Kde vznikl zvyk pít čaj o páté?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Caj

Zvyk pít čaj o páté (tzn. v pět hodin odpoledne) vznikl ve Francii, ačkoliv je přisuzován Anglii, která ho od Francouzů pouze převzala.[zdroj?

Čaj (z výslovnosti čínského 茶 - čcha v mandarínském a kantonském dialektu; v dialektu min významného přístavu Sia-men čteno te - odtud pojmenování v mnoha jiných jazycích) je kulturní nápoj, připravovaný obvykle louhováním lístků rostliny čajovníku v horké vodě. Pro samotné lístky se také užívá název čaj. Označení čaj se běžně užívá i pro jiné nálevy - pro zápary a odvary různých jiných rostlin (například tzv. ovocné čaje, bylinné čaje nebo šípkový čaj), které se někdy označují jako nečaje. Čaj má vedle povzbuzujících účinků v mnoha případech díky látkám v něm obsaženým také blahodárný vliv na organismus. Čaj vzniká zpracováním listů čajovníku. Z botanického hlediska je čajovník stálezelený keř, dorůstající v přírodě výšky 5 až 15 metrů, výjimečně až kolem třiceti metrů. Na plantážích jsou keře udržovány ve výšce kolem jednoho metru. Umožňuje to pohodlnější sběr čajových lístků a zvyšuje úrodu. Přirozeně čajovník rostl v jihovýchodní Asii při hranicích Číny a Indie. Jako kulturní rostlina se pěstuje na mnoha místech s příhodnými podmínkami, mezi známé čaj produkující země patří Indie, Pákistán, Írán, Srí Lanka, Čínská republika, Japonsko, Indonésie, Nepál, Austrálie, Argentina a Keňa. Nejlépe se mu daří v monzunovém klimatu v subtropickém a tropickém pásu, roste na kyselých půdách, od hladiny moře až po nadmořské výšky kolem 2500 m. Listy čajovníku jsou dlouhé od tří do pětadvaceti centimetrů a široké mezi jedním a deseti centimetry, dospělé listy jsou tlusté, hladké a kožnaté, s krátkým řapíkem. Čajové lístky se většinou sbírají několikrát do roka, v některých oblastech prakticky celý rok. Lístky se sbírají podle takzvaných sběrových formulí, které určují, kterou část výhonku uštípnout. Obvykle jsou cennější mladší menší lístky u špičky výhonku a pupen. Čaj obsahuje kofein, známý také jako tein. V Evropě se původně pil jako lék. Další zpracování se děje různými způsoby. Základním faktorem je stupeň oxidace (z historických důvodů chybně označována jako fermentace, nejde zde však o působení mikroorganismů, nýbrž kyslíku). U oxidace jde o pozměnění některých molekul listu, které má vliv na chuťové vlastnosti čaje a způsobuje zhnědnutí. Oxidace probíhá do té doby, než obsah vody v lístku neklesne na určitou mez. Avšak i pojem tradiční fermentace se váže k určitému druhu čajů, a sice k tajemnému čaji Pchu-er, u něhož dochází nejdříve k oxidaci a poté k fermentaci, některé z těchto čajů je poté možné nechat zrát (až desítky let). Čaje rozdělujeme dle způsobu zpracování do čtyř základních skupin: čaje bílé (bai cha) - dochází zde k jemné oxidaci, jde o samovolnou oxidaci probíhající během "zavadání", čaj je následně sušen. Lístky jsou lehce nahnědlé v místech, kde proběhla oxidace, části listu zůstávají zelené. Obvykle se takto zpracovávají mladé lístky, někdy se keře pěstují zastíněné, aby se omezilo množství chlorofylu v listech. čaje zelené (lu cha) - prochází minimální oxidací v době mezi utržením a zpracováním. Enzymy způsobující oxidaci jsou zničeny teplem: užívá se sušení na pánvích, nebo napařování. Zpracování je ukončeno jeden až dva dny od sběru. Lístky si uchovávají svěží zeleň. čaje polozelené (též oolongy, modrozelené, žlutozelené nebo dokonce modré) (烏) - lístky procházejí oxidací, která je však v různých fázích přerušena (přechod mezi zelenými a červenými či černými čaji). Tyto lístky jsou hnědé, s lehkými zeleným odstínem. Sběr lístků na jeho výrobu musí proběhnout v okamžiku jejich plné zralosti, aby čajový nálev získal svou pověstnou vyváženou chuť. čaje černé (též červené čaje, pokud se jedná o camelia sinnensis - čínský čajovník) - lístky se mechanicky naruší, oxidace probíhá za teploty okolo 30 °C a velice vysoké vlhkosti. Získáváme lístek na plně oxidovaný, tedy na pohled hnědý až černý. Zpracování trvá týden i déle. Velmi výrazný rozdíl je ještě mezi ortodoxním zpracováním a plně průmyslovou výrobou metodou CTC (Crush, Tear, Curl), kterou vzniká nadrcený substrát vhodný do čajových pytlíků. Ve střední Evropě (a "západní civilizaci" obecně) je historicky nejoblíbenější právě čaj černý. Velmi oblíbené jsou i exotické "čaje" jako je jihoamerické maté nebo lapacho, jihoafrický rooibos a honeybush nebo jiné bylinné čaje. Označení čaj zde ale není přesné, protože se tyto tzv. "bylinné čaje" nevyrábí z čajovníku. Zvláště u ručně zpracovaných čajů existuje množství dalších nuancí, například ve způsobu svinování lístků (asi nejznámějším příkladem je svinutí do pevných kuliček - perel - např. u čaje "Gunpowder"). Existuje řada způsobů zpracování, které do uvedených kategorií příliš nezapadají. Z těch známějších to jsou Pu-erh (tmavý čaj) (hei cha): Popisuje se jako "dvakrát fermentovaný", u "druhé fermentace" už opravdu jde o působení mikroorganismů. Dříve bylo toto dosaženo až několikaletým zráním v zemi, Žlutý čaj (黄): Stejně jako u zeleného čaje jsou enzymy způsobující oxidaci zničeny teplem. Poté se však nesuší rychle, nýbrž pozvolna v silných vrstvách. Kukicha: Řapíkový čaj, vedlejší produkt při výrobě japonského práškového čaje Matcha. Hojicha: Japonský čajový produkt, vzniká pražením řapíků. Lapsang souchong (Zheng shang xiao zhong nebo pravá malá horská odrůda): Černý čaj sušený nad pálícím se borovým dřívím, získává specifické kouřové aroma. (U Lapsangů pochybné kvality je černý čaj zakouřen dodatečně a aroma je spíše dehtové.) Rize (Çay): Čaj z turecké provincie Rize. Zvyk pít čaj o páté (tzn. v pět hodin odpoledne) vznikl ve Francii, ačkoliv je přisuzován Anglii, která ho od Francouzů pouze převzala.[zdroj?] Jako čaje o páté se v Československu za socialismu označovala setkávání mládeže (hovorově mejdany, sleziny apod.) v tento čas, kde se nepil alkohol, ale čaj (alkohol se samozřejmě pil, ale oficiálně se o tom nemluvilo). Čaj (nápoj) Čajovna Čajový sáček Lisovaný čaj Kofein Třísloviny Bílý čaj: neoxidovaný Zelený čaj: neoxidovaný Žlutý čaj: neoxidovaný, ale na rozdíl do zeleného sušený pomalu pod vrstvou lněné látky Polozelený čaj: částečně oxidovaný Černý čaj . : čaj dokonale oxidovaný Puerh: 2× oxidovaný, podruhé oxidovaný za přítomnosti bakterií Obrázky, zvuky či videa k tématu čaj ve Wikimedia Commons Téma Čaj ve Wikicitátech Slovníkové heslo čaj ve Wikislovníku e-cajovna.net - Internetový portál o čaji a čajovnách icajove-more.cz - Čajový magazín, mapa čajoven a obchodů s čajem Jak se co dělá - Čaj

LOCATION

LOCATION

007538

... a neoklasicismu. Původní počet sedadel byl po řadě úprav snížen z původních 1195 na dnešních pohodlných 572. Roku 1936 byla pražskou firmou Českomoravská Kolben-Daněk provedena rozsáhlá rekonstrukce jeviště, při níž byly instalovány těžké jevištní vozy (dělená podlaha jeviště, mosty a otáčivé jeviště), díky nimž se divadlo tehdy stalo nejmoderněji technicky vybaveným divadlem v Československu. Brno, v době otevření divadla město čítající sto tisíc obyvatel, postavilo první divadlo na evropském kontinentu vybavené elektrickým žárovkovým osvětlením. Ve městě přitom dosud nebyla plošně zavedena elektřina, takže jen pro potřeby divadla musela být postavena malá elektrárna....

Kolik je dnes v Mahenově divadle sedadel?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mahenovo_divadlo

Původní počet sedadel byl po řadě úprav snížen z původních 1195 na dnešních pohodlných 572.

Mahenovo divadlo je divadelní budova v Brně na Malinovského náměstí, součást Národního divadla Brno. Je chráněna jako kulturní památka České republiky. Po požáru tehdejšího Městského divadla Reduta na Zelném trhu roku 1870 bylo nutné postavit novou scénu, a tak byla v roce 1882 dokončena stavba nového německého Městského divadla Na hradbách (dnes Mahenova divadla). Ačkoli bylo nutno během stavby měnit dispozice, byla stavba dokončena velmi rychle - od započetí stavby do otevření divadla za necelých 17 měsíců. V průběhu výstavby se vyskytly nové okolnosti, kdy bylo nutné vyrovnat se neblahými zkušenostmi získanými při požárech tří evropských divadel toho roku - na jaře divadla ve francouzském Nice, v srpnu pak sotva otevřeného Národního divadla v Praze a pak zejména nejhůře postiženého Okružního divadla ve Vídni. Aby se brněnské divadlo vyvarovalo podobných tragických eventualit, musely být mimo plány pořízeny další nové východy a postavena dvě nová postranní schodiště. Další pozdržení způsobilo odvážné a na svou dobu smělé rozhodnutí: nahradit navržené plynové osvětlení zcela novým (pouze tři roky starým!) vynálezem Thomase Alvy Edisona - elektrickými žárovkami. Projekt elektroinstalace provedli sám legendární Edison a jeho laboratoř v New Jersey, elektroinstalaci pak pařížské a vídeňské firmy. Provoz divadla byl zahájen 14. listopadu 1882 uvedením Beethovenovy předehry a scénické hudby Egmont (na motivy Johanna Wolfganga von Goethe). Po vzniku Československa roku 1918 divadlo přešlo do českých rukou (pod názvem Divadlo na hradbách) a jeho prvním dramaturgem se stal brněnský spisovatel a dramatik Jiří Mahen, jehož jméno dnes divadlo (od roku 1965) nese. Až do postavení nového Janáčkova divadla v roce 1965 sloužilo dnešní Mahenovo divadlo převážně opernímu souboru. V tomto divadle bylo např. poprvé uvedeno šest oper Leoše Janáčka a také světová premiéra baletu Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva. Od roku 1965 je Mahenovo divadlo mateřskou scénou činoherního souboru Národního divadla v Brně a svá představení zde hrají i ostatní soubory NDB. Činohra Národního divadla v Brně je jedním z nejstarších divadelních souborů v České republice, profesionálně působí od roku 1884. Uprostřed jeviště visí lustr původně vyrobený pro posledního íránského šáha Muhammada Rezu Pahlavího. 20. května 2016 v dopoledních hodinách zasáhl zadní stranu divadla požár, při kterém bylo zraněno 5 osob a byly poškozeny kulisy a rekvizity k některým představením. Plány dnešního Mahenova divadla dodala proslulá vídeňská firma Fellner a Helmer, vlastněná architekty Ferdinandem Fellnerem a Hermannem Helmerem, podobně jako pro řadu jiných evropských divadel. Samotnou stavbu však provedl brněnský městský stavitel Josef Arnold za řízení architekta J. Nebehostenyho. Divadlo je postaveno ve eklektickém slohu, který je kombinací novorenesance, neobaroka a neoklasicismu. Původní počet sedadel byl po řadě úprav snížen z původních 1195 na dnešních pohodlných 572. Roku 1936 byla pražskou firmou Českomoravská Kolben-Daněk provedena rozsáhlá rekonstrukce jeviště, při níž byly instalovány těžké jevištní vozy (dělená podlaha jeviště, mosty a otáčivé jeviště), díky nimž se divadlo tehdy stalo nejmoderněji technicky vybaveným divadlem v Československu. Brno, v době otevření divadla město čítající sto tisíc obyvatel, postavilo první divadlo na evropském kontinentu vybavené elektrickým žárovkovým osvětlením. Ve městě přitom dosud nebyla plošně zavedena elektřina, takže jen pro potřeby divadla musela být postavena malá elektrárna. Autor projektu elektrického osvětlení, T. A. Edison, navštívil Brno až o dvacet pět let později, aby zhlédl jím navržené dílo. Části Edisonovy původní elektroinstalace jsou vystaveny v malé expozici ve foyeru divadla. Obrázky, zvuky či videa k tématu Mahenovo divadlo ve Wikimedia Commons Národní divadlo Brno Historie Mahenova divadla, ndbrno.cz Mahenovo divadlo v Brně v databázi TACE

NUMERIC

NUMERIC

004103

... neboť v té době neexistovaly žádné továrny, jež by automobilové součástky vyráběly a dodávaly. Toto úsilí bylo korunováno úspěchem – v roce 1897 byl dohotoven první osobní automobil v tehdejším Rakousku-Uhersku. Dostal název "Praesident". Ještě téhož roku byla s ním podniknuta první dálková jízda spolehlivosti na trase Kopřivnice – Vídeň (285 km). Jednalo se o sázku vídeňského sportovního klubu. Kromě "Praesidenta" se jízdy zúčastnily ještě další dva vozy; všechny vzbuzovaly po celé cestě nebývalou pozornost a údiv nad "vozem, který jezdí bez koní"....

Jak se nazýval první automobil sestrojený v Rakousko-Uhersku?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Leopold_Svit%C3%A1k

Dostal název "Praesident".

Leopold Sviták (11. října 1856 Frenštát pod Radhoštěm – 10. prosince 1931 Hukvaldy) byl český automobilový vynálezce, který v letech 1897 až 1898 sestavil první rakousko-uherský osobní automobil NW Präsident. Nejmladší z dětí Josefa Svitáka Leopold se narodil 11. října 1856 ve Frenštátě pod Radhoštěm, ačkoliv všichni jeho sourozenci se narodili na Hukvaldech. Do obecné školy chodil na Hukvaldech, kde byl spolužákem hukvaldského rodáka a budoucího geniálního hudebního skladatele Leoše Janáčka. V roce 1865 vstoupil na "hlavní školu" u piaristů v Příboře, v letech 1866 až 1869 studoval na německé reálce v Novém Jičíně. Po úmrtí matky Josefy (Leopoldovi bylo pouhých 5 let) se otec znovu (v roce 1864) oženil s Marianou Kubošovou – a ta příliš nepřála studiu svého nevlastního syna. A tak se stalo, že Leopold nastoupil ve svých 13 letech dne 14. září 1869 do učení u zámečnického mistra Karla Nesvadby v Kroměříži. Tovaryšem zámečnickým byl prohlášen přesně na den o 2 roky později. Brzy nato – dne 30. listopadu 1872 – si nechává hukvaldskou obecní radou vystavit pracovní knížku č. 109. Na Tři krále roku 1873 se pouští se zlatkou v kapse a s bochníkem chleba v ranci na tehdy obvyklý "vandr". Po různých veselých i smutných příhodách, na něž ve stáří často vzpomínal, dorazil v roce 1875 do Lubna (Leoben) ve Štýrsku, kde přijal 20. března 1875 místo zámečnického pomocníka u mistra zámečníka Josefa Kleina. U toho pobyl – s menším přerušením – až do 4. listopadu 1877. Poté odešel do Vídeňského Nového Města (Wiener Neustadt) a vstoupil do strojního zámečnictví firmy Prunner, kde zastával ve svých jedenadvaceti letech funkci mistra. Blízkost Vídně lákala, a tak Leopold záhy odchází do Vídně, kde pracuje v oboru až do roku 1884. Na naléhání svého tehdy již čtyřiasedmdesátiletého otce se vrací do rodného kraje a přijímá dne 1. září 1884 místo předního dělníka u Ignáce Schustaly v jeho vagonce v Kopřivnici. V té době tato firma vyrobila právě stý vagon. Zajímavostí je, že zakladatel kopřivnické kočárovky a vagonky Ignác Schustala se učil právě u Leopoldova otce Josefa, tak jak můžeme vyčíst ze zápisu z roku 1842 ze Schustalovy vandrovní knížky. Podle vyprávění Adofla Pítra Bartoně mladšího stavěl Josef Sviták, panský sedlář na Hukvaldech, také vozy a bryčky. Právě proto k němu šel Ignác Schustala po vyučení na zkušenou za tovaryše. Poté co Schustala založil továrnu, existovala prý jakási dohoda mezi Josefem Svitákem a Ignácem Schustalou, podle níž dělal Sviták na Hukvaldech sedlářkou práci pro Schustalu v Kopřivnici. Již o 2 roky později se stal mistrem a dne 16. prosince 1886 se v Jaktaři u Opavy oženil s Jenovefou Ondráčkovou, narozenou 1. ledna 1861, dcerou Františka Ondráčka, kováře z Jaktaře, a jeho manželky Kateřiny, rozené Neslarové. Leopold se se svou ženou seznámil na Hukvaldech, kde žila na faře u patera Jana Šlapety, rodáka z Místku. Šlapeta byl farářem na Hukvaldech 3 roky – od roku 1880 do roku 1883 – a na Hukvaldy přišel právě z Jaktaře, kde horlivě pracoval v národně katolickém duchu. Sama svatba byla velice smutná, protože právě v den svatby zemřela nevěstina matka. Jedním ze svatebních svědků byl Jan Uhlař, hostinský z Hukvaldů. Rok 1886 je též rokem zakcionování firmy Schustala a spol. v Kopřivnici v novou firmu"Nesselsdorfer Wagonbaufabriks Gesellschaft, vormals Schustala a co." Podle notářského zápisu ze dne 1. listopadu 1888 odstupuje Josef Sviták svému synu Leopoldu a snaše Jenovefě svůj domek č. 86 s polnostmi za částku 1200 zlatých rakouské měny s výhradou používání tohoto majetku na dobu dožití odstupujícího. V roce 1891 (6. září) umírá Leopoldova macecha Marie (Mariana) ve věku 76 let a je pohřbena v Rychalticích. Po čtyřletém trvání akciové společnosti svěřuje firma v lednu 1891 Leopoldu Svitákovi zkušební vedení soustružny, zámečnické dílny a kovárny, ale už 1. ledna 1893 je jmenován dílovedoucím I. třídy (vrchním mistrem) s ročním platem 1200 zlatých rakouské měny a 80 zlatých ročního přibytečného. Od 1. listopadu 1894 mu byly tyto požitky s ohledem na jeho záslužnou činnost zvýšeny na 1 500 zlatých a 80 zlatých přibytečného. Čtyři roky po smrti své druhé ženy umírá na Hukvaldech také Josef Sviták. Stalo se tak 23. června. Jako příčina smrti je uvedena záducha. Pohřben byl rovněž v Rychalticích. Po úmrtí Josefa Svitáka se manželé Svitákovi ujímají dědictví ve smyslu usnesení okresního soudu v Místku ze dne 18. října 1895. V roce 1895 nakupuje firma některé patenty firmy Benz a rozhoduje se stavět automobily. To byl počátek nové, usilovné práce a přemýšlení pro Leopolda Svitáka. Musel totiž vytvářet všechny potřebné součástky sám od základů, neboť v té době neexistovaly žádné továrny, jež by automobilové součástky vyráběly a dodávaly. Toto úsilí bylo korunováno úspěchem – v roce 1897 byl dohotoven první osobní automobil v tehdejším Rakousku-Uhersku. Dostal název "Praesident". Ještě téhož roku byla s ním podniknuta první dálková jízda spolehlivosti na trase Kopřivnice – Vídeň (285 km). Jednalo se o sázku vídeňského sportovního klubu. Kromě "Praesidenta" se jízdy zúčastnily ještě další dva vozy; všechny vzbuzovaly po celé cestě nebývalou pozornost a údiv nad "vozem, který jezdí bez koní". Jeden exemplář "Praesidenta" je uložen ve sbírkách Národního technického muzea v Praze na Letné. V roce 1898 byl Leopold Sviták jmenován závodním (Betriebsleiter). Zároveň však v témže roce je v jeho pracovní knížce vyznačen výstup ze služeb firmy dnem 24. listopadu. Důvodem byla skutečnost, že se firma rozhodla vyslat svého závodního na delší studijní cestu do ciziny. Cílem bylo prostudování stavu výroby automobilů v Evropě. A tak Leopold Sviták cestuje do Paříže, Drážďan, Chemnitz, Berlína, Deutzu, Kolína nad Rýnem a Mannheimu. Výsledkem této cesty byla řada zlepšení konstrukčních i výrobních. Pan Emil Hanzelka v roce 1947 (byl tehdy památkovým referentem Klubu českých turistů a Okresní osvětové rady v Novém Jičíně) vzpomíná na Leopolda Svitáka, u něhož se vyučil, že všechny součástky navrhoval, skicoval, sám obráběl a montoval, sám vyráběl karburátory, chladiče, kuličková ložiska a ozubená kola. Každá součástka musela být vyzkoušena a často i mnohokrát vyměňována. Jedině řetězy, zapalovací magnety a pneumatiky se kupovaly. S dohotoveným vozem sám vyjížděl jako zkušební jezdec. Pravou rukou mu byl Jan Kuchař z Kopřivnice, jeho konstruktér a dílovedoucí. V březnu roku 1899 dává si Leopold Sviták vypracovat od stavitele Jana Smitala v Novém Jičíně plánek na přestavbu odstoupeného domku č. 86 na Hukvaldech. Aby mohla být přestavba uskutečněna, půjčují si manželé Svitákovi v prosince 1899 u příborské pobočky Novojičínské záložny 2000 zlatých. Půjčku splatili v průběhu 4 let. Dnem 1. ledna 1900 dostává se Leopoldu Svitákovi dalšího zvýšení platu na 2000 zlatých ročně. Rok 1900 byl však pro něho rokem osudným. Dne 1. května 1900 řídil auto při zkušební jízdě po tzv. "císařské" silnici. Jeho cílem byl Místek, kde si chtěl při této příležitosti vyřídit nějaké osobní záležitosti na úřadě. V Rychalticích u mostu přes Ondřejnici v prudkém klesání a v zatáčce se auto z neznámých důvodů převrhlo a řidič a dva spolujezdci byli z vozidla vymrštěni. Svitákův spolupracovník Jan Kuchař se na místě zabil (zřejmě nárazem hlavou na patník), druhý spolujezdec byl těžce zraněn. Sám Sviták se dostal pravou nohou pod převrhnuté auto. Jelikož motor i po havárii dál běžel, rozdrtila mu ojnice motoru pravou nohu až po koleno. Byl sice hned následujícího dne ve svém domě na Hukvaldech – na jídelním stole a téměř bez narkózy (!) – operován (k operaci vedení firmy přivezlo vynikajícího odborníka až z vídeňské kliniky), nicméně jeho život byl v ohrožení a visel jen na vlásku. Jen jeho pevné zdraví a silná tělesná konstituce způsobily, že dokázal snášet velké bolesti a útrapy léčení. Po více jak jednoročním léčení se natolik uzdravil, že se začal učit chodit s protézou. Celé neštěstí mělo ještě soudní dohru. Svitákovi hrozilo obvinění ze zabití spolujezdce. Těžko soudit, jaký by byl průběh událostí, kdyby nebylo svědectví libereckého průmyslníka a předsedy rakouského autoklubu barona Liebiga. Ten před soudem potvrdil, že zná Svitáka jako krajně opatrného a spolehlivého jezdce a řidiče, a že tedy neštěstí rozhodně nezpůsobil on. Mimochodem – auto bylo ihned po havárii z příkazu generálního ředitele Fischera rozebráno a Leopold Sviták se nikdy nedozvěděl, co bylo pravou technickou příčinou neštěstí. Ačkoliv všechny výlohy operace i léčení byly hrazeny firmou, bylo mu v té době slabou útěchou zvýšení jeho platu na 4200 korun ročně. Po návratu do kopřivnické továrny nemohl Leopold Sviták v důsledku svého těžkého úrazu vykonávat svou funkci v plném rozsahu jako dříve. Stal se technickým poradcem generálního ředitele a byl jím pověřován různými úkoly, zejména když se jednalo o zavádění výrobních novinek. Právě po zahynuvším Janu Kuchařovi se dostal ke Svitákovi jako podmistr Hans Ledwinka, vídeňský Němec, pozdější ředitel firmy, uplatňující rovněž svá práva na konstrukci prvního automobilu. (Dnes – tj. ve 21. století – se podíl Ledwinkův nikterak nepopírá.) Dne 9. května 1912 vypukla v kopřivnické továrně velká stávka za zvýšení mezd. Trvala neuvěřitelných 22 týdnů až do října 1912. Stávka se protáhla na tak dlouhou dobu pro neústupnost generálního ředitele Fischera a generálního ředitele Vítkovických závodů Sonnenscheina. Stávka skončila kompromisem, ale otřásla Fischerovou pozicí a ten odešel ze služeb firmy. S ním současně odešla i řada starších mistrů a úředníků – mezi nimi ve svých 56 letech i Leopold Sviták. Po více jak 27 letech práce v Kopřivnici se dne 28. 12. 1912 odstěhoval se svou ženou a synem Zdeňkem (ostatní děti už byly mimo domov) definitivně na Hukvaldy. Za dobu své činnosti v Kopřivnici odchoval řadu vynikajících odborníků, kteří – přes jeho velkou přísnost – na něho v dobrém vzpomínali. Děkovali mu za jeho ostrou životní školu, která jim umožnila později zastávat vysoké a odpovědné funkce. Z řady jeho vyučenců jsem již zmínil Hanse Ledwinku, byl jím i vrchní dílovedoucí automobilky v Plzni Krompholc, rodák z Příbora, nebo Emil Hanzelka, obchodník a osvětový pracovník, a mnozí jiní. Poté, co se stal generálním ředitelem Fischer, zavládl ve firmě silný germanizační kurs, který se bohužel neštítil žádného nátlaku. Vzdor tomu – patrně i proto, že jeho odborné kvality byly nezpochybnitelné – zůstal Leopold Sviták uvědomělým Čechem a také všechny své děti v tomto duchu vychoval. Od roku 1908 byl Sviták pokladníkem Lidové záložny v Kopřivnici, kterou sám zakládal. Ve funkci setrval až do svého odchodu na Hukvaldy. Ale ani tam nezahálel. Byl předsedou dozorčí rady Občanské záložny na Hukvaldech, vedl za první světové války obecní zásobovací agendu, byl obecním kronikářem a jako člen finanční komise se staral o obecní hospodářství. V době války byl také členem správní rady akciové společnosti A. Kunz v Hranicích a výrobním poradcem této firmy – do Hranic také často z titulu své funkce zajížděl. Této funkce se vzdal v roce 1919. Za svou záslužnou činnost na Hukvaldech byl v roce 1931 poctěn – jako druhý v pořadí po Leoši Janáčkovi – čestným občanstvím obce Hukvaldy – Sklenov. Na tuto poctu byl velmi hrdý. Po 19 letech prožitých na Hukvaldech ulehl Leopold Sviták v říjnu 1931 a víc už lože neopustil. Rozloučiv se osobně se svými dětmi na konci listopadu, usnul navěky v půl sedmé ráno 10. prosince 1931 v přítomnosti své jedenasedmdesátilé manželky Jenovefy a její sestry Františky Weyrichové z Jaktaře. V neděli 13. prosince 1931 opustil navždy svůj domek, doprovázen svými nejbližšími a za obrovské účasti hukvaldských občanů, delegátů kopřivnické obce i zástupců firmy Tatra Kopřivnice. Ti vezli na autech rakev s tělesnými pozůstatky Leopolda Svitáka i četné věnce a květiny. Za zvuků automobilových klaksonů byl Leopold Sviták uložen na hukvaldském hřbitově k poslednímu odpočinku. Manželka Leopolda Svitáka Jenovefa se dožila 92 let a zemřela 17. června 1953 a pohřbena je rovněž na Hukvaldech. V rodinném hrobě spočívají ostatky i většiny jejích dětí, vnoučat, pravnoučat i jejich životních partnerů. Z manželství Leopolda a Jenovefy Svitákových se narodilo 5 dětí: Jaroslav, narozený 4. března 1887 v Kopřivnici, zemřel 16. listopadu 1955 v Praze; Božena, narozená 23. listopadu 1888 v Kopřivnici, zemřela v létě roku 1965 v Brně; Otakar Podrobnější informace naleznete v článku Otakar Sviták. Marie, narodila se v Kopřivnici v červenci 1900 a zemřela v roce 1901; Zdeněk, narozený 11. června 1904 v Kopřivnici, zemřel v říjnu 1965 v Praze.

ENTITY

ENTITY

004516

... V roce 1979 byl zbaven československého státního občanství a jeho dílo bylo v Československu až do sametové revoluce zakázáno. Je autorem básní, dramat, prózy a esejí a je také překladatel. Jeho texty patří mezi nejčastěji překládaná česká díla na světě. Milan Kundera se narodil v Brně, kde žil s rodiči v Purkyňově ulici. Jeho otec, Ludvík Kundera, byl významný klavírista a rektor JAMU. V mládí se Milan Kundera učil hrát na klavír. Patřil k prominentům oficiální literatury v éře stalinismu[zdroj?] a je příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po uchopení moci komunisty. Studoval na gymnáziu v Brně, kde roku 1948 maturoval....

Patří Milan Kundera mezi nejznámější a nejpřekládanější české spisovatele?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Kundera

Jeho texty patří mezi nejčastěji překládaná česká díla na světě.

Milan Kundera (* 1. dubna 1929 Brno) je francouzský spisovatel českého původu, který od roku 1975 žije ve Francii. Své texty psal nejdříve česky, nyní francouzsky. V roce 1979 byl zbaven československého státního občanství a jeho dílo bylo v Československu až do sametové revoluce zakázáno. Je autorem básní, dramat, prózy a esejí a je také překladatel. Jeho texty patří mezi nejčastěji překládaná česká díla na světě. Milan Kundera se narodil v Brně, kde žil s rodiči v Purkyňově ulici. Jeho otec, Ludvík Kundera, byl významný klavírista a rektor JAMU. V mládí se Milan Kundera učil hrát na klavír. Patřil k prominentům oficiální literatury v éře stalinismu[zdroj?] a je příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po uchopení moci komunisty. Studoval na gymnáziu v Brně, kde roku 1948 maturoval. Ve stejném roce začal studovat na Filozofické fakultě UK literární vědu a estetiku, po dvou semestrech však přestoupil na FAMU, kde zprvu studoval filmovou režii a poté scenáristiku u M.V. Kratochvíla. Po skončení studia začal na FAMU vyučovat světovou literaturu, nejprve jako asistent, od roku 1958 jako odborný asistent a od roku 1964 již jako docent. V roce 1948 vstoupil do komunistické strany, po dvou letech byl však vyloučen. Roku 1956 mu bylo členství obnoveno, ale v roce 1970 byl opět vyloučen. Po roce 1956 se postupně stal významným aktérem snah o liberalizaci kulturních poměrů z reformně komunistických pozic. Jeho první ženou byla Olga Haasová, dcera skladatele Pavla Haase. V roce 1967 vystoupil na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů s úvodním referátem Nesamozřejmost existence českého národa. V něm mezi jiným odsoudil pokus zakázat filmy Věry Chytilové a osud české literatury označil za životně odvislý na míře duchovní svobody. Po srpnové intervenci zahájil svým článkem Český úděl v týdeníku Listy diskusi o českém údělu, na kterou zareagoval Václav Havel v časopise Tvář (č. 2/1968). Diskuse pokračovala i v časopisech Plamen a Host do domu. Od té doby se Kundera až na ojedinělou výjimku (esej Únos Evropy v exilovém časopise 150 000 slov) k politickým otázkám přímo nevyjadřuje. Od roku 1975 žije v emigraci ve Francii, kde zprvu vyučoval na univerzitě v Rennes a později v Paříži. Po vydání knihy Kniha smíchu a zapomnění v roce 1978, mu bylo v roce 1979 odebráno československé státní občanství. V roce 1981 získal občanství francouzské. Udržuje kontakty s okruhem přátel v Česku, ale do své vlasti se vrací zřídka a vždy inkognito. Ačkoli reviduje překlady svých děl napsaných ve francouzštině do jiných jazyků, jejich české překlady téměř nevydává a odmítá práci na nich svěřit jiným překladatelům. Podrobnější informace naleznete v článku Zatčení Miroslava Dvořáčka. Časopis Respekt v čísle z 13. října 2008 přinesl článek Adama Hradilka z Ústavu pro studium totalitních režimů, uvádějící na základě Hradilkem objeveného policejního záznamu, že 14. března 1950 se Kundera dostavil na policii a udal, že si nějaký muž nechal v úschově kufr u jedné Kunderovy spolubydlící ze studentské koleje. Majitel kufru, západní agent Miroslav Dvořáček, byl poté zatčen a odsouzen k 22 letům vězení, z nichž strávil téměř 14 v těžkých podmínkách pracovních táborů. Sám Kundera označil tvrzení za lež a prohlásil, že si nedokáže vysvětlit, jak se jeho jméno do záznamu dostalo. Ústav ani manželé Dvořáčkovi však o pravosti materiálů nepochybují, Markéta Dvořáčková k tomu dodala: "Pokud jde o údaje týkající se mého manžela přímo, tedy situací, jichž se sám účastnil a které byly zaznamenány, nenašli jsme v dokumentech nic ., co by neodpovídalo skutečnosti." Podle literárního historika Zdeňka Pešata Miroslava Dvořáčka udal Kunderův tehdejší přítel Miroslav Dlask (řekl o tom Pešatovi), o pobytu Miroslava Dvořáčka se dozvěděl od své přítelkyně Ivy Militké, u které Dvořáček plánoval přenocovat. Iva Militká-Dlasková na to reagovala úvahou, že Dlask mohl požádat Kunderu. Podle svědectví bývalého kriminalisty Aloise Paška však Kundera mohl být uveden jenom namátkou jako zástupce studentů a oznámení na policii mohlo být motivováno hledáním pachatele trestných činů kriminální povahy, který se v té době na studentské koleji skrýval, takže Miroslav Dvořáček mohl být odhalen náhodně a bez úmyslného zásahu Kundery. Začínal v 50. letech jako básník, od socialistického realismu sbírky Člověk zahrada širá se dostává k intimní lyrice (Monology). Z dobového schematismu se vymanil v 60. letech tvorbou dramatickou (Majitelé klíčů, Ptákovina). Avšak nakonec se proslavil nejvíce (a to celosvětově) jako prozaik. Do prózy vstoupil souborem povídek o vztazích mužů a žen Směšné lásky, u nichž dle vlastních slov odpočíval při psaní Majitelů klíčů.[zdroj?] Povídky již obsahují základní rysy pozdějších Kunderových děl. V druhé polovině 60. let vydal román, který z něj okamžitě učinil jednoho z předních představitelů české literární scény - Žert (1967). Ten se jednak vyrovnával s traumatem zločinů 50. let, jednak s trpkou ironií zobrazoval i kulturní lídry let šedesátých, vesměs bývalé stalinistické básníky, kteří náhle konvertovali k existencialismu a jiným dobovým intelektuálním směrům (hlavní negativní postava Žertu Pavel Zemánek podle většiny interpretů odkazuje k Pavlu Kohoutovi, ale může jít docela dobře i o Kunderu samotného, zobrazeného se zničující sebeironií).[zdroj?] Vedle politické roviny byla výrazně recipována i samotná forma, kterou Kundera zvolil. Krom hlavního příběhu totiž do románu zapracoval i rozsáhlý esej o folklóru. Tuto metodu již nikdy neopustil a i díky tomu je často řazen k představitelům literární postmoderny, například po bok Umberta Eca. I on do řady svých textů integruje nějakou "encyklopedii" či filozofický esej. Žert vyšel roku 1967; po sovětské invazi v roce 1968 Kundera ztratil možnost publikovat. V roce 1970 ještě vyšly Směšné lásky v jednosvazkovém vydání, dále vycházely Kunderovy knihy pouze v zahraničí. V roce 1975 Milan Kundera emigroval. Než se rozhodl pro exil ve Francii, napsal však doma dva další romány. Život je jinde znovu účtuje s 50. lety, ale v mnohem obecnější rovině. Kundera zde analyzuje téma lyrismu a jeho vztah k násilí a totalitě. Valčík na rozloučenou nese rysy grotesky s tragickými aspekty. Autor v ní dává též hořké poslední sbohem své vlasti a její malosti (hlavní hrdina se v knize rozhodne pro emigraci a sám Kundera text dopisoval již ve Francii). Další dva romány napsal Kundera ještě česky, teprve poté došlo k jejich překladu do francouzštiny. Kniha smíchu a zapomnění opět kriticky účtuje s domovinou, a to zejména prostřednictvím postav Gustáva Husáka ("prezidenta zapomnění") a Karla Gotta ("idiota hudby"). Současně je ale text plný filozofických úvah, například dělí smích na andělský (všeobjímající, přitakávající světu, který dokáží využívat totality všeho druhu) a ďábelský (ironický, zpochybňující, který vždy podvrací a oživuje) - jde o variaci na základní téma lyrismu otevřené již v raném románu Život je jinde. Esencí ďábelského smíchu v kultuře má být podle Kundery román. Schéma znovu obměnil v Nesnesitelné lehkosti bytí. Polaritu realismus-lyrismus, respektive andělský-ďábelský smích zastupuje polarita lehkosti a idealismu, který je dle Kundery vždy jen zastřenou touhou po smrti. Z hlediska recepce zaujme, že román odmítla i disidentská kritika v Československu (zejm. Milan Jungmann), která v ní viděla i útok na sebe, neboť i disidenti často věřili v ideály a nasazovali se pro ně. Nesnesitelná lehkost bytí vyšla v listopadu 1984 a z Kundery udělala hvězdu světové literatury. Právě když se otevírala možnost jeho návratu do české kultury i vlasti (perestrojka, Sametová revoluce), Kundera se rozhodl, že musí češtinu (i českou tematiku) definitivně opustit. Román Nesmrtelnost byl posledním titulem, který napsal česky (ačkoliv vyšel nejprve ve francouzštině v překladu Petra Kussiho, který ho překládal přímo z Kunderova rukopisu). Současně jde o první román, v němž se česká tematika neobjevuje. A opětovně s románem slavil úspěch. Kundera tentokrát obrátil svou pozornost k Západu a začal analyzovat jeho stinné stránky (dosud se západní čtenář mohl domnívat, že koneckonců mluví hlavně o totalitě za železnou oponou). Za pomoci pojmů jako "imagologie" (moc obrazů, která na Západě nahradila moc ideologií, je však stejně manipulující a ničivá) Kundera vystoupal na svůj románový i filozofický vrchol. V dalších románech znovu varioval některá svá základní témata. Ke skepsi, ďábelskému smíchu, lehkosti a románu přidal ve stejnojmenném románu motiv pomalosti (Pomalost, 1995). V Totožnosti se vrátil ke svému starému tématu křehkosti identity, jehož naléhavost zesílily nové komunikační technologie (např. anonymita na internetu). Jeho zatím posledními texty jsou Nevědění (2000) a Oslava bezvýznamnosti (2013). Krom románů vydal i několik knih esejů, nejslavnější z nich je Umění románu z roku 1986. 1963 - Státní cena Klementa Gottwalda za drama Majitelé klíčů. 1968 - Cena Svazu československých spisovatelů. 1973 - Prix Médicis - nejlepší zahraniční román za román . Život je jinde. 1978 - Premio Mondello za román Valčík na rozloučenou. 1981 - American Common Wealth Award za Knihu smíchu a zapomnění. 1985 - The Jerusalem Prize for the Freedom of the Individual in Society. 1987 - Rakouská státní cena za . evropskou literaturu. 1987 - Cena Nelly Sachsové. 1987 - Cena kritiků Francouzské akademie za esej Umění románu. 1990 - Řád Čestné legie. 1991 - Cena britského deníku The Independent (Independent Foreign Fiction Award) za Nesmrtelnost. 1992 . - Cena Vilenice (Slovinsko) 1993 - novinářská cena Prix Aujourd'hui za Les testaments trahis. 1994 - Cena Jaroslava Seiferta za román Nesmrtelnost. 1995 - Medaile Za zásluhy - I. stupeň. 1997 - Cena křepelek. . 2000 - Herderova cena. 2004 - Cena města Brna v oblasti literární činnost. 2001 - Velká cena Francouzské akademie za celoživotní dílo. 2007 - Státní cena za literaturu za román Nesnesitelná lehkost bytí s přihlédnutím k dosavadní prozaické a esejistické tvorbě. 2009 - Světová cena Nadace Simone a Cino del Duca za celoživotní dílo. 2010 - Čestné občanství města Brna za celoživotní dílo a jako brněnský rodák. Člověk, zahrada širá (1953) Poslední máj (1955) - oslava Julia Fučíka. Monology (1957) Majitelé klíčů (1962) - premiéra 29.4.1962 Ptákovina (1966) - rozmnoženo 1968, premiéra 1969, existuje také pod názvem Dvě uši dvě svatby Jakub a jeho pán: Pocta Denisu Diderotovi (1971) - dokončena 1971, premiéra 1975 pod jménem Evalda Schorma, česky tiskem 1992 Jde o romány, s výjimkou Směšných lásek, které jsou souborem povídek. Žert (1967) Směšné lásky (1970, druhé vydání 2007), vyřazeny povídky Já truchlivý Bůh, Sestřičko mých sestřiček a Zvěstovatel. Původně: Směšné lásky: tři melancholické anekdoty (1963) (Já truchlivý Bůh, Sestřičko mých sestřiček, Nikdo se nebude smát) Druhý sešit směšných lásek (1965) (Zlaté jablko věčné touhy, . Zvěstovatel, Falešný autostop) Třetí sešit směšných lásek (1969) (Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Eduard a Bůh, Doktor Havel po dvaceti letech) Valčík na rozloučenou (1972) Život . je jinde (1973) Kniha smíchu a zapomnění (1978) Nesnesitelná lehkost bytí (1984) Nesmrtelnost (francouzsky 1990, česky: 1993); poslední psaný česky Pomalost (La Lenteur, 1995 .) Totožnost (L'Identité, 1998) Nevědomost (L'Ignorance, 2000) Oslava bezvýznamnosti (La Fê de l'insignifiance, 2013) O sporech dědických ( . 1955) Umění románu: Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou (1960) Český úděl (1968) Radikalismus a exhibicionismus (1969) Únos západu aneb Tragédie střední Evropy (1983) L'art du . Roman (Umění románu) (1986) Les testaments trahis (Zrazené testamenty) (1992) D'en bas tu humeras des roses (kniha ve francouzštině, ilustrovaná Ernestem Breleuerem) ( . 1993) Můj Janáček (1991-2004) Zneuznávané dědictví Cervantesovo (2005) Le Rideau (Opona) (2005) Kastrující stín svatého Garty (český překlad části Les testaments trahis) ( . 2006) Nechovejte se tu jako doma, příteli (2006) Na minimální ploše maximum různosti (2008) Une rencontre (Setkání) (2009) Slova, pojmy, situace (2014) . Zahradou těch, které mám rád (2014) O hudbě a románu (2014) Nikdo se nebude smát (1965, režie Hynek Bočan) Žert (1968, režie Jaromil Jireš) Já, truchlivý bůh (1969, režie Antonín Kachlík) Nesnesitelná lehkost bytí (1988, režie Philip Kaufman)

VERB_PHRASE

YES_NO

012135

... apod. Modré límečky je v angličtině označení dělníků - proti bílým límečkům úředníků Modrá barva obecně označuje muže či chlapce, oproti růžové, která označuje ženy a dívky. Termín "člověk s modrou krví" označuje člověka z aristokracie. Důvodem je, že skrz neopálenou kůži jsou lépe vidět modře zbarvené žíly. V Microsoft Windows se jako "modrá smrt" označuje havárie operačního systému, při které se chybové hlášení zobrazí přes celou modře zbarvenou obrazovku (viz BSOD). Modrá stuha je ocenění udělované lodi, která dosáhne nejrychlejšího času při přeplutí Atlantiku. Na lékařských diagramech se modrou barvou označuje neokysličená krev, resp. žíly, které ji vedou. Modrou barvu používá jako svůj symbol ODS (jejím logem je modrý pták). modrá barva spolu s žlutou bývají považovány za symbol buržoazie a politické pravice Jako "modrokabátníci" (pro barvu uniforem) byli v americké občanské válce označováni vojáci Unie. Světle modrá barva...

Jakou barvu uniforem měli za americké občanské války vojáci Unie?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Modr%C3%A1

Jako "modrokabátníci" (pro barvu uniforem) byli v americké občanské válce označováni vojáci Unie.

Modrá je jedna ze základních barev barevného spektra, je to barva monochromatického světla o vlnové délce zhruba 470 nm. Modrá barva patří mezi základní barvy při aditivním míchání (viz RGB), jejím doplňkem je žlutá. Modrá patří mezi tzv. studené bavy. Některé kultury nerozlišují mezi modrou a zelenou barvou. Modrá barva má uklidňující efekt; někdy též evokuje pocit autority, bezpečí nebo úspěchu. Dále symbolizuje: důvěru, důvěryhodnost důstojnost věrnost, loajalita etablovanost (např. zavedená, fungující značka) moc umírněnost, klid chlad Denní obloha má modrou barvu, to je způsobeno Rayleighovým rozptylem světla na molekulách vody. Stejně tak i tlustá vrstva vody má modrou barvu, protože voda pohlcuje červené světlo (s vlnovou délkou kolem 750 nm). (Oproti tomu je těžká voda bezbarvá, neboť absorbuje záření vyšších vlnových délek.) Modrá barva . se používá na mnoho uniforem, takže jejich nositelům se pak přezdívá např. "modrá armáda" (pro železničáře) apod. Modré límečky je v angličtině označení dělníků - proti bílým límečkům úředníků Modrá barva obecně označuje muže či chlapce, oproti růžové, která označuje ženy a dívky. Termín "člověk s modrou krví" označuje člověka z aristokracie. Důvodem je, že skrz neopálenou kůži jsou lépe vidět modře zbarvené žíly. V Microsoft Windows se jako "modrá smrt" označuje havárie operačního systému, při které se chybové hlášení zobrazí přes celou modře zbarvenou obrazovku (viz BSOD). Modrá stuha je ocenění udělované lodi, která dosáhne nejrychlejšího času při přeplutí Atlantiku. Na lékařských diagramech se modrou barvou označuje neokysličená krev, resp. žíly, které ji vedou. Modrou barvu používá jako svůj symbol ODS (jejím logem je modrý pták). modrá barva spolu s žlutou bývají považovány za symbol buržoazie a politické pravice Jako "modrokabátníci" (pro barvu uniforem) byli v americké občanské válce označováni vojáci Unie. Světle modrá barva (azzurro) je národní barva Itálie, k vidění např. na reprezentačních dresech jejích sportovců. "Velká modrá" či "Modrá dáma" je slangové označení firmy IBM. "Malá modrá" je slangové označení firmy Microsoft. Ve Stopařově průvodci po Galaxii se několikrát vyskytuje postava "Húlúvú" popisovaná jako "superinteligentní odstín modré barvy". V barevném značení odporů znamená modrá barva číslici 6 nebo toleranci ± 0,25 % Někteří lidé považují původ názvu hudebního žánru blues za odvozen od pojmenování modré barvy v angličtině (blue). Anglický idiom "feeling blue" (doslova "cítit se modře") znamená "být smutný", "mít depresi" (podle řecké mytologie spouštěl Zeus déšť vždy, když byl smutný). Modrou barvou jsou označeny vodovodní kohoutky z nichž teče studená voda Obrázky, zvuky či videa k tématu modrá ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo modrý ve Wikislovníku

ADJ_PHRASE

OTHER

000620

Antoni van Leeuwenhoek [le:uvnhuk] (24. října 1632, Delft - 27. srpna 1723, Delft) byl nizozemský přírodovědec a průkopník mikroskopie. Občanským povoláním byl obchodník s textilem, zeměměřič a výrobce mikroskopů, vědeckému výzkumu se věnoval pouze jako amatér, dosáhl v něm však výsledků prvořadé důležitosti. Stal se objevitelem mikroorganismů, krevních buněk, spermií, svalových vláken a dalších mikroskopických útvarů a je nazýván "otcem mikrobiologie". Zprvu byl zaměstnán v Amsterdamu v obchodě s látkami. Poté ve svých 22 letech odešel nazpět do rodného Delftu, kde si založil obchod a zůstal zde celých 70 let. Své mikroskopy si sám vyráběl, dochované kusy mají zvětšení až 275x, spekuluje se však,...

Byl Antoni van Leeuwenhoek přírodovědec?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Antoni_van_Leeuwenhoek

Antoni van Leeuwenhoek [le:uvnhuk] (24. října 1632, Delft - 27. srpna 1723, Delft) byl nizozemský přírodovědec a průkopník mikroskopie.

Antoni van Leeuwenhoek [le:uvnhuk] (24. října 1632, Delft - 27. srpna 1723, Delft) byl nizozemský přírodovědec a průkopník mikroskopie. Občanským povoláním byl obchodník s textilem, zeměměřič a výrobce mikroskopů, vědeckému výzkumu se věnoval pouze jako amatér, dosáhl v něm však výsledků prvořadé důležitosti. Stal se objevitelem mikroorganismů, krevních buněk, spermií, svalových vláken a dalších mikroskopických útvarů a je nazýván "otcem mikrobiologie". Zprvu byl zaměstnán v Amsterdamu v obchodě s látkami. Poté ve svých 22 letech odešel nazpět do rodného Delftu, kde si založil obchod a zůstal zde celých 70 let. Své mikroskopy si sám vyráběl, dochované kusy mají zvětšení až 275x, spekuluje se však, že svými nejlepšími výrobky mohl dosáhnout až asi pětisetnásobného zvětšení. Objevil jednoduchou metodu, jak vyrábět přesné skleněné kuličky nepatrných rozměrů, které používal jako čočky svých přístrojů, a tak překonal úroveň tehdy dostupné mikroskopické techniky. Tajemství výroby si ovšem celý život držel pro sebe, aby si zajistil vědecké prvenství a prestiž. Zkoumal pod mikroskopem listy květin, drobný hmyz a poté i vlasy, lidskou krev, kůži, sliny, vodu, pepřový nálev, sperma a mnoho dalších materiálů. Jako prvnímu člověku se mu podařilo objevit, že lidská krev protéká tenkými cévkami (kapilárami), a popsat krevní buňky. Další jeho velký přínos mikrobiologii byl v tom, že roku 1676 poprvé uviděl pod mikroskopem bakterie, které označil jako animalcules ("zvířátka"). V roce 1703 objevil sladkovodní polypy. Své výsledky, doprovázené kvalitními kresbami mikroskopických preparátů, publikoval od roku 1673 v časopise Philosophical Transactions britské učené společnosti The Royal Society. Van Leeuwenhoek neměl příslušné vědecké vzdělání, a tak jeho popisy mikroskopického světa jsou často neobratné a naivní. Jeho jméno nese planetka (2766) Leeuwenhoek.

VERB_PHRASE

YES_NO

008397

... Rozhodně by nástroj neměl sloužit jako odkládací a manipulační deska pro jiné účely, zejména květiny a chrastící předměty. Je možné se setkat i s tzv. tabulovým celopancéřovým klavírem s anglickou mechanikou (vypadal jako běžný čtyřnohý stůl, na delší straně měl čelně zakrytou normální klaviaturu a horní desku měl odklopnou, podepřenou) a se starými vídeňskými křídly i novějšími americkými (Steinway), obecně tedy od malých pokojových po velké koncertní nástroje. Staré typy měly místo pancéřového rámu jen vzpěry. === Klaviatura === Klaviatura se skládá z řady černých a bílých kláves, jejichž stiskem vytváří pianista tóny. Téměř všechny současné klavíry mají 88 kláves...

Jakou barvu mají klávesy klaviatury?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Klavír

Klaviatura se skládá z řady černých a bílých kláves, jejichž stiskem vytváří pianista tóny.

Klavír (z lat. claves = klíče, klávesy) je strunný úderný hudební nástroj (zvaný též hovorově piano nebo dříve fortepiano, zastarale též pianoforte). Jeho tón vzniká chvěním strun rozkmitaných úderem plstěných kladívek. Klavír je využíván jako sólový i doprovodný nástroj, či jako součást orchestru. Velký klavír určený zejména pro koncertní účely se nazývá koncertní křídlo (podle tvaru rezonanční skříně; struny jsou v ní umístěny vodorovně). Běžný, menší klavír, jehož rezonanční skříň (a tedy i struny) je umístěna svisle, se nazývá pianino. Hráč na klavír je klavírista (klavíristka) nebo méně často pianista (pianistka). == Vývoj názvů == Slovo klavír (z latinského clavis - klíč) znamená původně řadu kláves neboli klaviaturu ("klávesnici"). V tomto významu se používá např. jako synonymum pro označení manuálu u varhan aj. (tj. např. třímanuálové varhany mají tři manuály neboli tři klavíry, cembalo dvě klaviatury neboli dva klavíry). V širším slova smyslu se tento termín začal v minulosti používat pro všechny klávesové nástroje, jakými jsou např. cembalo, spinet, klavichord apod., neboť hudební skladatel dedikoval (věnoval) svoji skladbu pro "klavír", aniž by blíže specifikoval, o jaký nástroj se jedná. V současné době se tímto termínem míní většinou fortepiano a o tomto nástroji bude dále řeč. Slova piano a pianoforte (a jejich odvozeniny) pocházejí z italských slov piano (tj. potichu) a forte (tj. silně) a vyjadřovala přednost tohoto nástroje měnit intenzitu produkovaného zvuku v závislosti na síle úhozu prstu na klávesu. == Úvod == Klavír, stejně jako ostatní strunné nástroje – klavichord a harpsichord, pracuje na principu rozeznívání ocelové struny. Ta se rozechvívá stiskem klávesy, jež v případě klavichordu kovovým hrotem, v případě harpsichordu hrotem brku a v případě klavíru dřevěným kladívkem strunu rozkmitá. Od 80. let 20. století se používají rovněž elektronická piana, kde je složitá mechanika klavíru nahrazena elektronickým tónovým generátorem. Mezi výhody klavíru patří, že na něj může hrát téměř každý, od malého dítěte až po starého člověka. Klavírní literatura je velmi široká a může uspokojit jak začínající klavíristy, tak náročné hráče. Zvuk klavíru je oblíben i mezi těmi, kteří sami klavírní hudbu neprovozují, a klavírní recitály či koncerty patří ke stálému programu koncertních domů. Nevýhodou klavíru je jeho vysoká hmotnost, špatná skladnost a mobilita. == Stavba klavíru == Klavír je nesmírně složitý nástroj skládající se z mnoha částí, jejichž jednotným cílem a účelem je vytvářet čisté a zvučné tóny. === Skříň klavíru a ozvučná deska === Celou konstrukci klavíru a všech jeho částí nese masivní baraš čili půda s rezonanční deskou (nebo u křídla korpus) s litinovým rámem (polopancéřový nebo celopancéřový). U celopancéřového pianina sahá litinový rám až k hornímu okraji skříně (zahrnuje i prostor ladicích kolíků, kdežto polopancéřový nástroj má ladicí kolíky mimo rám. Baraš či korpus nese skříň, v níž je uložen mechanismus klavíru se strunami a klávesnicí. Ozvučná deska (též ozvučnice či rezonanční deska) je opatřena žebry a kobylkou a je duší nástroje. Záleží u ní na hustotě let dřeva a síle desky - pro vysoké tóny hustší a tlustší, pro nízké řidší a tenčí, samozřejmě i na správném umístění štégu (kobylky). Kvalita této desky určuje kvalitu tónů. Je vyrobena ze smrkového, či řidčeji jedlového dřeva; nachází se v případě křídla vespod skříně pod strunami a litinovým rámem, v případě pianina u zadní stěny nástroje. Dřevo, které je na ni použito, musí být speciálně nařezáno a necháno několik let vysychat. Funkcí ozvučné desky je prostřednictvím kobylky přijímat tóny strun, zesilovat je a dávat jim příslušnou barvu. Také záleží na stěsnanosti či vnitřní prostornosti nástroje, aby byl zvuk nesen správným směrem a nebyl ničím zkreslen. Záleží i na vlivu teploty, tvaru a tlumivosti okolního prostoru, kde je nástroj umístěn. Rozhodně by nástroj neměl sloužit jako odkládací a manipulační deska pro jiné účely, zejména květiny a chrastící předměty. Je možné se setkat i s tzv. tabulovým celopancéřovým klavírem s anglickou mechanikou (vypadal jako běžný čtyřnohý stůl, na delší straně měl čelně zakrytou normální klaviaturu a horní desku měl odklopnou, podepřenou) a se starými vídeňskými křídly i novějšími americkými (Steinway), obecně tedy od malých pokojových po velké koncertní nástroje. Staré typy měly místo pancéřového rámu jen vzpěry. === Klaviatura === Klaviatura se skládá z řady černých a bílých kláves, jejichž stiskem vytváří pianista tóny. Téměř všechny současné klavíry mají 88 kláves (sedm oktáv a část osmé), dříve se vyráběly klavíry s 85 klávesami. Lze naopak nalézt i speciální, zejména koncertní klavíry s větším počtem kláves. Klávesy musí být při sesazování nástroje vyváženy, čeho se dociluje olůvky upevněnými v zadní části kláves a také perfektně vyrovnány na výšku pomocí papírových podložek. Na klaviatuře se nacházejí bílé a černé klávesy. Bílých je v jedné oktávě sedm a hrají tóny hudební abecedy (C - D - E - F - G - A - H). Černých je pět a hrají se jimi některé půltóny. Dříve byly běžné modely, kde tomu bylo naopak. Při 88 klávesách je tedy 52 bílých a 36 černých. Na bílé klávesy se dřív užívala slonovina a mroží kel, na černé ebenové dřevo. Dnes se místo nich obkládají klávesy umělými materiály (nejčastěji celuloid). Na litinovém rámu jsou nataženy struny, pro hlubší tóny delší a silnější, pro vyšší tóny kratší a tenčí (vlnová délka hlubší tónů je totiž větší). Pro jeden tón se používá pro nejhlubší tóny jedna silnější struna (bývá ovinutá i vícekrát), pro nejvyšší tóny struny tři až čtyři (chór). Protože je zvuk vysokých strun slabší, zvýšením jejich počtu se zesiluje. Alikvótní přídavné struny jsou laděny s rozdílem oktávy vůči základnímu chóru a upravují barvu tónu. Struny procházejí u kolíků chórovými otvory v agrafech, které udržují správné mezery mezi strunami i jednotnou výšku strun, nutnou pro plné rozezvučení chóru dopadem plstěného kladívka. === Rozeznívání strun === Klavírní mechanika je technicky nejkomplikovanější část nástroje. Skládá se z řady pák, které propojují klávesu s kladívkem a dusítkem strun. Při stisknutí klávesy se ze struny zvedne dusítko, plstěná krátká lišta, která brání struně znít. Jakmile se struna uvolní, dopadne na ni plstí opatřené kladívko a rozezní ji. Po dopadu odskočí, aby strunu netlumilo a mohlo dle potřeby udeřit znovu. Když pustí hráč klávesu, dopadne dusítko zpět na strunu a ta ztichne. Délka tónu může být i po puštění klávesy prodloužena pomocí pedálu. Hlasitost tónu závisí na způsobu úhozu na klávesu. Pokud nejsou dusítka nadzvednuta pomocí pedálu, zní struna po dobu stisku klávesy. Po jejím uvolnění dosedne příslušné dusítko zpět na strunu a tón utlumí. Klavír může být vybaven mechanikou vídeňskou (starší, dnes se již nepoužívá) nebo anglickou. Postupem času se objevilo několik typů křídlových a pianinových mechanik. Z drnkátek starých spinetů se postupně začala používat plstí krytá kladívka, vyvinuly se i chytače, které umožňují docílit vysokou a lehkou repetici (rychlé opakování téhož tónu). Podobně se měnily i způsoby ovládání či vypínání tlumení zvuku. Svého času se nejvíce užívala dvojrepetiční Herz-Erardova mechanika. K její výrobě se užívalo vybrané habrové a podobné dřevo, speciální osičkový materiál a další speciální druhy plstěných, kožených, textilních a kovových dílků. Tichosti chodu mechaniky se dosahuje klouzáním osiček v kašmírových vložkách, užitím plstěných polštářků a textilních či kožených materiálů. Kašmírovými pouzdry jsou opatřeny také klávesy. K snadnějšímu klouzání dřevěných dílů se navíc užívá práškový klouzek [mastek]. === Pedály === Pedály jsou umístěny pod klaviaturou a klavírista je ovládá nohama. Běžné klavíry mají dva, či častěji tři pedály. Pravý pedál pianina a křídla ovládá dusítka strun. Struny pro většinu tónů jsou vybaveny dusítkem, jež zastavuje jejich chvění a tím utlumuje jejich zvuk. Pedál je s dusítky propojen a ta se při jeho sešlápnutí ze strun hromadně zvednou a zvuk pokračuje – dochází k přeznívání tónů. Poprvé se objevuje u hammerklavíru. Levý pedál se nazývá una corda a patří mezi nejstarší. Tuto jeho funkci nalezneme zejména u křídel, pianina ji mívají zřídka. Jeho sešlápnutím neudeří kladívko do všech tří strun, ale jen do dvou. Jejich zvuk je proto slabší a zabarvuje se. Při sešlápnutí se klaviatura posouvá doprava (vzácněji i doleva) a tak se kladívko dostává na dvě struny místo tří. U pianin se slabšího zvuku častěji dosahuje přisunutím kladívek blíže ke strunám, nicméně je tomu tak i u některých křídel. Při tomto však dochází ke změně pocitu ze hry (snazší stisk kláves). Prostřední pedál, tzv. sostenuto, ovládá rovněž dusítka, ovšem ne všechna, ale ta, jež byla zvednuta při hře ve chvíli sešlápnutí pedálu. Prodlužuje tak délku jen těch tónů, které zněly v momentu sešlápnutí. Vznikl jako poslední (autor Jean-Louis Boisselot, později zdokonalila a v roce 1874 patentovala firma Steinway), obsahují jej všechny novější typy klavíru i některé dražší typy pianin. Prostřední pedál u pianina nejčastěji plní funkci tzv. tlumícího efektu. Zřejmě první skladatel, který předepisoval a propracoval zápis použití pedálu v notovém partu, byl Jan Ladislav Dusík. Pedálový klavír je typ klavíru rozšířený o pedálovou klávesnici, umožňující hrát basové tóny nohou podobně jako u varhan. === Další mechanismy === Začátkem minulého století se vyráběla také masivní pianina s tichým elektromotorem a pneumatickou mechanikou, do které se vkládal široký válec s děrovaným pruhem papíru, kde byl každý stisk klávesy naperforován. Takto upravené se nazývá pianola nebo mechanický automatický klavír. Sacím mechanismem se skladba snímala z pásu a přenášela na dřevěné měchy kláves, takže se klávesy samy stiskaly. Křídla měla dole tzv. lyru s pedály, ovládajícími mutace zvuku (pohyb dusítek, klávesnice či tlumicí plstěné lišty). U pianin k témuž účelu sloužily 2 až 3 pedály, někdy ruční moderátor. K docílení lepší barvy zvuku někteří výrobci užívali kromě normálního chóru strun téhož tónu ještě strunu alikvótní a u vysokých tónů pro jeden chór i 4 struny. Nejcitlivější oblastí ladění jsou úseky tónů, kde se přechází z normálních - zpravidla třístrunných chórů na struny ovinuté. Zde se při ladění a intonaci musí laborovat i s plstí kladívek – někdy se musí úder změkčit napícháním a jindy zvýšit třeba napuštěním plsti vhodnou látkou. Staré typy mívaly ladicí kolíky ploché, novější mají osmihranné s jemnými šroubovými drážkami. Hodně záleží i na úpravě díry pro kovovou strunu, jakož i na dokonalosti agrafů upravujících chóry strun. == Druhy klavírů == Moderní piano má dvě základní podoby: křídlo a pianino. Každý z těchto druhů může mít řadu typů, v závislosti na velikosti, tvaru či použitém materiálu. Krom toho se v minulosti vyskytovaly jiné, specifické konstrukce, od nichž se dnes již víceméně upustilo (např. tzv. žirafí krk). U menších pian bývá u obou podob křížení strun a dělená kobylka. === Křídlo === Ve skříni křídla jsou rám a struny uloženy vodorovně. Struny jsou taženy kolmo ke klaviatuře a leží vedle sebe. Velikost křídla se liší, jeho délka může dosahovat od zhruba jednoho a půl metru až ke třem metrům. To klade značné nároky na prostor, v němž je křídlo umístěno, a to nejen na plochu, ale i výšku místnosti, neboť pro patřičnou rezonanci zvuku je potřebná i určitá výška stropu. Ve světě se dosud vyrábějí i křídla tvaru psacího stolu. === Pianino === Původně si roku 1825 nechal patentovat předchůdce pianin (nazvaný sirenion) rakouský skladatel Johann Josef Promberger. Pianino se od křídla liší rozměry i konstrukcí. Rám a struny jsou umístěny svisle, stejně tak kladívka mají v klidovém stavu svislou polohu, struny se pro úsporu místa kříží. Největšími přednostmi pianina jsou jeho nižší výrobní náklady a menší velikost. == Dějiny klavíru == === Raný vývoj klavíru === Praotcem klavíru byl řecký monochord, v podstatě přístroj na měření hudebních intervalů. Byla to jediná struna napjatá na ozvučné desce, která se posuvnou kobylkou dělila na různě dlouhé úseky struny a ty se pak rozeznívaly paličkou, které se říkalo plektron. Zvýšením počtu strun vznikl polychord, který již byl od počátku myšlen jako hudební nástroj. Poměrně značně se rozšířil a v různých zemích byl znám pod různými názvy (helikon, manicorde, manicordium). Připojením klávesnice a trsacího mechanizmu rozechvívajícího struny vznikl, nejspíše na začátku 14. století, klavichord (anglická šachovnice, ve Španělsku exaquir). Podstatným rysem všech těchto nástrojů je to, že všechny struny jsou stejně dlouhé, jsou naladěné na stejnou výšku a při hře se výška tónu mění zkracováním délky struny posuvem kobylky a změnou místa, kde se mají jazýčky dotknout strun. Paralelně s klavichordem vzniká klavicembalo, které se od klavichordu liší tím, že jeho struny jsou různě dlouhé, z nichž každá je naladěna na jinou výšku tónu. Zpočátku byla pro každý tón struna jedna, později dvě až tři. V dalším vývoji byly připojeny rejstříky, které různými technickými prostředky umožňovaly měnit barvu tónu. Hudebník seděl čelem napříč strunám. V Anglii se tomuto nástroji říkalo virginal a v Německu spinet. Dalším vývojem se změnilo posazení hráče. Hudebník byl přesazen na užší stranu nástroje a struny byly nataženy směrem od něj. Nástroj se pak podobal cimbálu a vžil se pro něj název clavicembalo nebo zkráceně cembalo. V Anglii je dodnes znám jako harpsichord. Podle podoby s ptačím křídlem se takto konstruovanému cembalu říkalo křídlo. K realizaci poslední vývojové etapy vedla snaha dosáhnout větších dynamických rozdílů bez složité mechaniky několika klaviatur a rejstříků. Řešení bylo ve změně způsobu rozechvívání strun. Místo jazýčku byla zvolena palička spojená s klávesnicí, která umožňovala různou silou úderu dosáhnout i různě silného zvuku. Není neobvyklé v dějinách lidstva, že na tutéž myšlenku v době, která je pro ni zralá, přijde několik lidí současně. V případě kladívkového klavíru byli hned tři. Patrně prvním byl ve Florencii kustod sbírky hudebních nástrojů rodiny Medicejských Bartolomeo Cristofori, který svůj první model sestrojil roku 1708 a nazval jej "stromento col piano e forte", čili nástroj se slabou a silnou dynamikou. Do dnešního dne se dochovaly tři Cristoforiho nástroje. Zásluhu na rozšíření myšlenky kladívkové mechaniky měl jiný Ital, Scipione Maffe, který roku 1711 publikoval oslavný spis na kladívkový klavír. Francouzský výrobce cembal Jean Marius předvedl roku 1716 pařížské královské akademii tři modely podobného typu jako Cristofori a konečně roku 1717 německý varhaník Christoph Gottlieb Schröter v Drážďanech další dva modely, založené na poněkud odlišném principu. Vynález se potýkal s technickými problémy a patrně by i zapadl nebýt saského nástrojaře Gottfrieda Silbermana, který v roce 1728 zahájil prakticky masovou produkci zdokonaleného nástroje, který nazval Pianoforte (odtud zkráceně piano). Prakticky téměř celých sto let existovaly vedle sebe jak klavichord a cembalo, tak i piano. Např. Johann Sebastian Bach piano dobře znal a sám navrhl některá technická zlepšení; ve své tvorbě i koncertní činnosti však zůstal věrný cembalu. Mnozí další skladatelé, mezi jinými např. Joseph Haydn nebo Wolfgang Amadeus Mozart, si však uvědomovali možnosti, které dává mohutnější zvuk a schopnost dynamických změn. Vzniká rozsáhlá literatura a to spolu s rozšířením nástroje i do měšťanských domácností na počátku 19. století piano klavichord a cembalo prakticky vytlačilo. K renesanci cembala došlo až ve 20. století, když umělci i obecenstvo rozpoznali, že skladby psané pro cembalo znějí autenticky a barevněji na originálním nástroji a klavír se v tomto případě zdá být nedokonalou náhražkou. === Vznik klavíru dnešního typu === V první polovině 19. století vznikla v Evropě řada dílen specializovaných na stavbu klavírů (např. pařížský Erard, londýnský Broadwood či vídeňský Bösendorfer). Nástroj prodělal dlouhý vývoj, např. byla specifikována funkce pedálů či rozšířen rozsah z pěti oktáv v dobách Mozarta na dnešních sedm a víc. Stejně tak se vyvinula klavírní mechanika, jaká se používá při stavbě pian i v současnosti. K polovině 19. století již piano vypadalo a fungovalo jako dnes. == Výroba klavíru == Výroba klavíru je dlouhý, finančně i technicky náročný proces, který od pokácení stromů k poslednímu doladění může trvat několik let (většinou čtyři až šest). Začíná se výběrem vhodného dřeva. V České republice je to smrkové dřevo z Šumavy, které používá např. česká firma Petrof, ale i řada zahraničních výrobců. Ovšem každý klavír je postaven z více druhů dřev, jež jsou voleny podle svých vlastností (měkkost či schopnost nést zvuk). Dřevo se postupně řeže na fošny a dává proschnout. Stejně zodpovědná práce je vyválcovat struny potřebné tloušťky a délky. Struny bývají většinou ocelové, a aby se dosáhlo jejich různé frekvence kmitání, v basovém rejstříku jsou ocelová jádra strun opřádaná měděným drátem. Nejdůležitější fází je tzv. tónování nástroje, ladění a intonování. === Tónování === jedná se o přibližné vyladění strun na předepsanou výšku, provádí se bez mechaniky klávesnice, klavír je pozvolna připravován na velký tlak strun. === Intonování === je nutné pro perfektní stav nástroje, zejména jeho kladívek, jedná se o poslední úpravu nového klavíru a mluvíme o zvukové úpravě, úkolem ladiče je odstranit veškeré negativní vlivy, jež by mohly narušit kulturu tónu, úprava kladívek: 1. broušením kladívkové plsti, 2. pomocí intonačních jehel, 3. tónové oblasti ve správném poměru.Když je celý nástroj zkompletován (včetně leštění dřevěného povrchu atd.), ladí se jednotlivé struny pomocí speciálních ladicích klíčů. V současnosti se téměř výlučně používá rovnoměrně temperované ladění. Klavír, jako ostatní hudební nástroje, se ladí ladičkou o kmitočtu 440 Hz, (dříve 435 Hz). Ve vážné hudbě se v současnosti začíná čím dál více prosazovat ladění o vyšším kmitočtu, zpravidla 442 Hz nebo 443 Hz. V českých zemích piana vyráběly firmy: Petrof v Hradci Králové (stále vyrábí), Förster v Jiříkově (po reprivatizaci dále vyrábí), Scholze ve Varnsdorfu (skončila r. 1937), Rösler v České Lípě ( . skončila před r. 2000), Brož ve Velimi (skončila kolem r. 1960), Dalibor v Zákolanech (skončila 1985), Koch a Korselt v Liberci (zanikla), Jackel v Jablonci n. N. (zanikla) a Hofmann a Czerny v Jihlavě (jako firma Bohemia přestěhována do Hradce Králové a odkoupena firmou Bechstein; vyrábí pod názvem Bechstein Europe). == Péče o klavír == Aby zůstal klavír stále v dobrém stavu, je vhodné ho uchovávat ve stabilním prostředí bez změn teplot, vlhkosti apod. Rovněž časté stěhování klavíru škodí, jednak změnami prostředí, jednak nárazy při přenášení, čímž se mohou uvolňovat klávesy, struny aj. V místnosti by klavír neměl stát u obvodových stěn či zdrojů tepla. I přes sebelepší péči o nástroj dochází k jeho rozladění. Pak je zapotřebí povolat odborníka, ladiče, který piáno doladí. == Klavírní literatura == První skladbu, která byla vytvořená zvlášť pro klavír, napsal roku 1732 Ludovic Giustini; nesla název Dvanáct sonát pro hlasité i pomalé cembalo. Uplatnění klavíru a klavírní hudby je široké a každý hudební styl, od baroka po jazz zanechal klavíru rozsáhlý repertoár, asi nejvíc však romantismus. Přední hudební skladatelé 19. století (Beethoven, Chopin, Debussy, Schönberg aj.) či 20. století (mj. Gershwin) zanechali po sobě rozsáhlé klavírní dílo. Předností klavírního repertoáru je, že pro piano byly upraveny i mnohé skladby určené původně orchestru či pěvcům. Ti, kteří se hrát na klavír teprve učí, se velmi často setkají s etudami Beethovenova žáka Karla Czerného, Viléma Kurze či jeho žáka Antonína Sarauera. == Slavní klavíristé == V 18. a 19. století se role klavírního virtuóza a skladatele velmi často prolínala, takže např. Ludwig van Beethoven byl mnohem dřív znám jako pianista než jako hudební skladatel. Z dalších předních interpretů minulosti lze uvést snad největšího pianistu 19. století a rovněž komponistu Ference Liszta či jeho mladšího kolegu Roberta Schumanna. Slavným klavírním virtuózem byl například i Anton Rubinstein. 20. století poznalo řadu špičkových klavíristů, jako například Svjatoslava Richtera, Alfreda Brendela, Vladimira Ashkenazyho či řadu dalších. == Slavné značky == Na světě existuje několik desítek firem, které se zabývají výrobou pian. Nástroje se tak neliší pouze značkou, ale i sytostí a sílou tónu a samozřejmě cenou. Mezi světoznámé výrobce klavírů (firmy nesou jména svých zakladatelů) patří americká firma Steinway & Sons, londýnský Broadwood, vídeňský Bösendorfer, berlínský Bechstein, italská firma Fazioli či pařížský Erard; největší výrobce pian (i všech hudebních nástrojů dohromady), je japonská firma Yamaha Corporation. Nejslavnějším českým zástupcem je královéhradecká Petrof, jenž bývala i největším evropským výrobcem pian. == Klavír v nehudebních uměních == Krom hudby se klavír často vyskytuje i v jiných uměních. Již od svého vzniku byl často malován na portréty šlechticů, měšťanů i hudebníků, neboť se jednalo o v té době nesmírně nákladnou akvizici, jež dokazovala majetnost vlastníka a zároveň i jeho umělecké schopnosti a záliby. Z pozdějších umělců vytvořil několik portrétů dívek u piána francouzský impresionista Auguste Renoir V literatuře lze nalézt motiv piána např. v díle rakouské kontroverzní prozaičky a dramatičky Elfriede Jelinekové v jejím románu Pianistka, jenž byl zfilmován Michaelem Hanekem. Ve filmografii je téma klavíru či klavírního přednesu rovněž obvyklé. Filmy s klavírní tematikou natočili např. Scott Hicks, Roman Polanski či Jane Campionová. Tori Amos je jedna z mála představitelek hudební pop-kultury, jež jako hlavní doprovodný nástroj používá klavír. == Odkazy == === Reference === === Literatura === J.E.Jiránek, Tomáš Hejzlar: Světem hudebních nástrojů, Praha, 1979, Panton Arthur A. Reblitz: Piano Servicing, Tuning, & Rebuilding, 1976, The Vestal Press === Související články === Pedálový klavír Preparovaný klavír Pianista Seznam klavíristů === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu klavír ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo klavír ve Wikislovníku Noty pro klavír na internetu Jak se co dělá - Klavír Český klavírnický svaz

ADJ_PHRASE

OTHER

009819

... které byly obecně velkorysé. === Sibiř === S několika výjimkami nebyly zprávy o petrohradském bolševickém převratu na Sibiři přijímány dobře. V některých městech (Omsk, Irkutsk...) proběhly v ulicích protesty, ale v regionu obecně vládla lhostejnost. Postupně však volby v...

Byly většinově na Sibiři přijímány zprávy o petrohradském bolševickém převratu špatně?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Říjnová_revoluce

S několika výjimkami nebyly zprávy o petrohradském bolševickém převratu na Sibiři přijímány dobře.

Říjnová revoluce, známá též jako bolševická revoluce nebo (podle samotných komunistů) Velká říjnová socialistická revoluce, zkráceně VŘSR či Velký říjen, byla druhá fáze ruské revoluce roku 1917, následující po únorové revoluci. Svrhla středově liberální Prozatímní vládu, v níž byla zastoupena jen umírněná levice, zejména socialisté-revolucionáři ("eseři") a sociální demokraté ("menševici"), a vynesla k moci krajní levici vedenou bolševiky v čele s V. I. Leninem. Bolševici, v té době oficiálně nazývaní Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (bolševiků), byli přímými předchůdci pozdější Komunistické strany Sovětského svazu. Brzy potlačili své dosavadní levicové spojence, vyhráli následující občanskou válku a založili Sovětský svaz, první stabilní komunistický režim světa, který se později stal supervelmocí. Datum 25. října 1917 odpovídá juliánskému kalendáři platnému v Rusku, později zrušenému novou bolševickou vládou. Pro zbytek světa začaly události 7. listopadu 1917 podle gregoriánského kalendáře. Prozatímní vláda trvala na pokračování velmi nepopulární účasti Ruska na první světové válce, což bránilo provádění hlubokých reforem požadovaných občany. To způsobilo, že bolševický program, vyjádřený hesly "Mír, chléb a půda" a "Všechnu moc sovětům" (tj. lidovým radám), na podzim roku 1917 rychle získával příznivce. Hospodářská krize, která se v létě prohloubila, hrozba nasazení na frontu pro vojáky hlavního města, rozčarování z nedostatečnosti vládních reforem a podpora Prozatímní vlády většinou ostatních stran zvýhodňovala bolševiky, kteří v hlavním městě Petrohradu rozpoutali intenzivní propagandistickou kampaň. Nižší třídy ve městě se odmítaly obětovat pokračováním ve válce a tolerováním koaliční vlády za účasti pravicové Konstitučně demokratické strany ("kadetů") po Kornilovově puči. Navzdory zjevné slabosti Prozatímní vlády se několik dní před plánovanou revolucí ukázalo, že obyvatelé odmítnou ozbrojené povstání samotných bolševiků proti Prozatímní vládě, jaké chtěl Lenin. Proto bylo rozhodnuto přijmout méně riskantní postup, který prosazoval hlavně Lev Trockij a který spočíval v převzetí moci během připravovaného Druhého sjezdu sovětů: Moc na sebe strhne Petrohradský sovět, nikoli strana, a jakýkoli odpor vlády bude pak vypadat jako kontrarevoluce. Vláda zatím poslala část vojenské posádky na blízkou frontu, a tím podnítila revoluci.Nový Petrohradský vojenský revoluční výbor, který hájil své kroky jako obranu proti kontrarevoluci a který v praxi řídili bolševici, rychle převzal kontrolu nad posádkovými jednotkami. Mezi vládou a Výborem došlo k několika nekrvavým střetům o ovládnutí strategických bodů hlavního města, které skončily vítězstvím Výboru a izolací vlády, jíž se stěží podařilo získat vojenskou pomoc. Pak konečně došlo k přímému útoku na vládu, který Lenin požadoval už týdny a který skončil zajetím téměř celé Prozatímní vlády v noci 25. říjnajul./ 7. listopadu 1917greg., kdy již zasedal Druhý sjezd sovětů. Opuštění sjezdu umírněnými socialisty na protest proti akci bolševiků usnadnilo vytvoření vlády (Sovnarkomu) výlučně z bolševiků. Následující vyjednávání o vytvoření koaliční vlády z různých socialistických stran zkrachovala na neústupnosti jednotlivých frakcí. Pokus opozice o povstání proti bolševikům v hlavním městě ani pochod vojsk z fronty na Petrohrad se nezdařily. Moc nové vlády se po celé zemi šířila ve fázích doprovázených vážnými střety v některých oblastech, jako byla Moskva. Vojenská slabost opozice a popularita prvních opatření bolševiků však pomáhala Leninovi a jeho straníkům. Nejradikálnější opozice vůči bolševickému puči byla neoblíbená a umírněná strana se nedokázala prosadit v institucích nového režimu – kvůli rozpuštění Ústavodárného shromáždění v lednu 1918 a vyloučení socialistů ze sovětů následujícího jara brzy propukla občanská válka. == Pozadí == V létě 1914 vypukla první světová válka a carské Rusko do ní vstoupilo jako součást Trojdohody na straně Francie a Velké Británie proti Ústředním mocnostem Německu, Rakousku-Uhersku a jejich spojencům. Válečné útrapy vyvolaly v Rusku napětí, jež počátkem roku 1917 vyústilo v únorovou revoluci, která svrhla monarchii, ale nedokázala ukončit válku, hlavní příčinu nespokojenosti obyvatel. Do vzniku připravovaného Všeruského ústavodárného shromáždění měla zemi řídit Prozatimní vláda, jejímž posledním předsedou byl středolevicový právník Alexandr Fjodorovič Kerenskij. Dění v Rusku výrazně ovlivňovaly také rady pracujících a vojáků, zvané sověty, z nichž nejdůležitější byl Petrohradský sovět dělnických a vojenských delegátů. Původně v sovětech převažoval vliv demokratické levice, zejména Strany socialistů-revolucionářů ("eserů"), k nimž patřil Kerenský, a umírněné frakce sociální demokracie, tzv. menševiků, ale postupně rostl vliv radikálů odštěpených jak od sociální demokracie, nazývaných bolševici, tak od eserů, zvaných levých eserů. Na podzim roku 1917 politickou situaci vyhrotil neúspěšný puč generála Kornilova a dále se zhoršila hospodářská situace Ruska. V hlavním městě Petrohradě byla vysoká nezaměstnanost, nedostatek paliva i jídla a inflace. Pro většinu obyvatel se životní podmínky zhoršily, zatímco se zdálo, že vláda se omezuje jen na administrativní opatření. Během krize klesla popularita premiéra Kerenského: pravice tvrdila, že zradil Kornilova, zatímco levice a petrohradský lid ho považovali za spoluviníka Kornilovova kontrarevolučního puče. Kornilovova porážka prospěla hlavně bolševikům; a veřejné mínění bylo nakloněno vzniku nové vlády opřené o sověty, která by spojila různé socialistické proudy včetně bolševiků, což se projevilo v nesčetných rezolucích schválených po porážce Kornilova. Radikalizace mas se odrazila ve ztrátě moci umírněných politiků nad hlavními sověty země: Moskevský sovět ovládli bolševici 5. záříjul./ 18. září 1917greg. a petrohradský následoval 25. záříjul./ 8. října 1917greg. po opakovaných porážkách umírněných v různých hlasováních. Bolševický politik Lev Davidovič Trockij, nedávno propuštěný z vězení, se stal předsedou sovětu hlavního města. Více než sto sovětů z celé země žádalo, aby Všeruský ústřední výkonný výbor – stále pod kontrolou eserů a menševiků – převzal moc, zatímco v jiných významných lokalitách ovládli bolševici místní sověty. Baltské loďstvo, jež bylo velmi blízko od hlavního města, odmítlo uznávat Kerenského. Rolníci v oblasti Petrohradu si zvolili bolševického delegáta pro připravovaný předparlament (Prozatímní radu Ruské republiky). Ve velkých městech značně vzrostla podpora bolševiků.Předparlament se sešel krátce poté, aby diskutoval o tom, jaká vláda by měla nahradit nouzový kabinet (direktorium) vytvořený Kerenským po Kornilovově puči. Bolševici prosazovali konec koalic s buržoazními stranami a vytvoření nového, výhradně socialistického kabinetu; tuto pozici zastávali Kameněv a Trockij. I přes rozdíly mezi nimi – Trockij vnímal novou vládu jako první krok k přenesení moci na sověty, zatímco Kameněv jako způsob, jak zajistit konání Ústavodárného shromáždění – oba stále spoléhali na možnost prohloubit revoluci mírovými prostředky. Tento postoj, původně podporovaný vůdcem bolševiků Leninem, byl vážně ohrožen náhlou změnou Leninova postoje, jež se 15. záříjul./ 28. září 1917greg. promítla do dvou dopisů adresovaných ústřednímu výboru bolševické strany, ve kterých Lenin odmítl umírněnost a požadoval okamžité povstání. Ústřední výbor, překvapený novým postojem, se rozhodl požadavky Lenina ignorovat, aby nebyla podkopána shoda levice nastolená spoluprací socialistů během konfrontace s Kornilovem.Aby zlomil opozici většiny bolševického ústředního výboru, jež nechtěla přijmout požadavek na povstání a uchopení moci, Lenin hrozil odstoupením z výboru, což však nemělo na postoj ostatních členů žádný vliv. V polovině října Lenin zintenzívnil svou kampaň za okamžité převzetí moci, a to jak uvnitř strany, tak u obyvatelstva. Vydal několik spisů, ve kterých zdůvodňoval svůj postoj vnitrostátní i mezinárodní situací (zvýšená podpora bolševiků, rozmach revolučních nálad na venkově, nepokoje v německé armádě atd.).Předparlament nakonec umožnil Kerenskému vytvořit novou vládu s konstitučními demokraty a dalšími liberálními frakcemi. To Lenina přimělo, aby znovu přehodnotil svůj názor. Pokus předparlamentu utvořit socialistickou vládu selhal, a tak se naděje většiny bolševického ústředního výboru upřela na příští sjezd sovětů. Největší radikálové doufali, že by sjezd mohl přenést moc na krajně levicovou vládu, která by rychle zavedla radikální opatření. Pro umírněnější bolševiky by nová prozatímní vláda zaručila volby do Ústavodárného shromáždění a jeho konání. Petrohradský sovět nazval nový kabinet "vládou pro občanskou válku", odmítl mu poskytnout jakoukoli podporu a oznámil, že příští sjezd sovětů vytvoří kabinet nový a "opravdu revoluční". Bolševici předparlament opustili a začali agitovat ve prospěch vytvoření nové vlády a proti Kerenskému a jeho příznivcům. == Přípravy == === Rozhodnutí ústředního výboru a nedostatky organizace === Navzdory Leninovu přání okamžitého uchopení moci bolševickou stranou po zprávách o postoji dělníků a vojáků, podporujících přenesení moci na sověty, ale nikoliv pouze na stranu, bolševické vedení zaměřilo své úsilí na Druhý sjezd sovětů s přáním předat vládní moc jemu. Hlavním zastáncem tohoto názoru byl Trockij, a dokonce i v ústředním výboru nemalá část, vedená Kameněvem a Zinovjevem, s obavami sledovala snahu Lenina vyvolat povstání. Tento proud se domníval, že situace není k ozbrojenému povstání příznivá a raději se spoléhal na sověty a na budoucí ústavodárné shromáždění, že budou pokračovat v revoluci. Také věřil, že po státním převratu by se proti nové vládě spojila celá buržoazie a že by povstalci nebyli schopni vojensky čelit Německu a nemohli by se spoléhat na silnější podporu světového proletariátu. Přestože Lenin nakonec prosadil svůj názor, že je potřeba začít povstání, nebylo stanoveno datum a ústřední výbor byl velmi rozdělen.Aby Lenin ospravedlnil svůj záměr okamžitě začít s povstáním, předkládal různá odůvodnění: blížící se podepsání míru mezi stranami Velké . války (tedy dohody mezi imperialistickými mocnostmi, jak to vnímal); že se Kerenskij chystá vydat hlavní město Němcům; že se připravuje další pravicový převrat, jako byl Kornilovův; nebo že triumf ruské a světové revoluce by mohl být dosažen jen po malém boji. Situace Prozatímní vlády byla opravdu velmi vážná a rychle ztrácela autoritu; vojenská situace na severní frontě u hlavního města byla katastrofická a Kerenskij neměl žádné záruky loajality městské posádky. Nedostatek pohonných hmot a potravin způsobil růst inflace. Dosavadní apatie populace by se mohla snadno proměnit v rebelii a vláda se nemohla spoléhat na účinnou podporu Všeruského ústředního výkonného výboru, izolovaného od mas. Petrohradský sovět byl již v rukou bolševiků, které vedl Trockij. 24. záříjul./ 7. října 1917greg. se bolševici rozhodli soustředit na získání co největšího počtu sovětů, ovládaných od jara umírněnými socialisty, a to prostřednictvím právě probíhajících voleb. Podobnou strategii přijali i leví eseři, tehdy spojenci bolševiků. Mobilizace sil radikálních levicových stran v předvečer sjezdu sovětů nastala zčásti kvůli přetrvávajícím pověstem o možné kontrarevoluci nebo zrušení sjezdu, jehož svolání umírnění socialisté přijali jen neochotně. 7. říjnajul./ 20. října 1917greg. se Lenin vrátil z Finska do hlavního města a bolševici opustili předparlament. Trockij přijal zásadní rozhodnutí: rozhodl se, že využije pověsti o tom, že dočasná vláda chce opustit hlavní město, aby vysvětlil ovládnutí vojenské posádky hlavního města a rozdání zbraní dělníkům jako obranná opatření proti nepřátelům revoluce, vnějším (Němci) i vnitřním (kontrarevoluce). O čtyři dny později Trockij vyhlásil svá podezření na sjezdu sovětů severní oblasti s úmyslem získat na svou stranu vojáky rozmístěné kolem hlavního města. Na tomto sjezdu byla zřejmá ohromná podpora bolševiků z blízkosti hlavního města a vojáků umístěných v okolí Petrohradu. Mezitím bolševici, kteří nesouhlasili s povstáním, rozběhli kampaň, která měla lidem vysvětlit jejich důvody.Lenin se setkal s bolševickým ústředním výborem 10. říjnajul./ 23. října 1917greg. a podařilo se mu prosadit názor o potřebě ozbrojeného povstání proti vládě, ale ne ke konkrétnímu termínu před Sjezdem sovětů. Rozhodnutí bylo nejednoznačné a spíš zdůraznilo rozdíly mezi Leninovými radikály a umírněným směrem Kameněva. Ve dnech následujících po zasedání ústředního výboru nebyla prováděna žádná příprava na okamžité povstání a bolševické kádry ani nebyly připraveny k tomu, aby ji prováděly, kvůli nedostatku organizace a vedení. Neexistoval žádný plán na ovládnutí komunikačních a dopravních sítí a Rudé gardy, které byly stále víc na straně bolševiků, ani neměly v hlavním městě jednotné velení.12. říjnajul./ 25. října 1917greg. výkonný výbor Petrohradského sovětu schválil vytvoření orgánu, který měl koordinovat obranu nadcházejícího sjezdu sovětů, Vojenského revolučního výboru. Měl být složen ze zástupců sovětu, zástupců loďstva, odborů, továrních výborů, vojenských organizací různých stran v sovětu, dělnických milicí a dalších organizací. Zasedání zástupců jednotek petrohradské posádky bylo také svoláno na následující dny. Výbor nebyl kruhem spiklenců, ale oficiálním orgánem Petrohradského sovětu. Umírnění socialisté Výbor brzy opustili, což usnadnilo jeho ovládnutí extremisty a zejména bolševiky.Čtyři dny před předpokládaným zahájením sjezdu sovětů, 16. říjnajul./ 29. října 1917greg., se konalo další zasedání ústředního výboru, jež potvrdilo rozhodnutí o uchopení moci navzdory tvrdé opozici umírněných; Kameněv hrozil, že odstoupí, a k Leninově nelibosti spolu se Zinovjevem začali veřejně projevovat svůj opoziční názor. Nevyhnutná příprava na uskutečnění převratu proti Prozatímní vládě však stále nezačala. Většina vedení strany i rezoluce dělníků a vojáků, které nepřestávaly docházet, nadále hodlaly předat moc sjezdu sovětů. Leví eseři a podobně i menševici internacionalisté se také připravovali během sjezdu vytvořit novou socialistickou vládu složenou z různých stran, ale stavěli se proti okamžitému převzetí moci. Téhož dne Trockij potvrdil zprávu, která se před několika dny objevila v některých novinách: "Říká se o nás, že připravujeme organizaci, aby se chopila moci. Není to žádné tajemství."Konečný cíl činnosti Petrohradského sovětu vytyčil sám Trockij: sjezd sovětů se měl chopit vládní moci, vyhlásit okamžité příměří a rozdat půdu rolníkům. Podle Lenina však moc bylo třeba převzít před sjezdem a úlohou sjezdu mělo být jen její přijetí.Rozhodnutí umírněných socialistů odložit kongres o pět dní pro nepřítomnost delegátů v hlavním městě bylo rozhodující: umožnilo bolševikům, aby se zorganizovali k převzetí moci a zmařili pokus Kerenského před sjezdem odzbrojit radikály. Zpoždění bylo zčásti také důsledkem projevů vnitřních rozporů v bolševické straně, takže umírnění socialisté doufali, že na sjezdu vznikne většina, která se postaví proti Leninově pozici. === Přípravy Prozatímní vlády === Uzavřená schůze kabinetu v noci 4. říjnajul./ 17. října 1917greg. řešila vojenské ohrožení hlavního města po okupaci baltských ostrovů poblíž Estonska nepřítelem. Ministr sociálních věcí konstituční demokrat Nikolaj Kiškin navrhl přenesení hlavního města do Moskvy a začlenění Petrohradu do frontové oblasti. Návrh socialisté kritizovali, protože by snížil vliv Petrohradského sovětu a Celoruského ústředního výkonného výboru na vládu a na budoucí ústavodárné shromáždění. Tváří v tvář kritice se kabinet rozhodl nepřijmout návrh, pokud by nebyl schválen předparlamentem. Diskuse unikla ve zkreslené podobě na veřejnost, takže se lidé domnívali, že se vláda snaží použít Němce k rozdrcení revoluce, a tuto fámu použili bolševici ve svůj prospěch. Vláda ve skutečnosti nikdy neměla v úmyslu vydat město nepříteli; chtěla využít jeho blízkost, aby se zbavila revoltujících částí vojenské posádky, ačkoli vojenští velitelé nevěřili tomu, že Němci město opravdu ohrožují.Dne 9. říjnajul./ 22. října 1917greg. vojenské velitelství v hlavním městě nařídilo odchod třetiny jednotek městské posádky na frontu (a to z politických důvodů, protože velitel severní fronty o posily z hlavního města nestál). Jednotky posádky pak odmítly Prozatímní vládu a vyhlásily loajalitu Petrohradskému sovětu. Vojáci, kteří byli nevěrnější během potlačení bolševického červencového povstání, včetně kozáků, zůstali neutrální nebo se přidali k sovětům. Vzhledem k přetrvávajícím fámám o dalším převratu pravice, které povzbuzovala prohlášení Michaila Rodzjanka požadující přenechání hlavního města Němcům a vzpomínky na podobný rozkaz Kornilova během jeho neúspěšného puče, rozkaz vojenského velitelství alarmoval Petrohradský sovět, který začal připravovat protiopatření.13. říjnajul./ 26. října 1917greg. se Kerenskij objevil v předparlamentu, aby popřel fámy tvrdící, že připravuje přenesení hlavního města. Krátce se sešla vláda a rozhodla se apelovat na obyvatelstvo, aby nepodporovalo akce bolševiků a nechalo vládu konat. Vláda přitom doufala, že bude mít potřebnou sílu, což vyplývalo ze zprávy plukovníka Polkovnikova, nedávno jmenovaného vojenského velitele hlavního města.Kerenskij pak navštívil frontu a byl nepřítomen od 14. říjnajul./ 27. října 1917 .greg. do 17. říjnajul./ 30. října 1917greg.. Vláda se mezitím stále více obávala možnosti bolševického povstání, ačkoli vojenští velitelé hlavního města ji stále ujišťovali, že byla přijata náležitá protiopatření. Kiškin byl přesvědčen, že vláda má dostatečnou sílu, aby rozdrtila možné bolševické povstání, ale nepodnikal preventivní opatření. Místopředseda vlády Alexandr Konovalov se rozhodl požádat o posily z vojenských škol Oranienbaum a Peterhof, dělostřelectvo z dělostřelecké školy hlavního města a o vyslání praporu cyklistů do Zimního paláce, aby posílili jeho obranu. Konovalov pak přesvědčil Kerenského, aby přijel do hlavního města a zúčastnil se schůze vlády, na níž byli ministři obrany a vnitra přesvědčeni, že rozdrtí jakoukoli vzpouru. Sám Kerenskij vyjádřil touhu, aby bolševici povstali, aby je bylo možné rozdrtit. Následující noc další schůze vlády schválila uplatnění nových opatření k potlačení možného povstání, které Kerenskij dojednal s vojenskými veliteli hlavního města. V době původního termínu zahájení sjezdu sovětů kozáci v noci hlídali město před možným povstáním a obrana Zimního paláce byla posílena. Rada ministrů vydala také několik prohlášení vyzývajících obyvatelstvo k udržení klidu. Kerenskij oznámil jak britskému velvyslanci, tak předparlamentu, že je schopen čelit bolševikům. V Kaluze u Moskvy dostali kozáci rozkaz rozpustit místní sovět a byl obnoven příkaz k zadržení Lenina. Všechna tato opatření měla silnou podporu menševiků a eserů v Celoruském ústředním výkonném výboru.Pokus ústředního výkonného výboru získat podporu vojenských jednotek posádky pro vládu selhal: jednotky vyslaly delegáty na jednání s plukovníkem Polkovnikovem, ale zástupci ústředního výkonného výboru nepřesvědčili delegáty, aby podpořili vládu proti sovětu. Ve dnech před bolševickým povstáním se nedařilo zastavit oslabování Kerenského vlády. Přípravy vlády byly dokončeny 20. říjnajul./ 2. listopadu 1917greg. vysláním jednotky čtyřiceti cyklistů do Zimního paláce a zasláním žádosti velitelům frontových jednotek, aby nahradili vojáky, kteří jsou považováni za blízké bolševikům. Vládní plán zahrnoval ovládnutí důležitých budov hlavního města, centra města a mostů, které umožňovaly přístup z předměstí. === Předvečer Druhého sjezdu sovětů === 21. říjnajul./ 3. listopadu 1917greg. konference jednotek petrohradské posádky, kterou uspořádal Petrohradský revoluční vojenský výbor (VRV), potvrdila větší věrnost jednotek petrohradskému sovětu než vládě. Revoluční nálada konečně povzbudila Revoluční vojenský výbor a Petrohradský sovět, aby se snažily ujmout se moci, podepsat mír, zajistit zásobování obyvatelstva potravinami a schválit agrární reformu. Týž večer poslal VRV zprávu vojenskému veliteli hlavního města plukovníku Polkovnikovovi, že všechny následující rozkazy musejí být schváleny VRV, na což velitel odmítl přistoupit. Proto VRV následujícího dne informoval jednotky městské posádky o nebezpečí hrozící kontrarevoluce a o tom, že všechny rozkazy by měly být schváleny VRV. Pak začal posílat své vlastní komisaře do hlavních vojenských jednotek Petrohradu, a tím zajistil kontrolu nad posádkou, která odmítala vládu. Jednotky byly obvykle novými komisaři VRV nadšeny, často šlo o bolševiky nedávno propuštěné z vězení. VRV také nařídil arzenálům, aby nevydávaly zbraně nebo střelivo bez jeho svolení.22. říjnajul./ 4. listopadu 1917greg. v hlavním městě probíhaly demonstrace; byl vyhlášen "den Petrohradského sovětu" a bolševici i leví eseři se s velkým úspěchem snažili mobilizovat obyvatelstvo ve prospěch předání moci sovětům. Řečníci vyslaní k plukům VRV vyvolávali nespokojenost s vládou. Ve městě bylo cítit napětí kvůli možným střetům mezi demonstranty a kozáky, kteří svolali vlastenecký pochod na připomenutí osvobození Moskvy z Napoleonových rukou. Některé jednotky se mobilizovaly a rozhodly se zůstat v pohotovosti až do začátku sjezdu sovětů. Některé jednotky rudých gard byly rovněž v pohotovosti. Náčelník štábu vojenské oblasti hlavního města generál Jakov Bagratuni požádal severní frontu, aby připravila několik vojenských jednotek pro okamžité odeslání do Petrohradu, avšak komisař frontu Vojtinskij odpověděl, že takový krok je nemožný, aniž by se vojákům vysvětlilo, nač se připravují. Kerenskij krátce poté marně zopakoval stejnou žádost.Druhý den VRV oznámil opatření směřující k ovládnutí posádky a strategických bodů hlavního města údajně na obranu revoluce. Po dni debat se Petropavlovská pevnost konečně rozhodla podřídit vedení VRV. Arzenál pevnosti dovolil VRV vyzbrojit mnoho rudých gardistů. Autorita vojenských velitelů města stále klesala.Vláda byla stále přesvědčena, že má dostatek věrných vojáků k rozdrcení možného povstání, ačkoli několik dní předtím ministr vnitra připustil, že není dostatečně silný k přímému útoku na levicové radikály. Ovšem aktivity VRV, přípravy rudých gardistů a projevy podpory převzetí moci sověty vedly vládu ke snaze získat vojenskou posilu ze severní fronty. Vzhledem k blízkému zahájení Druhého sjezdu sovětů, od něhož se čekalo její odstranění a převzetí moci, se vláda rozhodla pokusit provést preventivní opatření. V noci23. říjnajul./ 5. listopadu 1917greg. Kerenskij navrhl pozatýkat VRV, ale kabinet schválil pouze stíhání některých členů, zastavení dvou bolševických novin a posílení obrany Zimního paláce, což byla nepatrná a nedostatečná opatření, která však rozpoutala konfrontaci a jako údajně "kontrarevoluční" činy poskytla záminku, kterou očekávali protivníci vlády. Kerenskij dále nařídil Bagratunimu, aby předložil VRV ultimátum: má zrušit svůj příkaz k ovládnutí posádky, nebo budou přijata veškerá opatření, která vláda bude považovat za nutná k obnovení pořádku. Večer se VRV pod vlivem umírněných členů Petrohradského sovětu rozhodla přijmout Kerenského ultimátum, ale tento ústupek se ukázal marný. === Rozložení sil a postoj posádky === Vláda se spoléhala hlavně na studenty důstojnických škol (kadety čili junkery) a tři pluky kozácké jízdy umístěné v Petrohradu; bolševici se opírali o rudé gardy (početné a odhodlané, ale nezkušené), námořníky (nečetné) a vojáky (zkušené a velmi početné, ale většinou pasivní). Bolševici se snažili vlichotit mužstvu stopadesátitisícové městské posádky, přičemž jim pomáhala nechuť vojáků odjet na frontu, jak si přála vláda a velitel severní fronty.17. říjnajul./ 30. října 1917greg. se Vladimir Čeremisov a jeho komisař, bývalý bolševik Vojtinskij, ve Pskově sešli s vojáky posádky, aby jim vysvětlili potřebu odjet na frontu k obraně hlavního města. Delegaci posádky tvořili většinou bolševici, kteří byli podezřívaví ohledně motivu schůzky a trvali na tom, že při přesunech jednotek má poslední slovo Petrohradský sovět. Strany se nedohodly a o pět dní později Čeremisova 5. armáda zvolila nový výbor s většinou bolševiků.Rovněž 17. říjnajul./ 30. října 1917greg. se ustavil Vojenský revoluční výbor, orgán městského sovětu pro řízení vojenských záležitostí, který byl fakticky ovládán paralelním orgánem bolševické strany. Den po setkání s Čeremisovem se zástupci posádky setkali ve Smolném a vyslovili nedůvěru vládě a podporu Petrohradskému sovětu. Členové Ispolkomu, kteří setkání schválili, nakonec odešli, aniž by byli připuštěni ke slovu. == Události v Petrohradu == === Uzavření tiskáren a první střety === 24. říjnajul./ 6. listopadu 1917greg. kolem tří hodin ráno byl Kerenskij v doprovodu vojenských velitelů v Zimním paláci, aby pracovali na opatřeních proti bolševikům. Na ultimátum zaslané VRV nepřišla odpověď a kabinet krátce předtím schválil zatčení vůdců VRV. Pak přišla zpráva, že VRV nakonec přijal požadavky vojenských velitelů, ale Kerenskij odmítl opustit svůj plán. Generál Bagratuni dál žádal o posily z fronty (junkery z Oranienbaumu, útočné jednotky z Carského sela a dělostřelce z Pavlovsku), zatímco plukovník Polkovnikov nařídil zatknout komisaře poslané z VRV k jednotkám posádky a postavit je před soud. VRV měl být souzen a propuštění účastníci červnových nepokojů měli být zase uvězněni. Pro podněcování nepokojů měly být zastaveny dva bolševické deníky, Rabočij puť a Soldat, a aby se zachovalo zdání nestrannosti, zákaz měl postihnout i dvoje konzervativní noviny. Stráž Zimního paláce byla opět posílena. S vědomím, že politické strany nebudou tato opatření vnímat příznivě, přijal pak Kerenskij návrh několika ministrů, aby týž den promluvil o situaci v předparlamentu. O svítání v půl šesté malé jednotky kadetů a milice, vyslané vládou, napadly tiskárny dvou bolševických novin, zničily aktuální vydání, poškodily vybavení a zastavily tiskařské stroje. Zaměstnanci odešli do blízkého Smolného institutu, sídla Petrohradského sovětu, Petrohradského revolučního vojenského výboru a bolševické strany, aby tam o událostech informovali. Bolševici svolali krizové zasedání za účasti zástupců sovětu, VRV a levých eserů; akce vlády byla označena za kontrarevoluční; a brzy začaly přicházet informace o podezřelých pohybech vojenských jednotek. VRV ihned považoval události za kontrarevoluční útok na sjezd sovětů a rozeslal jednotkám "Rozkaz č. 1" nařizující mobilizaci. Přes přání menšiny v VRV a bolševické straně byla odmítnuta myšlenka okamžitého povstání a byla přijata pouze opatření zajišťující konání sjezdu sovětů. V deset hodin dopoledne se znovu sešel kabinet a Kerenskij ho informoval o opatřeních přijatých ráno. Přes pochybnosti některých ministrů stále věřil, že má situaci pod kontrolou. Městská milice však neuposlechla rozkaz zatknout členy VRV a rozpustit jednotky loajální bolševikům, protože podléhala sovětu a ne vládě. Během následujících dní milice pokračovala ve svých policejních činnostech, ale nepodílela se na obraně Prozatímní vlády. Většina opatření nařízených Kerenským byla ve skutečnosti obranná: jednotky kadetů byly vyslány střežit nádraží a byla posílena stráž Zimního paláce.Po zasedání vlády premiér Kerenskij dál neúspěšně pokračoval ve snaze urychlit příchod jednotek loajálních vládě do Petrohradu, zadržet jednotky městské posádky v kasárnách a odstranit z nich komisaře vyslané VRV. Během dopoledne a časného odpoledne se vyjasnilo, že většina jednotek v hlavním městě poslouchá pokyny Petrohradského sovětu a rozkazy vlády ignoruje. Obě strany se navzájem obviňovaly ze zrady revoluce a pasovaly se na její obránce.Odpoledne se ukázalo, že jednotky, které měly přijít do města posílit vládu, buď přešly na stranu sovětu, nebo byly zdrženy jeho příznivci. Námořníci křižníku Aurora, který se opravoval ve franko-ruských loděnicích, povstali proti svým důstojníkům po vydání rozkazu, že křižník má opustit hlavní město, když sovět loďstva tento rozkaz odmítl. Vláda měla ve městě jen několik tisíc ozbrojenců – hlavně důstojníků, kozáků, kadetů a batalion žen – a byla v jasné početní nevýhodě. Asi dvě stovky se jich v poledne shromáždily v paláci a o dvě hodiny později se k nim připojilo 68 kadetů z Michailovského dělostřelecké akademie. Pokusy udržet kontrolu nad městskou posádkou byly neúspěšné. I když většina jejích vojáků neměla chuť se účastnit bojů, ti, kteří byli ochotni, obvykle chtěli bojovat na straně sovětu. Většina jednotek tak zůstala v kasárnách, ale ty nejvíce radikalizované přišly na pokyn sovětu, a totéž udělala většina rudých gard. Bylo to dost bojovníků na to, aby zajistili početní převahu Petrohradského sovětu nad vládou. === Ochromení vlády === V poledne začalo nové zasedání předparlamentu, jež řídil Nikolaj Avksenťjev. Kerenskij dorazil krátce poté a vyžádal si mimořádný projev před shromážděním. V hodinové řeči pronesené charakteristickým stylem popsal události posledních hodin a požádal o bezpodmínečnou podporu. Ta byla shromážděním zamítnuta i přes nepřítomnost radikální levicel a přes ovace, které zazněly po projevu. Umírněná levice se pak sešla v Všeruském ústředním výkonném výboru mezi půlnocí a čtyřmi hodinami ráno následujícího dne na krizovém zasedání. Po čtyřech hodinách jednání se podařilo pouze těsnou většinou schválit podporu vlády za podmínky zahájení radikálních reforem, aby se uspokojili příznivci bolševiků a uklidnili ti, kteří reformy žádali již od počátku ruské revoluce. Kerenskij však návrh odmítl v naději, že situaci zvládne sám, a tak zůstalo jen u dalšího neužitečného apelu ke klidu a varování před možnou kontrarevolucí v případě povstání. Po odchodu z předparlamentu se Kerenskij odebral na městské vojenské velitelství u Zimního paláce, aby řídil opatření proti bolševikům, opět obranná: ovládnutí budov a strategických bod a izolace centra pomocí zvednutí něvských mostů. Oddíly kadetů byly vyslány zajistit budovy a hlídkovat na ulicích, některé úřady začaly zavírat a v 15 hodin byly telefony Smolného institutu odpojeny od ústředny.Mezi 14. a 15. hodinou kadeti ovládli Nikolajevský most a most u paláce; dalšímu oddílu dav zabránil ovládnout Litějný most a tito kadeti byli zajati rudými gardami. Kolem 18:30 Pavlovský pluk, věrný sovětu, obsadil Trojický most, čímž předešel jeho zabrání dalším oddílem kadetů. Když se komisař petrohradského pluku granátníků dozvěděl, co se děje, vyslal vojáky obsadit mosty, ještě než k tomu přišel rozkaz z VRV. Hlavní mosty tak v podvečer byly v rukou sovětu a vládě se nepodařilo dosáhnout jejich zvednutí.VRV utvořil výbor, který měl řídit konfrontaci s vládou, ale jeho rozkazy v podstatě nebyly nic víc než vyslání dalších komisařů, tentokrát na strategická místa, aby požadovali jejich podřízení VRV. Postupně během dne byly hlavní body Petrohradu ovládnuty silami loajálními Petrohradskému sovětu v řadě nekrvavých srážek se silami loajálními vládě. Ve čtyři odpoledne se cyklisté střežící Zimní palác rozhodli stáhnout. O hodinu později zabral jeden z komisařů na rozkaz VRV telegrafní stanici s podporou vojáků Kexholmova pluku, kteří ji hlídali. O tři hodiny později dorazil oddíl kadetů zabrat budovu, ale vojáci ho nevpustili dovnitř a kadeti se stáhli. Někdy v té době si VRV vyžádal příchod námořníků baltské floty z Helsinek, kteří pak pluli do hlavního města čtyřmi minolovkami a potom od tří hodin ráno příštího dne vlakem. Nemohli se však včas zapojit do revoluce, jelikož vlak zdržely drážní úřady. Zatím se členové rudých gard mobilizovali a přicházeli do Smolného. V obavách z reakce vlády VRV nařídil zaujmout ve městě nové pozice. Po deváté večerní vzbouřenci – konkrétně Izmailovský gardový pluk, který v červenci první podpořil vládu – obsadili Baltské nádraží, čímž odřízli vládu od možných posil ze západu. Ve 21 hodin také z telegrafní stanice vyšli obsadit blízkou tiskovou agenturu. Komisaři byli také vysláni obsadit telefonní ústřednu, elektrárnu a zbývající nádraží. O hodinu později se kadeti z Michajlovského dělostřelecké školy pokusili zatknout Lenina v bolševické tiskárně ve čtvrti Vyborg; a nejen že tam Lenin nebyl, ale dorazila jednotka rudé gardy a zadržela je. Jednotky Petrohradského sovětu večer ovládaly většinu města. Opatření sovětu však byla i nadále obranná, aby se předešlo možnému puči ze strany vlády a zajistilo konání celoruského sjezdu sovětů, který měl provést přenesení moci.Lenin, stále se skrývající v hlavním městě, zatím s nelibostí sledoval běh událostí. Nechápal, proč jeho souvěrci definitivně neskoncují s Kerenského vládou bez čekání na sjezd, a neúspěšně žádal stranu o povolení přijít do Smolného. Zoufalý z pasivity ústředního výboru se odpoledne pokusil získat podporu městského a okrskového výboru. Nebyl schopen se ovládnout a navzdory příkazu ústředního výboru, aby zůstal v úkrytu, se přestrojil a tramvají a pak pěšky vyrazil v doprovodu jediného tělesného strážce do Smolného. === Příchod Lenina a převzetí moci === Leninovi se podařilo dorazit do Smolného kolem půlnoci na 25. říjnajul./ 7. listopadu 1917greg.; po cestě ho zastavila hlídka kadetů, ale nepoznala ho a považovala ho jen za opilce. Okamžitě zintenzivnil protivládní činnost ústředního výboru, přestal uvažovat o pouhé obraně a naopak zahájil kroky k vytvoření nové revoluční vlády ještě před zahájením Druhého všeruského sjezdu sovětů, jež mělo proběhnout toho dne. Zjevná slabost Kerenského vlády a úspěšné ovládnutí města také přispěly ke změně nálady v budově sovětu. Petrohradský revoluční vojenský výbor začal připravovat rozpuštění Prozatímní vlády, její uvěznění a ovládnutí posledních zbývajících strategických bodů města. V půl druhé ráno námořníci, vojáci Kexholmova pluku a rudí gardisté obsadili ústřední poštu. Ve dvě ráno bylo obsazeno Nikolajevské nádraží a hlavní elektrocentrála. Nikolajevský most byl dobyt kolem 3.30 poté, co v jeho blízkosti zakotvila Aurora. Pokus malé vládní jednotky ho znovu ovládnout byl odražen. Vojáci Kexholmova pluku dostali rozkaz obsadit telefonní ústřednu, státní banku a ministerstvo financí. V šest ráno byla obsazena státní banka a v sedm padla telefonní ústředna po chvilkovém střetu s kadety, kteří ji hlídali, ale bez jediného výstřelu. Telefony Smolného byly znovu zapojeny a telefony Zimního paláce odpojeny. Ministerstvo financí bylo pak převzato bez potíží, poněvadž ho střežili vojáci Pavlovského pluku, jednoho z nejvěrnějších sovětu. V osm ráno VRV ovládl poslední velkou stanici, Varšavské nádraží, jež spojovalo se severní frontou. Za svítání byla většina města vyjma Zimního paláce v moci Petrohradského sovětu. Nikdo z obránců paláce ani z jeho obléhatelů si však nepřál riskovat ztráty. Město se probudilo s pozoruhodnou normálností: úřady, školy i veřejná doprava fungovaly jako obyčejně. Vláda však už ve své budově neměla světlo ani telefon.Při rozednění žádali vojenští velitelé o pomoc tři městské kozácké pluky, ty ji však odmítly poskytnout, jakmile se ukázalo, že se vláda nemůže spolehnout na podporu pěchoty. Velitelé proto vládě sdělili, že nemají vojáky a situace je vážná; a v 10 hodin to vláda oznámila nejvyššímu velení armády přímou telefonní linkou, kterou povstalci nepřerušili. V 11.30 Kerenskij zamířil po silnici na frontu, aby tam získal vojáky, kteří by povstání potlačili. Kadeti bránící Zimní palác požadovali záruky, že dostanou posily, jinak hrozili odchodem. V téže době bolševici vyhlásili přenesení moci na sověty. Zatímco se Kerenskij snažil sehnat auto – vlaky už byly v moci Petrohradského sovětu a palácové automobily poškodili sabotéři – Lenin napsal prohlášení o sesazení vlády, které se hned rozšířilo po městě."Občanům Ruska! Prozatímní vláda byly sesazena. Vládní moc byla předána do rukou orgánu petrohradského sovětu zástupců dělníků a vojáků, vojenského revolučního výboru, který stojí v čele petrohradského proletariátu a posádky. Cíl, o který lid usiloval – okamžité uzavření demokratického míru, zrušení soukromého vlastnictví pozemků, řízení průmyslové výroby dělníky, vytvoření sovětské vlády – tohoto cíle bylo dosaženo. Ať žije revoluce dělníků, vojáků a rolníků!"Jeden z členů eserského ústředního výboru vyzval údajně spřízněné jednotky, aby bránily Kerenského vládu, ale bez úspěchu. Vliv eserů na vojsko mizel a už nestačil na to, aby petrohradské vojáky přiměl podpořit vládu. Stranická základna ve městě, tvořená většinou dělníky a vojáky, nechtěla bránit vládní koalici obsahující buržoazní strany.Během dne VRV přebíral poslední významné objekty stále pod kontrolou vlády: věznici Kresty, kde osvobodili šest zadržených agitátorů, a byl obklíčen Mariinský palác, sídlo předparlamentu. Sám předparlament byl po formálním protestu rozpuštěn, ale nikdo z jeho členů nebyl zatčen. Státní úřady a školy se zavíraly.Odpoledne Trockij na zasedání Petrohradského sovětu oznámil pád vlády a opatření k převzetí moci v hlavním městě. Brzy poté se poprvé od červencových dní před sovětem objevil Lenin a byl přivítán ovacemi vstoje. Sovět odsouhlasil převzetí moci, i když Zimní palác ještě nepadl. Ráno byl vytvořen tříčlenný výbor, který měl řídit jeho obléhání; to si Lenin stále přál ukončit ještě před zahájením sjezdu sovětů. === Dobytí Zimního paláce === Plán Petrohradského revolučního vojenského výboru (VRV) na dobytí Zimního paláce zahrnoval vytvoření dvou soustředných kruhů jednotek kolem budovy; vnitřní (složený hlavně z vojáků Pavlovského pluku na jihu a Kexholmova pluku na severu) měl vyvíjet tlak na obležené, zatímco vnější mě odrazit případné útoky kadetů nebo kozáků; obležení zahrnovalo Petropavlovskou pevnost a křižník Aurora. Byla nastavena tak komplikovaná struktura velení, že to pak působilo zdržení, což kritizoval i Trockij. Antonov-Ovsejenko, bolševický člen VRV, sdělil komisařům jednotek následující plán: palác dostane ultimátum, a pokud ho včas nepřijme, pevnost červeným světlem oznámí začátek ostřelování. První výstřely půjdou z Aurory a budou slepé. Pokud bude přesto odpor pokračovat, křižník i pevnost zahájí ostrou palbu.Kolem 13. hodiny skupina námořníků obsadila Admiralitu a zatkla vrchní velení námořnictva. První zdržení plánu nastalo, když se ve 14 hodin nedostavili helsinští námořníci, kteří měli posílit vojáky. Kronštat právě dorazil do města s improvizovanou flotilou různých lodí. Zastaralý Amur zakotvil u Aurory, zatímco ostatní lodě se přiblížily k Admiralitě. Asi tři tisíce námořníků z Kronštatu se vylodilo na pomoc obléhání.V paláci se zatím sešel kabinet, jejž za nepřítomnosti Kerenského vedl místopředseda vlády Konovalov. Odvolal Polkovnikova, jehož velení se zdálo nedostatečné, a jmenoval konzervativního ministra sociálních věcí Kiškina hlavním velitelem obrany s diktátorskými pravomocemi. Dále bylo rozhodnuto pokračovat v zasedání, dokud nedojde k záchraně jednotkami přivolanými z fronty anebo k zajetí povstalci. Skutečné velení nad jednotkami v paláci měl poslanec P. I. Palčinskij, který byl v nezáviděníhodné situaci: neměl potraviny ani plán obrany, byl obklopen zmatenými funkcionáři a jeho vojáci byli demoralizovaní. Kiškin odešel do sousedního sídla generálního štábu, aby odvolal Polkovnikova a místo něho dosadil náčelníka štábu vojenské oblasti hlavního města generála Bagratuniho, čímž zmatek v paláci ještě zvýšil.Venku probíhaly jen chabé pokusy vládních sil odebrat důležité budovy sovětu: vrchní velitel armády Stankevič se pokusil se skupinou kadetů znovu obsadit telefonní ústřednu, ale po krátkém boji byl odražen. Po návratu do generálního štábu na Palácovém náměstí informoval vrchní velení o naléhavé potřebě přislíbených posil a o tom, že chabé jednotky stále loajální vůči vládě nebudou moci vzdorovat déle než dva dny.Během odpoledne přicházely obléhatelům posily, zatímco někteří obránci odcházeli, aniž by jim lidé kolem paláce bránili. Několika jednotkám kozáků a skupině kadetů se podařilo dostat do paláce také bez boje s obléhateli, a to opět posílilo obranu.Lenin zatím naléhal na velitele obléhání, aby ho ukončili co nejdřív, aby se zabránilo dalšímu odkladu zahájení sjezdu a nervozitě delegátů. Velitel pevnosti se tak konečně odhodlal odeslat do generálního štábu dva cyklisty s ultimátem. Bylo datováno k 18:30, mělo vypršet v 19.10 a požadovalo kapitulaci vlády a jejích jednotek. Ministři opustili večeři a znovu se spěšně sešli, aby se rozhodli na ultimátum neodpovídat a nevzdávat se. Po vypršení lhůty vojáci Pavlovského regimentu obsadili generální štáb přes pokusy kadetů z paláce pomoci jeho obráncům. Někdy v té době velitel severní fronty generál Čeremisov telefonoval do štábu, aby zjistil situaci v hlavním městě, ale spojení bylo přerušeno obléhateli. Bagratuni, který jednal v paláci s ministry, se pak rozhodl odstoupit a krátce poté byl zajat povstalci.Mezi osmou a devátou večerní si některé z jednotek bránících palác vyjednaly s obléhateli odchod. Důstojníci jim nebránili, protože nechtěli dále snižovat morálku obránců tím, že by je drželi v paláci. Odešla jednotka útočných sil a někteří kozáci. Mezitím obléhatele posílily nově příchozí jednotky, mimo jiné námořníci z Finska a Kronštatu. Po dvou pokusech o vyjednávání mezi vedením obléhatelů a jednotkami obránců palác ve 22 hodin opustila víc než polovina kadetů, kteří v něm doposud zůstávali.Po určitých zmatcích, způsobených šířením nepravdivých zpráv o kapitulaci paláce, bylo zahájeno dobývání, když v pevnosti konečně našli lucernu potřebnou k signalizaci Auroře. Ta ve 21:35 a pak ještě o pět minut později vystřelila výstražnou salvu ze svých šestipalcových děl. Palba vystrašila osádku paláce a zajistila Auroře slávu revoluční legendy, dodnes kotvící jako muzeum na březích Něvy. Obléhatelé dali obráncům čas opustit palác, a pak zahájila palbu pevnost, tentokrát ostrou municí. Vypálila na palác asi třicet střel, z nichž jen dvě nebo tři napáchaly trochu škody. Antonov-Ovsejenko odmítl dohodu dosaženou Chudnovským, podle níž měli obránci opustit palác se zbraněmi, a tak se některé skupiny vzdaly bez podmínek. Jen příslušnice ženského oddílu odmítaly odevzdat zbraně z obavy ze znásilnění. Z paláce se podařilo kontaktovat petrohradskou městskou radu, a její delegace se pak neúspěšně pokusila zastavit bombardování, nebyla však vpuštěna na Auroru ani do paláce. Městská rada se pak přes odpor bolševických radních rozhodla vydat sama k paláci, aby fyzicky chránila vládu, což bylo schváleno Ústředním výkonným výborem rolnických sovětů.Za soumraku začaly malé skupiny obléhatelů pronikat do paláce a postupem času jejich počty narůstaly. Nejdříve se obráncům dařilo nečetné vetřelce odzbrojovat, ale později už byli sami odzbrojováni. Odchod části obránců usnadnil vnikání obléhatelů do budovy. Po asi hodinové přestávce, jež měla umožnit dalším obhájcům kapitulovat, bylo kolem 23. hodiny obnoveno ostřelování paláce i přes riziko, že zasáhne ty z útočníků, kteří již byli v paláci.Před půlnocí se skupina více než 300 lidí, zahrnující mimo jiné radní, poslance sjezdu sovětů a členy Ústředního výkonného výboru rolnických sovětů, sešla na radnici, a pak se za zpěvu Marseillaisy vydala k paláci. V čele byli Prokopovič, jediný ministr, jenž nebyl v paláci, a eserský starosta Šreider. Na Kazaňském náměstí poblíž Admirality jejich postup zastavil oddíl námořníků a po vzrušené diskusi se pochodující spořádaně vrátili do radnice, aniž by něčeho dosáhli.Před druhou hodinou ráno útočníci konečně našli místnost, kde byla shromážděna vláda; ta dala své kadetské stráži rozkaz nepoužít násilí, aby se zabránilo krveprolití. Jednotka vedená Vladimirem Antonovem-Ovsejenkem rychle obsadila místnost a prohlásila ministry za zatčené. Ve 2.10 26. říjnajul./ 8. listopadu 1917greg. Konovalov jménem vlády prohlásil, že se podrobují násilí. Zadrženi byli všichni členové vlády vyjma Kerenského a Prokopoviče, kteří nebyli v paláci. V té době bylo město úplně v moci Petrohradského sovětu a Druhý sjezd sovětů již začal. Ministry odvedli do Petropavlovské pevnosti a komisaři VRV jim museli dát zvláštní stráž složenou z vojáků a námořníků, aby je uchránili před davem, který se shromáždil u paláce a hrozil jim lynčováním zejména poté, co se rozneslo, že Kerenského se nepodařilo zadržet.Filmy a jiná zobrazení události často ukazují veliký útok na Zimní palác a krutou bitvu, zatímco ve skutečnosti bolševičtí útočníci nenarazili na velký odpor a byli schopni celkem snadno proniknout do budovy a obsadit ji. Většina petrohradského povstání se obešla bez krveprolití a probíhala za poměrně normálního chodu metropole. Odhaduje se, že na straně útočníků zemřelo pět námořníků a jeden voják, zatímco obránci neměli oběti žádné. === Druhý sjezd sovětů a bolševický puč === ==== První zasedání: odchod umírněných a roztržka levice ==== Zatím ve stejný den 25. říjnajul./ 7. listopadu 1917greg. ve 22.40 hod., s téměř devítihodinovým zpožděním, byl zahájen Druhý všeruský sjezd sovětů dělníků a vojáků. Bolševici se pokoušeli sestavit dočasnou vládu ještě před začátkem sjezdu, ale delegáti, kteří už nemohli déle čekat, si vynutili konec odkladů.Na sjezd přišlo asi 670 zvolených delegátů, z nichž 300 bylo bolševiků a asi 100 bylo levých eserů, kteří také podporovali svržení vlády Kerenského. Podpora bolševiků se v posledních měsících před sjezdem dramaticky zvýšila, ale neměli absolutní většinu delegátů. Prvním úkolem kongresu byla volba nového předsednictva; bolševici navrhli složení se čtrnácti bolševiky, sedmi sociálními revolucionáři, třemi menševiky a jedním menševickým internacionalistou (Julius Martov), které bylo schváleno v bouřlivém hlasování. Pak byl Kameněv jmenován předsedou sjezdu. Po předložení agendy navržené bolševiky – sestavení nové vlády, snaha o ukončení války a svolání Ústavodárného shromáždění – dal Kameněv slovo Martovovi. Krátce po začátku zasedání uslyšeli delegáti střelbu Petropavlovské pevnosti na Zimní palác. Kongres původně jednohlasně schválil návrh vůdčího menševického internacionalisty Julia Martova jmenovat demokratickou vládu, která by zahrnula všechny strany, které byly součástí Petrohradského sovětu, aby se zabránilo dalšímu krveprolití. Návrh podpořil Anatolij Lunačarskij za bolševiky a Sergej Mstislavskij za levé esery.Když však byli informováni o tom, že Prozatímní vláda byla svržena a že její členové – včetně eserských a menševických ministrů – byli zajati, někteří delegáti těchto stran zastoupených v Petrohradském sovětu odsoudili tento postup a opustili na protest sál. Většina frakcí eserů i menševiků se postavila proti činům bolševiků; tito politici se rozhodli připojit k pochodu na Zimní palác organizovanému radou hlavního města, aby ukázali svou podporu vládě. Odchod umírněných podkopal úsilí levých eserů, menševiků internacionalistů a umírněnějších politiků bolševické strany ve prospěch dohody socialistických stran a usnadnilo Leninovi vytvořit novou výlučně bolševickou vládu.Martov se snažil zachovat konsensus a navrhl vytvořit novou vládu přijatelnou pro umírněné i radikály a pozastavit jednání sjezdu do jejího sestavení. Lev Trockij si vzal slovo a na adresu frakcí, které právě opustily sjezd, a jejich příznivců, jako byl Martov, řekl:"To co se stalo, bylo povstání, ne spiknutí. Povzbuzujeme revoluční energii dělníků a vojáků Petrohradu; vykovali jsme vůli mas k povstání, ne ke spiknutí. Lidové masy následovaly náš prapor a naše povstání zvítězilo. A teď nám říkají: zřekněte se svého vítězství, udělejte ústupky, couvněte. Před kým? Ptám se, před kým bychom měli ustoupit? Před těmi zkrachovanými skupinami, které nás opustily nebo před těmi, kteří činí tento návrh? Ale my je už známe, nikdo v Rusku už je nepodporuje... Ne, v tom není žádná dohoda možná. Těm, kteří odešli, a těm, kteří nám to navrhují, odpovídáme: zbankrotovali jste, vaše role končí, jděte tam, kam patříte, na smetiště dějin." Když byl návrh spolupráce mezi socialistickými stranami odmítnut radikálním křídlem bolševiků zastoupeným Trockým, většina Martovových menševických internacionalistů také opustila sjezd. Trockij dosáhl okamžitého odsouzení umírněných, kteří právě opustili sjezd, a označil je za kontrarevolucionáře. Leví eseři na rozdíl od jiných frakcí zůstali a snažili se mírnit postoje bolševiků a dosáhnout dohody mezi různými socialistickými směry. Zprávy, které po pádu Zimního paláce přicházely od různých vojenských jednotek, vyvolaly mezi delegáty euforii. Jedna z nich říkala, že 3. prapor cyklistů, povolaný Kerenským z jihozápadní fronty, se podřídil Petrohradskému sovětu a že blízká posádka v Carském selu slíbila, že bude chránit hlavní město před případnými útoky. Krylenko hlásil, že na severní frontě vznikl Revoluční vojenský výbor, který zrušil rozkaz pochodovat proti hlavnímu městu, a že velitel fronty Čeremisov uznal autoritu výboru. Jednotky vyslané z fronty, aby rozdrtily povstání, postupně oznámovaly svou podporu Revolučnímu vojenskému výboru hlavního města.Pak byla přečtena proklamace o převzetí moci, sestavená Leninem, který podle Lunačarského v tu chvíli ještě na sjezd nedorazil. Obsahovala také základní rysy programu nové vlády:"Sovětská vláda okamžitě navrhne demokratický mír mezi všemi národy a zahájení okamžitého příměří na všech frontách. Zajistí bezúplatný převod půdy statkářů, koruny a klášterů rolnickým výborům; bude chránit práva vojáků zavedením úplné demokracie v armádě; zavede řízení produkce dělníky; zajistí konání Ústavodárného shromáždění ve stanovený čas; bude odpovědná za zásobování měst a lidí zbožím; zajistí všem národnostem Ruska právo na opravdové sebeurčení. Sjezd vyhlásí, že všechna moc ve státě přechází na sověty zástupců dělníků, vojáků a rolníků." Dekret byl schválen s jen dvěma hlasy proti a dvanácti, které se zdržely. O svítání vyčerpaní delegáti odročili jednání, aby se mohli vyspat. Socialisté, kteří odešli ze sjezdu a nesouhlasili s převzetím moci, zatím založili Výbor pro záchranu vlasti a revoluce, první centrum odporu vůči nové vládě. Výbor odsoudil akce bolševiků, požádal obyvatelstvo o podporu a vyhlásil záměr sestavit novou vládu. Konstitučně demokratická strana ("kadeti"), přes svůj odpor k bolševikům, se k nové organizaci nepřipojila a pokračovala v obraně legitimity zrušené Prozatímní vlády. ==== Druhé zasedání: Sovnarkom a revoluční dekrety ==== Druhého dne se ospalí delegáti všech socialistických stran vrátili, aby hovořili o podobě nové vlády; bolševický ústřední výbor navrhl složení nové vlády zvané Rada lidových komisařů (ruskou zkratkou Sovnarkom) – Trockij navrhl nazývat její členy komisaři – a nabídl tři křesla levým eserům, kteří však do vlády nechtěli, pokud by v ní nebyly i jiné strany. Na druhém zasedání v noci 26. říjnajul./ 8. listopadu 1917greg. Lenin představil několik návrhů, aby upevnil svou pozici: Dekret o míru, Dekret o půdě a složení nové vlády. První z nich, podobný dřívějším návrhům ruských defensistů, požadoval příměří a zahájení jednání o okamžitém míru mezi válčícími zeměmi bez reparací a anexí. Měl bolševikům získat zejména sympatie vojáků. Dekret o půdě legalizoval již probíhající zabírání půdy aristokracie a kulaků. Vlastnictví půdy bylo zrušeno a půda zabraná sověty měla být rozdělena rolníkům. Dekret byl postaven hlavně na programu levých eserů a měl bolševikům získat jejich podporu a také legitimizovat novou vládu v očích rolníků.Před ukončením sjezd schválil novou vládu a nový Všeruský ústřední výkonný výbor (ÚVV). Nový ÚVV byl veden umírněným bolševikem Kameněvem a byl složen z 62 bolševiků, 29 levých eserů, 6 menševiků internacionalistů a 4 členů malých stran. Triumfovala tak strategie skupiny bolševických vůdců typu Trockého, kteří byli názorově uprostřed mezi leninisty, požadujícími okamžité bolševické povstání, a umírněnými, upřednostňujícími vytvoření socialistické vlády bez liberálů; Trockého strategií bylo využít sověty, jejich prestiž a jim podřízené organizace, aby bolševici mohli svrhnout Prozatímní vládu a chopit se moci. V 5 hodin ráno následujícího dne sjezd schválil Radu lidových komisařů jako základ nové vlády do doby, než se sejde Ústavodárné shromáždění.Všichni noví komisaři byli členové bolševické strany, jelikož leví eseři nakonec odmítli připojit se k nové vládě bez dalších socialistických stran. Novému Sovnarkomu předsedal Lenin, komisariát zahraničí obsadil Trockij, školství Lunačarskij, vnitra Rykov, obchodu a průmyslu Nogin, práce Šljapnikov, zemědělství Miljutin, financí Skvorcov, spravedlnosti Lomov, zásobování Teodorovič, pošt a telegrafů Avilov, národností Stalin, a konečně ozbrojené síly byly vedeny triumvirátem, který tvořili Antonov-Ovsejenko, Dybenko a Krylenko. Po zvolení nových řídících orgánů státu byl Druhý sjezd sovětů ukončen. === Boje o Petrohrad a rozhovory socialistů === I když bolševici ovládli město, největší střety mezi zastánci a protivníky revoluce proběhly v následujících pěti dnech. Takzvané povstání junkerů proti nové vládě ráno 29. říjnajul./ 11. listopadu 1917greg. bylo odhaleno dříve, než se mohlo koordinovat s povstáním Kerenského-Krasova, tedy útokem jednotek věrných svržené Prozatímní vládě na Petrohrad. V den ukončení Druhého sjezdu sovětů, 27. říjnajul./ 9. listopadu 1917greg., se Lenin ve dvě hodiny ráno sešel s Petrohradským vojenským revolučním výborem, aby řídil obranu města před nečetnými kozáckými jednotkami, které se Kerenskému podařilo sehnat, aby s ním táhly na Petrohrad. Ty bez ohledu na svou slabost postupovaly bez odporu a byly již v Gačině v blízkosti hlavního města. Přes své úsilí nebylo ruské vrchní velení schopno několika stovkám Kerenského kozáků poskytnout posily. Uprostřed bojů o ovládnutí hlavního města a Moskvy Národní železniční odbory (Vikžel) přinutily různé socialistické strany k vyjednávání o vytvoření koaliční vlády, což podporovalo mnoho členů Ispolkomu, včetně umírněného bolševického proudu v čele s Kameněvem, dále leví eseři nebo Martovovi menševici internacionalisté. Strany čelily hrozbě ochromení železnic, ale nepodařilo se jim dosáhnout příměří mezi znepřátelenými stranami; menševici a eseři požadovali vládu bez Lenina a Trockého. Následkem nepřítomnosti některých členů bolševického ústředního výboru z důvodů válečných povinností umírnění bolševici v zásadě schválili podmínky opozičních stran a vyslali delegáty umírněného směru na jednání, kterých se zúčastnilo zhruba třicet socialistů. Ti byli zpočátku neoblomní, protože věřili v rychlé svržení bolševiků, ale neúspěchy vojenských akcí je přiměly k větší vstřícnosti. Bolševičtí delegáti byli ochotni přijmout nové požadavky opozice: rozšíření Ispolkomu a konec sporů; ale Lenin dal Sovnarkomu právo vládnout pomocí dekretů. Na novém zasedání ústředního výboru dne 1. listopadujul./ 14. listopadu 1917greg. s Leninem a Trockým opět přítomnými výbor odmítl Leninův návrh okamžitě přerušit rozhovory, ale schválil návrh Trockého, aby se konalo pouze jedno další zasedání, které by ukázalo zbytečnost rozhovorů. Lenin napadl umírněné členy a vyhrožoval jim vyloučením strany; o tři dny později pět umírněných členů ústředního výboru odstoupilo kvůli Leninovým zamítavým postojům vůči koalici s ostatními socialistickými stranami jak ve výboru, tak i ve vládě, Důvodem rezignací byl strach, že jediným . dalším způsobem, jak si udržet moc, bude teror, a proto rezignovali i další funkcionáři včetně levých eserů z VRV. 7. listopadujul./ 20. listopadu 1917greg. se konalo poslední kolo rozhovorů, na kterém byli přítomni bolševici; tehdy bolševici prosadili poměrem 29 hlasů ku 23, že Ispolkom schvaluje vládnutí dekrety Sovnarkomu. Po odeznění vojenské hrozby vůči hlavnímu městu a s Leninem a Trockým zpět v ústředním výboru se bolševická pozice zatvrdila a jednání selhala.Když Lenin ovládl Sovnarkom, souhlasil, že učiní ústupky, aby znovu získal spojenectví s dalšími stranami: po dvou týdnech rozhovorů vstoupili 9. prosincejul./ 22. prosince 1917greg. leví eseři do vlády a získali tři komisaře (zemědělství, pošty a telegrafů a spravedlnosti). Tato dohoda způsobila, že bolševici, kteří předtím odstoupili kvůli neúspěchu koaličních rozhovorů, se znovu vrátili. Koalice byla zachována až do přijetí brestlitevské smlouvy, kterou leví eseři odmítli, ačkoli konečná konfrontace mezi oběma stranami proběhla až v létě roku 1918.14. listopadujul./ 27. listopadu 1917greg. zbytky Všeruského svazu rolnických sovětů, z něhož odstoupili umírnění socialisté, schválily sjednocení s Všeruským ústředním výkonným výborem sovětů vojáků a dělníků. == Šíření revoluce == V industrializovaných městech a v lokalitách, kde radikální levicové strany ovládaly místní sověty, byl přesun moci proveden rychle. Často síly potřebné k jeho zajištění poskytly místní jednotky rudých gard nebo vojáků posádky. Tento vzorec sledovala především industrializovaná města severně a východně od Moskvy a na Uralu. V jiných městech, kde byla značná opozice, jako na středním toku Volhy, v samotné Moskvě nebo v některých jí blízkých městech, bylo uznání nové vlády pomalejší a někdy trvalo téměř jeden týden od událostí v Petrohradu.Několik dní po . převzetí moci v hlavním městě uznal novou vládu okolní region: jak 1. armáda, tak baltští námořníci, týl severní fronty, severní část západní fronty a části Estonska a Lotyšska, čímž Petrohrad získal bezpečí a vojenskou podporu. V polovině listopadu s konečným ovládnutím Moskvy Sovnarkom ovládal pás území od Petrohradu přes Volhu až po Ural, i když v něm stále existovaly izolované oblasti odporu. Tím skončila první fáze rozšiřování moci bolševické vlády, které se obnovilo jen o dva týdny později. Po získání moci v místech, kde byl místní sovět v rukou bolševiků a levých eserů, začala druhá fáze rozšiřování autority nové vlády. Ta trvala asi dva měsíce a byla poznamenána politickými spory a vojenskými expedicemi vysílanými po železnici z Moskvy nebo Petrohradu, aby ovládly nová území. Boje tohoto období se soustředily na oblasti jižně od Moskvy, na východní Ukrajinu, na jihozápadní frontu a na velké oblasti Sibiře a Střední Asie.Počátkem roku 1918 disponovala nová vláda podporou nebo podřízeností armády a kontrolou většiny velkých měst a provinčních hlavních měst centrální části státu a teoretickou pravomoc nad většinou území starého impéria. Její vliv v odlehlejších provinciích byl však slabý. === Moskva === Stejně jako v hlavním městě i v Moskvě byla politická opozice vůči převratu vedena esery, ale boj o moc zde byl mnohem ostřejší než v Petrohradě. Boje trvaly dlouho a podle Bucharina stály asi pět tisíc životů.Moskevští eseři, soudržnější a konzervativnější i když slabší než v hlavním městě, se tvrdě postavili proti bolševickému převzetí moci. Vedl je starosta města Vadim Viktorovič Rudněv, který v červnu dosáhl velkého volebního vítězství. Bližší liberálům než ve své socialistické revoluční minulosti, byl Rudněv jednou z konzervativních stranických osobností města, příznivcem koalice s konstitučními demokraty a podporovatelem spojenectví s Dohodou. Místní bolševici nebyli připraveni převzít moc: ovládali dělnické sověty, ale ne vojáky, Rudá garda také nebyla připravená a na rozdíl od hlavního města neexistoval vojenský revoluční výbor. Kromě toho hlavní bolševičtí vůdci v Moskvě, Alexej Rykov a Viktor Nogin, patřili k umírněnému proudu, který se proti převzetí moci stavěl. V předvečer revoluce byla moc v Moskvě rozdělena mezi městskou radu, ovládanou esery, dělnický sovět s bolševickou většinou, vojenský sovět stále v rukou eserů, ale s rostoucím vlivem bolševiků, a zastupitelstva čtvrtí, většinou ovládaná bolševiky. Když přišly z Petrohradu zprávy o převzetí moci bolševiky, strany nechtěly pokračovat v konfrontaci v Moskvě, ale jak městská rada, tak místní sověty vytvořily vojenské orgány (radnice Výbor pro veřejnou bezpečnost a sověty Revoluční vojenský výbor). Výbor pro veřejnou bezpečnost městské rady zahrnoval subjekty pod kontrolou eserů nebo menševiků, jako výkonné výbory sovětů vojáků a rolníků moskevské provincie. Výbor nechal vojenské operace v rukou místního vojenského guvernéra plukovníka K. I. Rjabceva a odmítl návrh jediného ještě svobodného ministra Prozatímní vlády S. N. Prokopoviče, aby doplnil vládní místa ministrů, kteří byli zajati v Petrohradě. Pokusy místních eserů o vojenskou mobilizaci svých stoupenců selhaly; strana ztratila podporu většiny vojáků a dělníků města a nedokázala si vytvořit spolehlivé vojenské síly. Většinu ozbrojených sil bojujících proti bolševikům poskytly vojenské akademie, důležitější a soudržnější než v Petrohradě. Mnoho důstojníků se však do střetu nezapojilo. Vůbec většina obyvatel projevila vůči střetu mezi oběma stranami lhostejnost. Ani policie obecní úřady nepodporovala. Bolševici mezitím získali podporu několika tisíc dobrovolníků z rudých gard, zejména mladých lidí, a také většiny posádky, ačkoli hodně vlažnou. Žádný z pluků města nepodporoval Prozatímní vládu. Výhoda bolševiků spočívala v tom, že měli početní nadřazenost a dělostřelectvo. Mohli se také spoléhat na posily z průmyslových center kolem Moskvy. Síly radničního výboru, pět až deset tisíc mužů s četnými kulomety, stály proti čtyřiceti až padesáti tisícům mužů revolučního výboru a jejích dělům.27. říjnajul./ 9. listopadu 1917greg. a následující den probíhala jednání mezi plukovníkem Rjabcevem a bolševiky; plukovník požadoval uvolnění moskevského Kremlu a rozpuštění Revolučního vojenského výboru. Už 25. říjnajul./ 7. listopadu 1917greg. totiž jednotka věrná bolševikům převzala kontrolu nad telegrafní stanicí, poštou a Kremlem s jeho arzenálem. Dva dny poté, co bolševici odmítli plukovníkovy požadavky, začaly tvrdé boje. Rjabcev zaútočil na Kreml v noci 27. říjnajul./ 9. listopadu 1917greg., když obhájci odmítli vpustit do pevnosti stráž složenou z kadetů. Celkově centrum města zůstávalo v rukou Výboru pro veřejnou bezpečnost, zatímco průmyslová předměstí ovládali bolševici.28. říjnajul./ 10. listopadu 1917greg. jednotky radničního výboru dobyly Kreml. Někteří obránci byli postříleni v jednom z prvních masakrů revolučního období. Pokusy prolomit blokádu centra města selhaly kvůli podpoře bolševiků dělníky. V noci 29. říjnajul./ 11. listopadu 1917greg. bylo vyhlášeno příměří, částečně díky Vikželu, národním železničním odborům. Obě strany přijaly příměří v naději, že přijdou posily, které jim zajistí vítězství. A byl to bolševický revoluční výbor, který očekávané posily získal, zatímco jeho soupeři se totéž nepodařilo. Eserům se v zásadě nepodařilo zastavit pronikání bolševických posil do Moskvy: Dvanáct tisíc dobrovolníků pod velením Michaila Frunzeho dorazilo z provincie Vladimir a pět set námořníků a následujícího dne 1200 námořníků a rudých gardistů přijelo z Petrohradu. Sliby podpory radniční komise ze strany velitelů západní fronty se projevily pouze příjezdem sto sedmdesáti šesti příslušníků stíhacího praporu: Kerenskij se pokusil odvést některé z posil do Petrohradu, jiné jednotky se odmítly účastnit a města ovládaná bolševiky bránila postupu ostatních. Nakonec příměří prospělo bolševikům, zatímco menševici a leví eseři se snažili vytvořit sílu nezávislou na obou táborech protivníků.Navzdory ústupkům Výboru pro veřejnou bezpečnost, vynuceným Vikželem, Vojenský revoluční výbor ukončil příměří, aby zničil svého soupeře díky svým posilám a díky konečnému vítězství bolševiků v Petrohradě. V noci z 30. říjnajul./ 12. listopadu 1917greg. boje opět vzplály a pokračovaly během následujících tří dnů; tentokrát byly protibolševické síly již v obraně. Odpor byl zarputilý, jeho poslední opěrné body byly radnice, Alexandrovova vojenská akademie a Kreml. Rudé gardy ovládly Kreml útokem z rána 2. listopadujul./ 15. listopadu 1917greg. a lynčovaly některé obránce v pomstě za předchozí masakr. Starosta nakonec téhož dne vyhlásil kapitulaci a poražení byli odzbrojeni, i když je pak propustili; Výbor pro veřejnou bezpečnost byl rozpuštěn a všechny socialistické strany vyjednaly konečné podmínky kapitulace, které byly obecně velkorysé. === Sibiř === S několika výjimkami nebyly zprávy o petrohradském bolševickém převratu na Sibiři přijímány dobře. V některých městech (Omsk, Irkutsk...) proběhly v ulicích protesty, ale v regionu obecně vládla lhostejnost. Postupně však volby v místních sovětech, které vyhrávali bolševici, umožnily pomalu převzít moc i v této oblasti. Bolševici neřídili některá místa až do února 1918. Přestože dosavadní veřejné orgány byly obecně velmi kritické vůči převzetí vládní moci bolševiky, neprokázaly účinný odpor. === Oblasti národnostních menšin === Revoluce povzbudila nacionalistické snahy jednotlivých národností: v listopadu a prosinci většina etnických skupin vyhlásila autonomii nebo dokonce nezávislost na Rusku; toto úsilí menšin naráželo na odpor nejen příznivců nové sovětské vlády, ale často i ruských obyvatel opačného názoru.Na severozápadě vyhlásilo nezávislost . Finsko, jež nová vláda uznala 4. lednajul./ 17. ledna 1918greg.. V Lotyšsku, kde byli hlavní stranou probolševičtí sociální demokraté, se uvažovalo o budoucnosti regionu v rámci ruské federace; jednotky lotyšských střelců byly jedněmi z nejdůležitějších útvarů, které podporovaly Leninovu vládu. V Estonsku bojovali nacionalisté a prosovětské síly až do obsazení území německými jednotkami v únoru 1918.Na jihu byla situace mimořádně složitá na Ukrajině, o jejíž ovládnutí se snažilo několik stran. Na počátku uzavřely probolševické síly a Centrální rada Ukrajiny nejistou alianci proti svým oponentům a Rada vydala svou třetí "univerzálu" (tj. prohlášení) (20. listopadujul./ 3. prosince 1917greg., ve které se vyhlásila vládou regionu, i když ne ve smyslu nezávislosti, ale pouze autonomie v rámci federálního Ruska. Vyslání vládních jednotek do oblasti, aby ji ovládly, a strach petrohradské vlády z ukrajinsko-kozácké aliance zhoršily vztahy mezi Petrohradem a Kyjevem. Rada nakonec vyhlásila nezávislost 9. lednajul./ 22. ledna 1918greg., ale bolševici brzy ovládli Kyjev, ačkoli nedokázali získat moc nad celým regionem, kde zuřily boje mezi četnými stranami. V Zakavkazsku většina arménských, gruzínských a ázerbájdžánských vůdců nepřijala novou vládu. 25. listopadujul./ 8. prosince 1917greg. byl ustaven Komisariát Zakavkazska jako dočasná vláda do svolání ústavodárného shromáždění.V regionech s kozáckým obyvatelstvem se soustředila důležitá část opozice vůči Leninově vládě; kozácké úřady v Jekatěrinodaru, na Kubáni a v Orenburgu ve Střední Asii stále vzdorovaly bolševické nadvládě, i když neměly velkou podporu. Oblast dolního toku Donu se stala útočištěm pro vojáky a politiky nepřátelské vůči bolševikům a místem zrodu jejich nejnebezpečnějšího protivníka v době občanské války, Dobrovolnické armády.Ve Střední Asii se místní představitelé, často náboženští a konzervativní, postavili proti nové vládě; v Taškentu ruští radikálové (bez podpory domorodého obyvatelstva) vyhlásili sovětskou moc, ale byli izolováni. Konzervativní vůdci založili konkurenční vládu v Kokandě. Dál na severu, v jiných oblastech s muslimskou populací, získala moc nacionalistická hnutí a vyhlásila autonomii až do rozhodnutí Ústavodárného shromáždění.Obecně platí, že moc nové vlády nad územími s menšinami neexistovala nebo byla omezená, často se soustředila v několika izolovaných městech. Nacionalistické organizace převzaly moc nad většinou území a usilovaly především o autonomii v novém federálním státě. === Armáda === Ačkoli obecně schvalovali sovětskou vládu, vojáci upřednostňovali socialistickou koalici a ne moc jen samotných bolševiků. Přesto však přijali první opatření přijatá Leninovou vládou; díky četným schůzím v různých jednotkách se bolševikům a levým eserům podařilo v listopadu a prosinci získat většinovou podporu vojáků. Přestože podpora byla silnější na frontách u hlavního města než ve vzdálenějších oblastech, koncem roku armáda jako celek přijala novou vládu a její oponenti se nemohli spoléhat na vojenské jednotky, které by se proti ní postavily.Bolševičtí vůdci si byli vědomi, že je klíčové ukončit válku, aby se udrželi u moci. Bez ohledu na jiné země Sovnarkom sjednal 7. listopadujul./ 20. listopadu 1917greg. začátek jednání o příměří s Německem; velící velitel, generál Nikolaj Dujonin odmítl jednat a byl odvolán. Jednotky si vybíraly delegáty, aby zahájili jednání s jednotkami protivníka, Centrálních mocností. Když bylo 2. prosincejul./ 15. prosince 1917greg. podepsáno oficiální příměří, většina jednotek již dávno dosáhla místních dohod s blízkými nepřátelskými jednotkami; oficiální příměří definitivně ukončilo válku na východní frontě. To legitimizovalo novou vládu v očích vojáků, kterým se splnilo přání ukončit boje a vrátit se do svých domovů; demobilizace začala koncem roku. Tehdy vláda vyhlásila místa důstojníků za volitelná, zrušila dosavadní důstojnické tituly a nárameníky a přenesla moc nad armádou na volené výbory. == První kroky == Proběhla i sociální a politická revoluce; noví komisaři urychleně schválili pozoruhodný počet zákonů, které změnily společnost a ruskou ekonomiku. Po Dekretu o půdě následovalo přijetí osmihodinového pracovního dne,29. říjnajul./ 11. listopadu 1917greg. což splnilo jedno z největších přání dělníků; 2. listopadujul./ 15. listopadu 1917greg. Deklarace práv národů Ruska zrušila diskriminaci na etnickém základě a náboženství a potvrdila právo na sebeurčení; 10. listopadujul./ 23. listopadu 1917greg. byly zrušeny šlechtické a podobné tituly. Převedení náboženských škol pod pravomoc komisaře školství proběhlo 11. listopadujul./ 24. listopadu 1917greg.; nahrazení starých soudních tribunálů soudy zvolenými nebo jmenovanými sověty bylo schváleno 22. listopadujul./ 5. prosince . 1917greg.; a dekrety ze dne 16. prosincejul./ 29. prosince 1917greg. a 18. prosincejul./ 31. prosince 1917greg. převedly uzavírání manželství, rozvody a registraci porodů a úmrtí z církví na úřady. Byla deklarována rovnost pohlaví před zákonem. Počátkem roku 1918 bylo vyhlášeno oddělení církve od státu a 1. únorajul./ 14. února 1918greg. byl zaveden gregoriánský kalendář. Náboženským sdružením a církvím bylo zakázáno vlastnit majetek.Od prvních dnů se projevoval reformní duch: nový komisař pro vzdělávání Anatolij Lunačarskij vyjádřil záměr naučit obyvatelstvo v krátké době číst a psát. Na konci listopadu bylo oznámeno, že vláda zamýšlí zavést systém sociálního zabezpečení zahrnující nezaměstnanost, nemoc, důchod a zdravotní postižení. === Zásobování, správa a ekonomika === Zatímco ve městech nutnost udržet podporu pracovníků donutila vládu urychlit ovládnutí průmyslu (moc zaměstnanců nad továrnami byla legalizována dne 14. listopadujul./ 27. listopadu 1917greg.) – většina bolševických vůdců včetně samotného Lenina upřednostňovala pomalejší tempo a napřed spíše jen dohled nad vedoucími pracovníky než jejich nahrazení – na venkově Dekret o půdě legitimoval a urychlil pozemkovou reformu, jež byla ponechána v rukou obcí. Kromě této skutečnosti měla revoluce na ruské zemědělství jen malý okamžitý vliv. Rozdělování půdy však prohloubilo nedostatek, protože velkostatky byly hlavními dodavateli zemědělských produktů; pokusy o zlepšení zásobování měst cestou výměny potravin za vyráběné zboží tento problém nevyřešily a vláda musela vysílat ozbrojené jednotky na venkov, aby zvýšily tok jídla do měst, a zároveň snížila příděly, stejně jako to předtím dělala Prozatímní vláda. Zhoršení ekonomické situace navzdory zlepšení právního postavení (zákonný dohled nad průmyslem) vedlo k brzkému zklamání městského proletariátu. Hospodářská krize a vlastní ideologické preference vlády upřednostňovaly přijímání centralizačních a autoritářských opatření.V prosinci selhala celostátní stávka úředníků a počátkem roku 1918 bolševici již ovládali veřejnou správu, která upřednostňovala konsolidaci vlády. Ihned po nástupu do úřadu se několik ministerských tajemníků tajně setkalo v bytě Sofie Paninové, bývalé náměstkyně ministra školství, jako jakási alternativní vláda, která se snažila oponovat opatřením Sovnarkomu, zabránit tomu, aby se veřejné prostředky dostaly do rukou bolševiků, a podporovat odpor úředníků. Na konci listopadu však byla většina členů bývalé vlády propuštěna z Petrohradu a krátce poté Sovnarkom rozpustil Výbor pro záchranu vlasti a revoluci.2. prosincejul./ 15. prosince 1917greg. byla vytvořena Nejvyšší rada národního hospodářství, aby . koordinovala hospodářskou činnost státu a znárodnila průmysl. 14. prosincejul./ 27. prosince 1917greg. byly znárodněny banky a následující den bylo zabaveno veškeré zlato v soukromých rukou a 23. prosince 1917jul./ 5. ledna 1918greg. vláda zakázala obchodování s akciemi a vyplácení dividend. O měsíc později, 28. lednajul./ 10. února 1918greg., vláda odmítla splácet státní dluh. === Kořeny občanské války === Po převzetí moci Leninova vláda rychle zahájila represivní opatření, která hluboce poznamenala nové období. 27. říjnajul./ 9. listopadu 1917greg. Sovnarkom schválil svůj první zákon: cenzuru tisku, zdůvodněnou bojem proti nepřátelům revoluce. Jak vláda, tak revoluční vojenská komise používaly násilí proti oponentům a lidem podezřelým, že jimi jsou. Pokusy levých eserů a některých bolševiků ukončit represe byly odmítnuty, což vedlo k dočasnému odchodu levých eserů z vlády a k rezignaci čtyř bolševických komisařů.Krátce po volbách do Ústavodárného shromáždění, v nichž bolševici získali velmi dobré výsledky v Petrohradě a Moskvě, ale celkově prohráli, se snažili zadržet některé z nejvýznamnějších oponentů a jejich kanceláře v hlavním městě byly zničeny. Dne 28. listopadujul./ 11. prosince 1917greg. vláda nařídila zatčení některých prominentních konstitučních demokratů, označených za "nepřátele lidu", a strana byla zakázána. Nárůst represí, který neúspěšně kritizovali někteří členové Všeruského ústředního výkonného výboru, vedl k potřebě vytvořit pro tento účel specializovaný orgán: 6. prosincejul./ 19. prosince 1917greg. vláda a samotný Lenin pověřili Felixe Dzeržinského, aby připravil návrhy pro boj proti "sabotérům a kontrarevolucionářům". V následující den vláda jeho návrhy schválila a založila Čeku (Mimořádnou komisi pro boj s kontrarevolucí a sabotáží), hlavní nástroj politického teroru a zárodek budoucí politické policie. K trestání zločinů považovaných za kontrarevoluční byly založeny revoluční tribunály, tvořené soudcem a šesti porotci zvolenými sověty.Vztahy se spojeneckými mocnostmi byly od začátku špatné; spojenci neuznali novou vládu a byli rozhořčeni Leninovým odmítnutím platit ruský dluh. Koncem roku 1917 a počátkem roku 1918 došlo k menším diplomatickým sporům.Počáteční opozice vůči nové vládě však byla neorganizovaná a neměla podporu lidovch mas, které nejdříve podporovaly vládu Lenina. Různé instituce, které se postavily proti bolševické vládě, byly poraženy stejně jako pokusy o kontrarevoluci; oponenti vlády proto vkládali naděje do Ústavodárného shromáždění, jež by jim mohlo umožnit odstavit bolševiky od moci. Ti, i když opakovaně obhajovali jeho konání a odsoudili zpoždění schválená předchozí vládou, odmítli předat moc. Po jednom zasedání bylo shromáždění vládou násilně rozpuštěno. To vedlo opozici k tomu, aby zvážila opuštění zákonných metod odporu vůči bolševické vládě a urychlilo první střety občanské války. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Revolución de Octubre na španělské Wikipedii. === Literatura === DANIELS, Robert V. Red October : the Bolshevik Revolution of 1917. Boston: Beacon Press, 1997. xiv, 269 pages, [36] pages of plates s. Dostupné online. ISBN 9780807056455. FELSTINSKY, Yuri. The Bolsheviks and the Left SRS, October 1917-July 1918 : toward a single-party dictatorship. , 1988. disertace. Universidad estatal de Nueva Jersey. . Oclc=42033223. (anglicky) FIGES, Orlando. Lidská tragédie : ruská revoluce 1891-1924. Praha ; Plzeň: Beta-Dobrovský ; Ševčík, 2000. 837 s. ISBN 80-86278-72-7, ISBN 80-7291-004-3. GEYER, Dietrich. Revolutionary Russia. [s.l.]: Harvard University Press, 1968. 269 s. OCLC 801869546. Kapitola The Bolshevik Insurrection in Petrograd(anglicky) CHAMBERLIN, William Henry. The Russian revolution, 1917-1918: from the overthrow of the czar to the assumption of power by the bolsheviks. New York: Grosset & Dunlap, 1976. 511 s. Dostupné online. ISBN 9780448001883. PEREIRA, Norman G. O. White Siberia : the politics of civil war. Montreal: McGill-Queen's University Press, 1996. 1 online resource (xii, 261 pages, [6] pages of plates) s. Dostupné online. ISBN 9780773513495. PEZLAROVÁ, Jana. Únorová revoluce 1917 a vznik demokratického státu v Rusku. Brno, 2008 [cit. 2017-09-09]. magisterská. Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce prof. JUDr. Eduard Vlček, CSc.,. s. 46. Dostupné online. PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce. Praha: Argo, 1998. 396 s. ISBN 80-7203-081-7. RABINOWITCH, Alexander. The Bolsheviks come to power : the revolution of 1917 in Petrograd. New York: W.W. Norton, 1978. xxxiii, 393 pages s. Dostupné online. ISBN 9780393008937. RADKEY, Oliver H. The sickle under the hammer; The Russian Socialist Revolutionaries in the early months of the Soviet rule. New York: Columbia University Press, 1963. 525 s. OCLC 422729. (anglicky) ROSENBERG, William G. Russian Liberals and the Bolshevik Coup. The Journal of Modern History. 1968, roč. 40, čís. 3, s. 328-347. Dostupné online. (anglicky) WADE, Rex A. The Russian Revolution, 1917 (New Approaches to European History). Cambridge: Cambridge University Press, 2000. xvii, 337 pages s. Dostupné online. ISBN 9780521425650. === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Říjnová revoluce ve Wikimedia Commons (česky) Velká říjnová socialistická revoluce – video z cyklu České televize Historický magazín

VERB_PHRASE

YES_NO

005471

... o zánik hvězdy (nebo přinejmenším její radikální transformaci v něco odlišného). Když se astronomové snažili porozumět explozím supernov, klasifikovali je podle čar různých chemických prvků objevujících se v jejich spektru. Dobrý popis těchto tříd poskytuje anglická publikace "Optická spektra supernov" od Filipenka (Annual Review of Astronomy and Astrophysics, Volume 35, 1997, pp. 309-355) Základním prvkem rozdělení je přítomnost nebo nepřítomnost čáry vodíku. Pokud spektrum supernovy obsahuje čáru vodíku, je klasifikována jako typ II, jinak jde o typ I. Kromě těchto skupin existují podrobnější dělení podle přítomnosti jiných čar nebo tvaru světelné křivky. Typ I Žádné Balmerovy čáry vodíku Typ Ia Čára Si II na 615,0 nm Typ Ib Čára He I na 587,6 nm Typ Ic Slabé nebo žádné čáry hélia Typ II Má Balmerovy čáry vodíku Typ II-P Plochá světelná křivka Typ II-L Lineární pokles světelné křivky (závislost magnitudy na čase) Supernovy typu Ia postrádají hélium a obsahují ve svém spektru absorpční čáru křemíku poblíž světelného vrcholu. Podle nejvíce akceptované teorie je tento...

Co postrádají supernovy typu Ia?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Supernova

Typ I Žádné Balmerovy čáry vodíku Typ Ia Čára Si II na 615,0 nm Typ Ib Čára He I na 587,6 nm Typ Ic Slabé nebo žádné čáry hélia Typ II Má Balmerovy čáry vodíku Typ II-P Plochá světelná křivka Typ II-L Lineární pokles světelné křivky (závislost magnitudy na čase) Supernovy typu Ia postrádají hélium a obsahují ve svém spektru absorpční čáru křemíku poblíž světelného vrcholu.

Termín supernova se vztahuje k několika typům hvězdných explozí, kterými vznikají extrémně jasné objekty složené z plazmatu, jejichž jasnost posléze v průběhu týdnů či měsíců opět o mnoho řádů klesá. K tomuto konci vedou dvě možné cesty: buďto se jedná o masívní hvězdu, která ve svém jádře vyčerpala podstatnou část zásob paliva pro fúzi a začala tvořit železo, začne se hroutit pod silou své vlastní gravitace, vlivem útlumu termonuklearní reakce, nebo o bílého trpaslíka, který nahromadil materiál od svého hvězdného průvodce, dosáhl Chandrasekharovy meze a prodělal termonukleární explozi. V obou případech výsledná exploze supernovy rozmetá obrovskou silou většinu nebo všechnu hmotu hvězdy. Exploze vytváří rázovou vlnu, která se šíří do okolního prostoru, interaguje se zbytky supernovy a mezihvězdnou hmotou. Nejznámějším příkladem tohoto procesu jsou zbytky SN 1604, které můžete vidět vpravo. Exploze supernov jsou hlavním zdrojem všech prvků těžších než železo a u mnoha důležitých prvků zdrojem jediným. Například všechen vápník v našich kostech a všechno zlato, uran a další byly syntetizovány při explozi supernov před miliardami let. Supernovy vnášejí do mezihvězdné hmoty těžké prvky a obohacují tak molekulární mračna, která jsou dějištěm tvorby nových hvězd. Činnost supernov významně ovlivnila složení sluneční soustavy a umožnila tak nakonec chemii života na Zemi, jak ho známe. Výbuch supernovy je provázen obrovskými teplotami a za jistých podmínek mohou fúzní reakce během vrcholné fáze vyprodukovat některé z nejtěžších prvků, jako je kalifornium. "Nova" znamená latinsky "nový," což se vztahuje k tomu, že se objevuje jako velmi jasná nová hvězda na nebeské sféře; prefix "super" ji odlišuje od obyčejné novy, kterou je také míněna hvězda, která zvýšila svou jasnost, ale na menším prostoru a odlišným mechanismem. Přesto je však zavádějící považovat supernovu za novou hvězdu, protože ve skutečnosti jde o zánik hvězdy (nebo přinejmenším její radikální transformaci v něco odlišného). Když se astronomové snažili porozumět explozím supernov, klasifikovali je podle čar různých chemických prvků objevujících se v jejich spektru. Dobrý popis těchto tříd poskytuje anglická publikace "Optická spektra supernov" od Filipenka (Annual Review of Astronomy and Astrophysics, Volume 35, 1997, pp. 309-355) Základním prvkem rozdělení je přítomnost nebo nepřítomnost čáry vodíku. Pokud spektrum supernovy obsahuje čáru vodíku, je klasifikována jako typ II, jinak jde o typ I. Kromě těchto skupin existují podrobnější dělení podle přítomnosti jiných čar nebo tvaru světelné křivky. Typ I Žádné Balmerovy čáry vodíku Typ Ia Čára Si II na 615,0 nm Typ Ib Čára He I na 587,6 nm Typ Ic Slabé nebo žádné čáry hélia Typ II Má Balmerovy čáry vodíku Typ II-P Plochá světelná křivka Typ II-L Lineární pokles světelné křivky (závislost magnitudy na čase) Supernovy typu Ia postrádají hélium a obsahují ve svém spektru absorpční čáru křemíku poblíž světelného vrcholu. Podle nejvíce akceptované teorie je tento typ supernov výsledkem procesu, při němž uhlíko-kyslíkový bílý trpaslík shromažďuje hmotu z blízkého hvězdného průvodce, obvykle rudého obra, až nakonec dosáhne Chandrasekharovy meze. Nárůst tlaku zvýší teplotu v okolí centra a začne perioda konvekce dlouhá asi 100 let. V jistém bodě této fáze slabého vření se zažehne deflagrační plamen živený termojadernou fúzí. Detaily jeho vzniku, umístění a počet bodů, v nichž započne, jsou stále neznámé. Dramatickému zrychlování šíření plamenu napomáhá Rayleighova-Taylorova nestabilita a interakce s turbulentními proudy. Předmětem velkých debat je stále otázka přeměny podzvukového šíření plamenu (deflagrace) do nadzvukové detonace. Energie, která se uvolní termonukleárním zážehem (~1044 J), způsobí prudkou explozi hvězdy a vznik rázové vlny. Vyvrhovaná hmota je urychlována na rychlosti v řádu 10 000 km/s. Energie uvolněná při explozi způsobí také extrémní zvýšení jasnosti. Teorie zabývající se tímto typem supernov je podobná teorii nov, v níž bílý trpaslík nabírá hmotu mnohem pomaleji a nedosáhne Chandrasekharovy meze. V případě novy zapříčiní dopadající hmota fúzní reakci materiálu poblíž povrchu, nezpůsobí však kolaps hvězdy. Supernovy typu Ia mají charakteristickou světelnou křivku (graf jasnosti po explozi jako funkce času). V okamžiku maximální jasnosti obsahuje spektrum čáry středně těžkých prvků od kyslíku po vápník; jsou to hlavní produkty fúze ve vnějších vrstvách hvězdy. Měsíce po explozi, když vnější vrstvy expandují natolik, že se stanou průhlednými, začne ve spektru dominovat světlo emitované materiálem poblíž jádra hvězdy: těžké prvky syntetizované při explozi, nejvýznamnějšími jsou prvky skupiny železa. Radioaktivní rozpad 56Ni přes 56Co na 56Fe produkuje vysokoenergetické fotony, které dominují energetickému výstupu vyvržené hmoty ve střednědobém i dlouhodobém horizontu. Typ supernov Ia uvolňuje největší množství energie mezi všemi ostatními známými třídami supernov. Nejvzdálenější jednoduchý objekt, jaký kdy byl ve vesmíru detekován (galaxie a kulové hvězdokupy se nepočítají), byla právě supernova SN 1997ff typu Ia vzdálená více než 11 miliard světelných let (přes 100 yottametrů). Na rozdíl od jiných typů supernov, supernovy typu Ia lze zpravidla najít ve všech typech galaxií, včetně eliptických. Nezdá se, že by upřednostňovaly nějakou oblast dnešních hvězdných formací. Podobnost tvarů profilů jasnosti všech známých supernov typu Ia vede k jejich užívání jako standardních svíček v extragalaktické astronomii. Jsou prakticky jediným nástrojem umožňujícím měření velkých intergalaktických vzdáleností. V roce 1998 dala pozorování supernov typu Ia neočekávaný výsledek – vypadá to, že vesmír prodělává zrychlující se expanzi. Raná spektra typů Ib a Ic neobsahují čáry vodíku ani výraznou křemíkovou absorpci poblíž 615 nanometrů. Za událostmi jako jsou supernovy typu II stojí pravděpodobně masívní hvězdy, které vyčerpaly palivo ve svých centrech; na rozdíl od nich původci typů Ib a Ic ztratily většinu svých obálek následkem silných hvězdných větrů popřípadě interakcí se svým průvodcem. Uvažuje se, že supernovy typu Ib jsou výsledkem zhroucení Wolf-Rayetových hvězd. Existují jisté důkazy, že supernovy typu Ic mohou být původci některých typů gama záblesků, i když se zároveň soudí, že je může druhotně způsobit jakákoliv supernova v závislosti na geometrii exploze. Hvězdy mnohem hmotnější než naše Slunce se vyvíjejí o dost složitějšími způsoby. V jádru našeho Slunce se každou sekundu přemění 589 miliónů tun vodíku na 584 miliónů tun hélia, rozdíl hmotnosti 4,3 miliónů tun je přeměněn v čistou energii, která je vyzářena pryč. Hélium vyprodukované v jádře se zde hromadí, dokud se teploty v jádře nezvýší na úroveň, která dovolí fúzi hélia. Nakonec se vodík v jádře přeměnou na hélium a postupným rozředěním vznikajícím héliovým "popelem" vyčerpá, fúze se zpomalí, gravitace nabude převahu a začne jádro stlačovat. Smršťování jádra zvýší teplotu natolik, že se zahájí kratší fáze fúze hélia, která bude hrát roli po méně než 10 % života hvězdy. Ve hvězdách menších než 10 hmotností Slunce se uhlík produkovaný fúzí hélia dále nespaluje a hvězda se pak postupně ochlazuje, tvoří se degenerovaný elektronový plyn a vzniká bílý trpaslík. Bílí trpaslíci se mohou později stát supernovou typu I, jak bylo popsáno výše. Ještě větší hvězdy mají gravitaci dostatečně silnou k vytvoření teplot a tlaků umožňujících fúzi uhlíku v jádře poté, co se začne smršťovat. Jádra těchto masívních hvězd nabývají vrstevnaté struktury podobné cibuli, jak jsou postupně v centru vytvářena těžší a těžší atomová jádra. Vnější vrstva obsahuje vodíkový plyn, když se noříme dolů, míjíme vrstvu vodíku spojujícího se fúzí v hélium, vrstvu hélia, vrstvu hélia spojujícího se fúzí v uhlík, vrstvu uhlíku a vrstvu uhlíku měnícího se fúzí v těžší prvky. Tyto hvězdy procházejí postupnými stadii vývoje, při přechodu mezi nimi se jádro smršťuje, až začne vytvářet atomová jádra, jejichž fúze byla dříve nemožná, a nově uvolňovaná energie opět nastolí rovnováhu mezi tlakem plynu a gravitací. I v průběhu jednoho stadia se jasnost hvězdy nepravidelně mění – každý nový zážeh fúze vytlačuje prvky z fúzujícího jádra do toho, co nazýváme "hvězdnou obálkou," reakce se ztlumí, dovolí gravitaci vmáčknout hmotu zpět do aktivního jádra a začít tak nový cyklus. Limitujícím faktorem v tomto procesu je množství energie uvolněné fúzí, které závisí na vazebné energii v atomových jádrech. Každý následný krok produkuje postupně těžší a těžší prvky, které jsou stále těsněji svázány silnou interakcí, což znamená, že uvolňují při fúzi méně energie, než by uvolňovala lehčí jádra. Nejtěsnější vazby v celém atomovém jádře má železo, chemickým symbolem Fe. Představuje "dno údolí nuklidů," lehčí prvky uvolňují energii při termojaderné fúzi a těžší při štěpení (jako při štěpné reakci). Když se v jádře hvězdy začne hromadit železný "popel," gravitace do aktivní oblasti tlačí více a více hmoty, která postupně projde všemi stupni fúze: vodík na hélium proton-protonovým cyklem, hélium na uhlík 3-alfa reakcí, uhlík s héliem na kyslík, kyslík na neon, neon na hořčík, hořčík na křemík a křemík na železo. Železné (Fe) jádro hvězdy je pod obrovským gravitačním tlakem a protože zde již není další fúze, nemůže vzdorovat tlakem plynu, jak je obvyklé, a místo něj nastupuje tlak elektronové degenerace – odpor elektronů proti stlačování k jiným elektronům. Pokud se dosáhne Chandrasekharovy meze, při níž se přesáhne degenerační tlak, železné jádro se začne hroutit. Hroutící se jádro produkuje vysoce enegetické gama paprsky, které rozbíjejí některá železná jádra na 13 He a 4 neutrony, v procesu známém jako fotodisociace. Žádná jaderná reakce s jádrem železa však nemůže uvolnit energii; může ji jen absorbovat. Ačkoliv reakce v jádře po milióny let vyzařovaly energii ven a udržovaly hvězdu v rovnováze proti gravitaci, náhle začínají naopak energii pohlcovat, pomáhají gravitaci, takže se jádro, masívní struktura velikosti Slunce, zhroutí ve zlomku sekundy. Jak se hustota hroutícího se jádra prudce zvyšuje, elektrony a protony jsou tlačeny k sobě, dokud jejich elektrické přitahování nepřekoná vzájemné vnitřní jaderné odpuzování. Při této reakci, obráceném beta-rozpadu, je elektron vtlačen do protonu, uvolní se neutrino a vznikne neutron. Únik neutrina z jádra a odčerpávání energie dále urychluje kolaps, následkem čehož oddělení hvězdného jádra od vnějších vrstev a dosažení hustoty atomového jádra trvá pouhé milisekundy. Při této hustotě brání dalšímu stlačování vzájemný odpor neutronů způsobený jejich kvantovými vlastnostmi (jde o fermiony podléhající vylučovacímu principu). V tomto okamžiku je neutronový degenerační tlak dostatečný k vyrovnání gravitace; jádro však ve skutečnosti přesáhne bod rovnováhy a podléhá nepatrnému pružení, vytvářejíce rázové vlny, které narážejí do kolabujích vnějších vrstev hvězdy. Pokud je zárodek neutronové hvězdy, který se z jádra zformoval, dostatečně masívní, pokračuje v kolapsu a skončí buď přímo jako černá díra nebo se v závislosti na hmotnosti kolaps zastaví v některém z teorií předpovězených stabilních mezistavů. Takovým přechodem může být hypotetická hyperonová hvězda, jejíž neutronový plyn byl stlačením dále degenerován a neutrony vybuzeny do stavu hyperonů. Pokud ani degenerační tlak hyperonového plazmatu není s to odolat gravitaci, může se kolaps zastavit ještě ve stádiu kvarkové hvězdy skládající se z kvark-gluonového plazmatu. Kvarky jsou opět fermiony a díky Pauliho vylučovacímu principu by měly být schopné vyrovnat gravitační tlak vytvořením degenerovaného plynu podobně jako elektrony v případě bílých trpaslíků a neutrony v neutronových hvězdách. Existence kvarkových hvězd ale zatím nebyla dostatečně podložena pozorováním. Víme, že fáze kolapsu jádra hvězdy je tak rychlá a energetická, že pouze neutrina jsou schopna jej v té chvíli opustit. Většina gravitační potenciální energie kolapsu je přeměněna na 10 sekundový záblesk neutrin, při němž se uvolní 1046 J. Část této energie, asi 1044 J je reabsorbována explodující hvězdou. Energie připadající na částici v supernově je typicky desítky až stovky MeV (1 až 150 pJ). Neutrina produkovaná supernovou byla skutečně pozorována v případě supernovy 1987A a ubezpečila astronomy, že základní obraz kolapsu je v principu správný. Několik souběžně pracujících detektorů neutrin založilo SNEWS, systém varování před supernovami (Supernova Early Warning System), který má zabezpečit včasné upozornění komunity astronomů na přicházející explozi supernovy v naší Galaxii. Energie částic je poměrně malá, takže standardní model částicové fyziky se zdá být v zásadě v pořádku, vyšší hustoty si však mohou vynutit jeho korekce. Pozemské akcelerátory jsou schopny vytvořit interakce částic, jejichž energie je mnohem vyšší, než byla pozorována u supernov, tyto experimenty však zahrnují pouze jednotlivé částice interagující s jinými jednotlivými částicemi, je proto možné, že za vysokých hustot uvnitř supernovy vznikají neočekávané efekty. Interakce mezi neutriny a jinými částicemi uvnitř supernovy jsou určovány slabou interakcí, jejíž modelování je dobře zvládnuto. Naproti tomu interakce mezi protony a neutrony jsou ovlivněny především silnou interakcí, u které jsou výpočetní modely mnohem složitější. Hlavním nevyřešeným problémem supernov typu II je, že nerozumíme, jak záblesky neutrin přenášejí energii na zbytek hvězdy a vytvářejí rázovou vlnu, způsobující její explozi. Z předchozího plyne, že na vznik exploze je nutné pouhé jedno procento vyzářené energie, ale objasnit jeho získání se ukazuje být velmi obtížným. V roce 1990 jeden z modelů vysvětloval tento fakt mj. mechanismem zvrácení konvekce, kde předpokládal, že konvekce, ať už neutrin zevnitř, tak i padající hmoty shora, dokončí proces destrukce původní hvězdy. Během exploze jsou zachycováním neutronů vytvářeny prvky těžší než železo a díky tlaku neutrin na okraje "neutrinosféry" je okolní prostor obohacen oblaky plynu a prachu bohatšími na těžší prvky, než byla hvězda, z níž původně pocházely. Neutrinová fyzika, založená na standardním modelu, je k pochopení tohoto procesu klíčová. Další rozhodující oblastí výzkumů je magnetohydrodynamika plazmatu (MHD), z níž je vytvořena umírající hvězda, její chování během hroucení jádra, jak se vytváří "rázová vlna," kdy a jak se "zastaví" a znovu načerpá energii. Počítačové modely jsou úspěšné ve výpočtech chování supernov typu II pouze od chvíle, kdy je rázová vlna již vytvořena. Pokud ignorujeme první sekundu exploze a předpokládáme, že exploze již začala, astrofyzikové jsou schopni detailně předpovědět prvky produkované supernovou a její očekávanou světelnou křivku. Zbývající jádro hvězdy se může v závislosti na své hmotnosti stát buď neutronovou hvězdou, černou dírou, případně i dosud pouze hypotetickou hyperonovou nebo kvarkovou hvězdou, protože však mechanismu kolapsu supernovy málo rozumíme, hraniční hmotnosti neznáme. Supernovy typu II lze ještě rozdělit podle tvaru jejich světelných křivek na typy II-P a II-L. Typ II-P obsahuje ve své světelné křivce "plošinu" (anglicky plateau), zatímco II-L v ní má "lineární" pokles (anglicky linear, lineární v závislosti magnitudy na čase, exponenciální v závislosti jasnosti na čase). Má se za to, že toto rozdílné chování má původ v obálce těchto hvězd. Supernovy Typu II-P mají velkou vodíkovou obálku, která zachytí energii vyslanou ve formě gama paprsků a pomalu ji uvolňuje, zatímco u typu II-L se předpokládají mnohem menší obálky přeměňující méně gama záření do viditelného světla. Supernovy typu II je možné také dále rozdělit podle jejich spektra. Zatímco většina supernov typu II se vyznačuje velmi širokými emisními čarami, což znamená expanzní rychlosti mnoha tisíc km/s, některé z nich mají relativně úzké rysy, což může být způsobeno interakcí obálky s mezihvězdným materiálem; nazýváme je typ IIn, kde "n" znamená "úzký" (anglicky narrow). U několika supernov, jako například SN 1987K a 1993J, se zdá, že změnily typ: zpočátku vykazovaly čáry vodíku, pak však, v průběhu týdnů či měsíců, začaly dominovat čáry hélia. Pro popis této kombinace rysů typů II a Ib se užívá termín "typ IIb." Jedná se nejspíš o masívní hvězdy, které ztratily téměř celý, ale nikoliv všechen vodíkový obal. Jak zbytky supernovy expandují, vodíková vrstva se rychle stane opticky průsvitnou a odhalí hlubší vrstvy. Existují spekulace, že některé výjimečně velké hvězdy mohou místo toho před svým zánikem vytvořit "hypernovu." V navrženém mechanismu hypernovy se jádro extrémně masívní hvězdy hroutí přímo do černé díry a dva extrémně energetické výtrysky plazmatu jsou vymrštěny takřka světelnou rychlostí z pólů její rotace. Tyto výtrysky emitují intenzívní gama paprsky a patří mezi několik kandidátů na vysvětlení gama záblesků. Objevy supernov jsou oznamovány na Centrálu astronomických telegramů Mezinárodní astronomické unie, která vydá oběžník s přiděleným názvem. Název se skládá z roku objevu a jedno nebo dvoupísmenného označení. Prvních 26 supernov v roce dostává písmena od A do Z. Po Z se začíná s aa, ab, atd. Je třeba si uvědomit, že letopočty zde uvedené představují okamžik prvního pozorování na Zemi. Událost samotná nastala ve vzdálenostech stovek nebo tisíců světelných let od Země a tomu odpovídá doba, kterou světlu překonání této vzdálenosti muselo zabrat. 1006 – SN 1006 – Nejjasnější zaznamenaná supernova s hvězdnou velikostí −±0,5 mag; záznamy dokládají pozorování v . Egyptě, Iráku, Itálii, Švýcarsku, Číně, Japonsku a pravděpodobně i Francii a Sýrii. 1054 – SN 1054 – počátek formování Krabí mlhoviny, zaznamenaný čínskými astronomy a možná i původními obyvateli Ameriky. 1181 – SN 1181 . – zaznamenaná čínskými a japonskými astronomy, supernova v Kasiopei, jejím pozůstatkem je pravděpodobně podivná hvězda 3C 58. 1572 – SN 1572 – supernova v Kasiopei, pozorovaná Tycho Brahem, jehož kniha De Nova Stella dala podobným objektům název "nova .". 1604 – SN 1604 – supernova v Hadonoši, pozorovaná Johannem Keplerem; poslední supernova pozorovaná v Mléčné dráze. 1885 – S Andromeda v galaxii Andromeda, objevená Ernstem Hartwigem. 1987 – SN 1987A ve Velkém Magellanově mračnu . , byla pozorována hodinu po hodině od svého počátku, představovala první možnost otestování moderních teorií formování supernov. – Kasiopea A – supernova v Kasiopei, nepozorovaná ze Země, odhaduje se však, že je ~300 let stará. Je to nejjasnější zbytek supernovy v rádiovém oboru. Supernovu z roku 1604 použil italský učenec a astronom Galileo jako důkaz neplatnosti aristotelovského dogmatu o naprosté neměnnosti nebes. Supernovy po sobě často zanechávají zbytky; studiem těchto objektů o nich získáváme další cenné vědomosti. Supernovy z dávných dob bývají také někdy považovány za možnou příčinu velkých hromadných vymírání na Zemi (například vymírání K-T, při kterém byli před 66 miliony let vyhubeni dinosauři). Zatím ale není pro žádnou takovou událost dostatek důkazů.

ENTITY

ENTITY

002229

... Architektuře v Nizozemí, zejména od secese po současnost, se věnuje Nederlands Architectuurinstituut (NAI). Město Rotterdam je spojeno s Prahou díky letecké společnosti Transavia. Ta nabízí letecké spojení již od dubna 2011 několikrát týdně. Erasmus Rotterdamský (1467 - 1536), filozof a humanista Willem de Kooning (1904 - 1997), abstraktní expresionistický malíř Edsger Dijkstra (1930...

Existuje letecké spojení mezi Prahou a Rotterdamem?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rotterdam

Město Rotterdam je spojeno s Prahou díky letecké společnosti Transavia.

Rotterdam je s 610000 obyvateli druhé největší nizozemské město. Jedná se také o největší evropský přístav (do roku 2004, kdy ho předstihla Šanghaj, i světa), město moderní architektury (např. továrna Van Nelle, světové kulturní dědictví UNESCO) a zároveň město velkého historického významnu. Známý je zdejší přístavní komplex rotterdamského přístavu, který je druhý největší na světě (první v Evropě). V centru města se nachází Námořní muzeum, dokumentující historii přístavu a stavby lodí. Město bylo velkoryse založeno na pravoúhlém půdorysu kolonizátory roku 1230. Na zničení památek jeho bohaté historie a architektury se podílely dva faktory: bouřlivý rozvoj průmyslu v 19. století a především druhá světová válka. Větší část Rotterdamu byla za druhé světové války zničena během několika velkých kobercových náletů. Proto byl a je střed města od roku 1945 zastavován moderními výškovými budovami, odlišnými od holandských nízkých cihlových domů. Dne 7. ledna 2016 vstoupili zaměstnanci rotterdamského přístavu (konkrétně terminálů ECT Delta, Uniport a APM) do 24hodinové stávky. Důvodem je předpokládané propouštění pro nadbytečnost v důsledku plánované automatizace terminálů. Již v roce 2017 by mohlo přijít o práci 700 z 3600 až 4000 zaměstnanců největšího přístavu v Evropě. Turisticky atraktivní je vyhlídka na přístavní město z vyhlídkové věže Euromast, vysoké 185 metrů. Její výtah jezdí až na vrchol věže nebo do restaurace Panorama, nacházející se ve výšce 100 metrů. Populární je rovněž Erasmusbrug - moderní most spojující severní a jižní Rotterdam. Další atrakci představuje Museumpark - muzejní budovy volně navazující v pásu městské zeleně. Z nich nejvýznamnější a po amsterdamském Rijksmuseu druhé největší muzeum umění v Holandsku je Museum Boijmans van Beuningen, jehož sbírky ve třech patrech dvou budov na ploše 12 000 metrů čtverečních zahrnují deskové malířství a sochařství od rané italské gotiky (Fra Angelico, Lorenzo Monaco .), přes pozdní gotiku (Van Eyckové, Hans Memling, Jan van Scorel), olejomalby vlámských mistrů renesance (Hieronymus Bosch, Pieter Breughel, německou renesanci (Hans Memling), nizozemské mistry . raného baroka (Rembrandt, Frans Hals, P. P. Rubens, Anton van Dyck, Jan Steen, Adriaen van Ostade), mistry italské (Tizian, Tintoretto) a španělské (Murillo, Goya .), moderní malbu závěru 19. a počátku 20. století (Monet, Gauguin, Van Gogh), symbolismus (Odilon Redon), expresionismus, kubismus a jiné -ismy (mj. Picasso, Kandinsky) až po surrealisty (Giorgio de Chirico, René Magritte, Hans Arp, Salvator Dalí). Umělecká řemesla a design jsou zastoupena od 13. století po avantgardní směry 20. století zejména nábytkem, sklem, porcelánem, delftskou keramikou, stříbrnictvím a textiliemi. Kromě toho je na krátkodobých výstavách prezentováno současné umění. Moderní umění vystavuje Kunsthal Rotterdam, Witte de With, Tent,Chabot Museum a řada soukromých galerií. Bohatou sbírku fotografií má Nederlands fotomuseum. Architektuře v Nizozemí, zejména od secese po současnost, se věnuje Nederlands Architectuurinstituut (NAI). Město Rotterdam je spojeno s Prahou díky letecké společnosti Transavia. Ta nabízí letecké spojení již od dubna 2011 několikrát týdně. Erasmus Rotterdamský (1467 - 1536), filozof a humanista Willem de Kooning (1904 - 1997), abstraktní expresionistický malíř Edsger Dijkstra (1930 - 2002), informatik Rem Koolhaas (* 1944) . , architekt, teoretik a urbanista Giovanni van Bronckhorst (* 1975), fotbalový reprezentant Raemon Sluiter (* 1978), tenista Robin van Persie (* 1983), fotbalista Obrázky, zvuky či videa k tématu Rotterdam ve Wikimedia Commons Rotterdam, Holandská turistická informační kancelář

VERB_PHRASE

YES_NO

010558

... nastoupil v roce 1968 do otcovy firmy Trump Organization. === Rodina === V roce 1977 se Donald Trump oženil s českou modelkou Ivanou Zelníčkovou. Do manželství se narodily tři děti: Donald Jr., Ivanka a Eric Trumpovi. Nejstarší z těchto dětí, Donald Jr., hovoří plynně česky, protože měl v dětství úzký vztah k prarodičům z matčiny strany. Od roku 1980 také pravidelně trávil část letních prázdnin ve Zlíně.Československá Státní bezpečnost vedla od dubna 1978 sledovací svazek na tehdejší Trumpovu manželku Ivanu. Při té příležitosti získávala také informace o Trumpově angažmá v tehdejší americké politice. Byla tak mimo jiné informována o Trumpově zájmu ucházet se o křeslo prezidenta USA už v roce 1988, respektive 1996.Samotný Donald Trump navštívil Československo v roce 1990, kdy se ve Zlíně zúčastnil pohřbu svého tchána Miloše Zelníčka. Manželé Donald a Ivana Trumpovi se rozvedli v roce 1992....

Oženil se Donald Trump v roce 1977 s českou modelkou?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Donald_Trump

V roce 1977 se Donald Trump oženil s českou modelkou Ivanou Zelníčkovou.

Donald John Trump (* 14. června 1946 New York) je americký podnikatel, republikánský politik a 45. prezident Spojených států amerických, kterým se stal 20. ledna 2017. Do Bílého domu nastoupil ve věku 70 let jako nejstarší a zároveň nejbohatší zvolený prezident a stal se také prvním mužem v úřadu bez předchozí zkušenosti s politickou či armádní funkcí.Kandidaturu do amerických prezidentských voleb 2016 za Republikánskou stranu formálně oznámil 16. června 2015 a po vítězných primárkách získal nominaci na úřad prezidenta USA během srpnového stranického sjezdu v Clevelandu. Ve volbách dne 8. listopadu 2016 získal 306 hlasů volitelů (oproti potřebnému počtu 270) a porazil tak svou hlavní soupeřku, demokratickou kandidátku Hillary Clintonovou, na kterou připadlo 232 hlasů volitelů.Před vstupem do úřadu působil jako předseda a generální ředitel společnosti The Trump Organization, která se zabývá obchodováním s nemovitostmi. Provozuje také mnoho hotelů, kasin a golfových hřišť po celém světě. Díky své reality show The Apprentice (tj. Učeň) na stanici NBC se stal i mediálně známým. V prvních měsících svého úřadování Trump zvrátil některé z kroků svého předchůdce Baracka Obamy. Odstoupil od dohody o transpacifickém partnerství a od pařížské dohody o boji proti klimatickým změnám. Také částečně zastavil postupné oteplování americko-kubánských vztahů. Prezident Trump jmenoval konzervativního soudce Neila Gorsucha jako devátého člena Nejvyššího soudu, Senát Spojených států amerických jeho nominaci následně i přes obstrukce demokratů schválil. Trump dále nastolil částečný travel ban, kterým na tři měsíce zabránil občanům ze šesti muslimských zemí ve vstupu na území Spojených států, což se stalo předmětem vícero soudních sporů. Trumpova snaha o zastavení nebo omezení programu rozsáhlé zdravotní péče i pro nemajetné občany (tzv. Obamacare) však narazila na velký odpor a prozatím neuspěla kvůli odlišnému postoji několika republikánských senátorů. V květnu 2017 propustil Trump z úřadu ředitele FBI Jamese Comeyho. Krátce poté byl ministerstvem spravedlnosti jmenován Robert Mueller speciálním prokurátorem pro vyšetřování údajného ruského vměšování do prezidentských voleb v roce 2016 a případných vztahů mezi Ruskem a spolupracovníky Trumpovy prezidentské kampaně. == Život == === Původ a příbuzní === Narodil se v newyorském Queensu jako čtvrté z pěti dětí. Jeho rodiči byli Frederic C. Trump (11. října 1905, New York – 25. června 1999) a Mary A. MacLeod (10. května 1912, Skotsko – 7. srpna 2000). Otec se stal v New Yorku velkým stavebním podnikatelem. Prarodiče Donalda Trumpa z otcovy strany byli původem němečtí emigranti, kteří se přistěhovali do Spojených států v roce 1885. Dědeček Frederic Trump (původním jménem Friedrich Trump) se narodil v malé vinařské obci Kallstadt v oblasti, která patří do německé spolkové země Porýní-Falc. Babička se jmenovala Elisabeth roz. Christ. Již dědeček Trump nabyl značného majetku jako majitel řetězce pohostinství mj. ve městě Seattle ve státě Washington. === Vzdělání === Mladý Trump studoval na Kew-Forest School ve Forest Hills, v newyorské městské části Queens. Kvůli problémům při studiu jej rodiče ve třinácti letech poslali na vojenskou akademii (New York Military Academy). Tam získal akademické vzdělání a také hrál v týmech amerického fotbalu a basketbalu. Od basketbalového trenéra dostal v roce 1964 cenu Coach's Award. Poté studoval dva roky na Fordham University, načež přestoupil na Wharton School patřící k Pensylvánské univerzitě. Po absolvování bakalářského studia (BS) v oboru ekonomie a finančnictví nastoupil v roce 1968 do otcovy firmy Trump Organization. === Rodina === V roce 1977 se Donald Trump oženil s českou modelkou Ivanou Zelníčkovou. Do manželství se narodily tři děti: Donald Jr., Ivanka a Eric Trumpovi. Nejstarší z těchto dětí, Donald Jr., hovoří plynně česky, protože měl v dětství úzký vztah k prarodičům z matčiny strany. Od roku 1980 také pravidelně trávil část letních prázdnin ve Zlíně.Československá Státní bezpečnost vedla od dubna 1978 sledovací svazek na tehdejší Trumpovu manželku Ivanu. Při té příležitosti získávala také informace o Trumpově angažmá v tehdejší americké politice. Byla tak mimo jiné informována o Trumpově zájmu ucházet se o křeslo prezidenta USA už v roce 1988, respektive 1996.Samotný Donald Trump navštívil Československo v roce 1990, kdy se ve Zlíně zúčastnil pohřbu svého tchána Miloše Zelníčka. Manželé Donald a Ivana Trumpovi se rozvedli v roce 1992. Následujícího roku si Trump vzal herečku Marlu Maplesovou, s níž má dceru Tiffany. Jejich rozvod následoval v roce 1999. O šest let později se Trump oženil potřetí, a to se slovinskou modelkou a návrhářkou Melanií Knavsovou, která přivedla na svět syna Barrona Williama Trumpa. == Podnikatelská kariéra == === Počátky podnikatelské kariéry === Trump začal svou podnikatelskou kariéru ve společnosti svého otce (Trump Organization). Pro začátek jeho vlastního podnikání mu otec poskytl úvěr ve výši jednoho milionu dolarů. Jedním z jeho prvních projektů byla revitalizace bytového komplexu Swifton Village v Cincinnati ve státě Ohio. Když předal Swifton Village firmě svého otce, dosáhli zisku 6 milionů amerických dolarů. V roce 1980 v New Yorku začaly práce na obnovení Wollman Stadium (stadionu) v Central Parku. Projekt měl předpokládaný stavební plán na 21⁄ roku. Jenže v roce 1986 nebyli ani blízko dokončení a už proinvestovali 12 milionů dolarů. Trump nabídl převzetí těchto prací bez toho, že by město muselo něco zaplatit. Nabídka byla odmítána, dokud se nedostala do pozornosti médií. Nakonec dostal příležitost a projekt dokončil během tří měsíců za 1,95 milionu dolarů, což bylo o 750 000 dolarů méně než původní rozpočet. Do konce osmdesátých let se dostal do finanční krize. Výstavbu svého třetího kasína, Trump Taj Mahal v Atlantic City (New Jersey), financoval většinou z půjček s vysokým úrokem, které následně nedokázal splácet. Banky a držitelé dluhopisů přitom ztratili stovky milionů dolarů. 50 % vlastnictví kasína Taj Mahal musel převést na původní držitele dluhopisů, aby snížil úrokové zatížení a dostal více času na splacení dluhu. Do roku 1994 se mu podařilo značně snížit svůj 900milionový osobní dluh a též výrazně snížil svůj 3,5miliardový obchodní dluh. V roce 1995 spojil svoje kasína do společnosti Trump Hotels & Casino Resorts. === Podnikatelské úspěchy === Trump je předsedou a generálním ředitelem (Chief Executive Officer, CEO) společnosti Trump Organization, která se zabývá obchodováním s nemovitostmi. Trump je též zakladatelem společnosti Trump Entertainment Resorts, která provozuje mnoho kasin a hotelů po celém světě. V říjnu 2016 byl Donald Trump podle seznamu časopisu Forbes 499. nejbohatším člověkem světa. Mezi další Trumpovy fungující projekty – např. Trump Financial (hypoteční firma), Trump Sales and Leasing (rezidentní prodeje), Trump International Realty (rezidenční a komerční nemovitosti), Trump Restaurants, Go Trump ( . on-line cestovní vyhledávač), Select By Trump (řada kávových nápojů), Trump Drinks (energetický nápoj pro izraelský a palestinský trh), Donald J. Trump Signature Collection (řada pánského oblečení a hodinky), Trump Ice (balená voda), Trump Golf, Trump Chocolate, Trump Productions (televizní produkční společnost) anebo Trump Home (bytové zařízení). === Podnikatelské neúspěchy === Donald Trump se vydává za znalého a chytrého obchodníka. Za svou kariéru šestkrát zbankrotoval a přišel o miliardy dolarů. Trump se o sobě nechává slyšet, že se vypracoval sám, avšak jeho otec, Fred Trump, mu mezi 3 a 58 lety věku dal nebo půjčil celkem 413 milionů dolarů. Kdyby Donald Trump tyto půjčené nebo darované peníze vložil do bezpečných, nízkorizikových investic, měl by nyní 2 mld. dolarů. V období 1985–1994 ztratil Trump svými podnikatelskými rozhodnutími 1,17 miliardy dolarů. Trump se konkrétně k tomuto vyjádřil ve tweetu, který lze interpretovat jako přiznání k daňovým únikům.V letech 1991, 1992, 2004 a 2009 vyhlásil bankrot. První dva bankroty byly v souvislosti s jeho nemovitostmi: Trump Taj Mahal a Trump Plaza Hotel. S odstupem času sám tvrdil, že tehdy, kdy nechal postavit ona luxusní kasína, příliš zpyšněl. V roce 1994 se jeho osobní dluh vyšplhal na 900 milionů a obchodní dluh 3,5 mld. USD. Tehdy musel prodat část svých firem a nemovitostí a vzdát se svého podílu v dalších společnostech. K finančnímu zotavení mu pomohly mj. výhodné smlouvy u nemovitostí za možnost zobrazit na nich nápis "TRUMP". Bankroty z let 2004 a 2009 byly opět spojeny s jeho nemovitostmi, mezi jinými Trump Taj Mahal a Trump Hotels & Casino Resorts. Mnohé projekty jeho podnikání skončily neúspěchem, nebo již byly zrušeny – např. Trump Airlines, Trump University, Trump Magazine, Trump Vodka, Trump Steaks, Trump Mortgage. Projekt Trump University (2004-2011) se v roce 2013 a v březnu 2016 dostal do zájmu médií, když státní návladní Eric Schneiderman zahájil vyšetřování, které skončilo žalobou, říkající, že se škola "angažovala ve specifických podvodných, klamavých a nezákonných činnostech". Nejednalo se o univerzitu (název musel být později změněn), ale spíše o program velmi drahých motivačních kurzů s pochybným prospěchem pro jejich účastníky. === Nemovitosti === Donald Trump vlastní v USA několik nemovitostí: administrativní a rezidenční budovy Trump Tower (mrakodrap s hodnotou 320 milionů dolarů je jednou z nejcennějších nemovitostí v New Yorku) Trump World Tower (newyorský mrakodrap oceněný na 290 milionů dolarů) 40 Wall Street (Trump Building, původní budovu z roku 1930 Trump renovoval v roce 1996. Budova je 283 m vysoká a má 72 podlaží.)hotely Trump International Hotel & Tower (Chicago) Trump International Hotel & Tower (Las Vegas) Trump International Hotel & Tower (New York)kasína Trump Taj Mahal (pokerová místnost kasinové části je jedna z největších v Atlantic City. Hotelová část má 1250 pokojů.) Trump Plaza Trump MarinaKromě těchto a dalších nemovitostí v USA vlastní Trump - pravděpodobně společně se svou první manželkou Ivanou Trumpovou - také luxusní sídlo na Floridě, zvané Mar-a-Lago. Pro toto sídlo musel Trump dne 8. září 2017 nařídit jeho evakuaci, protože bylo, stejně jako celé východní pobřeží států Florida a Georgia, ohroženo hurikánem Irma.V zahraničí nesou Trumpovo jméno následující budovy: Trump International Hotel and Tower (Toronto) The Palm Trump International Hotel and Tower (Dubaj) Trump Ocean Club International Hotel and Tower (Panama City) Trump Ocean Club Baja Mexico (nedaleko od San Diego) == Mediální působení == Donald Trump byl dvakrát nominován na Cenu Emmy a účinkoval v cameo rolích v několika filmech (Sám doma 2: Ztracen v New Yorku) a seriálech (Chůva k pohledání, Tak jde čas). Mnohokrát byl hostem různých talk show. Objevil se i v jiných zábavných pořadech, např. ve World Wrestling Entertainment, kde se v ringu pral s vlastníkem organizace, Vincem McMahonem. V roce 2003 se stal výkonným producentem a moderátorem soutěžní reality show The Apprentice na kanále NBC. Při každém vysílání této soutěže bojovala skupina lidí o práci v Trumpově společnosti. V první sérii The Apprentice dostával Trump plat 50 000 dolarů za jednu epizodu, ale po úspěchu programu byl odměňován 3 miliony dolarů za epizodu. Po 10 sériích přidal spin-off The Celebrity Apprentice, kde vystupovaly celebrity. Peníze, které se jim podařilo vybrat v každém kole, šly na charitativní projekt dle výběru projektového manažera vítězného týmu. V roce 2007 za The Apprentice dostal Trump hvězdu na hollywoodském chodníku slávy, která však byla již několikrát vandalizována.Trump se po úspěchu show The Apprentice stal výkonným producentem i dalších projektů, jako byly soutěže krásy Miss USA a Miss Universe Pageant, které vysílala rovněž televizní stanice NBC. Poté, co oznámil prezidentskou kandidaturu a v preferencích šel mezi republikány do vedení, byl Trump mediálně exponován nesrovnatelně intenzivněji, typicky s několika rozhovory denně. Získával tak nejvíce prostoru a času v médiích nejen mezi republikánskými, ale všemi prezidentskými kandidáty. Pro média byly zprávy týkající se Donalda Trumpa z hlediska sledovanosti velmi atraktivní, a tak na zpravodajství ani mediálním času jemu věnovanému nešetřily, čímž i on dostával de facto zdarma prostor pro vyjadřování svých názorů, kterými mohl pro sebe získat mnohé nerozhodnuté voliče. Celkem bylo odhadováno, že hodnota mediálního prostoru jemu "zdarma" poskytnutého (na rozdíl od reklam, za něž by musel platit komerční ceny) činila 1,9–2,0 miliardy dolarů. == Politické působení do ledna 2017 == === Politické pozice === Vnitropoliticky se především profiloval svými požadavky na snížení daní firmám, zjednodušení daňového systému, snížení federálního dluhu a také svými odmítavými postoji vůči nelegálnímu přistěhovalectví. V zahraniční politice je proti smlouvám o svobodném obchodu a prosazuje názor, že Spojené státy nemají příliš intervenovat ve světě.Ke konci prvního funkčního období Baracka Obamy se zviditelnil jako sympatizant tzv. Birthers, skupiny lidí vyžadující důkaz o tom, že se Obama narodil v USA a je tedy způsobilý být prezidentem USA (viz Spory o volitelnost Baracka Obamy). Minimálně v jednom televizním vystoupení Trump veřejně slíbil, že pokud Obama poskytne vyžadované dokumenty, věnuje on 5 milionů dolarů na charitu dle prezidentova uvážení. Obama na tuto výzvu nereagoval. V roce 2015 Trump kritizoval bývalého amerického prezidenta Bushe za invazi do Iráku a také prohlásil, s ohledem na dění v Libyi, Sýrii a Egyptě, že zahraniční politika Baracka Obamy a bývalé ministryně zahraničí Hillary Clintonové v Africe a na Blízkém východě zapříčinila smrt "stovek tisíc lidí". Nadto stála tato politika velmi mnoho peněz, které mohly být podle Trumpa vydány pro užitečnější účely na území USA. V roce 2015 označil Trump německou kancléřku Angelu Merkelovou za "pravděpodobně největšího světového vůdce současnosti", ale o rok později Angelu Merkelovou ostře kritizoval za její vstřícnou imigrační politiku během evropské migrační krize.Trump má kladný postoj k Izraeli a prohlásil, že by uznal Jeruzalém jako hlavní město Izraele. K Číně má Trump spíše negativní vztah. Čínu kritizoval za její obchodní politiku, která podle něho poškozuje Spojené státy a připravuje Američany o práci, a pohrozil, že zavede vysoká dovozní cla na čínské zboží.Při projevu, ve kterém v červnu 2015 ohlásil svou kandidaturu na prezidenta USA, mimo jiné řekl, že jako prezident postaví velkou zeď na hranicích s Mexikem a Mexičané ji zaplatí: Stanice NBC Universal krátce poté oznámila, že na základě jeho slov vůči imigrantům, které jsou neslučitelné s jejími hodnotami respektu a úcty vůči všem, ruší všechny Trumpovy televizní pořady na ní vysílané. Podnikatel se nechal slyšet, že si za svými slovy stojí a bude stanici žalovat. V USA žije asi 11 milionů nelegálních přistěhovalců a velká část jich pochází z Mexika.Trump má v úmyslu zastavit veškerou finanční podporu z federálních fondů směřující k "azylovým městům", která poskytují útočiště přistěhovalcům bez dokladů a porušují tak federální zákony. Takzvaná "sanctuary cities" ovládaná převážně demokraty, mezi něž patří například New York, Los Angeles, Miami nebo San Francisco, jsou města, kde místní radnice nehlásí federálnímu imigračnímu úřadu ilegální přistěhovalce a zakazují to dělat i místní policii. Newyorský starosta Bill de Blasio se nechal slyšet, že je připraven jít i k soudu, aby bránil své "azylové město" před federální vládou.V srpnu 2016 Trump řekl, že by USA měly uznat ruskou anexi Krymu z roku 2014, pokud by to vedlo k lepším vztahům s Ruskou federací. Vladimir Putin se k americké volební kampani roku 2016 vyjadřoval minimálně, ale ruská média o Trumpovi v průběhu této kampaně psala pozitivně. Trump také uvedl, že Putin je "silný vůdce", s nímž by "zřejmě dobře vycházel", ale v rozhovoru s ABC uvedl, že k Putinovi nemá žádný vztah a nikdy se s ním nesetkal. Podpořil ruské nálety proti povstalcům a Islámskému státu (IS) v Sýrii a vyjádřil ochotu spolupracovat s Ruskem v boji proti IS.Po rezignaci krátkodobého hlavního bezpečnostního poradce prezidenta Trumpa, bývalého generálporučíka Michaela Flynna, který byl zastáncem lepších vztahů s Ruskem, mluvčí Bílého domu Sean Spicer 14. února 2017 uvedl, že prezident Trump považuje Krym za součást Ukrajiny a očekává, že Rusko vrátí poloostrov Ukrajině. Spicer také odkázal na slova americké velvyslankyně při OSN Nikki Haleyové, která na půdě OSN prohlásila, že protiruské sankce zůstanou v platnosti, dokud se Krym nevrátí k Ukrajině.Trump označil syrského prezidenta Bašára al-Asada za "padoucha", ale také řekl: "Nemám rád syrského prezidenta Bašára Asada, ale Asad zabíjí bojovníky Islámského státu (IS). Rusko zabíjí bojovníky IS a Írán zabíjí bojovníky IS."V pozdějším rozhovoru za přítomnosti veřejnosti řekl Trump na adresu senátora Johna McCaina o jeho vojenské kariéře, zejména během války ve Vietnamu: "Není to hrdina. Ok, je hrdina, protože byl chycen. Já preferuji ty, kteří nebyli chyceni." McCain totiž havaroval se svým letadlem během náletu na Hanoj při operaci Rolling Thunder, zlomil si nohu, byl chycen vietnamskými bojovníky a vězněn pět let. Trumpův výrok rozvířil debatu o tom, zdali je McCain válečný hrdina. 7. prosince 2015, několik dní po teroristickém útoku v San Bernardinu, vydal Trump prohlášení začínající touto větou: Když byl dotázán na rozvinutí toho, co tím konkrétně myslel, řekl, že by toto zamezení neplatilo pouze pro radikály, ale všechny lidi vyznávající islám, tedy i pro muslimy, kteří chtějí přicestovat do USA jako turisté, obchodní cestující, a také pro muslimy s americkou státní příslušností, vracející se do země např. z dovolené. Toto Trumpovo prohlášení se setkalo s převážně negativní reakcí v médiích. Saúdskoarabský princ Valíd bin Talál poté nazval Trumpa "ostudou Ameriky". Trump na to odpověděl, že princ "chce převzít kontrolu nad našimi politiky pomocí tatínkových peněz" a on tomu po svém zvolení prezidentem USA učiní přítrž. V červnu 2016 Trump zmírnil svou pozici s tím, že by to byl pouze dočasný zákaz, který by se vztahoval jen na osoby pocházející ze zemí "usvědčených z terorismu proti USA nebo jejich spojencům", nebo zemí "ohrožených terorismem". Trump se vyjádřil kriticky na adresu Saúdské Arábie, která je klíčovým, ale problematickým americkým spojencem na Blízkém východě, a naznačil, že její představitelé mohli nést odpovědnost za teroristické útoky 11. září 2001. Trump také vyzval Saúdskou Arábii, aby se více zapojila do boje proti Islámskému státu a hradila náklady za působení amerických vojsk na jejím území. Od Hillary Clintonové požadoval, aby její Clinton Foundation vrátila dary, které obdržela od Saúdské Arábie, protože podle něj Saúdská Arábie jedná se ženami jako s otroky a zabíjí gaye.Ve čtvrté republikánské debatě v roce 2016 Trump prohlásil, že by bylo přijatelné se vypořádat nejen s teroristy, ale i s jejich rodinami. Řekl také, že teroristé používají své rodiny jako "živé štíty". V debatě volal po tvrdém zásahu proti Islámskému státu, ale také dodal, že by udělal vše pro minimalizaci počtu civilních obětí. Za cílení na ostatní členy rodin teroristů byl totiž kritizován prezident Barack Obama vzhledem k jím nařízeným náletům a bombardování nejrůznějších objektů pomocí bezpilotních letadel. 9. srpna 2016 řekl Trump na mítinku přenášeném CNN o Hillary Clintonové: Jeho slova by se dala vykládat (v nejzazším případě) jako nabádání k zastřelení jeho protikandidátky. Po vítězství ve volbách Trump zmírnil svou ostrou rétoriku a ve svém projevu dne 9. listopadu 2016 pochválil Clintonovou za její "houževnatou kampaň". === Prezidentská kampaň === Trump se začal politicky výrazněji angažovat od konce sedmdesátých let 20. století, kdy organizačně i finančně podporoval některé volební kampaně. Na konci osmdesátých let mu bylo republikány poprvé neformálně nabídnuto, aby kandidoval. Jako potenciálního politického partnera ho zřejmě vnímal i Michail Gorbačov, který měl velký zájem se s ním v roce 1988 v New Yorku setkat. Trump nakonec nabídku republikánů odmítl. Zároveň ale začal uvažovat o vlastní kandidatuře pro rok 1996, kterou chtěl už tehdy koncipovat jeho nezávislou na republikánech i demokratech.V show Oprah Winfreyové v roce 1988 byl pravděpodobně poprvé dotázán, zda přemýšlí o kandidatuře na prezidenta Spojených států amerických. Trump sice odpověděl "pravděpodobně ne", ale tuto možnost zcela nevyloučil. Do předvolebního boje o kandidaturu pak vstoupil již v roce 2000. Zúčastnil se primárek Reformní strany USA a vyhrál ve dvou státech, pak od kandidatury ustoupil. V roce 2014 řekl, že "velmi vážně zvažuje" opětovnou kandidaturu. Dne 16. června 2015 formálně oznámil svoji kandidaturu na prezidenta ve volbách v roce 2016 za Republikánskou stranu. Tehdy také představil svá předvolební hesla "Udělejme Ameriku opět velkou/skvělou!" (v originále anglicky "Make America Great Again"). a "Napřed Amerika" ("America first"). Při první republikánské debatě byl jediný, který se nezavázal slibem, že v případě svého neúspěchu bude podporovat vítěze primárek a nebude kandidovat za nějakou nezávislou třetí stranu. Podle vlastního vyjádření byl proti americké invazi do Iráku v roce 2003. Během televizní debaty republikánských kandidátů na prezidenta v září 2015 kritizoval dřívějšího amerického prezidenta George W. Bushe a jeho bratra Jeba Bushe kvůli válce v Iráku. Při oznámení své kandidatury na prezidenta řekl, že má majetek o výši 8,7 miliard dolarů; podle časopisu Forbes jeho majetek činí 4,5 mld. dolarů.Rychle se stal vedoucím kandidátem Republikánské strany. K 3. květnu 2016 Trump vyhrál ve 28 republikánských primárkách a shromážděních (tzv. caucuses) v unijních státech a teritoriích. Poté, co 3. května 2016 zvítězil v indianských primárkách, odstoupili zbývající dva hlavní soupeři – texaský senátor Ted Cruz i ohijský guvernér John Kasich, a stal se předpokládaným kandidátem republikánů pro prezidentské volby 2016. V průměru pěti nejdůležitějších průzkumů veřejného mínění měl Trump v květnu 2016 poprvé malý náskok před svou pravděpodobnou soupeřkou v prezidentských volbách, kandidátkou Demokratické strany Hillary Clintonovou. Na internetové stránce Real Clear Politics (RCP) byl pro něj vypočten náskok 0,2 % v celých Spojených státech. Průzkumy, které dopadly ve prospěch Trumpa (s procentním náskokem), jsou tyto: Rasmussen Reports - 5 %, Fox News: 3 %, ABC News/Washington Post - 2 %, USC Dornsife/Los Angeles Times - 3%. Ve prospěch Clintonové dopadly tyto průzkumy: NBC News/Wall Street Journal - 2 %, CBS News/New York Times - 6 %.Ke konci května 2016 měl Trump již zajištěn potřebný počet hlasů pro svou nominaci oficiálním kandidátem Republikánské strany pro prezidentské volby. Podle tiskové agentury Associated Press překonal počtem 1 238 delegátů stanovenou hranici o jeden hlas. Vyslovili se pro něj dosud nerozhodnutí delegáti, mezi nimi předsedkyně republikánů ve státě Oklahoma Pam Pollardová. Krátce po skončení sčítání hlasů v referendu o členství Spojeného království v Evropské unii přiletěl Trump dne 24. června 2016 do Skotska. Jeho vrtulník pak přistál na ploše golfového hřiště Trump Turnburry u obce Turnberry na jihozápadě země (hrabství Ayrshire). Po ohlášení výsledků referenda prohlásil Trump, že "britští voliči si vzali svoji zemi zpět", což je obměnou jeho vlastního hesla z předvolebního boje v USA. Podle amerického časopisu Time lze hlasování o brexitu označit za nový mezník v globální (resp. celosvětové) "válce o elity". V jistém slova smyslu je prý také vítězstvím trumpismu ve světovém měřítku.V červenci 2016 se Trump zabýval přípravami na kongres Republikánské strany v Clevelandu v druhé polovině toho měsíce, na kterém byl posléze určen oficiálním kandidátem strany pro prezidentské volby v listopadu 2016. Úvahy komentátorů se točily kolem dvou jmen politiků, kteří se mohli stát Trumpovými kandidáty na místo viceprezidenta USA, tzv. "running mate". Jmenovitě to byli guvernér státu New Jersey Chris Christie a guvernér státu Indiana Mike Pence. Trump si pak jako svého spolukandidáta vybral Mika Pence. === Zvolený prezident USA === ==== Přípravy na převzetí úřadu ==== Donald Trump zvítězil ve volbách dne 8. listopadu 2016 a byl tak designovaným 45. prezidentem Spojených států amerických. Úřadu se oficiálně ujal 20. ledna 2017. Dne 11. listopadu jmenoval Trump budoucího viceprezidenta USA Mikea Pence vedoucím týmu, který poté připravoval nástup nové administrativy. V tomto týmu dále pracovali Chris Christie, guvernér státu New Jersey, generál Michael T. Flynn, bývalý mluvčí Sněmovny reprezentantů Newt Gingrich, lékař a politik Ben Carson, bývalý starosta New Yorku Rudy Giuliani a senátor za Alabamu Jeff Sessions. Členy týmu byli také předseda Republikánské strany Reince Priebus, šéf Trumpovy volební kampaně Stephen Bannon a podnikatel německého původu Peter Thiel, který investuje kapitál v Silicon Valley. Spolupracovali s ním rovněž Donald Trump Jr., Ivanka Trumpová, Eric Trump a zeť Jared Kushner. Dne 13. listopadu 2016 jmenoval Trump dosavadního předsedu Republikánského národního výboru Reince Priebuse do významné funkce jako příští šéf jeho štábu v Bílém domě. Priebusovi se přičítaly k dobru jeho značná podpora Trumpa ve volebním boji, organizační schopnosti a také jeho dobré vztahy například s mluvčím Sněmovny reprezentantů Paulem Ryanem. Zároveň bylo oznámeno, že Stephen Bannon, dosavadní majitel internetového portálu Breitbart.com, měl zaujmout post hlavního poradce prezidenta (senior advisor).Brzy po vítězství Trumpa ve volbách prezidenta, a sice 14. listopadu 2016, se uskutečnil první telefonický rozhovor mezi ním a ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Oba politikové si navzájem slíbili, že budou konstruktivně spolupracovat. Putin nabídl Trumpovi partnerský dialog za předpokladu vzájemného respektu a nevměšování se do záležitostí druhé strany. Oba se shodli na tom, že dosavadní vztahy obou zemí nejsou uspokojivé. Podle tehdejšího prohlášení Kremlu se musí obě strany "vrátit k pragmatické spolupráci k oboustrannému užitku, která zohlední zájmy obou států a bezpečnost a stabilitu ve světě". Zvláště musí být propojeno úsilí obou států v boji proti mezinárodnímu terorismu a extremismu. Trumpův tým se vyjádřil, že zvolený prezident hovořil s Putinem o celé řadě témat. Trump si přeje "silné a trvalé vztahy s Ruskem".Čína podala oficiální protest proti telefonátu Trumpa s tchajwanskou prezidentkou Cchaj Jing-wen z 2. prosince 2016, což byl první oficiální kontakt mezi americkým a tchajwanským vůdcem od přerušení diplomatických vztahů mezi Spojenými státy a Čínskou republikou (Tchaj-wanem) v roce 1979, poté co již za vlády prezidenta Richarda Nixona došlo v roce 1972 k velkému obratu v americké politice vůči Číně. Obamova administrativa prohlásila v reakci na telefonát, že Spojené státy nadále podporují politiku jedné Číny a považují Čínskou republiku na ostrově Tchaj-wan za provincii pevninské Číny. Deníky New York Times a Guardian označily Trumpův telefonát za "provokaci" vůči pevninské Číně a Trumpa kritizovali také někteří američtí politici. Trump na kritiku reagoval na twitteru: "Je zajímavé, že Spojené státy prodávají Tchaj-wanu vojenský materiál za miliardy dolarů, a já bych přitom neměl přijmout blahopřejný telefonát." ==== Nová administrativa ==== Brzy po vítězství ve volbách začal Trump řešit personální otázky spojené se sestavením nové vlády USA a obsazením dalších klíčových pozic ve státním aparátu. Deset dní po volbách již rozhodl o třech důležitých postech. Jako nového ministra spravedlnosti určil dosavadního senátora za Alabamu Jeffa Sessionse. Jako poradce pro národní bezpečnost byl tehdy nominován bývalý generálporučík a šéf vojenské kontrarozvědky DIA Michael T. Flynn, který však začátkem února 2017 musel z této funkce kvůli svým dřívějším kontaktům s ruskými činiteli odstoupit. Vystřídal jej aktivní generálporučík H. R. McMaster (ten vykonával funkci do 23. března 2018, kdy byl vystřídán Johnem Boltonem). Ředitelem zpravodajské služby CIA se po nástupu Trumpa do prezidentského úřadu stal dosavadní republikánský kongresman Mike Pompeo.Novou ministryní pro vzdělání se stala miliardářka Betsy DeVosová ze státu Michigan, která prošla Senátem pouze prostřednictvím hlasu viceprezidenta Mika Pence, tedy poměrem 51 : 50. Jako velvyslankyni při OSN určil Trump dosavadní republikánskou guvernérku Jižní Karolíny Nikki Haleyovou, jejíž rodiče se do USA přistěhovali z Indie. Dalším personálním rozhodnutím bylo určení bývalého manažera bankovní společnosti Goldman Sachs Stevena Mnuchina jako příštího ministra financí USA.Dalším členem Trumpovy vlády se stal penzionovaný 66letý generál James Mattis jako ministr obrany. Mattis byl v Senátu schválen poměrem hlasů 98 : 2. V průběhu své 44leté působnosti v ozbrojených silách USA sloužil Mattis převážně u složek námořní pěchoty, mj. v obou válkách v Iráku a v Afghánistán.Jako nový ministr pro bytovou výstavbu a rozvoj měst byl potvrzen afroamerický politik a bývalý Trumpův konkurent v kandidatuře na prezidenta Ben Carson, původním povoláním chirurg.Postupně byla oznamována jména dalších potenciálních členů příští Trumpovy vlády. Byli to mj.: Wilbur Ross, 78letý finančník jako ministr obchodu, Andrew Puzder jako ministr práce, který však Senátem neprošel, Elaine Chaová, manželka vlivného senátora Mitche McConnella pro post ministryně dopravy (je původem z Tchaj-wanu .) a donedávna aktivně činný čtyřhvězdičkový generál John Kelly jako ministr pro vnitřní bezpečnost (Kelly se později stal šéfem štábu Bílého domu).Jednou z nejvýznamnějších pozic v americké vládě je místo ministra zahraničí (oficiálně Secretary of State). Dne 5. prosince 2016 se objevily spekulace, že by se jím mohl stát Rex Tillerson, dosavadní předseda představenstva velké olejářské společnosti ExxonMobil. 13. prosince 2016 potvrdil Trump, že navrhne Tillersona jako svého ministra zahraničí. Tillersonova nominace byla po dlouhé proceduře nakonec potvrzena Senátem USA, na svém postu však setrval jen do března 2018, kdy byl prezintem Trumpem odvolán. Na jeho místo má přijít dosavadní ředitel zpravodajské služby CIA Mike Pompeo (toho má vystřídat Gina Haspelová). Koncem prosince 2016 byl jmenován další Trumpův poradce, americký miliardář a výrobce elektricky poháněných automobilů značky Tesla Elon Musk. 15. prosince 2016 bylo oznámena nominace Ryana Zinkeho, dosavadního člena Sněmovny reprezentantů za stát Montana, na post ministra vnitra.Trump také oznámil svůj úmysl vytvořit nový post zvláštního zplnomocněnce pro mezinárodní vyjednávání. Stane se jím 49letý hlavní právní poradce Trumpových firem Jason Greenblatt, který je židovského vyznání, stejně jako David Friedman, budoucí velvyslanec v Izraeli. Tato jmenování zapadají do proklamovaného značného zlepšení vztahů mezi Izraelem a USA po Trumpově nástupu do prezidentského úřadu, poté co se tyto vztahy v posledním období Obamovy administrativy naopak podstatně zhoršily.Jednou z pozdních nominací bylo jmenování budoucího ředitele všech 17 amerických rozvědek, které mají celkem zhruba 100 000 zaměstnanců a disponují více než 50 miliardami dolarů ročně. Měl se jím stát Dan Coats, dosavadní senátor USA za stát Indiana a bývalý velvyslanec v Berlíně. Poslední nominací před inaugurací Donalda Trumpa jako nového prezidenta USA, která byla ohlášena 19. ledna 2017, bylo jmenování bývalého guvernéra státu Georgia, 70letého Sonnyho Perdue, ministrem zemědělství. Tento politik však ještě čeká na své potvrzení Senátem. Ke dni 20. ledna 2017, tedy ke dni inaugurace prezidenta USA Donalda Trumpa, byli Senátem USA potvrzeni pouze dva ministři. Svých úřadů se mohli toho dne ujmout James Mattis jako ministr obrany (šéf Pentagonu) a John Kelly jako ministr pro vnitřní bezpečnost. Členové Trumpovy administrativy jsou co do kumulovaného majetku "nejbohatší" vládou v dějinách USA, a pravděpodobně i světa. V administrativě je mnoho dolarových multimilionářů, včetně dvou miliardářů (kromě prezidenta samotného), a to Willbura Rosse a Betsy DeVos. Dále jsou nebo byli v ní zastoupeni významní manažeři z různých odvětví průmyslu (energetika, finance, nemovitosti) jako například ministr zahraničí Rex Tillerson a ministr financí Steven Mnuchin. == Prezident USA == === 2017 === Od 20. ledna do konce roku 2017 strávil prezident Trump zhruba třetinu tohoto období (celkem 111 dní) v budovách a rezortech nesoucích jeho jméno nebo mu patřících, zvláště ve své rezidenci Mar-a-Lago ve West Palm Beach na Floridě. Čtvrtinu dní od své inaugurace v roce 2017 hrál Trump golf, často ovšem s politiky jako jsou republikánští senátoři Lindsey Graham a Rand Paul nebo japonský předseda vlády Šinzo Abe. Americké daňové poplatníky tento Trumpův "oddechový čas" údajně stál 43 milionů dolarů na výdajích jako jsou náklady letů apod. ==== Leden ==== 20. ledna 2017 proběhla slavnostní inaugurace Donalda Trumpa jako 45. prezidenta USA před Kapitolem ve Washingtonu. Následovaly Trumpův nástupní projev, jízda automobilem od Kapitolu k Bílému domu, slavnostní defilé vojenských a jiných formací a další oslavy. 21. ledna vydal Trump výkonné nařízení o minimalizaci finanční zátěže spojenė se zdravotní reformou exprezidenta Baracka Obamy, než bude program "Obamacare" zcela zrušen. Dále navštívil centrálu CIA v Langley ve státě Virginie, a podpořil její činnost. Zároveň vydal vládní příkaz k 23. lednu obnovující tzv. Mexico City Policy, která zakazuje přidělování finanční podpory z federálních zdrojů organizacím podporujícím potraty. V květnu téhož roku pak jí daná omezení rozšířil i na zahraniční pomoc rozdělovanou přímo vládními úřady USA.Dne 23. ledna vypověděl Trump doposud neratifikovanou smlouvu o Transpacifickém partnerství. 25. ledna vydal Trump výkonné nařízení k další výstavbě zdi na hranici s Mexikem a zahájil vyšetřování údajných volebních podvodů, týkajících se registrací voličů během prezidentských voleb v roce 2016. Svou první oficiální zahraniční návštěvu přijal Trump v Bílém domě dne 27. ledna 2017. On a britská ministerská předsedkyně Theresa Mayová potvrdili na následné tiskové konferenci výjimečné vztahy mezi svými zeměmi. Již krátce po svém nástupu do prezidentské funkce, a sice 31. ledna 2017, nominoval Trump kandidáta pro deváté místo na Nejvyšším soudu USA, které se uprázdnilo 16. února 2016 smrtí soudce Antonina Scalii. Pro tuto velmi důležitou pozici byl vybrán 49letý konzervativní právník Neil Gorsuch, který působil od roku 2006 na jednom ze 13 federálních odvolacích soudů, což je druhá nejvyšší instance amerického soudnictví. Jeho nominaci však musel ještě schválit Senát USA, což bylo pro odpor většiny demokratických senátorů zprvu málo pravděpodobné. Gorsuch však byl 7. dubna 2017 potvrzen Senátem USA poměrem hlasů 55:45. Posléze dne 10. dubna 2017 složil přísahu a nastoupil jako soudce Nejvyššího soudu USA na doživotí. ==== Únor ==== 2. února 2017 skončil Trumpův telefonický rozhovor s australským premiérem Malcolmem Turnbullem podle nelegálně vynesených informací vzájemnou roztržkou poté, co se oba státníci neshodli na pokračování dohody o přesídlení asi 1250 žadatelů o azyl z australských záchytných táborů na ostrovech Nauru a Papua-Nová Guinea, kterou Austrálie a USA uzavřely ještě v době vlády prezidenta Baracka Obamy.V reakci na test íránské balistické rakety ze dne 29. ledna 2017 se Donald Trump rozhodl 3. února téhož roku na tuto zemi uvalit určité sankce. Íránská vláda odsoudila nové sankce jako nelegální a dále uvedla, že v reakci zavede právní omezení proti americkým jednotlivcům a jiným subjektům, kteří pomáhají "regionálním teroristickým skupinám". Trump již 2. února na svém Twitteru uvedl, že íránská vláda obdržela kvůli raketové zkoušce od USA oficiální výstrahu. 4. února pozastavil federální soudce americkém Seattlu platnost výkonného nařízení prezidenta Trumpa, které zamezilo občanům vybraných sedmi muslimských zemí vstup na americké území a způsobilo problémy na letištích. Posléze bylo toto soudní rozhodnutí potvrzeno třemi soudci odvolacího soudu v San Franciscu. Po několika dnech nejistoty ohledně dalšího postupu bylo oznámeno, že Trumpova administrativa tuto kauzu nepředloží Nejvyššímu soudu USA ke konečnému rozhodnutí. Administrativa předpokládá, že by při stávající rovnosti hlasů pro a proti (čtyři proti čtyřem) zůstalo v platnosti rozhodnutí federálního soudu v Seattlu. V sobotu 4. února 2017 Trump také hovořil telefonicky s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. O obsahu tohoto rozhovoru není mnoho známo. Ve stejný den telefonoval Trump s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. 11. února prohlásil Trump, že se výrokům federálních soudů nepodřídí a potvrdil možné vydání nového dekretu, který by občanům některých muslimských zemí zapověděl vstup na území USA. 15. února přijal Trump v Bílém domě izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Během setkání prezident Trump zopakoval svůj souhlas s přenesením amerického velvyslanectví v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma. Zároveň však Izrael vyzval, aby se s výstavbou židovských osad na území Palestinské autonomie "trochu držel zpátky". Naznačil také, že by mohl akceptovat jak řešení formou "jednoho státu", tak formou "dvou států" na území Izraele a jím okupovaných palestinských územích. Rovněž 15. února ohlásili Trump a právníci ministerstva spravedlnosti, že bude vypracováno nové výkonné nařízení prezidenta, kterým bude odvoláno původní nařízení, zapovídající vstup na území Spojených států občanům sedmi muslimských zemí. Zároveň bude onen dekret, který byl pozastaven federálními soudy, nahrazen "o něco úžeji formulovaným" textem, který bude přizpůsoben těmto "špatným rozhodnutím soudů".25. února odřekl Trump svou účast na každoroční slavnostní večeři korespondentů akreditovaných u Bílého domu, která se tam má konat 29. dubna 2017, a to s poukazem na nepřátelský postoj médií vůči němu a jeho politice. Předseda spolku korespondentů Jeff Mason předtím ohlásil, že během této večeře má být oslavována "role nezávislých zpravodajských médií ve zdravé republice." Po Trumpově odřeknutí účasti se spolek korespondentů proti Trumpovu rozhodnutí ostře ohradil.Dne 28. února 2017 vystoupil prezident Trump poprvé před oběma komorami Kongresu USA. Přednesl projev, ve kterém nastínil problémy, se kterými se Spojené státy potýkají, a svou politickou linii. Vyzval republikány a demokraty k vzájemné spolupráci při řešení problémů země. Zopakoval svůj záměr podpořit vznik mnoha nových pracovních míst a zásadním způsobem zlepšit infrastrukturu na území Spojených států, která na mnoha místech není v dobrém stavu. Trval na nutnosti přísné imigrační politiky a v této souvislosti potvrdil plán postavit další úseky zdi na hranici s Mexikem. Ohlásil daňovou reformu, neuvedl ale zatím žádné detaily. V oblasti výdajů na obranu má dojít ke zvýšení ročního rozpočtu o 54 miliard dolarů. ==== Březen a duben ==== Dne 4. března 2017 dosáhla již zjevná roztržka mezi prezidentem Donaldem Trumpem a jeho předchůdcem Barackem Obamou nových rozměrů. Trump obvinil v jedné ze svých zpráv na Twitteru Obamu, že během volebního boje nebo po něm nechal odposlouchávat jeho telefony. Zprvu však nepředložil pro toto tvrzení žádné důkazy. Trump dále označil Obamu jako "zlého nebo nemocného chlapíka". Informaci o Trumpově útoku na Obamu přinesly také Lidovky.cz. Kromě toho bylo sděleno, že Trump vyčetl manželům Obamovým časté návštěvy ruského velvyslance v USA Sergeje Kisljaka v Bílém domě. Trump uvedl 22 Kisljakových návštěv za dobu Obamovy vlády, z toho čtyři v roce 2016. Odposlech Trumpa nebo členů jeho týmu byl poté zpochybněn, ale dne 22. března 2017 potvrzen Devinem Nunesem, republikánským předsedou vyšetřovacího výboru Sněmovny reprezentantů USA. Podle jeho vyjádření se tak dělo po Trumpově zvolení prezidentem, a sice v měsících listopadu a prosinci 2016 a lednu 2017. Tehdy Trump sestavoval svou vládu, hovořil se svými spolupracovníky o svých plánech a telefonoval se zahraničními státníky. Akce mohla být podle Nunese legální, avšak Nunese znepokojilo, že v písemných zprávách tajných služeb o odposlechu jsou přímo uváděna jména členů Trumpova týmu, což by legální nebylo. Dne 17. března 2017 navštívila prezidenta Trumpa v Bílém domě německá kancléřka Angela Merkelová s početným doprovodem. Nejprve jednali oba státníci mezi čtyřma očima v Oválné kanceláři a poté ve velkém kruhu účastníků, zde hlavně o vzájemných obchodních stycích. Poté byla uspořádána tisková konference, která byla navštívena velkým počtem zástupců médií z celého světa. Den poté uveřejnil Trump na Twitteru tento text: "Německo dluží NATO obrovské sumy, a Spojeným státům se musí lépe platit za silnou a nákladnou obranu, kterou Německu poskytují!"Jako odvetu za chemický útok v Sýrii, který zabil desítky lidí a dětí, vyslal Trump 7. dubna 2017 na leteckou základnu syrských ozbrojených sil 59 střel řízeného doletu Tomahawk. O útoku bezprostředně informoval čínského prezidenta, kterého právě hostil ve svém resortu Mar-a-Lago na Floridě. ==== Červenec a srpen ==== Dne 5. července 2017 přiletěl Trump na krátkou státní návštěvu do Polska. Jeho cesta do Evropy je spojena s účastí na zasedání uskupení nejdůležitějších zemí světa G20 v německém Hamburku od 7. do 8. července. Doprovází jej mj. manželka Melanie Trumpová a dcera Ivanka Trumpová. Ve Varšavě se setkal s představiteli 12 zemí střední a východní Evropy, které se spojily do Iniciativy Trojmoří (Baltické, Jaderské a Černé moře). První zasedání tohoto uskupení se uskutečnilo v roce 2016 v Chorvatsku. Následujícího dne bylo dopoledne na pořadu setkání s polským prezidentem Andrzejem Dudou. Odpoledne promluvil Trump před shromážděním polských představitelů a obyvatel hlavního města u pomníku bojovníků varšavského povstání v roce 1944, které bylo krvavě potlačeno německým Wehrmachtem. Trump obšírně ocenil tehdejší hrdinství Poláků i jejich dlouhodobý boj za svobodu. Přihlásil se k ustanovení článku 5 smlouvy o NATO, který zaručuje vzájemnost členů aliance při obraně před útokem zvenčí. Okrajově vyzval Rusko, aby přestalo "destabilizovat situaci". Krátce po svém projevu přicestoval Trump se svým doprovodem do Hamburku.Na summitu G20 v Hamburku se Trump poprvé setkal s ruským prezidentem Vladimirem Putinem.Dne 1. srpna 2017 schválil senát USA Christophera A. Wraye jako nového ředitele Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI) po odvolání Jamese Comeyho. Stalo se tak vysokým poměrem hlasů 92 : 5, což znamená, že tuto nominaci prezidenta Trumpa podpořila také velká většina senátorů Demokratické strany.Trump podpořil návrh předložený republikánskými senátory Tomem Cottonem a Davidem Perduem, který by snížil legální imigraci do Spojených států. Počet nových držitelů tzv. "zelené karty", což je povolení k pobytu a k zaměstnání, by se snížil z asi půldruhého milionu na půl milionu osob ročně. Demokratičtí zákonodárci chtějí tento návrh zablokovat, protože by poškodil především imigranty z neevropských zemí, kteří od přijetí Immigration and Nationality Act of 1965 převládají mezi legálními imigranty do Spojených států. ==== Listopad a prosinec ==== Dne 6. prosince 2017 vydal prezident Trump prohlášení, kterým definitivně uznal Jeruzalém za hlavní město státu Izrael. USA jsou první zemí, která tak učinila. De facto se Trumpovo rozhodnutí zakládá na zákonu, který byl Kongresem USA schválen již před 22 lety, jehož účinnost však byla americkými prezidenty doposud v půlročních intervalech odkládána. Trump zároveň rozhodl o tom, že americké velvyslanectví v Izraeli bude po potřebných přípravách přemístěno z Tel Avivu do Jeruzaléma. Trumpovo prohlášení bylo odsouzeno právně nezávaznou rezolucí Valného shromáždění OSN, kterou 21. prosince 2017 podpořilo 128 členských zemí, mezi nimi i Slovensko. Devět států hlasovalo proti této rezoluci, mezi nimi USA a Izrael. 35 států se zdrželo hlasování, mezi nimi šest členských států EU (Česká republika, Chorvatsko, Lotyšsko, Polsko, Maďarsko a Rumunsko).22. prosince podepsal Trump zákon o rozsáhlé daňové reformě. Od dob Ronalda Reagana, který byl prezidentem USA v 80. letech 20. století, nebyla tak velká změna daňových podmínek pro soukromé osoby a firmy schválena. Daně z příjmu právnických osob se snižují od 1. ledna 2018 z nynějších 35 % na 21 % a zlepšují se podmínky pro odpisy investičních nákladů, což má vést k oživení investic domácích společností, návratu amerických firem ze zahraničí a v neposlední řadě k přilákání nových investic z celého světa do USA. Také jednotlivcům a zvláště rodinám s dětmi se středními až vysokými příjmy přinese reforma úspory na dani z příjmu. Trumpovu podpisu zákona předcházela složitá vyjednávání v americkém Kongresu, přičemž musely být mj. sladěny texty zákona schválené Sněmovnou reprezentantů na jedné a Senátem USA na druhé straně. V Senátu byl do jeho znění zákona postupně zapracován značný počet pozměňovacích návrhů jednotlivých republikánských senátorů. V obou komorách Kongresu kladli zástupci Demokratické strany daňové reformě tuhý odpor, byli však přehlasováni republikánskými většinami. === 2018 === ==== Leden až březen ==== V lednu 2018 se Trump stal prvním prezidentem USA, který promluvil k účastníkům washingtonského Pochodu pro život. V téže době jeho vláda oznámila, že pracuje na zvýšení ochrany práva na výhradu svědomí u pracovníků ve zdravotnictví.Dne 13. března 2018 oznámil Trump na Twitteru, že propustil z úřadu ministra zahraničí Rexe Tillersona a za jeho nástupce nominoval dosavadního ředitele zpravodajské služby CIA Mikea Pompea. Pompeo musí v této funkci ještě být potvrzen Senátem USA, jeho schválení je však považováno za jisté. Nástupkyní Pompea ve vedení CIA bude Gina Haspel, jako první žena v historii všech amerických zpravodajských služeb. 22. března 2018 propustil Trump dosavadního poradce pro národní bezpečnost, tříhvězdičkového generála H. R. McMastera, a nahradil jej bývalým velvyslancem USA u OSN Johnem Boltonem, který je známý jako tzv. "jestřáb" (hawk), tedy svým tvrdým postojem ohledně zahraniční politiky. K tomuto jmenování nepotřebuje Trump souhlas Senátu USA. Senátoři za Republikánskou stranu Lindsay Graham a Marco Rubio Boltonovo jmenování přivítali, demokratický senátor Edward J. Markey je kritizoval. Německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung dále cituje noviny The Washington Post, podle kterých může Boltonovo působení jako poradce pro národní bezpečnost vést k "dramatickým změnám v reakci vlády na krize ve světě". Podle amerického deníku sleduje Trump jmenováním Boltona především ukázku svého odhodlání, nenechat se "zarámovat" umírněnými politiky ve své administraci. Má naopak v úmyslu přestavět svůj tým podle svých přání. ==== Duben až červen ==== V neděli 20. května uveřejnil prezident Trump na Twitteru svůj požadavek, aby se ministerstvo spravedlnosti USA zabývalo otázkou, zda tajná služba FBI v roce 2016, tedy v době jeho prezidentské kampaně, z politických důvodů infiltrovala jeho volební tým. Téhož dne večer oznámilo ministerstvo spravedlnosti, že pověřilo svého generálního inspektora, aby toto podezření objasnil. Trump podezírá vládu prezidenta Baracka Obamy, že dosadila "špiona" do jeho volebního týmu, aby poškodila jeho kandidaturu na prezidenta, a označuje tuto akci za "největší politický skandál všech dob." Americká média informovala, . že informátorem FBI v Trumpově volebním štábu byl bývalý agent CIA Stefan Halper.Nový advokát prezidenta Trumpa, bývalý newyorský starosta Rudy Giuliani, oznámil rovněž 20. května, že zvláštní státní zástupce Robert Mueller dal najevo svůj úmysl ukončit vyšetřování "ruských kontaktů" Trumpova týmu do 1. září 2018. Další průtahy v tomto vyšetřování by jinak mohly nežádoucím způsobem ovlivnit volby do Kongresu USA, které se budou konat 6. listopadu téhož roku.Deník New York Times v květnu informoval, že nejstarší syn Donald Trump Jr. se sešel 3. srpna 2016 na tajné schůzce v Trump Tower s Georgem Naderem, emisarem korunních princů Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů, kteří nabídli pomoc Trumpově volební kampani. Libanonsko-americký lobbista George Nader, který byl politickým poradcem SAE, poukázal v dubnu 2017 jednomu z významných Trumpových sponzorů 2,5 miliónu dolarů a snažil se přes něj ovlivňovat Trumpovu administrativu k tvrdšímu postoji vůči Íránu a Kataru během katarské diplomatické krize a také k vypovězení jaderné dohody s Íránem. Tři hodiny před ukončením setkání G 7 v Kanadě odletěl Trump do Singapuru. Z paluby letadla Air Force 1 odeslal dva tvíty, kterými odvolal svůj souhlas se závěrečným, i když téměř bezobsažným prohlášením tohoto setkání. Zároveň ostře zkritizoval vystoupení kanadského premiéra Justina Trudeaua na tiskové konferenci po jeho odletu. Dne 12. června 2018 se konal singapurský summit, při kterém se Trump setkal se severokorejským diktátorem Kimem Čong-unem. Oba politikové dospěli k závěrům, které by mohly dalekosáhle ovlivnit situaci v celé Koreji. USA budou dohlížet na plnění úmluvy o postupném atomárním a raketovém odzbrojení KLDR. Samy chtějí eventuálně zastavit společné manévry vojsk USA a Jižní Koreje. Je také možné, že dosavadní stav pouhého příměří na korejském poloostrově bude upraven mírovou smlouvou. Sankce uvalené Radou bezpečnosti OSN vůči KLDR se souhlasem všech jejích pěti stálých členů však zůstanou v platnosti tak dlouho, dokud tato země nesplní všechna očekávání. KLDR by ráda navázala diplomatické styky s USA a není vyloučeno, že Trump pozve Kima na návštěvu Washingtonu a že sám poletí do Pchjongjangu.Setkání s Kimem a jeho výsledky vedly k tomu, že Trumpova oblíbenost u republikánských voličů vzrostla na dosud nejvyšší úroveň. Podle televizní stanice CNN má Trump v červnu 2018 podporu 85 % republikánů a 40 % všech Američanů. Trumpovo silné postavení v Republikánské straně se projevilo také tím, že jeho vnitrostranický kritik Mark Sanford, bývalý guvernér státu Jižní Karolina a eventuální kandidát na prezidenta v roce 2020, prohrál právě v den singapurského summitu, tedy 12. června, v republikánském hlasování o kandidatuře do Sněmovny reprezentantů USA. Vítězkou se stala Trumpova stoupenkyně Kattie Arrington, kterou prezident podpořil tvítem ze Singapuru tři hodiny před koncem hlasování. O Sanfordovi se Trump naopak vyjádřil, že je pouze zdrojem problémů ("he is nothing but trouble"). ==== Červenec až září ==== Dne 27. června oznámil 81letý soudce Nejvyššího soudu Spojených států Anthony Kennedy, že ku dni 31. července 2018 odejde na odpočinek. Trump tím dostal příležitost nominovat nového soudce podle vlastního uvážení a tím za dané situace ovlivnit budoucí rozhodnutí tohoto soudu. Již 9. července oznámil svého kandidáta. Stal se jím 53letý konzervativní právník a absolvent elitní Yale University Brett Kavanaugh, který ještě musel být potvrzen Senátem USA. Kavanaugh byl pak 6. října 2018 přes velké protesty Demokratické strany a části americké veřejnosti potvrzen Senátem USA poměrem hlasů 50 : 48 a doplnil soudcovské kolegium Nejvyššího soudu na plný počet devíti členů. Ve dnech 12. a 13. července se Trump zúčastnil summitu NATO v Bruselu. Poté navštívil Spojené království a setkal se s královnou Alžbětou II. a premiérkou Theresou Mayovou. V pondělí 16. července 2018 se uskutečnilo jeho dlouho očekávané dvoustranné setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem ve finských Helsinkách. Mnoha médii byly před touto Trumpovou cestou do Evropy vyjadřovány spekulativní obavy, že Trump při ní poškodí řadu zájmových oblastí západních spojenců USA a krom toho se příliš intenzívně politicky sblíží s Ruskem a osobně s Putinem.Po návratu z Evropy poskytl Trump televizní stanici Fox News interview, ve kterém se vyjádřil negativně o imigrační politice německé kancléřky Angely Merkelové. Doslova prohlásil: "Angela byla superhvězda do té doby, než dovolila milionům lidí, aby přišli do Německa. Byla ve všech volbách neporazitelná. Přistěhovalství jí velmi těžce uškodilo." V interview pro anglický deník The Sun prohlásil dále, že přistěhovalství není dobré pro Evropu jako celek a také ne pro USA.Trumpova administrativa uvalila sankce na dva turecké ministry kvůli zadržování amerického pastora Andrewa Brunsona, který byl zatčen během čistek v Turecku po neúspěšném pokusu o vojenský převrat v roce 2016, a obviněn z kontaktů na hnutí kazatele Fethullaha Gülena, který žije v exilu v USA. Trump předtím pohrozil Turecku "rozsáhlými sankcemi". Turecko, které je důležitým spojencem Spojených států v rámci NATO, v odvetě uvalilo sankce na dva americké ministry. ==== Říjen až prosinec ==== Trump se intenzívně zapojil do boje republikánů proti demokratům před volbami do obou komor Kongresu USA, které se pak konaly 6. listopadu 2018. Spadaly do poloviny jeho vlastního funkčního období (tzv. midterm elections). Například vystoupil 23. října na shromáždění 16 000 přívrženců své strany v Houstonu, aby podpořil dosavadního senátora USA za stát Texas Teda Cruze, svého rivala z boje o prezidentskou kandidaturu v roce 2016. Cruz měl silného protivníka v osobě podstatně mladšího demokrata Beta O'Rourkeho. Ačkoliv Demokratická strana vkládala velké naděje do kandidatury Beta O'Rourkeho, Trumpova pomoc Cruzovi výrazně posílila šance tohoto republikána na obhájení senátorského postu. Všech šest průzkumů voličských preferencí z měsíce října vyznělo v jeho prospěch, s průměrem 50,8 % : 43,8 %. Trump při svých vystoupeních, jak v Houstonu tak v dalších tzv. příhraničních státech (tzv. border states), poukazoval na solidní ekonomické ukazatele od začátku své vlády v lednu 2017. Hlavně se však zaměřoval na problematiku imigrace ze států Střední Ameriky (Honduras, El Salvador a Guatemala) přes Mexiko do USA, která v současnosti zesílila. Situace se v řínu 2018 podle Trumpa vyostřila natolik, že poslal vojenské jednotky, aby posílily zabezpečení hranice USA s Mexikem. Tam již slouží 2 000 příslušníků Národní gardy Spojených států. Do příhraničních států dorazilo již 800 vojáků. Celkově měli Trump a Pentagon v úmyslu poslat na hranici s Mexikem více než 5 200, eventuálně až 15 tisíc vojáků, aby odstrašili nelegální imigranty od přechodu hranic, jak řekl v pondělí 29. října 2018 generál Terrence O'Shaughnessy.Také jiné republikánské kandidáty do obou komor Kongresu, jejichž zvolení bylo nejisté, Trump podporoval. Zvláštní pozornost věnoval kandidátům do Senátu USA, jejichž znovuzvolení nebo naopak zisk křesla navíc mohly pomoci, aby byla na další dva roky zajištěna pro něj důležitá dosavadní republikánská většina v horní komoře, která má dalekosáhlé pravomoce. Tam měli republikáni doposud těsnou většinu v poměru 51 : 49. Tvrdý boj se vedl mj. o senátní místo za stát Severní Dakota, kde dosavadní demokratická senátorka Heidi Heitkamp stála pod silným tlakem svého oponenta Kevina Cramera. Problémem pro ni se stala aféra s uveřejněním jmen údajných obětí sexuálního obtěžování bez jejich souhlasu, kterou zapříčinili spolupracovníci Heitkampové. Týkalo se to více než 100 žen. Heidi Heitkamp měla proto průběžně ztrátu zhruba 10-16 % hlasů proti Kevinu Cramerovi, musela i z finančních důvodů do značné míry omezit svou kampaň a volby nakonec prohrála. Podle souhrnu průzkumů volebních preferencí, který uveřejňovala americká organizace Real Clear Politics, ztráta senátního křesla Heitkampové a ztráta nejméně dalšího jednoho postu mohla pro demokraty znamenat snížení počtu jejich senátních míst na 47 (nebo na 46), zatímco republikáni by mohli od . ledna 2019 mít v Senátu o dva posty více, tedy 53 křesel (eventuálně i o tři více, tedy 54).V souvislosti s vraždou saúdskoarabského opozičního novináře Džamála Chášukdžího na saúdském generálním konzulátě v Istanbulu odmítl Trump pozastavit dodávky amerických zbraní do Saúdské Arábie, která je dlouhodobým spojencem Spojených států. V předvečer voleb uprostřed volebního období (midterm elections) dne 6. listopadu 2018 byly zveřejněny průběžné výsledky průzkumu oblíbenosti pěti vrcholných představitelů USA u veřejnosti. Všichni tito politikové obdrželi negativní hodnocení, avšak Trumpův výsledek byl relativně nejlepší. 41,8 % dotázaných mělo o něm pozitivní mínění, zatímco negativně jej vidělo 54,5 % lidí; rozdíl byl tedy -12,7 %. Mnohem méně příznivý byl úsudek respondentů o mluvčí demokratů ve Sněmovně reprezentantů Nancy Pelosiové, jejíž nepříznivé saldo dosáhlo -26,0 % (pozitivně ji vidělo jen 27,5 % dotázaných). Mluvčí republikánů ve Sněmovně reprezentantů Paul Ryan obdržel negativní výsledek -22,3 %. Druhé relativně nejlepší hodnocení připadlo na lídra demokratické menšiny v Senátě USA Chucka Schumera s hodnotou -15,0 %. Nejhorší výsledek obdržel republikánský mluvčí Senátu Mitch McConnell, a sice -27,2 %.Republikáni ztratili ve volbách do Kongresu USA svou dosavadní většinu ve Sněmovně reprezentantů, avšak vyslovenou prioritou prezidenta Trumpa bylo udržení většiny v Senátě Spojených států. To se nejen podařilo, nýbrž byly získány pravděpodobně dva posty navíc proti dosavadnímu stavu. Takový výsledek se za posledních 30 let zdařil jen dvěma prezidentům. Republikánský senátor Cory Gardner (Colorado), který byl předsedou výboru republikánů pro volby do Senátu, ocenil velký Trumpův přínos k vítězství strany v těchto volbách. Ten spočíval v neúnavném Trumpově osobním nasazení a velkém zájmu lidí o jeho početná volební shromáždění ve státech USA, ve kterých se bojovalo o klíčová místa v Senátě. Od ledna 2019 budou mít republikáni 53 senátorů ze 100. Odebrali demokratům senátorské posty na Floridě, v Indianě, Missouri a Severní Dakotě. Naopak ztratili mandáty v Arizoně a Nevadě. Na Floridě zvítězil dosavadní guvernér Rick Scott po přepočítávání hlasů velmi těsně, a to zhruba o 10 000 hlasů. O jednom senátorském místě - ve státě Mississippi - se rozhodlo v dodatečné volbě dne 27. listopadu 2018. Vítězkou se stala republikánka Cindy Hyde-Smith, která porazila bývalého ministra zemědělství Mikea Espyho poměrem hlasů 55 %: 45 %. === 2019 === ==== Leden až březen ==== Dne 15. února 2019 vyhlásil prezident Trump stav národní nouze, a to kvůli situaci na hranicích s Mexikem. Podle Trumpa je neudržitelné, že přes tyto hranice proudí do USA desetitisíce nelegálních imigrantů a velká množství drog. Proto je údajně nutné posílit stávající hraniční plot a na zhruba 400 km délky vybudovat vysokou a zajištěnou zeď. Protože Kongres USA nepovolil pro tyto účely dostatečné prostředky, má Trump touto cestou možnost uvolnit celkově až zhruba 8 miliard dolarů, zčásti z rozpočtu ministerstva obrany.26. února 2019 přiletěl Trump s početným doprovodem do hlavního města Vietnamu Hanoje, kde se po dva následující dny setkal s vůdcem Severní Koreje Kim Čong-unem. Bylo to druhé jejich setkání po Singapurském summitu v červnu 2018. Přes zčásti přehnaná očekávání ve světě však tato schůzka nepřinesla žádné hmatatelné výsledky. Kim nebyl ochoten přistoupit na úplné odzbrojení severokorejského atomového arzenálu, nýbrž nabízel pouze částečné odzbrojení výměnou za zrušení přísných hospodářských sankcí vůči svému režimu. To však Trump a americká vláda odmítli. Summit skončil o dvě hodiny dříve, než bylo plánováno. Trumpovo rozhodnutí skončit summit bez výsledku zhodnotil vůdce demokratické menšiny v Senátu USA Chuck Schumer pozitivně: "Prezident udělal dobře, že přerušil rozhovory a vzdal se dobré fotografie výměnou za špatný obchod." Při oficiální návštěvě českého premiéra Andreje Babiše v USA byl Babiš prezidentem Trumpem přijat v Bílém domě.22. března předal zvláštní poradce Robert Mueller ministrovi spravedlnosti Williamu Barrovi dlouho očekávanou konečnou zprávu o výsledku svého vyšetřování ve věci údajné "Russian connection" (spojení s Ruskem) volebního týmu Donalda Trumpa v roce 2016 a eventuální osobní angažovanosti úřadujícího prezidenta USA. Den poté ministr a jeho náměstek Rod Rosenstein tuto zprávu vyhodnocovali. Zatím prosákl na veřejnost jen jeden detail, že totiž Mueller nemá v úmyslu pokračovat ve vyšetřování a obžalobách dalších osob než je oněch 30 osob, které byly jeho týmem doposud podchyceny. Protože by tím bylo zřejmé, že osoby blízké prezidentovi jako je jeho zeť Jared Kushner nebudou obžalovány, vyvodili lidé kolem Trumpa z tohoto detailu závěr, že zpráva přinesla pro Donalda Trumpa samotného pozitivní výsledek. Demokratická strana nemá podle těchto úvah žádnou možnost, prosadit zahájení procesu proti prezidentovi zvaného impeachment, natož aby takový proces skutečně vedl k jeho sesazení. Chybí k tomu především potřebná dvoutřetinová většina hlasů v Senátu USA.Během krátké návštěvy izraelského premiéra Benjamina Netanjahua ve Washingtonu podepsal Trump 25. března 2019 dekret, kterým Spojené státy uznaly izraelskou suverenitu nad Golanskými výšinami. Toto území Izrael vojensky okupoval v roce 1967 a v roce 1981 je de facto anektoval. Doposud nebyla tato anexe žádným jiným státem uznána a Golany jsou také Organizací spojených národů (OSN) nadále považovány za výsostné území Sýrie. == Komunikace skrze Twitter == Donald Trump využívá soukromý twitterový účet @realDonaldTrump jako častý prostředek komunikace k vyjádření svých pocitů a politických názorů, tak i k oficiálním oznámením (například ke jmenování šéfa Fedu), přestože existuje oficiální prezidentský účet @POTUS. Trump si jej zřídil v březnu 2009. Tweety se staly zdrojem zpráv, z nichž vycházejí oficiální, veřejnoprávní i komerční média. Na druhé straně přerostlo blokování uživatelů, kteří na Trumpově soukromém účtu reagovali, v některých případech v civilně právní spory týkající se svobody projevu. V řijnu 2017 k tomu argumentoval tehdejší Trumpův tiskový mluvčí Sean Spicer, že Bílý dům považuje všechny Trumpovy tweety za "oficiální prohlášení prezidenta Spojených států".Vybrané dvojice Trumpových názorově protichůdných tweetů některé firmy otiskly na pantofle (anglicky flip-flops – označuje jak žabky, tak obrat v názoru). Soukromé tweety prezidenta coby zdroj žurnalistické zprávy jsou novinka, kterou – ač technologicky mohl – nepraktikoval ani jeho předchůdce v úřadu Barack Obama. == Kampaň pro znovuzvolení v roce 2020 == Svůj úmysl kandidovat znovu v prezidentských volbách roku 2020 dal Trump najevo již několik hodin poté, co se ujal úřadu dne 20. ledna 2017, a to tím, že se zapsal jako kandidát u Federální komise pro volby (Federal Election Commission). Následně byl jeho volební výbor pro rok 2016 přeměněn na výbor pro znovuzvolení v roce 2020. Oficiální start nové kampaně se uskutečnil na shromáždění ve městě Melbourne na Floridě 18. února 2017, méně než jeden měsíc po Trumpově inauguraci jako prezident. V lednu 2018 měl Trumpův výbor pro znovuzvolení k dispozici již 22,1 milionu dolarů a do konce června 2018 vybral na tuto kampaň celkově 50 milionů dolarů. == Kontroverze a kritika == === Vztah k ženám === V průběhu svého mediálního života se Donald Trump dle kritiků několikrát nevhodně vyjadřoval o ženách. V pořadu Howarda Sterna "The Howard Stern Show" v roce 2005 hodnotil ženy v žebříčku od 1 do 10. Jeho výroky nebyly jen obecné, ale směřovaly také na konkrétní ženy. V roce 1996 nazval bývalou Miss Universe Aliciu Machado "Miss Piggy" (Miss prasátko), také "eating machine" (žrací stroj) a "Miss Housekeeping" (Miss uklízení). Donald Trump při různých příležitostech slovně napadl americkou herečku Rosie O'Donnell, a to i během debaty Republikánské strany v roce 2015.O rok později v roce 2016, v době boje o prezidentský post, zveřejnil deník The Washington Post video z roku 2005. Video začíná záběrem přijíždějícího autobusu spojeným se zvukovou stopou rozhovoru Donalda Trumpa s tehdejším televizním moderátorem Billym Bushem uvnitř autobusu a pokračuje rozhovorem Trumpa, Bushe a herečky Arianne Zucker ve studiu společnosti NBC Universal. V rozhovoru s Bushem se Trump nevhodně vyjadřoval o ženách a hovořil také o sexuálních útocích, ke kterým se přiznal. Donald Trump netušil, že mikrofon, který byl s jeho vědomím na něm umístěn, je již aktivní. Konkrétně promluvil o osahávání žen, kterých se dopouštěl, a že mu to vždy prošlo, protože je slavný. Za tyto výroky se Trump po jejich zveřejnění omluvil; v té době od něj ale odešlo mnoho jeho příznivců. Následně několik žen potvrdilo jeho vlastní slova s tvrzením, že jsou to ony, o kterých Trump na nahrávce mluví. Jednou z žen byla Natasha Stoynoff z magazínu People, její tvrzení později potvrdilo šest jejích kolegů. Existují ještě další audio nahrávky, na kterých Trump hovoří o ženách. Například v roce 1997 prohlásil, že jako ředitel soutěže "Miss Teen USA" mohl chodit do šaten dívek a mohl je tak vidět nahé. Vždy dívkám tvrdil, že jde o inspekci. Několik původních soutěžících toto jeho prohlášení označilo za pravdivé. === Svědectví bývalých spolupracovníků === Z výslechu bývalých Trumpových spolupracovníků, kteří byli zvláštním vyšetřovatelem Robertem Muellerem obviněni z federálních zločinů, vyplývají některé informace o Trumpově povaze a údajných podvodech, kterých se dopustil. Jeho bývalý právník Michael Cohen tvrdil, že Trump zakoupil celkem tři své malířské portréty z peněz vlastní charitativní nadace. Pro poslední koupi najal nastrčeného dražitele, který měl cenu vyšroubovat na nejvyšší ze všech dražených děl a pak mu celkem 60 000 dolarů proplatil z prostředků nadace. Portrét nyní visí v Trumpově venkovském klubu. === Negativní a falešné zprávy v médiích === Studie Media Research Center zjistila, že v roce 2016 v době předvolební kampaně věnovaly americké televizní stanice ABC, CBS a NBC mnohem více prostoru Trumpovi než jeho soupeřce Hillary Clintové, ale celých 91 % mediálních výstupů o Trumpovi bylo negativních. Podle studie Pew Research Center, v roce 2017 bylo pouze 5 % zpráv o prezidentu Trumpovi pozitivních, v porovnání se 42 % pozitivních zpráv o prezidentu Obamovi v roce 2009, a média se zaměřovala více na Trumpovu povahu než na jeho politiku. Studie Harvardovy univerzity zjistila, že během prvních 100 dní Trumpa v úřadu amerického prezidenta bylo o Trumpovi negativních 93 % zpráv CNN a NBC, 91 % zpravodajství CBS, 87 % zpráv New York Times a 83 % zpráv Washington Post, 70 % zpravodajství The Wall Street Journal a 52 % zpráv Fox News. Podle studie z roku 2018 bylo stále přes 90 % mediálních zpráv o Trumpovi negativních. V lednu a únoru 2018 se 63 % zpráv o Trumpovi věnovalo skandálům, např. vyšetřování FBI pod vedením Roberta Muellera, který se snaží objevit a rozkrýt možné vazby prezidenta Trumpa a jeho spolupracovníků na Rusko, Izrael a další země, nebo skandálu kolem . údajného sexuálního vztahu Trumpa s pornoherečkou Stormy Daniels v roce 2006, a pouze 37 % zpráv se věnovalo politice Trumpovy administrativy.Trump opakovaně obvinil některá americká média, například televizní stanice CNN a ABC nebo deníky New York Times a Washington Post, z šíření fake news a dezinformací. Amerického prezidenta podpořil polský prezident Andrzej Duda, který napsal: "Musíme nadále bojovat proti tomuto jevu. Polsko zažívá moc falešných zpráv z první ruky. Mnoho evropských a dokonce i amerických úředníků utváří své názory na Polsko na základě neúprosného toku falešných zpráv."V červnu 2018 vyhlásila Trumpova vláda politiku nulové tolerance vůči ilegální migraci a došlo také k oddělování dětí ilegálních imigrantů od jejich rodičů na americké hranici s Mexikem, za což se Trump ocitl pod palbou kritiky. Na sociálních sitích se šířila fotografie nedospělých imigrantů umístěných do drátěné klece jako důkaz nelidskosti Trumpovy imigrační politiky, později ale vyšlo najevo, že fotka byla pořízena za vlády Baracka Obamy. Trump na to reagoval na twitteru: "Demokraté chybně tweetovali obrázek z roku 2014, kdy vládl Obama, zobrazující děti na hranicích v drátěných klecích. Mysleli, že jsou to nové fotky a chtěli nás zostudit. Ale obrátilo se to proti nim." Na titulní straně časopisu Time se objevila fotomontáž fotografie s Trumpem a proti němu stojící plačící holčičkou z Hondurasu, která byla podle zpráv v médiích oddělená od své matky a jejíž fotografie obletěla celý svět. Jak ale vyšlo později najevo, holčička od matky oddělená nebyla. == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Donald Trump ve Wikimedia Commons Kategorie Donald Trump ve Wikizprávách Osoba Donald Trump ve Wikicitátech Recenze knihy Donald Trump: nespokojený

VERB_PHRASE

YES_NO

009935

... Počet obyvatel se blíží pěti a půl milionům (v roce 2000 byl 4 117 700). Úředními jazyky jsou angličtina, čínština, malajština a tamilština. Jeho název je odvozen ze sanskrtu a v překladu znamená Lví město. Singapur založil v roce 1819 Sir Thomas Stamford Raffles z Britské východoindické společnosti. V roce 1867 se stal britskou korunní kolonií jako součást Průlivových osad. Přístav je velice strategické místo a Britové zde udržovali početnou vojenskou posádku. I přesto byl přístav dobyt během druhé světové války Japonci. Na konci války s blížící se porážkou Japonska získali přístav opět Britové. Singapur byl přijat do Malajské federace roku 1963, ale roku 1965 z ní byl kvůli závažným neshodám vyloučen a zůstal dodnes nezávislou republikou....

Kdy byl Singapur založen?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Singapur

Singapur založil v roce 1819 Sir Thomas Stamford Raffles z Britské východoindické společnosti.

Singapur je městský stát v jihovýchodní Asii na stejnojmenném ostrově a přilehlých 54 ostrůvcích při jižní výspě Malajského poloostrova. Počet obyvatel se blíží pěti a půl milionům (v roce 2000 byl 4 117 700). Úředními jazyky jsou angličtina, čínština, malajština a tamilština. Jeho název je odvozen ze sanskrtu a v překladu znamená Lví město. Singapur založil v roce 1819 Sir Thomas Stamford Raffles z Britské východoindické společnosti. V roce 1867 se stal britskou korunní kolonií jako součást Průlivových osad. Přístav je velice strategické místo a Britové zde udržovali početnou vojenskou posádku. I přesto byl přístav dobyt během druhé světové války Japonci. Na konci války s blížící se porážkou Japonska získali přístav opět Britové. Singapur byl přijat do Malajské federace roku 1963, ale roku 1965 z ní byl kvůli závažným neshodám vyloučen a zůstal dodnes nezávislou republikou. Hlavou státu je prezident a zákonodárná moc je v rukou parlamentu, který má 81 členů. Singapur leží na ostrově, který je oddělen od malajského poloostrova úzkým Johorským průlivem. Ostrov je mírně zvlněný a má uprostřed kopec Bukit Timah, dosahující výšky 163,63 m n. m. Ostrovy jsou rozšiřovány tím, že je okolní moře zasypáváno pískem. Od roku 1965 do roku 2015 se zvětšila rozloha Singapuru z 580 km2 na 710 km2, do roku 2030 je plánováno zvětšení o dalších 55 km2. Klima je po celý rok velmi teplé a ve spojení s vysokou vlhkostí nepříjemné. Monzuny přinášejí velké množství srážek. Toto podnebí je vhodné pro pěstování některých druhů rostliny durian. Tato rostlina se nesmí v Singapuru kvůli pověstnému zápachu vnášet do vládních budov a metra. Singapur je jedním z vůbec nejhustěji zalidněných států na planetě, a i přesto si uchovává rychlý růst populace, především díky vysoké imigraci. V roce 2012 činil počet obyvatel 5 312 400, což je srovnatelné s mnoha rozlohou většími státy, jako např. Slovensko, Finsko a Turkmenistán. Úhrnná plodnost je ale nízká, takže imigrace je pro Singapur jediným prostředkem, jak zabránit populačnímu poklesu. Náboženské složení oficiálních rezidentů v městě je velice pestré. Obyvatelé jsou z 55% buddhisté, z 15,5% muslimové, z 12,5% křesťané a z 3,5% hinduisté. Data o náboženském, stejně jako etnickém, složení ale nezahrnují obyvatele, kteří nejsou oficiálně dlouhodobými rezidenty (občany Singapuru, nebo osobami s povolením k dlouhodobému pobytu), ale na populaci Singapuru a jejím růstu, mají zásadní podíl. Singapur patří mezi nejvyspělejší ekonomiky světa, je finančním, obchodním a dopravním centrem světového významu. Zdejší přístav je druhým největším přístavem kontejnerové námořní dopravy na světě. Ekonomika země je vysoce závislá na vývozu a zároveň je v ní uplatňována vysoká úloha státu, který vlastní zásadní podíly ve firmách tvořících asi až 60% HDP, stát ale většinou není ve firmách zastoupen jako vlastník přímo, nýbrž prostřednictvím jiných entit, především investičních fondů. Země se vyznačuje nízkou mírou nezaměstnanosti (kolem 2-3%, v roce 2009 potom asi 2,2%) a výjimečnou kvalitou života (výzkum od The Economist Inteligence Unit dokonce označil Singapur jako zemi s vůbec nejvyšší kvalitou života na planetě). Singapur, i přes svoji vysokou ekonomickou vyspělost, vykazuje nebývale rychlé tempo růstu ekonomiky, které v roce 2006 činilo 7,9% a v roce 2010 dokonce 14,7%. Singapur náleží mezi nejdůležitější dopravní uzly na planetě. Je druhým největším přístavem na světě. Letiště Changi potom slouží jako letecký uzel mezi Evropou, Asií a Austrálií. ESSEC Business School INSEAD Singapur má armádu čítající přes 50 000 vojáků. Náklady na ozbrojené síly činí 3,7 % státního rozpočtu a v přepočtu na hlavu jsou 4. nejvyšší na světě. Singapur investuje do zbrojení více než jeho mnohem lidnatější sousedé Malajsie a Indonésie. Když se Singapur v roce 1965 oddělil od Malajsie, požádal o spolupráci Izrael, se kterým sdílel v té době podobnou situaci jako neuznaný stát obklopený státy s převážně muslimským obyvatelstvem. Izrael Singapuru poskytl vojenskou pomoc. Vzhledem ke své relativně malé rozloze spoléhá ve své bezpečnostní koncepci především na odstrašení a případný preventivní úder na území protivníka s cílem vyhnout se boji přímo v Singapuru, kde by byly možnosti obrany velmi omezené. Mýtný systém (congestion charge) zavedl Singapur pravděpodobně jako první na světě, a to již od roku 1975 formou vydávání licencí za vjezd do centra. Sinagapur je známý ve světě stolního tenisu. Singapur vyhrál na letních olympijských hrách v Londýně 2012 dvě bronzové medaile a v Pekingu 2008 jednu stříbrnou.

DATETIME

DATETIME

007127

Špagety (italsky spaghetti, výslovnost [spaˈ]) jsou italské těstoviny tenkého a podlouhlého tvaru, typicky zhruba 2 mm tlusté a 30 cm dlouhé v syrovém stavu. Špagety jsou italské národní jídlo. Jsou běžně k dostání v prodejnách potravin, kde se prodávají v baleních o váze přibližně 500 g. Připravují se vařením v osolené vodě, doba varu se pohybuje od 5 až 10 minut v závislosti na druhu. Špaget se též někdy využívá k jiným účelům, například se pořádají soutěže ve stavění mostů ze špaget (nevařených). Špagety je možno vytvořit i doma a to smícháním jednoho žloutku s cca 90 g hrubé mouky a špetkou soli, vyválet na sílu 1–2 mm a nechat uschnout, poté nakrájet nožem nebo strojkem. Stejným způsobem je možné udělat i lasagne. Známé boloňské špagety v Bologni a v Itálii neexistují a boloňská omáčka se tam tradičně používá pouze k přípravě lasagní. K přípravě...

Je možné špagety vytvořit doma?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0pagety

Špagety je možno vytvořit i doma a to smícháním jednoho žloutku s cca 90 g hrubé mouky a špetkou soli, vyválet na sílu 1–2 mm a nechat uschnout, poté nakrájet nožem nebo strojkem.

Špagety (italsky spaghetti, výslovnost [spaˈ]) jsou italské těstoviny tenkého a podlouhlého tvaru, typicky zhruba 2 mm tlusté a 30 cm dlouhé v syrovém stavu. Špagety jsou italské národní jídlo. Jsou běžně k dostání v prodejnách potravin, kde se prodávají v baleních o váze přibližně 500 g. Připravují se vařením v osolené vodě, doba varu se pohybuje od 5 až 10 minut v závislosti na druhu. Špaget se též někdy využívá k jiným účelům, například se pořádají soutěže ve stavění mostů ze špaget (nevařených). Špagety je možno vytvořit i doma a to smícháním jednoho žloutku s cca 90 g hrubé mouky a špetkou soli, vyválet na sílu 1–2 mm a nechat uschnout, poté nakrájet nožem nebo strojkem. Stejným způsobem je možné udělat i lasagne. Známé boloňské špagety v Bologni a v Itálii neexistují a boloňská omáčka se tam tradičně používá pouze k přípravě lasagní. K přípravě špaget tuto omáčku využila až komerční světová kuchyně, která ji převzala. Originální italské špagety se jí na způsob alla carbonara (s vajíčky a slaninou) nebo s rajčatovou omáčkou, nebo aglio, olio e peperoncino (s česnekem, olivovým olejem a pálivou paprikou). Makaróny Obrázky, zvuky či videa k tématu špagety ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo špageta ve Wikislovníku

VERB_PHRASE

YES_NO

009706

Zásoby zemního plynu na Ukrajině se v roce 2004 odhadovaly na 1,1 bilionu kubických metrů, což zemi zajišťuje 26. místo ze zemí s prokázanými zásobami zemního plynu, před připojením poloostrovu Krym k Ruské federaci. Celkové ukrajinské zásoby zemního plynu se odhadují na 5,4 bilionu kubických metrů. == Domácí produkce == Vrchol domácí produkce byl v roce 1975, kdy se vytěžilo 68,1 miliardy kubických metrů. Od té doby produkce pomaly klesala a v uplynulých letech[kdy?] se stabilizovala na asi 20 miliard kubických metrů ročně. Od roku 2011 se Ukrajina snaží zvýšit produkci zemního plynu v Černém moři z 1 miliardy v roce 2011 na 3 miliardy v roce 2015. V roce 2012 tu produkce dosáhla 1,2 miliardy kubických metrů. Do roku 2030 asi polovina ukrajinské produkce bude pocházet z netradičních plynových depozitů (včetně 6-11 miliard kubických metrů břidlicového plynu ročně) podle plánů ukrajinské vlády. Od...

Na kolik kubických metrů se odhadují celkové ukrajinské zásoby zemního plynu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zemní_plyn_na_Ukrajině

Celkové ukrajinské zásoby zemního plynu se odhadují na 5,4 bilionu kubických metrů.

Zásoby zemního plynu na Ukrajině se v roce 2004 odhadovaly na 1,1 bilionu kubických metrů, což zemi zajišťuje 26. místo ze zemí s prokázanými zásobami zemního plynu, před připojením poloostrovu Krym k Ruské federaci. Celkové ukrajinské zásoby zemního plynu se odhadují na 5,4 bilionu kubických metrů. == Domácí produkce == Vrchol domácí produkce byl v roce 1975, kdy se vytěžilo 68,1 miliardy kubických metrů. Od té doby produkce pomaly klesala a v uplynulých letech[kdy?] se stabilizovala na asi 20 miliard kubických metrů ročně. Od roku 2011 se Ukrajina snaží zvýšit produkci zemního plynu v Černém moři z 1 miliardy v roce 2011 na 3 miliardy v roce 2015. V roce 2012 tu produkce dosáhla 1,2 miliardy kubických metrů. Do roku 2030 asi polovina ukrajinské produkce bude pocházet z netradičních plynových depozitů (včetně 6-11 miliard kubických metrů břidlicového plynu ročně) podle plánů ukrajinské vlády. Od roku 2012 Ukrajina postupně přechází z přírodního plynu na technologii zplyňování uhlí vyvinutou v Číně. == Reference == V tomto článku byl použit překlad textu z článku Natural gas in Ukraine na anglické Wikipedii.

NUMERIC

NUMERIC

006758

Druhá světová válka byl globální vojenský konflikt, jehož se zúčastnila většina států světa a jenž se stal s více než 60 miliony obětí dosud největším a nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva. Válka v Evropě začala 1. září 1939, když nacistické Německo napadlo Polsko. Krátce poté vyhlásily Francie, Velká Británie a státy Commonwealthu Německu válku. V Asii je za počátek druhé světové války považováno přepadení Číny Japonskem, které začalo již 7. července 1937. Konec války v Evropě nastal 8. května 1945 kapitulací Německa. Po americkém svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki kapitulovalo Japonsko 2. září téhož roku. Příčiny války bývají hledány v důsledcích ideologií a politik, jako jsou nacionalismus a imperialismus, podle některých historiků v nespokojenosti...

Jaké je datum začátku 2. světové války?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Druh%C3%A1_sv%C4%9Btov%C3%A1_v%C3%A1lka

Válka v Evropě začala 1. září 1939, když nacistické Německo napadlo Polsko.

Druhá světová válka byl globální vojenský konflikt, jehož se zúčastnila většina států světa a jenž se stal s více než 60 miliony obětí dosud největším a nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva. Válka v Evropě začala 1. září 1939, když nacistické Německo napadlo Polsko. Krátce poté vyhlásily Francie, Velká Británie a státy Commonwealthu Německu válku. V Asii je za počátek druhé světové války považováno přepadení Číny Japonskem, které začalo již 7. července 1937. Konec války v Evropě nastal 8. května 1945 kapitulací Německa. Po americkém svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki kapitulovalo Japonsko 2. září téhož roku. Příčiny války bývají hledány v důsledcích ideologií a politik, jako jsou nacionalismus a imperialismus, podle některých historiků v nespokojenosti s Versailleskou smlouvou, která měla prohloubit pocit ponížení v poražených státech, zvláště v Německu, a v dopadech velké hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let. Tyto vlivy zásadním způsobem oslabily mnoho evropských států, čímž umožnily vzestup nacismu (pod vedením např. Adolfa Hitlera), fašismu (pod vedením např. Benita Mussoliniho) a komunismu (pod vedením např. Josifa Vissarionoviče Stalina) a dalších totalitních států mimo Evropu. Německé invazi do Polska předcházela smlouva o neútočení se Sovětským svazem (SSSR), takzvaný Pakt Ribbentrop-Molotov, podepsaná 24. srpna 1939 (avšak datovaná o jeden den dříve, tedy 23. srpna 1939). Tímto paktem si tyto dva státy – mimo jiných ustanovení – rozdělily sféry vlivu. V důsledku toho byl de facto uvolněn prostor pro vojenskou expanzi obou stran. 17. září 1939, tedy šestnáct dní po německém útoku, zaútočil na Polsko také SSSR. V dalším průběhu událostí byl však 22. června 1941 Sovětský svaz sám přepaden Německem a jeho spojenci (tzv. Operace Barbarossa). Spojené státy americké, které už dříve poskytovaly některým Spojencům v počínající válce pomoc, vstoupily aktivně do války 7. prosince 1941 poté, co Japonsko udeřilo na jejich námořní základnu v Pearl Harboru. Druhou světovou válku provázely v dosud nevídané míře zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a nehumánní zacházení s válečnými zajatci. Oproti všem dosavadním konfliktům bylo průběhem bojů podstatně zasaženo rovněž civilní obyvatelstvo, jež utrpělo obrovské ztráty. Příkladem genocidy se stal holokaust, kterému na základě nacistické rasové ideologie padlo za oběť šest milionů evropských Židů. Další milionové oběti byly ze strany slovanského obyvatelstva na územích východní fronty, kde bylo na 8 milionů civilních obětí. Civilní oběti podlehly nemocem a hladu vyvolanými válečnými operacemi německé a sovětské armády a masakrům nebo genocidě páchanými německými a sovětskými komandy na obsazených územích. Milionům obětí se podařilo předejít spojeneckými dodávkami nejen potravin do SSSR na základě Zákona o půjčce a pronájmu. Válečné úsilí pohlcovalo veškerý lidský, ekonomický, průmyslový a vědecký potenciál všech zúčastněných národů, lze tak hovořit o vedení totální války. Taktéž pohled na "civilizované metody válčení" se v mnoha ohledech výrazně proměnil, neboť zatímco v roce 1940 demokratické státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly plošné nálety na nepřátelská města, posléze se k nim samy uchýlily. V samotném závěru války byla ustavena Organizace spojených národů, jejímž ústředním cílem byla prevence vzniku jakéhokoli dalšího podobného konfliktu. Po vítězství Spojenců se zrodily dvě vedoucí světové supervelmoci: Sovětský svaz a Spojené státy americké. Jejich stále větší vzájemný antagonismus vedl k bipolárnímu rozdělení světa a k počátku studené války, když Josif Stalin spustil napříč evropským kontinentem železnou oponu, která od sebe oddělila svobodný západní svět a komunistické státy ve Východní Evropě poddané Sovětům. Vedlejším efektem války byl také vzrůst požadavků na právo na sebeurčení mezi národy ovládanými koloniálními mocnostmi, což vedlo k akceleraci dekolonizačních hnutí v Asii a v Africe. Související informace naleznete také v článku Příčiny druhé světové války. Příčiny nového celosvětového konfliktu tkvěly v nespokojenosti s výsledky první světové války, která se kromě v řadě menších zemí zahnízdila především ve třech velkých mocnostech. Poražené Německo bylo podle versailleské smlouvy přinuceno vzdát se významné části svého dosavadního území ve prospěch vítězné Francie a obnoveného Polska. Smělo nadále udržovat jenom omezené vojenské síly a muselo se zavázat k platbám vysokých válečných reparací. Itálie, sice jeden ze států stojících na straně vítězů války, obdržela jenom nedostatečné území vzhledem k předchozím ztrátám na lidských životech a ztrátám materiálním, současně se cítila neuspokojena ve svých velmocenských ambicích. Taktéž vítězné Japonsko neuspělo ve snaze posílit svoji kontrolu Číny a krom toho se domnívalo, že pro svůj další hospodářský rozvoj potřebuje kontrolu zdrojů surovin, které nemohlo získávat na svém prostorově omezeném ostrovním území (mj. ropu). V průběhu dvacátých let se demokratické mocnosti pokusily zabezpečit trvalost versailleského uspořádání Evropy diplomatickými kroky k zajištění stabilního míru. V roce 1920 byla proto vytvořena Společnost národů se sídlem v Ženevě (ve francouzsky mluvící části Švýcarska), jež měla fungovat jako fórum, na němž by národy mírovým způsobem urovnávaly svoje spory. O pět let později byly v rovněž švýcarském Locarnu sjednány dohody, jimiž byla poskytnuta záruka trvalosti německo-francouzské hranice. Také případné územní spory mezi Německem a jeho východními sousedy měly být řešeny rozhodčím řízením (arbitráží). V roce 1928 byl nadto uzavřen Briand-Kelloggův pakt, který všem účastenským státům zakazoval vedení útočné války. Mírové snahy však dostaly povážlivé trhliny jednak obnoveným izolacionismem Spojených států amerických, především však rozmachem různých totalitních režimů. K tomu výraznou měrou přispěla velká hospodářská krize, jež měla po roce 1929 devastující vliv na světové hospodářství. Již předtím vedla Ruská občanská válka k vytvoření komunistického Sovětského svazu, v němž se po Leninově smrti v roce 1924 chopil moci Josif Stalin. Po pochodu na Řím v roce 1922 převzal vládu v Itálii Benito Mussolini, jenž zde vytvořil první fašistickou diktaturu světa. Rostoucí vliv armády na císařskou vládu v Japonsku vedl k nastolení výbojného militaristického režimu. Po mukdenském incidentu obsadilo Japonsko v roce 1931 Mandžusko, které přeměnilo ve svůj loutkový stát. Ekonomický rozvrat země na počátku třicátých let a již se projevující expanzionistické tendence v Německu měly za následek vzestup Adolfa Hitlera, vůdce nacionálních socialistů (NSDAP), který sliboval německému národu zrušení versailleské smlouvy a zajištění "životního prostoru" na Východě (Lebensraum). 30. ledna 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem, načež během několika málo měsíců realizoval skutečnou nacistickou revoluci. V roce 1935 byla v Německu obnovena branná povinnost, čímž bylo urychleno obnovení německé armády (Wehrmacht), a rovněž bylo připojeno Sársko. V témže roce napadla Itálie za blahovolného přihlížení Společnosti národů Habeš. V rozporu se smlouvami z Versailles a Locarna remilitarizoval Hitler v březnu 1936 Porýní. Francie a Velká Británie se však zdržely jakýchkoli protiakcí. V červenci roku 1936 vypukla španělská občanská válka. Nacionalistické síly fašistického generála Francisca Franca se postavily proti španělské vládě vedené levicovými republikány, která byla podporována Sovětským svazem a tzv. mezinárodními brigádami. Franco v tomto krvavém střetu zvítězil po třech letech válčení za pomoci Hitlerova Německa a Mussoliniho Itálie. V říjnu 1936 vytvořily Německo a Itálie tzv. Osu Berlín-Řím. O měsíc později sjednaly Německo a Japonsko protisovětské spojenectví, nazvané pakt proti Kominterně, čímž vznikla Osa Berlín-Řím-Tokio. V červenci 1937 napadlo Japonsko Čínu, čímž započala druhá čínsko-japonská válka. Čínští nacionalisté a komunisté válčící proti sobě uzavřeli mír, aby společně čelili cizím útočníkům. I přesto Japonci brzy dobyli Šanghaj, Nanking a nejprůmyslovější oblasti na severovýchodě země. Hitlerův expanzionizmus v Evropě vedl 12. března 1938 k tzv. anšlusu Rakouska, tedy připojení tohoto malého státu k Německé říši, proti čemuž Británie a Francie, přes své znepokojení německým postupem a stále se stupňujícím zbrojením, nijak nezasáhly. 12. září 1938 pohrozil Hitler Československu válkou, pokud by Německu nebylo vydáno československé pohraniční území obývané sudetskými Němci. Toto vyvolalo v českém pohraničí puč organizovaný Sudetoněmeckou stranou. Československá armáda sice tento puč potlačila, ale od 19. září začaly proti Československu útočit jednotky Sudetoněmeckého Freikorpsu vyzbrojovaného Německem. Datum začátku této teroristické kampaně bylo pozdější československou exilovou vládou v Londýně určeno jako datum, kdy Československo vstoupilo do válečného stavu s Německem. Britský premiér Neville Chamberlain mezitím inicioval rozhovory, jež vyvrcholily 29. září 1938 přijetím mnichovské dohody. V ní bylo Československo donuceno k odstoupení Sudet výměnou za Hitlerův příslib, že nezabere žádné další československé území. Důsledkem této dohody byl nucený odchod Čechů, Židů a německých odpůrců Adolfa Hitlera do okleštěného Československa. Chamberlain věřil, že dosáhl "míru pro naši dobu". Nicméně neuplynulo ani šest měsíců, když 15. března 1939 obsadil Wehrmacht zbytek Československa, jenž byl přeměněn v Protektorát Čechy a Morava. Již o den dříve vyhlásil svoji nezávislost slovenský štát, jenž se stal v čele s Jozefem Tisem německým satelitem. Pobouřeni touto novou agresí a Hitlerovými výhrůžkami vůči Polsku kvůli Gdaňsku se Britové a Francouzi zaručili za polskou nezávislost. Vzájemná nedůvěra mezi Stalinem a západními demokraciemi nakonec přispěla ke sjednání paktu Ribbentrop-Molotov, v němž se Německo a SSSR 23. srpna 1939 zavázaly k oboustranné neutralitě. V tajném dodatku k této smlouvě si tyto dvě velmoci navíc - jak se později ukázalo, na krátkou dobu - mezi sebou rozdělily Polsko a velkou část východní Evropy. Už v noci z 25. na 26. srpna došlo k prvnímu ozbrojenému střetu na území Evropy. Byl jím takzvaný Jablunkovský incident, německo-polská přestřelka v Mostech u Jablunkova. Související informace naleznete také v článku Chronologie druhé světové války. Související informace naleznete také v článcích Invaze do Polska (1939) a Sovětská invaze do Polska. Druhá světová válka začala 1. září 1939 německým a slovenským útokem proti Polsku. Již v předchozích dnech provedli Němci několik fingovaných provokací, jako bylo přepadení vysílačky v Gliwicích příslušníky Abwehru v polských uniformách, které měly ospravedlnit jejich invazi. Třebaže polská armáda nebyla početně o mnoho slabší než Wehrmacht, svojí úrovní výzbroje a výstroje nepředstavovala pro útočníka rovnocenného soupeře. Polská vláda spoléhala na podporu Francie a Velké Británie, které v souladu s dřívějšími zárukami vyhlásily po marném vypršení ultimáta 3. září Německu válku. Vlastní vojenský útok byl zahájen bombardováním města Wieluń. Německá Luftwaffe ihned poté zaútočila proti polským vojenským a komunikačním cílům. Sotva po čtyřech dnech bojů prolomila dvě velká německá vojenská uskupení, útočící z Pomořanska a ze Slezska, polskou obrannou linii. Rychle se pohybující německé pancéřové a motorizované divize vyrazily vstříc Varšavě a Brestu, v čemž jim těžkopádná polská pěchota nedokázala zabránit. Západní novináři použili k popisu tohoto nového způsobu vedení boje termínu Blitzkrieg ("blesková válka"). Mezi 8. až 10. září se Němci přiblížili ze severu a jihu k Varšavě, avšak polské divize sevřené v Poznani, západně od Varšavy, podnikly rozhodný protiútok. 17. září překročila sovětská Rudá armáda polské východní hranice a v tentýž den byla Varšava zcela obklíčena. Po dalších jedenácti dnech bojů a intenzivního dělostřeleckého a leteckého bombardování obležené polské hlavní město kapitulovalo. V té době byla prakticky celá země v rukou Němců a Sovětů, pouze izolované kapsy vytrvávaly v odporu, jenž skončil do 6. října. Po završení bojů si Němci a Sověti rozdělili svoji kořist: západní území Polska byla začleněna do Říše, zatímco východní Polsko se stalo součástí Sovětského svazu. Střední Polsko bylo přeměněno v Generální gouvernement okupovaný Němci. Na dobytém území byly zahájeny rozsáhlé represálie proti civilnímu obyvatelstvu. Probíhaly deportace na nucené práce a popravy polské inteligence a Židů. Na tomto teroru se podílely především Himmlerovy Einsatzgruppen a jednotky SS-Totenkopfverbände. Stejně nemilosrdné metody uplatňovali Sověti ve východní části Polska. 22 000 polských důstojníků zajatých Rudou armádou bylo na Stalinův příkaz popraveno NKVD v tzv. katyňském masakru. Související informace naleznete také v článku Zimní válka. Poté, co po více než dvou měsících diplomatického nátlaku odmítlo Finsko sovětské požadavky na odstoupení území, bylo 30. listopadu napadeno Rudou armádou. Vzhledem k drtivé sovětské převaze očekával Stalin rychlé a snadné vítězství, avšak Sověti Finy hrubě podcenili. Díky obratné taktice dokázala finská armáda vedená maršálem Mannerheimem zadržovat Sověty až do března 1940. Rudá armáda, jejíž velení bylo zdecimováno stalinskými čistkami, přišla o 200 000 mužů, zatímco finské ztráty činily 25 000 mužů. Britové a Francouzi zvažovali vojenskou operaci na podporu Finska, ovšem dříve než mohla být uskutečněna, byla 13. března 1940 podepsána mírová smlouva, podle níž muselo Finsko odstoupit Sovětům část Karélie. Německé poznatky z tohoto konfliktu přivedly Hitlera k přesvědčení, že Rudá armáda nemůže být pro Wehrmacht vážnou překážkou. V důsledku tohoto sovětského útoku se Finové v roce 1941 zapojili do německého tažení proti SSSR, aby se v tzv. pokračovací válce pokusili dobýt zpět ztracená území. I když byli Finové spojenci Německa, zachránili si svoje židovské spoluobčany před holokaustem. O židovské otázce se finská vláda odmítla s Němci vůbec bavit. Související informace naleznete také v článku Operace Weserübung. Velitel německého válečného námořnictva (Kriegsmarine) vyzýval od podzimu 1939 Hitlera k okupaci Norska, jehož přístavy představovaly optimální základny pro německé ponorky. V polovině prosince Hitler projevil souhlas, načež byl vypracován plán Unternehmen Weserübung, podle něhož mělo být Norsko obsazeno po souběžném vylodění německých pozemních sil v osmi největších přístavech. Plán zahrnoval také okupaci Dánska, které mělo poskytnout letecké základny. Svoji roli v Hitlerově rozhodnutí sehrála rovněž důležitost norského přístavu Narvik, jenž sloužil jako překladiště při dovozu švédské železné rudy do Německa. Této skutečnosti si byli dobře vědomi i Britové, kteří chystali vlastní výsadek v Narviku, odkud hodlali podpořit Finy v jejich boji proti Sovětům.[zdroj?] Po skončení Zimní války bylo ale od tohoto záměru upuštěno. Začátkem dubna zahájili Britové zaminovávání norských výsostných vod,[zdroj?] čímž však podnítili německý útok, k němuž došlo 9. dubna 1940. Dánsko se vzdalo po krátkém odporu během jediného dne, ale dánská vláda a ozbrojené síly si zachovaly relativní nezávislost (za cenu kolaborace s Německem) až do 28. srpna 1943, kdy v rámci operace Safari Němci převzali plnou kontrolu. Dánsko bylo jedinou okupovanou zemí, kde se většina židovské populace zachránila před nacistickým holokaustem. Většina z asi sedmi tisíc židů přešla před hlavním německám zátahem na dánské židy (1./2. října 1943) do neutrálního Švédska. Norsku narazili Němci na houževnatý odpor. Většina vylodění proběhla úspěšně s výjimkou Osla, které bylo dobyto teprve německými výsadkáři. V Narviku se Němcům podařilo obsadit město i přístav, záhy však byli obklíčeni takřka pětinásobnou přesilou Britů, Francouzů a Norů, podporovaných Královským námořnictvem (Royal Navy). V následné bitvě o Narvik byli Němci koncem května nuceni město vyklidit a ustoupit směrem k hranicím Švédska, ovšem vývoj situace ve Francii přiměl Spojence počátkem června ke stažení jejich oddílů z Norska. Němci zde později instalovali loutkovou vládu pod vedením norského zrádce Vidkuna Quislinga. Související informace naleznete také v článku Bitva o Francii. Dva dny po vyhlášení války Německu podnikli Francouzi omezenou a spíše symbolickou ofenzívu do Sárska. Následovalo klidné období na západní frontě, označované jako Sitzkrieg ("válka vsedě", případně "podivná válka"), které kvůli nepříznivému podzimnímu počasí a neočekávaně vysokým německým ztrátám v Polsku pokračovalo až do jara následujícího roku. Důvody francouzské pasivity spočívaly v defenzivní mentalitě, v jejímž duchu se francouzská armáda spoléhala na silně opevněnou pohraniční Maginotovu linii. Ta však nebyla vybudována podél hranic s Belgií. Na počátku října pověřil Hitler Vrchní velení armády (Oberkommando des Heeres) vypracováním plánu pro tažení proti Francii, nazvaném Fall Gelb. Na jaře 1940 byl německý plán útoku proti Francii a státům Beneluxu hotov. Původní záměru měla být invaze na západ provedena podobně jako v první světové válce. Nicméně generál Erich von Manstein a jeho spolupracovníci přesvědčili Hitlera, aby jádro obrněných sil soustředil k rychlému postupu přes Ardenský les a řeku Mázu, přičemž následný průlom měl vést k rozštěpení spojeneckých armád ve dví. Ardeny představovaly kopcovitý, hustě zalesněný terén naprosto nevhodný pro operace tanků, avšak Manstein tvrdil, že nepřítel zde nebude očekávat masivní útok, čímž bude dosaženo momentu překvapení. Obě válčící strany disponovaly stejně početnými armádami. Spojenci měli převahu v tancích, naproti tomu německá Luftwaffe měla nad svými protivníky navrch ve vzduchu, což se spolu s pružnější organizací německých pancéřových sil ukázalo jako rozhodující faktor. Vlastní útok započal 10. května 1940, kdy Wehrmacht překročil hranice Belgie, Holandska a Lucemburska. Němečtí výsadkáři obsadili důležitá letiště, mosty a strategicky významnou belgickou pevnost Eben-Emael. V reakci na německý vpád do Beneluxu postoupil britský expediční sbor a část francouzských armád do Belgie na linii řeky Dyle, kde hodlaly zastavit německý postup. Tím však šly na ruku Mansteinovu plánu, neboť v téže době se sedm z deseti německých pancéřových divizí valilo nikým nezpozorováno ardenskými průsmyky. Po třech dnech, kdy se setkaly jen se slabým odporem, dorazily německé tanky vedené generálem Guderianem u Sedanu k řece Máze, kterou 14. května po urputném boji zdolaly. V tentýž den podnikla Luftwaffe ničivý nálet na Rotterdam, načež Holandsko kapitulovalo. O tři dny později padl také Brusel. Po překročení Mázy se německé tankové divize ocitly v nížině severní Francie a 20. května dosáhly ústí řeky Sommy do kanálu La Manche, čímž byl završen Mansteinův "sek srpem" (Sichelschnitt). Britové se pokusili zasáhnout bok německých divizí u Arrasu, avšak poté, co byli odraženi, se ocitli v obklíčení. Do 27. května vedl neustálý německý postup k sevření britských a francouzských jednotek u Dunkerque. Na záchranu obklíčených vojsk byla proto zahájena operace Dynamo, v níž se i přes nepřetržité německé nálety britským vojenským i civilním plavidlům podařilo do 4. června evakuovat z Dunkerque takřka 340 000 spojeneckých vojáků. Evakuován byl téměř celý expediční sbor a rovněž 110 000 příslušníků francouzské armády. K této záchraně Spojenců přispěl i Hitlerův rozkaz z 24. května, kterým ze zcela nepochopitelných důvodů zakázal svým tankům v pokračování postupu. Němci obnovili 5. června ofenzívou na řekách Sommě a Aisně útok do nitra Francie a již po čtyřech dnech překročili řeku Seinu. 10. června se zapojila do války po boku Německa i Mussoliniho Itálie. Útok Italů v Alpách skončil ale navzdory italské převaze pohromou. 14. června vstoupil triumfující Wehrmacht do Paříže, která byla ještě předtím prohlášena otevřeným městem. V téže době byla prolomena Maginotova linie. Za těchto kritických okolností byl francouzským předsedou vlády jmenován Philippe Pétain, hrdina z první světové války. Ten zahájil okamžitě vyjednávání o příměří, které bylo uzavřeno 22. června v Compiè v tomtéž železničním vagóně, v němž Němci podepsali příměří v roce 1918. 17. června Sovětský svaz poblahopřál Německu k brilantnímu vítězství. Blitzkrieg na západě tak skončil po pouhých šesti týdnech. Podle podmínek příměří byla Francie rozdělena na dvě části. Sever a západ země, kde se nacházely důležité letecké základny pro válku s Brity a přístavy v Atlantském oceánu, byly okupovány Wehrmachtem. Jižní a východní část Francie setrvala pod kontrolou Pétainovy vlády, která se usadila ve městě Vichy. Pétain zde nastolil kolaborantský, loutkový vichistický režim zcela loajální vůči Německu. Mezitím se v Londýně do čela exilového hnutí Svobodných francouzských sil (Forces françaises libres) postavil služebně nejmladší generál Charles de Gaulle. Francouzská flota zakotvená u alžírského Oranu byla však 3. července napadena britským námořnictvem, aby nepadla do rukou Němců. Související informace naleznete také v článku Bitva o Británii. Po vítězství nad Francií ovládal Adolf Hitler v létě 1940 přímo nebo prostřednictvím spojenců téměř celou Evropu. Jeho jediným zbývajícím nepřítelem zůstávala osamocená Velká Británie, jejíž nový ministerský předseda Winston Churchill sliboval Britům ve svých burcujících projevech pouze "krev, pot a slzy". Nicméně britská armáda se po katastrofě ve Francii nacházela v troskách. Jedinou překážkou, která bránila Hitlerovým armádám v podrobení Britských ostrovů a jež mohla zmařit chystanou invazi (operace Seelöwe), bylo nyní britské letectvo (Royal Air Force) v čele s leteckým maršálem Hughem Dowdingem. Zlomit sílu RAF se v nadcházející bitvě pokusila německá Luftwaffe, jejímž velitelem byl Hermann Göring. Němci rovněž doufali, že Británii izolují a vyhladoví s pomocí svých ponorek, operujících z Francie a Norska. Samotná letecká bitva začala krátce po dobytí Francie. V první fázi se Luftwaffe zaměřila na britské konvoje, které během tzv. bitvy o kanál (Kanalkampf) vytlačila z Lamanšského průlivu. Hlavní útok byl zahájen 13. srpna, v tzv. "den orla" (Adlertag). Němci nejprve částečně neutralizovali britský radarový systém a zaútočili proti přístavům a vojenským a leteckým zařízením na pobřeží. V průběhu této fáze boje utrpěly obě strany nejvyšší ztráty za celou bitvu. Později se Luftwaffe zaměřila proti letištím RAF ve vnitrozemí a leteckým továrnám. V závěrečné etapě boje, na počátku září, podnikli Němci denní útoky na Londýn a jiná velká britská města, jako bylo třeba Coventry, s cílem zlomit morálku jejich obyvatel. Konečně 15. září Britové přesvědčivě odrazili rozsáhlý německý útok, načež Hitler nařídil odložit vylodění na neurčito. Luftwaffe i nadále pokračovala v bombardování měst (Blitz). Kvůli velkému množství zničených letadel se však od října omezovala pouze na noční útoky, které si i přesto do jara následujícího roku vyžádaly přes 40 000 životů. V bitvě o Británii usilovali Němci o zničení nepřátelských stíhaček, avšak podcenili význam radaru pro obranu Britů. Navíc britský průmysl dokázal vždy plně nahrazovat ztráty vlastních strojů. Značný podíl na tomto vítězství "nemnohých" náležel kromě britských pilotů také Polákům, Kanaďanům, Novozélanďanům, Čechoslovákům, Belgičanům a zástupcům mnoha jiných národů. Související informace naleznete také v článku Balkánské tažení. Již od třicátých let směřoval Benito Mussolini své velmocenské ambice na Balkánský poloostrov. V dubnu 1939 okupovala italská vojska Albánii, z níž 28. října 1940 zahájila překvapivý útok proti Řecku. Ovšem ofenzíva špatně vybavených a nedostatečně motivovaných italských vojáků selhala sotva po několika dnech. Řekové přiměli italské agresory k přechodu do defenzívy a vzápětí je zatlačili zpět do Albánie. Vzhledem k nebezpečí porážky svého spojence a z obav z britského zásahu, jenž by mohl ohrozit německou kontrolu rumunských ropných polí, vydal v prosinci Hitler pokyn k vypracování plánů tažení na Balkán (operace Marita). Zároveň byla zahájena diplomatická ofenzíva, v jejímž rámci se na stranu mocností Osy přidaly Rumunsko, Maďarsko a Bulharsko. Na konci března 1941 se k Ose připojila i Jugoslávie, avšak protiněmecké demonstrace a puč jugoslávských leteckých důstojníků měl za následek vystoupení Jugoslávie z aliance. 6. dubna 1941 překročily německé divize z Rakouska, Rumunska a Bulharska hranice s Jugoslávií, souběžně Luftwaffe podnikla ničivý nálet na Bělehrad. Jugoslávská obrana byla brzy prolomena a už 10. dubna 1941 stanuly jednotky Wehrmachtu v chorvatském Záhřebu, kde byly uvítány jásajícími davy. Bělehrad dobyly německé pancéřové divize dva dny nato a 17. dubna přijalo jugoslávské velení svou bezpodmínečnou kapitulaci. Poražená Jugoslávie byla rozdělena mezi vítězné státy a na jejích troskách byl vyhlášen tzv. Nezávislý stát Chorvatsko pod vedením Ustašovců. Řekové posílení britskými jednotkami, přesunutými ze severní Afriky, kladli Němcům houževnatější odpor. Německý postup do vnitrozemí ztěžoval také nepříznivý hornatý terén. Po překonání Metaxasovy linie padlo 9. dubna 1941 do rukou Němců město Soluň, takže téměř polovina řecké armády byla uvězněna ve východní Makedonii. Během dvou týdnů byli Řekové obklíčeni rovněž v Epiru. Britové se pokusili zadržet Němce u Thermopyl, avšak poté, co byla jejich obrana zdolána, zahájili obojživelnou evakuační operaci. 27. dubna 1941 vstoupily oddíly Wehrmachtu do Athén a na Peloponés, čímž bylo balkánské tažení ukončeno. O necelý měsíc později, 20. května 1941, provedly německé vzdušné síly leteckou invazi na Krétu. Při tomto útoku však němečtí výsadkáři utrpěli těžké ztráty a také zprvu nedokázali dobýt žádné letiště potřebné k zajištění příchodu posil a k plynulému zásobování. Kvůli špatné koordinaci a komunikaci mezi jednotkami britského Commonwealthu a intenzivním útokům Luftwaffe se však Němcům nakonec podařilo konsolidovat svoje pozice a vytlačit Spojence z ostrova. Hitler nicméně do budoucna zakázal provádění jakýchkoli dalších výsadkových operací. Související informace naleznete také v článku Druhá světová válka v Africe. Severoafrické tažení začalo v září 1940, kdy 160 000 italských vojáků proniklo z Libye do Egypta, jenž byl protektorátem Britů. Italský postup se však zastavil po pouhých sto kilometrech, načež začátkem prosince zahájilo 36 000 britských, australských, indických, novozélandských a jihoafrických vojáků protiútok, při němž byli Italové vytlačeni do Libye. V pokračujících bojích byli Italové nuceni ustoupit na Kyrenaiku, kde byla většina italské armády posléze polapena a zničena britským útokem napříč poloostrovem. Po tomto katastrofálním vývoji nezbylo Mussolinimu než požádat o pomoc Hitlera, který vyslal do severní Afriky dvě divize pod velením generála Rommela. Ihned po svém příchodu koncem března 1941 se Rommel vrhl do ofenzívy. Po překonání britské obrany, oslabené stažením části sil do Řecka, dobyl jeho Afrikakorps zpět Kyrenaiku a přístav Benghází. V dubnu dorazily Rommelovy tanky k libyjskému přístavu a pevnosti Tobrúk, bráněnému australskými vojáky. Jelikož Tobrúk představoval překážku postupu do Egypta, pokusili se ho Němci třikrát dobýt, avšak jejich úsilí skončilo neúspěchem. Podobně dopadly také britské snahy o vyproštění, načež se Rommel uchýlil k obléhání pevnosti, jež se protáhlo na osm měsíců. Zatím v květnu 1941 přemohlo vojsko Commonwealthu proněmeckou vládu v Iráku, která byla podporována německými vzdušnými silami z letišť ve vichistickou vládou kontrolované Sýrii. Během června a července proto Britové spolu se Svobodnými Francouzi obsadili Sýrii a Libanon. Už v lednu pronikly smíšené britské a koloniální oddíly do Etiopie a do konce května 1941 porazily zde umístěné italské vojsko, čímž Italská východní Afrika vzala za své. Související informace naleznete také v článcích Operace Barbarossa a Východní fronta (druhá světová válka). Boj proti bolševismu náležel společně se získáním "životního prostoru" na východě mezi hlavní motivy Hitlerovy politické kariéry. Vlastní tažení proti Sovětskému svazu, jež mělo být podle nacistické rasové ideologie vedeno jako vyhlazovací válka, bylo připravováno již od vítězství nad Francií v létě 1940. Operace Barbarossa, jak byl výsledný plán pojmenován, předpokládala rozdělení německých vojenských sil do třech skupin armád. Na severu měly být obsazeny pobaltské státy a Leningrad. Skupina armád Střed, na níž spočívala hlavní tíže tažení, měla postoupit přes Bělorusko a dobýt Moskvu. Jižní uskupení německých vojsk spolu s Rumuny, Italy a Maďary mělo okupovat Ukrajinu. Za operační cíl, jehož mělo být dosaženo, byla stanovena linie spojující města Archangelsk a Astrachaň. Sovětský svaz byl napaden 22. června 1941, kdy 3 miliony německých vojáků s 3600 tanky překročily sovětské hranice. Ačkoli přesuny německých armád byly dobře patrné celé měsíce před začátkem tažení, Stalin, jehož důvěra v sovětské vojenské kapacity byla otřesena zimní válkou, odmítal vykonat jakákoli protiopatření, jež by mohla vyprovokovat Němce. Rudá armáda byla tudíž útokem naprosto zaskočena, třebaže měla nad Němci převahu v tancích i v letadlech. Obzvláště sovětské letectvo bylo značně poničeno německými nálety první den útoku. Německé pancéřové kleště, následované pěchotou, už v prvním týdnu obklíčily a zničily ohromné seskupení sovětských vojsk v prostoru Białystok-Minsk. Přitom urazily více než 600 kilometrů. Na počátku července překročila skupina armád Střed Dněpr a přiblížila se ke Smolensku, kde se poté odehrála rozhořčená obkličovací bitva, jež byla skončena v srpnu. V obou těchto střetnutích padly do zajetí stovky tisíc sovětských vojáků. Mezitím skupina armád Jih obsadila západní Ukrajinu, zatímco Rumuni obklíčili Oděsu. Postup v tomto sektoru fronty se však rozvíjel pomaleji. Na severu Němci rychle překonali řeku Dvinu a po obsazení Litvy, Lotyšska a Estonska směřovali k Leningradu. Stejně jako v Polsku postupovaly za jednotkami Wehrmachtu Einsatzgruppen SS, které nemilosrdně likvidovaly veškeré židovské obyvatelstvo a politické komisaře Rudé armády. Na těchto zvěrstvech se leckdy podílel i Wehrmacht. S obdobnou krutostí a brutalitou bylo nakládáno rovněž se zajatými rudoarmějci všech hodností, s partyzány a také s civilisty. Po dobytí Smolenska se němečtí generálové zasazovali za okamžitý útok na Moskvu, která byla pro jejich vojska nyní vzdálená jen 400 kilometrů. Nicméně Hitler považoval za důležité ovládnout ukrajinské zemědělské a průmyslové zdroje, ačkoli krátce po začátku tažení nařídilo sovětské vrchní velení (Stavka) evakuaci sovětského průmyslu na východ, především demontování veškerého těžkého průmyslu a jeho evakuaci ze západních regionů do oblastí za Ural. Hitler proto skupině armád Střed nařídil zastavit postup na sovětské hlavní město a obrátit se na jih. 8. září 1941 Němci spolu s Finy oblehli Leningrad a toto město postupně téměř zcela odřízli od veškerého nutného zásobování. Obležení Leningradu trvalo více než dva roky a vyžádalo si životy až jednoho milionu civilistů. Do konce září bylo pak v gigantické obkličovací bitvě u Kyjeva zajato dalších 650 000 sovětských vojáků. Po šestitýdenní pauze obnovila skupina armád Střed 2. října svůj útok na Moskvu (tzv. operace Tajfun). Německý postup však záhy zpomalily podzimní deště, jež proměnily ruské cesty v bláto. O měsíc později udeřily první mrazy. V listopadu pronikli Němci do Rostova na Donu a na Krym. 15. listopadu zahájili svoji finální ofenzívu proti Moskvě, jež měla být provedena obrovitým obchvatem města. Na konci měsíce stály předsunuté jednotky Wehrmachtu sotva 30 kilometrů od Kremlu, vyčerpaní němečtí vojáci se ale ocitli na pokraji svých sil. Do 5. prosince 1941 byl celý německý postup zastaven. Následujícího dne zahájily čerstvé sibiřské divize maršála Žukova, které byly vybaveny moderními tanky T-34, sovětský protiútok, který do začátku ledna 1942 zatlačil příliš roztažené německé linie o 200 kilometrů zpět. Německá blesková válka v Sovětském svazu již tehdy prakticky ztroskotala. Související informace naleznete také v článcích Útok na Pearl Harbor a Válka v Tichomoří. Japonská agrese v Číně od roku 1937 měla za následek ochlazení ve vztazích s USA. Po pádu metropolitní Francie vstoupily japonské jednotky koncem září 1940 do Francouzské Indočíny a krátce nato Japonsko formálně stvrdilo své spojenectví s Německem a Itálií. Přítomnost císařské armády v Indočíně a stupňující se japonské požadavky vůči Holandské východní Indii přiměly USA k uvalení ropného embarga na Japonsko, čímž bylo vážně poškozeno jeho hospodářství. Podle militantního křídla japonské vlády, v jehož čele stál Hideki Tódžó, si Japonsko muselo k zachování svých výbojů ve východní Asii zajistit dodávky ropy a ostatních surovin silou. Císařský generální štáb proto vypracoval plán obranného perimetru v Asii a v Tichém oceánu, umožňujícího Japonsku nerušené využívání tamních přírodních zdrojů k vedení defenzivní války. Nezbytným předpokladem úspěchu tohoto záměru byla neutralizace americké tichomořské flotily. 7. prosince 1941 se z japonských letadlových lodí, jež nepozorovaně připluly do blízkosti Havajských ostrovů, vznesly stovky japonských letadel, které krátce před osmou hodinou podnikly ničivý nálet na americkou námořní základnu v Pearl Harboru. Během dvouhodinového útoku byla potopena nebo vážně poškozena řada amerických bitevních lodí a jiných plavidel. Po tomto zákeřném napadení vyhlásily USA Japonsku válku. Na stranu Japonska se o čtyři dny později přidaly také Německo a Itálie. Už před vstupem do konfliktu USA pozvolna opouštěly svoji izolacionistickou politiku a zastávaly jen formálně neutrální postoj k válčícím stranám. V březnu 1941 prezident Roosevelt podpořil Spojence, když prosadil zákon o půjčce a pronájmu umožňující Britům, Číňanům a Sovětům odebírat americké zbrojní a jiné dodávky bez nutnosti okamžitého splacení. Konečně po japonském přepadení Pearl Harboru se ohromné americké průmyslové kapacity plně zapojily do boje proti Ose. 11. prosince 1941 vyhlásilo nacistické Německo válku Spojeným státům americkým a Adolf Hitler osobně schválil přípravu na provedení sabotážních a teroristických útoků na území USA (např. Operace Pastorius v roce 1942). Ochromení pacifické floty poskytlo Japoncům volnou ruku k jejich expanzi. Před koncem prosince obsadili Japonci britský Hongkong a Gilbertovy ostrovy, stejně jako Guam a ostrov Wake, jež byly v držení Američanů. Rovněž vpadli do britského Malajska. Ze spojeneckého Siamu napadli Barmu a vylodili se na Američanech kontrolovaných Filipínách. Singapur, považovaný za nedobytnou pevnost, padl 15. února 1942. Kolem 130 000 Indů, Australanů a Britů bylo vzato do zajetí, pád Singapuru se stal tudíž nejvíce pokořující kapitulací britských dějin. Po vítězství v bitvě v Jávském moři okupovali Japonci v březnu Holandskou východní Indii a přistáli na Nové Guinei. Americké a filipínské oddíly kapitulovaly na filipínském Luzonu v dubnu a obránci Corregidoru vydrželi až do května. Na počátku téhož měsíce zahájili Japonci obojživelnou operaci k obsazení Port Moresby na Nové Guinei, čímž by narušili komunikační spoje mezi USA a Austrálií. Ovšem v následné bitvě v Korálovém moři Spojenci odrazili japonské invazní síly. Po symbolickém Doolittlově náletu na Tokio japonské velení rozhodlo o obsazení atolu Midway. Současně měly být dobyty Aleutské ostrovy. Na konci května vyplula japonská flota pod velením admirála Jamamota vstříc Midwayi. Japonci usilovali o další překvapivý úder, avšak Američané krátce předtím prolomili japonský kód a byli tak zpraveni o jejich úmyslu. 4. června 1942 se Američanům podařilo v bitvě u Midway rozdrtit japonské letadlové lodě, jež tvořily jádro japonských námořních sil, načež Jamamoto nařídil ústup. Po pouhých šesti měsících skončilo období japonských úspěchů, neboť císařské námořnictvo se z této porážky, která ho připravila o klíčové letadlové lodě, nikdy zcela nevzpamatovalo. V listopadu 1941 zahájila posílená britská 8. armáda operaci Crusader, během níž osvobodila Tobrúk. Jelikož německé námořní a zásobovací linie byly narušovány útoky britských námořních a leteckých sil operujících z Malty, byl Rommel přinucen k ústupu na svoji výchozí pozici. Jakmile britský tlak na nepřátelské komunikační linie na počátku roku 1942 polevil, síly Osy byly rychle doplněny, pročež v lednu obnovily svoji ofenzívu. Rommel poté snadno vytlačil Brity zpět na Kyrenaiku, kde koncem května přemohl jejich obranu u Gazaly. Nato Afrikakorps zdolal veškeré britské obranné pozice a po dvoudenním boji obsadil na konci června 1942 Tobrúk. Vítězství Osy bylo korunováno zajetím více než 25 000 spojeneckých vojáků. Rommel pak navzdory rozkazům pronásledoval poraženou 8. armádu do Egypta a v červenci se s ní střetl v první bitvě u El Alamejnu. Nicméně Rommelův pokus obsadit Alexandrii vzdálenou pouhých 100 kilometrů neuspěl. Boje pokračovaly po celý červenec, než byly obě strany příliš vyčerpány. Související informace naleznete také v článku Druhá bitva o Atlantik. Německé ponorkové loďstvo mělo obdobně jako v první světové válce vyhladovět a izolovat Britské ostrovy ničením obchodních lodí. Za vlastní počátek bitvy o Atlantik lze považovat 14. říjen 1939, kdy jedna německá ponorka vnikla do zálivu Scapa Flow, hlavního opěrného bodu britské domácí floty (Home Fleet), přičemž potopila jednu ze zde zakotvených bitevních lodí. Přes tento úspěch se však do poloviny roku 1940 německé útoky v Atlantském oceánu omezovaly pouze na ojedinělé akce osamocených ponorek. Teprve po dobytí Francie, jež umožnilo zřízení ponorkových základen v přístavech v Brestu, Lorientu, Saint-Nazaire a La Rochelle, zajišťujících rychlejší dosažení operačních prostorů, došlo k zefektivnění německých ponorkových operací. Německé ponorky plně rozvinuly taktiku vlčích smeček, proti nimž byly spojenecké konvoje, slabě chráněné doprovodnými torpédoborci, bezmocné. V roce 1940 přišli Spojenci o 4,5 milionů tun lodního prostoru a v roce 1941 o zhruba stejné množství. Vítězství německých ponorek obratně využívala nacistická propaganda, jež mnohé z úspěšných kapitánů stylizovala do role národních hrdinů. K podpoře vedení ponorkové války vyplula v květnu 1941 z Baltského moře do Atlantiku německá eskadra. Ta sestávala z právě do služby uvedené bitevní lodě Bismarck, těžkého křižníku Prinz Eugen a několika torpédoborců. V průběhu plavby v Dánském průlivu mezi Grónskem a Islandem poslal Bismarck ke dnu britský bitevní křižník HMS Hood. Přesto dříve, než doplul do Francie, byl dostižen a zničen britským loďstvem. Po vstupu Spojených států do války se těžiště německých akcí přesunulo blíže k americkému pobřeží. Zpočátku špatně organizovaná americká pobřežní obrana nedokázala zamezit útokům na obchodní lodě. Operační pásmo ponorek se později v důsledku intenzivnější obrany rozšířilo až do Karibiku a jižního Atlantiku. Původní počet asi 50 ponorek na počátku války vzrostl ve druhé polovině roku 1942 na více než 300. Tento rok byl proto nejúspěšnějším rokem německých ponorek, které zničily přes 8 milionů tun lodního prostoru, čímž se nejvíce přiblížily kritické hranici ohrožující britské hospodářství. V červnu 1942 také proběhla neúspěšná Operace Pastorius, kdy došlo k prvnímu pokusu o vylodění německých sabotérů na území USA, kteří měli za úkol poškodit válečný průmysl USA a vyvolat bombovými útoky paniku mezi civilním obyvatelstvem. Koncem roku 1942 však Spojenci prolomili německé šifrovací zařízení Enigma, používané ponorkami. Díky zvýšené spojenecké produkci modernějších letadel a torpédoborců bylo v květnu 1943 potopeno 43 německých ponorek, což si vynutilo dočasné přerušení ponorkových operací. Na tomto zvratu, jenž se projevil poklesem potopené tonáže na 3,5 milionů, nic nezměnil ani vynález šnorchlu. Po osvobození Francie v létě 1944 musely být opuštěny ponorkové základny na pobřeží Atlantiku. Ponorky byly pak zatlačeny zpět do Severního a Baltského moře. Po německé kapitulaci v květnu 1945 byly ponorky buď poslány ke dnu, nebo se jejich posádky vzdaly ve spojeneckých přístavech. Související informace naleznete také v článku Bitva u Stalingradu. Poté, co byly sovětské průlomy na východní frontě eliminovány, převzal Wehrmacht na jaře 1942 opět iniciativu. Nová Hitlerova ofenzíva (Fall Blau) si kladla za cíl dobytí jižního Ruska a po dosažení Volhy proniknutí za Kavkaz, kde mělo být obsazeno Baku a místní ropná pole. Jakmile půda po jarním tání dostatečně ztvrdla, byl v květnu zahájen útok proti Sovětům na Krymu, jenž byl završen dobytím obleženého Sevastopolu na začátku července. 28. června vyrazili Němci východně od Charkova směrem na Voroněž a za méně než čtyři týdny stanuli na březích Donu. Navzdory rychlosti útoku byly počty zajatých sovětských vojáků nesrovnatelně nižší než v předchozím roce. Stalin a jeho generálové věřili, že Němci chystají druhý, mnohem mocnější úder na Moskvu a shromáždili zde veškeré dostupné zálohy, zatímco na jihu se Rudá armáda měla vyvarovat obklíčení. Koncem července se Hitler vlivem relativní snadnosti německého postupu rozhodl pozměnit původní plán a nařídil polovině armád blížících se ke Stalingradu zamířit na Kavkaz. 23. července byl znovu dobyt Rostov a na začátku srpna se německé tanky přehnaly přes Kubáň, načež dorazily k severnímu Kavkazu, kde byly spatřeny první vrtné věže. 21. srpna vztyčili bavorští horští myslivci vlajku se svastikou na hoře Elbrus. Kvůli velkým vzdálenostem a nedostačující železniční síti se však vážně zhoršilo zásobování vojenských operací, což zpomalilo další útoky. Souběžně s ofenzívou na Kavkaze pokračoval rovněž postup německé 6. armády vstříc Stalingradu. Vlastní bitva u Stalingradu začala 23. srpna potom, co asi 1000 letadel Luftwaffe zasypalo Stalingrad zápalnými bombami, které proměnily většinu města v hromadu sutin. Krátce nato dosáhly německé jednotky Volhy severně od města. V samotném Stalingradu Stavka zorganizovala improvizovanou obranu, s níž se Němci střetli v rozhořčeném boji o každý dům a ulici. Zapletli se tak do náročné a vyčerpávající bitvy v rozvalinách města, v níž utrpěli vysoké ztráty. Během německé ofenzívy, pokračující až do poloviny října, přišla 6. armáda o polovinu svých bojových stavů, zatímco sovětské 62. armádě neustále proudily přes Volhu čerstvé posily. Kvůli přílišnému roztažení fronty byla německá křídla tvořena méně kvalitními rumunskými, maďarskými a italskými divizemi. Této slabosti využili Sověti, když v rámci operace Uran provedli 19. listopadu dva mohutné údery severozápadně a jihovýchodně od města. O čtyři dny později se útočící sovětské fronty setkaly západně od Stalingradu, čímž byla 6. armáda uvržena do obklíčení. Ujištěn Göringovým tvrzením, že Luftwaffe dokáže zásobit obleženou 6. armádu letecky, rozkázal Hitler jejímu veliteli, generálu Paulusovi, vytrvat na místě. 12. prosince byl zahájen pokus o vyproštění. Nicméně trvající sovětský nápor a Hitlerův kategorický nesouhlas s vyklizením Stalingradu měly za následek, že němečtí vojáci ve městě se ocitli v pasti. V polovině prosince byla spuštěna operace Saturn, při níž Rudá armáda vytlačila Němce z Kavkazu. Zatím ve Stalingradu Paulus odmítl sovětskou výzvu ke kapitulaci, pročež Sověti obnovili útok na město, než konečně 31. ledna Paulus a většina vyhladovělých vojáků 6. armády v beznadějné situaci kapitulovala. Zbytky německých sil ve Stalingradu se vzdaly 2. února 1943, ačkoli omezené střety především v městských stokách pokračovaly ještě v dalších měsících. Z téměř 300 000 příslušníků 6. armády padlo do sovětského zajetí 90 000 mužů, z nichž se po válce vrátilo do Německa pouze 6000. Sovětské vítězství u Stalingradu definitivně zlomilo mýtus o neporazitelnosti Wehrmachtu a stalo se symbolem obratu ve vývoji války. Související informace naleznete také v článku Druhá bitva u El Alameinu. Armády Spojenců a Osy v severní Africe se v srpnu 1942 zotavovaly z předchozích náročných bojů. V témže měsíci navštívil Winston Churchill Egypt, načež byl novým velitelem 8. armády jmenován generál Montgomery, jenž dodal britským silám v Africe novou energii. Koncem srpna se Rommel pokusil znovu prorazit do údolí Nilu, avšak byl odražen rozhodnou britskou obranou v bitvě u Alam Halfy. Rommel se poté vydal ze zdravotních důvodů do Německa, čehož Britové využili k posílení svých vojsk a k přípravě vlastní ofenzívy. 23. října zahájil Montgomery druhou bitvu u El Alameinu, v níž po dvanácti dnech intenzivních bojů síly Commonwealthu přinutily Afrikakorps ke stažení z Egypta. Na počátku listopadu se americké a britské jednotky vylodily v Casablance, Oranu a Alžíru ve francouzské severní Africe (operace Torch). Nicméně Hitler a Mussolini nečekaně rychle zareagovali přesunutím vojska do Tuniska. Tam ustupoval rovněž Rommelův Afrikakorps, obezřetně stíhaný Montgomeryho 8. armádou. Po překročení Libye se Rommel opevnil na tuniských hranicích. V únoru se pokusil vymanit z nepřátelského sevření a zaútočil na západ proti americkým divizím v průsmyku Kaserín. Ostřílení němečtí veteráni zde přivodili Američanům vážnou porážku, ti se ale z tohoto nezdaru rychle poučili. Koncem března se Britům podařilo vymanévrovat Rommela u Mareth, pročež se postavení Osy v Africe začalo pozvolna hroutit. Poté, co Spojenci vstoupili do Tunisu, síly Osy 13. května 1943 kapitulovaly. Do zajetí padlo 275 000 italských a německých vojáků. Po příchodu německé armády byly v různých evropských státech zavedeny rozdílné metody zacházení s podrobeným obyvatelstvem, které vycházely z nacistických politických, rasových a ekonomických idejí a záměrů. K jejich naplnění využívali okupanti všech možných prostředků represe, jež obnášely především vojenský a policejní útlak, reprezentovaný systémem koncentračních táborů a hrozbou odvlečení na nucené práce, jimiž byly postiženy miliony lidí. Represe a vykořisťování však brzy narazily na odpor poražených a okupovaných národů. V Nizozemsku proběhla stávka policie a železničářů. Ve Francii docházelo k ozbrojeným útokům, na nichž se podílely odbojové skupiny Résistance a Maquis. V Polsku působila podzemní Zemská armáda (Armija Krajowa), která v srpnu 1944 zorganizovala varšavské povstání. V Protektorátu proběhl v květnu 1942 úspěšný atentát na Reinharda Heydricha, jednoho z nejvýše postavených nacistů. Nejsilnější odpor převládal v balkánských státech a ve východní Evropě. Jugoslávští partyzáni vedení Titem dokázali osvobodit rozlehlá území Bosny a Hercegoviny a Černé Hory, přičemž na sebe vázali několik divizí Osy. Obdobně řečtí komunističtí (ELAS) a monarchističtí partyzáni (EDES) kontrolovali hornaté řecké vnitrozemí. Taktéž na dobytém území Sovětského svazu operovaly četné odbojové skupiny, které prováděly sabotáže na komunikačních uzlech. Partyzánský způsob boje byl plánován Rudou armádou už před vypuknutím války, takže po obsazení západních částí země zahájily odříznuté jednotky útoky proti okupačním silám v týlu fronty. Boj proti partyzánům vedli Němci odlišně ve východní a západní Evropě. Ve Francii nebo Itálii, kde vzniklo silné komunistické hnutí odporu po okupaci země Němci, docházelo k spíše ojedinělým případům masakrů civilního obyvatelstva. Naproti tomu válka proti partyzánům v Řecku, Jugoslávii, Albánii nebo SSSR nabývala podoby nemilosrdného a systematického vyhlazovacího boje. Dokladem toho je skutečnost, že jenom v Bělorusku zahynula v průběhu války takřka čtvrtina veškeré populace. Asijské národy okupované císařskou armádou byly Japonci zahrnuty do Velké východoasijské sféry vzájemné prosperity. Ačkoli japonští vojáci byli nejprve vítáni jako osvoboditelé z nadvlády Evropanů, jejich brutalita vůči Asiatům zvedla proti nim brzy všeobecnou nenávist a odpor. Související informace naleznete také v článku Italské tažení. V lednu 1943 se konala Casablanská konference, na níž Churchill přesvědčil Roosevelta k upřednostnění invaze na Sicílii a do Itálie před přímým útokem na západní Evropu. Realizace tohoto záměru započala 9. července 1943, kdy se kombinované britsko-kanadsko-americké síly zachytily na Sicílii. Navzdory houževnatému odporu německých divizí nebyla vojska Osy schopná zabránit Spojencům v dobytí ostrova. Přesto ještě před pádem Sicílie v polovině srpna stihla Osa evakuovat většinu svých jednotek na pevninu. Mezitím, co probíhaly boje na Sicílii, byl Mussolini v Itálii zbaven moci a uvězněn. Na začátku září byl však osvobozen německým komandem a na Němci okupovaném území později vyhlásil loutkovou Italskou socialistickou republiku. Italská vláda zahájila vyjednávání se Spojenci, které vyústilo v podepsání kapitulace 3. září 1943. V tentýž den překročili Britové Messinský průliv. 9. září, den po zveřejnění italské kapitulace, se Američané vylodili u Salerna nedaleko Neapole. Zde ale museli čelit prudkému německému protiútoku. Ovšem ještě před začátkem zimy se Němci stáhli na Gustavovu linii na jih od Říma, kde hodlali využít přirozeného defenzivního terénu Apeninského poloostrova k co největšímu zpomalení spojeneckého postupu na sever. Američané se v lednu 1944 neúspěšně pokusili prolomit německou obranu vyloděním u Anzia v týlu Gustavovy linie. V téže době začala namáhavá a zdlouhavá bitva o Monte Cassino. Spojenci podnikli celkem čtyři útoky, avšak teprve v květnu se Polákům podařilo v tomto boji dobýt vítězství. 4. června vstoupili spojenečtí vojáci do Říma. Němci zatím v pořádku ustoupili na Gótskou linii, protínající italský poloostrov mezi Pisou a Rimini. Churchill věřil, že rychlý postup přes severní Itálii by Spojencům umožnil proniknout k Vídni. Nicméně do začátku zimy 1944 spojenecké armády nedokázaly zdolat německý odpor. Související informace naleznete také v článku Bitva v Kurském oblouku. V průběhu operace Saturn přišel Wehrmacht do poloviny února 1943 o kontrolu nad Rostovem a Charkovem. Při následném německém protiútoku, jemuž čelili v bitvě u Sokolova i vojáci 1. československého praporu, však Němci opět obsadili Charkov, čímž vznikla výduť u města Kursk. Ještě než jarní deště přerušily v březnu 1943 boje na východní frontě, vrhl se Hitler do plánování nové letní ofenzívy, jejímž cílem mělo být obklíčení a zničení sovětských vojsk ve výběžku u města Kursk. Ve srovnání s dřívějšími letními kampaněmi se jednalo o mnohem skromnější operační cíl. Stavka byla prostřednictvím sovětské rozvědky dostatečně informována o německých úmyslech a nechala proto kurský oblouk značně opevnit vytvořením hustých minových polích a protitankových pastí, rozmístěním velkého počtu protitankových děl a zřízením do hloubky vedených linií zákopů. Bitva u Kurska začala 5. července 1943 německým úderem severně a jižně od města, přičemž jádro německých sil představovaly pancéřové divize tvořené také novými typy tanků včetně Tigrů. Toto střetnutí se stalo největší tankovou bitvou celé války. Navzdory ohromné koncentraci tankových sil se německým pancéřovým kleštím nepodařilo spojit, načež Hitler po několika dnech nařídil zastavení ofenzívy. V tomto marném boji byly promrhány německé tankové zálohy, takže iniciativa na východní frontě přešla definitivně na stranu Rudé armády. Sověti zahájili vlastní protiútok již v polovině července a do konce srpna dobyli těžce zkoušený Charkov. V srpnu začala druhá bitva o Smolensk, jenž byl Sověty osvobozen na konci září. Hitler se pokusil zadržet stupňující se nápor Rudé armády vybudováním Východního valu. Tato obranná linie byla ale záhy proražena poté, co v bitvě o Dněpr vytvořili Sověti řadu předmostí na pravém břehu tohoto toku a v listopadu dobyli za účasti československých vojáků Kyjev. Postup Rudé armády neustával a v lednu 1944 byla v rámci leningradsko-novgorodské operace prolomena blokáda Leningradu. Na jihu zatím pokračovalo osvobozování Pravobřežní Ukrajiny, na němž se v rámci žytomyrsko-berdyčevské a korsuň-ševčenkovské operace podíleli i příslušníci 1. československé brigády. Na přelomu března a dubna se části německých vojsk podařilo vyváznout z hrozícího obklíčení v bitvě u Kamence Podolského. Pokračující sovětské ofenzívy zatlačily Němce do konce dubna k řece Prut na rumunských hranicích. Sovětské tanky se dále na západě probily až do blízkosti Lvova, když předtím dosáhly sovětsko-polské hranice z roku 1939. Část německých a rumunských divizí byla odříznuta na Krymu, kde byla dílem zlikvidována při krymské operaci, dílem se je podařilo evakuovat. Související informace naleznete také v článku Bitva o Guadalcanal. Po zastavení japonské expanze v Tichomoří rozhodlo americké vrchní velení v červenci 1942 o vyslání námořních a pozemních sil na Šalamounovy ostrovy a Novou Guineu, kde měla být eliminována klíčová japonská vojenská základna v Rabaulu. První krok k jejímu obsazení představovalo dobytí ostrova Guadalcanal, na němž byl v následujícím měsíci zahájen výsadek americké námořní pěchoty. Počáteční snadné přistání na ostrově zkomplikoval příchod japonských posil ("tokijský expres"). V pobřežních vodách svedly obě strany šest námořních bitev, zatímco na souši zuřila vyčerpávající materiálová bitva. Enormní ztráty lodí a letadel přinutily Japonce ke stažení loďstva koncem listopadu. Vlastní bitva o Guadalcanal skončila pak 9. února 1943 americkým vítězstvím. V závěru roku 1942 se Britové pokusili proniknout z Indie barmskou džunglí do údolí řeky Iravádí, avšak tato operace skončila katastrofálním ústupem v květnu 1943. V téže době získali Američané zpět Aleutské ostrovy, ovšem hlavní operace probíhaly v jihozápadním Pacifiku. V září vypudili Australané a Američané pod velením generála MacArthura Japonce z východního pobřeží Nové Guineie. Americký a novozélandský postup na Šalamounových ostrovech byl fakticky završen vyloděním na Bougainville v listopadu. Na konci roku 1943 zaútočili Američané na Gilbertovy ostrovy v centrálním Pacifiku, obzvláště tvrdé boje se odehrávaly v bitvě o silně opevněný atol Tarawa. V únoru 1944 pokračovali Američané na Marshallovy ostrovy, kde se setkali s podobně tuhým odporem na Kwajaleinu a Eniwetoku. Významný podíl na japonských nezdarech náležel americkým ponorkám, které potápěly japonské obchodní lodě. Kvůli následnému nedostatku surovin kolabovala japonská válečná výroba a nedostávalo se rovněž pohonných hmot. Zásobování odloučených postů se hroutilo, evakuace a přesuny jednotek musely provádět válečné lodě, kterých ale nebylo dostatečné množství. V březnu 1944 bylo po dobytí okolních ostrovů Spojenci izolováno asi 100 000 japonských vojáků v Rabaulu. Ve stejném měsíci byla spuštěna operace U-Go, japonská invaze do indického Ásámu, jehož dobytím by Japonci znemožnili přísun zásob Čankajškovým čínským nacionalistům. Japonské záměry byly však zmařeny odhodlanou obranou pohraničních indických měst Kohimy a Imphálu silami Commonwealthu. Takřka současně probíhala v Číně japonská ofenzíva Iči-Go, která vyústila v téměř úplný kolaps čínských vojsk. V červnu se Američané vylodili na Marianech a utkali se s Japonci v namáhavé bitvě o Saipan. Japonci usilovali o zvrat ve vývoji války v Tichomoří, ovšem jejich námořnictvo a letectvo byly v témže měsíci poraženy v bitvě ve Filipínském moři. Z Marian mohly od tohoto okamžiku vzlétat americké bombardéry, čímž byla započata destrukce japonských průmyslových center. Ve druhé polovině října byl zahájen americký výsadek na Filipínách. Krátce nato vyplulo japonské císařské námořnictvo do svého posledního velkého střetnutí v této válce. V tři dny trvající bitvě u Leyte na konci října 1944 byla japonská flota navzdory sebevražedným útokům kamikaze zcela rozdrcena. Související informace naleznete také v článku Strategické bombardování. Počátky koncepce strategického bombardování lze vypozorovat již na konci první světové války. V meziválečném období byla myšlenka leteckého bombardování nepřátelského týlu rozvíjena především britskými a americkými leteckými teoretiky. Nicméně byli to Němci, kteří jako první aplikovali tuto doktrínu, když ve španělské občanské válce Legie Condor bombardovala Guerniku. Rovněž Japonci napadali v Číně velká města, jako byla Šanghaj, Wu-chan, Nanking nebo Kanton. V září 1939 uskutečnila Luftwaffe ničivé nálety proti civilním i vojenským cílům v Polsku, zvlášť těžce byla poničena Varšava. Podobně bylo postiženo také centrum Rotterdamu při útoku Luftwaffe 14. května 1940. Bombardování Britských ostrovů začalo už během bitvy o Británii, po jejímž neúspěchu přešla Luftwaffe na podzim 1940 k nočním náletům na britská města (Blitz). 8. listopadu vybombardovali Němci Coventry. V reakci na to Bombardovací velitelství RAF zintenzívnilo odvetné útoky proti průmyslovým cílům v Německu. Hitler původně trval na tom, že bombardování budou vystavena pouze letiště a jiné vojenské cíle. Od těchto omezení bylo ale postupně upuštěno. Vzhledem k blížícímu se tažení proti SSSR omezila Luftwaffe v květnu 1941 další bombardování Británie. Po napadení Jugoslávie byl v dubnu téhož roku srovnán se zemí Bělehrad. Luftwaffe sehrála velkou roli taktéž při operacích na východní frontě, ačkoli ani u Moskvy ani u Stalingradu nepřivodila rozhodnutí. Pozdější německá snaha zbrzdit postup Rudé armády strategickým bombardováním sovětských továren byla limitována neexistencí vhodného typu letounu dlouhého doletu. Od poloviny roku 1942 působilo v Evropě americké letectvo (USAAF). V téže době se začala projevovat rostoucí účinnost bombardování v důsledku zvyšování počtu bombardérů, vylepšování technických prostředků a posilování eskort doprovodných stíhaček. Z důvodu kriticky nízké efektivity útoků na německé továrny přešli Britové na počátku roku 1942 k plošným náletům na německá města. (Zpočátku se bombardovalo v noci, od druhé poloviny roku 1944 – po oslabení Luftwaffe – se přešlo k bombardování i ve dne). V březnu provedla RAF nálet na Lübeck, jenž se stal prvním německým městem obráceným v trosky. V květnu a červnu podniklo tisíc britských bombardérů nálety nejprve na Kolín a později na Essen a Brémy. Spojenci brzy zjistili,že než ničit města výbušninami, je mnohem efektivnější je zapálit. Proto svrhávali na veliké ploše velké množství lehkých zápalných bomb. Požár město osvětlil, a další vlna bombardérů měla těžké bomby, které svrhávala do ulic. Přerušila dopravu, aby se hasiči nedostali k požárům, současně tím přerušila rozvod vody a plynu.(Po válce prováděné statistiky zjistily, že sklepní kryty chránily dosti – přímým zásahem bomby zemřelo jen 5% obětí, ale cca 80% obětí způsobilo ve sklepích udušení kouřem z požárů- oproti bunkru, který má vlastní klimatizaci). Na jaře a v létě 1943 byla spálena na prach města v Porúří. Spojenecké bombardování Hamburku v červenci způsobilo ohňovou bouři, jíž padlo za oběť 30 000 lidí. (Hamburk hořel 14 dní a nocí a jeho zář byla v noci vidět na 200 kilometrů). Od září 1943 byl náletům vystaven také Berlín. V první polovině roku 1944 se spojenecké útoky zaměřily více na komunikační uzly ve Francii, avšak německá města byla vytrvale bombardována až do konce války. Na tuto zkázu se nacisté pokusili v červnu 1944 odpovědět tajnými zbraněmi, raketami V-1 a V-2, které byly příliš nepřesné k útokům na vojenské cíle. Z toho důvodu byly uplatňovány proti civilnímu obyvatelstvu Londýna, Antverp a jiných západoevropských měst. V samém závěru války provedli Spojenci mezi 13. a 15. únorem 1945 bombardování Drážďan, při němž zahynulo mezi 25 000 až 40 000 lidí. Z důvodu vzdušných útoků zemřelo v Německu kolem 600 000 civilistů, přesto ochromení německé průmyslové produkce následkem rozvratu morálky, jež bylo hlavním cílem strategického bombardování, nenastalo dříve než na jaře 1945. V souvislosti s postupem Američanů v Pacifiku bylo v roce 1944 zahájeno bombardování Japonska, do něhož se zapojovaly rovněž americké letouny z Číny. V posledních sedmi měsících vyústila letecká kampaň proti Japonsku ve zničení takřka šedesáti měst. Nejničivěji byly zasaženy velké konurbace jako Nagoja, Ósaka, Kóbe a Jokohama. Po náletech na Tokio z přelomu února a března 1945, jež si vyžádaly 100 000 obětí, se v sutiny proměnily celé městské části. Související informace naleznete také v článku Bitva o Normandii. Na konci listopadu 1943 se Roosevelt, Churchill a Stalin setkali na konferenci v Teheránu, aby zde projednali společný postup, přičemž bylo dohodnuto, že spojenecká invaze do Francie bude uskutečněna v nadcházejícím roce. Hitler hodlal tomuto nebezpečí předejít budováním silně opevněného systému pobřežních pevností zvaných Atlantický val. Operace Overlord, jak zněl krycí název vylodění v Normandii, začala 6. června 1944 (den D), kdy zhruba 6500 spojeneckých plavidel vysadilo na plážích Normandie dvě americké, dvě britské a jednu kanadskou divizi. Ty byly podporovány třemi výsadkovými divizemi, zajišťujícími v německém týlu křídla vyloďujících se jednotek, a téměř 12 000 letadly. Navzdory houževnaté obraně se Němcům nepodařilo zatlačit útočníky do moře a Spojenci, jejichž vrchním velitelem byl generál Eisenhower, dokázali postupně rozšířit svoje předmostí. Do konce června dopravili Spojenci do Normandie kolem 850 000 vojáků a vyčistili poloostrov Cotentin s přístavem Cherbourg. Zároveň podnikali útoky na Caen, které bylo po tuhých bojích dobyto Brity a Kanaďany v průběhu července. Koncem téhož měsíce zahájili Američané operaci Cobra, jež vedla k prolomení německé linie na počátku srpna. Hitler se pokusil provést protiútok, jímž by odřízl divize generála Pattona pronikající do Bretaně a k Loiře. Jeho tanky však byly snadno odraženy. Kolem německých pancéřových sil na západě se navíc začala u Falaise nebezpečně stahovat smyčka hrozící jejich obklíčením. Westheer jen stěží vyvázl z této pohromy a v značně pošramoceném stavu se stáhl za Seinu. Vítězní Spojenci poté za úzké součinnosti s francouzským hnutím odporu osvobodili 25. srpna Paříž. Už o deset dnů dříve uskutečnili Američané a svobodní Francouzi operaci Dragoon, když se vylodili v jižní Francii, odkud rychle postoupili údolím řeky Rhôny na sever. Do poloviny září se setkali u Dijonu se spojeneckými jednotkami razícími si cestu z Normandie. Skupina německých generálů, vědoma si bezvýchodnosti německého postavení, provedla 20. července atentát na Hitlera. Akce skončila neúspěchem, načež byli spiklenci popraveni. Po překročení Seiny pronikli Spojenci do Belgie a k německým hranicím. Britové vstoupili v prvním zářijovém týdnu do Bruselu a osvobodili také Antverpy. Ústí Šeldy, bez něhož byl zdejší přístav bezcenný, setrvalo v rukou Němců až do listopadu. Řadu jiných přístavů na pobřeží Lamanšského průlivu a Atlantiku držely v souladu s Hitlerovými rozkazy německé posádky, které tím výrazně narušily již tak komplikované zásobování Spojenců. Mezi tyto přístavy patřil i Dunkerque, na jehož obléhání se výrazně podílela i Československá samostatná obrněná brigáda. Němci mezitím konsolidovali svoje pozice na Západním valu, pročež Montgomery získal podporu pro operaci Market Garden, v rámci níž měli Spojenci rychle překonat Rýn a vpadnout do Německa. 17. září byli britští a američtí parašutisté vysazeni u mostů přes Rýn v Nizozemsku. Souběžně vyrazily z Belgie britské tanky, jež měly výsadkáře vyprostit. Posledního z těchto mostů, jenž se nacházel v Arnhemu, se ale Spojenci zmocnit nedokázali. Úspěšnou obranou Nizozemska si Němci zajistili čas k rekonstrukci svých poničených divizí, neboť kvůli přetrvávajícím zásobovacím obtížím Spojenců se situace na západní frontě na podzim 1944 stabilizovala. Související informace naleznete také v článku Operace Bagration. 22. června 1944, v den třetího výročí napadení SSSR, zahájily Žukovovy a Vasilevského fronty operaci Bagration, jež směřovala proti skupině armád Střed v Bělorusku. Němečtí generálové, kteří soustředili hlavní síly na Ukrajině, nepočítali s útokem Rudé armády ve vesměs bažinatém terénu Běloruska. V nastalé bitvě si Sověti vytvořili místní trojnásobnou převahu v pěchotě a disponovali rovněž absolutní převahou ve vzduchu. Ačkoli Hitler zakázal ústup, německá linie se začala záhy po zahájení útoku hroutit. 3. července se útočící sovětské tanky setkaly v Minsku, čímž obklíčily a zničily jádro skupiny armád Střed. Hitler nechal přemístit do Běloruska posily z Ukrajiny, což bylo strategickým záměrem sovětského velení, které zahájilo na Ukrajině 13. července Lvovsko-sandoměřskou operaci. Na východní frontě čelil nyní Wehrmacht průlomu katastrofálních rozměrů. Do konce července dobyli Sověti Lvov, východní Polsko a Vilno na severu, čímž ohrozili německé pozice v Pobaltí a přiblížili se k Východnímu Prusku. Sovětské údery uvrhly Ostheer na pokraj kolapsu a teprve na počátku srpna se Rudá armáda zastavila na Visle v bezprostřední blízkosti Varšavy. V reakci na to vypuklo 1. srpna varšavské povstání vedené Zemskou armádou, jež však nacisté po dvou měsících bojů brutálně potlačili, přičemž zemřelo 200 000 Poláků. Ve druhé polovině srpna spustila Rudá armáda jasko-kišiněvskou operaci proti Rumunsku. Nato v Bukurešti došlo ke svržení proněmeckého diktátora Antonesca. Poté, co Rudá armáda vstoupila do rumunského hlavního města uzavřeli Rumuni se Sověty příměří a vyhlásili válku Německu. V téže době se rozhořelo národní povstání na Slovensku, Sověti společně s československými jednotkami proto v září zahájili karpatsko-dukelskou operaci. Nicméně dříve než mohlo být s povstalci navázáno spojení, Němci v říjnu slovenskou vzpouru rozdrtili. V září během baltické operace zlomili Sověti v Pobaltí odpor Němců a jejich místních spojenců. Zbytky několika německých divizí byly sevřeny v kuronské kapse, kde pokračovaly v boji až do května následujícího roku. V důsledku toho kapitulovalo 19. září Finsko. Již o několik dní dříve pronikla Rudá armáda do Bulharska, jež poté změnilo strany stejně jako dříve Rumunsko. 20. října osvobodili Sověti a jugoslávští partyzáni Bělehrad, což vedlo k německému vyklizení Řecka. Krátce předtím se maďarský regent Miklós Horthy pokusil sjednat příměří se Sověty, avšak byl svržen maďarskými fašisty podporovanými Němci, kteří okupovali Maďarsko v březnu. Ovšem i přes úpornou obranu německých a maďarských jednotek se Rudé armádě podařilo do konce prosince 1944 dokončit obklíčení Budapešti. Související informace naleznete také v článku Bitva v Ardenách. Podzimního zklidnění na západní frontě využil Hitler ke shromáždění nových tankových záloh. S nimi hodlal udeřit proti americkým divizím v Ardenách, čímž by si otevřel cestu do belgických nížin a k Antverpám. Dobytím tohoto přístavu by pak vrazil klín mezi americké a britské armády. Bitva v Ardenách, poslední Hitlerův pokus o zvrat vývoje války na západě, začala 16. prosince 1944, kdy tři německé armády zcela zaskočily své protivníky. Špatné klimatické podmínky zpočátku znemožnily Spojencům uplatnit jejich vzdušnou převahu. Po několika počátečních německých úspěších však energická protiopatření Spojenců a nedostatek pohonných hmot přinutily Němce k zastavení ofenzívy dříve, než stihli překonat řeku Mázu. Jakmile nastalo zlepšení počasí, obnovilo spojenecké letectvo útoky na německé pancéřové divize, které tudíž přešly do obrany. Vzniklý výběžek Spojenci eliminovali do poloviny ledna 1945, když zatlačili Wehrmacht do jeho původních pozic. Přesto ještě 1. ledna podnikli Němci menší ofenzívu v Alsasku. V průběhu února Spojenci vyčistili Porýní, načež 24. března překročili na široké frontě samotný Rýn a pronikli do nitra Německa. V dubnu se rozhořela bitva v Porúří, kde bylo obklíčeno a zajato přes 300 000 německých vojáků. Mezitím Britové překonali 5. dubna řeku Veseru a o šest dnů později dosáhli Američané Labe u Magdeburku. Berlín se nacházel pouhých 120 kilometrů na východ, nicméně Eisenhower rozhodl přenechat dobytí německého hlavního města Rudé armádě. 25. dubna se američtí vojáci setkali se Sověty v Torgau na Labi. Americká 3. armáda pokračovala na jih do Bavorska a začátkem 18. dubna překročila západní hranice prvorepublikového Československa. Současně Britové a Kanaďané dorazili k Baltu. Související informace naleznete také v článku Bitva o Berlín. V lednu 1945 se Němci pokusili vyprostit obleženou Budapešť, avšak jejich protiútoky dosáhly jen omezených úspěchů, zbývající němečtí a maďarští obránci města kapitulovali v polovině února. 12. ledna spustili Sověti viselsko-oderskou operaci, jež vedla už po několika dnech k prolomení německé obranné linie. Sověti následně osvobodili zcela zničenou Varšavu a města v západním a jižním Polsku. Dále pronikli do Slezska a do začátku února stanuli na Odře ve vzdálenosti pouhých 60 kilometrů od Berlína. Při svém postupu Sověti 27. ledna objevili nacistický vyhlazovací tábor Osvětim, v němž bylo zavražděno kolem 1 milionu Židů. O dalším osudu Polska a východoevropských států bylo rozhodnuto v únoru na jaltské konferenci, na níž představitelé Roosevelt, Churchill a Stalin jednali o poválečném uspořádání Německa a Evropy. Stalin se navíc zavázal zasáhnout proti Japonsku. Od února vedla pěchota 1. československého armádního sboru tuhé dvouměsíční boje o Liptovský Mikuláš. Na začátku března dosáhla Rudá armáda pobřeží Baltského moře v Pomořansku. V témže měsíci byly zahájeny i ostravsko-opavská a bratislavsko-brněnská operace. Ve Východním Prusku odříznuté německé síly byly neutralizovány v dubnu v rámci východopruské operace. Po překonání Maďarska vstoupili Sověti koncem března do Rakouska a 13. dubna dobyli Vídeň. Zatímco na východní frontě se schylovalo k závěrečnému střetnutí, v Itálii zahájili Spojenci začátkem dubna ofenzívu, během níž překročili řeku Pád a dobyli severoitalská města. Nedlouho nato dopadli italští partyzáni prchajícího Mussoliniho, jenž byl 28. dubna zastřelen. V Itálii válka oficiálně skončila kapitulací zdejších německých sil 2. května. Finální bitva o Berlín začala 16. dubna útokem Žukovových a Koněvových divizí na Odře a Nise. Po více než týdnu rozhořčených bojů Sověti dokončili obklíčení Berlína, čímž boj o město vstoupil do své konečné fáze. 30. dubna pronikli sovětští vojáci do centra města, načež Adolf Hitler spáchal v podzemním bunkru pod Říšským kancléřstvím sebevraždu. Zbývající obránci Berlína se 2. května vzdali Sovětům. 5. května zahájili Američané postup do Čech na osu Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Související informace naleznete také v článku Osvobození západních a jihozápadních Čech americkou armádou. Již počátkem května vypuklo v českých zemích květnové povstání českého lidu, které se z Přerova rozšířilo do dalších měst i na venkov. 5. května začalo pražské povstání, které tři dny poté skončilo podpisem příměří a ústupem Wehrmachtu. Následující den vstoupily do Prahy v rámci Pražské operace sovětské jednotky, jež západně od města sváděly s Němci boje až do 11. května. Posledním bojem československých jednotek byla bitva o Břest, která se uskutečnila 7. května. Válka v Evropě skončila 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace německých ozbrojených sil. Americké námořní a pozemní síly se v lednu 1945 vylodily na klíčovém filipínském ostrově Luzon a v březnu následoval výsadek na Mindanao. Britové s podporou čínských nacionalistů zahájili na podzim 1944 ofenzívu proti Japoncům v Barmě, jíž završili obsazením Rangúnu v květnu dalšího roku. V Pacifiku zatím Američané svedli náročnou bitvu o Iwodžimu, jež byla s těžkými ztrátami dobyta v březnu. Zdejší letiště posléze využilo americké letectvo k zintenzivnění už tak ničivých náletů na Japonsko. 1. dubna začala bitva o Okinawu, která byla vzdálena jen 500 kilometrů od Kjúšú, nejjižnějšího z japonských ostrovů. Dobře opevněni v horách na jihu Okinawy vedli Japonci tvrdošíjný a fanatický odpor až do poloviny června, přičemž drtivá většina z nich padla nebo spáchala sebevraždu. Američané utrpěli v tomto boji podobně jako předtím na Iwodžimě nesmírné ztráty. 11. července se vůdčí představitelé Spojenců sešli na konferenci v Postupimi. Byla potvrzena předchozí ujednání týkající se Německa a zároveň byla Japonsku adresována výzva k bezpodmínečné kapitulaci. Ta však byla japonskou vládou odmítnuta, a proto americký prezident Truman, jenž nastoupil do tohoto úřadu po smrti Roosevelta, rozhodl o použití jaderných zbraní. Nato americké letectvo svrhlo 6. srpna jadernou bombu na japonské město Hirošimu a o tři dny později další na Nagasaki. Při tomto dosud jediném atomovém úderu přišlo o život více než 100 000 lidí. 8. srpna vyhlásil válku Japonsku i Sovětský svaz a následující den zahájil operaci Srpnová bouře. Během několika dní přemohl kwantungskou armádu v Japonci ovládaném Mandžusku. V důsledku těchto katastrof japonský císař Hirohito oznámil 15. srpna kapitulaci Japonska, která byla oficiálně podepsána 2. září 1945. Související informace naleznete také v článku Počet obětí druhé světové války. Odhadovaný celkový počet lidských obětí ve druhé světové válce se značně liší, avšak většina současných historiků se kloní k číslu 60 milionů mrtvých, z čehož 20 milionů připadá na vojáky a 40 milionů na civilisty. Celkové množství ztrát zůstává ovšem nejisté, neboť počet mrtvých nelze zcela přesně určit. Nejvážnější ztráty utrpěl Sovětský svaz, který v průběhu války přišel o 27 milionů lidí. Procentuálně nejvyššími ztrátami bylo stiženo Polsko, jež pozbylo takřka pětinu své předválečné populace. Polovinu jeho mrtvých představovali polští Židé. Ze souhrnného počtu obětí tvořili přibližně 83 % příslušníci spojeneckých států a 17 % obyvatelé zemí účastnících se konfliktu na straně Osy. Většina civilních obětí podlehla nemocem, hladu, masakrům nebo genocidě. Odhaduje se, že v nacistických koncentračních táborech zahynulo asi 12 milionů civilistů. Dalších 1,5 milionů zemřelo v důsledku bombardování a kolem 14,5 milionů z jiných příčin. Smrt mnoha lidí byla důsledkem genocidy a válečných zločinů prováděných německými a japonskými silami na okupovaných územích. Nejodpornější německý zločin představuje holokaust, systematické a promyšlené vyvražďování Židů na nacisty a jejich spojenci ovládaném teritoriu, jež si vyžádalo životy 6 milionů lidí. Nacistická brutalita se zaměřovala i proti dalším skupinám obyvatelstva. V Bělorusku byly vyvražděny stovky vesnic v odvetě za útoky partyzánů a celkem zahynula asi čtvrtina tehdejší běloruské populace. Patrně nejotřesnějším japonským zločinem byl nankingský masakr, při němž byly zavražděny či znásilněny stovky tisíc čínských civilistů. V průběhu konfliktu pak japonská císařská armáda přivodila smrt 3 až 10 milionů civilistů, převážně Číňanů. Podrobnější informace naleznete v článcích Holokaust, Válečné zločiny Německa během druhé světové války a Zločiny Sovětského svazu za druhé světové války. V lednu 1942 se nacistické špičky sešly na konferenci ve Wannsee, kde rozhodly o konečném řešení židovské otázky (holokaust). K uskutečnění tohoto zvráceného záměru posloužil nacistům systém koncentračních a vyhlazovacích táborů, v nichž bylo zavražděno zhruba 6 milionů Židů. Stejný osud stihl také 2 miliony Poláků a další asi 4 miliony "podlidí" (Untermenschen), včetně Romů, Slovanů, mentálně postižených, homosexuálů, Svědků Jehovových ,a jiných skupin osob. Součástí programu úmyslného vyhlazování, jenž byl plánován a realizován v nacistickém Německu, byl Generalplan Ost, podle něhož měla být provedena likvidace a etnická čistka Slovanů, čímž měl být pro německý národ zajištěn Lebensraum ("životní prostor") na východě. Miliony osob, převážně z východní Evropy, byly proti své vůli totálně nasazeny na práci v německé válečné ekonomice. Podobně jako v nacistických koncentračních táborech zahynulo nesčíslné množství lidí i v sovětských gulazích a pracovních táborech, v nichž byli uvězněni občané okupovaných zemí, jako bylo Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, stejně jako němečtí váleční zajatci a sovětští občané podezřelí ze spolupráce s nacisty. Z přibližně 5,7 milionů Sovětů, kteří upadli do německého zajetí, zemřelo během války téměř 60 %. V prvním roce po napadení Sovětského svazu bylo zabito nebo zemřelo hlady a na nemoci asi 3 miliony sovětských válečných zajatců. Po svém návratu do vlasti byli navíc pokládáni za zrádce, pročež byli mnozí posláni do gulagů. Vysokou mírou úmrtnosti se vyznačovaly také japonské zajatecké tábory, které sloužily jako pracovní tábory. Japonská armáda dále odvedla ze svých domovů více než 10 milionů čínských civilistů, jichž pak využívala k otrockým pracím v Mandžukuu a v severní Číně. Je taktéž prokázáno omezené použití biologických a chemických zbraní státy Osy. Italové nasadili yperit při tažení v Etiopii, zatímco japonští vojáci uplatnili různé druhy těchto smrtících prostředků při invazi a okupaci Číny. Němci i Japonci testovali účinky zbraní hromadného ničení na civilistech a v některých případech i na zajatcích. K otrocké práci byli nuceni i zajatí či po válce internovaní Němci. S miliony z nich bylo takto nakládáno především v Sovětském svazu a v Polsku, ačkoli obdobnému zacházení byli vystaveni i na Západě. Ve Spojených státech byly internovány tisíce japonských, italských a německých Američanů, přičemž stejnou praxi uplatnila i kanadská vláda. Po skončení druhé světové války byly německé zločiny proti lidskosti, vedení útočné války, zločiny proti míru a válečné zločiny potrestány v hlavním norimberském procesu, v němž byli odsouzeni čelní představitelé nacistického režimu. Podobně byli souzeni strůjci japonských válečných zločinů v tokijském procesu. Rozhodnutí obou těchto mezinárodních soudních tribunálů jsou považována za základy moderního mezinárodního trestního práva. Závěr norimberského tribunálu zní: "Každý, kdo vykoná zločinný rozkaz, je vinen". Nebylo možné se nadále vymlouvat "Já jsem jenom splnil rozkaz". (Např. německá ponorka U 852 postřílela bezbranné trosečníky kulometem. Po válce byli aktéři nalezeni a byl potrestán kapitán za vydání a voják- kulometčík- za splnění zločinného rozkazu). Pro úplnost nutno dodat, že německým vojákům bylo stále zdůrazňováno, že daný rozkaz musí okamžitě splnit, a že za ten rozkaz je zodpovědný nadřízený, který jim ho dal. Po válce však pravidla určují vítězové. Oproti zločinům, jichž se dopustili příslušníci států Osy, činy způsobené na straně Spojenců nebyly nikdy souzeny. Někteří pokládají za válečné zločiny přesuny obyvatelstva v Sovětském svazu, internace občanů japonského, německého a italského původu ve Spojených státech a Kanadě, sovětský masakr polských důstojníků v Katyni a kontroverzní plošné nálety na civilní cíle na nepřátelském území (především bombardování Drážďan a atomové útoky na Hirošimu a Nagasaki). Dokonalejší typy letadel plnily obdobně jako za první světové války průzkumné, stíhací a bombardovací úkoly, jimiž podporovaly pozemní síly. Vedle toho začala letadla sloužit k vzdušné přepravě zásob, vybavení či posil, třebaže jen v omezeném měřítku. V rámci strategického bombardování se navíc zaměřovala na útoky proti zalidněným oblastem, jejichž cílem bylo narušení nepřátelské průmyslové výroby a morálky obyvatelstva. Značný pokrok zaznamenal systém protiletadlové obrany, který využíval radaru a vylepšeného protiletadlového dělostřelectva.(Po válce prováděné statistiky však překvapivě ukázaly, že když se vzalo v úvahu množství nasazené techniky a vojáků, byl efekt sestřelených letadel velmi nízký- nejvíce letadel sestřelily stíhačky. Jednalo se spíše o morální efekt: lidé běželi do krytu a dunění děl znamenalo, že se s letadly bojuje. Větší efekt byl v tom, že nepřátelská letadla byla přinucena létat ve větší výšce, a tím měla ztížené přesné zaměřování). Svého prvního omezeného nasazení se za druhé světové války dočkala proudová letadla. Kvůli svému pozdnímu zavedení a nepříliš velkému počtu sice neměla vážnější vliv na vývoj války, přesto předznamenala poválečné masové rozšíření tohoto typu letadel. V námořním válečnictví bylo rovněž dosaženo všestranného rozvoje, zvláště je však třeba vyzdvihnout rozmach letadlových lodí a ponorek. Ačkoli na počátku války se námořní letectvo mohlo pochlubit jen skromnými úspěchy, útoky na Tarent, Pearl Harbor a bitvy v Korálovém moři a u Midway brzy povýšily letadlové lodě na klíčovou námořní zbraň na úkor bitevních lodí. V bitvě o Atlantik se doprovodné lodě ukázaly být životně důležitou součástí spojeneckých konvojů výrazně zvyšující jejich obranyschopnost. Vedle vyšší efektivity byly letadlové lodě ekonomicky méně náročné než bitevní lodě, jelikož nemusely být podobně silně pancéřovány. Ponorky, které prokázaly svoji ničivou účinnost za první světové války, byly nasazovány všemi válčícími stranami. Hlavně Britové se soustředili na vývoj protiponorkových zbraní a taktiky, jako byl sonar, hlubinné pumy a konvoje, zatímco Němci usilovali o zvýšení svých útočných kapacit vynalezením schnorchelu a uplatňování taktiky vlčích smeček. Pozemní vojenství se zásadně proměnilo od statických frontových linií první světové války k dynamičtějšímu a mobilnějšímu vedení války. Výraznou inovací byl koncept koordinované podpory jednotlivých druhů zbraní. Tank, jenž byl v první světové válce uplatňován převážně k podpoře pěchoty, se vyvinul v primární pozemní zbraň. Na konci 30. let byly sestrojeny po všech stránkách pokročilejší typy tankových konstrukcí a tento trend pokračoval i po celou dobu války. To se projevilo zvyšováním rychlosti, zesílením pancíře a vyšší palebnou silou. Nejprogresivnější doktrínu použití tanků rozvinuli na počátku války Němci, kteří se snažili vyvarovat přímému střetu vlastních tanků s nepřátelskými, což se za podpory ostatních složek ozbrojených sil, především ze strany letectva, osvědčilo v podobě taktiky Blitzkriegu, vysoce úspěšné v Polsku a ve Francii. Velkého významu postupně nabývaly různé protitankové zbraně, jako byly stíhače tanků, nepřímá střelba, protitanková děla, protitankové miny a pěchotní protitankové zbraně krátkého dostřelu. I přes zvyšující se úroveň mechanizace armád, zůstávala méně pohyblivá pěchota jádrem každého vojska. Většina pěchotních zbraní a vybavení se přitom příliš nelišila od těch, jež byly využívány v předchozí válce. Největších pokroků bylo dosaženo rozšířením rychle přenosných kulometů a různých typů samopalů, které byly obzvláště vhodné pro boj zblízka v městské zástavbě anebo v džungli. Přednosti pušky a samopalu v sobě spojovala útočná puška, jež se po válce stala standardní pěchotní zbraní takřka všech armád. V oblasti komunikace se válčící strany pokusily vyřešit problém zabezpečení používáním rozsáhlých seznamů kódů pro šifrování využívaných různými šifrovacími stroji, z nichž nejznámější byla německá Enigma. Proti tomu působily systémy rozluštění kódů, mezi něž náležela například britská Ultra či americký systém, jenž dokázal prolomit japonský námořní kód. Vojenské rozvědky se dále zaměřovaly na provádění mystifikačních operací, kterých několikrát použili s velkým úspěchem Spojenci, čímž odvrátili pozornost německého velení od příprav invazí na Sicílii či do Normandie. Mezi jiné významné technologické a technické počiny dosažené během druhé světové války patří první programovatelné počítače, řízené střely a balistické rakety (V-1 a V-2), a v projektu Manhattan vyvinuté jaderné zbraně. Ve strojírenství skončily mnohaleté diskuze, zda je lepší nýtování, nebo svařování. Svařování je rychlejší, úspornější, a hlavně proto bylo zaváděno. Svařené díly jsou až o 30% lehčí (nýtované spoje musí být přeplátované), proto byly ruské tanky lehčí a materiálově úspornější. Mimo to je nýtování fyzicky velmi namáhavé, pro ženy je na hranici jejich fyzické síly, a museli je vykonávat muži.[zdroj?] Kdežto sváření zvládly ve zbrojovkách i ženy, a muži mohli jít na frontu. Válečný stav spojenci zrušili až v roce 1951: Velká Británie 9. července, Francie 13. července a USA 24. října 1951. Související informace naleznete také v článku Studená válka. Poražené Německo a Rakousko byly rozděleny do čtyř okupačních zón, přičemž historické německé země na východě byly podřízeny polské a sovětské správě. Souběžně s tím proběhlo vysídlení německého obyvatelstva z východní Evropy, zvláště z Polska a Československa, což bylo stvrzeno na postupimské konferenci. Své domovy bylo nuceno opustit více než 12 milionů Němců. Polsko získalo nové západní hranice, čímž mu byla kompenzována ztráta Sověty zabraného polského východního území, z něhož uprchlo kolem 3,5 milionů lidí. Sovětský svaz si vedle někdejšího východního Polska podržel přímou kontrolu nad pobaltskými státy Litvou, Lotyšskem a Estonskem a nad dříve rumunskou Besarábií, k čemuž získal československou Podkarpatskou Rus. V Asii okupovaly Spojené státy Japonsko a své správě vystavily někdejší japonské ostrovy v západním Tichomoří, zatímco Sověti anektovali jižní Sachalin a Kurilské ostrovy. Dříve Japonci kontrolovaná Korea byla rozdělena mezi obě velmoci. Ve snaze o zachování mezinárodního míru vytvořili Spojenci Organizaci spojených národů, která byla založena v San Franciscu 26. června 1945. Navzdory tomuto počinu se v alianci mezi Západem a Sovětským svazem začaly brzy po skončení konfliktu objevovat vážné trhliny. Evropa byla proto již několik let po válce rozdělena tzv. železnou oponou, která byla spuštěna od Štětína na Baltu k Terstu na Jadranu a jež od sebe oddělovala demokratické západní státy a komunistické země řízené Sověty. Vzrůstající napětí mezi USA a SSSR přerostlo ve studenou válku a vedlo ke vzniku Američany vedené Severoatlantické aliance (NATO) a sovětské Varšavské smlouvy. V mnoha částech světa se nedlouho po konci druhé světové války rozhořely nové válečné konflikty. V Číně se nacionalisté a komunisté utkali v občanské válce. Komunistické síly v ní se sovětskou podporou zvítězily, pročež byla v říjnu 1949 Mao Ce-tungem založena Čínská lidová republika. Poražení nacionalisté se stáhli na ostrov Tchaj-wan. V Řecku vypukla občanská válka mezi královským vojskem, za nímž stáli Britové a Američané , a místními komunisty, kteří v tomto boji nakonec podlehli. Nejvážnější konflikt se rozhořel v roce 1950 na Korejském poloostrově, kde komunistická Severní Korea podporovaná Sověty a Čínou, napadla Jižní Koreu, která obdržela vojenskou a materiální pomoc od západních mocností. Korejská válka skončila po třech letech příměřím. Ihned po válce nastalo v zámořských državách evropských států období dekolonizace. Příčiny tohoto jevu tkvěly ve změně nahlížení Evropanů na kolonialismus, především však v ekonomickém vyčerpání evropských koloniálních mocností způsobeném válkou a v rostoucích požadavcích ovládaných národů na právo na sebeurčení. Dekolonizační proces probíhal z větší části mírovou cestou, přesto se vyskytly četné výjimky v zemích jako Indočína, Madagaskar, Indonésie a Alžírsko. Řada zemí byla po odchodu Evropanů rozdělena podle etnického nebo náboženského hlediska, což mělo za následek rozdělení Britského mandátu v Palestině na Izrael a Palestinu a vytvoření nezávislých států Indie a Pákistánu na území někdejšího Britského Rádže. Rychlost poválečné ekonomické obnovy se lišila v různých částech světa, třebaže všeobecně probíhala vcelku rychle. V Evropě se Západní Německo díky Marshallovu plánu snadno zotavilo a již v 50. letech dosáhlo dvojnásobné hospodářské výkonnosti oproti předválečnému stavu (Už v roce 1955 se v ulicích objevily plakáty "Wir sind wieder Wer" – My jsme zase Někdo!). V roce 1956 uvítali v Německu první vlak zahraničních dělníků, znáborovaných v Itálii. Německo prožívalo obrovský hospodářský rozmach a vyhlásilo, že bude potřebovat miliony dalších dělníků. Itálie vzešla z války zcela zruinována, nicméně během 50. let vykazovala stabilní a vysoký ekonomický růst. Vyčerpané Spojené království se po skončení války ocitlo na pokraji hospodářského kolapsu, přičemž jeho relativní hospodářský pokles pokračoval i v dalších desetiletích. Francie navzdory počátečním obtížím brzy dosáhla ekonomického růstu, jenž napomohl rychlé modernizaci země. Rovněž Sovětský svaz se dokázal poměrně pružně vyrovnat s utrpěnými škodami, které postihly převážně západní území státu. V Asii dosáhlo Japonsko rapidního hospodářského vzestupu, díky němuž se tato země stala v 80. letech jednou z největších světových ekonomik. Čína se po skončení občanské války nacházela v troskách. Obstojně se vyvíjející hospodářství, které už v roce 1953 dosáhlo úrovně před druhou světovou válkou, bylo však tvrdě zasaženo Velkým skokem, ekonomickým experimentem s katastrofálními důsledky. Spojené státy obstarávaly v samém závěru války téměř polovinu veškeré průmyslové výroby, na čemž se mnoho nezměnilo až do 70. let.

DATETIME

DATETIME

013277

Vrchslatina je přírodní rezervace v oblasti Poľana. Nachází se v Katastrálním území obce Sihla v okrese Brezno v Banskobystrickém kraji. Území bylo vyhlášeno či novelizováno v roce 1993 na rozloze 18,0500 ha. Ochranné pásmo nebylo stanoveno. == Externí odkazy == Přírodní rezervace Vrchslatina, Štátny zoznam osobitne chránených častí prírody SR Chránené územia, Štátna ochrana prírody Slovenskej republiky

Nachází se Vrchslatina v Bratislavském kraji?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vrchslatina

Nachází se v Katastrálním území obce Sihla v okrese Brezno v Banskobystrickém kraji.

Vrchslatina je přírodní rezervace v oblasti Poľana. Nachází se v Katastrálním území obce Sihla v okrese Brezno v Banskobystrickém kraji. Území bylo vyhlášeno či novelizováno v roce 1993 na rozloze 18,0500 ha. Ochranné pásmo nebylo stanoveno. == Externí odkazy == Přírodní rezervace Vrchslatina, Štátny zoznam osobitne chránených častí prírody SR Chránené územia, Štátna ochrana prírody Slovenskej republiky

VERB_PHRASE

YES_NO

012865

... Rodiče Kronos (otec) Rheia (matka) Sourozenci Sestry Hestiá Démétér Héra (zároveň manželka...) Bratři Hádés Poseidón Manželky Métis Héra (zároveň sestra) Děti Manželské (s Hérou) Áres (bůh . války) Hébé (bohyně věčné mladosti) Eileithýia (bohyně porodu) Héfaistos (bůh ohně a kovářství) Nemanželské S bohyněmi (řazeno abecedně podle matky) Persefona (matka Démétér - zároveň sestra) Afrodíté ( .matka Dióna, pouze u...

Měl bůh Zeus bratra Dia?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zeus

Bratři Hádés Poseidón

Zeus (starověký řecký Ζ [Zeús]; moderní řecký Δ [Dias]; skloňování Dia, Diovi, Die, Diem) je nejvyšší z bohů řecké mytologie. Zeus je původem indoevropské božstvo nebes. Výraz je odvozen od indoevropského kořene Djaus a má paralelu ve jménech Deus, Jupiter (řím.), Zeus pater (řec.), Djaus Pitar (védský Nebeský otec), Tyr (germ.) aj. Zeus je jediným bohem Olympského panteonu, který má etymologicky jasný indoevropský původ. Nenacházíme u něj ovšem atribut ztracené ruky (tak jako u jeho germánské podoby Tyra, dále pak frýžského boha Sabazia, s nímž byl později ztotožněn a který byl zobrazován s bronzovou pravou rukou zdobenou symboly dobrotivosti a laskavosti, a Jupitera, jenž byl při jemu věnovaných oslavách představován mužem jedoucím na voze s pravým předloktím zakrytým v hávu). Ve védách se v podobě Djaus Pitar jedná o původně nejstarší božstvo. V mnoha indoevropských náboženstvích byl později buď zastíněn původně nižšími božstvy (Odinem u severních germánských národů, Indrou u Indů), nebo si udržel vůdčí postavení v trojici nejvyšších božstev (keltský Teutatis, baltský Dievs, římský Jupiter a řecký Zeus). Ve slovanském panteonu se pravděpodobně projevil jako Svarog, základem jehož jména je indoevropské svar (světlo), souvisí i se sanskrtským výrazem svarga (nebe) a íránským hvar (slunce). Zeus byl původně relativně nedůležitý indoevropský bůh jasného nebe, časem splynul s několika jinými bohy a stal se bohem počasí. V této podobě se dostal na Krétu, kde se stal i ochráncem mykénských králů. Tato funkce nejpravděpodobněji vyplynula z jeho původní funkce boha dobrého počasí a jasné oblohy. Pro námořně založenou Krétu mělo počasí velký vliv. V této podobě se dostal do Řecka, kde se stal ochráncem řeckých králů. Jak se bůh počasí stal i bohem hor, je doposud nejasné, nejpravděpodobnější teorie hovoří o tom, že vzhledem k proměnlivosti počasí na horách se Řekové domnívali, že vládce počasí vládne i horám. V této podobě ho Řekové začali umisťovat na horu Olymp. Někdy po roce 1000 př. n. l. se z tohoto boha začal, nejprve lokálně, stávat nejvyšší bůh. Tento přerod byl patrně nejsilnější a nejrychlejší v okolí Smyrny (Izmir), byl velmi dynamický a zdá se, že v době Homéra (cca 750 př. n. l.) již byl téměř dokončený. Jisté je, že právě Homér a později Hésiodos dali tomuto bohu základní podobu, nicméně lze usuzovat, že v době, kdy Hésiodos psal Zrození bohů, byl již Zeus všeobecně považován za jedinou alternativu nejvyššího boha. U Homéra je přesto silně patrný Diův vznik z boha počasí; jako takový je velmi prchlivý a často i snadno oklamatelný. V Iliadě se však ukazuje i jeho nová funkce, kdy se pomalu stává ochráncem práva. Tato funkce je pak zesílena Hésiodem, který ji evidentně považoval za primární. Tím je ukončen jeho přerod v nejvyššího boha a původní vlastnosti boha počasí se dostávají do pozadí. Přesto ho ještě Aischylos v Prosebnicích (Prosebnice, Hiketides, psáno po bitvě u Marathonu - 490 př. n. l.) a zejména v Upoutaném Prométheovi vnímá jako boha značně rozporuplného a stále nezpochybňuje jeho některá primitivní jednání či negativní vlastnosti, které pocházejí právě z raného období bohova života. Ve stejné době se však od Xenofanea objevuje první významnější pokus proměnit Dia v boha bez těchto negativních vlastností. Tato a především pozdější polemika o příliš lidských vlastnostech Dia vedla k tomu, že se z něj pomalu stával všemocný bůh. Ve 3. století př. n. l. někteří filosofové naznačovali, že jde vlastně o jediného boha a že ostatní bohové jsou buď jeho vtělení, nebo pouze pomocníci. Tento vývoj by nepochybně vedl k monoteismu a k představě jakéhosi universálního, dokonalého Boha. Zajímavé je, že tento trend byl nastolen několika významnými stoiky, což naznačuje, že právě myšlenka rovnosti lidí je jedna z podmínek vytvoření monoteismu. Tyto představy byly nepochybně ovlivněny stylem vlády Alexandra Makedonského. Jejich další rozvoj v podobě Boha Dia nebyl umožněn, neboť ten již v tuto dobu začínal splývat s římským bohem Jovem. Vývoj Dia je relativně zajímavý. Z hlediska vývoje bohů je vcelku typické, že s rozvojem společnosti dochází ke snižování počtu bohů. Nejběžnější způsob je, že se z boha něčeho dobrého (v případě Dia dobrého počasí) stane bůh, který přijme i aspekty boha k němu opačného. Tento vývoj nastal pravděpodobně v době raně mykénské (16. století př. n. l.). Zde však Zeus zažil velké povýšení a stal se ochráncem králů; to samozřejmě zvýšilo jeho důležitost, což bylo způsobeno právě výjimečnou důležitostí dobrého počasí na krétskou ekonomiku. Z Mykén se toto pojetí dostalo zpět do Řecka pravděpodobně až někdy ve 13. století př. n. l. U Dia poté nastal relativně nezvyklý přechod, kdy jako bůh počasí přijal funkci boha hor. Tento krok je nezvyklý a u Dia je i problematické ho časově zařadit. V této podobě vydržel až do příchodu dórských kmenů (po roce 1100 př. n. l.). Po celou dobu si však podržel i funkci ochránce řeckých králů (resp. lokálních vládců). Po roce 1000 př. n. l. se situace v Řecku ustálila a začala vznikat centra. S těmi samozřejmě vznikla potřeba hlavního boha. Je ale zvláštní, že se prosadil právě Zeus, neboť v tomto období se začala projevovat zaostalost řeckých horských oblastí. Dalším nečekaným faktorem je rychlost, s jakou se Zeus jako hlavní bůh prosadil - např. v roce 776 př. n. l. se na jeho počest konaly první Olympijské hry. Z toho lze vyvodit, že je pravděpodobné, že v dórském pojetí měl tento bůh nějakou významnou roli a představa toho, že by tento bůh byl ochránce panovníka, pro ně nebyla nepřijatelná. Vzhledem k tomu, že moc jednotlivých lokálních vládců stoupala, musela stoupat i moc jejich ochránce. (Srovnatelný vývoj boha-ochránce panovníka lze pozorovat u mnoha společenství, např. v egyptském náboženství.) Dalším nezanedbatelným faktorem bylo i to, že Dórové přišli do klimaticky příznivé oblasti a jelikož byl původním řeckým kmenům zatlačeným do hor znám i jako bůh hor, byl všemi ochotně přijat za nejvyššího boha. Jako nejvyšší bůh měl Zeus příliš lidské vlastnosti, což odpovídá jeho rychlému vzniku, neboť se ještě mýty a báje nestačily posunout z vypravování bardů do fáze odlidštění bohů. (Tento sklon se nejvýrazněji projevila u stoiků, ale tento pohled byl spojen s potřebou vytvořit boha, který by lidi morálně převyšoval.) Tyto tendence sílily s rozvojem vzdělanosti v Řecku; protože na lidskou morálku se kladly stále větší nároky, a tak bylo potřeba zmoralizovat i bohy. Z původní funkce vyplývalo, že Zeus byl vládce počasí, a jako takový ovládal i blesky, které používal jako zbraň. Dále z titulu této funkce shromažďoval mraky, zařizoval déšť, sníh, duhu a ostatní počasí - např. "probouzel vítr". Především z Íliady lze usoudit, že nebyl všemocný ani vševědoucí. Mohl se proměňovat v cokoli a kohokoli a zároveň měl možnost proměňovat i lidi. Zajímavé je, že Diova funkce ochránce vladaře se postupně zcela vytratila a přenesla se na ochránce měst. To bylo patrně způsobené rozvojem demokracie, která neměla přímého vládce, jenž by cítil povinnost za svou vládu někomu děkovat. Přesto mu podléhalo nejen lidstvo, ale i jednotlivec. Došlo také k vývoji od pojetí, že člověk pouze plní Diovu vůli až po silné omezení této funkce, která připadla Moiře. Jako nejvyšší bůh dohlížel nad řádem světa, což znamenalo, že zajišťoval střídání noci a dne a ročních dob. Z toho vyplynula jeho funkce ochránce práva, cizinců, přísahy, domu (ve smyslu rodinného krbu) a pohostinnosti. Společensky pak působil jako ochránce sněmu a měst. Méně známé je i jeho spojení s věštěním. Byla mu zasvěcena druhá nejvýznamnější řecká věštírna v Dódóně, kde se věštilo podle šumu listů posvátného dubu. Kromě věštění mohl svoji vůli lidem zjevovat pomocí snů, dále pak hromem, bleskem, či letem orla. Především v pozdějším podání vystupuje i jako ochránce práva a spravedlnosti, v této funkci ho ale častěji zastupuje bohyně Diké. Spolu s Hérou vystupuje jako ochránce manželství, ale v této funkci byl spíše pod vlivem Héry. Podle Iliady má v domě dva sudy, ze kterých posílá jednotlivým lidem dobré nebo špatné věci. Výběr a poměr dobra a zla je závislý jen na něm. Podle některých mýtů byl Zeus i tím, kdo rozhodoval o válce a vítězství. Tato funkce však byla limitována ostatními bohy a Zeus si v této oblasti rozhodně nemohl počínat suverénně. Obvykle byl považován za toho, kdo lidem dává nejen moc, ale i spokojenost a statečnost. Diovy morální vlastnosti mají velice nestálý charakter, každopádně ho lze označit za mstivého, často i záludného a intrikářského. Manželce byl nevěrný a často se s ní hádal. Měl silně bisexuální sklony, přičemž jeho homosexuální tendence se z dnešního pohledu pohybovaly na hranici pedofilie. O postavě tohoto boha si děláme představy z mýtů, které sepsali řečtí autoři. Na těchto mýtech je patrný silný neřecký vliv, který pojetí tohoto boha značně ovlivnil. Protože řecké mýty tvoří jakýsi chronologicky pojatý systém, lze sestavit něco jako Diův životopis. Zeus byl synem Titána Krona a jeho manželky Rheie. Narodil se na Krétě v jeskyni v pohoří Ída (nebo v jeskyni v Aigaiském pohoří, podle dalších verzí šlo o kopec Dikté}, kde ho uschovala jeho matka před Kronem, který se obával vzpoury a každé její dítě preventivně pozřel. Tato obava vycházela z proroctví, že ho jedno z jeho dětí svrhne. Živil se mlékem Amaltheie (což byla podle některých verzí koza, podle jiných nymfa a medem, kterým ho krmily včely a pečovaly o něj kúréti (podle některých verzí i nymfy). Místo Dia dala Rheia Kronovi spolknout kámen zabalený do dětských plen, tento kámen Zeus později umístil v Delfách. Mýtus o jeho narození má evidentně krétské kořeny a dochází zde ke spojení Dia s některým z vegetačních božstev mykénské Kréty. Poté co Zeus vyrostl vedl spolu se svými staršími sourozenci (ty Kronos také původně spolkl, ale jelikož ho tlačil kámen spolknutý místo Dia, vyvrhl je) vzpouru proti Kronovi. V tomto boji, kterého se účastnila většina Titánů na straně Krona, na straně Dia a jeho sourozenců bojovali jednoocí obři Kyklopové a storucí obři Hekatoncheirové. Zeus a jeho spojenci zvítězili po desetiletém boji. Tato část mýtu je zcela jasně řeckého původu a krétský vliv je zde zcela nepatrný. Poté si losem rozdělil vládu nad světem se svými bratry - Diovi připadla vláda nad nebem a zemí. Sídlo Dia se tak dostalo do pohoří Olymp, kde sídlil s dalšími vybranými bohy nazývanými Olympané. Diovu vládu vážně ohrozilo povstání obrů Gigantů, které za pomoci ostatních bohů a svého pozemského syna Hérakla potlačil. Další mýty pak popisují různé Diovy zálety, nebo jeho zasahování do lidských záležitostí, nemusí v nich nutně vystupovat jako bůh, který člověku pomáhá (např. Prométheus), jako dohlížitel na řád se projevil třeba, když bleskem srazil Faethónta. Diovým symbolem byl orel, svazek blesků a žezlo. Jeho posvátným stromem je dub. Vlastnil rovněž nezničitelný štít aigis, který mu zhotovil Héfaistos z kozí kůže. Z velkého množství dětí lze říci, že pouze některé si vynutila mytologická logika, v takovýchto případech lze najít u tohoto potomka jistou příbuznost s jasným nebem. U ostatních se jednalo pouze o snahu logicky uspořádat mytologii a vytvořit příbuzenskou linii zpravidla s královskými rody. Rodiče Kronos (otec) Rheia (matka) Sourozenci Sestry Hestiá Démétér Héra (zároveň manželka...) Bratři Hádés Poseidón Manželky Métis Héra (zároveň sestra) Děti Manželské (s Hérou) Áres (bůh . války) Hébé (bohyně věčné mladosti) Eileithýia (bohyně porodu) Héfaistos (bůh ohně a kovářství) Nemanželské S bohyněmi (řazeno abecedně podle matky) Persefona (matka Démétér - zároveň sestra) Afrodíté ( .matka Dióna, pouze u Homéra) Charitky (matka Eurynomé) Apollón a Artemis (matka Létó) Hermés (matka Maia) Múzy (devět dětí z devíti nocí strávených s ní po sobě, matka Mnémosyné .) Helena (matka Nemesis, někdy je za matku označována Léda) Moiry a Hóry (matka Themis) S nebohyní (řazeno abecedně podle matky) Aiakos (matka Aigína) Héraklés (matka Alkména, . velmi výjimečně za matku považována Semelé) Amfíón a Zéthos (matka Antiopa) Perseus (matka Danaé) Mínós, Rhadamanthys a Sarpédón (matka Európa) Epafos (matka Íó) Arkas (matka Kallistó) . Polydeukés (viz též Dioskúrové) (matka Léda) Dionýsos (matka Semelé, velmi výjimečně i matka Hérakla) Tantalos Bez matky Athéna (vyskočila mu z hlavy, ale plod pocházel od první manželky Métis, kterou pojal za svou část) Kolem Dia se jako kolem každého významnějšího boha této oblasti vytvořil docela silný kult, ten neměl ustálená pravidla a nijak nevybočoval z rámce rituálů věštných řeckých respektive indoevropských bohů. Co se obětí týče tak v tomto kultu je zaznamenáno několik lidských oběti, později docházelo ke klasicky řeckému způsobu obětování. K jeho poctě se konaly závody v Olympii (olympijské hry) a v Nemei. Dále existovala řada běžných oslav na jeho počest a řada mimořádných oslav, kdy si ho bylo třeba naklonit. Zeus měl relativně důležitou roli v očistných a smírných obřadech. Zeus samozřejmě zasáhl výrazným způsobem do umění, jednak mu bylo zasvěceno několik chrámů a jednak byl často zobrazován ve výtvarném umění. Z chrámů se nejznámějším stal Diův chrám v Olympii, který byl dlouhou dobu největším řeckým chrámem. V tomto chrámu byla umístěna nejznámější Diova socha tzv. Feidiova socha Dia v Olympii z roku 453 př. n. l., která byla pokládána za jeden ze sedmi divů světa. Jejím autorem byl sochař Feidiás. Další velmi známý chrám byl Olympion v Athénách. Velký význam měla i věštírna v Dódóně, která byla zasvěcena Diovi. Mimo Řecko byl nejznámějším chrámem patrně chrám v Akragantu na Sicílii. Ve výtvarném umění byl Zeus zobrazován nejčastěji, jak vrhá blesky, nebo při některých výjevech z mytologie, nejvděčnějším tématem se stalo svržení Titánů do Tartaru, či boj s Giganty. Mimo Feidiovy sochy se stalo slavné sousoší Dia s Ganymédem, či socha Zeus s Oticoli. Z novější doby jsou známa zobrazení především jeho milostných afér jako je Léda s labutí, nebo scény zobrazující všechny Olympské bohy. Souboj Titánů Robert Graves, Řecké mýty. Vojtěch Zamarovský, Bohové a hrdinové antických bájí Obrázky, zvuky či videa k tématu Zeus ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Zeus ve Wikislovníku Film Souboj titánů na Česko-Slovenské filmové databázi Film Souboj titánů na IMDb - anglicky

VERB_PHRASE

YES_NO

006478

... k lepšímu poznání. Platón spolu se Sókratem obrátili pozornost filosofů od úvah o povaze a původu světa k otázkám člověka a lidské společnosti. Ústředními tématy pro ně jsou: rozdíl mezi pravým poznáním a pouhým míněním; ctnost a možnost výchovy ke ctnosti; spravedlivé, a přitom trvalé uspořádání obce; dobro jako konečný cíl člověka i obce. Je po něm pojmenován měsíční kráter Plato. Platón se narodil roku 428 nebo 427 př. n. l. v jedné z předních athénských rodin. Jeho otec Aristón prý odvozoval svůj původ od athénského krále Kodra, matka Periktioné pocházela z rodu slavného básníka a zákonodárce Solóna a její bratři Charmidés a Kritiás se podíleli na vládě třiceti na konci peloponéské války. Platónovi bratři Adeimantos a Glaukón také vystupují v jeho dialozích a sestra Pótóné byla matka filosofa Speusippa, který po Platónově smrti vedl Akademii. Aristón patrně brzy zemřel a Periktioné...

V jakém roce se narodil Platón?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Plat%C3%B3n

Platón se narodil roku 428 nebo 427 př. n. l. v jedné z předních athénských rodin.

Platón (řecky Π, 427 př. n. l. – 347 př. n. l.) byl řecký filosof, pedagog a matematik. Jméno Platón je pouze obecně rozšířený pseudonym tohoto filosofa, jeho původní jméno bylo Aristoklés, syn Aristóna a Periktiony. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších myslitelů vůbec; britský filosof A. N. Whitehead napsal, že celá západní filosofie je jen komentář k Platónovi. Platón založil athénskou Akademii, jež pak byla vzorem evropským univerzitám a vědeckým institucím. Své spisy psal většinou formou rozprav mezi svým učitelem Sókratem a dalšími osobami, kterým Sókratés svými otázkami pomáhá vyvrátit jejich předsudečné a nezralé názory a dospět k lepšímu poznání. Platón spolu se Sókratem obrátili pozornost filosofů od úvah o povaze a původu světa k otázkám člověka a lidské společnosti. Ústředními tématy pro ně jsou: rozdíl mezi pravým poznáním a pouhým míněním; ctnost a možnost výchovy ke ctnosti; spravedlivé, a přitom trvalé uspořádání obce; dobro jako konečný cíl člověka i obce. Je po něm pojmenován měsíční kráter Plato. Platón se narodil roku 428 nebo 427 př. n. l. v jedné z předních athénských rodin. Jeho otec Aristón prý odvozoval svůj původ od athénského krále Kodra, matka Periktioné pocházela z rodu slavného básníka a zákonodárce Solóna a její bratři Charmidés a Kritiás se podíleli na vládě třiceti na konci peloponéské války. Platónovi bratři Adeimantos a Glaukón také vystupují v jeho dialozích a sestra Pótóné byla matka filosofa Speusippa, který po Platónově smrti vedl Akademii. Aristón patrně brzy zemřel a Periktioné si vzala svého strýce Pyrilampa, diplomata a přítele Perikleova. S ním měla syna Antifóna, který vystupuje v dialogu Parmenidés. Platón, který o sobě téměř nepíše, dává všem vystupovat v sókratovských dialozích. Podle Diogena Laertia dostal jméno Aristoklés po svém dědovi, přezdívku Platón (široký, mohutný) mu prý dal jeho zápasnický trenér; jiní ji odvozovali od jeho nezvykle širokého čela. V mládí dostal vynikající vzdělání v gramatice, hudbě a gymnastice a s filosofií jej seznámil Kratylos, žák Hérakleitův. Podle tradice se ve dvaceti letech setkal se Sókratem a osm let mu naslouchal jako jeho nejvěrnější žák. Platón sám to ovšem v dialozích nikde výslovně neříká a podle dialogu "Faidón" nebyl při Sókratově smrti, protože byl nemocen. Poté, co byl jeho učitel roku 399 př. n. l. odsouzen a popraven, odešel snad Platón z Athén do Megary a cestoval do Itálie, na Sicílii, do Egypta a do Kyrény. O cestách na Sicílii a o svých zkušenostech s tamními vládci Diónem a Dionýsem píše v Sedmém listu, jediném zachovaném autobiografickém textu. Ve věku 40 let (tedy snad roku 387 př. n. l.) se vrátil do Athén a v "Akadémově háji" založil slavnou Akademii, která trvala až do roku 529, kdy ji zrušil císař Justinián. Jedním z nejvýznamnějších žáků Akademie byl Aristotelés, po Platónově smrti však Akademii převzal jeho synovec Speusippos. Platón zemřel v Athénách ve vysokém věku 82 (nebo 84) let. Soudě podle jeho spisů měl Platón k Sókratovi velice blízko a téměř všechno, co o Sókratovi víme, víme od Platóna. Ironické líčení Aristofanovo k tomu mnoho nepřidává. Ve svých dialozích se Platón tváří jako pouhý tlumočník myšlenek Sókratových (který, jak známo, nic nenapsal) a v Sedmém listu dokonce říká, že o svých vlastních myšlenkách nikdy nic nenapsal a nenapíše, protože filosofie se musí vyučovat ústně, v rozhovoru a ve společném "úsilí myšlení". Na druhé straně se Sókratovy názory a postoje v těchto dialozích mění a s jedinou výjimkou Obrany Platón nikde netvrdí, že by je byl slyšel z první ruky. Je tedy otázka, nakolik je máme připisovat spíše Platónovi. V některých dialozích (např. Menón, Faidros, Kritón) není přítomen vypravěč, jinde hovoří Sókratés v první osobě (Lysis, Charmidés, Ústava), v Prótagorovi Sókratés vypráví o své předchozí rozpravě s Prótagorou. Dialogy Faidón, Symposion a Theaitétos vyprávějí Sókratovi žáci, patrně po mnoha letech, a Platón (kromě Theaitéta) nijak nenaznačuje, jak k nim vůbec přišel. Při porovnání biografií jednotlivých postav vyjdou najevo značné nesrovnalosti. Tak v Prótagorovi jsou Alkibiadés a Agathón mladíci, kdežto Apollodóros a Glaukón by mohli být jejich otci; v Symposiu je to právě naopak. Tyto nesrovnalosti patrně nejsou nahodilé a Platón tedy nepíše jako historik. Dialogy se naopak podobají dobovému divadlu, neboť na scéně vystupují nejvýše tři postavy, které mají "sbor" mlčících posluchačů. Sókratův proces a smrt jsou přímo tématem tří dialogů (Obrana, Kritón a Faidón), které se také nejčastěji čtou. V pěti dalších se objevují narážky a varování: v Theaitétovi a v Euthyfrónovi mluví Sókratés o pomluvách a obvinění z korupce; v Menónovi ho varuje Anytos, v Gorgiovi a v Ústavě Sókratés vysvětluje, proč k tomu musí dojít. Jiné dialogy spojují osoby, jež se však představují pokaždé jinak. Tak v Obraně si Sókratés stěžuje, že ho Aristofanés zostudil a způsobil jeho soud, kdežto v Symposiu spolu s ním a s dalšími přáteli hodují. V Kratylu Sókratés chválí Euthyfrónovu moudrost, kdežto v Euthyfrónovi jej zesměšňuje a karikuje. Sókratův soud je na pozadí toho, co o dobových Athénách víme, těžko pochopitelný. Bezbožnost a ateismus nebyly v pátém století v Athénách zločinem, Aristofanovy komedie, kde si ze ctitelů božstev dělá legraci, dostávaly ceny a není známo, že by někdy čelil nějakému obvinění. Naopak Sókratés se pro své filosofické poslání odvolává na Apollóna, jednoho z předních athénských bohů. Podrobnější informace naleznete v článku Platónova nauka. Platónova díla mají vesměs formu dialogu (rozhovoru), kde většinou vystupuje Sókratés jako hlavní postava. Jedinou výjimku představuje dochovaný soubor Platónových Listů, kde zejména Sedmý list vrhá na Platónův život i jeho vlastní pojetí filosofie jiné světlo: filosofii nelze sepsat jako systém ani učit, nýbrž musí se dobývat vlastním myšlenkovým úsilím. O pravosti Sedmého listu mnozí badatelé pochybovali, v současném bádání se však stává naopak klíčem k pochopení Platónova díla. Platónova díla se citují s uvedením stránky a sloupce či úseku ve vydání francouzského tiskaře H. Étienne (Stephanus); blíže viz Citování filosofické literatury. Dochované Platónovy dialogy se už od starověku řadí do čtveřic, tzv. tetralogií; dialogy, o jejichž autorství se vážně pochybuje, jsou označeny křížkem. Názvy dialogů užíváme podle překladu F. Novotného: I. Euthyfrón, Obrana Sókrata (také Apologie), Kritón, Faidón II. Kratylos, Theaitétos, Sofistés, Politikos (také Státník) III. Parmenidés, Filébos, Symposion (také Hostina), Faidros IV. Alkibiadés I., +Alkibiadés II., +Hipparchos, +Milovníci V. +Theagés, Charmidés, Lachés, Lysis VI. Euthydémos, Prótagorás, Gorgiás, Menón VII. Hippiás Větší, Hippiás Menší, Ión, Menexenos VIII. Kleitofón, Ústava (také Republika), Tímaios, Kritiás IX. +Minós, Zákony, +Epinomis, Listy Kromě toho se pod Platónovým jménem tradovala řada dalších apokryfních spisů, o jejichž autorství se . pochybovalo už ve starověku, a proto nejsou v tetralogiích zahrnuty: +Axiochos, +Definice, +Démodokos, +Epigramy, +Eryxiás, +Halkyón, +O spravedlnosti, +O ctnosti, +Sisyfos. Časové pořadí vzniku jednotlivých dialogů neznáme a nevíme ani, zda byly dodatečně redigovány. První pokus o časové uspořádání udělal významný německý teolog a filosof Friedrich Schleiermacher, a to podle Platónova domnělého myšlenkového vývoje. Moderní bádání zde používá zejména exaktních srovnávacích metod jazyka a slohu, z nichž plyne, že můžeme rozlišit zhruba tři skupiny textů, které k sobě mají blízko. O jednotlivostech se stále diskutuje, o zásadním rozlišení tří skupin je však do značné míry shoda. Pokládají se za nejbližší historickému Sókratovi, který obvykle diskutuje o určité otázce (přátelství, zbožnost) s někým, kdo se pokládá za odborníka, a ukazuje, že tento odborník věci nerozumí. Je ponecháno na čtenáři, aby spor rozsoudil. Patří sem i dialogy o Sókratově soudu a smrti. Obrana Sókratova Kritón Charmidés Lachés Lysis Euthyfrón Menexenos Hippiás Menší Ión Za přechod k následující skupině se pokládají: Gorgiás Prótagorás Menón Už v raných dialozích dává někdy Sókratés odpovědi a představuje pozitivní, a tedy patrně Platónovy názory. Zde se také objevuje myšlenka, že poznání spočívá v chápání neměnných forem či idejí, myšlenka nesmrtelné duše a učení o spravedlnosti, pravdě a kráse. Jádrem středního období je Symposion a Ústava. Euthydémos Kratylos Faidón Faidros Symposion či Hostina Ústava či Republika Theaitétos Parmenidés V dialogu Parmenidés se objevují kritiky myšlenky forem či idejí, což se často chápe jako známka, že ji Platón opouští. Sókratés v dialozích chybí nebo hraje jen menší roli. Pozdní dialogy jsou střízlivější a logičtější než předchozí, ale slibují i řešení otázek položených dříve. Zde se asi nejspíš dá hledat zralé Platónovo myšlení. Sofistés Politikos Filébos Tímaios Krítiás Zákony Platónův vliv na celou západní filosofii je nedozírný. Ve starověku na něj navázal střední a nový platonismus, prostřednictvím Augustinovým ovlivnil křesťanské myšlení a znovu ve vrcholném středověku prostřednictvím Prokla a Dionysia Areopagity. I renesanční myšlení se živí zejména Platónem, jehož pilně čtou i myslitelé novověku. Platónovy spisy v překladu F. Novotného (Oikumené) A. Graeser, Řecká filosofie klasického období. Praha 2000 F. Novotný, O Platónovi I–IV. Praha 1948, 1970 J. Patočka, Negativní platonismus. Praha 1990 J. Patočka, Platón. Přednášky z antické filosofie. Praha 1992 G. Reale, Platón. Pokus o novou interpretaci velkých Platónových dialogů ve světle nepsané nauky. Praha 2005 A. Rodziewicz, IDEA I FORMA. Ι Κ Ε. O fundamentach filozofii Platona i presokratyków (IDEA AND FORM. Ι Κ Ε. On the Foundations of the Philosophy of Plato and the Presocratics). Wroclaw 2012 E. A. Wyller, Pozdní Platón. Praha 1996 Luciano De Crescenzo, Příběhy řecké filozofie – Sokrates a ti druzí, Praha 2004 Akademie Platonismus Platónovo pojetí demokracie Platónova nauka Platónské těleso Realismus a nominalismus Obrázky, zvuky či videa k tématu Platón ve Wikimedia Commons Osoba Platón ve Wikicitátech Seznam děl v . Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Platón Texty: Souborné Platónovo dílo v řečtině (a angličtině) Ústava - česky Platón – en Platon - en (Jowett, 1892) Sebrané spisy na ELPENOR - en Dialogy Laches . a Kriton, česky Hesla ve Stanford Encyclopedia of Philosophy: Plato Plato's Ethics Friendship and Eros Middle Period Metaphysics and Epistemology Plato on Utopia Rhetoric and Poetry Články: W. K. C. Guthrie, A History of Greek Philosophy, vol. IV, Plato: The Man and His Dialogues, Earlier Period, Cambridge University Press, 1989, pp. 8-38 Portál Plato and His Works: Plato and His Dialogues by Bernard Suzanne Are There Really Platonic Forms? "Plato and Totalitarianism: A Documentary Study" Plato Bibliography at PlatoGeek

DATETIME

DATETIME

009104

Trojhvězda je systém tří hvězd, které jsou vázány vlastní gravitací do jednoho celku a obíhají kolem společného těžiště. Jednou z nejznámějších trojhvězd je systém kolem hvězdy Alfa Centauri, známé i pod názvem Toliman. Vidět ji můžeme jen na jižní polokouli[zdroj?] a je známá především proto, že se jedná o nejbližší hvězdný systém (4,3 světelných let). Alfa Centauri je jasná hvězda, která se skládá ze dvou složek, ta jasnější žlutá se velice podobá našemu slunci, kolem nich obíhá další nenápadná hvězdička viditelná ze Země jen dalekohledem, známá jako Proxima Centauri. Na své dráze kolem společného těžiště (asi 1 světelný měsíc od Alfa Centauri) je momentálně na spojnici mezi Alfou Centauri a naším Sluncem, a proto je naší nejbližší hvězdou. Až se za mnoho...

Je Toliman alternativní jméno pro systém Alfa Centauri?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Trojhvězda

Jednou z nejznámějších trojhvězd je systém kolem hvězdy Alfa Centauri, známé i pod názvem Toliman.

Trojhvězda je systém tří hvězd, které jsou vázány vlastní gravitací do jednoho celku a obíhají kolem společného těžiště. Jednou z nejznámějších trojhvězd je systém kolem hvězdy Alfa Centauri, známé i pod názvem Toliman. Vidět ji můžeme jen na jižní polokouli[zdroj?] a je známá především proto, že se jedná o nejbližší hvězdný systém (4,3 světelných let). Alfa Centauri je jasná hvězda, která se skládá ze dvou složek, ta jasnější žlutá se velice podobá našemu slunci, kolem nich obíhá další nenápadná hvězdička viditelná ze Země jen dalekohledem, známá jako Proxima Centauri. Na své dráze kolem společného těžiště (asi 1 světelný měsíc od Alfa Centauri) je momentálně na spojnici mezi Alfou Centauri a naším Sluncem, a proto je naší nejbližší hvězdou. Až se za mnoho tisíc let dostane na druhou stranu své dráhy, stane se nejbližší hvězdou Alfa Centauri. Při pozorování hvězdného pole se také může stát, že hvězdy, které se nacházejí v různých vzdálenostech a které nejsou vázány gravitací do společného systému, se promítají do společného bodu. Takový systém tří hvězd se nazývá optická trojhvězda. Nejedná se tedy o skutečnou trojhvězdu. == Externí odkazy == Slovníkové heslo trojhvězda ve Wikislovníku

VERB_PHRASE

YES_NO

009800

... v literární vědě bylo však toto rigidní rozdělení zpochybněno a upouští se od něj, přičemž také populární literatura se stává předmětem výzkumu. Literaturou se zabývá literární věda. Pod tu spadá literární teorie (zkoumá a popisuje obecné zákonitosti literatury jako uměleckého jevu), literární historie (zkoumá dějiny literatury) a literární kritika (zkoumá, hodnotí a třídí literární díla). Významnou disciplínou literární vědy je také literární komparatistika, někdy nazývaná pouze komparatistika či obecná a srovnávací literatura. == Definice literatury == V užším slova smyslu je jako literatura chápán pouze umělecký text. Ten může být vymezen čistě naratologicky, tedy jako fikce, imaginativní, smyšlené psaní. Slabinou tohoto pojetí je však existence nefikčních literárních děl, stejně jako fikcí, jež se za...

Jaká věda se zabývá literaturou?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Literatura

Literaturou se zabývá literární věda.

Literatura (z latinského littera, písmeno) neboli písemnictví, někdy také slovesnost, je v širším slova smyslu souhrn všech písemně zaznamenaných textů, v moderních definicích někdy včetně ústně tradovaných projevů (například ústní lidová slovesnost). Kromě umělecké literatury se k ní v tomto smyslu řadí také odborná literatura, náboženské spisy, autobiografická literatura, korespondence a další typy textů. V užším slova smyslu se literaturou obvykle myslí pouze umělecká literatura (krásná literatura, beletrie). Někdy může být vymezena ještě úžeji význačností nebo hodnotou jednotlivých děl, imaginativností či fikčností textů, popřípadě ozvláštňující funkcí použitého jazyka. Výpovědi předkládané v umělecké literatuře nejsou obvykle hodnoceny coby pravdivé nebo nepravdivé, nýbrž jako fikční. Umělecké literární dílo je zároveň vysoce komplexní a rozvětvené, s mnoha vrstvami, významy a vztahy a není možné ho jednoduše uchopit, popsat či redukovat.Literatura je výraznou součástí lidské kultury a civilizace. Má značný význam při konstituci lokálních (zejména národních) podob kultury a umožňuje šířit standardizovaný jazyk a vytvářet vědomí moderních jazykových a národních komunit. Literatura je však zároveň kosmopolitním fenoménem a je možné ji chápat jako propojený celek – autoři literárních děl bývají ovlivněni také cizojazyčnými texty a mezi jednotlivými národními literaturami probíhá výměna vlivů a idejí. Přestože značná část literatury oficiálně vychází tiskem, některá literární díla zůstávají v rukopisech, popřípadě jsou rozšiřována samizdatem nebo publikována na internetu. V minulosti byla literatura tradičně rozlišována na klasickou (kanonickou, uměleckou, kvalitní a hodnou pozornosti) a na populární (brakovou, nehodnotnou). V souvislosti s postmodernismem a novými přístupy a proudy v literární vědě bylo však toto rigidní rozdělení zpochybněno a upouští se od něj, přičemž také populární literatura se stává předmětem výzkumu. Literaturou se zabývá literární věda. Pod tu spadá literární teorie (zkoumá a popisuje obecné zákonitosti literatury jako uměleckého jevu), literární historie (zkoumá dějiny literatury) a literární kritika (zkoumá, hodnotí a třídí literární díla). Významnou disciplínou literární vědy je také literární komparatistika, někdy nazývaná pouze komparatistika či obecná a srovnávací literatura. == Definice literatury == V užším slova smyslu je jako literatura chápán pouze umělecký text. Ten může být vymezen čistě naratologicky, tedy jako fikce, imaginativní, smyšlené psaní. Slabinou tohoto pojetí je však existence nefikčních literárních děl, stejně jako fikcí, jež se za literaturu obecně nepovažují, popřípadě také děl o jejichž fikčnosti či historičnosti nelze rozhodnout.Existuje také lingvistické vymezení, chápání literatury jako textů zvláštním způsobem zacházejících s jazykem, přesněji řečeno textů obsahující jazykovou intenzifikaci, deformaci a ozvláštnění. Tento názor zastávali formalisté, například Šklovskij nebo Jakobson. Zde se však nabízí námitka, že ozvláštnění a neobvyklý styl se často objevují i při běžném použití jazyka a literárnost textu je často zřejmá až z kontextu.Vhodným měřítkem může být hodnotový soud: literární texty neobsahují žádnou inherentní vlastnost, důležité je pouze, jak se lidé k literatuře sami vztahují; jednotlivé texty mohou proto s postupem času nebo v různých společnostech status literatury získávat či ztrácet. Literatura je v tomto smyslu funkčním pojmem, nikoliv pojmem ontologickým. Tento přístup k věci však může být spojen s rigidním chápáním hodnotných literárních děl – a sice v tom smyslu, že za hodnotná (a tudíž literární) jsou považována pouze vrcholná díla, případně díla spojená s výraznými autorskými individualitami.Podle strukturalistického pojetí je základním rozlišovacím znakem umělecké literatury její funkce: plní v první řadě funkci estetickou či poetickou. V pojetí sémiotika a lingvisty Romana Jakobsona, který pojem poetické funkce zavedl, je důležité zejména oddělení znaku od jím označovaného objektu. Pozornost pak strhává znak sám, stává se samostatnou a autorefenční jednotkou. Pro poetickou funkci je také důležitý princip kombinace: znak není mluvčím vybírán bez kontextu, nýbrž ve vztahu k ostatním použitým znakům, v rámci výstavby znakové řady. Například spojení "Jana a Magdaléna" může být preferováno před opačným pořadím, protože v něm funguje princip slabičného narůstání, bývají vytvářeny aliterace a podobně. V literárním díle jsou však v menší míře přítomné i ostatní funkce jazyka (emotivní, poznávací, fatická, metajazyková a konotativní) a působí jako podřízená, přídatná složka. Epika do velké míry obsahuje referenční funkci jazyka, lyrika je většinou spojena s emotivní funkcí a básnictví oslovující druhou osobu se silně pojí s funkcí konotativní.V současném západním hodnotovém a uměleckém diskursu platí, že text se stává literárním dílem teprve tehdy, kdy je v něm přítomno a čtenáři vnímáno určité uspořádání, kompozice a postupy tradičně přijímané jako literární. Takovým tradičním postupem může být v případě poezie básnickost, tedy rytmičnost, metaforičnost, grafické uspořádání a podobně; v případě prózy uspořádání pomocí syžetového vyprávění vytvářejícího fikční svět. Důležitým postupem může být také přímé označení textu za literární dílo, popřípadě žánrová specifikace. Tyto postupy ukotvují dílo v literární tradici, zároveň se však proti nim text může vymezovat nebo je deformovat a aktualizovat, čímž je vytvářena tradice nová. == Zkoumání literatury == Odborným zkoumáním literatury se zabývá literární věda, rozdělovaná na literární teorii, literární historii a literární kritiku. Mezi obory, které v rámci literární vědy existují nebo kterých literární věda využívá, patří mimo jiné literární interpretace, textologie, stylistika, naratologie, tematologie, versologie a prozódie. Četné podněty přijímá literární věda také z teorie komunikace, teorie médií, genderových studií, queer studií, sémiotiky, kulturologie či estetiky. Literatura byla teoreticky reflektována již ve starověku. Mezi významné antické spisy o literatuře patří Aristotelova Poetika nebo Longinovo pojednání O vznešenu. Současná podoba literární vědy je však spojena až s rozvojem moderní filologie v 19. a 20. století. Myšlení o literatuře výrazně ovlivnil ruský formalismus (Viktor Šklovskij (1893-1984), Jurij Tyňanov (1894-1943), Boris Ejchenbaum (1886-1959)) a na něj navazující . strukturalismus (případně poststrukturalismus) a sémiotika (Vladimir Propp (1895-1970), Jurij Lotman (1922-1993), Roland Barthes (1915-1980), Tzvetan Todorov (1939-2017), Julia Kristeva (1941), Umberto Eco (1932-2016)). Literární díla však vlastním prizmatem a metodami zkoumá také angloamerická nová kritika, marxistická literární věda, feministická literární teorie nebo dekonstruktivismus. V českém prostředí je zkoumání literatury spojeno především se jménem kritika Františka Xavera Šaldy (1867-1937). České myšlení o literatuře později značně ovlivnil literární vědec a filosof Václav Černý (1905-1987) a také strukturalista René Wellek (1903-1995). S vlivnou teorií fikčních světů je spojen literární teoretik Lubomír Doležel (1922-2017). Mezi současné významné literární vědce patří Petr A. Bílek (1962), Jiří Pelán (1950), Josef Vojvodík (1964) nebo Vladimír Papoušek (1957). Anglickou literaturou se zabývá Martin Hilský (1943). === Literární teorie === Literární teorie se pokouší o popis obecných literárních zákonitostí, které hrají roli při vzniku literárního díla (problematika geneze), při jeho zařazování do literárního procesu a jeho čtenářské (případně posluchačské či divácké) konkretizaci. Jednotlivé literární teorie, které v rámci obecné literární teorie vznikají, lze rozdělovat na normativní, deskriptivní a empirické. Normativní teorie stanovují estetická kritéria, která musejí texty splňovat, aby byly akceptovány jako literární umělecká díla. Deskriptivní teorie naopak vycházejí ze stanoveného souboru textů (korpusu) a pokoušejí se vydestilovat jejich společné a zvláštní rysy (například za účelem vytvoření žánrové klasifikace). Empirické teorie stanovují hypotetické kauzální souvislosti a zákonitosti a ty následně v literárních textech ověřují nebo vyvracejí. === Literární historie === Literární historie se zabývá zaznamenáváním a zkoumáním relevantních událostí v kontextu literatury (publikace knih, proměny trhu, životní data autorů), dále pak jejich zasazováním do vzájemných souvislostí a vytvářením systematizujících literárněhistorických konstruktů. V současnosti se objevuje šest hlavních badatelských směrů:sociální dějiny literatury (literatura a její vzájemné ovlivňování se společností) foucaultovská diskursivní analýza mediální interpretace (vliv materiálních médií a kulturních činností, například tisku, moderních masmédií, státního mocenského aparátu, školství a podobně) systémově-teoretické přístupy eklektické práce nového historismu (rozvolněný přístup bez hlavní řídící teorie či diskursu) revizionistické studie například feministické nebo genderovéV české vědě od 19. století dlouho přetrvávalo členění literární historie na dějiny jednotlivých národních literatur a jejich oddělené zkoumání. Od přelomu tisíciletí se objevují snahy tento přístup nahradit komparativnějšími metodami, zkoumáním literárních dějin v širších kulturních kontextech, například středoevropském. == Druhy a žánry umělecké literatury == Druhy a žánry umělecké literatury se zabývá genologie. Otázka literárních žánrů hrála v dějinách poetiky klíčovou úlohu už od antiky. V Aristotelově Poetice už dokonce nalezneme určitý zárodek moderního členění literárních druhů, Aristoteles od sebe odlišuje různé druhy básnictví, zejména epické, a drama, které rozděluje na tragédie a komedie.Základní a obecně přijímané genologické dělení literatury na literární druhy či oblasti však vzniklo až v klasicismu. Literární druhy se dělí podle výrazu na epiku (vyprávěcí literaturu), lyriku a drama. Podle textové organizace lze rozlišit poezii, prózu a drama. Výraz žánr pak označuje specifickými kritérii definované typy literárních textů. Každý žánr má vlastní pravidla a konvence, která čtenář musí znát, aby dokázal text číst správným způsobem – například u detektivky se předpokládá čtenářova obeznámenost s tím, že řešení bude nalezeno teprve po jisté době a že bude překvapivé. Mezi epické žánry patří román, novela nebo povídka. Dále je možné rozlišovat žánrové varianty (v případě románu jde například o psychologický román, historický román, milostný román a podobně) a žánrové formy (uvedený román může mít formu deníku, korespondence, kroniky a tak dále).Některé genologické koncepce a úvahy byly silně ovlivněny dobou vzniku. Ferdinand Brunetiěre například na konci 19. století prosazoval analogii žánru s biologickým druhem a v souladu s rozkvětem přírodních věd a darwinovského pojetí přirozeného výběru uvažoval o genezi a vývoji žánrů od jejich vzniku až k nevyhnutelnému postupnému zániku. == Literatura podle země, oblasti či kulturního okruhu == === Evropa === Albánská literatura Anglická literatura Belgická literatura Běloruská literatura Bulharská literatura Česká literatura Dánská literatura Estonská literatura Finská literatura Francouzská literatura Chorvatská literatura Irská literatura Islandská literatura Italská literatura Latinská literatura Litevská literatura Lotyšská literatura Maďarská literatura Makedonská literatura Moldavská literatura Německá literatura Nizozemská literatura Norská literatura Polská literatura Portugalská literatura Rakouská literatura Ruská literatura Řecká literatura Slezská literatura Slovenská literatura Slovinská literatura Srbská literatura Španělská literatura Švédská literatura Švýcarská literatura Ukrajinská literatura === Amerika === Americká literatura Kanadská literatura Latinskoamerická literatura === Asie === Čínská literatura Izraelská literatura Japonská literatura Korejská literatura Vietnamská literatura === Afrika === Egyptská literatura Jihoafrická literatura Nigerijská literatura === Austrálie a Oceánie === Australská literatura Novozélandská literaturaMimo geografické rozčlenění stojí esperantská literatura. == Reference == == Související články == Literární věda Seznam českých spisovatelů Česká literatura == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu literatura ve Wikimedia Commons Téma Literatura ve Wikicitátech Slovníkové heslo literatura ve Wikislovníku Kniha Literatura ve Wikiknihách

ADJ_PHRASE

OTHER

011497

... přelomu 19. a 20. století. Symbolismus byl reakcí na popisnost naturalismu a parnasismu (v Čechách Lumírovci). Toto hnutí částečně navazuje na romantismus. Jejich cílem bylo zobrazovat věci, které nelze racionálně popsat (nálady, emoce, myšlenky, city atp.), tj. zobrazit (nakreslit, popsat atp.) nezobrazitelné, snažili se proniknout k podstatě skutečnosti - usilovali o vnímání umění všemi pěti smysly. K tomu jim měl pomáhat symbol, který se měl stát prostředníkem mezi skutečným světem a "světem duše" a měl v náznaku odkrývat tajemství ukryté v nitru věcí. Symbol nebyl přímým pojmenováním věci (problému, stavu atp.), ale pouhým náznakem, sugescí podstaty věci. Symbolisté se snažili...

Bylo umělecké hnutí symbolismus reakce na naturalismus?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Symbolismus

Symbolismus byl reakcí na popisnost naturalismu a parnasismu (v Čechách Lumírovci).

Symbolismus je umělecké hnutí, které vzniklo ve Francii roku 1886, největší rozmach byl na přelomu 19. a 20. století. Symbolismus byl reakcí na popisnost naturalismu a parnasismu (v Čechách Lumírovci). Toto hnutí částečně navazuje na romantismus. Jejich cílem bylo zobrazovat věci, které nelze racionálně popsat (nálady, emoce, myšlenky, city atp.), tj. zobrazit (nakreslit, popsat atp.) nezobrazitelné, snažili se proniknout k podstatě skutečnosti - usilovali o vnímání umění všemi pěti smysly. K tomu jim měl pomáhat symbol, který se měl stát prostředníkem mezi skutečným světem a "světem duše" a měl v náznaku odkrývat tajemství ukryté v nitru věcí. Symbol nebyl přímým pojmenováním věci (problému, stavu atp.), ale pouhým náznakem, sugescí podstaty věci. Symbolisté se snažili vytvořit umění, a to soustředěným vnímáním celé umělcovy bytosti, všemi pěti smysly, které měly splynout. Symbolisté věřili, že umění by mělo chtít zachytit více absolutních pravd, které mohly být zpřístupněné jen nepřímými metodami. Symbolisté se dělili na několik skupin. Jejich chápání symbolu bylo radikálně odlišné. Základní představy byly symboly jako: Nápověda - tj. má čtenáři vsugerovat nějaký pocit, náladu, ... Jednoznačný znak Ve výtvarném umění se tento směr nemohl zcela rozvinout, neboť některé jeho myšlenky byly podobné, jako u populárnější secese. Výtvarné umění je reakcí nejen na naturalismus, ale především na impresionismus a někdy i na akademismus. V literatuře využívali báje, mýty a pohádky. Symbol měl umožnit čtenáři uhodnout tajemství ukryté v nitru věci. V literatuře tyto představy vyjadřují nepřímo (metaforou). Symbolismus zahájil prudký rozvoj básnické obraznosti, kladl velký důraz na hudebnost. Tyto prvky často vedly k nesrozumitelnosti a nepochopitelnosti jejich náznaků. Významným prvkem jejich poezie byl volný verš, který používali pravděpodobně jako první. V literatuře chce básník svým dílem především zapůsobit, nezáleží mu na plném pochopení. Používá se především volný verš, básníci se snaží o hudebnost verše. V Čechách a na Moravě byl hlavním propagátorem symbolismu časopis Moderní revue, kde byly odmítány téměř všechny dosavadní představy o literatuře. Zdůrazňoval se ideál svobodného, naprosto ničím nespoutaného jedince. Otokar Březina Viktor Dyk Karel Hlaváček Antonín Sova Petr Bezruč Jan Opolský Také v hudbě měl symbolismus jistý vliv. Mnoho symbolistických spisovatelů bylo často hudebními nadšenci Richarda Wagnera,který důsledně uplatňoval leitmotivy, česky příznačný motiv. Symbolistická estetika měla hluboký dopad na tvorbu Clauda Debussyho, Erika Satie anebo Alexandra Nikolajeviče Skrjabina. Mnoho starých filmů bylo ovlivněno symbolismem, z něhož jejich tvůrci převzali vizuální užívání metafor. Symbolistickým pojetím jsou ovlivněny především německé expresionistické filmy. V americké kinomatografii se vliv symbolismu projevil především u němých filmů Davida Wark Griffitha. Symbolistické užívání metafor žilo dál v hororech dánského režiséra Carla Theodora Dreyera (např. Upír). Ottův slovník naučný – svazek 24, str. 483-485 – heslo Symbolisté

VERB_PHRASE

YES_NO

010611

... rodů a rod Acacia tak rozdělil na tři nové rody: Acacia, Senegalia a Racosperma. Toto řešení však nebylo všeobecně přijato. === Nová taxonomie akácií === Několika molekulárními kladistickými studiemi, z nichž první vyšla v roce 1995, bylo potvrzeno, že rod Acacia v klasickém pojetí není monofyletický. Jednotlivé vývojové linie akácií, jak je ukazují fylogenetické studie, jsou dokonce rozesety v několika různých tribech bývalé podčeledi Mimosoideae. Na základě těchto studií byl rod Acacia rozdělen na...

Je rod Afacia monofyletický?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Akácie

Několika molekulárními kladistickými studiemi, z nichž první vyšla v roce 1995, bylo potvrzeno, že rod Acacia v klasickém pojetí není monofyletický.

Akácie (Acacia), česky též kapinice, je rod rostlin z čeledi bobovité. Jsou to keře, stromy nebo i liány s dvakrát zpeřenými listy. Řada druhů má listy s rozšířeným, plochým řapíkem a bez čepele. Květy jsou drobné, bílé nebo žluté, uspořádané v kulovitých klubkách nebo podlouhlých hroznech. Akácie rostou v tropech a subtropech téměř celého světa v počtu asi 1200 druhů. Nejvíce druhů se vyskytuje v Austrálii. Některé druhy jsou v tropech a subtropech pěstovány jako okrasné dřeviny a lze se s nimi setkat i ve Středomoří. Akácie mají využití v medicíně, některé druhy poskytují trvanlivé dřevo, gumy, třísloviny nebo parfémové silice. V současné taxonomii byl rod akácie na základě fylogenetických studií rozdělen na celkem 5 samostatných rodů: Acacia, Acaciella, Senegalia, Mariosousa a Vachellia. == Popis == Akácie jsou keře a stromy, řidčeji i dřevnaté liány. Mnohé druhy mají nápadné trny, vzniklé přeměnou palistů. Listy jsou dvojnásobně zpeřené, složené z drobných a většinou vstřícných, krátce řapíčkatých až přisedlých lístků. U mnohých druhů je čepel listů redukovaná a asimilační funkci přebírá plochý rozšířený řapík (tzv. fylodie), takže listy vyhlížejí jako jednoduché, s paralelní žilnatinou. Palisty bývají drobné a opadavé nebo přeměněné v trny. Na řapíku a někdy i na vřetenu listu bývají přítomny žlázky (extraflorální nektária). Květy jsou drobné, oboupohlavné nebo samčí a oboupohlavné, bílé, žluté nebo krémové, uspořádané v hustých válcovitých klasech nebo kulovitých klubkách. Tato květenství vyrůstají buď ve svazcích v úžlabí listů nebo jsou uspořádaná v bohatých vrcholových latách. Kalich je trubkovitý nebo zvonkovitý, se 4 nebo 5 cípy. Koruna je trubkovitá, nálevkovitá až zvonkovitá, 4 nebo 5-četná. Tyčinek je mnoho, jsou nápadné, vyčnívající z květu, volné nebo pouze na bázi srostlé. Semeník je přisedlý nebo stopkatý. Plody jsou velmi různorodé, pukavé nebo nepukavé, rovné nebo zakřivené. Semena bývají oválná až podlouhlá, více či méně zploštělá, s tvrdým osemením, bezkřídlá, obvykle bez míšku. == Rozšíření == Rod akácie zahrnuje asi 1200 až 1300 druhů. Je to druhý nejobsáhlejší rod bobovitých. Akácie jsou rozšířeny v tropech a subtropech po celém světě, zejména však na jižní polokouli. Centrum druhové diverzity je v australské oblasti, kde roste celkem asi 900 druhů akácií. Akácie je v tomto regionu druhově nejbohatší rod cévnatých rostlin. Největší druhová pestrost je v semiaridních oblastech jihozápadní Austrálie a ve východní Austrálii, kde dominují druhy z podrodu Phyllodineae. Z Ameriky je uváděno asi 270 druhů akácií, z Afriky asi 130, z Madagaskaru asi 100 a z Asie asi 55 druhů.V evropské květeně není žádný druh akácie původní. Některé australské a v menší míře i africké či americké druhy jsou vysazovány ve Středomoří jako okrasné dřeviny.Akácie vyhledávají otevřená, slunná stanoviště. Rostou zejména na březích řek, v monzunových lesích, na mýtinách ve stálezeleném tropickém lese, na savanách a v suchomilné keřové vegetaci. Často tvoří významnou součást daných rostlinných společenstev. Preferují dobře propustné půdy v nižších nadmořských výškách do 800 metrů nad mořem. == Ohrožené druhy == V Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN jsou jako kriticky ohrožené uvedeny 4 druhy akácií: Acacia belairioides a Acacia roigii z Kuby, Acacia mathuataensis z ostrova Vanua Levu v souostroví Fidži a Acacia anegadensis z ostrova Anegada v souostroví Panenské ostrovy. V kategorii ohrožených je vedeno celkem 9 druhů pocházejících z Austrálie, tropické Ameriky (zejména z Kuby) a Madagaskaru. == Taxonomie == Rod Acacia byl popsán v roce 1754 Philipem Millerem. Od té doby sem bylo zařazeno množství nově popisovaných druhů, řazených dnes do zcela jiných rodů. V roce 1842 George Bentham jasně stanovil limity tohoto rodu, mezi které náleželo zejména množství volných tyčinek v květu. V roce 1875 pak publikoval celosvětovou klasifikaci akácií, která byla v platnosti téměř 100 let. === Klasická taxonomie akácií === Rod Acacia byl v taxonomii bobovitých řazen do samostatného tribu Acacieae, obsahujícího jediný rod. V některých systémech byl do tribu Acacieae řazen ještě africký monotypický rod Faidherbia. Rod Acacia byl dále tradičně členěn na 4 podrody: Acacia, Aculeiferum, Phyllodineae a Filicinae, případně na 3 podrody, pokud byly Filicinae brány jako sekce v rámci podrodu Aculeiferum. V taxonomii akácií, jejich příbuzenských vztahů s ostatními triby bývalé podčeledi Mimosoideae stejně jako v jejich vnitrorodovém členění panovaly dlouho nejasnosti. V roce 1986 Pedley základním 3 podrodům (Acacia, Aculeiferum, Phyllodineae ) přidělil úroveň rodů a rod Acacia tak rozdělil na tři nové rody: Acacia, Senegalia a Racosperma. Toto řešení však nebylo všeobecně přijato. === Nová taxonomie akácií === Několika molekulárními kladistickými studiemi, z nichž první vyšla v roce 1995, bylo potvrzeno, že rod Acacia v klasickém pojetí není monofyletický. Jednotlivé vývojové linie akácií, jak je ukazují fylogenetické studie, jsou dokonce rozesety v několika různých tribech bývalé podčeledi Mimosoideae. Na základě těchto studií byl rod Acacia rozdělen na celkem 5 samostatných rodů: Acacia s. str., Acaciella, Mariosousa, Senegalia a Vachellia. Výzkum však stále není dovršen a jsou indicie, že rod Senegalia není ani v současném pojetí monofyletický. Také není dosud známo nové rozdělení této části podčeledi Caesalpinioideae do tribů. Většina zdrojů poskytujících taxonomické informace (např.) tyto změny dosud nereflektuje.Typovým druhem, na jehož základě byl rod Acacia popsán, je Acacia nilotica. Tento druh se po rozdělení rodu Acacia ocitl ve skupině čítající pouze asi 160 druhů (bývalý podrod Acacia), která by měla podle pravidel botanické nomenklatury nést rodové jméno Acacia, zatímco pro největší skupinu čítající téměř 1000 vesměs australských druhů akácií (bývalý podrod Phyllodineae) bylo k dispozici jméno Racosperma. Záležitost byla řešena na dvou botanických kongresech v letech 2003 a 2004, kde byla podána žádost na změnu typového druhu. V roce 2005 byla tato změna schválena a novým typovým druhem pro rod Acacia se stal druh Acacia penninervis. Rodové jméno tak zůstalo největší skupině akácií z bývalého podrodu Phyllodineae, zatímco bývalý podrod Acacia dostal nové rodové jméno Vachellia. ==== Rod Acaciella ==== Rod zahrnuje 15 druhů, v minulosti tvořících podrod či sekci Filicinae. Je rozšířen v Americe od USA po Argentinu. Největší druhové bohatství je v Mexiku. U akácií tohoto rodu nejsou vyvinuty na listech nektáriové žlázky. ==== Rod Acacia s.str. ==== Největší rod akácií, zahrnující téměř 1000 druhů z bývalého podrodu Phyllodineae. Dominuje zejména v Austrálii (asi 950 druhů) a Tichomoří (7 druhů), je rozšířen také na Taiwanu a ve východní části jv. Asie (celkem 10 druhů) a na Madagaskaru (2 druhy). U většiny druhů tohoto rodu jsou listy redukovány na různě tvarovaná fylódia, řidčeji jsou listy dvakrát zpeřené. Na řapících a středních žebrech listů jsou žlázky. Tyto akácie jsou většinou beztrnné, pouze u nemnohých druhů jsou palisty přeměněny v trny. ==== Rod Senegalia ==== Pantropicky rozšířený rod zahrnující asi 203 druhů řazených v minulosti do podrodu Aculeiferum. Je rozšířen v Americe (asi 100 druhů), Africe a na Madagaskaru (celkem 69 druhů), v Asii (43 druhů) a Austrálii (pouze 2 druhy). Jsou to stromy, keře, šplhavé keře a řadí se sem i všechny akácie liánovitého vzrůstu. Listy dospělých rostlin jsou dvakrát zpeřené, na řapíku a středním žebru listu jsou žlázky. Na větévkách bývají trny, které jsou rozesety mezi internodii nebo po dvou či po třech pod bází internodia. Palisty nejsou přeměněné v trny. ==== Rod Mariosousa ==== Marisousa je nový rod, popsaný v roce 2006. Zahrnuje 13 druhů akácií, rozšířených v Severní a Střední Americe. ==== Rod Vachellia ==== Rod zahrnuje asi 163 druhů, v minulosti řazených do podrodu Acacia. Je rozšířen v Africe, Asii a Americe a sporadicky i v Austrálii, kde však roste pouze 9 druhů. Jsou to stromy nebo keře. Listy dospělých rostlin jsou dvakrát zpeřené, se žlázkami na řapíku a středním žebru listu. Všechny druhy tohoto rodu mají palisty přeměněné v trny. Africké druhy mívají charakteristické, v horní části zploštělé koruny. ==== Vývojový strom odvozenější části podčeledi Caesalpinioideae ==== == Ekologické interakce == Květy akácií jsou opylovány zejména včelami. Pro mnohé druhy amerických akácií je charakteristická symbióza s mravenci. Tento vztah se označuje jako myrmekofilie. Na koncích lístků takové akácie jsou produkována tzv. Beltova tělíska, sloužící mravencům k výživě. Mimo to mívají tyto druhy na řapíku listů zvětšená nektária produkující sladkou šťávu. Některé druhy akácií mají nápadné zvětšené duté trny, které slouží mravencům za obydlí. Mravenci na oplátku chrání rostlinu před býložravci a škůdci a likvidují konkurenční vegetaci. U druhu Acacia cornigera bylo prokázáno, že vymizí-li z oblasti symbiotický mravenec Pseudomyrmex ferruginea, přežijí jen izolované rostliny této akácie a pouze za výjimečných okolností. Obligátní myrmekofilie nebyla zjištěna u australských druhů akácií.Některé druhy akácií, např. africká Acacia ataxacantha a australské A. concinna, A. megaladena, A. pennata aj. druhy z podrodu Aculeiferum, mají velkou fenotypovou plasticitu v závislosti na prostředí, v němž rostou. Zatímco v husté stromové vegetaci jsou to dřevnaté liány, na otevřených stanovištích rostou jako vzpřímené keře nebo stromy. Mladé semenáčky těch druhů akácií, které mají listy redukované na fylódia, mohou mít první listy jednoduše nebo dvakrát zpeřené a až později se objevují fylódia. U některých takových druhů, např. Acacia melanoxylon, se u dospělých rostlin dokonce objevují větve s dvakrát zpeřenými listy. U druhu A. heterophylla se mimo jednoduchých fylódií objevují i listy tvořené na bázi fylódiem a v horní části dvakrát zpeřenou čepelí. == Zástupci == akácie arabská (Acacia nilotica) akácie dlouholistá (Acacia longifolia) akácie dlouhotrnná (Acacia karoo, syn. Acacia horrida) akácie dvoužilná (Acacia pravissima) akácie egyptská (Acacia seyal) akácie Farnesova (Acacia farnesiana) akácie katechová (Acacia catechu) akácie pryskyřičnatá (Acacia retinodes) akácie senegalská (Acacia senegalensis) akácie sivozelená (Acacia dealbata) akácie trojboká (Acacia cultriformis) akácie pokroucená (Acacia tortilis) akácie Mearnsova (Acacia mearnsii) == Význam == Akácie mají poměrně mnohostranné využití. Různé druhy poskytují zejména trvanlivé dřevo, gumy, třísloviny a vonné extrakty. Mnohé druhy mají také využití v medicíně. Pěstují se i jako okrasné dřeviny. === Okrasné rostliny === Různé druhy akácií jsou v klimaticky příhodných oblastech světa pěstovány jako okrasné dřeviny. V jižní Evropě se lze setkat např. s australskými druhy Acacia cyanophylla, A. dealbata, A. longifolia, A. mearnsii, A. melanoxylon, A. pycnantha a A. retinodes. Z afrických druhů se vysazuje zejména Acacia karoo, z amerických dnes již pantropicky rozšířená akácie Farnesova (Acacia farnesiana). Posledně zmíněný druh je v Evropě pěstován již od roku 1611. V Malajsii se jako pouliční strom vysazuje australská akácie A. auriculiformis. === Dřevo === Dřevo akácií je velmi trvanlivé, o hustotě 640 až 800 kg/m3, je však dosti obtížně opracovatelné. Dřevo statnějších druhů akácií je používáno zejména na obklady, stavbu lodí a výrobu hudebních nástrojů, ze dřeva pomalu rostoucích drobnějších druhů se vyrábějí zejména dýmky, držadla a podobné drobnější předměty. Mezi častěji těžené druhy náleží v dnešní době zejména Acacia glaucescens, A. melanoxylon a A. nigrescens. Na Havaji poskytoval v minulosti velmi ceněné dřevo místní druh Acacia koa, nazývaný havajský mahagon (hawaiian mahogany). Dřevo bylo používáno zejména k výrobě surfovacích prken, kánoí a dřevěných mís. Akácie slouží také jako vyhledávaný zdroj topiva a dřevěného uhlí, navíc často rostou v oblastech kde je otopu nedostatek. Dřevo australské akácie Acacia melanoxylon je obchodováno pod jménem blackwood. Je velmi trvanlivé a dobře opracovatelné, s úzkou bělavou bělí a zlatohnědým až načervenale hnědým jádrovým dřevem. Dosti široké využití má i dřevo australského druhu A. crassicarpa. V jižních oblastech Jižní Ameriky je významným zdrojem dřeva druh A. visco. === Využití v kuchyni a medicíně === Kyselé plody Acacia concinna mají využití ve filipínské kuchyni. Extrakty z některých druhů se používají v lidovém léčitelství, v Africe např. kořeny Acacia nilotica při léčbě spavé nemoci. Guma z akácie arabské (Acacia nilotica) působí proti průjmům a používá se proti amébám a křečím. Prášek z lusků tohoto druhu hubí vodní plže přenášející bilharziózu. Guma severoafrické akácie Acacia tortilis se používá při zánětech očí, onemocněních plic a na hojení ran. Akácie katechová (A. catechu) je využívána v tradiční čínské medicíně. Listy A. pluricapitata se používají v Malajsii při bolestech hlavy a medicínské využití má i kůra z kořenů. === Technické produkty === Z některých druhů akácií se získává klovatina, tzv. arabská guma, používaná v potravinářství, farmacii i jinde. Nejlepší klovatinu produkuje akácie senegalská (Acacia senegalensis) a akácie egyptská (A. seyal), méně kvalitní akácie arabská (A. nilotica). Mimo to je možno klovatinu získávat i z afrických druhů A. abyssinica, A. giraffae, A. horrida, A. kirkii a australské A. pycnantha. Z extraktu indické akácie katechové (Acacia catechu) se získává pryskyřičná hmota nazývaná katechu a sloužící k barvení látek, v koželužství a v potravinářství jako aromatikum. Extrakt z květů akácie Farnesovy (A. farnesiana) je používán při přípravě nejluxusnějších parfémů a rostlina má využití i v tradiční medicíně. Z kůry akácií Acacia mearnsii, A. dealbata a A. pycnantha jsou získávány třísloviny. === Ostatní využití === Australská akácie A. mangium náleží k velmi rychle rostoucím dřevinám, v devíti letech může dosáhnout výšky až 23 metrů a průměru kmene přes 20 cm. V Malajsii je používána k zalesňování. Další rychle rostoucí druh, Acacia auriculiformis, pocházející z jihovýchodní Asie a Austrálie, je v tropech pěstován na plantážích jako zdroj biomasy, topiva a kvalitního dřevěného uhlí. Některé akácie, např. australské A. saligna a A. cyclops a australská A. tortilis, jsou vysazovány ke zpevnění písků a proti erozi. Mnohé druhy akácií jsou významným zdrojem pastvy pro včely. Listy mnohých druhů akácií se používají jako krmivo pro dobytek, listy i plody některých druhů však obsahují kyanogenní glykosidy a mohou být jedovaté. == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Galerie akácie ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo akácie ve Wikislovníku Encyklopedické heslo Acacia v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Encyklopedické heslo Acacieae v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Taxon Acacia ve Wikidruzích Obrázky, zvuky či videa k tématu akácie ve Wikimedia Commons

VERB_PHRASE

YES_NO

000231

Hodiny (množné číslo slova hodina, z praslovanského godъ výročí, svátek, doba) jsou přístroje na měření času, obvykle v rámci jednoho dne. Doplňkově může ukazovat i kalendářní údaje. Pokud jsou malé a přenosné, nazývají se hodinky, pro velmi přesné hodiny se užívá název chronometr. Čas se indikuje pomocí ruček na ciferníku, případně u elektronických hodin číslicovým displejem. Pro odměřování doby (kratšího časového úseku) slouží stopky. Ciferník moderních ručkových hodin je dělen na 12 hodin, časový údaj ukazuje obvykle kratší hodinová a s ní souosá minutová ručka; někdy mají ještě zvláštní sekundovou...

Jak se nazývají malé a přenosné hodiny?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hodiny

Pokud jsou malé a přenosné, nazývají se hodinky, pro velmi přesné hodiny se užívá název chronometr.

Hodiny (množné číslo slova hodina, z praslovanského godъ výročí, svátek, doba) jsou přístroje na měření času, obvykle v rámci jednoho dne. Doplňkově může ukazovat i kalendářní údaje. Pokud jsou malé a přenosné, nazývají se hodinky, pro velmi přesné hodiny se užívá název chronometr. Čas se indikuje pomocí ruček na ciferníku, případně u elektronických hodin číslicovým displejem. Pro odměřování doby (kratšího časového úseku) slouží stopky. Ciferník moderních ručkových hodin je dělen na 12 hodin, časový údaj ukazuje obvykle kratší hodinová a s ní souosá minutová ručka; někdy mají ještě zvláštní sekundovou ručku, buď na okraji ciferníku nebo rovněž ve středu (centrální). Mechanické i elektronické hodiny ukazují konstantní jednotky času: hodina má 60 minut a minuta 60 sekund. Podrobnější informace naleznete v článku Měření času. Čas lze měřit dvojím podstatně odlišným způsobem: 1. Měření přímým sledováním a indikací rovnoměrného pohybu: místní čas indikují sluneční hodiny a jejich předchůdce gnómon, jež ukazují okamžitou polohu Slunce vrženým stínem tyče Jiné konstrukce slouží k odměřování časových intervalů: Přesýpací hodiny a starší vodní hodiny (klepsydra), . kde se sleduje pokles hladiny kapaliny nebo písku v průhledné nádrži; svíčkové hodiny, kde se čas odečítá podle pravidelného odhořívání svíčky apod. I když údaj slunečních hodin se z definice nemůže od místního slunečního času nijak odchýlit, lze jej odečítat v nejlepším případě s přesností několika minut. To je hlavní důvod, proč moderní hodiny téměř bez výjimek užívají druhý postup. 2. Měření počítáním pravidelných pohybů, mechanických, elektrických nebo atomárních oscilací. Podle pohonu a konstrukce se dělí na: Mechanické hodiny, například: stacionární (nepřenosné) kyvadlové hodiny, resp. věžní hodiny; přenosné hodiny a Hodinky, obvykle řízené setrvačkou čili "nepokojem"; námořní a letecké chronometry; elektrické hodiny, poháněné elektrickým proudem; Elektronické hodiny a hodinky s elektronickým, obvykle křemenným krystalem; Atomové hodiny jako nejpřesnější normály času. Běžně sice hovoříme o "přesnosti" a "nepřesnosti" hodin, ve skutečnosti se však jedná o dvě různé veličiny: Chod, to jest odchylku od normálu; hodiny se předcházejí nebo zpožďují například o několik minut nebo sekund za den. Tato chyba je způsobena odchylkou skutečné frekvence oscilátoru (kyvadla, setrvačky) od té, kterou předpokládal konstruktér hodin. Variaci chodu, to jest nedostatek isochronie, nepravidelnost chodu a tím i této odchylky. Příčinou je nestálost oscilátoru, jehož frekvence se v průběhu času mění - například s polohou, s teplotou a podobně. Zatímco chod lze regulací upravit, variace je dána kvalitou a konstrukcí stroje a regulovat se nijak nedá. Rozhodující charakteristikou mechanických hodin je mechanický oscilátor a převody. Zpravidla používají i mechanický zdroj energie (závaží, pružina) a ručkovou indikaci na ciferníku. Každé mechanické hodiny mají tyto hlavní části: zdroj energie čili pohon, jímž může být závaží, pružina s natahovacím zařízením nebo zdroj proudu; soustavu ozubených převodů, jež přenáší energii od zdroje k oscilátoru; krok, který spojuje oscilátor . s posledním (nejrychlejším) kolem převodu, jež se nazývá krokové nebo stoupací kolo; oscilátor či regulátor, který řídí rychlost otáčení krokového (stoupacího) kola a na němž závisí přesnost hodin; Indikační zařízení, tj. hodinové převody, ručky a ciferník. K tomu od nejstarších dob přistupují bicí nebo hrací zařízení; indikace data, polohy Slunce a Měsíce a podobně. Ideálním pohonem mechanických hodin je závaží, zavěšené buďto na laně či struně, navinuté na bubnu, anebo na řetízku, zachyceném na řetězovém kole. Závaží vyvíjí přesně konstantní hnací sílu, nedá se však použít u přenosných hodin. U přenosných hodin a hodinek se proto používá plochá pružina ("péro"), svinutá do spirály a u lepších hodin umístěná v pérovníku. Hnací síla pružiny s jejím rozvíjením klesá a tím působí nerovnoměrnost chodu. U starších přesných přenosných hodin a chronometrů ji kompenzovaly složité mechanismy, například tzv. šnek s řetízkem, kde se s rozvíjením pružiny zároveň mění rameno, na němž síla působí. Hnací kolo mechanických hodin, tj. ozubené kolo spojené s pérovníkem, bubnem nebo řetězovým kolem, přenáší energii několika převody dorychla až na krokové (stoupací) kolo, jehož otáčení reguluje krok a oscilátor. Typické mechanické hodiny mají tři až pět převodů, jež tvoří typická hodinová kola, tj. pastorek a kolo na společném hřídeli. Pastorek mívá 6 až 10 zubů a u levnějších strojů může být "cévkový", tj. tvořený věncem kolíčků. Jinak ozubení mechanických hodin jsou cykloidní, aby se povrchy zubů po sobě nesmýkaly nýbrž odvalovaly a snížily se tak ztráty třením. Vlastním jádrem hodin je oscilátor, tj. soustava setrvačných hmot a direkční síly s vlastní frekvencí kmitů. Na jeho isochronii závisí přesnost chodu hodin. Nejstarším oscilátorem mechanických hodin je tzv. lihýř, rameno s dvěma závažími, který se otáčí kolem svislé osy. Hřídel lihýře je zavěšen na provazu nebo řemeni, jehož zkrucováním vzniká direkční síla. Posunem závažíček po rameni lze měnit vlastní frekvenci lihýře. Lihýř je fyzikálně velmi neurčitý, jeho frekvence závisí na stavu závěsu a podobně. Chyba chodu i variace lihýřových hodin byla v řádu minut za den, nicméně se udržel jako oscilátor nepřenosných hodin až do 17. století, u přenosných hodin a hodinek ještě o století déle. Téměř ideální mechanický oscilátor je kyvadlo, jehož direktivní silou je dokonale stálá zemská gravitace. Kyvadlo jako prostředek měření času navrhl poprvé Galileo Galilei, konstrukce se někdy připisuje už jeho synovi, první kyvadlové hodiny postavil a roku 1655 podrobně popsal holandský fyzik Christiaan Huygens. Matematické kyvadlo má přesnou vlastní frekvenci kyvů, která ovšem mírně závisí na rozkyvu (amplitudě) kyvadla. Proto se u přesnějších hodin (včetně tzv. pendlovek) volí velmi malá amplituda v rozmezí do několika stupňů, což ovšem zvyšuje nároky na přesnost výroby kroku. Se změnami teploty se mění i délka kyvadla, přesné kyvadlové hodiny proto mívaly i teplotní kompenzaci. Hlavní nevýhodou kyvadla je to, že je nelze použít u přenosných hodin. Proto se u hodinek dlouho udržel lihýř, který teprve kolem roku 1700 nahradila setrvačka (lidově "nepokoj", z německého Unruh). Setrvačka je kolo na hřídeli a direkční sílu vyvozuje vlásek, jemná spirálová pružina. Frekvenci setrvačky ovlivňuje teplotní roztažnost věnce, která se u lepších hodinek kompenzovala bimetalem, novější hodiny ji omezují volbou vhodné oceli. Také tuhost vlásku závisí na teplotě, lepší hodinky proto mívají vlásek ze speciální slitiny, invaru. Chod hodin ovlivňuje i tření čepů setrvačky v ložisku, které se proto dělá z umělých rubínů a s co nejtenčími čepy (typicky kolem desetiny mm). Takové čepy jsou ovšem mechanicky choulostivé, takže ložiska moderních hodinek jsou vždy ještě odpružena. Největším konstrukčním problémem mechanických hodin je krok, zařízení, které při každém (nebo každém druhém) kyvu oscilátoru propouští jeden zub krokového kola a zároveň dodává oscilátoru energii. Ideální krok by přitom měl oscilátor co nejméně ovlivňovat, u lepších hodinek se proto užívají tzv. volné kroky, kde se oscilátor po většinu kyvu kroku vůbec nedotýká. V průběhu vývoje vznikly desítky velmi důmyslných konstrukcí, které se dělí do dvou skupin: Kroky vratné, výrobně jednodušší, kde však musí oscilátor v krajní poloze krokové kolo vracet o kousek zpět, což silně snižuje přesnost hodin; mezi vratné . kroky patří lihýřový (lopatkový) krok, hákový krok starších nástěnných hodin, "kukaček" apod., kolíčkový krok mechanických budíků aj. Kroky klidové, které tuto vadu nemají; sem patří: různé varianty kotvového kroku . ; chronometrové kroky aj. Kromě toho existuje řada různých časoměrných zařízení pro speciální účely, například: stopky a chronografy na odměřování kratších časových intervalů, různé registrační hodiny jako "píchačky", hlídačské nebo ponocenské hodiny, tachografy, taxametry atd., slepecké hodiny s hmatovou indikací, šachové hodiny a další.

ENTITY

ENTITY

008205

Nosetín je malá vesnice, část obce Chyšky v okrese Písek. Nachází se asi 1,5 km na severovýchod od Chyšek. Je zde evidováno 24 adres. V roce 2011 zde trvale žilo 47 obyvatel. Obcí prochází silnice II/121 a II/123. Nosetín je také název katastrálního území o rozloze 3,73 km2. V katastrálním území Nosetín leží i Branišov, Růžená a Vilín. == Historie == Ves byla v roce 1290 majetkem hradu Skalice u Sepekova. Později patřila pražskému biskupství, nakonec se stala majetkem nadějkovského panství. == Památky == Návesní kaple zasvěcená Panně Marii je z 19. století....

Kolik adres je evidováno v obci Nosetín?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nosetín

Je zde evidováno 24 adres.

Nosetín je malá vesnice, část obce Chyšky v okrese Písek. Nachází se asi 1,5 km na severovýchod od Chyšek. Je zde evidováno 24 adres. V roce 2011 zde trvale žilo 47 obyvatel. Obcí prochází silnice II/121 a II/123. Nosetín je také název katastrálního území o rozloze 3,73 km2. V katastrálním území Nosetín leží i Branišov, Růžená a Vilín. == Historie == Ves byla v roce 1290 majetkem hradu Skalice u Sepekova. Později patřila pražskému biskupství, nakonec se stala majetkem nadějkovského panství. == Památky == Návesní kaple zasvěcená Panně Marii je z 19. století. Kamenný kříž naproti návesní kapli. Kříž u komunikace vedoucí do vesnice. Venkovská usedlost čp. 10 na jižním okraji vesnice u komunikace je vedená v Seznamu kulturních památek v okrese Písek. == Galerie == == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Nosetín ve Wikimedia Commons Katastrální mapa katastru Nosetín na webu ČÚZK

NUMERIC

NUMERIC

006375

Nikolaj Vasiljevič Gogol, rusky Н В Г, ukrajinsky М В Г, Mykola Vasyľjovyč Hohoĺ (20. březnajul./ 1. dubna 1809greg., Soročynci, dnes Velyki Soročynci, Poltavská . oblast – 21. únorajul./ 4. března 1852greg., Moskva) byl ruský prozaik a dramatik ukrajinského původu, představitel ruského romantismu s velmi silnými prvky kritického realismu, za jehož zakladatele je v ruské literatuře považován. Pocházel z rodiny středních ukrajinských statkářů (Gogolovi měli asi 80 nevolníků). Jeho otec byl vášnivý milovník divadla, psal verše i komedie. Založil divadlo, v němž malý Gogol hrál – zásadně ženské role. Byl vychován v přesvědčení, že je geniální a zázračné dítě. Po absolvování gymnázia odešel koncem roku 1828 do Petrohradu, kde byl přijat do divadla, ale nebyl úspěšný. Poté se pokusil vydat své básně a uspořádat výstavu svých obrazů, ale setkal se s velkou kritikou. Nakonec působil jako úředník. Léta 1836–1839 strávil většinou v Itálii. Roku 1844 podnikl cestu do Jeruzaléma....

Kdo je v ruské literatuře považován za zakladatele kritického realismu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikolaj_Vasiljevič_Gogol

Nikolaj Vasiljevič Gogol, rusky Н В Г, ukrajinsky М В Г, Mykola Vasyľjovyč Hohoĺ (20. březnajul./ 1. dubna 1809greg., Soročynci, dnes Velyki Soročynci, Poltavská .

Nikolaj Vasiljevič Gogol, rusky Н В Г, ukrajinsky М В Г, Mykola Vasyľjovyč Hohoĺ (20. březnajul./ 1. dubna 1809greg., Soročynci, dnes Velyki Soročynci, Poltavská . oblast – 21. únorajul./ 4. března 1852greg., Moskva) byl ruský prozaik a dramatik ukrajinského původu, představitel ruského romantismu s velmi silnými prvky kritického realismu, za jehož zakladatele je v ruské literatuře považován. Pocházel z rodiny středních ukrajinských statkářů (Gogolovi měli asi 80 nevolníků). Jeho otec byl vášnivý milovník divadla, psal verše i komedie. Založil divadlo, v němž malý Gogol hrál – zásadně ženské role. Byl vychován v přesvědčení, že je geniální a zázračné dítě. Po absolvování gymnázia odešel koncem roku 1828 do Petrohradu, kde byl přijat do divadla, ale nebyl úspěšný. Poté se pokusil vydat své básně a uspořádat výstavu svých obrazů, ale setkal se s velkou kritikou. Nakonec působil jako úředník. Léta 1836–1839 strávil většinou v Itálii. Roku 1844 podnikl cestu do Jeruzaléma. Před svou smrtí prožíval Gogol hlubokou depresi, začínal podléhat náboženským a mystickým náladám a pochybnostem o smyslu činnosti a svého díla a je poměrně pravděpodobné, že zešílel. Na Gogolovu tvorbu navazuje prakticky celá ruská literatura 2. poloviny 19. století. Za nejlepší z jeho díla jsou považovány povídky, kde plně využil své vypravěčské umění a schopnost spojovat reálné s fantastickým. Hans Küchelgarten (1829, Г К), poema, neúspěšná sentimentální idylka napsaná pod pseudonymem V. Alov, jejíž neprodaný náklad Gogol sám skoupil a zničil. Večery na samotě u Dikaňky (1831–1832, В н х б Д), dvoudílný cyklus humorně i strašidelně laděných povídek a pohádek z Ukrajiny. Několik slov o Puškinovi (1835, Н с о П), literárně-kritická studie, Arabesky (1835, А), sborník statí a povídek, který obsahuje tři tzv. petrohradské povídky Něvská třída (Н п), Bláznovy zápisky (З с) a Podobizna (П). Mirgorod (1835, М), sbírka novel, vlastně jakési pokračování Večerů na samotě u Dikanky, z nichž nejznámější je Taras Bulba. Vij (1835, В) horrorová povídka o setkání seminaristy Chomy Bruta s pekelnými mocnostmi. Nos (1836, Н), povídka zařazovaná do tzv. petrohradských povídek, Kočár (1836, К), povídka, která sice k petrohradským povídkám nepatří (její děj se odehrává v provinciálním městečku a zčásti na usedlosti hlavního hrdiny), ale svými základními rysy se k nim blíží, a proto k nim bývá přiřazována. Řád sv. Vladimíra třetího stupně (1836-1842, В т с), první Gogolův dramatický pokus, nedokončená komedie, z níž Gogol publikoval úryvky a také samostatné scény ve formě jednoaktovek: Úředníkovo ráno (1836 ., У д ч), Spor (1836, Т), Podlézavá (1839-1840, Л), Scény ze společenského života (1842, С и с ж). Revizor (1836, Р), pětiaktová satirická komedie patřící k nejslavnějším dílům světové dramatické literatury. Hráči (1842, И), komedie o hře, o vášni ke hře, o podvodu a umění podvodu. Děj se odehrává v atraktivním prostředí falešných karetních hráčů, jejichž filozofie je jednoznačná: "bystrý vtip, jasný rozum a hlavně žádné ohledy." Mrtvé duše (1842-1846, М д), dvoudílný román s podtitulem poema v próze, satira na carskou byrokracii. Gogol toto dílo několikrát přepracovával, krátce před smrtí spálil část druhého dílu a pravděpodobně i celou poslední verzi. Ženitba (1842, Ж), satirická komedie o dvou dějstvích, příběh starého mládence, jenž si stále pohrává s myšlenkou na manželství, téměř se skoro žení, ale těsně před svatbou včas uteče oknem, přičemž stárnoucí nevěsta ve snaze nepřijít o žádného z pěti nápadníků tak nakonec přijde o všechny. Podle komedie napsal roku 1952 český skladatel Bohuslav Martinů stejnojmennou operu. Petrohradské povídky (1842, П п), takto je v různých vydáních označován cyklus povídek vydaných v rámci čtyřsvazkových Gogolových sebraných spisů, který obsahuje již dříve publikované a nyní přepracované povídky Něvská třída (Н п), Bláznovy zápisky (З с), Podobizna (П) a Nos ( Н) a definitivní verzi nové povídky Plášť (Ш), na které Gogol pracoval již od roku 1839. Řím (1842, Р), fragment nedokončeného románu vydaný v rámci čtyřsvazkových Gogolových sebraných spisů, Na odchodu z divadla (1842, Т р), jednoaktovka, ve které Gogol líčí dojmy po představení Revizora na různé společenské vrstvy a která obsahuje jeho myšlenky o velkém významu divadla a umělecké pravdy. Vybraná místa z korespondence s přáteli (1847, В м и п с д), publicistická práce, která svědčí o tom, že v posledním letech svého života se Gogol výrazně rozcházel s pokrokovými proudy v Rusku. Rozjímání o božské liturgii (1847, Р о Б Л), dílo, ve kterém Gogol svou osobitou formou zpřístupňuje mystérium východní liturgie, česky též jako Rozjímání o mši svaté. Vij Volně na motivy stejnojmenné povídky v překladu Jana Reye napsal Ivan Hejna, hudba Petr Mandel, dramaturgie Eva Košlerová, režie Karel Weinlich. Hrají: Ivan Trojan, Ivan Gübel, Hana Doulová-Krobotová, Yvetta Blanarovičová, Petr Pelzer, Jaroslav Kepka, Jiří Schwarz, Jiří Holý, Antonín Hardt, Jarmila Kasalá, Karel Weinlich a Lenka Vintrová. Natočeno v roce 1995

PERSON

PERSON

006547

Nukleové báze jsou základní součástí nukleových kyselin. Dělí se na báze purinové (adenin, guanin) a báze pyrimidinové (cytosin, uracil, thymin). Vytvářejí doplňkové dvojice (komplementární páry, zkratka bp), v nichž se typicky vždy 1 purinová a 1 pyrimidinová báze vzájemně vážou vodíkovými vazbami (tzv. komplementarita bází). Guanin se váže s cytosinem a adenin s thyminem nebo s uracilem. Tvoří kód k zápisu genetické informace. Komplementární párování pak umožňuje tuto informaci realizovat při procesech replikace, transkripce a translace. Genom daného organizmu má poměrně stálý počet komplementárních párů bází (bp). Udává se často v kilobázích (resp. kbp - kilobase pair, tedy 1000 bp), megabázích (resp....

Na jaké dvě skupiny se dělí nukleové báze?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nukleov%C3%A1_b%C3%A1ze

Dělí se na báze purinové (adenin, guanin) a báze pyrimidinové (cytosin, uracil, thymin).

Nukleové báze jsou základní součástí nukleových kyselin. Dělí se na báze purinové (adenin, guanin) a báze pyrimidinové (cytosin, uracil, thymin). Vytvářejí doplňkové dvojice (komplementární páry, zkratka bp), v nichž se typicky vždy 1 purinová a 1 pyrimidinová báze vzájemně vážou vodíkovými vazbami (tzv. komplementarita bází). Guanin se váže s cytosinem a adenin s thyminem nebo s uracilem. Tvoří kód k zápisu genetické informace. Komplementární párování pak umožňuje tuto informaci realizovat při procesech replikace, transkripce a translace. Genom daného organizmu má poměrně stálý počet komplementárních párů bází (bp). Udává se často v kilobázích (resp. kbp - kilobase pair, tedy 1000 bp), megabázích (resp. Mbp - megabase pair, tedy milion bp) či gigabázích (resp. Gbp - gigabase pair, tedy miliarda bp). Kromě základních pěti bází je známo více než 100 modifikovaných bází. Nejběžnější z nich tvoří následující nukleosidy: modifikace uridinu: ribothymidin dihydrouridin thiouridin pseudouridin methylkarbonyl[zdroj?] modifikace cytidinu 5-methylcytidin 5-hydroxymethylcytidin 5-formylcytidin 5-karboxylcytidin 2-lysylcytidin modifikace adenosinu inosin N6-methyladenosin N6-isopentenyladenosin modifikace guanosinu N7-methylguanosin queosin wyosin Nejčastější modifikované purinové báze Nejčastější modifikované pyrimidinové báze Vědcům se podařilo syntetizovat již mnoho kandidátů na nepřirozené nukleové báze, jen naprostá menšina z nich je však skutečně replikovatelná DNA polymerázami a ještě menší počet umožňuje transkripci do RNA. Pouze u jediného umělého páru nukleových bází byla dosud prokázána in vivo funkční ekvivalence s přirozenými páry (cytosin-guanin, adenin-thymin). Jedná se o báze "5SICS" a "NaM" (jako deoxynukleotidy značeny d5SICS resp. dNaM), které nejsou odvozeny z purinu a pyrimidinu, ale obě obsahují dva kondenzované aromatické cykly. Podrobnější informace naleznete v článku Párování bází#Nepřirozené páry bází.

ENTITY

OTHER

001837

... museum Robertem Plotem, který její popis publikoval ve svém díle Natural History of Oxfordshire (Vývoj přírody oxfordského hrabství) v roce 1677. Plot fragment sice správně určil jako spodní výběžek stehenní kosti, která ale vzhledem ke své předpokládané velikosti nemohla patřit žádnému známému tvoru. Usoudil tedy, že patřila patrně obrům, například takovým, jací jsou popsáni v Bibli (Gn 6,4; Nu 13, 33). Znovu byla zkamenělina popsána Richardem Brookesem v roce 1763. Ten ji pro její podobnost s lidskými varlaty nazval "Scrotum humanum" ("šourek lidský"). Megalosaurus byl štíhle stavěný dvounohý dravec, dlouhý přibližně 9 metrů a vážící kolem 1 tuny. Jeho ostré a mírně vroubkované zuby měly dlouhé kořeny, které byly pevně zasazené v čelisti. Jejich korunky byly ze stran zploštělé a ohýbaly se směrem vzad. Na předních končetinách měl tři prsty, na zadních pak čtyři (jeden drobný) vybavené silnými a ostrými drápy....

Jaká byla přibližná délka megalosaura?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Megalosaurus

Megalosaurus byl štíhle stavěný dvounohý dravec, dlouhý přibližně 9 metrů a vážící kolem 1 tuny.

Megalosaurus (znamená "velký plaz", z řeckého, μ/megalo- 'velký', 'vysoký', a σ/sauros 'plaz'), vědeckým názvem M. (=Megalosaurus) bucklandii, je rod velkých masožravých teropodních dinosaurů středního až svrchního jurského období (stupeň bath; podle jiných zdrojů stupně aalen-oxford[zdroj?]) v Evropě (jižní Anglie, Francie, Portugalsko). Je významný jako vůbec první rod dinosaurů (vyjma ptáků), který byl vědecky popsán a pojmenován. Megalosaurus byl prvním (neptačím) dinosaurem popsaným formálně ve vědecké literatuře (1824). Část jeho kosti byla poprvé nalezena ve vápencovém lomu u Cornwellu, nedaleko Chipping Nortonu, v Oxfordském hrabství v Anglii v roce 1676. Přesto nešlo o první evropský objev dinosauří kosti, k tomu došlo zřejmě již roku 1614. Tzv. Cornwellská kost byla popsána nejprve ředitelem Ashmolean museum Robertem Plotem, který její popis publikoval ve svém díle Natural History of Oxfordshire (Vývoj přírody oxfordského hrabství) v roce 1677. Plot fragment sice správně určil jako spodní výběžek stehenní kosti, která ale vzhledem ke své předpokládané velikosti nemohla patřit žádnému známému tvoru. Usoudil tedy, že patřila patrně obrům, například takovým, jací jsou popsáni v Bibli (Gn 6,4; Nu 13, 33). Znovu byla zkamenělina popsána Richardem Brookesem v roce 1763. Ten ji pro její podobnost s lidskými varlaty nazval "Scrotum humanum" ("šourek lidský"). Megalosaurus byl štíhle stavěný dvounohý dravec, dlouhý přibližně 9 metrů a vážící kolem 1 tuny. Jeho ostré a mírně vroubkované zuby měly dlouhé kořeny, které byly pevně zasazené v čelisti. Jejich korunky byly ze stran zploštělé a ohýbaly se směrem vzad. Na předních končetinách měl tři prsty, na zadních pak čtyři (jeden drobný) vybavené silnými a ostrými drápy. Pod rodovým názvem Megalosaurus byla v průběhu doby popsána řada velmi různých teropodů, avšak jediným validním (platným) druhem se dnes zdá být pouze Megalosaurus bucklandii z Anglie. Teropodní dinosauři: Metriacanthosaurus, Nuthetes, Dryptosaurus, Dilophosaurus, Ceratosaurus, Magnosaurus, Carcharodontosaurus, Eustreptospondylus, Proceratosaurus, Majungasaurus, Altispinax, Deinodon, Zanclodon, Duriavenator, Sarcosaurus, Poekilopleuron, Streptospondylus, Newtonsaurus Jiní dinosauři zaměňovaní s megalosaurem: prosauropod Plateosaurus

NUMERIC

NUMERIC

003227

... v metalu nevyužity. Zaměření se na smrt a extrémy dalo podnět na pojmenování žánru. Existují tři teorie o původu termínu "death metal". První se vztahuje na skladbu s názvem "Death Metal" od kapely Possessed z jejich prvního alba "Seven Churches" (1985). Ale toho roku se také objevila skladba "Death Metal" na albu "Power from Hell" od anglických thrasherů Onslaught. Také demo kapely Death se nazývalo "Death by Metal". Druhá teorie tvrdí, že žánr byl pojmenován podle průkopníků tohoto stylu, Death. Říká se, že jejich strohý název se ujal jako jméno pro nový metalový žánr. Třetí teorie se objevila roku 2003, když Quorthon, zesnulý zakladatel blackmetalové skupiny Bathory, v rozhovoru s britským novinářem vyhlásil, že on vymyslel pojem "death metal" už v roce 1984, i když jeho kapela nikdy k death metalu nepatřila. Death metal se vyvinul z thrash metalu. Thrash metal je žánr...

Z čeho se vyvinul death metal?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Death_metal

Death metal se vyvinul z thrash metalu.

Death metal je hudební styl vycházející z heavy metalu. První death metalové skupiny vznikaly v první polovině osmdesátých let ve Spojených státech. Jednou z prvních kapel byli američtí Death. Death metal je velmi těžké přesně definovat, většina kapel hrající death metal je ovlivněna jinými styly nebo hraje přímo kombinaci několika stylů. Může obsahovat hrubé nebo temné texty zaměřené na smrt jako nihilistickou metaforu (což neplatí ve všech případech) nebo na témata jako brutalita, satanismus, politika nebo pocity beznaděje. Skladby nemají pevnou strukturu, místo toho se klade důraz na rozvíjení motivů. Žánr se často spojuje s podladěnými, technicky náročnými kytarami, rychlými údery, energičností a komplikovanou rytmikou. Kvůli větší zuřivosti se používají neobyčejně rychlé bicí. Zpěv se většinou skládá z bručení, vrčení a blábolení, anglicky nazývaného "death grunts" nebo growling. Někdy se používá také screaming. Někdy je mylně nazýván "hrdelním zpěvem". Death metal je známý svým prudkým tempem, nepředvídatelnými změnami ve struktuře, a extrémně rychlými a komplikovanými kytarami a bicími, i když se některé kapely zaměřují spíš na rychlost a surovost než na techniku hraní. Kapely tohoto stylu často využívají hluboce podladěné kytary a baskytary a také dvojkopákové bicí. Toto je sice standard, ale některé kapely používají i jiné nástroje, např. klávesy a saxofon. Death metal je většinou neobyčejně fyzicky náročný na muzikanty, především ve své nejkomplikovanější formě. Deathmetalové texty se většinou zaobírají nihilistickými tématy více než ostatní formy rockové hudby (s výjimkou black metalu), využívají "zvrácenosti", aby poukázaly na hlubší souvislosti. Žánr, původem odnož thrash metalu, vznikl, aby vzdával hold temným, principiálním idejím, které zůstávaly v metalu nevyužity. Zaměření se na smrt a extrémy dalo podnět na pojmenování žánru. Existují tři teorie o původu termínu "death metal". První se vztahuje na skladbu s názvem "Death Metal" od kapely Possessed z jejich prvního alba "Seven Churches" (1985). Ale toho roku se také objevila skladba "Death Metal" na albu "Power from Hell" od anglických thrasherů Onslaught. Také demo kapely Death se nazývalo "Death by Metal". Druhá teorie tvrdí, že žánr byl pojmenován podle průkopníků tohoto stylu, Death. Říká se, že jejich strohý název se ujal jako jméno pro nový metalový žánr. Třetí teorie se objevila roku 2003, když Quorthon, zesnulý zakladatel blackmetalové skupiny Bathory, v rozhovoru s britským novinářem vyhlásil, že on vymyslel pojem "death metal" už v roce 1984, i když jeho kapela nikdy k death metalu nepatřila. Death metal se vyvinul z thrash metalu. Thrash metal je žánr extrémů: rychlá tempa, hlučnost, nestálost, řev (screaming) a nepředvídatelné struktury skladeb. Thrash-metalové kapely experimentovaly s novými technikami a nápady, aby posunuly žánr dál od komerčního rocku. Nejextrémnější thrash-metalové kapely vytvořily proto death-metalový zvuk tím, že hrály ještě rychlejší, tvrdší a temnější thrash. Okolo roku 1983 se začaly formovat agresivní americké kapely jako floridští Death, kalifornští Possessed a chicagští Master. Ze jmenovaných kapel jako první vydali ukázku "raného death metalu" Possessed, a to album "Seven Churches" (1985), dál také Švýcaři Messiah (album "Hymn to Abramelin – 1986) a Kanaďané Slaughter (Strappado – 1986); v roce 1987 potom Death vydali "Scream Bloody Gore" a Necrophagia "Season of the Dead". Morbid Angel je další kapela, která silně ovlivnila death-metalovou scénu početnými demo nahrávkami. Tyto "rané death-metalové" kapely vytvořily žánr, který se podstatně liší od svého nejbližšího příbuzného, thrash metalu. Koncem 80. let se začal hrát death metal ve Skandinávii, obzvlášť ve Švédsku. Začátkem 90. let vydaly svoje první alba kapely jako Nihilist (později Entombed), God Macabre, Carnage (později Dismember), Unleashed a Grave. Jejich styl se zakládal na odlišném kytarovém zvuku, který se značně nechal inspirovat zvukem britských grinderů Unseen Terror. Když se na to podíváme z jiného uhlu pohledu, můžeme říct, že moderní koncepce death metalu – bod zřetelného osamostatnění od heavy metalu a thrash metalu – se začíná rýsovat v roce 1989. Také jako se Nová vlna britského heavy metalu nechala inspirovat energií punk rocku v 70. letech, tak i metal na konci 80. let udělat to samé. Chaotický a často matoucí vývoj, který se děl v těch dobách, je asi nejlépe vidět v případě britské kapely Napalm Death, která se většinou považuje za grindcore kapelu. Tato kapela současně patřila do hardcore scény, i když se Napalm Death začátkem roku 1990 grindcoru vzdali a ubrali se jiným směrem. Především na albu "Harmony Corruption" hráli Napalm Death něco, co by většina fanoušků v současnosti nazvala death metal nebo "moderní death metal" podle uvedené charakteristiky. Toto album obsahuje agresivní a značně technické kytarové riffy, složité rytmy, důmyslný growling Marka "Barneyho" Greenwaya a hlubokomyslné texty. Mezi další skupiny, které významně přispěly k tomuto ranému hnutí, patří britští Bolt Thrower a Carcass, američtí Cannibal Corpse, Švédi Entombed, Newyorčané Suffocation, a zejména Morbid Angel z americké Floridy. K tomu všemu skupina Death přidala album "Human" (1991), příklad moderního death metalu. Otec kapely Chuck Schuldiner nekompromisní rychlost a technickou virtuozitu posunul ještě dál. Mezi další příklady tohoto směrování patří alba: Carcass – "Necroticism: Descanting the Insalubrious" (1991), Suffocation – "Human Waste" (1991), Entombed – Clandestine (1992). V tomto bodě se už zrcadlí všechny uvedené charakteristiky: prudké tempo a početné zvraty, extrémně rychlé bubnovaní, morbidní texty a hrdelní zpěv. Na přelomu 80. a 90. let početné nahrávací společnosti začaly podepisovat smlouvy s death-metalovými kapelami ve velkém množství. Earache Records a Roadrunner Records se staly nejvýznamnějšími společnostmi žánru, s kapelami jako Carcass, Napalm Death, Morbid Angel, Entombed, Obituary, Sepultura, Pestilence, a Deicide. I když tyto společnosti nezačínaly jako death-metalová vydavatelství (Earache byl grindcore label a Roadrunner thrashový label), na začátku 90. let se staly vlajkovými loděmi žánru. Krom toho vznikly nové labely, např. Nuclear Blast, Century Media a Peaceville; mnohá z těchto vydavatelství získala v 90. letech úspěch i v jiných metalových odnožích. Popularita death metalu dosáhla vrcholu v letech 1992-93, když se některé kapely jako Morbid Angel těšily komerčnímu úspěchu; avšak žánr jako celek se kvůli své extrémní povaze nikdy nedostal do středního proudu. Postupně se v té době rozvinul do následných stylů: Melodický death metal, zkráceně také melodeath, je méně extrémní forma death metalu. Skladby se zakládají na melodice kytarové hry, převzaté od Iron Maiden a growlingu ve vysokých tónech. První album v tomto stylu (Heartwork – 1994) je někdy připisováno grindcore kapele Carcass. Mezi nejznámější představitele patří: Hypocrisy, Amon Amarth, In Flames, Arch Enemy, Dark Tranquillity a At the Gates patří mezi průkopníky stylu, tzv. Gothenburského metalu. Skandinávský death metal je předchůdce melodického death metalu. Skupiny jako Entombed, Dismember, Unleashed a výše uvedení At the Gates pomohly definovat zvuk, ze kterého se vyvinul melodický death metal. Tento pojem je běžně zaměnitelný s melodickým death metalem. Entombed (ex-Nihilist) je kapela, která začala kombinovat punkové a death/thrashové riffy; též vytvořila nový kytarový zvuk – využitím efektu kytarového pedálu, čímž se vytvořil surový, mechanický, elektrický bzukot, který se později pokusily mnohé kapely reprodukovat. Takovýto zvuk má kořeny u britské deathgrindové kapely Unseen Terror a jejich alba "Human Error". Floridský death metal je konzervativnější a útočnější než jeho skandinávská verze, důkladnější, vybroušený a tradiční; v mnohých ohledech je možno tento styl považovat, minimálně v prvních letech, za brutálnější a komplikovanější thrash metal. Je většinou přímočařejší a brutálnější než "technický death metal". K tomuto stylu se zařazují kapely jako Deicide, Resurrection, Malevolent Creation, Monstrosity, Obituary, Brutality, Morbid Angel a Death (i když poslední nahrávky Death spadají i do kategorie "progresivní death metal"). Související informace naleznete také v článku Technický death metal. Technical death metal, omezený, ale význačný žánr, se spojuje s kapelami, které obzvlášť vynikají virtuozitou hráčů. Hudebně ho charakterizují chaotické riffy, atypické rytmy, vypracovaná produkce a nadčasovost. Běžně se sem řadí kapely jako Amoral, Atheist, Cynic, Sadist, Gorguts, Immolation, Necrophagist, Nocturnus, Atheist, Decapitated, Cryptopsy, Spawn of Possession, Nile, Origin, Dying Fetus, Philosopher a Psycroptic, Obscura. Progresivní death metal je styl death metalu, který z progresivního metalu převzal nadčasovost a kolísavost nálad. Některé znaky těchto žánrů je možno najít dokonce u obou. Typické znaky death metalu (growling, rychlé bicí, brutalita) a progresivního metalu (nestandardní délka skladeb, netradiční nástroje, akustické části a pod.). Žánr zastupují kapely jako Amorphis, Opeth, Cynic, Novembre, Coprofago, Death, Pestilence (poslední album), Nocturnus a Atheist. Žánr je úzce spjatý s technickým death metalem a mnohé kapely patří do obou stylů. Brutální death metal vznikl kombinací grindcore a death metalu, ale neměl by se zaměňovat s deathgrindem (kombinace death metalu a grindcore v poměru 50:50), protože nemá nic nebo skoro nic společného s hardcore punkovými postoji a estetikou. U tohoto stylu je důležitá neotesanost, hrubost a brutalita, ale ve většině případů také technická zručnost. Brutální death metal se spojuje se skupinami jako Suffocation, Cannibal Corpse, Nile, Iniquity, Cryptopsy, Disgorge, Devourment, Krisiun, Disavowed a Deeds of Flesh. Growling je většinou ve velmi nízkých tónech a v textech je "plno krve". Krom toho, kytary hrají většinou živelné, hyper rychlé a hluboce podladěné melodie. Death/doom je pomalý a depresivní styl, který se nechal inspirovat klasickým doom metalem. Styl vytvořily kapely jako Sempiternal Deathreign, Dream Death, Delirium, Asphyx, My Dying Bride, Paradise Lost (raná tvorba), Anathema, Winter a Disembowelment. Zatímco tradiční doom metal se opírá o pomalé tempo, aby tak vytvořil depresivní atmosféru, death/doom je o něco rychlejší a klade důraz na melodie v mollové stupnici, aby tak vytvořil podobnou atmosféru, a navíc využívá kombinaci growlingu a zpěvu. Blackened death metal je odnož death metalu spojená s celistvými a melodickými prvky black metalu. Kapely tohoto stylu také převzaly některé náměty black metalu, jako je zlo, satanismus a okultismus. Příkladem jsou Necrophobic, Goatwhore, Behemoth, Belphegor, Zyklon a Dissection. Blackened death metal je spíš black metal než death metal, i když podle názvu by to mělo být opačně; obsahuje mnohé black-metalové prvky. Deathrash (též "Death/Thrash" nebo "death-thrash") je druh thrash metalu s prvky death metalu, mezi které patří rychlé bubnování, kytary, tematika smrti a občas také vokály v death-metalovém stylu. V prvním období byl tento styl přechodem od thrash metalu k death metalu, který začal v roce 1986. Mezi ukázková alba stylu patří: "Reign in Blood" od Slayer, "Beneath the Remains" od Sepultury, "Pleasure to Kill" od Kreator a "Darkness Descends" od Dark Angel. Mezi další kapely patří Pestilence, Epidemic a Cancer. Mnozí považují grindcore za extrémní variantu death metalu a hardcore. Mnozí příznivci grindcore a hudební historici ho spíš považují za samostatný žánr, i když se vyvíjel paralelně s death metalem (death metal z thrash metalu, grindcore z crust punku) a navzájem na sebe působily, tak má raný grindcore kořeny v hardcore, punk metalu a anarcho-punku. Mezi první grindcore skupiny patří Anal Cunt, Napalm Death, Carcass, Impetigo, Fear of God, Terrorizer, Extreme Noise Terror, Repulsion a čeští Ingrowing. Na druhé straně, existují metalové odnože, které vznikly kombinováním death metalu a jazzu, například Pestilence a jejich album Spheres, nebo výtvory floridských Atheist a Cynic. Gorguts je další kapelou, která používá prvky jazzu (album "Obscura"). Nile do své hudby zase začlenili egyptskou hudbu a tematiku Blízkého východu. V poslední době si získává stále větší popularitu metalcore, styl kombinující moderní hardcore punk s thrash metalem a death metalem. Dying Fetus je jedna z takovýchto kapel, jejíž členové byli aktivní v lokální hardcore-punkové scéně, i když Dying Fetus nemá s metalcore kapelami mnoho společného. Třeba také poznamenat, že mnoho skupin možno lehce zařadit do dvou nebo více popisovaných stylů, a že kategorizace kapely je často jen věcí názoru a interpretace. Melodic death metal Brutal death metal Heavy metal Obrázky, zvuky či videa k tématu death metal ve Wikimedia Commons (anglicky) Encyclopaedia Metallum (anglicky) Metallian, další metalová encyklopedie (anglicky) Metalová mapa Evropy

ENTITY

DENOTATION

004401

Ústava České republiky je základní zákon České republiky. Byl přijat jako ústavní zákon Českou národní radou 16. prosince 1992 a publikován v české Sbírce zákonů pod č. 1/1993 Sb. Na základě ústavního zákona o československé federaci z roku 1968 nejenže 1. ledna 1969 vznikla Česká socialistická republika, ale bylo také počítáno s přijetím republikových ústav, které však do roku 1989 přijaty nebyly. Po roce 1989 byly zahájeny přípravné práce, avšak nejasnosti kolem budoucnosti federace způsobily, že práce v České republice stagnovaly. Nakonec začala být první česká ústava připravována až v časové tísni, jež souvisela s blížícím se zánikem Československa. Česká ústava je tvořena preambulí a 8 hlavami, zahrnujícími základní ustanovení, moc zákonodárnou, moc výkonnou, moc soudní, Nejvyšší kontrolní úřad, Českou národní banku, územní samosprávu a přechodná a závěrečná ustanovení. Do června 2013 byla Ústava osmkrát novelizována. 22 článků bylo dotčeno...

Kdy byla přijata Ústava České republiky?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Astava_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky

Byl přijat jako ústavní zákon Českou národní radou 16. prosince 1992 a publikován v české Sbírce zákonů pod č. 1/1993 Sb.

Ústava České republiky je základní zákon České republiky. Byl přijat jako ústavní zákon Českou národní radou 16. prosince 1992 a publikován v české Sbírce zákonů pod č. 1/1993 Sb. Na základě ústavního zákona o československé federaci z roku 1968 nejenže 1. ledna 1969 vznikla Česká socialistická republika, ale bylo také počítáno s přijetím republikových ústav, které však do roku 1989 přijaty nebyly. Po roce 1989 byly zahájeny přípravné práce, avšak nejasnosti kolem budoucnosti federace způsobily, že práce v České republice stagnovaly. Nakonec začala být první česká ústava připravována až v časové tísni, jež souvisela s blížícím se zánikem Československa. Česká ústava je tvořena preambulí a 8 hlavami, zahrnujícími základní ustanovení, moc zákonodárnou, moc výkonnou, moc soudní, Nejvyšší kontrolní úřad, Českou národní banku, územní samosprávu a přechodná a závěrečná ustanovení. Do června 2013 byla Ústava osmkrát novelizována. 22 článků bylo dotčeno změnami, devět článků bylo doplněno, dva články byly vloženy a jeden článek byl v Ústavě zrušen. Ústava navazuje na Českou republiku existující v rámci zanikající federace a stanoví přechodná opatření pro působnost ústavních orgánů. Výslovně zrušila Ústavu České a Slovenské Federativní Republiky, ústavní zákon o československé federaci, ústavní zákony, které je měnily a doplňovaly a ústavní zákon České národní rady č. 67/1990 Sb., o státních symbolech České republiky. Naopak vyjmenovává, které dosavadní československé i české ústavní zákony platí v České republice jako ústavní zákony i nadále (ty, které upravují státní hranice, a ty, které Česká národní rada přijala po 6. červnu 1992), ty jsou spolu s Listinou základních práv a svobod součástí tzv. ústavního pořádku. Ostatním ústavním zákonům dosud platným na území České republiky pak přiznala sílu (obyčejného) zákona. Na 28. schůzi Národního shromáždění Československé socialistické republiky 27. října 1968 byl předložen společný návrh České národní rady (ČNR), Slovenské národní rady (SNR) a československé vlády na vydání ústavního zákona o československé federaci. Téhož dne byl ústavní zákon (č. 143/1968 Sb.) přijat a s nabytím účinnosti od 1. ledna 1969 vznikla Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika, přičemž obě republiky měly v rámci federace rovnoprávné postavení. Ústavní zákon o československé federaci v článku 142 odst. 2 stanovil, že spolu s přijetím ústavy Československé socialistické republiky přijmou obě republiky vlastní ústavy a předpokládal i vznik tří ústavních soudů. Zvrat však přinesl nástup normalizace. Reálnou federací bylo Československo jen do prosince 1970, kdy byl přijat ústavní zákon č. 125/1970 Sb., jehož důvodová zpráva jasně zdůrazňovala "posílení koncepční úlohy federálního centra". Ústavní zákon č. 125/1970 Sb. přinášel 37 přímých změn a doplňků, které znamenaly likvidaci původní koncepce federace a pro obě republiky ztrátu podstatné části svých kompetencí. Československo tak bylo po roce 1970 centralisticky spravovaným státem s vnějšími formálními znaky federace. Nutnost přípravy nové federální ústavy zazněla poprvé oficiálně na XVII. sjezdu Komunistické strany Československa (KSČ) na jaře 1986. Od roku 1987 fungovala pracovní skupina v čele s Mariánem Čalfou a v listopadu 1988 vznikla 153členná komise KSČ a Národní fronty v čele s Milošem Jakešem pro přípravu nové ústavy, která měla být přijata po XVIII. sjezdu KSČ v průběhu roku 1990. V posledním pracovním textu byla ústava koncipována jako společná pro federaci i obě republiky, bylo vypuštěno ustanovení o vedoucí úloze KSČ a do určité míry rozšířen katalog základních práv. Na podzim 1989 navrhla skupina poslanců Federálního shromáždění vydat ústavní zákon o způsobu přijetí nové Ústavy Československé socialistické republiky, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Ačkoliv národní rady obou republik neměly k dispozici návrhy nových ústav nebo společné ústavy, vyslovily 31. října 1989 souhlas s návrhem ústavního zákona o způsobu jejich přijetí: usnesení České národní rady bylo publikováno jako č. 123/1989 Sb., usnesení Slovenské národní rady jako č. 124/1989 Sb. Přijetím návrhu ústavního zákona měly být vytvořeny podmínky pro vydání trojjediné ústavy, tj. společné ústavy federace i obou republik. Souhlas národních rad s přijetím ústavního zákona znamenal současně, že se republiky vzdaly svého práva na vlastní ústavu. Přelom však nastal v důsledku událostí sametové revoluce. Již 30. listopadu 1989 se tak na plénu Slovenské národní rady dotazoval poslanec Majer, zda se bude v souvislosti s přijetím nové ústavy znovu schvalovat i ustanovení o způsobu přijetí, anebo zda usnesení Slovenské národní rady z konce října zůstane netknuté. Slovenská národní rada pak na dalším zasedání 6. prosince 1989 svůj souhlas z 31. října 1989 usnesením č. 167/1989 Sb. zrušila. Česká národní rada přijala obdobné usnesení (č. 166/1989 Sb.) 19. prosince 1989. V následujícím období byla přijata řada ústavních zákonů, které měly směřovat k vytvoření, resp. obnovení, reálné federace. Republiky přijaly ústavní zákony o svých symbolech a byla na ně přenesena řada dosud federálních kompetencí. Do voleb v roce 1992 však nebyly přijaty nové ústavy ani federace, ani obou republik. Ve dnech 5. až 6. června 1992 se konaly volby do Federálního shromáždění ČSFR, České národní rady a Slovenské národní rady. V České republice zvítězila Občanská demokratická strana (ODS), která ve svém volebním programu hovořila buď o fungující federaci, anebo rozdělení, ovšem spíše strana dávala přednost zachování federace. Byla to ostatně právě ODS, která jako jediná z tehdy významných politických stran kandidovala v obou částech federace. Na Slovensku zvítězilo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), které prosazovalo především mezinárodní subjektivitu Slovenska, což se sice s existencí společného státu v zásadě vylučovalo, ovšem HZDS se podařilo přesvědčit voliče o slučitelnosti takových požadavků s existencí federace. Ústava Slovenské republiky byla přijata 1. září 1992 a účinnosti nabyla již 1. října 1992, tři měsíce před zánikem federace. Nedlouho po volbách byla zahájena i příprava Ústavy České republiky. Vedle sebe fungovaly dvě komise: komise vlády a komise předsednictva České národní rady. Vládní komise byla zřízena usnesením vlády č. 484 z 10. července 1992. Předsedou komise byl Václav Klaus, místopředsedou Jan Kalvoda, sekretářem Cyril Svoboda, členové komise byli Filip Šedivý, Jiří Vlach, Vojtěch Cepl, Daniel Kroupa, Václav Benda, Václav Pečich, Jan Litomiský, Miloslav Výborný, Václav Novotný, Miroslav Sylla, Pavel Zářecký a Dušan Hendrych. Václav Havel si přál, aby členem komise byl i jeho poradce Vladimír Klokočka, ten se nakonec na činnosti komise přímo nepodílel, v říjnu 1992 byl pak ale jedním ze tří profesorů ústavního práva, kteří se podíleli na závěrečné oponentuře Ústavy. Členy komise předsednictva ČNR byli Marek Benda, Jiří Bílý, Pavel Hirsch, Antonín Hrazdíra, Ivana Janů, Hana Marvanová, Ivan Mašek, Jaroslav Ortman, Jiří Payne, Anna Röschová, Vítězslav Sochor, Milan Uhde a Jan Vik. Koncem srpna 1992 bylo dohodnuto, že základem pro další jednání bude návrh Ústavy od vládní komise. Z činnosti vládní komise se zachovaly jen jednotlivé dokumenty – směrnice, zásady, ideový nástin a ideový návrh (červenec/srpen 1992), zásady ústavy (září 1992) a vládní návrh ústavy, jenž byl základem pro budoucí českou ústavu. Komise předsednictva ČNR se sešla třináctkrát. Možnosti tvorby nové ústavy shrnul již na počátku činnosti vládní komise její tajemník Cyril Svoboda: bylo možné vycházet z československé ústavy z roku 1920, přepracovat dosavadní Ústavu ČSFR, anebo vypracovat zcela nový dokument. Nejen Svoboda, ale i ostatní členové komise směřovali k možnosti využití prvorepublikové ústavy. Problematické se jevilo především postavení Listiny základních práv a svobod, která byla nesena samostatným ústavním zákonem, jenž jí zajišťoval nadústavní charakter. Zařazení Listiny do Ústavy se jevilo jako politicky neprůchodné především kvůli Václavu Klausovi, který Listinu nechtěl vůbec a její případné včlenění přímo do textu Ústavy nazval "plevelem Ústavy". Klausovi především vadila formulace čl. 17 Listiny o právu na informace, když byl spíše pro formulaci práva vyhledávat informace, a také mu vadilo právo sdružovat se v odborech a právo na odměnu za práci (čl. 28 Listiny). Problém se pokusil vyřešit Miroslav Výborný vytvořením koncepce tzv. ústavního pořádku, který byl teoretiky kritizován (Filip, Knapp). V týdnu od 19. do 24. října 1992 se v Karlových Varech začala připravovat čistá verze Ústavy: první články byly převzaty ze starších návrhů, články o moci zákonodárné psali Miroslav a Jindřiška Syllovi, články k prezidentovi psal Cyril Svoboda, články o vládě Dušan Hendrych, moc soudní pak František Zoulík. Hendrych také napsal pasáže týkající se České národní banky a Nejvyššího kontrolního úřadu, územní samosprávu psal Pavel Zářecký. Dne 23. října 1992 přijeli provést závěrečnou oponenturu tři ústavní právníci: Pavel Peška, Vladimír Klokočka a Pavel Holländer. Důvodovou zprávu ke karlovarskému návrhu Ústavy sepsal Cyril Svoboda s Milenou Polákovou víkend předtím, než měla být předložena premiéru Klausovi. Karlovarskému návrhu se posléze věnovaly na zámku v Lánech poslanecké skupiny, kromě výše zmíněné komise i ústavněprávní výbor České národní rady. Zde byl také zformulován článek 9 o podstatných náležitostech demokratického právního státu inspirovaný německým Základním zákonem a navržený Ivanou Janů, ale byl zde také zakotven Nejvyšší správní soud. V nočních hodinách patnáctého prosince 1992 se sešli zástupci vládních stran a uzavřeli písemnou dohodu vlastnoručně uvedenou na kusu papíru z poznámkového bloku, ve které sjednali, že nebude přijat žádný pozměňovací návrh předložený v diskusi, ledaže se na tom dohodnou všechny vládní strany. Byla to reakce na situaci, kdy k přijetí pozměňovacího návrhu stačila (a stačí) většina přítomných, zatímco k přijetí ústavního zákona je potřebná třípětinová většina. S ohledem na tuto politickou dohodu nebyly přijaty i takové pozměňovací návrhy, jež lze označit za kvalitní a dobré. Celkově vznikly v období přípravy Ústavy samostatné České republiky čtyři kompletní návrhy: vládní návrh, návrh Československé sociálně demokratické strany, návrh Komunistické strany Čech a Moravy a návrh Liberálně sociální unie. Poslední tři zmiňované návrhy nebyly v České národní radě projednány. Vládní návrh ústavního zákona ČNR, Ústava ČR (sněmovní tisky 152 a 154) s upřesňujícím dodatkem, byl projednán Českou národní radou na její desáté schůzi ve středu 16. prosince 1992. Návrh odůvodnil nejprve předseda republikové vlády Václav Klaus, jenž úvodem svého projevu uvedl, že pro parlament i vládu je toto jednání zkouškou dospělosti. K návrhu ústavního zákona byli dva společní zpravodajové – Hana Marvanová a Miroslav Výborný. Z množství pozměňovacích návrhů byl úspěšný jen návrh poslance Pavla Hirše, který vrátil do Ústavy poměrný volební systém pro Sněmovnu a většinový pro Senát. Výsledky hlasování oznámil předseda České národní rady Milan Uhde: "... ze 198 přítomných poslankyň a poslanců, kteří se účastnili hlasování, 16 hlasovalo proti, 10 poslankyň a poslanců se zdrželo hlasování a 172 kladnými hlasy byla Ústava České republiky přijata." Po ukončení jednání se sešlo ke krátké schůzi předsednictvo České národní rady, jež vyhlásilo Ústavu České republiky. S ohledem na ustanovení čl. 39 odst. 4 Ústavy, podle něhož "[k] přijetí ústavního zákona (...) je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů[,]" je možné zkonstatovat, že pro změnu Ústavy je nutný složitější postup, což z pohledu typologie ústav značí, že se jedná o ústavu rigidní. Ačkoliv je česká historická zvyklost mít ústavu rigidní, v souvislosti s přípravou Ústavy České republiky se objevovaly hlasy, aby Ústava mohla být měněna prostou – nikoliv kvalifikovanou – většinou, čímž by se jednalo o ústavu flexibilní. Z pohledu Loewensteinovy ústavní ontologie je možné českou Ústavu charakterizovat jako ústavu normativní, tedy že politický proces probíhá podle jejich pravidel. Vysoká míra souladu mezi právní a faktickou ústavou způsobuje, že česká Ústava je také ústavou reálnou, ústava se tak kryje se skutečností. Česká ústava je psanou ústavou, když je písemně zachycena v psaném (ústavním) zákoně v promulgačním listu – Sbírce zákonů. Ústava České republiky je také ústavou původní a dohodnutou. Přestože v roce 1992 existovala snaha přijmout ústavní listinu z roku 1920, čímž bychom hovořili o přenesené ústavě, nakonec tento pokus nebyl úspěšný a česká ústava, ač je tou prvorepublikovou silně inspirována, je ústavou původní. Neboť byla česká ústava výsledkem politického kompromisu završeného na půdě České národní rady 16. prosince 1992, jedná se o ústavu dohodnutou. Pro Českou republiku a její ústavní právo je typická výrazná stabilita a reálná neměnnost (polylegální) ústavy. Od účinnosti Ústavy došlo jen k několika mála změnám, které však nikterak výrazně neovlivnily podobu českého ústavního systému. První zásah do textu Ústavy byl uskutečněn ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, který naplňoval čl. 100 odst. 3 Ústavy. Tímto ústavním zákonem byly vytvořeny vyšší územní samosprávné celky. Další změnu do textu Ústavy přinesl ústavní zákon č. 300/2000 Sb., jenž byl přijat v souvislosti se vstupem České republiky do Severoatlantické aliance (1999), a který upravoval otázky související s vysíláním ozbrojených sil, pobytem spojeneckých sil v České republice, participací republiky na obranných systémech mezinárodních organizací a také rozdělení kompetencí mezi vládu a parlament v těchto otázkách. Další změna byla provedena ústavním zákonem č. 448/2001 Sb. Vláda v únoru 2000 připravila novelu Ústavy, kterou však Poslanecká sněmovna ve druhém čtení zamítla. Tato novela zahrnovala také změnu v čl. 98 Ústavy, když tento článek měl být uveden do souladu s novým zněním zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance (ČNB). Když Poslanecká sněmovna novelu zamítla, dostal se zákon o ČNB do nesouladu s textem Ústavy. Nová dikce zákona, a tím nutnost změny Ústavy, souvisela s požadavkem Smlouvy o založení Evropského společenství a Protokolu o Statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky, připojeného k této smlouvě. Byl tak připraven nový návrh, který měl toliko legislativně technický význam a který v článku 98 nahradil "stabilitu měny" "cenovou stabilitou". Významnou změnou byla tzv. euronovela Ústavy z 18. října 2001 (č. 395/2001 Sb.). Euronovela s účinností od 1. června 2002 doplnila druhý odstavec do článku 1, který vyjádřil, že republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Článek 10, upravující do té doby aplikační přednost mezinárodních smluv o základních právech a lidských svobodách, rozšířil okruh aplikační přednosti na vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas. Za článek 10 byly euronovelou doplněny články 10a a 10b, které upravují podmínky přenesení pravomoci (čl. 10a) na mezinárodní organizaci nebo instituci. V souvislosti s otázkami, jež souvisejí se závazky vyplývajícími z členství v takovém subjektu, je založena povinnost vlády informovat Parlament a právo komor Parlamentu se k tomuto vyjádřit (čl. 10b). Upravena byla současně dikce čl. 39 odst. 4, jenž nově nehovořil o schválení mezinárodní smlouvy, ale souhlasu k ratifikaci. Zcela změněn byl článek 49 upravující ratifikaci mezinárodních smluv. Změněn byl článek 52, když bylo upřesněno, že u zákonů je publikace v promulgačním listu (Sbírce zákonů) podmínkou platnosti, zatímco u mezinárodních smluv podmínkou použitelnosti. Upravena byla formulace čl. 87 vymezující kompetence Ústavního soudu, byl změněn okruh aktů, jimiž je ústavní soudce vázán (čl. 88) a byl připojen odstavec 3 do článku 89, jenž upravuje závaznost rozhodnutí Ústavního soudu. Změnu doznal také článek 95 upravující vázanost soudců (obecných soudů). Odpor části politické reprezentace k zavádění institutů přímé demokracie, a s tím související obava z obecné formulace referenda, způsobila, že s ohledem na referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii byl přijat ústavní zákon č. 515/2002 Sb., který do textu Ústavy zakomponoval jednorázovou úpravu ve vztahu k tomuto referendu. Po referendu se tato ustanovení Ústavy stala obsahově obsoletními a novelou č. 71/2012 Sb., kterou se zavedla přímá volba prezidenta, byla z Ústavy vypuštěna. V roce 2009 byla přijata další novela Ústavy (ústavní zákon č. 319/2009 Sb.) v zásadě připravená již v roce 2001 Stálou komisí Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury, kterou byla zavedena možnost samorozpuštění Poslanecké sněmovny, což byla reakce na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu, kterým byl zrušen ústavní zákon o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny. Zároveň byla odstraněna zásadní vada v Ústavě pocházející z redakčního pochybení při její přípravě v roce 1992. Ústava totiž pominula přechod pravomoci vyhlašovat volby do Sněmovny a Senátu v případě, že prezident nemůže funkci vykonávat. Tato mezera tak mohla způsobit, že pokud by mezi rozpuštěním Poslanecké sněmovny a vyhlášením voleb do ní nastala situace, že by prezident nemohl úřad vykonávat, nemohly by být volby vůbec vyhlášeny, neboť přechod této pravomoci Ústava neřešila a případná změna Ústavy . , k níž by bylo třeba ústavního zákona, by nebyla možná, neboť sám Senát takový předpis v době, kdy je Sněmovna rozpuštěna, přijmout nemohl a nemůže s ohledem na dikci čl. 33 odst. 2 Ústavy. V červnu 2011 předložila vláda Poslanecké sněmovně návrh ústavního zákona, který počítal se zavedením přímé volby prezidenta. Návrh byl v Poslanecké sněmovně přijat v prosinci 2011, v Senátu v únoru 2012. Část ústavního zákona č. 71/2012 Sb. má stanovenou účinnost od 1. října 2012, zbývající ustanovení od 8. března 2013. Obecné datum nabytí účinnosti (1. říjen 2012) bylo stanoveno tak, aby umožnilo dodržení termínů pro vyhlášení a konání volby prezidenta přímou volbou. K tomuto datu by pak měl nabýt účinnosti i volební zákon, který má podrobně upravovat přímou volbu prezidenta, a další novely zákonů v souvislosti se zavedením přímé volby. Ustanovení s odloženou účinností (8. březen 2013) se týkají odpovědnosti prezidenta za velezradu a podmínek pro podání ústavní žaloby Senátu proti prezidentovi. Toto datum navazuje na konec volebního období dosavadního prezidenta Václava Klause dne 7. března 2013. Do účinnosti ústavního zákona č. 71/2012 Sb. byl prezident republiky volen Parlamentem na společné schůzi obou komor (čl. 54 odst. 2 v původním znění). Volba prezidenta republiky se konala v posledních třiceti dnech volebního období úřadujícího prezidenta republiky, v případě, že by se úřad uvolnil dříve, měla se volba konat do třiceti dnů (čl. 56 v původním znění). Způsob a průběh volby prezidenta byl upraven v článku 58 v původním znění Ústavy. Původně skládal prezident slib a vzdával se svého úřadu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny (čl. 59 odst. 1; čl. 61), nově půjde o předsedu Senátu. Ke změně došlo i v otázce pravomocí: k nařízení, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, je nově vyžadována součinnost vlády, vypadla jednorázová privilegovaná pravomoc vyhlásit referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii a jeho výsledek. Zatím poslední změnu Ústavy znamenal ústavní zákon č. 98/2013 Sb., který nabyl účinnosti 1. června 2013. Jím byla po několika letech diskuzí omezena imunita poslanců, senátorů a soudců Ústavního soudu jen na dobu jejich mandátu. Původní vládní návrh počítal se zcela odlišnou formulací preambule. Nakonec však byla přijata formulace, jejíž hlavním autorem byl Václav Havel a jejímž závěrečným editorem předseda České národní rady Milan Uhde. V rámci preambule je možné vysledovat dvě části: rekapitulační a programově-manifestační. Rekapitulační část odkazuje na historické tradice a státoprávní vývoj na českém území, programově-manifestační část pak zahrnuje deklaraci základních státních cílů a hodnot. Z formulace preambule je možné odvodit republikánský charakter státu a z absence odkazu na náboženství či víru je patrná také skutečnost, že Česká republika je laickým státem. Provolání označuje za příjemce Ústavy občany České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, tedy nikoli národ, jak tomu činila Ústavní listina z roku 1920. Díky Václavu Havlovi se v preambuli objevuje pojem "občanská společnost", jenž jinde v Ústavě či v Listině přítomen není. Ustanovení článku 1 Ústavy zakotvuje základní principy celého ústavního systému České republiky. Druhý odstavec byl ke článku připojen v rámci tzv. euronovely Ústavy. Článek jedna také jako jediný článek Ústavy vymezuje název státu. Z ustanovení také vyplývá, že stát je republikou, přičemž toto je možné vyvodit již z preambule, ale zároveň i dalších ustanovení Ústavy. Republika je poté vymezena jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, jenž je založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Svrchovanost značí, že Česká republika je plně způsobilá k právům a právním úkonům, je plnoprávným subjektem mezinárodního práva a je nezávislá na jiné moci. Svrchovanost však může být dobrovolně omezena účastí na mezinárodní organizaci – v takovém případě se jedná o koncept tzv. sdílené či slité suverenity – a konkrétně v případě České republiky se jedná o její členství v Evropské unii. Prohlášení, že republika je "jednotný" stát má znamenat, že se nejedná o jakoukoliv formu konfederace či federace. Definice České republiky jako demokratického právního státu zdůrazňuje spojení těchto dvou zásad – demokratického a právně-státního, přičemž změna jejich podstatných náležitostí je z dikce čl. 9 Ústavy nepřípustná. Pojem právního státu má být – také s ohledem na judikaturu Ústavního soudu – vykládán v materiálním a nikoliv jen ve formálním smyslu. Již v prosinci 1993 Ústavní soud judikoval, že: "[ú]stava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem . podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří." Konstatování, že republika je stát "založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana" je zakotvením státního cíle, který zavazuje státní moc. Formulace pak úzce souvisí s článkem 3, jenž prohlašuje Listinu součástí ústavního pořádku a článkem 9, podle něhož je zakázána – a to i ústavodárci – změna podstatných náležitostí demokratického právního státu. Česká republika jako právní a demokratický stát je ve své podstatě také nepochybně sociálním státem, ačkoliv taková formulace není v Ústavě výslovně uvedena. Odstavec druhý pak přebírá základní zásadu mezinárodního práva o poctivém plnění mezinárodních závazků a do Ústavy byl připojen až euronovelou Ústavy. Z tohoto odstavce pak vyplývají povinnosti subjektům státní moci, především zákonodárci, aby nepřijímal zákony, jež by znemožňovaly dodržení mezinárodněprávních závazků. Součástí aplikace mezinárodněprávní normy je také zohlednění judikatury mezinárodních institucí soudního typu, jež mají za úkol tyto normy aplikovat. Před ratifikací Lisabonské smlouvy v roce 2009 vyjádřili někteří politici obavy, že její vtělení do právního řádu České republiky může do těchto základních principů zasáhnout. Ústavní soud nicméně ve svém nálezu Pl. ÚS 19/08 judikoval, že je "důležité poukázat na možnost členského státu z Evropské unie vystoupit postupem stanoveným v čl. 50 Smlouvy o EU; explicitní artikulace této možnosti v Lisabonské smlouvě je nesporným potvrzením principu States are the Masters of the Treaty a trvající svrchovanosti členských států." V roce 1863 vymezil Abraham Lincoln při projevu v Gettysburgu tři znaky vymezující demokracii: vládu lidu, lidem a pro lid. Vláda lidu je upravena v čl. 2 odst. 1, vláda lidem v odst. 1 věty za středníkem ve spojení s odst. 2, a vláda pro lid v odst. 3 článku 2 Ústavy. První odstavec článku 2 zakotvuje princip svrchovanosti lidu a dělbu státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Princip svrchovanosti lidu je v zásadě politický nikoliv právní – pojem, který značí, že je to právě lid, jenž disponuje právem vytvořit systém hodnot, institucí a procedur, prostřednictvím nichž se má stát řídit. Zároveň je vyloučeno, aby existoval státní orgán, jenž by přímo či nepřímo svou legitimitu neodvozoval od lidu. Odstavec druhý vytváří možnost přijmout ústavní zákon, který by zakotvil možnost zavést některý z institutů přímé demokracie – především referenda. Vládní návrh Ústavy s tímto ustanovením nepočítal, neboť ODS a Občanská demokratická aliance (ODA) byly proti referendu. Jakmile se však objevila hrozba nepřijetí Ústavy v České národní radě, přišli někteří poslanci ODS s návrhem, aby bylo k Ústavě uspořádáno ratifikační referendum. Nakonec bylo ustanovení do Ústavy zakomponováno především z popudu některých sociálnědemokratických poslanců a na naléhání Václava Havla. Ačkoliv bylo od přijetí Ústavy připraveno několik návrhů ústavních zákonů o referendu, zatím jediné celostátní referendum, jež se uskutečnilo, bylo o přistoupení České republiky k Evropské unii, kvůli němuž byla přijata i novela Ústavy. Odstavce 3 a 4 upravují zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí a zásadu legální licence. Zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí vyjadřuje, že veřejnou moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Zásada legální licence, jež je opakem zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, vyjadřuje, že každý může činit vše, co zákon nezakazuje a naopak není povinen činit nic, co mu zákon neukládá. Je zde patrná podobnost s ustanovením čl. 2 Listiny, avšak zatímco Ústava hovoří o "každém občanu", Listina tento okruh rozšiřuje na "každého". Článek 3 vymezující, že Listina základních práv a svobod je součástí ústavního pořádku České republiky, není obvyklým ustanovením ústav. Článek 3 byl do Ústavy zakomponován až v prosinci 1992 jako výsledek politické dohody: vládní návrh na Listinu vůbec neodkazoval, pozdější návrhy již Listinu zmiňovaly alespoň v přechodných a závěrečných ustanoveních, což však bylo považováno za způsob, který neodpovídal významu Listiny. Nakonec všechny výbory ČNR v prosinci 1992 navrhly, aby byl odkaz na Listinu uveden již přímo v první hlavě Ústavy. Zvláštností ustanovení je také podivný slovosled, který byl zvolen proto, aby slovo Listina mohlo být psáno s velkým počátečním písmenem. Listina, která byla doposud připojena k ústavnímu zákonu č. 23/1991 Sb., byla od něj oddělena a nově vyhlášena formou zvláštního usnesení Předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. Tento postup Předsednictva ČNR v následujícím období posloužil ke zpochybnění normativní povahy Listiny jako takové. Podobný odkaz na úpravu základních práv a svobod se nacházel také v prosincové ústavě (1867) a ve druhém ústavním provizoriu (č. 37/1918 Sb. z. a n.). Článek 4, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, nezakládá ochranu toliko na ta práva, jež jsou upravena v Listině, ale také v jiných ústavních předpisech a mezinárodních úmluvách. Podstata politického systému České republiky je vyjádřena v článku 5 Ústavy, v němž jsou také zakotveny politické strany, jimž je přiznána nezastupitelná úloha. Jejich prostřednictvím se občané účastní na politickém životě společnosti. Vznik politické strany musí být svobodný a nepodléhá tudíž povolení ze strany státního orgánu (k jejímu fungování je nicméně vyžadována registrace). Důraz na volnou soutěž odmítá omezování plurality stran a vedoucí úlohu jakékoli z nich. Strany a hnutí nesmějí své zájmy prosazovat násilím. Fungování stran a hnutí potom blíže upravuje zákon č. 424/1991 Sb. (o sdružování v politických stranách a politických hnutích). K politickému rozhodování se váže článek 6, který zakotvuje princip vlády většiny a ochranu menšin. Článek 7 zakotvující ochranu přírody původní vládní návrh Ústavy nezahrnoval. Jeho autorem je Václav Havel, který byl přesvědčen o vhodnosti mít v Ústavě "ekologický paragraf". Nakonec byla do Ústavy přijata redukovaná podoba Havlova návrhu. Článek 8 je základním ustanovením zaručující princip územní samosprávy, jehož odstranění by bylo porušení nejen Evropské charty místní samosprávy, ale také ústavně nepřípustné kvůli zásahu do podstatných náležitostí demokratického právního státu. Územní samospráva je pak dále rozvedena v čl. 99 až 105. Článek 9 vymezuje tři základní pravidla, a to že změna Ústavy může být provedena toliko formou ústavního zákona (odst. 1), že ani takovou formou není možné změnit podstatné náležitosti demokratického právního státu (odst. 2) a že toto "materiální jádro Ústavy" nesmí být odstraněno nebo ohroženo ani výkladem právních předpisů (odst. 3). Odstavec druhý, tj. vymezení, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná, je tzv. imperativem nezměnitelnosti materiálního jádra Ústavy. Historicky se poprvé takový imperativ objevil v ústavě Francouzské republiky ze srpna 1884, kterým bylo stanoveno, že republikánská forma vlády nemůže být předmětem revize. Identická konstrukce se nachází i v současné Ústavě Francouzské republiky. V roce 1949 přijatý Základní zákon Spolkové republiky Německo reagoval nejen procedurální úpravou, ale také i dalšími dvěma omezeními, na vývoj z let 1919 až 1945. První omezení stanovuje, že Základní zákon může být měněn pouze zákonem, jenž výslovně mění či doplňuje text Základního zákona. Druhým opatřením bylo vyjmutí materiálního ohniska z dispozice ústavodárce, čímž se hovoří o imperativu nezměnitelnosti či o klausuli věčnosti. Německá klausule věčnosti (Ewigkeitsklausul) na rozdíl od české blíže specifikuje materiální ohnisko (členění spolku do zemí, spolupůsobení zemí při zákonodárství, důstojnost člověka, principy demokratického a sociálního státu, suverenity lidu, dělbu moci, vázanost státní moci zákonem a právo na odpor). Klíčová norma pro inkorporaci mezinárodního práva se nachází v článku 10 Ústavy. Do euronovely Ústavy poskytoval článek mezinárodním smlouvám o lidských právech a základních svobodách sílu obdobnou ústavnímu pořádku. Euronovelou byl okruh smluv rozšířen a byla zavedena aplikační přednost. Články 10a a 10b byly do Ústavy zakomponovány tzv. euronovelou Ústavy a byly reakcí na přistoupení České republiky k Evropské unii. Článek 10a upravuje podmínky přenesení pravomoci na mezinárodní organizaci nebo instituci, přičemž v souvislosti s otázkami, jež souvisejí se závazky vyplývajícími z členství v takovém subjektu, je založena povinnost vlády informovat Parlament a právo komor parlamentu se k tomuto vyjádřit (čl. 10b). Základní ústavní východisko pro vymezení a určení státního území se nachází v článku 11, jenž zároveň určuje, že ke změnám státní hranice může dojít pouze prostřednictvím ústavního zákona. Úprava nabývání a pozbývání státního občanství se nachází v ustanovení článku 12, podle kterého není možné státní občanství pozbýt proti své vůli. V roce 2007 byl připraven návrh ústavního zákona o státním občanství, který měl především zakotvit, že na udělení státního občanství není právní nárok, což byla nejspíše snaha o překonání judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž na udělení státního občanství je subjektivní právo. Zákon o státním občanství České republiky č. 186/2013 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2014 a v § 12 stanovil, že na získání občanství není právní nárok. Ústavní zakotvení Prahy jako hlavního města se nachází v článku 13 Ústavy. Autorem ustanovení byl Pavel Zářecký, jako redundantní ho původně označil tehdejší premiér Václav Klaus. První odstavec článku 14 obsahuje taxativní výčet státních symbolů České republiky, kterými jsou malý a velký státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna. Pouhý výčet státních symbolů bez jejich další ústavní konkretizace je jevem poměrně výjimečným. Státní symboly blíže upravuje na základě odkazu zákon č. 3/1993 Sb. (o státních symbolech České republiky), jejich užívání potom zákon č. 352/2001 Sb. (o užívání státních symbolů České republiky). Hlava druhá Ústavy (čl. 15 až 53) zakotvuje postavení Parlamentu jako nositele moci zákonodárné a ústavodárné. Článek 15 vymezuje, že zákonodárná moc náleží Parlamentu, jenž je tvořen dvěma komorami, a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Poslanecká sněmovna má z dikce článku 16 dvě stě poslanců volených na čtyřleté období, Senát 81 senátorů volených na šestileté období, přičemž každé dva roky se volí třetina senátorů. Článek 17 upravuje lhůty voleb, článek 18 pak aktivní volební právo a způsob volby. Volby do Poslanecké sněmovny se konají na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva dle zásad poměrného zastoupení, do Senátu se volí tajným hlasováním taktéž na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, ovšem podle zásad většinového volebního systému. Aktivní volební právo, tj. právo volit, má každý občan České republiky, který dosáhl věku osmnácti let. Pasivní volební právo, tj. právo být volen, je upraveno v článku 19: do Poslanecké sněmovny mohou být zvoleni občané České republiky, kteří mají aktivní volební právo a dosáhli věku 21 let. Do Senátu může být zvolen každý občan České republiky, který má aktivní volební právo a který dosáhl věku 40 let. Mandát z dikce Ústavy vzniká zvolením. Za den zvolení se považuje poslední den voleb. Další podmínky výkonu volebního práva, organizaci voleb a rozsah soudního přezkumu stanovuje na základě odkazu v článku 20 Ústavy zákon. Vzájemná neslučitelnost členství v obou komorách Parlamentu je zakotvena v článku 21. Pravá inkompatibilita, tj. neslučitelnost funkcí s ohledem na možný střet veřejného zájmu při výkonu různých funkcí v rámci trojdělby státní moci, je upravena v článku 22. S funkcí poslance či senátora je tak neslučitelný výkon funkce prezidenta republiky, soudce, na základě odkazu na zákon – jedná se o 159/2006 Sb. – také funkce vykonávané v pracovněprávní vztahu nebo služebním poměru k České republice, pokud . jde o funkce jmenované, poté také funkce, v nichž se při výkonu státní správy rozhoduje na ministerstvech, jiných správní úřadech, státním zastupitelství či soudech, bezpečnostních sborech a ozbrojených silách České republiky, Nejvyšším kontrolním úřadu, Kanceláři prezidenta republiky, Kanceláři Poslanecké sněmovny a Kanceláři Senátu, Pozemkovém fondu České republiky či jiných státních fondech a v Kanceláři Veřejného ochránce práv. Článek 23 Ústavy upravuje slib poslance a senátora. Článek 24 řeší vzdání se mandátu, článek 25 pak zánik mandátu. Mandát zaniká odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou, uplynutím volebního období, vzdáním se mandátu, ztrátou volitelnosti, rozpuštěním Poslanecké sněmovny – v případě poslanců – a vznikem neslučitelnosti dle článku 22 Ústavy. Ve vztahu k mandátu Ústava dále upravuje jeho výkon v článku 26. Imunita je upravena v ustanovení článku 27 Ústavy, odst. 1 vylučuje jakýkoliv postih poslance či senátora pro hlasování v plénu či orgánech obou komor; odstavec druhý pak upravuje tzv. hmotněprávní neodpovědnost (indemnitu) poslanců a senátorů vztahující se na projevy učiněné v Poslanecké sněmovně, anebo v Senátu či orgánech komor Parlamentu. Z dikce třetího odstavce podléhá poslanec či senátor za spáchané přestupky jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, nestanoví-li zákon jinak. S ohledem na čtvrtý odstavec jsou poslanci a senátoři v zásadě po dobu svého mandátu nestíhatelní. Člena Parlamentu lze zadržet – dle odstavce 5 – toliko tehdy, pokud byl dopaden při spáchání trestného činu či bezprostředně poté. Právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se poslanec či senátor dozvěděl v souvislosti s výkonem mandátu, a to i po skončení mandátu, je zakotveno ve článku 28 Ústavy. Funkcionáři komor – předsedové a místopředsedové Poslanecké sněmovny a Senátu – jsou z dikce článku 29 voleni a odvoláváni svou komorou Parlamentu. Poslanecká sněmovna dle článku 30 Ústavy může zřídit vyšetřovací komisi pro prošetření věci veřejného zájmu. Vyhrazení práva zřídit vyšetřovací komise Poslanecké sněmovně souvisí s odpovědností vlády Sněmovně. Vyšetřovací komise je zřizována usnesením. Podle článku 31 zřizují komory výbory a komise jako své orgány, přičemž činnost těchto orgánů komor je upravena zákonem. Mezi orgány Parlamentu je třeba neformálně počítat i delegace, které reprezentují stát kupř. v Parlamentním shromáždění NATO či Rady Evropy. Článek 32 zakotvuje omezení současného výkonu členství ve vládě a v Parlamentu, když je stanovena neslučitelnost vládní funkce s funkcí funkcionáře komory Parlamentu. Článek 33 upravuje tzv. náhradní či nouzové zákonodárství: podle tohoto ustanovení může Senát v době, kdy je rozpuštěna Poslanecká sněmovna ve věcech, jež nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona, vydat zákonné opatření. Zákonná opatření jsou ústavně vyloučena ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a mezinárodních smluv dle článku 10. Nepanuje teoretická shoda, zda se nemožnost přijímání zákonných opatření vztahuje jen k Ústavě či k ústavnímu pořádku. Zákonné opatření může Senátu navrhnout jedině vláda, dále je upraveno, kdo zákonná opatření podepisuje, prezident nemá právo suspenzivního veta. Zákonná opatření musejí být ratihabována Poslaneckou sněmovnou na její první schůzi a pokud je tato neschválí, pozbývají platnosti. Tohoto nástroje využil Senát poprvé poté, co byla prezidentem k 28. srpnu 2013 rozpuštěna Poslanecká sněmovna. Na návrh vlády přijel zákonná opatření o dani z nabytí nemovitých věcí, veřejných zakázkách a o zdravotním pojištění. Zasedání komor Parlamentu upravuje článek 34 Ústavy, podle něhož jsou zasedání komor stálá, což je zřetelný rozdíl oproti Ústavní listině z roku 1920, podle níž byla zasedání konána v určitých obdobích a byla zahajována a ukončována aktem presidenta republiky. Institut rozpuštění Poslanecké sněmovny je upraven v článku 35 a v roce 2009 byl rozšířen o institut samorozpuštění, když Ústavní soud zrušil svým nálezem ad hoc přijatý ústavní zákon ke zkrácení volebního období. Schůze komor jsou veřejné (čl. 36), avšak zákonem toto může být vyloučeno. Společná schůze obou komor Parlamentu je upravena v článku 37. Koná se při složení slibu nastupujícího prezidenta republiky (čl. 59 odst. 1). V některých případech je však vhodné, aby se poslanci a senátoři sešli společně i při jiné příležitosti – kupř. u příležitosti vystoupení hlavy státu či zahraničního státníka – a proto připadají v úvahu společná jednání, jež však nemohou v žádném případě vyústit v autoritativní projev vůle. Společnou schůzi svolává předseda Poslanecké sněmovny a pro její jednání platí jednací řád Poslanecké sněmovny. Právo i povinnost člena vlády účastnit se schůzí Poslanecké sněmovny, vycházející ze vztahu vlády a Sněmovny, je upraveno v článku 38 Ústavy. Způsobilost komor parlamentu k přijímání jejich usnesení je upravena v ustanovení článku 39 Ústavy. Zde je vymezeno kvórum, tj. nejmenší počet členů komory, kteří musejí být přítomni, aby byla komora usnášeníschopná. Komory se mohou usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny členů komory, avšak toliko jednat může komora i za situace, kdy počet přítomných nedosahuje jedné třetiny, přítomen však musí být alespoň jeden člen komory, jenž řídí schůzi. Odstavec 2 článku 39 upravuje prostou většinu nutnou pro přijetí usnesení komory, třetí odstavec pak vymezuje většinu v případech usnesení o vyhlášení válečného stavu, k přijetí usnesení o souhlasu s vysláním ozbrojených sil ČR mimo území republiky nebo s pobytem ozbrojených sil jiných států na území republiky, jakož i k přijetí usnesení o účasti ČR v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je republika členem – v těchto případech je potřebná absolutní většina, tj. nejméně 101 hlasů poslanců a 41 senátorů. Čtvrtý odstavec pak upravuje kvalifikovanou většinu nutnou k přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1, zde je potřebná třípětinová většina všech poslanců (120) a třípětinová většina přítomných senátorů (49 hlasů, při minimální prezenci ovšem pouhých 17). Články 40 až 52 upravují zákonodárný proces: čl. 40 podmínky přijímání určitých zákonů, kdy je vyžadováno schválení oběma komorami (je zde např. zmíněn doposud nepřijatý zákon o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakož i navenek, tzv. stykový zákon), čl. 41 zákonodárnou iniciativu, jež přísluší jednotlivému poslanci, skupině poslanců, Senátu jako celku, vládě a zastupitelstvu vyššího územního samosprávného celku. Článek 42 určuje, že návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu podává vláda a tyto návrhy projednává a usnáší se o nich jen Sněmovna, čl. 43 upravuje otázky bezpečnosti republiky, čl. 44 zakotvuje právo vlády v zákonodárném procesu, úprava postupu schváleného návrhu zákona mezi komorami se nachází v článku 45. Projednání Senátem je řešeno v článku 46, článek 47 pak řeší opakované projednání návrhu Poslaneckou sněmovnou, když byl návrh zákona zamítnut nebo vrácen Senátem. Čl. 48 zakotvuje institut vyjádření vůle Senátu nezabývat se návrhem zákona, jenž byl schválen Sněmovnou. Ratifikace mezinárodních smluv je upravena v článku 49, právo suspenzivního veta prezidenta republiky v článku 50. Podepisování zákonů upravuje článek 51 a vyhlášení zákonů a mezinárodních smluv článek 52. Právo interpelace, tj. právo poslanců klást členům vlády dotazy se žádostí o vysvětlení, spojené s povinností členů vlády odpovědět, je zakotveno v článku 53 Ústavy. Ústní i písemné interpelace se podle jednacího řádu konají ve čtvrtek. Ústava nedefinuje pojem výkonné moci, a tak je jeho obsah nutné odvodit z jednotlivých ustanovení hlavy třetí Ústavy, čímž je do moci výkonné zařazen prezident (čl. 54 až 66), vláda (čl. 67 až 78), ministerstva a jiné správní úřady (čl. 79) a státní zastupitelství (čl. 80). Prezident republiky je z dikce čl. 54 odst. 1 Ústavy hlavou státu, která je volena v přímých volbách (odst. 2). Prezident republiky není z dikce Ústavy z výkonu své funkce odpovědný, výjimku tvoří možnost stíhat prezidenta pro velezradu (čl. 65 odst. 2 Ústavy). Neodpovědnost se týká pouze výkonu funkce, čímž není vyloučeno, aby byl prezident hnán k odpovědnosti v majetkových, rodinněprávních či osobnostních záležitostech. Problematické však v těchto případech může být odlišení výkonu a "nevýkonu" funkce. Prezident republiky se z dikce čl. 55 Ústavy ujímá úřadu složením slibu, jehož znění se nachází v článku 59 odst. 2 a který skládá do rukou předsedy Senátu na společné schůzi obou komor (čl. 59 odst. 1). Volební období prezidenta trvá pět let a začíná dnem složení slibu. Jestliže prezident odmítne složit slib, nebo pokud složí slib s výhradou, pohlíží se na něj dle článku 60, jako by nebyl zvolen. Volba prezidenta republiky se po zavedení přímé volby v roce 2012 koná tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva (čl. 54). V otázce podmínek výkonu volebního práva, navrhování kandidátů, vyhlašování a provádění volby a v otázce soudního přezkumu odkazuje ústava na zvláštní zákon (čl. 58). Ústava však v čl. 56 určuje, že prezidentem republiky je zvolen kandidát, jenž obdržel nadpoloviční většinu platných hlasů oprávněných voličů. Není-li takový kandidát, koná se za čtrnáct dnů po začátku prvního kola volby druhé kolo, do kterého postupují dva nejúspěšnější kandidáti z prvního kola. Při rovnosti hlasů postupují do druhého kola volby všichni kandidáti, kteří v prvním kole získali nejvyšší počet platných hlasů oprávněných voličů, a nejsou-li takoví kandidáti alespoň dva, postupují i kandidáti, kteří obdrželi druhý nejvyšší počet platných hlasů oprávněných voličů. Prezidentem republiky je zvolen kandidát, který obdržel ve druhém kole volby nejvyšší počet platných hlasů oprávněných voličů. Je-li takových kandidátů více, prezident republiky není zvolen a do deseti dnů se vyhlásí nová volba prezidenta republiky. Ústava pamatuje i na situaci, kdy by kandidát, který postoupil do druhého kola volby, přestal být volitelný za prezidenta republiky před druhým kolem volby anebo se práva kandidovat vzdal. Za takové situace, postupuje do druhého kola volby kandidát, který v prvním kole volby získal další nejvyšší počet platných hlasů oprávněných voličů. Druhé kolo volby se však koná i tehdy, účastní-li se ho pouze jeden kandidát. Navrhovat kandidáty na prezidenta je oprávněno nejméně dvacet poslanců, nebo nejméně deset senátorů, nebo kterýkoliv občan ČR starší 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50 000 občany České republiky oprávněnými volit prezidenta republiky. Volba prezidenta se koná v posledních šedesáti dnech volebního období úřadujícího prezidenta republiky, nejpozději však třicet dnů před uplynutím volebního období úřadujícího prezidenta republiky. Uvolní-li se úřad prezidenta republiky, koná se volba prezidenta republiky do devadesáti dnů. Volbu vyhlašuje předseda Senátu nejpozději devadesát dnů před jejím konáním. Uvolní-li se úřad prezidenta republiky, vyhlásí předseda Senátu volbu prezidenta republiky nejpozději do deseti dnů poté a zároveň nejpozději osmdesát dnů před jejím konáním. Pokud by nebyla funkce předsedy Senátu obsazena, vyhlásil by volbu předseda Poslanecké sněmovny. Prezidentem republiky může být podle čl. 57 zvolen občan, který je volitelný do Senátu, a současně platí, že nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát za sebou. Prezident republiky se může vzdát dle článku 61 svého úřadu do rukou předsedy Senátu. Pravomoci prezidenta republiky jsou upraveny zejména v ustanoveních článků 62 a 63. Pravomoci vyjmenované v článku 62 je možné označit za osobní či privilegované, když k jejich výkonu není vyžadována kontrasignace členy vlády. Nemusí se však jednat o pravomoci samostatné, neboť jejich výkon může být vázán na součinnost jiného subjektu. V případě článku 63 se jedná o pravomoci prezidenta republiky, jež jsou vázané na součinnost vlády, a nejde tak o jeho osobní pravomoci. Právo prezidenta účastnit se na schůzích vlády, obou komor parlamentu a jejich výborů a komisí je zakotveno v článku 64 Ústavy. Prezidenta republiky nelze s ohledem na článek 65 po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Od března 2013 může Senát se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt. K přijetí návrhu ústavní žaloby Senátem je třeba souhlasu třípětinové většiny přítomných senátorů. K přijetí souhlasu Poslanecké sněmovny s podáním ústavní žaloby je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a současně platí, že pokud nevysloví Poslanecká sněmovna souhlas do tří měsíců ode dne, kdy o něj Senát požádal, platí, že souhlas nebyl dán. Článek 66 řeší zastupování prezidenta republiky v době, kdy se úřad prezidenta uvolní a nový prezident ještě není zvolen či nesložil slib, nebo v době, kdy prezident nemůže ze závažných důvodů vykonávat svůj úřad a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát. Potom některé pravomoci přecházejí na předsedu vlády, další vykonává předseda Poslanecké sněmovny, je-li v té době Sněmovna rozpuštěna, pak předseda Senátu. Tomu také přísluší v době, kdy předseda vlády vykonává vymezené funkce prezidenta republiky, výkon funkce prezidenta republiky, jde-li o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny. Charakteristika a složení vlády se nachází v ustanovení článku 67 Ústavy, podle něhož je vláda vrcholným orgánem výkonné moci a skládá se z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů. Vláda je sice v Ústavě zařazena až za prezidenta republiky, ale z hlediska reálné moci vláda prezidenta převyšuje, ač je závislá na jeho jmenování. Vládě je totiž svěřena obecná působnost v oblasti exekutivy, zatímco prezident má působnost jen v rozsahu, který vymezuje Ústava. Článek 68 zakotvuje vládu v systému nejvyšších orgánů státní moci, upravuje v otázce jmenování vztah k prezidentu republiky a v otázce politické odpovědnosti k Poslanecké sněmovně. První odstavec upravuje otázku odpovědnosti vlády Poslanecké sněmovně, nikoliv Senátu, v odstavcích dva až pět je upraven postup tvorby vlády po volbách do Poslanecké sněmovny. Ústava také v článku 71 upravuje dobrovolnou žádost vlády o vyslovení důvěry. Ústava tak upravuje tři situace spojené se žádostí o důvěru: samostatně či souběžně s předloženým návrhem zákona, dobrovolně, anebo povinně do třiceti dní od jmenování. Iniciativa však může vzejít i od Poslanecké sněmovny, která může vládě vyslovit nedůvěru (článek 72 Ústavy). Návrh na vyslovení nedůvěry musí být podán alespoň padesáti poslanci. Pokud by byla nedůvěra vládě vyslovena, ale ta by demisi nepodala, má z dikce článku 75 prezident povinnost takovou vládu odvolat. Slib člena vlády, který člen vlády skládá do rukou prezidenta republiky, je upraven v článku 69 Ústavy. Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce, v podrobnostech odkazuje článek 70 na zákon. Předseda vlády podává dle článku 73 odst. 1 Ústavy demisi do rukou prezidenta, ostatní členové vlády předávají demisi do rukou prezidenta prostřednictvím premiéra. Mezi teoretiky ústavního práva nepanuje shoda o tom, zda následkem demise předsedy vlády je i konec vlády jako takové. V roce 1997 podal Václav Klaus demisi s dovětkem, že demisi podává celá vláda, což bylo označeno za exces vyplývající z výjimečnosti situace. Vláda by totiž svou demisi měla podávat na základě kolektivního rozhodnutí – například usnesení vlády Mirka Topolánka ze dne 26. března 2009 č. 371, o podání demise vlády. Filip se domnívá, že premiér může podat demisi, vláda však demisi má podat kolektivním rozhodnutím, což ovšem nebrání premiérovi v tom, aby navrhl odvolání všech členů vlády. Pavlíček spojuje s demisí premiéra demisi celé vlády jako celku, neboť vláda nemůže podle něj být bez předsedy. Mikule řešení považuje za sporná, neboť toto Ústava výslovně neřeší a Klíma k otázce nezaujal stanovisko. Ústava neřeší situaci, jak postupovat, zemře-li premiér. Článek 72 upravuje tři situace, kdy je vláda povinna podat demisi, podle odstavce třetího – podá-li vláda (dle odstavce 2) demisi – prezident republiky demisi přijme. Prezident republiky odvolá z dikce článku 74 člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády. Postup podle tohoto článku nepřipadá z povahy věci v úvahu u premiéra. Ten může svou funkci ztratit svou demisí, demisí celé vlády, odvoláním celé vlády či smrtí. Vláda je kolegiálním orgánem, jenž rozhoduje ve sboru, v němž mají všichni členové rovné právo účasti a rovný hlas. K přijetí usnesení vlády je třeba dle článku 76 souhlasu nadpoloviční většiny jejích členů. V čele vlády stojí premiér – předseda vlády, jehož úkoly jsou vymezeny v článku 77 odst. 1: premiér organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou či jinými zákony. Druhý odstavec článku 77 řeší situace, kdy předseda vlády nemůže dočasně některé své povinnosti vykonávat. Článek 78 zakládá generální zmocnění vlády k vydávání podzákonných právních předpisů. Vláda na základě tohoto ustanovení Ústavy může k provedení zákona a v jeho mezích vydávat nařízení a to bez zvláštního zmocnění obsaženého v zákoně. Správní úřady a orgány územních samosprávných celků mohou vydávat podzákonné právní předpisy ve věcech státní správy na základě a v mezích zákona podle článku 79 odst. 3 jen tehdy, jestliže je k tomu zákon výslovně zmocnil – vláda právě takové zmocnění již nepotřebuje. Článek 79 v odstavci prvním určuje, že ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit jen zákonem. V odstavci druhém je obsažen ústavní pokyn k přijetí zvláštního zákona k úpravě právních poměrů státních zaměstnanců. Tímto zákonem byl původně služební zákon, přijatý v roce 2002, ten však nikdy nenabyl účinnosti a od roku 2015 byl nahrazen zákonem o státní službě. Státní zastupitelství, nová instituce nahrazující dosavadní prokuraturu, je upraveno v článku 80 Ústavy. Vládní návrh Ústavy zahrnoval státní zastupitelství do hlavy čtvrté, moci soudní. Do hlavy třetí byl institut přesunut v rámci jednání v ČNR. Z dikce Ústavy zastupuje státní zastupitelství veřejnou žalobu v trestním řízení a vykonává i další úkoly, které stanoví zákon. Vymezení postavení a působnosti státního zastupitelství z dikce odst. 2 provádí zákon. Ačkoliv státní zastupitelství není orgánem moci soudní, je přiřazováno k systému justičních orgánů. Hlava čtvrtá, čl. 81 až 96, upravuje moc soudní. Soudní moc vykonávají dle článku 81 Ústavy jménem republiky nezávislé soudy. Nezávislost dle tohoto ustanovení znamená, že soudy jsou institucionálně nezávislé na moci zákonodárné a výkonné. Výkon jménem republiky se promítá i do úvodní formulace meritorních rozhodnutí všech soudů, kde se uvádí "jménem republiky". Článek 82 Ústavy na předchozí navazuje, když zaručuje nezávislost a nestrannost soudců – v tomto případě nezávislost vlastní rozhodovací činnosti soudu. Články 83 až 89 upravují postavení Ústavního soudu, který je ústavním orgánem, když se jeho postavení a kompetence opírají pouze o ústavní úpravu. Nepřipadá v úvahu rozšíření či zúžení kompetencí obyčejným zákonem. Východiskem pro ústavní úpravu Ústavního soudu je článek 83, z nějž vyplývá obecná charakteristika soudu, jeho kompetence a zásady fungování a právě tento článek je základem pro rozvinutí kompetence Ústavního soudu, kterou nelze dovozovat jen ze článku 87. Článek 84 upravuje, že Ústavní soud tvoří soudci, jichž je patnáct, které do funkce jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu na dobu deseti let. Článek ve svém čtvrtém odstavci upravuje předpoklady jmenování do funkce ústavního soudce. Slib soudce Ústavního soudu je upraven v článku 85 Ústavy. Soudci Ústavního soudu mají z dikce článku 86, který byl do Ústavy vložen až při schvalování 16. prosince 1992, imunitu prakticky obdobnou jako členové Parlamentu. Jednotlivé kompetence Ústavního soudu jsou uvedeny v článku 87, ovšem nejedná se o výčet veškeré působnosti Ústavního soudu. Pravidla řízení před Ústavním soudem jsou vymezena v článku 88, jenž vytváří v prvním odstavci odkaz na zákon, jenž má stanovit, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Z dikce článku 88 odst. 2 jsou soudci Ústavního soudu při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem dle prvního odstavce tohoto článku – jedná se především o zákon o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. Sporná se jeví otázka, zda může Ústavní soud přezkoumat ústavní zákon. Zatímco Filip a Klíma stojí na stanovisku, že Ústavní soud může takový ústavní zákon přezkoumat jako každý jiný, jiní autoři – například Pavlíček – razí názor, že Ústavní soud ústavní zákon přezkoumat či ani částečně zrušit nemůže a nemůže se od něj ani odchýlit. Samotný Ústavní soud otázku vyřešil v roce 2009, kdy zrušil ústavní zákon o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny. Vykonatelnost rozhodnutí Ústavního soudu je upravena v článku 89 odst. 1 Ústavy, druhý odstavec pak upravuje závaznost rozhodnutí Ústavního soudu. K závaznosti se objevují protichůdná stanoviska, a to, že jsou závazná všechna rozhodnutí Ústavního soudu včetně nosných důvodů, anebo že s výjimkou výroků nálezů, kterými se zrušují právní předpisy či jejich ustanovení, nejsou rozhodnutí Ústavního soudu obecně závazná. Zvláštní úprava pro případ preventivní kontroly mezinárodních smluv je upraven ve třetím odstavci. Základní funkce soudů je uvedena v článku 90 Ústavy. Soudy jsou z dikce Ústavy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Soustava soudů tvořená Nejvyšším soudem, Nejvyšším správním soudem, vrchními, krajskými a okresními soudy je upravena v článku 91 odst. 1. Druhý odstavec uvádí, že působnost a organizaci soudů stanoví zákon. Čtyřčlánková soudní soustava s vrchními soudy je kompromisem, který řešil konkurenci dvou institucí v předvečer zániku federace – a to federálního Nejvyššího soudu a republikového Nejvyššího soudu. Nakonec se situace neřešila rušením instituce, ale právě vznikem vrchních soudů – navíc se dosavadní předseda federálního Nejvyššího soudu Otakar Motejl stal předsedou Nejvyššího soudu a dosavadní předseda republikového Nejvyššího soudu Antonín Mokrý předsedou Vrchního soudu v Praze. Současně platilo, že se soudci přidělení k výkonu funkce k "původnímu" Nejvyššímu soudu České republiky stali soudci přidělenými k výkonu funkce k Vrchnímu soudu v Praze s tím, že jim u Vrchního soudu zůstaly zachovány i jejich funkce, do nichž byli jmenováni u "původního" Nejvyššího soudu ČR. Stejně přešli k Vrchnímu soudu v Praze bez změny ve funkčním zařazení pracovníci "původního" Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud je na ústavní úrovni zakotven v článku 92 Ústavy. Jmenování soudců prezidentem republiky a předpoklady pro výkon funkce soudce upravuje článek 93 Ústavy. Způsob rozhodování soudců upravuje článek 94, vázanost soudců zákonem a mezinárodní smlouvou, jež je součástí právního řádu, jakož i předložit věc Ústavnímu soudu v případě, že se soud domnívá, že zákon, jehož má být použito je v rozporu s ústavním pořádkem, je zakotvena v článku 95 Ústavy. Základní pravidla soudního řízení – rovnost účastníků, ústnost a veřejnost – jsou upravena v článku 96. Postavení Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ), jeho základní funkci, proces konstituování NKÚ a odkaz na další úpravu postavení, působnosti, organizační struktury a dalších otázek je obsažen v článku 97 Ústavy. Zakotvení postavení a působnosti České národní banky (ČNB) se nachází v článku 98 Ústavy. Podle ustanovení je ČNB ústřední bankou státu, jejímž hlavním cílem je péče o cenovou stabilitu a do jejíž činnosti lze zasahovat toliko na základě zákona. Zasazení ČNB do Ústavy žádal po právnících, kteří Ústavu v roce 1992 připravovali, guvernér centrální banky Josef Tošovský. Jelikož však ústavní zakotvení banky nebylo možné vhodně zasadit do trojdělené státní moci, získala ČNB vlastní hlavu. Územní samospráva je upravena v článcích 99 až 105. Článek 99 je základním východiskem pro vnitřní územně-samosprávné členění republiky, jež se odlišuje od územně-správního členění, jehož základem je zákon č. 36/1960 Sb., jenž republiku dělí na kraje, okresy, obce a vojenské újezdy. Z dikce článku 99 se republika územně-samosprávně dělí na obce (základní územní samosprávné celky) a kraje (vyšší územní samosprávné celky). Vyšší územní samosprávné celky začaly fungovat až od 1. ledna 2000. Dřívější znění tohoto článku před reformou veřejné správy bylo: "Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky. Vyššími územními samosprávnými celky jsou země nebo kraje." Územně samosprávné celky charakterizované jako územní společenství občanů (čl. 100 odst. 1) mají také znak ekonomický a znak samostatné správy svých záležitostí prostřednictvím svých orgánů. Obec je vždy součástí vyššího územního samosprávného celku, který lze vytvořit či zrušit jen ústavním zákonem. Úprava správy, činnosti a hospodaření územních samosprávných celků upravuje v ústavní rovině článek 101 Ústavy. Základní východisko pro volby do zastupitelstev, jež je jediný Ústavou výslovně předpokládaný orgán územních samosprávných celků, je obsaženo v článku 102 Ústavy. Členové zastupitelstev jsou voleni tajným hlasování na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Funkční období zastupitelstva je v zásadě čtyřleté. Článek 103 upravující název vyšších územních samosprávných celků byl vypuštěn s účinností od 1. ledna 2000. O názvu vyššího územního samosprávného celku mělo rozhodovat jeho zastupitelstvo. Ustanovení v praxi nemohlo být nikdy aplikováno, neboť vyšší územní samosprávné celky vznikly právě až s účinností od 1. ledna 2000. Dřívější znění tohoto článku před reformou veřejné správy bylo: "O názvu vyššího územního samosprávného celku rozhoduje jeho zastupitelstvo." Působnost zastupitelstva upravuje článek 104 Ústavy. Třetí odstavec tohoto článku zakládá právo zastupitelstvem územních samosprávných celků vydávat obecně závazné vyhlášky. Podle článku 100 odst. 1 lze zákonem stanovit, kdy jsou územní samosprávné celky též správními obvody, tj. jsou územními jednotkami určenými pro výkon státní správy (čl. 105). V České republice je smíšený model výkonu územní veřejné správy, když je výkon samosprávy i státní správy realizován stejnými orgány jednotlivých územních samosprávných celků. Rozlišována je samostatná a přenesená působnost. Z dikce článku 106 se dnem účinnost Ústavy stala Česká národní rada Poslaneckou sněmovnou, jejíž volební období skončilo 6. červnem 1996. Do doby zvolení Senátu měl jeho funkce vykonávat Prozatímní Senát, přičemž způsob jeho ustanovení měl řešit samostatný ústavní zákon. Do nabytí účinnosti takového ústavního zákona měla vykonávat funkce Senátu Poslanecká sněmovna, která v této době nemohla být rozpuštěna. Zároveň článek 106 v odstavci 4 stanovoval, že do přijetí zákonů o jednacím řádu komor se mělo postupovat v jednotlivých komorách podle jednacího řádu České národní rady. Ačkoliv bylo připraveno několik návrhů k otázce Prozatímního Senátu, ten nikdy nevznikl a až do ustavení "řádného" Senátu vykonávala Ústavou vymezené funkce horní komory Poslanecká sněmovna. Existovaly však i návrhy obsadit horní komoru českého Parlamentu českými poslanci Federálního shromáždění. První volby do Senátu se konaly v listopadu 1996. Článek 107 upravuje otázku prvních voleb do Senátu, neboť s ohledem na obměnu jeho části každé dva roky bylo nutné vytvořit odkaz na zákon, jenž stanoví, jakým způsobem se určí, kteří senátoři budou po prvních volbách vykonávat mandát dvouleté, kteří čtyřleté a kteří šestileté volební období. Zasedání Senátu svolal prezident na 9. prosince 1996. Vzhledem k ústavní konstrukci Senátu jako nerozpustitelného a kontinuálního orgánu a vzhledem k tomu, že jsou zasedání obou komor stálá, jednalo se zároveň o zahájení jediné a poslední. Zachování kontinuity vlády vzešlé z voleb v roce 1992 upravuje článek 108. Z dikce článku 109 vykonávala funkci státního zastupitelství do jeho zřízení prokuratura České republiky. Prokuratura tuto funkci plnila do 31. prosince 1993. Do 31. prosince 1993 tvořily dle článku 110 Ústavy soustavu soudů také vojenské soudy, což byla s ohledem na ustanovení čl. 3 odst. 5 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, duplicita. V současnosti žádný právní předpis nepočítá se zřízením vojenských či polních soudů, a to ani v případě stavu ohrožení státu či nouzového stavu. Zachování kontinuity soudců i po vzniku samostatné republiky zakotvoval článek 111 Ústavy. Článek 112 vymezuje množinu právních předpisů, pro něž souhrnně zavádí označení ústavní pořádek jako nový pojem ústavního práva a zároveň zrušuje část dosavadních ústavních zákonů federace. Jelikož je česká ústava polylegální je nutné odlišovat ústavu (s malým počátečním písmenem), Ústavu (s velkým počátečním písmenem), součásti ústavního pořádku, ústavní zákon a Listinu základních práv a svobod. Je-li užit termín ústava (s malým počátečním písmenem) jedná se zpravidla o ústavní pořádek, výjimečně – v případě § 366 odst. 2 trestního řádu – o Ústavu České republiky. Hovoří-li se o Ústavě (s velkým počátečním písmenem) jedná se o ústavní zákon ČNR č. 1/1993 Sb. V případě exekučního řádu však "Ústava ČR" má zahrnovat celý ústavní pořádek, především pak Listinu základních práv a svobod. Ústavní pořádek je nový pojem ústavního práva, jenž byl pokusem komplexně nahradit pojem "ústava" (s malým). Spolu s ústavním pořádkem byl zaveden pojem součást ústavního pořádku vymezený v článcích 3 a 112 odst. 1 Ústavy. Za součást ústavního pořádku označil Ústavní soud také lidsko-právní mezinárodní smlouvy, což bylo předmětem kritiky některých teoretiků ústavního práva – Filipa, Kysely, Kühna. Článek 112 v odstavci druhém zrušil část ústavních zákonů federace, v odstavci třetím pak článek dekonstitucionalizuje (zbavuje síly ústavního zákona) ostatní ústavní zákony platné na území České republiky, tj. ty ústavní zákony či jejich části, které neměnily či nedoplňovaly Ústavu Československé socialistické republiky či ústavní zákon o československé federaci. Ústava České republiky nabyla z dikce článku 113 účinnost dnem 1. ledna 1993.

DATETIME

DATETIME

011188

... Odtud též liturgické užití červené barvy při velkých svátcích, které nejsou oslavami mučedníků (např. Květná neděle, Velký pátek, Seslání Ducha svatého). Červená barva je výrazná, chápe se jako varování či jiná důležitá zpráva. Červená barva na semaforu (i na jiných místech) znamená stůj. Červená barva pozičního světla na letadlech a lodích slouží k označení levé strany (port). Červená barva symbolizuje lásku či erotiku (červená knihovna, červené lucerny). Červená barva symbolizuje socialisty či (hlavně) komunisty. V čínské tradici je červená barvou štěstí. Červenou barvou je v účetnictví vyznačen dluh, ztráta (výraz v červených číslech znamená ve ztrátě). V barevném značení odporů znamená červená barva číslici 2 nebo toleranci ±2% Červená barva symbolizuje také ocenění nebo uznání: vysokoškolský diplom studentů, kteří prospěli s...

Jaká barva je v čínské tradici barvou štěstí?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Červená

V čínské tradici je červená barvou štěstí.

Červená je barva odpovídající nejnižším frekvencím, které oko dokáže vnímat. Červená barva patří mezi základní barvy barevného spektra, je to barva monochromatického světla o vlnové délce zhruba 700 nm. Světlo s ještě nižší frekvencí již lidský zrak nedokáže vnímat, jedná se o tzv. infračervené záření. Červená barva patří mezi základní barvy při aditivním míchání (viz RGB), jejím doplňkem je azurová. Lidská krev (a mnohých zvířat) má červenou barvu, což je způsobeno přítomností hemoglobinu. S tímto faktem zřejmě souvisí další symbolika: Červená barva symbolizuje hněv, např. ve rčení vidět rudě. Planeta Mars má načervenalou barvu (kvůli přítomnosti oxidů železa), pro kterou byl asociován s bohem války, Martem. V křesťanství je červená barva symbolem prolité krve mučedníků, proto se používá jako liturgická barva při jejich památkách. Historicky, zvláště v tradici antického Říma je červená či purpurová barva chápána jako barva královská či slavnostní. Odtud též liturgické užití červené barvy při velkých svátcích, které nejsou oslavami mučedníků (např. Květná neděle, Velký pátek, Seslání Ducha svatého). Červená barva je výrazná, chápe se jako varování či jiná důležitá zpráva. Červená barva na semaforu (i na jiných místech) znamená stůj. Červená barva pozičního světla na letadlech a lodích slouží k označení levé strany (port). Červená barva symbolizuje lásku či erotiku (červená knihovna, červené lucerny). Červená barva symbolizuje socialisty či (hlavně) komunisty. V čínské tradici je červená barvou štěstí. Červenou barvou je v účetnictví vyznačen dluh, ztráta (výraz v červených číslech znamená ve ztrátě). V barevném značení odporů znamená červená barva číslici 2 nebo toleranci ±2% Červená barva symbolizuje také ocenění nebo uznání: vysokoškolský diplom studentů, kteří prospěli s vyznamenáním, má červené desky (červený diplom). Červená barva je takzvanou barvou muže, protože znamená krev, popřípadě válku. Červená barva je dále považována za barvu revoluce a změn systému obecně. Červenou barvou jsou označeny vodovodní kohoutky, z nichž teče horká voda. Červená je také jedna ze čtyř základních barev na mariášových kartách a tarokových kartách, kde je znázorněna červenými srdíčky. Podobně je tomu ale i u hracích karet francouzského a španělského typu, kde se používají červená srdce a červená kára. Červená řeka Červené blato Červené jezero Obrázky, zvuky či videa k tématu červená ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo červený ve Wikislovníku

ADJ_PHRASE

OTHER

000559

Březen je podle gregoriánského kalendáře třetí měsíc v roce. Má 31 dní. Český název měsíce pochází z rašení bříz a začátek březosti zvířat. V období kolem 21. března nastává jarní rovnodennost. Slunce při svém zdánlivém ročním pohybu protíná světový rovník - přechází z jižní polokoule na severní. Původně byl březen v římském kalendáři první měsíc v roce. Březen začíná vždy stejným dnem v týdnu jako listopad a v nepřestupný rok jako únor. Bouřka v březnu klade na dobrý rok. Březen bez vody, duben bez trávy. Březen hřmí - květen sněží. Březen, za kamna vlezem. Březnový sníh škodí polím. Druhdy i v březnu hýl na nos se posadí. Lépe býti od hadu uštknutu, nežli v březnu od slunce ohřitu. Suchý březen, chladný máj - bude humno jako ráj. Suchý březen, mokrý máj - bude humno jako ráj. Obrázky, zvuky či videa k tématu březen ve Wikimedia Commons...

Kolik dní má březen?

https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C5%99ezen

Má 31 dní.

Březen je podle gregoriánského kalendáře třetí měsíc v roce. Má 31 dní. Český název měsíce pochází z rašení bříz a začátek březosti zvířat. V období kolem 21. března nastává jarní rovnodennost. Slunce při svém zdánlivém ročním pohybu protíná světový rovník - přechází z jižní polokoule na severní. Původně byl březen v římském kalendáři první měsíc v roce. Březen začíná vždy stejným dnem v týdnu jako listopad a v nepřestupný rok jako únor. Bouřka v březnu klade na dobrý rok. Březen bez vody, duben bez trávy. Březen hřmí - květen sněží. Březen, za kamna vlezem. Březnový sníh škodí polím. Druhdy i v březnu hýl na nos se posadí. Lépe býti od hadu uštknutu, nežli v březnu od slunce ohřitu. Suchý březen, chladný máj - bude humno jako ráj. Suchý březen, mokrý máj - bude humno jako ráj. Obrázky, zvuky či videa k tématu březen ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo březen ve Wikislovníku Březen - za kamna vlezem, duben -- ještě tam budem, máj - vyženem kozy v háj. březen 1848 - viz Měsíce v českých dějinách měsíc knihy měsíc internetu (1998-2008) měsíc čtenářů (od roku 2009)

NUMERIC

NUMERIC

007533

Divadlo Reduta je součástí Národního divadla v Brně, sídlí na Zelném trhu. Brněnská Reduta je zmiňována již roku 1608 a je tak nejstarší divadelní budovou ve střední Evropě. V prosinci 1767 zde koncertoval malý Wolfgang Amadeus Mozart. Budova není zařízená pro provoz stálé divadelní scény, hrají v ní tak různé hostující soubory. V budově je divadelní sál, redutní sál a salonek. Jako jediná budova z komplexu Národního divadla v Brně nemá jméno po známé osobnosti.

Ve kterém roce koncertoval v brněnské Redutě malý Wolfgang Amadeus Mozart?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Divadlo_Reduta

V prosinci 1767 zde koncertoval malý Wolfgang Amadeus Mozart.

Divadlo Reduta je součástí Národního divadla v Brně, sídlí na Zelném trhu. Brněnská Reduta je zmiňována již roku 1608 a je tak nejstarší divadelní budovou ve střední Evropě. V prosinci 1767 zde koncertoval malý Wolfgang Amadeus Mozart. Budova není zařízená pro provoz stálé divadelní scény, hrají v ní tak různé hostující soubory. V budově je divadelní sál, redutní sál a salonek. Jako jediná budova z komplexu Národního divadla v Brně nemá jméno po známé osobnosti.

DATETIME

DATETIME

013471

... dopravy Georg Leber a norimberský starosta Andreas Urschlechter měli tu čest položit základní kámen pro nové metro. 1. března 1972 byla otevřena první, 3,7 km dlouhá, část linky U1 z Langwasser Süd do Bauernfeindstraße. Během několika příštích let byly otevřeny další úseky linky U1. 28. února 1984 byla otevřena druhá linka metra a vedla od Plärrer do Schweinau. Tato linka eventuálně může vést až na letiště. V roce 2004 bylo společností VGA zakoupeno 6 vozů typu A k doplnění vozového parku. Nicméně odlišnosti mezi mnichovský a norimberským systémem zapříčinily, že mnichovské vozy nešly napojit s norimberskými do jedné soupravy. VGA se rozhodla, že mnichovské vozy nechá v původním nátěru, protože ani nestojí za to je nechat přelakovat, neboť se stejně blíží konec jejich životnosti. 4. prosince 2004 byla otevřena nová, 1,3 km dlouhá, sekce linky U1 do Fürth, táhnoucí se od Stadthalle do Klinikum. 8. prosince...

Kterou společností bylo zakoupeno 6 vozů k doplnění vozového parku?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Metro_v_Norimberku

V roce 2004 bylo společností VGA zakoupeno 6 vozů typu A k doplnění vozového parku.

Metro v Norimberku, německy Nürnberg U-Bahn, je metro provozováno společností VAG Nürnberg (Verkehrsaktiengesellschaft Nürnberg, česky Norimberská dopravní společnost). Toto metro je nejnovější z německých sítí metra. Vozy DT1 jsou většinou ve stejném designu jako vozy typu A v Mnichově a obě společnosti si vzájemně půjčily vozy jako rezervní vozy při významných událostech, jakým byla Olympiáda v Mnichově, v době, kdy byly oba systémy ve svých začátcích. Tato věc již nyní není možná, jelikož obě společnosti vyvinuly postupy, které to znemožňují. Vozy by se předtím musely upravit. Novější Norimberské vozy (DT2) jsou nekompatibilní s mnichovským systémem. Metro přepraví 316 000 cestujících denně. == Historie == 20. března 1967 německý ministr dopravy Georg Leber a norimberský starosta Andreas Urschlechter měli tu čest položit základní kámen pro nové metro. 1. března 1972 byla otevřena první, 3,7 km dlouhá, část linky U1 z Langwasser Süd do Bauernfeindstraße. Během několika příštích let byly otevřeny další úseky linky U1. 28. února 1984 byla otevřena druhá linka metra a vedla od Plärrer do Schweinau. Tato linka eventuálně může vést až na letiště. V roce 2004 bylo společností VGA zakoupeno 6 vozů typu A k doplnění vozového parku. Nicméně odlišnosti mezi mnichovský a norimberským systémem zapříčinily, že mnichovské vozy nešly napojit s norimberskými do jedné soupravy. VGA se rozhodla, že mnichovské vozy nechá v původním nátěru, protože ani nestojí za to je nechat přelakovat, neboť se stejně blíží konec jejich životnosti. 4. prosince 2004 byla otevřena nová, 1,3 km dlouhá, sekce linky U1 do Fürth, táhnoucí se od Stadthalle do Klinikum. 8. prosince 2007 byla linka U1 dále rozšířena do Fürth Hardhöhe. == Síť metra == Síť je dlouhá 36 km a má 46 stanic. Všechny stanice jsou dostupné invalidům a tím je tento systém v Německu ojedinělý. Další specialitou je, že kolejnice nejsou na pražcích, ale na betonové podložce. == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Metro v Norimberku ve Wikimedia Commons Oficiální stránky VAG Nürnberg

ABBREVIATION

ORGANIZATION

000742

... Na rozdíl od svých předchůdců, kteří byli přímo ukázkovými vzory panovníků, se Domitianus stal vzorem tyrana na trůně. Za jeho vlády došlo k novým sporům se senátem a k jeho krutému pronásledování. Domitianus zavedl síť placených udavačů, mrhal státními prostředky. Uplatňováním zákona o urážce majestátu překonal dokonce i císaře Nerona a čekal ho i podobný osud. V září roku 96 byl svými odpůrci (v čele s vlastní manželkou Domitií) zavražděn. Domitianus se narodil v roce 51 v Římě jako druhý syn budoucího císaře Vespasiana a Flavie Domitilly do poměrně chudých poměrů. Dostalo se mu vzdělání ve svobodných uměních, on je však později již dále nerozvíjel. Byl schopným řečníkem a pokoušel se i o drobné literární útvary. Údajně vydal spisek o pěstování vlasů. Suetonius...

Kde se narodil Domitianus?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Domitianus

Domitianus se narodil v roce 51 v Římě jako druhý syn budoucího císaře Vespasiana a Flavie Domitilly do poměrně chudých poměrů.

Titus Flavius Domitianus (24. října 51, Řím - 18. září 96, Řím) byl římský císař z flaviovské dynastie (69-96) panující od 14. září 81 do 18. září 96. Byl mladším synem císaře Vespasiana a současně posledním flaviovským vladařem. K moci se dostal po smrti svého bratra Tita, který byl postižen těžkou chorobou. Na rozdíl od svých předchůdců, kteří byli přímo ukázkovými vzory panovníků, se Domitianus stal vzorem tyrana na trůně. Za jeho vlády došlo k novým sporům se senátem a k jeho krutému pronásledování. Domitianus zavedl síť placených udavačů, mrhal státními prostředky. Uplatňováním zákona o urážce majestátu překonal dokonce i císaře Nerona a čekal ho i podobný osud. V září roku 96 byl svými odpůrci (v čele s vlastní manželkou Domitií) zavražděn. Domitianus se narodil v roce 51 v Římě jako druhý syn budoucího císaře Vespasiana a Flavie Domitilly do poměrně chudých poměrů. Dostalo se mu vzdělání ve svobodných uměních, on je však později již dále nerozvíjel. Byl schopným řečníkem a pokoušel se i o drobné literární útvary. Údajně vydal spisek o pěstování vlasů. Suetonius nám zanechal popis jeho vzhledu: "Postavu měl urostlou, tvář skromnou a plnou červeně, oči veliké, ale krátkozraké. Jinak byl hezký a sličný, zvláště v mládí, a to celým tělem s výjimkou noh, na nichž měl příliš krátké prsty. V pozdějších letech jej hyzdila také pleš, obtloustlé břicho a hubené nohy, ale ty mu zchřadly teprve po dlouhé nemoci." Oženil se s Domitií, dcerou význačného Neronova vojevůdce Gnaea Domitia Corbulona, které po svém nástupu na trůn udělil titul augusta. Manželství však nebylo příliš šťastné. Jejich jediný syn zemřel ještě v dětství roku 83. Tato osobní tragédie mohla být jedním z důvodů, proč poté Domitii zapudil, antické prameny však tvrdí, že to bylo kvůli její nevěře s hercem Paridem. Sám Domitianus neměl v tomto ohledu velké skrupule. Suetonius nás informuje, že si náruživě liboval v "lůžkovém zápolení" a později dokonce udržoval poměr s vlastní neteří, Titovou dcerou Julií, a to i v době, kdy se s Domitií opět usmířili. Když syrské legie prohlásily Vespasiana v roce 69 císařem, pobýval Domitianus právě v Římě. Spolu se svým strýcem Flaviem Sabinem byli hlavními postavami flaviovské strany. Sabinus se snažil dojednat s Vitelliem o podmínky kapitulace, avšak Vitelliovi vojáci obklíčili Vespasianovy přívržence na Kapitolu a po několikadenních bojích, kdy celý Kapitol lehl popelem, se jim jej podařilo dobýt. Sabinus byl zajat a později i zabit, ale Domitianovi se podařilo uprchnout v převlečení za kněze-obětníka a ukrýt se u jednoho z otcových klientů. Vyjít ven se odvážil až po definitivní Vitelliově porážce. Vojáci jej pozdravili jako císařského prince a Domitianus začal působit jako prodloužená ruka Vespasianova v Římě, protože ten se stále ještě nalézal v Judeji. Brzy se však začaly projevovat negativní stránky Domitianovy povahy - využíval až zneužíval všech výhod, které mu jeho pozice nabízela, počínal si velmi pyšně a rozmařile, říká se rovněž, že nenechal jedinou sukni na pokoji - až se jeho otec spěšně odebral do Říma, aby jej umravnil. V roce 70 se mu dostalo jmenování prétorem s konzulskou pravomocí (praetor urbanus consulari potestate), avšak to bylo na dlouho nejvyšší ocenění, kterého se dočkal. Velmi žárlil na úspěchy a hodnosti svého staršího bratra a dychtil se mu všemožně vyrovnat. Proto velmi uvítal, když na severu Galie vypukla vzpoura místních kmenů a horlivě se vypravil ji potlačit. Plamen vzpoury byl však uhašen dříve, než dospěl na místo, tudíž musel dále s nevolí sledovat, jak jej bratr zastiňuje svými vojenskými úspěchy. Domitianus se následně stáhl do ústraní a věnoval se vědám a umění. Po Vespasianově smrti se situace začala pomalu měnit. Titus udělil Domitianovi další pocty, v roce 80 si ho vybral za kolegu v konzulátu, a dokonce jej veřejně označoval za svého nástupce - přesto však byl reálný Domitianův vliv stále nulový. Nemůžeme se proto divit, že když Titus náhle zemřel, objevily se spekulace o možném Domitianově podílu na jeho předčasné smrti. Nečekaná Titova smrt v roce 81 uvolnila Domitianovi cestu na císařský trůn. Navzdory velmi negativnímu tónu, kterým většina antických historiků líčí jeho vládu, zdá se, že alespoň z počátku se držel zásad vládnutí svých předchůdců. Nechal svého bratra prohlásit bohem a potvrdil veškeré dary a pocty, které Titus udělil. Svědomitě se věnoval soudním povinnostem. Úplatné soudce trestal a nabádal lid, aby se nezdráhal takového člověka ohlásit tribunům lidu, aby proti němu mohlo být řádně zakročeno. Stejně nesmlouvavě se choval i k úředníkům v provinciích, takže, jak uvádí Suetonius, "nikdy nevykonávali svou povinnost skromněji a spravedlivěji". Přísnými tresty stíhal i udavačství. Pokračoval v rozsáhlé výstavbě svých předchůdců. Dokončil stavbu Flaviovského amfiteátru, dnešního Kolosea. Kapitol, který za Tita opět vyhořel, znovu vystavěl. Dále nechal postavit Stadion, Odeion, naumachii (stadion pro předvádění námořních bitev) a další budovy. Často pořádal okázalé hostiny pro lid, při kterých hojně rozdával dary. Domitianus velmi lpěl na starých tradicích. V divadle opět zavedl sektory vyhrazené pro jednotlivé stavy. Jako doživotní censor vyloučil ze senátu několik osob pro chování příčící se mravům předků (většinou šlo o herce nebo bývalé otroky). Zakázal vyklešťování mužů a velmi brojil proti homosexualitě. Oddaně uctíval bohy a z nich především Minervu, jak je patrné z mnoha jeho mincí. Na její počest pořádal každoročně Panathénské slavnosti s gladiátorskými zápasy i závody básníků. Opět obnovil prastarý trest pohřbení zaživa, jímž se trestaly Vestiny kněžky, které se poskvrnily stykem s muži. Domitianus velmi toužil vyrovnat se co do vojenské slávy svému otci i bratru. Krátce po nástupu na trůn, v roce 83, se vydal na tažení proti germánskému kmeni Chattů, aby se i on mohl pyšnit významným vojenským úspěchem. Skutečné úspěchy tohoto tažení však byly pochybné. Antičtí historikové nám sdělují, že šlo víceméně o loupeživé nájezdy na kmeny žijící v oblasti Porýní. Ať už to tak bylo či nikoliv, nezabránilo to Domitianovi v tom, aby po návratu do Říma oslavil velkolepý triumf a na svých mincích se prezentoval jako přemožitel Germánie. V následujících letech zřídil v Porýní dvě nové provincie, Horní Germánii (Germania Superior) a Dolní Germánii (Germania Inferior). Rovněž je doloženo, že dokončil zábor území tzv. Agri Decumates. Dalším cílem Domitianových výbojů se stalo Podunají. Dunajská hranice byla často znepokojována loupeživými nájezdy Svébů, sarmatských Jazygů a v neposlední řadě i Dáků, kterým tehdy vládl vojensky velmi zdatný Decebalus. Při jednom z nájezdů byl zabit i moesijský správce Oppius Sabinus. Na rozdíl od germánského tažení, kdy vojenské operace vedl císař sám, při pannonských bojích svěřil vedení války svým zástupcům. V první fázi války šli Římané od porážky k porážce. V jedné bitvě byla pobita celá legie i s velitelem Corneliem Fuskem. Rozzuřený Domitianus, vytáhl proti Markomanům a Kvádům, kteří v rozporu s dohodou nevyslali do dácké války pomocné sbory. I zde byl však poražen, a tudíž byl donucen uzavřít s Decebalem potupný mír. Decebalus se sice od Domitiana nechal naoko korunovat králem, ve skutečnosti však zůstal i nadále nezávislý. Řím se v mírové smlouvě zavázal platit Dákům pravidelný roční poplatek a nadto i vyslat ke králi odborníky ovládající řemesla mírová i válečná. I přes zjevný neúspěch se Domitianus nezdráhal prezentovat výsledek války jako své nesporné vítězství a v roce 86 oslavil další triumf. Pro nedostatek zajatců a kořisti údajně pochodovali v triumfu koupení otroci a byly vezeny i předměty z císařských skladů. Zakrátko byly boje v Dákii opět obnoveny, tentokrát již úspěšněji. Římským legiím se pod velením Tettia Juliana podařilo porazit Decebalovy oddíly u Tapae v roce 88, přesto však k definitivnímu ukončení dáckých válek došlo až za císaře Traiana. Celkově byl Domitianus u vojska velmi oblíben, nejspíše i díky tomu, že zvedl žold o třetinu, ze 300 sesterciů na 400. Dobrým příkladem jeho oblíbenosti u vojáků je fakt, že po jeho zavraždění senátoři a lid slavili, kdežto vojska žádala tvrdé potrestání viníků. Vespasianus a Titus, třebaže byli nespornými vládci římské říše, se snažili udržovat korektní vztahy se senátem. Za Domitiana se však situace změnila. Na rozdíl od svých předchůdců se již nijak nesnažil uchovat alespoň zdání autority senátu. Naopak, v senátorech spatřoval hrozbu pro svou moc a podle toho se k nim také choval. Při inauguraci se vyhnul slibu, že nikdy nevztáhne ruku na žádného senátora, jak měli jeho předkové ve zvyku slibovat. Již se nespokojil s titulem prvního mezi senátory (princeps), nýbrž se nechal titulovat jako Pán a Bůh (Dominus et Deus) a tento titul užíval i při oficiálních jednáních. Při oslavě triumfu nad germánskými Chatty v roce 83 si nechal odhlasovat neobvykle vysoké pocty. Nejenže získal právo kdykoliv vstoupit do senátu v šatu triumfátora, nýbrž na počest jeho vítězství byl přejmenován měsíc září na Germanicus a říjen na Domitianus. Když se v roce 85 nechal jmenovat doživotním censorem, stal se tak de facto neomezeným pánem senátu s pravomocí rozhodovat o vylučování a přijímání jeho členů. Není divu, že jeho vztahy se senátem tak byly dosti napjaté. To bylo živnou půdou pro Domitianovu podezíravost. Postupně začalo přibývat skutečných či domnělých spiknutí proti němu a mnozí senátoři a jezdci skončili na popravišti. Olej do ohně ještě přililo povstání Lucia Antonia Saturnina, velitele legií v Horní Germánii, v roce 89. Třebaže bylo rychle potlačeno zásahem císařova velitele Lucia Maxima a veškeré kompromitující dokumenty byly zničeny, Domitianus jej využil k dalším represím proti svým odpůrcům. Mezi nejznámější Domitianovy oběti náleží např. Herennius Senecio, Arulenus Rusticus a Neronův propuštěnec Epafroditos. Na sklonku Domitianovy vlády se nemohli cítit v bezpečí ani nejbližší příbuzní Flaviovců. V roce 95 nechal císař zavraždit svého bratrance a spolukonzula Flavia Clementa, ačkoliv jeho malé syny Vespasiana a Domitiana určil za své nástupce. Důsledkem vraždění, kdy si nikdo nemohl být jist vlastním životem, bylo spiknutí, které nakonec stálo Domitiana život. Jeho hlavními organizátory byli císařovi správci Parthenius, Sigerius, Entellus a Stephanus, síť spiklenců však byla pravděpodobně mnohem širší. Dle zmínek historiků o něm přinejmenším věděla i císařovna Domitia a městští prefekti Norbanus a Petronius Secundus. Plán vraždy byl prostý, ale pečlivě připravený. Spiklenci věděli, že Domitianus má ve zvyku si po zasedání na soudu na chvíli zdřímnout, a toho hodlali využít. Když se císař jako obvykle odebral na lože, vpadl do ložnice Stephanus, který byl ze spiklenců nejsilnější, a po krátkém zápase usmrtil císaře několika dobře mířenými ranami dýkou. Smrt nenáviděného panovníka přivítal senát s nadšením. Jeho sochy a obrazy byly zničeny a jeho památka prokleta. Ne všichni však měli z Domitianovy smrti radost. U vojska, zejména u pretoriánů, byl císař poměrně oblíben a to neslo jeho smrt nelibě. Prefekt pretoriánů Casperius Aelianus si následně vymohl na Domitianovu nástupci císaři Nervovi potrestání předních spiklenců. Prameny CASSIUS DIO. Römische Geschichte 5. Překlad Otto Veh. Düsseldorf : Artemis & Winkler, 2007. 574 s. ISBN 978-3-538-03109-8. (německy) SUETONIUS TRANQUILLUS, Gaius. Životopisy dvanácti císařů. Překlad Bohumil Ryba. Praha : Svoboda, 1999. 584 s. ISBN 80-902300-5-9. (česky) TACITUS, Cornelius. Z dějin císařského Říma. Překlad Václav Bahník, Antonín Hartmann, Antonín Minařík. Praha : Svoboda, 1976. 476 s. (česky) Bibliografie GRANT, Michael. Římští císařové. Praha : BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. (česky) PETRÁŇ, Zdeněk; FRIDRICHOVSKÝ, Jiří. Encyklopedie římských císařů a císařoven z pohledu jejich mincí. Praha : Libri, 2008. 365 s. ISBN 978-80-7277-267-4. (česky) WOLTERS, Reinhard. Římané v Germáni. Praha : Vyšehrad, 2002. 141 s. ISBN 80-7021-539-9. (česky) Obrázky, zvuky či videa k tématu Domitianus ve Wikimedia Commons Galerie Domitianus ve Wikimedia Commons (česky) Domitianus (Římské císařství) (anglicky) Domitianova biografie (anglicky) Cassius Dio, kniha 67

LOCATION

LOCATION

011283

... loď Dragon a začala s komerčním vypouštěním telekomunikačních družic. Dále vyvíjí druhou generaci lodi Dragon, Dragon 2, která bude mít jak nákladní, tak i pilotovanou verzi a supertěžký raketový systém BFR. Dle vyjádření Elona Muska má být cílem společnosti významně snížit náklady na cestu do vesmíru a tím umožnit lidstvu kolonizaci Marsu. Během své existence dosáhla firma SpaceX řady úspěchů. Jako první soukromé společnosti na světě se jí 28. září 2008 povedlo dosáhnout orbitální dráhy Země za použití motorů na kapalné palivo, dále jako první soukromé společnosti se jí povedlo 9. prosince 2010 vyslat na orbitu stroj a pak s ním přistát ve vodách Tichého oceánu. 25. května 2012 jako první soukromá firma úspěšně vyslala kosmickou loď k Mezinárodní...

Kdy se společnosti SpaceX poprvé podařilo vyslat na orbitu stroj a pak s ním přistát ve vodách Tichého oceánu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/SpaceX

Jako první soukromé společnosti na světě se jí 28. září 2008 povedlo dosáhnout orbitální dráhy Země za použití motorů na kapalné palivo, dále jako první soukromé společnosti se jí povedlo 9. prosince 2010 vyslat na orbitu stroj a pak s ním přistát ve vodách Tichého oceánu.

Space Exploration Technologies Corporation, více známá jako SpaceX, je americkou technologickou společností působící v aerokosmickém průmyslu, kterou v roce 2002 založil Elon Musk z peněz, které vydělal na prodeji svého podílu v systému PayPal. Společnost vyvinula raketové nosiče Falcon 1, Falcon 9 , těžkou nosnou raketu Falcon Heavy a kosmickou loď Dragon a začala s komerčním vypouštěním telekomunikačních družic. Dále vyvíjí druhou generaci lodi Dragon, Dragon 2, která bude mít jak nákladní, tak i pilotovanou verzi a supertěžký raketový systém BFR. Dle vyjádření Elona Muska má být cílem společnosti významně snížit náklady na cestu do vesmíru a tím umožnit lidstvu kolonizaci Marsu. Během své existence dosáhla firma SpaceX řady úspěchů. Jako první soukromé společnosti na světě se jí 28. září 2008 povedlo dosáhnout orbitální dráhy Země za použití motorů na kapalné palivo, dále jako první soukromé společnosti se jí povedlo 9. prosince 2010 vyslat na orbitu stroj a pak s ním přistát ve vodách Tichého oceánu. 25. května 2012 jako první soukromá firma úspěšně vyslala kosmickou loď k Mezinárodní vesmírné stanici a 3. prosince 2013 se zapsala do historie, když jako první soukromá firma dosáhla geosynchronní dráhy v rámci startu mise SES-8. 22. prosince 2015 společnost získala další důležité prvenství - podařilo se jí přistát s prvním stupněm rakety Falcon 9 FT a konečně 31. 3 2017 došlo při misi SES-10 k prvnímu znovupoužití již letěného stupně (z CRS-8). Oproti vládním agenturám i konkurenčním firmám využívá SpaceX systém stavby raket, kdy v podstatě celý konstrukční proces probíhá v rámci jedné továrny v Kalifornii. SpaceX tak není nucena převážet jednotlivé díly rakety v rámci USA, což vede ke snížení nákladů na výrobu raket a tím i zlevňování startů. Tento přístup, společně s vysokou frekvencí startů (SpaceX plánuje od roku 2014 do roku 2018 vykonat téměř 40 startů raket), umožňuje firmě snižovat náklady. K polovině roku 2014 se podařilo firmě SpaceX snížit náklady na jeden start rakety Falcon 9 na nízkou oběžnou dráhu Země na přibližně 60 miliónů amerických dolarů. Na toto zlevňování postupně reaguje i konkurence. Například společnost Arianespace, světový leader v kosmické dopravě, v reakci na klesající náklady společnosti SpaceX byl nucen přistoupit na zlevnění startů svých raket na geostacionární dráhu.SpaceX se snaží v dlouhodobém plánu zkonstruovat raketu, která by se dala opakovaně použít. V lednu 2015 se odehrál test v rámci zásobovacího letu lodě Dragon k ISS, během kterého se společnost pokusila o přistání prvního stupně rakety Falcon 9 na plošinu umístěnou v Atlantském oceánu. Test skončil dílčím úspěchem, když se povedlo první stupeň navést na plošinu, nicméně během závěrečného manévru se raketa ve vyšší rychlosti než bylo plánováno zřítila na plošinu. Společnost předpokládá, že pokud se jí úspěšně podaří zvládnout měkké přistání rakety po použití zpět, cena startu se dále sníží na 5 až 7 miliónů dolarů. SpaceX plánuje svou první demonstrativní pilotovanou misi Crew Dragon 2 na ISS na červenec 2019 a první operační pilotovaný let na ISS v prosinci 2019. == Informace o firmě == Firma sídlí ve městě Hawthorne v americké Kalifornii. Na počátku roku 2011 zaměstnávala přes 1250 osob. V říjnu 2013 to bylo již 3800 zaměstnanců. 18. srpna 2006 společnost v rámci iniciativy COTS vyhrála kontrakt vyhlášený americkou kosmickou agenturou NASA. V rámci tohoto kontraktu byla společnosti poskytnuta dotace ve výši až 278 mil. dolarů na vývoj a demonstrační lety kosmického dopravního systému složeného z rakety Falcon 9 a lodi Dragon. Tento systém od roku 2011, kdy byl definitivně ukončen provoz amerických raketoplánů, zajišťuje alternativní dopravu nákladů na stanici ISS. 23. prosince 2008 společnost oznámila, že vyhrála kontrakt CRS (Commercial Resupply Services) v hodnotě 1,6 mld. USD pro financování 12 dopravních letů ke stanici ISS po roce 2010. V roce 2012 byla společnost reprezentována v médiích také Gwynne Shotwellovou. Téhož roku šéf firmy Elon Musk představil projekt, jehož cílem je vybudovat kolonii na Marsu pro 80 000 lidí. A na jaře 2014 představil veřejnosti loď Dragon V2. I ta bude dopravována do vesmíru raketou Falcon 9 v1.2 Block 514. ledna 2016 vyhrála společnost kontrakt CRS2, po boku soukromých společností Sierra Nevada a Orbital ATK. Všechny tři firmy tím získaly zajištění na dalších šest letů k ISS v časovém horizontu od 2019 - 2024. Konečná hodnota kontraktu nicméně nebyla zveřejněna. == Historie == V roce 2001 Elon Musk koncipoval projekt Mars Oasis, který měl za cíl přenést miniaturní experimentální skleník pro pěstování rostlin na povrch Marsu, ve snaze znovu přilákat veřejný zájem o průzkum vesmíru a tím navýšit rozpočet NASA. Musk se pokoušel koupit levné rakety z Ruska, ale žádné rakety za přijatelnou cenu nesehnal.Při letu domů si Musk uvědomil, že by mohl založit společnost, která by vyvinula rakety, které by nebyly tak nákladné. Podle jednoho z prvních investorů Tesly a SpaceX, Steva Juvetsona, Musk spočítal, že materiál pro stavbu rakety tvoří ve skutečnosti jen 3 % z výsledné ceny v té době. Za použití vertikální integrace a produkci 85 % dílů na jednom místě a modulárním přístupem by SpaceX mohla snížit náklady na desetinu a dosáhnout 70% marže. SpaceX začala s malou orbitální raketou místo toho, aby rovnou postavila velkou, složitější a rizikovější nosič, který by mohl selhat a přivést společnost k bankrotu. Začátkem roku 2002 začal Musk hledat zaměstnance pro svou novou vesmírnou společnost, která se původně jmenovala Space Exploration, ale brzy se přejmenovala na SpaceX. Musk požádal proslulého raketového inženýra Toma Muellera, který je nyní CTO pro vesmírný pohon, a Mueller souhlasil, že půjde pracovat pro Muska. Společnost SpaceX nejdříve sídlila ve skladu v El Segundo v Kalifornii. Společnost se od svého založení v roce 2002 rychle rozrostla a od listopadu 2005 se počet zaměstnanců zvýšil ze 160 na 1100 v roce 2010, 3800 zaměstnanců a smluvních partnerů v říjnu 2013 a téměř 5000 na konci roku 2015. Od dubna 2017 má společnost téměř 6000 zaměstnanců. V roce 2016 na Mezinárodním vesmírném kongresu Musk uvedl, že SpaceX může najímat pouze Američany, protože ve společnosti pracují na "moderních zbraňových technologiích". Na konci roku 2012 měla Společnost SpaceX na svém seznamu startů více než 40 zakázek, což představovalo zhruba čtyři miliardy dolarů ze smluvních výnosů, přičemž mnohé z těchto smluv již byly částečně proplaceny. Smlouvy zahrnovaly jak komerční, tak i vládní (NASA, armáda) zákazníky. Od prosince 2013 měla společnost SpaceX celkem 50 domluvených zakázek, z toho dvě třetiny komerční zakázky. Koncem roku 2013 začala média v kosmickém průmyslu vyslovovat názory, že SpaceX snížila ceny pod úroveň hlavních hráčů na komerčním trhu s vynášením nákladu do vesmíru - Ariane 5 a Proton M - kdy SpaceX měla ve svém seznamu alespoň deset zakázek na geostacionární dráhu. === Cíle === Musk uvedl, že jedním z jeho cílů je snížit náklady a zvýšit spolehlivost vynášení nákladu do vesmíru a to až desetkrát. Společnost plánovala v roce 2004 začít "s vývojem těžkého nosiče a dokonce i supertěžkého, pokud bude poptávka". Každé zvýšení nosnosti vede ke snížení nákladů na vynesený kilogram na oběžnou dráhu. Elon Musk řekl: "Věřím, že cena 1100 dolarů za kilogram nebo méně je dosažitelná."Hlavním cílem Společnosti SpaceX bylo vyvinout systém rychlého opětovného použití. Od března 2013 jsou veřejně oznámeny aspekty tohoto úsilí, které zahrnovaly aktivní testování demonstrační rakety pro vertikální přistávání v malých výškách a následující zkoušky Falconu 9, který od poloviny roku 2013 po splnění mise zkoušel úkony nutné k přistání prvního stupně. Pro tyto účely byly rakety vybaveny stejně jako testovací raketa a probíhaly zkoušky přistávání na mořskou hladinu. COO Gwynne Shotwell řekla na Singapurském fóru satelitního průmyslu v létě 2013: "Pokud toho dosáhneme (opakovatelně použitelné technologie), a my se snažíme, abychom to udělali správně, tak pokud se na to podíváme, tak starty . můžou být od pěti do sedmi milionů dolarů, což by dramaticky změnilo situaci."Musk v rozhovoru z roku 2011 uvedl, že doufá, že se mu podaří za deset až dvacet let dopravit lidi na povrch Marsu. V roce 2010 ho jeho výpočty přesvědčily, že kolonizace Marsu je možná. V červnu 2013 Musk použil název "Mars Colonial Transporter" (později také známý jako Interplanetary Transport System - Meziplanetární dopravní systém) a odkazoval na soukromé financování, které by zahrnovalo vývoj raketových motorů, a vesmírné lodě pro přepravu lidí na Mars a návrat na Zem. V březnu 2014 Gwynne Shotwell uvedla, že jakmile se uskuteční let s posádku v lodi Dragon 2 a let Falconu Heavy, tak se inženýrský tým SpaceX zaměří na vývoj technologií nutných pro let k Marsu. === Úspěchy === Nejdůležitější úspěchy SpaceX jsou: První soukromě financovaná raketa na kapalné palivo, která dosáhla oběžné dráhy (4. let Falconu 1 - Ratsat - 28. září 2008). První soukromě financovaná společnost, které se podařilo úspěšně vynést kosmickou loď na oběžnou dráhu a zase s ní přistát (2. let Falconu 9 - NASA COTS Demo 1 - 8. prosinec 2010). První soukromá společnost, která poslala svojí loď k Mezinárodní vesmírné stanici (3. let Falconu 9 - NASA COTS Demo 2+ - 22. květen 2012). První soukromá společnost, která vynesla satelit na geostacionární dráhu (7. let Falconu 9 - SES-8 - 3. prosinec 2013). První přistání prvního stupně orbitální rakety na pevnině (20. let Falconu 9 - Orbcomm OG2 let 2 - 22. prosinec 2015). První přistání prvního stupně na mořské plošině (23. let Falconu 9 - SpaceX CRS-8 - 8. duben 2016). První start a přistání již použitého prvního stupně orbitální rakety (32. let Falconu 9 - SES-10 - 30. březen 2017). První řízený sestup jedné poloviny aerodynamického krytu (32. let Falconu 9 - SES-10 - 30. březen 2017). Znovupoužití kosmické lodě, konkrétně Dragonu C106, na kterém byla při druhém letu většina systémů původních (35. let Falconu 9 - SpaceX CRS-11 - 3. červen 2017).V prosinci 2015 vypustila SpaceX modernizovanou verzi Falconu 9 ze základny na Mysu Canaveral. Při tomto celkově dvacátém letu se jako obvykle oddělil druhý stupeň od prvního a první stupeň provedl třemi motory zážeh, který ho poslal zpět nad pevninu, kde první stupeň úspěšně vertikálně přistál. Bylo to poprvé, kdy přistál první stupeň rakety mířící na oběžnou dráhu.SpaceX také začala používat od verze 1.1 FT velmi podchlazené palivo, díky čemuž narostla nosnost rakety. Po nehodě s družicí Amos-6 není jisté, zda bylo velmi podchlazené palivo u verze 1.1 FT používáno i nadále. Dříve se tato technika použila pouze u některých motorů, ale nikdy se nedostala do provozu. Neúspěšně se také používala na sovětské lunární raketě N1. === Nezdary === V březnu 2013 postihl loď Dragon problém s manévrovacími tryskami. Z důvodu zablokovaných palivových ventilů nebylo možné loď správně ovládat, technici ze SpaceX ale dokázali dálkově problém vyřešit, takže Dragon dorazil k Mezinárodní vesmírné stanici s jednodenním zpožděním. V červnu 2015 odstartovala raketa Falcon 9, na jejímž vrcholu byla usazená zásobovací loď Dragon CRS-7, která mířila k ISS. Všechna měření telemetrie byla nominální až do druhé minuty a devatenácté sekundy letu, kdy byla zaznamenána ztráta tlaku helia a u druhého stupně se objevil oblak páry. Po několika sekundách druhý stupeň explodoval. První stupeň pokračoval pár sekund v letu, načež se působením aerodynamických sil rozpadl. Loď Dragon rozpad rakety přežila a vysílala telemetrii až do svého nárazu o hladinu moře. Později se zjistilo, že by kapsle mohla přistát neporušená, kdyby byl řídící systém upraven tak, aby v případě nehody otevřel padáky. Za viníka nehody byla označena ocelová vzpěra, která držela tlakovou nádobu s héliem, ta se ale působením přetížení uvolnila. To způsobilo zvýšení tlaku v nádrži paliva a její rozpad jelikož ta je stavěná na nižší tlak. Vyšetřování prokázalo, že dodavatel vzpěry nedodržel předepsanou kvalitu výroby. Problém se řídícím systémem Dragonu vedl k jeho celé analýze a jeho přenastavení tak, aby loď přečkala podobné havárie. V září 2016 explodoval Falcon 9 během plnění paliva před obvyklým statickým zážehem před startem. Statický zážeh měl proběhnout s připojeným nákladem, telekomunikační družicí Amos-6 s hodnotou 200 milionů dolarů, která byla při výbuchu zničena. Elon Musk popsal tuto událost jako "nejtěžší a složité selhání" v historii SpaceX. Technici společnosti přezkoumávali téměř tři tisíce kanálů telemetrie a videozáznamů, které pokrývaly dobu 35 až 55 po objevení anomálie. Musk zveřejnil, že výbuch byl způsoben námrazou kapalného kyslíku, který se používá jako okysličovadlo. Kyslík se dostal do struktury uhlíkových kompozitních nádrží a způsobil jejich vznícení. Nehoda způsobila odstávku trvající čtyři měsíce, než v lednu 2017 začaly Falcony 9 znovu létat. === Vlastnictví a financování === V srpnu 2008 společnost SpaceX přijala investici od Founders Fund ve výši 20 milionů dolarů. Začátkem roku 2012 byly přibližně dvě třetiny společnosti vlastněny jeho zakladatelem a cena jeho 70 milionů akcií byla odhadnuta na 875 milionů. Celková hodnota SpaceX tak byla 1,3 miliardy dolarů. Po letu COTS 2+ v květnu 2012 se cena společnosti téměř zdvojnásobila na 2,4 miliardy dolarů. V lednu 2015 společnost SpaceX získala finanční injekci od společností Google a Fidelity ve výši jedné miliardy dolarů výměnou za 8,333% podíl a hodnota společnosti byla stanovena přibližně na 12 miliard dolarů. Společnosti Google a Fidelity se připojily k tehdejší investiční skupině Draper Fisher Jurvetson, Founders Fund, Valor Equity Partners a Capricorn.V prvních deseti letech provozu společnost hospodařila s jednou miliardou dolarů. Z toho soukromý kapitál tvořil asi 200 milionů dolarů, přičemž Musk vložil zhruba 100 milionů a jiní investoři také zhruba stejnou částku (fond zakladatelů - Draper Fisher Jurvetson, ...). Zbytek pocházel z průběžných plateb za dlouhodobé smlouvy o startech a vývoji. Do dubna 2012 NASA z této částky poskytla přibližně 400 až 500 milionů dolarů, přičemž většina z toho byla poskytnuta za smlouvy týkající se vynášení nákladu. Do května 2012 SpaceX uzavřela smlouvy na 40 startů a z každé této smlouvy získala zálohu, protože potřebný nosič je postaven ještě před startem. == Zařízení == === Ústředí a výrobní závod === Ústředí SpaceX se nachází u Los Angeles ve městě Hawthorne, v ulici Rocket Road. Velký třípodlažní objekt byl původně postavený Northrop Corporation pro stavbu letadel Boeing 747, SpaceX zde má své kanceláře, řídící středisko a výrobní závod. V této oblasti je jedna z největších koncentrací sídel, nebo poboček firem z oboru leteckého průmyslu, včetně Boeingu, Raytheonu, Jet Propulsion Laboratory (NASA), Lockheed Martin, BAE Systems, Northrop Grumman a dalších.SpaceX využívá vysoký stupeň vertikální integrace při výrobě svých raket a raketových motorů. SpaceX vyrábí veškeré své raketové motory, raketové stupně, kosmické lodě a veškerý software na jednom místě v Hawthornu, což je neobvyklé pro letecký průmysl. Nicméně SpaceX má více než 3000 dodavatelů, z toho třetina dodává výrobky skoro každý týden. === Testovací a poletová demontážní zařízení === SpaceX má dvě testovací zařízení pro rakety: Vývojové a testovací zařízení SpaceX v McGregoru, Texas a pronajaté testovací zařízení Spaceport America v Novém Mexiku, kde je možné provádět testy vertikálního vzletu a přistání. Všechny raketové motory SpaceX jsou testovány na raketových zkušebních stojanech. Testování letu zkušebních raket Grasshopper v1.0 a F9R Dev1 v nízké nadmořské výšce bylo provedeno v McGregoru. Testování ve vyšších výškách mělo probíhat na základně Spaceport America s testovací raketou F9R Dev2, tento plán ale nakonec nebyl uskutečněn. Kromě toho se v McGregoru provádí poletová demontáž kabin Dragon. Společnost zakoupila testovací zařízení v McGregoru od zaniklé Beal Aerospace, kde obnovila největší testovací stojan pro testování motorů Merlin. SpaceX provedla od zakoupení objektu řadu zlepšení a také rozšířila jeho velikost zakoupením několika kusů přilehlé zemědělské půdy. V roce 2011 společnost oznámila plány na vybudování půl akrové betonové plošiny pro provádění testů vertikálního vzletu a přistání. V roce 2012 plošinu vybudovala pro testování rakety Grasshopper.SpaceX staví všechny svoje raketové motory a rakety ve svém hlavním závodě v Hawthornu. Testovací zařízení v McGregoru je jedno ze sekundárních míst, kde společnost testuje každý nově vyrobený motor. === Odpalovací zařízení === SpaceX v současné době provozuje tři kosmodromy, konkrétně na Mysu Canaveral, Vandenbergově letecké základně a Kennedyho vesmírném středisku. Také aktuálně buduje nový, plně soukromý kosmodrom v Texasu. Testovací lety Falconu 1 probíhaly na kosmodromu Omelek Island. Rampu SLC-40 na Mysu Canaveral využívá Falcon 9 pro lety na LEO a geostacionární dráhu. V září 2016 došlo na rampě k výbuchu rakety Falcon 9. K nehodě došlo při testovacím tankování druhého stupně. Rampa byla silně poškozena a měla by být zprovozněna v létě 2017. Součástí kosmodromu je také bývalý Launch Complex 13, který byl přejmenovaný na Landing zone 1 a je využíván pro přistávání prvních stupňů. Rampu SLC-4E na Vandenbergově letecké základně využívá Falcon 9 pro lety na polární dráhu. Z této rampy by měl mít možnost startovat i Falcon Heavy, i když se v současné době o této možnosti už nemluví. Rampu LC-39A v Kennedyho vesmírném středisku nabídla NASA v roce 2013 pro komerční zájemce. SpaceX podepsala nájemní smlouvu 14. dubna 2014. Nájemní smlouva by měla platit dvacet let. SpaceX vybudovala u rampy nový hangár. Rampa byla plánována pro starty Falconu Heavy a lety s Crew Dragonem, u kterých se předpokládá potřeba delší přípravy na start. Po nehodě Falconu 9 v roce 2016 na rampě SLC-40 byla úprava rampy urychlena a první start Falconu 9 z této rampy proběhl 19. února 2017. V létě 2017 (po skončení oprav rampy SLC-40) bude rampa LC-39A dodatečně upravena pro starty Falconu Heavy a postupně by mělo být demontováno i obslužné rameno pro raketoplány. V srpnu 2014 SpaceX oznámila a zahájila stavbu plně komerčního kosmodromu na Boca Chica v Texasu. === Zařízení pro vývoj satelitů === V lednu SpaceX oznámila svůj vstup do podnikání v oblasti výroby satelitů. Továrna by měla být umístěna v Seattlu, státě Washington. Zpočátku zde bude zaměstnáno přibližně 60 inženýrů, v průběhu několika let by však počet zaměstnanců mohl vzrůst až na 1000. V červenci 2016 SpaceX získala dalších 740 čtverečních metrů v Irvine, CA, s cílem zaměřit se na satelitní komunikaci. === Oblastní kanceláře === SpaceX má oblastní kanceláře v Hustonu v Texasu, Chantilly ve Virginii, ve Washingtonu D.C. a otevřela kanceláře v oblasti Seattlu v roce 2014, kde nabírá inženýry a vývojáře softwaru. == Úspěchy == 28. října 2008 při 4. zkušebním letu společnost úspěšně vypustila kosmickou raketu Falcon 1 která umístila na oběžnou dráhu 165 kg těžkou družici. Společnost se tak stala historicky 1. soukromým subjektem, který z ryze privátních zdrojů vyvinul kapalinovou raketu a úspěšně s ní dosáhl oběžné dráhy Země. 4. června 2010 raketa Falcon 9 dopravila po startu z floridského mysu Canaveral maketu kosmické lodi Dragon na oběžnou dráhu ve výšce 250 km. 8. prosince 2010 byl uskutečněn první (bezpilotní) zkušební let kosmické lodi Dragon, když ji raketa Falcon 9 z téhož mysu dopravila na oběžnou dráhu (Dragon se od rakety Falcon 9 oddělila po 10 minutách), kde Dragon 3 hodiny manévrovala a nakonec se vrátila zpátky atmosférou a úspěšně přistála na hladině Tichého oceánu. 22. května 2012 byla z mysu Canaveral raketou Falcon 9 vynesena loď Dragon, aby se spojila s Mezinárodní vesmírná stanici (ISS), jejíž posádce nesla 521 kg nákladu jako zásoby potravin, oblečení a počítače. Je to první případ připojení soukromé vesmírné lodi k ISS, mluví se tak o nové éře dobývání vesmíru. 31. května 2012 skončila mise úspěchem. Modul Dragon přistál podle plánu v Tichém oceánu a dopravil ze stanice ISS na Zemi 660 kg nákladu. 7. října 2012 byla k ISS znovu raketou Falcon 9 vypuštěna kosmická loď Dragon s nákladem. 3. prosince 2013 s pomocí rakety Falcon dopravila na oběžnou dráhu Země ve výši 36 000 km telekomunikační satelit SES-8 patřící lucemburské společnosti SES. Cena za tuto službu je 55 milionů dolarů. 20. dubna 2014 se nákladní loď Dragon vynesená raketou Falcon 9 připojila k ISS s 2300 kg nákladu. Let byl uskutečněn po několika odkladech. Součástí letu byl test přistání prvního stupně nosné rakety na mořskou hladinu, stupeň přistál, zachránit se ho nepodařilo. 22. prosince 2015 úspěšně odstartovala modernizovaná verze Falconu 9 (1.2), která na oběžnou dráhu Země vynesla 11 satelitů. Součástí letu bylo přistání prvního stupně nosné rakety zpátky na pozemní plochu letiště. Let byl úspěšný a SpaceX se stala první společností, která dokázala vrátit první stupeň rakety na pevnou zem. 8. dubna 2016 úspěšně odstartovala v rámci mise CRS-8 loď Falcon 9 (1.2). První stupeň se po oddělení úspěšně vrátil na plovoucí plošinu Of Course I Still Love You v Atlantiku. Druhý stupeň, loď Dragon, poté úspěšně doletěl k vesmírné stanici ISS, ke které vynesl nafukovací modul BEAM. 14. ledna 2017 dopravila raketa Falcon 9 na oběžnou dráhu do výšky 780 km prvních 10 ze 72 plánovaných družic satelitní sítě IRIDIUM Next. Každý ze satelitů vážil 860 kilogramů. První stupeň rakety Falcon 9 navíc úspěšně přistál na plovoucí plošině a SpaceX ho tak může znovu použít. == Projekty ve vývoji == === Meziplanetární dopravní systém === SpaceX v září 2016 oznámila plány ohledně Meziplanetárního dopravního systému, který by měl umožnit lidskou misi na Mars a jeho kolonizaci. Projekt zahrnuje vývoj velké nosné rakety a vesmírné lodi. V současné době jsou známy informace o zkouškách motoru nového motoru Raptor a velké nádrži z uhlíkových vláken. === Satelitní internet === Už v roce 2015 SpaceX oznámila záměr vybudovat telekomunikační satelitní systém, který by měl šířit internetové připojení po celém světě. Řádově by se mělo jednat o několik tisíc satelitů. Jako první byly 22. února 2018 vypuštěny, jako sekundární náklad družice Paz, dva testovací satelity Microsat-2a a Microsat-2b, jinak znamé také jako Tintin A a Tintin B. == Odkazy == === Reference === === Související články === Dragon (kosmická loď) COTS Demo Flight 2 === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu SpaceX ve Wikimedia Commons Domovská stránka společnosti Informace o letu z 5. června 2010

DATETIME

DATETIME

003879

Indie, oficiálním názvem Indická republika (anglicky Republic of India; hindsky भार गाज्य, Bhárat ganarádžja), je sedmá největší a s více než miliardou obyvatel druhá nejlidnatější země na světě, rozkládající se na Indickém subkontinentu v jižní Asii. Z politického hlediska jde o svazový stát (federaci) se socialistickým, demokratickým, parlamentním zřízením (někdy je označována jako "největší demokracie světa"). Je členem Commonwealthu, má jaderné zbraně a disponuje vlastním kosmickým programem; její ekonomika vykazuje po Číně největší růst na světě. Je považována za regionální mocnost a jednu z potenciálních supervelmocí. Na východě Indie hraničí s Bangladéšem (4053 km) a Barmou (1463 km). Na severu...

Jak zní oficiální název Indie?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Indie

Indie, oficiálním názvem Indická republika (anglicky Republic of India; hindsky भार गाज्य, Bhárat ganarádžja), je sedmá největší a s více než miliardou obyvatel druhá nejlidnatější země na světě, rozkládající se na Indickém subkontinentu v jižní Asii.

Indie, oficiálním názvem Indická republika (anglicky Republic of India; hindsky भार गाज्य, Bhárat ganarádžja), je sedmá největší a s více než miliardou obyvatel druhá nejlidnatější země na světě, rozkládající se na Indickém subkontinentu v jižní Asii. Z politického hlediska jde o svazový stát (federaci) se socialistickým, demokratickým, parlamentním zřízením (někdy je označována jako "největší demokracie světa"). Je členem Commonwealthu, má jaderné zbraně a disponuje vlastním kosmickým programem; její ekonomika vykazuje po Číně největší růst na světě. Je považována za regionální mocnost a jednu z potenciálních supervelmocí. Na východě Indie hraničí s Bangladéšem (4053 km) a Barmou (1463 km). Na severu a severovýchodě hraničí s Čínou (3380 km), Bhutánem (605 km) a Nepálem (1690 km). Na severozápadě sousedí s Pákistánem (2912 km). Na jihovýchodě za Palkovým průlivem leží 65 km jihovýchodně od indických břehů ostrovní stát Šrí Lanka. Z jihozápadu, jihu a jihovýchodu omývá indické břehy Indický oceán. Hlavní město Indie se nazývá Nové Dillí. Název Indie je odvozen od staroperské verze slova Sindhu, historického místního jména pro řeku Indus. Ústava Indie uznává jako běžné používání i výraz Bhárat (hin.:भार / bh̪ /) jako oficiální pojmenování stejného statusu. Tento název je odvozen od sanskrtského jména krále Bharaty, jehož příběh je zmíněn v epické básni Mahábhárata. Třetí jméno, Hindustán (hin.:हिन्दुस्तान / hin̪d̪ust̪ɑ /) (per. Hindská země) se používá od 12. století ačkoli jeho současné použití je omezeno z důvodů vnitrostátních konfliktů o tom, jak toto slovo reprezentuje zemi. Související informace naleznete také v článku Dějiny Indie. Nejstarší známky lidské kultury v Indii sahají do 3. tisíciletí př. n. l. Od poloviny 2. tisíciletí př. n. l. byla Indie obydlena indoevropským obyvatelstvem. Indoevropské kmeny ze střední Asie a východní Evropy migrovaly do Indie v několika vlnách a postupně se smísily s Drávidy nebo je vytlačily na jih Indie. Do této doby se taktéž datuje první sociální rozdělení do kast. Od 5. století př. n. l. se v zemi šířil buddhismus, který byl vytlačen hinduismem až ve středověku za vlády severoindické dynastie Guptovců. Od 12. století se od západu prosazoval islám, který byl politicky reprezentován Mughalskou říší. Za vlády císaře Aurangzéba, který se vyznačoval netolerancí k nemuslimům, ovládla Mughalská říše téměř celý indický subkontinent, musela ale potlačovat povstání Rádžputů, Sikhů a především Maráthů, jejichž vůdce Šivádží založil nezávislý hinduistický stát v západní Indii. Již od konce 15. století se na indickém pobřeží zakládaly první evropské obchodní osady a posléze kolonie. V roce 1600 vznikla britská Východoindická společnost, která započala se systematickou kolonizací celého Indického subkontinentu. Vyvrcholením tohoto procesu byl vznik Britské Indie v 19. století, která byla rozdělena na území spravovaná přímo britskými úřady a na několik set domorodých knížecích států pod britským vlivem. Koloniální mocí otřáslo velké indické povstání v polovině 19. století. Ve 20. století se proti koloniální nadvládě Británie zvedl lidový odpor, jehož nenásilnou podobu symbolizoval Mahátma Gándhí. Během 2. světové války zahubil hladomor v Bengálsku až tři miliony lidí. V roce 1947 byla Britská Indie rozdělena na převážně muslimský Západní Pákistán a Východní Pákistán (od roku 1971 nezávislý Bangladéš) a na převážně hinduistickou Indii. Po rozdělení Indie na základě náboženství došlo k masakrům a své domovy opustilo až 15 milionů lidí. Ústavou z roku 1950 je samostatná Indie socialistickou demokratickou republikou. V roce 1961 obsadila indická armáda po krátké válce území Portugalské Indie a roku 1975 bylo anektováno himálajské knížectví Sikkim. Jako multietnický a multináboženský stát zažila Indie několik náboženských násilností a povstání v různých částech země, ale to ji neoslabilo a pokračuje jako suverénní demokracie. V roce 1984 byla sikhskými separatisty zavražděna ministerská předsedkyně Indira Gándhíová a separatistické a etnické konflikty dodnes sužují Ásám a další státy v severovýchodní Indii. Indie má několik otevřených sporů o hranice s Čínou, které se vystupňovaly do krátké čínsko-indické války v roce 1962 a s Pákistánem, které vyústily do válek v letech 1947, 1965, 1971 a v roce 1999 v Kargilu. Problémem mezi Pákistánem a Indií byla po celou 2. polovinu 20. století oblast Kašmíru, na který si dělaly nárok obě země. Dodnes je Kašmír politicky rozdělen. V roce 1974 Indie provedla podzemní zkoušky jaderných zbraní, což ji neoficiálně dělá členem "jaderného klubu". V roce 1998 následovala série dalších pěti testů. Významné ekonomické reformy, které začaly v roce 1991, transformovaly Indii mezi země s nejrychleji rostoucím hospodářstvím na světě a přidala si na celosvětovém a regionálním vlivu. Indie je suverénní, sekulární a demokratická republika s kvazi-federální formou vlády a dvoukomorovým parlamentem fungujícím podle Westminsterského parlamentního systému. Má tři formy řízení: legislativu, exekutivu a soudní moc. Prezident je hlavou státu a má z velké části reprezentativní úlohu, která zahrnuje interpretování ústavy, podepisování zákonů, udělování milostí a vyhlašování stavu nouze. Je i vrchním velitelem Indických ozbrojených sil. Prezident a viceprezident jsou voleni nepřímo voliči na pětileté období. Premiér je předsedou vlády a má nejvíce výkonných pravomocí. Je volen zákonodárci politických stran nebo koalicí majících parlamentní většinu a slouží pět let. Ústava otevřeně nestanoví funkci zástupce předsedy vlády, ale tato možnost byla občas praktikovaná. Zákonodárný sbor Indie je dvoukomorový parlament, který se skládá z horní komory zvané Rádžja Sabhá (Rada států), a dolní sněmovny zvané Lók Sabhá (Sněmovna lidu). Rádžja Sabhá má 245 člennů a je volena nepřímo voliči na funkční období šesti let. Lók Sabhá má 545 členů a je volena přímo lidovým hlasováním na pětileté období a je ustavujícím složkou politické síly a vládního seskupení. Všichni indičtí obyvatelé nad 18 let mají právo volit. Premiér předsedá Radě ministrů. Exekutiva je zastoupena prezidentem, viceprezidentem a ministerským kabinetem, vedeným předsedou vlády. Každý ministr spravující ministerský úřad musí být členem jedné z komor parlamentu. V indickém parlamentním systému je výkonná moc podřízená zákonodárné. Nezávislá soudní moc Indie se skládá z Nejvyššího soudu v čele s předsedou Nejvyššího soudu v Indii. Nejvyšší soud má dvě, prvostupňovou jurisdikci nad spory mezi státy a odvolací jurisdikci nad vrchními soudy. Indie má 18. odvolacích vrchních soudů a každý má jurisdikci nad svazovým státem nebo skupinou menších svazových států. Každý z těchto států má odstupňovaný systém nižších soudů. Případný konflikt mezi legislativou a justicí je přenechán prezidentovi. V čele země stojí strana Indická národní kongres (INC), která si udržuje svůj vliv už od vzniku nezávislé Indie. INC, často vedená členem rodiny Nehrú - Gándhí, se těšila parlamentní většině s výjimkou krátkých období během 70. a 80. let. Mezi lety 1996 a 1998 nastalo období politické nestability a vláda byla nejprve sestavena pravicovou nacionalistickou stranou Bháratíja džantá (BJ) a později levicovou koalicí United Front. V roce 1998 BJ s menšími regionálními stranami vytvořila Národně demokratickou alianci (NDA) a stala se první nekongresovou stranou, která dokončila celé pětileté volební období. Ve volbách v roce 2004 zvítězila Národní kongresová strana a získala dostatečný počet křesel, aby mohla vytvořit koalici s pomocí levicových stran. Indie si udržuje přátelské vztahy s většinou zemí, ale roky, které následovaly po vyhlášení nezávislosti, jsou poznamenány neustálými konflikty s Pákistánem a Čínou o území Kašmíru a Arunáčalpradéše. Během studené války se Indie pokusila udržet si svou neutralitu a byla jedním ze zakládajících členů Hnutí nezúčastněných zemí. Po čínsko-indické válce v roce 1962 se zlepšily vzájemné vztahy Indie se Sovětským svazem, což ale narušilo vztahy se Spojenými státy. Stav se opět ustálil po skončení studené války. Současně přátelské nabídky předkládané Indickou vládou posílily vztahy se Spojenými státy, Čínou a Pákistánem. V ekonomické sféře má Indie blízký vztah s jinými rozvojovými zeměmi v Jižní Americe, Asii a Africe, hlavně s Brazílií a Mexikem. Indie je také zakládající člen OSN a do velké míry přispěla k úspěchu operací OSN probíhajících na čtyřech kontinentech. Více než 55 000 indických příslušníků bojových a policejních sil sloužilo ve 35 mírových misích Spojených národů. Indie je také součástí BRICS. Indie si udržuje třetí největší ozbrojené síly na světě. Skládají se z armády, letectva, námořnictva a dalších pomocných složek. Nejvyšším velitelem ozbrojených sil je indický prezident. Jelikož hlavní indičtí rivalové Čína a Pákistán vlastní jaderné zbraně, tento typ zbraní vyvinula také Indie. První jadernou zkoušku provedla v roce 1974. Vlastní balistické rakety nesoucí jaderné hlavice. V roce 2010 se Indie stala největším světovým importérem zbraní. Dovezla přitom zbraně za 3,3 miliardy dolarů. Hlavním zahraničním dodavatelem je Rusko, se kterým země spolupracuje na řadě zbrojních programů (např. stíhací letouny Su-30MKI, protilodní střely BrahMos). Moderní zbraně vyvíjí rovněž domácí společnosti, například Defence Research and Development Organisation (DRDO) a Hindustan Aeronautics (HAL), které tím postupně snižují závislost země na dodávkách ze zahraničí. Domácí zbraňové systémy zastupují například stíhací letouny HAL Tejas, vrtulníky HAL Dhruv, balistické rakety Agni, tanky Arjun či torpédoborce třídy Delhi. Vyvíjí například dvě letadlové lodě třídy Vikrant a jaderné raketonosné ponorky třídy Arihant. Vizte též hlavní články: Indické státy a teritoria Seznam indických států (vícejazyčně) – indické spolkové státy a Svazová teritoria Seznam indických států – indické spolkové státy a svazová teritoria s údaji o rozloze, počtu obyvatel a hustotě zalidnění Indická republika je rozdělena . na 29 spolkových států (anglicky state, pl. states, hindsky प्रांत / prā) s vlastní volenou vládou, 7 Svazových teritorií (anglicky union territory, pl. union territories, hindsky केन्द्रीय सार / kendrī sarkā) včetně území hlavního města a téměř 593 okresů (district, pl. districts). Svazová teritoria Související informace naleznete také v článku Geografie Indie. Indie, zabírající velkou část indického subkontinentu, se rozkládá na jihu Asie od 8° až k 37° severní šířky. Na severu je od svých sousedů dělena Himálajským pohořím; indický subkontinent, který směrem na jih probíhá do špičky, je obklopen Indickým oceánem: na západě Arabským mořem, na východě Bengálským zálivem. Indií protékají tři velké řeky Indus, Ganga a Brahmaputra. Geologicky lze povrch Indie rozdělit od jihu k severu na tři hlavní části: stará centrální krystalická Dekánská plošina (též Dakkhin), Indoganžská nížina a velehorská oblast na severu. Dekánská plošina, která je rozčleněná zlomy a poklesy, se mírně svažuje od pohoří Západní Ghát na západě k Východnímu Ghátu na východě. Mezi Dekánskou plošinou a velehorami se rozkládá rozlehlá Indoganžská nížina. Na západě od nížiny leží stepní a pouštní oblast Thár, vyplněná koryty občasných toků a písečnými přesypy. Na severovýchodě a severu státu se vypíná předhůří Siválik a mohutné velehorské masivy Himálaje a Karákoramu, pokryté horskými ledovci. Právě v pohoří Karákoram se nachází nejvyšší hora Indie a druhá nejvyšší hora světa K2, měřící 8611 m n. m. Tyto velehory vznikly tektonickým vyzdvižením povrchu, kdy se podsunula Indická litosférická deska pod Asijskou. Současný tvar získaly třetihorním alpínsko-himálajským vrásněním. Ve východní části země se táhnou hraniční pohoří, jako jsou Patkai Range a Letha Range, které přesahují 3800 m n. m. a náhorní plošina Khasi Hills. Související informace naleznete také v článku Ekonomika Indie. Indie má velké přírodní bohatství. Díky úrodné půdě a příhodnému klimatu má dobré podmínky pro pěstování velkého množství zemědělských plodin, produkce potravin a dalších surovin. Přesto se země potýká se značnou částí obyvatel žijících v chudobě, včetně velkého množství podvyživených dětí. Občasné přírodní katastrofy jako krutá sucha, zemětřesení a povodně situaci dále zhoršují. Mezi hlavní problémy zemědělství patří eroze půdy, rapidní snižování úrovní spodních vod a nadměrné vyčerpávání živin půdy intenzifikovaným zemědělstvím s přílišným používáním chemikálií. Rozloha zemědělské půdy v Indii je sice rozsáhlá, ale značná část z ní není přirozeně úrodná. Od roku 1947, kdy Indie získala nezávislost, se mnoho podniklo k posílení zemědělské produkce: především byly postaveny různé zavlažovací systémy, jejichž úkolem je přivádět vodu do suchých oblastí. Zemědělská hospodářství jsou však rodinná a tedy příliš malá na to, aby mohla obhospodařovat větší území a využívat moderní stroje a technologie. Navíc se mnoho těchto farem ještě zmenšuje, neboť hindské zákony stanoví, že půda se po smrti rodičů rozděluje rovným dílem mezi děti. Někteří Indové chtějí změnu, aby statky mohly být větší a produktivnější. Mezi nejvýznamnější pěstované plodiny patří rýže, bavlna, juta, moruše, obilniny (hlavně pšenice a proso), subtropické a tropické ovoce (banány, citrusy, mango). Dále se pěstují fazole, ořechy, čajovník, sezamová semínka a betelové ořechy. 62 % obyvatelstva se živí zemědělstvím. Indická vláda se snaží o rozvoj zaostalých oblastí země tak, že přenáší továrny do méně obydlených oblastí Indie s úmyslem podpořit tam podnikatelskou infrastrukturu a zvýšit počet pracovních míst. Úrodu měly zvýšit i experimenty s novými geneticky modifikovanými semeny a hnojivy, avšak tyto pokusy nejen že nezvýšily zemědělskou produkci, ale z velké části podryly tradiční trvale udržitelné indické zemědělství. V roce 2002 dostala nadnárodní korporace Monsanto povolení uvést do Indie bavlnu (BT cotton) geneticky modifikovanou o bakterii ničící parazity, které se na bavlně přirozeně vyskytují. Produkce bavlny v Indii se sice významně zvýšila, ale mnoho indických rolníků se záhy ocitlo v bezvýchodné situaci, kdy jsou nuceni vynakládat stále více z klesajících výnosů do hnojiv, pesticidů a insekticidů pro udržení produkce. Finanční tíseň a dluhy dohnaly překvapivě velké množství indických zemědělců až k sebevraždě – odhaduje se, že mezi lety 1997 a 2008 si jich vzalo život kolem 200 tisíc. Ke konci 20. století se v Indii rozvinula distribuční síť základních potravin (PDS – Public Distribution System), která řešila nerovnoměrné zásobování, kdy některé regiony Indie byly v relativní hojnosti, zatímco jiné trpěly nedostatkem. Univerzální systém potravinové distribuce indickým zemědělcům zaručoval odbytiště pro plodiny, které vypěstují; stejně tak v jeho rámci existovala obdoba přídělového systému potravin. Vedle toho funguje Food Corporation of India distribuující základní potraviny do i těch nejzapadlejších vesniček v celé Indii a za dotované ceny. Koordinuje tak největší potravinový program v Indii a co do celkového množství potravin (v roce 2008 přes 60 mil. obilí a rýže) i na světě. V roce 1997 však Světová banka donutila Indii první z těchto systémů zrušit a druhý výrazně omezit, protože oba zásadně zasahovaly do volného trhu s obilím, rýží a ostatními obchodovanými potravinami. Od 50. let 20. století[zdroj?] změnil průmysl indická města. Vedle tradičních výrobků, např. bavlny a hedvábí, se vyrábějí těžké stroje a elektrické zboží. Bohatá ložiska ropy a uhlí poskytují energii továrnám a vyrábějí více než polovinu elektrické energie, která se v zemi spotřebuje (o importu energie vyjednává indická vláda ve velkých projektech jako např. Transafghánský plynovod). Během posledních zhruba tří dekád se také zvýšil význam služeb a čím dál více Indů pracuje v cestovním ruchu, bankovnictví a spojích. V zahraničí jsou Indové a jejich firmy úspěšní v oblasti IT, talentovaní indičtí vědci si nezřídka volí kariéru v Silicon Valley nebo prestižních amerických vědeckých ústavech; fenoménem se též stal outsourcing indických telemarketerů a telefonních operátorů pro větší americké korporace – zejména v první dekádě 21. století. Ve stejné době se o potenciálu Indie (stejně jako Číny) začíná mluvit jako o obrovském "vynořujícím se trhu" s pevně rostoucí ekonomikou, zvyšující se životní úrovní i kupní silou více než miliardy jejích obyvatel. Od roku 2001 se Indie stala součástí volného hospodářského uskupení známého pod akronymem BRICS. V srpnu 1969 byla založena Indická kosmická agentura (anglicky ISRO – Indian Space Research Organisation). Dnes v ní pracuje kolem 20 tisíc lidí a řídí několik misí současně. 14. listopadu 2008 dopadla na povrch Měsíce první indická sonda. Oddělila se z družice Čandraján-1, která byla ze Země vyslána 22. října 2008. Indie se tak stala další mocností, která dokázala přistání na Měsíci zvládnout. Indický solární program plánuje výstavbu solárních zařízení o výkonu 200 gigawattů do roku 2050, zhruba o třetinu více než byla celková indická energetická výrobní kapacita v roce 2009. Projekt má přinést až 100 tisíc nových pracovních míst a po svém dokončení zabránit každoročně emisím asi 434 milionů tun oxidu uhličitého. Celkové náklady jsou odhadovány asi na 20 miliard dolarů. Mars Orbiter Mission je mise ISRO, která má za cíl pomocí sondy Mangalaján průzkum planety Mars, zejména její atmosféry. První plánování pro ni byla započata už v roce 2010 a indická vláda ji schválila v roce 2012. Její rozpočet je 4,54 miliardy INR, což je (relativně malých) 74 milionů dolarů. Související informace naleznete také v článcích Demografie Indie, Indové, Jazyky Indie a Náboženství v Indii. S 1 210 193 422 obyvateli podle sčítání v roce 2011 je Indie druhá nejlidnatější země. Mezi lety 2001–2011 její populace vzrostla o 17,64% v porovnání s předchozí dekádou (1991–2001), kdy byl růst 21,54%. V roce 1951 žilo v Indii podle sčítání 361 milionu lidí. Indie je země, ve které žije velké množství různých etnických skupin a hovoří se v nich asi tisíci jazyky a nářečími. Jsou zde dvě hlavní jazykové rodiny: Indoíránská (hovoří ji asi 74% populace) a drávidská (24%). Mezi další používané jazyky patří austroasijské a sinotibetské jazyky. Úředními jazyky na federální úrovni je hindština a angličtina. Každý stát federace si dále stanovuje svůj úřední jazyk, díky čemuž je v Indii přes dvacet oficiálně uznaných jazyků k místní úřední komunikaci (tzv. "recognized languages"). Kromě nich se však mluví řadou místních dialektů a kmenových jazyků. Obyvatelé také vyznávají mnoho různých náboženství, skoro čtyři pětiny (79,8%) z nich jsou hinduisté, následovaní 14,23% muslimů. Mezi zbývající patří křesťané s 2,3%, sikhové s 1,9%, buddhisté (0,70%) a džinisté (0,36%). Podle hinduistické tradice se lidé rodí do sociálních vrstev zvaných kasty. Přísná náboženská pravidla přikazují každé kastě, co má jíst, co si oblékat i jakou vykonávat práci. Mimo toto rozdělení na samém dně indické společnosti stojí nedotknutelní, ke kterým náleží asi 160 milionů Indů. Rodinná pouta jsou v Indii velmi důležitá a na sňatek se často pohlíží spíše jako na spojení dvou rodin než jako na svazek dvou lidí. Je zvykem, že rodiče vybírají svým dětem životní partnery.[zdroj?] Dnes se někteří Indové snaží tato pravidla odstranit a povzbuzují mladé lidi, aby si sami hledali manžela či manželku. Život v mnoha indických vesnicích se po staletí nezměnil. Lidé si chodí každý den pro vodu do studně a osvětlují si domovy olejovými lampičkami. Avšak v závislosti na růstu hospodářské úrovně se do stále více vesnic zavádí voda a elektřina. 41 % všech chudých lidí světa ale stále žije v Indii. I Indie zaznamenává fenomén, kdy obyvatelé vesnic přicházejí ve stále větší míře do měst (urbanizace). Ve městech se velký počet obyvatel tísní v přeplněných chatrčích na předměstích, zatímco mnoho bohatších Indů žije v oblastech, kde je patrný silný západní vliv. Někteří lidé nosí oblečení podle západní módy, jiní dávají přednost tradičním oděvům. Například mnoho Indek nosí jasně barevná sárí a bindí. Společenský život se v Indii soustřeďuje na náměstí. Jsou neustále zaplněna lidmi, kteří si sem chodí vyměňovat novinky a názory za zvuků hlasitě hrající populární hudby, klaksonů aut a volání pouličních prodavačů.[zdroj?] V posledních letech došlo v Indii právě díky stěhování lidí do měst k rapidnímu růstu mnohých měst. Díky tomu tak má Indie mnoho sídel s více než milionem obyvatel. Životní úroveň většiny lidí v těchto oblastech však není vysoká. Mezi lety 1991 a 2001 vzrostl podíl Indů žijících v městský oblastech o 31,2%, nicméně v roce 2001 žilo nadále přes 70% obyvatel na venkově. Někteří tradiční indičtí zemědělci – jsou to zejména pěstitelé bavlny a sójových bobů – v rostoucí míře přecházejí na pěstování geneticky modifikovaných potravin, kdy od zahraničních korporací (Monsanto) kupují GM semena a ad hoc vyvinuté herbicidy (Roundup).[zdroj?] Podrobnější informace naleznete v článku Indická kultura. India měla bohaté a unikátní kulturní dědictví a dokázala si zachovat své tradice během historie i přes přebírání nových zvyků, tradic a myšlenek zároveň od útočníků i imigrantů. Množství zvyků, jazyků a monumentů je důkazem vzájemného míchání se vlivů během staletí. Například slavný Tádžmahal nebo jiné památky jsou příkladem islámém inspirované architektury, která byla zděděna po Mughalech. Jsou výsledkem synkretické tradice, která kombinuje elementy ze všech částí země. Indická společnost je široce pluralitní, mnohojazyčná a mnohonárodnostní. Indické tradiční oblečení je odlišné mezi jednotlivými regiony. Značně se liší ať už barvami nebo styly. Záleží na různých faktorech jako podnebí. Nejpopulárnější oděv pro ženy se nazývá sárí a nejtradičnějším oděvem mužů je dhótí (řasená bederní rouška). Vzdělání je vysoce ceněno členy každé socioekonomické vrstvy obyvatelstva. Tradiční indické hodnoty jako rodina jsou vysoce respektovány a považovány za posvátné, ačkoli městské rodiny začínají preferovat rodinu dvou partnerů z důvodů socioekonomických omezení daných systémem skupinové rodiny. Náboženství v Indii je velmi společenskou událostí se spoustou praktik provázených okázalostí a vitalitou a je nedílnou součástí každodenního života. První literární zmínky v Indii měly většinou ústní formu a až později byly převedeny do písemné podoby jako například Védy, nebo eposy Mahábhárata a Rámájana. V Indii je také množství významných a moderních spisovatelů píšících v indických jazycích a angličtině. Jediným nositelem Nobelovy ceny za literaturu byl bengálský spisovatel Rabíndranáth Thákur. Indie ročně vyprodukuje největší počet filmů ve světě. Filmová produkce má svou základnu v Bombaji, která je často označována jako "Bollywood". Indická hudba je reprezentována širokým spektrem forem. Dva hlavní proudy klasické hudby jsou karnátacká z Jižní Indie a hindustanská ze Severní Indie. Populární formy hudby také převládají, za zmínku stojí například filmová hudba. V Indii také existuje množství druhů klasických tanců včetně takových jako Bharata Natyam, Kathakali a Kathak. Často mají formu příběhu a obsahují duchovní a náboženské prvky. Indie má také rozmanité festivaly, z nichž je mnoho oslavovaných bez ohledu na kastu a vyznání. Nejznámější a nejpopulárnější oslavy zahrnují hinduistické festivaly Diwali, Holi a Dussehra a muslimské oslavy Eid. Národní sport Indie je pozemní hokej, ale nyní je i přesto velmi populárním sportem kriket. V některých státech, zejména na severovýchodě, je nejpopulárnějším sportem fotbal a je široce sledován i přesto, že se Indie umístila mimo top 100 národních týmů ve světovém žebříčku FIFA. Indie mě také silné zastoupení v šachu s několika hráči s mezinárodním statusem včetně Višvanáthana Ánanda, který se stal šampionem. Další populární sporty jsou kulečník a střelba. S jednou stříbrnou a dvěma bronzovými medailemi na posledních třech olympijských hrách má India jen málo sportovních úspěchů. Do roku 1980 vyhrála osmkrát zlatou medaili v pozemním hokeji. Tradiční domorodé sporty jsou polo, kabadi a gilli-danda, které se hrají v celé zemi. Šachy a badminton se považují, že vznikly v Indii. Kulečník a badminton přinesly Indii mezinárodní úspěch. Formule 1 se také těší popularitě, i když jen v městských oblastech. Indická kuchyně je neobyčejně rozmanitá; ingredience, koření a kuchařské metody se liší každým regionem. Rýže a pšenice tvoří základní potravinovou složku v zemi. Indie je také pozoruhodná pro pestrost vegetariánské a nevegetariánské kuchyně. Kořeněná jídla a sladkosti jsou velmi populární.

LOCATION

LOCATION

006421

Kolja je český hraný film režiséra Jana Svěráka natočený v roce 1996. Uspěl doma i v zahraničí. V České republice ho vidělo 1 346 669 diváků (zůstává nejnavštěvovanějším českým filmem), získal šest Českých lvů, včetně toho za nejlepší film. V zahraničí získal ocenění Oscar a Zlatý glóbus jako nejlepší neanglicky mluvený film....

V kterém roce byl natočen film Kolja?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kolja

Kolja je český hraný film režiséra Jana Svěráka natočený v roce 1996.

Kolja je český hraný film režiséra Jana Svěráka natočený v roce 1996. Uspěl doma i v zahraničí. V České republice ho vidělo 1 346 669 diváků (zůstává nejnavštěvovanějším českým filmem), získal šest Českých lvů, včetně toho za nejlepší film. V zahraničí získal ocenění Oscar a Zlatý glóbus jako nejlepší neanglicky mluvený film. Byl uveden ve 40 zemích světa, kde ho viděly asi tři miliony diváků. Hlavní hrdina filmu - starý mládenec Louka (Zdeněk Svěrák) se pro peníze fingovaně ožení s Ruskou. Situace se zamotá, když mu na krku po její emigraci do Západního Německa zůstane její malý syn Kolja (Andrej Chalimon). Chlapec neumí česky a zpočátku mezi nimi panuje vzájemná nedůvěra. Později se muž s chlapcem spřátelí, i když má kvůli němu potíže s úřady.

DATETIME

DATETIME

011397

... Zélandu. == Popis == Tučňák oslí je nelétavý pták, dobře přizpůsobený k životu v moři, kde loví potravu. Namísto lehkých křídel má tuhé ploutve připomínající vesla, které mu umožňují obratně se v hluboké vodě pohybovat.Jako ostatní tučňáci, tak i tučňák oslí má tělo s kontrastním černobílým zbarvením. Tak je dobře maskován při pobytu na moři; tmavý a světlý odstín se dobře mísí s temným oceánem a světlou oblohou. Specifické jsou jeho bílé skvrny klínovitého tvaru nad očima a po stranách hlavy. Duhovku má tmavě hnědou. Dále jistě zaujme jasně oranžovým až červeným pruhem po stranách zobáku, nebo výrazně růžovýma až oranžovýma nohama....

Jakou barvu má duhovka tučňáka oslího?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tučňák_oslí

Duhovku má tmavě hnědou.

Tučňák oslí (Pygoscelis papua) je nelétavý pták z rodu Pygoscelis, do kterého se řadí taktéž tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae) a tučňák uzdičkový (Pygoscelis antarctica). Společně pak patří do jedné čeledi tučňákovitých (Sphenisciformes). Vyskytuje se kolem jižního polárního kruhu, hnízdí především na Antarktickém poloostrově a ostrovech v oblasti Antarktické konvergence. V období migrace se může vyskytovat až u Nového Zélandu, Tasmánie nebo na březích Argentiny. Jako první se o něm zmínil německý přírodovědec skotského původu Johann Reinhold Forster, kolem roku 1781, když se s ním střetl při výzkumných plavbách na Falklandských ostrovech, které hojně obývá do dnes. Dorůstá až do výšky 90 cm, průměrně 75 cm, a drží tak třetí příčku v pomyslném žebříčku největších žijících zástupců. Dosahuje téměř devítikilogramové hmotnosti, která je ale vysoce proměnlivá (průměrně váží pět kilogramů). Živí se potravou v moři, především menšími rybami, krilem a případně hlavonožci, na základě ročního období a zeměpisné polohy jednotlivých kolonií. Tučňák oslí je společenský druh, hnízdící v různě početných koloniích o desítkách ale i tisících párech. Je monogamní, kdy spolu uzavřený pár hnízdí často celý život. Kolonie se nacházejí obvykle podél břehů, kde mají ptáci snadný přístup k moři. Rozmnožování tohoto druhu je sezónní; v závislosti na lokalitě nastává počátkem května až září, a vrcholí koncem října až listopadu. Partneři se téměř rovným dílem podílí na péči o potomstvo. Samice snáší obvykle dvě vejce, každé o váze asi 125 gramů a Inkubační doba trvá okolo 35 dnů. Mláďata dospívají ve stáří 80 až 100 dní. Ve volné přírodě se dožívá průměrně 13 let. Dlouhodobě se řadí mezi nejrychlejší zástupce svého druhu; na základě získaných údajů dokáže pod vodou vyvinout rychlost blížící se k hranici 40 km/hod. Populace tučňáka oslího je považována za stabilní a čítá více než 620 000 jedinců (dle IUCN až 774 000 jedinců). Za možnou hrozbu nebezpečnou pro tento druh se dnes považuje znečišťování moří lidským odpadem, a případně nadměrný rybolov. == Nomenklatura == Tučňák oslí je jeden ze tří druhů rodu Pygoscelis, do kterého se taktéž řadí žijící tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae) a tučňák uzdičkový (Pygoscelis antarctica). Všichni se vyznačující mimo jiné dlouhým kartáčovým ocasem.Na základě moderní mitochondriální a jaderné DNA víme, že se předci tohoto rodu oddělili od ostatních tučňáků asi před 38 miliony let, dva miliony let po předcích rodu Aptenodytes, jež je bazální větví celého řádu. K odtržení a existenci tučňáka oslího došlo pravděpodobně před 14 miliony let, asi pět milionů let po příbuzném tučňákovi kroužkovém. === Etymologie === Zástupci tohoto rodu jsou poznamenáni chováním, při kterém kradou oblázky z okolních sousedních hnízd. Jejich rodový název tak může být pravděpodobně odvozen z latinského slova "scelis" (nebo "scelus"), které v překladu znamená "zločin" či "krádež". Avšak podle internetové encyklopedie ARKive, dostali vědecké jméno Pygoscelis – v jejich překladu "opatřený smetákem" – na základě komického jevu, připomínající zametání; tito tučňáci se po souši pohybují kolébavou chůzí, a svým dlouhým roztřepeným ocasem zavadí často o . zem.Druhové jméno papua pak nosí poměrně neprávem, na základě chybné domněnky badatele a ornitologa Johanna Reinholda Forstera, že je tučňák oslí obyvatelem přímořského států Papua-Nová Guiena.V češtině je pojmenován na základě svého specifického hlasu nápadně podobnému hýkání osla, kterým se projevuje v období rozmnožování. === Poddruhy === Uznávají se dva podrruhy, které se odlišující podle fyzických vlastností; severněji hnízdící ptáci dosahují vyšších rozměrů než ptáci žijící blíže k jihu: Pygoscelis papua papua (J. R. Forster, 1781); subspecie vyšších rozměrů, hnízdí převážně na Falklandských ostrovech, nebo třeba po boku tučňáků královský na ostrově Maquarie. Pygoscelis papua ellsworthi (Murphy, 1947); subspecie nižších rozměrů, obývá například antarktický poloostrov, Jižní Shetlandy či Jižní Sandwichovy ostrovy. == Výskyt == Domovinou těchto ptáků jsou chladná, slaná moře na Jižní polokouli. Zde obývají zejména Antarktický poloostrov, kde se nachází asi 25 % z celkového počtu populace, a blízké subantarktické ostrovy; z nich nejvíce Falklandské ostrovy (až 40 % světové populace), Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy, Jižní Shetlandy, souostroví Kergueleny, Crozetovy ostrovy, Heardův ostrov a McDonaldovy ostrovy, a v neposlední řadě Jižní Orkneje. Menší, jen několika tisícové kolonie, pak nalezneme například na ostrově Macquarie po boku tučňáků královských, nebo na ostrově Marion a sousedících ostrovech prince Edvarda. Poměrně nedávno byl zpozorován i třeba na argentinském ostrově s celým názvem Martillo a Islas de los Estado, kde však hnízdí pouze pár stovek ptáků. Odborníci celkově evidují více než 300 000 hnízdících párů z prakticky neměnného trendu trvajícího již desítky let.Severněji hnízdící ptáci (Pygoscelis papua papua) pobývají ve vodách o průměrné teplotě 4 až 8 °C, zatímco jižněji hnízdící ptáci (Pygoscelis papua ellsworthi) odolávají velmi studeným mořím o průměrné teplotě -1 až 2 °C. V mimo hnízdním období není přesně známo, kam tito ptáci migrují. Ačkoli nebyli provedeny žádné podstatné výzkumy, ornitologové se domnívají, že se zdržují po celý rok na hnízdišti, anebo v jeho blízkosti. Přesto byla řada tuláků spatřena až na břehu Argentiny (kde již nevelký počet ptáků dokonce hnízdí) nebo na březích Austrálie a Nového Zélandu. == Popis == Tučňák oslí je nelétavý pták, dobře přizpůsobený k životu v moři, kde loví potravu. Namísto lehkých křídel má tuhé ploutve připomínající vesla, které mu umožňují obratně se v hluboké vodě pohybovat.Jako ostatní tučňáci, tak i tučňák oslí má tělo s kontrastním černobílým zbarvením. Tak je dobře maskován při pobytu na moři; tmavý a světlý odstín se dobře mísí s temným oceánem a světlou oblohou. Specifické jsou jeho bílé skvrny klínovitého tvaru nad očima a po stranách hlavy. Duhovku má tmavě hnědou. Dále jistě zaujme jasně oranžovým až červeným pruhem po stranách zobáku, nebo výrazně růžovýma až oranžovýma nohama. Jako ostatní ptáci z rodu Pygoscelis má dlouhý kartáčový ocas, který se skládá z 14 až 18 per, dorůstajících až do délky 15 centimetrů. Tělo má pokryté velmi jemným peřím; na jednom centimetru čtverečním vyrůstá až 28 peříček. Aby si jej udržel vodotěsné, zobákem si ho pravidelně mastí vlastní olejovitou hmotou z nadocasní žlázy. Mláďata jsou před dovršením 14 měsíců prakticky stejně zbarvená (šedě až černě na zádech, bíle na břiše), avšak od dospělých odlišná (bez bíle kresby na hlavě).Dorůstá až do výšky 90 cm, průměrně 75 cm, a drží tak třetí příčku (po tučňákovi císařském a patagonském) v pomyslném žebříčku největších žijících zástupců čeledi Sphenisciformes. Dosahuje téměř devítikilogramové hmotnosti, která je ale vysoce proměnlivá; v období rozmnožování či pelichání – v obou případech vyznačeném nižším příjem potravy, může jeho váha klesnout na méně než pět kilogramů. Severněji hnízdící ptáci dosahují vyšších rozměrů, než ptáci žijící blíže k jihu. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný a obě pohlaví se od sebe liší pouze v tělesných parametrech: samice má nepatrně nižší hmotnost, výšku, délku končetin či zobáku, nežli samec .Průměrně se tučňák oslí dožívá 13 let. Kritickým obdobím je pro tento druh první rok života, během kterého umírá 30–50 % mláďat, tedy téměř každé druhé. Avšak dožije-li se jedinec druhého roku, šance na přežití výrazně roste (až 80 % pravděpodobnost). V zajetí se dožívá nezvykle nízkého věku, průměrně 10 let. == Chování == Tučňák oslí je společenský druh zvyklí hnízdit v početných koloniích o desítkách až tisících párech, a navíc po boku jiných druhů tučňáků nebo jiných ptáků. Dle dostupných pramenů je zpravidla monogamní, kdy spolu uzavřený pár hnízdí často celý život a k přetržení vazeb dochází jen zřídka v případě, že se páru jednoduše nedaří (opomineme-li možné úmrtí jednoho z partnerů). Takové páry se pak nezabývají námluvami, čímž vzniká cenná úspora času. Celkovou procentuální bilanci mohou zkreslit mladí, ještě nezkušení jedinci.Kolonie se nacházejí obvykle podél břehů, kde mají ptáci snadný přístup k moři. Zatímco jedna skupina ptáků může hnízdit na zasněžené půdě, další chová snůšku na travnatém terénu, tedy v poněkud odlišných podmínkách. Některé páry se mohou nacházet 2–8 kilometrů ve vnitrozemí. Hnízda vytvářejí ve vyšších nadmořských výškách (okolo 115 metrů), díky čemuž nedojde k jejich zaplavení. Typické pro ně jsou oblázkové pláže, z kterých si v zobáku přenášejí jednotlivé kamínky o velikosti asi pěti centimetrů, a ty pokládají na své hnízdo.Dlouhodobě se řadí mezi nejrychlejší zástupce svého druhu; na základě získaných údajů dokáže pod vodou vyvinout rychlost blížící se k hranici 40 km/hod (dle různých pramenů 27–36 km/hod). Podniká menší ponory; obvykle okolo 10–20 metrů, v nichž setrvává průměrně dvě minuty, nebo často jen necelou minutu. Disponuje však natolik dobrou anatomickou stavbou těla, že se dokáže potopit až do hloubky 170 metrů, nebo údajně více než 200 metrů. === Potrava === Tučňák oslí je masožravec. Živí se především menšími rybami, krilem (například krunýřovkou krillovou) a případně hlavonožci, na základě ročního období a zeměpisné polohy kolonií; například v měsících únor-březen tvoří korýši pouze 10 % z celé stravy, zatímco počátkem června se tímto členovcem živí již ze 75 %. Od konce června se pak živí výhradně (z 90 %) rybí stravou, především z čeledi ledovkovitých (Nototheniidae) – například druhem Lepidonotothen squamifrons, a to až do konce října. Variabilita z hlediska lokalit je však poměrně výrazná; na ostrově Marion se již v měsíci březen živí korýši z více než 80 %, a kolonie na Antarktickém poloostrově se praktický celé období chovu živí zejména krilem. Obecně platí, že se v severnějších vodách živí tučňáci převážně rybí stravou, zatímco v jižní částí jejich výskytu je jejich potrava složena především z korýšů. Sezónní změnu potravy způsobuje hned několik faktorů, jako například přítomnost jiných druhů tučňáků, mimo hnízdní migrace ptáků a v neposlední řadě taktéž hloubka, v které se kořist nachází. Jeho kořist nebývá větší než 15 centimetrů a loví v mořích poblíž svého hnízdiště, od kterého se jen zřídka vzdaluje na více než 30 kilometrů. V období rozmnožování se na moři zdržuje asi 6–7 hodin denně, a po uplynutí této doby se vrací zpátky na souš, nakrmit mláďata. === Rozmnožování === Rozmnožování tohoto druhu je sezónní; v závislosti na lokalitě nastává počátkem května až září, a vrcholí koncem října až listopadu. Jednotlivé kolonie mají totiž odlišné podmínky, přičemž dříve začíná hnízdit severněji hnízdící subspecie (Pygoscelis papua papua) a o něco později jižněji hnízdící subspecie (Pygoscelis papua ellsworthi). Tučňák oslí se začíná pářit ve věku dvou let, ale v reprodukci úspěšný bývá obvykle o jeden až dva roky později. Prvotní úlohou samce je naleznout vyhovující místo k vybudování hnízda. Následně dochází k jeho samotné realizaci, nebo jen k úpravě hnízda využitého již předešlou sezónu. Fixace páru na první spolu tvořené hnízdo je poměrně běžná. Hlavním stavebním kamenem jsou oblázky z pobřeží, které si tučňák kolikrát pečlivě vybírá. Za stálého zvelebování může jedno takové hnízdo obsahovat více jak tisíc podobně velkých kamínků. Navršené množství pak tvoří ohraničenou část hnízda, v jehož prohlubni samice dobře uschová vejce. Jednotlivé páry se musí mít často na pozoru před drzými zloději, kteří s oblibou navštěvují cizí hnízda a odnášejí si jejich obsah, a tak si patřičně ulehčují práci. Pokud si nezadaný samec hledá družku, vábit ji bude v blízkosti svého hnízda; natáhne krk, vztyčí zobák a třese roztaženými křídly, zatímco vydává hlasité hrdelní tóny. Zaujme-li samec potenciální partnerku, následuje ho až k hnízdu. Posléze přichází fáze vzájemného poznávání a mezi charakteristické znaky uzavřeného svazku patří společné uklánění či hlasité troubení. Zhruba pět dní po páření snese samice první vejce, a druhé zpravidla o tři dny později. Ve výjimečném případě položí samice pouze jedno, nebo případně až tři vejce. Jsou nazelenalá a kulovitého tvaru o průměrné váze 125 gramů. Inkubační doba trvá okolo 35 dnů. Mláďata se líhnou většinou současně, navzdory odstupu při snesení, a každé z nich váží zhruba 95 gramů. Prvních asi 27 dnů jsou střežena vždy jedním z rodičů. V nastávající asi 30–40 denní fázi se již volně pohybují po okolí a zdržují se s jinými mláďaty v skupinkách, zatímco je oba rodiče chodí nadále krmit. Následně se pozvolna úplně osamostatní a vstoupí do moře, kde si již potravu shánějí sama (přibližně ve stáří 80 až 100 dní). Pokud pár o snůšku přijde, může zahnízdit ještě tentýž rok znovu. Tím se ale naruší – posune – jejich rozmnožovací cyklus a následkem toho tomu mohou být v nadcházející sezóně zcela bez potomků. Po tomto nelehkém období chovu čeká dospělé ještě obměna starého peří, a tak aby nabrali sílu, zotaví se na krátkou chvíli v moři. Jedná se totiž o poměrně náročný a nebezpečný proces, v kterém nemohou vstoupit do moře a nakrmit se, nebo v něm nalézt obvyklé útočiště. Přepeření trvá tři až čtyři týdny (průměrně asi 25 dní) a pták při něm denně ztrácí téměř čtvrt kilogramu váhy, což znamená, že za celý jeho průběh může zchudnout až o pět kilogramů. === Predátoři a parazité === Predátoři představují největší riziko pro mláďata. Jejich příkladným nepřítelem je chaluha subantraktická (Stercorarius antarcticus), která si v kolonii vyhledává okrajové, zpravidla nezkušené páry, kde je přístup ke kořisti poměrně snadný. První měsíc mají mláďata na starosti rodiče, ale jsou-li v nadcházející fázi chovu nepřítomni (viz rozmnožování), brání se mláďata alespoň takovým způsobem, že s ostatními vrstevníky tvoří těsné skupinky, takzvané školky. Pro chaluhu je pak obtížnější jedno z mláďat odtáhnout a uštvat, drží-li se v blízkosti pevně semknutého houfu (v takovém období mládě není již tak malé). Dalšími známými predátory na souši jsou; chaluha antarktická (Stercorarius maccormicki), chaluha chilská (Stercorarius chilensis), racek jižní (Larus dominicanus), a nebo některé druhy sokolovitých (Falconiformes). Během pobytu na moři představuje hrozbu několik druhů ploutvonožců, případně kytovců. Častou obětí jsou mladí nezkušení ptáci. Mezi typické predátory patří například tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx), tuleň Weddellův (Leptonychotes weddellii), několik druhů lachtanů z rodu Otaria, nebo třeba kosatka dravá (Ornicus orca). Větší vliv mají tito predátoři v období rozmnožování, jelikož se tučňáci zdržují v blízkosti souše, a míří-li do moře, nemají dostatek času ani možností na únik. V opačném případě vrací-li se z moře na souš (například nakrmit mládě), nuceně riskují a vydávají se vstříc číhajícím savcům. Na obranu se ptáci pohybují v semknutých skupinách, v kterých má jednotlivec větší šanci na přežití. Mezi obvyklé parazity (ektoparazity) tučňáků se řadí blechy z rodu Parapsyllus, klíšťata (především druh Ixodes uriae), ale taktéž střevní parazité (endoparaziti), jako například Tetrabothrius pauliani, Tetrabothrius wrighti, Parorchites zederi a v neposlední řadě rod Corynosoma. == Ohrožení == Populace tučňáka oslího je považována za stabilní a čítá více než 620 000 jedinců (dle IUCN až 774 000 jedinců). Počet ptáků v některých oblastech kolísá (především populace ze subantarktických ostrovů), v jiných naopak roste (obzvláště kolonie hnízdící na Antarktickém poloostrově). Ačkoli jsou některé změny konstantní až drastické, například populace tučňáků z Ptačího ostrova (angl. Bird Island) se od roku 1980 zmenšila o více než 60 %, v červeném seznamu ohrožených druhů živočichů je tento druh vedený jako málo dotčený. Falklandské ostrovy jsou prozatím jediným místem, kde tučňáci žijí v blízkosti lidských sídel. Přestože zemědělství výrazně změnilo krajinu těchto ostrovů, ptáci se dokázali přizpůsobit novým podmínkám; nevadí jim otevřené planiny a dokonce ani přítomnost pasoucího se dobytka. Zavedená doprava spolu s nárůstem počtu obyvatel a cestovního ruchu sice narušila jinak obvyklí běh zdejší divoké přírody, avšak provedená studie zaměřená na možný negativní dopad neprokázala, že by stávající úroveň osídlení působila na ptáky významně negativně. Podle ní ptáci dobře snáší i přítomnost člověka, pakliže se zdržuje v uctivé vzdálenosti od jejich hnízd (nejblíže asi do 15 metrů). V 19. století sbírali zdejší obyvatelé jejich vejce ke své obživě ale od doby, co se na Falklandské ostrovy začali dovážet vejce slepičí, těchto případů rapidně ubylo. Za možnou hrozbu nebezpečnou pro populaci těchto ptáků se dnes považuje znečišťování moří lidským odpadem nebo komerční rybolov, který může výrazně ovlivnit dostupné množství potravy. === Ochrana === V současné době neprobíhají žádná přísnější opatření. Existuje však několik doporučení a za jedno z nejpodstatnějších se má stálé monitorování chovných kolonií. Například je potřeba nadále sledovat možnou hrozbu ze strany turismu, případně omezovat jeho výší v období rozmnožování. Návštěvníkům Antarktického poloostrova je přímo nařízeno, že lze k tučňákům přistoupit nejblíže na vzdálenost pět metrů. Dále je třeba počítat s případnou predací ze strany invazivních druhů, jež by mohla nastat především na lidmi osídlených Falklandských ostrovech. Některé ostrovy smí obývat pouze výzkumníci, protože se jedná o mezinárodně chráněné oblasti nebo jsou označeny za přírodní rezervaci (například ostrov Maquaire nebo ostrov Marion). Ačkoli jsou některé ostrovy obydleny pouze přechodně, pokles kolonií kupříkladu na Kerguelenech je právě přisuzován rušivým zásahům člověka. == V kultuře == V angličtině nosí název Gentoo Penguin, jakož je pojmenovaná i jedna GNU/Linuxová distribuce. Tučňák oslí hraje ústřední roli v americké rodinné komedii Pan Popper a jeho tučňáci (angl. Mr. Popper's Penguins). Zde ztvárňuje skupinku šesti tučňáků – Hlučouna, Hryzouna, Kapitána, Pitomu, Miláčka a Smraďocha, kteří se namísto do Zoologické zahrady omylem dostanou do rukou úspěšného newyorského podnikatele. == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu tučňák oslí ve Wikimedia Commons Pygoscelis papua (Gentoo penguin). animaldiversity.org [online]. Animal Diversity Web [cit. 2018-02-11]. Dostupné online. (anglicky)

ADJ_PHRASE

OTHER

010496

Prvočíslo je přirozené číslo větší než 1, které je dělitelné jen dvěma děliteli: jedničkou a samo sebou. Jednička není prvočíslo, neboť nemá dva dělitele. Přirozená čísla větší než jedna, která nejsou prvočísly, se nazývají složená čísla. Prvním prvočíslem je číslo 2, které je jediným sudým prvočíslem. == Příklad == Číslo 13 má při dělení dvěma zbytek 1, při dělení 3 zbytek 1, při dělení pěti zbytek 3 atd. Říkáme, že je těmito čísly nedělitelné. Pouze při dělení 1 a 13 je zbytek 0 (dělitelné). Proto je 13 prvočíslo. Číslo 24 je dělitelné čísly 1, 2, 3, 4, 6, 8, 12, 24. Není proto prvočíslem, ale složeným číslem. == Prvočíselnost jedničky == Jak říká základní věta aritmetiky, každé přirozené číslo je možno rozložit na právě jeden prvočíselný součin (např. 12 = 2×2×3)....

Proč jednička není prvočíslo?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Prvočíslo

Jednička není prvočíslo, neboť nemá dva dělitele.

Prvočíslo je přirozené číslo větší než 1, které je dělitelné jen dvěma děliteli: jedničkou a samo sebou. Jednička není prvočíslo, neboť nemá dva dělitele. Přirozená čísla větší než jedna, která nejsou prvočísly, se nazývají složená čísla. Prvním prvočíslem je číslo 2, které je jediným sudým prvočíslem. == Příklad == Číslo 13 má při dělení dvěma zbytek 1, při dělení 3 zbytek 1, při dělení pěti zbytek 3 atd. Říkáme, že je těmito čísly nedělitelné. Pouze při dělení 1 a 13 je zbytek 0 (dělitelné). Proto je 13 prvočíslo. Číslo 24 je dělitelné čísly 1, 2, 3, 4, 6, 8, 12, 24. Není proto prvočíslem, ale složeným číslem. == Prvočíselnost jedničky == Jak říká základní věta aritmetiky, každé přirozené číslo je možno rozložit na právě jeden prvočíselný součin (např. 12 = 2×2×3). Pokud by byla jednička zahrnuta do množiny prvočísel, bylo by takových rozkladů vždy nekonečně mnoho (12 = 2×2×3 = 1×2×2×3 = 1×1×2×2×3 = ...). Proto se jednička za prvočíslo nepovažuje, přestože podmínku dělitelnosti pouze sebou samým a jedničkou splňuje. V rámci obecnějších teorií jsou prvočísla takzvanými prvočiniteli, zatímco jednička patří mezi takzvané jednotky. == Vlastnosti == Pokud je p {\displaystyle p} prvočíslo a p {\displaystyle p} dělí součin čísel a {\displaystyle a} a b {\displaystyle b} , pak p {\displaystyle p} dělí a {\displaystyle a} nebo p {\displaystyle p} dělí b {\displaystyle b} Každé složené číslo lze jednoznačně vyjádřit jako součin prvočísel. Proces rozkladu čísla na jeho prvočíselné činitele (prvočinitele) se nazývá faktorizace. Např. 24 = 2 3 ⋅ 3 {\displaystyle 24=2^{3}\cdot 3} Okruh Z / n Z {\displaystyle \mathbb {Z} /n{\mathbb {Z} }} (viz množina zbytkových tříd) je těleso, právě když n {\displaystyle n} je prvočíslo. Jinak vyjádřeno: n {\displaystyle n} je prvočíslo, právě když φ ( n ) = n − 1 {\displaystyle \varphi (n)=n-1} , kde φ ( n ) {\displaystyle \varphi (n)} je počet invertovatelných prvků v Z / n Z {\displaystyle \mathbb {Z} /n{\mathbb {Z} }} Pokud p {\displaystyle p} je prvočíslo a 0 < a < p {\displaystyle 0<a<p} je celé číslo, pak a p − a {\displaystyle a^{p}-a} je dělitelné p {\displaystyle p} (Malá Fermatova věta) Pokud n {\displaystyle n} je kladné celé číslo větší než jedna, existuje prvočíslo p {\displaystyle p} tak, že n < p < 2 n {\displaystyle n<p<2n} (Bertrandův postulát) Číslo p {\displaystyle p} větší než jedna je prvočíslo, právě když ( p − 1 ) ≡ − 1 ( mod p ) {\displaystyle (p-1)!\ \equiv \ -1{\pmod {p}}} (Wilsonova věta) Pokud G {\displaystyle G} je konečná grupa a p n {\displaystyle p^{n}} je nejvyšší mocnina prvočísla p {\displaystyle p} , která dělí řád grupy G {\displaystyle G} , má grupa G {\displaystyle G} podgrupu řádu p n {\displaystyle p^{n}} Pokud p {\displaystyle p} je prvočíslo a G {\displaystyle G} je grupa s p n {\displaystyle p^{n}} prvky, obsahuje G {\displaystyle G} prvek řádu p {\displaystyle p} Prvočísel je nekonečně mnoho. (Viz níže.) Suma převrácených hodnot prvočísel diverguje. Hustota prvočísel je asymptoticky 1 / ln ( n ) {\displaystyle 1/\ln(n)} , kde ln ( n ) {\displaystyle \ln(n)} je přirozený logaritmus n. Přesněji, π ( n ) ≃ n / ln ( n ) {\displaystyle \pi (n)\simeq n/\ln(n)} , kde prvočíselná funkce π ( n ) {\displaystyle \pi (n)} vyjadřuje počet prvočísel menších než n {\displaystyle n} Největší dnes (prosinec 2018) známé prvočíslo je 282 589 933 − 1, má 24 862 048 dekadických cifer. Je to 51. známé Mersennovo prvočíslo, označované jako M82589933. Bylo nalezeno 7. prosince 2018.Zkoumáním vlastností prvočísel se zabývá teorie čísel. Zobecněním prvočísel jsou v abstraktní algebře prvočinitelé. == Výskyt prvočísel == Prvočísel je nekonečně mnoho. (Důkaz sporem: Nechť existuje jen konečně mnoho prvočísel. Označme je p 1 , p 2 ,.. , p n {\displaystyle p_{1},p_{2},\ldots ,p_{n}} Potom číslo x = p 1 p 2 ⋯ p n + 1 {\displaystyle x=p_{1}p_{2}\cdots p_{n}+1} není dělitelné žádným z těchto prvočísel, jelikož při dělení dostaneme vždy zbytek 1. Tím pádem číslo x {\displaystyle x} musí být buď prvočíslo, nebo musí být dělitelné nějakým jiným prvočíslem. To ale znamená, že množina prvočísel z počátku důkazu nebyla úplná, což je spor s předpokladem. Tento důkaz předvedl Eukleidés.) Podle Bertrandova postulátu lze nalézt vždy alespoň jedno prvočíslo mezi čísly n {\displaystyle n} a 2 n {\displaystyle 2n} pro n > 1 {\displaystyle n>1} Ve skutečnosti jich však existuje pro vyšší n {\displaystyle n} daleko více. (I z této věty lze dovodit, že prvočísel je nekonečně mnoho.) Naproti tomu lze nalézt libovolně dlouhé intervaly přirozených čísel, kde se nevyskytuje žádné prvočíslo. Například interval ( k + 1 ) + 2 , ( k + 1 ) + 3 ,.. , ( k + 1 ) + k + 1 {\displaystyle (k+1)!+2,(k+1)!+3,\ldots ,(k+1)!+k+1} obsahuje k {\displaystyle k} složených čísel. Tato čísla jsou totiž po řadě dělitelná dvěma, třemi, ..., k + 1 {\displaystyle k+1} Mnoho hypotéz o rozložení prvočísel je dodnes nevyřešených. Jeden otevřený problém je tzv. Riemannova hypotéza, která souvisí s pravidelností rozložení prvočísel a za jejíž důkaz je vypsána odměna milion dolarů. === Speciální prvočísla === Některá prvočísla lze vyjádřit v některé z několika matematicky zajímavých podob. Patří sem například: Fermatova čísla: Prvočísly je prvních pět čísel ve formě 2 ( 2 n ) + 1 {\displaystyle 2^{(2^{n})}+1} Mersennova prvočísla: Prvočíslo ve formě 2 p − 1 {\displaystyle 2^{p}-1} , kde p {\displaystyle p} je jiné prvočíslo. Mersennovými prvočísly je mnoho z největších známých prvočísel. Některá prvočísla lze vyjádřit ve formě 1 + 2 ⋅ 6 n {\displaystyle 1+2\cdot 6^{n}} == Využití == Velký praktický význam mají prvočísla v kryptografii, například v šifrovacích systémech jako je RSA. Pro vytvoření seznamu prvočísel existují různé algoritmy, např. Eratosthenovo síto. == Testování prvočíselnosti == Otestovat, zda je číslo prvočíslem, tedy testovat prvočíselnost je možné asymptoticky v polynomiálním čase algoritmem AKS, nalezeným roku 2002. Asymptoticky rekordní rychlost ovšem neznamená, že se jedná o algoritmus prakticky nejvýhodnější. V praxi bývá častější použití některého z pravděpodobnostních algoritmů, například Millerova-Rabinova algoritmu. Testování prvočíselnosti pomocí algoritmu využívajícího vlastností eliptických křivek (ECPP) je nejrychlejší známý algoritmus. === Příklad testovacího algoritmu === Následující jednoduchý algoritmus implementovaný v jazyce C++ zkouší dělit vstup všemi menšími čísly od 2 do jeho odmocniny - pokud nalezne v tomto intervalu dělitele zadaného čísla, je jasné, že zadané číslo není prvočíslo. Testovat stačí pouze do odmocniny, protože pokud n je složené číslo, můžeme psát: n = a ⋅ b {\displaystyle n=a\cdot {}b} pro a , b ∈ N , a , b > 1 {\displaystyle a,b\in \mathbb {N} ,a,b>1} Pokud by nestačilo testovat do odmocniny, znamenalo by to, že a > n {\displaystyle a>{\sqrt {n}}} a současně b > n {\displaystyle b>{\sqrt {n}}} , vynásobíme-li ale tyto dva vztahy, máme a ⋅ b > n {\displaystyle a\cdot {}b>n} , což je spor. == Prvočísla menší než 1000 == 2, 3, 5, 7, 11, 13, 17, 19, 23, 29, 31, 37, 41, 43, 47, 53, 59, . 61, 67, 71, 73, 79, 83, 89, 97, 101, 103, 107, 109, 113, 127, 131, 137, 139 . , 149, 151, 157, 163, 167, 173, 179, 181, 191, 193, 197, 199, 211, 223, 227, 229, 233 ., 239, 241, 251, 257, 263, 269, 271, 277, 281, 283, 293, 307, 311, 313, 317, 331, . 337, 347, 349, 353, 359, 367, 373, 379, 383, 389, 397, 401, 409, 419, 421, 431, 433 . , 439, 443, 449, 457, 461, 463, 467, 479, 487, 491, 499, 503, 509, 521, 523, 541, 547 ., 557, 563, 569, 571, 577, 587, 593, 599, 601, 607, 613, 617, 619, 631, 641, 643, . 647, 653, 659, 661, 673, 677, 683, 691, 701, 709, 719, 727, 733, 739, 743, 751, 757 . , 761, 769, 773, 787, 797, 809, 811, 821, 823, 827, 829, 839, 853, 857, 859, 863, 877 ., 881, 883, 887, 907, 911, 919, 929, 937, 941, 947, 953, 967, 971, 977, 983, 991, 997 == Odkazy == === Reference === === Související články === Eratosthenovo síto Mersennovo prvočíslo Emirp Prvočíselný rozklad Prvočíselná dvojice Wieferichovo prvočíslo Ulamova spirála 2147483647 Ilegální prvočíslo Poloprvočíslo === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu prvočíslo ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo prvočíslo ve Wikislovníku Výukový kurs Prvočísla ve Wikiverzitě (anglicky) The Primes Pages – přehledové i aktuální informace o výzkumu prvočísel (anglicky) www.prime-numbers.org – seznam prvočísel do 10 miliard (anglicky) Prvočísla do jednoho bilionu

CLAUSE

OTHER

003374

... nahrávací společností Spinefarm Records. Angels Fall First bylo vydáno v listopadu a dosáhlo 31. příčky ve finské hitparádě prodejnosti alb. Ještě předtím vydaný singl The Carpenter byl 3. ve finském žebříčku singlů. Kritika přijala Angels Fall First rozdílně. All Music Guide ohodnotilo album 2 body z 5 a zdroje jako The Metal Observer prohlásily, že toto jejich debutové album bylo až neuvěřitelně mdlé ve srovnání s jejich pozdější prací. Avšak na Encyclopaedia Metallum, která staví na recenzích posluchačů, dosáhlo album průměrného hodnocení 91 %. V prosinci 1997 hráli Nightwish ve svém rodném městě první koncert. Během zimy 1997-1998 hrála kapela už jen sedmkrát, protože Nevalainen a Vuorinen museli na vojnu a Tarja Turunen ještě nedokončila svá studia. V roce 1998 se ke kapele přidal baskytarista Sami Vänskä, Tuomasův dlouholetý přítel....

Odehráli Nightwish svůj první koncert ve svém rodném městě?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nightwish

V prosinci 1997 hráli Nightwish ve svém rodném městě první koncert.

Nightwish je finská metalová kapela. Skupina vznikla v roce 1996. Tuomas Holopainen, operní zpěvačka Tarja Turunen a kytarista Emppu Vuorinen společně nahráli demo, které pojmenovali "Nightwish", po kterém i pojmenovali kapelu. Poté se sestava rozšířila o bubeníka Juliuse "Jukku" Nevalainena a baskytaristu Samiho Vänsku. Samiho po pár letech nahradil Marco Hietala. Namísto Tarji, která byla nakonec (r. 2005) z kapely vyhozena, byla v květnu 2007 oznámena nová zpěvačka, Švédka Anette Olzon, která opustila skupinu v roce 2012. Nahradila ji zpěvačka Floor Jansen. Dne 6. srpna 2014 oznámil na oficiálním facebooku skupiny bubeník Jukka Nevalainen dočasnou pauzu v jeho účinkování v kapele na dobu neurčitou ze zdravotních důvodů. Na albu Endless Forms Most Beautiful jej zastoupil jeho blízký přítel, bubeník Kai Hahto. Nightwish byl myšlenkou Tuomase Holopainena (viz dokument End of Innocence), kterého tato věc napadla po jedné noci strávené s přáteli u táboráku. Skupina byla založena krátce poté, v červenci 1996. Holopainen sezval do kapely kytaristu Erna "Emppu" Vuorinena, kterého znal již od dětství a zpěvačku Tarju Turunen, která byla na škole, do které oba chodili, známá především svými úžasnými vokálními schopnostmi. Jejich styl byl tehdy založen na Tuomasových experimentech s klávesami, akustickými kytarami a Tarjiným operním zpěvem. Poté tito tři muzikanti mezi říjnem a prosincem 1996 nahráli akustické demo album, kde byly tři písně: Nightwish (podle které se skupina nazvala), The Forever Moments a Etiäinen. Prvotní myšlenkou kapely bylo dělat hudbu, která by se dala hrát při táboráku. Ovšem Tuomas se rozhodl, protože Tarjin hlas byl pro projekt jako tento moc mohutný, přidat do hudby metalové prvky. Na začátku roku 1997 se ke skupině přidal bubeník Jukka "Julius" Nevalainen. Tehdy byla také akustická kytara nahrazena elektrickou. V březnu se kapela zavřela do studia, aby nahrála 7 písní, včetně vylepšené verze demo-písně Etiäinen. Tyto songy byly vydány na limitované edici alba Angels Fall First. V květnu toho samého roku podepsala kapela smlouvu na dvě alba s finskou nahrávací společností Spinefarm Records. Angels Fall First bylo vydáno v listopadu a dosáhlo 31. příčky ve finské hitparádě prodejnosti alb. Ještě předtím vydaný singl The Carpenter byl 3. ve finském žebříčku singlů. Kritika přijala Angels Fall First rozdílně. All Music Guide ohodnotilo album 2 body z 5 a zdroje jako The Metal Observer prohlásily, že toto jejich debutové album bylo až neuvěřitelně mdlé ve srovnání s jejich pozdější prací. Avšak na Encyclopaedia Metallum, která staví na recenzích posluchačů, dosáhlo album průměrného hodnocení 91 %. V prosinci 1997 hráli Nightwish ve svém rodném městě první koncert. Během zimy 1997-1998 hrála kapela už jen sedmkrát, protože Nevalainen a Vuorinen museli na vojnu a Tarja Turunen ještě nedokončila svá studia. V roce 1998 se ke kapele přidal baskytarista Sami Vänskä, Tuomasův dlouholetý přítel. Po natočení videa k písni The Carpenter vydala kapela album Oceanborn, následovníka Angels Fall First. Po stránce aranží a textů bylo Oceanborn propracovanější a progresivnější než jejich první album. Podle samotných členů kapely bylo album Oceanborn technicky nejnáročnější album, které natočili. Ve dvou písních se tu objevil i Tapio Wilska (bývalý člen Finntroll) – Devil & The Deep Dark Ocean, a The Pharaoh Sails to Orion. Ve finské hitparádě alb dosáhlo 5. místa. První singl z tohoto alba, Sacrament of Wilderness, skončil okamžitě na prvním místě v singlové hitparádě. Druhý singl, který vydali, nesl název Walking in the Air. Byla to předělávka písně Howarda Blakea ze soundtracku k filmu The Snowman. V roce 1999 vydali k příležitosti zatmění Slunce v Německu singl Sleeping Sun (Four Ballads of the Eclipse). Během prvního měsíce se ho v Německu prodalo 15 000 kopií[zdroj?]. Album Oceanborn se v srpnu toho roku stalo zlatým. V roce 2000 se Nightwish s písní Sleepwalker účastnili finské kvalifikace na Eurovision Song Contest. Skončili na druhém místě. Sice vyhráli veřejné hlasování, ale porota to zamítla a Finsko tehdy reprezentovala Nina Å. Když v roce 2006 vyhrála finská skupina Lordi celou Eurovizi, ptali se v jednom rozhovoru Tuomase, jestli si myslí, že Nightwish by byli lepší (protože obě skupiny spadají pod metalový žánr). Tuomas odpověděl, že toho nelituje; Lordi jsou prý skvělí a je pyšný na to, že mohli ukázat, co Finsko dokáže. V květnu vydala kapela album Wishmaster, které okamžitě vyletělo na 1. místo v prodejnosti alb a zůstalo tam tři týdny. Během této doby bylo oceněno jako zlaté. Navzdory dlouho očekávaným vydáním alb skupin Iron Maiden či Bon Jovi, která vyšla současně s ním, získal Wishmaster v německém časopise Rock Hard titul album měsíce. V roce 2000 Nightwish nahráli předělávku písně Garyho Moora, Over the Hills and Far Away, společně s několika dalšími novými písněmi a upravenou verzí jedné starší. Všechno to pak bylo vydáno jako EP Over the Hills and Far Away. Objevili se tu i hosté jako Tony Kakko (z power metalové skupiny Sonata Arctica) nebo Tapio Wilska. Kapela také vydala VHS,DVD a CD s živým materiálem, nahraným při koncertu v Tampere, 29. prosince 2000. Vše bylo pojmenováno jako From Wishes to Eternity. Krátce poté, vyzval Tuomas basáka Samiho Vänsku, aby opustil skupinu[zdroj?], a k Nightwish se připojil Marco Hietala (ze skupiny Tarot; bývalý člen Sinergy), který kvůli tomu odešel ze Sinergy. Marco, kromě toho že hrál na baskytaru, měl zpívat mužské vokály. Tuomas potom řekl, že je se Samim stále v kontaktu, čímž vyvrátil spekulace, že se od té doby už nesetkali. Ale už spolu nechtějí dělat žádný další projekt. V roce 2002 vydali Nightwish album Century Child a singly Ever Dream a Bless the Child. Hlavní rozdíl mezi tímto a předchozími alby byl v tom, že v písních Bless the Child, Feel For You, Ever Dream a Beauty of the Beast, byl použit finský symfonický orchestr, aby se tak ještě více rozšířil existující pocit klasické hudby. Trvalým favoritem fanoušků se však stala "nightwishácká" verze písně The Phantom of the Opera, ze slavného stejnojmenného muzikálu, který zkomponoval Andrew Lloyd Webber. Century Child získalo zlato už po dvou hodinách prodeje, a dva týdny nato se stalo platinovým. Také udělalo rekord ve finském žebříčku prodejnosti; ještě nikdy předtím nebylo druhé místo v počtu tak daleko za prvním. Po videoklipu k Bless the Child, bylo nahráno druhé video, tentokrát bez vydání singlu. Byla pro něj vybrána píseň End of All Hope. Klip obsahoval i scény z finského filmu Kohtalon Kirja (v překladu Kniha Zkázy). V roce 2003 vydala skupina své druhé DVD, s názvem End of Innocence, které vypráví příběh kapely ústy Holopainena a Nevalainen, a trvá dvě hodiny. DVD také obsahuje části živých koncertů, exkluzivní stopáž atd. Během léta 2003 se také Tarja provdala, a byly tu i spekulace, že se skupina rozpadne. Tyto dohady se však ukázaly jako mylné, protože skupina pokračovala v koncertech ještě další rok a vydala další album. Nové album, pojmenované Once bylo vydáno 7. června 2004, společně s prvním singlem Nemo (latinsky "nikdo"). Singl dosáhl vrcholu v hitparádách ve Finsku a Maďarsku a dostal se do top 10 v dalších pěti státech. Nemo tedy zůstává jejich doposud nejúspěšnějším vydaným singlem. Once využívá v devíti skladbách celého orchestru. Na rozdíl od Century Child se Nightwish rozhodli tentokrát najít orchestr za hranicemi Finska, takže byl vybrán London Session Orchestra. Je to také jejich druhé album, kde se objevuje píseň napsaná celá ve finštině, Kuolema Tekee Taiteilijan (v překladu Smrt dělá umělce). Once získalo ve Finsku třikrát platinu, jednu platinu v Německu, ve Švédsku se stalo zlatým a skončilo na prvním místě v prodejnosti v Řecku, Norsku a Maďarsku. Další singly byly: Wish I Had an Angel (píseň se objevila i na soundtracku k filmu Alone in the Dark), Kuolema Tekee Taiteilijan (singl vydaný pouze ve Finsku a Japonsku) a The Siren. Kromě komerčního úspěchu bylo Once bylo dobře přijato i kritikou, bylo na něj mnoho pozitivních recenzí (jako na Metalfan.nl nebo na RockReport.be), ve srovnání s Oceanborn. Úspěch alba kapele umožnil jet Once World Tour, na kterém hráli v mnoha zemích, kde ještě nikdy nebyli. Nightwish také koncertovali při zahájení Světového Šampionátu v Atletice 2005, který se konal v Helsinkách, čímž ještě více zvýraznili svou popularitu, která se jim nyní dostávala. V září 2005 vydali "best of" album, které obsahovalo písně z celé jejich diskografie. Kompilace byla nazvána Highest Hopes, a také se tu objevila živá předělávka songu od Pink Floydů, High Hopes (z alba The Division Bell). Tato píseň byla první, ve které zpíval Marco Hietala zcela sám. Kromě High Hopes byla na albu i vylepšená verze Sleeping Sun (z alba Oceanborn), která byla vydána i jako singl. Pro píseň bylo natočeno nové video, ve kterém se odehrává středověká bitva, a je k vidění i na německé verzi singlu a jako samostatné DVD vydané Spinefarm Records. Po nahrání DVD End of an Era (vydaného v červnu 2006), při koncertu v Hartwall aréně v Helsinkách, 21. října 2005, se ostatní čtyři členové Nightwish rozhodli, že bude lepší pokračovat bez Tarji Turunen. Tak to vyznělo z otevřeného dopisu, který dal Tarje Tuomas Holopainen po skončení koncertu a který se poté objevil na oficiálních stránkách kapely. Hlavní důvod k vyhazovu Tarji byl podle dopisu fakt, že její manžel, argentinský podnikatel Marcelo Cabuli, a komerční zájmy změnily její postoj ke kapele. Ale jak je známo, fanoušci si jako znak Nightwish představovali Tarju. Skupina se poté dohodla, že Tarja na sebe stahuje všechnu pozornost a proto musí pryč[zdroj?]. Tarja se k incidentu vyjádřila s tím, že vyhazov pro ni byl šok, protože než jí dali dopis, nikdo ji na nic neupozornil. Řekla, že osobní útoky na jejího manžela byly neoprávněné a že poskytnutí článku médiím bylo "zbytečně kruté". Tyto pocity vyjádřila ve vlastním otevřeném dopise, který byl uveřejněn na její osobní stránce, a skrz rozhovory v TV, časopisech a novinách. Za "Novou Éru" je považována historie skupiny od příchodu nové zpěvačky Anette Olzon. Hledání náhrady za Tarju Turunen jako ženské zpěvačky skupiny umožnilo od 17. března 2006 všem zpěvačkám, zajímajícím se o tento post, poslat kapele své demonahrávky. Skupina prohlásila, že hledají zpěvačku se schopností zpívat dynamicky a všestranně. Skupina se k překvapení některých fanoušků speciálně neptala po zpěvačkách trénovaných v klasickém zpěvu, ale byli otevřeni každému stylu a hudební minulosti. Do doby, než bylo posílání ukončeno (15. ledna 2007), dostala kapela přes 2000 demo nahrávek. Tehdy se začaly objevovat spekulace, kdo by eventuálně nahradil Tarju jako zpěvačku skupiny. Jako odpověď na tyto a ostatní dohady prohlásila kapela na svých webových stránkách, aby fanoušci nevěřili žádným informacím ohledně nové zpěvačky než těm, které zveřejní skupina sama. Identita nové zpěvačky byla zveřejněna pouze den před vydáním prvního singlu z alba Dark Passion Play, tj. 24. května 2007. Skupina tohoto dne oznámila, že náhradnicí Turunen se stala 35letá Anette Olzon z Katrineholmu ve Švédsku. Identita zpěvačky měla být ohlášena až později, ovšem kapela se bála falešných spekulací, které se v té době začaly množit. Skupina se zavřela do studia 15. září 2006, aby nahrála své šesté studiové album zatím bez nové zpěvačky. Proces začal nahráváním bicích, pak kytar, baskytar a demo kláves, poté následovalo nahrávání orchestru/sboru. Poté byly nahrány konečné syntetizéry a zpěv. Jako první singl z nového alba byla vybrána píseň Eva. Ukázka této písně je k dispozici ke stažení na oficiálních stránkách kapely (spolu s dalšími třemi ukázkami z nadcházejícího alba: 7 Days to the Wolves, Master Passion Greed a Amaranth). Původně měl být singl vydán 30. května 2007, ale kvůli úniku na jednu britskou stránku[zdroj?] byl vydán už 25. května. Po začátku "Dark Passion Play World Tour" se začalo připravovat první live album s Anette Made in Hong Kong (and in various other places), které obsahuje celkem 11 skladeb z alba Dark Passion Play a ze singlů Amaranth, Bye Bye Beautiful a The Islander. S tímto CD zároveň vyšlo i DVD obsahující dokumentární film z "Dark Passion Play World Tour" a 3 videoklipy k singlům Amaranth, Bye Bye Beautiful a The Islander. V červnu 2009 v finském časopise Soundi hlavní skladatel a klávesista Tuomas Holopainen uvedl, že začal pracovat na novém albu skupiny Nightwish. V říjnu se začaly mezi fanoušky šířit spekulace, že nové album ponese jméno Wind Embraced, avšak tyto zprávy zpěvačka Anette Olzon popřela. 1. února 2010 Anette na svém blogu napsala, že pro nové album je hotovo devět skladeb a skupina se v létě sejde na nahrávání demo verzí skladeb. 10. února 2011 skupina na svém webu uvedla, že nové album ponese název Imaginaerum a na jeho základě bude natočen i film. Album vyšlo 30. listopadu 2011, film vyšel 23. listopadu 2012. Album je v podstatě soundtrackem ke stejnojmennému filmu a prolíná se tak s jeho příběhem. Film je o starém umírajícím hudebním skladateli a poetovi Thomasi Whitmanovi (kombinace jmen Tuomase Holopainena a amerického basníka Walta Whitmana - Tuomasova oblíbeného autora), který vzpomíná na své mládí a dětství. Stejnojmenný film režíruje Stobe Harju, který již s Nightiwish spolupracoval na klipu ke skladbě The Islander. 1. října 2012 skupina skrze svůj profil na Facebooku oznámila zprávu, že došlo k dohodě s Anette o konci jejího působení v kapele. Podle tiskového prohlášení "bylo čím dál tím víc zřejmé, že směřování kapely je v konfliktu s jejími potřebami. Tento konflikt vedl k rozdělení, ze kterého se již nebylo možné vrátit zpět". Pro zbytek turné Imaginaerum World Tour Anette zastoupila Nizozemka Floor Jansen, která se 9. října 2013 stala oficiální zpěvačkou kapely. Zároveň byl do kapely přijat i Troy Donockley, který doprovázel skladby Nightwish na flétny a dudy. Kapela toto oznámila na svém Facebooku. Album bylo vydáno 27. 3. 2015 v Evropě a Argentině prostřednictvím vydatelství Nuclear Blast. Bylo inspirováno prací přírodovědce Charlese Darwina. Jako hlavní motiv posloužil slavný Darwinův citát z roku 1859 z velmi vlivné knihy – O původu druhů. Z ní pochází citace "Nekonečné tvoří nejkrásnější". Kde Darwin jasně a výstižně popsal vývoj z jedné buňky pro ostatní organismy. Podle Tuomase Holopainena byla rozhodující pro vývoj alba skladba "Élan", jinak též citát Walta Whitmana. Endless Forms Most Beautiful je první album, kde je bubeník Jukka Nevalainen zastoupen blízkým přítelem Kaiem Hahto. Tuomas Holopainen, textař většiny písní a skladatel hudby, tvrdí, že největší inspiraci ke psaní písní nachází ve filmové hudbě. Písně jako Beauty of the Beast (z alba Century Child) a Ghost Love Score (z alba Once) jsou toho příkladem. Holopainen také řekl, že filmová hudba je to, co poslouchá, když je doma. Má rád například hudbu k filmu Van Helsing, Krvavý Příliv a prakticky cokoliv, co napsal Hans Zimmer. Vliv na jeho tvorbu měli také např. experimentální The 3rd and the Mortal či gothic metaloví Tiamat. Na druhé straně byl také Nightwish inspirací pro jiné kapely. Simone Simons, hlavní zpěvačka Epicy, se nechala slyšet, že začala zpívat v důsledku Nightwish. Bývalá zpěvačka Visions of Atlantis, Nicole Bogner, uznala, že Nightwish pro ně byl velkou inspirací na první album. Sander Gommans z After Forever řekl, že Nightwish "nás budou jistě inspirovat při psaní nových písní". Hlavní zpěvák power metalové skupiny Sonata Arctica, Tony Kakko, už několikrát vysvětlovat, jaký na něj měl Nightwish vliv. Správná definice hudebního stylu Nightwish je sporná. O skupině se tvrdí, že je to zčásti heavy metal, symphonic metal. Symphonic metalová definice je založená na tom, že Nightwish používají nástroje a styl zpěvu z klasické hudby a filmových melodií. Povznášející fantasy témata, epická atmosféra, vysoké vokály, kytarová a klávesová sóla a rychlý, melodický styl hudby. Stejně jako některé další finské skupiny, jako například Sonatu Arcticu či Stratovarius. Označení žánru jako heavy metalu, který se vyznačuje především velkou melodičností a vysoko položeným, čistým zpěvem. Bývá poměrně rychlý a často se v něm objevují sborově zpívané refrény-že skupina hraje melodický heavy metal,řekli sami členové. Tuomas Holopainen jednou popsal hudbu Nightwish jako "melodic heavy metal s ženskou zpěvačkou". Nová éra hudebního stylu Nightwish začala s albem Century Child a ještě více se rozvinula na Once. Kytary byly více v pozadí a byly zjednodušeny na nižší rytmický zvuk blízký spíše modernímu hard rocku než starému melodickému power metalovému stylu, hlavní Tarjiny vokály ztratily něco ze svého operního řízu a přiblížily se více standardnímu rockovému ženskému zpěvu. Mužský zpěv v podobě nového basáka Marca Hietaly, přidal do některých písní nový, tvrdší rozměr. Zasněná fantasy témata starších Nightwish byly postupně nahrazeny gothičtějšími obrazy děje. Vedoucí člen skupiny, Tuomas Holopainen, řekl v jednom rozhovoru, že nové album bude mít hodně společného s albem posledním (Once). Kapela si například zachová nový druh tvrdších písní (jako Wish I Had An Angel nebo Planet Hell), ale budou zde i jemnější balady. Nové album také zahrnuje mnoho hostujících umělců orchestrálních částí - v tom samém rozhovoru Tuomas řekl, že při nahrávání Once měli k dispozici 18 sboristů, a ještě to nestačilo. Angels Fall First (1997) Oceanborn (1998) Wishmaster (2000) Over the Hills and Far Away (2001) Century Child (2002) Once (2004) Dark Passion Play (2007 .) Imaginaerum (2011) Endless Forms Most Beautiful (2015) From Wishes to Eternity (2001) End of an Era (2006) Made in Hong Kong (And in Various Other Places) ( . 2009) Showtime, Storytime (2013) Vehicle of Spirit (2016) "The Carpenter" (1997) "Sacrament of Wilderness" (1998) "Walking in the Air . " (1999) "Sleeping Sun (Four Ballads of the Eclipse)" (1999) "Deep Silent Complete" (2000) "Ever Dream" (2002) " .Bless the Child" (2002) "Nemo" (2004) "Wish I Had an Angel" (2004) "Kuolema tekee taiteilijan" (2005) "The . Siren" (2005) "Sleeping Sun" (2005) "Eva" (2007) "Amaranth" (2007) "Erämaan Viimeinen" (2007) . "Bye Bye Beautiful" (2008) "The Islander" (2008) "Storytime" (2011) "The Crow, The Owl and the Dove" (2012 . ) "Élan" (2015) Imaginaerum (2012) Imaginaerum: The Score (2012) From Wishes to Eternity (2001) (videozáznam koncertu) End of Innocence (2003) . (dokument s videoklipy) Once (2004) (audio + 2 videa) End of an Era (2006) (videozáznam posledního koncertu s Tarjou + dokument o 15 dnech před koncertem) Live at Lowlands . (2008) (asi první videozáznam s novou "všestrannou" zpěvačkou Anette Olzon) Made in Hong Kong (And in Various Other Places) (2009) (dokument z turné Nightwish + videa ke třem . singlům z DPP.) Showtime, Storytime (2013) Highest Hopes (2005) (2CD+DVD) Nightwish (1996) Wishmastour 2000 (2001) Tales from the . Elvenpath (2004) Bestwishes (2005) Highest Hopes: The Best of Nightwish (2005) The Sound of Nightwish Reborn (2008) Lokikirja (2009) Decades (2018) Tuomas Holopainen - klávesy Marco Hietala - basová kytara, zpěv Erno "Emppu" Vuorinen - kytara Jukka Nevalainen - bicí Floor Jansen - zpěv Troy Donockley - lidové hudební nástroje Tarja Turunen - zpěv Anette Olzon - zpěv Sami Vänskä - baskytara

VERB_PHRASE

YES_NO

000875

Uppsalská univerzita, též Královská univerzita v Uppsale (švédsky Uppsala universitet, latinsky Universitas regia upsaliensis) je švédská státní univerzita v Uppsale. Byla založena roku 1477, a je tedy nejstarší univerzitou v severských zemích. Sestává z devíti fakult. Je členem Skupiny Coimbra. Motto univerzity zní: Gratiae veritas naturae Obrázky, zvuky či videa k tématu Uppsalská univerzita ve Wikimedia Commons Oficiální stránky Uppsalské univerzity

Kdy byla založena Uppsalská univerzita?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Uppsalsk%C3%A1_univerzita

Byla založena roku 1477, a je tedy nejstarší univerzitou v severských zemích.

Uppsalská univerzita, též Královská univerzita v Uppsale (švédsky Uppsala universitet, latinsky Universitas regia upsaliensis) je švédská státní univerzita v Uppsale. Byla založena roku 1477, a je tedy nejstarší univerzitou v severských zemích. Sestává z devíti fakult. Je členem Skupiny Coimbra. Motto univerzity zní: Gratiae veritas naturae Obrázky, zvuky či videa k tématu Uppsalská univerzita ve Wikimedia Commons Oficiální stránky Uppsalské univerzity

DATETIME

DATETIME

008560

Deoxyribonukleová kyselina, běžně označovaná DNA (z anglického deoxyribonucleic acid, česky zřídka i DNK), je nukleová kyselina, nositelka genetické informace všech organismů s výjimkou některých nebuněčných, u nichž hraje tuto úlohu RNA (např. RNA viry). DNA je tedy pro život velmi důležitou látkou, která ve své struktuře kóduje a buňkám zadává jejich program a tím předurčuje vývoj a vlastnosti celého organismu. U eukaryotických organizmů (jako např. rostliny a živočichové) je DNA hlavní složkou chromatinu, směsi nukleových kyselin a proteinů, a je uložena zejména uvnitř buněčného jádra, zatímco u prokaryot (např. bakterie a archea) se DNA nachází volně v cytoplazmě. DNA je biologická makromolekula – polymer v podobě řetězce nukleotidů. Nukleotidy jsou vždy složeny z cukru deoxyribózy, fosfátové skupiny a jedné ze čtyř nukleových bází....

Jaká zkratka se používá na označení Deoxyribonukleové kyseliny?

https://cs.wikipedia.org/wiki/DNA

Deoxyribonukleová kyselina, běžně označovaná DNA (z anglického deoxyribonucleic acid, česky zřídka i DNK), je nukleová kyselina, nositelka genetické informace všech organismů s výjimkou některých nebuněčných, u nichž hraje tuto úlohu RNA (např. RNA viry).

Deoxyribonukleová kyselina, běžně označovaná DNA (z anglického deoxyribonucleic acid, česky zřídka i DNK), je nukleová kyselina, nositelka genetické informace všech organismů s výjimkou některých nebuněčných, u nichž hraje tuto úlohu RNA (např. RNA viry). DNA je tedy pro život velmi důležitou látkou, která ve své struktuře kóduje a buňkám zadává jejich program a tím předurčuje vývoj a vlastnosti celého organismu. U eukaryotických organizmů (jako např. rostliny a živočichové) je DNA hlavní složkou chromatinu, směsi nukleových kyselin a proteinů, a je uložena zejména uvnitř buněčného jádra, zatímco u prokaryot (např. bakterie a archea) se DNA nachází volně v cytoplazmě. DNA je biologická makromolekula – polymer v podobě řetězce nukleotidů. Nukleotidy jsou vždy složeny z cukru deoxyribózy, fosfátové skupiny a jedné ze čtyř nukleových bází. Informační funkci mají právě báze, jimiž může být adenin (A), guanin (G), cytosin (C) nebo thymin (T). První dvě patří mezi puriny, zbylé mezi tzv. pyrimidiny. Dvě vlákna DNA se často spojují a vytvářejí dvoušroubovici, jejíž tvar je tak slavný, že se stal kulturní ikonou moderní doby. Dvoušroubovici DNA tvoří dvě navzájem spletené šroubovice, každá mířící opačným směrem (jsou antiparalelní). Mezi protilehlými bázemi obou vláken se vytvářejí vodíkové můstky, a to tři mezi guaninem a cytosinem nebo dva mezi adeninem a thyminem. Existují i jiné způsoby uspořádání řetězců, vymykající se tradiční představě dvoušroubovice. Deoxyribonukleová kyselina je středem zájmu vědců nejen z biologických oborů a byly vyvinuty promyšlené techniky její izolace, separace, barvení, sekvenování, umělé syntézy a manipulace s ní pomocí metod genového inženýrství. Všechny tyto postupy jsou důležité i pro lékaře, kriminalisty či evoluční biology – DNA je zásadním materiálem v diagnostice nemocí, testech otcovství, při vyšetřování zločinů, přípravě plodin s novými vlastnostmi či třeba hledání příbuzenských vztahů mezi organismy. Podrobnější informace naleznete v článku dějiny objevu a výzkumu DNA. Deoxyribonukleová kyselina byla popsána roku 1869, kdy švýcarský lékař Friedrich Miescher zkoumal složení hnisu z nemocničních obvazů. Z jader bílých krvinek přítomných v tomto hnisu získal jisté množství nukleových kyselin, které souhrnně nazýval nuklein. Na počátku 20. století Phoebus Levene rozpoznal, že DNA se skládá z cukrů, fosfátů a bází. O funkci DNA toho dlouho nebylo moc známo. První důkaz o roli DNA v přenosu genetické informace přinesl v roce 1944 Averyho-MacLeodův-McCartyho experiment, který provedli Oswald Avery společně s Colinem MacLeodem a Maclynem McCartym. Sérií pokusů s transformací pneumokoků zjistili, že DNA je genetickým materiálem buněk. Další důkaz přinesl v roce 1952 Hersheyho-Chaseové experiment. Patrně nejslavnějším milníkem ve výzkumu DNA bylo odhalení její trojrozměrné struktury. Správný dvoušroubovicový model poprvé představili v roce 1953 v časopise Nature James D. Watson a Francis Crick, pozdější laureáti Nobelovy ceny. Vycházeli přitom z rentgenové difrakční analýzy, kterou o rok dříve provedli Rosalind Franklinová a Raymond Gosling a publikovali ve stejném čísle Nature. Další článek v tomto vydání předložil i Maurice Wilkins. V roce 1957 předložil v té době již slavný Crick sérii pravidel, které se označují jako centrální dogma molekulární biologie a popisují vztahy mezi DNA, RNA a proteiny. O rok později slavný Meselsonův-Stahlův experiment umožnil poznat způsob replikace DNA v buňkách. Genetický kód rozluštili na počátku 60. let Har Gobind Khorana, Robert W. Holley a Marshall Warren Nirenberg. Přítomnost nukleových kyselin, tedy DNA a RNA, je společnou vlastností všech známých pozemských organismů. Veškerý život je založen na koexistenci těchto nukleových kyselin s bílkovinami, nicméně není zcela jasné, jak se vztah mezi DNA a bílkovinami vyvinul. Podle některých hypotéz nejprve existovaly bílkoviny a až následně vznikly nukleové kyseliny, nicméně nejvíce příznivců má zřejmě v současnosti představa, že prapůvodní látkou byla nukleová kyselina, která byla schopna biologické evoluce. Podle teorie RNA světa však hlavní roli hrála nejprve spíše RNA a teprve posléze přejala hlavní roli DNA. Doklady ve prospěch takových hypotéz jsou však vždy nepřímé, protože nejsou k dispozici dostatečně staré vzorky DNA. Život vznikl již před několika miliardami let, jenže už po několika desítkách tisíců let klesá množství DNA na setinu původního stavu. Studie v časopise Nature z let 2000 a 2002 nicméně popisují nález až 450 milionů let starých vzorků bakteriální DNA uchovaných v solných krystalech, dále existuje i řada dalších, více nebo méně spolehlivých studií. Stavbu DNA je možno zkoumat na několika úrovních. Pořadí nukleotidů v lineárním dvouvlákně je záležitostí tzv. primární struktury. Stáčení vlákna do dvoušroubovice se označuje jako sekundární struktura DNA. Konečně pod tzv. terciární strukturou se rozumí obvykle nadšroubovicové vinutí, které usnadňuje kondenzaci DNA. Související informace naleznete také v článku nukleová kyselina. DNA vlastně není nic jiného než velmi dlouhý lineární řetězec nukleotidů. Například uvnitř každého virionu planých neštovic se nachází DNA o délce 193 mikrometrů, kruhová DNA u Escherichia coli má délku 1 600 mikrometrů (1,6 mm), lidský genom je rozložen do 23 lineárních molekul DNA (v haploidním stavu) o celkové délce 1 metru. Nukleotid je základní stavební jednotkou všech molekul DNA; existují přitom čtyři základní typy nukleotidů, jež se v DNA přirozeně vyskytují. Tyto čtyři nukleotidy (dATP, dGTP, dCTP, dTTP) se navzájem liší typem přivěšené nukleové báze, jíž může být především adenin, guanin, cytosin či thymin. Důležité je, že každý nukleotid má tři důležité stavební součásti: deoxyribóza – pětiuhlíkový cukr (pentóza), který se v DNA vyskytuje v cyklické furanózové formě. Jeho uhlíky se po směru pohybu hodinových ručiček označují 1', 2', 3', 4' a 5', přičemž na 1' uhlíku je navěšena nukleová báze, na 3' a 5' uhlíku jsou přes OH skupinu připevněny fosfátové skupiny; fosfát – vazebný zbytek kyseliny ortofosforečné, který je navázán na 5' uhlíku každého nukleotidu. Záporný náboj na fosforečnanu je důvodem celkového negativního náboje DNA. Fosfátová skupina je můstek propojující 5' uhlík každé deoxyribózy s 3' uhlíkem předchozí deoxyribózy. Výsledkem je tzv. cukr-fosfátová kostra DNA. nukleová báze – dusíkatá heterocyklická sloučenina. V DNA se v různých kombinacích vyskytují především čtyři základní nukleové báze, dvě purinové (adenin [A] a guanin [G]) a dvě pyrimidinové (thymin [T] a cytosin [C]). Jedna z těchto čtyř nukleových bází je připojena na 1' uhlíku deoxyribózy pomocí N-glykosidové vazby. Právě existence čtyř nukleových bází je zásadní pro informační vlastnosti DNA. Důležitá je také schopnost nukleových bází vytvářet celou řadu vodíkových můstků. Primární struktura DNA se dá znázornit jako lineární řada nukleotidů nebo třeba jako řada písmen, které odpovídají dusíkatým bázím v těchto nukleotidech. Dále je důležité, že DNA je směrovaná (direkcionalizovaná), tzn. dají se jednoznačně odlišit oba konce. Směr vláken se označuje právě podle orientace deoxyribózy v něm, tedy: směr 3'→5' a opačný směr 5'→3'. Podle konvence se pořadí nukleotidů zapisuje směrem 5'→3' (např. TACGGACGGG AGAAGCGCGC GGGCGGGCCG je prvních 30 z 3675 nukleotidů tvořících přepisovanou část genu pro lidský alfa-tubulin). V roce 2011 se objevila zpráva o existenci bakterií GFAJ-1, která údajně ve své DNA obsahuje místo fosfátových skupin arseničnany. Hypotéza byla definitivně vyvrácena v r. 2012. Související informace naleznete také v článku párování bází. Deoxyribonukleová kyselina (DNA) může existovat jako samostatná jednovláknová molekula (tzv. ssDNA), nicméně velmi často vytváří vícevláknové struktury, které jsou složené z několika řetězců spojených vodíkovými můstky. Vodíkové můstky jsou jedním z typů poměrně slabých vazebných interakcí, mezi dvěma či více vlákny DNA jich však může vzniknout obrovské množství; výsledná vícevláknová struktura tak je poměrně stabilní. Typickou formou takového vícevláknového uspořádání DNA je dvoušroubovice, notoricky známá molekula DNA (připomínající "stočený žebřík") tvořená dvěma lineárními řetězci. Aby vznikla pravidelná struktura s velkým množstvím vodíkových můstků, je žádoucí, aby se vedle sebe "v příčli žebříku" vyskytovaly vždy určité nukleové báze, které spolu ve správném prostorovém uspořádání vytváří několik vodíkových můstků. V typickém případě (ne však vždy) se nukleové báze spojují navzájem s odpovídající bází podle jednoduchého klíče: A se páruje s T (vzájemně jsou spojeny dvěma vodíkovými vazbami) G se páruje s C (vzájemně jsou spojeny třemi vodíkovými vazbami) Jedná se o tzv. komplementaritu bází, z ní vychází vzájemná komplementarita obou vláken DNA. Vždy je na určité pozici v molekule jeden nukleotid z dvojice a v protějším vlákně druhý z nich. Takto se uchovává v každém z vláken tatáž informace, i když jedno z vláken je "negativem" vlákna druhého – podle jednoho vlákna je možné přiřazením komplementárních bází vytvořit vlákno druhé. Poměr AT a GC párů v molekule DNA je velmi různý: tzv. obsah GC se pohybuje u bakterií od 25 do 75 %, u savců v rozmezí 39–46 %. Existuje celá řada dalších možností, jak pomocí vodíkových můstků spárovat báze, neboť atomů schopných podílet se na vzniku vodíkových vazeb je na molekulách purinů i pyrimidinů celá řada. Samostatnou kapitolou je tzv. hoogsteenovské párování pojmenované podle Karsta Hoogsteena, který je v 60. letech 20. století jako první popsal. Jinou možností je tzv. wobble párování, které umožňuje úsporné rozeznávání kodonů pomocí tRNA molekul. Při wobble párování může například guanin vytvářet vazbu s uracilem; někdy je rekrutován inosin, jenž má velmi obecné vazebné schopnosti a je schopen vázat se na C, A a U. Podrobnější informace naleznete v článku dvoušroubovice. V drtivém procentu případů se DNA za běžných podmínek uchovává ve formě pravotočivé dvoušroubovice. Dvoušroubovice DNA je tvořena dvěma vlákny DNA, které se obtáčí kolem společné osy a interagují spolu. Vlákna jsou tzv. antiparalelní, tzn. směřují opačnými směry – zatímco jedno vlákno můžeme jedním směrem popsat jako 5'-3', druhé je ve stejném směru 3'-5'. Čísla 3' a 5' označují čísla uhlíku na deoxyribóze, na které se upínají fosfátové skupiny v cukr-fosfátové kostře DNA. Mezi bázemi v rámci jednoho "patra" dvoušroubovice platí pravidla Watson-Crickovské komplementarity. Existuje několik tzv. helikálních forem (konformací) DNA, které se liší celou řadou parametrů. Typická Watson-Crickovská pravotočivá dvoušroubovice (tzv. B-DNA) je nicméně zcela převažující a ostatní formy (zejména pravotočivá A-DNA a levotočivá Z-DNA) se sice mohou vyskytovat i v podmínkách živé buňky, nicméně spíše vzácně a jen za specifických okolností. V obecném povědomí DNA tvoří dvoušroubovici, nicméně existují i jiné způsoby uspořádání. Některé se vyskytují i v buňkách (in vivo), jiné jsou spíše laboratorní záležitost. Mnohdy se využívá neobvyklých párovacích míst na molekulách bází. To je případ tzv. G-kvartetů, čtyřvláknových úseků DNA v telomerických oblastech chromozomů, v nichž do kruhu párují čtyři guaninové báze. Co se týče trojšroubovice DNA, možná dočasně vzniká při tzv. crossing-overu; laboratorně může být trojvláknová struktura připravena např. z vláken poly(A) a polydeoxy(U). DNA se také může větvit a vznikají např. třívláknová či čtyřvláknová spojení. V některých případech dvoušroubovicová DNA na jednom svém konci lokálně denaturuje a na uvolněné konce se připojí třetí řetězec – v prostředí buňky by tato struktura mohla vznikat při crossing-overu, pokud nedošlo k replikaci v jednom z genomů. Jindy takto vlastně denaturují dvě dvoušroubovice a vzájemně se komplementárně přiloží, čímž vzniká čtyřvláknové spojení. V případě crossing-overu se jedná o známý Hollidayův spoj, který umožňuje vlastní výměnu homologních vláken. Při replikaci DNA či při opravě DNA mohou větvení vznikat také. V laboratoři nicméně vznikají ještě mnohem fantastičtější prostorové struktury DNA – byly vyrobeny např. krychle či osmistěn složené celé pouze z DNA molekul. Tyto a další syntetické struktury DNA jsou v centru zájmu DNA nanotechnologů. Související informace naleznete také v článku kondenzace DNA. Genom, tedy souhrn DNA v buňce, není pouhou změtí dvoušroubovicové DNA – na vyšších úrovních je možné pozorovat komplikované vinutí a četné interakce s buněčnými bílkovinami. Tyto struktury také nesou genetickou informaci. Zcela typické je tzv. nadšroubovicové vinutí (supercoiling), tedy dodatečné šroubovicové vinutí již existující dvoušroubovice. Nadšroubovicové vinutí se dá zjednodušeně představit tak, že držíme v každé ruce jeden z obou konců provázku a postupně na jednom konci provázek kroutíme. Vzniklé napětí se opět uvolní (relaxuje) jen tehdy, pokud uvolníme jednu ruku. Dvoušroubovice je však stočená již ve svém relaxovaném stavu (jedna otáčka každých cca 10 párů bází), a tak můžeme rozlišit, zda se nadšroubovice vine stejným směrem, jako dvoušroubovice (tzv. pozitivní supercoiling), nebo směrem opačným (negativní supercoiling, uvolňuje DNA). Nadšroubovicové vinutí má celou řadu důležitých funkcí a regulačních rolí; v žádném případě se nejedná pouze o anomálii ve struktuře. DNA se v buňce dále organizuje do mikroskopicky pozorovatelných útvarů známých jako chromozomy. U bakterií je zřejmě systém kondenzace DNA do (obvykle jediného) chromozomu poněkud méně propracovaný a např. u Escherichia coli zahrnuje několik proteinů, které jsou schopné udržovat nadšroubovicové vinutí a vytvářet ostré ohyby vlákna DNA. Eukaryotické organismy, jako je třeba člověk, mají velmi komplikovaně sbalenou DNA. Souvisí to s délkou jejich DNA – např. lidský genom má na délku dva metry, přitom buněčné jádro má na délku několik mikrometrů. Dvouvlákno DNA se nejprve nabaluje na bazické proteiny známé jako histony; DNA nabalená na osm histonů vytváří tzv. "nukleozom", a tak na této úrovni DNA vypadá jako řada korálků (nukleozomů) na provázku (DNA). Tyto korálky se však obvykle ještě stáčí do 30 nanometrů tlusté šroubovice. Na vzniku chromozomů se podílí ještě vyšší úrovně sbalení DNA, které jsou však méně prostudované a vznikají jen v určitých fázích buněčného cyklu. DNA je polymerní sloučeninou s vysokou molární hmotností. Molární hmotnost závisí na délce DNA a zhruba platí, že s každým nukleotidem stoupá molární hmotnost o 330 g/mol, v případě dvouvláknové DNA na jeden pár bází připadá asi 650 g/mol. Deoxyribonukleová kyselina je záporně nabitá (díky fosforečnanovým skupinám), a je tedy polárního charakteru. Díky tomu je rozpustná ve vodě, naopak v ethanolu se sráží (neboť dochází k vyvázání záporných nábojů). Po vysrážení má DNA bílou barvu. Izolovaná DNA zaujímá dvoušroubovicové uspořádání, to je však možné rozrušit v procesu denaturace. Typicky se denaturace provádí zvýšením teploty, ale denaturaci způsobuje i nízká iontová síla roztoku nebo silně zásadité prostředí. Naopak kyselé prostředí není vhodné, protože dochází k hydrolýze glykosidových vazeb mezi cukrem a bází. DNA absorbuje v UV oblasti s absorpčním maximem při vlnové délce 260 nm. Při denaturaci DNA se absorbance v této oblasti zvyšuje – tomuto jevu se říká hyperchromní efekt. Je to dáno tím, že na absorpci se v největší míře podílejí báze DNA, které jsou v dsDNA "schované" uvnitř dvoušroubovice. Po denaturaci dochází k "obnažení" bází, které tak mohou lépe absorbovat UV zážení. Poločas rozpadu DNA činí dle studia kosterních nálezů asi 521 let. DNA je považována za stabilní molekulu, což vynikne zejména při srovnání s RNA jakožto druhou významnou nukleovou kyselinou. V molekule DNA není na 2' uhlíku OH skupina – u RNA tam tato reaktivní skupina je a způsobuje nižší stabilitu RNA. DNA se v laboratoři dlouhodobě skladuje při −° nebo − °C, kde vydrží i několik let. Při teplotě 4 °C v TE pufru vydrží několik týdnů. Existuje mnoho různých metod k uchování DNA na delší čas (zmrazení vzorků tekutým dusíkem, FTA karty, plastové mikrozkumavky, uchování pomocí chitosanu). Uvnitř těl živých organismů však DNA musí snášet i poměrně vysoké teploty, a přesto vydrží. Krajním případem jsou hypertermofilní organismy, které žijí i při teplotách kolem 100 °C. Jejich DNA čelí jak riziku denaturace, tak i termodegradaci (rozpadu pevných chemických vazeb). Přesto žijí a mimo opravných mechanismů k tomu zřejmě přispívá i nadšroubovicové vinutí a také optimální iontové složení cytoplazmy. Pro DNA jsou však dále typické i některé vlastnosti, které ji do jisté míry odlišují od běžných chemických látek. V buňce je například možné replikovat DNA, tedy vytvářet její kopie. Víceméně každé buněčné dělení vyžaduje zmnožení genetické informace, aby jí v každé buňce bylo stále konstantní množství. V průběhu procesu se oddělí řetězce mateřské DNA a oba slouží jako návod (tzv. "templát") pro tvorbu druhých vláken v rámci obou nově vznikajících dvoušroubovic. Ty jsou následně napůl tvořeny původní DNA a napůl nově dosyntetizované – celý proces je semikonzervativní. K dalším zajímavým vlastnostem DNA v buňkách patří možnost opravovat DNA, což ještě dále vylepšuje (už tak poměrně precizní) přenos genetické informace. Bylo by možno najít množství dalších pozoruhodných vlastností DNA, vesměs probíhajících v buňce za pomoci speciálních enzymů. Související informace naleznete také v článcích genom, sekvence DNA a genetický kód. DNA je nositelkou genetické informace všech živých organismů v pravém slova smyslu, ale i mnoha virů. V DNA je zapsána sekvence všech bílkovin a přeneseně je genetickou informací podmíněna existence všech biomolekul a buněčných struktur (k jejichž tvorbě jsou potřeba bílkoviny). Schopnost ukládat a přenášet genetickou informaci je jednou z fundamentálních vlastností života. Bez DNA buňky vydrží žít jen omezenou dobu; například lidské červené krvinky při svém zrání vyvrhují jádro, a protože pak nejsou schopné vyrábět nové bílkoviny a udržovat buňku, jsou po několika měsících poškozeny a musí se z oběhu odstraňovat. Některé viry jsou sice schopné uchovávat svůj genetický materiál v podobě RNA (tzv. RNA viry), jenže RNA genomy nepodléhají opravným mechanismům a rychle mutují, a proto mají limitovanou velikost. Život, tak jak ho známe, je proto závislý na DNA. Konkrétní uložení DNA v buňce závisí na příslušnosti organismu k jedné z dvou základních skupin organismů. Bakterie a archea (souhrnně "prokaryota") mají DNA obvykle uloženu volně v cytoplazmě. Obvykle vzniká pouze jistá jaderná oblast, tzv. nukleoid. Mimo to řada bakterií vlastní i malé kruhové molekuly DNA, tzv. plazmidy, které umožňují mimo jiné horizontální výměnu genetické informace. Zbylé organismy, tedy např. člověk, ale i rostliny, živočichové či prvoci, mají DNA uloženu především v buněčné jádře. Dále však se DNA nachází v některých eukaryotických organelách, jmenovitě v mitochondriích a v plastidech, pokud je buňka vlastní (jev zvaný mimojaderná dědičnost). Informace nesená sekvencí nukleotidů v DNA se označuje jako genetická informace. Na každé nukleotidové pozici se nachází jedna ze čtyř bází (A, C, G či T), což znamená, že sekvence o délce n může nabývat 4n stavů. Pro DNA dlouhou pouhých 10 nukleotidů existuje tedy teoreticky 410 = 1 048 576 kombinací. Lidský genom (souhrn lidské jaderné DNA) přitom obsahuje 3,1 miliardy (párů) bází. Nejvyšší informační hodnota se přitom v genomu objevuje v místech, kde sídlí tzv. geny, která zaznamenávají informaci pro tvorbu RNA a potažmo i všech bílkovin. Informace pro tvorbu bílkovin je zašifrována pomocí třípísmenného kódu známého jako genetický kód. Každé trojici bází v DNA totiž u protein-kódujících genů odpovídá určitá aminokyselina. Aminokyseliny jsou základní stavební kameny bílkovin, takže je vlastně genetická informace jakýmsi návodem na výrobu bílkovin. Genetická informace je uplatňována podle tzv. centrálního dogmatu molekulární biologie. DNA je nejprve přepisována v RNA (obvykle tzv. messenger RNA), načež je tato RNA použita jako vzor pro tvorbu bílkovin. První zmíněný krok se jmenuje transkripce, druhý translace. Velká část genomu mnoha organismů však není součástí žádného genu a dokonce se ani nepřepisuje v RNA. Role této tzv. nekódující DNA je v mnoha případech neznámá; někdy však pomáhá regulovat spouštění a vypínání okolních genů. Velká část nekódující DNA dle současné úrovně znalostí nemá žádnou konkrétní funkci a označuje se prostě jako junk (odpadní) DNA. Část této odpadní DNA však podle výsledků projektu ENCODE ve skutečnosti kóduje různé krátké regulační RNA; celkem se odhaduje, že 10–20 % genomu má díky těmto RNA významnou regulační funkci. V těsném okolí těchto regulačních sekvencí se tak podle ENCODE celkem nachází až 95 % lidského genomu. V celé řadě případů je žádoucí izolovat z buněk či z virových partikulí jejich DNA. Existuje samozřejmě celá řada metod extrakce DNA, nicméně u všech je nutné získat dostatečné množství biologického materiálu, uvolnit DNA a oddělit ji z nadmolekulárních struktur, načež je nutné vzorek přečistit a případně zahustit. Důležitým krokem je uvolnění DNA z buněk, které se u živočišných buněk provádí pomocí detergentů (povrchově aktivních čisticích látek), jež rozrušují membrány. U buněk s buněčnou stěnou je to komplikovanější a je nutné nasadit třeba lysozymy (na bakteriální buněčnou stěnu) či mechanickou degradaci. Co se týče přečišťování buněčných extraktů, obvykle je nutné se zbavit bílkovin, které představují hlavní kontaminaci vzorků. Je možné použít proteázy, ale mnohdy se proteiny sráží fenolem a chloroformem, zatímco nukleové kyseliny zůstanou v roztoku a je možné je pak vysrážet třeba ethanolem. Po izolaci DNA následuje často separace (oddělení) požadovaných druhů molekul. Může být žádoucí oddělení třeba plazmidů od genomové DNA bakterií, což se dělá poměrně jednoduše centrifugací při vhodně nastavených parametrech, obvykle pomocí denaturace a následné renaturace. Pro jemnější rozdělování podle velikosti i podle topologie DNA se často používá elektroforéza na agarózovém (či v případě velmi malých molekul na polyakrylamidovém) gelu. V případě extrémně velkých fragmentů DNA se užívá tzv. pulzní gelová elektroforéza. Z gelu je možné následně DNA převést na nitrocelulózovou membránu pomocí tzv. Southernova přenosu. Další metodou dělení DNA je centrifugace v hustotním gradientu, obvykle v gradientu chloridu cesného – tato metoda odděluje zejména fragmenty, jež se liší zastoupením bází (obsahem GC). Byl vyvinut nespočet způsobů, jak obarvit DNA – a to jak přímo v buňce, tak i DNA izolovanou v laboratorním skle. Používají se často v laboratořích ve chvíli, kdy je nutné např. v elektroforetickém gelu či přímo ve fixované buňce zvýraznit DNA. Ke známým takovým barvivům patří (bez logické následnosti): SYBR Green, YOYO-1, TOTO-1, TO-PRO, SYTOX Green, ale i klasický ethidiumbromid a propidiumjodid, akridinová oranž, různá Hoechst barviva či třeba DAPI. K velmi specifickým barvícím metodám patří fluorescenční in situ hybridizace (FISH), která umožňuje navázání fluorescenčních sond na konkrétní sekvenci DNA. Sekvenování DNA je souhrnný termín pro biochemické metody, jimiž se zjišťuje pořadí nukleových bází v sekvencích DNA. Právě pořadí bází je princip zakódování genetické informace, a proto je v centru zájmu biologů. Původní a po dlouhá léta převažující metodou bylo tzv. Sangerovo sekvenování, které využívá speciálně chemicky upravených nukleotidů, jež jsou pomocí DNA polymerázy zařazovány s určitou pravděpodobností do prodlužující se DNA – tím blokují další polymeraci a výsledný produkt je možné detekovat pomocí elektroforézy. V souvislosti se snahou zrychlit a zlevnit sekvenovací proces byla vyvinuta celá řada sekvenačních metod nové generace. K těm patří např. pyrosekvenování a příbuzné metody. Studie Zhang et al. 2011 uvádí pět moderních metod, jež jsou komerčně dostupné: Roche GS-FLX 454 ("454 sekvenování"), Illumina ("Solexa"), ABI SOLiD, Polonator G.007 a Helicos HeliScope. Existuje i celá řada postupů, jak si připravit či namnožit konkrétní molekulu DNA. Jednou z možností je chemická syntéza DNA, při níž dochází k sestavování krátkých oligonukleotidů, a to postupným řazením nukleotidů za sebou. V typickém případě však již je určité množství DNA k dispozici a je žádoucí ho pouze zmnožit tak, aby všechny kopie měly pokud možno totožnou sekvenci. To se často dělá buď pomocí klonování DNA nebo metodou polymerázové řetězové reakce. Vědecký pokrok v oblasti genetiky způsobil boom v mnoha oblastech lékařské diagnostiky. Například v bakteriologii, virologii a parazitologii se uplatnily metody, jež umožňují v napadené tkáni detekovat DNA pocházející z mikroorganismů, jež tuto tkáň napadly. To se dělá buď pomocí různých DNA prób schopných se specificky vázat na určitou sekvenci typickou pro daného parazita, nebo např. cestou namnožení DNA pomocí polymerázové řetězové reakce a následným sekvenováním – tím je možné získat sekvenci DNA patogenních organismů, jíž mikrobiologové srovnají s databázemi patogenních kmenů. Tyto pokročilé molekulární metody se uplatňují např. při identifikaci těžko kultivovatelných bakterií či při určování celé řady virových či parazitárních onemocnění. Součástí diagnostické práce je však i studium lidské DNA – uplatňuje se například v rakovinné terapii či při diagnostice některých genetických onemocnění. Své místo již molekulární metody našly v prenatální diagnostice chorob, např. ze vzorku plodové vody. Další testy se rutinně provádí z kapky krve novorozenců. Testy DNA v rámci genetického poradenství však dnes mohou pomoci i párům, jež teprve dítě plánují. Je to vhodné tehdy, vyskytuje-li se v rodinné historii nějaké genetické onemocnění. Dnes jsou genetické testy dostupné všem zájemcům a je možné o sobě zjistit celou řadu informací od těch zřejmých (barva očí) přes různé zajímavosti (atletické vlohy) až po vážné údaje (náchylnost k rakovině atp.). Podrobnější informace naleznete v článku genetická daktyloskopie. Některé oblasti např. lidské jaderné DNA jsou velmi proměnlivé a člověk od člověka se v nich téměř vždy liší. Z tohoto důvodu je DNA v kriminalistice a v forenzních vědách neocenitelným zdrojem informací. Repetitivní sekvence známé jako VNTR či STR patří mezi ty nejčastěji studované. Studium VNTR repetic vyžaduje relativně velké množství DNA, a proto se využívá zejména tehdy, máme-li k dispozici vzorek krve (např. u testů otcovství). Obvykle se testují metodou RFLP (jenž zkoumá polymorfismus délky restrikčních fragmentů). V kriminalistice našly větší využití tzv. STR (čili ~mikrosatelity). Pravděpodobnost, že dvě osoby budou mít jednu STR oblast shodnou, je pro danou variantu např. 1 : 83, což by nebylo příliš přesvědčivé, a proto se používá obvykle 13 markerů, které se vyhodnocují zvlášť a vzájemný pozitivní výsledek důvěryhodnost testu mnohonásobně zvyšuje. První použití DNA v kriminalistice se datuje do roku 1986 a došlo k němu v rámci soudního řízení v Anglii. Testování STR oblastí se však dnes prosazuje i v určování otcovství. Podrobnější informace naleznete v článcích genetické inženýrství a geneticky modifikovaný organismus. V současnosti je lidstvo schopné provádět cílené změny v genetické informaci (v pořadí nukleotidů v DNA) a ovlivňovat tím některé vlastnosti organismů. Tyto tzv. genetické modifikace způsobily revoluci v celé řadě biotechnologických odvětví a umožňují např. průmyslovou produkci hormonů, srážecích faktorů pro hemofiliky, enzymů užívaných v potravinářství a některých vakcín. Výsledkem genetického inženýrství jsou i různé transgenní plodiny, např. ty odolné k herbicidům. V Evropské unii je z geneticky modifikovaných plodin povolena pouze Bt kukuřice, která nese gen cry pocházející z půdní bakterie Bacillus thuringiensis. Tento gen způsobuje, že je rostlina pro své hmyzí škůdce jedovatá. Podrobnější informace naleznete v článcích biologická systematika a fylogenetika. V neposlední řadě se studium sekvencí DNA uplatňuje v třídění organismů podle jejich příbuznosti, tedy v oboru biologie známém jako fylogenetika. Jedním z prvních krůčků v tomto oboru byla v 60. letech studie, která srovnávala sekvenci genu pro cytochrom c u různých organismů: výsledky jsou v podstatě intuitivní, zatímco šimpanz má sekvenci tohoto genu s člověkem zcela shodnou a makak rhesus se liší pouze jedinou nukleotidovou záměnou, psí gen pro cytochrom už se od lidského genu liší na 13 místech a kvasinkový gen dokonce na 56 pozicích. Na základě těchto informací si lze udělat obrázek o příbuzenských vztazích mezi organismy. V souvislosti s rozmachem sekvenování je dnes k dispozici obrovské množství sekvencí DNA celé řady organismů a k jejich analýze se používají různé sofistikované nástroje, jako například metoda parsimonie nebo metoda maximální pravděpodobnosti. Dnes je možno i odhadnout čas, který dělí v evoluční historii libovolné dva druhy – metoda k tomu užívaná opět pracuje se sekvencemi DNA a označuje se jako molekulární hodiny. Pomocí fylogenetických přístupů je možno odpovídat na celou řadu dalších otázek, namátkou "jaký vztah mají neandertálci k dnešním lidem", "jak se mezi jednotlivými nemocnými šíří virus HIV" a podobně. Od 50. a 60. let 20. století se objevují studie o údajném izolování sekvencí DNA pravěkých organismů. V 80. a 90. letech přinesl tomuto oboru ("paleogenetika") slávu román a následný film Jurský park, ve kterém byli naklonováni druhohorní dinosauři. Dinosauří proteiny a měkké tkáně byly skutečně získány např. Mary H. Schweitzerovou a jejím týmem, pravěká DNA dinosaurů ale nejspíš nikdy získána nebude. Nepotvrdily se ani domněnky o získání DNA ze 120 - 135 milionů let starého libanonského jantaru entomologem Georgem Poinarem v roce 1993.

ABBREVIATION

ABBREVIATION

013388

... V létě žije v pobřežních vodách a ústí řek, ale v chladnějším počasí se pohybuje v pobřežních vodách a v zimě se stěhuje do hlubokých vod na severu. Snáší velké teplotní rozdíly, pohybuje se ve vodě o teplotě 5-28 °C. == Potrava == Je to dravý druh, který se živí převážně malými pelagickými rybami, jako jsou sardinky a smáčci. Také se živí korýši a chobotnicemi. Mladí jedinci konzumují spíš bezobratlé. Je to oportunistický predátor, živí se jakýmkoli druhem kořisti, který je v určitém místě sezónně hojný. Během svého života rozvíjejí různé strategie, aby byl lov kořisti co nejefektivnější. == Rozmnožování == Tření probíhá ve skupinách. Jikry jsou pelagické. Ve Středomoří se mořčák prvně zapojuje do reprodukce mezi 2. až 4. rokem života, zatímco v Atlantiku se to děje o něco později (samci ve věku 4-7 let a samice 5-8 let). Vytírá se jednou ročně v zimě, ale v jižních oblastech se může vytřít i na jaře....

Je možné najít Morčáka obrovského v teplotách okolo 2 °C?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mo%C5%99%C4%8D%C3%A1k_evropsk%C3%BD

Snáší velké teplotní rozdíly, pohybuje se ve vodě o teplotě 5-28 °C.

Mořčák evropský (Dicentrarchus labrax; Linnaeus, 1758) je dravá mořská ostnoploutvá ryba. V gastronomii je ryba známá i pod názvem mořčák chutný či mořský vlk. Je jedním z nejvýznamnějších mořských druhů ryb chovaných v akvakultuře. == Popis == Dožívá se až 15 let. Dorůstá délky až 100 cm, při hmotnosti až 10 kg. Na hlavě má cykloidní šupiny, ústa jsou široká. Tělo je pokryto velkými, pravidelnými šupinami. Jeho barva se značně liší v závislosti na původu ryb, od tmavě šedé, modré nebo zelené na hřbetu. Břicho mají bílé či světle žluté. Boky jsou stříbrno-modré, někdy bledě zlaté nebo bronzové. V prvním roce bývá světlejší než starší ryby a obvykle má tmavé skvrny na horní části těla. Normálně tyto skvrny po roce života zmizí, ale u některých ryb zůstává do dospělosti. Má dvě oddělené hřbetní ploutve; první s 8 až 10 trny, druhá s 1 trnem a 12 nebo 13 měkkými paprsky. Řitní ploutev se 3 trny a 10 až 12 měkkými paprsky. == Výskyt == Mořčák evropský žije ve vodách východního Atlantiku. Je rozšířen od severního Norska až po Maroko a dále na Kapverdské ostrovy a do Senegalu. Znám je i ze Středozemního a Černého moře. Chybí v Baltském, Barentsově, Bílém a Kaspickém moři. == Ekologie == Obývá pobřežní vody do 100 m hloubky, ale běžněji se vyskytuje v mělkých vodách, v pobřežní zóně, v ústí řek či v lagunách. V létě žije v pobřežních vodách a ústí řek, ale v chladnějším počasí se pohybuje v pobřežních vodách a v zimě se stěhuje do hlubokých vod na severu. Snáší velké teplotní rozdíly, pohybuje se ve vodě o teplotě 5-28 °C. == Potrava == Je to dravý druh, který se živí převážně malými pelagickými rybami, jako jsou sardinky a smáčci. Také se živí korýši a chobotnicemi. Mladí jedinci konzumují spíš bezobratlé. Je to oportunistický predátor, živí se jakýmkoli druhem kořisti, který je v určitém místě sezónně hojný. Během svého života rozvíjejí různé strategie, aby byl lov kořisti co nejefektivnější. == Rozmnožování == Tření probíhá ve skupinách. Jikry jsou pelagické. Ve Středomoří se mořčák prvně zapojuje do reprodukce mezi 2. až 4. rokem života, zatímco v Atlantiku se to děje o něco později (samci ve věku 4-7 let a samice 5-8 let). Vytírá se jednou ročně v zimě, ale v jižních oblastech se může vytřít i na jaře. Vývoj embrya trvá přibližně 3 dny při teplotě 13-14 °C a vývoj larvy přibližně 40 dní při teplotě 19 ° C. Velikost jiker je 1,1-1,5 mm. == Význam == Mořčák evropský je vysoce ceněná sportovní ryba.Pro své maso se stal prvním mořským druhem (vyjma lososovitých), který se začal komerčně chovat v Evropě a v současnosti je nejvýznamnějším komerčním rybím druhem, který je ve středomořských oblastech ve velkém množství chován. Největšími producenty jsou Řecko, Turecko, Itálie, Španělsko, Chorvatsko a Egypt. == Odkazy == === Reference === === Literatura === HANEL, Lubomír; ANDRESKA, Jan. Ryby evropských vod v ilustracích Květoslava Híska. 1. vyd. Praha: Aventinum, 2013. 352 s. (Artia). ISBN 978-80-7442-038-2. S. 21, 37, 93, 96, 248, 249. Stickney, R.R. (ed.). 2000. Encyclopedia of Aquaculture. John Wiley & Sons, Inc., Toronto, Canada. 1063 pp. === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu mořčák evropský ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo mořčák evropský ve Wikislovníku Taxon Dicentrarchus labrax ve Wikidruzích Dicentrarchus labrax : fisheries, aquaculture, gamefish [online]. Příprava vydání Rainer Froese, Daniel Pauly. FishBase, 2014. Dostupné online. (anglicky) Mořčák evropský na Europa.eu Ryby na Chorvatsko.cz

VERB_PHRASE

YES_NO

010550

... (vyšší zeměpisné šířky), ledovce nezanikají táním, nýbrž jsou, například jako plovoucí ledovcové jazyky, rozlámány do icebergů a odnášeny na širé moře do nižších šířek, kde postupně tají. Místo, kde ledovec vzniká se odborně nazývá kar neboli česky ledovcový kotel, následně sestupuje ledovcovým údolím tzv. trogem až k místu, kde začíná odtávat, či se případně odlamovat (tzv. telení ledovců) do moře. == Pohyb ledovců == Ledovce se většinou pohybují rychlostí od 3 do 300 metrů za rok, ale jejich rychlosti mohou dosáhnout 1 až 2 km za rok, pokud jsou k tomu vhodné podmínky jako příkrý svah či vysoká rychlost tvoření ledovce. Nicméně v Antarktidě a Grónsku existují i ledovce v údolích, které se pohybují rychlostí 7 až 12 km za rok. Na druhou stranu jsou známé ze Země ledovce, které se nepohybují vůbec, jelikož jsou v podstatě přimrznuty v podloží....

Jakou rychlostí se pohybují ledovce?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ledovec

Ledovce se většinou pohybují rychlostí od 3 do 300 metrů za rok, ale jejich rychlosti mohou dosáhnout 1 až 2 km za rok, pokud jsou k tomu vhodné podmínky jako příkrý svah či vysoká rychlost tvoření ledovce.

Ledovec je nehomogenní přírodní těleso tvořené ledem, omezené jen jinou horninou; led se v něm pohybuje vlivem zemské tíže obdobně, jako voda v řece. Ledovce, které jsou částí kryosféry a hydrosféry, mají jazykovitý nebo bochníkovitý tvar. Jejich studiem se zabývá glaciologie a jistou částí také geokryologie. Vznikají hromaděním sněhu, který se pod vlivem okolí mění na firn, z firnu na firnový led a z firnového ledu na led ledovcový. Proces přeměny sněhu ve firn je nazýván firnovatění. To je způsobeno především táním a znovu zamrzáním pod vlivem tlaku vyšších vrstev, ale dochází k němu i se změnami teploty. Tento zdánlivě jednoduchý proces tání a mrznutí se odborně nazývá regelace. Tato vlastnost činí z ledovce plastické těleso schopné vyplňovat a modelovat reliéf Země. Ledovce se vyskytují na všech kontinentech s výjimkou Austrálie. Zonální ledovce (kontinentální) mají svou extrazonální variantu v horských ledovcích (údolních).Česká terminologie označuje slovem ledovec různá rozsahem a pohybem odlišná ledová tělesa. Například gigantické ledové příkrovy, které jsou pro svou rozlehlost označovány též jako pevninské ledovce, z nichž ve skutečnosti led odchází do oceánu mnoha ledovci a ledovcovými proudy. Nebo menší ledovcové čepice. V obecném jazyce se lze setkat i s označením icebergů takovým slovem ("špička ledovce"). Ledovec končící v moři může mít plovoucí konec nazývaný šelfový ledovec. Nejrozsáhlejší jsou dnes Rossův a Filchnera-Ronneové u břehů Antarktidy, oba větší než Německo. == Typy ledovců == Ledovce dělí česká geologie, geomorfologie a geografie do typů jako: karový, svahový, údolní, dendritický, malaspinský (úpatní, piedmontní): karový ledovec vyplňuje vysoko položené deprese – kary, karové terasy (vyživovací oblasti) – na údolních svazích a schází mu typický ledovcový jazyk, jeho tvar je odvislý především od tvaru karu a šířka obvykle převládá nad délkou. Ledovce tohoto typu se vyskytují především v Pyrenejích a v Alpách. Karový ledovec je přechodovým typem ke sněžníku.svahový ledovec (visutý), podobně jako karový ledovec, vyplňuje deprese na údolních svazích, ale má alespoň krátký splaz, který zůstává zavěšen na svahu. Ledovce tohoto typu se vyskytují také především v Pyrenejích a v Alpách. Někteří geomorfologové chápou pod pojmem svahový ledovec ledovce, které vznikají v mělkých depresích nebo na strukturních stupních na příkrých svazích a které se vyvinuly ze sněžníku v nivačních depresích anebo nivačních lištách. údolní ledovec vyplňuje vyšší části horských údolí, má dobře vyvinutou vyživovací oblast i ledovcový jazyk. Tento typ ledovce je nazýván také jako alpský typ, podle svého hojného zastoupení v Alpách. Občas jsou z tohoto typu vyděleny údolní ledovce plazového typu, které jsou podobné údolním ledovcům alpského typu, nejsou však živeny ledovci vznikajícími v karech, nýbrž ledovcovými čapkami na rozvodích.dendritický ledovec má více vyživovacích oblastí po obou stranách údolí, z obou údolních svahů splývají ledovcové jazyky, jež se spojují s hlavním ledovcem, tento typ je zastoupen zvláště ve vysokých asijských pohořích. Příkladem dendritického ledovce je Fedčenkův ledovec o délce 77 km a šířce 2–5 km, na nějž se z údolních ledovců napojuje 34 krátkých ledovcových splazů. V Evropě se tomuto typu blíží Aletschský ledovec v Bernských Alpách.malaspinský typ (podhorský, úpatní, piedmontní) ledovce se nachází v oblastech silného vývoje dendritických ledovců, které často přestupují přes sedla a rozvodní hřbety do sousedních údolí (ledovcová transfluace). Ledovce ze sousedních údolí se při výchozu z hor spojují v mohutný jednotný ledovcový krunýř. Malaspinský typ ledovce je pojmenován podle typové lokality Malaspinský ledovec, která se nachází na Aljašce, jeho plocha je kolem 5000 km2. === Další označení === norský typ (plošný, fjeldový, patagonský, skandinávský) – jde doopravdy o ledovou čepici, vznikající na plochých temenech a vrcholech a náhorních plošinách. Ledové čepice mají vypouklý profil, a stékají přes okraj splazy po úbočích – Folgefonn, Jostedalsbreen, Svart Isen.radiální ledovec – doopravdy jde o ledové pole čili soustavu ledovců, útvar, který vzniká v místech, kde vlivem . fyzickogeografických poměrů nejsou podmínky pro vznik ledové čepice (i v centru z ledu vyčnívají jiné horniny), a kde se od centrálního místa radiálně rozbíhají jednotlivé splazy.špicberský typ (svalbardský) ledového pole má charakteristická mohutná firnoviště, která přestupují široká horská sedla a průsmyky, místy vystupují holé horské hory (nunataky) a hřebeny. == Stavba == Ledovce mají různý tvar, ale všechny ledovce mají akumulační oblast, ve které dochází ke hromadění sněhu, a ablační oblast, ve které dochází k odtávání ledovce. Obě oblasti jsou od sebe odděleny myšlenou čarou rovnováhy, nad níž dochází k akumulaci a pod niž dochází k ablaci. V některých oblastech, ve kterých nejsou podmínky pro odtávání (vyšší zeměpisné šířky), ledovce nezanikají táním, nýbrž jsou, například jako plovoucí ledovcové jazyky, rozlámány do icebergů a odnášeny na širé moře do nižších šířek, kde postupně tají. Místo, kde ledovec vzniká se odborně nazývá kar neboli česky ledovcový kotel, následně sestupuje ledovcovým údolím tzv. trogem až k místu, kde začíná odtávat, či se případně odlamovat (tzv. telení ledovců) do moře. == Pohyb ledovců == Ledovce se většinou pohybují rychlostí od 3 do 300 metrů za rok, ale jejich rychlosti mohou dosáhnout 1 až 2 km za rok, pokud jsou k tomu vhodné podmínky jako příkrý svah či vysoká rychlost tvoření ledovce. Nicméně v Antarktidě a Grónsku existují i ledovce v údolích, které se pohybují rychlostí 7 až 12 km za rok. Na druhou stranu jsou známé ze Země ledovce, které se nepohybují vůbec, jelikož jsou v podstatě přimrznuty v podloží. V jejich případě pak nedochází k tání ledovců na bázi a hovoří se o tzv. studených ledovcích. Za svou barvu vděčí led krystalové struktuře, která absorbuje všechny vlnové délky světla kromě té nejkratší (nejmodřejší). Modrý led je pevnější a obsahuje méně vzduchu než led bílý. == "Tvořivá" síla ledovců == Výskyt ledovců je doprovázen mnoha geomorfologickými tvary. Na tvořivou činnost ledovce má zásadní vliv teplota samotného ledovcového tělesa, jeho podkladu a okolí jeho povrchu (vzduchu a ostatních ploch). Teplota má vliv na výskyt vody v kapalném stavu a "viskozitu" báze ledovce, kapalná voda je prvořadým modelačním faktorem a tekutost báze ledovce má přímý vliv na jeho rychlost. Při vzniku glaciálních tvarů se uplatňuje destruktivní i akumulační činnost ledovcového tělesa. Destruktivní činností se rozumí zpětná, boční a hloubková eroze, které narušují horniny ve svém nejbližším okolí. K účinnosti ledovcové eroze přispívají především spodní morény, které svou účinnost dokazují vznikem hlubokých i mělkých ledovcových rýh. == Erozní činnost ledovců == Ledovce jsou výrazným erozním činitelem, který vytváří charakteristické tvary reliéfu, na který přímo či nepřímo působil a který velmi snadno pomáhá identifikovat jeho působení. Velká tíha a tlak sestupující ledovcové masy vytváří typické ledovcové údolí tvaru U, které může ledovec vyhloubit až do několikasetmetrové hloubky. Rozlišujeme několik základních druhů ledovcové eroze: brázdění (exarace) – postupující ledovec před sebou tlačí úlomky, které pod velikým tlakem ryjí podložní horninu, čímž zahlubují ledovcové údolí stále hlouběji do reliéfu a případně ho rozšiřují, čímž vzniká typický tvar písmene U. Díky rozdílné tvrdosti hornin a bočních ledovců může vzniknout zvláštní druh visutého údolí. odlamování (detrakce) – změny teplot mají za následek roztávání a následné zamrzání vody pod ledovcem, ta se částečně vsakuje do horniny, kde při zmrznutí zvětšuje svůj objem, což má za následek roztrhávání horniny. Hornina je pak unášena spolu s ledovcem a následným ohlazováním vznikají souvky. ohlazování (abraze) a obrušování (deterze) – části unášené ledovcem se postupně třou o jiné části, což se na tělesu projevuje jako typické rýhování a zahlazování. Stupeň ohlazení je závislý na tvrdosti obou hornin.Při boční erozi se uplatňují boční morény. Ovšem podobné projevy může mít obyčejná řeka, což může být problém při stanovení přítomnosti ledovce v minulosti. == Významné světové ledovce == Antarktický ledovec je největší na světě a jeho objem je 26,5 miliónů km3. Grónský ledovec má objem 2,85 miliónů km3. Zbylé ledovce mají objem 0,158 miliónů km3. == Odkazy == === Reference === === Literatura === HORNÍK, Stanislav a kol. Fyzická geografie II. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1986. 320 s. DEMEK, Jaromír. Obecná geomorfologie. Praha: ČSAV, 1988. 476 s. === Související články === Mořský led === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu ledovec ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo ledovec ve Wikislovníku Dvojice fotografií z různých let s posuvným rozhraním dokumentující úbytek ledovců v Alpách aktualizovaně na gletschervergleiche.ch (či s českými popisky na aktualne.cz ze 26. 12. 2017).

CLAUSE

NUMERIC

002285

... Hlavní město Číny prošlo bouřlivou historií, jejíž počátky lze spatřovat již v polovině 3. tisíciletí před naším letopočtem. Ve 13. století bylo vydrancováno vojsky Čingischána. Během dalších dvou staletí se město vzpamatovávalo z porážky, ale v 15. století už bylo nejdůležitějším městem celé Číny. K významným změnám došlo zejména za posledního půl století. Komunisté významně přetvořili město k obrazu svému, strhli mnoho oslavných oblouků, zbourali vnější hradby, vystavěli široké bulváry a moderní sídliště. Stará tradiční zástavba byla již z velké části zlikvidována a v tomto trendu se navíc stále ještě pokračuje. Přelomové v historii města byly Letní olympijské hry 2008; Peking byl z velké části přebudován, vznikly nové čtvrti, nové trasy metra a samozřejmě i sportoviště. Peking leží na severovýchodě Číny, téměř úplně obklopen provincií Che-pej, jen na jihovýchodní straně hraničí s městem Tchien-ťin, dalším ze čtveřice statutárních měst, postavených na roveň provinciím. Vlastní město se...

Leží Peking na severovýchodě Číny?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Peking

Peking leží na severovýchodě Číny, téměř úplně obklopen provincií Che-pej, jen na jihovýchodní straně hraničí s městem Tchien-ťin, dalším ze čtveřice statutárních měst, postavených na roveň provinciím.

Peking ( výslovnost; čínsky: 北; pinyin: Běijī; český přepis: Pej-ťing) je hlavní město Čínské lidové republiky. Jakožto centrálně spravované město na úrovni provincie podléhá přímo ústřední vládě. V Pekingu, který je po staletí správním a kulturním centrem země, se nachází proslulé náměstí Nebeského klidu či Zakázané město, komplex paláců a chrámů, odkud dříve vládli čínští císařové. Celkový počet obyvatel Pekingu v roce 2007 přesáhl 17 milionů, v roce 2011 už 19 milionů. V roce 2008 Peking hostil XXIX. letní olympijské hry. V češtině obvyklé pojmenování města Peking pochází z výslovnosti v jihočínských dialektech. V oficiálním jazyku (založeném na výslovnosti v samotném Pekingu a jeho okolí) je název města vyslovován přibližně jako Pej-ťing (北 pej = sever a 京 ťing = hlavní město), což znamená Severní hlavní město. Oficiální přepis do latinky je Beijing. První opevněné město v Pekingu byl městský stát Ji, existující v 11. až 7. století před naším letopočtem. Ji se nacházelo jižně od současného Pekingského západního nádraží. Hlavní město Číny prošlo bouřlivou historií, jejíž počátky lze spatřovat již v polovině 3. tisíciletí před naším letopočtem. Ve 13. století bylo vydrancováno vojsky Čingischána. Během dalších dvou staletí se město vzpamatovávalo z porážky, ale v 15. století už bylo nejdůležitějším městem celé Číny. K významným změnám došlo zejména za posledního půl století. Komunisté významně přetvořili město k obrazu svému, strhli mnoho oslavných oblouků, zbourali vnější hradby, vystavěli široké bulváry a moderní sídliště. Stará tradiční zástavba byla již z velké části zlikvidována a v tomto trendu se navíc stále ještě pokračuje. Přelomové v historii města byly Letní olympijské hry 2008; Peking byl z velké části přebudován, vznikly nové čtvrti, nové trasy metra a samozřejmě i sportoviště. Peking leží na severovýchodě Číny, téměř úplně obklopen provincií Che-pej, jen na jihovýchodní straně hraničí s městem Tchien-ťin, dalším ze čtveřice statutárních měst, postavených na roveň provinciím. Vlastní město se rozkládá v rovinaté krajině 150 km od pobřeží Pochajské zátoky, v průměrné nadmořské výšce 63 m. Jestliže střední a jihovýchodní část městské provincie je rovinatá, s nejnižším místem 44 m nad úrovní moře, na západním a severním pomezí se zvedají hory ., dosahující v Si-šan - "Západních horách" - vrcholem Min-šang 2 303 m. Vysoké jsou i další hory, například Chaj-tchuo-šan na severozápadě má 2241 m a Wu-ling-šan na severovýchodě 2116 m. Na rozdíl od ostatních významných čínských měst Peking neleží na žádném velkém vodním toku. Z větších řek na území provincie stojí za zmínku Jung-ting a zejména Čchao-paj, na níž byla 90 km severovýchodně od města vybudována přehradní nádrž Min-čün, zásobující Peking pitnou vodou. Peking se člení na 14 městských obvodů a dva městské okresy. Historické jádro město tvoří obvody Tung-čcheng a Si-čcheng, k širšímu centru patří obvody Š'-ťing-šan, Chaj-tien, Čchao-jang a Feng-tchaj. Periferii města tvoří obvody Men-tchou-kou, Fang-šan, Tchung-čou, Šun-i, Čchang-pching a Ta-sing a k Pekingu dále patří venkovské obvody Chuaj-žou a Pching-ku a okresy Jen-čching a Mi-jün. I přes nevelkou vzdálenost od moře je podnebí kontinentální s mrazivou zimou, kterou způsobuje sibiřská anticyklóna, suchým a prašným jarem, horkým vlhkým létem pod vlivem jižního monzunu a suchým mírným podzimem. Roční průměr teploty je 11 °C (-4 °C v lednu, 26 °C v červenci), z průměrného úhrnu srážek 620 mm spadne většina během letních měsíců. Nejvhodnější dobou k návštěvě města je září a říjen. Vážným problémem je znečištění ovzduší. I když se s plošnou asanací starých přízemních domků, vytápěných uhlím, snižuje množství emisí způsobených topením, prudký rozvoj individuálního motorismu nedává v tomto směru mnoho nadějí na celkové výrazné zlepšení. Mezi městské stromy patří zeravec východní (Platycladus orientalis) a jerlín japonský (Sophora japonica). Městskými květinami jsou chryzantéma (Chrysanthemum morifolium) a čínská růže (Rosa chinensis). Peking se rozprostírá podél neviditelné severojižní osy, která tvoří zároveň páteř města. Tvoří ji Chrám nebes na jihu, dále náměstí Tian'anmen, Zakázané město a park Jingshan, a Bubnová a Zvonová věž na severu. Podrobnější informace naleznete v článku Zakázané město. Zakázané město bylo sídlem císařů od 15. století, kdy jej císař Jung-le nechal postavit. Většina dochovaných budov však pochází až z 18. století. Reprezentovalo vzdáleného a nedotknutelného císaře. Od ostatních částí města bylo odděleno mohutnými příkopy a hradbami. Směl se tu zdržovat jen císař s doprovodem, ostatním smrtelníkům sem byl vstup pod hrozbou smrti přísně zakázán po dobu pěti set let. Město bylo domovem 24 císařů dvou dynastií - Ming a Čching. Na stavbu bylo povoláno roku 1406 milión dělníků císařem Jung-le. Náklady byly nesmírné. Stavba města byla dokončena roku 1420. Město má čtvercový půdorys a za jeho 12,5 m vysokými zdmi není jediná budova jak bylo zvykem na západě, ale soubor vícero síní, paláců a chrámů propojených průchody a chodbami. Podle legendy je v komplexu 9,999 místností. Vzhledem k tomu, že město bylo postaveno ze dřeva, neustále mu hrozil požár. V 17. století jej zapálili Mandžuové, kteří pak založili dynastii Čching. Poté jej vyplenili Japonci, a stejně se zachoval i Kuomintang - čínští nacionalisté, kteří v roce 1949 uprchli na Tchaj-wan. Během opojení Kulturní revolucí pak byl celý komplex málem rozmetán. Jelikož tradiční čínská architektura pracuje spíše s horizontálními než vertikálními liniemi, budovy Zakázaného města jsou sice nevysoké, ale prostor kolem nich doslova bere dech. Podrobnější informace naleznete v článku Náměstí Nebeského klidu. Jižně od Zakázaného města leží Náměstí Nebeského klidu (Tian'anmen Guangchang), na němž v roce 1949 budoucí čínský vládce a diktátor Mao Ce-tung vyhlásil Čínskou lidovou republiku. Na severní straně jej uzavírá Brána Nebeského klidu (Tian'anmen) na níž je umístěn portrét Mao Ce-tunga. U prostřed náměstí stojí památník Lidových hrdinu z roku 1958, v jižní polovině pak Mao Ce-tungovo mauzoleum dokončené v roce 1977. Na jižním okraji stojí Brána Správného světla (Zhengyangmen), jinak také Přední brána (Qianmen), a Šípová věž (Jian Lou), které byly kdysi propojeny okrouhlou hradbou. Západní straně vévodí Velká síň lidu (Renmin Dahui Tang) neboli čínský parlament. Na východě pak stojí Čínské národní muzeum V noci ze 3. na 4. června 1989 na náměstí čínská armáda brutálně zakročila proti demonstrujícím studentům. Vojáci si proráželi cestu pomocí tanků, obrněných vozidel a střelbou z automatických zbraní. Vojenský zákrok na pekingském náměstí Tchien-an-men proti čínským studentům, kteří demonstracemi a hladovkami volali po širší demokratizaci země, pro Čínu znamenal několikaletou ztrátu kreditu v zahraničí a její vnitropolitický vývoj ovlivňuje dodnes. Masakr si tehdy vyžádal nejméně 1 300 obětí. Tak skončilo šest neklidných neděl, během kterých statisíce lidí prostřednictvím demonstrací a hladovek volaly po větší demokratizaci země. Na jih od náměstí Tian'anmen se nachází Chrám nebes (Tian Tan), který se rozprostírá uprostřed rozlehlého parku. Jeho severní část je polokruhovitá na počest nebes, zatímco ta jižní je čtvercová na počest země. S výstavbou se započalo roku 1406 a trvala 14 let. Nachází se zde několik staveb - Kruhový oltář (Yuanqiu Tan), Síň Císařské krypty nebes (Huangqiong Yu), Síň Zdrženlivosti (Zhai Gong), Kancelář Božské hudby (Shenyue Shu), ale tou nejznámější je Síň Modliteb za dobrou úrodu. Je to 38 m vysoká třípatrová kruhová stavba s modrou střechou ,korunovaná zlacenou kulovou makovicí; skvost tradiční staré čínské architektury. Čtyři hlavní pilíře znázorňují čtyři roční období a dvě řady po 12 sloupech znázorňují měsíce a rozdělení dne do dvouhodinových jednotek. Je také místem konání nejvýznamnějších náboženských slavností. Sloužil, což vyplývá už ze jména, k uctívání nebes. Od roku 1918 je přístupný veřejnosti Palác je vzdálený 20 kilometrů od metropole. Téměř 3/4 plochy letního paláce tvoří ručně vyhloubené jezero Kunming, podél jeho břehu je krásná kolonáda.

VERB_PHRASE

YES_NO

007370

... Do roku 1860 se cyrilice používala i v Rumunsku, až do roku 1990 také v Moldavsku, kde byla pak nahrazena latinkou. Na latinku také přešly některé další jazyky států vzniklých rozpadem SSSR, např. azerština, turkmenština a uzbečtina. Přestože podle názvu písma se může zdát, že by tvůrcem cyrilice mohl být svatý Cyril (Konstantin), není tomu tak. Cyril vytvořil složitější a starší písmo hlaholici v 60. letech 9. století, zatímco cyrilice vznikla až koncem 9. století v Bulharsku (Cyrillus et Methudius inventis Bulgarorum litteris) jako výraz jasného příklonu k byzantské kulturní sféře, o nějž usilovali zejména řečtí duchovní na slovanských územích. Cyrilici sloužilo za vzor řecké písmo. Cyrilice jim byla díky svému původu v řeckém písmu bližší; je navíc jednodušší a praktičtější než hlaholice. Autorství cyrilice se připisuje Metodějovu žáku Klimentovi, důkazy však chybí. V 11. století se těžiště slovanské vzdělanosti přeneslo z Bulharska do Kyjeva, odkud se cyrilice šířila dále. Zásadní reforma církevně-slovanské cyrilice byla provedena v Rusku za Petra Velikého v letech 1708-1711, kdy byla některá písmena upravena a jiná méně používaná písmena vypuštěna....

Je starší cyrilice, nebo hlaholice?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cyrilice

Cyril vytvořil složitější a starší písmo hlaholici v 60. letech 9. století, zatímco cyrilice vznikla až koncem 9. století v Bulharsku (Cyrillus et Methudius inventis Bulgarorum litteris) jako výraz jasného příklonu k byzantské kulturní sféře, o nějž usilovali zejména řečtí duchovní na slovanských územích.

Cyrilice (též cyrilika) je písmo původně vytvořené pro zápis staroslověnštiny a posléze používané pro zápis církevní slovanštiny, která na staroslověnštinu navázala. Cyrilici sloužila za vzor řecká alfabeta. V češtině se označení "cyrilice" často užívá jen pro starou formu tohoto písma, sloužící k zápisu staroslověnštiny a církevní slovanštiny, kdežto národní abecedy, které vývojem cyrilice vznikly, se označují jako azbuka. Slovo azbuka je zkratkou, utvořenou ze začátečních hlásek názvů prvních písmen abecedy: a (az), b (buki); obdobně jsou odvozena i pojmenování jiných písemných soustav, např. "abeceda", "alfabeta", "alefbet", "abugida" nebo "bopomofo". Cyrilice se používá pro zápis 6 slovanských jazyků (bulharština, makedonština, srbština, ukrajinština, běloruština a ruština), jakož i mnoha neslovanských jazyků na území bývalého Sovětského svazu (kazaština, kyrgyzština, tatarština, baškirština, čečenština, čuvaština atd.) a jeho satelitních států (mongolština). Do roku 1860 se cyrilice používala i v Rumunsku, až do roku 1990 také v Moldavsku, kde byla pak nahrazena latinkou. Na latinku také přešly některé další jazyky států vzniklých rozpadem SSSR, např. azerština, turkmenština a uzbečtina. Přestože podle názvu písma se může zdát, že by tvůrcem cyrilice mohl být svatý Cyril (Konstantin), není tomu tak. Cyril vytvořil složitější a starší písmo hlaholici v 60. letech 9. století, zatímco cyrilice vznikla až koncem 9. století v Bulharsku (Cyrillus et Methudius inventis Bulgarorum litteris) jako výraz jasného příklonu k byzantské kulturní sféře, o nějž usilovali zejména řečtí duchovní na slovanských územích. Cyrilici sloužilo za vzor řecké písmo. Cyrilice jim byla díky svému původu v řeckém písmu bližší; je navíc jednodušší a praktičtější než hlaholice. Autorství cyrilice se připisuje Metodějovu žáku Klimentovi, důkazy však chybí. V 11. století se těžiště slovanské vzdělanosti přeneslo z Bulharska do Kyjeva, odkud se cyrilice šířila dále. Zásadní reforma církevně-slovanské cyrilice byla provedena v Rusku za Petra Velikého v letech 1708-1711, kdy byla některá písmena upravena a jiná méně používaná písmena vypuštěna. Toto písmo nazývané graždanka ("občanské písmo") odpovídalo už tvary současnému písmu používanému v Rusku. Protože to však představovalo určité přiblížení k latince (latinizace), bylo zpočátku odmítáno zejména v církevní sféře. Později se však prosadilo i u ostatních pravoslavných Slovanů. Poslední úprava písma v Rusku byla provedena v roce 1918, kdy byla čtyři[ujasnit] méně používaná písmena z azbuky vypuštěna. Původní cyrilice kolem roku 900 vypadala takto: Tvary písmen a pořadí abecedy v církevní slovanštině ruské redakce: Názvy písmen (ke každému písmenu bylo přiřazeno slovo, má se za to, že existovala báseň, kde se tato slova vyskytovala . ): az - buki - vedi - glagol' - dobro - jest' - živjote - dzelo - zemlja - iže - i - kako - ljudi - myslete - naš - on - pokoj - rcy - slovo - tvjordo - uk - fert . - cher - omega - červ' - cy - ša - šta - jer - jery - jer' - jat' - ju - ja - jotované jest' - malý jus - jotovaný malý jus - velký jus - jotovaný velký jus - ksi - psi - fita - ižica. Tvar písmen se během času měnil, některá písmena zanikla úplně, jiná se pro potřeby nových jazyků zavedla. Vzhled a pořadí písmen v abecedě (azbuce) se rovněž liší zdroj od zdroje. Znaky, které se nevyskytují v ruské azbuce, anebo mají jinou výslovnost, jsou doplněné v závorce o informaci o významu (nejdříve český či nejbližší ekvivalent, a pak popis v IPA, je-li ovšem k dispozici). Zde je přehled základní, majuskulní podoby ("velká písmena"): Ižica se vyslovovala V po A a E, jinak I. Jer (tvrdý znak) zřejmě odpovídá dnešní výslovnosti v bulharštině, tj. šlo o podobnou samohlásku jako v anglickém jazyce "a". Často se psal na konci slov, která by jinak končila souhláskou, např. б = bůh. Co do počtu uživatelů je dnes nejdůležitější ruská cyrilice, tzv. azbuka, která obsahuje následující znaky: Ukrajinština používá navíc písmena Є, І, Ї, Ґ; naopak nepoužívá např. Ё, Ъ, Ы, Э . Г se v ní nečte G, ale H. Běloruština používá navíc písmena І, Ў, Ґ; Ў se čte podobně jako polské Ł; nepoužívá např. И, Щ, Ъ Г se v ní nečte G, ale . H. Srbština používá Ј místo Й a nepoužívá písmena Ю, Я Navíc má Ђ (Đ), Ћ (Ć), Љ (LJ), Њ (NJ), Џ (DŽ) - písmena v závorce jsou jejich ekvivalenty v chorvatské latince. Makedonština má mnoho společného se srbštinou, navíc používá pouze písmeno Ѕ (DZ), místo Ђ má Ѓ a místo Ћ má Ќ Bulharština čte Щ jako ŠT, ne ŠČ; Ъ v ní reprezentuje stejnou samohlásku jako rumunské Ă. Mongolština má navíc znaky Ө/ө, Ү/ү (někdy se píše jako V/v). Písmena Ж (Ž) a З (Z) se čtou a vyslovují jako Dž a Dz. Následující tabulka minuskulní azbuky ("malá písmena") ukazuje rozdíly mezi kolmým a kurzívním písmem ruské azbuky. Některé kurzívní znaky jsou značně odlišné. V bulharštině se často vyskytují v tištěném textu písmena v tzv. "rukopisném stylu", ve kterém jsou některá písmena naprosto odlišná i v základním (kolmém) typu písma a který je podobný kurzivě. V tomto stylu se písmeno д píše podobně jako malé "g" v latince, písmeno т jako malé "m" v latince, písmeno и jako malé "u" v latince, písmeno п jako malé " .n" v latince, písmeno г jako zrcadlově otočené "s" v latince, písmeno к jako malé "k" v latince a písmeno л se píše podobně jako vzhůru nohama obrácené "v" tedy podobně jako řecká Λ Bringhurst, Robert (2002). The Elements of Typographic Style (version 2.5), pp. 262-264. Vancouver, Hartley & Marks. ISBN 0-88179-133-4. Seznam jazyků používajících cyrilici Seznam jazyků Seznam písem (podle abecedy) Seznam písem (podle skupin) Slovníkové heslo cyrilice ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu cyrilice ve Wikimedia Commons Stránky o cyrilici Cyrilice na Omniglotu Staroslověnština na Omniglotu Font cyrilice Cyrillic Old Face Cyrilice na Unicode.org Kazašská cyrilice a fonty ke stažení Život sv. Metoděje - ukázka cyrilského textu

OTHER

OTHER

004224

Poupata (2011) je český film, režijní debut Zdeňka Jiráského. Vypráví o Jardovi Hrdinovi, nádražním hradlaři závislém na hracích automatech, a jeho rodině. Film získal hlavní cenu Český lev 2011 pro nejlepší film roku a další tři ocenění za nejlepší režii, nejlepší kameru a nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli pro Vladimíra Javorského. Nominován byl také za scénář, nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli pro Malgorzatu Pikus, střih, zvuk, hudbu a výtvarné řešení. Po úspěchu na Českých lvech se film k 8. březnu 2012 vrací do distribuce. Scénář získal před realizací filmu Cenu nadace RWE a Studia Barrandov....

Který film získal Českého lva v roce 2011?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Poupata_%28film%29

Poupata (2011) je český film, režijní debut Zdeňka Jiráského.

Poupata (2011) je český film, režijní debut Zdeňka Jiráského. Vypráví o Jardovi Hrdinovi, nádražním hradlaři závislém na hracích automatech, a jeho rodině. Film získal hlavní cenu Český lev 2011 pro nejlepší film roku a další tři ocenění za nejlepší režii, nejlepší kameru a nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli pro Vladimíra Javorského. Nominován byl také za scénář, nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli pro Malgorzatu Pikus, střih, zvuk, hudbu a výtvarné řešení. Po úspěchu na Českých lvech se film k 8. březnu 2012 vrací do distribuce. Scénář získal před realizací filmu Cenu nadace RWE a Studia Barrandov. Film získal dvě ceny na Cenách české filmové kritiky 2011 za nejlepší kameru a za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli pro Vladimíra Javorského. Kromě toho získal nominace v kategoriích nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší scénář, nejlepší původní hudba a nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli pro Malgorzatu Pikus. Zdeněk Jiráský byl nominován na Cenu RWE pro objev roku. Na cenách Český lev 2011 získal ceny za nejlepší film, nejlepší režii, kameru a mužský herecký výkon v hlavní roli pro Vladimíra Javorského. Nominován byl v kategoriích scénář, nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli pro Malgorzatu Pikus, střih, zvuk, hudba, výtvarné řešení, nominován byl také na cenu za nejlepší plakát. Na filmovém festivalu v Chicagu film získal cenu pro začínající tvůrce New Director Competition a cenu Stříbrný Hugo. Film získal i cenu z festivalu v jihokorejském Pusanu. Kamil Fila, Aktuálně.cz, 15. prosince 2011 [1] Mirka Spáčilová, iDNES.cz, 16. prosince 2011 [2] Marcel Kabát, Lidovky. . cz, 15. prosince 2011 [3] Hubert Poul, Moviezone.cz, 19. prosince 2011 [4] Jan Jaroš, Filmserver.cz, 14. prosince 2011 . [5] Jan Gregor, Respekt.cz, 18. prosince 2011 [6] František Fuka, FFFilm, 28. listopadu 2011 [7] Poupata (film) na Kinoboxu.cz Poupata v Česko-Slovenské filmové databázi

ENTITY

ENTITY