Datasets:

fewshot-goes-multilingual

/

cs_squad-3.0

like 3

Follow

Fewshot Goes Multilingual 5

010908

Sekerské Chalupy je vesnice, část obce Stará Voda v okrese Cheb. Nachází se asi 2 km na jih od Staré Vody. Je zde evidováno 55 adres. V roce 2011 zde trvale žilo 96 obyvatel. Sekerské Chalupy leží v katastrálním území Stará Voda u Mariánských Lázní o výměře 10,72 km2. == Historie == První písemná zmínka o vesnici pochází...

Kolik obyvatel trvale žilo v roce 2011 v Sekerských chalupách?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sekersk%C3%A9_Chalupy

V roce 2011 zde trvale žilo 96 obyvatel.

Sekerské Chalupy je vesnice, část obce Stará Voda v okrese Cheb. Nachází se asi 2 km na jih od Staré Vody. Je zde evidováno 55 adres. V roce 2011 zde trvale žilo 96 obyvatel. Sekerské Chalupy leží v katastrálním území Stará Voda u Mariánských Lázní o výměře 10,72 km2. == Historie == První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1789. == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Sekerské Chalupy ve Wikimedia Commons Katastrální mapa katastru Stará Voda u Mariánských Lázní na webu ČÚZK

NUMERIC

NUMERIC

005470

Ohře (někdy také Ohara, Oharka, německy Eger) je řeka v Německu a na severozápadě České republiky, levostranný přítok Labe. Je dlouhá 316 km, z toho 246,55 km na území České republiky. Povodí má rozlohu 5614 km2, z toho 4601 km2 v České republice. Dolní část řeky Ohře se zformovala až během čtvrtohor. Původně Ohře tekla údolím dnešní řeky Bíliny. Názvy Ohře i Ohara patrně vzešly z jejího keltského pojmenování Agara (Ag znamená losos, Ara znamená tekoucí voda). Tomu odpovídá i její německý název Eger. Někdy se však význam keltského názvu Agara vykládá jako měsíční řeka. Jiná teorie přisuzuje původnímu keltskému nebo předkeltskému jménu významy jako hbitost a bystrost. Název Ohře nese také planetka s katalogovým číslem 4801 objevená 22. října 1989 na Kleti Antonínem Mrkosem. Od svého pramene v...

Jak dlouhá je řeka Ohře?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Oh%C5%99e

Je dlouhá 316 km, z toho 246,55 km na území České republiky.

Ohře (někdy také Ohara, Oharka, německy Eger) je řeka v Německu a na severozápadě České republiky, levostranný přítok Labe. Je dlouhá 316 km, z toho 246,55 km na území České republiky. Povodí má rozlohu 5614 km2, z toho 4601 km2 v České republice. Dolní část řeky Ohře se zformovala až během čtvrtohor. Původně Ohře tekla údolím dnešní řeky Bíliny. Názvy Ohře i Ohara patrně vzešly z jejího keltského pojmenování Agara (Ag znamená losos, Ara znamená tekoucí voda). Tomu odpovídá i její německý název Eger. Někdy se však význam keltského názvu Agara vykládá jako měsíční řeka. Jiná teorie přisuzuje původnímu keltskému nebo předkeltskému jménu významy jako hbitost a bystrost. Název Ohře nese také planetka s katalogovým číslem 4801 objevená 22. října 1989 na Kleti Antonínem Mrkosem. Od svého pramene v Horních Frankách na území Bavorska v Německu protéká Ohře německou částí Smrčin a u zaniklé osady Pomezná se dostává na české území. Řeka teče od západu k východu územím Karlovarského kraje. Po opuštění Smrčin protéká postupně geomorfologickými celky Chebskou pánví, Sokolovskou pánví, Slavkovským lesem a Doupovskými horami. Před obcí Okounov přitéká do Ústeckého kraje. U okraje Kadaně opuští Doupovské hory a protéká Mosteckou pánví až k Postoloprtům. Za městem již pokračuje v Dolnooharské tabuli až do Litoměřic, kde se vlévá do Labe. Ohře pramení v Německu ve spolkové zemi Bavorsko, v Horních Frankách v Zemském okresu Wunsiedel im Fichtelgebirge. Pramen Ohře se nachází v nadmořské výšce 752 m na severozápadním úpatí hory Schneeberg (1051 m), nejvyšší hory Smrčin. Pramen je obložen dvanácti hrubě tesanými žulovými kameny. Na nich jsou vytesána jména měst či obcí, která se na úpravě pramene podílela a kterými Ohře protéká. Čelní kámen, o něco vyšší a mohutnější i s erbem města, patři městu Cheb. Ostatní kameny nesou jména Weißenstadt, Marktleuthen, Kynšperk (Königsberg), Sokolov (Falkenau), Loket (Elbogen), Karlovy Vary (Karlsbad), Rybáře (Fischern), Klášterec (Klösterle), Kadaň (Kaaden), Žatec (Saaz) a Postoloprty (Postelberg). Úprava pramene byla provedena z iniciativy města Cheb roku 1923. Práce provedla kamenická firma Grasyma z Wunsiedelu. Oficiální posvěcení pramene se konalo na první Svatodušní svátek roku 1924. Bezprostředně u obruby pramene stojí na dvou kamenných kvádrech pravoúhlý žulový blok s vytesaným, mírně pozměněným textem z písně Podersamer Heimatklänge: Na opačné straně žulového bloku je vytesán nápis Egerquelle a rok 1923. Současný pramen Ohře však není tím původním. Dříve byl za pramen Ohře považován jiný pramen, od současného vzdálený přibližně 1,4 km východněji. Nachází se nad mlýnem Weißenhaider Mühle a jeho pramen se označuje jako Alte Egerquelle (Starý pramen Ohře). Příslušný krátký potok, jenž se do Ohře vlévá nad osadou Voitsumra, je dnes pojmenován jako Zinnbach (Cínový potok) či Alte Eger (Stará Ohře). Poblíž pramene je pamětní kámen, vztyčený roku 1955 sudetskými Němci, odsunutými ze své původní vlasti. Na podzim toku 2015 pramen Ohře v důsledku horkého léta a teplého podzimu vyschnul. Informovala o tom jak německá, tak i česká média. To ale už (rok 2017) neplatí a smrkovým lesem již potůček opět proudí do údolí. Přístup k prameni je z parkoviště u silnice spojující Bischofsgrün s Weißenstadtem. Vzdálenost od parkoviště k prameni činí necelých 200 m. Na úbočích Schneebergu a přilehlých vrchů probíhá v nadmořské výšce 700 až 800 m hranice čtyř rozvodí. Kromě Ohře to jsou rozvodí řek Náby, Sávy a Mohanu. K Ohři se vztahuje řada bájí a pověstí. Jedna z nich vypráví o strážkyni pramene, krásné víle Sibyle, která patřila ke dvanácti družkám víly Egérie, královny celé řeky. Pro svou dobrotu a léčitelské schopnosti byla známá v celých Smrčinách. Její krása oslnila mladého rytíře Arnolda z nedalekého hradu, který ji spatřil sedět na velkém balvanu v řece. Po čase se s ní setkal znova a hned jí požádal o ruku. Víla však pravila, že je zaslíbena panenskému stavu a navíc nesmí opouštět okolí pramene, neboť má úkol jej chránit. Rytíř se tedy vydal do Kadaně do křišťálového paláce královny Egérie a požádal ji, aby Sibylu zbavila oné služby. Ta mu řekla, že Sibylininu službu nemůže zrušit, neboť ta musí trvat navěky. Požádala jej, aby se stal ochráncem řeky. Odměnou mu bude to, že jeden den v roce se bude moci se Sibylou setkat. Arnold řeku vzorně chránil a každoročně v určený den u pramene rozprávěl se Sibylou. Ani on se nikdy neoženil, a když v jedné válečné vřavě zahynul, Ohře se od pramene až po soutok s Labem divoce rozvodnila, to jak Sibyla ronila slzy pro svého rytíře. Prvním městem, kterým Ohře protéká je Weißenstadt. Před městem napájí spolu s dalšími menšími vodními toky velké jezero Weißenstädter See, hojně využívané k rekreaci a vodním sportům. Po opuštění jezera už má Ohře charakter malé řeky a protéká obcí Röslau a pokračuje do města Marktleuthen a dále až k Česko-bavorské státní hranici. Na skále se nad řekou vypíná starobylý hrad v městě Hohenberg an der Eger. Před mostem u silnice k hradu stojí u Pfeiffermühle socha dudáka, připomínající dávné hudební tradice chebského pomezí. Zde, jen několik metrů od levého břehu Ohře, již na českém území, se nad řekou zvedá přírodní rezervace Stráň u Dubiny, pojmenovaná po zaniklé české osadě Dubina. Okolo Hammermühle teče řeka podél státní hranice, těsně u pravého břehu vyvěrá v říční nivě minerální Karolínin pramen (Carolinenquelle), objevený roku 1663 a roku 1824 pojmenovaný po bavorské královně Karolíně.. Lidé z okolí si k upravenému prameni chodí nabírat minerálku do láhví, informace o historii a chemickém složení minerálky lze číst v němčině i čeština na informačním panelu u altánku podchyceného vývěru. Tok řeky pokračuje podél státní hranice a po přibližně 250 m státní hranici překročí a dále již teče na českém území. Na české území vstupuje Ohře u zaniklé obce Pomezná, ze které se zachovala pouze ruina věže tvrze a hradu Pomezná. Zde se do Ohře vlévá Reslava, jejíž délka toku na českém území činí pouhých 2,4 km. Řeka protéká přírodní rezervací Rathsam, vodní nádrží Skalka a Chebem. Nad levým břehem se na návrší zvedá starobylý chebský hrad. Za Chebem u Chocovic vtéká Ohře do evropsky významné lokality Ramena Ohře. V této meandrující části řeky, kde se meandry někdy otáčejí téměř o 180°, se nachází mnoho slepých ramen, často vytvářejících někde soustavy propojených ramen. Nedaleko pravého břehu se nachází zámek Mostov a řeka pokračuje ke Kynšperku nad Ohří. Již v Sokolovské pánvi protéká Dasnicemi a Šabinou, před Černým mlýnem u elektrárny Tisová opouští evropsky významnou lokalitu a přitéká k Sokolovu, ještě před městem se z Ohře odebírá voda pro umělé jezero Medard. Za Sokolovem v Královské Poříčí se na statku Bernard nachází ojedinělá expozice řeky – Centrum řeky Ohře. Byla vybudovaná v letech 2009 až 2011 a slouží jako zábavně naučná výstava. Pomocí interaktivních modelů představuje zajímavosti celého toku Ohře od pramene až k soutoku s Labem. Expozice v interiéru východního křídla statku zahrnuje mnoho statických i pohyblivých modelů. Na nádvoří je umístěný umělecky volně zpracovaný model pramene Ohře od sochaře a malíře Jiřího Černého. Řeka podtéká silniční most na dálnici D6 a v sevřeném údolí až do Starého Sedla protéká přírodní památkou Údolí Ohře. Ze strmých svahů vystupujícími skalními bloky, ve kterých se vytvořily pseudokrasové jeskyně. Pseudokrasové jevy souvisejí s boční výmolovou činností Ohře. V Lokti opouští řeka podkrušnohorské pánve, obloukem obtéká město Loket a pokračuje územím Slavkovského lesa. Zároveň se přiblíží k severnímu okraji CHKO Slavkovský les. Na strmém skalním ostrohu se vypíná loketský hrad z první poloviny 13. století. Odtud až do Karlových Varů teče chráněným územím i evropsky významnou lokalitou Kaňon Ohře. Ještě předtím, než dospěje k Doubí, protéká bájemi a pověstmi opředené místo, národní přírodní památku Svatošské skály. Tvoří je množství skalních pilířů, hranolů a jehlanů. Skalní útvary byly vytvořeny postupným zvětráváním a odnosem žulových bloků, činností řeky i erozivním působením mrazu. Jedna z mnoha různých pověstí vypráví o tom, že se jedná o svatební průvod Jana Svatoše, který nechala změnit v kámen vodní víla z Ohře, protože Svatoš porušil svůj slib, že se nikdy neožení. Ten slib jí dal Jan Svatoš (Hans Heiling) za protislužbu, že ho víla zasvětí do černé magie. Zamiloval se však do pozemské dívky a mělo dojít ke svatbě. Nedodržení jeho slibu odnesli spolu s ním ve svatební den i ostatní svatebčané, a všichni kletbou víly do jednoho zkameněli. Místo inspirovalo mnoho významných osobností, mimo jiné i J. W. Goetha, který místo několikrát navštívil. Pověst o Hansi Heilingovi byla pravděpodobně jedním z mnoha inspiračních zdrojů Goethova díla o Faustovi, na kterém pracoval celý život. Nad levým břehem Ohře se na vyvýšeném skalním suku nachází pozůstatky starého hradiště Tašovice, jehož první osídlení spadá do období mezolitu (10 000 – 8000 př. n. l.). Za Karlovými Vary přitéká Ohře do Doupovských hor. Nad pravým břehem ve svahu nad obcí Šemnice se zvedá znělcová kupa, přírodní památka Šemnická skála a jen o něco dál, na úpatí pravěké sopky, unikátní geologický jev, národní přírodní památka Skalky skřítků. Zde řeka Ohře při jejím zahlubování ve vulkanických vrstvách obnažila kanálkovité dutiny, pravděpodobně po vyhnilých kmenech třetihorních stromů, zalitých sopečnou lávou. Peřejnatým úsekem přitéká ke Kyselce, kdysi půvabným lázním, které proslavil zejména Heinrich Mattoni a jím do celého světa expedovaná minerální voda. Nad Kyselkou stojí na kopci Bučina (582 m) stejnojmenná rozhledna, ze ketré je ve směru toku vidět úsek Ohře až k Radošovu. Na staré královské cestě z Prahy do Lokte protéká Ohře v Radošově pod historickým dřevěným mostem se sedlovou šindelovou střechou. Řeka protéká Velichovem, Vojkovicemi a Stráží nad Ohří. Ještě než dospěje do vesnice Boč zvedá se nad levým břehem nápadná skála s čedičovými sloupy chráněné přírodní památce s pojmenováním Čedičová žíla Boč. Za Bočí, na hranici okresů Karlovy Vary a Chomutov a k. ú. Korunní a Okounov, vtéká Ohře do Ústeckého kraje. Řeka pokračuje přes vesnici Lužný, za ní se u levého břehu nad soutokem s Hučivým potokem rozkládá přírodní památka s názvem Louka vstavačů u Černýše s bohatým výskytem prstnatce májového. Nedaleko vesnici Kotvina se nad levým břehem zvedá výrazný vrch Šumburg se ruinou hradu Šumburg. Řeka přitéká k městu Klášterec nad Ohří, kde u levého břehu vyvěrají známé minerální prameny. Jejich historie započala roku 1881, kdy místní občan narazil při kopání studně na lahodnou mineralizovanou vodu s příjemně kyselou příchutí. Koncem 19. století zde vznikly lázně. V roce 1950 však došlo k oficiálnímu zrušení lázní. Ty však po dřívějších peripetiích jsou opět v provozu pod jménem Lázně Evženie. Zajímavostí je, že během druhé světové války se kyselka z Klášterce nad Ohří vozila Rommelovo armádě do Afriky. Roku 1987 byl na Ohařské louce objeven další pramen. U Klášterce nad Ohří opouští řeka Doupovské hory a pokračuje Mosteckou pánví. Ke Klášterci se vyprávěla pověst o rytíři Romualdovi, do kterého se zamilovala vodní víla Ludga z družiny vodních panen nymfy Egérie. Ta z lásky k němu opustila křišťálový palác ve vlnách Ohře pod Kadaní. Od ní rytíř dostal hedvábný závoj a lahvičku vody z Ohře. Musel však přísahat věrnost. Uběhlo mnoho šťastných let. Když ale císař Fridrich Barbarossa pořádal velký turnaj, odejel rytíř na to klání a ze všech bojů vyšel vítězně. Jedna krásná hraběnka z daleké země jej dekorovala řetězem pro vítěze. Císař vyslovil přání, aby se ještě týž den zasnoubili. Romuald zapomněl na svou Ludgu. Při zásnubní hostině se rozvířily vody studní, z vody vystoupila ženská postava a tiše prošla hodovním sálem. Náhle zazněl výkřik a Romuald klesnul k zemi. V jeho srdci vězela jehla s rudým kamenem. Zhrzená vodní panna se krutě pomstila za Romualdovu zradu. Pod zámkem Klášterec nad Ohří, který se zrcadlí na hladině Ohře, pokračuje Ohře do Kadaně. Nad Kadaní plní řeka Ohře Vodní nádrž Kadaň, uvedenou do provozu roku 1972. Pod Kadaní protéká řeka ostrým zákrutem přírodní památkou Želinský meandr. Název meandru byl odvozen od starého slovanského pohřebiště Želiny. Voda Ohře plní vodní nádrž Nechranice, vybudovanou v letech 1966 až 1971. Nádrž s betonovou, 18 metrů vysokou hrází slouží k hydroenergetickým, průmyslovým a rekreačním účelům. Při levém břehu mezi vodní nádrží a areálem elektrárny Tušimice II se rozprostírá přírodní rezervace Běšický chochol. Na úseku toku pod hrází vodní nádrže se u vesnice Stroupeč na terasovitých stupních nachází další chráněné území, přírodní památka Stroupeč. Krátce poté se již řeka přiblíží k městu Žatec, jímž protéká. Typickou siluetu města se nepodařilo poškodit ani výstavbou sídlišť pro horníky a vyhnance ze zaniklých vesnic. Řeka teče při jižním okraji Postoloprt a pokračuje směrem do Loun. Opouští Mosteckou pánev a dále již až do soutoku s Labem teče územím v Dolnooharské tabule. Míjí přírodní památku a současně významnou paleontologickou lokalitu Březno u Postoloprt. V Lounech, necelý jeden kilometr od pravého břehu Ohře, byl 14. července 1963 naražen geologickým vrtem v hloubce 1100 až 1200 metrů pramen Luna, který je významnou místní atrakcí. Pramen Luna je na povrch vyveden na několika místech a je celoročně dostupný. Ohře pokračuje do Libochovic, u levého břehu řeky stojí barokní zámek Libochovice. Za městem na ř. km 22,3 začíná umělé rameno, 11 km dlouhý náhon Malá Ohře, které protéká Budyní nad Ohří a za městem se s původní řekou spojí v přírodní rezervaci Pístecký les. Na říčním kilometru 13,7 odbočuje z Ohře u jezu v Hostěnicích 4,8 km dlouhý Brozanský náhon pro pohon mlýna v Brozanech nad Ohří. Do Ohře se vrací v Doksanech u cukrovaru. Přes východní okraj Bohušovic nad Ohří přitéká řeka do Terezína, kde se u pravého břehu řeky nachází Malá pevnost Terezín. Pokračuje k Litoměřicím a na jižním okraji města u Tyršova mostu se vlévá do Labe. Povodí Ohře je povodí 2. řádu, součást povodí Labe. Tvoří je oblast, ze které do Ohře přitéká voda přímo nebo prostřednictvím jejích přítoků. Nejvyšším bodem v povodí je vrchol Klínovce s nadmořskou výškou 1244 m. Dílčí povodí tvoří povodí řek Odravy, Blšanky, Teplé, Liboce, Svatavy, Chomutovky, Bystřice, Rolavy a Plesné. Vysoký průtok má na jaře. Průměrný průtok u ústí činí 37,94 m3/s. Celý dolní tok leží v oblasti, která má nejnižší hodnoty průměrných ročních srážkových úhrnů v Česku (méně než 500 mm). Průměrné měsíční průtoky Ohře v Lounech: Vybrané hlásné profily: Její voda se využívá na zavlažování a k zisku vodní energie. Mezi významná města ležící na řece patří Cheb, Sokolov, Loket, Karlovy Vary (lázně při ústí Teplé), Ostrov, Klášterec nad Ohří, Kadaň, Žatec, Postoloprty, Louny, Libochovice, Budyně nad Ohří, Terezín a Litoměřice. Na toku se nacházejí tři přehradní nádrže: Skalka - postavena v letech 1962–1964 s celkovou plochou 378 ha Nechranice - postavena v letech 1961–1968 s celkovou plochou 1338 ha Kadaň - postavena v letech 1966–1971 s celkovou plochou 67,2 ha, patří do vodohospodářské soustavy Kadaň – Klášterec. Samotná řeka je zdrojem vody pro mnoho průmyslových areálů. Po celém toku řeky se nachází řada čerpacích stanic. Napouštěcí objekt pro jezero Medard před Sokolovem, kde se odebírá velké množství vody na vodohospodářské rekultivace. Čerpací stanice před městem Loket zajišťuje technickou vodu pro průmyslový areál Vřesová (Sokolovská uhelná). Podkrušnohorský přivaděč, který zásobuje vodou průmysl a řeku Bílinu na Mostecku odebírá vodu nad Kadaní pod Kláštercem nad Ohří. elektrárna Počerady, elektrárny Prunéřov, elektrárna Tušimice II, v minulosti také elektrárna Tušimice I, odebírají vodu z řeky. Využití zde nachází jako technická voda pro chlazení. Čerpací objekt pod Nechranickou přehradou odebírá vodu pro průmyslový vodovod Nechranice, ze kterého se napouštělo i Mostecké jezero. Řeka Ohře je mezi vodáky oblíbená zejména pro stálý tok vody, atraktivní vodácký terén s množstvím klidnějších i náročnějších úseků. Je splavná téměř po celý rok. Za sjízdnost horního a středního toku řeky je považován vodočet v Drahovicích, městské části Karlových Varech, u lávky pro pěší (bývalý silniční most Patrice Lumumby) na ř. km 174,5. Jako minimální se uváděl stav vody 60 cm. Podle zkušeností vodáků je řeka sjízdná i za nižšího stavu vody. Proto byl na základě připomínek doporučený minimální stav snížen na 45 cm. Zdatní vodáci dokáží úsek z Chebu do Klášterce nad Ohří, vzdálenost přibližně 117 km, sjet za čtyři až pět dní. Tento způsob sjíždění řeky není obvyklý. Většina vodáků sjíždí řeku kvůli zážitkům z putování po atraktivním okolí řeky. Plavbu po řece zahajují vodáci většinou pod Chebem v Tršnicích, Kynšperku nad Ohří, Sokolově nebo Lokti. Nejčastějším cílem sjíždění řeky jsou Klášterec nad Ohří, Vojkovice nebo Kadaň. Vodácky nejvyhledávanější je úsek Loket - Vojkovice s celou řadou vodácky a turisticky atraktivních míst, jako je Loket, Svatošské skály, Karlovy Vary, peřej Hubertus, Kyselka, ale také nebezpečným jezem Radošov. U řeky se nachází značné množství vodáckých tábořišť či kempů. Po směru toku jsou to tábořiště nebo kempy – Tršnice (ř. km 235,2), Chocovice (ř. km 234,3), Kynšperk nad Ohří (ř. km 218,5), Šabina (ř. km 211,1) . , Sokolov (ř. km 203,1), Královské Poříčí (ř. km 199,3), Loket (ř. km 190,5), Doubí (ř. km 180,8), Hubertus (ř. km 169,6) ., Dubina (ř. km 163,3), Kyselka – Radošov (ř. km 159,1), Vojkovice (ř. km 151,3), Jakubov (ř. km 150,0), Boč (ř. km 142,5), Miřetice (ř. km 131,6), Klášterec nad Ohří (ř. km 132,6), Vikletice (ř. km 106,0). V roce 2006 vznikla kolem vodáckého úseku řeky od Chebu po Želinský jez u Kadaně Vodácká stezka. Na ní bylo umístěno 70 informačních tabulí v českém, německém a anglickém jazyce. Na každé tabuli je uvedeno místo a říční kilometr Ohře. Tabule poskytují informace pro vodáky, možnostech ubytování i stručný popis přírodních a kulturních památek poblíž řeky. Tabule obsahují i výřez mapy příslušného úseku řeky. Vodácká stezka nemá v Česku obdoby, možná ani nikde jinde ve světě. Přes Ohři bylo postaveno mnoho zajímavých mostů, z nichž některé jsou chráněny jako nemovité kulturní památky. V osadě Hendelhammer, místní části obce Thierstein v Horních Frankách, stojí historický tříobloukový kamenný, památkově chráněný most. Přibližně ve středu mostu se nachází kámen s erbem s letopočtem 1763. V Chebu pod hradem je Ohře u Písečné brány, jež je součástí bývalého městského opevnění, přemostěna dřevěnou krytou lávkou s okenními průzory. Původní lávka byla zničena koncem války v roce 1945, obnovena v roce 1949 a v roce 1985 vybavena ocelovou konstrukci s osmi trojúhelníkovými závěsy. Výška hřebene střechy nad hladinou Ohře je 5,5 m. Roku 1898 byl na východním okraji Chebu při budování železniční trati z Chebu do Františkových Lázní postaven z opracovaných žulových kvádrů 348 m dlouhý viadukt. Výška nad hladinou Ohře činí 25 m. Za druhé světové války byla při americkém náletu většina oblouků poškozena, část nad řekou zcela zničena. Krátce po válce byly poškozené části dostavěny a opraveny betonem. V Kynšperku nad Ohří je řeka přemostěna nejdelším dřevěnou lávkou přes Ohři. Nahradila původní 130 m dlouhou železobetonovou lávku, zničenou roku 1945 ustupující německou armádou. Provizorní dřevěnou lávku z roku 1947 zničila roku 1950 povodeň. Nová krytá dřevěná lávka byla obnovena v letech 1955 až 1957. Její současná délka je 63 metrů. Za Sokolovem byl v letech v letech 1970 až 1975 vybudován na rychlostní silnici R6 (od roku 2016 dálnice D6) železobetonový most, později po rozšíření na čtyři jízdní pruhy znova uvedený do provozu roku 2011. V Lokti přemosťuje Ohři železobetonový most vybudovaný v letech 1934 až 1935. Most nahradil historický řetězový most císaře Ferdinanda z roku 1835. Model původního mostu lze spatřit v expozici Centrum řeky Ohře na statku Bernard v Královském Poříčí. V Karlových Varech překonává Ohři pětiobloukový kamenný Chebský most z roku 1869. Most byl 1. června 2017 vyhlášen kulturní památkou. Roku 1895 nechal Heinrich Mattoni postavit v Kyselce ocelový příhradový Kyselský železniční most, jenž byl roku 1968 částečně přestavěn na silničně železniční most a roku 2007 na silniční, doplněný chodníky pro pěší. Pohnutou historii má dřevěný most v Radošově, jenž je kulturní památkou. Stojí v místě dřevěného krytého mostu z roku 1364 na původních pilířích z 2. poloviny 18. stoleletí. Most v minulosti několikrát vyhořel, byl však vždy obnoven, jeho poslední velká oprava je z roku 1980. Poslední požár jej v roce 1986 však opětovně zničil, zůstaly jen zbytky kamenných pilířů. V roce 2001 byla zahájena a roku 2003 dokončena rekonstrukce mostu na základě dochované historické dokumentace. Most byl slavnostně uveden do provozu 17.10.2003. V Klášterci nad Ohří na železniční trati Chomutov–Cheb překonává údolí řeky Ohře ocelový most, jenž byl rekonstruován v letech 2004 až 2005 v rámci stavby Elektrizace trati Kadaň – Karlovy Vary. V Žatci překračoval Ohři historický řetězový most, uveden do provozu roku 1827. Most dlouhý 64 metrů byl v provozu do roku 1896. Nahradil ho ocelový obloukový most. Na dálnici D8 byla v červenci 1995 zahájena a v červnu 1999 dokončena stavba 1 183 m dlouhého mostu u Doksan. Po dostavbě se stal most, resp. estakáda přes celé inundační území řeky Ohře, druhým nejdelším mostem v Česku a nejdelším českým dálničním mostem. S řekou souvisí dvě evropsky významné lokality zahrnuté do soustavy Natura 2000 – Ramena Ohře v chebsko-sokolovském bioregionu a Kaňon Ohře mezi Loktem a Tašovicemi a Doubím. Přírodní památka Údolí Ohře se nachází u obce Staré Sedlo na Sokolovsku.

NUMERIC

NUMERIC

012127

... smrti. Václav Havel ho označil roku 2005 za "poslední totalitní stát v Evropě". Podle statistiky Světové zdravotnické organizace je Bělorusko zemí s první nejvyšší konzumací alkoholu na světě (k 2017). == Dějiny == === Středověk === Příchod slovanských kmenů na území dnešního Běloruska se datuje do prvního století našeho letopočtu. Na tomto území se usadily tři slovanské kmenové svazy: Kriviči, Dregoviči a Radimiči. První zmínky o běloruských knížectvích však pochází až z 9. století. Konkrétně jde o Polocké knížectví, jeden ze tří hlavních celků Kyjevské...

Jaké kmeny přišly do Běloruska v prvním století našeho letopočtu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bělorusko

Příchod slovanských kmenů na území dnešního Běloruska se datuje do prvního století našeho letopočtu.

Bělorusko, oficiálním názvem Běloruská republika (bělorusky Р́б Б́с, Respublika Belarus; rusky Р́б Б́с, Respublika Belarus), je vnitrozemský stát ve východní Evropě. Hraničí s Polskem, Litvou a Lotyšskem na západě, Ruskem na severu a východě a s Ukrajinou na jihu. Hlavním městem je Minsk. Země má necelých 10 milionů obyvatel, z nichž většinu tvoří Bělorusové, nejpoužívanějším jazykem je však v současnosti ruština, která má stejně jako běloruština úřední status. Bělorusko je nezávislé od roku 1991, kdy se stalo jednou z nástupnických republik Sovětského svazu. Je zakládajícím členem Společenství nezávislých států a zahraničně-politicky je silně orientováno na Rusko, s nímž roku 1997 vstoupilo do svazu. Od roku 1994 je nepřetržitě prezidentem země Alexandr Lukašenko, který je západními zeměmi kritizován za nedemokratické postupy a potlačování opozice. Bělorusko je jediný stát v Evropě, který v praxi vykonává trest smrti. Václav Havel ho označil roku 2005 za "poslední totalitní stát v Evropě". Podle statistiky Světové zdravotnické organizace je Bělorusko zemí s první nejvyšší konzumací alkoholu na světě (k 2017). == Dějiny == === Středověk === Příchod slovanských kmenů na území dnešního Běloruska se datuje do prvního století našeho letopočtu. Na tomto území se usadily tři slovanské kmenové svazy: Kriviči, Dregoviči a Radimiči. První zmínky o běloruských knížectvích však pochází až z 9. století. Konkrétně jde o Polocké knížectví, jeden ze tří hlavních celků Kyjevské Rusi; později vznikly i další mocné útvary: Turovské, Grodecké a Novogrodecké knížectví. Kolem roku 992 dorazilo do běloruských zemí křesťanství. Misionáře vyslal z kyjevského centra Vladimír I. Svatý. Po zániku Kyjevské Rusi (definitivně 1240) pod náporem Mongolů začala do mocensky rozdrobeného prostoru pronikat litevská knížata. Území tzv. Černé Rusi (okolí Novogrodku) si podřídil už kníže, později král, Mindaugas v polovině 13. století. Po roce 1316 (nástup Gediminase) už litevští panovníci systematicky připojovali jednotlivé běloruské a ukrajinské země ke svému soustátí. Také vzrůstající tlak německých vojsk (Řád německých rytířů a Řád mečových rytířů) a nájezdy Tatarů/Mongolů přispěl ke zformování litevsko-běloruské jednoty. Bílá Rus tvořila podstatnou část Velikého knížectví litevského. Hlavním městem byl zpočátku Novogrodek, od roku 1323 pak Vilnius (Vilno). Zlatá éra tohoto státního útvaru nastala zejména za vlády Vitolda Velikého. (Symboly tohoto státního celku, znak zvaný pahoňa a bílo-červeno-bílá vlajka, jsou dnes v Bělorusku státními orgány vytlačovány z veřejného prostoru.) === V rámci Rzeczypospolité (raný novověk) === Útoky moskevských vojsk na východní hranice země na konci 15. století si vynutily centralizaci státu a zvýšení finančních výdajů na vojsko. Na začátku 16. století, ztratila slábnoucí Litva východní část Bílé Rusi včetně města Smolenska (1514). V roce 1569 se Litva a sousední Polsko, do té doby spojené pouze osobou panovníka, sjednotily ve federativní stát nazvaný Republika obou národů, polsky Rzeczpospolita. Pro Litvu a Bílou Rus to znamenalo ztrátu některých území na jihu (dnes Ukrajina) a podřízení se svrchovanosti polského království, také částečnou polonizaci (především šlechty a kléru) a katolizaci. V roce 1697 bylo zakázáno používat běloruštinu v úředním styku. Na druhou stranu, díky sjednocení tří historických zemí bylo možné až do poloviny 17. století vzdorovat tlaku Ruského carství. V době Republiky obou národů byla běloruština silně ovlivněna polštinou. V letech 1772–1795 se dělením Polska země postupně stala součástí Ruského impéria. Běloruština byla následně omezována ve prospěch ruštiny a byla podporována pouze pravoslavná církev, zatímco řeckokatolická církev uznávající autoritu papeže byla potlačována. V letech 1830/31 pak propuklo v Polsku (tzv. Kongresovce), Litvě a Bílé Rusi protiruské povstání, které ale bylo tvrdě potlačeno. Roku 1839 byla zahájena silná rusifikace. Koncem 19. století a začátkem 20. století zesílilo národní hnutí, které usilovalo o samosprávu a opětovné zavedení běloruštiny. === Ve 20. století === Po zhroucení carského Ruska se v prosinci 1917 konal Všeběloruský sjezd, na kterém byla zvolena vláda Běloruska. Toto jednání však bylo přerušeno Rudou armádou, která následně v březnu 1918 musela ustoupit armádě německé. Političtí představitelé museli uprchnout do zahraničí. Politického zmatku využila bolševická strana, která vyhrála volby a 25. března 1918 vyhlásila Běloruskou lidovou republiku, prozatím nezávislou na Rusku. Rudá armáda však brzy znovu vstoupila do Minska a bolševici 1. ledna 1919 vyhlásili Běloruskou sovětskou socialistickou republiku. Po sovětsko-polské válce v roce 1921 připadla její západní část – tzv. Kresy (přibližně třetina území včetně Grodna a Brestu Litevského) – Polsku, zbývající část včetně Minsku pak zůstala Běloruské SSR v rámci Sovětského svazu. Nacionalistická Druhá Polská republika zavírala v Kresech běloruské školy a potlačovala používání běloruštiny.V září 1939 necelé, dva týdny po německé invazi, bylo Polsko z východu přepadeno Sovětským svazem; polská část Běloruska byla následně připojena k Běloruské SSR a byla zde zahájena kolektivizace. Německá invaze do SSSR během druhé světové války způsobila Bělorusku obrovské škody a ztrátu 2,2 miliónu lidských životů, což byla celá čtvrtina předválečné populace (okupační německá moc tu jako odpověď na velmi silné partyzánské hnutí uplatňovala taktiku spálené země, vyvražděny byly stovky vesnic).V roce 1945 byla ustanovena současná polsko-sovětská hranice, která nově probíhala asi o 200 km západněji někdejším polským vnitrozemím; většina lidí polské národnosti na získaných západních územích Běloruské SSR byla nuceně repatriována do Polska. Po válce byla poskytnuta Běloruské SSR centrálně řízená hospodářská pomoc, která významně pomohla k obnově ekonomiky.[zdroj?] V 50. letech byla Běloruská SSR dosídlována Rusy a v menší míře také dalšími národy Sovětského svazu; současně opět zesílila rusifikace. V roce 1986 bylo Bělorusko postiženo černobylskou jadernou havárií. === Nezávislost === Dne 27. června 1990 vyhlásilo Bělorusko svou svrchovanost a v procesu rozpadu Sovětského svazu nakonec 25. srpna 1991 i plnou samostatnost. V současnosti Bělorusku vládne prezident Alexandr Lukašenko, který nečekaně zvítězil ve volbách v roce 1994, zejména díky svému protikorupčnímu programu, a od té doby posílil svou pozici. V prezidentských volbách v roce 2006 mu byli protikandidáty společný kandidát běloruské opozice Aljaksandar Milinkevič, Sjarhej Hajdukevič a další nezávislý kandidát opozice Aljaksandar Kazulin. V roce 2010 se konaly další prezidentské volby, ve kterých získali Lukašenkovi protikandidáti zisk v hodnotě jednotek procent. Opozice označila volby za zmanipulované, následovaly pokojné demonstrace, které režim tvrdě rozehnal a hlavní představitele (včetně několika prezidentských protikandidátů) uvěznil. == Geografie == === Poloha === S rozlohou 207 595 km2 je Bělorusko 84. největším státem na světě, 13. největším v Evropě a 2,6× větším než Česká republika. Na západě má 418 km dlouhou hranici s Polskem, 640 km s Litvou, 161 km s Lotyšskem, na východě 1 312 km s Ruskem a na jihu 1 111 km s Ukrajinou. Rozkládá se v nížinné oblasti v západní části Východoevropské roviny s nevelkými výškovými rozdíly. Nejvyšším bodem země je s nadmořskou výškou 345 m. n. m. vrch Dzjaržynskaja hara západně od Minsku. === Vodstvo === Bělorusko leží na hranici povodí několika velkých evropských řek a současně na rozvodí Černého a Baltského moře. Celková délka řek (delších než 5 km) je 51 000 km. Hustota říční sítě je 0,2 až 0,28 km/km2. Nejvýznamnější řeky jsou Dněpr (s přítoky Pripjať, Sož a Berezina), Západní Dvina, Němen (s přítokem Vilija) a na severovýchodě horní tok řeky Lovati (povodí Něvy). Zdroj řek je smíšený s převahou dešťového a sněhového. Pro všechny řeky jsou charakteristické vysoké stavy na jaře, v povodí Západní Dviny a Němenu i v zimě. Řeky se využívají pro lodní dopravu, splavování dřeva a v menší míře i jako zdroj energie. Mnohé řeky přijímají vodu z vysoušených bažin a mokřin, které jsou pro Bělorusko charakteristické. Splavné jsou Dněpr, Berezina a Němen. Po Pripjati lodě proplouvají do řeky Západní Bug přes Dněpersko-bugský kanál. Bělorusko má přes 11 000 jezer. Běloruská jezera jsou pozůstatkem po ustupujícím ledovci na konci poslední doby ledové. Nejvýznamnější hluboká jezera ledovcového původu rozmanitých tvarů pobřeží jsou charakteristické pro sever republiky. Největší z nich jsou jezero Narač (79,6 km2) a Asvějské jezero (52,8 km2). Ve středu Běloruska jsou jezera mělká a zarůstající, převážně říčního a krasovo-sufozního původu. Na jihu v Polesí je mnoho mělkých jezer uprostřed bažin, z nichž nejvýznamnější jsou Červené (43,6 km2) a Vyhanavské (26 km2). Nejhlubší jezera jsou Dlouhé (52,8 m), Riču (51,9 m) a Hiňkava (43,3 m). === Klima === Klimatické podmínky v Bělorusku mají oproti střední Evropě výrazněji kontinentální charakter, s chladnější zimou. Průměrné lednové teploty se pohybují od -5,1 na západě do -7,5 °C na východě, v červenci je pak po celé zemi průměrná teplota kolem 18 °C. Průměrné roční srážky jsou 550–650 mm. Většina z nich připadá na jaro a léto. Vlhkost podnebí je důsledkem vlivu atlantského proudění a blízkosti Baltského moře. === Flóra a fauna === Země má nadprůměrné zalesnění, zhruba jednu třetinu plochy pokrývají lesy. Na severu převažuje smrk, borovice, jedle, bříza, na jihu pak dub, buk a jilm. Jehličnany jsou silně zastoupeny v Polesí. Fauna se zde podstatně neliší od středoevropské. Běloruské lesy jsou mimořádně bohaté na živočišné druhy. Vyskytuje se zde los, rys, medvěd hnědý, méně často pak vlk. V polsko-běloruském národním parku Bělověžský prales lze pak spatřit zubry. Již v roce 1979 byl tento prales zapsán na seznam světového přírodního dědictví UNESCO. == Obyvatelstvo == Bělorusové tvoří 81,2 % obyvatel země. Největší menšinou jsou Rusové s 11,4 %, následováni Poláky (3,9 %) a Ukrajinci (2,4 %). V roce 1926 v Běloruské SSR tvořili Bělorusové 80,6 % obyvatel, Židé 8,2 % a Rusové 7,7 %. === Jazyková situace === Oficiálními jazyky státu jsou běloruština a ruština. Již v dobách carského Ruska byla však běloruština vystavena útlaku a preferována byla státními orgány ruština. Současná běloruská vláda v tomto trendu pokračuje. Výsledkem je rusifikace Běloruska, tj. stav, kdy v běžné praxi a často i ve školství je užívána ruština, případně tzv. trasjanka (směs obou jazyků, obdoba suržyku na Ukrajině), zatímco spisovná běloruština, zvláště ve své předreformní podobě z 20. let 20. století (tzv. taraškevica), je znakem spíše národně orientované inteligence a protilukašenkovské opozice, jejíž účast na společenském životě a vliv na něj jsou státním aparátem potlačovány. === Náboženství === Zhruba 80 % věřících obyvatel se hlásí k pravoslaví, 10 % ke katolictví (především příslušníci polské menšiny). Zbylá procenta představují protestanti, řečtí katolíci (tzv. uniaté) , židé a muslimové (zejm. Lipkové) a dalších 20 církví. Početná část obyvatel je bez vyznání.Původně (až do 16. století) byla drtivá většina obyvatelstva Bílé Rusi pravoslavná, ale postupem času sílily přestupy (hlavně šlechticů) k protestantským církvím a ke katolicismu. Po vyhlášení brestlitevské unie roku 1596 vznikla řeckokatolická církev (a pravoslaví bylo zároveň postaveno mimo zákon). Hrubé snahy o její všeobecné prosazení vyvolaly ohromný odpor (např. povstání ve Vitebsku) pravoslavného obyvatelstva i většiny duchovenstva, takže nakonec muselo být roku 1635 pravoslaví opět oficiálně povoleno. Přestože běloruský lid a nižší šlechta vnímali řecké katolictví jako vnucovanou víru, získávalo postupně v dalších staletích své stoupence i v těchto vrstvách a v 19. století začalo být uniatství chápáno a vyzdvihováno jako charakteristický rys běloruského národa. V důsledku vnucovaného – pro změnu – pravoslaví ze strany carské moci, však uniaté nezískali tak silné pozice jako na Malé Rusi/Ukrajině. Původně početná komunita běloruských židů byla zdecimována za 2. světové války, zbytek po rozpadu SSSR odešel do Izraele. Z původně sedmisettisícové komunity tak zbývá zhruba 10 000 Židů. Vysoký podíl ateistů je mj. důsledkem omezení dřívějšího církevního vlivu na školství, zejména v době Sovětského svazu. == Ekonomika Běloruska == Bělorusko je průmyslově-zemědělský stát. Hlavní průmyslová odvětví jsou strojírenství, těžba a zpracování draselných solí, papírenský, textilní, potravinářský a chemický průmysl. V zemědělství převažuje živočišná výroba, zejména chov prasat, skotu, koní a drůbeže, nad výrobou rostlinnou. Pěstují se brambory, ječmen, žito, cukrová řepa a len. HDP na obyvatele za rok je 18066 USD (2016). Převažuje tepelná energetika. Po rozpadu SSSR došlo k nepovedené transformaci na volnotržní ekonomiku. V letech 1991-1994 poklesla průmyslová výroba o 30%, míra inflace v tomto období byla 2000%, v roce 1994 žilo pod úrovní životního minima 60% obyvatel. Toho využil Alexander Lukašeno, který Bělorusům nabídl model "tržního socialismu". Lukašenkův režim zastavil privatizaci a zachoval si státní kontrolu nad zhruba 70 procenty podniků, nad cenami a měnovou politikou. Lukašenkovi se podařilo ekonomiku do roku 1997 zastabilizovat a makroekonomické ukazatele Běloruska byly v roce 1997 nejlepší ze všech zemí bývalého Sovětského svazu. V roce 2000 dosáhlo Bělorusko úrovně průmyslové výroby roku 1990. V roce 2001 začala i opatrná privatizace (menších podniků). HDP jen v roce 2005 vzrostlo o 9,2%. Inflace toho roku klesla na 8%, z dosavadních trojciferných hodnot. Tyto výsledky ostře kontrastovaly zejména se stagnací sousední Ukrajiny, což Lukašenko také silně využíval v propagandě. Státní zásahy do ekonomiky ji nicméně stejně destabilizovaly, což se projevilo nejvíce v měnové politice, tedy znovu rozjetou inflací. Když byly před prezidentskými volbami v roce 2010 zvýšeny platy zaměstnanců státních podniků o 40 % (na 500 $), inflace v roce 2011 dosáhla znovu trojciferné hodnoty - 108,7 % Stát reagoval devalvací měny, čímž reálné mzdy poklesly z 530$ v prosinci 2010 na 330$ v květnu 2011. Další příčinou krize byl deficit státního rozpočtu. Výkon běloruské ekonomiky se však znovu výrazně zlepšil v roce 2017, což uznaly i mezinárodní ratingové agentury a OECD.Běloruská ekonomika je silně závislá na ruské a je jí specifickým způsobem i dotována - mezi Běloruskem a Ruskem existuje bezcelní unie, takže ropa z Ruska na běloruské území teče ropovody bez cla a Bělorusové clo za ruskou ropu vybírají až na svých hranicích se třetími zeměmi. Tento de facto reexport dlouhodobě utužoval politické a geopolitické vazby na Rusko, které však poněkud oslabily po ruském anektování ukrajinského Krymu v roce 2015. Vztahy Ruska a Běloruska se zhoršují i v poslední době, což má dopady i na ekonomiku a hrozí rozpad bezcelní unie. Souběžně Bělorusko posiluje ekonomické vazby s EU.Země vykazuje minimální hodnoty nezaměstnanosti, na niž se pohlíží jako na nepřípustný sociální jev - v zemi platí zákonná pracovní povinnost jako v sovětských časech. === Cestovní ruch === Přestože Bělorusko není příliš turisticky atraktivní zemí (což je však z velké části způsobeno minimální propagací a omezenými podmínkami pro rozvoj turistického ruchu), lze najít místa, která za pozornost určitě stojí. Hlavní město Minsk bylo bohužel za 2. světové války zničeno a jen nepatrná část se dočkala obnovy, takže se zde zachovalo jen málo ze staré architektury. Nejstarší budovy pocházejí ze 17. století (katedrála, bernardinský klášter). Pozornost návštěvníka by mohlo upoutat především Trojické předměstí na severozápadním okraji centra. Jinak je běloruská metropole skvělou ukázkou sovětského funkcionalistického stavebního stylu a urbanismu: velké funkcionalistické budovy, rozsáhlé parky a široké prospekty jsou typickým obrazem Minska, vytvořeným v poválečných desetiletích. Minsk je také kulturním centrem Běloruska: najdeme zde osm muzeí a šest divadel, včetně opery. Z dalších historicky či kulturně zajímavějších měst lze jmenovat Grodno (zachovaná část historické zástavby), Vitebsk, který je rodištěm Marka Chagalla, či Polock bohatý na sakrální památky. Zajímavou a přitažlivou krajinou je Polesí na jihu Běloruska. Jde o zalesněnou nížinu podél řeky Pripjať, jejíž jižní část leží již na Ukrajině. Řeka se zde pohybuje s téměř nulovým spádem, což způsobilo vytváření obrovských mokřin podél Pripjati a jejich přítoků. Také Národní park Bělověžský prales na hranici s Polskem láká stále více turistů. == Kultura == Nejslavnějším běloruským spisovatelem je patrně Janka Kupala. Světlana Alexijevičová získala roku 2015 Nobelovu cenu za literaturu. Za hranice své vlasti pronikli rovněž autoři jako Jakub Kolas, Maksim Bahdanovič, Vasil Bykav, Uladzimir Karatkevič, Alěs Adamovič či Ryhor Baradulin. K zakladatelům běloruského písemnictví patří Cyril Turovský. František Skoryna přeložil do běloruštiny Bibli. Vyšla roku 1517 v Praze, jako vůbec první tištěná kniha východní Evropy (Skoryna v Praze působil jako císařský zahradník). Skoryna též kodifikoval staroběloruštinu. Pro rozvoj moderní běloruštiny a literatury měl velký význam časopis Naša niva založený roku 1906 (vychází dodnes). První generace jeho autorů byla nazývána našanivská.V populární hudbě dokázal získat mezinárodní úspěch houslista Alexander Rybak, který má dnes ovšem norské občanství. Největším hudebním festivalem je Slavjanski bazar, který se každoročně koná ve Vitebsku a zaměřuje se primárně na populární hudbu ze slovanských zemí, ale často soutěží i umělci z neslovanských států, vítězem hlavní soutěže se stal již i zástupce Izraele či Mexika.Vysokou prestiž má baletní soubor Národního akademického divadla v Minsku (Н а В т о і б), jeho choreograf Valentin Elizarev získal roku 1996 prestižní Cenu Benois de la danse. Hereckou hvězdou sovětského filmu byl Innokentij Smoktunovskij. Na území současného Běloruska se narodila i řada osobností, které jsou dnes vnímány spíše jako Poláci – jsou to zejména spisovatel Adam Mickiewicz a hudební skladatel Stanisław Moniuszko. Na území Běloruska kdysi sídlila též významná židovská komunita. Místo narození Bělorusko má tudíž ve svém životopise mnoho židovských osobností – malíř Marc Chagall, herec Solomon Michoels, malíř Chaï Soutine, sochař Ossip Zadkine, nebo hudební skladatel Irving Berlin. Na seznam světového kulturního dědictví UNESCO byly zapsány dvě významné architektonické památky: Mirský zámek a Zámek v Ňasviži. == Kuchyně == Podobně jako Češi využívají Bělorusové ve své kuchyni často houby. Podávají se jako hlavní jídlo (zejm. hřiby na smetaně), jako polévka, omáčka i jako krém. Další základní surovinou jsou brambory, z nichž je připravováno asi nejtypičtější běloruské jídlo - draniki, což je obdoba bramboráku. Palačinkám jsou podobné tzv. bliny. Z ruské kuchyně Bělorusové převzali boršč. Minsk převzal více středoevropské vlivy, což je poznat na oblibě řízku či specialita filet á la Minsk. Velmi se užívá česnek a kmín. Oblíbenou místní pálenkou je kvas, vyráběný ze sladu, cukru, máty peprné a ovoce. Místní specialitou je likér Běloveskaja, vyráběný ze stovky druhů rostlin. Hodně se pije také vodka. Neblaze proslulé je levné jablečné víno čarnila, s jehož konzumací v nejnižších vrstvách společnosti se vláda snaží bojovat.Zvláštností je, že v Bělorusku je považováno za neslušné jíst na veřejnosti. Díky tomu se také vůbec neprosadilo rychlé občerstvení. == Věda == K nejvýznamnějším běloruským vědeckým osobnostem patří nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 2000 Žores Ivanovič Alfjorov a letecký konstruktér Pavel Suchoj. Na vývoji sovětských jaderných zbraní se podílel fyzik Jakov Borisovič Zeldovič. Běloruský původ měl rovněž psycholog Lev Vygotskij či matematik Otto Šmidt. V běloruském Kobrynu se narodil též americký matematik Oscar Zariski. Otcem běloruské vzdělanosti je kněz Cyril Turovský. Lingvista Branislav Taraškievič je tvůrcem spisovné běloruštiny, která nese i jeho jméno - taraškievica. Nobelovu cenu za ekonomii získal roku 1971 běloruský rodák Simon Kuznets. Významným marxistickým teoretikem byl Alexandr Bogdanov. == Sport == Nejpopulárnějším sportem v Bělorusku je fotbal. Nejznámějším běloruským fotbalistou posledních let je Alexandr Hleb, z časů SSSR pak Sergej Alejnikov. Nejúspěšnějším běloruský fotbalovým klubem je Bate Borisov, od roku 2008 pravidelný účastník skupinové části Ligy mistrů. Druhým nejpopulárnějším sportem je lední hokej, běloruská reprezentace dosáhla nejlepšího úspěchu na olympijských hrách 2002, kde skončila na 4. místě. HK Dynamo Minsk hraje Kontinentální ligu. Bělorusko hostilo mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2014. Další šampionát má Bělorusko uspořádat spolu s Lotyšskem v roce 2021. Ještě větší plánovanou akcí jsou Evropské hry, které se roku 2019 mají konat v Minsku. Dlouholetý vládce Alexander Lukašenko klade na sport velký důraz a sám od roku 1997 předsedá běloruském olympijskému výboru.Nejúspěšnějšími individuálními běloruskými sportovci jsou sportovní gymnasté Vitalij Ščerbo, s rekordními osmi tituly mistra světa a šesti zlatými z olympiády, a Olga Korbutová, která získala čtyři zlaté olympijské medaile. Běloruskou gymnastickou školu úspěšně reprezentovala též Světlana Boginská. Zápasník Alexandr Medveď získal zlatou medaili na třech po sobě jdoucích olympiádách. Zřejmě nejúspěšnějším běloruským sportovcem současnosti je biatlonistka Darja Domračevová, která získala již čtyři zlaté na OH. Sprinterka Julija Něstěrenková dokázala i v éře dominance černošských běžkyň vybojovat zlato na olympijských hrách v běhu na 100 metrů, v Athénách roku 2004. V posledních letech se Bělorusové začali silně prosazovat v akrobatickém lyžování, olympijské zlato získali již čtyři akrobatičtí lyžaři: Alexej Grišin, Anton Kušnir, Alla Cuperová a Hanna Husková. Samostatné Bělorusko získalo od roku 1994 již 20 zlatých olympijských medailí. Od 90. let má výborný zvuk běloruská tenisová škola, což dokazují jména jako Viktoria Azarenková (světová jednička a vítězka Australian Open) či Nataša Zverevová. Věhlas měl i šachista Lev Polugajevskij. == Odkazy == === Reference === === Literatura === ŘEZNÍK, Miloš. Běloruská státnost – novum nebo tradice? Historický obzor, 1997, 8(5/6), s. 118–120. ŘEZNÍK, Miloš. Bělorusko. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-183-3. SAHANOVIČ, Hienadź. Dějiny Běloruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-828-4. AKUDOVIČ, Valancin. Neznámé Bělorusko. Praha: Dokořán, Člověk v tísni - společnost při ČT, 2005. ISBN 80-903510-9-3. HLAVÁČEK, Petr - KOTAU, Pavel. Bělorusko mimo Bělorusko. Běloruští intelektuálové v meziválečném Československu. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2016. ISBN 978-80-7308-687-9 === Související články === Alexandr Lukašenko Běloruské referendum v roce 1996 Bělověžský prales Černobyl Seznam měst v Bělorusku === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Bělorusko ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Bělorusko ve Wikislovníku Bělorusko na OpenStreetMap Kategorie Bělorusko ve Wikizprávách Oficiální stránky (rusky) (bělorusky) (anglicky) Oficiální stránky prezidenta (česky) (bělorusky) (rusky) Velvyslanectví České republiky v Bělorusku (rusky) (anglicky) Oficiální stránky Rusko-běloruského svazu (česky) Svobodné Bělorusko – stránky prodemokratického občanského sdružení (česky) Občanské Bělorusko (stránky prodemokraticky zaměřené) Bělorusko.cz – vše o Bělorusku (včetně cestopisů) [online]. Internet Archive [2]. (rusky) (anglicky) Aktuální počasí v Bělorusku Belarus - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) Belarus (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Belarus Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-20. (anglicky) Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Belarus [online]. U.S. Department of State, 2010-08-27 [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-11-14. (anglicky) CIA. The World Factbook - Belarus [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) Zastupitelský úřad ČR v Minsku. Souhrnná teritoriální informace: Bělorusko [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-15 [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-12. (česky) ADAMOVICH, Anthony, a kol. Belarus [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky)

ADJ_PHRASE

ENTITY

012273

Temno je historický román Aloise Jiráska odehrávající se v první polovině 18. století. Knižně vyšel poprvé v dubnu 1915 v nakladatelství J. Otty, definitivně naplnil scottovský románový typ (pojmenován podle spisovatele Waltera Scotta, vyznačuje se bohatou dějovostí, napínavým příběhem fiktivních, nebo poloanonymních postav, jejichž osudy utváří konkrétní událost, v níž vystupují i skutečné historické postavy). Temno se stalo, dle tohoto románu, synonymem pobělohorské doby v Čechách. == Děj == Děj románu je umístěn do doby zápasu o svatořečení Jana Nepomuckého; začíná korunovací Karla VI. (1723, tedy více než sto let po bitvě na Bílé Hoře) a končí svatořečením Jana Nepomuckého (1729), kniha tedy popisuje šest let z doby pobělohorské....

Jaký román je Temno?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Temno_(rom%C3%A1n)

Temno je historický román Aloise Jiráska odehrávající se v první polovině 18. století.

Temno je historický román Aloise Jiráska odehrávající se v první polovině 18. století. Knižně vyšel poprvé v dubnu 1915 v nakladatelství J. Otty, definitivně naplnil scottovský románový typ (pojmenován podle spisovatele Waltera Scotta, vyznačuje se bohatou dějovostí, napínavým příběhem fiktivních, nebo poloanonymních postav, jejichž osudy utváří konkrétní událost, v níž vystupují i skutečné historické postavy). Temno se stalo, dle tohoto románu, synonymem pobělohorské doby v Čechách. == Děj == Děj románu je umístěn do doby zápasu o svatořečení Jana Nepomuckého; začíná korunovací Karla VI. (1723, tedy více než sto let po bitvě na Bílé Hoře) a končí svatořečením Jana Nepomuckého (1729), kniha tedy popisuje šest let z doby pobělohorské. Příběh se odehrává v Praze a na Skalce u Opočna. Do Prahy přijíždí regent (vrchní správce panství) Lhotský ze Skalky, aby se spolu s dalšími zástupci slavných rodů zúčastnil korunovace. Pak se opět vrací na Skalku, kde žije se svou neteří, bohabojnou paní Polexinou Mladotovnou. Spolu s vrchností žije ve Skalce mnoho poddaných, pro příběh je důležitý hlavně myslivec Machovec se svými dětmi (Helenkou a Tomášem) a nevrlý správce Čermák. Lhotský má v oblibě rodinu myslivce, s Machovcem a jeho synem pořádá hony. Helenka pracuje jako služka u paní Polexiny. Machovec si ale znepřátelí správce Čermáka poté, co se vysměje peklu, kterým správce rád straší poddané. V českých zemích se stále vyskytují vyznavači zakázané evangelické víry a proti nim všemi možnými prostředky bojuje jezuitský řád; v potírání nekatolíků zvláště vyniká páter Koniáš. Myslivec s dětmi chodí do kostela, ale správce zjistí, že nedodržují půst, na večer zavírají okenice, a proto pojme podezření, že jsou vyznavači protestantské víry. S tímto obviněním ale u Lhotského neuspěje. Myslivec se setká se svým přítelem Vostrým, jenž je hledán jakožto predikant (protestantský kazatel) a šiřitel nekatolických knih. Katolické misie chtějí vyznavače přijímání pod obojí obrátit zpět na katolickou víru. Jedna taková misie, kterou vede jezuita Mateřovský, zavítá do blízkosti Skalky a správce Čermák ihned udá Machovce. Tomu se sice podaří uprchnout, avšak Tomáše a Helenku nemůže vzít s sebou. Jezuité zastihnou v domě jen myslivcovy děti, ale při prohlídce nalézají nakonec i zakázané knihy, které jsou pak slavnostně spáleny na hranici. Tomáš a Helenka se dostanou do nemilosti paní Polexiny a jsou považováni za kacíře. Jsou vyhnáni z myslivny a musí tvrdě pracovat s ostatními poddanými. Po čase je paní Polexina pošle na převýchovu ke svému příbuznému do Prahy. Nejsou vítáni a následně jsou prodání do poddanství k sládkovi Březinovi. Tomáš pracuje na vinicích, kde se setkává i se zastánci nekatolické víry. Helenka se dostává k příbuzné sládka Březiny, paní Lerchové, kde je s donucením převychovávána na katolickou víru (rekatolizována). Helenka zjišťuje, že její otec se úspěšně dostal za hranice a plánuje jejich odjezd do ciziny. Během služby u paní Lerchové se však Helenka seznámí s jejím vnukem Jiřím Březinou, studentem filosofie. Později se do sebe, i přestože jejich víra je rozdílná, zamilují. Helenka ostatně už pochybuje o evangelické víře a stále více se i vnitřně kloní ke katolicismu. Ve společnosti se netrpělivě očekává svatořečení Jana Nepomuckého. Do Prahy přijíždí jezuita Mateřovský, který má jediný cíl – zcela vymýtit před svatořečením nekatolickou víru v Praze. Podaří se mu překvapit vinaře při tajné protestantské bohoslužbě, které se účastní i predikant Vostrý, který z pověření Machovce přišel odvést Tomáše a Helenku do ciziny. Tomášovi i Vostrému se podaří uprchnout, ale Helenka s nimi odmítá utéct, protože miluje Jiřího. U svého přítele Hubatia se Jiří Březina občas setkává s jeho sousedem, jímž je deklamátor (čili pomocný úředník) Svoboda, vášnivý sběratel knih a tajný evangelík. Když Tomáš a Vostrý prchali směrem k hranicím, poskytl jim pomoc i bratr deklamátora Svobody, který byl myslivcem na jičínském panství a který před časem musel odpřisáhnout, že se vzdává evangelické víry. Krátce po útěku Tomáše a Vostrého byl myslivec Svoboda udán pro rouhání (pochyboval o zázracích Jana Nepomuckého) a našly se u něho kacířské knihy; proto byl uvězněn. Myslivec tentokrát svou víru nezapřel, neodvolal, a tak byl mučen, odsouzen k smrti a potom i popraven. U Březinů se rozhoduje, jaké povolání si zvolí Jiří. Otec touží mít ze syna kněze, což se nesetká s Jiříkovým nadšením. Stále miluje Helenku. Ona si ale uvědomí, že nikdy nebude spokojeně žít v manželství s Jiřím. Když se prozradilo, že si ona, dívka z kacířského rodu, pomyslila na syna bohatého měšťana, vyhnali ji z domu Březinových a za trest měla být odvezena do poddanství na Skalku. Přijímá tedy nabídku svého otce, který pro ni tajně přijel, a odchází za Tomášem do ciziny. Deklamátor Svoboda navštívil svého uvězněného bratra myslivce, který čekal na popravu. Po návratu je propuštěn z úřadu a umírá na infarkt, když je přistižen při nekatolické bohoslužbě. Jiří Březina, zklamaný nenaplněnou láskou k Helence, se stává alumnem (seminaristou) a v bílém rouchu se účastní slavnosti na počest nového světce. Román končí oslavami svatořečení Jana Nepomuckého v ulicích Prahy. V poslední kapitole se dovídáme o osudu emigrantů: Machovce, Tomáše, Helenky a dětí popraveného myslivce Svobody. == Zajímavosti == Ve fasciklu studijních materiálů, který se zachoval v Jiráskově pozůstalosti, je mnoho výpisků k Temnu. Tento román psal v době, kdy byl již v důchodu, a připravoval se na něj s mimořádnou svědomitostí. Jak naznačují výpisy ve studijních materiálech, znal Jirásek všechnu dostupnou historickou literaturu k tomuto tématu. "Ze srovnání historických dokumentů s Jiráskovým románem Temno je patrné, že autor velmi pečlivě studoval archiválie, aby vytvořil realistický obraz doby, prostředí, lidí i událostí." Postavu myslivce Svobody nalezl Jirásek v díle svého přítele Antonína Rezka Dějiny prostonárodního hnutí náboženského v Čechách z roku 1887 a v práci T. V. Bílka Reformace katolická z roku 1892. Oba prameny vypravují o myslivci Svobodovi, který žil na panství hraběte Šlika a kterého dvakrát přistihli při čtení nekatolických knih; byl proto hrabětem odevzdán soudu a pro křivou přísahu popraven. Jeho synové a dcery, rovněž nekatolíci, nemohli snést útisk a uprchli do Žitavy. Také postava Machovce byla – s určitými úpravami – převzata z uvedeného díla Rezkova, kde se o něm praví, že utekl s celou rodinou do Saska. Rovněž jezuité Firmus a Mateřovský nejsou postavy vymyšlené, ale jejich existence je doložena v díle Rezkově, kde je popsán i nelidský způsob, jímž přiváděli nekatolíky zpět do lůna církve. Podrobnosti ze života pátera Koniáše čerpal Jirásek z článku Antonína Podlahy a u téhož autora našel též informace o dlouho marném úsilí získat obyvatele pražských vinic znovu katolické církvi. Temno četli za 1. světové války čeští vojáci na frontách i lidé v zázemí a všude posilovalo vůli k odboji proti útisku a k boji za národní svébytnost. První knižní vydání v dubnu 1915 bylo během tří týdnů rozebráno a již 4. 6. 1915 vychází vydání druhé, které je vyprodáno ještě před Vánocemi. V březnu 1916 vychází vydání třetí a pak ještě tři do konce světové války. Profesor Arne Novák napsal v roce 1915 v časopise Květy: "Jedno jest nepochybno: udeřila hodina, v níž také ten, kdo Jiráska jako umělce a básníka přijímal vždy pouze s výhradami, přimyká se k němu vděčně jako k učiteli národní energie a národní víry. A jím jest také v "Temnu"; zvláštním paradoxem kniha, jejíž rekové jsou většinou trpní, volá k činu a učí stránkami, na nichž se šeří zánik češství, věřiti v mravní sílu a lepší budoucnost národa...". Rakousko-uherské úřady na tento velký ohlas Jiráskova románu reagovaly tím, že Zemská školní rada vydala v lednu 1917 zákaz nákupu Temna pro školní knihovny. Pokyn k tomu jí dalo Místodržitelství přípisem z 15. 12. 1916. == Filmová adaptace == Roku 1950 byla natočena československá filmová adaptace románu s názvem Temno. V režii Karela Steklého v hlavních rolích hráli: Ladislav Boháč, Jiřina Švorcová, Eduard Cupák, Theodor Pištěk, Helena Friedlová. == Vydání == Jiráskovo Temno vycházelo nejprve v časopise Zlatá Praha, a to od září 1912 do září 1913 (kapitoly 1–52) a od října 1914 do března 1915 (kapitoly 53–76). Knižně bylo publikováno v nakladatelství Jan Otto v roce 1915. Román byl přeložen do několika jazyků, např. slovenštiny, polštiny ("Mroki"), maďarštiny ("Sötétség"). Z mnoha českých vydání vybíráme dvě novější: JIRÁSEK, Alois. Temno. V Tribunu EU vyd. 1. Brno: Tribun EU, 2010. 555 s. ISBN 978-80-7399-315-3. JIRÁSEK, Alois. Temno. Praha: Český klub, 2000. 637 s. ISBN 80-85637-53-7.Vycházela i vydání s poznámkami v edici Mimočítanková četba, např.: JIRÁSEK, Alois. Temno: Historický obraz: Mimočítanková četba pro odborné školy. 2., nezm. vyd. v SPN. Praha: SPN, 1959. 598, [2] s.Román byl též zdramatizován: MAREK, Jan a JIRÁSEK, Alois. Temno: Dramatizace [stejnojm.] románu Aloise Jiráska. 1. vyd. Praha: Dilia, 1989. 45 s. ISBN 80-203-0067-8. == Dílo dostupné online == V digitální knihovně Kramerius 4 je veřejně přístupná řada děl Al. Jiráska, a to i několik vydání románu Temno. Uvádíme odkaz na 20. vydání z roku 1930: JIRÁSEK, Alois. Temno: historický obraz. 20. vydání. V Praze: Nakladatelství J. Otto, 1930. 768 s. Dostupné online == Reference == == Literatura == Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století / Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1961. 631 s. [Viz kapitolu "Pobělohorská doba – doba temna" na str. 459–460; napsal Zdeněk Pešat.] FIALA, Jan. Temno, doba Koniášova. 1. vyd. Benešov: EMAN, 2001. 324 s., [11] s. obr. příl. ISBN 80-86211-20-7. [Autor mj. rozebírá i Jiráskovo "Temno" a líčí spory, které se o tento román vedly.] JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Alois Jirásek: [monografie s ukázkami z díla]. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1987. 581 s. [Viz kapitolu "Temno" na str. 421–436.] KLEINSCHNITZOVÁ, Flora, Prameny "Temna". In: HÝSEK, Miloslav, ed. a MÁDL, Karel Boromejský, ed. Alois Jirásek: sborník studií a vzpomínek na počest jeho sedmdesátých narozenin. Praha: J. Otto, 1921. 510 s. [Studie "Prameny "Temna"" je otištěna na str. 159–171.] – dostupné též online

ADJ_PHRASE

OTHER

005945

Japonština (japonsky: 日, nihongo) je jazyk, kterým mluví přibližně 130 milionů lidí. Většina z nich žije v Japonsku, část pak v komunitách japonských emigrantů po celém světě. Japonština je aglutinační jazyk s mnoha úrovněmi zdvořilosti promluvy. Systém japonského písma patří k nejsložitějším na světě – používá se kombinace čínských znaků (kandži) a dvě fonetické slabičné abecedy (hiragana a katakana), v některých případech i latinka (rómadži). Do slovní zásoby byla již od 5. století přejímána slova z čínštiny (ve velkém rozsahu), v malém rozsahu z korejštiny a ainštiny. Od prvních kontaktů s Evropany (v 16. století) do japonštiny pronikají i výrazy z evropských jazyků (tzv. gairaigo), nejprve z portugalštiny a nizozemštiny a od reforem Meidži z němčiny, francouzštiny a angličtiny. V současnosti drtivě převažuje angličtina. Japonština patří do rodiny japonsko-rjúkjúských jazyků. Do...

Kolik lidí mluví japonštinou?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Japonština

Japonština (japonsky: 日, nihongo) je jazyk, kterým mluví přibližně 130 milionů lidí.

Japonština (japonsky: 日, nihongo) je jazyk, kterým mluví přibližně 130 milionů lidí. Většina z nich žije v Japonsku, část pak v komunitách japonských emigrantů po celém světě. Japonština je aglutinační jazyk s mnoha úrovněmi zdvořilosti promluvy. Systém japonského písma patří k nejsložitějším na světě – používá se kombinace čínských znaků (kandži) a dvě fonetické slabičné abecedy (hiragana a katakana), v některých případech i latinka (rómadži). Do slovní zásoby byla již od 5. století přejímána slova z čínštiny (ve velkém rozsahu), v malém rozsahu z korejštiny a ainštiny. Od prvních kontaktů s Evropany (v 16. století) do japonštiny pronikají i výrazy z evropských jazyků (tzv. gairaigo), nejprve z portugalštiny a nizozemštiny a od reforem Meidži z němčiny, francouzštiny a angličtiny. V současnosti drtivě převažuje angličtina. Japonština patří do rodiny japonsko-rjúkjúských jazyků. Do této rodiny patří i jazyky souostroví Rjúkjú, ty jsou ale velmi často považovány za dialekty (ač nesrozumitelné) japonštiny, a proto se o japonštině často mluví jako o jazykovém izolátu. Nikdy totiž nebyl prokazatelně doložen prajazyk, který by mohl japonštinu genealogicky vázat k jiným jazykům. Mezi nejčastější teorie o příbuznosti patří: Příbuznost s jazyky severní Asie Příbuznost s korejštinou (ta je často přiřazována k altajské větvi) Altajská nebo uralo-altajská větev Předpoklad, že japonština je kombinací austronéského substrata a altajského superstrata Rjúkjúština – dnes se považuje za jazyk ., byl ale původně totožný s japonštinou (dialekt) Příbuznost s jazyky jižní Asie Malajsko-polynéská hypotéza, austro-asiatická hypotéza, tibeto-burmská hypotéza Hypotézy, které japonštinu spojují s indoevropskými jazyky Ostatní hypotézy, které se věnovaly komparaci japonštiny s perštinou, řečtinou, baskičtinou a sumerštinou. Poslední dvě teorie jsou převážnou většinou lingvistů odmítané. Nejdéle diskutovanou a nejsystematičtější je hypotéza, která řadí japonštinu k altajským jazykům. Hypotéza, která japonštinu spojuje s korejštinou nebyla nikdy definitivně prokázána. Příbuznost (zejména gramatická) moderní japonštiny a korejštiny je ale tak blízká, že často umožňuje doslovný překlad. Předmoderní jazyková stadia ovšem vykazují velké rozdíly mezi starou japonštinou a korejštinou a napovídají ke genealogické nepříbuznosti. Také moderní teorie stavící na altajských hypotézách tvrdí, že japonština je kombinací austronéského substrata a altajského superstrata. Jedním z hlavních zastánců této teorie je Susumu Óno, který předpokládá, že během období Džómon (8000 – 400 př. n. l.) se na japonských ostrovech mluvilo jazykem, který měl fonologický systém (4 vokály, otevřené slabiky) podobný polynéským jazykům. Okolo roku 300 př. n. l. se do Japonska stěhuje kultura Jajoi, která má své kořeny na kontinentální pevnině a jejich jazyk s gramatickou strukturou altajských jazyků a vokálovou harmonií začal ovlivňovat jazyk, kterým se v Japonsku mluvilo. Migrace probíhala pomalu, proto nový jazyk nevyřadil existující lexikální jednotky, i když byl schopen změnit jeho gramatickou strukturu. Geneticky tedy japonštinu řadí k altajským jazykům, i když obsahuje zbytky austronéského lexika. Tím se snaží odpovědět i na otázku, proč je počet altajských lexikálních kognátů tak malý. Polivanov uvádí několik znaků polynéských jazyků, které podporují austronéskou hypotézu: Typická dvouslabičnost (bisylabicita) lexikálního morfému (kata, naka) Přítomnost prefixů (což odlišuje japonštinu od plně sufixálních altajských jazyků) – japonská sufixace je tedy kontinentálního původu Reduplikace Jednoduchý vokalický systém, absence vokálové harmonie Otevřené slabiky Postupná ztráta účasti rtů. Japonština: *p: p > f (ɸ) > h; stejný proces v polynéských jazycích: * apui > api > afi > ahi Počet samohlásek se liší podle dialektu. Existují systémy se třemi vokály /i, u, a/ (dialekt na ostrově Jonaguni) a systémy až s osmi prvky /a, i, u, e, o, æ, centralizované ö, ü/ (dialekt města Nagoja). Standardizovaný tokijský dialekt má pětičlenný systém /a, i, u, e, o/, kde /u/ je realizováno jako nezaokrouhlený zadní vysoký vokál [ɯ]. Vokalická délka je fonologicky distinktivní: 月 cuki 'měsíc' a 通 cúki 'proudění vzduchu'. Vysoké vokály /i, u/ podléhají v mnohých dialektech desonorizaci, tzn. stávají se neznělými. Ke ztrátě znělosti dochází pouze na jednom místě ve slově, a to buď v neznělém hláskovém kontextu nebo na konci slov, jako například ve slově [kɯ̥t͡sɯ] 靴 kucu 'boty' nebo [haɕ̥] 箸 haši 'hůlky'. Další příklady frekventovaných slov, které podléhají desonorizaci: [desɯ̥] で desu slovesná spona, [gozaimasɯ̥] ご gozaimasu 'existovat' (zdvořile), [doː̥te] ど dóšite 'proč'. Souhlásky se vyznačují vysokou mírou alofonie: /t, d/ jsou před /i/ realizovány jako alveo-palatální afrikáta [t͡ɕ, d͡ʑ], před /u . / jako alveolární afrikáta [t͡sɯ, d͡zɯ]. /N/ je na koncích slov realizováno jako uvulární nazála /hoN/ → [hoɴ] 本 hon 'kniha', často je také realizován jako nazalizace předchozího vokálu [hõ]. Pokud po /N/ následuje kontinuant, přizpůsobuje se jeho artikulačním pohybům /hoN-jaku/ → [hoj̃jakɯ] 翻 honjaku 'překlad'. Je také realizován jako [m] před bilabiálními konsonanty /siNbuN/ → [ɕ] 新] šinbun 'noviny'. Dále jako [ŋ] před /k, g/, například /kaNkei/ → [kaŋ] 関 kankei 'souvislost'. Před /d, t, n/ je realizován jako [n]: /hoNdana/ → [hondana] 本 hondana 'police na knihy/knihovna'. / . z/ je často individuálně relizováno jako [d͡z]. /s/ je před /i/ realizováno jako alveolopalatální frikativa [ɕ]. /r/ je apikální post-alveolární . švih, který může být reprezentován i laterální variantou. /h/ je realizováno jako [ç] před /i/ a /j/ a jako [ɸ] před /u/. V japonštině je i délka konsonantu distinktivní: 来 kita 'přišel' vs. 切 kitta 'uříznul'. Fonologicky je geminace reprezentována pomocí /Q/, tedy moraického orálního obstruentu s nespecifikovaným místem artikulace. Foneticky je realizován jako prodloužení konsonantické artikulace a jeho vlastní artikulaci udává následující konsonant. Jinými slovy, /Q/ prodlužuje trvání následujícího konsonantu (frikativy budou mít delší trvání, plozivy budou mít delší závěr). V písmu je zapisován pomocí malého っ Geminují zejména konsonanty /p, t, k, s/, a to u japonských a sino-japonských slov. Znělé gemináty /b, d, z, g/ se vyskytují pouze u moderních výpůjček (např. z angličtiny). 河 [カ] kappa /kaQpa/ → [kap̚ .pa] 'vodník' バ baggu /baQgu/ → [bag̚.gɯ] 'taška' 喫 kissaten /kiQsateN/ → [kisː] 'čajovna .' 察 sačči /saQti/ → [sat̚.t͡ɕ] 'závěr, úsudek' Japonština se řadí mezi jazyky s tonálním systémem, kde navzájem kontrastují dva tóny – vysoký a nízký. Standardní tokijský dialekt je popisován jako downstep (tonální pokles)[zdroj?]. K tonálnímu poklesu dochází po moře, která je lexikálně specifikována jako přízvučná, tudíž definována vysokým tónem. Na počátcích slov dochází ke snížení tónu, ale pouze pokud nenesou přízvuk. Ve slovech bez přízvuku nedojde k tonálnímu poklesu. K zápisu japonštiny se používá směs tří znakových systémů. Jsou to kandži (漢, doslova "čínské znaky"), hiragana (ひ) a katakana (カ). Hiragana a katakana se též označují společným názvem kana. Kandži se používá k vyjádření kořenu slova, koncovky a partikule jsou doplněny hiraganou. Katakana se používá pro fonetický přepis cizích slov, nebo slov převzatých z jiných jazyků. Také se používá v případě, kdy je třeba nějakou část textu zvýraznit, podobně jako kurzíva. Hiragana a katakana jsou slabičné abecedy, zatímco kandži je morfemografické písmo. Většinu znaků kandži je možné číst dvěma i více způsoby. Pokud je potřeba specifikovat výslovnost nějakého znaku, použije se hiragana. Kandži na druhou stranu umožňuje rozlišit význam u homonym, která jsou v japonštině velmi běžná. Píše se bez mezer mezi slovy. Tradičně jsou znaky uspořádány do sloupců, ve sloupci se píše shora dolů, sloupce jsou řazeny zprava doleva. Japonské knihy tedy mají stránky řazené z českého pohledu "odzadu". Alternativně je možné znaky psát do řádku zleva doprava, řádky jsou řazené shora dolů (jako v češtině). Diakritickým znaménkem dakuten (濁) (dvě krátké čárky v pravém horním rohu znaku; jiný název: nigori (濁)) se v písmu značí slabiky se znělou párovou souhláskou. Souhláska /h/ se mění na /b/; /k/ se mění na /g/; /s/ na /z/; /š/ na . /dž/; /t/ na /d/; /c/ na /(d)z/; /č/ na /dž/. Znaménkem handakuten (半; kroužek v pravém horním rohu znaku; jiný název: marunigori) se značí změna výlovnosti z /h/ na /p/ (nebo z /f/ na /p/). Ze samohlásky /u/ se znaménkem nigori zapisuje slabika vu, která se však používá pouze pro přepis cizích slov katakanou: např. ヴ vácurafu hiroba 'Václavské náměstí'. Některá písmena mají zvláštní funkci, jestliže se napíší malá (asi 1/2 až 3/4 normální velikosti, v dolním indexu). Slabika se samohláskou /i/, následovaná malým znakem pro slabiky ja, ju nebo jo, slouží k zápisu složené slabiky se změkčenou souhláskou: Rozdíl mezi složenou slabikou (malé ja / ju / jo) a dvěma slabikami (normální ja / ju / jo) je důležitý a může rozlišovat význam, srov. např. び (病) bjóin "nemocnice" a び (美) bijóin "kadeřnictví". Podobně lze pomocí malých písmen pro samohlásky zapsat slabiky, které v základní sadě nejsou k dispozici. Tato možnost se využívá při přepisu cizích slov katakanou. Dlouhé samohlásky se v hiraganě zapisují zdvojením krátké samohlásky, např. あ = á, か = ká. Dlouhé ó se ve slovech japonského původu zapisuje jako zdvojené oo, např. お ókina (ookina) "velký", ale častěji (ve slovech sinojaponského původu) jako ou, např. と Tókjó (Toukijou) "Tokio". V některých případech se však u po /o/ vyslovuje, (jedná se především o tvary sloves), například 問 [tou], 追 [ou] a podobně. V katakaně se k vyznačení délky používá znak ー, např. ビ bíru "pivo". Zmenšený znak slabiky cu zdvojuje následující souhlásku (tzv. 促 - sokuon (nebo též cumaruon)), např. が (学) gakkó "škola"; パ panfuretto "brožura, pamflet". Slabiky končící na samohlásku /u/ se využívají při přepisu cizích slov katakanou. Pokud v originále byly dvě souhlásky za sebou, v japonské transkripci se k zápisu první souhlásky použije nejčastěji právě slabika se samohláskou u: プ Puraha "Praha", ト tósuto "toast", ゴ gorufu "golf". V těchto případech dochází často k desonorizaci. Japonci vnímají souhlásky r a l jako téměř totožné. Slabika は ve funkci tematické částice se nečte *[ha], ale [wa]. Slabika を ve funkci akuzativní částice se nečte *[wo], ale [o]. Slabika へ ve funkci směrové částice se nečte *[he], ale [e]. Slabiky, zakončené /e/ a následované い (/i/) se nečtou *[-ei], ale [é] (například へ [hé] ve slově 平; toto však neplatí pro oddělené významy/slabiky, jako třeba ve slově 会 [ein], 毛 [keiro] a podobných vzácných případech). Znaky kandži, které Japonci převzali z čínštiny, nezachycují výslovnost, ale pojmy. V určité omezené míře je tedy možné, aby Číňan i Japonec přečetli tentýž text každý svým jazykem a porozuměli mu. Úplnému porozumění ovšem brání několik faktorů: Gramatická struktura jazyka a slovosled se liší. Čínština a japonština jsou zcela odlišné jazyky z různých jazykových rodin. Japonské texty nikdy neobsahují pouze kandži, vždy jde o směs kandži a kany (tj. slabičných abeced hiragany a katakany), kterou čínština nepoužívá. I když drtivou většinu znaků používaných v japonštině má nebo měla ve svém repertoáru i čínština, může se lišit jejich preferované užití v obou jazycích. Např. znak pro řeku ve většině čínských názvů řek je 江 (jiā, ťiang), popř. 河 (hé, che). V japonštině je to 川 (kawa). Tento znak existuje i v čínštině, čte se (chuan, čchuan) a znamená "vodní tok", ale v názvech řek se příliš často neobjevuje. Najdeme ho např. v názvu provincie S'-čchuan (四, doslova "Čtyřříčí"). Na rozdíl od čínštiny má v japonštině každý znak několik možných čtení, správná výslovnost se určí podle kontextu. Některá čtení jsou tzv. sinojaponská, jde o zkomolenou původní čínskou výslovnost daného znaku. Tímto způsobem čínština masivně ovlivnila slovní zásobu japonštiny, když byla v minulosti Čína kulturním vzorem a čínština jazykem vzdělanců, podobně jako v Evropě latina a v Indii sanskrt. Kromě toho mají znaky i japonské čtení, tj. jedno nebo více japonských slov, odvozených od pojmu, kterému daný znak odpovídá. Sinojaponské čtení bývá preferováno ve složených slovech, ale existují výjimky. Čínská výslovnost už v něm mnohdy není slyšet (buď kvůli příliš velkým hláskovým změnám, nebo kvůli vývoji čínské výslovnosti od doby, kdy byl znak přejat). Přestože v čínštině znak vždy označuje právě jednu slabiku, sinojaponské čtení může být dvojslabičné (např. znak 木 "strom" se v současné čínštině čte mù, jeho sinojaponské čtení je moku, popř. boku.) Příklad: Příklad japonského zápisu: 私。 Wataši wa bíru o nomimasu. Japonština používá dva způsoby řazení slov. Ve slovnících je běžně používán systém vycházející ze slabičné abecedy godžúon (五, doslova "padesát znaků"). Pořadí znaků odpovídá tabulce uvedené výše. Sobě odpovídající znaky hiragany a katakany jsou si při řazení rovnocenné, slova psaná kandži se řadí podle své výslovnosti zapsané hiraganou. Stále je také používán starší systém iroha (い), který je vytvořen podle mnemotechnické básně připisované mnichu Kúkaiovi. Podstatná jména (substantiva) nerozlišují rod ani číslo. Funkci pádu přebírají částice (viz níže) připojené za podstatné jméno, které lze v některých případech vnímat jako pádové koncovky. I přesto, že většina podstatných jmen nerozlišuje číslo, v některých případech používá japonština k vyjádření většího množství již neproduktivní reduplikaci, tzn. nově přejatá slova již nejsou tímto způsobem tvořena. Výsledkem této operace není plurál v pravém slova smyslu, ale spíše jde o kolektivní množství. 人 hito 'člověk' 人 hitobito 'skupina lidí' (více než dva členové) Na stejném principu fungují i kolektivní sufixy -tači (達) a -ra (等) – 太 taró-tači neznačí 'skupinu mužů jménem Taró', ale 'skupinu, jejíž součástí je Taró'. Překlad tohoto spojení se liší podle kontextu: 'Taró a jeho přátelé', 'Taró a jeho rodina', 'Taró a jeho sourozenci' atp. Tato funkce je zřejmá i ze zájmen wataši-tači nebo boku-ra, která jsou překládána jako 'my' , doslovný překlad je ovšem: 'skupina, jejíž součástí jsem já'. Substantiva mohou také reflektovat zdvořilost. K jejímu rozlišení se používá dvou zdvořilostních sufixů, které se zapisují hiraganovým お o- nebo ご (zastarale 御) go-. 結 kekkon 'svatba', ご go-kekkon 'svatba' (zdvořile; v kontextu . může znamenat Vaše svatba) 金 kane 'peníze', též 'kov, zlato'; お o-kane 'peníze' (zdvořile) Přídavná jména (adjektiva) se v japonštině dělí na tzv. pravá a nepravá. Pravá adjektiva se chovají podobně jako slovesa. 車。 Kuruma ga akai. Auto je červené. 車。 Kuruma ga akakunai. Auto není červené. 車。 Kuruma ga akakatta. Auto bylo červené. 車。 Kuruma ga akakunakatta. Auto nebylo červené. Nepravá adjektiva se připojují pomocí partikule na (な) nebo no (の), v případě, že jde o adjektivum tvořené ze substantiva. 会 kaiša no kuruma podnikové auto Osobní zájmena se používají poměrně zřídka, pokud jejich význam lze vyrozumět z kontextu, vypouštějí se. Samostatná sada zájmen existuje pro důvěrný stupeň a samostatná pro zdvořilý stupeň promluvy. * Zájmena zdvořilého stupně nerozlišují rod a samostatná sada zájmen končících na -ち -čira nerozlišuje ani číslo. Ve třetí osobě jde ve skutečnosti o spojení ukazovacího zájmena a podstatného jména 人 hito "člověk"; podle vzdálenosti může být předpona こ kono nahrazena předponami そ sono nebo あ ano. * Sada zájmen bez rozlišení čísla: * Poznámka: . ve skutečnosti ani zde japonština nerozlišuje mezi jednotným a množným číslem: například 彼 [kare] může znamenat stejně dobře on jako oni; 彼 [karera] spíše nežli oni znamená on a ti druzí/on a spol.; podobně i v ostatních příkladech. Japonština nemá zvláštní výrazy pro přivlastňovací zájmena. Místo toho se za tvar osobního zájmena připojí genitivní částice の no. 私 watakuši no okane "mé peníze" (doslova "já od peníze") 彼 kare no isu "jeho židle" (doslova "on od židle") Totéž platí i pro zvratné zájmeno 自 džibun: 自 džibun no šigoto "svá práce" Ukazovací zájmena mají různé tvary podle vzdálenosti od mluvčího a posluchače. Současně se rozlišují tvary jmenné (nahrazují ve větě podstatné jméno), přívlastkové (rozvíjejí ve větě podstatné jméno výběrem z množství), zpřídavnělé (rozvíjejí podstatné jméno určením vlastnosti) a lokální (příslovečné určení místa, v české mluvnici jsou považována za příslovce). Japonština používá dva číselné systémy: japonský pro čísla od jedné do deseti a sinojaponský. Takže číslo 123 456 se pomocí kandži zapíše 十 (džú ni man san zen jon hjaku go džú roku). Kandži se ovšem v běžném styku k zápisu čísel nepoužívá, požívají se arabské číslice. Nicméně zatímco pro nás je výchozí počítání v násobcích 1 000, Japonci počítají po 10 000. Jednoho milionu je tedy doslova 100 0000 (百 hjaku man), čili 100×10 000. Velké sumy peněz se často počítají v desetitisících (万 man'en). Sinojaponský systém používá tzv. numerativy (anglicky counter word/measure word/classifier), což jsou jakési "měrné jednotky" pro počítaný předmět. Takže jeden pták je 鳥 tori ičiwa, přičemž znak wa (sinojaponské čtení) má význam "pero, křídlo". Doslovný překlad by tedy byl "pták jedno křídlo". Japonština nerozlišuje tvarově množné číslo. V případě, že je třeba množství zdůraznit, pomáhá si příponami -tači,-domo,-gata,-ra (např. 私 watašitači – my, 彼 karera – oni), zdvojením (我 wareware – my) anebo vyjádřením počtu. Japonská slovesa nevyjadřují časováním osobu ani číslo, ale čas, způsob, rod (trpný, činný) a úroveň zdvořilosti. Zvláštní tvary má minulý čas, zatímco tvary přítomného a budoucího času jsou společné a v případě potřeby se rozlišují příslovečným určením. Podle způsobu časování se slovesa dělí na samohlásková a souhlásková. Infinitiv samohláskových sloves se skládá z kmene končícího samohláskou e nebo i a z přípony -ru (-る). Infinitiv souhláskových sloves se skládá z kmene končícího souhláskou nebo samohláskou a a z přípony -u. Z kmene lze vytvořit pět tzv. slovesných základů, které slouží k dalšímu tvoření slovesných tvarů: 3. základ (končící na -u) se považuje za základní, citační tvar slovesa. Tuto funkci má společnou s českým infinitivem. Současně je však možné ho při důvěrném projevu použít jako samostatné plnovýznamové sloveso ve větě, např.: つ。 Cugi no eki de oriru. "Vystoupím v příští stanici." (Doslova "Příště od stanice v vystoupit[zdroj?]." První osoba vyplyne z kontextu, přímo ve větě žádnými jazykovými prostředky vyjádřena není. Pokud by to bylo nezbytné, použilo by se osobní zájmeno s částicí は nebo が) Další slovesné tvary (poznámka: při výslovnosti se přípona -masu zkracuje na [-mas], přípona -šita na [-šta]): Na rozdíl od češtiny nejsou japonské částice (partikule) pouze jakýmsi zbytkovým slovním druhem bez jasně vymezené funkce. Naopak, jde o velmi důležitá gramatická slova, která určují vztahy mezi větnými členy. Kladou se za slova nebo fráze (obvykle jmenné fráze) a určují jejich funkci ve větě podobně jako předložky (resp. záložky, postpozice) a pádové koncovky v jiných jazycích. Lingvisté je převážně popisují jako samostatná slova, ale vzhledem k chybějícímu grafickému vyznačení hranic slov v japonštině by je bylo možné chápat i jako pádové koncovky. Pro jejich samostatnost nicméně mluví fakt, že se připojují jednou za celou frázi, nikoliv za každé slovo fráze zvlášť. Částice は se nečte ha, jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale wa. Zdůrazňuje téma promluvy a může označovat podmět nebo předmět věty. Díky ní bývá japonština uváděna jako příklad jazyka, který má aktuální členění vyjádřené morfologicky. 大。 Ósaka wa ókina mači desu. "Ósaka je velké město." (doslova "Ósaka téma velký město být.") Částice が ga označuje předcházející frázi jako podmět. Pokud je podmět označen částicí は jako téma, částice が už se nepřidává. Přesto se můžou obě částice objevit v jednom souvětí, potom částice は označuje podmět hlavní a částice が podmět vedlejší věty. 高 takai kagu "drahý nábytek" 家。 Kagu ga takai. "Nábytek je drahý. . " (doslova "nábytek podmět drahý.") 山。 Jama no ue wa kešiki ga ii desu. "Na horách je krásná krajina." (doslova "hora genitiv nahoře téma krajina podmět . krásný být.") Částice を se nečte wo, jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale o. Má funkci akuzativu, čili označuje přímý předmět. 本 hon o jomu "číst knihu" (doslova "kniha předmět číst") 絵 e o kaku "malovat obraz" (doslova "obraz předmět malovat") Částice の no má funkci genitivu a vytváří přivlastňovací vztahy. Lze ji vnímat jako genitivní pádovou koncovku, nebo také jako jakousi podřadící spojku, neboť se obvykle nachází mezi frází vlastníka a frází vlastněného. 雨 ame no oto "zvuk deště" (doslova "déšť od zvuk" . ) 海 umi no sakana "mořská ryba" (doslova "moře od ryba") 子 kodomo no nacu no kucu "dětské letní boty" (doslova "dítě od léto od bota") . Částice へ se nečte he, jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale e. Označuje směr pohybu nebo činnosti. 海 umi e iku "jet k moři" (doslova "moře k jet") 父 čiči e no tegami "dopis otci" (doslova "otec k od dopis") Částice に ni může mít funkci dativu, může označovat místo stavu, účel nebo cíl děje nebo čas. Od částice へ se liší tím, že určuje cíl pohybu, zatímco へ určuje směr pohybu (což může, ale nemusí být totéž). 母。 Haha ni ageru. "Dát matce." ( .doslova "matka k dát") 友。 Tomodači ga Hirošima ni sumu. "Přítel bydlí v Hirošimě." (doslova "přítel podmět Hirošima v bydlet") 部。 Heja ni . hairu. "Vstoupit do místnosti." (doslova "místnost do vstoupit") 夏 nacu ni "v létě" (doslova "léto v") 学。 Gakkó ni iku ."Jdu do školy." (doslova "škola do jít") 学。 Gakkó e iku. "Jdu ke škole." (doslova "škola k jít" .) Tato částice má i mnoho dalších použití, např. z nepravých přídavných jmen vytvoří příslovce: 静 šizukani "tiše" Částice で de má funkci instrumentálu, označuje prostředek nebo způsob činnosti. 船 fune de iku "jet lodí ." (doslova "loď s jet") 英 eigo de hanasu "mluvit anglicky" (doslova "angličtina s mluvit") Částice か kara má funkci ablativu, vyjadřuje místní nebo časové východisko nebo příčinu děje. Přibližně odpovídá českým předložkám z, od. 船 fune wa minato kara deru "lodě odjíždějí z přístavu" (doslova "loď téma přístav z odjíždět") 月 gecujóbi kara hataraku "pracovat od pondělí" ( .doslova "pondělí od pracovat") 酒 sake wa kome kara cukuru "sake se vyrábí z rýže" (doslova "sake téma rýže z vyrábět") Částice ま made vyjadřuje místní nebo časovou krajní mez . , odpovídá českému až do. 京 Kjóto made iku "jet až do Kjóta" (doslova "Kjóto až-do jet") 朝 asa made okiru "být vzhůru do rána" (doslova "ráno až-do bdít") Částice と to nemá funkci pádové koncovky ani předložky, ale spíše souřadící spojky "a" u úplného výčtu. Podobnou funkci má i částice や ja, avšak používá se u výčtu neúplného. 大 ókí ki to čísai iši "velký strom a malý kámen" 女 onnanoko to otokonoko "děvčata a chlapci" 庭。 Niwa ni neko ja . inu ga iru. "Na zahradě je kočka a pes." (částice や říká, že jsou tam i další zvířata) Částice も mo zhruba odpovídá českým slovům i, také, v záporu ani. Pokud se vyskytne společně s částicí を, znamená "dokonce i". 地 čizu o kau "koupím si mapu" (doslova "mapa předmět koupit") 雑 zašši mo kau "koupím si i . časopis" (doslova "časopis i koupit") 本 hon o mo kau "koupím si dokonce i knihu" (doslova "kniha předmět i koupit") Částice か ka se klade na konec věty a tvoří tázací větu. Na rozdíl od jiných jazyků se tázací věta v písmu nevyznačuje otazníkem, ani se v ní nemění slovosled. 枝。 Eda ga aoi. "Větev je zelená." 枝。 Eda ga aoi ka. "Je větev zelená?" Struktura japonské věty je SOV (podmět-předmět-sloveso). Japonština vyjadřuje gramatickou roli a pád slova pomocí nesamostatných významových jednotek, tzv. partikulí. Příklad: Jednotlivé prvky věty mohou být vynechány, vyplývají-li z kontextu; a v praktické mluvě tomu tak ve velké míře je – důvtipná vynechání např. některých zájmen jsou pak zdrojem (někdy záměrných) dvojsmyslů a narážek. Japonština rozlišuje zdvořilost promluvy na gramatické úrovni. Zdvořilost se vyjadřuje různými prostředky a jde o obecnou volbu výrazů podle toho, s kým nebo o kom mluvíme. Neomezuje se tedy pouze na případy, kdy se přímo obracíme na respektovanou osobu, jako je tomu v českém vykání. Vzdálenou analogií je v češtině, kromě vykání a tykání, také rozlišování knižního, hovorového a vulgárního stylu. Je dobré vědět, že zvládnutí jazykové zdvořilosti je pro Japonce velmi důležité a Japonec jiného člověka při prvním kontaktu posuzuje právě z hlediska jazykové zdvořilosti. Rozeznáváme tyto úrovně zdvořilosti: 丁 teineigo – zdvořilá řeč (angl. polite language) (např. masu, desu apod.) 尊 sonkeigo – uctivá řeč (angl. honorific language) 謙 kendžógo – skromná řeč (angl. humble language) (např. itadaku) Kromě těchto různých úrovní zdvořilosti existuje i úroveň důvěrná neboli prostá (tj. bez použití zdvořilostních prostředků). Důvěrná, prostá nebo také "dětská" úroveň je používána dětmi a vůči dětem, než se ve škole naučí zdvořilé úrovni, a také mezi členy rodiny nebo v rámci užší skupiny, například party kamarádů nebo úzkého pracovního kolektivu. V důvěrné úrovni jsou také psány neosobní texty, např. noviny. Cizinec se patrně nikdy nedostane do situace, kdy by mohl na této úrovni komunikovat, a Japonec za běžných okolností vůči cizinci tuto úroveň nepoužije. Znalost důvěrného stupně je důležitá i proto, že tvoření zdvořilých tvarů přímo vychází z tvarů důvěrných. Na důvěrnou úroveň patří mj. koncovka slovesného záporu -な -nai, např. "nepůjdu" důvěrně 行 ikanai, zdvořile 行 ikimasen. Tato úroveň je používána nejčastěji. Je to bezpečná úroveň, slušná za všech okolností. Je používána vůči dospělým, kteří nejsou částí stejné uzavřené skupiny, vůči cizincům apod. Nevyjadřuje důvěrnost, ale ani společenskou nerovnost. Na zdvořilou úroveň patří např. tyto slovesné koncovky: -ま -masu (budoucí čas kladný) -ま -masen (budoucí čas záporný) -ま -mašita (minulý čas kladný) -ま -masendešita (minulý čas záporný) Uctivá (formální, honorifická) úroveň je používána vůči lidem, kteří stojí na společenském žebříčku výrazně výše než mluvčí, ať už mluvíme o nich nebo s nimi. Honorifické tvary jsou používány, mluví-li například řadový zaměstnanec s prezidentem společnosti nebo běžný Japonec s předsedou vlády. Uctivá mluva je také používána vůči výrazně starším, významným umělcům a všeobecně úctyhodným lidem. Do této úrovně komunikace spadá jak výše zmíněná uctivá řeč (sonkeigo), tak i skromná řeč (kendžógo). První zahrnuje prostředky, jak vyjádřit úctu ke společensky výše postavené osobě ("povýšit ji"), druhá naopak snižuje význam mluvčího ("ponížit se"). Příkladem skromné řeči je pomocné sloveso い itadaku s původním významem "přijmout" (jeho neutrálním protějškem je sloveso も morau). Příklad: 空。 kúkó made itte moraemasu ka. "Zavezl byste mne až na letiště?" Neutrální zdvořilá úroveň. 行 itte je přechodník slovesa 行 iku "jít". も moraemasu je budoucí čas slovesa も morau "dostat". Kombinace těchto slovesných tvarů znamená "dostat jízdu", tedy "být zavezen". 友。 tomodači no otósan ni kúkó made itte itadakimašita. "Přítelův otec mne zavezl až na letiště." Skromná úroveň. い itadakimašita je minulý čas skromného slovesa い itadaku, "poníženě, s povděkem přijmout" (v tomto případě odvezení). Celá věta tak dostává nádech "Přítelův otec byl tak velice laskav, že mne zavezl až na letiště." Uctivé výrazy se často poznají podle honorifické předpony お o-, ご go-, které se mohou objevit jak před slovesy, tak před podstatnými a přídavnými jmény. Slovesa kromě toho opět mění i koncovku. Např. sloveso 読 jomu "číst" má uctivý tvar お ojomi ni naru. Naopak skromné tvary jsou お ojomi itasu nebo お ojomi suru. Uctivé tvary také pronikly do ostatních úrovní komunikace jako součásti zdvořilostních frází nebo výrazů pro věci, ke kterým mají Japonci úctu: gohan (御) – vařená rýže, okane (お) – peníze, arigató gozaimasu あ – děkuji mnohokrát, ohajó gozaimasu お – dobré jitro (tučně jsou vyznačeny honorifické prefixy). Obrázky, zvuky či videa k tématu japonština ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo japonština ve Wikislovníku Online japonsko-anglický slovník Kim Allen:Politeness Levels – O zdvořilostních úrovních Logical Japanese Grammar – Ohýbání sloves Japanese for western brain - Zaměřeno na anglicky mluvící, nicméně mnoho užitečných informací i pro ostatní AKSER Brasil - Japanese Video Course Základy japonštiny pro zájemce o anime a další lidi Česko-japonský online slovník Analýza nejnovějších tendencí ve vývoji zdvořilostní japonštiny Japonština AKAMACU, Cutomu. Japanese phonology: A functional approach. Lincom Europa, Mnichov, 2000. ISBN 3-89586-544-3. KROUSKÝ, Ivan. Učebnice japonštiny. 229 pp. Nakladatelství H & H Vyšehradská, Praha, 2001. ISBN 80-86022-98-6 LABRUNE, Laurence. The Phonology of Japanese. Oxford University Press, 2012. ISBN: 9780199545834. ŠIBATANI, Masajoši: The Languages of Japan. Cambridge University Press, Cambridge, 1990. ISBN 0-521-36070-6

NUMERIC

NUMERIC

005794

... Delfíni, netopýři a mnoho dalších živočichů se pomocí zvuku orientuje – tzv. echolokace. Vnější ucho (auris externa) se skládá z boltce, zvukovodu a bubínku. Boltec je tvořen chrupavkou (pouze lalůček chrupavčitou kostru nemá) a směřuje akustické vlny do zvukovodu. Velikost a tvar boltce ale nemá vliv na sluch. Vnější zvukovod (také se mu říká sluchový kanálek) je trubice, která má část chrupavčitou a kostěnou. Na konci zvukovodu se nachází bubínek, hranice mezi zevním a středním uchem. Zvuková vlna, která projde zvukovodem, naráží do bubínku a putuje dál do nitra ucha. Délka zvukovodu dospělého člověka je asi 3 cm. Bubínek je vazivová blanka na konci zvukovodu, cca 0,1 mm silná....

Z čeho se skládá vnější ucho?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ucho

Vnější ucho (auris externa) se skládá z boltce, zvukovodu a bubínku.

Ucho je sluchový orgán obratlovců. Jeho základními částmi jsou vnější, střední a vnitřní ucho. Ucho mladého člověka dokáže vnímat zvuk v rozsahu frekvencí 20 – 20 000 hertzů, staří lidé obvykle slyší jen v rozmezí frekvencí 50 – 8 000 Hz. Nejcitlivější je na frekvenci mezi 2–4 kHz. Frekvence lidského hlasu běžného hovoru se u mužů pohybuje v rozmezí od 80 do 120 Hz, u žen pak v rozpětí 170 až 260 Hz. Delfíni, netopýři a mnoho dalších živočichů se pomocí zvuku orientuje – tzv. echolokace. Vnější ucho (auris externa) se skládá z boltce, zvukovodu a bubínku. Boltec je tvořen chrupavkou (pouze lalůček chrupavčitou kostru nemá) a směřuje akustické vlny do zvukovodu. Velikost a tvar boltce ale nemá vliv na sluch. Vnější zvukovod (také se mu říká sluchový kanálek) je trubice, která má část chrupavčitou a kostěnou. Na konci zvukovodu se nachází bubínek, hranice mezi zevním a středním uchem. Zvuková vlna, která projde zvukovodem, naráží do bubínku a putuje dál do nitra ucha. Délka zvukovodu dospělého člověka je asi 3 cm. Bubínek je vazivová blanka na konci zvukovodu, cca 0,1 mm silná. Zvuková vlna jej rozechvěje, bubínek ji zesílí a předá do středního ucha. Zdravý bubínek je lesklý a má šedavou barvu. Výstelka zvukovodu obsahuje mazové žlázy, které produkují ušní maz. Zvukovod má samočisticí schopnost – nečistoty jsou z něj vypuzovány směrem ven. Podrobnější informace naleznete v článku Střední ucho. Střední ucho (auris media) je systém vzduchem vyplněných dutin, vystlaných sliznicí. Začíná bubínkem, na nějž jsou napojeny tři sluchové kůstky. Patří mezi ně kladívko (malleus), kovadlinka (incus) a třmínek (stapes). Řetěz kůstek přenáší zvuk od bubínku do vnitřního ucha - ploténka třmínku se dotýká oválného okénka v labyrintu. Střední ucho je odděleno od vnitřního ucha membránami, která uzavírají oválné předsíňové okénko (vestibulární) a kruhového hlemýžďové (kochleární) okénko. Zesílení zvuku se uskutečňuje pákovou funkcí sluchových kůstek, které přenášejí zvukové vlny z většího povrchu bubínku na menší plochu povrchu membrány předsíňového okénka. Nadměrné silné zvuky se tlumí pomocí dvou malých kosterních svalů ve středním uchu (napínač bubínku a třmínkový sval). Svalová vřeténka uvnitř těchto svalů reagují na protažení svalu tím, že spouští tzv. akustický reflex, který způsobuje smrštění těchto svalů. Stupeň protažení je dán intenzitou zvuku (hlasitostí). Hlasité zvuky se tlumí proto, že natažení svalů a jejich následná reflexní kontrakce zabraňuje nadměrnému pohybu sluchových kůstek. Ze středního ucha do nosohltanu vyúsťuje Eustachova trubice (tuba Eustachi, tuba auditiva, sluchová středoušní trubice), která vyrovnává tlak ve středním uchu s tlakem v okolním prostředí. Pomáhá také čistit středoušní dutinu. Vnitřní ucho (auris interna) leží v kostěném labyrintu spánkové kosti (os temporalia). Kostěný labyrint částečně kopíruje blanitý labyrint vyplněný endolymfou. Části kostěného labyrintu, které kopíruje blanitý labyrint, jsou: 3 polokruhovité kanálky, vejčitý váček, kulovitý váček a hlemýžď. Hlemýžď je stočená trubička naplněná tekutinou (endolymfou). Vibrace oválného okénka rozvlní endolymfu. Vlnění endolymfy rozechvěje krycí membránu Cortiho orgánu obsahujícího vláskové buňky (receptory sluchu). Každá buňka má vlásky zapuštěné do krycí membrány a zjišťuje její chvění, o kterém vysílá signály do mozku po sluchovém nervu. Signály jsou vnímány jako zvuk. Rovnovážný (vestibulární, statokinetický) orgán slouží k detekci polohy a zrychlení. Skládá se z vejčitého a kulovitého váčku (utriculus a sacculus), které detekují polohu, a tří polokruhovitých kanálků detekujících zrychlení. Ve váčcích jsou dvě na sebe kolmé vrstvy vláskových buněk s vlásky zapuštěnými do rosolu obsahujícímu krystalky uhličitanu vápenatého. K vnímání zrychlení slouží vláskové buňky na začátku a na konci polokruhovitých kanálků, které vnímají změny v proudění endolymfy v kanálcích. Předrážděním tohoto orgánu vzniká mořská nemoc. K častým chorobám uší patří: Otitis media – zánět středního ucha, častý u dětí, bolestivý. Tinnitus – neustálé zvonění nebo pískání v uchu. Vertigo – porucha polokruhovitých kanálků vnitřního ucha způsobující pocit, že se okolí točí (závrať). Zalepené ucho – tvorba tekutiny ve středoušní dutině, způsobující hluchotu, časté u dětí.

ENTITY

ENTITY

009799

... celé Moravy. Ve městě o rozloze 10 336 ha žije 100 tisíc obyvatel a je tak šestým nejlidnatějším městem ČR. Olomouc byla ve středověku centrem Moravy, do třicetileté války třetím největším městem zemí České koruny (po Praze a Vratislavi) a největším městem na Moravě. Dnes je sídlem arcibiskupství a metropolity moravské církevní provincie, a také centrem pravoslavné církve na Moravě. V oblasti soudní moci je významnou institucí Vrchní soud v Olomouci. Význam...

Byla Olomouc ve středověku největším městem zemí České koruny?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Olomouc

Olomouc byla ve středověku centrem Moravy, do třicetileté války třetím největším městem zemí České koruny (po Praze a Vratislavi) a největším městem na Moravě.

Olomouc (rod ženský, v místním úzu i mužský; hanácky Olomóc nebo Holomóc; německy Olmütz; polsky Ołomuniec; latinsky Olomucium) je statutární a univerzitní město v České republice, centrum Olomouckého kraje, metropole Hané a historická metropole celé Moravy. Ve městě o rozloze 10 336 ha žije 100 tisíc obyvatel a je tak šestým nejlidnatějším městem ČR. Olomouc byla ve středověku centrem Moravy, do třicetileté války třetím největším městem zemí České koruny (po Praze a Vratislavi) a největším městem na Moravě. Dnes je sídlem arcibiskupství a metropolity moravské církevní provincie, a také centrem pravoslavné církve na Moravě. V oblasti soudní moci je významnou institucí Vrchní soud v Olomouci. Význam Olomouce jako vzdělanostního centra podtrhují Univerzita Palackého, nejstarší na Moravě a druhá nejstarší v Česku, Vědecká knihovna a Slovanské gymnázium, nejstarší nepřetržitě fungující střední škola na Moravě s českým vyučovacím jazykem. Olomouc byla v minulosti významným obranným centrem, sídlem silné vojenské posádky, v polovině 18. století bylo město přebudováno na mocnou pevnost. V následujících letech bylo vystavěno mnoho kasáren, cvičišť, skladišť a dalších objektů, které využívala armáda i po zrušení pevnosti v roce 1884, po dobu Československé republiky (kdy vzniklo též významné letiště v Neředíně), i po druhé světové válce. Od roku 1968 byla v Olomouci i velice početná (okupační) posádka Sovětské armády. Do roku 2013 sídlilo v Olomouci Velitelství společných sil AČR, do té doby tedy město bylo hlavním centrem obrany státu. Pro svou atmosféru a historické pamětihodnosti je Olomouc vyhledávaným střediskem mezinárodních konferencí a festivalů. Více než čtyřicetiletou tradici má Academia film Olomouc (AFO), mezinárodní festival dokumentárních filmů a videoprogramů. Koná se zde také jeden z nejvýznamnějších[zdroj?] českých divadelních festivalů Divadelní Flora. Dále pak Flora Olomouc, mezinárodní výstava zaměřená na zahradnictví a pěstování rostlin s každoroční návštěvností okolo 80 000 návštěvníků. Oblíbený je také Podzimní festival duchovní hudby či Mezinárodní varhanní festival. Své fanoušky si již našly také mladší akce – květnový Beerfest i srpnový Flamenco festival. Olomouc je známá svými historickými památkami, její historické jádro je městskou památkovou rezervací, která je po pražské druhá nejvýznamnější v Česku. Původ jména Olomouc je etymologicky sporný. Někdy se slovo rozděluje na Olo-mouc, přičemž druhá část -mouc by měla souvislost se staročeským slovesem mútit, tj. hlučet (doloženo v osobních i místních jménech, např. Mutimír, Moutnice, Mutná), první část by mohla vycházet z hypotetického praslovanského slova *ol, tj. pivo (srovnej anglické ale). Jiný výklad operuje s hypotetickým osobním jménem *Olomút, jméno by bylo utvořeno přivlastňovací příponou -jь (j'), asimilovanou v -c, a znamenalo by "ves v Olomútově vlastnictví" (podobně Bolelouc – Bolelútův majetek). Tento výklad zmiňovali jako jediný například Václav Ertl či Alena Polívková. Osobní jméno Olomút ale není doloženo a nedává ve slovanských jazycích smysl. Vyskytly se také pokusy vyložit jméno pomocí západoevropských jazyků (Alamud, Aulomont) či z latiny (Juliomontium, údajně na počest Julia Caesara, viz Caesarova kašna), ani jeden z nich ale není všeobecně uznáván. Místní jméno je poprvé doloženo v Kosmově kronice Čechů z roku 1055. Nářeční tvar s počátečním h- (v latinské formě Holomucensis) je poprvé doložen v roce 1208. Tradičním problémem je rod názvu. Původně byla všechna jména tohoto typu (Boleslav, Dobříš, Litomyšl) mužského rodu, který si podržela nejméně do 16. století, většinou i déle. U většiny z těchto jmen proběhla postupně od 17. století (sporadicky již od 16.) především v nářečí centrální části Čech změna z mužského rodu na ženský, vymizením měkkého jeru a příklonem ke gramatickému typu obuv, zatímco v některých okrajových nářečích Čech (ale i například v Dobříši) a na Moravě a ve Slezsku si podržela mužský rod. Hranici mezi mužským a ženským rodem u jmen typu Olomouc popsal R. Šrámek v publikaci L. Hosák, R. Šrámek: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, Praha, 1980. Ertlova kodifikace jmen typu Olomouc stanovila v roce 1929 jako spisovný pouze ženský tvar, a to v duchu své teze, že kdo porušuje jednotu spisovné češtiny, páše největší kulturní hřích na potomstvu, a kulturní úroveň jednotlivých krajů se nejlépe projevuje dobrovolným podřizováním individuálních zvláštností místních jednotné spisovné češtině. Ve spisovné češtině je Olomouc zásadně rodu ženského a skloňuje se podle vzoru píseň (stejně jako jiná místní jména zakončená na měkkou souhlásku – Bystrc, Třeboň, Třebíč, Dobříš), v místním úzu je ale často používán rod mužský a skloňování podle vzoru stroj, původní a v nářečích zachovaný mužský rod je někdy místními obyvateli proti spisovné gramatice vyžadován jako správný.[zdroj?] V případě nejistoty se doporučuje užívání opisů typu ve městě Olomouc, ve kterých se v češtině připouští užití prvního pádu. V roce 1930 se olomoučtí radní obrátili na Zemský úřad v Brně, aby rozhodl v otázce jmenného rodu názvu města. Ten si nechal vypracovat lingvistický rozbor u profesora Karlovy univerzity Josefa Zubatého, který prokázal, že správný je rod ženský. Toto bylo i úředně potvrzeno ministerstvem vnitra v témže roce. V nespisovné řeči se také někdy užívá slangových variant Olmík (mužského rodu) nebo Olm (podle vzoru hrad), ty ale pochází až ze sklonku 20. století. Město používalo už od 13. století ve svém znaku i na pečetích moravské šachované orlice. Rozdílem byl jen červený jazyk orlice, moravská má zlatý. Po roce 1558 se začínají objevovat v rozích majuskulní písmena SPQO, což znamená "Senatus PopulusQue Olomuncesis" (senát a lid olomoucký), jako odkaz na zkratku římské říše SPQR. V roce 1758 znak polepšila císařovna Marie Terezie přidáním babenberského štítku na prsa orlice, který byl na památku neúspěšného obléhání Prusy ovinut zlatým řetězem a na kterém bylo uvedeno FMT (iniciály císařů Františka I. a právě Marie Terezie). Po roce 1918 byly tyto iniciály odstraněny a k žádosti města došlo roku 1934 k úplnému návratu k prosté šachované orlici. Roku 1993 se písmena SPQO vrátila. Autorem poslední úpravy znaku je známý olomoucký heraldik a přední znalec této problematiky, plk. Jiří Louda, Dr.h.c. V roce 2008 získalo město nové logo. Základním prvkem logotypu je motiv šachovnice vycházející z Moravské orlice, resp. heraldického znaku města. Z něj čerpá i červeno-bílá barevnost. Autorem loga města je grafik Mgr.Art. Jan Kolář. Související informace naleznete také v článku Dějiny Olomouce. Významnými historickými událostmi Olomouce jsou: Mladý paleolit (40 000–10 000 př. n. l.) – z této doby nalezeny kamenné nástroje na území města Neolit – 6 000 př. n. l. – souvislé . osídlení, nálezy kultury s lineární keramikou 1. století období markomanských válek (166-180) – objeveny zbytky římského tábora v lokalitě Olomouc-Neředín, nejsevernější doložený pobyt Římanů na území střední Evropy severně od Dunaje 6. století – . příchod prvních Slovanů, vznik zemědělské osady (nejstarší trvale obydlené sídlo v České republice) konec 7. století – vznik opevněného slovanského hradiště (nejstarší v České republice) na předměstích Povel a Nové Sady (1,5 km jižně od současného . historického centra) počátek 9. století – dobytí starého a postavení nového, velkomoravského, hradiště na Petrském návrší 10. století – krátkodobý zánik a znovuobnovení olomouckého hradiště, příliv nových obyvatel (pravděpodobná souvislost se zánikem Velkomoravské říše) . polovina 10. století – vláda Přemyslovce Boleslava I., Olomouc je jedním z vojensko-správních středisek Přemyslovců na trase transevropské obchodní magistrály Řezno–Praha–Libice–Olomouc–Krakov–Kyjev 1019 – Morava připojena k přemyslovským Čechám, hlavním mocenským centrem je v té době Olomouc, kde sídlí knížetem Oldřichem dosazený Břetislav, budoucí český kníže 1021 – Břetislav unesl z kláštera ve Svinibrodu dceru bavorského velmože Jitku a žil s ní na olomouckém hradě. Historici v současnosti vedou diskuze, zda Břetislav sídlil ještě na starším hradišti na Petrském návrší, kde je dnes Arcibiskupský palác a Tereziánská zbrojnice, nebo už na Václavském návrší, kde stojí katedrála a kde byl olomoucký hrad v následujících staletích 1063 – v . Olomouci bylo knížetem, později králem Vratislavem II. obnoveno biskupství kolem 1070 – založení nového kamenného olomouckého hradu 1077 - dorazila na Hradisko na pozvání olomouckého údělníka Oty I. Olomouckého a jeho manželky Eufémie benediktinská kolonie, aby zde vybudovala klášter "na počest Spasitele a svatého prvomučedníka Štěpána". Už po několika měsících vysvětil 3. února 1078 olomoucký biskup Jan na místě klášterní oratoř. Stalo se tak za přítomnosti obou fundátorů, ale i českého knížete Vratislava II. a břevnovského opata Meinharda a sázavského opata.[zdroj?] 1201 – vymírá olomoucká větev Přemyslovců, Moravu od té doby spravuje markrabí 1239–48 – lokace královského města (Dolní a Horní nám.) 1306 – zavraždění krále Václava III. (vymření královské větve Přemyslovců) 1314 . – král Jan jmenoval privilegiem Olomouc jako první město na Moravě 1422 – král Zikmund Lucemburský povolil městu razit vlastní mince, jedná se o nejstarší dochované mincovní privilegium na Moravě 1566 – příchod jezuitů kvůli rekatolizaci, zakládání škol a gymnázia, jezuitské akademie 1573 – . založena první univerzita na Moravě, po revoluci roku 1848 postupně likvidována, 1860–1946 zůstala pouze samostatná Teologická fakulta) 1642–1650 okupace města švédskou armádou pod vedením L. Torstensona (třicetiletá válka) 1716– . 1754 – vybudován sloup Nejsvětější Trojice (r. 2000 vyhlášen památkou světového kulturního dědictví UNESCO); jedná se o největší seskupení soch v rámci jedné skulptury, stavba trvala 38 let a během této doby zemřelo několik umělců 1741–42 – okupace města pruskou armádou (války o rakouské dědictví) 1746 – založena Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis, první učená společnost na území ovládaném rakouskými Habsburky. Časopis společnosti Monatliche Auszüge byl prvním vědeckým časopisem na území Habsburské monarchie. 1758 – Olomouc se ubránila druhému pruskému obléhání, královna Marie Terezie povýšila 16 měšťanů do šlechtického stavu, vyplatila městu odškodnění, polepšila městský znak a udělila Olomouci právo používat titul Královské . hlavní město Olomouc. 1767 – za svého pobytu v Olomouci zde W. A. Mozart zkomponoval svoji 6. symfonii F-dur 1777 – biskupství olomoucké povýšeno na arcibiskupství 1829 – velitelem pevnosti Olomouc je jmenován slavný maršál Radecký, který žil v přepychovém Edelmannově paláci na Horním . náměstí 1841 – příjezd prvního vlaku do města (trasa Vídeň–Olomouc) 1845 – odjezd prvního vlaku z Olomouce do Prahy 1905 – Eduard Konrád Zirm, primář očního oddělení olomoucké nemocnice, provedl první úspěšnou transplantaci na světě, jednalo . se o transplantaci oční rohovky 1919 – připojením okolních obcí vzniká Velká Olomouc 1939–1945 – okupace města německou armádou, připojení k Protektorátu Čechy a Morava (15. března 1939 zatčeno 800 židovských mužů a někteří z nich byli převezeni do Dachau ., poté v červnu 1942 až březnu 1945 odvezeno 3498 Židů do Terezína a do vyhlazovacích táborů na východě) 1946 – obnovení univerzity pod názvem Univerzita Palackého, v současnosti čítající osm fakult 1974–1980 připojením 15 okolních obcí vzrostla plošná rozloha města . na trojnásobek 1990 – obnovení pomníku T. G. Masaryka jako symbolu návratu k demokracii 1995 – navštěva papeže Jana Pavla II., svatořečil zde blahoslavenou Zdislavu a Jana Sarkandera (na stotisícovém shromáždění na letišti v Neředíně) 1997 – město zasáhla katastrofální povodeň, nejničivější v jeho historii Geografická poloha: Olomouc je největší město ležící na řece Moravě. Rozkládá se v Hornomoravském úvalu v nivě řeky Moravy při soutoku s Bystřicí zleva ve východní části města a Mlýnským potokem zprava v jižní části města. Obklopena je úrodnou krajinou Hané. Charakter města je rovinatý, na západě a hlavně na východě výrazně ohraničen vyšším georeliéfem, který tak uzavírá město do protáhlé sníženiny otevřené ve směru severozápad–jihovýchod. Střed města (49°35́ severní šířky a 17°15́ východní délky) je v nadmořské výšce 219 m n. m., jeho jižní část se velmi mírně snižuje do nadmořské výšky 208 m n. m., naopak severovýchodní část se zvyšuje až na nadmořskou výšku 420 m n. m. Průměrný roční úhrn srážek na území města je 600–1100 mm. Průměrné teploty v lednu dosahují hodnot od -1 do -4 °C, občas spadne teplota až k -15 °C. V červenci je průměrná teplota 19 °C, výjimkou však nejsou ani dny s teplotami okolo 35 °C. V roce 1237 město Olomouc i s jeho předměstími obývalo 16 300 obyvatel. Roku 1622 zemřelo na mor 14 tisíc lidí (neuvedeno zda jen v Olomouci), ale ještě před švédskou okupací zde žilo asi 30 tisíc obyvatel.[zdroj?] Po odchodu Švédů v roce 1650 zůstalo v Olomouci jen 1 675 obyvatel.[zdroj?] Mezi roky 1713–1715 propukla další morová epidemie, kterou přežilo 1 500 Olomoučanů. V roce 1900 zde žilo 21 933 obyvatel, z toho asi 15 tisíc Němců a 6 tisíc Čechů. V roce 1910 zde žilo 22 245 obyvatel, z toho kromě vojenské posádky 12 tisíc Němců a necelých 7 tisíc Čechů. Po vytvoření Velké Olomouce zde k roku 1920 žilo už 57 206 obyvatel, z toho téměř 40 tisíc Čechů. Podle sčítání lidu v roce 1930 zde žilo ve 4 484 domech 66 440 obyvatel. 47 861 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 15 017 k německé. Žilo zde 47 771 římských katolíků, 2 603 evangelíků, 9 192 příslušníků Církve československé husitské a 2 198 židů. Velkoměstem se Olomouc stala ke konci roku 1978, největšího počtu, 107 399 obyvatel, dosáhla ke konci roku 1990. Pak ale začal počet olomouckých občanů postupně klesat a poprvé byl pokles pod hranici statisíce obyvatel statistickým úřadem zjištěn v roce 2011. V roce 2016 se Olomouc vrátila mezi velkoměsta opětovným překonáním hranice 100 tisíc obyvatel. Aglomerace Olomouce byla v roce 2015 vymezena poměrně široce, kromě okolních obcí a nejbližších měst Prostějov, Přerov, Lipník nad Bečvou, Šternberk a Litovel (jádro polycentrické aglomerace se zhruba 360 tisíci obyvateli) do ní byly zahrnuty i vzdálenější města jako jsou Hranice, Uničov či Mohelnice. Takto vymezenou aglomeraci obývá zhruba 450 tisíc obyvatel, což činí 71 % obyvatel celého Olomouckého kraje. Související informace naleznete také v článku Seznam představitelů Olomouce. Od uzákonění obecního řádu města Olomouce 6. září 1850 až do roku 1918 bylo vedení města čistě německé (s výjimkou let 1878–1886, kdy byl členem městské rady Čech F. Stejskal). Češi tvořili v Olomouci menšinu, takže v obecních volbách (i kvůli volebnímu cenzu) neměli šanci být zvoleni, což vedlo až k úplnému bojkotu obecních voleb ze strany českého obyvatelstva. Nejdéle úřadujícím představitelem Olomouce v moderních dějinách byl Josef Engel, který funkci starosty zastával od listopadu 1872 až do října 1896, tedy téměř 24 let. Éra českých starostů začala až po roce 1918, kdy bylo město rozšířeno připojením mnoha okolních obcí a kdy v sloučené Velké Olomouci převádlo etnicky české obyvatelstvo (došlo zároveň k zavedení všeobecného a rovného volebního práva pro komunální volby). Za nacistické okupace stáli v čele města němečtí vládní komisaři. Po roce 1945 se struktura městské samosprávy změnila. Nejvyšším představitelem města byl předseda národního výboru, od roku 1948 do roku 1989 výlučně z řad členů KSČ. Struktura národních výborů zanikla v roce 1990. Od té doby je v čele Olomouce primátor volený zastupitelstvem. Od komunálních voleb v roce 2014 je primátorem sociální demokrat Antonín Staněk. V říjnových volbách do zastupitelstva zvítězila ČSSD, která tak získala 17 mandátů, dále uspěli ODS (14 mandátů), TOP 09 (6 mandátů), KSČM (5 mandátů) a KDU-ČSL (3 mandáty). Senátní volby v druhém kole vyhrál Martin Tesařík za ČSSD. Přesto byla 19. října na radnici podepsána koaliční smlouva bez vítězné strany mezi ODS, TOP 09 a KDU-ČSL. Jednou z hlavních změn je snížení počtu náměstků z dosavadních šesti na pět. Primátorem byl Martin Novotný; ODS s TOP 09 mají dva náměstky, KDU-ČSL jednoho. V sobotu 1. března 2014 Martin Novotný odstoupil z funkce primátora a zastupitelé zvolili na jeho místo Martina Majora. Martin Novotný se poté stal neuvolněným členem Rady města Olomouce. Počet náměstků primátora tak klesl o jednoho. Vo volbách do zastupitelstva se poprvé od sametové revoluce volilo v jediném obvodu. To vyvolalo komplikace při organizaci voleb, ale také vedlo ke snížení přirozeného volebního prahu a umožnilo tak lépe uspět menším volebním subjektům. Ve volbách do zastupitelstva zvítězilo hnutí ANO 2011 se ziskem 12 mandátů, dále uspěli ČSSD (10 mandátů), ODS (5 mandátů), KDU-ČSL (5 mandátů), TOP 09 (4 mandáty), KSČM (4 mandáty) a volen sdružení Občané pro Olomouc (nezávislý, SZ a Piráti) (3 mandáty) a nová lokální strana Pro Olomouc (2 mandáty). Necelých 24 hodin po vyhlášení výsledku voleb, uzavřeli koaliční dohodu ČSSD, KDU-ČSL, ODS, TOP 09. Olomouc se člení na 26 částí města (zároveň katastrální území), v podstatě odpovídají původním historickým obcím, i když katastrální hranice se již poněkud liší. Dříve byly součástí města i dnes samostatné obce Křelov-Břuchotín (1975–1994), Bystrovany (1975–1992) a Samotišky (1974–1992). Od 23. ledna 2007 je stanoveno 27 komisí městských částí. Komise městských částí nejsou komisemi správních celků v pravém slova smyslu, ale poradní orgány rady města Olomouce. Také jejich územní působnost zcela neodpovídá územím místních částí. Podrobnosti jsou uvedeny ve statutu města Olomouce. Související informace naleznete také v článcích Okres Olomouc a Obvod obce s rozšířenou působností Olomouc. Olomouc je krajským městem a také obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Olomouc se skládá ze 95 obcí, ORP z 45 obcí. Olomoucký kraj spravuje krajský úřad a jeho odbory (dopravy, zdravotnictví, školství, sociální, dotační aj.) a správu vlastního města vykonává Magistrát statutárního města Olomouce. Z celostátních institucí je Olomouc oficiálně sídlem České lékařské komory nebo Agrární komory České republiky. Dále zde sídlí např. územní odborné pracoviště Národního památkového ústavu, pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, Hasičský záchranný sbor České republiky Olomouckého kraje či Krajská hygienická stanice Olomouc. Město je významným církevním centrem, což potvrzuje Arcibiskupství olomoucké, povýšené roku 1777 z původního biskupství založeného už roku 1063. Po vzniku Československa byla zřízena také Olomoucká diecéze Církve československé husitské. Olomouc je kromě toho tradičním vojenským městem, sídlilo zde Velitelství pozemního vojska a od 1. prosince 2003 je v Olomouci sídlo Velitelství společných sil Armády České republiky. Je zde umístěno i velitelství Vojenské policie Olomouc. Z justičních institucí je významným Vrchní soud v Olomouci spolu s Vrchním státním zastupitelstvím, které mají působnost na prakticky celém území Moravy a Slezska. Sídlí zde také Okresní soud v Olomouci spolu s příslušným okresním státním zastupitelstvím, ale i přes existenci samosprávného Olomouckého kraje není v Olomouci samostatný krajský soud, působí zde jen pobočka Krajského soudu v Ostravě a ostravského krajského zastupitelství. U okresního soudu je umístěna vazební věznice. Český rozhlas Olomouc Rádio Haná Hitrádio apollo Rádio Hity – Olomouc Rádio Rubi Radio Proglas – studio Radim Rádio Čas Moravské divadlo Olomouc (dříve divadlo Oldřicha Stibora) Divadlo na cucky – nezávislý divadelní soubor s vlastní scénou, progresivní dramaturgií a s širokým spektrem aktivit .; produkci zajišťuje DW7 o.p.s. Divadlo hudby – olomoucké stagionové divadlo Moravská filharmonie – pořádá mezinárodní hudební festival Olomoucké hudební jaro a Mezinárodní varhanní festival Divadlo Tramtarie – nezávislé divadlo se stálým divadelním souborem malé formy s autorskou dramaturgií Slovanský tyátr – divadelní soubor studentů Slovanského gymnázia Olomouc Vlastivědné . muzeum v Olomouci – od roku 1951 Muzeum moderního umění – má asi 60 000 sbírkových předmětů Arcidiecézní muzeum Olomouc – od roku 2006 Středoevropské fórum moderního umění – pravděpodobně nerealizováno, ministerstvo kultury projekt zamítlo Muzeum Olomoucké pevnosti Letecké muzeum Olomouc - Neředín Veteran Arena Olomouc – Muzeum . historických automobilů Pevnost poznání - muzeum popularizace vědy pod záštitou Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého Vědecká knihovna v Olomouci knihovna Univerzity Palackého krajská knihovna Olomouc městská knihovna Olomouc nakladatelství Matice cyrilometodějská nakladatelství Votobia nakladatelství Solen nakladatelství Anag nakladatelství DANAL nakladatelství ALDA nakladatelství Refugium Velehrad-Roma nakladatelství PRODOS – pedagogické nakladatelství nakladatelství Moraviaj . Esperanto-Pioniroj Afas galerie Galerie Patro AbaKus-Art, internetová galerie Galerie 1499 Galerie Bohéma Galerie Caesar Galerie W7 Galerie G Galerie Hesperia Galerie informačního centra Univerzity Palackého Galerie Kopeček, Olomouc-Svatý Kopeček Galerie Labyrint Galerie Mona Lisa Galerie Podkova Galerie Rubikon Galerie Skácelík Galerie U Mloka Umělecké centrum Univerzity Palackého Galerie Jola (Dolní náměstí Olomouc) 1966 – Olomoucké výstavní sady → 1970 – Flora Olomouc → 2000 – Výstaviště Flora Olomouc, a.s. V roce 2006 výstaviště navštívilo 222 550 návštěvníků. V roce 2007 bylo Výstaviště Flora Olomouc z hlediska počtu návštěvníků (nikoliv turisticky) s 200 506 návštěvníky třetím nejnavštěvovanějším místem v Olomouckém kraji. Academia film Olomouc (AFO) – od r. 1966 festival dokumentárních filmů, od r. 1992 s mezinárodní účastí Beerfest Olomouc – největší český pivní festival s hudebním programem od r. 2002 Divadelní Flora – od r. 1997, jeden z největších českých divadelních festivalů .; pořádá DW7 o.p.s. Festival Baroko – festival barokní hudby, od r. 1998 Festival Jeden svět - festival dokumentárních filmů, který organizuje Člověk v tísni Festival Religiosa – mezinárodní festival duchovní a církevní hudby, od r. 2006 Svátky Písní Olomouc – mezinárodní festival . pěveckých sborů, od r. 1972 (navazuje na tradici festivalu Dětských pěveckých sborů) Film ve znamení ryby – mezinárodní festival duchovních filmů, jehož 10. ročník proběhl v roce 2011 (v roce 2012 se neuskutečnil) Ostrovy bez hranic . – mezinárodní festival poezie od r. 2007, v návaznosti na festival Poezie bez hranic 2001–2004 Přehlídka animovaného filmu (PAF) – festival animovaného filmu a pohyblivých obrazů založený r. 2000 TANEC PRAHA v Olomouci – mezinárodní festival současného tance a pohybového . divadla - v Olomouci probíhá v Divadle na cucky; produkce zajišťuje DW7 o.p.s. ve spolupráci s pražskými organizátory Týden improvizace – projekt DW7 o.p.s. směřující k oživování městských periferií prostřednictvím uměleckých intervencí VZÁŘÍ – mezinárodní festival světla a videomappingu, od r. 2011 (též anglicky Septembeam) Za(o)hrada – projekt komunitního zahradničení v centru Olomouce; zaštiťuje DW7 o.p.s. Zoologická zahrada Olomouc Cena města je udělována od roku 1998. Za tuto dobu ji získalo více než 120 osobností a subjektů. Ocenění je udělováno kolektivům a jednotlivcům za činnost v umělecké, hospodářské, publicistické či jiné sféře, práci nebo díla, která jsou v úzkém vztahu k městu Olomouci, nebo byla vytvořena na jeho území, či jinak přispívají k rozvoji města. Cena města se uděluje jednou ročně. Zastupitelstvo města na návrh rady města uděluje Cenu města Olomouce – ocenění významné činnosti nebo díla se zřetelným časovým přesahem, v některé z oblastí: hudba, přírodní vědy, užité umění, architektura a urbanismus, výtvarné umění, technický pokrok, literární činnost, dramatické umění, společenské vědy, hospodářský rozvoj, sport, žurnalistika a publicistika, jiné. Dále uděluje Cenu za počin roku – ocenění významného jednání, konkrétního díla nebo mimořádného úspěchu v příslušném roce, v oblasti kultury, sportu, vědy a výzkumu, hrdinského činu, jiné. Univerzita Palackého Moravská vysoká škola Olomouc – soukromá vysoká škola neuniverzitního typu, bakalářské vzdělání, obory: Ekonomika a management, Podnikové a informační systémy. Vyšší odborná škola zdravotnická Emanuela Pöttinga Vyšší odborná škola a Střední průmyslová škola elektrotechnická Vyšší odborná škola sociální – CARITAS Vyšší odborná škola sociální a teologická – DORKAS Konzervatoř evangelické akademie Olomouc – střední a vyšší odborné vzdělání Církevní gymnázium Německého řádu Gymnázium Čajkovského Gymnázium Olomouc-Hejčín Slovanské gymnázium Soukromé gymnázium . Olomouc - zrušeno Střední škola logistiky a chemie Obchodní akademie Střední odborná škola Olomouc s.r.o. Střední odborná škola služeb Střední průmyslová škola elektrotechnická Střední průmyslová škola strojnická Střední škola Olomouc - Svatý Kopeček Střední škola polygrafická Střední škola polytechnická Střední škola poštovní Střední zdravotnická a Vyšší . zdravotnická škola Emanuela Pöttinga Střední škola zemědělská a zahradnická Olomouc Soukromá střední škola podnikání Olomouc, s.r.o. Střední škola obchodu, gastronomie a designu PRAKTIK s.r.o. Střední odborné učiliště farmaceutické Střední odborné učiliště obchodu a služeb Střední odborné učiliště technické . a obchodní Soukromé střední odborné učiliště stavební, Odborné učiliště a Učiliště - PhDr. L. Bortl, s.r.o. Speciální škola DC 90, s.r.o. Související informace naleznete také v článcích Architektura Olomouce, Pevnost Olomouc, Seznam církevních staveb v Olomouci, Seznam nejvyšších staveb v Olomouci a Seznam kulturních památek v Olomouci. V historickém jádru města, obklopeném rameny řeky Moravy, jehož formování bylo započato počátkem 11. století a dokončeno v polovině 19. století, je situováno několik velkých náměstí, z nichž na Horním náměstí je umístěna radnice s orlojem z 15. století, Herkulova, Ariónova a Caesarova kašna, a především památka UNESCO sloup Nejsvětější Trojice, postavený v roce 1740. Pozoruhodný je také arcibiskupský dóm svatého Václava, kde roku 1469 prohlásila část českých a moravských pánů uherského krále Matyáše Korvína králem českým a kde se taktéž nachází hrobka českého krále Václava III., zavražděného roku 1306 právě v Olomouci. Na druhé straně historického jádra je budova Univerzity Palackého (v 19. stol. existovala její předchůdkyně navazující na jezuitské vysoké učení zal. v letech 1573/76). Má v dnešní době okolo 25 000 studentů. Historická část města je chráněna jako městská památková rezervace. Mezi národní kulturní památky patří Olomoucký hrad, klášter Hradisko, kostel svatého Mořice, sloup Nejsvětější Trojice a mariánský sloup se souborem barokních kašen a vila Primavesi. Podrobnější informace naleznete v článku Kašny v Olomouci. konec 17. století: 1683 Neptunova kašna (na Dolním náměstí) – autoři: gdaňský sochař Michael Mandík a olomoucký kameník Václav Schüler 1687 Herkulova kašna (na Horním náměstí) . – stejní autoři začátek 18. století: 1707 Jupiterova (na Dolním náměstí) – autor původní sochy sv. Floriána: Václav Render; 1735 přestavěna autor: tyrolský sochař Filip Sattler 1709 Tritónů (Náměstí republiky) – autor .: olomoucký měšťan a kameník Václav Render 1725 Caesarova (na Horním náměstí) – autor: Václav Render Delfínova kašna z r. 1725 od sochaře Filipa Sattlera znovuobjevená r. 2005 na dvoře ZŠ Na hradě umístěna před dominikánský klášter v Sokolské ulici 1727 Merkurova kašna . (mezi obchodním domem Prior a hotelem Národní dům) – autoři: Václav Render a Filip Sattler 2002 Ariónova kašna na Horním náměstí od sochaře Ivana Theimera Zdíkův palác, Václavské náměstí Edelmannův palác, Horní náměstí 5 Hauenschildův palác, Dolní náměstí . 38 Petrášův palác, Horní náměstí 25 Žerotínský palác, Purkrabská 2 Palác Podstatských z Prusínovic, Ztracená 2 Ditrichštejnský palác, Horní náměstí 9 Salmův palác, Horní náměstí 1 Arcibiskupský palác, Wurmova 9 Vila Eduarda Hamburgera, Vídeňská 2 Vila . Eduarda Šrota, třída Spojenců 20 Vila Otto Zweiga, třída Spojenců 16 Vila Elly Krickové, třída Spojenců 10 Vila Pauly a Hanse Briessových, Na Vozovce 12 Vila Julia Pelikána, Na Vozovce 21 Vila Františka a Ludmily Kousalíkových, Na Vozovce . 33 Vila Stanislava Nakládala, Polívkova 35 Vila Antonína a Ludmily Hofmanových, Resslova 20 Rodinný dům Willibalda Müllera, Dvořákova 3 Vila Wilhelma Giebela, Na Šibeníku 26 Vila Rudolfa Seidlera, Václavkova 2 Vila Camilly a Josefa Krausových a Franze Bruckmanna, Vídeňská 14 Vila na sile Barbory a Radima Králíkových, Polská 7 Vila Primavesi, Univerzitní 7 Vila Vladimíra Müllera, Černochova 6 Vila Roberta Schneidera, Černochova 10 Podrobnější informace naleznete v článku Olomoucké parky. Čechovy sady Smetanovy sady – r. 1866 byla vysázena jírovcová a lipová alej ve Smetanových sadech a slavnostně ji otevřel František Josef I. Od roku 1919 jsou stromy přiřezané do vysokých rovných stěn díky prvnímu českému správci parku Emanuelu Černému. Bezručovy sady a rozárium se sbírkou 40 tisíc keřů růží. Existence části rozária je nyní ohrožena výstavbou tenisových kurtů. botanické zahrady Zoologická zahrada Olomouc na Svatém Kopečku Rozloha všech parků je více než 47 ha. Délka hlavních alejí je téměř 2,5 km. Katedrála sv. Václava Bazilika Navštívení Panny Marie (Svatý Kopeček) Červený kostel Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie Kostel Panny Marie Sněžné Kostel svatého Cyrila a Metoděje Kostel svatého Gorazda Kostel svaté Kateřiny Kostel svatého Michala Kostel svatého Mořice Kostel Zvěstování Panny Marie Evangelický kostel Kostel svatého Filipa . a Jakuba Kostel Panny Marie Pomocné Kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů Kostel svatého Urbana Kostel svatého Štěpána Kostel svatého Ondřeje Kostel svaté Barbory Husův sbor Sbor Prokopa Holého Kaple svatého Jana Sarkandra Kaple svaté Anny Kaple svaté Barbory Kaple svatého Františka z Assisi Kaple Božského srdce Páně Kaple Panny Marie . Opatrovnice Kaple Božího Těla Kaple Královny Kaple svatého Jana Nepomuckého Kaple Neposkvrněného početí Panny Marie Kaple Božího milosrdenství Kaple Panny Marie Bolestné V Olomouci a přidružených obcích se nachází celkem jedenáct veřejných pohřebišť: Neředín – ústřední hřbitov, Nová Ulice, Nedvězí, Slavonín, Nové Sady, Holice, Hodolany, Chválkovice, Svatý Kopeček, Černovír a Chomoutov. Památkově chráněné je funkcionalistické krematorium na hřbitově v Neředíně. Krematorium a pohřebiště spravuje městská příspěvková organizace Hřbitovy města Olomouce. Po zavraždění Václava III. na olomouckém hradě v roce 1306 nastoupili Lucemburkové a s nimi přišel velmi významný rozvoj města. Olomouc, jako křižovatka cest, se stala největším centrem obchodu na Moravě. Město, kterému obchod přinášel nemalé zisky, čilý ruch na tržišti samozřejmě podporovalo a co víc, získalo různá královská privilegia, mezi nimiž bylo i právo vybudovat další tržnici. Počet turistů v roce 2005 činil 111 700, k roku 2006 jich do Olomouce zavítalo 113 400 a v roce 2007 šlo už o 121 000 turistů. Jako jediné město v Česku má zachovalou parní vodárnu a jako jediné město v Česku s více než 100 000 obyvateli je 100% zásobováno vodou z podzemních zdrojů. Vydatnost zdrojů: Olomouc-Černovír 300 l / s (část lze použít bez úpravy) Příkazy 250 l / s Litovel 160 l / s (lze použít bez úpravy) Senice na Hané 50 l / s (lze použít bez úpravy) Město spotřebuje denně asi 27 000 m3 vody. Čistírna odpadních vod je v části Olomouc-Nové Sady. Dodavatelem vody, provozovatelem vodovodů, kanalizace a čistírny je Moravská vodárenská a. s. (do 1. ledna 2008 s názvem Středomoravská vodárenská a. s.). Elektřinu rozvádí v síti vysokého a nízkého napětí ČEZ a.s. Teplo vyrábí teplárna na uhlí a výtopna na mazut a zemní plyn. Teplo rozvádí síť horkovodů a parovodů. Dodavatel: Moravskoslezské teplárny, Teplárna Olomouc. Zemní plyn rozvádí plynovody po celém území města Severomoravská plynárenská a.s. Svoz odpadů zajišťují Technické služby města Olomouce, a. s. Separovaný odpad v Olomouci je svážen ze širšího okolí, ale přibližně kopíruje trendy v odpadovém hospodářství města Olomouce. Pro rok 2003 šlo o 704 t papíru, 440 t skla, 369 t plastů a 0,5 t nápojových kartonů. V roce 2006 pak bylo z Olomouce svezeno: 17 394 t komunálního odpadu, 1 486 t papíru, 851 t skla, 562 t plastů a 55 t nápojových kartonů. Z hlediska množství separovaného odpadu (svezeného ze širšího okolí) je k tomuto roku udáváno 1488 t papíru, 859 t skla, 562 t plastů, 54,76 t nápojových kartonů, a pro 1. pololetí roku 2007 šlo o 823 . t papíru, 425 t skla, 308 t plastů, 31 t nápojových kartonů Lesní majetek města Olomouce na ploše 4002,96 ha (z toho 3871,56 ha je porostní půda, stav v roce 2011) spravuje akciová společnost Lesy města Olomouce a.s. Hospodaření na velké části (1204 ha, 31 % celkové plochy) je silně ovlivněno kvůli ochraně přírody. První lesní majetek o rozloze 800 ha získalo město Olomouc v letech 1352–1393 v k.ú. Grygov jako dar od krále Karla IV. Další lesy získalo město např. nákupem od moravského zemského hejtmana Jana z Lipé (1534, 250 ha), Václava Haugvice z Biskupic (1546, 500 ha), kardinála Ditrichštejna (1606, 1 000 ha . ), Liechtensteina (30. května 1936, 988 ha). 8. února 1952 byl lesní majetek (3984 ha) převeden na Československé státní lesy. 1. ledna 1993 převzala lesní majetek Správa lesů města Olomouce. 1. října 2010 se přeměnila na akciovou společnost Lesy města Olomouce a.s. Související informace naleznete také v článcích Tramvajová doprava v Olomouci a Městská autobusová doprava v Olomouci. Již v roce 1845 začaly jezdit mezi centrem města a vzdáleným nádražím omnibusy. Ty ale kapacitně nedostačovaly, proto byla na tomto úseku v roce 1899 postavena tramvajová trať. Postupně byly tratě prodlužovány, od roku 1940 probíhalo jejich postupné zdvoukolejňování. V 50. letech došlo k rozsáhlé reorganizaci tramvajové dopravy ve středu města. V roce 1997 došlo k prodloužení – byla postavena trať na třídě Kosmonautů, která pomohla přetíženému úseku na Masarykově třídě přes centrum. Roku 2013 byla postavena nová trať z areálu Šantovka na Nové Sady. V roce 1927 se Olomouc stala prvním moravským městem s vlastní autobusovou dopravou.[zdroj?] Městskou hromadnou dopravu v Olomouci zajišťuje Dopravní podnik města Olomouce. V Olomouci se nachází tyto vlaková nádraží a železniční zastávky: Olomouc hlavní nádraží (tratě: 270, 275, 290, 301), Olomouc-Smetanovy sady (trať: 275), Olomouc-Nová Ulice ( . trať: 275), Olomouc město (trať: 275), Olomouc-Hejčín (trať: 275), Olomouc-Řepčín (trať: 275), Olomouc-Nové Sady (trať: 301), Nemilany (trať: 301). Dále zde jsou dvě autobusové nádraží a letiště pouze pro Schengenský prostor v Neředíně (slouží jako centrální letiště helikoptér policie, hasičů a pro nemocnici). SK Sigma Olomouc, fotbalový klub HC Olomouc, hokejový klub Slackline Olomouc, první slackline klub v ČR (web) Skokani Olomouc, baseballový klub 1. HFK Olomouc, fotbalový klub DHK Olomouc, dámský házenkářský klub SK UP Olomouc, ženský volejbalový klub Basketbal Olomouc, basketbal klub T. J. Sokol Olomouc, Sokol, v Olomouci je celkem 10 místních jednot. AK Olomouc, aerobik klub Olomouc AK Olomouc, atletický klub Haná Dragons, klub dračích lodí (web) TJ Lodní Sporty Olomouc, sdružuje Kanoistický a Veslařský Klub: VK Olomouc, veslařský klub (web) KK . Olomouc, kanoistický klub – rychlostní kanoistika (web) RC Olomouc, ragbyový klub (web) AŠK Olomouc, armádní šachový klub HKK Olomouc, kuželkářský klub (web) FBS Olomouc, florbalový klub BK Omega Olomouc, badmintonový klub JK FILIPPI Olomouc - Řepčín, sportovní stáj KSP Olomouc, klub ploutvového plavání (web) UN Olomouc, plavecký klub fotbalový stadion Sigmy (Andrův stadion) fotbalový stadion 1. HFK Olomouc zimní stadion plavecký stadion lanové centrum sportovní hala Univerzity Palackého omega centrum sportu a zdraví aqua centrum fitness tribuna Čajkaréna atletický stadion (sokolský stadion) baseballový stadión golfové hřiště Dům Armády Olomouc Equine sport center Olomouc (parkurové závodiště) Kuželna HKK Olomouc . (Největší v ČR) Bowland bowling center Šantovka (Největší v ČR) Olomoucký půlmaraton ITS Cup Mistrovství světa ve florbale juniorek 2010 Mistrovství světa v orientačním běhu 2008 Mistrovství světa v kickboxu 2008 Mistrovství Evropy v baseballu 2005 Hry V. letní olympiády dětí a mládeže 2011 Mistrovství Evropy ve fotbale hráčů do 21 let 2015 V Olomouci k roku 2002 bylo celkem 1 084 lékařů, počet obyvatel tak na 1 lékaře činil 96 a počet lůžek ve zdravotnictví na 1 000 obyvatel bylo 19. Působí zde tři nemocnice, 147 ordinací praktického lékaře a dalších 197 odborných ordinací a pracovišť, dále 21 lékáren a 11 ostatních zdravotnických zařízení. Celkem tak k roku 2002 šlo o 379 zdravotnických zařízení. Nejvýznamnější institucí v oblasti zdravotnictví je Fakultní nemocnice Olomouc. Jedná se o osoby, které se ve městě narodily, zemřely anebo v něm nějakou dobu pobývaly. Osobnosti jsou řazeny podle roku narození. svatá Pavlína Římská (4. stol.) je patronkou města Břetislav I. (1002/05–1055), český kníže Jitka ze Schweinfurtu (1003–1058), česká kněžna Spytihněv II. (1031–1061), český kníže Jan I. (?–1085), historicky první doložený biskup olomoucký Ludmila Přemyslovna (1110–1240), bavorská vévodkyně Václav III. (1289–1306), český, polský a uherský král Jan XII. Železný (?–1430), kardinál, biskup litomyšlský, biskup olomoucký Heinrich Kramer (1430–1505), dominikán a inkvizitor Matyáš Korvín (1443–1490), uherský král, . český protikrál Hurtado Pérez (1526–1594), první rektor olomoucké univerzity Zbyněk Berka z Dubé a Lipé (1551–1606), kardinál, arcibiskup pražský, probošt olomoucké kapituly Georg Flegel ( . 1566–1638), barokní malíř specializovaný na zátiší František z Ditrichštejna (1570–1636), kardinál, biskup olomoucký, jeden z nejvýznamnějších moravských politiků 17. století Sv. Jan Sarkander (1576 .–1620), kněz, mučedník Svatý John Ogilvie (1579–1615), jezuita, mučedník Bohuslav Balbín (1621–1688), literát, historik, kněz, zeměpisec a pedagog Karel Ferdinand Irmler (1650–?), profesor práva Wolfgang Hannibal von Schrattenbach (1660–1738), kardinál, biskup olomoucký, místokrál neapolský Václav Render (1669–1733), významný kameník a delineator Jan Kryštof Handke . (1694–1774), významný moravský malíř Pierre Philippe Bechade de Rochepin (1694–1776), projektant a stavitel olomoucké bastionové pevnosti Ferdinand Julius Troyer z Troyersteinu (1698–1758) ., kardinál, biskup olomoucký Václav Matyáš Gurecký (1705–1743), hudební skladatel, kapelník v katedrále sv. Václava Antonín Theodor Colloredo-Waldsee (1729–1811), kardinál, první arcibiskup olomoucký . Gilbert du Motier, markýz de La Fayette (1757–1834), generál, politik Jan Radecký z Radče (1766–1858), český šlechtic a rakouský maršál Maria Tadeáš Trauttmansdorff (1761 .–1819), kardinál, arcibiskup olomoucký, biskup královéhradecký Maxmilián Josef Sommerau-Beckh (1769–1853), kardinál, arcibiskup olomoucký Rudolf Jan kardinál Habsbursko-Lotrinský (1788–1831) . , kardinál, arcibiskup olomoucký, rakouský arcivévoda Ferdinand I. Dobrotivý (1793–1875), rakouský císař, český král Alois Vojtěch Šembera (1807–1882), jazykovědec, literární historik Bedřich . z Fürstenberka (1813–1892), kardinál, arcibiskup olomoucký Rudolf Eitelberger von Edelberg (1817–1885), historik umění Pavel Křížkovský (1820–1885), hudební skladatel . Jindřich Wankel (1821–1897), lékař, archeolog, speleolog, v Olomouci bydlel 1883–1897 a je zde pochován Gregor Mendel (1822–1884), přírodovědec, . zakladatel genetiky Ignát Wurm (1825–1911), kněz, redaktor, etnograf Konrad Bayer (1828–1897), šachový skladatel František Josef I. (1830–1916) . , rakouský císař, český král František Saleský Bauer (1841–1915), kardinál, arcibiskup olomoucký, biskup brněnský Josef Nešvera (1842–1914), hudební skladatel František Polívka (1860 .–1923), botanik Gustav Mahler (1860–1911), hudební skladatel Mořic Hruban (1862–1945), politik, právník Lev Skrbenský z Hříště (1863– .1938), kardinál, arcibiskup pražský (1899–1916), arbibiskup olomoucký (1916–1920) Eduard Konrád Zirm (1863–1944), lékař, . oftalmolog, který provedl první úspěšnou transplantaci na světě Vavro Šrobár (1867–1950), slovenský lékař, politik Petr Bezruč (1867–1958), básník Leo Fall (1873– . 1925), operetní skladatel Bohumír Cigánek (1874–1957), duchovní a biskup Církve československé husitské Karel Wellner (1875–1926), grafik, malíř, kreslíř, ilustrátor . , výtvarný historik a kritik Adolf Kašpar (1877–1934), malíř a ilustrátor Svatý Gorazd II. (1879–1942), kněz, mučedník Jaromír John (1882–1952 .), spisovatel, novinář Jaroslav Durych (1886–1962), vojenský lékař, spisovatel Josef Ander (1888–1976), podnikatel Otokar Fierlinger (1888–1941 . ), architekt Jarmila Kurandová (1890–1978), herečka Paul Engelmann (1891–1965), architekt, filozof Hubert Aust (1891–1955), akademický architekt . Zdeněk Fierlinger (1891–1976), politik Jacques Groag (1892–1962), architekt a interiérový návrhář Stanislav Zela (1893–1969), pomocný biskup olomoucký, kapitulní . (1947–1948) a generální vikář olomoucké arcidiecéze (1948–1950) Josef Ludvík Fischer (1894–1973), významný český filozof, první rektor roku 1946 obnovené olomoucké univerzity Josef . Rostislav Stejskal (1894–1946), teolog, duchovní a biskup Církve československé husitské Karel Svolinský (1896–1986), malíř, grafik a ilustrátor Bedřich Václavek (1897–1943 .), estetik, literární teoretik a kritik Eliška Junková (1900–1994), automobilová závodnice Franz Karmasin (1901–1970), nacistický politik Vít Obrtel (1901-1988 .), architekt, návrhář, scénograf Miroslav Jiroušek (1903–1983), český matematik a hudební skladatel Kurt Spielmann (1903-1943), architekt Edgar G. Ulmer (1904 . –1972), režisér, scenárista, filmový producent František M. Hník (1905–1962), teolog, duchovní a biskup Církve československé husitské, vysokoškolský pedagog Magda Jansová (1906– . 1981), architektka Aljo Beran (1907–1990), malíř Lubomír Šlapeta (1908–1983), architekt Helena Šmahelová (1910–1997), spisovatelka Evžen Rošický . (1914–1942), atlet a sportovní novinář Josef Bek (1918–1995), herec Oldřich Velen (1921–2013), herec Hynek Maxa (1922– .2001), operní pěvec, pěvecký pedagog Jiří Pelikán (1923–1999), politik Slavoj Kovařík (1923–2003), akademický malíř František Řehák (* 1923) . , herec, od roku 1959 žije trvale v Olomouci Slávka Budínová (1924–2002), herečka Antonín Schindler (1925-2010), hudebník Juraj Pospíšil (1931–2007) ., slovenský hudební skladatel českého původu Vlasta Janečková (1934–2012), česká filmová a televizní scenáristka a režisérka Jiří Fiedler (4. března 1935 Olomouc – 31. ledna 2014 Praha) byl český historik . , redaktor, překladatel a muzejník Hana Talpová (* 1938), herečka a zpěvačka Milan Togner (1938–2011), historik umění Karel Brückner (* 1939), fotbalový trenér Jiří Rusinský ( .* 1941), autor publikací o městské části Olomouce – Neředíně Václav Čada (1942–1993), historik Josef Hrdlička (* 1942), pomocný biskup olomoucký, děkan olomoucké metropolitní kapituly Pavel Kantorek . (* 1942), přírodovědec, fyzik, karikaturista, vysokoškolský pedagog Pavel Dostál (1943–2005), herec, režisér, politik, bývalý ministr kultury Pavel Roman (1943 . –1972), krasobruslař Karel Kryl (1944–1994), písničkář a básník Ivan Theimer (* 1944), sochař František Kunetka (* 1945), teolog, duchovní-salesián . , vysokoškolský pedagog Hana Maciuchová (* 1945), herečka Eva Romanová (* 1946), krasobruslařka Jaroslav Hutka (* 1947), písničkář Petr Novotný (* 1947), herec a bavič Jan . Kanyza (* 1947), herec Věra Beranová (* 1947), kunsthistorička Vladimír Šlapeta (* 1947), architekt, pedagog Jan Graubner (* 1948), arcibiskup olomoucký a metropolita moravský . Emil Viklický (* 1948), jazzový pianista a hudební skladatel Petr Mikeš(* 1948), básník, překladatel a redaktor Pavel Taussig (* 1949), filmový historik, scenárista, novinář . a publicista Ladislav Daniel (* 1950), historik umění Jana Šilerová (* 1950), duchovní a biskupka Církve Československé husitské Jiří Paroubek (* 1952), politik Rudolf Göbel (* 1953) . , duchovní a biskup Církve Československé husitské Jarmila Švehlová (* 1956), herečka Alice Šnirychová (* 1956), herečka Jaroslava Maxová (* 1957), operní pěvkyně Karel Plíhal (* 1958) . , písničkář Rostislav Čtvrtlík (1963–2011), herec a dabér Igor Bareš (* 1966), herec Richard Pachman (* 1966), hudební skladatel, malíř Petr Pravec (* 1967 .), astronom Ivan Langer (* 1967), politik a bývalý ministr Jiří Dopita (* 1968), hokejista Jaroslav Šnirych (* 1969), knihař Václav Blahunek (* 1971) . , šéfdirigent Hudby Hradní stráže a Policie ČR Marek Spáčil (* 1974), automobilový závodník Sandra Pogodová (* 1975), herečka Lubomír Kopeček (* 1975), politolog Veronika Vařeková (* 1977) ., topmodelka Tomáš Hudeček (* 1979), geograf, politika, primátor hl. města Prahy Aleš Loprais (* 1980), automobilový závodník Roman Smetana (* 1982), aktivista Jiří Hudler ( . * 1984), hokejista Karlos Vémola (* 1985), bojovník Mma Olomouc má následující partnerská města: Antony, Francie Lucern, Švýcarsko Nördlingen, Německo > www.nördlingen.de Pětikostelí . , Maďarsko Subotica, Srbsko Tampere, Finsko Veenendaal, Nizozemsko Bratislava - Staré Mesto, Slovensko Krakov, Polsko Kunming, Čínská lidová republika Makarska, Chorvatsko Owensboro, USA Díky Dr. Petru Pravcovi se planetka s číslem 30 564 v hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem nazývá Olomouc. Astronom ji objevil při pozorování z hvězdárny v Ondřejově. Naopak šéf hemato-onkologické kliniky olomoucké fakultní nemocnice Karel Indrák v roce 1986 zjistil, že jednu dědičnou chorobu krve způsobuje do té doby neznámý druh hemoglobinu a pojmenoval ho po svém rodném městě. Když Miroslav Strnad z Univerzity Palackého společně s kolegou Jaroslavem Veselým hledali v rostlinách látku podporující jejich růst nalezli i derivát rostlinných hormonů cytokininů, který buněčné dělení naopak brzdí. Novou látku nazvali olomoucin, při testování pak zjistili, že má protinádorové účinky a není toxická. Jméno navrhl francouzský kolega Laurent Meijer. V německém městě Nördlingen, jednom z osmi partnerských měst Olomouce, lze najít Olomouckou ulici (Olmützer Strasse) nebo obdivovat Olomouckou kašnu (Olmützer Brunnen). Navíc v příštích letech by měla Olomouc zanechat stopu i ve městě Antony, nedaleko Paříže (v departementu Hauts-de-Seine, Île-de-France), kde vznikne Olomoucké náměstí. Chystá se tam výstavba nové čtvrti, jejíž centrální náměstí se bude jmenovat Place d'Olomouc. V některých partnerských městech také upozorňují na Olomouc ukazatele, podle kterých lidé poznají, jak daleko se od města nacházejí. Nechybí například ve finském Tampere.

VERB_PHRASE

YES_NO

003098

... Typickým příkladem jsou endoparazité, například tasemnice bezbranná. K sebeoplození dochází také u samosprašných rostlin. Jako hermafrodit se rovněž označuje defektní jedinec gonochoristických druhů, který má základy obou pohlavních orgánů (ženských i mužských). Zpravidla však nejsou funkční obě - buďto funguje jenom jedna nebo žádná. U člověka nebyl hermafrodit s oběma funkčními soustavami zaznamenán, zbylé dva případy ano.[zdroj?] Nejvíce popularizovaným[zdroj?] hermafroditem je jihoafrická atletka Caster Semenyaová. Podle australského listu Sydney Morning Herold má mužské i ženské pohlavní orgány. Testy prý mimo jiné prokázaly, že má místo vaječníků varlata. Intersexualita je stav, kdy se člověk narodí s více či méně nejednoznačným pohlavím. Někdy se nazývá též hermafroditismus....

Jak se nazývá stav, kdy se člověk narodí s víceméně nejednoznačným pohlavím?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hermafrodit

Intersexualita je stav, kdy se člověk narodí s více či méně nejednoznačným pohlavím.

Hermafrodit (též obojetník) je živočich schopný produkovat současně vajíčka i spermie. Hermafrodit má buďto varlata i vaječníky, nebo jsou oba tyto orgány nahrazeny tzv. obojetnou pohlavní žlázou. K hermafroditům patří mnozí měkkýši (mimo hlavonožců a mlžů), ploštěnci, kroužkovci, pláštěnci, ale i třeba některé ryby. Termín pochází z řecké mytologie, podle které Hermafrodítos, syn bohů Herma a Afrodity, srostl s nymfou Salmakis v jedinou oboupohlavní bytost. Hraničí s gonochorismem. Jde o situaci, kdy jedinec během svého života změní nebo střídá pohlaví. Vyskytuje se například u některých ryb s výrazným teritoriálním chováním samců - mladé ryby, které by neměly šanci se prosadit, tedy mají samičí pohlaví a teprve až když vyrostou, přejdou na pohlaví samčí. Sebeoplození je zvláštní případ rozmnožování hermafroditů. Je poměrně vzácné, vyskytuje se především u takových organismů, které by nebyly kvůli svému způsobu života schopny sehnat partnera k páření. Typickým příkladem jsou endoparazité, například tasemnice bezbranná. K sebeoplození dochází také u samosprašných rostlin. Jako hermafrodit se rovněž označuje defektní jedinec gonochoristických druhů, který má základy obou pohlavních orgánů (ženských i mužských). Zpravidla však nejsou funkční obě - buďto funguje jenom jedna nebo žádná. U člověka nebyl hermafrodit s oběma funkčními soustavami zaznamenán, zbylé dva případy ano.[zdroj?] Nejvíce popularizovaným[zdroj?] hermafroditem je jihoafrická atletka Caster Semenyaová. Podle australského listu Sydney Morning Herold má mužské i ženské pohlavní orgány. Testy prý mimo jiné prokázaly, že má místo vaječníků varlata. Intersexualita je stav, kdy se člověk narodí s více či méně nejednoznačným pohlavím. Někdy se nazývá též hermafroditismus. Intersexualita se jako anomálie vyskytuje i u zvířat, např. u prasat či u raků. V botanice je obdobou hermafrodita jednodomá rostlina, tj. vyšší rostlina, která vytváří buďto oba typy květů (samčí i samičí), nebo květy oboupohlavní. V říši rostlin toto uspořádání převládá.

ENTITY

OTHER

006077

Kosmologie (z řeckého κ nauka o světě) je odvětvím, které se zabývá vesmírem jako celkem. Předmětem studia kosmologie je vznik, vývoj a budoucí osud vesmíru. Věnuje se jí filozofie, teologie a fyzikální kosmologie. Fyzikální kosmologie využívá poznatků několika fyzikálních oborů. Nejčastěji je to obecná teorie relativity, astronomie, astrofyzika, částicová a atomová fyzika. První popisy představ o světě pocházejí z Číny z 3. tisíciletí př. n. l. (Kniha proměn), z Babylónu (Enúma eliš) a předjónského období (Hésiodova Theogonia). Je možné, že Babylónské mýty měly pak mj. vliv na další mytologické představy, mezi nimi též na biblickou představu obsaženou v knize Genesis. Rané kosmologie měly především mýtický charakter, ale už předsókratičtí filozofové začali vznik světa zkoumat kriticky (Thalés z Milétu, Anaximandros). Stejným směrem se ubírá i myšlení Démokritovo a Anaxagorovo....

Čím se zabývá kosmologie?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kosmologie

Kosmologie (z řeckého κ nauka o světě) je odvětvím, které se zabývá vesmírem jako celkem.

Kosmologie (z řeckého κ nauka o světě) je odvětvím, které se zabývá vesmírem jako celkem. Předmětem studia kosmologie je vznik, vývoj a budoucí osud vesmíru. Věnuje se jí filozofie, teologie a fyzikální kosmologie. Fyzikální kosmologie využívá poznatků několika fyzikálních oborů. Nejčastěji je to obecná teorie relativity, astronomie, astrofyzika, částicová a atomová fyzika. První popisy představ o světě pocházejí z Číny z 3. tisíciletí př. n. l. (Kniha proměn), z Babylónu (Enúma eliš) a předjónského období (Hésiodova Theogonia). Je možné, že Babylónské mýty měly pak mj. vliv na další mytologické představy, mezi nimi též na biblickou představu obsaženou v knize Genesis. Rané kosmologie měly především mýtický charakter, ale už předsókratičtí filozofové začali vznik světa zkoumat kriticky (Thalés z Milétu, Anaximandros). Stejným směrem se ubírá i myšlení Démokritovo a Anaxagorovo. Důležitého posunu dějiny kosmologie nabraly s prvním doloženým systémem, který nestavěl Zemi do středu vesmíru a který jí dával kulový tvar – ten pochází od Filolaa, žáka Pýthagorova, z 5. nebo 4. století př. n. l. Kosmologie vytváří modely k vesmíru, jimiž se snaží popsat jevy, které pozorujeme nejen v okolí naší sluneční soustavy, ale také procesy, které vedly k utváření větších vesmírných útvarů (galaxie a jejich kupy apod.). Tyto modely obvykle popisují vesmír, který se vyvíjí a neustále mění. Kosmologové pak ve spolupráci s astronomy a astrofyziky hledají experimentální potvrzení (verifikaci) nebo vyvrácení daného kosmologického modelu na základě porovnání předpovědí daného modelu s experimentálními daty[zdroj?] a pozorováním. Většina současných modelů vychází z tzv. kosmologického principu (někdy též z Koperníkova principu). Na základě této hypotézy se předpokládá, že ve všech bodech vesmíru platí stejné fyzikální zákony. Tato hypotéza umožňuje také zavést předpoklad o homogenitě a izotropii vesmíru (v dostatečně velkých měřítkách). Velký třesk je v současné době vědecká mainstreamová teorie. Její součástí je i obecná teorie relativity a považuje gravitaci za hlavní sílu formující vesmír. Existují ale i alternativní teorie. Například plazmová kosmologie uvažuje, že zásadní roli hraje i silnější elektromagnetická síla.

CLAUSE

OTHER

013251

Kostel Všech svatých je římskokatolický chrám v Lipov v okrese Hodonín. Jde o farní kostel lipovské farnosti. == Historie == V první polovině 15. století byl v Lipově vybudován jednolodní kostel. Tento gotický kostel byl silně poškozen za tureckých vpádů v roce 1663, později provizorně opraven a roku 1790 k němu byla přistavěna věž. Když chátrající budova hrozila zřícením, bylo rozhodnuto o nové stavbě a tak v roce 1878 byl na místě strženého gotického kostela postaven kostel současný. == Popis == Jde o jednolodní stavbu s vestavěnou dřevěnou emporou. Čtvercová věž je postavěna nad předsíní, přístupná je dvěma bočními schodišti. Presbytář má klenutý portál, loď kostela je zastropena plochým stropem. == Reference ==

Jaký kostel byl vybudován v Lipově?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_V%C5%A1ech_svat%C3%BDch_(Lipov)

V první polovině 15. století byl v Lipově vybudován jednolodní kostel.

Kostel Všech svatých je římskokatolický chrám v Lipov v okrese Hodonín. Jde o farní kostel lipovské farnosti. == Historie == V první polovině 15. století byl v Lipově vybudován jednolodní kostel. Tento gotický kostel byl silně poškozen za tureckých vpádů v roce 1663, později provizorně opraven a roku 1790 k němu byla přistavěna věž. Když chátrající budova hrozila zřícením, bylo rozhodnuto o nové stavbě a tak v roce 1878 byl na místě strženého gotického kostela postaven kostel současný. == Popis == Jde o jednolodní stavbu s vestavěnou dřevěnou emporou. Čtvercová věž je postavěna nad předsíní, přístupná je dvěma bočními schodišti. Presbytář má klenutý portál, loď kostela je zastropena plochým stropem. == Reference ==

ADJ_PHRASE

OTHER

007248

Pyramida (z řeckého π, pyramis) je jehlanovitá stavba. Základem pyramid bývá zpravidla čtyřúhelník nebo trojúhelník, obecně to však může být jakýkoliv polygon. To znamená, že pyramida má obvykle tři nebo čtyři strany. Tyto strany musí být trojúhelníkové. Konstrukčně nejjednodušší je udělat pyramidu na čtvercové (resp. přibližně čtvercové) základně, protože nevzniká problém spojit stěny do jednoho bodu. Tuto vlastnost má drtivá většina starověkých pyramid. V pyramidách se vybudovala bludiště proti zlodějům hrobek. Jsou známy egyptské pyramidy, núbijské, které byly odvozeny od egyptských, ale byly menší, čínské,...

Mohou být strany pyramidy čtyřúhelníkové?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pyramida

Tyto strany musí být trojúhelníkové.

Pyramida (z řeckého π, pyramis) je jehlanovitá stavba. Základem pyramid bývá zpravidla čtyřúhelník nebo trojúhelník, obecně to však může být jakýkoliv polygon. To znamená, že pyramida má obvykle tři nebo čtyři strany. Tyto strany musí být trojúhelníkové. Konstrukčně nejjednodušší je udělat pyramidu na čtvercové (resp. přibližně čtvercové) základně, protože nevzniká problém spojit stěny do jednoho bodu. Tuto vlastnost má drtivá většina starověkých pyramid. V pyramidách se vybudovala bludiště proti zlodějům hrobek. Jsou známy egyptské pyramidy, núbijské, které byly odvozeny od egyptských, ale byly menší, čínské, mezoamerické, andské, francouzské, Cestiova pyramida v Římě, a další. Podrobnější informace naleznete v článku egyptské pyramidy. Pyramidy v Egyptě jsou nejznámější a nejstarší z pyramidových staveb, patří k největším stavbám v historii. Cheopsova pyramida je řazena mezi sedm divů světa a byla nejvyšší stavbou světa až do dostavby Washingtonova monumentu v roce 1884, který měří 169 metrů.[zdroj?] Egyptské pyramidy jsou postaveny z velkých kamenných bloků, nebo z cihel. Stavba pyramid probíhala bez znalosti železa a složitějších technologií. První pyramida pochází z období III. dynastie, poslední pak z XIII., někdy bývá uváděno XIV. dynastie (tzn. že všechny byly postaveny v mezi lety 2700 a 1700 př. n. l.)[zdroj?] Přestože o účelu i vzniku egyptských pyramid koluje řada mýtů, které jsou označovány za nevědecké, a i vědecká obec je v této otázce rozdělena, panuje obecně přijímaná teorie, že pyramidy sloužily za hroby králů.[zdroj?] U některých pyramid je jedna či více dalších, menších pyramid, o nichž se předpokládá, že sloužily jako hroby manželek.[zdroj?] Některé z těchto staveb sloužily k náboženským účelům, egyptologové se domnívají že v nich přebývala králova Ba. Někteří králové si nechali postavit dvě pyramidy, což bývá vysvětlováno jako projev egyptského dualismu (příslušní faraoni byli králové Horního i Dolního Egypta). Zajímavostí je, že existují i pyramidy, které sice měly být hrobkou, ale král se nechal pohřbít jinam.[zdroj?] Egyptologové se domnívají, že pyramidy se vyvinuly z mastab a že jsou egyptským vynálezem, neovlivněným cizími vlivy.[zdroj?] Podrobnější informace naleznete v článku núbijské pyramidy. Núbijské pyramidy byly postaveny panovníky říše Kuš na třech místech současného Súdánu. Tyto pyramidy jsou ovlivněny egyptskými, ale proti nim jsou menší a strmější. V Núbii byly stavěny zhruba do roku 300, vzniklo asi 220 takových staveb. Tyto pyramidy nejsou hroby, ale pouze pomníkem mrtvého krále. Podrobnější informace naleznete v článku mezoamerické pyramidy. Pyramidy v Mezoamerice patří k nejvýznačnějším pozůstatkům starověkých mezoamerických civilizací, především Toltéků, Mayů a Aztéků. Jsou sestaveny z kamenných kvádrů mnohem menších než egyptské pyramidy, takže je poměrně snadno uneslo několik málo lidí. Kvádry byly spojovány pomocí cementové malty. Stavitelé neznali železné nástroje ani kolo. Podrobnější informace naleznete v článku čínské pyramidy. První čínský císař Čchin Š'-chuang-ti si nechal vybudovat pyramidální hrobku severovýchodně od centra města Si-an, tehdejšího hlavního města říše. Tvarem připomíná egyptské pyramidy, je postavena především z navezené a upěchované zeminy. Pod pyramidou by se měl nacházet pohřební sál, ale dosud nedošlo k jeho archeologickému průzkumu. Několik desítek podobných pyramid (často s komolým zakončením), jakožto hrobek císařské dynastie Západní Chan a vysokých státních funkcionářů, pak bylo vybudováno severozápadně od města, kde tvoří symbolickou ochrannou linii oproti mongolským nájezdníkům. V průběhu existence římské říše bylo také postaveno několik pyramid, z nichž nejznámější je dosud existující Cestiova pyramida v Římě. Jedná se o 27 metrů vysokou stavbu z konce 1. století př. n. l. Další římská pyramida byla postavena ve Faliconu ve Francii. Přímo v Římě byla postavena pyramida pojmenovaná Meta Romuli, která byla zničena koncem 15. století. Pyramida zůstává oblíbeným tvarem i pro novověkou a moderní architekturu. Některé příklady ukazuje následující galerie (chronologicky): Wolfgang Kosack: Die altägyptischen Pyramidentexte. In neuer deutscher Uebersetzung; vollständig bearbeitet und herausgegeben von Wolfgang Kosack Christoph Brunner, Berlin 2012, ISBN 978-3-9524018-1-1. Egyptské pyramidy Pyramidové číslo Obrázky, zvuky či videa k tématu pyramida ve Wikimedia Commons

VERB_PHRASE

YES_NO

006829

Čajovna je veřejné místo, kam se chodí pít čaj. Tento termín se ale také používá pro zvláštní domácí místnosti nebo domky určené k pití čaje například v Japonsku. První čajovna se na českém území objevila už v roce 1908, kdy cestovatel Joe Hloucha založil spolu se svým bratrem na pražském výstavišti japonskou čajovnu. Nicméně hlavní rozmach čajoven přišel až po roce 1989. Tehdy vznikají první čajovny v dnešní podobě, tedy většinou tichá místa s tlumeným osvětlením, kde se za doprovodu nejčastěji meditativní hudby, hudby New Age nebo world music pijí nejen čaje, ale také jihoamerické maté nebo africký rooibos. Obecně lze říct, že čajovny se snaží vždy navodit pocit intimního a zabydleného prostředí....

V jakém roce byla poprvé založena na českém území čajovna?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cajovna

První čajovna se na českém území objevila už v roce 1908, kdy cestovatel Joe Hloucha založil spolu se svým bratrem na pražském výstavišti japonskou čajovnu.

Čajovna je veřejné místo, kam se chodí pít čaj. Tento termín se ale také používá pro zvláštní domácí místnosti nebo domky určené k pití čaje například v Japonsku. První čajovna se na českém území objevila už v roce 1908, kdy cestovatel Joe Hloucha založil spolu se svým bratrem na pražském výstavišti japonskou čajovnu. Nicméně hlavní rozmach čajoven přišel až po roce 1989. Tehdy vznikají první čajovny v dnešní podobě, tedy většinou tichá místa s tlumeným osvětlením, kde se za doprovodu nejčastěji meditativní hudby, hudby New Age nebo world music pijí nejen čaje, ale také jihoamerické maté nebo africký rooibos. Obecně lze říct, že čajovny se snaží vždy navodit pocit intimního a zabydleného prostředí. Snaha vytvořit pro návštěvníky "obývák někde jinde" je typická. Odráží se to kupříkladu ve způsobu, jakým je používáno osvětlení – to je často velice jemné nebo tlumené. Stejně je tomu i s vnějším světlem. Jen málo čajoven má velká prosklená okna bez záclon.[zdroj?] V českých čajovnách se často podávají malá jídla a téměř vždy se jedná o nekuřácké prostory (s výjimkou vodních dýmek). K roku 2016 bylo v Česku více než tři sta čajoven. Jejich koncentrace tak zde byla nejvyšší na světě. V Číně se v čajovnách odjakživa odehrával veškerý společenský život. Čajovna byla vždy jakýmsi zrcadlem čínské společnosti.[zdroj?] V čínských čajovnách, nebo spíše čajových teráskách (čajovny nebyly situovány do uzavřených místností nebo sklepů), bychom marně hledali oázu klidu pro meditaci. Hromadně a hlasitě se tu debatovalo na všechna témata, jaká jen Číňany napadla. Dokonce i za války, kdy bylo na všech veřejných (mnohdy i soukromých) místech trestné mluvit o "věcech státu", se nesly čajovnami ostré kritiky. Byly centrem konání různých představení, slavných čajových soutěží, utkání řečníků a podobně.[zdroj?] Po válce se však začaly zvyky ubírat jiným směrem. Čína se více otevřela západním vlivům, to způsobilo částečný útěk od čajoven k hospůdkám, kavárnám a hernám. Dnes už se nedá říci, že by byly čajovny centrem veškerého dění. Jejich obliba sice oproti dřívějším časům klesla, a přece si dodnes ponechaly své typické kouzlo a vytříbené způsoby přípravy čajů.[zdroj?] Obrázky, zvuky či videa k tématu čajovna ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo čajovna ve Wikislovníku e-cajovna.net – Internetový portál o čaji a čajovnách cajik.cz – Databáze čajoven nejen v Česku a Slovensku icajove-more.cz – Čajový magazín s mapou čajoven i obchodů s čajem zen-buddhismus.cz/cajovny – Doplňovaný seznam čajoven

DATETIME

DATETIME

000576

Brad Wright je Kanadský televizní producent, scenárista a herec. Je velmi známým tvůrcem nebo spolutvůrcem televizního seriálu Hvězdná brána (spolu s Jonathanem Glassnerem), Stargate Atlantis (spolu s Robertem C. Cooperem) a Stargate Universe (také s Cooperem). narodil se v Torontu, Ontario, Kanada. Před vznikem Hvězdné brány, pracoval jako výkonný producent a scenárista seriálu Krajní meze (1995). Psal také scénáře pro několik dalších televizních seriálů jako Neon Rider, Dobrodružství černého hřebce, Odysea, Highlander a Poltergeist. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Brad Wright na anglické Wikipedii.

Je Brad Wright tvůrcem seriálu Hvězdná brána?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Brad_Wright

Je velmi známým tvůrcem nebo spolutvůrcem televizního seriálu Hvězdná brána (spolu s Jonathanem Glassnerem), Stargate Atlantis (spolu s Robertem C. Cooperem) a Stargate Universe (také s Cooperem). narodil se v Torontu, Ontario, Kanada.

Brad Wright je Kanadský televizní producent, scenárista a herec. Je velmi známým tvůrcem nebo spolutvůrcem televizního seriálu Hvězdná brána (spolu s Jonathanem Glassnerem), Stargate Atlantis (spolu s Robertem C. Cooperem) a Stargate Universe (také s Cooperem). narodil se v Torontu, Ontario, Kanada. Před vznikem Hvězdné brány, pracoval jako výkonný producent a scenárista seriálu Krajní meze (1995). Psal také scénáře pro několik dalších televizních seriálů jako Neon Rider, Dobrodružství černého hřebce, Odysea, Highlander a Poltergeist. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Brad Wright na anglické Wikipedii.

VERB_PHRASE

YES_NO

005215

... Ačkoli se jednalo pouze o formální dělení vlády nad jedinou celistvou říší, k němuž docházelo často i v minulosti, především z důvodu efektivnější správy a obrany rozlehlého území státu, toto rozdělení se mělo ukázat trvalým. Západní říše, vystavená silnějšímu tlaku Germánů, nebyla schopna uhájit své hranice, pročež v roce 410 vydrancovali Vizigóti vedení náčelníkem Alarichem samotný Řím. Poté, co byl z podnětu císaře Valentiniana III. zavražděn římský vojevůdce Aetius, který ve spojení s Germány zvítězil v roce 451 nad Huny v bitvě na Katalaunských polích, se západořímská obrana zhroutila. V roce 476 po abdikaci posledního císaře Romula Augusta západořímská říše zanikla, třebaže antické tradice, kultura a vzdělanost přetrvaly na Západě až do 6. století. Naproti tomu východní říše disponující příznivějšími geografickými...

Jak se jmenoval poslední císař západořímské říše?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Starov%C4%9Bk

V roce 476 po abdikaci posledního císaře Romula Augusta západořímská říše zanikla, třebaže antické tradice, kultura a vzdělanost přetrvaly na Západě až do 6. století.

Termín starověk označuje v dějepisectví historické období vzniku a rozvoje prvních civilizací na Středním východě, v oblasti Středomoří a v jižní a východní Asii. Časově lze tuto epochu ohraničit koncem pravěku okolo poloviny 4. tisíciletí př. n. l. a počátkem středověku v 6. až 7. století. Naproti tomu pojem antika se vztahuje výlučně na řecko-římskou etapu starověku. Rozsáhlejší pojem starověk zahrnuje tedy rovněž toto období dějin lidstva. Počátek starověku lze vymezit dobou rozšíření písma na území staroorientálních říší Blízkého východu – v Mezopotámii (Sumer, Akkad, Babylon, Mitanni, Asýrie), v oblasti Íránské vysočiny (Elam, Médie, Persie), v Sýrii (Ugarit), na území Malé Asii (Chetité, Frýgie, Lýdie) a v Egyptě. Konec starověku spadá do doby rozpadu římské resp. sásánovské říše, jenž nastal v důsledku stěhování národů a arabské expanze (zánik západořímské říše v roce 476, smrt císaře Justiniána I. v roce 565, smrt proroka Mohameda v roce 632). Současní, především němečtí historikové označují období přerodu starověku ve středověk (od konce 3. až do počátku 7. století) za samostatnou etapu pozdní antiky. Podrobnější informace naleznete v článku Starověký Orient. Podrobnější informace naleznete v článku Doba měděná. První starověké civilizace vznikly v období eneolitu, které se vyznačovalo rozvinutým zemědělstvím (polní hospodářství, chov dobytka), společenskou dělbou práce, základními technikami zpracování mědi, počátkem obchodu, skladováním potravin a surovin a založením prvních stálých sídel. Rozvoj kultury byl spojen s rozšířením znalosti písma, které nahradilo doposud užívané piktogramy a ideogramy, vyskytující se již od dob paleolitu (nástěnné malby). Používání grafických symbolů k uchování informací se v oblasti Středního východu rozšiřovalo již od poloviny 4. tisíciletí př. n. l. Jejich podoba a vznik byly nepochybně silně ovlivněny klínovým písmem v Mezopotámii a hieroglyfy v Egyptě. Tyto grafické značky se později prostřednictvím Féničanů vyvinuly v naši dnešní abecedu. Vynález písma umožnil rodícím se státům zavést stálý správní a náboženský aparát, což je pokládáno za okamžik počátku civilizace. Podrobnější informace naleznete v článcích Sumerové a Mezopotámie. První vyspělá civilizace se vyvíjela od poloviny 4. tisíciletí př. n. l. v jižní Mezopotámii v sumerských městských státech, z nichž nejvýznamnějšími byly Uruk, Ur, Eridu, Larsa, Lagaš a Kiš. Především Uruk se vyznačoval oproti jiným okolním městům velikou mocí. Rozmach těchto sídel byl zapříčiněn důmyslným a složitým systémem výstavby zavlažování, který byl organizován a řízen v rámci chrámového hospodářství. Prostřednictvím hliněných střepů, pečetí a různých jiných artefaktů z této doby je prokázáno obchodní spojení s Arábií a Indií. Důležitým impulzem hospodářského rozmachu sumerských městských států bylo rovněž vynalezení kola a hrnčířského kruhu. Zároveň probíhající vzrůst obchodu a rozvoj zemědělství přispěl k urychlení vývoje písma, které sloužilo nejprve pouze k evidenci surovin a zemědělských produktů. Funkce písma se postupně změnila: z nástroje vedení záznamů se stal prostředek osobního nebo kolektivního projevu, což je zdokumentováno nejstaršími literárními díly, jakým je například Epos o Gilgamešovi pojednávající o mýtickém králi města Uruku z 26. století př. n. l. Politické vedení městských států náleželo kněžím, kteří ve svých rukou třímali veškerou moc. Architektonickým projevem sumerského polyteistického náboženství byly až padesát metrů vysoké stupňovité pyramidy – zikkuraty – které kromě toho, že sloužily jako paláce kněží, plnily zřejmě také reprezentativní úlohu ve vztahu k poddaným. Jednotlivá města sice vedla se svými sousedy prakticky nepřetržitě války o vodu, obchodní stezky a tribut, nicméně tyto konflikty nabývaly jen lokální charakter a nikdy se nestaly impulzem ke vzniku větších říší, zahrnujících celé území Mezopotámie. Od počátku 3. tisíciletí př. n. l. začalo bohatství Sumerů přitahovat pozornost nomádských kmenů ze severu. Svědčí o tom hojný výskyt semitských jmen v sumerských seznamech králů (sumerština nepatří k této jazykové větvi). V tomto období, které se vyznačovalo zničením monumentálních paláců, došlo k rozdělení doposud jednotné světské a duchovní moci. Vládcové z této doby si nechali stavět obrovské paláce s hroby, ve kterých byli pohřbíváni společně se svou družinou. Na konci tohoto protodynastického období se sumerský vliv rozšířil až do oblastí při Středozemním moři. Podrobnější informace naleznete v článku Starověký Egypt. Na rozdíl od Sumeru ve starověkém Egyptě došlo již na konci 4. tisíciletí př. n. l. k politickému sjednocení země. Tomuto vývoji napomohla geograficky daná izolovanost země, poskytující ochranu před vnějšími vlivy. Četná malá království, která se seskupila ve dva státy: Horní Egypt (s centrem ve městě Nechen) a Dolní Egypt (s centrem ve městě Peruadžet), byla během několik generací trvajícího procesu sjednocena někdy v polovině 32. století př. n. l. pod vládou hornoegyptského panovníka. V nejstarších dochovaných písemných pramenech z archaického období se vyskytují různá jména vládců jako Škorpión, Narmer a Aha, která podle informací z pozdějších pramenů označují jedinou postavu – faraóna Meniho, sjednotitele starověkého Egypta. Na konci archaického období (konec 28. století př. n. l.) sahala moc faraonů až na Sinajský poloostrov. Egypt tehdy disponoval přímým obchodním spojením s městem Byblos, nacházejícím se až v dalekém Libanonu. Již panovníci 2. dynastie opírali svoji moc o soustavu centrálně řízených správních úřadů a kult vlastního božství, neboť se prohlašovali za ztělesnění Hora, boha nebe. Egyptské náboženství se vyznačovalo rovněž uctíváním božských zvířat (lvi, býci a krávy). Charakteristická pro něj byla rovněž silná víra v posmrtný život. V Sakkáře, poblíž Mennoferu, a v Abydu byly z cihel vybudovány ohromné náboženské stavby a hrobky. Sjednocený Egypt tedy již v archaickém období disponoval vysoce rozvinutou kulturou. Hieroglyfické písmo nalezlo své uplatnění v náboženských a správních záležitostech (daňový registr), při určování ročních období a rostoucí měrou také v umělecké tvorbě. Nástup 3. dynastie, jenž je kladen do roku 2707 př. n. l., znamenal počátek období staré říše v Egyptě. Říše se v této době dále nerušeně rozvíjela a po ovládnutí delty řeky Nilu expandovala na jih – do Núbie. Vládní a správní struktury stejně jako egyptská kultura získaly svoji definitivní podobu. Tato etapa vývoje starověkého Egypta se vyznačuje především stavbou monumentálních hrobek, která dosáhla svého vrcholu budováním pyramid za vlády 3. a 4. dynastie. Nejvýznamnějšími staviteli tohoto období byli faraoni Džoser (ten si jako první nechal postavit stupňovitou pyramidu), Snofru, Chufu a Rachef. O dokonalosti těchto gigantických architektonických staveb svědčí také umělecká výzdoba jejich interiéru. Malířství a sochařství dosáhly své vrcholné úrovně. V náboženství nabyl velkého významu sluneční bůh Re. Faraon Radžedef byl prvním panovníkem, který se nazýval "synem Re", a v době vlády 5. dynastie Re plně zastínil dosavadní kult boha Hora. Podrobnější informace naleznete v článku Doba bronzová. Od konce 3. tisíciletí př. n. l. začala být měď pozvolna nahrazována bronzem. K jeho výrobě bylo vedle všudypřítomné mědi zapotřebí také cínu, který byl do Mezopotámie dovážen pravděpodobně ze západního Íránu a z území nynějšího Uzbekistánu. V Egyptě se používání mědi i bronzu uplatnilo relativně pozdě. Měď zde nikdy nezískala na důležitosti tolik jako v Mezopotámii, zatímco bronz, který se v Egyptě zřejmě vůbec nevyráběl, nýbrž se pouze dovážel, se rychle prosadil jak v umění, tak ve vojenství. To však představovalo vážný problém pro další vývoj říše, neboť Egypt postrádal nerostné suroviny, tudíž se musel spoléhat výhradně na jejich dovoz ze zahraničí. Užívání bronzu a později také železa se zde šířilo pomaleji, což mělo za následek relativní zaostávání Egypta. Podrobnější informace naleznete v článcích Akkad, Babylonie a Mezopotámie. V oblasti sumerské kultury nastaly ve 2. polovině 3. tisíciletí př. n. l. pronikavé změny. Sargon, král města Akkadu, ležícího na severu sumerského území, vytvořil mocnou říši, když pod svou vládou sjednotil celou Mezopotámii. Sargon byl zřejmě vynikající vůdce. K jeho moci mu dopomohla také vojenská reforma, díky které bylo akkadské vojsko mobilnější než vojska ostatních sumerských měst, čímž je převyšovalo. Před svou smrtí Sargon vládl říši, která se rozkládala od Perského zálivu až ke Středozemnímu moři, přičemž je mu připisováno rovněž první nasazení námořnictva. Akkadská říše zanikla nedlouho po smrti svého zakladatele krále Sargona. Vnitřní nestabilita a vnější ohrožení vedly k obnovení nezávislosti někdejších sumerských městských států. Tento stav však neměl dlouhého trvání, neboť do Mezopotámie stále více pronikaly okolní kmeny Elamitů a Amorejců, které v sousedství Sumeru vytvořily mocné říše. Konec sumerské vlády v Mezopotámii byl přesto pozvolný. Jednotliví sumerští vládci se po vzoru Sargona pokoušeli obnovit jednotu Mezopotámie. Nejmocnějším městem se stala nejprve Larsa, která však byla brzy dobyta do té doby nepříliš významným městem Babylon, jehož králem byl Chammurapi. Ten dosáhl v Mezopotámii přednostního mocenského postavení a založil zde druhou říši, která sice nedosáhla velikosti někdejší říše akkadské a krátce po Chammurapiho smrti se opět rozpadla, nicméně měla značný vliv na budoucí vývoj Mezopotámie. Chammurapiho výjimečnost spočívala v tom, že nechal vytvořit jeden z nejstarších zákoníků na světě, tzv. Chammurapiho zákoník. I přes následný zánik babylonské říše, nepostihl samotný Babylon na rozdíl od Akkadu úpadek. Naopak záhy se povznesl na pozici největšího a nejmocnějšího města v celé Mezopotámii. V oblasti íránského vnitrozemí došlo v této době ke vzestupu kmene Kassitů, kteří podnikali stále častější vpády do Mezopotámie. Ovšem smrtící úder přišel nakonec z Malé Asie, kde Chetité vytvořili mocnou říši a kolem roku 1530 př. n. l. přepadli Babylon. Ačkoli město dobyli a strašlivě vydrancovali, brzy se opět stáhli na své území. Slabosti babylonské říše však využili Kassité, kteří se ustavili pány Babylonu. Zatímco Kassité ovládli Babylon, moc chetitské říše se rozšířila na jih, čímž se Chetité dostali do konfliktu s říší Mitanni, jež zaujímala území táhnoucí se od severní Mezopotámie až k syrskému pobřeží Středozemního moře. V Sýrii došlo k značnému kulturnímu rozmachu, jehož počátky se datují do doby po zániku akkadské říše. Nevznikl zde jednotný, centralizovaný státní útvar, nýbrž několik velkých měst (například Ugarit, Arados, Byblos a Týros), jež se obchodem domohla značného bohatství a vlivu. Na konci 23. století př. n. l. nastala v Egyptě první přechodná doba. Stávající moc faraónů dočasně zanikla a říše se rozpadla do několika menších útvarů. Nástupem 11. dynastie o 200 let později zahájil Egypt etapu střední říše. Faraón Amenemhet I. podporoval vzestup kultu boha Amona, jenž se brzy stal nejdůležitějším egyptským božstvem. Hranice říše byly opět posunuty hluboko na jih do Núbie. Egypt prožíval období vnitřní stability a bohatství, k čemuž přispěly jak intenzivní obchodní styky s Féničany, tak odvodnění fajjúmské oázy. Faraón Senusret III. z 12. dynastie se stal doposud nejmocnějším vládcem Egypta. Epochu rozkvětu a prosperity však ukončil vpád semitských Hyksósů do delty Nilu v roce 1648 př. n. l. Egyptu trvalo další jedno století než se s touto cizí mocí vypořádal. Vítězstvím nad Hyksósy započala v Egyptě nová říše, která po úspěšné expanzi do Núbie nasměrovala své další výboje do Přední Asie oplývající nerostnými surovinami. Kanaán, Fénicie a ostatní syrská města byla podrobena kolem roku 1500 př. n. l. Svého vrcholu dosáhla dobyvačná egyptská politika za panování faraóna Thutmose III. (1479-1425 př. n. l.), který posunul hranice Egypta až k řece Eufratu. Za vlády faraónů 18. dynastie dosáhl Egypt svého historicky největšího rozsahu a moci. Amenhotep IV., známý spíše jako Achnaton, se snažil zavést náboženské a společenské reformy, které však vyvolaly značný odpor především v řadách vlivných kněží boha Amona. Achnaton chtěl prosadit monoteistické náboženství slunečního boha Atona. Hlavní město říše bylo z Vesetu přesunuto do nově vybudovaného Achetatonu, odkud král udržoval výtečné diplomatické vztahy se sousedními státy. Jeho úsilí o nastolení jediného božstva však přišlo krátce po jeho smrti vniveč. Egypt se rychle navrátil k uctívání starých bohů, v němž ústřední postavení zaujímal kult boha Amona. Ostrov Kréta se stal kolem roku 2000 př. n. l. centrem vyspělé kultury nazývané mínojská. Archeologické vykopávky umožňují jen omezenou rekonstrukci této vysoce rozvinuté krétské palácové kultury. Náboženské a politické struktury tamější společnosti nám zůstávají dosud skryty. Jisté je, že velkého významu nabyla námořní doprava a obchod. Dokonce je pravděpodobné, že Kréťané vedli vlastní koloniální expanzi. Ve své době byla Kréta přední mocností celé oblasti Egejského moře, avšak kolem roku 1450 př. n. l. tato kultura náhle zanikla, aniž by se dochovalo jakýkoli doklad o příčině tohoto jevu. Kolem roku 1300 př. n. l. se Kréta stala součástí oblasti působení mykénské kultury. Ta se však rozvíjela především na území pevninského Řecka, které bylo tehdy rozděleno do mnoha malých království, z nichž nejvýznamnější byly Mykény, Pylos a Athény. Řecká kultura dosáhla v tomto období svého doposud největšího rozmachu, přestože Mykéňané byli zřejmě agresivními a krutými nájezdníky. Trojská válka je prý podle některých názorů romantizující vylíčení mykénských loupeživých výprav do Asie. Podrobnější informace naleznete v článku Doba železná. Koncem 2. tisíciletí př. n. l. začalo nabírat na významu zpracování železa. Přechod k používání tohoto kovu však probíhal pozvolna, teprve zhruba kolem roku 1000 př. n. l. železo zcela vytlačilo používání bronzu v oblasti Středního východu. Podrobnější informace naleznete v článku Chetité. Chetitské výboje vedly ke konfliktu s Egyptem. Poté, co se Chetité zmocnili syrských měst došlo v roce 1274 př. n. l. k bitvě u Kadeše, která je považována za klíčovou událost pozdní doby bronzové, třebaže neměla jasného vítěze. Z hlediska světových dějin je významnější událostí následná první historicky doložená mírová smlouva, která zakotvovala rovnováhu sil mezi Egypťany a Chetity. V Mezopotámii se toto období vyznačuje úsilím Asyřanů o vybudování vlastní říše. Válečná tažení asyrských králů ze svého původního území kolem města Aššúr přivedla mezi léty 1300 – 1200 př. n. l. pod jejich vládu celou Mezopotámii. Asyřané se snažili přijmout kulturu místního mezopotamského obyvatelstva, čímž se chtěli zbavit nálepky cizích vládců a dodat tím legitimitu svým nárokům na vládu. Na západě dosáhla asyrská říše řeky Eufratu, což jí přivedlo do kontaktu s Chetity. Podobně jako Egypťané dokázali i Asyřané urovnávat konflikty diplomatickou cestou. Výsledkem jejich obratné diplomacie byl vznik mocenské rovnováhy mezi Asýrií, Egyptem a Chetity. Toto uspořádání mělo však jen krátkého trvání, neboť kolem roku 1200 př. n. l. se na pobřeží východního Středomoří objevily tzv. "mořské národy". Šlo zřejmě o velký počet menších kmenových svazů patrně indoevropského původu, kterým se dříve připisovala vina za zhroucení mykénské kultury a chetitské říše. Podle novějších názorů však byl pád obou těchto civilizací zapříčiněn spíše lokálními konflikty a vnitřními rozbroji. Nicméně útoky mořských národů zřejmě napomohly k rozkladu obou těchto kultur. Některým příslušníkům mořských národů, jmenovitě Pelištejcům, se podařilo usadit v Sýrii a v Palestině (brzy nato se v této zemi usídlili také Židé). Ještě předtím stihli zaútočit na Egypt, avšak faraón Ramesse III. je dokázal navzdory těžkým ztrátám odrazit. Ve stejné době museli Chetité čelit invazi Frygů, což nakonec pravděpodobně uspíšilo násilný zánik jejich říše. Asyrská říše upadla do vnitřního neklidu a musela se proto dočasně vzdát pozice hegemona v Mezopotámii ve prospěch sílícího Babylonu. Současně začaly na hranicích Mezopotámie sílit kmeny Aramejců. Své státní uspořádání a mocenské struktury si dokázal zachovat pouze Egypt, ačkoli ze střetu s mořskými národy vyšel značně oslabený. Podrobnější informace naleznete v článku Asýrie. Po rozpadu říše Chetitů a rozkladu kassitské moci v Babylonu, vyvolaném Aramejci, se v celém předoasijském prostoru vytvořilo mocenské vakuum, které bylo opět vyplněno až Asyřany za Tiglatpilesara I. na začátku 11. století př. n. l. Tomuto panovníkovi se podařilo znovu rozšířit asyrskou říši až ke Středozemnímu moři. Avšak po jeho smrti se asyrská moc rychle zhroutila vlivem pokračujících aramejských útoků. Asyřané byli následně zatlačeni zpět do oblasti kolem města Aššúr, načež se museli bránit výbojným aramejským státům. Teprve více než sto let po Tiglatpilesarově smrti dokázal král Aššurdán II. ve druhé polovině 10. století př. n. l. obnovit asyrskou expanzi. Asyřané opět dosáhli výsadního postavení v severní Mezopotámii a nakonec si podrobili celé území od Urmijského jezera a pohoří Zagros až k pobřeží Středozemního moře. Později si podmanili Babylon, Sýrii a Palestinu. Zastavili také vzestup říše Urartu na severu. Na vrcholu své moci, v roce 663 př. n. l., dokonce kontrolovali Egypt až k Vesetu. Novoasyrská říše se ale ukázala být příliš rozlehlá. Vnitřní problémy a nejednotnost destabilizovaly stát, jehož vládnoucí struktura se postupně rozpadla. V Babylonu vznikla vůči dobyvatelům obrovská nenávist, jež vyústila v povstání. S podporou Médů přivodili Babyloňané úplný rozklad asyrské říše. Asyrská sídelní města Aššúr a Ninive byla na konci 7. století př. n. l. zničena do základů. Po smrti posledního asyrského krále Aššur-uballita II. říše zanikla. V Babylonu se mezitím dostali k moci Chaldejci. Ve spojení s Médy dokázali rozšířit svou vládu na značnou část někdejšího asyrského území. Za Nebukadnesara II. byla babylonská říše svým rozsahem bezmála totožná s někdejší říší asyrských králů. V této době dosáhl Babylon svého největšího kulturního rozkvětu. Okázalé Nebukadnesarovy stavby jako třeba Visuté zahrady byly později zahrnuty mezi sedm antických divů světa. Již od dob Chammurapiho existující kult boha Marduka zažil svůj vrchol stavbou devadesát metrů vysokého zikkuratu – biblické Babylonské věže. Babylon, mající tehdy kolem jednoho milionu obyvatel, se stal největším a nejskvělejším městem své doby. Tohoto skvostného rozmachu však mohlo být dosaženo jen na úkor podrobených národů, obzvláště Židů, kteří byli odvlečeni do babylonského zajetí. Na troskách říše Chetitů v Malé Asii vznikla poblíž města Gordion říše Frygů. Chetité samotní si ještě nějakou dobu udrželi nezávislost, ovšem jejich vliv byl už zanedbatelný. Frygové se brzy museli utkat se ze severu pronikajícími Kimmerii a Skythy. Posléze padli za oběť rostoucí moci lýdské říše s centrem v Sardách. Říše na Nilu se na konci 2. tisíciletí př. n. l. ocitla v krizi vyvolané rozkladem státní moci, následnými politickými zmatky a vnitřními konflikty. Moc kněží boha Amona vzrostla natolik, že v Horním Egyptě dokonce založili určitý druh teokratického státu. V 8. století př. n. l. upadl Egypt pod nadvládu Kušitů, kteří se pokusili zadržet vzrůstající moc Asýrie. Slabosti Egypta využili Asyřané k dobytí údolí Nilu a k vyhnání Kušitů ze země. Po zhroucení asyrské moci byla opět nastolena vláda domácích egyptských faraónů. Jelikož Egypťané byli Asyřanům zavázáni za vyhnání Kušitů, došlo po pádu Asýrie ke konfliktu s Babylonem, ve kterém byl však Egypt poražen. Přetrvávající politická a vojenská labilita země posléze vyústila v dobytí země Peršany na konci 6. století př. n. l. Podrobnější informace naleznete v článcích Fénicie, Kartágo a Etruskové. V oblastech na pobřeží Středozemního moře probíhaly v této době dalekosáhlé změny. V 10. století př. n. l. začala fénická kolonizace severní Afriky a Pyrenejského poloostrova. Nezávislá fénická města dosáhla prostřednictvím obchodu výjimečného hospodářského rozmachu, což vedlo k prudkému nárůstu obyvatelstva, které se ale nebylo schopno uživit, takže hrozilo přelidnění. Řešení tohoto problému představovala kolonizace oblastí severní Afriky a Španělska, jež byla motivována také ekonomickými hledisky, neboť tato území byla bohatá na cenné nerostné suroviny. Úrodnost těchto zemí a dostupnost různých obchodních komodit, včetně stříbra a zlata, přispěly k tomu, že fénické kolonie byly záhy stejně bohaté jako mateřská města. K význačným tehdy založeným městům patří například Kartágo, Utica, Gades nebo Panormos. Kartágo, jež byl založeno zhruba kolem roku 800 př. n. l. na severním pobřeží Afriky, dosáhlo díky svým čilým obchodním aktivitám významného mocenského postavení v oblasti západního Středomoří. Třebaže Kartágo samo bylo původně kolonií města Tyru, dokázalo brzy získat kontrolu nad všemi okolními punskými sídly. Kartáginské zájmy na Sicílii se brzy zkřížily se zájmy tamějších řeckých kolonií, především s mocnými Syrákúsami, s nimiž Kartáginci vedli neustálé války. Nicméně i přes spojenectví s Peršany a Etrusky se Kartágincům nepodařilo domoci se rozhodující převahy. Kartágo se nevyznačovalo tak silným duchovním a kulturním vývojem, jaký panoval v Řecku, ačkoli prostřednictvím obchodních kontaktů pronikaly do města kulturní vlivy z celého Středomoří. O poznání velkolepějších úspěchů slavili Kartáginci v oblasti mořeplavby. Kartágo se od počátku své existence orientovalo na Středozemní moře, především kvůli své někdejší závislosti na Tyru, což napomohlo rozvoji lodní dopravy. Kartáginci se tedy stali první mediteránní civilizací, která podnikala expedice mimo oblast Středozemního moře. Již v 6. století př. n. l. se konaly objevné plavby až k pobřeží dnešního Gabunu a do Skandinávie. Řek Hérodotos připisoval Kartágincům obeplutí celého afrického kontinentu, jež uskutečnili již Féničané z pověření egyptského faraóna Nekoa II. Na Apeninském poloostrově došlo i v důsledku blízkého řeckého vlivu k hlubokým změnám zdejších poměrů. Kolem roku 900 př. n. l. se začala rozvíjet etruská civilizace. Do roku 500 př. n. l. rozšířili Etruskové svou kontrolu nad velkou část poloostrova včetně oblastí při řece Pádu a do Kampánie. Etruskové však dosáhli pouze kulturní jednoty nikoli státní. Podobně jako Řekové nebo Féničané byli roztříštěni v jednotlivé soupeřící městské státy, které však navenek vystupovaly jednotně vůči Řekům a různým italským kmenovým svazům, jako byli Latinové, Umbrové nebo Venetové. Jelikož jejich písmo není dosud rozluštěno, poznatky o etruské kultuře jsou čerpány převážně z archeologických vykopávek jejich hrobů. Podrobnější informace naleznete v článku Perská říše. Podrobnější informace naleznete v článku Achaimenovci. Babylonská vláda v Mezopotámií a Sýrií se již brzy po svém nastolení začala drolit. Nebukadnesarovým nástupcům se nepodařilo udržet svoji moc nad dobytými zeměmi. Navíc obliba královského rodu značně poklesla i v samotné Babylonii, což usnadnilo vzestup nové dominantní mocnosti Blízkého východu. Tou se stala perská říše, jejímž zakladatelem byl Kýros II. Veliký. Ten byl původně vládcem Persidy, vazalského státu médské říše. Když však porazil médského krále Astyaga a obsadil jeho hlavní město, ustavil se králem Médů a Peršanů. O několik let později si podrobil lýdskou říši krále Kroisa a řecké obce na maloasijském pobřeží. V roce 539 př. n. l. mu k nohám padl samotný Babylon. Kýros se pak vydal na výpravu proti Massagetům do střední Asie, ovšem v boji s nimi byl zabit. Jeho syn Kambýsés II. pokračoval ve výbojích a v roce 525 př. n. l. dobyl Egypt. Po Kambýsově nenadálé smrti v roce o tři roky později a následným zmatkům hrozil říši zánik. Dáreiovi I., jednomu z vedlejších členů dynastie Achaimenovců, se však podařilo zmocnit se vlády. V říši záhy vypukla další vážná povstání, jejichž zdolání si vyžádalo dva roky, než mohl Dáreios konečně upevnit svoje panování. I přes počáteční nestabilitu dokázal Dáreios říši sjednotit a posunout její hranice až k řece Indu na východě a na poloostrov Kyrenaika na západě. Angažoval se také v oblasti Egejského moře. Nejprve proti vzbouřeným maloasijským Řekům a následně proti Athénám, které jim poskytly podporu. V boji proti Athéňanům mu ale Miltiadés přivodil porážku v bitvě u Marathónu v roce 490 př. n. l. Jeho syn a nástupce Xerxés I. sice dosáhl během řecko-perských válek nad Řeky vítězství v bitvě u Thermopyl v roce 480 př. n. l., nicméně v následujících bitvách u Salamíny a u Platají byli Peršané zásluhou Themistokla a Pausania přesvědčivě poraženi, čímž byla perská expanze ukončena. Již za Dáreia I. byly zaváděny rozsáhlé reformy. Perské způsoby se prosadily ve všech oblastech politického a z velké části i kulturního života státu, přesto nelze hovořit o naprosté dominanci perské kultury na celém území říše. Peršané zacházeli s tradicemi, kulturou a politickým systémem podmaněných národů i nadále se značným respektem. Také titul "velkokrál" nelze proto chápat jako označení krále perské říše, nýbrž spíše jako "krále králů" případně "krále zemí a kmenů". Tento pocit sounáležitosti je vyjádřen i na četných královských nápisech a reliéfech v královských rezidencích: v Susách, v Persepoli, v Pasargádách a v Ekbatáně, stejně jako na náhrobcích v Nakš-e Rustamu. Navzdory tomu byla perská nadvláda některými národy, obzvláště Egypťany, pociťována jako útlak. To vedlo společně s rostoucí slabostí perské vlády, kterou využívali někteří správci provincií – satrapové – k povstáním, ke značným územním ztrátám říše na počátku 4. století př. n. l. Artaxerxovi III. (359–338 př. n. l.) se však ještě jednou podařilo upevnit moc říše, když k perské říši znovu připojil většinu odpadlých pohraničních území (především Egypt). Hlubší konsolidaci říše ale zabránilo jeho zavraždění. O několik let později byla perská říše dobyta Alexandrem Velikým. Podrobnější informace naleznete v článcích Parthská říše a Sásánovci. Helénismus se v Íránu prosadil jen omezeně, neboť vliv řecké kultury reprezentovaný seleukovskou říší byl ukončen již v průběhu 2. století př. n. l. vzestupem Parthů vedených dynastií Arsakovců, kteří v Persii založili parthskou říši. Moc arsakovských králů byla poměrně decentralizovaná ve prospěch jejich vazalů. Parthská říše působila do jisté míry jako prostředník mezi západním řecko-římským světem a východními civilizacemi v Indii a Číně. Parthové se museli neustále bránit jak proti římské hrozbě na západě, tak proti nomádským kmenům útočícím ze severovýchodu. Obranu říše ztěžovalo především nestabilní vnitřní uspořádání říše a časté nástupnické spory. Rozepře mezi členy dynastie znemožnily Parthům využít jejich vítězství nad Římany v bitvě u Karrh. Navzdory tomuto úspěchu představoval však Řím pro Parthy vážného a nebezpečného soupeře, který jim pravidelně uštědřoval ničivé porážky a odnímal značné části území. V roce 114 napadl parthskou říši Traianus, jenž během svého postupu obsadil Mezopotámii, centrum parthské vlády, čímž Arsakovcům přivodil katastrofální porážku. Poté, co se Hadrianus v roce 117 tohoto území velkoryse vzdal, dokázali Parthové pozvednout svoji moc, načež se znovu stali odhodlaným nepřítelem Římanů. V roce 161 napadli Arménii (předmět neustálých svárů mezi Římany a Parthy, později Sásánovci). Avšak v následujícím roce byli poraženi vojsky vojevůdce Avidia Cassia. Římané dobyli v roce 165 parthské hlavní město Ktésifón, nicméně brzy se opět stáhli. Při svém návratu z východu zavlekli římští legionáři do Itálie mor. Přibližně v této době se začaly vytvářet zárodky pozdějšího pádu parthské říše. Parthský vazal a vládce Persidy z rodu Sásánovců využíval rostoucí nespokojenosti s parthskou nadvládou a nově probuzené perské národní hrdosti k posílení vlastní pozice. Tažení římského císaře Septimia Severa na konci 2. století, v jehož průběhu byl znovu vypleněn Ktésifón, znamenalo pro parthskou říši úder, z něhož se již nevzpamatovala. V Persidě se záhy rozhořelo povstání pod vedením lokálního vládce Ardašíra I., jenž v roce 224 porazil parthského krále Artabana IV. Perská dynastie Sásánovců se poté chopila moci a založila sásánovskou říši. Ardašír a jeho syn Šápúr I. získali kontrolu nad celým někdejším parthským územím a napadli římskou říši. Peršané dobyli Arménii a přivodili římským legiím řadu porážek, které vyvrcholily v roce 260, kdy byl v Edesse zajat římský císař Valerianus. Ofenzívu proti Římanům obnovil ve 4. století Šápúr II. Císař Julianus sice v roce 363 vpadl s početným vojskem do Mezopotámie, avšak v jedné menší bitvě padl. Římané museli následně uzavřít potupný mír, v němž se ve prospěch Peršanů vzdali některých svých pohraničních území. Na počátku 5. století se na severovýchodní hranici Persie objevil nový nepřítel Sásánovců – Hefthalité, nazývaní také Bílí Hunové. V roce 484 padl v bitvě s nimi velkokrál Péróz I. Peršané byli v důsledku této porážky přinuceni Hefthalitům platit tribut. V téže době vypukl v říši hladomor, který vyústil v četná povstání. Oslabení šlechty v důsledku vzpour a hladomorů využil Husrav I., nejvýznamnější sásánovský panovník, k prosazení zásadních reforem. V roce 532 uzavřel s Římany mír, který ale již v roce 540 sám porušil. Perské vojsko vpadlo do Sýrie a dobylo a vypálilo Antiochii nad Orontem, nejdůležitější město římského Orientu. Husravovi I. se podařilo zničit rovněž říši Hefthalitů. Perská moc byla za jeho vlády rozšířena až do Arábie a Jemenu. Jeho vnuk Husrav II. posunul hranice perské moci ještě dále, když dobyl římské provincie Sýrii a Egypt a v roce 626 ve spojení s Avary neúspěšně obléhal samotnou Konstantinopol. Protiofenzíva císaře Herakleia však přivodila Peršanům v roce 627 drtivou porážku. Husrav byl poté zavražděn během palácového povstání. Persie se v důsledku toho propadla do vnitřní anarchie a bojů o trůn, které říši spolu s předchozími dlouholetými válkami značně vyčerpaly, což usnadnilo expanzi Arabů po roce 634. Po smrti posledního sásánovského panovníka Jazdkarta III. v roce 651 perská říše zanikla. Podrobnější informace naleznete v článku Starověké Řecko. V oblasti Egejského moře nastaly po zániku mykénské kultury zásadní sociální proměny a zvraty vyvolané novou invazí kmenů ze severu. Tato doba se kvůli chybějícím soudobým pramenům nazývá "temným obdobím". Po jeho skončení započala na Peloponéském poloostrově expanze jednoho ze zdejších městských států – Sparty. V jiných řeckých obcích došlo k nahrazení dosavadní královské vlády progresivnějším společenským uspořádáním. Na konci tohoto procesu se ve většině městských států (poleis) prosadilo demokratické zřízení. Ovšem vyskytovaly se rovněž autoritativnější politické systémy, které se později buď vyvinuly v demokracii, anebo setrvaly i nadále ve formě tyranie, v níž stál na vrcholu státní moci jediný vládce. Vysoká hustota osídlení se také v Řecku stala podnětem k zámořským výpravám, jejichž důsledkem byla řecká kolonizace Středozemního a Černého moře (tzv. Velká kolonizace). Kolonizace vycházela převážně z měst Korint, Megara, Chalkis a Mílétos. Mezi hlavní cíle kolonistů patřila Sicílie, jižní Itálie (Magna Graecia), severní pobřeží Egejského moře a celé Černomoří. Řecká kolonizace se však s výjimkou severozápadní Afriky dotkla prakticky všech zemí omývaných Středozemním mořem. Na Sicílii došlo ke kontaktu řeckých kolonistů s již existujícími fénickými koloniemi. Výsledkem byly trvalé konflikty mezi Řeky a Puny, které byly pro dějiny ostrova charakteristické až do 3. století př. n. l. Kulturní vývoj ve starověkém Řecku na přelomu 5. a 6. století př. n. l. vedl k počátku klasického období, epochy, která se vyznačovala dokonalostí filozofických, politických a kulturních myšlenek. Z politického hlediska se na počátku této doby ocitly řecké poleis v konfliktu s perskou říši. Řecko-perské války vyvolaly mezi Helény silný pocit vzájemnosti. Obyvatelé řeckých obcí se pokládali za obránce civilizace proti východním barbarům (tehdy tento pojem ještě neměl dnešní pejorativní nádech, nýbrž se jednalo o označení pro neřecké národy). Přesto se řecký svět i nadále vyznačoval hlubokou vnitřní nejednotností, která byla jen dočasně překonána z důvodu vnějšího ohrožení. Po úspěšném završení obrany proti Peršanům Helénové kolem roku 477 př. n. l. osvobodili řecké obce na západním pobřeží Malé Asie. Následující období se vyznačovalo soupeřením Athén a Sparty o přednostní postavení v Řecku. Zvláště Athény zažívaly pod vedením Perikla jedinečnou epochu svých dějin. Vzájemná řevnivost mezi oběma obcemi přerostla však v roce 431 př. n. l. v peloponéskou válku, která je někdy nazývána antickou světovou válkou. Toto dlouhé a náročné střetnutí skončilo v roce 404 př. n. l. vítězstvím Sparty. Již o několik let později se však řecké obce střetly v tzv. korintské válce (395-386 př. n. l.), která byla ukončena teprve královským mírem. Tento mír znamenal potvrzení mocenské převahy Persie, neboť řecké státy nebyly schopny vlastními silami naleznout přijatelný modus vivendi. Smlouva obsahovala také prohlášení, že všechny řecké městské státy mají být nezávislé. Pro menší obce měla tato deklarace jen formální hodnotu, avšak pro Athény, Spartu nebo Théby měla značný význam. Sparta byla pokládána za garanta perské dominance v Řecku a díky perské podpoře zaujímala hegemonní postavení. Prosadit všeobecný mír (koiné eiréné) se ale Sparťanům nepodařilo, když se proti nim postavily Athény a Théby. Byly to právě Théby, jimž stál v čele Epameinóndás, které porazily Spartu v bitvě u Leukter, čímž Sparťané ztratili své výsadní postavení. Thébská hegemonie ale netrvala ani deset let. Řecko, rozvrácené neustálými válkami, se poté ocitlo v politickém vakuu. Mnoho Helénů žijících v této době cítilo, že někdejší lesk jejich civilizace kvůli přetrvávajícímu chaosu upadá. Někteří řečníci, jako třeba Ísokratés, proto vyzývali ke sjednocení řeckých obcí za účelem odvetného tažení proti Peršanům. Realizace tohoto cíle se ujal makedonský král Filip II., který v letech 359 až 338 př. n. l. dobyl téměř celé Řecko a velké části na sever a na východ od Makedonie ležících území Ilýrie a Thrákie. V roce 338 př. n. l. dosáhl navzdory Démosthenově úsilí vítězství v bitvě u Chairóneie, v níž ničivě porazil spojené athénské a thébské vojsko. Jako nový řecký hegemon plánoval válečné tažení proti perské říši, jeho úmysl byl ale o dva roky později zmařen rukou vraha. Klasické období je obecně považováno za výchozí bod vývoje západní kultury. Základem řecké literatury byly Homérovy eposy Ilias a Odysseia, které již Helénové pokládali za posvátné. Nejoblíbenější soudobou zábavu širokých vrstev obyvatelstva představovalo divadlo. Dramatická díla Aischyla, Aristofana, Sofokla nebo Eurípida udávala směr veškeré pozdější evropské literatuře. Historické dílo Hérodota v 5. století př. n. l. znamenala počátek dějepisectví, které poprvé detailně a věrně rekonstruovalo historické události. Thúkýdidés, kronikář peloponéské války, se pak stal zakladatelem vědeckého dějepisectví. Zřejmě nejvýznamnějším důsledkem duchovního života řecké civilizace se však jeví být klasická řecká filozofie. V myšlenkách a dílech Sókrata, Platóna a Aristotela dosáhla antická filozofie svého vrcholu. Na principech a zásadách v nich obsažených je dodnes postavena křesťanská a evropská etika. Svůj rozkvět zaznamenaly rovněž hudba, architektura, sochařství a malířství. Úspěchy dosažené Helény v těchto oblastech tvořily základní kameny pro pozdější další rozvoj umění. Podrobnější informace naleznete v článku Helénismus. Po zavraždění Filipa II. převzal vládu v Makedonii jeho syn Alexandr Veliký, jenž upevnil makedonskou hegemonii v Řecku a v roce 334 př. n. l. zahájil tažení proti perské říši. Nejprve osvobodil řecké obce v Malé Asii a poté pronikl do perského vnitrozemí. Během dvou let se zmocnil všech perských území podél východního pobřeží Středozemního moře a vstoupil do Egypta. V bitvě u Issu (333 př. n. l.) se mu postavil na odpor perský velkokrál Dáreios III. Makedoňané v této bitvě zvítězili, avšak Dáreios unikl a shromáždil nové vojsko. S ním se Alexandr v roce 331 př. n. l. utkal v bitvě u Gaugamél v severní Mezopotámii a rovněž v této bitvě dosáhl Alexandr vítězství. Následně se bez větších překážek zmocnil Babylonu a Sus a nakonec pronikl až do srdce samotné Persie, když si podmanil Persepolis a Ekbatánu. Alexandr pokračoval v pronásledování Dáreia prchajícího na východ. K očekávané rozhodující bitvě ovšem nedošlo, neboť Dáreios byl zrádně zavražděn satrapou Béssem, jenž si titul velkokrále uzurpoval pro sebe. Alexandr se rozhodl pomstít tuto zradu a postoupil až do Baktrie ve střední Asii, načež Béssu dostihl a krutě popravil. Boje ve střední Asii se proměnily v gerilovou válku s místními kmeny, které se vzdaly teprve v roce 327 př. n. l. Alexandr poté podnikl kampaň do údolí řeky Indus, kde se střetl s řadou domorodých indických králů, než ho jeho vyčerpaní vojáci nakonec donutili k návratu. Na zpáteční cestě do Persie Alexandrovo vojsko utrpělo těžké ztráty při pochodu přes poušť v Gedrosii. Po návratu se Alexandr usadil se svou družinou v Babylonu, kde během plánování tažení do Arábie a na západ v roce 323 př. n. l. zemřel. Následovaly války diadochů, jež vedly k rozpadu Alexandrovy říše, na jejíchž troskách vznikly říše Seleukovců, Ptolemaiovců a Antigonovců. Původní motiv a záminku tažení na východ – pomstu Řeků – Alexandr postupem časem opustil a začal naopak prosazovat myšlenku splynutí Řeků s barbary. Během tažení zakládal Alexandr na dobytých územích četná nová města a dokonce uspořádal hromadnou svatbu mezi makedonskými vojáky a urozenými Peršankami. Alexandrova říše a jeho vystupování nabývaly stále více orientálních rysů, což však u Makedoňanů vyvolávalo nelibost. Myšlenka spojení Řeků a barbarů tudíž vzala za své prakticky současně s Alexandrovou smrtí. Nadále však přetrvávala snaha prosadit řeckou kulturu ve východních zemích, což naráželo na odpor podrobených národů. Alexandrovi nástupci byli proto pozvolna vytlačováni z Persie. Stopy řecké civilizace se přesto zachovaly především v Baktrii a v Mezopotámii, kde se řecká přítomnost udržela nejdéle. Západněji položené země jako Sýrie, Malá Asie a Egypt byly vystaveny mnohem silnějšímu působení řecké civilizace. V novém egyptském hlavním městě Alexandrii místní a řecká kultura úplně splynuly. V Malé Asii a částečně i v Sýrii se řecká civilizace plně prosadila na úkor původních domorodých kultur. Nesvornost a vnitřní slabost helénistických říši nicméně vedla k tomu, že veškerý řecký svět byl postupně pohlcen Římany a Parthy. Pod nadvládou Římanů vliv helénistické kultury na východě přesto ještě zesílil. Podrobnější informace naleznete v článku Starověký Řím. Ve svých počátcích byl Řím městským státem, v němž vládli králové etruského původu. Někdy na přelomu 5. a 6. století př. n. l. však Římané tyto krále svrhli (podle římské tradice se tak stalo v roce 509 př. n. l., ačkoli ve skutečnosti se to přihodilo zhruba kolem roku 475 př. n. l.), čímž byla etruská vláda v Římě ukončena. Do čela nově vzniklé republiky (res publica – věc veřejná) byli každoročně voleni dva konzulové. Následnou pozvolnou římskou expanzi nezastavil ani vpád Galů, kteří vydrancovali Řím v roce 387 př. n. l.. Po celé řadě zpočátku obranných válek se sousedními kmeny Etrusků, Latinů, Samnitů, Umbrů a nakonec s jihoitalskými Řeky, které vedl Pyrrhos, dosáhli Římané na počátku 3. století př. n. l. kontroly nad celou Itálií. V roce 264 př. n. l. vypukla na Sicílii kvůli sporům mezi Římany a Kartáginci první punská válka, jež skončila v roce 241 př. n. l. ovládnutím Sicílie vítěznými Římany. V následujícím desetiletí rozšířili Římané svou moc na dřívější kartáginské ostrovy Sardinii a Korsiku, zatímco Kartáginci si vykompenzovali své ztráty dobytím Hispánie. Opětovný vzrůst napětí mezi oběma státy vyústil v druhou punskou válku poté, co kartáginský vojevůdce Hannibal dobyl římské spojenecké město Saguntum. Hannibal vedl pak tažení na Apeninský poloostrov, které vyvrcholilo drtivým kartáginským vítězstvím nad Římany v bitvě u Kann v roce 216 př. n. l. Hannibal se přesto nedokázal Říma zmocnit a zůstal izolován v jižní Itálii, což Římanům umožnilo obnovit své legie. Své válečné úsilí Římané nasměrovali proti kartáginským državám v Hispánii, které si během několika let úplně podmanili a vyrvali tuto zemi z moci Kartága. Když po porážce v bitvě u Metauru selhal poslední kartáginský pokus o zvrat, byl Hannibal přinucen vrátit se zpět do severní Afriky, kde byl Scipionem Africanem v bitvě u Zamy v roce 202 př. n. l. definitivně poražen. Vítězstvím ve druhé punské válce se Římané stali vedoucí mocností západního Středomoří. Třetí punská válka, ke které došlo v roce 149 př. n. l., skončila úplným zničením Kartága. Město bylo srovnáno se zemí, půda prokleta a jeho území bylo jako provincie Afrika anektováno Římany. Po roce 200 př. n. l. se Římané začali angažovat také v Řecku a ve východním Středomoří. Zpočátku vystupovali jako osvoboditelé řeckých obcí od makedonské nadvlády, během následných válek však získali kontrolu nad celým Řeckem a definitivně zbavili Helény svobody. V roce 133 př. n. l. zdědili Římané po smrti krále Attala III. pergamské království, čímž si zajistili pevnou základnu pro další výboje v Asii. Na konci 2. století př. n. l. byl Řím ohrožen vpádem germánských Kimbrů a Teutonů, kteří se vydali ze svých původních sídlišť na severu Evropy směrem na jih. Po několika vážných porážkách Římanů provedl Gaius Marius zásadní reformu římské legie, díky čemuž dokázal útočící kmeny porazit. Po vítězství nad pontským králem Mithridatem Římané nově uspořádali poměry na východě. Sociální napětí a nedostatek vojenských sil však zapříčinily politické zmatky v samotném Římě. Pokus bratrů Gracchů vyřešit tyto problémy cestou agrární reformy neuspěl, jelikož oba nakonec skončili násilnou smrtí. Politické uspořádání republiky se navíc ukázalo jako nevyhovující k ovládání tak obrovské říše, v jakou se Řím ve druhé polovině 2. století př. n. l. rozrostl. Krize republiky byla ještě zhoršována řadou ambiciózních politiků a vojáků, kteří sledovali vlastní cíle. Senát byl rozpolcený bojem soupeřících frakcí – optimátů a populárů. Vůdce optimátů, Lucius Cornelius Sulla, uchvátil v roce 82 př. n. l. moc v Římě. Vnitřní spory byly dočasně urovnány nastolením diktatury, která trvala až do jeho odstoupení v roce 80 př. n. l. Obnovit stabilní politické prostředí se přesto nepodařilo. Rozsáhlé povstání otroků vedené Spartakem poukázalo na přetrvávající slabost republiky. V roce 60 př. n. l. uzavřeli tři význační vojevůdci Crassus, Pompeius a Julius Caesar tzv. první triumvirát. Julius Caesar, byl nakonec tím, kdo dokázal z tohoto spojenectví nejvíce vytěžit. V roce 59 př. n. l. odešel do Galie, kterou během několika let celou dobyl a připojil k Římské říši. Když Crassus v roce 53 př. n. l. padl v bitvě u Karrh proti Parthům, triumvirát se rozpadl. Z podnětu Pompeia postavil senát Caesara mimo zákon, čímž byl Caesar vyprovokován ke vpádu do Itálie, načež započala další fáze občanských válek. V roce 48 př. n. l. byl Pompeius poražen v bitvě u Farsalu a Caesar se stal jediným pánem Říma. V roce 44 př. n. l. byl však v senátu zavražděn a římský stát opět upadl do vnitropolitických zmatků. Marcus Antonius, Octavianus a Marcus Lepidus vytvořili druhý triumvirát, namířený proti Caesarovým vrahům. V roce 42 př. n. l. je triumvirové porazili v bitvě u Filipp, ale nedlouho nato obrátili zbraně proti sobě. Po vítězství nad Markem Antoniem a Kleopatrou v bitvě u Actia v roce 31 př. n. l. získal Octavianus veškerou moc v římském státě. Octavianus se snažil vzbudit dojem znovuobnovení republiky. Ve skutečnosti ale byl jediným vládcem říše, přičemž nastolil nový systém vlády nazývaný principát. Stal se prvním římským císařem a přijal čestný titul augustus ("Vznešený"). Za jeho vlády byla k Římu připojena další území v Hispánii, v Malé Asii a hranice říše byly posunuty až k řekám Dunaji a Rýnu. Také Egypt se stal součástí římské říše. Pokus dobýt Germánii ovšem selhal, když byly tři římské legie zničeny v bitvě v Teutoburském lese. Za jeho nástupců Tiberia, Caliguly, Claudia a Nerona byl principát dále upevněn. Za Tiberia byl v provincii Judeji ukřižován Ježíš Kristus. Říše získala další území v Británii, v severní Africe a na východě, třebaže Augustovi následovníci byli jen průměrně schopní a v případě Caliguly a Nerona se jednalo o nenáviděné tyrany. Po Neronově zavraždění v roce 68 nastala krátká občanská válka, jejímž vítězem a novým císařem se stal Vespasianus. Vespasianus reorganizoval státní finance a stabilizoval správu říše. Podobně i jeho synové Titus a Domitianus si počínali celkem úspěšně, ačkoli Domitianus padl v roce 96 za oběť spiknutí vyvolanému jeho autoritativním způsobem vlády. Flaviovce vystřídali na trůně tzv. adoptivní císaři, za jejichž vlády se římská říše ocitla na vrcholu své moci. Za Traiana dosáhla říše dobytím Dácie, Mezopotámie, Asýrie a Arménie svého největšího územního rozsahu. Nicméně Traianův nástupce Hadrianus se většiny těchto zemí vzdal. Největší hospodářský rozkvět zažili Římané za Antonina Pia. Avšak doba vlády Marca Aurelia se už vyznačovala masivní invazí Germánů a Sarmatů do říše. Jen s vynaložením velkého úsilí se císaři podařilo zdolat jejich příval během náročných tažení markomanských válek. Po násilné smrti despotického Marcova syna Commoda propukla v roce 192 občanská válka, z níž vyšel vítězně Septimius Severus. Ten ale nebyl schopen zajistit říši trvalou stabilitu a po zavraždění jeho syna Caracally v roce 217 se římský stát začal pozvolna propadat do anarchie. Ta naplno propukla po povstání římského vojska v roce 235, během něhož byl svými vlastními vojáky zavražděn Alexander Severus, poslední císař z dynastie Severovců. Následovalo kritické období v dějinách římského císařství – vláda vojenských císařů. Krize třetího století přivodila Římské říši téměř úplnou zkázu. Pokračující útoky germánských kmenů na severní hranici a zesílený tlak sásánovské Persie na východě znamenaly pro Řím vážnou hrozbu, neboť současně docházelo k velkému počtu uzurpací císařského trůnu ze strany různých velitelů římských vojsk. Některá území říše byla dočasně ztracena (Galie, Británie a východní provincie). Pohraniční území v Germánii a v Dácii musela být opuštěna natrvalo. Teprve za Diocletiana se s pomocí rozsáhlých reforem podařilo v říši nastolit klid. Impérium bylo spravováno celkem čtyřmi císaři, vládnoucími ve vzájemné shodě (tetrarchie). Za Diocletiana se konalo poslední velké pronásledování křesťanů. Již po Diocletianově abdikaci v roce 305 se říše opět propadla do občanských válek. Konečně v roce 324 převzal vládu nad celým římským impériem Konstantin Veliký, jenž nechal na Bosporu vybudovat nové hlavní město říše, které po něm neslo jméno Konstantinopol. V roce 313 vydal v Mediolanu edikt, jímž povoloval křesťanství. Císař Julianus se sice pokusil zvrátit vzestup křesťánství a podporoval původní kulty (pročež si od křesťanů vysloužil řecký přídomek Apostata, odpadlík). Nešel však cestou teroru či pronásledování, ale naopak pokusil se porazit křesťanství ideologicky (viz např. jeho spis Contra Galileos) a skrytým podporováním rozepří uvnitř církve. Nicméně jeho předčasná smrt při perském tažení (vládl pouze tři roky) jeho záměry zmařila a jeho nástupci většinu jeho pro-pohanských nařízení opět zrušili. Cesta pro christianizaci celé římské říše tak byla připravena. Definitivně završena byla v roce 391, když Theodosius I. zakázal vykonávání veškerých pohanských kultů. Od poloviny 4. století narůstala intenzita vpádů Germánů na území říše. V roce 375 byli Gótové vytlačeni Huny ze svých sídlišť severně od Dunaje a následně se uchýlili na římské území. Gótové se však zanedlouho vzbouřili a o tři roky později porazili Římany v bitvě u Adrianopole. Tyto události jsou spjaty s počátkem období stěhování národů, které trvalo téměř 200 let a jemuž padla za oběť západní polovina římské říše. Germáni pronikající do říše byli usazováni na římské půdě jako foederati. Jejich pokračující útoky však vedly k pozvolnému utváření germánských států na území impéria a ke ztrátě celých provincií. Třebaže Římané dokázali ubránit svou východní hranici proti výbojné sásánovské říši, také v této oblasti byla někdejší římská mocenská převaha nenávratně ztracena. Po smrti Theodosia I. v roce 395 byla říše rozdělena mezi jeho syny Arcadia a Honoria. Ačkoli se jednalo pouze o formální dělení vlády nad jedinou celistvou říší, k němuž docházelo často i v minulosti, především z důvodu efektivnější správy a obrany rozlehlého území státu, toto rozdělení se mělo ukázat trvalým. Západní říše, vystavená silnějšímu tlaku Germánů, nebyla schopna uhájit své hranice, pročež v roce 410 vydrancovali Vizigóti vedení náčelníkem Alarichem samotný Řím. Poté, co byl z podnětu císaře Valentiniana III. zavražděn římský vojevůdce Aetius, který ve spojení s Germány zvítězil v roce 451 nad Huny v bitvě na Katalaunských polích, se západořímská obrana zhroutila. V roce 476 po abdikaci posledního císaře Romula Augusta západořímská říše zanikla, třebaže antické tradice, kultura a vzdělanost přetrvaly na Západě až do 6. století. Naproti tomu východní říše disponující příznivějšími geografickými a hospodářskými podmínkami se germánským a perským úderům ubránila. Za Justiniána I. byla dokonce znovu dobyta část území někdejší západní říše. Nicméně vzrůstající vliv křesťanství a obzvláště řecké kultury společně s rozmachem islámu v 7. století způsobily postupnou změnu charakteru státu. Pozdně antické východořímské impérium se tak transformovalo ve středověkou byzantskou říši. Podrobnější informace naleznete v článcích Harappská kultura a Árjové. Moderní poznatky o starověkém sociálním, kulturním a politickém vývoji na území Indického subkontinentu vycházejí kvůli chybějícím písemným pramenům výhradně z archeologických nálezů. Z nich je patrné, že v období neolitu byla celá oblast jen řídce osídlena. Nejranější doklady lidské civilizace pocházejí z let 7000 až 3200 př. n. l. z lokality Méhrgarh, jež se nacházela západně od údolí řeky Indus, u dnešního pákistánského města Kvéta. Toto místo bylo trvale osídleno asi do doby kolem roku 2600 př. n. l. Domorodé obyvatelstvo bylo pravděpodobně postupně asimilováno kmeny pronikajícími ze západu a severu, jejichž příslušníci hovořili zřejmě drávidskými jazyky. Tito nově příchozí vybudovali v údolí Indu velice vyspělou civilizaci, nazývanou harappská kultura, která se rozvíjela zhruba mezi léty 3300 – 1700 př. n. l. na území nynějšího Pákistánu. Její jméno je odvozeno od prvního nalezeného města této civilizace, jímž byla Harappa v dnešní pákistánské provincii Paňdžáb. Dalším významným centrem bylo Mohendžodaro. Obě tato města byla vybavena silným opevněním, veřejnými lázněmi a propracovaným kanalizačním zařízením. Obyvatelé Indie udržovali v této době styky se Sumeřany a navázali obchodní kontakty i s Egyptem a Afrikou. Okolo poloviny 2. tisíciletí př. n. l. došlo k sérii invazí indoevropských kmenů, které se nazývaly Árjové (Arya) a jejichž řečí byl sanskrt. Tito polonomádi vpadli do Indie přes horské průsmyky na severozápadě a podrobili si velkou část Indického subkontinentu. Zda byla harappská kultura těmito bojovnými nájezdníky zničena nebo došlo k vzájemnému splynutí, zůstává nejasné. Část původního obyvatelstva uprchla na sever, zatímco ostatní byli jako zemědělci absorbováni árjskými dobyvateli. V létech 1500 až 1000 př. n. l. vznikaly Védy, sbírky posvátných textů, předávaných po staletí pouze ústní formou, jež obsahovaly rituály uctívání bohů, provádění obětí a různé filozofické úvahy. Tento nejvýznamnější pramen raných indických dějin zachycuje podstatu hinduismu. Společně s upanišadami a eposy Mahábhárata a Rámájana představují Védy základ veškeré epické literatury a filozofických tradic Indie. Árjové se postupně zmocnili údolí řeky Gangy na jihovýchodě a opustili svůj dřívější nomádský životní styl. V důsledku toho nastaly změny v sociální a politické struktuře, pročež se v Indii koncem védského období prosadil kastovní systém uspořádání společnosti. Nejvýše postavenou kastou byli kněží (brahmáni), po nich následovali vládci a válečníci (kšátrijové), obchodníci, řemeslníci a rolníci (vajšijové) a nakonec nejnižší kasta otroků (šúdrové). Do 7. století př. n. l. vzniklo na území, táhnoucího se od dnešního Afghánistánu až k indickému státu Bihár, celkem šestnáct velkých království a oligarchických republik, nazývaných mahádžanapady. Nejvlivnější z těchto států bylo království Kóšalí, přičemž dalšími důležitými byly Avanti a Gandhára. Poté, co si v 6. století př. n. l. mocné království Magadha podrobilo své sousedy, jádro indické civilizace se přesunulo na východ. Zde působili Buddha a Mahávíra, z jejichž učení vzešla nová náboženství buddhismus a džinismus. Poříčí Indu ovládali místní králové, které si kolem roku 520 př. n. l. podmanil perský král Dareios I. Ovšem Magadha disponovala silnou armádou, díky níž expandovala až do 4. století př. n. l. V roce 326 př. n. l. překročil Alexandr Veliký se svojí vojenskou výpravou pohoří Hindúkuš a vpadl do údolí Indu. Nicméně když se jeho vojáci vzbouřili, ustoupil Alexandr zpět do Persie. O pět let později získal vládu nad Magadhou zakladatel maurjovské říše Čandragupta, který během deseti let učinil ze svého sídla Patáliputry hlavní město říše zahrnující velkou část subkontinentu. Vítězstvím nad makedonskými satrapy rozšířil svoji moc do Afghánistánu a Balúčistánu na jihozápadě a tyto zisky stvrdil uzavřením smlouvy se Seleukem I. Rozmach maurjovské říše pokračoval za vlády Ašóky, Čandraguptova vnuka, jenž ve 3. století př. n. l. dobyl jih poloostrova a opanoval tak téměř celou Indii. V pozdějších letech své vlády se Ašóka zcela obrátil k buddhismu a ačkoli usiloval o jeho šíření za hranice své říše, vyznačoval se vysokou mírou tolerance vůči ostatním náboženstvím. Indie se za jeho vlády stala centrem vědy a kultury a především ve městech Nálanda a Takšašíla se vzdělávali učenci z mnoha zemí Asie. Brzy po Ašókově smrti se maurjovská říše začala rozpadat, k čemuž přispělo dobytí severozápadní Indie řecko-baktrijským králem Démétriem. Rozhodující úder zasadili Maurjům asi v roce 185 př. n. l. Šungové, kteří jedno století ovládali východní a severní Indii. Do této doby spadá pronásledování a porážka buddhismu a opětné nastolení bráhmanismu. Severozápad byl vystavován dalším invazím, jež vedly ke zrodu indo-řeckého království. V 1. století př. n. l. si západní Indii pomanili Šakové neboli Indoskythové, původem ze střední Asie. Ti válčili s dynastií Andhra, která od 2. století př. n. l. ovládala centrální a jižní oblasti. V první polovině 1. století byla říše Indoskythů vyvrácena nomádskými kmeny Jüe-č'i. Ty pokračovaly dále na jih a nakonec se usadily v severozápadní Indii, kde založily kušánskou říši, která udržovala diplomatické a obchodní vztahy s Římany. Za Kanišky, nejvýznamnějšího vládce Kušánů, jenž je navíc považován za velkého patrona buddhismu, sahala jejich říše od Turkestánu až do střední Indie a Gudžarátu. V důsledku tlaku Kušánů nastal úpadek království Andhra, což vedlo k rozmachu tamilských států na jihu Indie. V období od pádu Maurjů byla Indie důležitým hospodářským centrem a obchodovala i s římskou říší. Buddhismus se tehdy rozšířil do střední a jihovýchodní Asie a rovněž do Číny. Indické umění a obzvláště sochařství dosáhly jedinečné úrovně. Kušánská říše se stejně jako království Andhra zhroutila na počátku 3. století. Kolem roku 320 sjednotil Čandragupta I., vládce Magadhy, území rozkládající se v údolí Gangy a založil guptovskou říši. Jeho nástupci, Samudragupta a Čandragupta II., nabyli v dalších sto letech kontrolu nad celou Indií, podobně jako se to dříve podařilo Maurjům. Svoji říši, která se rozprostírala od Afghánistánu po Ásám, zajišťovali obratným uzavíráním sňatků. Ke konsolidaci jejich vlády přispívala i tolerantní náboženská politika. Guptovci přímo ovládali pouze jádro říše, nacházející se v nynějších státech Uttarpradéš a Bihár, zatímco dobyté oblasti pro ně spravovali jim podřízení vládci. Za Guptovců zažívala Indie zlatý věk své civilizace, během něhož dosáhly značného rozkvětu literatura, věda a umění. Velkému věhlasu se dodnes těší tehdejší indický básník a dramatik Kálidása. Indická věda a technologie éry Guptovců byly ve srovnání s Evropou zřejmě na dokonalejší úrovni. Používání nuly a desítkové soustavy, které přenesli Arabové do Evropy, představovalo největší soudobý příspěvek k rozvoji matematiky. Od konce 5. století př. n. l. museli Guptovci čelit nájezdům Hefthalitů, známých také jako Bílí Hunové. Jejich opakované útoky vedly ke zhroucení guptovské říše kolem roku 550. Asi kolem roku 5000 př. n. l. se na březích řek Huang He a Jang-c'-ťiang ve východní Číně začaly vyvíjet neolitické vesnice, jejichž obyvatelé se věnovali zemědělství. Zhruba z let 3000 – 2000 př. n. l. jsou archeologicky doložena první stálá lidská sídla s obrannými hradbami. O této době existují jen velice skromné historické údaje, neboť počátky čínských dějin jsou zahaleny pověstmi o řadě legendárních dynastií a vládců. Přibližně mezi léty 2100 – 1600 př. n. l. měla vládnout dynastie Sia, jejíž panování se časově kryje s rozvojem doby bronzové v Číně, což bylo potvrzeno objevy bronzových nástrojů. Sia byla nahrazena dynastií Šang, která kontrolovala území střední Číny do 11. století př. n. l. Odtud se její vliv se šířil i do okolních zemí. Z této doby pocházejí první písemné záznamy, jež mají formu nápisů na zvířecích kosterních schránkách, sloužících k věštění. Z tehdy používaných symbolů znázorňujících slova se později vyvinulo moderní čínské písmo. Za dynastie Šang nastal růst měst se specializovanou řemeslnou výrobou, přestože charakter společnosti zůstával převážně zemědělský. Poslední vládci Šang sídlili ve městě An-jang, v dnešní provincii Che-nan. Okolo roku 1100 př. n. l. pronikl do údolí řeky Huang He polobarbarský národ Čou, načež jeho král Wu Wang získal území dynastie Šang. Čou vládli do 8. století př. n. l. z města Čchang-an na západě a poté přenesli své hlavní město na východ do Luo-jangu. Aby ospravedlnili svoji nadvládu zavedli mandát Nebes (Tian Ming) a tento ideologický koncept přejala většina po nich panujících dynastií. První králové Čou se nepokusili zabezpečit si přímou vládu nad celým jimi dobytým teritoriem. Místo toho se opírali o vybrané stoupence a příbuzné, kteří spravovali kraje obklopující královskou doménu. Vládcům dynastie Čou se dařilo udržovat kontrolu nad svými vazaly po více než dvě staletí, ale někdy kolem roku 770 př. n. l. se několik těchto vazalů vzbouřilo. Současně došlo k invazi kmenů ze severozápadu, čímž autorita Čou značně poklesla. I přesto nastal výrazný hospodářský a sociální vzestup. V důsledku používání železných nástrojů a vylepšených zavlažovacích technik byly zvýšeny výnosy obilí, díky čemuž vzrostl počet obyvatelstva, a zvýšilo se množství mincí v oběhu. Pokračující rozklad centrální moci vedl na konci 8. století př. n. l. k počátku období Jara a Podzimu. Stovky místních vojenských vládců, kteří byli potomky vazalů dosazených Čou, usilovaly o nastolení vlastní hegemonie. Během 7. a 6. století př. n. l. se podařilo dosáhnout stability uzavíráním spojenectví mezi jednotlivými státy těchto válečníků. Koncem 5. století př. n. l. se ovšem tento systém aliancí zhroutil, pročež začala poslední fáze Čou, nazývaná období válčících států. V jeho průběhu docházelo k častým a krvavým konfliktům mezi sedmi dominujícími státy: Čchu, Chan, Čchi, Čchin, Wej, Jan a Čchao. Kromě vzájemného válčení se tyto státy věnovaly i vojenské expanzi mimo dosavadní hranice Číny, vedoucí k dobytí území dnešního Sečuánu a Liao-ningu. Zvláště jižní stát Čchu rozšířil svoji vládu v údolí řeky Jang-c'. Třebaže dynastie Čou zcela postrádala reálnou moc, její formální vláda přetrvala do roku 256 př. n. l. Bouřlivá doba pozdní neboli Východní Čou byla doprovázena společenskými otřesy a rovněž výjimečným intelektuálním a kulturním rozkvětem. V Číně tehdy působilo mnoho filozofů a teoretiků a kromě jiného se zrodila také koncepce protichůdných a současně vzájemně se doplňujících sil Jin a Jang. Na konci 6. století př. n. l. sepsal Sun- c' dílo Umění války. Z celé řady filozofických směrů vynikají především konfucianismus, taoismus a legismus, přičemž k nejvlivnějším filozofům této epochy náleželi Konfucius, Lao-c', z jehož učení vzešel taoismus, a Konfuciův žák Mencius. Od 4. století př. n. l. vzrůstal vliv Čchin, nejzápadnějšího z čínských států, který provedl reformy v duchu filozofie legalismu. Ve 3. století př. n. l. zničil Čchin všechny své zbývající soupeře a v roce 221 př. n. l. přijal jeho král titul císaře (chuang-ti). Od tohoto okamžiku se pak nazýval Čchin Š'-chuang-ti (První císař). Jeho další panování se vyznačovalo agresivními zahraničními výboji, jimiž posunul hranice Číny do dnešního Vietnamu a Koreje. Na severu zahájil budování Velké čínské zdi na ochranu před nájezdy nomádů. Ve vnitřní politice prosadil císař silně restriktivní zákonodárství a centralizaci říše, opírající se o efektivní správní systém. Jeho vláda byla však charakterizována taktéž brutálním postupem vůči politické opozici a ostatním filozofickým školám. Krátce po císařově smrti došlo k povstání rolníků, jež vyústilo v občanskou válku. Z ní vzešla vítězně nová dynastie Chan, která se přiklonila k filozofii konfucianismu. Postavení Kao-cu, prvního císaře Chan, bylo velmi nejisté, k čemuž přispívaly také vpády barbarských kmenů Hsiung-nu ze severozápadu. Kao-cu proto nechal snížit dosavadní enormní daně, uvolnil centralizovanou správu státu a přerozdělil půdu. Tyto reformy přivodily hospodářský, kulturní a vojenský rozmach Číny. Na konci 2. století př. n. l. podnikl "vojácký císař" Wu-ti velkou vojenskou expedici proti Hsiung-nu, které rozdrtil a zahnal do dnešního Vnitřního Mongolska. Wu-ti si podrobil kmeny v současné jižní Číně a jeho vojáci pronikli do střední Asie a Mandžuska. Císař následně konsolidoval dobytá území, načež začala takřka celé 1. století př. n. l. trvající éra míru a blahobytu. K tomu přispívalo i obchodní spojení s římskou říší, zajišťované hedvábnou stezkou. Období Západní Chan ukončila v roce 9 n. l. uzurpace Wang Manga. Ten se prohlásil za císaře dynastie Hsin a chtěl provést zásadní pozemkové a hospodářské reformy, jimiž chtěl omezit velké vlastníky půdy. V roce 23 byl však svržen a zavražděn. Nedlouho nato císař Kuang-wu nastolil vládu dynastie Východní Chan, jež do konce 1. století obnovila někdejší hranice říše. Nicméně ve 2. století započal úpadek Chanů zapříčiněný slabostí a nevýkonností státní správy, rozbroji různých mocných klanů a intrikami eunuchů v císařském paláci. V době pozdní Chan zesílil v Číně vliv buddhismu šířeného z Indie. Koncem století již říši zcela pohltily politické zmatky a opakovaná povstání. Vojenská vzpoura ukončila v roce 189 vládu eunuchů na dvoře. Boje poté pokračovaly další dvě desetiletí a vedly k naprostému rozkladu panství dynastie Chan, přičemž skutečnou moc drželi ve svých rukou válečníci, kteří kontrolovali provincie na úkor centrální vlády. Abdikací posledního císaře Chan v roce 220 započalo období tří království. Sever země ovládlo království Wu, na západě se prosadilo království Šu-chan a jihu dominovalo království Wej. Všechny tyto útvary se musely potýkat se zásadními vnitřními problémy, což jim ale nebránilo ve vedení vzájemných rozhořčených válek. Konec této neklidné éry nastal po roce 260, kdy se vlády ujala dynastie Ťin, která krátkodobě znovu sjednotila zemi. Záhy však vypukly spory mezi jednotlivými jejími princi. Této slabosti říše využili Hsiung-nu na počátku 4. století ke vpádu do severní Číny, kde zajali a popravili poslední dva císaře Západní Ťin. Zbývající členové dynastie uprchli do dnešního Nankingu, kde založili dynastii Východní Ťin. Jádro říše na sever od řeky Jang-c' ovšem zůstalo pod kontrolou nomádských kmenů až do roku 589. Jelikož nedokázaly vytvořit stabilní vládu, vystřídalo se zde v rychlém sledu celkem šestnáct království v čele s panovníky nečínského původu. Dynastie Ťin na jihu byla definitivně svržena v roce 420.

PERSON

PERSON

003153

... složky (např. samohlásky, sonory, znělé konsonanty), a nebo že nekmitají a umožňují tvorbu šumu (např. neznělé obstruenty). Hlasivky můžeme pomocí svalů přibližovat či oddalovat, kmitání ale není svalová činnost, nýbrž výsledek tlakových poměrů. Proces vzniku hlasu se nazývá fonace. Hlasivky jsou ve fonačním postavení přiblíženy k sobě a narůstající subglotální tlak působí proti elasticitě hlasivek a oddálí je, následné snížení subglotálního tlaku způsobí opětovné přiblížení hlasivek....

Jak se nazývá proces vzniku hlasu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hlas

Proces vzniku hlasu se nazývá fonace.

Hlas je zvuk, vytvářený hlasivkami. V hudbě bývá slovo hlas použito pro označení melodické linky. U varhan je jako hlas označena skupina píšťal s jednou zvukovou barvou (rejstřík). Zdrojem hlasu je výdechový proud z plic. Hlasivky se na tvorbě hlasu podílí tak, že kmitají a propůjčují hlasu tónové složky (např. samohlásky, sonory, znělé konsonanty), a nebo že nekmitají a umožňují tvorbu šumu (např. neznělé obstruenty). Hlasivky můžeme pomocí svalů přibližovat či oddalovat, kmitání ale není svalová činnost, nýbrž výsledek tlakových poměrů. Proces vzniku hlasu se nazývá fonace. Hlasivky jsou ve fonačním postavení přiblíženy k sobě a narůstající subglotální tlak působí proti elasticitě hlasivek a oddálí je, následné snížení subglotálního tlaku způsobí opětovné přiblížení hlasivek. Jedinečnost každého lidského hlasu je způsobena odlišnou základní frekvencí a modifikací této frekvence v nadhrtanových dutinách. Základní hlasivkový tón je složený tón s odpovídající harmonickou řadou. Od základního tónu jsou odvozeny všechny tónové složky řeči. Nadhrtanové dutiny poté slouží jako rezonátor, který propouští jen některé svrchní harmonické tóny, označované jako rezonanční frekvence nebo formanty. Je tomu tak u samohlásek, ale i u některých souhlásek (sonory). Hlasové ústrojí může ale sloužit i jako zdroj šumu. V tomto případě hlasivky nekmitají, vytvoří pouze štěrbinu, kterou proniká vzduch (neznělé obstruenty). Zvukovou stránku jazyka zkoumá fonetika. Frekvenční rozsah neškoleného hlasu dospělého jedince je jen asi 1,5 oktávy. Lidský hlas se mění s věkem: hlas novorozence má frekvenci přibližně 440 Hz (komorní a, základní tón pro ladění hudebních nástrojů, má tutéž frekvenci). V době pohlavního dospívání dochází k mutaci, výška hlasu klesá (viz níže - rozdělení podle výšky).[zdroj?] Složky frekvenčního spektra hlasu dosahují do oblasti kolem 10 kHz. Pro přenos srozumitelné řeči postačuje pásmo výrazně užší. Nejdůležitější složky, zajišťující srozumitelnost, leží v oblasti 1-3 kHz. Vyšší frekvence se podílejí především na barvě hlasu.[zdroj?] Mezinárodní telekomunikační unie stanovila pro přenos telefonních hovorů frekvenční rozsahu 300 Hz - 3,4 kHz. Předpokládá se, že nesrozumitelná slova si telefonisté domyslí z kontextu nebo si je vyhláskují.[zdroj?] Hladina akustického tlaku vytvářeného hlasem je při běžném hovoru asi +40 až +60 dB, při křiku cca +80 dB. Pianissimo při operním zpěvu je +50 dB, fortissimo +85 dB. Rekordy při světové soutěži v řevu se pohybují přes +100 dB.[zdroj?] Podrobnější informace naleznete v článku Druhy hlasů. Hlas je v hudbě nejčastěji používán jako zpěv. Hlasy v různých výškových polohách mají různé názvy. Co literatura, to jiné přiřazení názvů hlasů k frekvenčním rozsahům. Zde uvedené hodnoty viz Horová, doplněno Juríkem, laskavý čtenář si srovná s údaji v připojených odkazech na anglická hesla Wikipedie a v další uvedené literatuře. Kromě klasického zpěvu existuje ještě několik hlasových technik, které se vyvinuly buď jako součást lidové hudby některých národů, nebo v prostředí západní umělé a populární hudby. Patří mezi ně: Alikvotní zpěv - technika, pomocí které lze zesílit alikvotní tóny, přirozeně obsažené v hlase a vytvořit iluzi dvojhlasého zpěvu Sprechgesang - technika, která se nachází přibližně napůl cesty mezi řečí a zpěvem. Využil ji například Arnold Schoenberg ve své skladbě Pierrot Lunaire Rap - rytmická recitace. Důraz je kladen hlavně na text, výslovnost, frázování a rytmus, spíše než na vytváření tónů Beatbox - nápodoba zvuků bicích nástrojů a perkusí pomocí hlasu Scat - improvizovaný jazzový zpěv beze slov nebo s nesmyslným textem Growling - z anglického growl = mručet, vrčet. Technika velmi hlubokého mručení, řevu, která se vyvinula jako součást death metalové hudby Jódlování - technika, která je součástí lidové hudby v Alpských zemích, převážně v Rakousku a Švýcarsku. Je založena na velkých a rychlých intervalových skocích, které jsou navíc doprovázeny změnou hlasového rejstříku. Nižší tón je zpíván prsním rejstříkem a vyšší pak falzetem Brumendo - zpěv bez artikulace, se zavřenými ústy (zvuk "m" nebo "hm"). Screaming - hrdelní řev,používaný hlavně v metalu a příbuzných stylech, zpívají se s ním buď celé písně nebo jen úseky. Scream - jednorázové zařvání používané hlavně v rocku a metalu. Může být vysoké, nízké nebo střední. Může být krátké nebo také velice dlouhé, může se při něm měnit tonina ale na rozdíl od screamingu se nezpívají žádná slova. Jakákoliv patologická[zdroj?] změna hlasu (chrapot, přeskakování, změna výšky atd.) - dysfonie šepot - hlasivky se nezavírají - afonie ztráta vyvinuté řeči při poškození mozku - afázie[zdroj?] ztráta po fyzickém nebo psychickém traumatu - mutismus[zdroj?]. vysoký hlas při i po pubertě[zdroj?] - puberphonie Poruchami hlasu se zabývá foniatrie, specializovaná disciplína otorinolaryngologie neboli ORL - "ušní, nosní, krční", nápravou poruch řeči pak logopedie.

ENTITY

OTHER

010131

K2 (baltsky Čhogori, česky Čchokori, urdsky ک ٹ, transliterováno Ke tū, nebo Lambá Pahár, čínsky 乔, oficiální přepis Qogir, pinyin Qiáogē Fē, český přepis Čchiao-ke-li feng), známá též pod anglickým názvem Mount Godwin-Austen, je hora v pohoří Karákóram v Asii, nejvyšší hora Pákistánu a druhá nejvyšší hora světa. Nachází se na hranici mezi pákistánskou částí Kašmíru a čínskou autonomní oblastí Sin-ťiang. Dosahuje výšky 8611 m nad mořem. Ačkoli se to nezdá, jméno Čhogori (resp. čínské Qogir a další odvozené tvary) dali hoře západní cestovatelé. Vytvořili ho ze dvou slov místního jazyka balti, čhogo = velký a ri = hora. Ve světě se přesto více vžil ještě umělejší název K2....

Jak vysoká je hora K2?

https://cs.wikipedia.org/wiki/K2

Dosahuje výšky 8611 m nad mořem.

K2 (baltsky Čhogori, česky Čchokori, urdsky ک ٹ, transliterováno Ke tū, nebo Lambá Pahár, čínsky 乔, oficiální přepis Qogir, pinyin Qiáogē Fē, český přepis Čchiao-ke-li feng), známá též pod anglickým názvem Mount Godwin-Austen, je hora v pohoří Karákóram v Asii, nejvyšší hora Pákistánu a druhá nejvyšší hora světa. Nachází se na hranici mezi pákistánskou částí Kašmíru a čínskou autonomní oblastí Sin-ťiang. Dosahuje výšky 8611 m nad mořem. Ačkoli se to nezdá, jméno Čhogori (resp. čínské Qogir a další odvozené tvary) dali hoře západní cestovatelé. Vytvořili ho ze dvou slov místního jazyka balti, čhogo = velký a ri = hora. Ve světě se přesto více vžil ještě umělejší název K2. Hora si ho vysloužila v 19. století, kdy expedice, která zkoumala celou oblast, přidělila této hoře i sousedním vrcholkům označení K1 až K5 (K2 zůstalo dodnes, ostatní byly přejmenovány). Expedici vedl Henry Haversham Godwin-Austen, jméno K2 dal hoře T. G. Montgomerie. Po veliteli expedice má K2 své další jméno, Mount Godwin-Austen. Ani to se příliš nevžilo. Urdské Lambá Pahár znamená Vysoká hora, ale i v urdštině se ujalo pojmenování ک ٹ (Ke tū je urdský fonetický přepis anglického K two, tedy česky Ká dvě). K2 drží jeden statistický primát mezi všemi 14 osmitisícovkami - odehrálo se zde nejvíce nezdařených pokusů o výstup na vrchol. Přestože je K2 o 239 metrů nižší než Mount Everest, její relativní převýšení od úpatí na vrchol je větší. Navíc jsou její svahy mnohem strmější a obtížnější. První úspěšný výstup na K2 se odehrál 31. července 1954, kdy dva členové italské expedice, Achille Compagnoni a Lino Lacedelli stanuli na vrcholu. Na další úspěšný pokus se čekalo plných 23 let, 8. srpna 1977 pokořilo vrchol sedm členů japonské expedice. První ženou na K2 byla polská horolezkyně Wanda Rutkiewiczová v roce 1986 (bez kyslíkového přístroje). Do srpna 2008 zdolalo vrchol K2 305 horolezců (mezi nimi 11 žen), nejméně 76 lezců zde naproti tomu zemřelo (35 na sestupu z vrcholu). Nejvíce obětí v historii výstupů na K2 si hora vybrala roku 1986, kdy zde zahynulo celkem 13 horolezců. V roce 2008 zde během série nehod při jediném výstupu zemřelo 11 horolezců. První člověk na světě, který zdolal K2 dvakrát, je český horolezec Josef Rakoncaj (1983 a 1986). Po něm se to doposud podařilo pouze španělskému horolezci Juanitovi Oiarzabalovi (1994 a 2003) a Šerpovi Jangbu (2000 a 2001 s kyslíkovým přístrojem). Josef Rakoncaj se spolulezcem Agostinem da Polenzou také v roce 1983 přežili nejvyšší bivak v historii K2, po dosažení vrcholu hory museli přenocovat jen 50 metrů pod ním. Jediné dva (neúspěšné) pokusy o zimní výstup na K2 provedli Poláci klasickou cestou v letech 1987/1988 a 2003/2004. Protože K2 se nachází mnohem blíže centrální Asii než Everest, zimy jsou zde daleko studenější a delší. Na K2 dnes vede 10 tras, z nichž většina nebyla pro svou obtížnost opakována. 1954 - Abruzziho pilíř. Klasický a nejfrekventovanější výstup na K2 vede JV pilířem. Pojmenován byl po Luigi Amadeovi vévodovi Abruzzském, který se jako první (s bratry Brochelerovými) pokusil touto cestou prostoupit v roce 1909. Dosáhl tehdy asi 6200m. Následovaly tři neúspěšné americké výpravy v letech 1938, 1939 a 1953. Reálnou šanci dosáhnout vrcholu měl Fritz Wiessner roku 1939, dosáhl tehdy v dobrém čase a za pěkného počasí 8400m, ale sestoupil na naléhání Šerpy Pasanga Dava-lamy, který ho doprovázel. První výstup se podařil Italům roku 1954 (viz výše). Celkově strmý výstup překonává v 7700m obtížnou skalní stěnu nazývanou Černá pyramida, výše v 8200m navazuje nejnebezpečnější část - sněhový kuloár Butylka pod převislou ledovou stěnou (zde došlo k velkému neštěstí v roce 2008). 1978 - SV hřeben. Tímto hřebenem se pokoušela vystoupit už úplně první expedice na K2 - mezinárodní výprava v roce 1902. Dosáhla tehdy 6600m. Téměř úspěšná byla o 3/4 století později polská výprava, která pronikla až 200 metrů pod vrchol. V roce 1978 jejich linii použili Američané, kteří však v 8000m přetraverzovali V stěnou do klasické cesty. Na vrchol vystoupili Lou Reichardt a James Wickwire, o den později je následovali John Roskelley a Rick Ridgeway (Reichardt a Roskelley bez kyslíkových přístrojů). Tento výstup plný sněhových převisů nebyl nikdy opakován. Technicky se přitom jedná o nejsnazší cestu. 1981 - Z hřeben. Trasu Z hřebenem zkoušeli zlézt Američané roku 1975 a Britové roku 1978. Obtížný skalní hřeben nakonec zlezla japonsko-pákistánská expedice (na vrchol vystoupili Japonec Eiho Ohtani a Pákistánec Nasir Sabir). Jejich výstup zopakovala malá americká výprava v roce 1993 (Dan Mazur a Jonathan Pratt) bez kyslíku a v roce 1997 znovu Japonci expedičním způsobem. 1982 - S pilíř. Japonská expedice získala povolení pro výstup na K2 z Číny a otevřela novou cestu impozantním S pilířem. Bez kyslíkových přístrojů dosáhlo celkem sedm horolezců vrcholu hory. Jejich výstup byl zopakován následující rok italskou expedicí (a J.Rakoncajem), poté ještě Američany (1990), Španěly (1994), Poláky a Rusy (1996) a Kazachy (2007). Až na jednu výjimku všechny tyto výstupy bez kyslíku. 1986 - J stěna. Tadeusz Piotrowski a Jerzy Kukuczka z Polska zlezli velmi nebezpečnou jižní stěnu K2 alpským stylem. Piotrowski se zabil při sestupu klasickou cestou. Jejich výstup nebyl nikdy zopakován. 1986 - Magic Line. Magickou linií je nazýván jihozápadní hřeben hory. První zdařilý výstup provedli opět Poláci Przemyslaw Piasecki, Wojciech Wroz a Slovák Peter Božík. Wroz se zabil pádem při sestupu klasickou cestou. Jediný, kdo výstup zopakoval, byl Španěl Jordi Corominas roku 2004. Oba výstupy bez kyslíkových přístrojů. 1990 - Japonská expedice otevřela dlouhou trasu napříč SZ stěnou z Číny. Dva horolezci vystoupili na vrchol. Japonci se během výstupu nečekaně "srazili" s Poláky lezoucími ilegálně do SZ stěny přes sedlo Savoia z Pákistánu. Poláci poté výstup vzdali. 1991 - Francouzi Pierre Beghin a Christophe Profit patřící mezi horolezeckou elitu své doby, vystoupili přes sedlo Savoia do japonské trasy SZ stěnou a zlezli K2 alpským stylem. Toho roku byli navíc jediní, kdo na hoře uspěl. 1994 - Česenův pilíř. Jedná se o pilíř protínající jižní stěnu. Pokoušel se o něj Angličan Doug Scott roku 1983 a Slovinec Tomo Česen roku 1986. Česen prostoupil celý pilíř do 8100 metrů, kde se napojuje na klasickou cestu. Odtud sestoupil. Jeho výstup dokončili až k vrcholu hory Španělé (Baskové) v roce 1994. Později tuto trasu zopakovalo několik dalších výprav. Jedná se o nejbezpečnější trasu na K2. 2007 - Z stěna. Devět ruských horolezců otevřelo několikrát zkoušenou cestu západní stěnou. Expedičním způsobem, ale bez kyslíkových přístrojů otevřeli technicky nejobtížnější trasu na K2. 31. července 1983 - Josef Rakoncaj - výstup severním pilířem 5. července 1986 - Josef Rakoncaj - Abruzziho hřeben 20. července 2007 - Libor Uher - Česenův pilíř (Baskická cesta, JJV pilíř) 1. srpna 2012 - Pavel Bém - Abruzziho hřeben 26. července 2014 - Radek Jaroš a Jan Trávníček - Abruzziho hřeben

NUMERIC

NUMERIC

006893

... V Zákupech existoval ještě jeden klášter, kapucínů. Postaven byl v letech 1679 až 1685, v roce 1950 byl zrušen, postupně zdevastován vojskem a dnes je uzavřen a v dezolátním stavu. Jedná se o mohutnou dvoupatrovou budovu, kde se uplatnily v době stavby slohy gotické s pozdně klasicistními. Na střeše byla vybudována sanktusová vížka....

Ve kterém roce byl zrušen kláštěr kapucínů v Zákupech?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kl%C3%A1%C5%A1ter_boromejek_%28Z%C3%A1kupy%29

Postaven byl v letech 1679 až 1685, v roce 1950 byl zrušen, postupně zdevastován vojskem a dnes je uzavřen a v dezolátním stavu.

Klášter boromejek v Zákupech je označení používané pro Dům řeholních sester sv. Karla Borromejského na náměstí (dnes Svobody) městečka Zákupy. Dům byl školou i výchovným ústavem. Jeho postavení umožnil excísař Ferdinand V. svou nadací v roce 1864. Dnes je objekt používán hlavně jako pošta. Bývalý císař Ferdinand V. se svou manželkou Marií Annou využívali od roku 1850 zámek v Zákupech jako jedno ze dvou svých letních sídel. Městečku několikrát pomohli v jeho rozvoji. V roce 1865 se z jeho peněz postavil na náměstí (dnes náměstí Svobody) Dům řeholních sester sv. Karla Borromejského, kde vznikla dvoutřídní obecná škola. Boromejky vyučovaly německy. Objekt byl zároveň vzdělávacím dívčím ústavem, jehož součástí byl penzionát. Do nové školy přešly dívky ze smíšené zákupské školy, učit se v ní začalo v roce 1866. Dospívající dívky dívčího ústavu zpravidla bydlely v zákupských rodinách (byly i z Prahy) a na vyučování docházely či dojížděly. Na pohlednicích z let 1900 - 1925 byl objekt nazýván Nonnenkloster (ženský klášter), případně Klosterschule (klášterní škola). Po roce 1945 byly v budově na náměstí provozovány páté a vyšší třídy druhého stupně jednotné školy. V roce 1951 byl klášter boromejek uzavřen. Škola byla později osmiletou střední, pak základní devítiletou. V roce 1963 byla postavena nová škola a zdejší prostory byly postupně žáky opuštěny. V Zákupech existoval ještě jeden klášter, kapucínů. Postaven byl v letech 1679 až 1685, v roce 1950 byl zrušen, postupně zdevastován vojskem a dnes je uzavřen a v dezolátním stavu. Jedná se o mohutnou dvoupatrovou budovu, kde se uplatnily v době stavby slohy gotické s pozdně klasicistními. Na střeše byla vybudována sanktusová vížka. Uvnitř byla vybudována kaple.

DATETIME

DATETIME

008172

Johann Sebastian Bach (31. března 1685 Eisenach – 28. července 1750 Lipsko) byl německý hudební skladatel a virtuos hry na klávesové nástroje, považovaný za jednoho z největších hudebních géniů všech dob a završitele barokního hudebního stylu. Bachovo dílo mělo a má značný vliv na další vývoj hudby počínaje W. A. Mozartem a Ludwigem van Beethovenem až po Arnolda Schoenberga nebo Henryka Góreckého. Ve své době proslul především jako interpret a improvizátor, jako skladatel však nebyl příliš uznáván. Bachova hudba byla vnímána jako konzervativní a po jeho smrti upadla na padesát let téměř v zapomenutí. Až počínaje Felixem Mendelssohnem Bartholdym se od první poloviny 19. století začala postupně opět více hrát. Bach působil ve světských i církevních službách na různých místech Německa, nejvýznamnější jeho působiště byla Výmar, Köthen a Lipsko. Mezi jeho nejznámější kompozice patří Braniborské koncerty, Dobře temperovaný klavír, Mše h moll, Matoušovy pašije, Vánoční oratorium, Hudební obětina, Goldbergovy variace a poslední opus Umění fugy....

Kdo byl ovlivněn dílem Johanna Sebastiana Bacha?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Johann_Sebastian_Bach

Bachovo dílo mělo a má značný vliv na další vývoj hudby počínaje W. A. Mozartem a Ludwigem van Beethovenem až po Arnolda Schoenberga nebo Henryka Góreckého.

Johann Sebastian Bach (31. března 1685 Eisenach – 28. července 1750 Lipsko) byl německý hudební skladatel a virtuos hry na klávesové nástroje, považovaný za jednoho z největších hudebních géniů všech dob a završitele barokního hudebního stylu. Bachovo dílo mělo a má značný vliv na další vývoj hudby počínaje W. A. Mozartem a Ludwigem van Beethovenem až po Arnolda Schoenberga nebo Henryka Góreckého. Ve své době proslul především jako interpret a improvizátor, jako skladatel však nebyl příliš uznáván. Bachova hudba byla vnímána jako konzervativní a po jeho smrti upadla na padesát let téměř v zapomenutí. Až počínaje Felixem Mendelssohnem Bartholdym se od první poloviny 19. století začala postupně opět více hrát. Bach působil ve světských i církevních službách na různých místech Německa, nejvýznamnější jeho působiště byla Výmar, Köthen a Lipsko. Mezi jeho nejznámější kompozice patří Braniborské koncerty, Dobře temperovaný klavír, Mše h moll, Matoušovy pašije, Vánoční oratorium, Hudební obětina, Goldbergovy variace a poslední opus Umění fugy. Od 20. do 22. března 2019 spustil Google Doodle hru, která měla připomínat Johanna Sebastiana Bacha a na kterou bylo možno se dostat přímo z vyhledávače. Jednalo se historicky o první hru od Google Doodle, která byla naprogramována s umělou inteligencí. Spočívala v tom, že uživatel zadal na notovou osnovu několik not (minimálně čtyři) a systém automaticky vygeneroval čtyři tónové linky tak, aby výsledná hudba zněla v Bachově stylu. Systém se učil generovat skladby díky znalosti 306 Bachových kompozic. == Život == === Dětství a mládí === Narodil se v duryňském Eisenachu v Sasko-eisenašském vévodství ve středovýchodním Německu, jako čtvrtý syn dvorního městského hudebníka Johanna Ambrozia Bacha. Hudební tradice rodu byla dlouhodobá, jeho předkové byli hudebníky téměř po dvě století. Johann Sebastian projevoval výrazné hudební nadání již od útlých let. Jeho rodiče zemřeli velmi brzy (matka v roce 1694, otec 1695) a jeho oporou se stal starší bratr Johann Christoph Bach, který jej zasvětil do základů varhanní a klavírní hry i do hudební teorie. Základy ostatního vzdělání získal Johann Sebastian na protestantské škole v Eisenachu, odkud však velmi brzy odešel za svým starším bratrem Johannem Christophem do Ohrdrufu. Bratr, který tam působil jako varhaník, mu předal další hudební zkušenosti, ale vzhledem ke špatné finanční situaci své rodiny byl Johann Sebastian nucen ve svých 15 letech odejít do Lüneburgu, kde se stal sborovým sopranistou. Celkem zde strávil dva roky, dokončil humanisticko-teologické středoškolské vzdělání a rozšířil si své hudební znalosti. === Arnstadt === Nejpozději od března 1703 Bach pracoval jako houslista soukromé kapely výmarského spoluregenta Johanna Ernsta von Sachsen-Weimar. 9. srpna téhož roku pak byl přijat na místo varhaníka Nového kostela (Neue Kirche, nyní Bachkirche) v Arnstadtu a dostal k dispozici nový dvojmanuálový nástroj, sestrojený významným stavitelem varhan Johannem Friedrichem Wenderem. V říjnu 1705 dostal Bach třítýdenní dovolenou, aby navštívil jednoho z nejvýznamnějších skladatelů a varhaníků té doby Dietricha Buxtehudeho. Bach si pobyt u Buxtehuda bez dovolení prodloužil na tři měsíce, za což byl po návratu do Arnstadtu napomínán tamní konzistoří pro "nedbalost ve službě". Buxtehude se však pro Bacha stal cenným učitelem a hudebním vzorem, jehož vliv se dá vysledovat na řadě Bachových kompozic, například chorálních předehrách jako je Wie schön leuchtet der Morgenstern (BWV 739), preludiích, tokátách a fantaziích. Ačkoli finanční podmínky služby v Arnstadtu byly dobré, Bach se často dostával do konfliktu s tamní konzistoří. Kromě zmíněného svévolného prodloužení studijního pobytu u Buxtehuda nebo stížnosti na to, že Bach dovolil přístup na kůr "cizí dívce", snad své budoucí ženě, šlo především o to, že Bachova novátorská a emotivní hudba působila na místní posluchače rušivě a rozptylovala je při bohoslužbě. Proto se komponista rozhodl utéct ze stísněných arnstadtských poměrů a vyhledat si nové místo. === Mühlhausen a Výmar === 24. dubna 1707 hrál Bach na zkoušku v Mühlhausenu a od 1. července nastoupil místo varhaníka ve zdejším kostele Divi Blasii. V Mühlhausenu setrval zhruba rok – o propuštění ze služby požádal 25. června 1708. Výmarský vévoda Wilhelm Ernst, který skladatele při jeho návštěvě Výmaru slyšel hrát, mu totiž nabídl lépe placené místo. Mezitím se Bach 17. října 1707 oženil s Marií Barbarou Bachovou, svou vzdálenou sestřenicí. Bach se svou těhotnou ženou přesídlil do Výmaru v první polovině července 1708 a nastoupil zde jako dvorní varhaník a komorní hudebník. Výmarský kulturní život byl mnohem inspirativnější a bohatší než v předchozím působišti a Bachův zaměstnavatel, vévoda Wilhelm Ernst, byl velkorysým a uměnímilovným panovníkem. Z doby výmarského působení pochází velká část Bachova varhanního díla a řada dalších skladeb, například Lovecká kantáta BWV 208, nejstarší dochovaná Bachova světská kantáta. Bachům se ve Výmaru také narodilo jejich prvních šest dětí, z nichž dvě ovšem brzy zemřely. Roku 1713 se Bach z dnes již neznámých důvodů ucházel o místo varhaníka v Halle, odmítl však nakonec podepsat smlouvu s odůvodněním, že nabízená mzda neodpovídá jeho očekávání. Vévoda Wilhelm Ernst jmenoval Bacha v roce 1714 koncertním mistrem, a ačkoli toto místo bylo v hierarchii dvorních hudebníků až třetí po kapelníkovi a jeho zástupci, Bach dostával ze všech nejvyšší plat. Nová pozice znamenala i nové povinnosti, mezi jiným musel Bach každé čtyři týdny komponovat jednu církevní kantátu pro nedělní bohoslužby – jako první vznikla kantáta Himmelskönig, sei willkommen BWV 182. Bachovým hudebním přítelem byl v té době drážďanský hudební ředitel Johann Georg Pisendel (1687–1755), který Bachovi zprostředkoval italskou hudbu, zvláště vliv svého učitele Antonia Vivaldiho. Bach ve Výmaru setrval do roku 1717, kdy podepsal smlouvu na post kapelníka v Köthenu, aniž by ovšem předem požádal svého pána o uvolnění z místa. Došlo proto k otevřenému konfliktu s panovníkem a Bach byl dokonce na několik týdnů uvězněn a poté 2. prosince 1717 v nemilosti propuštěn z vězení i ze služby. === Köthen === Bach v Köthenu získal výjimečné postavení, a to i díky svému osobnímu přátelství s hudbymilovným knížetem Leopoldem von Anhalt-Köthen, svým zaměstnavatelem. Měl zde titul kapelníka a ředitele komorní hudby a k dispozici dostal kvalitní sedmnáctičlennou kapelu. Kníže nešetřil ani na nástrojovém vybavení, a Bach tak roku 1719 cestoval do Berlína zakoupit nové cembalo. V Berlíně poznal hudbymilovného braniborského markraběte Christiana Ludwiga (1677-1734), pro něhož pak zkomponoval slavné instrumentální skladby dnes známé jako Braniborské koncerty. V červenci 1720, právě když byl Bach s knížecím dvorem na dvouměsíčním pobytu v Karlových Varech, v Köthenu onemocněla a náhle zemřela jeho první žena Marie Barbara. 3. prosince 1721 si Bach vzal za ženu Annu Magdalenu rozenou Wilcke, dceru dvorního hudebníka. Ta se mu stala vzornou manželkou, která mu dala dalších třináct z jeho celkem dvaceti dětí, z nichž většina ovšem zemřela již v útlém věku. Anna Magdalena Bachová byla i nejbližší spolupracovnicí svého muže, opisovala jeho skladby a podporovala jeho tvůrčí aktivity až do konce jeho života. V Köthenu Bach zkomponoval mimo jiné Dobře temperovaný klavír (1 díl, BWV 846–869), šest houslových partit a sonát a řadu dalších závažných kompozic, ale i díla spíše pedagogického určení, jako je Klavírní knížka Anny Magdaleny Bachové. Přes uznání, kterého se mu v Köthenu dostalo, odešel Bach v roce 1723 do Lipska. O důvodech lze jen spekulovat, snad šlo o změnu hudebního vkusu dvora a změnu postojů knížete k Bachovi. === Lipsko === Smrtí předchozího varhaníka Johanna Kuhnaua se 5. června 1722 uvolnilo místo kantora Tomášského kostela v Lipsku. Bach se o místo ucházel, ale byl vybrán jiný slavný kandidát, Georg Philipp Telemann. Telemann ovšem místo vzápětí odmítl - protože mu byl v Hamburku zvýšen plat, rozhodl se tam zůstat. Bylo tedy vypsáno druhé výběrové řízení, v němž byl Johann Sebastian Bach opět poražen, tentokrát kapelníkem z Darmstadtu Johannem Christophem Graupnerem. Ani tentokrát však nebyla volba úspěšná, protože Graupnerovi nebylo uděleno povolení opustit dosavadní místo. Nakonec tedy bylo místo nabídnuto "jako třetí volbě" Bachovi, a ten je zastával až do konce svého života. Přitom si nadále podržel titul knížecího dvorního kapelníka v Köthenu a pro tamní dvůr i nadále dodával skladby k slavnostním příležitostem. Svou službu v Lipsku Bach nastoupil koncem května 1723. Ve své funkci byl Bach jako městský hudební ředitel zodpovědný za hudební život ve městě a v jeho čtyřech kostelích, připravoval skladby pro bohoslužby, nejrůznější církevní a společenské příležitosti, vyučoval a působil též jako vedoucí a hráč souboru Collegium musicum, který byl složen z jeho žáků a městských hudebníků. Hráli díla soudobých skladatelů (např. významného českého skladatele Jana Dismase Zelenky). V tomto období života Bach vytvořil další závažné kompozice, např. Janovy pašije, Matoušovy pašije, Mši h moll nebo Umění fugy. Pro církevní provoz komponoval pravidelně kantáty, zpočátku jednu každý týden, takže jich celkem napsal kolem tří set. Přes veškerou aktivitu Bacha postupně začala unavovat snaha o veřejné uznání, proto se postupně uzavíral více do kruhu rodiny, ve kterém se cítil nejšťastnější. Posledních deset let Bachova života bylo naplněno tvorbou, ale i relativním klidem. Bachův syn Carl Philipp Emanuel se stal hudebníkem pruského krále Bedřicha Velikého (též aktivního hudebníka), který otce Bacha pozval v roce 1747 na svůj dvůr a přijal ho s poctami. Johann Sebastian Bach se mu odvděčil improvizacemi na králem zadané téma, zpracované později v Hudební obětině, dílu dokonalé kontrapunktické architektury. Koncem roku 1749 Bach ztratil zrak a pomalu se zhoršoval i jeho celkový zdravotní stav. Zhoršení kulminovalo nezdařenou oční operací na jaře následujícího roku. Bach zemřel v tichosti, avšak obklopen milující rodinou, 28. července 1750. Byl pohřben v Lipsku na hřbitově u kostela sv. Jana. Ještě více než sto let mu zde v den jeho smrti prokazovali poslední úctu jednotlivé skupiny studentů Tomášské školy. 22. října 1894 byla u příležitosti přestavby kostela a sousedícího hřbitova exhumována dubová rakev. Náhrobní kámen se nezachoval, ale podle ústního podání, i z důvodu, že jen 12 ze 1400 zemřelých v roce 1750 bylo pohřbeno v dubové rakvi a z dobrozdání lipského anatoma Wilhelma Hise byla potvrzena identita skladatele. Ostatky byly v jednoduchém kamenném sarkofágu pohřbeny pod oltář kostela sv. Jana. Po zničení kostela a přilehlého hřbitova za druhé světové války byl v roce 1950 u příležitosti 200. výročí Bachovy smrti sarkofág přemístěn do chóru kostela sv. Tomáše. Identita ostatků je některými moderními muzikology zpochybňována, a přestože se dochovaly kosti jeho syna Carla Philippa Emanuela, test DNA nebyl dosud proveden. Posledním dílem, na němž Bach před svou smrtí pracoval, byl slavný cyklus Umění fugy (nedokončen). Z dvaceti Bachových dětí se čtyři staly skladateli: Wilhelm Friedemann, Carl Philipp Emanuel, Johann Friedrich Christoph a Johann Christian. Od roku 1950 se také na jeho počest koná v Lipsku Mezinárodní hudební soutěž J. S. Bacha. == Dílo == Johann Sebastian Bach byl mistrem polyfonie a přivedl k dokonalosti hudební formu fugy. Ve své bohaté tvorbě dokázal vyjádřit hluboké myšlenky umělecky přesvědčivým způsobem. Jeho hudební myšlení je pronikavé a jasné, přitom však nepostrádá výraznou citovost. Bach nebyl extravagantním umělcem, ale spořádaným otcem rodiny, praktickým a zároveň hluboce věřícím člověkem, který měl zároveň smysl i pro běžné pozemské radosti, což se vše odráží i v jeho díle. Jeho hudba se povznáší do dimenzí téměř nadpozemských a zároveň stojí pevnýma nohama na zemi, najdeme v ní pokoru a soucit s lidským utrpením i vřelou oslavu světského života. Přestože většina jeho skladeb byla psána na objednávku, Bach je dokázal naplňovat hlubokým obsahem. Z Bachova díla víme o celkem 1126 hudebních kompozicích (označují se zkratkou BWV a pořadovým číslem) nejrůznějších forem. Přitom se velké množství dalších skladeb nedochovalo a do celkového počtu nejsou započítány ani autorem revidované verze skladeb a nejrůznější hudební kusy sloužící k výuce - celkově tak Bach složil nejméně kolem 1400 děl. V Bachově díle jsou čitelné vlivy italské hudby (forma kantáty), přímým vzorem při komponování instrumentálních koncertů mu byl italský skladatel Vivaldi, kterého obdivoval. Navázal a propracoval formu taneční suity, v jejichž pomalých větách jsou patrné vlivy francouzské hudby. Velmi si vážil umění svých současníků, v mládí usiloval o to být žákem Buxtehudeho a nelitoval ujít pěšky (v říjnu 1705) 320 kilometrů dlouhou cestu, jen aby si jej vyposlechl. Bachovo nepopiratelně originální a hluboké dílo je jeho vlastní svébytnou a vědomou syntézou a rekapitulací předchozího vývoje německé, italské a francouzské hudby. === Klávesové skladby === Největší podíl ve skladatelově odkazu mají skladby pro klávesové nástroje, především Fugy Fuga h moll (Fuge h-moll), BWV 951 a 951a Fantazie Fantazie c moll (Fantasie c-moll), BWV 1121 Chromatická fantazie a fuga (Chromatische Fantasie und Fuge), BWV 903 Preludia Preludium c moll (Präludium c-moll), BWV 999 Preludium a fuga (Präludium und Fuge), BWV 552 Preludium, fuga a Allegro (Präludium, Fuge und Allegro), BWV 998 Tokáty Tokáta a fuga d moll (Toccata und fuge d-moll), BWV 565 (nejznámější a nejpopulárnější varhanní skladba všech dob) Tokáta g moll (Toccata g-moll), BWV 915 Chorální skladby (je jich kolem 260) Při řekách babylónských (An Wasserflüssen Babylon), BWV 653 Otče náš v nebeské říši (Vater unser im Himmelreich), BWV 682 a 683 Kristus vstal z mrtvých (Christ ist erstanden), BWV 627 Chorální předehry Chorální předehra G dur (Choral Vorspiel G-dur), BWV 95 Pasacaglie Passacaglia a fuga v c moll, BWV 582 === Jiná duchovní hudba === Rozsáhlou částí skladatelovy tvorby jsou též další duchovní skladby, např. Mše Mše G dur (Messe G-dur / Kyrie-Gloria Messe), BWV 24 Mše h moll (Messe h-moll), BWV 232 Mše F dur (Messe F-dur), BWV 233 Oratoria, moteta a kantáty, kterých napsal přes 200 (včetně světských) Oratorium Nanebevstoupení "Lobet Gott in seinen Reichen" (Himmelfahrts-Oratorium), BWV 11 Matoušovy pašije (Matthäus-Passion), BWV 244 Janovy pašije (Johannes-Passion), BWV 245 Markovy pašije (Markus-Passion), BWV 247 Vánoční oratorium (Weihnachts-Oratorium), BWV 248 Velikonoční oratorium (Oster-Oratorium), BWV 249, a další díla tohoto typu, např. Magnificat, BWV 243 === Koncertní a orchestrální skladby === Dalšími hudebními útvary, které měly své důležité místo v Bachově tvorbě, jsou koncertní a koncertantní skladby, např.: Braniborské koncerty č. 1–6 (Brandenburgische Konzerte Nr. 1-6), BWV 1046-1051 Koncert pro cembalo a moll (Cembalokonzert a-moll), BWV 1065 Ouvertury (Suity pro orchestr)Varhanní koncerty Varhanní koncert G dur (Orgelkonzerte G-dur), BWV 592 Varhanní koncert C dur na téma Antonia Vivaldiho "Velký Mogul", BWV 594Cembalové (klavírní) koncerty Italský koncert (Italienisches Konzert), BWV 971 === Suity a sonáty === Nejznámější z nich jsou: Anglické suity 1-6 (Englische Suite Nr. 1-6), BWV 806-811 Francouzské suity (Französische Suite Nr. 1-6), BWV 812-817 Sinfonia, BWV 1046 a 1071 Suity pro violoncello (Cellosuiten Nr. 1-6), BWV 1007-1012 Triové sonáty Sonáta pro dvě flétny a continuo (Sonate für Zwei Flauti traversi und Basso continuo), BWV 1039 Varhanní sonáty č.1-6 (Orgelsonaten Nr. 1-6), BWV 525-530 Sonáty a partity pro sólové housle (Sonaten und Partiten für Violin Solo) BWV 1001-1006 Sonáty pro flétnu Sonáty pro violu da gamba a cembalo, BWV 1027-1029 === Skladby pro sólové nástroje === Ze skladeb pro sólové nástroje (s výjimkou varhan) jsou nejznámější klavírní skladby, z nichž nejvýznačnějšími jsou komplety Dobře temperovaný klavír 1 a 2 (Wohltemperiertes Klavier Nr. 1 und 2). Sem lze také zařadit i již zmíněné varhanní skladby nebo cellové a houslové suity. === Polyfonní cykly === Vrcholem kontrapunktického umění jsou polyfonní cykly (bez nástrojové specifikace): Umění fugy (Die Kunst der Fuge), BWV 1080; jedno z nejvýznamnějších děl hudební historie jak po stránce obsahové, tak formální Hudební obětina (Musikalisches Opfer), BWV 1079 === Ostatní tvorba === V menším, nikoli však zanedbatelném počtu najdeme ve skladatelově tvorbě také Kánony Variace Goldbergovy variace (Goldberg-Variationen), BWV 988 Písně Pochody Scherza Capriccia == Ukázky hudby == Klavírní koncert č. 1 d moll, BWV 1052 1. Allegro - 2. Adagio - 3. Allegro Kantáta BWV 140 "Wachet auf" 1. Sbor - 2. Recitativ - 3. Duet - 4. Chorál - 5. Recitativ - 6. Duet - 7. Chorál Partita a moll pro sólovou flétnu BWV 1013 Partita Loutnová suita e moll, BWV 996 1. Preludium - 2. Allemande - 3. Courante - 4. Sarabanda - 5. Bourrée - 6. Giga Partita d moll pro sólové housle BWV 1004 Chaconna Anglická suita č. 1 A dur, BWV 806 1. Preludium - 2. Allemande - 3. Courante I. - 4. Courante II. - 5. Double I. - 6. Double II. - 7. Sarabanda - 8. Bourrée I. a II. - 9. Giga Italský koncert F dur, BWV 971 1. Allegro - 2. Andante - 3. Presto Dobře temperovaný klavír, 1. díl Preludium a fuga č. 20 a moll, BWV 865 == Odkazy == === Poznámky === === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Johann Sebastian Bach na německé Wikipedii. === Související články === BWV – katalog děl Johanna Sebastiana Bacha === Literatura === "Bach Bibliography" – Bachovská bibliografie Ernest Zavarský: Johann Sebastian Bach. Editio Supraphon, 1986 Václav Holzknecht: J. S. Bach a jeho synové. Panton: Praha, Bratislava 1968Zahraniční Christoph Wolff: Johann Sebastian Bach. Praha: Vyšehrad 2011 Hans Heinrich Eggebrecht: Geheimnis Bach. Nötzel, Wilhelmshaven 2001, ISBN 3-7959-0790-X Klaus Eidam: Das wahre Leben des Johann Sebastian Bach. Piper Verlag GmbH 2005, ISBN 3-492-24435-1 Arno Forchert: Johann Sebastian Bach und seine Zeit. Laaber Verlag, Neuaufl. 2005, ISBN 3-89007-531-2 Johann Nikolaus Forkel: Über Johann Sebastian Bachs Leben, Kunst und Kunstwerke. Bärenreiter-Verlag, Kassel 2004, ISBN 3-7618-1472-0 (Repr. d. Ausg. Leipzig 1802) Martin Geck: Johann Sebastian Bach. Rowohlt, Reinbek 2002, ISBN 3-499-50637-8 Maarten 't Hart: Bach und ich. Piper Verlag 2003, ISBN 3-492-23296-5 (s CD) Friedrich von Hausegger, Johann Sebastian Bach - Im Kontext der Musikgeschichte. ABOD 2006, CD ISBN 3-8341-0171-0 Michael Heinemann (Hg.) Das Bach-Lexikon. Laaber-Verlag 2000, Band 6 des Bach-Handbuch, ISBN 3-89007-456-1 Konrad Küster (Hg.): Bach Handbuch. Bärenreiter-Verlag, Kassel 1999, ISBN 3-7618-2000-3 Ludwig Prautzsch: Die verborgene Symbolsprache Johann Sebastian Bachs, 1. - Zeichen- und Zahlenalphabet der kirchenmusikalischen Werke. Merseburger Verlag, Kassel 2004, ISBN 3875372980 Wolfgang Schmieder: Bach-Werke-Verzeichnis (BWV). Thematisch-systematisches Verzeichnis der musikalischen Werke von Johann Sebastian Bach. Breitkopf & Härtel, Wiesbaden 1990, ISBN 3-7651-0255-5 Gottfried Scholz: Bachs Passionen. Ein musikalischer Werkführer. Beck, München 2000, ISBN 3-406-43305-7 Albert Schweitzer: Johann Sebastian Bach. Breitkopf & Härtel, Wiesbaden 1990, ISBN 3-7651-0034-X Philipp Spitta: Johann Sebastian Bach, DOVER PUBN INC Vol. 1 1992 ISBN 0-486-27412-8, Vol. 2 2000 ISBN 0-486-27413-6, Vol. 3 1992, ISBN 0-486-27414-4 Philipp Spitta: Johann Sebastian Bach. 2 Bde, Breitkopf & Härtel, Wiesbaden 1964 Charles Sanford Terry: Johann Sebastian Bach. Insel Verlag 1999, ISBN 3-458-34288-5 Arnold Werner-Jensen: Reclams Musikführer Johann Sebastian Bach. Bd. 1: Instrumentalmusik, Bd. 2: Vokalmusik, Philipp Reclam jun., Stuttgart 1993 Christoph Wolff: Johann Sebastian Bach. Fischer, Frankfurt/M. 2000, ISBN 3-10-092584-X === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Johann Sebastian Bach ve Wikimedia Commons Galerie Johann Sebastian Bach ve Wikimedia Commons Autor Johann Sebastian Bach ve Wikizdrojích (německy) Osoba Johann Sebastian Bach ve Wikicitátech Encyklopedické heslo Bach v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Johann Sebastian Bach Johann Sebastian Bach na projektu Musopen Volně přístupné partitury děl od J. S. Bacha v projektu IMSLP Bach Cantatas Website a všechno, co s tím souvisí === Česky === Johann Sebastian Bach a violoncello Stručný životopis J. S. Bacha Stručný životopis J. S. Bacha Stručný životopis J. S. Bacha Web věnovaný Bachovi Nahrávka Braniborských koncertů ke stažení ze stránek Českého rozhlasu === Noty a texty === Mutopiaproject.org Klávesové kompozice jako pdf a midi Loutnové tabulatury Bach Cantata Page - texty vokálních děl === V cizích jazycích === Johann Sebastian Bach na projektu Musopen Volně přístupné partitury děl od J. S. Bacha v projektu IMSLP (en/cs) Bachův archiv v Lipsku (de) Nová Bachova společnost (de, en, fr) Bachův dům v Eisenachu (de, en, fr, es, jp) J. S. Bach na webu Klassika.info (de) Bach.de (de) Poslech Bachových děl (en) Web věnovaný Bachovi (sk) JSBach.org (en) Goldbergovy variace v projektu Digitalbach oregonské univerzity Mše h moll v projektu Digitalbach oregonské univerzity Matoušovy pašije (de, en, fr, es, he, it, ja, sw, pt, hu, ru, sv, id, ca, zh) (Flash) Dobře temperovaný klavír: Korevaar (klavír), Goeth (órgano), Parmentier (cembalo); (en,es, pt)

PERSON

PERSON

004737

Kuzmányho kruh evanjelických akademikov byl slovenský univerzitní spolek, který byl založen roku 1927 z iniciativy profesora Samuele Štefana Osuského. Sídlo měl v Bratislavě. Prvním předsedou se stal Branislav Varsik. Kruh obhajoval zájmy evangelických univerzitních studentů a přispíval k jejich mravně-náboženskému životu. Ve svém názvu se hlásil ke slovenskému spisovateli a teologovi Karolu Kuzmánymu. Spolek byl rozpuštěn v roce 1948.

Co dělal Kuzmányho kruh evanjelických akademikov?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kuzm%C3%A1nyho_kruh_evanjelick%C3%BDch_akademikov

Kruh obhajoval zájmy evangelických univerzitních studentů a přispíval k jejich mravně-náboženskému životu.

Kuzmányho kruh evanjelických akademikov byl slovenský univerzitní spolek, který byl založen roku 1927 z iniciativy profesora Samuele Štefana Osuského. Sídlo měl v Bratislavě. Prvním předsedou se stal Branislav Varsik. Kruh obhajoval zájmy evangelických univerzitních studentů a přispíval k jejich mravně-náboženskému životu. Ve svém názvu se hlásil ke slovenskému spisovateli a teologovi Karolu Kuzmánymu. Spolek byl rozpuštěn v roce 1948.

CLAUSE

OTHER

003185

... jejich vlivu." To samé tvrdí taky Weinstein, když říká, že melodie je ústředním prvkem populární hudby, house se zaměřuje na rytmiku, a heavy metalu trůní energický zvuk, barva hlasu a hlasitost. Říká, že hluk má za úkol "vtáhnout posluchače do zvuku" a poskytnout "injekci mladistvé živosti". Soustředění na hlučnost se vysmívá rockový pseudo-dokument Hraje skupina Spinal Tap, v němž jistý kytarista tvrdí, že má aparaturu nastavenou "až na jedenáct". Heavy metal je typický energickým tempem a razantností. Strohé, prudké a izolované rytmické části se spojují do rytmických frází s osobitou, často trhavou strukturou. Tyto fráze slouží za základ rytmických průvodů a melodických figur zvaných riffy, které mají za následek "chytlavost" písní. V heavymetalových...

Co je typické pro heavy metal?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Heavy_metal

Heavy metal je typický energickým tempem a razantností.

Pojem heavy metal lze chápat v několika významech: v užším smyslu představuje tradiční heavy metal, který se od hard rocku odlišuje eliminováním bluesového vlivu; v širším smyslu představuje heavy metal (čili zkráceně metal) celý hudební žánr, včetně všech jeho odnoží; tento článek pojem heavy metal používá v tomto, širším smyslu Heavy metal není totéž jako hard rock. Heavy metal (zkráceně rovněž "metal") je druh hudby, který se jako vymezený hudební styl objevil na přelomu 60. let a 70. let ve Velké Británii a Spojených státech. Kořeny má v hardrockových skupinách, které kombinováním blues a rocku vytvořily nový hudební styl, charakteristický používáním elektrických kytar a bicích, a také hlasitým a zkresleným zvukem. Podle serveru All Music Guide "Ze všech nespočetných forem rock and rollu je heavy metal nejextrémnější, ať už z hlediska hlasitosti, mužnosti nebo teatrálnosti. Existuje množství variací heavy metalu, ale všechny se opírají o zkreslený zvuk kytar a kytarové motivy, zvané riffy. K tomu mírně kovově znějící baskytara a úderné tempo bicích." Průkopníci heavy metalu jako Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple si vybudovali rozsáhlou posluchačskou základnu, a to i navzdory nepřízni kritiky, jako se to už v historii žánru nezřídka stává. V polovině 70. let britská kapela Judas Priest pomohla vytříbit žánr pominutím většiny bluesových prvků. Kapely Nové vlny britského heavy metalu, např. Iron Maiden a Motörhead, držíce se téhle cesty, vnesly do žánru rebelii punk rocku a zvýšily rychlost hry. V 80. létech se staly typickými představiteli heavymetalu Helloween, Accept a Manowar. Již od svých počátků měl heavy metal velkou základnou fanoušků, kteří jsou známí jako metalisti, metaláci či metláci. V polovině 80. let se dostaly do popředí kapely jako Mötley Crüe, které náležely do popem ovlivněného žánru nazývaného glam metal. V undergroundu se vytvořily nové, agresivnější styly: thrash metal přinesly do hlavního proudu kapely typu Metallica a Megadeth, zatímco ostatní styly jako death metal a black metal zůstaly i nadále záležitostí uměleckého podzemí. Od poloviny 90. let získávají ohlas nové styly jako nu metal (maje prvky funku a hip hopu) a metalcore (slévají se v něm extrémní metal a hardcore punk). Tyto nové styly posunuly hranice tohoto žánru. Jon Parels, kritik The New York Times píše: "v spletitém světe populární hudby je heavy metal hlavní odnoží hard rocku – méně synkopickou, méně bluesovou, více nakloněnou showmanství a hrubé síle." V žádné metalové kapele nesmí chybět kytarista, baskytarista, bubeník a zpěvák, který může být zároveň taky instrumentalista. Někdy se využívají i klávesové nástroje, Nejdůležitější je však zkreslený kytarový zvuk. Mezi prvními metalovými uskupeními byly oblíbené Hammondovy varhany a občas taky mellotron. Tyto nástroje v 80. letech nahradily syntezátory. V dnešní době se syntezátory používají v stylech jako progresivní metal, power metal a symfonický metal, ale uplatnění naleznou i v jiných metalových subžánrech. Některé nu metalové skupiny s oblibou používají prvky hip hopu: scratch a různé zvukové efekty. Zesilovači zvýrazněná akustická síla elektrické kytary měla v dějinách žánru podstatnou roli. U hry na kytaru se často užívá tzv. overdrive pedálu společně s využitím zkreslení samotného elektronkového zesilovače, čím se vytvoří hutný, mocný, "těžký" zvuk. Na počátku 70. let některé populární skupiny začaly hrávat s dvěma kytaristy. Přední místo mezi těmito skupinami zastávaly Judas Priest a Iron Maiden, u kterých si kytaristé dělí funkce sólové a rytmické kytary. Ústřední složkou heavy metalu je kytarové sólo, forma kadence. Složitá sóla a riffy jsou neoddělitelnou součástí heavy metalu. Mezi jedny z pokročilých a hojně využívaných sólových technik patří například sweep-picking (struny jsou rozeznívány smýkáním trsátka po strunách bez častého střídání směru, přičemž zbytek zvuku je tvořen převážně druhou rukou - viz také arpeggio) nebo tapping (ťukání prsty do strun nad hmatníkem). Vedoucí úloha kytary v heavy metalu se obvykle dostává do konfliktu s tradičním postavením "frontmana" respektive s rolí vokalisty jako lídra kapely, čím vzniká mezi nimi napětí, které má za následek "přátelské soupeření". V heavy metalu se od zpěvu vyžaduje, aby se nedostával do popředí před celkový sound kapely. Poněvadž metalové kořeny sahají ke kultuře hippies, vyžaduje se, aby se u zpěvu "city dávaly jasně najevo", čím se dosahuje autenticita projevu. Kritik Simon Frith tvrdí, že "tón hlasu" metalového zpěváka má přednost před obsahem textu. Tento postřeh však zároveň vypovídá o častém nebezpečí úpadku metalové tvorby do klišé. V metalové hudbě se využívá široká škála zpěvu; operní vokály Roba Halforda z Judas Priest a Bruce Dickinsona z Iron Maiden, chraplavé hlasy Lemmyho z Motörhead a Jamese Hetfielda z Metallicy, přímočaré vřískavé a bručící vokály Tomase Lindberga z At the Gates, ďábelské vokály blackmetalových zpěváků jako například Attilu Csihare z kapely Mayhem. Role baskytary je další složkou metalového zvuku; souhra baskytary a sólové kytary je důležitým prvkem. Basová kytara umožňuje hrát v tónech, které vytvářejí charakteristický "těžký" zvuk. Metalové basové linky se hodně různí v komplexnosti, od "pedálového tónu" (na různé akordy se používá pouze jeden tón) jako základu, až po zdvojené komplexní riffy a tzv. "lick" (krátká fráze během sóla), společně se sólovou nebo rytmickou kytarou. V některých kapelách má basa výraznější postavení. Obvykle však spíše jen zhutňuje zvuk kytar. Metaloví basisté někdy upřednostňují trsátka před prsty, tím se jejich zvuk stává ostřejším. V některých stylech, jako např. v thrash nebo death metalu, se používá zkreslení basy pomocí overdrive pedálu, který dodává tónu baskytary hutnější a více komprimovaný zvuk. Numetaloví a deathmetaloví basisti mnohdy používají pěti- nebo šestistrunnou baskytaru s rozšířeným zvukovým rozsahem. Podstata metalového bubnování spočívá ve vytvoření hlasitého bušení využitím trojitého efektu rychlosti, energie a preciznosti. Metalové bubnování vyžaduje mimořádnou dávku trpělivosti, a hráči si musí vypěstovat pozoruhodnou schopnost rychlosti, koordinace a obratnosti, aby dokázali zahrát někdy komplikované skladby. Jednou z charakteristických technik bubnování je tzv. "cymbal choke", která spočívá v utlumení činelů rukou. Heavymetalová souprava bicích je obvykle omnoho větší než tomu bývá v jiných rockových stylech. Vedle obvyklých bicích instrumentů v soupravě (tom-tom, basový buben, malý buben, hi-hat činel, činely crash a ride) se používají rovněž dvoupedálové bicí, přídavné tom-tomy a množství přídavných činelů (splash činely a extra crash činely) a mnohé jiné nástroje, např. kravské zvonce. Neodmyslitelnou součástí živých vystoupení je hluk – "zvukový masakr", jak jej charakterizuje Deena Weinstein. Jeffrey Arnett se ve své knize Metalheads o heavy metalu zmiňuje jako o "smyslovém ekvivalentu války." Kráčejíc ve stopách Jimiho Hendrixe a The Who, průkopníci heavy metalu jako např. Blue Cheer zavedli nové standardy ohledně hlasitosti. Jak praví Dickie Peterson z Blue Cheer: "Věděli jsme pouze to, že chceme intenzivnější muziku." Paul Sutcliffe píše o koncertu Motörhead roku 1977 takto: "především neúměrná hlasitost se počítá na vrub kapely, když se . bavíme o jejich vlivu." To samé tvrdí taky Weinstein, když říká, že melodie je ústředním prvkem populární hudby, house se zaměřuje na rytmiku, a heavy metalu trůní energický zvuk, barva hlasu a hlasitost. Říká, že hluk má za úkol "vtáhnout posluchače do zvuku" a poskytnout "injekci mladistvé živosti". Soustředění na hlučnost se vysmívá rockový pseudo-dokument Hraje skupina Spinal Tap, v němž jistý kytarista tvrdí, že má aparaturu nastavenou "až na jedenáct". Heavy metal je typický energickým tempem a razantností. Strohé, prudké a izolované rytmické části se spojují do rytmických frází s osobitou, často trhavou strukturou. Tyto fráze slouží za základ rytmických průvodů a melodických figur zvaných riffy, které mají za následek "chytlavost" písní. V heavymetalových písních se používají delší rytmické figury, jako např. celá nota, anebo čtvrťová nota s tečkou nebo delší akordy v pomalých "power baladách". Tempo v raném heavy metalu mělo sklon k pomalosti až těžkopádnosti. Nicméně koncem 70. let začaly být živou součástí žánru rozmanité tempa. Metalové tempa první dekády 21. století se pohybují v rozmezí od pomalých baladických temp (čtvrtinová nota = 60 úderů za minutu) až po extrémně rychlé tempa, tzv. "blast beaty" (čtvrtinová nota = 350 úderů za minutu). Množství heavymetalových skladeb charakterizují krátké dvounotové nebo třínotové akordy (převážně barré hmaty). Tyto akordy bývají obvykle přednášené pomocí staccatového útoku vytvořeného použitím kytarové techniky zvané "palm muting". Typickým výrazovým prostředkem heavy metalu jsou "power akordy", neboli "silové akordy". Z technického hlediska je "silový akord" poměrně jednoduchý: jedná se o souzvuk dvou tónů, základního tónu a kvinty. Souzvuk kvinty se velice často ještě doplňuje o oktávu, aby se tak dosáhlo plnějšího zvuku. Dalším znakem je jejich jednoznačná harmonická průzračnost a čitelnost – a to také u zkresleného tónu. Dvojhmaty se většinou hrají tak, že ukazováček vždy drží určitý pražec a prsteník zároveň mačká na tenčí struně o dva pražce vyšší tón. Dvojhmaty jsou výhodné tím, že prstoklad je vždy stejný, ale můžeme ho posunovat kdekoliv po hmatníku. Přidáním dalšího prstu se získá méně používaný trojhmat. Heavy metal se zakládá na riffech. Riffy se většinou tvoří pomocí tří základních harmonických složek, a to těchto: modální harmonie, tritón plus chromatismus, a pedálový tón. V tradičním heavy metalu se nejednou využívají modální stupnice, především aiolský a frygický modus. To znamená, že žánr využívá modální akordové progrese jako je např. aiolská progrese I-VI-VII, I-VII-(VI) případně I-VI-IV-VII, nebo také frygické progrese, které zahrnují vztahy mezi I a ♭II (například I-♭II-I, I-♭II-III, anebo I-♭II-VII). Příklady využití aiolského módu: Judas Priest - Breaking the Law (hlavní riff I-VI-VII) Iron Maiden - Hallowed Be Thy Name (hlavní riff I-VI-VII) Accept - Princess of the Dawn (hlavní riff I-VI-VII) Příklady využití frygického módu .: Mercyful Fate - Gypsy (hlavní riff I-♭II-I-VI-V) Megadeth - Symphony of Destruction (hlavní riff ♭II-I) Sodom - Remember the Fallen (intro + hlavní riff, na konci kterého se uplatňuje frygická kadence: I-♭II-III) Tritón a chromatika se v heavy metalu používají v množství akordových progresí. Tritón, neboli zvětšená kvarta, je hudební interval obsahující tři celé tóny, nebyl v středověkém, přísně harmonickém stylu povolený. To vedlo mnichy k tomu, aby jej přezdívali diabolus in musica. Podobně jako ve středověku, rovněž v moderní západní kultuře se tritón chápe jako něco "ďábelského". V heavy metalu má tritón nezastupitelné místo při kytarových sólech a riffech – příkladem je začátek písně "Black Sabbath". V heavy metalu se jako harmonický základ hodně využívá pedálový tón. Jedná se o hluboký permanentní tón, během kterého se vyskytuje alespoň jeden cizí (čili disharmonický) souzvuk. Heavymetalové riffy se zpravidla zakládají na nepřetržitém opakování tónu, který se hraje na nejhrubších (čili nejnižších) strunách basové nebo rytmické kytary – obvykle se jedná o struny E, A nebo D. Jinými slovy, jednoduchý basový tón–nejčastěji nízké tóny E nebo A–se soustavně opakuje, a mezitím se postupně hrají různé akordy, včetně akordů, které obvykle nezahrnují onen basový tón, čímž se vytváří zdání napětí. Příkladem je úvodní riff písně "You've Got Another Thing Comin'" od Judas Priest, kde jedna kytara hraje pedálový tón F#, a druhá kytara hraje akordy. Podle Roberta Walsere, vedle blues a R&B, "heavy metal ovlivňují ve velké míře už od počátků žánru různé hudební styly známé pod společným názvem 'klasická hudba'". Tvrdí, že mezi nejlepší metalové hráče patří kytaristé, kteří se věnovali rovněž studiu klasické (vážné) hudby. Osvojením a adaptováním předloh z klasické hudby položili základ novému druhu kytarové virtuozity a změnám v harmonickém a melodickém jazyce heavy metalu. Většina hudebních prvků, které si osvojili heavymetaloví muzikanti, má původ v baroku, klasicismu a romantismu. Ritchie Blackmore, kytarista z Deep Purple a Rainbow, a Uli Jon Roth, kytarista ze Scorpions, už počátkem 70. let experimentovali s hudebními figurami vypůjčenými z klasické hudby. Během 80. let se kytaristé Randy Rhoads a Yngwie Malmsteen nechali inspirovat barokními a později taktéž klasicistickými hudebními formami, načež se stali vzorem pro neoklasicistické metalové hráče, ke kterým patří například Michael Romeo, Michael Angelo Batio, a Tony MacAlpine. I když množství metalových muzikantů tvrdí, že se nechali inspirovat skladateli klasické hudby, heavy metal na ni přímo nenavazuje. Klasická a tvrdá hudba vznikly na základě odlišných kulturních tradicí a zkušeností: klasická hudba navazuje na tradici umělecké hudby, zatímco metal na tradici populární hudby. Muzikologové Nicolas Cook a Nicola Dibben k tomu poznamenávají, že "analýza populární hudby často ukáže vliv 'uměleckých tradic'. Příkladem je Walserovo spojení heavy metalu s filozofií a dokonce i s vnějšími projevy romantismu 19. století. Bylo by, ale, mylné tvrdit, že blues, rock, heavy metal, rap či taneční hudba se přímo odvíjejí od 'umělecké hudby.'" Výpůjčky heavy metalu z klasické hudby se týkají zejména motivů, melodií a stupnic, a ne komplikovaných složek, jako jsou kontrapunkt, vícehlas nebo klasická strukturální schémata. Heavymetalové kapely, včetně progresivních a neoklasických kapel, se obyčejně nesnaží dodržovat kompoziční a estetické požadavky klasické hudby. Heavy metal, podobně jako blues, v němž má kořeny, obsahuje často sexuální podtón – počínaje podmanivými nahrávkami Led Zeppelin a konče současnou numetalovou tvorbou, které nejsou cizí otevřené sexuální narážky. S rostoucí oblibou thrash metalu v 80. letech se stále větší množství metalových písní začalo zabývat politikou a sociálními otázkami (System of a Down). Romantika a baladičnost patří mezi obvyklé motivy gothic a doom metalu, a stejně tak nu metalu, který se navíc zabývá problémy dospívající mládeže. Některé styly, např. melodický death metal, progresivní metal, a black metal, oblibují filozofickou tematiku, zatím co textová stránka extrémnějších odnoží death metalu a grindcoru se skládá výlučně z útočného, nelidského, a často nerozumného obsahu. Nedílnou součástí tohoto druhu hudby jsou podivné, fantastické texty, vyvolávající rozptýlení. Kupříkladu texty kapely Iron Maiden často v sobě nesou znaky bájesloví, krásné literatury a poezie; k takovým písním patří např. "Rime of the Ancient Mariner" ("Píseň o starém námořníkovi"), založená na stejnojmenné básni Samuela Taylora Coleridge. Mezi další ukázkové příklady patří: "The Wizard" od Black Sabbath, "The Conjuring" a "Five Magics" od Megadeth či "Dreamer Deceiver" od Judas Priest. Další interpreti se ve svých textech zaměřují na válku, nukleární zkázu, životní prostředí, a politické či náboženské problémy. Vzorovými příklady jsou písně jako "War Pigs" od Black Sabbath, "Killer of Giants" od Ozzyho Osbourna, "...And Justice for All" od Metallicy, "2 Minutes to Midnight" od Iron Maiden, "Balls to the Wall" od Accept, a "Peace Sells" od Megadeth. Motiv smrti, zastávající přední místo v heavy metalu, se objevuje v textech takových rozdílných kapel jako Iron Maiden, Black Sabbath, Slayer, nebo W.A.S.P. Powermetalové kapely, jejichž textové a hudební motivy jsou většinou pompézní a optimistické, potvrzují výjimku tohoto temného pravidla. Mnohé powermetalové skupiny, například Helloween, tvrdí, že metal by měl být inspirující a optimistickou hudbou. Tematika heavy metalu čelí již dlouhé roky ostré kritice. Podle Jona Parelese "ústřední motiv heavy metalu je jednoduchý a skutečně univerzální. Chrochtáním, sténáním a povznesenými texty vyzdvihuje...nespoutanou zábavu... Jádro muziky je upjaté a pevně dané." Hudební kritici častokrát považují metalové texty za nezralé a otřepané, a v mnohých případech zastávající se mizogynie a okultizmu. V 80. létech členové organizace "Parents Music Resource Center" ("Sdružení rodičů pro kontrolu hudby") uspořádaly velkou kampaň proti populární hudbě. Žádali Kongres, aby omezil hudební průmysl, jelikož je pobuřovaly urážlivé – především heavymetalové – texty. V roce 1990 musela kapela Judas Priest čelit obžalobě, kterou proti nim vznesli rodiče dvou mládenců, kteří se údajně před pěti lety zavraždili poté, co si vyslechli podprahové poselství v písni zmíněných muzikantů, a které znělo "do it" ("udělej to"). Případ si získal velkou pozornosti veřejnosti, avšak hudebníci byli posléze uznání za nevinné. Nedílnou součástí populární hudby je i vizuální stránka, což platí i pro heavy metal. Obaly alb, vystoupení na pódiu, kostýmy kapel a videoklipy jsou téměř stejně důležité jako hudba samotná, no jen zřídkakdy jsou přednější než hudební tvorba. Z každého díla lze tedy získat množství dojmů; heavy metal z hlediska umělecké formy je velice široký pojem, jelikož mu nedominuje pouze jeden vyjadřovací prostředek. Zatímco malba má vizuální podobu, symfonie zvukovou, v metalových kapelách se zvuková podoba spojuje s vizuální (obal alba, vystoupení na pódiu, oblečení atd.). Některé rané heavymetalové seskupení, např. Alice Cooper a Kiss, a rovněž novější skupiny jako GWAR, Mushroomhead či Marilyn Manson, získaly popularitu nejenom díky své hudbě, ale přispěly k ní také jejich vystoupení na pódiu a hanlivé chování muzikantů. Dlouhatánské vlasy jsou, podle Weinsteina, "nejvýraznějším poznávacím prvkem metalové módy." Heavy metal převzal tento rys původně z kultury hippies. V 80. a 90. létech heavymetalové háro "symbolizovalo nenávist, odpor a rozčarování generace, která se očividně necítí nikde doma", tvrdí novinář Nader Rahman. Dlouhé vlasy dodaly členům metalové komunity "sílu nevyhnutnou na to, aby se mohli bouřit vesměs proti ničemu." Klasický metalový stejnokroj se skládá z modrých džínů, černého trička, bot a černé kožené nebo džínové bundy. Trička bývají většinou ozdobené logy nebo kresbami představujícími milovanou metalovou kapelu. V polovině 70. let se zásluhou Judas Priest a Motörhead ujala mezi heavymetalistami kožená móda a motorkářská kultura. Během 80. let měli na metalovou módu značný vliv punk rock, gothic rock, a rovněž hororové filmy. Především glammetalové kapely onoho období si zakládaly na vzhledu a osobním stylu. Měli zalíbení v dlouhých, barvených, natupírovaných vlasech, (s toho důvodu přezdívka "hair metal", hair = vlasy), líčení, vyfintěných kostýmech, a doplňkách jako čelenky a bižuterie. Přepracované kostýmy, vlasy a make-up jsou populární taktéž u skupin (mnohdy nemetalových) japonského hnutí "visual kei", kterému položila základ kapela X Japan koncem 80. let. Při živých vystoupeních mají metaloví hudebníci v oblibě metlení, při kterém se hází hlavou ze strany na stranu do rytmu hudby. Vizuálně je to efektní, když má člověk dlouhé vlasy. "Paroháč", široce rozšířené gesto, zpopularizoval vokalista Ronnie James Dio během účinkovaní v kapelách Black Sabbath a Dio. Gene Simmons ze skupiny Kiss tvrdí, že to on byl první, který udělal toto gesto během koncertu. Návštěvníci metalových koncertů netančí v běžném slova smyslu; Deena Weinstein tvrdí, že to může být následkem toho, že publikum bývá převážně mužské a většinou heterosexuální. Rozlišuje především dva tělesné pohyby, které mají být náhradou za tanec: metlení a šťouchání, které je jednak výrazem porozumění, jednak rytmickým gestem. Oblíbeným "tancem" posluchačů metalu, ať už doma nebo na koncertě, je předstírání hry na kytaru (angl. "air guitar"). Mezi další oblíbené činnosti diváků patří: skákání do obecenstva (stage diving), surfování v davu (crowd surfing), tlačení a postrkovaní v chaotických šarvátkách (moshing) a "paroháč", na některých koncertech i pogo. Deena Weinstein tvrdí, že silná, uzavřená, převážně mužská subkultura umožnila heavy metalu vytrvat na výsluní podstatně delší dobu než se to podařilo mnohým jiným rockovým žánrům. Metalové publikum se skládá zejména z pracujících bělochů mužského pohlaví (v britském hrabství West Midlands a státech USA: New York, Kalifornie a Washington byl metal většinou hudbou 'dělnické mládeže'). Navzdory tomu je tato skupina tolerantní i vůči těm, jež stojí mimo "tvrdého jádra" subkultury, drží-li se nepsaného metalového zákona, co se oblečení, vzhledu a chování týče. K projevům spolupatřičnosti se subkulturou patří nejenom návštěvy koncertů a společná móda, ale i přispívání do metalových časopisů, a v poslední době rovněž příspěvky na webové stránky. Heavymetalové scéně, která má vlastní nepsané zákony ohledně autenticity, přischla přezdívka "odcizená subkultura" ("subculture of alienation"). Podle tohohle zákona musí být muzikanti bezvýhradně oddání muzice a subkultuře, která je podporuje, nesmějí se ucházet o pozornost médií, a nikdy nesmějí "zradit". A od fanoušků se zase vyžaduje "odpor vůči systému a odluka od společnosti." Lidé zabývající se metalem i oddaní fanoušci skupin, které měly značný podíl na vzniku metalu, mají sklon považovat některé interprety (a též některé fanoušky) za tzv. "pozéry", čili lidi, kteří předstírají příslušnost k subkultuře, avšak nevědí nic o historii, textech ani poselstvích skupin, jejichž muziku poslouchají. Původ pojmu heavy metal ve vztahu k hudbě je neurčitý. Pojmenování "heavy metal" (těžký kov) se po celá staletí používal v chemii a hutnictví. V novodobé populární kultuře použil tento výraz jako jeden z prvních americký beatnik William S. Burroughs ve své novele Hebká mašinka (The Soft Machine, 1962) a také ve své další knize Nova Express (1964); heavy metal tu používá . jako synonymum pro návykové drogy: "Se svými nemocemi a drogami vyvolávajícími orgasmus a se svými asexuálními, parazitickými formami života – národ heavymetalistů z Uranu obestřen chladným, modrým oparem vypařených bankovek – a hmyzí lidé z Minraudu ze svou metalovou muzikou. ." Ian Christe, heavymetalový historik, opisuje význam jednotlivých slov v slangu hippies: slovem "heavy" se "popisovalo cokoli, co mělo silnou či opojnou atmosféru", "metal" označuje těžké duševní rozpoložení. V slangu beatniků se výraz "heavy" ve významu "vážný" používal už nějakou dobu předtím a rovněž i ve vztahu k "tvrdé hudbě" (heavy music), čili pomalejší, hlasitější variaci standardního popu. Debutové album Iron Butterfly, vydané začátkem roku 1968, bylo pojmenováno "Heavy". První zdokumentované použití výrazu heavy metal se objevilo ten samý roku v písni "Born to Be Wild" od Steppenwolfu, poukazujíc na motocykl: "I like smoke and lightning / Heavy metal thunder / Racin' with the wind / And the feelin' that I'm under." ("Mám rád dým a blesk / burácení těžkého kovu / závody s větrem / a pocit, že podléhám"). Další spornou hypotézu o původu heavy metalu přinesl v roku 1995 "Chas" Chandler, bývalý manažer Jimi Hendrix's Experience, v rozhovoru pro pořad "Rock and Roll", který vysílala televizní stanice PBS. Říká, že "...heavy metal je pojem, který má původ v článku New York Times, který se týkal vystoupení Jimiho Hendrixe", a tvrdí, že autor opisoval Jimiho Hendrixe "...jakoby poslouchal těžký kov (heavy metal) padající z nebes". Nicméně, hodnověrnost tohoto tvrzení je sporná. První zdokumentované použití výrazu "heavy metal" jako označení stylu rockové hudby se objevilo v recenzi Mikea Saunderse. 12. listopadu 1970 v časopisu Rolling Stone hodnotil album vydané předešlého roku britskou kapelou Humble Pie: "Humble Pie svým americkým debutem As Safe As Yesterday Is dokázali, že nuda může mít mnoho podob. Předvedli se jako hlasitá, nemelodická, sračková rocková kapela těžkopádná jako těžký kov (heavy metal), s hřmotnými a ohlušujícími částmi, které mluví za všechno. Ne že, by všechny písně byly špatné...ale v podstatě stojí za hovno." Jejich album pojmenované "Humble Pie" charakterizoval jako "nic nového pod sluncem, jenom to samé heavymetalové hovno, o které . nikdo ani nezakopne." V recenzi alba Kingdom Come od Sir Lord Baltimore, která byla publikovaná v květnu 1971 v časopisu Creem, Saunders píše: "Zdá se, že Sir Lord Baltimore mají nastudované všechny heavymetalové triky." Kritik časopisu Creem Lester Bangs je známý tím, že počátkem 70. let zpopularizoval výraz "heavy metal", když recenzoval kapely jako Led Zeppelin a Black Sabbath. V 70. letech určití kritici používali výraz heavy metal víceméně automaticky v hanlivém smyslu. Roku 1979 popřední hudební kritik John Rockwell z New York Times charakterizoval styl, jež nazýval "heavy metal rock" jako "brutální agresivní hudbu, která se většinou hraje pro nadrogované lidi," a v jiném článku jako " . rokenrol dovedený do krajnosti oblíbený u bílých výrostků." Pojmy "heavy metal" a "hard rock" často označují stejný typ muziky, především mluví-li se o kapelách 70. let 20. století, kdy se tyto dva pojmy často vzájemně zaměňovaly. Například kniha Rolling Stone Encyclopedia of Rock & Roll z roku 1983 obsahuje takovouhle pasáž: "Aerosmith, proslulý svým agresivním hardrockovým stylem založeným na bluesu, patřil mezi nejvýznamnější heavymetalové skupiny poloviny sedmdesátých let." V dnešní době by už asi sotva kdosi charakterizoval klasickou tvorbu Aerosmithu, jasně odkazující na tradiční rokenrol, jako "heavy metal". Dokonce i některé kapely, které stály u zrodu tohoto žánru, např. Led Zeppelin a Deep Purple, nebývají současnou metalovou komunitou považovány za heavymetalové kapely. Americké blues bylo velmi oblíbené a mělo velký vliv na první britské rockery; kapely jako Rolling Stones a The Yardbirds nahrály cover verze mnohých klasických bluesových skladeb, občas zrychlujíc tempo a využívajíc elektrické kytary místo původních akustických (podobné adaptace blues a jiné "černé hudby" vytvořily základ původního rock and rollu). Britské bluesově orientované kapely (a jimi ovlivněné americké kapely) při svých hudebních experimentech vytvořily zvuk, který se později stal charakteristickým znakem heavy metalu: základem byl hlasitý, zkreslený kytarový zvuk, postavený na silových akordech. Do širšího povědomí dostaly tento styl roku 1964 The Kinks svojí písní "You Really Got Me". K tomuto novému kytarovému zvuku významně přispěla nová generace zesilovačů se zpětnou vazbou. Zatím co blues-rockový styl bicích byl jednoduchý, bicí v heavy metalu byly mohutnější, komplexnější a hlasitější, a k tomu se přidával čím dál tím hlasitější zvuk elektrické kytary. Zpěváci změnili techniku a byli stále závislejší na zesilovaní zvuku; také využívali nové stylistické a dramatické postupy. Souběžně s tím se zvyšovala úroveň nahrávací techniky, čímž se umožnil plnohodnotný záznam této tvrdé muziky. Spojením blues-rocku a psychedelického rocku se vytvořila téměř celá původní podstata heavy metalu. Jednou z nejvýznamnějších kapel, které definovaly hranice žánru, bylo rockové trio Cream. Jejich mohutný, hutný zvuk je kombinací Claptonovy bluesové kytary, silného Bruceovho hlasu a jeho dynamické hry na basovou kytaru a jazzem ovlivněných rytmů bubeníka Gingera Bakera. O jejich prvních dvou deskách, Fresh Cream (1966) a Disraeli Gears (1967), se říká, že významně ovlivnily celý budoucí žánr. Debutové album Are You Experienced (1967) od Jimi Hendrix Experience, mělo také nemalý vliv na metal. Hendrixovou kytarovou virtuozitu se snažili napodobit mnozí metaloví kytaristi; nejúspěšnější šlágr alba, "Purple Haze", je nejednou považován za první heavymetalový hit. Roku 1968 se počal utvářet zvuk, který se později stal známý jako heavy metal. V lednu toho roku se na debutovém albu sanfranciské kapely Blue Cheer s názvem Vincebus Eruptum objevila cover verze známého hitu "Summertime Blues" od Eddieho Cochrana. Tato skladba je ve všeobecnosti považována za první heavymetalovou nahrávku. Ten samý měsíc vyšlo rovněž album Steppenwolf od stejnojmenné kapely, které obsahovalo také píseň "Born to Be Wild" zmiňující se o "heavy metalu". V červnu t. r. se na světlo světa dostaly další dvě nahrávky, které se zapsaly do dějin: "Think about It" od The Yardbirds (strana B jejich posledního singlu), kde kytarista Jimmy Page uvedl metalový zvuk, později ohromně populární; a horký kandidát na první heavymetalové album vůbec: In-A-Gadda-Da-Vida od Iron Butterfly se stejnojmennou 17minutovou titulní skladbou. V srpnu t. r. Beatles svým singlem "Revolution" vytvořili nový standard pro zkreslení, používané při nejúspěšnějších hitech. The Jeff Beck Group, jejichž lídr předtím zastával místo kytaristy v The Yardbirds, vydali své debutové album toho samého měsíce: Truth obsahoval jedny z "nejžhavějších, nejostřejších, nejpřímočařejších humorných zvuků všech časů," čímž připravil půdu pro novou generaci metalových kytaristů. V říjnu debutovala živou nahrávkou Pageova nová kapela Led Zeppelin. V listopadu kapela Love Sculpture, kde byl kytaristou Dave Edmunds, vydala album Blues Helping, na kterém představila hřmotivou, agresivní verzi Chačaturjanovy písně "Šavlový tanec". Beatlesácké tzv. Bílé album, které rovněž vyšlo v listopadu, obsahovalo "Helter Skelter" – skladbu, která se stala jednou z nejhlučnějších písní vydanou takovou významnou kapelou. V lednu 1969 Led Zeppelin vydal stejnojmenné debutové album, které se záhy umístilo na 10. místě v albovém žebříčku amerického hudebního týdeníku Billboard. V červenci se konal Atlanta Pop Festival, kde vystupoval Zeppelin a rovněž rockové trio Grand Funk Railroad inspirované skupinou Cream. Další Creamem inspirované seskupení – Leslie West – vydalo t. m. album Mountain, obsahující tvrdé blues-rockové kytary a vřeštivé vokály. V srpnu se tato skupina – mezitím přejmenována na Mountain – zúčastnila na Woodstocku, kde hrála víc než hodinu. Debutové album Grand Funk Railroad s názvem On Time vyšlo rovněž v srpnu. Na podzim zaznamenalo fenomenální úspěch Led Zeppelin II a singl "Whole Lotta Love" se dostal na 4. příčku v žebříčku populární hudby časopisu Billboard. Metalová revoluce se právě začala. Led Zeppelin definovali klíčové prvky nového žánru. Přispěli k tomu Pageova značně zkreslená kytarová hra a Plantovy dramatické, srdcervoucí vokály. Při konstituovaní žánru byli právě tak důležité i kapely, u kterých byl více v oblibě stabilnější, "ryzejší" heavymetalový sound. S tohoto pohledu byli klíčovými nahrávky od Black Sabbathu (Black Sabbath a Paranoid) a Deep Purple (Deep Purple in Rock). Black Sabbath vyvinuli mimořádně tvrdý sound. Zčásti má na tom zásluhu pracovní nehoda, která se přihodila Tonymu Iommimu v roku 1966. Jelikož nebyl schopný normální hry, musel přeladit svou kytaru, aby mu hra nezpůsobovala takovou bolest, a musel se spoléhat na silové akordy, kvůli jejich poměrně jednoduchému prstokladu. Deep Purple v prvních létech neměli vyhraněný styl, nicméně počnouc rokem 1969 se kapela, vedená vokalistou Ianem Gillanem a kytaristou Ritchiem Blackmorem, začala ubírat směrem k novovznikajícímu heavymetalovému stylu. V roku 1970 bodovali ve významných britských hitparádách Black Sabbath s písní "Paranoid" a Deep Purple s "Black Night". Také tři další britské kapely vydali toho roku své debutové alba, které se nesli v duchu heavy metalu: Very 'eavy... Very 'umble od Uriah Heep, UFO 1 od UFO a Sacrifice od Black Widow. I když jejich styl se obyčejně nepovažuje za heavy metal, Wishbone Ash zavedli do praxe styl dvou kytar – rytmické a sólové, čímž inspirovali mnohé budoucí metalové kapely. Okultní tematika a obrazotvornost kapel Black Sabbath, Uriah Heep a Black Widow měly rovněž podstatný vliv; Led Zeppelin začal klást důraz na podobné prvky od svého čtvrtého alba vydaného roku 1971. Na druhém břehu Atlantiku určovala kurz Grand Funk Railroad, "komerčně nejúspěšnější americká heavymetalová kapela od roku 1970 až do svého rozpadu roku 1976 uvedla do praxe nový výraz, který byl v sedmdesátých letech synonymem úspěchu: soustavné koncertování." Dalšími metalovými kapelami z USA byly Dust (první deska 1971), Blue Öyster Cult (1972) a skupina Kiss (1974). V Německu debutovala roku 1972 albem Lonesome Crow kapela Scorpions. Blackmore, jehož virtuozita se projevila na albu Deep Purple Machine Head (1972), opustil skupinu roku 1975 a založil kapelu Rainbow. Tyto kapely si získali přízeň publika neustálým koncertováním a svým stále se zlepšujícím šoumenstvím. Spornou otázkou zůstává, jestli tvorbu těchto a dalších průkopnických kapel možno považovat vskutku za "heavy metal" nebo prostě jenom za "hard rock". Ty, mající blíže k bluesovým kořenům či zakládající si na melodice v současnosti většinou spadají do druhé kategorie. Vynikajícím příkladem jsou AC/DC, kteří debutovali roku 1975 albem High Voltage. Encyklopedie Rolling Stone z roku 1983 píše o "australské heavymetalové kapele AC/DC..." Rockový historik Clinton Walker tvrdí, že "nazývat AC/DC heavymetalovou kapelou bylo nepřesné v létech sedmdesátých a nic se na tom . nezměnilo ani v současnosti... Jsou rokenrolovou kapelou, která zkrátka hraje tak tvrdě, jako se to vyžaduje v metalu." Nejedná se tu pouze o otázku definicí, ale rovněž o to, že je třeba jasně rozlišovat mezi samotným stylem, a tím, k čemu se hlásí fanoušci. Ian Christe píše jako se Ozzy Osbourne stal "mluvčím šílenosti rockových hvězd a získal naprostou oddanost heavymetalových zatracenců." Britská kapela Judas Priest, debutující albem Rocka Rolla roku 1974, je po Black Sabbathu další kapelou, kterou je třeba brát do úvahy. Christe píše o tom, jako Black Sabbath "... nabídli posluchačům něco víc než tři akordy a dobrou show – ale jejich obecenstvo chtělo pátrat dál po zvucích s podobným účinkem. V polovině 70. let bylo možno metalovou estetiku vystopovat jako bájnou bestii v náladové base a složitých zdvojených kytarách Thin Lizzy, v jevištní stylizaci Alice Coopera, v excelující kytaře a pompézních vokálech Queenu a hřmotných středověkých námětech Rainbow. Potom ale, následujíce Sabbath, vyrazili z Birminghamu Judas Priest, aby tato rozličná nejsvětlejší místa hardrockové zvukové palety spojili a zesílili. Poprvé se z heavy metalu stal žánr sám o sobě." Navzdory tomu, že se ani jedno album Judas Priest až do 80. let nedostalo do žebříčku 40 nejlepších alb v USA, kapela bývá pokládána za následovníka sabbathovského heavy metalu. Používajíc dvě kytary, prudké tempa a čistější kovový zvuk bez bluesových vlivů, vytvořili standard, kterým se řídilo nesčetné množství budoucích skupin. Heavy metal sice získával stále větší popularitu, ale kritici tuto muziku neměli příliš v lásce. Nelíbilo se jim sice, že heavy metal převzal ze šoubyznysu různé obchodnické triky (vizuální stránka projevu apod.), přesto největší námitky měli k bezmyšlenkovitosti hudebního a textového pojímaní: v recenzi alba Black Sabbath, jež napsal počátkem 70. . let přední hudební kritik Robert Christgau, se metal popisuje jako "pochmurný a dekadentní...nedůvtipné, nestydaté ožebračování." V polovině 70. let se objevil punk rock, který se vyvinul jako reakce jednak na moderní měšťáckou společnost, jednak na rokenrol jakoby vyrobený na montážní lince (a tedy i heavy metal) těch dob. Koncem 70. let prodej heavymetalových nahrávek prudce klesl, především na úkor punku, disca a komerčního rocku. Jelikož významná vydavatelství se orientovala na punk, množství novějších britských heavymetalových kapel nacházelo inspiraci právě v agresivitě, energickém zvuku, v nízké zvukové kvalitě a v postoji "udělej si sám" (zkráceně DIY "do it yourself"). Undergroundové metalové kapely se rozhodly vzít všechno do vlastních rukou a založit nezávislá specializovaná vydavatelství. Jak se hnutí šířilo, zavedené britské hudební týdeníky jako Sounds a New Musical Express začaly jevit zájem o metalové kapely. Geoff Burton, který psal pro Sounds, zpopularizoval termín "New Wave of British Heavy Metal", který se obvykle zkracoval do akronymu NWOBHM. Kapely NWOBHM Iron Maiden, Motörhead, Saxon, Diamond Head a Def Leppard daly heavy metalu nový dech. Následujíc příklad Judas Priest zhutnily zvuk, omezily bluesové vlivy a potrpěly si více na rychlé tempa. Roku 1980 se alba Iron Maiden, Motörhead a Saxon dostaly do první desítky nejlepších britských alb, čímž NWOBHM pronikla do středního proudu. O rok později se Motörhead stali první kapelou z onoho hnutí, která se, se svou písní No Sleep 'til Hammersmith, dostala na vrchol britských žebříčků. Další kapely NWOBHM, např. Diamond Head a Venom, měly rovněž nemalou zásluhu na vývoji metalu, i když nedosáhly takový komerční úspěch. Prvá generace metalových kapel se pomalu vytrácela ze scény. Deep Purple se rozpadli zanedlouho poté, co Blackmore roku 1975 opustil kapelu, a Led Zeppelin skončili roku 1980. Losangeleští Van Halen, kteří předskakovali na koncertě Black Sabbath, strhávali pozornost na úkor stárnoucích muzikantů. Eddie Van Halen se stal jedním z nejoslnivějších metalových virtuózů onoho období. Podle Christeho "jeho technika hry na kytaru byla dokonalá a parádní sóla jako 'Eruption' vynesla heavymetalovou kytaru na úplný vrchol". Mezi pověstné virtuózy se zařadili rovněž muzikanti Randy Rhoads a Yngwie Malmsteen, jejichž jména se spájejí se stylem v současnosti známém jako "neoklasický metal". Na čele interpretů inspirovaných klasickou hudbou byli Blackmore a člen Scorpions Uli Jon Roth. Tato nová generace měla v oblibě používání klasicistických kytar s nylonovými strunami – činil tak například Rhoads v písni "Dee" na nahrávce Blizzard of Ozz (1980), debutovém albu bývalého zpěváka Black Sabbath Ozzyho Osbourna. V druhé polovině 70. let se metalová scéna, povzbuzená úspěchem Van Halenovců, počala rozvíjet v jižní Kalifornii, především v oblasti Los Angeles. V klubech na Sunset Strip v Los Angeles mají kořeny kapely jako Quiet Riot, Ratt, Mötley Crüe a W.A.S.P., které se nechaly inspirovat tradičním heavy metalem počátku 70. let a od glamrockových seskupení typu Alice Cooper a Kiss si vypůjčily divadelní prvky (a občas též oblibu líčení). Glam metal se vyznačuje hédonistickými texty a živelným chováním. Po hudební stránce ho charakterizují rychlé kytarové sóla, hymnické refrény a melodičnost více-méně inspirovaná popem. Glammetalové hnutí se, spolu s kapelami typu Twisted Sister, stalo hlavní sílou v metalu a rockové hudbě jako takové. Po úspěchu NWOBHM a po přelomovém albu Judas Priest British Steel (1980) se na počátku 80. let heavy metal stával stále oblíbenější. Přítomnost na MTV měla obrovský vliv na propagaci hudebních skupin a v mnohých případech pomohla znásobit prodej nahrávek. Videoklipy Def Leppard k albu Pyromania (1983) udělaly z kapely hvězdy první kategorie a Quiet Riot se stali první tamější heavymetalovou kapelou, které se podařilo dostat na vrchol žebříčku Billboard s písní Metal Health (1983). Neméně důležitým při rozšiřovaní posluchačské základny se ukázal "US Festival" konaný v Kalifornii roku 1983. Na tomto třídenním festivalu byl jeden den věnovaný čistě jenom heavymetalovému žánru, který tu zastupovali Ozzy Osbourne, Van Halen, Scorpions, Mötley Crüe, Judas Priest a jiní, a kterému se podařilo přitáhnout největší pozornost publika. Mezi roky 1983 a 1984 vzrostla prodejnost heavymetalových nahrávek z 8 na 20 procent všech nahrávek prodaných v USA. Vícero popředních odborných časopisů zasvěcených žánru začalo svou činnost. Patřili k nim například Kerrang! (založený 1981) a Metal Hammer (1984). Roku 1985 Billboard vyhlásil, že "metal rozšířil svou diváckou základnu. Metalová muzika už není výhradní doménou výrostků mužského pohlaví. Metalové posluchačstvo se rozšířilo o starší (vysokoškoláky), mladší (mladší žáky) a ženy." V polovině 80. let měl největší zastoupení v žebříčcích, hudebních televizích a na koncertních šňůrách glam metal. K hlavním představitelům patří skupiny Warrant z L.A., skupiny z východního pobřeží jako Poison, Cinderella, či neméně oblíbené kapely Mötley Crüe a Ratt. Stylistickou mezeru mezi hard rockem a glam metalem zaplnila skupina Bon Jovi z New Jersey, která dosáhla nesmírnou popularitu díky svému třetímu albu Slippery When Wet (1986). V roku 1987 začala MTV vysílat pořad Headbanger's Ball, zasvěcený výlučně heavymetalovým videoklipům. Metalová komunita se rozdělila na dva hlavní tábory, na příznivce komerčního zvuku a na přívržence undergroundu pohrdajících populárním stylem, kterému přezdívali "lite metal" nebo "hair metal." Skupině Guns N' Roses se podařilo získat pozornost fanoušků různých stylů. Na rozdíl od glammetalových kapel té doby byli omnoho surovější a jízlivější. Po nesmírném úspěchu jejich debutové desky Appetite for Destruction (1987) "se skupina Guns N' Roses stala cílem, na který se zaměřil všechen další metal po následující dekádu." Rok nato se z té samé losangeleské hardrockové klubové scény vynořila kapela Jane's Addiction s debutem Nothing's Shocking. Časopis Rolling Stone vyhlásil, že "Jane's Addiction jsou právoplatným dědicem odkazu Led Zeppelin, neboť žádná kapela jim doposud nebyla tak věrná." Byla jednou z prvních kapel spájených z "alternativním metalem", který se dostal do popředí během 90. let. Popularitu glam metalu mezičasem udržovaly nové kapely jako newyorští Winger anebo Skid Row z New Jersey. Během 80. let se vyvinula spousta heavymetalových stylů mimo komerčního středního proudu. Mapování spletitého světa undergroundového metalu se věnovala řada lidí, v první řade editoři hudebního serveru Allmusic a taktéž kritik Garry Sharpe-Young. V Sharpe-Youngové několikasvazkové encyklopedii je metal rozdělený do pěti hlavních kategorií: thrash metal, death metal, black metal, power metal, plus spříbuzněné styly doom a gothic metal. Související informace naleznete také v článku Thrash metal. Thrash metal se zrodil počátkem 80. let. Podobně jako jeho nejbližší příbuzný – speed metal – rovněž thrash vykazuje velký vliv hardcore punku a Nové vlny britského heavy metalu. Nejvýznamnější scéna v Spojených státech, odkud thrash pochází, se nacházela v oblasti sanfranciského zálivu. Thrashové kapely vyvinuly nový sound, který se vyznačoval větší rychlostí a agresivitou v porovnání s původním heavy metalem, i v porovnání s jeho následovníkem – glam metalem. Většinou se tu prolínají nízké kytarové riffy s hlavní shredovou kytarou. Texty převážně rozebírají nihilistický náhled na svět, anebo se zabývají společenskými problémy, využívajíc při tom drsný, neslušný jazyk. Charakterizovali jej slovními spojeními jako "zkažená městská muzika" či "bělošský bratranec rapu". Thrash zpopularizovala tzv. "Velká thrashová čtyřka": Anthrax, Megadeth, Metallica a Slayer. Kreator, Sodom a Destruction, tři německé kapely, nejvíce přispěly k tomu, že se tenhle styl dostal do Evropy. Neméně důležité byly také kapely Testament ze San Franciska, Exodus z New Jersey a brazilská Sepultura. Třebaže thrash pochází z undergroundu (a v prvních deseti letech byl více-méně jen undergroundovým fenoménem), některým skupinám se podařilo získat rovněž komerční publikum. Metallice se roku 1986 podařilo dostat mezi 40 nejlepších alb v hitparádě Billboard s albem Master of Puppets a dva roky nato s albem ...And Justice for All dobyla šesté místo; alba kapel Megadeth a Anthrax měli rovněž alba na vrcholu žebříčku. Slayer si sice nevydobyli takovou popularitu jako zbytek Velké čtyřky, no navzdory tomu vydali jeden ze směrodajných alb žánru: časopis Kerrang! označil album Reign in Blood (1986) za "nejtvrdší album všech časů." Dvě desetiletí nato jej zas magazín Metal Hammer vyhlásil za nejlepší album za posledních dvacet let. Slayer si získal, na svou škodu, posluchačstvo z radů krajně pravicových skinheadů, poněvadž se ve svých textech zabývá násilím a nacizmem. Začátkem 90. let thrash dosáhl nevídaný úspěch, čímž dal novou tvář komerčnímu metalu. "Černé album" od Metallicy se umístilo na prvním místě v žebříčku Billboard, Countdown to Extinction od Megadeth (1992) na druhém, Anthrax a Slayer se dostaly do první desítky, a alba lokálních kapel jako Testament a Sepultura se dostaly do první stovky. Související informace naleznete také v článku Death metal. Thrash se záhy začal vyvíjet a vyčlenily se z něj extrémnější metalové styly. Jak tvrdí MTV News, "muzika kapely Slayer byla přímo odpovědná za vzestup death metalu". Venom, kapela z NWOBHM, měla taktéž zásluhu na rozvoji stylu. Rouhání se a satanizmus, prvky uplatňované u podobných kapel, si našly místo také v severoamerických i evropských deathmetalových kapelách. K prvotním skupinám stylu patří floridští Death a kalifornští Possessed. Říká se, že označení "death metal" pochází od těchto kapel; Possessed vydali roku 1984 demo Death Metal a na jejich debutovém albu Seven Churches (1985) se objevila skladba s názvem "Death Metal". Death metal zužitkoval rychlost a agresivitu thrashe i hardcoreu, k tomu přidal texty inspirované nízkorozpočtovými hororovými filmy "zetkové" kategorie a satanismem. Zpěv se vyznačuje ponurostí, hrdelností a hlubokým ječením, "smrtelným skřípotem" a jinými nezvyklými technikami. Hluboký, agresivní vokální styl doplňují podladěné, mimořádně zkreslené kytary, neuvěřitelně rychlé bicí (obyčejně dvojpedálové) a mohutná "zvuková stěna" vytvořená z blast beatů. Příznačné jsou rovněž frekventované změny tempa a taktu, a synkopa. Death metal, podobně jako thrash, odmítá vyumělkovanost původních metalových stylů a namísto toho si potrpí na všední styl odívání: roztrhané džíny a tuctové kožené bundy. Jednou z mála výjimek je Glen Benton z kapely Deicide, který mívá při vystoupeních obrácený kříž na čele a nosívá brnění. Morbid Angel si přisvojili neofašistickou symboliku. Tyto dvě kapely, spolu s Death a Obituary, patří mezi nejvýznamnější skupiny na hlavní deathmetalové scéně, která povstala na Floridě v polovině 80. let. V Spojeném království se z anarcho-punkového hnutí vyčlenil podobný styl zvaný grindcore, zastupovaný skupinami jako Napalm Death a Extreme Noise Terror. Počala se rovněž rozvíjet rozsáhlá skandinávská deathmetalová scéna, reprezentovaná kapelami Entombed a Dismember. Mimo toho se zrodil melodický death metal, kde mezi čelné představitele patří Švédové In Flames a Dark Tranquillity a Finové Children of Bodom a Kalmah. Související informace naleznete také v článku Black metal. První vlna black metalu se objevila v první polovině 80. let, kdy začaly tento styl hrát kapely jako Venom (Velká Británie), Mercyful Fate (Dánsko), Hellhammer a Celtic Frost (Švýcarsko), a Bathory (Švédsko). Koncem 80. let stály na čele druhé vlny skupiny jako Mayhem, Burzum, Darkthrone a Emperor. Pro black metal je sice specifická různorodost stylu a kvality provedení, přesto má většina skupin několik společných rysů: vřeštivé a vrčivé vokály zvané screaming, velice zkreslené kytary využívající tremolování (tremolo picking), "temnou atmosféru" a záměrně nekvalitní zvuk s okolními zvuky a šumy. Navzdory tomu, že tematika satanizmu má v black metalu největší zastoupení, mnohé kapely se nechaly inspirovat rovněž starověkým pohanstvím, čímž podporovaly návrat k předkřesťanským hodnotám. Mnohé blackmetalové skupiny rovněž "experimentují s prvky všech myslitelných forem metalu, folku, elektroniky a avantgardy." Bubeník Fenriz ze skupiny Darkthrone vysvětluje, že "je to o produkci, textech, o tom jak se oblékají a o závazku udělat odporný, surový, ponurý materiál. Nespájel je společný sound." Především mezi skandinávskými skupinami jako Mayhem či Immortal začal být v 90. let populární tzv. "corpse paint", čili "mrtvolní líčení", kdy se členové skupiny líčily jako mrtvoly, lebky nebo duchové. Bathory položili základ pro viking a folk metal, a díky Immortal si větší pozornost získaly blast beaty. Na začátku 90. let měli blackmetaloví vandalové v Norsku na svědomí značné násilnosti. Členové skupin Mayhem a Burzum byli zakladateli spolku Inner Circle, který je odpovědný za vypálení množství dřevěných norských kostelů. Narůstající zájem o death metal způsobil, že black metal si začal získávat podporu skandinávského metalového undergroundu, zprvu v Norsku, i přes odmítavé postoje ze strany samotných blackmetalistů. Zpěvák skupiny Gorgoroth Gaahl říká: "black metal se nikdy nepokoušel získat fanoušky... Měli jsme společného nepřítele, a to křesťanství, socialismus, a vlastně cokoliv společné s demokracií." Asi od roku 1992 se postupně začínaly vytvářet blackmetalové scény i v zemích mimo Skandinávii, např. v Německu, Francii nebo Polsku. Násilí této scény zasáhlo své vlastní základy brzy ráno 10. srpna 1993, když zakladatele skupiny Mayhem Euronymouse ubodal k smrti Varg Vikernes ze skupiny Burzum (pro Mayhem však nahrával basovou linku pro debutové album). Tento případ si získal značnou pozornost médií. V polovině 90. let, kdy mnozí lidé ze scény začali pociťovat stagnaci žánru, některé prominentní kapely jako Burzum či Beherit začaly začleňovat do své tvorby prvky ambientu, nebo symfonického metalu (Tiamat, Samael). Norská skupina Dimmu Borgir přiblížila koncem 90. let black metal blíže k střednímu proudu populární hudby. Zásluhu na zpopularizovaní žánru mají rovněž Angličané Cradle of Filth, časopisem Metal Hammer prohlášeni za nejúspěšnější metalovou kapelu od dob Iron Maiden. V současnosti patří mezi miláčky kritiky švédští tradicionalisti Watain, francouzští experimentátoři Deathspell Omega, a americká jednočlenná kapela Xasthur. Související informace naleznete také v článku Power metal. Powermetalová scéna vznikla v 90. letech na protest proti příkrosti death a black metalu. Navzdory tomu, že v Severní Americe se power metal držel víceméně v undergroundu, v Evropě, Japonsku a v Jižní Americe se těšil obrovské oblibě. V power metalu stojí na prvním místě vzletné vokály, epická melodika a tematika, které "apelují na posluchačův smysl pro udatnost a krásu." Základy tohoto soundu položila v polovině 80. let německá skupina Helloween, která skloubila power . riffy, melodiku, vysoký, "čistý" zpěv kapel jako Judas Priest a Iron Maiden, s rychlostí a energií thrashe, "vytvářeje tak zvuk, který dnes poznáme pod jménem power metal." V USA patřily mezi průkopníky stylu newyorské skupiny Manowar a Virgin Steele. Fošna Rising Force od Yngwieho Malmsteena měla nemalou zásluhu na zpopularizování pekelně rychlého kytarového stylu známého jako "shredding", a jeho přičiněním se rovněž ujal metal s prvky klasické hudby. Tato zdokonalení měla velký vliv na power metal. Sound tradičnějších powermetalistů, jako jsou HammerFall ze Švédska, DragonForce z Anglie a Iced Earth z Floridy, je spjatý s klasickým stylem NWOBHM. Mnohé powermetalové skupiny používají klávesisty, někdy též spolupracují se symfonickými orchestry či opěrnými zpěváky a zpěvačkami, čímž dodávají této hudbě "symfonický" ráz. K takovým kapelám patří Kamelot z Floridy, Nightwish z Finska, Rhapsody of Fire z Itálie, Stratovarius z Finska a Catharsis z Ruska. Power metal má silnou diváckou základnu jednak v Japonsku, jednak v Jižní Americe, kde se těší popularitě skupiny jako Angra z Brazílie či Rata Blanca z Argentiny. Blízkým příbuzným power metalu je progresivní metal, který si osvojil komplexní kompoziční přístup skupin jako Rush nebo King Crimson. Průkopníky tohoto stylu jsou americké kapely Queensrÿ, Fates Warning a Dream Theater. K představitelům fúze power a prog-metalu patří Symphony X z New Jersey, jejíchž kytarista Michael Romeo je jedním z nejuznávanějších shred kytaristů poslední doby. Související informace naleznete také v článcích Doom metal a Gothic metal. Jakožto pomalu se pohybující protiklad typického heavy metalu se v polovině 80. let zrodila nová metalová odnož – doom metal – udržovaná naživu kapelami jako Saint Vitus, The Obsessed, Trouble či Candlemass. Po hudební i textové stránce vychází převážně z rané tvorby Black Sabbath a jejich současníků Blue Cheer, Pentagram a Black Widow. Doom a jeho odnože pomohla definovat rovněž skupina The Melvins. Zatímco většina heavymetalových stylů preferuje rychlejší tempa a technickou dokonalost, doom metal se vyznačuje pomalejším tempem, hutnými tóny, ponurostí, melancholií, stejně jako atmosféričností, využívanou však i v jiných metalových odnožích. Debutové album anglické skupiny Cathedral nazvané Forest of Equilibrium (1991) pomohlo vyvolat novou doommetalovou vlnu. Skupiny Paradise Lost, My Dying Bride, Anathema a jejich směs doom a death metalu mají zásluhu na rozvoji evropského gothic metalu, zastupovaného např. norskými kapelami Theatre of Tragedy a Tristania, a který využívá různé druhy zpěvu a vícero zpěváků či zpěvaček. V USA uvedli tento styl Newyorčané Type O Negative. Gothicmetalové skupiny, především Therion ze Švédska, přimíchávali do své tvorby orchestrální prvky. Následkem toho se vytvořilo podhoubí, s kterého vzešli symfometalové skupiny jako Virgin Black z Austrálie, Nightwish z Finska, či Within Temptation a After Forever z Nizozemska. Koncem 80. let se na metalové scéně objevila nová odnož jménem sludge metal, která mísila dohromady hardcore a doom. V New Orleans, kde se nacházela nejvýznamnější scéna, patřily mezi vedoucí kapely Eyehategod a Crowbar. Na samém počátku následujícího desetiletí vyvolaly kalifornské kapely Kyuss a Sleep, inspirované staršími doommetalovými kapelami, vlnu stoner metalu, zatímco v Seattli skupina Earth pomohla vytvořit další doomovou odnož zvanou drone metal. Konec 90. let se nesl v znamení nových kapel, jako např. Goatsnake (klasický stoner/doom) a Sunn O))) (směs doom, drone a dark ambient metalu), obě pocházející z oblasti Los Angeles. New York Times přirovnal jejich tvorbu k "indickému raga v ohnisku zemětřesení". Související informace naleznete také v článcích Alternativní metal a Nu metal. Na počátku 90. let začaly grungové kapely na čele s Nirvanou vytlačovat komerční metal do ústraní, čímž se vytvářel prostor pro nástup alternativního rocku. Grunge byl sice ovlivněný heavymetalovým soundem, avšak odmítal výstřelky komerčních metalistů, jejich "okázalá virtuózní sóla" nebo dychtivost po účinkování na MTV. Obliba glam metalu klesala nejenom následkem úspěchu grungových skupin, ale rovněž zásluhou narůstající popularity Metallicou a thrashem ovlivněného groove metalu, jejž vytvořily kapely Pantera a White Zombie. Některým novým skupinám se podařilo dosáhnout komerční úspěch; např. album Far Beyond Driven od Pantery bodovalo roku 1994 v žebříčku Billboard, avšak "v bezvýrazných očích mainstreamu byl metal již po smrti." Některé kapely se snažily přizpůsobit novým podmínkám. V roku 1996 vystupovala na festivalu Lollapalooza skupina Metallica, jejíž členové si nechali předtím ostříhat vlasy. Není divu, že po tomto kroku "se dostavily již delší dobu se hromadící reakce a odklon publika." Avšak nemožno popřít fakt, že "koncem 90. let byla Metallica pravděpodobně nejpopulárnější moderní rockovou skupinou na světě." Podobně jako Jane's Addiction, stejně tak i mnohé jiné populární hudební skupiny 90. let, mající kořeny v heavy metalu, spadají do nesourodého hudebního směru nazývaného "alternativní metal". Za tímto názvem se skrývá široké spektrum kapel, které vnášely do metalu prvky mnohých jiných hudebních stylů. Pod pojem "alternativní metal" se zahrnuje rovněž grungová kapela Alice in Chains, či různé cross-overové kapely, např.: Faith No More (alternativní rock s prvky punku, funku, metalu a hip hopu), . Primus (prvky funku, punku, thrash metalu a experimentální hudby), Tool (metal smíchaný s progresivním rockem), Ministry (metal plus industriální hudba), Marilyn Manson (ubíral se podobným směrem, avšak mimoto využíval šokový efekt zpopularizovaný Alicem Cooperem). V první polovině 90. let se začala také formovat další významná kapela, která hrála styl industrální metal, a to německá skupina Rammstein. V dnešní době patří mezi nejvíce populární evropské heavy metalové kapely. Přestože alternativní metalisté nevytvářeli jednolitou scénu, spájela je ochota experimentovat s metalem, a stejně tak odpor k nafintěnému glam metalu (což neplatí o Marylin Manson a White Zombie, kteří jsou rovněž spájení s alternativním metalem). Slátanina stylů a soundů reprezentovala "barvitý výsledek metalu a spolu s ním stanuly tváří v tvář okolnímu světu." V první polovině 90. let se najednou začalo hovořit o oživení metalu v USA, vycházejícím z vlny alternativního metalu. Vznikli kapely jako P.O.D. - vz. 1992, Korn - (Tato skupina vytvořila nu metal v roce 1993, kdy vznikla), Papa Roach - vz. 1993, Limp Bizkit - vz. 1994, Slipknot - vz. 1993 a Linkin Park - vz. 1996, kterým se začalo přezdívat "nu metal", daly dohromady nový hudební styl, který se kolébal mezi rytmy death metalu, funku a hip hopu. Směs surových kytar s hutným zvukem, rapových vokálů a zvukových triků dokázala, že se "všekulturní metal může vyplatit." K tomu, že si nu metal získal přízeň komerčního publika, dopomohly především dvě skutečnosti: přítomnost na MTV a putovní festival Ozzyho Osbourna "Ozzfest", poprvé uvedený roku 1996, díky kterému se začalo mezi novináři mluvit o obrodě heavy metalu. V roce 1996 vyšlo album Life Is Peachy od Korn, aby se vzápětí stalo prvním numetalovým albem, kterému se podařilo dostat do hitparády top 10. Dva roky nato se jejich další studiový počin Follow the Leader umístil dokonce na prvním místě. V roce 1999 Billboard uvedl, že v USA je přes 500 specializovaných metalových rozhlasových pořadů, což je téměř trojnásobek ve srovnání s rokem 1989. Navzdory obrovské popularitě nu metalu, metalisté ho nedokázali v plné míře uznat. Někdy okolo roku 2003 nu metal a jemu spřízněné styly dosáhly vrchol popularity a postupně se začaly vytrácet do úzadí, ačkoliv některé skupiny, např. System of a Down, si nadále udržovaly značný vliv. V letech 2002-3 se do popředí dostal nový styl zvaný metalcore, směs thrash metalu, melodického death metalu a hardcoreu. Kořeny má v stylu crossover thrash, který v polovině 80. let rozvinuly kapely typu Suicidal Tendencies, Dirty Rotten Imbeciles a Stormtroopers of Death. V průběhu 90. let se metalcore držel převážně v podzemí, avšak okolo roku 2004 jej na světlo světa vynesly nahrávky jako The End of Heartache od Killswitch Engage a The War Within od Shadows Fall, které se dostaly na 21. a 20. místo v albové hitparádě Billboard; Trivium se s albem The Crusade (2006) dostali do první pětky americké hitparády, zatím co ve Velké Británii do první desítky. Bullet for My Valentine se dostali s albem Scream Aim Fire (2008) mezi pět nejlepších alb, jednak v amerických, jednak v britských hitparádách. V poslední době se metalcore těší stále větší pozornosti na Ozzfestu, a stejně tak na Download Festivalu. Skupině Lamb of God, slévající do jednoho několik metalových stylů, se podařilo albem Sacrament (2006) obsadit první příčky hitparády Billboard. Úspěch těchto a jiných skupin, ke kterým patří např. Mastodon (směs progresivního a sludge metalu), měl za následek, že se začalo hovořit o obrodě amerického metalu, jemuž někteří kritici přezdívají Nová vlna amerického heavy metalu. V Evropě, především v Německu a Skandinávii, metal neztrácí nic ze své obrovské popularity. V posledních letech zaznamenali největší úspěch thrasheři The Haunted, melodičtí deathmetalisté In Flames, Kalmah a Children of Bodom, extrémní symfonici Dimmu Borgir a Cradle of Filth, a powermetalisté HammerFall. Název "retro metal" se v angličtině používá v souvislosti se skupinami hrajícími ve stylu Angličanů The Darkness nebo Australanů Wolfmother. Pětinásobně platinové album Permission to Land (2003) od The Darkness, charakterizované jako "nevrle realistická napodobenina metalu 80. let a glamu 70. let", obsadil první příčky britských hitparád. Debutové album Wolfmother (2005) nazvané podle kapely se vyznačovalo "Deep purplovskými organy," "akordovým riffovaním hodným Jimmyho Page," a zavíjením hlavního vokalistu Andrewa Stockdale "na které nemá ani Robert Plant." Skladba "Woman" získala cenu roku 2007 Grammy za nejlepší hardrockový výkon, zatím co "Eyes of the Insane" od Slayer získala cenu v kategorii nejlepší metalový výkon. V roku 2008 Slayer dostal opět Grammy za nejlepší metalový výkon, protentokrát za skladbu "Final Six".

CLAUSE

OTHER

001223

Tomáš Garrigue Masaryk, označovaný T. G. M., TGM nebo president Osvoboditel (7. března 1850 Hodonín – 14. září 1937 Lány), byl český státník, filozof a pedagog, první prezident Československé republiky. K jeho osmdesátým narozeninám byl roku 1930 přijat zákon o zásluhách T. G. Masaryka obsahující větu "Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát" a po odchodu z funkce roku 1935 ho parlament znovu ocenil a odměnil za jeho osvoboditelské a budovatelské dílo....

Zemřel Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1937?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Garrigue_Masaryk

Tomáš Garrigue Masaryk, označovaný T. G. M., TGM nebo president Osvoboditel (7. března 1850 Hodonín – 14. září 1937 Lány), byl český státník, filozof a pedagog, první prezident Československé republiky.

Tomáš Garrigue Masaryk, označovaný T. G. M., TGM nebo president Osvoboditel (7. března 1850 Hodonín – 14. září 1937 Lány), byl český státník, filozof a pedagog, první prezident Československé republiky. K jeho osmdesátým narozeninám byl roku 1930 přijat zákon o zásluhách T. G. Masaryka obsahující větu "Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát" a po odchodu z funkce roku 1935 ho parlament znovu ocenil a odměnil za jeho osvoboditelské a budovatelské dílo. Masaryk pocházel z chudé rodiny. Otec, původem Slovák, byl kočí, matka pracovala jako kuchařka. Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlottou Garrigueovou a roku 1878 se s ní v New Yorku oženil. Následujícího roku se ve Vídni habilitoval sociologickou prací o sebevraždě. Po vzniku české univerzity v Praze byl 1882 jmenován profesorem filosofie. Založil a redigoval měsíčník Athenaeum, inicioval Ottův slovník naučný a vstoupil do veřejného života kritikou tzv. Rukopisů. Své studenty vedl ke kritičnosti a vědeckosti v duchu Augusta Comta a jeho program "realismu" se soustředil kolem týdeníku Čas. Roku 1890 Masaryk vstoupil s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Ve snaze kultivovat české politické myšlení se Masaryk začal zabývat dějinami. Navázal na koncept Františka Palackého a přemýšlel o historickém poslání českého národa. Česká reformace a národní obrození jako projevy humanity mají podle něho širší, všelidský význam. Zároveň se ovšem Masaryk zabýval i sociálními otázkami, podporoval osmihodinovou pracovní dobu a všeobecné volební právo. Roku 1899 vystoupil s požadavkem na revizi procesu s Hilsnerem (tzv. hilsneriáda) a proti antisemitským pověrám. Roku 1900 založil Českou stranu pokrokovou, za niž byl roku 1907 a 1911 znovu zvolen (jejím jediným) říšským poslancem. Na základě dlouhodobého studia a četných návštěv v Rusku vydával od roku 1913 v němčině své nejrozsáhlejší a ve světě nejslavnější dílo "Rusko a Evropa", přeložené do několika jazyků. Svých styků, znalostí i zkušeností Masaryk bohatě využil, když roku 1914 cestoval na Západ a prostřednictvím R. W. Seton-Watsona a dalších seznamoval světové politiky s českými požadavky. Roku 1915 se už nemohl vrátit, protože na něho byl vydán zatykač a jeho žena byla uvězněna. Spojkou s domovem pak byl Edvard Beneš a další přátelé. Obeslal české krajany po světě, získal jejich podporu a v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu. Téhož roku odjel do Londýna, kde se stal profesorem na King's College a přitom neúnavně publikoval a přesvědčoval. Roku 1916 mu M. R. Štefánik připravil přijetí u francouzského premiéra Brianda v Paříži, kde vznikla také Československá národní rada. V únoru 1917, když velmoci uznaly tehdy formulovaný československý požadavek, odjel Masaryk do Ruska shromažďovat vojsko, aby svému programu dodal větší váhu. Československé legie měly postupně až 50 tisíc mužů a operovaly hlavně v Rusku, byly však podřízeny Národní radě a zařazeny jako spojenci do francouzské armády. Masaryk sám řídil organizování legií. Po říjnové revoluci a separátnímu míru Ruska s Německem se vydal z Moskvy přes Sibiř do Japonska, aby připravil přepravu legií do Francie. 7. března 1918 se vydal lodí do Spojených států amerických, protože věděl, že prezident Woodrow Wilson bude mít v poválečném uspořádání světa a zejména Střední Evropy velmi významné slovo. V dubnu 1918 do USA dorazil. Přednášel, psal a agitoval zejména mezi krajany a dosavadní velké úspěchy legionářů byly jeho pádným argumentem. Masarykova kniha "Nová Evropa" přispěla k tomu, že prezident Wilson odmítl rakouské návrhy na federalizaci monarchie a postavil se za sebeurčení slovanských i jiných národů. Zpráva o revoluci v Praze a vzniku Československa dne 28. října 1918 zastihla Masaryka ještě v Americe, stejně jako zpráva o jeho zvolení prezidentem. Cestou domů navštívil už jako prezident Anglii, Francii a Itálii i české legionáře a 21. prosince 1918 byl triumfálně uvítán v Praze. Hned po volbách roku 1920 byl znovu zvolen, i když získal jen asi 65 % hlasů, a podobně i v dalších volbách roku 1927. Teprve při třetí volbě v roce 1934, kterou ústava presidentu Osvoboditeli dovolovala a která proběhla jako manifestace pro demokracii, získal 73 % hlasů. Komunisté a slovenští nacionalisté pro Masaryka nikdy nehlasovali. Koncem roku 1935 Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval a 14. září 1937 zemřel. Jeho pohřeb byl velkou národní manifestací za svobodu a demokracii. Masaryk se narodil jako "Tomáš Jan" krátce po bouřlivém revolučním roce 1848 na Slovácku. Rodiče byli zaměstnanci na statku Nathana Redlicha. Tomášova matka Terezie Masaryková roz. Kropáčková (1813–1887) z Hustopečí, pocházela z Hané. Mluvila lépe německy než česky. Jeho otec Jozef Maszárik (také Masarik, či Masaryk, 1823–1907) byl Slovák a pracoval jako kočí. Byl dlouho negramotný a psát ho naučil až syn Tomáš. Narodil se 25. února 1823 v Kopčanech na Slovensku, které tehdy patřilo do Uherského království; tak vznikla úřední podoba jeho příjmení (Maszárik). Tomáš Masaryk měl dva mladší bratry, Martina (1852–1873) a Ludvíka (1854–1912), jehož hustopečská tiskárna později svou produkcí výrazně podporovala Masarykovo veřejné působení. Další sourozenci, Jan a Františka, zemřeli ještě jako malé děti. Po absolvování čejkovické školy studoval Tomáš Masaryk na reálném gymnáziu v Hustopečích a později na gymnáziu ve Strážnici, které však nemohl dokončit. Praktikoval krátce v hodonínské škole, učil se zámečníkem ve Vídni, později kovářem v Čejči, ale brzy nastoupil jako podučitel hustopečského reálného gymnázia a s pomocí vlasteneckého kněze a kaplana P. Františka Satory se chystal ke studiu na německojazyčném klasickém gymnáziu v Brně. Jeho nemajetní rodiče (otec pracoval jako panský kočí a posléze správce, matka jako kuchařka v panských službách) ho nemohli na studiích vydržovat. Dával proto kondice, jak bylo již tehdy obvyklé. Někteří publicisté Masarykův původ po otci zpochybňovali především kvůli věkovému rozdílu 10 let mezi jeho rodiči, jejich odlišnému společenskému postavení a vzdělanosti. Vyskytly se i snahy "připsat" k otcovství TGM jména statkáře Redlicha či dokonce rakouského císaře Františka Josefa I. (císaři bylo v roce narození Tomáše Masaryka 20 let, narodil se 1830). Tato neprokázaná hypotéza rozvádí údajnou císařovu poznámku v osobním deníku z roku 1849 "Kropaczek erl." (česky "Kropáček/Kropáčková vyřízeno") jako vztahující se k Masarykově matce. Na přelomu let 2016 a 2017 měla proběhnout analýza DNA Masarykových příbuzných, která by vyvrátila nebo potvrdila domněnku o jeho příbuznosti s Františkem Josefem I. Výzkum byl však pozastaven na žádost pravnučky Tomáše Garrigua Masaryka Charlotty Kotíkové. Od 15 let se živil sám jako domácí učitel dětí bohatých rodičů. Na gymnáziu (studia byla přerušena prusko-rakouskou válkou 1866) v Brně byl podporován rodinou policejního ředitele Antona Le Monniera, s níž v roce 1869 odešel do Vídně, kde dostudoval na Akademickém gymnáziu. Po maturitě 1872 začal studovat filosofickou fakultu, kde ho silně ovlivnil nový profesor filosofie Franz Brentano, který přišel do Vídně v dubnu 1874. Brentano začínal jako kněz a později se s církví rozešel, ale jeho realistická i když nikoli ateistická filosofie, založená na aristotelismu, Masaryka natrvalo poznamenala. Po smrti Antona Le Monniera, v roce 1873, našel nové místo v rodině Rudolfa Schlessingera, generálního rady Anglo-rakouské banky, jehož syna vyučoval. Jako odměnu za úspěšnou maturitu mladého Schlessingera odjeli roku 1876 společně po Masarykově doktorátu (disertační práce "Podstata duše u Platóna"), na cestu po Itálii a Masaryk na roční pobyt na univerzitě v Lipsku. Tam se Masaryk setkal s mladším krajanem E. Husserlem a seznámil s mladou klavíristkou Charlottou Garrigue, dcerou newyorského podnikatele a 10. srpna 1877 byli zasnoubeni. Masaryk chtěl ale před sňatkem získat docenturu filosofie na vídeňské univerzitě, což sňatek, narychlo uspořádaný rodinou Charlotty v New Yorku 15. března 1878, pozdrželo. Ve Vídni Masaryk živil rodinu a sebe suplováním na střední škole, přednáškami a kondicemi, ale vypůjčoval si také od přátel. Habilitoval se v březnu 1879 prací Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev současnosti) a začal bezplatně přednášet na univerzitě jako soukromý docent. Jeho habilitační práce tam vyšla roku 1881 a vzbudila zájem i v zahraničí. V roce 1879 se narodila dcera Alice a 1880 syn Herbert. Už jako student byl Masaryk literárně činný, napsal řadu studií a odborných statí. V lednu 1875 se stal předsedou Českého akademického spolku ve Vídni a začal se pravidelně stýkat s rodinou Aloise Šembery (1807–1882), profesora české řeči a literatury na vídeňské univerzitě. Spor o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského se stal celonárodní aférou, využívanou i politicky. Masaryk se postavil na samém počátku sporu 1877 za vědecké prozkoumání jejich původu a tak se pro velkou část českých vlastenců (např. Jan Neruda, spisovatelka Eliška Krásnohorská nebo básník Adolf Heyduk) stal dokonce "vlastizrádcem". Bylo to poprvé, kdy se dostal do rozporu s obecným názorem a šel proti názoru "Otce národa" Františka Palackého. Rukopisné spory pak rušily i relativní klid a pohodu, kterou měl Masaryk po svém příchodu do Prahy v období 1882 až 1884. Stalo se tak po 13. únoru 1886, kdy v Athenaeu vyšel s Masarykovým doporučením Gebauerův článek, v němž žádá důkladné jazykové, estetické, historické, paleografické i chemické analýzy rukopisů. Díky rozdělení Univerzity Karlo-Ferdinandovy na českou a německou část dostal místo mimořádného profesora filosofie na nově založené české univerzitě, proto se v létě 1882 s rodinou odstěhoval do Prahy a začal zde přednášet. V českém prostředí – mnohdy ještě provinčním a politicky určovaném ambicemi českého nacionalismu – si vytvořil mnoho odpůrců. Jak svým otevřeným, rovnostářským přístupem ke studentům, kritikou romantického vlastenčení a přísně vědeckým přístupem k vykládaným tématům, tak u konzervativních katolíků a představitelů katolické církve svými názory na ni. Masaryk z racionálních pozic kritizoval některé rysy katolické církve, její centralismus a dogma o papežské neomylnosti. Viděl nutnost náboženství pro moderní společnost, ale náboženství chápal jako vnitřní a mravní postoj bez mocenských ambicí, jak ho s ním seznámil Brentano a jak je zažil zejména v americkém prostředí své ženy. Jako činorodý člověk se širokým rozhledem a světovými zkušenostmi si ale získal mnoho přátel mezi svými studenty a později i v okruhu lidí kolem revue Athenaeum, kterou založil. Na jejích stránkách poukazoval již v roce 1885 na nutnost zřízení druhé české univerzity (z univerzity v Olomouci, založené roku 1573, již fungovala pouze Teologická fakulta). Masaryk začal svou činnost na poli politiky. Zde našel spolupracovníky v Josefu Kaizlovi a Karlu Kramářovi a formuloval nový politický směr, který prosazoval "přesné vědecké poznávání věcí proti romantické fantastice" – realismus. Revue Čas se stala od prosince 1886 tribunou realistů, v níž předávali své názory a postoje poměrně úzkému okruhu veřejnosti, i když podstatně širšímu než intelektuálního periodika Athenaeum. Profesoru Václavu Vlčkovi, v jehož vile "Osvěta" nad Nuselským údolím od roku 1884 bydlel, pomáhal založit a rozvíjet časopis Osvěta. V této vile se 14. září 1886 narodil jeho mladší syn Jan. Když však propukly rukopisné spory, právě kolem tohoto měsíčníku "Osvěta" se zformovala skupina obránců rukopisů vedená profesory historie V. V. Tomkem a J. Kalouskem a Masaryk musel Vlčkovu vilu opustit. Také se vzdal funkce vedoucího redaktora Ottova slovníku naučného, aby neohrozil jeho vycházení. Masaryk hledal politické uskupení, kde by mohl prosazovat své zásady a názory. Po neúspěšných jednáních realistů se Staročechy byli koncem roku 1890 přijati k Mladočechům, s nimiž na jaře 1891 získali mandáty do Říšské rady (celorakouského parlamentu), v prosinci 1891 byl Masaryk zvolen do českého zemského sněmu. Ještě v témž roce předložil ve Vídeňské říšské radě návrh na zřízení druhé české univerzity na Moravě. Této otázce se věnoval i v dalších letech – ve svých článcích a sháněním podpory mezi vědeckou veřejností a studenty. V září 1893 se ale obou mandátů vzdal kvůli sporům s radikálním vedením strany. Přispěla také skutečnost, že se mu rodina rozrostla o další dvě děti – Jana a Olgu. V roce 1897 byl jmenován řádným profesorem a i nadále byl literárně činný. Napsal mnoho studií i vědeckých statí, inicioval vznik Ottova slovníku naučného a také psal články do odborných časopisů, jako byly Naše doba nebo Čas (který v letech 1901-1915 vycházel jako deník), na jejichž vzniku se aktivně podílel. Masaryk kritizoval omezený rozhled a okruh zájmů českých politických i kulturních kruhů. Příčil se mu český nacionalismus a vystupoval i proti pověrám antisemitismu. V roce 1899 se zasadil o obnovení procesu se Židem Leopoldem Hilsnerem, který byl odsouzen za vraždu mladé Češky Anežky Hrůzové v Polné. Podle pověry, že Židé užívají krev mladých křesťanů při svých obřadech, část veřejnosti vraždu považovala za "rituální". Podobně jako za sporů o Rukopisy byl opět vystaven ostrým útokům, a to i ze strany studentů, dokonce uvažoval o odchodu do země své ženy, ale Charlotta jej utvrdila, že jeho místo je právě v Čechách. V Čapkových "Hovorech" Masaryk vzpomíná na proces v Polné a tzv. hilsneriádu takto: "Zlá kampaň byla ta "hilsneriáda", když jsem se musel rvát s pověrou o rituální vraždě. Já jsem se zprvu o ten Hilsnerův proces nezajímal, ale přijel za mnou můj bývalý žák z Vídně, spisovatel Sigismund Münz, Moravan, a ten mě přiměl k tomu, že jsem vystoupil. O rituální pověře jsem znal knihy berlínského teologa Starcka, který vypsal vznik a historii té pověry. Řekl jsem panu Münzovi svůj názor o věci a on to oznámil veřejnosti v Neue Freie Presse. Tím jsem se dostal do té mely." Krom jiného sepsal a vydal dvě brožury o nutnosti revize polenského procesu, které jsou pracemi téměř detektivními. Na přelomu března a dubna 1900 založil Masaryk Českou stranu lidovou – pokrokovou, později známou jako Realistická strana. V té době nejen usilovně publikoval, ale i přednášel v různých městech mimo fakultu (Plzeň, Skuteč, Sušice, Strakonice, Písek, Vsetín, Valašské Meziříčí, Kopřivnice, Kroměříž, Modřany, Kolín, Velim, Jičín, Mělník aj.) V letních měsících roku 1902 přednášel na pozvání milionáře Charlese R. Cranea na Chicagské univerzitě a uspořádal mnoho veřejných vystoupení zejména pro americké Čechy a Slováky. Podobně v roce 1907, kdy se účastnil kongresu o náboženské svobodě v Bostonu. V letech 1907 a 1911 byl dvakrát zvolen poslancem vídeňské Říšské rady. V roce 1909 odhalil domnělé dokumenty o velezradě Chorvatů a Srbů jako podvrhy z dílny ministra zahraničí von Aehrenthala, který jimi chtěl legitimovat rakouskou anexi Bosny. Roku 1912 předložil návrh na zřízení druhé české univerzity v Brně, a na podporu této interpelace přiložil přes sedm tisíc petic, v nichž se česká, moravská i slovenská města a obce vyslovily pro její urychlené zřízení. Roku 1913 začal v němčině vydávat své nejrozsáhlejší dílo Rusko a Evropa, hojně překládané a stále citované, protože je založeno nejen na důkladném studiu ruské odborné i krásné literatury, ale také na osobních setkáních a vlastních zkušenostech z cest do Ruska (1888, 1889, 1910). Zpráva o vyhlášení první světové války jej zastihla v červenci 1914 na dovolené v saském Bad Schandau. Viděl, jak Němci rukují s nadšením a "spořádaně", což u Čechů nepozoroval. Po špatných zkušenostech s Rakouskou vládou a zahraniční politikou z Říšské rady, Masaryk na začátku první světové války opustil svůj původní názor, že by Rakousko-Uhersko bylo možné reformovat do moderní federace, svazku autonomních zemí. Začal naopak uvažovat a připravovat nezávislost národů a vystoupení českého národa ze svazku Rakouska-Uherska. Ve své knize "Nová Evropa: Stanovisko slovanské" ospravedlňoval boj proti monarchii, nutnost lepšího státoprávního uspořádání ve východní Evropě, a navázal na tradici úvah o možném uspořádání Evropy jako federace demokratických států. O 50 let později na to navázali zakladatelé Evropské unie. K dosažení politické samostatnosti působil jako hlavní činitel z těch, kteří pracovali na zviditelnění českého národa. Během války přesvědčoval státníky velmocí o potřebnosti a užitečnosti samostatného českého státu. Už na podzim 1914 se Masaryk vydal na kratší zahraniční cesty do západní Evropy, jak kvůli předání tajných dokumentů, tak aby získal doma těžko dostupné informace. V prosinci se pak vypravil do Itálie a odtud do Švýcarska. V Ženevě jej pak zastihlo varování přátel, že na něj byl v Rakousku-Uhersku vydán zatykač a že se za žádnou cenu nemá vracet. V Reformačním sále univerzity v Ženevě pronesl Masaryk 6. července 1915 svůj slavný projev k pětistému výročí upálení Mistra Jana Husa, ve kterém vyhlásil boj habsburské nadvládě: "Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem." V blízkém Chamonix pod horou Mont Blanc ve Francii se setkal s Milanem Rastislavem Štefánikem, který tam působil jako meteorolog a k Masarykovi se sám přihlásil. Ve Švýcarsku získal Masaryk srbský pas. Obdivoval organizovanost a dobré utajení sicilské Mafie, proto se česká odbojová organizace, jako tajný spolek, nazvala Maffie. Masarykovy přátele nazval "mafiány" již v osmdesátých letech devatenáctého století rozzlobený Julius Grégr, protože neustále a vytrvale zneklidňovali tehdejší politickou elitu svojí kritikou, připomínkami a návrhy. Právě oni se za první světové války stali hnací silou odboje a profesor Masaryk je poháněl z exilu. V září 1915 emigroval za Masarykem Edvard Beneš a oba přesídlili do Francie, kde se k nim připojil Milan Rastislav Štefánik (1880–1919), ve Francii naturalizovaný a s potřebnými styky. Masaryk oba dobře poznal v dobách jejich pražských studií (byl jejich učitelem na univerzitě), kdy je podporoval. Československé akce v Paříži svěřil Benešovi a sám ještě v září toho roku přesídlil do Londýna. Na londýnské univerzitě King's College dostal Masaryk profesuru "pro slovanské věci" a pozornost si získával přednáškami, veřejnými vystoupeními (například proti rakouskému ministrovi Aloisi Aehrenthalovi), žurnalistickou činností a osobními styky. Také svou literární prací o Rusku, na které stále pracoval a jejíž části zveřejňoval – Rusko a Evropa, Rusko a Evropa a svět (Russia and Europe, The Spirit of Russia, The Spirit of Russia and the World). Jako předseda Československé národní rady, založené v roce 1916 v Paříži, budoval vytrvale zahraniční odboj a zdaleka se nespokojil pouze s vytvořením politické organizace. Koordinoval také zpravodajskou činnost nejen nitkami z domova, ale i z celého světa. Dostával dokonalé informace o špionážní, sabotážní a záškodnické činnosti Německa a Rakousko-Uherska v USA, kde mu informační službu zprostředkoval Emanuel Voska. Měl přehled i o situaci v Rusku. Ve vybudování silných zahraničních jednotek budoucího státu viděl Masaryk další nutný krok k jeho uskutečnění. Po únorové revoluci v Petrohradě přesídlil do Ruska, kde dal rozhodující podnět k sestavení dalších samostatných československých legií z českých a slovenských přeběhlíků, zajatců i Čechoslováků žijících na Rusi. Po Zborovské bitvě (2. července 1917) vybudoval do konce roku 1917 více než padesátitisícovou armádu a zasloužil se o stejný počet dobrovolníků v zajateckých spolcích, kteří byli zálohou pro vstup do čs. legií. Tehdejší Pražský pluk legií (později jejich pátá divize) nabídl T. G. Masarykovi symbolické "vlastnictví" pluku, které TGM přijal a ještě za demokratické poúnorové ruské vlády bylo realizováno a schváleno. Vojskem byl přijímán jako jeho nejvyšší velitel–"tatíček" a ruská generalita mu prokazovala úctu, náležející prezidentovi ještě neexistujícího státu: čestné stráže, vojenské přehlídky a vítání místním obyvatelstvem. Masaryk byl oslovován jako "gospodin preziděnt". K budování legií využíval Masaryk prostřednictví českých časopisů v Rusku (Čechoslovák a další), ale angažoval se i přímo na místě, návštěvami zajateckých táborů, nemocnic s raněnými vojáky i vzniklých osmi pluků vojska pěšího, několika jednotek dělostřeleckých a záložního korpusu. Jako příznivec letectví zřídil u legií v Rusku i leteckou školu. Podporoval též kronikáře, fotografy a filmaře pluků a dbal, aby u každého pluku byla i dobrá vojenská hudba, jejichž kapelníky byli i známí hudební skladatelé (např. skladatel Novotný padl v bitvě proti bolševikům na Mechové hoře po incidentu u Zlatoústu). Zařizoval jim zimní ubytování, promýšlel jejich taktiku, jmenoval velitele, zasloužil se o uznání legií jako součásti francouzské armády, propočítával a navrhoval cestu legií na francouzská bojiště včetně potřeby 256 ešalonů, byl "kvartýrmajstrem" legií na transsibiřské magistrále. Do první světové války vstoupily v dubnu 1917 na straně západních spojenců i Spojené státy americké. Po tzv. Velké říjnové revoluci v listopadu 1917 se zcela změnila celková situace v Rusku, když byl v Brest-Litevsku uzavřen separátní mír Ruska s Německem, a tím i podmínky pro působení československých legií na jeho území. Z tohoto důvodu se Masaryk rozhodl k daleké cestě přes Sibiř a Japonsko do USA, aby tam působil na prezidenta Woodrowa Wilsona, který tehdy již převzal evropské názory o možné transformaci rakouské monarchie do národnostně svobodného svazku autonomních států. To ovšem ještě neznamenalo podporu vzniku zcela samostatných států a zánik mnohonárodnostního Rakouska-Uherska. Během strastiplné cesty lazaretním vlakem, na kterou se vydal v den svých 68. narozenin 7. března 1918, nejen zajišťoval místa budoucího pobytu legií, ale tvořil též svůj známý spis "Nová Evropa". Ještě z Tokia, kam dorazil z Vladivostoku přes tehdy Japonskem okupovanou Koreu a poté na lodi, poslal prezidentu Wilsonovi memorandum o stavu Ruska, v němž zdůraznil význam a úspěchy Československých legií. Dosáhl tak předpokládané pozornosti a účinku. Doporučoval tehdy západním spojencům, aby uznali ruskou bolševickou vládu. Dne 29. dubna 1918 Masaryk dorazil do kanadského Vancouveru a 5. května byl ke svému překvapení přijat jásajícími davy u Michiganského jezera v Chicagu a bezmála dvousettisícovým průvodem na jeho počest. Byl žádán o projevy a zasypáván květinami. V Americe zorganizoval velkou přesvědčovací kampaň mezi americkými Čechy a Slováky na podporu samostatného československého státu. K nim se připojili i představitelé Rusínů. Po sepsání Clevelandské dohody pak následně 31. května 1918 podepsali zástupci krajanů v Pittsburghu Pittsburskou dohodu o společném státu. Masaryk jednal s diplomaty řady zemí, organizoval zpravodajství, psal do novin a přednášel. K přesvědčení americké veřejnosti a státníků o československé věci pomohly i Masarykovy dobré styky s představiteli krajanů a vlivnými osobnostmi z jeho předcházejících návštěv u rodiny jeho manželky Charlotty a z tehdejších veřejných vystoupení. Prezidentovi Wilsonovi jeho poradci doporučovali, aby k poradám o ruské otázce přizval Masaryka jako znalce ruské problematiky. Do Bílého domu dorazil Masaryk 19. června. Přesvědčoval Wilsona, že válku je možno vyhrát jedině tehdy, bude-li rozbito Rakousko-Uhersko, největší spojenec Německa. Žádal o americkou pomoc s dopravou Československých legií z Ruska do Evropy, vyslovil se ale proti zamýšlené západní intervenci v občanské válce v Rusku. 18. října 1918 Wilson veřejně změnil svoje dosavadní stanovisko a přispěl tak rozhodujícím způsobem k rozpadu Rakouska-Uherska. Podpořil tím i vznik samostatného Československa. Masarykova Washingtonská deklarace se tak stala v podstatě zakládající listinou nového demokratického československého státu, Republiky československé, ke dni 28. října 1918. Cesta po Evropě Československo bylo mezinárodně uznáno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem. S dcerou Olgou se vrátili lodí Carmania, po přistání v Británii přes Francii, Itálii a Rakousko dále vlakem. Přehlídku legií ve Francii, kde se setkal s francouzským prezidentem Raymondem Poincaré, provedl v Darney 9. prosince 1918. Citát z jeho tamějšího projevu: "Bratři, vy jste to vyhráli, dejme teď jen pozor, když jsme na kopečku, abychom tam zůstali!". V Itálii ho se všemi poctami přijal král Viktor Emanuel III. Cesta po českém území, první projev ve vlasti a prezidentský slib Čerstvé československé hranice překročil Masaryk se svým doprovodem (jen jeho vlak měl 19 vagonů a dvě lokomotivy, před ním jel ještě vlak s legionáři) v pátek 20. prosince v Horním Dvořišti na rakousko-české hranici, kde ho přivítalo nově zvolené Národní shromáždění Republiky československé. První veřejné vystoupení měl v Českých Budějovicích na zcela zaplněném hlavním náměstí, které bylo po něm pojmenováno. Triumfální prezidentův návrat do vlasti natáčel pozdější filmový režisér Svatopluk Innemann. Následující den 21. prosince Masaryk krátce veřejně vystoupil ve Veselí-Mezimostí, v Táboře, Benešově a pokračoval do Prahy, kde byl přijat davy občanů v průběhu slavnostní cesty Prahou. Začala projevy po vystoupení z vlaku na Wilsonově nádraží (hlavní uvítací projev přednesl Alois Jirásek), kantátou Vítězslava Nováka "Sláva Tobě, Masaryku", pokračovala triumfální jízdou přes Václavské náměstí, slavnostními fanfárami Smetanovy Libuše z lodžie Národního divadla, dále na zcela zaplněné Staroměstské náměstí a odtud po slavnostních projevech krásně vyzdobenou Mikulášskou (dnes Pařížskou) třídou na Malou Stranu. Ve Sněmovní ulici pak složil první oficiální slib prezidenta republiky Národnímu shromáždění. Odmítl Kramářův návrh ústavy, podle kterého měl být prezident československa spíše ceremoniální figura bez velkých pravomocí. K triumfální cestě rozjásanou Prahou použil s předsedou sněmovny Františkem Tomáškem zcela odkrytý automobil Laurin & Klement 200 řady S (místo císařského kočáru, který mu byl nabízen) "jakožto dopravní prostředek nový a demokratický". Do kočáru rakouského císaře, který pro slavnostní jízdu opatřil ve Vídni vyslanec Tusar, zasedli Masarykův syn Jan a dcera Olga, která prezidenta doprovázela na cestě z Ameriky. Teprve pak mohl vyzvednout manželku Charlottu Masarykovou ve veleslavínském sanatoriu. V neděli 22. prosince 1918 přednesl na Pražském hradě své "První poselství". Založení Masarykovy univerzity a Masarykovy akademie práce V roce 1919 podepsal jako prezident zákon č.50 Sb.z. a n., kterým byla v Brně zřízena druhá česká univerzita se čtyřmi zakládajícími fakultami, která dostala jméno po svém zakladateli – Masarykova univerzita. 28. ledna 1919 se tam ustavily základní fakulty lékařská, právnická, přírodovědecká a filozofická. V Praze v tomto roce zahájila s Masarykovou podporou po několikaleté přípravě svoji činnost badatelská technicko-ekonomická samosprávná instituce Masarykova akademie práce, jejímiž členy byli většinou profesoři a vedoucí ústavů technických vysokých škol. Návrh na její zřízení byl podán Národnímu shromáždění v den příjezdu prezidenta do vlasti 20. prosince 1918, vznik byl potvrzen zákonem č. 86 Sb. z. a nař. 29. ledna 1920. Dne 27. května 1920 byl zvolen TGM prezidentem republiky podruhé a k volbě přijel s Františkem Tomáškem opět zcela otevřeným automobilem, tentokrát Praga Grand, typu G. Prezident Masaryk otevřeně podporoval sionismus, tedy ideový směr, jeho cílem bylo dobrovolné přesídlení Židů do země izraelské a vybudování a udržení židovského státu. I díky vstřícnosti TGM a Československa jako takového, se v ČSR konaly hned tři světové sionistické kongresy. Počátkem roku 1921 Masaryk překonal nebezpečnou trombózu, která vyvolala vážné obavy o jeho život. Manželka Charlotta se ale již nezotavila ze své těžké nemoci a 13. května 1923 zemřela. Již za její nemoci převzala dcera Alice roli "první dámy" a zodpovědnost za prezidentskou domácnost, mimo svého angažmá v Československém červeném kříži, který založila (pomohly i otcovy styky v Ženevě). Dcera Olga se v roce 1920 provdala za švýcarského lékaře Henriho Revillioda a tehdy byl TGM zvolen prezidentem podruhé. Tento rok byl rovněž rokem VII. Všesokolského sletu a pan prezident, jenž byl členem Sokola již od třinácti let, přijel na letenský stadion na koni Hektorovi. Syn Jan Masaryk většinou pobýval jako diplomat v zahraničí. T. G. Masaryk v této době pobýval často na Slovensku, nejen o dovolené (v Bystričce, Topoľčiankách, na Hrušově), ale i služebně (např. 21. září 1921 se zúčastnil vojenské přehlídky bratislavských pluků v Petržalce). Podporoval budování letectva i armády na základě československých legií. Účastnil se manévrů, přehlídek, navštěvoval letiště a výcvikové prostory (jen v letech 1920–1922 navštívil šestkrát vojenský výcvikový prostor Milovice). Masaryk představoval světu jeden z moderních a vyspělých států meziválečné Evropy. Pokud jeho síly dovolily, přispíval i k jeho dalšímu rozvoji. V Edvardu Benešovi měl ideálního ministra zahraničí. Další jeho spojenec Milan Rastislav Štefánik, ministr obrany, zahynul v květnu 1919, když se jeho letoun za války s Maďary za nejasných okolností zřítil. Alois Rašín, ministr financí, Masarykův někdejší protivník ale nyní spolehlivý spojenec, předčasně zemřel 1923 na následky atentátu a ve stejném roce zemřela i Masarykova žena Charlotta Garrigue. V Antonínu Švehlovi (agrární strana), předsedovi vlády, měl dalšího spojence. Na druhou stranu se stal Karel Kramář, předseda (Národně demokratické strany), Masarykovým politickým odpůrcem, i když zůstali osobními přáteli. V říjnu 1923 byl Masaryk jako prezident přivítán ve Francii, Belgii a Velké Británii, když předtím pobýval soukromě v Egyptě a Palestině, na výroční cestě k pátému výročí vzniku ČSR. Překonal též zápal plic, který se dostavil po oslabení vlivem úmrtí jeho ženy a nachlazení na zámku ve Hluboši. V následujícím roce navštívil univerzitu v Brně u příležitosti oslav jejího pětiletého trvání, kde ocenil tuto vysokou školu. Tehdy též vybral sochaře Otakara Španiela a Jaroslava Bendu pro úkol tvorby rektorských insignií. V roce 1924 stál též u zrodu časopisu Přítomnost novináře Ferdinanda Peroutky. Spolu s ministrem obchodu USA Herbertem Hooverem, pozdějším americkým prezidentem, převzal v červenci 1924 záštitu nad "Prvním světovým kongresem o vědeckém řízení" (1. PIMCO – First Prague International Management Congress), organizovaným Masarykovou akademií práce v Pantheonu Národního muzea v Praze. V roce 1926 také dohlížel na dostavbu nového velkého Sokolského stadionu v Praze na Strahově, kam přijížděl z Pražského hradu na svém oblíbeném koni Hektorovi. O Velikonocích na Bílou sobotu dopoledne vyhlašoval ze schodiště Parlamentu (dnešního Rudolfina na Palachově náměstí v Praze) pravidelně "Mír Československého červeného kříže" pěti minutami ticha a dopravního klidu po celé Československé republice. V létě 1926 se zúčastnil s celým generálním štábem velkého vojenského cvičení v Milovicích. V květnu 1927 byl zvolen prezidentem republiky potřetí. Rok poté se zúčastnil osobně slavnostního položení základního kamene k nové budově právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jako prezident Československé republiky též cestoval oficiálně po dalších českých, moravských a slovenských městech. Navštěvoval i zahajoval mnohé významné výstavy po celé republice a veletrhy (Praha, Brno). V roce 1928 i finančně podpořil výstavbu budovy spolku Mánes na dnešním Masarykově nábřeží v Praze. Podporoval též dostihový sport a na koni dojížděl i na závodiště ve Velké Chuchli, kde v květnu 1931 sledoval s předsedou vlády Františkem Udržalem celodenní dostihový program včetně Československého derby. V roce 1926 a 1932 přijel na koni Hektorovi na VIII. a IX. Všesokolský slet na Strahově a 15. výročí republiky 28. října 1933 oslavil poslední projížďkou na novém koni Prahou v čele přehlídkového jízdního vojska od Muzea na Václavském náměstí až po Rudolfinum na dnešním náměstí Jana Palacha, kde sídlilo Národní shromáždění a byla zbudována slavnostní tribuna. Prezidentem byl zvolen i 24. května 1934, počtvrté a naposledy i přes špatný zdravotní stav, ve Velké síni Rudolfina, před svojí "Štursovou" sochou z bílého mramoru (nyní je tato socha umístěna v Rotmayerově sále Pražského hradu). Tam Masaryk osobně vykonal slib prezidenta republiky. Poté odejel otevřeným automobilem přes Mánesův most na oficiální oslavu, tentokrát již ve Vladislavském sále Pražského hradu, kde byl osobně přítomen. Prezidentský slib byl přenášen v přímém přenosu Československým rozhlasem. Po nemoci však již nemohl jezdit na koni, ani "sokolovat" a úřadovat, tak jak byl zvyklý (ochromená pravá ruka), 14. prosince 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů a pobýval na zámku v Lánech. V témže roce předal v Lánech zlatý rektorský řetěz, vytvořený Otakarem Španielem ve spolupráci s Jaroslavem Bendou rektorovi Masarykovy univerzity Janu Krejčímu. Jeho poslední veřejné vystoupení bylo 4. července 1937 za Zborovských oslav na zcela zaplněném velkém Masarykově státním stadionu na Strahově. I tehdy použil otevřený automobil české výroby Tatra T80 (dochoval se dodnes jako exponát Národního technického muzea v Praze). O nadšené atmosféře tohoto dne svědčí i Nezvalova báseň "4. červenec". Masarykova osoba bývá spojována většinou pouze s obdobím první republiky, ačkoli značnou část svého díla vytvořil již před ní, zvláště pokud jde o filozofickou realizaci jeho díla knižně, literární časopiseckou činnost a vynikající aktivitu v jeho třech poslaneckých obdobích ve vídeňské říšské radě. Masaryk byl označen za "Prezidenta Osvoboditele" (oficiální titul zákonem č. 232/1935 Sb. z. a n., z 21. prosince 1935). Ještě za jeho života a prezidentování, k jeho osmdesátým narozeninám 7.3.1930, se národní shromáždění usneslo na zákoně "Masaryk se zasloužil o stát" (Lex Masaryk). V září 1937 vážně onemocněl a v pondělí 13. vzdali lékaři v pozdních nočních hodinách další boj o jeho život. Když T. G. Masaryk 14. září 1937 po zánětu plic zemřel, zemřel pro jeho obdivovatele symbol morální velikosti a velké autority. Státní pohřeb se konal v úterý 21. září 1937 za zvuku Svatováclavského chorálu z Plečnikovy sloupové síně Pražského hradu a končil po více než devíti hodinách za modlitby "Otčenáš" uložením do hrobu na Lánském hřbitově. Popsal jej dosti podrobně i Karel Čapek v úvaze "Cesta devíti hodin" a dny smutku před pohřbem vyjádřil dobře Jaroslav Seifert impozantní básní "Osm dní" známou jako "To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě". Pietní chvíle fotograficky velmi podrobně dokumentoval zejména Ladislav Sitenský. Pohřební řeč vedl přítel Masaryka a jeho rodiny kazatel Jednoty českobratrské František Urbánek. Masaryk o politice: Veškerá politika, zahraniční i vnitřní, je mně prováděním a upevňováním humanity; podřizuji politiku přikázáním ethickým. Vím, že to stanovisko se někdy politikům, kteří se pokládají za velmi praktické a chytré, nelíbí; ale zkušenost, a myslím, nejen moje, dokazuje, že politika rozumná a poctivá (Havlíček!) je nejpraktičtější, neúčinnější a nejvýnosnější. Nakonec t.zv. idealisté, lidé slušní a čestní vždycky mívají pravdu a udělají pro stát, národ a lidstvo více než politikové, jak se jim říká, reální a chytří. Chytráci jsou konec konců hloupí. Pojímám politiku, jako celý život jednotlivce a společnosti, sub specie aeternitatis. V odpůrcích "hradní politiky", jak představitelé výrazně protimasarykovské pravice i levice nazývali politický směr Masaryka a Beneše, měli tito dva politici tvrdé protivníky. Zastánci "hradní politiky" ji ale označují za liberální a reformní politiku. Pro ještě nedostatečně vyvinutou politickou kulturu (politického konsensu) a poměrně nízkou míru zodpovědnosti politiků se během dvou desetiletí existence předválečné ČSR nepodařilo vyřešit konflikty mezi jejími zájmovými skupinami. Nejen mezi "Hradem" a jeho protivníky, jak dokládají četné vládní a volební krize. Zájmy nových i starých zájmových skupin prorůstaly se zájmy četných úředníků státní správy a policie převzatých z dob monarchie. Za starých dob narostlá administrativa, sloužící ze značné části "místodržení" a lokálním mocenským zájmům, se teprve pozvolna začala přeměňovat. Masarykovi a jeho spojencům v československé politice se nepodařilo prosadit rozluku církve a státu, neboť odpor konzervativních katolických kruhů proti oslabení jejich vlivu byl příliš silný. Na výtku spisovatele Emila Ludwiga, že Masaryk jako prezident málo "socializuje", T. G. Masaryk reagoval: "Stát nemá tolik peněz, aby mohl firmy od jednotlivců vykupovat." (E. Ludwig: Duch a čin.) Nepodařilo se vyřešit národnostní problémy ČSR v duchu federativního uspořádání podle švýcarského vzoru. Prosadila se centralistická koncepce podle francouzského vzoru, která vedla k částečné diskriminaci národnostních menšin v Československu (německé, maďarské a polské) a k tzv. "čechoslovakismu". Tím byla oslabena pozice předválečné ČSR vůči rostoucímu vlivu nacistického Německa i dalších expanzivních sousedů (Maďarsko, Polsko) na československém území. Velmi dobré podmínky měli naopak ruští imigranti, kteří většinou patřili ke špičkové inteligenci. K jeho osmdesátým narozeninám byl roku 1930 přijat zákon o zásluhách T. G. Masaryka obsahující větu "Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát" a po odchodu z funkce roku 1935 ho parlament znovu ocenil a odměnil za jeho osvoboditelské a budovatelské dílo zákonem č. 232/1935 Sb. z 21. prosince 1935. Celkem sedmnáctkrát byl Masaryk navržen na Nobelovu cenu míru. Po Masarykovi je pojmenován řád Tomáše Garrigua Masaryka, jedno ze státních vyznamenání České republiky a bývalého Československa. Zasadil se o založení brněnské Masarykovy univerzity, která byla po něm pojmenována již v roce 1919. Roku 1997 vydala americká skupina Faith No More album Album of the Year s fotografií Masaryka na obalu. Jméno Tomáše Garrigua Masaryka nese celá řada ulic a náměstí v České republice i v zahraničí. V seriálu Gottwald (1986) hrál Masaryka Gustav Opočenský, ve filmu o Karlu Čapkovi Člověk proti zkáze (1990) Svatopluk Beneš. V seriálu České století (2013) jej ztvárnil Martin Huba, v televizním filmu Zločin v Polné (2016) Karel Roden. (stručný přehled) 1872 – maturita ve Vídni, zápis na fakultu filosofickou Vídeňské univerzity . , obor filologie 1876 – doktorát vídeňské univerzity v oboru filosofie (stručný přehled) 1876–1877 – roční pobyt na univerzitě v Lipsku 1879 – habilitace, soukromý docent na Vídeňské univerzitě 1882 – mimořádný profesor filozofie, Česká univerzita v Praze . 1896 – řádný profesor Karlovy univerzity (ordinář) 1850 – narozen v Hodoníně 1869 – odchod z Brna do Vídně 1877 – setkání s Charlottou Garrigue v Lipsku, zasnoubení 1878 – sňatek v New Yorku 1879 – narození dcery Alice 1880 – narození syna Herberta . 1882 – přistěhování do Prahy s rodinou 1886 – narození syna Jana 1890 – narození dcery Eleanor (2. března) a její úmrtí 18. července 1891 – narození dcery Olgy 1914 – v exilu s dcerou Olgou (manželka a tři děti . zůstaly v Čechách) 1915 – úmrtí syna Herberta 1918 – návrat do Prahy z exilu 1923 – úmrtí manželky Charlotty 1937 – zemřel na zámku v Lánech (v letech 1914–1918 v kontextu souvisejících událostí) 1875 – předseda Českého akademického spolku . ve Vídni 1877 – prosadil vědecké prozkoumání zfalšovaných rukopisů 1882 – po přistěhování do Prahy politická činnost, mj. i nový politický směr realismus 1887 – první cesta do Ruska 1888 – druhá cesta do Ruska 1890 – jednání se staročechy a po neúspěchu u nich s mladočechy . , přijat k mladočechům 1891–93 – poslanec Říšské rady, mandát za mladočechy 1891–93 – Český zemský sněm, mandát za mladočechy 1893 – vzdal se obou mandátů 1899 – polenská aféra, Hilsneriáda, po odsouzení Leopolda . Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky prosadil revizi procesu 1900 – založení české strany lidové (od 1905 Česká strana pokroková), tzv. "realisté" 1902 – na pozvání Chicagské univerzity přednášky a veřejná vystoupení v USA, mj. s . americkými Čechy a Slováky (po sňatku druhá cesta do USA) 1906 – soudní spor, hájen Václavem Boučkem proti žalobě 306 katechetů pro urážku na cti 1907–14 – podruhé poslancem Říšské rady s mandátem realistů 1907 – třetí cesta do USA . účast na sjezdu pro svobodu náboženství, další veřejná vystoupení, přednášky a setkání s osobnostmi, mj. s americkými Čechy a Slováky 1909 – protest proti zinscenovanému Záhřebskému procesu, úspěšné odhalení komplotu ministerstva zahraničí v Říšském sněmu 1910 – třetí cesta do Ruska 1914 . – v září a říjnu cesty ve věci české samostatnosti do Holandska (v červenci propukla první světová válka), v prosinci do Itálie a Švýcarska, kde už zůstal (s dcerou Olgou), psal velení ruské carské armády . , aby nestříleli po československých přeběhlících, kteří odhodí zbraň, budou mít bílý šátek kolem krku a začnou zpívat "Hej Slované.." Švýcarsko 1914–15 ze Ženevy společně s ostatními organizace exilového hnutí proti Rakousku-Uhersku, kontakty k . exilu a krajanům v Evropě, USA 1915 1915 – v březnu ve Švýcarsku první tajná schůze pozdější Maffie 4. a 6. července – proslovy v Curychu a v Ženevě, vyhlášení požadavku české samostatnosti mimo Rakousko-Uhersko (což se rovnalo velezradě . ) 3. září – ve Švýcarsku veřejné prohlášení Maffie k zastupování českého národa v zahraničí, rozdělení úloh (Masaryk do Londýna na universitu, Beneš do Paříže, Sychrava ve Švýcarsku pro tajné spojení s Prahou) Paříž, Londýn 1915 . září – odjezd z Ženevy, přes Paříž do Londýna říjen – nástupní přednáška na Londýnské univerzitě (profesura slavistiky), mj. o samostatnosti národů a rozpuštění Rakouska-Uherska v Paříži založeno Comité d'action tchè à l'étranger exilovými . a krajanskými organizacemi Čechů a Slováků14. listopadu vyhlásilo zřízení nezávislého česko-slovenského státu za svůj cíl Masaryk předkládá britskému ministrovi zahraničních věcí plán na vytvoření budoucího společného státu Čechů, Srbů a Chorvatů (přesněji – předpokládané "Svobodné Čechy" se měly . spojit s předpokládaným "Srbochorvatskem"). 1916 únor – Comité d'action tchè à l'étranger přejmenováno na Česko-slovenskou národní radu, Masaryk zvolen předsedou také v únoru Masarykovo jednání s francouzským premiérem Aristidem Briandem, . umožněné Štefánikovým prostřednictvím, zprávy o jednání a požadavku samostatnosti ve francouzském a anglickém tisku další jednání v Anglii o budoucím samostatném státě Rusko 1917 květen – Masarykův příjezd do Ruska a jednání o založení československých jednotek včetně jejich rozšiřování červenec–srpen – Masarykovy návštěvy v . lazaretech, zajateckých táborech a u legií září–říjen – Masarykova příprava přezimování legionářských korpusů 15. říjen – první transport téměř 1500 čs. legionářů z Ruska do Francie lodí tzv. severní cestou (lodí z Murmaně) prosinec – Francie . povolila zřízení čs. jednotek na svém území 1918 únor – Spojenci uznali čs. jednotky v Rusku jako část čs. jednotek ve Francii, záměrem bylo je přesunout do Francie a tam je spojit, záměr se nezdařil (jednotky se z . Ruska vracely ještě dva roky po skončení války), ale zprávy o statečnosti v bojích s jak německými, tak bolševickými vojsky měly svůj kýžený propagandistický účinek v jednáních se státníky v Londýně vychází Masarykovo dílo The New Europe – Nová Evropa: Stanovisko slovanské ., politický program uspořádání poválečné Evropy březen – Masaryk vyráží z Moskvy do Vladivostoku (Transsibiřskou magistrálou) a přes Koreu, Japonsko a Kanadu do USA USA 1918 květen – triumfální přijetí deseti tisíci lidí v Chicagu jako i o něco později v New Yorku ., následovalo turné po USA, během kterého Masaryk loboval pro čs. samostatnost, i na řadě setkání s představiteli a organizacemi krajanů, jejichž počet byl odhadován na více než milion, četné zprávy v tisku (mj. The Washington Post . a New York Times)Pittsburská dohoda mezi americkými Čechy a Slováky, kterou Masaryk také podepsal, Slovákům je v ní v budoucím společném státě zaručena vlastní správa, vlastní parlament, vlastní soudnictví (což všechno ale v první Ústavě ČSR . z roku 1920 chybělo a bylo pramenem protestů, nespokojenosti a rozbrojů až do rozpadu ČSR) 19. června – Masarykovo jednání (první ze čtyř, probíhala až do listopadu), s prezidentem Wilsonem v Bílém domě, Masaryk . dosáhl Wilsonovy plné podpory 28. června – prezident Wilson vyhlásil že USA sledují osvobození slovanských národů z německé a rakouské nadvlády 29. června – Francie uznala Česko-slovenskou národní radu (ČSNR) jako základ budoucí čs. vlády s T. G. Masarykem v . čele (především Benešova a Rašínova práce) 9. srpna – Británie obdobně uznala ČSNR jako vládu a navíc vyhlásila Čecho-slováky za spojence 3. září – USA obdobně uznaly ČSNR jako vládu a spojence 5. října – Rakousko-Uhersko předkládá USA mírovou dohodu . a zároveň uznalo Čtrnáct bodů prezidenta Wilsona (z 8. ledna 1918), kterými požadoval autonomii národů Rakouska-Uherska 14. října – Beneš a Rašín oznámili v Paříži založení Prozatímní česko-slovenské vlády, s Masarykem jako premiérem 15. října – . Francie uznala Prozatímní československou vládu 16. října – Masaryk ve Washingtonu formuluje prohlášení československé samostatnosti ("prohlášení nezávislosti československého národa prozatímní vládou československou") jako předseda prozatímní vlády 17. října – rakousko-uherský císař Karel I. zveřejnil svůj manifest o federativním . uspořádání své říše 18. října – Masaryk zveřejnil Washingtonskou deklaraci (na které v předcházejících dnech Beneš horečně pracoval, Masaryk mu její konečné znění tento den telegrafoval z Washingtonu do Paříže) a vyhlásil jménem Prozatímní česko-slovenské vlády samostatný Česko-slovenský státWilson odmítl návrh mírové . dohody, předložený 5. října Rakousko-Uherskem, poukázal na snahy Čecho-slováků a jihoslovanů o samostatnost a že je na nich rozhodnout o nabídce Karla I. 23. – 26. října – sjezd Středoevropské unie ve Filadelfii, T. G. Masaryk zvolen jejím . prezidentem, přednesl a u zvonu nezávislosti i podepsal její deklaraci, jednání zástupců Rusínů s Masarykem, podpis dohody o připojení Podkarpatské Rusi k budoucímu státu, při zaručení autonomie (nebyla splněna, teprve až těsně před rozpadem ČSR první vlažné reakce . centralistické čs. vlády) 28. října – Karel I. přijímá Wilsonovo prohlášení z 18. října a nabídl okamžité příměří (tento den platí také jako den vzniku ČSR, když se v Praze přítomná skupina politiků "muži 28 . října" dozvěděla o kroku Karla I. a narychlo vyhlásila samostatný stát) 30. října – Slovenská národní rada vyhlásila v Martině Deklarací slovenského národa své založení a spojení Slovenska s českými zeměmi, vycházela přitom nejen z četných ústních dohod ale i písemných závazků mj. i Pittsburské dohody, původní Martinská deklarace (originál) se ale "ztratila"[zdroj?] 13. listopadu – Národní výbor vyhlásil Prozatímní ústavu 14. listopadu – Revoluční parlament, který právě vznikl z Národního výboru (a brzy se přejmenovává na Revoluční národní shromáždění), zvolil Masaryka prezidentem samostatného státu (v Revolučním . parlamentu ale nebyly zastoupeny národnostní menšiny, zejména ani početných národnostních menšin německých, rusínských, rumunských a maďarských) 18. listopadu – vytvoření společného státu a autonomie, jak dohodnuty ve Filadelfské dohodě, schváleny Národní radou uherských Rusínů v USA ., hlasování v kostelech po bohoslužbách, 67 % Rusínů se vyslovilo pro 4. prosince – Spojenci uznali Československo 1918 20. prosince – Masaryk překročil z Rakouska nové čs. hranice a po přivítání Národním shromážděním v Horním Dvořišti a občany na náměstí v Českých Budějovicích, veřejném vystoupení ve Veselí-Mezimostí, Táboře a Benešově přijel 21. prosince do Prahy, a byl bouřlivě vítán nadšenými davy. Ve Sněmovní ulici vykonal slib prezidenta Republiky československé. V neděli 22. prosince pronáší T. G. Masaryk na Pražském hradě "První poselství" prezidenta republiky podzim 1918 – jaro 1919 – čs. legionáři a vojenské jednotky zakročili proti snaze Německa, Maďarska a Rakouska obsadit a anektovat části hraničních území 1919 . 1919–20 – mezinárodní jednání a dohody o definitivních čs. hranicích (mírové smlouvy z Versailles, St. Germain, Trianonu a Sè, čs. záležitosti pod Benešovým vedením) 1919 – 8. května na setkání . rusínských rad v Užhorodě vyhlásila nově založená Karpatoruská ústřední národní rada připojení Podkarpatské Rusi k Československu, vycházela při tom z Filadelfské dohody zaručující autonomii. 1920 29. února vyhlásilo Revoluční národní shromáždění novou Ústavu (platila až do obsazení Sudet a nacistické okupace . ), která mj. vycházela z doktríny, ideologie jednotného "československého národa" 1920 Masaryk podruhé zvolen prezidentem stejně jako i potřetí a počtvrté v letech 1927 a 1934 1935 14. prosince pro nemoc a stáří ve svých pokročilých 85 letech abdikoval Masaryk zemřel 14. září 1937 na zámku v Lánech za přítomnosti rodiny a svého nástupce, druhého prezidenta Československé republiky Edvarda Beneše. Prinzipien der Soziologie, Vídeň 1877 Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti), Vídeň 1881. dostupné onlineSebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, ÚTGM, Praha 1998, Praha 2002 ( . 4. č. vyd.) dostupné online O hypnotismu, magnetismu zvířecím, Vídeň 1880 dostupné online Theorie dějin podle zásad T. H. Bucklea, Praha (1883), dostupné online Blaise Pascal, jeho život a filosofie ., 1883, dostupné online Blaise Pascal a Humeova skepse, Praha (1884) O studiu děl básnických, Praha 1884, 1924 dostupné online Základové konkrétné logiky, Praha 1885, dostupné online Spor o Kanta, Praha . 1885, 1924 Slovanské studie – Slavjanofilství I.V. Kirjejevského, Praha 1885 O studiu děl básnických II – Příspěvky k estetickému rozboru, Praha 1886 Náčrt sociologického rozboru, Praha 1886 Versuch einer concreten Logik (Pokus o concretní logiku), Vídeň . 1887Pokus o konkrétní logiku, třídění a soustava věd, MÚ, Praha 2001 (1. č. vyd.)Základové konkretné logiky, třídění a soustava věd, MÚ, Praha 2001 (2. č. vyd.) Několik myšlenek o úkolech českého studentstva, Praha 1889 J. A. Komenský Praha 1892, Praha 1920 (2. vyd.) O Kollárovi, Praha 1893 Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození. Praha 1895, Praha 1908 (2. vyd.), Dostupné online a jako e-kniha. Naše nynější krise. Praha 1895. Dostupné online a jako e-kniha. Jan Hus. Naše obrození a naše reformace. Praha 1896, Praha 1908 (2. vyd.), 168 s., ISBN 80-900095-1-4, Jan Kanzelsberger (4. vyd.) Praha 1990. Dostupné online a jako e-kniha. Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus, ÚTGM, Praha 2000 (Česká otázka 8. vyd., Naše nynější krize 7. vyd., Jan Hus 9. vyd.) Karel Havlíček, Praha 1896Karel Havlíček, Praha 1904 (2. oprav. a dopln. vyd.). Dostupné online.Karel Havlíček, snahy a tužby politického probuzení, ÚTGM, Praha 1996 (4. vyd.) Moderní člověk a náboženství, Praha 1896. Dostupné online a jako e-kniha.Moderní člověk a náboženství, MÚ AV ČR, Praha 2000 (2. vyd.) O nynější evoluční filosofii, Praha 1896 O národech jako úvod do filosofie dějin, Praha 1898 Jak pracovat? (přednášky z roku 1898), Praha 1926 Palackého idea národa českého (německy roku 1898, česky 1912), Praha 1926. Dostupné online. Hus českému studentstvu, Praha 1899, 1919 Mnohoženství a jednoženství, Praha 1899 Nutnost revidovati proces polenský, Praha 1899 Význam procesu polenského pro pověru rituelní, Praha 1900, německy Vídeň 1900 dostupné online O pověře rituelní, Praha 1900 Právo přirozené a historické, Praha 1900 dostupné online Hospodářský a sociální význam vzdělání, Praha 1900 Osm hodin práce, Praha 1900, 1905 O oprávněnosti a prospěšnosti osmihodinové práce, Praha 1900, 1905, 1924 Rukověť sociologie. Podstata a methoda, Praha 1900, 1901 Naše politická situace, Praha 1901. Dostupné online. Augustin Smetana a jeho filosofie sociální, Praha 1901 Ideály humanitní, Praha 1901, 1919. Dostupné online a jako e-kniha. Otázka sociální, Praha 1896, německy 1898Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické I. a II., MÚ AV ČR, Praha 2000 (6. č. vyd.). Dostupné online a jako e-kniha (1. díl; 2. díl; 3. díl; 4. díl). Los von Rom!(anglicky), Praha 1902 Desorganisace mladočeské strany, Praha 1903 Organisujme se ku práci, Praha 1903 V boji o náboženství, Praha 1904 O svobodě náboženské a volnosti přesvědčení, Praha 1904 Národnostní filosofie doby nejnovější, Praha . 1905 Problém malého národa, Kroměříž 1905, Praha 1905, Praha 1937 (první a druhé vydání knižní), Praha 1947 (třetí vydání), 4. vydání ISBN 80-900073- . 1-7, Vydavatelství Neutralita, Praha 1990 Přehled nejnovější filosofie náboženství, Praha 1905 dostupné online Politická situace, poznámky ku "Poznámkám dr. Kramáře"-reforma volebního zákona a rozpuštění říšské rady, Praha 1905 . Politika vědou a uměním, Praha 1906 Zrcadlo katechetům, Praha 1906 Inteligence a náboženství, Praha 1906, 1907 Americké přednášky, Praha 1907, 1922 Freie wissenschaftliche und kirchlich gebundene Weltantschaung und Lebensauffassung, Wien 1908 Věda a církev, Praha 1908 Za svobodu svědomí a učení, Praha 1908. Dostupné online. Student a politika, Praha 1909, 1923 Tak zvaný velezrádný proces v Záhřebě, Praha 1909 Žena u Ježíše a Pavla, Praha 1910 Demokratismus v politice, Praha 1912 Nesnáze demokracie, Praha 1913. Dostupné online. Přechod ze střední školy na školu vysokou, Praha 1913, 1919 Válka a hospodářství, hospodářský boj Anglie a Německa, Praha 1914 Problém malých národů a evropská krise, Londýn 1915 (anglicky), Berlín 1922 (německy .), Praha 1926 Slované ve světě (Svět a Slované), Paříž – Londýn 1916 (francouzsky a anglicky), Praha 1919 Spomienky, Londýn 1917 The New Europe, London 1918 Rusko a Evropa, . Rusko a Evropa a svět (od 1915 řada vydání v různých řečech)Rusko a Evropa I. – III., ÚTGM, Praha 1995–96 (rev. vyd., 3. díl 1. vyd.) Budoucí Čechy, Praha 1919 dostupné online Nová Evropa: Stanovisko slovanské, Praha 1920 Dostupné online a jako e-kniha. O bolševictví, Praha 1921 Das Neue Europa, C.A.Schwestschke uhd Sohn/Verlagsbuchhandlung, Berlin 1922 The Slaws after the War, London 1922 O ženě, Praha 1929 Slované po válce, Praha 1923 "Les Slaves aprés la guerre", Paris 1923 "Slowienje po wójnie", Lublaň 1923 "Sloviane po wojnie", Varšava 1924 Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918., Praha 1925 (dostupné online), 1930, 1936 (dostupné online), 1938. Dostupné online a jako e-kniha.Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918., ÚTGM / MÚ AV ČR, Praha 2004, ISBN 80-86142-17-5 / ISBN 80-86495-27-2

VERB_PHRASE

YES_NO

006593

... Ve svých kurzech je učila hospodaření, vaření, domácím pracím a české literatuře. Půjčovala dívkám české knihy a předčítala jim z nich. Angažovala se ale i jinak, vedla svůj společenský salón (kafíčkovou společnost), v Ústí nad Orlicí měla na starosti českou knihovnu, v Litomyšli prosadila vyčištění studánky a stavbu altánu. Pořádala literární posezení, na nichž se recitovaly české básně. Stála u všech významných kulturních akcí svého okolí a referovala o nich jako dopisovatelka časopisu Květy. Osobně se stýkala s vlastenci, s Františkem Palackým, s Josefem Jungmannem, Pavlem Josefem Šafaříkem a dalšími. S mnoha vlastenci vedla korespondenci. Výhradním vydavatelem jejích děl a jejím přítelem byl Jan Hostivít František Pospíšil, královéhradecký knihtiskař a nakladatel. První literární pokusy M. D. Rettigové byly v němčině, podobně jako u jejích vrstevníků. Jako spisovatelka...

V jakém jazyce byly první knihy M. D. Rettigové?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Magdalena_Dobromila_Rettigov%C3%A1

První literární pokusy M. D. Rettigové byly v němčině, podobně jako u jejích vrstevníků.

Magdalena Dobromila Rettigová, dívčím jménem Artmannová (31. ledna 1785 Všeradice – 5. srpna 1845 Litomyšl), byla česká buditelka a spisovatelka, autorka kuchařek, básní, divadelních her a krátkých próz. Dodnes je známa především jako autorka knihy Domácí kuchařka. Její dětství nebylo příliš šťastné, poznamenalo je především úmrtí otce, Františka Artmanna (+1792), purkrabího na panství Všeradice u Hořovic, a smrt sourozenců. Po smrti její poslední sestry se matka s malou Magdalénou odstěhovala nejprve do Plzně. Magdaléna odmala projevovala vysokou inteligenci a zájem o učení. Rodinný přítel Eugenikus Frank, vychovatel v rodině hraběte Kaunice, vedl Magdalénu k četbě a katolické víře, psal pro ni modlitební knížky. Matka ji sama také vyučovala německy, teprve v 10 letech ji poslala do školy. Další stěhování čekalo Magdalénu k tetě do Prahy. Zde se musela již starat o domácnost a pomáhat matce vydělávat na živobytí. Do svých 18 let Magdaléna žila v německojazyčném prostředí a neuměla česky. Díky seznámení se a manželství s českým buditelem a spisovatelem Janem Aloisem Sudipravem Rettigem, se z ní po sňatku z roku 1808 stala vlastenecky orientovaná buditelka. J. A. S. Rettig zastával jako právník funkci radního v několika městech, zejména ve východních Čechách. Rettigová s ním tak pobývala v Přelouči, Ústí nad Orlicí, Rychnově nad Kněžnou a posledních 11 let v Litomyšli. Rettig, který poznal schopnosti své ženy, ji neomezoval, ale naopak její první české verše cizeloval, přivedl jí na pomoc zkušené rádce a příležitostně je uveřejňoval se svými básněmi. Byl moderním mužem uznalým k ženské osobnosti a jejím vlohám. Měl porozumění pro svou pracovitou a aktivní manželku jako málokterý muž té doby. Rettigová se po osobní smutné zkušenosti rozhodla věnovat zejména výchově a výuce dívek. Ve svých kurzech je učila hospodaření, vaření, domácím pracím a české literatuře. Půjčovala dívkám české knihy a předčítala jim z nich. Angažovala se ale i jinak, vedla svůj společenský salón (kafíčkovou společnost), v Ústí nad Orlicí měla na starosti českou knihovnu, v Litomyšli prosadila vyčištění studánky a stavbu altánu. Pořádala literární posezení, na nichž se recitovaly české básně. Stála u všech významných kulturních akcí svého okolí a referovala o nich jako dopisovatelka časopisu Květy. Osobně se stýkala s vlastenci, s Františkem Palackým, s Josefem Jungmannem, Pavlem Josefem Šafaříkem a dalšími. S mnoha vlastenci vedla korespondenci. Výhradním vydavatelem jejích děl a jejím přítelem byl Jan Hostivít František Pospíšil, královéhradecký knihtiskař a nakladatel. První literární pokusy M. D. Rettigové byly v němčině, podobně jako u jejích vrstevníků. Jako spisovatelka byla velmi plodná, napsala několik desítek drobnějších i rozsáhlejších děl. Pod vlivem svého muže a přátel se odhodlala psát a publikovat česky. Nejprve uveřejňovala drobné prozaické i veršované práce v časopisech Dobroslav, Čechoslav, Poutník slovanský, v almanachu Milozor a alamanachu Milina. Postupně vydala několik knih povídek pro mládež, které byly určeny především dospívajícím dívkám, byla výbornou vypravěčkou a může být pokládána za zakladatelku české červené knihovny. Později se věnovala výhradně literatuře prakticky zaměřené. Její tvorba nikdy nedosahovala vysokých uměleckých kvalit. Největší význam má Rettigová šířením národního vědomí a osvěty v ženském měšťanském prostředí, a především díky své Domácí kuchařce, kterou nejenže rozšířila znalectví české kuchyně a sbírku kuchařských receptů, ale přispěla i k rozšíření českého jazyka v měšťanském a lidovém prostředí. Z díla Rettigové je dodnes nejznámější Domácí kuchařka vydaná poprvé roku 1826 a dále v mnoha vydáních více než sto let. Sbírka rozličných myšlenek – upistografie – veršovaná blahopřání, naivní poezie, připomínající lidovou tvořivost Chudobičky – milostné povídky a dramatické hříčky pro učenou společnost Kafíčko – jak připravit kávu a zákusky včetně rad společenské konverzace Bílá růže – žertovné dvouaktové drama Dostupné online Mařenčin košíček - příběhy . s ponaučením pro dívky Domácí kuchařka – beletristicky psaná, základní myšlenkou je nejen rozmanitost, vzhled a chuť jídla, ale také činorodý přístup ženy k domácím pracím Alois Jirásek: Magdalena Dobromila Rettigová, veselohra o třech jednáních; dnes málo známá, ve své době oblíbená životopisná divadelní hra, kromě jiného se zmiňuje uvedená kuchařská kniha. Pamětní síň M. D. Rettigové je v muzeu v Litomyšli Portrétní busta M. D. Rettigové (kolem 1860) je vystavena rovněž v muzeu v Litomyšli Jednotlivé památky vlastní muzeum v Ústí nad Orlicí Portrétní kresba (akvarel) a vyšívaný gratulační lístek jsou ve sbírce Národního muzea v Praze Literární pozůstalost spravuje Památník národního písemnictví v Praze Od června 2010 funguje na zámku v autorčiných rodných Všeradicích Galerie a muzeum Magdaleny Dobromily Rettigové

ENTITY

OTHER

006024

Bowling je halový sport, ve kterém se hráč snaží hozenou koulí srazit co možná nejvyšší počet kuželek na konci dráhy. Hra v současné podobě vznikla v polovině 19. století, avšak jejího předchůdce lze nalézt již ve 4. tisíciletí před naším letopočtem. Ačkoliv je hra podobná kuželkám, jsou mezi oběma sporty odlišnosti. Pro hraní bowlingu je třeba mít bowlingovou dráhu s deseti kuželkami, specifickou bowlingovou kouli a vhodné jsou i speciální boty. V kuželkách je na dráze jen devět kuželek a liší se i koule. Během bowlingové hry hází hráč v deseti kolech na kuželky a snaží se je všechny porazit. Pokud se mu to nepovede prvním hodem daného kola, má k dispozici ještě hod druhý....

Kdy vznikl bowling v současné podobě?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bowling

Hra v současné podobě vznikla v polovině 19. století, avšak jejího předchůdce lze nalézt již ve 4. tisíciletí před naším letopočtem.

Bowling je halový sport, ve kterém se hráč snaží hozenou koulí srazit co možná nejvyšší počet kuželek na konci dráhy. Hra v současné podobě vznikla v polovině 19. století, avšak jejího předchůdce lze nalézt již ve 4. tisíciletí před naším letopočtem. Ačkoliv je hra podobná kuželkám, jsou mezi oběma sporty odlišnosti. Pro hraní bowlingu je třeba mít bowlingovou dráhu s deseti kuželkami, specifickou bowlingovou kouli a vhodné jsou i speciální boty. V kuželkách je na dráze jen devět kuželek a liší se i koule. Během bowlingové hry hází hráč v deseti kolech na kuželky a snaží se je všechny porazit. Pokud se mu to nepovede prvním hodem daného kola, má k dispozici ještě hod druhý. V případě, že v posledním – desátém – kole shodí nejpozději druhým hodem kuželky všechny, hází v tomto kole ještě potřetí. Za celou hru lze získat maximálně 300 bodů, přičemž se počítají poražené kuželky a navíc, v případě poražení všech kuželek, existují bodové bonifikace. V bowlingu se pořádají turnaje, a to jak v celosvětovém měřítku, tak v měřítku kontinentálním či národním. V České republice se hráči bowlingu sdružují v České bowlingové asociaci. Výhodou bowlingu je skutečnost, že neklade výrazné fyzické omezení na hráče, takže se v něm mohou vzájemně poměřovat jak mladší, tak i starší hráči. Díky rychlému střídání hráčů na dráze má hra napětí a spád, neboť hráči mohou vzájemně porovnávat své průběžné výsledky a aktuální bodové zisky. Jedná se o sport pohodlný a bezpečný a díky skutečnosti, že se jeho zápasy konají v krytých prostorech, i nezávislý na případné nepřízni počasí. Předměty připomínající kouli a kuželky, tedy propriety potřebné ke kuželkám, předchůdci bowlingu, byly roku 1930 nalezeny během vykopávek v Egyptě britským antropologem Sirem Flindersem Petriem v dětském hrobě. Pocházely přibližně z období 3200 let před naším letopočtem. Německý dějepisec William Pehle ovšem tvrdí, že bowling pochází z území dnešního Německa z období okolo roku 300 našeho letopočtu. Hra tehdy byla součástí náboženského obřadu a o těch, kterým se podařilo kuželky srazit, se říkalo, že mají dobrou povahu. Ti, jimž se to nepovedlo, museli učinit pokání. Ve středověku se hra rozšířila v Anglii do té míry, že král Eduard III. roku 1366 kuželky údajně zakázal, aby muže neodpoutávaly od tréninku lukostřelby, populární byla i za panování Jindřicha VIII. (1509–1547). Kuželky se rozšířily i do dalších zemí Evropy (hrál je například také německý teolog Martin Luther). V každé ze zemí se však používala mírně odlišná pravidla. Díky zámořským objevům a kolonizaci Ameriky se kuželky dostaly i za oceán. Zde je hráli osadníci pocházející z Anglie, Německa či Nizozemí. První zmínka o hře ve vážné americké literatuře se objevila v povídce Rip Van Winkle Washingtona Irvinga, ve které titulního hrdinu probudil zvuk padajících kuželek. Prvním dlouhodobějším hřištěm na území Spojených států bylo pravděpodobně travnaté hřiště v prostorách "New York's Battery area" (vojenské baterie) v dnešním centru New Yorku. To místo je dnes nazýváno "Bowlingový trávník". V roce 1841 byl v Connecticutu vydán zákon, který kuželky zařadil mezi zakázané hazardní hry. Protože zákon hovořil o hře s devíti kuželkami, hráči ho obešli přidáním jedné kuželky navíc, dále se upravil jejich rozměr a rozestavení, pozměnily se též průměr a hmotnost koule, na dráhu se položily parkety a hra se přejmenovala na "bowling". Protože se jako časté výmluvy prohrávajících objevovaly stížnosti na špatnou údržbu venkovních bowlingových drah, začali vlivní průmysloví magnáti instalovat bowlingové dráhy do krytých budov. Nejprve tyto herny sloužily pro potěšení svých majitelů, avšak postupně se otevřely veřejnosti, čímž se zvýšila popularita celé hry. V některých amerických státech (například New York, Ohio nebo Illinois) se na přelomu 18. a 19. století stal bowling převládajícím sportem. Mezi jednotlivými americkými státy ovšem nebyly rozměry bowlingových koulí či kuželek totožné. Proto se restauratér Joe Thum rozhodl pro jejich standardizaci a zároveň vytvořil i americkou reprezentaci, jejíž hráči se rekrutovali z různých bowlingových klubů. V září 1895 vznikl v newyorské Beethoven Hall "Americký bowlingový kongres" (v originále American Bowling Congress), který téhož roku vydal první pravidla bowlingu. Ženy začaly bowling hrát později (až ve druhé polovině 19. století) a v roce 1917 (dle některých zdrojů již 1916) v St. Louis založily ženský mezinárodní kongres, protože v té době již existující "Americký bowlingový kongres" totiž sdružoval pouze muže. Předseda ženského kongresu Dennis Sweeney vyzval nejlepší hráčky ženské ligy k uspořádání bowlingového turnaje a následnému založení "Ženského národního bowlingového kongresu" (v originále Women's National Bowling Congress). Rozvoji bowlingu napomohl rozvoj technologie herních potřeb. Koule (či spíše míče) se do té doby vyráběly z velmi tvrdého dřeva, které v roce 1905 vystřídala první bowlingová koule "Evertrue", na níž v roce 1914 navázala koule vyvinutá firmou "Brunswick Corporation" z velmi kvalitní pryže. Jiné materiály se začaly používat i na povrchy drah. Průlom znamenal též vynález automatického zvedače a stavěče kuželek od Gottfrieda Schmidta, který tento svůj patent předal firmě American Machine & Foundry Company (AMF). Ta provedla jeho první instalaci v roce 1951 v Michiganu a o rok později byla produkce modelů zahájena. Roku 1950 začala rozhlasová stanice NBC jako první vysílat rozhlasové reportáže z "Championship Bowling". Zpravodajství se objevovalo v pořadech "Make That Spare", "Celebrity Bowling" a "Bowling For Dollars". Po vzniku a rozšíření televize přišla stanice ABC s prvním přenosem bowlingového zápasu "Pro Bowlers Association" (1961). Rozšíření bowlingu do médií mělo vliv na zvýšení náklonnosti a zájmu Američanů o tento sport. Ze Spojených států amerických se bowling začal postupně rozšiřovat do dalších zemí světa. Pomohly tomu i bowlingové soutěže. První mistrovství světa amatérů v bowlingu se konalo v roce 1923 a od té doby probíhá každé čtyři roky. Dříve se šampionáty žen i mužů konaly společně, avšak kvůli velkému rozmachu bowlingu a omezené kapacitě heren (byť se soutěže hrály v hernách se 30, 40 i více drahami) bylo nutné tyto soutěže rozdělit. Každý sudý rok mají svou soutěž muži, každý lichý rok ženy. Mezinárodní soutěže mají též junioři a hráči mladších věkových kategorií. Navíc vznikly i profesionální ligy, a to jak v Americe, tak v Evropě ("Evropská tour"). Byť má bowling ve světě daleko více příznivců a hráčů než třeba curling nebo moderní pětiboj (hraje ho téměř 100 milionů lidí ve více než 90 zemích světa), součástí olympijských her zatím není. Česká republika dříve patřila v kuželkách ke světovým velmocem. Přesto však je zde bowling, tedy hra kuželkám podobná, poměrně mladým sportem, neboť první bowlingová centra se začala objevovat až po Sametové revoluci v první polovině 90. let 20. století. Jejich síť se ale rychle rozšiřuje a také hráčů přibývá. Začaly se pořádat první komerční turnaje a v roce 1997 se uskutečnilo první mistrovství republiky, které se od té doby pořádá každým rokem. Byť je bowling velmi podobný klasickým kuželkám, neboť v obou hrách je snahou hráče shodit hodem co možná nejvíce kuželek, existuje mezi oběma hrami několik rozdílů. V bowlingu je na dráze postaveno 10 kuželek do obrazce tvaru trojúhelníku, který směřuje jedním hrotem k hráči. V kuželkách se hraje pouze s devíti kuželkami, jež jsou sestaveny do obrazce kosočtverce a kuželky jsou oproti bowlingovým větší. Bowlingové koule jsou větší než koule kuželkové, mají tři otvory a jsou polyuretanové nebo reaktivní polyuretanové s excentrickým jádrem, které zajistí, že vypuštěná koule nepoběží po dráze přímo, ale během svého pohybu se z přímého směru vychýlí a snáze porazí vyšší počet kuželek (je ovšem obtížnější kouli při hodu vypustit tak, aby dosáhla optimálního vychýlení). Všechny koule mají sice striktně daný totožný průměr, ale vzájemně se liší svojí hmotností. Kuželková koule má průměr 160 ± 0,5 mm, je hladká, nemá otvory a váží vždy v rozmezí 2,818 až 2,871 kg. S ohledem na větší velikost koulí i kuželek je v bowlingu mnohem snazší shodit všechny kuželky jednou ranou. Tím, že je bowlingová dráha pevná, umožňuje házet koule až několik metrů za koncovou čáru odhozu. U kuželek jsou dráhy ze saduritu, a proto jsou sice tvrdé, ale zároveň také křehké, takže kouli není možné na dráhu házet, nýbrž je nutné ji pokládat, aby se ve chvíli vstupu z rozběhového prostoru na dráhu (tedy před čárou odhozu) již valila. To činí kuželky fyzicky náročnější a jejich hru namáhavější. Při bowlingu je navíc u hráčů obvykle vyžadována speciální obuv. Tato podmínka u kuželek neplatí a lze je tedy hrát v jakékoliv sportovní obuvi. Kuželky se od bowlingu liší též systémem hry. V kuželkách hraje na dráze jen jeden hráč a to tak dlouho, dokud nenahází stanovený počet hodů (25, 50, ale někdy i více). Naproti tomu v bowlingu se hráči střídají po jednom nebo dvou hodech, čímž má hra daleko větší spád a napětí, protože si hráči mohou okamžitě porovnávat své výsledky s ostatními soupeři. Liší se také počítání shozených kuželek. Zatímco v kuželkách se započítávají jen ty kuželky, které skutečně spadnou, v bowlingu je možné získat navíc bonusové body za shození všech kuželek. Bowling se hraje v halách na dráze, na které stojí deset kuželek postavených do tvaru rovnostranného trojúhelníka, jehož jeden vrchol směřuje k hráči. Kuželky se hráč snaží srazit hozením koule. Hru je obvykle nutné (na oficiálních turnajích či ve většině bowlingových heren) hrát ve speciální obuvi a je možné využívat i další vybavení a doplňky. Dráha je obdélníkového tvaru o délce 62 stop 10 3/16 palců (tj. 19 156 mm) (měřeno od čáry přešlapu ke konci dráhy), přičemž mezi čárou přešlapu a středem první kuželky (kuželky číslo 1) musí být vzdálenost 60 stop ±1⁄ palce (18 288 ±13 mm). Šířka dráhy je 41 1⁄ palců ±1⁄ palce (1 054 ±12,7 mm). Vyrovnaná musí být na 0,040 palce (1 mm). Je vyrobená ze dřeva nebo umělé hmoty a skládá se z 39 až 42 tenkých podélně položených pásů, které jsou navíc pro lepší rozpoznání střídavě světle a tmavě zbarveny. Na jedné kratší straně dráha plynule navazuje na prostor rozběžiště, který má délku nejméně 4,57 m a od kterého je oddělena čárou přešlapu (anglicky Foulline). Na opačném konci jsou sestaveny kuželky do předepsaného tvaru. Po delších stranách jsou žlábky (anglicky gutters) o šířce 9,25 palce ±1⁄ palce (tj. přibližně 23,5 cm) a hloubce 1,875 palce (tedy asi 4,8 cm), do kterých koule spadne, jestliže se neudrží na dráze. Žlábkem je koule – aniž by některé kuželky srazila – dopravena do prostoru za kuželkami, odkud ji stroj vrátí zpět do podavače koulí, aby byla k dispozici pro další hod. Navíc je možné podél dráhy (těsně na její hranici se žlábky) nechat zvednout takzvané bumpery podobající se malým mantinelům, čímž se kouli zabrání v pádu do žlábku. Této možnosti se využívá zejména, hrají-li i malé děti, které s udržením koule na dráze mívají velké problémy. Bumpery ovšem není možné využít při oficiálních soutěžních utkáních. Povrch dráhy je z lakovaného dřeva, přičemž prvních 15 stop (cca 4,57 m) je vyrobeno z javorového dřeva (kvůli jeho schopnosti odolat nárazu nejtěžší, 16 librové koule) a zbytek je z borovice. Dráha je obvykle ošetřena olejem. Pro snazší míření jsou na dráze orientační body. Na začátku dráhy je obvykle osm teček (anglicky dots) a ve vzdálenosti 12 stop od čáry přešlapu je sedm šipek (anglicky arrows). Další čtyři řady teček jsou umístěny i v prostoru rozběžiště. Jak tečky, tak šipky jsou umístěny symetricky podle podélné osy dráhy. Ošetřování dráhy se provádí nanášením vrstvy minerálního oleje sloužící jako ochrana proti jejímu poškození, aby se dráha ochránila před vysokou teplotou, která vzniká při dopadu koule. Nanášení provádí pracovník bowlingové herny pomocí speciálního mazacího stroje, který nejprve setře olej stávající a pak nanese vrstvu novou. Přemazávání se na významných turnajích provádí buď po odehrání 24 her nebo po 3 hodinách hry. Vrstva se nenanáší po celé dráze rovnoměrně. To, jak je olej na dráze rozprostřen, určuje tzv. "mazací model". Průměrná délka namazané plochy je 39 stop. Délka do 35 stop se považuje za krátké mazání a do 45 stop je mazání označováno za dlouhé. Každá herna má též svůj vlastní mazací model označovaný jako "house", tedy domácí. Mazání dráhy nemá na rovinné hraní bowlingu vliv. Avšak v případě reaktivního hraní, kdy hozená koule těsně před porážením kuželek vytočí oblouk, již způsob mazání vliv má. V takovém případě se totiž projevuje nejen délka namazaného úseku, nýbrž i tloušťka vrstvy namazaného oleje. Pokud je na dráze oleje příliš, je dráha moc rychlá (anglicky Fast Lane). V opačném případě, kdy je naneseno oleje málo, je dráha suchá (anglicky Dry lane). Rozdíl je i ve způsobu hraní, kdy na krátkém mazání se hraje spíš u žlábku, naopak u dlouhého mazání se hraje především středem, což zajistí, že koule skoro nezahýbá a do kuželek se stočí až těsně před nimi. Je to proto, že koule roztočená na oleji klouže, avšak na suché dráze zabírá, přilne k jejímu povrchu a následkem toho začne zahýbat. V hernách, kde je chladněji, drží olej na dráze více. Naopak tam, kde je tepleji, se olej vytahává dozadu a postupně se vydírá z dráhy, což vede k situaci, že koule klouže po dráze déle. Na vydřené dráze naopak koule začíná zahýbat dřív. Z důvodu měnění vlastností dráhy v průběhu delších zápasů jsou proto při významných soutěžích dráhy pravidelně čištěny a olejovány nejpozději po odehrání 24 her nebo po třech hodinách od předchozího mazání. Setření stávající vrstvy oleje či nanesení vrstvy nové trvá přibližně dvě minuty. Mazací stroj je na začátek dráhy (v místě čáry přešlapu) umístěn obsluhujícím pracovníkem, avšak dále po dráze se již pohybuje samočinně pomocí elektrických motorků. Způsob mazání (tedy mazací model) má stroj naprogramován a počítač jej pak na příslušná místa dráhy umístí automaticky. Ke hře bowlingu je třeba deseti kuželek, které jsou před zahájením hry ustaveny na dráze do předepsaného trojúhelníkového obrazce. Jednotlivé pozice kuželek v bowlingu nemají – oproti hře kuželky – svá označení jmény. Identifikují se proto čísly od 1 do 10, přičemž kuželka číslo 1 stojí nejblíže k hráči a následně se v dalších řadách z pohledu hráče kuželky číslují zleva doprava, takže kuželka číslo 7 je v zadní řadě úplně vlevo a na druhém konci zadní řady je pozice číslo 10. Každá z kuželek je vysoká 15 palců ± 1/32 palce (380 až 382 mm). a v oblasti břicha, které je ve výšce 4,5 palce (114 mm) nad základnou, má průměr 4,755 až 4,797 palce (tedy od 121 do 122 mm). Vrchní část kuželky musí být jednotně zakulacena obloukem o poloměru 1,273 palce ± 1/32 palce (tedy 31,5 až 33 mm). Hmotnost kuželky se pohybuje v rozmezí od 3 liber a 6 uncí (tedy 1531 gramů) do 3 liber a 10 uncí (tedy 1645 gramů). Těžiště kuželky je v rozmezí 14,29 až 15,24 cm nad její základnou a musí umožnit její pád již při náklonu o 8 stupňů. Vyrobené jsou z tvrdého javoru nebo z plastu a na povrchu jsou potažené javorovým dřevem. Kuželky se sráží hozením tvrdé plastové koule, přičemž existují různě těžké koule (nejvyšší povolená hmotnost je 16 liber (tj. 7,25 kg, nejnižší není stanovena). Obvod bowlingové koule se musí pohybovat v mezích od 26,704 palce (tedy 678,3 mm) do 27,002 palce (tj. 685,8 mm), takže průměry koulí se pohybují v mezích od 8,500 palce (což jest 215,9 mm) do 8,595 palců (tj. 218,3 mm). Pro snadnější uchopení mají koule tři mělké otvory na prsty. Původně se bowlingové koule vyráběly ze dřeva. Pak se používaly koule gumové. Ty se nejprve vyráběly z čisté gumy, když však ale Spojené státy na začátku čtyřicátých let vstoupily do druhé světové války, stala se čistá guma strategickou surovinou pro zbrojařský průmysl a pro bowlingové koule se začala používat guma syntetická. Mezi její největší výrobce tehdy patřily firmy Brunswick, Manhattan, Ace a Ebonite. Na konci padesátých let 20. století se započalo s výrobou polyesterových koulí. Jejich výhodou je dlouhé držení směru po odhozu i možnost jejich vyvedení v různých barevných kombinacích. Posléze polyesterové koule zcela vytlačily koule gumové. Na počátku 80. let byla firmou AMF představena koule polyuretanová. Ta se i přes svou poměrně vysokou cenu velmi rychle rozšířila mezi hráče bowlingu a vytlačila předchozí typy koulí. Během poslední dekády 20. století se užívaly koule z reaktivního polyuretanu. Takové koule mají větší tření a lépe zajedou na hráčem zamýšlené místo. Na přelomu 20. a 21. století přišla firma Brunswick s koulemi z proaktivního polyuretanu. Ty jsou vyrobeny z polyuretanové pryskyřice obsahující malé krupičky. Takové koule umožňují hráčům snáze dosahovat strike (porazit všechny kuželky jedním hodem). Protože však jsou koule pórovitější, absorbují více oleje, kterým se profesionální dráhy mažou, a dráhy je tedy nutné častěji mazat. Uvnitř koule je jádro, které stanovuje její hmotnost, a svým umístěním také určuje, jak koule dokáže na dráze zatočit. Koule pro rovinné hraní, jež po dráze běží v přímém směru, má jádro obyčejné, kulaté. Naproti tomu v koulích pro reaktivní hraní jsou umístěny speciální bloky, které posunou těžiště koule mimo její střed. S ohledem na skutečnost, že umístění jádra v reaktivních koulích není jednotné, je nutné, aby měl každý hráč svoji vlastní, "na míru" udělanou kouli. Koule pro rovinný bowling či dohazování, které jsou v hernách dostupné, jsou často různě zbarvené, a to tak, že každé hmotnosti (v hernách jsou obvykle k dispozici koule v hmotnostech 6 až 16 liber, přičemž hmotnost koule je výrazným číslem uvedena přímo na jejím povrchu) je přiřazena určitá barva. Tato barva však nemusí být v různých hernách stejná. Pro výběr správné koule neexistuje jediné pravidlo. Platí jich více a je třeba je zkombinovat. Tělesná hmotnost hráče se převede na libry (jedna libra odpovídá 0,454 kg). Z této hodnoty se stanoví její jedna desetina a ta by měla určovat váhu vhodné koule v librách. U dětí platí, že jejich věk udává přímo librovou hmotnost koule. Pro určení vhodné hmotnosti koule lze také udělat test, kdy hráč natáhne před sebe ruku a do dlaně si položí kouli. Ta nesmí ruku stahovat dolů, ale zároveň nesmí být ani lehká. Při pořizování nové koule je možné si pořídit koule dvě, aby hráč nemusel po prvním hodu čekat, než se mu koule vrátí zpět. V takovém případě je důležité, aby obě koule měly stejnou hmotnost. Bowlingová obuv je specifická tím, že její kožená podrážka je vpředu – v místě špičky – kluzká, oproti patě, která neklouže. Tato její vlastnost se využívá při poslední fázi odhodu bowlingové koule. Speciální boty jsou nutné také proto, aby při hře v běžných botách nedošlo k poškození povrchu v místech rozběhu. Pokud hráč vlastní bowlingové boty nemá, je obvykle možné si je v bowlingové herně zdarma nebo za poplatek půjčit. Jsou však i takové herny, kde speciální boty nejsou vyžadovány. Pro hraní bowlingu není nutné specifické oblečení. Vhodnější jsou volnější oděvy, aby při hodech nedocházelo k jejich roztržení. Protože se bowling často hraje v halách, není potřeba se oděvem přizpůsobovat aktuálnímu počasí. Je možné si tak obléknout volné kalhoty (u žen i sukni či kalhotovou sukni) a tričko s krátkým či dlouhým rukávem či sportovní kalhoty s polokošilí. V letních měsících se tolerují i kraťasy. Naopak tepláky, i značkové, se nepovažují za vhodný bowlingový oděv. Při soutěžích je ovšem předpisovým oblečením tričko s límečkem a pro muže dlouhé kalhoty, resp. středně dlouhá sukně pro ženy. K dalšímu vybavení, které je možné u bowlingu využít, patří: pomůcky pro ruku a zápěstí (rukavice, proužky (tape) k obvázání hráčových prstů) náhradní ponožky (v některých hernách jsou k dispozici i jednorázové . hygienické) vložky, jimiž se vyplní otvory v kouli, aby při odhodu lépe držela na ruce puffball, tedy míček napuštěný práškem, který vysušuje ruce utěrka a čističe ve spreji k setření oleje, jenž se na kouli dostává stěrem z čerstvě namazané dráhy bowlingová taška Hra se skládá z deseti kol, někdy nazývaných "frame". Snahou hráče je v každém z deseti kol porazit hozenou koulí všechny kuželky, které jsou na dráze postaveny. Pokud se to hráči nepovede jedním hodem, následuje ihned po prvním hodu (a případném odklizení poražených kuželek) hod druhý. Takto se hráči střídají postupně za sebou, než odehrají celý bowlingový zápas na dané dráze. Pokud hráč v posledním kole porazí po prvním, případně po druhém, hodu všech 10 kuželek, hází ještě dvakrát, resp. jednou, takže v desátém kole hází celkem třikrát. Po odehrání všech hráčů na dané dráze zápas končí a vítězem se stává ten hráč, který dosáhne v součtu nejvíce bodů. Body se započítávají za poražené kuželky v daném kole a v případě, že se hráči podaří porazit kuželky všechny, následují bodové bonifikace. Nejvyšší možný bodový zisk za celou hru je 300. Hře, v níž je dosažen, se říká "perfect game". Níže jsou popsány možné herní situace a u každé je uveden i příklad s vysvětlením počítání bodů. Příklad je uveden na ukázce tabulky se skóre (někdy nazývané "scoring list"), z níž je vždy zobrazen jen její začátek. Její struktura je: řádek udává číslo kola (1 až 10) řádek zobrazuje počet poražených kuželek (číslem či specifickým symbolem) řádek ukazuje průběžný součet dosažených bodů v dané fázi hry V případě, že hráč ani po druhém hodu nesrazí všech 10 kuželek, započítá se hráči bodový zisk odpovídající počtu poražených kuželek. V příkladu hráč v prvním kole porazil prvním hodem 1 kuželku a druhým hodem 6 kuželek, takže celkově se mu za dané kolo započítá 7 bodů (1 + 6). Pokud koule neporazí žádné kuželky, protože buď spadla do žlábku, nebo je (při druhém hodu) minula, objeví se ve scoring listu symbol pomlčky. V příkladě v prvním kole skončila koule v obou dvou hodech ve žlábku a neporazila tak žádnou kuželku. Proto se za toto kolo započítalo 0 bodů (0 + 0). Ve druhém kole shodil hráč prvním hodem 5 kuželek, avšak při druhém hodu spadla koule do žlábku, aniž by kteroukoliv ze zbylých kuželek porazila, nebo byla špatně mířená a žádnou ze zbylých kuželek neporazila. Proto se do scoring listu započetly pouze sražené kuželky, tedy 5 (5 + 0). V celkovém součtu má hráč po druhém kole 5 bodů (0 + 5). Spare představuje situaci, kdy hráč pomocí dvou hodů, které má v daném kole k dispozici, shodí všech 10 kuželek. Nezáleží přitom na konkrétním počtu kuželek shozených jednotlivými hody; podstatný je celkový počet kuželek shozený po druhém hodu. Za takové kolo se hráči počítá 10 bodů (za 10 sražených kuželek) a navíc se ještě připočítává počet sražených kuželek v následujícím hodu koulí. Ve scoring listu se místo počtu kuželek shozených druhým hodem zaznamená symbol lomítka. V příkladu hráč v prvním kole porazil prvním hodem 3 kuželky a druhým hodem 7 kuželek, které zbývaly. Dosáhl spare, a proto je místo 7 symbol zobrazen lomítka. V prvním hodu druhého kola porazil 2 kuželky a ve druhém hodu 5 kuželek. Celkový bodový součet se pro první kolo počítá coby počet bodů za první kolo plus počet kuželek poražených prvním hodem ve druhém kole, tedy 12 (10 + 2). Protože ve druhém kole hráč neshodil všechny kuželky, počítají se dosažené body sečtením poražených kuželek (2 + 5). Průběžný bodový součet po druhém kole je tudíž 19 (12 + 7). Strike je označení situace, kdy prvním hodem v kole hráč shodil všech 10 kuželek. Druhý hod se v takovém případě již nehází. Za toto kolo se hráči počítá 10 bodů (za 10 sražených kuželek) a k tomu se ještě připočítávají body získané během dvou následujících vypuštění koule. Ve scoring listu se místo počtu shozených kuželek zobrazí symbol X. Dosažení dvou strike za sebou se někdy označuje jako "double strike" (či jen "double") a dosažení tří strike za sebou jako "triple strike" ("triple" nebo "Turkey"). V roce 2001 dokázal Američan James Hylton shodit všechny kuželky, tedy zahrát strike, ve 36 hodech za sebou, čímž ustavil světový rekord. V příkladu hráč v prvním kole porazil prvním hodem všech 10 kuželek, čímž zaznamenal strike. V prvním hodu druhého kola porazil 4 kuželky a ve druhém hodu 3 kuželky. Ve třetím kole postupně porazil 8 kuželek prvním hodem a 1 kuželku druhým hodem. Celkový bodový součet se pro první kolo počítá jako počet bodů za první kolo plus počet kuželek poražených během následujících dvou hodů. Za první kolo tedy hráč získává 17 bodů (10 + 4 + 3). Vzhledem k tomu, že ve druhém kole neshodil hráč všechny kuželky, započítají se mu body odpovídající počtu poražených kuželek, tedy 7 (4 + 3). Průběžný bodový součet po druhém frame je tudíž 24 (17 + 7). Ve třetím kole hráč opět neporazil všechny kuželky, a tudíž jsou body počítány jako součet poražených kuželek, tedy 9 (8 + 1). Celkový průběžný součet po třetím kole tak je 33 (17 + 7 + 9). Faul znamená přešlap. Nastane ve chvíli, kdy hráč překročí čáru na začátku bowlingové dráhy. Přešlap je dnes hlídán automaticky (elektronicky). Body, které mohl hráč tímto hodem získat, se nepočítají. Pokud se přešlapu dopustil v prvním hodu daného kola, může házet ještě hod druhý. V příkladu hráč v prvním kole zaznamenal v prvním hodu přešlap a počet shozených kuželek, byl-li nějaký, se mu tak neeviduje. Druhým hodem porazil 8 kuželek, a tak se mu za kolo počítá 8 bodů (0 + 8). Split – lidově často parohy – označuje situaci, kdy po prvním vypuštění koule v daném frame je poražena jednak první kuželka a dále jedna nebo více kuželek mezi dvěma v řadě nebo před sebou stojícími kuželkami. Poražení všech zbylých kuželek druhým hodem je obtížné, avšak nikoliv nemožné. Split je ve scoring listu zvýrazněn zakroužkováním, orámováním či odlišným barevným provedením čísla vyjadřující počet sražených kuželek v hodu, v němž ke splitu došlo. Bodově však tato situace nijak zvýhodněna není. V příkladu hráč v prvním kole porazil prvním hodem 7 kuželek a zároveň zaznamenal split. Druhým hodem tohoto kola porazil 2 kuželky, tudíž se mu celkově za daný frame započítá 9 bodů (7 + 2). Perfect game je označení pro hru, v níž hráč dosáhne nejvyšší možný bodový zisk, tedy 300 bodů. To znamená, že v každém z kol musí zahrát strike. Prvním hráčem, kterému se to v soutěžním zápase na území České republiky povedlo, byl Silvester Gyertyák v březnu 2003. Všechny perfect games v České republice byly zahrány s excentrickými koulemi. V rovinném bowlingu nikdo perfect game ještě na oficiálních akcích nedosáhl. Počítání bodů v perfect game dokumentuje tabulka níže: Clean game označuje hru, při níž v každém z kol dosáhne hráč striku nebo alespoň spare, tedy že na konci kteréhokoliv z kol nezůstanou nějaké neporažené kuželky. Takto lze v součtu dosáhnout minimálně 100 bodů, a to v případě, že by hráč v každém z kol prvním hodem neshodil žádnou kuželku a druhým hodem porazil kuželky všechny. Pro amatérské či příležitostné hráče je možné si vybavení půjčit přímo v bowlingové herně. Před zahájením hry je nutné si od bowlera (pracovníka bowlingové herny) vyzvednout speciální boty – pokud nemá hráč vlastní – a současně je hráči určena dráha, na které bude své utkání hrát. Vhodnou bowlingovou kouli si hráč vybírá podle její hmotnosti. Pokud nejsou k dispozici v podavači koulí, nalezne hráč vhodnou kouli v držáku bowlingových koulí poblíž dráhy. Kouli drží praváci v pravé ruce a leváci v levé ruce. Uchopí se prsty tak, že do děr v povrchu koule se přirozeně zasune palec, prostředníček a prsteníček dané ruky, přičemž ukazováček a malíček spočívají na povrchu koule. Koule tedy musí dobře padnout do ruky. Před hodem je důležité se ke kuželkám postavit čelem, srovnat tělo i ramena a narovnat se. Před vypuštěním koule je vhodný krátký rozběh, protože hraní z místa není tak přesné. Správným rozběhem získá koule dostatečnou energii a lze tak i snáze trefovat kuželky na konci dráhy. Důraz je kladen na plynulost a přesnost hodu. Není proto snahou hráče hodit koulí co nejrychleji. Hráč se rozbíhá v přímce se zamýšleným směrem odhodu, čímž se napomáhá přesnějšímu zasažení zvoleného cíle. Přímému směru odhodu a lepšímu míření napomáhají i různobarevné parkety na bowlingové dráze. Při hodu, jehož popis je uveden z pohledu praváka, se pravou nohou vykročí vpřed a současně s ní se vychýlí pravá ruka s koulí směrem vpřed. Během druhého kroku se koule vychyluje dozadu a snaží se o velké kyvadlo. Rovnováha se případně udržuje upažením levé ruky. Při dalším kroku se koule nachází v horní úvrati a vrací se zpět, přičemž ruka, která kouli drží, je stále napřažená a neohýbá se. V posledním kroku se levá noha mírně sklouzne a ruka s koulí míjí tuto nohu. Koule se pak nechá samovolně oddělit od ruky, která ji držela, a sleduje tak dále zamýšlený směr pohybu. Aby koule nemohla být vlivem nárazu o pravou nohu vychýlena z uvažovaného směru, zanoží se tato noha za levou nohu. Vhodné je kouli odhazovat za palcem (kam jde palec, tam jde i koule, neboť nastavení palce obvykle určuje směr běhu koule), čímž se zajistí vyšší přesnost hraní. Pokud hráč v prvním hodu framu nesrazí všechny kuželky, snaží se druhým hodem srazit zbývající. Druhý hod se často označuje jako "dohoz". Úspěšné provedení dohozů je důležité, neboť bez nich není možné docílit vysokých hodnot v součtu bodů za hru. Rozeznávají se tři možné způsoby provedení dohozu: hráč vypouští kouli ze stejného místa jako v prvním hodu framu a případné vychýlení přímého směru provede natočením palce hráč hází po parketě, tedy tak, aby koule běžela po té parketě, na níž stojí zbylá kuželka. To se může zdát obtížné, protože koule – pokud se míří na krajní kuželky vzadu (tedy číslo 7 nebo 10) – může při špatném zamíření snadno spadnout do žlábku dohazování křížem, tedy diagonálně, přes celou dráhu Poslední způsob je sice doporučován začátečníkům, avšak volba optimálního způsobu dohazování záleží na každém hráči a je možné jej i obměňovat v závislosti na konkrétním rozestavení dohazovaných kuželek. U některých bowlingových hráčů může docházet k nešvarům či nesportovnímu chování, kterým znepříjemňují hru ostatním hráčům: Při bowlingu není (z důvodu obtěžování spoluhráčů) vhodné kouření. Není vhodné mít v podavači koulí příliš mnoho bowlingových koulí. Každému hráči stačí obvykle jedna koule. Při přebytečném počtu koulí v podavači hrozí jejich vypadnutí z podavače a vypadnuvší koule může i zranit. Podrážky bot se neupravují a ani neotírají (například mokrým hadříkem či olejem). Stejně tak se na boty nenanáší vrstva mastku, aby boty lépe klouzaly. Jejich úprava je zakázaná. Při hře není vhodné jíst, neboť na prstech ulpívá špína z koule, a současně se také mohou zbytky jídla dostat do otvorů v kouli. Při výběru koule v podavači není vhodné na kouli sahat přímo prsty rukou, zvláště pak ne těmi prsty, jimiž hráč kouli drží během hry. Dráhy jsou v bowlingových centrech ošetřeny olejem a olej se přenáší i na koule a následně i na ruce. Tím se ztíží držení koule (z naolejovaných prstů koule snáze vypadne). Vhodnější je pomoci si při otáčení koule druhou rukou nebo kouli otáčet pomocí dlaně a prsty se snažit nedotýkat se povrchu koule. Nápoj ve sklenici či v otevřené lahvi není vhodné umisťovat během bowlingového zápasu na stolek u dráhy neboť vylitá tekutina může znečistit oděv či stůl a v případě pádu na zem se mohou skleněné věci rozbít. Navíc v potřísněných botách se obtížně hraje. Během hodu nesmí být hráč nijak rušen či rozptylován (například vstupem jiného hráče v době odhodu do hracího prostoru). Hráči mají zakázáno sedat na svod či zásobník podavače bowlingových koulí a nesmějí se ani chovat v rozporu s běžnými pravidly společenského chování. Nevhodné je též zdržování hry (kupříkladu nepřiměřeným a neopodstatněným oddalováním hodu koulí nebo nepřipravením se k hodu ve stanoveném pořadí). Své bowlingové umění si mohou hráči vzájemně porovnávat v turnajích, které jsou pořádány buď samotnými hráči, jednotlivými hernami (pro jejich hráče) nebo – u regionálních, celostátních či světových soutěží – speciálními organizátory. Oficiální turnaje se pořádají pro jednotlivce, dvojice a tří či pětičlenné týmy. V některých (neoficiálních) soutěžích jsou ženám, pro srovnání výkonu s muži, započítávány určité bonusy, tzv. "handicapy". V takovém případě jsou jim před zahájením hry připočítány body navíc, takže hru zahajují již s bodovým základem a nikoliv s nulou, jak je to běžné. V České republice jsou hráči sportovního bowlingu registrováni a licencováni u České bowlingové asociace. Ta je členem mezinárodních bowlingových uskupení Evropské bowlingové federace a Světové bowlingové asociace. Pro nejlepší hráče světa je pořádáno mistrovství světa v bowlingu (označované "QubicaAMF World Cup"). Pořádá se od roku 1965 vždy na jednom místě. Nejprve v mistrovství soutěžili pouze muži, ale od roku 1972 se soutěže účastní i ženy. Z každé země se může turnaje účastnit pouze jeden reprezentant a jedna reprezentantka. Prvního turnaje se zúčastnilo 20 hráčů a jeho vítězem se stal Lauri Ajanto z Finska. První vítězkou byla Mexičanka Irma Urrea. Postupně počet účastníků narůstal a v roce 2011 byl již 81 mužů a 69 žen. Od roku 1962 se koná bowlingové mistrovství Evropy. V počátcích se konalo nepravidelně (po dvou až pěti letech), ale od poloviny první dekády 21. století se šampionát koná pravidelně, a to v lichých letech (počínaje rokem 2005) mužským turnajem a v sudých letech (od roku 2006) turnajem žen. Prvním vítězem byl Tauno Niemeinen z Finska a vítězkou Maire Rautakoski taktéž z Finska. Vedle tohoto turnaje byly či jsou s různou pravidelností i délkou trvání pořádána mistrovství týmů o dvou, třech, čtyřech, pěti, šesti či osmi hráčích. Weber Cup, soutěž pojmenovaná po Dicku Weberovi (jednom z nejlepších hráčů bowlingu v USA a členovi síně slávy), je klání podobné golfovému Ryder Cupu, protože se v něm utkává výběr Spojených státu amerických proti výběru Evropy. Reprezentace čítaly pět hráčů (od roku 2010 však byl počet snížen na čtyři) a utkávají se v zápasech jednotlivců, dvojic i celých týmů. První ročník se hrál v roce 2000 v polské Varšavě a od té doby se koná pravidelně každým rokem v Anglii. Za vítězství se uděluje jeden bod a do roku 2006 bylo vždy sehráno 35 zápasů, přičemž vítězem byl ten tým, který dříve získal 18. bod. Od roku 2007 byl počet zápasů snížen na 33 a vítězí tým, jenž dříve dosáhne 17 bodů. Po dosažení této mety se již zbývající zápasy nedohrávají. V Česku se od roku 1997 hraje mistrovství republiky. Tehdy hráči soutěžili pouze v kategoriích jednotlivců mužů a žen. Vítězi byli Vladimír Trčka starší mezi muži a Irena Kolářová mezi ženami, oba členové týmu 1. BC Děčín. Postupně počet kategorií narůstal, až po juniory do devíti, dvanácti, patnácti a osmnácti let, dále kadety, jednotlivce, dvojice, družstva a seniory rozdělené do kategorií podle jejich věku. To vše ještě zvlášť pro každé pohlaví a u dvojic navíc ještě v mixu. Vedle mistrovství republiky se v České republice hraje ještě Bowlingová liga, která je určena družstvům. Na celostátní úrovni se hraje extraliga mužů a žen, tedy nejvyšší soutěž, dále I. liga a divize. Následně jsou v hierarchii 1. až 3. regionální bowlingová liga a případně též ještě místní bowlingová liga. Počet regionálních a místních lig závisí na počtu celků z dané oblasti, které se soutěží chtějí účastnit. Mezi ligami je možný postup do soutěže vyšší i sestup směrem opačným. Junioři hrají 1. nebo 2. ligu. Pro rekreační hráče bowlingu je určena Amatérská bowlingová liga. Soutěž je rozdělena na několik výkonnostních stupňů (1. liga, 2. liga, 3. liga, přebory a divize) a hraje se vždy jedno pololetí. Po jarním kole je soutěž uzavřena a následujícího půl roku se hraje podzimní kolo, které je opět samostatnou soutěží. Družstva hrají své zápasy pouze v regionu, z něhož pocházejí. Na závěr sezóny se pak nejlepší utkávají v mistrovství jednotlivců a družstev.

DATETIME

DATETIME

005179

... Oceán obklopující Pangeu se nazývá Panthalassa. Pangea měla tvar písmene C. Kvůli její obrovské rozloze nedocházelo ve vnitrozemí k dešťovým srážkám, tudíž bylo extrémně suché. Jednolitost území umožnila suchozemské zvěři migrovat od jižního pólu k severnímu. Plášť pod původním umístěním Pangey byl více rozpálen než zbytek země a tudíž se snažil vyvyšovat. Jako důsledek je dnešní Afrika o několik desítek metrů výše než ostatní kontinenty. Pangea nebyla první superkontinent. Předpokládá se, že Pannotia se zformovala před 600 miliony let a rozpadla se před 550 miliony let, Rodinie se pak zformovala přibližně před 1 100 miliony let a rozdělila před 750 miliony let. Pangeu se coby nejmladší ze superkontinentů podařilo geologům rekonstruovat jako první. Během jury a křídy se Pangea rozpadla na dvě části, jižní část Gondwanu a severní část Laurasii. Tyto kontinenty oddělil oceán Tethys. Protoatlantik se formoval již v...

Na kolik částí se rozpadl superkontinent Pangea?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pangea

Během jury a křídy se Pangea rozpadla na dvě části, jižní část Gondwanu a severní část Laurasii.

Pangea (řecky všechny země) je jméno běžně používané pro superkontinent, který se formoval přibližně před 300 miliony let, existoval v paleozoiku a mezozoiku předtím, než se přibližně před 200 miliony let důsledkem deskové tektoniky rozdělil na menší kontinenty. Když se kontinenty poprvé spojily v Pangeu, vytvořilo se mnoho hor, z nichž některé existují dodnes, např. Ural nebo Atlas. Oceán obklopující Pangeu se nazývá Panthalassa. Pangea měla tvar písmene C. Kvůli její obrovské rozloze nedocházelo ve vnitrozemí k dešťovým srážkám, tudíž bylo extrémně suché. Jednolitost území umožnila suchozemské zvěři migrovat od jižního pólu k severnímu. Plášť pod původním umístěním Pangey byl více rozpálen než zbytek země a tudíž se snažil vyvyšovat. Jako důsledek je dnešní Afrika o několik desítek metrů výše než ostatní kontinenty. Pangea nebyla první superkontinent. Předpokládá se, že Pannotia se zformovala před 600 miliony let a rozpadla se před 550 miliony let, Rodinie se pak zformovala přibližně před 1 100 miliony let a rozdělila před 750 miliony let. Pangeu se coby nejmladší ze superkontinentů podařilo geologům rekonstruovat jako první. Během jury a křídy se Pangea rozpadla na dvě části, jižní část Gondwanu a severní část Laurasii. Tyto kontinenty oddělil oceán Tethys. Protoatlantik se formoval již v juře, takže Laurasie již v té době neexistovala a totéž platí o Gondwaně. tektonická deska desková tektonika Obrázky, zvuky či videa k tématu Pangea ve Wikimedia Commons Přehled USGS

NUMERIC

NUMERIC

006091

... : | : : : {\displaystyle |a|} jako : : : . a : : {\displaystyle a} , pokud je : : : a : : {\displaystyle a} nezáporné a : : : − a : : {\displaystyle -a} , pokud je : : : a : : {\displaystyle a} záporné, jejíž geometrický smysl je vzdálenost obrazu čísla od obrazu nuly na číselné ose. Zlomky byly používány Egypťany kolem roku 1000 př. n. l. Okolo roku 500 př. n. l. si řečtí matematici v čele s Pythagorem uvědomili potřebu iracionálních čísel. Záporná čísla byla objevena indickými matematiky okolo roku 600 n. l. a krátce nato znovuobjevena v Číně....

Kdy byly používány zlomky Egypťany?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Reálné_číslo

Zlomky byly používány Egypťany kolem roku 1000 př. n. l.

Reálná čísla jsou taková čísla, kterým můžeme jednoznačně přiřadit body nekonečné přímky (číselné osy) tak, aby tato čísla popisovala "vzdálenost" od nějakého vybraného bodu (nuly) na takové přímce. Tato nula pak přirozeně dělí reálná čísla na kladná a záporná. Jiný způsob představy reálných čísel jsou desetinné rozvoje, které mohou být konečné i nekonečné. Nejběžnější matematicky přesný způsob definice reálných čísel jsou tzv. Dedekindovy řezy. Reálná čísla tvoří v algebraickém smyslu těleso, což speciálně znamená, že je můžeme sčítat, odčítat, násobit a dělit a s výjimkou dělení nulou nám vždy vyjde nějaké reálné číslo. Dělíme je na racionální (vyjádřitelná zlomkem) a iracionální (ostatní), nebo na algebraická (která můžeme najít jako kořeny mnohočlenu s celočíselnými koeficienty) a transcendentní (ostatní). Reálná čísla jsou ústřední objekt zkoumání reálné analýzy. Množina všech reálných čísel se označuje R nebo : : : : R : : : {\displaystyle \mathbb {R} } . Zápis : : : : : R : : n : : : : {\displaystyle \mathbb {R} ^{n}} označuje n-rozměrný vektorový prostor reálných čísel. Pokud se použije při označení nějakého matematického objektu přívlastek reálný, myslí se tím, že se s tímto objektem pracuje na tělese reálných čísel. Například reálná matice, reálný polynom či reálná Lieova algebra. Pro každé reálné číslo : : : a : : {\displaystyle a} je definována jeho absolutní hodnota : : : : | : a : | : : : {\displaystyle |a|} jako : : : . a : : {\displaystyle a} , pokud je : : : a : : {\displaystyle a} nezáporné a : : : − a : : {\displaystyle -a} , pokud je : : : a : : {\displaystyle a} záporné, jejíž geometrický smysl je vzdálenost obrazu čísla od obrazu nuly na číselné ose. Zlomky byly používány Egypťany kolem roku 1000 př. n. l. Okolo roku 500 př. n. l. si řečtí matematici v čele s Pythagorem uvědomili potřebu iracionálních čísel. Záporná čísla byla objevena indickými matematiky okolo roku 600 n. l. a krátce nato znovuobjevena v Číně. V Evropě nebyla obecně přijata do 17. století. Rozvoj kalkulu v 18. století znamenal využívání celé množiny reálných čísel bez jejich přesného zavedení. Rigorózně definoval reálná čísla poprvé Georg Cantor v roce 1871. Axiomaticky mohou být reálná čísla zavedena jako úplně uspořádané těleso v tom smyslu, že každá neprázdná shora omezená podmnožina R má nejmenší horní závoru, tzv. supremum. To se nazývá Dedekindova úplnost. Další možností konstrukce je zúplnění množiny racionálních čísel v metrice : : : d ( x , y ) = : | : x − y : | : : : {\displaystyle d(x,y)=|x-y|} . Hlavní důvod zavedení množiny reálných čísel a její nejdůležitější vlastnost je úplnost ve smyslu úplného metrického prostoru. Díky této vlastnosti každá reálná cauchyovská posloupnost konverguje, tedy má limitu. Jinými slovy, všechny reálné posloupnosti, jejichž prvky se přibližují libovolně blízko sobě jak posloupnost postupuje, mají limitu v množině reálných čísel. Množina reálných čísel je nespočetná, reálných čísel je tedy "mnohem" více než přirozených čísel, i když obě množiny jsou nekonečné. Dokonce kardinalita množiny reálných čísel je stejná jako kardinalita : : : : 2 : : N : : : : : {\displaystyle 2^{\mathbb {N} }} , množiny všech podmnožin : : : : N : : : {\displaystyle \mathbb {N} } . Tvrzení, že neexistuje žádná podmnožina reálných čísel s kardinalitou mezi kardinalitami množin přirozených čísel a reálných čísel je známé jako hypotéza kontinua. Za předpokladů bezespornosti běžně používané Zermelo-Fraenklovy teorie množin nemůže být tato hypotéza dokázána ani vyvrácena uvnitř této teorie. Množina reálných čísel tvoří metrický prostor, kde vzdálenost (metrika) mezi x a y je definovaná pomocí absolutní hodnoty rozdílu těchto dvou čísel. Tento prostor je souvislý i jednoduše souvislý, lokálně kompaktní a separabilní. Není však kompaktní. Jako těleso má : : : : R : : : {\displaystyle \mathbb {R} } jediný automorfismus a to identitu (znamená to například, že kladnost a zápornost jsou vlastnosti vnitřně definované samotnou strukturou tělesa). Nejpřirozenějším rozšířením jsou komplexní čísla, která obsahují řešení všech algebraických rovnic (tvoří algebraický uzávěr). Těleso komplexních čísel však nelze přirozeným způsobem uspořádat. Nadtělesem reálných čísel je i těleso kvaternionů, které ale není komutativní. Podobně se dají zkonstruovat oktoniony, sedeniony a další normované reálné algebry dimenze : : : : 2 : n : : : : {\displaystyle 2^{n}} Cayley-Dicksonovým procesem. Samoadjungované (hermiteovské) operátory na Hilbertových prostorech zobecňují reálná čísla v mnoha ohledech: mohou být uspořádány (i když ne totálně), jsou úplné, všechna jejich vlastní čísla jsou reálná čísla a tvoří reálnou asociativní algebru. Positivně definitní operátory odpovídají kladným číslům a normální operátory komplexním číslům. Nadreálná čísla rozšiřují reálná čísla mimo jiné o nekonečné ordinály a infinitezimální veličiny.

DATETIME

DATETIME

003398

... Skládá se z pokožky (epidermis), škáry (dermis) a podkoží (subcutis). Od kůže jsou také odvozeny kožní deriváty (appendices carnosae) – např. hřebínek, lalůčky, ušnice aj. Unikátním útvarem u ptáků je peří. Podrobnější informace naleznete v článku Kostra ptáků. Vzhledem ke způsobu života a pohybu vykazuje kostra ptáků řadu anatomických odchylek v porovnání se savci (nižší relativní hmotnost, pevnost, pneumatizace většiny kostí a redukce jejich počtu srůstem v některých částech kostry aj.). Kosti jsou díky vysokému obsahu minerálních látek velmi tvrdé a pevné, ale také křehké. Zvláštnostmi ptačí kostry jsou zejména bezzubý zobák, vysoká pohyblivost horního zobáku, plně vyvinutý pletenec hrudní končetiny přeměněné v křídlo, osifikace hrudních úseků žeber a zpevnění hrudníku pomocí háčkovitých výběžků. Podobně...

Je kostra ptáků anatomicky stejná jako kostra savců?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anatomie_pt%C3%A1k%C5%AF

Vzhledem ke způsobu života a pohybu vykazuje kostra ptáků řadu anatomických odchylek v porovnání se savci (nižší relativní hmotnost, pevnost, pneumatizace většiny kostí a redukce jejich počtu srůstem v některých částech kostry aj.).

Anatomie ptáků je vědní obor zabývající se stavbou ptačího těla. Ptáci jsou specializovanou vývojovou větví plazů skupiny Archosauria, od kterých se odlišili schopností endotermní termoregulace (homoitermie) a vytvořením unikátního způsobu létání za pomoci zcela nové struktury – peří. Dalšími jejich progresivními znaky jsou přestavba přední končetiny v křídlo, změny v lopatkovém pásmu, zejména srůst klíční kosti v sáňky (furcula), zadní končetina s prodlouženým běhákem (tarsometatarsus), úplné rozdělení srdce na pravou stranu s redukovanou a levou stranu s oxidovanou krví, rozvoj pravé aorty a vymizení levé, a zvětšení koncového mozku rozvojem neostriata. Speciálními znaky jsou dále pneumatizace kostí, zvláštní úprava plic a rozvoj vzdušných vaků, zpevnění některých částí kostry (lebky, páteře, pánve) srůstem jednotlivých kostí, vznik zobákovitých čelistí s rohovitým pokryvem, zdokonalení ve stavbě oka a vnitřního ucha. Po plazích předcích zdědili suchou kůži, v níž se původní epidermální šupina přetvořila v pero a rozvinula se jen jediná, tzv. kostrční žláza. Plazího typu je i trojbazická a monokondylní lebka, původně diapsidní, modifikovaná ztrátou horního jařmového oblouku a splynutím spánkové jámy s orbitou. Zachován zůstal v zásadě i plazí způsob rozmnožování; žloutkem bohatá vejce však mají vždy pevnou vápenitou skořápku a je také rozvinuta komplikovaná péče o vejce a mláďata, označovaná jako hnízdění. Mnoho dalších znaků ptáků tvoří anatomické a funkční adaptace související se schopností letu. Všechny tyto pokročilé adaptace s vysokým stupněm instinktivního jednání učinily z ptáků vývojově velmi úspěšnou skupinu, která osídlila celý svět s výjimkou mořských hlubin a rozrůznila se ve velké množství specializovaných skupin a druhů. Podrobnější informace naleznete v článku Embryonální vývoj ptáků. Podrobnější informace naleznete v článku Kůže ptáků. Kůže (cutis) společně se sliznicemi trávicího, dýchacího, močového a pohlavního traktu představují nejen primární mechanické bariéry, kterými se ptáci chrání proti vstupu patogenů do organismu, ale také se podílejí na imunitních reakcích. Kůže ptáků je velmi tenká a takřka neobsahuje kožní žlázy. Skládá se z pokožky (epidermis), škáry (dermis) a podkoží (subcutis). Od kůže jsou také odvozeny kožní deriváty (appendices carnosae) – např. hřebínek, lalůčky, ušnice aj. Unikátním útvarem u ptáků je peří. Podrobnější informace naleznete v článku Kostra ptáků. Vzhledem ke způsobu života a pohybu vykazuje kostra ptáků řadu anatomických odchylek v porovnání se savci (nižší relativní hmotnost, pevnost, pneumatizace většiny kostí a redukce jejich počtu srůstem v některých částech kostry aj.). Kosti jsou díky vysokému obsahu minerálních látek velmi tvrdé a pevné, ale také křehké. Zvláštnostmi ptačí kostry jsou zejména bezzubý zobák, vysoká pohyblivost horního zobáku, plně vyvinutý pletenec hrudní končetiny přeměněné v křídlo, osifikace hrudních úseků žeber a zpevnění hrudníku pomocí háčkovitých výběžků. Podobně jako u jiných obratlovců se rozlišuje kostra osová, axiální (zahrnuje kostru hlavy, krku a trupu) a kostra končetin (zahrnuje kostry hrudní a pánevní končetiny, které se vzájemně liší a jejichž stavba je jiná než u ostatních obratlovců). V kosterní svalovině ptáků dominují hlavně létací svaly a svaly zadních končetin. Největšími svaly na ptačím těle jsou hrudní svaly (mm. pectorales), upínající se na hřeben kosti hrudní a pohybující křídlem dolů, a jeho antagonista m. supracoracoideus, ležící pod ním a vykonávající pohyb křídel směrem nahoru. Svalstvo končetiny se upíná na synsakrum, femur a tibiotarzum. Běhák svalovinu nemá, podélně jím vedou jen šlachy k prstům. Zajímavá je úprava některých svalů zadní končetiny (m. ambiens, mm. flexores perforantes et perforati), která umožňuje automatické sevření prstů hřadujícího ptáka. Při napnutí šlach těchto svalů zapadnou jejich výrůstky do prohlubní šlachových pochev jako řetěz do ozubeného kola, takže sedící pták už nevynakládá žádnou svalovou námahu. Podrobnější informace naleznete v článku Trávicí soustava ptáků. Trávicí systém (systema digestorium) odpovídá u ptáků základní stavbě u vyšších obratlovců, až na některé zvláštnosti. Podobně jako u savců lze jej rozdělit na část hlavovou a trávicí trubici. Hlavovou část tvoří tzv. orofarynx, který zahrnuje dutinu ústní (zobákovou) a hltan. Horní a dolní čelist kryje více či méně zrohovatělý zobák. Jazyk je většinou neohebný, protože je podložen kostí, zato jej ptáci mohou vysunovat poměrně daleko z ústní dutiny. Chuťové pohárky jsou přítomny na jazyku a na stěně dutiny zobáku. Choana je jednotná a stejně tak i hltanové vyústění sluchových čili Eustachových trubic. Trávicí trubici představují jícen, který probíhá po pravé straně krku a je u mnoha ptáků v distální části rozšířen ve vole. Trávicí trubice dále pokračuje jako žláznatý a svalnatý žaludek, tenké střevo a poměrně krátké tlusté střevo. Na rozhraní tenkého a tlustého střeva zpravidla odstupují dvě různě velká slepá střeva. Trávicí trubice končí společně s vývodnými cestami močovými a pohlavními v kloace. Žluč do střeva přivádějí dva žlučovody, bez ohledu na přítomnost nebo absenci žlučníku. Pankreatickou šťávu přivádějí do střeva 2-3 vývody. Podrobnější informace naleznete v článku Imunitní systém ptáků. Nejlépe prostudovaný je imunitní systém u kura domácího. Na jeho funkci se podílejí nespecifické a specifické obranné mechanismy organismu, které jsou vzájemně provázány a do značné míry se navzájem podmiňují. Morfologickým podkladem imunitního systému je lymfatická tkáň, uspořádaná do lymfatických orgánů souhrnně tvořících lymfatický systém. Obranné mechanismy ptáků jsou analogické savčím, výjimkou je výrazná anatomická dichotomie imunitního systému. Močové orgány regulují příjem a výdej vody a udržují homeostázu. V porovnání se savci mají ptáci odlišnou stavbu ledvin a chybí jim ledvinová pánvička, močový měchýř (výjimkou jsou pštrosi) i močová trubice. Párové pravé ledviny (metanefros) jsou protáhlého tvaru, třílaločnaté a jsou uloženy v zadní části tělní dutiny v prohlubních synsakra. Poprvé je vytvořena Henleova klička, jež přispívá ke zpětné resorpci vody z primární moče a tvorbě vlastní hypertonické moče, a je zvětšen počet glomerulů; kromě toho dochází k resorpci vody i v kloace. Zbytky vrátnicového oběhu v ledvinách jsou zachovány. Kyselina močová se dopravuje krví z jater do Malpighiho tělísek a zde je filtrována z glomerulů. Párové močovody odvádějí tekutou moč přímo do středního oddílu kloaky, odkud se dostává zpět do koprodea. Tam se po odnětí zbylé vody ukládá bělavá kyselina močová a jiné uráty jako povrchový povlak na trus. Trus s močí pak odchází středním a vnějším oddílem kloaky ven z těla. Podrobnější informace naleznete v článku Rozmnožovací soustava ptáků. Způsob rozmnožování je u ptáků dokonalejší než u plazů (jsou u nich vyvinuty různé formy rodičovských instinktů). Pohlavní orgány se však vyznačují úsporností stavby. Samčími gonádami jsou párová fazolovitá varlata (pravé je menší), většině ptáků chybí penis a kopulují přitištěním okrajů kloak. Samice mají zpravidla jen jeden fungující vaječník, a to levý, včetně levého vejcovodu. Podrobnější informace naleznete v článku Dýchací soustava ptáků. Ptáci mají nejvýkonnější dýchací systém ze všech obratlovců. Celková aktivní plocha ptačích plic je až o 20% větší než u savců; také intenzita dýchání u ptáků je vzhledem k morfologickým i funkčním odlišnostem plic mnohem vyšší. Plíce jsou ale poměrně malé, kompaktní a při dýchání se jejich objem nemění, což prakticky zhoršuje jejich vyšetření auskultací. Ventilace je umožněna především systémem vzdušných vaků. Podrobnější informace naleznete v článku Oběhová soustava ptáků. Kardiovaskulární systém (systema cardiovasculare), stejně jako u savců, zahrnuje srdce, krevní cévy a lymfatický systém. Ptáci mají relativně největší srdce z obratlovců a absolutně nejvyšší krevní tlak, srdeční frekvenci a tělesnou teplotu. Větší relativní objem srdce a vyšší tepová frekvence zajišťují ptákům větší minutový objem než u savců. Plicní a tělní krevní oběh jsou u ptáků uspořádány stejně jako u savců. Ptáci mají 3 portální žilní oběhy (hypofyzární, jaterní, ledvinový). Podrobnější informace naleznete v článku Smyslová soustava ptáků. Ptáci řídí svá jednání zejména zrakem, sluchem a hmatem. Smyslové receptory mohou představovat samostatné orgány (ucho, oko), tvořit shluky ve sliznici nosní a ústní dutiny (čich, chuť) nebo tvořit orgány s povrchovou a hlubokou citlivostí (organa sensoria accessoria). Endokrinní systém je u ptáků analogický se savci, nicméně existují odlišnosti. V adenohypofýze, která postrádá střední lalok, byly zjištěny folikuly stimulující hormon, luteinizační hormon (svatební opeření samců), thyreotropní hormon, adrenokortikotropní hormon, luteotropní hormon (vyvolává hnízdní pud a u holubů produkci kašovité hmoty ke krmení mláďat). V neurohypofýze byl zjištěn oxytocin (snáška) a antidiuretický hormon (regulace hospodaření s vodou). Brzlík funguje jednak jako endokrinní žláza, jednak jako krvetvorný orgán. Hormon štítné žlázy – tyroxin, ovlivňuje metabolismus, růst, pelichání i chování ptáků v souvislosti s tahem. Parathormon příštítných tělísek řídí hospodaření vápníkem a fosforem. V nadledvinách na rozdíl od savců nejsou korová a dřeňová vrstva morfologicky zřetelně odděleny; kůra produkuje kortikoidy a dřeň adrenalin. Produkce insulinu a glukagonu v ostrůvkovité endokrinní části pankreatu je shodná s poměry u savců i plazů. Gonády obou pohlaví produkují pohlavní hormony (androgeny i estrogeny); za normálních okolností však jedna z obou skupin převládá a určuje mj. i sekundární pohlavní znaky. Nervová soustava ptáků je na vyšším stupni vývoje než u plazů a proto jejich životní projevy jsou dokonalejší a jejich schopnost přizpůsobovat se podmínkám prostředí je větší. V centrální nervové soustavě (CNS) ptáků jsou vyvinuty zvláště ty části, které mají přímý vztah k ústrojím pohybu, zraku a sluchu. Neobyčejně bohatý instinktivní život ptáků podmínil rozvoj koncového mozku, který obsahuje již všechna vyšší ústředí kromě zrakového. To je lokalizováno v dobře vyvinutém středním mozku. Koncový mozek je nejmohutnější částí celého mozku, povrch hemisfér ale není gyrifikován jako u savců, ale získal na objemu zvětšením vnitřní hmoty bazálních ganglií a neopália. Také mozeček je značně rozvinut a jeho zvětšené laloky jsou zvrásněné jako u savců. Rozvinuty jsou i zrakové hrboly ve stropu středního mozku, kde zůstává zrakové ústředí. Čichové laloky jsou naopak silně redukovány. Mícha sahá od mozku až do posledního ocasního obratle. Při přechodu z krční do hrudní oblasti a v pánevní krajině je zduřelá v místě odstupu motorických nervů inervujících létací svaly a svaly běháku. Pro ptačí míchu je typické toto zesílení (hřbetní výduť) v bederní a křížové krajině, v důsledku velké koncentrace pojivových (neurogliových) buněk. Míšní nervy i vegetativní nervový systém jsou dobře vyvinuty, ale vymezení sympatických a parasympatických vláken je často problematické, protože útrobní nervy obsahují obojí vlákna. ČERNÝ, Hugo. Anatomie domácích ptáků. 1. vyd. Brno : Metoda, 2005. 447 s. ISBN 80-239-4966-7. ALTMAN, R.B. et al.. Avian Medicine and Surgery. 1. vyd. Philadelphia : W.B. Saunders Co., 1997. 1070 s. (anglicky) RITCHIE, B.W. et al.. Avian Medicine: Principles and Application. Florida, USA : Wingers Publ., 1994. 1384 s. ISBN 0-9636996-5-2. (anglicky)

VERB_PHRASE

YES_NO

000222

... Nejkvalitnější je list a květ. Droga je kořenitého pachu a má hořkou až odpornou chuť. Nejdůležitější látkou v pelyňku je silice. Její hlavní složkou jsou chamazulény, thujol a thujon, který je ve vyšších dávkách toxický, vyvolává opojné stavy, závratě a křeče. Dále obsahuje kandiden, felandren, seskviterpenové laktony, flavonoidy, třísloviny, absinthin a anabsinthin a malé množství dalších látek. Nejvyšší obsah silice je v době zralosti. Obvykle se podává formou nálevu. Jako koření slouží čerstvé nebo sušené mladé listy, popř. dosud nezdřevnatělé části natě. Pelyněk se používá při přípravě mnoha hořkých...

Co je nejdůležitější látkou v pelyňku?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pelyn%C4%9Bk_prav%C3%BD

Nejdůležitější látkou v pelyňku je silice.

Pelyněk pravý (Artemisia absinthium) je vytrvalá, až 120 cm vysoká dřevnatějící bylina s listnatými lodyhami, zakončenými volnými latami žlutých úborů, náležející do čeledi hvězdnicovité (Asteraceae). Má mnohačetný oddenek, spodní část lodyhy dřevnatí. Světlé lodyhy tvoří trsy. Peřenodílné listy jsou stříbřito-šedě plstnaté. Přízemní listy mají dlouhý řapík, jsou třikrát peřenodílné, s úzce kopinatými úkrojky. Horní lodyžní listy jsou jednoduše nebo dvakrát peřenodílné. Vrcholičnaté laty tvoří drobné, kulovité květní úbory. Květenství se skládá z trubkovitých, žlutých květů. Plody jsou vejčité nažky. Pelyněk pochází z mírného pásma Evropy i Asie. Často zplaňuje a nacházíme ho pak na neobhospodařených lokalitách, podél cest, na rumištích, náspech, smetištích a skalnatých stráních. Může se pěstovat. Sběr probíhá v červnu až srpnu. Sbírá se nať. Nezdřevnatělá část se seřezává a váže se do svazků. Suší se ve stínu nebo za umělého sušení při teplotách do 40 °C. Nejkvalitnější je list a květ. Droga je kořenitého pachu a má hořkou až odpornou chuť. Nejdůležitější látkou v pelyňku je silice. Její hlavní složkou jsou chamazulény, thujol a thujon, který je ve vyšších dávkách toxický, vyvolává opojné stavy, závratě a křeče. Dále obsahuje kandiden, felandren, seskviterpenové laktony, flavonoidy, třísloviny, absinthin a anabsinthin a malé množství dalších látek. Nejvyšší obsah silice je v době zralosti. Obvykle se podává formou nálevu. Jako koření slouží čerstvé nebo sušené mladé listy, popř. dosud nezdřevnatělé části natě. Pelyněk se používá při přípravě mnoha hořkých či nahořklých alkoholických (destilát Absint a víno Vermut) i nealkoholických (tonic) nápojů. Do pokrmů se přidává jen několik málo listů, a to především k tučným vařeným nebo pečeným masům, jejichž chuť se nejen zpříjemní, ale napomůže i jejich lepšímu strávení. Pro tyto své léčivé účinky je pelyněk užíván také ve farmacii jako stomachicum a digestivum a byl jako takový znám ve starověku, jak se dovídáme ze spisů Dioscorida i Plinia. Užívá se při nechutenství, střevních a žlučníkových kolikách, menstruačních bolestech, proti hlístům. Droga zvyšuje sekreci zažívacích šťáv a tlumí křeče. Musíme se vyvarovat podávání nadměrných dávek. Droga není vhodná pro dlouhodobou léčbu. Předávkování se projevuje poruchami čití a vědomí, bolestí hlavy, nutkáním na dávení a dalšími nepříjemnými příznaky. Pelyněk by neměly užívat těhotné a kojící ženy.

ENTITY

ENTITY

003897

... angličtina, skotština a skotská gaelština. Skotské království bylo nezávislé až do 1. dubna 1707, kdy vytvořilo unii s Anglickým královstvím (v pouze personální unii s Anglickým královstvím bylo od roku 1603), čímž vzniklo Království Velké Británie. Tato unie byla výsledkem smlouvy o Unii z roku 1706 a vstoupila v platnost schválením zákona o Unii parlamenty obou zemí, navzdory rozsáhlým protestům v celém Skotsku. Třebaže je Skotsko součástí Spojeného království, má svůj nezávislý politický systém a vlastní soukromé i veřejné právo (skotské právo)....

Do kdy bylo Skotské království nezávislé?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Skotsko

Skotské království bylo nezávislé až do 1. dubna 1707, kdy vytvořilo unii s Anglickým královstvím (v pouze personální unii s Anglickým královstvím bylo od roku 1603), čímž vzniklo Království Velké Británie.

Skotsko (skotsky a anglicky Scotland, skotskou gaelštinou Alba) je jednou ze čtyř zemí konstituční monarchie Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, která se nachází v severní části ostrova Velká Británie. Jedinou suchozemskou hranici má s Anglií, na východě je Skotsko ohraničeno Severním mořem, na severu a západě Atlantským oceánem a na jihozápadě Severním průlivem a Irským mořem. Mimo pevninu se Skotsko rozkládá na více než 790 ostrovech, z nichž největší jsou Orkneje, Shetlandy a Hebridy. Hlavním a druhým největším městem Skotska je Edinburgh, který je jedním z největších evropských finančních center. V 18. století bylo město centrem skotského osvícenství, díky kterému se Skotsko stalo jedním z obchodních, intelektuálních a průmyslových motorů Evropy. Největším skotským městem je Glasgow, které kdysi bylo jednou z předních světových průmyslových metropolí a v současné době je součástí velké glasgowské konurbace dominující Lowlands. Ve Skotsku žije 5 144 200 obyvatel, z nichž většinu (88 %) tvoří Skotové. Úředními jazyky jsou angličtina, skotština a skotská gaelština. Skotské království bylo nezávislé až do 1. dubna 1707, kdy vytvořilo unii s Anglickým královstvím (v pouze personální unii s Anglickým královstvím bylo od roku 1603), čímž vzniklo Království Velké Británie. Tato unie byla výsledkem smlouvy o Unii z roku 1706 a vstoupila v platnost schválením zákona o Unii parlamenty obou zemí, navzdory rozsáhlým protestům v celém Skotsku. Třebaže je Skotsko součástí Spojeného království, má svůj nezávislý politický systém a vlastní soukromé i veřejné právo (skotské právo). Oddělení skotského právního a vzdělávacího systému a církve i po uzavření Unie přispělo k pokračování skotské kultury a skotské národní identity a část Skotů v čele se Skotskou národní stranou dlouhodobě usiluje o státní nezávislost na Spojeném království. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Skotska. První osadníci přišli na území dnešního Skotska pravděpodobně v době ledové asi před 11000 lety. První vesnice podle vykopávek vznikaly cca okolo 6000 př. n. l. Průkazné písemnosti o Skotsku pocházejí z dob příchodu Římanů, kteří zemi nazývali Kaledonie. Toto území nebylo díky silnému odporu zdejších barbarských kmenů nikdy dobyto Římskou říší, která načas připojila pouze území jižně od Hadriánova valu. Za zakladatele Skotska se považuje dalriadský král Kenneth Mac Alpin, který si roku 843 podmanil Říši Piktů a založil království Alba, bezprostředního předchůdce Skotského království. Toto království bylo tvořeno šesti severními provinciemi, spravovanými mormaery a několika královstvími na jihu. Mormaerové i králové byli podřízeni skotskému velekráli. K významným společenským změnám došlo ve Skotsku v druhé polovině 11. století, za vlády skotského velekrále Malcolma III., a to především v oblasti práva, majetkových vztahů a v systému následnictví. Reorganizována byla také skotská křesťanská církev. Malcolm III. zavedl v zemi zvyky a zákony převzaté z Anglie. Po vytvoření anglického království muselo Skotsko čelit sílícímu tlaku Anglie, a vedlo s ní dlouhé války, které obě země značně vyčerpávaly. Ve 13. století se objevil William Wallace, který táhl na jih a dobyl York, čímž zvedl morálku vyčerpaným Skotům (tyto události zobrazuje film Statečné srdce). Další významnou osobou skotské historie byl bezesporu Robert Bruce, pokračující v myšlenkách popraveného Wallace, ovšem jinými prostředky. Dne 1. května 1707 došlo Aktem o unii ke vzniku Království Velké Británie. V této době také vzniká kombinací anglické a skotské vlajky vlajka britská (Union Jack). 1. ledna 1801 se pak Skotsko stalo jednou ze čtyř zemí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. V průběhu 18. století došlo ve Skotsku k několika povstáním proti vládnoucím králům z hannoverské dynastie. Hlavním cílem těchto povstání bylo dosadit zpět na trůn Velké Británie členy katolické stuartovské dynastie, tedy Jakuba Františka Stuarta (povstání 1715 - 1716) a Karla Eduarda Stuarta (1745 - 1746). Povstání byla krutě potlačena. V moderních dějinách stojí za zmínku vliv průmyslové revoluce a zámořských objevů na ekonomický vzrůst Skotska. Obchody se zámořím, výroba lodí a průmyslového zboží napomohly Skotsku k ekonomické prosperitě. Významnou událostí je také objevení ropných nalezišť v Severním moři a znovuobnovení Skotského parlamentu. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Skotska. Skotsko se nachází v severní třetině ostrova Velká Británie a na přilehlých ostrovech. Rozprostírá se na 78 772 čtverečních kilometrech (30 414 mil2). Pevninskou hranici má pouze s Anglií a to 96 kilometrovou mezi řekou Tweed na východě a zálivem Solway Firth na západě. Nejbližšími sousedy jsou Irsko, vzdálené po Irském moři 30 kilometrů jihozápadně, Norsko, které leží 400 kilometrů východně přes Severní moře a Faerské ostrovy spolu s Islandem, které odděluje od Skotska Atlantský oceán směrem na severozápad. Ze souostroví vyskytujících se na sever a západ od hlavního skotského území jsou největší Shetlandské ostrovy, Orkneje a Hebridy. Největšími ostrovy pak jsou Mainland (Shetlandy), Lewis, Skye a Mull. Nejvyšším pohořím je Skotská vysočina, nebo též Highlands, kde je i nejvyšší hora Skotska a zároveň celého Spojeného království Ben Nevis (1344 m nad mořem). Highlands leží v severní a severozápadní části Skotska, je vulkanického původu a je převážně kamenitý. Na tomto území se také nachází mnoho horských údolí (glens) a jezer (lochs). Celá tato oblast byla v době ledové pod souvislou vrstvou sněhu a ledu. Směrem od Highland na východ a jih jsou o poznání úrodnější nížiny, vzniklé usazováním. Sedimenty nahromaděné v těchto částech byly a jsou zdrojem pro zemědělství. I v těchto částech lze najít území vulkanického původu, například kolem hlavního města Edinburgu. Směrem k anglickým hranicím je hojnější výskyt lesního porostu, který byl původně po celém území Velké Británie, ale důsledkem mýcení hlavně během průmyslové revoluce a kvůli stavbě lodí z velké části vymizel. Ve středu země mezi městy Greenock, Glasgow, Stirling a Edinburgh - tzv. Střední pás se nachází velká průmyslová zóna. Mezi největší řeky patří Clyde a Forth. V menších horských řekách se daří lososům - národní rybě země. Z mnoha jezer Skotska jsou největší Loch Lomond, což je zároveň přírodní rezervace, Loch Ness, v jehož hlubinách prý žije světoznámá příšera (Lochneska), jejíž existenci se dodnes nepodařilo dokázat, a Loch Awe. Viz také Kategorie:Jezera ve Skotsku. Většina z nich je ledovcového původu. Klima je ve Skotsku, podobně jako v jiných částech Spojeného království, ovlivněno Golfským proudem, který působí od západu, od Atlantského oceánu. V zemi panují mírné ale vlhké zimy a chladnější léta. Počasí bývá velmi proměnlivé a nezřídka se lze setkat (podzim-jaro) s jasným svitem slunce, deštěm, kroupami i sněhem v jedné hodině. V zimě jsou maximální průměrné teploty okolo 6 °C, v létě okolo 18 °C. Podrobnější informace naleznete v článku Správní členění Skotska. Od 1. dubna 1996 se Skotsko člení na 32 správních oblastí (unitary authorities): Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Skotska. Průmysl má na území Skotska dlouholetou tradici od počátku průmyslové revoluce. V počátcích se jednalo hlavně o průmysl těžký - stavba lodí, výroba oceli, těžba uhlí a některých rud spolu s dřevařským a textilním průmyslem byly nejdůležitější z odvětvích. Mezi světovými válkami byl chod těžkého průmyslu omezen a po druhé světové válce nastal úpadek ještě větší. V sedmdesátých letech 20. století byla v Severním moři objevena naleziště ropy a začal rozkvět těžebního průmyslu. Kromě těžařství se začal rychle rozvíjet lehký průmysl, finančnictví a služby celkově. Dnes je Skotsko významným výrobcem elektronických komponentů a města Edinburgh a Glasgow jsou jedny z nejvýznamnějších finančních center Evropy. Mezi země, kam směřuje nejvíc exportu, patří Spojené státy americké, Nizozemsko, Francie, Španělsko a Hong Kong. V posledních letech se rozrostla turistika a rozkvetly tím pádem služby související. V průmyslu pracuje ve Skotsku 25 % obyvatel, ve službách 74 % a zbylé 1 % připadá na zemědělství. Zemědělství je ve Skotsku na velmi vysoké úrovni, založené na farmářském způsobu. Hlavní zemědělské oblasti jsou na východě země, zejména v oblasti Fife. Z rostlinné výroby se v této části Britských ostrovů daří bramborám, obilninám, mrkvi a kořenové zelenině vůbec, kapustě, brukvi, i další košťálové zelenině. Poměrně četné jsou farmy specializující se na jahody. S živočišnou výrobou je neodlučitelně spojena celá řada tradičních skotských plemen zvířat. Velmi významnou součástí, ne-li nejvýznamnější, je rybolov. Bohaté zkušenosti a dlouhá tradice, spolu s velkými oblastmi bohatými na výskyt ryb, řadí Skotsko mezi nejdůležitější oblasti v tomto odvětví. V řekách se loví hlavně lososi, pstruzi, štiky a úhoři v mořích pak celá škála mořských druhů, jako treska, sleď, šprot, štikozubec a platýs. Největší rybářské přístavy jsou v Peterhead a Fraseburgh, v minulosti to byl hlavně Aberdeen. Ve Skotsku je pět mezinárodních letišť, ve městech Glasgow, Edinburgh, Aberdeen, Prestwick (letiště Glasgow-Prestwick) a Inverness. Kromě těchto letišť je v zemi dalších deset lokálních. Z leteckých společností sídlí ve Skotsku Flyglobespan, Loganair, City Star Airlines a ScotAirways Železniční doprava, která je organizována a spravována samostatně od zbytku Společného království, má hustou síť tratí. Tento druh dopravy má v zemi dlouhou historii, která je spojena i s výrobou lokomotiv. Propojení s Anglií a mezi nejdůležitějšími městy je samozřejmostí. V zemi zajišťuje dopravní obslužnost celá řada soukromých firem. Ze sítě dálnic a rychlostních silnic je nejvytíženější dálnice M8 mezi Glasgow a Edinburgem. Nejdelší je pak M74, která je spojnicí s Anglií. Poměrně hustá síť lodních linek funguje jak mezinárodně (spojení s Norskem, Belgií, Faerskými ostrovy a Islandem), tak lokálně (Severní Irsko, ostrovy na severu a západě). Mnoho lokálních spojů funguje hlavně pro turistiku. Podrobnější informace naleznete v článcích Skotská kultura a Skotská kuchyně. V oblasti kultury se ve Skotsku nejvíce vyjímá hudba, literatura a sport. Hudba je tradičně spjata se starou gaelskou kulturou a skotské dudy (jinak v angličtině přesněji Great Highland Bagpipe) jsou všeobecně známým hudebním nástrojem. Kromě nich ovšem ke klasickým skotským kapelám hrajícím Scottish country dance patří také housle, akordeon, ale také harfa. U modernějších seskupení se často používají také elektronické klávesy, kytary a jiné nástroje. Ke skotské hudbě patří také skotský tanec (scottish dancing). Nezřídka jsou po celém území Skotska pořádány festivaly s touto tematikou, nebo jen kulturní večery. Se skotskou hudbou, tancem a tradičními skotskými sportovními disciplínami se lze setkat na Highland games (Skotské hry). Ve skotské literatuře se používalo a používá několik jazyků: skotská gaelština, angličtina, skotština, francouzština a latina. Mezi nejznámější skotské literáty patří Robert Burns, Walter Scott, Arthur Conan Doyle a Irvine Welsh. Na rozhlasových vlnách lze naladit mnoho rozhlasových stanic, ale za ryze skotské lze považovat BBC Radio Scotland a BBC Radio nan Gaidheal, které vysílá kombinovaně anglicky a ve skotské gaelštině. Kromě rozhlasu vysílá i televize BBC Scotland a komerční STV. Skotské deníky zastupují Daily Record, The Herald a The Scotsman. Ke kultuře patří neodmyslitelně i sport, což ve Skotsku platí dvojnásob. Soutěživost Skotů je veliká a tradiční sporty spojené s touto zemí jsou všeobecně známé: fotbal, ragby, golf, koňské dostihy, automobilové závody, tenis, atletika a další. Ve fotbale stojí za zmínku tradiční rivalita klubů Celtic Glasgow a Glasgow Rangers. Ve světě ragby pravidelně bojuje skotský národní tým o nejcennější trofeje planety a golfová hřiště ve Skotsku patří mezi nejlepší na světě. Systém školství ve Skotsku se v mnohém liší od toho českého. Od dob starověkého Řecka bylo Skotsko první území, kde se zavedlo školství do veřejného sektoru. Roku 1496 byl vydán zákon, jež nařizoval povinnou školní docházku pro nejstarší syny šlechticů a vlastníků půdy. Od roku 1561 se vyučovalo i v kostelech. V dnešních dnech dokončuje mládež základní vzdělání v 15 až 16 letech (zřídka i dříve) závěrečnou sérií zkoušek (maximální počet předmětů je osm). Po této povinné školní docházce si studenti mohou vybrat další studijní obory na vyšších typech škol a zakončit studia některou z těchto zkoušek : Access exams, Intermediate exams nebo Higher Grade a Advanced Higher. Systémy soukromých škol se mohou lišit nebo používat anglický model studií. Následují studia na univerzitách, kterých je ve Skotsku celkem 13. Nejvýznamnějšími jsou : University of Edinburgh, University of St. Andrews, University of Glasgow a University of Aberdeen. Titul dosažený úspěšným složením závěrečných zkoušek po čtyřletém studiu je Artium Baccalaureus, ve zkratce používáno jako B.A., nebo také A.B. Existuje i několik dalších titulů, které lze studiem na univerzitě získat. Na skotských univerzitách studuje mnoho zahraničních studentů, převážně ze zámoří.

DATETIME

DATETIME

004462

... V současnosti ŠKODA AUTO a.s. vyrábí 8 modelových řad: Citigo – miniautomobil, od roku 2011 Fabia – malý automobil, od roku 1999 (současná III. řada od 2014) Rapid / Rapid (Indie) – nižší střední . třída, od roku 2012/2011 Octavia – nižší střední třída, od roku 1996 (současná III. řada od roku 2013) Superb – střední třída, od roku 2001 (současná III. řada od roku 2015) Yeti – kompaktní SUV, od roku 2009 Kodiaq – SUV, uveden do prodeje roku 2016 Karoq – SUV, od roku...

Od jakého roku se vyrábí osobní automobil Škoda Superb?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0koda_Auto

Superb – střední třída, od roku 2001 (současná III. řada od roku 2015)

ŠKODA AUTO a.s. je největší český výrobce automobilů. Sídlo společnosti je v Mladé Boleslavi, kde je i největší výrobní závod, v rámci ČR má dva další výrobní závody v Kvasinách a ve Vrchlabí. Od roku 1991 je součástí koncernu Volkswagen. Dlouhodobě je největší českou firmou podle tržeb, největším českým exportérem a jedním z největších českých zaměstnavatelů. Firma historicky navazuje na společnost Laurin & Klement, která se v roce 1925 stala součástí strojírenského koncernu Akciová společnost, dříve Škodovy závody v Plzni, od roku 1930 nesla název Akciová společnost pro automobilový průmysl (ASAP) a spolu s mateřskou firmou se v období II. světové války stala součástí nacistického gigantu Reichswerke AG für Erzbergbau und Eisenhütten "Hermann Göring". Po válce se v rámci totální reorganizace a zestátnění průmyslu osamostatnila pod novým názvem Automobilové závody, národní podnik (AZNP) a značku Škoda používala pouze pro výrobky. Po pádu centrálně řízeného hospodářství se podnik vrátil k historickému názvu, od roku 1990 jako Automobilový koncern ŠKODA a.s. a od roku 1991, po privatizaci německým koncernem Volkswagen Group, jako ŠKODA, automobilová a.s. Současný název užívá od roku 1997. Historie společnosti Škoda začíná 17. prosince 1895, kdy dva cyklisté - mechanik Václav Laurin a knihkupec Václav Klement založili malý podnik Laurin & Klement na výrobu jízdních kol. Podnik založili poté, co se Václavu Klementovi rozbilo nové kolo Germania, na reklamační dopis psaný česky přišla reakce ústeckého zastupitele německého výrobce Seidel & Naumann s poznámkou, ať pisatel, pokud něco chce, použije příště srozumitelný jazyk. Nespokojen s odpovědí se Klement rozhodl založit vlastní firmu, kterou otevřel společně s Václavem Laurinem v Mladé Boleslavi. V roce 1899 začíná továrna Laurin & Klement vyrábět i motocykly Slavia. Stala se tak první motocyklovou továrnou v Rakousko-Uhersku i Německu. V roce 1905 se začíná vyrábět první model automobilu: Voiturette A; okamžitě se stává prodejním trhákem. Komerční úspěch působí, že se v roce 1907 automobilka mění na akciovou společnost. Za první světové války je podnik součástí válečné výroby. Po válce se společnost nadále rozvíjí, kromě osobních vozidel vyrábí i nákladní, ale také např. letecké motory. S cílem podporovat další rozvoj (a překonat problémy následující rozsáhlý požár roku 1924) společnost hledá silného partnera. V roce 1925 pak dochází ke spojení se strojírenským koncernem Škoda. To znamená postupný zánik značky Laurin & Klement, u nově vyvíjených typů se už přechází na jméno a znak Škoda. Některé z těchto typů byly vyvíjeny ve spolupráci s italskou firmou Pellegati, podle tehdejšího konstruktéra Oldřicha Meduny však šlo o zpackaný a zřejmě korupční kontrakt plzeňské konstrukce, neboť Pellegati dodala výkresy bez tolerancí, bez určení materiálů atd. – šlo totiž jen o obkreslené díly z Fiatu. Automobilka v té době navíc byla pouhým výrobním závodem plzeňského koncernu, její ředitelství i konstrukce přesídlily do Plzně. Mladoboleslavský závod díky úvěru 220 milionů Kč prošel výraznou reorganizací ve prospěch velkosériové pásové výroby, v areálu automobilky (o ploše 215.700 m2) vznikl mj. nový čtyřpatrový objekt karosárny a sedlárny nebo nová uhelná elektrárna o elektrickém výkonu 3,7 MW. Zůstala však značná těžkopádnost řízení a vysoké režijní náklady na management, což vyústilo k rozhodnutí udělat z automobilky samostatnou organizaci. Od 1. 1. 1930 tak vznikla samostatná Akciová společnost pro automobilový průmysl (ASAP) se sídlem v Praze a o vlastním jmění 20 milionů Kč, čímž se automobilka organizačně a správně osamostatnila vůči koncernu, byť zůstala v jeho plném vlastnictví. V automobilce v té době pracovalo 3750 dělníků a 500 úředníků. I ASAP však postihla velká hospodářská krize spojená s redukcí výroby a velkým propouštěním zaměstnanců. Snaha čelit krizi pomocí fúze největších československých automobilek (Praga z koncernu ČKD, Tatra z koncernu Ringhoffer a ASAP z koncernu Škoda) se v roce 1931 ukázala jako velký manažerský omyl: nová a.s. Motor spojující Pragu a ASAP (Tatra z projektu . vycouvala, protože by musela výhledově opustit svou koncepci vzduchem chlazených motorů a páteřových rámů) byla ustavena k 1. 1. 1932, ale pro nepřekonatelné finanční problémy (např. Praga vykazovala dvojnásobné prodeje oproti Škodě, ale zisk se měl dělit 9:8) tiše zanikla koncem února téhož roku. Společná konstrukce nového osobního vozu byla zastavena, ale pro budoucnost se zachovala společná technická normalizace a dobré vzájemné vztahy mnohých konstruktérů, což se v pozdějších letech velmi hodilo. Počet zaměstnanců ASAP klesl v roce 1933 na pouhých 1550 (třetinový stav oproti roku 1930) a vyrobilo se 1607 vozidel, prodalo se 1233 osobních automobilů a ASAP tak byla se svým 14% tržním podílem v tuzemských prodejích na třetím místě. Při trvající krizi bylo nutné představit vlastní lehký, úsporný a hlavně levný automobil. Šéfkonstruktér osobních vozů Ing. Vladimír Matouš prosadil ideu pevného páteřového nosníku s lehkou karosérií (obdoba deset let staré konkurenční konstrukce Tatra 11 od Hanse Ledwinky), čímž v roce 1933 vznikla malá Škoda 420, jež vážila pouhých 650 kg (o 350 kg méně než stejně velký předchůdce Škoda 422). Nové vozy měly oproti původním modelům lepší jízdní vlastnosti i nižší spotřebu a zejména byly mnohem levnější ve výrobě i při prodeji. Nová Škoda 420 tak znamenala pro automobilku obrovskou vzpruhu – její koncepce se osvědčila a veřejnost i automobilka ji brzy zaslouženě přejmenovaly na Popular. Následovala koncepčně obdobně řešená limuzína Škoda Superb (1934), mezeru mezi nimi vyplnily typy Škoda Rapid (1935) a Škoda Favorit (1936). Díky těmto čtyřem modelům už v roce 1936 obsadila Škoda v prodejích první místo se 4990 vozy (39 % trhu) a exportovala dalších 2180 vozů (30 % produkce). Investice se tak automobilce začaly vracet, a to i přesto, že cena nového vozu byla v roce 1936 zhruba poloviční oproti srovnatelnému typu v roce 1930 – nejlevnější dvoumístný Popular roadster stál 17 500 Kč, čtyřmístný Popular kabriolet 18 800 Kč. V roce 1936 se navíc do Boleslavi konečně vrátila zpět z Plzně konstrukce osobních i nákladních automobilů, do výroby byl zaveden výrobně i provozně hospodárný a výkonný nákladní vůz Škoda 706 a později i trolejbusy Škoda 1Tr a Škoda 2Tr. Vznikla tak konečně progresivní a moderní automobilka, která konstruovala, vyvíjela a vyráběla osobní automobily, nákladní automobily, autobusy a trolejbusy. Za druhé světové války se stala továrna součástí koncernu Reichswerke Hermann Göring a sloužila německému válečnému úsilí ve spojení s konstrukční kanceláří Ferdinanda Porscheho. Původní konstrukce byly upozaděny ve prospěch výroby pro Wehrmacht – vozidla KdF, obří tahač RSO, součásti a celky pro terénní vozidla, vojenská letadla, zbraně i nábojnice. Vzdušné síly Velké Británie a USA bombardovaly automobilku opakovaně. Masivní nálet se uskutečnil dne 25. dubna 1945 a vyústil v téměř úplné zničení automobilky a přibližně 1000 mrtvých a zraněných. Dne 9. 5. 1945 provedla také Rudá armáda nálet na Mladou Boleslav, při kterém byla v automobilce zničena většina zbylých výrobních prostor, technologií i materiálu. Po válce nebylo myslitelné obnovení původního výrobního programu v celé jeho šíři, zvláště když došlo k zestátnění velkých podniků a následné reorganizaci průmyslu, při kterém byl původní koncern Škoda direktivně rozdělen a dosavadní účelné vertikální propojení jednotlivých závodů bylo nuceně převedeno na horizontální propojení podniků s příbuzným oborem činnosti. Bývalá ASAP se tak změnila na hlavní ředitelství národního podniku Automobilové závody, který začal být odpovědný za výrobu osobních automobilů v Československu. Během roku 1945 pak bylo rozhodnuto o účelové reorganizaci a delimitaci výrobního programu tak, aby se v Mladé Boleslavi mohli soustředit pouze na výrobu malého lidového automobilu Škoda 1101/1102 neboli "Tudoru" = de facto modernizovaného Popularu, ostatní typové řady byly opuštěny po smontování několika desítek kusů převážně ze zbylých dílů. Výroba nákladních automobilů Škoda 706 R byla převedena do továrny Avia Letňany, která měla po válce oslabenou leteckou výrobu a proto převzala i vývoj dalších autobusů se značkou Škoda (v roce 1951 byly všechny tyto aktivity převedeny na budoucí podnik LIAZ, který však v prvních měsících fungoval jen jako jednotlivé závody AZNP). Malý nákladní automobil Škoda 150 byl převeden do továrny Aero Vysočany (později přidělené automobilce Praga náhradou za vybombardovaný závod v Libni, takže automobil byl označován i jako Aero 150 nebo Praga 150) a výrobu trolejbusů začal zabezpečovat pouze plzeňský podnik. Ve výrobním programu AZNP pak zůstal jediný typ užitkového vozu, a sice Škoda 256 (do roku 1947). AZNP začaly ovlivňovat i výrobu v dříve nezávislých karosárnách, zejména Petera Vrchlabí a JAWA Kvasiny, které zabezpečovaly vývoj a výrobu některých modifikací vozů Škoda 1101 atd. Protože malý automobil nepostačoval potřebám zákazníků, byl záhy vyvinut silnější a prostornější automobil Škoda 1200 neboli "Sedan". Sotva se však v roce 1952 začalo s jeho výrobou, dostaly AZNP příkaz tento typ zastavit kvůli přípravě na možný válečný konflikt a začal vývoj vojenských automobilů vlastní konstrukce Škoda, z nichž nejúspěšnější byla typová řada Škoda 973 (později známá jako "Babeta" díky filmu Kdyby tisíc klarinetů). Ta měla ambice stát se hlavním armádním vozidlem Varšavské smlouvy, údajně oplývala nejlepšími jízdními vlastnostmi ze všech porovnávaných automobilů (konkurenty byly zejména GAZ 69 a Tatra 803/Tatra 804) – pokud by však měla být dodávána v desetitisícových sériích pro všechny "lidově demokratické armády", znamenalo by to úplný konec jakékoliv jiné výroby v AZNP. Pravděpodobně tedy i tyto kapacitní problémy přispěly k tomu, že v soutěži zvítězil GAZ 69 a AZNP zůstala civilní výroba. Pro potřeby stranických a státních představitelů v té době také vznikla limuzína Škoda VOS, kterou pro pancéřování lze také považovat za částečně vojenský automobil. Navíc, protože Tatra Kopřivnice potřebovala uvolnit výrobní kapacity pro vojenské automobily Tatra 128, byla do AZNP dočasně převedena nejprve výroba automobilů Tatra 600 (v letech 1951 až 1953 vyrobeno 2100 vozů) a Tatra 805 (v letech 1952 až 1955 vyrobeno 6410 vozů). Poté, co mezinárodní napětí povolilo, mohla být obnovena výroba modelu Škoda 1200 a souběžně se připravoval moderní "mezityp lidového automobilu" Škoda 440 "Spartak", který se začal vyrábět v roce 1956 a později byl nahrazen modernizovaným typem Octavia. V roce 1958 se při reorganizaci československého průmyslu a vzniku VHJ staly dosud samostatné podniky ve Vrchlabí a v Kvasinách plně podřízenými závody AZNP. Ve Vrchlabí dostali za úkol pokračovat v užitkových modifikacích výběhového typu Škoda 1200/1201, čímž vznikl jak prostorný "stejšn" Škoda 1202 (1961 – 1973), tak i první a jediný československý trambusový dodávkový automobil Škoda 1203 (ve Vrchlabí 1968 – 1981, v TAZ Trnava 1973 – 1999). Závod Kvasiny krátce předtím vyvinul úspěšný roadster Škoda 450, později známý jako Škoda Felicia (1957 – 1964). Protože celé AZNP stále nedokázaly plně motorizovat Československo, rozhodla vláda o výstavbě nového závodu v Mladé Boleslavi tak, aby automobilka byla schopna zvýšit denní výrobu z 50-60 vozů na 400 až 500, tj. roční kapacita přes 100 tisíc vozů. V roce 1960 začala velkorysá výstavba nové automobilky na ploše cca 80 hektarů, s vlastní elektrárnou, vlastním nákladním nádražím, délkou vleček 10 km a délkou vnitřních komunikací 13 km, které spojovaly 40 nových budov. Na investici se podílelo více než 300 dodavatelů, z toho 134 zahraničních včetně těch z nesocialistických zemí (indukční pece Siemens a ACEC, formovací stroje Colleman, tlakové licí stroje Triulzi, obráběcí automaty Renault, lisovna Chausson, svařovací automaty Languepin atd.). Vznikl tak rozsáhlý moderní průmyslový provoz, který představoval naprostou špičku v zemích RVHP a jednu z nejmodernějších továren v celé Evropě vůbec. Souběžně s tím už probíhal vývoj nového, lehkého a prostorného lidového automobilu se samonosnou karosérií a s motorem vzadu, pod interním typovým označením Škoda 988, též známý jako NOV (nový osobní vůz), který se nakonec začal vyrábět v dubnu 1964 pod obchodním označením Škoda 1000 MB. Při této příležitosti také automobilka oficiálně slavila 70. výročí založení a nový automobil tak přestavoval "dárek" k tomuto výročí, přitom to byla už tehdy lehce vyvratitelná propagandistická lež (v roce 1894 se zakladatelé ještě ani neznali). Nekoncepčnost státního vedení AZNP si však dál vybírala svou daň: nový model se zpočátku vyráběl jen v jedné směně a v počtu nepřevyšujícím 10 kusů denně (v dubnu), později navyšovaným na 170 kusů denně (v prosinci), ale na 500 vozů denně se dostala až koncem roku 1968. Svou vinu nesl i fakt, že výrobní program v Kvasinách i Vrchlabí vycházel ze starých modelů, příčemž technické podpory této výroby se v Boleslavi nemohli jen tak zbavit: litinové motory Škoda 1221 cm3 sice nakonec převzal do výroby n.p. Kovosmalt Trnava v roce 1966 (a byl tak učiněn první krok ke vzniku Trnavských automobilových závodů), ale například páteřové podvozky musela mateřská automobilka dodávat do Kvasin až do konce roku 1971, kdy teprve skončila výroba typu Octavia Combi. Zároveň už také bylo jasné, že motor vzadu nemá další perspektivu, a proto projekt nového ředitele AZNP Ing. Josefa Šimona "Rozvoj integrované výroby osobních vozů v ČSSR" v roce 1967 počítal s tím, že se nástupce kompaktního rodinného vozu 1000 . MB pod typovým označením Škoda 740 (obchodní označení Škoda 900 a Škoda 1100) vrátí ke koncepci s motorem vpředu a pohonem zadních kol, a že stejnou koncepci bude mít i vyšší modelová řada NOV II., která byla zadána k řešení jako typová řada Škoda 720 (obchodní označení Škoda 1250 a Škoda 1500) a její stylistické řešení dostal v roce 1969 na starost Giorgetto Giugiaro. Počátek 70. let a politická normalizace však opět byly jen jedním z důvodů, proč tyto projekty nedošly realizace – problém byl opět už v samotném nekoncepčním zadání, kdy projekty 720 a 740 neměly nic společného ani se stávajícími modely a technologiemi, ani mezi sebou navzájem. Jejich realizace by tak vyžadovala investici několik set milionů korun, na kterou však nebylo ani pomyšlení, protože AZNP dosud splácely úvěr na dosavadní výstavbu. Třetím důvodem byla snaha postavit plnohodnotnou automobilku ve slovenské části ČSSR, o čemž rozhodla federální vláda v dubnu 1971 s tím, že typová řada 720 bude výrobním programem automobilky v Bratislavě a že AZNP se budou při vývoji a výrobě malých automobilů orientovat na spolupráci s východoněmeckými automobilkami. Tím byl dán základ pro vývoj typové řady Škoda 760, ale ani ta se nedočkala realizace: zatímco AZNP se na tento krok technologicky a organizačně připravily, tentokrát se projevil nedostatek vůle a investic na německé straně, což tamní představitelé přiznali až v roce 1978. Znamenalo to tedy zakonzervování výroby modelů s motorem vzadu v Boleslavi (faceliftem modelu 1000/1100 MB na model 100/110) a její osvojení i v Kvasinách (kde vyvinuli pohledné kupé Škoda 110 R). Napohled bezvýchodnou situaci ve Vrchlabí, kde vyráběli užitkový vůz Škoda 1203 prakticky nezávisle na zbytku AZNP, vyřešil tamní závodní ředitel Miroslav Zapadlo téměř partyzánsky provedenou rekonstrukcí výrobních hal a účetními repasemi strojů tak, že tamní výrobní linky mohly začít sestavovat prakticky libovolný automobil a bylo tak připraveno osvojení výroby některých verzí typové řady 760. Její spuštění se však oddalovalo a nakonec zrušilo, takže když v roce 1976 už zastaralé typy 100/110 nahradili v Mladé Boleslavi moderním typem Škoda 105/120 s elegantní Giugiarovou karoserií, tak vrchlabský závod bez větších obtíží připravil produkci nejluxusnějších modelů Škoda 120 GLS, resp. 105 GL, souběžně s výrobou skříňových verzí Škoda 1203 COM, mikrobus a sanita. V Kvasinách později vyvinuli kupé Škoda Garde, resp. Rapid. Počátkem 80. let už byla ale situace neudržitelná a automobily s motorem vzadu rychle ztrácely trhy zejména v západní Evropě, kterýžto vývoz byl jinak velmi dobrým zdrojem deviz pro československé hospodářství. Svou roli samozřejmě hrála i kolísající jakost automobilů, která se sice již nevrátila k drastické nekvalitě poloviny 50. let, ale přesto zaostávala za jinými značkami a malým automobilům značky Volkswagen, Peugeot či Renault tak vozy Škoda konkurovaly hlavně cenově. Pro nedostatek investic tehdy hledali konstruktéři AZNP, BAZ i ÚVMV východisko zejména v důkladných modifikacích typu 105/120, s přemístěním motoru nad přední nápravu a s pohonem přední nebo zadní nápravy – důraz byl kladen na maximální unifikaci se sériovými modely, tj. na využití současných součástek, minimální zásahy do kabinové klece a do vnějších panelů karosérie. Vzniklo okolo deseti různých funkčních vzorků, které všechny vynikaly nad sériovými modely jak jízdními vlastnostmi, tak užitnou hodnotou a využitím obestavěného prostoru. Vznila i řada karosářských návrhů využívajících shodný ponton karosérie pro verze se stupňovitou, splývavou i svislou zádí. Tyto variace však stále konzervovaly karosářskou i technickou realitu 70. let. V polovině roku 1982 proto přijala federální vláda usnesení č. 282, které ukládalo AZNP do roku 1985 vyvinout a připravit do výroby zcela nový typ kompaktního rodinného vozu s motorem vpředu a s pětidveřovou karosérií italského stylu. Automobilka pod vedením nového ředitele Jana Banýra nedokázala tomuto úkolu dostát, dokud nebyl v březnu 1983 ustaven nový Výzkumně-vývojový ústav AZNP a do jeho čela postaven Petr Hrdlička (syn prvorepublikového ředitele ASAP). VVÚ AZNP pod vedením nového ředitele nasadil obrovské tempo při vývoji typu 781, designem pro základní karosérii pověřil firmu Stile Italia Nuccio Bertone a při vývoji všech částí spolupracoval s předními vývojovými a výrobními podniky v západní Evropě i v Japonsku. Vývoj typu pod obchodním označením Škoda Favorit se podařilo v šibeničním termínu do 1. 7. 1985 skutečně dokončit, v roce 1987 byl automobil představen veřejnosti na veletrhu v Brně a poté byla ve Vrchlabí zahájena výroba první série v základním provedení 136 L (teprve v průběhu roku 1988 byla dokončena i karosárna v hlavním závodě v Mladé Boleslavi) a do poloviny roku 1988 byly vozy dodávány výhradně organizacím, aby se v jejich náročném provozu stihla odhalit slabá konstrukční místa. Některá technická řešení, zejména výrazně modernizovaný motor, pak byla uplatněna i u modelů s motorem vzadu (Škoda 135/136). Organizační a kvalitářské problémy vedly koncem roku 1988 k odvolání ředitele Banýra, přičemž podle nového zákona o státním podniku byly uspořádány volby nového ředitele AZNP. Zvítězil v nich Petr Dědek, dosavadní podnikový ředitel n.p. LIAZ, který svým nekompromisním stylem řízení zvedl kvalitu řízení i výroby během několika měsíců na žádoucí úroveň. Vývoj Favorita, spolu s pořízením nových technologií, však přišel AZNP na cca 2,5 miliardy korun, což spolu s poklesem prodejů typu 105/120/130 přineslo automobilce vážné ekonomické problémy spojené s nedostatkem dalších investic (například na dokončení vývoje a začátek výroby verzí kombi a pick-up), politické změny a prezidentská amnestie pak znamenala i výrazné provozní problémy. Automobilka i politici proto hledali vhodného zahraničního partnera – vláda Petra Pitharta dne 9. prosince 1990 rozhodla, že tímto partnerem bude německý koncern Volkswagen (druhým finalistou byl Renault, mezi dalších 22 zájemců patřily např. firmy BMW, Fiat, General . Motors) Koncern Volkswagen totiž přišel s nejvíce velkorysou nabídkou, příslibem masivních investic o objemu 9 miliard marek v průběhu deseti let – na oddlužení Škody, na modernizaci Favorita, na vývoj nových modelů, na stavební a energetické rekonstrukce a na obnovu a doplnění technologií tak, aby se kapacita všech tří závodů automobilky do roku 2000 zdvojnásobila na cca 400 tisíc vozů ročně (Renault naproti tomu nabízel ukončení výroby favoritů a zavedení modelu na bázi typu R18 nebo Twinga). Souběžně s tím došlo k přejmenování automobilky a na přelomu března a dubna 1991 vznikla Škoda, automobilová akciová společnost. Spojení Škody s koncernem VW se uskutečnilo 16. dubna 1991, kdy Volkswagenu připadl podíl 30% společnosti. Škoda se poté stala čtvrtou značkou koncernu (vedle značek VW, Audi a Seat), když Volkswagen zvýšil svůj akciový podíl, nejprve 19. prosince 1994 na 60,3%, a poté 11. prosince 1995 na 70%. 30. května 2000 už Volkswagen vlastnil 100 % podíl Škody Auto. Nutno podotknout, že první roky pod VW nebyly pro Škodu nijak přívětivé, docházelo k propouštění zaměstnanců a hned v roce 1991 byly problémy s odbytem vozů. Způsobily to soukromé dovozy automobilů ze západní Evropy do Československa. Bez jakékoliv celní či technické kontroly se dovážely denně stovky ojetých automobilů, často v technickém stavu blízkém definici vraku, ale právě proto výrazně levnějších než nová škodovka. V roce 1991 se tak vyrobilo pouze 170 tisíc automobilů značky Škoda, a z toho se v Československu prodalo pouze 27 tisíc vozů. Se slíbenými investicemi nastal problém v září 1993, když sesterský podnik SEAT ve Španělsku oznámil ztrátu 1,5 miliardy DM a vedení koncernu vzápětí odřeklo plánovanou půjčku 1,4 miliard DM pro Škodu s tím, že česká automobilka se bude muset začít při investicích víc spoléhat na sebe. Proto sešlo například ze stavby plánované nové motorárny a do budoucích nových modelů se namísto připraveného lehkého moderního motoru Škoda 790.16 OHC musely montovat obstarožní litinové motory Volkswagen. Přitom Škoda byla jediná značka koncernu, vykazující od té doby stabilní růst prodejů i při zvyšující se prodejní ceně. Objem investic k 31. prosinci 1995 přesto činil 1,4 miliardy DM, což představovalo 1/5 všech přímých zahraničních investic do ČR. V červnu 1994 oslavila Škoda miliontý vyrobený automobil typové řady Favorit a v srpnu 1994 jej nahradila typem Felicia, díky které už v roce 1995 prodala více než 200 tisíc vozů, z nichž 2/3 šly na export (což představovalo 4,2 . % celkového exportu z ČR), a definitivně tak byla překonána krize z počátku 90. let. 14. února 1995 byl položen základní kámen nového montážního závodu v Mladé Boleslavi, kde se v roce 1996 začal montovat nový osobní automobil Škoda Octavia. Automobily Škoda se od této doby úspěšně prodávají na trzích celého světa. Automobilka provozuje vlastní vysokou školu (ŠAVŠ) a odborná učiliště. Automobily Škoda se účastní automobilových soutěží rallye (se závodním speciálem Fabia S2000). Dne 13. července 2006 vyrobila Škoda Auto desetimiliontý vůz v historii značky. V roce 2014 vzrostly prodeje Škody o 12,7% a prodala tak rekordních 1 037 200 vozů. Tržby vzrostly o 14%. Škoda Auto na konci roku 2016 představila velké SUV Škoda Kodiaq. Předsedou představenstva společnosti Škoda Auto a.s. a jejím výkonným ředitelem byl od 1.září 2010 německý manažer Winfried Vahland. Jedním z následků tzv. výfukového skandálu (Dieselgate) ve Volkswagen Group bylo rozhodnutí nového vedení koncernu Volkswagen v čele s předsedou představenstva Matthiasem Müllerem, že Winfried Vahland se měl stát generálním ředitelem velké pobočky koncernu ve Spojených státech amerických. Zde by zastupoval koncern v celém severoamerickém regionu, do kterého by patřily USA, Mexiko a Kanada se všemi tam působícími výrobními podniky Volkswagenu. Vahland však v říjnu 2015 oznámil, že nejen na toto místo nenastoupí, nýbrž že zcela odchází od Volkswagen Group. Novým předsedou představenstva Škody Auto a.s. se poté stal německý manažer Bernhard Maier. V roce 2009 byl vůz Škoda Superb vyhlášen prestižním Top Gear Magazinem titulem Luxury Car of the Year (Luxusní auto roku) a Škoda Yeti titulem Family Car of the Year (Rodinné auto roku). Škoda získala v roce 2011 ocenění (již po 11.) ve švýcarském Auto Illustrierte pro nejlepší auta v kategorii cena/kvalita a v německém časopise Auto Motor und Sport získal Superb první místo v anketě nejlepších aut 2012 s více než 22 % hlasů v kategorii dovezených automobilů. V roce 2015 byla Škoda zvolena nejspolehlivější značkou Velké Británie. Společnost byla celkem čtrnáctkrát vyhlášena českou firmou roku v soutěži Českých 100 nejlepších. Následující tabulka uvádí umístění vozů značky Škoda v anketě Evropské auto roku od roku 2002. V současnosti ŠKODA AUTO a.s. vyrábí 8 modelových řad: Citigo – miniautomobil, od roku 2011 Fabia – malý automobil, od roku 1999 (současná III. řada od 2014) Rapid / Rapid (Indie) – nižší střední . třída, od roku 2012/2011 Octavia – nižší střední třída, od roku 1996 (současná III. řada od roku 2013) Superb – střední třída, od roku 2001 (současná III. řada od roku 2015) Yeti – kompaktní SUV, od roku 2009 Kodiaq – SUV, uveden do prodeje roku 2016 Karoq – SUV, od roku 2017 (1895 – Slavia – bicykl) 1905 – Laurin & Klement A ("Voiturette .") 1906 – Laurin & Klement B, C, D, E 1907 – Laurin & Klement B2, C2, F, FF, FC, HO, HL 1908 – Laurin . & Klement BS, FCS, G 1909 – Laurin & Klement EN, DL, DO, FDL, FDO, FN, GDV, RC, FCR, L, LO 1910 – Laurin & Klement . ENS 1911 – L&K K, Kb, LOKb, LK, S, Sa 1912 – L&K DN, RK, Sb, Sc 1913 – L&K M . , Mb, MO, MK, 400, O, OK, Sd, Se, Sg, Sk 1914 – Laurin & Klement T / Ta Ms, Sh, Sk 1916 – L& . K Si, Sl, Sm, So, 200, 205 1917 – L&K Md, Me, Mf, Mg, Mh, Mi, Ml, 300, 305 1920 . – L&K MS, 540, 545, L&K – Škoda 545 1921 – Laurin & Klement MK6 / 445 / 450 1922 – Laurin & Klement A / 100 1923 – Laurin & Klement 105 500, . 505, Sp, 210, 150, L&K – Škoda 500, 505, 505 N, 150 1925 – Laurin & Klement 350 – Škoda 120, 110, 115, 350 1926 – . Laurin & Klement 360 L&K – Škoda 550, 550 N, Škoda – Hispano Suiza 1927 – L&K – Škoda 125 1928 – Škoda 4 R 1929 – Škoda 6 R, 430, 430 D . , 645, 860, 154, 104, 104/II, 304, 304 N, 304 ND, 306, 306 N, 306 ND, 306 K, 306 NK, . 504, 506, 506 N, 506 ND 1930 – Škoda 422, 206, 206 D, 206 DN, 404 D, 404 DN, 404 DND, 404, 404 N, 404 Nd ., 606 D, 606 DN, 606 DND 1931 – Škoda 633 1932 – Škoda 637, 637 D, 637 K, 650, 932 1933 – Škoda 420 – Standard 1934 – Škoda 420 – Rapid, 418 – . Popular, 420 – Popular, 640 – Superb, 406 D, 406 DN, 406 DND, 406, 406 N, 406 Nd, 656 D 1935 – Škoda 935, Popular Sport – Monte Carlo ( .typ 909), Rapid Six (910), Rapid (901, 914), 254 D, 254 G, 806 D 1936 – Škoda Favorit (904), Favorit 2000 . OHV (923), Superb (902, 913), 903 1937 – Škoda Sagitta (911), Popular OHV (912) 1938 – Škoda Popular 1100 OHV (927) . , Rapid OHV (922, 939R), Superb OHV (924), 532 1939 – Škoda Popular 995 (937), Superb 4000 (919), 100 (942 .), 150 (943), 256 B, 256 G, 536, 706, 706 N, 706 ND 1940 – Škoda Popular 1101 (938), 903 1941 – Škoda Rapid 2200 . (953), Superb 3000 – KFZ 15 (952) 1942 – Škoda RSO – Radschlepper OST (Porsche 175) 1946 – Škoda 706 R, 706 RO, Tudor 1101 (938) 1948 – . Škoda VOS, Škoda VOS-L 1949 – Škoda Sport (966) 1950 – Škoda Supersport (966), Tudor 1102 1951 – Škoda MOŽ-2 (972), Tatra 600 (Tatraplan) 1952 – Tatra 805 ., Škoda 973, 1200 (955), 1201 (980) 1955 – Škoda 440 (970), 445 (983) 1957 – Škoda 450 (984), 1101 OHC . (968) 1959 – Škoda Octavia (985, 702), Octavia Super (993, 703), Felicia (994) 1960 – Škoda Octavia TS (995) 1961 – Škoda . Octavia 1200 TS (999), Škoda Octavia Combi (993 C, 703 C, 704), Škoda 1202 (981) 1963 – Škoda Felicia Super (996), 1964 – Škoda . F3, Škoda 1000 MB (990, 721), 1000 MB de Luxe (990, 721) 1966 – Škoda 1000 MBG de Luxe (710), 1000 MBX de Luxe ( . 990 T) 1967 – Škoda 720, Škoda 1100 MB de Luxe (715), 1100 MBX de Luxe (723 T) 1968 – Škoda 1203 (997, 776) 1969 – Škoda 100, . 100 L (722), 110 L (717), 110 LS (719) 1970 – Škoda 110 R (718-K), Škoda 1100 GT 1971 – Škoda 120 S, 120 . S Rallye (728), Škoda 110 Super Sport 1973 – Škoda 180/200 RS (734) 1975 – Škoda 130 RS (735) 1976 – Škoda 742 105 S, 105 L, 105 . GL, 120, 120 L, 120 LE, 120 LS, 120 GLS, 1981 – Škoda Garde (743), Rapid (743), Rapid 130 (747), . 135 Rapid (747), 136 Rapid (747),135i Rapid RiC 1984 – Škoda (742 M) 105S, 105L, 105SP, 105GL . , 120L, 120GL, 120LS, 120GLS, 120LX, 125L, 130 LR, 130 L, 130 GL, 135 L, 136 L . , 135 GL,135 GLi, 136 GL (745), 120, 130 L, 130 GL , 135 L, 136 L, 135 GL, 135GLi, 136 GL 1988 – Škoda Favorit . (781)(136 L, 136 LS, 135 L, 135 LS) 1991 – Škoda Favorit (781), Škoda Forman (785) (136 L, 136 LS ., 135 L, 135 LS), Pick-up, Praktik(781), Van Plus 1992 – Škoda Favorit (781), Škoda Forman (785) (135 L, . LS, Le, LSe) 1993 – Škoda Favorit (781), Škoda Forman (785) (LX, GLX, LXi, GLXi) 1994 – Škoda Felicia (LX, . LXI, GLX, GLXI) 1995 – Škoda Felicia Combi (LX,LXI, GLX,GLXI,Laurin a Klement) 1996 – Škoda Octavia (LX/Classic, GLX ./Ambiente, SLX/Elegance, RS, 4×4, Laurin a Klement, Tour) 1997 – Škoda Felicia Fun 1.3, 1.6 1997 – Škoda Felicia (GLX 1.6) . 1998 – Škoda Octavia Combi (LX/Classic, GLX/Ambiente, SLX/Elegance, RS, 4×4, Laurin a Klement) 1999 – Škoda Felicia Pick-up Laureta 1999 . – Škoda Fabia (Classic, Comfort/Ambiente, Elegance, RS) 2000 – Škoda Fabia Combi (Classic, Comfort/Ambiente, Elegance) 2001 – Škoda Fabia Sedan (Classic . , Comfort/Ambiente, Elegance) 2001 – Škoda Superb (Classic, Comfort, Elegance, Laurin&Klement) 2004 – Škoda Octavia II (Classic, Ambiente, Elegance, Laurin .&Klement, RS, Tour) 2005 – Škoda Octavia II Combi (Classic, Ambiente, Elegance, Laurin&Klement, 4×4, Scout, RS, Tour .) 2006 – Škoda Roomster (Roomster, Style, Sport, Comfort) 2007 – Škoda Fabia II, Praktik 2008 – Škoda Fabia II Combi (Fabia, Classic, Ambiente, Sport, Elegance . ) 2008 – Škoda Superb II 2009 – Škoda Yeti, Škoda Superb II Combi 2011 – Škoda Citigo 2011 – Škoda Rapid – Indie 2012 – Škoda Rapid – Evropa 2013 – Škoda Octavia III 2014 – Škoda Fabia III 2015 – Škoda Fabia III Combi 2015 – . Škoda Superb III 2015 – Škoda Superb III Combi 2016 – Škoda Kodiaq 2017 – Škoda Karoq (Poznámka: v tomto přehledu jsou uvedeny pouze prototypy a koncepty z vlastního vývoje automobilky, nikoliv např. BAZ, ÚVMV, Metalexu a podobně. .) Škoda 1000 MB (1962 – 1964): rozšíření řady sedanů (MB) a tudorů (MBX) o kabriolet (+ hardtop) a kombi Škoda 720 (1967 – 1972): . nový sedan a kombi střední třídy Škoda Winnetou (1968): prototyp sportovního automobilu Škoda 740 (1969 – 1971): nový sedan a kombi nižší třídy Škoda 110 Super Sport (1969–1971): . prototyp sportovního automobilu Škoda 760 (1972 – 1979): ucelená typová řada vozů nižší střední třídy, vyvíjená ve spolupráci s východoněmeckými automobilkami Škoda 180/200 RS (1973): závodní kupé na bázi typu Škoda 110 . R Škoda Felicia (1986): tříprostorová verze typu Škoda Favorit, interní typové označení Škoda 782 Škoda Favorit Coupé (1987): čtyřmístná dvoudveřová verze typu Škoda Favorit, interní typové označení Škoda 783 Škoda Savana (1987 .): pětimístný třídveřový prosklený furgon, odvozený od verze typu Škoda Pick-up, interní typové označení Škoda 784 Škoda Favorit sanita (1987): zdravotnická verze typu Škoda Forman, interní typové označení Škoda 788 Škoda Favorit Tremp (1989) Škoda Favorit Varia, Forman Varia (1990): prodloužení základních typů pomocí laminátové nástavby namísto pátých dveří Škoda Felicia Golden Prague (1998): speciální provedení sériového vozu Škoda Ahoj! (2002) Škoda Tudor (2002): dvoudveřové provedení limuzíny Škoda Superb Škoda Fabia Paris (2002): speciální provedení sériového vozu Škoda Yeti (2004): sportovně – užitkový vůz Škoda Joyster ( . 2006): vůz pro volný čas Škoda Vision D (2011): koncept budoucího designérského směřování všech typů Škoda MissionL (2011): limuzína, koncept budoucího designérského směřování všech typů Škoda Rapid Sport (2013): přepracovaná Škoda Rapid pro sportovní setkání Volkswagenu Škoda Auto má tři hlavní výrobní závody v České republice. Kromě závodů v ČR vznikají vozy Škoda i na Slovensku, v Indii, Rusku a Číně v různých továrnách koncernu VW. Menší množství automobilů se montuje u smluvních partnerů v Kazachstánu (JSC Azia Avto, město Öskemen) a na Ukrajině (firma ZAT Evrocar, obec Solomonovo, Zakarpatská oblast). Následující tabulka uvádí výrobní závody a v nich vyráběné modely: V roce 2013 čítala dealerská síť společnosti Škoda Auto a.s. v České republice celkem 273 autorizovaných prodejců a servisních partnerů. Pro srovnání, druhá největší automobilka v počtu prodaných vozů v ČR, společnost Hyundai Motor Czech s.r.o. disponovala v tomtéž roce sítí 159 prodejen a servisních míst. Mezi dealery s největším počtem prodaných vozů patří společnosti Auto Jarov, Autosalon Klokočka, NH Car, Porsche Praha a Auto Heller. Vozy Škoda jsou k dostání v Evropě, Asii, Africe, Jižní Americe a od roku 2007 se vrátily na trh v Austrálii. Do Severní Ameriky se vyvážely Škodovky v 50. a 60 letech, do USA modely Felicia a 440/Octavia a do Kanady navíc Škoda 120. Společnost provozuje v Mladé Boleslavi střední odborné učiliště ŠKODA AUTO a.s. Střední odborné učiliště strojírenské, odštěpný závod a vysokou školu Škoda Auto Vysoká škola. Zhruba od doby vzniku ASAP v roce 1930 se datují snahy o sjednocení vzhledu různých výrobků tak, aby byla na první pohled jasná příslušnost k jedné značce. Jedním z prvních společných designérských prvků u osobních i nákladních automobilů Škoda byl "žemlový" tvar téměř svislé masky chladiče, opticky svisle půlené, se svislými žebry. Navazující křídlové kapoty měly svisle orientované výdechy, vzniklé pouhým prolisováním. Reflektory byly umístěny na příčné obloukovité konzole před chladičem. Typickými představiteli jsou vozy Škoda 633, Škoda 420 či Škoda 418 z let 1931 a 1932, je ale k vidění i u autobusu Škoda 206 z roku 1935. S postupným zaváděním zcela nové konstrukce automobilů s páteřovým rámem se design upravoval a uhlazoval. Maska chladiče se lehce zešikmila a dostala výrazně mandlovitý tvar, výdechové prolisy na křídlové kapotě už také nebyly svislé, ale zešikmené rovnoběžně s maskou chladiče. Reflektory, umístěné přibližně uprostřed osy předních blatníků, dostaly elegantně protáhlý kapkovitý tvar nosné paraboly. S těmito prvky se setkáme například u vozů Škoda Sagitta, Škoda Popular či Škoda Rapid zhruba v letech 1934–36. Poté byl lehce přepracován, maska chladiče byla více vyklenuta (u některých typů doplněna širokou středovou ozdobnou lištou) a zejména došlo k úpravě výdechů, které byly teď prolisovány dovnitř a zvenčí přepásány ozdobnou lištou. Některé typy dostaly i částečně zapuštěné reflektory do elegantně prodloužených blatníků. Tento design najdeme u všech sériových osobních vozů z let 1936–38, ale i u užitkových vozů Škoda 254, Škoda 406 a Škoda 706 z pozdější doby. Od roku 1938 se pro osobní automobily použil nový prvek: zvedací, jednodílná, vzadu ukotvená kapota motoru. V této souvislosti došlo k podstatné designérské změně, maska chladiče dostala tvar svislého válce s vodorovnými žebry, na které svým olištováním přímo navazovaly i boční výdechy. Reflektory byly již téměř zapuštěny do blatníků. Tento "podmračený" design je společný všem osobním automobilům Škoda do roku 1945, částečně je uplatněn i na vojenských a malých užitkových automobilech. Roku 1945 byl sice koncern Škoda rozdělen, ale vazby nešlo snadno přetrhat. Nová doba a nový design přinesly svislou, vysokou čelní stěnu v "americkém" stylu, se zcela zapuštěnými reflektory v protažené horní hraně blatníků, a s několika různě dlouhými vodorovnými ozdobnými lištami v masce chladiče pod zašpičatělou kapotou. Tento prvek je uplatněn jak na vozech Škoda 1101 (1945–52) či Škoda Superb (1946–49), ale částečně i u vozu Škoda VOS (1949–52) a jeho obdobu nalezneme i na autobusu Škoda 706 RO z Avie Letňany či u trolejbusu Škoda 6Tr (1949) z Plzně. Později, když AZNP výrazně omezily počet vyráběných typů, nebyl společný designový prvek nutný. Přesto najdeme drobnou paralelu mezi chladiči vozů Škoda Octavia z AZNP a Škoda 706 RT z LIAZu: svisle orientované štěrbiny masky chladiče přepásané oválnou lištou se znakem Škoda uprostřed. Stejné to bylo i u jabloneckého prototypu autobusu Škoda 706 RTO, kde ale nakonec zvítězil návrh z vysokomýtské Karosy. Trolejbus Škoda 9Tr, který chladič nemá, si ponechal alespoň tu lištu se znakem. Až v roce 1996 se automobilka vrátila k výrobě více typových řad, a to díky vozu Škoda Octavia. Ta na předku nesla dominantní masku chladiče – ležatý obdélník se svisle orientovanými jemnými žebry a s výrazně chromovaným rámečkem (lidově zvaný "gril"), do kterého byl v horní části integrován znak Škoda. Roku 1998 dostala obdobnou masku i faceliftovaná Škoda Felicia a později i všechny další nové modely automobilů Škoda, přičemž tvar se přizpůsoboval tvaru vozu. Společným prvkem byl i dvojitý vystupující prolis kapoty, navazující na masku a znak. Zhruba od roku 2000 mají škodovky společný znak i vzadu: velkoplošné zadní svítilny mají obvodová koncová světla a proto svítí ve tvaru písmene C (vlevo), resp. obráceného C (vpravo). S nástupem vozů Škoda Yeti a modernizací ostatních typů dostaly škodovky třetí společný rys, tentokrát zboku: okna u B-sloupků mají nahoře ostré a dole oblé hrany, čímž ještě opticky zmohutnily. Počínaje novým vozem Škoda Rapid zahájil návrhář Jozef Kabaň odklon designu Škody od robustnosti k čistým liniím, zjednodušení tvaru reflektorů pouze do jedné roviny a přemístění znaku automobilky z masky chladiče do výběžku přední kapoty. Ostatní typové řady budou přizpůsobeny při postupných faceliftech.

DATETIME

DATETIME

010860

Klokočí je obec ležící v okrese Přerov. Žije zde 259 obyvatel a jeho katastrální území má rozlohu 370 ha. == Historie == První písemná zmínka o obci pochází z roku 1371. == Galerie == == Reference == == Související články == Římskokatolická farnost Drahotuše == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Klokočí ve Wikimedia Commons Územně identifikační registr ČR. Obec Klokočí v Územně identifikačním registru ČR [online]. Dostupné online.

Pochází první písemná zmínka o obci Klokočí v okrese Přerov ze čtrnáctého století?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kloko%C4%8D%C3%AD_(okres_P%C5%99erov)

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1371.

Klokočí je obec ležící v okrese Přerov. Žije zde 259 obyvatel a jeho katastrální území má rozlohu 370 ha. == Historie == První písemná zmínka o obci pochází z roku 1371. == Galerie == == Reference == == Související články == Římskokatolická farnost Drahotuše == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Klokočí ve Wikimedia Commons Územně identifikační registr ČR. Obec Klokočí v Územně identifikačním registru ČR [online]. Dostupné online.

VERB_PHRASE

YES_NO

007250

Orgasmus neboli vyvrcholení je výsledkem fáze plató (plateau) sexuálního reakčního cyklu. Orgasmus se vyznačuje intenzivní fyzickou rozkoší, kontrolovanou autonomním nervovým systémem. Je doprovázen rychlými cykly svalových kontrakcí (stahy) v dolních pánevních svalech, které obklopují primární pohlavní orgány a anus (řitní otvor). Orgasmy u mužů i žen jsou často spojeny s jinými mimovolnými reakcemi, např. se svalovými křečemi v jiných částech těla a s vydáváním zvuků. Při mužském orgasmu většinou dojde k výronu semene ejakulace, ale ejakulace není podmínkou k dosažení orgasmu. Orgasmus též zpravidla provází euforické vnímání. Vyvrcholení je fáze sexuálního styku, jejímž smyslem je dopomoci početí. Svalovými stahy kolem mužských pohlavních orgánů je zajištěn silný výstřik semene a svalové stahy kolem ženských pohlavích orgánů mají zajistit snazší pohyb mužských pohlavních buněk – spermií – až k uvolněnému vajíčku – ženské pohlavní buňce....

Čím se vyznačuje orgasmus?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Orgasmus

Orgasmus se vyznačuje intenzivní fyzickou rozkoší, kontrolovanou autonomním nervovým systémem.

Orgasmus neboli vyvrcholení je výsledkem fáze plató (plateau) sexuálního reakčního cyklu. Orgasmus se vyznačuje intenzivní fyzickou rozkoší, kontrolovanou autonomním nervovým systémem. Je doprovázen rychlými cykly svalových kontrakcí (stahy) v dolních pánevních svalech, které obklopují primární pohlavní orgány a anus (řitní otvor). Orgasmy u mužů i žen jsou často spojeny s jinými mimovolnými reakcemi, např. se svalovými křečemi v jiných částech těla a s vydáváním zvuků. Při mužském orgasmu většinou dojde k výronu semene ejakulace, ale ejakulace není podmínkou k dosažení orgasmu. Orgasmus též zpravidla provází euforické vnímání. Vyvrcholení je fáze sexuálního styku, jejímž smyslem je dopomoci početí. Svalovými stahy kolem mužských pohlavních orgánů je zajištěn silný výstřik semene a svalové stahy kolem ženských pohlavích orgánů mají zajistit snazší pohyb mužských pohlavních buněk – spermií – až k uvolněnému vajíčku – ženské pohlavní buňce. Následně orgasmus obvykle způsobuje znatelnou únavu a muži i ženy si po něm potřebují odpočinout. To se obvykle připisuje uvolnění prolaktinu. Prolaktin je typickou odezvou endokrinního systému při depresivní náladě nebo podráždění. Příčinou také může být potřeba krátkého odpočinku po intenzivní fyzické aktivitě. Mezi časté průvodní jevy, projevující se krátce po pohlavním styku patří také výrazně zvýšená chuť k jídlu nebo pití. Probíhající výzkum v Lékařském univerzitním centru v Groningenu, Nizozemí, zkoumá, co se děje v mozku žen a mužů během orgasmu. Používané techniky zahrnují pozitronovou emisní tomografii (PET) a magnetickou resonanci (MR). Ženské i mužské mozky se v průběhu orgasmu chovají téměř stejně. Skenování mozků ukázalo, že rozsáhlé oblasti mozkové kůry během orgasmu dočasně utlumí svou aktivitu. V literatuře se udává, že zhruba 20–30 % žen při souloži vaginálního orgasmu nedosahuje nikdy, případně ho dosahuje málokdy. Přes zatím nevelké množství dat se zdá, že tato ženská anorgasmie je častěji asociována s psychologickými, emocionálními či sociálními faktory než s faktory fyziologickými. Osobnostními rizikovými faktory jsou introverze, emocionální nestabilita, malá míra otevřenosti vůči zkušenosti, dalšími rizikovými faktory jsou pohlavní zneužívání v dětství, nemanželský stav, bezdětnost, také manželské nebo vztahové problémy, výskyt depresí nebo úzkosti. Byla též prokázána významná souvislost mezi frekvencí dosahování orgasmu při souloži i masturbaci a emoční inteligencí. U žen s nízkou emoční inteligencí (dolní kvartil) je 2x zvýšené riziko, že budou dosahovat orgasmu jen zřídka. Odhaduje se, že zhruba z 34 % jsou problémy při dosahování orgasmů podmíněny geneticky. Vliv mohou mít i další faktory, mezi jinými i velikost penisu – na základě online dotazníku vyplňovaného ženami se zjistilo, že ženy preferující hlubší penetraci dosahují vaginálního orgasmu častěji. Ve studii z r. 2009 na vzorku 2035 anglických žen byly zjištěny tyto údaje týkající se míry dosahování orgasmu u žen:: Podle zjištění českého Sexuologického ústavu 22 % žen nezažívá vaginální orgasmus nikdy, 30 % v méně než 25 % případů, 22 % v 25–50 % případů, 15 % v 50–75 % případů a 12 % v 75–100 % případů. V některých případech ženy nemají období útlumu (refractory period) nebo je mají jen velice krátké a proto mohou zažít druhý orgasmus rychle po prvním. Některé ženy mohou prožít i další následující orgasmy. Toto je nazýváno několikanásobné orgasmy. Po počátečním orgasmu mohou být následující orgasmy silnější nebo příjemnější. Výzkumy ukazují, že asi 13 % žen zažilo několikanásobné orgasmy. Ještě větší množství žen toho může dosáhnout pomocí správné stimulace (jako například pomocí vibrátoru) a ve správném rozpoložení. Klitoris a bradavky některých žen jsou ale po vyvrcholení velmi citlivé a jejich následná stimulace může být bolestivá. Rychlé a hluboké dýchání může napomoci uvolnění tohoto napětí. Existují bulvární zprávy o ženách majících příliš mnoho orgasmů a také tvrzení, že jedna mladá Britka je má neustále během dne, kdykoliv pocítí sebemenší vibrace. Je možné mít orgasmus bez ejakulace (suchý orgasmus) nebo ejakulovat bez dosažení orgasmu. Někteří muži tvrdí, že měli několikanásobné po sobě jdoucí orgasmy, obzvláště bez ejakulace. Muži, kteří prožívají suché orgasmy, mohou často vyvolat několikanásobné orgasmy, neboť potřeba oddechu (období útlumu) je menší. Někteří muži jsou schopni masturbovat po celé hodiny bez přestávky a dosáhnout při tom mnoha orgasmů. V poslední době mnoho knih popisuje nejrůznější techniky jak dosáhnout několikanásobných orgasmů. Většina více-orgasmických mužů (a jejich partnerů) popisuje, že zadržování ejakulace vyvolává mnohem silnější po-orgasmický stav. Jednou technikou je zastavení ejakulace zatlačením na hráz (perineum) asi uprostřed mezi šourkem a řitním otvorem těsně před ejakulací. Tato technika však může vést ke zpětné ejakulaci, to jest k přesměrování semene do močového měchýře namísto do močové trubice. Může také způsobit dlouhodobé poškození vzniklé tlakem na nervy a krevní cévy v oblasti hráze. Muži, kteří prodělali operaci prostaty nebo močového měchýře z nějakého důvodu mohou také zažívat suché orgasmy způsobené zpětnou ejakulací. Jiné techniky jsou obdobné k těm popisovaným více-orgasmickými ženami, které uvádějí, že se musí uvolnit, aby dosáhly několikanásobných orgasmů. Tyto techniky zahrnují spíše mentální a fyzickou kontrolu nad pre-ejakulativními stahy cév a výrony nežli ejakulativními stahy nebo násilné zadržení jako v předchozí technice. Sexuální energie, ačkoliv je koncentrovaná v pohlavních orgánech může být rozvedena po celém těle. Neoficiálně se říká, že úspěšné provedení těchto metod může způsobit následné nebo několikanásobné orgasmy "po celém těle". Jemná stimulace prostaty, semenných váčků a chámovodu vyvolává erogenní požitek, který u některých mužů vrcholí intenzivním orgasmem. O umělém penisu (Anerosu) se tvrdí, že stimuluje prostatu a pomáhá mužům dosáhnout těchto druhů orgasmů. Mnoho mužů, kteří začali masturbovat nebo jinak sexuálně žít před začátkem puberty popisují, že jsou schopni dosáhnout několikanásobných neejakulativních orgasmů. Mladí chlapci jsou schopni dosáhnout několikanásobných orgasmů, neboť u nich nedochází k období útlumu dokud nedosáhnou první ejakulace. U dívek je to možné stále a to i po začátku puberty. U mužů se tato schopnost většinou vytrácí s jejich první ejakulací. Některé zprávy naznačují, že orgasmy prepubertálních chlapců jsou kvalitativně podobné "normálnímu" ženskému prožívání orgasmu, což poukazuje na to, že hormonální změny během puberty mají velký vliv na charakter mužského orgasmu. Několik studií poukazuje na hormon prolaktin jako pravděpodobný zdroj mužského období útlumu. Z tohoto důvodu se vytvořil experimentální zájem v používání léků, které prolaktin inhibují (např. Dostinex; také známý jako Cabeser nebo Cabergoline). Některé zdroje poukazují na to, že Dostinex je schopný úplně potlačit období útlumu a umožňuje mužům zažít rychle po sobě jdoucí několikanásobné ejakulativní orgasmy. Alespoň jedna vědecká studie tyto názory podporuje. Dostinex je lék ovlivňující hormony a má mnoho potenciálních vedlejších účinků. Jedním z možných důvodů je zvýšené uvolňování hormonu oxytocinu. Dále se předpokládá, že množství vyprodukovaného oxytocinu může ovlivňovat délku období útlumu. Vědecká studie, která úspěšně zdokumentovala přirozené, plně ejakulativní, několikanásobné orgasmy u dospělého muže, byla provedena v Rutgers University v roce 1995. Během studie došlo k šesti plně ejakulativním orgasmům v průběhu 36 minut a to bez pozorovatelného období útlumu. Také se říká, že v některých případech je možné zkrátit období útlumu nebo ho úplně potlačit v průběhu puberty a to až do dospělosti. Později, P. Haake et al. pozoroval jednoho muže dosáhnout několikanásobných orgasmů bez vyvolání zvýšené produkce prolaktinu. Orgasmus může být spontánní, bez jakékoli přímé stimulace. Mnoho lidí toto shledává trapným, ale příjemným zážitkem. Někdy k orgasmu může dojít během sexuálních snů. První orgasmus tohoto typu byl nahlášen mezi lidmi s poraněnou páteří. Ačkoliv poškození páteře a míchy často vede ke ztrátě určitého vnímání a k pozměnění sebevnímání, takový člověk nepřichází o sexuální pocity jako je sexuální vzrušení a erotické touhy. Tak jsou někteří jedinci schopni dosáhnout orgasmu pouhou mentální stimulací. Některé aktivity (mimo ty sexuální) mohou vyvolat spontánní orgasmus. Nejlepším příkladem je uvolnění tenze, které bezděčně zahrnuje lehkou pohlavní stimulaci – třeba tření pohlavních orgánů o sedátko kola za jízdy, cvičení, při němž je stažené pánevní svalstvo, nebo při zívání. Bylo také objeveno, že některé antidepresivní léky mohou vyvolat spontánní vyvrcholení jako vedlejší účinek. Není však jisté, kolik pacientů, kteří tyto léky používali, zažili spontánní orgasmus, neboť většina z nich o tom nechce mluvit. Někteří lidé jsou schopni dosáhnout orgasmu pomocí stimulace prostatické struktury. U mužů to je prostata, u žen jsou to Skeneho žlázy, umístění Skeneho žláz je často známo jako bod G neboli Gräfenbergův bod. Takouvou stimulací může být: pohlavní styk, prstění nebo použití vibrátoru. Orgasmy tohoto typu mohou způsobit jak mužskou tak ženskou ejakulaci. Při dostatečné stimulaci může dojít k "dojení" (milking) prostatické struktury. Pokud se zároveň nestimuluje penis nebo klitoris, takováto stimulace může vyústit v ejakulaci bez orgasmu. Někteří muži popisují, že jejich ejakulace je silnější pokud je stimulace prostaty kombinovaná se stimulací penisu.

CLAUSE

OTHER

012543

... Nejdříve byla užívána pouze ve Velké Británii, později se rozšířila do USA a odtud do celého světa. V současnosti se do letadel umisťují černé skříňky dvě, zpravidla do zadní části letadla, protože právě ta bývá při leteckých nehodách poškozena nejméně. Každá z těchto skříněk má svou funkci: Cockpit voice recorder (CVR) nahrává rozhovory v pilotní kabině Flight data recorder (FDR) nahrává letové údaje (výšku, rychlost, tlak vzduchu v letadle, stav paliva a mnoho dalšího) Černá skříňka je konstruována pro zachování neporušeného obsahu i v extrémních podmínkách. Je schopna 45 minut odolávat teplotě 1000 °C, vydrží silné přetížení (3600G), je vodotěsná a vyrobená z nekorodujících materiálů....

Jak se nazývá skrinka, která je konstruována pro zachování neporušeného obsahu i v extrémních podmínkách?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cern%C3%A1_sk%C5%99%C3%AD%C5%88ka_(doprava)

Černá skříňka je konstruována pro zachování neporušeného obsahu i v extrémních podmínkách.

Černá skříňka je zařízení umisťované zpravidla do letadel (v tomto kontextu se užívá také termín letový zapisovač) a jiných dopravních prostředků za účelem zaznamenávání nejdůležitějších parametrů letu pro objasnění příčin případné havárie. Podle mezinárodních dohod je musí mít všechny letecké společnosti umístěny ve svých letadlech. Černou skříňku vynalezl v roce 1954 australský technik David Warren a pojmenoval ji ARL Flight Memory Unit. Nejdříve byla užívána pouze ve Velké Británii, později se rozšířila do USA a odtud do celého světa. V současnosti se do letadel umisťují černé skříňky dvě, zpravidla do zadní části letadla, protože právě ta bývá při leteckých nehodách poškozena nejméně. Každá z těchto skříněk má svou funkci: Cockpit voice recorder (CVR) nahrává rozhovory v pilotní kabině Flight data recorder (FDR) nahrává letové údaje (výšku, rychlost, tlak vzduchu v letadle, stav paliva a mnoho dalšího) Černá skříňka je konstruována pro zachování neporušeného obsahu i v extrémních podmínkách. Je schopna 45 minut odolávat teplotě 1000 °C, vydrží silné přetížení (3600G), je vodotěsná a vyrobená z nekorodujících materiálů. Uvnitř je umístěn i miniaturní vysílač, který po katastrofě vysílá signál, podle něhož se dá skříňka najít. Pro snazší nalezení je černá skříňka křiklavě oranžová. == Další využití == Od 70. let 20. století probíhá vývoj černé skříňky, která by byla umisťována do motorových vozidel. == Budoucnost == V roce 2009 došlo k letecké katastrofě na letu Air France na trase Rio de Janeiro – Paříž; stroj se zřítil za neobjasněných okolností do oceánu a černé skříňky byly nalezeny až v květnu 2011. To vyvolalo diskuse o možné změně zaznamenávání letových dat. Do budoucnosti se uvažuje mj. o nahrazení černých skříněk datovými přenosy v reálném čase pomocí satelitů. Vzhledem k tomu, že by však byla přenášena i veškerá hlasová komunikace mezi piloty uvnitř pilotní kabiny, vyvolalo to protesty ohledně narušení jejich soukromí. == Odkazy == === Reference === === Související články === Tachograf === Externí odkazy === Slovníkové heslo černá skříňka ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu Černá skříňka (doprava) ve Wikimedia Commons (česky) Černé skříňky - přednáška ČVUT (česky) Černá skříňka na ČT24.cz (česky) Černá skříňka na Novinky.cz (anglicky) Databáze záznamníku zvuku v kabině

ADJ_PHRASE

OTHER

008953

Vlajka Vietnamu je tvořena červeným listem se žlutou pěticípou hvězdou uprostřed. Hvězda symbolizuje jednotu lidu a budování socialismu. Pět cípů hvězdy představuje pět hlavních tříd ve vietnamské společnosti, které tvoří intelektuálové, rolníci, dělníci, obchodníci a vojáci. Má funkci hvězdy červené, ale protože je list vlajky červený, byla pro ni zvolená žlutá barva (červená a žlutá jsou oblíbené barvy v této části světa). Barva listu znamená revoluci a krev prolitou za svobodu země. Vlajka se používala od roku 1945 v různých obměnách jako symbol boje proti Francouzům, ale vznikla už okolo roku 1940. Hvězda, vepsaná do kružnice o poloměru rovném pětině délky listu, měla do roku 1955 plnější tvar. Od té doby má dnešní podobu. == Galerie == == Odkazy == === Reference === V tomto...

Je pěticípá hvězda na vlajce Vietnamu žluté barvy?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vietnamská_vlajka

Vlajka Vietnamu je tvořena červeným listem se žlutou pěticípou hvězdou uprostřed.

Vlajka Vietnamu je tvořena červeným listem se žlutou pěticípou hvězdou uprostřed. Hvězda symbolizuje jednotu lidu a budování socialismu. Pět cípů hvězdy představuje pět hlavních tříd ve vietnamské společnosti, které tvoří intelektuálové, rolníci, dělníci, obchodníci a vojáci. Má funkci hvězdy červené, ale protože je list vlajky červený, byla pro ni zvolená žlutá barva (červená a žlutá jsou oblíbené barvy v této části světa). Barva listu znamená revoluci a krev prolitou za svobodu země. Vlajka se používala od roku 1945 v různých obměnách jako symbol boje proti Francouzům, ale vznikla už okolo roku 1940. Hvězda, vepsaná do kružnice o poloměru rovném pětině délky listu, měla do roku 1955 plnější tvar. Od té doby má dnešní podobu. == Galerie == == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vlajka Vietnamu na slovenské Wikipedii. === Související články === Státní znak Vietnamu Vietnamská hymna Dějiny Vietnamu

ADJ_PHRASE

YES_NO

002253

Finská republika (zastarale Čuchonsko, finsky Suomen Tasavalta, švédsky Republiken Finland) je severská země v severovýchodní Evropě, kterou omývá Baltské moře na jihozápadě, Finský záliv na jihovýchodě a Botnický záliv na západě. Finsko sousedí na souši s Ruskem na východě, Švédskem na severozápadě a Norskem na severu a na moři má společnou hranici navíc s Estonskem. Pod finskou suverenitu patří také souostroví Å na jihozápad od pobřeží, které však má rozsáhlou autonomii. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Finska. Archeologické nálezy prokazují, že oblast, která dnes náleží Finsku, byla osídlena již v osmém tisíciletí před naším letopočtem během doby kamenné, když se stáhl ledovec po poslední době ledové. Předpokládá se, že první obyvatelé byli především lovci. Okolo roku 5000 př. n. l. došlo k výraznějšímu oteplení a zvlhčení, což vedlo k rozvoji sídlišť. Zároveň se ve Finsku objevilo spolu s kulturou hřebenové keramiky hrnčířství....

Sousedí Finsko se Švédskem?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Finsko

Finsko sousedí na souši s Ruskem na východě, Švédskem na severozápadě a Norskem na severu a na moři má společnou hranici navíc s Estonskem.

Finská republika (zastarale Čuchonsko, finsky Suomen Tasavalta, švédsky Republiken Finland) je severská země v severovýchodní Evropě, kterou omývá Baltské moře na jihozápadě, Finský záliv na jihovýchodě a Botnický záliv na západě. Finsko sousedí na souši s Ruskem na východě, Švédskem na severozápadě a Norskem na severu a na moři má společnou hranici navíc s Estonskem. Pod finskou suverenitu patří také souostroví Å na jihozápad od pobřeží, které však má rozsáhlou autonomii. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Finska. Archeologické nálezy prokazují, že oblast, která dnes náleží Finsku, byla osídlena již v osmém tisíciletí před naším letopočtem během doby kamenné, když se stáhl ledovec po poslední době ledové. Předpokládá se, že první obyvatelé byli především lovci. Okolo roku 5000 př. n. l. došlo k výraznějšímu oteplení a zvlhčení, což vedlo k rozvoji sídlišť. Zároveň se ve Finsku objevilo spolu s kulturou hřebenové keramiky hrnčířství. Existenci čilého výměnného systému dokládají nálezy osinku a mastku z východního Finska, křemene z jižní Skandinávie a Ruska, dlát od Oněžského jezera a hrotů oštěpů ze severní Skandinávie. Dnes se soudí, že mluvčí ugrofinského jazyka přišli do Finska během doby kamenné, pravděpodobně již mezi prvními mezolitickými osadníky. Příchod kultury šňůrové keramiky (také kultura sekeromlatů) do jižního Finska mezi lety 3200 až 2500 př. n. l. se považuje za počátek zemědělství. Přesto lov a rybolov zůstal důležitou součástí hospodaření, obzvláště v severních a východních částech země, kde se i nadále vyskytovala kultura hřebenové keramiky. První známky zemědělství pocházejí z období asi 2300 př. n. l. Výrazná změna v kultuře napovídá příchodu nového obyvatelstva, pravděpodobně z Pobaltí, které se stalo vyšší vrstvou a zřejmě i významně ovlivnilo místní jazyk. Doba bronzová (1500 - 500 př. n. l.) a doba železná (500 př. n. l. - 1200 n. l.) byly ve znamení rozsáhlých kontaktů se Skandinávií, severním Ruskem a Pobaltím. Kolem roku 500 př. n. l. se ve Finsku výrazně ochladilo, což vedlo ke značnému úbytku obyvatelstva. Opětovný rozmach přišel až s římskou dobou železnou po roce 50 n. l., která byla dříve spojována s příchodem Finů, což podporují i lingvistické teorie. Novější archeologické nálezy ale tuto hypotézu nijak nepotvrzují. Na konci doby železné žilo ve Finsku asi 50 000 lidí. Téměř sedmisetletá příslušnost Finska k Švédskému království je tradičně spojována s rokem 1154 a údajným příchodem křesťanství spolu se švédským králem Erikem. Podle archeologických záznamů ale bylo mezi finskými pohany mnoho křesťanů již předtím. Švédština se stala dominantním jazykem administrativy a výuky. Finština zůstala jazykem obyčejných lidí, ve které se tiskla náboženská literatura. Kolem roku 1697 během malé doby ledové zasáhl Finsko ničivý hladomor, který zahubil až 1/3 populace. V letech 1808-1809 Finsko dobyly armády ruského cara Alexandra I.. Ruský car, vědom si vazeb na Švédsko a odlišné kultury, ustanovil Finsko velkoknížectvím v personální unii s carským Ruskem. Aby ruština nahradila švédštinu a také aby se zpřetrhaly citové vazby se Švédskem, carský dvůr a finská vláda začaly prosazovat finštinu. Přidalo se také silné nacionalistické obrozenecké hnutí. Milníkem dalšího vývoje se stalo vydání národního eposu Kalevala. Ten vyšel poprvé roku 1833 jako tzv. Pra-Kalevala (finsky Alku Kalevala). Jeho výsledná podoba pochází z roku 1849. Dalším důležitým výsledkem obrozeneckého hnutí bylo získání rovnoprávnosti finštiny se švédštinou v roce 1892. Krátce po VŘSR, 6. prosince 1917, vyhlásilo Finsko samostatnost. Bolševické Rusko ji uznalo během měsíce. Rusko-finské vztahy však zkomplikovaly občanské války v Rusku a ve Finsku, expedice finských nacionalistických aktivistů do Karélie a do Aunusu a naopak intervenční jednotky ruských bolševiků vysílané zejména do oblasti Viipuri. Hranice mezi Finskem a Ruskem byla poprvé stvrzena Tartskou dohodou v roce 1920. Sociální rozdíly mezi vládnoucí a pracující třídou byly ve Finsku větší než v jiných porovnatelných zemích. Do 19. století existovala zřejmá jazyková bariéra, potom se během 19. století ve Finsku vytvořila univerzitně vzdělaná meritokracie, která se cítila být pravou reprezentací národa, protože mluvila stejnou řečí a protože velká část z jejich předků skutečně byla chudými rolníky. V roce 1918 země prošla krátkou, ale trpkou zkušeností občanské války, která zabarvila domácí politiku na mnoho let. Ve válce proti sobě stáli vzdělaná třída, podporovaná početnou skupinou malých farmářů a císařským Německem, a nemajetní venkované a dělníci z průmyslu, kteří si připadali bez politického vlivu přesto, že od roku 1906 měli všeobecné hlasovací právo. Během druhé světové války Finsko dvakrát bojovalo se Sovětským svazem. Poprvé v Zimní válce v letech 1939 až 1940 a znovu v Pokračovací válce od roku 1941 do roku 1944, tentokrát s podporou nacistického Německa. Finské jednotky se také zúčastnily obležení Leningradu. Na tuto válku navazovala Laponská válka v letech 1944 až 1945, kdy Finsko přinutilo Německo k odchodu ze severního Finska. Dohody se Sovětským svazem z let 1947 a 1948 obsahovaly závazky a omezení Finska vůči Sovětskému svazu a také další územní ústupky (v porovnání s Moskevskou mírovou dohodou z roku 1940). Po druhé světové válce se Finsko ocitlo v šedé zóně mezi Západem a Sovětským svazem. "YYA dohoda" (zkratka ze slov Ystävyys-, yhteistyö- ja avunantosopimus, což znamená Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci) dávala Sovětskému svazu možnost vlivu na finskou domácí politiku. Mnoho politiků, jako např. prezident Kekkonen (1956 až 1981), využívalo jejich vztahů s Moskvou k řešení vnitrostranických sporů, což mělo za následek, že Sovětský svaz měl ještě větší vliv. Jiní lidé umíněně pracovali, aby čelili komunistům. Rozpad Sovětského svazu roku 1991 Finsko překvapil a způsobil ekonomickou krizi, ale Finsko mohlo nabrat nový kurz. Finsko je členem Evropské unie (od roku 1995) a eurozóny (od 1999), ale nikoli NATO, podobně jako sousední Švédsko. Finsko v EU podporuje federalismus oproti ostatním severským zemím, které převážně podporují konfederalismus. Podrobnější informace naleznete v článcích Geografie Finska a Národní parky ve Finsku. Finsko je zemí tisíců jezer a ostrovů, necelých 10 % jeho plochy pokrývají jezera. Přesněji je ve Finsku 187 888 jezer větších než 500 m2 a 179 584 ostrovů, z nichž jen 80 897 leží v moři. Jezero Saimaa je čtvrté největší v Evropě. Finská krajina je převážně rovinatá s nízkými kopci. Výjimkou je severozápadní cíp Laponska, u hranice s Norskem a Švédskem, kde se nachází nejvyšší hora Finska Halti s výškou 1328 m n. m. i ostatních 14 finských tisícovek. Kromě mnoha jezer krajině dominují rozsáhlé severské lesy, které zaujímají asi 76 % souše a stále se zvětšují, a obdělávaná půda. Převážná část ostrovů leží jihozápadě (souostroví Å) a podél jižního pobřeží Finska ve Finském zálivu. Finsko je jednou z mála zemí na světě, která se stále zvětšuje. Od konce poslední doby ledové se země izostaticky zvedá každý rok až o 8 mm a zvětšuje se tak zhruba o 7 km2. Podnebí jižního Finska je severské mírné. V severním Finsku, obzvláště v Laponsku převažuje subarktické podnebí charakteristické studenými, někdy krutými zimami a relativně teplými léty. Počasí významně ovlivňuje jak Golfský proud, tak vnitrozemské podnebí západní Sibiře. Teploty se mohou, zejména v zimě, měnit velmi rychle. Někdy se teplota změní i o několik desítek °C během jednoho dne. V zimě je většina území Finska pod sněhem. V jižním Finsku je po většinu zimy několik desítek cm sněhu, který postupně připadává. Jezera v zimě zamrzají, obvykle v listopadu, větší jezera v prosinci. Rozmrzají pak v dubnu, případně v květnu. Zamrzají i okolní moře. Čtvrtina finského území leží za polárním kruhem. Díky tomu se zde dá zažít půlnoční slunce. Čím více na sever, tím je víc dnů, kdy je to možné. Na severním konci Finska v létě Slunce nezapadá po 73 dnů a v zimě nevyjde 51 dnů. V jižním Finsku pak v létě sice Slunce zapadá, ale nesetmí se. V době okolo letního slunovratu jsou noci takzvaně bílé. Okolo zimního slunovratu pak zde jsou nejkratší dny asi pět až šest hodin dlouhé. Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Finska. Finsko je parlamentní republika. Většina výkonné moci náleží vládě (Státní rada), kterou vede předseda vlády vybraný parlamentem. Státní rada je tvořená předsedou vlády, ministry jednotlivých ministerstev centrální vlády a také Kancléřem pro spravedlnost, který je nejvyšším ochráncem práv ve Finsku a dohlíží na zákonnost jednání veřejných činitelů a dodržování základních lidských práv. Podle finské Ústavy je nejvyšším zákonodárným sborem jednokomorový parlament (finsky Eduskunta). Ten může měnit Ústavu, odvolávat předsedu vlády a přehlasovat prezidentské veto. Jeho zákony nejsou předmětem soudního přezkumu[zdroj?]. Navrhuje je Státní rada nebo některý z poslanců. Poslanci jsou voleni na čtyřleté období poměrným systémem. Volič může při volbách dávat preferenční hlasy jednotlivým kandidátům. Soudní systém je rozdělen mezi soudy s běžnou občanskou a trestní soudní pravomocí a administrativní soudy řešící spory mezi jednotlivci a administrativními orgány státu a obcí. Jejich soudní pravomoc vystihuje následující příklad: Rodiče nespokojení s umístěním jejich dítěte do školy se mohou odvolat proti školskému výboru k administrativnímu soudu, protože umístění do školy je administrativní rozhodnutí. Finské právo je kodifikované a soudní systém sestává z místních soudů, oblastních odvolacích soudů a Nejvyššího soudu. Administrativní větev sestává z administrativních soudů a Nejvyššího administrativního soudu. Administrativní proces je populárnější, protože je levnější a představuje pro stěžujícího menší finanční risk. Navíc existuje několik zvláštních soudů pro některé oblasti administrativy. Parlament vznikl v roce 1906, kdy začalo platit všeobecné hlasovací právo. Největší strany v něm zastoupené jsou Strana národní koalice (pravicová), Finská strana středu (agrárníci), Finská strana sociálně demokratická Levá aliance (komunisté) Je nutno poznamenat, že Finsko zůstalo během Studené války demokratické, ačkoli politická atmosféra byla velmi ovlivněná sousedícím Sovětským svazem. Poměry sil stran se ve volbách mění jen mírně, ale některé dlouhodobé trendy jsou viditelné. Finská Ústava a její místo v soudním systému jsou neobvyklé, protože neexistuje žádný Ústavní soud a Nejvyšší soud nemá výslovné právo prohlásit nějaký zákon za neústavní. V principu, ústavnost zákonů je ve Finsku ověřena hlasováním v parlamentu. Nicméně Ústavní komise posuzuje nejasné zákony a doporučuje změny, pokud je nutno. V praxi Ústavní komise plní povinnosti Ústavního soudu. Finskou specialitou je možnost přijímat v obyčejných zákonech výjimky z Ústavy, které jsou přijaté stejným postupem jako Ústavní dodatky. Příkladem je třeba zákon o stavu pohotovosti, který dává Státní radě výjimečná práva v případě národního ohrožení. Protože tato práva hrubě porušují základní ústavní práva, zákon byl přijat stejným způsobem jako ústavní dodatek. Nicméně může být zrušen stejným způsobem jako běžný zákon. Všechny finské soudy mají povinnost dát přednost Ústavě před obyčejným zákonem. Tato pojistka však zatím nikdy nebyla využita. Jediné další evropské země, které nemají Ústavní soud, jsou Nizozemsko a Spojené království (které nemá psanou Ústavu vůbec). Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Finska. Ve Finsku je zaveden několikastupňový systém administrativního dělení území. Nejnižším celkem je kunta (obec), další úrovní je seutukunta (okres), vyšší stupněm je maakunta (provincie). Nad provinciemi figurují následně úřady aluehallintovirasto (oblastní správní úřad) a elinkeino-, liikenne- ja ympäristökeskus (zkráceně ely-keskus; centrum pro hospodářský rozvoj, dopravu a životní prostředí). Tyto dva úřady vznikly 1. ledna 2010 kdy nahradily do té doby používaný systém dělení území Finska do 6 krajů. V roce 2013 bylo ve Finsku 320 obcí, 70 okresů a 19 provincií. Å mají rozsáhlou autonomii. Podle mezinárodních dohod a finských zákonů regionální å vláda řeší některé záležitosti, které jinak přísluší do pravomocí provincií. Å požívají také mnohých výjimek ze zákonodárství Evropské Unie. Ve Finsku je stále patrné dělení na regiony vzniklé postupnou kolonizací Finska. Dialekty, folklór, zvyky a pocity lidí k příslušnosti jsou spojeny s historickými provinciemi Finska, i když se díky přesídlení 420 000 obyvatel Karélie během druhé světové války a urbanizace v druhé polovině 20. století mnoho rozdílů zjemnilo. Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Finska. Finsko patří mezi vysoce industrializované ekonomiky s volným trhem. Na hlavu vyprodukuje zhruba stejně jako Spojené království, Francie, Německo nebo Itálie. Životní standard ve Finsku je proto vysoký. Mezi klíčové ekonomické sektory se řadí průmyslová výroba, hlavně zpracování dřeva a kovů, strojírenství a odvětví telekomunikací (jmenujme firmu Nokia) a elektroniky. Důležitost obchodu podtrhuje fakt, že se vyváží téměř třetina z HDP. Až na dřevo a několik nerostů závisí hospodářství Finska na dovozu surovin, energie a také některých součástí vyráběného zboží. Zemědělství je soběstačné v základních produktech, přestože ho omezuje podnebí. Značná část venkovského obyvatelstva pracuje v lesnictví, které patří mezi důležité exportní příjmové zdroje. Ekonomický růst Finska se v posledních letech pohybuje v řádu procent. Rychle se zvětšující integrace se západní Evropou - Finsko bylo jednou z 11 zemí, které v roce 1999 přijaly euro - bude po příští léta finské ekonomice dominovat. Průmysl je na ústupu kvůli slábnoucí Nokii a snižující se poptávce po dřevě - dřevozpracující kvůli tomu kolabuje. Finská vláda to vysvětlila čím dál silnějším postavením firmy Apple na trhu. Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Finska. Ve Finsku jsou dva úřední jazyky: finština, kterou mluví 92 % obyvatel, a švédština, mateřský jazyk pro 5,5 % populace. Etničtí Finové a finští Švédové tvoří, jak se obecně přijímá, společný národ. Finští Švédové žijí především v pobřežních oblastech. Díky tomu přetrvává mezi etnickými Finy a finskými Švédy jemný kulturní rozdíl, kdy etničtí Finové jsou spíše zaměřeni na jezera a les a finským Švédům patří spíše pobřežní kultura. Nicméně tato diferenciace je velmi malá a obecně menší než rozdíly mezi kulturami východního a západního Finska. Dalšími menšinovými jazyky jsou ruština (1,22 %) a estonština. V Laponsku žije asi 6500 Sámů (nebo též Laponců) s vlastním ugrofinským jazykem ze skupiny sámských jazyků. Těmi mluví asi 3000 z nich. Převažující náboženství ve Finsku je křesťanství. Většina Finů (76 %) se hlásí k Finské evangelické luteránské církvi, 1% menšina potom k Finské pravoslavné církvi. Zbytek věřících tvoří poměrně malé skupiny protestantů, římští katolíci, muslimové a židé. 21 % obyvatel je pak bez vyznání. Nutno zdůraznit, že mezi aktivně věřící se řadí jen velmi malá část populace. Ve Finsku lidé platí církevní daň, pokud náleží k některé z církví. Po Zimní válce (potvrzené výsledkem Pokračovací války) muselo být 12 % populace Finska přesídleno. Válečné reparace, nezaměstnanost a nejistota v šancích zůstat suverénním a nezávislým státem na Sovětském svazu vedla ke značné emigraci slábnoucí až v sedmdesátých letech. Do té doby emigrovalo zhruba půl milionu Finů, hlavně do Švédska. Asi polovina emigrantů se později vrátila zpět. Od konce devadesátých let Finsko přijímá uprchlíky a imigranty v měřítku porovnatelném se skandinávskými zeměmi, ačkoli jejich celkový počet ve Finsku je o mnoho menší. Značný podíl imigrantů pochází z bývalého Sovětského svazu, kteří se považují za etnické Finy. Nejpočetnější přistěhovalecké skupiny ve Finsku jsou Švédové, Rusové, Estonci a Somálci. Mezi lety 1990-2013 se podíl rusů zvětšil z 0,08 % na 1,22 %. Dnes se ve Finsku mluví více než dvaceti většími jazyky. Finská populace byla vždy koncentrovaná v jižní části země, což urbanizace ve 20. století ještě zvýraznila. Největší a nejdůležitější města ve Finsku jsou Helsinky, Tampere, Turku a Oulu, přičemž Oulu je jediné město v severním Finsku s více než 100 000 obyvateli. Stará finská kultura vychází z původního finského pohanství. Vánoční dárky dětem nosí Joulupukki, místní varianta Santy Clause. Národním finským eposem je Kalevala. Ze spisovatelů jmenujme Miku Waltariho a Tove Janssonovou, autorku oblíbených pohádek o Mumíncích. Velmi oblíbeným je sport, úspěšnými sportovci byli či jsou například Paavo Nurmi, Matti Nykänen, Teemu Selänne, Mika Häkkinen, Kimi Räikkönen či Juho Hänninen. K životu každého Fina neodmyslitelně patří sauna, náleží zde ke standardnímu vybavení domácnosti. Za největšího architekta se považuje Alvar Aalto. Finská kuchyně vyniká střídmostí a jednoduchostí. Hodně se konzumují ryby a mléčné výrobky. Za místní specialitu je považováno například sobí, medvědí nebo losí maso. Finským národním hudebním nástrojem je strunné kantele, mezi finskými skladateli vynikal zejména Jean Sibelius . Velmi oblíbené jsou rockové a metalové kapely, například Sonata Arctica, Sunrise Avenue, Stratovarius, Nightwish, HIM, The Rasmus, Apocalyptica, Children of Bodom, Waltari, Turmion Kätilöt, Lordi, Korpiklaani a mnoho dalších. Známou sólovou zpěvačkou je Tarja Turunen a ze zpěváků například Timo Kotipelto. V roce 2006 vyhrála finská hard rocková/heavy metalová skupina Lordi Velkou cenu Eurovize s písní Hard Rock Hallelujah. Známí jsou také například finská folková skupina Värttinä, rockoví Leningrad Cowboys a v 70. letech 20. století velmi úspěšní Hurriganes. Finská metalová scéna bývá často označována jako nejlepší na světě. Všechny oficiální svátky ve Finsku jsou ustanoveny zákonem. Svátky se dělí na křesťanské a sekulární (světské). Mezi nejdůležitější křesťanské svátky patří Vánoce, Tří králů, Velikonoce, Nanebevstoupení Páně, Svatodušní neděle a slavnost Všech svatých. Sekulárními svátky jsou pak Nový rok, 1. máj (finsky Vappu) a letní slunovrat. Mezi oficiální svátky se řadí navíc všechny neděle. Když se pracovní týden ve Finsku zkrátil na 40 hodin, ze sobot se prakticky staly také svátky, i když ne oficiální. Velikonoční neděle a slavnost Všech svatých jsou neděle, kterým předchází zvláštní druh sobot. Do roku 2009 musely mít obchody ze zákona v neděli zavřeno. Výjimkou byly letní měsíce (od května do srpna) a předvánoční sezóna (listopad a prosinec). Po roce 2009 zákon reguluje otevírací dobu obchodů s více než 400 m2. Tyto obchody mohou mít v sobotu otevřeno od 7,00 do 18,00 a v neděli od 12,00 do 18,00. V ostatní dny jsou otevřeny mezi 7,00 a 21,00. Výjimkou jsou oficiální svátky, kdy jsou tyto obchody zavřené. Obchody s méně než 400 m2 plochy mohou mít v neděli otevřeno po celý rok kromě oficiálních svátků a některých nedělí, jako jsou třeba Den Matek (druhá neděle v květnu) nebo Den otců (druhá neděle v listopadu). Zákon jejich otevírací dobu ale nijak nereguluje. Datový formát: DD.MM.YYYY (nepoužívají se nuly na začátku) Napětí: 220-240 V, 50 Hz; Zásuvky:typ Schuko, (označení F), stejné jako v Německu a většině Evropy (české spotřebiče s francouzským typem vidlice E/F - EuroSchuko lze používat normálně). PSČ: 5 číslic. Mobilní sítě a technologie: GSM 900, GSM 1800; GSM/GPRS/EDGE/UMTS/LTE Měrná soustava: SI (metrická) IMD International, Žebříček konkurenceschopnosti v roce 2004 .: 8. ze 60 ekonomik (zemí a regionů) OECD, Žebříček připravenosti studentů v roce 2003: 1. ze 41 zemí Reportéři bez hranic, Žebříček svobody tisku (říjen 2003): 1 . ze 166 zemí (spolu s Islandem, Nizozemím a Norskem) Save the Children, Stav matek ve světě v roce 2004: 2. z 119 zemí (spolu s Dánskem) Transparency International, Index korupce v roce 2004: 1. ze 146 zemí UNDP: Zpráva o lidském vývoji 2004, 13. ze 177 zemí Světové ekonomické fórum, Zpráva o konkurenceschopnosti ve světě 2004-2005, 1. ze 104 zemí

VERB_PHRASE

YES_NO

004644

... členských států. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny OSN. OSN byla založena 24. října 1945 v San Franciscu (USA) na základě přijetí Charty OSN 50 státy včetně tehdejší ČSR a významné podpory Rockefellerova fondu. Nahradila Společnost národů, která jako garant kolektivní bezpečnosti a mírového řešení konfliktů neobstála. První Valné shromáždění OSN se konalo 10. ledna 1946 v Londýně. Cílem OSN je zachování mezinárodního míru, bezpečnosti a zajištění mezinárodní spolupráce. Členství v OSN je založeno na principu suverénní rovnosti, státy mají svá zastoupení, tzv. stálé mise, zejména v hlavním sídle OSN New Yorku, ale také např. v Ženevě nebo ve Vídni. Každý členský stát má své zástupce ve Valném shromáždění a disponuje jedním stejně platným hlasem....

Kdy byla založena Organizace spojených národů?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Organizace_spojen%C3%BDch_n%C3%A1rod%C5%AF

OSN byla založena 24. října 1945 v San Franciscu (USA) na základě přijetí Charty OSN 50 státy včetně tehdejší ČSR a významné podpory Rockefellerova fondu.

Organizace spojených národů (anglicky United Nations), zkráceně OSN (UN), je mezinárodní organizace, jejímiž členy jsou téměř všechny státy světa – k březnu 2016 má 193 členských států. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny OSN. OSN byla založena 24. října 1945 v San Franciscu (USA) na základě přijetí Charty OSN 50 státy včetně tehdejší ČSR a významné podpory Rockefellerova fondu. Nahradila Společnost národů, která jako garant kolektivní bezpečnosti a mírového řešení konfliktů neobstála. První Valné shromáždění OSN se konalo 10. ledna 1946 v Londýně. Cílem OSN je zachování mezinárodního míru, bezpečnosti a zajištění mezinárodní spolupráce. Členství v OSN je založeno na principu suverénní rovnosti, státy mají svá zastoupení, tzv. stálé mise, zejména v hlavním sídle OSN New Yorku, ale také např. v Ženevě nebo ve Vídni. Každý členský stát má své zástupce ve Valném shromáždění a disponuje jedním stejně platným hlasem. Výkonným orgánem je Rada bezpečnosti OSN, jíž přísluší základní odpovědnost za udržení mezinárodního míru a bezpečnosti a jejíž rezoluce jsou právně závazné. Dalšími hlavními orgány OSN jsou Ekonomická a sociální rada OSN - ECOSOC, Poručenská rada OSN, Mezinárodní soudní dvůr Sekretariát, v jehož čele stojí generální tajemník OSN. V roce 2001 OSN dostala Nobelovu cenu míru. Již dříve stejnou cenu dostaly Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (1954 a 1981), Dětský fond OSN (1965) a Mírové síly OSN (1988). Podrobnější informace naleznete v článku Rada bezpečnosti OSN. Rada bezpečnosti (RB) má 15 členů. Charta OSN určuje 5 z nich jako stálé, Valné shromáždění volí 10 dalších za členy nestálé na dvouleté období. Stálými členy Rady bezpečnosti jsou: Čína, Francie, Rusko, Spojené státy americké a Velká Británie. 10 nestálých členů (v závorce rok ukončení mandátu): Angola (2016), Egypt (2017 .), Japonsko (2017), Malajsie (2016), Nový Zéland (2016), Senegal (2017), Španělsko (2016), Ukrajina (2017), Uruguay (2017), Venezuela (2016). Česko bylo členem rady bezpečnosti naposledy v letech 1994 – 1995. Roku 2003 hostila 57. zasedání Valného shromáždění, kterému předsedal tehdejší předseda Valného shromáždění OSN Jan Kavan. Významné je také předsednictví Hospodářské a sociální radě v roce 1997. Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomická a sociální rada OSN. Ekonomická a sociální rada (ECOSOC) má 54 členů, volených na tříleté období Valným shromážděním. Funkční období členského státu končí 31. prosince posledního roku. Podrobnější informace naleznete v článku Poručenská rada OSN. Poručenská rada má 5 členů: Čína, Francie, Rusko, Velká Británie a USA. Rada formálně ukončila činnost 1. listopadu 1994, kdy se nezávislým státem a členem OSN stalo Palau, poslední území pod správou OSN. Rezolucí, která byla ten den přijata, pozměnila Rada svůj jednací řád v tom smyslu, že se nebude scházet každoročně, ale jen podle potřeby, když si to situace vyžádá. O svolání může rozhodnout předseda nebo pokud si to vyžádá většina členů Poručenské rady, VS nebo RB. Podrobnější informace naleznete v článku Mezinárodní soudní dvůr. Mezinárodní soudní dvůr má sídlo v Haagu. Má 15 členů volených Valným shromážděním a Radou bezpečnosti. Soudci jsou voleni na 9leté období, které končí dne 5. února roku, který je uveden v závorce za jmény soudců. Při volbě musí být zohledněna zásada, že mají být zastoupeny všechny regiony světa a také jednotlivé právní kultury. Soud se řídí statutem, který byl přijat spolu s Chartou OSN. Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora jsou závazná a definitivní. Může projednávat spory, které mu předloží sporové strany, nebo spory stran, které v minulosti přiznaly jeho generální příslušnost. Současné složení Mezinárodního soudního dvora (k červnu 2015): Ronny Abraham, Francie (od roku 2005); Abdulqawi Ahmed Yusuf, Somálsko (2009); Christopher Greenwood, Velká Británie (2009 .); Xue Hanqin, Čína (2010); Hisashi Owada, Japonsko (2003); Peter Tomka, Slovensko (2003); Joan E. Donoghue, USA (2010 . ); Mohamed Bennouna, Maroko (2015); Antônio Augusto Cançado Trindade, Brazílie (2012); Giorgio Gaja, Itálie (2012); Julia Sebutinde, Uganda (2012 . ); Dalveer Bhandari, Indie (2012); Patrick Lipton Robinson, Jamajka (2015); James Richard Crawford, Austrálie (2015); Kirill Gevorgian, Rusko (2015). Předsedou Mezinárodního soudního dvora byl zvolen v roce 2015 soudce Ronny Abraham (Francie) a místopředsedou soudce Abdulqawi Ahmed Yusuf (Somálsko). Související informace naleznete také v článku Udržitelný rozvoj. OSN je důležitým činitelem v oblasti udržitelného rozvoje. Související informace naleznete také v článku Rozvojové cíle tisíciletí. Cíle OSN do roku 2015: snížit chudobu a sociální vyloučení dosáhnout univerzálního primárního vzdělávání prosazovat rovnost mužů a žen a poskytovat ženám více možností prosadit se ve společnosti snížit dětskou úmrtnost zlepšit zdraví matek boj s HIV/AIDS, malárií a dalšími nemocemi zajistit . environmentální udržitelnost vybudovat globální partnerství pro rozvoj udržovat mezinárodní mír a bezpečnost OSN má řadu odborných organizací, mj.: Mezinárodní organizace práce (ILO) Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) Organizace OSN pro vzdělávání, vědu a kulturu ( .UNESCO) Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) Světová meteorologická organizace (WMO) Světová zdravotnická organizace (WHO) Mezinárodní měnový fond (MMF) Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) Světová banka . (WB) Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD) Mezinárodní asociace pro rozvoj (IDA) Mezinárodní fond pro rozvoj zemědělství (IFAD) Mezinárodní finanční korporace (IFC) Mezinárodní námořní organizace (IMO . ) Mezinárodní výzkumný a vzdělávací ústav pro podporu žen (INSTRAW) Mezinárodní telekomunikační unie (ITU) Centrum OSN pro lidská obydlí (Habitat)(UNCHS) Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) Pozorovatelská . mise OSN pro uvolňování napětí (UNDOF) Rozvojový program OSN (UNDP) Program OSN pro životní prostředí (UNEP) Ozbrojené síly OSN na Kypru (UNFICYP) Populační fond OSN (UNFPA) Mise OSN v Kosovu . (UNMIK) Mise dobrovolné pomoci OSN v Afghánistánu a Pákistánu (UNGOMAP) Vysoký komisař Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR) Dětský fond Organizace spojených národů (UNICEF) Organizace OSN pro průmyslový rozvoj (UNIDO) . Prozatímní jednotky OSN v Libanonu (UNIFIL) Vojenská pozorovatelská skupina OSN pro Írán a Irák (UNIIMOG) Institut OSN pro výcvik a výzkum (UNITAR) Vojenská pozorovatelská skupina OSN v Indii a Pákistánu (UNMOGIP) Pozorovatelská skupina OSN . ve Střední Americe (UNOGCA) Pozorovatelská skupina OSN v Libanonu (UNOGIL) Pozorovatelská mise OSN v Ugandě a Rwandě (UNOMUR) Ochranné a stabilizační síly OSN v bývalé Jugoslávii (UNPROFOR, IFOR, SFOR, KFOR .) Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA) Dozorčí organizace OSN pro dodržování příměří (UNTSO) Univerzita OSN (UNU) Světová poštovní unie (UPU) Rada pro světovou výživu (WFC) . Rozvojový fond OSN pro ženy (UNIFEM) Světový potravinový program (WFP) Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) Švýcarská poštovní správa pro potřeby Evropského úřadu OSN v Ženevě opatřila část emisí švýcarských poštovních známek od roku 1950 přetiskem NATIONS UNIES OFFICE EUROPÉEN. O pět let později pak vydala speciální emise (tedy nikoli přetisk) s označením NATIONS UNIÉS a HELVETIA, v švýcarské měně. O další 4 roky později, roku 1959 byly vydávány první emise známek OSN, i nadále se švýcarskou měnou. Model OSN pro středoškolské a vysokoškolské studenty je největším vzdělávacím projektem Asociace pro mezinárodní otázky (v rámci Pražského studentského summitu), který se koná každoročně od září do března na Vysoké škole ekonomické. Podobné modely jsou vytvářeny i na regionální úrovni, např. Debatní liga Hodonín, Plzeňská diplomatická simulace. Od léta roku 2015 předsedá Radě OSN pro lidská práva blízkovýchodní monarchie Saúdská Arábie, která je kritizována za hrubé porušování lidských práv. Rada bezpečnosti OSN je kritizována za exkluzivní klub stálých členů a právo veta. Charta Spojených národů dává Radě legislativní, výkonnou i soudní pravomoc. Přesto není OSN s to zabránit konfliktům. Dále to jsou skandály kolem programu Ropa za potraviny, dětské prostituce či sexuálního obtěžování. Podle některých jsou organizace OSN, jako například Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC), údajně zpolitizované.

DATETIME

DATETIME

012665

Hinduismus je po křesťanství a islámu třetí nejrozšířenější náboženství na světě, které má téměř jednu miliardu následovníků. Je to označení pro tradiční indický filosofický a náboženský koncept založený na historických duchovních praktikách, které jsou součástí životního stylu. Název pochází z perského slovního kořene hindu (ح), v sanskrtu sindhu (सिन्धु), což je pojmenování řeky Indus. Muslimští Peršané slovem hindu označovali nemuslimské obyvatelstvo, žijící za řekou Indus. Je to v principu podobné označení, jako u křesťanů v Evropě bylo slovo pohan pro obyvatelstvo nekřesťanské. Hinduismus není možno považovat za náboženství v evropském, teistickém smyslu (jako například judaismus, křesťanství, islám), nýbrž je to dharma, způsob bytí, života, založený na určité filozofii. Toto slovo překládal přední český indolog Vladimír Miltner do...

Na čem je založen tradiční indický filosofický a náboženský koncept?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hinduismus

Je to označení pro tradiční indický filosofický a náboženský koncept založený na historických duchovních praktikách, které jsou součástí životního stylu.

Hinduismus je po křesťanství a islámu třetí nejrozšířenější náboženství na světě, které má téměř jednu miliardu následovníků. Je to označení pro tradiční indický filosofický a náboženský koncept založený na historických duchovních praktikách, které jsou součástí životního stylu. Název pochází z perského slovního kořene hindu (ح), v sanskrtu sindhu (सिन्धु), což je pojmenování řeky Indus. Muslimští Peršané slovem hindu označovali nemuslimské obyvatelstvo, žijící za řekou Indus. Je to v principu podobné označení, jako u křesťanů v Evropě bylo slovo pohan pro obyvatelstvo nekřesťanské. Hinduismus není možno považovat za náboženství v evropském, teistickém smyslu (jako například judaismus, křesťanství, islám), nýbrž je to dharma, způsob bytí, života, založený na určité filozofii. Toto slovo překládal přední český indolog Vladimír Miltner do češtiny jako držmo a definuje jej jako to, čehož jest se držeti a vysvětluje je jako všeindické pojetí vesmírného řádu, zákonů přírody i společnosti. V tzv. "hinduismu" můžeme rozlišit dva základní koncepty dharmy: vaidika dharma (वैदिक ध्म = védské držmo) a sanátana dharma (सात ध्म = věčné držmo).K různým druhům dharmy patří i neortodoxní směry, které nevycházejí z učení Véd, jako například buddhismus, džinismus, sikhismus, tantra a další.Původní, před-buddhistickou védskou dharmu reprezentuje dnes především společnost Árjasamádž. V pravém slova smyslu se tedy jedná o nábožensko-sociální (či filozoficko-sociální) systém, který v sobě zahrnuje právní a společenské normy. K hinduismu se hlásí cca 900 milionů osob, a je tím třetím největším společenstvím na světě. Indická ústava zahrnuje do hinduismu i buddhismus, sikhismus a džinismus. Zatímco v Evropě se pod slovem hinduista rozumí jednoznačně vyznavači "hinduistického náboženství", v Indii má tento termín spíše politický kontext a označuje příslušníky politické komunity, mnohdy až extremisty. Tito mají v Indii i svoji vlastní politickou stranu, BJP – Bharatíja Džanata Párty = Indická lidová strana, což je pravicová strana prosazující teokratické principy. == Rozšíření == Hinduismus převládá mimo Indii také v Nepálu a na Mauriciu, významné menšiny najdeme v Bangladéši (9,35%), na Srí Lance (9,3%), na Réunionu, v Surinamu, Guyaně, Malajsii . , na Fidži (47%), Trinidadu a v Jihoafrické republice, kam se indičtí hinduisté stěhovali v rámci Britského impéria, dále v Indonésii (především na ostrově Bali), v Pákistánu (kde jsou terčem stále častějších útoků ze strany islamistů) a mezi nedávnými imigranty v Kanadě a USA. Několik set tisíc hinduistů indického původu bylo donuceno opustit Myanmar po převratu v roce 1962, ale v zemi stále existuje hinduistická menšina. Početná menšina hinduistů nepálského původu v Bhútánu čelila v 90. letech diskriminaci a vyhánění ze strany většinových buddhistů.Mocné hinduistické království Čampa na území dnešního středního Vietnamu bylo v 15. století dobyto Vietnamci a hinduističtí Čamové byli postupně zredukováni na úroveň nepatrné menšiny. Ostrovní říše Madžapahit ovládající většinu indonéského souostroví se rozpadla v první polovině 16. století a její hinduisticko-buddhistické obyvatelstvo bylo z velké části islamizováno. V Evropě žije cca milionová hinduistická komunita (1,8%) ve Spojeném království, další najdeme v Nizozemsku (původem ze Surinamu), kteří žijí především v Haagu a okolí (cca 180 tisíc), a velkou hinduistickou . komunitu tamilských šivaistů – uprchlíků z Tamilského Ílamu před občanskou válkou na Srí Lance (33 tisíc) najdeme (spolu s cca 40 tisíci hinduisty z Indie) v Německu, kde vybudovali větší počet zajímavých šivaistických mandirů (hinduistických chrámů) v jihoindickém stylu. V Česku se podle posledního sčítání lidu hlásí k hinduismu 637 lidí a dalších 675 se hlásí k hnutí Hare Kršna. == Historie == Pojmu "hinduismus" se v historickém pohledu nepoužívá zcela jednoznačně. Dušan Zbavitel rozlišuje védské (předbuddhistické) a hinduistické období. Existují i rozlišení jiná, ale toto není podstatný problém, jelikož se jedná o postupný vývoj jednoho náboženství, ve kterém nejsou příliš veliké skoky. Podle západních názorů (nepodporovaných tradicí ale ani posledními výzkumy) nevznikl hinduismus náhlým zlomem, ale někdy okolo poloviny 1. tisíciletí př. n. l. se postupně vyvinul z původního védského náboženství (védské dharmy, které se zaměřovalo na uctívání přírodních . sil jako oheň, vítr, apod. Okolo 2. tis. př. n. l. měli dobýt Árjové Indii, zničit pravděpodobně vyspělou civilizaci (našly se zbytky měst Mohendžo-daro, Harrapa a dalších postavených podle plánu a s pokročilou infrastrukturou jako je kanalizace) a usadit se zde, i když myšlenka o vpádu Árjů do Indie je v současnosti čím dále tím více badateli zpochybňována. Hinduismus pak údajně přebíral vlivy i z této původní civilizace (myšlenka osvícení (mókša) už pravděpodobně v této době existovala). Počátkem 1. tis. př. n. l. dochází k úpadku nejvyšší společenské vrstvy bráhmanů, které má jako následek od 8. stol. př. n. l. vznik mnoha "heretických" hnutí – různých duchovních škol hledající mókšu jinak než skrze bráhmanské obřady (mimo jiné takto vznikl džinismus a buddhismus). V této době se hinduismus zakládá předně na rituální praxi prováděné bráhmany (cesta obřadů – karmamárga), takže obyčejný člověk má přístup k božství zprostředkovaný. V době šramanského hnutí (podle západních názorů okolo 6. stol. př. n. l.) vznikají Upanišady, které umožňují dosáhnout vysvobození (mókši) také díky poznání či moudrosti (cesta moudrosti – džňánamárga). Tím se cesta k vysvobození otevřela i pro kšatrije, ale ostatní varny se začaly přiklánět k buddhismu, protože ten umožňoval dosáhnout vysvobození i jim. Za vlády císaře Ašóky (3. stol. př. n. l.) dochází k velikému rozšíření buddhismu. Okolo přelomu letopočtu ale hinduismus nabírá novou sílu a znovu se šíří. Je to mimo jiné i díky Bhagavadgítě, která nabízí cestu k vysvobození pomocí uctívání božstva (cesta oddanosti – bhaktimárga). Tak vzniká klasický hinduismus. == Základní náboženské představy == === Svět a čas === Nejautoritativnější teorie vzniku světa pochází z Manuova zákoníku (Manu smrti), podle níž je stvořitelem celého světa bůh (déva) Brahma. Svět netrvá věčně, ale je periodicky ničen a znovu tvořen (čas je v hinduismu cyklický). Postupně prochází čtyřmi jugami (věky): Krtajuga, která trvá 1 728 000 let, Tretájuga trvá 1 296 000 let, poté následuje Dváparajuga trvající 842 000 let a nakonec Kalijuga v délce 432 000 letMezi každými dvěma věky je navíc 400 let soumraku předchozího a poté 400 let svítání následujícího věku. Krta-jugam (též juga) představuje počáteční zlatý věk, každý další věk je o něco horší: upadají mravy, snižuje se délka života i inteligence (nyní žijeme v Kali-juze). Cyklus těchto čtyř věků se nazývá mahájuga (velká juga) a trvá 4 320 000 let. Až skončí, nastane pralaja – rozplynutí. 1000 mahájug tvoří jednu kalpu. Po uplynutí každé kalpy následuje mahápralaja – velké rozplynutí. Dvě kalpy také představují jeden Brahmův den (jedna kalpa pro den a jedna pro noc). Brahma se dožije 100 "svých let" (50 kalp, 5000 velkých rozplynutí, asi 200 miliard let), poté umírá, ale kosmický cyklus pak začne znovu. Existují i další podobné systémy, ale tento je nejrozšířenější. === Stvoření === Zajímavý je přístup ke stvoření světa ve Védách. Nejzákladnějším hymnem celého Rgvédu je Píseň o stvoření světa (RV 10.129). Autor této písně se v jejích prvních dvou strofách snaží zbavit různých rozšířených představ tím, že ukazuje, že při vzniku světa nebylo vůbec nic ("Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy..."). Poté dochází k tomu, že na počátku byla voda (což je rozšířená představa v Indii) – pravděpodobně ve smyslu "chaos". Motivem stvoření pak byla touha (káma, smyslná touha), což je myšlenka, která se objevuje i jinde. Sám proces stvoření ale nemůžeme pochopit – "Nemůžeme jej pochopit jinak než působením, podnětem vyšší moci". Sám básník píše: 5. Kdo v pravdě ví, kdo může na světě říci,odkud vše vzniklo, odkud se vše vytvářelo.Bozi se zrodili později s tímto světem. Kdo tedy ví, z čeho svět povstal 6. Ten, jenž toto stvořil svou mocí, ať sám vše vykonal nebo ne, on, bdící nad světem v nejvyšším nebi,jistě to ví - nebo neví to ani on sám. Hinduismus má většinou více různých verzí jednotlivých mýtů, takže i variant stvoření existuje veliké množství. Při výkladu světa se uplatňuje také pět živlů a tři guny (kvality). Mezi pět živlů, které tvoří tento svět, patří oheň, vzduch, voda, země a pátý je prostor (akáša). Těchto pět živlů je doloženo už u Jádžňavalkji (640–610 př. n. l., který často vystupuje v Upanišadách).Tři guny jsou jakési kvality, ve kterých se může nacházet všechno existující. 1. sattva – čistota, 2. radžas – neklid, 3. tamas – temnota.Tyto kvality jsou často definovány ve vztahu k člověku – např. o mase se soudí, že je kvality radžas, protože člověka zneklidňuje, činí aktivním a obrací ho ke světským věcem. Nejčastěji jsou zmiňovány v souvislosti se stavem mysli. Věnuje se jim celý čtrnáctý zpěv Bhagavadgíty. == Člověk == Poměrně starou a důležitou myšlenkou je nauka o reinkarnaci (v plné šíři se objevuje už v Upanišadách). Lidská duše se podle ní po smrti znovu narodí do jiného těla. Kde a v jakých podmínkách se narodí, určuje tzv. karmanový zákon (od karman = čin). Člověk si svými činy vytváří buď dobrou nebo špatnou karmu, která se postupně hromadí a projevuje se v tomto a příštích zrozeních. Tento zákon je zcela nezávislý na bozích – je to prostě příčina a následek a člověk se dopadu své karmy nemůže vyhnout. Karmu vytváří i mluva. Negativní karma není dána "neposlušností vůči Bohu", ale porušením vesmírných zákonů dharmy. Příčinou toho je nevědomost (avidja), která je postupně odstraněna a nahrazena poznáním – "Satjaméva džajaté" (Mundakópanišada), "Pravda vždy vítězí".Z tohoto koloběhu zrození (samsára), který je považován za velice strastný, je možno se dostat jedině vysvobozením (mókša) – to je doména mnoha spirituálních směrů. Zásadní předěl tedy pro hinduismus není smrt (jako ku příkladu v západních náboženstvích), ale dosažení mókši. Život muže (předně bráhmana) by měl být podle Manuova zákoníku rozdělen na 4 období (ášramy): 1. brahmačárin – student, učí se védy a další písma pod vedením gurua, 2. grhastha – hospodář, věnuje se rodinnému životu, 3. vánaprastha – poustevník, odchází do lesů, aby hledal spirituální poznání, 4. sannjásin – svatý muž, stav, který usnadňuje vysvobození. === Uspořádání společnosti === Často zaměňované pojmy jsou varna a kasty. Původně byla varna a kasta definována vlastnostmi a činnostmi, ale později začala být příslušnost definována pouhým narozením (děděna po rodičích) a do konce života se neměnila (bylo možné jen klesnout). Obyvatelstvo se dělí na čtyři varny (stavy, třídy, někdy nesprávně kasty) + nedotýkatelní (dříve nedotknutelní), kteří se nacházejí mimo varny. Kasta (džáti, dosl. "zrození", významem rod nebo původ) je podrobnější rozdělení jednotlivých varen a dělí obyvatelstvo podle povolání na kastu hrnčířů, kastu hudebníků, atd. === Varny === Varna (třída, stav, rasa) doslova znamená barva – vyšší varny mají (či spíše mívaly, přišly totiž na jih později) světlejší barvu pleti, i když dnes už to fakticky neplatí. Podle starověkých Indů čtyři varny měly rovnocenné postavení ve společnosti, byly rozděleny podle povinností vůči společnosti a společně pracovaly ve prospěch všech. Podle některých názorů jde zřejmě o představu o zlatých časech všeobecné rovnosti do mytologických knih. Jednotlivé varny jsou: 1. bráhmani, kněží (jako jediní mohou provádět tradiční védské rituály) – "Zklidnění, sebevláda a pokání, čistota, snášenlivost a přímost, poznání, rozpoznávání a náboženské přesvědčení tvoří činy bráhmanů a rodí se z jejich podstaty" 2. kšatrijové, válečníci, panovníci, šlechta – "Chrabrost a životnost, vytrvalost a obratnost, neochvějnost v boji, štědrost a svrchovanost patří k činům kšatrijů zrozeným z jejich podstaty" 3. vaišjové, obchodníci, zemědělci a řemeslníci, střední stav – "Obdělávání polí, chov dobytka a obchod patří k činům vaišjů zrozeným z jejich podstaty" 4. šúdrové, služebníci ostatních varen – "A činností šúdry, zrozenou z jeho podstaty, je služba." Každá varna má podrobně stanovené povinnosti, které rozebírá Manuův zákoník. Tyto povinnosti se týkaly mužů. Ženy se neúčastnily společenského života a jejich povinností byla oddanost manželovi a mateřství. === Nedotýkatelní === Tzv. nedotýkatelní (také "nedotknutelní"; Mahátma Gándhí razil termín haridžan, "boží lid", nebo dalit, "utlačovaný", v sanskrtu dalita – दित) nepřísluší k žádné varně a jsou zcela naspodu tradiční sociální hierarchie (obdoba otroků, ale bez pána). Mohou vykonávat jen rituálně nečisté práce a platí pro ně mnohá přísná omezení, např. člověk s varnou by se znečistil už tím, kdyby na něj padl stín nedotýkatelného. Odhaduje se, že k nim náleží přes 200 miliónů Indů. === Gótra === Dalším atributem, který hinduisty společensky zařazuje, je gótra (dosl. "ohrada pro krávy", významově podobná slovu "rod" či dynastie). Ta hraje roli především při svatbě – ženich a nevěsta musejí mít stejnou kastu, ale odlišnou gótru (těch je poměrně velký počet, například v Bengálsku je bráhmanských góter okolo čtyřiceti). Ohledně svatby platí mnoho dalších nařízení (jsou i jemnější rozlišení než gótry, atd.). === Proti kastovnímu systému === Mnoho v Indii vzniklých duchovních směrů bylo proti úpadkovému kastovnímu systému (zcela explicitně a jasně např. buddhismus). Ty ale většinou neměly za cíl reformovat celou společnost (spíše se odtrhly od většinové společnosti). O reformu v pravém slova smyslu začaly usilovat až později vzniklé organizace. Už roku 1828 založil Rámmóhan Ráj v Bengálsku společnost Brahmo samádž, která měla za svůj cíl zrušit diskriminaci na základě varen i kast. Další, ještě populárnější hnutí, byl Árja samádž (Společenství Árjů, zal. 1875), které se snažilo očistit hinduismus od domnělých pozdějších zvyků, hlásalo návrat k védám a reformu sociálního systému hinduismu (žádná dědičná privilegia vyšších kast, apod.). Od roku 1950 jsou dle ústavy Indické republiky všechny varny i další společenská rozdělení rovnoprávné a diskriminace na základě varen je zakázaná. Toto se ale nepodařilo zcela prosadit. Ve městech se už většinou na varnu či kastu nehledí, ale na vesnicích tento systém často přetrvává. (Společná gótra jako překážka sňatku je ale zakotvena v zákoně z roku 1955, který dosud platí). == Bůh a bohové == Označení hinduismu za polyteismus není přesné a je opět další zavádějící doktrínou vytvořenou portugalskými křesťanskými misionáři z řádu jezuitů, podobně jako systém kast. (A také samotné slovo kasta je portugalského původu.) L. Ondračka parafrázuje Mahábháratu (1.56.33): "Na co religionista narazí v Indii, může nalézt i jinde, co však v Indii není, těžko někde objeví." Toto náboženství je totiž rozšířené po celém subkontinentu a navíc se vyznačuje velikou tolerantností. Vedle sebe zde existují filosofické školy, které se různým způsobem snaží božství "promyslet", poté mystici, kteří o něm nechtějí přemýšlet, ale chtějí ho dosáhnout, a samozřejmě i prostí lidé, kteří to řeší spíše vlastním názorem. Většina lidí uctívá stejného Boha/bohy jako jejich rodiče. Už v nejstarších písemných pramenech nacházíme pochybnosti o bozích (pravděpodobně způsobené jejich velkým počtem). To nasvědčuje tomu, že za vnější různorodostí se skrývá jednota. V Rgvédu se nachází velice známý verš: "Různě nazývají věštci, co jest jedno" (RV 1.164.46; př. O. Friš). Obdobný názor je možné nalézt v Upanišadách i Bhagavadgítě. === Védská božstva === "Védské náboženství" je popisováno ve Védách. Většina védských dévů je spojena s různými přírodními silami (např. Váju – vítr, Agni – oheň atd.). Přední místo pantheonu náleží Indrovi, který je atmosférickým bohem (tzn. vládne hlavně počasí) a bohem válečníků. Dalším významným dévou je Varuna, strážce vesmírného řádu (rta). Aditi je androgynní bohyní, od níž pochází celý vesmír a vše živé. Je také matkou dévů, mezi něž patří veškerá božstva védského pantheonu i většina hlavních bohů jako Višnu, Šiva, atd. Diti a Danu jsou matky asurů, kteří jsou sice mocní téměř jako dévové, ale většinou se pokoušejí ovládnou svět, ale dévové je přemohou nebo přelstí, někdy s pomocí Višnua či Šivy. Otcem dévů i asurů je mudrc Kašjapa.Mezi dévy patří i posvátná řeka Ganga a Sarasvatí (tato řeka již dnes neexistuje a vedou se debaty, jestli vůbec existovala, nedávno bylo ovšem objeveno vyschlé řečiště, které by jí mohlo patřit). Ganga je zobrazována i v personifikované podobě a má stále veliký počet uctívačů (na rozdíl od většiny ostatních védských dévů). Různé védské hymny označují různé dévy za nejvyšší, protože jsou představiteli svrchovaného brahma. === Klasický hinduismus === Hlavními bohy (dá-li se to tak říci) je trojice Brahma, Višnu a Šiva (dohromady označovaní jako Trimúrti). Brahmani zase považují za hlavního a jediného boha Šivu. Obě skupiny ale nejsou většinou nepřátelské a chodí do stejných chrámů. Tito bohové mají i své ženské protějšky (šakti). Sarasvatí je Brahmova dcera a podle jedné verze i manželka. Je uctívána jako bohyně literatury a umění. Lakšmí, bohyně štěstí, je manželkou Višnua. Manželkou Šivy je Párvatí, které má mnoho rozličných podob. Jednou z jejích nejznámějších forem je bohyně Kálí (na západě je chápaná jako jakési "ďábelské božstvo", ale to neodpovídá pravdě – je spíše symbolem pomíjivosti a nového zrození). === Světci, kteří milují === Mezi bohy hinduismu je třeba počítat i různé světce či mudrce. Z hlediska hinduismu je totiž pro člověka možné narodit se jako déva a naopak. Konkrétní interpretace stavu světce záleží na duchovním směru. Světci jsou považováni za inkarnace brahma, určitého dévy nebo lidi, kteří dosáhli vysvobození (mókša). Existují školy, které gurua (duchovního učitele) považují za vyššího a důležitějšího než jsou běžní dévové. Oblíbený je např. verš z Guru gíty (součást Uttara Khandy Skanda Purány) – gurur Brahma, gurur Višnu, gururdévo Mahéšvara gurur eva parabrahma tasmai šrí gurave namah (32) – "Guru je Brahma, Guru je Višnu, Guru je Mahéšvara (Šiva). Guru je Parabrahma. Tomuto guruovi se klaním". V mnoha puránských příbězích je postavení dévů, hlavně Indry, domněle ohroženo nějakým světcem, který přísnou askezí, oddaností či různými duchovními technikami získal příliš velikou moc a je ho třeba zastavit. Indra v takových případech často posílá apsary, nebeské kurtizány, aby daného světce rozptýlily. Jindy dévům hrozí nebezpečí od asurů a v takových případech dévům často pomáhají Višnu nebo Šiva. Např. Višnu se zrodil jako Narasinha, aby zabil asuru Hiranjakašipua, který oddaností Brahmovi získal velikou moc a stal se téměř nesmrtelným. Mezi nejznámější indické světce patří Vjása (podle tradice napsal Mahábháratu a provedl konečnou redakci Véd), Šankaráčárja (významný filosof, 788-820?), Kannappa (významný uctívač Šivy), Míra Báí (oblíbená uctívačka Kršny, 1498-1547), atd. Existuje mnoho dalších legendárních i historicky doložených světců a dodnes není v Indii málo těch, kteří jsou za světce považováni. == Hinduismus v Česku == == Poznámky == == Reference == Bhagavadgíta (př. J. Filipský & J. Vacek). Odeon, Praha 1976, 1. vydání. Upanišady (př. D. Zbavitel). DharmaGaia, Praha 2004, 1. vydání, ISBN 80-86685-34-9. Védské hymny (př. O. Friš, studii napsal P. Vavroušek). DharmaGaia, Praha 2000, 3. rozšířené a revidované vydání, ISBN 80-85905-62-0. Preinhaelterová, H.: Hinduista od zrození do zrození. Vyšehrad, Praha 1997, 1. vydání, ISBN 80-7021-211-X. Zbavitel, D.: Hinduismus a jeho cesty k dokonalosti. DharmaGaia, Praha 1993, 1. vydání ISBN 80-901225-5-8. Zbavitel, D. (hl. red.): Bozi, bráhmani a lidé. Čtyři tisíciletí hinduismu. ČSAV, Praha 1964, 1.ydání. Zbavitel, D. & Vacek, J.: Průvodce dějinami staroindické literatury. Arca JiMfa, Třebíč 1996, 1. vydání, ISBN 80-85766-34-5. == Související články == Óm Indra Mahádéva Šiva Višnu Živá Etika Súrja Káma Ganéša == Související náboženství == Buddhismus Džinismus Jóga Sikhismus Tantrismus Teosofie == Externí odkazy == Slovníkové heslo hinduizmus ve Wikislovníku Slovníkové heslo hinduismus ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu hinduismus ve Wikimedia Commons (česky) Česká hinduistická náboženská společnost (anglicky) Hinduism Today (anglicky) The Oxford Centre for Hindu Studies Hinduismus (Cyklus České televize Náboženství světa) – video on-line v archivu ČT

ADJ_PHRASE

OTHER

009804

... práva vlády i dumy. Dne 7. listopadu (25. října) však bolševici zahájili ozbrojený státní převrat známý jako Říjnová revoluce (Velká říjnová socialistická revoluce) a uzurpovali si absolutní moc. == Průběh revoluce == První světová válka znamenala pro Rusko hospodářskou i vojenskou pohromu. Zaostalý carský režim nedokázal účinně...

Co znamenala první světová válka pro Rusko?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Únorová_revoluce

První světová válka znamenala pro Rusko hospodářskou i vojenskou pohromu.

Únorová revoluce byla jedna ze dvou revolucí roku 1917 v Ruském impériu, která vypukla v závěrečné fázi první světové války a předcházela vypuknutí Říjnové revoluce. V roce 1917 byla v důsledku nespokojenosti obyvatel s válečnými poměry v zemi vyhlášena v Petrohradě generální stávka, která je považována za počátek Únorové revoluce. V jejím důsledku odstoupil imperátor Mikuláš II. a moc získala Prozatímní vláda. Začaly vznikat revoluční orgány, tzv. sověty (rady) dělnických, rolnických a vojenských zástupců. Největší moc měl Petrohradský sovět dělnických a vojenských delegátů, který vládě nedůvěřoval a přisvojoval si střídavě moc i práva vlády i dumy. Dne 7. listopadu (25. října) však bolševici zahájili ozbrojený státní převrat známý jako Říjnová revoluce (Velká říjnová socialistická revoluce) a uzurpovali si absolutní moc. == Průběh revoluce == První světová válka znamenala pro Rusko hospodářskou i vojenskou pohromu. Zaostalý carský režim nedokázal účinně mobilizovat všechny síly k obraně před vnějším nepřítelem a po vzedmutí lidových bouří v Petrohradě v únoru 1917 (podle gregoriánského kalendáře v březnu) se zhroutil. Jeho oponenti v exilu dostávali již od roku 1915 finanční podporu od Němců. Němci totiž věřili, že pokud padne carský režim v Rusku, nebudou muset s Ruskem nadále válčit, a uvolněné vojáky budou moci přesunout z východní fronty na západ. V roce 1917 začaly v důsledku nedostatku potravin stávkovat desítky tisíc petrohradských dělníků, protože však byla válka, byla stávka automaticky považována za sabotáž. Představitelé města tento problém nedokázali vyřešit a svým jednáním vyvolali naopak ještě větší protesty. 8. března nespokojené petrohradské ženy stojící v dlouhých řadách na chléb vyvolaly mohutnou protiválečnou demonstraci. Na některých místech protesty přerostly ve střety s policií a kozáky. Večer téhož dne vydal Mikuláš II. rozkaz veliteli petrohradského vojenského okruhu, aby demonstrace okamžitě ukončil. Pokusy nasadit proti demonstrantům vojsko nebyly úspěšné, protože vojáci odmítli střílet do neozbrojených civilistů, někteří se dokonce vzbouřili, zastřelili své velitele a přidali se k nespokojencům. V průběhu dalších dvou dnů začala generální stávka. 11. března někteří důstojníci, carovi oddané jednotky a policie zastřelili při nepokojích více než 150 lidí a už následujícího dne, 12. března, přerostly nepokoje v otevřený boj mezi revolučními silami a carským vojskem. Revoluční síly, ke kterým se přidal i gardový Pavlovský pluk, následně obsadily všechny důležité části města, Petropavlovskou pevnost a budovy vlády. Podobně jako v roce 1905 vytvořili dělníci a vojáci orgány samosprávy nazývané sověty. Nejdůležitější z nich se nacházel v Petrohradě, předsedou byl menševik Nikolaj Čcheidze a jeho zástupce eser Alexandr Kerenskij. Sovět přebral odpovědnost za dodržování pořádku a zásobování města. Dělníci a vojáci pak v Moskvě a zanedlouho i v dalších městech po celé zemi tvořili další sověty. 13. března vytvořila státní duma dočasný kabinet pod vedením Michaila Rodzjanka. 14. března imperátor Mikuláš opustil svůj štáb a odešel do Petrohradu, ale po cestě narazil na odpor revolučních vojsk a proto odešel do Pskova, na štáb severní fronty. Tam po konzultaci s velitelem fronty konstatoval, že k potlačení revoluce nemá dostatek sil a tak se vzdal trůnu ve prospěch svého bratra Michaila Alexandroviče. Ani tato zpráva však lid neuspokojila a Michail Alexandrovič se navíc trůnu vzdal, přičemž prohlásil, že budoucnost státního zřízení v Rusku musí vyřešit zákonodárné shromáždění. Tím 15. března 1917 skončila stopadesátiletá vláda rodu Holstein-Gottorp-Romanov v Rusku. Státní duma se následně ještě téhož dne spolu s Petrohradským sovětem dohodla na vytvoření prozatímní vlády. Jejím předsedou a zároveň ministrem vnitra byl kníže Georgij Lvov. Tato dočasná vláda musela všechny své kroky prodiskutovat s Petrohradským sovětem, což mělo za následek vznik dvojvládí. === Bolševici === Význačný představitel bolševické strany Vladimir Iljič Lenin pobýval v době únorové revoluce spolu s dalšími bolševiky v exilu v Curychu. Svržení cara Mikuláše II. v únoru 1917 exilové revolucionáře šokovalo, protože se odehrálo bez nich. Podle Lenina se tehdy moci v Rusku ujala buržoazie. Rozhodl tedy, že se revolucionáři zkusí vrátit do Petrohradu a udělat revoluci socialistickou. == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Únorová revoluce ve Wikimedia Commons Virtuální procházka carským Ruskem za vlády Mikuláše II.

ADJ_PHRASE

OTHER

001201

Lithium, chemická značka Li, (lat. Lithium) je nejlehčí z řady alkalických kovů, značně reaktivní, stříbřitě lesklého vzhledu. Jedná se o velmi lehký a měkký kov (ještě měkčí než mastek), který lze krájet nožem. Dobře vede elektrický proud a teplo. Lithium má nejmenší hustotu ze všech pevných prvků, je lehčí než voda a petrolej a plave na nich. Ve srovnání s ostatními kovy má lithium poměrně nízké teploty tání a varu. V plynném lithiu se vyskytují vedle jednoatomových částic i dvouatomové molekuly lithia. Páry lithia mají hnědou barvu. Roztok vzniklý rozpuštěním lithia v kapalném amoniaku má temně modrou barvu. Přírodní lithium obsahuje cca 7,5% izotopu 6Li a 92,5% 7Li. Poměr izotopů není...

Jaký chemický prvek je nejlehčí z řady alkalických kovů?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lithium

Lithium, chemická značka Li, (lat. Lithium) je nejlehčí z řady alkalických kovů, značně reaktivní, stříbřitě lesklého vzhledu.

Lithium, chemická značka Li, (lat. Lithium) je nejlehčí z řady alkalických kovů, značně reaktivní, stříbřitě lesklého vzhledu. Jedná se o velmi lehký a měkký kov (ještě měkčí než mastek), který lze krájet nožem. Dobře vede elektrický proud a teplo. Lithium má nejmenší hustotu ze všech pevných prvků, je lehčí než voda a petrolej a plave na nich. Ve srovnání s ostatními kovy má lithium poměrně nízké teploty tání a varu. V plynném lithiu se vyskytují vedle jednoatomových částic i dvouatomové molekuly lithia. Páry lithia mají hnědou barvu. Roztok vzniklý rozpuštěním lithia v kapalném amoniaku má temně modrou barvu. Přírodní lithium obsahuje cca 7,5% izotopu 6Li a 92,5% 7Li. Poměr izotopů není stálý a závisí na geologických poměrech původního zdroje. Lehčí izotop 6Li dobře zachycuje neutrony za vzniku tritia a hélia. Tato reakce 6Li je k produkci těžkého vodíkového izotopu využívána, ať už pro civilní potřeby a nebo jako lithiumdeuterid v termonukleární zbrani, kde z lithia v 6LiD vznikne tritium a to následně zreaguje s deuteriem za uvolnění velké energie. Těžší izotop 7Li má naopak účinný průřez záchytu neutronu malý a soli 7Li proto mohou sloužit jako inertní médium v jaderné technologii. 7LiOH slouží k alkalizaci chladící vody v některých typech jaderných reaktorů. Známé jsou např. taveninové palivové kompozice fluoridů uranu, plutonia či nejmoderněji thoria, ve kterých 7LiF účinně snižuje bod tání takové směsi, aniž by ze systému vychytával neutrony. Vzhledem k tomu, že rozdíl hmotností obou lithiových izotopů je procentně významný, obohacování lithia vcelku není obtížné. Používají se dvě hlavní metody: využití rozdílné afinity 6Li a 7Li ke rtuti, kdy se lithný amalgám v protiproudu k vodnému roztoku LiOH obohacuje lehčím izotopem a vodná fáze těžším díky relativně vysoké tenzi par lithia a nízkému bodu varu lze izotopy separovat i modifikovanou destilací, kdy těkající páry jsou obohaceny lehčím izotopem a v tavenině zůstává 7Li. Obě technologie mají pochopitelně původ v poválečném vojenském výzkumu s cílem připravit 6LiD pro zbraně a neutrony neabsorbující soli 7Li jsou vlastně odpadem. Lithium se výrazně liší svými vlastnostmi od vlastností ostatních alkalických kovů, ale v mnohém se podobá vlastnostem kovů alkalických zemin. Rychle reaguje s kyslíkem i vodou a v přírodě se s ním proto setkáváme pouze ve formě sloučenin, za vyšší teploty slučuje přímo s dusíkem na nitrid lithný Li3N. Ze skupiny alkalických kovů je lithium nejméně reaktivní, avšak jako jediný alkalický kov se slučuje za vyšší teploty přímo s uhlíkem na karbid Li2C2 a křemíkem na silicid Li6Si2. Elementární kovové lithium lze dlouhodobě uchovávat např. překryté vrstvou alifatických uhlovodíků jako petrolej nebo nafta. Lithium se stejně jako i ostatní alkalické kovy vyskytuje pouze v oxidačním stavu Li+. Soli lithia barví plamen karmínově červeně. Bylo objeveno roku 1817 švédským chemikem Johannem Arfvedsonem v aluminosilikátových horninách petalitu. Brzy na to bylo lithium dokázáno a objeveno i ve spodumenu a lepidolitu. Podobnost lithia s dalšími již objevenými alkalickými kovy zpozoroval již Johann Arfvedson. Lithium dostalo název z řeckého lithos - kámen. Červené zbarvení plamene lithia pozoroval poprvé Leopold Gmelin roku 1818. Čisté lithium bylo poprvé připraveno Robertem Wilhelmem Bunsenem a Michaelem Matthiessenem v roce 1855 elektrolýzou roztaveného chloridu lithného. Ve vesmíru patří lithium přes svoji velmi nízkou atomovou hmotnost mezi poměrně vzácné prvky - na jeden jeho atom připadá přibližně 1 miliarda atomů vodíku. Při termonukleárních reakcích horkých hvězd vzniká totiž jen přechodně a brzy se zpětně štěpí na lehčí prvky. Lithium na Zemi tudíž nepochází z protoplanetárního disku (na rozdíl od většiny prvků), ale vznikalo až jaderným rozpadem těžších kovů. V zemské kůře je lithium obsaženo v množství 20-60 mg/kg, mořská voda vykazuje průměrný obsah lithia 0,18 mg/l v podobě rozpuštěných solí. Kvůli velké elektropozitivitě se Lithium vyskytuje jen ve sloučeninách jako příměs různých hornin (rudy lithia obsahují okolo 1-6 % lithia). Nejznámější minerály obsahující lithium jsou aluminosilikáty lepidolit KLi2[AlSi3O6(OH, F)4] (OH, F)2, spodumen LiAl[ . Si2O6], trifylin LiFe[PO4], petalit (Li, Na)AlSi4O10, amblygonit: (Li, .Na)Al(PO4)(F,OH) a cinvaldit: KLiFeAl[(F,OH)2 | AlSi3O10]. Největší zásoby lithia (podle The United States Geological Survey): 1. Bolívie 5,4 mil. t, 2. Chile 3,0 mil. t, 3. Čína 1,1 mil. t, 4. USA 0,4 mil. t Polovina známých zásob lithia leží v Bolívii na dně solných pánví - největší z nich je Salar de Uyuni. Lithium je přítomné v tělech rostlin, živočichů a dalších organismů jen ve stopovém (extrémně nízkém) množství a pravděpodobně tam chemicky vystupuje podobně, jako jiné alkalické kovy přítomné v těle. V lidské krvi je přítomno lithium v koncentraci pouhých cca 70 nmol/litr. Je sporné, zda má pro funkci organizmu nějaký význam; koncentrace lithia, které se používají k léčbě maniodepresivity, jsou o 3-4 řády vyšší, než je jeho přirozená koncentrace v krvi. Při experimentálním krmení zvířat potravou s nízkým obsahem lithia byly pozorovány některé vývojové poruchy a snížený věk dožití Lithium také v nízkých koncentracích stimuluje růst rostlin, některé druhy ho však pravděpodobně aktivně zakoncentrovávají ve svých pletivech až do hladiny 1 mg/g váhy. Při výrobě se vychází z rudy spodumenu, který se zahřívá na 1 100 °C, aby došlo ke změně modifikace, která má menší hustotu. Ta se promývá kyselinou sírovou při 250 °C a z výluhu se získává síran lithný. Ten reaguje s uhličitanem sodným a kyselinou chlorovodíkovou za vzniku nerozpustného uhličitanu lithného a rozpustného chloridu lithného. Uhličitan lithný se kompletně převede na chlorid. Kovové lithium lze průmyslově nejsnáze připravit elektrolýzou roztaveného chloridu lithného, protože je čistý chlorid nejlépe získatelný a má relativně nízkou teplotu tání. K přípravě lithia je možno použít i snadněji tavitelnou směs chloridu lithného a chloridu draselného. Železná katoda 2 Li+ + 2 e- → 2 Li Grafitová anoda 2 Cl- → Cl2 + 2 e- V laboratoři lze k přípravě lithia použít i elektrolýza chloridu lithného rozpuštěného v pyridinu. Elementární lithium se uplatňuje v jaderné energetice, kde v jistých typech reaktorů slouží roztavené lithium k odvodu tepla z reaktoru. V současné době patří lithiové baterie a akumulátory k velmi perspektivním prostředkům pro dlouhodobější uchování elektrické energie a jejich využití v elektronice stále silně roste. Elektrody akumulátoru obsahují na záporné elektrodě slitinu Li/Si, na kladné elektrodě je FeSx a jako elektrolyt se používá roztavený LiCl/KCl při 400 °C. Tento akumulátor je nejběžnější typ, ale vyvíjí se další nové typy. Lithiové akumulátory se využívají v elektromobilech a automobilech s hybridními motory. Organické soli lithia se používají ve farmaceutickém průmyslu jako součásti uklidňujících léků tlumících afekt. Lithium je přísadou pro výrobu speciálních skel a keramik, především pro účely jaderné energetiky, ale i pro konstrukci hvězdářských teleskopů. Mimořádně silných hygroskopických vlastností a nízké relativní hmotnosti hydroxidu lithného se využívá k pohlcování oxidu uhličitého z vydýchaného vzduchu v ponorkách a kosmických lodích. Slitiny lithia s hliníkem, kadmiem, mědí a manganem jsou velmi lehké a současně značně mechanicky odolné a používají se při konstrukci součástí letadel, družic, kosmických lodí a ložiskových kovů. Slitina lithia s hořčíkem a hliníkem se používá na pancéřové desky, které jsou součástí družic a raket a má složení 14 % lithia, 1 % hliníku a 85 % hořčíku. Oxid lithný a hydroxid lithný slouží k přípravě práškovitých fotografických vývojek. Hydrid lithný se používá k přípravě vodíku pro vojenské a meteorologické účely. Látky jako tetrahydridohlinitan lithný LiAlH4 a organolithná činidla se používají v organické chemii jako velmi známá redukovadla. Citronan lithný - použití v medicíně podobně jako uhličitan lithný Síran lithný - použití v medicíně podobně jako uhličitan lithný Orotát lithný - použití v medicíně podobně jako uhličitan lithný Jantaran lithný - použití v medicíně jako dermatologikum při léčbě seboroické dermatitidy Stearát lithný se používá jako zahušťovadlo a želatinová látka k převádění olejů na plastická maziva. Tato maziva mají velkou odolnost vůči vodě, mají dobré nízkoteplotní vlastnosti (-20 °C) a velmi dobrou stálost při vyšších teplotách (> 150 °C). Tato zahušťovadla se připravují z hydroxidu lithného a přírodních tuků. Uhličitan lithný Li2CO3 se používá při výrobě porcelánu jako tavidlo ve smaltech a při výrobě speciálních bezpečnostních skel a jako lék profylakticky ke kupírování manické fáze bipolární deprese (maniodepresivní psychózy). V poslední době se začalo používat uhličitanu lithného při výrobě hliníku, protože výrazně snižuje teplotu tání bauxitu a zvyšuje průtok elektrického proudu. Hydrid lithný LiH je bílý krystalická látka, na suchém vzduchu, na rozdíl od ostatních hydridů alkalických kovů, je velmi stálý (nereaguje s žádnou složkou vzduchu), má vyšší teplotu tání a varu. S vodou reaguje hydrid lithný velmi bouřlivě za vzniku hydroxidu lithného a vodíku. Hydrid lithný se připravuje reakcí mírně zahřátého lithia ve vodíkové atmosféře Oxid lithný Li2O je bílá krystalická látka s vysokými teplotami tání a varu. Vzniká reakcí lithia s kyslíkem, a to i za pokojové teploty. Je však značně znečištěn peroxidem lithným Li2O2. Proto se pro přípravu čistého oxidu lithného používá termický rozklad hydroxidu lithného, uhličitanu lithného nebo dusičnanu lithného. Hydroxid lithný LiOH je bílá krystalická látka, středně silně zásaditá, která se na rozdíl od ostatních alkalických hydroxidů rozpouští ve vodě a lihu o poznání hůře. Vzniká reakcí oxidu lithného s vodou nebo reakcí kovového lithia s vodou, která je poměrně bouřlivá a exotermní, kromě uvedeného hydroxidu lithného při ní dochází ve vývoji plynného vodíku. S dusíkem reaguje lithium za zvýšené teploty velmi snadno za vzniku nitridu lithného Li3N. Uvedené reakce se využívá k odstraňování dusíku z plynů. Nitrid lithný se vodou štěpí na oxid lithný, který okamžitě reaguje s vodou za vzniku hydroxidu lithného, a amoniaku Borohydrid lithný LiBH4 tetrahydridoboritan lithný je jednou z nejpoužívanějších sloučeninách lithia, která při styku s kyselinami uvolňuje atomární vodík a nachází tak využití jako hydrogenační a velmi účinné redukční činidlo. Lithné soli jsou ze však solí alkalických kovů obecně nejméně rozpustné ve vodě (Paradox u lithných solí tvoří chlorečnan lithný, který je nejrozpustnější anorganickou látkou ve vodě - 313,5 g ve 100 ml při 18 °C). Naproti tomu se však lithné soli velmi dobře rozpouští v jiných polárních rozpouštědlech než voda (například kapalný amoniak nebo líh). Fluorid lithný LiF je bílá, práškovitá látka, která se nerozpouští ve vodě. Připravuje se reakcí uhličitanu lithného nebo hydroxidu lithného s kyselinou fluorovodíkovou. Chlorid lithný LiCl je bílá krystalická látka, která se rozplývá na vzduchu a velmi dobře rozpouští ve vodě, lihu i směsi lihu a etheru a jiných polárních organických rozpouštědlech. Připravuje se reakcí uhličitanu lithného nebo hydroxidu lithného s kyselinou chlorovodíkovou. Bromid lithný LiBr i jodid lithný LiI jsou bílé, ve vodě dobře rozpustné, krystalické látky. Jsou to silně hygroskopické látky, a proto s používají jako náplně exikátorů. Připravují se rozpouštěním uhličitanu lithného nebo hydroxidu lithného v kyselině bromovodíkové popř. kyselině jodovodíkové. Dusičnan lithný LiNO3 je bezbarvá, na vzduchu rozplývavá krystalická látka. Je to docela dobře rozpustná lithná sůl. Připravuje se působením kyseliny dusičné na uhličitan lithný nebo hydroxid lithný. Uhličitan lithný Li2CO3 je to bílá práškovitá látka. Je jediný nerozpustný uhličitan alkalického kovu. Vzniká srážením roztoku lithné soli roztokem rozpustného uhličitanu nebo reakcí hydroxidu lithného s oxidem uhličitým. Síran lithný Li2SO4 je bezbarvá krystalická látka, která se snadno rozpouští ve vodě a tvoří podvojné soli. Vzniká reakcí uhličitanu lithného nebo hydroxidu lithného s kyselinou sírovou, používá se v medicíně podobně jako uhličitan lithný. Mezi organické sloučeniny lithia patří zejména lithné soli organických kyselin a lithné alkoholáty. K dalším lithným sloučeninám patří organické komplexy lithných sloučenin tzv. crowny a kryptáty. Zcela zvláštní skupinu organických lithných sloučenin tvoří organokovové sloučeniny. Kovové lithium je hodně reaktivní, a oxiduje i na vzduchu. Aby se tomuto jevu zabránilo, uchovává se obvykle v petroleji. Při manipulaci s lithiem se musejí používat ochranné rukavice, aby lithium nezreagovalo na povrchu kůže s vodou na hydroxid lithný, který je velice nebezpečný. Při vdechování prachu kovového lithia dochází k podráždění či až k bolesti nosu a dýchacích cest, dále taky může vzniknout plicní edém.

ENTITY

ENTITY

007022

... Patent byl však na jedenáct let zdržen kvůli nejasně sepsané a podané přihlášce patentu, ale nakonec mu byl po dlouhých soudních sporech s firmou Eastman Kodak uznán 13. září 1898, kdy dostal označení Patent číslo: 610861. George Eastman existující patenty ignoroval, a vedl dlouhý soudní proces, za což byl odsouzen k vysoké odměně vyplácené Goodwinovi. Podrobnější informace naleznete v článku Instantní film. Instantní (okamžitý) film, představený společností Polaroid v pozdních čtyřicátých letech 20. století, poskytuje fotografie během několika sekund nebo minut od pořízení obrázku, s použitím fotografického přístroje navrženého speciálně pro tento účel. V instantním filmu jsou emulze a zpracovávající chemické látky spojeny v obsažené obálce nebo na samotném fotografickém papíru. Expozice, vyvolání i kopie na speciální papír se odehrávají uvnitř těla fotoaparátu. Polaroid, vůdčí výrobce tohoto typu filmu, používá běžnou emulzi halogenidů stříbra. Po expozici a vytvoření negativního obrazu je negativ stlačen s fotografickým papírem a chemickými...

Která společnost představila instantní film?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Fotografick%C3%BD_film

Instantní (okamžitý) film, představený společností Polaroid v pozdních čtyřicátých letech 20. století, poskytuje fotografie během několika sekund nebo minut od pořízení obrázku, s použitím fotografického přístroje navrženého speciálně pro tento účel.

Fotografický film je plastový pás z polyesteru, nitrocelulózy nebo acetátu celulosy, pokrytý tenkou vrstvou emulze obsahující světlocitlivé halogenidy stříbra vázané v želatině, s rozdílnou velikostí krystalů, určující citlivost a zrnitost (rozlišení) filmu. Když je emulze vystavena působení dostatečného množství světla, nebo jiného elektromagnetického záření jako např. rentgen, vytvoří se latentní (neviditelný) obraz. Chemickými procesy se poté na filmu může vytvořit obraz viditelný. V černobílé fotografii je na filmu obvykle jedna vrstva stříbrných solí. Při jejím vystavení světelnému záření se stříbrné soli přemění na kovové stříbro, které vytvoří tmavé části negativního filmu. Barevné filmy mají vrstvy minimálně tři. Do stříbrných solí se přidávají barviva která způsobí citlivost jednotlivých vrstev na rozdílné barvy spektra. Typicky je vrstva citlivá na modrou barvu navrchu, následovaná zelenou a červenou vrstvou. Během zpracování jsou soli stříbra přeměněny na kovové stříbro jako v černo-bílém procesu. Vedlejší produkt této reakce vytvoří barvu. Kovové stříbro je potom při tzv. bělícím procesu převedeno zpět na stříbrné soli, které jsou z filmu odstraněny při ustalování aby dále neovlivňovaly výsledný obraz. Některé filmy, jako Kodacolor II, mají až dvanáct vrstev, z nichž některé jsou složeny až z dvaceti různých chemikálií. Předchůdcem fotografického filmu byla fotografická deska. Na skleněnou nebo cínovou desku byla nanesena světlocitlivá emulze stříbrných solí. První ustálenou a světlu odolnou fotografii na cínové desce pořídil roku 1826 vynálezce a fotograf Nicéphore Niépce pomocí naneseného citlivého asfaltu. První skleněné desky publikoval roku 1847 Niepce de St. Victor. První negativ na skleněnou desku pořídil v roce 1839 vynálezce John Herschel. Byl také první, kdo použil pojmy negativ a pozitiv a snímek. Desky byly opatřeny kolodiovým povlakem, který se musel za mokra exponovat. Od roku 1871 probíhaly pokusy objevit suchý fotografický materiál. Na přelomu století se nakonec podařilo zjednodušit fotografický proces objevem suchých panchromatických desek A. Miethem a A. Traubem s kompletní a korektní škálou šedé barvy. Roku 1904 v Lyonu bratři Lumiè představili první autochromové desky, které se daly reprodukovat barevným tiskem. S těmito deskami začali experimentovat například Edward Steichen, Jacques Henri Lartigue nebo Heinrich Kühn. Papír jako pružný a flexibilní "film" používal již okolo roku 1816, na počátku fotografických experimentů Nicéphore Niépce nebo v roce 1840 William Fox Talbot pro výrobu papírových negativů – takzvaných slaných papírů. První film z celulózy jako substrátu vyrobil v roce 1868 John Wesley Hyatt a byl patentován ve Spojených státech. Lepší celuloidový film vyvinul v roce 1887 americký reverend Hannibal Goodwin pro Thomase Edisona a také jej patentoval jako metodu na výrobu transparentního pružného svitkového filmu, který spočíval v principu vrstvy želatiny bromidu stříbrného na celuloidu (nitrocelulóze). Dne 2. května 1887 reverend Goodwin po dlouhé řadě pokusů a testů patent přihlásil. Patent byl však na jedenáct let zdržen kvůli nejasně sepsané a podané přihlášce patentu, ale nakonec mu byl po dlouhých soudních sporech s firmou Eastman Kodak uznán 13. září 1898, kdy dostal označení Patent číslo: 610861. George Eastman existující patenty ignoroval, a vedl dlouhý soudní proces, za což byl odsouzen k vysoké odměně vyplácené Goodwinovi. Podrobnější informace naleznete v článku Instantní film. Instantní (okamžitý) film, představený společností Polaroid v pozdních čtyřicátých letech 20. století, poskytuje fotografie během několika sekund nebo minut od pořízení obrázku, s použitím fotografického přístroje navrženého speciálně pro tento účel. V instantním filmu jsou emulze a zpracovávající chemické látky spojeny v obsažené obálce nebo na samotném fotografickém papíru. Expozice, vyvolání i kopie na speciální papír se odehrávají uvnitř těla fotoaparátu. Polaroid, vůdčí výrobce tohoto typu filmu, používá běžnou emulzi halogenidů stříbra. Po expozici a vytvoření negativního obrazu je negativ stlačen s fotografickým papírem a chemickými reaktanty, závojové činidlo přenese negativní obraz do fotografického papíru, čímž vytvoří jeho pozitivní obtisk. Také v 35milimetrovém formátu se vyrábí množství instantních filmů, a to jak černobílých, tak barevných. Podrobnější informace naleznete v článku Formát filmu. 135 film (známý jako "35mm film") Advanced Photo System (APS) svitkový film 110 126 127 120/220 (používaný ve středoformátové fotografii . ) viz 120 film Deskový film (pro použití ve velkoformátové fotografii) Diskový film (zastaralý formát používaný v kotoučových fotoaparátech) Film pro kamery: 8mm film, 16mm film, 35 mm a 70mm film (Tabulka pochází z roku 2006, od té doby se mnoho změnilo.)

ENTITY

ORGANIZATION

003279

... skupiny. V některých kulturách však zkratka slangově "AC/DC" označuje bisexuály. Skupina se vyjádřila, že si toho nebyla vědoma až do chvíle, kdy jim to po jednom z jejich prvních koncertů řekl taxikář, který je vezl. Někteří náboženští představitelé tvrdili, že zkratka znamená "Anti-Christ/Devil's Child(ren)", nebo "Anti-Christ/Devil Christ", případně má ještě jiné významy. Tyto spekulace se mezi kritiky udržely a ti se snažili kapelu prezentovat jako satanisty. Kapela tyto interpretace svého jména odmítla s tím, že jsou úmyslně vykonstruované za účelem poškození kapely. Mnoho kapel hrajících coververze písní od AC/DC nějakým způsobem jméno kapely napodobily, například BC/DC z Britské Kolumbie, nebo AC/DShee kterou tvoří samé ženy ze San Francisca. V Česku se kapele někdy přezdívá Praha/Děčín, protože SPZ těchto dvou měst tvoří zkratku AC/DC. Bratři Angus Young, Malcolm Young a George Young se narodili v Glasgow ve Skotsku a do Austrálie se s většinou své rodiny přestěhovali v roce 1963. George se jako první z nich naučil...

Je v kapele AC/DShee nějaký muž?

https://cs.wikipedia.org/wiki/AC/DC

Mnoho kapel hrajících coververze písní od AC/DC nějakým způsobem jméno kapely napodobily, například BC/DC z Britské Kolumbie, nebo AC/DShee kterou tvoří samé ženy ze San Francisca.

AC/DC je australská hard rocková hudební skupina, kterou v roce 1973 v Sydney založili bratři Angus Young a Malcolm Young. Kapela je spolu s Led Zeppelin, Deep Purple nebo Black Sabbath považována za průkopníky hard rocku a heavy metalu. Členové však styl kapely označují jako rock and roll. Skupina prošla několika změnami sestavy předtím, než v roce 1975 vydala své debutové album High Voltage. K další změně sestavy došlo v roce 1977 na pozici baskytaristy, když Cliff Williams nahradil Marka Evanse. V roce 1979 vydala kapela velice úspěšné album Highway to Hell. Zpěvák a spoluautor písní Bon Scott však 19. února 1980 zemřel na otravu alkoholem a byl nalezen mrtev na zadním sedadle automobilu jeho kamaráda. Kapela uvažovala o ukončení činnosti, ale brzy byl jako nový zpěvák vybrán Brian Johnson, bývalý člen skupiny Geordie. Ve stejném roce vydala kapela své nejúspěšnější album Back in Black. Následující album For Those About to Rock We Salute You bylo také velice úspěšné a stalo se prvním hard rockovým albem, které se dostalo na první místo amerického žebříčku. Po odchodu bubeníka Phila Rudda v roce 1983 však začala popularita kapely a prodejnost jejích desek klesat. Nepříznivý trend zvrátilo až album The Razors Edge z roku 1990. Phil Rudd se do kapely vrátil v roce 1994 a podílel se na albu Ballbreaker z roku 1995. Další album Stiff Upper Lip vyšlo v roce 2000 a kritikou bylo pozitivně přijato. Zatím posledním albem AC/DC je Rock or Bust z prosince 2014. Tato kapela prodala po celém světě asi 160 milionů alb a z toho 68 milionů ve Spojených státech. Alba Back in Black se celosvětově prodalo 52 milionů kopií, z toho 21 milionů ve Spojených státech amerických. Back in Black je tudíž druhým celosvětově nejprodávanějším albem historie, úspěšnější bylo jen album Michaela Jacksona – Thriller, kterého se prodalo přes 100 milionů kopií Kapela se umístila čtvrtá na seznamu 100 Greatest Artists of Hard Rock televize VH1 a televizí MTV byla vyhlášena "sedmou nejlepší heavy metalovou kapelou všech dob". Angus a Malcolm Youngovi tvrdí, že je název kapely napadl, když viděli zkratku AC/DC na šicím stroji svojí sestry Margaret (dle některých zdrojů šlo o vysavač). V angličtině je AC/DC zkratkou termínu "alternating current/direct current", tj. "střídavý proud/stejnosměrný proud". Bratři měli pocit, že jméno dobře charakterizuje nefalšovanou energii a energická vystoupení skupiny. V některých kulturách však zkratka slangově "AC/DC" označuje bisexuály. Skupina se vyjádřila, že si toho nebyla vědoma až do chvíle, kdy jim to po jednom z jejich prvních koncertů řekl taxikář, který je vezl. Někteří náboženští představitelé tvrdili, že zkratka znamená "Anti-Christ/Devil's Child(ren)", nebo "Anti-Christ/Devil Christ", případně má ještě jiné významy. Tyto spekulace se mezi kritiky udržely a ti se snažili kapelu prezentovat jako satanisty. Kapela tyto interpretace svého jména odmítla s tím, že jsou úmyslně vykonstruované za účelem poškození kapely. Mnoho kapel hrajících coververze písní od AC/DC nějakým způsobem jméno kapely napodobily, například BC/DC z Britské Kolumbie, nebo AC/DShee kterou tvoří samé ženy ze San Francisca. V Česku se kapele někdy přezdívá Praha/Děčín, protože SPZ těchto dvou měst tvoří zkratku AC/DC. Bratři Angus Young, Malcolm Young a George Young se narodili v Glasgow ve Skotsku a do Austrálie se s většinou své rodiny přestěhovali v roce 1963. George se jako první z nich naučil hrát na kytaru a byl členem The Easybeats, nejúspěšnější australské kapely 60. let 20. století. V roce 1966 pak vydali mezinárodní hit "Friday On My Mind". Malcolm pokračoval ve stopách svého bratra a v Newcastlu v Novém Jižním Walesu hrál v kapele Velvet Underground (nezaměňovat se slavnější stejnojmennou kapelou z New Yorku). Malcolm a Angus Youngovi založili AC/DC v listopadu 1973. Dalšími členy se stali baskytarista Larry Van Kriedt, zpěvák Dave Evans a Colin Burgess, bývalý bubeník kapely The Master's Apprentices. Kapela odehrála svůj první koncert v klubu Chequers v Sydney 31. prosince 1973. Později podepsali smlouvu s labelem Albert Productions. Sestava kapely se často měnila, jako první byl vyhozen Colin Burgess a posléze se v kapele vystřídalo několik baskytaristů a bubeníků. Ve stejné době začal Angus Young při koncertech nosit svou charakteristickou školní uniformu. Uniforma údajně pocházela z Ashfield Boys High School, kde studoval, a s nápadem, aby ji při koncertech nosil, přišla jeho sestra Margaret. Angus zkoušel také další kostýmy, například Spider-Mana, Zorra, gorilu, nebo parodii na Supermana jménem Super-Ang. V úplných začátcích také kapela experimentovala se saténovým oblečením, ale této myšlenky se členové vzdali, když zjistili, že stejně se obléká kapela Skyhooks z Melbourne. Bratři Youngovi dospěli k názoru, že Evans není dobrým frontmanem, protože jim připadal spíše jako glam rocker jako například Gary Glitter. Při koncertech často místo Evanse vystupoval první manažer kapely Dennis Laughlin, který byl dříve zpěvákem kapely Sherbet. Evans měl také s Laughlinem osobní spory, které přispěly k negativnímu pohledu ostatních členů kapely na jeho osobu. V důsledku těchto sporů byl Evans z kapely vyhozen a frontmanem AC/DC se stal zkušený zpěvák a přítel George Younga Ronald Belford "Bon" Scott. Bon Scott nahradil Evanse v září 1974. Scott předtím působil v kapelách The Spektors (1964–66), The Valentines (1966–70) a Fraternity (1970–73). Kapela nahrála s Evansem jen jeden singl a to "Can I Sit Next to You"/"Rockin' in the Parlour" a píseň "Can I Sit Next to You" byla nakonec nahrána znovu se Scottem pod názvem "Can I Sit Next to You Girl". High Voltage, první album kapely, vyšlo v roce 1975 jen v Austrálii. Jeho nahrávání trvalo jen deset dní, hudbu složili bratři Youngovi a texty napsal Scott. Během několika měsíců se stabilizovala sestava kapely, kterou tvořil Scott, bratři Youngovi, baskytarista Mark Evans a bubeník Phil Rudd. Ve stejném roce také kapela vydala singl "It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock 'n' Roll)", který se stal populární rockovou hymnou. Píseň byla zařazena na T.N.T., druhé album kapely, které také obsahovalo další velký hit, "High Voltage". Mezi lety 1974 a 1977 kapela pravidelně vystupovala v pořadu Molly Meldrum "Countdown", celostátním pořadu o populární hudbě, a AC/DC se postupně stávali jednou z nejpopulárnějších australských kapel. Vystoupení ze dne 3. dubna 1977 bylo jejich posledním televizním vystoupením na více než dvacet let. V roce 1976 podepsala kapela smlouvu s Atlantic Records a vydala se na turné po Velké Británii a po Evropě. Získali neocenitelné zkušenosti s vystupováním na stadionech, když dělali předkapely skupinám Kiss, Aerosmith, Styx a Blue Öyster Cult a vystupovali jako hlavní hvězdy spolu s kapelou Cheap Trick. První mezinárodně distribuované album AC/DC byla kompilace z alb High Voltage a T.N.T., opět pojmenována High Voltage. Album vyšlo v roce 1976 pod labelem Atlantic Records a prodaly se jej tři miliony kopií. Album bylo zaměřeno především na T.N.T. a z předešlého alba High Voltage na něm byly obsaženy jen dvě písně. Další studiové album kapely, Dirty Deeds Done Dirt Cheap, vyšlo ve stejném roce jak v australské, tak v mezinárodní verzi. Seznam skladeb na těchto dvou verzích se lišil, mezinárodní verze například obsahovala píseň "Rocker" z alba T.N.T., naopak australská verze obsahovala například píseň "Jailbreak". Album Dirty Deeds nevyšlo ve Spojených státech amerických až do roku 1980, kdy byla kapela na vrcholu své popularity. Po vydání alba Let There Be Rock byl vyhozen baskytarista Mark Evans pro osobní spory s Angusem Youngem. Nahradil jej Cliff Williams, který spolu s Malcolmem Youngem později zpíval doprovodné vokály. Bratři Youngovi Evansův odchod nijak nerozváděli a nevyjadřovali se k němu, ale Richard Griffiths, šéf Epic Records a agent AC/DC v polovině 70. let, později prohlásil: "Věděli jste, že Mark nevydrží . , byl to prostě moc hodný kluk." AC/DC měli vliv na formování NWOBHM, například kapel Saxon a Iron Maiden, které se objevily na konci 70. let v reakci na úpadek tradičních heavy metalových kapel 70. let 20. století. V roce 2007 označili kritici AC/DC spolu s Thin Lizzy, UFO, Scorpions a Judas Priest za "druhou generaci stoupajících hvězd, připravených prorazit, když stará garda začala upadat." První vystoupení kapely ve Spojených státech amerických zařídilo michiganské rádio AM 600 WTAC v roce 1977. Manažer rádia Peter C. Cavanaugh zorganizoval vystoupení v Capitol Theater ve Flintu. Předkapelou byli MC5, kteří se pro tuto příležitost opět sjednotili. Koncert začal písní "Live Wire" a skončil písní "It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock 'n' Roll)". AC/DC začali být britskými médií ztotožňováni s punkovým hnutím. Díky své popularitě však úspěšně přečkali pozdvižení okolo punku a postupně začali získávat v Británii status kultovní kapely. V roce 1978 vyšlo album Powerage, na kterém se poprvé podílel baskytarista Cliff Williams a které obsahovalo ostřejší riffy než předchozí album Let There Be Rock. Z alba Powerage byl vydán pouze jeden singl a to "Rock 'n' Roll Damnation", který se stal zatím nejúspěšnějším singlem kapely, když se v žebříčku umístil na 24. místě. Koncert v Apollo Theatre v Glasgow byl nahrán a vydán jako album If You Want Blood. Album obsahovalo jak klasické písně jako "Whole Lotta Rosie", "Problem Child", a "Let There Be Rock", ale také méně známé písně, například "Riff Raff". Šlo o poslední album kapely v sestavě se Scottem, které produkovali Harry Vanda a George Young. Šesté album kapely, Highway to Hell, produkoval Mutt Lange a bylo vydáno v roce 1979. Jde o první album AC/DC, které se dostalo mezi 100 nejprodávanějších alb ve Spojených státech amerických, když se umístilo na 17. místě a posunulo AC/DC mezi nejpopulárnější hard rockové kapely. Highway to Hell klade větší důraz na doprovodné vokály, ale stále má zvuk charakteristický pro AC/DC, který tvoří rychlé, jednoduché a úderné riffy. Dne 19. února 1980 zemřel v Londýně Bon Scott po zkonzumování značného množství alkoholu. Jeho známý Alistair Kinnear jej přes noc nechal ve svém autě, kde jej také ráno nalezl a okamžitě odvezl do nemocnice King's College v Camberwellu, kde byl Scott prohlášen za mrtvého. Ačkoliv se často tvrdí, že zemřel na udušení vdechnutými zvratky, jako oficiální důvod úmrtí byla uvedena otrava alkoholem a nešťastná náhoda. Scott byl pohřben ve Fremantle v Západní Austrálii, v oblasti, do které se jeho rodina přestěhovala, když byl dítě. Některé nejasnosti oficiální verze se staly terčem stoupenců konspiračních teorií, kteří tvrdí, že Scott zemřel na předávkování heroinem, byl zabit výfukovými plyny přiváděnými do auta, nebo že Kinnear neexistoval. Scott byl navíc astmatik a teplota byla v den jeho smrti pod bodem mrazu. Dalšími členy kapely, kteří měli problémy s alkoholem, byli Malcom Young a Phil Rudd a oba se museli z alkoholismu léčit. Po Scottově úmrtí krátce kapela zvažovala ukončení činnosti, ale její členové nakonec dospěli k názoru, že Scott by si přál, aby AC/DC pokračovali. Uvažovalo se o několika možných kandidátech, kteří by jej mohli nahradit. Jedním z nich byl bývalý zpěvák kapely Back Street Crawler Terry Slesser, ale ten se rozhodl nevstoupit do již zavedené kapely a zahájil svou úspěšnou sólovou kariéru. Další kandidát, Buzz Sherman, bývalý člen kapely Moxy, se nebyl schopen připojit kvůli problémů s hlasem. Zbývající členové AC/DC se nakonec rozhodli pro bývalého člena skupiny Geordie, Briana Johnsona. Angus Young později vzpomínal: "Pamatuju si, jak mi Bon pouštěl písně od Little Richarda a poté mi popisoval, jak viděl Briana zpívat." O jeho koncertě říkal: "Ten týpek řval, jak jen jeho plíce dovolovaly, a další, co si pamatuju, je, že sebou švihl o zem. Byl na zemi, válel se a křičel. Přišlo mi to skvělé a jako vrchol všeho – nemohlo to mít lepší přídavek – toho týpka odvezli na vozíku." Později toho dne byl Johnsonovi diagnostikován zánět slepého střeva, který byl příčinou jeho svíjení se na zemi. Na konkurzu zazpíval Johnson písně "Whole Lotta Rosie" z alba Let There Be Rock a "Nutbush City Limits" od Ikea a Tiny Turnerových. Několik dní po konkurzu byl Johnson přijat. S Johnsonem dokončila kapela písně pro album Back in Black, které začala psát ještě za Scottova života. Nahrávání probíhalo v Compass Point Studios na Bahamách několik měsíců po Scottově smrti a produkoval jej Mutt Lange. Back in Black se stalo nejúspěšnějším albem AC/DC a také jedním z nejúspěšnějších hard rockových alb všech dob. Album také obsahuje několik z nejpopulárnjších hard rockových písní vůbec, například "Hells Bells", "You Shook Me All Night Long" a titulní píseň "Back in Black". Rok po vydání získalo platinovou desku a do roku 2006 se jej ve Spojených státech amerických prodalo přes 21 milionů kopií.Celkově bylo prodáno více než 50 milionů kopí a proto se stalo 2.nejprodávanějším albem všech dob. Na britském žebříčku dosáhlo album prvního místa. Následující album z roku 1981, For Those About to Rock We Salute You, se také prodávalo dobře a dočkalo se i pozitivních ohlasů u kritiky. Z alba byly vybrány dvě písně, které vyšly jako singly a staly se jedněmi z nejpopulárnějších, a to "Let's Get It Up" a "For Those About to Rock", které se umístily na 13., respektive 15. místě britské hitparády. Kapela se pro nahrávání svého dalšího alba Flick of the Switch rozešla s Langem, protože se chtěla vrátit k jednoduchosti a syrovosti svých prvních alb. Phill Rudd začal v důsledku konzumace drog mít psychické problémy a trpěl halucinacemi. Přátelství mezi Ruddem a Malcolmem Youngem začalo upadat a jejich vztahy se zhoršily až tak, že po dlouhé době vzájemných antipatií se oba poprali. Dvě hodiny po rvačce byl Rudd z kapely vyhozen. Ačkoliv Rudd již dokončil většinu své práce na novém albu, v kapele jej po konkurzu nahradil bubeník Simon Wright. V nové sestavě vydala kapela album Flick of the Switch, které je považováno za málo propracované a snáze zapomenutelné. Jeden kritik prohlásil, že kapela "udělala devětkrát stejné album". AC/DC byli v čtenářské anketě časopisu Kerrang! zvoleni osmým největším zklamáním roku 1984. Přesto se album dostalo až na 4. místo britského žebříčku a kapela zaznamenala menší úspěch i se singly "Nervous Shakedown" a "Flick of the Swich". Album Fly on the Wall, které produkovali bratři Youngovi a kapela jej vydala v roce 1985, bylo také považováno za dílo bez inspirace a bez cíle. Bylo také vydáno video stejného jména, ve kterém kapela hrála v baru pět z desíti písní, které byly na albu obsaženy. V roce 1986 dosáhla úspěchu píseň určená pro rádia "Who Made Who". Album Who Made Who bylo soundtrackem k filmu Stephena Kinga Maximum Overdrive a dá se částečně označit za kompilaci největších hitů. Na albu totiž byly obsaženy jak staré hity jako například "Hells Bells", nebo "Ride On" spolu s novějšími jako je "Sink the Pink" a dvěma instrumentálními písněmi, "D.T" a "Chase the Ace". V únoru 1988 byli AC/DC uvedeni do síně slávy Australské asociace nahrávacího průmyslu (Australian Recording Industry Association). Album AC/DC z roku 1988, Blow Up Your Video, bylo nahráváno v Miraval Studio v Le Val ve Francii a na jeho tvorbě se opět podíleli původní producenti Harry Vanda a George Young. Kapela nahrála devatenáct písní a na album jich bylo zařazeno deset, přesto bylo album kritizováno za to, že obsahuje mnoho "výplně". Blow up Your Video dosáhlo značného komerčního úspěchu, prodalo se jej více kopií než předchozích dvou alb dohromady a na britském žebříčku se umístilo na druhém místě, což byl největší úspěch od alba Back in Black z roku 1980. Singl "Heatseeker" se dostal do první dvacítky singlového žebříčku a album obsahovalo i další populární písně, například "That's The Way I Wanna Rock And Roll". Světové turné k albu začalo v únoru 1988 v Perthu. V dubnu 1988 oznámil Malcolm Young, že turné na nějakou dobu opustí, především kvůli léčbě z alkoholismu. V kapele jej zatím nahradil jeho příbuzný Stevie Young. Po skončení turné z kapely odešel Simon Wright a začal spolupracovat na albu Ronnieho Jamese Dia Lock up the Wolves. V kapele jej nahradil studiový hudebník Chris Slade. Johnson se dění ve skupině také několik měsíců neúčastnil, protože se rozváděl, takže bratři Youngovi napsali všechny písně pro nové album, v čemž pokračovali i u následujících alb. Nové album z roku 1990, The Razors Edge, produkoval Bruce Fairbairn, který dříve spolupracoval s Aerosmith a Bon Jovi. Album znamenalo pro AC/DC úpsěšný návrat mezi nejpopulárnější kapely. Hity "Thunderstruck" a "Are You Ready" se umístily na 5., respektive 16. místě žebříčku Mainstream Rock Tracks a "Moneytalks" se umístil na 23. místě amerického singlového žebříčku. Album získalo několik platinových desek a ve Spojených státech amerických se dostalo v žebříčku do nejlepší desítky. Několik koncertů na turné k albu Razors Edge bylo nahráno a ty posloužily jako základ živého alba s názvem Live. Album opět produkoval Fairbairn a je považováno za jedno z nejlepších živých alb 90. let. O rok později nahrála kapela píseň "Big Gun" pro soundtrack k filmu Arnolda Schwarzeneggera Poslední akční hrdina. Singl s písní se umístil na prvním místě žebříčku U.S. Mainstream Rock, což se kapele povedlo vůbec poprvé. V roce 1994 pozvali Youngovi Phila Rudda na několik jam session. Nakonec se opět stal bubeníkem kapely a nahradil Sladea, který se s kapelou rozešel v dobrém, protože chápal chuť členů hrát opět s Ruddem. Sestava z let 1980–1983 se tak sjednotila a v roce 1995 vydala album Ballbreaker, které nahrála v Ocean Way Studios v Los Angeles a produkoval jej Rick Rubin. První singl z alba, "Hard as a Rock", se umístil na prvním místě amerických žebříčků. Byly vydány i další dva singly a to "Hail Caesar" a "Cover You in Oil". V roce 1997 vyšel box set Bonfire. Obsahoval čtyři alba, remaseterovanou verzi Back in Black, Volts (disk s alternativními verzemi, nevydanými písněmi a živými nahrávkami) a dvě živá alba, Live from the Atlantic Studios a Let There Be Rock: The Movie. Americká verze obsahovala barevný booklet, oboustranný plakát, nálepku, smývatelné tetování, otvírák a trsátko. V roce 2000 vydali AC/DC své šestnácté studiové album, Stiff Upper Lip, které produkoval George Young. Album bylo kritikou přijato pozitivněji než předchozí Ballbreaker, ale byl mu vyčítán nedostatek nových nápadů. Australská verze obsahovala bonusový disk se třemi propagačními videi a několika živými nahrávkami pořízenými v Madridu v roce 1996. Album Stiff Upper Lip se umístilo na prvním místě žebříčku v pěti zemích, mimo jiné v Argentině a v Německu. Ve Spojených státech se album umístilo na sedmém místě. První singl, "Stiff Upper Lip", se na čele amerického žebříčku Mainstream Rock Tracks udržel čtyři týdny. Další singly byly ve Spojených státech amerických také úspěšné, "Safe in New York City" se umístil na 31. a "Sattelite Blues" na 7. místě. V roce 2002 podepsali AC/DC dlouhodobou smlouvu se Sony Music, která poté vydala sérií remasterovaných alb v rámci série AC/DC Remasters. Každé album obsahovalo rozšířený booklet, unikátní fotografie, memorabilia a poznámky. V roce 2003 byl celý katalog (kromě alb Ballbreaker a Stiff Upper Lip) remasterován a znovu vydán. Ballbreaker byl vydán v roce 2005 a Stiff Upper Lip v dubnu 2007. V květnu 2003 přijal Malcolm Young cenu Teda Edwarda za skvělou službu australské hudbě (Ted Albert Award for Outstanding Service to Australian Music) při příležitosti Music Winner Awards, kde současně vzdal úctu Bonu Scottovi. Ve stejném roce RIAA aktualizovala počet prodaných alb AC/DC ve Spojených státech amerických z 46,5 milionu na 63 miliony, čímž se AC/DC stali pátou nejúspěšnější kapelou ve Spojených státech amerických. Vyšší prodejnosti dosáhly jen kapely The Beatles, Led Zeppelin, Pink Floyd a Eagles. RIAA také ocenila album Back in Black dvakrát diamantovou deskou za více než 20 milionů prodaných kopií, čímž se album stalo šestým nejúspěšnějším albem ve Spojených státech amerických a v roce 2005 se s 21 miliony prodaných kopií posunulo na páté místo. Dne 30. července 2003 vystoupili AC/DC před půl milionem diváků spolu s Rush a The Rolling Stones na Molson Canadian Rocks for Toronto, což byl koncert, který měl městu pomoci překonat následky epidemie SARS. Šlo o největší koncert v dějinách Severní Ameriky, na kterém se vybíralo vstupné. Dne 1. října 2004 byla hlavní dopravní tepna v Melbourne, Corporation Lane, přejmenována na počest kapely. Představitelé města však zamítli použití lomítka v názvu ulice a ta se tak jmenuje ACDC Lane. Ulice se nachází poblíž Swanston Street, kde byl v roce 1975 natočen videoklip k písni "It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock 'n' Roll)". Již 2. března 2000 byla jedna ulice v Leganés ve Španělsku pojmenována "Calle de AC/DC". AC/DC byli v roce 2005 s příjmy 25 miliony australských dolarů druhou nejvíce vydělávající australskou kapelou a to i přesto, že nevydali žádné album, ani nekoncertovali. Nejvíce (50 milionů aus$) pak vydělala kapela The Wiggles. AC/DC byli do Rock and Roll Hall of Fame uvedeni v březnu 2003. Během ceremoniálu zahráli písně "Highway to Hell" a "You Shook Me All Night Long" spolu se Stevenem Tylerem z Aerosmith. Ten popsal jejich power chords jako "blesk zespodu, který vám dá druhý nejsilnější proud, která může projít vašim tělem." Při svém projevu citoval Brian Johnson píseň "Let There Be Rock" z roku 1977: Odkaz kapely je stále aktuální. AC/DC se dočkali mnoha hudebních ocenění, ať už od kritiků, nebo od podobně slavných a respektovaných umělců. Například zpěvačka Linda Ronstadt prohlásila, že jim v 70. letech nevěnovala pozornost, ale "AC/DC jsou opravdou dobrou kapelou a v současnosti je miluje." Po osmi letech (tedy v roce 2008) se legendární rocková skupina AC/DC zavřela do studia a začala pracovat na novém řadovém albu. Na pomoc si zavolala producenta Brendana O'Briena, který spolupracoval také například s Pearl Jam, Soundgarden, Incubus či Audioslave. V roce 2004 řekl Brian Johnson, že poprvé od alba Blow Up Your Video bude zase psát texty. Řekl také, že Angus Young přišel s tvrdšími riffy, než jsou ty ve Stiff Upper Lip Album vyšlo v říjnu 2008, pod názvem Black Ice a znamenalo hudebně návrat rockovým kořenům. Najisto se však počítalo s turné, které mělo ihned po vydání následovat. Poslední a v pořadí patnáctá studiovka "Stiff Upper Lip" vyšla v únoru roku 2000. Nahrávala se v The Warehouse Studio ve Vancouveru a produkci měl na starost George Young. Rok na to vyšla v nové verzi "Stiff Upper Lip Tour Edition". Ta kromě CD s klasickým tracklistem obsahovala navíc i několik bonusů. V říjnu 2008 skupina zahájila své nové turné Black Ice World Tour v Severní Americe. Součástí tohoto turné bylo i vystoupení v pražské O2 areně, které se konalo 17. března 2009. Vstupenky na koncert byly během jediného dne vyprodány. V roce 2014 ze skupiny ze zdravotních důvodů odešel Malcolm Young, kterého nahradil jeho synovec Stevie Young. Počátkem prosince téhož roku skupina vydala nové album nazvané Rock or Bust. Později se skupinou kvůli problémům se zákonem přestal vystupovat Phil Rudd. Během předávání cen Grammy v únoru 2015 se skupinou vystoupil Chris Slade, který zde již v minulosti působil. Ten rovněž potvrdil, že se skupinou odehraje i nadcházející turné. Součástí turné bylo i vystoupení v Praze na letišti v Letňanech, které se uskutečnilo 22. května 2016. Vstupenky na koncert byly rychle vyprodány. Dne 7. března 2016 Brian Johnson oznámil, že mu byla diagnostikována hrozba úplné ztráty sluchu a ošetřující lékaři mu doporučili ukončit vystupování na velkých koncertech. Ve svém vyjádření řekl: "Naši fanoušci si zalouží, aby slyšeli má vystoupení v perfektní kvalitě, a pokud je nemohu zaručit, nechci zklamat diváky a potopit ostatní členy skupiny. Nejsem z těch, co nedotahují věci do konce, nicméně podle lékařů nemám jinou možnost, než přestat vystupovat na zbývajících koncertech a pravděpodobně i nadále." Diagnóza totiž AC/DC zastihla v právě probíhajícím turné po Spojených státech amerických, zbylých 10 koncertů proto bylo odloženo a skupina začala hledat náhradníka, který by turné jako hostující zpěvák dokončil. Johnson uvedl, že nemá v plánu odejít z hudební scény natrvalo a plánuje pokračovat v práci ve studiích. Při vystoupení v The Howard Stern Show navíc uvedl, že jeho hluchotu nezpůsobilo více než třicetileté angažmá v AC/DC, nýbrž jeho záliba v rychlých kolech – při jednom závodě si prý zapomněl nasadit ušní klapky a kvůli tomu si protrhl levý ušní bubínek. Již 15. března 2016 ovšem Jim Breuer, americký bavič a blízký přítel Johnsona, zveřejnil, jak se mu zpěvák svěřil, že má v ruce druhý posudek, který jeho problém se sluchem nehodnotí tak tragicky jako ten původní. Přesto byl Johnson podle svých slov prakticky vyhozen z AC/DC a od chvíle, kdy kapela odložila zbývající koncerty, se mu nikdo neozval. Podle Breuera Brian Johnson cítil, že ho zbytek skupiny hodil přes palubu a již za něj hledá trvalou náhradu. Budoucnost Briana Johnsona v kapele tak zůstávala nejistá. Dne 19. dubna 2016 vydal Johnson další oficiální prohlášení, ve kterém opět zmínil své zdravotní potíže a neschopnost pokračovat v turné. Zároveň však zmínil své plány podílet se na studiové tvorbě a vrátit se na jeviště koncertů, jakmile se jeho sluchové obtíže vyřeší. Přitom poděkoval Angusi Youngovi a Cliffu Williamsovi za spolupráci v AC/DC. Kapela však nechtěla přerušit rozjeté turné, a tak se svým frontmanem nakonec definitivně rozloučila, což oznámila v prohlášení již 16. dubna 2016. Jako náhradník byl pro turné Rock or Bust vybrán Axl Rose z Guns N' Roses. Přerušené turné pokračuje po Evropě a odložené koncerty ve Spojených státech amerických přijdou na řadu až poté. Ne všichni fanoušci AC/DC byli s výběrem zpěváka spokojeni a někteří dokonce požadovali vrácení peněz za vstupenky na koncerty v Evropě, protože o koncerty AC/DC se zpěvákem Rosem neměli zájem. Podle recenzí však Axl Rose i přes nevíru skalních fanoušků svoji roli zvládl a překvapil, například Pavlína Kindlová pro Lidovky.cz napsala, že Axl Rose "vdechl život starnoucí AC/DC a předvedl mistrovský výkon". V jednom interview Rose řekl, že má zájem stát se plnohodnotným členem AC/DC, nicméně prozatím je v plánu jeho angažmá pro zbývající koncerty v Evropě a Spojených státech amerických. V červenci roku 2016 ohlásil Cliff Williams, baskytarista AC/DC, svůj možný odchod do výslužby, který naplánoval ihned po ukončení probíhajícího turné. Pokud k tomu došlo, Angus Young by se stal posledním původním členem, jenž by v kapele zůstal. Související informace naleznete také v článku Seznam členů AC/DC. Angus Young – kytara (1973–současnost) Stevie Young – kytara (1988, 2014–současnost) Cliff Williams – baskytara, doprovodný zpěv (1977–současnost) Chris Slade – bicí . (1989–1994, 2015–současnost) Axl Rose – zpěv (2016–současnost) Brian Johnson – zpěv (1980–2016 [nucená pauza do odvolání]) . Malcolm Young – kytara, doprovodný zpěv (1973–2014) Bon Scott – zpěv (1974–1980) [zemřel] Phil Rudd – bicí (1975–1983, 1994 . –2015) Simon Wright – bicí (1983–1989) Mark Evans – baskytara (1975–1977) Dave Evans – zpěv (1973–1974) Larry Van Kriedt – baskytara ( .1973–1974) Colin Burgess – bicí (1973–1974) Neil Smith – baskytara (1974) Russel Coleman – bicí (1974) Noel Taylor – bicí (1974) Peter Clack – bicí (1974) Rob Bailey – baskytara (1974) George Young – baskytara (1975) Související informace naleznete také v článku Diskografie AC/DC.

VERB_PHRASE

YES_NO

005822

... moderní pětibojař. V roce 2002 získal zlatou medaili v moderním pětiboji (družstva) na dorosteneckém mistrovství Evropy. Kvůli sportu, kterému se věnoval do svých osmnácti let, přesídlil do Prahy. V roce 2007 vyhrál s písní Dopis pěveckou soutěž CzechTalent Zlín. V roce 2008 mu firma Sony BMG vydala jeho první album Cesta do záhu(d)by. Tentýž rok napsal a nahrál hudbu pro film Anglické jahody a se svým spoluhráčem Jiřím Kučerovským vystupoval jako předskokan skupiny Chinaski na Chinaski Space Tour 2008. V roce 2009 vydal druhé album Hlavní uzávěr splínu a spolu s ním vyšel i jeho první zpěvník "Já, písničkáŘ", obsahující písně z prvního a druhého CD. V září 2012 absolvoval studium herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU)....

Jak se jmenovala jeho první deska?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Klus

V roce 2008 mu firma Sony BMG vydala jeho první album Cesta do záhu(d)by.

Tomáš Klus (* 15. května 1986 Třinec) je český písničkář, textař, skladatel, herec a bývalý moderní pětibojař. V roce 2002 získal zlatou medaili v moderním pětiboji (družstva) na dorosteneckém mistrovství Evropy. Kvůli sportu, kterému se věnoval do svých osmnácti let, přesídlil do Prahy. V roce 2007 vyhrál s písní Dopis pěveckou soutěž CzechTalent Zlín. V roce 2008 mu firma Sony BMG vydala jeho první album Cesta do záhu(d)by. Tentýž rok napsal a nahrál hudbu pro film Anglické jahody a se svým spoluhráčem Jiřím Kučerovským vystupoval jako předskokan skupiny Chinaski na Chinaski Space Tour 2008. V roce 2009 vydal druhé album Hlavní uzávěr splínu a spolu s ním vyšel i jeho první zpěvník "Já, písničkáŘ", obsahující písně z prvního a druhého CD. V září 2012 absolvoval studium herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU). Jako herce jej bylo možno vidět například v seriálu Hop nebo Trop (2004) nebo ve filmu Šejdrem (2008). Roli prince Jakuba si zahrál ve vánoční pohádce Tajemství staré bambitky (2011). Na scéně školního divadla DISK účinkoval ve hrách Malá mořská víla, Kazimír a Karolína, Tartuffe, Markéta Lazarová a Racek. Účinkuje ve hře Deadline v pražském Divadle Ypsilon. V roce 2010 se stal zpěvákem roku hudebních cen TV stanice Óčko i výročních Andělů. V letech 2011 a 2012 získal stříbrného a zlatého Českého slavíka. Podporuje také charitativní projekty. O Velikonocích roku 2011 odvysílala ČT pořad Klus pro Kuře, kde vystoupil jako moderátor i jako jeden z interpretů. V září 2011 vydal album Racek. Součástí bylo i turné po České republice, které bylo dlouho dopředu vyprodáno, včetně tří koncertů v Praze. Při svých koncertech je schopen udržet pozornost publika běžně i po dobu tří hodin. Podíl na tom mají rovněž hudební aranže i výrazný kytarový doprovod Jiřího Kučerovského. Navazuje na českou písničkářskou tradici a svou tvorbu a interpretaci neomezuje hudebními žánry. Pro jeho tvorbu je typický důraz na text a melodii, spolu s vlivy předchůdců a jeho vlastním výrazem. Ve svých textech se nebrání komentování situace ve společnosti. Tomáš Klus vydal další desku Proměnamě a tvrdí, že sám proměnou prošel. Uklidnil se. Může za to spokojený rodinný život, díky němuž nemá potřebu se za čímkoli honit a pro něco se stresovat. Má svou jistotu, kterou tak hledal. Je jí manželka Tamara Kubová, známá finalistka z populární hudební soutěže Hlas Československa, a jejich dcera Josefína. Album bylo v dubnu 2015 na cenách Anděl vyhlášeno jako nejprodávanější album roku 2014. Prodalo se ho přes dvacet tisíc kusů. V roce 2014 hrál v pohádce Tři bratři v roli nejstaršího syna Jana, který se vydá hledat zakletou princeznu Růženku. Podílel se i na soundtracku k filmu. Na konci června 2015 pokřtil své nové album, které opět nahrál s uskupením Cílová skupina. Album s názvem Anat život není se zabývá protiválečnými písněmi a bylo vydáno 29. června 2015. Název alba odkazuje na semitskou bohyni války a plodnosti Anat. Singlem byla zvolena píseň "JdeVoZem". 2009: Já, písničkáŘ • zpěvník, Albatros 2014: JÁ písničkáŘ II • zpěvník, Albatros Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Tomáše Kluse. Studiová alba 2008: Cesta do záhu(d)by 2009: Hlavní uzávěr splínu 2011: Racek 2014: Proměnamě s Jeho cílovou skupinou 2015: Anat život není s Jeho cílovou skupinou V rámci regionální hudební soutěže mladých zpěváků CzechTalent Zlín, obdržel v r. 2007 jak hlavní cenu festivalu, tak i cenu diváků. Kategorie - Zpěvák Jiné výskyty V zastoupení čtenářů webportálu iDNES.cz, byl Klus v r. 2014 vyhodnocen za vítěze ankety o tzv. 25 objevů v české kultuře za čtvrtstoletí uplynulém od Sametové revoluce.

ENTITY

ENTITY

010588

Kód Enigmy (v anglickém originále The Imitation Game) je americký filmový thriller z roku 2014. Natočil jej norský režisér Morten Tyldum a pojednává o matematikovi a kryptoanalytikovi Alanu Turingovi, kterého hraje Benedict Cumberbatch. V dalších rolích se zde představili například Keira Knightley (Joan Clarke), Matthew Goode (Hugh Alexander) či Mark Strong (Stewart Menzies). Film měl premiéru dne 29. srpna...

Kdo ztvárnil hlavní roli ve filmu Kód Enigmy?

https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%B3d_Enigmy

Natočil jej norský režisér Morten Tyldum a pojednává o matematikovi a kryptoanalytikovi Alanu Turingovi, kterého hraje Benedict Cumberbatch.

Kód Enigmy (v anglickém originále The Imitation Game) je americký filmový thriller z roku 2014. Natočil jej norský režisér Morten Tyldum a pojednává o matematikovi a kryptoanalytikovi Alanu Turingovi, kterého hraje Benedict Cumberbatch. V dalších rolích se zde představili například Keira Knightley (Joan Clarke), Matthew Goode (Hugh Alexander) či Mark Strong (Stewart Menzies). Film měl premiéru dne 29. srpna 2014 na filmovém festivalu v Telluride ve státě Colorado. == Děj == Ve filmu se prolínají dvě časové linie. Vyprávění začíná roku 1952, ve kterém Alan Turing vypráví policistovi svůj příběh z období druhé světové války s občasnými přesahy do svého dětství. Poté, co je sousedem nahlášeno vloupání do Turingova domu, které Turing sám bagatelizuje a policii ironicky zesměšňuje, získá detektiv Nock podezření, že by Turing mohl být jedním z tzv. cambridských špionů. Pátráním však zjistí, že Turing není špion, ale homosexuál a jako takový je předveden k výslechu. Zde policistovi vypráví příběh, jak byl pro své matematické schopnosti najat britskou vládou, aby se spolu s dalšími podílel na prolomení kódu šifrovacího stroje Enigma používaným nacistickým Německem. Po dvouletém úsilí se mu podaří díky svému stroji kód objevit. Mezitím se stihne zasnoubit s Joan Clarkovou, avšak vzhledem k okolnostem zasnoubení opět zruší. Po ukončení války je spolu s kolegy propuštěn ze služeb s pokynem, aby nikdo z nich o tajném projektu nemluvil. Alan je po vyšetřování odsouzen a namísto dvouletého nepodmíněného trestu zvolí hormonální terapii (tj. chemickou kastraci). Navštíví ho Joana Clarková, nyní už provdaná, Alan však nevidí ve svém životě východisko. == Obsazení == == Hudba == Autorem hudby k filmu je francouzský hudební skladatel Alexandre Desplat a jeho skladby nahrál Londýnský symfonický orchestr v londýnském studiu Abbey Road Studios. Desplat byl za hudbu nominován na Oscara, toho ale získal za jiný film z téhož roku, Grandhotel Budapešť. Ve filmu zazněla také skladba Coffee Meditation českého skladatele Milana Svobody. Hudba k filmu byla nominována také na cenu Grammy za nejlepší hudební složku k vizuálnímu dílu. == Ocenění == Film získal celkem 8 nominací na Oscara, těsně za Grandhotelem Budapešť a Birdmanem, oběma s 9 nominacemi. Nominován byl v hlavní kategorii nejlepšího filmu, ale také Benedict Cumberbatch na nejlepšího herce v hlavní roli, Keira Knightley na nejlepší herečku ve vedlejší roli, Morten Tyldum za režii, William Goldenberg za střih, Alexandre Desplat za původní hudbu, Maria Djurkovičová a Tatiana Macdonaldová za výpravu a Graham Moore za adaptovaný scénář. == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Kód Enigmy ve Wikimedia Commons (anglicky) Oficiální stránky filmu

PERSON

PERSON

007852

... Asie (tajština, vietnamština, tibetština, barmština atd.), patří mezi tzv. tónové jazyky. Znamená to, že každá slabika se vyslovuje s určitou intonací, která může měnit význam. Tónový systém je velmi odlišný u severních dialektu včetně oficiálního pekingského (pǔ) a u dialektů jižní a střední části Číny. V pekingském dialektu existují 4 intonace, označované číslem nebo diakritikou nad samohláskou: rovná, vysoká, značí se rovnou čárou stoupavá ze středních do vysokých poloh (podobně jako intonace otázky v češtině), značí se čárkou zprava stoupavá z hlubokých do středních poloh se silným důrazem na hluboké (připomíná překvapivé přeptávání se v češtině typu "Cože?!!!"), značí se háčkem klesavý z vysokých do hlubokých poloh (připomíná ostrý rozkaz v češtině). Klasickým příkladem je slabika "ma" – "ma1" znamená matka, 妈, "ma2" konopí, 麻, "ma3" – kůň, 马 . , "ma4" – nadávat, spílat, hubovat, 骂 Věta "matka nadává koni" by se tedy řekla "ma1 ma4 ma3", pomocí jedné slabiky s různými intonacemi. Dalším příkladem je například slabika "yi": yi1 – jedna (číslovka), 一, yi2 – obřad, 仪, yi3 – myslet (v moderní čínštině velmi používané slovo ., součást mnoha složených slov a frekventované pomocné sloveso), 以, yi4 – sto milionů (číslovka a synonymum pro "hodně"), 亿 Důležité je, že v pekingské čínštině není tónování...

Kolik existuje intonací v pekingském dialektu?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8C%C3%ADn%C5%A1tina

V pekingském dialektu existují 4 intonace, označované číslem nebo diakritikou nad samohláskou: rovná, vysoká, značí se rovnou čárou stoupavá ze středních do vysokých poloh (podobně jako intonace otázky v češtině), značí se čárkou zprava stoupavá z hlubokých do středních poloh se silným důrazem na hluboké (připomíná překvapivé přeptávání se v češtině typu "Cože?!!!"), značí se háčkem klesavý z vysokých do hlubokých poloh (připomíná ostrý rozkaz v češtině).

Čínština, neboli čínské jazyky (汉 / 漢; Chan-jü nebo 中; Čung-wen), je skupina příbuzných, ale v mnoha případech vzájemně nesrozumitelných jazyků, které patří do sinotibetské jazykové rodiny. Přesto, že jsou svými mluvčími často označovány za pouhé dialekty, jsou tyto jazyky ve skutečnosti velice rozmanité a čínština tvoří jednu ze dvou větví sinotibetských jazyků (tou druhou jsou tibetobarmské jazyky). Všechny čínské jazyky jsou tónové a analytické. V závislosti na klasifikačním systému se v rámci čínštiny rozeznává 7-13 hlavních skupin. Zdaleka nejpočetnější skupinou jsou severočínské dialekty, které mají 960 milionů rodilých mluvčích; následuje Wu s 80 miliony mluvčími. Důležitá je kantonština, která se používá v Hongkongu. Čínštinu používá jako mateřský jazyk kolem 1,2 miliardy lidí, což je 16 % světové populace. Čínsky mluví především Chanové, ale i jiné etnické skupiny v Čínské lidové republice a na Tchaj-wanu. Významným jazykem je také v Singapuru, Malajsii a čínských komunitách v jiných zemích. Standardizovanou a spisovnou formou čínštiny je standardní čínština, která je založena na pekingském nářečí, které patří do širší skupiny severočínských dialektů. Zapisuje se pomocí čínských znaků, což jsou logogramy, takže jim nemají problém porozumět ani mluvčí vzájemně nesrozumitelných čínských jazyků. Standardní čínština je úředním jazykem v ČLR, na Tchaj-wanu a je jedním ze čtyř úředních jazyků Singapuru. Je také jedním z šesti jednacích jazyků OSN. V českém jazykovém prostředí odkazuje pojem "čínština" nejčastěji na současnou standardní čínštinu (TZ: 現 ZZ: 现 pinyin: Xià biā Hà, český přepis: Sien-taj piao-čun Chan-jü), která je z lexikálně-gramatického hlediska založena na vzorových dílech napsaných jazykem paj-chua, z hlediska fonetického založena na pekingském dialektu a jejímž základem je severní dialektická skupina (někdy nazývaná jako mandarínština). Dle názoru některých badatelů není čínština jednotným jazykem, ale sestává z několika menších jazyků. Často je uváděn počet 7 podle sedmi velkých skupin dialektů (viz dále). Vzhledem k tomu, že tyto dialekty se v mnoha zásadních charakteristikách shodují, je tento názor přes svou rozšířenost sporný, zvláště připočteme-li skutečnost, že jazyky jsou definovány i mimojazykovými skutečnostmi, např. kulturními a politickými. Úřední forma (norma) tohoto jazyka se v Čínské lidové republice nazývá pǔ, obecně srozumitelný jazyk (TZ: 普 ZZ: 普, český přepis: pchu-tchung-chua), v Čínské republice na Taiwanu guóyǔ, . národní jazyk (TZ: 國 ZZ: 国, český přepis: kuo-jü) a v Singapuru huáyǔ, tj. "čínský jazyk" (TZ: 華 ZZ: 华, český přepis: chua-jü). Kromě výše uvedené moderní standardní čínštiny užívají rodilí mluvčí celou řadu více či méně příbuzných dialektů, které lze dle různých kritérií dělit do několika skupin, nicméně platí, že moderní standardní čínština v současné době funguje jako dorozumívací prostředek mezi mluvčími odlišných nářečních skupin bez . ohledu na to, že výslovnost jednotlivých slabik je do určité míry ovlivněna rodným nářečím mluvčího a s výslovností přesně podle stanovené normy se lze setkat pouze v omezené míře, např. ve sdělovacích prostředcích nebo ve školách u pedagogů speciálně cvičených pro výuku čínského jazyka. Čínský ekvivalent pro čínštinu Hà odkazuje obecně k jazyku národa Hanů a je neutrální z hlediska psanosti či mluvenosti. Především k psané čínštině odkazuje pojem Zhō, k čínštině mluvené pak Zhō (TZ: 中 ZZ: 中, český přepis: Čung-kuo-chua ). Srovnej významy morfémů, které jsou v pojmech obsaženy: yǔ 语 'jazyk coby systém', wén 文 'text, psaný jazyk', huà 话 'řeč'). Čínština se zapisuje čínskými znaky, které mohou být přečteny v jakékoli výslovnosti, tj. v kterémkoli dialektu. Bez ohledu na jednotlivé čínské dialekty se valná většina textů píše současným spisovným jazykem (TZ: 現 ZZ: 现 pinyin: xià shū, český přepis: sien-taj šu-mien-jü), vycházejícím z jazyka paj-chua, jehož základem je severní dialektická skupina. K zápisu se na pevninské Číně užívá zjednodušených čínských znaků nebo čínské hláskové abecedy nazývané pchin-jin, na Tchaj-wanu se užívá tradičních (nezjednodušených) čínských znaků. Pro severní dialektickou skupinu se někdy nesprávně užívá anglismus mandarínština. Nejedná se tak o současnou standardní čínštinu. I v anglicky mluvících zemích se pomalu upouští od zavádějícího pojmu Mandarin Chinese, který je v akademických kruzích nahrazován pojmem Modern Standard Chinese. Čínština se z typologického pohledu definuje pomocí tří charakteristik: Analytický jazyk Čínština coby analytický jazyk využívá k vyjádření vztahů mezi slovy ve větě především dva prostředky: (1) slovosled a (2) gramatická slova. Jednotlivá slova nemění svůj tvar jako ve flektivních jazycích (např. v češtině). Slabičný jazyk V čínštině se kryje hranice morfému s hranicí slabiky. Pojmem morfém, čínsky 语 (yǔ), se zde označuje nejmenší jazyková jednotka, která spojuje rovinu významovou a rovinu výrazovou a je nedělitelná na další jednotky, které by měly význam a výslovnost. Až na pár výjimek si nelze představit hlásku, která by byla realizovatelná mimo slabiku. Tónový jazyk Každá slabika je realizována v určitém tónu (= hlasová melodie, doprovázející výslovnost celé slabiky). Tón nese význam a je neoddělitelnou součástí slabiky. Existuje více klasifikací čínštiny na základě jejích genealogických (příbuzenských) vztahů s jinými jazyky. Do současnosti velmi rozšířená i mezi čínskými badateli je tzv. francouzská klasifikace, jejímž autorem je Henri Maspero. Za základ své klasifikace si Maspero vzal vnější podobu sinických jazyků, tj. jazyků, které se po vnější stránce podobají čínštině. Nejprve všechny sinické jazyky rozdělil na monotónické (sem patří jazyky austronéské a jazyky mon-khmérské) a polytónické. Polytónické jazyky dále rozdělil podle slovosledu ve větě na SVO (subject-verb-object = podmět-sloveso-předmět, do této skupiny patří sino-thajské jazyky) a SOV (subject-object-verb = podmět-předmět-sloveso, do této skupiny patří tibetobarmské jazyky). Jazyky typu SVO nakonec ještě rozdělil podle pořadí přívlastku a slova určovaného na HA (head-attribute = slovo určované-přívlastek, patří sem jazyky thaj-annamské) a AH (attribute-head = přívlastek-slovo určované, patří sem čínština). Tato klasifikace je diskutabilní. Typologická kritéria se totiž mohou v průběhu historie měnit. Z monotónických jazyků se mohou stát polytónické: Předpokládá se, že v čínštině se tóny vyvinuly až později, z původních sufixů. Stejně tak slovosled není neměnný: Zatímco klasická čínština měla slovosled SVO, moderní čínština používá i slovosled SOV. Jiná klasifikace čínštiny pochází od Paula Benedikta ze 70. let 20. století. Vychází ze základního dělení sinických jazyků do tří skupin: (1) austroasijská rodina zahrnuje jazyky mon-khmérské, vietnamštinu, miao, yao a jazyk munda. Mezi (2) austronéské a thajské jazyky patří jazyky Polynésie, Indonésie, malajština a thajština. (3) sinotibetské jazyky se dělí na čínštinu a jazyky tibetobarmské, které zahrnují tibetštinu a jazyky lolobarmské, což jsou jazyk lolo (někdy označovaný yi) a barmština. Této Benediktově klasifikaci odpovídají i glotochronologické výzkumy, které prováděl v Petrohradě profesor Jachontov. Ty jsou založené na předpokladu, že změny ve slovní zásobě probíhají konstantní rychlostí u všech jazyků. Zkoumá se vždy procento shody ve slovní zásobě určitých jazyků. Čínské jazyky (dialekty) se v psané formě mohou lišit odlišnou preferencí některých znaků (to platí v menší míře i o podobnosti čínštiny se zcela odlišným jazykem – japonštinou), ale též je v některých dialektech užíváno mnoho znaků unikátních, které se ve standardní čínštině neobjevují. Tyto znaky však mohou mít v každém čínském dialektu odlišnou výslovnost. Mluvené formy dialektů jsou si mnohdy nesrozumitelné a to i ve stejných skupinách. Jihozápadní čínština vs. pekingská čínština, popř. šanghajština a ningpoština (oba spadají pod dialekty Wu). Čínština se obvykle dělí na 7 jazykových skupin, což je převážně založeno na odlišném vývoji znělých iniciál ze staré čínštiny: Severočínské dialekty – 960 miliónů mluvčích (tj. převážná většina mluvčích i území mimo jihovýchodní oblast), pro mnohé mluvčí jiných dialektů . je to společný dorozumívací jazyk; na těchto nářečích je založena standardní čínština, úřední jazyk ČLR, Tchaj-wanu i Singapuru Wu (nejznámějším dialektem wu je šanghajština – cca 10 miliónů mluvčích) – 80 miliónů mluvčích v Šanghaji a okolí Min (též známý jako fuťienský dialekt) – 70 miliónů mluvčích zejména v jihovýchodní provincii Fu-ťien a na Tchaj-wanu Jüe – 60 miliónů mluvčích v jihovýchodní provincii Kuang-tung. Zahrnuje kantonštinu, což je nejobvyklejší jazyk zámořských čínských komunit a úřední jazyk Hongkongu Siang – 40 miliónů mluvčích Hakka – 35 miliónů mluvčích roztroušených po Číně, Tchaj-wanu i celém světě Kan – 25 miliónů mluvčích Jazykový atlas Číny z roku 1987 rozeznává ještě tyto skupiny . : Ťin – 45 milionů mluvčích (často se spojuje se severočínskými dialekty) Chuej – 4,6 milionu mluvčích (často se spojuje s wu) Pching-chua – 2 miliony mluvčích (často se spojuje s jüe) Kromě dialektů čínštiny se na území Číny používá řada dalších jazyků, o jejichž odlišnosti od čínštiny se nepochybuje. Čtyři z nich mají oficiální status menšinového jazyka: tibetština, mongolština, ujgurština a čuangština. Periodizace dějin čínského jazyka podle profesora Wang Liho: stará čínština (polovina 2. tisíciletí př. n. l. – 3./4. stol. n. l.). Starou čínštinu je záhodno rozdělit na: čínština nápisů na věštebných kostech (1200–1000 př. n. l.), předklasická čínština (1000–500 př. n. l.), * klasickou čínštinu . (500–200 př. n. l.) a poklasickou čínštinu (200 př. n. l. – 200 n. l.), střední čínština (4. stol. – 12./13. stol.), kterou je možno rozčlenit na dvě přibližně stejně dlouhá období, nová čínština (13. stol. – 19. stol.) současná čínština (od r. 1919). Toto dělení je však jen rámcové a existuje řada jiných periodizací, založených na jiných kritériích a vykazujících větší či menší přesnost. Základní fonologickou jednotkou je v čínštině slabika. Tři základní části čínské slabiky jsou: (1) iniciála (2) finála (3) tón. Iniciál je v současné standardní čínštině 21, s nulovou iniciálou 22 (v pinyinu: b, p, m, f, d, t, n, l, g, k, h, z, c, s, zh, ch, sh, r, j, q, x). Finál je 36 (v pinyinu: a, o, e, ai, ei, ao, ou, an, en, ang, eng, i , ia, ie, . iao, iu, ian, in, iang, ing, u, ua, uo, uai, ui, uan, un, uang, ueng, ong, u, ue, uan, un, iong + i, er). (Finálu lze ještě dále dělit na mediálu a subfinálu neboli rým, který se ještě dělí na centrálu a terminálu). Tóny jsou 4 (vysoký, stoupavý, hluboký, klesavý), s nulovým 5. Z toho vyplývá, že v čínštině je poměrně omezený počet slabik. Čínština, podobně jako další jazyky východní a jihovýchodní Asie (tajština, vietnamština, tibetština, barmština atd.), patří mezi tzv. tónové jazyky. Znamená to, že každá slabika se vyslovuje s určitou intonací, která může měnit význam. Tónový systém je velmi odlišný u severních dialektu včetně oficiálního pekingského (pǔ) a u dialektů jižní a střední části Číny. V pekingském dialektu existují 4 intonace, označované číslem nebo diakritikou nad samohláskou: rovná, vysoká, značí se rovnou čárou stoupavá ze středních do vysokých poloh (podobně jako intonace otázky v češtině), značí se čárkou zprava stoupavá z hlubokých do středních poloh se silným důrazem na hluboké (připomíná překvapivé přeptávání se v češtině typu "Cože?!!!"), značí se háčkem klesavý z vysokých do hlubokých poloh (připomíná ostrý rozkaz v češtině). Klasickým příkladem je slabika "ma" – "ma1" znamená matka, 妈, "ma2" konopí, 麻, "ma3" – kůň, 马 . , "ma4" – nadávat, spílat, hubovat, 骂 Věta "matka nadává koni" by se tedy řekla "ma1 ma4 ma3", pomocí jedné slabiky s různými intonacemi. Dalším příkladem je například slabika "yi": yi1 – jedna (číslovka), 一, yi2 – obřad, 仪, yi3 – myslet (v moderní čínštině velmi používané slovo ., součást mnoha složených slov a frekventované pomocné sloveso), 以, yi4 – sto milionů (číslovka a synonymum pro "hodně"), 亿 Důležité je, že v pekingské čínštině není tónování založené . na různých výškových úrovních, nejde o absolutní tóny, ale relativní, neboť výška hlasu je u lidí relativní a vysoký tón v podání urostlého horníka se zakouřenými plícemi bude v každém případě mnohem níž, než nízký tón v podání šestnáctileté dívky. Spíše jde o relativní vztahy – první tón je rovný a vyšší, než třetí, čtvrtý začíná vysoko a končí nízko atd. Proto je při učení se čínštině důležité nejen naučit se rozpoznat tón v izolovaném slově (například na nahrávkách se slovy ve čtyřech tónech za sebou), ale co nejdříve naučit se rozlišovat je v běžném rychlém hovoru. V mnoha čínských dialektech je tomu jinak, například v šanghajském existuje "absolutně vysoký" x "absolutně nízký" tón. Tónování není neměnné, frekventovaná slova jako například číslovka "yi1" (jeden) nebo záporka "bu4" se mohou vyslovovat v jiném tónu podle toho, jaké slovo následuje, aby se celé spojení . vyslovovalo snáze – např. před slovem ve 4. tónu se yi1 mění na yi2 (zkuste vyslovit oboje a ucítíte, že 2. a 4. tón po sobě se vyslovují mnohem lépe a snáze). Při rychlé mluvě se někdy tóny u nepřízvučných slov zcela ztrácejí, což rodilým mluvčím nevadí, jelikož jejich význam pochopí z kontextu. Kromě slovní intonace existuje v čínštině i větná intonace, jak ji známe z evropských jazyků – celková stoupavá intonace při otázce atd. Skloubit tyto dva prvky činí cizincům, kteří se učí čínsky, velké potíže, protože se často naučí velmi obstojně rozpoznat tóny v hovoru a používat čtyři základní intonace, ale nedokáží si je natolik "zpřirozenit", že zvládnou i větné intonace. Podle toho také Číňané dokáží podle sluchu velmi dobře poznat cizince. I přes systém intonací existuje v čínštině velké množství slov, která se vyslovují stejně včetně intonace, ale zapisují se jiným znakem s odlišným významem, tzv. homonym. Například ji1 může být "slepice", 鸡, ale také například "základ", 基 V mluvě se tento problém řeší používáním většinou jednoznačných složených slov (i když i tady existují úplná homonyma). Ale studentům čínštiny to může činit problémy ve chvíli, když už mají nějaký komunikační základ, ale chybí jim dostatečně velká slovní zásoba na to, aby si z kontextu mohli vždy domyslet ten správný význam. Co se týče učení se tónům, spíše než otázka sluchu nebo schopností je to otázka vytrvalosti a zvyku, při pravidelném tréninku to zvládá každý, kdo má o čínštinu zájem. Zajímavé je, že díky používání významotvorných intonací mají Číňané průměrně vytříbenější hudební sluch než Evropané, a je mezi nimi i vyšší procento lidí s tzv. absolutním sluchem (schopností napevno si zapamatovat výšku určitého tónu). Podrobnější informace naleznete v článku Čínské znaky. Nejstarší doklady čínských znaků pocházejí už z 2. tisíciletí př.n.l., přesněji od roku cca 1200 př.n.l. Od té doby samozřejmě čínské písmo doznalo řadu výrazných změn. Čínský znak se většinou vztahuje k jedné jazykové jednotce, která je vždy sepětím zvukové formy a významu. V drtivé většině případů odpovídá jeden znak jedné slabice na úrovni fonetické, a zpravidla i morfému na úrovni jazykové. Vzhledem k tomu, že stará čínština byla jazyk, v němž většina slov čítala jeden morfém, lze říci, že jeden znak odpovídal jednomu slovu. Tato situace je dnes však diametrálně odlišná. Stává se poměrně často, že jeden znak má více čtení a naopak pro jednu slabiku s jedním významem může být více možností zápisu znakem. Výslovnost jediného znaku se může v různých dialektech lišit, avšak význam, který je konvenčně k znaku vázán, zůstává stále stejný, proto se Číňané znalí písma pocházející z různých oblastí mezi sebou písemnou formou dorozumějí, přestože v mluveném projevu mohou nastat potíže. Znak se téměř vždy skládá z více součástek a zpravidla (v 90% případů) se znaky skládají z dvou základních součástí: fonetikum naznačuje výslovnost a radikál naznačuje významovou kategorii). Nejstarší, piktografický typ znaků stylizovaně zobrazuje věc, kterou označuje (např. slunce, měsíc, strom apod.). Tento druh je však od nejstarší doby v naprosté menšině a dnes je jeho zastoupení téměř nulové. Existují dvě varianty čínských znaků: nové (zjednodušené), zavedené reformou ve 20. století, které se používají v pevninské Číně a v Singapuru a tradiční (složité), které se používají na Tchaiwanu, v Hongkongu a v zahraničních čínských komunitách. Transkripce je způsob, jak jedním písmem, zpravidla abecedou, např. latinkou, zapsat znaky jiného písma, zde čínských znaků. Transkripcí čínštiny se od doby, kdy se první Evropané začali učit čínsky, vyvinulo značné množství. Pro českého čtenáře či pisatele jsou dnes aktuální zejména dvě, což má za následek různé zmatky a nepřesnosti. V české literatuře, uměleckých textech i části médií se často setkáme se standardním českým přepisem z r. 1951, jehož autorem je Oldřich Švarný. Poměrně přesně vystihuje výslovnost čínštiny a protože je založen na české výslovnosti písmen (např. "ch" se v něm čte jako "ch", a ne jako anglické "č"), jeho čtení nedělá českému čtenáři problém, pro cizince včetně Číňanů však není použitelný. Ve sféře médií, hospodářství a politice při mezinárodním styku je praktické následovat příkladu zahraničí, kde se již dlouhá léta používá oficiální čínská transkripce pchin-jin, kterou pro přepis čínštiny do latinky vyvinuli v ČLR. Některá slova psaná v pinyinu se čtou jinak, než bychom čekali na základě zvyklostí z češtiny a evropských jazyků: např. qin přečteme ne jako "kvin", ale jako čchin, xie jako sie, jia jako ťia. V anglických textech se ještě můžeme setkat s Wade-Gilesovou transkripcí, která se používala jako nejčastější přepis v anglofonních zemích do doby, než se jako mezinárodní standard prosadil pinyin. Uveďme jeden příklad. Hlavní město ČLR "Peking" se píše znaky 北 a 京, jejichž význam je "sever" a "hlavní město". Ve standardní čínštině zapsané českou transkripcí dostaneme tvar "Pej-ťing" a v pchinjinu to samé slovo vypadá jako "Beijing". Stojí za zmínku, že světovými médii pomalu opouštěný "Peking" je pozůstatkem starších transkripcí z 18. století, kdy se tento název skutečně vyslovoval zhruba jako "Pak-king" i v severních dialektech (dnes se tak vyslovuje pouze v jižních, v severních došlo k tzv. posunu, např. ki → ťi atd.) Jaroslav Průšek: Učebnice mluvené čínštiny. Vyšší lidová škola Tomáše Bati, Zlín 1938, 153 pp. O. Švarný, J. Bartůšek, J. Kalousková a Ťing-jü Rotterová: Úvod do hovorové čínštiny. SPN, Praha 1967, sv. I., 458 pp., sv. II., 606 pp. O. Švarný, O. Lomová a Tchang Jün-ling Rusková: Gramatika hovorové čínštiny v příkladech [skriptum], Vydavateľstvo Univerzity Komenského, Bratislava, díl I., 1991, 307 pp., díl II., 1993, 567 pp. Oldřich Švarný: Učební slovník jazyka čínského I., Univerzita Palackého, Olomouc 1998, 289 pp. Vladimír Liščák (ed.): Transkripce čínštiny (I. Sborník příspěvků; II. Tabulky a návody). Česko-čínská společnost, Praha 1999, 260 pp. Daniel Kane: Knížka o čínštině, DesertRose s.r.o., 2009, 207 pp. Obrázky, zvuky či videa k tématu čínština ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo čínština ve Wikislovníku www.cinsky.cz – stránky se slovníkem a automatickou tabulkou pro převod mezi českou a čínskou transkripcí (pchin-jinem) www.cinstina.cz – stránky s podrobným popisem čínštiny a čínských znaků www.hua2.cz – stránky s informacemi o čínštině a jazykovými nástroji Čínsko-český slovník online Stručná čínská konverzace volně k tisku – znaky i transkripcí pchin-jin – také online Videolekce čínštiny na rtbot.net (některé se známými osobnostmi)

NUMERIC

NUMERIC

007972

... Hlavní hřeben je tvořen sedmi nejvyššími vrcholy. Dalších 46 vrcholů v pohoří Olymp převyšuje hranici 2000 metrů a 47 má výšku mezi 1000-2000 metry. Mytikas (2917 m) Stefani (2911 m) Skolios (2903 m) Skala (2866 m) Agios Antonis (2815 m) - na vrcholu je meteorologická stanice a horská služba Profitis Ilias (2803 . m) - na vrcholu je malá kaple Toumba (2785 m) Okolí hory bylo již v roce 1938 prohlášeno za národní park z důvodu bohaté fauny (vlk, dravci) a flory, v níž jsou zastoupeny i endemické druhy (borovice černá, druhy alpínek aj.). Pro většinu Řeků má Olympos až posvátný význam. Olymp je také známý z řecké mytologie jako sídlo řeckých bohů: Dia, Afrodíté, Héra, Athény, Herma a dalších. Když zuřila válka mezi bohy a Titány, bohové se usadili na hoře Olymp a Titáni na hoře Othrys. První novodobý zdokumentovaný výstup na nejvyšší bod masivu Olympu Mytikas uskutečnili v r. 1913 Švýcaři Daniel Baud Bovy a Frédéric Boissonas, doprovázení Řekem Christosem Kakalosem....

Kde se podle řecké mytologie scházeli bohové?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Olymp

Olymp je také známý z řecké mytologie jako sídlo řeckých bohů: Dia, Afrodíté, Héra, Athény, Herma a dalších.

Olymp (řecky Ό) je pohoří nacházející se v Řecku. Nejvyšší hora pohoří je Mytikas (2917 m). Tyčí se nad Soluňským zálivem mezi údolími řek Pinios a Aliakmon. Severní a západní hranici pohoří vymezuje tok řeky Mavroneri, která tak odděluje Olymp od masivu Pieria. Na jihu tvoří hranici pohoří údolí řeky Pleria, dělící nižší část pohoří - Kato Olympos - od skupiny Ossa. Soluňský záliv ohraničuje Olymp od východu. Složení horstva je tvořeno několika plášti. V jádru se nacházejí krystalické horniny (žula, břidlice), jež jsou ve vnějších vrstvách obaleny vápencovými usazeninami. Na pohoří je dodnes patrno původní zalednění, ač se nachází na jihu Evropy. Výrazné jsou zejména stopy ve formě silného zvětrávání hornin a svahů, nápadné věže a skalní útvary. Geograficky je masiv řazen do Thrácko-makedonské soustavy. Pohoří je tvořeno jediným, vějířovitě tvarovaným hřebenem skládajícím se ze sedmi vrcholů. Tento hřeben výrazně převyšuje blízké údolí Kania, kterému tvoří dominantu. Hlavní hřeben je tvořen sedmi nejvyššími vrcholy. Dalších 46 vrcholů v pohoří Olymp převyšuje hranici 2000 metrů a 47 má výšku mezi 1000-2000 metry. Mytikas (2917 m) Stefani (2911 m) Skolios (2903 m) Skala (2866 m) Agios Antonis (2815 m) - na vrcholu je meteorologická stanice a horská služba Profitis Ilias (2803 . m) - na vrcholu je malá kaple Toumba (2785 m) Okolí hory bylo již v roce 1938 prohlášeno za národní park z důvodu bohaté fauny (vlk, dravci) a flory, v níž jsou zastoupeny i endemické druhy (borovice černá, druhy alpínek aj.). Pro většinu Řeků má Olympos až posvátný význam. Olymp je také známý z řecké mytologie jako sídlo řeckých bohů: Dia, Afrodíté, Héra, Athény, Herma a dalších. Když zuřila válka mezi bohy a Titány, bohové se usadili na hoře Olymp a Titáni na hoře Othrys. První novodobý zdokumentovaný výstup na nejvyšší bod masivu Olympu Mytikas uskutečnili v r. 1913 Švýcaři Daniel Baud Bovy a Frédéric Boissonas, doprovázení Řekem Christosem Kakalosem. Poslední ze čtyř olympských štítů, Stefani, zdolal v r. 1921 švýcarský topograf M. Kurz, doprovázený opět Ch. Kakalosem. Řecké hory Obrázky, zvuky či videa k tématu Olymp ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Olymp ve Wikislovníku

LOCATION

LOCATION

007721

... pás asteroidů je soustava planetek, které obíhají v prostoru mezi drahami Marsu a Jupiteru, zhruba ve vzdálenostech od 2 AU do 4 AU. Z větší části se vytvořily z protoplanetárního disku v oblasti, kde se v důsledku gravitačního vlivu Jupiteru nemohlo vytvořit jediné velké těleso. Mnohé vznikly dodatečně rozpadem původně vniklých těles při jejich vzájemných srážkách. V roce 2006 bylo známo přes 300 000 těles v této oblasti. === Vnější planety === ==== Jupiter ==== Jupiter je největší planeta sluneční soustavy, v pořadí pátá od Slunce. Sluneční soustava je někdy popisována jako dvojsystém skládající se ze Slunce a Jupiteru jako hlavních dvou členů a dalších menších těles. Jupiter, Saturn, Uran, a Neptun jsou označovány jako plynní obři, či planety jupiterského typu. Jupiter má hmotnost přibližně jedné...

Jak se jmenuje největší planeta sluneční soustavy?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Slune%C4%8Dn%C3%AD_soustava

Jupiter je největší planeta sluneční soustavy, v pořadí pátá od Slunce.

Sluneční soustava (podle Pravidel českého pravopisu psáno s malým s, tedy sluneční soustava, ovšem Česká astronomická společnost doporučuje psaní s velkým S, tedy Sluneční soustava) je planetární systém hvězdy známé pod názvem Slunce, ve kterém se nachází planeta Země. Systém tvoří především 8 planet, 5 trpasličích planet, přes 150 měsíců planet (především u Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptuna) a další menší tělesa jako planetky, komety, meteoroidy apod. == Planety == Planety ve sluneční soustavě obíhají po eliptických drahách kolem Slunce, které je ve společném ohnisku oběžných elips. Přesněji řečeno, obíhají kolem barycentra (těžiště) sluneční soustavy, které je v tělese Slunce nebo jeho blízkosti. Měsíce obíhají kolem planet také po eliptických drahách. Dráhy nejsou dokonale eliptické, protože tělesa sluneční soustavy se vzájemně ovlivňují, navíc je potřeba počítat s relativistickými efekty, především blízko Slunce. Sluneční soustava je součástí Galaxie nepřesně nazývané Mléčná dráha. Ta je dále součástí tzv. Místní skupiny galaxií, kam patří galaxie M 31 v Andromedě a přes 30 dalších menších vesmírných objektů. Místní skupina galaxií pak patří do Místní nadkupy galaxií (Supergalaxie). Zhruba 99,866 % celkové hmotnosti sluneční soustavy tvoří samo Slunce, které svou gravitační silou udržuje soustavu pohromadě. Zbylých 0,133 % připadá na planety a jiná tělesa. Soustava se rozkládá do vzdálenosti přibližně 2 světelných let, pásmo komet do vzdálenosti přibližně 1 000 astronomických jednotek AU, planetární soustava 50 AU. Soustava vznikla asi před 5 miliardami let (různé zdroje uvádějí rozmezí 4,55–5 miliard let). Planety jsou v pořadí od Slunce Merkur (☿), Venuše (♀), Země (♁), Mars (♂), Jupiter (), Saturn (♄), Uran (♅/) a Neptun (♆). Prvních pět planet bylo rozlišeno už ve starověku. Po svém objevení byly mezi planety na čas zařazeny i Ceres (do 1850) a Pluto (do 2006). Ty však nejsou ve svých zónách dominantními objekty, a tak jsou od roku 2006 označovány jako trpasličí planety. K nim se přidal v roce 2005 objekt s provizorním názvem 2003 UB313, od roku 2006 nazývaný Eris, který je pouze nepatrně menší, ale hmotnější než Pluto. Čas od času se objevují úvahy o existenci dalších planet, jako např. v roce 2016 byla předpovězena Devátá planeta. Důležitými složkami sluneční soustavy jsou také planetky tzv. hlavního pásu na drahách mezi Marsem a Jupiterem. V hlavním pásu planetek se také nachází trpasličí planeta Ceres. Překvapivě mnoho poměrně velkých těles je především v posledním desetiletí nacházeno v oblasti tzv. Kuiperova pásu za drahou Neptunu (Quaoar, Orcus aj.), případně i dále (Sedna). Úplný okraj naší soustavy pak tvoří obrovská zásobárna kometárních jader – tzv. Oortův oblak. == Vznik == Vědecká teorie jejího vzniku předpokládá, že před více než 4,6 miliardami let se v Galaxii začaly shlukovat částečky prachu a plynu – vznikal jakýsi obrovský prachoplynný mrak. Pravděpodobně přeměna nedaleké hvězdy v supernovu, kterýžto děj doprovázely tlakové vlny, přiměla mračno k pohybu. Částečky prachu a plynu se zformovaly do prstenců rotujících kolem hustého a hmotného středu mraku. Jak se mračno hroutilo, prach a plyny byly gravitační silou přitahovány do jeho středu, kde se zvyšovala teplota. Jádro mračna se ohřálo natolik, že v něm začala probíhat termonukleární reakce. Vzniklo Slunce a s ním se objevil sluneční vítr, jenž "rozfoukal" zbylý prach a plyn směrem ke vznikajícím planetám. Malé částečky v protoplanetárním mračnu do sebe začaly narážet a spojovat se do stále větších a větších kusů hmoty. Největší z nich se staly planetesimálami – základními kameny budoucích planet. Díky působení gravitace vznikaly stále větší objekty a nakonec celé planety, mnoho planetek a ještě více komet. Dál od středu byly teploty nižší, díky čemuž vznikli čtyři plynoví obři. === Zánik === Budoucí vývoj sluneční soustavy závisí od vývoje Slunce. Slunce má jaderné palivo dostačující ještě na 5, maximálně na 7 miliard let postupného hoření. Po jeho spotřebování se začnou vnější vrstvy Slunce pomalu nafukovat a pohlcovat vnitřní planety sluneční soustavy. Slunce přejde do dalšího stadia svého vývoje, které nazýváme červený obr. V něm zůstane Slunce přibližně na 35 milionů let stabilní a zatím bude ve svém jádru spalovat helium ("odpad" původních fúzních reakcí) na uhlík a kyslík. Po vyčerpání zásob hélia však bude rozpínání slunečního povrchu pokračovat až se nakonec změní na mladou planetární mlhovinu, která pohltí i ty nejvzdálenější části sluneční soustavy. Z jádra Slunce se stane malá horká a velmi hustá hvězda – bílý trpaslík. Vnější obálky se budou jako planetární mlhovina nadále rozpínat, až se nakonec smíchají s mezihvězdným prostředí a mohou posloužit při vzniku dalších nových hvězd. == Složení soustavy == === Slunce === Slunce je pomyslným centrálním bodem sluneční soustavy. Je výrazně nejhmotnějším tělesem celé soustavy, což mj. způsobuje, že obíhá v těsné blízkosti jejího těžiště. I tak se toto povětšinou nachází mimo samotné Slunce. Vlivem gravitačních sil úměrných sluneční hmotnosti je k němu celá soustava vázána. Tato hvězda září přibližně 4,5 miliardy let a předpokládá se, že bude zářit cca dalších 7 miliard let. Po vyčerpání většiny vodíku se jádro gravitací smrští a z "popela" předcházející reakce se stane "palivo" pro následující, přičemž s prudkým vzrůstem tlaku a teploty se postupně budou "zapalovat" další reakce doprovázené vznikem těžších prvků – . uhlíku, kyslíku, neonu a hořčíku.Samotná existence soustavy nicméně není bezprostředně vázána na tyto přeměny a tak bude velmi pravděpodobně existovat i po útlumu slunečních termonukleárních reakcí a jeho proměně v rudého obra a následné smrštění se v "bílého trpaslíka". === Vnitřní planety === ==== Merkur ==== Merkur je Slunci nejbližší a současně i nejmenší planetou sluneční soustavy, která dosahuje pouze o 40 % větší velikosti než pozemský Měsíc a je tak menší než Jupiterův měsíc Ganymed a Saturnův Titan. Jeho oběžná dráha je ze všech planet nejblíže ke Slunci a jeden oběh kolem Slunce trvá pouze 87,969 dne. Dráha Merkuru má největší výstřednost dráhy ze všech planet sluneční soustavy a nejmenší sklon rotační osy. Během dvou oběhů kolem Slunce dojde ke třem otočením kolem rotační osy. Perihélium jeho dráhy se stáčí ke Slunci o 43 vteřin za století; fenomén, který ve 20. století vysvětlil Albert Einstein obecnou teorií relativity. Při pohledu ze Země dosahuje Merkur jasnosti mezi −2,0 až 5,5m, takže je viditelný i pouhým okem, ale jelikož se nevzdaluje od Slunce nikdy dále než na 28,3° je velice těžko pozorovatelný. Nejlepší podmínky tak nastávají při soumraku či úsvitu než vyjde Slunce nad horizont. Pozorování planety pozemskými teleskopy je složité kvůli blízkosti Slunce. Detailnější znalosti přinesla až dvojice sond, která kolem planety prolétla. První sondou u Merkuru byla americká sonda Mariner 10 v 70. letech, která nasnímala přibližně 45 % povrchu. V roce 2008 dorazila k planetě další sonda MESSENGER, která provedla tři průlety kolem Merkuru a v v roce 2011 byla navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Po vyčerpání veškerého paliva ukončila svou misi plánovaným pádem na povrch Merkuru dne 30. dubna 2015. Snímky z těchto dvou sond umožnily prozkoumat povrch planety, ten silně připomíná měsíční krajinu plnou impaktních kráterů, nízkých pohoří a lávových planin. Vlivem neustálých dopadů těles všech velikostí na povrch Merkuru je většina povrchu erodována drobnými krátery. Povrch je nejspíše vlivem smršťování planety rozpraskán množstvím útesových zlomů dosahujících výšky několika kilometrů a délky stovek kilometrů. Současně je povrch neustále bombardován fotony i slunečním větrem – proudem nabitých částic směřujících vysokou rychlostí od Slunce. Nepřítomnost atmosféry je příčinou velkých rozdílů teplot mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí. Rozdíly dosahují hodnot téměř 700 °C. Na polokouli přivrácené ke Slunci může teplota vystoupit na téměř 430 °C. Na polokouli odvrácené panuje mráz až −180 °C. ==== Venuše ==== Venuše je druhá planeta od Slunce ve sluneční soustavě. Je pojmenovaná po římské bohyni lásky a krásy Venuši. Jedná se o jedinou planetu sluneční soustavy, která je pojmenována po ženě. Venuše je terestrická planeta, co do velikosti a hrubé skladby velmi podobná Zemi; někdy se proto nazývá "sesterskou planetou" Země. Ačkoliv orbity všech ostatních planet jsou elipsami, orbita Venuše je jediná téměř kružnicí, se Sluncem pouze o 0,7 % mimo skutečný střed Venušiny oběžné dráhy. Okolo Slunce oběhne jednou za 224,7 pozemského dne. Protože je Venuše ke Slunci blíže než Země, je na obloze vždy zhruba ve stejné vzdálenosti od Slunce (největší elongace je 47,8°) a lze ji ze Země vidět jen před svítáním nebo po soumraku, kdy je i nejjasnější. Proto je Venuše někdy označována jako "jitřenka" či "večernice" a pokud se objeví, jde o zdaleka nejsilnější bodový zdroj světla na obloze po Slunci a Měsíci o magnitudě −4,6. Výjimečně lze Venuši pouhým okem spatřit i ve dne. Venuše je zcela zakryta vrstvou husté oblačnosti, která nedovoluje spatřit její povrch v oblasti viditelného světla. To zapříčinilo velkou řadu spekulací o jejím povrchu, které přetrvávaly až do 20. století, kdy byl její povrch prozkoumán pomocí přistávacích modulů a radarového mapování povrchu. Venuše má nejhustější atmosféru ze všech terestrických planet, která je tvořena převážně z oxidu uhličitého. Pro absenci uhlíkového cyklu ve formě navázání do hornin či na biomasu z atmosféry docházelo k jeho enormnímu nárůstu až do současné podoby. Vznikl tak silný skleníkový jev, který ohřál planetu na teploty znemožňující výskyt kapalné vody na jejím povrchu a učinil z Venuše suchý a prašný svět. Existují teorie, že Venuše měla dříve podobně jako Země oceány kapalné vody. Voda se vlivem narůstající teploty vypařila a následně se pro absenci magnetického pole vodní molekuly střetly s částicemi slunečního větru, což vedlo k jejich rozpadu na kyslík a vodík a úniku volných částic z atmosféry. V současnosti dosahuje tlak na povrchu Venuše přibližně 92násobku tlaku na Zemi. Venuše byla známa již starým Babyloňanům kolem roku 1600 př. n. l. a pravděpodobně byla pozorována dlouho předtím v prehistorických dobách díky své jasné viditelnosti. Jejím symbolem je stylizované znázornění bohyně Venuše držící zrcadlo: kruh s malým křížem pod ním (v Unicode: ♀). V rámci sovětského programu Veněra, který probíhal v letech 1961–1983 bylo k Venuši vypuštěno 16 sond. První mapa povrchu mohla být zhotovena teprve v 90. letech 20. století v rámci projektu Magellan. Tyto snímky přinesly poznatky o silné sopečné aktivitě na povrchu Venuše, což spolu s přítomností síry v atmosféře vedlo k domněnkám, že se na Venuši nachází aktivní vulkanismus i v současnosti. Při průzkumu snímků ale nebyly nalezeny žádné doklady lávových proudů, které by pocházely z nedávné doby. Na povrchu bylo překvapivě pozorováno jen malé množství impaktních kráterů naznačující, že celý povrch je relativně mladý o stáří přibližně půl miliardy let. ==== Země ==== Země je třetí planeta sluneční soustavy, zároveň největší terestrická planeta v soustavě a jediné planetární těleso, na němž je dle současných vědeckých poznatků potvrzen život. Země nejspíše vznikla před 4,6 miliardami let a krátce po svém vzniku získala svůj jediný přirozený satelit – Měsíc. Země obíhá kolem Slunce po téměř kružnicové dráze s velmi malou excentricitou. Země jako domovský svět lidstva má mnoho názvů v závislosti na národu, mezi nejznámější patří název latinského původu Terra, Tellus či řecký název Gaia. Země je dynamickou planetou, která se skládá z jednotlivých zemských sfér. Jedná se o nedokonalou kouli s poloměrem 6378 km, uprostřed se nachází malé pevné jadérko obklopené polotekutým vnějším jádrem, dále pak pláštěm a zemskou kůrou, která se dělí na oceánskou a kontinentální. Zemská kůra je tvořena litosférickými deskami, které jsou v neustálém pohybu vlivem procesu nazývaného desková tektonika. Na povrchu Země se vyskytuje hydrosféra v podobě souvislého oceánu kapalné vody, který zabírá přibližně 71 % zemského povrchu. Na velmi úzkém pásu rozhraní mezi litosférou a atmosférou se nachází biosféra, živý obal Země, který je tvořen živými organismy. Jeho činností došlo k přeměně části litosféry na půdní obal Země tzv. pedosféru. Celou planetu obklopuje hustá atmosféra tvořená převážně dusíkem a kyslíkem vytvářející směs obvykle nazývanou jako vzduch. Její astronomický symbol sestává z kříže v kruhu, reprezentujícího poledník a rovník; v jiných variantách je kříž vysunut nad kruh (Unicode: ⊕ nebo ♁). Kromě slov odvozených od Terra, jako je terestrický, obsahují pojmy vztahující se k Zemi také prefix telur- nebo tellur- (např. telurický, tellurit podle bohyně Tellū) a geo- (např. geocentrický model, geologie). Země je domovským světem lidstva, které je na Zemi rozděleno na přibližně 200 nezávislých států, které jsou spolu ve vzájemném působení skrze diplomacii, cestování a obchod. ==== Mars ==== Mars je čtvrtá planeta sluneční soustavy, druhá nejmenší planeta soustavy po Merkuru. Je pojmenována po římském bohu války Martovi. Jedná se o planetu terestrického typu, tj. má pevný horninový povrch pokrytý impaktními krátery, vysokými sopkami, hlubokými kaňony a dalšími útvary. Má dva malé měsíce nepravidelného tvaru pojmenované Phobos a Deimos. Deimos (z řeckého Δ, česky Hrůza) je vnějším a menším ze dvou známých měsíců planety Marsu. Phobos, též psáno Fobos (z řeckého Φ, česky Děs), je vnitřním a větším ze dvou známých měsíců planety Marsu. V období, kdy je Mars v opozici ke Slunci a Země se tak nachází mezi těmito dvěma tělesy, je Mars pozorovatelný na obloze po celou noc. Spolehlivé informace o prvních pozorováních Marsu jako planety neexistují, ale je pravděpodobné, že k nim došlo mezi lety 3000 až 4000 př. n. l. Všechny starověké civilizace, Egypťané, Babylóňané a Řekové, znaly tuto "putující hvězdu" a měly pro ni svá pojmenování. Kvůli jejímu načervenalému nádechu, způsobenému červenou barvou zoxidované půdy na jejím povrchu, považovaly staré národy Mars většinou za symbol ohně, krve a zániku. Detailní zkoumání planety umožnilo od 60. let 20. století takřka 20 úspěšných automatických sond. V současné době jsou na oběžné dráze kolem Marsu tři funkční sondy (Mars Odyssey, Mars Express a Mars Reconnaissance Orbiter) a na povrchu planety se pohybují dvě vozítka (Opportunity a Curiosity) která poskytla data, jež umožnila zmapovat větší část povrchu, definovat základní historická období či porozumět základním jevům odehrávajícím se na planetě. === Hlavní pás asteroidů === Hlavní pás asteroidů je soustava planetek, které obíhají v prostoru mezi drahami Marsu a Jupiteru, zhruba ve vzdálenostech od 2 AU do 4 AU. Z větší části se vytvořily z protoplanetárního disku v oblasti, kde se v důsledku gravitačního vlivu Jupiteru nemohlo vytvořit jediné velké těleso. Mnohé vznikly dodatečně rozpadem původně vniklých těles při jejich vzájemných srážkách. V roce 2006 bylo známo přes 300 000 těles v této oblasti. === Vnější planety === ==== Jupiter ==== Jupiter je největší planeta sluneční soustavy, v pořadí pátá od Slunce. Sluneční soustava je někdy popisována jako dvojsystém skládající se ze Slunce a Jupiteru jako hlavních dvou členů a dalších menších těles. Jupiter, Saturn, Uran, a Neptun jsou označovány jako plynní obři, či planety jupiterského typu. Jupiter má hmotnost přibližně jedné tisíciny Slunce, což je okolo dva a půl krát více než všechny ostatní planety sluneční soustavy dohromady. Planeta je pojmenována po římském bohu Jovovi (v 1. pádě Jupiter). Symbolem planety je stylizované znázornění božského blesku (v Unicode: ♃). Jupiter byl pozorován již od pradávna, při pohledu ze Země má Jupiter magnitudu −2,8, což z něj činí třetí nejjasnější objekt na noční obloze po Měsíci a Venuši (v některých případech se před Jupiter v jasnosti dostane Mars, když je v ideální pozici během svého oběhu vůči Zemi). Okolo planety se nacházejí slabé prstence, které jsou ze Země špatně viditelné. Současně ho obklopuje silné radiační pole. Při pohledu z okolního vesmíru jsou viditelné horní vrstvy atmosféry rozčleněny v závislosti na planetární šířce do různě barevných pruhů a skvrn, které jsou atmosférickými bouřemi. Nejznámější takovouto bouří je Velká rudá skvrna, která je známá minimálně od 17. století. Dosud není přesně známo, jaké vrstvy planetu tvoří, jelikož současné technické prostředky neumožňují její průzkum do větší hloubky. Předpokládá se, že Jupiter je složen převážně z vodíku, hélia a organických sloučenin. Je možné, že planeta má tvrdé kamenné jádro tvořené těžšími prvky. Jupiter byl prozkoumán několika automatickými sondami, nejčastěji na začátku programu Pioneer a programu Voyager, kdy všechny tyto sondy kolem planety proletěly. Později k Jupiteru zamířila sonda Galileo, která kolem planety po necelých osm let obíhala. Nejnovější data pocházejí ze sondy New Horizons, která v únoru 2007 použila planetu pro zvýšení rychlosti na své cestě k Plutu. V současnosti se plánují další mise do soustavy Jupiteru, které by měly za cíl prozkoumat převážně hypotetické oceány pod ledovou kůrou jeho měsíce Europy. Jupiter má nejméně 63 měsíců. První z nich objevil v roce 1610 Galileo Galilei a nezávisle na něm pravděpodobně i Simon Marius. Jde o čtyři velké měsíce Io, Europu, Ganymed a Callisto (nyní známé jako Galileovy měsíce), u jejichž nebeského pohybu bylo zřetelné, že jeho centrem není Země. Tato skutečnost byla hlavním bodem obhajoby Koperníkovy heliocentrické teorie o pohybu planet; Galileiho vyhlášení podpory Koperníkově teorii jej dostalo do problémů s inkvizicí. ==== Saturn ==== Saturn je šestá, po Jupiteru druhá největší planeta sluneční soustavy. Planeta byla pozorována již starověkými astronomy a byla pojmenována po římském bohu Saturnovi, který byl obdobou řeckého boha Krona. Astronomický symbol pro Saturn je ♄. Saturn patří mezi velké plynné obry, pro které je typické, že nemají pevný povrch, ale pouze hustou atmosféru, která postupně přechází do pláště. Atmosféra je tvořena převážně lehkými plyny, a to hlavně vodíkem, který tvoří 96,3 % jejího objemu. Při pozorování Saturnu z dálky je planeta světle žlutá, což způsobuje vrstva mraků s nejasnými pásy různých barevných odstínů, které jsou přibližně rovnoběžné s rovníkem planety. Teplota v horní oblačné vrstvě atmosféry dosahuje −140 °C. Objem planety je 764krát větší než objem Země, má však ze všech planet nejmenší hustotu, která dosahuje pouze 0,6873 g/cm3. Jedná se o jedinou planetu ve sluneční soustavě, která má menší střední hustotu než voda. Saturn je znám svou mohutnou soustavou planetárních prstenců, které jsou viditelné ze Země i malým dalekohledem. Vedle prstenců, které se značí velkými písmeny latinské abecedy, obíhá kolem planety také početná rodina měsíců, jichž je roku 2008 známo 60. Největší z nich je Titan, který má jako jediný měsíc ve sluneční soustavě hustou atmosféru. Jeden oběh okolo Slunce vykoná Saturn za 29,46 pozemského roku. Na noční obloze je snadno pozorovatelný pouhým okem jako nažloutlý neblikavý objekt, jasností srovnatelný s nejjasnějšími hvězdami. Od ekliptiky se nikdy nevzdálí na větší úhlovou vzdálenost než 2,5°. Přechod jedním znamením zvěrokruhu trvá více než 2 roky. ==== Uran ==== Uran je sedmá planeta od Slunce, třetí největší a čtvrtá nejhmotnější planeta ve sluneční soustavě. Řadí se mezi plynné obry a společně s Neptunem i mezi tzv. ledové obry. Jméno má po řeckém bohu Úranovi, bohu nebes. Symboly planety Uran jsou znak ♅ (užívaný v astrologii) nebo (užívaný v astronomii). I přes to, že je možné Uran za příznivých podmínek pozorovat pouhým okem na noční obloze, nebyl antickými astronomy rozpoznán jako planeta, ale byl považován za hvězdu kvůli pomalé rychlosti a slabé záři. Objev Uranu ohlásil William Herschel 13. března 1781, čímž poprvé v moderní době posunul známé hranice sluneční soustavy. Chemickým složením se Uran podobá Neptunu. Obě planety mají rozdílné zastoupení plynů oproti Jupiteru či Saturnu. Přesto je atmosféra Uranu složením podobná atmosféře Jupiteru či Saturnu. Tvoří ji převážně plynné formy vodíku a helia, ale obsahuje i výrazný podíl vody, čpavku či metanu se stopami uhlovodíků. Atmosféra Uranu je nejchladnější atmosférou ve sluneční soustavě, minimální teploty se pohybují okolo 49 K. Její struktura je vrstevnatá: v nejnižších patrech se nacházejí mraky vody, ve svrchních patrech mraky tvořené především metanem. Sama planeta je nejspíše složena především z ledu a kamene.Podobně jako další plynné planety má i Uran planetární prstence, magnetosféru a obíhá ho řada měsíců. Zvláštností Uranu je sklon jeho rotační osy: osa leží téměř v rovině, ve které planeta obíhá. Severní a jižní pól se proto nacházejí v oblastech, jež jsou u jiných planet charakteristické pro rovník. Při pohledu ze Země se proto občas stane, že se prstence Uranu jeví jako terč s Uranem ve středu. Když v roce 1986 kolem Uranu proletěla sonda Voyager 2, nepozorovala v atmosféře planety žádné větší množství mračen a bouřkových systémů, což je typické pro jiné plynné obry. Pozemská pozorování však přinesla náznaky sezónních změn počasí, s čímž souvisí i větry vanoucí v atmosféře. Ty mohou dosahovat rychlosti až 900 km/h. ==== Neptun ==== Neptun je osmá a od Slunce nejvzdálenější planeta sluneční soustavy a řadí se mezi představitele plynných obrů. S rovníkovým průměrem okolo 50 000 km spadá mezi menší plynné obry sluneční soustavy. Podobně jako u ostatních plynných obrů je možno přímo pozorovat pouze svrchní vrstvy atmosféry, ve kterých je vidět několik velkých temných skvrn připomínajících skvrny v atmosféře Jupiteru. Neptun má charakteristicky modrou barvu, která je zapříčiněna množstvím metanu v atmosféře.Planeta Neptun je značně podobná Uranu, obě planety mají rozdílné složení než další plynní obři sluneční soustavy Jupiter a Saturn. Uran a Neptun jsou proto někdy vyčleňováni do zvláštní kategorie jako tzv. "ledoví obři". Atmosféra Neptunu je složena převážně z vodíku a helia s větším podílem vody, čpavku a metanu. Vnitřní stavba planety je spíše kamenitá a obohacená navíc vodním ledem. Planeta byla objevena v roce 1846 Johannem Gallem a studentem astronomie Louisem d'Arrestem jako vůbec jediná na základě matematických výpočtů gravitačních odchylek okolních těles. Následně planeta dostala své jméno podle starořímského boha moří Neptuna. ==== Trpasličí planety ==== Ceres Podrobnější informace naleznete v článku Ceres (trpasličí planeta) Ceres je nejmenší a zároveň Slunci nejbližší trpasličí planeta. Ceres obíhá Slunce v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Ceres je největší objekt hlavního pásu planetek. Rovníkový poloměr činí 975 km. Svojí hmotností představuje skoro 30% pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem . Ceres byl objeven italským matematikem Giuseppem Piazzim 1. ledna 1801. Pluto Podrobnější informace naleznete v článku Pluto (trpasličí planeta) Pluto je největší a druhá nejhmotnější trpasličí planeta. Byla objevena roku 1930 americkým astronomem Clydem Tombaughem. Do roku 2006 bylo Pluto zařazeno mezi planety, od té doby co se změnila definice planety je Pluto zařazeno mezi trpasličí planety. Pluto se, podobně jako i další objekty Kuiperova pásu, skládá především z kamenných materiálů a ledu. Pluto má pět známých měsíců. Největší, Charon, Nix, Hydra, Kerberos a Styx . Rovníkový poloměr Pluta činí 2 370 km. Haumea Podrobnější informace naleznete v článku Haumea (trpasličí planeta) Haumea je trpasličí planeta nacházející se v Kuiperově pásu. Kolem Haumey obíhají dva její měsíce Hi'iaka a Namaka. Byla objevena roku 2004 týmem vedeným Michaelem Brownema a roku 2005 týmem vedeným José Ortizem. Objev provázely spory o prvenství mezi oběma týmy. Haumea má extrémně protáhlý tvar. Makemake Podrobnější informace naleznete v článku Makemake (trpasličí planeta) Makemake je trpasličí planeta nacházející se v Kuiperově pásu. Makemake má jeden měsíc pracovně nazvaný jako S/2015 (136472) 1.Makemake byla objevena 31. března 2005 a formálně klasifikována jako plutoid dne 11. července 2008. Toto těleso je relativně jasné, po Plutu jde o nejjasnější transneptunické těleso. Eris Podrobnější informace naleznete v článku Eris (trpasličí planeta) Eris je druhá největší trpasličí planeta a zároveň nejhmotnější trpasličí planeta. Nachází se v Rozptýleném disku. V létě 2005 bylo toto těleso objeviteli provizorně pojmenováno Xena. Eris má měsíc, který byl objevený na podzim roku 2005, který byl provizorně nazván Gabrielle (podle další postavy televizního seriálu) a který dostal předběžné označení S/2005 (2003 UB313) 1. Dnes se tento měsíc jmenuje Dysnomia. === Komety === Kometa je malé těleso sluneční soustavy podobné planetce, složené především z ledu a prachu a obíhající většinou po velice výstředné (excentrické) dráze kolem Slunce. Komety jsou známé pro své nápadné ohony. Naprostá většina komet se po většinu času zdržuje daleko za oběžnou dráhou Pluta, odkud občas přilétne do vnitřních částí sluneční soustavy. Velmi často jsou popisované jako "špinavé sněhové koule" – z velké části je tvoří zmrzlý oxid uhličitý, metan a voda smíchaná s prachem a různými nerostnými látkami. V závislosti na gravitační interakci komety s planetami se dráha komet může změnit z eliptické na hyperbolickou (a definitivně opustit sluneční soustavu) nebo na méně výstřednou. Například Jupiter je známý tím, že mění dráhy komet a zachycuje je na krátkých oběžných dráhách. Proto existují i komety, které se ke Slunci vrací pravidelně a často. Mezi ně patří například Halleyova, Hale-Boppova nebo Kohoutkova kometa. Často v tomto smyslu znamená jednou za několik let až staletí. === Kuiperův pás === Kuiperův pás je oblast ve sluneční soustavě, která se nachází za dráhou Neptuna ve vzdálenosti 30 až 50 AU od Slunce. Předpokládá se, že je složen z několika desítek tisíc těles větších než 100 km a řádově miliardy objektů větších než 1 km. Obsahuje tak absolutně nejvíce všech těles sluneční soustavy. Pojmenován je po Gerardu Kuiperovi, který v roce 1951 navrhl teorii o původu některých komet v bližší oblasti než Oortův oblak. === Rozptýlený a oddělený disk === Rozptýlený disk je vzdálená oblast sluneční soustavy, která je řídce osídlena ledovými planetkami, označovanými jako objekty rozptýleného disku. Tyto objekty jsou podskupinou širší skupiny transneptunických těles (TNO). Výstřednost oběžných drah těles rozptýleného disku dosahuje až hodnoty 0,8 a sklon k rovině ekliptiky až 40°. Jejich perihélium je větší než 30 astronomických jednotek (AU). Extrémní oběžné dráhy jsou zřejmě výsledkem rozptýlení těchto těles způsobeném gravitačním vlivem plynných obrů a stále je svou gravitací narušuje planeta Neptun. Některá transneptunická tělesa se však ani při svém největším přiblížení Slunci nedostávají do gravitačního vlivu vnějších planet, a jejich dráhy tak zůstávají nerušeny. Jako takové se tedy jeví být ve sluneční soustavě "oddělené". Tato skupina objektů tedy bývá označována jako oddělený disk. Mezi populacemi rozptýleného a odděleného disku však nejsou žádné pevné hranice. === Heliopauza === Heliopauza je oblast (rozhraní), kde přestává působit sluneční vítr. Podle současných poznatků vane sluneční vítr neztenčenou intenzitou asi do vzdálenosti 95 AU. Pak se ve větší míře střetává s mezihvězdným médiem, zpomaluje se a mění se v chuchvalce, které vypadají a chovají se spíše jako ohony komet. Tyto chuchvalce mohou zasahovat do vzdálenosti dalších přibližně 40 AU, pokud sluneční vítr vane proti směru proudění mezihvězdného média. V opačném směru to může být několikrát více. === Oortův oblak === Oortův oblak je řídká kulovitá obálka kolem naší sluneční soustavy. Nachází se daleko za Kuiperovým pásem, přibližně 50 000 až 100 000 AU od Slunce. Jde o pozůstatek prapůvodní planetární mlhoviny, ze které naše sluneční soustava vznikla. Skládá se z bilionů komet, z nichž některé pravděpodobně vlivem gravitace jiných těles změnily během minulých miliard let svou dráhu směrem k Slunci. Oortův oblak nese svůj název po holandském astronomovi Janu Oortovi, který hypotézu o jeho existenci poprvé zveřejnil v roce 1950. Jeho existence nebyla dosud prokázána, ale většina astronomů jej považuje za reálný. === Hranice sluneční soustavy === Není známo, že by se v oblasti za Oortovým oblakem nacházela další tělesa patřící do naší sluneční soustavy. To však neznamená, že zde nemohou být, protože gravitační působení Slunce sahá až do vzdálenosti asi 2 světelných let (125 000 AU), což je více než odhadovaný průměr Oortova oblaku. Lidstvo však zatím nemá nástroje pro podrobnější průzkum této oblasti. == Související články == Dějiny průzkumu sluneční soustavy ORBITER Space Flight Simulator – simulátor letů do vesmíru pro PC/Win, freeware == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu sluneční soustava ve Wikimedia Commons Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Sluneční soustava Slovníkové heslo sluneční soustava ve Wikislovníku Kniha Sluneční soustava ve Wikiknihách Články České astronomické společnosti Vznik sluneční soustavy na stránkách Galaxie Vznik sluneční soustavy na Matematicko-fyzikálním webu Magdy Vlachové Web o sluneční soustavě na stránkách ZČU v Plzni (anglicky) Porovnání planet mezi sebou, planet se Sluncem, Jupiter a Slunce s dalšími hvězdami National Geographic Sluneční soustava nebo sluneční soustava – diskuse o pravopisu Sluneční soustava - Jména planet, boskowan.com; Jiří Wagner, Jr. Navštíveno 2018-07-01.

ENTITY

ENTITY

003198

Glam metal je podžánr heavy metalu, který se objevil na přelomu 70. a 80. let. Často je také uváděn jako hair metal nebo pop metal. Vyznačuje se hedonistickými texty, které se zaměřují na sex, ženy, alkohol a drogy. V hudbě se většinou jako kytarový efekt používá distortion, rychlá sóla, tvrdé údery bicích a jako doplněk baskytara. Také obsahuje prvky klasického (často zjemněného) heavy metalu a popové muziky. Styl oblékání má napodobovat prostitutky. Roztrhané punčochy, make-up; i muži si dávají rtěnku a používají sprej na vlasy. Mezi nejznámější představitele patří kapely, Def Leppard, W.A.S.P., Poison, Mötley Crüe, Twisted Sister a Steel Panther V letech 1981–1984 bylo několik významných alb, která stvořila tvar žánru, a změnu kurzu hudby během osmdesátých let. Byla mezi nimi tato alba: Quiet Riot - Metal Health Mötley Crüe - Too Fast for Love W.A.S.P. - W.A.S.P. Ratt - Out Of The Cellar Mötley Crüe - Shout at the Devil...

Jakými texty se glam metal vyznačuje?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Glam_metal

Vyznačuje se hedonistickými texty, které se zaměřují na sex, ženy, alkohol a drogy.

Glam metal je podžánr heavy metalu, který se objevil na přelomu 70. a 80. let. Často je také uváděn jako hair metal nebo pop metal. Vyznačuje se hedonistickými texty, které se zaměřují na sex, ženy, alkohol a drogy. V hudbě se většinou jako kytarový efekt používá distortion, rychlá sóla, tvrdé údery bicích a jako doplněk baskytara. Také obsahuje prvky klasického (často zjemněného) heavy metalu a popové muziky. Styl oblékání má napodobovat prostitutky. Roztrhané punčochy, make-up; i muži si dávají rtěnku a používají sprej na vlasy. Mezi nejznámější představitele patří kapely, Def Leppard, W.A.S.P., Poison, Mötley Crüe, Twisted Sister a Steel Panther V letech 1981–1984 bylo několik významných alb, která stvořila tvar žánru, a změnu kurzu hudby během osmdesátých let. Byla mezi nimi tato alba: Quiet Riot - Metal Health Mötley Crüe - Too Fast for Love W.A.S.P. - W.A.S.P. Ratt - Out Of The Cellar Mötley Crüe - Shout at the Devil Dokken - Tooth and Nail Twisted Sister . - Stay Hungry Autograph - Sign In Please Def Leppard - Pyromania Bon Jovi - Bon Jovi Skupiny, které již byly dlouhodobě zavedeny v heavy metalové a hard rockové hudbě, byly v sedmdesátých letech paradoxně ovlivněny glam metalovými kapelami a začaly experimentovat se žánrovou stylovostí. Příkladem je album od Kiss Lick It Up. Koncem osmdesátých let potom mnoho jiných skupin vystupovalo podobně jako Alice Cooper v roce 1989 s albem Trash, a albem od Aerosmith Permanent Vacation, či Whitesnake s jejich albem z roku 1987, které uvedlo velice úspěšný hit Here I Go Again. Během glam metalové éry vydali Judas Priest v roce 1986 album Turbo a aby udrželi krok s dobou, akceptovali pestřejší a barevnější image a přidáním syntezátorů dali své hudbě větší pocit opojení. Střední 80. léta byla definována dvěma oddíly. Na normální straně byly skupiny jako Bon Jovi, jejíž album Slippery When Wet mělo obrovský úspěch v Top 40 rádiích a MTV, stejně jako Europe se singlem "The Final Countdown" byli hitem číslo jedna v 26 zemích; skupiny v tomto stylu byly a stále jsou popisovány jako Pop Metal. Podobné kapely včetně Firehouse a Winger byla plochou v další části tohoto desetiletí. Los Angeles podporovalo více ostrovní scénu kolem Sunset Strip od roku 1984-1985. Toto hnutí se nakonec plodilo kapely jako Poison, Faster Pussycat, London, a L.A. Guns. Jiné skupiny, které byly spojeny s tímto stylem, přišly i z Hollywoodu, jako např. Cinderella, Britny Fox, jako i některé skupiny z Philadelphie jsou hlavním příkladem. Také v polovině 80. let Styper přinesl křesťanské texty do glam metalu, takže Christian Metal byl také populární v procesu. Druhá vlna glam metalu dokázala být nejvíce komerčně úspěšná pro žánr jako celek, a těšila svůj rozšířený úspěch během 80. let, ale kapely se občas ocitnou na špatné straně kritiků a některých částí hudebního průmyslu. Některé z hlavních alb od 1985-1991 byly: Mötley Crüe - Girls, Girls, Girls Ratt - Invasion of Your Privacy W.A.S.P. - The Last Command Poison - Look What the Cat Dragged In Cinderella - Night Songs Stryper - To Hell with the Devil Bon Jovi - Slippery When Wet Def Leppard - Hysteria Europe - The Final Countdown Whitesnake - Whitesnake Mötley Crüe - Dr. Feelgood Bon Jovi - New Jersey Winger - Winger Poison - Open Up and Say...Ahh! Warrant - Cherry Pie Mötley Crüe - Theatre Of Pain Skid Row - Skid Row Pozoruhodný příklad přišel v roce 1987 s vydáním alba od skupiny Mötley Crüe Girls, Girls, Girls. Před založením Soundscan v roce 1991, alba grafu Billboardu byla kombinace zpráv od maloobchodníků, velkoobchodníků, a dalších filmových profesionálů, spíše než na skutečných prodejů alba. Jako kapela na související týden MTV v Rock týdnu, Girls, Girls, Girls vyšplhalo se až na 2 na grafy vývěšení tabule, takže to bylo ve skutečnosti nejvyšší prodávané album tohoto týdne. Nicméně profesionálové dali extra váhu s Whitney Houston a jejího druhého alba, které jí umožnilo udržet první příčku. Skupina je názoru, že průmysl jednoduše nedovolí jejich album držet na 1. místě. Skupina Mötley Crüe nakonec dobyla první příčku s jejich dalším albem Dr. Feelgood, které se stalo nejlepším albem jejich kariéry. Glam metal pokračoval v růstu svých fanoušků, jak postupovala 80 léta. Def Leppard v roce 1987 s albem Hysteria plodilo sedm úspěšných singlů, a nakonec se prodalo více než 12 milionů kopií v USA. Toto se později stalo jedním z nejpopulárnějších Hairmetalových alb všech dob, je jedním z nejpopulárnějších alb v 80 letech. Poison a jejich druhé album Open Up and Say...Ahh! plodilo úspěch např. jejich Power Balladou Every Rose Has It's Thorn a nakonec prodala 8 milionů kopií po celém světě s jejími dalšími hity z alba. Skid Row vydali svoje stejnojmenné debutové album, mělo tvrdší zvuk než mnoho jiných kapel v tomto bodě. Guns N' Roses změnili směr glam metalu v roce 1987. Jejich hudba byla více hardrocková s prvky blues-rocku, zatímco drželi některé znaky z glam metalu. Měli velký úspěch díky skladbám jako Sweet Child O' Mine, Welcome to the Jungle, Paradise City a prodali miliony alb. Další kapely, které vznikly kolem tohoto času s podobnými hudebními styly jsou Faster Pussycat, L.A. Guns, Roxx Gang a Dangerous Toys. Podobná hnutí se také objevila v Londýně přibližně ve stejnou dobu. Stejně jako Guns N' Roses byly tyto skupiny silně ovlivněny rock & rollem a punk rockem. Jako Hanoi Rocks, kapely byly z tohoto anglického hnutí jako jsou Dogs D'Amour, London Quireboys nepovažovali se bohužel za Metal, ale Rock & Roll, ale jsou někdy nesprávně přiřazovány k Glam metalu. Během dnešní doby se Sleaze/Glam Metal vrátil trochu díky Buckcherry a Brides of Destruction, později vrátili rysy hudby členové některých Glam metalových skupin jako Nikki Sixx a Tracii Guns. Mezi moderní glamové kapely se považují napřiklad Steel Panther, či The Poodles. Mezi moderní glamové kapely se považují napřiklad Steel Panther, The Poodles, Reckless love, Crashdï či Santa cruz. Nejen tvrdý metal se v zemích skandinávského poloostrovu, ale i o hodně jemnější kousky ovlivněné rockovou klasikou. Patří mezi ty nejznámnější a nejlepší kapely současné scény. Crashdï Reckless love Santa cruz Crazy lixx Hardcore Superstar A mnoho dalších. Od roku 2011 máme i my Češi svou, tehdy první v celé historii českého glam metalu, a to Sweet leopard z Ostravy. Dlouho tu sami nezůstali, na scéně se objevili Nasty ratz, Bad jocker's cream,Sleazy roxxx. V Ostravě se koná jediný glam metalový festival v české republice. Pořádají jej kluci ze Sweet leopard a na jarní ročník 2017 přijel Chris Holmes, zakladatel W.A.S.P., se svou kapelou Mean man. Další kapely Jettblack The Treatment The Darkness Speed stroke Cream pie a další

ADJ_PHRASE

OTHER

009288

Tommy Dorsey (19. listopadu 1905, Shenandoah, Pennsylvania – 26. listopadu 1956, Greenwich, Connecticut) byl americký jazzový trombónista, trumpetista, skladatel a dirigent big band éry. Mezi jeho přezdívky patří "The Sentimental Gentleman of Swing" či "TD". Měl staršího bratra, Jimmy Dorseyho. Jeho sentimentální trombonový styl se stal typickým soundem ve swingové éře. V roce 1996 americká národní pošta nechala vytisknout poštovní známky s jeho podobiznou. == Soukromý život == Oženil se ve věku sedmnácti let s tehdy šestnáctiletou Mildred Kraft. Později se opět oženil, tentokrát s Jane Carl New, se kterou přečkal až do jeho smrti. V roce 1956 ve věku 51 let zemřel. Udusil se těžkým jídlem, které měl před spaním. Ke všemu si ještě vzal prášky na spaní, což se negativně podílelo na jeho smrti. [Kategorie:Úmrtí v Greenwichi (Connecticut)]

Jakým jídlem se udusil Tommy Dorsey?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tommy_Dorsey

Udusil se těžkým jídlem, které měl před spaním.

Tommy Dorsey (19. listopadu 1905, Shenandoah, Pennsylvania – 26. listopadu 1956, Greenwich, Connecticut) byl americký jazzový trombónista, trumpetista, skladatel a dirigent big band éry. Mezi jeho přezdívky patří "The Sentimental Gentleman of Swing" či "TD". Měl staršího bratra, Jimmy Dorseyho. Jeho sentimentální trombonový styl se stal typickým soundem ve swingové éře. V roce 1996 americká národní pošta nechala vytisknout poštovní známky s jeho podobiznou. == Soukromý život == Oženil se ve věku sedmnácti let s tehdy šestnáctiletou Mildred Kraft. Později se opět oženil, tentokrát s Jane Carl New, se kterou přečkal až do jeho smrti. V roce 1956 ve věku 51 let zemřel. Udusil se těžkým jídlem, které měl před spaním. Ke všemu si ještě vzal prášky na spaní, což se negativně podílelo na jeho smrti. [Kategorie:Úmrtí v Greenwichi (Connecticut)]

ADJ_PHRASE

OTHER

007708

... roce 1835. V tomto období bylo k radnici připojeno i východní křídlo sloužící radnici postupně již od 14. století. Domy východního křídla však byly záhy zbourány a na jejich místě v letech 1838–1848 vystavěli vídeňští architekti Peter Nobile a Pavel Sprenger neogotické křídlo. Roku 1880 byl architektem Baumem novorenesančně přestavěn Mikšův dům. Za Pražského povstání na konci druhé světové války v květnu 1945 sloužila Staroměstská radnice jako jedno z ústředí protifašistického odboje. V jejím bezprostředním okolí probíhaly boje mezi povstalci a německou armádou, což vedlo k velkým škodám. Požár zničil její novogotické křídlo natolik, že zůstaly stát jen obvodové zdi....

Kdy sloužila Staroměstská radnice jako jedno z ústředí protifašistického odboje?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Starom%C4%9Bstsk%C3%A1_radnice

Za Pražského povstání na konci druhé světové války v květnu 1945 sloužila Staroměstská radnice jako jedno z ústředí protifašistického odboje.

Staroměstská radnice v Praze byla založena roku 1338 (jako první v Čechách) na základě privilegia uděleného staroměstským měšťanům králem Janem Lucemburským. Tvoří ji komplex několika domů přiléhajících ke Staroměstskému náměstí postupně připojovaných do jednoho celku pro potřeby správy Starého Města pražského. Historicky prvním domem je nárožní raně gotický dům z konce 13. století, který měšťané získali z majetku bohatého kupce Wolfina od Kamene. Dominantou Wolflinova domu je mohutná hranolovitá věž, zvýšená v roce 1364. V této věži vybudovala roku 1381 stavební huť Petra Parléře gotickou radniční kapli. Na počátku 15. století stejná huť připojila k jižní stěně věže stavbu Staroměstského orloje. Po roce 1360 byl na západní straně prvního domu přistavěn druhý dům, ve kterém byla zřízena radní síň. Tato síň s dřevěným gotickým stropem dodnes slouží jako oblíbené místo svatebních obřadů. V roce 1458 se jižní křídlo rozrostlo o další dům, dům Mikšův vystavěný na románských základech, který radnici odkázala vdova po kožešníku Mikšovi Kačka. V letech 1805–1807 byly na vrchol věže umístěny nové hodiny a přistavěn ochoz. Další dům na jižní straně, "U Kohouta", byl zakoupen obcí a k radnici připojen v roce 1835. V tomto období bylo k radnici připojeno i východní křídlo sloužící radnici postupně již od 14. století. Domy východního křídla však byly záhy zbourány a na jejich místě v letech 1838–1848 vystavěli vídeňští architekti Peter Nobile a Pavel Sprenger neogotické křídlo. Roku 1880 byl architektem Baumem novorenesančně přestavěn Mikšův dům. Za Pražského povstání na konci druhé světové války v květnu 1945 sloužila Staroměstská radnice jako jedno z ústředí protifašistického odboje. V jejím bezprostředním okolí probíhaly boje mezi povstalci a německou armádou, což vedlo k velkým škodám. Požár zničil její novogotické křídlo natolik, že zůstaly stát jen obvodové zdi. Těžké škody utrpěla při požáru také věž a Staroměstský orloj. V roce 1947 se uskutečnila architektonická soutěž, která měla rozhodnout, co s obvodovými zdmi novogotického křídla udělat. Nakonec bylo rozhodnuto zdi strhnout a ponechat jen jedno krajní pole, které bylo nezbytné pro statické zajištění radniční věže. V průběhu 20. století bylo vypsáno několik architektonických soutěží na přestavbu a dostavbu Staroměstské radnice. První soutěž byla vypsána ve dvou kolech již v letech 1899–1900. V zadání bylo, že tehdejší neogotické křídlo zůstane zachováno, ale jeho průčelí se může změnit. Soutěž skončila bez vítěze podobně jako další obdobná soutěž z roku 1905. Vítěze měla až třetí soutěž z roku 1908, ve které získal první místo Antonín Wiehl, ovšem vítězný návrh nebyl nikdy realizován. S většími či menšími časovými odstupy pak následovaly další soutěže, které si zejména od válečného požáru kladou za cíl zaplnit prostor po zbouraném novogotickém křídle radnice. Všechny však buďto skončily bez vítězů nebo vítězné návrhy nebyly realizovány. Od dubna 2017 probíhá rekonstrukce vnějšího pláště Staromětské radnice. Ta mu má navrátit autentičtější podobu, bude trvat do května 2018. Od prosince do dubna 2018 nebude přístupná radniční kaple a v období od ledna 2018 do května téhož roku bude demontován pražský orloj. Opravy budou město stát 48 milionů korun. 1338 založení radnice 1360 stavba druhého domu 1381 dostavba a vysvěcení gotické radniční kaple 1410 spuštění Staroměstského orloje od Mikuláše z Kadaně 1422 poprava radikálního vůdce pražské husitské chudiny Jana Želivského 1458 nákup Mikšova domu 1458 zvolení Jiřího z Poděbrad českým . králem 1520 umístění renesančního okna na jižní průčelí 1621 poprava 27 českých pánů 1784 radnice sídlem spojené pražské městské správy 1807 umístění nových hodin a ochozu na věž 1848 dostavba neogotického křídla 1880 přestavba Mikšova domu 1945 požár věže a vyhoření novogotického východního křídla během bojů Pražského povstání Výška věže: 69,5 m Šířka věže (jižní strana): 8,37 m Hloubka věže (východni strana): 7,91 m Šířka radnice: 67,45 m

DATETIME

DATETIME

002205

... Jedná se o nejstarší část města, samotný název v překladu do češtiny zní Staré Město. I nadále tato oblast představuje typický středověký vzhled ulic. Na Gamla Stan můžeme najít některé pozoruhodné budovy; Tyska Kyrka, Riddarhuset, Tessin palác a Oxenstiernský palác. Nejstarší stavbou ve Stockholmu je Riddarholmskyrkan z konce 13. století. Klíčovou dominantou Stockholmu, je Stockholmská radnice, ta byla postaven 1911-1923 architektem Ragnarem Ostbergem. V roce 1930 byl pro Stockholm charakteristický modernismus. V tomto slohu se stavělo mnoho budov. V roce 1950 se otevřela první část stockholmského metra, některé stanice bývají označovány jako nejkrásnější na světě. Jednou z nejneobvyklejších budov ve Stockholmu je Jumbohostel, ten se nachází na letišti Stockholm-Arlanda. Stockholm překypuje i muzei, kterých je ve městě přes sto a které navštěvují miliony lidí každý rok....

Od jakého roku je ve Stockholmu metro?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Stockholm

V roce 1950 se otevřela první část stockholmského metra, některé stanice bývají označovány jako nejkrásnější na světě.

Stockholm [ˈ, ˈ] (latinsky Holmia) je hlavní město Švédska a nejlidnatější region této země; 909 976 lidí žije v obci, přibližně 1,4 milionu ve větší městské oblasti a 2,2 milionu v metropolitní oblasti. Město se rozkládá na 14 ostrovech na pobřeží jihovýchodního Švédska u ústí jezera Mälaren. Tato oblast byla osídlena již v době kamenné, tedy 6 000 př. n. l. a samotné město bylo oficiálně založeno roku 1252 pod názvem Birger Jarl. Stockholm je kulturní, mediální, politické i ekonomické centrum Švédska. Region sám o sobě tvoří více než třetinu HDP (hrubý domácí produkt) Švédska. Patří mezi 10 nejlepších regionů v Evropě podle HDP na obyvatele. Je to globálně důležité město a hlavní středisko pro korporační ředitelství v severském regionu. Ve Stockholmu se nachází některé evropsky významné univerzity, například Institut Karolinska. Každoročně hostí udělování Nobelovy ceny. Nejcennější městské muzeum, Vasa Museum, je nejnavštěvovanější neumělecké muzeum ve Skandinávii. Stockholmské metro se veřejnosti otevřelo v roce 1950 a je dobře známé pro výzdobu jednotlivých stanic; ty byly nazývány jako nejdelší umělecké galerie na světě. Švédská národní fotbalová aréna se nachází severně od centra města, v blízké Solně. Město bylo hostitel olympijských her v roce 1912 a hostil i jezdeckou část na letních olympijských hrách roku 1956, ty se jinak konaly v Melbourne v Austrálii. Stockholm je sídlo vlády Švédska a většiny vládních agentur včetně nejvyšších soudů. Oficiálně zde má své sídlo i švédský monarcha a předseda vlády. Vláda má sídlo v budově Rosenbad. parlament najdeme v Riksdag. Stockholmský palác je oficiální bydliště švédského monarchy, zatímco Drottningholmský palác, světového dědictví UNESCO, který se nachází na okraji Stockholmu, slouží jako soukromá rezidence královské rodiny. Po době ledové, kolem roku 8000 př. n. l. probíhaly v okolí Stockholmu rozsáhlé migrace, ale jak teploty klesaly, přesouvala se zvířata více na jih. kde již bylo snesitelnější podnebí. Když se země stala úrodná a kompletně oproštěná od permafrostu, život se vrátil i sem. Na křižovatce mezi Baltským mořem a jezerem Mälaren, tam, kde bychom dnes našli Staré město, je souostroví, které bylo obýváno vikingy asi 1 000 př. n. l. Vikingové měli pozitivní dopad na obchod na území dnešního Švédska, protože vytvořili mnoho obchodních cest. K tehdejšímu Stockholmu se vztahují i jména ze skandinávských ság, jako Agnafit nebo Heimskringla v souvislosti s legendárním králem jménem Agne Skjalfarbonde. Nejstarší písemná zmínka o názvu Stockholm je z roku 1252, kdy zde hodně kvetl obchod se železem. První část názvu (stock) znamená ve švédštině něco jako protokol, ačkoli to může mít také spojení se starým německým slovem (Stock), to v překladu znamená opevnění. Druhá část názvu (Holm) znamená ostrůvek a asi odkazuje na ostrůvek Helgeandsholmen v centru Stockholmu. O městu se říká, že jej založil jarl Birger, který chránil Švédsko před invazí cizích námořníků a zastavil drancování města Sigtuna. Jádro nynějšího Starého Města (Gamla Stan) bylo postaven na centrálním ostrově vedle Helgeandsholmen v polovině 13. století. Město původně vzniklo k obchodním účelům. Stockholm vyvinul silné ekonomické a kulturní vazby s městy Lübeck, Hamburk, Gdaňsk, Visby, Reval a Riga. V letech 1296 až 1478 byla městská rada Stockholmu tvořena z 24 členů, z nichž polovina byla vybrána německy mluvícími obyvateli města. Strategický a hospodářský význam udělal ze Stockholmu důležitý faktor ve vztazích mezi dánskými králi z Kalmarské unie a národním hnutím za nezávislost, které se odehrávalo v 15. století. Dánský král Christian II vstoupil do města v roce 1520. Toho roku, 8. listopadu, se strhl krvavý masakr opozice. To vedlo k dalšímu povstání, které nakonec vedlo k rozpadu Kalmarské unie. S nastoupením Gustava Vasa na královský trůn v roce 1523 a zřízení královské moci, počet obyvatel Stockholmu začal růst. V 17. století se Švédsko výrazně rozrostlo, jak hospodářsky tak politicky. což se odráželo i na vývoji Stockholmu. Mezi lety 1610-1680 počet obyvatel narostl tak, že byl 6x vyšší, než před rokem 1610. V roce 1634 se Stockholm oficiálně stal hlavním městem Švédské říše. Byla vytvořena pravidla obchodování, která udělovala Stockholmu určité pravomoci v mezinárodním obchodu. V roce 1710 zabil mor přes 20 000 (36 %) obyvatel Stockholmu. Po skončení velké severní války se populační růst zastavil a hospodářský růst zpomalil. Město bylo v šoku poté, co ztratil své místo jako kapitál velmoci. Nicméně Stockholm udržoval svoji roli jako politické centrum Švédska a pokračovalo ve vyvíjení se pod vládou Gustava III. Ve druhé polovině 19. století, Stockholm získal vedoucí ekonomickou roli ze Švédsku. Populace také během této doby dramaticky rostla, hlavně kvůli imigrantům. Na konci 19. století bylo méně než 40% obyvatel Stockholmu skutečně narozeno ve Stockholmu. V této době vzniklo i mnoho vědeckých ústavů, mezi nimi i Institut Karolinska Stockholm se stal moderní, technologicky vyspělé a etnicky různorodé město ve druhé polovině 20. století. Mnoho historických budov bylo strženo v modernistické éře, včetně podstatných částí historické čtvrti Klara, a nahradili je moderními prvky. Přesto se nemálo historických budov zachovali i ve Starém městě. V letech 1965 a 1974 se město rozšiřovalo velmi rychle, stavěli se nové předměstské čtvrti, jako je Rinkeby and Tensta. Mnoho z těchto oblastí bylo kritizováno za to, že jsou nudné, šedé, všechny z betonových desek. Mezi nejčastější stížnosti patří ty na vysokou kriminalitu a rasismus. Stockholm se nachází na jihu východního pobřeží Švédska blízko sladkovodního jezera Mälaren, to je třetí největší jezero ve Švédsku, které proudí do Baltského moře. Centrální části města tvoří čtrnáct ostrovů. Geografické centrum města se nachází na vodě, v Riddarfjärdenské zátoce. Více než 30 % území města se skládá z vodních cest a dalších 30 % se skládá z parků a zelených ploch. Klima je velmi podobné tomu z východní části Spojených států. Průměrná roční teplota je 10 °C, v únoru se teplota pohybuje okolo -3,0 °C, v létě se tyto hodnoty pohybují mezi 20 až 25 °C. Nejvyšší naměřená teplota ve Stockholmu bylo 36 °C a naměřili byste ji dne 3. července 1811. Nejnižší naměřená teplota, -32 °C, padla 20. ledna 1814. Průměrně zde za rok naprší 539 mm vody. Stockholm je jedno z nejslunnějších měst v Evropě, průměrně se slunečního svitu do města dostane více, než jak je tomu v Paříži nebo Londýně. Drtivá většina obyvatel Stockholmu pracuje v sektoru služeb, což představuje zhruba 85% pracovních míst ve Stockholmu. Je zde téměř úplná absence těžkého průmyslu, což dělá ze Stockholmu jednu z nejčistších světových metropolí. Mnoho pracovních míst se soustředí i na technologie hi-tech. Mezi největší zaměstnavatele města patří IBM, Ericsson a Electrolux. Stockholm je finančním centrem Švédska. Hlavní švédské banky, jako je Nordea, Swedbank, Handelsbanken a SEB zde mají sídlo, stejně jako hlavní pojišťovny Skandia, Folksam a Trygg-Hansa. Stockholm je také domovem pro švédskou přední burzu Stockholm Stock Exchange (Stockholmsbörsen). V posledních letech hraje důležitou roli v ekonomice města i cestovní ruch. Stockholm je hodnocena jako 10. nejnavštěvovanější hlavní město v Evropě, za rok zde nabídnou ubytování přes 10 milionům turistů. Největší společnosti podle počtu zaměstnanců: Význam výzkumu a vyššího vzdělání začali ve Stockholmu růst v 18. století, kdy byly založeny různé výzkumné instituty, mimo jiné třeba Stockholmská observatoř. Studia lékařství se značně formovala v roce 1811, kdy byl založen institut Karolinska. Kungliga Tekniska högskolan, nebo-li KTH ), obecně přeloženo jako Institut technologií, byl založen v roce 1827 a v současné době se jedná o největší institut technologií ve Skandinávii, má asi 13 000 studentů. Univerzita ve Stockholmu byla založena v roce 1878 a stavu univerzity se dočkala v roce 1960. Má 52 000 studentů. Švédsko obecně má jen málo soukromých škol, což platí i o Stockholmu. Jinak tu najdeme i vojenskou akademii Karlberg nebo Gymnastik- och idrottshögskolan, což je sportovní škola. Stockholmští studenti si nejčastěji stěžují na nedostatek studentského ubytování a kolejí a vysoký nájem. Kromě toho, že je Stockholm hlavním městem Švédska je region Stockholm domovem tří švédských světových dědictví UNESCO: Drottningholmského paláce, Skogskyrkogå a Birka. V roce 1998 byl Stockholm jmenován Evropským hlavním městem kultury. Z architektonického hlediska je nejzajímavějším místem Stockholmu Gamla Stan. Jedná se o nejstarší část města, samotný název v překladu do češtiny zní Staré Město. I nadále tato oblast představuje typický středověký vzhled ulic. Na Gamla Stan můžeme najít některé pozoruhodné budovy; Tyska Kyrka, Riddarhuset, Tessin palác a Oxenstiernský palác. Nejstarší stavbou ve Stockholmu je Riddarholmskyrkan z konce 13. století. Klíčovou dominantou Stockholmu, je Stockholmská radnice, ta byla postaven 1911-1923 architektem Ragnarem Ostbergem. V roce 1930 byl pro Stockholm charakteristický modernismus. V tomto slohu se stavělo mnoho budov. V roce 1950 se otevřela první část stockholmského metra, některé stanice bývají označovány jako nejkrásnější na světě. Jednou z nejneobvyklejších budov ve Stockholmu je Jumbohostel, ten se nachází na letišti Stockholm-Arlanda. Stockholm překypuje i muzei, kterých je ve městě přes sto a které navštěvují miliony lidí každý rok. Nejproslulejší národní muzeum je Nationalmuseum, ve kterém se nachází největší sbírka umění ve Švédsku; 16 000 obrazů a 30 000 uměleckých předmětů... Muzeum moderního umění nebo-li Moderna Museet, je národní muzeum moderního umění. V tomto muzeu najdeme díla slavných umělců, jako jsou Picasso a Salvador Dalí. Jinými pozoruhodnými muzei jsou například Stockholmské muzeum, Fotografiska, muzeum fotografie, Skansen, Nordic Museum nebo Švédské muzeum historie. Nejvýznamnějším divadlem ve Stockholmu je Královské dramatické divadlo (Kungliga Dramatiska Teatern), jedno z nejznámějších divadel v Evropě. Dále je významná i Královská opera Švédska, která byla založena roku 1773. Další významná muzea jsou Stockholms stadsteater, Folkoperan, Moderna dansteatern, nebo například Čínské divadlo. Významnou součást města tvoří i Gröna Lund. Je to zábavní park nacházející se na ostrově Djurgå. Má více než 30 atrakcí a řadu restaurací. Je populární turistickou atrakcí a navštíví jej tisíce lidí každý den. Je otevřen od konce dubna do poloviny září. Gröna Lund slouží také jako místo pro koncerty. Z mediálního hlediska je Stockholm mediálním centrem Švédska. Nachází se zde tři celonárodní deníky, několik televizních stanic i rádií. Hit mezi počítačovými hrami, Minecraft, vznikl právě ve Stockholmu. Jacob Bjerknes (1897 - 1975) Alfred Nobel (1833 - 1896) Carl-Gustav Arvid Rossby (1898 - 1957) August Strindberg (1849 - 1912) Bogotá, Kolumbie Praha, Česko Petrohrad, Rusko Nuuk, Grónsko Reykjavík, Island Riga, Lotyšsko Sarajevo, Bosna a Hercegovina Bratislava, Slovensko Podgorica, Černá Hora V tomto článku byl použit překlad textu z článku Stockholm na anglické Wikipedii. Obrázky, zvuky či videa k tématu Stockholm ve Wikimedia Commons Galerie Stockholm ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Stockholm ve Wikislovníku Stockholm je zelená metropole, ČT24, 12. 7. 2009 Stockholm a atrakce Slovenský cestopis

DATETIME

DATETIME

006297

... dříve pro projížďky na koních. Hyde Park Corner – hlavní křižovatka parku na jihovýchodě. Památník Diany, princezny z Walesu – oválná kamenná kruhová fontána postavená na jih od Serpentinového jezera. Zpřístupněna byla 6. července 2004. Bombový útok v Hyde Parku a Regent's Parku Obrázky, zvuky či videa k tématu Hyde Park ve Wikimedia Commons Dílo Anglické listy/Hyde Park ve...

Kdy byl zpřístupněn památník Diany, princezny z Walesu, nacházející se u Serpentinového jezera?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hyde_Park_(Londýn)

Zpřístupněna byla 6. července 2004.

Hyde Park je jeden z největších parků v centru Londýna v obvodu Westminster a jeden z královských parků v Londýně. Park je rozdělen Serpentinovým jezerem na dvě poloviny. Hyde Park sousedí s Kensingtonskými zahradami, které jsou často považovány za součást Hyde Parku. Hranici mezi oběma parky tvoří West Carriage Drive. Plocha Hyde Parku činí 1,4 km2 a Kensingtonských zahrad 1,1 km2. Nejstarší část parku patřila panství Ebury. Plocha této části byla jeden hide (plocha 0,24–0,49 km2) a z tohoto slova pochází název parku. Pozemek získal Jindřich VIII. v roce 1536 od mnichů Westminsterského opatství. Autorem většiny vybavení parku je architekt Decimus Burton. Park byl původním místem, kde stál Křišťálový palác, navržený Josefem Paxtonem pro Velkou výstavu v roce 1851. Park se také stal dějištěm několika velkých koncertů včetně Rolling Stones (1969), Pink Floyd (1970), Queen (1976) a Red Hot Chili Peppers (2004). Později se zde konal koncert Live 8. Autorem návrhu Velké brány byl Decimus Burton. Obsahuje několik ionských sloupů se třemi oblouky pro vjezd vozidel a dvěma pro pěší. Brána je vyrobena z železa, pokryta bronzem a uchycena do pilířů kruhy z materiálů používaného pro výrobu děl. Je ozdobena řeckými zimolezovými ornamenty. Speakers' Corner – veřejné prostranství, kde je povoleno vyjadřovat se na jakékoli téma. Nachází se v severovýchodní části poblíž Mramorového oblouku. Právě od tohoto místa a možnosti zde volně promluvit je odvozen i název pořadu ČT24 Hyde park. Rotten Row – široká dráha vytvářejícií jižní hranici parku, používaná dříve pro projížďky na koních. Hyde Park Corner – hlavní křižovatka parku na jihovýchodě. Památník Diany, princezny z Walesu – oválná kamenná kruhová fontána postavená na jih od Serpentinového jezera. Zpřístupněna byla 6. července 2004. Bombový útok v Hyde Parku a Regent's Parku Obrázky, zvuky či videa k tématu Hyde Park ve Wikimedia Commons Dílo Anglické listy/Hyde Park ve Wikizdrojích http://www.royalparks.gov.uk/parks/hyde_park/ – oficiální stránky Hyde Parku

DATETIME

DATETIME

006673

Zámek Hluboká (německy Frauenberg) leží na návrší nad Vltavou ve městě Hluboká nad Vltavou asi 15 km severně od Českých Budějovic. Je veřejnosti přístupný a patří k turisticky nejatraktivnějším památkám v Česku. Zámek je ve vlastnictví státu a je spravován Národním památkovým ústavem. V bývalé zámecké jízdárně sídlí Alšova jihočeská galerie, která spravuje sbírku soch a obrazů holandských a vlámských malířů 17. a 18. století. Na místě raně gotické tvrze z druhé poloviny 13. století dnes stojí gotický zámek, jejž vybudoval koncem 15. století Vilém z Pernštejna. Majitelem hradu se později stal král Ferdinand I. Habsburský, který jej prodal roku 1562. Tak přešla Hluboká do majetku pánů z Jindřichova Hradce, kteří jej přestavili na renesanční zámek. O století později zakoupil panství Hluboké Jan Adolf I. z rodu Schwarzenberků, zakladatel jihočeské větve rodu, která zde sídlila po téměř tři století. Z iniciativy knížete Adama Františka byl zámek počátkem 18....

Kolik kilometrů se nachází zámek Hluboká od Českých Budějovic?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hlubok%C3%A1_%28z%C3%A1mek%29

Zámek Hluboká (německy Frauenberg) leží na návrší nad Vltavou ve městě Hluboká nad Vltavou asi 15 km severně od Českých Budějovic.

Zámek Hluboká (německy Frauenberg) leží na návrší nad Vltavou ve městě Hluboká nad Vltavou asi 15 km severně od Českých Budějovic. Je veřejnosti přístupný a patří k turisticky nejatraktivnějším památkám v Česku. Zámek je ve vlastnictví státu a je spravován Národním památkovým ústavem. V bývalé zámecké jízdárně sídlí Alšova jihočeská galerie, která spravuje sbírku soch a obrazů holandských a vlámských malířů 17. a 18. století. Na místě raně gotické tvrze z druhé poloviny 13. století dnes stojí gotický zámek, jejž vybudoval koncem 15. století Vilém z Pernštejna. Majitelem hradu se později stal král Ferdinand I. Habsburský, který jej prodal roku 1562. Tak přešla Hluboká do majetku pánů z Jindřichova Hradce, kteří jej přestavili na renesanční zámek. O století později zakoupil panství Hluboké Jan Adolf I. z rodu Schwarzenberků, zakladatel jihočeské větve rodu, která zde sídlila po téměř tři století. Z iniciativy knížete Adama Františka byl zámek počátkem 18. století přestavěn v barokním slohu podle plánů stavitele Pavla Ignáce Bayera a jeho následovníka Antonína Erharda Martinelliho. Ve třicátých letech 19. století se rozhodl kníže Jan Adolf II. Hlubokou od základu strhnout a vybudovat nový zámek v romantickém stylu. Projekt vypracoval architekt Franz Beer, jenž také od roku 1840 po dvacet let sám vedl stavební práce. Nové budovy, které stojí dodnes, byly postaveny ve stylu tudorovské gotiky podle vzoru anglického královského zámku Windsor. Náročné exteriéry a interiéry byly dokončeny až v roce 1871 pod vedením Damasia Deworezkého. Zámek je obklopen anglickým parkem se sochařskou výzdobou. Stěny a stropy interiérů jsou bohatě zdobeny dřevořezbami a obloženy ušlechtilým dřevem. Nejcennější nábytek se nachází v Ranním salónu. Některé místnosti jsou zdobeny obrazy evropských mistrů 16. až 18. století, lustry, vitrážemi a keramikou z Delft – především ložnice a šatna kněžny Eleonory, tzv. Hamiltonův Kabinet a čítárna. Portréty na stěnách znázorňují nejvýznamnější členy rodu Schwarzenberků. Největší místností je sál knihovny s kazetovým stropem, který sem byl přenesen ze zámku Schwarzenberg. Návštěvníky zaujme i zbrojnice zámku. V novogotické kapli se nachází oltář s velkou pozdně gotickou archou.

NUMERIC

NUMERIC

013420

Vlajka Evropské unie je symbolem EU, zobrazuje kruh dvanácti zlatých hvězd na modrém pozadí. Přestože je vlajka spojována s Evropskou unií, původně byla užívána Radou Evropy a měla reprezentovat celou Evropu, nikoliv konkrétní organizaci. == Historie == Když začátkem padesátých let Evropská komise hledala vhodný motiv pro budoucí vlajku EU, navrhl šlechtic japonsko-rakouského původu Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi přejmout vlajku, jím založené, Panevropské unie. Ta se skládala z červeného kříže ve žlutém kruhu na modrém pozadí, přičemž kruh odkazuje k japonské vlajce, neboť Kalergi se narodil své japonské matce roku 1894 v Tokiu. Tento návrh byl však zamítnut kvůli protestům Turecka proti přítomnosti...

Kým byla původně používána nynější vlajka Evropské unie?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlajka_Evropsk%C3%A9_unie

Přestože je vlajka spojována s Evropskou unií, původně byla užívána Radou Evropy a měla reprezentovat celou Evropu, nikoliv konkrétní organizaci.

Vlajka Evropské unie je symbolem EU, zobrazuje kruh dvanácti zlatých hvězd na modrém pozadí. Přestože je vlajka spojována s Evropskou unií, původně byla užívána Radou Evropy a měla reprezentovat celou Evropu, nikoliv konkrétní organizaci. == Historie == Když začátkem padesátých let Evropská komise hledala vhodný motiv pro budoucí vlajku EU, navrhl šlechtic japonsko-rakouského původu Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi přejmout vlajku, jím založené, Panevropské unie. Ta se skládala z červeného kříže ve žlutém kruhu na modrém pozadí, přičemž kruh odkazuje k japonské vlajce, neboť Kalergi se narodil své japonské matce roku 1894 v Tokiu. Tento návrh byl však zamítnut kvůli protestům Turecka proti přítomnosti kříže, nicméně hlavní motiv japonské vlajky, kruh uprostřed jednobarevného pozadí, zůstal i na na finálním návrhu Arsè Heitze. Číslo 12 jako počet hvězd bylo nakonec vybráno kvůli politické neutrálnosti, později Haitz připustil inspiraci mariánskou ikonografií. Podoba vlajky byla Radou Evropy přijata 8. prosince 1955 a navrhl ji hlavní herold Irska Gerard Slevin. Symbolem Evropského společenství se vlajka stala 26. května 1986. Evropská unie, vzniklá na základě Maastrichtské smlouvy v roce 1992, která Společenství nahradila, převzala také jeho vlajku. Ovšem zrušením Maastrichtské smlouvy a jejím nahrazením Lisabonskou smlouvou nebyla tato vlajka, v nové smlouvě deklarována jako vlajka EU. Tak se stalo, že oficiálně EU žádnou vlajku nemá. Proto některé státy EU prohlásily, že ji jako symbol uznávají. Mezi těmi, které takové vyjádření nevydaly je i ČR. Vlajka je vyobrazena na přední straně všech eurobankovek, na mincích je pouze kruh hvězd. === Počet hvězd === Počet hvězd je ustálen na dvanácti a nesouvisí s počtem členů Evropské unie. V roce 1953 měla Rada Evropy 15 členů. Bylo navrženo, aby budoucí vlajka měla jednu hvězdu pro každého člena, přičemž by se počet při přijetí nových členů již neměnil. Proti tomu se postavilo Západní Německo, neboť jedním ze členů Rady bylo sporné území Sársko a vlastní hvězda by vyvolávala představu samostatnosti území. V této souvislosti Francie protestovala proti 14 hvězdám, neboť by to vyvolalo představu pohlcení Sárska Německem. Je mýtem, že by poté italský zástupce protestoval, že 13 je nešťastné číslo a rovněž poukazoval na skutečnost, že původní vlajka Spojených států měla tento počet hvězd. Hvězdy symbolizují ideály jednoty, solidarity a souladu mezi evropskými národy. === Mariánská inspirace === V roce 1987, poté co EHS vlajku přijalo, uvedl její autor Arsene Heitz, že se při jejím návrhu inspiroval také textem 12. kapitoly biblické knihy Zjevení, která zobrazuje ženu s dvanácti hvězdami kolem hlavy. Tento symbol je v evropském umění často spojen také se zobrazením Panny Marie právě s dvanácti hvězdami kolem hlavy, modrá je přitom též v umění chápána jako jeden z Mariiných atributů. == Časté chyby == Následující ukázky jsou častými chybami v souvislosti s vlajkou Evropské unie. == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu vlajka Evropské unie ve Wikimedia Commons Graphical specifications for the European Emblem EU Insignia/Flag Site Symbolizing Europe: The EU's Flag, Anthem, Holiday and Motto

ENTITY

ORGANIZATION

004816

Gainax (japonsky ガ, Gainakkusu) je japonské animační studio, které se nejvíce proslavilo televizním seriálem Neon Genesis Evangelion (zkráceně NGE). Gainax je znám díky svým ambiciozním, experimentálním anime a kontroverzním koncům. Po celou dobu své existence se studio Gainax potýkalo s rozpočtovými problémy a špatným managementem. Těsně po úspěchu NGE se Gainax vyhýbalo placení daní a jeho prezident, Takeši Sawamura, byl odsouzen za daňový podvod. Až do uvedení Neon Genesis Evangelion pracoval Gainax na příbězích vytvořených podomácku. Poté studio adaptovalo stále více existujících mang, jako Kareši kanodžo no džidžó a Mahoromatic, do anime. Dalo by se říct, že Gainax v dnešní době produkuje dva typy anime: komerční díla (Mahoromatic, Kore ga wataši no gošudžin-sama) versus experimentálnější díla, která odpovídají zvyklostem společnosti (FLCL, Gunbuster)....

Kdy se studio Gainax vyhýbalo placení daní?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Gainax

Těsně po úspěchu NGE se Gainax vyhýbalo placení daní a jeho prezident, Takeši Sawamura, byl odsouzen za daňový podvod.

Gainax (japonsky ガ, Gainakkusu) je japonské animační studio, které se nejvíce proslavilo televizním seriálem Neon Genesis Evangelion (zkráceně NGE). Gainax je znám díky svým ambiciozním, experimentálním anime a kontroverzním koncům. Po celou dobu své existence se studio Gainax potýkalo s rozpočtovými problémy a špatným managementem. Těsně po úspěchu NGE se Gainax vyhýbalo placení daní a jeho prezident, Takeši Sawamura, byl odsouzen za daňový podvod. Až do uvedení Neon Genesis Evangelion pracoval Gainax na příbězích vytvořených podomácku. Poté studio adaptovalo stále více existujících mang, jako Kareši kanodžo no džidžó a Mahoromatic, do anime. Dalo by se říct, že Gainax v dnešní době produkuje dva typy anime: komerční díla (Mahoromatic, Kore ga wataši no gošudžin-sama) versus experimentálnější díla, která odpovídají zvyklostem společnosti (FLCL, Gunbuster). Kromě tvorby anime se Gainax velmi silně spoléhá také na reklamní prodej slavných rekvizit společnosti. Ačkoli seriál Neon Genesis Evangelion skončil v roce 1996, videohry, třička a další doplňky s touto tematikou jsou produkovány dodnes. Studio Gainax bylo založeno na počátku 80. let 20. století jako Daicon Film skupinkou vysokoškoláků Hideakim Annem, Jošijukim Sadamotem, Takamim Akaim a Šindžim Higučim. Jejich první projekt Daicon III byl vytvořen pro animované spoty 20. výročí japonské národní SF konvence, konající se roku 1981 v japonské Ósace. Spoty byly o malé holčičce bojující proti všelijakým monstrům, robotům a vesmírným lodím z dřívějších sci-fi televizních pořadů (zahrnujících například Ultramana, Učú senkan Jamato, Star Trek, Star Wars nebo Godzillu). Dívka nakonec dosáhne pouštní pláně, kde vylije sklenici vody na vyschlou ředkev, která se záhy promění v obrovskou vesmírnou loď, s níž dívka odletí. Ačkoli byl tento animovaný spot ambiciózní, jeho animace byly hrubé a nízké kvality. Na internetu se rozšířil výklad tohoto díla tvrdící, že voda představuje kreativitu a obrazotvornost, monstra a jiní protivníci stojící proti dívce pak ty, kdo se snaží tvůrčí duši zničit. V roce 1983 na 22. výročí japonské národní SF konvenci již skupina vytvořila větší projekt - Daicon IV. Spot začínal rekapitulací původního šotu s daleko vyšší kvalitou animací. Zatímco hlavní hrdinka, v dospělém věku a oblečená do králičího kostýmu z Playboye, létala po obloze na meči Stormbringer, bojovala proti bytostem známých ze sci-fi a fantasy filmů nebo novel (například proti Darth Vaderovi, Vetřelci, klingonskému bitevnímu křižníku nebo Spidermanovi). Celá akce byla doprovázená písní "Twilight" od hudební skupiny Electric Light Orchestra. Protože použití této písně nebylo licencované, spot nemohl být oficiálně vydán na DVD, které později vyšlo jako limitovaná edice spotů studia Daicon. Píseň se objevila také jako úvodní znělka hraného seriálu Denša otoko, tentokrát již licencovaná. Díky Daicon IV začalo být Daicon Film bráno jako talentované anime studio. Studio změnilo svůj název na Gainax v roce 1985. Fušigi no umi no Nadia (1990) Neon Genesis Evangelion (1995) – v koprodukci s Tacunoko Production Kareši kanodžo no džidžo (1998), známé také jako Kare Kano Anime ai no awa awa awá (1999 . ) Oručuban Ebiču (1999) FLCL (2000) Mahoromatic (2001) Abenobaši mahó šótengai (2002) Puči puri Yucie (2002) Bókjaku no senricu (2004) Kono minikuku mo ucukušii sekai ( .2004, známé také jako Konomini Kore ga wataši no gošudžin-sama (2005) Tengen toppa Gurren-Lagann (2007) Šikabane hime (2008) Hanamaru jóčien (2010) Panty & Stocking with Garterbelt (2010) . Dantalian no šoka' (2011) Medaka Box (2012) Medaka Box Abnormal (2012) Tokurei soči dantai Stella džo-gakuin kótó-ka C3-bu (2013) Mahó šódžo taisen (2014) Hókago . no Pleiades (2015) Óricu učúgun: oneamisu no cubasa (1987) Neon Genesis Evangelion: Death & Rebirth (1997) The End of Evangelion (1997) Revival of Evangelion (1998) Cowboy . Bebop the Movie: Knockin' on Heaven's Door (2001) Cutie Honey (2004) Gunbuster & Diebuster Movie (2006) Rebuild of Evangelion (2007 – dosud) Tengen toppa Gurren-Lagann: Gurren-hen (2008) Tengen toppa Gurren-Lagann: Lagann-hen (2009) Top o Nerae! Gunbuster (1988) Otaku no Video (1992) Re: Cutie Honey (2004) Gainax produkuje také počítačové hry. Mezi ně patří svlékací hra mahjong s postavami z Evangelionu a velmi slavná série Princess Maker, vydávaná od roku 1991. Ještě jako Daicon Films, Gainax vytvářel série tzv. tokusacu fan filmů. Tyto krátké filmy, vydávané od 80. let 20. století, obvykle parodovaly filmy s monstry a superhrdiny. Mezi ně patří: Patriotic Task Force Dai-Nippon (愛 Aikoku sentai dai-nippon) (1982) – parodie oblíbených Super Sentai pořadů, které mimo jiné byly satirou rusko-japonské války. Hrdinové symbolizovali Japonsko a zlé Impérium Rudého medvěda vedené "Smrtí Kremlu" Rusko. Return of Ultraman (帰 Kaettekita Urutoraman) (1983) – stejnojmenná parodie filmu Return of Ultraman s občasnými dobře provedenými speciálními efekty i navzdory nízkému rozpočtu. The Eight-Headed Giant Serpent Strikes Back (八 Jamata no oroči no gjakušú) (1985) – epická 72-minutová parodie filmů s obřími příšerami. Pro tento film dělal speciální efekty Šindži Higuči. Několik Kare Kano animovaných scén a návrhů oděvů postav je nápadně podobných Neon Genesis Evangelionu, stejně jako pár otevřených narážek. Například scénka, kdy Mijazawa v jednom dílu Kare Kano ve žlutém obleku Asuky podlehne zběsilosti EVA-01. Fanoušci často upozorňují na neobvykle silnou podobnost vzhledu postav z Nadii a Evangelionu. Tento fakt se dá ale odůvodnit stejným designérem Jošijukim Sadamotem. Maskot Gainaxu je superdeformací Dr. Ricuky Akagi z NGE. V jedné epizodě He is My Master jsou odkazy na všechna díla Gainaxu v podobě plyšáků, oděvů nebo chování postav. Kontroverzní konce Gainaxu jsou přisuzovány buď experimentálnímu vyprávění nebo nízkému rozpočtu. Gainax také pracoval na propagačním videu z roku 1987 pro skladbu Marionette japonské skupiny Boø. Obrázky, zvuky či videa k tématu Gainax ve Wikimedia Commons GAINAX.NET – Oficiální stránka studia Gainax The Most Holy Gainax Cult – anglická fan stránka GAINAX.FR – francouzská fan stránka

DATETIME

DATETIME

006333

William Shakespeare (pokřtěn 26. dubna 1564 – zemřel 23. dubna 1616) byl anglický básník, dramatik a herec, který je široce považován za největšího anglicky píšícího spisovatele a celosvětově nejpřednějšího dramatika. Je často nazýván anglickým národním básníkem a "bardem z Avonu". Dochovalo se jemu připsaných přibližně 38 her (včetně těch, na kterých asi s někým spolupracoval), 154 sonetů, dvě dlouhé epické básně a několik dalších básní, z nichž některé jsou nejistého autorství. Jeho hry byly přeloženy do všech hlavních živých jazyků a jsou uváděny častěji než hry jakéhokoli jiného dramatika. Shakespeare se narodil a vyrůstal ve Stratfordu nad Avonou, v anglickém hrabství Warwickshire. Ve věku 18 let se oženil s Anne Hathawayovou, se kterou měl tři děti: dceru Susannu a dvojčata syna Hamneta a dceru Judith. Někdy mezi lety 1585 a 1592 začal v Londýně úspěšnou kariéru jako herec, spisovatel a částečný vlastník herecké společnosti s názvem Služebníci lorda komořího (Lord Chamberlain's Men), později známé jako Královská společnost (King's Men)....

Kdy zemřel William Shakespeare?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Shakespeare

William Shakespeare (pokřtěn 26. dubna 1564 – zemřel 23. dubna 1616) byl anglický básník, dramatik a herec, který je široce považován za největšího anglicky píšícího spisovatele a celosvětově nejpřednějšího dramatika.

William Shakespeare (pokřtěn 26. dubna 1564 – zemřel 23. dubna 1616) byl anglický básník, dramatik a herec, který je široce považován za největšího anglicky píšícího spisovatele a celosvětově nejpřednějšího dramatika. Je často nazýván anglickým národním básníkem a "bardem z Avonu". Dochovalo se jemu připsaných přibližně 38 her (včetně těch, na kterých asi s někým spolupracoval), 154 sonetů, dvě dlouhé epické básně a několik dalších básní, z nichž některé jsou nejistého autorství. Jeho hry byly přeloženy do všech hlavních živých jazyků a jsou uváděny častěji než hry jakéhokoli jiného dramatika. Shakespeare se narodil a vyrůstal ve Stratfordu nad Avonou, v anglickém hrabství Warwickshire. Ve věku 18 let se oženil s Anne Hathawayovou, se kterou měl tři děti: dceru Susannu a dvojčata syna Hamneta a dceru Judith. Někdy mezi lety 1585 a 1592 začal v Londýně úspěšnou kariéru jako herec, spisovatel a částečný vlastník herecké společnosti s názvem Služebníci lorda komořího (Lord Chamberlain's Men), později známé jako Královská společnost (King's Men). Zdá se, že kolem roku 1613 ve věku 49 let odešel na odpočinek do Stratfordu, kde zemřel o tři roky později. Dochovalo se jen velmi málo záznamů ze Shakespearova soukromého života, což podnítilo značné spekulace o takových věcech, jako jsou jeho fyzický vzhled, sexuální zaměření a náboženské přesvědčení, a také zda práce, které jsou jemu přisuzovány, nebyly ve skutečnosti napsány někým jiným. Shakespeare vytvořil většinu ze svých známých prací mezi lety 1589 a 1613. Některé jeho rané hry byly komedie. V dalším období vytvořil Shakespeare mnoho her na historické náměty, hlavně z anglických dějin, ale také např. velké drama Julius Caesar. Později, asi do roku 1608, pak psal své slavné tragédie, jako jsou Hamlet, Othello, Král Lear a Macbeth, které jsou považovány za vrcholná díla anglickojazyčné literatury. V poslední fázi vytvářel pravděpodobně ve spolupráci s jinými autory tragikomedie, známé též jako romance. Mnoho ze Shakespearových her bylo publikováno již během jeho života ve vydáních různé kvality a s různou přesností. Nicméně v roce 1623 John Heminges a Henry Condell, dva Shakespearovi přátelé a herečtí kolegové, publikovali takzvané První folio, první konečné a souhrnné znění Shakespearových her. Je to posmrtné vydání, které zahrnuje až na dvě všechny hry, obecně připisované Shakespearovi. Předmluvou k tomuto vydání byla poema od Bena Jonsona, ve které je Shakespeare prozíravě oslavován jako člověk "nejen pro tento čas, ale navěky". Ve 20. a počínajícím 21. století byly Shakespearovy práce opakovaně znovuobjevovány a upravovány na podkladě nových směrů bádání a inscenování. Jeho hry zůstávají velmi populární a jsou neustále studovány, uváděny a interpretovány v různých kulturních a politických souvislostech po celém světě. V roce 2016, kdy uplynulo 400 let od dramatikova úmrtí, probíhaly ve Velké Británii a po celém světě oslavy na počest Shakespeara a jeho díla. William Shakespeare se narodil a vyrůstal v městečku Stratford nad Avonou. Byl synem Johna Shakespeara, úspěšného rukavičkáře a později i radního města Stratfordu, pocházejícího ze Snitterfieldu, a Mary Ardenové, dcery bohatého velkostatkáře. Ve Stratfordu bydlela rodina v Henley Street. Shakespeare se narodil ve Stratfordu a byl pokřtěn 26. dubna 1564. Za jeho datum narození je některými autory považován 23. duben, den Svatého Jiří, neboť v té době bylo zvykem křtít chlapce tři dny po jejich narození. Existují však spekulace, že badatel z 18. století, který toto datum uvedl jako první, se mohl zmýlit (protože Shakespeare zemřel 23. dubna 1616. Shakespeare se narodil jako třetí dítě z osmi a byl nejstarším synem, který přežil do dospělosti. Přestože se z tohoto období nedochovaly žádné záznamy, většina životopisců se domnívá, že Shakespeare navštěvoval ve svém rodném městě gymnázium (King Edward VI Grammar School),které bylo založeno roku 1553. Za vlády královny Alžběty I. měla gymnázia různou kvalitu, ale osnovy v celé Anglii určoval zákon a školy měly poskytovat intenzivní výuku latiny a klasického umění. V 18 letech se Shakespeare oženil s 26letou Anne Hathaway. Povolení k jejich sňatku vydal církevní soud diecéze ve Worcesteru dne 27. listopadu 1582. Obřad byl pravděpodobně připraven ve spěchu, protože kancléř diecéze povolil, aby se ohlášky četly pouze jednou namísto třikrát, jak bylo zvykem. Důvodem spěšné svatby mohlo být těhotenství Anne, neboť šest měsíců poté se narodila dcera Susanna, která byla pokřtěna 26. května 1583. Další dvě děti byla dvojčata, syn Hamnet a dcera Judith, která se narodila necelé dva roky poté a byla pokřtěna dne 2. února 1585. Hamnet však zemřel z neznámých příčin ve věku jedenácti let, což možná poznamenalo Shakespearovu tvorbu. Hamnetův pohřeb se konal 11. srpna 1596. Po narození dvojčat Hamneta a Judithy následuje období, ze kterého o Shakespearovi nemáme prakticky žádné ověřené informace. V literatuře je toto období Shakespearova života mezi roky 1585 a 1592 označováno jako "ztracená léta". Životopisci se snaží vysvětlit toto období mnoha spornými příběhy. Nicholas Rowe, první životopisec zabývající se Shakespearem, popsal zhruba v roce 1709 stratfordskou pověst, podle které Shakespeare uprchl ze Stratfordu do Londýna, aby se vyhnul stíhání kvůli pytláctví. Podle jiného příběhu sepsaného v 18. století začal Shakespeare svou divadelní kariéru hlídáním koní návštěvníků londýnského divadla. Anglický starožitník a spisovatel 17. století John Aubrey tvrdil, že Shakespeare byl učitelem na venkově. Několik vědců ve 20. století přišlo s teorií, že Shakespeare mohl být zaměstnán jako učitel Alexandrem Hoghtonem z hrabství Lancashire, katolickým statkářem, který jmenoval jistého "Williama Shakeshafte" ve své závěti. Kromě pověstí shromážděných po jeho smrti není žádný důkaz, který by podkládal tyto příběhy, a jméno Shakeshafte bylo celkem běžné v hrabství Lancashire. Není známo, kdy přesně se Shakespeare dostal do Londýna a kdy zde začala jeho divadelní kariéra. O jeho životě se dochovalo málo informací a bylo vyřčeno mnoho spekulací, dokonce o skutečném autorství jeho her. Neví se ani, kdy přesně Shakespeare začal psát, ale dobové odkazy a záznamy vystoupení ukazují, že několik jeho her bylo na londýnské scéně od roku 1592. Tehdy se objevila kritika vyslovená dramatikem Robertem Greenem, která se nachází v tiskovině vydané po jeho smrti: "... - je tu jedna čerstvě povýšená Vrána, ozdobená naším peřím, která si se svým tygřím srdcem skrytým v kůži herce namýšlí . , že umí nadouvat blankvers stejně jako vy všichni, a jako naprostý Johannes Fac Totum se pokládá za jediného scénotřasa (shake-scene) v celé zemi." Literární badatelé se velmi liší v názorech, jaký byl přesný smysl znění Greenových slov, ale většina z nich se shoduje, že Greene vyčítal Shakespearovi snahu být považován za autora stejné úrovně jako spisovatelé s univerzitním vzděláním, kterými byli například Christopher Marlowe, Thomas Nashe a sám Greene. Fráze zapsaná kurzívou (tygřím srdcem skrytým v kůži herce, v originálu Tiger's heart wrapped in a Player's hide) paroduje verš "Oh, tiger's heart wrapped in a woman's hide" ve hře zvané The True Tragedie of Richard, Duke of York, &c., kterou Shakespeare převzal do své hry Jindřich VI., třetí část. Tato fráze, společně se slovní hříčkou "shake-scene", je považována za důkaz, že cílem Greenových narážek byl Shakespeare. Greenův útok je první zmínkou o Shakespearově divadelní kariéře. Životopisci se dohadují, že jeho kariéra mohla začít kdykoliv od poloviny osmdesátých let 16. století do Greenovy zmínky. V letech 1593 až 1594 byla londýnská divadla zavřená kvůli epidemii moru, a tehdy Shakespeare psal poezii pod ochranou hraběte ze Southamptonu. Po této epidemii se Shakespeare stal členem nové divadelní společnosti Služebníci lorda komořího (Lord Chamberlain's Men), ve které působil jako herec a dramatik. Brzy se Služebníci stali přední dramatickou společností Londýna. Po smrti královny Alžběty I. roku 1603 získala tato společnost od nového krále, Stuartovce Jakuba I., privilegium a název společnosti byl změněn na Královská společnost (King's Men). Většinu jemu připisovaných her napsal Shakespeare asi mezi lety 1590–1604. Zpočátku psal hlavně komedie, později také historické hry, což byly žánry, které Shakespeare vyzdvihl na vrchol tehdejšího umění. Od roku 1598 byly v rychlém sledu uveřejňovány v tištěné podobě převážně jeho tragédie, včetně slavných her jako jsou Hamlet, Král Lear a Macbeth. Avšak až v roce 1623, sedm let po smrti Williama Shakespeara ze Stratfordu, vydali dva jeho divadelní přátelé s finanční a morální podporou příbuzných Edwarda de Vere, 17. hraběte z Oxfordu, takzvané První folio, slavnou kolekci všech Shakespearových her, včetně zhruba 20 děl do té doby nepublikovaných. V roce 1599 se společnost Lord Chamberlain's Men přemístila do divadla Globe a Shakespeare se stal vlastníkem jedné její desetiny. Díky tomu byl výrazně lépe zajištěn – předtím údajně dostával za hru asi 6 liber. Když roku 1613 divadlo Globe vyhořelo, přesunula se společnost do divadla Blackfriars. Některé Shakespearovy hry byly vydány v roce 1594 v knižních edicích. Po roce 1598 jeho jméno získalo značný věhlas a začalo se objevovat na titulních stranách vydání autorových her, většinou však pod formou jména "Shake-Speare". Tato forma se objevila také na prvním vydání slavných Sonetů z roku 1609. Absence Shakespearova jména v seznamu účinkujících ve hře Bena Jonsona Volpone z roku 1605 je podle některých badatelů náznakem, že se tehdy již jeho herecká kariéra blížila ke konci. Ve svém úmrtním roce 1616 byl však Shakespeare jmenován v seznamu účinkujících Jonsonových her Every Man in His Humour a Sejanus, His Fall při souhrnném vydání díla tohoto dramatika. I když souhrnné vydání jeho vlastních her, tzv. První folio z roku 1623, jmenuje Shakespeara jako jednoho z hlavních účinkujících při představeních, byly některé ze Shakespearových her poprvé hrány až po Jonsonově dramatu Volpone. Nemůžeme tedy přesně určit, které role Shakespeare vlastně hrál. V roce 1610 John Davies z Herefordu napsal, že "dobrý Will" hrál "královské" role. Roku 1709 se Rowe domníval, že Shakespeare hrál ducha Hamletova otce v dramatu Hamlet. Podle pozdějšího názoru hrál také Adama ve hře Jak se vám líbí. Badatelé mají určité pochyby o správnosti těchto informací. Shakespeare během své kariéry pobýval v Londýně a ve Stratfordu. Roku 1596, tedy rok před tím, než koupil New Place, nový domov pro jeho rodinu ve Stratfordu, žil Shakespeare na farnosti Svaté Heleny v ulici Bishopsgate, severně od Temže. Roku 1599 se přestěhoval na druhý břeh řeky do Southwarku. Tehdy jeho společnost postavila divadlo Globe. Roku 1604 se přestěhoval nazpět na severní břeh řeky. Tam si pronajal byt od francouzského hugenota jménem Christopher Mountjoy, který byl výrobcem dámských paruk a jiných pokrývek hlavy. Podle Shakespearových nákupů a investic můžeme usoudit, že se z něj stal vcelku bohatý muž. Již v roce 1597 koupil druhý největší dům ve Stratfordu, tzv. New Place, a z roku 1613 se dochovala smlouva s jeho dvěma podpisy na koupi domu v londýnském předměstí Blackfriars. Shakespearova dramatická tvorba však skončila kolem roku 1613 a on se vrátil za manželkou a dcerami do svého rodného městečka, kde zůstal až do smrti. Poslední tři hry Shakespeare nenapsal sám, spolupracoval na nich pravděpodobně s Johnem Fletcherem. Asi už v roce 1613 se vrátil do svého rodného městečka. Nicholas Rowe byl první životopisec, který uvedl, že Shakespeare několik let před svou smrtí odešel zpět do Stratfordu. Nicméně Shakespeare nadále sporadicky navštěvoval Londýn. V dubnu 1613 koupil strážní domek v Blackfriarském převorství a v listopadu 1614 byl několik týdnů v Londýně se svým zetěm Johnem Hallem. Je známo, že Shakespearova starší dcera Susanna se v roce 1607 provdala za lékaře Johna Halla. Mladší dcera Judith se dva měsíce před Shakespearovou smrtí vdala za Thomase Quineyho, obchodníka s vínem. Shakespeare zemřel 23. dubna 1616. Ve své poslední vůli zanechal své starší dceři Susanně značné množství majetku. Podmínkou bylo, aby jej předala nedotčený svému prvnímu synovi. Shakespearova manželka, v literatuře většinou zvaná Anne Hathaway, je v jeho dochované závěti zmíněna jen jako dědička "druhé nejlepší postele". Manželé Hallovi měli jen jedno dítě, dceru Alžbětu, která se dvakrát provdala, ale zemřela bezdětná v roce 1670. Quineyovi měli tři děti, ale všechny zemřely bez potomků. Tak v roce 1670 Shakespearův rod zanikl. Shakespeare byl pohřben před oltářem v kostele "Holy Trinity Church" ve Stratfordu dva dny po smrti. Možná již před rokem 1623 byl pořízen jeho památník, na kterém byl Shakespeare pravděpodobně až později vyobrazen v gestu psaní. Plaketa na něm jej srovnává s postavou řecké mytologie Nestorem, filozofem Sokratem a básníkem Vergiliem, tedy se žádným tehdy známým slavným dramatikem. Shakespearovi je věnováno mnoho jiných památníků po celém světě. Většina dramatiků tohoto období v určitém okamžiku své tvorby spolupracovala s ostatními, a kritici se shodují, že Shakespeare dělal totéž, a to většinou na začátku a na konci své kariéry. Některé přípisy, jako je Titus Andronicus a rané historické hry, zůstávají kontroverzní, zatímco Dva vznešení příbuzní a ztracený Cardenio mají dobře doloženou soudobou dokumentaci. Textový rozbor rovněž podporuje názor, že několik her bylo revidováno jinými spisovateli po tom, co byly původně napsány. Nejstarší dochovaná Shakespearova díla jsou Richard III. a tři díly Jindřicha VI., napsané na počátku 90. let 16. století během módy historických dramat. Shakespearovy hry je náročné datovat, ale studie textů naznačují, že Titus Andronicus, Komedie omylů, Zkrocení zlé ženy a Dva šlechtici z Verony také mohou také patřit k tomuto nejranějšímu Shakespearovu období. Jeho první historické hry, které silně těží z publikace Kronika Anglie, Skotska a Irska Raphaela Holinsheda z roku 1587, dramatizují destruktivní následky slabé či zkorumpované vlády a byly později interpretovány jako ospravedlnění pro nástup dynastie Tudorovců. V raných hrách byl Shakespeare ovlivněn pracemi jiných alžbětinských dramatiků, zejména Thomase Kyda a Christophera Marlowa, tradicemi středověkého dramatu a Senecovými hrami. Komedie omylů také vychází z klasických modelů, ale např. nebyl nalezen žádný zdroj pro Zkrocení zlé ženy, ačkoli ta souvisí s jinou hrou stejného jména a může pocházet ze lidového příběhu. Stejně jako Dva šlechtici z Verony, v nichž se objevují dva kamarádi schvalující znásilnění, tak i Zkrocení zlé ženy je příběh o zkrocení ženy nezávislého ducha mužem, což někdy trápí moderní kritiky a režiséry. Shakespearovy časné klasické a italské komedie, které obsahují úzké dvojité zápletky a přesné komické sekvence, ustupují v polovině 90. let 16. století romantické atmosféře jeho nejuznávanějších komedií. Sen noci svatojánské je vtipná směs romantiky, pohádkové magie a komických scén z podsvětí. Shakespearova další, neméně romantická komedie, Kupec benátský, obsahuje ztvárnění pomstychtivého židovského lichváře Shylocka, které odráží alžbětinský pohled na Židy, ale pro moderní publikum se může zdát hanlivé. Vtipy a slovní hříčky z Mnoho povyku pro nic, okouzlující venkovské prostředí Jak se vám líbí a živé veselí z Večeru tříkrálového kompletuje sled Shakespearových velkých komedií. Po lyrickém Richardu II., napsaném téměř kompletně ve verších, Shakespeare v historických hrách pozdních 90. let 16. století představil komediální prózu. Jde o díla Jindřich IV., část 1, část 2 a Jindřich V.. Jeho postavy jsou stále složitější a citlivější, když obratně přepíná mezi komickými a vážnými scénami, mezi prózou a poezií, a dosahuje tím příběhové rozmanitosti vyzrálého díla. Toto období začíná a končí dvěma tragédiemi. Romeo a Julie je slavná romantická tragédie sexualitou nabitého dospívání, lásky a smrti. Julius Caesar – založený na překladu Plutarchových Životopisů slavných Řeků a Římanů Thomasem Northem z roku 1579 – zavádí nový druh dramatu. Podle shakespearovského vědce Jamese Shapira v Juliu Caesarovi "různé prvky politiky, charaktery, niternosti, tehdejší událostí, dokonce i Shakespearovy vlastní reflexe o aktu psaní, se začaly navzájem prostupovat". Počátkem 17. století Shakespeare napsal takzvané "problémové hry" Něco za něco, Troilus a Kressida, Dobrý konec vše napraví a také několik svých nejznámějších tragédií. Mnoho kritiků věří, že Shakespearovy největší tragédie reprezentují vrchol jeho umění. Titulární hrdina jedné z Shakespearových nejznámějších tragédií, Hamlet, je pravděpodobně diskutován více než kterákoliv jiná Shakespearova postava, a to zejména pro jeho slavný monolog, který začíná "Být či nebýt, to je otázka". Na rozdíl od introvertního Hamleta, jehož fatální chybou je váhání, hrdinové tragédií, které následovaly, Othello a král Lear, jsou zničeni ukvapenými chybami v úsudku. Děj Shakespearových tragédií často závisí na fatálních chybách či nedostatcích, které převrátí řád a zničí hrdinu a ty, které miluje. V Othellovi darebák Jago podněcuje Othellovu žárlivost až do bodu, kdy zavraždí nevinnou ženu, která ho miluje. V Králi Learovi se starý král dopouští tragické chyby tím, že se vzdá svých pravomocí a uvede tak do pohybu sled událostí, který vede k mučení a oslepení hraběte z Gloucesteru a k vraždě Learovy nejmladší dcery Cordelie. Podle kritika Franka Kermoda "hra nemá kladné postavy ani nenabízí publiku jakoukoliv úlevu od své krutosti". V Macbethovi, nejkratší a nejzhuštěnější Shakespearově tragédií, nezřízená ctižádost dovede Macbetha a jeho manželku, lady Macbeth, k vraždě právoplatného krále. Trůn uchvátí do té doby, než je zničí na oplátku jejich vlastní vina. V této hře Shakespeare přidává ke tragické struktuře nadpřirozený prvek. Jeho poslední velké tragédie Antonius a Kleopatra a Coriolanus obsahují některé z jeho nejlepších veršů. Básník a kritik T. S. Eliot je považuje za Shakespearovy nejvydařenější tragédie. Ve svém posledním období se Shakespeare vrátil k romantice a tragikomediím a dokončil tři další velké hry: Cymbelína, Zimní pohádku a Bouři. Ve spolupráci pak ještě Perikla. Tyto čtyři hry mají sice vážnější tón než komedie z 90. let, ale i ony skončí usmířením a odpuštěním potenciálně tragických pochybení. Někteří kritikové viděli v této změně nálad důkaz klidnějšího pohledu na život ze strany Shakespeara, ale může jít pouze o odraz tehdejší divadelní módy. Shakespeare spolupracoval na dvou dalších dochovaných hrách, Jindřichovi VIII. a Dvou vznešených příbuzných, pravděpodobně s Johnem Fletcherem. Není jasné, pro které společnosti Shakespeare napsal své rané hry. Titulní strana vydání Tita Andronica z roku 1594 odhaluje, že hra byla provedena třemi různými hereckými společnostmi. Od morové epidemie v letech 1592-3 byly Shakespearovy hry prováděny v jeho vlastní společnosti v divadle The Theatre a v dalším divadle Curtain ve čtvrti Shoreditch, ležící severně od Temže. Když se společnost ocitla ve sporu s majitelem pozemků, zbořila The Theatre a použila trámy na výstavbu Divadla Globe. Šlo o první divadelní budovu postavenou herci pro herce, na jižním břehu řeky Temže ve čtvrti Southwark. Divadlo Globe bylo otevřeno na podzim roku 1599, hra Julius Caesar byla jedna z prvních her zde inscenovaných. Většina z Shakespearových největších her napsaných po roce 1599 byla určena pro Globe, včetně Hamleta, Othella a Krále Leara. Po tom, co divadelní společnost Služebníci lorda komořího byla v roce 1603 přejmenována na Královskou společnost, vstoupila do zvláštního vztahu s novým králem Jakubem I. Stuartem. Ačkoli záznamy provedení jsou nejednotné, Královská společnost předvedla na jevišti v období od 1. listopadu 1604 do 31. října 1605 sedm Shakespearových her, včetně dvou představení Kupce benátského. Po roce 1608 hrála během zimy v krytém divadle Blackfriars a v Globe v letním období. Vnitřní vybavení, v kombinaci s jakubovskou módou pro bohaté divadelní masky, dovolovalo Shakespearovi zavést propracovanější jevištní zařízení. Například v Cymbelínovi Jupiter sestupuje "v hromy a blesky, sedíce na orlu: on svrhne blesk. Duchové padnou na kolena." Mezi slavné herce Shakespearovy společnosti patřili Richard Burbage, William Kempe, Henry Condell a John Heminges. Burbage hrál hlavní roli v prvních představeních mnoha Shakespearových her, včetně Richarda III., Hamleta, Othella a Krále Leara. Populární komik Will Kempe hrál služebníka Petra v Romeovi a Julii a Dogberry hrál kromě dalších postav v Mnoho povyku pro nic. Byl nahrazen kolem roku 1600 Robertem Arminem, který hrál role jako např. Touchstona v Jak se vám líbí a šaška v Králi Learovi. V roce 1613 spisovatel a diplomat Henry Wotton zaznamenal, že Jindřich VIII. "byl uveden s mnoha mimořádnými okolnostmi, okázalostí a obřadností". Dne 29. června 1613 však výstřel z děla použitého při představení zapálil doškovou střechu divadla Globe, a to do základů vyhořelo. Jde o událost, která určuje datum uvádění této Shakespearovy hry s vzácnou přesností. V roce 1623 John Heminges a Henry Condell, dva Shakespearovi přátelé z Královské společnosti, publikovali tzv. První folio, sebrané vydání Shakespearových her. To obsahovalo 36 textů, včetně 18 vytištěných úplně poprvé. Mnohé z těchto her se už předtím objevily v quarto verzích (formát velikosti cca A4) – chatrné knihy vyrobené z listů papíru skládaného dvakrát tak, aby vznikly čtyři listy. Žádné důkazy nenaznačují, že Shakespeare schválil tyto edice, které První folio kvalifikuje jako "ukradené a skryté kopie". Anglický bibliograf Alfred Pollard nazval některé z těchto vydání před rokem 1623 "špatná quarta" kvůli jejich upraveným, parafrázovaným nebo poškozeným textům, které mohly být na řadě míst rekonstruovány z paměti. Kde se dochovalo několik verzí hry, tak se každá navzájem liší jedna od druhé. Tyto rozdíly mohou plynout z chyb přebíraných při kopírování z poznámek herců nebo členů publika či ze Shakespearových vlastních pracovních poznámek. V některých případech, například v Hamletovi, Troilovi a Kressidě a Othellovi, Shakespeare mohl mezi vydáními quarto a folio změnit znění. Avšak v případě Krále Leara, u kterého většina moderních vydání odpovídá verzí folia z roku 1623, jeho odlišnost od vydání quarto z roku 1608 způsobila, že ve známém Oxfordském vydání byly otištěny obě verze s argumentem, že nemohou být beze zmatku sjednoceny. V letech 1593 a 1594, kdy byla divadla kvůli moru uzavřena, Shakespeare publikoval dvě narativní básně s erotickou tematikou, Venuše a Adonis a Znásilnění Lukrécie. Věnoval je Henrymu Wriothesleymu, hraběti ze Southamptonu. Ve Venuši a Adonisovi nevinný Adonis odmítá sexuální návrhy Venuše, zatímco ve Znásilnění Lukrecie je ctnostná žena Lukrecie znásilněna chlípným Tarquinem. Ovlivněny Ovidiovými Proměnami, básně ukazují vinu a morální zmatek, který vyplývá z nekontrolovaného chtíče. Obě se ukázaly jako populární a byly v průběhu Shakespearova života často přetiskovány. Třetí narativní báseň Milenčin nářek, ve které si mladá žena stěžuje na své svedení přesvědčivým nápadníkem, byla vytištěna v prvním vydání Sonetů z roku 1609. Většina vědců už nyní připouští, že Shakespeare je autor Milenčina nářku. Kritici se domnívají, že dobré vlastnosti básně jsou pokaženy nudnými efekty. Báseň Fénix a hrdlička, kterou vytiskl Robert Chester v roce 1601 v díle Love's Martyr, oplakává smrt legendárního Fénixe a jeho milenky, věrné hrdličky. V roce 1599 se dvě rané verze sonetů 138 a 144 objevily ve Vášnivém poutníku, publikovaným pod Shakespearovým jménem, ale bez jeho svolení. Podrobnější informace naleznete v článku Sonety (Shakespeare). Sonety, které vyšly v roce 1609, byly posledním Shakespearovým nedramatickým dílem, které bylo vytištěno. Učenci si nejsou jisti, kdy byl každý z 154 sonetů složen, důkazy ale naznačují, že Shakespeare psal sonety po celou svou kariéru pro soukromého čtenáře. Ještě předtím, než se dva neautorizované sonety objevily ve Vášnivém poutníku v roce 1599, Francis Meres odkazoval v roce 1598 mezi svými soukromými přáteli na "Shakespearovy sladké sonety". Několik analytiků se domnívá, že publikování sbírky následuje takto určenou Shakespearovu posloupnost. Zdá se, že byly plánovány dvě kontrastní série: jedna o nekontrolovatelné touze po vdané ženě tmavé pleti ("temná dáma"), a jedna o konfliktní lásce ke krásnému mladému muži ("krásný mladík"). Zůstává nejasné, zda tyto figury představují skutečné jedince, nebo v případě, že autorské "I", kterými je oslovuje, představuje Shakespeara samotného, i když básník Wordsworth věří, že si sonety "Shakespeare odemkl své srdce". Vydání z roku 1609 bylo věnováno "panu W. H.", uváděnému jako "jediný původce" básní. Není známo, zda to napsal Shakespeare sám a nebo vydavatel, Thomas Thorpe, jehož iniciály se objevují v zápatí stránky s věnováním; ani není navzdory četným teoriím známo, kdo pan W. H. byl nebo zda Shakespeare dokonce autorizoval publikaci. Kritici vychvalují Sonety jako hluboké meditace o povaze lásky, sexuální vášně, plození, smrti a času. První Shakespearovy hry byly psány v tehdejším tradičním stylu. Napsal je ve stylizovaném jazyce, který ne vždy přirozeně vyvěrá z potřeb postav či dramatu. Poezie je závislá na dosti dlouhých, někdy komplikovaných metaforách a přirovnáních, a jazyk je často rétorický napsaný pro herce, aby spíše deklamovali než mluvili. Například velkolepé projevy v Titu Andronicovi z pohledů některých kritiků často jen podpírají dění a verše ve Dvou šlechticích z Verony jsou popisovány jako strnulé. Brzy si však začal Shakespeare tradiční styl přizpůsobovat pro své vlastní účely. Úvodní monolog Richarda III. má své kořeny ve vlastním prohlášení Neřesti ve středověkém dramatu. Ve stejné době Richardovo sugestivní sebeuvědomění už netrpělivě očekává monology zralých Shakespearových her. Žádná jednotlivá hra nepředstavuje změnu od tradičního k volnějšímu stylu. Shakespeare během celé své kariéry tyto dva styly propojoval, přičemž Romeo a Julie je snad nejlepším příkladem tohoto přístupu. V době vytvoření Romea a Julie, Richarda II. a Snu noci svatojánské v polovině 90. let 16. století začal psát Shakespeare více přirozenou poezii. Metafory a obrazy ve zvýšené míře obrátil k potřebám samotného dramatu. Standardní básnickou formou Shakespeara byl blankvers, složený v jambickém pětistopém verši. V praxi to znamenalo, že verše byly obvykle bez rytmu a verš tvořilo deset slabik, přednášených s důrazem na každé druhé slabice. Blankvers z jeho raných her je zcela odlišný od těch pozdějších. Je často krásný, ale věty tíhnou k začátku, pozastavení a ukončení na konci verše s rizikem jednotvárnosti. Poté co Shakespeare zvládl tradiční blankvers, jej začal narušovat a měnit jeho průběh. Tato technika ve hrách jako jsou Julius Caesar a Hamlet uvolnila novou sílu a pružnost poezie. Shakespeare ji používá například, aby zprostředkoval zmatek v Hamletově mysli:. Po Hamletovi Shakespeare dále měnil svůj poetický styl, a to zejména v emocionálnějších pasážích pozdních tragédií. Literární kritik A. C. Bradley popsal tento styl jako "více koncentrovaný, rychlý, pestrý a ve stavbě méně pravidelný, nezřídka kroucený nebo náznakový". V posledním období své kariéry používal Shakespeare mnoho technik, aby dosáhl tohoto stylu. Ty techniky zahrnují neúplné syntaxe na konci věty, nepravidelné pauzy a ukončení a extrémní kolísání větné struktury a délky. V Macbethovi například jazyk přeskakuje z jedné nepříbuzné metafory či přirovnání k druhé: "was the hope drunk/ Wherein you dressed yourself?" (1.7.35-38) - česky "A což ta naděj byla opilou, již oblékl jsi dřív?"; "... pity, like a naked new-born babe/ Striding the blast, or heaven's cherubim, hors'd/ Upon the sightless couriers of the air ..."(1.7.21-25) - česky "... a žel jak nahé novorozeně na vichru jedoucí, neb jak cherub na vzdušných ořích neviditelných ten hrůzný čin v zrak každý zadují... ". Posluchač je vyzýván, aby si sám dokončil smysl. V pozdních romancích (tragikomediích), kde pracuje s posuny v čase a překvapivými obraty zápletek, se inspiroval nejnovějším poetickým stylem, ve kterém jsou dlouhé a krátké věty nastaveny proti sobě, věty jsou nakupeny, je přehozen předmět a objekt a slova jsou vynechávána. Tím je vytvářen efekt spontánnosti. Shakespeare v sobě kombinoval básnického génia a praktický smysl pro divadlo. Jako všichni autoři divadelních her své doby dramatizoval příběhy ze zdrojů, jako byl historik Plútarchos nebo soudobý anglický kronikář Raphael Holinshed. Přetvořil každou zápletku s cílem vytvořit několik center zájmu a ukázat obecenstvu co nejvíce různých fazet příběhu. Takto pevná konstrukce zajišťuje, že Shakespearova hra může přežít překlad, rozřezání i širokou interpretaci bez ztráty své základní dramatičnosti. Jak Shakespearovo mistrovství rostlo, dával svým postavám jasnější a pestřejší motivaci a charakteristické vzorce projevu. Nicméně i v pozdějších hrách zachoval ohled na svůj dřívější styl. Ve svých pozdních romancích se Shakespeare asi záměrně vrátil ke strojenějšímu stylu, aby zdůraznil iluzi divadla. Shakespearovo dílo mělo trvalý vliv na pozdější divadlo a literaturu. Obzvláště rozšířil dramatický potenciál popisu postav, zápletek, jazyka a žánru. Například až do Romea a Julie romantika (milostný poměr, romance) nebyla vnímána jako téma hodné pro tragédii. Monology byly používány hlavně, aby zprostředkovaly informace o postavách nebo o událostech; ale až Shakespeare je používal proto, aby prozkoumal mysl svých postav. Jeho dílo silně ovlivnilo pozdější poezii. Romantičtí básníci se pokusili oživit shakespearovské veršované drama, i když s malým úspěchem. Kritik George Steiner popsal všechna anglická veršovaná dramata od Coleridge po Tennysona jako "slabé variace na shakespearovské motivy." Shakespeare ovlivnil takové romanopisce jakými byli Thomas Hardy, William Faulkner a Charles Dickens. Monology amerického spisovatele Hermana Melvilleho jsou silně inspirovány Shakespearem; jeho kapitán Achab v Bílé velrybě je klasickým tragickým hrdinou podle vzoru Krále Leara. Vědci identifikovali 20 000 hudebních děl spojených se Shakespearovými díly. Patří mezi ně dvě i opery Giuseppe Verdiho Otello a Falstaff, jejichž kritika vydrží srovnání se s jejich předlohami. Shakespeare také inspiroval mnoho malířů, včetně romantiků a prerafaelitů. Švýcarský romantický umělec Henry Fuseli, přítel Williama Blake dokonce přeložil Macbetha do němčiny. Psychoanalýza Sigmunda Freuda čerpala ze Shakespearovské psychologie, zejména z Hamleta, pro jeho teorii lidské povahy. V Shakespearově době anglická gramatika, hláskování a výslovnost byly méně standardizovány než jsou teď a jeho použití jazyka pomohlo utvářet moderní angličtinu. Samuel Johnson ho ve svém Slovníku anglického jazyka, první seriózní práci svého druhu z roku 1755, citoval častěji než kteréhokoli jiného autora. Výrazy jako "with bated breath" (se zatajeným dechem) (Kupec benátský) a "foregone conclusion" (předem učiněný závěr) (Othello) si našly cestu do každodenní anglické řeči. Shakespeare nebyl sice během svého života uctíván, ale dostalo se mu řady uznání. V roce 1598 ho kněz a spisovatel Francis Meres vyčlenil ze skupiny anglických spisovatelů jako "nejskvělejšího" i v komediích a tragédiích. Autoři tzv. Parnaských her (Parnassus plays) uváděných v koleji St John College v Cambridge ho řadili k Chaucerovi, Gowerovi a Spenserovi. V Prvním foliu Ben Jonson nazval Shakespeara: "Duchem věku, potlesku, potěšení, zázrakem naší scény". V období návratu monarchie mezi lety 1660 a koncem 17. století byly v módě klasické myšlenky. V důsledku toho kritici té doby většinou hodnotí Shakespeara podle Johna Fletchera a Bena Jonsona. Například Thomas Rymer odsoudil Shakespeara pro míchání komického s tragickým. Nicméně básník a kritik John Dryden velmi Shakespeara cenil a řekl na adresu Jonsona, "já ho obdivuji, ale mám rád Shakespeara". Po několik desetiletí měl nadvládu Rymerův názor, ale během 18. století kritici začali reagovat na Shakespearovy vlastní výrazy a uznávali to, co nazvali jeho přirozenou genialitou. Řada vědeckých edicíjeho děl, zejména Samuela Johnsona z roku 1765 a Edmonda Malone z roku 1790, přispěla k nárůstu jeho pověsti. Do roku 1800 byl už pevně zakotven jako národní básník. V 18. a 19. století se jeho pověst začala šířit také do zahraničí. Mezi těmi, kdo za něj bojovali, byli spisovatelé Voltaire, Goethe, Stendhal a Victor Hugo. Během éry romantismu byl Shakespeare chválen básníkem a literárním filozofem Samuelem Taylorem Coleridgem. Kritik August Wilhelm Schlegel přeložil jeho hry v duchu německého romantismu. V 19. století kritický obdiv k Shakespearovu géniovi často hraničí s pochlebováním. "Toto je král Shakespeare", napsal esejista Thomas Carlyle v roce 1840, "nejen že záři, ale korunuje svrchovanost nad námi všemi, protože je nejušlechtilejší, nejjemnější, přesto nejsilnější ze shromážděných; nezničitelný." Ve viktoriánském období se jeho hry uváděly jako opulentní podívané ve velkém měřítku. Dramatik a kritik George Bernard Shaw zesměšňoval kult uctívání Shakespeara jako "bardolatrii" (parafráze na idolatrie = modloslužebnictví) s tvrzením, že nový naturalismus Ibsenových her učinil Shakespearovy hry zastaralými. Modernistické revoluce v umění na počátku 20. století místo toho, aby Shakespeara odvrhly, nadšeně zapojily jeho díla do služeb avantgardy. Expresionisté v Německu a futuristé v Moskvě uváděli vlastní inscenace jeho her. Marxistický dramatik a režisér Bertolt Brecht pod vlivem Shakespeara vymyslel epické divadlo. Básník a kritik T. S. Eliot argumentoval proti Shawovi, že Shakespearova "surovost" (primitivnost) ho ve skutečnosti dělá moderním. Eliot spolu s literárním kritikem G. Wilson Knightem a školou Nové kritiky vedl hnutí směrem k užšímu výkladu Shakespearovy obraznosti. V 50. letech vlna nových kritických přístupů nahradila modernismus a vydláždila cestu pro "postmoderní" studie Shakespeara. Od 80. let 20. století byla Shakespearovská studia otevřena i pro hnutí jako je strukturalismus, feminismus, nový historismus, afroamerická studia a queer studia. V obsáhlém výkladu Shakespearových děl a při přirovnání Shakespearových literárních úspěchů k úspěchům mezi vůdčími postavami filozofie a teologie literární kritik Harold Bloom poznamenal, že "Shakespeare byl větší než Platón a než Svatý Augustin. On nás obklopuje, protože chápeme jeho základní vnímání." Shakespeare byl již za svého života významný dramatik a básník, byl tehdy údajně známý dokonce i na českém území. K prvnímu českému překladu (adaptaci) Shakespearova díla došlo v roce 1786 zásluhou Karla Ignáce Tháma, který přeložil Macbetha. K nejstarším překladatelům patřili dále Josef Kajetán Tyl a Josef Jiří Kolár. Do tzv. druhé generace překladatelů, do poloviny 19. století, patří František Doucha, Jan Josef Čejka, František Ladislav Čelakovský a Jakub Malý. Na přelomu 19. a 20. století překládali Josef Václav Frič, Josef Václav Sládek a Jaroslav Vrchlický. Na počátku 20. století to byl Otokar Fischer, Antonín Fencl a Bohumil Štěpánek. V 5. generaci, v polovině 20. století, překládali Erik Adolf Saudek, Jiří Valja, František Nevrla, Otto František Babler, v 6. generace, v 60. a 70. letech 20. století, to byli Aloys Skoumal, Zdeněk Urbánek, Josef Topol, Václav Renč a Břetislav Hodek. K tzv. moderním překladatelům patří Alois Bejblík, Martin Hilský, Jiří Josek, Milan Lukeš a Antonín Přidal. Jeho tvorba bývá dělena do tří období: 1591–1600: Psal především komedie a historická dramata, často zpracovával staré náměty z anglické minulosti a z antiky. 1601–1608: Přichází zklamání a rozčarování nad vývojem společnosti, do jeho tvorby vniká pesimismus a píše tragédie a sonety. 1608–1612: Smiřuje se s životem a píše hry, mající charakter tzv. romance, tj. obsahující jak prvky tragédie, tak prvky komedie. Král Jan (1596–1597, King John), Richard II. (1595–1596), Jindřich IV. (1. část) (1597– . 1598, Henry IV, Part 1), Jindřich IV. (2. část) (1597–1598, Henry IV, Part 2), Jindřich V. (1598 . –1599, Henry V), Jindřich VI. (1. část) (1591–1592, Henry VI, Part 1), Jindřich VI. (2 . část) ((1590–1591, Henry VI, Part 2), Jindřich VI. (3. část) (1590–1591, Henry VI, Part 3), Richard III. (1592–1593), Jindřich VIII. (1612–1613, Henry VIII), společně s Johnem Fletcherem. Komedie omylů (1593, The Comedy of Errors), Zkrocení zlé ženy (1594, The Taming of the Shrew), Dva šlechtici z Verony (1595, The Two Gentlemen of Verona), . Marná lásky snaha (1595, Love's Labor's Lost), Sen noci svatojánské (1596, A Midsummer-night's Dream), Kupec benátský (1597, The . Merchant of Venice), Mnoho povyku pro nic (1599, Much Ado About Nothing), Veselé paničky windsorské (1601, The Merry Wives of Windsor), Jak se vám líbí (1601, . As You Like It), Večer tříkrálový (1602, Twelfth Night), Dobrý konec vše napraví (1603, All's Well That Ends Well), Něco za něco (1606, Measure for Measure). Titus Andronicus (1594), Romeo a Julie (1595, Romeo and Juliet), Julius Caesar (1599), Hamlet (1604), Othello (1604), Macbeth . (1606), Král Lear (1606, King Lear), Antonius a Kleopatra (1607, Antonius and Cleopatra), Coriolanus (1608), Timon Athénský (1608, Timon of Athens), Troilus a Kressida (1608, Troilus and Cressida). Cymbelín (1609, Cymbeline), Zimní pohádka (1611, The Winter's Tale), Perikles (1609, Pericles), Bouře (1612, The Tempest), Dva vznešení příbuzní (1613, The Two Noble Kinsmen), společně s Johnem Fletcherem, Cardenio (provedena 1613), společně s Johnem Fletcherem, hra se nedochovala. Venuše a Adonis (1593, Venus and Adonis), Znásilnění Lukrecie (1594, The Rape of Lucrece), Vášnivý poutník (1599, The Passionate Pilgrim), Fénix a hrdlička (1601 ., The Phoenix and the Turtle), (Shakespearovy) Sonety (vydány 1609, v originále Shake-Speares Sonnets), Nářek milenčin (1609, A Lover's Complaint). Locrine (1594), tragédie, Sir Thomas More (1591–1596), historická hra, na níž se kromě Shakespeara podíleli ještě Thomas Dekker, Thomas Heywood, Anthony Munday a Henry Chettle . , Edward III. (anonymně 1596), historická hra, pravděpodobně společně s Thomasem Kydem, Sir John Oldcastle (anonymně 1600), historická hra, Thomas Lord Cromwell (uvedeno 1602), Londýnský marnotratník (tiskem 1605, The London Prodigal), komedie, Merlinovo narození (prvně uvedeno 1622, The Birth of Merlin), komedie, připisováno Shakespearovi a Williamovi Rowleyovi. Podrobnější informace naleznete v článku Spor o Shakespearovo autorství. Autorství děl připisovaných Williamu Shakespearovi bylo vícekrát zpochybňováno. Podle antistratfordiánů, což je kolektivní označení pro příznivce všech alternativních teorií, byl Shakespeare ze Stratfordu "nastrčenou postavou", která měla krýt totožnost skutečného autora nebo autorů, kteří se z nějakého důvodu chtěli vyhnout veřejné známosti a s tím spojenému uznání, nebo je nemohli či nesměli přijmout. Přestože tato myšlenka získala značnou pozornost veřejnosti, jen menšina odborníků zaměřených na výzkum Shakespearova díla a literárních historiků ji pokládá za hodnověrnou. Většina shakespearologů jsou zastánci tradičního názoru a zabývají se alternativními teoriemi jen s úmyslem je vyvrátit. Stratfordiáni odmítají všechny argumenty podávané zastánci jiných teorií o autorství Shakespearova kánonu jako neopodstatněné. Dlouhodobě nejpopulárnější alternativní teorii, která připisuje toto autorství Edwardovi de Vere, 17. hraběti z Oxfordu, mnoho zastánců stratfordské teorie donedávna téměř ignorovalo. V posledních letech však diskuse mezi ortodoxní stratfordskou obcí a tzv. oxfordiány znatelně přibrala na intenzitě, i když se mnohdy děje nepřímo. Shakespearovo autorství bylo prokazatelně poprvé zpochybněno v polovině 19. století, kdy se po celém světě rozšířilo oslavování Williama Shakespeara jako největšího spisovatele všech dob. Okolnosti života Williama Shakespeara ze Stratfordu, zvláště jeho skromný původ a četná temná místa v jeho biografii, se však podle některých badatelů neslučovaly s neobyčejným básnickým nadáním autora a jeho reputací jako génia. To podnítilo podezření, že William Shakespeare ze Stratfordu možná nenapsal díla, která jsou mu připisována. Tato kontroverze se rozšířila do značné části literatury. V průběhu doby bylo postupně více než 70 historických postav navrženo jako možní kandidáti autorství. Značnou pozornost získali však jen Francis Bacon, William Stanley, 6. hrabě z Derby, Christopher Marlowe a od roku 1920 až do dneška především Edward de Vere, 17. hrabě z Oxfordu. Badatelé, kteří podporují alternativní kandidáty, považují ony postavy, kterým dávají přednost, ze svého pohledu za mnohem vhodnější autory Shakespearova kánonu než je William Shakespeare ze Stratfordu. Uvádějí ale celkem shodně, že tento muž postrádal mj. vzdělání a znalost jazyků. Oxfordiáni poukazují na chybějící potřebné zkušenosti z pobytů v Itálii a Francii, kde se odehrává 16 Shakespearových her. Tyto zkušenosti však měl Edward de Vere. V neposlední řadě upírají tito badatelé Williamu Shakespearovi znalost anglického královského dvora, kterou považují za téměř klíčovou. Také aristokratické zvyky, noblesa a citlivost a všechny předešlé znalosti a zkušenosti, které se "projevují v Shakespearově díle", nemohl William Shakespeare ze Stratfordu podle nich mít. "Tyto dvě představy – že Shakespearův kánon představuje vrchol lidské . kultury, zatímco William Shakespeare byl naprosto nevzdělaný venkovan – se spojily a přesvědčily Delii Baconovou a její následovníky, že titulní strana Prvního folia a jeho úvody by mohly být jen součástí skvěle vypracované šarády, zosnované nějakou vysoce postavenou osobností." Zastánci většinové stratfordiánské pozice naopak tvrdí, že biografické interpretace literatury nejsou spolehlivé pro určení autorství, což ovšem platí i pro Williama Shakespeara ze Stratfordu. Dále je uváděno, že souběh známých důkazů autorství Williama Shakespeara ze Stratfordu – za které jsou považovány titulní stránky vydaných děl, výpovědi některých básníků a historiků za jeho života a v období po zveřejnění Prvního fólia a dále některé oficiální záznamy – je stejný jako u ostatních autorských atribucí té doby. Důkazy tohoto typu nebyly nalezeny pro jakéhokoli jiného kandidáta. Podle argumentace stratfordiánů nebylo autorství Williama Shakespeara zpochybněno ani za jeho života, ani po dobu několika století po jeho smrti. Proti těmto tvrzením byly však v posledních letech vysloveny ze strany zastánců oxfordské teorie značné výhrady. Doposud existuje konsenzus převážné části vědecké obce, že William Shakespeare ze Stratfordu byl autorem shakespearovského kánonu. Počet skeptiků, kteří zastávají odlišné teorie o autorství, byl sice doposud relativně malý, ale v posledních letech roste aktivní skupina odpůrců, včetně prominentních, veřejně známých osob, kteří toto konvenční připsání autorství Williamu Shakespearovi ze Stratfordu stále více zpochybňují. Snaží se o všeobecné uznání autorské otázky jako legitimního pole působnosti vědecké obce a v posledním důsledku o přijetí některého z alternativních kandidátů za pravého autora. Na základě některých pasáží v jeho hrách a hlavně v Sonetech, jejichž část podle některých autorů popisuje přátelský nebo milostný vztah autora k jinému nejmenovanému muži, se spekuluje také o Shakespearově homosexualitě, resp. bisexualitě. Tyto spekulace nebyly nikdy definitivně potvrzeny ani vyvráceny. Jejich odpůrci však mimo jiné argumentují tím, že psát o příteli v termínech milostné poezie patřilo k dobové literární konvenci. Jiný významný argument uvedl Martin Hilský s poukazem na strukturu angličtiny ve svých poznámkách k vydání Shakespearových Sonetů z roku 2009 (s jeho překladem do češtiny). Podle Hilského je "velká většina Shakespearových sonetů dvojznačná či ambivalentní, pokud jde o rod". A dále je zde s odvoláním na autorku a specialistku na renesanční literaturu a Shakespeara Margretu de Grazia uvedeno: "Skutečným 'skandálem Sonetů' je vztah mluvčího k černé dámě, nikoli k mladému aristokratovi." Tato ambivalentnost textu sonetů a mnohé další okolnosti vedou k tomu, že výklady jejich smyslu se naprosto diametrálně rozcházejí. Tyto rozpory jsou jedním z důležitých prvků současných bouřlivých diskusí o autorství a o výklad celého Shakespearova díla (kánonu).

DATETIME

DATETIME

003296

Iron Maiden je anglická heavymetalová skupina založená v roce 1975 baskytaristou Stevem Harrisem. Kapela se stala legendární nejen díky své hudbě, ale také díky svému maskotovi Eddiemu, který se objevuje na obalech všech alb a singlů kapely (kromě prvního singlu "Running Free"). K roku 2010 prodali přes 95 milionů alb a dostali jednu cenu Grammy. Získali mnoho dalších cen, mezi které patří Ivor Novello Awards, Juno Award či Brit Awards. Do roku 2015 skupina vydala celkem šestnáct studiových alb, na kterých v různých obdobích zpívali tři zpěváci − Paul Di'Anno (dvě alba), Bruce Dickinson (dvanáct alb) a Blaze Bayley (dvě alba). Jediným stálým členem skupiny zůstal Harris, na všech albech se však podílel i kytarista Dave Murray. Nejdelší období skupina odehrála s dvěma kytaristy....

Jak se jmenuje maskot skupiny Iron Maiden?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Iron_Maiden

Kapela se stala legendární nejen díky své hudbě, ale také díky svému maskotovi Eddiemu, který se objevuje na obalech všech alb a singlů kapely (kromě prvního singlu "Running Free").

Iron Maiden je anglická heavymetalová skupina založená v roce 1975 baskytaristou Stevem Harrisem. Kapela se stala legendární nejen díky své hudbě, ale také díky svému maskotovi Eddiemu, který se objevuje na obalech všech alb a singlů kapely (kromě prvního singlu "Running Free"). K roku 2010 prodali přes 95 milionů alb a dostali jednu cenu Grammy. Získali mnoho dalších cen, mezi které patří Ivor Novello Awards, Juno Award či Brit Awards. Do roku 2015 skupina vydala celkem šestnáct studiových alb, na kterých v různých obdobích zpívali tři zpěváci − Paul Di'Anno (dvě alba), Bruce Dickinson (dvanáct alb) a Blaze Bayley (dvě alba). Jediným stálým členem skupiny zůstal Harris, na všech albech se však podílel i kytarista Dave Murray. Nejdelší období skupina odehrála s dvěma kytaristy. Od roku 1999, kdy se vrátil Adrian Smith, ve skupině hrají tři − Murray, Smith a Janick Gers, který Smithe v roce 1990 nahradil. Hlavní postavou a pilířem pro Iron Maiden je její baskytarista Steve Harris. V mladých letech obdivoval skupiny jako Genesis nebo Jethro Tull. Jeho první nástroj byla akustická kytara, krátce poté si však pořídil svou první baskytaru. Svou první skupinu s názvem Influence založil počátkem sedmdesátých let spolu se svým kamarádem, kytaristou Davem Smithem. Sestavu doplnil zpěvák Bob Verschoile, bubeník Paul Sears a zpěvák Tim. Hráli například převzaté skladby od Free a The Who, ale i vlastní. Pod názvem Influence odehráli pouhý jeden koncert, načež jej změnili na Gypsy's Kiss. Skupina se však po několika dalších koncertech úplně vytratila. Harris následně přešel do již zavedené kapely nazvané Smiler. Po několika koncertech vyměnili stávajícího bubeníka za nového. Byl jím Doug Sampson. Následně se rozhodli sehnat sólového zpěváka, kterým se stal Dennis Wilcock. Když Harris se Sampsonem ze skupiny odešli, tak si Harris chtěl založit vlastní skupinu. Původně do ní chtěl vzít i Sampsona, ten však již hrál s někým jiným. Volba nakonec padla na Rona Matthewse. Skupina Iron Maiden (česky železná panna, mučicí nástroj) vznikla na Štědrý den roku 1975 v sestavě Harris (baskytara), Matthews (bicí), Dave Sullivan (kytara), Paul Day (zpěv) a Terry Rance (kytara). Podle Harrise její název vznikl podle filmu Muž se železnou maskou (The Man in the Iron Mask), který právě v té době byl v televizi. Po několika hospodských koncertech ze skupiny odešel zpěvák Paul Day. Jako náhrada za něj nastoupil Dennis Wilcock, se kterým již Harris dříve hrál. Rovněž začínali dělat problémy kytaristé, protože neuměli hrát sóla. To vyřešil Wilcockův kamarád Dave Murray, oba dosavadní kytaristé však odešli. Ještě před Iron Maiden se Murray znal s Adrianem Smithem. Spolu s ním hrál rovněž ve své první skupině pojmenované Stone Free. Později společně působili ještě v několika dalších skupinách. První skupina, ve které vydržel déle (bez Smithe), se jmenovala The Secret. Byla to rovněž první kapela, se kterou nahrál ve studiu nahrávku. Následně ho Wilcock s Harrisem přijali do Iron Maiden. Skupina odehrála nějaké koncerty jen ve čtyřech (Harris, Murray, Wilcock a Matthews), následně však přijala druhého kytaristu jménem Bob Sawyer. Po neshodách se Sawyerem a Wilcockem ze skupiny na čas odešel Dave Murray. Murray se tedy přidal ke Smithově skupině Urchin. V Maiden v té době nezůstal ani jeden kytarista a Harris, jako vůdčí osobnost skupiny, začal shánět klávesistu. Skupina však s klávesistou Tonym Moorem odehrála jeden pouhý koncert a Harris se rozhodl pokračovat opět bez kláves. Na tomto koncertě nehrál ani stálý bubeník skupiny, toho nahradil Barry Purkins (známější jako Thunderstick) a na místo kytaristy se postavil Terry Wrapram. Ani Thunderstick ve skupině nevydržel déle než jeden koncert; nahradil ho Harrisův starý známý Doug Sampson. Jako další ze sestavy odešel zpěvák Dennis Wilcock, na místo kytaristy se vrátil Murray a krátce zkoušeli v triu Harris, Sampson a Murray. Ve třech členech několik měsíců pouze zkoušeli až v listopadu 1978 do skupiny přišel zpěvák Paul Di'Anno. V té době skupina začala používat různé kouřové a světelné efekty, a přibližně ve stejném období vznikl maskot skupiny, později nazvaný Eddie. Poslední prosincový den roku 1978 Iron Maiden získali možnost nahrát své první demo. V sestavě Harris, Murray, Di'Anno a Sampson nahráli celkem čtyři skladby − "Iron Maiden", "Prowler", "Invasion" a "Strange World". Nahrávky poskytli DJ Nealu Kayovi, vlastníkovi klubu Soundhouse. Jejím manažerem se stal Rod Smallwood. Skupina hrála poměrně dlouhou dobu s jedním kytaristou, počátkem roku 1979 se jím stal Paul Cairns. Ten však vydržel přibližně tři měsíce a pak jej nahradil Paul Todd (který se skupinou odehrál pouze jeden koncert). V září 1979 do skupiny přišel Tony Parsons, který zde vydržel přibližně dva měsíce a odešel těsně před podepsáním smlouvy s EMI. Ještě před podepsáním smlouvy s EMI Records si skupina v listopadu 1979 u fiktivního vydavatelství Rock Hard Records (vlastním nákladem) vydala EP pojmenované The Soundhouse Tapes. Kvůli špatné technické kvalitě nahrávky neobsahovaly skladbu "Strange World". První prosincový den roku 1979 se členové skupiny Iron Maiden pod vedením Roda Smallwooda sešli se zástupci společnosti EMI a podepsali smlouvu. Pro nahrání alba Harris chtěl sehnat ještě druhého kytaristu. Jako prvnímu bylo toto místo nabídnuto Adrianu Smithovi, který již dříve s Murrayem hrál. Ten to však odmítl, protože i jeho kapela Urchin v té době získala smlouvu. Nakonec volba padla na Dennise Strattona. Ve stejné době rovněž odešel bubeník Sampson. Ještě v prosinci 1979 ho nahradil Strattonův přítel Clive Burr. Hned v lednu roku 1980 skupina začala nahrávat své historicky první studiové album. Obsahuje skladby, které již dlouhou dobu hráli na koncertech. Po neúspěšných zkouškách se dvěma různými producenty nakonec vyhrál Will Malone. Vydání eponymního alba Iron Maiden předcházel singl "Running Free" se skladbou "Burning Ambition" na B-straně. Singl vyšel v únoru a album až v dubnu 1980. Na obalu singlu se nenachází maskot Eddie. Autorem však je Derek Riggs, který Eddieho na pozdější alba připravoval. V únoru 1980 Iron Maiden rozjeli spolu s několika dalšími turné nazvané Metal for Muthas Tour. Šlo o doprovodné turné ke kompilaci Metal for Muthas Neala Kaye. Ještě před vydáním prvního alba skupina v březnu 1980 dělala předkapelu skupině Judas Priest v britské části při jejich turné British Steel Tour. V dubnu se pak konalo několik posledních koncertů v rámci turné Metal for Muthas. Album Iron Maiden vyšlo 11. dubna a ihned se dostalo na čtvrté místo hitparády. Od května do srpna 1980 pak Iron Maiden odehráli společné turné se skupinou Praying Mantis. Od srpna pak své vůbec první evropské turné a to jako předkapela americké skupině Kiss. Již během turné se začaly problémy mezi Strattonem a ostatními členy zhoršovat. Po jeho ukončení byl Stratton ze skupiny propuštěn a jako náhrada do skupiny přišel Adrian Smith. Od listopadu do prosince 1980 skupina absolvovala své první turné s novým kytaristou. V prosinci pak zahájila nahrávání své druhé desky v londýnském studiu Battery Studios. Produkce se tentokrát ujal Martin Birch. Nahrávání skončilo v lednu 1981 a výsledek dostal název Killers. Nachází se na něm většinou skladby, které již dříve hráli na svých koncertech. Album vyšlo 9. února 1981. V britském žebříčku se tentokrát umístilo až na dvanáctém místě. Dne 17. února 1981 skupina zahájila světové turné, začínající ve městě Ipswich v Anglii. Turné následně pokračovalo přes Francii, Itálii, Švýcarsko, Belgii, Nizozemsko a Německo. Právě v Německu se ve skupině začalo zvyšovat napětí kvůli Paulu Di'Annovi. Přes několik zrušených koncertů turné dál pokračovalo v Japonsku, Austrálii a Spojených státech amerických. Při většině amerických koncertů hráli jako předkapela skupině Judas Priest. Po neshodách s Paulem Di'Annem do skupiny přišel zpěvák skupiny Samson jménem Bruce Dickinson, který si později vysloužil přezdívku the anti air-raid siren, která se dá do češtiny přeložit jako siréna při leteckém náletu. Změna přišla v říjnu 1981. Od ledna do února 1982 nahrávali své třetí studiové album s názvem The Number of the Beast. Album pak vyšlo 22. března a okamžitě se dostalo na první místo albového žebříčku. Producentem byl opět Birch. Dne 25. února skupina zahájila další turné po Británii. To pak pokračovalo přes Francii, Španělsko, Švýcarsko, Belgii, Německo, Nizozemsko a následně pak i USA, Kanadu, Austrálii a Japonsko. Na několika koncertech skupina dělala předkapelu Scorpions, Rainbow, Judas Priest a 38 Special, většinu však odehrála jako vlastní koncerty. Během turné se začínaly tvořit problémy s Clivem Burrem, jako náhrada přišel Nicko McBrain. V lednu 1983 skupina zahájila práce na svém čtvrtém studiovém albu; prvním, které nevzniklo v domovské Anglii. Nahrávalo se totiž ve studiu Compass Point Studios ve městě Nassau na Bahamách. Produkce se opět ujal Birch a album nazvané Piece of Mind vyšlo 16. května 1983 a v žebříčku se umístilo na třetím místě. K albu vyšly dva singly − "Flight of Icarus" a "The Trooper", a stejně jako The Number of the Beast bylo oceněno platinovou deskou. Turné na jeho podporu začalo 2. května a pokračovalo až do 18. prosince. Vedle evropských koncertů odehráli i své vůbec první vlastní turné po USA. Ve stejném studiu jako Piece of Mind nahráli Iron Maiden i své další album − Powerslave. Nahrávalo se od února do června 1984 a vyšlo v září téhož roku. K nejznámějším skladbám z alba patří singly "Aces High" a "2 Minutes to Midnight", další známou písní je pak třináctiminutový epos "Rhyme of the Ancient Mariner", který byl složen na motivy stejnojmenné básně anglického básníka Samuela Taylora Coleridge. Ještě před jeho vydáním skupina v srpnu 1984 zahájila své doposud největší turné nazvané World Slavery Tour, při němž odehrála přibližně 190 koncertů po celém světě. Jeden z koncertů byl na festivalu Rock in Rio, kde hráli pro přibližně 250 000 návštěvníků. Turné skončilo v červenci 1985 a vzniklo při něm první oficiální koncertní album skupiny − Live After Death, které vyšlo v listopadu 1985. V roce 1985 skupina spolupracovala na italském hororu Phenomena režiséra Daria Argenta, k němuž nahrála píseň "Flash of the Blade". Své šesté studiové album nazvané Somewhere in Time bylo netradičně nahráváno ve dvou studiích − v Compass Point a v Wisseloord Studios v nizozemském Hilversumu. Album vyšlo v říjnu 1986 a v britském žebříčku stanulo opět na třetím místě. Od září 1986 do května 1987 skupina jela další velké turné na podporu aktuálního alba. Od února do března 1988 skupina nahrávala své sedmé album příznačně nazvané Seventh Son of a Seventh Son. Nahrávání tentokrát probíhalo v mnichovském studiu Musicland Studios a album vyšlo v květnu 1988. Bylo pojato jako koncepční, vzešly z něj čtyři singly: "Can I Play with Madness", "The Evil That Men Do", "The Clairvoyant" a "Infinite Dreams", všechny se objevily v první desítce hitparády singlů. Samotné album pak napodobilo legendární The Number of the Beast a také se dostalo na první místo žebříčku prodejnosti. Od dubna do prosince 1988 pak odehráli necelou stovku koncertů v rámci podpory turné k aktuálnímu albu. Zahrnovalo mimo jiné vystoupení na festivalu Monsters of Rock v obci Castle Donington v Anglii. Skupina měla rovněž naplánováno odehrát jeden koncert v Československu; mělo se tak stát na Stadionu na Letné v Praze dne 25. srpna 1988. Koncert byl však zrušen. Šlo vůbec o první turné, při kterém skupina využila doprovodného klávesistu; stal se jím Harrisův baskytarový technik Michael Kenney. V roce 1989 skupina spolu neodehrála ani jeden koncert, namísto toho Harris pracoval ve studiu na koncertním albu a video záznamu nazvaném Maiden England. Album pak vyšlo v listopadu 1989. Smith se rozhodl vydat vlastní album nazvané Silver and Gold, které vyšlo pod hlavičkou skupiny A.S.A.P. (Adrian Smith and Project). Své první sólové album rovněž nahrál Dickinson. Dostalo název Tattooed Millionaire a vyšlo v květnu 1990. Na kytaru zde hrál Janick Gers, který již dříve spolupracoval s Fishem z Marillion a Ianem Gillanem z Deep Purple. Ještě před nahráváním osmého alba ze skupiny odešel Adrian Smith. Jako náhrada přišel právě Janick Gers. Nahrávalo se od června do září a produkce se opět ujal Martin Birch. Album dostalo název No Prayer for the Dying a vyšlo 1. října 1990 s tím, že v britském žebříčku prodejnosti se dostalo na druhé místo. Albu se však moc velký úspěch nedostavil. Větší úspěch než samotné album zaznamenal singl "Bring Your Daughter... to the Slaughter", který se vyhoupl na post nejvyšší, kde se udržel tři týdny. Tuto píseň napsal Bruce Dickinson a v jeho verzi se objevila na soundtracku k filmu Noční můra v Elm Street 5. Turné na podporu alba začalo 19. září 1990 a pokračovalo až do září roku následujícího. Po skončení turné skupina zahájila práce na svém novém albu. Jako to poslední, produkované Martinem Birchem, se nahrávalo v Harrisově vlastním studiu Barnyard Studios. Spolu s Birchem se tentokrát na produkci podílel i sám Harris. Album Fear of the Dark vyšlo v květnu 1992. Velmi známou písní z tohoto alba je stejnojmenná skladba, kterou kapela často hraje na svých koncertech. Úspěch zaznamenal singl "Be Quick or Be Dead", který se dostal na druhé místo v hitparádě singlů. Turné na jeho podporu začalo v červnu a skončilo v listopadu stejného roku. Jedno vystoupení se konalo opět v Doningtonu − jako host se při přídavku představil Adrian Smith. Od března do srpna 1993 odehráli další turné, při něm však postupně začal dělat problémy i Dickinson. Šlo o první turné, během kterého skupina zahrála i v Česku; v ostravském Paláci kultury a sportu. Během turné vyšly celkem dvě koncertní alba − A Real Live One v březnu a A Real Dead One v říjnu. Obě poté vyšla jako jedno album pod názvem A Real Live Dead One. V listopadu 1993 ještě vyšel další koncertní záznam Live at Donington. Dickinson svůj odchod oznámil v březnu 1993, se skupinou však ještě odehrál celé turné až do srpna. Při konkurzu na uvolněné místo se členům nejvíce líbil Blaze Bayley, frontman skupiny Wolfsbane. Jeho nástup byl oznámen v lednu 1994 a hned ve stejný měsíc zahájili práce na svém novém albu. Nahrávání trvalo s přestávkami více než rok a výsledek s názvem The X Factor spatřil světlo světa v říjnu 1995. Albu se dostala velmi špatná kritika a oproti předchozím albům působilo spíš jako propadák. Skalní fanoušci kapely si nemohli zvyknout na nového zpěváka, a to ne z důvodu, že by byl Bayley špatný, spíš byl jiný než Dickinson, na kterého byli zvyklí. K albu vyšly dva doprovodné singly − "Man on the Edge" a "Lord of the Flies". Od září 1995 do září 1996 skupina koncertovala v rámci turné The X Factour opět po celém světě. Skupina podruhé zahrála v Česku; stalo se tak v pražském Průmyslovém paláci. Po návratu z turné se skupina opět umlčela z koncertování, namísto toho však zahájila práce na albu Virtual XI, které vyšlo až v březnu 1998. Album zaostalo i za The X Factor, a to i přesto, že na něm jsou známé písně "Futureal" a "The Clansman". Od dubna do prosince pak následovalo další turné, při kterém se odehrálo třetí vystoupení skupiny v Česku. Tentokrát opět v Praze, nyní však v Malé sportovní hale. Při tomto turné začal zlobit Bayleyův hlas. Několik koncertů muselo být dokonce zrušeno a po jeho ukončení byl Bayley ze skupiny vyhozen. Ihned po odchodu Blaze Bayleyho vznikla myšlenka opět oslovit Bruce Dickinsona. Spolu s ním přišel i Adrian Smith a skupina poprvé doopravdy začala fungovat s třemi kytarami. Od července do října 1999 skupina odehrála kratší turné. Následně celá šestičlenná sestava i s novým producentem Kevinem Shirleyem začala pracovat na novém albu nazvaném Brave New World. Album vyšlo v květnu 2000 a umístilo se na sedmém místě britského žebříčku. V červnu Iron Maiden odstartovali další velké turné, během kterého vystoupili v pražské Paegas aréně. Mimo pražské vystoupení skupina během tohoto turné hrála i na dalším ročníku festivalu Rock in Rio v brazilském Rio de Janeiru. Záznam z tohoto koncertu vyšel jako živé album a DVD Rock in Rio. Na toto vystoupení opět přišlo přes 250 000 fanoušků. Turné na podporu alba Brave New World skončilo až v březnu 2002 a v tomto roce skupina rovněž získala ocenění Ivor Novello Awards. Následovalo období klidu, hned počátkem roku 2003 ho však skupina přerušila nahráváním alba Dance of Death, které pak vyšlo v září. Dostalo se na druhé místo žebříčku prodejnosti a společně s albem Brave New World bylo vyhlášeno nejlepším metalovým albem roku 2003 (Brave New World roku 2000). Na albu se nachází většinou písně, jejichž délka přesahuje pět minut. Pouze dvě písně jsou kratší, obě dvě vyšly jako singly − "Wildest Dreams" a "Rainmaker". Ještě před vydáním alba skupina absolvovala turné Give Me Ed... 'Til I'm Dead Tour. Po jeho vydání pak přibližně stejně dlouhé turné na jeho podporu. Během obou skupina hrála v Česku; ve Zlíně a Praze. Turné skončilo v únoru 2004. Od května do srpna 2005 se konalo turné Eddie Rips Up the World Tour. Bylo zahájeno v pražské T-Mobile Aréně. Součástí turné bylo i několik vystoupení v rámci putovního festivalu Ozzfest ve Spojených státech. Na něm, během vystoupení v San Bernardinu, došlo k napadení kapely některými fanoušky, kteří na ni házeli nejrůznější předměty. Kvůli tomu kapela zrušila své zbývající koncerty na tomto festivalu. Turné skupina zakončila charitativním vystoupením pro bývalého bubeníka skupiny Clivea Burra, který trpěl roztroušenou sklerózou. V srpnu 2005 vyšlo živé album Death on the Road, na němž je zachycen záznam koncertu v Dortmundu, který byl součástí turné k albu Dance of Death. Od března do dubna 2006 Iron Maiden nahráli své, v pořadí čtrnácté, album nazvané A Matter of Life and Death. Album vyšlo v srpnu a produkce se opět ujali Shirley s Harrisem. Ještě před samotným počinem vyšel první singl "The Reincarnation of Benjamin Breeg", druhý "Different World" následoval později. V prosinci roku 2006 nahráli ve studiu Abbey Road živé vystoupení pro pořad Live from Abbey Road. Měsíc před tím Iron Maiden spolu se svým manažerem Rodem Smallwoodem ohlásili, že po 27 letech končí se spoluprací se Sanctuary Music. Založili společnost Phantom Music Management, nicméně nenastaly žádné významné změny. Následovalo turné po Severní Americe a Evropě. Na koncertech nejprve odehráli všech deset skladeb z aktuálního alba v nezměněném pořadí a poté pět klasických skladeb z jiných alb. V rámci tohoto turné skupina 6. června 2007 odehrála svůj druhý koncert v Ostravě. O čtyři dny později se konalo vystoupení na festivalu Download, které bylo natáčeno a vysíláno na internetu. Během koncertu Bruce Dickinson prohlásil, že záznam bude použit pro živé DVD. Dne 24. června 2007 turné skončilo, poslední koncert byl v Londýnské Brixton Academy na pomoc nadaci Cliva Burra. V únoru 2008 skupina zahájila velké turné Somewhere Back in Time World Tour, které se zaměřovalo na slavné období skupiny v 80. letech, obzvláště na album Powerslave, neboť celkové ladění obsahuje egyptské prvky, podobně jako na albu a tehdejších vystoupeních. Turné začalo v indické Bombaji a také poprvé navštívili Kostariku a Kolumbii. V Česku vystupovala dne 8. srpna 2008 na stadionu Eden v Praze. Se začátkem tohoto turné také souvisí vydání živého dvou-DVD se záznamy Live After Death a Maiden England. Právě při tomto turné vznikl dokumentární film Iron Maiden: Flight 666. Během turné skupina cestovala speciálně upraveným Boeingem 757 zvaným "Ed Force One", které pilotoval zpěvák skupiny Bruce Dickinson. Od ledna do března 2010 skupina pracovala na svém patnáctém studiovém albu. Výsledek dostal název The Final Frontier a vyšel v srpnu 2010. Produkce se opět ujali Shirley a Harris. Od června 2010 do srpna 2011 skupina odehrála přibližně sto koncertů v rámci The Final Frontier World Tour. Tentokrát skupina odehrála i několik koncertů v rámci putovního festivalu Sonisphere; jedno se konalo na Holešovickém výstavišti 11. června 2011. V březnu 2012 vyšel záznam z koncertu nazvaný En Vivo! V červnu stejného roku se skupina vydala na další světové turné nazvané Maiden England World Tour. Turné pokračovalo do října 2013; jeden koncert z turné odehráli i v Česku, přesněji 29. července 2013 v pražské aréně Eden. V březnu 2013 zemřel bubeník Clive Burr, který se skupinou nahrál první tři alba, ve věku 56 let. V roce 2012 vydal Smith společně s projektem Primal Rock Rebellion album Awoken Broken a ve stejném roce vydal první sólové album s názvem British Lion i Steve Harris. V červenci 2012 Dickinson v rozhovoru prohlásil, že skupina chystá na rok 2014 nové studiové album. Koncem roku 2014 byla Dickinsonovi diagnostikována rakovina a přestože měla skupina kompletně dokončené studiové album, její členové prohlásili, že s vydáním počkají do doby, než bude frontman zdráv a vyrazí se skupinou na koncertní turné. Album nakonec dostalo název The Book of Souls a vyšlo v září 2015. Nahrávka je nejdelším studiovým albem v historii skupiny. Na album navázalo celosvětové turné The Book of Souls World Tour čítající více než sto vystoupení. Podrobnější informace naleznete v článku Seznam členů Iron Maiden. Současná sestava Bruce Dickinson – zpěv (1981–1993, 1999–dosud) Steve Harris – baskytara (1975–dosud) Dave Murray – kytara (1976, 1977–dosud . ) Adrian Smith – kytara (1980–1990, 1999–dosud) Janick Gers – kytara (1990–dosud) Nicko McBrain – bicí (1983–dosud) a Michael Kenney – klávesy (1988–dosud) – pouze koncertní hudebník Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Iron Maiden. Studiová alba Iron Maiden (1980) Killers (1981) The Number of the Beast (1982) Piece of Mind (1983) Powerslave (1984) Somewhere in Time (1986) Seventh Son of . a Seventh Son (1988) No Prayer for the Dying (1990) Fear of the Dark (1992) The X Factor (1995) Virtual XI (1998) Brave New World (2000) Dance of Death (2003) A Matter of Life and Death (2006) The Final Frontier (2010) The Book of Souls (2015)

ENTITY

ENTITY

002592

Supercrooo je pražská hip-hopová / rapová dvojice tvořená hudebníky s uměleckými jmény Hugo Toxxx (také Hack) a James Cole (také Phat). Hip-hopové uskupení s názvem K.O. Kru založili Hack s Phatem kolem roku 1998. Debutovalo vinylovým singlem Nádech / Náš cíl, který v roce 2001 vydal P.A.trick records [1][zdroj?]. Tento singl se objevil společně s Wichovým remixem na celočeské kompilaci Lyrik Derby 1. Phat v roce 2002 začal nahrávat u P.A.trick records, avšak v polovině desky odešel a jeho sólová práce Frekvence P.H.A.T. vyšla u vydavatelství PSH - Terrorist? Na albu hostovali například LA4, Vladimir 518 a taky Hack. Produkoval si ji z části sám, částečně mu s ní vypomohli pražští Wich, Enemy a Hack. Obsahovala méně samplování, více syntetických a elektronických zvuků, specifický beat a velký důraz na rap[zdroj?]. K.O. Kru společně po sólo pauze vytvořilo svůj další singl Kéry, který se objevil na kompilaci From Amsterdam To Praha na labelu Maddrum rec[2]....

Kdy bylo založeno uskupení K.O. Kru?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Supercrooo

Hip-hopové uskupení s názvem K.O. Kru založili Hack s Phatem kolem roku 1998.

Supercrooo je pražská hip-hopová / rapová dvojice tvořená hudebníky s uměleckými jmény Hugo Toxxx (také Hack) a James Cole (také Phat). Hip-hopové uskupení s názvem K.O. Kru založili Hack s Phatem kolem roku 1998. Debutovalo vinylovým singlem Nádech / Náš cíl, který v roce 2001 vydal P.A.trick records [1][zdroj?]. Tento singl se objevil společně s Wichovým remixem na celočeské kompilaci Lyrik Derby 1. Phat v roce 2002 začal nahrávat u P.A.trick records, avšak v polovině desky odešel a jeho sólová práce Frekvence P.H.A.T. vyšla u vydavatelství PSH - Terrorist? Na albu hostovali například LA4, Vladimir 518 a taky Hack. Produkoval si ji z části sám, částečně mu s ní vypomohli pražští Wich, Enemy a Hack. Obsahovala méně samplování, více syntetických a elektronických zvuků, specifický beat a velký důraz na rap[zdroj?]. K.O. Kru společně po sólo pauze vytvořilo svůj další singl Kéry, který se objevil na kompilaci From Amsterdam To Praha na labelu Maddrum rec[2]. Už jako Supercrooo se objevili s novou tvorbou a postupem na kompilaci East Side Unia Vol. 3 se skladbou 2005. Obsahuje zvláštní tvrdou a nekompromisní lyriku s volnými asociacemi a paradoxními slovními spojeními, inspirovanou komiksem a žánrem science fiction[zdroj?]. Své debutové album Toxic Funk vydali v roce 2004 u Maddrum records. Album je plné nekompromisního přístupu k textům, kontroverze, perverzní tematiky a nesamplovaných, toxických a elektro beatů[zdroj?]. Dalším albem Supercrooo se stal České Kuře:Neurofolk vydané u Nejbr Beats[3] v roce 2005 [zdroj?]. Na tomto albu jsou beaty ještě tvrdší, agresivnější a temnější než na předchozím. Zvuk je mnohem propracovanější a rapy se staly více psychedelické[zdroj?]. Začátkem roku 2007 vydali u vydavetelství Bigg Boss[4] první české rapové dvojCD Dva Nosáči Tankujou Super, na kterém shrnují svou dosavadní tvorbu z let 1996 až 2006. Obsahuje několik známých skladeb, nevydané nahrávky, několik remixů a nahrávky hostů. Pilotním singlem celého projektu je Kariéra 16 remix ft. Vec a H16, ke kterému byl natočen i videoklip pod taktovkou Rista. V červnu 2008 vydal Hugo Toxxx své sólové album Rok Psa, v prosinci 2008 vydal James Cole společně s Orionem z PSH album Orikoule. Obě alba vyšla u vydavelství Bigg Boss. Mezi vydáním alb Toxic Funk a České Kuře:Neurofolk byl vytvořen experimentální elektro projekt Dixxx, který tvoří kromě Hacka s Phatem i Risto s Lucasem Skunkwalkerem. Poslední dva se starají o produkci, mastering, atd.[zdroj?] Dixxx vydali desku DIXXX na labelu Rapsport, který vytvořili SuperCrooo. Album vyšlo v omezeném nákladu 500 kusů a takřka okamžitě bylo prodáno[zdroj?]. O rok později vydali i rozšířenou Dixxx - Extended Edition doplněnou o remixy a novým obalem. Na mixtapu Viktora Hazarda Rap Superstar vol. 1 se objevila skladba Top Rock. V roce 2006 umístili na Internet ke stažení skladbu Biatches[5]. Hugo Toxxx a další moderátor Poeta spolu uváděli pořad o rapu Rapgame na Radio SPIN. Pořad byl vysílán jednou týdně, každý díl byl věnován určitému tématu a obsahoval rozhovor s hosty ve studiu. Pořad byl po roce zrušen a v současné době pokračuje na rádiu Spin, kde Poetu nahradil Willie-mack který byl následně nahrazen Dyrtym. K.O. Krů - Nádech/Náš cíl (Vinyl) (2001) Phat - Frekvence P.H.A.T. (2002) Phat - Frekvence P.H.A.T/Modelky (Vinyl) (2002) . Supercrooo - Toxic Funk (2004) Dixxx - Dixxx (2005) Supercrooo - Baby (Vinyl) (2005) Supercrooo - České Kuře:Neurofolk (2005) Dixxx - Dixxx Extended Edition ( . 2006) Supercooo - 2 Nosáči Tankujou Super (2007) Hugo Toxxx - Rok Psa (2008) James Cole a Orion - Orikoule (2008) James Cole - Je Kapitán Láska (2009) James Cole- Halucinace ze . třetího patra (2010) Hugo Toxxx - Legální Drogy + Illegální Kecy (2011) James Cole a DJ Scarface - Jed na krysy (2011) Hugo Toxxx - Bauch Money (2012) James Cole + LA4 + Mike . Trafik - Nadzemi-EP (2012) James Cole - Moby Dick (2013) Hugo Toxxx - BMKG (2014) James Cole - Orfeus (2016) VA - Lyrik Derby vol. 1 (2001) - . [Nádech - Wich RMX /SC ex K.O. + Standardní Režim /SC ex K.O. [6] VA - From Amsterdam To Praha (2003) - Kéry /SC ex K.O. [7] VA - East Side Unia vol. 3 (2003) - 2005 /SC [8] La4 - Elá Pro (2004) - Na Světlo Denní feat. James Cole [9] VA - Until That Day (2004) - Supercrooo /SC [10] Wich - Time Is Now (2004) - Jádro Kudla /SC [11] Gipsy - Rýmy a Blues (2005) - Sexy, Funky a Zlej feat. James Cole [12] Marpo - Původ Umění (2005) - Velrybí Bolest feat. Hugo Toxxx [13] Orion - Teritorium 2 (2005) - Zápas feat. James Cole [14] Prago Union - HDP (2005) - VAR feat. James Cole [15] VA - Nejbr Hip Hop mix vol. 1 (2005) - Svět je nádherný /Dixxx + Party Shit /SC [16] VA - Utkej se v rapu presents CzechoSlovak Beats 2005 . (2005) -Svět je nádherný /Dixxx [17] Viktor Hazard - Rapsuperstar vol. 1 (2005) - Top Rock /Dixxx [18] Moja Reč - S/M Show (2006) - Tanker feat. SC [19] PSH - Rap 'N' Roll (2006) - Wolfův Revír feat. James Cole + Parket RMX feat. SC, Čistychov, Indy [20] VA - Nejbr Hip Hop mix vol. 2 (2006) - Nejsom Falošný /H16 feat. SC + Nemala By Si Byť /Zverina feat. Hugo Toxxx + Dávej Bacha /SC, Moja Reč, Vec, Katka Winterová [21] Viktor Hazard - Rapsuperstar vol. 2 (2006) - Jako Víno /SC [22] DJ Neo - Heartbreak club (2007) - Co je doma to, se počítá /Orion feat. James Cole [23] Orion - Teritorium Remixy (2007) - Kam Vítr Tam Plášť feat. James Cole, Ego + Zápas feat. James Cole [24] Marko - Velmi Nebezpečné Známosti (2007) - Auta, Rap, Stejky /Hugo Toxxx + Verbální Glock /James Cole + Boss /James Cole, Hugo Toxxx, W . 518, La4, Orion [25] DJ Yanko - Thug Errcitě vol. 2 (2007) - Dřepim S Courou /SC [26] DJ Kappa - Hra Sa Začíná (2007) - Sweet Dreams /SC feat. W518 [27] Shadow Drrop - Heavy Metal vol. 2 (2007) - Bartender /Hugo Toxxx [28] LA4 - Panoptikum (2007) - Mánie feat. SC [29] Haf & Beyuz - V Živote (2007) - Homotrek feat. Hugo Toxxx, Zverina [30] Iscream boyz - Iscream boyz Mixtape Vol. 1 (2007) - Problem feat. Hugo Toxxx [31] MAAT - Kandidáti existence (2007) - Nemužeš se probudit feat. James Cole + Pimpsleď feat. Hugo Toxxx + Nemužeš se probudit (JSM Remix) feat. James Cole [32] Berezin - P-13 (2007) - Sterva feat. SC [33] + Bigg Boss Pt2 feat. SC, LA4, W518 (Bonus track) [zdroj?] Grimaso - Kto dá viac (2007) - Rock /SC feat. Otecko [34] VA - Nejbr Hip Hop mix vol. 3 (2007) - Nemůžeš se probudit /James Cole feat. MAAT[35] Vladimir518 - Gorila vs. Architekt (2008) - Smíchov - Újezd feat. Hugo Toxxx, Orion + Vítěz sebere všechno feat. James Cole, LA4 [36] Cosmic Crew - Electric City MIXTAPE (2008) - Transformer feat. Hugo Toxxx [37] Vec - Funkčný Veterán (2008) - Ony si ma nájdu feat. Hugo Toxxx, Delik + 1. milion feat. James Cole [38] H16 - Čísla nepustia (2008) - S kým si, taký si feat. Hugo Toxxx [39] Iscream boyz - Mixtape Vol. 2 (2008) - Životní styl (Remix) feat. Hugo Toxxx [40] VA - Jižní Srnkobraní Vol.2 (2008) - Tohle je Skit /Hugo Toxxx + Pijeme pivo /James Cole + Problem RMX /Hugo Toxxx feat. Iscream boyz + Kdo ty jsi? Kdo tě zná? /Hugo Toxxx feat. Chang, Šejna [41] Monkey Bussines - Twilight of Jesters (2009) - Wedding Song feat. James Cole [42] Moja Reč - Dual Shock (2009) - Na voľnej nohe feat. Hugo Toxxx + Piroman feat. James Cole [43] DJ Mike Trafik - H.P.T.N. Bigg Boss Sampler vol.1 (2009) - Pervitin, Herák, Toluen a Pivo feat. Hugo Toxxx, Pavel Baar + Gastro Tour feat. James Cole, Vec, Kardinál Korec, Orion, Jiří Babica + Děti Prázdnoty feat. James Cole, Indy, Orion, Lešek Semelka, Vladimir 518 + Kam mám jít feat. Hugo Toxxx, Vladimir 518 + Rap Biz (Summer rmx) feat. Orion, Tede, James Cole, Hugo Toxxx + Proč Si Proboha Na Mě Tak Zlá feat. Hugo Toxxx, Dara Rolins, Zverina, Vladimir 518 [44] VA - 20ERS - 20 let v tom! (2008) - Bike rembok adibas /James Cole feat. Kutmasta Kurt + Eins, zwei, polizei /Hugo Toxxx feat. Kool Keith + Krysy /James Cole feat. Orion + Nádech /K.O. Kru [45] Supercrooo - oficiální stránka

DATETIME

DATETIME

003749

Dělník je označení námezdně pracujícího člověka, vykonávajícího převážně fyzicky namáhavou práci. Od živnostníka jej odlišuje především závislost na zaměstnavateli a mentální pocit nesamostatnosti. Jedná se o obecné označení, které může být specifikováno přívlastkem podle druhu činnosti: např. textilní (textilák), přadelní (přadlák), lesní, stavební či hutní dělník. Podle míry vzdělanosti, resp.vyučení lze dělníky rozdělit na kvalifikované a nekvalifikované (pomocné). Společenská skupina dělníků se označuje jako dělnictvo nebo dělnická třída (ať už v Marxově, nebo Weberově pojetí). Sociální vrstva označovaná jako dělnictvo se rodila v postupném procesu, v němž se utvářelo vědomí společných zájmů a identity dělníků. Homogenizace dělnictva spočívala především v proměně tovaryše v dělníka v důsledku přechodu od cechovní k tovární výrobě, dále se ovšem musely překonat...

Jak býva označován dělník vzdělaný?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dělník

Podle míry vzdělanosti, resp.vyučení lze dělníky rozdělit na kvalifikované a nekvalifikované (pomocné).

Dělník je označení námezdně pracujícího člověka, vykonávajícího převážně fyzicky namáhavou práci. Od živnostníka jej odlišuje především závislost na zaměstnavateli a mentální pocit nesamostatnosti. Jedná se o obecné označení, které může být specifikováno přívlastkem podle druhu činnosti: např. textilní (textilák), přadelní (přadlák), lesní, stavební či hutní dělník. Podle míry vzdělanosti, resp.vyučení lze dělníky rozdělit na kvalifikované a nekvalifikované (pomocné). Společenská skupina dělníků se označuje jako dělnictvo nebo dělnická třída (ať už v Marxově, nebo Weberově pojetí). Sociální vrstva označovaná jako dělnictvo se rodila v postupném procesu, v němž se utvářelo vědomí společných zájmů a identity dělníků. Homogenizace dělnictva spočívala především v proměně tovaryše v dělníka v důsledku přechodu od cechovní k tovární výrobě, dále se ovšem musely překonat partikulární identity dělníků v jednotlivých výrobních odvětvích a v neposlední řadě míru stmelení dělnictva určovaly také rozdíly mezi dělníky v rámci jednoho odvětví (kvalifikovaní vs. nekvalifikovaní dělníci, mistři vs. nádeníci). Naopak integračně působily zejména společné prožitky z práce jako sdílení těžké fyzické práce, šikany, zážitek těžkého úrazu či smrti spolupracovníka nebo třeba stávky.

PERSON

PERSON

011962

Christian Matthias Theodor Mommsen (30. listopadu 1817, Garding, Šlesvicko-Holštýnsko - 1. listopadu 1903, Charlottenburg, Berlín) byl německý historik, právník a politik, který působil jako univerzitní profesor v Lipsku, Curychu, Vratislavi a v Berlíně. Je nositelem Nobelovy ceny za literaturu za rok 1902. Mommsen pocházel z rodiny německého protestantského kněze. V letech 1838 až 1843 vystudoval právní vědu a filozofii práva u B. G. Niebuhra a J. G. Droysena na univerzitě v Kielu. Po skončení studia získal stipendium na další vědecké studium ve Francii a Itálii. Zde se zabýval především antickými nápisy. Během pobytu v Itálii jich shromáždil několik tisíc a roku 1853 je využil pro vydání souboru latinských nápisů Corpus inscriptionum Latinarum. Toto dílo nápisů z území celé Římské říše, které odborníci doplňují dodnes, je základem každé epigrafické práce....

Dostal Theodor Mommsen Nobelovou cenu za své dílo Řecké dějiny?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Theodor_Mommsen

Je nositelem Nobelovy ceny za literaturu za rok 1902.

Christian Matthias Theodor Mommsen (30. listopadu 1817, Garding, Šlesvicko-Holštýnsko - 1. listopadu 1903, Charlottenburg, Berlín) byl německý historik, právník a politik, který působil jako univerzitní profesor v Lipsku, Curychu, Vratislavi a v Berlíně. Je nositelem Nobelovy ceny za literaturu za rok 1902. Mommsen pocházel z rodiny německého protestantského kněze. V letech 1838 až 1843 vystudoval právní vědu a filozofii práva u B. G. Niebuhra a J. G. Droysena na univerzitě v Kielu. Po skončení studia získal stipendium na další vědecké studium ve Francii a Itálii. Zde se zabýval především antickými nápisy. Během pobytu v Itálii jich shromáždil několik tisíc a roku 1853 je využil pro vydání souboru latinských nápisů Corpus inscriptionum Latinarum. Toto dílo nápisů z území celé Římské říše, které odborníci doplňují dodnes, je základem každé epigrafické práce. Theodor Mommsen připravil osm svazků z prvních patnácti. Dnes je známo asi 400 000 těchto nápisů. Po návratu z ciziny působil Mommsen jako profesor občanského práva na univerzitě v Lipsku. Pro své liberální názory a aktivní podporu revoluce v roce 1848 (stal sa poslancem parlamentu a psal články do revolučních novin) byl donucen roku 1851 na své profesorské místo rezignovat. Ale již roku 1852 se stal profesorem Římského práva v Curychu a roku 1854 ve Vratislavi. Roku 1858 se natrvalo usídlil v Berlíně, stal se členem pruské akademie věd v Berlíně, v roce 1861 profesorem římských dějin na berlínské univerzitě (zde působil do roku 1887), a v letech 1873 až 1895 byl opět poslancem německého parlamentu. Roku 1897 vystoupil Theodor Mommsen velice ostře proti českým národním a státoprávním snahám. Ve svém spise Poslání Němcům v Rakousku obvinil Čechy z rozbíjení jednoty německého národa a tvrdil, že když nejsou schopni přijmout logické důvody, musí být proti nim použity násilné praktiky ("Buďte tvrdými. Rozum lebka Čechů nepřijme, avšak ranám i ona porozumí"). Kromě toho postavil v tomto spise Čechy a Poláky na okraj evropských kulturních dějin a nazval je "apoštoly barbarství". Jeho výpad proti Slovanům nezůstal bez odezvy. Na pařížské Sorbonně protestoval proti Mommsenovu postoji francouzský profesor slavistiky Ernest Denis, z českých historiků vyjádřil prudký odpor zejména Josef Pekař a Jaroslav Goll, v Polsku rektor univerzity ve Lvově doktor Oswald Marian Balzer. Roku 1902 obdržel Mommsen především za své hlavní dílo Římské dějiny (1854-1856, Römische Geschichte) Nobelovu cenu za literaturu, a to jako jeden z mála autorů, kteří se zabývali pouze psaním odborné literatury. Byl tím oceněn přínos Theodora Mommsena při popularizaci dějin. Zdůvodnění Švédské akademie bylo následující: "... největšímu žijícímu mistru v umění historiografie se zvláštním zřetelem na jeho monumentální dílo Římské dějiny". Po udělení ceny se objevily kritické názory, že se tu nedá hovořit o ceně za krásnou literaturu. Švédská akademie však prohlásila, že v příslušných stanovách k Nobelově ceně je určeno, že sem spadají také jiné spisy, které formou a pojetím mají literární hodnotu. Nejznámějším Mommsenovým dílem jsou Římské dějiny (Römische Geschichte), které vyšly ve třech dílech v letech 1854-1856. Mommsen v nich popsal dějiny Římské říše zhruba od začátku Římské republiky po vládu Gaia Julia Caesara, jehož byl Mommsen velkým obdivovatelem. Při psaní dějin projevil Mommsen vysoké literární mistrovství při současném zachovaní vědeckého charakteru svého díla. Představil v něm vývoj římského národa od malého městského státu k rozsáhlé říši. Dílo není jen prostým popisem politického, hospodářského a náboženského vývoje, neboť autor za vším hledal nějakou vyšší myšlenku. Tu viděl v zápase dobra a zla, přičemž zastával tezi, kterou dokazoval na mnoha příkladech, že dobro nakonec zvítězí. Zastával také názor, že nejlepší formou vlády v starověkého Římě byla demokratická monarchie, jejímž příkladem byla vláda Gaia Julia Caesara. Události v díle popisované pak Mommsen srovnával s politickým vývojem v 19. století. Svůj obdiv k Caesarovi v díle nikterak nezakrýval, protože byl zastáncem vlády silného politika a státníka, který by sjednotil německé státy (tuto vedoucí osobnost viděl v pruském králi, pod jehož vládou mělo vzniknout silné Německo). Mommsenovy Římské dějiny vychovávaly a vychovávají celé generace historiků. Na konci 19. století výrazně ovlivňovaly i široké vrstvy čtenářů a probudily v nich zájem o starověké dějiny tak, jako žádné jiné historické dílo. Z toho vycházel i výbor pro udělování Nobelovy ceny a zvolil Theodora Mommsena jako příklad vědce, který psal čitelně a srozumitelně i pro široké vrstvy. Theodor Mommsen se k římským dějinám ještě vrátil roku 1885, kdy vydal jejich pátý díl (čtvrtý nikdy nedokončil) z období Římského císařství s názvem Die Provinzen, von Caesar bis Diocletian (Římské provincie). V tomto případě není jeho obraz již tak komplexní, neboť se zaměřil na římské provincie v období raného císařství a popsal jejich politický vývoj a jednotlivé instituce. Jeho další dva spisy, monumentální dějiny politických institucí starověkého Říma Římské státní právo (Römisches Staatsrecht), vydané ve třech svazích v letech 1871-1888, a Římské trestní právo (Römisches Strafrecht) z roku 1899 jsou pracemi průkopnickými, neboť kombinují právní a historická hlediska a využívají pomocné vědy historické, zejména numismatiku. Kromě toho Mommsen napsal více než 1500 dalších studií na různá témata, (např o archeologii), které byly později vydány v osmi svazcích a které se dotýkají nejrůznějších stránek každodenního života Římanů ve všech jeho sférách - v politické, hospodářské, náboženské i kulturní. Česky vyšel z rozsáhlého Mommsenova díla třikrát jen malý výbor z Římských dějin pod názvem Diktátoři v překladu Pavla Eisnera. roku 1937 vydalo výbor pražské Nakladatelské družstvo Máje, v tom samém nakladatelství vyšel výbor ještě roku 1941 s úvodem Augustina Nováka, roku 1996 vydalo výbor olomoucké nakladatelství Votobia. Obrázky, zvuky či videa k tématu Theodor Mommsen ve Wikimedia Commons Osoba Theodor Mommsen ve Wikicitátech Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Theodor Mommsen Nobel Prize bio The Nobel Prize Bio on Mommsen A Mommsen biography Theodor Mommsen biography from the Mommsen family website Theodor Mommsen History of Rome Römische Geschichte at German Project Gutenberg - německy. http://www.britannica.com/nobel/micro/400_7.html

VERB_PHRASE

YES_NO

011500

Sezóna 2014/2015 byla 85. sezónou Rakouské hokejové ligy. Vítězem ročníku se stal tým EC Red Bull Salzburg. == Herní systém == V základní části se hrálo čtyřkolově každý s každým (celkem 44 kol). Po základní části se pokračovalo nadstavbovou částí, kde se týmy rozdělily do dvou skupin. Ve skupině A hrálo 6 nejlepších týmů a ve skupině B zbylých 6 týmů. Body se do nadstavbových skupin nepřenášely, týmy pouze dostaly bonusové body za umístění v první fázi. Celá skupina A a dva nejlepší týmy ze skupiny B postoupily do playoff, které se hrálo na 4 vítězné zápasy. Čtvrtfinálové dvojice nebyly pevně dány, ale vítěz nadstavbové skupiny A si mohl vybrat z týmů na 5. až 8. místě, druhý tým volil ze zbylých týmů atd....

Kolikátou sezónou Rakouské hokejové ligy byla sezóna 2014/2015?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Erste_Bank_Eishockey_Liga_2014/2015

Sezóna 2014/2015 byla 85. sezónou Rakouské hokejové ligy.

Sezóna 2014/2015 byla 85. sezónou Rakouské hokejové ligy. Vítězem ročníku se stal tým EC Red Bull Salzburg. == Herní systém == V základní části se hrálo čtyřkolově každý s každým (celkem 44 kol). Po základní části se pokračovalo nadstavbovou částí, kde se týmy rozdělily do dvou skupin. Ve skupině A hrálo 6 nejlepších týmů a ve skupině B zbylých 6 týmů. Body se do nadstavbových skupin nepřenášely, týmy pouze dostaly bonusové body za umístění v první fázi. Celá skupina A a dva nejlepší týmy ze skupiny B postoupily do playoff, které se hrálo na 4 vítězné zápasy. Čtvrtfinálové dvojice nebyly pevně dány, ale vítěz nadstavbové skupiny A si mohl vybrat z týmů na 5. až 8. místě, druhý tým volil ze zbylých týmů atd. Bodovalo se stejně jako v NHL - za vítězství obdržel vítěz 2 body, za porážku v prodloužení nebo na nájezdy 1 bod, za prohru v základním čase pak 0 bodů. == Základní část == === První fáze === === Druhá fáze === Výsledky z první fáze se do nadstavby nezapočítávaly, týmy si pouze odnesly bonusové body za umístění v první fázi (uvedeny v závorkách). ==== Skupina A ==== ==== Skupina B ==== == Play off == === Čtvrtfinále === EC Red Bull Salzburg - EC VSV 4:1 na zápasy (2:1, 5:6 PP, 4:0, 2:1 PP, 4:1) EHC Black Wings Linz - HC Bolzano 4:3 na zápasy (7:3, 4:6, 2:1, 2:3, 5:4, 1:2, 4:3) Orli Znojmo - EC KAC 1:4 na zápasy (4:5, 6:5 PP, 3:6, 1:2 PP, 1:2 PP) Sapa Fehérvár AV19 - Vienna Capitals 2:4 na zápasy (4:3, 4:1, 2:3, 1:2 PP), 2:5, 1:2 PP) === Semifinále === EC Red Bull Salzburg - EC KAC 4:0 na zápasy (5:2, 4:3, 6:4, 3:2 PP) EHC Black Wings Linz - Vienna Capitals 1:4 na zápasy (3:2 PP, 4:5 PP, 3:4, 2:4, 1:2 PP) === Finále === EC Red Bull Salzburg - Vienna Capitals 4:0 na zápasy (6:1, 5:4, 5:1, 4:3) == Externí odkazy == (německy) Oficiální webové stránky ligy

NUMERIC

NUMERIC

003316

... horšími. Po problematickém turné k uvedení Come Taste the Band, se skupina rozpadla. Tommy Bolin později zemřel v Miami na předávkování heroinem. Později většina bývalých členů Deep Purple měli značný úspěch v mnoha kapelách, například v Rainbow. V roce 1980 jel Rod Evans turné se skupinou mladých hudebníků pod jménem Deep Purple. Protože byl jediný původní člen a byl trochu známý u většiny fanoušků, fanoušci i tisk se této skupině vysmívali a byli označováni za podvod. Skupina měla několik koncertů v Mexiku a USA, než jim úřady zakázaly používání tohoto jména. Ale v roce 1984, osm let po rozpadu Deep Purple, se uskutečnilo opravdové a legální opětovné sjednocení. Bylo to oznámeno v pořadu rádia BBC The Friday Rock Show že klasické složení z počátku sedmdesátých let - Blackmore, Gillan, Glover, Lord, a Paice spolu opět nahrávají. Skupina podepsala smlouvu s vydavatelstvím Polydor a Mercury v Severní Americe. Album Perfect Strangers bylo vydáno...

Kolik let uplynulo od rozpadu Deep Purple po opětovné sjednocení?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Deep_Purple

Ale v roce 1984, osm let po rozpadu Deep Purple, se uskutečnilo opravdové a legální opětovné sjednocení.

Deep Purple je anglická rocková skupina, která byla založena v Hertfordu roku 1968. V tvorbě této skupiny docházelo ke spojení klasické hudby, jejímž propagátorem byl zejména Jon Lord, a hardrockových motivů, které prosazoval Ritchie Blackmore. Spojení těchto dvou druhů hudby oslovilo mladé posluchače první poloviny 70. let. Deep Purple tehdy patřili mezi nejlepší rockové skupiny a z tohoto období také pocházejí jejich nejlepší desky a nejslavnější a nejúspěšnější koncertní vystoupení. Spolu s Led Zeppelin a Black Sabbath jsou považováni za průkopníky heavy metalu a moderního hard rocku, přestože oni sami se nikdy za heavymetalovou skupinu nepovažovali. V 60. letech vznikla skupina Episode Six, která vydala několik singlů. Tuto skupinu tvořili Ian Gillan zpěv, Graham Dimmock kytara, Roger Glover baskytara, Tony Lander kytara, Sheila Carter klávesové nástroje a Harvey Shields bicí. Skupině se však i přes četná turné nepodařilo prorazit. V roce 1967 pak byla založena skupina nazvaná The Flower Pot Men and their Garden, předtím známá jako The Ivy League. Toto nové jméno bylo odvozeno z názvu dětského představení "The Flowerpot Men", což byla zřejmá slovní hříčka narážející na éru "flower power" a pěstování "konopí" v květináčích. Jejich nejpopulárnější písnička "Let's Go to San Francisco" byla některými posluchači považována za parodii na písničku "San Francisco (Be Sure to Wear Flowers in Your Hair)", od Scotta McKenzieho, ale skupina to odmítla. Skupinu tvořili Tony Burrows, Neil Landon, Robin Shaw a Pete Nelson, jako zpěváci, Ged Peck kytara, Nick Simper baskytara, Jon Lord klávesy, Carlo Little bicí. Jon Lord dříve hrál s The Artwoods, Nick Simper s Johnny Kidd & The Pirates, Screaming Lord Sutch's a The Savages, kde hrál též kytarista Ritchie Blackmore. V roce 1967 kontaktoval bývalý bubeník skupiny The Searchers, Chris Curtis londýnského obchodníka Tonyho Edwardse v naději že by mohl dělat manažera nově vzniklé skupině. Edwards souhlasil a financoval tento podnik společně se dvěma dalšími obchodními partnery Johnem Colettou a Ronem Hirem (Hire-Edwards-Coletta - HEC Enterprises). Curtis se pak dal do budování skupiny známé jako Roundabout. Jako první příchozí byl klávesista, hráč na varhany zn. Hammond, Jon Lord; pak přemluvil kytaristu Ritchieho Blackmora aby se vrátil z německého Hamburku na konkurz do nové skupiny. Curtis sám pak brzy odpadl, ale HEC Enterprises, stejně jako Lord a Blackmore, měli chuť v tomto projektu pokračovat, takže brzy byli přibráni basák Nick Simper, pak zpěvák Rod Evans a bubeník Ian Paice (oba ze skupiny The Maze). Po několika vystoupeních na krátkém turné po Dánsku na jaře 1968, skupina souhlasila s novým jménem navrženým Ritchiem podle písničky Deep Purple od Petera De Roseho, která byla oblíbenou písničkou Ritchieho babičky. V říjnu roku 1968 měla skupina fantastický úspěch v USA (ale ne ve Velké Británii) s předělávkou od Joe Southa "Hush", která byla na jejich debutovém albu Shades of Deep Purple, takže byli vybráni jako předkapela pro turné skupiny Cream nazvaném Goodbye. Brzy však byli z turné vyřazeni, údajně proto že byli lepší než Cream. Druhé album skupiny, The Book of Taliesyn, bylo vydáno v USA shodně s tímto turné, ačkoliv doma nevyšlo až do roku 1969, kdy bylo vydáno zároveň s jejich třetím albem Deep Purple, které obsahovalo jednu skladbu se smyčci a dechovými nástroji. Po těchto třech albech a intenzivním koncertování po Spojených státech, byli Rod Evans a Nick Simper bez okolků vykopnuti a nahrazeni zpěvákem Ianem Gillanem a basákem Rogerem Gloverem, bývalými členy skupiny Episode Six. Byla tak vytvořena pětičlenná sestava Deep Purple "číslo 2". V tomto obsazení vydali singl, který obsahoval předělávku písničky dvojice Greenaway-Cook s titulem Hallelujah, která byla propadákem, avšak později byla úspěšná v muzikálu "Hair". Skupina pak získala potřebnou publicitu třídílným symfonickým eposem Concerto for Group and Orchestra, složeným Johnem Lordem jako jeho sólovým projektem a provedeným v Royal Albert Hall skupinou společně se symfonickým orchestrem Royal Philharmonic Orchestra, řízeným Malcolm Arnoldem. Společně s projektem Five Bridges od The Nice, to byla jedna z prvních spoluprací mezi rockovou skupinou a symfonickým orchestrem. Někteří členové skupiny Deep Purple (Blackmore a zvláště pak Gillan) nebyli moc rádi že byli označováni jako "skupina, která hrála s orchestrem", zatímco oni měli zájem stát se spíše hard rockovou skupinou. Krátce po vydání nahrávky s orchestrem začala skupina hodně koncertovat. Jejich první studiové LP na začátku sedmdesátých let bylo "Deep Purple in Rock"; následoval anglický top-ten singl "Black Night". Druhé album, Fireball bylo vydáno v roce 1971 a skupina také zabodovala s hitem "Strange Kind of Woman". Společně Led Zeppelin a Black Sabbath, Purple položili základy heavy metalu. Deep Purple pokračovali v koncertování. Jejich vystoupení byla v té době naprosto strhující. Oplývala hudební virtuozitou, muzikálností jednotlivých hudebníků a skvělými verzemi studiových nahrávek. V prosinci 1971 odjeli DP do švýcarského Montreaux, aby zde natočili novou studiovou desku a také živé vystoupení. Následovaly již notoricky známé události: při koncertu Franka Zappy a jeho The Mothers v Casinu vystřelil fanoušek na pódium světlici a budova během několika minut shořela do základů. Celá událost inspirovala Rogera Glovera k napsání nesmrtelné písně Smoke on the Water. Deep Purple se přesunuli do hotelu Grand, kde natočili písně pro desku Machine Head, jeden ze základních pilířů hardrocku. V létě 1972 zamířila skupina do Japonska, zaslíbené země tvrdého rocku. Koncerty v Ósace a Tokiu nahrála a výsledkem je živé album Made in Japan. To mělo původně vyjít právě jen v zemi vycházejícího slunce. V klasickém složení pokračovali Deep Purple v nekonečných koncertních šňůrách. Když se pustili do nahrávání dalšího studiového alba Who Do We Think We Are (1973), obsahující hit Woman from Tokyo, bylo už napětí mezi Ianem Gillanem a Ritchie Blackmorem neúnosné. Gillan oznámil odchod z kapely a Blackmore, který se netajil svými sólovými ambicemi si dal jako podmínku pro setrvání v kapele změnu baskytaristy. Ze stovek adeptů na post sólového zpěváka byl na základě nepříliš kvalitního demosnímku vybrán prakticky neznámý David Coverdale. Baskytaristou a druhým vokalistou se pak stal Glenn Hughes, který dříve působil ve skupině Trapeze. Toto nové složení pokračovalo do roku 1974 s heavy bluesovým/rockovým albem Burn, další velmi úspěšnou nahrávkou. Hughes a Coverdale přidali funky R&B/soul element do hudby skupiny, tento zvuk byl mnohem více patrný na nahrávce z roku 1974 Stormbringer. Blackmore nebyl spokojený s výsledky a tak v roce 1975 opustil skupinu, aby si založil vlastní - Rainbow. Mezera po odchodu Blackmora byla zaplněna Američanem Tommy Bolinem, ale následující album z roku 1975 Come Taste the Band, přes všechnu svoji kvalitu, nebylo úspěšné mezi skalními fanoušky a nepřitáhlo žádné nové, zvláště potom, co se skupina odchýlila od charakteristického zvuku Deep Purple. Bolin měl problémy s drogami (heroin), které všechny problémy skupiny dělaly horšími. Po problematickém turné k uvedení Come Taste the Band, se skupina rozpadla. Tommy Bolin později zemřel v Miami na předávkování heroinem. Později většina bývalých členů Deep Purple měli značný úspěch v mnoha kapelách, například v Rainbow. V roce 1980 jel Rod Evans turné se skupinou mladých hudebníků pod jménem Deep Purple. Protože byl jediný původní člen a byl trochu známý u většiny fanoušků, fanoušci i tisk se této skupině vysmívali a byli označováni za podvod. Skupina měla několik koncertů v Mexiku a USA, než jim úřady zakázaly používání tohoto jména. Ale v roce 1984, osm let po rozpadu Deep Purple, se uskutečnilo opravdové a legální opětovné sjednocení. Bylo to oznámeno v pořadu rádia BBC The Friday Rock Show že klasické složení z počátku sedmdesátých let - Blackmore, Gillan, Glover, Lord, a Paice spolu opět nahrávají. Skupina podepsala smlouvu s vydavatelstvím Polydor a Mercury v Severní Americe. Album Perfect Strangers bylo vydáno v říjnu 1984 a turné následovalo, začínajíc na Novém Zélandu a pokračovalo svoji cestu kolem světa oklikou přes Evropu. Mělo ohromný úspěch. Skupina nahrála The House of Blue Light v roce 1987, a živé album Nobody's Perfect. Ve Spojeném království byla vydána nová verze Hush k dvacátému výročí Deep Purple. V roce 1989 byl Ian Gillan vyhozen ze skupiny, kvůli svým neshodám s Blackmorem. Byl nahrazen zpěvákem Rainbow Joe Lynn Turnerem. Toto složení nahrálo pouze jedno album, Slaves and Masters (1990). Mnoho fanoušků však chtělo zpět Gillana místo Turnera. Krátce na to Lord, Paice a Glover tlačili na Turnera, aby odešel a nahrávací společnost chtěla zpět Gillana. Blackmore ustoupil a klasické složení nahrálo The Battle Rages On... v roce 1993. Během velice úspěšného turné po Evropě koncem roku 1993 napětí mezi Blackmorem a Gillanem opět narůstalo. Blackmore odešel v listopadu 1993, aby se už nikdy nevrátil. Byl přijat Joe Satriani takže se koncert (v Japonsku) v prosinci mohl konat. Satriani zůstal na evropské letní turné v roce 1994, ale ačkoliv mu bylo nabídnuto stále členství v kapele a on s ním souhlasil, tak kvůli již podepsaným kontraktům a nesouhlasu firmy se nemohl stát stálým členem Purple. Skupina po krátkém hledání lístečkovou metodou jednomyslně přijala Steva Morse z Dixie Dregs, aby definitivně nahradila Blackmora. V létě 2001 kvůli zdravotním problémům dočasně opustil kapelu i Jon Lord. Poněvadž však bylo nutné odehrát smluvené koncerty v USA, Jon dostal za úkol vybrat svého zástupce. Jonova volba padla na Dona Aireyho. Poté, co byl Don na letních koncertech v USA i Evropě dobře přijat, jak kapelou, tak i fanoušky, Jon se pravděpodobně definitivně rozhodl kapelu opustit a začít se věnovat milované vážné hudbě. Jon opustil kapelu definitivně po koncertech v Anglii v únoru 2002. Od 17. března 2002 je tedy složení Purple následující: Ian Gillan - zpěv Steve Morse - kytara Don Airey - klávesy Roger Glover - baskytara Ian Paice - bicí Tato sestava nahrála poslední tři alba Bananas, Rapture Of The Deep a Now What?!, přičemž hlavně druhou desku fanoušci i kritici přijali s nadšením. 16. července 2012 zemřel Jon Lord. Ian Paice - bicí, perkuse (1968-1976, 1984-dosud) Ian Gillan - hlavní vokály, harmonika, konga (1969-1973, 1984-1989, . 1992-dosud) Roger Glover - baskytara (1969-1973, 1984-dosud) Steve Morse - kytara (1994-dosud) Don Airey - klávesy, varhany (2002 .-dosud) Jon Lord - klávesy, varhany, doprovodné vokály (1968-1976, 1984-2002; zemřel 2012) Ritchie Blackmore - kytara (1968-1975, . 1984-1993) Nick Simper - baskytara, doprovodné vokály (1968-1969) Rod Evans - zpěv (1968-1969) Glenn Hughes - baskytara, vokály (1973- . 1976) David Coverdale - hlavní vokály (1973-1976) Tommy Bolin - kytara, doprovodné vokály (1975-1976; zemřel 1976) Joe Lynn Turner - hlavní vokály (1989-1992) Joe Satriani - kytara (1993-1994) Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Deep Purple. Studiová alba Shades of Deep Purple (1968) The Book of Taliesyn (1968) Deep Purple (1969) Deep Purple in Rock (1970) Fireball (1971) Machine Head (1972) Who . Do We Think We Are (1973) Burn (1974) Stormbringer (1974) Come Taste the Band (1975) Perfect Strangers (1984) The House of Blue Light (1987) Slaves and . Masters (1990) The Battle Rages On... (1993) Purpendicular (1996) Abandon (1998) Bananas (2003) Rapture of the Deep (2005) Now What?! (2013) Infinite (2017)

NUMERIC

NUMERIC

009695

Stoletá válka byl konflikt mezi Anglií a Francií v letech 1337-1453. Příčinou byl spor o nadvládu ve Flandrech a jihozápadní Francii. Jako záminka posloužilo odmítnutí nástupnictví anglického krále Eduarda III. na francouzský trůn. Válka skončila tím, že Angličané ztratili všechna francouzská území (která před válkou vlastnili, viz Normandské vévodství) kromě Calais a Normanských ostrovů. Ačkoliv se pro tuto válku vžilo označení stoletá, trvala celých 116 let....

Vyhrála Anglie stoletou válku?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Stoletá_válka

Válka skončila tím, že Angličané ztratili všechna francouzská území (která před válkou vlastnili, viz Normandské vévodství) kromě Calais a Normanských ostrovů.

Stoletá válka byl konflikt mezi Anglií a Francií v letech 1337-1453. Příčinou byl spor o nadvládu ve Flandrech a jihozápadní Francii. Jako záminka posloužilo odmítnutí nástupnictví anglického krále Eduarda III. na francouzský trůn. Válka skončila tím, že Angličané ztratili všechna francouzská území (která před válkou vlastnili, viz Normandské vévodství) kromě Calais a Normanských ostrovů. Ačkoliv se pro tuto válku vžilo označení stoletá, trvala celých 116 let. Nešlo však o nepřetržitý sled bojových akcí, ale o střídavá období prudkých bojů následovaná roky příměří. V průběhu války lze rozeznat 3 hlavní fáze (viz níže). Anglie a Francie byla dvě suverénní království a angličtí králové spravovali jako léno značnou část francouzského území. O tento stav se přičinil roku 1066 normanský vévoda Vilém I. Dobyvatel, který porazil anglického krále Harolda II. Godwinsona v bitvě u Hastingsu. Ponechal si i své državy ve Francii a Angličané v následujících staletích o tato území sváděli boje s Francouzi se střídavým úspěchem. Stoletá válka byla konečným vyvrcholením těchto sporů. Další příčinou stoleté války byl i spor obou království o nadvládu nad důležitým obchodním centrem, Flandrami. Před začátkem stoleté války měli v těchto sporech převahu Francouzi. V roce 1336, tedy rok před začátkem války, dal flanderský kníže Ludvík I. pozatýkat všechny anglické obyvatele své země. Následovalo odvetné opatření ze strany Angličanů: zákaz vývozu anglické vlny do Flander a dovozu flanderských výrobků (především sukna) do Anglie. Ve Flandrech vypuklo lidové povstání pod vedením Jakoba van Artelvede. Anglický král Eduard III. se stal jeho spojencem. Když však francouzský král Filip VI. napadl anglické državy ve Francii, Eduard III. pod záminkou nároku na francouzský trůn vyhlásil Francii válku. Stoletou válku můžeme rozdělit na tři etapy: První etapa (1337 - 1360) Druhá etapa (1360 - 1415) Třetí etapa (1415 - 1453) Na počátku stoleté války měli Angličané především zájem udržet si své území ve Francii stejně jako upevnit své obchodní postavení ve Flandrech. Spojencem Francie bylo Skotsko, které jen těžko snášelo svoji lenní závislost na Anglii. Spojencem Anglie byly samotné Flandry. Vítězství v námořní bitvě u Sluys v roce 1340 zajistilo Angličanům dlouhodobou kontrolu nad průlivem La Manche. Zatímco se Angličanům dařilo v námořních střetech, v pozemních tolik štěstí neměli. Ztratili dokonce i svého velkého spojence Jakoba van Artevelde. Roku 1345 byl zavražděn poté, co se pokusil dosadit na flanderský trůn prince z Walesu. Hned další rok však zvítězila anglická armáda vedená Eduardem III. ve významné bitvě u Kresčaku nad mnohonásobnou přesilou Francouzů. V tomto boji se hlavně osvědčili velšští lukostřelci. Eduard III. upevnil jejich morálku tím, že přikázal svým rytířům sesednout z koní a bojovat bok po boku s lukostřelci. V této bitvě padl též významný spojenec Francie, český král Jan Lucemburský, tehdy již slepý. Jeho chrabrosti vzdal později hold anglický princ Eduard, syn Eduarda III. Přijal do svého znaku tři pera z chocholu jeho přilby a za své přijal i jeho heslo Ich diene (sloužím). V mnoha bitvách stoleté války se projevil rozdíl v taktice Anglie a Francie. Francouzská vojska se skládala především ze šlechtické jízdy a z oddílů měšťanů a žoldnéřů. Šlechta nižším stavem pohrdala a bránila jim zapojit se do bitvy. Tyto neshody a dokonalejší taktika Angličanů vedly k sérii proher a tragédií. Naproti tomu Eduard III. disponoval nejen výbornou jízdou, ale i výbornými lukostřelci z Walesu ozbrojenými dlouhými luky. V bitvách stoleté války byli lukostřelci schopni vyřadit z boje francouzské jezdce dříve, než se jejich dlouhá kopí a těžké meče dostaly vůbec ke slovu. Lukostřelci se ukázali jako nepostradatelná součást anglické armády. V roce 1347 po dlouhodobém obléhání dobyli Angličané přístavní město Calais a drželi ho pak déle než dvě stě let. V roce 1347 byl uzavřen osmiletý mír mezi Francií a Anglií trvající do roku 1355. Po smrti Filipa VI. v roce 1350 nastoupil na francouzský trůn jeho syn Jan II. přezdívaný Dobrý. V bitvě u Poitiers v roce 1356 byli Francouzi poraženi princem Eduardem a král Jan II., spolu s mnoha svými šlechtici, byl zajat. V následných zmatcích se vlády ve Francii chopil Karel V., přezdívaný Moudrý, syn Jana II. S pomocí panstva a duchovenstva potlačil protiválečnou vzpouru pařížských měšťanů (vedenou Étiennem Marcelem). Svého vítězství Karel nijak nezneužil, jen se snažil zavést v zemi pořádek. Mírem v Brétigny v roce 1360 skončila první etapa stoleté války. Anglický král Eduard III. se zřekl francouzské koruny a Flandry setrvaly v moci Francouzů. Angličanům však zůstalo přístavní město Calais, jakož i většina francouzského území. Kromě toho měl král Jan zaplatit obrovské výkupné v hodnotě tří milionů dukátů. Když nezaplatil, byl jako zajatec odveden do Anglie, kde v roce 1364 zemřel. Před svou smrtí udělil svému druhému synovi Filipu Smělému Burgundské vévodství. Mírem z Brétigny začalo druhé období stoleté války. Na francouzský trůn v roce 1364 nastoupil Karel V. a za několik let Francouzi obnovili boje. Teď však už změnili svou taktiku a pod vedením schopného vojáka Bertranda z Guesclinu vedli malou válku, bránili města a velkým bitvám se opatrně vyhýbali. Tento způsob se jim vyplatil a v roce 1380 zůstaly v anglické moci už jen Bayonne, Bordeaux, Brest, Cherbourg a Calais. Za vlády Karla V. Francie prosperovala. Král zbavil zemi loupeživých band bývalých žoldnéřů a dal zbourat mnoho hradů, aby se nestaly anglickou oporou. Nařídil, aby parlament zasedal stále, nikoliv jak dosud příležitostně, a právo vydávat zákony vyhradil jen panovníkovi. Podporoval vědu a umění, rozšířil Paříž, zvelebil Louvre a založil několik zámků. V roce 1377 zemřel v Anglii král Eduard III. a zanechal vládu svému vnukovi, Richardu II., synovi prince Eduarda. Jeho strýcové Jan z Gentu, vévoda z Lancasteru, Edmund z Cambridge, vévoda z Yorku a Thomas z Woodstocku, vévoda z Gloucesteru, uznali mladého krále a svolili k zřízení zvláštní vlády. Období panování Richarda II. však nebylo pokojné. Už v roce 1381 musel potlačit lidové povstání, které si pod vlivem Jana Wicliffa kladlo za cíl rovnost všech stavů. Povstalci se pod vedením Wata Tylera zmocnili Toweru. Povstání bylo však potlačeno a Wat Tyler zavražděn. Po porážce povstání Wata Tylera se Richard obrátil proti parlamentu a proti svým strýcům, kteří neustále omezovali jeho moc. Roku 1389 se sám chopil plně moci a o osm let později, v roce 1397, dal některé své protivníky zajmout a některé i popravit. Omezil moc parlamentu a začal vládnout absolutisticky. V roce 1399 zemřel Richardův strýc Jan z Gentu a Richard se zmocnil jeho majetku. Syn Jana z Gentu, Jindřich, využil královu nepřítomnost v Anglii (Richard tehdy podnikl válečnou výpravu do Irska) a vrátil se z exilu do Anglie. Spojil se s nespokojenými stavy a když se Richard vrátil, byl zajat a zbaven královské koruny. Parlament potom přijal za krále syna Jana z Gentu jako Jindřicha IV. Na anglický trůn tak v osobě Jindřicha IV. dosedla dynastie Lancasterů. Sesazeného krále Richarda II. popravili (tak, aby jeho smrt mohla vypadat jako přirozená) v roce 1400 ve vězení na hradě Pontefract. Ve Francii od roku 1380 vládl syn Karla V. Karel VI. a pro zemi tehdy nastaly zlé časy. Za mladého panovníka nejprve vládli jeho strýcové. V zemi vypuklo několik povstání; v Paříži, ve Flandrech i jinde. Povstání byla potlačena a v roce 1384 se vlády ve Flandrech ujal burgundský vévoda Filip. Po získání Flander se začalo Burgundsko Francii stále více odcizovat a vedlo stále nezávislejší politiku. V roce 1388 se Karel VI. odvrátil od svých strýců a vybral si rádce z příslušníků nižší šlechty. V roce 1392 se u něj objevil první záchvat duševní choroby a vlády se znovu chopili jeho strýcové. Když v roce 1404 burgundský vévoda Filip zemřel, jeho syn Jan Nebojácný si chtěl zachovat svůj vliv a postavení ve vládě. Když se mu v tom pokoušel zabránit králův bratr Ludvík, dal jej Jan v roce 1407 zavraždit. Následovala občanská válka mezi burgundskou a orleánskou stranou. Nepokojů ve Francii využil nový anglický král Jindřich V., syn Jindřicha IV., a v roce 1415 se vylodil v Normandii. Tak začalo třetí a poslední období dlouhého válečného konfliktu. Ještě v tomtéž roce zvítězil Jindřich V. nad šestinásobnou přesilou Francouzů v bitvě u Azincourtu podobnou taktikou, jakou Eduard III. a princ Eduard v bitvě u Kresčaku a v bitvě u Poitiers. Jindřich ovládl celou Normandii a v roce 1420 uzavřel s francouzskou královnou Isabelou a novým burgundským vévodou Filipem Dobrým smlouvu z Troyes. Podle ní měl Jindřich V. dostat za manželku dceru Karla VI. Kateřinu a po tchánově smrti zasednout na francouzský trůn. Syn Karel měl být z následnictví vyloučen. Tehdy Angličané našli v burgundském vévodovi mocného spojence. Jindřich se však francouzské koruny nedočkal. V roce 1422, jen sedm týdnů před Karlem VI., nečekaně zemřel. Zanechal po sobě devítiměsíčního syna Jindřicha VI. Ač nemluvně, byl následník trůnu uznán za krále v Anglii a části Francie severně od Loiry a v Guyenne. V Anglii za něho vládl vévoda z Gloucesteru a ve Francii jeho strýc, vévoda z Bedfordu. V ostatních oblastech Francie vládl z města Bourges syn Karla VI., princ Karel z Valois, devatenáctiletý lenivý mladík, kterému, kvůli jeho sídelnímu městu, Angličané posměšně říkali Králík z Bourges. Proti němu pokračoval ve válce vévoda z Bedfordu, jehož vojska postoupila před Loiru a v roce 1428 oblehla Orléans. Byla to poslední pozice francouzských vojenských sil a strategicky obrovsky důležité město - prolomením francouzsko-anglické hranice na Loiře by už Angličanům nic nebránilo dobýt zbytek Francie. Pod velením známého Dunoise, přezdívaného Bastard Orleánský, se Francouzi bránili až do příchodu posil. Přivedlo je prosté venkovské děvče Johanka a Orléans ji přijal s obrovským nadšením. V roce 1429 se jí podařilo Orléans osvobodit, čímž získala svoje bojové jméno Panna Orleánská. V témže roce byl v Remeši, kterou Panna předtím dobyla, korunován princ Karel francouzským králem, který již Angličany nemohl být nazýván Králík z Bourges, nýbrž minimálně Vzdorokrál. Vystoupením Jany z Arku ve stoleté válce se ve větší míře uplatnily lidové síly. Válka proti Angličanům nabyla národního charakteru. Angličané museli náhle čelit potížím ze všech stran. Vztahy s burgundským vévodou se začaly zhoršovat. Jejich vojska ve Francii strádala nedostatkem zásob a posil. Počaly neshody mezi dvěma nejmocnějšími panovníky lancasterské linie, vévodou z Bedfordu a vévodou z Gloucesteru. Osvobození města Orléans a porážka Angličanů u měst Pataye a Jargeau znamenaly obrat ve válce. Vysoká šlechta však záviděla Janě z Arku její postavení a těžce nesla, že spásu Francii přineslo obyčejné děvče. Jana byla nakonec vyštvána z královského dvora a vrátila se zpět do boje. Při osvobozování Compiégne byla zajata Burgunďany a v roce 1431 v Rouenu upálena. V roce 1435 bylo svoláno zasedání do města Arras, na které se dostavili vyslanci skoro všech evropských států. Mělo se zde rozhodnout o osudu Francie. Nepřekonatelné rozpory mezi Anglií a Francií však jakékoliv dohodě zabránily. Válka proto pokračovala. Angličané však ztratili svého burgundského spojence. Příklon k Francii znamenal pro Burgundsko zisk mnoha území a lenní nezávislost na francouzském králi až do Karlovy smrti. Pak už Angličany stíhala jedna porážka za druhou. V roce 1436 dobyli Francouzi Paříž a v roce 1449 Normandii. Angličané na závěr v roce 1453 prohráli bitvu u Castellione a museli válečné akce přerušit (ve Francii zůstalo v jejich moci jedině přístavní město Calais s okolím a Normanské ostrovy). Zdálo se, že to bude opět jen jedno z mnoha příměří. Anglie však byla konfliktem vyčerpaná, vzápětí upadla do třicetileté války růží. K tomu politika Ludvíka XI., který si opakovaným tučným výkupným zajišťoval ze strany Angličanů prodlužování příměří, to vše nakonec učinilo své. Nejdelší konflikt středověké Evropy skončil nenápadně a bez uzavření konečné mírové smlouvy. Calais získali Francouzi za zcela jiných okolností v roce 1558. Jediné území z těch dob, které se Angličanům na Francouzech podařilo získat a dodnes podržet, jsou Normanské ostrovy. I. etapa (1337-1360) 1337 - král Eduard III. vznesl nárok na francouzský trůn, začátek otevřeného konfliktu mezi Anglií a Francií 1338 - francouzské loďstvo napadlo a vypálilo anglický přístav Portsmouth 1340 - Angličané porazili francouzské loďstvo u Sluis, což jim zajistilo dlouhodobou nadvládu nad kanálem La Manche 1345 - v Gentu byl zavražděn významný spojenec Anglie Jakob van Artevelde 1346 - bitva u Kresčaku. Anglie porazila Francii, v této bitvě padl Jan Lucemburský, začátek obléhání přístavu Calais 1347 - po počátečních bojích se obě strany finančně vyčerpaly, v důsledku čehož uzavřely osmileté příměří, po dlouhodobém obléhání se francouzský přístav Calais vzdal anglickému králi Eduardovi III . 1350 - po smrti Filipa VI. usedl na francouzský trůn Jan II. 1355 - konec příměří mezi Anglií a Francií, uzavřeného v roce 1347 1356 - princ Eduard zajal u Poitiers Jana II. 1358 - povstání měšťanů v Paříži, . zároveň i selské povstání II. etapa (1360-1415) 1360 - Francie uzavřela s Anglií v Brétigny mír, který dovoloval Angličanům ponechat si všechna získaná území, Francie na pokraji katastrofy 1364 - Jan II. zemřel v . anglickém zajetí, králem se stal Karel V. Karel V. znovu vyhlásil válku Anglii a vyhnal Angličany z mnoha oblastí Francie 1377 - v Anglii zemřel král Eduard III. a vládu zanechal svému vnukovi Richardovi II. 1380 - v anglické moci zůstaly už jen Bayonne ., Calais, Cherbourg, Brest a Bordeaux, vlády ve Francii se po smrti svého otce Karla V. ujal Karel VI. 1381 - lidové povstání v Anglii, vedené Watem Tylerem 1388 - Karel VI. se odvrátil od svých strýců . a vybral si poradce z řad nižší šlechty 1392 - u Karla VI. propukla duševní choroba, jeho strýcové se znovu chopili vlády 1413 - Jindřich V. korunován králem Anglie III. etapa (1415-1453) 1415 - Jindřich V. . obnovil nárok na francouzský trůn a vylodil se v Normandii 1420 - Jindřich V. uzavřel v Troyes smlouvu s francouzskou královnou Izabelou a burgundským vévodou Filipem Dobrým, která uznávala Jindřicha V. za dědice francouzské koruny 1422 - smrt Jindřicha V. a Karla VI., válka . pokračovala pod vedením Jindřichova bratra, vévody z Bedfordu 1429 - Jana z Arku osvobodila Orléans a porazila Angličany u města Pataye 1431 - Jana z Arku prohlášena za čarodějnici a upálena v Rouenu, Anglie začala ztrácet svoje postavení ve Francii 1449 - Normandie znovu dobyta Francouzi 1453 - konec stoleté války, Angličané ztratili všechna území kromě přístavu Calais ALLMAND, Christopher T. The hundred years war : England and France at war, c. 1300-c. 1450. Cambridge ; New York : Cambridge University Press, 1988. 207 s. ISBN 0521264995. (anglicky) FROISSART, Jean. Kronika stoleté války. Praha : Mladá fronta, 1977. 229 s. KOVAŘÍK, Jiří. Čas stoleté války : (1356-1450) : rytířské bitvy a osudy III. Praha : Mladá fronta, 2006. 346 s. ISBN 80-204-1499-1. KOVAŘÍK, Jiří. Rytířská krev : (1208-1346) : rytířské bitvy a osudy II. Praha : Mladá fronta, 2006. 338 s. ISBN 80-204-1401-0. NICOLLE, David. Kreščak 1346. Triumf dlouhého luku. Praha : Grada, 2007. 96 s. ISBN 978-80-247-1889-7. SEWARD, Desmond. The Hundred Years War:The English in France 1337-1453. New York : Penguin Books, 1999. 304 s. ISBN 0140283617. (anglicky) SUMPTION, Jonathan. The Hundred Years War I. Trial by Battle. Philadelphia : University of Pennsylvania Press, 1999. 672 s. ISBN 978-0-8122-1655-4. (anglicky) SUMPTION, Jonathan. The Hundred Years War II. Trial by Fire. Philadelphia : University of Pennsylvania Press, 2001. 696 s. ISBN 978-0-8122-1801-5. (anglicky) SUMPTION, Jonathan. The Hundred Years War III. Divided Houses. Philadelphia : University of Pennsylvania Press, 2011. 1024 s. ISBN 978-0-8122-2177-0. (anglicky) URBAN, Jan. Kresčak. 26. srpna 1346. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2000. 86 s. ISBN 80-7185-324-0. Dějiny Anglie Anglie Dějiny Francie Francie Obrázky, zvuky či videa k tématu Stoletá válka ve Wikimedia Commons

VERB_PHRASE

YES_NO

007988

Hrtan (latinsky: larynx) je chrupavkami vyztužená trubice, kterou prochází vzduch do průdušnice a následně do plic. Hrtan je prvním oddílem dolních cest dýchacích. Skládá se z chrupavek párových a nepárových. Mezi párové chrupavky patří pár hlasivkových chrupavek, mezi nepárové patří štítná chrupavka, prstencová chrupavka a příklopka hrtanová (epiglottis). Navíc zde najdeme několik drobných (sesamských) párových chrupavek, které jsou obvykle součástí vazů. Chrupavky jsou vzájemně spojeny pomocí kloubů a vazů, aby tvořily pohyblivý celek. Hrtan navazuje na hltan, společný úsek trávicí a dýchací soustavy, a přechází v průdušnici. Celý hrtan je pohyblivě zavěšen pod čelistí pomocí jazylky, svalů a vazů, jeho stěna je zpevněná chrupavkami, největší, štítná chrupavka, zvláště u mužů vystupuje dopředu a tvoří podklad ohryzku, Adamova jablka. Vstup do hrtanu je chráněn...

Co tvoří první oddíl dolních cest dýchacích?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hrtan

Hrtan je prvním oddílem dolních cest dýchacích.

Hrtan (latinsky: larynx) je chrupavkami vyztužená trubice, kterou prochází vzduch do průdušnice a následně do plic. Hrtan je prvním oddílem dolních cest dýchacích. Skládá se z chrupavek párových a nepárových. Mezi párové chrupavky patří pár hlasivkových chrupavek, mezi nepárové patří štítná chrupavka, prstencová chrupavka a příklopka hrtanová (epiglottis). Navíc zde najdeme několik drobných (sesamských) párových chrupavek, které jsou obvykle součástí vazů. Chrupavky jsou vzájemně spojeny pomocí kloubů a vazů, aby tvořily pohyblivý celek. Hrtan navazuje na hltan, společný úsek trávicí a dýchací soustavy, a přechází v průdušnici. Celý hrtan je pohyblivě zavěšen pod čelistí pomocí jazylky, svalů a vazů, jeho stěna je zpevněná chrupavkami, největší, štítná chrupavka, zvláště u mužů vystupuje dopředu a tvoří podklad ohryzku, Adamova jablka. Vstup do hrtanu je chráněn hrtanovou příklopkou, která se při polykání reflexně uzavře a brání proniknutí sousta do dýchacích cest. U savců včetně člověka jsou mezi chrupavkami napjaté dva hlasové vazy, které tvoří hlasivky. Zvuk vzniká rozkmitáváním vazů při průchodu vzduchu, výška tónu závisí na napětí svalů, které je ovládají. Svaly hrtanu jsou tvořeny příčně pruhovanou svalovinou. Ovládají pohyb chrupavek, určují napětí hlasových vazů a šířku štěrbiny mezi nimi. Svaly rozdělujeme do tří skupin. Přední svaly Musculus (dále pouze m.) cricothyroideus - rozepjatý od přední strany prstencové chrupavky k dolnímu okraji chrupavky štítné. Rozlišujeme na něm dvě části: vertikální a skloněnou. Sklápí štítnou chrupavku dopředu a zároveň napíná hlasové vazy. Postranní svaly M. cricoarytenoideus lateralis - od horního okraje prstencové chrupavky na výběžek chrupavky hlasivkové. Provádí vnitřní rotaci hlasivkové chrupavky a tím sbližuje hlasivkové vazy. M. thyroarytenoideus - rozepjatý kolem hlasových vazů. Od štítné chrupavky na chrupavku hlasivkovou. Spolupůsobí při sevření hlasových vazů. M. thyroepiglotticus - od štítné chrupavky dozadu vzhůru k okraji epiglottis. Táhne za okraj epiglottis a tím rozšiřuje vstup do hrtanu. Zadní svaly M. cricoarytenoideus posterior - od zadní strany prstencové chrupavky na výběžek chrupavky hlasivkové. Uklání hlasivkovou chrupavku a rotuje ji zevně. Tím rozevírá štěrbinu mezi hlasovými vazy a současně vazy napíná. Obrna tohoto svalu znamená značné poškození fonace i volného průchodu vzduchu při dýchání. M. arytenoideus - spojuje hlasivkové chrupavky na zadní straně. Má dvě části - příčnou a šikmou. Funkcí tohoto svalu je zužování štěrbiny mezi hlasovými vazy. K tomuto svalu náleží ještě složka, která se napojuje na epiglottis, kterou sklání dozadu a zmenšuje tak vchod do hrtanu. Pohlavní rozdíly jsou znatelné především ve velikosti a tvaru hrtanu. Hlasivka (glottis) u muže dosahuje asi 28 mm, u ženy kolem 20 mm. Navíc úhel sevřený vnitřními stěnami štítné chrupavky je u muže kolem 90°, u ženy 120° i více. Hrtan jako celek je u muže spíše vyšší a vystupuje na krku jako "ohryzek". U ženy takto obvykle neprominuje. Dětský hrtan je menší, stejně tak i délka hlasových vazů. U chlapců v období puberty hrtan pod vlivem testosteronu prudce zrychluje růst. Prodloužení délky hlasových vazů je spojeno se změnou hlasu z dětského na mužský. Tento děj se označuje jako mutace hlasu. Tvorba hlasu se děje pomocí hlasivky (glottis), jejíž okraje, podložené hlasovými vazy, se působením hrtanových svalů napínají a vzájemně sbližují nebo oddalují. Napjaté hlasové vazy se při úzké štěrbině rozechvívají proudem vzduchu výdechu. Výška (kmitočet) tónu závisí na délce, napětí a tloušťce vazů. Jeho intenzita (amplituda kmitů) pak na intenzitě vzdušného proudu. Zvuk vznikající v hlasivkách je odlišný od barvy lidského hlasu. Z původního slabého zvuku se do nám známé formy hlasu mění až rezonancí v dutinách horních cest dýchacích a ve vedlejších nosních dutinách. Dýchání je spojeno s otvíráním hlasivkové štěrbiny (rima glottidis). Ta je při fonaci sevřená na obou svých koncích. Při klidném dýchání a šepotu je uzavřená v "přední" části (pars intermembranacea) a mírně otevřená v části "zadní" (pars intercartilaginea). Při středně intenzivním dýchání se štěrbina rovnoměrně otvírá v obou svých částech. Při usilovném dýchání je štěrbina otevřena doširoka. Kašel pomáhá odstraňovat hlen nahromaděný v dolních cestách dýchacích nebo vniknuvší cizí těleso. Spočívá v krátkém uzávěru hlasivkové štěrbiny s následným prudkým nárazovým výdechem. Štěrbina se automaticky uzavírá i v případě vniknutí chemikálie, vody či cizího tělesa. Při polykání napomáhá hrtan sklopením epiglottis nad vstup do hrtanu. Toto přiblížení je způsobeno zdvižením jazylky (zdvíhá vstup do hrtanu) a sestupem kořene jazyka (tlak na epiglottis).

ENTITY

ENTITY

001860

... Narodil se v Elston Hall v Nottinghamshire v Anglii. Vystudoval gymnázium v Chesterfieldu a poté St John's College v Cambridgi. Lékařské vzdělání získal na univerzitě v Edinburghu. V roce 1756 se přestěhoval do Lichfieldu a započal tam lékařskou kariéru. Dařilo se mu natolik, že mu britský král Jiří III. nabídl místo královského lékaře; Darwin ale nabídku odmítl. Darwin se dvakrát oženil a měl 14 dětí. V roce 1757 si vzal Marry Howardovou (1740-1770). Měli spolu čtyři syny a dceru, z nichž dva (syn a dcera) zemřeli krátce po narození. Mezi nimi byl Robert Darwin, otec Charlese Darwina. Když v roce 1770 Marry Darwinová zemřela, najala si rodina na hlídání Roberta guvernantku Mary Parkerovou. S ní se Erasmus Darwin sblížil a měli spolu dvě dcery....

Jak se jmenuje otec Charlese Darwina?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Erasmus_Darwin

Mezi nimi byl Robert Darwin, otec Charlese Darwina.

Erasmus Darwin (12. prosince 1731 - 18. dubna 1802) byl anglický lékař, přírodní filosof, fyziolog, abolicionista, vynálezce a básník. Ve svých básních se zabýval přírodními vědami a psal i o evoluci a příbuznosti všech živých bytostí. Byl také zakladatelem Měsíční společnosti (Lunar Society) a členem Derbské filosofické společnosti. Jeho vnuky byli Charles Darwin a Francis Galton. Narodil se v Elston Hall v Nottinghamshire v Anglii. Vystudoval gymnázium v Chesterfieldu a poté St John's College v Cambridgi. Lékařské vzdělání získal na univerzitě v Edinburghu. V roce 1756 se přestěhoval do Lichfieldu a započal tam lékařskou kariéru. Dařilo se mu natolik, že mu britský král Jiří III. nabídl místo královského lékaře; Darwin ale nabídku odmítl. Darwin se dvakrát oženil a měl 14 dětí. V roce 1757 si vzal Marry Howardovou (1740-1770). Měli spolu čtyři syny a dceru, z nichž dva (syn a dcera) zemřeli krátce po narození. Mezi nimi byl Robert Darwin, otec Charlese Darwina. Když v roce 1770 Marry Darwinová zemřela, najala si rodina na hlídání Roberta guvernantku Mary Parkerovou. S ní se Erasmus Darwin sblížil a měli spolu dvě dcery. V roce 1782 se Mary odstěhovala. Je možné, že Darwin měl v roce 1771 další dceru, tentokrát se vdanou Lucy Swiftovou. V roce 1775 poznal Elizabeth Poleovou, která ale byla vdaná. V roce 1780 její manžel zemřel a Darwin si ji vzal. Měli spolu tři dcery a čtyři syny, z nichž jeden zemřel krátce po narození. Mezi dcerami byla Frances Ann Violetta, matka Francise Galtona. Darwin založil Lichfieldskou botanickou společnost, která měla přeložit díla švédského botanika Carla Linného z latiny do angličtiny. Výsledkem byla dvě díla: Soustava zeleniny (1785) a Rostlinné druhy (1787). V těchto knihách Darwin zavedl několik anglických názvů rostlin, které se používají dodnes. Poté napsal dvě básně, The Loves of the Plants (česky doslova Lásky rostlin) a Economy of Vegetation (česky doslova Rostlinné hospodářství), z kterých pak vytvořil knihu The Botanic Garden (česky doslova Botanická zahrada). Jeho nejvýznamnějším vědeckým dílem je Zoonomia (1794-1796), ve které se zabývá patologií, anatomií a psychologií. Také obsahuje počáteční úvahy o evoluci, které později rozvinul jeho vnuk Charles Darwin.

PERSON

PERSON

003632

... Brno pak bylo hlavním městem Moravy až do roku 1928, kdy byla Země Moravská sloučena se Zemí Slezskou. Poté bylo Brno zemským hlavním městem Země Moravskoslezské. Nakonec byla roku 1948 komunistickou vládou zrušena moravskoslezská zemská samospráva a s ní zanikla i pozice jejího hlavního města. Moravské zemské desky jsou dnes národní kulturní památkou a jsou uloženy v Moravském zemském archivu v Brně. === 20. století a Velké Brno === Roku 1919 byla k Brnu připojena dvě sousední města Královo Pole a Husovice a 21 dalších obcí. Vzniklo tak tzv. Velké Brno s asi 7× větší rozlohou a počtem obyvatel asi 222 tisíc oproti původním asi 130 tisícům. Roku 1921 se Brno stalo zemským hlavním městem země Moravské v tehdejší první republice, předtím bylo hlavním městem Markrabství moravského, o sedm let později se stalo zemským hlavním městem země Moravskoslezské. Mezi lety 1936 a 1940 byla na Svratce vybudována...

Kdy byly k Brnu připojeny města Královo Pole a Husovice?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Brno

Roku 1919 byla k Brnu připojena dvě sousední města Královo Pole a Husovice a 21 dalších obcí.

Brno (německy Brünn, latinsky Bruna, maďarsky Berén, v jidiš ב Brin) je statutární město, počtem obyvatel i rozlohou druhé největší město v České republice, největší město na Moravě a bývalé hlavní město Moravy. Je sídlem Jihomoravského kraje, v jehož centrální části tvoří samostatný okres Brno-město. Město leží na soutoku řek Svratky a Svitavy, má přibližně 381 tisíc obyvatel a v jeho metropolitní oblasti žije asi 600 tisíc obyvatel. Brno je centrem soudní moci České republiky, stalo se totiž sídlem jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu i Nejvyššího státního zastupitelství. Kromě toho je celkově významným administrativním střediskem, protože zde sídlí státní orgány s celostátní kontrolní působností a další důležité instituce. Za zmínku stojí například Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, veřejný ochránce práv nebo Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Od roku 1777 je Brno také sídlem římskokatolické brněnské diecéze, biskupským chrámem je katedrála svatého Petra a Pavla na Petrově. Město je významným střediskem vysokého školství s 34 fakultami čtrnácti univerzit a dalších vysokých škol s více než 83 000 studenty. V Brně je zákonem zřízeno studio České televize a Českého rozhlasu. Na Brněnském výstavišti jsou tradičně konány velké mezinárodní výstavy a veletrhy. Rozsáhlý areál výstaviště započal svůj provoz již roku 1928 a dnes je považován také za jednu z kulturních památek města. Největší zde pořádanou událostí je Mezinárodní strojírenský veletrh. Brno proslulo i coby dějiště velkých motoristických závodů konaných na blízkém Masarykově okruhu, tato tradice sahá až do třicátých let 20. století. K nejprestižnějším závodům patří Grand Prix ČR, součást seriálu Mistrovství světa silničních motocyklů. Brno také každoročně hostí mezinárodní přehlídku ohňostrojů Ignis Brunensis, pořádanou od roku 1998. Návštěvnost této události se typicky pohybuje mezi jedním až dvěma sty tisíci návštěvníků po každý den jejího konání.K nejvýznamnějším dominantám města patří hrad a pevnost Špilberk na stejnojmenném kopci a katedrála svatého Petra a Pavla na vršku Petrov, utvářející charakteristické panorama města a často vyobrazovaná jako jeho symbol. Druhým dochovaným hradem na území Brna je Veveří, kdysi vybudovaný nad řekou Svratkou a dnes se tyčící nad Brněnskou přehradou. Další významnou památkou je funkcionalistická vila Tugendhat, která byla zapsána mezi Světové dědictví UNESCO. Historické městské jádro bylo vyhlášeno městskou památkovou rezervací. K turisticky atraktivním lokalitám patří také Chráněná krajinná oblast Moravský kras, jejíž nejjižnější část zasahuje na území města. Brno je rovněž vinařskou obcí v rámci Velkopavlovické vinařské podoblasti. == Název města == Nynější název města Brna se odvíjí od názvu někdejší osady ležící na brodu přes řeku Svratku, která vznikla v této lokalitě okolo roku 1000. Ovšem starší původ tohoto názvu není zcela jasný. Nejstarší název je Brnen, lze se ale setkat i s označeními jako Brvnn, Brin nebo Brnno. V latině bylo Brno označováno jako Bruna a v němčině jako Brünn. Mezi lety 1949 a 1992 bylo Brno oficiálně označováno jako "krajské město Brno", předtím neslo název "Zemské hlavní město Brno", který se ujal v době první republiky, ačkoli Brno bylo hlavním městem již dávno předtím. Na některých starších dokumentech (mapách, různých listinách apod.) lze nalézt označení "Královské hlavní město Brno". První písemná zmínka o Brně pochází z roku 1091 z Kosmovy kroniky, kde je psáno: "Český král Vratislav I. vtrhl s vojskem na Moravu a oblehl hrad Brno...".Podle města Brna byl pojmenován lehký kulomet BREN (Brno + Enfield), známá zbraň druhé světové války, používaná především armádou Spojeného království. Také například kulinářská specialita brněnský řízek nebo malý asteroid "2889 Brno", objevený astronomem Antonínem Mrkosem. V brněnské mluvě zvané hantec, jejíž užívání dnes již není zcela běžné, se Brno označuje jako Brnisko nebo Bryncl, možné je také označení Štatl, které je ze zmíněných tří nejtypičtější mezi rodilými obyvateli, i když původně označuje spíše jen centrum Brna. == Historie == Za přímého předchůdce Brna je považováno hradiště Staré Zámky na katastru dnešní Líšně, jedno z hradisek Velkomoravské říše, jehož osídlení se datuje od konce neolitu až do začátku 11. století. === Počátky, středověk a novověk === První nálezy pozůstatků v brněnské oblasti jsou přibližně z paleolitu a byly nalezeny v oblasti Stránské skály, první doložené slovanské osídlení brněnské oblasti je z doby kolem 5. až 7. století. Dějiny města Brna byly vždy pevně svázány s dějinami Moravy, již v 11. století od dob údělných knížectví na Moravě Brno zastávalo mimořádně důležitou úlohu ve správě země. Ražba mincí v Brně začala v 11. století, kdy zde brněnská knížata razila nejstarší brněnský denár. První písemná zmínka o Brně je v Kosmově kronice roku 1091. Roku 1243 byla Brnu udělena práva městská, v polovině 13. století byl založen hrad Špilberk, roku 1292 bylo tehdejšímu královskému městu Brnu uděleno právo volit rychtáře. V roce 1324 založila královna Eliška Rejčka na Starém Brně kostel Nanebevzetí Panny Marie, dnes baziliku a místo jejího posledního odpočinku. V Brně sídlila od poloviny 14. do začátku 15. století Janem Jindřichem založená moravská větev Lucemburků, moravských markrabat. Poslední moravský Lucemburk Jošt byl na podzim 1410 dokonce zvolen římským králem, začátkem následujícího roku ale zemřel na Špilberku. Je pohřben v kostele svatého Tomáše, který založil jeho otec Jan Jindřich.V Brně byl markraběcí dvůr, zasedal zde moravský zemský sněm a další vrcholné politické instituce tehdejší Moravy. Brno je bývalé moravské hlavní město a od středověku je zejména spolu s Olomoucí jejím historicky nejvýznamnějším městem. V roce 1777 bylo založeno brněnské biskupství, roku 1839 přijel do Brna první vlak z Vídně, čímž začal provoz parostrojní železnice na území dnešní České republiky. Roku 1850 bylo Brno poprvé administrativně rozšířeno připojením 20 okolních katastrálních území. V letech 1859–1864 bylo zbořeno téměř kompletně celé městské opevnění, v letech 1896–1916 proběhla v historickém jádru rozsáhlá asanace, při níž bylo asi 240 domů nahrazeno novostavbami nebo zcela odstraněno. Roku 1869 v Brně poprvé na území dnešního Česka vyjela do ulic města tramvaj, tehdy tažena koňmi. === Významné bitvy === V 15. století zůstalo Brno během husitských válek po celou dobu pevnou baštou katolictví a husité město nezískali. V létě roku 1467 město Brno obléhalo hrad Špilberk, kde sídlila posádka (husitského) českého krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad. V 17. století bylo Brno obléháno roku 1643 a znovu roku 1645 švédskými vojsky pod vedením generála Lennarta Torstensona. Šlo o významnou epizodu v třicetileté válce. Švédům se však město nikdy dobýt nepodařilo. V 18. století bylo Brno obléháno roku 1742 pruskými vojsky pod vedením Fridricha II. Velikého, ovšem rovněž neúspěšně. V prosinci 1805 proběhla východně od Brna bitva u Slavkova, známá též jako "bitva tří císařů". Město samo se do bitvy nezapojilo, francouzská armáda jej však bez boje dočasně obsadila a císař Napoleon I. zde několikrát přenocoval. Několik měsíců bylo Brno francouzskou armádou obsazeno též v roce 1809 a Napoleon ve městě opět několik dní pobyl. Na konci dubna 1945 bylo Brno osvobozeno Rudou armádou pod velením maršála Rodiona Malinovského v rámci bratislavsko-brněnské operace. === Brno hlavním městem Moravy === Před několika staletími bylo Brno po dlouhou dobu ve sporu s Olomoucí o postavení hlavního města Moravy. Tento spor zřejmě zapříčinil kníže Břetislav I., který v roce 1055 rozdělil Moravu na dvě navzájem nezávislá území, olomoucký a brněnský úděl, později vznikl i samostatný znojemský úděl. To vedlo k decentralizaci moci a vzniku tří, později znovu dvou, center na Moravě. Znovusjednocení Moravy započalo roku 1182 z vůle římskoněmeckého císaře Fridricha I. Barbarossy vznikem Markrabství moravského. V roce 1348 za vlády markraběte a krále Karla byl zřízen moravský zemský soud a moravské zemské desky, oboje zároveň v Brně a v Olomouci, ale pozice hlavního města Moravy byla stále nejasná, přestože oficiálně byla vždy první uváděna Olomouc. Byla totiž větší a ekonomicky silnější, byla sídlem biskupa, později univerzity, měla výhodnější polohu blíže centru země (Moravy), Brno bylo naproti tomu sídlem markraběte (moravského vládce) a později hrála roli i blízkost rakouské metropole Vídně. Moravský zemský sněm, jenž byl od 14. století zákonodárnou institucí v markrabství, zasedal střídavě v obou městech (krátkou dobu i ve Znojmě), stejně tak zemský soud zasedal střídavě a zemské desky byly také vedeny v obou městech. Olomouc však měla po dlouhou dobu výhodnější postavení než Brno a to až do třicetileté války, kdy byl v Brně roku 1636 zřízen královský tribunál, instituce natolik významná, že se Brno stalo de facto jediným hlavním městem Moravy, ale ne nadlouho. Nejvýznamnějším milníkem sporu se stal až přelom let 1641–1642. V roce 1641 markrabě a císař Ferdinand III. nařídil, aby byl zemský sněm i soud spolu s královským tribunálem a zemskými deskami trvale přemístěn z Olomouce do Brna, čímž bylo ukončeno střídavé zasedání zemského sněmu a soudu v obou městech. Roku 1642 se Olomouc vzdala švédskému vojsku a tím těžce upadl její politický význam na Moravě ve prospěch Brna, tehdy byly do Brna také přemístěny celé zemské desky, a Brno se poté definitivně stalo jediným politickým centrem země. Avšak konečné vyřešení sporů o hlavní město Moravy mezi Brnem a Olomoucí náleží až markrabímu a císaři Josefu II., který v roce 1782 přiznal nárok na označení Brna hlavním městem trvale. To bylo později potvrzeno i zemskou ústavou, stejně jako např. působením vrchního zemského soudu, jehož působnost se ale nevztahovala jen na celou Moravu, ale i na Rakouské Slezsko. Brno pak bylo hlavním městem Moravy až do roku 1928, kdy byla Země Moravská sloučena se Zemí Slezskou. Poté bylo Brno zemským hlavním městem Země Moravskoslezské. Nakonec byla roku 1948 komunistickou vládou zrušena moravskoslezská zemská samospráva a s ní zanikla i pozice jejího hlavního města. Moravské zemské desky jsou dnes národní kulturní památkou a jsou uloženy v Moravském zemském archivu v Brně. === 20. století a Velké Brno === Roku 1919 byla k Brnu připojena dvě sousední města Královo Pole a Husovice a 21 dalších obcí. Vzniklo tak tzv. Velké Brno s asi 7× větší rozlohou a počtem obyvatel asi 222 tisíc oproti původním asi 130 tisícům. Roku 1921 se Brno stalo zemským hlavním městem země Moravské v tehdejší první republice, předtím bylo hlavním městem Markrabství moravského, o sedm let později se stalo zemským hlavním městem země Moravskoslezské. Mezi lety 1936 a 1940 byla na Svratce vybudována nad Brnem vodní nádrž Brněnská přehrada (zpočátku nazývána Kníničská přehrada). V roce 1939 bylo Brno v předzvěsti druhé světové války obsazeno německou armádou a 26. dubna 1945 osvobozeno Rudou armádou. Krátce po válce docházelo od 30. května 1945 v rámci obdobných celostátních snah k vysídlování německého obyvatelstva Brna. Po komunistickém převratu z února 1948 upadl v té době tradiční politický a hospodářský význam Brna jako hlavního města, a to zákonem o krajském zřízení přijatým 21. prosince 1948. Tímto zákonem bylo zrušeno zemské zřízení a Morava byla rozdělena do několika krajů podřízených Praze (s účinností od 24. prosince 1948). Krajské zřízení po roce 1948 nerespektovalo hranice historických zemí. Město Brno se tehdy stalo sídlem Brněnského kraje a po reformě v roce 1960 sídlem Jihomoravského kraje. V roce 1949 ztratilo Brno postavení statutárního města. Roku 1968 se podle zákona o národních výborech stalo znovu statutárním městem, k obnovení tohoto statusu došlo také po sametové revoluci v roce 1990. Roku 2000 vznikl samosprávný Jihomoravský kraj, jehož krajským městem se Brno stalo. V průběhu 20. století se Brno několikrát rozšiřovalo. Kromě vzniku Velkého Brna v roce 1919 se jednalo o roky 1944 (připojen městys Líšeň), 1957 (okolí Brněnské přehrady), 1960 (čtyři obce), 1971 (osm obcí) a naposledy 1980, kdy se součástí města stal Útěchov. === 21. století === V roce 2017 vytvořilo město strategii zvanou Brno 2050, v níž popsalo vize do budoucnosti ve třech oblastech: kvalita života, městská správa a zdroje. Podle ní má v Brně v roce 2050 žít 600 tisíc obyvatel, má zde růst moderní architektura, fungovat spolupráce v rámci metropolitní oblasti, plánuje se zavedení politiky otevřených dat či participativní správy občany. V oblasti dopravní má jít o napojení města na vysokorychlostní tratě a zvýšení provozu na tuřanském letišti, vize dále počítá např. s využíváním obnovitelných zdrojů. == Geografie == Brno leží na jihovýchodě České republiky na soutoku řek Svratky a Svitavy a protékají jím potoky Veverka, Ponávka, Říčka a několik dalších menších toků. Tok Svratky je v Brně dlouhý přibližně 29 km, u Svitavy délka činí asi 13 km. V katastru města se nachází Brněnská přehrada a několik malých rybníků a jiných vodních ploch, například Žebětínský rybník nebo nádrže v Mariánském údolí. Brno je ze tří stran chráněno zalesněnými kopci Brněnské vrchoviny, na jihozápadě pak začínají nížiny Dyjsko-svrateckého úvalu, nadmořská výška města se pohybuje mezi 190–497 m n. m., značná část území Brna (6379 ha, 28 %) je pokryta lesy. Kromě kopců Petrov a Špilberk se na katastru města nacházejí také vrchy Bílá hora, Červený kopec, Hády (z části), Kamenný vrch, Kraví hora, Medlánecké kopce, Mniší hora, Palackého vrch, Stránská skála, Strom a Žlutý kopec, nejvyšším vrcholem je Kopeček (479,41 m n. m.). Nejvyšší bod na katastru města s nadmořskou výškou 497 m se nachází severně od Útěchova.Brno má poměrně rozmanité přírodní zázemí a mírné klima, což je dáno jeho polohou mezi Českomoravskou vrchovinou a nížinami jižní Moravy. Průměrná roční teplota dosahuje 9,4 °C, průměrné roční srážky 505 mm, průměrný počet dnů se srážkami je 150, průměrný sluneční svit za rok činí 1 771 hodin a převažující směr větru je severozápadní. Od východu na západ je město dlouhé 21,5 km a celkově zabírá plochu 230 km2. Na katastru Brna se nachází několik desítek chráněných území, například část chráněné krajinné oblasti Moravský kras, národní přírodní památka Stránská skála, národní přírodní rezervace Hádecká planinka, přírodní památka Bílá hora nebo přírodní rezervace Bosonožský hájek. K trvalému pobytu v Brně je přihlášeno 400 tisíc obyvatel, což jej v žebříčku největších měst Evropské unie řadí na 69. místo (stav v roce 2011). Brněnská aglomerace, administrativně vymezená dle vyhlášky č. 561/2006 Sb. za účelem hodnocení a snižování hluku obcemi Brno, Adamov, Bílovice nad Svitavou, Česká, Kuřim, Lelekovice, Modřice, Ostopovice, Podolí, Popůvky, Rozdrojovice, Řícmanice, Šlapanice, Troubsko má zhruba 450 tisíc obyvatel. V samotné brněnské metropolitní oblasti ale žije asi 600 tisíc obyvatel, což ji činí po pražské a ostravské třetí největší v Česku (podle Eurostatu žilo v roce 2004 v širší metropolitní oblasti Brna 730 tisíc obyvatel), přičemž celý Jihomoravský kraj má asi 1,2 milionu obyvatel. Brno je odvěkou křižovatkou obchodních cest, která spojovala severní a jižní evropské civilizace po staletí, a po staletí bylo jediným právoplatným hlavním městem autonomní moravské země. Město je jako součást podunajského regionu historicky spjato s Vídní, vzdálenou 110 km. V minulosti bylo Brno známé také jako významné průmyslové město, někdy přezdívané jako "rakouský Manchester". === Stav ovzduší === V roce 2013 přesahoval v Brně počet dní, po které smí být legálně překročen denní limit pro polétavý prach. Město mělo dlouhodobé problémy s překračováním limitů pro znečištění oxidem dusičitým nebo rakovinotvorným benzo-a-pyrenem. Od roku 2010 se situace výrazně zlepšuje, čísla koncentrací, která byla naměřena v roce 2016, jsou nižší o desítky procent než před šesti lety. == Kultura == Brněnský magistrát vynakládá na oblast kultury ročně kolem tří čtvrtin miliardy korun. Ve městě působí řada muzeí, divadel a dalších kulturních institucí, pořádá se zde řada festivalů a nejrůznějších kulturních akcí. Krom toho je v Brně je také zřízena Hvězdárna a planetárium Brno, tři botanické zahrady, nebo například Zoo Brno, jež je svojí rozlohou 65 ha jednou z největších v Česku. Brno od 90. let zažívá kulturní "znovuzrození", fasády jsou opravovány, různé výstavy, přehlídky apod. jsou zakládány a rozšiřovány, do města se postupně vrací rytmus "menšího evropského velkoměsta", Brnu se ovšem stále ještě někdy může dostávat ne zcela lichotivé pověsti "nudného maloměsta". V roce 2007 se v Brně konal summit 15 prezidentů zemí Evropy, roku 1996 navštívila Brno britská královna Alžběta II., v roce 2010 její syn, princ Charles, v roce 2009 papež Benedikt XVI. a další. Brno i přes svůj městský charakter zachovává tradiční moravskou lidovou kulturu včetně lidových slavností, na kterých nechybí moravské kroje, moravská vína (město je vinařskou obcí v rámci Velkopavlovické vinařské podoblasti s několika viničními tratěmi, včetně obnovené vinice na svahu Špilberku), moravská dechová hudba, lidové tance a soutěže. Na rozdíl od menších obcí v Brně mají své hody lokálně jednotlivé městské části, ovšem ne všechny. Mezi městské části, kde se pravidelně pořádají tradiční hody, patří například Řečkovice a Mokrá Hora, Židenice, Líšeň nebo Ivanovice. V Brně se nachází řada tzv. "kamenů zmizelých" - Stolpersteine, které zde byly do chodníků vsazeny 9. června 2010 a 16. června 2011 německým umělcem Gunterem Demnigem. === Kulturní památky === V Brně je možné, pravděpodobně díky jeho bohaté historii hlavního města Moravy, nalézt stovky kulturních památek, včetně devíti národních kulturních památek a jedné památky zařazené na seznam Světového dědictví UNESCO. Většina hlavních brněnských památek se nachází v jeho historickém jádru, zdejší městská památková rezervace je počtem objektů druhá největší v České republice, ovšem až s velkým odstupem za Prahou (Brno: 484 objektů; Praha: 1 330 objektů). Brno může být také označováno jako kolébka některých nových trendů v oblasti moderní architektury a její konkrétní podoby někdy nazývané též jako funkcionalismus. Tento profil města, známý a oceňovaný ve světě, výrazně pomohl vtisknout zejména Bohuslav Fuchs, jeden z velmi respektovaných architektů 20. století. Podílela se na něm ale i řada dalších tvůrců jako Arnošt Wiesner, Emil Králík, Jindřich Kumpošt, Otto Eisler. Je zde možné vidět velmi pestrou řadu památek tohoto stylu. Následující seznam uvádí pouze některé z nejvýznamnějších památek. Hvězdičkou označené objekty jsou národními kulturními památkami. === Místní a mezinárodní festivaly === V Brně je každoročně na přelomu května a června pořádán festival zábavy Brno – město uprostřed Evropy, jehož součástí je i přehlídka a možnost jízdy starými dopravními prostředky Dopravní nostalgie, Zábava pod hradbami hradu Špilberk s koncertem brněnské filharmonie, lidová hradní slavnost na témže hradu. Součástí tohoto festivalu je i mezinárodní soutěžní přehlídka ohňostrojů Ignis Brunensis, latinsky "Plamen Brněnský", největší soutěžní show ohňostrojů ve střední Evropě. Od června do září probíhá v centru města Brněnské kulturní léto, jehož součástí je i divadelní festival Brněnské shakespearovské hry; ukončují je folklorní Brněnské lidové slavnosti. V srpnu se každý rok konají Dny Brna – oslavy úspěšné obrany města před Švédy roku 1645, jejichž součástí jsou i rekonstrukce dobových bitevních scén. Od roku 2001 se každoročně koná svátek balónového létání Baloon Jam. V Brně se také pořádá mezinárodní festival Divadelní svět, zahájen Nocí kejklířů a vrcholící Slavností masek, Divadelní svět je největší podobnou akcí ve střední Evropě. V Brně se konají dva výroční festivaly symfonické hudby – Mezinárodní hudební festival Brno, známý pod tímto jménem již od roku 1965, a Mezinárodní hudební festival Špilberk pod širým nebem. V roce 2004 se konal u příležitosti 100. výročí světové premiéry opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa v Národním divadle v Brně první ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno. Multižánrový hudební festival Semtex Culture se věnuje populární hudbě mládeže a Alternativa Brno experimentální hudbě. Do roku 1989 se v Mariánském údolí konaly Mírové slavnosti. Častým místem konání hudebních i jiných produkcí jsou hala Rondo (DRFG Arena) či náměstí Svobody v brněnském centru. V Brně se také konal mezinárodní filmový festival Cinema Mundi, přehlídka filmů z celého světa, které se ucházejí či ucházely o Oscara. Od roku 2000 zde probíhá filmový festival s gay a lesbickou tematikou Mezipatra (původně Duha nad Brnem). === Muzea a knihovny === Nejvýznamnějším muzeem v Brně je Moravské zemské muzeum, které je druhou nejstarší a nejrozsáhlejší muzejní institucí v republice a první na Moravě. Bylo založeno Hospodářskou společností pro povznesení orby, přírodovědy a vlastivědy v roce 1817, kdy byl Biskupský dvůr na Zelném trhu převeden církví na tuto společnost. První instalace byly provedeny až v roce 1828. Po roce 1880 bylo přistavěno tzv. d'Elvertovo křídlo, které uzavřelo dvůr z jižní strany, v roce 1908 byl zakoupen i sousední Dietrichsteinský palác, muzeum bylo rekonstruováno a během první světové války uzavřeno. Po znovuotevření v roce 1923 muzeum fungovalo až do roku 1944, kdy bylo opět uzavřeno. Po roce 1948 bylo muzeum postátněno a byla provedena rekonstrukce, při níž byly objeveny části středověkých budov. V roce 1968 proběhly velkolepé oslavy 150 let muzea. Později byly přikoupeny a pro muzejní účely rekonstruovány další budovy, např. Palác šlechtičen, či nově postavený pavilon Anthropos. Celý rok 2018 byl ve znamení oslav 200. výročí založení muzea. Ve městě dále sídlí Muzeum města Brna na hradě Špilberk, Technické muzeum v Brně založené v roce 1961, Muzeum romské kultury, Muzeum českého a slovenského exilu 20. století, Diecézní muzeum v Brně a Mendelovo muzeum (jedná se o první celouniverzitní muzeum v Česku, které propaguje velikána světové vědy Gregora Mendela; původně bylo součástí Moravského zemského muzea pod názvem Mendelianum). V Brně sídlí Moravská zemská knihovna, přední odborná veřejná knihovna na Moravě a s přibližně 4 miliony dokumentů druhá největší knihovna ve státě, dále městská veřejná knihovna Jiřího Mahena v Brně s řadou poboček a mnoho dalších menších knihoven. === Umělecké galerie === Největší uměleckou galerií v Brně je Moravská galerie, jež je zároveň druhým největším muzeem umění v Česku. Galerie se zabývá uměním v celé jeho šíři a jejíž tradice sahá až do roku 1818, kdy bylo založeno Františkovo muzeum; v roce 1829 vznikl umělecký spolek, jenž nakupoval první umělecká díla pro tuto galerii. Této galerii patří Pražákův palác, Jurkovičova vila v Žabovřeskách a sbírky v Uměleckoprůmyslovém muzeu či Místodržitelském paláci. Spolu s vídeňským Muzeem užitého umění vlastní a spravuje rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnici u Jihlavy a od roku 1963 pořádá Mezinárodní bienále grafického designu. V prostorách MG se nachází sbírky obrazů (mimo jiné i obrazy Rubense), sbírky rukopisů a dávných děl, sbírky moderního a současného umění (např. Jan Zrzavý), sbírky užitého umění (např. Dušan Jurkovič), sbírky grafického designu (např. Aleš Najbrt, Alfons Mucha), sbírku fotografií (např. Josef Sudek), sbírku uměleckých děl pro nevidomé a slabozraké a sbírku bibliofilií a uměleckých knižních vazeb. Moravská galerie je spojena se jmény jako František Franc, Dagmar Halasová, Vlasta Kratinová, Albert Kutal a August Prokop. Dalšími galeriemi v Brně jsou Dům umění města Brna, jehož součástí je i Galerie G99. V DUMB jsou pořádány výstavy tzv. mladého umění, tato instituce spolupořádá Cenu Jindřicha Chalupeckého pro umělce mladší než 35 let. Budova DUMB se nachází na Malinovského náměstí a byla po druhé světové válce přestavěna do současné podoby Bohuslavem Fuchsem. Již od svého dostavění roku 1910 sloužila pro umění, nejprve jako německý Künstlerhaus (dům umění) a později jako výstavní sál mladých. K dalším centrům výtvarného umění patří galerie Brněnského kulturního centra (Galerie mladých, Galerie kabinet, Galerie U dobrého pastýře), Wannieck Gallery v areálu zrekonstruované Vaňkovky pod patronátem Richarda Adama a letohrádek Mitrovských, místo konání výstav, doprovodných akcí k veletrhům a společenských akcí. === Divadla === V Brně můžeme nalézt nejstarší divadelní budovu ve střední Evropě, kterou je divadlo Reduta na náměstí zvaném Zelný trh. Divadelní tradice v Brně má mít kořeny až do 17. století, kdy se v tehdejší městské taverně, dnešní Redutě, odehrávaly občasné divadelní produkce pravděpodobně již v 60. letech 17. století, ovšem vlastní divadlo lóžového typu bylo v tomto komplexu vystavěno až roku 1733. První doložené profesionální a česky hrané představení se odehrálo roku 1767 opět v Redutě, šlo o představení Zamilovaný ponocný provedené bádenskou divadelní společností, tentýž rok zde koncertoval Wolfgang Amadeus Mozart se svojí sestrou Annou Marií. Mozartova rodina totiž tou dobou v Brně trávila Vánoce, tuto vzácnou návštěvu dodnes připomíná soška malého Mozarta před Redutou a jeho jméno nese i Mozartův sál v Redutě. Národní divadlo Brno je jedním z předních představitelů operní, činoherní a baletní scény města Brna, pod názvem Národní divadlo v Brně zahájilo svoji činnost roku 1884. Dnes do správy této instituce patří Mahenovo divadlo postavené roku 1882, Janáčkovo divadlo postavené roku 1965 a divadlo Reduta, která je onou nejstarší divadelní budovou střední Evropy. S Národním divadlem v Brně je spjata také osobnost světově uznávaného skladatele Leoše Janáčka. Zajímavostí je, že Mahenovo divadlo se stalo prvním plně elektricky osvětleným divadlem na evropském kontinentu, kvůli tomu musela být v blízkosti divadla dokonce postavena malá parní elektrárna a sám Thomas Alva Edison přijel roku 1911 do Brna zhlédnout svůj výtvor. Jedním z nejvýznamnějších . představitelů brněnského divadla je také Městské divadlo Brno, jehož historie sahá do roku 1945, a které zahrnuje scénu hudební a činoherní, oboje velmi úspěšné, vstupenky bývají brzy vyprodány a divadelní uskupení navíc v každém roce odehraje na 150 představení v zahraničí. Dále v Brně působí řada divadel jako jsou autorské scény Divadlo Bolka Polívky, loutkové divadlo Radost, Divadlo Vaňkovka pro děti, dále Divadlo Polárka, G Studio, Divadlo v 7 a půl (Kabinet múz), Divadlo na Orlí (hudebně-dramatická laboratoř JAMU) a další. Divadlo Husa na provázku, HaDivadlo a Divadlo U stolu spolupracují v rámci Centra experimentálního divadla. Repertoár brněnských divadel tedy může být právem považován za relativně pestrý a výjimkou nejsou ani vystoupení zahraničních uměleckých souborů, jako například Shen Yun Performing Arts roku 2011.Brněnská divadla prošla dlouhým vývojem a původní scény se proto mohou od těch dnešní podstatně lišit, například Mahenovo divadlo se dříve nazývalo Městské divadlo a hrálo německy, součástí Národního divadla v Brně se stalo až za první republiky v roce 1918, podobně tomu bylo s divadlem Reduta. Mezi lety 1971 a 1978 se některé činoherní inscenace dokonce odehrávány na brněnském výstavišti kvůli rekonstrukci Mahenova divadla. === Kina === Do 90. let 20. století v Brně fungovalo několik desítek kin. Během 90. let zanikla kina Jadran, Jalta, Kinokavárna Boby, Kinokavárna Rio, Premiéra Club, Slavia a Světozor. Po otevření multikina v nákupním centru Olympia v nedalekých Modřicích v roce 1999 vznikla zbývajícím kinům technicky lépe vybavená konkurence, tato konkurence ještě narostla roku 2001 vznikem dalšího multikina Velký Špalíček v centru města. Tato situace vedla k uzavření kin Alfa, Beseda, Kapitol, Morava, Svratka a Svět. Z původních menších kin tak zůstaly pouze kina Art (ulice Cihlářská) a Lucerna (ulice Minská). Kino Art je ve správě Turistického informačního centra města Brna, Lucerna, druhé nejstarší stále hrající kino v České republice, je v soukromém vlastnictví. Provoz kina Scala (Moravské náměstí), které patří městu, byl jako prodělečný zastaven v prosinci 2011. Od října 2013 kino provozuje Masarykova univerzita, která kromě promítání sál využívá i pro konference a výuku. === Hudební kluby === V Brně lze najít několik známých klubů. Dvoupatrové Mersey je jedním z nejstarších klubů v České republice vůbec. Kultovním místem je pak největší brněnský hudební klub Fléda, známý velkými koncerty i pátečními tanečními akcemi, dává šanci i začínajícím českým kapelám. V samotném srdci města stojí legendární Skleněná louka, která v prostoru Sklenick nabízí útočiště tanečnímu undergroundu. Znovuotevřený (roku 2012) Kabinet múz se stal útočištěm brněnských hipsterů, kapel, divadel a DJů. U kolejí VUT pak stojí Yacht, který proslul svými HC/Punkovými koncerty organizovanými Loser Crew a dalšími DIY promotéry. Později jej však nahradily spíše kluby Boro (zaniklý v létě 2014), Vegalité a klub Praha. V dubnu 2014 bylo na ulici Veveří otevřeno Sono Centrum. === Gastronomie a noční život === V Brně se nachází stovky různých restaurací nabízející domácí i cizí druhy pohoštění, vináren s moravským vínem, kaváren, různých klubů a dalších. V obdobích turistické a především festivalové sezóny centrum města často pulzuje životem a stává se dějištěm kulturních akcí, jako jsou divadelní a jiná umělecká vystoupení v ulicích, přehlídky historických vozů, lidové slavnosti a řada dalších. V době mimo takovéto kulturní akce život v ulicích centra města utichá, a to zejména v nocích před pracovními dny. Nejvýznamnější skupinu vyznavačů nočního života v centru města tvoří studenti, kterých je v Brně na sto tisíc. V noci je nejrušnějším místem historického jádra města terminál hromadné dopravy před hlavním vlakovým nádražím, odkud vyjíždějí takzvané "rozjezdy" noční autobusové dopravy a působí zde několik non-stop restaurací a stánků rychlého občerstvení, díky čemuž se v tomto místě pohybují lidé v podstatě nepřetržitě. K významným brněnským gastronomickým zařízením patří dvě restaurace, které, jako dosud jediné mimopražské, zvítězily v každoročním celostátním výběru Maurerův výběr Grand-restaurant. V roce 2005 to byla restaurace U Kastelána (v Kotlářské ulici) a roku 2013 restaurace Koishi fish & sushi (v Údolní ulici). V soutěži Gourmet 2016, pořádané brněnským Turistickým informačním centrem, uspěly restaurace Simplé, kavárna Coffee Fusion, pivnice Lokál u Caipla, vinárna Retro Consistorium, cukrárna Raw with Love a bar Super Panda Circus. Mezi dalšími oceněnými dále byly v kategorii restaurací Koishi, Restaurant Pavillon, Borgo Agnese, Palazzo Restaurant, Forhaus, Castellana trattoria, La Bouchée a Retro Consistorium, v kategorii kaváren SKØ, Kafec, Punkt. . , Cafe Mittte, Café Placzek, Kavárna Era a Spolek, v kategorii pivnic Výčep Na stojáka, Zelená Kočka Pivárium, Ochutnávková pivnice a Pivovarská Starobrno (zmíněny byly i podniky Lucky Bastard Beerhouse, Hostinec u Bláhovky a Pegas . ), v kategorii vináren Garage Wine, Petit Cru wine bar & shop, Kohout na víně, Don Pintxos, U Tří knížat, Jedna báseň a Baroko, v kategorii cukráren cukrářství Bukovský, Cukrářství Martinák a cukrárna Kolbaba a v kategorii barů Runway, Bar, který neexistuje, Rotor bar, Cubana, Spirit bar a Two Faces coctail bar. K dalším známým podnikům s dlouhou tradicí patří i Stopkova plzeňská pivnice z konce 19. století a také Restaurant Černý medvěd, existující minimálně od 18. století. === Média === V Brně sídlí velké redakce nejvýznamnějších celostátních médií – deníků Mladá fronta DNES a Brněnský deník (dříve Rovnost), jejichž redakce zajišťují denní výrobu regionálních zpravodajských příloh svých titulů, a menší redakce deníků Právo a Blesk. V roce 1961 bylo založeno brněnské studio nynější České televize, jeho Redakce zpravodajství dnes zajišťuje denní výrobu podvečerního vysílání zpravodajského pořadu Události v regionech (dříve Jihomoravský večerník) vysílaného na televizní stanici ČT1. Sídlí zde také redakce zpravodajství TV Nova a malá redakce Prima family. Český rozhlas (brněnské studio založeno v roce 1924) vysílá z Brna na okruhu ČRo Brno a jeho zpravodajská redakce přispívá do zpravodajských pořadů vysílaných na okruhu ČRo Radiožurnál. V Brně sídlí i početná redakce České tiskové kanceláře. Na území města vysílá denně od 6 ráno do půlnoci soukromá stanice Brněnská televize (B-TV) dostupná v kabelových sítích UPC, O2TV a NETBOX – věnuje se lokálnímu zpravodajství z města a kraje. V Brně sídlí i několik soukromých regionálních rádií. Město Brno také vydává své informační noviny pod názvem Brněnský Metropolitan, tento měsíčník je zdarma a informuje o rozvoji města, kultuře a lokální politice, vedle něj jednotlivé městské části obvykle vydávají své vlastní informační plátky, ve vozech MHD je pak zdarma poskytován měsíčník Šalina vydávaný Dopravním podnikem města Brna, různé další veřejné noviny vydávají také vysoké školy a podobné instituce. Zdarma jsou k dispozici také brněnské kulturní týdeníky Metropolis a kulturní magazín Kult oba informující o kulturním dění ve městě a jeho okolí, dále kultuře a to hlavně hudbě se pak věnuje brněnský "Cliché Brünn", který bývá zdarma po kavárnách a podobně. A stejně jako i v jiných městech, v Brně jsou distribuovány také tiskoviny, jako 5+2 dny, Metro a další. === Brněnské pověsti === Historie Brna je opředena mnohými pověstmi. Například se traduje pověst o strašlivém brněnském draku, který se v Brně kdysi ocitl a terorizoval okolí. Jeden ze statečných měšťanů však lstí obávaného draka zabil a ten dodnes visí vycpaný na Staré radnici, jako připomínka na tuto událost. Jako připomínka na vítězství při obléhání Brna švédským vojskem roku 1645 se v katedrále svatého Petra a Pavla zvoní poledne v 11 hodin dopoledne, o čemž pojednává pověst o zvonění na Petrově. === Brněnský hantec === Hantec je specifická, výhradně brněnská řeč, která byla původně běžně používána v 19. století a na začátku 20. století spíše sociálně slabšími vrstvami obyvatel. Dnes je jednou z kulturních zvláštností Brna. Své základy má v tehdejší češtině, němčině, cikánštině, jidiš a dalších jazycích a také místních argotech. Hantec je natolik odlišný od češtiny, že jen pro pouhé porozumění slovem nebo písmem je nezbytně nutná buďto jeho znalost nebo použití slovníku. Ačkoli není hantec běžně používán, některá jeho slova jsou i dnes dobře známá a vesměs běžná. Typickým příkladem mohou být výrazy: šalina (tramvaj), štatl (město Brno, centrum), špinky (cigarety), Prágl (Praha), škopek (pivo) . , chálka (jídlo), love (peníze), švestky (policie), hokna (práce), mařka (dívka/žena), čórkař (zloděj), kéma (kamarád) nebo cajzl (Pražan). Původ slova cajzl je složitější, s podobně znějícím slovem hajzl má společného jen velmi málo. == Sport == Na katastru Brna se částečně nachází Masarykův okruh, kde je každoročně pořádána Velká cena České republiky v rámci Mistrovství světa silničních motocyklů (od roku 1965) a další velké motoristické závody. Dále dostihová dráha Brno-Dvorska, sportovně využívané letiště v Medlánkách, několik zařízení pro vodní sporty a řada dalších sportovišť. Nachází se zde několik veřejných i neveřejných fotbalových hřišť, sportovní hala Rondo (DRFG Arena) a další kluziště, několik baseballových stadionů, tělocvičen atd. V Brně je několik sportovních klubů, které většinou hrají nejvyšší ligy daného sportu. Mezi jinými to jsou fotbalový klub FC Zbrojovka Brno hrající na Městském fotbalovém stadionu Srbská, tým ledního hokeje HC Kometa Brno hrající v hale Rondo (DRFG Arena), basketbalový tým Basket Brno, ženské basketbalové týmy Basket Žabiny Brno (hrající . v hale Rosnička v Žabovřeskách) a KP Brno, čtyři baseballové týmy – AVG Draci Brno, Hroši Brno, VSK Technika Brno a MZLU Express Brno; dále tým amerického fotbalu Brno Alligators, dva ragbyové kluby RC Dragon Brno a RC Bystrc, volejbalové týmy mužů (Volejbal Brno) a žen (VK KP Brno), florbalový klub Bulldogs Brno, klub národní házené 1. NH Brno, lakrosový klub Brno Ravens LC, atletické kluby VSK Univerzita Brno (muži) a AK Olymp Brno (ženy), a další. V Brně probíhají i mezinárodní sportovní soutěže, například v roce 2009: Grand Prix ČR (mistrovství světa silničních motocyklů), Evropský pohár v triatlonu, Mistrovství Evropy kadetů v baseballu, Mezinárodní tenisový turnaj žen WTA, Velká cena Brna CDI-W (světový pohár v drezuře koní), Fed Cup v tenise žen ČR–Španělsko v únoru 2009, Fed Cup v tenise žen ČR–USA v dubnu 2009 a řada dalších. == Architektura a charakter města == Historické jádro města, obklopené řekami Svratkou a Svitavou, rozkládající se pod kopci Petrov a Špilberk, se začalo formovat již začátkem 11. století. Jeho nejvýraznějšími dominantami jsou hrad Špilberk, založený ve 13. století jako královský hrad, a katedrála svatého Petra a Pavla obklopena domy královské stoliční kapituly, její počátky sahají až do 11. století. V historickém jádru lze nalézt velké množství velkých a bohatě zdobených kostelů, náměstí, paláců, pasáží, kašen, fontán, soch, věží a značné množství různých pozoruhodných architektonických detailů. Budovy jsou vystavěny v nejrůznějších architektonických slozích a zpravidla tvoří uzavřené kontinuální bloky přibližně stejné stavební výšky, jejich fasády jsou většinou ve dobrém stavu a jsou zdobeny arkýři, terasami, rizality, helmicemi, kupolemi a podobně. Povrch ulic je obvykle tvořen kamennou dlažbou, většina jádra města je pěší zónou s minimální dopravou. Zajímavostí jsou různé drobné architektonické prvky a nebo např. obelisk a kolonáda s kašnou v Denisových sadech, či podzemní prostory (brněnská kostnice, mumie v kapucínské kryptě, Mincmistrovský sklep, apod.). V zóně do dvou až tří kilometrů severně od historického jádra se rozkládá kompaktní ulicová zástavba z průběhu 19. a první poloviny 20. století s velkými bloky bohatě zdobených domů, včetně skupiny honosných obytných domů Tivoli na Konečného náměstí a velkého množství vil a rodinných domů včetně vily Tugendhat, zapsané do listiny světového kulturního dědictví UNESCO. Jedná zejména o městské čtvrti Veveří, Černá Pole, Královo Pole a Žabovřesky. Na okrajích města se rozkládají sídliště z druhé poloviny 20. století složená z panelových domů (Lesná, Líšeň, Bystrc, Kamenný Vrch, aj.), množství modernějších budov a areálů, například výšková budova Fakultní nemocnice Brno ve Starém Lískovci nebo kampus Masarykovy univerzity v Bohunicích (největším svého druhu ve střední Evropě) v jehož blízkosti se nachází obchodní centrum Campus Square a Moravský zemský archiv. Jižně od centra města se rozkládá prudce se rozvíjející oblast výškových kancelářských budov podél ul. Heršpické (M-Palác, Spielberk Towers, AZ Tower a jiné). Výškové budovy se nachází také v severní části centra města na hranici s Královým Polem, jde o skupinu výškových budov kancelářského komplexu v Šumavské ulici, další jsou v Králově Poli (např. v areálu VUT), na Lesné a jinde. Především jižně až východně od středu města se můžeme setkat s množstvím opuštěných a chátrajících především průmyslových objektů a areálů, tzv. brownfieldů. Tento problém je postupně řešen, a objekty bývají buď likvidovány nebo rekonstruovány, například bývalá továrna Vaňkovka. Na východě vnitřního města (čtvrť Zábrdovice – ulice Cejl, Bratislavská apod.) můžeme běžně najít zchátralé velkoměstské domy, špinavé ulice a zanedbaná prostranství; obyvatelé této části města jsou z velké části Romové, kteří často byli nastěhováni do domů po vysídlených Němcích. === Městské parky a náměstí === V Brně se nachází mnoho parků různých velikostí, mezi nejbohatší svým vybavením a zároveň největší patří park Lužánky, otevřený veřejnosti roku 1786, jako první veřejný park na Moravě a v Čechách, dále kopcový park Špilberk pod stejnojmenným hradem či rozsáhlý lesopark Wilsonův les. Parky jsou obvykle vybaveny množstvím soch, fontán a dalších prvků zpříjemňujících atmosféru parku. Na povšimnutí stojí například umělý potůček nebo dopravní hřiště v Lužánkách, skalka a vyhlídkový altán v parku Špilberk, fontány v parku na Moravském náměstí nebo kolonáda a obelisk v Denisových sadech na Petrově, které jsou vůbec prvním veřejným parkem na Moravě a Čechách zřízeným . veřejnou správou.Nejvýznamnější historická náměstí v Brně jsou náměstí Svobody (dříve Dolní trh) a Zelný trh (dříve Horní trh), v historickém centru Brna se dále nalézá Dominikánské náměstí (dříve Rybí trh) s komplexem barokních budov Nové radnice (dříve Zemského domu) nebo Šilingrovo náměstí (dříve Svinský trh), jež se rozkládá na místě bývalé brány brněnského opevnění. Největším náměstím v Brně je Moravské náměstí, v roce 2010 bylo vybaveno bronzovým modelem, který zobrazuje město v polovině 17. století v době neúspěšného obléhání Brna Švédy. V Brně se nachází celkově desítky náměstí, některá z nich svým charakterem připomínají parky, zejména Slovanské náměstí, které je dokola obklopené alejí, Obilní trh a částečně i Moravské náměstí. === Hrady a zámky === V Brně se nachází dva velké a staré hradní komplexy. Jde o hrad Špilberk nad historickým jádrem města, založený ve druhé polovině 13. století jako přední královský hrad na Moravě. Špilberk byl kdysi trvalým sídlem moravských markrabat, tehdejších vládců Markrabství moravského, a na krátký čas se stal sídlem krále celé Svaté říše římské, v 17. a 18. století byl hrad přestavěn na barokní citadelu. Druhým je hrad Veveří nad Brněnskou přehradou, který byl podle pověsti založen kolem roku 1059 brněnským údělným knížetem Konrádem I. Hrad a pevnost Špilberk je sídlem Muzea města Brna se stálými expozicemi a také častým dějištěm různých kulturní událostí, Špilberk je i s parkem okolo národní kulturní památkou. Naproti tomu hrad Veveří je po špatné údržbě a necitlivých přestavbách za socialismu a chátrání v 90. letech 20. století ve špatném technickém stavu. Hrad byl zpřístupněn veřejnosti teprve na začátku 21. století, od té doby také probíhá řada oprav, které mají navrátit památku do původního stavu. Na katastru města lze také nalézt také několik zámků vystavěných v různých stylech. Největším z nich je klasicistní zámek v Líšni přestavěný začátkem 18. století z tvrze Janem Kryštofem z Freynfelsu. Dále se jedná o barokní chrlický zámek založený olomouckými biskupy roku 1561, v 16. století renesančně upravený řečkovický zámek, medlánecký zámek, zámek v Brněnských Ivanovicích, letohrádek Mitrovských na Starém Brně či Bauerův zámeček v areálu brněnského výstaviště. === Brněnské podzemí === Především měšťanská sklepení tvoří veřejnosti částečně přístupné podzemí v centru města. Rozsáhlé sklepy se nacházejí pod Zelným trhem, Dominikánským náměstím, Římským náměstím, Moravským náměstím, Petrovem, pod ulicí Orlí a Pekařskou ulicí. Roku 2010 byl zpřístupněn Mincmistrovský sklep (sklepení zaniklého domu mincmistrů pod Dominikánským náměstím), kde byla zahájena ruční ražba pamětního brněnské groše. V dubnu 2011 bylo nastálo pro veřejnosti otevřeno podzemí pod Zelným trhem a v červnu 2012 brněnská kostnice. Ta se nachází pod Jakubským náměstím u chrámu svatého Jakuba, pochází pravděpodobně ze 17. a 18. století a po pařížských katakombách je druhou největší kostnicí v Evropě. V květnu 2016 byl zpřístupněn protiatomový kryt 10-Z pod Špilberkem v Husově ulici. Známé a veřejnosti přístupné jsou také kasematy na Špilberku, vybudované v době baroka v příkopech středověkého hradu a od konce 18. do konce 19. století využívané jako obávaný žalář. === Kašny, fontány a významné sochy a památníky === Nejhonosnější brněnskou kašnou je barokní kašna Parnas z konce 17. století na Zelném trhu. Kašny či fontány můžeme nalézt i na mnoha jiných náměstích, nádvořích a parcích, například na náměstí Svobody a jinde. Fontány jsou v Brně běžným doplňkem parků a náměstí, několik se jich je k vidění v parku Špilberk, na Moravském náměstí, před Janáčkovou akademií múzických umění a na mnoha jiných místech. Památníky velmi významných osobností a událostí spojených s Moravou a s Brnem jsou vybudovány především v historickém jádru města. Před Lékařskou fakultou Masarykovy univerzity stojí socha Tomáše Garriguea Masaryka, před Právnickou fakultou stejné univerzity socha Edvarda Beneše, na Špilberku busta brněnského hrdiny z třicetileté války, maršála císařských vojsk na Moravě Louise Raduita de Souches. Za zmínku stojí také socha římského krále Jošta a jeho otce moravského markraběte Jana Jindřicha na portálu Místodržitelského paláce, kde jsou v přilehlém kostele oba pohřbeni. == Obyvatelstvo == === Počet obyvatel === V Brně žije necelých 400 tisíc obyvatel. Podle výsledků Sčítání lidu, domů a bytů 2011, zatím posledního celostátního sčítání, dosáhlo Brno k 26. březnu 2011 celkem 385 913 obyvatel. K 1. lednu 2019 žilo podle Českého statistického úřadu ve městě 380 681 osob. Do Brna kromě toho dojíždí navíc sto tisíc lidí za prací i za studiem, reálná velikost města se tedy pohybuje okolo půl milionu osob.V roce 1389 mělo tehdejší Brno, fakticky dnešní historické jádro města ohraničené hradbami, 999 domů, ve kterých žilo asi 8 400 obyvatel. Po připojení předměstských obcí v roce 1850 žilo v tehdejším městě 49 460 osob. Největší přírůstek zažilo obyvatelstvo Brna v období let 1850–1919 za průmyslové revoluce a zejména následným připojením okolních obcí (Velké Brno); do roku 1940 pak počet obyvatel stagnoval a od 50. let 20. století opět rostl. Mírný pokles po roce 1989 kopíroval trend velkých měst v celé republice vlivem suburbanizace: lidé se stěhovali za administrativní hranice města, v němž však nadále pracují a využívají služby. Statisticky tak v Brně lidí ubývalo, fakticky jejich počet rostl, což indikoval rostoucí počet obyvatel okresu Brno-venkov, zvláště v prstenci obcí přímo sousedících s Brnem (obvody obcí s rozšířenou působností Kuřim a Šlapanice). Po roce 2016 začal počet obyvatel města znovu narůstat. === Struktura populace === Při sčítání lidu v roce 2011 bylo v Brně zjištěno 385 913 obyvatel, z toho 191 395 (49,60 %) s národností českou, 72 367 (18,75 %) moravskou, 5 956 (1,54 %) slovenskou, 3 271 ukrajinskou (0,85 %), 1 487 vietnamskou (0,39 %) a 464 (0,12 %) polskou, ostatní národnosti nepřesáhly 0,1 % ve svých zastoupeních. Celkem 91 529 obyvatel (23,7 %) národnost neuvedlo. Při sčítání lidu v roce 2001 bylo v Brně zjištěno 376 172 obyvatel, z toho 286 120 (76,1 %) s českou národností, 70 258 (18,7 %) moravskou, 95 (<0,03 %) slezskou, 5 795 (1,52 %) slovenskou a 374 (~0,1 %) romskou. Tedy z hlediska národnostního složení město zaznamenalo výrazný pokles počtu obyvatel hlásících se k české národnosti, který tak podruhé od roku 1991 klesl pod polovinu. Podle náboženského vyznání bylo v roce 2001 v Brně celkem 134 399 (35,7 %) věřících, z toho se 111 673 (83 %) hlásilo k římskokatolické církvi. Z obyvatelstva staršího patnácti let (322 164 – 85,6 %) mělo za nejvyšší dosažené vzdělání 188 880 (58,6 %) lidí středoškolské (49,5 % z nich s maturitou), 56 490 (17,5 %) základní, 57 758 (17,9 %) vysokoškolské, 14 955 (4,6 %) vyšší odborné a nástavbové a 4 081 (1,3 %) nezjištěné či bez formálně dosaženého vzdělání. Hustota zalidnění katastru Brna je přibližně 1 759 obyvatel na km2. === Zdravotní péče a kriminalita === Brno má relativně dobrou dostupnost zdravotní péče, počet lékařů na 1000 obyvatel byl v roce 2009 v Brně 8,5 (Česká republika: 4,3; Praha: 7,3), v roce 2009 bylo v Brně spácháno 16 042 trestných činů, v roce 2008 pak 17 416 trestných činů, objasněnost se pohybuje okolo 33 % (Česká republika: 38,9 %), což kopíruje trend velkých měst a výrazně se neliší od dalších velkých měst České republiky. V roce 2001 bylo v Brně zjištěno 2,45 obyvatele na byt, Česká republika má průměr 2,64. == Osobnosti == S Brnem je vedle mnoha významných domácích osobností spjata i řada světových osobností vědy a kultury. Narodili se nebo působili zde např. fyzik Ernst Mach, logik Kurt Gödel, genetik Gregor Mendel, po němž je pojmenována Mendelova univerzita v Brně (všichni tři německojazyčného původu), operní pěvkyně Maria Jeritza nebo spisovatel Milan Kundera. == Doprava == Městská hromadná doprava v Brně tvoří poměrně rozsáhlý systém sestávající ze 11 linek tramvají, 13 linek trolejbusů (tvořící největší síť trolejbusové dopravy v České republice) a 41 denních a 11 nočních linek městských autobusů. Šaliny, jak zdejší běžně nazývají tramvaje, mají v Brně dlouhou tradici, poprvé vyjely do ulic města již roku 1869, tedy jako první na území dnešní České republiky. Místní MHD je zapojena do Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje a přímo dopravně napojuje také některé příměstské obce. Jejím hlavním provozovatelem je Dopravní podnik města Brna, který také provozuje rekreační lodní dopravu na Brněnské přehradě a pro zájemce turistický minibus poskytující krátkou prohlídku Brna. Noční autobusová doprava má centrální uzel u hlavního vlakového nádraží, odkud v pravidelných intervalech vyjíždí tzv. "rozjezdy". Pro posílení hromadné dopravy je také plánováno vybudování podpovrchové dráhy typu S-Bahn.Železniční doprava zahájila v Brně provoz roku 1839 díky trati Vídeň–Brno, což byla první železniční trať s parním provozem na území dnešní České republiky. Nyní je Brno železničním uzlem nadregionálního významu, pro osobní dopravu zde slouží devět železničních stanic a zastávek. Dnes plně vytížené hlavní nádraží, které je mimo jiné centrálním uzlem regionální vlakové dopravy, denně využije 50 tisíc pasažérů a projede jím okolo 500 vlaků. Stávající hlavní nádraží je zastaralé a kapacitně nevyhovující, stavba nového nádraží byla ale několikrát z různých důvodů odložena. Po desetiletí se diskutuje o možné změně jeho polohy a na toto téma byla vypsána dvě referenda (v letech 2004 a 2016), obě však pro nízkou účast neplatná. Silniční doprava dělá z Brna mezinárodní křižovatku dálnic. Jižním okrajem města vedou dvě dálnice, D1 z Prahy přes Brno do Ostravy a dále do Polska a D2 do Bratislavy, kousek za hranicemi Brna začíná dálnice D52 směrem na Vídeň, dále je plánována dálnice D43 severním směrem na Svitavy. Brnem také prochází evropské mezinárodní silnice E50, E65, E461 a E462. Ve městě je postupně budován Velký městský okruh, bylo zde postaveno několik silničních tunelů (Pisárecký, Husovický, Hlinky a Královopolský), další tunely jsou plánovány. Také kvůli zvýšenému náporu individuální dopravy jsou ve městě budovány parkovací domy a podzemní parkovací stání. Leteckou dopravu umožňují dvě fungující letiště, jedním je mezinárodní veřejné letiště Tuřany. Osobní doprava na tomto letišti zažívá v posledních letech velký nárůst, létají odtud pravidelné linky například do Londýna, Milána, Říma a dalších měst, letiště je mimo jiné také jednou ze dvou základen letecké služby Policie ČR. Druhým je malé vnitrostátní letiště Medlánky sloužící především rekreačním aktivitám, jako jsou lety balónem, lety kluzáků či pilotáž leteckých RC modelů.Cyklistika je ve městě rozšířená také díky nížinnému charakteru krajiny, stávající cyklostezky v roce 2011 měřily celkově přibližně 38 km, cyklostezky či dráhy pro bruslaře na kolečkových bruslích jsou dále postupně rozšiřovány. Z Brna vede také zhruba 130 km dlouhá cyklostezka do jednoho z jeho partnerských měst, Vídně. Městem prochází i několik turistickým stezek KČT. == Ekonomika == Od roku 1990 zaniklo mnoho firem, vytvořených nebo vyčleněných v rámci privatizace z bývalých národních podniků. Byly mezi nimi i některé tradiční firmy. Jiné podniky byly restrukturalizovány a v konkurenčním prostředí se udržely. Zatímco před rokem 1990 měly v Brně velkou váhu strojírenské podniky, od té doby se hospodářství města do značné míry přeorientovalo na lehký průmysl, logistiku a služby. V současnosti zažívají tato odvětví nebývalý rozvoj, o čemž svědčí i to, že v roce 2011 na 21. ročníku Veletrhu nemovitostí a investičních příležitostí MIPIM ve francouzském Cannes dostalo Brno trojí prestižní ocenění v soutěži Cities of the Future (města budoucnosti). Výrobní závody se soustřeďují především do nových průmyslových zón v Brně a okolí, jakými jsou Černovická terasa, Český technologický park, Průmyslová zóna Modřice, Průmyslová zóna Šlapanice a další. Průměrná mzda činila k 1. lednu 2018 v Brně 35 715 Kč. === Zpracovatelský průmysl === Mezi nejznámější firmy brněnské historie patří strojírny Zetor (světoznámý výrobce traktorů), Zbrojovka Brno (mj. výrobce pušek), Královopolská (významná strojírna v Králově Poli), První brněnská strojírna a další. V 19. století Brno díky vysoce rozvinutému textilnímu průmyslu získalo přezdívku "rakouský" resp. "moravský Manchester". === Terciární a kvartérní sektor === Společnost Veletrhy Brno, dříve Brněnské veletrhy a výstavy, vlastní značně rozsáhlé a architektonicky okázalé Brněnské výstaviště, na němž se každoročně pořádá řada výstav a veletrhů s mezinárodní účastí. Brněnské výstaviště je svými 0,13 km2 výstavní plochy jedním z největších výstavišť světa, zaujímá 23. místo, jeho celková rozloha činí 0,36 km2. Mezi hlavní události patří Autosalon, Mezinárodní strojírenský veletrh, Go-Regiontour a další. Dříve mezi hlavní akce patřil i veletrh moderní počítačové a komunikační techniky Invex. Brno také ve světě módy proslulo po Evropě pořádáním mezinárodního módního veletrhu Styl s výstavou Kabo.V Brně také roste mnoho velkých administrativních center především podél ulic Heršpické a Vídeňské na jihu města, příkladem může být Český technologický park, společný projekt britské firmy B&O a města, Spielberk Office Centre, Brno Business Park, Axis Office Park, Vienna Point Brno a další. Po roce 2000 v Brně otevřely svoje pracoviště zahraniční technologické firmy jako IBM, Honeywell, Siemens, AVG Technologies, Cisco Systems, AT&T, SGI, Red Hat, Alstom, Motorola a jiné. Přirozeně řada těchto firem má v Brně svá sídla pro Českou republiku, například Red Hat in the Czech Republic, AVG Technologies CZ, s.r.o., SGI Česká republika nebo mají v Brně své významné mezinárodní centrály, například Honeywell Global Design Center Brno, IBM Delivery Centre Central Europe Brno a další. Svá sídla mají v Brně i významné domácí firmy, například známý dopravce Student Agency, IT společnost GyTy a řada dalších. V posledních letech se v Brně začíná také rozvíjet kvaternární sektor ekonomiky, tedy činnosti ve vědě, výzkumu a školství, příkladem může být CEITEC (Středoevropský technologický institut), International Clinical Research Centre in Brno (ICRC), AdMaS (Advanced Materials, Structures and Technologies) nebo Cetocoen (Centrum pro výzkum toxických látek v prostředí). Město nadále vyvíjí snahy tyto aktivity podporovat, příkladem může být Jihomoravské inovační centrum a jeho Technologický inkubátor VUT. ==== Prodejní síť ==== V Brně se nachází velké množství nákupních center, jedněmi z nejoblíbenějších jsou Galerie Vaňkovka, Nákupní centrum Královo Pole a Olympia Brno, která však z větší části leží až za hranici města. Největšími jsou Olympia Brno, která je druhým největším obchodním centrem v České republice, a Avion Shopping Park Brno. Některá velká nákupní centra jsou otevřena non-stop, jako například již zmíněné Nákupní centrum Královo Pole, zároveň je běžné, že ve velkých nákupních centrech jsou pravidelně pořádány různé výstavy a kulturní akce, například ve Vaňkovce, Olympii a dalších. Brno má v současnosti plošný standard maloobchodní prodejní plochy 1,5 m2 na obyvatele, což je stav plně srovnatelný s podmínkami ve městech západní Evropy. Významnou místní sítí maloobchodních prodejen je Brněnka. ==== Turismus ==== Turismus zaznamenává v Brně od 90. let 20. století velký rozmach. Město je výchozí turistickou destinací za poznáním přírodních a kulturních zajímavostí Brna a jižní Moravy. Na severovýchodě území Brna začíná chráněná krajinná oblast Moravský kras a na jih se rozprostírají vinice s vinnými sklípky. Město je ze severu, východu i západu obklopeno zachovalými smíšenými lesy, které nabízejí mnoho příležitostí pro turistiku a cykloturistiku, na území města, mezi několika městskými částmi se nalézá obora Holedná. Roku 2006 navštívilo brněnská informační centra přes 205 tisíc turistů, z toho 83 tisíc cizinců. Nejvíce město navštěvují Rusové, Poláci a Italové, v jarním období Němci, Rakušané, Španělé a turisté z Asie a USA.Počet přenocování zahraničních turistů v ubytovacích zařízeních v Jihomoravském kraji v roce 2008 překročil 778 tisíc. Takto vysokého zastoupení zahraničních návštěvníků kraje lze připsat významu Brna jako regionální obchodní a kulturní metropole, vytvářející potenciál pro příjezdový cestovní ruch orientovaný na veletržní a kongresovou turistiku a také jižní Moravě, jako kraji vína s řadou kulturních, historických a přírodních zajímavostí. Ve městě bylo na konci roku 2007 celkem 59 hotelů a 23 jiných hromadných ubytovacích zařízení, jejich celková kapacita byla 9002 lůžek a 4316 pokojů.V oblasti cestovního ruchu v Brně na nějakou dobu vzbudilo nečekaný zájem odhalení hodinového stroje na náměstí Svobody (nepřesně označovaného jako Brněnský orloj) vyrobeného z africké žuly a záměrně tvarovaného tak, aby připomínal projektil, ovšem někdy též tvarově ztotožňovaného s penisem. Tato záležitost byla silně medializována a stavba se velmi brzy stala kontroverzní a známou v celé České republice. == Správa a členění města == Brno je územně členěné statutární město s magistrátem a primátorem, spravované podle statutu města Brna. Vedle zastupitelstva města a rady je orgánem města i sněm starostů, jehož členy jsou starostové jednotlivých brněnských městských částí a primátor města Brna. Brno samo o sobě tvoří okres Brno-město, tedy je obcí s rozšířenou působností pouze pro vlastní území. Pro účely senátních voleb je území Brna rozděleno mezi volební obvody 55, 58, 59 a 60. === Městské části === Správní členění Brna prošlo dramatickým a dlouhým vývojem, zvláště pak po roce 1945. Od podzimu 1990 se Brno člení na 29 samosprávných městských částí. Každá z nich má vlastní volené zastupitelstvo, radu a starostu, znak a vlajku. Brno se skládá celkově ze 48 katastrálních území, jejichž hranice jsou často rozděleny do několika městských částí. Velikost městských částí se zásadně liší od zhruba 600 obyvatel (MČ Brno-Ořešín) až po přibližně 60 tisíc obyvatel (MČ Brno-střed). Mezi největší městské části Brna patří (dle počtu obyvatel) Brno-střed, Brno-sever, Brno-Bystrc a Brno-Královo Pole. Naopak nejmenší městské části jsou Brno-Kníničky, Brno-Útěchov a Brno-Ořešín. Dle katastrální výměry jsou největšími městskými částmi Brno-Bystrc, Brno-Tuřany, Brno-Líšeň a Brno-střed, nejmenšími pak Brno-Útěchov a Brno-Nový Lískovec. == Úřady a instituce == === Justiční === Brno je centrem české justice, která je tím i geograficky oddělena od moci výkonné a zákonodárné sídlící v Praze. V Brně sídlí v bývalé Zemské sněmovně v Joštově ulici Ústavní soud České republiky. Své sídlo zde má i Nejvyšší soud České republiky (Burešova ulice), Nejvyšší správní soud České republiky (Moravské náměstí) a Nejvyšší státní zastupitelství (Jezuitská ulice).Městský soud v Brně má působnost jako okresní soud pro celé město, pro okolní obce má působnost Okresní soud Brno-venkov. Oba soudy sídlí v novém Justičním areálu Brno v Polní ulici. V Justičním paláci v Rooseveltově ulici sídlí Krajský soud v Brně s působností pro celý Jihomoravský kraj (od roku 1960). V Brně také sídlí příslušné krajské, okresní a městské státní zastupitelství, na Moravském náměstí navíc sídlí pobočka Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. === Vzdělávací === V Brně sídlí celkem 34 fakult 14 různých univerzit a vysokých škol. První vysoké školy zde byly založeny na konci 19. století, mezi nimi byla předchůdkyně Vysokého učení technického v Brně, která byla svého času jedinou institucí poskytující vysokoškolské vzdělání na Moravě, od roku 1899 v češtině. Roku 1918 vznikla Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, která je jedinou univerzitou v ČR nabízející studijní program veterinární medicíny. O rok později byla založena Masarykova univerzita, jež se stala druhou největší univerzitou v České republice a největší univerzitou na Moravě, a téhož roku byla zřízena také Mendelova univerzita v Brně, která je mimo jiné nejstarším vysokým zemědělským a lesnickým učením v dnešním Česku. Později vznikly i další veřejné vysoké školy jako například Univerzita obrany, jediná vojenská vysoká škola v České republice nebo Janáčkova akademie múzických umění, o jejíž vznik v Brně za svého života usiloval známý umělec Leoš Janáček. Po sametové revoluci byly zakládány také soukromé vysoké školy, z nichž dnes největší jsou B.I.B.S., Akademie STING či Vysoká škola Karla Engliše. V současné době na veřejných vysokých školách v Brně studuje asi 84 tisíc studentů a přes 6 tisíc studentů na soukromých vysokých školách.Sídlí zde také archeologický ústav, biofyzikální ústav, centrum výzkumu globální změny, psychologický ústav, ústav analytické chemie ., ústav biologie obratlovců, ústav fyziky materiálů a ústav přístrojové techniky Akademie věd České republiky.V Brně se v roce 2010 nacházelo také celkem 63 středních škol různého zaměření, jako jsou gymnázia, střední průmyslové školy a další, čtyři z nich jsou zřizovány církvemi. Na středních školách v Brně studuje celkově přes 31 tisíc studentů, což je asi polovina všech středoškolských studentů Jihomoravského kraje. Krom toho je v Brně zřízeno celkem 12 vyšších odborných škol s téměř 3 tisíci studenty. Tedy v Brně celkově studuje přes 120 tisíc studentů. Ve městě je dále zřízeno 66 obecních základních škol, 4 základní školy soukromé a 1 církevní celkem s přibližně 25 tisíci žáky. === Náboženské === V Brně působí řada církevních institucí a je zde možné nalézt desítky náboženských staveb. Na území města je celkem 42 kostelů a chrámů, z toho jedna katedrála a jedna bazilika, 32 kaplí a několik desítek klášterů. Dále brněnská mešita, která je první v České republice, a synagoga Agudas achim, v Brně dříve stála také Velká synagoga, Polský templ a Nová synagoga. Město je sídelním místem biskupství brněnské římskokatolické diecéze a církevního soudu, biskupství brněnské diecéze Církve československé husitské a brněnského seniorátu Českobratrské církve evangelické. Město usiluje též o zřízení papežské univerzity. === Ostatní úřady a instituce === Mezi další celostátní orgány sídlící v Brně patří sídlo veřejného ochránce práv v Údolní ulici, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže na třídě Kapitána Jaroše, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí na Šilingrově náměstí, zvláštní mezinárodní matrika u úřadu městské části Brno-střed v Dominikánské ulici, . Odvolací finanční ředitelství na Masarykově ulici, Státní zemědělská a potravinářská inspekce v Květné ulici, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský v Hroznové ulici, Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv v Hudcově ulici a Vinařský fond v budově krajského úřadu na Žerotínově náměstí. Od roku 2017 je Brno také sídlem Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí. V Brně sídlí i profesní komory některých profesí, jsou to Komora daňových poradců v Kozí ulici, Komora patentových zástupců v Gorkého ulici, Komora veterinárních lékařů na Palackého třídě a jediná pobočka České advokátní komory na náměstí Svobody. V Brně se nachází i mnohé regionální úřady v čele s krajským úřadem Jihomoravského kraje na Žerotínově náměstí, své sídlo zde mají i úřady městských částí a krajské oddělení bezpečnostních složek či dalších úřadů. V Brně sídlí i Vazební věznice Brno a je zde zřízena pobočka České národní banky, studio České televize a studio Českého rozhlasu.Město je také sídlem celkem 11 nemocnic, 5 odborných léčebných ústavů a mnoha dalších zdravotnických zařízení (stav 2007). Například Fakultní nemocnice Brno, patřící k největším zdravotnickým zařízením v České republice, v roce 2009 bylo v nemocnici ošetřeno více než milión pacientů. Ve městě je celkově 202 ordinací praktických lékařů, 302 ordinací stomatologů, 75 ordinací dětských lékařů a stovky dalších ordinací. Pod Fakultní nemocnicí u sv. Anny vzniklo zdravotnické centrum klinické medicíny. Stavba vznikla ve spojení s klinikou Mayo, základní kámen byl položen v roce 2008, k otevření Mezinárodního centra klinického výzkumu (ICRC) došlo v roce 2012. == Partnerská města == Partnerskými městy Brna jsou: == Metropole v okruhu 300 km == Tento orientační nástroj zobrazuje pouze města, která jsou hlavními městy států nebo zemí ve významu územní jednotky a jsou za metropole obecně v evropském kontextu považována a nebo s počtem obyvatel přesahujícím 300 tisíc. Vzdálenost je uvedena jako přibližná geografická vzdálenost bez ohledu na dopravní infrastrukturu. == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Literatura === DŘÍMAL, Jaroslav; PEŠA, Václav, a kol. Dějiny města Brna I + II. Brno: Blok, 1969 / 1973. 296 / 380 s. KUČA, Karel. Památky Brna. Brno: Národní výbor města Brna, 1989. 183 s. KUČA, Karel. Brno : vývoj města, předměstí a připojených vesnic. Praha: Baset, 2000. 644 s. ISBN 80-86223-11-6. KLENOVSKÝ, Jaroslav. Brno židovské : historie a památky židovského osídlení města Brna = Jewish Brno : history and monuments of the Jewish settlement in Brno. 3. upr. a rozš. vyd. Brno: ERA, 2002. 118 s. ISBN 80-86517-44-6. SAMEK, Bohumil. Umělecké památky Moravy a Slezska 1. A-I. Praha: Academia, 1994. 651 s. ISBN 80-200-0474-2. Dějiny Brna (od 2011) PROCHÁZKA, Rudolf, a kol. Dějiny Brna 1: Od pravěku k ranému středověku. Brno: Statutární město Brno a Archiv města Brna, 2011. 736 s. ISBN 978-80-86736-25-9. JAN, Libor, a kol. Dějiny Brna 2: Středověké město. Brno: Statutární město Brno a Archiv města Brna, 2013. 1071 s. ISBN 978-80-86736-36-5. FASORA, Lukáš; ŠTĚPÁNEK, Václav, a kol. Dějiny Brna 6: Předměstské obce. Brno: Statutární město Brno a Archiv města Brna, 2017. 1245 s. ISBN 978-80-86736-54-9. KROUPA, Jiří, a kol. Dějiny Brna 7: Uměleckohistorické památky. Historické jádro. Brno: Statutární město Brno a Archiv města Brna, 2015. 885 s. ISBN 978-80-86736-46-4. === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Brno ve Wikimedia Commons Encyklopedické heslo Brno v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích Slovníkové heslo Brno ve Wikislovníku Téma Brno ve Wikicitátech Kategorie Brno ve Wikizprávách Průvodce Brno ve Wikicestách Územně identifikační registr ČR. Obec Brno v Územně identifikačním registru ČR [online]. Dostupné online. Statutární město Brno, brno.cz Turistické informační centrum Brno, ticbrno.cz Encyklopedie dějin města Brna, encyklopedie.brna.cz Staré mapy města Brna, vilemwalter.cz/mapy

DATETIME

DATETIME

010108

Mark Carroll (* 15. ledna 1972 Cork) je bývalý irský atlet, běžec na střední a dlouhé tratě. == Sportovní kariéra == V roce 1991 se stal juniorským mistrem Evropy v běhu na 5000 metrů. Mezi dospělými na této trati získal bronzovou medaili na evropském šampionátu v roce 1998. Největším úspěchem se pro něj stal titul halového mistra Evropy v běhu na 3000 metrů v roce 2000. == Externí odkazy == (anglicky) Mark Carroll na stránkách IAAF

Je Mark Caroll bývalý irský běžec na střední a dlouhé tratě?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mark_Carroll

Mark Carroll (* 15. ledna 1972 Cork) je bývalý irský atlet, běžec na střední a dlouhé tratě.

Mark Carroll (* 15. ledna 1972 Cork) je bývalý irský atlet, běžec na střední a dlouhé tratě. == Sportovní kariéra == V roce 1991 se stal juniorským mistrem Evropy v běhu na 5000 metrů. Mezi dospělými na této trati získal bronzovou medaili na evropském šampionátu v roce 1998. Největším úspěchem se pro něj stal titul halového mistra Evropy v běhu na 3000 metrů v roce 2000. == Externí odkazy == (anglicky) Mark Carroll na stránkách IAAF

VERB_PHRASE

YES_NO

012085

... Hlavní město je Vaduz a největší město je Schaan. Lichtenštejnsko sousedí se Švýcarskem (společná hranice 41,2 km), se kterým je úzce hospodářsky a politicky spojeno (mj. měnovou a celní unií), a s Rakouskem (společná hranice 36,7 km), a je vklíněno mezi území těchto dvou států, které spolu na sever i na jihovýchod od Lichtenštejnska hraničí přímo. Lichtenštejnsko je konstituční monarchie (knížectví), jejíž hlavou je lichtenštejnský kníže. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Lichtenštejnska....

Je Lichtenštejnsko konstituční monarchie?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lichtenštejnsko

Lichtenštejnsko je konstituční monarchie (knížectví), jejíž hlavou je lichtenštejnský kníže.

Lichtenštejnsko, úředně Lichtenštejnské knížectví, (německy Fürstentum Liechtenstein), je jeden z nejmenších států Evropy, který leží na svazích Alp (pohoří Rätikon) a v údolí Rýna. Rozprostírá se na 160 km2, má přibližně 37 tisíc obyvatel a je rozděleno na 11 samosprávných oblastí. Hlavní město je Vaduz a největší město je Schaan. Lichtenštejnsko sousedí se Švýcarskem (společná hranice 41,2 km), se kterým je úzce hospodářsky a politicky spojeno (mj. měnovou a celní unií), a s Rakouskem (společná hranice 36,7 km), a je vklíněno mezi území těchto dvou států, které spolu na sever i na jihovýchod od Lichtenštejnska hraničí přímo. Lichtenštejnsko je konstituční monarchie (knížectví), jejíž hlavou je lichtenštejnský kníže. Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Lichtenštejnska. Název země pochází, dnes jako jediné země na světě, od vládnoucího šlechtického rodu, kteří své jméno odvozují od hradu Lichtenštejna v Dolním Rakousku, na okraji Vídeňského lesa, poprvé písemně zmíněného roku 1136. Lichtenštejnové jej opustili kolem roku 1300. Lichtenštejnské knížectví bývalo součástí Chursko-rétského vévodství při dělení v roce 536 od franckých králů. Za panování Karla Velikého. Když tento (od r.800 římský císař) roku 768 usedl na francký trůn, bylo Rétské vévodství včleněno do "Vévodství Švábsko a Raetie". Také nástupci Karla Velikého silou ovládali hrabství. V roce 1180 připadlo na více než dvě století (1180-1400) Vaduzské a část "Schellenberského hrabství" rodu hrabat z Monfortu. Od roku 1400 do 1507 bylo vévodství v držení svobodných pánů z Brandis. Moderní Lichtenštejnsko vzniklo sloučením panství Schellenbergu (Lichtenštejny koupeno 1699, dnes "Dolní země", Unterland) a hrabství Vaduzu (1712, dnes "Horní země", Oberland), a roku 1719 bylo římským císařem uznáno jako knížectví. Od rozpadu středověké Svaté říše římské národa německého roku 1806 suverénní stát v Rýnském spolku, od roku 1815 nezávislý stát v rámci Německého spolku. Proces sjednocení Německa v 19. století se Lichtenštejnska nedotklo, neboť s jeho územím nehraničí. Kulturně, hospodářsky i politicky se Lichtenštejnsko orientovalo na sousední Rakousko-Uhersko, a to až do jeho zániku koncem první světové války. I po roce 1918 Lichtenštejnové žili především ve Vídni a na svých moravských panstvích, odkud odešli až před nacisty v roce 1938, kdy se knížectví stalo jejich stálým sídlem. Lichtenštejnsko je konstituční monarchie, jeho státní zřízení je knížectví – dědičná konstituční monarchie, jejíž hlavou je úřadující kníže. Kníže zastupuje stát v mezinárodních záležitostech, ačkoli za většinu politických záležitostí zodpovídá Švýcarsko. Kníže má pravomoc vetovat zákony, navrhovat nové právní předpisy a také rozpustit parlament. Současnou hlavou státu je od roku 1989 Hans Adam II. kníže z Lichtenštejna. V roce 2003 proběhlo v zemi referendum spojené se změnou ústavy, v němž se většina obyvatel vyjádřila pro posílení pravomocí panovníka a současně práv občanů, jimž dává možnost v referendu přímo změnit státní zřízení. Zároveň také vzniklo silné hnutí za demokratická práva občanů. Od zániku Rakouska-Uherska je Lichtenštejnsko úzce spojeno se sousedním Švýcarskem. Stejně jako ono udržuje nízké daně, neutralitu a bankovní tajemství. Švýcarsko také zastupuje zájmy Lichtenštejnska v zahraničí, mimo Bern, Berlín, Brusel, Štrasburk, Vídeň, Washington, Ženevu a OSN v New Yorku, kde má Lichtenštejnsko vlastní zastoupení. Od 1. ledna 1991 je Lichtenštejnsko členem Evropského sdružení volného obchodu (ESVO - EFTA); do té doby tam jeho zájmy zastupovalo Švýcarsko. Od 19. prosince 2011 je Lichtenštejnsko součástí Schengenského prostoru; není však členem Evropské unie. Podrobnější informace naleznete v článku Konfiskace majetku lichtenštejnských občanů. Specifické jsou vztahy mezi Československem (později Českou republikou) a Lichtenštejnskem, které byly negativně ovlivněny konfiskací veškerého majetku rodu Lichtenštejnů na území českého státu po druhé světové válce. Tento majetek bez náhrady vyvlastnil československý stát na základě tzv. Benešových dekretů s odůvodněním, že Lichtenštejnové byli německé národnosti. Proti tomu se Lichtenštejnové ohradili, neboť nebyli německé národnosti, nýbrž měli lichtenštejnské občanství. Navíc nebyla prokázána jejich spolupráce s nacisty a také tehdejší kněžna Elsa byla židovského původu. Restituce po roce 1989 se však na majetek Lichtenštejnů na českém území nevztahovaly, neboť ten byl zabaven ještě před rokem 1948. Kvůli neuznaným majetkovým nárokům Lichtenštejnů Česká republika a Lichtenštejnsko v roce 1993 vzájemně neuznaly svoji nezávislost a neměly spolu diplomatické styky (tyto byly přerušeny již předtím). Dne 13. července 2009 však premiér Jan Fischer a ministr zahraničí Jan Kohout oznámili, že k vzájemnému uznání a navázání diplomatických vztahů v dohledné době dojde. To se skutečně stalo 8. září 2009, kdy si představitelé České republiky a Lichtenštejnska vyměnili odpovídající diplomatické nóty a podepsali dohodu o spolupráci. Lichtenštejnsko se nachází v údolí Horního Rýna v Alpách. Celá západní hranice Lichtenštejnska je tvořena Rýnem. Od severu k jihu měří tato země 24 km. Rozlohu 160 km2 tvoří lesy 41 %, louky, pole a pastviny 34 %, neproduktivní plochy 15 %, zastavěné plochy 10 %. Nejvyšším bodem země je Grauspitz, 2599 m n. m., nejnižší bod je Ruggeler Ried, 430 m n. m. Lichtenštejnsko je jedním z dvojnásobně vnitrozemských států, tzn. vnitrozemský stát zcela obklopený jinými vnitrozemskými státy. Díky své rozloze je šestým nejmenším nezávislým státem světa. Lichtenštejnské knížectví se dělí na 11 samosprávných oblastí. Tyto části jsou většinou tvořeny pouze samotným městem, nebo vesnicí. Do tzv. nižšího hrabství patří Eschen, Gamprin, Mauren, Ruggell a Schellenberg. Vyšší hrabství pak tvoří Balzers, Planken, Schaan, Triesen, Triesenberg a Vaduz. Navzdory tomu, že Lichtenštejnsko leží v Alpách, převažující jižní vítr zajišťuje relativně mírné podnebí. V zimě jsou horské svahy ideální pro zimní sporty. Průměrná roční teplota je 10,2 °C; nejteplejší měsíce jsou červen, červenec a srpen. Průměrný úhrn ročních srážek je 900–1500 mm. Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Lichtenštejnska. Lichtenštejnsko je po Vatikánu, San Marinu a Monackém knížectví čtvrtý nejmenší nezávislý stát Evropy. Většina obyvatel hovoří alamanským dialektem. 1/3 obyvatelstva tvoří občané jiné národnosti, a to především ze Švýcarska, Rakouska, Německa a Itálie. Počet obyvatel dvou největších měst je 34 905 (31.12.2005), z toho Oberland/Vaduz 22 845 obyvatel, Unterland/Schellenberg 12 060 obyvatel. Podíl cizinců na obyvatelstvu je 34 % (11 917 obyvatel) z toho 3 617 Švýcarů, 2 045 Rakušanů, 1 208 Italů a 1 178 Němců (tj. celkem 8 048 obyv.) . Přibližně 76 % obyvatel se hlásí k římskokatolické církvi (2014 : 27 280 z 35 890 obyv.), která pro celé knížectví tvoří arcidiecézi vaduzskou s katedrálou svatého Florina v hlavním městě. Dalších 8,5 % jsou protestanti, 1,1% jsou pravoslavní a pouze 5,4 % je bez vyznání. Počet obyvatel hlásících se k islámu se od roku 1990 zdvojnásobil a r. 2010 činil 5,4% populace (hlavně Turci) . Úředním jazykem je němčina. Většina obyvatel však mluví alamanským dialektem, který se od standardní němčiny liší. Velice blízko má k dialektům, kterými se hovoří v sousedním Švýcarsku a Rakousku. Hrubý národní produkt Lichtenštejnska činí 4,1 miliardy CHF, tj. 158 000 CHF na obyvatele, což zemi staví na první místo ve světě. Inflace se pohybuje okolo 1 % ročně, nezaměstnanost činí 2,4 %. Na HNP se podílí průmysl a výroba zboží (42 %), služby (27 %), finančnictví (24 %) a zemědělství (7 %). Celkem zaměstnává liechtenštejnské hospodářství 30 170 osob, z toho 20 035 cizinců, kteří za prací do Lichtenštejnska dojíždějí především z Rakouska a Švýcarska. Z celkového počtu zaměstnaných pracuje v průmyslu a výrobě zboží 44 %, ve službách 39 %, ve finančnictví 1 % a v zemědělství, 1 % tvoří zaměstnaní. Při srovnání se Švýcarskem, Rakouskem a Německem má Lichtenštejnsko velmi silný sektor průmyslu a výroby zboží, kde podíl zaměstnanců i podíl sektoru na HNP je téměř dvojnásobný oproti jeho sousedům. V průmyslu a výrobě je činných 597 firem, z nichž většina jsou závody s méně než 50 zaměstnanci, a výroba je silně diverzifikována. Nejdůležitější oblasti jsou strojírenská výroba – přesné stroje, stroje, nástroje, vybavení (Hilti), automobilové komponenty (ThyssenKrupp Presta), dentistické vybavení a potřeby (Ivoclar Vivadent), zpracování potravin (Hilcona Schaan), elektronika (Unaxis Balzers). Lichtenštejnské hospodářství je orientováno na export, který směřuje do EU (44 %), Švýcarska (12 %), USA a Kanady (18 %), Asie (24 %) a ostatních zemí (2 %). Železniční dopravu v zemi zajišťují Rakouské spolkové dráhy (Österreichische Bundesbahnen). Saldo bilance zahraničního obchodu Liechtenštejnska je silně aktivní. Roční investice do hospodářství přesahují 100 milionů CHF. Často zmiňované finančnictví vytváří čtvrtinu HNP a je tvořeno bankovními domy zaměstnávajícími 1700 zaměstnanců. Banky spravují majetek klientů ve výši 130 miliard CHF. Dále v Lichtenštejnsku pracuje 163 investičních společností s majetkem cca 21 miliard CHF a 31 pojišťoven. Celková spotřeba energie je 1360 GWh za rok, z toho z vlastních zdrojů je pokryto 6 %, a 94 % energetických zdrojů Lichtenštejnsko dováží. Rozdělení spotřeby energie dle zdrojů: zemní plyn 29 %, elektřina 26 %, topné oleje 20 %, benzín 16 %, nafta 6 %. Motorových vozidel je v Lichtenštejnsku celkem 31 710, z toho osobních automobilů 24 293 tj. 696 na 1000 obyvatel. Státní rozpočet Lichtenštejnska hospodaří s přebytkem. příjmy: daně a odvody 74 %,výnos z majetku státu 20 %, poplatky 5 %, ostatní 1 %. výdaje: správa financí a daní 35 %, sociální 25 %, školství 18 %, veřejná správa 11 %, bezpečnost 7 %, ostatní 4 %. Nižší správní celky (obce) hospodaří s přebytkem. příjmy: daně 60 %, fin. vyrovnání 24 %, poplatky 7 %, výnos z majetku 5 %, ostatní 4 %. výdaje: personální 34 %, věcné 28 %, obecní 28 %, ostatní 10 %. Zajímavost: jako jedna z mála zemí světa má Lichtenštejnsko nulový státní dluh. Z bohatství Lichtenštejnska je podporován pestrý kulturní a sportovní život. Patrně nejslavnějším umělcem narozeným v Lichtenštejnsku je romantický hudební skladatel Josef Gabriel Rheinberger. Z Lichtenštejnska pocházejí regionálně známé rockové a populární skupiny. Mnohé spolky pěstující lokální kulturu. Ve Vaduzu je Zemské muzeum (Landesmuseum, nové otevřeno 2003), Muzeum umění (Kunstmuseum), Muzeum lyžařství (Skimuseum), Poštovní muzeum (Postmuseum). Dále mnohá moderní místní muzea. V Schaanu Divadlo na Kostelním náměstí (Theater am Kirchplatz). Ve Vaduzu nové divadlo Zámecký sklípek (Schlösslekeller, od roku 2003). Sochařství, malířství, moderní umění. Grafika, užité umění, design. Fotbalové kluby a národní mužstvo jsou částí Švýcarského fotbalového svazu SFV a jeho ligy, až na vlastní každoroční účast na UEFA Cupu, kam se většinou kvalifikuje FC Vaduz. Národní mužstvo se pilně účastní kvalifikace světového a evropského mistrovství. V 70.-80. letech 20. století bylo Lichtenštejnsko velmocí ve sjezdovém lyžování. Mezi slavné sjezdařské osobnosti Lichtenštejnska patří sourozenci Andreas Wenzel a Hanni Wenzelová, která získala ve sjezdovém lyžování dvě zlaté olympijské medaile. Medaile z OH mají i sjezdaři Willi Frommelt, Paul Frommelt a Ursula Konzett. Celkem Lichtenštejnsko získalo 9 olympijských medailí (všechny ve sjezdovém lyžování), což je nejvyšší počet na hlavu na světě. Do závodů Formule 1 v 70. letech nahlédl Rikky von Opel. Lichtenštejnsko se též pravidelně účastní Letních olympijských her. V r. 1980 však jako většina západních zemí bojkotovala LOH v Moskvě (kvůli sovětské invazi v prosinci 1979 do Afghánistánu). Na zahajovacím ceremoniálu LOH 2012 v Londýně byla vlajkonoškou profesionální tenistka Stephanie Vogtová (nar. 1990 ve Vaduzu, žije v Balzersu) .

VERB_PHRASE

YES_NO

002069

... První historicky doložené zmínění Berlína pochází z roku 1244. Roku 1451 se Berlín stává vládním městem braniborských markrabích a kurfiřtů, 1701 pak hlavním městem Pruského království, 1871 hlavním městem nově založené Německé říše. Berlín byl v minulosti tolerantním městem, kde nalezlo útočiště mnoho pronásledovaných uprchlíků, mimo jiné hugenoti z Francie (po r. 1685) a protestanti z Čech (po r. 1730), jejichž někteří potomci, žijící v tzv. České vesnici (Böhmisches Dorf), až do druhé poloviny 20. století ještě hovořili česky. Ve dvacátých letech 20. století se z Berlína stává evropská metropole s bohatým politickým, vědeckým a hlavně kulturním životem. Tolerance končí roku 1933 příchodem Hitlera k moci. Po druhé světové válce, kdy město bylo z velké části zničeno (např. 40 procent obytné plochy), byl Berlín rozdělen do čtyř okupačních sektorů. Počátkem studené války se Berlín dostal do středu konfliktů mezi vítěznými mocnostmi. Již roku 1948 dochází k Berlínské blokádě...

Do kolika okupačních sektorů byl Berlín rozdělen po druhé světové válce?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Berl%C3%ADn

Po druhé světové válce, kdy město bylo z velké části zničeno (např. 40 procent obytné plochy), byl Berlín rozdělen do čtyř okupačních sektorů.

Berlín (německy Berlin) je hlavní město a zároveň i spolková země Spolkové republiky Německo. Hlavním městem Německa se stal roku 1991 a od sjednocení Německa (a tím i obou částí města)Berlín patří k největším městům v Evropě a je druhým největším městem Evropské unie. Berlín leží na severovýchodě Německa, zhruba 70 km západně od hranic s Polskem, je obklopen spolkovou zemí Braniborsko (Brandenburg). Městem protéká řeka Spréva (Spree), vodní plochy (především jezera) tvoří 6,6 % celkové plochy; mimo mnoha parků a obdobných zelených ploch se na území města nachází i lesní porosty (17,9 % celkové plochy). Průměrná výška nad mořem: 34 m n. m. Nejvyšší bod: Teufelsberg, 115 m n. m. (jedná se o umělý násyp, vzniklý ze zbytků stavebního materiálu vybombardovaných domů). Vzdálenost Berlín-Praha činí kolem 350 km. Cesta vlakem trvá necelých pět hodin, cesta letadlem kolem 40 minut. Související informace naleznete také v článcích Dějiny Berlína a Rozdělení Berlína. První historicky doložené zmínění Berlína pochází z roku 1244. Roku 1451 se Berlín stává vládním městem braniborských markrabích a kurfiřtů, 1701 pak hlavním městem Pruského království, 1871 hlavním městem nově založené Německé říše. Berlín byl v minulosti tolerantním městem, kde nalezlo útočiště mnoho pronásledovaných uprchlíků, mimo jiné hugenoti z Francie (po r. 1685) a protestanti z Čech (po r. 1730), jejichž někteří potomci, žijící v tzv. České vesnici (Böhmisches Dorf), až do druhé poloviny 20. století ještě hovořili česky. Ve dvacátých letech 20. století se z Berlína stává evropská metropole s bohatým politickým, vědeckým a hlavně kulturním životem. Tolerance končí roku 1933 příchodem Hitlera k moci. Po druhé světové válce, kdy město bylo z velké části zničeno (např. 40 procent obytné plochy), byl Berlín rozdělen do čtyř okupačních sektorů. Počátkem studené války se Berlín dostal do středu konfliktů mezi vítěznými mocnostmi. Již roku 1948 dochází k Berlínské blokádě (kdy veškeré zásobování města se koná výlučně leteckým spojením) a posléze k politickému rozdělení města. K faktickému rozdělení dochází stavbou Berlínské zdi 13. srpna 1961. Po pádu Berlínské zdi roku 1989 začíná nová kapitola města. Berlín se stává městem se zázemím a hlavním městem SRN. Věková struktura se po sjednocení Berlína normalizovala. Dřívější západní část města trpěla svou polohou: přes vysoký počet studentů bylo přestárnutí obyvatelstva aktuálním problémem, zejména vzhledem k omezenému počtu nových pracovních míst. Ve struktuře obyvatelstva podle zaměstnání je v popředí výrazně sektor služeb. Současná situace je charakterizována následujícími čísly (koncem roku 2002): Již Západní Berlín se vyznačoval relativně vysokým podílem cizinců. Z celkového počtu 1,8 milionu obyvatel (roku 1989) ve městě bydlelo např. 128.000 obyvatel turecké národnosti (43,2 % všech cizinců). Dnešní situace je obdobná. Podle údajů statistického úřadu činil celkový počet ve městě hlášených občanů neněmecké národnosti k 30. červnu 2006 463 723 (13,9 % obyvatelstva města), kteří pocházejí z 183 států (celkový počet obyvatel činí 3 398 205). K největším národnostním menšinám patří turecká národnost, jejíž příslušníci žijí v Berlíně částečně již ve třetí a čtvrté generaci. Druhou největší národnostní skupinu tvoří občané Polska a poté Srbska a Černé hory. Problematické je posouzení počtu a podílu občanů arabské národnosti (přes 20 000, kolem 4,6 %), kde se jedná zejména o uprchlíky z občanské války v Libanonu, kde největší skupinu tvoří kategorie "národnost nevyjasněna". Trend dalšího růstu občanů neněmecké národnosti se prosazuje i nadále. K 31. prosinci 2006 žilo ve městě 467 683 cizinců z 184 zemí, tedy 14 procent přihlášených obyvatel; ve srovnání s 31. prosincem 2005 to znamená přírůstek o 1,5 procent. Uvedená čísla je ovšem třeba brát i v jiném ohledu s rezervou. Německo nerozlišuje mezi národností a státní příslušností. V Berlíně žije např. i velká skupina tzv. vystěhovalců ze zemí bývalého SSSR, kteří jakýmkoliv způsobem prokázali svůj německý původ a získali tím německé občanství. I když jejich znalosti němčiny jsou v mnoha případech mizivé, nejsou ve výše uvedených číslech zachyceni. V důsledku koncentrace obyvatel jiných národností do jistých obvodů nebo jejich částí má tento stav mimo kulturní pestrosti i negativní stránky - základní školy, kde podíl cizinců činí i přes 90 procent žáků, nejsou v některých čtvrtích Berlína výjimkou. Integrační modely sedmdesátých a osmdesátých let, zpočátku nadějné, ztroskotaly, částečně se dá hovořit o uzavřených ghettech různých menšin cizinců. Jedná se zejména o arabské resp. palestinské přistěhovalce či nositele asylu, ale též i o jistou část tureckého obyvatelstva, které v Berlíně žije mnohdy již ve třetí generaci (která je pak integrována méně než ona druhá). V Berlíně existuje i velká židovská obec, se svými 11000 členy (podle jiných údajů pak 13000) největší židovská obec v Německu. V tom je obsaženo ovšem přibližně 8000 vystěhovalců z bývalého SSSR počátkem devadesátých let. To znamená, že méně než jedna třetina obce pochází ještě z doby dřívějšího Západního Berlína. Před holocaustem v Berlíně žilo asi 170 000 Židů, z nichž asi 90 000 emigrovalo. Ze zbylých jich jen asi 800 přežilo holocaust. Související informace naleznete také v článku Politické zřízení a volby v Berlíně. Spolková země Berlín je vedle Hamburku a Brém jedním ze tří městských států Spolkové republiky Německo. V čele města stojí primátor (regierender Bürgermeister), volený poslaneckou sněmovnou (Abgeordnetenhaus). Ve spolkových orgánech Německa je Berlín zastoupen 23 mandáty ve spolkovém sněmu a 4 mandáty ve spolkové radě. Strany, které v Berlíně kandidují při volbách, odpovídají až na malé výjimky stranám v Německu. Od roku 2011 vládne v Berlíně tzv. velké koalice SPD a CDU. Berlín se tradičně dělí do obvodů (Bezirk). Po sjednocení města měl Berlín 23 obvodů, zákonem o územní reformě z roku 1998 byl jejich počet k 1. lednu 2001 snížen na 12, přičemž v některých případech došlo ke sloučení bývalých západních a východních obvodů. Jednotlivé obvody (počet obyvatel koncem roku 2002): Již dlouhou dobu se uvažuje o sloučení Berlína s Braniborskem. V referendu roku 1996 bylo toto však zamítnuto (především voliči v Braniborsku mj. vzhledem k velké zadluženosti Berlína). Termín nového referenda není zatím udán. Související informace naleznete také v článku Finance a hospodářství v Berlíně. Sjednocený Berlín se v mnoha ohledech stal symbolem nové doby, skončení studené války. Tyto pozitivní aspekty se ovšem netýkají současného stavu hospodářství hlavního města Německa, a již v žádném případě její finanční situace. Celkem lze říci, že Berlín se stal obětí své polohy a trpí silnými vlivy hospodářsky zaostalých tzv. nových spolkových zemí, jež se dodnes nacházejí na seznamech podprůměrně vyvinutých regionů Evropské unie. Důležité parametry hospodářského vývoje jsou většinou vysoce neuspokojivé, zejména nezaměstnanost je jedna z nejvyšších v Německu. K tomu se přidružuje i extrémně negativní situace financí, vyplývající nejen z vnějších faktorů, ale částečně zaviněná i neschopností a korupcí místních politiků. Související informace naleznete také v článku Doprava v Berlíně. Berlín je dobře napojen na celoněmeckou i evropskou síť dálnic. Kolem Berlína vede vnější, zcela uzavřený dálniční okruh; vnitřní okruh byl plánován, ale v blízké budoucnosti zřejmě realizován nebude. I železniční spojení je uspokojivé (z/do Prahy denně šest rychlíků Eurocity v 2-hodinových intervalech). Největší berlínské nádraží je Berlin Hauptbahnhof (hlavní nádraží) otevřené v roce 2006 na místě bývalého Lehrter Bahnhof. Berlin Hauptbahnhof je považováno za největší nádraží Evropy. Další významná nádraží jsou Ostbahnhof, Spandau, Südkreuz a Gesundbrunnen. Berlín momentálně disponuje třemi letišti: Tempelhof, Tegel a Schönefeld. První z nich, ležící uvnitř města, Tempelhof, fungovalo do roku 2008, také Tegel má být v budoucnosti uzavřeno ve prospěch (dříve východoberlínského a po sjednocení méně využívaného) letiště Schönefeld, ležícího na jihovýchod od Berlína, které má být rozšířeno. Síť městské hromadné dopravy patří k nejhustším mezi evropskými městy; po sloučení obou částí města byla propojena a dále rozšířena. Jedná se o kombinaci metra, městské železnice, tramvajové a autobusové sítě. V posledních letech si získala velkou oblibu nejen mezi turisty i doprava něčím, co připomíná rikšu - jízdní kola, která pojmou mimo řidiče ještě dvě další osoby; jezdí zejména v centru (mimo zimních měsíců). Berlín se vyznačuje velkým počtem kulturních a vědeckých zařízení, z nichž některé dosáhly velké známosti a popularity i v zahraničí. Kulturní pestrost a tolerance se přitom traduje hlavně z doby Západního Berlína, který se stal v tomto smyslu "svobodným" městem podle hesla "pro každého něco". Současná situace a výhledy do budoucnosti jsou však silně ovlivněny finanční krizí města (diskuse o zavření nebo sloučení oper, o subvencích pro kulturní a vědecká zařízení atd.). Z kulturních, uměleckých a vědeckých zařízení a událostí lze jmenovat jen výběr: vedle nesčetných divadel, malých forem a kabaretů celkem tři opery: Státní opera, Německá opera a Komická opera (Staatsoper, Deutsche Oper, Komische Oper .) Friedrichstadt-Palast, divadlo s 1895 místy a s největším jevištěm na světě (2854 m2) obchodní dům Kaufhaus des Westens (KaDeWe) velké množství muzeí, z nichž nejznámější jsou Pergamonské muzeum, Nové muzeum ( . s originálem sošky Nefertiti) velice známá botanická zahrada, celkem dvě zoologické zahrady, jedna z nich s velice známým akváriem Stará a Nová Národní galerie Berlínský filmový festival se v Berlíně každoročně pořádá od roku 1951 a jako hlavní cenu zde porota uděluje " . Zlatého medvěda" Christopher street day, jeden z největších pochodů za práva homosexuálů Karneval kultur (Karneval der Kulturen), velký průvod městem, většinou o letnicích, kde se během asi tří dnů prezentuje většina v Berlíně žijících národností ( .2004: asi 1,5 milionu účinkujících a návštěvníků) Berlínská filharmonie (mezi dirigenty patřil Herbert von Karajan, dnes je jejím šéfdirigentem Sir Simon D. Rattle, partner Magdaleny Kožené) tři univerzity: Svobodná univerzita, Humboldtova univerzita a Technická univerzita, mimo to další vědecká a výzkumná zařízení a instituce k dalším celosvětově známým událostem patří i každoroční maratonský běh městem. Z dalších pozoruhodností a památek je možno jmenovat Říšský sněm (Reichstag), Braniborskou bránu, světoznámou třídu Unter den Linden stejně tak jako Karl-Marx-Allee, zámek Schloss Charlottenburg, bývalý přechod Checkpoint Charlie, East Side Gallery (zbytek Berlínské . zdi), televizní věž Fernsehturm, chrám Berliner Dom a zříceninu kostela Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche, Kurfürstendamm a Alexanderplatz (bývalé "západní" a "východní" centrum města), celý nový komplex na Postupimském náměstí (Potsdamer Platz) a v nejbližším okolí (kde v devadesátých letech minulého století vznikla více méně celá nová čtvrt'), v neposlední řadě pak i památky v blízké Postupimi. Berlín se chlubí i rozsáhlými zelenými plochami. K nejznámějším patří např. Tiergarten, ležící poměrně v centru města, oblíbený pro procházky, známý jako místo kde se pořádá Love Parade a kde je možno na víkend i opékat selata a zejména - jak to činí turečtí obyvatelé - jehňata. V důsledku své minulosti má Berlín i mnoho památek, souvisejících s berlínskou židovskou obcí. K těm nejznámějším patří: Nová synagoga Židovské muzeum Židovský památník Níže uvedená partnerství uzavřelo město Berlín jako celek (stav k 16. prosinci 2006); jednotlivé obvody mají další partnerská města. PEŠEK, Jiří. Od aglomerace k velkoměstu. Praha a středoevropské metropole 1850-1920. Praha : Scriptorium, 1999. 319 s. ISBN 80-86197-09-3. Obrázky, zvuky či videa k tématu Berlín ve Wikimedia Commons Téma Berlín ve Wikicitátech Slovníkové heslo Berlín ve Wikislovníku Oficiální web Berlína Plán Berlína Podrobný průvodce Berlínem v češtině

NUMERIC

NUMERIC

012630

... == Heraldika == Městský znak tvoří štít rozdělený na tři vodorovná pole, z nichž horní a dolní jsou červená a ve středním, bílém, se nachází tři černé benediktinské kápě. V minulosti byla červená pole dekorována stříbrnými arabeskami a počet kápí vysvětlován zastoupením opatství třebíčského, proboštství komárovského a měřínského, jak uvádí městský historik Vilém Nikodém v textu pro Ottův slovník naučný.Znak města pocházející z pečeti je středověkého původu, vlajka z něj odvozená pak byla schválena rozhodnutím číslo 10 ze dne 15. července 1993. == Dějiny == V místech, kde byla Třebíč založena, neexistovalo žádné starší osídlení. Jediné nálezy byly doloženy na Karlově náměstí a v části Stařečky....

Existovalo v místech, kde byla Třebíč založena, starší osídlení?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Třebíč

V místech, kde byla Třebíč založena, neexistovalo žádné starší osídlení.

Třebíč ( Třebíč [ˈ̝̊ɛ] IPA, rod ženský, ale původně mužský, německy Trebitsch, v němčině užíváno od roku 1850 do 1924, později mezi lety 1940 a 1945, v jidiš ט (Trejbitš)), město s rozšířenou působností, se nachází na západě Moravy v jihovýchodní části Kraje Vysočina a je po Jihlavě jeho druhým největším městem. Leží na řece Jihlavě 30 km jihovýchodně od krajského města Jihlavy a 56 km západně od Brna. Nadmořská výška města se pohybuje mezi 392 m n. m. (u Palečkova mlýna při řece Jihlavě) a 503 m n. m. (Strážná hora s kaplí svatého Jana Nepomuckého). Žije zde přibližně 36 tisíc obyvatel. Počátky města souvisí se založením benediktinského kláštera nad řekou Jihlavou roku 1101, na jehož místě dnes stojí zámek. První písemná zmínka o městě, listina opata Martina, pak pochází z roku 1277. Městská práva obdrželo město od markraběte Karla roku 1335, díky tomu získalo i právo opevnit se hradbami a příkopy. V dobách největšího rozmachu byla Třebíč po Olomouci a Brně nejvýznamnějším střediskem na Moravě, statky zdejšího kláštera dosahovaly téměř až k Opavě. Počet obyvatel začal vzrůstat až po druhé světové válce spolu s výstavbou rodinných domů a následně velkých panelových sídlišť s byty především pro zaměstnance nově budované elektrárny v Dukovanech. Dnes je Třebíč důležitým centrem západní Moravy a okresu Třebíč. Rozloha Třebíče činí 57,6 km2 a město se od roku 1995 dělí na 17 částí, z nichž 10 se nachází přímo v městské zástavbě a zbylých 7 v blízkém okolí. Ve městě jsou významné památky, Třebíčská židovská čtvrť a bazilika svatého Prokopa byly v roce 2003 zapsány do seznamu světového dědictví UNESCO. Karlovo náměstí v centru města je jedním z největších v České republice. V roce 2008 bylo zveřejněno usnesení rady města, že město Třebíč hodlá usilovat o dosažení titulu statutárního města. Dne 5. června 1921 byl v Praze založen Klub Třebíčanů v Praze, v Karlíně probíhaly přednášky, konalo se fotografické promítání a další akce.Dne 30. října 1987 byl městu Třebíč propůjčen Řád práce za významný přínos při rozvoji československé jaderné energetiky. V roce 2017 město získalo ocenění Cena hejtmana Kraje Vysočina za společenskou odpovědnost v kategorii veřejný sektor – obce. V roce 2018 byla městu udělena Cena hejtmana Kraje Vysočina za společenskou odpovědnost, 2. místo v kategorii veřejný sektor – obce. V roce 2019 byla městu udělena Cena hejtmana Kraje Vysočina za společenskou odpovědnost v kategorii veřejný sektor – obce.Od roku 2017 město spolu s Radou dětí a mládeže kraje Vysočina udílí cenu Třebíčské srdíčko, která oceňuje dobrovolníky pracující s dětmi a mládeží. .V roce 2019 se Třebíč stala členem Společnosti pro zahradní a krajinářskou tvorbu.Sousedními obcemi sídla jsou Okřešice, Vladislav, Trnava, Kožichovice, Střítež, Petrůvky, Výčapy, Mikulovice, Mastník, Petrovice, Krahulov, Nová Ves, Číhalín, Horní Vilémovice a Stařeč. == Etymologie == Název města s největší pravděpodobností pochází z místního názvu les třebečský (Třebečský les) zmíněného v třebíčském opisu Kosmovy kroniky, sepsaném v třebíčském klášteře, (in silva trebecensis – v lese třebečském). Pojmenování Třebečský les pak může pocházet z vlastního jména Třebek, nebo ze slova třeby, což byly obětiště pohanským bohům. Název může také pocházet ze slova třebiti, které má význam ničení lesa nebo též kácení lesa, z toho se usuzuje, že na území města byly hluboké lesy, ale tato možnost je méně pravděpodobná. Dle rozboru všech místopisných názvů na Třebíčsku provedeného Rudolfem Šrámkem ke konci 20. století bylo vyvozeno několik závěrů, které se dnes považují za obecně nejpravděpodobnější, co se původu názvu města Třebíče týče. Podle Šrámka zapadá jméno Třebíč do osy Vladislav – Stařeč. S názvem obce Vladislav má společné to, že nejspíše pochází z osobního jména. Stejně tak jako název Stařeč, který by měl pocházet z osobního jména Starek. Tím osobním jménem bývá u Třebíče považováno jméno Třebek (podobně jako obec Trzebiesláw). Podle toho by pak označení Třebeč bylo označením pro Třebkův majetek, tedy místo, kde Třebek žil a patrně vlastnil určitou půdu. Vzhledem k této skutečnosti je pak zřejmé, že název Třebečský les zmiňovaný v třebíčském opisu Kosmovy kroniky, mohl být územím, které se buď nacházelo v blízkosti Třebkova sídla, nebo bylo přímo pod jeho správou. Co se změny z pojmenování Třebeč na Třebíč týče, souvisí jméno města s již zmíněným pojmenováním nedaleké obce Stařeč. Tvary Třebeč a Stařeč jsou si velice podobné a zároveň se i stejně skloňují. Genitiv u obou pojmenování je tudíž podobný: bez Třebče, bez Stařčě. Tvar bez Stařče byl časem pozměněn na bez Starče a vznikla tak verze tohoto místního pojmenování Starč, užívaná ještě v 19. století. Podobně se změnilo i jméno Teleč na Telč. Právě vytvořením nového nominativu ke genitivu a ostatním pádům mohlo vzniknout pojmenování Třebč, následně i Třebíč. Podobně bylo užíváno i pojmenování Staříč.Šrámek ve svém rozboru také mimo jiné prakticky vyloučil, že by měl název Třebíč původ ve slovese třebit, tedy vyklučit, vypálit či vyčistit dané místo, především od zalesnění. Odůvodnění nachází ve slově třebež, což je staročeský pojem pro vytříbené, vyklučené místo, tedy místo, kde se třebilo. Původní název místa a města by totiž pak musel být Třebež a takový zápis nikdy nebyl nalezen. Tento fakt je ještě více upevněn tím, že by patrně nedošlo k tak velké změně a k potlačení původního významu, jako by při změně z Třebež na Třebíč došlo. Název se původně užíval v mužském rodě, ale v 19. století se po vzoru ta obec začala používat v ženském rodě – ta Třebíč. == Heraldika == Městský znak tvoří štít rozdělený na tři vodorovná pole, z nichž horní a dolní jsou červená a ve středním, bílém, se nachází tři černé benediktinské kápě. V minulosti byla červená pole dekorována stříbrnými arabeskami a počet kápí vysvětlován zastoupením opatství třebíčského, proboštství komárovského a měřínského, jak uvádí městský historik Vilém Nikodém v textu pro Ottův slovník naučný.Znak města pocházející z pečeti je středověkého původu, vlajka z něj odvozená pak byla schválena rozhodnutím číslo 10 ze dne 15. července 1993. == Dějiny == V místech, kde byla Třebíč založena, neexistovalo žádné starší osídlení. Jediné nálezy byly doloženy na Karlově náměstí a v části Stařečky. V těchto místech byly nalezeny pozůstatky základů domů, které by mohly být starší než stavby samotného města a podle Fišera by mohly být i starší než třebíčský klášter. Podle kroniky Eliáše Střelky Náchodského se na místě kláštera mohl nacházet hrad Dřevín, či Dřevíč, tato možnost však byla v novějších výzkumech dr. Fišera již téměř vyvrácena. Více pravděpodobné je, že se zde nacházel opevněný dvorec, který mohl patřit jistému Třebkovi. Jeho jméno by mohlo být spojeno s místním názvem Třebečský les. Tento opevněný dvorec by se mohl nacházet na pahorku v centru města jménem Horka.První zmínky o Třebíči sahají až do roku 1101, kdy na území pod Strážnou horou a při řece Jihlavě moravská údělná knížata Oldřich Brněnský a Litold Znojemský založila benediktinský klášter. První stavbou tohoto kláštera byl kostel sv. Benedikta vysvěcený roku 1104. Později byla přistavěna nová klášterní budova a kolem roku 1260 bazilika svatého Prokopa. Nejstarší listina, kde byla Třebíč zmíněna jako město, byla napsána v roce 1277. Povolení opevnit se hradbami a řídit se městským právem byla městu udělena roku 1335 Karlem IV. a Janem Lucemburským. V roce 1468 při válkách mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem bylo město velmi poničeno a na několik let přestalo dokonce existovat. Po roce 1492 město mnohokrát vyhořelo a bylo tak několikrát přebudováno a až na některé domy se nezachovala jeho renesanční podoba. Třebíč se stala majetkem Pernštejnů a v roce 1525 byl násilně zrušen i klášter. Později, v roce 1527, se město stalo majetkem Osovských z Doubravice, tento rod se zasloužil o rozvoj města. Po získání práva pečetního v roce 1582 se město stalo majetkem Valdštejnů. V druhé polovině 17. století se fara sv. Martina dočkala povýšení na děkanství, tato událost velmi výrazně ovlivnila rekatolizaci. V letech 1765 až 1769 město, stejně jako celá Morava, trpělo hladomorem. V letech 1821 a 1822 město poničily velké požáry. První byly odplatou za protirobotní vzpoury, po okolních vesnicích byly rozdávány paličské listy s hrozbami, které byly od května do července roku 1821 plněny. Shořelo mnoho domů v Židech, v Týně a na Jejkově. Druhý požár vznikl v domě U zlatého lva a shořelo 290 domů, kostel a kostelní věž. Škoda byla odhadnuta na milion zlatých. O deset let později, v roce 1832, začala v Třebíči napadat obyvatelstvo cholera. Mezitím se v roce 1830 městem prohnala jedna z větších povodní, voda zaplavila celé Karlovo náměstí. Po roce 1850 byla ve městě postupně založena spořitelna (1863), Národní dům a gymnázium (obojí 1871). Roku 1885 bylo vztyčeno i sousoší sv. Cyrila a Metoděje na Karlově náměstí, o rok později bylo město připojeno k železnici. Ke konci 19. století vznikly také dnes významné podniky ZON (zal. roku 1879) a BOPO (dříve Carl Budischowski, dnes již neexistuje). Na počátku 20. století byla v Třebíči doktorem Jaroslavem Bakešem založena nemocnice. V třicátých letech byly zakoupeny koželužské závody Budischowski společností Tomáše Bati, který začal v Borovině stavět dělnické kolonie, známé cihlové dvojdomky, a vytvořil tak velkou část dnešní místní části Borovina. Ve dvacátých a třicátých letech, kdy byl starostou města významný vlastenec Josef Vaněk, zažilo město velký rozmach. Ten také uvítal 13. června 1928 na oficiální návštěvě města prezidenta T. G. Masaryka, jenž si prohlédl i románsko-gotickou baziliku sv. Prokopa, na jejíž opravu věnoval osobní dar (15 000 Kč). V roce 1935 probíhaly velkolepé oslavy Třebíč 600 let městem, na které byly pozvány i významné osobnosti z celé Československé republiky.Za druhé světové války byl rozvoj města zpomalen, jednou z příčin mělo být vyhnání židů z Třebíče a jejich transporty do koncentračních táborů. V Třebíči také sídlila německá posádka. Po druhé světové válce v Třebíči rostla síla komunistů, mohlo tomu být i kvůli vysokému počtu dělníků a kvůli některým tehdejším politikům nebo armádním činitelům, kteří z Třebíče pocházeli. Po tzv. Únoru 1948 byly zestátněny velké třebíčské společnosti a město bylo rozvíjeno podle centrálních plánů. V 70. letech se začaly budovat nová sídliště, školy a další zařízení. Důvodem byla stavba a provoz jaderné elektrárny Dukovany. Na přelomu 80. a 90. let bylo také, kvůli zrychlení hromadné dopravy v rámci Třebíče a okolí, plánováno zavedení trolejbusů v Třebíči, které nikdy nebylo realizováno. Roku 1985 se městem prohnala další z velkých povodní, později se povodně vrátily ještě v letech 2005 a 2006. Po sametové revoluci Třebíč zažila velký rozvoj. 3. července 2003 se židovské ghetto a bazilika staly součástí seznamu UNESCO. Po roce 2000 je v Třebíči podporován regionální rozvoj, byla otevřena průmyslová zóna, jsou zde otevírány nové obchody (byl zde mj. otevřen první supermarket Spar v České republice) a rozvíjí podnikání. Na roky 2009 až 2013 a od roku 2017 byla v několika etapách plánována modernizace a elektrifikace železniční tratě č. 240 vedoucí přes Třebíč a byly zveřejněny i návrhy tras pro výstavbu velkého městského okruhu.V roce 2006 byla na budově radnice odhalena pamětní deska letcům RAF, v roce 2016 Eva Pokorná vydala publikaci, která se zabývá právě šesti třebíčskými letci ve službách RAF. == Geografie == Třebíč se nachází ve střední části okresu Třebíč, který leží v jihovýchodní části Kraje Vysočina. Od krajského města je Třebíč vzdálena 35 km jihovýchodním směrem a je po Jihlavě druhým největším městem v kraji. Druhým blízkým velkým městem je bývalé zemské hlavní město Brno, vzdálené od Třebíče 56 km východním směrem. Centrum města leží v údolí řeky Jihlavy, hlubokém šedesát metrů. Zbytek města se pak rozkládá na návrších, která se místy střídají s údolími, jimiž do řeky tečou potoky. Krajina severně od města je rovinatá s typickými remízky a velkými syenitovými balvany, doplněná soustavami rybníků. Jižní krajina je jiného charakteru a nabízí mnohem větší možnosti využití půdy. Asi tři kilometry na jihu se od města zvedá sopečný masiv, který je součástí Stařečské a Jevišovické pahorkatiny, táhnoucí se od jihovýchodu až na západ. Výraznou dominantou okolí je Klučovská hora s televizním vysílačem pro Třebíč a okolí, která patří k Jevišovické pahorkatině. V jejím sousedství se nachází pahorek Hošťanka s přírodní rezervací. Významnými, ale od města již vzdálenějšími vrcholy masivu jsou Pekelný kopec, oblíbený cíl turistů, a Zadní hora, na níž se rovněž nachází radiotelevizní vysílač. Třebíč byla územně příslušná k několika krajům, v roce 1849 ke kraji Jihlavskému, od roku 1850 k Brněnskému, od roku 1854 opět Jihlavskému. V něm zůstala až do ukončení krajské samosprávy v roce 1868. Posléze se od roku 1920 stala na osm let součástí "jihlavské" župy X. Od roku 1949 patřila do Jihlavského kraje a od roku 1960 do Jihomoravského. === Ekologie === Třebíč je druhé město s nejvyšším procentem zateplených domů v České republice. Domácnosti v Třebíči jsou rovněž vytápěny biomasou. V roce 2011 byla otevřena již třetí teplárna na biomasu. Radnice města umístila na vybraných místech cedulky s informacemi o tom, že by občané města měli uklízet po svých psech, stejně tak uspořádala v roce 2015 letákovou kampaň na stejné téma. Správce městské zeleně v roce 2015 uvedl, že ho netěší ubývání městské zeleně. Poblíž města se také nachází více společností a míst, které na rozdíl od chráněných oblastí znečišťují životní prostředí; velkou ekologickou zátěží byla např. blízká skládka Pozďátky. Ve městě se připravuje nový návrh územní studie krajiny, do jehož tvorby se mohli zapojit i občané pomocí interaktivní mapy.V roce 2019 bylo oznámeno, že město omezí sečení městských trávníků, budou také založeny květné louky. Prvními květnými loukami by měly být svahy Strážné hory, místa kolem ulice Rafaelova a plochy na sídlišti Obránců míru. === Klima === Třebíč leží v mírně teplé oblasti s občasnými dešti. Převládá zde severozápadní a západní proudění vzduchu. Z východu sem pak proudí především chladný vzduch a v zimě větší množství sněhových srážek. Ročně spadne asi 560 mm srážek (na vegetační období připadá asi 350–400 mm, na zimní období pak 200–250 mm). Průměrná roční teplota činí 7,5 °C, v červenci pak 18,5 °C a v lednu − °C. === Okolí města === Poblíž Třebíče je velice zachovalá příroda. Pouze na jihu byla původní vegetace rozrušena velkými poli, která vznikla v 50. letech. Díky výskytu mnoha vzácných druhů rostlin a živočichů v okolí Třebíče existuje několik přírodních parků: Přírodní park Třebíčsko Přírodní park Pojihlaví Přírodní park RokytnáDále se v okolí Třebíče nachází několik památek a přírodních rezervací a přibližně 100 památných stromů. == Geologie == Z geologického hlediska se prakticky celá zastavěná část města Třebíče nachází na tzv. třebíčském masivu (ve starší literatuře též třebíčsko-velkomeziříčský masiv) někdy označovaném také jako třebíčská plošina či třebíčský trojúhelník. Jedná se o magmatické těleso o ploše cca 500 km2 rozkládající se přibližně mezi městy Jaroměřice nad Rokytnou, Polná a Velká Bíteš. Stáří hornin činí podle izotopického datování přibližně 340 milionů let. Složením odpovídají horniny třebíčského masivu nejčastěji žule a v případě nižšího zastoupení křemene i syenitu. V hornině jsou poměrně bohatě zastoupeny tmavé minerály, tedy biotit a amfibol, které jí spolu s velkými zrny živce dávají charakteristický vzhled. Je zajímavá z chemického hlediska: vykazuje totiž relativně vysoký obsah draslíku kombinovaný neobvykle se zvýšeným obsahem hořčíku. Horniny tohoto typu byly poprvé popsány v německém Schwarzwaldu na lokalitě Durbach, které vděčí hornina za svůj název – durbachit. Třebíčský masív je pak znám především nálezy ametystů a záhněd u Hostákova a Bochovic. Pro horninu jsou dále charakteristické zvýšené obsahy uranu a thoria, které společně s radioaktivním izotopem draslíku způsobují relativně vysokou radioaktivitu. Ta je mimo jiné příčinou zčernání křemene – hrádeckého morionu. Vlivem radioaktivního rozpadu uranu a thoria dochází ke vzniku radioaktivního plynu radonu, jehož přítomnost v podložních horninách s sebou přináší nutnost uplatnění opatření proti jeho pronikání do budov. K uvolňování radonu dochází především v severní části města, což bylo a je překážkou při rozšiřování města směrem na sever. Durbachity vytvářejí na území města velmi rozsáhlé výchozy táhnoucí se po severním obvodu Židovské čtvrti podél řeky až do Kočičiny a dále k východu. Jsou však odkryty i na celé řadě jiných míst. V Třebíči se velmi hojně vyskytují horniny žilného doprovodu. Jedná se o světlé aplitové žíly, jejichž mocnost dosahuje maximálně několika metrů. Nejnápadnější výchoz těchto hornin se nachází ve svahu na Hrádku pod Žižkovou mohylou, kde jsou žíly díky světlé barvě patrné na velkou vzdálenost. Nejzápadnější část města, do níž spadá především místní část Borovina, již leží mimo třebíčský masiv a podloží je zde tvořeno migmatitzovanými (natavenými) sillimanit biotitickými pararulami obsahujícími místy cordierit. S těmito horninami je možno se setkat např. ve výchozech mezi Polankou a Poušovem. Bývají zpravidla páskované, ale tato stavba je místy setřena díky jejich natavení. V těchto horninách se dále vyskytují vložky vápenato-silikátových hornin erlanů. Tyto horniny podléhaly v třetihorním tropickém klimatu intenzivnímu chemickému zvětrávání, což dalo vzniknout známým pestrobarevným borovinským a řípovským opálům. V rámci stavebních úprav v roce 2017 byly znovu odkryty opály různých barev, nejvíce zelených, hnědých a červených, nejméně pak bílých a žlutých. Opály se již dříve objevovaly v prostoru bývalé borovinské cihelny, ta později zanikla a k nálezům docházelo pouze sporadicky.Zajímavé nerosty se v Třebíči nalézají již jen příležitostně, zejména při stavebních pracích a při výkopech.Při výkopech na Karlově náměstí, jímž kdysi pravděpodobně protékala řeka, se lze setkat s valounky křišťálu a záhnědy. Mimo ně však i s vivianitem, jehož vznik v naší lokalitě souvisí s hromaděním organických látek ve středověkých stokách. Na Stařečce byl při výstavbě autobusového nádraží nalezen allanit. Výskyt vzácného nerostu prioritu je doložen z Týna.Na žulosyenitovém Hrádku se lze setkat s bílou horninou - aplitem. Dále lze připomenout i turmalín, a to i v podobě tzv. turmalínových sluncí: křementurmalínové srůsty lemované bílým bezslídným aplitem a v tmavším biotitovém aplitu.Třebíč je též známá velkým nalezištěm vltavínů na jihu města ve čtvrti Horka-Domky poblíž polikliniky ve Vltavínské ulici, která je podle nich nazvána. Krásné nerosty byly nalezeny též u tzv. Kostelíčka: černý turmalín, hnědá záhněda, šedozelený chlorit a zrna a osmistěnové krystaly fialového a zeleného fluoritu nebo zrna fialově červeného granátu – almandinu. Bílý křemen býval hojný na Jejkově a na starém hřbitově v Domcích.Na západě města se dříve také těžila cihlářská hlína. == Členění a samospráva == Město o rozloze 56 km2 se dělí na 10 katastrálních území a 17 částí, z nichž 10 tvoří městskou zástavbu a zbylých 7 je v blízkém okolí. Podle sčítání lidu v roce 2001 v Třebíči žilo 39 021 obyvatel v 4 895 domech a podle sčítání roku 2011 jen 36 998 obyvatel v 5 304 domech. Nejrozsáhlejší místní částí jsou Slavice; nejmenší Zámostí. Nejlidnatější jsou Nové Dvory a nejméně obyvatel má Řípov. Když po revoluci v roce 1848 a podle březnové ústavy přestal fungovat třebíčský magistrát, úředníci přešli do služeb státu a prvním starostou byl zvolen Martin Hassek. Po roce 1989 se několik bývalých místních částí osamostatnilo. Postupně to byly Krahulov (24. listopadu 1990), dále, s platností od 1. ledna 1993, Kožichovice a Okřešice. Poslední odpojenou částí byla Střítež, samostatná od 1. ledna 1995.Městský úřad města Třebíče tvoří starosta, místostarostové, tajemník úřadu a další zaměstnanci. Starostou byl od roku 2010 do 20. listopadu 2014 Pavel Heřman, od podzimu 2014 do 20. listopadu 2018 jím byl Pavel Janata. Od 20. listopadu 2018 zastává funkci starosty Pavel Pacal. Zastupitelstvo města tvoří 27 lidí. V rámci zastupitelstva v Třebíči působí i městská rada. Do roku 1990 bylo vedení města v rukou národního výboru a v čele města stál "předseda národního výboru". Třebíčskem v letech 2007 a 2008 otřásaly protesty vůči vedení města kvůli tzv. kauze "Vídeňský rybník". Šlo o prodej pozemků firmě Lima, která měla dostat pozemky za nižší cenu než jiné firmy v konkurzu. Starosta nakonec odvolán nebyl. === Územní vývoj === Město Třebíč se půdorysem řadí k podunajskému typu měst. Jeho hlavní náměstí má ulicový charakter. Vzniklo jednostranným rozšířením staré komunikace a kopíruje pravý břeh oblouku řeky Jihlavy. Vedlejší prostranství vzniklo při farním kostele sv. Martina z Tours. Toto jádro města uzavřely hradby. Do města se vcházelo třemi branami: jihlavskou (podklášterskou), vídeňskou (znojemskou) nebo jejkovskou (brněnskou). Jako předměstí vznikly v době renesance Stařečka za jihlavskou branou a Jejkov za brněnskou branou. Románské podhradí kláštera (Podklášteří) stavebně přešlo do sousedícího Židovského města. Při obnově města v 15. století město rozšiřovalo ulice i náměstí, aby posílilo jejich tržní funkci. Poté byly položeny základy pozdějších částí Nových Dvorů a Nového Města na levém břehu řeky. Od 2. poloviny 19. století se město začalo rozpínat směrem na jih od Horky do nové části Domky a dále přes Stařečku do Boroviny, rychlým tempem pak rostlo začátkem 20. století, kdy se dál k severu rozšířily Nové Dvory, na jih Domky a při borovinské továrně sestavěly dělnické domky. Pozdější víceméně pozvolný růst města na všechny strany, včetně výstavby mnoha cihlových činžovních domů v Domcích a Borovině a průmyslové zástavby v Domcích a na Jejkově, nabral překotné tempo v souvislosti se záměrem a začátkem realizace výstavby dukovanské elektrárny. Od poloviny 60. let 20. století tak byla po okrajích města zakládána sídliště s panelovými domy. Největší z nich vyrostlo na přelomu 70. a 80. let na Nových Dvorech a v Borovině. Další panelová výstavba proběhla v mezitím připojené části Týn a na přelomu 80. a 90. let též na Novém Městě. Natolik zásadnímu zvýšení počtu obyvatel se musela přizpůsobit i dopravní infrastruktura města, a tím mj. došlo k asanování takřka celé Horky, dále staré zástavby Nového Města a podstatné části Stařečky.V roce 2018 bylo rozhodnuto o přípravě 60 parcel k bydlení na jížním okraji města nedaleko Polikliniky Vltavínská. Tam budou stát samostatné rodinné domy a bytový dům. Na severním okraji města budou postaveny domy za ulicí Manželů Curieových, v lokalitě na Kopcích budou v roce 2018 dokončeny parcely pro řadové domy a dva bytové domy.V roce 2017 město Třebíč vybralo po třech letech opět městského architekta. Do roku 2014 jím byl Lubor Herzán, od dubna 2017 je novým architektem Jaroslav Hulín, třebíčský rodák, který žije a pracuje v Praze.V březnu roku 2019 byly v lokalitě Brněnská západ připraveny pozemky s projekty pro výstavbu rodinných domů, prodány mají být v aukci. == Obyvatelstvo == === Demografie === Třebíč má 17 místních částí, nejvíce obyvatel, a to 16 657 v roce 2001, žilo v části Nové Dvory. Podle údajů českého statistické úřadu žilo v této části v roce 1980 pouze 7 929 obyvatel, to znamená, že za 11 let se počet obyvatel zdvojnásobil. Tento jev se přičítá stavbě Jaderné elektrárny Dukovany. Nejméně obyvatel v roce 2001 žilo v Řípově, pouhých 68 obyvatel, pouhých 88 obyvatel žilo i v místní části Sokolí.Mezi lety 1850–1920 byl průměrný přírůstek obyvatelstva 1532 obyvatel za 10 let. Od roku 1930 je patrná míra populační expanze. Mezi lety 1970 a 1991 je již velice patrný nárůst obyvatelstva kvůli výstavbě Jaderné elektrárny Dukovany. V tomto období narostl počet obyvatelstva o 15 800 obyvatel za 21 let. Tento nárůst je také spojen s výstavbou velkých sídlišť na severu města. Nejvyšší přirozený přírůstek od roku 1970 byl mezi lety 1981 a 1982, zde se projevují tzv. silné ročníky. Od roku 1982 do roku 1985 bylo zaznamenané největší snížení přirozeného přírůstku obyvatel, další roky se přirozený přírůstek snižuje pouze pozvolně.Město Třebíč je známé svým Židovským městem, podle Fišera se cizí národní příslušníci začali do města Třebíče stěhovat již za vlády Pernštějnů, více však až za vlády Smila Osovského z Doubravice. Na začátku 17. století se v purkrechtních knihách města objevují záznamy o koupi 12 domů ve Vnitřním městě a o koupi 10 domů na Stařečce Němci. Malovaný dům, tehdy zvaný Františkovský, patřil nejzámožnějšímu italskému občanu, Františkovi Kaligardovi (it. Calligardo), v dalších třebíčských čtvrtích žilo dalších 10 Italů. Ve městě se usadilo také asi 5 Slováků, mezi nimi kupec Janek Strážnický a Januš Slovák, tito vlastnili domy na náměstí. Na začátku 17. století se také začalo rozvíjet židovské město a v roce 1601 se také objevují zmínky o židovské škole. Do této doby existovala pouze židovská ulice. V letech 1656 a 1657 do Třebíče přichází hodně Čechů, protože se zde mohou uchytit jako nekatolíci. Podle knih z let 1657 až 1660 emigrovalo asi 20-30 rodin do Uher. ==== Sčítání lidu 2001 ==== V okrese Třebíč žilo v roce 2001 celkem 117 367 obyvatel, z toho bylo nejvíce obyvatel s českou a moravskou národností, českou národnost při sčítání lidu v roce 2001 přiznalo 100 126, moravskou přiznalo 12 793 obyvatel. V okrese Třebíč dále žilo 21 obyvatel se slezskou národností, 940 obyvatel se slovenskou, 78 obyvatel romskou, 52 obyvatel s polskou, 31 obyvatel s německou, 47 obyvatel s ruskou národností, 139 obyvatel s ukrajinskou národností a 88 obyvatel s vietnamskou národností. Obyvatel s ostatními zjištěnými národnostmi bylo 338 a obyvatel s nezjištěnou národností 2 714. Mezi lety 2015 a 2016 došlo k meziročnímu poklesu počtu obyvatel v městě Třebíči o 239 obyvatel, došlo k jejich odstěhování do jiných měst. V lednu roku 2017 bylo oznámeno, že v roce 2016 došlo v Třebíči celkem k 1194 trestným činům, kdy objasněno bylo 766 činů, tj. je objasněnost 64,15 %. Celkem z nich bylo 120 trestných činů násilného charakteru, kde objasněnost byla 75,83 %. ==== Sčítání lidu 2011 ==== Dle sčítání lidu 2011 ve městě Třebíč žilo celkem 36 998 obyvatel, z toho bylo nejvíce obyvatel s českou a moravskou národností, českou národnost při sčítání lidu v roce 2011 přiznalo 21 245, moravskou přiznalo 5 266 obyvatel. V Třebíči dále žili 2 obyvatelé se slezskou národností, 250 obyvatel se slovenskou, 16 obyvatel s romskou, 15 obyvatel s polskou, 7 obyvatel s německou, 74 obyvatel s ukrajinskou národností a 68 obyvatel s vietnamskou národností. Obyvatel s nezjištěnou národností bylo v Třebíči 8 779. === Náboženství === Město se nachází na místě bývalého kláštera, během staletí se v kultuře města projevovalo více vlivů, původní klášter byl benediktinský, kapuce benediktinů jsou i ve městském znaku a na městské vlajce. Později, v 17. století se na místě nynějšího kostela na Jejkově a katolického gymnázia nacházel klášter kapucínský. V 15. století se ve městě hojně rozšířilo protestantské vyznání. Od 16. století se v Třebíči objevili také židé, většina jich byla nucena žít odděleně od města, v nynější čtvrti Zámostí. Postupně ale pronikali i do křesťanské části města, kde měli své živnosti. Židé v Třebíči založili dvě synagogy.Při sčítání lidu v roce 2001 se 22 246 (tj. 57,01 %) obyvatel zapsalo jako bez vyznání, 12 266 (31,43 %) jako věřící a 4 509 (11,56 %) se k otázce nevyjádřilo. 10 691 věřících se přihlásilo k římskokatolické církvi, která má ve městě několik kostelů, sídlí zde děkanát Třebíč a Katolické gymnázium. Druhou nejpočetnější církví je Českobratrská církev evangelická, k níž se přihlásilo 388 obyvatel, ve městě sídlí její sbor. Po ní následuje Církev československá husitská se 166 věřícími, její modlitebna je bývalou synagogou. Dále následují Svědkové Jehovovi (110 obyvatel) a Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku (67 obyvatel), která má v Třebíči také malý kostel, který je v současné době obsluhován popem. V roce 2011 proběhlo další sčítání lidu, celkem 12 562 (tj. 33,95 %) obyvatel se zapsalo jako bez vyznání, 8 947 (tj. 24,18 %) obyvatel se zapsalo jako věřící a celkem 15485 (tj. 41,85 %) obyvatel se k otázce víry nevyjádřilo. Nejpočetnější církví zůstala římskokatolická církev - 5 013 obyvatel, druhou nejpočetnější zůstala Českobratrská církev evangelická, k níž se přihlásilo 233 obyvatel a třetím nejčastějším vyznání zůstala Církev československá husitská se 104 přihlášenými.Významná je i přítomnost církve bratrské, která sice nemá . příliš mnoho věřících přímo mezi obyvateli města, nicméně sídlí zde její sbor, který slouží věřícím z celého Třebíčska a přilehlého okolí.Velký význam zde mělo i obyvatelstvo židovského vyznání, v části Zámostí, dříve pod správou Podklášteří založili vlastní obec, kde byly postaveny dvě synagogy. Starší byla postavena mezi lety 1639 a 1641, novější později. Ve městě byl i fungující židovský hřbitov, ten se nachází na svahu Týnského údolí, starší pohřby ovšem byly vykonávány u klášterních hradeb, kde byly objeveny kostry se střípky na očích, které byly obráceny k východu. Nejdelší dobu rabínský úřad zastával třebíčský rodák a gymnazijní profesor Joachim Pollak, bylo tomu mezi lety 1828 a 1879. === Politika === V prvních porevolučních svobodných volbách do České národní rady, Sněmovny lidu Federálního shromáždění a Sněmovny národů Federálního shromáždění bylo v Třebíči voleno 8. a 9. června 1990. V květnu zasedla okresní volební komise ONV a losem vybrala předsedu a místopředsedu volební komise, stali se jimi Karel Svoboda (ČSL) a Ladislav Fiala (OF). Do ČNR byli zvoleni Jiří Karas a Miroslav Wolf, do Sněmovny lidu byli zvoleni Pavel Zahrádka a Ivo Novotný. == Památky a zajímavosti == V Třebíči se nachází mnoho památek a významných míst. Nachází se zde starobylé židovské město a bazilika svatého Prokopa, obě památky byly v roce 2003 zapsány do seznamu světového dědictví UNESCO. V centru města se nachází Karlovo náměstí, které je jedním z největších náměstí v České republice. Na levém břehu řeky Jihlavy, na místě zvaném Židy či Zámostí, se rozprostírá jedna z největších židovských čtvrtí v Evropě. Třebíčská židovská čtvrť je jedinou židovskou památkou mimo území Izraele, samostatně zapsanou v seznamu UNESCO. Do něj byla zapsána 3. července 2003. Jsou zde křivolaké uličky, původní domy, klenuté průchody a mnoho dalších typických prvků. Radnice, rabinát, nemocnice ani většina ostatních památek dnes neslouží svému původnímu účelu. V Podklášteří se nachází Bazilika svatého Prokopa, která je společně s židovskou čtvrtí zapsána na seznamu UNESCO. Kdysi se zde nacházelo benediktinské opatství, které bylo založeno v roce 1101. Klášter se postupem času stal náboženským centrem i vojenskou pevností, tuto pozici si udržel až do husitských válek. V roce 1468 byl při tzv. bitvě o Třebíč dobyt uherskými vojáky. Pozdější světská vrchnost klášter přestavěla na zámek. Dnes zde sídlí Muzeum Vysočiny Třebíč, později rekonstruováno, společně s dalšími prostory zámku. Přes řeku naproti židovskému městu se rozkládá centrum města, které je tvořeno Karlovým náměstím, lidově zvaným také rynek, vytyčeným při založení města jako tržiště s plochou 22 000 m2. Těmito rozměry je jen o pár metrů čtverečných menší než Václavské náměstí v Praze, takže se město v minulosti mohlo velikostí náměstí rovnat městům královským. Na počátku 19. století mělo náměstí ještě renesanční a barokní podobu, kterou zničil požár v roce 1822. Nyní se na Karlově náměstí konají dopolední trhy, kulturní akce jako Třebíčské folklórní slavnosti a oslavy vstupu města do Seznamu světového dědictví UNESCO. Na kopci ve Vnitřním Městě se nachází 75 metrů vysoká městská věž, která náleží ke kostelu sv. Martina z Tours. S ním však dříve nebyla spojena, ale sloužila jako součást opevnění. Dále zde leží kapucínský klášter, pravoslavný a evangelický kostel. Na Karlově náměstí se nachází i Malovaný dům s galerií a informačním centrem, Černý dům a sousoší Cyrila a Metoděje. Stejně tak se na Karlově náměstí nachází Národní dům se stálou expozicí třebíčského rodáka Františka Mertla. V židovském městě se nachází Galerie Ladislava Nováka. Východní oblasti centra města, směrem do čtvrti Borovina, se říká na Stařečce. Nachází se zde kaple Povýšení sv. Kříže, na nejvyšším místě Třebíče, nedaleko od nedostavěné hvězdárny a kluboven skautských oddílů, zvaném Kostelíček. Tato kaple má půdorys kříže a jejím stavitelem byl architektonicky nevzdělaný stavitel Jan Fulík. Byla postavena v roce 1644. Nedaleko kaple stojí i původní vodárna, ze které by měla být v roce 2015 vytvořena rozhledna s expozicí vodárenství v Třebíči.U řeky Jihlavy leží říční lázně Polanka z roku 1933. Dřevěné šatny z téhož roku jsou stále v provozu a stále jsou předmětem obdivu. Autorem návrhu byl Bohuslav Fuchs. V těchto lázních se v roce 1992 konaly Hry bez hranic, třebíčský tým nakonec zvítězil i ve finále tohoto ročníku na Azorských ostrovech. Na tzv. Kanciborku se nachází Větrný mlýn, který sloužil na úpravu třísla pro koželuhy, dnes již není funkční. V Třebíči se nachází také několik městských parků, které jsou rozloženy poměrně rovnoměrně, téměř v každé místní části se nachází alespoň jeden. Tvorba parků má v Třebíči i svou tradici, například Lorenzovy sady mají svůj počátek již v roce 1899. V současnosti je mnoho z parků městem upravováno. Část nákladů spojených s těmito úpravami je hrazena z evropských fondů.Památky zapsané do seznamu památek UNESCO v roce 2011 získaly prostřednictvím města grant Kraje Vysočina vázaný na začlenění kamerových záznamů a přenosů památek do pořadu Panorama České televize, spolu s městem Třebíčí získala tentýž grant i města Telč a Žďár nad Sázavou. Vysílání probíhalo od 1. května 2012 do konce října téhož roku. Záznamy byly po celý rok k dispozici na webových stránkách měst, kraje, organizace UNESCO a dalších organizací. Pořad České televize Toulavá kamera natočil v lednu 2016 reportáž o přeměně areálu bývalých Baťových závodů a science centru Alternátor, třebíčský rodák reportér Pavel Horký uvedl, že pořad se bude vysílat na přelomu března a dubna téhož roku.V roce 2018 se konaly oslavy 15 let od vstupu památek ve městě do seznamu UNESCO. Byla uspořádáná odborná konference a navázala na ni výstava a koncert.V roce 2019 byly obnoveny tabulky na památkách ve městě, jejich součástí jsou QR kódy. == Doprava == Již ve starověku vedly v blízkém okolí Třebíče významné obchodní stezky: Haberská, která vedla přes Čáslavice, Kojetice, Stařeč, Přibyslavice a Brtnici, v Brtnici se křížila se stezkou Lovětínskou, později zvanou i Třebíčská stezka, ta vedla od starého Brna, přes Zastávku u Brna, Vladislav, Trnavu a končila v Lovětíně. Další důležitou křižovatkou stezek byl tehdejší Brod, ten se nacházel na místě, kde se nachází dnešní Vladislav, zde se křížily stezky Libická a Lovětínská.Nyní je Třebíč dopravním uzlem okresního významu. Městem prochází silnice první třídy č. 23 (Písek – Brno) a krajská páteřní komunikace druhé třídy č. 360 spojující město s dálnici D1 u Velkého Meziříčí. V těsné blízkosti města odbočuje ze silnice I/23 silnice druhé třídy č. 405 spojující Třebíč s krajským městem Jihlavou. Od roku 2010 prošly obě krajské komunikace výraznou rekonstrukcí.Železniční síť Třebíčí vede ve východozápadním směru. V okolí Třebíče je nejvýznamnější železnice č. 240 z Jihlavy do Brna. Přímo v Třebíči se nachází železniční stanice Třebíč a zastávka Třebíč-Borovina. V současné době se připravuje přestupní terminál, který by měl být uveden do provozu na podzim 2015. Poblíž města také vede trať č. 241 z Okříšek do Znojma. Na okraji města se nachází sportovní letiště Západomoravského aeroklubu v Třebíči. Ve městě funguje městská hromadná doprava, která je ve městě zajišťována devíti linkami autobusů. Dříve se také plánovalo zavedení trolejbusů v Třebíči. Z ekologického hlediska ji dnes nahrazují plynové autobusy. Ve městě je postaveno velké autobusové nádraží, které má být modernizováno.V Třebíči a okolí existují cyklostezky. V roce 2007 bylo veřejnou vyhláškou oznámeno zahájení stavebního řízení cyklostezky Jihlava – Třebíč – Raabs an der Thaya. Tuto stavbu provázely problémy s odkupem pozemků. Další cyklostezka nese název Třebíčský okruh a začíná i končí na tzv. Polance v západní části města. Další cyklostezka je výhledově naplánovaná na trasu mezi Třebíčí a Dukovany, má vést souběžně s hlavní silnicí kolem Jaderné elektrárny Dukovany.Třebíčí protéká řeka Jihlava a současně i několik jejích marginálních přítoků, řeka byla několikrát regulována, naposledy v roce 2010–2012, byly přistavěny protipovodňové hráze a další vybavení. Vodní doprava v Třebíči neexistuje, ačkoliv se uvádí, že v době mezi válkami fungovala říční výletní doprava v prostoru u říčních lázní Polanka. Antonín Uhlíř, jež provozoval půjčovnu loděk, v roce 1930 postavil prám s motorem o nosnosti 25 osob a provozoval tak říční dopravu. Byly zakoupeny i mobilní protipovodňové zábrany, které budou instalovány na nově opravené opěrné zdi na břehu řeky Jihlavy. Součástí je hrazení nedaleko tzv. Novodvorského mostu, které je vysoké 4,5 metrů a dlouhá asi 150 metrů, součástí hrazení jsou i protipovodňové dveře. Do kanalizace, která zapříčinila vyplavování židovské čtvrti, byly nainstalovány zpětné klapky, které mají tomuto zabránit.Dle ČP Indexu byla Třebíč za první pololetí roku 2018 mezi okresními městy na prvním místě v bezpečnosti silničního provozu, stejně se umístilo dalších 16 okresních měst. znamená to, že během prvního čtvrtletí se na území města nestala žádná dopravní nehoda se smrtelným nebo těžkým zraněním. == Hospodářství == === Historie === ==== Cechy ==== Již v 17. století se v Třebíči silně rozvíjely cechy, v přehledu cechů z roku 1763 se již začíná projevovat větší počet zástupců soukenického cechu, bylo rozhodnuto, že Karel Josef z Valdštejna založí manufakturní výrobu. K tomu nakonec nedošlo a místní soukeníci nedokázali konkurovat větším dílnám s manufakturním provozem v Brně, Liberci nebo Olomouci. V polovině 19. století již bylo v Třebíči několik větších dílen koželužnického cechu, byly to dílny Karla Budischowského, jeho bratra Františka Budischowského, dílna Martina Hasska a Subakova továrna, tyto měly podle srovnání Jindřicha Chylíka v roce 1841 vyrábět dohromady 90 000 kůží ročně, brněnská největší továrna, továrna Karla Ignáce Lettmayera, v tomto srovnání má za rok v tuto dobu vyrobit 12 000 kůží za rok. V roce 1906 prosperovala i obuvnická továrna Cinkajzlova (v matrikách se uvádí i Zinkeiselova). ==== Papírníctví a lihovarnictví ==== Podle Vlastivědy moravské v Novém městě stávala papírna, která při povodni v roce 1774 byla úplně zničena. Mezi další průmyslové závody měli patřit i lihovary, jež měly k datu vydání publikace (rok 1906) být příslušny ke každému panskému dvoru. Další odvětví byla zastoupena těžením grafitové tuhy u Římova v lokalitě Vísky, důl se měl jmenovat Černý důl. Mezi velké závody patřila i velká papírna u Přibyslavic, na jejímž místě měl stávat železný hamr, ten měli zakoupit a proměnit v papírnu manželé Schneiderovi. V roce 1846 měl papírnu koupit Karel Fundulus z Třebíče, v osmdesátých letech měla být papírna rozšířena a papír se začal vyrábět na moderních strojích ze dřeva, které bylo mleto v mlýnech u Rokštejna a u Sokolí. Papírna v těch letech zaměstnávala asi 150 lidí. Dalším velkým závodem měla být přádelna u Vladislavi, ze které se postupem času stala továrna na čokoládu a k roce vydání publikace měla být továrnou na umělá hnojiva a na klíh. V Okříškách měla být v roce 1892 Františkem Engelmannem z Brna postavena parní pila, která měla posléze přejít do majetku velkostatku. V jehož majetku byl i lihovar. ==== Rozvoj průmyslu ==== Průmyslu v Třebíči se začalo dařit až po dovedení železnice v roce 1885, nicméně i do té doby se v Třebíči rozvíjí různé cechy, hlavně soukenický a další spojené s tímto cechem. V Třebíči se nacházelo několik mlýnů, na Stařečském potoce ležely Borovský, Janův a Hluchý, na Jihlavce ležely Poušův, Krajíčkův, Churavý a Táborský. V počátcích 20. století v Třebíči byl i parní pivovar, sladovka, elektrárna, lihovar, sodovkárny ZON, octárna, 2 likérky, 2 cihelny, slévárna, 2 strojírny, 2 barvírny a knihtiskařství, stavitel, řezbář, 2 sochaři, 2 fotografové. Ve městě byly 2 velkoobchody, 20 kupců a 2 knihkupectví. Ve městě také operovali bankovní ústavy: Obecní spořitelna města Třebíče (založená roku 1861), První občanská záložna v Třebíči (založená roku 1874), Trebitscher Vorschussverein (založená roku 1871) a Rolnická záložna (založená roku 1899). Výroční trhy se ve městě konaly pouze při svátku sv. Jiří v dubnu a při svátku sv. Bartoloměje, dobytčí trhy se konali každé třetí pondělí a městské trhy byly každé pondělí a pátek.Později svoji činnost ukončily jak Subakova továrna, tak i továrna Martina Hasska, i během první republiky se v Třebíči rozvíjel závod Budischowských, později byl zakoupen podnikatelem Tomášem Baťou a v roce se začal rozšiřovat závod v Borovině. Další budovy byly postaveny podle návrhů architektů Františka Gahury, Vladimíra Karfíka a Miroslava Lorence. Později, po roce 1948 byly závody zestátněny a přejmenovány na Závody Gustava Klimenta a později i na BOPO. Společnost patřila mezi největší obuvnické a punčochárenské podniky v zemi. Tato firma se dostala do platební neschopnosti a v roce 2002 na ní bylo uvaleno konkursní řízení a posléze byla firma uvedena do likvidace a majetek je prodáván na aukcích. V současné době zde boty vyrábí Selva Shoes. Na tradici výroby punčochového zboží navázala firma TREPON, jediná ještě existující dceřiná společnost zaniklé firmy BOPO.V roce 1935 si František Noha otevřel v Nádražní ulici (nedaleko nemocnice) zámečnickou výrobu ocelového, chromovaného, niklovaného a lakovaného nábytku (bytového, kancelářského, školního, zahradního i sanitárního). Později vyráběl i dětské vozíky. Po zřízení protektorátu zámečnická dílna pokračovala. Po válce se přestěhoval na tř. Bráfova čp. 595 (přejmenovanou r. 1946 na třídu Dr. E. Beneše, r. 1948 třída Julia Fučíka). Právě výroba dětských kočárků byla důvodem, proč byl jeho závod po znárodnění zařazen pod národní podnik Radovan v Mělníku a v 50. letech pod národní podnik Liberta Mělník. –Národní obroda, 18.08.1946 ==== Strojírenství ==== V průmyslové zóně na jihovýchodě města působí další společnosti, mimo jiné tehdejší Západomoravské strojírny, které vyráběly pletací stroje, tato společnost vznikla transformací z tehdejších Závodů Gustava Klimenta v dnešní Borovině, v roce 1970 byla registrována ochranná známka UNIPLET. Tato společnost byla v roce 1976 zařazena do společnosti Elitex, pod touto značkou společnost fungovala a exportovala svoje pletařské a punčochářské stroje až do roku 1990. Později byla firma transformována na akciovou společnost UNIPLET a. s. a fungovala dále, po roce 2000 byla prodána britské společnosti Monarch Knitting. V roce 2009 společnost UNIPLET usilovala o prodej svých pozemků na Jejkově městu Třebíč, dle územního plánu měl přes tyto pozemky vést obchvat města, tento prodej se neuskutečnil a společnost se rozhodla žalovat město. V listopadu téhož roku energetická společnost E.On odpojila areál společnosti od zdrojů elektrické energie, a způsobila tak škody firmám, které sídlí v areálu na Jejkově. V průmyslové zóně na Jejkově se nachází i akciová společnost PBS INDUSTRY, její počátky sahají do 19. století, kdy byly založeny společnosti Wallig a Benz, které vyráběly kotle, motory a další průmyslové stroje, v roce 1948 byly tyto společnosti začleněny do koncernu První brněnské strojírny. Po sametové revoluci byla firma převedena na akciovou společnost.Po sametové revoluci v Třebíči otevřela svoji centrálu kanadská firma Computer Accounting Systems, otevření se účastnila manželka majitele firmy a třebíčská rodačka Martha Lacko, starosta Windsoru v Kanadě John Milson, obchodní rada kanadského velvyslanectví Ross Miller, tehdejší starosta Třebíče Lubomír Vostal a další hosté. Společnost na českém trhu prodávala a spravovala produkty kanadské firmy Trillium.V roce 2018 byl schválen prodej pozemků v Rafaelově ulici na severním okraji města společnosti Wera Werk, která by měla postavit továranu na výrobu nářadí, měla by přinést celkem 350 pracovních míst. ==== Průmyslová zóna Hrotovická ==== V roce 1998 bylo v územním plánu rozhodnuto o výstavbě průmyslové zóny Hrotovická, v roce 2002 byla zahájena výstavba inženýrských sítí a v roce 2004 byly tyto úpravy dokončeny. Celkové náklady na výstavbu samotné zóny přesáhly 75 milionů korun a byly z velké části dotovány Ministerstvem pro místní rozvoj a Ministerstvem práce a obchodu, necelých 23 milionů z této částky bylo samotnou investicí města. Ke konci roku 2007 v této průmyslové zóně investovalo sedm firem celkem 300 milionů korun. Celkovým počet nových pracovních míst k 31. prosinci 2007 byl 77, plánovaný počet nových pracovních míst v roce 2009 je 412. Největším investorem v této zóně byla společnost TEDOM, která investovala 200 milionů korun do závodu pro výrobu motorových vozidel a v roce 2009 měla nabídnout 210 nových pracovních míst, druhým největším investorem v této zóně se stala společnost S.O.K. stavební, která investovala 40 milionů a v roce 2009 měla nabídnout 110 nových pracovních míst. Dalšími investory jsou (řazení podle výše investice) Envinet, DOMY D.N.E.S, UNICODE SYSTEMS, SKAML a KOVO UNI. ==== Současnost ==== V roce 2001 bylo založeno zájmové sdružení Rozvoj Třebíčska, města Třebíč, Náměšť nad Oslavou a Jemnice spolu s Západomoravskou vysokou školou spustily projekt Podnikatelských inkubátorů. Během dalších let byli zajišťováni investoři v čele s fondy PHARE, dalšími investory byla města ze sdružení, ministerstvo pro místní rozvoj a další. Stavby osmi inkubátorů byly zahájeny v květnu 2005, stavby byly dokončeny v roce 2006, slavnostní otevření třebíčského objektu proběhlo 17. května 2006. V Třebíči existují dva objekty tohoto projektu, první podnikatelský inkubátor byl postaven v prostorách bývalého zámeckého velkostatku třebíčského zámku, jeho součástí jsou skladovací prostory a dvacet buněk pro podnikatelskou činnost. Druhým objektem je podnikatelské a výzkumné centrum s přednáškovými sály, konferenčními místnostmi a dalšími prostory v části Borovina. Mezi další třebíčské společnosti patří i koncern TIPA, pod tento koncern patří společnosti potravinářské, stavební a další. Již v roce 2002 podle ústavu územního rozvoje byla firma TIPA pátým nejvyšším zaměstnavatelem okresu Třebíč, v roce 2007 patří k větším zaměstnavatelům i její divize TIPA Frost, která v oblasti nad třebíčským zámkem vyrábí mražené výrobky. Potravinářský průmysl v Třebíči existuje již od roku 1879, v tomto roce František Kubeš založil sodovkárnu ZON, tato společnost sídlí od svého počátku v objektech na Stařečce, po roce 1948 byla znárodněna a po sametové revoluci byla vrácena zpět do rukou Františka Kubeše. Od roku 1978 na severu města funguje pekárna, ta později přešla do majetku holdingu Agrofert, v roce 2016 se spekuluje, že bude uzavřena z důvodu postavení nové pekárny v Rosicích.V roce 2016 bylo oznámeno, že by měl začít postupný výkup pozemků na severu města a transformace tohoto prostoru na další průmyslovou zónu. V této průmyslové zóně by měly minimálně 30 pracovních míst otevřít firmy Autocentrum P+P servis a Evotech. Zároveň také bylo oznámeno, že výrobní halu v průmyslové zóně Hrotovická postaví společnost Jopp Automotive, nabídne v průběhu 5 let pracovní místa pro celkem 200 lidí.Aktuálně patří mezi nejvýznamnější firmy na Třebíčsku MANN+HUMMEL Group. Společnost MANN+HUMMEL Group byla založena v roce 1941 v německém Ludwigsburgu a je předním světovým expertem na filtrační systémy. Dodává originální sériové výrobky a řešení pro mezinárodní automobilový a strojírenský průmysl. Na území České republiky zastupují MANN+HUMMEL Group tři společnosti. Dvě z nich sídlí v Nové Vsi u Třebíče: MANN+HUMMEL (CZ) s.r.o. a MANN+HUMMEL Service s.r.o. a zaměstnávají dohromady přes 1200 zaměstnanců. Další část společnosti MANN+HUMMEL Innenraumfilter CZ s.r.o. sídlí v Uherském Brodě a zaměstnává téměř 300 zaměstnanců. Ve výrobním závodě MANN+HUMMEL (CZ) s.r.o. se vyrábějí kapalinové a vzduchové filtry i další komponenty pro strojírenský, převážně automobilový průmysl. MANN-FILTER je nejsilnější zahraniční značkou filtrů v České republice a na Slovensku a pod její značkou se v Nové Vsi vyrobí přibližně 20 milionů filtrů ročně. Centrum sdílených služeb MANN+HUMMEL Service s.r.o. poskytuje servisní služby pro ostatní pobočky MANN+HUMMEL Group. Do portfolia firmy patří služby v oblasti účetnictví a financí, výzkumu a vývoje, IT & SAP, kvality, lidských zdrojů, managementu projektů, nákupu a dalších. Část společnosti sídlí také v Technologickém parku v Brně. V září roku 2016 bylo oznámeno, že energetická společnost ČEZ v Třebíči otevře call centrum a zaměstná 60 lidí. Call centrum vzniklo v budovách v areálu bývalé továrny BOPO v Borovině a otevřeno bylo 1. října téhož roku. Nezaměstnanost v Třebíči se dostala v roce 2016 na minimální hodnotu, kdy společnost S.O.K. stavební nesplnila závazek, který dala městu - nebyla schopna naplnit všech 115 míst, které nově vznikly při stavbě budovy v průmyslové zóně Hrotovická. Požádala město o odložení lhůty.V roce 2017 bylo oznámeno, že v Třebíči bude vybudováno soukromé zdravotní zařízení pro pacienty postižené Alzhemerovou nemocí, kdy investorem má být společnost Delta Capital. V roce 2014 za tento projekt před zastupitelstvem loboval přímo majitel investiční společnosti Michael Broda. Rekonstruována měla být do konce roku 2017, budou tam působit i lékaři celostní medicíny, kdy právě s lékařem celostní mediciny Jiřím Kucharským projekt bude spolupracovat.Nedaleko Červené Hospody západně od města v roce 2018 bylo postaveno překladiště společnosti TOP TRANS.V roce . 2018 byla dokončena přestavba budovy bývalé spořitelny na Soukopově ulici, původně byla budova postavena za socialismu, následně pak byla sídlem České spořitelny v Třebíči a později byla budova opuštěna a nabídnuta k prodeji, spelukovalo se o prodeji městu a zřízení sociálních bytů nebo bytů pro charitu. Nakonec však budovu zakoupila olomoucká společnost a předbudovala ji na budobu s 29 byty a někoika prodejnami.V roce 2007 byla v Třebíči založena destilérka Trebitsch old town distillery, která se zaměřuje na produkci whisky. V roce 2020 chce destilérka vyprodukovat 60 tisíc lahví, roku 2018 byl otevřen v Třebíči značkový whisky bar.V roku 2018 bylo oznámeno, že třebíčská společnost Nuvia získala zakázky pro modernizaci jaderných elektráren na Ukrajině v hodnotě 1,7 miliardy Kč.V roce 2019 by měla být dokončena průmyslová zóna Rafaelova, je součástí investic v rozpočtu pro rok 2019. O pozemky projevilo zájem několik společností, v lednu 2019 byly prodány poslední pozemky. V průmyslové zóně budou působit společnosti Werk Werk, Altreva a DNK systém. V roce 2019 budou instalovány tzv. mluvící sirény, má také dojít k nárůstu počtu poplachových sirén. === Hospodaření města === Město hospodaří dlouhodobě s téměř vyrovnaným rozpočtem, který v letech 2007 a 2008 dosáhl vyšších přebytků, naopak vyšší schodky město vykázalo v letech 2009, 2010 a 2011. Město hospodaří s daňovými, nedaňovými, kapitálovými a dotačními příjmy. Město v rámci svých výdajů vynakládá vyšší část svých prostředků na vzdělávání, kdy v majetku má základní školy a mateřské školy, stejně tak je městem provozována i městská knihovna. Město vynakládá prostředky i na kulturu, kdy provozuje příspěvkovou organizaci města Městské kulturní středisko a další činnost. Sportovním klubům a sportovním zařízením město také pomáhá financovat provoz. V roce 2015 došlo k opětovnému odložení účinnosti vyhlášky o zákazu hazardních přístrojů na území města, tato vyhláška byla schválena v roce 2012 a v roce 2014 byla odložena její účinnost. Kdyby vyhláška byla schválena, tak by zákaz hazardu na území města platil od 1. ledna 2016. Důvodem mělo být i to, že rozpočet města počítal s příjmem 12,5 milionu z "hazardu". V roce 2017 začali ve městě pod městskou policií působit dva tzv. asistenti prevence kriminality, kteří mají působit v rámci prevence u škol či úřadu práce.Na rok 2017 byl v lednu roku 2017 schválen nevyrovnaný rozpočet se schodkem 59 milionů Kč, příjmy jsou plánovány ve výši 562 milionů Kč, výdaje pak na 621 milionů Kč. Schodek bude pokryt z výsledku hospodaření v předchozích letech. Nejvíce v roce 2017 měla stát revitalizace ulic v městské části Borovina (tj. 20 milionů Kč).V roce 2019 byl schválen městská rozpočet ve výši 670 milionů Kč, celkem je vyhrazeno 200 milionů Kč na investice. Plánována je dostavba komunitního centra v bývalém kině Moravia, zasíťování nové průmyslové zóny Rafaelova, vybudování kruhové křižovatky na Cyrilometodějské ulici a vybudování semaforů na několika křižovatkách. Budou se také rekonstruovat ulice Chelčického a Křižíkova. Z rozpočtu je vyčleněno 3,5 milionu Kč, o kterých budou rozhodovat v rámci participativního rozpočtu třebíčští občané.Ratingová agentura Moody's Investors Service provedla ratingové šetření města s výsledkem A2/Aa2.cz, tj. město hospodaří stabilně s přebytky. Silnou stránkou města je hospodaření s přebytkem a mírná zadluženost, která je pod průměrem měst Česka.V roce 2017 město rozhodovalo o hazardu ve městě, původně se plánovalo, že od 1. ledna 2018 budou muset být herny plošně zrušeny. Herny nakonec nebyly plošně zakázány, ale budou regulovány a jejich provoz je povolen. Město každý rok získá z provozu heren ve městě 20 milionů Kč. Členka sociální komise Blanka Kutinová vystoupila s tím, že dle Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti v Třebíči narůstá počet závislých mladistvých a narůstá i počet heren, kdy Třebíč je jedním z posledních měst na Vysočině, které mají povolen jejich provoz. Pavel Pacal uvedl, že v Jihlavě, která hazard na území města zakázala probíhá boj s nelegálními hernami, stejně tak uvedl, že by v případě plošného zákazu heren jejich provozovatelé je otevřeli v obchodním centru StopShop, který funguje na území Stříteže. V rámci nové vyhlášky je uvedeno 14 adres, kde mohou herny pod regulací nadále působit, musí mít například kamery a je omezena nejvyšší sázka. Herny nesmí být na území pod ochranou UNESCO a do 100 metrů od škol. === Obchod === Již dříve ovšem byly otevřeny jiné supermarkety či prodejny. Již v roce 1985 byl otevřen provoz prodejny Potravin Brno – závod Třebíč na Račerovické ulici, budovy byly postaveny v rámci akce Z a celkové náklady na stavbu dosáhly více než 5 milionů Kčs. Dalším rokem bylo otevřeno obchodní středisko Domácích potřeb, vystavěno bylo mezi lety 1983 a 1986 s celkovými náklady téměř 30 milionů Kčs. Bylo situováno na Komenského náměstí a celkem v něm nalezlo zaměstnání 76 osob. Mezi prvními porevolučními to byla Mana na Karlově náměstí a v roce 1997 supermarket Delvita, který byl otevřen v bývalé proluce u řeky Jihlavy v ulici Smila Osovského, později, v roce 2006, byly supermarkety Delvita v České republice převzaty společností Rewe Group a transformovány na supermarkety Billa. Supermarket Billa byl 1. ledna 2015 pro špatný technický stav budovy zavřen. V roce 1998 byla postavena na Táborské ulici Billa, v tu dobu (rok 1997) byl otevřen i supermarket Prima (později Hypernova, po přestěhování do nové budovy Hyper Albert, v současnosti Albert Hypermarket) na jižním okraji města. V roce 1999 byl na Brněnské ulici postaven supermarket Kaufland. Později, po roce 2000, se začaly budovat levné supermarkety jako jsou Penny Market, Albert (bývalý Sezam) či Jednota. V roce 2006 byl v ulici Kpt. Jaroše otevřen historicky první supermarket SPAR v České republice, všechny ostatní hypermarkety firmy Spar měly do té doby značku Interspar. Dne 31. října 2007 byly v lokalitě Vídeňský rybník otevřeny supermarket Interspar a supermarket Lidl, otevření provázely problémy, protože jeden ze dvou příjezdů nebyl zkolaudován. V roce 2008 byl otevřen první supermarket v místní části Borovina, Plus. Nejnovějším nákupním centrem v Třebíči je OC Stop Shop, ležící na Znojemské ulici naproti hypermarketu Interspar a bývalé prodejně Hypernova, z tohoto objektu je nyní hala s neurčitým účelem. Budova byla uzavřena v roce 2008 a v roce 2016 byla zakoupena Robertem Fialou a měla by být proměněna v obchodní centrum.Součástí OC Stop Shop je první supermarket Hyper Albert otevřený v České republice (dříve Hypernova), dalšími většími provozovnami v OC jsou prodejny elektroniky Okay a Expert elektro. V květnu 2009 byl hypermarket Hyper Albert přejmenován na Albert Hypermarket a diskont Plus na obchod Penny Market. V budově na jihu města, kde dříve sídlil supermarket společnosti Prima (resp. Hypernova) byly od roku 2017 umístěny celkem tři prodejny, kdy budova na přelomu roku 2016 a 2017 byla novým majitelem Robertem Fialou rekonstruována. Od 1. dubna téhož roku jsou v budově prodejny Global Elektro, Mountfield a Jena Nábytek. Plánuje se také rekonstrukce budovy bývalé prodejny společnosti Billa v Jejkovské bráně. V dubnu 2017 byla otevřena v bývalé prodejně společnosti prima otevřena nová prodejna společnosti Mountfield, která má rozlohu 1360 metrů čtverečních prodejní plochy a je k ní příslušno 60 parkovacích míst.V roce 2018 proběhla výstavba nové obchodní zóny v sousedství stávajících budov OC Stop Shop, kdy součástí je drive-in restaurace a obchody s módou, v areálu také stojí samostatná budova prodejny sportovního zboží Decathlon. V dalších pěti letech má být rozšířen hypermarket Kaufland. Bude také upravena silnice v prostorách parkoviště, vznikne nový kruhový objezd, město pak neplánuje přivedení chodníku. Celková plocha OC Stop Shop je 96 000 m2, celkem je součástí 767 parkovacích míst. Drive-in restaurací, která bude zbudována v areálu obchodního centra je KFC, spolu s Decathlonem byly otevřeny v listopadu roku 2018. V březnu roku 2019 bude v areálu otevřena provozovna drogerie dm a obchody značek CCC a New Yorker. Později téhož roku mají být otevřeny provozovny Cropp, House a Sinsay. Později pak má být upraveno zázemí, má být otevřeno dětské hřiště.Roku 2018 projevil zájem o proluku po bývalých rukavičkářských závodech na Brněnské ulici majitel společnosti, která provozuje prodejny LIDL. Společnost by ráda postavila obchod s velkým parkovištěm. Budova obchodu bude spojena s obchodní zónou pro menší obchody. Nová budova byla otevřena v prosinci 2018, součástí budovy jsou širší uličky, než v původních návrzích objektů společnosti LIDL, jedna ze stěn budovy má být prosklená. Parkoviště má mít širší parkovací místa a součástí objektu má být pekárna. Objekt se bude vytápět odpadním teplem a budou využity LED světla. Provozovna byla otevřena v prosinci (17. prosince) roku 2018. Od konce dubna roku 2019 byla přechodně uzavřena prodejna společnosti Lidl ve Znojemské ulici, bylo uvedeno, že v červnu by měla být znovu otevřena.Zájem o výstavbu hypermarketu v Brněnské ulici projevila společnost Tesco. Zájem o supermarket v oblasti Borovina, v bývalé továrně BOPO projevila i společnost BILLA. === Turismus === V posledních letech se v Třebíči, mimo výstavbu obchodních domů, rozvíjí zvláště turismus. Za tuto dobu vznikly v Třebíči tři informační centra (jsou provozována Městským kulturním střediskem) – v Malovaném domě na Karlově náměstí, u Zadní synagogy a na Zámku. Velký krokem kupředu pro rozvoj turismu v Třebíči bylo zapsání Baziliky sv. Prokopa a Židovského města s hřbitovem na seznam UNESCO. V Třebíči díky tomu vznikla naučná stezka po památkách s audio průvodci a dvě z již zmíněných informačních center. Rozvoj turistického ruchu prospívá také obchodu. Díky přílivu turistů mohlo vzniknout mnoho nových restaurací v Židovském městě a také další zařízení pro ubytování turistu, hlavně menší penziony. O zápisu památek na seznam UNESCO se v Třebíči také začalo objevovat větší množství zahraničních turistů. Ti pocházejí zpravidla z Německa a Rakouska. To je také podmíněno tím, že v těchto státech má Třebíč svá partnerská města, se kterými spolupracuje i na poli turistiky. To potvrzuje například umístění směrovky mířící na Třebíč na horu Muckenkogel ležící nad partnerským městem Lilienfeld.O tom, že Třebíč je turisticky význačná i v evropském pohledu svědčí také výrok předsedy Evropské komise J. M. Barrosa ve speciálním vydání pořadu ČT Otázky Václava Moravce 1. ledna 2009: "Chci ocenit premiéra Mirka Topolánka, pochopil, že Evropa není jen Brusel, ale také Londýn, Madrid, Praha, Brno nebo Třebíč". V roce 2012 poprvé do Třebíče přicestovalo více než 100 000 turistů, od roku 2007 počet přijíždějících turistů klesal, růst nastal až v roce 2011 a pokračoval i v roce následujícím. MKS Třebíč, příspěvková organizace, která se stará o turistickou propagaci města tento růst přičítá systematické propagaci na turistických veletrzích, na kterých se organizace zaměřila na sousední země. Významný podíl turistů patří i cykloturistice, tj. zprovoznění cyklostezky Jihlava – Třebíč – Raabs.V říjnu 2015 bylo oznámeno, že největší počet turistů, kteří projdou informačními centry ve městě je z USA, další signifikantní podíl patří turistům z Německa, Rakouska a Slovenska. Rovněž se zvyšují počty turistů z Izraele. V rámci propagace město pracuje s tour operátory či novináři se zahraničí. V září téhož roku došlo k otevření rozhledny s expozicemi vodárenství v objektu bývalého vodojemu na vrchu Strážné hory. V roce 2017 bylo oznámeno, že velmi oblíbeným suvenýrem pro turisty přijíždějící do Třebíče jsou čokoládové pralinky s motivy památek města.V roce 1977 byl ve městě otevřen hotel Alfa, v roce 1983 byl otevřen hotel Slavia a v roce 1987 byla dokončena . rekonstrukce Hotelu Zlatý Kříž.V Třebíči jsou zastoupeny ubytovací zařízení několika úrovní, malé penziony i větší hotely, ve městě není žádný hotel většího významu, v červenci roku 2010 byl dobudován Hotel Joseph 1699 v bývalém chudobinci v židovské čtvrti, který je společnou investicí společností EuroAgentur a soukromého investora, hotel byl spolufinancován Evropským fondem pro regionální rozvoj. Mimo tento hotel se v prostorách židovské čtvrti nacházel i hostel řetězce Travellers' Hostel a penzion U Synagogy, další ubytovací kapacity zajišťují hotely Grand (kapacita 210 lůžek), Zlatý kříž (77 lůžek), Atom (72 lůžek) a další marginální ubytovací zařízení. Okresní hospodářská komora při své konferenci oznámila, že by pro rok 2017 chtěla do Třebíče zavést tzv. turistický vláček, půjčovnu elektrokol a elektromobilů a další vydávání Výletních novin. V plánu je i splavnění řeky Jihlavy pro turistické účely. V roce 2016 pod vedením modeláře Stanislava Vršky a jeho manželky vznikla další část modelu historické Třebíče v poměru 1:100, v roce 2016 byla ve stavbě část města Stařečka. Model pak byl dokončen v létě roku 2016 a od května 2017 je vystaven v divadle Pasáž v Třebíči. Velikost modelu je přibližně 3x3 metry, umístění v divadle je pouze dočasné, posléze bude přemístěn na vhodnější a přístupnější místo. Majitelem modelu je společnost Kapucín, která jej městu zapůjčila. Město chtělo model zakoupit, ale zastupitelé se nakonec vyjádřili, že nákup nebude proveden a majitelem je nadále společnost Kapucín. V prosinci roku 2017 však město rozhodlo o tom, že model za 1,2 milionu Kč zakoupí.V roce 2018 bylo oznámeno, že město zažádá o dotaci na pořízení 16 koloběžek s elektrickým pohonem, které budou k dispozici turistům na čtyřech nabíjecích místech. Dobíjecí stanice mají být umístěny u Baziliky svatého Prokopa, Zadní synagogy, na Karlově náměstí a u ekocentra Alternátor.V roce 2018 město navštívilo celkem o 12 % turistů více než o rok dříve. == Kultura == V Třebíči se o uspokojení potřeb obyvatelstva v oblasti kulturního a společenského života stará příspěvková organizace města Třebíče Městské kulturní středisko (jinak také MKS). Městské kulturní středisko provozuje některé z kulturních organizací ve městě, např. kino Pasáž, Národní dům s Galerií Franta, Zadní synagogu, Fórum, Klub Hájek, Divadlo Pasáž, Malovaný dům, Galerii Ladislava Nováka a Městskou věž. === Divadelní a hudební produkce === Kulturní vyžití v Třebíči zajišťuje Divadlo Pasáž na Masarykově náměstí, kino Pasáž a Národní dům. Přestože součástí kongresového centra Pasáž je i divadelní infrastruktura, stálou profesionální scénu Třebíč nemá. V Třebíči byla roku 1940 založena a zahájila činnost profesionální scéna Horáckého divadla, po druhé světové válce (v roce 1945) přesunutého do Jihlavy, dnes příspěvkové organizace Kraje Vysočina.Hudební produkce probíhají v prostorách Národního domu na Karlově náměstí . , v sálech kulturního zařízení Fórum, na Karlově náměstí a v několika hudebních klubech jako Béčko, Paradise (dříve Ponorka, Florida, Black&White, Golem, Level), Club-R (dříve Roxy), Znojemka či v nedaleké cihelně, kde se nachází klub Cihelna, a v některých menších klubech. V roce 2018 byl slavnostně ukončen provoz klubu B, tj. Béčka, kdy se z klubu měl stát putovní klub bez stálých prostor. === Kulturní festivaly === V Třebíči se pořádají různé tradiční i mimořádné kulturní akce. Jsou to každoročně konaný hudební festival Zámostí, jež od roku 1997 probíhá v červnu na říční Nivě, první ročník festivalu se ovšem odehrával v budově Subakovy koželužny v židovském městě. V rámci navazování na židovskou tradici města se v Třebíči konal od roku 2003 pod patronací Arnošta Lustiga festival židovských tradic Šamajim, v roce 2008 došlo k přejmenování na Třebíčský židovský festival, současně s přejmenováním proběhla i změna patrona, kterým se stal Arnošt Goldflam. Od roku 2009 se před letními prázdninami koná i festival Country hudby a tanců – Country fest, od roku 2003 se v Třebíči pořádal i festival etnické hudby a kultury Třebíčský Zvonek a od roku 1998 i folklorní slavnosti s názvem Třebíčské Bramborobraní, jejichž název se v roce 2009 změnil na Folklórní slavnosti. Od roku 2003 v Třebíči probíhá divadelní festival malých souborů pod názvem Festival divadla 2-3-4 herců, Třebíč je také městem, kde se odehrává část festivalu klasické hudby Concentus Moraviae. Od roku 2006 je v Třebíči každoročně Třebíčský operní festival. V souvislosti se zařazením židovských památek a baziliky se ve městě pořádají středověké slavnosti s průvodem historických postav a středověkými slavnostmi, po roce 2010 byly nazvány Slavnosti tří kápí. Od roku 2016 se v areálu říčních lázní na tzv. Polance koná festival hudby pod názvem Polanka Fest. === Muzejnictví === Ve městě se nachází i Muzeum Vysočiny Třebíč, a to v prostorách bývalého zámku; Galerie Malovaný dům v Malovaném domě a galerie v Zadní synagoze; výstavy se konají i v kulturním centru náležícím k divadlu Pasáž. V roce 2002 byla v Zámostí otevřena stálá výstava věnovaná třebíčskému spisovateli Ladislavu Novákovi, která se postupně transformovala do Galerie Ladislava Nováka. Některá jeho díla jsou vystavena i ve vinárně Ráchel v židovské čtvrti. V roce 2014 byla slavnostně otevřena výstava třebíčského rodáka Františka Mertla, řečeného Franty. Součástí průmyslové školy je i Muzeum staré zemědělské techniky. V roce 2015 bylo v červnu ve městě na místě bývalé mazutové kotelny v areálu bývalé obuvnické továrny BOPO otevřeno ekotechnické centrum Alternátor, které obsahuje několik expozic o technice, ekologii a energetice. Součástí centra je i tzv. projekční koule a expozice o historii průmyslu v Třebíči. Při otevření centra 29. června bylo na budovu centra promítáno videomappingem úvodní video. Kraj Vysočina uvedl, že v místě někdejšího Šmeralova domu by mohlo vzniknout Centrum tradiční lidové kultury. Muzeum Vysočiny by mělo být zřizovatelem tohoto centra. V roce 2018 bude v Galerii Předsálí v Národním domě probíhat výstava o událostech v roce 1968 v Třebíči. === Kulturní spolky === Nejstarším českým spolkem v Třebíči byla Měšťanská beseda, založená dr. Janem Miloslavem Hanělem roku 1848 a následně obnovená roku 1860. V pozdějších dobách vznikly: roku 1866 Spolek kat. tovaryšů roku 1869 Dobrovolný hasičský sbor roku 1873 Politický spolek roku 1875 Dívčí pěvecká jednota "Vesna" roku 1880 Řemeslnická beseda, Tělocvičná hasičská jednota, Hospodářský spolek roku 1886 Spolek pro zakládání knihoven roku 1887 Dělnická beseda.Po roce 1890 byly ještě založeny: Vzdělávací beseda "Palacký", politický spolek Pokrok, Sportovní klub, Bruslařský klub, Spolek soukromých úředníků, Československá obchodní beseda, zpěvácký spolek Lumír . , Musejní spolek (1898), Průmyslové museum, Spolek katolických dělníků, Katolicko-politická jednota a mnoho dalších spolků, převážně loterních a podporovacích.První knihovnu v Třebíči založil Spolek pro zakládání knihoven dne 6. dubna 1885, zakladateli byli Alois Grimmich, Jan Pochop a František Doležel. Knihovna působila nejprve v malé místnosti v budově německé školy na Hasskově ulici. Až do roku 1919 se jmenovala Knihovna pro lid, po tomto roce byla předána z rukou spolku do rukou města a přejmenována na Husovu veřejnou knihovnu. Později začala vydávat časopis Čtenář a po sametové revoluci byla přejmenována na Městskou knihovnu v Třebíči. === Skauting v Třebíči === Kulturu v Třebíči podporují též třebíčští skauti, kteří zde působí od roku 1923 a u jejichž zrodu stálo několik významných osobností. Dnes v Třebíči funguje dohromady 10 oddílů skautů vodních i pozemních. Ke své činnosti využívají několik budov rozmístěných po celém městě. Jsou sdruženy ve dvou střediscích: pozemní skauti fungují pod střediskem s názvem Srdíčko a vodní pod střediskem nazvaným Žlutá ponorka. Obě střediska mají delší historii a spoustu tradičních akcí. O tradici Junáka v Třebíči svědčí i to, že v rámci otevření nového divadla Pasáž v Třebíči byl jako první velká akce ve dnech 18. až 20. února 2005 prezentován XI. valný sněm Junáka. V několika sálech divadla, ve foyer i v dalších místech v Třebíči se jednalo o budoucnosti skautingu a mimo jiné o tzv. Chartě českého skautingu. === Útulek pro psy === V Třebíči do 1. července 2015 fungoval útulek pro psy pod patronací Ligy pro ochranu zvířat, od té doby je provozován městskou policií, nejpozději od 15. června 2017 jej musí provozovat nový provozovatel či město v nových prostorech na Hrotovické ulici, neboť původní prostory je nutné vyklidit a předat novému majiteli. Stavba nového útulku začala 15. prosince 2016. Útulek skončil kvůli původnímu provozovateli, který byl podezřelý pro zpronevěru. Policie však případ odložila. Útulek byl otevřen v polovině června 2017. === Sport === V Třebíči existuje více možností sportovního vyžití, ve městě jsou dva atletické stadiony, dvě fotbalová hřiště, plavecký bazén, zimní stadion s letní umělou plochou, baseballové hřiště, kryté i venkovní minigolfové hřiště, několik tenisových kurtů, hřiště na pétanque budované z prostředků Evropské unie, hokejbalové hřiště, basketbalová hřiště a další veřejná sportoviště. Hokejový klub SK Horácká Slavia Třebíč se od roku 1997 účastní 1. ligy ledního hokeje, fotbalový klub HFK Třebíč od roku 2018 Krajský přebor Vysočiny, baseballový klub Třebíč Nuclears hraje Českomoravskou ligu, basketbalový klub TJ Třebíč 2. ligu, tenisový klub HTK Třebíč také 2. ligu. Dalšími úspěšnými třebíčskými sportovci jsou kuželkářka Naděžda Dobešová, která obdržela ocenění Kuželkářka století a několikrát byla oceněna jako Kuželkářka roku, cyklista Pavel Padrnos, který závodí v Discovery Channel Pro Cycling Teamu, fotbalista Filip Trojan, který hrál v týmech VfL Bochum a FC Schalke 04 a hokejisté Patrik Eliáš, Martin Erat a Marek Laš. Každoročně se v Třebíči a okolí konají FIA rally závody s názvem Horácká rally. V roce 2009 bylo oznámeno, že k areálu krytého bazénu Laguna bude přistavěn aquapark s atrakcemi, ten nakonec byl otevřen v roce 2013.V lokalitě Na Hvězdě bylo v roce 2010 otevřeno nové sportoviště – baseballové hřiště. Hrálo se na něm Mistrovství Evropy v baseballu. Hřiště je domovským sportovištěm baseballového klubu Nuclears Třebíč. V roce 2017 by měla být v Třebíči otevřena uzavřená dráha pro cyklisty a in-line bruslaře, měla by vést od rybníka Zámiš až do tzv. Bažantnice. === Školství === ==== Historie ==== Podle Vlastivědy moravské byli první vzdělanci v Třebíči učeni již v klášteře benediktinů, prof. Dvorský se odkazuje na autora latinského formuláře Liber a missionibus regum (což byl vlastně návod k psaní královských dopisů) z roku 1292, na Zdeňka z Třebíče (Zdenko . de Trebecz) a také na císařského notáře Adama, syna Petra z Třebíče, ten měl v roce 1406 potvrdit listiny třebíčského rychtáře Martina.První městská škola, zřízená v polovině 15. století, stála v tehdejší Masařské ulici. Podle urbáře byla v roce 1556 nahrazena školou poblíž Martinské brány, mezi rektory školy patřili např. Mikuláš Rožmberský nebo Eliáš Histurgius Bílský. Další školou, která je zmiňována od roku 1557, je škola bratrského sboru. Na udání rektora městské školy v roce 1557 měla být Burianem Osovským zrušena, stalo se tomu až po druhém příkazu Ferdinanda I., v roce 1575 byla škola spolu se školou v Ivančicích obnovena a byla pro ni zakoupena budova na Jejkově. Prof. Dvorský uvádí několik absolventů třebíčské školy, kteří pokračovali ve studiích na různých vyšších školách.Po třicetileté válce měla v Třebíči zůstat pouze škola městská a škola prvního stupně, byla pouze chlapecká a podle zprávy z roku 1671, tam se měla vyučovat matematika, psaní, hudba, němčina, čeština a náboženství v obou jazycích. Po roce 1787 bylo rozhodnuto o stavbě školy na Jejkově, byla postavena v zahradě sousedského špitálu, tam v roce 1847 i vyhořela. Byla znovu vybudována a na tomtéž místě zůstala až do roku 1888, kdy došlo k reorganizaci školských okresů a tato budova se stala městským sirotčincem. V této době, přesněji v roce 1817, byla zřízena i městská dívčí škola. Roku 1874 bylo Němci požádáno o zřízení dívčí německé měšťanské školy, později byla založena chlapecká německá škola a po počeštění gymnázia v roce 1888 i chlapecká měšťanská škola s německou výukou. Také česká strana ovšem na konci 19. století nechala založit chlapeckou i dívčí měšťanskou školu. V roce 1906 tak studovalo na třebíčských měšťanských a obecných školách 944 žáků v chlapeckých školách, 1014 žákyň v dívčích školách a 225 žáků a žákyň na německé obecné škole. Tyto žáky (celkem 2183 žáků) vychovávalo v tomtéž roce 54 kantorů. Vyšší školství v 19. století mělo v Třebíči také zastoupení, v roce 1871 bylo založeno gymnázium Třebíč, prvním ředitelem byl ustanoven prof. Alois Vaníček, do roku 1873 probíhala výuka v češtině. Až do roku 1888 probíhala výuka některých tříd pouze v německém jazyce, ale již v roce 1880 byla znovuobnovena výuka 3. třídy v jazyce českém, později i třídy čtvrté. Do té doby se učily česky pouze první dvě třídy. V roce 1886 byla založena pokračovací průmyslová škola a na ní i odborný kurs obuvnický. V roce 1901 tu otevřeli českou dvoutřídní obchodní školu, o rok později i jednoletý kurs pro dívky. V téže škole se učili i učňové pokračovací obchodnické školy. Také byla založena dvoutřídní Zimní hospodářská škola, která učila děti zemědělců pouze v zimním období. ==== Současnost ==== Ve městě se nachází jedna soukromá vysoká škola , založená v roce 2003, a to Západomoravská vysoká škola Třebíč. Dále je ve městě devět středních škol, z toho dvě gymnázia (jedno klasické, jedno katolické), čtyři odborné školy, jedna hotelová a jedna ekonomická škola, další střední školou je soukromá střední škola řemesel a podnikání. Základních škol se v Třebíči nachází osm, z nich se jedna věnuje dětem s různými postiženími, další školou je Základní umělecká škola Třebíč. V Třebíči se provozují i jiné výchovné a zájmové činnosti. Existují zde skautské a sokolské oddíly, podprahový klub Zámek, studentský klub Halahoj, dům dětí a mládeže Hrádek (jenž byl v roce 2014 přejmenován na Dům dětí a mládeže Třebíč a přestěhován do nové budovy v bývalém areálu borovinských závodů) pořádající zájmové činnosti a další skupiny pro děti a mládež. Ke konci roku 2015 byl na třebíčské radnici otevřen koutek pro matky s dětmi, který matky mohou využít při jednání na úřadech či případně také při nakupování na náměstí. ==== Hvězdárna ==== V Třebíči se od roku 1957 nachází hvězdárna, je umístěna v části Horka-Domky na ul. Švabinského. Za druhé světové války byla učitelem Františkem Havlíkem založena pobočka České astronomické společnosti, za úkol si dala postavit lidovou hvězdárnu, její návrh nakreslil architekt Herzán. Měla původně mít 3 kupole. První pozorování proběhlo již v roce 1957 při průletu komety Arend-Roland. Po zničení dalekohledu se pobočka na 20 let rozpadla a pozorování probíhala pouze v amatérských podmínkách. V polovině 70. let se opět začalo pracovat na obnově hvězdárny, to se povedlo a 1. května 1980 byla hvězdárna znovu otevřena. V roce 1985 astronomové získali budovu, která slouží od tohoto roku jako zázemí hvězdárny; je jí původní autobusové nádraží z Březinovy ulice, to byla přeneseno do prostor Švabinského ulice. Dřevěná pozorovatelna byla později přebudována na observatoř železnou. V roce 1986 proběhlo první pozorování s novým dalekohledem. V roce 1989 byla rozestavěna nová budova hvězdárny v prostoru tzv. Kostelíčka, tj. na severním svahu Strážné hory.V roce 2017 proběhla instalace astronomických hodin na pozemku hvězdárny, a to mezi 1. květnem a 25. listopadem. Ukazují čas v Třebíči, New Yorku, Tokiu, Moskvě a v Londýně; rovněž fázi Měsíce, čas východu a západu Slunce, datum, měsíc a den v týdnu. Součástí hodin je i statické tellurium. Jsou řízeny počítačem a synchronizované se servery řízení času ve Frankfurtu.V roce 2019 bylo oznámeno, že DDM Třebíč už několik let usiluje o postavení planetária v Třebíči, DDM Třebíč chce ke stávající budově přistavět další budovu, ve které by měly být dva sály. V prvním by měl být přednáškový sál a v druhém by měla být promítací kupole. Původně se DDM snažilo získat peníze pro rozšíření z dotací regionálního dotačního programu, to se však nepovedlo. V roce 2019 si toto za cíl vzalo město Třebíč, které zřizuje DDM Třebíč. Město oznámilo, že pokud se nepodaří získat peníze z dotačního programu, tak přestavbu zainvestuje samo. Vedoucí hvězdárny je Jana Švíhálková, pod jejímž vedením se hvězdárna rozvíjí. === Média === Prvním listem v oblasti Třebíče byly Listy západní Moravy, které vydával třebíčský starosta Jan František Kubeš. Vycházely od 5. ledna 1884 do roku 1898, kdy na ně navázal list s názvem Hlasy ze západní Moravy, který redigoval J. Šlesinger. Hlasy vycházely do roku 1915. V roce 1899 začal v Třebíči vycházet katolický časopis Stráž a od roku 1911 třebíčští socialisté vydávali časopis Horácko. Po vzniku republiky v roce 1918 začal vycházet národnědemokratický list Demokrat a republikánský list Zájmy venkova. Od roku 1919 vycházela původně sociálnědemokratická Jiskra', po druhé světové válce komunistická. Dne 21. srpna 1968 vyšlo běžné číslo tehdejší Jiskry, další týden již byla tiskárna v Jihlavě, kde byl list tištěn, uzavřena a další číslo vyšlo menším nákladem tiskem v Třebíči (pouze dvojstránkové). Další tři čísla byla ještě mimořádná a po těchto problémech vyšlo dvojčíslo, které shrnovalo nastalé události. V Třebíči vychází dlouhodobě radniční měsíčník Třebíčský zpravodaj, od roku 1977 pod názvem Zpravodaj města Třebíče jako sborník informací formátu A5, od roku 1991 s názvem Třebíčský zpravodaj, od roku 2006 jde o barevný magazín velikosti A4. Jeho vydávání je plně v režii třebíčské radnice, odpovědným redaktorem je Milan Krčmář, tisk a distribuci zajišťuje společnost Yashica. Třebíčský zpravodaj je vydáván 11krát ročně v nákladu cca 17 500 výtisků. V roce 2018 byl distribuován Českou poštou, od roku 2019 je distribuován společností Mediaservis. Náklady na tisk každého čísla jsou ve výši 23 tisíc Kč za distribuci a 70 tisíc Kč za tisk, příjmy z inzerce jsou ve výši přibližně 44 tisíc Kč.Dalšími tištěnými médii vycházejícími v Třebíči jsou Horácké noviny (dříve noviny Jiskra). První číslo Horáckých novin vyšlo 25. dubna 1990. Prvním šéfredaktorem byl Richard Paleček (narozen 26. dubna 1936), který do roku 1969 zůstal redaktorem novin Jiskra a byl moderátorem revolučního roku 1968. Dále od roku 1995 do roku 1998 vycházely Třebíčské noviny v původním složení redakce, kdy v září 1995 vyšlo první vydání pod vedením Miloslava Zemana (1933–2012) a Otta Zejdy (10. dubna 1928 – 28. prosince 2000). Po roce 1998 se vydavatelkou a redaktorkou stala Anna Kočová, po roce 1999 se redaktorem stal Luboš Janoušek a od roku 2010 noviny vede Antonín Zvěřina. Vltava-Press vydává i regionální deník, Třebíčský deník. V říjnu 2008 město Třebíč navázalo spolupráci s TV Prima a v pořadu Minuty regionu – Zrcadlo vašeho kraje jsou vysílány zprávy třebíčské radnice. ZŠ Na Kopcích v roce 2006 navázala spolupráci s ČT24 a jejím projektem Digitální vesnice, příspěvky jejích žáků jsou tak vysílány na ČT24. Rozhlasové vysílání v Třebíči je pouze regionální, v Třebíči není žádná stanice, nejbližší regionální stanice sídlí v Jihlavě (Hitrádio Vysočina, Český rozhlas Region a Radio Jihlava). V listopadu 2017 rádio Hey rádio spustilo vysílač na frekvenci 97,6 FM v Třebíči.Město Třebíč mimo jiné používá ke své propagaci moderní komunikační média, mimo jiné i server pro sdílení videozáznamů YouTube a systém Twitter. Město nově komunikuje s občany také prostřednictvím služby tzv. Mobilního rozhlasu, tj. prostřednictvím SMS zpráv či aplikace pro mobilní telefony.V roce 2014 bylo město Třebíč zmíněno jako součást děje ve filmu Zejtra napořád. V roce 2016 zde byl natáčen seriál Četníci z Luhačovic, stejně tak i film Zádušní oběť. V roce 2017 měl premiéru film s názvem Planeta Třebíč, jehož autorem je Rakušan Wolfgang Fassold, film má na Třebíč nahlížet pohledem mimozemšťana. Jde o dokument o Třebíči, její historii, lidech a cizincích, kteří zde žijí. Očekává se, že bude odvysílán na stanicích v Německu či Izraeli.V roce 2018 vyšla kniha s názvem Příběh chytrého města, která je k dispozici na recepci Alternátoru, autorem je Petr Mrázek a zabývá se příběhem dětí a chytrého města Třebíče. == Slavní rodáci a čestní občané == Rodáky a významnými obyvateli města jsou např. sportovci (Patrik Eliáš, Martin Erat, Vladimír Sobotka, Ondřej Němec, Vladimír Bouzek, Theodor Gebre Selassie), umělci (Míla Myslíková, Ladislav Novák, Miroslav Donutil . ), politici (armádní generál Jan Syrový, MUDr. Jaroslav Zvěřina, generál Ludvík Svoboda, Bohumír Šmeral), Antonín Kalina, zachránce Židů před holocaustem, rabín Adolf Kurrein, důstojník a účastník odboje Vladimír Šoffr, zahraniční televizní reportér Bohumil Vostal, meteorolog Michal Žák a další. Mnohým z těchto postav, ale i dalším z celé České republiky, bylo uděleno čestné občanství města. Udělováno je významným osobám, které se zasloužily o Třebíč nebo o české země. Kontroverzními osobami v seznamu jsou prezidenti z doby před sametovou revolucí. == Partnerská města == Město má celkem čtyři partnerská města. S dalšími městy spolupracuje, od roku 2018 se rozvíjí spolupráce s městem Ulsan v Jižní Koreji, kdy se spolupracuje v rámci jaderných technologií. Oschatz, Německo Lilienfeld, Rakousko Humenné, Slovensko Rachov, Ukrajina, v roce 2017 bylo ve stádiu jednání o partnerství, dojednáno bylo v srpnu 2017 na cestě starosty a dalších představitelů města do Zakarpatské Ukrajiny. Dne 25. října téhož roku podepsali představitelé města Rachov smlouvu o partnerství v Třebíči, město Třebíč schválilo partnerství 21. října. I-čchang, Čína, původní myšlenka vznikla v roce 2015 pri návštěvě delegace Kraje Vysočina v Číně, kde byly zástupci kraje osloveni k vytipování partnerského města v Česku. == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Literatura === HEDBÁVNÝ, Miroslav. Třebíčské pověsti a zajímavosti. Ilustrace Josef Dvořák. 2., rozšířené vyd. Třebíč: Akcent, 2005. 198 s. ISBN 8072683403. KLENOVSKÝ, Jaroslav. Židovské památky Třebíče. 3., doplněné vyd. Brno: CERM, 2003. 68 s. ISBN 8072042858. FIŠER, Rudolf. Třebíč - Z historie benediktinského opatství. Foto František Fiala. 1. vyd. Třebíč: Fibox Třebíč, 2004. 183 s. (Edice Vysočiny). ISBN 8085571161. kolektiv autorů. Třebíč - Historie a památky. 1. vyd. Třebíč: Město Třebíč, 2006. 87 s. NAVRKAL, Pavel. Hráli pro slávu Třebíče. Ilustrace Vlastimil Toman. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2005. 318 s. ISBN 807268339X. neznámý. Jubilejní ročenka Třebíče : K 600. výročí města Třebíče. Třebíč: Českobratrský evangelický farní sbor, 1935. 31 s. BEČKOVÁ, Jana. Kde se pivo vaří... : Povídání nejenom o třebíčském vaření piva. Ilustrace Josef Kremláček. 1. vyd. Třebíč: s.n., 1998. 38 s. FIŠER, Rudolf. Klášter uprostřed lesa : dvě studie o třebíčském benediktinském opatství. Foto Josef Němec, Libor Teplý, ZMM Třebíč. 1. vyd. Brno: Matice moravská, 2001. 158 s., ilustrace, volné přílohy : 3 mapy. ISBN 8086488020. HUDCOVÁ, Šárka. Město Třebíč a okolí. Fotografové V. Hyhlík .... 1. vyd. Třebíč: Západomoravské muzeum; Město Třebíč, 2001. 41 s. ISBN 8023867970. Městský úřad. Modrá kniha města Třebíče : poznámky ke stavu životního prostředí. 1. vyd. Třebíč: Městský úřad, 1995. 55 s. ZEJDA, Radovan. Osobnosti Třebíčska. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2000. 227 s. ISBN 8072681044. BECKOVÁ, Hana. Z historie veřejné knihovny v Třebíči. 1. vyd. Třebíč: Okresní knihovna, 1995. 18 s. NOVÁK, Ladislav. Zámostí. Fotografie Pavel Heřman. 1. vyd. Třebíč: Arca Jimfa, 1994. 36 s. ISBN 8085766361. HANELOVÁ, Nela; HEŘMAN, Pavel. Zámostí v nás. 1. vyd. Třebíč: KVIZ, 2005. xii s. SMEJKAL, Jindřich. Zaplavené vzpomínky. 1. vyd. Třebíč: J. Smejkal, 2002. 135 s. ONDRÁČKOVÁ, S. Třebíč. Příroda Třebíčska. 1. vyd. Brno: Blok, 1980. 93 s. kolektiv autorů. Pravěk Třebíčska. Ilustrace P. Šindelář. 1. vyd. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1986. 280 s. JOURA, Jiří. Procházky starou Třebíčí. 1. vyd. Třebíč: Amaprint Kerndl, 2004. 193 s. JOURA, Jiří. Procházky starou Třebíčí podruhé. 1. vyd. Třebíč: Amaprint Kerndl, 2006. 202 s. KUBEŠ, Adolf. Dějepis města Třebíče. Třebíč: J. F. Kubeš, 1874. 173 s. Dostupné online. DVORSKÝ, František. Vlastivěda moravská. Redakce František Dvorský, František Kameníček, Josef Hladík, František Rypáček, Tomáš Šílený, František Šujan. Brno: Muzejní spolek, 1906. Kapitola Třebíč, školství. (česky) ZEJDA, Radovan. Třebíčsko. 1. vyd. Třebíč: SURSUM, 2001. 206 s. ISBN 8085799839. BARTUŠEK, Antonín. Umělecké památky Třebíče. Brno: Blok, 1969. === Související články === Okres Třebíč Děkanát Třebíč Okresní soud v Třebíči SK Horácká Slavia Třebíč Seznam kulturních památek v Třebíči Seznam kamenů zmizelých v Kraji Vysočina === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Třebíč ve Wikimedia Commons Průvodce Třebíč ve Wikicestách Třebíč ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Třebíč Galerie Třebíč ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo Třebíč ve Wikislovníku Zpráva Portál:Třebíč ve Wikizprávách Téma Třebíč ve Wikicitátech Územně identifikační registr ČR. Obec Třebíč v Územně identifikačním registru ČR [online]. Dostupné online. Oficiální stránky města SK Horácká Slavia Třebíč UNESCO v Třebíči, Třebíč – jedinečnost mnohosti – video z archivu České televize v pořadu Národní klenoty

VERB_PHRASE

YES_NO

006525

... Mácha si rovněž vedl literární zápisník, deníky a psal dopisy; právě tyto prameny jsou důležitými zdroji o jeho životě. Kontroverzním je i jeho intimní deník z roku 1835, částečně psaný šifrovaně. Obsahuje detaily z jeho každodennosti a otevřeně přibližuje jeho vztah s Lori. Poprvé deník neúplně rozluštil Jakub Arbes roku 1884, zcela pak Karel Janský (1890-1959) ve 20. letech 20. století, který se zasazoval o jeho nezveřejnění. Máj (1836) zaujímá ústřední místo jak v jeho tvorbě, tak v dějinách české literatury. Na této skladbě intenzivně pracoval na přelomu let 1835 a 1836, ale dochoval se náčrt básně již z roku 1834. Máj byl jedinou knihou, která mu vyšla za jeho života. Musel ji však vydat sám. Tisk provedla pražská tiskárna Jana Spurného. Máj byl vydán 23. dubna 1836. Všech 600 výtisků se brzy rozprodalo. Máj je věnován Hynku Kommovi (1790-1875), pražskému měšťanovi, pekařskému mistru, pozdějšímu radnímu, s nímž byl zřejmě Máchův otec v obchodním styku. K básni je připojen autorův výklad, určený patrně pro cenzuru....

Komu byl věnován Máj?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Hynek_M%C3%A1cha

Máj je věnován Hynku Kommovi (1790-1875), pražskému měšťanovi, pekařskému mistru, pozdějšímu radnímu, s nímž byl zřejmě Máchův otec v obchodním styku.

Karel Hynek Mácha (16. listopadu 1810 Praha-Malá Strana - 6. listopadu 1836 Litoměřice) byl český básník a prozaik, představitel českého romantismu a zakladatel moderní české poezie. Proslavil se jak svým životem, tak dílem, jemuž dominuje lyrickoepická skladba Máj (1836), jedna z nejvydávanějších českých knih. Přiložený obrázek je nejrozšířenější podobizna básníka. Vznikla až nějaký čas po jeho smrti. Když tuto podobiznou ukázali jeho bývalé partnerce Eleonoře Šomkové, odpověděla, že takhle Mácha nevypadal. Narodil se jako Ignác Mácha v pátek 16. listopadu 1810 v Praze, na Újezdě čp. 400/3 v domě U Bílého orla; koncem 19. století byl dům zbourán, dnes na jeho místě stojí dům nový (Újezd čp. 401) a je na něm umístěna pamětní deska, upozorňující na Máchův rodný dům. Pokřtěn byl v blízkém kostele Panny Marie Vítězné. Jméno Ignác (jež si počeštil na Hynek) získal po jednom ze svých kmotrů (Ignáci Mayerovi). Máchovým otcem byl Antonín Mácha (1769-1843), mlynářský tovaryš, voják a později majitel krupařského krámku. Máchova matka Marie Anna Kirchnerová (1781-1840) pocházela z rodu českých hudebníků. Dva roky po Hynkovi se manželům Máchovým narodil syn Michal (1812-1871). Kvůli finanční krizi nežila rodina na Újezdě dlouho. Několikrát se stěhovala, aby se nakonec, když bylo Máchovi šestnáct let, usadila na Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí) v domě U Hrbků (proti kostelu sv. Ignáce). Zde Mácha bydlel se svými rodiči do konce svých studií a odchodu do Litoměřic v září 1836; zde vznikla převážná část jeho literárního díla. Máchovy školní začátky byly spojeny s farní školou při kostelu svatého Petra na Poříčí, obsazovanou křížovnickým řádem. Následovala studia hlavní školy u piaristů. V letech 1824 až 1830 studoval piaristické gymnázium na dnešních Příkopech. Od podzimu 1830 navštěvoval na pražské univerzitě filozofickou fakultu a mezi roky 1832 a 1836 studoval na téže univerzitě práva. Uměl německy a česky, ve škole se učil latinu; pod vlivem polských událostí (revoluce v roce 1830) a četby polských autorů (Adam Mickiewicz) se Mácha začal učit polsky. V letech 1831 až 1832 navštěvoval přednášky Josefa Jungmanna, jenž povzbuzoval své žáky k literární činnosti a hodnotil jejich práce; Máchovi pochválil báseň Svatý Ivan. Své první básnické pokusy psal v němčině (Versuche des Ignac Macha, Hoffnung). V roce 1830 se definitivně uchýlil k češtině. V prosinci 1831 vychází v časopise Večerní vyražení první Máchův text, báseň Svatý Ivan. V lednu 1832 následuje v témže periodiku báseň Abaelard Heloíze, pod níž je poprvé podepsán Karel Hynek Mácha. V jeho básnické tvorbě nacházíme sonety i lyrickoepické skladby. Básně se vyskytují i v jeho prózách (Marinka, Cikáni). V próze se věnoval hlavně historickým tématům. Rozhodl se napsat čtyřdílný román Kat, ale jeho části Vyšehrad, Valdek a Karlův tejn zůstaly pouze v náčrtcích. Jediná dokončená a časově nejpozdější část zamýšlené tetralogie z doby Václava IV. je Křivoklad (1834). Cyklus Obrazy ze života mého (Večer na Bezdězu, Marinka) se odehrává v jeho současnosti a kromě lyrizujících tendencí v něm nacházíme i autobiografické prvky, ostatně jako v celé Máchově tvorbě. Obě jeho práce byly uveřejněny v roce 1834 v Květech. Jeho nejrozsáhlejší prací je román Cikáni. Pracoval na něm od října do prosince 1835. Román neprošel cenzurou a poprvé vyšel kompletně až v roce 1857. Z jeho dalších próz lze zmínit Pouť krkonošskou, Návrat, Klášter sázavský, Valdice, Rozbroj světů či Sen. Mácha si rovněž vedl literární zápisník, deníky a psal dopisy; právě tyto prameny jsou důležitými zdroji o jeho životě. Kontroverzním je i jeho intimní deník z roku 1835, částečně psaný šifrovaně. Obsahuje detaily z jeho každodennosti a otevřeně přibližuje jeho vztah s Lori. Poprvé deník neúplně rozluštil Jakub Arbes roku 1884, zcela pak Karel Janský (1890-1959) ve 20. letech 20. století, který se zasazoval o jeho nezveřejnění. Máj (1836) zaujímá ústřední místo jak v jeho tvorbě, tak v dějinách české literatury. Na této skladbě intenzivně pracoval na přelomu let 1835 a 1836, ale dochoval se náčrt básně již z roku 1834. Máj byl jedinou knihou, která mu vyšla za jeho života. Musel ji však vydat sám. Tisk provedla pražská tiskárna Jana Spurného. Máj byl vydán 23. dubna 1836. Všech 600 výtisků se brzy rozprodalo. Máj je věnován Hynku Kommovi (1790-1875), pražskému měšťanovi, pekařskému mistru, pozdějšímu radnímu, s nímž byl zřejmě Máchův otec v obchodním styku. K básni je připojen autorův výklad, určený patrně pro cenzuru. Mnohovrstevnatá báseň má 4 zpěvy a 2 intermezza. Básnický jazyk, plný metafor, oxymór a dalších prostředků, líčí tragický příběh, k němuž autora patrně inspirovala reálná událost z roku 1774. Tehdy v Rozprechticích u Dubé došlo k otcovraždě. Máchovi událost vyprávěl hostinský Kampe z Doks. Tematické "zužování" Máje na píseň lásky, oslavu přírody či líčení romantického příběhu je zavádějící, avšak ve zjednodušujících výkladech Máje nikoli řídké. Máj je inspirativním, meditativním dílem, které sice těží z motivů lásky, přírody, vlasti, ale jehož myšlenkové zázemí se dotýká otázek spíše metafyzických (především druhý zpěv skladby). Soudobá domácí kritika (Josef Kajetán Tyl, Josef Krasoslav Chmelenský) pro Máj nenašla pochopení (absence národnostního apelu, údajné kopírování Byrona atd.). Máj se však šířil v opisech a definitivní rehabilitaci mu přinesla generace Májovců. Dnes je Máj jednou z nejvydávanějších českých knih. Mnohá vydání ilustrovali naši výtvarníci: Mikoláš Aleš, Karel Svolinský, Toyen, Jan Zrzavý, Cyril Bouda, Jan Koblasa, Pavel Sukdolák. Navštěvoval divadelní představení česká i německá. Sám ochotnicky vystupoval ve Stavovském a Kajetánském divadle, kde v letech 1834 až 1835 vystoupil v 16 hrách (především Klicperových a Štěpánkových). Jako student univerzity musel vystupovat pod pseudonymy: Milihaj, Chám, Hynek. V tisku (Česká včela) byl Mácha nejvíce chválen (Chmelenským) za výkon v roli Jindřicha Prachatického v Klicperově Blaníku. Sám se také pokoušel o dramatickou tvorbu. Svědčí o tom dochované zlomky historických dramat, vzniklých mezi lety 1831 a 1833. Jmenují se Bratři, Král Fridrich, Boleslav, Bratrovrah. Žádnou divadelní hru však nikdy nedokončil. Mácha byl vášnivý cestovatel. Chodil většinou pěšky a vyhledával zejména romantická místa spojená s historií a krásy přírody. Ačkoli je často prezentován jako osamělý poutník krajinou, žádnou z větších cest nepodnikl sám. První delší cestu vykonal Mácha v roce 1832; vedla z Prahy, přes Mělník, Kokořín, Housku, Doksy, na Bezděz. Doprovázel jej Eduard Hindl (1811-1891), spolužák a přítel. Máchova cesta z Mělníka na Bezděz je dnes červeně značenou trasou KČT. Na přelomu srpna a září 1833 podnikl opět s Hindlem tzv. Krkonošskou pouť. Během ní navštívil mj. Valečov, Kost, Trosky, Radim u Jičína, Třebihošť. Máchův podpis se nachází v pamětní knize Sněžky (28. srpna 1833). Cesty do těchto končin Mácha uskutečňoval i v následujících letech. V pondělí 4. srpna 1834 vyrazil Mácha na cestu do severní Itálie. Jeho společníkem byl Antonín Strobach (1814-1856), pozdější pražský purkmistr, předseda říšského sněmu a právník. Cesta trvala 6 týdnů (někdy ušli denně až 60 kilometrů) a vedla z Prahy, přes České Budějovice, Linec, Salcburk, Innsbruck do Benátek. Odtud pluli do Terstu. V Lublani se Mácha setkal s významným slovinským básníkem Francem Prešerenem. Cesta pokračovala přes Vídeň do Prahy. O svatodušních svátcích 1835 šel Mácha se svými přáteli na osmidenní výlet do boleslavského kraje. Při té příležitosti navštívili vlasteneckého kněze Antonína Marka, žijícího nedaleko Jičína. Zvláštní půvab měly pro Máchu hrady a zříceniny. Psal si seznam "hradů spatřených", který čítá na 90 položek (mnohé hrady navštívil opakovaně). Mácha byl obdařen i výtvarným talentem. Dochovalo se 115 kreseb a akvarelů "hradů spatřených". Tyto Máchovy práce vznikaly přímo v plenéru (doma pak některé z nich koloroval); hrady kreslil většinou z dálky za použití dalekohledu. Patrně z roku 1832 pochází Máchova kresba, jež by mohla být jeho autoportrétem. O Máchově fascinaci výtvarným uměním vypovídají poznámky z jeho návštěvy vídeňské obrazárny (cestou z Itálie). Máchovou první doloženou láskou byla Marinka Stichová (1810-1853), s níž se seznámil 15. srpna 1832 v Benešově. Máchovi imponoval nejen její vzhled, ale i to, že znala a četla české knihy. Ozvěny vztahu k Marince se promítly i do Máchovy tvorby. Samotný vztah neměl dlouhého trvání. Každopádně ještě v roce 1833 se v Pouti krkonošské Mácha vyznává ze ztracené lásky. Na konci roku 1832 zahořel láskou k mladé herečce Rošrové, ale výsledkem vzplanutí byla jen báseň Panně Rošrové. Skutečnou Máchovou partnerkou, snoubenkou a matkou jeho syna Ludvíka byla Eleonora Šomková. Mácha se s ní seznámil někdy v zimě 1833/1834 po divadelní zkoušce. Konkrétně v Celetné ulici v domě U Červeného orla (dnes čp. 593/21), kde v té době byla kavárna U Suchých. K seznámení s Lori došlo za přítomnosti Josefa Kajetána Tyla a jeho pozdější ženy Leni Forchheimové. Charakter jejich vztahu, jejž ukončila po téměř třech letech Máchova smrt, nastiňuje Máchův intimní deník z roku 1835 a jeho dopisy. Podstatnou roli hrála v tomto vztahu Máchova povaha, jeho přecitlivělost a žárlivost, své učinili i rodiče mladých partnerů, ale třeba i Lořina neochota naučit se česky. 1. října 1836 porodila Lori Máchovi syna. Naposledy se s Máchou viděla 16. října 1836. Jejich svatba se měla konat 8. listopadu 1836 v kostele svatého Štěpána v Praze. Syn Ludvík zemřel 5. července 1837 na psotník. Na začátku srpna 1836 získal Mácha absolutorium na právech. Nástup do zaměstnání však odložil - aby mohl cestovat a aby byl v Praze při korunovaci císaře Ferdinanda českým králem. Koncem září nastoupil jako koncipient u litoměřického justiciára Josefa Filipa Durase (1793-1853). 1. října se v Praze narodil Lori syn Ludvík. 4. října jel Mácha do Prahy, aby potomka viděl. V noci 15. října se doslova rozběhl z Litoměřic do Prahy; bylo to naposledy, kdy Prahu navštívil a kdy viděl syna a Lori. V neděli 23. října si z vrchu Radobýlu, kde upravoval svou poslední báseň Cesta z Čech, všiml požáru dole ve městě. Při obětavém hašení se nalokal vody, jež mohla být zdrojem jeho pozdějšího infekčního onemocnění.[zdroj?] Začátkem listopadu se Máchovo zdraví rychle zhoršovalo. Měl průjem, ale žádné léky neužíval a dál chodil do kanceláře. 2. listopadu píše dva poslední dopisy - rodičům a Lori. V noci na 5. listopad se mu velmi přitížilo, zvracel a vyžádal si lékaře. Přesto ráno vstal a šel se omluvit do práce, kam mu přivolaný doktor nedovolil dojít. Zemřel v neděli 6. listopadu 1836 přibližně ve tři hodiny ráno. Úřední záznam uvádí jako příčinu Máchova úmrtí Brechdurchfall, tedy cholerinu, mírnější formu cholery, projevující se dávením a průjmy. Protože byla obava ze šíření nákazy, bylo jeho datum úmrtí na úřední listině o jeden den posunuto. Z toho důvodu je na pamětní desce v Litoměřicích i na náhrobku uvedeno datum úmrtí již 5. listopadu. Pohřeb se konal na litoměřickém hřbitově 8. listopadu 1836 ve tři hodiny odpoledne za přítomnosti Máchova bratra Michala. Máchovy ostatky zde byly uloženy na téměř 102 let. 17. listopadu 1836 bylo v Praze v kostele svatého Ignáce na dnešním Karlově náměstí slouženo za Máchu rekviem. Kostel byl plný. Účastni byli Máchovi rodiče, studenti, profesoři, mj. Josef Jungmann. Máchův hrob zůstal deset let zanedbán. V dubnu 1846 (i péčí Karla Havlíčka Borovského) byl postaven náhrobek z dílny Františka Linna z Řetězové ulice. V roce 1861 k němu přibyl pseudogotický kenotaf. V roce 1912 byla odhalena dnes již kultovní Máchova socha Josefa Václava Myslbeka na pražském Petříně. Její kopie byla dne 21. listopadu 2010 také instalována v Litoměřicích na úpatí Mostné hory. Když po Mnichovu hrozilo zabrání českého pohraničí, byly 1. října 1938 z iniciativy tehdejšího guvernéra Národní banky Československé Karla Engliše Máchovy tělesné ostatky exhumovány a převezeny do Prahy. Zde je antropologicky zkoumal a pietně konzervoval profesor Jiří Malý. Druhý Máchův pohřeb 7. května 1939 na vyšehradském hřbitově se stal národní manifestací proti nacismu. Po Máchově smrti se zformoval okruh jeho příznivců, kteří v jeho tvorbě rozpoznali jedinečnost. V Květech postupně vyšly básně Karla Sabiny Pomněnka na hrobě Karla Hynka Máchy (17. 11. 1836), Františka L. Riegra Na smrt Karla Hynka Máchy (1. 12. 1836) a Pláč nad smrtí Karla Hynka Máchy od Karola Kuzmányho (29. 12. 1836). Pro Máchu nacházely větší pochopení oblasti Moravy a Slovenska a německé jazykové prostředí. Prvním německým překladem Máchovy tvorby byla Marinka, uveřejněná ve vídeňském časopise Adler již roku 1839. Prvním neněmeckým překladem byl překlad Máje do polštiny od Bronislawa Maleckého (1855). Teprve roku 1861 vyšlo relativně úplné vydání Máchových spisů v nakladatelství Ignáce Leopolda Kobera (1812-1866). Tehdy také vyšel česky Máj podruhé. Plně pochopen a oceněn byl Mácha až Nerudovou a Hálkovou generací, generací almanachu Máj z roku 1858. Májovci rozpoutali vlnu máchovského zájmu. Mácha nakonec dosáhl uznání i u kritiky (Šalda) a stal se básníkem, jehož kult je srovnatelný s kultem svatého Václava. Po Máchovi je pojmenováno mnoho ulic, různých institucí, Velký rybník dokeský (Hirschberský) je přejmenován na Máchovo jezero, celá oblast kolem Bezdězu je zvána Máchovým krajem, měsíc květen Máchovým časem. Máj je zhudebňován, recitován a naposledy i zfilmován. Osobnost a dílo Karla Hynka Máchy se staly synonymem lásky, romantismu, mladistvého entuziasmu, to vše do značné míry navzdory skutečnému Máchovu životu a metafyzickému přesahu jeho díla.

PERSON

PERSON

003873

... vzdálené např. Okinawa. Celková délka pobřeží všech ostrovů je 33 889 km. Japonsko je země z velké části hornatá. Nejvyšší horou je Fudži (3776 m), další nejvyšší hory jsou uvedeny v seznamu japonských třítisícovek, nejprominentnější hory jsou v seznamu japonských ultraprominentních vrcholů. Lidé se soustřeďují převážně do pobřežních oblastí. Hustota obyvatelstva je velmi vysoká; Japonsko je, co se týče hustoty zalidnění, 30. na světě. Slabá zemětřesení jsou častá, protože Japonsko se nachází na hranici tří tektonických desek. Velká zemětřesení se vyskytnou během každého století několikrát a často také vyvolají vlny tsunami. Poslední velká zemětřesení byla v letech 1923 (Velké zemětřesení v Kantó,...

Na hranici kolika tektonických desek se nachází Japonsko?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Japonsko

Slabá zemětřesení jsou častá, protože Japonsko se nachází na hranici tří tektonických desek.

Japonsko (japonsky: 日, Nihonkoku/Nipponkoku) je císařský ostrovní stát ve východní Asii. Na západě ho Korejský průliv odděluje od pobřeží Koreje, Japonské moře ho odděluje od Severní Koreje a Ruska. Japonské ostrovy Rjúkjú z východu ohraničují Východočínské moře a na jihu sahají až k Tchaj-wanu. Jméno Japonska doslova znamená Země vycházejícího slunce: 日 (ni, slunce) 本 (hon, původ) 国 (koku, země). Čínsky se tytéž znaky čtou Ž'-pen-kuo, odtud zřejmě pocházejí názvy v evropských jazycích (francouzské Japon [žapon], anglické Japan [dž'pen]). Symbolem Japonska je sopka Fudži (Fudži-san), které nerodilí mluvčí někdy nesprávně říkají Fudži-jama, což vzniká špatným čtením znaku pro horu (japonské čtení "jama" zaměněno za sinojaponské čtení "san"). Související informace naleznete také v článku Dějiny Japonska. Historie Japonska se dělí na jednotlivá dílčí období: Džómon (縄 10 000 - 300 př. n. l.) Jajoi (弥 300 př. n. l. - 710 n. l.) Nara (奈 710-794 .) Heian (平 794-1185) Kamakura (鎌 1185-1333) Muromači (室 1333-1568) Azuči-Momojama (安 1568-1600) Tokugawa (nebo . také Edo) (江 1600-1868) Meidži (明 1868-1912) Taišó (大 1912-1926) Šówa (昭 1926-1989) Heisei (平 od 1989) Archeologické nálezy ukazují, že Japonsko bylo osídleno ranými humanoidy přibližně před 500 tisíci lety v průběhu starší doby kamenné. V opakujících se ledových dobách, které probíhaly v posledním 1 milionu let, bylo Japonsko pravidelně spojováno s asijským kontinentem pevninskými mosty (přes Sachalin na severu a pravděpodobně přes Kjúšú na jihu), čímž byla umožněna migrace lidí, zvířat a rostlin z oblastí dnešní Číny a Koreje na japonské ostrovy. S koncem poslední doby ledové a globálním oteplením se na přelomu střední a mladší doby kamenné - kolem roku 11 tisíc před naším letopočtem - objevila kultura Džómon (Jomon), která byla charakteristická polo-kočovnou společností lovců a sběračů a výrobou nejstarší známé keramiky na světě. Předpokládá se, že příslušníci kultury Džómon jsou předchůdci prvních Japonců a dnešního národa Ainu. Začátek období Jajoi kolem roku 300 př. n. l. je spojený s příchodem nových technik z asijského kontinentu, jako je pěstování rýže, stejně jako s masivní migrací z nejrůznějších částí Asie - z Korey a Číny), především pak z oblastí Pekingu a Šanghaje, a z jihu po moři. Nicméně několik současných studií ukazuje, že období Jajoi je o 5 až 6 století delší, než se původně předpokládalo, neboť masivní migrace je nutná k vysvětlení razantního vzrůstu populace. Ze 3. století př. n. l. pochází první historicky doložitelný název Japonska, čínský znak 倭 Wa. Podle tradiční japonské mytologie bylo Japonsko založeno v 7. století př. n. l. původním císařem Džimmu. Během 5. a 6. století bylo zavedeno čínské písmo a buddhismus spolu s ostatními aspekty čínské kultury nejprve prostřednictvím Korejského poloostrova a později přímo z Číny. Císařové byli formálními vládci, nicméně skutečná moc byla obvykle v rukou mocné dvorské šlechty, regentů nebo šógunů (vojenských správců). Původní politická struktura zajišťovala, že když byla válka mezi rivaly skončena, vítězný šógun se přesunul do hlavního města Heian (plný název je Heiankjóto, 'kjóto', což znamená hlavní město a plný název je zkrácen jen na příponu, dnešní Kjóto), kde z milosti císaře (s jeho formálním souhlasem) vládl. V roce 1185 generál Minamoto no Joritomo jako první porušil tuto tradici, odmítl se přesunout a následně vládl z Kamakury na jih od dnešní Jokohamy. Ve 13. století Japonci odrazili dva mongolské pokusy o invazi do Japonska. Šógunát Kamakura byl poměrně stabilní, nicméně Japonsko poměrně záhy upadlo do sporů mezi jednotlivými frakcemi a následné období je známo jako období Sengoku neboli "období válčících států". Vojevůdce Hidejoši Tojotomi vedl roku 1592 neúspěšnou japonskou invazi do Koreje. V roce 1600 v bitvě u Sekigahary šógun Tokugawa Iejasu buď porazil nebo přijal za spojence všechny své nepřátele a zformoval šógunát Tokugawa v malé rybářské vesničce Edo (původně přepisováno též jako "Jeddo"), která je dnes známá jako Tokio (východní hlavní město). Od druhé poloviny 16. století přijížděli do Japonska obchodníci a křesťanští misionáři z Portugalska, Španělska, Nizozemí a Anglie. V první polovině 17. století podezříval japonský šógunát katolické misionáře, že jsou předvojem ozbrojené iberské invaze a okamžitě zakázal veškeré styky s Evropany s výjimkou významně omezených kontaktů s protestantskými nizozemskými obchodníky na umělém ostrůvku Dedžima (také Dešima) u Nagasaki. Čínským lodím bylo nadále povoleno vjíždět do Nagasaki a korejští vyslanci měli přístup do hlavního města. Tato izolace trvala 251 let, dokud si komodor Matthew Perry nevynutil otevření japonských přístavů pro americké obchodníky v roce 1854 na Konferenci v Kanagawě. Následně došlo k podpisu obdobných smluv (Ansejské dohody) i s evropskými mocnostmi. Během několika let obnovený kontakt se Západem zásadně změnil japonskou společnost. Po Válce Bošin v letech 1867 - 1868 byl šógunát zrušen a byla znovuobnovena moc císaře. V roce 1867 nastoupil na trůn nový císař Mucuhito (dnes známý jako Meidži) a během jeho 45leté vlády se uskutečnilo mnoho reforem (tzv. reformy Meidži). Feudální systém byl zrušen a byly převzaty četné západní instituce, včetně západního právního řádu a vlády. Spolu s dalšími ekonomickými, sociálními a vojenskými reformami vyústily tyto změny k přerodu Japonska do moderní světové mocnosti. Jako výsledek čínsko-japonské a rusko-japonské války získalo Japonsko Tchaj-wan a polovinu Sachalinu a později v roce 1910 okupovalo Koreu. Během 1. světové války Japonsko obsadilo většinu Mikronésie. Na počátku 20. století zaznamenalo Japonsko vzrůstající vliv expanzivního militarismu, vedoucímu k invazi do Mandžuska a druhé čínsko-japonské válce (1937). Japonsko se spojilo s Německem a Itálií a zformovalo Osu. Japonsko trpělo nedostatkem strategických surovin (ropy, kaučuku, barevných kovů, atd.), které muselo dovážet. Proto se Japonsko zajímalo i o bohatá naleziště v jihovýchodní Asii. Kvůli válce v Číně a obsazení leteckých a námořních základen ve francouzské Indočíně (6. července 1941) bylo na Japonsko uvaleno embargo a USA zmrazily japonská aktiva ve svých bankách. V souvislosti s expanzí do jihovýchodní Asie a Pacifiku považovali někteří japonští vůdci za nezbytné zaútočit na americkou námořní základnu v Pearl Harbor (1941), aby byla zajištěna japonská nadvláda v Pacifiku. Nicméně vstup Spojených států do 2. světové války postupně změnil rovnováhu sil v Pacifiku v neprospěch Japonska. Po dlouhém pacifickém tažení se Spojenci dostali až k japonským ostrovům. Spojené státy mohutně zaútočily na Tokio, Ósaku a další města strategickým bombardováním a na Hirošimu a Nagasaki atomovými bombami. Japonsko bezpodmínečně kapitulovalo 15. srpna 1945. Japonská armáda se v masovém měřítku dopouštěla válečných zločinů, z nichž nejznámější je masakr v Nankingu v prosinci 1937, při němž zahynulo až 300 tisíc civilistů a válečných zajatců. V Číně v důsledku japonské invaze přišlo o život asi 15 milionů lidí. Během války zahynuly 2 miliony Japonců, jenom v březnu 1945 při americkém náletu na Tokio zahynulo na 110 tisíc lidí. Po válce Japonsko přišlo o většinu svých zámořských držav a miliony Japonců byly vysídleny z Mandžuska a Koreje. Mandžusko připadlo Číně, jižní Sachalin a Kurily Sovětskému svazu, a Severní Mariany Spojeným státům. Poražené Japonsko zůstalo pod okupační správou USA až do roku 1952, po jejímž skončení zahájilo významné ekonomické oživení, které vrátilo ostrovům prosperitu. Úspěch olympijských her v Tokiu v roce 1964 je považován za jeden z mnoha znaků, že Japonsko znovu získalo svůj národní status. Ostrovy Rjúkjú zůstaly pod správou USA až do roku 1972, aby byla zajištěna stabilizace východní Asie. Vojenská přítomnost USA v Japonsku je však stále významná. Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Japonska. Japonsko leží na východním okraji asijského kontinentu. Stát je tvořen řetězem ostrovů v západní části Tichého oceánu. Největší ostrovy jsou (od severu k jihu) Hokkaidó (北), Honšú (本, největší ostrov), Šikoku (四) a Kjúšú (九). K těmto ostrovům patří i skupina menších ostrovů v bezprostřední blízkosti i ostrovy více vzdálené např. Okinawa. Celková délka pobřeží všech ostrovů je 33 889 km. Japonsko je země z velké části hornatá. Nejvyšší horou je Fudži (3776 m), další nejvyšší hory jsou uvedeny v seznamu japonských třítisícovek, nejprominentnější hory jsou v seznamu japonských ultraprominentních vrcholů. Lidé se soustřeďují převážně do pobřežních oblastí. Hustota obyvatelstva je velmi vysoká; Japonsko je, co se týče hustoty zalidnění, 30. na světě. Slabá zemětřesení jsou častá, protože Japonsko se nachází na hranici tří tektonických desek. Velká zemětřesení se vyskytnou během každého století několikrát a často také vyvolají vlny tsunami. Poslední velká zemětřesení byla v letech 1923 (Velké zemětřesení v Kantó, 8,3 stupně), 1995 (Zemětřesení v Kóbe, 7,2 stupně), 2004 (oblast Čúecu, 6,9 stupně) a 2011 (Zemětřesení a tsunami v Tóhoku, 8,9 stupně), které pravděpodobně připravilo největší katastrofu od 2. světové války. Počet mrtvých se odhaduje až na 11 000 a čtvrt miliónu lidí připravily živly o domov. Podnebí Japonska je oceánické, vlhké a monzunové, ale díky rozloze země se klima v různých oblastech liší. Období dešťů začíná na Okinawě počátkem května, na ostrově Honšú pak uprostřed června, kde trvá cca 6 týdnů. Na přelomu léta a podzimu přinášejí silné deště také tajfuny. Japonsko je konstituční monarchie, kde moc císaře je maximálně omezena. Jeho funkce je pouze reprezentativní, ústava z roku 1947 definuje jeho pozici takto: "Císař je symbol státu a jednoty národa, odvozuje svou moc a postavení od vůle národa, v němž tkví nezávislá moc". Nepřímo je tedy řečeno, že Císař již není pozemský potomek bohů, ale běžný monarcha. Toto prohlášení učinil císař Hirohito. Moc drží v rukou převážně japonský premiér a další zvolení členové Národního shromáždění, zatímco svoboda volby spočívá na japonských občanech. Císař působí především jako hlava státu při diplomatických příležitostech. Současným císařem je Akihito. Jeho nástupcem na trůně je Naruhito, korunní princ Japonska. Zákonodárným orgánem je dvoukomorový Japonský parlament. Skládá se z Poslanecké sněmovny, která má 480 členů, volených každé čtyři roky nebo při předčasných volbách, a Sněmovny rádců s 242 členy, volených na šestileté období. Aktivní volební právo mají osoby starší 20 let, volí se tajně do všech zastupitelských úřadů. Liberálně demokratická strana (LDP) byla u moci od roku 1955 až do roku 2009, s výjimkou krátkodobé koaliční vlády zformované opozičními stranami v roce 1993. Největší opoziční stranou byla po desetiletí sociálně liberální Demokratická strana Japonska (DPJ), které poprvé a s velkým náskokem zvítězila v předčasných parlamentních volbách v srpnu 2009. Premiér je hlavou vlády, je jmenován japonským císařem poté, co je navržen parlamentem, a Poslanecká sněmovna mu musí vyslovit důvěru. Mezi jeho důležité pravomoci patří jmenování a odvolávání ministrů, z nichž většina musí být členy parlamentu. V současnosti slouží jako předseda japonské vlády Šinzó Abe. Historicky byl japonský politický systém ovlivněn hlavně Čínou. Nicméně ke konci 19. století byl právní systém z velké části založen na evropském právu, zejména pak na systému ve Francii a Německu. Například v roce 1896 japonská vláda zavedla občanský zákoník založený na německém modelu. S poválečnými změnami zůstává tento zákoník platný i v dnešním Japonsku. Moc zákonodárná náleží japonskému Národnímu shromáždění. Současná ústava vyžaduje, aby císař vyhlásil legislativu, která prošla parlamentem, aniž by mu dávala pravomoc zákon odmítnout. Moc soudní je v Japonsku rozdělena do 4 základních stupňů: Nejvyšší soud a 3 stupně nižších soudů. Japonsko je členským státem Spojených národů a nestálým členem Rady bezpečnosti Spojených národů. Japonsko se spolu se členy skupiny G4 - Brazílií, Německem a Indií, uchází o stálá křesla v bezpečnostní radě.. Jednou z podmínek kapitulace po 2. sv. válce bylo rozpuštění armády. Japonsko se podle článku 9. ústavy vzdalo vlastní armády, ale ústava nebyla porušena, když roku 1954 založilo tzv. síly sebeobrany, které se dělí na pozemní, námořní a vzdušné a čítají asi 238 600 vojáků. Jako ekonomická síla je Japonsko členem skupin G8 a APEC a vynakládá velké prostředky na mezinárodní pomoc a rozvojové projekty. Japonsko vede teritoriální spory s Ruskem a Čínou ohledně kontroly námořních a přírodních zdrojů jako ropa a zemní plyn a také si neudržuje dobré vztahy se Severní Koreou s níž přetrvávají rozpory ohledně únosu japonských občanů a programu jaderných zbraní. Související informace naleznete také v článku Administrativní dělení Japonska. Japonsko se dělí na 47 prefektur. Japonský právní řád nezná pojem hlavního města, v českém prostředí za něj však bývá označována prefektura Tokio (東), která ztratila postavení města při změnách systému státní správy v roce 1943. Prefektura má nyní 9,3 milionů obyvatel, včetně venkovských oblastí a administrativně pod ni spadajících odlehlých souostroví. Na území prefektury Tokio se nachází vládní budovy, císařský palác a centrum oblasti. Naopak třetina prefektury je pokryta horami a lesy. Metropolitní oblast souvislého osídlení tvořená cca 6 prefekturami má celkem více než 37 milionů obyvatel. Podle některých vymezení do ní spadá i Jokohama, uvádená níže jako samostatné město, kterým na rozdíl od Tokia je. Jokohama (横 3,5 milionů obyvatel) Ósaka (大 2,6 milionů obyvatel) Nagoja (名 2,2 milionů obyvatel) Sapporo (札 1,8 milionů obyvatel) Kóbe (神 1,5 milionu obyvatel) Kjóto (京 1,5 . milionu obyvatel) Fukuoka (福 1,4 milionu obyvatel) Hirošima (広 1,1 milionu obyvatel) Hokkaidó (北) Honšú (本) Šikoku (四) Kjúšú (九) Související informace naleznete také v článku Ekonomika Japonska. Japonská ekonomika je třetí největší na světě a dá se označit za asijskou ekonomickou velmoc. Největší růst zaznamenala v druhé polovině 20. století, když v 60. letech rostla průměrně o 10 % ročně, v 70. pak o 5 %. Zaměřuje se hlavně na průmysl - výrobu automobilů (Japonsko byl druhý největší výrobce automobilů na světě v roce 2009. v roce 2015 třetí), dopravních prostředků, elektroniky, strojírenství. Těží ze vzdělané a disciplinované pracovní síly, v posledních letech ji ale trápí deflace. Počet obyvatel Japonska je odhadován na 127,1 milionu, s 80% žijícími na Honšú. Japonská společnost je jazykově i kulturně homogenní, složená z 98,5% etnických Japonců, s malým počtem zahraničních pracovníků. muži: 62,252 mil. ženy: 65,183 mil. Ekonomicky činné obyvatelstvo: 66,990 miliónu (k 31. 12. 2001) Absolutní roční přírůstek obyvatelstva k 1. 10. 2002: cca 145 000 obyvatel Relativní průměrný roční přírůstek obyvatelstva v roce 2002: 0,11 % Demografické . složení v roce 2002: děti do 15 let: 14,2 % populace osoby nad 65 let: 18,5 % populace Průměrná délka dožití: muži 77,73 let ženy 84,64 let Národnostní složení: Japonci (98,3 %) ostatní národnosti: . Korejci (632 tis.) Číňané (381 tis.) Brazilci (265 tis.) Filipínci (157 tis.) Američané (46 tis.) Peruánci (50 tis .) Thajci (24 tis.) Britové (15 tis.) Vietnamci (14 tis.) Celkem žije v Japonsku přes 1,78 milionů nejaponského obyvatelstva Hlavními japonskými náboženstvími jsou šintoismus a buddhismus. Specifikou Japonska je, že většina lidí se hlásí k oběma hlavním náboženstvím. Podle statistického průzkumu, provedeného Japonským Ministerstvem školství, kultury, sportu, vědy a technologií (文 [Monbu-kagaku-šó], MEXT) jsou přibližné počty věřících: šintoismus - 107 mil. obyv., budhismus - 89 mil. obyv., křesťanů - 3 mil. obyv., jiné 10 mil. obyv. Běžně se uvádí údaje cca 70 % šintoisté, 30 % buddhisté. Tyto údaje je však třeba považovat za zavádějící, jelikož většina Japonců pouze udržuje některé národní zvyky, tradice a pověry (lze srovnat s tím, když český ateista slaví Vánoce). Běžně je v šintoistické svatyni koutek pro buddhisty a naopak. Ke křesťanství se hlásí 1 % obyvatel (podle jiných údajů až 6 %). V zemi také působí mnoho sekt, které tato náboženství kombinují, na vzestupu jsou nyní sekty vyznávající boha Kušizaka, které jsou známé svým velmi pozitivním přístupem k tělesné lásce. Podrobnější informace naleznete v článku Kultura Japonska. Velmi známé je japonské umění krásného písma - kaligrafie, komiksy - manga (čtou se, jak je pro Japonsko typické, zprava doleva), origami (skládačky z papíru), ikebana (umění aranžování květin), a čajové obřady. Významným symbolem Japonska je i kimono (tradiční japonský oděv), mnohdy viděný na umělkyních zvaných gejša (společnice, které baví tradičními tanci, hrou na hudební nástroje, příjemnou konverzací apod.); třebaže se jako běžný oděv již téměř nenosí, často (v rodinách či u osob ctících tradici) je používán při významných příležitostech (svatba ap.) Tradiční japonské divadlo nó a japonské divadlo kjógen byly vyhlášeny jako světové nemateriální kulturní dědictví UNESCO. Japonská kinematografie obohatila filmy o žánry: anime - jde o kreslené filmy či seriály, džidaigeki - japonské historické filmy o samurajích, japonský horor (J-horor), filmy s obřími netvory (kaidžú), pink filmy (název z angličtiny) - japonská "softcore" pornografie, filmy o Jakuze. Podrobnější informace naleznete v článku Fotografie v Japonsku. Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a umění fotografie v Japonsku mimo jiné důsledkem změny technologie, zlepšování ekonomických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění. Fotografie se v Japonsku vyvíjela za silné spoluúčasti a zájmu od počátků tohoto umění k úspěchům značného počtu Japonců ve světě fotografie do dnešních dní. Situaci ovlivnila izolace země, která byla stranou od okolního světa až do roku 1854. Jedním z průkopníků fotografie byl Švýcar Pierre Rossier, kterého na východ poslala londýnská firma Negretti and Zambra. Do tohoto umění zasvětil fotografy jako byli Ueno Hikoma, Horie Kuwadžiró nebo Maeda Genzó. První evropští turisté sem začali připlouvat v 70. letech 19. století a fotografie se začala rozvíjet komerčně. Pečlivě kolorované snímky zobrazovaly nejen staré Japonsko a jeho památky, ale také japonské zvyky, portréty japonských krasavic a samurajů. Přibližně 80. léta v japonské fotografii byla mezníkem, kdy začalo tvořit více japonských fotografů, například Kazumasa Ogawa, Adolfo Farsari, Raimund von Stillfried, Kusakabe Kimbei, Šin'iči Suzuki nebo Tamamura Kózaburó. Byli to oni, kdo připravili cestu pro tuto rychle rostoucí profesi během druhé poloviny 19. století. Fotografie v Japonsku byla časem přijata jako umělecká forma a dnes se japonští fotografové aktivně účastní na klíčových výstavách po celém světě. V Japonsku se nachází celá řada předních světových výrobců klasických i digitálních fotoaparátů a fotografické optiky, nespočet fotografických organizací a každoročně je udělováno několik fotografických ocenění. Mezi celosvětově známé japonské výrazy patří například: aikido - bojové umění bonsaj (zakrslý stromeček, jehož vzhled má napodobovat tvary velkých stromů v přírodě) drift - automobilový sport (řízený smyk) vzniklý v Japonsku gejša (společnice) . kamikaze ("božský vítr" - sebevražední letci za 2. sv. války) judo - bojové umění vzniklé v Japonsku karate - bojové umění katana - japonský samurajský meč lehce šavlovitého tvaru nindža - nájemný vrah, špión sakura - japonská třešeň . samuraj - bojovník, ekvivalent evropského rytíře seppuku, vulgárně harakiri - obřadní sebevražda mečem pro zachování cti sumó - tradiční japonský zápas suši - tradiční japonské jídlo připravované z rýže, ryb a mořských řas cunami (anglický přepis tsunami, z výrazu 津 . znamenajícího vlna v přístavu) - jedna nebo několik po sobě jdoucích vln na hladině moře, které vznikají při silném zemětřesení pod hladinou moře, podmořském sesuvu nebo dopadu meteoritu do moře nebo jeho blízkosti Oblíbený a známý je i sójový tvaroh tofu; dále šóju (sójová omáčka) a pasta miso (ze zkvašené rýže, obilí a sójových bobů).

NUMERIC

NUMERIC

011550

Delfín obecný (Delphinus delphis) je druh kytovce z čeledi delfínovití. Délka jeho těla činí 1,8-2,6 m, hmotnost 90-140 kg. Je tedy menší než delfín skákavý. Jeho tělo je štíhlé, základní zbarvení hnědé až černé, na břiše bělavé, na bocích světlé skvrny a pruhy. Hlava zaoblená, 40-47 zubů v každé polovině čelisti. Hřbetní ploutev ostrá, prsní ploutve zakřivené. Delfín obecný je rozšířen téměř ve všech mořích od tropického po mírné pásmo. Žije zejména v pobřežních vodách, kde je dostatek potravy. Je nejpočetnějším druhem delfína. Velikost populace je neznámá, odhaduje se na několik miliónů jedinců. Delfín obecný je velmi aktivní a společenský, žije ve společenství o deseti až několika tisících jedincích. Upřednostňuje hluboké vody v pobřežních oblastech, často se za účelem lovu kořisti sdružuje mnoho skupin dohromady a jindy spolu různé skupiny soupeří. Ke spánku využívá jen polovinu mozku, druhou hemisférou je bdělý, přičemž obě poloviny může střídat....

Je delfín obecný samotář?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Delf%C3%ADn_obecn%C3%BD

Delfín obecný je velmi aktivní a společenský, žije ve společenství o deseti až několika tisících jedincích.

Delfín obecný (Delphinus delphis) je druh kytovce z čeledi delfínovití. Délka jeho těla činí 1,8-2,6 m, hmotnost 90-140 kg. Je tedy menší než delfín skákavý. Jeho tělo je štíhlé, základní zbarvení hnědé až černé, na břiše bělavé, na bocích světlé skvrny a pruhy. Hlava zaoblená, 40-47 zubů v každé polovině čelisti. Hřbetní ploutev ostrá, prsní ploutve zakřivené. Delfín obecný je rozšířen téměř ve všech mořích od tropického po mírné pásmo. Žije zejména v pobřežních vodách, kde je dostatek potravy. Je nejpočetnějším druhem delfína. Velikost populace je neznámá, odhaduje se na několik miliónů jedinců. Delfín obecný je velmi aktivní a společenský, žije ve společenství o deseti až několika tisících jedincích. Upřednostňuje hluboké vody v pobřežních oblastech, často se za účelem lovu kořisti sdružuje mnoho skupin dohromady a jindy spolu různé skupiny soupeří. Ke spánku využívá jen polovinu mozku, druhou hemisférou je bdělý, přičemž obě poloviny může střídat. Plave rychlostí až 60 km/h s maximální hloubkou ponoru 300 metrů. Má silnou ocasní ploutev, ta mu umožňuje dlouhé skoky nad hladinu i poskakování ve vzpřímeném postoji za pomoci rychlých úderů o hladinu. Pod vodou je schopen zůstat až 10 minut na jedno nadechnutí, ale většinou se vynořuje častěji. Domlouvá se pomocí echolokace na frekvencích 1000 Hz-150 kHz. Březost trvá 10-11,5 měsíce, období rozmnožování je jaro a podzim, v tropickém pásmu celoročně. Samice rodí jedno mládě. Mláďata se rodí ocasem napřed o délce 0.8-1 m a hmotnost přibližně 10 kg. Delfíni se dožívají až 30 let. Jeho nejčastější potrava jsou sledi a makrely, doplňují je hlavonožci. Loví společně, ve skupině shánějí ryby k sobě a nahánějí je k hladině. Delfín obecný byl znám již v době antiky mezi Řeky a Římany a hrál důležitou roli v jejich mytologii. Rovněž vystupuje v příbězích, předávaných z generace na generaci, ve kterých vozili malé děti na hřbetě jako koně a zachraňovali tonoucí. První, kdo jej pojmenoval "delfín" a poznal, že se jedná o savce, byl Aristoteles. Carl Linné jej v roce 1758 pojmenoval Delphinus delphus. O výjimečnosti vztahu kytovců s člověkem mluví nástěnné malby (Grotta del Genovese), freska delfína ze 17. století př. n. l. nalezená na ostrově Knossos v Řecku nebo nalezené mumifikované tělo delfína v Norsku v Askollen, Vestfold. Zobrazení delfína se našlo také na starověkých mincích. Jako většina kytovců i delfín obecný má velký a těžký mozek s výrazným neokortexem, šedá kůra mozková je tu hojnější než u většiny savců (s výjimkou opic), ale méně hojná než u člověka. Schopnost učení, opakování a porozumění pojmům je u delfínů prokázaná. Tuto duševní činnost lze vypozorovat ve volné přírodě zejména při lovení ve skupině, při námluvách a hře. Např. jsou také schopni rozvazovat uzly na rybářských sítích, útočit na smluvený signál písknutí, nahánět ryby ve formacích apod. U delfínů držených v zajetí byla prokázána schopnost používat sled pojmů např. "sahat - míč - ocas - hledat - talíř". Delfín obecný se velmi často dostane do průmyslově používaných sítí určených pro lov ryb, ještě v roce 1988 bylo takto chyceno až 100 tisíc jedinců. Díky zlepšenému způsobu rybolovu a přísnějším nařízením byl tento počet od té doby značně snížen. Země s velrybářskou tradicí dodnes loví i delfína obecného, zejména Japonsko a Norsko, na základě rozhodnutí Mezinárodní velrybářské komise, tzv. klauzule o "výjimce pro domorodce". Další negativní vliv je kontaminace mořských vod zejména v pobřežních oblastech. Zejména jedinci žijící ve Středozemním moři jsou vysoce kontaminovaní rtutí, freony a těžkými kovy. K chovu v zajetí se delfín obecný na rozdíl o delfína skákavého nebo kosatek černých příliš nehodí, většinou odmítá spolupracovat a takoví jedinci zpravidla do roka uhynuli. Často také páchali sebevraždy naražením do stěny nádrže. Obrázky, zvuky či videa k tématu Delfín obecný ve Wikimedia Commons Galerie Delfín obecný ve Wikimedia Commons

VERB_PHRASE

YES_NO

003121

... Jazyk chameleon vystřeluje na kořist kontrakcí kruhového svalstva v řapíku jazyka a stahy svalu, který spojuje jazylku s hrudním košem. Na jeho konci je rozšířený a nachází se tam sliznice s lepkavým adhézním sekretem zajišťující jeho lepkavost, která pomáhá při uchopení kořisti. Některé africké druhy tuto sliznici nemají, ale je to nahrazeno malým chápavým prstíkem, který též pomáhá uchopit kořist. Proces vystřelení, uchopení kořisti a zpětného zatažení zpět do úst je velice rychlý, proto většina potravy je proti tomuto způsobu lovení úplně bezbranná. Jazyk často přesahuje délku celého těla samotného chameleona, někdy je dokonce dvakrát delší než jeho tělo. Ocas chameleona je přibližně stejně dlouhý (u některých druhů někdy i delší) jako tělo, u těla kulatého průřezu, pak je průřez elipsovitý, ze stran je stlačen a na vrcholu je zahrocený. Ocas je chápavý a při šplhání slouží jako pátá končetina. Když je ocas utrhnut nebo useknut, není schopen regenerace....

Co slouží chameleonům při šplháni jako pátá končetina?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chameleoni

Ocas je chápavý a při šplhání slouží jako pátá končetina.

Chameleoni (Chamaeleoninae) je skupina ještěrů z čeledi chameleonovitých. Zahrnuje 4 rody, kterým všem přísluší české označení chameleon. Zásadní fámou týkající se chameleonů je, že dokáží měnit barvu podle prostředí. To ale není pravda, svou barvu totiž mění podle emocí. Dále se dívají každým okem zvlášť (monokulární vidění) a jejich vymrštitelný jazyk je stejně dlouhý jako jejich tělo. Chameleoni se vyvinuli patrně koncem křídy z čeledi Agamidae. Jejich fosilie jsou známé z konce mongolské křídy a z miocénu. Tehdy žili i na území dnešního Česka - jeden z nejstarších miocéních nálezů čelisti chameleona (jednalo se o druh Chameleo caroliquarti) byl učiněn v chebské místní části Dolnice. Chameleoni žijí ve více jak 150 druzích ve 190 poddruzích (a stále jich přibývá), které se řadí do šesti rodů ve dvou podčeledích. Rod Chameleo, který je z nich, se dále dělí na dva podrody: Chameleo a Trioceros. Chameleoni žijí v Africe mimo oblasti, kde se nacházejí extrémně suché pouště. Zřídka se mohou vyskytnout i v jižní Evropě (např. Španělsko) a na Blízkém východě. Hlavní výskyt chameleonů je však na Madagaskaru, kde žije nadpoloviční většina všech druhů chameleonů, dále pak také Indii a na Srí Lance. V současné době žije v Evropě pouze jediný druh, chameleon obecný, který je rozšířený kolem celého Středozemního moře v jižním Španělsku. Domovem pro chameleony jsou nejrůznější oblasti: pouště a polopouště, savany, nížinné i horské deštné lesy, alpínské louky až do nadmořských výšek 4500 m. Většina druhů žije na stromech a vysokých keřích, ale některé druhy jsou restrické. Oči chameleona jsou svou stavbou považovány za nejdokonalejší v téměř celé živočišné říši. Oči samotné jsou na bocích hlavy ukryty ve dvojitých víčkách, která jsou tmavě modrá. Oko a víčko jsou srostlé, to spolu se silnými očními svaly způsobuje enormní pohyblivost oka. Chameleon může své okolí sledovat ve velmi širokém rozsahu, vertikálně může otáčet očima o 120° a horizontálně o 190°. Za hřbetem se však nachází mrtvý bod, kam chameleon nedohlédne. Pohybuje každým okem nezávisle na sobě a obrazy se neslučují (nesyntetizují) dohromady v jeden, ale mozek je vyhodnocuje každý zvlášť. Při hledání potravy chameleon kouká každým okem zvlášť a teprve když chce na objekt vystřelit jazykem, zamíří na něj oběma očima. Pro některé druhy není problém vidět potravu vzdálenou až 1000 m. Zajímavá vlastnost oka je, že aniž by chameleon pohnul tělem, dokáže se na daný objekt dívat z několika různých úhlů. Dá se to vysvětlit tak, že vidí dva cvrčky v zákrytu za sebou a malým pohybem oka je najednou vidí z pohledu, kdy cvrčci jsou vedle sebe. K tomuto jevu dochází posunem tzv. uzlového bodu, který leží mimo osu rotace. Ve spánku oko otáčí zřítelnicí dolů; v této poloze mu poskytují ochranu kostěné destičky. Jazyk chameleona je další z jejich nepřehlédnutelných znaků. V klidovém stadiu je dutý a uložený v hltanu a v okamžiku, kdy je spatřena kořist, se naplní tekutinou. Jazyk chameleon vystřeluje na kořist kontrakcí kruhového svalstva v řapíku jazyka a stahy svalu, který spojuje jazylku s hrudním košem. Na jeho konci je rozšířený a nachází se tam sliznice s lepkavým adhézním sekretem zajišťující jeho lepkavost, která pomáhá při uchopení kořisti. Některé africké druhy tuto sliznici nemají, ale je to nahrazeno malým chápavým prstíkem, který též pomáhá uchopit kořist. Proces vystřelení, uchopení kořisti a zpětného zatažení zpět do úst je velice rychlý, proto většina potravy je proti tomuto způsobu lovení úplně bezbranná. Jazyk často přesahuje délku celého těla samotného chameleona, někdy je dokonce dvakrát delší než jeho tělo. Ocas chameleona je přibližně stejně dlouhý (u některých druhů někdy i delší) jako tělo, u těla kulatého průřezu, pak je průřez elipsovitý, ze stran je stlačen a na vrcholu je zahrocený. Ocas je chápavý a při šplhání slouží jako pátá končetina. Když je ocas utrhnut nebo useknut, není schopen regenerace. Při šplhání po stromech slouží jako dodatečná pátá končetina a v klidu nebo ve spánku je spirálovitě stočený. Zabarvení a chování chameleonů se sebou úzce souvisí. Jednak podle zbarvení těla můžeme poznat, jak se chameleon cítí nebo jakou má náladu, a jednak to slouží i k domluvě mezi samotnými chameleony (např. si zbarvením dávají najevo svou přítomnost, aniž by se museli hýbat) a namlouvání (pomocí zbarvení se zajišťují, že se nespáří s jiným druhem). Samotná změna barvy netrvá dlouho, stačí na to 3 sekundy. Zabarvení nezáleží ale pouze na náladě a prostředí, ale také na stavu, teplotě, intenzitě a spektru osvětlení, denní době, ročním období, atd. Barvy jsou mimořádně pestré, avšak není pravda, že se chameleoni mohou vybarvit do jakékoliv barvy - každý druh má svou omezenou paletu barev. U většiny druhů převládají všechny možné odstíny zelené, hnědé a černé barvy. Některým druhům nedělá problém se vybarvit i do žluté, oranžové, modré a fialové barvy. Změnu barvy pokožky vyvolávají tzv. chromatocyty umístěné ve třech vrstvách v podkožní tkáni - první vrstva je tvořena žlutými a červenými buňkami, druhá vrstva modrými a bílými a třetí vrstva černými buňkami. Tyto buňky mají výběžky, které se rozšiřují nebo mění svoji velikost a přibližují se nebo oddalují od pokožky, která je průhledná, a proto jsou přes ni tyto barevné buňky vidět. Když je chameleon naštvaný, tak se nafukuje, aby okolí ukázal, že je velký a vybarví se do nejtmavších odstínů zelené, hnědé a černé barvy. Když chameleon spí, tak jeho tělo je naprosto uvolněné a vybarví se do nejsvětlejšího odstínu zelené barvy, jaké je schopen. Při vyhřívání se na slunci se zpravidla vybarvuje do hnědých odstínů, jelikož hnědá přijímá daleko lépe teplo než zelená barva. Při namlouvání se sameček před samičkou "naparuje" svým krásným zbarvením a vybarvuje se do všech barev, kterých je schopen, aby samičku uchvátil. Končetiny jsou uzpůsobeny životu na větvích a keřích takovým způsobem, že mají prsty srostlé v jakési kleštičky. To jim zaručuje pevné obejmutí větvičky a potřebnou stabilitu těla při lovu. Na noze mají srostlé vždy tři prsty a dva prsty až po předposlední článek. Na předních končetinách jsou na vnější straně dva prsty a na vnitřní straně tři. Na zadních nohou je to naopak. To umožňuje chameleonovi stejné rozložení sil při uchycení se. Končetiny jsou celkově dlouhé, štíhlé, ale silné, a enormně pohyblivé v ramenním a kyčelním kloubu - to jim také pomáhá při pohybu ve větvích stromů. Při namlouvání se chameleon chová jako ke každému jinému chameleonovi, kterého potká - odstrašuje ho. Když po nějaké době zjistí, že se jedná o samičku, změní svoje chování o sto procent. Začne se vybarvovat a ukazovat svoji krásnou kresbu a trhavými pohyby se pomalu přibližuje k samičce. U druhu Chameleo Jacksonii toto namlouvání bývá doplněno koulením očí. Když se samička nevybarví do tmavých barev, čímž dává najevo neschopnost se pářit nebo nezájem, tak ji sameček skoro celý den všude doprovází, přičemž se sem tam pokusí o kopulaci. Kopulace samotná trvá tak 10 - 30 min a po skončení se prudce zvedá samiččina agresivita, což vede k rychlému vzdálení se samečka. Samice jsou živorodé. Chameleon jemenský Chameleon pardálí Chameleon obecný "mini chameleon" Chameleon Jacksonův Chameleon pestrobarevný Obrázky, zvuky či videa k tématu Chameleoni ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo chameleon ve Wikislovníku

ENTITY

ENTITY

007890

Monako - Monacké knížectví (francouzsky: Principauté de Monaco nebo Monaco) je stát ležící na středomořském pobřeží francouzské riviery - Azurového pobřeží. Monako má rozlohu 2,02 km2 s počtem obyvatel 37 800. Jde o druhý nejmenší stát na světě a současně země s druhou největší hustotou osídlení. Jeho jediným sousedem je Francie. Pevninská hranice činí 4,4 km a hranice s pobřežím je dlouhá 4,1 km. Monako je starý, mezi bohatými lidmi a turisty velmi oblíbený stát. Patří k hlavním ekonomickým mocnostem ve Středomoří. V roce 2014 tvořili milionáři 30 % populace. Podobně na tom byly například Ženeva nebo Curych. V 5. století př. n. l. byla na území dnešního Monaka založena fénická obchodní stanice, kterou Římané nazvali podle Héraklova chrámu Herculis Monoeci portus. V 6. století ovládli území Monaka dočasně Vizigóti, poté patřilo k Francké říši. Roku 1162 obdrželi janovští kupci v Monaku právo skladu....

S kterou zemí sousedí stát Monako?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Monako

Jeho jediným sousedem je Francie.

Monako - Monacké knížectví (francouzsky: Principauté de Monaco nebo Monaco) je stát ležící na středomořském pobřeží francouzské riviery - Azurového pobřeží. Monako má rozlohu 2,02 km2 s počtem obyvatel 37 800. Jde o druhý nejmenší stát na světě a současně země s druhou největší hustotou osídlení. Jeho jediným sousedem je Francie. Pevninská hranice činí 4,4 km a hranice s pobřežím je dlouhá 4,1 km. Monako je starý, mezi bohatými lidmi a turisty velmi oblíbený stát. Patří k hlavním ekonomickým mocnostem ve Středomoří. V roce 2014 tvořili milionáři 30 % populace. Podobně na tom byly například Ženeva nebo Curych. V 5. století př. n. l. byla na území dnešního Monaka založena fénická obchodní stanice, kterou Římané nazvali podle Héraklova chrámu Herculis Monoeci portus. V 6. století ovládli území Monaka dočasně Vizigóti, poté patřilo k Francké říši. Roku 1162 obdrželi janovští kupci v Monaku právo skladu. Na konci 13. století padla monacká pevnost do rukou Françoise Grimaldieho, poté, co (podle legendy) využil lsti, žádaje o vstup do pevnosti v rouše františkánského mnicha. Monako Grimaldiovci definitivně ovládli v roce 1419, od 15. století převážně pod francouzskou ochranou (vláda tohoto rodu, s výjimkou několika kratších období, pokračuje dodnes). V roce 1793 bylo Monako francouzskými revolučními vojsky dobyto a pod francouzskou správou zůstalo až do roku 1814. V roce 1815 bylo na Vídeňském kongresu dohodnuto, že nadále bude Monako pod protektorátem Sardinie. V revolučním roce 1848 přišlo Monako o 95 % svého území, když dvě monacká města Menton a Roquebrune vyhlásila samostatnost a oddělila se od něj. Zbývající část Monaka získala svrchovanost v roce 1861, kdy byla s Francií uzavřena francouzsko-monacká smlouva. Od roku 1850 se ale Monako potýkalo s těžkou hospodářskou situací, jelikož územní ztráta z roku 1848 znamenala i ztrátu ekonomickou, především omezením výnosů z prodeje citronů, pomerančů a oliv. Monacký kníže Karel III. Monacký se rozhodl ekonomickou situaci své malé země za každou cenu zlepšit a tak byly v roce 1856 na území Monaka vybudovány první přímořské lázně s kasinem. Skutečný rozkvět pak přišel se založením čtvrti Monte Carlo, kde bylo kasino otevřeno v roce 1866, a napojením Monte Carla na železnici z Francie. Od roku 1865 bylo Monako v celní unii s Francií. Od roku 1949 do roku 2005 vládl kníže Rainier III., který liberalizoval ústavu a posílil práva Národní rady. Po jeho smrti vládne jeho syn Albert II. V letech 1963 až 1993 byla nejsilnější stranou Národní a demokratická unie (UND), od roku 1993 má absolutní většinu Campora. V témže roce se Monako stalo členem OSN. Monako je suverénní městský stát rozdělený na pět čtvrtí, ležící na francouzské riviéře v západní Evropě. Malé knížectví se prostírá na Azurovém pobřeží (fr. Côte d'Azur) jen 8 km od italské hranice na výběžku Přímořských Alp. Území má rozlohu pouhých 202 hektarů s šířkou od 340 m do 1 700 m. Od skalnatého pobřeží stoupá terén terasovitě k pohoří. První linie vrcholků, jen pár stovek metrů od moře, dosahuje výšky mezi cca 1100-1300 m nad mořem - ty už ale leží ve Francii. Stejně tak sráz pohoří pokračuje i pod vodní hladinou, takže hloubka moře se vzdáleností od monackého přístavu rapidně klesá (což mimo jiné umožňuje i kotvení lodí s větším ponorem). Monako má několik městských částí: vlastní Monako se starým městem, knížecím palácem ze 13. a 16. století, s neoromantickou katedrálou a oceánografickým muzeem, založeným v roce 1910; Nové m. La Condamine s přístavem, bankami . a obchodní čtvrtí; luxusní lázně Monte Carlo s hernou (vybudováno v letech 1878-1879) a kongresovým centrem a městskou tratí Formule 1, dále také na náspu do moře vzniklé Fontvieille s obytnými a průmyslovými stavbami, přír. parkem a sportovními areály i novým jachtovým přístavem. Mírné přímořské podnebí dovoluje růst i velmi pestré mediteránní vegetaci. Monako je městský stát. Skládá se pouze z jediného města, které je zároveň hlavním a i vedlejším. Dělí se na 4 obvody: Monaco-Ville, Monte Carlo, La Condamine, Fontvieille. Prakticky celé území státu je zastavěno, cena půdy je v Monaku velmi vysoká. Na zástavbu Monaka je takřka nalepená zástavba sousedních francouzských obcí. Na mnoha místech prochází státní hranice ulicemi, aniž by byla nějak viditelně vyznačena. Jen na několika místech lze vidět viditelně vyznačenou státní hranici mezi Monakem a Francií. Monako má teplé středomořské klima, které ovlivňuje oceánské, vlhké subtropické podnebí. V důsledku jsou zde teplá a suchá léta a mírné, deštivé zimy. Deštivé období přichází v měsíci říjnu a listopadu. Chladných sezon je ovšem v poměru s těmi teplejšími mnohem méně. Letní odpoledne nebývají obzvlášť horká. Teplota zřídka překročí 30 °C. Nejteplejším a nejsušším měsícem je červenec. Noční teploty jsou také mírné a to díky poměrně vysokým teplotám moře v letních obdobích. Celkově se v tomto období pohybujeme mezi 20-30 °C. Co se týče zimy, sníh a námraza jsou zde velmi vzácným jevem. S tím se můžeme setkat maximálně jednou, až dvakrát za deset let. Podle ústavy z roku 1962 je Monako dědičnou konstituční monarchií - vláda přechází na mužského potomka hlavy státu. Tím je kníže, jako poradní orgány má k dispozici korunní radu (11 členů) a státní radu (12 členů). Výkonnou moc má pod autoritou knížete jeden státní ministr se třemi vládními rady. Zákonodárnou moc vykonává kníže spolu s parlamentem, Národní radou s 18 volenými poslanci. V zahraničních vztazích zastupuje Monako Francie. Také právní systém je vybudován podle francouzského vzoru. V jiných jazycích se Monako neoznačuje za knížectví ale tzv. principát - tedy (nezávislé) území, jehož panovníkem je kníže. Monako je druhý nejmenší a zároveň nejhustěji osídlený stát na světě. Skládá se pouze z jedné samosprávní obce. Mezi státem a městem Monako neexistuje žádný geografický rozdíl. Monako se dělí na 4 historické městské čtvrti (Monaco-Ville, Monte Carlo, La Condamine, Fontvieille). Monaco-Ville je původní, staré město známe také jako "skála Monaka". Monte Carlo - jedna z hlavních obytných a rekreačních čtvrtí. La Condamine - jihozápadní část Monaka, jejíž součást tvoří přístav Port Hercules. V současnosti je stát rozdělen do 10 městských čtvrtí. 1993 - Spojené národy (OSN) OBSE počet obyvatel - 37 800 (2014) hustota zalidnění - 18 948 obyv./km2 roční přírůstek - 0,6 %. Největší část tvoří Francouzi (28,4%), následně tzv. Monegaskové (21,6%) obyvatelé, kteří se narodili na území knížectví, Italové (18,7%), Britové (7,5%), Belgičané (2,8%), Němci (2,5%), Švýcaři (2,5%) a Spojené státy zastupuje 1,2% . Oficiálním jazykem Monaka je francouzština. Angličtinu využívá americká, britská, kanadská a irská část obyvatel. Tradičním, národním jazykem je Monégasque, dialekt románského jazyka, kterým se také hovoří v italské oblasti Ligurie. V Monaku je to jazyk, kterým mluví velmi málo obyvatel. S dialektem se například můžeme setkat při pohledu na pouliční reklamy v původním, opevněném a zároveň hlavním městě knížectví. Křesťanství 83,2 %, bez vyznání 12,9 %, judaismus 2,9 %, islám 0,8 %, jiné vyznání 0,5 %. Oficiálním náboženstvím je katolictví se svobodou jiných náboženství. V Monaku se nachází pět římskokatolických farností a jedna katedrála, která slouží jako biskupství monackého arcibiskupa. V Monaku se nachází jeden anglikánský kostel, ležící na Avenue de Grande Bretagnee v Monte Carlu. Muslimská populace Monaka se skládá asi z 280 lidí. Příslušníci tohoto náboženství však nejsou občany, ale pouze obyvateli knížectví. Většina muslimských obyvatel jsou Arabové. Další část tvoří turecká menšina. V Monaku se nenachází žádná mešita. Nejdůležitějším hospodářským odvětvím knížectví je celoroční cestovní ruch. Velký význam má kromě toho i sektor služeb, bankovnictví a pojišťovnictví. Státní příjmy vytváří převážně daň z přidané hodnoty a daň z obratu, dále státní monopoly jako telefon, pošta, daň z tabákových výrobků, vydávání známek aj. Přímé daně se pro občany Monaka nevybírají (jen Francouzi podléhají francouzským daňovým předpisům). V průmyslovém sektoru převládají malé a střední podniky v oboru chemie (hlavně farmacie a kosmetika), dále v produkci plastických hmot a elektroniky. S Francií je Monako spojeno měnovou, hosp. a celní unií. HDP podle parity kupní síly představuje asi 870 mil. US $, tj. 27 188 na 1 obyvatele (2003). Historickou úlohu v jeho dějinách sehrálo vyhlášené kasino, které po ztrátě Mentonu a Roquebrune pomohlo Monaku postupně se přeorientovat na cestovní ruch. Na konci 19. století byly výnosy z kasina dostatečné na to, aby mohly být uvolněny některé daně pro místní občany. Tehdy kasino generovalo většinu příjmů do státní pokladny. V současnosti je to zhruba 4 % a většinu přebral sektor služeb. V Monaku sídlí mnoho bank, finančních společností, peněžních ústavů a jiných společností. Neméně významnou složkou příjmů státu je cestovní ruch, orientovaný pro bohatší i běžné návštěvníky, pro které je Monako jen krátkodobá zastávka v rámci delšího výletu. Viditelná je i snaha Monaka hostovat významné evropské i celosvětové události z oblasti kultury a sportu. Některé vybrané monacké závody vyrábějí delikátní zařízení pro evropskou a americkou kosmickou agenturu. V druhé polovině 19. století byla do Monaka přivedena železnice z Francie. Ve městě je zavedena městská autobusová doprava. Hlavní monacký přístav doznal v posledních letech úprav - přibyla dvě velká mola pro kotvení lodí s velkým ponorem. V přístavu taktéž funguje přívoz. Nejbližším mezinárodním letištěm je francouzské Nice, bohatší návštěvníci z něj do Monaka využívají vrtulníkové přepravy. Pro návštěvníky, kteří si chtějí Monako prohlédnout, je zavedeno několik výhledových autokarů a turistické vláčky. Ostatní turisté mohou využít několikapatrové parkování u budovy Oceánografického muzea. Školství je zavedeno podle italského vzoru. Zemědělská výroba v Monaku neexistuje - potraviny se dováží (to se projevuje i na jejich ceně). V zástavbě se často objevují tzv. "zelené zahrady" - zeleň na střechách domů. Monako nemá vlastní armádu, pouze policii a gardu - pomoc v případě napadení poskytne (podle dohody) Francie. Monako je prakticky celé pokryto sítí CCTV kamer. Policie je považována za velice profesionální, přísnou a nesmlouvavou; míra násilné kriminality je zde nízká. V tamním kasinu mohou jako krupiéři pracovat pouze obyvatelé Monaka. Ti v něm naopak mají zakázáno hrát. Vzhledem k řadě daňových osvobození je považováno za daňový ráj, sídlí zde tisíce firem. Na francouzské občany a firmy se ale tato osvobození nevztahují.

LOCATION

LOCATION

002446

Kazimír II. zvaný Spravedlivý (1138 - 5. květen 1194) byl polský kníže-senior vládnoucí v letech 1177 až 1194, kníže sandoměřský, mazovský, kališský a hnězdenský, pocházející z rodu Piastovců. Byl nejmladším synem polského knížete Boleslava III. Křivoústého a jeho druhé ženy Salomeny z Bergu. Jeho otec před smrtí roku 1138 rozdělil Polské knížectví mezi své syny. Jelikož se Kazimír narodil těsně před otcovou smrtí nebo již jako pohrobek, nezískal v této dělbě žádný úděl. Ten získal až po smrti svého bratra Jindřicha roku 1166, kdy měl zdědil jeho Sandoměřsko. Do Jindřichovy poslední vůle však zasáhl další bratr, kníže-senior Boleslav IV. Kadeřavý, který Sandoměřsko rozdělil na tři části; větší část si ponechal, druhou, menší, dal svému bratru...

Jak se jmenoval otec Kazimíra II.?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kazimír_II._Spravedlivý

Byl nejmladším synem polského knížete Boleslava III. Křivoústého a jeho druhé ženy Salomeny z Bergu.

Kazimír II. zvaný Spravedlivý (1138 - 5. květen 1194) byl polský kníže-senior vládnoucí v letech 1177 až 1194, kníže sandoměřský, mazovský, kališský a hnězdenský, pocházející z rodu Piastovců. Byl nejmladším synem polského knížete Boleslava III. Křivoústého a jeho druhé ženy Salomeny z Bergu. Jeho otec před smrtí roku 1138 rozdělil Polské knížectví mezi své syny. Jelikož se Kazimír narodil těsně před otcovou smrtí nebo již jako pohrobek, nezískal v této dělbě žádný úděl. Ten získal až po smrti svého bratra Jindřicha roku 1166, kdy měl zdědil jeho Sandoměřsko. Do Jindřichovy poslední vůle však zasáhl další bratr, kníže-senior Boleslav IV. Kadeřavý, který Sandoměřsko rozdělil na tři části; větší část si ponechal, druhou, menší, dal svému bratru Měškovi Starému a na Kazimíra zbyla jen malá část okolo města Wiślica. Celé Sandoměřsko obdržel až po Boleslavově smrti roku 1173. V roce 1177 se vzbouřil proti svému bratru, novému knížeti-senioru Měškovi. Ve svém odboji byl podporován např. slezským knížetem Boleslavem Vysokým. Měšek se stáhl do Poznaně a Kazimír ovládl Malopolsko se sídelním místem polských knížat Krakovem. V roce 1191 se Měšekznovu krátce stal polským seniorem, protože malopolská šlechta nesouhlasila se zahraniční politikou Kazimíra II., a Měšek tak získal Krakov. Sídelní město polských knížat a králů však Kazimír brzy získal zpět. Kazimír II. zemřel dne 5. května 1194. Měšek se opět pokoušel získat titul knížete seniora, tento pokus však skončil v roce 1195 bitvou u Mozgawy, kde byl sám Měšek zraněn. Obrázky, zvuky či videa k tématu Kazimír II. Spravedlivý ve Wikimedia Commons

PERSON

PERSON

001885

... jiných způsobech bioremediace. V čistírnách odpadních vod je velmi často podporován růst aerobních rozkladných bakterií tím, že je odpadní voda promíchávána kyslíkem za vzniku tzv. aktivovaného kalu, rozkladných bakterií se však na podobném principu využívá i v různých domácích septicích. Bakterie schopné trávit uhlovodíky v ropě jsou využívány při čištění ropných skvrn, na pláže se někdy přidává hnojivo, aby se růst bakterií podpořil (např. po havárii tankeru Exxon Valdez). V chemickém průmyslu se bakterie používají k produkci nejrůznějších chemických látek, případně léků či agrochemikálií. Bakterie se rovněž používají namísto pesticidů v biologickém boji proti škůdcům. V tomto ohledu je známá půdní bakterie Bacillus thuringiensis (BT). Pomocí geneticky upravených bakterií se také...

Jaká půdní bakterie je známá v biologickém boji proti škůdcům?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bakterie

V tomto ohledu je známá půdní bakterie Bacillus thuringiensis (BT).

Bakterie (Bacteria, dříve též Bacteriophyta či Schizomycetes), nebo také eubakterie (Eubacteria), je doména jednobuněčných prokaryotických organismů. Mívají kokovitý či tyčinkovitý tvar a zpravidla dosahují velikosti v řádu několika mikrometrů. Studiem bakterií se zabývá bakteriologie, významně tuto vědu rozvinuli Robert Koch a Louis Pasteur. Typickou součástí bakteriálních buněk je peptidoglykanová buněčná stěna, jaderná oblast (nukleoid), DNA bez intronů, plazmidy a prokaryotický typ ribozomů. U bakterií se nevyskytuje pohlavní rozmnožování, namísto toho se nejčastěji dělí binárně. Bakterie jsou nejrozšířenější skupinou organismů na světě. Dříve se druhy bakterií klasifikovaly podle vnějšího vzhledu, dnes jsou moderní zejména genetické metody. Díky nim se dnes rozlišuje asi 25 základních kmenů bakterií. Bakterie mají velký význam v planetárním oběhu živin a mnohdy vstupují do oboustranně prospěšných svazků s jinými organismy. Mnohé patří mezi komenzálické druhy, které žijí například v lidské trávicí soustavě. Na druhou stranu je známo i mnoho patogenních bakterií, tedy druhů, které způsobují infekce. I člověk mnohé z bakterií využívá, například v potravinářském a chemickém průmyslu. Vědci využívají bakterie ve výzkumu a samotné bakterie jsou předmětem bádání bakteriologie. Bakterie poprvé pozoroval roku 1676 nizozemský přírodovědec Antoni van Leeuwenhoek, a to mikroskopem vlastní výroby. Jméno bacterium zavedl až Christian Gottfried Ehrenberg v roce 1838. Pojem pochází z řeckého slova bacterion, které znamená malý klacek či tyčka (první pozorované bakterie byly tyčinky). V roce 1859 Louis Pasteur dokázal, že kvašení způsobují bakterie, a že tyto bakterie nevznikají spontánně z neživé hmoty. Pasteur také prosazoval názor, že mikroorganismy včetně bakterií způsobují nemoci. Robert Koch byl průkopníkem v oblasti lékařské mikrobiologie a studoval původce cholery, TBC a anthrax. Při výzkumu TBC s konečnou platností dokázal, že bakterie jsou původci této nemoci, za což dostal v roce 1905 Nobelovu cenu. Takzvané Kochovy postuláty jsou výčtem čtyř kritérií, která jsou nutná k tomu, aby byl daný patogen uznán za původce určité nemoci. V devatenáctém století již bylo známo, že jsou mnohé bakterie patogenní, ale nebyly známy účinné antibakteriální léky. V roce 1910 však Paul Ehrlich vyvinul první chemoterapeutikum proti bakterii Treponema pallidum (původce syfilis), a to díky záměně běžně používaných laboratorních barviv za sloučeninu, která selektivně zabíjela bakterie. Tradičně se však za první systémově použitelné antibiotikum uvádí penicilin, jehož účinků si všiml v roce 1928 Alexander Fleming. Gramovo barvení, metoda k rychlé klasifikaci bakterií do několika skupin, bylo vyvinuto v roce 1884 Hansem Christianem Gramem. Spolu s vývojem bakteriologie se vyvíjelo i studium systematiky bakterií. Ve starším pojetí zahrnovala říše bakterie (Monera) všechny prokaryotní organismy. V roce 1977 Carl Woese zjistil, že Archaea mají vlastní vývojovou linii, odlišnou od linie bakterií. Z toho vyplývající taxonomie byla založená na sekvenaci určitého úseku rRNA, a rozdělila prokaryotické organismy na dvě samostatné domény. Bakterie jsou nejrozšířenější skupinou organismů na světě. Celkově se odhaduje, že na Zemi žije asi 5×1030 (jedinců) bakterií. Celkový počet druhů se dá jen tušit, odhady sahají od 107 k 109 druhů. Bakterie je možné nalézt v půdě, vodě, ovzduší i jakožto symbionty uvnitř a na povrchu mnohobuněčných organismů. V jednom gramu půdy žije asi 40 miliónů bakterií, v jednom mililitru sladké vody je jich přibližně milion. Jsou však známy i druhy, které se specializují na prostředí, kde by ostatní organismy mohly přežívat jen stěží (vroucí voda v sopečných jezerech, nejvyšší vrstvy atmosféry a podobně). Některé druhy bakterií jsou dle výzkumů schopny přežít i ve vesmíru, tedy ve vakuu a o teplotě - °C. Bakterie však mají různé požadavky na prostředí v němž žijí, významným hlediskem je teplota, kyselost a množství kyslíku. Podle teplotního optima se bakterie dělí na psychrofilní (do 20 °C), mezofilní (20-40 °C), termofilní (40 °C a více) a případně též hypertermofilní s optimem kolem 80 °C. Na základě kyselosti rozlišujeme alkalofilní (v zásaditém prostředí), neutrofilní (v ± neutrálním prostředí s pH 6-8) či acidofilní (v kyselém prostředí). Dalším významným hlediskem je vztah ke kyslíku. Aerobní bakterie (př. Mycobacterium) vyžadují kyslík v atmosférické koncentraci, mikroaerofilní (Lactobacillus) v koncentraci velmi nízké (cca 2 %), většina bakterií však patří mezi fakultativně anaerobní, které rostou lépe v přítomnosti kyslíku, ale dokáží růst i bez něho. Na okraji tohoto spektra jsou striktně anaerobní druhy, které žijí jen v prostředí bez kyslíku (většina druhů rodu Clostridium). Z dalších limitujících činitelů je možno zmínit vlhkost (většina je vlhkomilných, suchomilné jsou nokardie či aktinomycety), hydrostatický tlak (z hlubokých moří známe i barofilní bakterie), osmotický tlak (především v závislosti na množství solí), a podobně. Navenek je nejnápadnějším rysem bakterií tvar bakteriálních buněk a jejich kolonií. U bakterií se rozlišují následující typy buněk dle tvaru: kulovitý (koky) - pokud vytvářejí kolonie, dělí se dále na diplokoky (kolonie tvořené dvěma buňkami), tetrakoky (čtyři buňky v kolonii), streptokoky . (řetízkovité kolonie), stafylokoky (hroznovité kolonie) a sarciny (balíčkovité kolonie) tyčinkovitý (tyčinky čili bacily) - tyto se mohou sdružovat v koloniích po dvou (diplobacily) či v řetízcích ( . streptobacily), případně tvoří palisády zakřivený - takto tvarované bakterie nevytvářejí kolonie a patří mezi ně vibria (krátké lehce zakřivené tyčinky), spirily (lehce zvlněné tyčinky) či spirochéty (tyčinky šroubovitého tvaru) vláknitý vláknité kolonie větvený - vytvářejí buďto náznaky větvení nebo větvení úplné. Druhá skupina může vytvářet bakteriální mycelia. Některé bakterie vytvářejí kolonie podobné tělu jednoduchých mnohobuněčných eukaryot. Patří k nim některé sinice (např. Anabaena), myxobakterie (Myxococcales) a mnohé další skupiny. Druhé jmenované bakterie dokonce tvoří za určitých podmínek makroskopické plodničky se sporami uvnitř. Také o dobře známých bakteriích, které napadají lidské tělo, se ukazuje, že dokáží díky molekulárním signálům synchronizovat své chování a "táhnout za jeden provaz". Velikost bakterií je velice rozmanitá, obvykle se ale pohybuje mezi desetinami a desítkami mikrometrů. Například Escherichia coli dosahuje délky 2-3 μ a šířky 0,6 μ. Je však známo mnoho v tomto směru extrémních bakterií. Dříve se mělo za to, že prokaryotická buňka nemůže být větší než řádově desítky mikrometrů vzhledem k omezeným možnostem difuze, která hraje hlavní úlohu při transportu látek buňkou. Mezi bakterie, které jsou zřejmě výjimkou z tohoto pravidla, patří například Epulopiscium fishelsoni, jejíž 0,2-0,7 mm dlouhé buňky jsou větší než buňky většiny prvoků. V současnosti je největší známá bakterie Thiomargarita namibiensis (0,75 mm). Naopak nejmenší jsou bakterie rodu Mycoplasma (a příbuzný Ureaplasma) s průměrem buňky jen asi 0,1-0,3 μ. Nemají buněčnou stěnu, a proto byly dříve považovány za viry. Malé jsou i rickettsie a chlamydie. Ještě mnohem menší jsou však kontroverzní nálezy, označované jako nanobakterie, které dosahují velikosti jen 50-200 nanometrů (0,05-0,2 μ), podle nejnovějších výzkumů se však nejedná o živé organismy, ale o krystaly uhličitanu vápenatého v krevním séru. Související informace naleznete také v článku prokaryotická buňka. Bakteriální buňka je buňkou prokaryotní. Přestože existují značné rozdíly mezi stavbou buněk různých skupin bakterií, lze vystopovat určité společné rysy. Známe nejen mnohé struktury na povrchu buněk (membrána, buněčná stěna, pilusy, bičíky), ale i vnitrobuněčné struktury (souhrnně protoplast). Na povrchu bakteriálních buněk je cytoplazmatická membrána podobná membráně eukaryot, ale s tím rozdílem, že většinou neobsahuje žádné steroidy. Důležitou funkcí membrány bakterií je tvorba ATP díky vytváření protonového gradientu (H+ iontů). Většina bakterií má na povrchu buňky buněčnou stěnu z peptidoglykanu (murein), jenž obsahuje kyselinu muramovou jako jednu z hlavních složek. Peptidoglykan tvoří kolem buněk pevnou síť vyplněnou peptidy. Buněčná stěna bakterií je však velmi proměnlivá a je mimo jiné důležitým znakem při rozlišování bakterií na grampozitivní a gramnegativní. Grampozitivní mají totiž v buněčné stěně více peptidoglykanu, který zachycuje více krystalové violeti. Výjimku tvoří bakterie třídy Mollicutes (např. rod Mycoplasma), které nesyntetizují peptidoglykan a tudíž jim chybí buněčná stěna. Jejich tvar tak drží pouze třívrstevná membrána, do níž ukládají steroidy. Díky této zvláštnosti mají tyto baktérie velkou plasticitu a mohou měnit svůj tvar. Mnoho bakterií má na povrchu ještě další polysacharidovou či proteinovou ochrannou vrstvu, tzv. kapsulu (pouzdro). Její funkcí je dále zpevňovat povrch bakterií (bakterie s kapsulou jsou díky tomu více patogenní) a navíc se lépe přichytit k substrátu. Někdy se díky slizovitým, méně soudržným kapsulám (zvaným slizová vrstva) vážou jednotlivé buňky v bakteriálních koloniích. Dohromady se kapsule a slizové vrstvě také říká glykokalyx. Vyjma plošných útvarů, které kryjí buňku, se vyskytuje na povrchu ještě řada jiných struktur, jako jsou například bičíky a pilusy (rovněž zvané fimbrie). Bičíky jsou vlasovité (asi 20 nm silné, 20 μ dlouhé) struktury ukotvené v membráně, tvořené helikálně složeným proteinem flagelinem a sloužící k pohybu. Bakterie mohou mít žádný, jeden (monotricha), více na jedné straně (lofotricha), dva uspořádané proti sobě (amfitricha) či velký počet bičíků rozložených po celém povrchu bakterie (peritricha). Bičíky bakterií se stavbou značně liší od bičíků eukaryot. Pilus čili fimbrie je druhým charakteristickým vlasovitým útvarem, ale kratší, tužší a užší v průměru. Pilusy bakterie využívají k přichycení na podklad (adheze), ale specializované sexuální pilusy (F pilusy) slouží k přenosu DNA (sexualita bakterií). Uvnitř bakteriální buňky se nachází protoplast, tedy množství různých struktur rozptýlených v cytosolu. Mezi nejvýznamnější vnitrobuněčné struktury u bakterií patří nukleoid (jaderné oblasti), ribozomy, inkluze a cytoskelet. V cytosolu však jsou rozptýleny i jiné struktury, například množství proteinů, mRNA a bakteriální metabolity. Nukleoid (bakteriální chromozom, genofor) je jaderná oblast bakterií, tedy jediný obvykle kruhový řetězec tvořený dvěma vlákny deoxyribonukleové kyseliny (DNA). Vzácně je však DNA bakterií i lineární nebo rozdělená do více chromozomů. Nejsou přítomny histony a netvoří se ani nukleozomy, celá oblast ani zpravidla není obklopena žádnou membránou. Opět však existuje výjimka a např. u planktomycet a poribakterií byly nalezeny membránové struktury, které připomínají eukaryotické buněčné jádro (u rodu Gemmata má dokonce toto jádro dvojitou membránu a póry). V cytoplazmě jsou pak roztroušeny plazmidy, malé úseky DNA. Ribozomy jsou prokaryotického typu; jsou charakterizovány zkratkou 30S+50S, která vyjadřuje velikost a strukturu ribozomálních podjednotek. Ribozomy bakterií jsou odlišné od eukaryotických nejen délkou proteinů, ale i jejich typem, čímž se logicky stávají častým cílem antibiotik. Inkluze jsou váčky či zrna, zpravidla sloužící jako zásobní struktury. Mohou skladovat glykogen, fosfáty, elementární síru, někdy však i barviva či enzymy. Bakterie patří k nejstarším organismům nalézaných ve formě fosílií. První bakterie jsou známy z archaika, nalézány jsou stromatolity, tedy horniny obsahující fosílie bakterií, zvláště sinic. Předkem dnešních bakterií byly jednobuněčné organismy, jež se vyvinuly na Zemi před čtyřmi miliardami let a patřily k vůbec prvním formám života. Další tři miliardy let všechny organismy na Zemi byly mikroskopické, přičemž po celou dobu dominovaly bakterie spolu s archea. Přestože byly objeveny fosílie bakterií (např. stromatolity), nedostatek zjistitelných znaků znemožňuje jejich určení a hlubší studium. Srozumitelné údaje se zjišťují pomocí sekvenace genomu recentních bakterií. Díky této technice vědci částečně rekonstruovali bakteriální strom života a zdá se, že bakterie jsou postranní větví linie, z níž se vyvinuly archea a eukaryota. Posledním společným předkem bakterií a archeí byl pravděpodobně hypertermofil, který žil před 2,5-3,2 miliardami let. Bakterie se rovněž zúčastnily vzniku eukaryot (viz níže). Dnes se taxon bakterie (Bacteria) považuje za samostatnou doménu, která je striktně oddělena od ostatních (doména Archaea i všechny eukaryotické říše). Důvodem k tomuto rozdělení je skutečnost, že Archaea a Bacteria jsou velmi nepříbuzné skupiny lišící se velkým množstvím genetických i morfologických znaků. Existuje více způsobů klasifikace bakterií. Zpočátku se klasifikovaly především podle vzhledu (fenotypu), dnes se však mimoto používají též analytické (podle chemických vlastností) a velmi často též genetické (podle genotypu) metody. Stejně jako u jiných organizmů se používá binomické názvosloví (jako je například Escherichia coli) a základním taxonem je druh. Nižšími taxony pak jsou poddruh, velmi často i morfovar, patovar a serovar. Určování (determinace, identifikace) bakterií má velký význam v medicíně, kde je správným stanovením původce dané bakteriální infekce podmíněna následující léčba. Proto byla potřeba identifikovat tyto bakterie hlavním impulsem k vyvinutí determinačních technik. Mikroskopickým pozorováním tělních tekutin se bakterie určují jen zřídka, častěji jsou preparáty barveny. Známým typem barvení je Gramovo barvení, které umožňuje rozlišovat bakterie grampozitivní (G+), gramnegativní (G-) a bez buněčné stěny (Mollicutes). Pro mykobakterie (Mycobacteria) a nokardie (Nocardia) se zase používá Ziehl-Neelsenovo barvení. Často však nestačí ani barvit vzorek, ale přistupuje se ke kultivaci (viz níže). Při identifikaci bakterií také čím dál více používá také genetických metod, jako je polymerázová řetězová reakce. Jejich výhodou je jejich přesnost a rychlost v porovnání s kultivačními metodami. Systematika se zabývá pojmenováváním bakteriálních taxonů a jejich seskupováním podle příbuznosti. Klasifikace bakterií je průběžně vydávána v International Journal of Systematic and Evolutionary Microbiology (Mezinárodní ročenka systematické a evoluční mikrobiologie) a Bergey's Manual of Systematic Bacteriology (Bergeyho manuál systematické bakteriologie). Dříve byla systematika založena především na základě morfologických a analytických metod, které však dnes vytlačují genetické metody (podobně jako v případě jejich určování). K používaným metodám patřilo i Gramovo barvení. Dalšími možnostmi bylo dělení na základě rozdílů v buněčném metabolismu, stavbě základních buněčných komponent (DNA, mastných kyselin, antigenů, a podobně). Tyto metody však nezaručují přirozenost taxonů, které byly na základě nich vytvořeny. Dnešní bakteriální klasifikační metody se soustředí především na molekulární systematiku. Z genetických metod se využívá sekvenace dlouhodoběji stabilních částí DNA, jako je rRNA nebo je měřen obsah GC (množství guaninu a cytosinu v rámci DNA). Na základě zmíněných genetických metod je v rámci domény bakterie identifikováno poměrně velké množství kmenů. Jejich celkový počet není přesně dán a pohybuje se kolem 22-26. Příbuzné kmeny se seskupují do vývojových linií (klád), jedním ze známějších systémů je ten Cavalier-Smithův. Související informace naleznete také v článku růst bakteriální populace. Bakterie v prostředí, které jim zajišťuje pro ně vhodné chemické i fyzikální podmínky, zpravidla rostou a množí se. Mechanismem růstu je u bakterií syntéza všech komponent těla, čímž se zvyšuje hmotnost i objem jedince. Po dosažení určitých rozměrů se bakterie rozdělí metodou binárního dělení, což je typ nepohlavního rozmnožování. Doba mezi dvěma děleními se označuje jako generační doba. Při dostatečném počtu bakterií v dané populaci lze mluvit o kolonii, doba potřebná k zdvojnásobení počtu buněk v kolonii se nazývá doba zdvojení. Bakterie se rozmnožují nejčastěji binárním dělením, je známo však několik případů odlišného typu nepohlavního množení (např. pučení, tvorba hormogonií, baeocyty a podobně). Při binárním dělení se buňka nejprve prodlouží na dvojnásobnou délku a replikuje svou DNA, načež se uprostřed začne vytvářet septum (přehrádka složená ze dvou membrán a základu buněčné stěny). Septum vždy vzniká růstem dvou přepážek od protilehlých stran buňky do jejího centra, kde se obě části spojí. Při tomto procesu se uplatňují různé enzymy (např. transpeptidázy). Běžně z každé mateřské buňky vznikne jedna sesterská buňka, při nedokončeném dělení septa však může dojít ke vzniku shluků bakterií (viz článek koky). U streptokoků jsou místa růstu vzájemně orientovaná pod úhlem 180°, čímž vznikají řetězce. U stafylokoků je tento úhel 90°, což má za následek vznik shluků. Vyjma příčného dělení je známo ještě mnoho jiných alternativních způsobů nepohlavního rozmnožování. Zvláštním způsobem je například vytváření více než jedné spory, čímž se ze sporulace stává de facto rozmnožování. Takto se může za určitých podmínek dělit Anaerobacter (vzniká najednou až sedm spor). Další možností je mnohonásobné dělení jedné buňky na mnoho dílčích baeocytů u sinic řádu Pleurocapsales. Mateřská buňka obsahuje mnoho kopií DNA a v určitém okamžiku proběhne v rychlém sledu mnohonásobné dělení a z popraskané mateřské buňky se uvolní nové buňky. Naopak pučení, které se vyskytuje například u sinic nebo u Planctomycetes, probíhá tak, že zralá buňka začne na svém povrchu vytvářet zcela novou buňku. Pokud dceřiná buňka doroste do dostatečné velikosti, je do ní vpuštěna DNA a buňka (obvykle podstatně menší než mateřská) je odpojena. Postupem času doroste a může se začít sama rozmnožovat. I zde předchází pučení replikace DNA. Některé přisedlé bakterie (např. sinice) se množí pomocí hormogonií, krátkých vláken, která se oddělí od mateřského řetězce a dorůstají v nový. Související informace naleznete také v článku spora (bakterie). Některé bakterie vytvářejí spory, tedy zvláštní buňky, které slouží k dlouhodobému přežití nepříznivých podmínek. Takové bakterie nazýváme sporulující. Spory tvoří zejména některé grampozitivní bakterie bakterie ze skupiny Firmicutes (modelové rody Clostridium či Bacillus). Jejich spory nazýváme endospory, protože vznikají uvnitř buňky mateřské, a to vždy jen jedna v každé buňce, zatímco okolní buňka mateřská se posléze rozpustí. Jejich schopnost vydržet nehostinné podmínky se označuje jako kryptobióza. V praxi mohou spory přežít extrémně vysoké teploty (někdy vydrží až několik hodin varu), radiaci, kyselost prostředí, dezinfekční látky v prostředí a podobně. Tím se bakteriální spory pravděpodobně stávají nejodolnějšími známými buňkami v přírodě. Endospory se za příznivějších okolností opět změní ve vegetativní buňky. Spory odlišného typu vytváří jiné, také grampozitivní bakterie, konkrétně aktinomycety. Ty vznikají na konci vlákna aktinomycet, a proto se nejedná o endospory, a navíc mají mírně odlišné vlastnosti. Třetí skupinou, jež sporuluje, jsou bakterie rodu Azotobacter, v tomto případě se však odolné útvary spíše nazývají cysty. Cysty mají zpomalený metabolismus a ztloustlou buněčnou stěnu. Související informace naleznete také v článku živná půda. V laboratoři se mnohdy z různých důvodů bakterie kultivují v umělém prostředí (médiu). Toto prostředí musí mít vhodné chemické a fyzikální vlastnosti, zpravidla charakteristické pro určitý typ bakterií. Médium musí proto obsahovat všechny nezbytné živiny nutné pro život a růst bakterií. Každá bakterie požaduje určité minerální látky, ty se nejčastěji přidávají ve formě různých sloučenin. Kultivační média prošla od dob Pasteura značným vývojem, jako živná půda pro mikroorganismy se používaly vývary z kvasnic, komorová voda z očí, později agar (polysacharid z ruduch). V klinické bakteriologii je dnes základem většiny živných médií krevní agar připravovaný smíšením ovčí krve a agaru. Může být dále upravován pro určité skupiny bakterií (např. čokoládový agar pro meningokoky, Šulova půda pro mykobakterie). Takzvaná selektivní média se používají v případě, kdy je potřeba získat čistou kulturu určitých bakterií - například po přidání 10% roztoku chloridu sodného vypěstujeme kulturu stafylokoků. Diagnostické médium umožňuje diagnostikovat určitý druh bakterií, např. podle jejich metabolického produktu. Většina bakterií obsahuje jediný nukleoid (tzv. bakteriální chromozom), obvykle kruhovou molekulu DNA, která se skládá z nukleových bází. Výjimkou jsou např. spirochéty z rodu Borrelia mající nukleoid lineárního (nikoliv kruhového) tvaru. Počet bází sahá od 112 000 komplementárních párů bází (u Nasuia deltocephalinicola) až k 12 200 000 párům u půdní bakterie Sorangium cellulosum. Geny jsou většinou po celé délce DNA, přestože i u některých bakterií existují introny (nepřekládané části genů). Dále bakterie obsahují plazmidy, izolované části DNA, obsahující vždy jen několik málo genů. Bakterie se bez nich sice zpravidla obejdou, plazmidy však slouží bakteriím například pro rezistenci k antibiotikům, k fixaci vzdušného dusíku a k jiným specializovaným účelům, čímž svým hostitelům poskytují selekční výhodu. Plazmidy se mohou mezi bakteriemi horizontálně přenášet procesy transformací, konjugací a transdukcí. Geny jsou v procesu transkripce přepisovány do jednotlivých typů RNA, jako je mRNA, rRNA či tRNA. Z mRNA se pak syntetizují proteiny v procesu translace. Bakterie se rozmnožují nepohlavně, a proto dědí identické kopie genomů svých rodičů (jsou to klony). Přesto se DNA může vyvíjet díky rekombinaci či mutacím. Mutace jsou způsobeny chybami při replikaci DNA a vystavením různým mutagenům. Mezi bakteriemi dochází k výměně genetického materiálu horizontálním přenosem. Související informace naleznete také v článcích konjugace (biologie), transdukce (genetika) a transformace (genetika). Bakterie nemají systém pohlaví podobný eukaryotickým organismům, nicméně mohou si navzájem vyměňovat část svojí genetické informace. Tento proces se označuje jako konjugace. Přenos probíhá jedním směrem: jedna z bakterií je dárce čili donor DNA (nesprávně také "samčí buňka"), druhý je příjemce čili recipient ("samičí buňka"). Výměna DNA se děje spojením buněk přes sexuální pilusy, vláknité duté útvary. Schopnost tvořit sexuální pilusy je umožněna specifickými sekvencemi DNA, jež se souhrnně označují jako F-faktor. V praxi může být F-faktor jak část bakteriálního chromozomu, tak plazmid. Dárce genetické informace musí mít F-faktor, proto je zván F+. Konjugací se zvyšuje genetická diverzita bakterií. Bakterie mohou genetický materiál přijímat i z okolního prostředí, např. z mrtvých bakterií. Tento proces se označuje jako transformace. Proces transdukce zase v praxi znamená přenos genetického materiálu bakteriálními viry (bakteriofágy). U bakterií je známo velké množství různých metabolických procesů, pravděpodobně mnohem víc než u eukaryotických organismů. Tradičně byl typ metabolismu jedním ze základních znaků pro taxonomii bakterií, ale dnes se ví, že taxonomie založená na těchto znacích často neodpovídá skutečnému fylogenetickému vývoji. Metabolická aktivita je samozřejmě podmíněná obsahem biogenních prvků v substrátu (uhlík, dusík, síra, fosfor) a vhodného zdroje energie k biosyntetickým procesům. Auxotrofní druhy, tedy bakterie, které si neumí určitou sloučeninu syntetizovat, vyžadují též některé růstové faktory (vitamíny, aminokyseliny, purinové a pyrimidinové báze). Bakteriální metabolismus můžeme rozdělit podle tří kritérií: druh užívané energie, zdroj uhlíku a donor elektronů. Dle druhu užívané energie se rozlišují bakterie fototrofní a chemotrofní, podle zdroje uhlíku na autotrofní a heterotrofní a dle donorů elektronů na litotrofní a organotrofní. Tyto termíny jsou vzájemně kombinovatelné, proto například cyanobakterie jsou fotoautotrofní. K fototrofním bakteriím patří především již zmíněné cyanobakterie (sinice), dále zelené sirné bakterie, zelené nesirné bakterie, heliobacterie, purpurové bakterie a v r. 2007 popsané chloracidobakterie. Většina se označuje za fotoautotrofy, protože zpravidla získávají uhlík z anorganických zdrojů (oxid uhličitý). U těchto bakterií probíhá fotosyntéza, proces, který pohání energie ze slunečního světla a jeho výsledkem je fixace uhlíku v organických sloučeninách za pomoci Calvinova cyklu. Donorem elektronů pro redukci NADP+ je buď voda (tzv. oxygenní fotosyntéza, uvolní se kyslík), nebo jiné látky (vodík, síra, thiosulfát, sirovodík), při nichž se kyslík neuvolňuje. Sinice využívají při fotosyntéze barviva chlorofylu a dalších pigmentů. Mimo fotoautotrofy existuje i několik fotoheterotrofů, které sice také fotosyntetizují, ale jako zdroje uhlíku užívají organických sloučenin (acetát, pyruvát). Chemotrofní bakterie, tedy bakterie využívající energie z vhodných chemických reakcí, mohou být rovněž dvojího typu. Takzvané chemoautotrofní získávají uhlík z anorganických sloučenin, typicky oxidu uhličitého a chemoheterotrofní z organických sloučenin. K chemoheterotrofním bakteriím řadíme například rozkladače v půdě (v podstatě saprofyty) nebo bakterie podílející se na kvasných procesech. Známe však rovněž mnoho chemoautotrofních skupin, například bakterie vodíkové, sirné, bakterie oxidující železo či síru, nitrifikační a další. Bakterie díky svým unikátním metabolickým pochodům hrají významnou roli v koloběhu látek, a to zejména v koloběhu uhlíku, dusíku a síry. Tím, že se podílejí na rozkladu organických látek, vrací do atmosféry oxid uhličitý. Některé bakterie dokáží z atmosféry fixovat vzdušný dusík, jako například Rhizobium, či sinice Anabaena a Nostoc. Některé z těchto bakterií jsou rovněž obsaženy v hlízkách bobovitých rostlin. Významné jsou i bakterie, zapojené v přeměně dusíkatých látek na dusitany a dusičnany, případně zpět na vzdušný dusík. Bakterie jsou v přírodě nezastupitelné ve svém významu pro koloběh látek, jako symbiotické oboustranně prospěšné organismy či jako výrobní prostředek v biotechnologiích. Dále jsou tu také bakterie způsobující choroby a bakterie podílející se na rozkladu mrtvé organické hmoty (destruenti). Hydrolytické bakterie jsou zodpovědné za hydrolýzu organických látek. Velmi významně se v historii bakterie zapojily do vzniku eukaryotických buněk. Bakterie mají i své patogeny, a to především viry, které se nazývají bakteriofágy. Související informace naleznete také v článku endosymbiotická teorie. Podle endosymbiotické teorie se dávné bakterie podílely na vzniku eukaryotické buňky z primitivních buněk, které mohly být příbuzné dnešním archeím. Alfaproteobakterie byly pohlceny protoeukaryotickými buňkami za vzniku mitochondrií či hydrogenozomů. Tyto organely se stále nachází u všech známých eukaryot (někdy v redukované podobě). Později vedlo pohlcení dalších endosymbiontů, tentokrát bakterií příbuzných sinicím, ke vzniku chloroplastů řas a rostlin. Je známo velké množství mutualistických (oboustranně prospěšných) symbiotických vztahů bakterií. Velmi často se v symbiotických svazcích účastní sinice. Ty vstupují jak svazků s houbami (tzv. cyanolišejníky), ale velmi často též tvoří symbiotické vztahy s vyššími rostlinami (sinice jako fixátoři dusíku). Symbiotické sinice vegetující v tělech živočichů se nazývají zoocyanely a mají je například pláštěnci (Tunicata). Mimo sinic je známo i mnoho heterotrofních bakterií, které se účastní symbiotických svazků. Významné jsou především hlízkové bakterie (např. Rhizobium) a také množství bakterií v tělních dutinách živočichů (například jako součást střevní mikroflóry). Známy jsou však i symbiotické bioluminiscenční bakterie, bakterie trávící celulózu a mnohé jiné. Na povrchu i uvnitř těl organismů žije poměrně značné množství bakterií, které nazýváme komenzálické, pokud svému hostiteli výrazně neškodí, ale ani výrazně neprospívají. V lidském těle se vyskytuje bohatá mikroflóra na kůži, v celé trávicí soustavě (zejména v tlustém střevě), v horních dýchacích cestách, v uchu a oku, močové trubici a vagíně (vaginální flóra). Takzvaná střevní mikroflóra mnoha obratlovců včetně člověka je převážně tvořená právě komenzálickými bakteriemi, které jsou v tlustém střevě přítomny v obrovských počtech. Množství bakterií v gramu střevní tráveniny se odhaduje na 1012 a předpokládá se, že celkové množství střevních bakterií dosahuje počtu lidských buněk daného jedince či ho dokonce převyšuje. Někdy komenzálické bakterie přechází v patogeny, nebo se naopak stávají mutualisty. Množství bakterií vytváří mikrobiální povlak i na lidské kůži. Přestože je lidská pokožka suchá, slaná a kyselá, roste na ní velké množství bakterií, jako Corynebacterium, Staphylococcus, Micrococcus a mnohé další. Většinou kožní bakterie žijí v blízkosti potních žláz a u kořene vlasů. Bakterie jsou i důvodem, proč lidé páchnou, když se potí. Související informace naleznete také v článku bakteriální infekce. Některé bakterie způsobují choroby, někdy souhrnně zvané bakteriózy či bakteriální infekce. Ty se neomezují na člověka, naopak různé bakterie napadají široké spektrum hostitelských druhů včetně hub, rostlin a prvoků. Přestože některé bakterie mohou být patogeny i na samotném povrchu těla daného organismu, značné množství jich vstupuje dovnitř různými tělními otvory, například u rostlin průduchy, skrz sliznice živočichů, ranami, případně přes kůži. V místě, kde se usídlí, mohou způsobit hnisání, ničit tkáň či pletiva (např. nekróza) či škodit svými vlastními toxiny. Názvy bakteriálních nemocí se často tvoří přidáním koncovky -óza k názvu dané patogenní bakterie. Mezi nejběžnější lidské bakteriální nemoci patří například zubní kaz, z vážnějších nemocí je ve světě velmi častá tuberkulóza, v roce 2002 jí byly podle WHO infikovány dvě miliardy lidí a ročně na ní umíraly dva miliony lidí. Existují různé možnosti nákazy. S potravou (alimentárně) se do těla dostává například Salmonella (salmonelóza), Shigella spp. (shigelóza provázená průjmy) nebo Listeria spp. (původce listeriózy), vzdušnou cestou například Mycobacterium spp. (TBC a lepra) nebo Chlamydophila psittaci (původce jedné z chlamydióz). Ranami se do těla dostane například původce tetanu, Clostridium tetani. Speciální případ jsou přenosy přes členovce, vyskytující se například u bakterií Borrelia spp. (jeden druh původcem boreliózy), Rickettsia spp. (tyfus a jiné), a u mnohých dalších. Přes urogenitální trakt se bakterie mohou dostat do těla pohlavním stykem, jako například Neisseria gonorrhoeae (kapavka) či Treponema pallidum (syfilis). Lidské tělo bojuje s bakteriemi pomocí některých složek imunitního systému. Proti extracelulárním bakteriím (žijícím mimo lidské buňky, obvyklé infekce) v těle bojují hlavně buňky neutrofily - k tomu jim však pomáhá i tzv. komplement a různé protilátky. Vnitrobuněčné bakterie jsou cílem aktivovaných makrofágů a TC-lymfocytů. Člověk sám má v sobě i na sobě různé druhy bakterií, bez kterých by se často neobešel (symbióza). Diverzita patogenů je větší u domorodců, kteří nepřišli do styku s moderní léčbou (která způsobuje stavy jako je antibiotická rezistence). Bakterie, jako Lactobacillus, se (společně s kvasinkami a plísněmi) často již tisíce let používají k přípravě fermentovaných (kvašených) potravin, jako je sýr, sójová omáčka, nakládaná zelenina, kyselé zelí, ocet, víno a jogurt. Jogurt a kefír se vyrábí kvašením mléka za přítomnosti bakterií; mléko díky tomuto procesu dostává jiné příchuti. Mléčných bakterií se využívá při průmyslové produkci kyseliny mléčné. Ta totiž vzniká kvašením sacharidů. Fermentací sacharidů za přítomnosti máselných bakterií se zase využívá k produkci kyseliny octové a máselné, kvašením vzniklé kyseliny máselné se průmyslově vyrábí butanol a aceton. Dalšími látkami, jež jsou produkovány bakteriemi, jsou xanthan (používá se jako mazivo, přísada do potravin, při výrobě nátěrových hmot, keramiky a různých dalších prostředků) a kurdlany (potenciální uplatnění v potravinářství). V průmyslu se též uplatňují enzymy získané z bakterií. Některé proteázy se přidávají do některých pracích prášků, ke štěpení škrobu se užívá amyláz, v medicíně našly uplatnění streptokinázy. Mnohdy se v biotechnologii přistupuje k cílenému šlechtění bakterií za účelem zlepšení jejich vlastností. V praxi to znamená hledat v kultuře náhodné mutanty, bakterie s, nebo bez určitého plazmidu, nebo je cíleně rekombinovat a mutovat. Uvažuje se například o šlechtění bakterií fixujících dusík. Schopnost bakterií rozkládat mnohé látky se využívá především v zpracovávání (např. toxického) odpadu i jiných způsobech bioremediace. V čistírnách odpadních vod je velmi často podporován růst aerobních rozkladných bakterií tím, že je odpadní voda promíchávána kyslíkem za vzniku tzv. aktivovaného kalu, rozkladných bakterií se však na podobném principu využívá i v různých domácích septicích. Bakterie schopné trávit uhlovodíky v ropě jsou využívány při čištění ropných skvrn, na pláže se někdy přidává hnojivo, aby se růst bakterií podpořil (např. po havárii tankeru Exxon Valdez). V chemickém průmyslu se bakterie používají k produkci nejrůznějších chemických látek, případně léků či agrochemikálií. Bakterie se rovněž používají namísto pesticidů v biologickém boji proti škůdcům. V tomto ohledu je známá půdní bakterie Bacillus thuringiensis (BT). Pomocí geneticky upravených bakterií se také vyrábí inzulin a další hormony, enzymy, růstové faktory či protilátky. Ve výzkumu se bakterií využívá kvůli rychlému růstu a poměrně snadné manipulaci s nimi. Bakterie jsou modelové organismy pro molekulární biologii, genetiku a biochemii. Vědci například cíleně mutují DNA bakterií a následné fenotypy zkoumají - tímto způsobem se zjišťuje funkce genů, enzymů a metabolických cest, jejich značná část se dá později aplikovat i na komplexnější organismy. Modelovým organismem je zejména bakterie Escherichia coli. Schopnosti některých patogenních bakterií inkorporovat plazmidy do DNA hostitele se využívá v genetickém inženýrství: zejména Agrobacterium tumefaciens je používaná při cílené přípravě geneticky modifikovaných plodin.

ENTITY

ENTITY

012462

... než u louhování delšího. Množství čaje pro přípravu se v Evropě odměřovalo na malé lžičky, což vedlo k zažití pojmu "čajová lžička". U kvalitních sypaných čajů s různou sypnou hmotností, velikostí listu však tento způsob není příliš spolehlivý. Vhodnější je proto odvážení čaje. Pro přípravu 1,5 dl nálevu se používají 2–4 g čaje. Nelze stanovit "správný" způsob přípravy čaje. Každá sklizeň i stejného druhu čaje je vždycky odlišná a prožitek spojený s čajováním spočívá také v experimentu a odhalování kvalit čaje, který se připravuje. S přípravou zeleného čaje se ve východních kulturách spojuje také řada obřadů a ceremonií. == Zelený čaj a zdraví == === Historie === Archeologické nálezy ukazují, že čaj se pije už téměř 5 000 let, a že Indie a Čína byly první dvě krajiny, kde se začal pěstovat. Podle legendy je objevení čaje připisováno čínskému císaři Šen-nungovi, kterému...

Lze stanovit správný způsob přípravy čaje?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zelený_čaj

Nelze stanovit "správný" způsob přípravy čaje.

Nápoj zvaný zelený čaj (čínsky: 绿; pinyin: lǜ; japonsky: 緑, rjokuča) je "pravý" čaj, který při svém zpracování prošel minimální oxidací. Zelený čaj je populární v Číně, Tchaj-wanu, Hong Kongu, Japonsku, Koreji a na Středním Východě. Relativně nedávno se také více rozšířil na Západě, kde je tradičněji konzumován čaj černý. == Příprava == Každý listový čaj lze připravit více různými způsoby. Všeobecným pravidlem u zelených čajů je zalévání vodou, která prošla varem, ale zchladla na 60–80 °C. Příliš teplá voda způsobí vyluhování tříslovin a dalších substancí a nálev má hořkou chuť až pachuť. Čaj zalitý příliš chladnou vodou má mdlou až vodovou chuť, protože se vonné a chuťové složky uvolnily z listů jen málo. Kvalitní listové zelené čaje lze zalévat vícekrát. Pro další nálevy lze zvýšit teplotu vody nebo prodloužit dobu louhování. Doba louhování pro první nálev může u zelených čajů být od 30 sekund do několika minut. Opět záleží na konkrétním čaji. Při kratších dobách louhování se běžně používá větší množství čaje než u louhování delšího. Množství čaje pro přípravu se v Evropě odměřovalo na malé lžičky, což vedlo k zažití pojmu "čajová lžička". U kvalitních sypaných čajů s různou sypnou hmotností, velikostí listu však tento způsob není příliš spolehlivý. Vhodnější je proto odvážení čaje. Pro přípravu 1,5 dl nálevu se používají 2–4 g čaje. Nelze stanovit "správný" způsob přípravy čaje. Každá sklizeň i stejného druhu čaje je vždycky odlišná a prožitek spojený s čajováním spočívá také v experimentu a odhalování kvalit čaje, který se připravuje. S přípravou zeleného čaje se ve východních kulturách spojuje také řada obřadů a ceremonií. == Zelený čaj a zdraví == === Historie === Archeologické nálezy ukazují, že čaj se pije už téměř 5 000 let, a že Indie a Čína byly první dvě krajiny, kde se začal pěstovat. Podle legendy je objevení čaje připisováno čínskému císaři Šen-nungovi, kterému podle pověsti při ohřívání vody spadly do kotlíku náhodně i lístky čajovníku. Poté, co lahodně vonící nápoj ochutnal, byl překvapen jeho vynikající chutí a energií nápoje, která odstranila únavu. Zelený čaj se používal v tradiční medicíně v Indii, Číně, Japonsku a Thajsku v nejrůznějších případech od zastavování krvácení a zlepšování hojení ran přes snižování horečky, snižování krevního cukru až po zlepšování trávení. ==== Kniha čaje ==== Kissa Yojoki, neboli Kniha čaje, sepsaná zenovým mnichem jménem Eisai v roce 1191, popisuje pozitivní účinky pití zeleného čaje na pět životně důležitých orgánů, obzvláště pak na srdce. Kniha se zaobírá léčebnými účinky čaje, včetně léčby kocoviny, jeho role jako stimulantu, léčení oparů a uhrů, tišení žízně, nápravy poruch trávení, léčení onemocnění nervového systému "beriberi", prevenci únavy a podporu funkcí močové soustavy a mozkové činnosti. První část knihy také popisuje druhy čajovníků, jejich květů a listů a vysvětluje jak čaj pěstovat a jak zpracovávat jeho listy. Část druhá se zaměřuje na dávkování a způsoby podávání čaje u jednotlivých chorob. === Nepodložená tvrzení === Zelenému čaji se připisuje řada zdravotních účinků, z nichž mnohé dosud nebyly vědecky potvrzeny. Tato tvrzení, pro která chybí vědecké důkazy, jsou vypsána zde: zastavení některých neurodegenerativních onemocnění, jako jsou Alzheimerova nebo Parkinsonova choroba, prevence a léčba rakoviny, léčba sklerózy multiplex, prevence degradace buněčných membrán neutralizací šíření volných radikálů (což nastává při oxidačních procesech), snížení negativních účinků cholesterolu LDL ("špatný cholesterol"), snížením úrovní triglycerinů a zvýšením produkce cholesterolu HDL ("dobrý cholesterol"), zvýšení oxidace tuků (pomáhá tělu využít tuk jako zdroj energie) a podpora látkové výměny, snížení nechuti k jídlu, podpora močení, někdy i 5x za hodinu.Japonští výzkumníci také tvrdí, že pokud je vypito denně pět šálků zeleného čaje, spálí tělo navíc 70 až 80 kalorií. Dr. Nicholas Perricone, specialista na boj se stárnutím, tvrdil v televizní show, že pokud člověk pije čaj namísto kávy, výrazně během 10 týdnů zhubne. Existují ale také negativní účinky při nadměrném pití čaje, a to kvůli velkému množství kofeinu v zeleném čaji. Vedlejší účinky z množství kofeinu v těle mohou být nevolnost, nespavost a časté močení. === Vědecké studie === Studie z roku 2006 publikovaná 13. září v magazínu Journal of the American Medial Association[kdo?] uvádí "Konzumace zeleného čaje je spojená se snížením úmrtnosti zapříčiněným rakovinou". Studie, vedená japonskou univerzitou Tohoku, sledovala 40 520 dospělých japonců ve věku mezi 40 a 79 lety, kteří neměli mrtvici, srdeční záchvat nebo rakovinu při zahájení výzkumu v roce 1994. Studie sledovala všechny účastníky po celých 11 let a monitorovala všechny příčiny úmrtí a po sedm let monitorovala specifická úmrtí. Účastníci, kteří pili pět a více šálků čaje denně měli o 16 procent nižší riziko předčasného úmrtí a o 26 procent nižší riziko výskytu kardiovaskulárních chorob, než účastníci, kteří pili méně než jeden šálek čaje denně. Studie dále uvádí, že "pokud zelený čaj chrání člověka proti kardiovaskulárním chorobám nebo rakovině, lze očekávat, že pití tohoto nápoje se bude částečně podílet na prodloužení života, kde právě kardiovaskulární choroby a rakovina jsou dvě celosvětově nejčastější příčiny předčasného úmrtí ."Studie publikovaná v magazínu American Journal of Clinical Nutrition uvádí ve vydání z února 2006, že "větší konzumace zeleného čaje je spojená s menším výskytem poruch kognitivních funkcí u člověka."V květnu 2006 uveřejnili výzkumníci Yaleovy univerzity článek porovnávající více než 100 různých studií zaměřených na kladné zdravotní účinky zeleného čaje. Upozornili na něco, co nazvali "asijským paradoxem", kdy navzdory velmi rozšířenému kouření cigaret je v Asii malý výskyt srdečních chorob a rakoviny. Teoretizují, že 1,2 litru čaje, který mnozí Asiaté vypijí každý den, přináší vysoké hodnoty polyfenolů a dalších antioxidantů. Tyto složky pak mohou různými způsoby zlepšit stav kardiovaskulárního systému, včetně prevence spojování krevních destiček a prevence zvyšování hodnoty cholesterolu. To uvádějí výzkumníci, jejichž studie se objevila v květnovém vydání magazínu Journal of the American College of Surgeons. Výslovně uvádějí, že zelený čaj může pomoci v prevenci oxidace cholesterolu LDL ("špatný" cholesterol), což následně může vést ke snížení zanášení cév.Studie publikovaná v magazínu Biological Psychology, vydání z 22. srpna 2006, se zaměřuje na změnu stresové reakce pomocí L-Theaninu, chemikálie vyskytující se v zeleném čaji. Uvádí, že "orální příjem L-Theaninu může mít anti-stresový efekt díky potlačení podráždění nervové soustavy."V oboustranně anonymním pokusu, eliminujícím i placebo efekt, který uskutečnila divize kardiovaskulární medicíny při Univerzitním zdravotním centru ve Vanderbiltu, USA, byl 240 dospělým osobám podáván buď extrakt ze zeleného čaje v podobě 375mg kapsulí nebo placebo (neškodná náhražka). Po 12 týdnech pacienti, kterým byl podáván čajový extrakt, měli významně nižší úrovně LDL cholesterolu a též celkovou hladinu cholesterolů (o 16,4 % a 11,3 % nižší než na počátku) než druhá skupina. Závěrem doporučili podávání obohaceného theaflavinového extraktu spolu s další dietou jako prostředek ke snižování "špatného" cholesterolu.Studie publikovaná v lednu 2005 v magazínu American Journal of Clinical Nutrition uvádí, že "denní konzumace čaje s obsahem 690mg katechinů . po 12 týdnů snížila množství tělesného tuku, což znamená, že příjem katechinů může být užitečný při prevenci a zlepšování chorob špatného životního stylu, hlavně obezity."Antioxidanty v zeleném čaji mohou pomoci prevenci a snížení obtíží při revmatické artritidě, tak alespoň uvádí studie CWRU School of Medicine uveřejněná 13. dubna 2005 ve vydání magazínu Proceedings of the National Academy of Sciences. Studie zkoumá vliv polyfenolů zeleného čaje na kolagenem vyvolanou artritidu u myší, která je podobná revmatické artritidě u člověka. V každé ze tří testovaných skupin se u myší, kterým byly podávány polyfenoly zeleného čaje, rozvinula artritida významně méně často. Z 18 myší, kterým byl zelený čaj podáván, se artritida objevila jen u 8 (44 procent). U 18 myší, které zelený čaj nedostávaly, se artritida objevila u všech, kromě jediné (94 procent). Navíc výzkumníci zaznamenali, že 8 myší, které dostávaly zelený čaj a onemocněly artritidou, mělo různé druhy artritidy.Německá studie odhalila, že přikládání filtrovaného odvaru z extraktu zeleného čaje a horké vody na kůži po dobu 10 minut, . třikrát denně, může pomoci lidem, jejichž kůže byla poškozena radiační terapií (po 16-22 dnech).Studie publikovaná v prosinci 1999 v magazínu American Journal of Clinical Nutrition odhaluje, že "zelený čaj má termogenické složky a podporuje oxidaci tuku více, než aby to bylo možné vysvětlit pouze samotným obsahem kofeinu. Extrakt ze zeleného čaje může sehrát úlohu v řízení tělesných procesů sympatickou aktivací termogeneze, oxidace tuku nebo obou."V laboratorních testech bylo zjištěno, že EGCG (katechiny) obsažené v zeleném čaji brání HIV v napadání T-buněk. Přesto nejsou dosud známy stejné účinky u člověka.Studie uveřejněná v srpnu 2003 v magazínu Cellular and Molecular Life Sciences věnujícího se novým potenciálním aplikacím, odhalila "a doporučuje novou potenciální aplikaci (−)-epigalokatechinu-3-galátu (EGCG) v prevenci nebo léčbě zánětlivých procesů". == Japonské zelené čaje == Zelený čaj (japonsky: 緑 Rjokuča) je v Japonsku všudypřítomný, bývá nazýván "Japonský čaj" (japonsky: 日 Nihonča) nebo dokonce jen "čaj" (japonsky: お Oča) a je téměř jediný druh čaje zde pěstovaný. Říká se, že nejlepší japonské čaje pocházejí z oblasti Udži v Kjótu, kde ve 12. století vznikly první plantáže. Také prefektura Šizuoka je známá svým zeleným čajem. Kvalitní čaj se však pěstuje takřka v celé jižní části Japonska. Na rozdíl od čínských zelených čajů se k přerušení oxidace většinou používá horká pára. Různé druhy se dělí především dle způsobu zpracování, od každého existuje mnoho variant jak cenových, tak kvalitativních. Existuje také řada zvláštních čajů, které jsou mimo toto spektrum. Důležitým faktorem je pak také použitý kultivar (odrůda) čajovníku, který, stejně jako u vína, dává čajům specifika své chuti. Pro zjednodušení se však dále uvádí pouze dělení podle zpracování. 番 Banča (Bancha, běžný čaj) Základní třída japonského zeleného čaje. V Japonsku běžně podávaný k jídlu, díky nízkému obsahu kofeinu je vhodný i k večernímu popíjení. Nálev bývá světle zelenožluté barvy, chuť bývá výrazná, často s tóny mořských řas.煎 Senča (Sencha, sekaný čaj) Nejrozšířenější typ japonského čaje. List, jehož oxidace byla zastavena napařením, je svinut do tenkých tmavě zelených jehliček. Sencha označuje způsob zpracování čaje, lze se tedy setkat s čaji velmi nízké kvality až po zcela ručně zpracované exkluzivní čaje, jejichž cena dosahuje takřka astronomických hodnot.冠 Kabusé (Kabuse, zakrytý čaj) Kabusé je čaj zpracovaný stejným způsobem jako Sencha, liší se však tím, že čajovníky byly před sklizní na 10 dní zastíněny. Takové čaje pak mají chuť jemnější a méně trpkou nežli klasická Sencha.玉 Gjokuro (Gyokuro, Nefritová rosa) Čaj, který bývá často špatně označován za nejkvalitnější japonský čaj. Ve skutečnosti se opět jedná o čaj, pro který je charakteristický především způsob zpracování. Je produkován z čajovníků, které byly před sklizní 30 dní stíněny a pro jeho výrobu jsou vhodné jen některé kultivary (např. Gokoh, Saemidori...). Nálev těchto čajů bývá velmi plný, kulatý, zelenobílé "mléčné" barvy a velmi syté, nasládlé chuti. V těchto čajích bývá nejzřetelnější typická chuť umami.抹 Mačča (Matcha, drcený čaj) Velmi kvalitní práškový zelený čaj používaný zejména při čajových obřadech. Nižší sorty čaje Matcha se používají i v potravinářství – jako příchuť do zmrzlin a jiných japonských sladkostí.玄 Genmaiča (čaj s hnědou rýží) banča s přídavkem pražené hnědé rýže (genmai).茎 Kukiča (Kukicha, stonkový čaj) Čaj produkovaný z "odpadu" z výroby čajů Sencha či Gyokuro. Dle sorty bývá v tomto čaji různý podíl řapíků, čajové prachu a zlomkového listu. Chuť většinou bývá lehčí, s výraznými trávovými tóny.焙 Hódžiča (Hō, na pánvi sušený čaj) Pražená Kukicha.玉 Tamarjokuča (Tamaryokucha) Zelený čaj, někdy označovaný též jako Guricha, který bývá svinut po vzoru čínských čajů do zakroucených "drátků". Tím se liší od všech ostatních japonských čajů. U některých čajů Tamaryokucha byla oxidace zastavena lehkým pražením, namísto napaření lístků. Takový čaj se pak označuje jako Kamairi Tamaryokucha. Chuť těchto čajů bývá plná, lehce pečená, nasládlá, u nejvyšších sort pak částečně připomíná čaje typu Gyokuro. == Čínské zelené čaje == === Provincie Zhejiang 浙 === Zhejiang je domovem nejznámějšího z čajů, Xi Hu Longjing (西,Loong Tseng), ale také mnoha dalších vysoce kvalitních čajů. Longjing龙 Nejznámější z vynikajících čínských čajů z Hangzhou, jeho jméno v čínštině znamená dračí studna. Je sušený na pánvích a má specifický plochý vzhled. Jeho napodobování je obvyklé, a vlastně většina z množství dostupného na trhu je produkována v provincii Sichuan a není tedy originálním čajem Longjing. Hui Ming Pojmenován podle kláštera v Zhejiangu. Long Ding 开 Čaj z kraje Kaihua, známý jako dračí hora. Hua Ding Čaj z kraje Tiantai, pojmenovaný podle vrcholku v Tiantajském pohoří. Qing Ding 天 Čaj z Tian Mu, také známý jako zelený vrcholek. Gunpowder 珠 "Střelný prach", populární čaj známý také jako zhuchá. Pochází ze Zhejiangu, ale pěstuje se po celé Číně. === Provincie Hubei 湖 === Yu Lu 玉 Napařovaný čaj známý jako Gyokuro (Nefritová rosa) vyráběný v japonském stylu. === Provincie Henan 河 === Xin Yang Mao Jian 信 Slavný čínský čaj nazývaný také zelený tips. === Provincie Jiangsu 江 === Bi Luo Chun 碧 Slavný čínský čaj z Dong Tingu známý také jako zelené hlemýždí spirálky. Podobně jako u čaje Longjing, je běžné jeho napodobování čajovými obchodníky, takže nabízený čaj může ve skutečnosti pocházet z provincie Sichuan. Rain Flower Dešťová růže, čaj z Nanjingu. Shui Xi Cui Bo水 === Provincie Jiangxi 江 === Chun Mee Jméno znamená "vzácné obočí", pochází z Jiangxi, ale pěstuje se i jinde. Gou Gu Nao Hodně známý čaj a držitel mnoha národních ocenění. Yun Wu Čaj známý také jako čaj mraků a mlhy. === Provincie Anhui 安 === Anhui je domovem tří z nejslavnějších čínských čajů. Da Fang Čaj z vrchu Huangshan. Huangshan Mao Feng 黄 Další slavný čínský čaj z vrchu Huangshan. Lu An Guapian 六 Slavný čínský čaj, také známý jako melounové semínko. Hou Kui 太 Slavný čínský čaj, také známý jako opičí čaj. Tun Lu Čaj z okresu Tunxi. Huo Qing Čaj z kraje Jing, známý také jako hořící zeleň. Hyson Čaj střední kvality z mnoha provincií, raný sběr. == Další zelené čaje == Cejlonské zelené čaje Zelené čaje z Darjeelingu Zelené vietnamské čaje Zelené čaje z Assamu == Reference == V tomto článku byl použit překlad textu z článku Green tea na anglické Wikipedii. == Související články == Čaj Čajovna Bílý čaj Černý čaj Oolong Darjeeling (čaj)

VERB_PHRASE

YES_NO

009043

... či nonkonformistů.Vzestup protestantství doprovázel úpadek katolické církve a katolické instituce se uchovaly jen díky tomu, že je nejednotné evangelické církve nebyly většinou schopny nahradit. Katolická cenzura tak byla značně neúčinná, díky čemuž se mohla rozvíjet evangelická náboženská literatura (zejména Bible kralická a maďarské překlady Bible). V soustátí se rovněž rozvíjel humanismus a vztah mezi místními katolickými biskupy a papežem se postupně rozvolňoval. Až na potlačení odboje českých stavů roku 1547 (ve kterém náboženství ostatně bylo pouze jednou z příčin konfliktu), tak byla habsburská monarchie relativně nábožensky tolerantní. Habsburkové v tomto období ostatně ani neměli příliš mnoho prostředků, jak reformaci potlačit. A mnohdy k tomu panovník ani neměl potřebnou vůli. Maxmilián...

Měli Habsburkové dostatek financí k potlačení reformace?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Habsburská_monarchie

Habsburkové v tomto období ostatně ani neměli příliš mnoho prostředků, jak reformaci potlačit.

Habsburská monarchie (německy Habsburgermonarchie) či hovorově Rakouská monarchie (německy Österreichische Monarchie), popř. Podunajská monarchie (Donaumonarchie), nebo zkráceně jen Rakousko, jsou neoficiální názvy historického soustátí, jemuž vládla rakouská větev habsburské dynastie a jejich následnická habsbursko-lotrinská dynastie v letech 1526-1804. Velká část habsburského soustátí oficiálně náležela ke Svaté říši římské. Habsburská monarchie vznikla jako personální unie, když Ferdinand I. Habsburský, ovládající doposud jen dědičné habsburské země, roku 1526 získal českou a uherskou korunu. I přes dočasné neúspěchy se nakonec Habsburkům podařilo jednotlivé části monarchie integrovat a vytvořit centralizovanou správu. Konečně roku 1804 přijal František I. císařský titul a dosud bezejmenný stát se přeměnil na Rakouské císařství. == Historie == === Zrod monarchie (1526-1597) === ==== Ferdinandova unie a vyprovokování Osmanské říše ==== Roku 1515 byly mezi Habsburky a Jagellonci uzavřeny vídeňské smlouvy, jejíž součástí bylo dojednání sňatku Ferdinanda Habsburského s Annou Jagellonskou, který proběhl roku 1521. Následujícího roku byly Ferdinandovi bruselskými smlouvami přiřčeny dědičné habsburské země (Dolní a Horní Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Tyrolsko), Alsasko a Württembersko.Když roku 1526 náhle zahynul Ludvík Jagellonský, snažil se Ferdinand I. Habsburský uplatnit dědické právo své manželky na Korunu českou a Uherské království. V Čechách byly Ferdinandovy dědické nároky odmítnuty, avšak byl přijat na základě volby. V ostatních přivtělených zemích Koruny české dědický nárok uznán byl. Obdobný spor o uznání Ferdinandova nároku vznikl i v Uhrách, kde však názorové rozštěpení vedlo k ustavení dvojvládí (druhým uherským králem se stal Jan Zápolský).Ferdinandova snaha získat moc nad celými Uhrami vojensky vedla nejen k rozštěpení Uher, ale také k vyprovokování Osmanské říše, jejíž armáda v nastalé válce nejen pomohla Zápolskému (který se stal tureckým vazalem) ovládnout Sedmihradsko, ale dokonce roku 1529 oblehla Vídeň a roku 1532 plenila rakouské země. Válečný konflikt pokračoval i po Zápolského smrti, až nakonec Turci roku 1541 dobyli Budín a zřídili na velké části Uher Budínský vilájet. V Sedmihradsku vládl turecký vazal Jan Zikmund Zápolský a Ferdinandovi nakonec zbyly pouze Královské Uhersko. ==== Myšlenkový svět za prvních Habsburků ==== Válka v Uhrách ovšem výrazně zvyšovala Ferdinandovy finanční nároky na stavy, což se nelíbilo zejména českým stavům, které představovaly největší opozici krále v monarchii, obviňovaly krále z vyprovokování války v Uhrách a nebyly příliš ochotny tuto "soukromou záležitost krále v Uhrách" vojensky či finančně podporovat. Českým stavům se navíc také příčily centralizační a integrační snahy a úsilí o posílení moci krále či rakouských stavů na úkor Koruny české.Avšak ani v ostatních částech monarchie nebylo postavení katolického krále jednoduché. V zemích Ferdinandova panství se šířila reformace. Luteránství bylo přijímáno zejména v Rakousích, Slezsku a mezi českými a uherskými Němci. Kalvinismus získával své stoupence zejména v Uhrách a Čechách (Jednota bratrská). V Čechách převládal utrakvismus, na Moravu zas proudili novokřtěnci. Vedle těchto hlavních proudů vznikaly v monarchii četné sekty unitářů (zejména v Sedmihradsku) či nonkonformistů.Vzestup protestantství doprovázel úpadek katolické církve a katolické instituce se uchovaly jen díky tomu, že je nejednotné evangelické církve nebyly většinou schopny nahradit. Katolická cenzura tak byla značně neúčinná, díky čemuž se mohla rozvíjet evangelická náboženská literatura (zejména Bible kralická a maďarské překlady Bible). V soustátí se rovněž rozvíjel humanismus a vztah mezi místními katolickými biskupy a papežem se postupně rozvolňoval. Až na potlačení odboje českých stavů roku 1547 (ve kterém náboženství ostatně bylo pouze jednou z příčin konfliktu), tak byla habsburská monarchie relativně nábožensky tolerantní. Habsburkové v tomto období ostatně ani neměli příliš mnoho prostředků, jak reformaci potlačit. A mnohdy k tomu panovník ani neměl potřebnou vůli. Maxmilián II. byl vůči protestantismu velmi tolerantní a pravověrným katolíkem nebyl rozhodně ani Rudolf II., který se, spíše než k teologii, zajímal o přírodní vědy, umění, astrologii a alchymii. Humanismus Habsburků v tomto období smíšený s magií zatlačoval náboženství do pozadí. Duchovnímu světu vládl manýrismus, sebevědomí spojené s nervozitou. === Krize monarchie (1597-1648) === ==== Eskalace napětí ==== Rudolfův zájem o esoterismus se však spojil s duševní chorobou a vyústil v neschopnost vládnout a následnou politickou krizi císařství. Válku s Turky, která se zuřila v letech 1593-1606, a zvládnutí řady povstání v Uhrách (Zikmund Báthory, Štěpán Bočkaj) přenechával jiným. Rudolfův bratr Matyáš se nakonec rozhodl situaci vzít do vlastních rukou, získal podporu všech stavů krom českých a roku 1608 donutil Rudolfa, aby mu přenechal vládu Uhrách, Rakousku a na Moravě. Rudolf nakonec ztratil podporu i v Čechách, byl roku 1611 přinucen k abdikaci, takže monarchii vládl zase jediný panovník, Matyáš (jen.Tím však krize neskončila. Ještě Ferdinand I. uvedl do habsburské monarchie jezuity, kteří se snažili obnovit ztracené pozice katolické církve. Odpor vůči jezuitům panoval ve všech vrstvách společnosti, Tovaryšstvo však dokázalo obratně využívat sporů mezi jednotlivými mocenskými skupinami. Díky tomuto trpělivému obratnému manévrování a propracovanému systému jezuitského školství si nakonec jezuité vychovali skupinu vlivných katolických radikálů.V Čechách se navíc znovu vynořil mocenský spor mezi králem a stavy, který nakonec ve spojení s náboženským pnutím propukl roku 1618 v povstání českých stavů, ke kterému se přidaly také stavy slezské, moravské, rakouské i uherské. Novému králi Ferdinandu II. se nakonec povstání podařilo zpacifikovat, konflikt však přerostl do třicetileté války. ==== Vítězství "pietas Austriaca" ==== Válečné řešení náboženského konfliktu vložilo mezi katolickou víru a loajalitu panovníkovi rovnítko, což znemožnilo další náboženskou toleranci. Kalvinisté i luteráni byli ze země vyháněni a provinilá evangelická šlechta se měla vítěznému katolicismu podřídit, nebo opustit zemi. Byla vytvořena ideologie zdůrazňující zbožnost habsburského rodu (pietas Austriaca), avšak soulad mezi dynastií a církví byl jen klam, neboť Habsburkové nebyli ochotni posílit moc církve za cenu oslabení moci své.Porážka protestantismu mnohé evangelíky zviklala v jejich přesvědčení o správnosti jejich víry a také opětovné útoky Turků, které byly vykládány jako Boží trest za protestantismus, vedl mnohé ke konverzi ke katolicismu, či dokonce k horlivé protireformaci. Katolicismus navíc nyní představoval jednotu a řád, oproti "novátorskému a destruktivnímu" protestantismu.V Evropě však stále zuřila válka, která se podepsala i na ekonomické situaci v habsburské monarchii. Poddaní byli stále více znevolňováni, což vedlo k nevolnickým povstáním a zbojnictví. Válka a náboženská intolerance vedla také k úpadku vzdělávání, cenzuře, pálení knih. === Konsolidace (1648-1700) === Ferdinand III. a Leopold I. ideálu zbožnosti odpovídali, byť byla opět spojena s intolerancí. Přestože se však rekatolizace neobešla ani po třicetileté válce bez násilí, snažili se Habsburkové přivést obyvatelstvo ke konverzi bez ekonomických škod. Rekatolizace proto probíhala pomocí směsi zákazů a lákadel. Panovníci využívali katolické církve k obnovení a posílení svých pozic, zároveň ovšem nad ní chtěli mít kontrolu, která byla zajištěna vstupováním nyní již loajální šlechty mezi duchovenstvo. Panovnická dynastie postupně vytvářela státní byrokratický aparát, ve kterém však v tomto období ještě nebyly zcela vyjasněny kompetence, proto mezi jednotlivými úřady docházelo k častým neshodám.Pozice Habsburků se v posledních desetiletích 17. století upevnila také na východě. Roku 1683 zahájila Osmanská říše další ofenzívu, při které byla dokonce znovu obležena Vídeň, avšak díky výrazné vojenské pomoci ze strany polského krále Jana Sobieského byli Turci zahnáni. Této situace využili Habsburkové a uzavřeli s Benátkami a Polskem Svatou ligu, která měla za cíl vytlačit Turky z Uher, což se skutečně podařilo. Roku 1686 dobyl Karel V. Lotrinský Budín a po vítězství u Nagyharsány následujícího roku Habsburkové získali část Chorvatska a Sedmihradska. V samotné Osmanské říši se začala projevovat krize a díky úspěchům Evžena Savojského byly k habsburské monarchii připojeny celé Uhry a Sedmihradsko. === Španělské dědictví (1700-1740) === Souběžně s tureckými válkami podporou protifrancouzských koalic od roku 1700: účast ve válce o dědictví španělské po vymření habsburské španělské větve. Nejvýznamnějším císařským vojevůdcem přelomu 17. a 18. století, byl princ Evžen Savojský. 1705 - 1711: Josef I. Stavovské zemské sněmy ztrácely pravomoce, rostl význam ústředních orgánů: státní rada, dvorská kancelář, dvorská vojenská rada. Také v Českých zemích probíhaly snahy o zlepšení situace (obava ze staré české šlechty): Jan Václav Vratislav z Mitrovic Václav Norbert Kinský === Marie Terezie (1740-1780) === Roku 1756 bylo Sasko napadeno Pruskem. Tehdejší habsburská panovnice Marie Terezie v obavách, že bude ohroženo i Rakousko, vyhlásila Prusům válku. === Osvícenství (1780-1792) === Po smrti Marie Terezie nastupuje na trůn Josef II. Ten byl vášnivý reformátor. Zrušil robotu, zavedl toleranční patent atd. za svého života vydal přes 6000 reforem. Po něm nastupuje na trůn Leopold II. Ten se snažil také reformovat ale bylo mu dáno moc málo času. Umírá v roce 1792 a po něm nastupuje jeho konzervativní syn František II./I. === Proměna v Rakouské císařství (1792–1804) === Roku 1792 vyhlásila revoluční Francie Františkovi II. válku pro jeho podporu royalistům. Rakousko se proti Francii spojilo s Pruskem, Ruskem a Sardinií. Po počátečních úspěších však tato koalice zaznamenala prohry – Rakousko definitivně ztratilo Rakouské Nizozemí a Lombardii, podepsáním míru roku 1797 však jako kompenzaci získalo část Benátska s Istrií a Dalmácií.Roku 1799 se však rozpoutala další válka, v níž Svatá říše římská ztratila levobřežní Porýní i s katolickými knížectvími, čímž v Říšské radě získali navrch protestanští kurfiřti. Kvůli obavě ze ztráty císařského titulu František II. ustavil roku 1804 nový dědičný titul rakouského císaře, čímž se habsburská monarchie proměnila na Rakouské císařství. Titul římského císaře si rakouský panovník ponechal, Napoleonovy vojenské úspěchy jej však nakonec donutily tohoto titulu se vzdát a Svatou říši římskou po její bezmála tisícileté existenci rozpustit. == Odkazy == === Reference === === Související články === Habsburkové

VERB_PHRASE

YES_NO

006176

... Městský prapor udělilo městu předsednictvo České národní rady svým 926. usnesením z 93. schůze dne 7. května 1992. Městský znak města Nového Města na Moravě tvoří oválný štít nakoso půlený od pravé horní strany dolů k levé straně, horní polovina je zlatá, dolní červená, dva vinařské nože se stříbrnou čepelí a střenkou v přirozené barvě stojí vedle sebe, jeden na . zlatém poli a druhý na červeném poli - ohnutými špicemi nahoru ven, nad noži na zlatém poli je knížecí klobouk, dole mezi střenkami na červeném poli pak sedící, dozadu se ohlížející zlatý lev bez koruny, s pozdviženým jedním ocasem. Městský prapor města Nového Města na Moravě má list nakoso dělený, horní pole žluté, dolní červené, na třetinách listu jsou postaveny odvrácené vinařské nože, délka čepele nožů je 5/10 šířky listu a střenky 2/10 šířky listu, čepele jsou bílé, střenky hnědé, poměr délky k šířce je 3 : 2. Městskou pečeť města Nového Města na Moravě tvoří městský znak, kolem něhož je nápis...

Jaké dvě barvy tvoří pozadí praporu města Nového Města na Moravě?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nové_Město_na_Moravě

Městský prapor města Nového Města na Moravě má list nakoso dělený, horní pole žluté, dolní červené, na třetinách listu jsou postaveny odvrácené vinařské nože, délka čepele nožů je 5/10 šířky listu a střenky 2/10 šířky listu, čepele jsou bílé, střenky hnědé, poměr délky k šířce je 3 : 2.

Nové Město na Moravě (německy Neustadt in Mähren) je město v okrese Žďár nad Sázavou v kraji Vysočina, 10 km východně od Žďáru nad Sázavou, na jižním okraji Žďárských vrchů. Založeno bylo okolo roku 1250 Bočkem z Obřan, zakladatelem cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou. Největšího rozkvětu požívalo v době renesance za pánů z Pernštejna. Zachovalé historické jádro města tvoří městskou památkovou zónu, kterou doplňuje bohatá sochařská výzdoba ulic a náměstí od místních rodáků Jana Štursy a Vincence Makovského. Mezi nejvýznamnější památky patří katolický kostel sv. Kunhuty, budova staré radnice a zámek. Nové Město na Moravě bylo vždy místem konání významných sportovních happeningů světového významu. Již historií je závod Světového poháru v běžeckém lyžování Zlatá lyže, jejíž místo přebral každoročně konaný závod Světového poháru v biatlonu. V únoru roku 2013 se zde konalo Mistrovství světa v biatlonu 2013, každým rokem se zde koná i závod Světového poháru horských kol. Okolí města je vhodné nejen pro příznivce zimních sportů, v letním období pak nabízí nespočet možností pro pěší turisty i cyklisty. Každý sportovec ocení především nový areál Vysočina arena, kde se všechny výše zmíněné akce úspěšně konají. Historie města je spjata se vznikem žďárského kláštera založeného Bočkem z Obřan v polovině 13. století, do té doby je téměř celé území česko-moravské hranice pokryté pomezním pralesem. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1267, kde je osada uváděna ještě jako Bočkonov (Bočkov) v listině potvrzující Bočkův odkaz klášteru. Jako Nové Město (latinsky Nova Civitas) se poprvé objevuje na listině krále Václava II. z roku 1293, kde je již uvedeno jako městečko. V roce 1312, po smrti Smila z Obřan, připadlo Nové Město Jindřichu z Lipé. Ten nechal v obci vybudovat tvrz, která bývala pro svou rozlehlost nazývána hradem. Od roku 1496 patřilo panství Pernštejnům, za jejichž doby zažívalo město výrazný ekonomický rozmach, zvláště za Vratislava z Pernštejna (1561-1582). Tři roky po jeho smrti bylo panství prodáno Janem a Maxmiliánem z Pernštejna Vilému Dubskému z Třebomyslic. Ten nechal pustou tvrz zbořit a na jejím místě vybudoval renezanční zámeček, ve kterém se usídlil, po dlouhé době vrchnost opět sídlila přímo ve městečku. Po Bílé hoře bylo panství zkonfiskováno a novým majitelem se v roce 1624 stal kardinál František z Ditrichštejna, který měl v té době rovněž sousední klášterní panství žďárské, odkud byla nyní vykonávána správa zdejšího panství. Za jeho vlastnictví bylo Nové Město povýšeno na město (1635), současně byl městu obnoven znak. V roce 1638 změnli panství majitele znovu. Tentokrát se jím stává Šimon Kratzer ze Schönsperka (dříve hospodářský správce), který podporoval sklářskou výrobu v panství, zamýšlel vybudovat také železářské hutě. K jeho záměru však nedošlo, protože v roce 1645 byl zastřelen Švédy při jejich útoku na město. Panství od té doby spravoval a v roce 1660 převzal jeho syn František Maxmilián Kratzer. Ten mezi tím uskutečnil záměr svého otce, když v roce 1651 postavil na Kadově dvě železářské vysoké pece a k tomu výrobou navazující hamry na Kuklíku, Vříšti a Líšné. Tím položil základ železářské výroby na Novoměstsku. V roce 1691 na základě soudního výnosu připadlo panství knížeti Ferdinandu Ditrichštejnovi. O 8 let později prodal jeho syn Leopold Nové Město světské nadaci šlechtičen v Brně, jíž patřil až do roku 1945. V čele Nadačního ústavu se vystřídalo mnoho šlechtičen. Za dobu jejich nadvlády proběhla na novoměstském panství v 18. století tzv. pozdní horská kolonizace, při které vznikly nejmladší vesnice jako např. Blatiny, Koníkov, Samotín, Krátká a Moravské Milovy. Za hraběnky Hohenzollernové (1721-1745) byl nově přestavěn katolický kostel, její nástupkyně baronka Miniati di Campoli (1746-1759) barokně přestavěla zámek a prodloužila hřbitovní kostel. Zrušením poddanství v roce 1848 - za baronky Skrbenské (1836-1858) - pozbyla vrchnost dosavadního významu. Roku 1723 město zachvátil velký požár, v roce 1791 zde proběhla podružská rebelie a v letech 1796-1797 helvetská rebelie. V roce 1850 se Nové Město stalo sídlem okresního hejtmanství a zároveň jednoho ze tří soudních okresů. Od roku 1906 má Nové Město přívlastek "na Moravě" pro odlišení od ostatních Nových Měst. V roce 1949 bylo sídlo okresu přeneseno do Žďáru nad Sázavou. Novější dějiny města výrazně ovlivnilo založení reálného gymnázia v roce 1894, vybudování železnice z Tišnova do Žďáru nad Sázavou v roce 1905, rozvoj lyžování od konce 19. století a s ním související výroba lyží a rovněž tak výroba chirurgických nástrojů zahájená v roce 1949. Osada, později městečko Nové Město, byla založena ve 2. polovině 13. století nad soutokem říček Bezděčka a Bobrůvka. První domy byly postaveny asi v jižní části dnešního Vratislavova náměstí. Do poloviny 16. století se zástavba omezovala jen na jedno náměstí; dnešní Vratislavovo, Komenského a Palackého náměstí byla totiž spojena dohromady. Z tohoto náměstí vybíhaly cesty, které určovaly další postup výstavby. Jižním směrem, na Bobrovou vedla Bobrovská (Nečasova ulice); severozápadním na Žďár Žďárská ulice. Severovýchodním směrem vedla ulice Nové Domy (Masarykova ulice), na jejímž konci se cesta dělila na dvě větve na Svratku a na Jimramov. V polovině 50. let 16. století byla přestavbou měšťanského domu v jihozápadní části náměstí vybudována radnice, zároveň zde blok domů oddělil tzv. Dolní (Palackého) náměstí. K významným stavebním zásahům do dosavadní podoby městečka došlo na konci 16. století. Majitel novoměstského panství Vilém Dubský z Třebomyslic nejenže dal obnovit, ale také značně rozšířil panské sídlo, vznikl tak renesanční zámek. Zároveň došlo k postavení panského pivovaru a o něco později ke stavbě tzv. Hrádku (Halina), sídla jeho manželky Kateřiny Zahrádecké ze Zahrádek. Tím se oddělil prostor dnešního Komenského náměstí. Jako odbočka z ulice Nové Domy vznikl koncem 16. století východní konec Malé ulice, která vedla ke kostelíku Nanabevzetí Panny Marie na novém hřbitově. Vzdálenější část Malé ulice, které se říkalo Pod kostelíčkem, vznikla pak až začátkem 18. století. Ve 2. polovině téhož století bylo město rozšířeno o ulici Svatojánskou (Podstrání, dnes Brněnská a Jánská ulice). Další stavební vývoj výrazně poznamenaly rozsáhlé ničivé požáry. Ten, který vypukl 3. dubna 1723, zničil domy zejména na severozápadní straně náměstí. Po velkém požáru v roce 1801, který zasáhl 208 domů včetně kostela převládla v Novém Městě zděná výstavba, ta se však nadále soustřeďovala především do centra města. V 1. třetině 20. století se město začalo rychle zvětšovat, nová výstavba se přesunula na území zvané Niva, které vyplňovalo plochu mezi dosavadním městem, Malou a Žďárskou ulicí a oběma rybníky (Cihelským a Klečkovským). Ve stejném období se ovšem město rozrůstá i na severu a severovýchodě, kolem vlakového nádraží. Za Novými Domy je zastavována východní strana silnice na Jimramov, čtvrti zde vzniklé se říká Hejkalov; staví se také v ulici vedoucí od sokolovny k nádraží (Tyršova a Smetanova ulice) a na pozemku u viaduktu (lokalitě se říkalo Šanghaj, dnes ulice Mírová a Výhledy). Řada domů vyrostla za nádražím (Nezvalova ulice), první domy vznikají nad Kazmírovým rybníkem (Německého ulice). Na přelomu 30. a 40. let 20. století byl jižně od žďárské silnice vybudován rozsáhlý areál okresní nemocnice, naproti přes silnici pak vzniklo první novoměstské sídliště určené pro zaměstnance nemocnice. Mohutný stavební rozvoj zaznamenalo město ve 2. polovině 20. století. Severozápadně od města, nedaleko železniční trati při silnici na Vlachovice, byl postaven podnik Chirana (Medin) výrobce chirurgických nástrojů, který zahájil svůj provoz na konci roku 1949. Severovýchodně od města, v areálu bývalé Slonkovy firmy situované východně od silnice na Pohledec, byl uveden v roce 1951 do provozu podnik na výrobu lyží Sport (Sporten); o 20 let později zde byl vybudován nový provoz. Bytovou výstavbu rozhodujícím způsobem ovlivnila těžba uranu v okolí Dolní Rožínky. Panelová sídlištní výstavba určená převážně pro její zaměstnance proběhla v několika vlnách. V 60. letech 20. století vzniklo sídliště U nádraží (tzv. Staré sídliště) a stavělo se také na Tyršově ulici, v téže době byly postaveny i tři věžové domy (nazývané podle barvy jejich fasády); v následující dekádě pak vyrostlo sídliště na Hornické ulici. Kvůli další panelové výstavbě byla v 80. letech zbourána téměř celá východní strana Gottwaldovy (Masarykovy) ulice, tím byl zásadně narušen i vzhled Komenského náměstí. Na jeho severní straně vyrostla novodobá budova nákupního střediska, na západní straně stál už od poloviny 70. let moderní obchodní dům. Zastavěna byla postupně také volná plocha severně od Žďárské ulice, tady vzniklo sídliště Pod zastávkou a panelová výstavba pokračovala výstavbou sídliště Pod nemocnicí (ulice Pavlovova a Mendlova). V blízkosti panelových sídlišť vyrostly dvě hotelové ubytovny pro horníky pojmenované Uno a Duo. Tzv. "stará hotelovka" (Uno) byla v 90. letech upravena přestavbou a následnou přístavbou na městské byty; "nová hotelovka" (Duo) byla prodána realitní kanceláři, jsou v ní jednak byty, ale je také využívana ke komerčním účelům. Výstavba rodinných domků se soustředila především na území nad Kazmírovým rybníkem, kde vznikla samostatná městská čtvrť na půdorysu písmene U, které se říká Betlém. Rodinné domky se však stavěly i na řadě dalších míst, zvláště za Klečkovcem a Cihelňákem v oblasti nazývané Korsika (ulice Dukelská a Veslařská) a na úpatí Brožkova kopce (ulice Na Výsluní, Zahradní). Na začátku 70. let byl uveden do provozu nový hotel Ski, postavený v lese Ochoza na úpatí Harusova kopce. V souvislosti s touto rozsáhlou bytovou výstavbou a nárůstem počtu obyvatel došlo od konce 60. let 20. století k vybudování celé řady objektů občanské vybavenosti. Na ulici Leandra Čecha, západně od gymnázia směrem ke Klečkovskému rybníku, vyrostla nová základní škola; na místě zbořené sokolovny na Tyršově ulici byl postaven kulturní dům (1976); vybudovány byly také mateřské školy (na Drobného, Malé, Tyršově a Žďárské ulici). Stavební ruch zasáhl i areál okresní nemocnice, v závěru 70. let se zde podařilo dokončit dlouho plánovanou stavbu gynekologicko-porodnického pavilonu; postupně došlo k rekonstrukci většiny pavilonů, k výstavbě centrálního operačního sálu a heliportu. Přestože už v 70. letech byl schválen záměr vybudovat autobusové nádraží mimo centrum města, v prostoru pod zámkem, k jeho otevření došlo až v roce 1991. V polovině 90. let byl jižně od Žďárské ulice vybudován Dům s pečovatelskou službou, ve kterém jsou i městské byty. Nečasovu ulici tvoří domy po obou stranách komunikace vycházející z Palackého náměstí a ústící do kruhového objezdu a dále několik domů ve svahu po pravé straně silnice stoupající k Nové Vsi. Tato ulice se od nepaměti nazývala Bobrovská. V několika starých zápisech se objevuje i název Obrovská, z dob kdy se Bobrové říkalo i Obrová. Původní zástavbu Bobrovské ulice tvořily pouze domy od Palackého (dříve Dolního) náměstí k mostu, tedy čísla popisná 17-31 s výjimkou domu čp. 25, který kdysi stával až za mostem a byl počítán k ulici Svatojánské. Právě ústí Bobrovské ulice u přechodu potoka Bezděčky doznalo oproti minulosti největších změn. Při rekonstrukci okresní silnice procházející Novým Městem byla Bobrovská ulice na přelomu let 1938 a 1939 vydlážděna kamennou dlažbou. Nová silnice byla na začátku Bobrovské ulice po přechodu potoka Bezděčky napřímena (dříve opisovala pravý oblouk). Muselo dojít k postavení nového mostu a přeložení vodní nádrže nad Jelínkovým mlýnem (čp. 26). Byl postaven nový železobetonový most o šířce 8 metrů. Musel být také přesunut kříž stojící ve větvení silnice na Novou Ves a Petrovice, křižovatka byla rozšířena a zpřehledněna vykácením stromů. Na počátku 70. let minulého století se tato křižovatka opět měnila, když jí začala procházet nově vybudovaná přeložka silnice I/18. A dnešní podobu s kruhovým objezdem získala teprve nedávno. Peklem byl nazýván už ve starých pozemkových knihách dům čp. 20 a jeho majiteli se podle něj říkalo Pekelník. Snad toto označení vzniklo v dobách, kdy tu býval hamr. Víc než hamr byla známa hospoda "Na Pekle". V polovině 19. století si ji tu otevřel původem žďárský řezník Václav Procházka. Jeho žena byla vyhlášenou kuchařkou a tak hospoda prosperovala. Sám Procházka se nejvíce proslavil v revolučním roce 1848. Stal se hejtmanem a cvičitelem Národní gardy a byl také zvolen poslancem říšského sněmu ve Vídni. Posledním hostinským v "Pekle" byl o sto let později další žďárský rodák Josef Zábrš. Z pekla můžeme pokračovat rovnou do očistce. Skončíme tak v další hospodě, která bývala v nedávno zbořeném domě čp. 27 stojícím u odbočky k Jelínkovu mlýnu. Říkalo se tu V Očistci nebo u Valíšků. Hostinským tu v 2. polovině 19. století býval Josef Vališ a později jeho stejnojmenný syn. Oba byli také tkalci a kostelníky. Josef ml. ale nakonec hostinec prodal a odstěhoval se do Ameriky. Po návštěvě pekla a očistce možná čekáte, že už půjdeme rovnou do nebe. Zastavíme se v barvírně. Úspěšný barvířský závod provozoval v čp. 29 na přelomu 19. a 20. století František Kubík. Svému okolí byl velmi dobře znám, neboť díky němu za domem tekl "věčně modrý potok". Potok, který dříve tekl za domy na západní straně Bobrovské ulice, byl ve skutečnosti mlýnským odpadem. Tekla tudy voda z Kazmírova mlýna (čp. 35) a ústila do nádrže před Jelínkovým mlýnem. Tento mlýn s číslem popisným 26 stojí sice trochu stranou, ale můžeme ho ještě k Bobrovské ulici počítat. Mlýn tu býval přinejmenším na konci 15. století, kdy se mu říkalo Šarlův. Na konci 16. století ho koupil Jiřík Humpolecký z Rybenska a od té doby je znám jako mlýn Humpolecký. Během třicetileté války mlýn zpustl a přešel do majetku vrchnosti. Vrchnostenskými mlynáři tu byli od 18. století členové mlynářského rodu Jelínků. Posledním mlynářem byl již ve století dvacátém Augustin Jelínek. Od roku 1938 se začaly na domech v Bobrovské ulici objevovat pamětní desky věnované významným osobnostem. Jako první se 17. července 1938 odhalovala pamětní deska na domě čp. 22, kde od svého raného dětství žil ruský legionář František Seidl, který padl v červnu 1918 při dobývání Kurganu. O devět let později - 27. července 1947 - odhalil tehdejší ministr výživy Václav Majer pamětní desku na rodném domě ing. Jaromíra Nečase. Jaromír Nečas se roku 1888 narodil v domě čp. 31, v dobách první republiky se stal ministrem sociální péče a později byl i členem exilové vlády v Londýně. A právě na jeho počest byla už v říjnu 1945 Bobrovská ulice přejmenována na Nečasovu. V roce 1910 se v domě čp. 21 na Bobrovské ulici narodil Josef Veselka, pozdější zakladatel a sbormistr Akademického pěveckého sdružení Moravan, profesor brněnské konzervatoře a JAMU. A na jeho rodném domě, tehdy už v Nečasově ulici, mu byla 8. května 1996 odhalena pamětní deska. Byla v Nečasově ulici třetí a zatím poslední. Palackého náměstí, to je v Novém Městě poměrně exkluzivní adresa, jí se mohou pochlubit jen obyvatelé čtyř domů - čísel popisných 16, 32, 33 a 34. Ostatní domy s okny do Palackého náměstí jsou již počítány k Nečasově ulici nebo Vratislavovu náměstí. V zástavbě oddělující dnes obě náměstí je ukryt dům čp. 97, v němž ještě nedávno sídlilo informační centrum. V tomto místě se předpokládá původní tvrz, nebo přinejmenším sídlo vrchnostenských úředníků v dobách, kdy Nové Město vlastnili členové mocného rodu Pernštejnů. Jak jinak si vyložit znamení zubří hlavy zdobící kamenný sloup, na nějž je svedena klenba přízemní místnosti domu čp. 97. Nejen shluk domů, ale i terénní zlom odděluje Vratislavovo a Palackého náměstí. A právě díky své poloze bylo Palackého náměstí původně nazýváno Dolním náměstím či Dolním rynkem. Střed náměstí tvoří kašna, která svou podobu kamenného kvadrilobu (čtyřlistu) získala v roce 1891. V létě roku 1905 byla osazena plastikou Jana Štursy Píseň hor zpodobňující pasáčka s ovcí na klíně. Od roku 1942 je originál plastiky z hořického pískovce umístěn v Horáckém muzeu a na kašně je umístěna kopie zhotovená ve zlínské Škole umění vedené tehdy Vincencem Makovským. Takzvaný Pasáček se stal jedním ze symbolů Nového Města. Není ale jediným sochařským výtvorem zdobícím Palackého náměstí. Na kašně měla být původně umístěna socha Františka Palackého, která nakonec našla své místo v protilehlém svahu. Slavnostně byla odhalena 26. října 1902. Od té doby bylo náměstí nazýváno Palackého, i když oficiálně byla změna názvu potvrzena až v roce 1907. Okupace a zřízení protektorátu však s sebou přinesly nařízení o odstranění všeho, co neodpovídalo "změněným státoprávním poměrům". A tak byla 28. června 1940 socha Palackého odstraněna a v říjnu téhož roku bylo náměstí opět přejmenováno na Dolní. Po osvobození se název Palackého náměstí vrátil. Na návrat sochy si muselo město počkat do 2. června 1946, kdy byla socha po dlouhých sporech o její umístění znovuodhalena na původním místě. Stejně jako Píseň hor je i socha Otce národa dílem Jana Štursy. Palackého socha je navíc i Štursovou první veřejnou zakázkou. Obě sochy vznikly z podnětu a za podpory Josefa Jelínka, Štursova poručníka a mecenáše. Josef Jelínek (1829-1903) býval novoměstským koželuhem a majitelem domu čp. 32 na Palackého náměstí (dům s věžičkou), kde se říkalo u bohatých Jelínků. Byl veřejně činným, ať už jako předseda nebo člen řady místních spolků, tak i jako člen obecního výboru (zastupitelstva). V letech 1861-1891 zastával s přestávkami post starosty města. Byl také poslancem Moravského zemského sněmu. Na jeho návrh byla pro kašnu na tehdejším Velkém náměstí zhotovena socha Vratislava z Pernštejna. V roce 1891 bylo Josefu Jelínkovi uděleno čestné občanství města. V otcových stopách šel i Josef Jelínek mladší (1858-1936), který býval velitelem novoměstských hasičů či prvním starostou obnoveného Sokola (mimo jiné též před první světovou válkou majitelem prvního automobilu ve městě). V roce 1913 byl zvolen jako jeho otec starostou města a byl jím až do poválečných voleb v roce 1919. Již od svého zvolení starostou se potýkal s nepřízní části novoměstských obyvatel (té se nevyhnul ani jeho otec). V roce 1923 prodal svůj dům "eráru" a odstěhoval se do Pardubic. Dům čp. 32 se pak stal sídlem finančních úřadů s okresní působností. Když Nové Město ztratilo statut okresního města, našla v domě své první sídlo v roce 1951 zřízená samostatná hudební škola. Řadu zajímavých osobností najdeme i mezi obyvateli rohového domu čp. 34. Od roku 1662 až do současnosti je v držení členů rodu Německých. Prvním z nich byl Martin Německý, který se oženil s Dorotou, dcerou Kateřiny Kalouskové zvané Šlejfrlice (patrně byla majitelkou šĺajferny - brusírny). Přídomek přešel i na dům čp. 34, kterému se říkalo u Šlejfrlíků. Díky hudebnímu nadání svých obyvatel získal dům během 18. století jiný přídomek. V roce 1752 se stal majitelem domu Daniel Německý, který byl hudebníkem, městským varhaníkem a později i rektorem městské školy. Od jeho časů se domu čp. 34 začalo říkat u Varhaníků. Nejslavnějším rodákem z domu čp. 34 však byl Daniel Matyáš Německý (1762-1820), dvojnásobný doktor (filozofie a veškerého lékařství), oblíbený lékař, vědec, novátor a samozřejmě také hudebník. Rod Německých dal světu i slavné lyžaře Josefa a Otakara Němce. Přídomek Šlejfrlík výměnou za Varhaníka nezanikl. Přenesl se ale na protější rohový dům čp. 101, který se dostal do držení druhé větve rodu Německých založené Václavem Německým, vnukem Martina Německého-Šlejfrlíka. Z těchto "Šlejfrlíků" pocházel i František Německý, známý novoměstský hostinský a hoteliér, zakladatel Hotelu Německý stojícího ještě před 30 lety na Masarykově ulici. Zajímavým pojítkem mezi domy čp. 34 a 101 bývala městská brána, která kdysi uzavírala přístup do centra města ze Žďárské ulice. O původu jména Žďárské ulice není pochyb, tudy se jezdilo z Nového Města do Žďáru. Se jménem dostala ulice do vínku i oheň - žďáření. Požár, který vypukl 13. června 1879 v noci ve stodole domu čp. 84, se zapsal trvale do dějin celého města. Díky silnému větru ženoucímu oheň ke středu města tehdy shořelo 19 obytných a 12 hospodářských stavení. Co do rozsahu nemohl tento požár aspirovat na "titul" největšího požáru v historii, nicméně stal se podnětem k historickému rozhodnutí. O několik týdnů později - 24. srpna 1879 - byl v Novém Městě založen sbor dobrovolných hasičů. Žhavá témata však najdeme i u vody. Ke Žďárské ulici patřívaly tři mlýny zmiňované již v 16. století. Nedaleko mostu stával Hánův mlýn (čp. 81). Mlýn vyhořel již při památném požáru celého města v roce 1801. Po tomto požáru byl ještě obnoven. Ke zkáze ho přivedli o několik desítek let později zdejší mlynáři Josef Ondra a po něm Jakub Žák. Budovy mlýna zchátraly a byly zatíženy dluhy. Rozpadající se, ale dobře pojištěný, mlýn v noci 22. června 1907 do základů vyhořel. Mlýn již obnoven nebyl, pouze pila. Od roku 1918 na mlýně začal provozovat pilařskou živnost Filip Jaroš, a právě proto je tento objekt znám jako Jarošova pila. Požár ukončil činnost i dalšího mlýna známého jako Kazmírův (čp. 35). Původně se tomuto mlýnu a rybníku nad ním říkalo Škrobův. Patrně od dob mlynáře Kazimíra Štampy, který žil na přelomu 17. a 18. století, se začalo říkat mlýnu a rybníku Kazmírův. Posledním mlynářem v Kazmírově mlýně byl Alois Jelínek ze známého fryšavského mlynářského rodu. Historii mlýna uzavřel požár, který vypukl o půlnoci 27. září 1916. Třetí z mlýnů se dočkal svého zániku i bez přispění ohně. Ke konci 16. století ho postavil pod tehdejším Sadovým rybníkem Jan Štrafa. Rybník se ale dnes jmenuje Klečkovský po Janu Klečkovi, který mlýn v roce 1643 prodal vrchnosti. Mlýnu se říkalo i Ráčkův a rybníku se tak někdy říká dodnes. Posledním mlynářem tu totiž byl Josef Ráček, známý podivín, který nechal mlýn zchátrat a na konci života se snažil získat peníze na opravu od památkového úřadu. Mlýn nakonec koupil novoměstský velkostatek a v červnu 1935 ho nechal zbořit. Téměř o deset let později zažilo Nové Město i válečný požár. Letadla Rudé armády 9. května 1945 ostřelovala a bombardovala ustupující německé jednotky. Letecký útok zaplatilo životem i několik civilistů, poškozena byla řada domů. Nejvíce jich bylo právě ve Žďárské ulici. Dům čp. 82 listonoše Františka Vyplašila stojící v křižovatce (u zrcadla) dnešních ulic Žďárské a Dukelské již obnoven nebyl. Na jeho místě byl na návrh Vincence Makovského vybudován v roce 1953 kamenný taras. Již o tři roky dříve byla Žďárská ulice přejmenována na Stalingradskou, na paměť města zničeného během druhé světové války. Ke svému původnímu názvu se ulice vrátila v roce 1962 Nové Město na Moravě se nachází v západní části Moravy; je vzdáleno 10 km východně od Žďáru nad Sázavou po silnici první třídy I/19. Leží v nadmořské výšce 600 m n. m. na jižním okraji Žďárských vrchů, které jsou východní součástí rozsáhlé Českomoravské vrchoviny. Město leží v jižní části Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. CHKO byla vyhlášena roku 1970 a rozléhá se na 715 km2 v nadmořských výškách od 490 do 836,3 m (nejvyšší vrchol Devět skal). Je pramennou oblastí mnoha řek, kterou prochází hlavní evropská rozvodnice mezi Severním a Černým mořem. Jedním z typických krajinných prvků v této oblasti jsou rulové skalní útvary, které byly vytvořeny mrazovým zvětráváním na zalesněných vrcholcích Žďárských vrchů, například Malinská skála, Dráteničky, Čtyři palice, Pasecká či Lisovská skála. Zhruba 15 km jihovýchodně od města se nachází westernové městečko Šiklův mlýn. Nad Novým Městem se nachází také největší sjezdovka na Vysočině - sjezdovka Harusův kopec. Sjezdovka je v sezoně uměle zasněžována a osvětlena. Harusův kopec - "Harusák" je zmiňován již v knize Bohumila Polácha "Srub radosti". Městský znak udělil městu dne 30. listopadu 1635 kardinál František kníže Dietrichštejn. Městský prapor udělilo městu předsednictvo České národní rady svým 926. usnesením z 93. schůze dne 7. května 1992. Městský znak města Nového Města na Moravě tvoří oválný štít nakoso půlený od pravé horní strany dolů k levé straně, horní polovina je zlatá, dolní červená, dva vinařské nože se stříbrnou čepelí a střenkou v přirozené barvě stojí vedle sebe, jeden na . zlatém poli a druhý na červeném poli - ohnutými špicemi nahoru ven, nad noži na zlatém poli je knížecí klobouk, dole mezi střenkami na červeném poli pak sedící, dozadu se ohlížející zlatý lev bez koruny, s pozdviženým jedním ocasem. Městský prapor města Nového Města na Moravě má list nakoso dělený, horní pole žluté, dolní červené, na třetinách listu jsou postaveny odvrácené vinařské nože, délka čepele nožů je 5/10 šířky listu a střenky 2/10 šířky listu, čepele jsou bílé, střenky hnědé, poměr délky k šířce je 3 : 2. Městskou pečeť města Nového Města na Moravě tvoří městský znak, kolem něhož je nápis "Město - Nové Město na Moravě", rozdělený sněhovými vločkami. Tradičním maskotem Nového Města na Moravě je strašidlo horáckých lesů - Horácký hejkal. Jeho podobu se snažilo vystihnout mnoho novoměstských umělců, tradičním vzorem však zůstává podoba ztvárněná novoměstským rodákem Karlem Němcem. Postava Horáckého hejkala představuje divého muže - skřeta s dlouhými, řídkými rozježenými vlasy a vousy. Nové Město na Moravě je tvořeno vlastním městem a 9 vesnicemi: Hlinné Jiříkovice Maršovice Olešná Petrovice Pohledec Rokytno Slavkovice Studnice Mateřská škola Nové Město na Moravě Základní škola Nové Město na Moravě, Malá Základní škola Nové Město na Moravě, Leandra Čecha Základní škola Nové Město na Moravě, Vratislavovo náměstí Gymnázium Vincence Makovského se sportovními třídami Nové Město na Moravě Střední odborná škola Nové Město na Moravě Dům dětí a mládeže Nové Město na Moravě Základní umělecká škola Jana Štursy Nové Město na Moravě Nejznámější sportovní událostí je závod světového poháru v běhu na lyžích - Zlatá lyže Českomoravské vrchoviny (obvykle konec ledna), který se jezdí v malebném okolí hotelu Ski v lese Ochoza. Od roku 2006 je světový pohár součástí projektu FIS - Tour de Ski. Dále cyklistický závod Rovner Vysočina (počátek srpna). Okolí je hojně využíváno také pro závody v orientačním běhu, horských kol, kolečkových lyží či triatlonu. V roce 2007 se zde konalo mistrovství v orientačním závodě na horských kolech. V roce 2011 se zde konalo mistrovství světa horských kol, v roce 2012 první závod světového poháru v biatlonu. V roce 2013 se zde poprvé konalo Mistrovství světa v biatlonu 2013, byl to 46. ročník této události. Přes Nové Město na Moravě prochází od roku 1905 železniční Trať 251 Žďár nad Sázavou - Tišnov, tzv. Tišnovka, nádraží Nové Město na Moravě se nachází necelý kilometr severovýchodně od centrálních náměstí, zastávka Nové Město na Moravě zastávka se nachází na západním okraji městské zástavby, nedaleko nemocnice a továrny MEDIN. Jižním obchvatem (jako ulice Brněnská) prochází západovýchodním směrem silnice I/19. Severojižním směrem procházejí přes centrum města peáží silnice II/360 a II/354. Z města vychází ještě několik silnic III. třídy, a to III/36039 směrem na východ na Zubří a Vojtěchov, III/35314 na severozápad na Tři Studně (krátkou spojkou III/01844 napojená v západní části města na silnici I/19), III/35315 na západ do místní části Jiříkovice, Město je přirozeným uzlem regionální autobusové dopravy. Dominantním dopravcem je zde ZDAR a.s. (kromě základní obslužnosti regionu zde zastavuje i dvěma dálkovými linkami, 840127 Žďár nad Sázavou-Olomouc a 840319 Bystřice nad Pernštejnem-Praha), zastavují zde však i dálková linka dopravce Tourbus a.s. . (720265 Brno-Svratka), linka ICOM transport 760700 Jihlava-Ostrava a z Poličky do města jezdí linka 840901 dopravce Zlatovánek spol. s r.o. Autobusy mají ve městě dva terminály: autobusové nádraží (nyní s názvem "Nové Město na Moravě, centrum" se nachází v bezprostřední blízkosti centra města i silnice I/19. Dopravní terminál s názvem "Nové Město na Moravě, Dopravní terminál" byl zprovozněn v dubnu 2013 a nachází se u železničního nádraží ve východní části města. Má 5 autobusových stání, z toho 3 krytá, a 33 parkovacích míst P+R. Nové Město na Moravě zahájilo provoz městské autobusové dopravy slavnostní předváděcí jízdou 6. ledna 2014. MHD je provozována na dvou jednosměrně okružních linkách se závleky a provozuje ji vozem pro 25 sedících cestujících dopravce ZDAR a.s. Během ročního zkušebního provozu chce dopravce doladit jízdní řády podle připomínek a vyzkoušet různé typy autobusů a podle potřeby je připraven nasadit větší autobus. Obě linky začínají a končí na dopravním terminálu. Linka 1 (845001), červená, je kratší, jede od Maršovic přes terminál kolem kulturního domu k nemocnici, navazuje zejména na vlaky. Linka 2 (845002), modrá, vede od Maršovic pod Brožkův Kopec, přes Dukelskou ulici, nemocnici, Palackého náměstí k Bille a Masarykovou ulicí na dopravní terminál, je více zaměřena na místní školáky. Jízdy na linkách se střídají v sudou a lichou hodinu, jezdí celotýdenně od 5 hodin ráno do 8 večer, některé ranní a polední spoje jezdí ale jen v pracovních dnech. Do přípravy zastávek a roční objednávky dopravních výkonů investovalo město asi milion korun. Pro další roky počítá s ročními dotacemi v řádu statisíců. Plné jízdné za jednu jízdu je 10 Kč a platí se při nástupu u řidiče, pro děti od 6 do 15 let je poloviční, zároveň byla zavedena od počátku roku 2014 Novoměstská karta (základní cena 900 Kč, pro děti a studenty 720 Kč a pro seniory nad 70 let 480 Kč), v jejíž ceně je automaticky zahrnuto roční předplatné na MHD a za svoz odpadu a slevy v městských zařízeních. Městem prochází dálková cyklotrasa č. 19 (souběžně se silnicí I/19) a cyklotrasa č. 103 vede po silnici III/35314 na severozápad na Tři Studně. Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Novém Městě na Moravě. Katolický kostel sv. Kunhuty na Vratislavově náměstí, se sgrafitovou výzdobou (jedoucí Sv. Václav) od akademického malíře Karla Němce. Hřbitovní kostel Nanebevzetí Panny Marie, o kterém je první písemná zmínka z roku 1596. Novorenesanční evangelický kostel z roku 1898. Tři kříže postaveny z vděčnosti za záchranu před morovou epidemií, na kterou nezemřel ani jeden obyvatel města, nacházející se asi 1 km jihovýchodně od centra města na vrcholu (675 m n. m.) zalesněného kopce. Novoměstský zámek Stará radnice - Původní novoměstskou radnici najdeme na Vratislavově náměstí. Vznikla v roce 1555 přestavbou původních dvou měšťanských domů. V roce 1723 ale vyhořela a při následné obnově přibylo další poschodí a také věžička. V roce 1938 byla místním rodákem Karlem Němcem vytvořena sgrafitovou výzdoba. Dnes je zde umístěno Horácké muzeum. Dům čp. 121, ve kterém byla roku 1608 zřízena škola. Dům čp. 13 rodiny Bradyových, který je připomínkou nacistické okupace a Holocaustu. Dům čp. 97 pochází z přelomu 15. a 16. století. V současnosti v něm sídlí městské informační centrum. Dům čp. 103 s renesančními základy z poloviny 16. století sloužil zpočátku jako dům právovárečný. Po rekonstrukci v letech 2002-2003 zde sídlí městský úřad. Dům čp. 7 - hotel Panský dům. Dům čp. 124 - budova I. základní školy z roku 1879 Dům čp. 11 - rodný dům Vincence Makovského. Dům čp. 1439 - rodný dům Tobiáše Kamenického CHKO Žďárské vrchy - Nové Město na Moravě je výchozím bodem do chráněné oblasti. Přírodní památka Pernovka - rašelinná louka Přírodní památka U Bezděkova - lokalita šafránu bělokvětého Zdeněk Blažek (1905-1988), český skladatel, pedagog a hudební teoretik Oldřich Blažíček (1887-1953), akademický malíř . Hana Brady (1931-1944), židovská dívka, která zahynula v koncentračním táboře, stala symbolem židovské perzekuce 2. světové války Leander Čech (1854-1911), národní buditel, . středoškolský profesor, literární historik, kritik a teoretik Daniel Dítě (* 1954), český herec, dabér a dabingový režisér Věra Frömlová-Zezuláková (1924-1998), malířka a restaurátorka Jan Hlaváček (* 1949), plukovník Alois Chocholáč (1906-1983), český výtvarník, zakladatel umění samorostů. Josef Jambor (1887-1964), akademický malíř a grafik Radek Jaroš (* 1964), horolezec Jaroslav Kallab (1879-1942), právník, ředitelem kriminologického ústavu Karel Kalláb ( .1884-1963), učitel a spisovatel Jan Kasal (* 1951), český politik, čelný představitel KDU-ČSL Miloš Konvalinka (1919-2000), český dirigent a skladatel Pavel Kopáček ( .1923-1996), akademický malíř a krajinář Jindřich Mahelka (1919-1990), český malíř, grafik a ilustrátor Jiří Macháček (* 1971), moravský archeolog který se specializuje na slovanskou archeologii raného středověku a počítačovou podporu v archeologii. Vincenc Makovský (1900-1966), akademický sochař Josef Vratislav Monse (1733-1793), národní buditel a rektor olomoucké univerzity Jaromír Nečas (1888-1945), český politik . a ministr Josef Novotný (* 1952), český politik, senátor, poslancem za VV Jan Evangelista Nečas (1849-1919), český právník a soudce, básník a překladatel Karel Němec (1879 .-1960), malíř a grafik Miroslava Němcová (* 1952), česká politička, poslankyně za ODS Jaroslav Pospíšil (1905-1979), český operní a operetní zpěvák (tenor . ) Martina Sáblíková (* 1987), olympijská vítězka Ivan Sekanina (1900-1940), právník a novinář Ivo Strejček (* 1962), je poslanec Evropského parlamentu, člen ODS Karel Daněk ( .* 1927), autor několika knih o lyžování a zdravém životním stylu, překladatel a sběratel básní Jan Svítil-Karník (1870-1958), básník, spisovatel, překladatel a lékař Josef František Svoboda (1874 .-1946), všestranný vlastivědný a národopisný pracovník, historik, archivář a muzeolog Jan Štursa (1880-1925), akademický sochař Josef Veselka (1910-1992), sbormistr . a hudební pedagog Eva Vítečková (* 1982), česká basketbalistka a vicemistryně světa Východně od Nového Města se nacházela vesnice Mnichov nebo též Michovy, která zanikla a dnes ji připomínají pouze místní názvy Horní a Dolní Michovy a Michovské hory. První zmínka o osadě Mnichov pochází z konce 15. století, kdy jsou zmiňováni Mikuláš Vicher a Huňatý z Mnichova. Od začátku své existence patřila osada pánům z Lipého, kteří ji v roce 1496 prodali Vilémovi z Pernštejna. Od té doby začíná postupné skupování pozemků v Mnichově obyvateli Nového Města. Roku 1540 byla vesnice Janem z Pernštejna prodána Novému Městu. V roce 1580 ji Vratislav z Pernštejna uznává jako součást tehdejšího městečka. O 7 let později byla osada již vylidněná a o další rok později je v kupní smlouvě uváděna jako zcela pustá. Mnichov možno lokalizovat severně od kopce Kalvárie na horní okraj pramenného zářezu přibližně v místech dnešní silnice č. 19 ve směru k Bystřici nad Pernštejnem. Waalre Ziano di Fiemme Nová Města Evropy

ADJ_PHRASE

OTHER

009149

... neboli k levhartu mandžuskému. Levhart čínský se zbarvením své srsti liší od jiných poddruhů. Má obvykle velmi tmavou podkladovou barvu na bocích a hřbetu. Ta je výrazně okrová, žlutohnědá a někdy až cihlově oranžová. Spodní část bývá naopak velmi světlá. Rozety jsou velké a uvnitř nich místy bývají černé skvrny. Tím se levhart čínský podobá jaguárovi. Rozměry jde o průměrný až mírně nadprůměrný poddruh. Celková délka se pohybuje mezi 1,8–2,2 metru, hmotnost osciluje mezi 22 kg (malé samice) až 75 kg (velcí samci). == Rozšíření, biotop, populace == Levhart čínský žije pouze na území Číny. Je ostrůvkovitě rozšířen v mnoha provinciích ve středu, severovýchodě a východě země. Zdá se, že provincie Šan–si je nejpříhodnějším místem pro jeho výskyt. Na jihu přichází jeho území do styku s územím levharta indočínského. V severovýchodních provinciích se dříve...

Čím se levhart čínský liší od jiných poddruhů?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Levhart_čínský

Levhart čínský se zbarvením své srsti liší od jiných poddruhů.

Levhart čínský či levhart skvrnitý čínský (Panthera pardus japonensis) je poddruh či nejnověji pouhá forma (taxonomická revize vydaná roku 2017 ho řadí k poddruhu levhart mandžuský) levharta skvrnitého žijící ve východní a severovýchodní Číně. Podobá se levhartu mandžuskému, má však tmavší oranžovo–cihlové zbarvení. Živí se především savci malé a střední velikosti. Areál jeho výskytu je značně fragmentovaný. Jeho život v divočině je velmi málo probádán a IUCN tento poddruh podle stupně ohrožení nevyhodnocuje. == Taxonomie a popis == Britský zoolog John Edward Gray popsal levharta čínského v roce 1862 na základě jedné kožešiny. Nazval ho nesprávně levhartem japonským (Leopardus japonensis), neboť se domníval, že kožešina pochází z Japonska. Pojmenování binomické se sice změnilo na trinomické, ale jméno japonensis vypuštěno nebylo, ačkoliv alternativní názvy se objevily. V Číně je tato kočkovitá šelma nazývána 华 nebo 中 (podle pin-yin přepisu huáběi bà a zhō bà), což znamená "čínský levhart" nebo "severočínský levhart". Někdy je zde označován jako "zlato-mincový levhart", neboť jeho barva může mít zlatavý odstín a rozety připomínají mince.Nejnovější taxonomie (z roku 2017) publikovaná pod patronací Mezinárodního svazu ochrany přírody ho nevyděluje jako samostatný poddruh, nýbrž ho zařazuje k poddruhu Panthera pardus orientalis neboli k levhartu mandžuskému. Levhart čínský se zbarvením své srsti liší od jiných poddruhů. Má obvykle velmi tmavou podkladovou barvu na bocích a hřbetu. Ta je výrazně okrová, žlutohnědá a někdy až cihlově oranžová. Spodní část bývá naopak velmi světlá. Rozety jsou velké a uvnitř nich místy bývají černé skvrny. Tím se levhart čínský podobá jaguárovi. Rozměry jde o průměrný až mírně nadprůměrný poddruh. Celková délka se pohybuje mezi 1,8–2,2 metru, hmotnost osciluje mezi 22 kg (malé samice) až 75 kg (velcí samci). == Rozšíření, biotop, populace == Levhart čínský žije pouze na území Číny. Je ostrůvkovitě rozšířen v mnoha provinciích ve středu, severovýchodě a východě země. Zdá se, že provincie Šan–si je nejpříhodnějším místem pro jeho výskyt. Na jihu přichází jeho území do styku s územím levharta indočínského. V severovýchodních provinciích se dříve potkával s levhartem mandžuským, jehož areál výskytu se však výrazně zmenšil a dnes jsou tato setkání zcela výjimečná. Levhart čínský obývá především vrchovinné až hornaté oblasti s dostatkem hustých lesů, ale může se vyskytnout i ve stepích a polopouštích. Velikost populace je těžko kvantifikovatelná a i kvalifikované odhady se navzájem značně liší. V roce 2010 se předpokládalo, že celkem v Číně žije méně než 4 000 levhartů ze čtyř poddruhů (l. čínský, l. indočínský, l. mandžuský a l. indický). Novější průzkumy naznačují, že toto množství je s velkou pravděpodobností výrazně nižší, možná jen okolo 1 000 kusů. Studie z roku 2015 pak tvrdí, že počet kusů levharta čínského ve volné přírodě osciluje mezi 174-348, a doporučuje proto IUCN, aby zavedla samostatné ohodnocení poddruhu jako kriticky ohroženého. Nicméně článek uveřejněný v témže roce v časopisu China Scenic hovoří o méně než 2 000 jedincích, což je ale velmi vágní odhad. == Biologie == Levhart čínský je velmi plachý, obtížně pozorovatelný živočich. Jeho život dosud nebyl detailně studován a je k němu, na rozdíl od například afrických nebo indických levhartů, jen minimum informací. Jedná se o samotářské zvíře, jehož teritorium zabírá mnoho desítek kilometrů čtverečních.Loví středně velké druhy kopytníků jako jsou goralové sečuánští, muntžaci chocholatí, divoká prasata, srnci a jeleni, dále pak různé hlodavce jako jsou hlodouni čínští, zajíci a krysy. Nepohrdne ani jezevci, makaky, cibetkami, ptáky a v nouzi i hmyzem. K útokům často využívá velké kameny a skalní převisy, z nichž napadá svou kořist překvapivým skokem. Zabíjí také lidmi chovaný dobytek. Levhart čínský v současnosti (2016) nemá, kromě člověka, přirozeného nepřítele. Dříve mohl být příležitostně zabit tygrem čínským, ale ten už ve volné přírodě nežije. Pokud se vyskytuje v blízkosti lidí, přesouvá se jeho aktivita více na dobu po soumraku a hlouběji do lesa. === Rozmnožování === Doba rozmnožování není striktně daná, ale obvykle jde o leden a únor. Březost trvá asi 105–110 dní. Následně se rodí nejčastěji 2–3 mláďata. Ta zůstávají s matkou po dobu 18–24 měsíců. Mladé samice si pak zakládají teritorium poblíž své matky, samci odcházejí hledat si území podstatně dál. == Hrozby == Hlavním nebezpečím pro levharta čínského byl a stále je člověk a jeho aktivity. Zhruba do 50. let 20. století byl poddruh poměrně hojný, ale pak se dostal na seznam tzv. škůdců v zemědělství a jeho stavy se začaly rapidně snižovat. Ročně bylo v Číně zabíjeno 2 000–3 000 levhartů, což se následně muselo nějak projevit. Mimo pronásledování jako škůdců a zároveň zvířat využívaných v čínské medicíně jim škodil i úbytek přirozené kořisti a fragmentace životního prostoru. I přes rapidní úbytek je však zatím nepotkal osud v divoké přírodě již vyhubených tygrů čínských. Důvodů existuje několik: 1) leopard je adaptabilnější a využívá širší škálu kořisti. 2) je menší a dokáže se lépe skrývat. 3) není přece jen tak atraktivní pro tradiční čínskou medicínu. Přesto není důvod k optimismu a stavy levhartů jsou státními úřady stále poněkud nadhodnocovány. I když je již podle zákona chráněn (tzv. Class I ), hrozba vyhubení nad ním stále visí, neboť zemědělci se často mstí, když levharti zabijí jejich dobytek například tím, že umísťují otrávené návnady. Problémem je i izolace malých populací, což do budoucna hrozí příbuzenským křížením. == Ochrana, chov v zajetí == Chinese Felid Conservation Alliance (CFCA) je malá (roku 2016 měla 12 členů) nezisková organizace, která se zabývá monitorováním a ochranou různých druhů kočkovitých šelem, především pak levharta čínského. V roce 2008 začala s rozmisťováním fotopastí v provincii Šan-si a postupně jimi pokryla území více než 300 km2. Kromě jiných záběrů se jim podařilo zachytit samice se třemi různými vrhy mláďat. Členové organizace navštěvují vesnice a shromažďují informace od místních, přičemž se snaží šířit osvětu. Byl zaveden i kompenzační program, kdy jsou zemědělci odškodňováni v případě, když jejich dobytek je usmrcen některým levhartem. Standardní cena je 800 až 3000 jüanů za jedno mrtvé zvíře. Například v roce 2015 bylo v provincii S'-čchuan vyšetřeno a odškodněno zabití 40 kusů dobytka levharty. Kompenzace však nejsou dlouhodobým řešením. Členové CFCA se pokouší přesvědčit místní úřady a zemědělce, aby nenechávali dobytek volně pást v horách a ohrazovali mu pastviny. Organizace se snaží s pomocí různých dobrovolníků co nejčastěji patrolovat a odhalovat či alespoň odrazovat pytláky.V zajetí je chováno asi 40–50 těchto šelem. V Čechách žijí v Zoo Liberec; v Zoo Plzeň byl jeden kus chován, ale v současnosti (2016) ho zde již nemají. == Odkazy == === Reference === V tomto článku byl použit překlad textu z článku 华 na čínské Wikipedii. === Literatura === DOBRORUKA, Luděk J. Über nordchinesische Leoparden, besonders über den Namen Panthera pardus japonensis (Gray 1862). Zoologischer Anzeiger. 1963, roč. 170, s. 164-171. (německy) GRAY, J. E. Description of some new species of Mammalia. Proceedings of the Scientific Meetings of the Zoological Society of London for the Year 1862. 1862, s. 262. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-30. (anglicky) JUTZELER Eva, WU ZHIGANG, LIU WEISHI and BREITENMOSER Urs. Leopard Panthera pardus. Cat News Spacial Issue 5: Cats in China. Autumn 2010, s. 30-33. Dostupné online. (anglicky) LU JUN, HU DEFU and YANG LIANGLIANG. Legal status and conservation of cat species in China. Cat News Spacial Issue 5: Cats in China. Autumn 2010, s. 5-6. Dostupné online. (anglicky) SUNQUIST, Mel; SUNQUIST, Fiona. Wild Cats of the World. Chicago, London: University of Chicago Press, 2002. S. 318-342. (anglicky) === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu levhart čínský ve Wikimedia Commons Taxon Panthera pardus japonensis ve Wikidruzích ZOO Liberec: Levhart čínský ZOO Plzeň: Levhart čínský EAZA Yearbook 2007/2008 The Cat House: North Chinese Leopard Vzácné záběry z kamerových pastí z provincie Šan-si (video)

ADJ_PHRASE

OTHER

000830

... věd. Jacob Bernoulli měl pět dcer a tři syny. Na rozdíl od jeho bratrů Johanna a Nicolause se však žádné z jeho dětí nestalo později taktéž známými matematiky či fyziky. Zemřel 16. srpna 1705 v Basileji. Na počest Jacoba a jeho bratra Johanna byl pojmenován měsíční kráter Bernoulli. Jacobova vědecká práce byla přínosná v mnoha oblastech. Podílel se na rozvoji teorie pravděpodobnosti a kombinatoriky, ve které se dodnes používá právě jeho a Leibnizova terminologie. Část jeho poznatků se...

Kdy zemřel Jacob Bernoulli?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jacob_Bernoulli

Zemřel 16. srpna 1705 v Basileji.

Jacob Bernoulli (též Jacques, Jakob či Jakub; někdy též s číslovkou I.) (6. ledna 1655, Basilej - 16. srpna 1705, Basilej) byl švýcarský matematik a fyzik. Zajímal se o zákonitosti křivek či mocninné řady a významně přispěl k rozvoji teorie pravděpodobnosti (Binomické rozdělení), variačního počtu. Spolu s bratrem Johannem Bernoullim učinili rozhodující objevy v rozvíjející se matematické analýze. Narodil se v Basileji v rodině belgického obchodníka Mikuláše a jeho manželky Markéty Schönauerové. Vystudoval filosofii a teologii na místní univerzitě. Studia ukončil v roce 1671 a o šest let později dosáhl licenciátu v teologii. Proti otcově vůli se zabýval především matematikou, fyzikou a astronomií. Ke studiu využíval i dobu, po kterou působil jako vychovatel v Ženevě a Paříži. Při svých cestách po dnešní Anglii, Francii nebo Německu v letech 1681 až 1682 se seznámil nejen s kartézskou matematikou, ale i s dalšími učenci - Janem Huddem, Robertem Boylem či Robertem Hookem. Od roku 1683 přednášel experimentální fyziku v Basileji a věnoval se studiu matematiky, jíž se stal roku 1687 taktéž v Basileji profesorem. Tuto pozici zastával až do své smrti. V roce 1699 se stal členem Francouzské akademie věd a o dva roky později Pruské akademie věd. Jacob Bernoulli měl pět dcer a tři syny. Na rozdíl od jeho bratrů Johanna a Nicolause se však žádné z jeho dětí nestalo později taktéž známými matematiky či fyziky. Zemřel 16. srpna 1705 v Basileji. Na počest Jacoba a jeho bratra Johanna byl pojmenován měsíční kráter Bernoulli. Jacobova vědecká práce byla přínosná v mnoha oblastech. Podílel se na rozvoji teorie pravděpodobnosti a kombinatoriky, ve které se dodnes používá právě jeho a Leibnizova terminologie. Část jeho poznatků se zachovala v jeho nedokončeném díle Ars conjectandi (Umění předpokládat). Dílo bylo vydáno roku 1713 - osm let po jeho smrti. V tomto díle se již objevuje např. zákon velkých čísel, čísla později nazvána jako Bernoulliho či dokazování pomocí matematické indukce. Jacob se taktéž zabýval teorií řad, v které dosáhl některých významných výsledků. Své poznatky poté taktéž aplikoval k výpočtům délek křivek a velikostí obsahů. Taktéž se podílel na řešení fyzikálních problémů týkajících se pohybu těles v gravitačním poli pomocí tehdy velmi mladého oboru - infinitezimálního počtu, ke kterému Jacob také přispěl cennými výsledky. Na popud Leibnize publikoval v roce 1696 tzv izoperimetrický problém. Jeho řešení poté podal Jacobův bratr Johann Bernoulli - ovšem dopustil se chyby. Jacob sám problém po namáhavém úsilí vyřešil, což vedlo k položení základů variačního počtu, který byl poté výrazněji rozvinut o půlstoletí později Leonhardem Eulerem. Se svým bratrem Johannem Jacob často vedl ve vědeckých kruzích ostré odborné spory. Nutnost matematiky k popisování přírodních jevů vyjádřil mimo jiné např. těmito slovy:

DATETIME

DATETIME

007031

... průhledných látek na vlnové délce. Čočky pak lámou světlo každé barvy jinak (záření dlouhovlnné, tedy červené, nejméně, krátkovlnné, tedy fialové, nejvíce), což se na snímku projeví jako barevné lemování ostrých přechodů mezi světlem a stínem. Všeobecně se dá říci, že vhodnou kombinací dvou k sobě nepřiléhajících čoček a to i z stejného optického materiálu lze sestavit takovou optickou soustavu, u které je pro dvě zvolené vlnové délky (obvykle pro červenou a modrou barvu) celková efektivní ohnisková vzdálenost stejná; v takovém případě hovoříme o achromatické soustavě (objektivu). Protože moderní zoomové objektivy obsahují velké množství čoček, je u nich chromatická vada (zvláště na okrajích snímku) výrazným problémem. Pro její kompenzaci se proto do objektivů přidávají speciální elementy: čočky z fluoridu vápenatého – fluorid vápenatý...

O jaké soustavě (objektivu) hovoříme při vhodné kombinaci dvou k sobě nepřiléhajících čoček?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chromatick%C3%A1_aberace

Všeobecně se dá říci, že vhodnou kombinací dvou k sobě nepřiléhajících čoček a to i z stejného optického materiálu lze sestavit takovou optickou soustavu, u které je pro dvě zvolené vlnové délky (obvykle pro červenou a modrou barvu) celková efektivní ohnisková vzdálenost stejná; v takovém případě hovoříme o achromatické soustavě (objektivu).

Chromatická aberace (též chromatická vada nebo barevná vada) je barevná vada čočky, i složitější optické soustavy čoček (např. objektivu), způsobená závislostí ohniskové vzdálenosti čoček na vlnové délce světla. Fyzikální podstatou tohoto jevu je závislosti indexu lomu u všech průhledných látek na vlnové délce. Čočky pak lámou světlo každé barvy jinak (záření dlouhovlnné, tedy červené, nejméně, krátkovlnné, tedy fialové, nejvíce), což se na snímku projeví jako barevné lemování ostrých přechodů mezi světlem a stínem. Všeobecně se dá říci, že vhodnou kombinací dvou k sobě nepřiléhajících čoček a to i z stejného optického materiálu lze sestavit takovou optickou soustavu, u které je pro dvě zvolené vlnové délky (obvykle pro červenou a modrou barvu) celková efektivní ohnisková vzdálenost stejná; v takovém případě hovoříme o achromatické soustavě (objektivu). Protože moderní zoomové objektivy obsahují velké množství čoček, je u nich chromatická vada (zvláště na okrajích snímku) výrazným problémem. Pro její kompenzaci se proto do objektivů přidávají speciální elementy: čočky z fluoridu vápenatého – fluorid vápenatý (fluorit čili kazivec) je minerál s velmi nízkým rozptylem, u něhož se barevná vada projevuje méně difrakční elementy – obsahují difrakční mřížku, která má barevnou vadu přesně opačnou než běžné čočky, takže jejich problém kompenzuje. Obrázky, zvuky či videa k tématu Chromatická aberace ve Wikimedia Commons Chromatická vada na stránce fotoroman.cz Co je barevná aberace, O barevné aberaci s rozumem na serveru digineff.cz Podrobný popis a simulace chromatické aberace Animace chromatické aberace http://qed.ben.cz/lupa http://qed.ben.cz/disperze

ADJ_PHRASE

OTHER

006060

... kuchařského umění. Vývar byl též považován všeobecně jako posilující nebo i léčivý prostředek, maminkám, kterým se narodilo dítě, se nosil silný slepičí vývar s masem, aby brzy zesílily. Vývar byl a dodnes je užíván jako jeden z prostředků na zmírnění kocoviny (tzv. vyprošťovací polévka) Pro přípravu vývaru se často používají části masa s kostí, jako např. hovězí přední, kuřecí hřbety, rybí hlavy ap., které mají omezené použití pro přímou přípravu masného jídla. Suroviny se zpravidla vkládají do studené, málo či vůbec solené vody, aby se chuťové látky lépe vyvařily. Kvalitní masový vývar se vaří i několik hodin, zelenina se přidává později....

K čemu je využíván vývar?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vývar

Vývar byl a dodnes je užíván jako jeden z prostředků na zmírnění kocoviny (tzv. vyprošťovací polévka)

Vývar (též bujón) je kuchyňská surovina připravená vyvařením masa (kostí) či zeleniny, často obojího, používaná např. při vaření polévek a omáček. Těmito názvy se také označují polévky, ve kterých vývar tvoří hlavní surovinu. Dobrý vývar hospodyňky považovaly a i dnes mnohdy považují za vrchol kuchařského umění. Vývar byl též považován všeobecně jako posilující nebo i léčivý prostředek, maminkám, kterým se narodilo dítě, se nosil silný slepičí vývar s masem, aby brzy zesílily. Vývar byl a dodnes je užíván jako jeden z prostředků na zmírnění kocoviny (tzv. vyprošťovací polévka) Pro přípravu vývaru se často používají části masa s kostí, jako např. hovězí přední, kuřecí hřbety, rybí hlavy ap., které mají omezené použití pro přímou přípravu masného jídla. Suroviny se zpravidla vkládají do studené, málo či vůbec solené vody, aby se chuťové látky lépe vyvařily. Kvalitní masový vývar se vaří i několik hodin, zelenina se přidává později. Po vyvaření se suroviny vyjmou a vývar přecedí. Čistší masový vývar se připravuje cezením přes plátýnko (gázu), případně čištěním pomocí vaječného bílku. Hotový vývar lze dobře konzervovat zamražením. Vývarem či bujónem se dnes označuje i kuchyňský polotovar v pevné či tekuté formě, jenž se skládá z bílkovin rostlinného nebo živočišného původu, které se zpracovávají při teplotě přes 100 °C. Při tomto procesu se všechny bílkoviny rozštěpí na aminokyseliny. Po ukončení reakce se přebytek kyseliny neutralizuje sodou. Proto obsahují polévkové bujóny značné množství soli. Pro zvýraznění chutí masa, kterého je ve výrobku minimum, se většinou používá glutamát. Tento výrobek se vhodí do vody a povaří, případně se přidají další ingredience. Obrázky, zvuky či videa k tématu vývar ve Wikimedia Commons Silný domácí kuřecí vývar jako od babičky táhněte alespoň dvě hodiny Zahoďte bujón v kostce a připravte si vlastní domácí vývar! Polévka je grunt. Jak připravit consommé? Kuřecí vývar s domácími nudlemi Peklo na talíři: Kuřecí bujóny (video) 1 kuře na 5 tisíc litrů polévky, tak vaří výrobci

CLAUSE

OTHER

008996

Horní ochozy je vrch nacházející se poblíže obce Němčičky, směrem na Kobylí. Je vysoký 327 m nad mořskou hladinou. Kopec je součástí Němčičské vrchoviny (Ždánický les). Na jeho svazích se nachází chráněná území Jesličky, Nosperk a Zázmoníky. == Okolí == Na sever, v místech mezi Horními ochozy, Ochozy a Kuntinovem, se rozkládá Panský les, zbylé světové strany jsou pokryty vinohrady. Na jih od Horních ochozů se vypíná rozhledna Kraví hora.

Která rozhledna se vypíná na jih od Horních ochozů?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Horní_ochozy

Na jih od Horních ochozů se vypíná rozhledna Kraví hora.

Horní ochozy je vrch nacházející se poblíže obce Němčičky, směrem na Kobylí. Je vysoký 327 m nad mořskou hladinou. Kopec je součástí Němčičské vrchoviny (Ždánický les). Na jeho svazích se nachází chráněná území Jesličky, Nosperk a Zázmoníky. == Okolí == Na sever, v místech mezi Horními ochozy, Ochozy a Kuntinovem, se rozkládá Panský les, zbylé světové strany jsou pokryty vinohrady. Na jih od Horních ochozů se vypíná rozhledna Kraví hora.

ENTITY

OTHER

012282

Limp Bizkit je americká nu metalová kapela založená v roce 1994. Skupinu tvoří frontman Fred Durst, kytarista Wes Borland, basák Sam Rivers, bubeník John Otto a DJ Lethal. Limp Bizkit prodali celosvětově 33 milionů desek a vydali čtyři kompletní studiová alba (The Unquestionable Truth (Part 1) je EP). Od skupiny se v roce 2001 oddělil Wes Borland, kterého nahradil Mike Smith na Results May Vary. Poté se ke kapele znovu připojil při tvorbě The Unquestionable Truth (Part 1), načež Limp Bizkit opět opustil. Nakonec se v roce 2009 skupina sjednotila a plánuje vydání nového CD s názvem Gold Cobra. == Historie == === Počátky === Skupina Limp Bizkit byla založena roku 1994 na Floridě, ve městě Jacksonville. Zakládající členové byli Fred...

Kdo je frontmanem skupiny Limp Bizkit?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Limp_Bizkit

Skupinu tvoří frontman Fred Durst, kytarista Wes Borland, basák Sam Rivers, bubeník John Otto a DJ Lethal.

Limp Bizkit je americká nu metalová kapela založená v roce 1994. Skupinu tvoří frontman Fred Durst, kytarista Wes Borland, basák Sam Rivers, bubeník John Otto a DJ Lethal. Limp Bizkit prodali celosvětově 33 milionů desek a vydali čtyři kompletní studiová alba (The Unquestionable Truth (Part 1) je EP). Od skupiny se v roce 2001 oddělil Wes Borland, kterého nahradil Mike Smith na Results May Vary. Poté se ke kapele znovu připojil při tvorbě The Unquestionable Truth (Part 1), načež Limp Bizkit opět opustil. Nakonec se v roce 2009 skupina sjednotila a plánuje vydání nového CD s názvem Gold Cobra. == Historie == === Počátky === Skupina Limp Bizkit byla založena roku 1994 na Floridě, ve městě Jacksonville. Zakládající členové byli Fred Durst a Sam Rivers, později se přidal Samův bratranec John Otto a jako poslední skupinu doplnil Wes Borland. Skupina se ve svých počátcích jmenovala Limp Bizcut. Když roku 1995 hráli v Jacksonville Korn, nechal se jejich basák Fieldy od Freda tetovat. Když se na Floridě objevili podruhé vzali si od LB jejich demo a dali ho svému producentovi Rossu Robinsovi. Díky těmto kontaktům vyjeli LB na turné se skupinami Deftones a House of Pain. Během turné se seznámili s DJem skupiny House of Pain a ten se po jejich rozpadu k LB přidal. === První úspěchy === Po tomto turné, tedy roku 1997, vydávají své debutové album Three Dollar Bill, Yall$. Obsahuje songy jako "Faith" nebo "Counterfeit". V letech 1997/1998 se tahle partička stává velice známá, koncertují se skupinami Faith No More a Primus. Začínají se také objevovat na MTV. Další album se jmenuje Significant Other (1999). Po jeho vydáni se stávají světoznámou skupinou. Obdrželi také spoustu cen, mj. například MTV Video Music Awards za nejlepší rockové video ("Break Stuff") a nejlepší hip-hopové video ("N2gether now"). Album obsahuje také spoustu dalších skvělých skladeb, např. živou verzi "Show Me What You Got", "Nookie" a pomalejší "Re-arranged" a dokonce roku se jej prodalo více jak 4 miliony kopií. V této době jsou sice LB velice oblíbení ale začínaji se objevovat i jejich odpůrci. Vznikají tak dvě skupiny lidí okolo skupiny, ti co ji milují a ti co ji nenávidí. === Chocolate Starfish and the Hot Dog Flavoured Water === V roce 2000 skupina vydává album Chocolate Starfish and the Hotdog Flavored Water. Album bylo ihned na prvních příčkách světových žebříčků. Skupina také byla jedinou která měla v britském žebříčku nejprodávanějších alb hned dvě alba současně - Chocolate Starfish a Significant Other. V té době byli na vrcholu své nu-metalové působnosti. Obdrželi spoustu cen, od MTV hned čtyři - v Music Awards za nejlepší webovou stránku, nejlepší skupinu a nejlepší skupinu, ve Video Awards za nejlepší rockové video - "Rollin'". Fred tehdy řekl:"Prosím vás poslouchejte tohle album s otevřenou myslí. Tyhle písničky jsou bránou k našim duším." Poté následovala Anger Management Tour na které se objevil i Eminem, Papa Roach, Xzibit a Zen Master. Když koncertovali 19. ledna 2001 v Austrálii v rámci festivalu Big Day Out, stala se tragédie. Přímo při koncertu zemřela patnáctiletá Jessica na následky infarktu a ušlapání davem. Se skupinou to tehdy hodně zakývalo. Zrušili koncert v Madridu kvůli nevyhovujícím zábranám - nebezpečí pro fanoušky. Evropské turné pokračovalo velice úspěšně. Fred se ale musel vrátit domů do USA kvůli problémům se zády a zbytek turné byl zrušen. === Odchod Borlanda === V říjnu roku 2001 přišla šokující zpráva - Wes Borland odchází z kapely. Tehdy Fred napsal: "Vím, že se snažíte zjistit, co teď bude. Jako první hodláme prohledat celou zeměkouli a najít nejzkaženějšího kytaristu. Potom s tím nejzkaženějším kytaristou dokončíme to nejohavnější album Limp Bizkit, jaký byste si jen mohli představit. Wes byl velkou částí Limp Bizkit, jste na něj zvyklí, ale jeho rozhodnutí odejít nás postavilo do pozice, kdy víme, že to nej z Limp Bizkit teprve přijde. Lethal, John, Sam a já to bereme jako příležitost změnit naši hudbu." Ještě před Wesovým odchodem stihli vydat remixové album New Old Songs. Dokončovali jej však už bez Wese. Datum vydáni 4. oficiálního alba LB byl tedy prosinec 2001. Společně s kapelou na albu spolupracovali velké hvězdy hip-hopu jako například Timbaland, Puff Diddy, Xzibit, Neptunes, William Orbit, Butch Vig, Bubba Sparxxx, Everlast, a další. Poté začalo období konkurzů a pohovorů, při kterých se snažili najít náhradu na post kytaristy. Trvalo až do konce roku. Fred také žádal Wese, aby o tom znovu popřemýšlel. V létě roku 2002 se začali proslýchat zprávy o novém albu skupiny. Jméno alba bylo neustále měněno od Less is More až po Surrender. Nakonec se po roce a půl svět dozvěděl jméno nového kytaristy, kterým se stal Mike Smith, chlapík, který začínal s punkovou kapelou Snot. Skupina tedy začala okamžitě nahrávat. 20 songů z doby mezi odchodem Wese a příchodem Mika, které nahráli s hostujícími kytaristy, hlavně tedy s Headem a Munkym z Korn, byli shrnuty ze stolu a začalo se nanovo. === Results May Vary === Roku 2003 tedy vydávají nové album Results May Vary. Ještě před vydáním alba ale přišlo překvapení - Limp Bizkit společně s Metallicou a Linkin Park na jednom turné po USA - Summer Sanitarium Tour 2003. Rockoví giganti na jednom pódiu a jako předskokani The Deftones a Mudwayne, skupiny se ukázali s tím nejlepším. Na turné se však stalo na co čekali všichni odpůrci Limp Bizkit. V Chicagu byla skupina napadena a zavalena odpadky za řevu:"Fred Durst fuck off". Fred si to nenechal líbit, zanadával si a vyzval publikum k boji a poté odehráli 7 písniček. Zbytek turné však skončil pro LB úspěchem. Results May Very je pomalejší, pochmurné album plné balad. Fanoušci byli nejprve šokováni, poté docela zklamáni. Obsahuje písně jako "Gime the Mic", hit "Eat You Alive", song proti Britney "Let Me Down" a také cover "Behind Blue Eyes", původně od The Who. === The Unquestionable Truth (Part 1) === V roce 2004 se skupina vydává na turné po snad všech evrpoských zemích včetně České republiky. Turné dopadlo úspěšně. Když se LB vrátili do USA začaly se proslýchat zprávy o možném návratu Borlanda a když se na limpbizkit.com objevily fotky celé skupiny i s Wesem bylo jasno. Wes je zpátky! Fanoušci očekávají nové album, ale plánovaný přelom roku 2004-2005 s novým albem se nekoná. Lidi okolo LB jsou zmateni. Nevědědí co si myslet. Okamžitě po návratu Wese odešel ze skupiny jeho "záskok" Mike Smith. Nakonec album vyšlo bez nějakých velkých boomů v květnu roku 2005. Fred prohlásíl že vyšlo v podstatě v tajnosti kvůli tomu, že chtějí dělat hudbu především pro sebe. Album dostalo název The Unquestionable Truth (Part 1) (což naznačuje, že by měla být i druhá část - part 1 má také jen 7 písniček) a Fred řekl, že je hodně ovlivněno hudbou Rage Against the Machine. Konkrétně tento styl pojmenoval:"Aggression without screaming" (agrese bez řvaní). Album je úplně o něčem jiném než všechny předchozí. Fredův hlas už není tak výrazný a kytary také nezní stejně, je hodně pesimistické. Moc práce neměl ani DJ Lethal. === Greatest Hitz === V roce 2005 vydali také album svých největších hitů Greatest Hitz. Krom toho nejlepšího obsahuje také pár nových songů - všechny z éry bez Wese. Přichází další rána. Wes znovu odchazí a sebou bere i několik soundů co po svém návratu nahráli. Wes se také hodně o LB rozpovídal a to ne zrovna v dobrém. Byl hodně znechucen situací v LB. Limp Bizkit připravují The Unquestionable Truth part 2, Fred natáčí svůj vlastní film, Sam Rivers dělá ze skupinou The Embraced na jejich první full-length nahrávce a John Otto si založil svůj projekt kapelu Stereochemix. Je to hip-hopový projekt několika lidí, kteří se budou snažit o svou vlastní cestu v tomto žánru. Předpokládané datum vydání TUT2 bylo někdy v roce 2006. Oficiální stránka limpbizkit.com zeje prázdnotou a většina novinek se objevuje na jejich myspace - nové songy, videa a Fredova prohlášení. === Sjednocení a Gold Cobra === Ke konci roku 2008 oznámil člen skupiny Sam Rivers, že Limp Bizkit pracují na novém studiovém album. Fanoušky skupiny tato zpráva velmi potěšila a ke kapele se dokonce znovu vrátil Wes Borland. 24. srpna 2009 proběhl oficiální začátek tvoření nového CD a o měsíc později uvedl zpěvák Fred Durst, že se již pracuje pouze na vokálech. Nová deska ponese název Gold Cobra a do prodeje se dostane v roce 2011. Limp Bizkit v rámci svého comebackového turné se zastaví na mnoho místech, jmenujme třeba uznávaný německý festival Rock Am Ring, dále se kapela chystá do Slovenska na Top Fest a ochuzeno by nemělo být ani Rusko. Celé turné proběhlo na jaře roku 2009. == Členové == === Současní === Fred Durst - Zpěv,občas kytara Sam Rivers - Bass DJ Lethal - Turntables/keyboards/samples John Otto - Bicí Wes Borland - Kytara === dočasní === Mike Smith - Kytara (2003-2004) == Diskografie == === Studiová alba === 1997 - Three Dollar Bill, Yall$ 1999 - Significant Other 2000 - Chocolate Starfish and the Hotdog Flavored Water 2003 - Results May Vary 2010 - Smelly Beaver 2011 - Gold Cobra === EP === 2005 - The Unquestionable Truth (Part 1) === Živá alba === 2008 - Rock Im Park 2001 === Kompilace === 2001 - New Old Songs 2005 - Greatest Hitz 2008 - Collected == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Limp Bizkit ve Wikimedia Commons Oficiální stránka Oficiální Myspace Fanouškovské stránky České stránky

PERSON

PERSON

004137

... ze Vchynic a Tetova (9. června 1843 Praha – 21. června 1914 Vídeň ) byla česko-rakouská radikální pacifistka, publicistka a spisovatelka. Varianty jejího jména jsou: Bert(h)a (von) Suttner(ová), Berta Kinská-Suttnerová, Berta ze Suttnerů. V roce 1905 se stala první ženou, jíž byla udělena Nobelova cena za mír. Narodila se v domě č. 697 (roh Vodičkovy ulice a ulice V Jámě...

Z jaké oblasti byla první ženě udělena Nobelova cena?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bertha_von_Suttnerov%C3%A1

V roce 1905 se stala první ženou, jíž byla udělena Nobelova cena za mír.

Baronka Bertha Sophia Felicita von Suttnerová rozená hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova (9. června 1843 Praha – 21. června 1914 Vídeň ) byla česko-rakouská radikální pacifistka, publicistka a spisovatelka. Varianty jejího jména jsou: Bert(h)a (von) Suttner(ová), Berta Kinská-Suttnerová, Berta ze Suttnerů. V roce 1905 se stala první ženou, jíž byla udělena Nobelova cena za mír. Narodila se v domě č. 697 (roh Vodičkovy ulice a ulice V Jámě na Novém Městě pražském), jejím otcem byl hrabě František Josef Kinský (1768-1843) polní podmaršál, příslušník jedné z nejstarších šlechtických rodin v Čechách a matka Sofie (Žofie) Vilemína hraběnka Kinská-Körnerová (dcera hejtmana jízdy Josefa von Körnera). Berta žila část dětství s matkou v Praze i na Staroměstském náměstí v paláci Kinských, ale zejména pro nerovnost původu Bertiných rodičů i skutečnost, že otec již nežil, byly vztahy mezi její matkou a širší rodinou Kinských napjaté. Matka s dcerou proto odešly do Brna a zde, u Bertina poručníka, otcova přítele Ernsta Egona Fürstenberga, se jí dostalo péče i kvalitního vzdělání; také bohatá knihovna v ní probudila zájmy a schopnosti, které jí ve spojení s jazykovým nadáním uvedly do světa hudby, zpěvu a umění i humanistických věd. Naučila se kromě rodné němčiny a češtiny i francouzsky, anglicky a italsky. V roce 1856 se odstěhovaly do Vídně k tetě. Zde vzdělaná sestřenice Elvíra měla na Bertu kladný vliv a zasvětila ji do literatury a filozofie. V roce 1873, kdy rodinné jmění (zděděné po otci) bylo téměř vyčerpáno, přijala Berta místo guvernantky v rodině velkoprůmyslníka Karla von Suttnera. Vyučovala jeho čtyři dcery hudbě a jazykům. Sblížila se s Arturem (*1850), nejmladším synem Suttnerů. I přes nesouhlas rodiny se v červnu 1876 Berta za Artura tajně provdala a oba odjeli do Gruzie, na pozvání Bertiny přítelkyně, kněžny Jekateriny Dadiani z Mingrelie. Finanční prostředky získávali především vyučováním v tamních šlechtických rodinách a psaním článků pro noviny ve Vídni a Berlíně. Oba též pracovali ve vojenských lazaretech při rusko-turecké válce a Berta zde poznala velké a zbytečné utrpení. Tato doba byla začátkem její nové filosofie; zbytečné utrpení, přinášené válkou, začalo být zlem, proti kterému je třeba se postavit. V roce 1885 se vrátili zpátky do Vídně, došlo k usmíření s rodinou a návratu do rodinného zámku Harmannsdorf v Dolních Rakousích. Na dva roky (1886-1888) opět odcestovali do Paříže, kde byli jako uznávaní publicisté vítáni mezi literáty a intelektuály. V roce 1889 Berta von Suttnerová vydala román Die Waffen nieder! (v češtině Odzbrojte!, v angličtině vydáno jako Lay Down Your Arms, 1892). Suttnerová znala válečné dějiny i historii Královéhradecka a v knize mj. popisuje dění v kraji těsně po velké bitvě u Hradce Králové v r. 1866. Román vyvolal velký rozruch a postavil autorku mezi přední představitele mírového hnutí ve světě. Začala se angažovat v protiválečných aktivitách; brzy stála v čele výborů mírových organizací, v jejich setkání v Evropě. Jezdila na první mezinárodní kongresy, propagovala založení mezinárodního smírčího soudu v Haagu a také další organizace, obhajující práva žen a národnostních menšin, vyjadřovala svůj odpor k antisemitismu. Začala vydávat (1892–1910) pacifistický časopis Odzbrojte (Die Waffen nieder!). Po smrti manžela Artura (10. 12. 1902) věnovala své veškeré úsilí mírovým aktivitám. S jménem Berty Suttnerové jsou spojovány zejména tyto události: Při pobytu v italských Benátkách (začátkem 1891) dala popud k založení Mírové společnosti Benátky (Friedengesellschaft Venedig). Uveřejnila výzvu k založení mezinárodní pacifistické organizace; a ta byla založena na staré vídeňské radnici v říjnu 1891 pod názvem Osterreichische Friedensgesselschaft ("Rakouská mírová společnost"). Na 3. mírovém kongresu (listopad 1891) v Římě byla zvolena viceprezidentskou Mezinárodního mírového byra. Kongres se konal na Kapitolu a Suttnerová byla první ženou, která kdy na tomto historickém místě pronesla řeč. Za úspěch Berty a jejích přátel lze pokládat i zřízení Stálého rozhodčího soudu se sídlem v Den Haagu v roce 1899. 3. září 1891 oznámila založení "Rakouské společnosti přátel míru" (Österreichische Gesellschaft der Friedensfreunde); tato společnost při své schůzi jmenovala Bertu von Suttner prezidentkou společnosti (tou byla až do své smrti). Předala císaři Františku Josefovi I. (3. června 1897) podpisový arch s obhajovací řečí pro mezinárodní arbitrážní soud. V roce 1899 se účastnila příprav První Mírové konference v Haagu (k otázkám národní i mezinárodní bezpečnosti, odzbrojení a zřízení trvalého mezinárodního Nejvyššího soudu). Účastnila se Světového mírového kongresu v Monaku (1902), za rok cestovala opět do Monaka na otevření Mezinárodního institutu míru (Institut International de la Paix). V roce 1904 se konala Mezinárodní ženská konference v Berlíně. Berta von Suttner na závěrečné mírové demonstraci ve filharmonii měla přednášku. A téhož roku odjela do USA na Světový mírový kongres v Bostonu. Potom cestovala po Americe a mívala až tři přednášky denně. Ve Washingtonu DC byla pozvána do Bílého domu k rozhovoru s prezidentem Theodorem Rooseveltem. Podruhé byla v USA v roce 1912 a přednášela tam ve více než padesáti městech. Dne 21. srpna 1904 se konala ve společenském domě Casino v Mariánských Lázních přednáška Suttnerové jakožto prezidentky Rakouské mírové společnosti. Noviny psaly o mimořádně navštívené přednášce o pacifistickém hnutí a o boji s válkami. Udržovala kontakt se svou rodnou zemí; za pacifistu a svého stoupence považovala také T. G. Masaryka. Setkávala se i s básníky Svatoplukem Čechem a Jaroslavem Vrchlickým. Již na podzim 1895 byla Berta Suttnerová v rodné Praze a ustavení české sekce Mírové společnosti mělo naději na úspěch. Německé kruhy chtěla získat vystoupením v Tiskovém klubu Concordia (v Německém domě v ulici Na příkopech). Pacifismus měl překlenout napětí mezi Čechy a Němci, ale její snaha se setkala s neúspěchem a nepochopením německé strany. V roce 1907 se aktivní Suttnerová účastnila druhé mírové konference v Haagu, kde se oproti roku 1899 mnohem ostřeji jednalo o pravidlech válečného práva a o otázkách stabilního míru. Berta Suttnerová, rodačka z Prahy, byla označována za nejproslulejší ženu světa před první světovou válkou. Svou literární prací a činností pro zachování míru se řadí do čela obránců humanistických idejí v Evropě druhé poloviny devatenáctého století. Zemřela po krátké těžké nemoci ve svých 71 letech – 21. června 1914 ve Vídni. Při pobytu v Gruzii (1876-1885) s manželem psali články pro nejrůznější časopisy a také literárně náročné stati pro vídeňský a berlínský tisk, seznamovali veřejnost s exotickým prostředím a psali zprávy o Rusko-Turecké válce 1877. Suttnerová psala také pod pseudonymy B. Oulet nebo Jemand. Jméno Berty Suttnerové se stávalo v literárních kruzích Evropy pojmem. V Gruzii napsala také několik novel, které byly publikovány a našly brzy své čtenáře. Spolu s manželem Arturem Suttnerem přeložili legendární epos od Šoty Rustaveliho: Muž v tygří kůži, nejvýznamnější památku staré gruzínské literatury. Po návratu do Vídně se Berta v psaní soustředila na myšlenku mírového světa bez válek. A upsala se pacifismu. Kniha "High Life" (1886) měla hlavní téma respektování člověka a jeho svobodné vůle rozhodovat o sobě samém. Dále chtěla napsat knihu proti válce a vyjádřit co si myslí a cítí- bolest, kterou v ní vyvolává představa války, psala (1887 a 1888) a vydala knihu Die Waffen nieder (1889). Tato kniha byla přeložena do mnoha jazyků a opakovaně vydávána. V češtině vyšla kniha pod názvem "Odzbrojte!" v roce 1896 v překladu Vlasty Pittnerové s věnováním památce Vojty Náprstka, iniciátorovi překladu knihy. Román měl nebývalý ohlas, v kritikách se objevilo i srovnávání jeho významu s Biblí.[zdroj?] Do historie vešla i slova: "Třebaže kniha není pochopitelně schopna změnit svět, román Suttnerové má k tomu blízko." S nadšením její protiválečné dílo přivítal i Alfred Nobel, Suttnerové v dopise z Paříže 1.dubna 1890 napsal: "Milá baronko, přítelkyně! Dočetl jsem právě Vaše mistrovské dílo. Praví se, že existuje 2000 různých jazyků - je to o 1999 víc, než je nutné - překlad Vaší vynikající knihy by ovšem neměl chybět v žádné z existujících řečí, aby mohla být všude čtena a diskutována.... Váš jednou provždy a ještě víc Alfred Nobel." Berta Suttnerová psala také (německy) divadelní hry, povídky a pacifistické spisy. Z početného díla například: Bertě Kinské, guvernantce v rodině Suttnerů, se od paní baronky, která chtěla zabránit dalšímu vztahu mezi Bertou a jejím synem Arturem, dostalo (1875) doporučení přijmout nabídku jiného zaměstnání. Předala jí také inzerát o hledání sekretářky znalé jazyků. Berta po korespondenci nabídku přijala, odjela do Paříže a nastoupila jako tajemnice u Alfreda Nobela. Ten však byl brzy nato požádán švédským králem, aby se vrátil z Paříže do vlasti a tak se Berta po pár týdnech práce vrátila do Vídně (také na Arturovy písemné prosby). Krátký čas, který prožila v Paříži s Nobelem, položil základ k jejich celoživotnímu hlubokému přátelství a vzájemné úctě – a k dopisování po celou dobu. Nobel si dobře rozuměl i s Bertiným manželem a ještě se několikrát sešli. Dopis, který 7.ledna 1893 Bertě napsal, je zcela mimořádně důležitý: V něm Nobel Bertě naznačil, že hodlá založit fond, ze kterého se budou vyplácet ceny vědcům, lékařům a že také míní zřídit cenu pro toho, kdo se nějak zasloužil o světový mír a porozumění mezi národy.[zdroj?] Po smrti Alfreda Nobela (10.12.1896) jeho závěť prohlašuje, že jeho majetek má být použit na "ocenění pro ty, kteří během předcházejícího roku prokázali největší přínos lidstvu". Velká míra vlivu na toto rozhodnutí se připisuje právě Bertě von Suttnerové – která byla pro Nobela inspirací zejména při myšlence udělovat cenu za mír. 10. prosince 1905 obdržela Berta von Suttner jako první žena na světě Nobelovu cenu za mír, kterou převzala 18. dubna 1906 v Kristianii (Oslo). Zde pronesla přednášku "Vývoj mírového hnutí". Čestného ocenění se jí také dostalo (posmrtně) při proslovu Stefana Zweiga na Mezinárodním ženském kongresu k porozumění národů v Bernu (1917). V roce 2006 vyšla kniha "Život pro mír" (originál Ein Leben für den Frieden), která na 577 stranách popisuje život Berty Suttnerové. Autorkou je Brigitte Hamann, do češtiny knihu přeložila Alena Bláhová. 8.června 2008 byla v Paláci Kinských na Staroměstském náměstí slavnostně odhalena pamětní deska rodačce Bertě von Suttnerové-Kinské. Ve Vídni již řadu let existuje Společnost Berty Suttnerové, zabývající se odkazem jejích myšlenek. Ve skandinávských zemích se život a dílo Suttnerové stalo námětem pro stovky knih a rozhlasových pořadů. V listopadu 2005 se v budově Senátu ČR konala mezinárodní konference (při příležitosti stého výročí udělení Nobelovy ceny za mír) za účasti předních českých politiků a přítomnosti významných hostů, v čele se zástupci Mezinárodního mírového výboru v New Yorku, Mírového kongresu v Ženevě či Nobelova Institutu v Oslu. Mnoho měst v Rakousku a v Německu nese dodnes její jméno v názvech ulic či náměstí a Bertha von Suttner je zobrazena na rakouské minci v hodnotě 2 euro. Její portrét se nacházel i na starší rakouské bankovce-1000 šilinků. V roce 2013 vyšel její portrét na české osmnáctikorunové známce.

ENTITY

OTHER

010250

... Sláva ti otčino, ty naše svobodná, v ní štěstí národů opora tkví! Ať prapor sovětů, ať prapor lidový nás od vítězství vede k vítězství. V první verzi hymny z roku 1944 se v refrénu objevuje: Slavsja, Otěčestvo naše svobodnoje, Družby narodov naďožnyj oplot! Znamja sovjetskaje, znamja narodnaje. Pusť od pobědy k pobědě veďot.Tomu odpovídá umělecký překlad Jiřího Taufera. == Současnost == Rusko používá od roku 2001 jako svou hymnu píseň, jejíž melodie je shodná s původní hymnou SSSR. Slova jsou však z větší části odlišná (více vlastenecky orientovaná a oproštěná od komunistických hodnot). Jejich autorem je opět Sergej Vladimirovič Michalkov. == Odkazy == === Související články === Sovětský svaz Vlajka Sovětského svazu Státní znak Sovětského svazu Hymna Ruské federace === Externí odkazy === Historie hymny SSSR, anglicky MP3 Midi Muzeum ruské hymny, rusky a anglicky více než 300 nahrávek ruské a sovětské hymny

Kdo je autorem slov současné ruské hymny?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hymna_Sov%C4%9Btsk%C3%A9ho_svazu

Jejich autorem je opět Sergej Vladimirovič Michalkov.

Hymna Sovětského svazu (tedy SSSR) je oficiální název hymny dnes již neexistujícího státu, která byla používána od roku 1944 do zániku tohoto státu v roce 1991. == Historie == Před touto hymnou byla oficiální hymnou Sovětského svazu Internacionála. Tato píseň byla svázána s dělnickou revolucí a protože si Stalin myslel, že konečného cíle dělníků bylo již úspěšně dosaženo, rozhodl se hymnu změnit. Realizaci změny pozdržela druhá světová válka. Text a hudba tak vznikaly za Stalinova důkladného dozoru v druhé polovině roku 1943, soutěže o sestavení prvního návrhu se zúčastnilo více než 20 nejlepších spisovatelů a skladatelů. Autoři slov vítězného návrhu jsou váleční reportéři kapitán Sergej Vladimirovič Michalkov (také populární autor dětské literatury) a major Gabriel Ureklian (Armén, který používal pseudonym El-Registán). Autorem melodie je Alexandr Vasiljevič Alexandrov. Prvního představení se nová hymna dočkala 1. ledna 1944, oficiálně byla za hymnu prohlášena 15. března téhož roku. Melodie hymny byla do té doby (tedy 1938-1944) používána jako hymna Komunistické strany Sovětského svazu. Jednotlivé svazové republiky během následujících let začaly používat svoje národní hymny. Výjimkou byla Ruská federace, která nikdy národní hymnu neměla (byť její návrh v soutěži složil Dmitrij Šostakovič). Po roce 1953, kdy Stalin zemřel, měla být hymna změněna (Stalinovo jméno bylo výslovně v textu zmíněno). K tomu však nikdy nedošlo, místo toho byla hymna hrána beze slov, a to až do roku 1977. V tomto roce byl text Michalkovem slabě pozměněn, aby zmínka o Stalinovi byla odstraněna. == Text a překlad hymny == === Umělecký překlad === Umělecký překlad(Jiří Taufer) Kol Rusi veliké teď republik volných zní jednoty na věky svobodný hlas, to z národů vůle je svaz nerozborný. Ať žije náš mohutný Sovětský Svaz! Sláva ti otčino, ty naše svobodná, v ní družby národů opora tkví! Ať prapor sovětů, ať prapor lidový nás od vítězství vede k vítězství. Kdys volnost jak slunce nám zářila v dáli k ní veliký Lenin nás bouřemi veď; a věrnosti lidu vždy nás učil Stalin, nás učil jít v práci i hrdinství vpřed. Sláva ti otčino, ty naše svobodná, v ní štěstí národů opora tkví! Ať prapor sovětů, ať prapor lidový nás od vítězství vede k vítězství. V první verzi hymny z roku 1944 se v refrénu objevuje: Slavsja, Otěčestvo naše svobodnoje, Družby narodov naďožnyj oplot! Znamja sovjetskaje, znamja narodnaje. Pusť od pobědy k pobědě veďot.Tomu odpovídá umělecký překlad Jiřího Taufera. == Současnost == Rusko používá od roku 2001 jako svou hymnu píseň, jejíž melodie je shodná s původní hymnou SSSR. Slova jsou však z větší části odlišná (více vlastenecky orientovaná a oproštěná od komunistických hodnot). Jejich autorem je opět Sergej Vladimirovič Michalkov. == Odkazy == === Související články === Sovětský svaz Vlajka Sovětského svazu Státní znak Sovětského svazu Hymna Ruské federace === Externí odkazy === Historie hymny SSSR, anglicky MP3 Midi Muzeum ruské hymny, rusky a anglicky více než 300 nahrávek ruské a sovětské hymny

PERSON

PERSON

009690

... Dostával se do sporu s některými legionáři, když použil výrok, že "práce pro národ se neplatí". 5. ledna 1923 ráno byl Alois Rašín u svého bydliště v Žitné ulici střelen do zad. Pachatelem atentátu byl devatenáctiletý anarchokomunista Josef Šoupal, který si za tento čin odpykal 18 let vězení.Záchranka Rašína převezla do Podolského sanatoria. Lékařský tým vedl prof. Julius Petřivalský, asistovali mu internista Ladislav Syllaba a chirurg Rudolf Jedlička. Rašínův zdravotní stav byl podle lékařů beznadějný – kulka ho zasáhla do jedenáctého obratle, v němž uvízla. Poranění míchy způsobilo úplné ochrnutí dolních končetin a těžké poruchy střev a močového měchýře; po šesti týdnech utrpení došlo k infekci mozkomíšního moku, k bakteriální sněti a sepsi. Dne 18. února ráno Rašín zemřel. Pohřben je v Praze-Dejvicích na hřbitově Šárka u kostela sv. Matěje. Jednou z jeho posledních starostí bylo,...

Kdo byl 5. ledna 1923 ráno střelen do zad?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_Rašín

5. ledna 1923 ráno byl Alois Rašín u svého bydliště v Žitné ulici střelen do zad.

Alois Rašín (18. října 1867 Nechanice – 18. února 1923 Praha) byl český a československý politik a ekonom, jeden z odsouzených v procesu s Omladinou, účastník 1. odboje, jeden z mužů 28. října, první československý ministr financí a funkcionář Československé národní demokracie. Při atentátu v roce 1923 byl smrtelně zraněn. == Život == === Před založením Československa === Narodil se 18. října 1867 v Nechanicích, městě nedaleko Hradce Králové, jako deváté dítě Františka a Františky Rašínových. Otec František Rašín pracoval jako pekař a rolník. Byl také poslancem Říšské rady. Jako nejnadanější ze svých sourozenců studoval Alois na gymnáziích v Novém Bydžově, Broumově a Hradci Králové. Maturitu složil v roce 1886 a po ní začal studovat v Praze na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, odkud však ze zdravotních důvodů přestoupil na Právnickou fakultu UK. Zde byl také mj. členem tradičního Spolku československých právníků Všehrd. Svá studia úspěšně ukončil v roce 1891. V tomto roce také napsal brožurku České státní právo, kterou rakouské úřady zabavovaly a za niž byl Alois Rašín vyšetřován. Už v době svých vysokoškolských studií se začal politicky angažovat. Tato angažovanost mu posléze vynesla ztrátu titulu a dva roky žaláře, ke kterým byl 14. února 1894 odsouzen v procesu s takzvanou Omladinou. Vězněn byl ve věznici Plzeň – Bory, v listopadu 1895 byl Rašín amnestován a dostal zpět i titul doktora práv. Během svých studií sympatizoval především s mladočechy. V roce 1899 se Alois Rašín oženil a za ženu si vzal Karolínu Jánskou ze Smíchova. S mladočechy se posléze rozešel a podílel se na založení Radikálně státoprávní strany (oficiálně Česká strana státoprávní) a přeměně Radikálních listů v deník. Roku 1900 se však z aktivní politiky stáhl, založil advokátní kancelář (zastupoval kupříkladu Živnobanku) a politické dění komentoval příležitostně na stránkách deníku Slovo. V roce 1907 vstoupil díky změnám vedení do strany mladočeské, kde se věnoval psaní do Národních listů. Ve volbách do Říšské rady roku 1911 se stal poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kam byl zvolen za okrsek Čechy 31 (Klatovy). Usedl do poslanecké frakce Český klub. Na Říšské radě působil ve finančním a rozpočtovém výboru. Mandát ztratil 30. května 1917 na základě pravomocného rozsudku z 20. listopadu 1916.Po vypuknutí 1. světové války se aktivně zapojil do odboje jako člen organizace Maffie. Roku 1915 byl zatčen a v procesu, který trval od 6. prosince 1915 do 3. července 1916, spolu s Karlem Kramářem, Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem odsouzen k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství. Podle svědků vynesení rozsudku trest přijal nejstatečněji, dokonce se po vynesení rozsudku smál. Před popravou jej zachránil nástup císaře Karla I. na rakousko-uherský trůn. Trest si odpykával ve velmi tvrdých podmínkách ve věznici v rakouském Möllersdorfu, kde sdílel celu společně s Karlem Kramářem. Trest byl mu nejprve zmírněn na 10 let a v červenci 1917 byl Alois Rašín spolu s dalšími odsouzenými amnestován v rámci snah o dialog s opozičními silami, ačkoliv císaře o milost nepožádal. Již během procesu se stal v očích české veřejnosti národním hrdinou. Po návratu z vězení se Rašín okamžitě aktivně zapojil do politického života. 22. září 1917 byl opět promován doktorem práv, protože rozsudkem z července 1916 již podruhé titul (JUDr.) ztratil. Podílel se na vzniku České státoprávní demokracie a stal se členem předsednictva Národního výboru. === Po vzniku Československa === 28. října 1918 spolu s Antonínem Švehlou, Jiřím Stříbrným, Františkem Soukupem a Vavrem Šrobárem vyhlásil samostatný stát (viz Národní výbor československý). Právě Rašín je autorem textu prvního zákona o zřízení samostatného státu. Původně se s Rašínem v Kramářově vládě počítalo na post ministra vnitra, ale on raději přijal funkci ministra financí, kterou do 14. listopadu vykonával spolu s úřadem předsedy vlády T. G. Masaryk. V této funkci Rašín setrval od 14. listopadu 1918 až do 7. července 1919. Díky svému působení získal Rašín pověst budovatele státu a stabilizátora rozvrácených poválečných státních financí. Byl taktéž tvůrcem měnové odluky. Na základě zvláštních pravomocí, které mu byly uděleny, nechal v době od 26. února do 9. března 1919 uzavřít státní hranice a okolkovat veškeré oběživo, které se na území Československa nacházelo. Část finančních prostředků nechal zadržet ve formě nucené státní půjčky. Kromě toho v letech 1918–1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění za Českou státoprávní demokracii, respektive za z ní vzniklou Československou národní demokracii. V parlamentních volbách v roce 1920 získal za národní demokraty poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Po jeho smrti ho na poslaneckém postu nahradil Jan Kamelský.Ministrem financí se stal znovu v první Švehlově vládě. Na tomto místě nahradil svého stranického kolegu, politického soka a odborného oponenta Karla Engliše. Nadále podporoval politiku rozpočtové úspory a deflace. Dostával se do sporu s některými legionáři, když použil výrok, že "práce pro národ se neplatí". 5. ledna 1923 ráno byl Alois Rašín u svého bydliště v Žitné ulici střelen do zad. Pachatelem atentátu byl devatenáctiletý anarchokomunista Josef Šoupal, který si za tento čin odpykal 18 let vězení.Záchranka Rašína převezla do Podolského sanatoria. Lékařský tým vedl prof. Julius Petřivalský, asistovali mu internista Ladislav Syllaba a chirurg Rudolf Jedlička. Rašínův zdravotní stav byl podle lékařů beznadějný – kulka ho zasáhla do jedenáctého obratle, v němž uvízla. Poranění míchy způsobilo úplné ochrnutí dolních končetin a těžké poruchy střev a močového měchýře; po šesti týdnech utrpení došlo k infekci mozkomíšního moku, k bakteriální sněti a sepsi. Dne 18. února ráno Rašín zemřel. Pohřben je v Praze-Dejvicích na hřbitově Šárka u kostela sv. Matěje. Jednou z jeho posledních starostí bylo, zda atentát nesouvisí s jeho sporem s legionářskými představiteli, což by podle něj bylo tragickým nedorozuměním. V reakci na jeho smrt byl přijat zákon na ochranu republiky, který byl připraven již v předchozím roce. Pro svoji kontroverznost byl tento nepopulární zákon schválen až v reakci na atentát, který posloužil jako vhodná příležitost k jeho schválení. Alois Rašín byl po celý život orientován nacionalisticky, v mládí zastával radikální postoje, ale postupem života se stával konzervativcem. Jako ekonom byl pod vlivem svého učitele Albína Bráfa stoupencem rakouské ekonomické školy (Carl Menger, Eugen von Böhm-Bawerk a Friedrich von Wieser). Jako ministr financí prosazoval striktní rozpočtovou politiku a snažil se zejména posílit československou měnu, čímž ovšem prohloubil i dopad následující hospodářské krize na tuzemský průmysl a export. Už mezi roky 1921 a 1923 se cenová hladina snížila o 43 %, export klesl o 53 % a nezaměstnanost vzrostla ze 72 na 207 tisíc osob. V době první republiky se stavěl kriticky ke skupině politiků okolo Hradu, ale k pravděpodobnému vyostření konfliktu s nimi vzhledem k Rašínově náhlé smrti nedošlo. === Manželství === 12. září roku 1899 se oženil s Karlou Janskou, dívkou z pražské vlastenecké rodiny. Jedním z jejích bratří byl Jan Janský, pozdější objevitel krevních skupin. Manželka byla Rašínovi vždy velkou oporou. Ze šťastného manželství se narodily tři děti – synové Ladislav a Miroslav a dcera Ludmila. == Dílo == České státní právo (1891) Politické zločiny (1915) Můj finanční plán (1920) Národní hospodářství (1921, napsáno v letech 1915–1916 ve vězení) Finanční a hospodářská politika do konce roku 1921 (1922) Inflace a deflace (1922) Mé vzpomínky z mládí (1928) Paměti (1929) Listy z vězení (1937) == Citáty == == Památky == Již za svého života a v následujícím desetiletí byl Rašín několikrát portrétován, většina výtvarných děl je uložena ve sbírkách Národního muzea v Praze: Olejomalba, autor Viktor Stretti, Praha 1924 Busta, autor Vojtěch Eduard Šaff, Vídeň Busta, autor František Rous, ml. Busta, anonym Plaketa (též pamětní medaile), Josef Šejnost, 1924 Dvacetikorunová bankovka československá, portrét Alfons Mucha, Praha 1926 Československá oběžná mince nominální hodnoty 10 Kčs s portrétem Aloise Rašína 1992, (autoři Jarmila Truhlíková-Spěváková, Josef Úprka). Pamětní medaile, s portrétem; autor Milan Knobloch Medaile Aloise Rašína (1999) je ocenění udělované Vysokou školou ekonomickou v Praze osobnostem, které se zasloužily o rozvoj Vysoké školy ekonomické nebo o rozvoj ekonomické vědy a vzdělanosti.Místní názvy: Roku 1924 bylo po Rašínovi pojmenováno významné pražské nábřeží (Rašínovo nábřeží, za první republiky vedené od Palackého náměstí do Podolí). Roku 1941 bylo přejmenováno na Lažnovského, v letech 1945–1950 opět Rašínovo, v letech 1950–1990 se jmenovalo nábřeží Bedřicha Engelse. Dnešní Rašínovo nábřeží vede od Jiráskova mostu k Výtoni. V Rokycanech byla na jeho počest pojmenována roku 1923 nová čtvrť rodinných domků, dodnes nazývaná Rašínov. == Odkazy == === Reference === === Literatura === Koderová - Sojka - Havel, Teorie peněz. Praha: Wolters Kluwer 2011 KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté: 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8. Lacina, V.: Alois Rašín, Praha 1992 PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, 219 str. Karvinná: Paris ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3. Str. 8-48; 95-116; 125-148; 157-162; 165-169 RAŠÍN, Alois. Paměti Dra Aloise Rašína. Příprava vydání Ladislav Rašín. Praha: vl.n., 1929. 229 s. Dostupné online. Šetřilová, J.: Alois Rašín: Dramatický život českého politika, Praha 1997 Šlechta, O.: Alois Rašín in Národní Myšlenka: Osobnosti pravice podruhé, Praha 2006, ISBN 80-903582-2-5 Olivová Věra: Dějiny první republiky, Praha 2000 (2012), ISBN 978-80-86107-47-9 HOCH, Karel: Alois Rašín, jeho život, dílo a doba, Praha, Orbis, 1934 dostupné online === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Alois Rašín ve Wikimedia Commons Autor Alois Rašín ve Wikizdrojích Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Alois Rašín Osoba Alois Rašín ve Wikicitátech Soupis pražského obyvatelstva 1830-1910 (1920), Rašín Alois *1867 Příspěvky přednesené na konferenci "Alois Rašín – český politik, právník a nárohospodář" Jaroslav Janovec: Pocta velikánovi (JUDr. Alois Rašín) Mgr. Vladimír Seidl (Zlatý fond českého ekonomického myšlení): Alois Rašín Dokumenty z Archivu Kanceláře prezidenta republiky Karel Hoch: Alois Rašín, jeho život, dílo a doba online v eknihovně Bohemian Library

PERSON

PERSON

010116

... Seznámili se roku 1923 v přímořském letovisku Graal-Müritz, které leží u Baltského moře v dnešním Meklenbursku-Předním Pomořansku. Jí bylo tehdy 19 let. Pracovala tam v kuchyni prázdninového tábora berlínského Židovského domova. Byla jedinou ženou, s níž Kafka žil. Kafkovou mateřštinou byla němčina, ale hovořil také česky a francouzsky. V dopise Mileně Jesenské v květnu 1920 napsal: Nikdy jsem mezi německým národem nežil. Němčina je mi mateřštinou, a proto pro mě přirozená, ale čeština je blízká mému srdci. Ačkoli byl Žid, kvalita výuky hebrejštiny v té době poskytovaná v rámci židovského náboženství na školách byla...

Jaký jazyk byl mateřštinou Franze Kafky?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franz_Kafka

Kafkovou mateřštinou byla němčina, ale hovořil také česky a francouzsky.

Franz Kafka (3. července 1883, Praha - 3. června 1924, Kierling u Klosterneuburgu; zřídka též František Kafka, židovským jménem Anschel, א) byl pražský německy píšící spisovatel židovského původu a jeden z literárně nejvlivnějších spisovatelů 20. století, člen Pražského kruhu. Napsal tři romány Amerika, Proces, Zámek a povídku Proměna. Vystudoval právo a byl zaměstnán jako úředník u pojišťovny. Nikdy se neoženil. Byl nekuřák, abstinent a vegetarián. Onemocněl tuberkulózou. Téměř celý jeho život byl spjat s Prahou. Oskaru Pollakovi řekl: "Praha nepustí. Ani Tebe, ani mě. Tahle matička má drápy. To se člověk musí přizpůsobit, nebo - . Ze dvou stran bychom ji museli podpálit, na Vyšehradě a na Hradčanech, pak by se nám snad podařilo uniknout".[zdroj?] Franz Kafka se narodil ve Starém Městě pražském jako nejstarší syn židovského velkoobchodníka s galanterií Hermanna Kafky (1852-1931) a Julie Kafkové, rozené Löwyové (1856-1934, svatba v září 1882). Spisovatelův rodný dům zvaný U věže (Zum Turm), který stál na rohu dnešních ulic Maiselovy a U radnice, později vyhořel. Na jeho místě vyrostl na počátku 20. století (1902) rohový činžovní dům (náměstí Franze Kafky čp. 24/3, Maiselova čp. 24/2) částečně inspirovaný původní podobou domu, jehož součástí je též dochovaný portál vyhořelé budovy. Na fasádě je pro upomínku připevněna pamětní busta od sochaře Karla Hladíka z 60. let (1966). K osobě Kafky odkazuje i současný název přilehlého náměstí Franze Kafky. Otec Hermann Kafka (často na reklamě na vývěsních štítech jako Heřman) pocházel z českojazyčného prostředí jihočeského Oseka u Strakonic. Už jako dítě musel pomáhat s výdělkem. Po vesnicích okolo rodné obce prodával sponky, mašličky a spínací špendlíky. Chodil bos a omrzly mu nohy. Vypracoval se z podomního obchodníka na majitele textilního velkoobchodu a továrničky na azbest. Velkoobchod v červenci 1918 prodal příbuznému své ženy Friedrichu Löwymu, vývěsní štít se však ani poté nezměnil. Za utržené peníze koupil pro své dcery činžovní dům v Bílkově ulici. Za dům tehdy zaplatil půl milionu korun, dnes by to odpovídalo částce 30 milionů. Také Hermannovi bratři Filip v Kolíně a Heinrich v Litoměřicích obchodovali s galanterním zbožím. Se svým otcem Franz nevycházel dobře, což ovlivnilo nejen jeho dětství, ale i dílo (Dopis otci). Matka Julie se narodila v Poděbradech (Jiřího náměstí čp. 17/28, na domě je od roku 2010 busta Franze Kafky od poděbradského rodáka akademického sochaře Jana Pichla). Pocházela z dobře situované českožidovské rodiny asimilované k němectví. Kafka měl pět mladších sourozenců. Oba bratři Georg (1885-1886) a Heinrich (1887-1888) zemřeli ve velmi útlém věku. Sestry Gabriele (Elli, 1889-1941, provdaná za Karla Hermanna), Valerie (Valli, 1890-1942, provdaná za Josefa Pollaka) a Ottilie (Ottla, 1892-1943, provdaná za českého právníka nežidovského původu Josefa Davida) se narodily v domě U Minuty na Staroměstském náměstí čp. 3/2 v Praze, později se staly oběťmi nacistického teroru a zemřely v koncentračních táborech. Nejmilejší sestrou byla Ottilie. V pozdější době (1917-1918) u ní na statku v Siřemi strávil osm spokojených měsíců. Ottilie se kvůli svému manželovi Josefu Davidovi (1891-1962) naučila česky. Narodily se jim dcery Věra (Saudková 1921-2015, lékařka v Kašperských Horách) a Helena (Kostrouchová 1923-2005, nakladatelská redaktorka). Aby Ottla své děti uchránila, po zavedení norimberských zákonů se rozvedla. Dcery holokaust přežily, Ottla takové štěstí neměla. V Terezíně (má tam pamětní desku), do kterého byla deportována 3. srpna 1942 transportem AAw s registračním číslem 5285, pracovala jako dětská ošetřovatelka. V létě 1943 se obětavě starala o transport 1200 polských dětí z Bialystoku. Tyto děti a jejich opatrovníci byli později (3. října) posláni do Osvětimi a okamžitě zplynováni. Strýc Siegfried Löwy (1867 Poděbrady - 1942 Praha), bratr Franzovy matky, provozoval lékařskou praxi v Třešti po dobu téměř 25 let. Praxi ukončil v roce 1924 a dále pobýval v Třešti jako penzista až do roku 1932, kdy se přestěhoval do Prahy. Franz k němu jezdil na letní prázdniny. Franzovi býval dobrým příkladem a rádcem v letech dospívání a posléze i zdravotním rádcem v době jeho osudného onemocnění. Stihl jej podobný osud jako řadu dalších Židů z nacisty okupovaného Československa. Nezemřel však přímo jejich rukou, neboť 20. října roku 1942, v předvečer svého transportu do koncentračního tábora spáchal sebevraždu. Po Praze se rodina přibližně čtrnáctkrát stěhovala. Franz Kafka nejprve navštěvoval Německou chlapeckou obecnou školu v Masné ulici čp. 1000/16 (1889-1893), poté Německé státní gymnázium v zadním traktu paláce Golz-Kinských na Staroměstském náměstí čp. 606/12 (1893-1901). V letech 1901 až 1906 studoval práva na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě a navštěvoval také přednášky germanistiky a dějin umění. V roce 1902 se setkal s Maxem Brodem, rovněž studentem Karlo-Ferdinandovy univerzity a jejich přátelství trvalo až do Kafkovy smrti v roce 1924. V roce 1906 Kafka promoval a stal se doktorem práv. V roce 1907 začal pracovat a byl tři čtvrtě roku zaměstnán u pojišťovny Assicurazioni Generali na Václavském náměstí čp. 832/19 v Praze. K místu v pražské filiálce mu dopomohla protekce. Od srpna 1908 až do svého předčasného penzionování v roce 1922 pracoval v Dělnické úrazové pojišťovně pro Království české (Arbeiter-Unfall-Versicherungs-Anstalt für das Königreich Böhmen) v ulici Na Poříčí čp. 1075/7, nejprve jako koncipient, poté na různých pozicích tajemníka. Byl zde oblíben u spolupracovníků i nadřízených a dosáhl i nesporného kariérního úspěchu. I k tomuto zaměstnání měl podle všeho ambivalentní vztah - v korespondenci napsal, že "moje zaměstnání je pro mne nesnesitelné, protože odporuje ... mému jedinému povolání, a tím je literatura"; lze však najít i pasáže, z nichž vysvítá hrdost nad vykonanou prací a dosaženou pozicí. V roce 1908 publikoval své první texty v mnichovském časopise Hyperion a v Brodově almanachu Arkadia. Později některé své povídky veřejně četl. Dle jeho přítele Maxe Broda byl Kafka vždy velmi pečlivě, ale nenápadně oblečen. Neměl rád vulgární vtipy, byl vždy usměvavý, laskavý. Jeho snad jedinou chybou bylo, že se velmi podceňoval. Na podzim 1917 začal trpět tuberkulózou. Tehdy bydlel v Schönbornském paláci v ulici Tržiště čp. 365/15 na Malé Straně (na fasádě je pamětní deska). V práci dostává tříměsíční volno na zotavenou (které se ovšem protáhlo na 8 měsíců) a odjíždí na venkov do obce Siřem, kde hospodaří jeho sestra Ottla, provdaná za Josefa Davida, manžela nežidovského původu (jeho rodina tu vlastní několik stavení). Je to právě Siřem, kterou považují někteří literární historici za inspiraci Kafkova enigmatického Zámku (ačkoli jej začal psát ve Špindlerově Mlýně). V roce 1922 kvůli nemoci opustil Kafka své zaměstnání v pojišťovně definitivně a v roce 1924 zemřel. Důležitou úlohu v Kafkově životě hrála Milena Jesenská, první překladatelka jeho prózy do češtiny. Přestože se setkali pouze dvakrát, udržovali spolu intenzivní korespondenční styk, který přetrval téměř až do Kafkovy smrti. Jesenská seznámila českou veřejnost s jeho dílem. Kromě ní jeho díla do češtiny překládali Pavel Eisner, Jan Grmela, na vydání jeho děl se podílel i Josef Florian. V roce 1923 se odstěhoval do Berlína, aby se odpoutal od rodiny a mohl se soustředit na psaní. Zde žil s 25letou Dorou Diamantovou z ortodoxní židovské rodiny. V Berlíně bydlel na 3 adresách: do 15. listopadu 1923 dnes už neexistující dům na Steglitzer Miquelstraße 8, od 15. listopadu 1923 do 1. února 1924 vila v Grunewaldstraße 13 v Berlíně-Steglitz (2 pokoje v prvním patře, pamětní deska), od 1. února 1924 dnešní Zehlendorfer Busseallee 7-9. Kafka byl přesvědčený sionista. Odebíral pražský sionistický list Selbstwehr a učil se pilně hebrejsky. Z Kafkových deníků plyne, že snil o životě v Zemi izraelské. Podle vyprávění jeho sestry Ottly svůj sen neuskutečnil, protože chtěl odejít s ní, ale ona si vzala Čecha Josefa Davida, jehož ze srdce milovala. Podle svých přátel byl Kafka zábavný a citlivý společník. Byl nekuřák, a po značnou část svého života vegetarián. Když ho lékaři přesvědčili, aby kvůli pokročilé tuberkulóze začal jíst maso, jeho vegetariánství na sebe vzala Ottla. O svých zvycích napsal Felicii Bauerové: "Samozřejmě nepiju alkohol, kafe a čaj a většinou nejím čokoládu." To však nutně neplatí pro jeho románové hrdiny. Kupříkladu hlavní postava Zámku, zeměměřič K., má kávu v oblibě. Podle dobových svědectví se již za Rakouska zajímal o českou politiku, značně přispíval na politické vězně a byl nejméně jednou předveden. Aby mohl ráno přijít včas do práce, zaplatil kauci za své propuštění. Část svého života prožil v sanatoriích a lázních v Čechách, na Slovensku (osm měsíců v Matliarech), v Rakousku i v Německu. Pobýval také v tehdy rakouském, od konce roku 1918 italském Riva del Garda. Ke konci života pak z nutnosti. Léčil se i v Itálii a Švýcarsku. 3. června 1924 zemřel na tuberkulózu hrtanu v sanatoriu v Kierlingu u Klosterneuburgu v Dolním Rakousku. Pohřben je v rodinné hrobce na Novém židovském hřbitově na pražském Žižkově (Izraelská 1). Je tam pohřben i jeho otec a matka. Jeho sestry, které zahynuly v nacistických koncentračních táborech na území okupovaného Polska, tam mají pamětní desku. Jeho náhrobek byl navržený architektem Leopoldem Ehrmannem. Kafka v závěti (dva neodeslané dopisy Maxu Brodovi) žádal, aby byla zničena veškerá jeho neuveřejněná díla, dopisy a deníky. Dora Diamantová poctivě všechny rukopisy, které měla, zničila (část zničilo berlínské gestapo), ale jeho přítel Max Brod závěť nerespektoval a jeho dílo vydal. Kafkův poměr k ženám byl více než komplikovaný. Přesto s několika ženami navázal vztah. V roce 1912 se Kafka setkal s úřednicí Felice Bauerovou. Byl s ní dvakrát zasnouben (1914 a 1917), ale vztah definitivně skončil v roce 1917. Dalšími ženami v Kafkově životě byly Julie Wohryzková, s níž v letech 1918 až 1920 prožil krátký vztah a zasnoubil se s ní, a později jeho vídeňská přítelkyně Milena Jesenská. Poslední ženou v Kafkově životě a jeho družkou byla Dora Diamantová, původem z Polska, se kterou prožil ještě osm měsíců v Berlíně a v rakouských sanatoriích. 1. Felice Bauerová (1887-1960) řídila v Berlíně firmu vyrábějící stenografy. Jejich vztah trval 5 let, dokonce byli dvakrát zasnoubeni (1914, 1917). Za celou dobu se ovšem fyzicky setkali pouze sedmnáctkrát. Seznámili se 13. července 1912 u Maxe Broda v domě U Mladých Goliášů v ulici Skořepka čp. 527/1 na Starém Městě v Praze. 2. Julie Wohryzková (1891-1944) - Kafkova druhá snoubenka. Její otec byl šámesem Vinohradské synagogy. Seznámili se počátkem roku 1919 ve Stüdlově penzinu v Želízech. Jí bylo tehdy 28 let. Zasnoubení bylo zrušeno už na konci roku 1919. V roce 1921 se provdala za ředitele jedné pražské bankovní filálky Josefa Wernera. Zemřela ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. 3. Milena Jesenská (1896-1944) - o 13 let mladší novinářka, spisovatelka, překladatelka, členka odboje a "vyléčená soudružka" z bohaté rodiny. Manželka Ernsta Pollacka, přeložila několik Kafkových děl (Topič, Proces, Rozjímání a Ortel) do češtiny. Žila tehdy ve Vídni. Jejich vztah byl založen na korespondenci, intenzívně si psali v roce 1920. Dochovaných Dopisů Mileně, pohlednic a někdy i telegramů je 134. Setkali se pouze dvakrát, jednou na čtyři dny ve Vídni a později na den v pohraničním městě Gmünd. Maxi Brodovi o ní v květnu 1920 napsal: Ona je živoucí oheň, s jakým jsem se dosud nesetkal. Vztah ukončil Kafka. Milena byla vlastně první ženou v Kafkově životě, která nebyla židovského původu. Byla přibližně o 14 let mladší (Mých 38 židovských let tváří v tvář Vašim 24 křesťanským.). Když Franz umřel, zvěřejnila Milena v Národních listech 6. července 1924 nekrolog, kde říká: Byl člověkem a umělcem tak úzkostlivého svědomí, že doslechl i tam, kde druzí, hluší, cítili se bezpečni. Milena byla zatčena za odbojovou činnost proti nacistům v listopadu 1939. Nejdříve byla vězněna v Drážďanech a potom ji poslali do ženského koncentračního tábora Ravensbrück, kde zemřela na selhání ledvin. 4. Dora Diamantová (1903-1952) - pocházela z polské židovské ortodoxní rodiny. Seznámili se roku 1923 v přímořském letovisku Graal-Müritz, které leží u Baltského moře v dnešním Meklenbursku-Předním Pomořansku. Jí bylo tehdy 19 let. Pracovala tam v kuchyni prázdninového tábora berlínského Židovského domova. Byla jedinou ženou, s níž Kafka žil. Kafkovou mateřštinou byla němčina, ale hovořil také česky a francouzsky. V dopise Mileně Jesenské v květnu 1920 napsal: Nikdy jsem mezi německým národem nežil. Němčina je mi mateřštinou, a proto pro mě přirozená, ale čeština je blízká mému srdci. Ačkoli byl Žid, kvalita výuky hebrejštiny v té době poskytovaná v rámci židovského náboženství na školách byla kolísavá, z čehož se usuzuje, že hebrejsky téměř vůbec neuměl. Moderní hebrejštinu se Kafka později učil spolu s Miriam Singerovou u Jiřího Mordechaje Langera a zvládl ji do té míry, že s Langerem mluvil hebrejsky o prvních letadlech, která se tehdy vznášela nad Prahou. Většinu svého života prožil v historickém centru Prahy na Starém Městě, v těsné blízkosti někdejšího ghetta. Jeho rodina bohatla, proto se často stěhovala, ale přesto se všechna bydliště nalézala v bezprostřední blízkosti Staroměstského náměstí na ploše sotva jednoho čtverečního kilometru. Kafkův učitel hebrejštiny Friedrich Thieberger vzpomínal, že když jednou hleděli z oken bytu Kafkových rodičů v Oppeltově domě dolů na Staroměstské náměstí, Franz ukazoval na jednotlivé budovy: "Tady bylo mé gymnázium, tam za ním je vidět univerzitu a kousek nalevo je můj úřad. V tomhle malém kruhu" - a opsal prstem pár malých kroužků - "je uzavřen celý můj život".[zdroj?] Pražské adresy jsou očíslovány, ostatní události jsou odraženy: rodina: dům U Zlatého jednorožce, Staroměstské náměstí čp. 548/20 - v tomto nárožním domě bydlela matka Julie před svatbou. Původně to byl románský dům, několikrát přestavěný. Významnou stopu zanechal architekt Matěj Rejsek, který ho přestavěl v pozdně gotickém slohu v roce 1496. Z této přestavby se zachovala část hlavního portálu a průjezd s žebrovou síťovou klenbou a sedlovým portálkem. Dnešní fasáda je vrcholně barokní z 18. století. V roce 1848 si zde Bedřich Smetana zřídil svou první hudební školu (pamětní deska). rodina - 1882 (září): hotel Goldhammer, Staroměstské náměstí čp. 928/8 (kdysi 12) - zde . rodiče Hermann a Julie slavili svatbu; zde měli také svůj první obchod. 1/ 1883-1885: rodný dům U Věže (Zum Turm), náměstí Franze Kafky čp. 24/3 (dříve čp. 27/I - Mikulášská 9, později U Radnice 5) - zde se Franz Kafka narodil 3. července 1883 a 10. července byl podle židovské tradice obřezán. Stará prelatura benediktinského kláštera z let 1717-1730 byla v roce 1897 poničena požárem a stržena. Na jejím místě byl roku 1902 postaven architektem Rudolfem Kříženeckým nový o patro vyšší dům, do kterého byl zabudován původní portál. Na rohu je pamětní deska s bustou a textem Zde se 3.7.1883 narodil Franz Kafka (1966, sochař Karel Hladík a architekt Jan Kaplický). 2/ 1885 (květen-prosinec): Václavské náměstí čp. 802/ .56, zde se narodil bratr Georg 11. září 1885, dům se nezachoval. 3/ 1885 (prosinec) - 1887: Dušní konskripční číslo V/187 - zde zemřel na konci roku 1886 bratr Georg na spalničky a 27. září 1887 se zde narodil bratr Heinrich. Dům se nedochoval. 4/ 1887 (konec roku) - 1888: Pařížská č. 6 (dříve Mikulášská), zde zemřel pětiměsíční bratr Heinrich, dům neexistuje. 5/ 1888 (srpen) . - 1889 (květen): Sixtův dům, Celetná čp. 553/2 6/ 1889 (červen) - 1896 (září): dům U Minuty, Staroměstské náměstí čp. 3/ . 2, 1. patro, žil zde po celou dobu základní školy i první roky střední školy, otec v domě měl i obchod, zde se narodily všechny jeho sestry (1889-1892).školní . docházka - 1889 (16. září) - 1893: Německá chlapecká obecná a měšťanská škola, Masná čp. 1000/16. rodina - 1890: Osek u Strakonic, židovský hřbitov - zde byl pochován dědeček Jakob . Kafka (1814-1889), kterého Franz téměř nepoznal. školní docházka - 1893 (10. září) - 1901: Německé státní gymnázium, palác Golz-Kinských, Staroměstské náměstí čp. 606/12 - zadní trakt. V této době se blíže seznámil s Oskarem Pollakem. bar micva - 1896 (13.6.): Cikánova synagoga, Bílkova ulice. Otec Kafky chodil do německé reformované synagogy čtyřikrát ročně. O čase stráveném v templu napsal: Prozíval a proklimbal jsem tam tedy celé ty dlouhé hodiny (později jsem se myslím takhle nudil už jen v tanečních) a snažil jsem se co nejvíc bavit těmi několika drobnými zpestřeními, k nimž tam docházelo . , třeba když otevřeli archu úmluvy, což mi pokaždé připomnělo střelnici, kde se také, když se trefí do černého, otevřou dvířka skříňky, jenže tam se vždycky ukázalo něco zajímavého a tady pokaždé jen ty staré loutky bez hlav. Zažil jsem tam ostatně i hodně strachu nejen z té spousty lidí, s nimiž tam člověk přišel do styku, což je samozřejmé, ale i proto, že ses jednou mimochodem zmínil, že i já bych mohl být zavolán k tóře. Před tím jsem se dlouhá léta třásl. Jinak však nic zvlášť nerušilo mou nudu, leda bar micva, která však vyžadovala jen směšné učení nazpaměť a končila tedy jen směšnou zkouškou, a pak, pokud jde o Tebe, drobné, málo významné příhody, třeba když jsi . byl zavolán k tóře a dobře jsi při této podle mne vysloveně společenské události obstál... Raně barokní Cikánova synagoga (Zigeunersynagoge) byla v rámci asanace stržena 6. května 1906. 7/ 1896 (září) - 1907 (červen): dům U Tří králů, Celetná čp. 602/3 - zde měl svůj první vlastní pokoj a tady podnikl své první literární pokusy. Mezi zářím 1896 a květnem 1906 v tomto domě provozoval otec Hermann svůj obchod.pobyt mimo Prahu - prázdniny v letech 1900-1907: Malé náměstí čp. 131/9, Třešť - sem opakovaně jezdil Kafka ke svému strýci MUDr. Siegfriedu Löwymu na letní prázdniny. Profese strýce a prostředí byly pro Franze inspirací k napsání povídky Venkovský lékař. Na naléhání svého synovce lékař zavrhl kočár s koňským spřežením a zakoupil si motorové kolo (jízdní kolo opatřené benzinovým výbušným motorem značky PUCH), stal se tak průkopníkem motorismu na Vysočině. Jeho nový dopravní prostředek přezdívali spoluobčané "smrdutý čert". Později si pořídil motocykl značky Laurin a Klement. Na domě byla 12. listopadu 2001 odhalena busta Franze Kafky, kterou vytvořil třešťský rodák akademický sochař František Häckel. Na plaketě je nápis: V tomto domě pobýval u svého strýce MUDr. Löwyho v letech 1900-1907 Franz Kafka. školní docházka - 1901-1906: Německá Karlo-Ferdinandova univerzita, výuka v a/ Karolinu, Železná . čp. 541/9 (roku 1882 se univerzita rozdělila na českou a německou, Němci vstupovali ze Železné ulice, Češi z Ovocného trhu 560/5); b/ Klementinum (přednášky z dějin umění . ); c/ Clam-Gallasův palác, Husova čp. 158/20 (státovědné přednášky) - vystudoval právo, koketoval i s jinými obory (nejdříve se na 2 týdny zapsal na chemii, ve 2. semestru si zapsal germanistiku). Poslední zkoušku složil 13. června, titul doktor práv získal 18. června 1906. práce - 1906 (1. dubna - ?): Štorchův dům, Staroměstské náměstí čp. 552/16 - praxe (jako koncipient) u pražského advokáta Richarda Löwyho. rodina - 1906 (květen) - 1912 (září): palác Hrzánů z Harasova, Celetná čp. 558/12 - rodiče zde provozovali svůj velkoobchod v 1. patře. Na fasádě je pamětní deska s textem: Julie a Hermann Kafkovi, rodiče Franze Kafky, provozovali zde v letech 1906-1912 velkoobchod galanterním a střižním zbožím. práce - 1906 (1. října) - 1907: povinná (neplacená) roční praxe u soudu - 1. semestr - Zemský civilní soud, Ovocný trh čp. 587/14. Dnes v budově sídlí Obvodní soud pro Prahu 1 a pro Prahu 7. práce - 1907 (? - 30. září): povinná (neplacená) roční praxe u soudu - 2. semestr - Trestní soud, Karlovo náměstí čp. 6/20 8/ 1907 (červen) - 1913 ( . listopad): dům U Lodi (Zum Schiff), Pařížská čp. 883/ 36 (dříve Mikulášská), 4. patro - první léta, kdy pracoval krátce v Assicurazioni Generali a později v Dělnické úrazové pojišťovně. Dva dny poté, co odeslal své první psaní Felici Bauer do Berlína, zde během jedné noci (22.-23. září 1912) napsal povídku Ortel. Později zde napsal ještě Proměnu (vydána 1915). Dům byl luxusní, byl postaven po asanaci (měl výtah a byty měly samostatné koupelny), žilo tam jen 14 rodin. V roce 1945 byl dům zničen dělostřeleckou palbou a ruiny byly srovnány se zemí. Na místě někdejšího domu byl v 70. letech 20. století postaven hotel Intercontinental.práce - 1907 (1. listopad) - 1908 (15. červenec): pojišťovna Assicurazioni Generali (pražská filiálka . italské pojišťovny), Václavské náměstí čp. 839/19 - práce mu nevyhovovala, neboť musel pracovat od 8.00 až do 19.00, 20.00 nebo někdy dokonce 20.30 hodiny. práce - 1908 (30. srpna) - 1922 (1. července): Dělnická úrazová pojišťovna pro Království české (Arbeiter-Unfall-Versicherungs-Anstalt für das Königreich Böhmen), ulice Na Poříčí čp. 1075/7. V této firmě pracoval 14 let. Udělal rychlou kariéru, z pomocného úředníka se během 5 let vypracoval na vicesekretáře firmy. V roce 1922 byl ze zdravotních důvodů předčasně penzionován. Úřadoval od 8.00 do 14.00 hodin, pracoval tedy pouze 6 hodin denně. Pak od 15.00 do 19.30 spal, následovala procházka a rodinná večeře. Na tu navazovalo psaní do dvou do tří v noci. Ročně vydělával asi 6500 korun, pro srovnání tehdejší dělník vydělával kolem 1000 korun ročně. Za vydělané peníze kupoval válečné dluhopisy. Kafka měl ve svém zaměstnání na starosti významnou průmyslovou oblast severních Čech, kde byly především továrny na textil (Liberec, Jablonec nad Nisou, Chrastava), Frýdlant). V současnosti je v budově hotel Mercure. Ve vstupní hale je busta na kovovém trojhranném podstavci. práce - 1910-1918: Bořivojova 918/27, Žižkov - zde ve dvoře domu Kafkův švagr, Karl Hermann, manžel Elli Kafkové, založil malou továrnu na azbest (Pražská továrna na azbest Hermann & Co). Na chodu se podílel i Franz Kafka, továrnu však nenáviděl. První světová válka narušila výrobu. V roce 1918 byla firma vyjmuta z obchodního rejstříku. práce - 1910: tehdy hotel Geling (později hotel Praha, nyní polyfunkční dům), Jablonec nad Nisou, Komenského 6. Kafku vyslal do Jablonce jeho zaměstnavatel, aby v tomto hotelu na veřejném vystoupení tamním továrníkům vysvětlil zásady pojišťovnictví včetně plateb a kritérií k rozdělení na kategorie podle bezpečnosti práce. Gustav Geling zakoupil pomezek v roce 1879, starší zástavbu nechal strhnout a na jejím místě postavil novorenesanční hotel s restaurací. Hotel byl později rozšířen (secesní přístavba) a v meziválečném období byly interiéry upraveny v tehdy módním stylu art deco. Rodina vlastnila hotel do roku 1944. V letech 1951 až 1990 patřil státnímu podniku Restaurace a jídelny. V dubnu 1968 se zde v pořadu Krása bez závoje svlékla první striptérka v Československu. V roce 2011 byl hotel rekonstruován na polyfunkční dům. volný čas - 1911: Café Savoy, Vězeňská 859/9 - opakovaně zde navštěvoval představení jidiš divadla z Lvova. Blíže se seznámil s principálem souboru Jicchakem Löwym. Pod vlivem této divadelní skupiny se začal učit hebrejsky. V současnosti (2015) je v přízemí restaurace Katr. rodina - 1912 (říjen) - 1918 (červenec): palác Golz-Kinských, Staroměstské náměstí čp. 606/12 - otec provozoval svůj obchod v přízemí vpravo, v průchodu je bronzová pamětní deska (odhalená 6. dubna 2000) s dvojjazyčným česko-anglickým textem: Zde býval obchod se střižním a galanterním zbožím Hermanna Kafky, otce Franze Kafky. On this site stood the haberdashery shop of Hermann Kafka, the father of Franz Kafka. Dnes se tam nachází knihkupectví. 9a/ 1913 (listopad) - 1914 a znovu 1918-1924 s výjimkami, kdy pobýval na léčení: Oppeltův dům, Staroměstské náměstí čp. 934/5 (dříve 6), horní patro. Na konci 2. světové války byl silně poškozen a zrestaurován byl v roce 1946, ovšem bez horního podlaží, takže Kafkův byt již neexistuje. Svůj výhled popsal v dopise Gretě Blochové: Přímo před mým oknem, ve 4. nebo 5. poschodí, mám velkou kopuli ruského kostela se dvěma věžemi a mezi kupolí a dalším činžovním domem jen výhled na malý trojúhelníkový výsek Petřína v dálce s jedním docela malým kostelem. Vlevo vidím radnici s věží v celé její mohutnosti, jak se ostře tyčí a ubíhá v takové perspektivě, jakou snad ještě nikdo správně neviděl. 10/ 1914 (srpen): Bílkova ul. čp. 868/10 - u sestry Valli, která byla pryč. Zde začal psát román Proces. 11/ 1914 (září) - 1915 (únor): Polská ul. (tehdy Nerudova), Královské Vinohrady čp. 1532/48 - v bytě u sestry . Elli, která ho na čas opustila Zde napsal další kapitoly románu Proces. 12/ 1915 (únor-březen): Bílkova ul. čp. 868/10 - stejná adresa, ale jiný byt než . v srpnu 1914. 13/ 1915 (březen) - 1917 (únor): - dům U Zlaté štiky, Dlouhá ul. čp. 705/16 (dříve 18), 5. patro. Odsud chodil psát do Zlaté uličky (adresa č. 14). pobyt mimo Prahu - 1916 (3.-23. červenec): hotel Balmoral-Osborne, Hlavní třída 390/14a a 389/14, Mariánské Lázně - od 3. do 13. července společný pobyt s Felice Bauerovou, po jejím odjezdu ještě deset dnů zůstal v lázních sám. Měli pokoj vedle Felice. Mezi jejich pokoji byly dveře, ke kterým měli oba klíč. Během pobytu si vyjeli na výlet do Teplé (8.7.) a do Františkových Lázních (13.7.). V současnosti budovu využívá Univerzita Karlova. (V Mariánských Lázních byl už v květnu 1916 na služební cestě). 14/ 1916 (listopad) - 1917 (březen): Zlatá ulička čp. 22 na Pražském hradě, dům pronajat jeho sestře Ottle, chodil sem psát, na noc se vracel do svého bytu v Dlouhé ulici. Napsal zde většinu povídek sbírky Venkovský lékař. Na fasádě modrého domku je pamětní deska ve formě úzkého kovového pásu s textem Zde žil Franz Kafka. V domku, ve kterém se v současnosti prodávají knihy a pohlednice, býval malý obývací pokoj, jehož okno vede do Jeleního příkopu, dále malá hala a průchod do podkroví a sklepa. V Dopisech Felici napsal: "Jednou v létě jsem šel s Ottlou hledat byt, na možnost skutečného klidu jsem už nevěřil, přece však jsem šel hledat. Prohlédli jsme si něco na Malé Straně... Nic, nenašli jsme nic, co by se hodilo. Z legrace jsme se zeptali v té malé uličce. Ano, jeden domek bude v listopadu k pronajmutí. Ottla, která rovněž, ale na svůj způsob, hledá klid, se zamilovala do myšlenky, že si dům pronajme. Já, se svojí vrozenou slabostí, jsem ji zrazoval. Že bych tam mohl být i já, na to jsem ani nepomyslel. Tak malý, tak špinavý, tak neobyvatelný, se všemi možnými nedostatky. Ona však na tom trvala, když byl domek velkou rodinou, která v něm bydlela, vyklizen, dala ho vymalovat, koupila pár kousků rákosového nábytku... chovala to a chová před ostatní rodinou jako tajemství... Tady mi to úplně vyhovuje. Po všech stránkách: krásná cesta, která vede sem nahoru, zdejší ticho, od souseda mě odděluje pouze tenká stěna, ale soused je docela potichu; nosím si sem večeři a zůstávám zde až do půlnoci; poté je zde výhoda cesty domů: když se zastavím, když jdu zase dál, procházka mi zklidní mysl. A život zde: je to něco jedinečného mít vlastní domek, zamknout dveře před světem, ne jen dveře pokoje nebo bytu, ale dveře domu, vyjít ze dveří domova do sněhu na tiché ulici. To vše za 20 korun měsíčně, zařízený mou sestrou vším potřebným, opečovávaný tak trochu, jak jen je třeba, malou květinářkou, vše je v pořádku a hezké." 15/ 1917 (březen-září): Schönbornský palác, Tržiště čp. 365/15 - pronajal si dvoupokojový byt pro sebe a pro svou snoubenku Felice. V noci z 12. na 13. srpna 1917 zde utrpěl první vážné plicní krvácení. 4. září mu byla diagnostikována plicní tuberkulóza. Dnes je v budově ambasáda Spojených států amerických. Na fasádě je pamětní deska s dvojjazyčným textem V tomto domě žil a tvořil v roce 1917 spisovatel Franz Kafka. The writer, Franz Kafka lived and worked in this building in 1917. American Embassy Prague. Text doplňuje znak USA.pobyt mimo Prahu - 1917 (12. září) až 1918 (30. dubna) - obec Siřem u Podbořan u své sestry 9b/ 1918-1924: . opět Oppeltův dům - viz 9a pobyt mimo Prahu - a/ 1918 (30. listopadu do Vánoc), b/ znovu 1919 (19. ledna do konce března), c/ potřetí týdenní pobyt začátkem listopadu 1919, d/ naposled 1923 (srpen-září): Stüdlův penzion, Želízy 76 - léčil se zde s tuberkulózou. Celkem zde strávil 145 dní, tj. 5 měsíců. Během druhého pobytu v lednu 1919 se na slunné verandě penzionu seznámil s Julií Wohryzkovou, dcerou pražského obuvníka a správce vinohradské synagogy. Během třetího pobytu napsal mnohastránkový, nikdy nedoručený, naříkavě bilancující Dopis otci. Na čelní stěně budovy byla 16. listopadu 1999 odhalena pamětní deska, kterou vytvořil akademický sochař Dalibor Mandovec z Říčan. Na ní najdeme Kafkovu tvář zasazenou do šesticípé Davidovy hvězdy a text V tomto domě pobýval v letech 1918, 1919 a 1923 spisovatel Franz Kafka, v roce 1919 zde napsal slavný "Dopis otci". pobyt mimo Prahu - 1922 (23. června - 18. září): Planá nad Lužnicí, Příčná čp. 145 u manželů Hniličkových. Nejmilejší sestra Ottla zde pronajala 2 pokoje pro sebe, svou rodinu (dcerku Věru a služebnou; o víkendech přijížděl i manžel) a Franze v horním patře soukromého domu. Franzovi přenechala větší světlejší pokoj. Planá po první světové válce patřila k nejoblíbenějším a nejmódnějším letoviskům kvůli domnělým léčebným účinkům zdejší vody. Během svého tříměsíčního letního pobytu zde byl ze zdravotních důvodů penzionován (ke dni 1. července 1922). Psal zde román Zámek a právě tady se v srpnu rozhodl, že ho nedokončí. Nenašel zde klidu, vadil mu hluk z nádraží, z nedaleké pily i křik dětí. Dokonce se zde nervově zhroutil. Potvrzuje to dopis Maxu Brodovi z 29. června: Bylo by tu hezky, kdyby byl klid, pár hodin sice je, ale zdaleka ne dost. Žádná chaloupka na komponování. Avšak Ottla o všechno zázračně pečuje (posílá Ti pozdrav). Dnes například neblahý den, celý den tu drvoštěp štípe hospodyni dřevo. Co on naprosto nepochopitelně vydrží rukama a mozkem, nevydržím já ušima, ani s Ohropaxem ne (není tak úplně špatný; když ho strčíš do ucha, slyšíš toho sice zrovna tolik jako předtím, ale časem přece jen docílíš lehkého ohlušení v hlavě a chabého pocitu ochrany, inu, není to mnoho). I rámus od dětí a podobně. Také jsem musel na několik dní změnit pokoj, ten pokoj, který jsem měl až dosud, byl velmi krásný, velký, světlý, se dvěma okny, s dalekým výhleden a svým dokonale chudým, leč nehotelovým zařízením měl cosi, čemu se říká "svatá prostoto". V takový hlučný den, a nastane mi jich teď několik, několik určitě a mnoho pravděpodobně, si připadám jako vykázaný ze světa, na krok jako jindy, nýbrž na sto tisíc kroků. pobyt mimo Prahu - 1923 (? - 15. listopadu): Berlín, Miquelstraße 8 - dům se nedochoval. pobyt mimo Prahu - 1923 (15. listopadu) - 1924 (1. února): Berlín-Steglitz, vila v Grunewaldstraße 13 - 2 pokoje v prvním patře, pamětní deska s textem Der österreichische Dichter Franz Kafka, geboren am 3. Juli 1883 in Prag, verstorben am 3. Juni 1924 in Wien/Klosterneuburg, wohnte in diesem Hause vom 15. November 1923 bis zum 1. Februar 1924. Die Republik Österreich. pobyt mimo Prahu - 1924 (1. února - ?): Berlín, dnešní Zehlendorfer Busseallee 7-9. pobyt mimo Prahu - 1924 (duben): Sanatorium Wienerwald, Ortmann/Pernitz, Dolní Rakousy pobyt mimo Prahu - 1924 (10. dubna - ?): Všeobecná nemocnice (Allgemeines Krankenhaus) Vídeň, Laryngologická klinika Dr. Markuse Hajka. Vícelůžkový pokoj. V oblečení vážil méně než 50 kg. pobyt mimo Prahu - 1924 (duben - 3. června): Sanatorium Hoffmann, Hauptstraße 187, Kierling u Klosterneuburgu, Dolní Rakousy - zde zemřel na tuberkulózu 3. června. Kafka trpěl silnými bolestmi hrtanu, téměř nemohl mluvit, dorozumíval se pomocí lístečků. Svého doktora Roberta Klopstocka požádal o vyšší dávku morfia slovy: "Zabijte mě, nebo jste vrah". Kafka se také obrátil na lékaře: "Neodcházejte prosím, doktore." Překvapený doktor, který právě stál u stolu, se k němu otočil: "Ale já přeci neodcházím." A na to Franz Kafka: "Ale já odcházím, doktore." V budově byla v roce 1983 u příležitosti 100. výročí narození spisovatele otevřena studijní a pamětní síň (Studien- und Gedenkraum) Franze Kafky. V roce 2014 byla u příležitosti 90. výročí Kafkova úmrtí výstava přeinstalována. Fotografie, dopisy a pohlednice (kopie) přibližují závěrečnou epizodu života umělce. pohřeb - 1924 (11. června v 16 hodin): Nový židovský hřbitov, Žižkov - hrob (číslo 21 - 14 - 21) Franze Kafky a jeho rodičů. Pohřbu se zúčastnilo asi sto osob. Náhrobek na privilegované místě v blízkosti hlavní brány má tvar šestibokého krystalu s daty pohřbených na čelní stěně, je dílem architekta Leopolda Ehrmanna, renovátora smíchovské synagogy. Naproti na zdi má pamětní desku nejlepší Kafkův přítel a propagátor jeho díla Max Brod, který je pohřben v Izraeli. Na desce je text: Památce Dr. Maxe Broda, pražského rodáka, spisovatele a myslitele, průkopníka české literatury v zahraničí, přítele Franze Kafky a vykladatele jeho díla. Židovská náboženská obec. Pomník Franze Kafky - odhalen 4. prosince 2003: pomník mezi kostelem sv. Ducha se Španělskou synagogou - postava Franze Kafky sedícího na ramenou bezhlavé postavy. Bronzová plastika je vysoká 3,75 m, váží 700 kg. Sochař Jaroslav Róna se inspiroval povídkou Popis jednoho zápasu (... A již jsem vyskočil - jedním švihem, jako by to nebylo poprvé - svému známému na ramena a údery pěstí do zad jsem ho přiměl k lehkému klusu...). Postava je rozkročena a tak symbolizuje dva světy. Jednou nohou stojí v bývalém Židovském městě a druhou na Starém Městě pražském, neboť právě tudy probíhá hranice. V dlažbě je vyobrazen šváb, který nám připomíná povídku Proměna. Plastika je tak posazena na krovkách brouka, do kterého se proměnil hlavní hrdina Řehoř Samsa. Iniciátorem vybudování pomníku byla Společnost Franze Kafky. Umělecké dílo bylo odhaleno u příležitosti 120. výročí narození spisovatele. Možné výklady: a/ Kafka sedí na ramenou svého druhého ega (zástupného Kafky) b/ Prázdný oblek může také symbolizovat silného a necitlivého otce. c/ Jiný výklad velkou postavu přirovnává k neuchopitelnému světu (případně osudu), který nás unáší, a my se mylně domníváme, že ho vedeme. Jeho spád snad můžeme ovlivnit psaním. Mechanická hlava Franze Kafky - odhalena 31. října 2014: mobilní umělecké dílo stříbrného lesku na piazzettě za obchodním a kancelářským komplexem Quadrio nedaleko stanice metra Národní třída vytvořil David Černý. Tato 39 tun (z toho 24 tun nerezového plechu) vážící busta je složena ze 42 pohybujících se vrstev. Všechna patra sochy se mohou otáčet nezávisle na sobě. Celkem je 11 metrů (přesně 10,6 m) vysoká. Další technické údaje: 21 motorových modulů, 2 staticko-dynamické posudky, 1 km kabelů. Investor za ni zaplatil 30 miliónů korun. Franz Kafka Museum - Muzeum Franze Kafky, Cihelná 2b. 6 nejbližších členů rodiny zemřelo během holokaustu: všechny sestry, švagr Josef Pollak, neteř Hanne, synovec Felix A1. Hermann Kafka (1852-1931) ∞ 1882 Julie, rozená Löwy (1855-1934) B1. FRANZ KAFKA (1883-1924) B2. Georg Kafka (1885-1886) B3. Heinrich Kafka (1887-1888) B4. Gabrielle (1889-1941) ∞ Karl Hermann (1885-1939) C1. Felix Hermann (1911-1940 tyfus) C2. Gerti (1912-1972) C3. Hanne (1920-1941) B5. Valerie (1890-1942) ∞ Josef Pollak (1882-1942) C1. Marianne (1913-2004) C2. Lotte (1914-1931) B6. Ottilie (1892-1943) ∞ 1920 Dr. Josef David (1891-1962), rozvedeni C1. Věra (1921-2015) 1.∞ Karel Projsa (1912-1972), 2.∞ Erik Adolf Saudek (1904-1963, utopil se) - 5 dětí z druhého manželství D1. Vladimír D2. Vojtěch (znovu přeložil Kafkův Dopis otci) D3. Anna D4. Josef (+ 5letý na leukemii) D5. František C2. MUDr. Helena (1923-2005) ∞ MUDr. Zdeněk Kostrouch D1. ? D2. ? Majuskulou a tučně jsou zvýrazněni přímí předkové Franze Kafky. A - Franz Kafka a jeho generace, B - generace jeho rodičů, C - generace jeho prarodičů atd. A1. FRANZ Kafka (1883-1924) B1. HERMANN Kafka (1852-1931) - otec B1a. Filip Kafka (1846 nebo 1847-1914) ∞ Klára Poláček (1847-1908) - jejich děti: AB1a1. Otto (1879-1938 nebo 1939) AB1a2. Robert (1881-1922) AB1a3. Erich (1882-1942) AB1a4. Oskar (1884-1901) AB1a5. Zdeněk (1885-1949) AB1a6. Irena (Beck) Schweitzer (1886-?) AB1a7. Franz (1893-1953) B1b. Anna Kafka (1848-1936) ∞ Jakob Adler (1816-1897) B1c. Heinrich Kafka (1856-1886) ∞ Karoline Fleischner (1856-1929) - jejich děti: AB1c1. Viktor (1880-1915) AB1c2. Emil (1881-1963) AB1c3. Rudolf (1883-1942) B1d. Julie Kafka (1855-1921) ∞ Siegmund Ehrmann (1854-1939) - jejich děti: AB1d1. Martha Weisskopf (1884-1942) AB1d2. Olga Kaufmann (1886-1942) AB1d3. Fanni Klein (1888-1943) AB1d4. Rudolf (1891-?) AB1d5. Ida Bergmann (1893-?) AB1d6. Heinrich (1895-1975) AB1d7. Emil (1898-1899) B1e. Ludwig Kafka (1857-1911) ∞ Laura Weingarten (1862-1937) - jejich děti: AB1e1. Hedwig Löw (1887-?) AB1e2. Irma (1889-1919) C1. JAKOB Kafka (1814-1889) - dědeček z otcovy strany z Oseka [C1a. (? nevlastní bratr Jakoba Kafky ?) Samuel Kafka (1913-1895) ∞ Rosalie Unger (1817-1879) - jejich děti: BC1a1. Angelus (1837-1908) BC1a2. Therese Rosenauer (1839-1899) BC1a3. Wilhelmine (1842-?) BC1a4. Moritz (1844-1924) BC1a5. Henriette Weiss BC1a6. Friedrich (1849-1908) BC1a7. Johanna Wilhartitz BC1a8. Heinrich (1855-1917)] C1b. Katl Kafka (1816-?) C1c. Magdalena Kafka (1817/1818-1818) C1d. Salomon Kafka (1819-1849) C1e. Franzl Kafka (1821-?) C1f. Karolina Kafka (1823-1831) C1g. Jonas Kafka (1826-1841) C1h. Leopold Kafka (1829-1902) . C2. ∞ FRANZISKA, rozená Platowski (1816-1886) - babička z otcovy strany (↑ její děti: B1., B1a., B1 . b., B1c., B1d., B1e.) C2a. Leopold Platowski (1814-1886) C2b. Maria Platowski (1817-1883) D3. JAKOB Platowski (1774-1842) - pradědeček D4. ∞ ANNA, rozená Ratzek - prababička (↑ její děti: C2., C2a., C2 .b) B2. ∞ 1882 JULIE, rozená Löwy (1855-1934) - matka (jejích 6 dětí uvedeno v rozrodu) B2a. Alfred Löwy (1852- . 1923) - strýc B2b. Richard Löwy (1857-1938) ∞ Hedwig Trebitsch (1870 nebo 1872-1921) - jejich děti: AB2b1. Martha (1891-1942) AB2b2. Max (1893-1944) AB2b3. Franz (1896-1942) AB2b4. Gertrud (1900-1942) B2c. Josef (1858-1932) ∞ Jeanne Frè (1872-1945) C3. JAKOB Löwy (1824-1910) - dědeček z matčiny strany (2× se oženil: C4. a C5.) C3a. Samuel Löwy (1805-?) C3b. Aaron Löwy (1810-?) C3c. Michael Löwy (1812-1893) C3d. Leopold Löwy (1816 nebo 1824-1878) D5. ISAAK Löwy (1777-1841 nebo 1860) - pradědeček D6. ∞ KATHARINA nebo KAROLINA, rozená Wiener - prababička (↑ její děti. C3., C3a., C3b., C3c., C3d.) C4. 1.∞ ESTHER, rozená Porias . (1830-1859) - babička z matčiny strany (↑ její děti: B2., B2a., B2b., B2c.) C4a. Nathan Porias (1824-1875) D7. ADAM Porias (1794-1862) - pradědeček D8. ∞ SARA, rozená Levit nebo Levitner (?-1860) - prababička (↑ její děti: C4. a C4a.) C5. 2.∞ Julie Heller (1827-1910) - . nevlastní babička (↓ její děti: B2d., B2e.) B2d. Rudolf Löwy (1861-1921) B2e. Siegfried Löwy (1867-1942 sebevražda) - strýc z Třešti, lékař Za nejdůležitější Kafkovy práce jsou všeobecně považovány romány Proces, Nezvěstný (též zvaný Amerika), Zámek a povídka Proměna. Stěžejní část Kafkova díla byla za jeho života téměř neznámá, publikoval jen několik povídek. Proslulým autorem se Kafka stal až po své smrti, zejména po druhé světové válce, a dnes patří ke klasikům literatury 20. století a jedněm z největších inovátorů románové formy vyprávění. Důležitými motivy jeho tvorby jsou pocity vyřazenosti a izolovanosti. V kontrastu s tím je často humorné a ironické líčení. Dalším podstatným rysem tvorby jsou hrdinové, kteří se stávají předmětem ponižování. Ukončení příběhů jsou zpravidla tragická a bezvýchodná. Ein Damenbrevier, 1909. Gespräch mit dem Beter, 1909. Gespräch mit dem Betrunkenen, 1909. Die Aeroplane in Brescia, 1909. Großer Lärm, 1912. poprvé vyšla in Herder-Blätter, roč. 1, č. 4/5, říjen 1912, S. 44 Betrachtung, 1913 (česky Rozjímání). Das Urteil, 1913 (česky Ortel). poprvé vyšla in Arkadia. Ein Jahrbuch für Dichtkunst, k vydání připravil Max Brod. Leipzig: Kurt Wolf Verlag, 1913, str. 53-65 Der Heizer, 1913 (česky Topič). První kapitola románového fragmentu Der Verschollene (česky Nezvěstný). Die Verwandlung, 1915 (česky Proměna). poprvé vyšla in Die Weissen Blätter, roč. 2, č. 10, říjen 1915, S. 1177-1230 Ein Brudermord, 1917, vydána též . v lehce odlišné podobě pod názvem Der Mord (1917) pod názvem Ein Brudermord poprvé vyšla in Marsyas, Semesterband 1,I, č. 1, červenec/srpen 1917, S. 82-83 In der Strafkolonie, 1919 (česky V kárném táboře). Ein Landarzt, 1918 (česky Venkovský lékař). Der Kübelreiter, 1921 (česky Jezdec na uhláku). Ein Hungerkünstler, 1922 (česky Umělec v hladovění). Beschreibung eines Kampfes, 1904 až 1905 (česky Popis jednoho zápasu). Hochzeitsvorbereitungen auf dem Lande, 1907 až 1908 (česky Svatební přípravy na venkově). Der Dorfschullehrer, 1914 až 1915 (česky Obří krtek). Brodův titul Der Riesenmaulwurf. Blumfeld, ein älterer Junggeselle, 1915. Der Gruftwächter, 1916 až 1917. Der Jäger Gracchus, 1917 (česky Myslivec Gracchus). Titul vydán Brodem. Beim Bau der Chinesischen Mauer, 1917 (česky Na stavbě čínské zdi). Eine alltägliche Verwirrung, 1917. Titul vydán Brodem. Brief an den Vater, rukopis 1918 (česky Dopis otci). Kleine Fabel, 1920. Titul vydán Brodem. Der Geier, 1920 (česky Sup). Forschungen eines Hundes, 1922 (česky Výzkumy jednoho psa). Der Bau, 1923 až 1924. Titul vydán Brodem. Der Prozeß, rukopis z let 1914 až 1915; vydáno 1925 (česky Proces) - hlavní postava Josef K. je v den svých 30. narozenin zatčen a obviněn. Zpočátku se K. brání a snaží se zjistit příčinu svého zatčení, ale postupem času začíná věřit ve svou vinu. Das Schloß, rukopis z roku 1922; vydáno 1926. Románový fragment (česky Zámek). Amerika, první náčrty 1912; vydáno 1927. Románový fragment (česky Amerika nebo Nezvěstný). Brodův titul Amerika nahradil původně Kafkou zamýšlený název "Der Verschollene" (Nezvěstný). Je to příběh mladíka cestujícího do Ameriky na lodi, postupně v Americe bydlící u svého přítele. Jako další Kafkova díla, i tady je epická část velmi nevýrazná, spíše slouží pro vykřičení pocitu nevinně odsouzeného, bezvýchodně bloudícího. V tomto stavu se ovšem Kafka nevyhýbá třeba i úsměvným momentům, které nás z patologického pocitu vytrhávají a dávají nám se s ním vlastně smířit. Nedokončenost tohoto díla není na škodu, jelikož vedle myšlenky odsouzení je jakékoli přirozené vyústění zbytečné. Dále se zachovala jeho soukromá korespondence, která nevybočuje ze stylu jeho psaní. Lze z ní usuzovat, že Kafkovi nechyběl smysl pro vtip a lehkou ironii. Významný dokument Kafkova života i jeho doby představují dopisy (přítelkyni Mileně Jesenské, snoubence Felici Bauerové, sestře Ottle a rodině) a deníky. Dopisy Mileně uspoř., úvodní stať a pozn. naps. František Kautman; z němčiny přel. Hana Žantovská; výňatky z dopisů M. Jesenské M. Brodovi přel. Josef Čermák, 1. vyd., Praha : Academia, 1968 Dopisy Felici z němčiny přel. Viola Fischerová; doslovem opatřil Erich Heller, 1. vyd., Praha : Nakladatelství Franze Kafky, 1999, 966 stran Kromě toho se zachoval též Kafkův soukromý deník z let 1902 až 1924. V červnu 2015 došlo v Izraeli k precedentnímu rozhodnutí, které se týkalo Kafkovy pozůstalosti. Nejvyšší izraelský soud totiž došel k závěru, že dědička Eva Hoffeová, které její matka - sekretářka Maxe Broda - odkázala kufr Kafkových písemností, jenž Brod odvezl v roce 1939 z Evropy do Palestiny, je povinna veškerý materiál odevzdat izraelské národní knihovně. Eva Hoffeová Kafkovu pozůstalost v roce 2007 zdědila spolu se svou - již zesnulou - sestrou a odmítla ji poskytnout literárním vědcům. Z tohoto zdroje Esther Hoffeová koncem osmdesátých let za milión liber prodala německé národní knihovně celý původní rukopis románu Proces. Písemnosti jsou uložené v sejfech jedné nejmenované izraelské banky a podle literárních vědců obsahují i doposud nezveřejněné dopisy či povídkové náčrty a s největší pravděpodobností i řadu Kafkových kreseb. Max Brod totiž přiznal, že z písemností, které se mu podařilo zachránit, zveřejnil pouze převážnou část, ale nikoli vše. Proti rozhodnutí soudu již neexistuje odvolání. Po Franzi Kafkovi bylo v roce 2015 pojmenováno několik vlaků vyšší kvality EuroCity dopravce České dráhy jezdící v trase: Praha-Domažlice-Regensburg-Mnichov. Hledání smyslu lidské existence a především existencialismus přivedly na podobnou cestu i další spisovatele. Mezi české následovníky či pokračovatele Franze Kafky jsou v různých etapách své tvůrčí činnosti řazeni například: Ludvík Vaculík, Bohumil Hrabal, Karel Pecka, Jan Kameníček, Libuše Moníková a další tvůrci. Odkazy na Kafkovy knihy se objevují v dílech světové literatury.

ENTITY

ENTITY

010314

Hlásnice (německy Wachteldorf) je vesnice v okrese Svitavy. Nachází se asi 2 km na sever od Trpínu. V roce 2009 zde bylo evidováno 62 adres. V roce 2001 zde trvale žilo 64 obyvatel.Hlásnice je také název katastrálního území o rozloze 3,22 km2. == Historie == První písemná zmínka o obci pochází z roku 1437. == Památky == pomník obětem první světové války u požární zbrojnice s nápisem: 1914 – 1918 / Vzpomeňte na nás / padli jsme za Vás./ Bureš Vilém č. 42, Bureš Václav č. 5, Brtoun Josef č. 52, Mach Antonín č. 28 . , Mach Václav č. 28, Král Václav č. 47, Peterka Josef č. 9, Peterka Antonín č. 10, Peterka Václav č. 11, Peterka Václav č. 11, Peterka Antonín č. 14, Peterka Václav č. 28, Peterka Antonín č. 32, Peterka Leopold č. 32. Peterka Adolf č. 36, Peterka Antonín č.36 mramorový kříž před kaplí s nápisem: Postaven v jubilejním roce 1908 nákladem manželů Peterkových z Hlásnice...

Ze kterého roku pochází první písemná zmínka o obci Hlásnice (Trpín)?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hlásnice_(Trpín)

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1437.

Hlásnice (německy Wachteldorf) je vesnice v okrese Svitavy. Nachází se asi 2 km na sever od Trpínu. V roce 2009 zde bylo evidováno 62 adres. V roce 2001 zde trvale žilo 64 obyvatel.Hlásnice je také název katastrálního území o rozloze 3,22 km2. == Historie == První písemná zmínka o obci pochází z roku 1437. == Památky == pomník obětem první světové války u požární zbrojnice s nápisem: 1914 – 1918 / Vzpomeňte na nás / padli jsme za Vás./ Bureš Vilém č. 42, Bureš Václav č. 5, Brtoun Josef č. 52, Mach Antonín č. 28 . , Mach Václav č. 28, Král Václav č. 47, Peterka Josef č. 9, Peterka Antonín č. 10, Peterka Václav č. 11, Peterka Václav č. 11, Peterka Antonín č. 14, Peterka Václav č. 28, Peterka Antonín č. 32, Peterka Leopold č. 32. Peterka Adolf č. 36, Peterka Antonín č.36 mramorový kříž před kaplí s nápisem: Postaven v jubilejním roce 1908 nákladem manželů Peterkových z Hlásnice č. 35. == Reference == == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu Hlásnice ve Wikimedia Commons Katastrální mapa katastru Hlásnice na webu ČÚZK

DATETIME

DATETIME

011118

... Po Jablunkovu je Třinec druhým nejvýchodnějším městem celého Česka. Ve městě sídlí významný český výrobce ocelových válcovaných výrobků, Třinecké železárny. == Historie == První písemná zmínka o Třinci pochází z roku 1444. Tehdy se jednalo o pouhou osadu, statut města obec získala až roku 1931. === Československo-polské spory o Třinec === Třinec (spolu s celým Těšínskem) byl v první polovině dvacátého století předmětem sporu mezi Československem a Polskem....

Ze kterého roku pochází první psané zmínky o Třinci?

https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99inec

První písemná zmínka o Třinci pochází z roku 1444.

Třinec (polsky Trzyniec; německy Trzynietz) je statutární město v okrese Frýdek-Místek v Moravskoslezském kraji, 32 km jihovýchodně od Ostravy, na území historického Těšínského Slezska. Žije zde přibližně 35 tisíc obyvatel, má rozlohu 8 541 ha, centrum je v nadmořské výšce 306 m n. m., nejvyšší bod dosahuje téměř 1000 m n. m. (televizní vysílač na Javorovém vrchu). Třincem protéká z jihu na sever řeka Olše, která od svého výtoku z města tvoří hranici s Polskem. Po Jablunkovu je Třinec druhým nejvýchodnějším městem celého Česka. Ve městě sídlí významný český výrobce ocelových válcovaných výrobků, Třinecké železárny. == Historie == První písemná zmínka o Třinci pochází z roku 1444. Tehdy se jednalo o pouhou osadu, statut města obec získala až roku 1931. === Československo-polské spory o Třinec === Třinec (spolu s celým Těšínskem) byl v první polovině dvacátého století předmětem sporu mezi Československem a Polskem. Poprvé v letech 1918 až 1920, kdy byl po první světové válce nejprve včleněn do prozatímní polské části Těšínska, aby byl krátce poté v Sedmidenní válce (ve které československé jednotky vedl Josef Šnejdárek) obsazen Československem. V roce 1920 byl rozhodnutím arbitráže ve Spa přiřčen Československu. Dne 11. 12. 1930 dekretem vlády Československé republiky byl Třinec povýšen na město. Podruhé byl Třinec Polskem obsazen těsně před vypuknutím druhé světové války (po Mnichovské dohodě), po porážce Polska se stal součástí nacistického Německa. Zpět k Československu byl Třinec připojen po skončení druhé světové války. Polsko se svého nároku na Třinec vzdalo v roce 1958. === Historie v datech === V roce 1839 byla založena třinecká huť. V roce 1851 byla založena škola s jednotřídkou pro děti pracovníků hutě – budova školy byla postupně rozšiřována a dnes je sídlem základní a mateřské školy s polským vyučovacím jazykem. Vlakové nádraží bylo postaveno v letech 1869 až 1871, přestavba zahájena v roce 1952, dokončena byla ke dni 3. 3. 1958. Dne 24. 10. 1882 byl položen základní kámen římsko-katolického kostela sv. Alberta a 27. 9. 1885 byl kostel vysvěcen. Evangelický kostel byl vysvěcen 9. 7. 1899. Budova české základní školy Petra Bezruče byla postavena v roce 1924. V roce 1929 zde byl založen hokejový klub, dnes HC Oceláři Třinec. 3. 2. 1936 zřízena závodní škola Třineckých železáren (dnes Střední odborná škola Třineckých železáren, jež se nachází v městské části Kanada). Třinec byl osvobozen od fašismu 3. 5. 1945. V roce 1954 byla zahájena stavba nemocnice v městské části Dolní Líštná (Sosna), otevření prvních pavilónů se uskutečnilo v roce 1958, činnost samostatné Nemocnice Třinec byla zahájena v roce 1962. V roce 1955 byla slavnostně otevřena Hvězdárna Mikuláše Koperníka. V roce 1957 byla uvedena do provozu lanová dráha na Javorový vrch. 1. 8. 1960 bylo uvedeno do provozu letní koupaliště na Lesní ulici. Stavba Domu služeb (dnes MOND) v městské části Lyžbice (Terasa) probíhala v letech 1964 až 1966. Začátek výstavby zimního stadionu 1964, do provozu byl dán 17. 2. 1967 (nekrytý); rok 1974 začátek zastřešení, ukončeno 31. 12. 1976. Stavba kulturního domu začala v roce 1966 a slavnostní otevření se konalo v roce 1970. 25. 2. 1968 promítání prvního filmu v kině Kosmos. Dne 12. 9. 1969 bylo při příležitosti 130. výročí založení třinecké huti otevřeno Podnikové muzeum Třineckých železáren (dnes Muzeum Třineckých železáren a města Třince) jako první hutnické muzeum v republice. V roce 1985 otevření nové polikliniky (Nemocnice Podlesí) v městské části Konská. V červenci 2001 byla ve spolupráci s Třineckými železárnami dokončena průmyslová zóna Baliny, která poskytla zázemí mnoha firmám (Vesuvius Solar Crucible, Kern, BZN, JAP Trading, DONGWON CZ aj.), chráněné dílně Ergon a společnosti Silesmont. Tyto firmy a společnosti vytvářejí nová pracovní místa a podílejí se významným způsobem na snižování nezaměstnanosti ve městě i v regionu. 20. 6. 2013 – historicky první vlak zastavil na nově vybudované železniční zastávce Třinec centrum. 10. 10. 2013 – výstavba nové hokejová haly (video – den otevřených dveří) 18. 11. 2013 byl v centru města slavnostně zprovozněn podjezd pod železniční tratí s názvem Via Lyžbice. 31. 8. 2018 se Třinec stal statutárním městem == Pamětihodnosti == == Obyvatelstvo == V roce 1939 mělo město 5086 obyvatel; k slezské národnosti se tehdy přihlásilo 2543 (50 %), k německé 1190 (23,4 %), k polské 1134 (22,3 %), k české jen 195 obyvatel (necelá 4 %). V roce 2001 se k polské národnosti hlásilo 17,7 % obyvatel města.Počet obyvatel je uváděn podle výsledků sčítání lidu za Třinec včetně těch místních částí, které k němu v dané době patřily. == Náboženství == Třinec patří k nejreligióznějším městům ČR, neboť při sčítání lidu v roce 2001 se v něm k nějakému náboženství přihlásilo 60,5 % obyvatel. Náboženská skladba věřících je velmi pestrá – kromě římských katolíků má ve městě své sbory řada protestantských církví a od roku 2006 zde vyvíjejí činnost vyznavači mesiánského judaismu. Obvod města Třince tvoří jeden ze seniorátů Slezské církve evangelické augsburského vyznání, která má ve městě čtyři sbory. Jsou zde zastoupeny i jiné církve, nikoliv svými chrámy, ale svými sbory. Aktivní jsou Svědci Jehovovi popř. Církev adventistů sedmého dne, Církev Bratrská a Církev Apoštolská apod. == Okolí Třince == V okolí Třince se nacházejí Moravskoslezské Beskydy a směrem na východ nižší Slezské Beskydy. Tato dvě karpatská pohoří jsou od sebe navzájem oddělena Jablunkovskou brázdou, jejíž osu tvoří řeka Olše, která Třincem protéká. Třinec je také východiskem turistických tras na okolní vrcholy Javorový vrch, Ostrý a Velká Čantoryje. == Vybrané charakteristiky == Průmysl: hutnický (Třinecké železárny), potravinářský Doprava: železnice (trať 320), silnice I/11, evropská silnice E 75, městská autobusová doprava (16 linek, Veolia Transport Morava a. s.) Administrativa: obec s rozšířenou působností, obec s pověřeným obecním úřadem == Kultura a sport == Muzeum Třineckých železáren, a.s. a města Třince – Frýdecká 389 Knihovna Třinec – Lidická 541 Den s IZS – ukázka spolupráce policie, hasičů a záchranné služby na nám. Svobody (před KD Trisia) (nám. Svobody 526) Třinecké kulturní léto Hutník - Každoroční hudební událost roku v Třinci Beskydská laťka v Třinecké Werk Aréně HC Oceláři Třinec – v sezónách 2010/2011 a 2018/2019 dvojnásobný hokejový mistr České republiky, hraje extraligu, nejvyšší soutěž České republiky FK Fotbal Třinec - v sezóně 2017/2018 hrál FNL Od 26. prosince 2019 do 5. ledna 2020 má Třinec a Ostrava hostit Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2020 == Školy == == Osobnosti == Čestný občan TřinceOtto Gavenda – sportovec, trenér, novinář a fotograf Rudolf Labaj – sportovní trenér Gertruda Milerská, rozená Lachsová – účastnice národního boje za osvobození a Československý politický vězeň, členka sdružení "Ukrývané dítě - Hidden Child" Arnošt Steiner – důstojník 1. Armádního čs. sboru v SSSR, válečný hrdina Václav Štývar – pedagog a sbormistr Tereza Mašková – zpěvačka a vítězka Superstar 2018.Cena města TřinecJarek Cemerek – choreograf, tanečník Lenka Cenková – bývalá tenistka Jana Cieslarová – orientační běžkyně Michaela Dolinová – moderátorka Renata Drössler – zpěvačka, herečka Ewa Farna – zpěvačka Anna Gavendová-Handzlová – závodnice v orientačním běhu též trenerka Petr Gawlas – senátor Tomáš Klus – zpěvák Markéta Konvičková – zpěvačka Tadeáš Kraus – fotbalista Edvard Lasota – fotbalista Radovan Lipus – režisér, scenárista Rostislav Martynek – hokejista Eduard Ovčáček – umělec Soňa Pertlová – šachistka Lukáš Rakowski – krasobruslař David Szurman – krasobruslař Jiří Rusnok – poslanec Roman Sikora – novinář Martin Staszko – hráč pokeru Václav Svěrkoš – fotbalista Petr Šiška – moderátor Robert Šulgan – boxer Rudolf Štafa – výtvarník Lešek Wronka – producent Stanisław Zahradnik – badatel, spisovatel, archivář Vladimír Knybel – archeolog a fotograf == Historie – starostové Třince == 1860–1895 Ing. Franz Obtulowicz starosta 1896–1906 Robert Uhlig starosta 1907–1920 Josef Bohm starosta 1921–1923 Jan Renda vládní komisař 1924–1930 Ing. Vladimír Kořínek starosta 1930–1933 Rudolf Pazdírek starosta 1933–xxxx Piotr Kornuta starosta 1934–1938 Augustin Hulva vládní komisař 1938–xxxx Dobroslav Lízal vládní komisař 1938–1939 Jan Kajzar vládní komisař 1939–1940 Alois Matloch vládní komisař 1940–1943 Werner Thiers vládní komisař 1944–xxxx Karl Schneider vládní komisař 1944–1945 Franz Hiller 1945–xxxx Franciszek Pitucha předseda 1945–xxxx Bohumil Huvar předseda 1945–1947 Ludvík Uhlář předseda 1947–1948 Emil Straka předseda 1948–xxxx Jerzy Klus předseda 1948–xxxx Josef Štvrtňa předseda 1948–1950 Edmund Solarski předseda 1950–1954 Josef Grycz starosta 1954–1973 Vladimír Vencel předseda 1973–1985 Jan Kozielek předseda 1985–1989 Dr. Pavel Prokesz předseda 1989–1990 Ing. Gustav Bruk pověřen vedením 1990–1993 Albert Kornuta starosta 1993–xxxx Ing. Jaroslav Opletal starosta == Volby do zastupitelstva a zvolení zastupitelé města Třinec == == Části města a okolní obce == === Části města Třinec === Město Třinec se skládá ze třinácti částí na dvanácti katastrálních územích. Dolní Líštná Guty Horní Líštná Kanada Karpentná Kojkovice Konská Lyžbice Nebory Oldřichovice Osůvky (Český Puncov) Staré Město (samotný Třinec) TyraV letech 1980–1994 byla součástí města obec Vendryně a v letech 1980–1999 také Ropice. == Seznam hor a kopců v okolí Třinecka a Jablunkovska == == Partnerská města == Bielsko-Biała, Polsko Žilina, Slovensko == Fotogalerie == == Odkazy == === Reference === === Související články === Infocentrum Třinec Třinecké železárny HC Oceláři Třinec FK Fotbal Třinec Beskydská laťka Evangelický kostel === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Třinec ve Wikimedia Commons Územně identifikační registr ČR. Obec Třinec v Územně identifikačním registru ČR [online]. Dostupné online. http://www.trinecko.cz Oficiální stránky Infocentrum Třinec – Lidická 541 Knihovna Třinec – Lidická 541 Galerie města Třince – Lidická 541 Kulturní dům Trisia a.s. – nám. Svobody 521 Kino Kosmos – Dukelská 689 IFK - regionální televize Třinec s informacemi z Třince a okolí

DATETIME

DATETIME

006167

... příbuzenstvem, ale i s celou pokryteckou tzv. vysokou společností. Práci advokáta se Galsworthy nevěnoval ani po otcově smrti v roce 1904, neboť rodinný majetek, který celý zdědil, mu umožnil vést finančně nezávislý život. Protože po letech útrap dosáhla Ada rozvodu, mohl se s ní Galsworthy roku 1905 oženit, a toto manželství vydrželo po celý jeho další život. V následujících desetiletích se Galsworthy věnoval téměř výhradně literatuře a postupem let se stal úspěšným a váženým autorem. V roce 1921 se stal zakládajícím členem mezinárodní organizace spisovatelů PEN klub a byl zvolen jejím prvním předsedou (tuto funkci vykonával až do své smrti). Jako spisovatel debutoval Galsworthy roku 1897 povídkovým souborem Ze čtyř stran světa a brzy nato vydal své první dva nepříliš úspěšné romány. Teprve třetí román Ostrov pokrytců z roku 1904, v němž Galsworthy satiricky zobrazil život anglické vysoké společnosti a odsoudil...

Kdy Galsworthy debutoval?

https://cs.wikipedia.org/wiki/John_Galsworthy

Jako spisovatel debutoval Galsworthy roku 1897 povídkovým souborem Ze čtyř stran světa a brzy nato vydal své první dva nepříliš úspěšné romány.

John Galsworthy (14. srpna 1867, Kingston, Surrey – 31. ledna 1933, Londýn) byl anglický prozaik a dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1932. Galsworthy pocházel ze zámožné právnické rodiny a studoval námořní právo na nejlepších anglických školách v Harrow a Oxfordu. Roku 1889 získal doktorát práv, advokátní praxi však neprovozoval a místo toho s podporovou otcových peněz několik let cestoval po celém světě. Roku 1893 se na své cestě po jižních mořích seznámil s Josephem Conradem, tehdy ještě námořním důstojníkem, a oba budoucí spisovatelé se stali důvěrnými přáteli. Toto setkání Galsworthyho definitivně přesvědčilo, aby se vzdal právnické kariéry a zcela se věnoval literatuře. Do jeho citového vývoje prudce zasáhla láska k manželce vlastního bratrance Adě, která ho přivedla do konfliktu nejen s příbuzenstvem, ale i s celou pokryteckou tzv. vysokou společností. Práci advokáta se Galsworthy nevěnoval ani po otcově smrti v roce 1904, neboť rodinný majetek, který celý zdědil, mu umožnil vést finančně nezávislý život. Protože po letech útrap dosáhla Ada rozvodu, mohl se s ní Galsworthy roku 1905 oženit, a toto manželství vydrželo po celý jeho další život. V následujících desetiletích se Galsworthy věnoval téměř výhradně literatuře a postupem let se stal úspěšným a váženým autorem. V roce 1921 se stal zakládajícím členem mezinárodní organizace spisovatelů PEN klub a byl zvolen jejím prvním předsedou (tuto funkci vykonával až do své smrti). Jako spisovatel debutoval Galsworthy roku 1897 povídkovým souborem Ze čtyř stran světa a brzy nato vydal své první dva nepříliš úspěšné romány. Teprve třetí román Ostrov pokrytců z roku 1904, v němž Galsworthy satiricky zobrazil život anglické vysoké společnosti a odsoudil přežívající kastovní systém, mu přinesl výraznější úspěch. Povzbuzen úspěchem díla vydal pak Galsworthy během několika let dalších pěti románů, ve kterých zkoumal jednotlivé vrstvy vysoké anglické společnosti podle jejich charakteristických sociálních rysů. Ve Vlastníkovi (1906), prvním díle jeho pozdější románové trilogie Sága rodu Forsytů to byli velkoobchodníci, advokáti a finančníci, ve Venkovském sídle (1907) statkářské panstvo, v Bratrství (1909) umělecká inteligence, v Patriciji (1911) vysoká šlechta, a v Tmavém květu (1913) opět umělci. Po skončení první světové války vydal Galsworthy další dva díly své rozsáhlé forsytovské kroniky – v roce 1920 román V pasti a v roce 1921 pak román K pronajmutí. Po vydání třetího dílu se Galsworthy takřka okamžitě zařadil mezi nejuznávanější anglicky píšící autory své doby. Na úspěch své trilogie, prvně souhrnně vydané roku 1922 pod názvem Sága rodu Forsytů, pak Galsworthy navázal v letech 1924–1928 trilogií další, nazvanou Moderní komedie. Své rozsáhlé vyprávění na forsytovské téma pak zakončil trilogií Konec kapitoly z let 1931–1933. Ve své tvorbě spojil Galsworthy lehce sžíravou a sociálně laděnou kritiku života anglické aristokracie, která pod maskou kultivovanosti projevuje své přízemní sobectví a touhu po hromadění majetku, s poněkud abstraktní etickou touhou po větší sociální spravedlnosti, na jejímž základě naznačoval možnosti morální reformy společnosti. Ačkoliv se v jeho díle s přibývajícím roky projevilo postupné slábnutí ironie a kritiky, je možno jej považovat za velkého vyprávěče, který přenesl tradice anglického kritického realismu do 20. století. Jeho životní dílo bylo roku 1932 oceněno Nobelovou cenou za literaturu za "za vynikající vypravěčské umění, které dosahuje nejvyššího stupně dokonalosti v díle Sága rodu Forsytů" (citace z odůvodnění Švédské akademie). From the Four Winds (1897, Ze čtyř stran světa), soubor povídek, Jocelyn (1898), román, Villa Rubein (1900, Vila Rubein), román, The Island Pharisees (1900, Ostrov pokrytců), román v němž Galsworthy satiricky zobrazil život anglické vysoké společnosti a odsoudil přežívající kastovní systém, který ničí štěstí citově a tvořivě založených lidí. Hlavní hrdina knihy Richard Shelton je typický představitel anglické privilegované společnosti. Je zasnouben s dívkou ze zámožné aristokratické rodiny a celý děj se rozvíjí v průběhu několika měsíců jejich zásnub. Shelton náhodou pozná poměry panující v chudinských čtvrtích Londýna, a to mu otevře oči tak, že si uvědomí vnitřní prohnilost a faleš "úctyhodné" společnosti. Tento rozpor vede až k zrušení jeho zasnoubení a k tomu, že Shelton zvítězí nad svým sklonem ke kompromismu. The Salvation of a Forsyte (1900, Forsytovo nanebevzetí), povídka, ve které se Galsworthy připravuje na Ságu rodu Forsytů. The Silver Box (1906, Stříbrné pouzdro), divadelní hra zobrazující britskou justici, která uplatňuje jiný loket pro bohatce a jiný pro chudáky. Strife (1909, Svár), divadelní hra odehrávající se v dramatickém období stávky. The Man of Property (1906, Vlastník), česky také pod názvem Bohatec, podle mnohých názorů nejlepší autorův román, první díl Galsworthyho trilogie Sága rodu Forsytů. The Country House (1907, Venkovské sídlo), román, analýza pokrytectví a konzervatizmu anglických vyšších vrstev, reprezentovaných v románě především rodinou venkovského šlechtice Horáce Peudyce. Konflikt jeho syna Jiřího s rodinnými tradicemi je však vyřešen smírně. A Commentary (1908, Komentář), Joy (1909), divadelní hra Fraternity (1909, Bratrství), román odehrávající se v prostředí londýnské umělecké inteligence, Justice (1910, Spravedlnost), pochmurná divadelní hra, která měla svou scénou, ve které nervově zhroucený vězeň nelidsky trpí v samovazbě, vliv na reformu anglického vězeňského systému. The Patrician (1911, Patricij), román z prostředí nejvyšších kruhů anglické šlechty těsně před první světovou válkou líčící mileneckou dvojici, jejíž láska ztroskotává na tvrdých zákonech této společnosti, která má vlastní pojmy cti a neřesti a která za určitých okolností nedovoluje spojit společenské postavení a osobní štěstí. The Inn of Tranquillity (1912, Hostinec klidu), eseje, The Dark Flower (1913, Tmavý květ), román, čtyřportrét sochaře v mezních situacích jeho tvůrčího zápasu. Láska, symbolizovaná tmavým květem a představující vztah mladého umělce k ženě jeho profesora, je jen vstupním milostným příběhem, zažehujícím několik milostných vztahů, provázejících umělce jako tvůrčí inspirace během celého jeho života. Milostné příběhy nejsou v knize jen zajímavým epickým prvkem románové stavby, ale slouží zejména pro zobrazení složitosti lidských vztahů. The Freelands (1915, Rod Freelandů), román, The Apple Tree (1916, Jabloň), novela, Beyond (1917, Věčnost), česky jako Silnější než smrt, Five Tales (1918, Pět povídek), povídkový soubor obsahující mimo jiné povídku Indian Summer of a Forsyte (Forsytovo babí léto), kterou autor zařadil roku 1922 jako první mezihru do Ságy rody Forsytů. A Saint's Progress (1919, Světec), novela, The Skin Game (1920, Podfuk), divadelní hra založená na nepřátelství dvou rodin. In Chancery (1920, V pasti), román, česky též jako V osidlech, druhý díl Galsworthyho trilogie Sága rodu Forsytů. Awakening (1920, Probuzení), povídka, kterou autor zařadil roku 1922 jako druhou mezihru do Ságy rody Forsytů. To Let (1921, K pronajmutí), román, třetí díl Galsworthyho trilogie Sága rodu Forsytů. Loyalties (1922, Oddanost), divadelní hra, The Forsyte Saga (1922, Sága rodu Forsytů), souborné vydání trilogie líčící osudy tří generací patricijského rodu Forsytů od roku 1866 až do počátku dvacátých let 20. století. Old English (1924, Starý Angličan), soubor divadelní hra, Caravan (1925, Karavana), soubor povídek, Escape (1926, Útěk), divadelní hra, Verses New . and Old (1926, Nové a staré verše), sbírka básní, A Modern Comedy (1928, Moderní komedie), druhá Galsworthyho románová trilogie o Forsytech, ve které autor pokračuje v líčení osudů třetí a čtvrté generace rodu v letech 1922–1926. Kromě románů do ní autor při jejím prvním souhrnnem vydání zařadil ještě dvě mezihry. Názvy jednotlivých části jsou: The White Monkey (1924, Bílá opice), román, A Silent Wooing (1927, Tiché vábení), povídka, mezihra, The Silver Spoon (1926 . , Stříbrná lžička), román, Passers By (1927, Kolemjdoucí), povídka, mezihra, Swan Song (1928, Labutí píseň), román, česky také jako Labutí zpěv. Chance on Forsyte's (1930, Na burze Forsytů), soubor povídek s forsytovskou tematikou. Two Essays on Conrad (1930, Dvě eseje o Conradovi), eseje, End of the Chapter (1934, Konec kapitoly), česky též jako Poslední kapitola, závěrečná Galsworthyho románová trilogie týkající se rodu Forsytů ., vydaná souhrnně až po autorově smrti, skládající se z románů Maid In Waiting (1931, Společnice), česky prvně jako Sestra, pak jako Než osud zavolá nebo jako Dychtivé mládí, Flowering Wilderness (1932, Kvetoucí pustina), Over the River (1933, Napříč proudem). Collected Poems (1934, Sebrané básně), posmrtně vydaný soubor básní. Justice (1917, Spravedlnost), Velká Británie, režie Maurice Elvey, němý film, The Skin Game (1921, Podfuk), Velká Británie, režie B. E. Doxat-Pratt, němý film . , The Stranger (1921, Cizinec), Velká Británie, režie Joseph Henabery, němý film, The White Monkey (1925, Bílá opice), USA, režie Phil Rosen, němý film ., Old English (1930, Starý Angličan), USA, režie Alfred E. Green, Escape (1930, Útěk), Velká Británie, režie Basil Dean, The Skin Game (1931 ., Podfuk), Velká Británie, režie Alfred Hitchcock, Loyalties (1933, Oddanost), Velká Británie, režie Basil Dean a Thorold Dickinson, ̈ One More River (1934, Napříč proudem .), USA, režie James Whale, The Silver Box (1939, Stříbrné pouzdro), Velká Británie, 21 Days (1940, Dvacet jedna dní), Velká Británie, režie Basil . Dean, Escape (1948, Útěk), Velká Británie, režie Joseph L. Mankiewicz, That Forsyte Woman (1949, Forsytova žena), USA, režie Compton Bennett, Letzten werden die Ersten . sein (1957, Poslední bude první), Německo, režie Rolf Hansen, Strife (1965, Svár), Velká Británie, režie Peter Graham Scott, televizní film, The Forsyte Saga ( .1967, Sága rodu Forsytů), Velká Británie, režie James Cellan Jones a David Giles, televizní seriál, The Skin Game (1974, Podfuk), Velká Británie, režie Peter Wood, . televizní film, Strife (1975, Svár), Velká Británie, režie Michael Darlow, televizní film, Loyalties (1975, Oddanost), Velká Británie, režie Rudolph Cartier, televizní film, Anglijskij vals (1982, Anglický valčík), Sovětský svaz, režie Gitis Luksas, podle divadelní hry Joy. A Summer Story (1988, Letní příběh), USA, režie Piers Haggard, podle novely Jabloň. První a poslední (1997, Poslední bude první), Česká republika, režie Dušan Klein, televizní film, The Forsyte Saga (2002, Sága rodu Forsytů), Velká Británie, režie Christopher Menaul . a Dave Moore, televizní seriál, The Forsyte Saga: To Let (2002, Sága rodu Forsytů: K pronajmutí), Velká Británie, režie Andy Wilson, televizní seriál (pokračování přecházejícího) Vybrané . novelly, Jan Otto, Praha 1915, přeložil Karel Mašek, Bratrství, Laichter, Praha 1917, přeložila Zdeněk Franta, dostupné online Patricij, Stanislav Minařík, Praha 1921, přeložil Čeněk Syrový, znovu Melantrich, Praha 1934. Sága rodu Forsytů I.-III., Aventinum, Praha 1926, přeložila Bohumila Kubertová-Zátková, znovu 1928, 1929, 1930, 1931 a Melantrich, Praha 1935, 1938 a 1947. Útěk, Ladislav Kuncíř, Praha 1927, Tmavý květ, Melantrich, Praha 1928, přeložil Elsie Havlasová, znovu 1931 a 1934. Moderní komedie I.-III. (Sága rodiny Forsytů IV.-VI.), Aventinum, Praha 1930, přeložila Bohumila Kubertová-Zátková, znovu 1931 a Melantrich, Praha 1935 a 1948. Ostrov pokrytců, Alois Srdce, Praha 1930, přeložila Anna Kučerová, znovu SNKLU, Praha 1953, Silnější než smrt, Melantrich, Praha 1930, přeložil Jan Čep a Bohuslav Rovenský, znovu 1933, 1936 a 1948. Svár, Adolf Synek, Praha 1930, přeložila Staša Jílovská, Komentář, Alois Srdce, Praha 1930, přeložil F. Zieris a Robert Titěra, Na burse Forsytů, Aventinum, Praha 1931, přeložila Bohumila Kubertová-Zátková, znovu Melantrich, Praha 1935. Rod Freelandů, Kvasnička a Hampl, Praha 1931, přeložila L. Vymětal, Světec, Melantrich, Praha 1930, přeložil Robert Tintěra, znovu 1935. Sestra, Aventinum, Praha 1932, přeložila Bohumila Kubertová-Zátková, Stařec a smrt, Melantrich, Praha 1932, povídky, Venkovské sídlo, Melantrich, Praha 1933, přeložila Květa Milcová, znovu SNKLHU, Praha 1956. Vzpomínky, L. Mazáč, Praha 1933, přeložila Anna Kučerová, Kvetoucí pustina, Melantrich, Praha 1934, přeložila Marie Vlasáková, Napříč proudem, Melantrich, Praha 1934, přeložila Jarmila Kurelová, Vila Rubein, Melantrich, Praha 1934, přeložil Jan Filip, znovu 1935. Poslední kapitola I.-III., Melantrich, Praha 1935, přeložily B. Kubertová-Zátková, Marie Vlasáková a Jarmila Kurelová (první díl pod názvem Než osud zavolá), znovu Allegro, Praha 1992 pod názvem Konec kapitoly (první díl pod názvem Dychtivé mládí). Poslední karta, Melantrich, Praha 1938, přeložil Josef Hobza, povídky, Jabloň, Nakladatelské družstvo Máje, Praha 1939, přeložila Ludmila Vočadlová, Sága rodu Forsytů I.-III., SNKLHU, Praha 1957, přeložil Zdeněk Urbánek, znovu Odeon, Praha 1967, 1970, 1971 a 1991 a BB art, Praha 2000, 2005 a 2006. Moderní komedie I.-III., SNKLHU, Praha 1957, znovu Odeon, Praha 1972, přeložil Zdeněk Urbánek, Patricij, Práce, Praha 1969, přeložila Věra Kopalová, Tmavý květ, Svoboda, Praha 1970, přeložil Jan Caha, Forsytovo nanebevzetí, Mladá fronta, Praha 1988, přeložila Hana Žantovská, znovu Garamond, Praha 2006, povídky. Obrázky, zvuky či videa k tématu John Galsworthy ve Wikimedia Commons Osoba John Galsworthy ve Wikicitátech (anglicky) Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je John Galsworthy Plné texty děl autora John Galsworthy na projektu Gutenberg Autor John Galsworthy ve Wikizdrojích (anglicky) Osoba John Galsworthy ve Wikicitátech Nobel Prize bio, http://nobelprize.org/nobel_prizes/literature/laureates/1932/galsworthy-bio.html – anglicky, http://www.kirjasto.sci.fi/johngals.htm – anglicky John Galsworthy: free web books, online – anglicky

DATETIME

DATETIME

011567

... z jedničky a sta nul (10100), které bylo poprvé použito v roce 1938 devítiletým Miltonem Sirrotou, synovcem amerického matematika Edwarda Kasnera. == Historie == V roce 2019 dostal Google pokutu 50 milionů $ od Francie za porušení nařízení GDPR. Mateřská společnost Google Alphabet Inc. byla v té době takovouto částku schopna vydělat za asi čtyři hodiny.V květnu 2019 vypověděl Google čínské společnosti Huawei smlouvu, která umožňovala společnosti Huawei využívat klíčové neotevřené komponenty systému Android. Po přechodnou dobu 90 dní mohla Huawei nakupovat služby a komponenty za účelem zachování stávajících sítí a aktualizací, ale ne pro tvorbu nových výrobků. Vypovězení smlouvy v podstatě znamená téměř úplnou likvidaci společnosti Huawei na západním trhu. == Internetové Vyhledávání Google == Vyhledávání Google je v současnosti nejpoužívanější světový internetový vyhledávač. Vyhledávač každodenně obslouží přes dvě miliardy...

Vyhledávač které společnosti je v současnosti celosvětově nejpoužívanější?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Google

Vyhledávání Google je v současnosti nejpoužívanější světový internetový vyhledávač.

Google [gu:gl] je americká společnost sídlící v Mountain View v Silicon Valley jižně od San Francisca v Kalifornii; její areál je přezdíván Googleplex. Je vlastněná holdingovou společností Alphabet Inc. Od podzimu 2006 je Google oficiálně zastoupen pobočkou v Česku, sídlící v Praze. Společnost je známá především díky svému internetovému vyhledávači, jehož popularita je taková, že se dnes již používá i sloveso googlovat či googlit ve smyslu hledat na internetu. V roce 2006 se toto sloveso objevilo v Oxford English Dictionary. Z hlediska českého jazyka se Google skloňuje dle vzoru hrad (Google, bez Googlu...). V roce 2006 se podle pravidelného průzkumu Brandz Top 100 agentury Millward Brown ve spolupráci s ekonomickým deníkem Financial Times stal Google nejcennější značkou světa s hodnotou 66,434 miliard dolarů, což znamená meziroční růst o 77 procent. Název Google vychází ze slova "googol" označujícího číslo složené z jedničky a sta nul (10100), které bylo poprvé použito v roce 1938 devítiletým Miltonem Sirrotou, synovcem amerického matematika Edwarda Kasnera. == Historie == V roce 2019 dostal Google pokutu 50 milionů $ od Francie za porušení nařízení GDPR. Mateřská společnost Google Alphabet Inc. byla v té době takovouto částku schopna vydělat za asi čtyři hodiny.V květnu 2019 vypověděl Google čínské společnosti Huawei smlouvu, která umožňovala společnosti Huawei využívat klíčové neotevřené komponenty systému Android. Po přechodnou dobu 90 dní mohla Huawei nakupovat služby a komponenty za účelem zachování stávajících sítí a aktualizací, ale ne pro tvorbu nových výrobků. Vypovězení smlouvy v podstatě znamená téměř úplnou likvidaci společnosti Huawei na západním trhu. == Internetové Vyhledávání Google == Vyhledávání Google je v současnosti nejpoužívanější světový internetový vyhledávač. Vyhledávač každodenně obslouží přes dvě miliardy dotazů, probíhá na něm 47,7% vyhledávání (zdroj: Nielsen//NetRatings, vyhledavače.info). Kromě webových stránek umí prohledávat také obrázky, usenetové diskusní skupiny, zpravodajské servery a nabídky on-line prodeje. Od ledna 2012, dokáže vyhledávat i osoby a stránky na své vlastní sociální síti Google+. V červnu 2005 dokázal Google hledat v 8,05 miliardách stránek, 1,3 miliardách obrázků a více než miliardě zpráv z diskusních skupin. Většinu tohoto obsahu také archivuje. I tak ale mapuje přibližně pouze 7 % webu. Google nabízí své rozhraní v mnoha jazycích, včetně češtiny. Výsledky vyhledávání lze omezit podle místa, jazyku a času zveřejnění. Vyhledávač původně navrhli Sergey Brin a Larry Page v rámci svého výzkumu na Stanfordově univerzitě, aby ověřili funkčnost svého algoritmu pro ohodnocování webových stránek PageRank. Záhy se ukázalo, že kvalita jeho výsledků natolik převyšovala tehdy dostupné vyhledávače, že je Google v krátké době téměř převálcoval. Kromě řazení výsledků podle PageRanku bylo v Googlu novinkou i kladení důrazu na vyhledávání frází (takže se nestávalo, že víceslovný dotaz vrátil stránky, kde se tato slova vůbec nevyskytovala pohromadě) a ukládání plného textu indexovaných stránek (které umožňovalo u výsledných stránek rovnou zobrazovat relevantní fragmenty textu). V roce 2010 získalo vyhledávání společnosti Google poprvé první místo v Křišťálové Lupě.Vyhledávání Google funguje i jako kalkulátor (např. 7*5-4, e^(i pi) – viz Eulerova rovnost), . převod jednotek (např. 100 km/h in mph), poskytuje užitečné hodnoty (speed of light, answer to life, the universe, and everything – viz Odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec), definice pojmů (např. define:ad hoc), informace o filmech a hercích, apod. === Hardware === Google běží na několika serverových farmách používajících operační systém GNU/Linux. Tyto farmy fungují jako distribuovaný systém, ve kterém je veškerá funkcionalita redundantně jištěna. Přesné informace o vlastnostech a umístění této techniky nejsou známy, podle informací z roku 2000 (John Hennessy, David Patterson: Computer Architecture: A Quantitative Approach) tehdy cluster Googlu obsahoval asi 6 000 procesorů a 12 000 běžných IDE disků, přičemž sídlil ve čtyřech lokalitách: dvou v Silicon Valley a dvou ve Virginii. Každá lokalita měla k dispozici připojení k Internetu typu OC 48 (2 488 Mb/s; širokopásmové internetové připojení) a připojení typu OC 12 (622 Mb/s) k ostatním lokalitám. Podle informací uveřejněných firmou Google při jejím vstupu na burzu v dubnu 2004 se současný obsah serverové farmy odhaduje na:[zdroj?] 719 racků 63 272 počítačů 126 544 procesorů 253 088 GHz výpočetního výkonu 126 544 GiB operační paměti 5 062 TiB kapacity pevných diskůPodle tohoto odhadu by serverová farma Googlu tvořila nejvýkonnější superpočítač na světě. === Software, PageRank === Program nazývaný Googlebot pravidelně žádá aktuální verze všech webových stránek, o kterých ví. Pokud na nějaké stránce nalezne (hypertextový) odkaz na jemu dosud neznámou stránku, přidá ji do své databáze. Načtené stránky ukládá do svého archívu, ve kterém je pak analyzuje a indexuje, čímž umožňuje jejich rychlé prohledávání. Data archívu a indexů zabírají několik terabytů. Pro hodnocení stránek, které odpovídají zadanému hledanému výrazu, používá Google algoritmus nazývaný PageRank. Ten spočívá v tom, že se pro každou indexovanou stránku specifickým postupem vypočítá specifická hodnota, závislá na tom, kolik (a jak významných) stránek na tuto stránku odkazuje. Hojně odkazované stránky jsou považovány za důležitější, takže jsou ve výsledcích vyhledávání uvedeny na předních místech. Kromě tohoto základního kritéria používá Google mnoho dalších vlastností, z nichž některé nejsou ani veřejně známy. Google dokáže indexovat nejenom textové a HTML stránky, ale také dokumenty ve dvanácti dalších formátech (např. PDF, PostScript, Microsoft Word, Microsoft Excel či Shockwave Flash). == Další služby poskytované Googlem == Navíc k internetovému vyhledávači nabízí Google některé další služby: === Google AdSense === Google AdSense je pro majitele webových stránek libovolného rozsahu rychlý a snadný způsob, jak na svých obsahových stránkách zobrazovat relevantní textové reklamy a vydělávat tím peníze. Protože reklamy souvisejí s tím, co uživatelé na stránkách hledají, jde o způsob, jak obsahové stránky využít k výdělku a zároveň je obohatit odkazy. === Google Ads === Google Ads jsou cestou, jak nakoupit vysoce cílenou reklamu placenou za prokliky (PPC), bez ohledu na velikosti rozpočtu. Reklamy z AdWords se zobrazují podél výsledků hledání v Google a také na vyhledávacích a obsahových stránkách jeho partnerů. === Upozornění Google === Upozornění Google (Google Alerts) poskytují e-mailové zprávy o nejnovějších výsledcích vyhledávání Google na základě předem zvoleného tématu. === Google Analytics === Google Analytics je online aplikace, která umožňuje uživateli monitorovat návštěvníky svých webových stránek, zjistit, sledovat a porovnávat podrobné informace o jejich aktivitě na webu uživatele. Služba je dostupná v češtině. === Android === Android je operační systém určený zejména pro mobilní zařízení (chytré telefony, PDA, navigace, tablety) vyvinutý původně společností Android Inc., kterou akvizicí převzal Google v roce 2005. Společnost Google následně celou platformu i se zdrojovými kódy předala sdružení firem Open Handset Alliance, jejímž je také členem. Platforma Android byla ohlášena 5. listopadu 2007. Systém Android 1.0 byl oficiálně i s vývojovým prostředím představen 23. září 2008. První chytrý telefon s operačním systémem Android je T-Mobile G1 (od výrobce HTC). Přestože je Android v roce 2018 nejrozšířenějším operačním systémem na mobilních telefonech, výroba těchto telefonů je na hranici ziskovosti a Google platí výrobcům miliardy amerických dolarů. Za první tři měsíce roku 2018 zaplatil Google výrobcům 2.9 miliard dolarů, o 60 % více než v roce 2017. Protože ročně Google přispívá 12 miliardami dolarů a příjmy z prodejů mobilních telefonů s Androidem byly v roce 2017 vyčísleny na 120 miliard dolarů, Google tak přispěl výrobcům 10 %. === Google Answers === Google od dubna 2002 (v ostrém provozu od května 2003) nabízí také službu s názvem Google Answers (odpovědi), která umožňuje nalézt řešení problémů, o kterých se tazateli nepodařilo na internetu nalézt dostatek informací. Uživatel položí dotaz a nabídne za jeho zodpovězení peněžitou odměnu v rozsahu $2–$200 (plus fixní poplatek $0,50). Některý z registrovaných dobrovolníků pak na tento dotaz odpoví, za což dostane slíbenou odměnu (bez 25 %, které si ponechá Google). Tato zodpovězená otázka však poté zůstává volně (a zdarma) přístupná všem. Od ledna 2008 již služba nové dotazy nepřijímá. === Google Apps for Work === Google Apps for Work je balíček aplikací Google určený pro nasazení na vlastní doméně. Obsahuje služby Gmail, Google Talk, Kalendář Google, Dokumenty Google, Page Creator a Úvodní stránka, které doplňuje Ovládací panel správce. V češtině jsou nabízeny tři verze, bezplatné Standard a Education (pro školy), a placená Premier (zpoplatněno roční platbou za uživatele). Verze Education a verze Premier mají navíc přístup k API pro integraci do stávající infrastruktury, k aplikacím a službám třetích stran, k nástrojům pro migraci pošty a k nepřetržité asistenci, včetně telefonické podpory, pro případ kritických problémů. Od prosince 2012 není bezplatná verze dostupná. === Google Desktop Search === Google Desktop Search je aplikace umožňující prohledávání e-mailů, souborů, fotografií, hudby, chatů, pošty Gmail, navštívených webových stránek atd. Aplikace umožňuje shromažďování nových informací z webu a udržování pořádku prostřednictvím miniaplikací a postranního panelu. Miniaplikace Google jako např. počasí, zprávy, poznámky apod. je možné umístit kamkoliv na plochu. Pro větší pořádek je možné si aplikace umístit do postranního panelu. Aplikace je přeložena i do českého jazyka. === Google Directory === Google Directory (Google adresář) vám umožní vyhledávat stránky podle kategorií. V tomto projektu Google spolupracuje s katalogem Open Directory Project, který je, podobně jako Wikipedie, administrován komunitou dobrovolníků z řad uživatelů internetu. === Disk Google === Disk Google je internetová aplikace, slouží jako cloudové úložiště. Umožňuje uživateli synchronizovat složku na svém lokálním disku se složkou v úložišti. Uživatelé mají možnost on-line vytvářet speciální soubory typu dokument, tabulka, prezentace, dotazník, nákres. Dokumenty Google Disku jsou obdobou Microsoft Office Online. === Google Earth === Google Earth je virtuální glóbus dříve známý jako Earth Viewer. Tento software byl vytvořen firmou Keyhole, Inc. a v roce 2004 zakoupen portálem Google. Jedná se o program, který umožňuje prohlížet Zemi, oblohu, Mars a Měsíc jako ze satelitu. Umožňuje naklonění a přiblížení, někdy i ve velkém rozlišení, zobrazení 3D modelů větších měst, cestování v čase[zdroj?], zobrazení slunečního světla nad krajinou a mnohé další. Od dubna 2010 je pro uživatele dostupná tato služba také prostřednictvím internetového prohlížeče, jako jedna z možností zobrazení v mapách Google Maps (po instalaci Google Earth pluginu). === Skupiny Google === Google poskytuje archiv Usenetových diskusních skupin a e-mailové konference pod názvem Skupiny Google (původně koncem 90. let tuto službu poskytovala odlišná společnost s názvem DejaNews, jejíž archiv Google počátkem roku 2001 odkoupil). === Google Chrome === Google Chrome je svobodný webový prohlížeč společnosti Google. Je založen na open source frameworku WebKit. Pro Windows je dostupný ke stažení od 2. září 2008 ve 43 jazycích včetně češtiny. === Obrázky Google === Google je schopen vyhledávat obrázky podle jejich popisků, názvu a textu, který se na webových stránkách objevuje v jejich blízkosti. Tato služba se nazývá Obrázky Google. Google uchovává zmenšeniny indexovaných obrázků, což mu umožňuje při vyhledávání nabízet náhledy nalezených dokumentů. Vyhledávání lze omezit na určitou velikost obrázku (velká, střední, ikona, větší než, přesně), typ obrázku (obličej, fotografie, klipart, kresba), barvy obrázku (libovolná, plné barvy, černobílá nebo 12 dalších barev). U vyhledaných obrázků lze také nastavit zobrazení velikosti fotografie. Po najetí kurzorem na obrázek lze obrázek trochu zvětšit a zobrazit tak název obrázku, internetovou adresu obrázku, velikost obrázku, dokonce i podobné obrázky. V roce 2006 Google zprovoznil webovou aplikaci Obrázků Google, která umožňuje zájemcům anotovat obrázky z indexu Obrázků Google formou interaktivní hry. === Mapy Google === Mapy Google (Google Maps) je internetová mapová aplikace a technologie poskytována zdarma (pro nekomerční použití) společností Google. Služba nabízí mapy ulic, plánovač cest pro cestování pěšky, automobilem nebo veřejnou dopravou a polohu podniků v mnoha zemích po celém světě. Mapy Google nabízejí satelitní snímky ve vysokém rozlišení mnoha městských oblastí ve velkých zemích. === Zprávy Google === V dubnu 2002 představil Google beta verzi automatického agregátoru zpráv nazvaného Zprávy Google. Tato služba funguje v pěti jazycích: angličtina, němčina, francouzština, španělština a italština. Počítačový program zcela automaticky vybírá zprávy z internetových stránek zpravodajských médií. Z nalezených článků nabízí prvních 200 znaků spolu s odkazem na celý text článku na původním serveru. Ve Zprávách Google se dá vyhledávat jak pomocí klíčových slov, tak podle data vydání zprávy (což se může lišit od data, kdy ke zmiňované události došlo), popř. podle zdroje zprávy. Zprávy jsou řazeny do tematických skupin a uživatelé se mohou přihlásit k odběru informací o událostech, které vyhovují zadaným klíčovým slovům. Pokud se objeví odpovídající článek, je uživateli zaslán e-mail. Od listopadu 2007 funguje na adrese Zpravy.google.cz i česká betaverze této služby. Se spuštěním českých Zpráv Google čítá rodina Zpráv Google 48 regionálních verzí v 19 různých jazycích. === Nákupy Google === Od prosince 2003 běží ve zkušebním provozu služba Nákupy Google, která umožňuje vyhledávání v předmětech nabízených k on-line prodeji. Tato služba funguje i ve verzi ve Wireless Markup Language (WML), což umožňuje její využití i přes mobilní telefony a další přenosná zařízení s podporou WML. Dne 18. dubna 2007 byla služba Froogle přejmenována na Google Product Search. === Weby Google === Služba z balíku Google Apps umožňující i bez znalosti programování vytvořit internetové stránky. Postačí pro jednoduché stránky pro osobní projekty. === Asistent Google === Asistent Google je chytrý virtuální asistent. Podporuje telefony, tablety, reproduktory, chytré displeje, televize a další. Je dostupný asi v 15 jazycích, včetně angličtiny, němčiny a polštiny, čeština je stále ve vývoji. === Google Scholar === Google Scholar je aplikace vyhledávací technologie Google zaměřená na obsah akademického charakteru. Index vyhledávače Google Scholar zahrnuje veřejně přístupný obsah, knihy i články přístupné pouze uživatelům placených archívů jako ACM Digital Library či IEEE Xplore. Podobně jako internetový prohledávač, i Google Scholar prohledává plný text dokumentů, nadto umožňuje omezit výsledky vyhledávání podle autora, vydavatele, data publikace, předdefinovaných tematických okruhů či části titulu hledaného dokumentu. === Překladač Google === Překladač Google (Google Translate) je on-line služba provozovaná Googlem od roku 2006. Překládá zdarma a rychle slova, věty a webové stránky. Tato služba je zabudována v nejnovější verzi internetového prohlížeče Google Chrome, kde automaticky detekuje cizí jazyk a ve formě vysouvací nabídky pod adresním řádkem nabídne okamžité přeložení stránky či dokumentu. Google během roku 2015 umožnil, aby uživatelé mohli pomoci s překládáním – tato funkce se nazývá Google Translate Community. === Google Tag Manager === Google Tag Manager (zkráceně GTM) je způsob jak pomocí jednoho kódu vkládat na web další měřicí kódy pouze přes webové rozhraní. GTM byl spuštěn 1. října 2012 a je poskytován zdarma. Podporuje správu uživatelských rolí a verzování. === Google Web API === Google Web API (též Google Web Services) je aplikační rozhraní (API), které registrovaným vývojářům umožňuje jednoduchý přístup k datům z Googlu pomocí rozhraní SOAP. Využívání této služby je zdarma, ovšem s limitem 1000 dotazů denně od jednoho vývojáře. Pomocí Google Web API fungují některé populární služby jako Google Alert (umožňuje sledovat výsledky vyhledávání zadané fráze a zasílání výsledků e-mailem) nebo Google Dance Tool (sledující procházení Internetu GoogleBotem a výpočet PageRanku). === Gmail === 1. dubna 2004 představil Google svou novou službu s názvem Gmail (Google Mail – pošta), což je webmailový server s velkou kapacitou schránky (nyní činí 15 GB), odlišným rozhraním (vícenásobně kombinovatelné "záložky" místo rozdělování pošty do složek) a výkonným vyhledáváním. Faktem je, že existuje velmi malé promile uživatelů, kteří by tak velkou schránku potřebovali. Vzhledem k datu spuštění a počáteční nabídce na tehdejší dobu neuvěřitelné kapacity 1 GB (Hotmail tehdy nabízel 2 MB schránku) existovalo po jistou dobu podezření, že se jedná jen o aprílový žert. Po ověření informací o projektu Gmail většina dosavadních provozovatelů reagovala zvýšením kapacity, např. Hotmail nyní poskytuje 5 GB s možností automatického navýšení. Na tato zvyšování u konkurence, Google reagoval zavedením trvalého zvyšování kapacity – aktuální dostupná velikost schránky je vidět na úvodní stránce služby (http://gmail.com). ==== Kritika ==== Gmail se setkal s rozsáhlou kritikou ohledně otázek ochrany soukromí. Při čtení e-mailových zpráv se v postranním sloupci zobrazují reklamy, které jsou cílené podle obsahu čtené zprávy. Toto cílení je však prováděno automaticky počítačovým programem, bez porušení listovního tajemství nějakým člověkem. Dalším kontroverzním tématem byla věta z podmínek používání služby, podle níž kopie e-mailů mohou po nějakou dobu zůstat uložené na serverech Google, přestože je uživatel ze svého účtu smazal, nebo účet úplně zrušil. Mnoho lidí se obávalo, že Google hodlá trvale archivovat jejich korespondenci. Později zástupci Google objasnili, že se jedná pouze o technický požadavek, ale Google se zavazuje podniknout rozumné kroky k odstranění smazaných informací v co nejrychlejším prakticky dosažitelném čase. === Picasa === Picasa je freewarový počítačový program pro správu, katalogizaci, úpravu a předvádění obrázků, především digitálních fotografií. Umožňuje katalogizaci do alb, přidávání tagů, objednávání tisku fotografií a mnoho dalšího. V nové verzi je integrované podpora pro Picasa Web Albums – web pro online sdílení fotografií, podobný např. Flickru. Na fotografiích lze provádět základní úpravy jasu a barevného podání. K dispozici je řada filtrů. Velkou výhodou je, že se úpravy neprovádí na originálu, ale pouze v programu – i přesto poskytuje Picasa nadstandardní rychlost prohlížení. === SketchUp === Google SketchUp je CAD software pro tvorbu 3D modelů. Na trhu je verze 8. Tento program umožňuje nejen vytvářet 3D objekty a texturovat jejich povrch, ale umožňuje také geografické umístění kdekoliv na Zemi prostřednictvím Google Earth a propojení se softwarem GIS. Existují dvě verze – základní bezplatná a pokročilá placená. === Google+ === Google+ (také Google Plus nebo zkratka G+) je sociální síť, kterou Google uvedl 28. června 2011, jako přímou konkurenci Facebooku. Hlavní zbraní proti největšímu konkurentovi jsou takzvané kruhy, do kterých si můžete přidávat své přátele z různých oblastí a pohodlně s nimi poté sdílet. Další zbraní je silná provázanost na ostatní služby Googlu. V době uvedení fungovala síť jen jako uzavřená komunita, do které se bylo možné dostat jen s pozvánkou, kterých byl zpočátku nedostatek. Přesto během prvního týdne do Google+ proniklo přes osm milionů uživatelů. === Hardware a sítě === Google začíná pronikat i do hardwarové výroby. V roce 2010 představil sérii Google Nexus, která zahrnuje smartphony jako Nexus One, Nexus S a Galaxy Nexus, jakož i tablet Nexus 7. Na sérii Google Nexus vždy Google spolupracuje s jinými výrobci mobilního hardwaru, např. se Samsungem na Galaxy Nexus. Google také proniká do oblasti poskytování připojení k internetu a internetové infrastruktury. V roce 2011 Google zahájil projekt Google Fiber, který si klade za cíl poskytnout levné vysokorychlostní optické připojení do každé domácnosti. V roce 2012 Google začal s budováním první optické sítě v Kansas City, které leží na hranici mezi státy Missouri a Kansas. === Další služby === Google občas uvede namísto oficiálního loga takzvaný Google Doodle (Sváteční logo Google), což je humorná varianta nápisu Google. V listopadu 2008 na serverech Google zpřístupnil americký časopis LIFE svůj archiv otištěných fotografií (téměř 10 milionů). == Ukončené služby == === Google Code === Google Code je portál Google pro vývojáře, v jehož rámci poskytuje informace o API poskytovaných služeb a zveřejňuje některé softwarové balíky pod open-source licencí. Příkladem takovéhoto balíku je Google Web Toolkit (GWT), viz též Google Web Toolkit – návod na práci s GWT pro vývojáře (česky). Služba byla v březnu 2015 uzavřena pro nové projekty, možnost aktualizace stávajících projektů bude ukončena 24. srpna 2015, 25. ledna 2016 bude služba ukončena úplně, dostupné zůstanou pouze balíčky tar se zdrojovými kódy (nejméně do konce roku 2016), === Orkut === Orkut je komunitní server. Funguje na principu socioware. Sdružuje uživatele, kteří mají společné zájmy, bydliště, národnost, zaměstnání anebo se navzájem znají. Server Orkut vymyslel Orkut Büyükkökten, zaměstnanec společnosti Google, která jej i provozuje. Služba byla ukončena 30. září 2014 a nahrazena komplexnější sociální sítí Google+. === Google Reader === Služba Google Reader pracuje jako webová čtečka, ke které lze přistupovat pouze přes webové rozhraní. Pro syndikaci obsahu využívá rodiny formátu Atom a RSS. Provoz Google Readeru byl ukončen k 1. červenci 2013. === Google Wave === Projekt představený společností Google 28. května 2009 na konferenci Google I/O. Jednalo se o webovou aplikaci a počítačovou platformu snažící se sjednotit e-mail, instant messaging, wiki a sociální sítě. V průběhu roku 2009 byl Google Wave postupně zpřístupňován vybraným uživatelům, pro veřejnost byl vydán 19. května 2010; 4. srpna 2010 však byl vývoj projektu ukončen, neboť podle Googlu nezaznamenal dostatečný zájem uživatelů. === Google URL Shortener === Zkracovač Goo.gl, který byl představen roku 2009, od 13. dubna 2018 (pátek 13.) již není dostupný pro nové a anonymní uživatele. Pro uživatele, kteří službu již někdy použili, byla služba dostupná do 30. března 2019. Vytvořené odkazy ale budou nadále plně funkční. === Google+ === Google+ (také Google Plus nebo zkratka G+) je sociální síť, kterou Google uvedl 28. června 2011, jako přímou konkurenci Facebooku. Hlavní zbraní proti největšímu konkurentovi jsou takzvané kruhy, do kterých si můžete přidávat své přátele z různých oblastí a pohodlně s nimi poté sdílet. Další zbraní je silná provázanost na ostatní služby Googlu. V době uvedení fungovala síť jen jako uzavřená komunita, do které se bylo možné dostat jen s pozvánkou, kterých byl zpočátku nedostatek. Přesto během prvního týdne do Google+ proniklo přes osm milionů uživatelů. Síť by měla skončit okolo srpna 2019. == Hardware == === Clips === Fotoaparát, který neustále sleduje okolí a automaticky zachycuje důležité okamžiky. Zařízení rozpoznává důležité lidi podle toho, se kterými majitel zařízení tráví nejvíce času, dokáže identifikovat jejich obličeje a rozpoznat nudné chvíle od klíčových okamžiků. Podle Googleu Clips nekomunikuje s externími servery. == Google Cookie == V roce 2010 bylo detekováno, že mezi cookies v prohlížeči se objevuje cookie serveru google.com pojmenované jako PREF i bez toho, aby uživatel navštívil nějakou stránku Googlu. Jedná se o cookie, které je součástí ochrany Safe Browsing, Googlem vytvořené ochrany uživatelů před malware, kterou využívají prohlížeče Safari, Google Chrome a Mozilla Firefox. Stejné cookie je ale využíváno i jinými službami Googlu. Umožňuje tak mezistránkové sledování tlačítka +1. Toto cookie je společně s adresou stránky, ve které se tlačítko +1 nachází, obsaženou v hlavičce referer posíláno Googlu kdykoliv, kdy je stránka obsahující toto tlačítko načtena. Přestože cookie neobsahuje osobní údaje uživatele, obsahuje kód, který umožňuje identifikovat, že se jedná o stejného uživatele. Podle Googlu je ale tato informace využívána výhradně pro účely údržby a ladění systému. Zajímavé je, že jiná služba Googlu, kterou mají prohlížeče předinstalovanou, služba Search Suggestions se cookie nastavovat nepokouší. Internet Explorer používá svůj systém ochrany uživatelů, takže u něj se cookie PREF serveru .google.com automaticky neobjevuje.Automatické objevování se tohoto cookie a jeho odesílání Googlu při využívání Safe Browsingu byly nahlášeny jako chyby prohlížeče Mozilla Firefox. == Inovace města Mountain View == V roce 2018 byla představena jedna z konečných verzí projektu inovace domovského města Googlu Mountain View. Za projektem stojí společnosti Bjarke Ingels a Heatherwich Studio. Záměrem Googlu je vytvořit modernější zázemí pro své zaměstnance, které má být šetrné k životnímu prostředí. Mountain View by se podle projektu mělo stát "chytrým zeleným městem" s minimálním podílem automobilové dopravy, převládat by měla doprava pěší. V severní oblastni Mountain View by měly na milionu čtverečních metrů vzniknout kanceláře, osm tisíc domů a asi 6 tisíc bytů, z nich pětina bytů by měla být cenově dostupná. Podle předběžných odhadů by měl projekt trvat 10 let. == Kritika a kontroverze == Pro svou vysokou efektivitu je Google nejpopulárnějším internetovým vyhledávačem. To s sebou ovšem nese i určité rysy monopolu a množství kritiky, i když lze říci, že vzhledem ke svému postavení na trhu je Google stále i technickou komunitou neobvykle oblíbeným. Při zavádění nových služeb (Google Toolbar, Google Mail, Google analytics) se pravidelně ozývají názory, které tvrdí, že Google získává stále větší množství dat o uživatelích Internetu. Google se roku 2009 připojil ke sledovacímu programu PRISM. Kritika Google se výrazně zvýšila po jeho expanzi do Číny, kdy souhlasil, že se podřídí čínským zákonům a omezí výsledky vyhledávání tak, aby byly v souladu s místním právem (kdyby tyto požadavky nesplnil, čínská vláda by Google zakázala). Toto mělo za následek, že čínská verze neobsahuje státu nepohodlné odkazy. To bývá často označováno za nepřípustnou cenzuru a podporování komunistického režimu, Google naopak odporuje, že takto dává Číňanům přístup alespoň k části informací a tím podporuje jejich rozvoj. Podle Mathiase Döpfnera má Google větší sféru vlivu, než si lidé myslí, a přirovnává ho ke státním monopolům. Podle něj "s výjimkou biologických virů není na světě nic, co by se šířilo tak rychle, efektivně a agresivně, jako právě tyto technologické platformy" jako je právě Google. V roce 2012 sjednotil pravidla užívání všech svých služeb, na všechny začal pohlížet jako na jeden produkt a informace o uživateli začal používat napříč všemi službami, do propojení nebyla zařazena pouze služba Google Wallet a knihovna Google Books. Podle Googlu to bylo proto, aby používání Googlu bylo jednodušší a intuitivnější a aby s uživatelem jednal jako s jedním uživatelem. Některá média ale upozornila, že tím vznikl prostor pro lépe cílenou reklamu a tedy i větší zisk.Kontroverzi také vzbudilo propuštění zaměstnance Jamese Damorea, který vyjádřil svůj názor v dokumentu "Google's Ideological Echo Chamber",[1] který se týkal pozitivní diskriminace ve společnosti.Google algoritmicky určuje, které výsledky návštěvníkům zobrazí. Problémem je, že tyto algoritmy jsou ovlivnitelné vstupními daty do těchto algoritmů, takže je možné, že na první místa mezi vyhledané výsledky se může dostat vymyšlená informace, např. po případu střelby v kostele v Texasu se na prvních místech při vyhledávání jména střelce objevovala vymyšlená informace, že střelec byl radikální komunista napojený na hnutí Antifa. Pokud Google zjistí nějaký takovýto problém, je řešen ručním zásahem. Ještě v roce 2018 ale málokdo řešil, jestli výsledky dodané Googlem někdo nebo něco ovlivnilo tak, aby se uživatele nedozvěděl něco, co nemá vědět. Google sleduje polohu zařízení, i když to uživatel nechce. == Vývoj loga == Za dobu své existence vystřídala společnost řadu log. == Produkty Google == Google Cardboard (2014) Google Glass Google Home Google Wifi Google DayDream VR Google Chromecast / Chromecast Ultra řada Google Pixel řada Google Chromebook == Konkurence == Yahoo! Bing Seznam.cz (pouze v Česku) DuckDuckGo == Odkazy == === Související články === Google bomba Google Glass Seznam produktů Google === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Google ve Wikimedia Commons Vyhledávač Google.cz Google na Twitteru Google na Facebooku Oficiální Google Blog Česká republika Další služby Googlu Stránky Googlu z 11. listopadu 1998 na Internet Archive

ENTITY

ORGANIZATION

007559

... součástí zemí Koruny české. Jsou to Čechy a Morava, k nimž byly roku 1920 připojeny i České Rakousy a České Slezsko. Česko má rozlohu 78866 km2. Sousedí na západě s Německem (délka hranice 810 km), na severu s Polskem (762 km), na východě se Slovenskem (252 km) a na jihu s Rakouskem (466 km). Administrativně se Česko dělí na osm územních a zároveň na 14 samosprávných krajů....

Se kterými státy sousedí Česká republika?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesko

Sousedí na západě s Německem (délka hranice 810 km), na severu s Polskem (762 km), na východě se Slovenskem (252 km) a na jihu s Rakouskem (466 km).

Česko, úředním názvem Česká republika, je stát ve střední Evropě. Samostatným státem se Česko stalo 1. ledna 1993, přičemž navazuje na tradice státnosti Československa, Českého království, Českého knížectví a Velké Moravy, sahající do 9. století. Podle české ústavy je parlamentní, demokratický právní stát s liberálním státním režimem a politickým systémem založeným na svobodné soutěži politických stran a hnutí. Hlavou státu je prezident republiky, vrcholným a jediným zákonodárným orgánem je dvoukomorový Parlament České republiky, na vrcholu moci výkonné stojí vláda České republiky. Česko je země s tržním hospodářstvím, která podle ekonomických, sociálních a politických indikátorů, jako je HDP na obyvatele, index lidského rozvoje, index svobody tisku, index svobody internetu od cenzury, patří k vysoce rozvinutým státům světa. Ekonomicky patří dle Světové banky do skupiny 31 nejbohatších států světa s nejvyššími finančními příjmy. Naopak, v porovnání s jinými státy má velmi malý podíl obyvatel žijících pod prahem chudoby. Vykazuje též poměrně nízkou nerovnost mezi nejbohatšími a nejchudšími obyvateli a relativně vyvážené přerozdělování bohatství napříč populací. Míra nezaměstnanosti je dlouhodobě nízká a pod průměrem vyspělých zemí. V indexu ekologické stopy je Česko oproti některým jiným vyspělým zemím menším ekologickým dlužníkem. Podle Global Peace Index, který vypracovává každoročně Institute for Economics and Peace, je Česko šestou nejbezpečnější zemí na světě (index zohledňuje hrozbu válečného konfliktu i úroveň vnitřní násilné kriminality). Česko je členem Organizace spojených národů, Severoatlantické aliance , Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Světové obchodní organizace, Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Evropské celní unie, Evropské unie, součástí Schengenského prostoru, Evropského hospodářského prostoru, členem Visegrádské skupiny a jiných mezinárodních struktur. Česko je vnitrozemský stát tvořený částmi historických českých zemí, které byly po dlouhá období svého dějinného vývoje součástí zemí Koruny české. Jsou to Čechy a Morava, k nimž byly roku 1920 připojeny i České Rakousy a České Slezsko. Česko má rozlohu 78866 km2. Sousedí na západě s Německem (délka hranice 810 km), na severu s Polskem (762 km), na východě se Slovenskem (252 km) a na jihu s Rakouskem (466 km). Administrativně se Česko dělí na osm územních a zároveň na 14 samosprávných krajů. Hlavním městem je Praha, která je rovněž i jedním z krajů. V roce 2018 v Česku žilo přibližně 10,6 milionu obyvatel. Výrazná většina obyvatelstva se hlásí k české, případně moravské národnosti. == Historické státní útvary na území Česka == Prvním doloženým státním útvarem na území dnešní České republiky byl nadkmenový svaz Sámovy říše, ve druhé polovině 9. století pak vznikla Velkomoravská říše. Když kolem roku 907 zanikla pod náporem kočovných maďarských kmenů, těžiště státního vývoje se přesunulo do Čech. Tamní panovníci z rodu Přemyslovců vybudovali středověký přemyslovský stát, též nazývaný český stát (České knížectví, později České království), od přelomu 10. a 11. století tvořící součást Svaté říše římské. Od doby Karla IV. (1348) se pro země podléhající českému králi užívalo rovněž pojmu země Koruny české, kterýžto pojem zahrnoval i Moravské markrabství a Vévodství Horní a Dolní Slezsko. Od roku 1526 byly České země postupně začleňovány do habsburské monarchie, jejíž vládci využili svého vítězství v bitvě na Bílé hoře nad českými stavy (1620) k výraznému omezení dřívější samostatnosti Českého království. Země Koruny české, po roce 1749 navzájem státoprávně nespojité, zůstaly korunními zeměmi Habsburků až do konce první světové války v roce 1918. Od roku 1804 měla habsburská monarchie oficiální název Rakouské císařství a od roku 1867 se mocnářství nazývalo Rakousko-Uhersko. Po zániku Rakouska-Uherska v roce 1918 vzniklo Československo jako unitární stát s republikánským zřízením. Roku 1939 bylo území současné České republiky okupováno německou armádou a vznikl loutkový protektorát Čechy a Morava. Československo bylo obnoveno v roce 1945, od roku 1960 mělo oficiální název Československá socialistická republika. Ta byla roku 1969 federalizována, přičemž v rámci tohoto procesu vznikla Česká socialistická republika, formálně svrchovaný národní stát, z hlediska mezinárodního práva přímý předchůdce současné České republiky. Tento oficiální název nese český stát od 6. března 1990, kdy bylo po pádu komunistického režimu vypuštěno z názvu slovo "socialistická". Československo získalo v roce 1990 nový oficiální název: Česká a Slovenská Federativní Republika. Krátce nato, ke konci roku 1992, však zaniklo a místo něj vznikly dva nové státy, Česko a Slovensko. Dne 1. ledna 1993 vstoupila v platnost Ústava České republiky, podle jejíž preambule navazuje nový stát na tradice státnosti Československa a bývalých zemí Koruny české. Existenci České republiky jako subjektu mezinárodního práva uznávají všechny státy světa. Do 8. září 2009, kdy byly navázány diplomatické vztahy, nebyla uznávána jako samostatný stát ze strany Lichtenštejnska. Lichtenštejnsko kladlo jako předběžnou podmínku uznání a navázání diplomatických styků český souhlas dvoustranně jednat o tématech majetkového charakteru (majetkové spory existovaly již mezi Lichtenštejnskem a Československem od vzniku Československa, nově šlo i o vyvlastnění majetku rodu Lichtenštejnů podle Benešových dekretů). Lichtenštejnská snaha zabránit přijetí Česka do mezinárodních organizací nebyla úspěšná. == Název a státní symboly == Oficiálním názvem státu podle ústavy je Česká republika; jednoslovný název Česko se v ústavě nevyskytuje (stejně jako se v ní nevyskytovalo Československo – zeměpisný název nemusí být nutně součástí ústavy), je však součástí oficiální databáze OSN coby jednoslovný název státu. V květnu 2016 vláda oficiálně schválila též překlady zeměpisného názvu Česko do angličtiny (Czechia) a dalších světových jazyků (fr. Tchéquie, šp. Chequia atd.).Část veřejnosti slovo Česko odmítá zejména pro nezvyk – obdobně, jako byl zpočátku odmítán např. i název Československo. První užití výrazu Česko je doloženo v roce 1704 jako zeměpisné označení zahrnující všechny České země, v roce 1777 pak jako synonymum ke slovu Čechy. V době národního obrození se používaly i tvary češský a Češsko odvozené ze základu "Čechy". Nesprávně se v té době užíval i tvar čechský. Vliv na vypadnutí jednoho "s" z termínu měla také jazyková úspornost. Od 19. století se výraz Česko opět objevuje též jako označení pro všechny České země. V tomto významu jej od roku 1938 začal prosazovat moravský jazykovědec František Trávníček. Slovník spisovného jazyka českého v roce 1960 jej uvádí v obou významech a jako zastaralý, Slovník spisovné češtiny z roku 1978 již archaičnost konstatuje jen u prvního významu, zatímco ve významu označení české části federace stylovou příznačnost neuvádí. Na jaře 1993 jej Český úřad zeměměřický a katastrální na základě pověření vlády určil jako jednoslovné označení čerstvě osamostatněné České republiky, po vášnivých sporech, po podpoře Českou geografickou společností a navzdory odporu prezidenta Havla a dalších osobností se termín výrazně rozšířil, zachoval si však . jistou míru kontroverznosti a někteří jej pociťují jako novotvar. Státní symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní vlajka (republika po rozpadu federace převzala i původní vlajku Československa, jelikož Slovensko nemělo zájem tuto vlajku použít), standarta prezidenta, státní pečeť, státní barvy a státní hymna Kde domov můj. Státní symboly poukazují na tradice středověkého českého státu (znak), husitského hnutí (heslo na prezidentské standartě), národního obrození (hymna) a Československa (vlajka). == Historie == === Původní osídlení === Území dnešní České republiky bylo člověkem osídleno již před asi 750 000 lety. O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů (kultura s nálevkovitými poháry, únětická kultura, lengyelská kultura ad.). Od 3. století př. n. l. obývali tuto oblast Keltové (Bojové) a v 1. století n. l. přicházely kmeny Germánů (Markomani a Kvádové). Prvním historicky doloženým panovníkem na českém území byl markomanský král Marobud. Od konce 5. století se na území dnešního Česka objevovali první Slované. V 7. století vytvořily slovanské kmeny pod vedením franského kupce Sáma tzv. Sámovu říši (asi 623–659), jednalo se však spíše o nadkmenový svaz. V letech 830–833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vznikla pod nadvládou dynastie Mojmírovců Velkomoravská říše, která postupně zahrnula i Čechy (890–894), Slezsko, Lužici, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše byla již plnohodnotným státním útvarem. Byla christianizována, mj. za pomoci byzantské misie Cyrila a Metoděje, již pozval panovník Rostislav. Za jeho následníka Svatopluka I. říše dosáhla maxima své moci. Po jeho smrti však přišel rychlý pád. Čechy se od Velké Moravy odtrhly v roce 894 a v roce 906 nebo 907 byla rozvrácena tehdy ještě kočovnými Maďary. === Středověk === Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. století, kdy byl mimo jiné pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj I. V průběhu 10. a 11. století se stát konsolidoval a bylo k němu připojeno území Moravy. České knížectví postupně získalo znaky víceméně autonomního středověkého státu, který byl součástí Svaté říše římské (pražské biskupství založeno roku 973, hlavním národním světcem se stal svatý Václav). České království nicméně vzniklo až roku 1198, kdy německý král uznal český královský titul jako dědičný, což potvrdil císař Fridrich II. Štaufský roku 1212 Zlatou bulou sicilskou vystavenou přemyslovskému králi Přemyslu Otakarovi I. včetně dalších privilegií Českého království. Český panovník byl napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech. Václav I., ale zejména jeho syn Přemysl Otakar II., pak vybudovali rozsáhlou državu, která sahala až za Alpy a k Jaderskému moři. Václav II. obrátil svou pozornost také na sever a východ, kde se mu podařilo nabýt území přes Polsko až k Baltskému moři a pro svého desetiletého syna Václava III. získal dočasně uherskou královskou korunu. Po zavraždění Václava III. se České království ocitlo v chaosu, ale volba Jana Lucemburského českým králem umožnila nový vzestup, který vyvrcholil zejména za panování Janova syna Karla IV. (1316–1378). V letech 1319–1329 byla k Českému království připojena Horní Lužice a v roce 1335 také město Vratislav, k němuž přiléhala značná část Slezska. Po roce 1348 bylo načas připojeno Braniborsko. Už v době vlády Karla IV. lze spatřovat počátky českého reformního hnutí, které usilovalo o prohloubení osobní zbožnosti a o nápravu zesvětštělé církve, a tím i o obrodu celé společnosti. Náboženské spory vygradovaly za vlády Karlova syna Václava IV. Po upálení Mistra Jana Husa v roce 1415 v německé Kostnici napětí mezi Husovými příznivci a jeho odpůrci přešlo v otevřené nepřátelství a události vyústily v husitské války. Radikální husité založili město Tábor, které se stalo centrem husitské revoluce. Jan Žižka z Trocnova a Prokop Holý poté porazili všechny čtyři křížové výpravy do Čech. Války byly ukončeny dohodou mezi Basilejským koncilem a umírněnými husity tzv. Basilejskými kompaktáty v roce 1436. V osobě Jiřího z Poděbrad si země dokonce zvolila umírněného husitu jako krále. Avšak vnější tlak krále Jiřího přiměl přepustit z taktických důvodů český trůn rodu Jagellonců. Když však v bitvě u Moháče (1526) padl druhý Jagellonec na českém trůnu, Ludvík, získali ho Habsburkové, kteří, společně s následující dynastií habsbursko-lotrinskou, vládli zemi dalších téměř 400 let. === Novověk === V roce 1526 byl na český trůn zvolen Ferdinand I. Habsburský a s ním dynastie Habsburků, která zemi postupně včlenila do habsburské monarchie. Ferdinandův vnuk Rudolf II. si ještě (jako poslední Habsburk) zvolil Prahu za sídelní město a, ač katolík, byl částečně tolerantní vůči českému protestantismu (Rudolfův majestát). Po jeho smrti však éra tolerance skončila a náboženské napětí znovu vzrostlo. V roce 1618 vypuklo proti katolickému panovníkovi ozbrojené povstání českých protestantských stavů. Defenestrace císařských místodržících v roce 1618 se stala i počátkem třicetileté války. Vojsko českých stavů bylo roku 1620 v bitvě na Bílé hoře poraženo a stavovští vůdcové byli veřejně popraveni v Praze. Začala násilná rekatolizace českých protestantů. Rozsáhlý majetek české exilové šlechty a inteligence připadl věrným stoupencům Habsburků. Do poloviny 17. století klesla populace v Čechách a na Moravě o necelých 30 % na zhruba 1,75 milionu obyvatel. Roku 1627 bylo pro Čechy vydáno Obnovené zřízení zemské, kterým Habsburkové získali český královský titul dědičně, za jediné povolené náboženství bylo prohlášeno katolické a jazyk německý byl formálně zrovnoprávněn s českým, fakticky byl ale upřednostněn. Správními reformami Marie Terezie v roce 1749 byly země Koruny české de facto spojeny s Rakouskem do unitárního státu, ale i nadále se korunovali čeští králové v rámci Českého království. Během hladomoru v letech 1771–1772 zemřelo nejméně 250 000 lidí, což vedlo k rozsáhlým nevolnickým nepokojům. Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Josef rovněž zvýšil důraz na centralizaci monarchie. Této centralizaci napomáhalo preferování německého jazyka ve státní i církevní správě. V odpověď na poněmčování národa a jeho kultury se koncem 18. století začalo v českých zemích vzmáhat české národní obrození, tedy snaha o obnovu české kultury a jazyka a později i o získání politické moci stranami zastupujícími zájmy českého etnika. === Rakousko-Uhersko === V druhé polovině 19. století za dlouhého panování císaře Františka Josefa I. nastal v Česku významný hospodářský rozvoj. Většina (asi 70 %) průmyslu Rakouska-Uherska se soustředila v českých zemích včetně oblastí osídlených Němci. České politické elity, zejména František Palacký a František Ladislav Rieger, dospěly k názoru, že federalizované a vcelku demokraticky uspořádané Rakousko (resp. Předlitavsko) by mohlo být nejvýhodnějším životním prostorem pro český národ i jiné slovanské národy Střední a Jižní Evropy (tzv. austroslavismus). Mocnářství mělo být ochranou proti mocným státům na západě i na východě, jmenovitě proti Německu a Ruskému imperiu. Jazyková nařízení z dubna 1897, která zrovnoprávnila češtinu s němčinou, vedla k pádu vlády a k národnostním nepokojům mezi Čechy a Němci. Volební zákon z roku 1907 zavedl všeobecné hlasovací právo pro muže. Období všestranného rozmachu českého národa v oblastech politiky, hospodářství, kultury a vzdělání v rámci Rakouska-Uherska skončilo vypuknutím první světové války v červenci 1914. Tento posléze celosvětový ničivý konflikt započali vídeňští politici po Sarajevském atentátu na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, a to v domnění, že válka proti malému Srbskému království bude pro zdánlivě mocné Rakousko-Uhersko snadnou záležitostí. Do války se však rychle zapojily další mocnosti a Rakousko-Uhersko se postupně stalo pouhým přívěskem Německé říše, tzv. vilémovského Německa, což zasadilo austroslavismu smrtelnou ránu. Pro Rakousko-Uhersko nakonec skončila válka naprostou katastrofou a jeho rozpadem. === První Československá republika === V první světové válce bojovalo 1,5 milionu mužů odvedených z českých okresů, z nichž padlo 138 000 na straně monarchie a asi pět a půl tisíce (jen do konce války) v Československých legiích na druhé straně válečného soupeření. Více než 90 000 dobrovolníků zformovalo Československé legie ve Francii, Itálii a Rusku, kde bojovali proti centrálním mocnostem (tedy i rodnému Rakousko-Uhersku) a posléze i proti ruským bolševikům. Po porážce Rakouska-Uherska byly po 28. říjnu 1918 země Koruny české, části Uherského království včetně Podkarpatské Rusi spojeny do nového státního útvaru, Československa. Jeho prvním prezidentem byl zvolen Tomáš Garrigue Masaryk, který od roku 1914 pracoval pro českou resp. československou samostatnost v zemích Dohody a v Rusku s podporou zejména Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika. V období od vzniku státu až do zániku tzv. první republiky (oficiálně Republiky československé) bylo Československo unitárním státem a zůstalo i po roce 1933 jediným skutečně demokratickým státem ve Střední Evropě.Přes svůj deklarovaný národní charakter, založený na čechoslovakismu, bylo Československo multietnickým státem, ve kterém žilo 6 747 000 Čechů, 3 124 000 Němců, 2 014 000 Slováků, 745 000 Maďarů, 462 000 Rusínů, 181 000 občanů židovské národnosti a 76 000 Poláků. Po vyhlášení nezávislosti došlo k pohraničním konfliktům s Polskem a Maďarskem, stejně jako k nepokojům v německých oblastech země. Problém nepřátelských sousedů se Československo, zvláště jeho dlouholetý ministr zahraničí Edvard Beneš, pokusilo vyřešit spojenectvím zvaným Malá dohoda, systémem spojeneckých smluv s Francií a od roku 1935 i smlouvou se Sovětským svazem. Sudetští Němci, žijící převážně v pohraničních oblastech přilehlých k Německu a Rakousku, se v důsledku Velké hospodářské krize, masivní nezaměstnanosti (která však postihla všechny národnosti) a od roku 1933 také intenzivní nacistické propagandy radikalizovali a začali požadovat odtržení od Československa. Tyto snahy reprezentovala Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei, SdP) vedená Konradem Henleinem. Na nátlak Německé říše (posílené tzv. anšlusem Rakouska v březnu 1938) a evropských mocností Francie, Spojeného království a Itálie bylo v září roku 1938 Československo Mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu rozsáhlé pohraniční oblasti (tzv. Sudety). Mnichovská dohoda bývá také označována jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát, jelikož zástupci československé strany nebyli přizváni k jednání a Německá říše zároveň hrozila vojenským přepadením Československa. Přitom se platná vojenská aliance Československa s Francií ukázala jako zcela neúčinná. Kromě postupného záboru sudetských oblastí Německem (mnohdy s početným českým obyvatelstvem) připadly jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi s maďarsky mluvícím obyvatelstvem Maďarsku. Malou část československého území, zejména oblast Těšínska, zabralo Polsko. Název takto okleštěného státního útvaru se začal psát se spojovníkem (Česko-Slovensko). Pro zbývající krátké období od Mnichovské dohody až do úplného rozbití Československa v březnu 1939 se vžilo označení druhá republika. === Protektorát Čechy a Morava === Dne 14. března 1939 Slovensko vyhlásilo samostatnost a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území (tedy v Česku bez Sudet, připojených v roce 1938 k Německu, a východní části československého Těšínska, připojené ve stejném roce k Polsku) vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Prezident Edvard Beneš v Londýně zorganizoval exilovou vládu (tzv. prozatímní státní zřízení). Německá okupace Československa se setkala s masivním odbojem obyvatel země a skupin podporovaných ze zahraničí (zejm. operace Anthropoid), na který nacisté reagovali terorem (např. vyhlazení Lidic). V průběhu druhé světové války nacisté realizovali politiku totálního nasazení českých pracovních sil na území Německa, stejně jako likvidaci židovské diaspory na území Protektorátu. Nejznámější údaj o počtu obětí nacistické okupace pochází z výzkumu zveřejněného Gustavem Hajčíkem a Jaroslavem Voleníkem roku 1956, podle něhož během války zemřelo 360 000 Čechoslováků. Konečné řešení české otázky zapadalo do Generalplánu Ost, nacistického plánu na likvidaci, poněmčení a vysídlení příslušníků pěti slovanských národů, který měl vytvořit životní prostor pro německé obyvatelstvo. === Československo v letech 1945–1992 === ==== Osvobození Československa a období do února 1948 ==== V květnu 1945 bylo dokončeno osvobozování Československa spojenci a byl obnoven formálně demokratický stát. Období 1945–1948 je někdy nazýváno třetí republika. Při osvobozování Československa zahynulo okolo 140 000 sovětských vojáků. Po jejich boku zemřelo okolo 11 700 Čechoslováků, příslušníků 1. čs. armádního sboru, kterému velel Ludvík Svoboda. Tento armádní sbor se vyznamenal v bojích u Sokolova a o Kyjev a krutě krvácel v karpatsko-dukelské operaci, jejímž cílem bylo pomoci Slovenskému národnímu povstání. Při osvobozování Československa dále zemřelo 66 495 Rumunů, 1 302 Poláků a 351 Američanů. K osvobození Československa také pomohlo české květnové povstání, jehož ve světě nejznámější součástí bylo Pražské povstání. Po osvobození Slovenska postupovala Rudá armáda od března 1945 na české území z Ostravska a od Bratislavy (zde společně s rumunskou armádou).) Později byla zahájena i Pražská ofenzíva Rudé armády ze severu k Praze, které se zúčastnily také jednotky rumunské a polské armády.) Sovětská vojska postupovala až k dohodnuté demarkační linii s americkou armádou a osvobodila přitom zhruba dvě třetiny Čech. Zbytek českého prostoru západně od linie Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice osvobodila americká armáda. V období 1945 až do února 1948 došlo k jevům, které jsou podle některých historiků sporné, jako bylo vysídlení Němců z Československa do Německa a Rakouska, omezení stranické soutěže, rozsáhlé znárodňování těžkého průmyslu, energetiky, filmového průmyslu, bank, pojišťoven, větších stavebních podniků atd. (tzv. Benešovy dekrety). Nicméně například odsun Němců v roce 1945 odsouhlasily tři vítězné mocnosti na Postupimské konferenci. ==== Československo pod vládou Komunistické strany ==== V parlamentních volbách 1946 zvítězila Komunistická strana Československa a tyto volby bývají označované jako poslední svobodné demokratické volby na dobu více než čtyřiceti let. V únoru 1948 se komunisté chopili moci pučem a zlikvidovali zbytky demokratického systému. Těžce nemocný prezident Edvard Beneš abdikoval a ještě v roce 1948 zemřel. Na jeho místo nastoupil vůdce komunistů Klement Gottwald. Země se stala totalitním státem a součástí východního bloku pod dominancí Sovětského svazu. Byly potlačeny svobody a struktury občanské společnosti počínaje zrušením samosprávných zemí (1949) až po potlačení svobodného spolkového a ekonomického života. Došlo k vlně emigrace lidí do zemí neovládaných komunismem. Kolektivizace zemědělství a měnová reforma (1953) připravily miliony občanů o majetek. Tisíce občanů se staly obětí politický procesů, mnohdy i justičních vražd – k nejznámějším obětem perzekucí patří Milada Horáková, Rudolf Slánský či Heliodor Píka. Po Gottwaldově smrti v roce 1953 se stal prezidentem Antonín Zápotocký, po jeho smrti pak Antonín Novotný. Koncem 50. let a v 60. letech docházelo k postupné liberalizaci, která vyvrcholila v roce 1968. Počátkem roku 1968 abdikoval prezident ČSSR Novotný a jeho nástupcem se stal armádní generál ve výslužbě Ludvík Svoboda. Novým generálním tajemníkem KSČ byl zvolen Slovák Alexandr Dubček. Liberalizační hnutí známé jako pražské jaro bylo však potlačeno invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Trvalejším státoprávním důsledkem pražského jara zůstala federalizace, nastolená k 1. lednu 1969, jež unitární stát formálně změnila na federaci dvou suverénních národních států. Po obsazení Československa emigrovalo kolem 100 000 především vzdělaných lidí do demokratických zemí. Tato další ztráta kvalifikovaných odborníků ještě umocnila postupný hospodářský úpadek Československa, kterému byla země vystavena již od připojení k sovětskému bloku. Území Československa bylo fakticky okupováno Sovětskou armádou, která definitivně odešla až roku 1991. Režim takzvané normalizace na dvacet let potlačil občanské svobody, čemuž se snažilo vzdorovat zejména hnutí Charta 77. Prezidentem ČSSR v letech 1975 až 1989 byl Slovák Gustáv Husák. ==== Sametová revoluce a léta 1990–1992 ==== Sametová revoluce, zahájená 17. listopadu 1989, svrhla komunistický režim a umožnila obnovu demokracie a svobodného podnikání. Již 29. prosince 1989 byl prezidentem republiky zvolen dosavadní disident a dramatik Václav Havel. Společenská transformace zároveň způsobila dramatický nárůst kriminality, značné zadlužení státu a prohlubování federalizace až k rozpadu společného státu Čechů a Slováků. Od roku 1990 totiž začala být opožděně uváděna do praxe federalizace, která sice formálně platila již od roku 1969, ale prakticky byla do značné míry zmrazena. Mezi oběma složkami federace, Českou republikou a Slovenskou republikou, rychle narůstaly rozpory (viz pomlčková válka), které nakonec vedly k rozpadu společného státu. Československo zaniklo mírovou cestou ke 31. prosinci 1992. Dosavadní národní republiky převzaly právní řád zanikající federace a rozdělily si její majetek a závazky. === Samostatnost Česka === Subjektem mezinárodního práva se Česká republika stala 1. ledna 1993, se zánikem federace. Zapojila se do západoevropských politických struktur. 12. března 1999 byla přijata do NATO a 1. května 2004 vstoupila do Evropské unie. Roku 2004 přistoupila k Schengenským dohodám, na jejichž základě se 21. prosince 2007 stala součástí Schengenského prostoru.Prezidentem České republiky byl až do března 2003 Václav Havel, který byl již československým prezidentem. Jeho nástupcem byl zvolen Václav Klaus, poprvé nastoupil do funkce 7. března 2003, podruhé v březnu 2008. Od března 2013 je prezidentem republiky Miloš Zeman, který je prvním prezidentem zvoleným v lidovém hlasování. Ve volbách v roce 2018 svůj mandát obhájil. == Geografie == Česko se nachází ve střední Evropě a sousedí se čtyřmi státy. Na západě jde o Německo, na severovýchodě o Polsko, na jihovýchodě o Slovensko a jižní hranici sdílí s Rakouskem. Délka západní společné hranice s Německem činí 810,7 km, s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km. Celková rozloha činí 78 866 km2, z toho 2 % tvoří vodní plochy. === Geologie, geomorfologie a půdy === Převážná část území náleží ke geologicky stabilnímu Českému masivu, vyzdviženému hercynským vrásněním v období devonu a karbonu (v prvohorách). Oblast Západních Karpat na východě území je mladší a byla vyzdvižena alpínským vrásněním v období třetihor. Z geomorfologického hlediska leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin až vrchovin (Šumava, Český les, Krušné hory, Děčínská vrchovina, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Jeseníky, Českomoravská vrchovina). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Moravskoslezské Beskydy, Bílé Karpaty, Javorníky). Z celkové plochy Česka leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 ( . 1,05 %) ve výšce nad 1 000 m; střední nadmořská výška činí 430 m. Nejvyšším českým vrcholem je hora Sněžka s 1603 m n. m., nejnižším pak Labe na odtoku ze země u Hřenska se 115 m n. m. Hranická propast je nejhlubší zatopenou jeskyní na světě. Nejrozsáhlejším krasovým územím je Moravský kras. Z vyvřelých hornin v ČR převládají žula, čedič a znělec. Z usazených pískovec, vápenec a břidlice. Z přeměněných rula, svor a fylit. Půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. V nížinách se nachází úrodné černozemě. Z hlediska členění krajiny jsou na území ČR zastoupeny čtyři biogeografické podprovincie: Celé území Čech zaujímá hercynská podprovincie, na Moravě a ve Slezsku pak lze identifikovat polonskou podprovincii, západokarpatskou podprovincii a severopanonskou podprovincii. V podobné typologii ekoregionů, již užívá Světový fond na ochranu přírody, tvoří území Čech převážně středoevropský smíšený les a na Moravě a ve Slezsku se nacházejí malé enklávy panonského smíšeného lesa, západoevropského listnatého lesa a karpatského jehličnatého lesa. === Hydrologie a podnebí === Českým územím prochází hlavní evropské rozvodí oddělující úmoří Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km). Dlouhý tok mají na území ČR též Ohře (246 km), Sázava (225 km), Jihlava (180 km), Svratka (168 km), Jizera (167 km), Lužnice (157 km), Berounka (139 km) a Otava (111 km). Největším přírodním jezerem Česka je Černé jezero na Šumavě. Podnebí je v Česku mírné, přechodné mezi kontinentálním a oceánickým typem. Typické je střídání čtyř ročních období. Je charakterizováno převládajícím západním prouděním a intenzivní cyklonální činností. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku již přibývá kontinentálních podnebných vlivů. Největší vliv na podnebí v Česku však má nadmořská výška a reliéf. Typické jsou hojné srážky a přechody frontálních systémů – ročně jich v průměru přes území Česka projde 140. Nejvíce srážek spadne v červnu nebo červenci, nejméně v lednu nebo únoru. Nejsrážkovějším místem v ČR jsou Jizerské hory (zejm. oblast Bílého Potoka). Nejsušším pak Libědice v okrese Chomutov, ležící ve srážkovém stínu Krušných hor.Průměrná roční teplota se pohybuje mezi 5,5 °C až 9 °C. Nejchladnějším měsícem roku je leden, nejteplejším červenec. V dlouhodobém průměru je dělí 20 °C. Tropických dnů je zaznamenáváno průměrně 12 ročně, tropické noci jsou velmi vzácné. Arktické dny bývají 1–2 ročně. Nejteplejšími místy jsou oblasti Dyjsko-svrateckého a Dolnomoravského úvalu a pak velká města, zejména Praha, kde teplotu zvyšuje hustá zástavba. Nejstudenějším místem je vrchol Sněžky. Největrnějším místem České republiky je vrchol Milešovky. Zároveň jde o místo s největším počtem bouří v roce. === Fauna a flora === Flóra a fauna v Česku svědčí o vzájemném prolínání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy zaujímají 33 % celkové rozlohy země. Pro Českou republiku jsou typické smíšené dubové, jedlové a smrkové lesy. V druhové skladbě ovšem převládají jehličnany (asi ze dvou třetin) oproti listnáčům, byť přirozený původní poměr byl obrácený. Za tuto změnu může masivní výsadba zejména smrčin, jež začala na našem území v 18. století. V českých lesích se vyskytuje živočišstvo typické pro biom smíšených lesů mírného podnebného pásu. Na území ČR roste zhruba 3,5 tisíce druhů rostlin, z toho přes 2,5 tisíce je původních. Pěstováno je 500 běžnějších druhů dřevin a přibližně 2 000 taxonů dřevin. Nejběžnějšími druhy divoce žijících zvířat jsou zajíci, vydry a kuny. V lesích a na polích převládají bažanti, koroptve, divoká prasata, vysoká zvěř, kachny a husy. Vzácnější jsou orli a volavky. Na severovýchodě Moravy se vyskytují i vlci a medvěd hnědý, byť vzácně. Celkový počet druhů živočichů v Česku je odhadován na 40 000, z toho nejméně 28 124 druhů je bezobratlých. === Ochrana životního prostředí === Podle Environmental Performance Index, který vypracovává Yaleská univerzita, je ČR 27. nejohleduplnější zemí k životnímu prostředí na světě (k roku 2016). Zachovalá příroda je chráněna v chráněných územích. Nejvyšším orgánem ochrany přírody a životního prostředí v Česku je Ministerstvo životního prostředí České republiky. V Česku se nachází čtyři oblasti s nejvyšší mírou ochrany, tzv. národní parky: Krkonošský národní park (od 17. května 1963), Národní park Šumava (od 20. března 1991), Národní park Podyjí (od 20. března 1991) a Národní park České Švýcarsko (od 1. ledna 2000). Ministerstvo životního prostředí v roce 2009 oznámilo, že připravuje vyhlášení Národního parku Křivoklátsko.Mezi chráněná území patří (v závorce jejich počet k 3. 8. 2016): národní parky (4) chráněné krajinné oblasti (26) národní přírodní rezervace (107) přírodní rezervace (815) národní přírodní památky (120) přírodní památky (1531) == Politický systém == Česká republika je zastupitelská demokracie, parlamentní republika. Výkonnou mocí disponuje prezident a vláda, přičemž vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený přímou volbou. Prezident jmenuje se souhlasem Senátu soudce Ústavního soudu, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě státního rozpočtu a ústavních zákonů). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy jmenuje na jeho návrh. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictvím i od jednotlivých členů vlády. Prezident tradičně sídlí na Pražském hradě, k dispozici má též zámek v Lánech. Uděluje či propůjčuje státní vyznamenání. Nejvyššími státními vyznamenáními jsou Řád Bílého lva, Řád Tomáše Garrigua Masaryka, Medaile Za hrdinství a Medaile Za zásluhy. Centrální bankou státu je nezávislá Česká národní banka, která mj. vydává českou měnu, českou korunu. Parlament České republiky je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Jednou za dva roky se volbami obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát. Sněmovna sídlí v Thunovském paláci, Senát ve Valdštejnském paláci na Malé Straně. Ústavní soud o celkem 15 soudcích je garantem ústavnosti, poskytuje ochranu základním (ústavním) právům a může i rušit zákony či jejich ustanovení. Není ale součástí systému obecných soudů, vrcholnými orgány jsou zde Nejvyšší soud, působící v civilní i trestní justici, a Nejvyšší správní soud s agendou správního soudnictví. === Vláda a státní správa === Vláda České republiky je vrcholný orgán výkonné moci v České republice. Její postavení vymezuje Ústava České republiky. Vláda se skládá z předsedy vlády (premiéra), místopředsedů vlády (vicepremiérů) a ministrů. Úřad vlády České republiky sídlí v budově Strakovy akademie v Praze na Malé Straně. Tradičním sídlem premiéra je Kramářova vila. Premiéry samostatné ČR byli: Václav Klaus (1993–1997), Josef Tošovský (1997–1998), Miloš Zeman (1998–2002), Vladimír Špidla (2002 . –2004), Stanislav Gross (2004–2005), Jiří Paroubek (2005–2006), Mirek Topolánek (2006–2009), Jan Fischer ( . 2009–2010), Petr Nečas (2010–2013), Jiří Rusnok (2013–2014), Bohuslav Sobotka (2014–2017) a Andrej Babiš ( .od 2017).Součástí všech vlád ČR bylo ministerstvo financí, zahraničních věcí, vnitra, obrany, práce a sociálních věcí, pro místní rozvoj, dopravy, kultury, průmyslu, spravedlnosti, školství, zdravotnictví, zemědělství a životního prostředí. V letech 1993–1996 existovalo ministerstvo národního majetku a privatizace, v letech 2003–2007 ministerstvo informatiky. Ministerstvo vnitra řídí mj. Policii ČR a Hasičský záchranný sbor, ministerstvo dopravy Ředitelství silnic a dálnic a Státní fond dopravní infrastruktury, ministerstvo kultury Národní památkový ústav, ministerstvo financí Celní správu České republiky, ministerstvo obrany Armádu ČR a Vojenské zpravodajství, ministerstvo . práce Českou správu sociálního zabezpečení a Úřad práce, ministerstvo průmyslu Českou obchodní inspekci, ministerstvo spravedlnosti Vězeňskou službu České republiky (soudní moc je proti tomu nezávislá), ministerstvo školství Českou školní inspekci, ministerstvo zahraničí zastupitelské úřady ČR v zahraničí a . Česká centra, ministerstvo zemědělství Státní veterinární správu, Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, Státní pozemkový úřad, Český úřad zeměměřický a katastrální a Státní zemědělský intervenční fond, ministerstvo životního prostředí Agenturu ochrany přírody a krajiny, Českou inspekci životního prostředí a Český hydrometeorologický ústav, ministerstvo pro místní rozvoj Státní fond rozvoje bydlení. Víceméně samostatnými ústředními orgány státní správy jsou Národní bezpečnostní úřad, Český telekomunikační úřad, Úřad průmyslového vlastnictví, Český statistický úřad, Český báňský úřad, Energetický regulační úřad, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (antimonopolní úřad), Správa státních hmotných rezerv, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, Úřad pro zahraniční styky a informace, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Úřad pro ochranu osobních údajů a Bezpečnostní informační služba. Zcela mimo moc výkonnou, soudní i zákonodárnou je Nejvyšší kontrolní úřad. Sociální smír v zemi zajišťuje tzv. tripartita, tedy pravidelná trojstranná jednání mezi vládou, největší odborovou centrálou v zemi (Českomoravskou konfederací odborových svazů) a zaměstnavateli reprezentovanými Hospodářskou komorou ČR a Svazem průmyslu a dopravy. V éře samostatné ČR se na vládě podílely politické strany ODS, KDU-ČSL, KDS, ODA, ČSSD, US-DEU, Zelení, TOP 09, VV, LIDEM a ANO. V československé historii to byly navíc národní demokraté, agrárníci, národní socialisté, živnostníci, ľuďáci, němečtí agrárníci, němečtí křesťanští sociálové, němečtí sociální demokraté, Národní sjednocení, Strana národní jednoty, Demokratická strana, Strana slobody, KSČ, KSS, Strana slovenskej obrody, Občanské fórum, Verejnosť proti násiliu, KDH, ODÚ, HZDS, OH a HSD-SMS. Historicky prvními českými politickými stranami byli staročeši (1848), mladočeši (1874) a sociální demokraté (1878, pod názvem Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku). === Právní a soudní systém === Český právní řád je součástí germánské větve kontinentálního typu právní kultury (někdy zvané též římské právo, v anglických zemích civil law). Je tvořen předpisy přijímanými českými zákonodárci, právem Evropské unie, mezinárodními dohodami, které jsou ratifikovány českým parlamentem a některými nálezy Ústavního soudu (těmi, které nějakou část zákonů označují za protiústavní). Tyto předpisy jsou pravidelně vydávány ve Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv. Česká republika je unitární stát, což znamená, že jednotlivé jeho části nemohou mít vlastní legislativu (jako je tomu například ve federacích). Základem právního systému je Ústava ČR přijatá v roce 1993. Nový trestní zákoník je účinný od roku 2010, občanský zákoník od roku 2014. Tradici soukromého práva v Česku silně formoval rakouský všeobecný občanský zákoník. Soudní moc České republiky je tvořena Ústavním soudem a soustavou obecných soudů, Ústavní soud je ale zvláštním ústavním orgánem soudního typu. Jeho úkolem je zejména provádět kontrolu ústavnosti a plnit některé úkoly volebního a politického soudnictví. Ústavní soud sídlí v Brně, v budově bývalé moravské Zemské sněmovny. Předsedy Ústavního soudu samostatného Česka byli Zdeněk Kessler (1993–2003), Miloš Holeček (2003) a Pavel Rychetský (od 2003). Soustava obecných soudů se skládá ze soudů okresních, krajských a vrchních. Na jejím vrcholu stojí Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Obě instituce sídlí také v Brně, stejně jako Nejvyšší státní zastupitelství. Jak je v tradici germánského římského práva obvyklé, soustava obecných soudů se dělí na tři větve: soudnictví civilní, trestní a správní. === Zahraniční vztahy === Česká republika má zavedenou strukturu zahraničních vztahů. Je členem OSN, Evropské unie (EU), NATO, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Rady Evropy. Je pozorovatelem Organizace amerických států. Všechny státy (138 států ke dni 3. května 2016, z toho je devět států zastoupeno diplomaty v hodnosti chargé d'affaires) a mezinárodní resp. nadstátní organizace, které mají diplomatické styky s Českou republikou, mají velvyslanectví v Praze, a některé z nich mají generální konzuláty nebo konzuláty v určitých městech, zejména v Brně. Česká republika má ve státech a u mezinárodních resp. nadstátních organizací, se kterými má diplomatické styky, recipročně svá velvyslanectví (ambasády) a konzuláty. Dle tzv. Visa Restriction Indexu z roku 2016 mají čeští občané možnost bezvízového vstupu do 167 zemí, čímž se zařazují mězi nejméně vízy omezené národy.Hlavní roli v zaměřování a upřesňování zahraniční politiky mají premiér a ministr zahraničních věcí. Pro zahraniční politiku České republiky je zásadní členství v Evropské unii. Té ČR v první polovině roku 2009 i předsedala. Česká republika má silné vazby se Slovenskem, Polskem a Maďarskem, mj. jako člen Visegrádské skupiny. Rozsáhlé styky má Česká republika se sousedním Německem a dalšími členskými státy Evropské unie, se Spojenými státy americkými a s Izraelem. Na Blízkém východě je důležitým partnerem Saúdská Arábie. Česká republika má špatné vztahy s Ruskem a Čínou. Čeští představitelé podporovali disidenty v Barmě, Bělorusku, Moldavsku a na Kubě.Ke slavným českým diplomatům minulosti patřili Edvard Beneš, Jan Masaryk či Jiří Dienstbier. === Ozbrojené síly === Armáda České republiky je rozdělena do tří větví: Pozemní síly AČR, Vzdušné síly AČR a Síly podpory a výcviku AČR. Prezident České republiky je vrchním velitelem ozbrojených sil. V roce 2004 byla zrušena základní vojenská služba a armáda se tak stala plně profesionální organizací. 12. března 1999 země vstoupila do Severoatlantické aliance, v rámci níž plní své vojenské závazky. Počet aktivních vojáků je přibližně 29 300 včetně civilních zaměstnanců. České jednotky se podílely na operacích UNPROFOR, SFOR, EUFOR v Bosně a Hercegovině, KFOR v Kosovu a ISAF v Afghánistánu. Od roku 2003 působí čeští vojáci v Iráku. České letectvo se také podílí na obraně vzdušného prostoru Pobaltských států a Islandu.Vysokou prestiž mají tradičně čeští vojenští chemici (dnes 31. pluk radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci). Od svého prvního nasazení v mezinárodních silách v operaci Pouštní bouře roku 1991, patří k hlavním českým příspěvkům ke spojeneckým akcím. Od roku 2003 liberečtí chemici pravidelně velí mnohonárodnímu praporu radiační, chemické a biologické ochrany Sil rychlé reakce NATO (NATO Response Force).Výzbroj Armády České republiky zahrnuje nadzvukové stíhačky JAS-39 Gripen, bojové letouny Aero L-159 Alca, útočné helikoptéry Mil Mi-35, obrněné transportéry: Pandur II, BVP-1, BVP-2, OT-90 a modernizované tanky T-72M4CZ. Nejznámějšími českými, potažmo československými, vojáky a vojevůdci minulosti byli Jan Žižka, Albrecht z Valdštejna, Jan Radecký z Radče, Ludvík Svoboda, Jan Kubiš, Jozef Gabčík či František Fajtl. === Lidská práva === Lidská práva v Česku jsou garantována Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech. Přesto se vyskytují případy porušování lidských práv jako diskriminace romských dětí, kvůli kterým Evropská komise požádala Česko o podání vysvětlení, nebo nezákonné sterilizace romských žen, za které se vláda omluvila. Dochází také k porušování lidských práv v některých zařízeních pro seniory a v psychiatrických léčebnách.Roku 2000 byl k ochraně základních práv a svobod zřízen úřad Veřejného ochránce práv (ombudsmana). Autorita ombudmana je však spíše neformální. Podle indexu ekonomické svobody, který vytváří The Heritage Foundation a The Wall Street Journal, je Česko 24. nejsvobodnější zemí na světě z hlediska obchodu. Podle Světového indexu svobody tisku, vytvářeného organizací Reporters without borders, má ČR 21. nejsvobodnější mediální prostředí na světě. (Oba údaje platí k roku 2016.) Praha je sídlem Radio Free Europe/Radio Liberty. Stanice dnes sídlí na Hagiboru. Na začátku 90. let ji do Československa osobně pozval Václav Havel.Osoby stejného pohlaví mohou v ČR uzavřít tzv. registrované partnerství (viz LGBT práva v Česku). K nejznámějším českým aktivistům patří pražská rodačka Berta von Suttnerová, která za svůj pacifistický boj získala Nobelovu cenu za mír, či Jan Palach, který se v roce 1969 upálil v protestu proti sovětské okupaci. === Administrativní dělení === ==== Kraje ==== Území Česka se dříve dělilo na sedm krajů podle zákona o územním členění státu v novelizovaném znění. Tyto kraje byly zavedeny spolu se slovenskými kraji v roce 1960, ještě před federalizací Československa. Z hlediska zákona tyto kraje stále existují, v praxi jsou však zastíněny existencí nových, samosprávných krajů. Osmou, samostatnou územní jednotkou, která je z některých hledisek postavena na roveň krajům, je hlavní město Praha. Kraje se dále dělí na okresy, dohromady je v Česku 76 okresů (poslední z nich – okres Jeseník – vznikl až 1. ledna 1996). Dnes je území krajů definováno výčtem okresů. Původní krajské národní výbory (KNV), podobně jako národní výbory obcí a okresů, nebyly samosprávné v dnešním smyslu, protože samosprávné činnosti a pravomoci nebyly legislativně rozlišeny od výkonu státní správy, měly však své volené orgány (plénum a radu), jejichž pravomoci byly stanoveny. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existují dále, ale nemají žádný volený sbor ani obecný správní úřad; jejich obvodům pouze odpovídají obvody působnosti krajských soudů, státních zastupitelství a některých dalších orgánů státní správy. Od 1. ledna 2000 bylo ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. zřízeno 14 vyšších územních samosprávných celků, jejichž názvy obsahovaly slovo kraj. Současně byly novelizací Ústavy tyto nové celky nazvány kraji, přestože dosud nebyly zrušeny územní kraje z roku 1960. Krajský úřad je krajským orgánem vykonávajícím též přenesenou působnost státní správy; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor. Územní kraje ani samosprávné kraje nerespektují hranice historických Českých zemí. Území Jihočeského kraje, Jihomoravského kraje, Pardubického kraje a kraje Vysočina se nachází jak v Čechách, tak na Moravě a území Olomouckého kraje a Moravskoslezského kraje se nachází jak na Moravě, tak v Českém Slezsku. ==== Okresy ==== V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory transformovány na okresní úřady, namísto sboru voleného občany je řídila okresní shromáždění volená krajským zastupitelstvem. Ke dni 1. ledna 2003 byly okresní úřady zrušeny. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. ==== Obce a jejich správní obvody ==== V roce 1990 byly místní a městské národní výbory přeměněny v obecní a městské úřady, přičemž volené orgány získaly takzvanou samostatnou působnost, která začala být rozlišována od přenesené působnosti státní správy. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česká republika se 1. ledna 1993 stala samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo. Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané "malé okresy" nebo "obce III. typu"). Takovými obcemi se stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších měst. Tyto obvody se někde dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (tzv. "obce II. typu"), které vykonávají některé specifické pravomoci státní správy i pro okolní obce. Ještě menší bývají některé správní obvody matrik. Některé působnosti státní správy vykonávají pro své území všechny obce. ==== NUTS ==== Členění na jednotky NUTS 1, které odpovídají území o velikost 3–7 miliónů obyvatel, nebylo v Česku zavedeno. Jednotku NUTS 1 tak tvoří celé území Česka. Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů. Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem. Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zároveň i na úrovni NUTS 2. ==== Euroregiony ==== Pro posílení regionální spolupráce v Evropě vznikají takzvané euroregiony, a to zpravidla v regionech dělených státními hranicemi. Nejstarší z nich je Euroregion Nisa, který leží na trojmezí Čech, Německa a Polska především v povodí Lužické Nisy. Zabírá plochu 13 033 km2, z toho na českém území 3 163 km2. == Ekonomika == === Obecná charakteristika === Hospodářství českých zemí tradičně patří k nejrozvinutějším v Evropě. Hrubý domácí produkt dosahuje výše vyspělých států světa. V roce 2015 byl hrubý domácí produkt (HDP) na osobu v paritě kupní síly 31 600 amerických dolarů. Výkonnost české ekonomiky činí 84 % průměru EU. Česká ekonomika je tak 16. nejsilnější v EU. Svou výkonností předběhla v roce 2005 ekonomiku Portugalska, poté Řecka, Kypru a nyní se blíží úrovni Itálie a Španělska. Světová banka (WB) již Česko vyřadila ze seznamu "rozvojových zemí". Z investičního hlediska banka JPMorgan Chase v roce 2017 české státní dluhopisy zařadila do indexu "rozvíjejících se trhů" (emerging markets). Přesto dnes patří k třicítce nejvyspělejších států, tzv. "plátcům", kteří z rozpočtu Světové banky neberou peníze, ale naopak je do ní vkládají. Podle Indexu společenského rozvoje (Social Progress Index), který vytváří nezisková organizace Social Progress Imperative a společnost Deloitte, je ČR 22. nejrozvinutějším státem světa (k 2015). Dle Indexu lidského rozvoje, který vypočítává OSN, pak 28. nejrozvinutějším. V žebříčku bohatství svých občanů, který sestavuje skupina Allianz, byla v roce 2015 Česká republika taktéž na 28. místě na světě. Jmění je podle studie Global Wealth Report společnosti The Boston Consulting Group v ČR rozloženo poměrně rovnoměrně: pět procent nejbohatších Čechů vlastní 45 procent celkového finančního bohatství (v USA je to 77 procent). Také příjmová nerovnost mezi lidmi patří v ČR k nejnižším v Evropě. S tím souvisí i odhad OECD, že v ČR je nejmenší míra chudoby v celé Evropě. ČR je silně exportní ekonomikou, český export překonal v roce 2015 hranici 3,9 bilionu korun, čímž byl vytvořen nový historický rekord. V roce 2015 mířilo 83,3 procenta vývozu z ČR do zemí Evropské unie. Z hlediska států dominoval vývoz do Německa (29,4 procenta), s odstupem následovaly Slovensko (7,2 procenta), Polsko (6,8) a Čína (7,0). Zdanění bylo v roce 2015 v ČR na úrovni 39,6 procenta HDP. Pro strukturu zdanění je typická nízká míra přímých daní, průměrná míra nepřímých a velmi vysoká míra sociálních příspěvků (sociální a zdravotní pojištění). Typickým rysem české ekonomiky je relativně nízká míra nezaměstnanosti, v březnu 2016 dosáhla ČR nejnižší nezaměstnanosti v celé Evropské unii. Její zadlužení bylo k roku 2015 sedmé nejnižší v EU.K roku 2016 činil státní dluh 1,836 bilionu korun, což představovalo 40,3 procenta hrubého domácího produktu (průměr EU 85,2 procenta HDP, eurozóny 90,7 procenta HDP). Dluhy českých domácností byly k červnu 2016 1,369 bilionu korun, dluhy firem vůči bankám 1,176 bilionu korun. V roce 2016 ve formě dividend odplynulo z Česka do zahraničí 289 miliard korun a podle některých odhadů se ročně vyvádí z Česka do zahraničí až 700 miliard korun, což je ovšem přímý důsledek zahraničních investic. K roku 2016 bylo v ČR 23 200 dolarových milionářů. Mezinárodní ratingová agentura Standard & Poor's oceňuje od roku 2011 úvěrovou spolehlivost České republiky stupněm AA-. Podle poradenské sítě BDO bylo k roku 2016 Česko 26. nejatraktivnější zemí světa pro investory. K významným hospodářským institucím patří Pražská burza (a její index PX). S korupcí se v Česku setkalo 60 % dotázaných podnikatelů. === Měna === Oficiální českou měnou je koruna česká (zkratka Kč). Vydává ji Česká národní banka, zcela nezávislá na vládě. Členy jejího vedení – bankovní rady – jmenuje prezident republiky. Kurz měny je plovoucí, pokud se Česká národní banka nerozhodne jinak, například od 7. listopadu 2013 intervenovala na devizovém trhu s cílem držet kurz koruny vůči euru přibližně na hladině 27 korun za euro. Důvodem k opatření byly obavy z deflace. Intervence byly ukončeny na jaře 2017 a koruna brzy posílila. Přístupovou smlouvou z roku 2003 se Česko zavázalo přijmout evropskou měnu euro. Vládou však dosud nebyl stanoven termín přijetí ani termín vstupu do mechanismu směnných kurzů ERM II (kurz koruny by byl od té chvíle navázán na kurz eura a kopíroval by ho), který musí přijetí eura předcházet. Vstup do mechanismu ERM II je poslední z pěti konvergenčních kritérií, které ČR dosud nesplnila. Přijetí eura brání obavy z dluhové krize v eurozóně a nízká podpora přijetí eura u veřejnosti – podle průzkumu CVVM z dubna 2017 si zavedení eura přálo jen 21 % respondentů, tedy podobně jako po předchozích šest let. Do roku 2005 se podpora pohybovala nad 50 %, v následujících letech mírně poklesla a k prudkému nárůstu odporu došlo mezi lety 2009 a 2011.K historickým měnám užívaným v Česku patří československá koruna, protektorátní koruna, rakousko-uherská koruna či rakousko-uherský zlatý. K významným mincím minulosti patří pražský groš či jáchymovský tolar, od nějž je patrně odvozeno i slovo dolar. === Vývoj ekonomiky === V českých zemích se počátky moderního průmyslu dají vysledovat do časů panování císaře Rudolfa II., kdy se začaly spolu se zárodky moderní vědy objevovat i první průmyslové technologie a myšlení. Proces přerušila třicetiletá válka a i po ní ve střední Evropě došlo k jisté prodlevě v navázání na tuto tradici. Počátky industrializace zde souvisejí s ideologií merkantilismu a osvícenským absolutismem Marie Terezie a Josefa II. Průkopníky zde byli zejména šlechtici. První průmysl, který se začal v českých zemích masově rozvíjet, byl textilní, v 18. století ještě osamocený. Zlom přišel na začátku 19. století, kdy se české země začaly rychle industrializovat, došlo k tzv. průmyslové revoluci. Rozvíjely se nové obory (zejm. cukrovarnictví, sklářství, pivovarnictví, výroba porcelánu, chemický průmysl, těžký průmysl a strojírenství) a od 20. a 30. let 19. století se tento průmysl také mechanizoval, za pomoci parního stroje, klíčového vynálezu epochy. Ve 2. polovině století se objevily nové technologie (elektřina, telegraf, telefon), rodilo se kapitalistické finančnictví (Živnobanka), mohutnělo strojírenství, jednak za pomoci fúzí a koncentrace kapitálu (např. koncerny Škoda a ČKD), a také tím, že začalo vyrábět stroje pro rozvíjející se železnici a systémy městské hromadné dopravy. Na konci století se objevuje výroba automobilů a motocyklů (Laurin a Klement). Do konce 19. století se staly české země nejprůmyslovější částí tehdejší Rakousko-uherské monarchie.Za První republiky rozmach pokračoval, objevila se i nová dynamicky expandující odvětví (např. obuvnictví – firma Baťa či zbrojařství – Zbrojovka Brno). Podle kritéria "národního důchodu na obyvatele" byla meziválečná československá ekonomika 14. nejvyspělejší v Evropě a 18.–20. na světě. Průmyslová produkce byla desátá nejvyšší na světě. Silně exportní ekonomiku ovšem těžce zasáhla světová krize, jež začala roku 1929. Vlekla se takřka až do konce 30. let. Po druhé světové válce byl průmysl v mimořádné míře zestátněn a po nástupu komunistů k moci začalo být hospodářství centrálně řízené a plánované. Navíc se podvolilo potřebám Rady vzájemné hospodářské pomoci, jež sdružovala socialistické státy, takže došlo v 50. letech k přílišné orientaci na těžký průmysl. Od 60. let se dal prostor širší a vyváženější škále odvětví, navázalo se na dobrou strojírenskou a chemickou tradici. Na konci 60. let vedení KSČ plánovalo větší ekonomickou reformu (Oty Šika), která by centrálně řízenou ekonomiku skloubila s volným trhem, ale vpád sovětských vojsk ji znemožnil. Nové vedení KSČ tak zvolilo cestu velkých infrastrukturních a energetických projektů, u nichž bylo centrální řízení částečně výhodou (rozsáhlá výstavba sídlišť, dálnic, jaderných elektráren, přehrad, doindustrializace Slovenska). Hospodářství ovšem nedokázalo pružně reagovat na potřeby spotřebitelů a nezachytilo ani technologický převrat té doby, počítačovou a digitální revoluci. Specifickou linií, snad v některých ohledech i podvratnou, bylo družstevnictví, kde se objevila i nečekaná pružnost a efektivita (např. výroba počítačů v JZD Slušovice). Během tzv. perestrojky, přestavby hospodářství, k níž impulsy přišly z Moskvy, byl této linii dán větší prostor a stejně tak bylo částečně dovoleno soukromé podnikání (např. i jedna z největších současných českých firem, antivirová společnost Avast, začínala jako perestrojkové družstvo). Reformy byly však příliš pomalé a nesetkaly se ani s takovou podporou veřejnosti jako reformy konce 60. let. Politická revoluce roku 1989 ukončila komunistickou vládu i pokusy o reformy na jejím konci. Došlo k transformaci centrálně řízeného hospodářství a privatizaci státního majetku (viz kuponová privatizace, velká privatizace, malá privatizace). V rámci restitucí byla také navrácena část majetků znárodněných po roce 1948. Důsledky otevřené konkurence nejvíce postihly odvětví těžkého průmyslu a těžkého strojírenství, které nebyly konkurenceschopné, nebo byly chybně privatizovány. Velká část podniků byla začleněna do nadnárodních korporací. Podíl průmyslu na tvorbě HDP klesl ve srovnání s rokem 1990 na polovinu a jeho místo zabral sektor služeb. Po vstupu země do Evropské unie roku 2004 následovalo období hospodářského růstu. Pomohly i přímé dotace, od momentu vstupu do půlky roku 2016 Česko získalo z rozpočtu EU o 627,8 miliardy korun více, než do něj odvedlo. Tak jako většinu států světa, i Česko zasáhla světová ekonomická krize, jež vypukla roku 2008. Projevila se zejména poklesem HDP o 4,5 % v roce 2009, zvyšováním nezaměstnanosti a růstem zadlužení státu. Bankovní systém oproti tomu krizi odolal a negativní jevy nebo přímo krachy bank jako v jiných státech EU se neuskutečnily. ČR se vyhnula i dluhové krizi, která postihla některé státy eurozóny. Po roce 2011 se obnovil hospodářský růst a česká ekonomika prokazuje vysokou výkonnost. === Největší firmy === I po rozsáhlé privatizaci 90. let zbyl v ekonomice silný veřejný sektor s velkými zaměstnavateli (Česká pošta, České dráhy, Dopravní podnik hl. m. Prahy, Český Aeroholding, Lesy České republiky, Čepro, ČEPS) a v případě energetické firmy ČEZ i s jednou z nejziskovějších firem. Největším soukromým zaměstnavatelem se časem stala potravinářsko-chemická skupina Agrofert (Andrej Babiš). Jakýmsi vítězem "loterie kuponové privatizace" se stala skupina PPF Petra Kellnera, která se specializuje zejména na finanční podnikání (Home Credit, Air Bank atd.). Výkladní skříní nového režimu se stali mezinárodně úspěšní podnikatelé, kteří založili firmu po revoluci tzv. na zelené louce (tedy ne na bázi starších podniků) – k takovým patří firma Seznam.cz (Ivo Lukačovič), softwarové antivirové firmy Avast (Pavel Baudiš, Eduard Kučera) a AVG (původně česká, později prodaná do zahraničí, posléze odkoupená Avastem) či internetový obchod Alza.cz (Aleš Zavoral). Průmysl se výrazně orientoval na automobily a s nimi spjatou výrobu, jako je výroba plochých skel, součástek a gumárenství (Škoda, Hyundai, TPCA, Johnson Controls, AGC, MTX, Sungwoo Hitech, Brose CZ, Continental Automotive, ČGS Holding, Continental Barum, Automotive Lighting, TRW, Witte), podobně jako na Slovensku. Také výroba vlakových souprav, kolejových zařízení a autobusů se udržela (Škoda Transportation, Bonatrans Group, Iveco). Minulý režim vybudoval základnu především pro rozvoj potravinářského, (petro)chemického průmyslu a energetiky.[zdroj?] V potravinářství se krom Agrofertu prosadily firmy Hruška, Kofola či Hamé. O vytvoření české fast foodové sítě se pokusila firma Crocodille (sendvičérie Crocodille a bageterie Bageterie Boulevard). V petrochemii to byla skupina KKCG Karla Komárka (MND, Vítkovice Holding ad.), ENI, Slovnaft, OMV, Shell, Synthos, Armex, Tank ONO, v energetice Energetický a průmyslový holding (Daniel Křetínský), RWE, Unipetrol, Pražská plynárenská, Alpiq, E.ON, Lama Energy Group, Eriell, Pražská energetika. I přes mnoho potíží se drží stále ještě silní hráči i v těžkém průmyslu, těžařství a těžkém strojírenství (OKD, ArcelorMittal Ostrava, Třinecké železárny, Czech Coal Pavla Tykače, Sokolovská uhelná, Severočeské doly, Ferona či Finitrading Tomáše Chrenka). V elektronice a přesném strojírenství fungují především továrny Siemens, Bosch, Foxconn, Panasonic, ABB, AT Computers, eD' system, SWS, AVX Czech Republic a Inventec. Rozvinuly se i firmy v některých netradičních odvětvích, jako je personalistika (ManpowerGroup), outsourcing (ISS Facility Services), výherní automaty (European Data Project) či zdravotní služby (Phoenix, Alliance Healthcare). V oblasti realit a developmentu dominuje CPI Group (Radovan Vítek). Klíčovými hráči v bankovním sektoru jsou Česká spořitelna, Komerční banka, ČSOB, Česká pojišťovna a Kooperativa pojišťovna, ve stavebnictví Metrostav, Skanska, OHL ŽS, Strabag a Eurovia, v mobilních komunikacích O2, T-Mobile a Vodafone. Významnou roli hrají i mnohostranné finanční skupiny – BMM Group (Zdeněk Bakala), Penta Investments (Marek Dospiva, Jaroslav Haščák, Martin Kúšik), Unimex Group (Jiří Šimáně) či GES Group Ivana Zacha. K velkým firmám patří i vodárenská Veolia nebo tabákové Imperial Tobacco a Philip Morris. === Zemědělství === Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa; z technických plodin len a řepka. Význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvláště kaprů). Zemědělci k roku 2016 hospodařili na 4,26 milionů hektarů zemědělské půdy, což představovalo 54 procent celkové rozlohy státu. Na jednoho obyvatele České republiky připadlo 0,42 hektaru zemědělské půdy, z toho 0,30 ha půdy orné, což odpovídá evropskému průměru. Třetinu půdního fondu tvoří lesy. Od roku 1995 ubývá zemědělské půdy, k roku 2016 asi 15 tisíc hektarů, oproti tomu výměra lesů vzrostla o 16 tisíc hektarů. Podobně klesá výměra orné půdy na úkor trvalých travních porostů, tedy lučin a pastvin. Těch v uvedeném období přibylo 71 tisíc hektarů. Typické pro ČR je vysoké procento zemědělských podniků vlastněných právnickými osobami, po Francii (29,2 %) jsme v tomto ohledu s 13,5 % na druhém místě v EU. Typický pro české zemědělství je rovněž velký podíl pronajaté půdy (asi 90 %). Také velikostní struktura zemědělských podniků v ČR se výrazně liší od struktury podniků v ostatních zemích Evropské unie. Velké podniky, tedy ty s více než 50 hektary obdělávané zemědělské půdy, v ČR obhospodařují 92,2 % z celkové výměry zemědělské půdy. Ve zbytku EU jsou obvyklejší menší podniky. Důvodem je mj. česká tradice družstevnictví i kolektivizace 50. let. K roku 2004 pracovalo v zemědělství 141 000 osob, ve struktuře zaměstnanosti to představovalo 2,9 % pracovníků v ČR. Typické je, že počet pracovníků v zemědělství od 90. let trvale klesá.K zásadním výsledkům českého chovatelství a šlechtitelství patří plemena jako Československý vlčák, Český teriér, Pražský krysařík, Chodský pes, Český fousek či Starokladrubský kůň. Unikátní byl rovněž projekt na záchranu Huculského koně. === Průmysl === Průmysl vytváří 35 % hrubého produktu českého hospodářství. Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brno, Ostravsko, Plzeň a Mladá Boleslav. Mezi hlavní odvětví v Česku patří průmysl chemický, strojírenský, hutnický a potravinářský. Další významná odvětví jsou energetický průmysl, stavebnictví a výroba spotřebního zboží. Méně významná odvětví jsou zbrojní průmysl a např. sklářství, které ovšem má v Čechách dlouhou tradici. Velký význam, zvláště pro export, má automobilový průmysl. Největším výrobcem automobilů je společnost Škoda Auto. V roce 2015 vyrobily v České republice společnosti Škoda (patřící německému koncernu Volkswagen), TPCA, která sdružuje japonskou firmu Toyota a francouzskou Peugeot-Citroën, a jihokorejská firma Hyundai dohromady rekordních 1 298 236 osobních automobilů.Tradice českého automobilového průmyslu sahá do roku 1897, kdy byl v Kopřivnici vyroben první český automobil se spalovacím motorem značky President. O dva roky později mladoboleslavská továrna Laurin & Klement začala vyrábět motocykly Slavia, avšak roku 1905 se i v Mladé Boleslavi přeorientovali na automobily. Továrna Laurin & Klement se stala základnou, na níž vyrostla automobilka Škoda. Nejprodávanějšími škodovkami současnosti jsou Škoda Octavia, Škoda Fabia, Škoda Superb a Škoda Yeti. V minulosti uspěly Škoda Felicia, Škoda Roomster, Škoda Favorit či řada Škoda 742 (vč. modelu Škoda 120). K dalším automobilovým značkám patří též Tatra (těžké nákladní automobily, třetí nejstarší výrobce automobilů na světě), Avia (střední nákladní automobily), k historickým pak Praga, Liaz a Karosa. Tatra se proslavila nákladním vozem Tatra 815 či armádní Tatrou 813. Nejznámějšími osobními automobily z kopřivnické továrny byly Tatra 603 a Tatra 97. Tatra 77 byla prvním sériově vyráběným vozem s aerodynamickou karosérií na světě. Ve voze Tatra 87 podnikli cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund své slavné cesty do Afriky a Jižní Ameriky. Autobusy dnes vyrábí firmy Iveco Czech Republic a SOR Libchavy, nejznámějšími českými autobusy jsou Škoda 706 RTO či Karosa ŠM 11. Trolejbusy dříve vyráběla Škoda Ostrov (např. typ Škoda 9Tr), nyní především Škoda Electric. Dalšími českými výrobci dopravních a zemědělských prostředků jsou Zetor (traktory), Kaipan (roadstery), Jawa (motocykly) a Čezeta (elektrické skútry). Kolejová vozidla vyrábí především Škoda Transportation (tramvaje, trolejbusy, metro). Historicky je však nejslavnějším českým drážním vozidlem tramvaj Tatra T3 z ČKD Praha, s 14 tisíci vyrobenými kusy nejpočetnější tramvaj na světě. Mezi železničními vozidly pak motorový vůz řady M 290.0, tzv. Slovenská strela z Tatry Kopřivnice (1936). Výroba letounů probíhá v Aero Vodochody (armádní) a v Letu Kunovice (civilní), v minulosti také v pražské Avii. K nejslavnějším českým letounům patřily Avia B-534 a Avia S-199 (důležitá zbraň v izraelsko-arabské válce roku 1948). Bitevník Aero L-159 Alca zase sehrává značnou roli v boji irácké armády proti Islámskému státu. Jako cvičné vojenské letouny se v minulosti osvědčily Aero L-29 Delfín či Aero L-39 Albatros. V Kunovicích se specializovali na kluzáky (zejm. Let L-13 Blaník), ale i jejich Let L-410 Turbolet se stal jedním z nejpoužívanějších českých letadel, uplatnil se především v Sovětském svazu. V minulosti probíhala výroba zemědělských a akrobatických letounů také v Otrokovicích (Z-42, Z-50, Z-37 Čmelák). První republika hodně vsadila na zbrojní průmysl, založeny byly tehdy Česká zbrojovka Strakonice, Zbrojovka Brno a Česká zbrojovka Uherský Brod (nejznámějšími českými zbraněmi ve světě jsou tank LT vz. 38, samopal vzor 61 ("škorpion"), pistole CZ 75, lehký kulomet vz. 26, samopal vzor 58, SKOT (OT-64) či pistole vz. 52). Dříve silný textilní a obuvnický průmysl (Baťa ad.) již v ČR významné zastoupení nemá. Prodej českých hodinek PRIM také výrazně klesl, z více než půl milionu prodávaných kusů ročně na konci 80. let. Tradičním odvětvím je pivovarnictví. Pivo se v Česku pilo a vyrábělo minimálně od roku 993, z toho roku máme dochovánu zprávu o tom, že biskup Vojtěch zakázal mnichům Břevnovského kláštera pivo vyrábět. V Plzni vznikl roku 1842 druh piva (pils, pilsner, pivo plzeňského typu), který je dnes nejrozšířenějším na světě. V produkci piva je ČR na 15. místě na světě. V zemi je 40 velkých průmyslových pivovarů a k tomu mnoho pivovarů malých. Největšími pivovary jsou Plzeňský Prazdroj (značky Pilsner Urquell, Gambrinus, Velkopopovický Kozel, Radegast), Pivovary Staropramen (Staropramen), Heineken Česká republika (Starobrno, Krušovice), Budějovický Budvar (Budvar) a PMS Přerov. K malým pivovarům patří například Bernard v Humpolci.Významnou roli hrála v minulosti výroba skla a bižuterie (viz České sklo). === Těžba === Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí, dál kaolín, jíl, grafit, vápenec nebo jiné stavební hmoty. Naleziště uranu se nachází u obce Dolní Rožínka. V roce 2016 byly v oblasti Krušných hor objeveny velké zásoby lithia. V malém rozsahu se na jihu Moravy těží ropa a zemní plyn, ale větší objem těchto surovin je dovážen z Ruska. Jelikož třetinu země pokrývají lesy, patří dřevo též k vývozním artiklům. === Telekomunikace a IT === V zemi se prudce rozvíjejí telekomunikace. Největší telefonní operátor v zemi Český Telecom se spojil s globální společností Telefónica a přejmenoval se na O2 Czech Republic. Tato společnost je také, spolu se společnostmi T-Mobile, Vodafone a U:fon, jedním z největších mobilních operátorů a poskytovatelů internetu v zemi. Česko má nejvíce předplatitelů bezdrátového připojení v Evropské unii. V roce 2014 bylo v ČR 1,89 milionu pevných telefonních linek, 14 milionů mobilních telefonů a přes 4 miliony internetových připojení. Internet užívalo 8,2 milionu Čechů, tedy 77,5 procent obyvatel země. Národní internetová doména nejvyššího řádu pro Českou republiku je .cz. Ke konci roku 2016 bylo zaregistrováno přes 1 280 000 adres s doménou .cz.Dvě antivirové obří společnosti Avast a AVG byly založeny v České republice. V červenci 2016 bylo oznámeno, že Avast získal konkurenční AVG za 1,3 miliard $, spolu mají tyto společnosti uživatelskou základnu okolo 400 milionů lidí a 40% podíl na trhu mimo Čínu.Praha je sídlem evropské agentury GSA, která řídí navigační systém Galileo. Tato agentura EU sídlí v budově bývalé Státní plánovací komise v Holešovicích. === Doprava === ==== Silniční síť ==== Délka silniční dopravní sítě v roce 2015 činila 55 737,5 km. Z toho 776 km tvořily dálnice a 6 244,9 km silnice I. třídy (včetně 459,4 km rychlostních komunikací).Dálniční síť je stále ve výstavbě. Páteřní komunikací bude po svém dokončení dálnice D1, která spojí Prahu, Brno a Ostravu s Polskem (směr Katovice). Již dokončenými komunikacemi jsou dálnice D2, spojující Brno a Bratislavu, dálnice D5 spojující Prahu, Plzeň a Německo (směr Norimberk), dálnice D8 z Prahy přes Ústí nad Labem do Německa (směr Drážďany), dálnice D10 (Praha–Turnov) a dálnice D46 (Vyškov–Olomouc). V různě pokročilém stavu výstavby jsou dále dálnice D0, dálnice D3, dálnice D4, dálnice D6, dálnice D7, dálnice D11, dálnice D35, dálnice D43, dálnice D48, dálnice D49, dálnice D52, dálnice D55 a dálnice D56. Maximální povolená rychlost na dálnici činí 130 km/h. Za užívání dálnic platí motoristé dálniční poplatek, přičemž od roku 2007 existuje systém elektronického mýtného. Úmrtnost na českých silnicích byla v přepočtu na obyvatele v roce 2004 přibližně 1,6× vyšší než v Německu, přestože intenzita dopravy je nižší. Počet 1286 usmrcených z roku 2005 se kolísavě snižuje. V roce 2010 zemřelo na silnicích 802 lidí. Každé registrované vozidlo v ČR musí mít státní poznávací značku. Její současná podoba pochází z roku 2001. ==== Železnice ==== Česko má se svými 9 568 km jednu z nejhustších železničních sítí v Evropě. Z toho je 3 212 km tratí elektrizováno a 1 906 km je dvou- a vícekolejných. Správcem a provozovatelem naprosté většiny železniční infrastruktury je státní organizace Správa železniční dopravní cesty. České dráhy provozují vysokorychlostní vlaky Pendolino, ale jelikož žádné tratě nejsou vysokorychlostní, je jejich maximální rychlost omezena na 160 km/h. Přepravní výkon necelých 165 milionů cestujících při 6 590 milionech osobokilometrů i 13 770 milionů tunokilometrů v nákladní dopravě znamená za poslední desetiletí značný pokles.Od roku 1991 je Česko zapojeno do sítě mezinárodních vlaků EuroCity, od roku 2005 zajišťují některá z mezinárodních spojení i vlaky SuperCity, jejichž těžiště je na lince Praha – Ostrava. Největším železničním dopravcem jsou České dráhy. Nákladní železniční trh je liberalizován, liberalizace v osobní dopravě probíhá. Většina osobní železniční dopravy je podporována z veřejných rozpočtů prostřednictvím dlouhodobých smluv s dopravci. Hlavním železničním uzlem je Hlavní nádraží v Praze. Jeho stará budova je památkově chráněnou secesní stavbou z dílny architekta Josefa Fanty. Mezinárodně využívaný je unikátní Železniční zkušební okruh Cerhenice. ==== Letectví ==== V Česku je celkem 91 civilních letišť, z toho 46 má zpevněný povrch. Pouze 5 letišť vypravuje pravidelné lety. Většina letecké dopravy se v Česku realizuje přes pražské letiště Václava Havla Praha, které v roce 2016 přepravilo 13 milionů pasažérů. V zimní sezóně 2016/17 se z něj létalo do 105 destinací v 39 zemích světa. Mezi další letiště s pravidelným, ale méně hustým civilním provozem patří letiště Brno-Tuřany, Ostrava-Leoše Janáčka, Pardubice a Karlovy Vary. Působí zde tři hlavní pravidelné letecké společnosti. Nejstarší z nich jsou České aerolinie, největší letecká společnost je Travel Service, pod který spadá také nízkonákladová společnost SmartWings. Mezi další české letecké společnosti patří Van Air Europe, Silver Air a další letecké společnosti poskytující služby aerotaxi, například ABS Jets, CTR Flight Services, G-JET či Silesia Air. ==== Vodní doprava ==== Vodní doprava v Česku je provozována na řekách Labe a Vltava a dalších uzavřených vodních plochách, pro rekreační účely. Nejvýznamnějším provozovatelem vodní dopravy je Československá plavba labská. ČR disponuje i vlastním přístavním územím v areálu námořního přístavu v Hamburku v Německu Přístavy Moldauhafen a Saalehafen byly na základě Versailleské smlouvy pronajaty v roce 1929 na 99 let (do roku 2028) Československu. Téhož roku Československo zakoupilo i přístav Peutehafen. Od roku 1993 je spravuje Česko. Přístavy využívala Československá námořní plavba, dnes Česká námořní plavba. Velkou tradici (již od Jakuba Krčína) má vodohospodářství, splavňování, budování jezů a přehrad. Největšími přehradami v ČR jsou Orlík, Lipno, Švihov (Želivka), Nechranice, Slapy, Slezská Harta, Vranov, Dalešice, Rozkoš a soustava nádrží Nové Mlýny. ==== Městská hromadná doprava ==== V České republice existuje velká tradice městské hromadné dopravy. Systémy MHD se začaly rozvíjet od 60. let 19. století – koněspřežná tramvaj v Brně byla zavedena již roku 1869, v roce 1875 pak v Praze. První parní tramvaj mělo také Brno, do provozu zde byla uvedena roku 1884. Prvenství při zavádění elektrických tramvají si zajistily Teplice, kde elektřinou poháněná tramvaj vyjela na trať roku 1895. Rok poté se přidala Praha (zde již od roku 1891 fungovala převážně předváděcí Křižíkova elektrická dráha na Letné), roku 1897 Liberec, v roce 1899 Olomouc, Plzeň a Ústí nad Labem, 1900 Brno a Jablonec nad Nisou, 1901 Most a Litvínov a Ostrava, 1902 Mariánské Lázně, 1905 Opava, 1909 České Budějovice a Jihlava, 1911 Těšín a 1916 Bohumín. Od 70. let 20. století funguje v ČR sedm tramvajových systémů: v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Liberci, Olomouci a meziměstská tramvaj mezi Mostem a Litvínovem. Ve 20. století je patrný trend úbytku tramvajové dopravy na úkor autobusové. Autobusová městská doprava se od 90. let integruje s příměstskou, větší roli od začátku 21. století také hraje městská železnice (např. Esko Praha). Okrajovou roli v systému hromadné dopravy hrají lanové dráhy (Karlovy Vary, Praha) či vodní doprava (pět pražských přívozů, doprava na Brněnské přehradě). Jediným městem v ČR, kde byl vybudován systém městské podzemní dráhy, takzvaného metra, je Praha. Provoz pražského metra byl zahájen 9. května 1974. Síť tras k roku 2015 měřila 65,2 km, soupravy zastavovaly v 61 stanicích. Pražské metro přepraví přes 1,6 milionů cestujících denně. Podle hodnocení Mezinárodní automobilové federace z roku 2010 má Praha čtvrtou nejkvalitnější městskou hromadnou dopravu v Evropě (po Mnichovu, Helsinkách a Vídni). === Energetika === Česko v současnosti snižuje svojí energetickou závislost na hnědém uhlí, která se negativně projevovala v kvalitě životního prostředí v severních Čechách. V roce 2005 bylo 65,4 procent elektřiny vyráběno pomocí páry a spalováním (hlavně uhlí), 30 procent v jaderných elektrárnách a 4,6 procenta z obnovitelných zdrojů, včetně vodních elektráren. Největším českým energetickým zdrojem je Jaderná elektrárna Temelín (14 % výroby elektřiny v Česku), další jaderná elektrárna je v Dukovanech. Česko patří mezi největší vývozce proudu v Evropě, v roce 2013 vyvezlo asi 17 TWh, což je víc než vyrobí Temelín. ČR je na sedmém místě na světě ve vývozu elektrické energie a na desátém ve výrobě energie z jádra.Zemní plyn do Česka dodává ruská společnost Gazprom, která pokrývá tři čtvrtiny spotřeby a zbytek dodávají norské společnosti. V lednu 2013 byl otevřen plynovod Gazela, který přivádí ruský plyn také severní cestou, Česko se tak zbavilo závislosti na plynu z plynovodů vedoucích přes Ukrajinu, kde byly v minulosti dodávky několikrát blokovány kvůli sporům Ukrajiny a Ruska. Ropu do Česka přivádějí ropovod Družba z Ruska a ropovod Ingolstadt z Německa. === Maloobchod === Symbolem konzumního životního stylu se staly po revoluci roku 1989 supermarkety a hypermarkety, které ovládly maloobchodní sféru více než kdekoli jinde v Evropě. === Cestovní ruch === České hospodářství získává vysoké příjmy z cestovního ruchu. V roce 2001 celkové výnosy z cestovního ruchu dosáhly 118,13 miliardy korun, což tehdy představovalo 5,5 % HDP. V následujících letech však zájem cizinců o ČR, částečně z důvodu posílení kurzu české koruny, poněkud opadl. Posléze koruna oslabila; v roce 2016 navštívilo Česko 9,3 milionu turistů ze zahraničí. Praha je pátým nejnavštěvovanějším městem Evropy, po Londýnu, Paříži, Istanbulu a Římu.Podle agentury CzechTourism byly v roce 2014 nejnavštěvovanějšími turistickými cíli v ČR Pražský hrad (1 799 300 turistů), Zoologická zahrada Praha ( . 1 382 200), AquaPalace Praha (845 300), Dolní oblast Vítkovic a Landek Park v Ostravě (808 900), Staroměstská radnice (včetně orloje) v Praze (739 800) . , Pivovarské muzeum a podzemí v Plzni (600 000), Zoologická zahrada Zlín-Lešná (585 100), Židovské muzeum v Praze (580 000), Petřínská rozhledna v Praze (557 400) a Zoologická zahrada Ostrava (540 500).Úspěch pražské zoo souvisí s její prestiží. V roce 2015 uživatelé největšího cestovatelského serveru TripAdvisor pražskou zoo určili jako čtvrtou nejlepší na světě. Magazín Forbes ji roku 2008 označil za sedmou nejlepší na světě.Z hradů a zámků jsou kromě Pražského hradu nejnavštěvovanější zámek Lednice, zámek Český Krumlov, zámek Hluboká nad Vltavou, hrad Karlštejn, zámek Průhonice, zámek Dětenice, . zámek Konopiště, arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži a zámek Loučeň.Ve Středočeském kraji jsou turistickými lákadly také kostnice v Sedlci v Kutné Hoře a chrám svaté Barbory tamtéž, hrady Křivoklát, Český Šternberk a Kokořín, zámky Poděbrady a Veltrusy ., v Jihočeském kraji klášter Vyšší Brod, hrady Rožmberk a Zvíkov, zámky Orlík, Červená Lhota a Jindřichův Hradec, v Karlovarském kraji hrad Loket, v Ústeckém kraji Památník Terezín, hrad Hazmburk a zámek Duchcov, v Libereckém . hrady Trosky, Grabštejn, Lemberk, Bezděz a zámek Sychrov, v Královéhradeckém Bílá věž v Hradci Králové, hrad Kost, zámky Ratibořice, Karlova Koruna a Hrádek u Nechanic, v Pardubickém Soubor lidových staveb u Hlinska a zámek . Pardubice, na Vysočině zámek Telč, v Olomouckém hrad Bouzov, v Jihomoravském katedrála sv. Petra a Pavla v Brně, hrady Špilberk, Pernštejn, Veveří a Bítov, ve Zlínském Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, hrad Buchlov a zámek Buchlovice. K nejznámějším pražským pamětihodnostem patří krom dosud jmenovaných Týnský chrám, Staronová synagoga, Starý židovský hřbitov, Betlémská kaple, Břevnovský klášter, Stavovské divadlo, Pražské Jezulátko, Emauzský klášter, palác Kinských, Maiselova synagoga, Pivovar U Fleků, Španělská synagoga, pražská Loreta, z novějších pak Lennonova zeď či Žižkovská televizní věž. Krom katedrály sv. Víta patří k turisticky nejatraktivnějším částem Pražského hradu Zlatá ulička, bazilika sv. Jiří, Královská zahrada, Letohrádek královny Anny a Starý královský palác. Nejznámějšími mimopražskými a mimobrněnskými svatostánky jsou katedrála svatého Václava v Olomouci, Velká synagoga v Plzni, kostel Nejsvětější Trojice ve Fulneku, katedrála svatého Bartoloměje v Plzni, katedrála Božského Spasitele v Ostravě a katedrála svatého Štěpána v Litoměřicích. V ČR je asi 700 muzeí. Největším je Národní muzeum (jeho součástí je Přírodovědecké muzeum, Historické muzeum, Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur a Muzeum české hudby), Moravské zemské muzeum, Židovské muzeum v Praze, Národní technické muzeum, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Muzeum hlavního města Prahy (vlastní Langweilův model Prahy a spravuje i Müllerovu vilu), Vojenské technické muzeum Lešany, Muzeum umění Olomouc, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. K nejnavštěvovanějším patří též Hornické muzeum v Příbrami a České muzeum stříbra v Kutné Hoře. Z přírodních památek to jsou Punkevní jeskyně a propast Macocha, soutěsky Kamenice, Pravčická brána, Koněpruské jeskyně, Bozkovské dolomitové jeskyně či Jetřichovické vyhlídky.Mimořádné postavení mají kulturní památky zapsané na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Kromě již uvedených (Kroměříž, Český Krumlov, centrum Prahy ) jsou to vila Tugendhat v Brně, vesnice Holašovice, historické jádro Kutné Hory, Lednicko-valtický areál, zámek a zámecký areál Litomyšl, sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci, historické centrum Třebíče (Třebíčská židovská čtvrť a Bazilika svatého Prokopa) a poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Na seznam nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO byly zapsány Jízda králů na Slovácku a na Hané, sokolnictví, masopustní průvody s maskami na Hlinecku, slovácký verbuňk a nejnověji, v roce 2016, české loutkářství.Některé lokality mají zvláštní význam pro . spjatost s českými dějinami nebo mýty – hora Říp, Vyšehrad (zejm. Vyšehradský hřbitov, kde je pohřben Antonín Dvořák i Bedřich Smetana), hora Blaník, Velehrad spojený s památkou cyrilometodějskou a velkomoravskou, kostel svatého Václava ve Staré Boleslavi spjatý s legendou o zabití knížete Václava, pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje v Praze, kde za druhé světové války zahynuli strůjci atentátu na Heydricha. K oblíbeným turistickým akcím patří Muzejní noc, Noc kostelů, Hradozámecká noc, rekonstrukce nejslavnějších bitev, jež se odehrály na českém území (bitva u Slavkova, bitva u Hradce Králové, bitva u Kolína, obléhání Brna Švédy atd.), Dny NATO v Ostravě či armádní Bahna. Krom toho řada festivalů a veletrhů (viz příslušný oddíl). Tradičními turistickými magnety bývala lázeňská města jako Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, ovšem lázeňství se dostalo do krize. Karlovy Vary si však zachovávají atraktivitu kupříkladu i díky každoročnímu mezinárodnímu filmovému festivalu. Tato filmová přehlídka založená po druhé světové válce je dnes největší kulturní akcí v ČR. Významné rekreační oblasti v ČR jsou České Švýcarsko, Český ráj, Krkonoše a Šumava. == Obyvatelstvo == V roce 2016 žilo v České republice dle Českého statistického úřadu 10 578 820 lidí. Počet obyvatel se dlouhodobě zvyšuje, přestože úmrtnost přesahuje porodnost – příčinou je migrace, především z Ukrajiny a Slovenska. Migrace do ČR též převyšuje počet odchodů ze země (např. v roce 2015 se přistěhovalo 34 900 lidí, naopak se vystěhovalo 18 900 obyvatel). Průměrný věk činil v roce 2016 42 let. Nejlidnatějším krajem je Středočeský, s 1 326 876 obyvateli (2015). Je jediným krajem, kde žije více lidí než v Praze. Ta má 1 267 449 obyvatel (2015). === Vývoj počtu obyvatel v Česku === === Etnické složení === V posledním sčítání lidu v roce 2011 se 63,7 % obyvatel Česka přihlásilo k české národnosti (86 % z těch, kteří se k nějaké národnosti přihlásili), která zcela převažuje ve všech okresech Česka, 4,9 % obyvatel deklarovalo národnost moravskou a 0,1 % národnost slezskou, v obou případech rovněž hovořící převážně česky. Podle názoru Českého statistického úřadu jde o důsledek rozdělení české národnosti, před sčítáním v roce 1991 ještě jednotné, v důsledku medializace moravské národnostní problematiky a tedy do jisté míry uměle; politická strana Moravané tento stav naopak hodnotí jako projev spontánního národního obrození. Faktem zůstává, že moravskou, částečně slezskou a po určitou dobu i českou a slovenskou národnost bylo v různých obdobích existence Československa možno deklarovat jen omezeně (skupina nebyla uváděna v koncových statistikách) nebo vůbec ne (ke skupině nebylo možno se přihlásit .) a teprve v roce 1991, krátce před rozpadem státu, bylo poprvé plně přihlédnuto ke každé z těchto čtyř národností jednotlivě. Celkem 26 % obyvatel Česka využilo při sčítání lidu v roce 2011 možnost nevyplňovat ve sčítacích formulářích dobrovolnou kolonku národnosti a ponechalo ji prázdnou. === Náboženství === Česko má jednu z nejméně náboženských populací na světě. V průzkumech projektu Eurobarometr v roce 2005 odpovědělo 19 % tázaných, že věří v Boha, 50 % věří v nějakou životní či duchovní sílu a 30 % nevěří v nic z toho.Podle posledního sčítání lidu z roku 2011 je 3,6 miliónu obyvatel bez vyznání nebo bez náboženské víry. To je 34,2 % populace. K různým církvím a náboženských společnostem se přihlásilo necelých 1,5 miliónů obyvatel (13,9 %). Jako věřící, ale nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti se označilo 707 tisíc osob (6,7 %). Celkově se tak k nějaké víře či vyznání přihlásilo 2,1 miliónů, tedy 20,6 % obyvatel Česka. Celkem 4,7 miliónu obyvatel (45,2 %) tuto dobrovolnou kolonku ve sčítacích formulářích nevyplnilo. Nejpočetnější náboženství v Česku je křesťanství. Největší náboženskou skupinou byla v roce 2011 římskokatolická církev, která měla 1,08 miliónu věřících (10,4 %), což je pokles oproti roku 2001, kdy se k ní hlásilo celkem 2,7 miliónu věřících (26,8 %). Následovaly velké protestantské církve Českobratrská církev evangelická, s 52 tisíci členů (0,49 %), a Církev československá husitská, s 39 tisíci členů (0,37 %). Vyšší podíl věřících měla ještě Pravoslavná církev, k níž se přihlásilo 21 tisíc lidí, příznivci jediismu s 15 tisíci, Svědkové Jehovovi s 13 tisíci, Církev bratrská, respektive Křesťanská společenství, obě s 10 tisíci věřícími. Počet vyznavačů judaismu byl 1 500 obyvatel, k islámu se hlásilo téměř 3 500 lidí. K různým odvětvím buddhismu přes 6 100 osob. K ateismu se přihlásilo 1 075 osob, pohanství deklarovalo 863 osob. Podíl deklarovaných věřících se od předešlého sčítání lidu roku 2001 značně snížil. Výrazně klesl i počet osob nedeklarujících žádné náboženství. Oproti tomu se zvýšil počet osob, které se rozhodly na dobrovolnou otázku neodpovídat.Geograficky je vyšší koncentrace věřících na jižní a východní Moravě, naopak severní a severozápadní Čechy vykazují vyšší podíl osob bez vyznání. Podíl věřících obyvatel Historicky důležitou roli v náboženském vývoji sehrálo husitství, utrakvismus, Jednota Bratrská (a její součást Moravští bratři). Česká reformace sehrála významnou roli i v národním obrození, byť moderní český národ se protestantským nakonec nestal. Katolická a pravoslavná církev uznávají svaté, z českých osobností uznávají obě svatost Ivana, Ludmily, Václava a Prokopa. Katolická církev navíc uznává Vojtěcha, Radima, Anežku Českou, Zdislavu z Lemberka, Jana Nepomuckého, Jana Sarkandera a Jana Nepomuka Neumanna a Klementa Mariu Hofbauera. Pravoslavní navíc ještě svatého Rostislava a Gorazda II. (Matěje Pavlíka), jenž za druhé světové války ukrýval parašutisty, kteří zabili nacistického pohlavára Heydricha. === Etnografické skupiny === V Česku existuje několik etnografických skupin úzce spjatých s krajem, kde žijí, které se v minulosti lišily některými kulturními rysy a dialektem. V Čechách to jsou například Chodové, Plzeňáci, Blaťáci a Doudlebové, na Moravě Horáci, Hanáci, Moravští Chorvati, Moravští Slováci, Podlužáci, Valaši, Laši a další a ve Slezsku např. Goralé. Tyto rozdíly se začaly, zejména po druhé světové válce, stírat, některé krajové zvláštnosti se však dosud udržují. Kromě těchto geograficky rozlišitelných etnografických skupin stojí za zmínku skupiny víceméně rozptýlené, které také tvoří specifické etnografické skupiny. Jedná se o romskou a židovskou etnografickou skupinu. === Cizinci === V roce 2015 žilo v Česku přibližně 464 700 cizinců (4,3 %), více než 55% z nich zde mělo udělený trvalý pobyt. Na Prahu a Středočeský kraj připadá více než polovina z celkového počtu cizinců v ČR. Nejvíce cizinců pocházelo z Ukrajiny (23 %), ti tak v posledních letech předběhli cizince ze Slovenska, kteří nyní tvoří 22 % podílu, následují cizinci z Vietnamu (12 %), Ruska (8 %), Německa (5 %) a Polska (4 %). Vietnamci žijí v Česku nejdéle (průměrně 8 let), lidé z bývalé Jugoslávie jen o rok méně. Nejvíce vysokoškolsky vzdělaných do naší země přichází z Ruska (27 % imigrantů). Nejvíce z výdělku posílají domů Ukrajinci (17 % příjmu). Česko však stále zůstává poměrně etnicky homogenní zemí oproti průměru Evropské unie – z 28 států je na 24. místě z hlediska etnické heterogenity. Například v sousedním Německu žil největší počet cizinců v EU, to jest 7,2 milionů cizinců (9 % populace), v Rakousku 10,8 % a ve Španělsku 12 %. === Největší města podle počtu obyvatel === Statutárními městy jsou navíc také Karlovy Vary, Mladá Boleslav, Chomutov, Přerov, Jablonec nad Nisou a Prostějov. Dřívějšími okresními městy jsou navíc ještě Benešov, Beroun, Blansko, Bruntál, Břeclav, Česká Lípa, Český Krumlov, Domažlice, Havlíčkův Brod, Hodonín, Cheb, Chrudim, Jeseník, Jičín . , Jindřichův Hradec, Klatovy, Kolín, Kroměříž, Kutná Hora, Litoměřice, Louny, Mělník, Náchod, Nový Jičín, Nymburk, Pelhřimov, Písek, Prachatice, Příbram, Rakovník ., Rokycany, Rychnov nad Kněžnou, Semily, Sokolov, Strakonice, Svitavy, Šumperk, Tábor, Tachov, Trutnov, Třebíč, Třinec, Uherské Hradiště, Ústí nad Orlicí, Vsetín, Vyškov, Znojmo, Žďár nad Sázavou. Největšími městy, která nejsou ani statutární, ani okresní, jsou Orlová, Litvínov, Český Těšín, Krnov, Kopřivnice, Bohumín a Jirkov. == Kultura == === Literatura === Literární dějiny počínají ústní tradicí, v níž vyniká pověst o praotci Čechovi, Krokovi, Libuši, Přemyslu Oráčovi a dívčí válce. Počátky české psané literatury souvisí s činností Konstantina Filozofa a jeho bratra Metoděje na Velké Moravě. Ti spolu se svými žáky (nejvýznamnějším z nich byl Kliment Ochridský) vytvořili, ve staroslověnštině a za pomoci písma hlaholice, první české literární památky (Proglas, Život Metodějův, Život Konstantinův). Po vyhnání této skupiny z Moravy začala klíčovou roli sehrávat latina, vznikaly v ní legendy (Kristiánova legenda), kroniky (zejm. Kosmova Kronika Čechů) i jiné žánry (např. Vita Caroli, vlastní životopis krále Karla IV.). Prvními významnými česky psanými texty byly Alexandreida a Dalimilova kronika. Prvními autory, kteří psali i česky, a kteří došli světového věhlasu, byli Jan Hus, jeden ze zakladatelů evropské reformace, a Jan Amos Komenský, nejvýznamnější představitel humanismu v české literatuře. Dalšími významnými autory reformace byli Jeroným Pražský a Petr Chelčický. Po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře roku 1620 nastalo složité období vytlačování a odumírání češtiny. Proti tomu se v barokní éře postavil Bohuslav Balbín. Ústup češtiny však zastavil až proces tzv. národního obrození, který začal na konci 18. století. Klíčovou postavou první etapy obrození byl lingvista Josef Dobrovský. V druhé etapě to byli Josef Jungmann, který kladl důraz na jazykovou koncepci národa, a Pavel Jozef Šafařík, představitel panslovanských tendencí. Tehdy se začala objevovat také již první svébytná literatura (Jan Kollár, František Ladislav Čelakovský). Proces vyvrcholil ve třetí etapě, kdy František Palacký a Karel Havlíček Borovský dokončili koncept českého národa politicky a kdy vznikla i vrcholná díla literární, ať už básnická (Havlíček, Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben), prozaická (Božena Němcová), či divadelní (Josef Kajetán Tyl, Karel Sabina). Ve druhé polovině 19. století se literární život začal prudce rozvíjet, vznikaly skupiny s různým programem – májovci (Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Jakub Arbes, Karolína Světlá), ruchovci (Svatopluk Čech) . , lumírovci (Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer), realisté (Alois Jirásek), česká moderna (Antonín Sova, Otokar Březina) či tzv. anarchističtí buřiči (Viktor Dyk, Petr Bezruč). Od konce 19. století začínala též vzkvétat německy psaná literatura (zejména v Praze), která se stala světovým fenoménem, především díky Franzi Kafkovi (Proces, Zámek, Amerika), ale i jiným ( . Rainer Maria Rilke, Gustav Meyrink, Franz Werfel, Max Brod, Egon Erwín Kisch, Karl Kraus, Marie von Ebner-Eschenbachová, Adalbert Stifter, Ottfried Preussler, Leo Perutz, Ernst Weiss). V první polovině 20. století si vydobyli světový význam i česky píšící tvůrci, především Jaroslav Hašek (zejm. Osudy dobrého vojáka Švejka) a Karel Čapek (zejm. Válka s mloky). Silná byla též levicová avantgarda, která se sdružila do spolku Devětsil, který se věnoval nejprve proletářské poezii, posléze vymyslel směr poetismus, aby většina autorů nakonec přešla k surrealismu. Členem Devětsilu byl i Jaroslav Seifert, dosud jediný Čech oceněný Nobelovou cenou za literaturu (roku 1984). K dalším významným členům patřili Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura, František Halas a Karel Teige. Mimo avantgardní kruhy stáli např. Ivan Olbracht, Vladimír Holan či Ladislav Klíma. Ve druhé polovině 20. století se největšího ohlasu dostalo Milanu Kunderovi (zejm. Nesnesitelná lehkost bytí, Žert) a Bohumilu Hrabalovi. Literatura se tehdy z politických důvodů (zvláště po sovětské okupaci roku 1968) rozdělila na exilovou, samizdatovou a oficiální. K významným exilovým autorům krom Kundery patřili Pavel Kohout, Josef Škvorecký a Arnošt Lustig. Samizdatová literatura se štěpila na disent spjatý zejména s Chartou 77 (Václav Havel, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík) a tzv. underground (Egon Bondy, Ivan Martin Jirous). Z oficiálních prozaiků dosáhl největšího mezinárodního věhlasu spolu s Hrabalem Ladislav Fuks. Po sametové revoluci z roku 1989 toto rozdělení literárního života padlo. Z nových autorů se po roce 1989 nejvíce prosadili Michal Viewegh, Patrik Ouředník a Jáchym Topol.K významným novinářům krom výše uvedených patřili Julius Fučík, Milena Jesenská nebo Ferdinand Peroutka. V ČR je udělována významná mezinárodní literární Cena Franze Kafky. Z domácích literárních cen patří k nejvýznamnějším Magnesia Litera, Státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo, Cena Jaroslava Seiferta, Cena Jiřího Ortena či Cena Josefa Škvoreckého. ČR má unikátní síť veřejných knihoven, nejhustší v Evropě. Je tvořena více než 5400 knihovnami. Ve středu této sítě se nachází Národní knihovna ČR. Sídlí v pražském Klementinu. K nejcennějším památkám schraňovaným Národní knihovnou ČR patří rukopis Kodexu vyšehradského (jehož cena se odhaduje na miliardu korun), Lobkovický graduál, rukopisy středověké pražské univerzity, "Knihy na řetězech" z knihovny jáchymovské městské školy ze 16. . století, Codex pictoricus Mexicanus misionáře Ignáce Tirsche, autografy Jana Husa a Jakoubka ze Stříbra, sbírka grafických listů univerzitních tezí, list Gutenbergovy bible z roku 1454, Opatovický homiliář, Mattioliho herbář ze 16. století, nejstarší tisk na českém území (latinská Statuta z roku 1349), zlomek Žaltáře z Řezna pocházející z konce 8. století, řecké papyry z 1. století, Svatojiřský antifonář či Velislavova bible. Zdaleka nejcennější rukopis vzniklý na českém území, perla středověkého knihařství zvaná Codex gigas (též Ďáblova bible), však byl za třicetileté války ukořistěn Švédy a do ČR bývá jen výjimečně zapůjčován. Vzácné tisky a rukopisy (např. Žlutický kancionál) schraňuje též Památník národního písemnictví sídlící ve Strahovském klášteře, v letohrádku Hvězda a v tzv. Třetí Petschkově vile v Bubenči. Památník disponuje mj. rozsáhlou sbírkou ex libris. === Divadlo === České divadelnictví má kořeny již ve středověku. Nejstarším dochovaným dramatickým dílem s využitím češtiny je zlomek česko-latinské hry ze 14. století, zvané obvykle Mastičkář. Původně šlo o jakousi mezihru v inscenaci evangelijních scén – popisuje situaci, kdy jde Ježíšova matka Marie na trh koupit vonné masti k nabalzamování mrtvého Ježíšova těla. Scéna se však stále více osamostatňovala a popisovala satiricky poměry v měšťanském prostředí. V 19. století sehrálo divadlo výraznou roli v národním obrození (Václav Kliment Klicpera, Josef Kajetán Tyl). Emancipační snahy českého národa se v 2. polovině 19. století projevily otevřením Národního divadla v Praze v roce 1883. Národní divadlo od té doby uvádí jak opery tak činohry. V 90. letech 19. století pronikaly do českého divadla evropské literární směry, zejména realismus, který reprezentoval Ladislav Stroupežnický, především svou vesnickou veselohrou Naši furianti, a posléze zejména bratři Mrštíkové svou Maryšou. Také Gabriela Preissová přinesla na česká jeviště silná témata (Gazdina Roba, Její pastorkyňa). Za tuto moderní dramatiku bojoval zejména režisér Jaroslav Kvapil, který se též prezentoval jako dramatik (Princezna Pampeliška). V první polovině 20. století došlo k rozvoji avantgardního divadla reprezentovaného Osvobozeným divadlem Jiřího Voskovce a Jana Wericha, nebo Emilem Františkem Burianem, Jiřím Frejkou, Jindřichem Honzlem či Jiřím Mahenem. Na světových jevištích se nejvíce prosadily hry Karla Čapka (R.U.R., Věc Makropulos), nebo Františka Langera (Periférie). Ve druhé polovině 20. století získal výjimečný mezinárodní ohlas projekt Alfreda Radoka Laterna magika, první multimediální umělecký projekt na světě, připravený původně pro světovou výstavu Expo 58. Vznikl též fenomén divadel malých forem: Semafor (Jiří Suchý a Jiří Šlitr), divadlo Na zábradlí (Jan Grossman, Ivan Vyskočil), Činoherní klub (Ladislav Smoček), Husa na provázku, Ypsilonka (Jan Schmid), Divadlo Sklep či divadlo Járy Cimrmana (Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak). V 60. letech se nejúspěšnějším dramatikem stal Pavel Kohout (zejm. August, August, august), absurdní drama reprezentoval Václav Havel. Ve Zlíně se narodil známý britský dramatik Tom Stoppard. K divadelním oceněním patří Ceny Thálie či Cena Alfréda Radoka. === Film === V éře němého filmu hranice vlasti překročil věhlas odvážných filmových projektů Gustava Machatého Erotikon (1929) a Extase (1933). Mezinárodního ohlasu dosáhla v 60. letech 20. století československá nová vlna (Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Ján Kadár, Elmar Klos, Jaromil Jireš, František Vláčil, Vojtěch Jasný, Juraj Jakubisko, Juraj Herz, Ivan Passer, Jan Němec). Klíčovými snímky československé nové vlny byly Ostře sledované vlaky, Obchod na korze, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, Sedmikrásky, Černý Petr, Skřivánci na niti, Markéta Lazarová, Až přijde kocour, Spalovač mrtvol, Transport z ráje, Rozmarné léto, Všichni dobří rodáci, Démanty noci, Intimní osvětlení, Žert či O slavnosti a hostech. Vážné umělecké ambice se podařilo ve stejné době naplnit Karlu Kachyňovi (Ucho), Otakaru Vávrovi, Jiřímu Krejčíkovi (Vyšší princip) či Karlu Zemanovi (Vynález zkázy). 30. až 50. léta a posléze 70. až 80. léta ovšem svědčila více populárnímu filmu než uměleckému, s nadčasovou elegancí tohoto prostoru využili třeba režiséři Bořivoj Zeman, Oldřich Lipský, Václav Vorlíček (Tři oříšky pro Popelku), Martin Frič a Ladislav Smoljak, scenáristé Jiří Brdečka (Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela), Miloš Macourek, Zdeněk Svěrák nebo skladatelé filmové hudby Zdeněk Liška, Luboš Fišer a Petr Hapka. Snímky Obchod na korze (1965), Ostře sledované vlaky (1967) a Kolja (1996) získaly Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, šest dalších filmů se dostalo do užší nominace: Lásky jedné plavovlásky (1966 .), Hoří, má panenko (1968), Vesničko má středisková (1986), Obecná škola (1991), Musíme si pomáhat (2000) a Želary (2003). Mezinárodního věhlasu se dostalo českým loutkovým a animovaným filmům režisérů jako byli Jiří Trnka, Hermína Týrlová, Zdeněk Miler, Jan Švankmajer (zejm. Něco z Alenky) a Břetislav Pojar. K této tradici patří i televizní cyklus Večerníčků, na němž spolupracovali i přední výtvarníci jako Adolf Born, Zdeněk Smetana či Vladimír Jiránek. Především v jiných než českých kinematografiích se prosadila řada českých rodáků, z režisérů například Georg Wilhelm Pabst a Karel Reisz, z kameramanů Karl Freund, z herců Herbert Lom nebo Barbara Bouchetová. Z českých herců patří v zahraničí k nejznámějším Karel Roden a Libuše Šafránková, populární díky pohádce Tři oříšky pro Popelku zejména v Norsku. Filmové ateliéry Barrandov patří k největším v Evropě. Po roce 1990 je využívají zejména zahraniční produkce, vznikaly v něm mj. filmy Mission: Impossible, Casino Royale, Letopisy Narnie: Princ Kaspian, Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň, Dítě číslo 44, Hannibal – Zrození, Iluzionista, Vetřelec vs. Predátor, Agent bez minulosti aj. === Hudba === Česká hudba má své kořeny v nejméně 1000 let staré duchovní hudbě. Nejstarší duchovní píseň v českých zemích byla staroslověnská: Hospodine, pomiluj ny. Vznikla na konci 10. století, nebo počátku 11. století. Původ je zřetelně staroslověnský, pronikly do ní ovšem i prvky staročeštiny (patrně v průběhu času). První duchovní píseň ve staročeštině Svatý Václave, vévodo české země (též Svatováclavský chorál) vznikla ve 12. století. Zapsána byla ale až ve 14. století v kronice Beneše Krabice z Veitmile. Podobně významná je Ostrovská píseň. Zabývá se přítomností Krista ve svátosti oltářní. Zapsána byla v kodexu kláštera z Ostrova u Davle, podle prvního verše se jí též říká Slovo do světa stvorenie. Má na rozdíl od svatováclavského chorálu již složitější básnickou formu. Významným centrem středověké hudby byla Šumava. První hudební paměti zde pocházejí z knihovny cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, založeného roku 1259. Například rukopis č. 42 z roku 1410 zde popisuje píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže, kterou si zpívali také husité. Husitskou písňovou tvorbu, tedy tvorbu přelomu 14. a 15. století, zachoval Jistebnický kancionál (zejm. Ktož jsú boží bojovníci a Povstaň, povstaň veliké město pražské). Důležitou etapou ve vývoji české hudby bylo baroko (17. a 18. století). Tehdy se hudba ustavila jako samostatný profesionální obor. Za první české hudební skladatele lze považovat barokní tvůrce jako byli Adam Michna z Otradovic, Heinrich Biber (český Němec), Jan Dismas Zelenka, Antonín Rejcha, Jan Václav Stamic, Josef Mysliveček, Jan Ladislav Dusík, Jiří Antonín Benda, František Xaver Richter, Jan Křtitel Vaňhal, František Xaver Brixi či Leopold Koželuh. V době národního obrození na barokní hudbu bezprostředně navázali Jan Jakub Ryba či Václav Jan Křtitel Tomášek. Toto byla základna, na niž se ve druhé polovině 19. století mohli postavit klíčoví autoři moderní české vážné hudby, především Bedřich Smetana (zejm. Má vlast, Prodaná nevěsta) a Antonín Dvořák, nejslavnější český skladatel ve světě (zejm. Novosvětská, Rusalka a Slovanské tance). Tradice pak pokračovala s neztenčenou silou, především díla Leoše Janáčka pronikla do celého světa. Součástí repertoáru mnoha operních domů jsou všechny jeho opery, zejména Její pastorkyňa (v zahraničí pod názvem Jenůfa), Káťa Kabanová, Z mrtvého domu a Věc Makropulos. Často uváděny jsou také jeho Glagolská mše a Sinfonietta. Další významní čeští hudební skladatelé 19. a 20. století jsou Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster, Vítězslav Novák, Josef Suk starší (zeť Antonína Dvořáka), Alois Hába, Ervín Schulhoff, Bohuslav Martinů, Pavel Haas, Viktor Ullmann či Petr Eben. Překvapivého úspěchu mj. na scéně newyorské Metropolitan Opera dosáhl Jaromír Weinberger se svou operou Švanda dudák. Známými operetními skladateli byli mj. Oskar Nedbal či Rudolf Friml. V roce 1860 se v Kališti na Moravě narodil světově proslulý skladatel, německy mluvící Gustav Mahler. Ve Vídni a později v Hollywoodu se prosadil brněnský rodák Erich Korngold. V Česku se narodili i klavírní virtuózové Ignaz Moscheles, Alfred Brendel, Rudolf Serkin a Alice Herz-Sommerová, z vídeňské české komunity vzešel Ernst Křenek. Prosadili se i čeští hudební interpreti. Lze jmenovat mnoho jmen, jako jsou dirigenti Rafael Kubelík, Václav Talich, Václav Neumann, Karel Ančerl nebo Jiří Bělohlávek, v současnosti pak Petr Altrichter, Tomáš Netopil a Jakub Hrůša. Dále hudební instrumentalisté: houslisté František Benda, Vojtěch Živný, Jan Křtitel Václav Kalivoda, František Ondříček, Jan Kubelík a Josef Suk mladší (Dvořákův pravnuk); violoncellista David Popper, cembalistka Zuzana Růžičková či hornista Radek Baborák. Nelze opomenout pěvkyně jako byly nebo jsou Ema Destinnová, Maria Jeritza, Jarmila Novotná, Gabriela Beňačková, Eva Urbanová a Magdalena Kožená. Velkými českými tenoristy byli Beno Blachut a Ivo Žídek. V současnosti velmi úspěšný je barytonista Adam Plachetka. Z hudebních těles dosáhl mezinárodního významu nejen symfonický orchestr Česká filharmonie, ale i další symfonické a komorní orchestry a nově tzv. barokní soubory. V neposlední řadě byly a jsou úspěšné také české pěvecké sbory a malá hudební tělesa, zejména smyčcové kvartety. Krátce po druhé světové válce také vznikl významný hudební festival vážné hudby Pražské jaro, který se tradičně koná v různých pražských koncertních sálech. Češi se ve 20. století ujali i v nových žánrech. V jazzu Jaroslav Ježek, Miroslav Vitouš, orchestr Gustava Broma a další. V populární hudbě působili Jan Hammer nebo Karel Svoboda, v hudbě folkové Karel Kryl či Jaromír Nohavica. V reakci na populární dechovou hudbu rakouskou (zejména vojenskou) se rozvinula i její specifická česká verze, především díky Františku Kmochovi. Ve světě nejznámější české melodie jsou dodnes právě ty dechovkové (zejm. Vjezd gladiátorů Julia Fučíka a Škoda lásky Jaromíra Vejvody). V pop-music si vysokou popularitu v Česku i v zahraničí udržuje zpěvák Karel Gott. V mezinárodní soutěži Eurovision Song Contest z českých reprezentantů nejvíce uspěl Mikolas Josef (6. místo v roce 2018). === Výtvarné umění === U prvního a také zdaleka nejslavnějšího českého výtvarného díla autora neznáme. Jde o sošku Věstonické venuše, patrně nejstarší keramickou sošku na světě, která vznikla v mladším paleolitu a byla nalezena roku 1925 na jižní Moravě. Většina výtvarných umělců však byla anonymních ještě v éře gotické, malířství bylo tehdy ostatně vnímáno jako řemeslo, v němž autor není tak podstatný, a nikoli jako umění. O umělcích této doby hovoříme za pomoci pojmů jako Mistr litoměřického oltáře, Mistr třeboňského oltáře, Mistr vyšebrodského oltáře či Mistr Theodorik. Autorské malířství přišlo na scénu v baroku. K nejvýznamnějším českým barokním malířům patřili Karel Škréta, Jan Kupecký a Petr Brandl. Zcela zvláštní postavení měl Václav Hollar, který proslul svými rytinami. Vrcholná sochařská díla v té éře vytvořili Matyáš Bernard Braun a Ferdinand Maxmilián Brokoff. V první polovině 19. století probíhal proces českého národního obrození, ovšem obrozenci na malířství nekladli takový důraz jako na literaturu, divadlo či vědu. Malířství zůstávalo na pozici řemesla, přičemž v krajinářství vynikal Josef Matěj Navrátil, v portrétu a zátiší Karel Purkyně. Zlom přišel v polovině 19. století, kdy do českých zemí dorazila vlna romantismu a realismu. Nejvýznamnějším představitelem malířského romantismu byl Josef Mánes, dnes známý především díky výzdobě pražského orloje. Realistickou malbu zvolil například Jaroslav Čermák. Se 70. a 80. lety nastoupila tzv. Generace Národního divadla, tedy tvůrci, kteří se nějak podíleli na výzdobě právě stavěné "Zlaté kapličky": Mezi nimi se největšího mezinárodního ohlasu dostalo Mikoláši Alšovi. K dalším členům generace patřili Vojtěch Hynais, Julius Mařák, Václav Brožík, Jakub Schikaneder, František Ženíšek či Josef Tulka. K této generaci patřil i sochař Josef Václav Myslbek. Většina z autorů Generace Národního divadla nadále oscilovala mezi romantickou a realistickou malbou, zejména krajiny. To však brzy některým autorům nestačilo. Krajinář Antonín Chittussi začal měnit techniku krajinomalby až tak, že se dostal na pokraj impresionismu. Vrcholným představitelem tohoto směru se pak stal Antonín Slavíček. Dílo Luďka Marolda je zase někdy označováno za předzvěst malby secesní. Právě secese pak patří ke klíčovým směrům, které se vynořily na konci 19. století. V českém prostředí sehrála mimořádnou roli. Její hlavní představitel, Alfons Mucha, je dnes nejznámějším českým malířem ve světě. Mucha se proslavil krom svých známých plakátů také cyklem 20 velkoformátových obrazů Slovanská epopej, která shrnuje dějiny českého národa a Slovanů. Vystavena je ve Veletržním paláci v Praze, bývala v Moravském Krumlově. K secesi lze řadit i dílo Maxe Švabinského a Jana Preislera. Patří k ní i významní sochaři: František Bílek, Jan Štursa či Ladislav Šaloun. Secese provokovala svým sklonem k užitkovosti, avšak jinak ctila techniky klasické a akademické. Proti těm se však na konci století začaly bouřit nové směry. Především expresionismus. Do české expresionistické skupiny Osma patřili Bohumil Kubišta, Emil Filla či Otakar Kubín. Členové Osmy pak přecházeli ke kubismu, dalšímu novému avantgardnímu směru. Právě avantgarda začala v první polovině 20. století určovat směr. Od kubismu k čisté abstraktní malbě došel František Kupka. Doznívající kubismus hledající nové formy vyjádření byl pěstován ve skupině Tvrdošíjní (zejm. Josef Čapek, Jan Zrzavý a sochař Otto Gutfreund). Členové avantgardního Devětsilu se pak nadchli pro surrealismus (Toyen, Jindřich Štyrský, Josef Šíma). Avantgardě navzdory si svou cestou šel Josef Lada – a i on dnes patří k nejslavnějším českým malířům ve světě. Ve druhé polovině 20. století autoři povětšinou rozvíjeli objevy avantgardní revoluce – v abstraktní tvorbě to byl například Vladimír Vašíček, část díla jí věnoval Oldřich Lajsek, Mikuláš Medek, Vladimír Boudník aj. Na surrealistickou hravost, zejména ve svých známých kolážích, navazoval v exilu působící Jiří Kolář či doma tvořící Jan Švankmajer. Zcela nového směru zvaného pop-art se dotkl Kája Saudek. Na konci 80. let vystoupili členové skupiny Tvrdohlaví (Jiří David, Petr Nikl, Jaroslav Róna). Nejznámějšími představiteli české umělecké fotografie jsou František Drtikol, Josef Sudek, Jan Saudek či Josef Koudelka. Zvláštním fenoménem v umělecké fotografii je Miroslav Tichý. V českém výtvarném umění hraje významnou roli knižní ilustrace, karikatura a kreslený film. Mistrem karikatury byl František Gellner, v knižní ilustraci vynikli Viktor Oliva, Josef Lada, Jiří Trnka, Zdeněk Burian, Adolf Born či Květa Pacovská, která za knižní ilustrace roku 1992 získala Cenu Hanse Christiana Andersena od Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu. V kresleném filmu se prosadili Zdeněk Smetana či Zdeněk Miler. K významným německým malířům narozeným v českých zemích patřili Anton Raphael Mengs, Alfred Kubin, Gabriel Max, Josef Führich či Emil Orlik. Za nejcennější výtvarné dílo na českém území odborníci označují obraz benátského malíře Tiziana Apollo a Marsyas, jež je vystaven v obrazárně kroměřížského zámku. Nejcennější díla českého výtvarného umění se snaží shromažďovat Národní galerie. Z děl zahraničních autorů v jejím vlastnictví patří k nejcennějším Růžencová slavnost Albrechta Dürera, Adam a Eva Lucase Cranacha staršího, autoportrét Henri Rousseaua, Rembrandtův Učenec v pracovně, Šimon a malý Ježíš Petra Brandla, Milenci Augusta Renoira, Panny Gustava Klimta, Zelená pšeničné pole s cypřiši Vincenta van Gogha, autoportrét Ilji Repina, V Moulin Rouge Henri de Toulouse-Lautreca či Vzpomínka na Le Havre Pabla Picassa. Národní galerie vystavuje ve Šternberském paláci, Schwarzenberském paláci, klášteře sv. Jiří, Jízdárně Pražského hradu, Salmovském paláci, Anežském klášteře, paláci Kinských, Veletržním paláci, v domě U černé matky Boží, na zámku Zbraslav, v klášteře ve Žďáru nad Sázavou a na zámku Fryštát. K dalším významným galeriím patří Moravská galerie (vystavuje v pěti budovách: Místodržitelský palác, Pražákův palác, Uměleckoprůmyslové muzeum, Jurkovičova vila v Brně a Rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnici u Jihlavy) a Galerie hlavního města Prahy (dům U Zlatého prstenu, dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Bílkova vila, Dům Františka Bílka v Chýnově, Městská knihovna na Mariánském náměstí, Trojský zámek). K nejznámějším sochám v ČR patří Šalounova socha Jana Husa na Staroměstském náměstí, Myslbekův pomník knížete Václava na Václavském náměstí, Zoubkův Pomník obětem komunismu na Petříně, Kafkova socha Jana Žižky v Národním památníku na Vítkově (největší jezdecká socha v Evropě). Největší českou sochou všech dob byl Stalinův pomník na Letné, který však na svém místě stál jen v letech 1955–1962. Dnes se na jeho místě nachází Pražský metronom. V poslední době se velmi oblíbenou u turistů stala Černého Hlava Franze Kafky u obchodního centra Quadrio. Černý na sebe strhl pozornost také svou provokací Entropa. Anna Chromy v Praze u Stavovského divadla instalovala jeden ze svých Plášťů svědomí. Nejvýznamnější českou výtvarnou cenou je Cena Jindřicha Chalupeckého. === Architektura === První fázi vývoje architektury na českém území s dochovanými stavbami tvoří románská architektura. Z předchozí, velkomoravské fáze, se dochovaly pouze archeologické nálezy. V období románského slohu vznikly v Česku první kamenné stavby, a to především kostely a budovy klášterů, ke konci období také první hrady a městské stavby (opevnění, domy). Stavby románské architektury vznikaly na českém území od sklonku 9. století do poloviny 13. století, kdy se začal zvolna prosazovat sloh gotický. Gotická architektura v českých zemích vrcholila za Karla IV. Ten nechal v Praze postavit ve vrcholně gotickém slohu Karlův most a rozjela se velkorysá výstavba katedrály sv. Víta, s pomocí architekta Petra Parléře a jeho syna Jana Parléře. Jako schránku nových korunovačních klenotů, které nechal Karel vytvořit, dal ve středních Čechách vystavět hrad Karlštejn, jehož architektem byl Matyáš z Arrasu. Dalšího vrcholu dosáhla gotika v éře vlády Jagellonců (též se hovoří o vladislavské či jagellonské gotice). Vladislav Jagellonský zahájil velkolepou přestavbu Pražského hradu a povolal ze Saska stavitele Benedikta Rejta, který v Čechách mimo jiné vytvořil Vladislavský sál a chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, na jehož výstavbě se podílel další známý stavitel Matěj Rejsek, autor pražské Prašné brány. Antonín Pilgram v té době zanechal otisky pozdní gotiky v Brně. Letohádek královny Anny na Pražském hradě bývá označován za stylově nejčistší renesanční stavbu na sever od Alp. K významným renesančním stavbám patří i letohrádek Hvězda, nebo zámek Litomyšl. Také v éře barokní v českých zemích působili významní architekti jako Carlo Lurago (Klementinum), Francesco Caratti (Černínský palác), Jan Baptista Mathey (Arcibiskupský palác, Toskánský palác, letohrádek v Tróji), Jan . Blažej Santini-Aichel (kostel na Zelené hoře), František Maxmilián Kaňka (Karlova Koruna), Kryštof Dientzenhofer (kostel svaté Markéty v Břevnovském klášteře) nebo jeho syn Kilián Ignác Dientzenhofer (malostranský i staroměstský kostel sv. Mikuláše). Pro architekturu 19. století byl typický historismus. V jeho duchu tvořil například architekt a stavitel Josef Hlávka, jehož Rezidence bukovinských metropolitů v Černovicích (dnes Ukrajina, v 19. století na území Rakousko-Uherska), je dnes zapsaná na Seznam světového dědictví UNESCO. Dílem historismu byly i budovy Národního divadla, Národního muzea či Rudolfina v Praze. Významná byla v české architektuře vlna secese na přelomu 19. a 20. století (zejm. Obecní dům v Praze, z architektů Antonín Balšánek, Osvald Polívka, Josef Fanta, Jan Letzel), těsně před válkou pak kubismu, což bylo českou specialitou (dům U Černé Matky Boží Josefa Gočára, Kovařovicova vila Josefa Chochola). Od 20. let 20. století architektura tíhla k funkcionalismu (Veletržní palác v Praze, Baťův mrakodrap ve Zlíně či vila Tugendhat v Brně z dílny Ludwiga Miese van der Rohe), k jeho představitelům patřili Jan Kotěra a Josef Gočár. V Praze v té době pracoval i významný slovinský architekt Josip Plečnik (zejm. kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze). Pavel Janák se tehdy rovněž pokusil vytvořit "národní sloh", kombinaci lidové a moderní architektury (zejm. krematorium v Pardubicích a palác Adria v Praze). Podobnou cestou šel Dušan Jurkovič. V 50. letech 20. století byl vyžadován jako oficiální styl socialistický realismus (též zvaný sorela). Charakteristickými stavbami v jeho duchu jsou hotel Jalta na Václavském náměstí či sídliště Poruba v Ostravě. Specifickou odnoží sorely byl tzv. stalinský neoklasicismus, který v Česku reprezentuje hotel Internacional v pražských Dejvicích. Na konci 50. let se však v architektuře (a ovšem i v designu) prosadil styl nový, zvaný bruselský – to podle toho, že byl představen na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Vyznačoval se oblými tvary a skleněnými fasádami. Typickou stavbou v bruselském stylu byly především výstavní pavilon a restaurace československého pavilonu na Expu. Dalšími důležitými stavbami bruselského stylu byly pavilon Z na brněnském výstavišti, plavecký stadion v Podolí či nádraží v Havířově. Na konci 60. let však bruselský styl vytlačila česká verze brutalismu. Ceněny jsou zejména projekty z dílny Věry Machoninové a jejího manžela Vladimíra Machonina (dům bytové kultury v Praze, hotel Thermal v Karlových Varech, obchodní dům Kotva v Praze, velvyslanectví ČSSR v Berlíně). Z dalších brutalistických staveb je připomínáno zejména československé velvyslanectví v Londýně architektů Jana Bočana, Jana Šrámka a Karla Štěpánského, hotel Intercontinental v Praze od Karla Bubeníčka a Karla Filsaka, žižkovský televizní vysílač Václava Aulického či stavby Karla Pragera (budova bývalého Federálního shromáždění, Nová scéna Národního divadla). Nejoceňovanější stavbou této doby však byl vysílač na Ještědu od Karla Hubáčka. V polistopadové architektuře výraznou roli sehrálo dílo Franka Gehryho a Vlado Miluniće Tančící dům v Praze, které přímo inicioval Václav Havel, a jež bývá uváděno jako symbol postmoderní architektury. Z významných světových architektů v té době v Praze tvořili ještě Jean Nouvel (Zlatý Anděl na pražském Smíchově) či Ricardo Bofill, který se podílel na modernizaci kdysi dělnického Karlína (Corso Karlín aj.). V přípravách je projekt proměny okolí Masarykova nádraží, který vypracovala držitelka Pritzkerovy ceny Zaha Hadid. Z projektů domácích architektů si největší kredit získal projekt Národní technické knihovny v pražských Dejvicích. Hojně diskutovaný projekt nové budovy Národní knihovny Jana Kaplického zůstal jen na papíře. Českými rodáky byli i významní architekti Adolf Loos, Josef Hoffmann, Joseph Maria Olbrich či Balthasar Neumann. === Videoherní tvorba === V sedmdesátých a hlavně osmdesátých letech se v Česku objevilo nové odvětví kulturní tvorby – počítačové hry. To se začalo rozvíjet hlavně po roce 1994, kdy vyšlo Tajemství Oslího ostrova. Poté následovaly, v Česku poměrně úspěšné a populární hry jako Dračí historie, Fish Fillets či Brány Skeldalu. V roce 1999 se povedlo v zahraničí uspět hře Hidden & Dangerous. V dalších letech následovaly mezinárodně úspěšné herní tituly, jako Operace Flashpoint, Mafia: The City of Lost Heaven či Vietcong. Ke světoznámým českým hrám patří dvojka a trojka Mafie, Euro Truck Simulator a jeho dvojka, American Truck Simulator, ArmA (plus dvojka a trojka), Silent Hill: Downpour, Machinarium, 18 Wheels of Steel, DayZ, Bus Driver, Botanicula či Kingdom Come: Deliverance. V Česku funguje několik světově známých herních studií, jako 2K Czech, Bohemia Interactive Studio, SCS Software, Amanita Design nebo Madfinger Games. Od roku 2010 jsou české hry oceňovány na Anifilmu v rámci soutěže Česká hra roku a v letech 2011 až 2013 v rámci soutěže Booom. Lze se setkat s názorem, že videohry jsou největším kulturním exportem České republiky. === Populární kultura === Krom kultury vysoké a lidové se v českých zemích, jako všude jinde, rozvíjela od počátků 19. století i kultura populární. Některé popkulturní fenomény jsou pevně usazeny v českém kolektivním vědomí a slouží nezřídka i k národní sebeidentifikaci. Anketa České televize Kniha mého srdce z roku 2009 například ukázala masovost obliby literárních postav, jako jsou sluha Saturnin z humoristického románu Zdeňka Jirotky, Švejk z románu Haškova či Rychlé šípy z chlapeckých románů a komiksů Jaroslava Foglara. Podobná anketa o Největšího Čecha zase ukázala roli humoristického fenoménu Járy Cimrmana. Význačnou roli sehrála též dvojice loutek, které vytvořil za první republiky Josef Skupa: Spejbl a Hurvínek. Skupa tím navázal na velkou českou loutkářskou tradici, spjatou mimo jiné se jménem Matěje Kopeckého. Z dětské literatury vzešla podobně populární postavička Ferdy Mravence (a jeho souputníka Brouka Pytlíka), kterou stvořil Ondřej Sekora. K nejpopulárnějším českým komiksům patří Čtyřlístek. Zdrojem podobných popkulturních fenoménů se v 2. polovině 20. století stal film a především televize – cyklus televizních Večerníčků přinesl populární postavičky jako Krteček Zdeňka Milera, Bob a Bobek či Pat a Mat Vladimíra Jiránka, Maxipes Fík Jiřího Šalamouna, Křemílek a Vochomůrka či Rákosníček Zdeňka Smetany, Mach a Šebestová Adolfa Borna či Rumcajs Radka Pilaře. Televizní a filmová tvorba pro děti 70. a 80. let 20. století zase přinesla fenomény jako Pan Tau, Arabela či Návštěvníci. Nejvýraznější postavou české pop-music, která se začala formovat od 50. let, je dlouhodobě zpěvák Karel Gott. Často se ve světě prosazují české modelky, k nimž patří Karolína Kurková, Eva Herzigová, Pavlína Pořízková, Petra Němcová, Taťána Kuchařová, Daniela Peštová a Alena Šeredová. === Média === V ČR existuje systém veřejnoprávních médií, která jsou ze zákona placena z veřejných peněz (koncesionářské poplatky), s jen omezenou možností vlády a správy je ovlivňovat. K takovým institucím patří Česká televize (navazuje na státní Československou televizi, jejíž vysílání započalo roku 1953), Český rozhlas (Československý rozhlas začal vysílat roku 1923) a Česká tisková kancelář, která ovšem není placena z koncesionářských poplatků. První soukromá televizní stanice Premiéra TV (později Prima) vznikla roku 1993. Rok nato začala vysílat TV Nova. Stanice veřejnoprávní České televize (ČT1, ČT2, ČT sport, ČT :D, ČT art, ČT24) spolu s kanály provozovanými společnostmi CET 21 (Nova, Nova Cinema . , Nova Action, Nova 2, Nova Gold, Nova Sport 1, Nova Sport 2, Nova International) a FTV Prima (Prima, Prima Cool, Prima Love, Prima Zoom, Prima Max, Prima Comedy Central) televiznímu trhu i po digitalizaci vysílání dodnes dominují, v roce 2015 například dosáhly souhrnné sledovanosti 82 %. Této "velké trojce" nejúspěšněji konkuruje TV Barrandov (kanály Barrandov, Kino Barrandov, Barrandov Krimi, Barrandov News). Poměrně dlouhou tradici má od roku 2002 též specializovaná hudební televize Óčko. Od září 2000 doplnily nabídku také satelitní televize. Nejsledovanější hlavní zpravodajský pořad vysílá TV Nova.Nejčtenějšími deníky jsou Blesk, Mladá fronta DNES, Právo, Deník, Aha! a Lidové noviny. Nejčtenějším zdarma rozdávaným deníkem je Metro. Nejprodávanější zpravodajské časopisy jsou Téma, Reflex, Týden, Květy a Respekt, mezi společenskými časopisy to v únoru 2017 byly Rytmus života, Nedělní Blesk, Pestrý svět či Sedmička. Z dětských časopisů se drží Sluníčko, ABC a Mateřídouška.Historický význam měly Národní listy, Právo lidu, České slovo (později Svobodné slovo a Slovo), Zemědělské noviny, Práce, Lidová demokracie či Mladý svět. Váhu měly v minulosti i literární časopisy a intelektuální revue jako Přítomnost či Tvorba ve 20. a 30. letech 20. století nebo Literární noviny v 60. letech 20. století. K zaniklým časopisům pro mládež patří Mladý hlasatel či Junák, do nichž přispíval Jaroslav Foglar, nebo Ohníček a Sedmička. Nejúspěšnějšími stanicemi veřejnoprávního rozhlasu jsou Radiožurnál a ČRo Dvojka. Nejposlouchanějšími soukromými rádii jsou Impuls, Evropa 2 a Frekvence 1.Českému internetu kraluje vyhledávač Seznam.cz. Největšími zpravodajskými weby jsou iDNES.cz a Novinky.cz. Nejnavštěvovanější kulturní stránkou je Česko-Slovenská filmová databáze. Česká Wikipedie vznikla roku 2002 a v současnosti je co do počtu hesel největší českou encyklopedií v historii. === Festivaly, přehlídky, ceny === Kulturní a společenské dění pravidelně vrcholí na různých festivalech a přehlídkách. K největším festivalům vážné hudby patří Pražské jaro, Smetanova Litomyšl a Janáčkovy Hukvaldy. V oblasti jazzu je to Jazz Goes to Town v Hradci Králové, Bohemia JazzFest pořádaný v různých městech současně a Prague Proms.Největším tanečním festivalem je Tanec Praha. V oblasti výtvarného umění je to přehlídka Pražské bienále. Velkou tradici má festival scénografie Pražské Quadriennale. Zcela zvláštní výtvarnou akcí je pak Festival světla Signal. K velkým divadelním akcím patří tradiční festival amatétského divadla Jiráskův Hronov. Loutkářská Chrudim je nejstarší loutkářský festival na světě. Na loutky je zaměřena též Skupova Plzeň, od roku 2016 přitom bylo české loutkařství zařazeno k nehmotnému dědictví UNESCO. Na moderní cirkus a akrobacii se zaměřuje Letní Letná. Divadlo i hudbu s dobročinností spojuje festival v bohnické psychiatrické léčebně Mezi ploty. Největšími knižními akcemi jsou Svět knihy a Festival spisovatelů Praha. V oblasti rockové a popové hudby jsou největšími festivaly Rock for People, Colours of Ostrava, Trutnov Open Air Festival, Benátská noc, Hrady CZ, Votvírák, United Islands of Prague, Sázavafest, Rock for Churchill, Footfest, Keltská noc či Mácháč. V oblasti rapu a hip hopu je největší akcí Hip Hop Kemp u Hradce Králové, největšími metalovými festivaly jsou Masters of Rock ve Vizovicích a Brutal Assault v Josefově, v oblasti taneční hudby Beats for Love ve Vítkovicích, Let It Roll a Mighty Sounds. Největší akcí lidové hudby je tradičně Mezinárodní folklorní festival Strážnice. Největším a nejtradičnějším filmovým festivalem je Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Jemu se snaží širokým záběrem konkurovat Febiofest. Další festivaly mají užší žánrové zaměření – na dětský film se zaměřuje Film festival Zlín, na film kreslený a loutkový Anifest, na film dokumentární Jeden svět a Jihlava, výhradně české filmy jsou uváděny na Finále Plzeň. Dlouhou tradici má mezinárodní televizní festival Zlatá Praha. Tradičními přehlídkami průmyslovými jsou brněnský strojírenský veletrh a zemědělská výstava Země živitelka v Českých Budějovicích. Ke společensko-kulturním událostem patří rovněž udílení různých cen. Největší prestiži se těší cena Český lev pro filmaře, Ceny Thálie pro divadelníky, Ceny Anděl pro hudebníky, Sportovec roku či ceny Česká hlava pro vědce. == Věda a vzdělávání == === Věda a technika === ==== Humanitní a sociální vědy ==== Zakladatelem české vzdělanosti byl Konstantin Filozof, první významný myslitel působící na českém území. Významnými středověkými teology byli Jan Hus, Jeroným Pražský a Petr Chelčický. Jan Amos Komenský podstatným způsobem přispěl k rozvoji moderní pedagogiky, především ve spisech Didaktica magna (Velká didaktika), Janua linguarum reserata (Dveře jazyků otevřené), Orbis pictus (Svět v obrazech) a Schola ludus (Škola na jevišti). Židovskou středověkou vzdělanost reprezentoval především rabbi Löw, jenž vstoupil i do českých pověstí (se svým golemem). Nejvýznamnějším historikem, filozofem a intelektuálem barokní éry (18. století) byl Bohuslav Balbín. Výraznou roli v národním obrození (1. polovina 19. století) sehrála jazykověda (Josef Dobrovský, Josef Jungmann, Pavel Jozef Šafařík, Ján Kollár, František Ladislav Čelakovský), historiografie (Gelasius Dobner, František Palacký) a folkloristika (Karel Jaromír Erben). Ve druhé polovině století sílu české vzdělanosti manifestoval Ottův slovník naučný (vydáván od roku 1888). K vůdčím osobnostem českého intelektuálního života té doby patřil filozof Tomáš Garrigue Masaryk a jeho okruh kolem časopisu Čas (Jan Herben, Jan Gebauer). Právě tento okruh odstartoval tzv. rukopisné spory roku 1886 a spor o smysl českých dějin roku 1912, právě v těchto diskusích český národ tehdy nejvíce ohmatával svou identitu. Významným intelektuálem byl i Konstantin Jireček, který rozvinul obor byzantologie (viz např. Jirečkova linie) a sehrál významnou roli v bulharském národním obrození, nebo vynikající orientalista a archeolog Alois Musil (bratranec slavného rakouského spisovatele Roberta Musila). Velkou společenskou roli sehrával národopisec Vojta Náprstek či etnograf Emil Holub. Navzdory rozvoji, mnozí nadaní rodáci, zejména německy mluvící, v té době české země opouštěli a uplatňovali se ve Vídni a jinde. Příkladem mohou být filosof Edmund Husserl, psychoanalytik Sigmund Freud, ekonom Joseph Schumpeter, marxistický teoretik Karl Kautsky, právní teoretik Hans Kelsen, ekonom Eugen Böhm von Bawerk, psycholog Max Wertheimer, hudební teoretici Eduard Hanslick a Guido Adler, jazykovědec Julius Pokorny či filozof Herbert Feigl. Odcházeli ale i někteří česky mluvící, jako historik umění Max Dvořák či antropolog Aleš Hrdlička. Naopak v Praze po celý život zůstal filozof Bernard Bolzano. Za první republiky vědeckých úspěchů dosáhl orientalista Bedřich Hrozný, který rozluštil jazyk Chetitů, archeolog Karel Absolon objevil proslulou Věstonickou venuši, významným archeologem byl i Lubor Niederle. Mimořádný rozkvět zažívala jazykověda, v Praze se ustavil tzv. Pražský lingvistický kroužek (Vilém Mathesius, Roman Jakobson, Jan Mukařovský, Bohuslav Havránek, René Wellek), který prosazoval strukturalistický přístup k jazyku a světu. Nacistická okupace ze země vyhnala i významné budoucí myslitele, sociologa Ernesta Gellnera a filozofa Viléma Flussera. V 60. letech 20. století zájem světa budil neortodoxní marxismus, který byl hlavním ideovým zázemím pražského jara 1968, a který reprezentovali zejména Karel Kosík (spis Dialektika konkrétního) či Eduard Goldstücker. V 70. letech to byly spíše myšlenky filozofa Jana Patočky, které se staly ideovou základnou Charty 77, či filozofa undergroundu Egona Bondyho. Vysokou úroveň měla po celou dobu socialistického režimu egyptologie, která se prezentovala mj. vykopávkami v Abusíru (zejm. Miroslav Verner). Zvláštní kapitolou dějin vědy v socialistickém Československu byl státní psychologický výzkum účinků LSD, podílel se na něm i Stanislav Grof, který později v USA vytvořil metodu holotropního dýchání. Světový zájem vzbudily i archeologické experimenty Pavla Pavla. ==== Přírodní, exaktní a technické vědy ==== Zásadním impulsem k rozvoji vědeckého myšlení (byť to nebylo v počátcích samozřejmě odděleno plně od myšlení filozofického a teologického) bylo založení Karlovy univerzity králem Karlem IV. roku 1348. Šlo o první univerzitu ve střední Evropě. Nelze vyloučit, že se roku 1459 narodil v Českém Krumlově vynikající kartograf Martin Behaim, tvůrce nejstaršího dochovaného glóbusu na světě. Roku 1460 se v Chebu narodil významný matematik Johannes Widmann, který zavedl znaménka plus a minus, působil ale po většinu života v Lipsku. Érou vědeckého rozkvětu byla i epocha Rudolfa II. Na jeho pražském dvoře působili astronomové Tycho de Brahe a Johannes Kepler. V Praze v té době navíc působil i významný židovský matematik David Gans. Lékař Ján Jesenský v Praze provedl první veřejnou pitvu. K vrcholným vzdělancům domácí barokní vědy patřil Jan Marek Marci z Kronlandu či botanik Georg Joseph Kamel. Kněz Prokop Diviš v té době vynalezl hromosvod. V Praze se v té době, byť tak trochu náhodou, také narodil Alois Senefelder, který roku 1796 vynalezl litografii. Rozvoji věd výrazně napomohlo založení Královské české společnosti nauk roku 1784 (právě na její tradici dnes navazuje Akademie věd ČR) a Vlasteneckého muzea v Čechách roku 1818. Výraznou roli v tom sehráli největší české vědecké osobnosti té doby Ignác Born a Kašpar Šternberk. Obě instituce vznikly v rámci procesu českého národního obrození. Přírodní a technické vědy rozvíjeli v éře obrození Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl, Karel Bořivoj Presl či vynálezce lodního šroubu Josef Ressel. František Josef Gerstner sestrojil první parní stroj v českých zemích (1805–1807), Josef Božek předvedl první parovůz (1815) a paroloď (1817). Bratranci Veverkové vynalezli ruchadlo. Německou vědu v Čechách reprezentoval například Christian Doppler. V Čechách v té době působil i francouzský paleontolog Joachim Barrande. I v oblasti přírodních věd svou vlast opustilo mnoho talentovaných rodáků. Matematik Kurt Gödel, biologové Gerty Coriová a Carl Cori (nositelé Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství), astronom Johann Palisa, fyzik Georg Placzek, chemik Johann Josef Loschmidt, průkopník půdní mechaniky Karl von Terzaghi, matematička Olga Taussky-Toddová, botanik Heinrich Wilhelm Schott, astronomové Theodor von Oppolzer a Joseph Johann von Littrow, zakladatel dermatologie Ferdinand von Hebra, chemik Hans Tropsch. Do Vídně odešel i český lékař Karel Rokytanský. Z německy mluvících vědců v českých zemích naopak zůstali pracovat světově významný biolog Gregor Mendel, zakladatel genetiky, či fyzik Ernst Mach. V Praze na německé univerzitě krátký čas působil i fyzik Albert Einstein. Ani česká věda však nestála v 2. polovině 19. století stranou. Rozvíjela se v těsném sepětí s průmyslem, který rychle mohutněl. Jejími klíčovými představiteli byli vynálezce obloukové lampy František Křižík či objevitel čtyř krevních skupin Jan Janský. Do dějin fotografické a polygrafické techniky v té době výrazně zasáhly Jakub Husník a Karel Klíč. Průkopníkem aviatiky byl Jan Kašpar. Jan Kříženecký roku 1898 představil první kinematograf v českých zemích. Prostor pro vědu vytvořila i nová Československá republika založená roku 1918. V Brně byla tehdy (1919) založena Masarykova univerzita. V oblasti topologie se výrazně prosadil matematik Eduard Čech. Botanik Alberto Vojtěch Frič objevil řadu nových kaktusů. Dalším významným botanikem byl Karel Domin. Technik Viktor Kaplan vynalezl nový druh turbíny. Hans Ledwinka zkonstruoval roku 1934 první sériově vyráběný automobil s aerodynamickou karosérií Tatra 77. Další automobilový konstruktér Ferdinand Porsche se také narodil v Čechách, ovšem prosadil se zejména v Německu a jako spolupracovník s nacisty by se do republiky po válce ani vrátit nemohl. Mezi Němci odsunutými po druhé světové válce byl i nositel Nobelovy ceny za fyziku za rok 2007 Peter Grünberg. Po druhé světové válce bylo největším úspěchem české vědy udělení Nobelovy ceny za chemii Jaroslavu Heyrovskému roku 1959, za objev polarografie a analytickou chemii. Vynálezem kontaktních čoček a silonu proslul Otto Wichterle. Oldřich Homuta vynalezl roku 1957 praktickou pomůcku do domácnosti: remosku. Významným astronomem byl Antonín Mrkos působící na Hvězdárně Kleť. Armin Delong dosáhl mimořádných výsledků v oblasti mikroskopie. Stanislav Brebera vynalezl trhavinu Semtex. Výkladní skříní režimu pak byla účast na sovětském vesmírném programu Interkosmos (čs. družice Magion, první československý kosmonaut Vladimír Remek – první člověk ve vesmíru, který nebyl občanem USA či SSSR). Symbolem porevoluční vědy se stal chemik Antonín Holý, tvůrce poměrně účinných léků proti AIDS. Ve spolupráci s Evropskou unií bylo otevřeno několik nových vědeckých center zaměřených mj. na nanotechnologie a laserovou techniku (CEITEC, ELI Beamlines, HiLASE aj.). V Antarktidě byla založena česká Mendelova polární stanice. === Školství === Školství v České republice je organizováno v rámci základních, středních, vyšších odborných a vysokých škol. Vysoké školy jsou veřejné, státní a soukromé, nejstarší a nejvýznamnější je Univerzita Karlova v Praze, která je zároveň nejstarším vysokým učením ve střední Evropě (založena 1348). Druhou nejstarší univerzitou v ČR je Univerzita Palackého v Olomouci, jež vznikla roku 1573. Nejstarší vysokou školou uměleckého typu je Akademie výtvarných umění v Praze, která svou historii píše od roku 1799. Dalšími významnými vysokými školami jsou České vysoké učení technické v Praze (založeno 1707), Vysoké učení technické v Brně (založeno 1899) či Masarykova univerzita (založena 1919). V roce 1945 byla založena Akademie múzických umění. Na její součásti FAMU vystudovala nejen řada osobností českého a slovenského filmu, ale i známí zahraniční filmaři Agnieszka Holland, Emir Kusturica, Lordan Zafranović či Goran Paskaljević. Největšími co do počtu studentů jsou Univerzita Karlova (49 094 studentů v roce 2009) a Masarykova univerzita (38 216 studentů v roce 2009).Podle žebříčku QS World University Rankings z roku 2014 je Univerzita Karlova 244. nejlepší vysokou školou světa. České vysoké učení technické se umístilo na 411.–420. místě. Masarykova univerzita v Brně se umístila na 551.–600. místě, Vysoké učení technické v Brně na 651.–700. místě a Vysoká škola ekonomická v Praze byla zařazena do skupiny 701+ (pod 700. místem, bez dalšího rozlišování). Jiné české vysoké školy žebříček QS do měření nezahrnuje.Nejznámějším systémem měření a srovnávání kvality vysokých škol je tzv. šanghajský žebříček (ARWU), každoročně určující 500 nejlepších vysokých škol světa. Jedinou českou, která se v něm dosud objevila, je Univerzita Karlova. V roce 2014 se umístila na 201.–300. místě. Podle ARWU tak Univerzita Karlova patří mezi 2 procenta nejlepších vysokých škol na světě.Existují také méně formalizovaná srovnání spíše publicistického typu, která čas od času za nejkvalitnější univerzitu v ČR označí třeba brněnskou Masarykovu.Podle sčítání z roku 2011 činí podíl . vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva celkem 10,7 %; co se týče měst, nejvyšší podíl vykazuje Praha (20,7 %), Brno (20,6 %) a Olomouc (17,9 %).K nejslavnějším středním školám patří Pražská konzervatoř, druhá škola svého druhu na světě (založena 1808). Školu vedli i Antonín Dvořák, Josef Suk, Vítězslav Novák či Josef Bohuslav Foerster. Podle studie společnosti Pearson z roku 2012 má ČR 22. nejkvalitnější školství mezi vyspělými zeměmi.Podle informací OECD z roku 2007 Česko směřuje do vzdělávání 10 procent veřejných výdajů, čímž se v srovnávacím žebříčku řadí na předposlední místo spolu s Japonskem. Vyjádřeno podílem HDP se jedná o asi 4,6 %, což je podstatně méně než průměr zemí OECD, který činí 6,1 %. Současně čeští pedagogové dostávají čtvrté nejnižší platy z více než třiceti zemí sledovaných OECD. == Sport == Podle statistiky České unie sportu jsou nejpopulárnějšími sporty v ČR podle velikosti členské základny sportovních oddílů: fotbal, tenis, lední hokej, volejbal, florbal, golf, hokejbal, atletika, basketbal a lyžování. Pořadí sportovních disciplín podle sledovanosti obecenstvem je následující: lední hokej, biatlon, fotbal, lyžování, tenis, florbal, basketbal a volejbal. Nejsledovanějšími sportovními událostmi jsou lední hokej na olympijských hrách a mistrovství světa v ledním hokeji. Mezi další nejsledovanější patří mistrovství Evropy ve fotbale, Liga mistrů UEFA a mistrovství světa ve fotbale. === Olympijské hry === Na olympijských hrách dosáhli čeští sportovci významných úspěchů. Již v roce 1900 se František Janda-Suk zúčastnil 2. olympijských her v Paříži, kde získal stříbrnou medaili v hodu diskem. Na letních olympijských hrách získala gymnastka Věra Čáslavská sedm zlatých olympijských medailí (3× 1964, 4× 1968). Legendární běžec Emil Zátopek obdržel čtyři zlaté (1× 1948, 3× 1952), tři zlaté má oštěpař Jan Železný (1992, 1996, 2000) Dvě zlaté získali rychlostní kanoisté Josef Holeček (1948, 1952) a Martin Doktor (1996), kanoistka Štěpánka Hilgertová (1996, 2000) a oštěpařka Barbora Špotáková (2008, 2012). Na zimních olympijských hrách vybojovala rychlobruslařka Martina Sáblíková tři zlaté medaile (2× 2010, 1× 2014). Lyžařka Kateřina Neumannová přivezla ze ZOH celkem šest medailí. Ester Ledecká se stala prvním českým sportovcem, který vybojoval olympijské zlato ve dvou různých sportech – ve snowboardingu a ve sjezdovém lyžování. === Lehká atletika === Kromě letních olympijských her se čeští lehcí atleti účastní také pravidelných mistrovství světa a Evropy. V dresu samostatného Česka se mistry světa v atletice stali oštěpaři Jan Železný, Vítězslav Veselý a Barbora Špotáková, trojskokanka Šárka Kašpárková, běžci Ludmila Formanová a Zuzana Hejnová, desetibojaři Tomáš Dvořák a Roman Šebrle. V hale navíc zlato brali běžec Pavel Maslák (a to již třikrát), sedmibojař Robert Změlík a skokanka o tyči Pavla Hamáčková. Na mistrovství Evropy krom jmenovaných zlato získali i skokanka o tyči Jiřina Ptáčníková, v hale překážkář Petr Svoboda a běžci Denisa Rosolová a Jakub Holuša. V dresu Československa titul mistra světa vybojovali i další Češi: běžkyně Jarmila Kratochvílová, koulařka Helena Fibingerová, v hale pak koulař Remigius Machura a skokan do dálky Jan Leitner. Mistry Evropy byli běžci Emil Zátopek a Jaroslava Jehličková, překážkář Jindřich Roudný, koulař Jiří Skobla, chodec Josef Doležal, oštěpařka Dana Zátopková, skokanka do výšky Miloslava Rezková, diskař Ludvík Daněk, v hale titul navíc krom jmenovaných získali skokani do výšky Milada Karbanová a Vladimír Malý, běžci Karel Kolář, Taťána Kocembová, Lubomír Tesáček a Milena Matějkovičová, překážkář Aleš Höffer, koulař Jaroslav Brabec a skokanka do dálky Jarmila Nygrýnová. Běžkyně Jarmila Kratochvílová již od roku 1983 drží světový rekord v běhu na 800 metrů, jde o nejdéle platný světový rekord v historii ženské atletiky. === Fotbal === ==== Reprezentace ==== Fotbalová reprezentace Československa a posléze České republiky získala dvě stříbrné medaile na mistrovství světa, roku 1934 a roku 1962. V roce 1976 vyhrálo Československo mistrovství Evropy ve fotbale 1976 v Jugoslávii, přičemž ovšem bylo z 22 hráčů na soupisce jen sedm Čechů. Stříbro na tomto turnaji národní tým vybojoval roku 1996, bronz pak v letech 1980 a 2004. Roku 1980 získal olympijský výběr ČSSR zlaté medaile na letních olympijských hrách v Moskvě. ==== Klubový fotbal ==== Před druhou světovou válkou patřily AC Sparta Praha a SK Slavia Praha k nejlepším klubům Evropy. Sparta dvakrát vyhrála Středoevropský pohár (1927, 1935), nejprestižnější klubovou soutěž té doby, Slavia jednou (1938). Po založení evropských pohárů, organizovaných od 50. let asociací UEFA, se v nich nejdál dostali Dukla Praha (semifinále PMEZ 1966/67, semifinále PVP 1985/86), Sparta (semifinále PMEZ . 1991/92, semifinále PVP 1972/73), Baník Ostrava (semifinále PVP 1978/79), Bohemians Praha (semifinále UEFA 1982/83) a Slavia (semifinále UEFA 1995/96). Čtvrtfinále hrály SK Hradec Králové, Zbrojovka Brno, TJ Vítkovice, Sigma Olomouc a Slovan Liberec. ==== Osobnosti ==== Josef Masopust (1962) a Pavel Nedvěd (2003) vyhráli anketu Zlatý míč, která každoročně hledá nejlepšího fotbalistu Evropy. Brankář Ivo Viktor skončil v této anketě roku 1976 třetí. Oldřich Nejedlý byl nejlepším střelcem mistrovství světa ve fotbale 1934. Milan Baroš byl nejlepším střelcem mistrovství Evropy 2004. Nejvíce startů za reprezentaci Československa si připsal Zdeněk Nehoda, za reprezentaci ČR Petr Čech, nejlepším československým reprezentačním střelcem byl Antonín Puč, v dresu ČR Jan Koller. Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž, Ligu mistrů, vyhráli Vladimír Šmicer, Milan Baroš (oba roku 2005 s FC Liverpool), Marek Jankulovski (2007 s AC Milan) a brankář Petr Čech (2012 s Chelsea FC). Nedvěd získal roku 1999 s Laziem Řím Pohár vítězů pohárů. Pohár UEFA (potažmo nástupnickou Evropskou ligu) vyhráli Jiří Němec, Radoslav Látal (oba 1997 se Schalke 04), Vladimír Šmicer, Patrik Berger (oba 2001 s Liverpoolem), Radek Šírl (2008 se Zenitem Petrohrad), Tomáš Hübschman (2009 se Šachťarem Doněck), Tomáš Ujfaluši (2010 s klubem Atlético Madrid) a Petr Čech (2013 s Chelsea). Legendárním střelcem, jehož velkou část kariéry však pohltila druhá světová válka, byl Josef Bican. Jedním z nejlepších brankářů své doby na světě byl František Plánička. K dalším úspěšným fotbalistům patří Svatopluk Pluskal, Ladislav Novák, Antonín Panenka, Ladislav Vízek, Tomáš Skuhravý, Karel Poborský a Tomáš Rosický. === Lední hokej === V ledním hokeji patří k největším reprezentačním úspěchům zlatá medaile na olympijských hrách v Naganu roku 1998, jejíž cena tkví v tom, že se turnaje zúčastnili poprvé všichni nejlepší hráči planety, včetně profesionálů ze severoamerické NHL. Ke hvězdám týmu patřili zejména Jaromír Jágr a brankář Dominik Hašek. Co se týče hokejových individualit, je Jágr co do počtu bodů nejlepším v současnosti aktivním střelcem v NHL a druhým nejlepším v celé historii této ligy. Dvakrát vyhrál Stanleyův pohár (1990/91 a 1991/92 s klubem Pittsburgh Penguins). Dva Stanley Cupy má i Hašek, a to s Detroit Red Wings (2001/2002, 2007/2008). Třikrát tuto prestižní trofej vyhráli Jaroslav Pouzar a Jiří Hrdina, dvakrát Petr Sýkora, Patrik Eliáš, Bobby Holík, Michal Rozsíval a Jiří Fischer. Nejvíce bodů v kanadském bodování získali v základní části NHL spolu s Jágrem, Eliášem, Holíkem a Sýkorou také Milan Hejduk, Petr Nedvěd, Martin Straka a Václav Prospal, ve Stanley Cupu David Krejčí a Michal Pivoňka. Před rokem 1989 však čeští hokejisté NHL mohli hrát jen výjimečně, přesto měli světovou úroveň. Velkých úspěchů dosáhla slavná generace čtyřicátých let jako byli Vladimír Bouzek, Stanislav Konopásek, Bohumil Modrý, Václav Roziňák, Vladimír Zábrodský, Augustin Bubník a Jaroslav Drobný. V padesátých a šedesátých letech vynikli Vlastimil Bubník, Bronislav Danda a Václav Pantůček. V sedmdesátých letech pak Jiří Bubla, Ivan Hlinka, Jiří Holeček, Jiří Holík, Oldřich Machač, Vladimír Martinec, František Pospíšil, Miroslav Dvořák, Václav Nedomanský, Milan Nový, Jaroslav Holík, Milan Chalupa. Vladimír Růžička je jediným hráčem, který zažil největší úspěch 80. let (zlato z MS 1985) i let devadesátých (zlato z Nagana). Jiří Šlégr je spolu s Jágrem jediným českým členem prestižního Triple Gold Clubu, do něhož symbolicky vstupují hráči, kteří vyhráli mistrovství světa, olympijské hry i Stanleyův pohár. Mužstvo Československa vyhrálo mistrovství světa roku 1947, 1949, 1972, 1976, 1977 a 1985. Mužstvo České republiky pak v letech 1996, 1999, 2000, 2001, 2005 a 2010. Pět zlatých z MS má František Kaberle a David Výborný, čtyři Pavel Patera a Martin Procházka. Kluby, které vyhrály českou hokejovou ligu, jsou HC Olomouc, HC Vsetín, HC Sparta Praha, HC Slavia Praha, Zlín, Dynamo Pardubice, HC Karlovy Vary, HC Oceláři Třinec, HC Škoda Plzeň, HC Litvínov, Bílí Tygři Liberec a Kometa Brno. Československou ligu navíc také LTC Praha, ATK Praha, Motor České Budějovice, HC Vítkovice, Kladno a Dukla Jihlava. V KHL působil jen krátkou dobu český klub HC Lev Praha, nicméně probojoval se až do jejího finále. === Tenis === Mimořádně úspěšná je česká tenisová škola. Martina Navrátilová vyhrála devětkrát nejprestižnější tenisový turnaj Wimbledon (1978, 1979, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987, 1990). Dvakrát vyhrála Wimbledon Petra Kvitová (2011, 2014) a jednou Jana Novotná (1998). Jediným českým mužským vítězem turnaje ve Wimbledonu v tzv. open éře se stal Jan Kodeš (1973), ale v minulosti zde triumfoval i Jaroslav Drobný (1954). Ivan Lendl byl 270 týdnů světovou jedničkou v žebříčku ATP, jako dosud jediný český hráč. Ženskému žebříčku WTA kralovala celkem 332 týdnů Martina Navrátilová. V roce 2017 se světovou hráčkou č. 1 stala rovněž Karolína Plíšková. Krom jmenovaných hráčů vyhráli některý z tzv. grandslamových turnajů také Petr Korda (Austrálie 1998) a Hana Mandlíková (Austrálie 1980, 1987, Paříž 1981, US Open 1985). Deblovou specialistkou byla Helena Suková, jež ve čtyřhře vyhrála čtrnáct grandlamových turnajů. Mužská tenisová reprezentace Československa resp. Česka vyhrála třikrát Davis Cup, a to 1980, 2012 a 2013 (poslední dvě soutěže jako Český daviscupový tým). Ženská tenisová reprezentace Československa resp. Česka zvítězila dokonce desetkrát ve Fed Cupu (1975, 1983, 1984, 1985, 1988, 2011, 2012, 2014, 2015 a 2016). Český fedcupový tým tedy vyhrál tuto prestižní soutěž od roku 2011 již pětkrát. === Ostatní sporty === České basketbalistky mají tři stříbra (1964, 1971, 2010) a tři bronzy (1957, 1959, 1975) z mistrovství světa, v roce 2005 vyhráli mistrovství Evropy. Čeští basketbalisté vyhráli mistrovství Evropy v roce 1946, šestkrát přivezli stříbro (1947, 1951, 1955, 1959, 1967, 1985). Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž v basketbale žen (dnes Euroliga, dříve Pohár mistrů evropských zemí) vyhrála Sparta Praha (1975/76), Gambrinus Brno (2005/06) a USK Praha (2014/15). V analogické mužské soutěži se probojovaly do finále kluby Spartak Brno (1963/64, 1967/68) a Slavia VŠ Praha (1965/66). Nejlepším českým basketbalistou 20. století byl vyhlášen Jiří Zídek. Jeho syn Jiří Zídek mladší byl prvním českým hráčem v americké NBA. Následovali ho Jiří Welsch, Jan Veselý a nejnověji Tomáš Satoranský. Hana Horáková byla v roce 2010 vyhlášena nejlepší basketbalistkou Evropy.Ženská házenkářská reprezentace vyhrála mistrovství světa (1957), jednou přivezla stříbro (1986) a jednou bronz (1962). Muži vyhráli mistrovství světa roku 1967, krom toho mají dvě stříbra (1958, 1961) a dva bronzy (1954, 1964). Získali též stříbro na olympijských hrách v Mnichově roku 1972. Tým mužů Dukly Praha třikrát vyhrál Pohár mistrů evropských zemí (1957, 1963, 1984), ženský tým Sparty Praha jednou (1962). Filip Jícha byl roku 2010 vyhlášen nejlepším házenkářem světa.Ve volejbale má mužská reprezentace dva tituly mistra světa (1956, 1966), tři tituly mistra Evropy (1948, 1955, 1958), stříbro a bronz z olympijských her (1964, 1968). Ženy vyhrály roku 1955 mistrovství Evropy. Nejlepším českým volejbalistou 20. století byl vyhlášen Josef Musil, jenž se stal rovněž prvním Čechem uvedeným do mezinárodní volejbalové Síně slávy.Ke slavným šachistům patřili Wilhelm Steinitz, Richard Réti (viz Rétiho hra) či Věra Menčíková. Českým přínosem světovému šachu je rovněž Traxlerův protiútok. Nejúspěšnějším českým šachistou současnosti je David Navara. Tomáš Enge je jediným českým účastníkem závodů Formule 1. I v dalších sportech se objevily v éře samostatného Česka výrazné osobnosti – v biatlonu (Gabriela Koukalová), v judu (Lukáš Krpálek), v krasobruslení (Tomáš Verner), v silniční cyklistice (Roman Kreuziger .), v horských kolech (Jaroslav Kulhavý), ve snowboardkrosu (Eva Samková), veslování (Miroslava Knapková, Ondřej Synek), kanoistice (Martin Fuksa, Josef Dostál) . , klasickém lyžování (Lukáš Bauer), akrobatickém lyžování (Aleš Valenta), střelbě (Kateřina Emmons), moderním pětiboji (David Svoboda), alpském lyžování (Šárka Záhrobská), . sportovním lezení (Adam Ondra), skikrosu (Tomáš Kraus), dráhové cyklistice (Lada Kozlíková), cyklokrosu (Zdeněk Štybar), ale i v poměrně málo sledovaných sportech jako jsou skiboby (Alena Housová, Irena Francová-Dohnálková), krasojízda (Martina Štěpánková), sportovní rybolov (Kateřina Marková) či orientační běh (Dana Brožková). Z éry Československa lze vzpomenout legendy kolové bratry Pospíšily, skokany na lyžích Jiřího Rašku, Pavla Ploce a Jiřího Parmu, cyklokrosaře Radomíra Šimůnka či zápasníka Vítězslava Máchu. === Soutěže a sportoviště === K největším pravidelným mezinárodním sportovním akcím v ČR patří motocyklová Velká cena Brno, atletická Zlatá tretra v Ostravě, běžecký Pražský mezinárodní maraton, jezdecká Velká pardubická, tenisový turnaj Prague Open (navazující na Czech Open), lyžařská Jizerská padesátka, automobilová Barum rallye ve Zlíně či plochodrážní Zlatá přilba v Pardubicích. V minulosti byli významnými akcemi i České hokejové hry či Závod míru. Ve vodním slalomu či v biatlonu se v ČR pravidelně konají závody světového poháru. Z domácích soutěží patří k nejsledovanějším pravidelným soutěžím 1. česká fotbalová liga (dříve Fotbalová liga Československa), Česká hokejová extraliga (dříve Československá hokejová liga) a Česká basketbalová liga (dříve Československá basketbalová liga). V ČR se konala i řada jednorázových mezinárodních sportovních akcí, kupříkladu na pražském stadionu v Edenu se roku 2013 hrálo finále evropského Superpoháru, v roce 2015 se v Praze (Eden a Letná), v Olomouci (Andrův stadion) a . v Uherském Hradišti (Stadion Miroslava Valenty) konalo Mistrovství Evropy ve fotbale hráčů do 21 let, desetkrát se v ČR konalo mistrovství světa v ledním hokeji (1933, 1938, 1947, 1959, 1972, 1978 . , 1985, 1992, 2004, 2015), několikrát též mistrovství světa a Evropy v basketbale mužů (1947, 1981) i žen (1956, 1967, 1995, 2010), . mistrovství světa v házené mužů (1964, 1990) i žen (1978), mistrovství světa a Evropy ve volejbale mužů (1949, 1958, 1966, 2001, 2011) i žen ( . 1949, 1958, 1986, 1993), mistrovství Evropy v atletice 1978 a dvě halová atletická mistrovství Evropy (1967, 2015), mistrovství světa v klasickém lyžování 2009 v Liberci, mistrovství světa v biatlonu 2013 . v Novém Městě na Moravě, dvě zimní univerziády (1964, 1978), deset mistrovství světa či Evropy v krasobruslení (1908, 1928, 1934, 1937, 1948, 1962, 1988, 1993, 1999, 2017), mistrovství světa ve florbale 1998 a roku 1981 se na brněnském velodromu konalo kupříkladu i mistrovství světa v dráhové cyklistice. K nejmodernějším sportovištím patří fotbalové stánky Eden a Letná v Praze a stadion ve Štruncových sadech v Plzni, víceúčelové haly O2 Arena v Praze, Ostravar Aréna v Ostravě, KV Arena v Karlových Varech a Home Credit Arena v Liberci, atletický Městský stadion v Ostravě-Vítkovicích, Masarykův okruh pro motocyklové závody v Brně či můstky na Ještědu. Historicky významnými jsou též Velký strahovský stadion, na kterém se konaly mj. Sokolské slety a který býval uváděn jako největší sportovní stadion na světě, pražská Sportovní hala v Holešovicích, lední stadion na Štvanici, tenisový stadion na Štvanici, Stadion Evžena Rošického na Strahově či můstky Čerťák v Harrachově. Organizačně stojí na špici českého sportu Česká unie sportu a Český olympijský výbor. K největším sportovním svazům patří Fotbalová asociace ČR a Český svaz ledního hokeje. Nejpopulárnější všesportovní anketou je Sportovec roku, významnými oborovými anketami jsou Fotbalista roku, Zlatá hokejka, Atlet roku či Zlatý kanár. === Tělovýchova === Počátky organizované české tělovýchovy sahají do roku 1862, kdy Miroslav Tyrš, Jindřich Fügner a další založili spolek Sokol, který se postupně rozrostl v důležitou národní organizaci. Od něho se časem odštěpily levicová Dělnická tělocvičná jednota a katolický Orel. Tyto organizace pořádaly pravidelná masová cvičení. Největší celonárodní akcí v době před převzetím moci komunisty byly Sokolem pořádané Všesokolské slety na Strahovském stadionu v Praze. V éře socialismu navázaly na ně tzv. spartakiády, pořádané státu podřízeným Československým svazem tělesné výchovy (ČSTV). Velkou tradici má česká turistika. Klub českých turistů, založený Vojtou Náprstkem, pečuje o unikátní síť turistických značek, jednu z nejhustších na světě. Její počátky sahají do roku 1889. Velkou společenskou roli ve 20. století sehrál český tramping. Populární je také požární sport. Průkopníky moderního sportu a olympismu v českých zemích byli Jiří Guth-Jarkovský a Josef Rössler-Ořovský. == Další charakteristiky == === Kuchyně === Česká kuchyně je ovlivněna polohou Česka v průsečíku západních a východních vlivů. Půldruhého století ovlivňovala a byla ovlivňována kuchyní kulturně i jazykově blízkého Slovenska, ale mnohem déle trvala interakce s německou (zejména pak bavorskou) a rakouskou kuchyní, od kterých různé pokrmy přijímala (vídeňský řízek, vepřo-knedlo-zelo, bramboračka, štrůdl), ale také tyto kuchyně naopak inspirovala (povidla, koláče, svíčková na smetaně). Obecně česká jídla zapadají do středoevropských chutí, s některými místními originalitami – krom už uvedených např. smažený sýr, knedlíky, utopenci, olomoucké syrečky, vánoční kapr (Český kapr je obchodní značkou), hořické trubičky, škubánky, pivní sýr atd. Východní vlivy (slovenské, maďarské, polské či ruské) v české kuchyni zastupují např. boršč, trdelník, živáňská pečeně, guláš anebo tlačenka. Ryby jsou v českém jídelníčku málo časté (tzv. mořské plody se rozmohly až v souvislosti s moderním stravováním a zásobováním potravinami z dovozu), naopak, v evropském kontextu mimořádné je použití jedlých hub a mletého máku. Tvary některých druhů pečiva – např. rohlíků – jsou také v Evropě (s výjimkou Slovenska) neobvyklé, i když samotné těsto, z něhož jsou vyráběny, je běžné. Na podobu novověké české kuchyně měla zásadní vliv Magdalena Dobromila Rettigová. Z českých nápojů vyniká pivo, jehož vaření tu má staletou tradici a patří mezi nejznámější a nejkvalitnější na světě. (V rámci EU je název České pivo chráněným zeměpisným označením.) První známý pivovar tu existoval už v roce 1118 a Česko má nejvyšší spotřebu piva na osobu na světě. Vysoce alkoholická slivovice, pálená hlavně na východní Moravě, je běžně známa i v jiných státech východní a jihovýchodní Evropy, zato bylinné likéry Fernet Stock a Becherovka jsou českými specialitami. Víno se vyrábí především na jižní Moravě, která má k pěstování révy podstatně lepší podmínky než jiné části republiky (byly tu i vyšlechtěny domácí odrůdy, např. Cabernet Moravia, Pálava nebo Muškát moravský). Kofeinová limonáda Kofola je další českou specialitou. === Svátky === Dny pracovního klidu zahrnují svátky, které se vážou k historickým událostem nebo tradicím a státní svátky, které se váží k české státnosti. 1 Označuje tzv. ostatní svátky, které nesouvisejí s českou státností. == Odkazy == === Poznámky === === Reference === === Související články === Seznam hlav českého státu Světové dědictví v Česku === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Česko ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo český ve Wikislovníku Kategorie Česko ve Wikizprávách Slovníkové heslo Česko ve Wikislovníku Téma Česko ve Wikicitátech Průvodce Česko ve Wikicestách Česko na OpenStreetMap Oficiální stránky Portál veřejné správy Národní geoportál

LOCATION

LOCATION

006828

Patent je zákonná ochrana vynálezů zaručující vlastníkovi patentu výhradní právo k průmyslovému využití vynálezu. V České republice udělování patentů upravuje zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích. Podle něho se patenty udělují na vynálezy, které jsou nové, jsou výsledkem vynálezecké činnosti a jsou průmyslově využitelné. Vynález se považuje za nový, jestliže není součástí stavu techniky. Stavem techniky je všechno, co bylo zveřejněno přede dnem přihlášení patentu, ať již v České republice nebo v zahraničí. Za vynálezy se naopak nepovažují zejména: objevy, vědecké teorie a matematické metody, pouhé vnější úpravy výrobků, plány, pravidla a způsoby vykonávání duševní činnosti, programy počítačů, pouhé uvedení informace. Majitel patentu má výlučné právo vynález...

Podle jakého zákona se v ČR udělují patenty?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Patent

V České republice udělování patentů upravuje zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích.

Patent je zákonná ochrana vynálezů zaručující vlastníkovi patentu výhradní právo k průmyslovému využití vynálezu. V České republice udělování patentů upravuje zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích. Podle něho se patenty udělují na vynálezy, které jsou nové, jsou výsledkem vynálezecké činnosti a jsou průmyslově využitelné. Vynález se považuje za nový, jestliže není součástí stavu techniky. Stavem techniky je všechno, co bylo zveřejněno přede dnem přihlášení patentu, ať již v České republice nebo v zahraničí. Za vynálezy se naopak nepovažují zejména: objevy, vědecké teorie a matematické metody, pouhé vnější úpravy výrobků, plány, pravidla a způsoby vykonávání duševní činnosti, programy počítačů, pouhé uvedení informace. Majitel patentu má výlučné právo vynález využívat (tj. výrobek vyrábět, uvádět do oběhu nebo upotřebit postup), dále poskytnout souhlas k využívání vynálezu jiným osobám (např. licenční smlouvou) a má právo převést patent na jinou osobu. Proto, aby patent zůstal v platnosti, je nutno platit tzv. udržovací poplatky, a to v každém státu zvlášť. Maximální možná délka patentové ochrany je 20 let. V roce 500 př. n. l. byl v řeckém městě Sybaris (nacházejícím se na území dnešní jižní Itálie) podporován každý, kdo objevil zdokonalení ve vědě nebo technice. Byl zahrnut luxusem a podporován v dalším výzkumu po dobu jednoho roku. Florentinský architekt Filippo Brunelleschi dostal na tři roky patent na člun se zdvihacím zařízením, který převážel mramor podél řeky Arno v roce 1421. Patent v moderním slova smyslu však vznikl v roce 1474, kdy Benátská republika přijala dekret, podle kterého nové vynálezy, před tím než byly uvedené do praxe, musely být předány úřadu, aby získaly právo bránit ostatním v jejich používání a výrobě. Anglie v roce 1623 za krále Jakuba I. následovala se svým "Statutem dominantního postavení", který deklaroval, že patenty mohou být uděleny pouze pro projekty nových vynálezů. Během panování královny Anny (1702–1714) právníci anglického dvora zavedli požadavek, aby vždy musel být přiložen písemný popis vynálezu. Patentový systém v mnoha jiných zemích, včetně Austrálie, je založen na britských právech a lze vysledovat souvislosti s původním Statutem dominantního postavení. Ve Francii byly patenty udělovány monarchií a také ostatními institucemi, jako byla třeba "Maison du Roi". Nové vynálezy prověřovala Akademie zpravidla v tajnosti bez nutnosti zveřejnit popis vynálezu. Skutečné využití vynálezu se považovalo za odpovídající zpřístupnění veřejnosti. Moderní francouzský patentový systém byl vytvořen v průběhu revoluce v roce 1791. Patenty byly uděleny bez prověřování od doby, kdy autorské právo bylo považováno za hlavní. Ve Spojených státech, v době takzvaného koloniálního období z let konfederace (1778–1789), některé státy přijaly své vlastní patentové systémy. První kongres přijal zákon "Patent Act", jako první zákon o patentu v roce 1790 a první patent byl vydán podle tohoto zákona 31. července 1790 (pro Samuela Hopkinse z Vermontu na výrobní techniku uhličitanu draselného). Dříve bylo praxí s patentem dodat dva funkční prototypy. Počet patentů neustále strmě roste. V současné době se diskutuje o úloze patentů a jejich vliv na inovace. V jistých odvětvích je lhůta příliš dlouhá (elektronika), v jiných pak příliš krátká (zkrácena o mnohaleté klinické zkoušky na léky). Patentování zvířat a rostlin také vyvolává negativní reakce. Patenty zneužívají i patentoví trollové. V tomto článku byl použit překlad textu z článku patent na anglické Wikipedii. Monopol Ochranná známka Užitný vzor Softwarový patent Slovníkové heslo patent ve Wikislovníku Obrázky, zvuky či videa k tématu patent ve Wikimedia Commons Úřad průmyslového vlastnictví Evropský patentový úřad Espacenet - online služba vyvinutá EPÚ pro vyhledávání patentů zdarma

ENTITY

ENTITY

011768

... tratěmi. Železniční tratě, především novostavby pro vysokorychlostní železnici, zasahují do krajiny více než dálnice, potřebují více prostoru pro přemostění údolí a pro zářezy do krajiny i více tunelů. Každá elektrifikovaná trať potřebuje i novostavby elektrického vedení. Velkým problémem je i hlučnost železniční dopravy. Železniční trasy a křižovatky se často nacházejí v obydlených oblastech. Hluk projíždějících vlaků, především nočních nákladních, může být velkou zátěží pro mnoho obyvatel....

Je železniční doprava hlučná?

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDeleznice

Velkým problémem je i hlučnost železniční dopravy.

Železnice (pův. železná dráha, železná cesta) je kolejový dopravní systém pro přepravu osob a zboží. Některé kolejové dráhy (například tramvajové, pozemní lanové, průmyslové nebo zábavní) jsou svým technickým principem železnice, ale zpravidla mají odlišné stavební a provozní předpisy a za železnice se zpravidla, v závislosti na legislativě konkrétního státu, nepovažují. Dílčí principy kolejové dopravy byly využívány nejméně od středověku, moderní železnicie vznikla začátkem 19. století. První kolejová vozidla byla používána v dolech a byla tažena lany za pomoci navijáků, což se ještě dnes používá u pozemní lanové dráhy či u kabelové tramvaje. Pro pohon vpřed na velké vzdálenosti se dnes používá motor, který je buď umístěn přímo ve vozidle přepravujícím užitečnou zátěž (motorovém voze), nebo ve vozidle k tomu vyhrazeném (lokomotivě). Experimentální vývoj železnice směřuje například k monorailu na principu magnetické levitace. Pojem dráha označuje zprvu cestu nebo trasu (či linii), na které se pohybuje objekt (viz jízdní dráha, dálnice, letištní dráha, vzletová a přistávací dráha); pojem železnice tedy precizně označuje druh jízdní dráhy. Teprve z něj vychází používání slova "železnice" pro dopravní prostředek (jízdní dráha a vozidla), které je dále zkracováno na dráhy. I v jiných jazycích slovo původně označovalo dráhy a teprve později dopravní prostředek: (německy Eisenbahn) (železná cesta), (francouzsky chemin de fer), (nizozemsky spoorweg), (španělsky . ferrocarril), (rusky ж д [železnaja daróga]), (železná cesta), (anglicky railway) (kolejová dráha), (maďarsky vasút) (železná cesta), (italsky ferrovia) (železná cesta), (švédsky Järnväg) (železná cesta), (turecky demiryolu) (železná cesta). Vyjeté koleje, které vedly povozy po cestách, existovaly odedávna. Ostatně normální rozchod železničních kolejí vychází ze standardizovaného rozchodu kol anglických dostavníků. V dolech doložitelně přinejmenším od roku 1530 existovaly kolejové důlní vozíky či káry. V anglickém hornictví se vyvinul do konce 18. století systém, ve kterém se vozidla pohybovala na kolech s okolky na (z počátku ocelových) kolejnicích. Vedení po kolejích bylo u koňských drah Wagonway přelomu 18. a 19. století zajištěno hranou na vnější straně kolejnic. Geometrický princip Wagonway byl později překonán, u autobusových drah byl ale později dále rozvíjen. Požadavek hladké dopravní cesty a hmotnost strojního pohonu vedly zprvu k ocelí pobitým fošnám, později k montáži ocelových kolejnic na kamenných blocích, které byly později z důvodu dodržení rozchodu kolejí montovány na příčně položených dřevěných železničních pražcích. Dnešní železniční vozidla jezdí většinou koly z oceli na ocelových kolejnicích, a na jízdní dráze jsou drženy díky speciálnímu profilu kol a okolku. Počátkem strojního pohonu v kolejové dopravě byl rok 1804, když Richard Trevithick uvedl do provozu první parní lokomotivu. Lokomotiva tehdy měla ještě kola bez okolků. První veřejná železnice zahájila provoz v roce 1825 z Stocktonu do Darlingtonu v Anglii a mimo zboží také poprvé v historii přepravovala i osoby. Kola železničních vozů již měla stejné okolky, jako mají dnešní vozy, a měla dnešní normální rozchod 1435 mm. Železnice v 19. století během několika desetiletí vytvořila hustou dopravní síť, která významně zkrátila dobu cestování v Evropě a v Severní Americe. Působila jako katalyzátor průmyslové revoluce, vytvořila potřebu vzniku těžkého průmyslu a díky svému rozvoji vytvořila předpoklad velké poptávky po železe, oceli a strojích. Modernizovala se technologie stavby mostů a tunelů, aby bylo možno stavět železniční tratě. Moderní akciová společnost je reakcí na potřebu kapitálu pro železniční projekty, které již nemohl žádný soukromý investor sám financovat. Ve válkách v 19. století se ukázala obrovská strategická výhoda dobře vybudované železniční sítě. Především v prusko-francouzské válce byla velkou výhodou doprava vojenských oddílů, jejich zásobování po železnici a tím získání rozhodujícího vlivu ve válce. Proto vlády evropských zemí s velkou pozorností a rychlostí podporovaly a řídily výstavbu národních železničních sítí. Vojenský význam železnice byl největší v první světové válce. Nezastupitelnou úlohu hrála železnice i za druhé světové války, kdy mj. umožnila po německé invazi do SSSR záchranu sovětského těžkého průmyslu pro válečnou výrobu přesunem obrovského množství strojního vybavení továren do bezpečí na východ, ale také nechvalně proslulé deportace milionů obětí do nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů. Mezi světovými válkami začal masívní rozvoj silničního motorismu, který měl v následujících desetiletích ve všech západních zemích za následek pozastavení rozovje železniční sítě a mnohde i její omezení. Dopravní výkonnost železnice sice rostla, ale ne v tak velké míře jako v silniční dopravě. Nákladní železniční doprava v Severní Americe si dodnes udržela silnou pozici. V Evropě a v Japonsku si železniční doprava dokázala obhájit své pozice v osobní dopravě, mimo jiné také díky výstavbě vysokorychlostních tratí. Dle údajů CIA má celosvětová železniční síť délku celkem 1,37 miliónů kilometrů. V Severní Americe je 275 000 km železnic, členské státy EU mají 236 000 km, Rusko 87 000 km, Čína přes 75 000 km a Indie má přes 63 000 km železničních tratí. Dohromady mají výše jmenované země polovinu celosvětové železniční sítě. Z dalších zemí světa s nejrozsáhlejšími železničními sítěmi má Austrálie 38 550 km, Argentina 32 000 km, Jižní Afrika 21 000 km a Mexiko 18 000 km. Česká republika je s délkou 9 632 km železniční sítě na 22. místě na světě. Železnice má mnohem nižší externí náklady než silniční nebo letecká doprava. U osobní dopravy jsou přepočtu na osobokilometr asi čtvrtinové, u nákladní dopravy jsou dokonce šestinové. Externí náklady vznikají zejména v souvislosti se znečištěním životního prostředí, hlukem a nehodami. U silniční dopravy pochází více než polovina externích nákladů z nehod. Pro vysokou kapacitu železničních tratí (čtyřkolejná železniční trať dokáže za hodinu přepravit až 50 000 cestujících v obou směrech) a též proto, že železnice je centrálně řízena, je relativní zábor místa železnicí mnohem menší než u silniční dopravy. Železniční tratě relativně úzké, trasy se čtyřmi kolejemi a velké železniční křižovatky jsou mnohem méně četné něž čtyřproudové silnice a dálniční sjezdy. Problémem je ovšem rozdělení krajiny i sídelních celků železničními tratěmi. Železniční tratě, především novostavby pro vysokorychlostní železnici, zasahují do krajiny více než dálnice, potřebují více prostoru pro přemostění údolí a pro zářezy do krajiny i více tunelů. Každá elektrifikovaná trať potřebuje i novostavby elektrického vedení. Velkým problémem je i hlučnost železniční dopravy. Železniční trasy a křižovatky se často nacházejí v obydlených oblastech. Hluk projíždějících vlaků, především nočních nákladních, může být velkou zátěží pro mnoho obyvatel. Snížení hlučnosti železniční dopravy se v některých zemích věnuje značná pozornost. Opatření proti vznikání hluku se provádějí na straně infrastruktury (bezstyková kolej, pravidelné broušení kolejnic, tlumící upevnění kolejnic na pražcích, obložení kolejnic), vozidel (tlumení agregátů vozidel, kotoučové brzdy nebo nekovové špalíky, tlumiče hluku nebo nástřiky na kolech) a odstíněním zdrojů hluku (protihlukové stěny). V České republice se ochrana proti hlučnosti řeší stavbami protihlukových zdí. Tyto stavby však necitlivě zasahují do krajiny, snižují atraktivitu osobní železniční dopravy (zamezení výhledu z okna) atd. Železniční infrastruktura zahrnuje kolejovou síť, budovy a další technická zařízení, jako například zabezpečovací zařízení, které jsou nutné k provozu železnice. Základní provozní celek železniční infrastruktury se nazývá železniční dráha, čemuž zhruba odpovídá nyní neoficiální pojem železniční trať. Český zákon o drahách obecně stanoví, které typy objektů jsou součástmi dráhy, které jsou příslušenstvím dráhy a které nejsou ani součástí, ani příslušenstvím dráhy. Toto vymezení má význam nejen ve vztahu k souvisejícím stavbám a zařízením, ale také vzhledem ke styku drah s jinými infrastrukturními prvky (mosty, přejezdy, propustky, vedení dráhy po pozemní komunikaci atd.). V České republice z legislativního hlediska existuje mnoho regionálních drah, určených vládním nařízením (mnohdy jde o historické místní dráhy), přičemž regionální dráha z hlediska zákona může být privatizována, případně převedena na jiný veřejnoprávní subjekt než stát (např. obec, svazek obcí, kraj atd.). Páteřní železniční síť tvoří z hlediska zákona jednu celostátní dráhu, tj. jednotlivé tratě sítě nejsou samostatnými dráhami, ale úseky celostátní dráhy. Odbočné dráhy privátního charakteru mají status vleček, vlečkou je oficiálně i železniční zkušební okruh Cerhenice. Od aktuálního právního vymezení jednotlivých drah se liší vymezení staničením (kilometráží), které mnohdy souvisí s vlastnickou a stavební historií tratí a pochopitelně musí být prováděno lineárně, tedy pro každou odbočku či větev dráhy. Ještě jiným způsobem vymezení tratí je číslování traťových oddílů v jízdních řádech pro veřejnou osobní dopravu. Tyto úseky jsou v některých případech navzájem v souběhu a úseky jsou do oddílů účelově pospojovány v závislosti na vedení vlakových linek a spojů a číslování a vymezení úseků není příliš stabilní, přesto toto číslování tratí je v Česku nejčastěji používáno v mapách (mapy železniční sítě, turistické mapy, mapa integrovaného záchranného systému atd.), což má ovšem nevýhodu, že tratě a úseky, které jsou aktuálně bez pravidelné osobní dopravy, nejsou do tohoto číslování zahrnuty. V některých zemích (Německo) se stavebně-provozní číslování tratí liší od číslování tratí pro osobní dopravu. Od roku 1994 se v České republice mezi železniční dráhy řadí i metro, které spadá do kategorie železničních drah speciálních (předtím tvořilo v rámci drah samostatnou kategorii městských rychlodrah). Průmyslové dráhy, typicky důlní dráhy, polní dráhy, lesní dráha, různé jeřábové a jiné pojezdy apod., v České republice vůbec do působnosti drážního zákona nespadají, a to dokonce ani tehdy, je-li na nich normální železniční rozchod kolejí, jako je tomu na některých důlních drahách v povrchových dolech Severních Čech, pokud nejsou formálně vlečkami. Lanové, tramvajové, trolejbusové a důlní dráhy nejsou podle české legislativy železničními drahami, a to ani když je provozuje železniční společnost. V některých zemích se však na pozemní lanové dráhy či tramvajové dráhy železniční legislativa více či méně vztahuje. Podrobnější informace naleznete v článcích Železniční svršek a Železniční spodek. Obvykle se koleje skládají ze dvou kolejnic, podélných ocelových profilů, které jsou od sebe vzdáleny o stanovený rozchod a jsou upevněny na pražcích nebo na podkladovém panelu či desce. Kolejnice se upevňují různými způsoby, např. hřeby nebo svorami. Upevněním kolejí se jistí rozchod kolejí a znemožňuje rozjíždění kolejnic v příčném směru. Pražce jsou většinou z impregnovaného dřeva, či nověji z předpjatého betonu. Kolejový rošt z kolejnic a pražců je uložen na kolejovém loži (většinou ze štěrku), které zachycuje statické a dynamické síly a předává dál železničnímu spodku. Železniční svršek se skládá z kolejnic a jejich lože. Především u vysokorychlostních železnic se užívá kolejový svršek z betonu, na který jsou montovány kolejnice s tlumícími prvky, tzv. pevná jízdní dráha. Železnice neumožňuje velká stoupání a vyžaduje velké poloměry oblouků. Proto jsou především v pohořích nutné složité konstrukce umělých staveb. Mnoho železničních tras přes pohoří je známo svými složitými mosty a tunely. Příkladem je např. Semmeringbahn v Rakousku či Albulabahn a Berninabahn ve Švýcarsku. Důležité železniční trasy (hlavní tahy) a další trasy s vysokou hustotou provozu se budují většinou dvoukolejné. Na vícekolejových trasách se mohou vlaky bez omezení křižovat a předjíždět, což je na jednokolejných trasách možné jen na nádražích. Elektrické pohonné vozy vyžadují dodávku elektrické energie za jízdy. Proud je většinou dodáván z trolejového vedení, které je umístěno nad kolejemi, méně často – hlavně u podzemních drah a metra – je umístěna napájecí kolejnice bočně od kolejnic nebo je umístěná mezi kolejnicemi. K systému zásobování elektrickou energií patří i trakční stanice, přes které probíhá napájení elektrickým proudem. Některé železniční společnosti provozovaly/provozují vlastní elektrárny a přenosová vedení pro přenosovou napájecí soustavu. Existuje více typů železničních stanic. Existují hlavové železniční stanice (koncové železniční stanice), kde železniční tratě končí nebo mají úvrať, dále mezilehlé železniční stanice, kterými tratě probíhají, případně kombinované. Dle funkce existují železniční stanice pro osobní dopravu, které slouží k nastupování, vystupování a k přestupování cestujících, a nákladní železniční stanice, kde se nakládá, vykládá a překládá zboží, seřaďovací nádraží, která slouží k přechodu jednotlivých vozů nebo skupin vozů mezi jednotlivými nákladními vlaky, a provozní nádraží, která slouží k odstavení a údržbě kolejových vozidel. V obecné mluvě i v oficiálních názvech se železniční stanice v Česku označují slovem nádraží. Existují též dopravny, které nejsou železničními stanicemi, například nákladiště, výhybna nebo odbočka. K nástupu a výstupu cestujících slouží též železniční zastávky, které nejsou dopravnami. V místním názvosloví i v oficiálních přepravně-tarifních předpisech jsou zpravidla železniční zastávky zahrnuty pod pojem železniční stanice či nádraží. Obvod železniční stanice se z provozního hlediska mnohdy liší od železniční stanice z hlediska přepravního. V některých případech může být v obvodu jedné železniční stanice více dílčích nádraží či železničních zastávek, nebo naopak jeden přepravní uzel může být tvořen několika sdruženými železničními stanicemi na různých drahách, což bylo obvyklé zejména v počátcích vývoje železnice nebo pokud jde o dráhy různého technického řešení (rozchod, napájení atd.). Kolejová vozidla železnic jsou sestavována do vlaků (popř. tzv. posunujících dílů), které se skládají z jednoho nebo více za sebou řazených železničních vozů (výraz "vagon" se v odborných textech nepoužívá). Vlak (resp. posunující díl) je tažen nebo posunován jednou nebo více lokomotivami nebo motorovými vozy; tato hnací vozidla jsou umístěna obvykle na čele, méně často na konci vlaku nebo mezi železničními vozy. Vlak je v oficiální železniční terminologii zároveň označením dopravního spoje, a zároveň označením železniční soupravy nebo železničního vozidla, kterými je daný spoj momentálně vykonáván (v železničním polooficiálním slangu se říká, že vlak "je veden" určitou lokomotivou nebo určitou soupravou). V obecném jazyce i například v terminologii silničního provozu se slovem "vlak" nazývá fyzicky souprava železničních vozidel nebo samostatně jedoucí železniční vozidlo i v případě, kdy z hlediska železničních provozních předpisů jimi momentálně není žádný vlakový spoj vykonáván (jde o posunující díl nebo o momentálně odstavenou soupravu). Lokomotivy, motorové vozy a jiné pohonné vozidlové jednotky se označují pojmem hnací vozidlo. Železniční zaměstnanec, který ovládá hnací vozidlo (někdy prostřednictvím řídicího vozu), je strojvedoucí; obecně v drážní dopravě se používá označení řidič drážního vozidla, strojvedoucí je tedy specifickým typem řidiče. Na počátku železnic obstarávala pohon tažná zvířata (koněspřežná dráha), později byla nahrazena lokomotivami s parním pohonem, po roce 1879 s elektrickým pohonem (vynalezen toho roku Wernerem von Siemens). Od roku 1900 se používá také zážehový či vznětový (dieselový) motor, v nedávné době byly vlaky poháněny i turbínami. Motory přes převody uvádějí do pohybu kola, pomocí kterých se vlak pohybuje po kolejnicích. Někdy se používají pomocné prostředky, např. ozubené hřebeny mezi kolejnicemi ozubnicové dráhy či třecí disky. Pokusně byly použity i vrtulové a reaktivní motory, které se ale neosvědčily. Dříve používané navijáky či kladky, které vlaky používaly na místech s velkým stoupáním, byly technickým vývojem pohonných jednotek lokomotiv překonány. Na hlavním trasách v hustě zalidněných oblastech je upřednostňován elektrický pohon, jinde dieselový pohon. Výjimkou je Severní Amerika, kde díky levné ropě neexistuje žádná elektrifikovaná dálková trať. Železnice byly zpočátku většinou budovány komerčně privátními subjekty, byť za silné regulace státem (na základě koncesí) a mnohdy i za veřejné, zpravidla státní podpory. Kolem přelomu 19. a 20. století však byly v Evropě většinou (sv výjimkou vleček) vykoupeny státem a centralizovány ve státní režii. Někde jsou tak provozovány státem (státní dráhy), ale mohou být i v soukromém vlastnictví (soukromé dráhy). Veřejnými drahami se rozumí takové, které, bez ohledu na to, kdo je vlastníkem, mohou být za daných regulačních podmínek za příslušnou úplatu použity k provozování železniční dopravy každou osobou. Zpočátku bylo obvyklé, že železniční společnost provozující dráhu na ní provozovala i drážní dopravu, tedy provozování železnice bylo dohromady jednou činností. Pouze v místech zaústění či jiného styku drah vlaky ze zaúsťující železnice peážovaly po hostující železnici. Od konce 20. století se v Evropské unii organizačně odděluje infrastruktura od dopravy z důvodu zajištění přístupu bez diskriminace k železniční síti. Kolejová doprava má mnohé přednosti, má ale i svá nebezpečí. Vlaky mají kvůli velké hmotnosti a malému tření mezi kolem a kolejnicí dlouhou brzdnou dráhu. Díky pohybu po trati je nemožné bezprostředně ovlivnit směr jízdy kolejového vozidla a vyhnout se tak překážce. Kromě čelních a bočních srážek zapříčiňují škody i vykolejení vlaků. Také veřejnosti méně známé, vzácně se vyskytující události, jako je převrácení při velkém bočním větru, mohou způsobit těžká neštěstí a jsou zohledněna v předpisech. Železnice přesto patří k bezpečným dopravním prostředkům a k nehodám dochází poměrně zřídka.[zdroj?] Vděčí za to různým provozním opatřením, jakož i přísným kontrolám zodpovědných úřadů, které byly zavedeny právě proto, že železniční doprava je z principu poměrně nebezpečná, například proto, že na rozdíl od silniční dopravy se jezdí naslepo, zatímco v silniční dopravě musí rychlost odpovídat zábrzdné a rozhledové vzdálenosti. Podobně jako v letecké dopravě jsou nejen nehody, ale i jiné mimořádně události systematicky prošetřovány a jsou z nich vyvozovány závěry, tedy zvyšovány požadavky na spolehlivost a bezpečnost použité techniky i procesů. Železniční vozidla i zařízení pro řízení železničního provozu mají bezpečnostní prvky pro zajištění co nejbezpečnějšího provozu. Jsou to návěstidla, stavědla a železniční zabezpečovací zařízení, na vozidlech pak samočinné brzdy a vlakové zabezpečovače, které mají zabránit lidskému selhání strojvůdce. Bezpečností systémy jsou založeny na osvědčených technologiích, a především na poznatcích z chyb, které se vyskytly v železničním provozu. Jsou zohledněny příčiny železničních nehod a bezpečnostní zařízení jsou neustále zdokonalována. Stavědla zajišťují mechanickými, elektrickými a elektronickými prostředky, že výhybky, návěstidla a jiná technická zařízení jsou jsou nastavena tak, aby vlakům nehrozila vzájemná srážka, nebo vykolejení v důsledku nepřiměřené rychlostí. Když po prvních letech provozu dráhy skončily s jízdou na rozhled jako všeobecně uplatňovaným pravidlem, byly tratě rozdělena na úseky, které oddělovala traťová hradla. Traťová zabezpečovací zařízení dnes zajišťují, že se na uvedeném úseku nachází pouze jeden vlak a vlaky jezdí v pevně určených vzdálenostech. Již v počátcích vývoje železnice probíhalo postupné předávání odpovědnosti za bezpečný provoz na trati technice. Zprvu byla obsluha traťového hradla zcela na zaměstnanci železnice, který rozpoznal, že se vlak pohybuje v uvedeném traťovém úseku. Po četných nehodách bylo již na počátku 20. století technicky zajištěno, že vlak (či část vlaku) obsluhu skutečně minul. Budoucí bezpečnostní systémy mají zajistit, že vlaky budou jezdit v relativní vzdálenosti své brzdné dráhy a tím se zvýší kapacita a energetická hospodárnost železničních tratí bez omezení bezpečnosti v přesných časových intervalech v jednotlivých traťových úsecích. Železnice, především v Severní Americe jezdí v časových intervalech. Především systematické a zajištěné komunikační protokoly mezi zaměstnanci ve vozidlech a na trati, jakož i přesná evidence přispívají k bezpečnosti; tak je způsob, jak umožnit vozidlu další jízdu při poruše signalizace, přesně určen a možné nebezpečné manipulace se stavědlech musí být písemně dokumentovány. Bezpečnost železnice je stále více zajišťována zpětnou vazbou mezi organizováním a jednáním. Velkou zodpovědnost stále mají lidé při zajišťování vlakového provozu na vedlejších tratích. Na rychlostních tratích při rychlostech vyšších než 160 km/h bylo v Německu pro vlaky s průměrnou rychlostí 160 km/h zaveden tzn. Linienzugbeeinflussung. Zde se souhlas k jízdě a údaje pro řízení vlaku předávají na stanoviště strojvedoucího. Strojvedoucí sleduje parametry jízdy vlaku, zejména maximální rychlost a brzdnou křivku, a v případě překročení rychlosti je zavedeno rychločinné brzdění. S ETCS, ERTMS a GSM-R mají být zavedeny celoevropské standardy bezpečnosti železniční dopravy, řízení a komunikace. Důležitým příspěvkem k bezpečnosti provozu je přesná poloha kolejnic a stálá kontrola. Poloha kolejí se následkem železničního provozu a povětrnostními vlivy mění, probíhá v přesně určených časových intervalech proměřování geometrie kolejnic, a když je nutné, i jejich oprava. K měření existují speciální železniční vozidla. Železniční přejezdy, kde se pozemní komunikace úrovňově kříží se železnicí, jsou jištěny závorami, světelným signalizačním zařízením a nebo osazeny pouze dopravními značkami. Zabezpečené železniční přejezdy jsou začleněny do systému stavědel. Na železničních přejezdech je ohrožena bezpečnost provozu, a proto jsou na hlavních tratích postupně nahrazovány mimoúrovňovými kříženími a jen výjimečně schvalovány při stavbách nových tras. Železniční přejezdy omezují průjezd vozidel složek integrovaného záchranného systému. Železniční přejezd včetně vybavení (závory, signalizační zařízení, část dopravního značení) je podle české legislativy součástí dráhy, nikoliv součástí pozemní komunikace, která v daném místě dráhu kříží. Nástrojem pro řízení železniční dopravy je grafikon železniční dopravy. Při plánování musí být zohledněny různé okolnosti: možnosti křižování na železničních stanicích ležících na trati, možná nejvyšší rychlost vlaku, minimální odstup následujících vlaků (daný blokovými signály trati), návaznost na jiné vlaky i další podmínky (hmotnost vlaku, sklon trati, oblouky, brzdné možnosti atd.). Důležité pro hospodárný provoz je optimální nasazení vozidel a personálu: mohou být pouze na jednom místě, ale nemají např. zbytečně stát ve stanici. Dobrý jízdní řád má dostatek rezerv, ale ne jejich nadbytek, aby se drobná zpoždění nepřenášela na jiné železniční spoje. Taktový jízdní řád je svou pravidelnou skladbou snadno zapamatovatelný. Pro plánovače jsou jeho přednosti v jednoduchosti, v symetrii. Taktové jízdní řády se konstruují jako síťové dopravní plány. V jízdním řádu je rozlišováno mnoho druhů vlaků, například dálkové vlaků InterCity či příměstská doprava. V interním jízdním řádu jsou zohledněny i nákladní vlaky, či jízdy prázdných vlaků. Jednotlivé vlakové spoje osobní i nákladní přepravy jsou číslovány, přičemž na začátku čísla vlaku je písmenná zkratka ooznačující druh vlaku. Významnější dálkové vlaky pro přepravu cestujících jsou v železničním jízdním řádu v Evropě tradičně pojmenovávány. Vzhledem k zavádění intervalové taktové dopravy a také vzhledem k vytváření konkurenčního prostředí v železniční dopravě a odpovídajícímu způsobu objednávání a dotování železniční dopravy se stále více prosazuje linková organizace dopravy, kde označení linky nabývá ve vztahu k cestujícím většího významu než číslo vlakového spoje. Provoz železničních tratí je stále více automatizován a centralizován. Stavědla převzala nastavování výhybek a návěstidel. S nasazením techniky řízení železničního provozu mohou být dálkově řízena návěstidla v celých regionech. Automatické řízení vlaků nastavuje železniční trasy na základě elektronicky uložených jízdních řádů. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eisenbahn na německé Wikipedii. BASS, Eduard. Ze začátku našich železnic. Praha : Státní nakladatelství, 1948. Železnice – historie a současnost. Čestlice : Rebo, 2009. ISBN 978-80-255-0287-7. TANEL, Franco. Železnice – od parních lokomotiv k vysokorychlostním vlakům. Praha : Slovart, 2013. ISBN 978-80-7391-782-1. Seznam železničních tratí v Česku Seznam železničních tratí na Slovensku Trať Mezinárodní železniční unie Modelová železnice Obrázky, zvuky či videa k tématu železnice ve Wikimedia Commons Slovníkové heslo železnice ve Wikislovníku Zelpage.cz – Stránka českých příznivců železnice Vlaky.net – Stránka slovenských příznivců železnice zeleznice.biz - velmi rozsáhlá galerie lokomotiv Atlas lokomotiv K-REPORT český dopravní server Heslo železnice na Open directory project Babitron - aktuální poloha vlaků Zákon o dráhách - znění platné od 1. ledna 2012, zveřejněné Ministerstvem dopravy ČR

VERB_PHRASE

YES_NO

006172

... stejnou hudbu, jsou fanoušci konkrétního fotbalového klubu), pokud uživatel má větší počet přátel s těmito zájmy.Facebook popírá, že by k navrhování přátel používal data od ostatních webů . a služeb, ke kterým uživatelé dali Facebooku přístup.Několik hodin po té, co Facebook potvrdil používání geolokačních dat pro navrhování přátel, používání geolokačních dat pro tento účel popřel.Protože je vše založené na pravděpodobnosti, mohou se stát případy, jako případ, kdy muž odešel od manželky kvůli milence a Facebook navrhl tuto milenku jako přítelkyni manželce. == Technické detaily == Jádro Facebooku je postaveno na softwarovém balíku LAMP (Linux, Apache, MySQL, PHP). Systém ale používá mnoho dalších technologií jako AJAX, Java nebo Flash. Pro tvorbu aplikací pro Facebook byl vytvořen jazyk FBML (Facebook Markup Language), který je rozšířením HTML a zajišťuje konzistenci aplikací a bezpečnost. Je také možné používat upravený JavaScript pod názvem FBJS (Facebook JavaScript)....

Jak zní celým názvem jazyk, který byl vytvořen speciálně pro tvorbu aplikací na Facebooku?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Facebook

Pro tvorbu aplikací pro Facebook byl vytvořen jazyk FBML (Facebook Markup Language), který je rozšířením HTML a zajišťuje konzistenci aplikací a bezpečnost.

Facebook (výslovnost v angličtině [feɪ] IPA, fejsbuk) je rozsáhlý společenský webový systém sloužící hlavně k tvorbě sociálních sítí, komunikaci mezi uživateli, sdílení multimediálních dat, udržování vztahů a zábavě. Se svými 2 miliardami aktivních uživatelů (červen 2017) je jednou z největších společenských sítí na světě. Je plně přeložen do sedmdesáti tří jazyků. Jméno serveru vzniklo z papírových letáků zvaných Facebooks, které se rozdávají prvákům na amerických univerzitách. Tyto letáky slouží k bližšímu seznámení studentů mezi sebou. V roce 2010 vznikl americký film The Social Network, který pojednává o počátcích Facebooku. == Historie == K založení Facebooku vedla dohoda mezi mladým studentem počítačového programování Markem Zuckerbergem, bývalým studentem Harvardovy univerzity a Eduardem Saverinem. Původně byl tento systém omezen jenom pro studenty Harvardovy univerzity, pod doménou thefacebook.com. Během dvou měsíců byl rozšířen na některé další, které patří do tzv. Ivy League, a již do konce roku byly připojeny další univerzity. Nakonec byl přístup otevřen pro všechny uživatele s univerzitní e-mailovou adresou (.edu, ac.uk, ...) nebo pro některé zahraniční schválené univerzity, v Česku k prvním otevřeným vysokým školám patřila Masarykova univerzita. Od 27. února 2006 se začaly do systému připojovat některé nadnárodní obchodní společnosti. Od 26. září 2006 se může dle licence používání připojit kdokoli starší 13 let.[2] Uživatelé se v systému mohou připojovat k různým skupinám uživatelů, kteří působí například v rámci jedné školy, firmy nebo geografické lokace. Po založení Facebooku se Mark Zuckerberg dostal do sporu s dvojčaty Cameronem a Tylerem Winklevossovými, kteří Marka Zuckerberga obvinili, že jim nápad na síť ukradl. Spor vyvrcholil v roce 2011, kdy jim Mark Zuckerberg vyplatil 65 milionů dolarů. Začátkem prosince 2007 se stal Facebook se svými 57 milióny aktivními členy stránkou s největším počtem uživatelů mezi studentskými weby. Od září 2006 do září 2007 se Facebook dostal z 60. na 7. pozici mezi nejnavštěvovanějšími stránkami světa. Hodnota společnosti byla v roce 2006 odhadována na 100 miliónů USD. Podle serveru TechCrunch, mělo v roce 2005 na Facebooku profil 85 % studentů amerických univerzit, z nichž se 60 % přihlašovalo denně, 85 % alespoň týdně a 93 % alespoň jednou měsíčně.Okolo roku 2008 se Facebook dostal nad hranici 100 milionů uživatelů. Po celou svou dosavadní dobu a ještě dalších asi pět let po té měl Facebook problém s pěnězi. Facebook tou dobou získával finance především z fondů rizikového kapitálu. V té době se předpovídalo, že klasickou reklamu nahradí lajky a sdílení uživatelů, co je potřeba si koupit, a Facebook potřeboval třetí firmy, který by tento nový "nereklamní reklamní" model prodávaly. Jako tyto třetí firmy, které Facebook potřeboval, vyrostly Socialbakers a Cambridge Analytica, které mohly jako základní nástroj využívat Facebookvé Graph API, které ve verzi 1.0 umožňovalo z profilů uživatelů a jejich přátel stáhnout téměř jakékoliv jejich informace. Nakonec ale Facebook skončil u klasického reklamního systému.V roce 2009 byl po nepokojích v Urumči Facebook zakázán v Číně. Podle The New York Times Facebook vyvinul software, který umožňuje blokovat zobrazování vybraných informací v určitých oblastech, který by měl pomoci firmě vrátit se na čínský trh, Facebook ale nezamýšlí používat software sám, ale plánuje ho nabízet k využívání jiným subjektům.V květnu 2012 byly akcie společnosti uvedeny na burzu NASDAQ, emisní cena akcií 38 USD ocenila celou společnost na 104 miliard USD. Navzdory očekávání však první den obchodování cena akcií nijak výrazně nevzrostla.V roce 2014 koupil Facebook svého zřejmě největšího konkurenta v oblasti posílání zpráv, službu WhatsApp. Facebook měl zájem i o službu Snapchat, ale ta se koupit nenechala.V oblasti reklamních služeb Facebook v roce 2014 spustil službu Atlas, jejíž základ koupil od Microsoftu a která umožňuje zobrazovat cílenou reklamu i na mobilních zařízeních a dokáže párovat informace o uživatelích i bez využití cookies. Pro malé obchodníky spustil službu Local Awareness, která umožňuje nastavit vzdálenost od obchodu, ve které se budou zobrazovat reklamy na daný obchod, pokud se v této vzdálenosti bude uživatel mobilního zařízení nacházet a kromě vlastní reklamy bude možné nechat si i zobrazit si mapu cesty k tomuto obchodu.V roce 2017 vyvinul nástroj na rozpoznávání a automatické mazání nahlášených fotografií, aby zabránil dalšímu zveřejňování jednou smazaných fotografií. Pomocí nástroje by mělo pomoci předejít šíření takových fotografií nejenon na Facebooku, ale i na dalších platformách Facebooku, např. na Instagramu, který byl Facebookem koupen. Tento software byl vyvinut poté, co na Facebook vznikl tlak, aby rychleji odstraňoval nevhodný a násilný obsah, zvláště po té, co byly přes Facebook přenášena online videa znásilnění ženy třemi muži ve Švédsku, znásilnění 15leté dívky v Chicagu a vraždy . 74letého muže.V roce 2017 se Facebook dohodl s americkým kongresem, že mu předá 3000 inzerátů Rusů objednaných kvůli ovlivnění prezitentských voleb v USA v roce 2016.V polovině srpna 2017 spustil Facebook prodejní portál Marketplace nově v 17 zemích, v Evropě mj. v Česku, Maďarsku, Rakousku, Francii, Německu, a v Itálii. Podle aktualne.cz je záměrem firmy získat informace o nákupním chování lidí a ty pak zužitkovat v cílení reklamy. Několik měsíců před spuštěním Marketplace v Česku zavedl Facebook možnost placení přes Messenger. Podle analytiků bylo důvodem zavedení těchto plateb získání většího přehledu o chování svých uživatelů.V lednu 2018 vedení Facebooku oznámilo, že se chystá navýšit množství inzertního sdělení, při této příležitosti Mark Zuckerberg všechny ujistil, "že čas, který strávíme na Facebooku je dobře využitý". Také začátkem roku 2018 Facebook vytvořil novou strategii zakazující reklamy na finanční produkty a služby jako binární opce, primární nabídky mincí a kryptoměny. Kromě toho Facebook přiznal, že lidé jsou na něm zavaleni obsahem, na který reagují stále méně. Zuckerberg proto zadal svým produktovým týmům úkol, aby na Facebooku lidé zažívali smysluplnější sociální interakce. Uživatelům se měl přednostně zobrazovat obsah od jejich přátel, což dále omezilo zobrazování neplacených příspěvků stránek celebrit, firem, a dalších.Po té, co Facebook oznámil zpřísnění ochrany osobních dat jako reakci na neoprávněné získání dat od 50 milionech uživatelů Facebooku společností Cambridge Analytica, objevil se interní dokument Andrewa Boswortha z června 2016, ve kterém říká, pro firmu je důležité propojení co největšího počtu uživatelů, i přesto, že Facebook může sloužit negativním účelům. Bosworth v dokumentu napsal, že "Ošklivou pravdou je, že věříme ve spojování lidí tak hluboce, že cokoli, co nám umožní častěji spojit více lidí, je ́de facto ́ dobré. A tak spojujeme lidi. To může být špatné, pokud to využijí negativně. Může to stát život, když někoho vystaví kyberšikaně. Někdo možná zemře při teroristickém útoku domluveném na naší síti. Ale stejně spojujeme lidi." Podle Zuckerberga se jednalo o výzvu, se kterou většina lidí ve Facebooku nesouhlasila a sám Bosworth se od vyznění textu distancoval. Při výslechu před americkým kongresem Mark Zuckerberg oznámil, že od 25. května Facebook použije pravidla GDPR nejen pro Evropany, ale i pro všechny ostatní uživatele, včetně Američanů.V květnu 2018 Facebook oznámil spuštění služby pomáhajícím uživatelům hledajícím dlouhodobý vztah najít si partnera. Podle analytika Jamese Cordwella by tato služba mohla vést ke zvýšení množství času, kteří uživatelé na Facebooku tráví. V květnu 2018 proběhla restrukturalizace Facebooku. Facebook byl nově rozdělen na tři hlavní divize, divizi pro aplikace Facebook, Instragram, Messenger a WhatsApp, divizi pro umělou inteligenci, rozšířenou a virtuální realitu a také blockchain a divizi pro reklamní a analytické nástroje. Vedením divize zabývající se blockchainem byl pověřen David Marcus, bývalý šéf PayPalu, který měl před restrukturalizací na starost v rámci Facebooku Messenger. Podle serveru Cheddar.com Facebook začal připravovat vlastní kryptoměnu, se kterou by se mělo platit přímo na Facebooku.Koncem roku 2018 si Facebook nechal patentovat technologii Offline Trajectories, která má umožnit odhadnout, kam se uživatel chystá. Facebook by se tímto algoritmem pokoušel hledat nějakou logiku ve stávajících geografických polohách uživatele. Součástí patentu je i porovnávání profilů uživatelů, kteří jsou si nějakým způsobem podobní a podle toho uživatelům navrhovat restaurace, podniky, akce nebo události.V červnu 2019 byl vydán Libra White Paper, ve kterém Facebookem inciovaná nezisková organizace Libra Association popisuje novou měnu. Tento white paper ale neposkytuje uspokojivé odpovědi na znepokojivé otázky a obsahuje i vzájemně si odporující fráze. Neodpovídá na otázku, proč Facebook pro svůj záměr zapojit do finančního systému lidi bez bankovního účtu, když jiné společnosti, jako M-Pesa a WeChat ke stejnému záměru svojí kryptoměnu nepotřebují. Mezi další otázky, které v dokumentu není odpověď, patří: zda Facebook může garantovat rezistenci proti vyloučení z transakčního procesu či odolnost proti manipulaci transakcí, cenzuře a zabavení, co se stane v případě hacknutí, jaká práva drží uživatel k Libra tokenu, zda vlatnictví privátních klíčů zaručuje skutečné vlastnictví tokenu, zda je Libra Blockchain skutečně blockchain, zda bude možné v případě zátěžové situace, např. krize, možné vyměnit Libru za bezpečnou fiat měnu v kurzu 1:1, proč musel Facebook v souvislosti s projektem vytvořit dceřinou společnost, proč přestože Facebook má v projektu dominantní roli, je uveden jen jako jeden z partnerů.Celý dokument tak vypadá jako snaha něco zamaskovat nejspíše před běžnými lidmi a regulátory. Cílem Facebooku je stát se vydavatelem elektronických peněz a mít velký podíl na všech globálně provedených platbách, k čemuž ale nejspíše nemá patřičné licence, což se snaží obejít kryptoměnovo-blockchainovou rétorikou, ovšem disponuje dostatečnou masou uživatelů, aby se na finančním trhu mohl dominantním hráčem stát. A protože Libra odráží měnový koš a málo rizikové dluhopisy, jedná se vlastně o spekulativní aktivum, které by regulátory mohlo a mělo zajímat. Ohledně Libra Blockchainu dokument zmiňuje, že každý blok v něm se skládá ze souboru transakcí, který účastníci odsouhlasí prostřednictvím mechanismu LibraBFT, který transakce řadí a finalizuje. Ovšem současně o něm protichůdně uvádí, že na rozdíl od předchozích blockchainů je Libra Blockchain jednolitou datovou strukturou, která umožňuje i mazání starších záznamů. Dceřiná společnost Calibra byla podle white paperu vytvořena kvůli vytvoření peněženky pro digitální token Libry a podle všeho tato dceřiná společnost jako jediná z celé organizace usiluje o získání finanční licence, ale pouze licence na převod peněz. Podle Facebooku Calibra vznikla kvůli oddělení finančních a osobních dat uživatelů, a že finanční data uživatelů nebudou zneužity pro cross-selling, pokud to uživatelé sami nepovolí. Ovšem protože Facebook používá různé úskoky k získávání souhlasu, lze očekávat, že nějaký úskok bude využit i v případě Calibry. Přestože Libra i Calibra jsou produkty Facebooku, Facebook se snaží vzbudit dojem nezávislosti. Facebook sice slibuje, že dataCalibry nebudou poskytnuta Facebooku pro reklamní účely, ale neříká, že data Facebooku nebudou poskytnuta Calibře, takže je možné, že aby Facebook prostřednictví Calibry dosáhne toho, že uživatel povolí Facebooku dostávat informace o svých finančních transakcích. Navíc téměř všichni uživatelé Libry budou využívat některou ze služeb Facebooku, takže spárovat transkace z Calibry s jednotlivými uživatelskými účty není složité. Calibra je zřejmě způsob, jak účast Facebooku na projektu co nejvíce zamaskovat ale přitom si udržet v Libra Association rozhodující vliv. == Možnosti systému == Po registraci v systému a odsouhlasení licence používání má uživatel možnost vyplnit svůj detailní profil a může se připojovat k různým skupinám uživatelů a získávat nové kontakty. Pokud jiný uživatel souhlasí s tím, že je váš přítel, můžete vidět také jeho profil. Někteří uživatelé ovšem svoje profily pomocí nastavení práv uživatelů zveřejňují i lidem, kteří jsou zapsáni pod stejnou skupinou nebo i celému internetu. Systém umožňuje komunikaci mezi uživateli pomocí zpráv, diskusních fór nebo diskusemi na uživatelských profilech (anglicky The Wall). Další funkce obstarávají externí i interní aplikace. Ty nejpoužívanější pocházejí přímo z dílen Facebooku. Facebook ale také poskytuje otevřené API, které může kdokoli využít a napsat si vlastní rozšiřující aplikaci. Hlavní síla Facebooku je v propojenosti jednotlivých komponent, většina textu může sloužit jako hypertextové odkazy k dalšímu obsahu. Téměř jakýkoliv publikovaný obsah lze hodnotit označením Líbí se mi. Po nějakou dobu se diskutovalo i o zavedení opačného tlačítka Nelíbí se mi, u kterého se zdálo, že bude opravdu uskutečněno, ale nakonec bylo místo tohoto tlačítka uvedeno šest nových tlačítek s různými emocemi, které jsou od 9. října 2015 v testovacím provozu na irském a španělském Facebooku. === Fotky (Photos) === Tato aplikace, která byla vyvinuta přímo autory systému Facebook, umožňuje sdílet fotografie na sociální síti Facebook. Upload fotografií je řešen přes javový applet, statickou stránku s formulářem nebo pomocí externích aplikací. Jedna galerie fotografií může mít prozatím maximálně 200 fotografií, ale počet galerií na jednoho uživatele k březnu 2010 není omezen. Fotografie lze komentovat a lze na nich také jednoduše označovat přátele za pomoci technologie rozpoznávání obličejů, kteří pak dostanou oznámení, že se na dané fotce nacházejí. Podle vyjádření Facebooku: Více než 50 miliard uživatelských fotek (červenec 2010). Více než 1,5 petabajtů (1,5 miliónů gigabajtů) využitého úložného místa pro fotky (květen 2009). Každý týden přibývá 220 miliónů fotek, které zaberou až 25 terabajtů diskového místa (květen 2009). Každý den se uživatelům zobrazí více než 3 miliardy fotek (květen 2007). Ve špičce se každou sekundu zobrazí uživatelům více než 550 000 snímků (květen 2009).Dne 11. dubna 2011 Facebook spustil novou funkci označování fotek: lidé mohou na fotce označit Facebook stránku značky, produktu, společnosti nebo osoby, podobně, jako tomu je u označování přátel na fotkách. V srpnu 2011 Facebook oznámil, že se chystá do mobilní aplikace přidat fotofiltry. Má v plánu zveřejnit více než deset fotofiltrů, které budou vytvářet snímky podobné zrnitým snímkům na Instagramu. Facebook připravil software DeepFace, který dokáže na fotografiích správně rozpoznat tvář konkrétního člověka v 97,35 % případů (lidský mozek správně tvář rozpozná v 98 % případů). Systém má být nasazen kvůli tomu, aby uživatel Facebooku dostal zprávu, když někdo na Facebook uloží jeho fotografii, a mohl se rozhodnout, zda ji chce smazat. Současně ale Facebook bude vědět, kde se dotyčný pohyboval, pokud ho někdo vyfotí náhodou. Tuto funkci Facebook oficiálně spustil v roce 2017, údajně mimo území Kanady a EU. === Videa (Video) === Tato aplikace je určená pro sdílení videa mezi přáteli. Uživatelé mohou do služby přidávat vlastní videa tak, že je odešlou, přidají prostřednictvím Facebook Mobile nebo video natočí prostřednictvím nahrávací funkce webové kamery. Videa se dají jednoduše prohlížet pomocí technologie Flash a na přidávaných videích mohou uživatelé navíc "označit" svoje přátele téměř stejným způsobem, jako když označují svoje přátele na fotkách. Jedinou výjimkou je to, že se nezobrazuje umístění přítele ve videu. Uživatelé si také mohou posílat videozprávy. Videa nelze zařazovat do kategorií na rozdíl od fotek, které jsou řazeny do alb. Jedno video může mít maximálně 1024 MB a může být maximálně 45 minut dlouhé. V současné době se nejvíce využívá MP4. Facebook Video podporuje formát 1080p a dokonce rozlišení 4K. Uživatelé si teď mohou přidat všechna videa do jednoho seznamu stop, jako je například na YouTube. Tato možnost byla spuštěna v lednu 2015. === Události (Events) === Facebook události představují způsob, jakým členové mohou dát svým přátelům vědět o událostech, které se budou konat v rámci jejich komunity, a pořádat společenská setkání. Tato aplikace je určena pro plánování událostí nebo jakýchkoliv akcí. Umožňuje nastavit mnoho informací o akci, zvát přátele na akce nebo akci zveřejnit. K akci lze přidávat další multimediální obsah. Události vyžadují název, síť, jméno pořadatele, typ události, čas zahájení, místo konání a seznam přátel, kteří byli pozváni. Události mohou být veřejné nebo soukromé. Soukromé události nelze najít prostřednictvím vyhledávání a přístup k nim je jenom na pozvání. Osoby, které nebyly pozvány, neuvidí popis soukromé události, zeď ani fotky. Neuvidí ani příspěvky týkající se dané události v kanálu vybraných příspěvků. Při vytváření události může uživatel povolit přátelům nahrávat fotky a videa. Za povšimnutí stojí, že na rozdíl od událostí v reálném světě jsou všechny události považovány za samostatné entity (když se tedy v reálném světě události překrývají, nelze se zúčastnit jedné a současně jiné). V únoru 2011 Facebook začal používat mikroformát hCalendar pro události a mikroformát hCard pro místa konání událostí. Tyto mikroformáty umožňují uživatelům extrahovat podrobnosti o události do vlastního kalendáře nebo aplikací pro vytváření map. Pro třetí strany je snadnější exportovat události z Facebook stránek do formátu iCalendar. === Zeď (Wall) === Každý uživatel má v profilu The Wall, na kterou mu ostatní uživatelé mohou psát vzkazy a zobrazují se zde v podstatě všechny děje v sociální síti Facebook. Na Wall se dá vkládat i další multimediální obsah. Od března 2012 je forma ZEĎ postupně všem uživatelům změněná na styl Timeline. Tento styl lépe zobrazuje vaší historii a důležité okamžiky. Timeline obsahuje v záhlaví velkou fotografii o rozměrech 850×315 bodů a při nahrávání obrázku není možné nahrát obrázek, který má na výšku méně než 399 bodů. Fotografie v záhlaví je veřejná a kdokoliv si jí může stáhnout. Do levé spodní části obrázku v záhlaví Facebook umisťuje profilovou fotografii, která se zobrazuje s rozměry 125×125 bodů. Fotografii do záhlaví není nutné nahrávat. Při vhodném návrhu je možné pomocí kombinace fotografie v záhlaví a profilové fotografie obě sladit v jeden celek, což bylo možné vidět např. u uživatelů Kay Int Veen, Eduardo Calvo a Giuseppe Draicchio.Na timeline bylo zavedené filtrování, které způsobuje, že uživatel na své timeline nemá přístupné všechny příspěvky. Na timeline se po zavedení tohoto filtrování nejprve zobrazují vybrané příspěvky a teprve po té se zobrazuje časová posloupnost, ovšem čím starší příspěvky si chce uživatel zobrazit, tím méně příspěvků z té doby vidí. === Dárky (Gifts) === Uživatelé si mezi sebou mohou posílat virtuální dárky, které představují vektorové obrázky. Jeden dárek stojí 1 dolar. === Bazar (Marketplace) === V květnu 2007 Facebook představil službu Facebook Marketplace, která uživatelům umožňovala zveřejňovat bezplatné tříděné reklamy v těchto kategoriích: Na prodej, Bydlení, Práce a Jiné. Reklamy lze zveřejňovat v dostupném nebo požadovaném formátu. Tržiště mají k dispozici všichni uživatelé Facebooku a v současné době je zdarma. Bazar slouží k vkládání inzerátů, výměně a prodeji různých věcí, tato služba je mezi uživateli velmi rozšířená. V roce 2009 Facebook převedl vlastnictví služby Marketplace na společnost Oodle. Provoz původní služby Marketplace byl ukončen v listopadu 2014. === Šťouchnutí (Poke) === Některý uživatel chce čas od času pošťouchnout a navázat kontakt nebo touto metodou jen tak upozornit své přátele. "Šťouchnout" je mezi uživateli velmi oblíbená funkce, i když její princip je jednoduchý - jen oznamuje, že do vás váš přítel šťouchl a vy na to můžete reagovat. "Šťouchnutí" se interpretuje různě, především jako snaha o upoutání pozornosti, jeho další varianta je výzva k pohlavnímu styku. Existuje spousta podobných aplikací jako např. X Me dovolující libovolnou akci jako "Obejmutí" (Hug), "Polibek" (Kiss) nebo "Zlechtání" (Tickle). Další podobné aplikace dovolují uživatelům si mezi sebou posílat různé předměty jako různé druhy alkoholu (Booze Mail), rybičky v akváriu (My Aquarium) nebo třeba různé druhy mimozemšťanů (My Solar System). === Status bar === Statusový řádek umožňuje uživateli vystavovat tzv. statusy, což jsou krátké texty vyjadřující zpravidla nálady, názory nebo stav uživatele, popřípadě jeho oblíbené vtipy, odkazy či hlášky. === Facebook e-mail === Záměrem facebooku bylo poskytnout vlastní elektronickou poštu na doméně @facebook.com. Jelikož tato aktivita nevyšla, je doporučeno jako prevence před možným spamem (e-mailovou adresu lze snadno odhadnout) službu Používat Facebook e-mail deaktivovat. === Messenger === Messenger vznikl jako samostatná aplikace oddělením chatu z vlastní facebookové aplikace. V dubnu 2015 byla spuštěna webová verze Messengeru. === Poznámky === Služba Facebook Poznámky byla spuštěna 22. srpna 2006 jako blogovací funkce, která umožňovala použití tagů a integrovaných obrázků. Později uživatelé dostali možnost importovat blogy ze služby Xanga, LiveJournal, Blogger a dalších blogovacích služeb. Nejnovější využití Poznámek zahrnuje internetový mém "25 náhodných věcí o mně", který spočívá v tom, že uživatel o sobě napíše 25 věcí, o nichž jeho přátelé neměli dosud tušení, a použije tagovací funkci, jež požádá 25 přátel, aby udělali totéž. Během prvního únorového týdne roku 2009 si na Facebook profil napsalo poznámku "25 náhodných věcí" téměř 5 miliónů uživatelů. === Místa === Dne 18. srpna 2010 Facebook oznámil zprovoznění nové funkce Místa, která uživatelům umožňuje prostřednictvím mobilního zařízení "oznámit svoji polohu" na Facebooku a dát tak svým přátelům vědět, kde se právě nacházejí. V listopadu 2010 Facebook představil "Výhodné nabídky", součást služby Místa, která uživatelům umožňuje, aby z aplikace v mobilním zařízení oznámili svoji polohu v restauracích, supermarketech, barech a kavárnách a jako odměnu za to získali slevy, kupóny nebo zboží zdarma. Tato funkce je inzerována jako digitální verze věrnostní kartičky nebo kupónu, kdy zákazník dostane odměnu za svoje loajální nákupní chování. Funkce Místa je momentálně dostupná jenom v některých zemích: Austrálie, Rakousko, Belgie, Bulharsko, Estonsko, Kanada, Kajmanské ostrovy, Japonsko, Spojené království, Spojené státy, Francie, Itálie, Španělsko, Norsko, Dánsko, Švédsko, Polsko, Jihoafrická republika, Finsko, Irsko, Singapur, Tchaj-wan, Thajsko, Hongkong, Filipíny a Malajsie. Zprovoznění v mnoha dalších zemích se připravuje. Dne 10. října 2010 byla funkce Místa po iPhonech zprovozněna také pro BlackBerry. Službu Místa lze používat i v operačním systému Android. Ostatní uživatelé, včetně uživatelů Windows Mobile, musí mít prohlížeč HTML5, aby mohli používat tuto službu přes web Facebook pro dotyková zařízení. Dne 24. srpna 2011 bylo oznámeno ukončení provozu služby Facebook Místa. V listopadu 2014 zažila funkce Facebook Místa comeback a vrátila se v nové podobě. Její součástí jsou úvodní obrázky pro vyjádření emocí, oddíly pro objevování, úvodní stránky měst nebo kategorií, hlubší integrace s rozhraním API pro umístění, dotazy protokolu Graph Search a obsah generovaný uživateli. === Platforma === Facebook Platforma poskytuje sadu rozhraní API a nástrojů, které umožňují externím vývojářům integrovat protokol "open graph", ať už prostřednictvím aplikací na webu Facebook.com nebo na externích webech a zařízeních. Facebook Platforma byla spuštěna 24. května 2007. Vyvinula se z možnosti vyvíjet aplikace jenom na webu Facebook.com v platformu, která podporuje také integraci na webu a v zařízeních. Statistické údaje pro Facebook Platformu z května 2010: Facebook Platformu využívá více než jeden milión vývojářů a podnikatelů z více než 180 zemí. Na Facebook Platformě běží momentálně více než 550 000 aktivních aplikací. Aplikace Platformy použije každý měsíc více než 70 % uživatelů Facebooku. S Facebook Platformou je integrováno více než 250 000 webů. Interakci s Facebookem na externích webech provede každý měsíc více než 100 miliónů uživatelů Facebooku.Externí společnosti, jako jsou například společnosti Adonomics, Kontagent a Mixpanel, poskytují metriky pro aplikace. Jako reakce na volání po Facebook aplikacích se vznikly blogy, například AppRate, Inside Facebook a Face Reviews. Dne 4. července 2007 společnost Altura Ventures oznámila vznik fondu "Altura 1 Facebook Investment Fund", čímž se stala světově první firmou s investičním kapitálem vloženým pouze do Facebooku. Dne 29. srpna 2007 Facebook změnil způsob měření oblíbenosti aplikací, aby obrátil pozornost k zajímavějším aplikacím, protože byl kritizován za to, že hodnocení aplikací jenom podle počtu lidí, kteří si je nainstalovali, zvýhodňuje vysoce virální, ale v podstatě neužitečné aplikace. Facebook Aplikace se staly terčem kritiky technického blogu Valleywag, který je označuje jako "roh neužitečnosti". Jiné hlasy volají po omezení externích aplikací, aby "uživatelské prostředí" na Facebooku nebylo degradováno. Primárním záměrem celé řady vývojářů Facebook aplikací bylo bezpochyby vytvoření virálních aplikací. Stanfordova univerzita dokonce v podzimním semestru 2007 nabídla kurz s názvem Computer Science (CS) 377W: Create Engaging Web Applications Using Metrics and Learning on Facebook (Počítačová věda (PV) 377 W: Vytváření zajímavých webových aplikací s využitím metrik a informací na Facebooku). Mnoho aplikací vytvořených studenty tohoto kurzu bylo velmi úspěšných a zařadilo se mezi nejlepší Facebook aplikace. Některé z aplikací získaly za jeden měsíc více než 3,5 miliónů uživatelů. === Otázky === V květnu 2010 Facebook začal testovat službu Otázky, která by se měla stát konkurentem služeb, jako je například Yahoo! Answers. Dne 24. března 2011 Facebook oznámil, že jeho nový produkt, Facebook Otázky, využívá kromě dlouhých odpovědí i krátké anketní otázky a že ho lze propojit přímo s relevantními položkami v adresáři "fanouškovských stránek" na Facebooku. === Facebook Paper === Ve stejném týdnu, kdy oslavoval desáté výročí vzniku, vydal Facebook aplikaci Paper pro iPhone. Aplikace má dvě hlavní funkce: za prvé, kanál vybraných příspěvků na Facebooku je grafičtější, protože aplikace využívá technologii, jako je například zobrazení fotek na celou obrazovku a záznam videa. Obsah je uspořádán pod hlavičkami, například "Tvůrci" a "Planeta"; za druhé, Paper umožňuje uživatelům zveřejňovat aktualizace stavu, fotky a příspěvky na Facebooku, jejichž design je odlišný a zaměřený více na prezentaci. === Možnosti pro firmy === Firmy mohou na Facebooku zakládat oficiální stránky ("Pages"), díky kterým mohou komunikovat se svými příznivci ("Likers", dříve "Fans"). Ke komerčním účelům je možné na Facebooku využívat také PPC reklamu - textové inzeráty doplněné o obrázek. Při dostatečně velké útratě mohou firmy na Facebooku nakupovat i bannery. Tento způsob inzerce je ale teprve na začátku, mediálním zastoupením pro Facebook je v ČR agentura Arbo Interactive. == Aplikace třetích stran == === Další aplikace === Portálových aplikací je nepřeberné množství: Import RSS: import skladeb z Last.fm, různé druhy testů, mapka zemí, které daný uživatel navštívil, přání k Vánocům, === Hry === Hry jsou často založené na využití sociálnosti uživatelů. Provozovatelé her získávají nové uživatele tím, že své stávající uživatele uplácejí novými funkcemi nebo zpřístupněním skrytých funkcí za rozeslání pozvánek co možná největšímu počtu svých "přátel". To některé uživatele vede k zakládání vícero účtů, což se zase sám FB snaží popírat. ==== Farm Heroes Saga ==== Farma heroes saga je jednou z nejpopulárnějších her na facebooku.[zdroj?] Hra je velmi snadná. Hráč dostane pět životů v jednom čase a musí se s ním hrát. Hráči musí přepnout dlaždice a dělat zápasy dosažení zadaného cíle v každé úrovni. Jedno je důležité, že zde existuje určitý počet tahů v každé úrovni. Takže je potřeba dokončit své cíle v tomto počtu tahů. ==== Friends For Sale ==== Friends For Sale má 3,7 milionu aktivních uživatelů. U jejího zrodu stáli dva studenti, Alexander Le a Siqi Chen. Během 3 měsíců se tato aplikace stala s 300% růstem 10. nejoblíbenější na celém Facebooku, v současnosti[zdroj?] má na 300 milionů zhlédnutých stránek měsíčně. ==== Mafia Wars ==== Aplikace Mafia Wars patří k velmi populárním hrám, zaměřeným na páchání virtuálních zločinů a neustálé rozšiřování své mafie. Není zpoplatněna přímo, její výdělky plynou z principu zpoplatňování prémiového obsahu pomocí služeb kreditních karet nebo služby PayPal. ==== FarmVille ==== Aplikace FarmVille je flashová hra, kde se uživatel stará o virtuální farmu a pomocí virálního efektu spolupracuje se svými přáteli ve svém sousedství, aplikace také nabízí placený prémiový obsah. == Algoritmy a mechanismy fungování Facebooku == === Udržování pozornosti uživatelů === Podle Seana Parkera je Facebook první z aplikací, u kterých se její tvůrci zamysleli nad tím, jak získat co nejvíce uživatelova času a udržet pozornost uživatele co nejdéle. Což podle Parkera znamená, že uživatel musí každou chvíli dostat malou dávku dopaminu. Princip je podobný jako u hracích automatů, kdy automat dává hráči čas od času malé částky a hráč nikdy neví, zda právě v příští minutě nevyhraje závratnou výhru.V případě Facebooku je tou malou odměnou to, že jiný uživatel dá uživateli lajk. Uživatel, který dostal lajk, chce uspokojení ze získání lajku zopakovat. Lajk je zpětná vazba, která motivuje uživatele, aby na Facebook nahrál více obsahu a dostal tak více lajků a více komentářů.Podle Parkera zakladatelé Facebooku (on sám, Mark Zuckerberg a Kevin Systrom z Instagramu) využili zranitelnosti lidské psychiky a přesně věděli, co dělají. === Doporučování přátel === Způsob hledání potenciálních přátel Facebookem je součástí neveřejného algoritmu, ale řada mechanismů byla již odhalena, ovšem není jestli ještě fungují. Celý systém je založen na pravděpodobnosti.Facebook používá k dohledávání následující údaje: základem pro vyhledávání potenciálních přátel jsou informace o škole nebo o zaměstnání,uživatel nemusí zadat informace o škole sám, pokud zadá školu do svého profilu například sourozenec uživatele, Facebook uživatele se školou propojí také, pokud má Facebook přístup k emailové schránce uživatele, získá z ní všechny emaily a porovná je s emaily ostatních uživatelů,Facebook může získat email uživatele od jiného uživatele, pokud uživatel povolí přístup Facebooku ke kontaktům v seznamu v mobilním telefonu, Facebook získá telefonní čísla, která porovnává s telefonními čísly ostatních uživatelů, využitím štítkování a rozpoznávání obličejů na fotografiích, větší počet společných známých s jiným uživatelem, lidé navštěvující profil uživatele, vyhledávání jména daného uživatele, účast ve skupinách nebo událostech, nabízení přátel lidí, které uživatel zablokoval, využitím samotné služby navrhování přátel, kdy Facebook sleduje na to jak uživatel na tyto návrhy přátel reaguje, navžení lidí, kteří mají stejné zájmy (např. poslouchají stejnou hudbu, jsou fanoušci konkrétního fotbalového klubu), pokud uživatel má větší počet přátel s těmito zájmy.Facebook popírá, že by k navrhování přátel používal data od ostatních webů . a služeb, ke kterým uživatelé dali Facebooku přístup.Několik hodin po té, co Facebook potvrdil používání geolokačních dat pro navrhování přátel, používání geolokačních dat pro tento účel popřel.Protože je vše založené na pravděpodobnosti, mohou se stát případy, jako případ, kdy muž odešel od manželky kvůli milence a Facebook navrhl tuto milenku jako přítelkyni manželce. == Technické detaily == Jádro Facebooku je postaveno na softwarovém balíku LAMP (Linux, Apache, MySQL, PHP). Systém ale používá mnoho dalších technologií jako AJAX, Java nebo Flash. Pro tvorbu aplikací pro Facebook byl vytvořen jazyk FBML (Facebook Markup Language), který je rozšířením HTML a zajišťuje konzistenci aplikací a bezpečnost. Je také možné používat upravený JavaScript pod názvem FBJS (Facebook JavaScript). Pro dotazy k databázi se používá FQL (Facebook Query Language). Společnost Facebook pomocí svých developerských stránek uvolňuje některé svoje technologie pod různými licencemi k volnému užití. Pro bezpečnou výměnu souborů mezi zaměnstnanci je určen server files.fb.com, na kterém běží program Accellion File Transfer, který ale obsahuje chyby jako XSS, Pre-Auth SQL Injection, lokální eskalace oprávnění, či chyby umožňující vzdálené spuštění kódu. Na server se útočníkům podařilo nahrát dva vlastní webshelly. == Statistiky == Aktivních uživatelů: 2 miliardy (6/2015)+ Průměr nových uživatelů za den: 450 000 Zhlédnuté stránky: Přes 70 miliard za měsíc Vyhledávání: Přes 500 triliónů za měsíc Velikost indexu vyhledávání: 200 GB Největší země: USA, Kanada, Spojené královstvíDalší země seřazené podle počtu uživatelů: Austrálie, Turecko, Švédsko, Norsko, Jižní Afrika, Francie, Hong Kong.Největší sociální sítě: Londýn, UK: 1 760 596 a Toronto, Kanada: 966 092 Pořadí v návštěvnosti všech webových aplikací na světě: 2. Fotografií: 140 miliard fotografií (denně se nahraje na Facebook 200 milionů fotografií)Podle studie doktorandů z Princetonu má Facebook mezi lety 2015 a 2017 přijít až o 80 % uživatelů, výzkumníci své závěry o vzestupech a pádech sociálních sítí odvodili od případu sociální sítě MySpace a aplikovali na ně model šíření nakažlivých chorob. Data o vyhledávání názvu sociálních sítí čerpali ze služby Google Trends. Výsledky výzkumu byly po zveřejnění podrobeny kritice vzhledem k zjednodušení problému – významná část uživatelů při opakovaných návštěvách sociální sítě již adresu nemusí vyhledávat (pamatuje si ji sám uživatel či jeho webový prohlížeč), případně uživatel se k sociální síti připojuje pomocí aplikace na chytrém telefonu a tudíž název sítě prostřednictvím vyhledávače Google nehledá. Společnost Facebook na tuto analýzu zareagovala podobnou zprávou, kde pomocí počtu "lajků" facebookových stránkách univerzit či dat z Google Scholar vyvodil, že Princetonu bude ubývat počet studentů, až univerzita zcela zanikne. Facebook dále poukázal na snižující se frekvenci vyhledávání slova "air" (anglicky vzduch), z čehož po vzoru princetonské studie spočítal, že kolem roku 2060 na Zemi žádný vzduch nebude. == Informační soukromí uživatelů Facebooku == Problémy Facebooku vyplývají z koncentrace citlivých osobních dat a spousty aplikací, které k nim mají přístup. Aplikace může napsat kdokoli a poté data použít ke svým účelům. Facebook byl zakázán v některých pracovištích a školách pro sdílení nevhodného obsahu. Facebook je blokován například v Sýrii údajně z důvodu pomlouvání vládních autorit přes Facebook. Facebook také nechtěně umožnil pomocí aplikace Beacon ostatním přátelům zjistit, co daný uživatel nakupuje na internetu. Julian Assange tvrdí, že Facebook a Google mají tajné projekty na sledování. Navíc jen podle lajků lze statisticky s vysokou pravděpodobností určit pohlaví, náboženské vyznání, rasu, atp.Samotné podmínky užití Facebooku velmi zasahují do práv a soukromí uživatelů, neboť obsahují oprávnění na použití veškerého obsahu podléhajícího duševnímu vlastnictví, který . uživatel zveřejní na Facebooku nebo v návaznosti na něj, souhlas s přenesením a zpracováním osobních údajů uživatele ve Spojených státech amerických, povolení použít jméno uživatele a profilové fotografie ve spojení s komerčním, sponzorovaným nebo souvisejícím obsahem a souhlas s případným odškodněním Facebooku za veškeré . škody, ztráty a výdaje jakéhokoli druhu (včetně přiměřených poplatků a nákladů na právní zastoupení) pokud vůči Facebooku vznese žalobu související s kroky dotyčného uživatele.I přesto, že si uživatelé nastaví omezenou viditelnost svého telefonního čísla, může být podle svého telefonního čísla dohledatelný, protože volba "Kdo vás může vyhledat pomocí telefonního čísla, které jste zadali?", o které skoro nikdo neví, je nadřazená nastavení viditelnosti telefonního čísla. Tuto volbu není možné nastavit na "Jenom já". Standardně je tato volba nastavena na "Všichni". === Obvinění z nezákonného nakládání s osobními údaji uživatelů === Kanadská komise pro ochranu soukromí zjistila, že Facebook porušuje kanadské zákony o shromažďování osobních údajů, které si provozovatel ponechává i poté, co se uživatelé ze sítě odhlásí. Komise dala v červenci 2009 provozovatelům měsíční lhůtu na přijetí opatření ke změnám. === Možnosti ochrany uživatelských dat a soukromí === Existují rozšíření webových prohlížečů informující uživatele Facebooku o úniku osobních informací. Spory o ochranu osobních dat a jejich přenos do USA, by podle Věry Jourové měl řešit ÚOOÚ, protože Facebook působí i v Evropě. === Spolupráce s NSA === Facebook spolupracoval s americkou Národní bezpečnostní agenturou (NSA) na tajném sledovacím programu PRISM. Informace o programu unikly na veřejnost přičiněním Edwarda Snowdena, který byl externím spolupracovníkem Národní bezpečnostní agentury. == Ochrana prostředí Facebooku == Facebook blokuje účty osobám, které jeho prostřednictvím šířily nenávist a extremistické názory. V květnu 2019 tak např. Facebook zablokoval účty několika prominentních uživatelů, které považuje za nebezpečné - kontroverzního komentátora, novináře a příznivce krajní pravice Mila Yiannopoulose, majitele konspirátorského portálu InfoWars Alexe Jonese nebo Louise Farrakhana, lídra černošského muslimského hnutí Islámský národ, vnímaného jako černošský protipól bělošského rasistického uskupení Ku-klux-klan. === Eliminace falešných lajků a sledovatelů === Facebook v roce 2019 zažaloval novozélandskou společnost Social Media Series Limited, která již několik let prodává falešné lajky a sledovatele pomocí rozsáhlé sítě botů a vlastních účtů, které ovládala. Tyto praktiky jsou zakázané a Facebook si na firmu opakovaně stěžoval. Social Media Series Limited přesto neustále vytvářela nové a nové stránky typu Likesocial.co a IGFamous.net, skrze které se snažila vyhnout postihům. Firma prodejem získala finanční prospěch kolem 9,4 mil. dolarů. Krátce předtím Facebook žaloval několik čínských společností, které prováděly totožnou činnost a falešné lajky navíc prodávaly i na Twitteru, Pinterestu a dalších platformách. Nákupem falešných lajků se některé firmy snažily uměle zvýšit sledovanost. Instagram proto využil k analýze robotické programy a umělou inteligenci a začal tyto falešné lajky mazat a zároveň vyzval majitele takových účtů ke změně hesla. == Akcie Facebooku na burze == Akcie společnosti Facebook jsou kótovány na NASDAQ pod symbolem FB. IPO společnosti Facebook proběhlo dne 18.5.2012 a v jeho rámci umístila společnost na trhu 421 miliónů akcií za cenu 38 USD za akcii, což odpovídalo horní hranici stanoveného cenového rozpětí 34-38 USD. Dosažená cena IPO ocenila hodnotu celého Facebooku na 104 mld.USD, což učinilo tento úpis jedním z největších v historii technologického sektoru a suverénně největším v historii internetu.Emise akcií ovšem nebyla zpočátku příliš úspěšná a cena klesla z 38 dolarů za kus až pod 20 dolarů. Akcií se proto zbavila řada vedoucích členů společnosti Koncem srpna 2013 přesáhla cena akcií kurz stanovený v IPO a ke konci roku 2013 se cena pohybuje na hranici 50 USD. == Využití v marketingu == Facebook je možné, stejně jako jiné sociální sítě, využít marketingově, a to zejména pro virální marketing. Některé firmy nakupují fanoušky, aby vzbudila dojem většího zájmu vzhledem ke konkurenci, což má ale za následek, že nové příspěvky se zobrazí méně fanouškům firmy, kteří mají o odebírání novinek opravdu zájem. Situace se zhoršila v prosinci 2013, kdy viditelnost příspěvků byla snížena na 4 % fanoušků a v únoru 2014 dále snížena na 2 % a pokud firmy nezaplatí, měla by jim být viditelnost příspěvků snížena až na nulu. Aby byl zachován dojem fungování, přešel Facebook z metriky "lidé, kteří o tom mluví" na jinou metriku. Podle Valleywagu se tímto Facebooku povedl největší kanadský fór internetové éry, když přesvědčil nepočítaně celebrit, skupin, firem i značek, že jeho služby jsou nejlepší cestou k dosažení lidí a v okamžiku, kdy jsou na něm všichni doslova závislí, udělal z nich svá rukojmí.Od 1. 1. 2016 Facebook upravil podmínky používání a jedna ze změn dovoluje společnosti prodávat téměř vše, co uživatelé na její servery uploadují. –výňatek z nových podmínek používání To mimo jiné znamená i to, že profesionální fotografie a záběry mohou být jednostranně Facebookem odprodány třetí osobě, aniž by autor byl jakkoli finančně kompenzován.Facebook nabízí reklamu nejen přímo na Facebooku, ale také na Instagramu a ve své partnerské síti, kterou nazývá Audience Network. Facebook nabízí téměř neomezené možnosti cílení reklamy zaměřené na region, zájmy, pohlaví, příjem, zaměstnání a další cílící ukazetele umožňující velmi přesné nastavení reklamy na Facebooku a Instagramu. Jedním z klíčových bodů pro úspěch na Facebooku je tzv. pochopení Facebook Relevance Score, tj. schopnosti vytvořit vhodný obsah pro potencionální cílovou skupinu, na které chceme obsah propagovat. Čím lepší obsah a přesnější cílení máme, tím nižší jsou náklady na reklamu. Cíle reklamy na Facebooku můžeme rozdělit dle Facebook Ads manažeru takto: Budování značky Maximální dosah pro lokální podniky Návštěvnost Zaujetí / Zabavení (tzv. Engagement) Nainstalování aplikace Psaní zpráv se zákazníky Sběr kontaktu na zákazníky Konverze, tzn. např. prodej anebo vyplnění formuláře na webu Prodej z katalogu (známé jako dynamický retargeting) Návštěva obchodu - propojení off-line software s FacebookemFacebook také nabízí bohaté množství remarketingových a retargetingových cest - nejen remarketing webových stánek, ale také znovu oslovení již zaangažovaných lidí na Facebooku, např. zhlédnutí videa atd. == Negativní důsledky a kritika == Lidé mohou získat psychickou závislost. Dále může užívání prohlubovat reálnou osamělost. Pokud se někdo rozhodne z Facebooku odejít, mohou u něho vzniknout abstinenční příznaky a nepochopení okolí, proč dotyčný nechce Facebook používat.V Dánsku proběhl experiment týkající se dopadů, pokud člověk stráví týden bez Facebooku, kterého se zúčastnilo asi 500 lidí ve věku 17 až 76 let a jehož výsledkem bylo, že účastnící experimentu byly po tomto týdnu bez Facebooku šťastnější, rozhodnější a klidnější, čímž se potvrdilo, že Facebook je příčinou celé řady každodenních problémů. Účastníci experimentu měli také více času na skutečné společenské aktivity.Facebook bývá také často kritizován pro nedostatečnou ochranu soukromí, které dle kritiků otevírá dveře kyberšikaně. V roce 2014 se na společnost Facebook snesla vlna kritiky kvůli sociologickému průzkumu, při němž bylo sledováno, jaké dopady mají negativní (či pozitivní) zprávy na náladu jedince. Ke zjištění bylo použito např. zpráv od falešných přátel. Kritika se snesla hlavně z důvodu neuvědomnění uživatelů na fakt, že se stali účastníky experimentu, kterých prý mohlo být až 700 000. Společnost se ale braní tím, že uživatelské podmínky podobné skutky umožňují. Facebook je dále kritizován za to, že sleduje chování na internetu nejen registrovaných uživatelů, ale i neregistrovaných. Sám Facebook sledování neregistrovaných uživatelů přiznává. Kvůli sledování uživatelů včetně těch neregistrovaných byla na Facebook podána žaloba. Sledování ne-uživatelů Facebooku bylo podle prohlášení Facebooku způsobeno chybou a navíc je podle Facebooku šmírovací cookie zásadní bezpečnostní nástroj. Protože otázka sledování neregistrovaných uživatelů Facebooku byla otevřena už po druhé a zřejmě je pro Facebook výhodná, očekává se, že podobná chyba se vloudí do kódu Facebooku znovu. Uživatel přihlášený k Facebooku je sledován pomocí cookie na všech stránkách, na kterých jsou umístěny jeho aktivní prvky, pokud se uživatel odhlásí a cookie si smaže, může ji Facebook snadno obnovit. Uživatelé, kteří nejsou registrovaní na Facebooku, dostanou cookie přidělenou také, včetně těch uživatelů, kteří vyjádří zájem o nesledování. Facebook je také kritizován za tzv. stínové profily. Facebook na základě různých indikátorů vyhledává a shromažďuje data i o uživatelích, kteří Facebook nepoužívají. O těchto lidech má Facebook obdobné informace, jako o jeho uživatelích.Facebook používá i stínové údaje. K cílení reklam tak využívá i osobní údaje, které nejsou součástí profilu. Facebook, díky vazbám na přátele, může získat osobnostní profil člověka, i když není uživatelem. Facebook také lobboval proti GDPR.V Čínské lidové republice existuje velice přísná cenzura na internetu, Facebook proto v roce 2016 vyvinul software na cenzuru příspěvků, aby získal povolení působit na lukrativním čínském trhu.Podle spoluzakladatele Facebooku Seana Parkera Facebook doslova mění vztahy ve společnosti, pravděpodobně podivným způsobem narušuje produktivitu. A podle Parkera jen Bůh ví, co Facebook dělá s mozky dětí.Roku 2018 došlo k bezpečnostní chybě, která ohrozila 50 miliónů účtů. Útočník mohl převzít kontrolu nad účtem a aplikacemi třetích stran. Roku 2019 vyšlo najevo, že pravděpodobně od roku 2012 Facebook uchovával na interních počítačích hesla miliónů uživatelů v otevřené formě. Facebook také do IPTC obrázků ukládá informace umožňující sledování. === Důvody pro zrušení účtu na Facebooku === Existuje několik důvodů k zamyšlení nad tím, zda účet u Facebooku zrušit: podle amerických teenagerů už nikdo nikdo na Facebook nemá čas, uživatele mohou sledovat lidé z práce, Facebook zrušil možnost skrytí uživatele při vyhledávání, Facebook si drží stopy i toho, co nebylo sdíleno, uživatel nezná lidi, kteří se s ním na Facebooku chtějí přátelit, z celého seznamu přátel uživatel zná osobně jenom malou část, příliš mnoho inzerce, častá oznámení od přátel, že mají nového partnera, může snížit u dlouhodobě nezadaných sebevědomí, je těžší se s někým rozejít, když i po rozchodu má uživatel dotyčného pořád na očích. == Odkazy == === Reference === === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Facebook ve Wikimedia Commons Téma Facebook ve Wikicitátech Kategorie Facebook ve Wikizprávách Oficiální stránky Facebook na Twitteru Facebook reklama (Facebook Ads) - kompletní zdroj o Facebook reklamě popsané v tomto článku

ENTITY

OTHER

007462

Cha-cha-cha (výslovnost: [ča-ča-ča]), zkráceně Cha-cha, česky čača nebo ča-ča, je velmi svižný latinskoamerický tanec pocházející z Kuby. Rytmus se vyvinul z kubánského tance Danzon synkopováním čtvrté doby. Cha-cha-cha je jedním z pěti latinskoamerických soutěžních tanců, mezi něž se zařadil jako poslední v pořadí, a ve zjednodušené formě se vyučuje také v tanečních kurzech. Základní pohyb i většina jednoduchých figur je stejná pro oba partnery (zrcadlově). Typická je pro tento tanec cha-cha-cha přeměna na synkopovanou dobu 4 (tedy v rytmizaci 4a1), při které zní výrazný zvuk kubánského hudebního nástroje giro. Cha-Cha se tancuje jak na původní latinskou hudbu nebo na latin rock či latin pop. Základní pohyb v jednom taktu se skládá z tří pomalých kroků a dvou rychlých. Slovo cha-cha...

Kolik je latinskoamerických soutěžních tanců?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cha-cha

Cha-cha-cha je jedním z pěti latinskoamerických soutěžních tanců, mezi něž se zařadil jako poslední v pořadí, a ve zjednodušené formě se vyučuje také v tanečních kurzech.

Cha-cha-cha (výslovnost: [ča-ča-ča]), zkráceně Cha-cha, česky čača nebo ča-ča, je velmi svižný latinskoamerický tanec pocházející z Kuby. Rytmus se vyvinul z kubánského tance Danzon synkopováním čtvrté doby. Cha-cha-cha je jedním z pěti latinskoamerických soutěžních tanců, mezi něž se zařadil jako poslední v pořadí, a ve zjednodušené formě se vyučuje také v tanečních kurzech. Základní pohyb i většina jednoduchých figur je stejná pro oba partnery (zrcadlově). Typická je pro tento tanec cha-cha-cha přeměna na synkopovanou dobu 4 (tedy v rytmizaci 4a1), při které zní výrazný zvuk kubánského hudebního nástroje giro. Cha-Cha se tancuje jak na původní latinskou hudbu nebo na latin rock či latin pop. Základní pohyb v jednom taktu se skládá z tří pomalých kroků a dvou rychlých. Slovo cha-cha vzniklo na Haiti podle zvuku zvonku, na který se hrávalo při tradičních tancích. Melodie cha-chi se vyvinula především z mamba. Na konci 40. let bylo mambo v USA velmi populární, ale náročné kvůli svojí rychlosti. Proto se začalo hrát pomaleji a vznikla cha-cha. V roce 1951 hudebník Enrique Jorrín, jehož orchestr hrál v havanské kavárně Prado di Neptune, představil tento zpomalený rytmus pod dnešním názvem na Kubě. V roce 1953 se jeho melodie La Engañ a Silver Star staly hity. Figury podle ČSTS: Základní pohyb (basic Movement) zavřený (Close) na místě (In Place) stranou (Side Basic) otevřený (Open Basic) Rytmický krok (Time Step) Otáčky . na místě (Spot Turns) Podtáčky pod rukou (Under Arm Turns) New York (New York) Ruka k ruce (Hand to Hand) Tři čači (Three Cha Cha Chas) Křížený základní krok ( .Cross Basic) Vějíř (Fan) Alemana (Alemana) Hokejka (Hockey Stick) Káča vpravo (Natural Top) Otevření ven vpravo (Opening Out to Right) Švihy kyčlí (Hip Twists . ) zavřený (Close) otevřený (Open) pokročilý (Advanced) spirálový (Spiral) Kubánská přerušení (Cuban Breaks) Rameno k rameni (Shoulder to Shoulder) Turecký ručník (Turkish Towel . ) Metody změny chodidla (Methods od Changing Feet) Káča vlevo (reverse Turn) Spirála (Spiral) Laso (Rope Spinning) Miláček (Sweetheart) Následuj mě (Follow My Leader) Kadeř (Curl) Aida (Aida) Otevření ven z káči vlevo (Opening Out from Reverse Top) Guapacha

NUMERIC

NUMERIC

010466

Bydhošť (polsky Bydgoszcz [bydgošč], německy Bromberg) je hlavní město Kujavsko-pomořského vojvodství v severním Polsku na soutoku řek Brdy a Visly. Je osmým největším polským městem a v roce 2014 zde žilo přes 358 000 obyvatel, s aglomerací má přes 470 000 obyvatel. Ve městě od roku 1968 sídlí Univerzita Kazimíra Velikého. == Historie == Původně zde byla slovanská rybářská osada. První písemná zmínka pochází z roku 1238. V roce 1331 ji obsadil Řád německých rytířů, ale roku 1343 připadla opět polskému králi Kazimíru Velikému. Ten Bydhošti 19. dubna 1346 udělil městská práva. V následujícím období se ve městě začali usazovat Židé. V 15. a 16. století bylo významným centrem obchodu s pšenicí. Na konci polsko-švédské války bylo město v roce 1629 dobyto a značně poškozeno vojskem švédského krále Gustava II. Adolfa. Švédy bylo opakovaně dobyto ještě v letech 1656 a 1657....

Sídlí v polském městě Bydhošť univerzíta?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bydhošť

Ve městě od roku 1968 sídlí Univerzita Kazimíra Velikého.

Bydhošť (polsky Bydgoszcz [bydgošč], německy Bromberg) je hlavní město Kujavsko-pomořského vojvodství v severním Polsku na soutoku řek Brdy a Visly. Je osmým největším polským městem a v roce 2014 zde žilo přes 358 000 obyvatel, s aglomerací má přes 470 000 obyvatel. Ve městě od roku 1968 sídlí Univerzita Kazimíra Velikého. == Historie == Původně zde byla slovanská rybářská osada. První písemná zmínka pochází z roku 1238. V roce 1331 ji obsadil Řád německých rytířů, ale roku 1343 připadla opět polskému králi Kazimíru Velikému. Ten Bydhošti 19. dubna 1346 udělil městská práva. V následujícím období se ve městě začali usazovat Židé. V 15. a 16. století bylo významným centrem obchodu s pšenicí. Na konci polsko-švédské války bylo město v roce 1629 dobyto a značně poškozeno vojskem švédského krále Gustava II. Adolfa. Švédy bylo opakovaně dobyto ještě v letech 1656 a 1657. Ze zdejšího hradu zůstala pouze zřícenina a obydleno bylo pouze 94 domů. 6. listopadu 1657 zde byla uzavřena smlouva mezi polským králem Janem Kazimírem II. Vasou a braniborským kurfiřtem Fridrichem Vilémem I. o postupu proti Švédům. Při prvním dělení Polska v roce 1772 město připadlo Prusku a bylo přejmenováno na Bromberg. Fridrich II. Veliký provedl velkou přestavbu Bydhoště a nechal vybudovat 25 km dlouhý Bydhošťský kanál spojující Vislu a Odru. Bydhošť se tak stala významným obchodním centrem. Po porážce Napoleona se Bydhošť Tylžským mírem stala součástí Varšavského knížectví a v letech 1815–1848 Poznaňského velkovévodství a pak opět připojena k Prusku. V roce 1910 zde žilo 57 700 obyvatel, z nichž 84 % bylo Němců a 16 % Poláků. Na základě Versailleské smlouvy se Bydhošť stala znovu součástí Poznaňského velkovévodství a zdejší obyvatelstvo muselo získat polské občanství nebo se vystěhovat. V roce 1926 tak oproti roku 1910 žilo ve městě o více než 63 000 Němců méně. Na počátku německé okupace v roce 1939 zde při tzv. Krvavé neděli bylo zabito kolem 300 německých obyvatel. Po obsazení města Němci popravili stovky polských a židovských obyvatel. Celkem během války zahynulo kolem 37 000 obyvatel. == Pamětihodnosti == Kostel sv. Martina a Mikuláše z let 1466–1502 je nejstarší stavbou ve městě. Je zde pozdněgotický obraz Madony s růží a Panna Marie Milosrdné z 16. století. Kostel Nanebevzetí Panny Marie, označovaný také jako kostel klarisek je jednolodní gotickorenesanční kostel z let 1582-1602. Zajímavý je zde strop ze 17. století. Wyspa Młyńska, Mlýnský ostrov je místo historickými budovami nedaleko hlavního náměstí starého města. V 17. století zde bývala královská mincovna. Z konce 18. století pochází tzv. Biały Spichlerz (Bíla Sýpka) Hotel Pod Orłem, Hotel Adler, byl v neobarokním slohu postaven v roce 1896 místním architektem Józefem Swiecickim, který navrhl asi 60 budov v celé Bydhošti. Bazilika sv. Vincence z Pauly z let 1925–1939 je největší kostel v Bydhošti a jeden z největších v Polsku. Má kapacitu kolem 12 000 lidí a byl postaven polským architektem Adamem Ballenstedtem (1880–1942) podle vzoru římského Pantheonu. Tři sýpky z 19. století na břehu řeky Brda v ulici Grodzka jsou oficiálním symbolem města. V současnosti jsou zde výstavní prostory místního muzea. == Doprava == 3,5 km od centra města se nachází letiště Port lotniczy im. Ignacego Jana Paderewskiego Bydgoszcz-Szwederowo. V roce 2013 přepravilo přes 343 000 cestujících a bylo tak devátým největším letištěm v zemi. Je zde také jeden z největších opolských železničních uzlů. Tramvajová doprava je provozována od roku 1888 a v současnosti je ve městě 9 linek s 29,1 km kolejí. V roce 1851 byla postavena železniční továrna PESA. == Sport == Zawisza Bydgoszcz – fotbalový klub, založen roku 1946 SC Bromberg – zaniklý fotbalový klub, který byl aktivní před první světovou válkou Reichsbahn SG Bromberg – zaniklý fotbalový klub, který byl aktivní v době německé okupace města SG Bromberg – zaniklý fotbalový klub, který byl aktivní v době německé okupace města Astoria Bydgoszcz – basketbalový klub, založen roku 1924 RTW Bydgostia Bydgoszcz – veslařský klub založen roku 1928 == Fotogalerie == == Osobnosti == Eberhard von Mackensen (1889–1969), důstojník Wehrmachtu Marian Rejewski (1905–1980), matematik Radosław Sikorski (* 1963), maršálek Sejmu == Partnerská města == Reggio Emilia, Itálie (1962) Kragujevac, Srbsko (1971) Mannheim, Německo (1991) Hartford, Spojené státy americké (1996) Pavlodar, Kazachstán (1997) Perth, Skotsko (1998) Čerkasy, Ukrajina (2000) Kremenčuk, Ukrajina (2004) Patra, Řecko (2004) Ning-po, Čínská lidová republika (2005) Wilhelmshaven, Německo (2006) Piteș, Rumunsko (2007) == Odkazy == === Reference === === Související články === Hlavní nádraží v Bydhošti === Externí odkazy === Obrázky, zvuky či videa k tématu Bydhošť ve Wikimedia Commons Oficiální stránky Foto Galeria Bydgoska – foto.bydgoszcz.pl Galerie Bydhošť ve Wikimedia Commons

VERB_PHRASE

YES_NO

007590

... Vznikla jako STUDENT AGENCY, s. r. o. v roce 1996, k 1. srpnu 2013 byla transformována na komanditní společnost. Od založení s.r.o. byl jejím jediným vlastníkem a jednatelem Radim Jančura, k 1. srpnu 2013 se statutárním orgánem – komplementářem – stala mateřská společnost STUDENT AGENCY holding, a.s., která již od 5. února 2013 vlastnila 98 % společnosti, a jediným společníkem-komanditistou se vkladem 20 000 Kč se stal Radim Jančura. Tržby za rok 2008 dosáhly výše 3,5 miliardy korun. Největší podíl měl prodej letenek, ubytování a doplňkových služeb (66%), následovaný autobusovou dopravou (23%), studijními pobyty v zahraničí a školními zájezdy (10%) a pracovními a au pair programy v zahraničí (1%)....

Kdo je vlastníkem společnosti Student Agency?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Student_Agency

Od založení s.r.o. byl jejím jediným vlastníkem a jednatelem Radim Jančura, k 1. srpnu 2013 se statutárním orgánem – komplementářem – stala mateřská společnost STUDENT AGENCY holding, a.s., která již od 5. února 2013 vlastnila 98 % společnosti, a jediným společníkem-komanditistou se vkladem 20 000 Kč se stal Radim Jančura.

STUDENT AGENCY k.s. (IČ 25317075) je česká společnost se sídlem v Brně. Vznikla jako STUDENT AGENCY, s. r. o. v roce 1996, k 1. srpnu 2013 byla transformována na komanditní společnost. Od založení s.r.o. byl jejím jediným vlastníkem a jednatelem Radim Jančura, k 1. srpnu 2013 se statutárním orgánem – komplementářem – stala mateřská společnost STUDENT AGENCY holding, a.s., která již od 5. února 2013 vlastnila 98 % společnosti, a jediným společníkem-komanditistou se vkladem 20 000 Kč se stal Radim Jančura. Tržby za rok 2008 dosáhly výše 3,5 miliardy korun. Největší podíl měl prodej letenek, ubytování a doplňkových služeb (66%), následovaný autobusovou dopravou (23%), studijními pobyty v zahraničí a školními zájezdy (10%) a pracovními a au pair programy v zahraničí (1%). Centrálu má v renesančním Domě pánů z Lipé, který vlastní Jančurova společnost DPL Real. STUDENT AGENCY holding a.s. (IČ 29379261) byla zapsána do obchodního rejstříku 29. listopadu 2012. Jejím jediným akcionářem a jediným členem představenstva je Radim Jančura. Původně vlastnil 2 akcie na jméno v hodnotě 1 milion Kč, od navýšení základního kapitálu k 17. červenci 2013 vlastnil 454 takovýchto akcií. Základní kapitál byl navýšen na základě započtení pohledávek společnosti z převodu obchodních podílů Radima Jančury ze společností STUDENT AGENCY, s.r.o., ORBIX, s.r.o. a DPL Real, s.r.o. Smlouvy o převodech svých podílů uzavřen Radim Jančura se společností STUDENT AGENCY holding a.s. dne 17. listopadu 2012. V listopadu 2015 Radim Jančura oznámil, že chce autobusové linky Student Agency na jaře 2016 postupně převést na značku RegioJet (kterou původně používal pro železniční dopravu), což prý bude pro cizince srozumitelnější, protože příběh jeho firmy lidé za hranicemi neznají a je to nepraktický název pro dopravní firmu. Pod značkou RegioJet zavádí i autobusové linky na Slovensku a ze Slovenska do Rakouska. 4. dubna 2016 byl rebranding autobusové dopravy oficiálně zahájen, logo je postupně měněno na autobusových nádražích, autobusech, v informačních hlášeních, na informačních a propagačních materiálech, prodejních místech a internetových stránkách. Radim Jančura chce RegioJet prezentovat jako jednotnou vedoucí středoevropskou síť autobusových a vlakových spojů s přepravními službami špičkové kvality. Původní hlavní činností společnosti byly studijní a pracovní pobyty pro mládež a dospělé. Dívky mají možnost vyzkoušet si hlídání dětí v zahraničních rodinách (au pair), zejména ve Velké Británii a USA. Pobyty jsou zpravidla tříměsíční, ale mohou trvat i jeden celý rok. Student Agency zprostředkovává také pracovní pobyty v západní a jižní Evropě, USA, Kanadě a na Novém Zélandu, jedná se převážně o pracovní programy pro studenty a nekvalifikovanou práci pro mladé. Lze rovněž studovat cizí jazyky, angličtinu, němčinu, francouzštinu nebo španělštinu. Student Agency zpočátku provozovala mezinárodní autobusovou dopravu do měst v Německu, Švýcarsku, Beneluxu, Anglii, Švédsku, Norsku, Itálii, Maďarsku, Rakousku a Slovensku. V dalších letech i do dalších evropských zemí (např. Francie a Nizozemsko). Provozuje například tyto linky: 000010 Praha – Londýn, zavedena pravděpodobně kolem roku 1996 000022 Praha – Janov 000031 Brno – Neapol 000032 Praha – Brno – Vídeň 000038 Praha – Budapešť 000039 Praha – Hamburg 000042 Praha – Oslo 000044 Praha – Brno – Bratislava – . Nitra – Zvolen – Banská Bystrica – Rožňava – Košice 000095 Praha – Ženeva 000153 Praha – Bratislava 000170 Praha – Vídeň 000191 Praha – Essen 000194 Praha – Lyon 000195 Praha – Paříž 000209 Ostrava – Krakov 000263 Praha – Kodaň 000286 Praha – Bardejov 000287 Praha – Brno . – Žilina – Poprad – Košice 000388 Praha – Varšava 000540 Praha – Amsterdam Od roku 2004 postupně zahájila i vnitrostátní linky: 721309 Praha – Brno od 5. ledna 2004 (v rámci této linky byly později zavedeny i spoje se zastávkou v Jihlavě . ) 144101 Praha – Plzeň od 7. listopadu 2004 154420 Praha – Liberec od 1. února 2005 191110 Praha – Ostrava od 9. ledna 2006, zrušena 1. října 2011, částečně nahrazena vlakem RegioJet 142107 Praha – Karlovy Vary . od 12. února 2007, od 16. července 2012 prodloužena pod číslem 141103 do Sokolova a Chebu, kvůli podmínce souhlasu Karlovarského kraje je však vyloučena vnitrokrajová přeprava z důvodu souběhu s dotovanými linkami 182101 Praha – Zlín od 1. dubna 2007, zrušena 1. října 2011 v souvislosti se zavedením vlaků RegioJet. 13. 3. 2013 nahrazena linkou 721311 Brno – Zlín. 133109 Praha - České Budějovice - Český Krumlov od 17. března 2008. Zavedení linky SA opakovaně oznamovala a odkládala: V dubnu 2006 ohlásila po prázdninách linku Praha – České Budějovice, v létě ji slibovala od konce roku, po jeho uplynutí uváděla podzim 2007 s pokračováním do Českého Krumlova). Ve zveřejněném jízdním řádu platném od 4. března 2007 byla uvedena linka se dvěma větvemi, ze Smíchova přes Písek a z Roztyl a Opatova přes Tábor, ale se zahájením provozu až od 1. listopadu 2007. Dle nového jízdního řádu platného od 1. listopadu 2007 i dalšího od 9. prosince 2007 však žádný spoj nejel. Koncem září SA tvrdila, že "odloží svůj nástup na linku" kvůli cenové válce se společností Asiana na brněnské trase a souvisejícímu posílení spojů. V polovině února 2008 byl v systému IDOS zveřejněn nový jízdní řád platný od 3. března 2008, podle něhož čtyři páry spojů v trase přes Písek mají zahájit provoz od 17. března 2008 a jeden pár spojů přes Tábor je uveden s poznámkou, že po celou dobu platnosti JŘ ani jednou nejede. 161220 Praha – Hradec Králové od 2. listopadu 2009. Již v dubnu 2006 Radim Jančura oznámil, že linku Praha – Hradec Králové zavede po prázdninách. V srpnu 2007 zmínil, že na uvažovaných autobusových linkách z Prahy do Hradce Králové nebo České Lípy by měly jezdit autobusy stažené po vstupu Student Agency na železnici kolem roku 2010 z trasy Praha – Ostrava. 23. května 2016 nahrazena linkou vedoucí až do . Trutnova. 721308 Karviná – Brno (– Praha) a Ostrava – Brno od13. 3. 2013, úprava linky Ostrava – Praha v návaznosti na vlakové spojení IC RegioJet. 721312 Brno – České Budějovice (varianty . Brno – Jihlava – Pelhřimov – Tábor – České Budějovice a Brno – Třebíč – Telč – Jindřichův Hradec – České Budějovice po 1 páru spojů), od 15. dubna 2013 Na jaře 2016 má na lince přibýt zastávka Třeboň. 152101 Praha – . Most – Chomutov, od 29. 4. 2013 169223 Praha – Hradec Králové – Jaroměř – Dvůr Králové nad Labem – Trutnov, od 23. května 2016, nová linka vznikla prodloužením dosavadní linky 161220 183102 Praha – Humpolec – Jihlava – Želetava – Moravské Budějovice – Pavlice – Vranovská Ves – Znojmo, od 18. 4. 2016 Student Agency zavedla na svých autobusových linkách služby, které předtím nebyly v České republice běžné. V autobusech jsou zdarma k dispozici časopisy (získávané z remitendy distributorů) a denní tisk, během jízdy lze sledovat film nebo poslouchat hudbu do sluchátek s výběrem z osmi kanálů, během cesty je cestujícím k dispozici stevard či stevardka a v ceně jízdného je zahrnutá i káva či jiné teplé nápoje, studené nápoje lze ve voze zakoupit. Zároveň SA nasadila nižší ceny, čímž donutila i ostatní dopravce včetně Českých drah ke snížení cen nebo speciálním relačním slevám. Ke snížení cen musel majoritní dopravce přistoupit i v oblasti občerstvení. Dopravní společnost Čebus po nástupu Student Agency trasu Praha – Brno opustila a její spoje převzala firma Český národní expres, která jich poté většinu zrušila. Student Agency zavedla nové typy placení jízdenek a rezervace míst, například tzv. otevřené nebo kreditové jízdenky, po jejichž předplacení lze konkrétní spoj rezervovat přes web nebo po SMS. Dne 17. prosince 2006 Radim Jančura uvedl, že v souvislosti se zavedením elektronického mýtného společnost zdražuje jízdné o 15 % a přestává investovat do autobusové dopravy v České republice. Zrušeny měly být linky Praha – Ostrava a Brno – Ostrava. Začátkem června 2016 firma, provozující autobusovou dopravu již pod značkou RegioJet, oznámila, že na třech nejkratších linkách (z Prahy do Liberce, Plzně a Hradce Králové) ruší stevardy, roznášející denní tisk či horké nápoje, a nahrazuje je personálem v nástupních stanicích, který cestujícím vydá sluchátka, balenou vodu a denní tisk. Toto opatření prezentovala pod názvem "zjednodušený systém obsluhy a odbavení". Dosud byly bez palubního personálu pouze posilové spoje a linky, které dopravce provozoval pro Deutsche Bahn. V září 2011 dopravce spolu s německým dopravcem Deutsche Bahn oznámil, že od 11. prosince 2011 spolu spouští autobusové spojení DB Expressbus v trase Mnichov – Praha, a to čtyřikrát denně s jízdní dobou 3 hodiny a 45 minut. Na linku má Student Agency nasadit nové autobusy Fun&Relax v barevném provedení DB s označením, že linka je provozována ve spolupráci se Student Agency. Na lince platí nabídka tarifů Europa-Spezial, v německém úseku je možná kombinace s vnitrostátní přepravou DB a kartou BahnCard, v českém úseku platí 25% sleva RAILPLUS na mezinárodní jízdenky, místenky jsou povinné a jejich cena je zahrnuta přímo v ceně jízdenky. Obdobná spolupráce probíhá i na lince Praha – Norimberk. Na těchto linkách jsou nasazovány patrové autobusy typu Setra S 431DT. Dříve byla doprava zajišťována španělskými autobusy značky Ayats Atlantis moderního vzhledu (na podvozku MAN) a nápadného žlutého nátěru, byly však již vyřazeny. Později přibyly španělské autobusy Beulas (na podvozku Scania a Volvo). V roce 2006 bylo zakoupeno i pět autobusů Mercedes-Benz Travego, nasazovaných na cesty do Vídně. V roce 2005 firma zakoupila 25 nových autobusů, především značky Beulas. Na rok 2006 plánovala nákup dalších 25–30 vozů. V roce 2012 společnost vlastnila cca 110 autobusů, z nichž 5 bylo v bílé barvě a společnost s nimi provozovala linky Praha – Norimberk a Praha – Mnichov pro Deutsche Bahn. V roce 2013 firma vlastnila 152 autobusů. Nejpočetnějším typem autobusu byl španělský Irizar PB na podvozku Scania nebo Volvo, firma jich vlastnila 93, z nichž 67 bylo ve výbavě Fun & Relax. Druhým nejpočetnějším typem byl Beulas Aura, jichž firma vlastnila 39. V dubnu 2016 byl vozový park rozšířen o 45 supermoderních autobusů nové generace Irizar i8, první z nich byly nasazeny na linku Praha – Drážďany – Berlín. V souvislosti s tím mají být odstaveny z provozu starší typy autobusů – na pravidelných linkách mají být autobusy RegioJet nasazovány výhradně ve vybavení Fun & Relax – starší typy mají být nasazovány pouze jako posily, záloha či v nepravidelné dopravě. Počet autobusů ve vozovém parku RegioJet dosáhl 210. Trasa Praha – Liberec byla výjimečná tím, že ač je lukrativní, dopravní úřad v Liberci ji zahrnul do závazku veřejné služby a dopravu na ní financoval soukromému dopravci ČSAD Liberec a.s. stejným způsobem jako na dotovaných místních linkách. Na dotovanou trasu přitom zákon zakazuje vydat licenci dalšímu dopravci. Pražský magistrát ovšem zastával jiný výklad zákona a přes nesouhlas Libereckého kraje vydal v listopadu 2004 licenci firmě Hotliner s. r. o. a v lednu 2005 i Student Agency. Liberecký dopravní úřad hodlal u ministerstva dopravy napadnout platnost licence vydané v Praze. Později tuto linku vyjmul ze závazku veřejné služby a ČSAD Liberec podstatně omezilo provoz na této trase. Firma Hotliner trasu opustila v březnu 2006. V roce 2005 odmítala ČSAD Liberec uzavřít se Student Agency smlouvu o užívání autobusového nádraží v Liberci (problémy s uzavíráním smlouvy měl již i Hotliner) a její vozy na autobusové nádraží vpouštět, ačkoliv Student Agency měla na tuto linku řádnou licenci vydanou pražským magistrátem. ČSAD to zdůvodňovala tím, že odjezdové stání určené pro odjezdy do Prahy je již vytížené a ostatní stání jsou určena pro jiné směry. Několik měsíců tak probíhal konkurenční boj, kdy Student Agency zastavovalo mimo zastávku v prostoru před autobusovým nádražím, nádraží celodenně hlídala bezpečnostní agentura najatá ČSAD Liberec, která u vjezdu do nádraží nechala postavit i závoru. Student Agency kompenzovala cestujícím tuto nevýhodu od 2. února 2005 symbolickou cenou 1 Kč za jízdu z Liberce do Prahy. Dopravce Hotliner kvůli tomu podal na Student Agency žalobu pro nekalou soutěž a zároveň podnět k Úřadu pro hospodářskou soutěž. Rovněž ČSAD Liberec se vyjádřilo, že podá žalobu i podnět, a 21. února 2005 vydal Krajský soud v Brně předběžné opatření, kterým zakázal Student Agency prodávat jízdenky do Prahy za 1 Kč. ČSAD Liberec od 24. února na základě dalšího předběžného opatření soudu začalo autobusy vpouštět na autobusové nádraží, avšak od 6. března jim zase ve vjezdu bránilo až do 11. srpna, protože došlo ke sporu o to, zda předběžné opatření stále platí. Úřad pro hospodářskou soutěž ve sporu SA – ČSAD Liberec konstatoval, že ČSAD Liberec zneužilo svého monopolního postavení, za což dostalo pokutu 2,5 milionu korun, která byla po podání rozkladu snížena na 2 miliony korun. Rozhodnutí úřad vydal 6. června 2005, rozhodnutí o rozkladu dne 15. května 2006. Dne 6. dubna 2007 rozhodnutí ÚOHS potvrdil Krajský soud v Brně. V důsledku sporů majoritní vlastník ČSAD Liberec založil novou firmu ANL, s. r. o., která od prosince 2005 má ve správě autobusové nádraží Liberec.[zdroj?] To tak již není ve správě žádného dopravce. V květnu 2007 se objevila kritika, že po vytlačení ostatních dopravců začala kvalita dopravy na trase Praha–Liberec klesat. Student Agency začala z důvodů poruchy běžně používaných autobusů na některé spoje nasazovat starší vozy Neoplan a Mercedes bez obvyklého servisu (občerstvení, promítání). Předmětem kritiky je i vysoká obsazenost spojů, některé z nich jsou i týden dopředu vyprodané. Od 15. března 2009 zavedl Dopravní podnik města Liberce novou linku 540 851 Liberec – Praha s odjezdem z terminálu MHD Fügnerova v centru Liberce. Student Agency následně od 1. dubna 2009 na své lince do Liberce zrušila asi 8 párů spojů. Od 15. února 2011 zastavovala Student Agency i na zastávce ve Fügnerově ulici a mezi oběma dopravci byla vedena cenová válka. Od 1. ledna 2013 bude Student Agency provozovat linku do Prahy sám, jeho konkurent ji jako prodělečnou zrušil. 4. června 2007 dopravce ICOM transport umístil na autobusové nádraží v Jihlavě dopravní značku, jíž zakázal na stanoviště 1–13 vjíždět vozidly vyššími než 3,60 metru. Důvodem bylo zastřešení nástupiště, pro vyšší vozy upravil vlastník nádraží pouze stanoviště č. 30. Tím znemožnil vjezd vysokým autobusům Student Agency, dosud zastavujícím u stanoviště č. 7, z jehož blízkosti jezdí i linky jiných dopravců do Prahy. Student Agency se obrátila nejprve na jihlavský magistrát a pak na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže s podezřením na zneužívání dominantního postavení, ten však podnět odložil jako nedůvodný. V rámci konkurenčního boje se železničním dopravcem zavedla Student Agency pro prvních 10 cestujících v každém autobusu na trase Praha – Ostrava jízdné 1 Kč, podobné nabídky vyhlásil i pro trasu Brno – Ostrava a Praha – Karlovy Vary. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v květnu 2007 oznámil, že bude zkoumat, zda nejde o zneužívání dominantního postavení. Zároveň však předseda ÚOHS sdělil, že zřejmě na žádné z linek nemá Student Agency dominantní postavení. Jízdné za korunu na trase Praha – Ostrava bylo nejprve omezeno na prvních 5 cestujících a následně zrušeno ke 14. listopadu 2007. Na začátku listopadu 2010 uložil Úřad na ochranu hospodářské soutěže dopravci Student Agency pokutu 6 milionů Kč za to, že na vstup konkurenčního dopravce Asiana na trasu Praha – Brno s jízdným 50 Kč reagoval v roce 2007 snížením ceny kreditových jízdenek rovněž na 50 Kč, tedy údajně podnákladovou cenu. Student Agency se odvolala: namítá, že akční slevy pro vymezený okruh zákazníků jsou běžným nástrojem a že linka Student Agency z Prahy do Brna byla i po tuto dobu stále zisková. SA rovněž vytýká úřadu, že do relevantního trhu ve zdůvodnění rozhodnutí nezahrnul železniční spojení, kde České dráhy nabízely v rámci slevy eLiška jízdné 35 Kč. SA však uvítala rozhodnutí ÚOHS jako precedent, že větší operátor (dominantní dopravce) nemůže na vstup dalších subjektů na trh reagovat úpravou ceny, a požaduje, aby stejným metrem posuzoval i dopravce, kteří nabízejí podobné obchodní nabídky či jiné relační slevy. Pokuta byla po odvolání ÚOHS snížena na 5 miliónů Kč, po odvolání ke Krajskému soudu v Brně byla v listopadu 2012 zcela zrušena a případ vrácen ÚOHS k novému projednání. Soud přitom uznal tvrzení SA, že relevantním trhem je i železniční spojení. V únoru 2005 projednával pražský magistrát porušení licence, které mělo spočívat v tom, že cestující na trase linky Liberec – Praha-Černý most – Praha-letiště Ruzyně byli nuceni přestupovat z dvoupatrového autobusu do minibusu pokračujícího na letiště, ačkoliv licence přestup v Praze neumožňovala. V srpnu 2006 si cestující stěžoval, že dálkové autobusy Student Agency někdy v rozporu s licencí a jízdním řádem sjíždějí z trasy na technickou zastávku v garážích firmy u Velké Bíteše pro vyprázdnění záchodů a doplnění paliva, což vede ke zpožděním. Ředitel Radim Jančura tuto praxi potvrdil a sdělil, že jde o dočasné řešení. Ani v jízdním řádě 2006/2007 však tato zastávka není uvedena. Mezi a kritiky se kvůli barvě autobusů a expanzivnímu způsobu zavádění nových linek někdy firmě Student Agency přezdívá "žlutý mor", stejnou přezdívku měl i Český Telecom a používá se třeba i pro řepku olejku či další typické "žluté" rychle se šířící produkty.[zdroj?] V září 2015 potvrdil Nejvyšší soud pokutu vymeřenou Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže ve výší více než 5 miliónu korun pro Student Agency, kterou má firma uhradit za zneužití dominantního postavení na trhu v letech 2007-2008, kdy měla na trase Praha-Brno nabízet podnákladové jízdné s cílem zničit na této trase konkurenci. Vedení firmy s rozsudkem nesouhlasilo. 11. dubna 2006 ve 4 hodiny nedaleko Nového Jičína autobus na lince Ostrava – Praha sjel ze silnice, když se vyhýbal dopravním kuželům rozházeným po silnici nedaleko místa frézování vozovky. Ze 16 lehce zraněných byli dva hospitalizováni na pozorování. 14. září 2006 na dálnici D1 u Brna zadýmil motor čtyři roky starého minibusu značky SOR na pravidelné regionální lince Brno – Velká Bíteš. Požár uhasil řidič ještě před příjezdem hasičů. 26. dubna 2007 na 97. kilometru dálnice D1 vyhořel tři roky starý autobus značky Ayats na lince Brno–Praha. Ke zranění cestujících ani ke zničení jejich zavazadel nedošlo. 25. září 2008 se autobus nedaleko italského města Padova střetl se slovinským kamionem, který bez předchozí signalizace najel do pruhu před autobus. Nehodu nepřežila dvaadvacetiletá stevardka sedící na sedadle vedle řidiče, cestujícím se nic nestalo. 3. října 2008 zahynulo 5 lidí a dalších nejméně 20 bylo zraněno při havárii autobusu u slovenské obce Kostolná v okrese Trenčín. 20. července 2009 se převrátil autobus značky Beluas Aura SPZ:4B2 5370 u obce Lubenec – Drahonice v okrese Louny. Ze 43 lidí bylo 30 zraněno lehce a čtyři těžce. Řidič autobusu nepřizpůsobil jízdu stavu vozovky. Autobusy obvykle jezdí po silnici I/6. Vzhledem k frézování vozovky musel řidič využít objížďku po silnici druhé třídy, kde havaroval. 15. prosince 2012 Autobus společnosti Student Agency se zapletl do hromadné autonehody na silnici R35 (od roku 2016 značené D35) ve směru z Olomouce na Ostravu. Byli zranění dva cestující. 9. května 2013 autobus na lince Chomutov - Praha narazil do před ním jedoucího kamionu. 20 cestujících bylo zraněno, z toho 1 cestujicí vážně. Podle svědectví z místa nehody bylo zřejmé, že nehodu zavinil řidič Student Agency, který nedobrzdil za kamionem. 11. června 2013 upadlo za jízdy kolo autobusu společnosti Student Agency jedoucím z Ostravy do Brna, nikdo nebyl zraněn. 11. listopadu 2013 zemřela pod koly žlutého autobusu společnosti Student Agency pošťačka z Mostu, když přecházela silnici. Podrobnější informace naleznete v článku RegioJet. V roce 2006 vyjádřil Radim Jančura v několika rozhovorech záměr, že by se jeho firma v horizontu zhruba tří let stala i železničním dopravcem, prvním propagovaným záměrem bylo provozování dopravy na trase Praha – Ostrava. V následujících letech se Student Agency účastnila výběrových řízení, podávala krajům i ministerstvu dopravy nabídky na provozování dotované dopravy a jednala s kraji. V březnu 2009 byla zapsaná dceřiná společnost RegioJet a.s. a 24. dubna 2010 vyjel pod značkou RegioJet první vlak, a to v rámci propagační akce Žluté jaro na železnici. Ve spolupráci s poslancem Evropského parlamentu Josefem Zieleniecem a senátorem Igorem Petrovem se Radim Jančura rozhodl soudně napadnout stát, protože dopravcům nehradí bezplatné cestování poslanců a senátorů, na které mají ze zákona nárok. Za tímto účelem provedli oba politici 21. dubna 2006 demonstrativní jízdu z Prahy do Brna, na základě které Radim Jančura následně stát zažaloval o náhradu jízdného. 8. prosince 2006 oznámil Radim Jančura v diskusním pořadu na České televizi, že tento spor se státem vyhrál a vysoudil 270 Kč za přepravu členů Parlamentu. V dubnu 2013 se Radim Jančura stal jednatelem nové společnosti Tick Tack Taxi, v níž má 80% podíl Student Agency a 20% podíl stávající společnost Tick Tack, která provozuje taxislužbu zaměřenou na movitější a firemní klientelu, a kterou by měla vlastnit společnost Kurýr Taxi, již spoluvlastní Pavel Nytra. Jančura avizoval, že se nová společnost má do roka stát jedničkou v taxislužbě v Praze, má si pořídit 1000 nových vozů značek Audi A6 a BMW GT průměrného stáří do 1 roku a zlepšit špatné jméno pražské taxislužby. Zkušební provoz měl být spuštěn 15. července 2013 a plný provoz po letních prázdninách. Radim Jančura získal za rok 2005 ocenění Podnikatel roku udělované společností Ernst & Young. V žebříčku Czech top 100 2014, který od roku 1999 každoročně sestavuje Sdružení CZECH TOP 100 hlasováním manažerů, analytiků a zástupců významných profesních organizací, byla Student Agency vyhodnocena jako čtvrtá nejobdivovanější společnost v rámci republiky. Zároveň byla nejobdivovanější společností v Jihomoravském kraji a také v odvětví dopravy a pomocných činností v dopravě a cestovních kanceláří. 24. února 2006 obdržela Student Agency dvě ocenění TTG Travel Awards za rok 2005: první místa, v kategoriích "Nejlepší letenková (IATA) agentura v ČR" a "Nejlepší autobusový dopravce". Firma neprovozuje dopravu na základě žádných smluv o základní dopravní obslužnosti a nečerpá veřejné prostředky tímto způsobem. Čerpá však od Ministerstva dopravy kompenzace za studentské jízdné: 2010: 30 164 165,75 Kč 2011: 35 550 465,38 Kč 2012: 39 502 640,40 Kč 2013: 42,955 mil Kč 2014: 51,924 mil Kč 2015: 50,929 mil Kč

PERSON

PERSON

009766

... Patří mezi ně například éter, ketamin a některé barbituráty. === Analgetika === Analgetika jsou třídou psychoaktivních látek užívaných k tlumení bolesti. Patří mezi ně opioidy jako morfin a kodein. === Psychiatrická léčiva === Psychiatrická léčiva slouží k tlumení mentálních a citových poruch. Existuje jich šest hlavních skupin: antidepresiva, užívané na poruchy, jako je klinická deprese či dystymie. Patří mezi ně například fluoxetin (Prozac). stimulanty, užívané na hyperaktivitu či narkolepsii. Patří mezi ně například pervitin, kokain, kofein či nikotin. antipsychotika, užívané na psychózy, schizofrenii a mánie. stabilizátory nálady, užívané na bipolární a schizoafektivní poruchy. Patří mezi ně například lithium. anxiolytika, užívané na úzkostné poruchy depresanty, užívané jako hypnotika, sedativa a...

K čemu se užívají analgetika?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Psychoaktivní_droga

Analgetika jsou třídou psychoaktivních látek užívaných k tlumení bolesti.

Psychoaktivní droga (též psychotropní látka, omamná látka, často nepřesně droga nebo návyková látka) je chemická látka primárně působící na centrálně nervovou soustavu, kde mění mozkové funkce a způsobuje dočasné změny ve vnímání, náladě, vědomí a chování. Záměrně bývá využívána k rekreačním účelům, jako entheogen pro rituální a duchovní účely, jako masturbace pro studium a rozšíření mysli nebo jako léčivo. Pojem droga sám o sobě označuje usušené části rostlin či živočichů používané v lékařství. Původ slova je v nizozemském droog – "suchý". Později začal být tento výraz používán pro psychoaktivní látky. V přeneseném smyslu se slovem droga označují i pro jedince velmi oblíbené situace či přímo závislosti, jako třeba pohlavní styk nebo hazardní hry. Protože psychoaktivní drogy působí subjektivní změny v náladě a vědomí, jež mohou být příjemné (euforie) nebo výhodné (zvýšená ostražitost), je mnoho z nich návykových. Proto se tyto substance někdy označují jako návykové látky. Časté užívání psychoaktivních látek může vést ke vzniku fyzické či psychické závislosti. Léčba závislosti je pak kombinací psychoterapie, skupinových sezení a jiných psychoaktivních látek, jež má vést ke zlomení závislosti. Etické aspekty užívání psychoaktivních látek jsou kvůli návykovosti a jiným nebezpečím s ním spojených předmětem mnoha diskusí. Státní moc zpravidla omezuje produkci a obchodování s těmito substancemi, podle míry restrikcí se dá mluvit o ilegálních a legálních drogách (nejčastěji alkohol, nikotin a kofein). Český právní řád používá pro psychoaktivní drogy pojem návykové látky. Psychoaktivní drogy neužívají pouze lidé, ale také zvířata, jež konzumují různé omamné rostliny a zvířata aby dosáhla intoxikace, jako například kočky po požití šanty kočičí. Podle mnoha mýtů naučila lidi užívat drogy právě zvířata. == Historie == Zvířata užívají drogy od nepaměti. Například lemurové je získávají z mnohonožek. Savci jsou schopni trávit alkohol již milióny let. Užívání psychoaktivních drog člověkem sahá do prehistorie. Již jeskynní malířství odpovídá transu a užívání drog. Archeologické nálezy dokazují jejich užívání až do doby před deseti tisíci lety. Nejstarší záznamy o kulturním užívání pocházejí z doby před pěti tisíci lety. Důležité místo měly především v lékařství, ale také v náboženství a jako rekreace. V 19. století bylo izolováno mnoho aktivních složek z různých psychoaktivních rostlin, jako například morfin, kokain nebo Meskalin. Během 20. století začalo být rekreační užívání, výroba a obchodování s psychoaktivními látkami většině států světa kriminalizováno. Příkladem může být prohibice, kdy bylo ve Spojených státech amerických třináct let zakázáno užívání alkoholu. Přesto se objevovaly nové drogy, jež ještě nebyly kriminalizovány, například amfetaminy nebo LSD. V dnešní době výrobou "tvrdých" drog zabývá především organizovaný zločin, někdy nazývaný "narkomafie". V některých náboženstvích jako Native American Church je užívání ilegálních drog státem povoleno z důvodu náboženské svobody. == Užívání == Psychoaktivní drogy jsou užívány lidmi z mnoha rozdílných důvodů. K těm patří např. napomáhat náboženským praktikám, prozkoumat self (své vlastní já), změnit náladu, léčit nemoc, uniknout nudě a beznaději, podpořit a zlepšit sociální interakci, zlepšit smyslovou zkušenost a rozkoš, stimulovat uměleckou kreativitu a výkon, zlepšit fyzický výkon, rebelovat, zařadit se mezi vrstevníky, vytvořit si vlastní identitu. === Anestetika === Anestetika jsou třídou psychoaktivních látek užívaných k blokování bolesti a jiných vjemů u lékařských pacientů. Mnoho anestetik způsobuje bezvědomí a umožňuje prodělat lékařské zákroky bez fyzické bolesti či emociálního traumatu. K dosažení bezvědomí působí na GABA a NMDA systémy. Patří mezi ně například éter, ketamin a některé barbituráty. === Analgetika === Analgetika jsou třídou psychoaktivních látek užívaných k tlumení bolesti. Patří mezi ně opioidy jako morfin a kodein. === Psychiatrická léčiva === Psychiatrická léčiva slouží k tlumení mentálních a citových poruch. Existuje jich šest hlavních skupin: antidepresiva, užívané na poruchy, jako je klinická deprese či dystymie. Patří mezi ně například fluoxetin (Prozac). stimulanty, užívané na hyperaktivitu či narkolepsii. Patří mezi ně například pervitin, kokain, kofein či nikotin. antipsychotika, užívané na psychózy, schizofrenii a mánie. stabilizátory nálady, užívané na bipolární a schizoafektivní poruchy. Patří mezi ně například lithium. anxiolytika, užívané na úzkostné poruchy depresanty, užívané jako hypnotika, sedativa a anestetika === Rekreační drogy === Mnoho psychoaktivních látek je užíváno pro své příjemné a užitečné účinky. Klasické rozdělení drog užívaných k rekreaci je: stimulanty, jež navyšují funkci CNS se užívají pro euforické efekty a pocit dostatku vitality. Patří mezi ně například pervitin, kokain, kofein nebo nikotin. halucinogeny, jež způsobují stavy podobné transu, meditaci či snění. hypnotika (též narkotika), jež způsobují pocit opilosti a euforie. Patří mezi ně například opioidy, benzodiazepiny, barbituráty a alkohol. inhalanty, jež způsobují různou škálu efektů, patří mezi ně například toluen nebo benzín. Některé inhalanty spadají účinky do jiné kategorie, například oxid dusný. kanabinoidy, jež mají účinky podobné halucinogenům, ale většinou slabší. Jedná se produkty konopí – marihuanu a hašiš. taneční drogy jsou zvláštní skupina, jež obsahuje látky užívané na tanečních party. Řadí se do nich především MDMA (3,4-methylendioxymethamfetamin), které patří mezi stimulanty a empatogeny, a LSD, které se řadí mezi psychedelika. == Dělení psychoaktivních látek == === Legalita a společenská akceptace === Držení a užívání některých psychoaktivních látek bez lékařského předpisu je ve většině zemí trestné. Míra perzekuce výrobců a distributorů, případně uživatelů drog se však v jednotlivých zemích výrazně liší. Zejména v euroamerickém světě probíhají zhruba už od začátku 21. století intenzivní veřejné diskuze na toto téma. Podle některých odborníků kriminalizace a represe uživatelů psychoaktivních látek, především konopí, vedou k prohlubování drogového problému a ne k jeho řešení. Především mezi uživateli psychedelik je také rozšířena teorie, že kriminalizace drog je způsobena obavami z jejich účinků, podle zastánců tohoto názoru vedoucích k poznání a myšlenkové svobodě, neslučitelné se současným konzumním a konformním světem.V některých zemích mohou určité náboženské skupiny jako Native American Church užívat legálně zakázané psychoaktivní drogy na základě práva na náboženskou svobodu. Jinde byly tyto snahy naopak neúspěšné. V některých zemích jsou však zakázány drogy v jiných zemích běžné, jako například alkohol v některých muslimských zemích. Legální psychoaktivní drogy ve většině zemí podléhají mimořádnému právnímu, celnímu a daňovému režimu – většinou na ně bývá uvalena spotřební daň. Řada látek, zvláště tlumících bolest, je přístupná pod lékařským dohledem jako léky. V mnoha západních zemích existuje problém se zneužíváním snadno dostupných hypnotik, jako jsou například benzodiazepiny, a závislostí na nich. V Německu je na sedativech a analgetikách závislých 4,7 % obyvatel, ve Spojených státech amerických 10 % lidí přiznává, že někdy zneužívali prášky na spaní.) Tyto látky způsobují fyzickou i psychickou závislost. Podle některých vědeckých studií má tabák a alkohol na svědomí 99 % všech úmrtí, které nějak souvisí s psychoaktivními látkami. === Nebezpečnost === Psychoaktivní drogy bývají někdy dělené na tzv. měkké a tvrdé drogy, toto rozdělení má vyjadřovat míru nebezpečnosti užívaní těchto látek pro uživatele. Někdy se mluví o drogách s akceptovatelným rizikem a drogách, u kterých je riziko spojené s jejich užíváním příliš velké, tedy neakceptovatelné. Do kategorie měkkých drog bývá řazena především marihuana a kofein. Někdy k nim bývají řazeny i psychedelika jako LSD či peyotl, především však psilocybinové houby. Na hranici stojí MDMA (extáze), někdy označovaná za měkkou drogu. Například toxicita i návykovost alkoholu (a tím i společenská nebezpečnost) je vyšší než toxicita a návykovost MDMA.Alkohol je považován za tvrdou drogu. Vyvolává fyzickou závislost a přímo poškozuje buňky. V případě těžké závislosti způsobuje náhlá abstinence alkoholové delirium s vysokým rizikem úmrtí. Podle Světové zdravotnické organizace je alkohol každoročně příčinou 3,3 milionu úmrtí. Mezi další velmi škodlivé drogy patří heroin, crack a pervitin.Toto rozdělení je ovšem velice matoucí, protože používá více obtížně srovnatelných faktorů – hlavně míru návykovosti, riziko poškození organismu a společenskou nebezpečnost. Snaha vyvážit je mezi sebou v jednom žebříčku je nesnadná.Míra závislosti na psychedelika či marihuanu je nízká, ale například na nikotin je relativně silná, a ještě silnější je u opiodů, především heroinu. Co se týče rizika poškození organismu, je u psychedelik, někdy označovaných za "měkké" drogy, relativně vysoké[zdroj?], respektive rizika, která psychedelika přinášejí, jsou velmi specifická, a často je proto příležitostní uživatelé neznají nebo podceňují. Při dodržení jistých pravidel setu a settingu jsou tyto látky jedny z nejneškodnějších, ale při nedodržení, k němuž často u nezkušených uživatelů dochází, mohou již při prvním užití způsobit velké psychické potíže, psychózy, týdny trvající noční můry apod. Fyzicky ale většina psychedelik organismus nepoškozuje. Pouze psychická závislost může být ve skutečnosti mnohem nebezpečnější než fyzická. Stimulancia pervitin, kokain jsou jedny z nejnebezpečnějších drog. Rozdělení podle míry nebezpečnosti se promítá i do zákonů mnoha států. Například Spojené státy americké mají čtyři kategorie drog, označované jako A, B, C a D, ve Spojeném království a Švýcarsku se zase používá model s třemi kategoriemi. Rozdělení na měkké a tvrdé drogy používá i nový český trestní zákoník, který je účinný od 1. ledna 2010.[zdroj?] == Reference == V tomto článku byl použit překlad textu z článku Psychoactive drug na anglické Wikipedii. == Související články == Doping Jed Droga (léčivo) Léčivo == Externí odkazy == Obrázky, zvuky či videa k tématu psychoaktivní droga ve Wikimedia Commons Téma Droga ve Wikicitátech Informační portál o ilegálních a legálních drogách Vše o drogách.cz - informace o ilegálních drogách a jejich užívání, účinky, rady a doporučení Informace o drogách a závislostech Společnost Podané ruce o.p.s. - nestátní nezisková organizace, která se věnuje prevenci, léčbě a další pomoci lidem s obtížemi se závislostmi Internetová drogová poradna Drogy a návykové látky Historie užívání drog – podrobnější informace www.legalizace.cz – Občanské sdružení Legalizace.cz www.biotox.cz – Encyklopedie psychotropních rostlin Článek o negativních dopadech války proti drogám

CLAUSE

DENOTATION